Znění tohoto textu vychází z díla Dubliňané tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Argo v roce 2012. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

§

Text díla (James Joyce: Dubliňané), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 2. 5. 2018.

 

 

OBSAH

Sestry.. 6

Střetnutí 13

Arábie. 20

Evelina. 25

Po závodě. 29

Dva kumpáni 34

Pension.. 43

Mráček.. 49

Soupeři 61

Hlína. 70

Trapný případ.. 76

Břečťanový den ve spolkové klubovně. 84

Matka. 99

Milost. 110

Nebožtíci 130

 

Sestry

Tentokrát je po něm veta: je to třetí mrtvice. Večer co večer jsem kolem toho domu chodil (měl jsem prázdniny) a pátral v ozářeném okenním čtverci: noc co noc okno svítilo stejně slabě a stejnoměrně. Kdyby umřel, napadlo mě, viděl bych na stažené roletě odlesk svíček, věděl jsem totiž, že v hlavách mrtvoly se postaví dvě svíce. Často mi říkal: Dlouho už na světě nepobudu, a mně připadalo, že mluví do větru. Teď jsem věděl, že je to pravda. Jak jsem tak každý večer pohlédl do okna, tiše jsem si řekl slovo paralýza. Zaznělo mi vždycky cize jako v Euklidovi slovo gnómon a v katechismu slovo simonie. Teď mi však znělo jako jméno nějaké zlovolné a hříšné bytosti. Naháněla mi strach, a přece jsem toužil být u ní a pozorovat její zhoubné dílo.

Když jsem po schodech sestoupil k večeři, u krbu seděl starý Cotter a pokuřoval. Zatímco mi teta nandávala na talíř ovesnou kaši, řekl, jako by navazoval na to, co říkal předtím:

– Ne že by byl přímo… to neříkám… ale měl v sobě něco divného… něco zlověstného. Tak si myslím…

Bafal z dýmky a nejspíš si rovnal v hlavě myšlenky – Když jsem ho poznal, docela mě zajímal. Hovoříval poutavě o láku a patokách; brzy mě však svými nekonečnými povídačkami o sladovně omrzel.

– Mám na to svůj názor, řekl. Byl to, myslím, takový zvláštní případ… Těžko říct…

Znovu zabafal a svůj názor nám nepověděl. Strýc si všiml, jak zvědavě koukám, a řekl mi:

– Tvůj starý přítel bohužel umřel.

– Kdo?

– Páter Flynn.

– Je po smrti?

– Právě nám to pan Cotter pověděl. Šel kolem.

Věděl jsem, že mě pozorují, jedl jsem tedy dál, jako by se mě ta zpráva netýkala. Strýc vykládal starému Cotterovi.

– Kluk s ním kamarádil. Stařík ho totiž dost naučil. Moc si od něho sliboval.

– Bůh se nad ním slituj, zbožně pronesla teta.

Chvíli se na mě starý Cotter zadíval. Cítil jsem, jak mě černýma jiskrnýma očkama zpytuje, ale schválně jsem od talíře nevzhlédl. Zabafal a nakonec si neomaleně odplivl do ohniště.

– Své děti bych k takovému člověku nepouštěl.

– Jak to myslíte, pane Cottere? zeptala se teta.

– Myslím, že to dětem nesvědčí. Podle mě ať si klouček běhá a hraje se svými vrstevníky a ne… Nemám, Jacku, pravdu?

– Já si to taky myslím, řekl strýc. Ať si hledí svého. Pořád tomu rosikruciánovi říkám: pěstuj tělocvik. Když jsem byl škvrně jako on, v zimě v létě jsem se každé ráno koupal ve studené vodě. Tak to mám nastřádané. Vzdělání není k zahození… Snad by pan Cotter rád ochutnal tu skopovou kýtu, pronesl k tetě.

– Kdepak, kdepak, ani za nic, řekl starý Cotter.

Teta přinesla ze spižírny mísu a postavila ji na stůl.

– Ale proč myslíte, pane Cottere, že to dětem nesvědčí? zeptala se.

– Dětem to nesvědčí, protože jsou tak vnímavé. Když se na takové věci děti dívají, působí to totiž na ně…

Nacpal jsem si do úst kaši, abych zlostí nevybuchl. Protivný trouba s červeným nosem.

Usnul jsem pozdě. Měl jsem sice na starého Cottera zlost, že mi říká škvrně, ale přece jsem v duchu usilovně pátral, co znamenají jeho nedopověděné věty. V šeru pokoje jsem si znovu představoval vážnou popelavou tvář ochrnutého. Přetáhl jsem si přikrývku přes hlavu a snažil se myslit na Vánoce. Popelavá tvář mě však pořád sledovala. Cosi šeptala. Pochopil jsem, že se mi z něčeho vyznává. Ucítil jsem, jak má duše uniká do blahé a neřestné končiny; ale ta tvář tam už zase na mě čekala. Šeptem se mi zpovídala a já nechápal, proč se pořád usmívá a proč má tak uslintané rty. Ale tu jsem si vzpomněl, že umřela na paralýzu, a poznal jsem, že se sám pousmívám, jako bych tím tomu svatokupci uděloval rozhřešení.

Ráno jsem se po snídani šel podívat na domek v Great Britain Street. Byl to skromný krámek označený Konfekce, což byly hlavně dětské střevíčky a deštníky; ve všední den visela v okně cedulka: Potahování deštníků. Cedulku teď nebylo vidět, protože byly spuštěny rolety. Ke klepátku byla stužkou přivázána kytka. Dvě chudobné ženské a telegrafní poslíček si četli cedulku přišpendlenou na stužce. Přistoupil jsem blíž a četl:

1. července 1895

Důstojný pán Jakub Flynn
(dříve z kostela sv. Kateřiny, Meath Street)
ve věku pětašedesáti let.

R. I. P.

Písmo na cedulce mě přesvědčilo, že je mrtev, a mrzelo mě, že nevím co dál. Kdyby byl neumřel, byl bych zašel do tmavého pokojíku za krámem a uviděl ho, jak zachumlaný do zimníku si hoví v lenošce u krbu. Teta by mi pro něho třeba dala balíček rapé a on by se nad tím dárkem probral z mrákotných dřímot. Balíček jsem mu vždycky sám vysypával do černé tabatěrky, ony se mu totiž třásly ruce a polovičku rapé by rozsypal na zem. Už když zvedl mohutnou třaslavou ruku k nosu, mezi prsty se mu na náprstku sypaly obláčky tabáku. Snad tyto ustavičné tabákové pršky zbarvovaly jeho letitý talár do zelena. Červeným kapesníkem si marně smetal zrnka za celý týden po taláru roztroušená.

Chtěl jsem se na něho jít podívat, ale zaklepat jsem si netroufl. Odloudal jsem se po sluncem ozářené straně ulice a cestou si ve výloze četl všechna divadelní oznámení. Bylo mi divné, že ani den, ani já nejsme naladěni na smutek a trochu mě až mrzel ten pocit svobody, jako bych se byl jeho smrtí od něčeho osvobodil. Bylo mi to divné, vždyť jak včera večer strýc řekl, hodně jsem se od něho naučil. Vystudoval v Římě irskou střední školu a naučil mě správné latinské výslovnosti. Vyprávěl mi o katakombách a o Napoleonu Bonapartovi a vysvětloval mi, jaký smysl mají různé mešní obřady a různé kněžské ornáty. Někdy mi pro zábavu dával těžké otázky a ptal se mne, co má člověk za jistých okolností dělat a jsou-li jisté hříchy těžké nebo lehké nebo pouhé poklesky. Z jeho otázek vysvítalo, jak jsou některá církevní zřízení, ve kterých jsem dříve viděl prostinké úkony, složitá a tajemná. Čím je kněz povinen svátosti oltářní a zpovědnímu tajemství, připadalo mi tak závažné, že jsem nechápal, jak si vůbec někdo troufne vzít je na sebe. Nepřekvapilo mě, když jsem se dověděl, že na objasnění těchto otázek církevní otcové napsali knihy tlusté jako telefonní seznam a hustě tištěné jako novinové vyhlášky. Když jsem nad tím přemýšlel, často jsem odpověď netrefil nebo zas tak bláhovou a koktavou, že se nad ní jen pousmál a pokýval hlavou. Často mě nechal odříkávat mešní odpovídky, které jsem se od něho naučil zpaměti. Jak jsem je drmolil, zamyšleně se usmíval, pokyvoval hlavou a chvílemi si do nosních dírek cpal ohromné štipce tabáku. Při úsměvu cenil mohutné zašlé zuby a jazyk vyplazoval na dolní ret; než jsem ho líp poznal, dost mě tím dráždil.

Jak jsem tak šel po sluníčku, vzpomněl jsem si na Cotterova slova a vybavoval si, co bylo ve snu dál. Vzpomněl jsem si, že jsem zahlédl dlouhé atlasové záclony a rozhoupanou staromódní lampu. Zdálo se mi, že jsem byl někde daleko v cizokrajné zemi – snad v Persii… Ale jak to v tom snu dopadlo, jsem si už nepamatoval.

Večer mě zavedla teta na návštěvu do domu smutku. Bylo po západu slunce, ale tabulky v domech obrácených k západu odrážely nahnědlé zlato nakupených mraků. V předsíni nás přivítala Nannie, a protože se neslušelo na ni hulákat, teta jí pouze za oba podala ruku. Stařena ukázala tázavě vzhůru, a když teta přikývla, trmácela se po nízkých schodech před námi, sklopená hlava jí jen tak tak čouhala nad zábradlí. Na prvním odpočívadle se zastavila a pobídla nás do otevřených dveří úmrtního pokoje. Teta vstoupila dovnitř, a protože jsem váhal jít dál, několikrát mi stařena pokynula rukou.

Vstoupil jsem po špičkách. Krajkovou obrubou záclony zalévalo pokoj nazlátlé světlo, v němž blikaly nízké plamínky voskovic. Už ho uložili do rakve. Nannie šla první a všichni tři jsme poklekli v nohách postele. Dělal jsem, že se modlím, ale rušilo mě stařenino breptání. Všiml jsem si, jak nešikovně má vzadu sešpendlenou sukni a jak jsou její plátěné střevíce po straně sešlapané. Napadlo mě, že se starý kněz nad tím, že leží v rakvi, usmívá.

Kdepak. Když jsme vstali a přistoupili k hlavám postele, uviděl jsem, že se neusmívá. Ležel vážný a statný, jakoby nastrojený k oltáři, a v tla­pách volně držel kalich, vzdorný obličej šedý a trudovitý, s černými vpadlými nozdrami, ovroubený řídkým bílým chmýřím. Pokoj čpěl květinami.

Pokřižovali jsme se a vyšli ven. V přízemním pokojíku seděla strnule v jeho křesle Eliza. Dotápal jsem ke své židličce v koutě. Nannie šla zatím ke kredenci a vyndala láhev sherry a poháry. Postavila je na stůl a po­zvala nás na skleničku. Na sestřin pokyn nalila sherry do skleniček a po­dala nám je. Pobídla mě, abych si vzal také máslové sušenky, ale já nechtěl, protože bych při jídle hlasitě chroupal. Zatvářila se zklamaně a tiše přešla k pohovce a usedla vedle sestry. Nikdo nemluvil. Hleděli jsme do prázdného krbu.

Teta čekala, až si Eliza vzdychne, a potom řekla:

– Tak nám odešel do lepšího světa.

Znovu Eliza vzdychla a na souhlas přikývla. Než si teta usrkla, ohmatala stopku číše.

– A co tento – klidně? zeptala se.

– Ale docela klidně, milostivá, řekla Eliza. Nebylo znát, kdy vydechl naposled. Chvála Bohu, měl klidnou smrt.

– A jinak…?

– V úterý byl u něho páter O’Rourke, udělil mu poslední pomazání a tak.

– On o tom věděl?

– Byl se vším smířený.

– Smířeně vypadá, řekla teta.

– Zjednaná myčka to taky říkala. Vypadá prý, jako by spal, tak klidně a smířeně vypadá. Kdo by si pomyslil, že z něho bude tak krásný ne­božtík.

– Jistě, řekla teta.

Znovu usrkla z číše a řekla:

– Jistě vás, slečno Flynnová, těší, že jste mu pomohly, jak to šlo. Byly jste na něho moc hodné.

Eliza si na kolenou uhladila šaty.

– Chudák Jakub. Bůh ví, že jsme při vší chudobě udělaly, co jsme mohly – nic mu v tom stonání nesmělo chybět.

Nannie se opřela hlavou o polštář, jako by podřimovala.

– Chudák Nannie, koukla po ní Eliza, sebralo ji to. Té práce, co nám to oběma dalo, než jsme sehnaly myčku a vypravily ho, obstaraly rakev a objednaly v kostele mši. Nevím, co bychom si bez pátera O’Rourka počaly. On přinesl květiny, potom dva kostelní svícny a napsal oznámení do novin a vyplnil hřbitovní formuláře a pojistku za chudáka Jakuba.

– Ten je hodný, řekla teta.

Eliza přivřela oči a lehce potřásla hlavou.

– Není nad staré známé, řekla, když na to přijde, na nikoho se nedá spolehnout.

– Svatá pravda, řekla teta. Co odešel na věčnost, jistě na vás a na to, co jste pro něho udělaly, nezapomene.

– Chudák Jakub, řekla Eliza. Jak on byl tichý a nenápadný. Zrovna jako teď ho nebylo v domě ani slyšet. Ale když si pomyslím, že už je po něm…

– Bude vám chybět teď, co je v Pánu, řekla teta.

– To vím, řekla Eliza. Už mu nebudu nosit hovězí polévku a vy, milostivá, mu nebudete posílat rapé. Chudák Jakub.

Odmlčela se, jako by nad něčím rozjímala, a potom řekla rozšafně:

– Víte, v poslední době jsem pozorovala, že se s ním něco děje. Když jsem mu přinesla polévku, breviář měl spadlý na zem, sám ležel zhroucený v křesle, ústa otevřená.

Zmáčkla si nos a zamračila se, potom dodala:

– Pořád říkal, že než bude po létě, jednoho krásného dne mě a Nannie zaveze do Irishtownu podívat se na starou chalupu, kde jsme se všichni narodili. Jen jestli na den lacino seženeme nějaké parádní auto, co nedrnčí, takové, o jakém mu vyprávěl páter O’Rourke – s revmatickými koly – od Johna Rushe odnaproti, a všichni tři si v neděli večer vyjedeme. Moc po tom toužil… Chudák Jakub.

– Bůh mu buď milostiv, řekla teta.

Eliza vytáhla kapesník a utřela si oči. Potom ho zas zastrčila do kapsy a chvíli mlčky civěla na prázdný rošt.

– On byl vždycky moc úzkostlivý, řekla. Zmáhaly ho kněžské povinnosti. Život se mu takříkajíc nepovedl.

– Ano, řekla teta. Byl zklamaný. Bylo to na něm vidět.

V pokojíku se rozhostilo ticho a v tom tichu jsem přistoupil ke stolu, upil burgundského a nehlučně se vrátil do koutku na židličku. Eliza jako by se hluboce zadumala. Ohleduplně jsme čekali, až sama promluví: dlou­ho mlčela a potom zvolna řekla:

– To jak rozbil ten kalich… Tím to začalo. Prý to nic nebylo, byl totiž prázdný. A přece… Mohl prý za to ministrant. Jenže chudák Jakub z toho znervózněl. Bůh mu buď milostiv.

– Tak to bylo ono? řekla teta. Něco jsem slyšela.

Eliza přikývla.

– To mu dodalo. Potom jen samotařil, s nikým nepromluvil a bloumal. Jednou v noci ho sháněli k nemocnému a nikde ho nenašli. Hledali, kde se dalo, a nikde po něm ani stopy. Kostelník navrhl, ať to zkusí v kostele. Sehnali tedy klíče, otevřeli kostel a páter O’Rourke a další kněz, který s nimi byl, přinesli lampu, že ho budou hledat… A on vám tam byl, potmě seděl ve zpovědnici, při plném vědomí, a pochechtával se.

Najednou zmlkla, jako by poslouchala. Já jsem taky poslouchal; v do­mě se však nic neozvalo. Věděl jsem, že starý kněz pořád leží v rakvi, jak jsme ho viděli, ve smrti vážný a vzdorný, a na prsou má zbytečný kalich.

Eliza znovu promluvila:

– Při plném vědomí a pochechtává se. Když to tedy uviděli, řekli si, že mu v hlavě přeskočilo.

Střetnutí

Divoký západ k nám zavedl Joe Dillon. Měl knihovničku ze samých čísel Britské vlajky, Odvahy a Krejcarových divů. Večer po škole jsme se scházeli u něho v zahrádce za domem a sváděli indiánské bitvy. Se svým líným bratříčkem Leonem, tím tlouštíkem, bráníval seník nad stájí a my jsme ho dobývali, nebo jsme sváděli urputnou bitku v trávě. Ale ať jsme se bili nevím jak, nikdy jsme bitvu nebo obléhání nevyhráli a šarvátky vždycky končily Dillonovým vítězným tancem. Ráno chodili jeho rodiče na mši v Gardiner Street a v předsíni čpěl pokojný pach paní Dillonové. Na nás mladší a bázlivější však hrál Joe moc divoce. Starý čajový poklop po hlavě, rejdil po zahradě, pěstí tloukl do plechovky a pokřikoval:

– Ja! Jaka, jaka, jaka!

Nikdo tomu nechtěl věřit, když se rozneslo, že půjde na kněze. Ale byla to pravda.

Vzmáhala se v nás zbujnost a stírala rozdíly vzdělání i založení. Zhoufovali jsme se, někteří ze vzdoru, jiní pro povyražení, další zas tak trochu ze strachu. K těmto zdráhavým indiánům, kteří nechtěli vypadat jako dříči nebo bábovky, jsem patřil i já. Dobrodružství, o jakých se vypráví v knihách z Divokého západu, mně byla cizí, ale poskytovala aspoň únik. Raději jsem měl americké detektivky, v nichž se to hemžilo střapatými a krásnými děvčaty. Nic špatného v těch detektivkách nebylo, leckdy měly i literární ambice, ve škole však kolovaly tajně. Když jednou páter Butler zkoušel čtyři stránky z Římských dějin, přistihl nešiku Leona Dillona se sešitkem Krejcarového divu.

– Tato nebo jiná stránka? Tato stránka? Spusť, Dillone! Sotva se rozbřesklo… Pokračuj! Neučil ses to? Copak to máš v kapse?

Kdekomu zabušilo nad Dillonem srdce, jak podával časopis, a všichni se tvářili nevinně. Páter Butler zamračeně v časopise zalistoval.

– Co je to za škvár? řekl. Apačský náčelník! Tohle si čteš, místo abys studoval římské dějiny? Ať už tady v koleji takový škvár nenajdu. Napsal to nejspíš nějaký škrabák, aby měl na pití. Divím se, že vy, vzdělaní hoši, něco takového čtete. Nedivil bych se, kdybyste byli žáci státních škol. Důtklivě ti, Dillone, radím, aby ses dal do práce, nebo…

Touto důtkou uprostřed střízlivého vyučování mi nádhera Divokého západu hodně pobledla a nad rozpačitou otylou Dillonovou tvářičkou se ve mně probudilo svědomí. Ale sotva pominula tlumivá síla školy, znovu jsem zatoužil po silných vzrušeních, po úniku, jaký mi poskytovaly jenom tyto kroniky vzpoury. Hrané šarvátky mě nudily stejně jako běžné dopolední vyučování, protože jsem toužil po opravdovém dobrodružství. Jenže opravdové dobrodružství, napadlo mi, nepotká toho, kdo trčí doma. Musí je hledat venku.

Těsně před letními prázdninami jsem si umínil aspoň na den se vytrhnout ze školní nudy. Spolu s Leonem Dillonem a s mladičkým Mahonym jsme si někam chtěli vyšlápnout. Každý měl ušetřenou sixpenci. O desáté dopoledne jsme se hodlali sejít na Průplavním mostě. Mahonymu měla napsat omluvenku starší sestra a Leo Dillon měl vzkázat po bratrovi, že stůně. Řekli jsme si, že půjdeme po Wharf Road až k lodím, potom se svezeme přívozem a pěšky dojdeme k Holubníku. Leo Dillon měl strach, že třeba potkáme pátera Butlera nebo někoho z koleje. Mahony však moudře namítl, co by dělal páter Butler až u Holubníku. Uklidnili jsme se a já završil první část našeho plánu tím, že jsem od obou vybral sixpence; sám jsem jim ukázal svou. Při posledních předvečerních přípravách jsme byli všichni trochu rozčilení. Se smíchem jsme si podali ruku a Mahony řekl:

– Zítra na shledanou, kamarádi.

Špatně jsem se tu noc vyspal. Ráno jsem dorazil na most první, protože jsem bydlel nejblíž. Knihy jsem schoval do vysoké trávy vedle smetiště na tom konci zahrady, kam nikdo nechodil, a rozběhl se po břehu průplavu. Bylo vlahé slunné dopoledne v prvním červnovém týdnu. Seděl jsem na mostní obrubni a se zalíbením hleděl na chatrné plátěné střevíce, minulý večer pečlivě nabílené, a sledoval, jak krotcí koně táhnou do kopce tramvaje plné kupců. Větve vysokých stromů vroubících alej se vesele zelenaly lístečky a na vodu jimi proráželo slunce. Žulová mostní obruba se rozpalovala a v rytmu melodie, která mi zněla v hlavě, jsem na obrubu pleskal. Bylo mi blaze.

Pět až deset minut jsem tam poseděl a tu jsem uviděl, jak ke mně v šedém obleku jde Mahony. S úsměvem šlapal do kopce, až vylezl na obrubeň vedle mne. Jak jsme tam čekali, vytáhl z vyboulené kapsy prak a vysvětlil mi, jak ho zlepšil. Zeptal jsem se, nač ho přinesl, a on mi řekl, že si vezme na paškál ptáky. Mahony si liboval v hantýrce a páteru Butlerovi říkal Bunsenův hořák. Počkali jsme ještě čtvrt hodiny, ale po Dillonovi pořád ani slechu. Nakonec Mahony seskočil a řekl:

– Pojď. Že se tlouštík trhne, to jsem věděl.

– A co jeho půlšilink? řekl jsem.

– Ten propadne. Tím líp pro nás – místo šilinku máme šilink a půl.

Pustili jsme se po North Strand Street, až jsme došli k továrně na vitriol, potom jsme zahnuli vpravo po Wharf Road. Jen jsme zmizeli lidem z očí, zahrál si Mahony na indiána. Prohnal houf otrhaných děvčat, rozháněl se nenabitým prakem, a když po něm dva otrhánci ze samého kavalírství začali házet kamením, řekl, že se do nich pustíme. Bránil jsem je, že jsou ještě malí, a šli jsme dál. Ti otrhánci za námi pokřikovali Luteráni! Luteráni!, protože snědý Mahony měl na čepici stříbrný odznak kriketového klubu. Když jsme došli k Žehličce, uspořádali jsme obléhání. Jenže to nebylo k ničemu, musí na to být aspoň tři. Pomstili jsme se Leonu Dillonovi aspoň tím, že jsme mu vyspílali srabů, však si to ve tři od pana Ryana slízne.

Došli jsme až k řece. Dlouho jsme se procházeli po hlučných ulicích lemovaných vysokými kamennými zdmi a pozorovali práci jeřábů a strojů a od vozků rozvrzaných fůr jsme sklízeli nadávky, že trčíme v cestě. Když jsme se octli u přístavní hráze, bylo poledne, a protože všichni nádeníci obědvali, koupili jsme si dvě rozinkové buchty a usedli na kovové potrubí u řeky, že si je sníme. Kochali jsme se pohledem na dublinský ruch – na bárky zdaleka se ohlašující hustými kotouči dýmu, na hnědou rybářskou flotilu za Ringsendem, na velkou bílou plachetnici, z níž na protějším břehu vykládali zboží. Mahony řekl, jak by bylo prima ujet na takovém korábisku na moře, a zeměpis ve škole po špetkách uštědřovaný mi najednou nabýval podoby i tvaru. Škola a domov jako by od nás couvaly a jejich působení zmizelo.

Liffey jsme přepluli přívozní lodí a mýto jsme uhradili společně se dvěma dělníky a židáčkem, kterému visel na zádech ranec. Byli jsme škrobeně vážní, ale jednou jsme se za tu krátkou cestu střetli očima a dali se do smíchu. Po přistání jsme pozorovali vykládání jednoho trojstěžníku, který jsme už předtím zahlédli z protějšího nábřeží. Kdosi prohodil, že je to norská loď. Popošel jsem k přídi a zkoušel rozluštit její nápis, ale marně, vrátil jsem se tedy a koukal, jestli některý námořník nemá zelené oči, měl jsem o tom zmatené představy. Oči měli námořníci modré a šedé, ba i černé. Jediný námořník, jehož oči se daly nazvat zelené, byl čahoun, který diváky na nábřeží bavil tím, že po každém pádu prkna vesele křikl: Hej rup! Hej rup!

Když jsme se dost vynadívali, loudali jsme se do Ringsendu. Začalo být dusno a v hokynářských výlohách sklovatěly oschlé zákusky. Koupili jsme si pár zákusků a čokoládu a o překot se cpali, jak jsme procházeli špinavými uličkami, kde bydlí rybáři. Mlékárnu jsme neobjevili, zašli jsme tedy do hokynářství a koupili si každý láhev ostružinové limonády. Osvěžen limonádou pustil se Mahony v uličce za kočkou, ale kočka mu utekla na pole. Oba jsme byli dost utrmáceni a z pole jsme rovnou zamířili na svah, za jehož hřebenem bude vidět Dodder.

Bylo už pozdě a na prohlídku Holubníku jsme byli až moc utrmácení. Do čtyř jsme se museli vrátit, aby nám na to naše dobrodružství nepřišli. Mahony si lítostivě prohlížel prak, a teprve když jsem navrhl, že se vrátíme vlakem, trochu okřál. Slunce zašlo za mraky a nám zůstaly jen okoralé myšlenky a kůrky chleba.

Kromě nás tu nikdo nebyl. Chvíli jsme proleželi mlčky na stráni a pak jsme uviděli, jak k nám přes pole někdo jde. Netečně jsem ho pozoroval a kousal zelený stonek trávy, z jakých holky hádají, co je čeká. Loudal se po svahu k nám. Šel s rukou opřenou o bok, v druhé měl hůl a zlehka jí ťukal o trávník. Na sobě měl obnošený zelenošedý oblek a na hlavě takzvaný tralaláček. Vypadal postarší, vousy měl popelavé. Když nám procházel kolem nohou, zběžně po nás koukl a šel dál. Sledovali jsme ho očima; ušel nějakých padesát kroků, potom se otočil a vracel se zpět. Pomalu šel k nám, ťukal holí o zem tak zvolna, až se mi zdálo, že hledá v trávě něco, co ztratil.

Když k nám došel, zůstal stát a pozdravil. Pozdrav jsme opětovali a on si k nám na svahu pomalu a opatrně přisedl. Spustil o počasí, bude prý parné léto, od jeho chlapeckých let, je to už dávno, se roční doby hodně změnily. Nejšťastnější jinošské období jsou nesporně školní léta, být zas mlád, dal by za to neví co. Mlčeli jsme, když pronášel tyto názory, které nás trochu nudily. Potom se rozpovídal o škole a o knihách. Zeptal se nás, jestli jsme četli básně Thomase Moorea nebo dílo sira Waltera Scotta a lorda Byrona. Dělal jsem, že jsem každou zmíněnou knihu četl, a tak nakonec řekl:

– Inu, je vidět, že jsi stejný knihomol jako já. Ten je jiný, dodal a ukázal na Mahonyho, který na nás poulil oči, ten si rád hraje.

Má prý doma všechna díla sira Waltera Scotta a všechna díla lorda Lyttona, která ovšem nesmějí hoši číst. Mahony se zeptal, proč je hoši nesmějí číst – ta otázka mě pobouřila a zamrzela, bál jsem se, že mě ten člověk bude pokládat za tak hloupého, jako je Mahony. Ale on se jen usmál. Viděl jsem, že má v ústech mezi zlatými zuby velké mezery. Potom se nás zeptal, kdo z nás má nejvíc milenek. Mahony utrousil, že má tři cácorky. Zeptal se mě, kolik jich mám já. Odpověděl jsem, že žádnou. Prý mi nevěří, jistě nějakou mám. Já jsem mlčel.

– Povězte nám, řekl Mahony drze, kolik jich máte vy.

Jako dříve se usmál, v našem věku prý měl milenek hromadu.

– Každý hoch, řekl, má milenku.

Na tak starého člověka mi názor na tu věc připadal kupodivu shovívavý. V duchu jsem si řekl, že co řekl o hoších a dívkách, je rozumné. Ale v jeho ústech se mi ta slova nelíbila a bylo mi divné, proč se několikrát zachvěl, jako by ho něco polekalo nebo zamrazilo. Hovořil dál, a jak jsem si všiml, měl správnou výslovnost. Vykládal nám o dívkách, jaké mají hezké vlásky a hebké ruce a všechny dívky že nejsou tak hodné, jak se dělají. Nejraději prý se dívá na hodnou dívenku, na její bílé ručky a na její hebké vlásky. Měl jsem dojem, že opakuje něco zpaměti a že jeho mysl, zmagnetizovaná vlastními slovy, krouží pořád dokola. Chvílemi jako by narážel na něco, co každý ví, chvílemi zas tlumil hlas a mluvil záhadně, jako by nám prozrazoval tajemství, které nesmějí druzí zaslechnout. Opakoval věty stále dokola, obměňoval je a obestíral monotónním hlasem. Poslouchal jsem ho a upřeně zíral na úpatí svahu.

Po chvíli v samomluvě ustal. Zvolna se vztyčil, že prý musí na chvilku odejít, hleděl jsem stále za ním a viděl, jak se od nás zvolna šourá na kraj pole. Po jeho odchodu jsme mlčeli. Po několikaminutovém mlčení jsem zaslechl, jak Mahony vykřikl.

– Jářku! Podívej, co to dělá.

Neodpověděl jsem, ani nezvedl oči a Mahony znovu vykřikl!

– Jářku… To je mi divný pavouk!

– Kdyby se nás zeptal na jméno, řekl jsem, ty budeš Murphy a já Smith.

Víc už jsme si neřekli. Přemýšlel jsem, jestli mám či nemám odejít, a tu se chlap vrátil a znovu si sedl vedle nás. Sotva usedl, zahlédl Mahony zaběhlou kočku, vyskočil a pustil se za ní. Spolu s tím chlapem jsme tu štvanici pozorovali. Kočka zase utekla a Mahony házel kamením na zídku, po které vylezla. Přestal s tím a nazdařbůh se pustil přes pole.

Po chvíli na mě chlap promluvil. Řekl, že můj kamarád je velký hrubián, jestlipak dostal ve škole nařezáno. Chtěl jsem rozhořčeně odpovědět, že nechodíme do státní školy, a že nás nebijí, ale mlčel jsem. Rozpovídal se o bití žáků, jakoby svou řečí zhypnotizován znovu a znovu kroužil kolem nového středu. Takoví hoši prý musí být mrskáni, a to vydatně mrskáni. Klepnutí přes prsty nebo pohlavek je málo; potřebují dostat důkladný výprask. Ten názor mě překvapil a bezděky jsem mu pohlédl do tváře. Střetl jsem se se zelenavýma očima, upřenýma na mne zpod cukajícího čela. Znovu jsem odvrátil zrak.

Chlap pokračoval v samomluvě. Jako by zapomněl na dosavadní shovívavost. Když zjistí, že hoch chodí s děvčaty nebo má děvče za milenku, nařeže mu, co se do něho vejde; však ona ho zajde chuť chodit za děvčaty. A když má hoch dívku za milenku a zalže to, seřeže ho, jak to žádný hoch jakživ neslízl. Nic by ho na celém světě tolik nepotěšilo. Líčil mi, jak by takového chlapce zmlátil, jako by odhaloval nějaké tajemství. Nic by ho prý na světě tak nepotěšilo, a jak mě do toho tajemství jednotvárně zasvěcoval, hlas mu zněžněl, jako by se u mne doprošoval pochopení.

Čekal jsem, až zas samomluvu přeruší. A tu jsem náhle vstal. Abych neprozradil své vzrušení, chvíli jsem otálel a naoko si zavazoval střevíc, potom jsem řekl, že už musím jít, a dal mu sbohem. Klidně jsem stoupal do svahu, ale srdce mi bušilo strachy, aby mě nepopadl za kotníky. Když jsem došel na vrchol svahu, otočil jsem se, nepohlédl na něho a křikl:

– Murphy!

V hlase se mi ozvala chtěná kuráž a sám jsem se za ten ubohý úskok styděl. Musil jsem to jméno křiknout znovu, než mě Mahony uviděl a křikl v odpověď. Jak mi bušilo srdce, když ke mně běžel přes pole! Běžel, jako by mi šel na pomoc. Kál jsem se, v hloubi duše jsem jím vždycky trochu pohrdal.

Arábie

Severorichmondská ulice byla slepá a byl v ní klid, když zrovna školští bratři nepouštěli žáky ze školy. Stranou od ostatních stál na čtvercovém pozemku neobývaný patrový dům. Ostatní domy v ulici, hrdé na své lepší nájemníky, zíraly na sebe nehybnými fasádami.

V zadním saloně umřel náš bývalý nájemník kněz. Ve všech dlouho nevětraných pokojích to čpělo a místnost na odpadky za kuchyní byla poházena nepotřebným papírem. Našel jsem v ní pár brožovaných knih s pomačkanými a zvlhlými listy: Opata od Waltera Scotta, Nábožného komunikanta a Vidocqovy Paměti. Ty se mi nejvíc líbily, protože měly žluté listy. V pusté zahradě za domem rostla uprostřed jabloň a pár roztroušených keřů, pod jedním jsem našel nájemníkovu rezavou pumpu na kolo. Byl to štědrý kněz; peníze odkázal dobročinným ústavům a zařízení sestře.

Když nastaly krátké zimní dny, setmělo se, ještě než jsme povečeřeli. Když jsme se pak na ulicích sešli, domy už dávno ztemněly. Širá obloha nad námi byla měňavě fialová a pouliční svítilny k ní slabě prokmitaly. Studený vzduch nás zábl a hrou jsme se rozehřáli. Tichou ulicí se rozléhalo naše pokřikování. Při hře jsme se proháněli tmavými blátivými uličkami za humny, kde jsme sváděli šarvátky s divošskými kmeny z chatrčí, k zadním vrátkám šeře mokvavých zahrádek, čpících kompostem, k šeře čpavým maštalím, kde vozka hřebelcoval a česal koně nebo brnkal na puklový chomout. Když jsme se vrátili na ulici, všude bylo světlo z kuchyňských oken. Když se pak za rohem vynořil strýček, schovávali jsme se ve stínu, dokud nezapadl domů. Nebo když vyšla na práh Manganova sestra a volala bratra k svačině, ze stínu jsme ji pozorovali, jak se rozhlíží po ulici. Čekali jsme, jestli tam zůstane nebo půjde dovnitř, a když zůstala, vyšli jsme ze stínu a volky nevolky šli k Manganovým schodům. Čekala na nás, ve světle pootevřených dveří se rýsovala její postava. Než ji bratr poslechl, vždycky si ji dobíral, a já jsem stál u zábradlí a díval se na ni. Jak se hnula, šaty jí vlály a na hlavě jí poletovala hebká kadeř.

Každé ráno jsem v předním pokoji ležel na zemi a hleděl na její dveře. Roleta byla stažena na coul od okenního rámu, takže mě nebylo vidět. Srdce mi poskočilo, když vyšla na práh. Běžel jsem do předsíně, popadl knihy a šel za ní. Nespouštěl jsem její hnědou postavu z očí, a když došla tam, kde se naše cesty rozcházely, přidal jsem do kroku a předešel ji; a tak to bylo každé dopoledne. Kromě několika běžných slov jsem na ni nepromluvil, a přece její jméno vzrušovalo mou bláhovou krev.

Její podoba mě provázela i na místa vzdálená vší romantice. V sobotu večer chodila teta nakupovat a já jsem jí nosil balíčky. Procházeli jsme rozzářenými ulicemi za postrkování opilců a hudrmanic, ryčných litanií příručí, hlídajících soudky s ovarem, huhňání jarmarečních zpěváků, prozpěvujících písničku o O’Donovanu Rossovi nebo baladu o strastech naší otčiny. Tyto zvuky mi splývaly v jediný životní pocit: představoval jsem si, jak svůj kalich šťastně pronáším houfem nepřátel. Chvílemi se mi její jméno dralo na rty podivnými modlitbami a chvalozpěvy, jimž jsem sám nerozuměl. Oči se mi zalévaly slzami, sám jsem nevěděl proč, a občas jako by mi srdce překypovalo do prsou. Na budoucnost jsem nemyslil. Nevěděl jsem, jestli s ní promluvím nebo ne, a jestli promluvím, jak jí vysvětlím své rozpačité zbožňování. Ale tělo jsem měl jako harfu a ona svými slovy a posunky hrála na její struny.

Jednou navečer jsem zašel do zadního salonu, v němž kněz umřel. Byl pošmourný deštivý večer a v domě se nic neozývalo. Rozbitou okenní tabulkou jsem slyšel, jak repetí déšť na zem a jak na zmoklé záhony neustále crčí dešťové stružky. V dálce pode mnou svítila pouliční svítilna nebo osvětlené okno. Byl jsem rád, že tak málo vidím. Všechny smysly jako by se toužily zastřít závojem, a jak se ze mne smekaly, svíral jsem dlaně, až se mi třásly, a pořád šeptal: Ach lásko! Ach lásko!

Nakonec na mě promluvila. Když mi řekla první slova, byl jsem tak zmaten, že jsem nevěděl, co odpovědět. Zeptala se mě, jestli nepůjdu do Arábie. Nevzpomínám si, jestli jsem řekl ano nebo ne. Bude to prý nádherný bazar; taky by tam ráda šla.

– A proč ne? zeptal jsem se.

Při řeči stále otáčela na zápěstí stříbrný náramek. Nemůže tam prý jít, u nich v klášteře budou ten týden exercicie. Její bratr a ještě dva chlapci se rvali o čapky, stál jsem u zábradlí sám. Držela se za opěru zábradlí a nakláněla ke mně hlavu. Světlo svítilny naproti dveřím jí padlo na bílou křivku šíje, ozářilo na ní kadeř, a jak se z ní smeklo, dopadlo na ruku opřenou o zábradlí. Smekalo se jí po šatech a zachytilo bílý lem spodničky, prosvítající v tom uvolněném postoji.

– Ty se máš, řekla.

– Jestli tam půjdu, něco ti přinesu.

Těch nesčetných bláhovostí, které mi od toho večera v bdění i spaní pustošily mysl. Zbývající dny bych byl nejraději vyškrtl. Reptal jsem na učení. Večer v ložnici a přes den ve třídě se mi na rozečtenou stránku vtírala její podoba. Slabiky slova Arábie ke mně prorážely tichem, jímž jsem se kochal, a oblévaly mě orientálním kouzlem. Poprosil jsem, abych směl jít večer do bazaru. Tetu to překvapilo, doufá prý, že to není nějaká zednářština. Ve škole jsem na otázky moc neodpovídal. Viděl jsem, jak učitelova vlídná tvář zpřísňuje, snad prý nelajdačím. Nemohl jsem se soustředit. Mrzela mě vážná životní práce, protože mě oddalovala od mé vytoužené, jevila se mi jako hračka, fádní hračka.

V sobotu dopoledne jsem strýci připomněl, že si chci večer zajít na bazar. Kramařil u věšáku, sháněl kartáč na klobouk, a tak mi odsekl:

– Ano, chlapče, já vím.

Protože byl v předsíni, nemohl jsem zajít do předního salonu a lehnout si k oknu. Rozladěn jsem odešel z domova a loudal se do školy. Bylo citelně sychravo a v hloubi duše jsem měl neblahé tušení.

Když jsem přišel domů, strýc tam ještě nebyl. Bylo ještě dost času. Chvíli jsem seděl a koukal na hodiny, a když mě jejich tikot omrzel, vyšel jsem z pokoje. Vystoupil jsem po schodech do prvního patra. Vysoké chladné prázdné chmurné pokoje mi zaplašily tíseň a se zpěvem jsem chodil z pokoje do pokoje. Z průčelního okna jsem viděl, jak si kamarádi dole na ulici hrají. Jejich pokřik ke mně doléhal slabě a nezřetelně, hlavou opřen o chladné sklo vyhlížel jsem na tmavý dům, kde ona bydlí. Snad hodinu jsem prostál a viděl hnědě oblečenou postavu, vykouzlenou fantazií, jak jí lampa lehounce ozařuje nachýlenou šíji, ruku opřenou o zábradlí a dolní lem šatů.

Když jsem sešel dolů, paní Mercerová seděla u krbu. Byla to stará drbna, vdova po majiteli zastavárny, která na nějaký zbožný účel sbírala orazítkované známky. Musel jsem přetrpět svačinové klepy. Svačina se protáhla přes hodinu a strýček pořád nešel. Paní Mercerová vstala k od­chodu, prý už nemůže čekat, je po osmé a nechce být dlouho venku, noční vzduch jí nesvědčí. Když odešla, chodil jsem po pokoji a zatínal pěsti. Teta řekla:

– Myslím, že bys měl dnešní Boží večer ten svůj bazar odložit na jindy.

V devět jsem zaslechl strýčka, jak odmyká domovní dveře. Zaslechl jsem, jak si něco povídá a jak se věšák houpe pod tíhou jeho zimníku. Uměl jsem si to vysvětlit. Když napůl povečeřel, požádal jsem ho o vstup­né na bazar. Už na něj zapomněl.

– Lidé jsou už v posteli napolo vyspaní.

Neusmál jsem se. Teta na něho rázně spustila:

– To mu nemůžeš dát peníze a pustit ho? Dost dlouho jsi ho už zdržel.

Strýc se omlouval, že zapomněl. Drží prý se pořekadla: Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Zeptal se mě, kam jdu, a když jsem mu to podruhé pověděl, zeptal se mě, jestli znám Arab se loučí se svým ořem. Jak jsem odcházel z kuchyně, zrovna se chystal odříkat tetě úvodní verše.

Uháněl jsem po Buckingham Street k nádraží a v hrsti svíral dvoušilink. Při pohledu na ulici hemžící se kupujícími a křiklavě ozářenou plynovými lampami jsem si vzpomněl, kam mám namířeno. Sedl jsem si do pustého vlaku třetí třídy. Po nesnesitelném otálení vyjel vlak zvolna z nádraží. Kodrcal mezi zchátralými domy přes třpytivou řeku. Na stanici Westland Row se ke dveřím vozu přihnal dav; průvodčí je zahnal, prý je to zvláštní vlak na bazar. Zůstal jsem v prázdném voze sám. Za několik minut dojel vlak k zatímnímu nástupišti. Vyšel jsem na ulici a na rozsvíceném ciferníku jsem viděl, že je za deset minut deset. Přede mnou bylo stavení s tím kouzelným názvem.

Půlšilinkový vchod jsem nenašel, a tak aby mi bazar nezavřeli, honem jsem prošel turniketem a podal utrmácenému zřízenci šilink. Ocitl jsem se ve velké dvoraně do poloviční výšky vroubené galerií. Stánky už byly většinou pozavírány a dvorana byla z větší části ponořena do tmy. Zaznamenal jsem ticho, jaké bývá v kostele po mši. Bázlivě jsem popošel doprostřed bazaru. Dosud otevřené Stánky obklopovalo pár lidí. Před oponou, na níž byl nápis barevnými lampami Café Chantant, dva muži přepočítávali na podnosu peníze. Poslouchal jsem cinkot mincí.

Jakžtakž vědomý, proč jsem tam přišel, přistoupil jsem k jednomu stánku a prohlížel si porcelánové vázy a květované čajové soupravy. U dve­ří stánku se nějaká slečna bavila a smála s dvěma mladými pány. Všiml jsem si, že zadrhují po anglicku, a ledabyle jsem poslouchal jejich hovor.

– Kdepak, to jsem neříkala.

– Ale ano, říkala.

– Ba ne, neříkala!

– Říkala to?

– Ano, sám jsem ji slyšel.

– Ale ano, teď jste se chytla.

Slečna si mě všimla, přistoupila ke mně a zeptala se mě, co si chci koupit. Moc povzbudivým tónem to neřekla; vypadalo to, že na mě promluvila jen z povinnosti. Pokorně jsem si prohlédl velké džbány, jako nějaké orientální stráže hlídající tmavý vchod stánku, a zašeptal:

– Ne, děkuji.

Slečna přemístila jednu vázu a vrátila se k oběma mladíkům. Rozpovídali se o tomtéž. Párkrát na mě koukla přes rameno.

Otálel jsem před jejím stánkem, třebaže jsem věděl, že se zbytečně zdržuji, abych vzbudil dojem, že se o její zboží opravdu zajímám. Potom jsem se zvolna obrátil a zvolna odcházel prostředkem bazaru. Obě penny jsem v kapse upustil na sixpenci. Z jednoho konce galerie jsem uslyšel něčí hlas, že se zháší. Hořejšek galerie byl už úplně ve tmě.

Civěl jsem do tmy a pozoroval, že jsem tvor špinavý a sžíraný marností; a oči mě pálily lítostí a vztekem.

Evelina

Seděla u okna a dívala se, jak večer vpadá do ulice. Hlavu opírala o záclonky a do chřípí jí čpěl zaprášený kreton. Byla unavena.

