Svět v zrnku písku

Hrouda a oblázek

„Láska se nechce sobě zalíbit
a cizí štěstí klade nad vlastní,
když pro jiného obětuje klid
a tvoří nebe z pekla, zoufalství.“

Tak zpívala si hrouda na stezce,
kde po ní šlapou nohy dobytčí,
leč oblázek se ozval v potoce,
klokotal verše uváženější:

„Láska se chce jen sobě zalíbit,
jiného spoutá pro slast ze své hry,
jinému ukradne i jeho klid
a tvoří peklo nebi navzdory.“

Svátek Nanebevstoupení

Je v tom něco zbožného,
hledět na úrodnou zem,
kde hlad děti sužuje,
lichvář je jim kuchařem?

Jejich sténání je zpěv?
Marně hledáš radost, smích.
Tolik dětí hladoví?
Vždyť je to vlast chudobných!

A slunce jim nezáří,
pole neurodí klas,
cesty mají trnité
a je všude věčný mráz.

Kde je slunce na nebi
a kde vůbec padá déšť,
nesmí strašit chudoba,
nesmí děcko hladovět!

Kominíček

Ve sněhu kominíček lká
a volá na zákazníka.
Kdepak máš, chlapče, rodiče?
„Jsou v kostele a modlí se.

Hrál jsem si v lukách v letní dny
a ve sněhu se usmíval.
Teď nosím šaty pohřební
a vykřikuju vlastní žal.

A když jsem někdy veselý,
myslí si, že mě těší svět.
Trůn, boha, kněze slavit šli,
že tvoří nebe z našich běd.“

Nemocná růže

Růže, tys nemocná!
Hmyz neviditelný,
jenž vzlétá za noci,
když hrom se rozběsní,

tvé štěstí objevil,
tvé rudé vzplanutí,
a láskou tajemnou
tě usmrtí.

Moucha

Muško, muško,
létem jsi vířila,
dokud tě nesmetla
má ruka zpozdilá.

Nejsem já též
moucha taková?
A nejsi ty
člověk jako já?

Vždyť tančím, piju
a zpívám na světě,
dokud má křídla
slepá dlaň nesmete.

Jestli je myšlenka
silou a životem
a mrtvý, bezdechý
já bez myšlenky jsem,

pak šťastnou mouchou
jsem také já sám,
ať žiju,
nebo umírám.

Anděl

Já snil jsem sen. Co znamenal?
Královskou pannou jsem se stal
a strážný anděl hlídal mě.
Nic nevinný žal nezklame.

Já proplakal jsem noc a den
před soucitným svým andělem.
Já plakal za dne, za noci,
ale skryl, co mám na srdci.

Uletěl anděl zklamaný
a přišlo rudé svítání.
Já otřel slzy, ruce vztáh
po kopích, štítech, maje strach.

Zase mě anděl navštívil,
nadarmo, ozbrojen jsem byl,
ale je konec mladých let
a začínám už šedivět.

Tygr

Tygře, tygře, skvoucí se
i v půlnočním pralese,
kdo jen moh být stvořitel
strašně plavných tygřích těl?

V propastech či v nebesích
plamen pro tvůj zrak se zdvih?
Jaká vynesla jej křídla?
Čí ruka jej uchvátila?

Kdo měl sílu a kdo znal
uhníst pro tvé srdce sval?
A když začalo už bít,
kdo si trouf je uchopit?

Kdo tě ukul? V celek slil?
V peci mozek vytavil?
Na kovadlinu tě nes,
sevřel onen strašný děs?

Když z hvězd v šípech slétla zář,
nebe zrosil hvězdný pláč,
nad tebou se pousmál
ten, co beránku tvar dal?

Tygře, tygře, skvoucí se
i v půlnočním pralese,
kdo si trouf být stvořitel
strašně plavných tygřích těl?

Slunečnice

Slunečnice, unavená časem,
věčně měříc kroky sluneční,
hledáš štěstí zářivějších pásem,
která dlouhou cestu odmění,

tam kde jinoch touhou umořený,
bledá panna v sněžném rubáši
vstanou z hrobu s touhou po té zemi,
kam sen slunečnici unáší.

Zahrada lásky

Já do zahrady lásky šel
a byl jsem celý zmatený.
Uprostřed stála kaple, tam
kde hrával jsem si v zeleni.

Vchod do kaple byl uzamčen
a na něm samá zápověď.
Zahradou lásky kráčeje,
kde rozkvétal dřív mnohý květ,

uzřel jsem jenom samý hrob
a místo květů náhrobky.
Po všech cestičkách kněží v klerikách
svazovali hložím všechno, po čem toužím.

Malý pobuda

Víš, maminko, v kostele studeno je,
a v hospodě člověk se rozehřeje.
A musím ti říct, že tam vyjdou mi vstříc,
tak dobrého na nebi nemají nic.

Až v kostele nabídnou pěnivý džbán
a příjemným ohněm krev rozproudí nám,
my celý den modlit se nepřestanem
a nikdo se neschová za kostelem.

Kněz bude pít při zpěvu, při kázání,
my budem jak ptáčkové rozjásaní.
A divoká saň, která střeží náš chrám,
už zanechá rákosky, půstů a ran.

A otcovský Bůh, který uvidí rád
své děti tak šťastné, jak lze si jen přát,
už nezvedne hlas, že je zlem truňk či ďas,
a políbí ďábla a vystrojí kvas.

