Portrét umělce v jinošských letech

Za oněch časů, a byly to znamenité časy, šla si po cestě kravka bučilka, a jak ta kravka bučilka šla po cestě, potkala nastrojeného hošíka jménem panáček.

Táta mu ten příběh vyprávěl: táta se na něho díval monoklem: v obličeji byl chlupatý.

Byl to panáček. Kravka bučilka šla po cestě, kde bydlela Betty Byrnová: ta prodávala citronové želé.

Rozkvétá planá růže
na zelené travce.

Zazpíval si tu píseň. Byla to jeho píseň.

Tlavička lavička.

Když si pomočíš postel, zpočátku to studí. Matka mu podestýlala voskové plátno. To divně čpělo.

Matka čpěla líp než otec. Matka mu na klavír přehrávala námořnickou písničku. On tancoval:

Tralala lala,
tralala tralaladydá,
tralala lala,
tralala lala.

Strýc Charles a Dante mu do taktu tleskali. Proti otci a matce byli starší, strýc Charles však byl starší než Dante.

Dante měla v prádelníku dva kartáče. Kartáč s kaštanovým hřbetem byl za Michaela Davitta a kartáč se zeleným hřbetem byl za Parnella. Když přinesl Dante hedvábný papírek, pokaždé mu dala pokroutku.

Vanceovi bydleli v sedmičce. Otce a matku měli jinačí. Byli to Eileenini otec a matka. Ožení se s ní, až oba dospějí. Schoval se pod stůl. Matka řekla:

„Však on Štěpán odprosí.“

Dante řekla:

„Jen ať Štěpán počká. Jinak přiletí orli a vyklubou mu očka.“

Vyklubou mu očka, jen ať počká,
jen ať počká,
vyklubou mu očka.
Jen ať počká,
vyklubou mu očka,
vyklubou mu očka,
jen ať počká.

Rozlehlé hřiště se hemžilo chlapci. Hulákali o překot a prefekti je pokřikem ještě pobádali. Večerní vzduch byl bledý a chladný, a jak hráči mastným míčem zaútočili a řachli, prolétl pokaždé šedým světlem jako těžký pták. Držel se na pokraji své třídy z prefektova dohledu, z dosahu surových nohou, a chvílemi dělal, že běhá. V chumlu hráčů si připadal tělesně malý a slabý a oči měl slabé a slzavé. Rody Kirkham není takový: všichni hoši tvrdí, že bude kapitánem své třídy.

Rody Kirkham je slušný, zato Nasty Roche je lump. Rody Kirkham má ve svém pokoji holínky a v refektáři proutěný koš. Lump Roche má velké tlapy. Pátečnímu pudinku říká pes v dece. A jednou se zeptal:

„Jakpak se jmenuješ?“

Štěpán odpověděl: „Štěpán Dedalus.“

Roche pak řekl:

„Co je to za jméno?“

A když se Štěpán nezmohl na odpověď, zeptal se Lump Roche:

„Co je tvůj otec?“

Štěpán odpověděl:

„Lepší člověk.“

Lump Roche se pak zeptal:

„Je úředník?“

Přískoky se motal kolem svého oddílu. Měl ruce zkřehlé chladem. Schovával je v postranních kapsách šedého obleku, přepásaného řemenem. Řemen mu stahoval kapsu. Dát řemenem znamenalo taky spolužákovi nařezat. Jednou řekl jeden spolužák Cantwellovi:

„Ani se nenaděješ a dám ti řemenem.“

Cantwell mu odpověděl:

„Jdi se prát s někým stejně silným. Nařež Cecilu Thunderovi. To bych tě rád viděl. Ten ti nakopne zadek.“

Hezký výraz to nebyl. Maminka mu řekla, aby s klacky v koleji nemluvil. Hodná maminka! Když se s ním ten první den v zámecké dvoraně loučila, při políbení si vyhrnula závoj až k nosu: nos a oči jí zčervenaly. Ale on dělal, že nevidí, že pláče. Maminka je milá, ale když pláče, už tak milá není. Tatínek mu dal dva pětišilinky kapesného. A ještě mu tatínek řekl, když bude něco potřebovat, ať mu napíše domů a zanic ať na kamaráda nežaluje. U zámeckých dveří pak podal rektor tatínkovi a mamince ruku, klerika mu přitom poletovala, a drožka s tatínkem a s maminkou odjela. Ještě z drožky na něho zavolali a zamávali:

„Sbohem, Štěpáne, sbohem!“

Ocitl se v chumlu skrumáže a ze strachu před blýskavýma očima a zablácenými botami se shýbl a vykoukl přes nohy. Kamarádi se rvali a supěli a nohama na sebe doráželi, kopali a dupali. Jack Lawton hnědými botami vykličkoval a ostatní boty a nohy se rozběhly za ním. Chvilku běžel za nimi, a pak se zastavil. Běžet dál je zbytečné. Brzy už pojede na svátky. Po večeři si ve studovně sedmasedmdesátku přilepenou ve stolku vymění za šestasedmdesátku.

Lépe mu bude ve studovně než tady v chladnu. Obloha byla bledá a chladná, ale v zámku se svítilo. Z kteréhopak okna vyhodil Hamilton Rowan klobouk do strouhy a jestlipak byly tehdy pod okny květinové záhony. Jednou, když ho zavolali na zámek, stolník mu tam na dřevěných vratech ukázal stopy po vojenských kulkách a dal mu kousek marcipánu, jaký jedí na zámku. Vidět teď světlo v zámku bylo milé a hřejivé. Bylo to jako v nějaké knize. Takové bylo asi Leicesterské opatství. A v Slabikáři doktora Cornwella jsou pěkné věty. Znějí jako básně, a zatím jsou to jen věty, na kterých se učí hláskování:

Wolsey umřel v Leicesterském opatství,
kde ho pochovali opati.
Rakovina napadá rostliny,
rak zase živočichy.

Hezké by bylo ležet na rohožce před krbem, hlavu opřenou o dlaně, a přemýšlet o těchto větách. Otřásl se, jako by ucítil na kůži slizkou vodu. Wells ho sprostě shodil do hradního příkopu, protože si s Wellsem nechtěl vyhandlovat tabatěrku za jeho letitý sázecí kaštan, který vyhrál ve čtyřiceti partiích. Voda byla tak studená a slizká! Jeden kamarád jednou viděl do té žumpy skočit velkého potkana. Matka sedí s Dante u krbu a čeká, až jim přinese Brigid čaj. Nohama se opírá o mřížku a její skvostné bačkorky jsou horké a teplounce voní. Dante toho ví tolik! Naučila ho, kde je Mozambický průliv, která je nejdelší americká řeka a jak se jmenuje nejvyšší hora na Měsíci. Páter Arnall toho zná víc než Dante, protože je kněz, a podle strýce Charlese je Dante chytrá a sčetlá ženská. A když si Dante po obědě říhla a dala si ruku na ústa, to je žáha.

Z hřiště se v dálce někdo ozval:

„Končit!“

A hned se ozvalo z nižšího a třetího oddílu:

„Končit! Končit!“

Hráči, celí rozpálení, zablácení, se shlukli a on z radosti, že je konec, šel s nimi. Rody Kirkham držel míč za mastný řemínek. Nějaký spolužák po něm chtěl, aby do něho ještě naposled kopl: ale on kamarádovi ani neodpověděl a šel dál. Simon Moonan ho od toho odradil, protože se na ně dívá prefekt. Spolužák se ohlédl po Simonu Moonanovi a řekl:

„My víme, proč to říkáš. Jsi McGladův cucák.“

Cucák znělo divně. Spolužák tak Simonu Moonanovi říkal, protože Simon Moonan svazoval prefektovi za zády volné rukávce a prefekt dělal, že se zlobí. Znělo to však ošklivě. Jednou si na záchodě wicklowského hotelu umyl ruce, otec pak řetízkem vytáhl uzávěr a špína vytékala otvorem v umyvadle. Když pak zvolna vytekla, otvor se takhle ozval: cuc. Jenže silněji.

Jak si vzpomněl na tohle a jak byl záchod bílý, obešel ho chlad a po něm horko. Otočily se tam dva kohoutky a tekla voda: chladná a horká. Bylo mu chladno a potom trochu horko: ještě teď viděl, jak to bylo na kohoutcích napsáno. Bylo to prapodivné.

Zastudil ho také vzduch na chodbě. Byl zvláštní a zavlhlý. Však se za chvíli rozsvítí plyn a při rozžehnutí bzikne. Pořád stejně: když spolužáci v herně ztichnou, je to slyšet.

Byly počty. Páter Arnall napsal na tabuli těžký příklad a řekl:

„Tak co, kdopak to vyhraje? Kupředu, Yorku! Kupředu, Lancastere!“ Štěpán dělal, co mohl, jenže na příklad nestačil a všecek zrozpačitěl. Hedvábná stužka s bílou růží, připjatá na kabátku, se zatřepetala. Počítat neumí, ale snažil se, aby York neprohrál. Páter Arnall se chmuřil, ale nehněval: on se smál. Jack Lawton luskl prsty, páter Arnall se mu podíval do sešitu a řekl:

„Správně. Výborně, Lancastere! Vyhrává rudá růže. Teď zas ty, Yorku! Hurá!“

Jack Lawton po něm koukl. Hedvábná stužka s rudou růží se na jeho modrém matrózku pěkně vyjímala. Také Štěpán se začervenal nad sázkami, kdo vyhraje v počtech, Jack Lawton, nebo on. Pár týdnů je první Jack Lawton, pár týdnů zase on. Jak počítal další příklad a poslouchal pátera Arnalla, pořád se před ním třepotala bílá stužka. A tu ho horlivost přešla a obličej mu nadobro zchladl. Napadlo ho, jak asi z toho chladu pobledl. Odpověď na ten příklad ze sebe nevypravil, ale bylo mu to jedno. Bílé růže a rudé růže: na přemýšlení jsou to krásné barvy. První místo a druhé a třetí jsou také krásné barvy: růžová a krémová a levandulová. Krásné je myslit na levandulovou a krémovou a růžovou růži. Snad má ty barvy planá růže a vzpomněl si na píseň o plané růži v zelené stráni. Ale zelená růže se nesežene. Třeba někde ve světě ano.

Zazvonilo a třídy se hrnuly z učeben po chodbě k refektáři. Seděl a hleděl na dva ždibce másla na talíři, ale zvlhlý chleba nepozřel. Ubrus byl vlhký a zplihlý. Upil však horkého slabého čaje, který mu do šálku nalil nemotorný kuchtík, opásaný bílou zástěrou. Napadlo ho, má-li kuchtík taky vlhkou zástěru, a co je bílé, jestli je taky chladné a vlhké. Lump Roche a Saurin pili kakao, které jim rodina posílá. Oni prý čaj pít nemohou, je to šlichta. Spolužáci říkali, že jejich tátové jsou smírčí soudci.

Všichni hoši mu připadali velmi zvláštní. Mají vesměs otce a matku a různé šaty a hlasy. Zatoužil domů, položit si hlavu mamince do klína. To však nemůže: zatoužil tedy, aby už den a studium a modlení skončilo a on ležel v posteli.

Vypil ještě šálek horkého čaje a Fleming mu řekl:

„Co je ti? Máš bolení nebo co je ti?“

„Já nevím,“ řekl Štěpán.

„Bolí tě chlebárna,“ řekl Fleming, „protože jsi v obličeji bledý. To přejde.“

„Jistě,“ řekl Štěpán.

Ale to ho nebolelo. Napadlo ho, že ho bolí srdce, jestli to může někoho bolet. Je to od Fleminga hezké, že se ho ptá. Bylo mu do pláče. Opřel se lokty o stůl a přikrýval a odkrýval ušní boltce. Když je rozevřel, vždycky uslyšel halas v refektáři. Hučelo tam jako v lese za noci. Když pak boltce přivřel, rachot potuchl, jako když vjíždí vlak do tunelu. Takhle rachotil vlak tu noc v Dalkey, a když pak vjel do tunelu, rachot potuchl. Zavřel oči a vlak stále vjížděl, rachotil a pak potuchl, znovu zarachotil, potuchl. Hezké bylo poslouchat, jak rachotí a tuchne a pak zase zarachotí z tunelu a potuchne.

Žáci z vyšší třídy vykročili po rohožce uprostřed refektáře, Paddy Rath a Jimmy Magee a Španěl, co smí kouřit doutníky, a Portugalčík, co nosí vlněnou čapku. A potom stoly nižší třídy a stoly třetí třídy. A každičký žák kráčel jinak.

Seděl v koutku herny a dělal, že pozoruje partii domina, a párkrát zaslechl, jak plyn bziká. U dveří byl prefekt s několika žáky a Simon Moonan mu svazoval rukávce. Něco jim vyprávěl o Tullabegu.

Odešel pak od dveří a Wells přistoupil k Štěpánovi a řekl:

„Pověz nám, Dedale, jestlipak před spaním políbíš matku?“

Štěpán odpověděl:

„Ano.“

Wells se otočil k ostatním žákům a řekl:

„Hele, tenhle kluk prý pokaždé, než jde spát, políbí matku.“

Ostatní žáci přestali hrát a se smíchem se otočili. Štěpán se před jejich pohledem zarděl a řekl:

„Nepolíbím.“

Wells řekl:

„Hele, tenhle kluk prý před spaním matku nelíbá.“

Znovu se zasmáli. Štěpán zkusil zasmát se s nimi. Rázem byl jako v ohni a všecek zmaten. Jaká je na to správná odpověď? Odpověděl dvakrát a Wells se pořád směje. Však on Wells správnou odpověď zná, vždyť je ve třetí. Přemýšlel o Wellsově matce, ale zvednout k jeho obličeji zrak si netroufl. Jeho obličej se mu nelíbil. Zrovna včera ho Wells shodil do žumpy, protože si nechtěl vyhandlovat tabatěrku za jeho vyschlý kaštan, s nímž čtyřicetkrát vyhrál. Bylo to od něho sprosté, to tvrdili všichni spolužáci. A jak studená a slizká byla ta voda. Jeden spolužák kdysi viděl, jak do žumpy hupla velká krysa.

Po celém těle měl studený sliz žumpy; a když zazvonilo k vyučování a třídy se vyhrnuly z heren, ucítil, jak mu z chodby a ze schodů studeně fouká pod šaty. Pořád ještě přemýšlel, jaká je správná odpověď. Je správné líbat matku, nebo je špatné líbat matku? Co znamená líbat? Zvedne takhle obličej na dobrou noc a matka obličej skloní. To znamená políbit. Matka mu položí rty na tvář; rty má hebké a tvář mu jimi zavlhčí; trochu mlasknou: polibek. Proč se to s těmi lícemi dělá?