Chodilo málo lidí. Domů se vracel člověk z posledního domu. Slyšela, jak na cementové dlažbě cvaká a potom dál chřestí na škvárové pěšině před novými červenými domy. Kdysi tam bylo pole, kde si večer hrávali s ostatními dětmi. Pole pak koupil nějaký člověk z Belfastu a vystavěl na něm domy – ne takové hnědé domky jako jejich, ale světlé cihlové s lesk­lou střechou. Děti z ulice si na tom poli hrávaly – Devinovy, Waterovy, Dunnovy, mrzáček Keogh, ona a její bratři a sestry. Ernest si však nikdy nehrál: byl už velký. Z pole je často její otec vyháněl sukovicí. Maličký Keogh dával bacha, a když uviděl otce přicházet, křikl. S otcem to dost ušlo; byla ostatně naživu matka. To bylo dávno, zatím sama i bratři a sestry dospěli, matka umřela. Umřel i Tizzie Dunn a Waterovi se vrátili do Anglie. Všechno se mění. Jako druzí i ona odejde, opustí domov.

Domov! Koukla po pokoji, pohlédla na všechny ty známé věci, které po léta den co den oprašovala, a marně dumala, kde se na nich ten prach bere. Třeba už ty věci, od nichž odloučit se by ji ani ve snu nenapadlo, jakživa neuvidí. A přece za ta léta nepřišla na to, jak se jmenuje kněz, jehož zažloutlá fotografie visí na stěně nad pokaženým harmoniem vedle barevné litografie blahoslavené Markéty Marie Alacoque. Byl to otcův spolužák. Když tu fotografii ukazoval otec nějakému hostu, pokaždé ji odbyl slovy:

– Je teď v Melbourne.

Svolila, že odejde, že opustí domov. Je to rozumné? Uvažovala o tom po všech stránkách. Doma má jisté přístřeší a stravu; má kolem sebe lidi, které odjakživa zná. Doma i v krámě musí ovšem pilně pracovat. Copak asi o ní v konfekci řeknou, až zjistí, že s někým utekla. Nejspíš, že je blázen, a na inzerát přijmou místo ní jinou slečnu. Gavanová bude ráda. Měla na ni vždycky spadeno, zvláště když to slyšeli zákazníci.

– Slečno Hillová, nevidíte, že dámy čekají?

– Hoďte sebou, prosím, slečno Hillová.

Nad odchodem z konfekce moc slz neuroní.

Zato v novém domově, v daleké neznámé zemi, to bude jiné. Ona, Evelina, bude vdaná. Budou se k ní chovat s úctou. Nebudou se k ní chovat, jako se chovali k matce. Je jí už sice přes devatenáct, ale občas mívá strach, že jí otec nabije. Má z něho pořád strach. Jak dorůstali, už se do ní nepouštěl jako do Harryho a Ernesta, protože je děvče; poslední dobou jí však vyhrožuje, co jí udělá, a ještě se ohání nebožkou matkou. Teď nemá žádného ochránce. Ernest umřel a Harry, který obchoduje s devocioná­liemi, je pořád někde na venkově. Navíc ji dráždí neustálé sobotní handrkování o peníze. Odevzdává celý plat – sedm šilinků – a Harry dává, co může – těžší je vyždímat něco z otce. Říká o ní, že jen rozhazuje, že nemá rozum, těžce vydělané peníze prý nedá na utrácení, a tak pořád dokola, protože v sobotu odpoledne mívá v hlavě. Nakonec jí přece peníze dá, aby něco koupila na nedělní oběd. Musí pak honem vyrazit a obstarat nákup, při prodírání davem pevně svírá v ruce černou koženou peněženku a s nákladem potravin se pozdě vrací domů. Dost práce jí dá udržet domácnost a dohlédnout na obě mladší děti, které jí svěřili, aby řádně chodily do školy a řádně jedly. Je to těžká práce – těžký život – ale když se s ním má rozloučit, najednou se jí tak protivný nezdá.

S Frankem pozná nový život. Frank je vlídný, chlapský, upřímný. Nočním parníkem s ním odjede, vezme si ho a usadí se v Buenos Aires, kde jí už zařídí vlastní domov. Pamatuje si, jak se s ním seznámila; bydlel v podnájmu v domě na hlavní třídě, kam chodívala na návštěvu. Jako by to bylo před několika týdny. Stál u vrátek, čapku se štítkem pošoupnutou dozadu, vlasy mu spadaly přes bronzově osmahlý obličej. Tak se seznámili. Čekával na ni před koloniálem a vyprovázel ji domů. Zavedl ji na Cikánku a lahodilo jí, že s ním v divadle sedí na nezvyklém místě. Hudbu měl moc rád a trochu zpíval. Vědělo se, že spolu chodí, a když zpíval o dívence zamilované do námořníka, bývala příjemně zmatena. Ze žertu jí říkal Puťka. Nejprve ji vzrušovalo, že má chlapce, a potom si ho zamilovala. Vyprávěl o dalekých zemích. Za libru měsíčně jako plavčík začínal na lodi Allanovy linky jezdící do Kanady. Vypočítal jí názvy lodí, na nichž sloužil, a názvy různých šarží. Proplul Magellanovou úžinou a vyprávěl jí o strašlivých Patagoncích. V Buenos Aires prý vybředl z nejhoršího a do staré vlasti se vrátil jenom na dovolenou. Otec jí ovšem na tu pletku přišel a stýkat se s ním jí zakázal.

– Já ty mariňáky znám, řekl.

Jednou se s Frankem pohádal a ona se pak s milým musela scházet tajně.

Na ulici se stmívalo. Běl obou dopisů v klíně zešedla. Jeden byl Harry­mu, druhý otci. Ernest jí býval nejmilejší, ale i Harryho měla ráda. Jak si všimla, otec poslední dobou nějak schází, bude mu chybět. Někdy bývá moc milý. Když onehdy den stonala, předčítal jí strašidelný příběh a na ohni jí opekl topinku. Jindy zas, když byla ještě matka naživu, uspořádali na Howthském kopci piknik. Vzpomněla si, jak si otec nasadil na hlavu matčin čepec, aby děti rozesmál.

Čas jí ubíhal, ale ona pořád seděla u okna hlavou opřena o záclonku a vdechovala zaprášený kreton. Z dálky na ulici se ozýval kolovrátek. Zná tu melodii. Divné, že hraje zrovna ten večer a připomíná jí, co slíbila matce, že pokud možno udrží domácnost pohromadě. Vzpomněla si na poslední večer matčiny nemoci; znovu se octla v dusném tmavém pokoji za předsíní a zvenku slyšela zádumčivý italský nápěv. Kolovrátkáře vykázali a dali mu sixpenci. Vzpomněla si, jak se otec přihrnul zpátky do pokoje nemocné a řekl:

– Zatracení Taliáni! Co sem chodí!

V tom zadumání jí až do dřeně bytí dolehla žalostná představa matčina života – života každodenních obětí, nakonec ústícího v pomatenost. Zachvěla se, když znovu uslyšela, jak matka s bláhovou umíněností pořád říká:

– Derevaun Seraun! Derevaun Seraun![1]

V náhlém záchvatu hrůzy vstala. Utéct! Musí utéct: Frank ji zachrání. Dá jí život, možná i lásku. Ale ona chce žít. Proč by byla nešťastna? Má právo na štěstí, Frank ji pojme do náručí, sevře v náručí. On ji zachrání.

* * *

V rozkolísaném davu stála na nádraží North Wall. Držel ji za ruku, věděla, že na ni mluví o plavbě přes moře. Na nádraží bylo plno vojáků s hně­dými batohy na zádech. Širokými vraty skladišť zahlédla mohutnou černou loď zakotvenou vedle nábřežní hráze, s ozářenými okénky. Neodpovídala. Cítila, jak jí líc bledne a chladne a zprostřed tísnivého zmatku se modlila k Bohu, aby ji vedl, aby jí ukázal, co má dělat. Loď do mlhy dlouze a smutně zapískala. Když půjde, zítra bude s Frankem plnou parou ujíždět do Buenos Aires. Cestu mají zaplacenou. Může ještě po tom, co pro ni udělal, couvnout? Úzkost v ní vyvolala nevolnost a v němé úpěnlivé modlitbě mlela rty. Až do srdce jí zařinčel zvonek. Cítila, jak jí svírá ruku:

– Pojď!

Všechna moře světa se jí valila do srdce. On ji do nich táhne: on ji utopí. Oběma rukama popadla železné zábradlí.

– Pojď!

Ne! Ne! Ne! Není to možné. Urputně svírala zábradlí. Zprostřed moře vyrážela úzkostný křik!

– Evelino! Evelino!

Rozběhl se za bariéru a volal, ať jde za ním. Pokřikovali na něho, aby šel dál, ale on na ni pořád volal. Trpně jako bezmocný tvor k němu obracela sinalou tvář. V očích jí nebylo znát, že ho miluje, že se s ním loučí, ba ani že ho poznává.

Po závodě

Auta se hnala k Dublinu, jako kuličky stejnoměrně ujížděla brázdou Nassau Street k Dublinu. Na hřebenu Inchicorského kopce se houfem ku­pili diváci a pozorovali, jak uhánějí auta domů a jak si hojnost a píle pevniny razí cestu napříč touto průrvou chudoby a nečinnosti. Tu a tam hloučky vděčně porobených zajásaly. Stranili však modrým autům – autům přátel, Francouzů.

Francouzi byli ostatně skutečnými vítězi. Jejich mužstvo dojelo v celku; umístili se na druhém a třetím místě, vítězné německé auto prý řídil Belgičan. Každé modré auto, které přejelo hřeben kopce, bylo tedy dvojnásob nadšeně přivítáno a za každé přivítání děkovali jezdci úsměvy a kynutím. V jednom takovém elegantním autě byla čtveřice mladíků, jejichž nálada ještě překonávala pověstné galské rozjaření: čtveřice mladíků byla radostí bez sebe. Byl to majitel auta Charles Ségouin, André Riviere, mladý elektrikář původem z Kanady, statný Maďar jménem Villona a vyfintěný mladík jménem Doyle. Ségouin byl dobře naladěn, protože nečekaně dostal objednávky (zařizoval si v Paříži automobilovou dílnu), a Riviere byl dobře naladěn, protože měl být jmenován ředitelem podniku. Oba mladíky (byli to bratranci) navíc blažil úspěch francouzských aut. Villona byl dobře naladěn, protože znamenitě poobědval, a kromě toho byl už svou povahou optimista. Čtvrtý z nich však byl tak rozčilen, že opravdu šťasten být ani nemohl.

Bylo mu asi šestadvacet, měl hebký světle hnědý knírek a napohled nesmělé oči. Otec začínal jako radikální nacionalista, ale záhy se názorově přizpůsobil. Dost vydělal jako řezník v Kingstownu a prodejnami, které otevřel v Dublině a na předměstí, zisk ještě znásobil. Šťastně si zajistil státní dodávky a nakonec tak zbohatl, že se o něm v dublinských novinách mluvilo jako o obchodním knížeti. Na studie poslal syna do Anglie na velkou katolickou kolej a potom ho dal na dublinské univerzitě studovat práva. Moc vážně Jimmy nestudoval a dost lajdačil. Měl dost peněz a těšil se oblibě. Hudební záliby dost nečekaně střídal se zájmem o automobily. Na jeden semestr ho pak poslali do Cambridge, aby trochu poznal život. Nakvašený, v duchu však na synovu marnotratnost pyšný otec za něho zaplatil účty a odvolal ho domů. V Cambridgi narazil Jimmy na Ségouina. Zatím se jen tak znali, ale Jimmymu lahodila společnost člověka, který zhlédl kus světa a je prý majitelem několika největších francouzských hotelů. Znát se s takovým člověkem (jak i otec uznal) stojí za to, i kdyby nebyl tak roztomilým společníkem. Villona byl též zábavný – skvělý pianista –, bohužel velmi chudobný.

Auto naložené rozjařenou omladinou uhánělo vesele vpřed. Bratranci seděli na předním sedadle, vzadu seděl se svým přítelem Maďarem Jimmy. Villona měl skvělou náladu, dlouhé míle si broukal basem nějakou melodii. Přes rameno trousili Francouzi smích a vtipy a Jimmy se nakláněl dopředu, aby jejich drmolení zaslechl. Moc příjemné to nebylo, protože se pořád musel dohadovat smyslu a proti větru odpovídat. Villonovo broukání bylo už tak k zlosti, což teprve hukot auta.

Rychlý pohyb prostorem člověka povznáší, stejně tak věhlas, stejně tak peníze. To trojí bylo příčinou Jimmyho vzrušení. Mnozí známí ho ten den viděli ve společnosti těchto Evropanů. Na kontrolní stanici ho Ségouin představil jednomu závodníkovi a v odpověď na zmatenou lichotku vycenil trudovitý řidič bělostný chrup. Po této poctě bylo příjemné vrátit se do všedního světa diváků, kteří se pošťuchovali a významně pokukovali. Co se peněz týče, těch má hromadu. Ségouinovi se třeba tak velká zdát nebude, zato Jimmy, přes občasné poklesky, má v srdci zdravé sklony a ví, co práce dá je nastřádat. Toto vědomí dosud udržovalo jeho účty v mezích přijatelné lehkomyslnosti, a jestliže si byl dřív vědom, co práce vězí v penězích, když to záviselo na rozmaru vyšší rozvahy, tím spíše teď, kdy dává v sázku většinu jmění. Jde o vážnou věc.

Je to samozřejmě dobrá investice a Ségouin ho ještě utvrdil v přesvědčení, že podnikovému kapitálu přispívá irským grošem z pouhého přátelství. Jimmy si otcovy prozíravosti v obchodních věcech vážil a ten­tokrát navrhl tu investici sám otec; na autech se dají vydělat peníze, hromada peněz. Krom toho dělal Ségouin neomylný dojem boháče, Jimmy si v duchu přepočítával, co denní práce obnáší velkopanský vůz, v němž jede. Jak hladce jede. Jak elegantně se vezou po venkovských silnicích. Kouzlem vyhmátla ta cesta pravý tep života a soustrojí lidských nervů čacky zapadalo do vzpínání tak hbitého modrého stvoření.

Ujížděli po Dame Street. Ulice se hemžila nezvyklým provozem, hlučela automobilovými houkačkami a vyzváněním netrpělivých tramvajových řidičů. Ségouin dojel k bance a Jimmy s přítelem vystoupili. Na chodníku se nakupil hlouček a obdivoval funící auto. Měli ten den povečeřet v Ségouinově hotelu a Jimmy s přítelem u něho ubytovaným se šli převléci. Zvolna se auto rozjelo po Grafton Street a oba mladíci se prodírali hloučkem diváků. Podivně tou chůzí znechuceni kráčeli k severu a v oparu letního večera jim město nad hlavou rozvěšovalo bledé světelné báně.

U Jimmyho si dali na večeři záležet. Do rozechvění rodičů se však mísila jistá dravost, jisté fanfarónství; tak už na člověka jména cizích velkoměst působí. Nastrojenému Jimmymu to navíc velmi slušelo, když si v předpokoji uvazoval kravatu, a jako obchodník mohl být otec spokojen, že poskytl synovi vlastnosti, jaké nejsou na prodej. I k Villonovi se otec choval neobyčejně přátelsky, svým chováním vyjadřoval upřímnou úctu k cizokrajným způsobům. Maďarovi, který se už nemohl večeře dočkat, hostitelova rafinovanost nejspíš unikla.

Večeře byla znamenitá, skvělá. Ségouin, jak Jimmy usoudil, má vybraný vkus. Do kroužku ještě přibyl mladý Angličan jménem Routh, kterého Jimmy poznal v Cambridgi u Ségouina. Mladíci večeřeli v útulné místnosti osvětlené elektrickými svíčkami. Bavili se vydatně a nenuceně. Ve své procitlé fantazii si Jimmy představoval, jak se bujné francouzské mládí ladně vine k Angličanovým solidním způsobům. Jak libá představa, řekl si, a jak přesná. Obdivoval se, jak obratně řídí hostitel hovor. Pět mladíků mělo různý vkus a jazyk se jim rozvázal. S nesmírným obdivem odhaloval Villona užaslému Angličanovi krásy anglického madrigalu a želel zániku starých nástrojů. Ne dost záludně vysvětloval Riviere Jimmymu, proč to francouzští mechanici vyhráli. Ryčným hlasem už Maďar málem ztrhal pochybné loutny romantických malířů a tu odvedl Ségouin společnost do politiky. Všem se tím tématem zavděčil. A v Jimmym se pod vlivem ušlechtilého vína probudilo otcovo skryté zanícení: nakonec vyburcoval i lhostejného Routha. Vedro v pokoji houstlo a Ségouin měl stále těžší úkol; hrozilo to urážkami. Čiperný hostitel připil v pravou chvíli lidstvu, a když všichni připili, významně otevřel dokořán okno.

Tu noc si nasadilo město masku velkoměsta. V obláčku vonného kouře se všech pět mladíků procházelo po Stephens Green. Ryčně a bujně se bavili a na ramenou jim vlály pláště. Lidé jim uhýbali z cesty. Na rohu Grafton Street pomáhal malý tlouštík dvěma hezkým dámám do auta řízeného jiným tlouštíkem. Auto odjelo a tu uviděl malý tlouštík naši společnost.

– André!

– Vida, Farley!

O překot se rozpovídali. Farley byl Američan. Nikdo kloudně nevěděl, o čem je řeč. Nejhlučněji hovořili Villona a Riviere, ale vzrušeni byli všichni. Nastoupili do auta a s řehotem se tam namačkali. Za cinkotu rolniček projížděli davem splývajícím v tlumených barvách. Na West­land Row nasedli do vlaku, a jak se Jimmymu zdálo, za pár vteřin už vycházeli z kingstownského nádraží. Výběrčí lístků se s Jimmym po­zdravil; byl to stařík.

– Pěkný večer, pane!

Byla jasná letní noc; jako tmavé zrcadlo jim u nohou leželo moře. Zavěšeni do sebe blížili se k němu, sborem prozpěvovali Cadet Roussel a při každém Ho! Ho! Hohé vraiment! dupli.

Na hrázi vsedli do člunu a zamířili k Američanově jachtě. Čekala je večeře, hudba, karty. Villona vřele zvolal:

– To je krása!

V kajutě jachty byl klavír. Villona zahrál Farleymu a Rivierovi valčík, tanečníka dělal Farley a Riviere dámu. Potom zaimprovizoval čtverylku a muži vymýšleli zvláštní figury. Toho veselí! Jimmy tančil s vervou: teď aspoň vidí, co je život. Udýchaný Farley křikl: Stát! Nějaký člověk jim přinesl lehkou večeři a mladíci, aby se neřeklo, k ní zasedli. Zato popíjeli: bylo to bohémské. Připili Irsku, Anglii, Francii, Maďarsku, Spojeným státům americkým. Jimmy řečnil, dlouze řečnil, při každé odmlce řekl Villona: Slyšte! Slyšte! Když usedl, strhl se potlesk. Byla to jistě pěkná řeč. Farley mu poplácal po zádech a zachechtal se na celé kolo. Takoví bodří kumpáni! Takoví skvělí společníci!

Karty! Karty! Sklidili ze stolu. Villona se klidně vrátil ke klavíru a pře­hrával jim improvizace. Ostatní hráli jednu partii za druhou a směle hazardovali. Připíjeli na zdraví srdcové královně a kárové královně. Jim­mymu se zastesklo po posluchačích: vtip jiskřil. Hrálo se vysoko a ban­kovky jen lítaly. Kdo vyhrává, to Jimmy s jistotou nevěděl, věděl jenom, že on prohrává. Sám za to mohl, často si karty spletl a prohru mu museli spočítat druzí. Jsou to čerchmanti, ale měli by už přestat: už se připozdívá. Někdo připil na zdraví jachtě Newportská krasavice a někdo pak navrhl, aby si naposled dali pořádnou partii.

Klavír umlkl; Villona asi odešel na palubu. Byla to strašlivá partie. Ještě než ji dohráli, udělali přestávku a připili si na zdraví. Jimmy pochopil, že se rozhoduje mezi Routhem a Ségouinem. Jak je to vzrušující! I Jimmy byl vzrušen: samozřejmě na tom prodělá. Kolik už vlastně prohrál? Mladíci vstali a při posledních štyších pokřikovali a šermovali rukama. Vyhrál Routh. Kajuta se otřásala jásotem mladíků. Karty pokládali na hromádku. Shrábli výhry. Nejvíce prohráli Farley a Jimmy.

Věděl, že mu bude ráno všeho líto, ale zatím se z toho těšil, těšil se z nejisté otupělosti, která zakrývá jeho bláhovost. Lokty se opřel o stůl a s hlavou složenou do dlaní počítal tep na spáncích. Dveře kajuty se otevřely a v záblesku šírání uviděl stát Maďara:

– Rozednívá se, pánové!

Dva kumpáni

Šedý teplý srpnový večer se snesl na město a ulicemi proudil vlahý vzduch, vzpomínka na léto. Ulice, zabedněné okenicemi pro nedělní klid, se hemžily pestře oděným davem. Z vysokých stožárů pouličních svítilen jako barevné perly zářily lampy na hemživý dav, stále měnící tvar i bar­vu, a zalévaly vlahý večerní vzduch neustálým šumem.

Z vršku Rutland Square se ubírali dva mladíci. Jeden právě končil dlouhou samomluvu. Druhý, kráčející na kraji chodníku a před společníkovou bezohledností volky nevolky uhýbající do vozovky, se tvářil zaujatě a pozorně. Byl zavalitý a brunátný. Na hlavě měl dozadu pošoupnutou námořnickou čapku, a jak poslouchal, co se mu povídá, od koutku nosu a očí a úst se mu výrazně rozbíhaly vrásky. V rozesmání vyrážel drobné hvízdavé úsměšky. Očima, blýskajícíma šibalskou radostí, každou chvíli pokukoval po kamarádovi. Lehký pršák, po toreadorsku přehozený přes rameno, si občas urovnal. Kalhoty po kolena, bílé gumové střevíce a frajersky přehozený pršák prozrazovaly mládí. V pase se však zakulacoval, vlasy mu řídly a šedivěly, a jakmile jeho obličej opustil výraz oživení, vypadal přepadle.

Když se přesvědčil, že vyprávění skončilo, dobré půl minuty se potichu smál. Potom řekl:

– No ne… To je psina!

Hlas jako by mu ochabl; na zdůraznění svých slov rozmarně dodal:

– To je psina, abych tak řekl, nad všechny psiny.

Po těch slovech zvážněl a umlkl. Byl umluvený, celé odpoledne povídal v hostinci na Dorset Street. Lidé pokládali Lenehana za vyžírku, ale vzdor špatné pověsti a dík jeho upřímnosti a řečnosti na něho známí nikdy nezanevřeli. Troufale se mísil do jejich hloučku u pultu a chytře zůstával na kraji, až ho pozvali mezi sebe. Byl to šprýmovný tulák, vyzbrojený historkami, veršovánkami a hádankami. Z grobiánství si nic nedělal. Z čeho je vlastně živ, to nikdo nevěděl, neurčitě se však o něm říkalo, že má co dělat s dostihovými tikety.

– A kdepak jsi ji, Corley, sbalil? zeptal se.

Corley si olízl horní ret.

– Jednou jsem, člověče, chodil po Dame Street a pod vodárenskými hodinami zmerčil pěknou fuchtli a popřál jí dobrý večer. Prošli jsme se kolem průplavu. Prý slouží v jednom domě v Baggot Street. Objal jsem ji a trochu ji ten večer pomuchlal. Příští neděli jsem si s ní, člověče, dal rande. Šli jsme do Donnybrooku a zavedl jsem ji tam na louku. Prý dřív chodila s nějakým mlíkařem. Bylo to, člověče, prima! Každý večer mi nosila cigarety a platila za tramvaj tam a zpátky. A jednou večer mi přinesla dvě sakramentsky nóbl cigára – extra tabák, to víš, jaký kouřil starý… Měl jsem, člověče, strach, aby nepřišla do jiného stavu. Jenže ona se vyzná.

– Třeba si myslí, že si ji vezmeš, řekl Lenehan.

– Řekl jsem jí, že jsem bez místa. Řekl jsem jí, že jsem byl u Pima! Ani neví, jak se jmenuju. Povědět jí to, na to jsem dost mazaný. Myslí si, že jsem něco lepšího.

Lenehan se zas tlumeně zasmál.

– To je historka. Za všechny prachy.

Corley uznale vykročil. Tak při své zavalitosti rázoval, že mu přítel uhýbal z chodníku do vozovky a zas zpátky. Corley byl syn policejního inspektora a postavu i chůzi měl po otci. Chodil s rukama připaženýma, držel se zpříma a vpravo vlevo pohyboval hlavou. Měl velkou kulatou a napomádovanou hlavu; šikmo nasazený tvrďák vypadal jako bambule vyrostlá z jiné bambule. Jako na přehlídce upíral zrak stále vpřed, a když se za někým na ulici ohlédl, musel se v bocích celý otočit. Teď se jen procházel po městě. Když se někde uprázdnilo místo, vždycky mu to nějaký známý za tepla pověděl. Často ho viděli, jak chodí s tajnými a vážně s nimi rozmlouvá. Znal pozadí všech událostí a rád o nich pronášel úsudek. Mluvil sám a druhé neposlouchal. Hovořil hlavně o sobě: co tomu ten a onen řekl a co on řekl jemu, a jak to skoncoval. Když rozhovory opakoval, první písmeno svého jména pronášel s přídechem (jako Florenťan).

Lenehan nabídl příteli cigaretu. Oba mladíci se prodírali davem a Corley se občas s úsměvem ohlédl po nějakém děvčeti. Lenehan však upře­ně zíral na veliký bledý měsíc, vroubený dvojitým kolem. Vážně pozoroval, jak mu tvář zastírá šedá tkáň soumraku. Nakonec řekl:

– Inu… pověz mi, Corley. Myslíš, že se ti to povede?

Místo odpovědi přimhouřil Corley významně jedno oko.

– Nalítne ti na to? zapochyboval Lenehan. V ženských se člověk ne­vyzná.

– Je správná, řekl Corley. Já to s ní umím. Trochu se do mě zakoukala.

– Ty jsi úplný Lothario, řekl Lenehan. A to pořádný Lothario.

Posměšným nádechem zmírnil svou podlézavost. Zachraňoval se tím, že se jeho lichotky daly chápat jako škádlení. Jenže Corley nebyl tak rafinovaný.

– Není nad dobrou služtičku, prohlásil. Dej si říct!

– Od někoho, kdo je všechny vyzkoušel, řekl Lenehan.

– Zpočátku jsem taky chodil se slečinkami, řekl sdílně Corley; – s děvčaty z Jižní okružní třídy. Vždycky jsem je, člověče, někam vyvezl tramvají a platil za ně jízdenku, nebo jsem je vodil na koncerty nebo do divadla, kupoval jim čokoládu a bonbony a tak. Utrácel jsem za ně ažaž, řekl přesvědčivým tónem, jako by si myslil, že mu Lenehan nevěří.

Jenže Lenehan tomu rád věřil, vážně přikývl hlavou.

– Znám to, řekl, a je to pro kočku.

– A houby jsem z toho měl, řekl Corley.

– Já jakbysmet, řekl Lenehan.

– Kromě jediné, řekl Corley.

Olízl si horní ret. Oči mu nad tou vzpomínkou zazářily. I on se podíval na bledý kotouč měsíce, téměř už zastřený, jako by se zamyslil.

– Byla… tak akorát, řekl lítostivě.

Znovu se odmlčel. Potom dodal:

– Je teď na holandě. Jednou večer jsem ji viděl, jak se veze s dvěma mladíky v autě.

– Však ty sám za to můžeš, řekl Lenehan.

– Nebyl jsem ani první, ani poslední, pronesl Corley stoicky.

Tentokrát tomu Lenehan neměl chuť uvěřit. S úsměvem zavrtěl hlavou.

– Na mě si, Corley, nepřijdeš, řekl.

– Přisámbůh! Sama mi to řekla.

Lenehan udělal tragické gesto.

– Bídná zrádkyně, řekl.

Procházeli kolem zábradlí Trinity College a tu Lenehan vběhl do ulice a koukl po hodinách.

– Čtvrt na pět, řekl.

– Dost času, řekl Corley, však ona tam bude. Pokaždé ji nechám čekat.

Lenehan se zasmál pod vousy.

– Namoutě! Ty to s ní umíš, řekl.

– Já je mám prokouknuté, přiznal Corley.

– Pověz mi, ozval se znovu Lenehan, myslíš, že to nějak sfoukneš? Jak víš, je to vakrlaté. Jsou na to háklivé… Tak co?

Bystrýma očkama zapátral v kamarádově tváři, jestli má pravdu. Corley zavrtěl hlavou, jako by odháněl dotěrný hmyz, a svraštil čelo.

– Zvládnu to, řekl. Nech to, prosím, na mně.

Lenehan zmlkl. Nechtěl přítele podráždit, ještě ho pošle k čertu, že o jeho rozumy nestojí. Musí na to jít šetrně. Ale Corleymu se čelo zas vyjasnilo. Myslel už na něco jiného.

– Je to rajda, jak se patří, řekl uznale, to je.

Kráčeli po Nassau Street, potom zahnuli do Kildare Street. Poblíž klubovního portálu stál harfeník a hrál hloučku posluchačů. Ledabyle brnkal na struny, chvílemi koukl po příchozím a chvílemi zas stejně omrzele po obloze. I jeho harfu, lhostejnou k tomu, že se z ní smekl povlak, jako by omrzely pohledy cizích lidí i pánovy ruce. Jednou rukou hrál basem Tiše, ó Moyle, druhou zas po několika notách diskantem. Hluboce a sytě zněly tóny písničky.

Oba mladíci prošli mlčky ulicí sledováni tesknou melodií. Když došli k Stephens Green, přešli přes ulici. Hřmot tramvají, světlo a dav je vytrhl z mlčení.

– Tamhle je! řekl Corley.

Na rohu Hume Street stála nějaká mladice. Měla na sobě modré šaty a bílý námořnický klobouk. Stála na kraji chodníku a v jedné ruce točila slunečníkem. Lenehan ožil.

– Pojďme si ji omrknout, Corley, řekl.

Úkosem koukl Corley na kamaráda a v obličeji mu naskočil nepříjemný úšklebek.

– To mě chceš vyhodit ze sedla? zeptal se.

– Ksakru, řekl Lenehan. Nepotřebuji, abys mě představoval. Potřebuju se na ni jen kouknout. Však ji nesním.

– Ach tak… Kouknout? řekl vlídněji Corley. Dobrá… Něco ti povím. Půjdu za ní a dám se s ní do řeči a ty projdeš kolem nás.

– Dobrá, řekl Lenehan.

Corley jednou nohou překročil řetěz a tu Lenehan křikl:

– A co potom? Kde se sejdeme?

– V půl jedenácté, odpověděl Corley a přehodil druhou nohu.

– Kde?

– Roh Merrion Street. Budeme se tamtudy vracet.

– Dobré pořízení, řekl na rozloučenou Lenehan.

Corley neodpověděl. Vykročil přes ulici a ze strany na stranu při tom kymácel hlavou. Jeho zavalitý trup, rozvážný krok i cvakot holínek měl v sobě cosi dobyvatelského. Přistoupil k mladici, nepozdravil a rovnou se s ní dal do řeči. Hned točila slunečníkem rázněji a obracela se na podpatcích. Párkrát na ni zblízka promluvil a ona se zasmála a sklopila hlavu.

Chvíli je Lenehan pozoroval. Pak se rázně vydal podél řetězů a o kus dál se pustil šikmo přes ulici. Na rohu Hume Street ucítil silnou vůni voňavky a zvědavě zapátral, jak mladice vypadá. Byla svátečně vyparáděná. Modrou šerkovou sukni jí v pase obepínal černý kožený pás. Velká stříbrná přezka jako by ji utahovala v pase a přichycovala světlou látku blůzy. Měla na sobě krátký černý kabátek s perleťovými knoflíky a vype­li­chanou černou kožešinou. Cípy tylového límečku si pečlivě nařasila a na ňadra si připjala stonky vzhůru velikánskou kytici červených květin. Lenehan si zálibně prohlížel její nevysokou, ale zavalitou a statnou postavu. Z obličeje, z buclatých červených tváří a z nebojácných modrých očí jí hledělo drzé zdraví. Rysy měla hrubé, široké chřípí, rozchlípené rty spokojeně rozšklebené a dva vyčnělé řezáky. Jak šel kolem nich, smekl Lenehan čapku a asi za deset vteřin mu Corley nedbale vrátil pozdrav, a to tak, že neurčitě zvedl ruku a zamyšleně si pošoupl klobouk.

Lenehan došel až k Shelbournovu hotelu, tam se zastavil a čekal. Po chvilce čekání uviděl, jak jdou k němu, když pak odbočili vpravo, šel za nimi po jedné straně Merrion Square a zlehka našlapoval v bílých střevících. Jak tak kráčel v rytmu s jejich chůzí, pozoroval Corleyho hlavu, jak se k ní jako nějaká na čepu nasazená koule co chvíli otáčí. Měl je pořád na očích, až uviděl, jak nastupují do donnybrookské tramvaje; potom se otočil a vracel, odkud přišel.

Když zůstal sám, jako by v obličeji zestárl. Nálada ho přešla, a jak šel kolem zábradlí v Duke Lane, přejížděl po něm dlaní. Do kroků mu vjela melodie, kterou předtím hrál harfeník. Měkce obutá chodidla vyhrávala melodii a po každé pasáži prsty měkce na zábradlí vyťukával její variace.

Lhostejně šel kolem Stephens Green a dále po Grafton Street. Leccos v zástupu sledoval očima, ale bez zájmu a nevrle. Co ho mělo okouzlovat, připadalo mu fádní a na pohledy vyzývající ho k smělosti nereagoval. Věděl, že by musel začít povídat, vymýšlet si a bavit, ale mozek i hrdlo měl vyprahlé. Znovu ho znepokojovalo, co má dělat těch pár hodin, než se zase sejde s Corleym. Nic lepšího ho nenapadlo, než že je prochodí. Došel na roh Rutland Square, zabočil vlevo a hned mu bylo líp v šerých tichých ulicích, svou pochmurností hovějících jeho náladě. Nakonec zůstal stát před výlohou nuzného krámu, na němž bílými písmeny stálo Občerstvení. Na zasklené výloze byly načmárány dva nápisy: Zázvorové pivo a Zázvorová limonáda. Na modré míse byla vyložena nakrájená šunka a vedle na misce ležela porce švestkového pudinku. Chvíli si jídlo prohlížel, potom se rozhlédl po ulici a odhodlaně vstoupil do krámu.

Měl hlad, kromě dvou sucharů, které si u nevrlých číšníků poručil, od snídaně nejedl. Usedl k neprostřenému dřevěnému stolu proti dvěma mladým dělnicím a řemeslníkovi. Obsluhovala ho nějaká cuchta.

– Kolik stojí porce hrachu? zeptal se.

– Jeden a půl penny, prosím, řekla číšnice.

– Dejte mi talíř hrachu a láhev zázvorového piva.

Mluvil drsně, aby nevypadal na něco lepšího, protože jak vstoupil dovnitř, přestali mluvit. Měl rozpálený obličej. Nenuceně si pošoupl čapku do týla a lokty se opřel o stůl. Řemeslník a obě dělnice si ho bedlivě prohlédli a zase se tlumeně rozpovídali. Číšnice mu přinesla talíř horkého hrachu s pepřem a octem, vidličku a zázvorové pivo. Hltal jídlo a tak mu chutnalo, že si lokál zapamatoval. Když hrách dojedl, upíjel zázvorové pivo a chvíli seděl a přemýšlel o Corleyho dobrodružství. V duchu si představoval, jak se milenci procházejí po tmavé silnici, a slyšel Corleyho, jak k ní důvěrně promlouvá hlubokým hlasem, a znovu uviděl, jak vilně po něm mladice kroutí očima. Při té představě znovu pocítil svou chudobu měšce i ducha. Dost už toho potloukání, toho tahání čerta za ocas, těch podfuků a lumpáren. V listopadu mu bude jedenatřicet. Copak už nikdy nesežene dobré zaměstnání? Bylo by příjemné, napadlo ho, usednout k teplému ohni a k dobré večeři. Dost dlouho už courá s kamarády a s děvčaty po ulicích. Ví, co jsou kamarádi zač, a děvčata zná taky. Po svých zkušenostech zanevřel na svět. Nepozbyl však naděje. Po jídle mu hned bylo líp, nebyl už tak omrzelý, tak zdeptaný. Třeba se ještě někdy usadí v útulném koutku a bude mu blaze, jestli kápne na nějaké hodné prosté děvče s menšími úsporami.

Zaplatil číšnici dvě a půl penny a vyšel z hospody na další potulky. Zašel do Capel Street a šel po ní až k radnici. Potom zabočil do Dame Street. Na rohu George’s Street potkal dva známé a dal se s nimi do řeči. Rád si po tom procházení odpočinul. Známí se ho zeptali, jestli neviděl Corleyho a co je nového. Řekl jim, že byl s Corleym celý den. Moc toho známí nenapovídali. Roztržitě koukali v zástupu po známých a občas utrousili kritickou poznámku. Jeden řekl, že před hodinou viděl Maca na Westmoreland Street. Na to řekl Lenehan, že byl včera večer s Macem u Egana. Mladík, který viděl Maca na Westmoreland Street, vyzvídal, jestli Mac opravdu tolik vyhrál v kulečníkové partii. Lenehan nevěděl, u Egana prý za ně platil útratu Holohan.

Ve tři čtvrtě na deset Lenehan od známých odešel a pustil se po George’s Street. U městského tržiště zahnul vlevo a zašel do Grafton Street. Zástup mladíků a děvčat prořídl a cestou po ulici slyšel, jak si hloučky a dvojice dávají dobrou noc. Došel až k hodinám chirurgické fakulty: co chvíli měla odbíjet desátá. Rázoval po severní straně parku, spěchal, kdyby se snad Corley vrátil předčasně. Když došel na roh Merrion Street, stoupl si do stínu svítilny, vytáhl ušetřenou cigaretu a zapálil si. Opřen o svítilnu upíral zrak tam, odkud se snad bude Corley s dívkou vracet.

Znovu zbystřel. Říkal si, jestli Corley dobře pořídil. Říkal si, jestli jí o to řekl, nebo zda to nechá na poslední chvíli. Prožíval všechna muka a vzrušení, v nichž jeho přítel tone, i muka a vzrušení vlastní. Při vzpomínce na Corleyho, jak pomalu kroutí hlavou, se trochu uklidnil. Corley to jistě dobře narafičí. Náhle ho napadlo, že ji Corley třeba vyprovodí domů jinudy, a tak mu foukne. Pátral po ulici: nikde po nich ani památky. Je to jistě půl hodiny, co se díval na hodiny na chirurgické koleji. Že by mu Corley něco takového provedl? Zapálil si poslední cigaretu a ner­vózně zabafal. Pokaždé, když na rohu náměstí zastavila tramvaj, napínal zrak. Jistě zamířili domů jinudy. Cigaretový papírek se mu roztrhl a se zaklením cigaretu zahodil.

Najednou je uviděl, jak se k němu blíží. Samou radostí sebou trhl, nehýbal se od stožáru a snažil se z jejich chůze vyčíst, jak to dopadlo. Šli rychle, mladice drobila kroky, Corley jí dlouhými kroky zrovna stačil.

Zřejmě spolu nemluvili. Náznak toho, jak to dopadlo, ho hlodal jako hrot ostrého nástroje. Věděl, že Corley nepořídí; věděl, že to není k ni­čemu.

Zahnuli na Baggot Street a on se po druhém chodníku hned pustil za nimi. Když zůstali stát, zůstal stát i on. Chvíli spolu hovořili a mladice po schůdkách sestoupila do suterénu domu. Corley zůstal stát na kraji chodníku, opodál domovních schůdků. Uběhlo několik minut. Zvolna a obezřetně se pak rozvíraly domovní dveře. Po předních schůdkách seběhla nějaká žena, zakašlala, Corley se otočil a šel jí naproti. Pár vteřin ji svou tělnatostí zakrýval, potom zas bylo vidět, jak žena běží po schodech nahoru. Zapadly za ní dveře a Corley vykročil směrem ke Stephens Green.

Lenehan se hnal stejným směrem. Spadlo pár kapek deštíku. Popohnaly ho, ohlédl se po domě, kam mladice vešla, jestli ho někdo nepozoruje, a svižně přeběhl ulici. Strachem a během se celý zadýchal. Křikl:

– Hej, Corley!

Corley otočil hlavu, kdo ho to volá, ale pokračoval v chůzi. Lenehan běžel za ním, rukou si na ramenou přidržoval pršák.

– Hej, Corley! křikl znovu.

Dohonil kamaráda a zapátral v jeho obličeji. Nic tam neviděl.

– Tak co? řekl. Podařilo se to?

Došli na roh Ely Place. Corley neodpovídal. Zabočil vlevo a pustil se postranní uličkou. Rysy mu strnuly v urputný klid. Lenehan držel s dru­hem krok a těžce oddychoval. Zrozpačitěl a ozval se výhružným hlasem.

– Co nic neříkáš? řekl. Zkusil jsi to s ní?

U první svítilny zůstal Corley stát a hleděl zarytě před sebe. Vážným posunkem napřáhl ruku ke světlu a s úsměvem ji k druhovi napřáhl, ať se podívá. Na dlani se mu zableskl zlaťák.

Pension

Paní Mooneyová byla dcera řezníka. Byla to žena, která se vyzná: rázná žena. Vzala si otcova tovaryše a otevřela si řeznictví vedle Spring Gardens. Jakmile však tchán zemřel, šlo to s panem Mooneym z kopce. Opíjel se, drancoval pokladnu, zabředl do dluhů. Marně se slavnostně zavazoval, že přestane pít; za pár dní se zas utrhl. Tloukl před zákazníky ženu, kupoval špatné maso, a tak se přivedl na mizinu. Jednou večer se po ženě rozehnal sekáčkem: musela přenocovat u sousedů.

Žili potom každý zvlášť; ona zašla za knězem a ten jí zařídil rozluku a poručnictví. Neposkytovala mu ani peníze, ani stravu, ani ubytování a tak dělal soudního zřízence. Byl z něho ošumělý, shrbený ochmelka, s bílou tváří a bílým knírem a bílým obočím narýsovaným nad bílými očky, růžově žilkovanými a hrubými. Přes den sedával v kanceláři a čekal na nějaký úkol. Paní Mooneyová, která si z řeznictví vybrala zbylé peníze a v Hardwick Street zařídila pension, byla statná ženská. V jejich pensionu se střídali zákazníci, tvořili je turisti z Liverpoolu a z ostrova Manu a občas varietní artisti. Stálé zákazníky tvořili úředníci z centra. Svůj podnik řídila bystře a rázně, věděla, kdy dát úvěr, kdy si došlápnout a kdy mávnout rukou. Mladiství nájemníci jí jinak neřekli než milostpaní.

Mladíci paní Mooneyové platili týdně patnáct šilinků za byt a stravu (kromě piva nebo ležáku k večeři). Měli společné záliby i povolání, a tak spolu dobře vycházeli. Bavili se o tom, kdo při dostizích vyhraje a kdo je outsider. Syn milostpaní, Jack Mooney, příručí komisionáře z Fleet Street, měl špatnou pověst. Liboval si ve vojáckých oplzlostech: domů chodil až k ránu. Když se sešel se známými, vždy se vytasil s nějakou peprnou historkou, a vždy měl vyhlídnutou nějakou trefu – slibného koně nebo umělkyni. Dobře boxoval a zpíval kuplety. V neděli večer býval v před­ním saloně u paní Mooneyové večírek. Varietní umělci účinkovali, She­ri­dan hrál polky a valčíky a improvizoval doprovody. Dcera paní Moo­neyové Polly taky někdy zazpívala:

Jsem hezká holka,
tak jaképak fraky,
a rozpustilá jsem taky.

Polly byla devatenáctileté vyžle, měla světlé hebké vlasy a plnou pusinku. Když s někým mluvila, šedé, nazelenalé oči upírala vzhůru, takže vypadala trochu jako zvrhlá madona. Nejdřív poslala paní Mooneyová dceru za písařku k obilnímu komisionáři, ale protože tam za dcerou obden chodil zpustlý soudní zřízenec, odvedla si zas dceru domů a nechala ji pracovat v domácnosti. Polly byla čiperná a matka chtěla, aby se mezi mládenci trochu otrkala. Mladíci mají ostatně rádi nablízku nějaké mladé děvče. Polly ovšem s mladíky koketovala, ale bystrá paní Mooneyová věděla, že se mladíci jen tak baví: žádný to nemyslí vážně. Dlouho se nic nedělo a paní Mooneyová málem poslala Polly zpátky na písařinu, a tu si všimla, že Polly a jeden mladík spolu něco mají. Oba je pozorovala a nic neříkala.

Že je pozorována, to Polly viděla. Ale matčino zaryté mlčení bylo až příliš srozumitelné. Matka se s dcerou otevřeně nesmluvila, ale když se o té pletce v domě hovořilo, paní Mooneyová nezasáhla. Najednou se Polly chovala divně a mladík byl zřejmě rozrušen. Když se paní Mooneyové nakonec zdálo, že je vhodná chvíle, zasáhla. Mravní otázky roztínala tak, jako roztíná sekáček maso: tentokrát se rozhodla.