Londýn

Jdu spoutanými ulicemi
na břehu Temže spoutané,
žal v každé tváři zjeví se mi,
na každé mdloba vyvstane.

A v každém pláči lidských strázní
i v děcku, které strachem lká,
a v každém hlase, kletbě zazní
zlá pouta v duši ukutá.

Když pláčí malí kominíčci,
i tmářský kostel leká se.
Hladový voják úpějící
stříká krev po zdech paláce.

A co hůř, sije mladá děvka
nákazu noční ulicí,
snětivá slza děcku stéká
a sňatek končí v márnici.

Lidský pomysl

Abychom soucit cítili,
jiné jsme ožebračili,
a nebylo by třeba slitování,
kdyby všichni byli šťastni s námi.

Vzájemná úcta žije v pokoji,
dokud sobectví nezbují.
Pak krutost splétá smyčku
a láká na vábničku.

Usedá v zbožném strachu,
prolévá slzy v prachu,
až pokora zakoření v zemi
pod jejími šlépějemi.

Ovine jí chmurný stín
hlavu zbožným tajemstvím.
Housenka s mouchou mají
pastvu v tom svatém ráji.

Tajemství vydá plod šalby,
který je červený, vábný,
a kde nejhustší stín je,
tam se havran stěhuje.

Bohové na souši i ve vodě
hledali ten strom v přírodě,
však s praubohým ziskem.
Roste jen v mozku lidském.

Žal v plenkách

Sténala matka, otec zbled.
Já vtrhl v nebezpečný svět,
tak nahý, plačky, ubožák
jak vzteklý, ďábel skrytý v mrak.

Vzpíral jsem se, ač objímán,
když mě zle tísnil povijan,
a zmořen, svírán ved jsem svou,
vzpouzel se matce na prsou.

Ale když byl vztek bezcenný
a marné všechno vzpouzení,
brzy jsem přišel na nápad
úsměvem lichotivě lhát.

A lichotil jsem celé dny,
ještě než jsem lez po zemi.
V noci jsem pěkně špulil rty,
jen abych získal dobroty.

Pak uviděl jsem krásný zjev
ve hroznech popínavých rév,
překrásné stromy, květiny
své květy podávaly mi.

Můj otec s biblí v pravici
měl zbožný výraz na líci
a po otcovském prokletí
myrtou mě uvrh v zajetí.

Jedovatý strom

Na přítele měl jsem vztek.
Přešel, jak jsem slovo řek.
Ale k nepříteli zlost
zamlčel jsem a hněv rost.

Ve dne v noci jsem se bál,
slzami hněv zaléval.
A pak jsem jej s úsměvem
hřál v úkladu šalebném.

A hněv ve dne v noci zrál,
až v jablíčko zčervenal.
Sotvaže je uviděl
v mé zahradě nepřítel,

k tomu stromu se mi vkrad,
sotva se noc snesla v sad.
Ráno šťasten viděl jsem
ležet soka pod stromem.

Ztracený chlapec

„Každý sám v sobě vidí vzor
a nejradši sám sebe má,
nemůže žádná myšlenka
znát víc, než sama znamená.

Milovat tebe, otče, víc
a ani bratry nemohu.
Miluju tě jak ptáčátko,
jež sbírá drobty na prahu.“

Chlapcova slova zaslech kněz,
za vlasy vztekle chytil ho,
pak za sebou vlek za kabát.
Chválili kněze dbalého.

U oltáře se zastavil
a řekl: „Ten tvor ďábelský
by rozumem chtěl postihnout
i nejsvětější tajemství.“

Plakali marně rodiče
i jejich synek zoufalý.
Do košile ho vysvlékli
a řetězem ho spoutali.

Na svaté zemřel hranici,
jak mnohé jiné zabijí.
Plakali marně rodiče.
Tohle se děje v Anglii?

Školák

Mám letní jitro nejraději.
Zpívají ptáci o překot,
lovecké rohy z dálky znějí,
skřivan se plete do mých not.
Jak milá společnost!

Ve škole v letním jitru přejde
veselé děti všechen smích.
Pod krutým okem v tváři bledé
vyprchá každá jiskra z nich
ve strachu, ve vzdeších.

Ve škole sedím unaveně,
v úzkosti plynou hodiny,
kniha mě těší stále méně,
v lavici trávím pusté dny
pod tíhou doktríny.

Pro radost ptáček narozený
nezpívá v kleci vesele.
A dítě, jež se strachem sklání,
křidélko věší omšelé,
neskáče, to je zlé.

Rodiče! Když se puky zlámou
a vítr květy odvane,
když nad rostlinkou oklamanou
nezáří šťastné světlo dne
a žal ji přepadne,

jak má růst v létě do radosti
a zralé plody urodit?
Jak sklízet to, co vzaly strasti,
a chválit štědrý zimní klid
ve větru z oranišť?

Hlas dávného pěvce

Radostné mládí, ke mně pojď
a pohled na svítání,
na pravdu v jejím zrání.
Pochybnost s mrakem zmatku prchá,
mučivá lest i hádka hluchá.
Bláznovství je jen věčné bludiště
s kořeny spletenými na cestě.
Upadnou přes ně mnozí!
Přes kosti mrtvých klopýtají, než se rozední,
bezradné starost souží,
chtěli by vést, ač měli by být vedeni.

Obraz boží

Ukrutnost lidské srdce má
a žárlivost má lidskou tvář.
Hrůza má lidskou podobu
a lidský šat má tajnůstkář.