Usedl ve studovně, odklopil víko pultu a číslo přilepené uvnitř změnil ze sedmasedmdesáti na šestasedmdesát. Vánoční prázdniny jsou ještě daleko: však ono na ně dojde, protože se Země pořád otáčí.

Na první stránce zeměpisu byla vyobrazena Země: velká koule uprostřed mraků. Fleming má krabičku pastelek, a když měl jednou večer volno, nabarvil zemi zeleně a mraky kaštanově. Jako ty kartáče v Dantině prádelníku, kartáč se zeleným hřbetem za Parnella a kartáč s kaštanovým hřbetem za Michaela Davitta. Jenže on Flemingovi neřekl, jak je má nabarvit. Fleming je nabarvil sám.

Rozevřel zeměpis, že se naučí lekci, ale místní jména v Americe mu nešla do hlavy. Samá různá města s různými jmény. A ta jsou v různých zemích a země jsou na pevninách a pevniny jsou na světě a svět je ve vesmíru.

Obrátil předsádku v zeměpise a přečetl si, co tam napsal: sebe, jak se jmenuje a kde je.

Štěpán Dedalus

Základní škola

Kolej Clongowes Wood

Sallins

Kildarské hrabství

Irsko

Evropa

Svět

Vesmír

To bylo jeho písmo: a na protější stránku napsal jednou večer z legrace Fleming:

Štěpán Dedalus je jméno mé,
Irsko je moje otčina.
Mé bydliště je Clongowes,
můj cíl nebeská končina.

Přečetl si verše pozpátku, jenže pak už to verše nebyly. Potom si přečetl předsádku zdola až nahoru, až došel k svému jménu. Je to on: a potom zas četl až dolů. Co je za vesmírem? Nic. Ale je kolem vesmíru něco, podle čeho se pozná, kde přestává a začíná to nic? Zeď to být nemůže, ale třeba je tam za vším tenounká čára. Myslet na všechno a na všude je náramné. Dokáže to jen Bůh. Zamyslil se nad tím, jaká to asi je náramná myšlenka, ale dokázal myslit jen na Boha. Bůh se tak jmenuje, jako se on jmenuje Štěpán. Francouzsky je Bůh Dieu a tak se taky Bůh jmenuje; a když se někdo k Bohu modlí a řekne Dieu, Bůh hned ví, že se to modlí nějaký Francouz. V různých jazycích má Bůh různá jména a Bůh rozumí, co mu modlící se v různých jazycích říkají, ale Bůh je pořád týž Bůh a pravé Boží jméno je Bůh.

Velmi ho to přemýšlení unavilo. Hlava mu jakoby zbytněla. Obrátil předsádku a malátně hleděl na zeleň kolem Země uprostřed kaštanových mraků. Přemýšlel, co je správné, být se zelenou, nebo s kaštanovou, jednoho dne totiž Dante odstřihla zelený samet z kartáče zasvěceného Parnellovi a řekla mu, že je Parnell ničema. Přemýšlel, jestli se o tom doma hádají. Stojí proti sobě dvě strany: na jedné straně stojí Dante a na druhé otec a pan Casey, matka a strýc Charles však nejsou na žádné. Každý den je o tom něco v novinách.

Mrzelo ho, že neví, co je politika, a že neví, kde končí vesmír. Připadal si malý a slabý. Kdy bude jako spolužáci z poezie a rétoriky? Mají mohutné hlasy a mohutné boty a učí se trigonometrii. Ještě si počká. Nejprve budou prázdniny a potom další školní rok, potom zase prázdniny a další školní rok a zase prázdniny. Jako když vlak vjíždí do tunelů a z tunelů a tak taky hlučeli spolužáci při jídle v refektáři, když si přikryl a zas odkryl boltce na uších. Semestr, prázdniny; do tunelu, z tunelu; hluk, konec. Jak je to daleko! Raděj se vyspat. Jenom se v kapli pomodlí a potom ulehne. Otřásl se a zívl. V posteli bude pěkně, až se pokrývky trochu zahřejí. Jsou studené, když do nich vleze. Otřásl se při pomyšlení, jak jsou zprvu studené. Potom se však zahřejí a on usne. Být unaven je pěkné. Znovu zívl. Večerní modlitby a pak do postele: otřásl se a přišlo mu zívnout. Za chvilku mu bude pěkně. Cítil, jak ze studených roztřesených pokrývek stoupá sálavé horko, stále teplejší a teplejší, až je mu teplo, teplounko, a přece se trochu třásl a chtělo se mu zívnout.

Zazvonilo na večerní modlení a v houfu s ostatními se ze studovny ubíral po schodech a po chodbách do kaple. Chodby byly šeře osvětleny, i kaple byla šeře osvětlena. Za chvíli všechno zešeří a usne. V kapli byl chladný noční vzduch a dlaždice měly barvu nočního moře. Moře je ve dne v noci studené: v noci je však studenější. Pod mořskou hrází vedle otcova domu je ve dne v noci studené. Ale na patce už stojí kotlík na punč.

Nad hlavou se mu modlil prefekt a on znal odpovídky zpaměti:

Pane, rty naše rozevři
a ústa naše budou zvěstovat Tvou chválu.
Nakloň se, ó, Bože, k naší pomoci!
Pane, na pomoc nám pospěš.

V kapli byl chladný noční pach. Byl to však posvátný pach. Ne jako pach starých sedláků, kteří při nedělní mši klekali vzadu v kapli. Byl to pach vzduchu a deště a rašeliny a juchtoviny. Sedláci to byli nábožní. Dýchali mu odzadu na šíji a při modlení vzdychali. Spolužák mu řekl, že jsou z Clane: jsou tam malé domky, a jak tamtudy projížděli ze Sallinsu, uviděl stát za vrátky domku ženu s děckem v náručí. Hezké by bylo přespat v tom domku, před ohněm z dýmající rašeliny, ve tmě ozářené ohněm, v teplé tmě, dýchat pach sedláků, vzduchu a deště a rašeliny a juchtoviny. Jenže cesta je tam pod stromy tak tmavá! Člověk by potmě zabloudil. Bál se na to pomyslit.

Uslyšel, jak prefekt kaple odříkává poslední modlitbu. Také se ji pomodlil proti tmě venku pod stromy.

Zavítej, prosím tě, Pane, do tohoto příbytku
a zaplaš od něho všecky nepřítelovy nástrahy.
Nechť v něm tvoji svatí andělé přebývají
a v míru nás uchovají a tvá požehnání
nechť na nás vždycky spočívají skrze
Krista Pána našeho. Amen.

Při svlékání v ložnici se mu třásly prsty. Pobízel je, ať si pospíší. Musí se svléknout a potom pokleknout a odříkat modlitby a ulehnout, než zhasnou plynový hořák. Šeptal a cítil, jak se mu třesou ramena.

Bože, žehnej otci a matce a zachovej mi je!
Bože, žehnej bratříčkům a sestřičkám a zachovej mi je!
Bože, žehnej Dante a strýci Charlesovi a zachovej mi je!

Pokřižoval se a honem vyšplhal do postele, okraj noční košile si shrnul pod chodidla a všecek rozklepaný a roztřesený se schoulil pod chladnými přikrývkami. Ale až umře, nepůjde do pekla; a třesení přejde. Něčí hlas popřál hochům v ložnici dobrou noc. Vykoukl zpod přikrývky a kolem postele a před ní uviděl, jak ho ze všech stran obklopují žluté záclony. Světlo potichu zhaslo.

Prefektovy střevíce se vzdálily. Kam? Po schodech a po chodbách, nebo do jeho pokoje až na konci? Uviděl tmu. Je to pravda, že tu v noci obchází černý pes s očima velkýma jako lampy u kočáru? Prý je to duch vraha. Proběhl jím dlouhý záchvěv strachu. Uviděl tmavou zámeckou vstupní dvoranu. V žehlírně nad schody jsou dávní sluhové v dávném kroji. Je to dávno. Staří sluhové jsou zticha. Hoří tam oheň, dvorana je však pořád tmavá. Po schodech nahoru jde nějaká postava. Na sobě má bílý maršálský plášť; obličej má bledý a divný; dlaň si tiskne k boku. Divýma očima hledí na sluhy. Oni hledí na něho a vidí pánův obličej a plášť a vědí, že utrpěl smrtelnou ránu. Ale kam hledí, je tma: jenom temný zamlklý vzduch. Jejich pán utržil smrtelnou ránu daleko za mořem na pražském bojišti; dlaň tiskne k boku; obličej má bledý a divný a na sobě má bílý maršálský plášť.

Jak chladné a divné je na to myslit! Celá tma je chladná a divná. Jsou tu velké bledé obličeje, velké oči jako kočárové lampy. Jsou to přízraky vrahů, postavy maršálů, kteří utržili smrtelnou ránu na bojištích daleko za mořem. Co mu to chtějí říci, že mají tak divné tváře?

Zavítej, prosíme tě, Pane, v tento
příbytek a zapuď od něho všechny…

Odjede na svátky! To bude hezké; kamarádi mu to řekli. Před zámeckým vchodem nastoupí za časného zimního rána do kočárů. Kočáry se s hrkotem rozjedou po štěrku. Ať žije rektor!

Hurá! Hurá! Hurá!

Kočáry ujíždějí kolem kaple a kdekdo smeká. Vesele ujíždějí po venkovských cestách. Kočí ukazují bičem k Bodenstownu. Hoši výskají. Jedou kolem statku Veselého statkáře. Výskot a výskot a výskot. Jedou přes Clane, výskají a výskot jim odpovídá. Selky stojí u vrátek, tu a tam postávají mužští. V zimním vzduchu tkví hezká vůně: vůně kraje Clane: déšť a zimní vzduch a doutnající rašelina a juchtovina.

Ve vlaku je plno spolužáků: v dlouhatánském čokoládovém vlaku s krémovou obrubou. Průvodčí jím procházejí, otvírají, zavírají, zamykají, odemykají dveře. Mužští v tmavomodré a stříbrné; mají stříbrné píšťalky a hbitě cinkají klíči: cink, cink, cink, cink.

Vlak uhání přes planiny a míjí Allenský kopec. Telegrafní sloupy ubíhají, ubíhají. Vlak ujíždí a ujíždí. Však on ví. U otce v předsíni visí barevné lampiony a zelené girlandy. Kolem nástěnného zrcadla je cesmína a jmelí a cesmína a jmelí, zelené a červené ovíjí lustry. Červená cesmína a zelené jmelí ovíjejí staré podobizny na stěně. Cesmína a jmelí na počest jemu a Vánocům.

Hezké…

Všichni pohromadě. Pěkně vítáme. Štěpáne! Zvuky přivítání. Matka ho políbí. Je to správné? Z otce je už soudní tajemník: něco vyššího než smírčí soudce. Pěkně vítáme, Štěpáne!

Zvuky…

Zvučí záclonové kroužky, jak se shrnují po tyčích, voda, jak šplíchá v umyvadlech. Zvučí ložnice při vstávání, oblékání a mytí; zvučí prefektovo tleskání, jak tudy prochází a pobízí spolužáky, ať si pospíší. Při bledém světle je vidět roztažené žluté záclony, rozházené postele. Postel má horkou a v obličeji a po těle je všecek rozpálen.

Vstal a usedl na pelest. Všecek mdlý. Zkoušel si navléci punčochu. Strašně ho škrabala. Světlo bylo divné a studené.

Fleming mu řekl:

„Není ti dobře?“

Že neví; a Fleming řekl:

„Jdi si zas lehnout. McGladovi řeknu, že ti není dobře.“

„On stůně.“

„Kdo?“

„Řekni to McGladovi.“

„Jdi si zas lehnout.“

„On stůně?“

Jeden spolužák mu podržel paže, jak si stahoval punčochu, přilípnutou k noze, a lezl zpátky do postele.

Schoulil se do přikrývek a liboval si jejich vlahé teplo. Slyšel spolužáky, jak si o něm při oblékání na mši povídají. Shazovat ho do žumpy, říkali, bylo sprosté.

Pak jejich hlasy zmlkly; odešli. Někdo se u jeho postele ozval: „Dedale, nebudeš na nás žalovat, že ne?“

Byl to Wellsův obličej. Podíval se a viděl, že má Wells strach.

„Já jsem nechtěl. Že nebudeš žalovat?“

Táta mu řekl, zanic ať na spolužáka nenasazuje. Zavrtěl hlavou, že ne, a byl rád.

Wells řekl:

„Já nechtěl. Čestné slovo. Já jen z legrace. Nezlob se.“

Obličej i hlas se vzdálily. Lituje, protože má strach. Má strach, že je to nějaká choroba. Rakovina je choroba rostlin, rak zas živočichů: nebo tak nějak. Bylo to dávno, tenkrát na hřišti za soumraku, šoural se na pokraji své čáry a v šerém světle nízko přelétl těžký pták. Rozsvítili v Leicesterském opatství. Umřel tam i Wolsey. Opati ho tam sami pochovali.

Nebyl to Wellsův obličej, ale prefektův. Nesimuluje. Ne, ne: opravdu stůně. Nesimuluje. Ucítil na čele prefektovu ruku; a ucítil, jak má proti prefektově chladné vlhké ruce čelo horké a vlhké. Taková je krysa, slizká a vlhká a chladná. Každá krysa má na dívání dvě oči. Hladkou a slizkou srst, nožky nastražené ke skoku, černá slizká očka pohotová k dívání. Skákat umějí. Ale na trigonometrii krysí rozum nestačí. Když chcípnou, leží na boku. Srst jim pak uschne. Jsou to pak chcíplotiny.

Už tady byl zase prefekt a jeho hlas říkal, že má vstát, páter správce že mu vzkazuje, ať vstane a oblékne se a jde na marodku. A zatímco se honem oblékal, prefekt řekl:

„Musíme si pospíšit za fráterem Michaelem, protože máme hourání! Hourání je strašná věc. Jak to v nás hourá, když máme hourání!“

Je milé, že to říká. Chce ho tím jen rozesmát. Jenže jemu není do smíchu, protože má roztřesené líce a rty: a tak se prefekt zasmál sám. Prefekt křikl:

„Poklusem. Seno! Sláma!“

Šli spolu po schodech a kolem koupelny. Jak míjeli dveře, vzpomněl si trochu bázlivě na teplou rašelinovou bahnitou vodu, na teplý vlhký vzduch, na žbluňkání, na pach ručníků, načpělých léky.