Bylo jasné dopoledne začátkem léta, vypadalo to na vedro, ale pofukovalo. Okna pensionu byla dokořán a krajkové záclony se zpod vytažených oken vzdouvaly do ulice. Ze zvonice Jiřského kostela stále vyzváněli a věřící jednotlivě i v hloučcích chodili přes okrouhlé náměstíčko před kostelem a svůj cíl prozrazovali jak zamlklostí, tak modlitebními knížkami, které svírali rukama v rukavicích. V pensionu bylo po snídani a na jídelním stole zbylo plno talířů se žlutými proužky od vajec a kousky slaniny a slaninových kůžiček. Paní Mooneyová seděla v proutěném křesle a dívala se, jak služka Mary uklízí po snídani. Na její příkaz sebrala Mary kůrky a drobty chleba, aby bylo na úterní chlebový pudink. Když bylo sklizeno ze stolu a drobty posbírány, paní Mooneyová zamkla cukr a máslo a zavzpomínala na včerejší výslech Polly. Je tomu tak, jak tušila: vyptávala se nezaobaleně a Polly jí nezaobaleně odpovídala. Obě tonuly v rozpacích. Matčiny rozpaky vyplývaly z obavy, aby se při výslechu netvářila příliš velkoryse nebo shovívavě, a Polly zas rozpačitěla nejen proto, že ji takové otázky vždycky přiváděly do rozpaků, ale také proto, že nechtěla dát najevo, že s chytrou nevinností uhodla, co matka svou shovívavostí sleduje.

Sotva si v tom zamyšlení paní Mooneyová uvědomila, že v Jiřském kostele už nevyzvánějí, bezděky koukla po stříbrných hodinách na krbu. Bylo sedmnáct minut po jedenácté. Má dost času vyřídit to s panem Doranem a ve dvanáct ještě stihnout tichou mši v Marlborough Street. Jistě to vyhraje. Předně má na své straně plnou váhu veřejného mínění: je ukřivděná matka. Pod svým krovem ho ubytovala v přesvědčení, že je čestný člověk, a on jejich pohostinnosti zneužil. Je mu čtyřiatřicet nebo pětatřicet, na mládí se vymlouvat nemůže. Ani na nezkušenost se nemůže vymlouvat, zbrousil už kus světa. Vyzrál na Pollyinu mladistvost a nezkušenost: to je jasné. Jde o to, jak to napraví?

Náprava je v takových případech nutná. Mužský to má snadné: užije si rozkoše a klidně pak chodí, jako by se nic nestalo, celou tíhou to dopadne na děvče. Některé matky klidně urovnají takovou pletku penězi.

Zná takové případy. Jenže ona to neudělá. Ztrátu dceřiny cti jí nahradí jen jedno: sňatek.

Znovu spočítala své trumfy a teprve potom vzkázala nahoru panu Doranovi, že by s ním ráda mluvila. Že vyhraje, to věděla. Je to vážný mladík, žádný floutek nebo křikloun jako ti druzí. Těžší by to měla s panem Sheridanem nebo s panem Meadem nebo s krňousem Lyonsem. Že bude chtít čelit pomluvám, to si o něm nemyslila. Všichni nájemníci o té pletce vědí: podrobnosti si někteří vymysleli. Třináct let už ostatně pracuje v kanceláři velkého katolického vinařského závodu, a když se to v něm roznese, přijde o místo. Když si dá říci, všechno se ještě spraví. Pokud ví, má předně dobrý plat a nejspíš si dost nastřádal.

Skoro půl dvanácté! Vstala a prohlédla se v zrcadle nad krbem. Upokojila ji rozhodnost mohutného zardělého obličeje a pomyslila na matky, kterým zůstanou dcery na krku.

Pan Doran byl věru to nedělní dopoledne ustaraný. Dvakrát se pokusil oholit, ale měl tak nejistou ruku, že toho musel nechat. Čelisti mu vroubil třídenní nazrzlý porost a každé tři čtyři minuty se mu zamžily brejle, takže si je musel sundat a otřít kapesníkem. Při vzpomínce na zpověď včera večer ho to prudce zabolelo; kněz mu tu pletku vykreslil do všech směšných podrobností a tak jeho hřích zveličil, že byl vděčný, že se z toho dostal tak lacino. Chyba se stala. Co mu zbývá, než si ji vzít nebo utéct? Mávnutím ruky se to odbýt nedá. Jistě se bude o té pletce mluvit a jeho šéf se o ní doslechne. Dublin je malé město: lidé si tam vidí do talíře. Srdce mu horce stouplo do hrdla, když v roznícené obraznosti zaslechl, jak pan Leonard skřípavým hlasem volá: Pošlete mi sem, prosím, pana Dorana.

Celá ta dlouhá léta zaměstnání přišla nazmar! Veškerá jeho přičinlivost a píle je zmařena. Jako mladík ovšem vyváděl; holedbal se svým volnomyšlenkářstvím a před hospodskými kumpány popíral Boží existenci. Ale to všechno minulo a přešlo… skoro. Každý týden si pořád kupuje Reynold’s News, ale náboženské povinnosti plní a devět desetin roku žije spořádaně. Má dost peněz na to, aby se usadil, v tom to nevězí. Rodina však na ni bude hledět svrchu. Předně má zchátralého otce a matčin pension taky začíná upadat. Měl pocit, že ho doběhli. Představoval si, jak o jeho pletce mluví jeho známí a jak se mu smějí. Opravdu je obhroublá, občas řekne: to bysem viděla nebo kdybysem věděla. Ale co záleží na správné řeči, kdyby ji doopravdy miloval. Váhal, má-li ji za to, čeho se dopustila, milovat, nebo jí pohrdat. Sám se toho ovšem také dopustil. Pudově zatoužil být volný a neženit se. Jakmile se oženíš, je s tebou konec, ozvalo se v něm pudově.

V košili a v kalhotách bezradně seděl na posteli a tu mu zaťukala na dveře Polly a vstoupila. Všechno mu pověděla, že to matce prozradila a matka že s ním ještě ráno promluví.

Rozplakala se a padla mu kolem krku se slovy:

– Ach, Bobe! Bobe! Co si počnu? Co si nakonec počnu?

Prý si něco udělá.

Chabě ji chlácholil, ať nepláče, všechno se spraví, jen ať se nebojí. Přes košili cítil, jak se jí dmou ňadra.

Co se stalo, nebyla jen jeho chyba. S nezvykle důkladnou pamětí člověka svobodného si vzpomínal na první letmé dotyky jejích šatů, prstů, jejího dechu. A tu najednou, když se před spaním svlékal, zaťukala mu bázlivě na dveře. Že si chce od něho rozsvítit svíčku, průvanem jí zhasla. Byla po koupeli. Měla na sobě rozevřené kimono z květovaného flanelu. Z kožešinových bačkor jí prosvítal bílý nárt a pod navoněnou pletí jí žhnula krev. Jak si připalovala svíčku, i z prstů a zápěstí se jí linula slabá vůně.

Když přišel večer pozdě domů, sama mu ohřívala večeři. Když ji tak v spícím domě u sebe cítil, ani nevěděl, co jí. A jak byla pozorná. Když bylo v noci zima nebo mokro nebo větrno, hned mu podstrojila sklenku punče. Třeba mohou být spolu šťastni…

Nahoru spolu chodili po špičkách, každý se svíčkou v ruce a na třetím odpočívadle si zdráhavě popřáli dobrou noc. Taky si dali polibek. Jasně si pamatoval, jaké měla oči, jak se ho rukou dotýkala a jak jí byl opojen.

Jenže opojení pomine. Opakoval po ní, co řekla, a vztahoval to na sebe: Co si počnu? Pud svobodného člověka mu domlouval, ať ucouvne. Ale co ten hřích; čestnost ho nabádala, aby ten hřích odčinil.

Seděl s ní na pelesti a tu přišla ke dveřím Mary, milostpaní prý s ním chce v saloně mluvit. Nadobro bezradný vstal, že si navlékne kabát a vestu. Když se nastrojil, šel ji uklidnit. Všechno se zas napraví, ať se nebojí. Zanechal ji kvílející na posteli a slabě úpějící: Ach Bože!

Cestou po schodech se mu brejle tak zamžily, že si je musil sundat a utřít. Toužil prolétnout střechou a vznést se do jiné končiny, kde už nikdy o svém trápení neuslyší, a přece ho něco táhlo ze schodu na schod dolů. Neúprosný obličej šéfa a milostpaní zíral na jeho porážku. Na posledních schodech minul Jacka Mooneyho, který vycházel ze spíže, v náručí dvě láhve ležáku. Chladně se pozdravili: milencovy oči na chvíli spočinuly na tlustém, buldočím obličeji a tlustých krátkých pažích. Když došel na konec schodiště, pohlédl vzhůru a uviděl, jak po něm Jack ze dveří odpočívadla kouká.

Pojednou si vzpomněl na ten večer, kdy se jeden šantánový zpěvák, drobný plavovlasý Londýňan, drze o Polly otřel. Jack se tak rozzuřil, že se společnost málem rozešla. Všichni ho chlácholili. Šantánový zpěvák, nebývale pobledlý, se pořád usmíval. Že prý to tak zle nemyslel: Jack však na něho hulákal, že každému, kdo si něco takového dovolí k jeho sestře, rozbije hubu, taky že jo.

* * *

Chvíli seděla Polly na pelesti a plakala. Potom si utřela oči a odešla k zrcadlu. Cípek ručníku smočila ve džbánu a studenou vodou si osvěžila oči. Koukla se po sobě z profilu a nad uchem si upravila vlásenku. Pak se vrátila k posteli a usedla v nohách. Zadívala se na polštáře, při tom pohledu v ní procitly blahé vzpomínky. Týl si opřela o chladné čelo postele a zasnila se. Znepokojení už jí v obličeji znát nebylo.

Trpělivě, téměř vesele a bez obav čekala. Vzpomínky teď vystřídaly naděje a tužby do budoucna. Byly to naděje a tužby tak spletité, že už bílé polštáře, na něž upírala zrak, ani neviděla, a zapomínala, že na něco čeká.

Nakonec zaslechla, jak ji matka volá. Vstala a přiběhla k zábradlí.

– Polly! Polly!

– Copak, maminko?

– Pojď, zlatíčko, dolů. Chce s tebou mluvit pan Doran.

A tu si vzpomněla, na co čekala.

Mráček

Před osmi lety se na stanici North Wall s přítelem rozloučil a popřál mu šťastnou cestu. Gallaher se vyšvihl. Bylo to vidět už na jeho zcestovalém vzhledu, na přiléhavém tweedovém obleku a sebejisté výslovnosti. Tak nadaných jako on bylo málo a ještě méně se jich takovým úspěchem nezkazilo. Gallaher měl srdce na pravém místě a právem to někam přivedl. Mít takového přítele stojí za to.

Už od oběda Malý Chandler na Gallahera pořád myslil, na jeho pozvání a na mohutné velkoměsto Londýn, kde Gallaher žije. Malý Chandler se mu říkalo, protože při své jen trochu podnormální výšce vypadal maličký. Ruce měl bílé a drobné, postavu útlou, hlas klidný a chování vybrané. Pečlivě si hleděl světlých hedvábných vlasů a vousů a kapesník si mírně napouštěl kolínskou. Měl bezvadné půlměsíčky nehtů, a když se usmál, blýskl dětsky bílými zuby.

Seděl u pultu v King’s Inns a přemýšlel, co se za těch osm let přihodilo. Z přítele, kterého pamatoval jako nicku a nuzáka, je teď v londýnských novinách skvělá osobnost. Často zvedl od úmorného škrábání hlavu a zadíval se z kancelářského okna ven. Na trávnících a cestičkách zářilo zapadající slunce pozdního podzimu. Nazlátlým oparem vlídně oblévalo rozcuchané chůvy a vetché starce, podřimující na lavičkách, blýskalo na kdejaký ruch – na děti s vřískáním pobíhající po štěrkovaných chodnících a na chodce procházející parkem. Pozoroval ten výjev a myslil na život a (jako vždycky, když se nad ním zadumal) zesmutněl. Přepadl ho lehký smutek. Uvědomil si, jak marné je bojovat proti osudu, tento moudrý refrén od minulosti zděděný.

Vzpomněl si na básnické knihy doma na policích. Koupil si je za svobodna a často navečer, když tak seděl v pokojíku za předsíní, dostal chuť některou sundat a něco z ní své ženě přečíst. Ale vždycky mu v tom zabránila nesmělost, a tak zůstaly knihy v regálech. Občas si sám odříkával verše a tak se utěšoval.

Když odbila jeho hodina, vstal a v přesnou dobu se rozloučil s psacím stolem i s kolegy. Upravený a skromňoučký vyšel zpod feudálního klenutí King’s Inns a vykračoval si po Henrietta Street. Zlatý západ zrudl a vzduch byl štiplavý. Ulice se hemžila haldou umouněných dětí. Postávaly nebo pobíhaly po ulici nebo lezly po schůdcích před dokořán otevřenými dveřmi nebo zas jako myši zevlovaly na prahu. Malý Chandler si jich nevšímal. Hbitě si razil cestu vší tou havětí ve stínu přízračných rezidencí, v nichž se kdysi roztahovala stará aristokracie. Vzpomínka na minulost ho nijak nedojímala, v duchu byl plný nynější radosti.

U Corlesse jakživ nebyl, věděl však, jaké má jméno. Věděl, že po představení se tam chodí na ústřice a drinky. Číšníci prý tam umějí francouzsky a německy. Když tamtudy pozdě večer chvátal, viděl, jak ke vchodu předjíždějí drožky a z nich v doprovodu galánů vystupují nastrojené dámy a hrnou se dovnitř. Na sobě měly nápadné toalety a spoustu přehozů. Obličej měly napudrovaný a jako nějaké poplašené Atalanty jen se dotkly země, hned si nadzdvihovaly sukně. Chodíval kolem nich bez ohlédnutí. I ve dne chodil po ulici rázně, a když občas ve městě zatměl, uháněl ustrašeně a bázlivě. Někdy však schválně čelil obavám. Vybíral si nejtmavší, nejužší uličky, a jak jimi spěšně kráčel, strašilo ho ticho obklopující jeho kroky, strašily ho tiše jdoucí postavy a občas se jako list zatetelil nad tlumeným letmým zachechtáním.

Zabočil vpravo ke Capel Street. Ignatius Gallaher v londýnských novinách. Koho by to bylo před osmi lety napadlo? Když se tak Malý Chandler zahleděl do minulosti, přece jen si vzpomněl, že už tehdy nacházel u přítele náznaky budoucí velikosti. O Ignatiu Gallaherovi se říkalo, že je divoch. Tehdy se stýkal s partou kumpánů, pil jako duha a kdekoho pumpnul o peníze. Nakonec se zapletl do nějaké nekalé záležitosti, do nějaké peněžní transakce: tak si aspoň někteří vysvětlovali jeho útěk. Nadání mu však nikdo neupíral. Ignatius Gallaher měl v sobě vždycky cosi, co v člověku chtíc nechtíc vzbuzovalo úctu. I když byl ošuntělý a bez groše, tvářil se srdnatě. Malý Chandler si vzpomněl (a při té vzpomínce se zarděl pýchou), co říkal Ignatius Gallaher, když se octl v úzkých.

– Ouha, hoši, ledabyle to odbýval, kampak se poděl můj fištrón.

To byl celý Ignatius Gallaher; a kdo by mu k ďasu odepřel obdiv?

Malý Chandler přidal do kroku. Poprvé si připadal lepší než lidi, které míjel. Poprvé se v duchu vzbouřil proti nudnému neladu Capel Street. Málo platné: kdo to chce někam přivést, musí odtud odejít. V Dublině se nic nedokáže. Cestou přes Grattanův most se rozhlédl po řece a dolním nábřeží a bylo mu líto chudých sražených domů. Připadaly mu jako tlupa pobudů schoulených na říčních březích v zaprášených a ukoptěných zimnících, kteří strnuli podívanou na západ slunce a čekají, až je noční chlad přinutí, aby se probrali, vstali a šli jinam. Dumal, dokáže-li na to téma napsat báseň. Gallaher mu ji třeba prosadí do nějakého londýnského listu. Dokáže napsat něco původního? Nebyl si jist, jakou ideu chce vyjádřit, ale jako útlá naděje v něm vzklíčilo pomyšlení, že v něm procitl básník. Směle vykročil vpřed.

Každým krokem se přibližoval Londýnu, vzdaloval svému střízlivému neuměleckému životu. Na duševním obzoru mu zasvitlo. Není starý – dvaatřicet. Povahově takřka dozrává. Co všelijakých nálad a dojmů by rád zveršoval. Cítí je v sobě. Zpytoval svou duši, je-li to duše básnická. V jeho povaze převažuje smutek, napadlo ho, ale smutek, v němž se střídají záchvaty víry s odevzdaností a s prostou radostí. Když to vyjádří básnickou sbírkou, třeba si jí lidé všimnou. Populární nikdy nebude: to ví. Davy nestrhne, ale třeba zaujme kroužek spřízněných duší. Podle zádumčivého tónu básní ho angličtí kritikové zařadí do keltské školy; sám do básní vloží narážky. Vymýšlel věty a obraty z kritik, jaké o jeho knize vyjdou: Pan Chandler vládne lehkým a půvabným veršem. Nyvý smutek prostupuje tyto verše… Keltský tón. Škoda, že jeho jméno nezní víc irsky. Měl by snad před své příjmení vsunout matčino jméno: Thomas Malone Chandler nebo ještě raději: T. Malone Chandler. Promluví o tom s Gallaherem.

Tak zaníceně se zasnil, že přešel svou ulici a musil se vrátit. Když se blížil ke Corlessovi, zase ho opanovalo vzrušení a přede dveřmi zaváhal. Nakonec otevřel a vešel. Před světlem a hlukem v hospodě se ve dveřích na chvíli zarazil. Rozhlížel se oslněn leskem tolika červených a zelených číší. V hospodě bylo plno a všichni jako by na něho zvědavě zírali. Koukal napravo i nalevo (trochu se mračil, aby si dodal vážnosti), když se však rozkoukal, zjistil, že si ho nikdo nevšiml: jenom Ignatius Gallaher se tam široce rozkročen opíral zády o pult.

– Nazdar, Tommy, ty bohatýre, už jsi tady. Co to bude? Co si dáš? Já piju whisky: takovou za vodou nemáme. Sodu? Kyselku? Žádnou minerálku? Já taky ne, kazí chuť… Hej, číšníku, přineste nám dva půlčíky sladové whisky, buďte tak hodný… Tak jakpak se ti vedlo, co jsme se neviděli? Můj ty Bože, nějak stárnem. Vidíš na mně nějaké stopy stáří – co? Trochu šedivím a plešatím – co?

Ignatius Gallaher sundal klobouk a obnažil velikou, krátce ostříhanou hlavu. Obličej měl buclatý, bledý, vyholený. Břidlicově šedé oči zmírňovaly jeho chorobnou bledost a zřetelně se odrážely od křiklavě oranžové kravaty. Mezi těmito protikladnými rysy nápadně vystupovaly rty, široké, bezbarvé a beztvaré. Sklopil hlavu a dvěma prsty si soucitně sáhl na zřídlé vlasy na temeni. Malý Chandler zavrtěl hlavou. Ignatius Gallaher si zas nasadil klobouk.

– Člověka to zdrbne, řekl, myslím novinařina. Samý fofr, hledáš materiál a kolikrát nenajdeš a pořád abys vymýšlel nějaké senzace. Řekl jsem si, na pár dní dáš vale korekturám a sazečům. Sakramentsky rád, to mi věř, si člověk trochu pohoví. Co jsem zas přistál v miloučkém, špinavoučkém Dublině, je mi hned líp. Tady máš, Tommy. Sodu? Dost?

Malý Chandler si nechal whisky hodně zředit.

– Nevíš, chlapče, z čeho ztloustneš, řekl Ignatius Gallaher. Já piju neředěnou.

– Obyčejně tomu moc nedám, řekl skromně Malý Chandler. Nejvýš nějaký ten půlčík, když se sejdu s někým ze staré party. To je vše.

– Tak tedy, řekl bodře Ignatius Gallaher. Na zdraví nám a starým časům a starým známým.

Ťukli si na přípitek.

– Dnes jsem potkal pár starých známých, řekl Ignatius Gallaher. O’Hara je na tom špatně, co dělá?

– Nic, řekl Malý Chandler, jde to s ním z kopce.

– Zato Hogan má teplé místečko, že.

– Ano; je v pozemkové komisi.

– Jednou večer jsem na něho v Londýně narazil a topil se v penězích. Chudák O’Hara: Nejspíš chlast?

– Ještě jiné věci, utrousil Malý Chandler.

Ignatius Gallaher se dal do smíchu.

– Tommy, vidím, že ses ani trochu nezměnil. Jsi pořád ten vážný člověk, který mi v neděli ráno dělal kázání, když mě bolela hlava z kocoviny a na jazyku jsem měl mázdru. Musíš se trochu ve světě otrkat. Byl jsi už někde třeba na výletě?

– Byl jsem na ostrově Manu, řekl Malý Chandler.

Ignatius Gallaher se zasmál.

– Ostrov Man, řekl. Jdi do Londýna nebo do Paříže, jak si vybereš.

– V Paříži jsi byl?

– Bodejť. Dost jsem ji zbrousil.

– A je opravdu tak krásná, jak se říká? zeptal se Malý Chandler.

Trochu si usrkl whisky, kdežto Ignatius Gallaher dopil rázem do dna.

– Krásná? Ignatius Gallaher prodlel na tom slově i na chutném nápoji. Tak krásná zas není. Toť se ví, krásná je… Ale pařížský život, to je ono.

V žádném městě není tolik veselí, ruchu, zábavy.

Malý Chandler dopil whisky a jakž takž se mu podařilo přivolat číšníka. Objednal ještě jednu rundu.

– Byl jsem v Moulin Rouge, pokračoval Ignatius Gallaher, když číšník sklenky odnesl, a byl jsem ve všech bohémských kavárnách. Pro takového svatouška, jako jsi ty, Tommy, to není.

Malý Chandler nic neříkal, dokud se číšník s oběma sklenkami nevrátil: ťukl si s přítelem a oplatil mu přípitek. Zmocňovalo se ho rozčarování. Nelíbila se mu Gallaherova výslovnost ani mluva. Přítel má v sobě cosi sprostého, co mu dřív uniklo. Je to možná tím, že tam v Londýně žije v samém novinářském shonu a mumraji. Pod tím chvastounstvím je pořád patrná někdejší roztomilost. Však taky Gallaher něco prožil, uviděl kus světa. Malý Chandler pohlédl na přítele závistivě.

– Paříž je samá bujnost, řekl Ignatius Gallaher. Všichni tam hledí užít života – a nemyslíš, že mají pravdu? Když chceš něco užít, musíš do Paříže. A nezapomeň, na Iry tam drží. Když jsem jim řekl, že jsem z Irska, div mě, člověče, láskou nesnědli.

Malý Chandler si párkrát usrkl…

– Pověz mi, řekl, je Paříž opravdu tak… jak se říká, nemravná?

Ignatius Gallaher mávl světácky pravicí.

– Nemravnost je všude, řekl. V Paříži se ovšem najdou pěkné rajdy. Zajdi si třeba na studentský ples. Bývá řekněme bujný, když začnou kokoty řádit. Víš snad, o koho jde?

– Už jsem o nich slyšel, řekl Malý Chandler.

Ignatius Gallaher dopil whisky a zavrtěl hlavou.

– Říkej si, co chceš, proti Pařížance žádná nemá takový styl, takový šmrnc.

– Je to tedy přece jen nemravné velkoměsto, řekl s nesmělou zarytostí Malý Chandler – totiž proti Londýnu nebo Dublinu.

– Londýn? Jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Zeptej se Hogana. Když za mnou přijel, trochu jsem ho povodil po Londýně. Ten ti otevře oči… Jářku, Tommy, nedělej si z whisky punč: zavdej si ještě.

– Já už opravdu…

– Ale jdi, jedna ti snad neublíží. Tak co, ještě jednu?

– Tak… třeba.

– Francois, ještě jednu… Nezapálíš si, Tommy?

Ignatius Gallaher vytáhl pouzdro s doutníky. Přátelé si zapálili doutníky, a než jim přinesli nápoje, mlčky pokuřovali.

– Povím ti, co si myslím, řekl Ignatius Gallaher, když se po chvíli vynořil z mračen kouře, do nichž se uchýlil, je to legrační svět. Jakápak mravnost! Slyšel jsem o případech – co říkám: sám jsem znal případy… nemravnosti…

Zamyšleně zabafal a klidným tónem historika črtal příteli obrázky rozbujelé zkaženosti v cizině. Vypočetl neřesti mnoha velkoměst a palmu ochotně přiřkl Berlínu. Za leccos, co má od známých, neručí, ale sám taky něco zažil. Nešetřil ničí rod ani stav. Odhalil mnohá tajemství klášterů na pevnině a vylíčil praktiky běžné ve vyšší společnosti a nakonec mu podrobně pověděl příhodu jedné anglické vévodkyně – příběh, pokud je mu známo – pravdivý. Malý Chandler užasl.

– Inu, řekl Ignatius Gallaher, v našem zatuchlém Dublinu nemají o něčem takovém ponětí.

– Po všech těch městech, která jsi zcestoval, tě asi nudí.

– No, když se sem člověk vrátí, hned se mu uleví. Konec konců je to jeho vlast. Jakpak by na ni člověk nedržel. Je to v lidské povaze… Ale pověz mi taky něco o sobě. Vím od Hogana, že… jsi okusil radovánek manželského štěstí. Už před dvěma lety, viď?

Malý Chandler se začervenal a usmál.

– Ano, řekl, loni v květnu jsem se oženil.

– Na blahopřání není, doufám, pozdě, řekl Ignatius Gallaher. Nevěděl jsem, jakou máš adresu. Už tehdy bych ti byl blahopřál.

Napřáhl ruku a Malý Chandler ji stiskl.

– Přeju tedy tobě, Tommy, a tvým, kamaráde, mnoho radosti ze života a fůru peněz, a abys nezemřel, dokud tě nezastřelím. To ti přeje upřímný přítel, dávný přítel. Jestlipak to víš?

– Vím, řekl Malý Chandler.

– Nějaký dorost máš? řekl Ignatius Gallaher.

Malý Chandler se zas zarděl.

– Máme jedno dítě, řekl.

– Syna nebo dceru.

– Chlapečka.

Ignatius Gallaher plácl přítele po zádech.

– Výborně, řekl. To jsem si, Tommy, mohl o tobě myslet.

Malý Chandler se usmál, vrhl rozpačitý pohled na svou sklenku a třemi dětsky bílými zuby si hryzl dolní ret.

– Doufám, že k nám někdy večer přijdeš, než zas odjedeš. Má žena se s tebou ráda seznámí. Poslechneme si trochu hudby a –

– Mockrát děkuju, kamaráde, řekl Ignatius Gallaher. Škoda, že jsme se nesešli dřív. Zítra večer musím odjet.

– A co dnes večer?

– Moc je mi líto, staříku. Jsem tady ještě s jedním známým, takovým šikulkou, domluvili jsme si menší karetní partii. Nebýt toho…

– Pak ovšem…

– Kdožpak ví, řekl ohleduplně Gallaher. Ledy jsou prolomeny a napřesrok si sem třeba odskočím. Co se vleče, neuteče.

– Dobrá, řekl Malý Chandler, až příště přijedeš, musíme strávit večer společně. Platí, ano?

– Ano, platí, jestli napřesrok přijedu, parole ďhonneur[2].

– A zpečetíme to tak, řekl Malý Chandler, že si ještě připijeme.

Ignatius Gallaher vytáhl z kapsy velké zlaté hodinky a koukl na ně.

– Bude to ale poslední, řekl. Mám totiž schůzku.

– Jistěže, řekl Malý Chandler.

– Tak dobrá, řekl Ignatius Gallaher, dáme si ještě jednu deoc an doruis – tak to myslím zní správně po irsku.

Malý Chandler objednal pití. Ruměnec, který ho před chvílí polil, houstl. Stejně se nad každou hloupostí pokaždé zardíval: tentokrát byl celý rozpálený a vzrušený. Tři malé whisky mu stouply do hlavy a silný Gallaherův doutník ho vyvedl z míry, byl tvor křehký a zdrženlivý. To dobrodružství, že se po osmi letech s Gallaherem shledává, že je u Corlesse obklopen světlem a hlukem, že poslouchá Gallaherovy historky a na chvilku s Gallaherem prožívá tulácký a dobyvačný život, vyvedlo jeho přecitlivělost z rovnováhy. Jasně si uvědomil, jaký je mezi jeho vlastním a přítelovým životem rozdíl, a ten rozdíl mu připadal nespravedlivý. Gallaher má nižší původ i vzdělání. Mít příležitost jistě by dokázal něco víc, než co dokázal nebo stačil dokázat jeho přítel, něco vyššího než pisálkovství. Co mu brání? Ta nešťastná nesmělost. Touží se nějak prosadit, dokázat, že je chlap. Ví, co vězí za tím, že Gallaher jeho pozvání nepřijal. Svou přívětivostí ho Gallaher poctívá, tak jako poctívá svou návštěvou Irsko.

Číšník jim přinesl nápoje. Jednu sklenku posunul Malý Chandler k příteli a sám rázně uchopil druhou.

– Kdo ví? řekl, jak zdvihli sklenky. Až sem napřesrok přijedeš, třeba s potěšením popřeju mnoho zdraví a štěstí panu Ignatiu Gallaherovi a jeho paní.

Při pití přivřel Ignatius Gallaher nad sklenkou významně oko. Dopil, rázně mlaskl, postavil sklenku a řekl:

– Žádné strachy, chlapče. Nejprve se vybouřím a trochu se v životě a světě rozkoukám, než strčím hlavu do chomoutu, jestli vůbec někdy.

– Jednou ji tam strčíš, řekl klidně Malý Chandler.

Ignatius Gallaher namířil oranžovou kravatu a břidlicově šedé oči přímo na přítele.

– Myslíš? řekl.

– Strčíš hlavu do chomoutu jako každý jiný, jen když najdeš tu svou.

Trochu stoupl hlasem a postřehl, že se prozradil; všecek zrudl, ale přítelovu pohledu neuhnul. Chvíli na něho Ignatius Gallaher zíral a pak řekl:

– Jestli se to stane, obejde se to bez fňukání a kňourání, to se klidně vsaď. Chci něco vyženit. Buď má v bance mastné konto, nebo se pro mě nehodí.

Malý Chandler zavrtěl hlavou.

– Človíčku, rozhorlil se Ignatius Gallaher, co si myslíš? Stačí slovo a zítra mám ženskou i kapitál. Ty mi nevěříš? Já to vím. Je na sta – co říkám – na tisíce prachatých Němek a židovek, které po mně chňapnou… Jen počkej, chlapče. Já se vyznám v tlačenici. Když se do něčeho zakousnu, tak nepustím. Jen počkej.

Rázně si podal sklenku k ústům, dopil a ryčně se zachechtal. Zamyšleně se před sebe zahleděl a řekl:

– Jenže já nespěchám. Však ony počkají. To víš, jednu ženskou si na krk nepřivážu.

Jako když ochutnává, našpulil ústa a pak se ušklíbl.

– Zdá se mi trochu vyčpělá, řekl.

* * *

Malý Chandler seděl v pokoji za předsíní a v náručí choval dítě. Na služku neměli, ale chvilku dopoledne a chvilku navečer jim chodila pomáhat Annina mladší sestra Monica. Monica však už dávno odešla domů. Bylo tři čtvrti na devět. Svačinu Malý Chandler zmeškal a ke všemu ještě zapomněl Aničce od Bewleyho přinést balíček čaje. Byla tím ovšem rozladěna a odpovídala úsečně. Tvrdila sice, že se bez čaje obejde, ale krátce předtím, než krám na rohu zavíral, umínila si sama zajít pro čtvrt libry čaje a dvě libry cukru. Spící dítě mu šikovně položila do náručí a řekla:

– Tu máš. Neprobuď mi ho.

Na stole stála lampička s bílým porcelánovým stínítkem a vrhala světlo na fotografii v rámu z rýhované rohoviny. Byl to snímek Aničky. Malý Chandler se na ni díval a upřeně pozoroval úzké stažené rty. Měla na sobě bledě modrou letní blůzu, kterou jí jedno úterý přinesl darem. Stála ho deset liber a jedenáct pencí; ale jaká muka nervozity ho stála! Co toho ten den u vchodu do krámu vystál, co se načekal, až se krám vyprázdní, a co se nastál u pultu a tvářil se nonšalantně, když mu prodavačka snášela blůzy, co se nastál u pokladny a pak si zapomněl vzít těch pár drobných, až ho pokladní zavolala zpátky, a jak nakonec na odchodu z krámu zaplašoval ruměnec při prohlížení balíčku, je–li dobře svázaný. Když přinesl balíček domů, Annie ho políbila, je to prý hezké a parádní, když se však dověděla, kolik stála, hodila blůzu na stůl, chtít za to deset liber jedenáct pencí je hotová zlodějna. Napřed ji chtěla zanést zpátky, ale když si ji navlíkla, byla celá pryč, zvlášť nad střihem rukávů, a políbila ho, jak je hodný, že na ni myslí.

Hm!…

Chladně zíral fotografii do očí a oči jeho pohled chladně opětovaly. Jsou jistě hezké, i tvář je hezká! Ale něco mu v ní připadalo sprosté. Proč je tak nevšímavá a panská. Ty oči ho odpuzují a vzdorují mu. Chybí jim vášeň, zanícení. Vzpomněl si, co říkal Gallaher o bohatých židovkách. Ty tmavé orientální oči, říkal si, plné vášně, rozkošnické touhy!… Proč si vzal ty oči na fotografii?

Přistihl se při té otázce a nervózně zatěkal pohledem po pokoji. Nábytek zakoupený na splátky se mu zdál banální. Annie ho sama vybrala, pořád mu ji připomíná. Je taky kýčovitý. Procitla v něm zlost na život. Copak už z toho domku nevyvázne? Je pozdě na to, aby zkusil žít hazardně jako Gallaher? Může odejít do Londýna? Nábytek ještě není splacen. Jestli napíše knihu a někdo mu ji vydá, třeba se mu tam otevře cesta.

Před ním na stole ležel svazek Byronových básní. Levou rukou je opatrně otevřel, aby dítě neprobudil, a rozevřel v knize první báseň:

Utichl vítr, je dávno po létě,
jdu po stopách tělesné její schrány.
Květiny sypu na hrob Markétě,
na popel její vroucně milovaný.

Odmlčel se. Kolem v pokoji cítil rytmus verše. Jaký je smutný! Dokáže taky tak psát, verši vyjadřovat smutek v duši? Chce toho tolik vylíčit: třeba co před několika hodinami pociťoval na Grattanově mostě. Kdyby se tak do té nálady vrátil…

Dítě procitlo a rozplakalo se. Odvrátil se od té stránky a snažil se je uchlácholit: jenže ono se uchlácholit nedalo. Houpal je v náručí, jenže ono se rozkřičelo ještě vřeskněji. Rozhoupal je ještě rychleji a očima přitom sledoval druhou sloku:

V hrobce tu její hlína spočívá
ta hlína, která kdys…

Marné. Číst nemůže. Nic nemůže dělat. Vřískot dítěte mu prorážel bubínek. Marné! Marné! Je doživotním vězněm. Zlostí se mu roztřásly paže, naráz se nahnul nad dětský obličej a zařval:

– Přestaň.

Leknutím dítě chvíli ztichlo a pak se znovu rozvřískalo. Vyskočil ze židle a s dítětem v náručí běhal sem a tam po pokoji. Žalostně se rozvzlykalo, chvilku popadalo dech a začalo znovu. Ječení se odráželo od tenkých zdí pokoje. Chlácholil je, ale ono štkalo ještě křečovitěji. Koukl na roztřesenou tvářičku a dostal strach. Napočítal sedm nepřetržitých vzlyků a ustrašeně přitiskl dítě k prsům. Co když umře?…

Rozlítly se dveře a bez dechu vpadla dovnitř mladá žena.

– Co je? Co je? křikla.

Když dítě zaslechlo matčin hlas, křečovitě zavzlykalo.

– To nic, Annie… to nic. Rozplakal se…

Pohodila balíčky na zem a dítě mu vyrvala.

– Co jsi mu udělal? Křikla a civěla mu do obličeje.

Malý Chandler chvilku snesl pohled jejích očí a srdce se mu sevřelo, když se v nich setkal s nenávistí. Zakoktal:

– To nic… On… On se rozplakal… Nemohl jsem… Nic jsem neudělal… Copak?

Ani si ho nevšimla, chodila po pokoji, tiskla dítě v náručí a broukala:

– Ty můj chlapečku! Ty ses, miláčku, polekal?… No tak, miláčku! No tak!… Bimbam, bimbam. Maminčino nejmilejší jehňátko!… No tak!

Malého Chandlera polévala hanba a odstoupil od lampy. Poslouchal, jak dětský vzlykot stále víc slábne; a do očí mu vhrkly slzy lítosti.

Soupeři

Vztekle zazvonilo, a když slečna Parkerová přistoupila k domovnímu telefonu, někdo řeřavým severoirským hlasem vztekle zařval:

– Pošlete mi sem Farringtona.

Slečna Parkerová se vrátila k psacímu stroji a písaři vedle u stolku řekla:

– Máte jít nahoru k panu Alleynovi.

Písař hlesl Čert aby ho! a odstrčil židli, aby mohl vstát. Když vstal, byl vysoký a zavalitý. Měl schlíplý krevnatý obličej, tmavé obočí a vousy, oči vypoulené a na nich špinavé bělmo. Nadzdvihl přepážku, minul zákazníky a hřmotným krokem vyšel z kanceláře.

Hřmotně stoupal nahoru, až došel na druhé odpočívadlo, kde byla na dveřích mosazná tabulka s nápisem Pan Alleyne. Námahou i zlostí celý zadýchaný tam zůstal stát a zaklepal. Ostrý hlas křikl:

– Dále!

Písař vstoupil do páně Alleynovy kanceláře. V tu chvíli pan Alleyne, hladce vyholený človíček v brejlích se zlatými obroučkami, vykoukl nad kupou lejster. I hlavu měl růžovou a lysou, že vypadala jako velké vejce usazené na lejstrech. Ani chvilku pan Alleyne neztrácel:

– Farringtone? Co to má znamenat? Pořád si mám na vás stěžovat? Smím se zeptat, proč jste nepořídil opis té smlouvy Bodleyho a Kirwana? Ve čtyři měl být hotov.

– Jenže pan Shelley prosím řekl…

– Pan Shelley prosím řekl… Dělejte, co já říkám, a ne co pan Shelley prosím řekl. Vždycky si najdete nějakou výmluvu, když se ulejete. Říkám vám, že když nebude smlouva do večera opsána, ohlásím to panu Crosbiemu… Slyšíte? A ještě něco. Mluvit s vámi je jako mluvit do dubu. Zapamatujte si už jednou, že máte na oběd půl hodiny, a ne půl druhé. Kolikpak chodů potřebujete, to bych rád věděl? Slyšíte mě?

– Ano, prosím.

Znovu sklonil pan Alleyne hlavu nad hromadou listin. Písař se upřeně zahleděl na lesklou lebku, spravující podnik Crosbie & Alleyne, a hádal, jak je asi křehká. Chvíli mu svíral hrdlo křečovitý vztek, když pak přešel, zbyla mu po něm palčivá žízeň. Ta žízeň mu byla povědomá a řekl si, že se musí před spaním pořádně napít. Je už přes půl měsíce, a když smlouvu včas opíše, třeba mu dá pan Alleyne zálohu. Stál a upřeně se zahleděl na hlavu nad kupou listin. Najednou začal Alleyne listiny přehrabovat, něco hledal. A jako by si ho do té chvíle neuvědomoval, znovu vystrčil hlavu a řekl:

– Tak co? To tu prostojíte celý den? Na mou duši, Farringtone, nějak to berete na lehkou váhu!

– Čekal jsem, jestli…

– Dobrá, nemusíte čekat, jestli. Jděte a hleďte si práce.

Písař se trmácel ke dveřím a ještě venku zaslechl křičet pana Alleyna, nebude-li smlouva do večera opsána, bude o tom informován pan Crosbie.

Vrátil se ke svému stolu v dolní kanceláři a počítal, kolik listů ještě zbývá opsat. Vzal pero a namočil je do inkoustu, ale pořád tupě civěl na poslední napsaná slova: V žádném případě nesmí být Bernard Bodley… Stmívalo se a za chvilku se rozsvítí plynové svítilny; potom to dopíše. Musí si svlažit hrdlo. Vstal od stolu, jako předtím nadzvedl přepážku a vyšel z kanceláře. Na odchodu si ho přednosta tázavě změřil.

– To nic, pane Shelley, řekl písař a prstem ukázal, kam má namířeno.

Přednosta koukl po věšáku, a když viděl, že je plný, nic neřekl. Jakmile se písař octl na odpočívadle, vytáhl z kapsy placatou čapku, nasadil si ji na hlavu a po rozviklaných schodech se rozběhl dolů. Od domovních dveří se pak po vnitřní straně chodníku přikradl na nároží a vpadl dovnitř. Šťastně se octl v tmavé, útulné O’Neillově hospůdce, rozpálenou tvář, rudou jako tmavé víno nebo tmavé maso, strčil do výčepního okénka a křikl:

– Hej, Pate, buď tak hodný a nalej nám ležák.

Číšník mu přinesl sklenici obyčejného ležáku. Písař ji vyzunkl a poprosil o kmín. Položil na pult penny, ať si ji tam číšník potmě nahmatá, a odkradl se tak tajně, jak přišel.

Šero spolu s hustou mlhou se snášelo na únorový soumrak a v Eusta­ce Street se rozsvítily svítilny. Písař se ubíral podél domů, až došel ke dveřím své kanceláře. Přemýšlel, jestli bude s opisováním včas hotov. Na schodech mu zavanula do nosu vlhká čpavá voňavka; zatímco byl u O’Neilla, zřejmě přišla slečna Delacourová. Vmáčkl zas čepici do kapsy a s roztržitým výrazem se vrátil do kanceláře.

– Sháněl vás pan Alleyne, spustil na něho přednosta. Kdepak jste byl?

Písař zavadil pohledem o dva zákazníky, stojící u okénka, jako by naznačoval, že před nimi nemůže odpovědět. Protože oba zákazníci byli mužští, přednosta si troufl se zasmát.

– Takové vytáčky já znám, řekl. Pětkrát za den je trochu moc… Hoďte sebou a opište panu Alleynovi naše spisy o Delacourově procesu.

Tím, jak dostal před lidmi vyhubováno, jak běžel do schodů a jak spolykal ležák, byl písař zmaten, a když usedl k pultu a dal se do požadované práce, uvědomil si, jak je marné chtít smlouvu opsat před půl šestou. Snášel se tmavý vlhký večer a on ho toužil spolu s přáteli prožít v hos­půdkách, v prudkém plynovém světle a cinkotu sklenic. Vzal Delacourovu korespondenci a vyšel z kanceláře. Těšil se, že pan Alleyne na to nepřijde, že v ní poslední dva dopisy chybějí.

Čpavá vůně se táhla až do kanceláře pana Alleyna. Slečna Delacourová byla snědá židovička v nejlepších letech. O panu Alleynovi se říkalo, že se uchází o ni nebo její peníze. Často chodila do kanceláře, a když přišla, hezkou chvíli tam pobyla. Seděla teď vedle jeho pultu ve vůni voňavek, hladila si držadlo deštníku a pokyvovala velkým perem na klobouku. Pan Alleyne si přitáhl židli proti ní a pravou nohu frajersky přehodil přes levé koleno. Písař položil korespondenci na pult a uctivě se uklonil, ale pan Alleyne ani slečna Delacourová si jeho poklony nevšimli. Pan Alleyne ťukl na korespondenci a pošoupl ji k němu, jako by říkal: Dobře, jen si jdi.

Písař se vrátil dolů do kanceláře a usedl ke stolu. Zahleděl se na nedopsanou větu: V žádném případě nesmí být Bernard Bodley… připadlo mu divné, že poslední tři slova začínají stejnou písmenou. Přednosta zahartusil na slečnu Parkerovou, takhle že nebude s dopisy do pošty hotova.

Chvíli se písař zaposlouchal do taktu psacího stroje a pak začal spis dopisovat. Neměl však v hlavě jasno a v duchu se zatoulal do křiklavě osvětleného a řinčivého výčepu. Večer jako stvořený pro horký punč. Hmoždil se s opisováním, ale když uhodila pátá, zbývalo mu dopsat ještě čtrnáct stránek. Hrom aby do toho! Včas to nedopíše. Měl chuť nahlas zaklnout, pěstí do něčeho praštit. Tak se rozzuřil, že místo Bernard Bodley napsal Bernard Bernard a musel začít nový list.

Má dost síly, aby sám vymlátil celou kancelář. Celý prahnul něco provést, vyběhnout ven a řádit jako divý. Všechna životní příkoří ho dohánějí k vzteku… Má si pokladníkovi soukromě říci o zálohu? Ne, s po­kladníkem nic nepořídí, čert ví, že ne: zálohu mu nedá… Ví, kde najde kamarády: Leonarda a O’Hallorana a Čmuchala Flynna. Jeho citlivý barometr ukazoval na randál.

Tak se v duchu roztěkal, že ho dvakrát volali, než se ozval. Za přepážkou stál pan Alleyne a slečna Delacourová a všechno úřednictvo trnulo očekáváním. Písař vstal od pultu. Pan Alleyne na něho chrlil nadávky, že chybějí dva dopisy. Písař že o nich nic neví, opis že je věrný. Pan Alleyne chrlil nadávky dál, tak štiplavé a hrubé, že měl písař co dělat, aby mužíčka nepraštil po hlavě.

– O žádných dvou dopisech nic nevím, řekl hloupě.

– Vy – že – nic nevíte. Bodejť byste věděl, řekl pan Alleyne. Povězte mi, dodal a pohledem hledal souhlas dámy stojící vedle, pokládáte mě za hlupáka? Pokládáte mě za úplného hlupáka?

Písař zatěkal od ženiny tváře k vejčité hlavě a zas zpátky, a než si to uvědomil, vtipně odsekl.

– Na to byste se mě, prosím, neměl ptát.