Lidský šat lité železo,
lidský zjev v ohni ukován,
lidská tvář rozpálená pec
a lidské srdce chtivý chřtán.

Nechtěj lásce vyslovit

Nechtěj lásce vyslovit,
co v ní nevýslovné je.
Vane něžné vanutí
tiše, neviditelně.

Já lásce řek, já lásce řek
všechno, co v srdci mám,
rozechvělý, roztřesen –
a zůstal jsem sám.

Ale sotva zmizela,
přišla pocestná,
tichá, neviditelná –
ale skutečná.

Usnula láska na stráni

Usnula láska na stráni
a já jsem uleh opodál.
Ale tam za sítinami
jako by někdo štkal a štkal.

Vyšel jsem na tu pustou zem.
Bodláčí, trní, ostny
tam plakaly, že podvodem
dohnány byly k ctnosti.

Viděl jsem kapli ze zlata

Viděl jsem kapli ze zlata
a kolem ní dav plačících,
plačících, zbožně truchlících,
dovnitř si netrouf nikdo z nich.

Tu v bráně z bílých pilířů
mně před očima zved se had
a do chrámu se prodíral,
po zlatých stěžejích se krad.

Po vykládaném dláždění,
po rubínech a po perlách
v své celé slizké délce had
k bílému oltáři se táh,

aby tam na chléb, na víno
všechny své jedy vyzvracel.
A já jsem si pak raději
do chlívka k vepřům lehnout šel.

Andělův zpěv zněl

Andělův zpěv zněl,
když den nadcházel:
„Milost, soucit z běd
vysvobodí svět.“

Zpíval celý den
v lukách nad senem.
Na kupky pad stín
v šeru večerním.

Večer ďábel klel,
když vřes potemněl:
„Milost zbytečná,
když lid co jíst má,

soucit zbytečný
v štěstí na zemi.“
Kletbou jako mrak
zastřel vše, i zrak.

Déšť se rozběsní
nad úrodou žní.
Milost, soucit, hleď,
rostou jenom z běd.

Ukolébavka

Krásné děcko, spi, jen spi
v šťastném nočním hájemství.
Spi. Když sen tě obepjal,
sedí, pláče malý žal.

Děcko, ve tvé tvářičce
něžné touhy zračí se,
tajný smích a radosti,
drobné, milé dětské lsti.

Ve tvých měkkých ručkách zřím
ranní úsměv nade vším,
nad tvou tváří s hrudníčkem,
kde sní srdéčko svůj sen.

Chytré lsti se připlíží
do srdéčka, které sní.
Až tvé srdce procitne,
blesknou blesky ošidné.

Ze tvé tváře, z očí tvých
žeň tvých činů mladičkých
dětskou lstí a úsměvem
ošálí i nebe, zem.

Ve stínu myrty

Proč jsi jako okovy,
krásný strome myrtový?
Lásku nelze přivázat
ke stromům, co má jich sad.

Nemocen a uondán
pod svou myrtou spočívám,
pod svou myrtou ztracený
jako mrva na zemi.

Někdy myrta vydá vzdech,
když mě vidí v okovech.
Někdy otec opodál
jak by se nám hlupcům smál.

Vlastním synem sražený
zkrvaví tvé kořeny,
když je konec mladých let
a já začnu šedivět.

Noci

Noci, pro svůj klid
musíš uhasit
posvátný svůj svit,

než duchové dne
zjeví tobě, mně
všechno radostné.

Nejsou radosti
jako oběť lstí
pastvou bolesti?

Cudnost nepozná,
že ji zničit má
děvka úlisná.

Otče ne náš

Proč mlčíš, neviditelný,
ty otče nepřející,
proč ukrýváš se v oblacích,
straníš se našich očí?

Proč je tak temný, záhadný
každý tvůj zákon, rada,
že člověk raději má ovoce
od lstivého hada?
Protože žena tajemství má ráda?

Láska k chybám
slepá je

Láska k chybám slepá je,
upne k štěstí naděje,
bujně vzlétá do ráje,
nad okovy vyzraje.

Šalba dbalá na taje
opatrně pracuje,
jen na svůj zisk dbalá je,
v duši pouta ukuje.

Hebký sníh

Navštívil jsem zasněžený kraj,
řek jsem sněhu: „Teď si se mnou hraj.“
Hrál si se mnou, roztál jako sen.
Zima nazvala to zločinem.

Meč a srp

Meč zpíval v pustém vřesovišti,
srp na úrodném poli.
Meč strašnou písní smrti sviští,
ale srp nepovolí.

Věčnost

Sám se křídel zbavuje,
kdo radosti schraňuje.
Ten, kdo v letu políbí je,
na výsluní věků žije.

Otevřte pařížské
bordely

„Otevřte pařížské bordely,
ať všechno se tancem rozžije,
aby se po městě rozběhl mor,“
pravila krásná královna Francie.

Sotva to uslyšel král v zlaté posteli,
ihned se probudil, vydával povely:
„Pospěšte s bubny, s flétnami,
aby měl hladomor dobré chutnání.“

A pak se zaříkal slavnostně:
„Zabíjet lidi je hořko mně,
ale když se bouří, neznám žertu.
Kněz odklinká jim cestu k čertu.“

Pak otec ne náš v nebesích
se upšouk, odchrchlal a říh
a řekl: „Mám rád věšení, skřipec, čtvrcení,
zrovna tak jako válku a vraždění.