Fráter Michael stál u dveří marodky a ze dveří tmavé komůrky po jeho pravici to čpělo léky, to od lahví na policích. Prefekt promluvil s fráterem Michaelem a fráter Michael mu odpovídal a říkal mu pane prefekte. Měl ryšavé vlasy prokvetlé šedinami a vypadal divně. Divné bylo, že bude vždycky fráterem. A divné bylo taky to, že se mu nemůže říkat pane, protože je fráter a vypadá jinak než druzí. Není snad dost svatý, nebo proč zaostává za ostatními?

V pokoji byla dvě lůžka a na jednom lůžku byl spolužák; když tam vešli, zvolal:

„Vida! Mladý Dedalus! Co se stalo?“

„Prase kozu potrkalo,“ řekl fráter Michael.

Byl to tercián, a když se Štěpán svlékal, poprosil frátera Michaela, aby mu přinesl toasty s máslem.

„Prosím tě, přines,“ řekl.

„Povídali, že mu hráli,“ řekl fráter Michael. „Až přijde ráno lékař, dostaneš propouštěcí list.“

„Vážně?“ řekl spolužák. „Nejsem ještě zdráv.“

Fráter Michael opakoval:

„Dostaneš propouštěcí list. To ti povídám.“

Shýbl se a rozhrábl oheň. Měl dlouhý hřbet jako tramvajový tahoun. Vážně pokýval pohrabáčem a potřásl na terciána hlavou.

Fráter Michael pak odešel a za chvíli se tercián otočil ke zdi a usnul. Je to marodka. To tedy stůně. Jestlipak to napsali tatínkovi a mamince? Rychlejší bude, když jim to nějaký kněz sám půjde říci. Nebo on to knězi napíše a ten to zanese.

Milá maminko,

stůňu. Chci domů. Přijeď prosím a odvez mě domů. Jsem na marodce.

Tvůj milující syn

Štěpán

Jsou tak daleko! Za oknem je studené slunko. Přemýšlel, jestli umře. Člověk umře i za slunného dne. Třeba umře, než za ním maminka přijede. Odslouží za něho v kapli zádušní mši jako, podle toho, co mu spolužáci řekli, za nebožtíka Littla. Na mši budou spolužáci v černém, všichni zasmušilí. Bude tam i Wells, ale žádný kamarád na něho nepohlédne. Bude tam i rektor v černozlatém ornátě a na oltáři a kolem katafalku budou vysoké žluté voskovice. Zvolna vynesou rakev z kaple a pochovají ho na školním hřbitůvku mimo hlavní lipovou alej. A Wells bude litovat, co to provedl. A umíráček bude zvolna vyzvánět. Slyšel vyzvánění. Opakoval si píseň, kterou ho naučila Brigid.

Vyzvání bimbam ze zámku,
buď sbohem, máti!
Dej na hřbitově
mě k bratru pochovati.
Mé tělo navždy ztuhlé
uložte v černé truhle.
Dva andělé ať se pomodlí, dva zazpívají,
dva ať mou duši zkolébají v ráji.

Jak krásné a smutné! Jak krásně zní Dej na hřbitově mě pochovati. Celý se otřásl. Jak smutné a krásné! Chtělo se mu tiše plakat, ale ne nad sebou: nad slovy krásnými a mohutnými jak hudba. Vyzvání! Vyzvání! Sbohem. Ach, sbohem!

Studené slunko zesláblo a u postele stál fráter Michael s šálkem hovězí polévky. Byl rád, v ústech měl horko a vyprahlo. Slyšel, jak na hřišti hrají. A den v koleji ubíhá, jako by tam pořád byl.

Fráter Michael se měl k odchodu a tercián mu domlouval, ať se vrátí a poví mu, co je v novinách. Řekl Štěpánovi, že se jmenuje Athy a otec že má hromadu závodních koní, ti skáčou jedna radost a na požádání dá otec fráteru Michaelovi dobrý tip, protože fráter Michael je moc slušný a vždycky mu řekne, co je nového v novinách, co dostávají na zámku. V novinách jsou všelijaké zprávy: neštěstí, ztroskotání, sport a politika.

„Teď je v novinách samá politika. Taky se u vás doma o ní mluví?“

„Ano,“ řekl Štěpán.

„U nás taky.“

Zamyslil se a řekl:

„Máš, Dedale, divné jméno a já mám taky divné jméno, Athy. Je to jméno města. Tvoje zní latinsky.“

Potom se zeptal:

„Umíš luštit hádanky?“

Štěpán odpověděl:

„Moc ne.“

Potom řekl:

„Uměl bys vyluštit tuhle? Jaké dvojí požehnání se skrývá v našem hrabství?“

Štěpán přemítal, co by to asi mohlo být, a pak řekl:

„Poddám se.“

„No přece dar a lék. Rozumíš? Naše hrabství se jmenuje Kildare, a v tom je dar i lék.“

„Aha,“ řekl Štěpán.

„Je to stará hádanka,“ řekl.

Po chvíli ho znovu oslovil.

„Poslyš!“

„Co je?“ zeptal se Štěpán.

„Hele, víš, že se ta hádanka může říkat ještě jinak?“

„Vážně?“ pravil Štěpán.

„Ta samá hádanka. Víš, jak by se mohla říct jinak?“

„Ne,“ pravil Štěpán.

„Nepřišel bys na to?“

Vykukoval přitom na Štěpána zpod přikrývky. Potom si znovu lehl a prohlásil:

„Dá se to říct jinak, ale já ti to nepovím.“

Pročpak mu to nepoví? Jeho otec, majitel závodních koní, je jistě hrabský úředník jako otec Saurinův a otec Lumpa Roche. Vzpomněl si na svého otce, jak za matčina klavírního doprovodu zpívá písničky, a když mu řekne o pěťák, vždycky mu dá šilink, a přišlo mu líto, že není hrabský úředník jako otcové druhých.

Proč ho sem tedy posílají do školy? Od otce se dověděl, že tu nebude cizí, protože tady před padesáti lety jeho prastrýc uvítal Osvoboditele holdovacím proslovem. Lidé tehdejší doby se poznají podle starodávného obleku. Připadala mu ta doba sváteční: přemýšlel, jestli tehdy clongoweští žáci nosili modré kabáty s mosaznými knoflíky, žluté vesty a králičí opasky a pili pivo jako dospělí a pro hony na zajíce chovali vlastní chrty.

Pohlédl na okno a zjistil, že světlo zesláblo. Nad hřišti je asi pod mrakem šero. Na hřištích se nic neozývá. Třída asi píše úkoly, nebo jim páter Arnall předčítá z knih.

Divné, že mu nedali lék. Však on mu ho fráter Michael přinese, jen co se vrátí. Když je člověk na marodce, dostává prý nějaký smradlavý nápoj. Teď už je mu líp než předtím. Bude to hezké zvolna se zotavovat. Dostane pak nějakou knížku. V knihovně je knížka o Holandsku. Jsou v ní pěkná cizí jména a obrázky cizokrajných měst a lodí. Člověka to tak blaží.

Světlo u okna je celé bledé! Ale je to milé. Na zdi stoupá a klesá oheň. Jako vlny. Někdo přiloží uhlí a je slyšet hlasy. Hovoří. Je to šum vln. Nebo snad spolu hovoří stoupající a klesající vlny.

Vidí moře vln, dlouhé tmavé vlny, ztmavělé pod bezměsíčnou nocí, stoupají a klesají. Na špici mola, kam vjíždí loď, bliká světýlko: vidí u břehu houf shromážděných, jak pozorují vjezd lodi do přístavu. Na palubě stojí nějaký čahoun a zírá na plochou tmavou pevninu: ve světle mola vidí jeho obličej, truchlivý obličej frátera Michaela.

Vidí ho, jak zvedá k lidu ruku, a slyší, jak silným smutným hlasem přes moře volá:

„Je mrtev. Viděli jsme ho ležet na katafalku.“

Lid vyráží truchlivé zaúpění:

„Parnell! Parnell! Je mrtev!“

Padají na kolena a truchlivě naříkají.

A vidí, jak Dante v kaštanových sametových šatech, na ramenou zelený sametový přehoz, hrdě a mlčky kráčí vedle lidu, klečícího u břehu.

Na ohništi rudě plápolala nakupená hranice a pod břečťanem ovinutými rameny lustru bylo prostřeno k štědrovečerní tabuli. Vrátili se domů trochu pozdě, a přece ještě nebyla večeře: bude za chvilinku, řekla maminka. Čekali, až se otevřou dveře a vejdou služky, v rukou mohutné mísy přikryté těžkými kovovými víky.

Všichni čekali: strýc Charles, který si odsedl do okenního stínu, Dante a pan Casey, uvelebení v křeslech vedle krbu, mezi nimi na židli Štěpán, nohy opřené o očazenou podložku. Pan Dedalus se prohlédl v zrcadle nad krbem, navoskoval si špičky knírů, potom stál s rozhrnutými šosy zády k sálajícímu ohni: jen chvílemi vytáhl ruku zpod šosu a nakroutil si špičky knírů. Pan Casey nakláněl hlavu a s úsměvem si ťukal prsty na ohryzek. I Štěpán se usmíval: že by měl pan Casey v hrdle stříbro, není pravda, teď to ví. Usmál se nad tím, jak se dal ošálit stříbrným cinkotem, jaký pan Casey vyluzuje. Když panu Caseymu zkoušel rozevřít dlaň a přesvědčit se, má-li v ní schovanou peněženku se stříbrem, zjistil, že se mu prsty nedají roztáhnout: od pana Caseyho se dověděl, že mu ty tři prsty ochrnuly, když chystal dárek k narozeninám královně Viktorii.

Pan Casey si ťukl na ohryzek a ospalýma očima se na Štěpána usmál: a pan Dedalus mu řekl:

„Ano. Bodejť, už je dobře. Pořádně jsme se, Johne, prošli, viď. Ano… Jestlipak se dnes vůbec navečeříme. Ano… Bodejť, kolem předhoří jsme se dnes pořádně nadýchali ozónu. Namoutě.“

Otočil se k Dante a řekl:

„Vy jste se, paní Riordanová, nehnula z domu?“

Dante se zamračila a odsekla:

„Ne.“

Pan Dedalus spustil šosy a přistoupil ke kredenci. Vytáhl ze skříňky velký kamenný džbán whisky, pomalu naléval do karafy a přitom se shýbal a koukal, kolik odlil. Džbán pak postavil zpátky do skříňky, ukápl whisky do dvou sklínek, dolil troškou vody a vrátil se ke krbu.

„Jenom náprstek, Johne,“ řekl, „na zostření chuti.“

Pan Casey uchopil sklenici, vypil ji a postavil vedle sebe na krbovou římsu. Pak řekl:

„Inu, pořád myslím na našeho přítele Christophera, jak vyráběl…“

Rozesmál se, zakuckal a dodal:

„… jak ten těm lidem vyráběl šampaňské!“

Pan Dedalus se zachechtal.

„To ten Christy?“ řekl. „Ten má v bradavici na pleši víc mazanosti než celá smečka lišáků.“

Sklonil hlavu, přimhouřil oči, olízl si rty a spustil hoteliérovým hlasem: „Celý se rozplývá, když s tebou mluví. Podbradek se mu čerchmantsky potí a mokvá.“

Pan Casey se nepřestával kuckat a řehtat. Když v otcově tváři a hlase Štěpán uviděl a uslyšel hoteliéra, dal se do smíchu.

Pan Dedalus si nasadil monokl, změřil si ho a klidně řekl:

„Co se směješ, ty škvrně?“

Do pokoje vešly služky a na stůl postavily mísy. Za nimi přišla paní Dedalová a všichni se rozsadili.

„Posaď se tamhle,“ řekla.

Pan Dedalus přešel na konec stolu a řekl.

„Posaďte se, paní Riordanová, naproti. Posaď se, kamarádíčku Johne.“

Ohlédl se po strýci Charlesovi a řekl:

„Už na vás, vašnosti, to ptáče čeká.“

Když se všichni rozsadili, sáhl na poklici, rázem zas ucukl a řekl:

„Spusť, Štěpáne.“

Štěpán vstal a pomodlil se před jídlem.

Požehnej nás, Pane, a těchto tvých darů, které z tvé štědrosti požívati budeme skrze Krista Pána našeho. Amen.

Všichni se pokřižovali a s blahým povzdechem sundal pan Dedalus z mísy těžké víko na kraji orosené lesklými krůpějemi.

Štěpán už viděl tučného krocana, jak leží s přivázanými křídly, propíchaný špejlemi, na kuchyňském stole. Věděl, že za něj táta u Danna v D’Olierově ulici zaplatil guineu a kupec několikrát rýpl krocana do klíční kosti a ukazoval, jaký je dobrý: vzpomněl si, jakým hlasem řekl: „Toho si, prosím, vezměte. Ten je prima.“

Pročpak říká pan Barrett z Clongowes rákosce krocan? Clongowes je však daleko. Z mís a talířů to horce, těžce voní krocanem, šunkou a celerem, na roštu se kupí a žhne mohutný oheň a zelený břečťan a rudé jmelí tak blaží a po večeři přinesou veliký švestkový pudink, posázený loupanými mandlemi a snítkami jmelí, kolem něho plápolá modrý oheň a nahoře vlaje zelený praporek.

Je to jeho první vánoční večeře a on myslí na bratříčky a sestřičky, čekají v dětském pokoji, jak sám čekával, až jim přinesou pudink. Ve vykrojeném límci a etonském kabátku si připadá nezvykle a přestárle; když ho ráno přivedla maminka do salonu přistrojeného na mši, otec se rozplakal. To že si vzpomněl na svého otce. Tvrdil to i strýc Charles. Pan Dedalus přikryl mísu a hladově se pustil do jídla. Potom řekl: „Chudák starý Christy, zlumpačil, že neví, čí je.“

„Simone,“ řekla paní Dedalová, „nedal jsi paní Riordanové omáčku.“

Pan Dedalus popadl omáčník.

„Že ne?“ křikl. „Politujte, paní Riordanová, ubohého slepce.“

Dante si zakryla talíř rukama a řekla:

„Děkuji, nechci.“

Pan Dedalus oslovil strýčka Charlese:

„Jak vám, prosím, chutná?“

„Prima, Simone.“

„A vám, Johne?“

„Dobře. Nedej se vyrušovat.“

„A ty, Mary? Tumáš, Štěpáne, to si pochutnáš.“

Dolil Štěpánovi hojně omáčky a postavil zas omáčník na tác. Potom se strýce Charlese zeptal, jestli je krocan měkký. Strýc Charles však nemohl mluvit, protože měl plná ústa, přikývl však, že ano.