Úředníci zatajili dech. Kdekdo zkoprněl (ten, který na to odseknutí kápl, stejně jako ti okolo) a slečna Delacourová, ta baculatá vlídná osoba, se přívětivě usmála. Pan Alleyne se zarděl, až byl jako planá růže, a ústa mu zacukala trpasličím vztekem. Pěstí mu hrozil do obličeje, až mu kmitala jako hlavice nějakého elektrického přístroje.

– Vy lumpe nestydatý! Vy lumpe nestydatý! Udělám s vámi krátký proces. Uvidíte. Za tu nestoudnost se omluvíte, nebo z kanceláře vypadnete! Vypadnete, to vám říkám, jestli se neomluvíte!

* * *

Stál u vchodu naproti kanceláři a pozoroval, jestli vyjde pokladník sám. Úředníci už všichni odešli, nakonec vyšel pokladník s přednostou. Marné mu říkat, když je s přednostou. Uvědomil si, jak je na tom špatně. Přinutí ho, aby se za svou neomalenost panu Alleynovi pokorně omluvil, ale věděl, v jaké sršní hnízdo se mu kancelář promění. Ještě si pamatuje, jak pan Alleyne vyštval z kanceláře malého Peaka a posadil tam svého synovce. Zuřil, žíznil, vztekal se, měl zlost na sebe a na všechny. Chvilku mu pan Alleyne nedá pokoj, bude to peklo. Pěkně si to nadrobil. Proč nedržel hubu. Od počátku to mezi nimi nehrálo, už od toho dne, co ho pan Alleyne zaslechl, jak Higginse a slečnu Parkerovou baví tím, že po něm huhňá severoirsky, tím to začalo. Škoda, že nepumpl Higginse, jenže Higgins je na tom taky špatně. Člověk, který se stará o dvojí domácnost, kdepak by ten mohl…

Pocítil, jak při své tělnatosti prahne po hospodě. Zastudila ho mlha. Jestlipak zastihne u O’Neilla Pata. O víc než o šilink ho nepumpne – a ši­link, to nic není. Někde však peníze sehnat musí: poslední peník utratil za ten ležák a něco shánět už bude brzy pozdě. Náhle sáhl na řetízek od hodinek a vzpomněl si na zastavárnu Terryho Kellyho na Fleet Street. To je nápad! Že si na to dřív nevzpomněl!

Rychle prošel úzkou uličkou Temple Bar a broukal si, ať jdou všichni k čertu, on si ten večer užije. Pokladník u Terryho Kellyho řekl: Korunu!, ale zákazník se domáhal šesti šilinků: nakonec si šest šilinků vykoledoval. Rozjařeně vyšel ze zastavárny a mezi palcem a prsty držel sloupek mincí. Na Westmoreland Street se to na chodnících hemžilo mladíky a děvčaty, vracejícími se z práce, a mezi nimi běhali otrhánci a jeden přes druhého vykřikovali zprávy večerníků. Prošel davem, počínal si velkopansky, frajersky si měřil písařky. V hlavě mu zněl řinkot tramvajových zvonků a svištivých trolejbusů a předem už čenichal dýmavé páry punče. Cestou už předem promýšlel, jakými slovy ten příběh kamarádům poví.

– A tak jsem si ho změřil – toť se ví, chladně – a taky ji jsem si změřil. A pak jsem si zas změřil jeho, toť se ví, důkladně. Na to byste se mě neměl ptát, povídám.

Čmuchal Flynn seděl u Davyho Byrna ve svém koutku, a když tu historku uslyšel, poručil Farringtonovi půlčík, že něco tak parádního dávno neslyšel. Farrington mu ho na oplátku taky poručil. Za chvíli přišli O’Halloran a Paddy Leonard a zas jim historku opakoval. O’Halloran jim objednal rundu sladové a vyprávěl, jak odsekl přednostovi, když byl ještě u Callana na Fownes’s Street. Ale protože ta odpověď byla ve stylu osvícených pastýřů z eklog, musel uznat, že tak vtipná jako Farringtonovo odseknutí nebyla. Farrington pak hochům řekl, aby si navrch dali ještě.

Zrovna když objednávali nápoje, najednou tam přijde Higgins! Toť se ví, že to musel táhnout s nimi. Chlapci ho požádali, aby jim to pověděl po svém, a on jim to rozjařeně vyprávěl, zaradoval se totiž při pohledu na pět ostrých půlčíků. Kdekdo se válel smíchy, když jim ukázal, jak pan Alleyne zahrozil Farringtonovi pěstí. Potom vypodobnil Farringtona slovy: A on stojí, ani brvou nehne. Farrington se při tom na shromážděné usmíval těžkýma špinavýma očima a chvílemi si dolním rtem olízl z kníru kapku whisky.

Když tu rundu dopili, bylo ticho. O’Halloran byl při penězích, druzí dva však ne. A tak s lítostí všichni z hospůdky odešli. Na rohu Duke

Street zahnul Higgins a Čmuchal Flynn vlevo, ostatní tři si to však namířili do města. Na studené ulici mrholilo, a když došli k celnici, Farrington navrhl Scotch House. Výčep byl plný mužských a hlaholil řečmi a sklen­kami. Všichni tři se prodrali ufňukanými sirkaři u dveří a na rohu pultu zas utvořili hlouček. Vyprávěli si historky, Leonard jim představil mladíka jménem Weathers, který vystupoval v Tivoli jako akrobat a klaun. Farrington jim poručil rundu. Weathers že si dá malou irskou s mine­rálkou. Farrington, který věděl, co se sluší a patří, se mládenců zeptal, jestli chtějí taky minerálku, ale oni řekli Timovi, aby jim dal neředěnou. Hovor se stočil na divadlo, O’Halloran objednal rundu a další rundu objednal Farrington. Weathers se bránil, že jsou až moc irsky pohostinní. Slíbil, že je pozve za kulisy a seznámí je s hezkými děvčátky. O’Halloran řekl, že on s Leonardem přijdou, ale Farrington ne, protože je ženatý. Farrington na ně zamžoural podlitýma kalnýma očima, jen ať si ho nedobírají. Weathers je vyčastoval ještě štamprličkou a slíbil, že se s nimi později shledá na Poolbeg Street u Mulligana.

Když jim v Scotch House zavřeli, odešli k Mulliganovi. Zašli do zadního salonu a O’Halloran objednal rundu ostrých. Všichni už měli trochu v hlavě. Zrovna objednával Farrington další rundu a tu se vrátil Weathers. K Farringtonově úlevě tentokrát vypil hořkou. Kapitál jim docházel, ale naštěstí zatím stačil. Najednou tam přišly dvě slečny ve velkých širácích a mladík v károvaném obleku a usedli k vedlejšímu stolu. Weathers se s nimi pozdravil, prý jsou z divadla Tivoli. Co chvíli zatěkal Farrington pohledem k jedné té slečně. Byla nápadně hezká. Na hlavě měla klobouk s velikánskou šerpou z pávově modrého mušelínu, pod bradou zavázanou na velký uzel; na rukou měla světle žluté rukavice sahající po loket. Farrington hleděl s obdivem na buclatou paži, kterou půvabně šermovala, a když pak za chvilku zareagovala na jeho pohled, ještě víc se obdivoval jejím hnědým očím. Okouzlily ho upřeným pohledem. Párkrát na něho pohlédla, a když hlouček odcházel, zavadila o jeho židli a s londýnskou výslovností řekla: Promiňte. Na odchodu ji sledoval očima a doufal, že se po něm ohlídne, ale zklamal se. Klnul si, že je bez peněz: klnul všem rundám, za které platil, zvláště pak whisky a mine­rálkám, které platil za Weatherse. Ze všeho nejvíc se mu protivili vyžírkové. Tak se rozčilil, že mu ušlo, o čem je řeč.

Když na něho Paddy Leonard zavolal, zjistil, že je řeč o siláckých kouscích. Všem dokola ukazoval Weathers své bicepsy a tak se chvástal, že druzí Farringtona ponoukali, ať obhájí národní čest. Farrington si tedy vyhrnul rukávy a ukázal shromážděným svaly. Obě paže přezkoušeli a porovnali a nakonec se o soutěži síly dohodli. Poklidili stůl, oba se o něj opřeli loktem a stiskli ruce. Až řekne Paddy Leonard Teď!, každý se měl snažit přitlačit protivníkovu ruku na stůl. Farrington se zatvářil velmi rázně a odhodlaně.

Zkouška začala. Za nějakých třicet vteřin přitlačil Weathers protivníkovu dlaň zvolna na stůl. Temně vínová Farringtonova tvář zrudla ještě temněji vztekem a hanbou nad tím, že ho porazil takový cucák.

– Neopírej se plnou vahou těla. Hrej poctivě, řekl.

– Kdo nehraje poctivě, řekl druhý.

– Pojď znova. Kdo ze tří zápasů dva vyhraje.

Znovu začala zkouška. Farringtonovi naběhly na čele žíly a bledá Weathersova pleť zrůžověla. Napětím se jim třásly ruce i paže. Po dlouhém zápase přitiskl zas Weathers protivníkovu ruku zvolna ke stolu. Mezi diváky to zašumělo. U stolu stál číšník, zrzavou hlavou kývl na vítěze a s neomalenou důvěrností řekl:

– To je vono!

– Čerta tomu rozumíš, vztekle se na něho utrhl Farrington. Co do toho kecáš?

– Pst, pst, řekl O’Halloran, když zpozoroval, že Farrington zuří. Tak dost, hoši! Dáme si ještě jednu a vypadnem.

* * *

Na rohu O’Connellova mostu stál nějaký zachmuřený člověk a čekal, až ho sandymountská tramvajka odveze domů. Doutnala v něm zlost a pomstychtivost. Byl celý zdrcený a omrzelý; ani se pořádně neopil, a v kapse měl všeho všudy dvě penny. Nadával na všechno. Pěkně si to v kanceláři nadrobil, hodinky dal do zastavárny, všechno utratil a ani se neopil. Dostal už zase žízeň a zatoužil po parné začpělé hospůdce. Ztratil pověst siláka, když ho dvakrát porazil ten kluk. Vztekem mu kypělo srdce a při vzpomínce na dámu v širokém klobouku, která o něho zavadila a řekla Promiňte!, vztekem se div nezadusil.

Tramvaj ho vysadila na Shelbourne Road a ve stínu kasárenské zdi se valil dál. Vrátit se domů neměl chuť. Když vešel postranními dveřmi, kuchyň byla prázdná a v kamnech dohasínalo. Houkl nahoru:

– Ado! Ado!

Za ženu měl osůbku ostrých rysů, která muže sekýrovala, když byl střízlivý, a dala se od něho sekýrovat, když byl opilý. Měli pět dětí. Po schodech přiběhl chlapeček.

– Kdo je to? Zamžoural do tmy.

– Já, tati.

– Kdo já? Charlie?

– Ne, tati, Tom.

– Kde je máma?

– Šla do kostela.

– Dobrá… Nechala mi tady večeři?

– Ano, tati, hned –

– Rozsviť lampu. Proč tu máš takovou tmu? Ostatní děti už leží?

Muž těžce dosedl na židli a chlapec zatím rozsvěcel lampu. Muž karikoval chlapcovu nevýraznou výslovnost a říkal si: Do kostela! Do kostela, prosím! Když pak byla lampa rozsvícena, praštil pěstí do stolu a zařval:

– Co mám k večeři?

– Hned ti ji – uvařím, tati, řekl chlapeček.

– Na tomhle ohni? Nechal jsi vyhasnout: Přísámbůh, já tě naučím, abys to už neudělal! Přiskočil ke dveřím a popadl vycházkovou hůl, která stála za nimi.

– Já tě naučím, abys už nenechal vyhasnout, řekl a vyhrnul si rukáv, aby měl volnou ruku.

Chlapeček zakňoural Ach, tatínku a s fňukáním oběhl stůl, muž se však pustil za ním a popadl ho za kabát. Chlapeček se ustrašeně rozhlédl, když však viděl, že neuteče, klekl na kolena.

– Ještě jednou mi nech vyhasnout! řekl muž a holí ho surově mlátil. Tu máš, ty spratku!

Chlapec bolestí zakvílel, jak ho hůl uhodila do stehna. Sepjal ruce a hlas se mu třásl strachy.

– Ach, tatínku! naříkal. Nebij mě, tatínku. Já… Já se za tebe, tatínku, pomodlím Zdrávas Maria. Já se za tebe tatínku pomodlím Zdrávas Maria, když mě přestaneš bít… Já se za tebe pomodlím Zdrávas Maria…

Hlína

Představená jí dovolila odejít, jen co budou ženské po svačině, a Maria se už těšila na večerní vycházku. Kuchyně byla jak ze škatulky: podle kuchařčiných slov se mohl člověk ve velkých měděných kotlích zhlížet. Pěkně a jasně plál oheň a na jednom postranním stole byly čtyři obrovské kynuté koláče. Na pohled byly nepokrájené, ale když přišel člověk blíž, zjistil, že jsou nakrájeny na dlouhé silné rovné porce, hotové k podávání o svačině. Nakrájela je sama Maria.

Maria měla věru postavu maličkou, zato dlouhatánský nos a dlouhatánskou bradu. Trochu huhňavě, ale vždycky konejšivě říkala: Ano, drahoušku a Ne, drahoušku. Vzkázali pro ni pokaždé, když se ženské nad neckami pohádaly, a ona je vždycky usmířila. Jednou jí představená řekla:

– Marie, ty jsi hotová usmiřovačka.

Tu poklonu zaslechla zástupkyně představené a dvě členky představenstva. A zrzavá Mooneyová říkala, co by té huse dozírající na žehlení spískala, nebýt Marie. Tak měli všichni Marii rádi.

V šest hodin ženské posvačí a ona se před sedmou dostane ven. Od Ballsbridge k Nelsonovu sloupu dvacet minut; od sloupu do Drumcondry dvacet minut; a dvacet minut na nákup. Před osmou tam bude. Vytáhla peněženku se stříbrným kováním a znovu si přečetla nápis Dárek z Belfastu. Měla tu peněženku velmi ráda, protože jí ji před pěti lety přinesl Joe, když si s Alphym na svatodušní pondělí udělal výlet do Belfastu.

V peněžence byly dvě půlkoruny a pár měďáků. Až zaplatí za tramvaj, zbude jí rovných pět šilinků. Bude to pěkný večer, až všechny děti zazpívají! Snad nepřijde Joe opilý. Když má v hlavě, je hned jinačí.

Kolikrát po ní chtěl, aby se k nim přestěhovala; ale jí se zdálo, že by překážela (třebaže je na ni Joeova žena hodná), a ona si na život v prádelně dávno zvykla. Joe je hodný; sama ho a Alphyho vypiplala; mnohokrát jí Joe říkal:

– Maminka je maminka, ale matkou je mi vlastně Maria.

Když se domov rozpadl, to místo v prádelně Dublin pod lampou jí opatřili hoši. Na protestanty dřív moc nedržela, ale teď se jí velmi zamlouvali, trochu moc klidní a vážní, ale přece jen milí spolubydlící. Měla ve skleníku své květiny a ráda se o ně starala. Měla krásné kapradě a voskovky, a kdo k ní přišel na návštěvu, dostal od ní ze skleníku pár řízků. Jen jedno se jí nelíbilo, a sice nástěnné traktáty; ale s představenou vycházela v dobrém.

Když jí kuchařka řekla, že je všechno hotovo, vešla do prádelny a zaklinkala na zvonek. Za chvilku se po dvou po třech pradleny trousily dovnitř, do spodničky si utíraly rozehřáté ruce a z paží rozpálených do ruda si stahovaly rukávy blůzek. Usedaly k velikánským hrnkům, do kterých jim kuchařka spolu s děvečkou nalévala z velikánských konví horký čaj, smíchaný s mlékem a cukrem. Maria dozírala na rozdělování koláče a dbala, aby každá dostala své čtyři porce. Při jídle byly samý žert a smích. Lizzie Flemingová řekla, že Maria jistě dostane prsten, a třebaže to Flemingová řekla v předvečer Všech svatých už tolikrát, Marii to bylo k smíchu, o prsten ani o muže prý nestojí. Když se zasmála, šedozelené oči jí zableskly zklamanou plachostí a špička nosu málem zavadila o špičku brady. Zrzavá Mooneyová pak zdvihla hrnek s čajem a připila Marii na zdraví a ostatní ženské zaklepaly hrnky o stůl. Prý škoda, že jí nemůže připít ležákem. Znovu se Maria rozesmála, až špičkou nosu málem zavadila o špičku brady, až se, droboučká, málem rozsypala, protože věděla, že to Mooneyová jistě myslí dobře, třebaže je jen sprostá ženská.

Ale jak byla Maria ráda, když ženské dosvačily a kuchařka s děvečkou začaly sklízet nádobí od svačiny. Odešla do své ložničky, a protože si vzpomněla, že bude ráno mše, nařídila budíka ze sedmé na šestou. Potom svlékla pracovní sukni, zula domácí boty a na postel rozložila sváteční sukni a k nohám postele postavila střevíčky. Také blůzu si převlíkla, postála před zrcadlem a vzpomínala, jak se za mlada v neděli ráno strojívala na nedělní mši; se zvláštním zalíbením si prohlížela drobné tělo, které tolikrát vystrojovala. Třebaže už zestárlo, je pořád ještě hezké a pohledné.

Když vyšla ven, ulice se leskly deštěm; ještěže si vzala starý hnědý pršák. V tramvaji bylo plno, musela sednout vzadu na sedátko tváří k cestujícím, prsty na nohou se sotva dotýkala podlahy. V duchu probírala, co všechno udělá, a říkala si, jak je dobré být samostatná a mít v kapse peníze. Těšila se na pěkný večer. Pěkný jistě bude, škoda jen, že Joe a Alphy spolu nemluví, pořád jsou spolu na kordy. Jako hoši to bývali nejlepší přátelé: takový je život.

U Nelsonova sloupu z tramvaje vystoupila a hbitě se proplétala davem. Zašla do Downesova pekařství, ale v pekařství bylo plno a chvíli trvalo, než ji obsloužili. Koupila tucet smíšených koláčků po penny a nakonec vyšla z krámu obtížena důkladným pytlíkem. Přemýšlela, co ještě koupit: měla chuť koupit něco opravdu pěkného. Jablek a ořechů budou mít jistě ažaž. Těžko rozhodnout, co ještě koupit, a nad dort ji nic lepšího nenapadlo. Rozhodla se koupit švestkový dort, jenže na Downesově švestkovém dortu je málo mandlové polevy, a tak si pro něj zašla na Henry Street. Dlouho si vybírala, až se jí elegantní slečinka za pultem celá rozmrzelá zeptala, má-li to být svatební dort. Maria se na slečinku celá zardělá usmála; slečinka to však myslela vážně a nakonec jí ukrojila pořádný kus švestkového dortu, zabalila jej a řekla:

– Dva šilinky, čtyři penny, prosím.

Už to vypadalo, že bude v tramvaji do Drumcondry stát, žádný mladík si jí zřejmě nevšiml, ale místo jí udělal nějaký starší pán. Byl to tlouštík, na hlavě měl hnědý tvrďák; měl hranatý červený obličej a prošedivělé vlasy. Marii napadlo, že vypadá na plukovníka, a řekla si, oč je zdvořilejší než ti mladíci, ti jen koukají před sebe. Pán se s ní dal do řeči o tom, že je předvečer Všech svatých a že je deštivé počasí. Že má jistě v kabele plno dobrot pro škvrňata a řekl, jen ať si mládež užije, dokud je mladá. Maria mu dávala za pravdu a poctívala ho plachým pokyvováním a přizvu­kováním. Choval se velmi zdvořile, a když u Průplavního mostu vystupovala, poděkovala mu a pěkně se uklonila, a on se také uklonil, smekl a mile se usmál. Cestou vzhůru po chodníku uhýbala hlavičkou před deštěm, říkala si, jak snadno se pozná slušný pán, i když má v hlavě.

Když přišla k Joeovi, všichni řekli: Vida, Maria! Joe tam byl, přišel už z práce, a děti měly sváteční šaty. Od sousedů přišla dvě velká děvčata a hry byly v proudu. Kabelu s koláči dala Maria na rozdělení nejstaršímu chlapci Alphymu a paní Donnellyová ji pochválila, že přinesla takovou velkou kabelu koláčů, a pobídla děti, ať poděkují.

– Děkujeme, Marie.

Maria však řekla, že přinesla tatínkovi a mamince něco extra, a shá­něla se po dortu. Prohledala Downesův pytlík, potom kapsy pršáku, potom věšák v předsíni, ale dort nikde. Potom se zeptala dětí, jestli někdo – ovšem omylem – dort nesnědl. Děti svorně řekly, že ne, a tvářily se, že už o koláče nestojí, když se jim vyčítá, že kradou. Každý tu záhadu vysvětloval po svém a paní Donnellyová prohlásila, že ho Marie zřejmě zapomněla v tramvaji. Maria si vzpomněla, jak ji pán s prokvetlými vousy popletl, a celá se zarděla hanbou a zlostí a zklamáním. Při pomyšlení, jak jí to malé překvapení nevyšlo a že zbůhdarma utratila dva šilinky a čtyři penny, se div nerozplakala.

Joe však řekl, že je to jedno, a posadil ji ke krbu. Byl na ni vlídný. Vyprávěl jí, co je u něho v kanceláři nového, a zopakoval jí, jak vtipně představenému odsekl. Marie nechápala, proč se Joe svému odseknutí tolik chechtá, ale podotkla, že se s šéfem asi těžko vychází. Joe na to, že celkem ujde, když to s ním člověk umí, že je slušný, když mu člověk nedělá nic naschvál. Paní Donnellyová zahrála dětem na klavír a děti si zatančily a zazpívaly. Děvčata od sousedů jim pak rozdala ořechy. Louskáček nemohli najít a Joe už kvůli tomu hartusil, jak prý má Maria bez louskáčku ořechy rozlouskat. Ale Maria řekla, že ona stejně ořechy nerada, ať si s tím nelámou hlavu. Joe se jí pak zeptal, jestli nechce láhev ležáku, a paní Donnellyová řekla, že mají doma portské, jestli by jí spíše nezachutnalo. Maria řekla, ať jí radši nic nenabízejí; ale Joe si to nedal vymluvit.

Maria mu tedy vyhověla a usedli a povídali si o starých časech a Maria si umínila, že se za Alpha přimluví. Joe se rozhorlil, ať ho Bůh zatratí, jestli ještě někdy řekne bratrovi jediné slovo. Paní Donnellyová pak manželovi řekla, že se nestydí takhle mluvit o vlastním těle a krvi, ale Joe řekl, Alphy že není jeho bratr, a málem se kvůli tomu pohádali. Ale Joe řekl, že když je Všech svatých, nebude se hádat, a požádal ženu, aby jim ještě dolila ležák. Obě sousedovic děvčata řídila dušičkové hry a brzy se zas všichni rozjařili. Maria byla ráda, že jsou děti veselé a Joe se ženou že mají dobrou náladu. Sousedovic dívky postavily na stůl talířky a děti přisedly se zavřenýma očima ke stolu. Jedna dostala kancionál a ostatní tři vodu, a když jedno sousedovic děvče dostalo prsten, paní Donnellyová zrudlé dívce pohrozila prstem, jako by říkala: Však já dobře vím. Potom si usmyslili zavázat oči Marii a přivést ji ke stolu, co asi dostane. Když jí oči zavazovali, Maria se rozesmála, smála se zase tak, až se špičkou nosu málem dotkla špičky brady.

Se smíchem a vtipkováním ji přivedli ke stolu a na pokyn vztáhla ruku. Sem tam jí nazdařbůh zatápala a pak ji spustila na talíř. Prsty nahmatala něco měkkého, vlhkého a nikdo jí kupodivu nic neřekl a nesundal jí pásku. Chvilku bylo ticho. Potom děti jako o překot šoupaly nohama a něco si šuškaly. Někdo něco prohodil o zahradě, nakonec paní Donnellyová vyhubovala jednu sousedovic dívku, ať to hned odnese, takhle že se nehraje. Maria pochopila, že se to tentokrát nepovedlo a musí opakovat, a tentokrát dostala kancionál.

Paní Donnellyová pak zahrála dětem McCloudovu skočnou a Joe zavdal Marii pohár vína. Za chvíli se zas rozveselili a paní Donnellyová řekla, že do roka vstoupí Maria do kláštera, protože dostala kancionál. Tak milého jako ten večer Maria Joea nepamatovala, tak překypujícího milým hovorem a vzpomínkami. Řekla, že jsou na ni všichni hodní.

Nakonec se děti utrmácely a zmalátněly a Joe poprosil Marii, jestli by jim před odchodem nezazpívala nějakou písničku, nějakou starou písničku. Paní Donnellyová řekla: Zazpívejte, prosím, Marie!, a tak Marii nezbylo než vstát a stoupnout si ke klavíru. Paní Donnellyová řekla dětem, ať jsou zticha a poslechnou si Mariinu písničku. Zahrála předehru a řekla Tak tedy Marie, a Maria celá zardělá třaslavým hláskem spustila Mně zdálo se. Když ale dozpívala refrén, začala znovu od první sloky.

Mně zdálo se, že v síních z mramoru
dlím s pokornými vazaly,
že ve mně mají pevnou oporu,
že jejich hrdina jsem nemalý.
A velkým bohatstvím že oplývám
a urozenost že mi dána též,
však i v tom snu já vždycky přednost dám
tomu, že ty mě věrně miluješ.

Nikdo ji na omyl neupozornil. Když pak písničku dozpívala, byl Joe velmi dojat. Řekl, že nad staré časy není, a ať si říká kdo chce co chce, jemu je hudba starého Balfa ze všeho nejmilejší. Oči mu tak zaslzely, že nenašel, co hledal, a musel svou ženu poprosit, aby mu řekla, kde je vývrtka.

Trapný případ

Pan James Duffy bydlel v Chapelizodu, protože chtěl bydlet co nejdále od města, jehož byl občanem, a protože mu ostatní dublinská předměstí připadala sprostá, moderní a procovská. Bydlel v starém pochmurném domě a z okna měl výhled na zrušenou sladovnu nebo zas nahoru na mělkou řeku, na níž Dublin leží. Na vysokánských stěnách pokoje bez koberce neměl obrazy. Veškeré zařízení pokoje si obstaral sám. Černé železné lehátko, železný umývací stojan, čtvero proutěných židlí, věšák, uhlák, pohrabáč a čtverhranný stůl se sklápěcí deskou. V přístěnku měl stát knihovnu zrobenou z bílých dřevěných poliček. Postel měl povlečenou bílým ložním prádlem a v nohách ležela černorudá houně. Nad umývadlem viselo příruční zrcátko a jako jedinou ozdobu měl stát na krbové římse lampu s bílým stínítkem. Knihy na bílých dřevěných poličkách měl zdola nahoru uspořádány podle velikosti. Na konci dolní poličky stály sebrané spisy Wordsworthovy a na samém horním kraji výtisk Maynoothského katechismu v plátěné vazbě. Psací náčiní bylo vždy pohotově na stole. Ve stole ležel rukopisný překlad Hauptmannova Michaela Kramera, se scénickými poznámkami psanými rudým inkoustem, a hromádka listů sepjatých mosaznou svorkou. Občas do nich vepsal nějakou větu a v záchvatu ironie přilepil jednou na první list záhlaví inzerátu na žlučové pilulky. Když se deska stolu odklopila, byl cítit slabý pach – pach starých tužek z cedrového dřeva nebo lahvičky klovatiny nebo zapomenutého přezrálého jablka.

Panu Duffymu se příčil už jen pouhý náznak tělesného i duchovního neladu. Středověký lékař by ho označil za saturnovce. Tvář, v níž se zračil celý jeho životní běh, měla zahnědlý nádech dublinských ulic. Podlouhlou, dost velkou hlavu měl porostlou suchými černými vlasy a nazrzlé vousy mu dost nezakrývaly mrzoutská ústa. Hrubý ráz propůjčovaly jeho tváři také lícní kosti. Zato v očích nic hrubého neměl. Zpod nazrzlého obočí mžouraly na svět oči člověka vnímavého na cizí spásný podnět, leč často zklamaného. Žil opodál vlastní tělesnosti a na své konání se díval úkosem. Z divného svéživotopisného zvyku si o sobě v duchu skládal věty s podmětem v třetí osobě a výrokem v minulém čase. Almužnu žebrákům nedával a s tlustou lískovkou v ruce si rázně vykračoval.

Léta byl pokladníkem soukromé banky v Baggot Street. Každé ráno tam z Chapelizodu jezdil tramvají. Na oběd chodil v poledne k Burkovi – na láhev ležáku a misku výživných sušenek. Ve čtyři měl po práci. Poobědval v jídelně na George’s Street. Neobtěžovala ho tam dublinská zlatá mládež a účtovali tam poměrně poctivě. Večer buď poseděl u klavíru své domácí, nebo bloumal po dublinském předměstí. Ze záliby pro Mozartovu hudbu se občas octl v opeře nebo na koncertě, byla to v jeho životě jediná rozmařilost.

Neměl druhy ani přátele, církev ani vyznání. Duchovní život prožíval bez společenství s druhými, příbuzné navštěvoval o Vánocích, a když zemřeli, vyprovázel je na hřbitov. Dodržoval tyto dva společenské závazky jen kvůli jejich důstojnosti, ale jinak se konvencím, řídícím občanský život, nepodroboval. V duchu připouštěl, že za jistých okolností by vyloupil banku, ale protože ty okolnosti nenastaly, život mu nerušeně ubíhal – bez všeho dobrodružství.

Jednou večer se v Rotundě octl vedle dvou paní. Slabě obsazený a zamlklý sál nepříjemně prorokoval krach. Dáma sedící vedle něho se po pustém sále párkrát rozhlédla a řekla:

– Škoda, že je tu dnes večer tak prázdno. Špatně se zpívá prázdným lavicím.

Pochopil tu poznámku jako pobídku k řeči. Překvapila ho její zřejmá nenucenost. Při hovoru se snažil vrýt si ji do paměti. Když uslyšel, že dívka sedící vedle ní je její dcera, usoudil, že je proti němu o pár let mladší. Tvář, dříve jistě krásná, se jevila inteligentní. Byla to oválná tvář výrazných rysů. Oči měla tmavě modré, neúhybné. V jejich pohledu bylo zpočátku něco vzdorného, co však bylo tlumeno tím, že se panenky na okamžik stáhly do duhovky a odhalily velmi vnímavou povahu. Panenka se ale brzy opět vynořila, nad zpola odhalenou povahou převládla rozšafnost a astrachánový kabátek, obepínající plnoštíhlé poprsí, její vzdornost ještě podtrhl.

Za pár týdnů se s ní zas setkal na koncertě na Earlsfort Terrace a chvilek, kdy byla její dcera něčím jiným zaujata, využil k bližšímu seznámení. Párkrát se zmínila o manželovi, ale neznělo to nijak výstražně. Jmenovala se Sinicová. Manželův prapraděd pocházel z Livorna. Manžel je kapitánem obchodní lodi, jezdící mezi Dublinem a Holandskem, mají jedno dítě.

Když ji náhodou potkal potřetí, troufl si s ní smluvit schůzku. Přišla. Z mnoha schůzek to byla první, scházeli se vždycky večer a na společné procházky si vybírali nejklidnější končiny. Pokoutnost však nebyla panu Duffymu po chuti, a když zjistil, že nezbývá než se scházet potají, přiměl ji k tomu, že ho pozvala k sobě domů. Kapitán Sinico návštěvám přál; myslel si, že jde o ruku dceřinu. Svou ženu nadobro vyřadil ze souboru rozkoší, takže neměl nikoho v podezření, že ho upoutá. Manžel býval často pryč z domova a dcera vyučovala po domech hudbě, a tak se pan Duffy s paní hodně stýkal. On ani ona takové dobrodružství nezažili a nebyli si ani vědomi, že je v tom něco nepřístojného. Ponenáhlu své myšlenky splétal s ní. Půjčoval jí knihy, předkládal náměty, podílel se na jejím myšlenkovém životě. Všemu naslouchala.

Oplátkou za jeho teorie ho obeznámila s lecčím ze svého života. Přímo s mateřskou péčí ho měla k tomu, aby se jí se vším svěřoval, byla mu zpovědnicí. Vyprávěl jí, jak nějaký čas chodil na schůze Irské socialistické strany. V mansardě chatrně osvětlené petrolejkou si mezi nějakými dvaceti střízlivými dělníky připadal jako něco výjimečného. Když se strana rozpadla na tři skupiny, každá s vlastním předsedou a ve vlastní mansardě, přestal na schůze chodit. Dělnické diskuse mu přišly příliš bojácné, zato se nezřízeně zajímali o mzdy. Pochopil, že jsou to drsní realisti a že nesnášejí akurátnost vyplývající z pohody jim nedostupné. Společenská revoluce, řekl jí, ještě několik století Dublin nezasáhne.

Zeptala se ho, proč své myšlenky nezapisuje. Proč, zeptal se se schválným opovržením. To má soupeřit s tlučhuby, kteří nedokážou šedesát vteřin souvisle myslet? To se má vystavovat kritice zabedněných měšťáků, kteří přenechávají morálku policajtům a umění impresáriům.

Často k ní chodil do jejího domku za Dublinem, často tam bývali večer sami. Ponenáhlu, jak se jim myšlenky splétaly, hovořili o věcech ne tak odlehlých. Její společnost mu byla tím, čím je teplá hlína cizokrajné rostlině. Často nerozsvěcela lampu, až je zahalil soumrak. Sbližoval je temný útulný pokoj, samota, doznívající hudba. Toto sblížení ho povznášelo, obrušovalo jeho drsné povahové hrany, prociťovalo myšlení. Někdy se přistihl, jak se zaposlouchal do zvuku vlastního hlasu. Domníval se, že se v jejích očích povznese k andělské velikosti; a jak stále víc k sobě připoutával vášnivou povahu své společnice, zaslechl, jak podivně neosobním hlasem, byl to jeho hlas, zdůrazňuje, jak je duše nevyléčitelně sama. Nikomu se nemůžeme dát: patříme sobě. Rozhovory skončily tím, že ho jednou večer paní Sinicová v nezvyklém rozrušení vášnivě uchopila za ruku a přitiskla si ji na tvář.

Pan Duffy tím byl překvapen. To, jak si vykládala jeho slova, ho zklamalo. Týden za ní nepřišel; potom jí napsal a požádal o schůzku. Protože nechtěl, aby jim poslední rozhovor rušila jejich poskvrněná zpovědnice, sešli se v jedné cukrárničce u Parkgate. Bylo chladné podzimní počasí, ale vzdor chladu se po parku procházeli téměř tři hodiny. Domluvili se, že se přestanou stýkat: každé pouto, řekl, je pouto k žalu. Když vyšli z parku, mlčky kráčeli k tramvaji, ale tu se ona prudce roztřásla; ze strachu, že se zas zhroutí, rychle se s ní rozloučil a odešel. Za pár dní dostal balík se svými knihami a notami.

Uběhla čtyři léta. Pan Duffy se vrátil k vyrovnanému životu. Jeho pokoj stále svědčil o jeho duševní spořádanosti. Pár nových hudebnin zatížilo stojan v dolním pokoji a na jeho poličkách stanuly dva Nietzscheovy svazky: Tak pravil Zarathustra a Radostná věda. Málokdy něco připsal do haldy papíru ležící ve stole. V jedné větě, napsané dva měsíce po poslední rozmluvě s paní Sinicovou, stálo: Mezi mužem a ženou je láska nemožná, protože nesmí dojít k pohlavnímu obcování, a přátelství mezi mužem a ženou je nemožné, protože musí dojít k pohlavnímu obcování. Na koncerty nechodil, aby se s ní nesetkal. Umřel mu otec, mladší bankovní společník odešel na penzi. Nadále jezdil každé ráno tramvají do města a večer chodil z města pěšky domů, předtím však skromně povečeřel v George’s Street a místo zákusku si přečetl večerník.

Když si chtěl jednou večer zrovna podat do úst sousto hovězí konzervy s kapustou, ruka mu strnula. Zahleděl se na odstavec ve večerníku podepřeném o karafu s vodou. Odložil sousto na talíř a pozorně si odstavec přečetl. Sklenici vody vypil, talíř odšoupl, složený večerník si položil mezi lokty a znovu a znovu si večerník pročítal. Z kapusty se mu na talíři usazoval studený bílý tuk. Číšnice se přišla zeptat, jestli mu večeře nechutná. Řekl, že je výborná, a jakžtakž pár soust snědl. Potom zaplatil a odešel.

Kráčel rychle listopadovým soumrakem, důkladnou sukovicí tloukl do taktu o zem, z boční kapsy těsného dvouřadového zimníku mu čouhal žlutý okraj večerníku. Na pusté silnici z Parkgate do Chapelizodu zmírnil krok. Holí o zem už tak silně netloukl a dech, vyrážený nepravidelně, skoro vzdychavě, se mu v zimním vzduchu srážel. Po návratu domů zašel rovnou do ložnice, vyňal večerník z kapsy a u slábnoucího okenního světla si odstavec přečetl znovu. Nečetl ho nahlas, jen pohyboval rty, jako když se kněz modlí Secreto. Tak zněl ten odstavec:

SMRT JEDNÉ DÁMY NA SYDNEY PARADE
Trapný případ

V dublinské městské nemocnici provedl dnes (za nepřítomnosti pana Leveretta) náhradní ohledač obdukci paní Emily Sinicové, staré třiačtyřicet let, usmrcené včera večer na nádraží Sydney Parade. Podle svědectví byla zesnulá dáma při překračování kolejí sražena lokomotivou osobního vlaku, přijíždějícího ve 22 hod. z Kingstownu, přičemž utrpěla zranění na hlavě a na pravé půlce těla, kterým podlehla.

Strojvůdce James Lennon uvedl, že je ve službách železniční společnosti patnáct let. Když uslyšel průvodčího zapískat, rozjel se s vlakem, a jak zaslechnul křik, ihned vlak zastavil. Vlak jel pomalu.

P. Dunne, nádražní nosič, uvedl, že než se vlak rozjel, zahlédl nějakou ženu, jak se pokouší přejít přes koleje. Rozběhl se a křičel na ni, ale než k ní doběhl, zasáhl ji nárazník lokomotivy a ona upadla.

Porotce: – Viděl jste tu paní padat?

Svědek: – Ano.

Policejní strážmistr Croly pod přísahou vypovídal, že když tam přišel, zjistil, že zesnulá leží na nástupišti zřejmě mrtvá. Přikázal mrtvolu odnést do čekárny, než přijede sanitka.

Strážník 57 E to potvrdil.

Dr. Halpin, chirurg, asistent městské dublinské nemocnice, uvedl, že zesnulá měla zlámána dvě dolní žebra a těžké pohmoždění pravého ramene. Pravá strana hlavy utrpěla zranění při pádu. Normálně by tato zranění nestačila přivodit smrt. Podle jeho mínění způsobil smrt šok a náhlé selhání srdeční činnosti.

Jménem železniční společnosti vyjádřil pan H. B. Patterson Finlay nad neštěstím hluboké politování. Společnost dávno dbá o to, aby se přes trať nechodilo jinak než po můstcích, a proto na každém nádraží vyvěšuje výstražné tabulky a na úrovňových přechodech zavádí zvedací závory. Zesnulá chodívala přes trať pouze večer z jednoho nástupiště na druhé a vzhledem k dalším okolnostem případu podle něho železniční zaměstnanci za nic nemohou.

Svědčil také manžel zesnulé, kapitán Sinico ze Sidney Parade v Leo­villu. Uvedl, že zesnulá je jeho žena. V den nehody nebyl v Dublině, teprve nazítří ráno přijel z Rotterdamu. Ženatí byli dvaadvacet let a žili spolu šťastně až někdy do doby před dvěma lety, kdy jeho žena propadla zhoub­nému návyku.

Slečna Mary Sinicová řekla, že poslední dobou si matka pozdě večer chodila kupovat lihoviny. Ona, svědkyně, to matce často rozmlouvala a vy­bízela ji, ať vstoupí do spolku abstinentů. Domů přišla až po úrazu.

Porota vynesla rozsudek shodný s lékařským nálezem a Lennona úplně osvobodila.

Zástupce ohledače prohlásil, že je to nadmíru trapný případ, a kapitánu Sinicovi a jeho dceři vyslovil soustrast. Vybídl železniční společnost, aby učinila rázná opatření, aby už k takovým nehodám nedocházelo. Nikdo není ničím vinen.

* * *

Pan Duffy zvedl zrak od novin a zahleděl se z okna na neutěšenou večerní krajinu. Vedle prázdné sladovny klidně plynula řeka a v některém domě na lucanské silnici občas kmitlo světlo. Takhle skončit! Pobuřovalo ho vylíčení její smrti a pobuřovalo ho pomyšlení, že s ní někdy mluvil o tom, co je mu posvátné. Jalové fráze, otřelé projevy soustrasti, rozpačitá slova novináře, kterého přemluvili, aby zatajil podrobnosti sprosté všední smrti, z toho všeho se mu zvedal žaludek. Neponížila jen sebe; potupila i jeho. Spatřil mrzkou dráhu její neřesti, bídnou a smrdutou. Družka jeho duše! Pomyslil na belhavé ubožačky, které si u krčmáře dávaly nalévat konvice a láhve. Panebože, takový konec! Žít nebyla zřejmě schopna, chyběl jí pevný cíl, propadla zlozvykům, stala se z ní troska, odpad civilizace. Ale že tak hluboko klesla! Jak to, že se v ní tak zmýlil? Vzpomněl si, jak se ten večer dala strhnout, a její výbuch si vykládal hruběji než dříve. Své jednání teď plně schvaloval.

Stmívalo se a on bloudil ve vzpomínkách, náhle mu připadlo, že se ho dotýká rukou. Leknutí, které mu zasáhlo žaludek, doléhalo teď na jeho nervy. Honem si oblékl plášť a nasadil klobouk a vyšel ven. Na prahu ho obešel chlad. Vkradl se mu do rukávů pláště. Když došel k hostinci u Chapelizodského mostu, vstoupil dovnitř a poručil si horký punč.

Hostinský ho ochotně obsloužil, ale do řeči se nepouštěl. V hospodě bylo pět nebo šest dělníků a hovořili o tom, co stojí panství v Kildarském hrabství. Přihýbali si z mohutných pintových sklenic, pokuřovali, hodně plivali na zem a těžkými botami přihrnovali na plivance piliny. Pan Duffy seděl na židli a civěl na ně, ale neviděl je ani neslyšel. Za chvíli odešli a on si objednal ještě jeden punč. Dlouho nad ním poseděl. V hospůdce bylo ticho. Hostinský se rozvaloval ve výčepu, četl Herald a zíval. Chvílemi zasvištěla na pusté ulici tramvaj.

Jak tam seděl a prožíval svůj život s ní a střídavě si vyvolával její podobu, uvědomil si, že je mrtvá, že neexistuje, že se proměnila ve vzpomínku. Zmocňoval se ho nepokoj. Sám sebe se ptal, co mohl dělat? Nemohl s ní dále hrát komedii klamu; nemohl s ní veřejně žít. Zachoval se nejlépe, jak mohl. Kdo mu to může zazlívat? Co umřela, chápe, jak se jí asi stýskalo, když večer co večer sedávala v tom pokoji sama. I jemu se bude stýskat, dokud i on neumře, přestane existovat, promění se ve vzpomínku – jestli si na něho někdo vzpomene.

Bylo po deváté, když odešel z hospůdky. Byla studená a chmurná noc. První branou vešel do parku a chodil pod ponurými stromy. Procházel se sirými alejemi, kudy se před čtyřmi lety procházeli. Ve tmě jako by byla vedle něho. Chvílemi jako by se hlasem dotýkala jeho sluchu, rukou jeho ruky. Stál a poslouchal. Proč jí upřel život? Proč ji odsoudil na smrt? Cítil, jak se jeho mravní rozvaha hroutí.

Když došel na hřeben Magazine Hillu, zůstal stát a po řece hleděl k Dublinu, jehož světla hořela v studené noci vřele a pohostinně. Hleděl dolů po svahu a na jeho úpatí ve stínu parkové zdi uviděl ležet lidské postavy. Tyto prodejné a kradmé lásky ho doháněly k zoufalství! Žehral na svůj spořádaný život. Zdálo se mu, že byl vyvržen z hostiny života. Jedna lidská bytost se snad do něho zamilovala a on jí odepřel život i štěstí. Odsoudil ji k hanbě, k potupné smrti. Věděl, že ho dole ležící postavy pozorují a chtějí, aby odešel. Nikdo o něho nestojí; je vyvržen z hostiny života. Zadíval se na šedě třpytnou řeku, vinoucí se k Dublinu. Za řekou uviděl nákladní vlak, vyjíždějící z nádraží Kingsbridge, který se s ohnivou hlavou urputně, lopotně jako červ vine tmou. Zvolna mizel z dohledu, ale v uších mu pořád zněl lopotný hřmot lokomotivy, stále slabikující její jméno.

Pustil se zpátky, kudy přišel, a do uší mu dále bušil rytmus lokomotivy. Zapochyboval o pravdivosti toho, co mu říká paměť. Zůstal stát pod stromem, až rytmus dozní. Už ji v té tmě u sebe nevnímal, její hlas k němu nedoléhal. Chvíli čekal a napínal sluch. Nic neslyšel: noc nadobro ztichla. Znovu se zaposlouchal: nadobro ztichla. Pochopil, že je sám.

Břečťanový den
ve spolkové klubovně

Kusem lepenky shrábl starý Jack uhlíky a pečlivě je rozsypal na bělavou kupu uhlí. Když kupu slabě posypal, tvář mu zapadla do tmy, jakmile však oheň rozdmýchal, jeho shrbený stín se promítl na protější stěnu a tvář se vynořovala ve světle. Byla to stařecká tvář, kostnatá a zarostlá. Vlhké modré oči mžouraly do světla a vlhká ústa se rozevírala a při každém sklapnutí zažmoulala. Když uhlíky chytly, opřel lepenku o zeď a řekl:

– Už je to dobré, pane O’Connore.