Modlitbu a zpěv nemám v lásce,
ledaže dodají mi hladce
krev statisíců v boji nebo na oprátce.“

Když královna sáhla na zemskou kouli,
zárodky moru z šatů se jí vyhrnuly,
ale ta dobrá královna zapouští kořeny
a plno výhonků je kolem ní.

U krále Ludvíka Lafayette stál
a viděl, jak to král stvrdil podpisem,
a ihned spatřil, kterak hlad
se vrhl na úrodnou zem.

Lafayette viděl, jak se královna usmála
a mrkla krásným okem,
a ihned spatřil, jak se žene mor
z ulice do ulice skokem.

Lafayette pak viděl krále s královnou
v slzách a v okovech spoutané,
tu se však Lafayette mlčky rozplakal
a chtěl jim pomoci k záchraně.

Lafayette, prodal jsi svůj šťastný zítřek
a koupils neštěstí,
své slzy soucitu vyměnils
za slzy bolesti.

Zdalipak někdo svůj vlastní krb
za schody k cizímu domu vymění?
Vymění pšeničný bochník
za pouta vězení?

Kdo by se usmíval na zimní moře
a litoval bouři, když láteří?
Kdo by vyměnil své novorozeně
za psíka v zimě u dveří?

Duchovní poutník

Já lidskou zemí putoval,
putoval zemí mužů, žen
a slyšel, viděl mnoho hrůz,
ukrytých před pozemšťanem.

V žalosti dítě počaté
v hřejivém štěstí rodí se,
jak v radosti plod trháme,
který jsme sili slzíce.

A jestli narodí se hoch,
tu svěří dítě babici,
jež přibije ho ke skále,
zachytí vzlyky do číší.

Ruce a nohy probodne,
nasadí věnec trnitý,
srdce mu z boku vyřízne
a srdce žár, chlad pocítí.

Bába mu nervy počítá
jak lakomec své poklady,
živí se jeho sténáním
a jeho krev ji omladí.

Až dozraje hoch v jinocha,
bába se v pannu promění.
Když jinoch pouta roztrhne,
spoutá ji a slast najde v ní.

Pronikne každý její nerv
jak rolník do své ornice,
panna mu bude příbytkem
a sadem jeho ovoce.

Pak jinoch stářím povadne
a pozemský dům je mu vším,
i zlato, drahé kameny,
jež získal si svým úsilím.

To skvosty lidské duše jsou
a perly v něžných pohledech,
i zlato v srdci trpících,
sten na mukách a lásky vzdech.

Jsou jeho jídlem, nápojem,
jímž všechny chudé nakrmí,
i žebráka a poutníka.
A na jeho práh každý smí.

Jeho žal jejich štěstím je,
dům radostí se zalyká,
až z ohně v krbu vyskočí
maličké děcko, holčička.

Je celá z ohně, ze zlata
a z drahokamů, že se snad
nikdo jí dotknout netroufne
či povijanem omotat.

Jde k muži, jehož miluje,
ať bohat, chudý, stár či mlád.
A starce z domu vyženou,
jak žebrák musí putovat.

Ten se slzami odchází.
Někdo se ujme staříka,
slepého, ztrmáceného,
dokud zas pannu nezíská.

A aby zmírnil v kostech chlad,
chudák ji vezme v objetí.
Chatrč mu zmizí před zrakem
a půvabný sad odletí.

Hosté se světem rozprchnou,
když měnivý zrak změní vše.
Smysly se v hrůze svíjejí,
plochá zem zakulatí se.

Zem bez hvězd, slunce, měsíce,
nesmírná chmurná pustina,
nic k jídlu, pití neskýtá,
temná poušť starce objímá.

Med dívčích, ještě dětských rtů,
chléb, víno sladkých úsměvů
a oči ve hře divoké
mu navrátí sen dětských dnů.

Tím jídlem a tím nápojem
omládá každým novým dnem.
A spolu po té pustině
putují v strachu zoufalém.

Ona však prchne jako laň,
jejíž strach dává křoví růst.
On ve dne v noci stíhá ji,
uměním lásky uhranut.

Láskou a záštím uhranut,
až zmizí velká pustina
v bludišti lásky rozmarné,
kde jen lev a vlk cestu zná,

a on je děckem rozmarným
a ona babkou plačící.
Když milenci k nim putují,
mají blíž k hvězdám, ke slunci.

Všem, kteří bloudí po poušti,
každý strom rodí rozkoše,
až mnoho měst tu vyroste
a pro pastýře chatrče.

Hněvivé děcko zjeví se,
nažene celé zemi strach.
Zděšený lid se s pokřikem
rozprchne po všech končinách.

Kdo dětských hněvů dotkne se,
hned celá ruka uschne mu.
Vyjíce prchnou vlci, lvi,
spadají plody ze stromů.

Nikdo se děcka nedotkne,
až na tu starou babici.
Ta přibije ho ke skále,
a nemusím už doříci.

Křišťálová komnata

Chytla mě dívka v pustině,
kde tancoval jsem radostně.
Do komnaty mě zavřela
a zlatým klíčem zamkla mě.

Komnata byla z křišťálu,
ze zlata, perel zářících
a měla výhled do světa
v měsíčních měkkých paprscích.

Viděl jsem jinou Anglii
a jiný Londýn, jiný hrad
i jinou Temži, pahorky
a v Surrey jiný letohrad,

dívku té dívce podobnou,
průzračnou, jasnou jako den
a uvnitř trojí dívčí tvar –
jak strašně jsem byl rozechvěn!