„Ten náš známý, ten kanovníkovi trefně odpověděl, že!“ řekl pan Dedalus.

„Ani bych to do něho neřekl,“ řekl pan Casey.

„Zaplatím vám, otče, desátek, až přestanete dělat z domu božího volební boudu.“

„Takhle odpovídá knězi člověk, který si říká katolík,“ řekla Dante.

„Sami si za to mohou,“ chlácholil ji pan Dedalus. „Kdyby si dali poradit, hleděli by si náboženství.“

„To je právě náboženství. Konají svou povinnost, když ostříhají lid.“

„Chodíme do domu božího,“ řekl pan Casey, „modlit se pokorně k Stvořiteli, a ne poslouchat volební projevy.“

„To je náboženství,“ řekla znovu Dante. „Jednají správně. Musí své stádo vést.“

„A od oltáře kázat politiku, co?“ zeptal se pan Dedalus.

„Zajisté,“ řekla Dante. „Jde o veřejnou mravnost. Kněz by nebyl knězem, kdyby svému stádu neříkal, co je správné a co špatné.“

Paní Dedalová položila nůž a vidličku a řekla:

„Propánakrále, zrovna dnes nezačínejme politickou hádku.“

„Svatá pravda, milostivá,“ řekl strýc Charles. „Simone, to stačí. Už ani slovo.“

„Ano, ano,“ vyhrkl pan Dedalus.

Rázně odklopil mísu a řekl:

„Kdo si dá ještě krocana?“

Nikdo neodpověděl. Dante řekla:

„Takhle mluví katolík?“

„Paní Riordanová, snažně vás prosím,“ řekla paní Dedalová, „přestaňte s tím už.“

Dante se do ní pustila a řekla:

„To tady mám sedět a poslouchat, jak se tupí pastýři mé církve?“

„Pokud se nepletou do politiky, nikdo proti nim necekne.“

„Promluvili irští biskupové a kněží a ty je třeba poslouchat.“

„Ať se vykašlou na politiku,“ řekl pan Casey, „nebo se lidé vykašlou na jejich církev.“

„Slyšíte?“ spustila Dante na paní Dedalovou.

„Pane Casey! Simone!“ řekla paní Dedalová, „přestaňte s tím.“

„Chyba! Chyba!“ řekl Charles.

„Cože?“ křikl pan Dedalus. „Měli jsme ho opustit na povel Angličanů?“

„Nezasloužil si už, aby nás vedl,“ řekla Dante. „Byl to veřejný hříšník.“

„Všichni jsme hříšníci, ohavní hříšníci,“ řekl chladně pan Casey.

„Běda člověku tomu, skrze něhož pohoršení přichází?“ řekla paní Riordanová. „Lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho a on pohřížen byl do hlubokosti mořské, než aby pohoršil jedno z maličkých těchto. Tak hovoří Duch Svatý.“

„A podle mě tuze neomaleně,“ řekl chladně pan Dedalus.

„Simone! Simone!“ řekl strýc Charles. „Je tady chlapec.“

„Ano, ano,“ řekl pan Dedalus. „Mínil jsem tím… Myslil jsem na to, jak neomaleně mluvil ten nádražní nosič. No, nic se nestalo. Jářku, Štěpáne, ukaž svůj talíř, kamaráde. Jen si dej. Tumáš.“

Naložil Štěpánovi jídlo na talíř a strýci Charlesovi a panu Caseymu důkladné porce krocana a záplavu omáčky. Paní Dedalová jedla málo a Dante seděla s rukama v klíně. Celá zrudla. Pan Dedalus zašťoural vidličkou na konci mísy a řekl:

„Je tady šťavnatý kousek, zvaný biskup. Kdyby si některá dáma nebo pán přáli…“

Napíchl kousek krocana na vidličku. Nikdo nepromluvil. Položil si ho na talíř a řekl:

„Dobrá, nemůžete říci, že jsem vám nenabídl. Sním ho tedy radši sám, nějak mi poslední dobou zdraví neslouží.“

Mrkl na Štěpána, nasadil zas víko a dal se znovu do jídla.

Bylo ticho, jak jedl. Potom řekl:

„No, přece se vyčasilo. Přijelo dost cizích lidí.“

Nikdo se neozval. Znovu řekl:

„Je tu, myslím, víc cizích lidí než minulé Vánoce.“

Ohlédl se po ostatních skloněných nad talířem, a když nikdo neodpovídal, chvilku počkal a pak trpce řekl:

„Inu, vánoční večeři mám zkaženou.“

„V domě, kde chybí úcta k církevním pastýřům, není štěstí ani milost,“ řekla Dante.

Pan Dedalus hodil hlučně nůž a vidličku na talíř.

„Úcta! K držkatému Vilíkovi nebo k armaghskému břicháči? Úcta!“

„Církevní knížata,“ řekl pohrdlivě pan Casey.

„Ke kočímu lorda Leitrima, bodejť,“ řekl pan Dedalus.

„Jsou to pomazaní Páně,“ řekla Dante. „Své vlasti jsou ke cti.“

„Břicháč,“ řekl neomaleně pan Dedalus. „Když si hoví, vypadá věru hezky. Ale měli byste ho, chlapa, vidět, jak se za chladného zimního dne cpe slaninou a zelím. Jémine!“

Hovadsky se zapitvořil a zamlaskal.

„Vážně, Simone,“ řekla paní Dedalová, „před Štěpánem bys tak mluvit neměl. Není to správné.“

„Však on si na to vzpomene,“ rozhorlila se Dante, „jak se u nich doma mluvilo proti Bohu a náboženství a kněžím.“

„Ať si taky vzpomene,“ křikl na ni přes stůl pan Casey, „jakými řečmi kněží a jejich nohsledi zlomili Parnellovi srdce a uštvali ho do hrobu. Taky na to ať si vzpomene, až vyroste.“

„Zkurvysyni!“ křikl pan Dedalus. „Když padl, zrádně se na něho vrhli a rozsápali ho jako krysy v kanále. Podlí psi! Však na to vypadají! Kristepane, ti na to vypadají.“

„Jednali správně,“ křikla Dante. „Poslouchali své biskupy a kněze. Je jim to ke cti.“

„Je přímo hrozné, že se ani jeden den v roce neobejdeme bez těchto hrozných hádek,“ řekla paní Dedalová.

Strýc Charles zvedl mírně ruce a řekl:

„Tak dost, tak dost, tak dost! Copak nemůžeme projevit svůj názor, ať už takový, nebo onaký, bez zloby a spílání? Věčná škoda!“

Paní Dedalová tiše promlouvala k Dante, ale Dante se rozkřikla:

„Co bych nemluvila? Nepřestanu svou církev a víru hájit, když na ni útočí a plivají odpadlí katolíci.“

Pan Casey odstrčil hrubě talíř doprostřed stolu a opřen o lokty řekl drsně hostiteli:

„Jářku, pověděl jsem vám tu historku o pověstném plivnutí?“

„Ne, Johne, nepověděl,“ řekl pan Dedalus.

„Je to,“ řekl pan Casey, „historka velmi poučná. Odehrála se nedávno ve wicklowském hrabství, kde právě jsme.“

Odmlčel se a s chladným rozhořčením promluvil na Dante:

„Když dovolíte, milostivá, jestli myslíte mě, já odpadlý katolík nejsem. Jsem katolík, jako byl katolík můj otec a před ním zas jeho otec a před ním zas jeho otec, a spíše jsme obětovali život, než bychom zaprodali svou víru.“

„Tím hanebnější od vás je, že takhle mluvíte,“ řekla Dante.

„Tu historku, Johne,“ usmál se pan Dedalus. „Sem s tou historkou.“

„Pěkný katolík!“ opakovala uštěpačně Dante, „nejzarytější protestant u nás by nemluvil tak zlolajně, jak jsem to dnes večer slyšela.“

Pan Dedalus kýval hlavou sem tam a broukal si jako lidový zpěvák.

„Já nejsem žádný protestant, znovu vám to říkám,“ zrudl pan Casey.

Pan Dedalus si pořád notoval, pokyvoval hlavou a chrochtavě zahuhňal:

Sem ke mně, římští katolíci,
co nechodíte na mši.

A zas popadl nůž a vidličku, dal se do jídla a řekl bodře panu Caseymu:

„Sem s tou historkou. Bude nám líp trávit.“

Se zalíbením utkvěl Štěpán pohledem na panu Caseym, se sepjatýma rukama civějícím přes stůl. Rád s ním sedával u krbu a pozoroval jeho chmurně sveřepou tvář. Tmavý zrak však pan Casey nikdy nechmuřil a jeho pomalý hlas bylo milo poslouchat. Co má tedy proti kněžím? Dante má přece jistě pravdu. Ale podle otce je to vyklouzlá jeptiška, odešla prý z alleghanského kláštera, když její bratr nahrabal od divochů jmění za cetky a řetízky. Snad proto má na Parnella spadeno. A jemu nedovoluje hrát si s Eileen, protože Eileen je protestantka, a sama, když byla malá, znala děti, které kamarádily s protestanty, a protestanti se posmívali litanii k Blahoslavené Panně. Věži ze slonoviny, říkávali, Dome zlatý! Jak může být žena věž ze slonoviny nebo zlatý dům? Kdo má tedy pravdu? A vzpomněl si na ten večer na clongoweské marodce, na temné vodstvo, na světlo na molu a žalostné zaúpění lidu, když se to dověděl.

Eileen měla dlouhé bílé ruce. Když jednou večer hráli na honěnou, položila mu ruce na oči: dlouhé a bílé a tenké a chladné a hebké. To je slonovina: něco chladného, bílého. To znamená Věž ze slonoviny.

„Je to stručná a roztomilá historka,“ řekl pan Casey. „Bylo to jednoho dne v Arklow, krutě mrzlo, krátce předtím, než vůdce umřel. Bůh mu buď milostiv!“

Malátně zavřel oči a odmlčel se. Pan Dedalus vzal z talíře kost, zuby z ní utrhl kus masa a řekl:

„Než ho totiž zabili.“

Pan Casey otevřel oči, vzdychl a mluvil dál:

„Bylo to jednoho dne v Arklow. Zajeli jsme si tam na schůzi a po schůzi jsme se museli prodrat zástupem na nádraží. Takové vřískání a hulákání jsi, člověče, neslyšel. Spílali nám všelijak. Byla tam nějaká stará paní, nějaká ožralá ochechule, a ta si na mě umanula. Rejdila vedle mě v blátě a hulákala a vřeštěla mi do obličeje. Protikněžský štváč! Pařížské fondy! Pan Fox! Kitty O’Sheaová.“

„A co vy na to, Johne?“

„Nechal jsem ji povykovat,“ řekl pan Casey. „Bylo chladno, a abych nezochabil, měl jsem v hubě (promiňte, milostivá) žvanec skrutlíku a nemohl jsem ani ceknout, protože jsem měl hubu plnou močky.“

„No a, Johne?“

„No, nechal jsem ji hulákat Kitty O’Sheaová a tak dále, až nakonec pojmenovala tu dámu slovem, které nebudu opakovat, abych nepotřísnil tuto štědrovečerní tabuli, vaše uši, milostivá, ani své rty.“

Odmlčel se. Pan Dedalus zvedl hlavu od kosti a zeptal se:

„A co jste, Johne, udělal?“

„Udělal?“ řekl pan Casey. „Po těch slovech nastrčila ke mně svůj ohyzdný ksicht a já měl v ústech plno močky. Nahnul jsem se k ní a pfí povídám jí.“

Otočil se a jakoby plivl.

„Pfí pověděl jsem jí rovnou do oka.“

Plácl se dlaní na oko a zaskučel bolestí.

„Ježíši, Maria, Josefe!“ vykřikla. „Já oslepla. Já oslepla a utonula!“

Nemohl dál, jak se rozkašlal a rozesmál, jen opakoval:

„Já nadobro oslepla!“

Pan Dedalus, uvelebený v křesle, se rozchechtal, strýc Charles jen pokyvoval hlavou.

Dante se tvářila náramně vztekle, a jak se smáli, opakovala:

„Moc hezké! Cha! Moc hezké!“

To plivnutí ženě do oka hezké nebylo.

Ale jak to nazvala ta ženská Kitty O’Sheaovou, že to pan Casey po ní neopakoval? Představil si pana Caseyho, jak prochází davy lidu a řeční z bryčky. Za to ho pak zavřeli a vzpomněl si, že jednou večer přišel k nim domů seržant O’Neill, zůstal stát v předsíni, tiše hovořil s otcem a nervózně kousal do řemínku na čapce. Ten večer neodjel pan Casey do Dublinu vlakem, až ke dveřím pro něho přijel vůz a zaslechl otce, jak mluví o Cabinteelské silnici.

Stál za Irskem a Parnellem a jeho otec také: i Dante za nimi stála, jednou večer na esplanádním koncertě praštila nějakého pána deštníkem po hlavě, protože když nakonec kapela hrála Bože, chraň královnu, smekl. Pan Dedalus opovržlivě zafuněl.

„Ach, Johne,“ řekl. „Patří jim to. Jsme nešťastný kněžourský národ, vždycky jsme byli a budeme až navěky.“

Strýc Charles zavrtěl hlavou a řekl:

„Ostuda! Ostuda!“

Pan Dedalus opakoval:

„Kněžourský bohapustý národ!“

Ukázal na dědovu podobiznu vpravo na stěně.

„Vidíš, Johne, tamhletoho dědu?“ řekl. „Byl to dobrý Ir, kdy z toho ještě nic nekoukalo. Odsoudili ho na smrt jako bělokošiláče. O našich milých klericích však říkával, že by mu k jídelnímu stolu žádný nesměl zasednout.“

Dante zlostně vyhrkla:

„Jestli jsme kněžourský národ, měli bychom se tím pyšnit. Jsme zřítelnicí božího oka. Nedotýkejte se jich, praví Kristus, neboť jsou zřítelnicí mého oka.“

„Copak nemáme milovat svou vlast?“ zeptal se pan Casey. „Copak nemáme poslouchat muže, zrozeného k tomu, aby nás vedl?“

„Vlastizrádce!“ odsekla Dante. „Zrádce, cizoložníka. Právem ho kněží opustili. Kněží byli vždycky opravdoví přátelé Irska.“

„Že by?“ řekl pan Casey.

Praštil pěstí do stolu a zlostně zamračen vztyčoval jeden prst po druhém.