Pan O’Connor, šedovlasý mladík s tváří zhyzděnou pupínky a vřídky, zrovna vinul cigaretový tabák do úhledného sloupku, ale po tom oslovení sloupek zas zamyšleně rozmotal. Nyvě pak cigaretu zase svinul a po chvilce mlčení se odhodlal papírek olíznout.

– Neřekl pan Tierney, kdy se vrátí? zeptal se chraplavým falzetem.

– Neřekl.

Pan O’Connor si dal cigaretu do úst a prohledával kapsy. Vytáhl balíček tenkých kartonů.

– Podám vám sirku, řekl stařec.

– Nemusíte, tohle stačí, řekl pan O’Connor.

Vytáhl jeden karton a přečetl si, co na něm stálo natištěno:

OBECNÍ VOLBY
Obvod Královské burzy.

Pan Richard Tierney, sociální inspektor, uctivě žádá o Váš hlas i přímluvu v nastávajících volbách v obvodu Královské burzy.

Pana O’Connora si agent pana Tierneyho zjednal, aby za něho zkortešoval část obvodu, ale ten, protože bylo nepříznivé počasí a teklo mu do bot, většinu dne proseděl se starým domovníkem Jackem u krbu ve spolkové místnosti na Wicklow Street. Seděli tam už, co se ten krátký den setmělo. Bylo šestého října, venku nevlídně a zima.

Pan O’Connor utrhl kousek kartonu, přistrčil k ohni a zapálil si cigaretu. Na klopě kabátu mu při tom plamínek ozářil snítku tmavě lesklého břečťanu. Stařec se na něho pozorně zahleděl, vzal kartonek a za společníkova pokuřování oheň rozdmýchával.

– Inu, hovořil dále, těžko říci, jak děti vychovávat. Koho by napadlo, že se tak zvrtne. Posílal jsem ho ke křesťanským bratřím, dělal jsem pro něho, co bylo možné, a on se dal na chlast. Chtěl jsem z něho udělat něco lepšího.

Malátně lepenku odložil.

– Nebýt tak starý, já bych s ním zatočil. Holí bych ho řezal a tloukl až do úpadu – jak jsem to dělával dřív. Matka mu, to se ví, všelico podstr­kuje.

– Dětem to jen škodí, řekl pan O’Connor.

– Bodejť, řekl stařec. Vděku se tady nedočkáš. Leda drzosti. Vytahuje se na mne vždycky, když přebere. Kam to spěje, když takhle mluví syn s otcem.

– Proč ho k něčemu nepřidržíte?

– Bodejť, to jsem dělal, jen co ten ochmelka vychodil školu. Já tě živit nebudu, říkám. Musíš si sehnat zaměstnání. Jenže když si pak zaměstnání sežene, je to ještě horší, všechno propije.

Pan O’Connor kývl soucitně hlavou a stařec se odmlčel a civěl do ohně. Někdo otevřel dveře do místnosti a křikl:

– Hej! Má to být zednářská schůzka?

– Kdo je? zeptal se stařec.

– Co že jste potmě? ozval se někdo.

– Jsi to ty, Hynesi? zeptal se pan O’Connor.

– Ano. Co že jste potmě? řekl pan Hynes a postoupil do světla od krbu.

Byl to vytáhlý štíhlý mladík se světle hnědými vousy. Ze střechy klobouku mu málem crčely dešťové kapky a límec u kazajky měl vyhrnutý.

– Tak co, Mate, řekl O’Connorovi, jak se daří?

Pan O’Connor zavrtěl hlavou. Stařec odešel od krbu, zavrávoral po místnosti a vrátil se se dvěma svícny, jeden po druhém přistrčil k ohni a přinesl je na stůl. Objevil se obnažený pokoj a oheň hned pozbyl radostného zabarvení. Stěny byly holé, visel na nich jen volební plakát. Uprostřed místnosti stál stolek s hromadou letáků.

Pan Hynes se opřel o krb a řekl:

– Zaplatil ti?

– Ještě ne, řekl pan O’Connor. Pánbůh dej, aby nás dnes večer nenechal ve štychu.

Pan Hynes se zasmál.

– Však on ti zaplatí. Jen se neboj, řekl.

– Doufám, že si pospíší, jestli to myslí vážně, řekl pan O’Connor.

– Co ty si o tom myslíš, Jacku? zeptal se pan Hynes uštěpačně starce.

Stařec se vrátil na židli u krbu a řekl:

– Však on prachy má. Ne jako ten druhý cikán.

– Jaký druhý cikán? řekl pan Hynes.

– Colgan, řekl opovržlivě stařec.

– Říkáš to proto, že je Colgan dělník? Čímpak se liší dobrý poctivý zedník od hospodského? Copak nemá poctivý dělník stejné právo zasedat v obecní radě jako každý jiný – ba ještě větší než ti darmošlapové, co se hrbí před každým nóbl pánem. Je to tak, Mate? obrátil se pan Hynes na pana O’Connora.

– Myslím, že máš pravdu, řekl pan O’Connor.

– Je to poctivý chlap, nikam se nedere. Uchází se o to, aby tam zastupoval dělnickou třídu. Ten, co pro něho ty děláš, shání jen výnosné místo.

– Někdo přece dělnickou třídu zastupovat musí, řekl stařec.

– Do dělníka jen kopnou, řekl pan Hynes, a groš mu nedají. Ale právě dělnictvo všechno vyrábí. Dělník pro své syny a synovce a bratrance výnosné místo neshání. Kvůli německému panovníkovi nestrhne dělník čest Dublinu do bláta.

– Jak to? řekl stařec.

– To nevíš, že chtějí krále Eduarda slavnostně pozdravit, až sem napřesrok přijede? Potřebujem my se plazit před cizím králem?

– Pro pozdravný projev náš kandidát hlasovat nebude, řekl pan O’Connor. On jde s nacionalisty.

– Že nebude? řekl pan Hynes. Jen jestli. Já ho znám. Copak se mu neříká Křivák Tierney?

– Bůhví. Snad máš pravdu, Joe, řekl pan O’Connor. Ale už by tu měl být a navalit prachy.

Všichni tři se odmlčeli. Stařec už zase shraboval uhlíky. Pan Hynes smekl klobouk, otřepal jej a ohrnul si límec na kabátě, až mu bylo na klopě vidět břečťanový list.

– Být on na živu, ukázal na list, o nějakém pozdravném projevu by nebylo řeči.

– Svatá pravda, řekl pan O’Connor.

– To býval pašák, Pánbůh ty časy požehnej, řekl stařec. Tehdy se něco dělo.

V místnosti pak bylo ticho. A tu vrazil do dveří nějaký čiperný človíček, posmrkával a uši měl namrzlé. Hnal se ke krbu a mnul si při tom ruce, jako by z nich chtěl jiskru vykřesat.

– Prachy nejsou, hoši, řekl.

– Posaďte se, pane Henchy, řekl stařec a nabídl mu svou židli.

– Jen nevstávej, Jacku, jen nevstávej, řekl pan Henchy.

Letmým pokývnutím pozdravil pana Hynese a posadil se na židli, ze které stařec vstal.

– Aungier Street jsi prošel? zeptal se pana O’Connora.

– Ano, řekl pan O’Connor a vyhrabával z kapes letáky

– Byl jsi u Grimese?

– Byl.

– Tak co? Jak to s ním vypadá?

– Nic neslíbil. Řekl: Nikomu nepovím, jak budu volit. Ale myslím, že to s ním bude dobré.

– Proč myslíš?

– Ptal se na navrhovatele; řekl jsem mu je. Uvedl jsem pátera Burka. Myslím, že to s ním půjde.

Pan Henchy začal frkat a o překot si mnul ruce nad ohněm. Řekl:

– Propánakrále, přines, Jacku, uhlí. Snad ho trochu zbylo.

Stařec vyšel z místnosti.

– Marná sláva, řekl pan Henchy a zavrtěl hlavou. Zeptal jsem se toho cikána, ale on řekl: Až, pane Henchy, uvidím, že vám to jde od ruky, však já na vás nezapomenu. Cikán mizerný. Ten už jiný nebude.

– Neříkal jsem vám to, Mate? řekl pan Hynes. Křivák Tierney! Co jiného se dá čekat?

– Křivák to je, jak se patří, řekl pan Henchy. Nadarmo nemá prasečí očka. Čert aby ho. Nezaplatí jako chlap a místo toho. Ach, pane Henchy, musím promluvit s panem Fanningem… Utratil jsem hromadu peněz. Ničemné čertovské švícko. Asi zapomněl, že měl jeho starý tatík na Mary Lane vetešnictví.

– Vážně? zeptal se pan O’Connor.

– Bůhví že měl, řekl pan Henchy. Vy jste to neslyšel? V neděli dopoledne, než se otevřely hospody, tam chodili lidi a že prý koupit si vestu nebo kalhoty – bodejť! Tatík Křiváka tam měl vždycky v koutku na černo propašovanou láhev. Vadí? Tak je to. Tam on spatřil světlo světa.

Stařec se vrátil s pár kousky uhlí a rozložil je na oheň.

– Pěkné nadělení, řekl pan O’Connor. To máme na něho dělat, když nepustí chlup?

– Co já můžu? řekl pan Henchy. Čekám, že budou v předsíni exekutoři, až přijdu domů.

Pan Hynes se zasmál, zády se odrazil od krbové římsy a chystal se odejít.

– Všechno se napraví, až přijede král Eda, řekl. Pá, hoši, zatím odcházíme. Na shledanou. Pá, pá.

Pomalu vycházel z místnosti. Ani pan Henchy, ani stařec nic neřekli, až když se dveře zavíraly, pan O’Connor, který civěl zamyšleně do ohně, najednou křikl:

– Sbohem, Joe!

Pan Henchy chvíli čekal a pak kývl ke dveřím hlavou.

– Pověz mi, řekl přes oheň, co sem našeho přítele přivádí? Co tady chce?

– Namoutě, chudák Joe, řekl pan O’Connor a odhodil nedopalek cigarety do ohně, je na tom špatně jako my.

Pan Henchy si odchrchlal a vydatně plivl, div neuhasil oheň, který na protest zasyčel.

– Mám-li vám říci, co si doopravdy myslím, je to člověk z jiného tábora. Podle mého je to Colganův zvěd. Zajdi si tam a vyzkoumej, jak jim to jde. Podezírat tě nebudou. Chápeš?

– Kdepak, chudák Joe je poctivec, řekl O’Connor.

– Jeho otec byl poctivý, vážený člověk, přiznal pan Henchy. Chudák starý Lary Hynes. Leccos dobrého v životě vykonal. Ale moc se bojím, že náš přítel devatenáct karátů nemá. Čert aby ho! Že se někdo octne v úzkých, to ještě chápu, ale nechápu, že se někdo promění v krysu. Copak v sobě nemá špetku chlapskosti?

– Až zas přijde, vřele ho nepřivítám, řekl stařec. Ať si pracuje pro své lidi a nechodí sem špehovat.

– Nevím, zapochyboval pan O’Connor, jak si vyndával papírky a tabák. Joe Hynes je podle mne správný chlap. Taky perem chytře vládne. Vzpomínáš si, co tehdy napsal?…

– Ach pravdu řekl, někteří ti horáci a feniáni jsou až moc chytří. Víte, co si o těch kumpánech v hloubi srdce opravdu myslím? Jsem přesvědčený, že z poloviny si je vydržuje hrad.

– Kdožpak ví, řekl stařec.

– Já to vím jistě, řekl pan Henchy. Jsou to hradní zaprodanci… Neříkám, že Hynes… Ne, k ďasu, myslím, že je nad to povznesen… Ale jeden malý šilhavý aristokrat – víte, kterého vlastence myslím.

Pan O’Connor přisvědčil.

– Prosím, přímý potomek majora Sirra! Každým coulem vlastenec! Za čtyrák by prodal vlast – ano – a ještě na kolena klekne a poděkuje Kristu Všemohoucímu, že ji může prodat.

Někdo zaklepal na dveře.

– Dále, řekl pan Henchy.

Ve dveřích se objevil někdo jako chudý duchovní nebo chudý herec. Zavalité tělo měl upjaté v černém hábitu a nebylo jisté, má-li páterský nebo laický límec, protože límec obnošeného pláště, jehož rozepjaté knoflíky odrážely světlo svíc, měl u krku shrnutý. Na hlavě mu seděl klobouk z tvrdé černé plsti. Obličej, lesknoucí se kapkami deště, vypadal jako vlhký žlutý syreček, jen dvě růžové skvrny vyznačovaly lícní kosti. Najednou otevřel náramně velká ústa na důkaz zklamání a zároveň dokořán otevřel náramně oči na důkaz milého překvapení.

– Vida, páter Keon, řekl pan Henchy a vyskočil ze židle. Jste to vy? Pojďte dál.

– Kdepak, kdepak, vyhrkl páter Keon a sešpulil rty, jako by mluvil s dítětem.

– Pojďte dál a posaďte se.

– Kdepak, kdepak, promluvil páter Keon tlumeným, shovívavým sametovým hlasem. Nedejte se vyrušovat! Hledám pana Fanninga…

– Ten je u Černého orla, řekl pan Henchy. Nepůjdete dál a neposedíte chvilku?

– Kdepak, kdepak, děkuji. Je to jen menší obchodní záležitost, řekl páter Keon. Mockrát děkuju.

Vycouval ze dveří a pan Henchy popadl svícen a ode dveří mu posvítil na schody.

– Ach, neobtěžujte se, prosím.

– Na schodech je tma.

– Ne, ne, já vidím… Mockrát děkuji.

– Už vidíte?

– Vidím, děkuji… Děkuji.

Pan Henchy se se svícnem vrátil a postavil jej na stůl. Znovu usedl k ohni. Chvíli bylo ticho.

– Něco mi, Johne, pověz, řekl pan O’Connor, a dalším kartonem si zapálil cigaretu.

– Hm?

– Co on je vlastně zač?

– To se mě moc ptáš, řekl pan Henchy.

– S Fanningem je, zdá se mi, jedna ruka. Často se scházejí u Kava­nagha. Je on vůbec kněz?

– Mno, ano… Je, jak se říká, černá ovce. Moc jich, chválabohu, nemáme, ale pár přece… Je to nějaký nešťastník…

– A jak se protlouká? zeptal se pan O’Connor.

– To je další záhada.

– Patří k nějaké kapli, kostelu nebo sboru nebo –

– Ne, řekl pan Henchy, myslím, že se udělal na vlastní pěst… Bůh mi odpusť, dodal, myslel jsem, že to vezou bečku piva.

– Dostaneme něco k pití? zeptal se O’Connor.

– Mně taky vyschlo, řekl stařec.

– Třikrát jsem se toho švícka ptal, řekl pan Henchy, jestli nedá k lepšímu tucet ležáků. Teď jsem se ho zeptal znovu, ale on se jen tak bez kabátu opíral o nálevní pult, zabraný do řeči s radním Cowleym.

– Proč jsi mu to nepřipomněl? zeptal se O’Connor.

– Dokud mluvil s radním Cowleym, nemohl jsem za ním jít. Čekal jsem, až si mě všimne, a povídám: Co ta maličkost, jak jsem o ní s vámi mluvil… Přijde to, pane Henchy, řekl. O co, že na to ten pidvajzlík zapomněl.

– Něco spolu kujou, řekl zamyšleně pan O’Connor. Včera jsem ty tři viděl na rohu Suffolk Street, jak spolu něco pečou.

– Já vím, co mají za lubem, řekl pan Henchy. Kdo chce být starostou, musí pantatíky podmazat. Potom tě udělají starostou. Bůhví! Sám vážně pomýšlím na místo radního. Co myslíš? Hodil bych se na to?

Pan O’Connor se zasmál.

– Zadlužený bys byl na to dost…

– V hermelínu bych si vyjížděl z radnice, za mnou by stál Jack s napudrovanou vlásenkou – co?

– A mě bys, Johne, jmenoval soukromým tajemníkem.

– Ano. A pátera Keona soukromým kaplanem. Bude to náš soukromý podnik.

– Namoutě, pane Henchy, řekl stařec, proti jiným byste vypadal nóbl. Jednou jsem se dal do řeči s vrátným, starým Keeganem. Jakpak se vám líbí nový šéf? povídám. Moc si toho s ním neužijete! povídám. Užiju! on na to. Ten je živ ze zápachu hadru od petroleje. A víte, co mi řekl? Bůhví, sám jsem tomu nevěřil.

– Copak? řekl pan Henchy a pan O’Connor.

– Řekl mi: Co tomu řeknete, že si dublinský starosta dá přinést k obědu libru řízků? To je mi nějaký přepych? povídá. Safra, safra, já na to. Libru řízků objednat na radnici, povídá on. Safra, já na to, co je to tam dnes za lidi?

Vtom někdo zaklepal na dveře a dovnitř nakoukl nějaký kluk.

– Copak je? řekl stařec.

– Od Černého orla, řekl kluk, všoupl se dovnitř a postavil na zem košík, až láhve zařinčely.

Stařec pomohl chlapci vybrat láhve z košíku na stůl a pro jistotu je spočítal. Když láhve vyndali, kluk si pověsil košík na ruku a zeptal se:

– Máte ještě láhve?

– Jaké láhve? řekl stařec.

– Nenecháš nás je napřed vypít? řekl pan Henchy.

– Prý si mám říct o láhve.

– Přijď zítra, řekl stařec.

– Jářku, chlapče, řekl pan Henchy, běž naproti k O’Farrellovi a popros ho o vývrtku – pro pana Henchyho řekni. Řekni, že jen na okamžik. Košík tady nech.

Kluk odešel a pan Henchy si radostně zamnul ruce a potom řekl:

– Přece to s ním není tak zlé. Co řekne, to splní.

– Nemáme sklenice, řekl stařec.

– Z toho si, Jacku, nic nedělej, řekl pan Henchy. Co poctivých chlapů se už napilo z láhve.

– Lepší něco než nic, řekl pan O’Connor.

– Zlý není, řekl pan Henchy, ale Fanning z něho tyje. Myslí to dobře ten žabař.

Kluk se vrátil s vývrtkou. Tři láhve stařec otevřel a už by byl vývrtku vracel, když pan Henchy klukovi řekl:

– Nenapil by ses, chlapče?

– Prosím ano, řekl kluk.

Volky nevolky otevřel stařec další láhev a podal ji chlapci.

– Kolik je ti? zeptal se.

– Sedmnáct, řekl chlapec.

Víc už stařec neřekl, chlapec tedy popadl láhev, řekl panu Henchymu: Na zdraví, pane, vypil do dna, postavil zas láhev na stůl a rukávem si utřel ústa. Vzal pak vývrtku, vycouval ze dveří a cosi na pozdrav zamručel.

– Tak to začíná, řekl stařec.

– Z malé jiskry velký oheň, řekl pan Henchy.

Tři odzátkované láhve stařec rozdal a všichni se naráz napili. Když se napili, postavili láhve na římsu, každý tak, aby na svou dosáhl, a spo­kojeně se nadechli.

– No, pěkný kus práce jsem dnes stihl, řekl po chvíli mlčení pan Henchy.

– Vážně, Johne?

– Ano, pár jsme mu jich na Dawson Street spolu s Croftonem zagitovali. Mezi námi, to se ví, Crofton (jinak samozřejmě slušný chlap) stojí za starou belu. Slovo ze sebe nevypraví. Stojí a kouká a mluvit nechá mě.

Vtom vešli dovnitř dva mužští. Jeden byl tlusťoch, modré šerkové šaty jako by se měly každou chvíli z jeho kulaťoučké postavy smeknout, v mohutném obličeji měl telecí výraz, vytřeštěné modré oči a proše­di­vělé vousy. Druhý, mnohem mladší a útlejší, měl hubený vyholený obličej, vysoký přeložený límec a širokánský tvrďák.

– Nazdar, Croftone, oslovil tlouštíka pan Henchy. My o vlku…

– Odkud je ten chlast? zeptal se mladík. To se kráva otelila?

– To se ví, první, co Lyons vyslídí, je pití, zasmál se O’Connor.

– Takhle vy, hoši, kortešujete, řekl pan Lyons, zatímco já s Croftonem venku v dešti a zimě sháníme hlasy.

– Čert aby tě, řekl pan Henchy, za pět minut seženu víc hlasů než ty za týden.

– Otevři, Jacku, dvě láhve ležáku, řekl pan O’Connor.

– Jak je mám otevřít, řekl stařec, když nemáme vývrtku.

– Počkej, počkej, řekl pan Henchy a rychle vstal. Znáš tenhle trik?

Vzal ze stolu dvě láhve, odnesl je ke krbu a postavil je na výstupek nad ohništěm. Pak se zas posadil u krbu a napil se ze své láhve. Pan Lyons seděl na krajíčku stolu, klobouk si pošoupl do týla a komíhal nohama.

– Která láhev je moje? zeptal se.

– Tahle, chlapče, řekl pan Henchy.

Pan Crofton usedl na bednu a zahleděl se na druhou láhev na krbové patce. K mlčení měl dvojí důvod. První, který by sám stačil, byl ten, že neměl co říci, druhý byl ten, že svými druhy opovrhoval. Předtím kortešoval pro konzervativce Wilkinse, ale když konzervativci svého kandidáta odvolali a rozhodnuti pro menší zlo postavili se za nacionalistického kandidáta, dal se do služeb pana Tierneyho.

Za chvíli se ozvalo omluvné Puk! jak vylítla z Lyonsovy láhve zátka. Pan Lyons odskočil od stolu, přistoupil ke krbu, popadl svou láhev a odnesl si ji na stůl.

– Zrovna jsem jim, Croftone, povídal, že jsme dnes dostali dobrých pár hlasů, řekl pan Henchy.

– Koho jste dostali? zeptal se pan Lyons.

– Tak předně jsem získal Parkese a za druhé jsem získal Atkinsona a Warda z Dawson Street. Správný chlap – hotový sekáč, starý konzervativec! Copak není váš kandidát nacionalista? povídá. Je to řádný člověk, já na to. Přeje všemu, co naší zemi prospěje. Platí velké daně, povídám. V našem hlavním městě má velký domovní majetek a tři podniky. Copak není v jeho zájmu, aby se nezvyšovaly daně? Je významný a vážený občan, povídám, a chudinský poručník a nepatří k žádné straně, ať dobré, špatné či nijaké. Tak se s nimi musí mluvit.

– A co slavnostní přivítání krále? řekl pan Lyons, když se předtím napil a mlaskl.

– Podívejte, řekl pan Henchy. V naší zemi, jak jsem řekl panu Wardovi, potřebujeme kapitál. Králův příchod bude znamenat, že v naší zemi přibude peněz. Prospěch z toho budou mít dublinští občané. Jen se podívejte na továrny tamhle na nábřeží, jak zahálejí! Jen se podívejte, co by bylo v naší zemi peněz, kdyby byly v provozu staré průmyslové obory, mlýny, loděnice a továrny. Potřebujeme kapitál.

– Ale poslyš, Johne, řekl pan O’Connor. Pročpak máme vítat anglického krále? Copak sám Parnell…

– Parnell, řekl pan Henchy, je nebožtík. Takhle se já na to dívám. Chlapík se dostane na trůn, léta ho na něj stará matka nepouštěla, až zešedivěl. Je to světák, myslí to s námi dobře. Je to veselý kumpán a slušný chlap, když chcete něco vědět, žádné nesmysly kolem toho. Stará si za těmi divokými Iry nikdy nezajela, řekl si, Kristepane, sám se tam zajedu podívat, co jsou zač. Máme snad člověka urážet, když k nám přijede na přátelskou návštěvu? Je to tak, Croftone?

Pan Crofton přikývl.

– Ale když na to přijde, zaprotestoval pan Lyons, král Eduard nežil zrovna…

– Co bylo, to bylo, řekl pan Henchy. Co mne se týče, já se mu obdivuji. Je to jen obyčejný kumpán jako vy a já. Potrpí si na grog, snad občas za­hne a holduje sportu. Ksakru, copak si mi Irové nepotrpíme na slušnou hru?

– No budiž, řekl pan Lyons. Ale podívejte se, jak to bylo s Parnellem.

– Propána, co mají ty dva případy společného? řekl pan Henchy.

– Myslím, řekl pan Lyons, že snad máme své ideály. Nač takového člověka vítat? Myslíte, že po tom, co udělal, se Parnell hodil za našeho vůdce? Proč tedy vítat Eduarda Sedmého?

– Máme dnes Parnellovo výročí, řekl pan O’Connor, a tak se nehašteřme. Je dávno mrtev a všichni si ho vážíme – i konzervativci, dodal ke Croftonovi.

Puk! Loudavá zátka vylítla z páně Croftonovy láhve. Pan Crofton vstal z bedýnky a přistoupil ke krbu. Jak se s kořistí vracel, řekl hlubokým hlasem:

– Naše strana si ho váží, protože to byl slušný člověk.

– To se ví, Croftone! vybuchl pan Henchy. On jediný dokázal tu čeládku zkrotit. K nohám, psi! Lehnout, pancharti! Tak je on krotil. Pojď dál, Joe! Pojď dál! Křikl, když zahlédl ve dveřích pana Hynese.

Pan Hynes se všoural dovnitř.

– Otevři ještě láhev ležáku, Jacku, řekl pan Henchy. Ach, zapomněl jsem, že nemáme vývrtku! Honem mi podej láhev, postavím ji k ohni.

Stařec mu podal další láhev a on ji postavil na patku.

– Posaď se, Joe, řekl pan O’Connor, zrovna mluvíme o vůdci.

– Tak, tak, řekl pan Henchy.

Pan Hynes se posadil bokem ke stolu vedle pana Lyonse a nic neříkal. – Jeden z nich se ho přece jen nezřekl. Bůh ví, to ti, Joe, přiznám. Bůh ví, stál jsi při něm jako chlap!

– Ach, Joe, vyhrkl pan O’Connor. Ukaž nám, co jsi napsal – vzpomeň si! Máš to u sebe?

– Ano, řekl pan Henchy. Ukaž nám to. Už jsi to, Croftone, slyšel? Poslechni si: nádherná věc.

– Do toho, řekl pan O’Connor. Spusť, Joe.

Pan Hynes jako by se chvíli rozpomínal, o jaké básni je řeč, zapřemýšlel a řekl:

– Jó, ta básnička… Ta už je stará.

– Sem s ní, člověče, řekl pan O’Connor.

Pan Hynes se ještě chvíli rozmýšlel. V nastalém tichu pak smekl klobouk, položil si jej na stůl a vstal. Jako by si báseň v duchu zkoušel. Po delším odmlčení pak ohlásil:

PARNELLOVA SMRT
6. října 1891

Párkrát si odkašlal a spustil:

Erine, truchlivý nářek spusť!
Houf farizejů navždy sklál
Parnella, mrtev je
náš nekorunovaný král.

Uštván zbabělou smečkou
psů, jez zvedal k metě zářící,
Erine, hle, jak hynou tvoje sny
na jeho hranici.

Ať v paláci či v chatrči
všem plamen lásky v srdci vřel
k mrtvému, byl by milerád
jim lepší život utvářel.

Svůj Erin byl by proslavil,
rozvinul vlajku zelenou
před vojáky, bardy, básníky –
jen věhlas byl mu odměnou.

Snil o Svobodě, pouhý sen!
proradná cháska nekalá
tu, po níž celou duší prahl,
z náruče mu zas vyrvala.

Hanba buď zrádným rukám těch,
kdo Pána udeřili, kněžourům,
co zrádným jidášským polibkem
v plen vydali otcovský dům.

Nechť věčnou hanbou užírá
se Irska bídný nepřítel,
nechť jeho jméno špiní ti,
pro něž jen pohrdání měl.

Jak mocní padají, tak padl,
až do úpadu hájil otčinu
a po smrti se shledal on
s dávnými reky Erinu.

Hlučný spor ať mu do spánku
nezalehne, ať ho neruší
ctižádost, nechť mu nikdy už
neleží těžce na duši.

Stalo se, jak si přáli, skolili ho.
Slyš, Erine, jak fénix z plamene se vznese,
tak svitne také Irsku jitřenka,
však jednou dočkáme se.

Svoboda u nás ten den zavládne
a tehdy Erin připije si znovu
na zdraví všem, pomine dlouhý žal
v tom přípitku na paměť Parnellovu.

Pan Hynes se zase posadil za stůl. Po recitaci bylo ticho a potom zabouřil potlesk: tleskal i pan Lyons. Chvíli tleskali. Když dozněl potlesk, všichni si mlčky zavdali z láhví.

Puk! Panu Hynesovi vylítla z láhve zátka, ale pan Hynes, zardělý a prostovlasý, dál seděl u stolu. Jako by tu výzvu neslyšel.

– Umíš to, Joe! řekl pan O’Connor, a aby líp zakryl pohnutí, vytáhl cigaretové papírky a pytlík.

– Co tomu říkáš, Croftone? křikl pan Henchy. Pěkné, co?

Pan Crofton řekl, že je to moc pěkná básnička.

Matka

Pan Holohan, podtajemník Společnosti Eire Abu, chodil skoro měsíc po Dublině, v rukou a po kapsách plno špinavých papírků, a zařizoval cyklus koncertů. Napadal na jednu nohu, známí mu říkali Pajda Holohan. Chodil sem a tam, hodinu postál na rohu, agitoval a něco si zapisoval, nakonec to však všechno vyřídila paní Kearneyová.

Jen z trucu se stala slečna Devlinová paní Kearneyovou. Školu vychodila v nóbl klášteře, kde se naučila hudbě a francouzštině. Od přírody byla bledá a uzavřená, a tak se ve škole s málokterou spřátelila. Když pak byla na vdávání, posílali ji do mnoha domácností, kde pro svou hru a uzavřenost sklízela obdiv. Sedávala v chladném kruhu svých předností a čekala, až si nějaký nápadník troufne nabídnout jí skvělý život. Jenže mladíci, s nimiž se stýkala, byli obhroublí a ona je nijak nelákala, a tak své romantické tužby ukájela tím, že potají vydatně mlsala turecký med. Když však dospěla do let a známí ji pomlouvali, umlčela je sňatkem s panem Kearneym, obuvníkem z Ormond Quay.

Byl proti ní o moc starší. Občas k ní vážně promlouval dírou uprostřed důkladných hnědých vousů. Po prvním roce manželství paní

Kearneyová zjistila, že takový muž obstojí spíš než nějaký romantik, ale sama se romantických představ nevzdala. Byl střízlivý, šetrný a ná­božný, ke stolu Páně přistupoval každý první pátek, někdy s ní, častěji sám. Sama však v nábožnosti neochabla a byla mu dobrou manželkou. Když někdy na večírku u cizích maloučko vyhrnula obočí, hned vstal k odchodu, a když trpěl kašlem, kladla mu na nohy prachový polštář a vařila silný punč. Sám byl vzorný otec. Každý týden ukládal menší částku a tak oběma dcerám zajišťoval stolibrové věno, splatné, až jim bude čtyřiadvacet. Starší dceru Kathleen posílal do lepšího kláštera, kde se učila francouzštině a hudbě, a potom za ni platil školné na akademii. Každý rok v červenci paní Kearneyová některé známé říkala:

– Můj hodný muž nás na několik týdnů vypravuje do Skerries.

Když to nebyly Skerries, byl to Howth nebo Greystones.

Když přišlo do módy irské obrození, rozhodla se paní Kearneyová využít dceřina jména a přivedla do domu učitele irštiny. Kathleen se sestrou posílaly známým irské pohlednice a známé jim to zase jinými irskými pohlednicemi oplácely. Ve vybranou neděli, když chodil pan Kearney do prozatímní katedrály, shromáždil se jich po mši na rohu Cathedral Street hlouček. Byli to samí známí Kearneyových – hudebníci a vlastenci; a když přehráli kdejaký klevetnický rejstřík, šmahem si podali ruce, až jim přišlo takové zkřížení rukou k smíchu a po irsku se rozloučili. Brzy se o slečně Kathleen Kearneyové hodně mluvilo. Je prý nadaná hudebnice a velmi slušná dívka a nadto jazyková vlastenka. Paní Kearneyové to lahodilo. Nijak ji tedy nepřekvapilo, když za ní jednoho dne přišel pan Holohan a navrhl jí, aby její dcera doprovázela cyklus čtyř gala koncertů, které jeho společnost uspořádá v Starobylé koncertní síni. Zavedla ho do salonu, pobídla ho, aby usedl, a vyndala karafu a stříbrnou misku se zákusky. Tělem duší probírala podrobnosti podniku, radila a varovala; nakonec sestavili smlouvu, podle níž měla Kathleen za klavírní doprovod na všech čtyřech gala koncertech obdržet osm guinejí.

Protože v takových choulostivých věcech, jako je stylizace plakátů a rozvržení programových čísel, byl pan Holohan nováček, paní Kearneyová mu při tom byla nápomocna. Měla pro to jemnocit. Věděla, kteří kumštýři se mají tisknout velkými literami a kteří petitem. Věděla, že by první tenor nerad vystupoval po komickém výstupu pana Meada. Aby se obecenstvo nepřestávalo bavit, vsunula sporná čísla mezi dávno oblíbená. Každý den se s ní pan Holohan chodil o něčem radit. Byla pokaždé vlídná, nápomocná – ba přímo srdečná. Přistrkovala mu karafu se slovy:

– Jen si dejte, pane Holohane!

A zatímco si dával, říkala:

– Nebojte se! Jen se toho nebojte.

Všechno šlo hladce. Do výstřihu Kathleeniných šatů koupila paní Kearneyová u firmy Thomas Brown bledě růžový mušelín. Stál fůru peněz; ale někdy je menší útrata na místě. Na závěrečný koncert koupila tucet lístků po dvou šilincích a rozeslala je známým, kteří by jinak na koncert nepřišli. Na nic nezapomněla a její zásluhou se učinilo, co se jen učinit dalo.

Koncerty se měly konat ve středu, ve čtvrtek, v pátek a v sobotu. Když přijela ve středu večer paní Kearneyová s dcerou do Starobylé koncertní síně, moc se jí to tam nezamlouvalo. Ve vestibulu okounělo pár mladíků s modrými stužkami na klopě kabátu, smokink neměl na sobě žádný.

S dcerou prošla kolem nich a při letmém pohledu otevřenými dveřmi dvorany pochopila, proč nemá uvaděč co dělat. Nejprve přemýšlela, jestli si nespletla hodinu. Ne. Bylo za dvacet minut osm. V šatně za jevištěm jí představili tajemníka Společnosti pana Fitzpatricka. Usmála se a podala mu ruku. Byl to človíček bílé nevýrazné tváře. Všimla si, že má měkký hnědý klobouk ledabyle pošoupnutý a mluví monotónně. V ruce držel program, a jak s ní mluvil, rozžvýkal cíp programu na kaši. Ze zklamání si zřejmě nic nedělal. Co chvíli přišel do šatny pan Holohan se zprávami z pokladny. Účinkující se spolu nervózně bavili, pokukovali po zrcadle a sbalovali a rozbalovali své noty. Když bylo skoro půl deváté, hrstka posluchačů si žádala zábavu. Přišel pan Fitzpatrick, roztržitě se na sál usmál a řekl:

– Tak tedy, dámy a pánové, snad bychom měli zahájit bál.

Velmi tlumenou poslední slabiku odměnila paní Kearneyová letmým opovržlivým pohledem a pak řekla dceři povzbudivě:

– Jsi připravena, má milá?

Při nejbližší příležitosti si zavolala pana Holohana stranou a zeptala se ho, co to má znamenat. Pan Holohan řekl, že neví, co to znamená. Je chyba, že výbor zorganizoval čtyři koncerty: čtyři koncerty jsou moc.

– A co ti umělci? řekla paní Kearneyová. Dělají ovšem, co mohou, ale za moc nestojí.

Pan Holohan uznal, že umělci za moc nestojí, ale výbor ponechal třem koncertům volnou ruku a to nejlepší soustředil na sobotní večer. Paní Kearneyová nic neříkala, ale jak se na jevišti střídaly průměrné produkce a těch pár lidí v dvoraně ubývalo, bylo jí líto, že za koncert vůbec něco utratila. Něco se jí na tom celém nelíbilo a tupý úsměv pana Fitzpatricka ji velmi dráždil. Přesto nic neříkala a čekala, jak to skončí. Koncert dohasl krátce před desátou a kdekdo pospíchal domů.

Koncert ve čtvrtek večer měl lepší návštěvu, ale paní Kearneyová si hned všimla, že je v sále pouze vata. Obecenstvo se chovalo nevázaně, jako by byl koncert pouhá generálka. Pan Fitzpatrick se zjevně dobře bavil, zřejmě si neuvědomoval, že svým chováním paní Kearneyovou pohoršuje. Stál těsně za oponou a občas vykoukl a zasmál se na dva známé na rohu balkonu. Během představení se paní Kearneyová dověděla, že se páteční koncert má vynechat a že výbor napne všechny síly, aby bylo v sobotu na koncertě naříznuto. Když to uslyšela, vyhledala pana Holohana. Drapla ho, když rychle pajdal s limonádou pro nějakou slečinku, a zeptala se ho, jestli je tomu tak. Ano, bylo to tak.

– Na smlouvě se tím ovšem nic nemění, řekla. Smlouva zní na čtyři koncerty.

Pan Holohan měl nějak naspěch; ať prý si promluví s panem Fitzpatrickem. Paní Kearneyovou přepadly obavy. Odvolala pana Fitzpatricka od opony a řekla mu, že dcera podepsala smlouvu na čtyři koncerty a podle znění smlouvy má ovšem dostat původně stanovenou částku, ať společnost čtyři koncerty uspořádá nebo ne. Pan Fitzpatrick, který tomu zřejmě nemohl přijít na kloub, nevěda, kudy kam, slíbil, že celou záležitost předloží výboru. Paní Kearneyové se mihl na tváři hněv a málem se zeptala:

– A kdo je ten váš výbor?

Ale to se, jak věděla, na dámu nesluší, tak byla zticha.

V pátek brzy ráno poslali do dublinských ulic kluky s balíky letáků. Ve večernících se objevily trháky upozorňující hudbymilovné obecenstvo, jaká pochoutka je příští večer čeká. Paní Kearneyová se trochu uklidnila, ale pro jistotu se manželovi svěřila se svými obavami. Pozorně ji vyslechl a řekl, že pro jistotu s ní v sobotu večer půjde. Svolila. Před manželem měla stejnou úctu jako před hlavní poštou, vnukal jí stejný pocit velikosti, jistoty, trvalosti; věděla sice, že moc filipa nemá, ale vážila si jeho abstraktního chlapství. Byla ráda, že s ní sám od sebe půjde. Znovu si své záměry promyslila.

Nastal večer gala koncertu. Paní Kearneyová s manželem a dcerou přijeli do koncertní síně tři čtvrtě hodiny před začátkem koncertu. Naneštěstí ten večer pršelo. Paní Kearneyová svěřila dceřiny šaty a noty do opatrování manželovi a po celé budově hledala pana Holohana a pana Fitzpatricka. Žádného nenašla. Zeptala se uvaděčů, není-li v dvoraně některý člen výboru, a po velkém shánění se uvaděč vytasil s ženičkou jménem slečna Beirnová a té paní Kearneyová vyložila, že chce mluvit s některým tajemníkem. Slečna Beirnová řekla, že mají každou chvíli přijít, a jestli jí může něčím posloužit. Paní Kearneyová zapátrala v po­starším obličeji, pokřiveném samou důvěřivostí a nadšením, a řekla:

– Ne, děkuji.

Ženička na to, že doufá, že bude divadlo plné. Hleděla na déšť, až jí ze zkřiveného obličeje smutek mokré ulice smazal všechnu důvěřivost a nadšení. Vzdychla si a řekla:

– Bůh ví, dělali jsme, co bylo v našich silách.

Paní Kearneyová se musila vrátit do šatny.

Umělci už přijížděli. Basista a druhý tenor už tam byli. Basista pan Duggan byl štíhlý mladík s černými prořídlými vousy. Byl to syn vrátného z jedné dublinské kanceláře a v chlapeckých letech zpíval v ozvučné dvoraně protáhlé basové tóny. Z tohoto skromného postavení se vypracoval na prvotřídního zpěváka. Vystupoval už ve velké opeře. Když se jednou večer rozstonal operní zpěvák, odzpíval za něho v královnině divadle králův part z opery Maritana. Zpíval procítěně a sytě a galerie ho vřele přivítala – pěkný dojem však pokazil tím, že se z roztržitosti dvakrát vysmrkal do rukavice. Byl skromný a málomluvný. Sykavky vyslovoval tak, že je nikdo nepostřehl, a kvůli hlasu nepil nic ostřejšího než mléko. Druhý tenor, pan Bell, byl plavovlasý mužík, který rok co rok soutěžil o cenu Feis Ceoil. Při čtvrtém pokusu vyhrál bronzovou medaili. Byl náramně nervózní a na jiné tenory náramně žárlivý a nervózní žárlivost maskoval překypující vlídností. S oblibou kdekomu vykládal, jaké utrpení mu takový koncert působí. Jakmile tedy pana Duggana zahlédl, přistoupil k němu a řekl:

– Taky účinkujete?

– Ano, řekl pan Duggan.

Pan Bell se zasmál, podal spolutrpiteli ruku a řekl:

– Podejte mi ruku!

Paní Kearneyová prošla kolem obou mladíků a přistoupila do rohu opony, aby si prohlídla divadlo. Místa se rychle zaplňovala a v hledišti to příjemně šumělo. Vrátila se a mezi čtyřma očima promluvila s manžel­em. Zřejmě hovořili o Kathleen, pořád po ní totiž pokukovali, jak tam stála a povídala si se svou vlasteneckou přítelkyní, altistkou slečnou Healyovou. Místností prošla neznámá bledolící samotářka. Ostrým pohledem sledovaly ženy vybledlé modré šaty, obepínající hubenou postavu. Někdo řekl, že je to sopranistka madam Glynnová.

– Kdepak ji asi vyhrabali? řekla Kathleen slečně Healyové, jakživa jsem o ní neslyšela.

Slečně Healyové to bylo k smíchu. Vtom se do šatny dobelhal pan Holohan a obě slečny se na neznámou zeptaly. Pan Holohan řekl, že je to madam Glynnová z Londýna. Madam Glynnová stanula v rohu místnosti, před sebou strnule držela svitek not a chvílemi poplašeně zatěkala zrakem. Stín jí sice bral v ochranu vybledlé šaty, ale mstivě padal do jamky za klíční kostí. Šum v hledišti zesílil. Spolu přišli první tenor a baryton. Oba byli naparádění, obtloustlí a samolibí a na shromážděné z nich zavanul blahobyt.

Paní Kearneyová k nim zavedla dceru a vlídně s nimi pohovořila. Chtěla s nimi být zadobře, ale při vší snaze o zdvořilost pořád sledovala páně Holohanovo pajdání a těkání z místa na místo. Při první příležitosti se omluvila a šla za ním.

– Pane Holohane, chtěla bych si s vámi pohovořit, řekla.

Odešel po chodbě do odlehlého koutku. Paní Kearneyová se ho zeptala, kdy dostane dcera zaplaceno. Pan Holohan řekl, že to má na starosti pan Fitzpatrick. Paní Kearneyová řekla, že jí po panu Fitzpatrickovi nic není. Dcera podepsala smlouvu na osm guinejí a musí dostat zaplaceno. Pan Holohan řekl, že to není jeho věc.

– Jak to, že to není vaše věc? zeptala se paní Kearneyová. Copak jste jí sám nepřinesl smlouvu? Jestli to není vaše věc, je to moje věc a já si to vyřídím.

– Měla byste promluvit s panem Fitzpatrickem, řekl roztržitě pan Holohan.

– Po panu Fitzpatrickovi mi nic není, opakovala paní Kearneyová. Mám smlouvu a o její dodržení se postarám.

Do šatny se vrátila s uzardělými lícemi. V místnosti bylo živo. Dva muži ve vycházkových šatech se usadili u krbu a živě se bavili se slečnou Healyovou a s barytonem. Byl to redaktor Freemana a pan O’Madden Burke. Redaktor Freemana prý nemůže čekat na koncert, protože musí referovat o přednášce, kterou má v Mansion House jeden americký kněz. Referát ať mu nechají v redakci Freemana a on se o jeho zařazení postará. Byl to šedivec, měl přesvědčivý hlas a vybrané způsoby. V ruce držel vyhaslý doutník a ovívala ho doutníková vůně. Původně neměl v úmyslu zůstat tam ani chvilku, protože ho koncertní a operní zpěváci notně nudili, ale přece tam opřen o krbovou římsu zůstal. Slečna Healyová stála před ním, smála se a hovořila. Byl dost starý a tušil, proč je k němu tak zdvořilá, a zase duchem dost mladý, aby toho nevyužil. Její teplo, vůně a barva pleti lahodily jeho smyslům. Libě si uvědomoval, že ňadra, která se teď před ním zvolna dmou a klesají, dmou se a klesají kvůli němu, že smíchem, vůní a záměrnými pohledy mu vzdává hold. Když už se nemohl déle zdržet, lítostivě se s ní rozloučil.

– Referát napíše pan O’Madden Burke, vysvětlil panu Holohanovi, a já už to zařídím.

– Mockrát děkuji, pane Hendricku, řekl pan Holohan. Že se postaráte, aby vyšel, to vím. Nedáte si něco menšího, než půjdete?

– Třeba, řekl pan Hendrick.