Když trojnásobným úsměvem
mě zapálily dívčí rty,
já zlíbal ji a pocítil
polibek její trojitý.

Když její vnitřní tvar jsem chtěl
uchopit žhavou pravicí,
rozbil jsem křišťálovou síň.
Byl jsem jak děcko plačící –

plačící děcko v pustině
s plačící ženou, samý žal,
a já v tom vnějším povětří
do vířícího větru lkal.

Proroctví nevinnosti

Celý svět v zrnku písku zhlédnout
a nebe v polní květině,
na dlani sevřít nekonečnost
a věčnost v pouhé hodině.

Červenka v kleci za mříží
celé nebe rozzuří.
Holubník plný holubů
věští peklu záhubu.
Když hladový pes vrata hlídá,
zánik státu předpovídá.
Zavolá utýraný kůň
o lidskou krev k nebesům.
Vřesk zajíce, jejž lovec štve,
kus po kuse mozek rve.
Když skřivánek je raněný,
jeden cherub oněmí.
Chystáš-li zápas kohoutí,
slunce se hned zkormoutí.
Vyjící vlk, lví zařvání
duši z pekla zachrání.
A plachý jelen toulavý
zbaví duši obavy.
Za zlé se beran svárem mstí,
řezníkům však odpustí.
Večer zříš vzlétat netopýry
z mozků, v kterých není víry.
Sova, jež houká za noci,
je hlas hrůzy v nevěrci.
Kdo střízlíčkovi ublíží,
nevyjde už z potíží.
Toho, kdo volka rozhněval,
čeká u žen jenom žal.
Za vraždu mouchy zlého kluka
postihne trest od pavouka.
Ten, jehož obětí jsou brouci,
splétá si chýš věčné noci.
Housenka skrytá na listech
připomene matčin vzdech.
Netrýzni můry, motýly,
poslední soud bude zlý.
Kdo cvičí koně do boje,
bránou světa neprojde.
Krm žebrákům psy, vdovám kočky,
a sám budeš kulaťoučký.
Jedovatý zpěv komáří
z pomluvy se vytváří.
Jed v hadu, mloku nečistý
je pot z nohou závisti.
Žihadlo, které včelka chová,
žárlivost je umělcova.
Šat knížat, žebrácký cár vzniká
z plísně v měšci hamižníka.
Když pravdu ve zlém proneseš,
horší je než každá lež.
Tak to má být a bude dál.
Žijem pro radost a žal,
a kdo se o tom přesvědčí,
půjde světem v bezpečí.
Dá s radostí žal spletený
zbožné duši odění,
žijeme v strasti, je však v ní
hedvábná nit štěstěny.
Je dítě víc než povijan,
byly ruce dány nám,
nástroje zrobil člověk sám,
to ví každý venkovan.
A z každé slzy spadlé všude
dítě na věčnosti bude,
to se pak v ženě uhostí
a vrátí se v radosti.
Bučení, bekot, štěkot, řev
bijí o nebeský břeh.
Pláč děcek bitých karabáčem
bude v říši smrti splacen.
Cár lidské bídy plandavé
celé nebe v cáry rve.
Svou zbrojí voják ochrnutý
letní slunce klesnout nutí.
Jsou nuzákovy grošíky
nad poklady Afriky.
Z dělníka halíř vyždímaný
skoupí lakomcovy lány,
když shůry v záštitu je vzat,
lze jím skoupit celý stát.
Kdo dětskou víru smíchem zdrtí,
bude směšný v stáří, smrti.
Kdo učí dítě pochybnosti,
ten se z hrobu nevyprostí.
Kdo dětskou víru v lásce má,
smrt a peklo překoná.
Jsou dětské hříčky, moudré stáří
plody dvou dob v kalendáři.
Kdo v otázkách je lstivý zvídal,
neví, jak by odpovídal.
Odpověď v pochybování
zháší světlo poznání.
Vznik nejhorší jed z jedů všech
v Caesarových vavřínech.
Nic lidský rod tak netěsní
jako krunýř válečný.
Až budou pluhy plné skvostů,
nenávist vzdá míru poctu.
Odpoví na tvou pochybnost
cvrkot cvrčka víc než dost.
Orlí let, mravencova stopa
dělá si smích z filosofa.
Kdo neuvěří pravdě očí,
jenom v pochybnostech skončí.
Slunce i měsíc zhasly by,
kdyby měly pochyby.
Je dobrá vášeň, jsi-li pán,
hůř však být jí osedlán.
Hráč, děvka státem uznaní
pro národ jsou kletbami.
Křik děvky po ulicích je
rubáš staré Anglie.
A hráčův jásot, proklínání
zatančí jí nad márami.
Je každou noc a každý den
někdo k bídě narozen.
Je každý den a každé noci
někdo zrozen k slasti žhoucí.
Někdo je zrozen k slasti žhoucí,
někdo zase k věčné noci.
Jak slepci uvěříme ve lži,
jestli na svět oko nezří,
jež zemře v noci, narozeno v noci,
když duše spala v záři skvoucí.
Bůh se jeví v záři skvoucí
ubohým duším v stánku noci,
leč jeví se být člověkem
těm, v jejichž říši vládne den.

Šedivý mnich

Pravila matka: „Umírám!
Jak chleba vlastním dětem dám?
Nic krutý tyran neřekne.“
Used mnich v lože z kamene.

Měl šedý mnich bok probodán,
na rukou, nohou jizvy ran,
kolena, paže zkrouceny
jak staré scvrklé kořeny.