„Copak nás irští biskupi v době unie nezradili tím, že biskup Lanigan předložil markýzu Cornwallisovi prohlášení věrnosti? Copak v roce 1829 nezaprodali biskupi a kněží tužby vlasti za katolickou emancipaci? Nezatracovali z kazatelny a ve zpovědnicích feniánské hnutí? A nezneuctili popel Terence Bellewa MacMagnuse?“

Obličej mu žhnul hněvem a Štěpán cítil, jak i jemu se rozlévá nach po líci, tak ho ta pronesená slova vzrušila.

Pan Dedalus se neomaleně uchechtl.

„Ach Bože,“ křikl, „na starouška Paula Cullena jsem zapomněl. Taky zřítelnice božího oka!“

Dante se nahnula přes stůl a křikla na pana Caseyho:

„Právem! Právem! Byli vždycky v právu! Nejprve Bůh a mravnost a náboženství.“

Paní Dedalová si všimla jejího rozčilení a řekla jí:

„Paní Riordanová, nerozčilujte se a neodpovídejte jim.“

„Bůh a náboženství nade vše!“ křikla Dante. „Bůh a náboženství nad celý svět.“

Pan Casey zdvihl zaťatou pěst a praštil jí do stolu.

„No dobrá,“ zařval, „když na to přijde, Irsko se obejde bez Boha!“

„Johne! Johne!“ křikl pan Dedalus a popadl hosta za rukáv.

Dante hleděla vytřeštěně přes stůl a líce se jí třásly. Pan Casey šermoval rukou před očima, jako by si stíral pavučinu.

„Pryč s Bohem v Irsku!“ křikl. „Užili jsme v Irsku Boha až moc. Pryč s Bohem!“

„Rouhači! Ďáble!“ zavřískla Dante, vztyčila se a div mu neplivla do očí. Strýc Charles a pan Dedalus stáhli pana Caseyho zpátky do křesla a z obou stran mu rozšafně domlouvali. Civěl před sebe tmavýma planoucíma očima a opakoval:

„Jářku, pryč s Bohem!“

Dante odstrčila prudce židli a odešla od stolu, shodila přitom kroužek na ubrousek, až se skutálel na koberec a zachytil se u nohy pohovky. Pan Dedalus rychle vstal a šel za ní ke dveřím. U dveří se Dante prudce otočila a zahulákala přes celý pokoj, líce vztekem zardělé a rozechvělé.

„Pekelník! Vyhráli jsme nad ním. Zdeptali jsme ho až k smrti! Ďábel!“

Dveře za ní bouchly.

Pan Casey vyprostil paže od těch, co ho drželi, a s bolestným zaúpěním složil hlavu do dlaní.

„Chudák Parnell!“ zavzlykal. „Můj mrtvý král!“

Štkal hlasitě a hořce.

Štěpán zvedl vyděšený obličej a uviděl, že otec má oči plné slz.

Žáci hovořili v hloučcích.

Jeden žák řekl:

„Chytli je u Lyonského kopce.“

„Kdo je chytil?“

„Pan Gleeson a sluha. Jeli vozem.“

Týž žák řekl:

„Pověděl mi to žák z vyšší třídy.“

Fleming se zeptal:

„Ale proč utekli? Pověz.“

„Já vím,“ řekl Cecil Thunder. „Protože štípli z rektorova pokoje peníze.“

„Kdo je štípl?“

„Kirkhamův bratr. A všichni se o ně podělili.“

„Vždyť to byla krádež. Jak to mohli udělat?“

„Houby o tom, Thundere, víš!“ řekl Wells. „Vím, proč vzali do zaječích.“

„Tak nám pověz, proč.“

„To nesmím,“ řekl Wells.

„Jenom pověz, Wellsi,“ řekli všichni. „Nám to můžeš říci. My to neprozradíme.“

Štěpán sklonil hlavu, aby líp slyšel. Wells se rozhlédl, jestli k nim někdo nejde. Potom řekl tajemně:

„Víte, že mají mešní víno v almárce v sakristii?“

„Ano.“

„Tak oni je vypili a po čichu se na to přišlo. Proto utekli, když to chcete vědět.“

Žák, který se prve ozval, řekl:

„Ano, taky jsem to slyšel od žáka z vyššího ročníku.“

Žáci zmlkli. Štěpán stál mezi nimi, bál se promluvit, napínal sluch. Trnul mdlou nevolností posvátné bázně. Jak to mohli udělat? Pomyslil na tmavou zamlklou sakristii. Jsou tam tmavé almary a v nich klidně leží úhledně poskládané rochety. Kaple to není, ale musí se tam mluvit tlumeně. Je to místo posvátné. Vzpomněl si na letní večer, kdy ho tam nastrojili za kadidlonoše, ten večer, kdy se šlo procesím k lesnímu oltáříku. Zvláštní a posvátné místo. Chlapec s kadidelnicí jí houpal tak, že povytáhl prostřední řetízek, aby uhlí žhnulo. Říkalo se mu dřevěné uhlí: jak je žák zlehka rozhoupal, klidně se rozhořelo a kysele začpělo. Když se všichni ustrojili, stál a podával rektorovi lodičku a rektor do ní vhodil lžičku kadidla a to na žhavém uhlí zasyčelo.

Na hřišti hovořili tu a tam v hloučcích spolužáci. Spolužáci jako by se mu zmenšili: to proto, že ho včera srazil jeden závodník, gymnazista z druhé třídy. Kolo ho odstrčilo na škvárovou dráhu a brejle se rozlítly na tři kusy a zrníčko škváry mu vlítlo do úst.

Proto se mu zdáli spolužáci menší a vzdálenější a brankové tyče tak tenké a vzdálené, a hebce šedá obloha tak vysoká. Na fotbalovém hřišti se nehrálo, začínal kriket: podle některých bude rozhodčím Barnes, podle jiných zas Flowers. A po všech hřištích se začínalo hrát s míčem, lítaly falše a padáčky. Z jedné i z druhé strany doléhaly hebkým šedým povětřím zvuky kriketových pálek. Zněly: pik, pak, pok, puk: kapičky vodotrysku zvolna padající do přetékající nádrže.

Athy předtím mlčel, až teď klidně řekl:

„Jste všichni na omylu.“

Všichni se po něm dychtivě otočili.

„Proč?“

„Ty to víš?“

„Kdo ti to řekl?“

„Pověz nám to, Athy.“

Athy ukázal prstem přes hřiště. Simon Moonan se tam sám procházel a kopal do kamínku.

„Jeho se zeptejte.“

Žáci se podívali a řekli:

„Proč jeho?“

„Víte, proč vzali ti kluci roha? Povím vám to, ale nesmíte o tom ceknout.“

„Pověz nám to, Athy. Ven s tím. Měl bys, jestli to víš.“

Chvíli mlčel a potom tajuplně řekl:

„Jednou v noci je drapli se Simonem Moonanem a Kelcem Boylem na aha.“

Žáci na něho pohlédli a zeptali se:

„Drapli?“

„A co dělali?“

Athy řekl:

„Buzerovali.“

Všichni žáci zmlkli; a Athy řekl:

„Tak proto.“

Štěpán pohlédl na tváře spolužáků, ale všichni se dívali přes hřiště. Chtěl se na to někoho zeptat. Co znamená, že buzerovali na aha? Proč těch pět z vyššího ročníku proto uteklo? Snad pronic zanic. Simon má pěkné šaty a jednou večer mu ukázal kouli s krémovými bonbony, kterou mu po koberci uprostřed refektáře přikutáleli hoši z fotbalové patnáctky, jak stál u dveří. Bylo to večer po utkání s Bectivskými Lesníky a koule vypadala jako červenozelené jablko, jenže rozevírací a plné krémových bonbonů. A Boyle jednou řekl, že slon má místo klů kelce, a proto mu říkají Kelec Boyle, ale někteří žáci mu říkají paní Boylová, protože si ustavičně šlechtí nehty.

Eileen má taky dlouhé, tenké, chladné ruce, protože je děvče. Jsou jak ze slonoviny; jenže hebké. To je smysl Věže ze slonoviny, protestanti to však nechápou a je jim to k smíchu. Jednou stál vedle ní, jak nakukovala do hotelové zahrádky. Číšník vytahoval na stožár praporky a na slunném trávníku rejdil foxteriér. Strčila mu ruku do kapsy, kde už sám měl ruku, a ucítil, jak ji má chladnou, hubenou a hebkou. Kapsy jsou k smíchu, řekla: a najednou se utrhla a se smíchem uháněla dolů z kopce. Na slunci jí plavé vlasy vlály jako zlato. Věž ze slonoviny. Dům zlatý. Všechno se pochopí, když se o tom přemýšlí.

Ale proč na aha? Chodí se tam na potřebu. Jsou tam silné břidlicové desky a celý den tam z dírek crčí voda a divně, zatuchle to tam čpí. Za dveřmi jednoho záchodu je červenou tužkou nakreslen římsky oděný vousáč, v každé ruce cihlu, a pod tím nápis:

Balbus stavěl zeď.

Z legrace to tam nakreslili nějací žáci. Obličej má směšný, ale vypadá jako vousáč. A na zdi dalšího záchodu je šikmým krasopisem napsáno: Julius Caesar napsal Bello Kaliko.

Snad tam byli proto, že tam někteří žáci napsali takové legrační věci. Ale co Athy říkal, je směšné, a taky to, jak to říkal. Legrace to není, protože utekli. Díval se s ostatními přes hřiště a dostával strach.

Nakonec se Fleming ozval:

„A to máme být všichni potrestáni za to, co provedli druzí?“

„Já se tam nevrátím, kdepak,“ řekl Cecil Thunder. „Tři dni v refektáři mlčet a každou chvíli se dát sekýrovat.“

„Ano,“ řekl Wells. „A starý Barrett umí cenzuru tak svinout, že když ji otevřeš, abys věděl, kolik máš rákoskou dostat, už ji nesvineš. Já se taky nevrátím.“

„Ano,“ řekl Cecil Thunder, „a dnes ráno byl v druhé třídě gymnázia studijní prefekt.“

„Zahajme vzpouru,“ řekl Fleming. „Ano?“

Všichni žáci ztichli a ztichlo i povětří, jenom kriketové pálky se ozývaly, jenže pomaleji než dříve: pik, pok.

Wells se zeptal:

„Co s nimi udělají?“

„Simon Moonan a Kelec dostanou výprask,“ řekl Athy, „a žáci z vyšších tříd si mohou vybrat výprask, nebo vyhazov.“

„A co si vyberou?“ řekl ten, co se prve ozval.

„Všichni volí vyhazov až na Corrigana,“ odpověděl Athy. „Tomu nařeže pan Gleeson.“

„Já vím proč,“ řekl Cecil Thunder. „Má pravdu a ostatní dělají chybu, protože výprask za chvilku otrne, zato vyhazov z koleje ulpí na žácích celý život. Gleeson ho ostatně moc nezbije.“

„To by radši neměl,“ řekl Fleming.

„Nechtěl bych teď být Simon Moonan ani Kelec,“ řekl Cecil Thunder. „Ale nevěřím, že dostanou výprask. Snad dostanou jen přes prsty.“

„Ba ne,“ řekl Athy, „dostanou oba na panimandu.“

Wells se podrbal a řekl plačtivě:

„Pusťte mě, prosím, pane profesore!“

Athy se ušklíbl, vyhrnul si rukávy a řekl:

Marně bys odmlouval,
musí být pořádek.
Jen stáhni kalhoty,
dostaneš na zadek.

Žáci se zasmáli, měl však dojem, že se trochu bojí. V tichu hebce šedého ovzduší slyšel z různých stran kriketové pálky: pok. Takový je slyšet zvuk, ale když ho udeří, ucítí bolest. Také rákoska vydává zvuk, ale jiný. Podle žáků je rákoska z velrybí kosti a kůže a uvnitř má olovo: přemýšlel, jaká je to asi bolest. Dlouhá tenká rákoska ostře hvízdne: jakápak to je asi bolest. Až ho při tom pomyšlení zamrazilo a také nad tím, co řekl Athy. Ale co je na tom k smíchu? Zamrazilo ho, ale jen proto, že když spustí kalhoty, vždycky ho zamrazí. Zrovna tak, když se při koupání svlékne. Kdopak je asi spustí, učitel, nebo sám žák? Co je jim na tom k smíchu?

Pohlédl na Athyovy vyhrnuté rukávy a kostnaté pokaňkané ruce. Athy si vyhrnul rukávy a ukazoval, jak si je vyhrne pan Gleeson. Jenže pan Gleeson má kulaté lesklé manžety, čisťounké zápěstí a bělostně buclaté ruce a na nich dlouhé a špičaté nehty. Snad si je pěstuje jako paní Boylová. Ale byly strašlivě dlouhé a špičaté. Dlouhé a surové, třebaže bílé buclaté ruce nejsou surové, spíše něžné. A třebaže se osykl zimou a strachem při pomyšlení na dlouhé surové nehty a hvizd rákosky, mravenčivý pocit na kraji košile, když se svléká, přece si ty bílé buclaté ruce, čisté, silné a něžné, v duchu podivně liboval. Vzpomněl si, co říkal Cecil Thunder: že pan Gleeson Corrigana moc nezbije. I Fleming to tvrdil, protože on to jinak neumí.

Daleko na hřišti někdo křikl.

„Skončit!“

Po něm křikli jiní:

„Skončit! Skončit!“

Při hodině psaní seděl ruce založeny a poslouchal skřípění per. Pan Harford chodil a tu a tam červenou tužkou něco načrtl a občas usedl vedle žáka a ukázal mu, jak se drží pero. Hláskoval si v duchu nadpis, třebaže ho už dávno znal, protože byl v čítance poslední. Píle bez rozšafnosti je jako loď bez kormidla. Čáry písmen byly však jako neviditelná vlákna, a teprve když pevně zavřel pravé oko a zíral levým, viděl křivky velkých písmen.