Oba se pustili klikatými chodbami nahoru po tmavých schodech, až došli do zastrčeného pokoje, kde jeden uvaděč vytahoval pro několik pánů zátky z lahví. Jeden z těch pánů byl pan O’Madden Burke, který trefil do pokoje pudově. Byl to uhlazený starý pán, který udržoval svou impozantní postavu v rovnováze opřen o velký hedvábný deštník. Honosné západoirské jméno mu sloužilo za mravní deštník, jímž udržoval v rovnováze své choulostivé finance. Těšil se všeobecné úctě.

Zatímco pan Holohan si povídal s lokálkářem z Freemana, paní Kearneyová se do manžela tak pustila, že ji musil poprosit, aby mluvila tišeji. Hovor ostatních v šatně byl napjatý. První v pořadí, pan Bell, stál připraven s notami, ale pianistka mu nedávala znamení. Zřejmě něco vázlo. Pan Kearney zíral upřeně a hladil si vousy a paní Kearneyová zatím důrazně něco šeptala Kathleen. Ze sálu se ozývalo pobízení, tleskání a dupot. První tenor a baryton a slečna Healyová stáli pohromadě a klidně čekali, zato pan Bell byl celý znervóznělý strachy, aby si obecenstvo nemyslilo, že se opozdil.

Do místnosti přišel pan Holohan a pan O’Madden Burke. Rázem si pan Holohan všiml zamlklého ticha. Přistoupil k paní Kearneyové a rázně promluvil. Za jejich rozhovoru hluk ve dvoraně ještě zesílil. Pan Holohan zrudl a rozčilil se. Mluvil o překot, ale paní Kearneyová jen chvílemi utrousila:

– Ona hrát nebude. Musí dostat svých osm guinejí.

Pan Holohan jí zoufale ukazoval na dvoranu, jak tam obecenstvo tleská a dupe. Domlouval panu Kearneymu a Kathleen. Pan Kearney si však dál hladil vousy a Kathleen s očima k zemi jen šoupala špičkou nového střevíčku: ona za nic nemůže. Paní Kearneyová opakovala:

– Bez peněz nehraje.

Po prudké slovní šarvátce se pan Holohan rázně odbelhal. Místnost ztichla. Když bylo napjaté ticho už moc trapné, řekla slečna Healyová barytonovi:

– Neviděl jste tento týden paní Pat Cambellovou?

Baryton že ji neviděl, ale prý se má dobře. Dál hovor nepokračoval. První tenor sklopil hlavu a počítal očka na řetízku, který mu obmykal pás, usmíval se a nazdařbůh si broukal tóny a sledoval, jak se odrážejí v čelní dutině. Chvílemi všichni zatěkali pohledem k paní Kearneyové.

Šum v obecenstvu zesílil v řev a tu vrazil do místnosti pan Fitzpatrick a hned za ním celý udýchaný pan Holohan. Potlesk a dupot v dvoraně přerušovalo hvízdání. V ruce držel pan Fitzpatrick pár bankovek. Čtyři odpočítal paní Kearneyové na dlaň, druhou polovinu prý dostane po přestávce.

Paní Kearneyová řekla:

– Tady čtyři šilinky chybějí.

Kathleen si však zřasila šaty a prvnímu účinkujícímu, roztřesenému jak osika, řekla: Prosím, pane Belle. Zpěvák s pianistkou vykročili spolu. Šum ve dvoraně ztichl. Nastala krátká přestávka: a tu se ozval klavír.

První část koncertu se vydařila, až na číslo paní Glynnové. Chudinka zazpívala Killarney netělesným udýchaným hlasem, se všemi staromódními manýrami intonace i výslovnosti, které podle ní propůjčovaly jejímu zpěvu ladnost. Vypadala, jako by v nějaké staré divadelní šatně vstala z mrtvých a na levnějších místech dvorany si z jejích vysokých kvílivých tónů dělali legraci. Obecenstvo však strhl první tenor a altistka. Kathleen zahrála výběr irských písní a stržila hojný potlesk. První část skončila jímavým vlasteneckým přednesem jedné slečny, pořadatelky ochotnických představení. Stržila zasloužený potlesk; v přestávce po něm si muži spokojeně vyšli ven.

V šatně to rozčilením vřelo jako v úlu. V jednom koutě stál pan Holohan, pan Fitzpatrick, slečna Beirnová, dvě uvaděčky, baryton, bas a pan O’Madden Burke. Pan O’Madden Burke řekl, že tak ostudný výstup ještě nezažil. Po hudební dráze slečny Kathleen Kearneyové je v Dublině veta, řekl. Zeptali se barytona, co soudí o chování paní Kearneyové. Nechtěl nic říci. Náležitě mu zaplatili a chtěl být s každým zadobře. Řekl však, že paní Kearneyová měla myslit na sólisty. Uvaděči a tajemníci se až do přestávky zuřivě hádali, co se má dělat.

– Souhlasím se slečnou Beirnovou, řekl pan O’Madden Burke. Nic jí neplaťte.

V jiném koutě šatny byli paní Kearneyová s manželem, pan Bell, slečna Healyová a slečna, která předtím zarecitovala vlasteneckou básničku. Paní Kearneyová řekla, že se k ní výbor zachoval ostudně. Nešetřila námahou ani penězi a takhle se jí odměnili.

Oni si myslí, že mají před sebou dívenku a že si po ní mohou šlapat. Však ona je vyvede z omylu. Kdyby byla muž, netroufali by si na ni. Ale ona se postará, aby dcera dostala, co jí právem patří: ošidit se nenechá. Když jí do posledního groše nezaplatí, vzbouří celý Dublin. Kvůli sólistům ji to mrzí. Ale co má dělat? Obrátila se na druhého tenora a ten řekl, že podle něho se k ní dobře nezachovali. Potom se obrátila na slečnu Hea­lyovou. Slečna Healyová chtěla táhnout s druhou skupinou, ale neměla odvahu, protože s Kathleen kamarádila a Kearneyovi ji často k sobě zvali.

Jakmile skončila první část, pan Fitzpatrick s panem Holohanem zašli za paní Kearneyovou a řekli jí, že zbývající čtyři guineje jí budou zaplaceny příští úterý po schůzi výboru, a když dcera v druhé části hrát nebude, výbor bude pokládat smlouvu za zrušenou a nezaplatí nic.

S žádným výborem jsem nejednala, utrhla se paní Kearneyová. Má dcera má smlouvu. Buď dostane na ruku čtyři libry osm šilinků, nebo na jeviště nevkročí.

– Divím se vám, paní Kearneyová, že se k nám takhle chováte, to jsem si nemyslel.

– A jak se chováte vy ke mně? odsekla paní Kearneyová.

Zlostí měla obličej celý rudý, vypadala, že se do někoho pustí rukama.

– Žádám jen, co mi patří.

– Měla byste se chovat trochu slušně, řekl pan Holohan.

– Já že bych se měla chovat, no tohle, a když se ptám, kdy mé dceři zaplatíte, slušně mi neodpovíte.

Pohodila hlavou a spustila povýšenecky:

– Musíte si promluvit s tajemníkem. Já s tím nemám nic společného. Mám tady vyšší postavení, o prkotiny se nestarám.

– Pokládal jsem vás za dámu, řekl pan Holohan, sebral se a odešel.

Kdekdo pak chování paní Kearneyové odsuzoval: počínání výboru všichni schvalovali. Vzteky celá bez sebe stála ve dveřích, hádala se s manželem a dcerou a šermovala rukama. Čekala až do počátku druhé části a doufala, že za ní tajemníci přijdou. Slečna Healyová se však vlídně uvolila zahrát pár doprovodů. Paní Kearneyová musila ustoupit stranou, aby mohl vyjít na jeviště baryton se svou pianistkou. Chvíli strnula jako zkamenělá podoba hněvu, a když jí první tóny dolehly k sluchu, popadla dceřin plášť a manželovi řekla:

– Sežeň drožku!

Okamžitě odešel. Paní Kearneyová zabalila dceru do pláště a šla za ním. Jak procházela dveřmi, zůstala stát a očima si pana Holohana změřila.

– S vámi nejsem ještě hotova, řekla.

– Zato já s vámi ano, řekl pan Holohan.

Kathleen šla schlíple za matkou. Pan Holohan se jal rázně procházet po pokoji, aby zchladl, cítil totiž, jak mu hoří tváře.

– Pěkná dáma! řekl. Moc pěkná dáma!

– Správně jsi, Holohane, udělal, řekl O’Madden Burke a uznale se zakomíhal na deštníku.

Milost

Dva páni, kteří byli tehdy na toaletě, se ho pokoušeli postavit na nohy: byl však úplně bez vlády. Schouleně ležel pod schody, z nichž spadl. Šťastně ho obrátili na záda. Klobouk se mu několik yardů odkutálel a šaty měl umazány od slizu a kalu, v němž tváří na podlaze ležel. Oči měl zavřeny a chroptěl. Z koutku úst mu crčel pramínek krve.

Oba pánové ho s jedním číšníkem vynesli po schodech a ve výčepu znovu položili na podlahu. Za chvilku se kolem něho shlukli mužští. Hospodský se kdekoho vyptával, kdo to je a kdo s ním byl. Kdo je, nikdo nevěděl, ale jeden číšník řekl, že pánovi nalil malý rum.

– To byl sám? zeptal se hostinský.

– Prosím ne. Byli s ním dva pánové.

– A kde jsou?

Nikdo to nevěděl. Někdo se ozval:

– Potřebuje vzduch. Omdlel.

Hlouček zevlounů se roztáhl a pružně zas sevřel. Na mozaikové podlaze se u mužovy hlavy utvořila tmavá medaile krve. Hostinský, polekaný šedou sinalostí jeho obličeje, poslal pro strážníka.

Rozepjali mu límec a sundali kravatu. Na chvilku otevřel oči, vzdychl a zas je zavřel. Jeden z pánů, kteří ho vynesli nahoru, držel v ruce cylindr. Hostinský se znovu zeptal, jestli někdo raněného nezná a kam se poděli jeho známí. Otevřely se dveře výčepu a dovnitř vkročil mohutný strážník. Dav, který se k němu v ulici přidal, shlukl se za dveřmi a skleněnými tabulkami nakukoval dovnitř.

Hostinský hned spustil, co o tom ví. Strážník, mladý člověk tupých nehybných rysů, ho poslouchal. Zvolna kýval hlavou vpravo vlevo a od hostinského k ležícímu, jako by se bál nějakého mámení. Stáhl si rukavici, vylovil z kazajky notýsek a naslinil tužku, že napíše hlášení. Nedůvěřivým venkovským tónem se zeptal:

– Kdo je ten člověk? Jak se jmenuje a kde bydlí?

Zástupem diváků se prodral nějaký mladík v cyklistickém obleku. Hbitě vedle raněného poklekl a požádal o vodu. Také strážník si klekl, že pomůže. Mladík smyl raněnému krev z úst a požádal o pálenku. Strážník jeho žádost rázně opakoval, až tam přiběhl číšník se sklenicí. Pálenku vpravili tomu člověku do hrdla. Za chvíli otevřel oči a rozhlédl se kolem. Hleděl na okolní tváře, pochopil a pokoušel se vstát.

– Už je vám dobře? zeptal se mladík v cyklistickém obleku.

– Ahe, to nih není, řekl raněný a zkoušel se zvednout. Pomohli mu vstát. Hostinský se zmínil o nemocnici a někteří okolostojící všelico radili. Zmačkaný cylindr mu nasadili na hlavu. Strážmistr se zeptal:

– Kde bydlíte?

Muž neodpovídal a nakrucoval si kníry. Úraz odbyl mávnutím. Nic prý to není: jen menší úraz, zahuhňal.

– Kde bydlíte? opakoval strážník.

Muž se sháněl po drožce. Rozhovořili se o tom a tu k nim z druhého konce výčepu přistoupil nějaký čiperný světlovlasý čahoun v dlouhém žlutém hubertusu. Když uviděl, co se děje, řekl:

– Hej, Tome, kamaráde! Co se ti stalo?

– Ahe nih to není, řekl ten člověk.

Příchozí si prohlédl zbědovaného a řekl strážníkovi:

– Nic to není, pane strážníku. Odvezu ho domů.

Strážník se dotkl helmy a řekl:

– Prosím, pane Powere.

– Tak pojď, Tome, řekl pan Power a vzal známého pod paždí. Kosti sis nezlámal? Co? Chodit můžeš?

Mladík v cyklistickém obleku ho uchopil za druhou paži a hlouček se rozestoupil.

– Co že ses tak zřídil? zeptal se pan Power.

– Ten pán spadl ze schodů, řekl mladík.

– Mohkrát vám, pane, děkuhi, huhňal zraněný.

– Není za co.

– Co hdybyhme si havdali?

– Až jindy. Až jindy.

Všichni tři vyšli z výčepu a dav se za nimi vytrousil do postranní ulice. Hostinský odvedl strážníka ke schodům, aby zhlédl místo nehody.

Shodli se na tom, že ten pán asi špatně šlápl. Zákazníci se vrátili do výčepu a číšník odstraňoval z podlahy stopy krve.

Když vyšli na Grafton Street, pan Power hvízdl na drožku. Raněný ze sebe vypravil:

– Mohkrát vám děkuhu. Doufám, že se někdy shledáme, hmenuhi se Kernan.

Po tom úrazu a počínající bolesti trochu vystřízlivěl.

– Není za co, řekl mladík.

Podali si ruce. Pana Kernana vysadili do drožky. Zatímco pan Power dával drožkáři příkaz, kam má jet, děkoval pan Kernan mladíkovi a litoval, že si spolu nemohou zavdat.

– Až jindy, řekl mladík.

Drožka se rozjela k Westmoreland Street. Když míjela celnici, na hodinách bylo půl desáté. Od ústí řeky je ofoukl ostrý východní vítr. Pan Kernan se choulil zimou. Známý ho požádal, aby mu nehodu vylíčil.

– Nehde to, odpověděl, mám pohaněný hahyk.

– Ukaž.

Pan Power se nahnul přes uličku a zahleděl se panu Kernanovi do úst, ale nic neviděl. Rozškrtl sirku, mušlí z obou dlaní si ji zaclonil a znovu pohlédl panu Kernanovi do úst poslušně otevřených. Kymácením drožky se sirka před otevřenými ústy komíhala sem a tam. Dolní zuby a dásně byly slepeny sraženou krví a špičičku jazyka jako by měl ukousnutou. Sirka větrem zhasla.

– Je to škaredé.

– Nih to není, řekl pan Kernan, zavřel ústa a límec špinavého zimníku si vyhrnul ke krku.

Pan Kernan byl obchodní cestující ze staré školy, která si ještě potrpěla na důstojnost řemesla. V Dublině se jakživ neukázal bez obstojného cylindru a kamaší. V těch dvou součástech oblečení člověk vždycky obstojí. Pokračoval v tradici svého Napoleona, velkého Blackwhita, jehož památku občas vyvolával vyprávěním i posunky. Moderní obchodní metody mu skoupě dopřávaly kancelářičku v Crowe Street, na jejíž roletě bylo jméno firmy a adresa – Londýn, E. C. Na krbové římse v kancelářičce měl seřazenu četu džbánků a na stole před oknem míval stát několik porcelánových šálků, obyčejně zpola plných černé tekutiny. Z těchto šálků upíjel pan Kernan čaj. Nabral si ho do úst, vtáhl, zavlažil ponebí a vyplivl čaj do krbu. Potom se nad ním zamyslil.

Mnohem mladší pan Power sloužil v úřadě královského irského četnictva na dublinském hradě. Křivka jeho společenského vzestupu se protínala s křivkou přítelova úpadku, zmírňovaného tím, že si ho někteří známí z doby vrcholného úspěchu stále vážili pro jeho povahu. K přátelům patřil i pan Power. Jeho nepochopitelné dluhy byly v jeho kroužku příslovečné; byl to rozmařilý švihák.

Drožka zastavila před domkem na Glasnevin Road a panu Kernanovi pomohli dovnitř. Žena ho odvedla do postele, pan Power zatím poseděl v kuchyni a vyptával se dětí, kam chodí do školy a co zrovna probírají. Děti – dvě děvčata a chlapec – využily otcovy bezvládnosti a matčiny nepřítomnosti a hned s ním vyváděly. Zachmuřil se překvapen jejich chováním i jejich hrubou řečí. Za chvíli přišla do kuchyně paní Kernanová a lamentovala:

– To je mi nadělení. Jednou se oddělá a šmytec. Už od pátku pije.

Pan Power náležitě vyložil, že on za nic nemůže, že se k tomu nachomýtl čirou náhodou. Paní Kernanová, pamětliva páně Powerových úsluh při domácích hádkách, jakož i menších, leč potřebných půjček, řekla:

– Ani mi to, pane Powere, neříkejte. Vím, že jste jeho přítel a ne jako ti druzí, s kterými se sčuchl. Dokud má groš v kapse, všichni ho od ženy a dětí odvádějí. Pěkní přátelé! To bych ráda věděla, s kým to zas dnes večer táhl.

Pan Power zavrtěl hlavou, ale nic neříkal.

– Bohužel, nic doma nemám, pokračovala, čím bych vás uctila. Chvilku počkejte, hned pošlu na roh k Fogartymu.

Pan Power vstal.

– Čekali jsme, že přijde s penězi domů. Jako by ani neměl domov.

– Však já to, paní Kernanová, zařídím, aby obrátil nový list. Promluvím si s Martinem. Ten to umí. Jednou večer k vám přijdeme a povíme si o tom.

Vyprovodila ho ke dveřím. Pro zahřátí dupal drožkář do chodníku a pohazoval rukama.

– Jste hodný, že jste ho přivezl domů, řekla.

– Rádo se stalo, řekl pan Power.

Nasedl do drožky. Před odjezdem vesele smekl.

– Však my z něho uděláme jiného člověka, řekl. Dobrou noc, paní Kernanová.

* * *

Vyjevenýma očima sledovala paní Kernanová drožku, dokud jí nezmizela z očí. Potom oči odvrátila, odešla dovnitř a vybrala manželovi kapsy. Byla to čiperná praktická žena ve středních letech. Nedávno oslavila stříbrnou svatbu a za páně Powerova doprovodu si s mužem zatančila valčík a tak obnovila intimní vztahy. Při námluvách jí pan Kernan připadal dost švihácký: a dodnes, když měla být něčí svatba, rozběhla se ke kostelu a při pohledu na novomanžele s libostí vzpomínala, jak sama vycházela ze sandymountského kostela Hvězdy mořské zavěšena do bodrého břichopáska, který si vykračoval v elegantním fraku a levandu­lových kalhotách a druhou paží půvabně komíhal cylindr. Za tři neděle ji už manželství otravovalo, a když se jí nadobro zprotivilo, otěhotněla. Mateřské potíže zdárně zdolala a pětadvacet let byla svému muži zdatnou hospodyní. Dva nejstarší synové stáli na vlastních nohou. Jeden pracoval v glasgowském soukenictví a druhý úředničil v belfastském obchodě s čajem. Synové to byli hodní, pravidelně psali a občas posílali domů peníze. Ostatní děti ještě chodily do školy.

Druhý den napsal pan Kernan do své kanceláře a zůstal ležet. Žena mu uvařila hovězí vývar a důkladně mu vyhubovala. Jeho časté flámování podle ní patřilo k podnebí, v nemoci ho pečlivě ošetřovala a nutila ho snídat. Jsou horší manželé. Co chlapci odrostli, nikdy je nevyplatil a pro sebemenší zakázku by byl šel na konec Thomas Street a zpátky, to věděla.

Dva dny nato ho přišli navečer navštívit známí. Zavedla je k němu do ložnice, celé od něho načpělé, a ke krbu jim přistavila židle. Páně Kernanův jazyk přes den břitký od palčivé bolesti, byl teď vlídnější. Podepřen polštáři seděl na posteli a uzardělé buclaté líce se podobaly žhavým uhlíkům. Omlouval se hostům za nepořádek v pokoji a přitom pyšně zíral s vysloužileckou pýchou.

Netušil, že je vydán na pospas spiknutí, které předtím jeho přátelé, pan Cunningham, pan M’Coy a pan Power, paní Kernanové v saloně prozradili. Nápad to byl páně Powerův, ale provést jej měl pan Cunningham. Pan Kernan byl původně protestant, a třebaže po sňatku se obrátil na katolickou víru, dvacet let do kostela nepáchl. Ba co víc, do katolíků si občas zaryl.

Pan Cunningham byl na to jak stvořený. Byl páně Powerův starší kolega. Doma nebyl zrovna šťastný. Všichni ho litovali, věděli, že si vzal málo nóbl ženskou, ke všemu notorickou pijanku. Třikrát jí zařídil domácnost, a ona mu pokaždé zařízení zašantročila.

Chudáka Martina Cunninghama si kdekdo vážil. Byl to člověk venkoncem rozumný, vlivný a chytrý. Svou břitkou znalost lidí, vrozenou mazanost, zbystřenou dlouhým stykem s procesy před policejními soudy, zakalil brouzdáním v obecné filosofii. Ve všem se vyznal. Přátelé dali na jeho názory a soudili, že má tvář jako Shakespeare.

Když svůj plán paní Kernanové odhalili, řekla:

– Nechávám to, pane Cunninghame, na vás.

Po čtvrtstoletém manželství moc iluzí neměla. Náboženství se jí proměnilo ve zvyk a byla přesvědčena, že takový starý člověk jako její muž se už do smrti moc nezmění. Měla chuť pokládat ten úraz za zvlášť případný, a jen proto, že nechtěla vypadat krvelačná, pánům neřekla, že zkrácení jazyka panu Kernanovi nijak neublíží. Však se v tom pan Cunningham vyzná a náboženství je náboženství. Třeba mu ten plán prospěje, rozhodně mu neublíží. Ve víře nebyla nijak přepjatá. Pevně věřila v Božské Srdce, ze všech katolických pobožností nejmilejší, a schva­lovala svátosti. Její víra se omezovala na kuchyni, věřila však taky na irskou Moranu a na Ducha Svatého.

Pánové se rozpovídali o úrazu. Pan Cunningham řekl, že znal kdysi podobný případ. Nějaký sedmdesátník si v epileptickém záchvatu ukousl kus jazyka a jazyk mu zas dorostl, takže po kousnutí nezůstala ani stopa.

– Jenže mně není sedmdesát, řekl pacient.

– Chraň bůh, řekl pan Cunningham.

– Už vás to nebolí? zeptal se pan M’Coy.

Pan M’Coy býval dost známý tenor. Jeho žena, bývalá sopranistka, dosud levně učila děti hrát na klavír. Jeho životní dráha nebyla vždy přímočará a občas se jen tak protloukal. Úředničil u železnice, sháněl inzeráty do The Irish Times a The Freeman Journal, byl komisionářem, cestujícím jedné uhelné firmy, soukromým detektivem, písařem v úřadě podšerifa a poslední dobou tajemníkem městského ohledavače mrtvol. V této poslední funkci se o páně Kernanův případ odborně zajímal.

– Bolí? Moc ne, odpověděl pan Kernan. Ale je mi nanic. Chce se mi zvracet.

– To ten chlast, řekl rázně pan Cunningham.

– Ba ne, myslím, že jsem v drožce nastydl. Pořád mi něco stoupá do hrdla, snad hlen nebo –

– Sliz, řekl pan M’Coy.

– Pořád to stoupá až zdola z hrdla, úplný hnus.

– Bodejť, řekl pan M’Coy, je to hrudník.

Troufale si změřil pana Cunninghama i pana Powera. Pan Cunningham honem přikývl a pan Power řekl:

– Inu, konec vše napraví.

– Moc ti, starouši, děkuju, řekl nemocný.

Pan Power mávnul rukou.

– Ti druzí dva, co jsem s nimi byl –

– S kým jsi byl? zeptal se pan Cunningham.

– Nějaký člověk. Nevím, jak se jmenuje. Ďas aby to, jakpak se on jmenuje? Takový zrzek.

– A kdo ještě?

– Harford.

– Aha, řekl pan Cunningham.

Po tom slově pana Cunninghama všichni zmlkli. Vědělo se o něm, že má tajné informační zdroje. Ta stručnost byla záměrná. Občas zbuntoval pan Harford menší četu, která v neděli brzy po poledni vyjížděla z města, aby co nejdříve dojela do některého předměstského hostince, kde jim jako řádným pocestným bez problémů nalejou. Jeho původ však ti spolupocestní nikdy nepřehlíželi. Jako pokoutný finančník nejprve půjčoval dělníkům menší částky na lichvářský úrok. Potom byl společníkem tlouštíka, pana Goldberga z Liffeyské úvěrové banky. Sice se jen řídil židovským mravním zákoníkem, ale jeho katoličtí souvěrci, když sami nebo jejich pověření zástupci trpěli jeho vydíráním, nadávali mu ten irský žid a negramota a Boží trest za lichvu spatřovali v tom, že má slabomyslného syna. Jindy si zas připomínali jeho dobré stránky.

– Rád bych věděl, kam zmizel, řekl pan Kernan.

Chtěl, aby podrobnosti úrazu zůstaly nejasné. Chtěl, aby to jeho přátelé pokládali za nedopatření, že se s panem Harfordem minul. Přátelé, kteří věděli, jaký je pan Harford ochmelka, mlčeli. Znovu se pan M’Coy ozval:

– Konec vše napraví.

Pan Kernan pak hned mluvil o něčem jiném.

– Byl to slušný mladík, řekl, ten medik. Nebýt jeho –

– Nebýt jeho, řekl pan Power, mohlo ti to vynést sedm dní arestu bez možnosti se vyplatit.

– Ano, ano, rozpomínal se pan Kernan. Nějaký strážník tam byl, to si vzpomínám. Na pohled slušný mladík. Jak k tomu došlo?

– Došlo k tomu tak, že jsi měl v hlavě, Tome, řekl pan Cunningham vážně.

– Svatá pravda, stejně vážně řekl pan Kernan.

– To jsi, Jacku, strážníka podmazal? řekl pan M’Coy.

Panu Powerovi nebylo po chuti, když mu někdo říkal křestním jménem. Upjatý nebyl, ale nezapomínal, jak pan M’Coy nedávno pořádal křížovou sháňku po vacích a kufrech, jen aby se paní M’Coyová mohla vypravit za pomyslnými úkoly na venkov. Nechutnost té hry mu byla ještě víc proti mysli než to, že na něho vyzráli. Odpověděl tedy, jako by se na to byl zeptal Kernan.

Pan Kernan se nad tím příběhem rozhořčil. Na své občanské právo byl hrdý, se svým městem se snažil vycházet se vzájemnou úctou a nesnášel urážky těch křupanů, jak jim říkal.

– Na tohle platím daně? Na živení a šacení těch pitomých křupanů… však taky nic jiného nejsou.

Pan Cunningham se dal do smíchu. Hradním úředníkem byl jen v úřední době.

– Však taky, Tome, nic jiného nejsou, řekl.

Nasadil huhňavý horácký tón a zavelel:

– Číslo šedesát pět, chňapni kapustu!

Všichni se zasmáli. Pan M’Coy se chtěl taky zapojit do debaty, a tak dělal, že tu historku jakživ neslyšel. Pan Cunningham řekl:

– Bylo to prý – jak se aspoň říká – v jedněch kasárnách, kam ty venkovské hromotluky – říkají jim hnojaři – posílají na výcvik. Na seržantův povel se sešikují u zdi a napřáhnou talíře.

Groteskními posunky své vyprávění ilustroval.

– Totiž při obědě. Seržant má před sebou na stole velikánskou mísu kapusty a velikánskou lžíci jako lopata. Naběračkou vykrojí flák kapusty, mrští jím přes celou místnost a ti chudáci se ho snaží chytit na talíř: číslo šedesát pět, chňapni kapustu!

Všichni se zas dali do smíchu: pan Kernan byl však dosud rozhořčen. Napíše prý do novin.

– Ti jahuové přivandrovalí si myslí, že budou náš lid sekýrovat. Co jsou to za lidi, to ti nemusím, Martine, říkat.

Pan Cunningham že s ním celkem souhlasí.

– Je to jako všechno na světě, řekl. Najdou se špatní a najdou se dobří.

– Ano, i dobří se najdou, to uznávám, řekl spokojeně pan Kernan.

– Raděj si s nimi nezačínat, řekl pan M’Coy. To je má zásada.

Do pokoje vkročila paní Kernanová, postavila podnos na stůl a řekla:

– Poslužte si, pánové.

Pan Power vstal, že bude dělat hostitele, a nabídl jí svou židli. Ona ji nepřijala, prý dole žehlí, a když za páně Powerovými zády na pana Cunninghama kývla, chystala se z pokoje odejít. Manžel za ní křikl:

– A pro mě nemáš nic, milánku?

– Ach, pro tebe? Leda pohlavek, řekla paní Kernanová kousavě.

Manžel za ní křikl:

– Pro chudinku manžílka nic?

Tak směšně se zatvářil a zakňoural, že se láhve ležáku rozdávaly za všeobecného veselí. Pánové upili ze sklenic, sklenice zas postavili na stůl a chvíli mlčeli. Pan Cunningham se otočil k panu Powerovi a prohodil:

– Říkal jsi, Jacku, ve čtvrtek večer?

– Ano, ve čtvrtek, řekl pan Power.

– Výborně! vyhrkl pan Cunningham.

– Sejdeme se u M’Auleyho, řekl pan M’Coy. To bude nejpříhodnější.

– Ale nesmíme se opozdit, řekl pan Power, bude tam jistě nabito až ke vchodu.

– Můžete se sejít v půl sedmé.

– Výborně! řekl pan Cunningham.

– Tedy v půl sedmé u M’Auleyho.

Chvíli mlčeli. Pan Kernan čekal, že se mu přátelé s něčím svěří. Zeptal se:

– Co se to peče?

– Ale nic, řekl pan Cunningham, smlouváme si na čtvrtek jen takovou maličkost.

– Operu?

– Kdepak, kdepak, řekl vyhýbavě pan Cunningham, jen takovou menší… duchovní věc.

– Ach tak, řekl pan Kernan.

Znovu nastalo ticho. Pan Power pak řekl naplno:

– Po pravdě řečeno, chystáme se, Tome, na exercicie.

– Ano, tak jest, řekl pan Cunningham, Jack a já a taky M’Coy si chceme vygruntovat hrnec.

Razil tu metaforu s jistou neomalenou řízností a rozkurážen vlastním hlasem mluvil dále.

– Víš, klidně přiznejme, že jsme jeden vedle druhého pěkná čeládka ničemů. Říkám jeden vedle druhého, řekl s dobromyslnou drsností a obrátil se na pana Powera:

– Jen se přiznej!

– Přiznávám se, řekl pan Power.

– Já se taky přiznávám, řekl pan Cunningham.

Něco jako by ho napadlo. Ohlédl se po nemocném a řekl:

– Víš, co mi, Tome, zrovna napadlo? Kdyby ses k nám přidal, měli bychom čtverylku.

– Dobrý nápad, řekl pan Power. Všichni čtyři společně.

Pan Kernan mlčel. Nevěděl si s tím návrhem rady, ale pochopil, že se o něho zajímají duchovní instance, a že dluží své důstojnosti, aby se jen tak nedal. Dál se chvíli hovoru nezúčastnil, ale s klidnou nevraživostí poslouchal, co si přátelé povídají o jezuitech.

– Nic špatného si o jezuitech nemyslím, vmísil se posléze do jejich hovoru. Je to vzdělaný řád. Jsem přesvědčen, že to myslí dobře.

– Je to, Tome, řád v celé církvi nejslavnější, řekl nadšeně pan Cunningham. Jezuitský generál je první po papeži.

– Marná sláva, řekl pan M’Coy, když chceš udělat něco kloudného a zbytečně se s tím nepárat, zajdi si k jezuitům. Ti chlapíci mají vliv. Povím ti o jednom případě…

– Jezuiti jsou prima mužstvo, řekl pan Power.

– S jezuitským řádem je to divné, řekl pan Cunningham. Všechny ostatní církevní řády se musely dříve či později reformovat, jezuitský řád se však nereformoval nikdy. Nikdy se nezvrhl.

– Vážně? zeptal se pan M’Coy.

– Je to tak, řekl pan Cunningham. Takové jsou dějiny.

– Podívej se na jejich kostely, řekl pan Power. Podívej se na jejich věřící.

– Jezuiti pečují o vyšší třídy, řekl pan M’Coy.

– To se ví, řekl pan Power.

– Ano, řekl pan Kernan. Proto jsem jim nakloněn. Ale někteří ti světští kněží, nevzdělaní, neomalení –

– Všichni jsou dobří, řekl pan Cunningham, každý svým způsobem. Irského kněžstva si váží celý svět.

– Jistě, řekl pan Power.

– Ne jako nějaké kněžstvo na pevnině, řekl pan M’Coy, které si to jméno ani nezaslouží.

Třeba máte pravdu, slevoval pan Kernan.

– Bodejť bych neměl pravdu, řekl pan Cunningham. Zbrousil jsem celý svět a důkladně si ho prohlídl, a tak umím lidi posoudit.

Jeden po druhém se zas pánové napili. Pan Kernan zřejmě o něčem přemítal. Udělalo to na něho dojem. Pana Cunninghama si vážil, protože se vyzná v lidech a už podle tváře je odhadne. Požádal o vysvětlení.

– Jsou to zkrátka exercicie, řekl pan Cunningham. Dává je páter Purdon. Totiž pro obchodníky.

– Moc přísný na nás, Tome, nebude, přesvědčoval ho pan Power.

– Páter Purdon? Páter Purdon? řekl nemocný.

– Vždyť ho, Tome, znáš, řekl rázně pan Cunningham. Správný chlap! Světem protřelý jako my.

– Bodejť… Myslím, že ho znám. V obličeji zarudlý; velký.

– To je on.

– Pověz, Martine… Kazatel je to dobrý?

– No… Kázání to vlastně není. Je to zkrátka sousedská promluva, docela střídmá.

Pan Kernan se zamyslil. Pan M’Coy řekl:

– Páter Tom Burke, to byl kabrňák.

– No jo, páter Burke, řekl pan Cunningham, to byl rozený řečník. Jestlipak jsi ho, Tome, někdy slyšel?

– Jak by ne! řekl nemocný podrážděně. Bodejť! Slyšel…

– Ale valný teolog to prý zase nebyl, řekl pan Cunningham.

– Vážně? řekl pan M’Coy.

– Žádné bludy, to se ví. Ale v kázání prý nebýval dost pravověrný.

– Ale!… byl to skvělý člověk, řekl pan M’Coy.

– Jednou jsem ho slyšel, řekl pan Kernan. Nevzpomínám si, o čem to bylo. Stáli jsme s Croftonem až vzadu – v parteru, víte – no v tom­hle­tom –

– V lodi, řekl pan Cunningham.

– Ano, vzadu u dveří. Nevzpomínám si už, o čem… Aha, o papeži, o nebožtíku papeži. Dobře si to pamatuju. Na mou duši skvělý, ten řečnický sloh. A ten hlas: Božínku, ten vám měl hlas! Říkal mu Vatikánský vězeň. Na odchodu z kostela mi Crofton, vzpomínám si, řekl –

– Vždyť Crofton je presbyterián, ne? řekl pan Power.

– Bodejť ne, řekl pan Kernan, a sakramentsky slušný presbyterián. Zašli jsme k Butlerovi na Moore Street – na mou duši, byl jsem, Bůh to ví, dojat – dodnes si na jeho slova vzpomínám. Kernane, řekl mi, modlíme se u rozdílných oltářů, ale víru máme stejnou. Připadalo mi to moc trefné.

– Něco na tom je. Na kázání pátera Toma chodila do našeho kostela spousta protestantů, řekl pan Power.

– Moc se od sebe nelišíme, řekl pan M’Coy. My i oni věříme v –

Chvíli zaváhal.

– Ve Vykupitele. Jenže oni nevěří v papeže a v Bohorodičku.

– Ale naše náboženství, řekl klidně a důrazně pan Cunningham, je to pravé, je to stará, původní víra.

– Nesporně, vyhrkl pan Kernan.

Ke dveřím ložnice přišla paní Kernanová a oznámila:

– Máš tady hosta!

– Kdo je to?

– Pan Fogarty.

– Jen dál! Jen dál!

Ve světle se vynořil bledý podlouhlý obličej. Oblouk plavých převislých knírů se u něho opakoval v plavém obočí, klenoucím se nad mile užaslýma očima. Pan Fogarty byl obyčejný hokynář. V dublinském obchodě se smíšeným zbožím přišel na mizinu, protože se z nedostatku peněz spřáhl s nevalnými lihovarníky a sládky. Otevřel si krámek na Glasnevin Road, tam, jak se domníval, získá přízeň hospodyní celého okresu. Vystupoval s jistou elegancí, lichotil dětem a mluvil spisovně. Vybroušenost mu nechyběla.

Pan Fogarty jim přinesl dárek, půl pinty výběrové whisky. Zdvořile se zeptal, jak se má pan Kernan, dárek položil na stůl a družně se k nim posadil. Pan Kernan si dárku vážil už proto, že si byl vědom, že panu Fogartymu něco dluží za zboží. Řekl:

– Na vás je, příteli, spolehnutí. Odzátkoval bys to, Jacku?

Pan Power byl zas ve svém živlu. Vypláchly se skleničky a nalilo se pět malých dávek whisky. Jejím působením hovor oživl. Pan Fogarty, sedící na krajíčku židle, zvlášť zpozorněl.

– Papež Lev XIII., řekl pan Cunningham, patřil k majákům své doby. Zaměřil se na sjednocení latinské a řecké církve. To byl jeho životní cíl.

– Kolikrát jsem slyšel, řekl pan Power, že patřil k největším evropským intelektuálům. Totiž krom toho, že byl papež.

– To patřil, jestli nebyl vůbec největší duch, řekl pan Cunningham. Jako papež, jak víte, měl heslo Lux na Lux – Světlo na Světlo.

– Ne, vyhrkl pan Fogarty. Snad se mýlíte. Bylo to, myslím, Lux in Tenebris – Světlo ve Tmě.

– Ano, řekl pan M’Coy. Tenebrae.

– Dovolte, ozval se rázně pan Cunningham. Bylo to Lux na Lux. Jeho předchůdce Pius IX. měl heslo Crux na Crux – to je Kříž na Kříž, ukazuje to, čím se jejich pontifikáty liší.

Tu souvislost mu uznali. Pan Cunningham pak mluvil dále:

– Jak víte, papež Lev byl velký učenec a básník.

– Měl výrazný obličej, řekl pan Kernan.

– Ano, řekl pan Cunningham. Psal latinské básně.

– Vážně? řekl pan Fogarty.

Pan M’Coy si spokojeně srkl whisky, pochybovačně zavrtěl hlavou a řekl:

– To vám řeknu, to není žádný špás.

– To jsme se, Tome, neučili, řekl pan Power, následuje příklad pana M’Coye, když jsme chodili do krejcárkové školy.

– Leckterý velikán vychodil krejcárkovou školu a pod kazajkou s sebou nosil kus rašeliny, řekl hlubokomyslně pan Kernan. Nejlepší byl starý systém: prosté poctivé učení. Jaképak moderní hloupůstky…

– Svatá pravda, řekl pan Power.

– Žádné zbytečnosti, řekl pan Fogarty.

Vyřkl ta slova a vážně se napil.

– Jak si vzpomínám, řekl pan Cunningham, někde jsem se dočetl, že jednu báseň napsal papež Lev o vynálezu fotografie – samozřejmě latinsky.

– Fotografie! křikl pan Kernan.

– Ano, řekl pan Cunningham.

Taky on upil ze sklenice.

– Když to uvážíte, řekl pan M’Coy, fotografie je úžasná.

– Bodejť, řekl pan Power, velcí duchové přijdou na všelico.

– Jak říká básník: Velcí duchové mají blízko k šílenství, řekl pan Fogarty.

Pan Kernan jako by zrozpačitěl. Usilovně vzpomínal, co soudí protestantská teologie o některých choulostivých věcech, a nakonec na pana Cunninghama spustil:

– Pověz, Martine, řekl. Že nebyli někteří papeži – arci ne ten nynější, ani jeho předchůdce, ale někteří dřívější – ve všem jaksepatří?

Všichni mlčeli. Pan Cunningham řekl:

– Ovšemže někteří za moc nestáli. Ale úžasné je tohle. Žádný z nich, ani ten největší opilec, ani ten největší… úplný halama, žádný ex cathedra nekázal falešnou nauku. To je přece úžasné.

– To je, řekl pan Kernan.

– Ano, vysvětloval pan Fogarty, protože když mluví papež ex cathedra, je neomylný.

– Ano, řekl pan Cunningham.

– Bodejť, co je papežská neomylnost, to vím… Byl jsem tenkrát mladší… Nebo to snad bylo něco jiného?

Pan Fogarty mu skočil do řeči. Popadl láhev a doléval ostatním. Když pan M’Coy zjistil, že to pro všechny nepostačí, bránil se, že ještě nedopil. Ostatní se s tím zdráhavě smířili. Lehká hudba whisky stékající do sklenic jim vytvářela příjemnou mezihru.

– Co jsi to říkal, Tome, zeptal se M’Coy.

– Papežská neomylnost, řekl pan Cunningham, to byla v církevních dějinách největší scéna.

– Jak to, Martine? zeptal se pan Power.

Pan Cunningham vztyčil dva tlusté prsty.

– V posvátném kolegiu kardinálů, arcibiskupů a biskupů totiž dva hlasovali proti, ostatní byli pro. Krom těch dvou bylo celé konkláve jednomyslné. Kdepak. Ti dva s tím nechtěli nic mít.

– Aha! řekl pan M’Coy.

– Byl to německý kardinál, jmenoval se Dolling… nebo Dowling… nebo…

– Dowling žádný Němec nebyl, krk na to, zasmál se pan Power.

– Ať se ten slavný kardinál jmenoval jak chtěl, to byl jeden: druhý byl John MacHale.

– Cože? křikl pan Kernan. Tuamský John?

– Víš to jistě? zapochyboval pan Fogarty. Myslel jsem, že to byl Talián nebo Američan.

– Tuamský John to byl, opakoval pan Cunningham.

Napil se a po něm se napili druzí. Potom se zas ujal slova:

– Tak o tom rokovali, všichni ti kardinálové a arcibiskupové a biskupové ze všech končin světa a ti dva zarputilci, až nakonec sám papež vstal a ex cathedra prohlásil neomylnost za církevní dogma. John MacHale, který do té chvíle proti tomu brojil, v tu chvíli vstal a jako lev zařval: Credo!

– Věřím! řekl Fogarty.

– Credo! řekl pan Cunningham. Takovou měl víru. Jen papež promluvil, hned se podrobil.

– A co Dowling? zeptal se M’Coy.

– Německý kardinál se nechtěl podrobit. Vystoupil z církve.

Svými mohutnými slovy vykouzlil pan Cunningham před posluchači mohutnou podobu církve. Při zmínce o víře a podrobení je svým hlubokým chraplavým hlasem dojal. Když pak vklouzla dovnitř paní Kernanová a utírala si ruce, vkročila do slavnostního shromáždění. Mlčení nepřerušila, jen se naklonila přes příčku v nohách postele.

– Jednou jsem Johna MacHala viděl, řekl pan Kernan, a do smrti na to nezapomenu.

Ohlédl se po své paní, aby mu to dosvědčila.

– Kolikrát jsem ti to říkal?

Paní Kernanová přikývla.

– Při odhalování pomníku siru Johnu Grayovi. Řečnil Edmund Dwyer Gray, huba mu jela a ten stařík, ten zakaboněnec, po něm jen zpod huňatého obočí vejral.

Pan Kernan se zakabonil, jako vzteklý býk sklopil hlavu a ostře na svou ženu vejral.

– Bože! křikl a zatvářil se zas normálně. U nikoho jsem takové oko neviděl. Jako by říkal: Však já vím, chlapečku, co jsi zač. Měl oko jako ostříž.

– Z Grayů nebyl žádný k ničemu, řekl pan Power.

Znovu se odmlčeli. Pan Power se otočil po paní Kernanové a z čista jasna bodře spustil:

– My vám, paní Kernanová, uděláme z muže zbožného a bohabojného katolíka.

Rozmáchl se rukou po shromážděných.

– Chystáme se řádně vykonat exercicie a vyzpovídat se z hříchů – Bůh ví, že jsme to měli dávno udělat.

– Mně je to jedno, poněkud nervózně se usmál pan Kernan.

Paní Kernanová raději svou spokojenost zatajila. Řekla:

– Je mi líto kněze, který si bude muset tvé povídání poslechnout.

Pan Kernan se hned zatvářil jinak.

– Když mu to nebude po chuti, řekl nevybíravě, ať mi – nechci říct co. Zkrátka mu na sebe požaluji. Tak špatný zase nejsem –

Pan Cunningham se do toho rázně vložil.

– Společně se odřekneme ďábla i jeho skutků a nádhery.

– Odejdi ode mne, satane, zasmál se pan Fogarty a pohlédl na ně.

Pan Power nic neříkal. Cítil se odstrčen. Ale obličejem mu bleskla spokojenost.

– Musíme jen, řekl pan Cunningham, s rozžatou svíčkou v ruce obnovit křestní sliby, to je všechno.

– Ať je to, jak chce, svíčku, Tome, nezapomeň, řekl pan M’Coy.

– Cože? To mám mít svíčku?

– Jistěže, řekl pan Cunningham.

– Tak to zas ne, k čertu, vystřízlivěl pan Kernan, dál nejdu. Všechno řádně provedu, exercicie, zpověď a… to ostatní si odbudu. Ale… žádnou svíci. K čertu, svíci neberu!

S fraškovitou vážností zavrtěl hlavou.

– To se podívejte! řekla jeho žena.

– Svíce k tomu nepatří, řekl pan Kernan; pochopil, že udělal na posluchače dojem, a nepřestával vrtět hlavou. Kejkle s kouzelnou lampou k tomu nepatří!

Všichni se zařehtali.

– To jsi mi pěkný katolík, řekla jeho žena.