Oči mu vyschly, neplakal,
z hlubokých stenů mluvil žal.
Na loži zachvíval se, třás,
pak zazněl jeho slabý hlas:

„Po celé noci musím psát.
Bůh poručil mi dokázat,
že vše, co jsem kdy miloval,
je jenom světský zmar a žal.

Můj bratr zemřel v žaláři,
pláč děcek na mne doráží.
Pohrd jsem pouty, ranami,
pohrdá tělo mukami.

Tvůj otec pozved k válce meč
a na severu vzplála seč.
Tvůj bratr šel mstít ocelí
vše, čím tvé děti trpěly.

Marný je meč a marný luk,
ty nezbaví nás válek, muk.
Jen poustevnické, vdovské rty
vysvobodí svět z úzkosti.

Jejich pláč z duše pramení,
jsou vroucí vzdechy zbraněmi
a mučedníkův strašný sten
je jak šíp z nebe vystřelen.

Pomsta si našla tyrana,
kam vedla stopa proradná.
Když rozbila mu hlavu msta,
v tyrana sama vyrůstá.“

Dlouhý John Brown
a malá Mary Bellová

V oříšku měla skřítka malá Mary Bellová,
dlouhému Johnu Brownovi se čert skryl do střeva.
Vzplál dlouhý John Brown k malé Mary ohněm lásky
a její skřítek zlákal čerta do skořápky.

Vyskočil skřítek z oříšku, skok, dovnitř se zas mih,
čertovi posmíval se, že je láska hřích.
Čert rozzlobil se, rozzuřil se vzteky
a potom skočil mladíkovi do polévky.

Brzy se octl ve vnitřnostech milenci,
když John jed a pil, aby zahnal tíhu na srdci.
Přitom však stále více hubeněl a bled,
ačkoli z žalu lásky jed, pil za deset.

Někteří řekli, že ho v žaludku vřed sužuje,
a jiní správně říkali, že čert to je.
Radostně skákal skřítek, čertovi se pyšně smál,
až potom chudák John Brown dokonal.

Vyskočil skřítek ze skořápky oříšku
a smutek přepad krásnou Mary ve mžiku.
Vplížil se do ní čert, když skřítek vyskočil,
a slečně Mary starý ztuchlý ořech zbyl.

William Bond

Já nevím, zdali dívky nejsou šílené,
a nevím, zdali nelpí vražda v duši žen,
a nevím, zdali William Bond nezemře,
neboť je jistě velmi nemocen.

V májovém jitru do kostela šel,
provázen několika vílami.
Zahnali je však strážní andělé
a on se vrátil domů nešťastný.

Nezašel na louku či na salaš,
nehledal město ani vesnici,
domů se v černém mračnu navrátil,
na lože uleh smutný, truchlící.

Stál jeden strážný anděl u nohou,
stál jeden strážný anděl u hlavy
a uprostřed byl černý, černý mrak,
uprostřed na loži muž churavý.

Po pravé straně stála Mary Greenová,
po levé straně jeho sestra Jane
a černým mrakem jejich slzy padaly,
zahánějíce bolest v nemocném.

„Když, Williame, jinou miluješ,
jinou máš raději než Mary ubohou,
vezmi si tedy tamtu za ženu
a za služku ať přijme Mary Greenovou.“

„Ano, já jinou dívku miluju,
jinou mám mnohem víc než tebe rád,
jinou si chci vzít za ženu,
ale co s tebou, Mary, udělat?

Vždyť ty jsi bledá, melancholická,
na tvou tvář září měsíc studený.
Ona je růžová a září jako den,
v očích má slunce, které oslní.“

Mary se zachvěla jak na mrazu,
pak těžce na zem padla omdlelá
a William Bond se svou sestrou Jane
ji křísil, dokud oči neotevřela.

Když Mary procitla a poznala,
že k nejdražšímu Williamu na lože
ji položili, napravo mu po boku,
a že je jí teď William Bond nejblíže,

tu víly, které prchly Williamovi,
kol jejích plavých vlasů vesele
tančily po bělostném polštáři,
až prchli z lože strážní andělé.

Nežije láska v žhavé září sluneční,
ale je v svitu luny blednoucí!
Hledal jsem lásku v teplém dni,
ale je těšitelkou za noci.

Hledej svou lásku v něžném soucitu,
když na pomoc jdeš cizím trampotám,
a v zimním sněhu, v nočních temnotách,
v nahých a chudých, lásku najdeš tam!

Úsměv

V životě úsměv lásky je
a také úsměv šalebný,
ale též úsměv úsměvů,
v němž ony dva jsou spojeny.

Je nenávistné mračení
a pohrdavé bývá též,
však na to ze všech nejhorší
už nikdy nezapomeneš,

neboť ti v hloubi srdce lpí
a v morku páteře ti lne.
A žádný ze všech úsměvů,
jen pousmání jediné

od kolébky až ke hrobu
jedenkrát objeví se ti,
ale v tom jednom úsměvu
je konec všeho neštěstí.