Ale pan Harford je velmi slušný a nikdy se nerozzuří. Ostatní učitelé zuří hrozně. Ale pročpak mají pykat za to, co provedli žáci z vyššího ročníku? Podle Wellse upili z mešního vína v sakristijní almaře a pachatele zjistili podle pachu. Ukradli možná monstranci, že s ní utečou a někde ji prodají. Byl to jistě strašný hřích, že tam v noci potichu zašli, otevřeli tmavou almaru a ukradli tu blyštivou zlatou věc, do níž se Bůh mezi květinami a voskovicemi vkládá na oltář, zatímco z obou stran stoupají oblaka kadidla a ministrant houpá kadidelnicí a Dominic Kelly na kůru sám zanotuje počáteční verš. Při té krádeži v ní ovšem Bůh nebyl. Ale už dotknout se jí je podivný a těžký hřích: vzrušeně na to myslil v tom tichu, jak pera slabě skřípala. Vypít mešní víno z almary a prozradit se vinným pachem je taky hřích, třebaže ne tak strašný a nezvyklý. Jenom z vinného pachu je už člověku trochu nanic. Když tenkrát přistoupil v kapli k prvnímu přijímání, zavřel oči a pootevřel ústa a maloučko vystrčil jazyk: když se rektor k němu sklonil a podával mu svaté přijímání, z rektorova dechu na něho lehce začpělo mešní víno. Krásné slovo: víno. Připomíná tmavě rudou barvu, protože tmavě rudé jsou hrozny, které rostou v Řecku před domy, podobnými bílým chrámům. Z lehce začpělého rektorova dechu mu bylo to ráno prvního přijímání trochu nanic. Den prvního přijímání je nejšťastnější den v životě člověka. Jednou se generálové zeptali Napoleona na nejšťastnější den v jeho životě. Myslili si, že řekne den, kdy vyhrál nějakou velkou bitvu, nebo den, kdy se stal císařem. On však řekl:

„Pánové, nejšťastnější den v mém životě byl den, kdy jsem byl poprvé u svatého přijímání.“

Vstoupil páter Arnall a začala latina a on se založenýma rukama se pořád opíral o lavici. Páter Arnall rozdal sešity, jsou prý ostudné a musí se s opravami ihned přepsat. Nejhorší byl Flemingův sešit, protože měl stránky slepené kaňkou: páter Arnall ho zdvihl za růžek, prý to učitele uráží, poslat mu takový sešit. Vyzval potom žáka Jacka Lawtona, ať skloňuje podstatné jméno mare. Jack Lawton uvízl na ablativu jednotného čísla a s plurálem dál nemohl.

„Styď se,“ řekl přísně páter Arnall. „Ty, primus třídy.“

Vyvolal pak dalšího žáka a dalšího a dalšího. Žádný to nevěděl. Páter Arnall se uklidnil, a jak se jeden žák po druhém snažil otázku zodpovědět, byl stále klidnější. Hlas měl více klidný, ale přitom se chmuřil a upřeně zíral před sebe. Zeptal se pak Fleminga a Fleming řekl, že to slovo nemá množné číslo. Rázem sklapl páter Arnall knihu a zařval na něho:

„Klekni tamhle uprostřed třídy. Takového lenocha jsem ještě neviděl. Vy ostatní opište úkol.“

Fleming nemotorně vstal a poklekl mezi dvěma posledními lavicemi. Ostatní žáci se sklonili nad sešity a začali psát. Třída ztichla, a jak Štěpán pohledem bázlivě zavadil o pátera Arnalla, viděl, že je v obličeji zlostí zarudlý.

Dopouští se páter Arnall hříchu, když propadá zlosti, nebo smí mít na líné žáky zlost, protože se pak líp učí, nebo tu zlost jenom hraje? To on smí, kněz přece ví, co je hřích, a sám se ho nedopustí. Jestli se ho však omylem někdy dopustí, jak to zařídí se zpovědí? Třeba se vyzpovídá představenému. A když se ho dopustí představený, vyzpovídá se rektorovi: a rektor provinciálovi a provinciál generálovi jezuitů. Tomu se říká řád: však o nich táta říká, jací jsou chytří. Nebýt jezuity, mohli to ve světě daleko přivést. Přemýšlel, čím se mohl stát páter Arnall a Paddy Barrett a čím mohl být pan McGlade a pan Gleeson, kdyby nebyli jezuiti. Těžko si je vymyslit, protože by si je musil představit různě, v různobarevných kabátech a kalhotách a s bradkami a vousy a v jinačích kloboucích.

Dveře se potichu otevřely a zavřely. Třídou proběhl letmý šepot. Chvilku bylo naprosté ticho a potom práskla do poslední lavice rákoska. Strachem poskočilo Štěpánovi srdce.

„Zaslouží tady, otče Arnalle, nějací hoši výprask?“ křikl studijní prefekt. „Zaslouží v této třídě nějací líní darmošlapi výprask?“

Došel doprostřed třídy a uviděl Fleminga na kolenou.

„Haha!“ křikl. „Kdo je ten žák? Pročpak klečí? Jak se, chlapče, jmenuješ?“

„Fleming, prosím.“

„Aha! Fleming! Lenoch, toť se ví. Vidím ti to na očích. Pročpak klečí, otče Arnalle?“

„Napsal špatně latinský úkol a neuměl ani jednu otázku z mluvnice.“

„Bodejť!“ rozkřikl se studijní prefekt, „bodejť by uměl. Rozený lajdák! Vidím mu to na očích.“

Praštil rákoskou o lavici a křikl:

„Vstaň, Flemingu. Vstaň, chlapče!“

Fleming se pomalu vztyčil.

„Natáhni ruku!“ křikl studijní prefekt.

Fleming napřáhl ruku. Rákoska na ni mlaskavě dopadla: raz, dva, tři, čtyři, pět, šest.

„Druhou ruku!“

A zas na ni šestkrát dopadla rákoska.

„Klekni si!“ křikl studijní prefekt.

Bolestí sešklebený Fleming poklekl, dlaně si vmáčkl v podpaždí, ale Štěpán viděl, jak je má tvrdé, protože si do nich stále vtíral pryskyřici. Ale asi ho to moc bolí, rákoska strašlivě svištěla. Srdce se v Štěpánovi rozbušilo a zatetelilo.

„Všichni do práce!“ houkl studijní prefekt. „Nepotřebujeme tady líné darmošlapy, líné pleticháře. Jářku do práce. Páter Dolan za vámi přijde každý den. Už zítra přijde páter Dolan.“

Rákoskou rýpl jednoho žáka do boku a řekl:

„Ty, chlapče! Kdy zas přijde páter Dolan?“

„Zítra, prosím,“ ozval se Tom Furlong.

„Zítra a zítra a zítra,“ řekl studijní prefekt. „Připravte se na to. Každý den páter Dolan. Pište dál. Kdopak jsi ty, chlapče?“

Rázem poskočilo Štěpánovi srdce.

„Dedalus, prosím.“

„Pročpak nepíšeš jako druzí?“

„Mně… Mně se…“

Hrůzou nemohl promluvit.

„Pročpak, otče Arnalle, nepíše jako druzí?“

„Rozbily se mu brejle,“ řekl páter Arnall, „a já jsem mu dal úlevu od práce.“

„Rozbily? Co to slyším? Jak že se jmenuješ?“ řekl studijní prefekt.

„Dedalus, prosím.“

„Vystup sem, Dedale. Ty líný švingulante. Vidím ti švingulantství na očích. Kdepak se ti rozbily brejle?“

Štěpán dovrávoral doprostřed třídy, oslepen strachem a spěchem.

„Na škvárovém chodníku, prosím.“

„Haha! Na škvárovém chodníku,“ řekl studijní prefekt. „To znám.“ Zvědavě zdvihl Štěpán zrak a zahlédl šedavý nemladý obličej pátera Dolana, jeho prořídlou šedavou hlavu vroubenou chmýřím, ocelové obroučky brejlí a brejlemi hledící bezbarvé oči. Pročpak řekl, že to zná?

„Líný bláhový švingulante!“ křikl studijní prefekt. „Rozbily se mi brejle. Starý školácký trik! Hned nastav ruku!“

Štěpán zavřel oči a roztřesenou ruku nastavil dlaní vzhůru. Ucítil, jak mu ji prefekt prsty narovnává a jak šustí rukáv kleriky o rákosku zdviženou k úderu. Od horké sálavé palčivé štiplavé rány, jako když zapraská zlámaná hůl, se mu roztřesená ruka sevřela jako list v ohni: a z toho zvuku i z bolesti mu vhrkly do očí horké slzy. Hrůzou se třásl po celém těle, paže se mu třásla a skrčená palčivá sinalá dlaň se mu chvěla jako poletující list. Na rty se mu tlačil nářek, prosba, ať ho pustí. V očích mu sice žhnuly slzy a údy se tetelily bolestí a hrůzou, přece však potlačil horké slzy a pláč, který mu spaloval hrdlo.

„Druhou ruku!“ houkl studijní prefekt.

Štěpán stáhl zmrzačenou pravou paži a vystrčil levou ruku.

Znovu zašustil rukáv kleriky, jak se zdvihla rákoska, hlučně to prásklo a prudce nepříčetně tetelivě palčivě zabolelo, až ruka s dlaní i prsty splynula v sinalý rosol. Z očí mu vyhrkly žhavé slzy, a jak planul hanbou a mukou a bázní, s hrůzou uškubl roztřesenou paži a bolestně zakvílel. Zalomcovala jím křeč strachu a s hanbou a zlostí cítil, jak se mu z hrdla dere palčivý pláč a z očí se mu po rozpálených lících řinou palčivé slzy.

„Klekni si,“ křikl studijní prefekt.

Štěpán honem poklekl a k bokům si přitiskl zbité ruce. Že jsou tak zbité a od bolesti napuchlé, bylo mu jich najednou líto, jako by patřily ne jemu, ale někomu jinému, koho mu přišlo líto. A jak poklekl a tišil v hrdle poslední vzlyky a tiskl k bokům palčivou štiplavou bolest, představil si, jak nastavil ruce dlaněmi vzhůru a jak pevně ho za ně uchopil studijní prefekt, když mu rovnal roztřesené prsty, a jaká je teď z dlaní i prstů opuchlá zarudlá změť, celá rozklektaná.

„Dejte se do práce, všichni,“ houkl ode dveří studijní prefekt. „Páter Dolan sem přijde každý den podívat se, jestli nějaký žák, nějaký líný hloupý lajdáček nezaslouží výprask. Každý den. Každý den.“

Dveře za ním zapadly.

Ztichlá třída dál opisovala úkoly. Páter Arnall povstal z křesla, vmísil se mezi ně, vlídnými slovy žákům pomáhal a upozorňoval je na chyby. Mluvil mírným a vlídným hlasem. Pak se vrátil na své křeslo a řekl Flemingovi a Štěpánovi.

„Vraťte se na své místo.“

Fleming a Štěpán vstali, odešli na své místo a Štěpán, celý zrudlý hanbou, chabou rukou honem rozevřel knihu a zavrtal se do stránky.

Je to nespravedlivé a surové, vždyť mu lékař řekl, že bez brejlí nesmí číst, a on ráno otci napsal o nové. A páter Arnall řekl, že dokud mu brejle nedojdou, nemusí studovat. A pak být před celou třídou označen za šibala a zřezán, vždyť je uznáván jako první nebo druhý a je vůdce yorkovců! Jak to studijní prefekt ví, že je to trik? Dosud cítí dotek prefektových prstů, jak mu rovnal ruku, a nejprve si pomyslil, že mu stiskne ruku, protože prefekt měl prsty měkké a pevné, ale vzápětí uslyšel šustot rukávů a třesknutí. Je to surové a nespravedlivé, že pak musel uprostřed třídy klečet: a páter Arnall řekl, že se mohou vrátit na své místo, a vůbec mezi nimi nedělal rozdíl. Poslouchal, jak tiše a mírně mluví páter Arnall při opravování úkolů. Teď ho to třeba mrzí a chce být slušný. Jenže to bylo nespravedlivé a surové. Studijní prefekt je kněz, ale surové a nespravedlivé je to přece. A jeho šedavá tvář a bezbarvé oči za brejlemi a ocelovými obroučkami hledí surově, protože mu nejprve měkkými pevnými prsty dlaň narovnal, aby ji líp a hlasitěji udeřil.

„Taková sprosťárna, to se ví,“ řekl Fleming na chodbě, jak se třídy hrnuly do refektáře, „zbít kamaráda, když za nic nemůže.“

„To se ti brejle vážně rozbily náhodou?“ zeptal se Lump Roche. Štěpánovi překypovalo srdce nad Flemingovými slovy a neodpověděl. „Toť se ví!“ řekl Fleming. „Já bych si to nedal líbit. Já bych si na něho stěžoval rektorovi.“

„Ano,“ vyhrkl Cecil Thunder, „a viděl jsem ho, jak zvedl rákosku přes rameno, a to nesmí.“

„Moc to bolelo?“ zeptal se Lump Roche.

„Moc,“ řekl Štěpán.

„Já bych si to nenechal líbit,“ opakoval Fleming. „Od toho Plešatce a žádného jiného Plešatce. Je to ničemná sprosťárna, bodejť. Já bych šel po obědě rovnou za rektorem a pověděl mu to.“

„Ano, jen jdi. Ano, jen jdi,“ řekl Cecil Thunder.

„Ano, jen jdi. Ano, jen jdi, Dedale, a požaluj na něj rektorovi,“ řekl Lump Roche, „protože jak říkal, přijde zítra zas a seřeže tě.“

„Ano, ano. Požaluj rektorovi,“ řekli všichni.

Poslouchali je sekundáni a jeden řekl:

„Senát a římský lid prohlásili, že byl Dedalus potrestán neprávem.“

Je to nesprávné; je to surové a nespravedlivé: seděl v refektáři a ve vzpomínce pořád zakoušel to ponížení, až ho napadlo, jestli to snad přece není tím, že má v obličeji šibalský rys, a zatoužil přesvědčit se o tom v zrcátku. Ale jistě takový rys nemá; a stejně je to nespravedlivé, surové a nesprávné.

Černavé rybí lupínky, jaké mají na postní středu, mu nejdou do krku a na jednom bramboru zůstala skvrna po lopatě. Ano, udělá, co mu řekli kamarádi. Půjde za rektorem a řekne mu, že byl neprávem potrestán. Něco takového už v dějinách někdo udělal, nějaký velikán, jeho podobizna je v učebnici dějepisu. A rektor prohlásí, že byl nespravedlivě potrestán, protože senát a římský lid o takových lidech vždycky prohlašují, že byli nespravedlivě potrestáni. Jména těch velikánů stojí v Otázkách Richmala Magnalla. Dějepis pojednává o těchto mužích a jejich činech a zabývají se jimi Příběhy z Řecka a Říma od Petera Parleyho. Peter Parley je zobrazen na první stránce. Je tam cesta přes vřesoviště, vroubená travou a křovím: a Peter Parley má širák a sukovici jako nějaký protestantský pastor a pospíchá po silnici do Řecka a Říma.