– Žádné svíce! opakoval zarytě pan Kernan. A šrum!

* * *

Příčná loď jezuitského kostela v Gardiner Street se skoro zaplnila. A přece ještě pod vedením bratra laika postranním vchodem vcházeli další pánové a po špičkách kráčeli uličkou, až našli místo k sezení. Pánové byli ve svátečním a střízliví. Kostelní lampy ozařovaly shromážděné černé šaty a bílé límce, místy vystřídané tvídem, a temně kropenaté sloupy ze zeleného mramoru a chmurně začernalé obrazy. Pánové seděli v lavicích, napřed si však na kolenou povytáhli kalhoty a dobře uložili klobouky. Seděli opřeni dozadu a netečně zírali na dalekou skvrnu červeného světla, visícího před hlavním oltářem.

V jedné lavici blízko kazatelny seděli pan Cunningham a pan Kernan. Za nimi seděl sám v lavici pan M’Coy: v lavici za ním pak seděli pan Power a pan Fogarty. Marně se pan M’Coy snažil stěsnat s ostatními do lavice, a když se všichni sesedli jako pětka na hrací kostce, marně to odbýval vtipkováním. Přestal s tím, protože nepochodil. I on vnímal sváteční prostředí, i on reagoval na nábožný podnět. Šeptem pan Cunningham upozornil pana Kernana na lichváře pana Harforda, sedícího opodál, a na pana Fanninga, úředníka městského volebního rejstříku a činitele při volbách starosty, sedícího přímo pod kazatelnou vedle nedávno zvoleného okresního radního. Napravo seděl starý Michael Grimes, majitel tří zastaváren, a synovec Dana Hogana, který se ucházel o místo obecního tajemníka. Dále vpředu seděl pan Hendrick, hlavní reportér Freemana, a chudák O’Carroll, páně Kernanův dávný známý, který kdysi v obchod­ním světě moc znamenal. Pomalu rozeznával pan Kernan známé tváře a připadal si jako doma. Klobouk, od ženy zatím vyspravený, měl ležet na kolenou. Párkrát si jednou rukou povytáhl manžety, druhou zlehka, leč pevně přidržoval střechu klobouku.

Bylo vidět, jak se nějaký statný člověk zahalený do bílé rochety plahočí na kazatelnu. Zároveň se shromáždění rozhýbali, vytáhli kapesníky a opatrně na ně klekli. Pan Kernan to udělal po nich. Kněz stanul zpříma na kazatelně, nad obrubou bylo vidět jeho postavu, zakončenou mohutným červeným obličejem.

Páter Purdon poklekl, obrátil se k rudé světelné skvrně, rukama si zakryl obličej a pomodlil se. Po chvíli sundal ruce z obličeje a vstal. Všichni taky vstali a znovu usedli do lavic. Pan Kernan si zas položil klobouk na kolena a pozorně se na kazatele zahleděl. Rozmáchlým posunkem si kazatel rozhrnul široké rukávy rochety a zvolna si šik tváří prohlédl. Potom řekl:

– Neboť synové tohoto světa jsou mezi sebou prozíravější než synové světla. Učiňte si tedy přátele z mamonu nepravostí, aby vás přijali do věčných příbytků, až zemřete.

Páter Purdon rozvinul text s ryčnou svrchovaností. Podle něho je to z celého Písma text, který je zvlášť těžko vyložit. Je to text, který se povrchnímu pozorovateli zdánlivě příčí vznešené mravnosti, jakou Ježíš Kristus jinde hlásal. Ale jemu, řekl posluchačům, se jevil zvlášť vhodný pro ty, jimž připadá za úkol vést světský život, a přitom ho touží vést nesvětácky. Je to text pro obchodníky a úředníky. Při svém božském chápání kdejakého koutu lidské povahy Ježíš Kristus pochopil, že všichni nejsou povoláni k náboženskému životu, z valné části že musí žít ve světě a do jisté míry pro svět: a v této větě jim chtěl poradit a za příklad nábožného života uvést právě ty ctitele mamonu, kteří náboženských věcí pramálo dbají.

Ujistil posluchače, že je ten večer nepřichází strašit, nic nesmyslného nemá za lubem. Mluví k svým bližním jako praktik a bude s nimi mluvit prakticky. Smí-li to vyjádřit metafyzicky, je jejich duchovním účetním, rád by, aby každičký posluchač rozevřel své knihy, knihy duchovního života, a zjistil, zdali jsou v přesném souladu se svědomím.

Ježíš Kristus není přísný dozorce. Má porozumění pro naše drobné poklesky, má porozumění pro naši padlou přirozenost, má porozumění pro vedlejší pokušení. Všichni jste možná, ba jistě zažili pokušení, všichni jsme možná, ba jistě spáchali přestupky. O jedno však své posluchače žádá, ať s Bohem jednají poctivě a chlapsky. Jestli jejich účty do puntíku souhlasí, ať řeknou:

– Účty jsem ověřil. Všechno klape.

Jestli však, což je možné, v něčem nesouhlasí, ať se přiznají, ať jsou upřímní a chlapsky řeknou:

– Zkontroloval jsem své účty. V tom a v tom je chyba. S Boží pomocí však to a to napravím. Dám své účty do pořádku.

Nebožtíci

Domovníkovic Lily si div nohy neuběhala. Sotva zavedla jednoho pána do spižírničky za přízemní kanceláří a pomohla mu ze zimníku, už zas sípavě zacinkal zvonek u předsíně a ona musela proběhnout předsíní a vpustit dalšího hosta. Ještěže neměla na starosti taky dámy. Slečna Kate a slečna Julie na to pamatovaly předem a z horní koupelny udělaly dámskou šatnu. Slečna Kate a slečna Julie byly stále nablízku, bavily se a smály a hartusily, jedna po druhé chodily po schodech až nahoru, nakukovaly přes zábradlí a vyzvídaly na Lily, kdo to zas přišel.

Výroční ples slečen Morkanových byla vždy parádní záležitost. Chodil na ni kdejaký známý, rodinní příslušníci, staří rodinní známí, členky Juliina sboru, odrostlejší Katiny žákyně, ba už i pár Mary Janiných žákyň. Nikdy se nestalo, aby se ples nepovedl. Co si lidé pamatovali, vždycky se povedl nádherně, už od té doby, co Kate a Julie po smrti bratra Pata odešly z domu na Stoney Batter. Jedinou neteř nastěhovaly k sobě do tmavého oprýskaného domu na Usher’s Islandu, jehož horní poschodí měly pronajato od obilního komisionáře pana Fulhama z přízemí. Bylo to dobrých třicet let. Mary Jane, tenkrát holčička v krátkých šatech, nyní hlavní opora domácnosti, měla totiž na Haddington Road harmonium. Vystudovala akademii a v horním sále Starobylé koncertní síně pořádala každý rok žákovský koncert. Mnohé její žákyně pocházely z lepších rodin na trati do Kingstownu a Dalkey, a tety ani ve stáří nezahálely. Julie, ač celá šedivá, byla v kostele Adama a Evy pořád první sopranistkou a Kate, která se taktak držela na nohou, dávala v zadním pokoji na čtverhranném klavíru hodiny začátečnicím. Poklízela jim domovníkova dcera Lily. Šetrné byly, ale na jídle nešetřily; jen všechno nejlepší. Svíčková od ledviny, tříšilinkový čaj a nejlepší lahvový ležák. Lily málokdy objednávku popletla, a tak se svými třemi velitelkami vycházela v dobrém. Jsou možná zbytečně úzkostlivé, to je vše. Jenom odmlouvat se jim nesmí.

Bodejť by ale v takový večer neměly starosti. Je už dávno po desáté a Gabriel se ženou pořád nikde. Kromě toho mají hrozný strach, aby nepřišel Freddy Malins opilý. Ani za nic ho nesmějí žákyně Mary Jane uvidět opilého; když má v hlavě, je s ním těžké vyjít. Freddy Malins se vždy opozdí, ale co že nejde Gabriel; proto co chvíli chodily k zábradlí a vyzvídaly na Lily, jestli už přijel Gabriel nebo Freddy.

– Ach, pane Gabrieli, řekla Gabrielovi Lily, když ho pouštěla dovnitř, slečna Kate a slečna Julie si už myslely, že vůbec nepřijdete. Dobrý večer, paní Conroyová.

– To bych řekl, že si to myslely, odpověděl Gabriel, ale zapomínají, že tady mé ženě trvá oblékání dobré tři hodiny.

Stál na rohožce, střásal z galoší sníh a Lily zatím odváděla jeho ženu ke schodům a zavolala:

– Slečno Kate, už je tady paní Conroyová.

Hned se po tmavých schodech přikolébaly Kate a Julie. Obě Gabrielovu ženu zulíbaly, řekly, že je asi polomrtvá, a ptaly se na Gabriela.

– Už jsem tady jako na koni, teto Kate! Jděte, prosím, nahoru, hned přijdu za vámi, ozval se z šera Gabriel.

Rázně si oškrabával boty a zatím šly všechny tři se smíchem nahoru do dámské šatny. Jako nějaká kapuce mu na hřbetě zimníku ležel sněhový poprašek a na špičkách galoší měl zas bílé čepičky; a jak se knoflíky skřípavě prodíraly silnou látkou zimníku, ztuhlou od sněhu, rýhy a záhyby zavoněly studeným venkovním chladem.

– Už zase, pane Conroyi, sněží? zeptala se Lily.

Šla do spíže před ním, že mu pomůže ze zimníku. Gabriel se tomu usmál, jak přidává k jeho jménu ještě slabiku, a koukl po ní. Štíhlé dorůstající děvče bledé v obličeji, s vlasy jak suchá tráva. V plynovém osvětlení spíže ještě víc zbledla. Gabriel ji znal, když byla ještě maličká a na nejnižším schůdku si hrála s hadrovou panenkou.

– Ano, Lily, bude se asi sypat celou noc.

Koukl na strop spíže, roztřesený shora dupáním a šoupáním nohou, zaposlouchal se do klavíru a zas koukl po dívce, jak mu opatrně ukládá zimník do regálu.

– Pověz, Lily, ozval se přátelsky, chodíš ještě do školy?

– Kdepak, řekla, už před rokem jsem školu vychodila.

– Tak to ti asi, spustil rozjařeně Gabriel, co nevidět půjdem na svatbu s tvým mládencem.

Dívka po něm úkosem koukla a trpce řekla:

– Dnešní mužští toho moc namluví, děvče hledí jen ošidit.

Gabriel se samými rozpaky začervenal, už se na ni nepodíval, odkopl galoše a šálkou si rázně přetřel lakýrky.

Byl to zavalitý vytáhlý mladík. Ruměnec se mu rozlil až na čelo a tam přecházel do rozplizlých růžových skvrn. V bezvousém obličeji mu neustále jiskřily broušené čočky a zlacené obroučky brýlí, chránící neklidné těkavé oči. Lesklé černé vlasy měl vprostřed rozčísnuté a dlouhou vlnovkou sčesané za uši, a tam se v rýze od klobouku trošku kroutily.

Když se po otření střevíce zas zaleskly, narovnal se a na vypaseném těle si přitáhl vestu. Honem vytáhl z kapsy peníz.

– Tumáš, Lily, řekl a vtiskl jí ho do ruky, jsou Vánoce, viď. Tumáš… maličkost.

Rázně vykročil ke dveřím.

– To prosím ne, rozběhlo se za ním děvče. Kdepak, to si nevezmu.

– Vánoce, Vánoce, řekl Gabriel a div ne tryskem se hnal po schodech a odmítavě zamával rukou.

Dívka viděla, že jí po schodech utekl, a křikla za ním:

– Moc vám děkuju.

Počkal za dveřmi, až dohrají valčík, poslouchal, jak za nimi šustí sukně a šoupají nohy. Stále byl dívčiným trpkým a nenadálým odseknutím roztrpčen. Zavalil ho smutek a marně ho zaháněl potahováním manžet a křídel motýlka. Vytáhl z vesty papírek a prohlédl si hesla, která si pro svůj proslov zapsal. S verši Roberta Browninga si nevěděl rady, bál se, že jim posluchači nepřijdou na chuť. Lepší bude nějaký citát ze Shakespeara nebo z Mooreových Melodií. Nelibý cvakot mužských podpatků a šustot podešví mu připomněl, že proti němu mají jinou kulturní úroveň. Citováním básní, kterým nerozumějí, se před nimi jen zesměšní. Řeknou si, že se před nimi holedbá, jak je vzdělaný. Nepochodí u nich právě tak, jako nepochodil u děvčete ve spižírně. Nasadil falešný tón. Celá jeho řeč je špatná, nadobro špatná.

Vtom vyšly obě tety s jeho ženou z dámské šatny. Tety byly prostě ustrojené stařenky. Teta Julie byla o nějaký coul větší. Vlasy sčesané přes hořejšek uší měla šedivé, a šedivou, jenže s tmavšími odstíny, měla i širo­kou zvadlou tvář. Ač statné postavy držící se zpříma, se svýma těkavýma očima a rozchlípnutými rty vypadala, že neví, kde je a kam jde. Čipernější byla teta Kate. Obličej zdravější než sestřin měla plný rýh a vrásek a vla­sy, stejně staromódně sčesané dozadu, dosud nepozbyly zralé ořechové barvy.

Obě Gabriela nenuceně zlíbaly. Byl to jejich nejmilejší synovec, syn zesnulé starší sestry Ellen, která měla za muže T. J. Conroye z přístavního úřadu.

– Gretta mi, Gabrieli, tvrdí, že se večer do Monkstownu vracet nebudeš, řekla teta Kate.

– Ne, koukl Gabriel po své ženě, dost jsme si toho loni užili. Copak si, teto Kate, nepamatuješ, jak se při tom Gretta nastydla? Okna v drožce jen drnčela, a když jsme přejeli Merrion, začal nám foukat dovnitř východní vítr. Byl to požitek. Gretta se krásně nastydla.

Teta Kate se přísně zamračila a při každém slově kývla hlavou.

– Máš pravdu, Gabrieli, řekla. Opatrnosti nezbývá.

– Zato tahleta Gretta, řekl Gabriel, kdybych ji nechal, rozběhla by se sněhem až domů.

Paní Conroyová se zasmála.

– Nic na jeho slova, teto Kate, nedejte. Pořád někoho otravuje, večer musí Tom cvičit s činkami a Eva zas jíst ovesnou kaši. Chudinka malá! Ani podívat se na ni nemůže… A co musím nosit já, to byste neuhodly!

Zasmála se na celé kolo a pohlédla na manžela, který unášen samým obdivem a blahem, hleděl hned na její šaty, hned na její obličej a hned zas na její účes. Srdečně se zasmála; obě tety si ho pro jeho starostlivost dávno dobíraly.

– Galoše! řekla paní Conroyová, ty jsou teď v módě. Jak je mokro, hned si musím obout galoše. I dnes večer chtěl, abych si je oblékla, ale já jsem nepovolila. Nakonec mi ještě koupí skafandr.

Gabriel se nervózně zasmál a rozpačitě si utáhl motýlka, teta Kate se prohýbala smíchy, jak se jí ten žert líbil. Tetě Julii však brzy z obličeje smích vyprchal a upřela neveselé oči na synovce. Po chvíli se zeptala:

– A co jsou, Gabrieli, galoše?

– Galoše, Julie, okřikla ji sestra, ty nevíš, co jsou galoše? Nosí se na… přes boty, viď, Gretto.

– Ano, řekla paní Conroyová. Jsou z gumy, taky je máme. Podle Gabriela je na pevnině nosí kdekdo.

– Copak na pevnině, zabručela teta Julie a zvolna kývla hlavou.

Gabriel se zamračil a trochu rozzlobeně řekl:

– Nic úžasného, ale Grettě je to k smíchu, prý jí to připomíná koledníčky.

– Pověz, Gabrieli, rázně se do toho vložila teta Kate. Pokoj jsi samozřejmě zamluvil. Gretta říkala…

– Pokoj je zamluven, odpověděl Gabriel. Zamluvil jsem ho v Greshamu.

– Nic lepšího jsi nemohl udělat. A co děti, Gretto, nemáš o ně starost?

– No, pro jeden večer, řekla paní Conroyová. Však ona je Bessie ohlídá.

– Jistě, znovu řekla teta Kate. Mít spolehlivé děvče je velká úleva. Třeba taková Lily, nevím, co se s ní poslední dobou děje. Není už taková, jaká bývala.

Už by se jí byl na to Gabriel pozeptal, ale ona se náhle odmlčela a hle­děla za sestrou, která šla po schodech dolů a natahovala krk přes zábradlí.

– To mi pověz, zeptala se skoro popuzeně, kam zas ta Julie jde? Julie! Julie! Kam jdeš?

Julie už zatím došla do poloviny schodů, vrátila se a mírně řekla:

– Už je tady Freddy.

Potlesk a závěrečné klavírní kudrlinky jim naznačily, že skončil valčík. Zevnitř se otevřely dveře a vycházeli tanečníci. Honem odtáhla teta Kate Gabriela stranou a zašeptala mu do ucha:

– Buď tak hodný, Gabrieli, běž dolů, jestli je všechno v pořádku, a když má v hlavě, nahoru ho nepouštěj. Že má v hlavě, je jisté.

Gabriel popošel ke schodům a nahnut přes zábradlí se zaposlouchal. Slyšel, jak si dva ve spíži povídají. Po smíchu poznal Freddyho Malinse. Hřmotně se hrnul po schodech.

– Hned je mi líp, řekla teta Kate paní Conroyové, že je tady Gabriel. Mít ho tady je velká úleva… Julie, slečna Dalyová a slečna Powerová by chtěly občerstvení. Děkuji vám, slečno Dalyová, za krásný valčík. Vyzněl moc pěkně.

Vrásčitý čahoun s ježatými prošedivělými kníry, obličej samá bradavice, vycházel zrovna se svou tanečnicí; řekl:

– Můžeme, slečno Morkanová, taky něco zakousnout?

– Julie, zahartusila teta Kate, tady je pan Browne a slečna Furlongová. Zaveď je dovnitř spolu se slečnou Dalyovou a slečnou Powerovou.

– Já se k těm dámám zrovna hodím, řekl pan Browne a našpulil pysky, až se kníry zježily a vrásky rozesmály. Ony mě totiž, slečno Morkanová, mají proto tak rády, že –

Nedopověděl, ale když viděl, že je teta Kate v doslechu, odvedl honem všechny tři slečny do zadního pokoje. Uprostřed pokoje byly k sobě sraženy dva čtvercové stoly a teta Julie spolu s domovnicí na ně prostíraly obrovský ubrus. Na kredenci byly narovnány talíře a mísy a sklenice a hromádky nožů, vidliček a lžiček. Víko zavřeného klavíru posloužilo za bufet s obloženými chlebíčky a cukrovinkami. U menšího bufetu v jed­nom rohu stáli dva mladíci a popíjeli hořkou.

Tam zavedl své svěřenky pan Browne a žertem jim všem nabízel punč, horký, silný a sladký. Ony že nic silného nepijí, odzátkoval jim tedy tři láhve limonády. Požádal pak jednoho mladíka, aby mu uhnul, popadl karafu a důkladně si nalil whisky. S úctou ho mladíci pozorovali, jak zkusmo upíjí.

– Pomoz Pánbůh, usmál se, mám to předepsáno od lékaře.

Zvadlým obličejem se ještě více rozesmál a všechny tři slečny se ladnou ozvěnou jeho žertu zasmály, pohupovaly se v tempu a nervózně poškubávaly rameny. Ta nejtroufalejší řekla:

– Pane Browne, lékař vám jistě nic takového nepředepsal.

Pan Browne si ještě nalil whisky a se strojenou zkroušeností řekl: Já jsem totiž jako pověstná paní Cassidyová, ta prý říkala: Mary Grimesová, když se sama nenapiju, přinuťte mě, ať se napiju, cítím, že to potřebuju.

Rozpálenou tváří se až moc důvěrně nahnul dopředu a spustil obhroublou dublinštinou, takže se slečny jako na povel odmlčely. Slečna Furlongová, žačka Mary Jane, se slečny Dalyové zeptala, co je to za hezký valčík, který jim hrála; pan Browne postřehl, že si ho nevšímají, a hned se dal do řeči s oběma mladíky.

Do pokoje vstoupila červenolící slečinka v maceškových šatech, rozčileně zatleskala a křikla:

– Čtverylka! Čtverylka!

Vzápětí přišla za ní teta Kate a volala:

– Dva páni a tři dámy, Mary Jane!

– Vždyť je tu pan Bergin a pan Kerrigan, řekla Mary Jane. Pane Kerrigane, ujmete se laskavě slečny Powerové? Slečno Furlongová, mohou vám přivést za partnera pana Berginse? To stačí.

– Tři dámy, Mary Jane, řekla teta Kate.

Oba mladíci se dam zeptali, smějí-li mít to potěšení, a Mary Jane oslovila slečnu Dalyovou.

– Ach, slečno Dalyová, jste úžasně hodná, už jste hrála ke dvěma posledním tancům, ale když máme dnes večer tak málo dam.

– Mně to, slečno Morkanová, vůbec nevadí.

– Však mám pro vás skvělého tanečníka, tenora Bartella D’Arcyho. Potom nám zazpívá. Celý Dublin je nad ním u vytržení.

– Krásný hlas, krásný hlas, řekla teta Kate.

Dvakrát už spustil klavír předehru k první figuře a Mary Jane honem odvedla své páry z pokoje. Sotva odešly, všourala se do pokoje teta Julie a po něčem se ohlížela.

– Co je, Julie? starala se teta Kate. Kdo zas?

Julie přinášela sloupek ubrousků, ohlédla se po sestře a jakoby tou otázkou překvapena řekla jen:

– Jenom Freddy a s ním Gabriel.

A taky se hned za ní objevil Gabriel, jak s Freddym Malinsem kormidluje přes odpočívadlo. Freddy Malins, asi čtyřicetiletý mladík, měl Gabrielovu výšku i postavu a shrbená záda. Obličej měl otylý a sinalý, začervenalý jenom na tlustých převislých boltcích a širokých nozdrách. Měl hrubé rysy, tupý nos, vypouklé nízké čelo, zduřelé a vyčnělé pysky. Na očích měl těžká víčka a řídké vlasy se mu ježily, vypadal ospale. Pisklavě se na celé kolo smál příhodě, kterou Gabrielovi na schodech vyprávěl, a při tom si kotníky levé ruky sem tam přetíral levé oko.

– Dobrý večer, Freddy, řekla teta Julie.

S vrozeným zajíkáním, které znělo nenuceně, popřál Freddy Malins slečnám Morkanovým dobrý večer, a když uviděl, jak se na něho pan Browne od kredence štíří, vrávoravě přešel pokoj a tlumeně začal vyprávět historku, kterou právě vyprávěl Gabrielovi.

– Snad moc nepřebral? řekla Gabrielovi teta Kate.

Gabriel se mračil, ale hned přestal a odpověděl:

– Ani znát to není.

– Strašný člověk! řekla. A to se na Silvestra zapřísáhl chudince mamince, že nebude pít. Ale pojď, Gabrieli, do salonu.

Než vyšla s Gabrielem z pokoje, výhružně se na pana Browna zamračila a pohrozila mu ukazovákem. Pan Browne jen kývl hlavou, že rozumí, a po jejím odchodu řekl Freddymu Malinsovi:

– Tak já ti, Freddy, naliju hodně limonády, abys vystřízlivěl.

Freddy Malins se svou historkou blížil vyvrcholení, nedůtklivě tedy jeho nabídku odmítl, ale pan Browne nejprve Freddyho upozornil na nepatřičnost v oblečení a pak mu nalil a podal plnou sklenici limonády. Bezmyšlenkovitě vzal Freddy Malins sklenici do levé ruky a pravou si oblek upravil. Pan Browne, jemuž se samým veselím zase svrašťovaly tváře, si sám nalil sklenici whisky, zatímco Freddy Malins ještě před vyvrcholením historky fistulí vypískl v řehot, nenačatou a přetékající sklenici postavil na stůl a hřbetem levé ruky si zas sem tam mnul levé oko, a pokud na to v záchvatu smíchu stačil, opakoval slova poslední věty.

* * *

Když Mary Jane před ztichlým salonem spustila svou absolventskou skladbu z akademie, plnou pasáží a variací, nevydržel ji Gabriel poslouchat. Hudbu měl rád, ale hraná skladba mu zněla nemelodicky a dost pochyboval, že zní melodicky druhým, třebaže si ji na ní vyprosili. Čtyři mladíci, kteří sotva zazněl klavír, přišli z bufetu a u dveří zůstali stát, se za chvíli dva a dva zas klidně vytratili. Hudbu zřejmě sledovaly jen dvě osoby, totiž sama Mary Jane, která proháněla ruce po klávesnici nebo je v pauzách jako nějaká zaklínačka zdvíhala, a teta Kate, která stála vedle ní a obracela jí noty.

Zrakem, podrážděným leskem navoskované podlahy pod těžkým lustrem, zabloudil Gabriel na stěnu nad klavírem. Visel tam obraz balkónového výjevu z Romea a Julie a vedle něho obraz dvou zavražděných princů v Toweru, který teta Julie vyšila v dívčích letech červenou, modrou a hnědou vlnou. Nejspíš se takové věci učily ve škole, kam v mládí chodily, protože jeden rok i jemu matka ušila k narozeninám vestu z na­chového moaré s liščími knoflíčky. Matce kupodivu chybělo hudební nadání, třebaže jí teta Kate říkala Morkanů mudrc. Spolu s Julií si na své vážné a mateřské sestře dost zakládaly. Její fotografii měly postavenou před zavěšeným zrcadlem. Na kolenou držela rozevřenou knihu a něco v ní ukazovala Constantinovi, v matrózových šatech ležícímu před ní. To ona vybrala svým synům jména, potrpěla si na důstojnost rodinného života. Její zásluhou se stal Constantin vrchním pastorem v Balbrigamu a její zásluhou vystudoval Gabriel královskou univerzitu. Zachmuřil se, když si vzpomněl, jak urputně mu bránila v ženitbě. Její pohrdlivé věty ho dosud ve vzpomínce hnětly; o Grettě kdysi řekla, že je venkovská husička, a přitom to vůbec nebyla pravda. Právě Gretta ji ošetřovala za její dlouhé poslední nemoci doma v Monkstownu.

Věděl, že Mary Jane už skladbu dohrává, protože opakovala úvodní melodii, a to tak, že po každém taktu přejela prstem po klávesnici, a jak tak čekal na konec, rozmrzelost mu vyprchala ze srdce. Skladba končila tremolem v diskantu a závěrečnou hlubokou oktávou v basu. Mary Jane sklidila velký potlesk, načež si celá zardělá nervózně sbalila noty a prchla ze sálu. Nejzuřivěji tleskali čtyři mladíci u dveří: na začátku skladby odešli do bufetu, ale vrátili se, když klavír dozněl.

Dali dohromady hulána. Za partnerku dostal Gabriel slečnu Ivorsovou. Byla to nenucená, sdílná slečinka s vypouklýma hnědýma očima. Neměla velký výstřih a na velké broži vpředu na límečku měla irské heslo.

Když se seřadili, vyhrkla:

– O něčem si s vámi musím promluvit.

– Se mnou? řekl Gabriel.

Vážně přikývla hlavou.

– O čempak? usmál se Gabriel její upjatosti.

– Kdo je G. C.? pozdvihla k němu slečna Ivorsová oči.

Gabriel se zarděl, málem svraštil čelo, jako že nerozumí, a tu na něho spustila:

– Ach, vy neviňátko! Jak jsem zjistila, píšete do Daily Expressu. To se nestydíte?

– Za co se mám stydět? zamžikal a nuceně se usmál.

– Tak se za vás stydím já, vyhrkla slečna Ivorsová. Psát do takového plátku. Že jste Západní Brit, to jsem si nemyslila.

Gabriel zrozpačitěl. Že za patnáct šilinků každou středu píše do Daily Expressu literární sloupek, je pravda. Ale proto ještě se z něho nestal Západní Brit. Recenzní výtisky jsou mu vítanější než ubohoučký šek. Rád ohmatával vazby novinek a obracel stránky. Skoro den co den, když mu v koleji skončilo učení, chodíval po nábřežích k antikvářům, k Hickeymu na Bachelor’s Wald, k Webbovi nebo k Masseymu na Aston’s Quay nebo k O’Clohisseymu v postranní uličce. Nevěděl, jak se jí bránit.

Měl chuť povědět jí, že literatura je povznesena nad politiku. Ale znají se dlouhá léta, setkali se nejprve na univerzitě a potom v učitel­ském povolání: mluvit s ní nabubřele si netroufal. Pořád mžikal a nuce­ně se usmíval a chabě namítal, že v psaní knižních recenzí nic politického nevidí.

Při střídání partnerů byl stále zmatený a roztěkaný. Slečna Ivorsová ho rázně uchopila za ruku, srdečně ji stiskla a mile přátelským tónem mu řekla:

– Vždyť to bylo žertem. Pojďte střídat.

Když se zase octli pospolu, hovořila o univerzitě a Gabrielovi bylo hned líp. Od jednoho známého dostala jeho recenzi Browningových básní. Tak tu záhadu rozluštila: ale recenze se jí náramně líbí. Najednou řekla:

– Ach, pane Conroyi, neudělal byste si v létě výlet na Aranské ostrovy? Pobudeme tam celý měsíc. Na Atlantském oceáně to bude nádherné. Musíte jet s námi. Pojede pan Clancy a pan Kilkelly a Kathleen Kear­neyová. Kdyby jela Gretta taky, pěkně by si užila. Vždyť pochází z Con­nach­tu, ne?

– Jen její rodina, odsekl Gabriel.

– Ale vy pojedete, že? řekla slečna Ivorsová a horkou dlaní mu dychtivě tiskla rameno.

– Já mám už totiž domluveno, že pojedu –

– Kampak, zeptala se slečna Ivorsová.

– Rok co rok jezdím totiž s kamarády na kole a tak –

– A kam?

– Obyčejně jezdíme do Francie nebo Belgie, třeba i do Německa, řekl Gabriel rozpačitě.

– A proč jezdíte do Francie a Belgie, řekla slečna Ivorsová, a ne raději po své vlasti?

– Trochu proto, abych zůstal ve spojení s cizími jazyky, a trochu kvůli změně.

– Neměl byste raději zůstat ve spojení s vlastním jazykem – irštinou? zeptala se slečna Ivorsová.

– Když na to přijde, irština není můj jazyk.

Při tom křížovém výslechu se po nich jejich spolutanečníci otočili. Gabriel vrhal rozpačité pohledy vpravo vlevo a v té trpké zkoušce, která mu až do čela vháněla ruměnec, neztrácel rovnováhu.

– A neměl byste raději poznávat svou zemi, hovořila slečna Ivorsová, kterou pořádně neznáte, svůj lid a svou vlast?

– Po pravdě vám řeknu, odsekl Gabriel, má vlast se mi hnusí, hnusí!

– Proč? zeptala se slečna Ivorsová.

Gabriel neodpověděl, tím odseknutím se ještě víc rozpálil.

– A proč? opakovala slečna Ivorsová.

Společně měli projít mezi páry, a když jí pořád neodpovídal, slečna Ivorsová se rozhorlila.

– Bodejť, co odpovědět, nevíte.

Gabriel maskoval své rozčilení tím, že se s vervou roztancoval. Uhýbal jejím pohledům. Všiml si, jak je rozladěna. Když se však v dlouhém řetězu sešli, překvapilo ho, jak pevně mu tiskne ruku. Tak dlouho po něm tázavě mžourala, až se usmál. Než se pak řetěz zas roztočil, stoupla si na špičky a zašeptala mu do ucha:

– Západní Brite!

Po přetančení čtverylky odešel Gabriel až do kouta pokoje, kde seděla matka Freddyho Malinse. Byla to obtloustlá vetchá stařenka, celá šedivá. Stejně jako syn zadrhovala a trochu koktala. Dověděla se, že přijel Freddy a že je celkem v pořádku. Gabriel se jí zeptal, jaká byla plavba. Bydlela v Glasgowě u vdané dcery a jednou za rok přijela na návštěvu do Dublinu. Odpověděla vlídně, že měla krásnou plavbu a kapitán k ní byl velmi pozorný. Povídala taky o tom, jaký má dcera v Glasgowě pěkný dům a těch milých známých, co tam mají. Mlela v jednom kuse a Gabriel zaháněl z hlavy vzpomínku na nepříjemnost se slečnou Ivorsovou. Ta dívka či žena, ať je, co chce, plane ovšem nadšením, ale všeho s mírou. Takhle odpovídat jí snad neměl. Ale Západní Brit mu přesto před lidmi říkat neměla. Před lidmi ho zesměšňovala, vyslýchala a králičíma očima si ho měřila.

Všiml si, jak se k němu tančícími páry prodírá jeho žena. Když k nim došla, pošeptala mu:

– Gabrieli, teta Kate by ráda, abys jako jindy rozdranžíroval husu. Šunku nakrájí slečna Dalyová a já připravím pudink.

– Dobře, řekl Gabriel.

– Po valčíku usadí nejprve mládež a tak budeme mít stůl pro sebe.

– Zatančila sis? zeptal se Gabriel.

– Jistěže. Copak jsi mě neviděl? To jste se s Molly Ivorsovou pohádali?

– Nepohádali. Pročpak? Ona něco říkala?

– Tak nějak. Přemlouvám pana D’Arcyho, aby zazpíval. Jak se mi zdá, moc si o sobě myslí.

– Nepohádali, utrhl se Gabriel, jen po mně chtěla, abych jel na výlet do západního Irska, a já že nepojedu.

Samým vzrušením jeho žena zatleskala a poskočila:

– Pojeďme, Gabrieli, křikla. Ráda bych viděla Galway.

– Jestli chceš, tak jeď, řekl chladně Gabriel.

Chvilku se na něho zahleděla, potom se ohlédla po paní Malinsové a řekla:

– Pěkný manžel, paní Malinsová.

Přes celý pokoj se proplétala zpátky a paní Malinsová se tím nedala vyrušit a dál vykládala Gabrielovi, jak je ve Skotsku krásně a jaká je tam krásná krajina. Každý rok prý je zeť vozí k jezerům a oni chodí na ryby. Zeť prý je skvělý rybář. Jednou chytil rybu, krásnou velikánskou rybu, a hoteliér jim ji uvařil k večeři.

Gabriel skoro neslyšel, co mu povídá. Jak se blížila večeře, zamýšlel se nad svým proslovem i nad citátem. Když uviděl, jak jde přes pokoj za svou matkou Freddy Malins, uvolnil mu židli a couvl do okenního výklenku. Pokoj se už vyprázdnil a ze zadního pokoje k nim doléhal řinkot talířů a nožů. Zbylí v saloně se už utancovali a teď se klidně v hloučcích bavili. Horkými rozechvělými prsty zaťukal Gabriel na chladnou okenní tabulku. Venku je asi zima! Pěkné by bylo procházet se sám, nejdříve podél řeky a potom parkem! Sníh bude ležet na haluzích a nahoře na Wellingtonově pomníku utvoří třpytivou čepičku. Oč příjemněji je asi tam než u večeře!

Prohlédl si hesla svého proslovu: irská pohostinnost, smutné vzpomínky, tři grácie, Paříž, citát z Browninga. Opakoval si větu ze své recenze: Člověk má pocit, že poslouchá hudbu ztrýzněnou myšlením. Slečna Ivorsová mu recenzi pochválila. Myslí to upřímně? Má za svým agitátorstvím taky nějaký vlastní život? Až do tohoto večera se nepoškorpili. Znervózněl z představy, že bude taky u večeře a svým kriticky uštěpačným pohledem k němu bude vzhlížet. Ani ho nepolituje, až mu bude řeč váznout. Něco ho napadlo a vrátilo mu odvahu. S narážkou na tetu Kate a tetu Julii řekne: Dámy a pánové, naše dožívající generace měla své chyby, ale tak si myslím, že jí nechyběla jistá dávka pohostinnosti, dobromyslnosti, lidskosti, která nynější dorůstající přemoudřelé a převzdělané generaci chybí. Dobré, na slečnu Ivorsovou jak ušito. Že jsou tety nevzdělané báby, co na tom.

Z pokoje k němu dolehl tlumený hovor. Ode dveří přicházel pan Browne, dvorně provázel tetu Julii, která se o něho s úsměvem, s hlavou svěšenou opírala. Až ke klavíru ji provázela přerývaná salva potlesku. Když pak Mary Jane usedla na stoličku a teta Julie už bez úsměvu se pootočila, aby jí hlas do pokoje správně zněl, potlesk utuchal. Byla to Juliina dávná Píseň svatební. Silnými a čistými tóny svého hlasu směle zdolávala flažolety, krášlící melodii, a třebaže zpívala velmi rychle, nevynechala žádnou kudrlinku. Sledovat hlas a přitom se na zpěvačku nedívat znamenalo vnímat a sdílet vzrušení z prudkého a bezpečného letu. Na konci písně Gabriel spolu s ostatními silně zatleskal a silný potlesk k nim dolehl i od stolu večeřících, které nebylo vidět. Zněl tak upřímně, že teta celá zrůžověla, jak se nahýbala nad stojánek a ukládala tam starý, v kůži vázaný zpěvník se svými iniciálami na desce. Freddy Malins, který aby lépe slyšel, nakláněl při produkci hlavu na stranu, tleskal dál, když už všichni dotleskali, a horlivě vyprávěl něco matce. Ta vážně a zvolna kývala hlavou, že s ním souhlasí. Když už nemohl dál tleskat, prudce vstal a přes celý pokoj se rozběhl k tetě Julii, popadl ji za ruku a oběma rukama stiskl a tak dlouho držel, až mu došla řeč nebo ho přemohlo koktání.

– Právě jsem matce povídal, řekl, že jsem vás tak pěkně zpívat nikdy neslyšel, nikdy. Nikdy váš hlas nezněl tak pěkně jako dnes večer. No tak. Copak mi nevěříte? Je to pravda. Čestné slovo, že je to pravda. Nikdy vám hlas nezněl tak svěže a tak… tak čistě a svěže, nikdy.

Teta Julie se jen usmála, že si takové lichotky nezaslouží, a ruku mu vyškubla. Pan Browne k ní vztáhl rozevřenou dlaň, a jako když principál předvádí obecenstvu zázračné stvoření, řekl:

– Slečna Julie Morkanová, můj nejnovější objev.

Upřímně se tomu smál a tu na něho Freddy Malins spustil:

– Ten tvůj objev stojí za to. Co sem chodím, řeknu ti, tak dobře jsem ji ještě zpívat neslyšel. Je to pravda pravdoucí.

– Já taky ne, řekl pan Browne. Hlas se jí, myslím, hodně zlepšil.

Teta Julie pokrčila rameny a se skromnou hrdostí řekla:

– Zrovna špatný hlas jsem před třiceti lety neměla.

– Co jsem se Julii naříkala, horlila teta Kate, že se v tom chóru zahazuje. Ale ona na mě nic nedala.

Rozhlédla se, jako by se před svým nezdárným dítětem dovolávala jejich rozšafnosti. Teta Julie jen civěla a na obličeji jí pohrával mdlý úsměv vzpomínky.

– Ano, od nikoho si nedala říci, na nikoho nic nedala, ve dne v noci v tom chóru dřela. V šest hodin ráno na roráty! A co za to všechno měla?

– Copak to nebylo, teto Kate, ke cti Boží? s úsměvem se na klavírní stoličce otočila Mary Jane.

Teta Kate se do neteře zlostně pustila:

– Co je Boží čest, Mary Jane, to vím, ale papeži ke cti nijak neslouží, že vyhazuje z chóru ženy, které se tam celý život dřely, a nahrazuje je usmrkánky. Když to činí papež, snad je to církvi ku prospěchu. Ale není to, Mary Jane, spravedlivé, ani správné.

Celá se rozhorlila a byla by sestru hájila ještě déle, protože ji to hnětlo, ale když Mary Jane uviděla, jak se tanečníci vracejí, smířlivě zakročila:

– Vždyť, teto Kate, pohoršujete pana Browna, který je jiného vyznání.

Teta Kate se ohlédla po panu Brownovi, ten se narážce, jakého je náboženství, ušklíbl, a honem řekla:

– Že jedná papež správně, to mu neupírám. Jsem jen hloupá stařena, na něco takového si netroufám. Ale snad je tady na světě ještě nějaká slušnost a vděčnost. Být Julií, pověděla bych to páteru Healeymu přímo po lopatě.

– Ostatně už máme, teto Kate, všichni hlad, řekla Mary Jane, a když máme hlad, vždycky se hádáme.

– A taky se hádáme, když máme žízeň, podotkl pan Browne.

– Raděj teď pojďme k večeři, řekla Mary Jane, potom si to dopovězme. Na odpočívadle před salonem zastihl Gabriel svou ženu a Mary Jane, jak slečnu Ivorsovou přemlouvají, aby zůstala na večeři. Slečna Ivorsová měla na hlavě klobouk a zapínala si plášť, že už půjde. Hlad vůbec nemá a moc dlouho se tu už zdržela.

– Jenom deset minut, Molly, řekla paní Conroyová. To už nestojí za řeč.

– Vytancovala ses, a teď si něco slupneš.

– Opravdu nemohu, řekla slečna Ivorsová.

– Tak se mi zdá, že se ti u nás vůbec nelíbilo, řekla zklamaně Mary Jane.

– Ba ne, až moc, řekla slečna Ivorsová, ale nechte mě už běžet.

– Ale jak se dostaneš domů? zeptala se paní Conroyová.

– Vždyť je to po nábřeží pár kroků.

Gabriel zaváhal a pak řekl:

– Když dovolíte, slečno Ivorsová, jestli opravdu musíte odejít, doprovodím vás domů.

Slečna Ivorsová se jim však vytrhla.

– Ani nápad, křikla. Jděte proboha k večeři a o mě se nestarejte. Však já si poradím sama.

– Vy jste ale, Molly, legrační, řekla upřímně paní Conroyová.

– Bennacht Libh[3], zasmála se slečna Ivorsová a rozběhla se po schodech. Mary Jane se za ní s rozmrzelými rozpaky dívala a paní Conroyová se nahýbala přes zábradlí u schodů a poslouchala, kdy za ní zapadnou dveře. Gabriel si říkal, jestli nemá její náhlý odchod na svědomí. Rozmrzelá nevypadala: odešla se smíchem. Tupě civěl na schody.

Vtom se z jídelny přibatolila teta Kate, div nelomila rukama.

– Kde je Gabriel? hořekovala. Pro pána krále, kde je Gabriel? Kdekdo už čeká, opona jde nahoru, a kdo má rozdranžírovat husu, tam není.

– Už jsem tady, teto Kate! ozval se náhle ožilý Gabriel, když bude třeba, rozdranžíruju třeba celé husí hejno.

Na jednom konci stolu ležela tučná hnědá husa a na druhém konci na voskovaném papíře, posypaném snítkami petrželky, ležela veliká šunka, stažená z vrchní kůže, posypaná strouhankou, v hezké papírové manžetě kolem kosti, vroubená kousky kořeněného hovězího. Mezi těmito soupeřícími konci se táhly v rovnoběžných řadách příkrmy: dva menší dómy červeného a žlutého rosolu; mělká mísa plná krychliček želé a červeného džemu, velká zelená mísa ve tvaru listu se stopkou jako držadlo, na které byly hromádky červených hrozinek a loupaných mandlí, a na stejné míse ležela důkladná krychle smyrenských fíků, mísa vaječné huspeniny posypaná muškátovým oříškem, menší miska s čokoládou a bonbony, zabalenými do zlatého a stříbrného staniolu, a skleněná váza se stvoly celeru. Ovocnou mísu s pyramidou pomerančů a kalifornských jablek upro­střed střežily dvě bachraté staromódní broušené karafy, jedna s portským a druhá s tmavým sherry. V mohutné žluté míse na zavřeném klavíru na ně číhal pudink a za ním se podle svých stejnokrojů šikovaly tři řady ležáků a světlého piva a minerálek, první dvě řady černé s hnědými a červenými vinětami, třetí nejmenší řada bílá se šikmou zelenou šerpou.

Gabriel usedl směle v čele stolu, prohlédl si dranžírovací nůž, jestli je dost ostrý, a pevně ho zařízl do husy. Byl už zas ve své kůži, v dran­žírování se vyznal a ze všeho nejraději sedal v čele bohatě prostřeného stolu.

– Co vám mám dát, slečno Furlongová, zeptal se, křídlo nebo prsíčka?

– Malý kousek prsíček.

– A co vám, slečno Higginsová?

– Mně je to jedno, pane Conroyi.

Gabriel a slečna Dalyová podávali dokola talíře s husou a talíře se šunkou a kořeněným hovězím a Lily zatím chodila od hosta k hostu s mis­kou horkých moučných brambor, zabalenou do bílého ubrousku. S tím nápadem přišla Mary Jane a ona si taky vymyslila k huse jablečnou omáčku. Ale teta Kate rovnou řekla, že odjakživa měla ráda pečenou husu samotnou bez omáčky, nad to není. Mary Jane obsluhovala své žačky a vybírala jim nejlepší porce a teta Kate a teta Julie otvíraly a od klavíru pánům nosily láhve ležáku a piva a dámám zase láhve minerálky. Panoval samý zmatek a smích a hluk, hluk objednávek a při­objednávek, nožů a vidliček a zátek a uzávěrů. Po prvním obsloužení dranžíroval už Gabriel hostům druhé porce, ale sám si nebral. Kdekdo mu to hlučně vytýkal a on ustoupil a pořádně si zavdal ležáku, dranžírováním se totiž uhřál. Mary Jane si klidně sedla k večeři, teta Kate a teta Julie se pořád šotolily kolem stolu, šlapaly si na paty, jedna druhé se pletla do cesty a zbůhdarma se sekýrovaly. Pan Browne je snažně žá­dal, ať si sednou a povečeří, a snažně je žádal taky Gabriel, ale ony že mají dost času, až nakonec vstal Freddy Malins, popadl tetu Kate a za řehotu všech jí plácl na židli.