Zlatá síť

Tři panny za rozbřesku dne:
„Kam tě tvá cesta povede?
Mladíku, poznáš jenom žal!“
Proud slz jim tváře zaléval.
Z plamenů měla jedna šat,
tu druhou obepínal drát
a třetí samé slzy, sten,
jež leskly se mi před zrakem.
Tři panny nesly zlatou síť,
šly ve větvích ji zachytit.
Plakal jsem hledě na ten žal,
jenž lásku, krásu obepjal,
že stravují se plameny,
touhami nesplněnými,
v noci, dni v slzách oděné,
v nichž se má duše rozplyne.
Zřely můj pláč, a úsměvem,
jenž zvítězil i nad nebem,
se vznesla vzhůru zlatá síť,
jak by se měla rozprostřít
na křídlech v jitru mého dne.
Ve stínu sítě zdvižené
chci zas ten plamen přivolat,
přivolat železný ten drát,
přivolat každou slzu, vzdech.
Kdy vzejde den v mých obzorech?

Mary

Když mezi krásky Mary spanilá
do tanečního sálu prvně vkročila,
tu mladíci i dívky kolkolem
se sestoupili, ze rtů znělo všem:

„To anděl z nebe přišel mezi nás,
vrátil nám zlatý věk a šťastný čas.
Oči jí září jako v slunci kraj,
rozevře rty, a jako by byl máj.“

A Mary tančí krásná, veselá,
aby svým smíchem k štěstí přispěla,
a ruměncem se kráskám nepřizná,
že v lásce, kráse zalíbení má.

Procitla ráno šťastná vesnice
a každý vzpomínkami těšil se.
Procitla Mary, vyšla vesele,
ale už nemáš, Mary, přátele.

Z pýchy a zkaženosti nařkli ji,
někteří před ní dveře zavřeli.
Ruměnec zmizel, sežehl jej chlad,
v němž musí všechny květy opadat.

„Proč jsem se s jinou tváří zrodila?
Proč nejsem děckem závisti a zla?
Proč štědré nebe krásu dalo mi
a vysadilo na svět nevlídný?

Být jako holubice, beránek,
v křesťanské lásce hledat lidský vděk?
Když vzbudím závist, moje chyba je,
že každým nenávist jen zachvěje?

Obléknu cáry, zohyzdím si tvář,
nepůjdu tančit, oči ztratí zář.
Když cizí milý lásku vyzná mi,
odmítnu, závisti se zabrání.“

Šla ráno z domu prostě oděna.
„Je blázen,“ znělo jako ozvěna.
Když vyšla z domu v skromných šatičkách,
házeli na ni bláto, špínu, prach.

Večer se v pláči chvěla na loži,
pláč ji však sotva k spánku uloží.
Neznala, zda je noc, či zda je den,
poznamenána lidským posměchem,

posměchem, lidským opovržením,
jež v něžné duši leží jako stín.
Žádná tvář není božím obrazem,
závist je vryta ve tvář lidem všem.

Tvoje tvář zná jen lásku zoufalou,
tvoje tvář zná jen žalost utkvělou,
tvoje tvář teď zná jenom hrůzu, strach
a uklidní se teprv na márách.

Žalobníkovi, jenž je
bohem tohoto světa

Satane, hlupák jsi všech hlupáků,
když od člověka nerozeznáš šat.
Už nepředěláš Káču v Nanynku,
i děvka byla pannou jedenkrát.

Dáváš se pod božskými jmény ctít
co Ježíš, Jehova, a přece jsi
jen Lucifer, jenž ruší noční klid,
bludička pocestného pod kopci.

Thelino moto

Cožpak ví orel, co je v hlubinách?
Nebo se člověk krtka ptá?
Lze moudrost v stříbrný prut uložit?
Či lásku v číši ze zlata?

Radostně vyháněly dcery serafů svá stáda,
jen nejmladší ne. Hledala ta bledá samotu,
aby jak krásné ráno prchla před smrtelným dnem.
U řeky Adony je slyšet její tichý hlas
a jako jitřní rosa něžný nářek snáší se:

„Náš jarní živote, proč vadne leknín ve vodě
a děti jara, zrozené jen pro úsměv a smrt?
Thel je jak duha v dešti, jako mizející oblak,
jak obraz v zrcadle, stín na hladině vod,
jak dětské snění, jako úsměv v tváři robátka,
hlas holubice, prchavý den, hudba v povětří.
Kéž mohu zlehka ulehnout a zlehka opřít hlavu
a zlehka spánkem smrti spát a zlehka vnímat hlas
toho, jenž za večerů prochází se zahradou.“

V pokorné trávě dýchající konvalinka
odpověděla krásné dívce: „Jsem jen chabé býlí,
jsem maličká a ráda žiju na dně údolí,
tak slaboučká, že sotva udržím i motýla.
Mívám však hosta z nebe. Ten, jenž pro vše má jen úsměv,
v údolí každé ráno nade mnou dlaň vztahuje
a říká: ‚Jásej, skromný kvítku, mladá rostlinko,
ty něžná dcero prostých bystřin, tichých údolí.
Já oděju tě jasem, jitřní manou nasytím,
dokud tě spolu s říčkou nevysaje letní žár,
abys pak kvetla na věčnosti.‘ Pročpak truchlí Thel?
Každého vzdechu škoda, paní údolí.“

V stříbrné schránce usmála se mezi slzami.

Thel řekla: „Panenko ty malá v klidném údolí,
přejícná k těm, co prosit nedovedou, němým, slabým.
Beránka sytíš dechem, voníš mu svým mléčným šatem,
tvé květy spásá a ty sedíš, usmíváš se na něj
a z něžných, mírných úst mu stíráš všechnu nákazu.
Svou šťávou čistíš zlatý med. Tvá vůně, rozsetá
po každém stebélku trav kolem vyrážejících,
osvěží dojnou kravku, zkrotí ohnivého oře.
Thel je však obláček, jenž září při východu slunce.
Až zmizím z perlového trůnu, kdo mě nalezne?“

„Královno údolí,“ dí konvalinka, „zeptej se
obláčku, pročpak se tak třpytí zjitra na nebi,
mlhavým vzduchem rozsévá svou krásu a svou zář.
Obláčku, sestup níže a pluj před očima Thel.“

Když připlul, konvalinka skromně hlavu sklonila,
v zelené trávě vrátila se ke svým úkolům.