Co musí udělat, je snadné. Až bude po obědě a on vyjde z jídelny, místo aby šel po chodbě dále, zahne napravo na schodiště vedoucí do zámku. Nic víc: zahne doprava, vyběhne po schodech a za půl minuty bude v nízké tmavé chodbičce, která vede zámkem k rektorovi. Kdekterý žák řekl, že je to nespravedlivé, dokonce i ten sekundán, co mluvil o senátu a římském lidu.

Co se stane? Zaslechl, jak na konci refektáře vstávají žáci z vyššího ročníku a odcházejí po rohoži: Paddy Rath a Jimmy Magee a Španěl a Portugalec a pátý je statný Corrigan, kterému má pan Gleeson nařezat. Proto mu studijní prefekt řekl švingulant a pronic zanic ho zbil: napínal slabé, od pláče unavené oči a pozoroval, jak v zástupu kolem něho jde statný Corrigan s širokými rameny a střapatou tmavou čupřinou. Ale ten něco provedl a krom toho pan Gleeson mu moc nenařeže: vzpomněl si, jak vypadá statný Corrigan v lázni. Pleť má stejné barvy jako zkalená rašelina na mělkém konci bazénu, a jak jde vedle něj, na velkých dlaždicích mu pleskají chodidla a stehna se mu natřásají, jak je tlustý.

Refektář už je poloprázdný a žáci pořád ještě vycházejí jeden po druhém. Mohl by se pustit po schodech nahoru, protože za dveřmi refektáře se kněz ani prefekt nikdy neobjeví. Ale nemůže tam jít. Rektor se postaví na prefektovu stranu a uvidí v tom školácký úskok a studijní prefekt pak stejně každý den přijde, jenže to bude horší, protože se na něho rozlítí, že na něho žaloval rektorovi. Jen ať jde, řekli mu spolužáci, ale sami by nešli. Nadobro to pustili z hlavy. Raděj to taky pustí z hlavy, třeba to studijní prefekt řekl jen tak. Ne, raděj mu půjde z cesty, když je člověk malý a mladý, spíš se tak ochrání.

Spolužáci u jeho stolu vstali. Vstal také a šel v zástupu s nimi. Musí se rozhodnout. Když půjde dál se spolužáky, k rektorovi se už nedostane, z hřiště kvůli tomu odejít nemůže. A jestli tam půjde a stejně dostane výprask, všichni spolužáci o něm budou vtipkovat a líčit, jak jde mladý Dedalus za rektorem žalovat na studijního prefekta.

Kráčel po rohoži a uviděl před sebou dveře. Nejde to. Nemůže. Viděl před sebou plešatou hlavu studijního prefekta, jak si ho měří bezbarvýma očima, a slyšel studijního prefekta, jak se ho dvakrát ptá na jméno. Proč si to jméno nezapamatoval, když mu je jednou řekl? Copak poprvé neslyšel, nebo chtěl to jméno zesměšnit? Taková jména měli v dějinách velikáni a nikdo je nezesměšňuje. Když už chce zesměšňovat, ať zesměšňuje své jméno. Dolan. Zní to jako jméno nějaké pradleny.

Došel ke dveřím, a než si to mohl rozmyslit, zahnul vpravo a po schodech nahoru a vešel do nízké tmavé chodbičky vedoucí do zámku. Jak překročil práh u dveří do chodby, aniž otočil hlavu, viděl, jak se všichni žáci, hrnoucí se dál, za ním ohlížejí.

Šel úzkou tmavou chodbou kolem dvířek od řeholnických pokojů. Zíral v šeru před sebe a napravo a nalevo a hádal, že to jsou asi podobizny světců a řádových velikánů; svatý Ignác Loyola drží rozevřenou knihu a ukazuje v ní na slova Ad maiorem Dei gloriam[1], svatý František Xaverský, ukazující si na prsa, Lorenzo Ricci, s biretem na hlavě jako nějaký prefekt, tři patroni svatého jinošství, svatý Stanislav Kostka, svatý Aloysius Gonzaga a blahoslavený Jan Berchmans, vesměs mladolící, protože umřeli mladí, a páter Peter Kenny v křesle, zahalený do velkého pláště.

Došel na odpočívadlo nad vstupní dvoranou a rozhlédl se. Tudy projel Hamilton Rowan a dosud jsou tam stopy po kulkách vojáků. Tam zahlédli staří sluhové maršálova ducha v bílém plášti.

Na konci odpočívadla zametal starý sluha. Zeptal se ho na rektorův pokoj a starý sluha mu ukázal na dveře až na konci a hleděl za ním, jak k nim jde a klepá na ně.

Nic se neozvalo. Zaklepal silněji a srdce mu poskočilo, když zaslechl, jak někdo tlumeně říká:

„Dále!“

Stiskl kliku a otevřel dveře a uvnitř zatápal po klice zelených soukenných dveří. Nahmatal ji, stiskl a vstoupil dovnitř.

Uviděl rektora, jak sedí u stolu a píše. Na stole byla lebka a v pokoji to divně svátečně čpělo jako staré kožené křeslo.

Srdce se mu rozbušilo nad tím, jak je tam svátečně a jaké ticho: pohlédl na lebku a na rektorovu vlídnou tvář.

„Tak copak, mládenečku,“ řekl rektor.

Štěpán polkl a řekl:

„Mně se, prosím, rozbily brejle.“

Rektor otevřel ústa a řekl:

„Ajaj!“

Pak se usmál a řekl:

„Inu, když se nám rozbily brejle, musíme si napsat domů o nové.“

„Já už jsem, prosím, psal,“ řekl Štěpán, „a páter Arnall řekl, že dokud nepřijdou, nemám se učit.“

„Správně,“ řekl rektor.

Štěpán znovu polkl a přemáhal třesení nohou a hlasu.

„Ale, prosím…“

„Copak?“

„Dnes k nám přišel páter Dolan a nařezal mi, protože jsem nepsal úkol.“

Rektor ho mlčky pozoroval; cítil, jak červená a do očí mu stoupají slzy.

Rektor řekl:

„Jmenuješ se Dedalus, že?“

„Ano, prosím.“

„A kdepak se ti brejle rozbily?“

„Na škvárovém chodníku, prosím. Nějaký žák vyjížděl z úschovny kol a já jsem upadl a brejle se mi rozbily. Jak se ten žák jmenuje, nevím.“

Rektor ho zas mlčky pozoroval. Potom se usmál a řekl:

„No, to byl omyl, páter Dolan to jistě nevěděl.“

„Ale já jsem mu to, prosím, řekl a on mi nařezal.“

„Řekl jsi mu, že sis napsal domů o nové?“ zeptal se rektor.

„Prosím ne.“

„Tak to ti páter Dolan nerozuměl,“ řekl rektor. „Řekni, že máš ode mne na pár dní od úkolů úlevu.“

Aby se zas neroztřásl, Štěpán vyhrkl:

„Ano, prosím, jenže páter Dolan řekl, že zítra přijde a zas mi nařeže.“

„Dobrá,“ řekl rektor, „je to omyl, sám s páterem Dolanem promluvím. Stačí?“

Štěpán ucítil, jak mu oči vlhnou slzami, a zašeptal.

„Prosím ano, děkuji.“

Přes hranu stolu, kde stála lebka, napřáhl k němu rektor ruku, Štěpán mu do ní na chvilku vložil svou a ucítil chladnou vlhkou dlaň.

„Tak na shledanou,“ řekl rektor, odtáhl ruku a uklonil se.

„Na shledanou, prosím,“ řekl Štěpán.

Uklonil se, klidně vyšel z pokoje a opatrně, zvolna za sebou zavřel. Když však minul na odpočívadle starého sluhu a znovu se octl v nízké tmavé úzké chodbě, kráčel stále rychleji. Stále rychleji se v tom vzrušení hnal šerem. Na konci loktem rozrazil dveře, sběhl po schodech a proběhl oběma chodbami ven.

Uslyšel křik spolužáků z hřišť. Rozběhl se, běžel stále rychleji, přeběhl škvárový chodník a bez dechu se octl na terciánském hřišti.

Spolužáci ho viděli běžet. Kruhem ho obstoupili a strkali se, aby ho líp slyšeli.

„Pověz! Pověz!“

„Co říkal?“

„Šel jsi až za ním?“

„Co říkal?“

„Pověz! Pověz!“

Pověděl jim, co řekl a co řekl rektor, a když jim to řekl, všichni žáci vyhodili čapky vzhůru a křikli:

„Hurá!“

Ze zaklesnutých loktů udělali kolíbku a pohazovali ho a nosili, až se jim silou vyprostil. Když jim unikl, rozutekli se na všechny strany, znovu vyhazovali čapky do výše a za kroužení čapek hvízdali a pokřikovali.

„Hurá!“

A třikrát provolali hanbu plešatci Dolanovi a třikrát slávu Conmeemu, tak slušný rektor prý jakživ v Clongowes nebyl.

Pokřik v hebkém šedém vzduchu tuchne. Je sám. Je šťastný a volný: před páterem Dolanem se rozhodně nebude naparovat. Bude mírný a poslušný: zatoužil prokázat mu nějakou laskavost, aby viděli, že se nenaparuje.

Vzduch je hebký a šedý a mírný a snáší se večer. Ve vzduchu večerně čpí venkovská pole, kde si vyrýpnou tuřín, až zabrousí za majorem Bartonem, čpí to v lesíku za pavilonem, kde rostou duběnky.

Žáci cvičí dlouhé odpaly, falšované míče a padáčky. V hebkém šedém tichu je slyšet buchot míčů: a v tichém vzduchu zvuk kriketových pálek: pik, pek, pok: jako kapky vodotrysku, hebce crčící do přetékající nádrže.

Strýc Charles kouřil takový černý skrutlík, že mu synovec nakonec poradil, aby si ráno chodil zakouřit do kůlničky na kraji zahrady.

„Dobrá, Simone. Nic se nestalo, Simone,“ řekl klidně stařec. „Kde chceš. Kůlnička mi vyhovuje. Bude to zdravější.“

„Čert mě vem,“ řekl upřímně pan Dedalus, „jak můžeš kouřit takové příšerné svinstvo? Bůhví, hotový střelný prach.“

„Tabák je to skvělý,“ řekl stařec. „Chladí a uklidňuje.“

Každé ráno se tedy strýc Charles uchyloval do své kůlničky, nejprve si však pečlivě vzadu namazal a sčesal vlasy a nasadil cylindr. Při kouření bylo vidět za zárubní kůlny jenom střechu cylindru a hlavičku dýmky. Besídka, jak říkal začpělé kůlně, o kterou se dělil s kočkou a zahradnickým nářadím, mu zároveň sloužila za ozvučnou mušli: každé ráno si spokojeně broukal nějakou oblíbenou píseň: Ach, besídku mi upleť, nebo Modré oči a zlaté vlasy nebo Blarneyské hájky a z dýmky mu zvolna stoupaly šedé a modré kotouče dýmu a mizely v čirém vzduchu.

Počátkem léta byl strýc Charles stálým Štěpánovým společníkem. Strýc Charles byl bodrý stařík s osmahlou pletí, ostrými rysy a šedivými licousy. Ve všední den vyřizoval pochůzky mezi domem v Carysfortské ulici a krámy na hlavní třídě, kde rodina nakupovala. Na takové pochůzky chodil Štěpán rád, strýc Charles mu totiž štědře nabíral přehršle všeho, co bylo před regály vystaveno v bednách a v sudech. Chňapl hrst hroznů i s pilinami a pár kalifornských jablek a štědře je vtiskl synovci do dlaně a kupec se přitom jen rozpačitě usmál. Když se Štěpán naoko zdráhal, zamračeně mu řekl:

„Jen si je, prosím, vezmi. Slyšíš? Pomáhají zažívání.“

Po vyúčtování objednávek šli oba do parku a tam našli starého známého Štěpánova otce, seděl na lavičce a čekal na ně. A tu začal Štěpánův běh kolem parku. S hodinkami v ruce stál Mike Flynn u brány vedle nádraží a Štěpán zatím obíhal trať Mikovým oblíbeným stylem, hlavu vztyčenou, kolena vysoko zdvižená a paže přitisknuté k bokům. Po ranním cvičení pronesl cvičitel připomínky a pro větší názornost občas v starých modrých plátěných střevících pár yardů komicky přešoural. Obklopil ho hlouček zkoprnělých dětí a chův a ty se odtud nehnuly ani potom, když zas se strýcem Charlesem usedli a hovořili o atletice a politice. Od otce sice Štěpán věděl, že Mike Flynn vycepoval nejlepší novodobé běžce, přece však nedůvěřivě pokukoval po trenérově zplihlé neholené tváři, skloněné nad dlouhé potřísněné prsty, v nichž si kroutil cigaretu, a zas s lítostí pozoroval vlídné matné oči, jak se pojednou vytrhnou z práce a nejistě zabloudí do modré dálky a dlouhé opuchlé prsty přestanou kroutit a zrnka a vlákna tabáku padají zpátky do pytlíku.

Cestou domů se strýc Charles stavoval v kostele, a protože Štěpán do kropenky nedosáhl, stařec si namočil dlaň a vychrstl ji Štěpánovi na šaty a na podlahu portálu. Při modlitbě klečel na červeném kapesníku a polohlasně si četl z ohmataného kancionálu s reklamanty vytištěnými dole na stránce. Štěpán klečel vedle něho, ctil jeho zbožnost, ale sám ji nesdílel. Často si říkal, za co se strýc tak usilovně modlí. Snad se modlí za duše v očistci nebo za milost blažené smrti nebo snad za to, aby mu Bůh vrátil kus velkého jmění, které v Corku utratil.

V neděli chodil Štěpán s otcem a prastrýcem na zdravotní procházku. Vzdor kuřím okům byl stařec rázný chodec a často urazili deset až dvacet mil. Ve vesničce Stillorgan bylo rozcestí. Buď se pustili vlevo k dublinským kopcům nebo po goatstownské silnici do Dundrumu a přes Sundyford pak došli domů. Při tom trmácení po silnici nebo postávání v nějaké začouzené zájezdní hospodě oba starší stále hovořili o tom, co jim bylo nejbližší, o irské politice, o Munsteru a o rodinných zkazkách a Štěpán dychtivě poslouchal. Nesrozumitelná slova si opakoval, až je uměl zpaměti: a jimi mu probleskoval skutečný okolní svět. Zřejmě se blíží hodina, kdy se i on v tom světě uplatní, a v skrytu se chystal sehrát v něm přisouzenou úlohu, jejíž ráz jen nejasně tušil.