Když se na všechny náležitě dostalo, řekl s úsměvem Gabriel:

– Jestli chce někdo ještě, jak se po sprostu říká, nášup, ať si řekne.

Sborem ho ponoukali, ať se dá sám do večeře, a Lily mu přinesla tři brambory, které pro něho schovala.

– Tak dobrá, řekl vlídně Gabriel a při tom si zas vyzunkl doušek, a teď na mě, dámy a pánové, chvíli zapomeňte.

Usedl k večeři a nemísil se do hovoru, který stejně Lily přehlušovala sklízením ze stolu. Mluvilo se o operní společnosti, vystupující v Královském divadle. Tenor, pan Bartell D’Arcy, snědý mladík s elegantním knírem, do nebe velebil první altistku společnosti, slečna Furlongová však tvrdila, že má poněkud hrubý přednes. Freddy Malins řekl, že v druhé části pantomimy v divadle Gaiety zpívá černošský náčelník a že tak krásný tenor jakživ neslyšel.

– Vy jste ho slyšel? zeptal se Freddy Bartella D’Arcyho přes stůl.

– Ne, utrousil pan Bartell D’Arcy.

– Rád bych totiž slyšel, vysvětloval Freddy Malins, co o něm soudíte. Podle mě má skvělý hlas.

– Freddy vždycky kápne na to pravé, řekl kamarádsky na celý stůl pan Browne.

– Pročpak by nemohl mít pěkný hlas? zeptal se ostře Freddy Malins. Snad proto, že je černoch?

Nikdo mu na to neodpověděl a Mary Jane zavedla řeč zpátky na normální operu. Jedna žačka jí dala lístek na Mignon. Toť se ví, bylo to hezké. Ale ona si při ní vzpomněla na nešťastnou Georginu Burnsovou. Pan Browne zašel ve vzpomínkách ještě dále, až k starým italským společnostem, které kdysi do Dublinu přijížděly – na Tietjensovou, Ilmu de Murzkaovou, Campaniniovou, slavného Trebelliho, Giugliniho, Ravelliho, Arambura. Byly to časy, kdy bylo v Dublině slyšet pořádný zpěv. Vyprávěl, že poslední galerie starého Královského divadla bývala každý večer nabitá, že jednou večer jistý italský tenor na přídavek pětkrát po sobě zazpíval Nechť jako voják padnu a pokaždé to vytáhl na vysoké C, a jak hoši z galerie ze samého nadšení nějaké primadoně vypřáhli od kočáru koně a sami ji ulicemi vezli do hotelu. Pročpak se už nehrají slavné staré opery, Dinorah, Lucrezia Borgia? Protože na ně nejsou hlasy, to je ono.

– Inu, řekl pan Bartell D’Arcy, podle mě je dnes dobrých zpěváků tolik jako tehdy.

– A kde jsou? ozval se vzdorně pan Browne.

– V Londýně, v Paříži, v Miláně, rozohnil se pan Bartell D’Arcy. Například Caruso je, myslím, tak dobrý jako ti, co jste jmenoval, ne-li lepší.

– Možná, řekl pan Browne. Ale moc pochybuju, to vám povídám.

– Co bych za to dala, kdybych uslyšela zpívat Carusa, řekla Mary Jane.

– Já jsem uznávala, řekla teta Kate, jak zrovna obírala kost, jen jediného tenora. Totiž tenora, který se mi líbil. Jenže nikdo z vás o něm ani ne­slyšel.

– A kdo to byl? zeptal se zdvořile pan Bartell D’Arcy.

– Jmenoval se Parkinson, řekla teta Kate. Slyšela jsem ho, když byl na vrcholu, tak čistým hlasem snad nebylo žádné lidské hrdlo obdařeno.

– Divná věc, řekl pan Bartell D’Arcy. Jakživ jsem o něm neslyšel.

– Ano, ano, slečna Morkanová má pravdu, řekl pan Browne. Pokud si vzpomínám, o starém Parkinsonovi jsem slyšel, ale už moc dávno.

– Krásný, čistý sladký lahodný anglický tenor, nadšeně řekla teta Kate.

Když Gabriel dojedl, přinesli na stůl ohromný pudink. Znovu zařinčely vidličky a lžičky. Gabrielova žena jim nabírala lžící pudink a posílala talíře kolem stolu. Cestou je Mary Jane zadržela a přidala na ně malinový nebo pomerančový rosol nebo krém a džem. Pudink vyrobila teta Julie a všichni ji za něj zahrnuli chválou. Jí samé se nezdál dost braunový.

– Doufám, slečno Morkanová, řekl pan Browne, že já jsem pro vás braunový dost.

Všichni pánové až na Gabriela pojedli pudinku, aby tetu Julii neurazili. Protože Gabriel sladkosti nejedl, zbyl pro něho jen celer. Freddy Malins si taky vzal stonek a přikusoval ho k pudinku. Slyšel někde, že působí blahodárně na krev, a on chodil zrovna k lékaři. Paní Malinsová, která po celou večeři nepromluvila, řekla, že její syn pojede za nějaký týden na Mount Melleray. Celý stůl se pak rozhovořil o Mount Melleray, jaký je tam svěží vzduch, jací jsou tamější mniši pohostinní a od hostů prý ani krejcar nevezmou.

– To tedy znamená, zeptal se nedůvěřivě pan Browne, že člověk může přijít a jako v hotelu se ubytovat a týt z darů země a zas odejít a krejcar nezaplatit?

– Při odchodu lidé obyčejně něco klášteru darují, řekla Mary Jane.

– Škoda, že to v naší církvi nemáme taky tak zařízeno, řekl pan Browne otevřeně.

Žasne prý nad tím, že mniši vůbec nemluví, o druhé ráno vstávají a spí v rakvích. Nač prý to dělají.

– Řehole jim to ukládá, řekla rázně teta Kate.

– Ale proč? zeptal se pan Browne.

Teta Kate opakovala, že jim to zkrátka ukládá řehole. Pan Browne pořád jako by nechápal. Freddy Malins mu všemožně vysvětloval, že tím mniši pykají za to, co spáchali hříšníci venku po světě. Vysvětlení mu jasné nebylo, pan Browne se totiž ušklíbl a řekl:

– Moc se mi ta myšlenka líbí, ale neměli by místo rakve mít raději pérovou postel?

– Rakev, řekla Mary Jane, jim má připomínat poslední hodinku.

Téma nějak zpochmurnělo a tak je utopili v mlčení, do něhož paní Malinsová své sousedce tlumeně šeptla:

– Oni jsou moc hodní, ti mniši, moc zbožní.

Potom přišly na stůl rozinky a fíky a jablka a pomeranče a bonbony a cukroví a teta Julie vybídla hosty, aby se napili portského nebo sherry. Zprvu nechtěl pan Bartell D’Arcy ani to ani ono, ale jeden soused ho rýpl a něco mu pošeptal a on hned svolil, aby mu nalili. Když nalívali posledním, hovor umlkal. Rozhostilo se ticho, rušené jen crkotem vína a šou­páním židlí. Trojice slečen Morkanových civěla na ubrus. Někdo si pár­krát odkašlal a kdosi zlehka zaklepal na stůl, ať je ticho, ticho nastalo a Gab­riel si odšoupl židli a vstal.

Rázem klepání povzbudivě zesílilo a hned zas utichlo. Rozechvělými prsty se Gabriel opřel o ubrus a rozpačitě se na shromáždění usmál. Přelétl řadu zdvižených tváří a zahleděl se na lustr. Klavír hrál nějaký valčík a Gabriel slyšel, jak sukně šustí o dveře salonu. Venku na nábřeží stojí možná lidé ve sněhu, hledí na ozářená okna a poslouchají valčíkovou hudbu. Opodál se táhne park s posněženými stromy, Wellingtonův pomník má třpytnou sněhovou čapku svítící přes bílé pole Fifteen Acres.

Spustil:

– Dámy a pánové.

Jako v minulých letech i dnes večer mi připadl úkol sice lichotivý, leč přesahující mé skrovné řečnické vlohy.

– Kdepak, kdepak! řekl pan Browne.

– Ať už tak či onak, žádám vás dnes večer, abyste namísto činu vzali zavděk dobrou vůlí a chvíli mi věnovali pozornost, až se své pocity vynasnažím vyjádřit slovy.

Dámy a pánové. Neshromáždili jsme se dnes poprvé pod tímto pohostinným krovem, u této pohostinné tabule. Nejsme dnes poprvé příjemci – nebo spíše oběťmi – pohostinnosti jistých hodných paní.

Zakroužil paží ve vzduchu a odmlčel se. Každý se rozesmál nebo se usmíval na tetu Kate, tetu Julii a Mary Jane, a ty se radostí začervenaly. Troufaleji pak Gabriel hovořil dále:

– S každým novým rokem vždy silněji pociťuji, že žádnou tradici by naše vlast neměla tak žárlivě opatrovat a střežit jako pohostinnost. Pokud má zkušenost sahá, je to v novějších národech (a dost jsem se po cizině nacestoval) tradice jedinečná. Někdo snad řekne, že je to u nás spíše slabost a ne něco, čím bychom se měli pyšnit. Budiž, ale je to podle mne slabost knížecí, která se, jak doufám, bude u nás ještě dlouho pěstovat. Jedno vím aspoň jistě. Pokud bude tento krov zmíněné hodné dámy střežit – a kéž je střeží ještě mnohá léta –, tradice vřelé zdvořilé irské pohostinnosti, kterou nám předkové postoupili a kterou my zas postoupíme potomkům, nepomine.

Kolem stolu proběhl tlumený souhlas. Gabrielovi blesklo hlavou, že tam slečna Ivorsová není a že nezdvořile odešla; sebedůvěřivě řekl:

– Dámy a pánové. Vyrůstá u nás nová generace, která se řídí novými myšlenkami a novými zásadami. Bere tyto myšlenky vážně a nadšeně, a její nadšení, třeba někdy podle mě scestné, je v jádře upřímné. Žijeme však ve věku skeptickém a – smím-li tak říci – upřemýšleném: mám někdy strach, že této nové vzdělané nebo spíš převzdělané generaci budou chybět dávné rysy lidskosti, pohostinnosti a vlídného humoru. Jak jsem tak dnes večer poslouchal jména těch velkých pěvců minulosti, napadlo mě, přiznávám, že žijeme v době ne tak velkolepé. Bez přehánění lze ony doby nazvat velkolepými: a jestli minuly navždy, doufejme, že na takových shromážděních jako toto budeme o nich pořád mluvit s pýchou a láskou, pořád v srdci chovat velikány, jejichž slávě nedá svět zahynout.

– Bravo, bravo! zvolal pan Browne.

– Jenže, pokračoval Gabriel a změkčil hlas, na takovýchto shromážděních nás vždycky napadají smutnější myšlenky, myšlenky na minulost, na mladost, na změny, na nepřítomné tváře, které nám tady dnes večer chybějí. Naše životní dráha je takovými vzpomínkami celá poseta; kdybychom se do nich pořád nořili, netroufali bychom si dál směle pracovat mezi živoucími. Máme živoucí povinnosti a živoucí lásky, které se domáhají našeho bedlivého úsilí.

Nebudu se už tedy zabývat minulostí. Nespustím dnes večer chmurné skuhrání. Na chvilku jsme se sešli opodál všedního ruchu a shonu. Jako přátelé jsme se v družném duchu sešli, tak trochu jako kolegové v pra­vém duchu camaraderie, a jako hosté – jak bych to řekl? – tří Grácií dublinského světa.

U stolu nad touto narážkou propukl potlesk a smích. Jenom teta Julie se sousedek marně doptávala, co to Gabriel říkal.

– Říká nám, teto Julie, tři Grácie, řekla Mary Jane.

Teta Julie jí neporozuměla, ale s úsměvem vzhlédla ke Gabrielovi. Ten mluvil dál pořád stejným tónem:

– Dámy a pánové.

Nepokusím se dnes večer hrát úlohu, jakou kdysi sehrál Paris. Nepokusím se mezi nimi volit. Byl by to úkol troufalý, na který mé chabé síly nestačí. Když si je jednu po druhé prohlížím, třeba hned naši hlavní hostitelku, která je svým srdcem, svým dobrým srdcem u všech, kdo ji znají, příslovečná, nebo její sestru, jakoby obdařenou věčným mládím, jejíž zpěv byl pro nás dnes večer překvapením i zjevením, a v neposlední řadě naši nejmladší hostitelku, nadanou, veselou, pilnou a vzornou neteř, přiznávám se, dámy a pánové, že nevím, které mám dát přednost.

Gabriel zavadil pohledem o tety a všiml si Juliiny úsměvné rozjařenosti, uslzenosti tety Kate a hleděl honem skončit. Dvorně pozvedl číši portského, a když pak ostatní netrpělivě sáhli po číši portského, silným hlasem řekl:

– Všem třem jim připijme společně. Na jejich zdraví, pohodu, dlouhý život, štěstí a blahobyt, nechť se ještě dlouho těší hrdému a těžce vydobytému věhlasu ve svém povolání a věhlasu úcty a lásky, trvajícímu v našich srdcích.

S číší v ruce hosté vstali a obráceni ke třem sedícím dámám, dirigováni panem Brownem jedním hlasem zazpívali:

To jsou veselí braši,
to jsou veselí braši,
to jsou veselí braši,
to přec každý ví.

Teta Kate vydatně popotahovala i teta Julie byla zřejmě dojata. Freddy Malins dával takt dezertní vidličkou a zpěváci stojící proti sobě jako při nějaké melodické poradě důrazně zpívali:

Ale nepoví.
Ale nepoví.

Pak se obrátili ke svým hostitelkám a zazpívali:

To jsou veselí braši,
to jsou veselí braši,
to jsou veselí braši,
to přec každý ví.

Do potlesku, který se pak ozval, se za dveřmi jídelny přidali další hosté a každou chvíli tleskali další a Freddy Malins je dirigoval zdviženou vidličkou.

* * *

Do předsíně, kde stáli, zavál tak štiplavý zimní vzduch, že teta Kate řekla:

– Ať někdo zavře dveře. Paní Malinsová si užene smrt.

– Teto Kate, on je tam venku Browne, řekla Mary Jane.

– Browne musí být všude, ztlumila teta Kate hlas. Tomu, jak to řekla, se Mary Jane zasmála.

– Je moc účinlivý, řekla pichlavě.

– Je ho tu plno, řekla teta Kate stejným tónem, celé Vánoce.

Zasmála se teď už dobrosrdečně a rychle dodala:

– Ale řekni mu, Mary Jane, ať jde dovnitř a zavře za sebou dveře. Božínku, snad mě neslyšel!

Vtom se rozlétly dveře a dovnitř vešel pan Browne rozesmátý na celé kolo. Na sobě měl dlouhý zelený zimník s manžetami a límcem z umě­lého astrachánu a na hlavě oválnou beranici. Prstem ukázal na zasněžené nábřeží, odkud zaléhalo pronikavé pískání.

– Freddy přižene všechny dublinské drožky, řekl.

Ze spíže za kanceláří k němu přicházel Gabriel, vpravoval se do zimníku, rozhlížel se po předsíni a ptal se:

– Gretta tu ještě není?

– Ona se, Gabrieli, obléká, řekla teta Kate.

– Kdo to tam hraje? zeptal se Gabriel.

– Nikdo, všichni odešli.

– Ba ne, teto Kate, řekla Mary Jane, Bartell D’Arcy a slečna O’Callagha­nová ještě neodešli.

– Někdo brnká na klavír, řekl Gabriel.

Mary Jane zavadila o Gabriela a pana Browna pohledem, otřásla se a řekla:

– Když se na vás dva takhle zachumlané dívám, hned je mi zima. Jet domů v tuhle hodinu by se mi tedy vůbec nechtělo.

– Tuto chvíli, řekl pan Browne, bych nejraději na venkově rázoval pěšky nebo ujížděl v bryčce tažené křepkým klusákem.

– Doma jsme mívali pěkný kočár, smutně řekla teta Julie.

– Nezapomenutelný Johnny, zasmála se Mary Jane.

Teta Kate a Gabriel se taky zasmáli.

– A co bylo na Johnnym tak báječného, zeptal se pan Browne.

– Nebožtík Patrick Morkan, náš dědeček totiž, vysvětloval Gabriel, v pozdním věku zvaný jen starý pán, vařil klih.

– Ale, Gabrieli, zasmála se teta Kate, vždyť měl škrobárnu.

– Ať už dělal klih nebo škrob, starý pán měl koně jménem Johnny. A Johnny pracoval v dědečkově mlýně, chodil pořád dokola, dokola a tak mlýn poháněl. No dobrá, ale teď přijde v Johnnyho příběhu ta tragédie. Jednoho krásného dne si starý pán usmyslil, že si pansky vyjede do parku na vojenskou přehlídku.

– Pánbůh mu odpusť, politovala ho teta Kate.

– Amen, řekl Gabriel. Tak starý pán, jak jsem řekl, Johnnyho okšíroval, nasadil si svůj nejlepší cylindr, oblékl si nejlepší škrobený límec a v celé nádheře vyjel ze svého rodinného sídla, tuším někde u Black Lane.

Všichni, dokonce i paní Malinsová, se Gabrielovu líčení zasmáli a teta Kate řekla:

– Gabrieli, vždyť on v Black Lane vůbec nebydlil. Měl tam jen mlýn.

– A tak, hovořil dál Gabriel, vyjel s Johnnym ze sídla svých předků. Šlo to pěkně, až spatřili sochu krále Vilíka. Johnny se buď do koně, na němž král Vilík sedí, zamiloval, nebo si pomyslil, že je zpátky ve mlýně, tolik je jisté, že začal chodit dokola kolem sochy.

V galoších obešel Gabriel kolem předsíně, až se všichni rozesmáli.

– Chodil pořád dokola, řekl Gabriel, a starý pán, a byl to pán, který si potrpěl na pompu, se rozlítil. No tak, panáčku! Co si to, panáčku, myslíš? Johnny! Johnny! Pěkně se mi chováš! Já toho koně nechápu!

Do řehotu, který se po Gabrielově líčení příběhu strhl, vpadlo ryčné zabušení na dveře předsíně. Mary Jane se rozběhla otevřít a vpustila dovnitř Freddy Malinse, s kloboukem posunutým do týla a s rameny schoulenými zimou; po té námaze funěl, až se z něho kouřilo.

– Sehnal jsem jedinou drožku, řekl.

– Však my na nábřeží ještě nějakou seženeme, řekl Gabriel.

– Ano, řekla teta Kate. Ale nenechávejte stát paní Malinsovou v průvanu.

Spolu s panem Brownem pomohl syn paní Malinsové z domovních schodů a po delším manévrování ji vysadili do drožky. Za ní se tam vmáčkl Freddy Malins a dlouho ji tam usazoval, přičemž mu pan Browne radil. Nakonec se pohodlně uvelebila a Freddy Malins pozval pana Brow­na do drožky. Mluvili jeden přes druhého, až se nakonec pan Brow­ne přece do drožky dostal. Drožkář si přikryl kolena dekou a nahnul se, aby mu řekli, kam má jet. Zmatek rostl, Freddy Malins a pan Browne, hlavy vystrčené z okýnka, posílali drožkáře každý jinam. Šlo o to, kde na cestě vysadit pana Browna. A teta Kate, teta Julie a Mary Jane od domovního prahu přispívaly k tomu dohadování svými návrhy a protinávrhy za bujného smíchu. Freddy Malins pro smích nebyl s to promluvit. Co chvíli vystrčil z okénka hlavu, nemálo tím ohrožuje cylindr, a zas ji vtáhl do­vnitř a hlásil matce, jak spor pokračuje, až nakonec pan Browne za vše­obecného řehotu na rozpačitého drožkáře křikl:

– Víte, kde je Trojická kolej?

– Ano, prosím, řekl drožkář.

– Zajeďte tedy před bránu Trojické koleje, řekl pan Browne, a my vám potom řekneme, kam dál. Rozumíte?

– Prosím, řekl drožkář.

– Jeďte rovnou k Trojické koleji.

– K službám, prosím, řekl drožkář.

Švihl koně do běhu a za sborového smíchu a loučení drožka po nábřeží odkodrcala.

Gabriel nešel s ostatními ke dveřím. Zůstal stát v ztemnělé předsíni a civěl na schody. Nahoře u prvního poschodí stála tam ve stínu nějaká žena. Do tváře jí neviděl, viděl však terakotové a lososově růžové vzorce na její sukni, v šeru byly černé a bílé. Byla to jeho žena. Opřena o zábradlí něco poslouchala. Gabriela překvapilo, jak nehybně stojí, a taky napínal sluch a poslouchal. Zaslechl však jen hlučný smích a spor od domovních schůdků, pár akordů na klavír a pár not mužského zpěvu.

Tiše stál v šeru předsíně a vybavoval si, jakou melodii ten hlas zpívá, a civěl na svou ženu. Ve svém postoji měla půvab i tajemství, jako by něco symbolizovala. Přemýšlel, co žena stojící na schodech a poslouchající vzdálenou hudbu vlastně symbolizuje. Být malířem, v tom postoji by ji namaloval. Klobouk z modré plsti by dal v šeru vyniknout jejím bronzovým vlasům a tmavé vzorce na sukni by se odrážely od bílých. Být malířem, nazval by obraz Daleká hudba.

Zapadly domovní dveře; předsíní přicházely celé rozesmáté teta Kate, teta Julie a Mary Jane.

– Není ten Freddy strašný? řekla Mary Jane. Je opravdu strašný.

Gabriel nic neříkal, prstem ukázal na schody, že tam stojí jeho žena. Co zapadly domovní dveře, hlas a klavír bylo slyšet lépe. Podle všeho byla píseň složena v staroirské tónině a zpěvák si nebyl slovy ani hlasem jist. Hlas teskný vzdáleností i zpěvákovou ochraptělostí slabě osvětloval melodickou kadenci slovy vyjadřujícími žal:

Ach, déšť mi skrápí husté kadeře,
jsem celá promoklá,
mé robě chladne.

– Vida, ozvala se Mary Jane, to zpívá Bartell D’Arcy, a celý večer nechtěl zazpívat. Já ho ještě přemluvím, aby nám něco zazpíval, než odejde.

– Ano, Mary Jane, jen ho přemluv, řekla teta Kate.

Mary Jane všechny předběhla a utíkala ke schodům, ale než k nim doběhla, zpěv přestal a někdo klavír rázně zaklapl.

– Škoda! vzdychla. Jde dolů, Gretto?

Gabriel zaslechl svou ženu, jak přisvědčuje, a viděl ji přicházet. Pár kroků za ní šel pan Bartell D’Arcy a slečna O’Callaghanová.

– Ach, pane D’Arcy, není to od vás hezké, ozvala se Mary Jane, že přestanete, zrovna když jsme vás celí unesení poslouchali.

– Celý večer jsem do něho mluvila, řekla slečna O’Callaghanová, mluvila do něho taky paní Conroyová, a on že prý je nastydlý a zpívat ne­může.

– Ach, pane D’Arcy, že můžete tak prášit, řekla teta Kate.

– Copak neslyšíte, že krákorám jak vrána? Hrubě ji odbyl pan D’Arcy.

Odběhl do spíže a oblékl si plášť. Ostatní zaraženi jeho neomaleností nezmohli se už ani na slovo. Teta Kate se zamračila a ostatním naznačila, aby už o tom nemluvili. Pan D’Arcy tam stál, důkladně si obaloval krk a mračil se.

– To tím počasím, řekla po chvíli teta Julie.

– Ano, kdekdo je nastydlý, vpadla pohotově teta Kate, kdekdo.

– Takhle prý u nás už třicet let nesněžilo, řekla Mary Jane, a v dnešních novinách stojí, že sněží po celém Irsku.

– Mně se sníh líbí, řekla smutně teta Julie.

– Mně taky, řekla slečna O’Callaghanová. Podle mne Vánoce nejsou vlastně žádné Vánoce, když nemáme na zemi sníh.

– Jenže chudák pan D’Arcy nemá sníh rád, usmála se teta Kate.

Ze spíže přišel pan D’Arcy celý zachumlaný a pozapínaný a kajícně jim vyprávěl, jak se nastydl. Kdekdo ho litoval a radil mu, ať je v tom nočním vzduchu na krk opatrný. Gabriel pozoroval, že se jeho žena s nikým nepouští do řeči. Stála přímo pod zaprášeným okénkem nad dveřmi a plynový hořák jí ozařoval sytě bronzové vlasy; vzpomněl si, jak si je před několika dny u krbu sušila. Stála ve stejném postoji a zřejmě nevěděla, co se kolem ní povídá. Nakonec se k nim otočila a Gabriel viděl, že jí tváře hoří a oči září. Radostí mu srdce poskočilo.

– Pane D’Arcy, řekla, jak se jmenuje ta píseň, kterou jste zpíval?

– Jmenuje se Děvče z Aughrimu, řekl pan D’Arcy, ale už si ji dobře nepamatuju. Proč? Vy ji znáte?

– Děvče z Aughrimu, opakovala po něm. Ne a ne si na ten název vzpomenout.

– Je to moc hezká píseň, řekla Mary Jane. Škoda, že jste dnes večer nebyl při hlase.

– No tak, Mary Jane, řekla teta Kate, nezlob pana D’Arcyho. Nikdo ho dnes večer nesmí zlobit.

Když viděla, že jsou všichni hosté na odchodu, vyprovodila je až ke dveřím a tam si ještě popřáli dobrou noc.

– Tak dobrou noc, teto Kate, díky za pěkný večer.

– Dobrou noc, Gabrieli. Dobrou noc, Gretto.

– Dobrou noc, teto Kate, mockrát děkuju. Dobrou noc, teto Julie.

– Ach, dobrou noc, Gretto, málem jsem vás přehlédl.

– Dobrou noc, pane D’Arcy. Dobrou noc, slečno Callaghanová.

– Dobrou noc, slečno Morkanová.

– Ještě jednou, dobrou noc.

– Dobrou noc všem. Šťastně dojeďte.

– Dobrou noc. Dobrou noc.

Bylo ještě šeré jitro. Nad domy a nad řekou tkvělo nažloutlé světlo, obloha byla jako na spadnutí. Na zemi byla čvachtanice a jen proužky a šmouhy sněhu ležely na střechách, na pobřežní zídce a na plotech dvorků. V tom šírání dosud rudě svítily lampy a za řekou proti kalné obloze výhružně čpěl palác Four Courts.

Šla před ním s panem Bartellem D’Arcy, střevíčky v hnědém obalu nesla v podpaží a sukni si přidržovala rukama, aby se nezarousala. Postoj už ladný neměla, ale Gabrielovi dosud zářily oči štěstím. V žilách mu tepala krev a mozkem mu vířily myšlenky, hrdé, radostné, něžné, bujaré.

Kráčela před ním tak zlehka a zpříma, že dostal chuť tichounce se za ní rozběhnout, popadnout ji za ramena a něco bláhového a něžného jí pošeptat do ucha. Na pohled byla tak křehká, že ji zatoužil před něčím ubránit a pak ji mít jen pro sebe. Jako hvězdy mu v paměti probleskovaly chvilky jejich soukromého společného života. Vedle šálků od snídaně má ležet slunečnicově žlutou obálku a rukou ji hladí. V břečťanu švitoří ptáci a na podlaze probleskuje slunné tkanivo záclony; samou radostí se mu ani jíst nechce. Stojí spolu na přecpaném nástupišti a on jí do proteplené rukavičky strká jízdenku. Stojí s ní v zimě a zamřížovaným oknem spolu pozorují, jak nějaký člověk v hárající peci vyfukuje láhve. Je zlá zima. Svou tvář, vonící mrazivým vzduchem, mu tiskne k líci a najednou na toho člověka u pece křikne:

– Je tam u ohně horko, pane?

Jenže on ji v tom praskotu pece neslyší. Ještě štěstí. Třeba by jí odpověděl hrubě.

Ze srdce se mu vzedmula vlna ještě vroucnější radosti a horce mu proběhla tepnami. Jako něžný třpyt hvězd mu v paměti bleskly a zazářily chvilky společného života, o kterých nikdo neví a nikdy se nedoví. Zatoužil jí ty chvilky připomenout a dát jí zapomenout na léta společného nudného živobytí, aby si vzpomínala jen na chvilky vytržení. Měl totiž pocit, že za ta léta jemu ani duše nevyhasla. Děti, jeho spisování, její starosti o domácnost, jim v duši neuhasily něžný žár. V dopise, který jí tehdy napsal, stálo: Čím to, že mi tahle slova znějí tak všedně a chladně? Snad je to tím, že žádné slovo není dost něžné, aby se vyrovnalo tvému jménu.

Jako vzdálená hudba k němu z minulosti zaléhala tato slova, která kdysi napsal. Zatoužil být s ní sám. Až ostatní odejdou, až se pak octnou v hotelovém pokoji, teprve potom budou sami. Řekne jí něžně:

– Gretto!

Třeba ho hned nezaslechne: bude se svlékat. Teprve potom se nad něčím v jeho hlase zarazí. Otočí se po něm…

Na rohu Winetavern Street teprve zastihli drožku. Byl rád, že tak drnčí, ušetřila mu povídání. Hleděla z okna, vypadala unaveně. Ostatní utrousili jen pár slov, prstem si ukazovali nějaký dům nebo ulici. Pod šerou ranní oblohou cválal kůň, za sebou táhl starou rachotinu, a Gabriel se najednou zas octl v drožce s ní, cválal na loď, cválal na líbánky.

Když drožka přejela O’Connellův most, slečna O’Callaghanová řekla:

– Když člověk přejede O’Connellův most, pokaždé prý uvidí bílého koně.

– Tentokrát vidím bílého muže, řekl Gabriel.

– A kde? zeptal se pan Bartell D’Arcy.

Gabriel ukázal na sochu zapadanou sněhem. Důvěrně na ni kývl a zamával rukou.

– Dobrou noc, Dane, řekl rozjařeně.

Když dojela drožka k hotelu, Gabriel vyskočil a přes protesty pana Bartella D’Arcyho drožkáři zaplatil. Šilink mu ještě přidal. Drožkář zasalutoval a řekl:

– Šťastný nový rok vám, pane, přeju.

– Já vám taky, řekl srdečně Gabriel. Když slezla z drožky na chodník a přála ostatním dobrou noc, chvilku se o něho lehce opírala. Opírala se o jeho paži, jako když s ním před několika hodinami tančila. Byl tehdy pyšný a šťastný, že mu patří, pyšný, že je tak půvabná a že se tak ladně nese. Po novém procitnutí tolika vzpomínek při doteku jejího těla, múzického a zvláštního a voňavého, projela jím prudká žádostivost. Zaštítěn jejím mlčením pevně si přitiskl její paži k boku, jak stáli u dveří hotelu, bylo mu, jako by unikli svým životům a povinnostem, unikli domovu i známým a společně se s bujným a zářivým srdcem hnali za novým dobrodružstvím.

Ve vestibulu hotelu klímal nějaký stařec ve velkém ušáku. V kanceláři rozsvítil svíci a šel před nimi ke schodům. Mlčky šli za ním, tlumeně šlapali po schodech pokrytých kobercem. Kráčela hned za vrátným, hlavu sklopenou, křehká ramena jakoby pod tíhou prohnutá, sukni těsně obemykající pas. Zatoužil obejmout ji v bocích a chvíli podržet, paže se mu třásly, jak ji toužil popadnout, a tu vilnost potlačil jen tím, že si zatínal nehty do dlaní. Vrátný se zastavil na schodech a narovnal okapávající svíci. I oni zůstali za ním na schodech stát. Gabriel v tom tichu slyšel, jak rozpuštěný vosk kape na talíř a jak mu srdce buší do žeber.

Vrátný je vedl po chodbě a otevřel jedny dveře. Viklavou svíci postavil na toaletní stolek a zeptal se, kdy je mají ráno vzbudit.

– V osm, řekl Gabriel.

Vrátný ukázal prstem na vypínač a mumlavě se omlouval, ale Gabriel mu skočil do řeči.

– Světlo nepotřebujeme. Je dost vidět z ulice. A jářku, dodal a prstem ukázal na svíci, tu nádheru si zas odneste, buďte tak hodný.

Vrátný si zas svíci vzal, ale chvíli mu to trvalo, nezvyklý nápad ho překvapil. Zamumlal pak dobrou noc a odešel. Gabriel za ním zamkl.

Dlouhým pruhem se od okna táhlo příznačné světlo pouliční lampy. Gabriel odhodil zimník a klobouk na lehátko a přistoupil k oknu. Zahleděl se na ulici, než se v něm vzrušení utiší. Potom se obrátil a zády ke světlu se opřel o prádelník. Klobouk a plášť už měla sundaný a před velkým zavěšeným zrcadlem si rozepínala živůtek.

Gabriel chvíli čekal a pozoroval ji a pak se ozval:

– Gretto!

Zvolna se od zrcadla odvrátila a v světelném pruhu šla k němu. Vypadala tak vážně a utrmáceně, že to Gabriel ze sebe nevypravil. Ne, není na to vhodná chvíle.

– Jsi utrmácená, řekl.

– Trochu, odpověděla.

– Není ti špatně, nebo slabo?

– Ne, jsem unavená, to je všechno.

Poodešla k oknu, zůstala tam a hleděla ven. Gabriel zase čekal, a aby neztratil sebedůvěru, vyhrkl:

– Mimochodem, Gretto.

– Copak?

– Znáš toho chudáka Malinse, řekl spěšně.

– Ano, co je s ním?

– Chudák, přece jen je to slušný chlap, mluvil dál Gabriel strojeně. Ten půjčený sovereign mi vrátil, ani jsem s tím nepočítal. Škoda, že se nepřestává stýkat s tím Brownem, není v jádře špatný.

Zlostí se celý třásl. Proč se Gretta tváří tak roztržitě? Nevěděl, jak začít. Taky se pro něco zlobí? Kdyby se k němu aspoň otočila nebo sama od sebe za ním přišla. Takhle si ji vzít by bylo surové. Ne, nejprve musí v jejích očích zahlédnout jakýsi žár. Zatoužil zdolat u ní tu podivnou náladu.

– Kdy jsi mu tu libru půjčil? zeptala se po chvíli.

Gabriel se ze všech sil přemáhal, aby o tom pitomém Malinsovi a jeho libře něco sprostého neřekl. Z hloubi duše k ní toužil zaúpět, přitisknout ji k sobě, zmocnit se jí. Řekl jen:

– No, o Vánocích, když si v Henrietta Street otvíral ten krámek s vá­nočními pohlednicemi.

Planul horečnou zlostí a touhou, a tak neslyšel, jak k němu od okna jde. Postála před ním a divně si ho měřila. Pojednou si stoupla na špičky, ruce mu zlehka položila na ramena a políbila ho.

– Gabrieli, jsi velmi šlechetný, řekla.

Gabriel blahem nad jejím polibkem i roztodivnými slovy celý rozechvělý ji pohladil po vlasech a prsty se jich sotva dotýkaje je sčesával. Po umytí je měla jasné a lesklé. Štěstím mu překypovalo srdce. Zrovna když si to přál, sama za ním přišla. Snad měla stejné myšlenky jako on. Snad u něho vytušila tu nezdolnou touhu a sama se mu ochotně vzdává. Po tom ochotném podrobení mu bylo divné, proč se tak zdráhal.

Stál a v dlaních jí držel hlavu. Paží ji pak celou objal, přitáhl k sobě a něžně řekl:

– Grettičko, na copak jsi myslila?

Neodpověděla, ani se jeho objetí nepoddala. Znovu něžně řekl:

– Pověz mi, Gretto, na co jsi myslila. Myslím, že vím, jak ti je. Vím?

Chvíli neodpovídala. Potom propukla v pláč:

– Ach, myslím na tu píseň Děvče z Aughrimu.

Vyškubla se mu, přiběhla k posteli, paže svěsila přes pelest a zakryla si obličej. Úžasem zůstal Gabriel chvíli nehnutě stát a potom šel za ní. Jak šel kolem otáčivého zrcadla, zahlédl se v celé velikosti, širokou, roz­ložitou náprsenku, obličej, při zahlédnutí v zrcadle vždycky zrozpačitělý, a třpy­tivé brejle se slabou obroučkou. Pár kroků před ní zůstal stát a řekl:

– To ta píseň? Proč nad ní pláčeš?

Zdvihla z paží hlavu a po dětsku si hřbetem ruky utřela oči. Promluvil už vlídnějším hlasem:

– Proč, Gretto?

– Myslím na někoho, kdo tu píseň kdysi zpíval.

– A kdo byl ten, kdo ji kdysi zpíval?

– Znala jsem ho ještě v Galway, když jsem tam bydlela u babičky, řekla. Gabrielovi vyprchal z obličeje úsměv. V hloubi duše mu zas rostl hněv a v žilách mu hněvivě řeřavěly plamínky chtíče.

– Byla jsi do něho zamilovaná? zeptal se ironicky.

– Byl to mladík, se kterým jsem se znala, jmenoval se Michael Furey. Tu píseň Děvče z Aughrimu rád zpíval. Měl křehké zdraví.

Gabriel mlčel. Nechtěl, aby si myslela, že ho ten křehký mladík zajímá.

– Vidím ho před sebou, řekla po chvíli. Jaké měl oči: velké černé oči! A ten výraz v nich – ten výraz!

– Ty jsi do něho byla zamilovaná? řekl Gabriel.

– Chodila jsem s ním, když jsem ještě byla v Galway.

Něco blesklo Gabrielovi hlavou.

– Snad proto jsi chtěla s tou Ivorsovou jet do Galway? řekl chladně. Pohlédla na něho a překvapeně se zeptala:

– Pročpak?

Gabriel nad jejím pohledem zrozpačitěl. Pokrčil rameny a řekl:

– Copak vím? Třeba za ním.

Odvrácenýma očima se mlčky zahleděla světelným pruhem k oknu.

– Je mrtev, řekla nakonec. Zemřel, když mu bylo pouhých sedmnáct. Není to strašné, zemřít tak mladý?

– Čím byl? zeptal se pořád ironicky Gabriel.

– Pracoval v plynárně, řekla.

Gabriela hnětlo, že se svou ironií nepochodil, a že tamtoho chlapce z plynárny vyvolal z mrtvých. Zatímco on se v duchu kochal vzpomínkami na jejich společné soukromí, plné něhy a radosti a touhy, ona ho v duchu srovnávala s jiným. Pojednou mu bylo hanba. Uviděl se, jaká je směšná postava, jak dělá tetám levného poslíčka, jaký je silně přecitlivělý dobrák, jak řeční prosťáčkům a idealizuje své tatrmanské choutky, jaký je trapný pošetilý panák, jak ho v zrcadle zahlédl. Bezděky se otočil zády ke světlu, aby mu na čele neviděla, jak se rdí hanbou.

Snažil se ji dál chladně vyslýchat, jenže už pokorným a lhostejným hlasem.

– Byla jsi asi, Gretto, tehdy do Michaela zamilovaná, řekl.

– Byli jsme spolu tehdy moc zadobře.

Mluvila zastřeným a smutným hlasem. Gabriel si uvědomil, že ji nepřiměje k tomu, co chtěl, pohladil jí ruce a stejně smutně řekl:

– A proč tak mladý umřel, Gretto? Souchotě?

– Umřel snad kvůli mně, odpověděla.

Po té odpovědi padla na Gabriela jakási hrůza, bylo mu, jako by ve chvíli, když už měl málem vyhráno, čelilo mu cosi nehmatatelného a mstivého a v matném světě se šikovalo proti němu. Rozumovým úsilím to ze sebe střásl a dál jí hladil ruku. Už se dál nevyptával, tušil, že bude o sobě sama vyprávět. Ruku měla teplou a vlhkou: na jeho dotek nereagovala, ale on ji pořád hladil, jako kdysi zjara dopoledne hladil první dopis, který mu napsala.

– Bylo to tu zimu, řekla, někdy začátkem té zimy, kdy jsem měla od babičky odejít sem do kláštera. On zatím ve svém galwayském pokojíku stonal, ven nesměl a tak napsali do Oughterardu jeho rodině. Prý to s ním jde z kopce, psali, nebo tak nějak. Přesně jsem se to nedověděla.

Odmlčela se a vzdychla.

– Chudáček, řekla. Moc mě měl rád a byl takový něžný. My jsme se totiž, Gabrieli, jak je u nás zvykem, spolu toulali po kraji. Být zdravý, byl by studoval zpěv. Chudák Michael Furey měl totiž krásný hlas.

– A co potom? zeptal se Gabriel.

– Když jsem potom měla z Galway odjet a jít do kláštera, moc se mu přitížilo, takže mě k němu nepustili, a tak jsem mu napsala, že jedu do Dublinu a v létě se vrátím a že doufám, že mu pak bude líp.

Odmlčela se, aby ovládla hlas, a hovořila dále:

– Večer před odjezdem jsem u babičky na Nun’s Islandu balila a tu jsem zaslechla, jak někdo hodil do okna kamínek. Okno bylo tak zamžené, že nebylo nic vidět, rozběhla jsem se tedy, jak jsem byla, dolů, vyklouzla do zahrady a on tam chudák vzadu na zahradě stál a celý se třásl.

– To jsi mu neřekla, ať jde domů?

– Úpěnlivě jsem ho prosila, ať jde hned domů, že si v tom dešti užene smrt. Ale on, že nechce žít. Ještě teď vidím jeho oči tak živě, tak živě. Stál na konci zídky, kde rostl strom.

– A šel domů? zeptal se Gabriel.

– Ano, šel. Byla jsem teprve týden v klášteře, když umřel a pochovali ho v Oughterardu, odkud je jeho rodina. Ach, ten den, kdy jsem se dověděla, že je mrtev!

Zmlkla, zalykala se vzlykáním a celá rozrušená se vrhla na lůžko a štkala do přikrývky. Chvíli jí ještě Gabriel nejistě podržel ruku, až nakonec, nechtěje se do jejího žalu vtírat, ruku zlehka pustil a poodešel k oknu.

* * *

Tvrdě spala. Gabriel chvíli bez rozmrzelosti hleděl na její zcuchané vlasy a pootevřená ústa a poslouchal, jak zhluboka dýchá. Má tedy za sebou ten románek: někdo kvůli ní zemřel. Skoro ho už nebolelo pomyšlení, jak ubohou úlohu on v jejím životě sehrál. Díval se, jak spí, jako by spolu nikdy nežili jako muž a žena. Zvědavě utkvíval pohledem na jejím obličeji a vlasech; a když si pomyslil, jaká asi byla tehdy v rozpuku dívčí krásy, zmocnil se ho zvláštní přátelský soucit. Přiznat si, že už v obličeji není tak krásná, neměl chuť, věděl však, že to už není obličej, pro který šel Michael Furey na smrt.

Možná, že mu celý příběh nevypověděla. Zavadil pohledem o židli, přes kterou přehodila něco ze svého oblečení. Nad podlahou se klimbala tkanice od spodničky. Stála tam jedna holinka, měkký hořejšek schlíplý, její družka se svalila na bok. Žasl nad tím, jak v něm před hodinou vzkypěly city. Čím to bylo? Způsobila to tetina večeře, jeho hloupý proslov, zpěv a tanec, rozpustilé loučení v předsíni, požitek z procházky sněhem podle řeky? Chuděra teta Julie! I ona se promění v stejný přízrak jako Patrick Morkan se svým koněm. Letmo si ji všiml, jak je přepadlá, když zpívala Svatební pochod. Sám bude možná brzo sedět v jejich saloně v smutečním obleku, cylindr na kolenou. Rolety budou staženy, vedle něho bude s pláčem a posmrkáváním sedět teta Kate a vyprávět mu, jak Julie umřela. V duchu bude tápat po slovech útěchy a napadnou ho samá jalová a marná. Ano, ano, bude to už brzo.

Vzduch v pokoji ho na zádech zastudil. Opatrně se vsunul pod přikrývku a ulehl vedle ženy. Jeden po druhém všichni se mění v přízraky. Raději směle odejít na onen svět, v plné slávě vášnivé lásky, než vadnout a bídně chátrat stářím. Myslel na to, jak si ta ležící vedle něho po léta do srdce uzamkla, jaké měl milenec oči, když jí řekl, že nechce žít.

Gabrielovi vhrkly do očí hojné slzy. K žádné nikdy nic takového necítil, to však věděl, že takový cit je jistě láska. Do očí se mu stále silněji hrnuly slzy a v tom pološeru se mu zdálo, že vidí, jak nějaký mladík stojí pod krápajícím stromem. Vedle stály ještě jiné postavy. V duchu zalétl do končiny, kde přebývají valné davy nebožtíků. Jejich nejisté a kolísavé existence si byl vědom, ale přitom ji nechápal. On sám se vytrácel do šedého nepostižitelného světa; rozpouštěl se a mizel i pevný svět, který tito nebožtíci kdysi vypěstovali a obývali.

Párkrát něco lehce zaťukalo na okenní tabulku, a tak se ohlédl. Už zase sněžilo. Ospale pozoroval, jak stříbrné i tmavé vločky šikmo protínají světlo pouliční lampy. Je načase, aby se vydal na západ. Ano, noviny mají pravdu: po celém Irsku sněží. Sníh padá všude na tmavou střední planinu, na nezalesněné kopce, hebce padá na Allenský močál a ještě dál na západ, hebce padá na tmavé vzpurné vlny Shannonu. Padá také na celičký opuštěný hřbitov na kopci, kde je pochován Michael Furey. Hustě navátý leží na nahnutých křížích a náhrobcích, na příčkách branky, na uschlém trní. Duše mu umdlévala nad tím, jak sníh lehce padá po celém světě a jak s blížícím se zánikem lehce padá na všechny živé i mrtvé.