„Obláčku,“ řekla panna, „já tě prosím, pověz mi,
proč nenaříkáš, když se za hodinu rozplyneš?
Pak budeme tě hledat marně. Thel je jako ty.
Též zahynu. Ač naříkám, mne nikdo neslyší.“

Odhalil zlatou hlavu v celé kráse obláček
a před Thelinou tváří třpytivě plul prostorem,

„Věz, panno, naši oři zlatem napájejí se,
tam kde své koně Láska střídá. Spatřilas mé mládí
a obávala ses, že když se rozplývám a mizím,
už nejsem nic? Já, dívko, do deseti životů
odcházím, žiju v lásce, míru, svatém nadšení.
Neviditelným křídlem k vonným květům snáším se,
dvořím se očím rosy, vcházím v její lesklý stánek.
Panenská rosa klesá v slzách před východem slunce,
abychom nasytili všechny něžné květiny,
než vzneseme se, pevným zlatým poutem spojeni.“

„Opravdu, obláčku? Mám strach, že nejsem jako ty,
jdu údolími, čichám k nejkrásnějším květinám,
a nenasytím je. Ač slyším ptáky klokotat,
také je nenasytím, sami letí za potravou.
Thel z nich už nemá radost, protože jsem pomíjivá
a všichni řeknou: ‚Tato kráska žila nadarmo,
nebo jen aby byla v smrti pastvou pro červy.‘“

Obláček opřen o svůj vzdušný trůn jí odpověděl:

„Jestli jsi pastvou pro červy, pak, panno nebeská,
nežilas nadarmo, toť požehnání! Nežije
nic jenom pro sebe. Teď nestrachuj se, zavolám
křehkého červa ze sprostého lože, promluv s ním.
Pojď, červe tichých údolí, k své snící královně.“

Vylezl ubohý červ, sedl na list konvalinky
a jasný oblak odplul za svým druhem v údolí.

III

Na červa v rose hleděla Thel v němém úžasu.

„Tys červ? Ty obraze vší slabosti, jsi pouhý červ?
Jak děcko v listu konvalinky ležíš zavinut.
Ó neplač, hlásku, mluvit neumíš, jen zaplakat.
Je to červ? Ležíš bezmocný a nahý, plačící
a opuštěný, úsměv mateřský tě nehýčká.“

Zaslechla červa hrouda, zvedla hlavu soucitně.
Skloněna nad plačícím děckem na ně dýchala
v oddané lásce. Potom ke Thel vzhlédla pokorně.

„Okraso údolí, slyš, nežijeme pro sebe.
Po pravdě ve mně spatřuješ to nejubožejší.
Mé lůno od přírody studené a temné je,
však ten, kdo miluje i nízké, olej na hlavu
mi lije, líbá mě a manželsky mě objímá
a říká: ‚Matko všech mých dětí, já tě miluju
a zdobím věncem, který nikdo nemůže ti vzít.‘
Proč však je to tak, milá dívko, to se nedovím,
marně se snažím myslet, jenom žiju, miluju.“

Otřela kráska bílou rouškou slzy soucitu
a pravila: „Já nevědomá, proč jsem plakala?
Vím, že Bůh červa miluje a nohu potrestá,
jež na chudáčka schválně šlápne. Že však olejem
a mlékem hýčká ho, já neznala a plakala,
ve vlahém vzduchu naříkala jsem, že zahynu
a ulehnu v tvé chladné lože, šťastný úděl opustím.“

„Královno údolí,“ dí matka hlína, „slyšela jsem
tvé vzdechy nad svým krovem plout a přivolala je.
Královno, nechceš navštívit můj dům? Když vstoupíš tam
panenskou nohou, smíš se vrátit. Nestrachuj se vejít.“

Otevřel strašný vrátný severní vchod věčných bran.
Thel vešla do tajemné, nepoznané končiny.
Viděla lůžka zemřelých a vlákna kořenů,
střežících zdola neklidnou změť srdcí na zemi,
uzřela krajinu slz, která nezná úsměvu.

Temnými údolími bloudila v té chmurné zemi,
slyšela nářky utrpení, často tiše stála
u zroseného hrobu, naslouchajíc hlasům z hloubi,
až přišla k svému budoucímu hrobu, usedla
a z duté jámy zadýchal k ní tento smutný hlas:

„Proč nelze ucho před svou vlastní zkázou uzavřít?
Zářivé oko před jedovatými úsměvy?
Proč v očních víčkách tolik šípů nachystáno je
a tisíc bojovníků vyčkává tam v záloze?
Proč štědré, dobré oko plody, zlato rozdává?
Proč ze všech větrů světa na jazyk se lepí med?
Proč ucho do zuřivých vírů tvorstvo strhuje?
Proč chřípí hrůzu vdechuje a zachvívá jím strach?
Proč křehká uzda poutá planoucího jinocha?
Proč lehká rouška těla hloubku lásky zakrývá?“

Tu panna vyskočila, vykřikla a prchala,
až bez překážky vrátila se do svých údolí.