Večery měl celé pro sebe; hroužil se do potrhaného překladu Hraběte Monte Christa. Postava chmurného mstitele mu ztělesňovala všechno neobvyklé a strašné, co v dětství zaslechl nebo vytušil. Večer si na stole v obývacím pokoji stavěl z obtisků a papírových květin a zlatého a stříbrného staniolu od čokolády nádherné ostrovní jeskyně. Když ho ty cetky omrzely a výpravu zboural, v duchu se mu vynořil jasný obraz Marseille, slunných špalírů a Mercedes.

Za Blackrockem na silnici do kopců stál obílený domek a v jeho zahradě rostlo plno růžových keřů: v tom domku, říkal si, bydlí taky nějaká Mercedes. Tímto milníkem měřil vzdálenost cestou tam i zpátky domů: v duchu prožíval dlouhý řetěz dobrodružství stejně úžasných jako ta v knize a na jejich konci se objevoval sám, zestárlý a posmutnělý, jak stojí v měsícem ozářené zahradě s Mercedes, která před lety pohrdla jeho láskou, a se smutně odmítavým posuňkem jí říká:

„Milostivá, muškátové hrozny nejím.“

Skamarádil se s chlapcem jménem Aubrey Mills a spolu s ním založil v aleji bandu dobrodruhů. Aubreymu se v knoflíkové dírce komíhala píšťalka, k řemenu měl připevněnou bicyklovou lampičku a druzí si za řemen zastrčili klacek jako dýku. Štěpán četl o tom, jak prostě oblečen chodil Napoleon, že se tedy neparádil a před rozkazem se náležitě radil s pobočníkem. Banda přepadala zahrady starých panen nebo vtrhovala do zámku a na rozeklaných zaplevelených skalách sváděla bitvu, domů se pak utrmácení tuláci vraceli, v nozdrách čpavý pach pobřeží a na rukou a ve vlasech zatuchlý olej chaluh.

Aubrey a Štěpán měli společného mlékaře a často si v mlékařském voze zajeli do Carrickmines, kde se krávy pásly. Zatímco mlékaři dojili, hoši se střídavě projížděli na klisně po poli. S podzimem se však krávy zaháněly z pastvy domů; při pohledu na zaneřáděný stradbroocký kravín s hnusně zelenými loužemi a koláči řídkých kravinců a zapařenými koryty otrub bylo Štěpánovi špatně. Krávy, které za slunných dnů vypadaly venku tak krásně, se mu zprotivily a na nadojené mléko se ani podívat nemohl.

S nadcházejícím zářím si tento rok nedělal starosti. Do Clongowes se totiž už neměl vrátit. Trénování v parku skončilo, když odešel Mike Flynn do nemocnice. Aubrey chodil do školy a navečer měl jen nějakou hodinu volno. Tlupa se rozpadla a veta byla po nočních loupežích a bitvách na skalách. Někdy se Štěpán svezl vozem, rozvážejícím večerní mléko. Tyto chladné projížďky mu zaplašily vzpomínky na špinavý kravín a nehnusil si už kravské chlupy a senná semínka na mlékařově kabátě. Když vůz před některým domem zastavil, pokaždé číhal, jestli zahlédne vydrhnutou kuchyň nebo matně osvětlenou předsíň, jak tam služka nastavuje džbán a jak potom zavírá dveře. Napadlo ho, jaký by to byl příjemný život, jezdit navečer po silnicích a rozvážet mléko, na rukou teplé rukavice, a v kapse pořádný pytlík zázvorek k snědku. Ale stejná předtucha, která ho zbavovala odvahy a při běhu kolem parku mu naráz podlamovala kolena, stejná instinktivní obava, se kterou pohlížel na štětinatého ochablého trenéra, schýleného nad dlouhými potřísněnými prsty, mu odplavovala každou představu budoucnosti. Nejasně chápal, že je otec v úzkých, proto ho taky neposlali zpátky do Clongowes. Dávno si už všiml, že doma dochází k nějaké změně; a každá taková změna něčeho, co pokládal za nezměnitelné, otřásla jeho chlapeckou představou světa. Ctižádost, která se mu občas v hloubi duše ozvala, nehledala uplatnění. Mysl mu zatemňovalo stejné šero, jaké ho obklopovalo, když naslouchal dusotu kobylích kopyt na trati po Rock Road a kymácení a drnčení velké konve za sebou.

Vrátil se k Mercedes, a jak dumal nad jejím obrazem, do krve se mu vloudil divný neklid. Někdy v něm vzkypěla taková horečka, že večer sám bloumal po tiché ulici. Klid zahrad a vlídná světla v oknech mu vlévala něhu do nepokojného srdce. Dráždil ho křik hrajících si dětí a nad jejich pošetilými hlasy si zřetelněji než dříve v Clongowes uvědomoval, že je jinačí než druzí. Hrát si nechtěl. Chtěl se v skutečném světě setkat s nehmotnou představou, jakou v duchu ustavičně před sebou viděl. Kde a jak ji hledat, nevěděl: ale veden předtuchou věděl, že se s ním tato představa bez jeho přičinění shledá. Klidně se setkají, jako by se dávno znali a dali si schůzku, možná u některé brány nebo na nějakém skrytém místě. Budou sami, zahaleni tmou a tichem: a on se v té chvíli svrchované něhy promění. Před jejíma očima se rozplyne v něco nehmatatelného a vzápětí se promění. V tom kouzelném okamžiku spadne z něho slabost, bojácnost a nezkušenost.

Jednou zrána zastavily přede dveřmi dva velké žluté stěhovací vozy a s dupotem přišli chlapi byt rozebrat. Horempádem vynesli nábytek k bráně přední zahradou, posetou chomáči slámy a kousky provazu, do mohutných nákladních vozů. Když všechno pečlivě naložili, nákladní vozy se s rachotem rozjely ulicí: a z okna železničního vozu, v němž Štěpán s uslzenou matkou seděl, viděl, jak rachotí po Merrion Road.

Oheň v saloně neměl ten večer tah a pan Dedalus, aby oheň rozdmýchal, podepřel rošt pohrabáčem. V koutě polozařízeného pokoje bez koberce klímal strýc Charles a vedle něho se opíraly o zeď rodinné podobizny. Stolní lampa chabě osvětlovala prkennou podlahu, zablácenou stěhováky. Štěpán seděl vedle otce na stoličce a poslouchal jeho dlouhou nesouvislou samomluvu. Zpočátku jí pramálo rozuměl, ale ponenáhlu mu došlo, že má otec nepřátele a že se schyluje k boji. Pochopil také, že je verbován do boje a že na něho doléhá povinnost. Rozesmutnil ho ten náhlý úprk z blackrockého pohodlí a snění, jízda chmurným zamlženým městem, představa holého nevábného domu, v němž mají bydlet: a znovu ho přepadla intuice či předtucha budoucnosti. Pochopil také, proč si služky tolikrát v hale šuškaly a proč otec zády k ohni postával na krbové rohožce a hlaholil na strýce Charlese, který ho pobízel, ať se posadí a povečeří.

„Mám v sobě, Štěpáne, kamaráde, dost elánu,“ řekl pan Dedalus a vztekle rozhrábl chabý oheň. „Ještě není po všem veta, synku. Kdepak, Kristapána (Pánbůh mi odpusť), zdaleka ne veta.“

Dublin byl nový a složitý zážitek. Strýc Charles tak zdětinštěl, že ho nepouštěli na posílky, a za nepořádku při zařizování v novém bytě měl Štěpán víc volného času než v Blackrocku. Zprvu se omezil na to, že bázlivě oběhl sousední náměstí, nejvýš zašel kousek do postranní ulice: když si však v duchu město zmapoval, troufale se pouštěl po některé z hlavních tříd, až došel k celnici. Nikým nezastavován chodil mezi doky a po hrázích a žasl nad spoustou zátek plovoucích po hladině v hustém žlutém kalu, nad davy přístavních nosičů a drkotajících vozíků a neustrojených vousatých strážníků. Při představě nesmírného a zvláštního života, jakou v něm vyvolávaly žoky zboží, složené u zdi nebo vyhazované z lodních komor, ho znovu přepadal neklid, který ho za večerů pudil k toulkám od zahrady k zahradě, kde pátral po Mercedes. Uprostřed tohoto nového rušného života si málem připadal jako v nové Marseilli, chyběla mu jen jasná obloha a sluncem vyhřáté špalíry vináren. Při pohledu na hráze a řeku naň doléhalo jisté zklamání a přece se tam den co den potuloval, jako by opravdu hledal někoho, kdo mu uniká.

Několikrát si s matkou zašel na návštěvu k příbuzným: prošli sice rozmarnou řadou krámů, vánočně osvětlených a ozdobených, leč tichá zahořklost ho neopouštěla. Zahořklost měla různé příčiny, vzdálené i blízké. Zlobil se na sebe, že je tak mladý a vydaný napospas zbrklým hloupým nápadům, zlobil se taky na změnu osudu, který mu přetvářel okolní svět na obraz špíny a záludnosti. Hněvem však ten obraz nebyl nijak zabarven. Trpělivě zaznamenával, co vidí, přitom se s tím neztotožňoval a vskrytu zkoušel tu umrtvující příchuť.

Seděl v tetině kuchyni na židli bez opěradla. Na čalouněné stěně u krbu visela lampa se zrcátkem a při ní četla teta večerník, který měla rozložený na kolenou. Dlouho hleděla na usměvavý obrázek v něm otištěný a řekla unyle: „Krásná Mabel Hunterová!“

Kudrnatá dívka si stoupla na špičky, aby viděla na obrázek, a řekla tiše:

„V čem je to, mami?“

„V pantomimě, miláčku.“

Dívka si opřela kudrnatou hlavu o matčin rukáv, zadívala se na obrázek a celá unesená zašeptala:

„Krásná Mabel Hunterová!“

Celá unesená dlouho zírala na ty plaše uštěpačné oči a nábožně zašeptala:

„Jaké nádherné stvoření!“

A chlapec, který vešel z ulice a prohýbal se pod nákladem uhlí, zaslechl její slova. Rázem shodil náklad na zem a šel se podívat. Ona však klidně hlavu nezvedla, aby se mohl podívat. Zarudlýma ukoptěnýma rukama zmačkal okraj novin, odstrčil ji a huboval, že nevidí.

Seděl v úzké ranní jídelně až nahoře ve starém domě s tmavými okny. Na stěně se míhal oheň a za oknem se na řeku snášel přízračný soumrak. Před krbem chystala stařena svačinu a při tom kutění tiše vyprávěla, co říkal kněz a co lékař. Také povídala, že se, jak pozoruje, poslední dobou divně chová a divně mluví. Seděl a poslouchal její slova a sledoval, jaká dobrodružství se před ním v uhlí rozevírají, oblouky a klenby, točitá schodiště a rozeklané sluje.

A tu ve dveřích něco zahlédl. V šeru dveří trčela lebka. Jakousi opičí zrůdu tam přilákaly hlasy u krbu. Od dveří se někdo kňouravě zeptal:

„Jsi to ty, Josefino?“

Při kutění u krbu jí stařena bodře odpověděla:

„Ne, Ellen, je to Štěpán.“

„Ach tak… Ach tak, dobrý večer, Štěpáne.“

Odpověděl na pozdrav a uviděl, jak se na obličeji ve dveřích rozprostírá pošetilý úsměv.

„Chceš něco, Ellen?“ zeptala se stařena u krbu.

Ellen na otázku neodpověděla a řekla:

„Myslela jsem, že je to Josefina. Myslela jsem, Štěpáne, že jsi Josefina.“

Několikrát to opakovala a pošetile se rozesmála.

Seděl na dětském večírku v Harolďs Cross. Zmocnila se ho zamlklá číhavost a málo si hrával. Děti nastrojené do toho, co ukořistily v sáčcích, rejdily a dováděly, ale když se pokoušel přidat k jejich veselí, připadal si mezi bujně chocholatými kloboučky a slunečníky zachmuřeně.

Teprve když si odzpíval písničku a uchýlil se do koutku pokoje, vychutnával radost osamění. Veselí, zvečera zdánlivě falešné a plytké, ho teď konejšivě ovívalo, vesele mu pronikalo smysly, skrývalo před očima druhých horečné kypění jeho krve a víření tanečníků, za hudby a smíchu zalétal k němu její pohled, lichotný, škádlivý, zkoumavý, do hloubi srdce vzrušující.

V předsíni se už oblékaly poslední děti: večírek skončil. Přehodila si šálu, a jak šli spolu k tramvaji, bujně jí kolem zakuklené hlavy poletoval svěží teplý dech a střevíčky rozmarně cupitaly po umrzlé cestě.

Byla to poslední tramvaj. Hubené hnědky to věděly a vyzváněním to jasné noci připomínaly. Průvodčí rozprávěl s řidičem, při zeleném světle lampičky pokyvovali oba hlavou. Na prázdných sedadlech se povalovalo pár barevných jízdenek. Po cestě nahoru i dolů nebylo slyšet kroky. Žádný zvuk nerušil noční klid, jen občas si hubené hnědky o sebe otřely nozdry a zacinkaly.

Oba jako by naslouchali, on na horním, ona na dolním schůdku. Mockrát za ním na jeho schůdek vystoupila a mezi řečí zas sestoupila, párkrát na horním schůdku chvíli postála těsně vedle něho a neměla se k tomu sestoupit, a potom přece sestoupila. Srdce mu při jejích pohybech rejdilo jak korek na příboji. Slyšel, co mu očima zpod kapuce říká, a věděl, že kdysi dávno, snad ve skutečnosti, snad ve snění, jejich příběh už slyšel. Viděl, jak mu na odiv staví svou parádu, své pěkné šaty a šerpu a dlouhé černé punčochy, a věděl, že si ho jimi už tisíckrát podmanila. Vnitřní hlas mu však překřikoval rejdící srdce a pobízel ho, ať si vezme ten dar, stačí po něm vztáhnout ruku. A vzpomněl si, jak jednou stáli s Ellen a dívali se do hotelové zahrady, jak tam číšníci vytahují na stožár šňůru praporků, a na foxteriéra, jak rejdí na slunném trávníku, a jak se ona najednou rozesmála a rozběhla se z kopce dolů. Jako tehdy i teď stál jako přibitý, napohled klidný pozorovatel toho, co se před ním odehrává.

Ona taky chce, abych ji objal. Proto se mnou šla k tramvaji. Snadno ji obejmu, až vystoupí na můj schůdek: nikdo se nedívá. Obejmu ji a políbím.

Ale nic takového neudělal: a když pak seděl sám v prázdné tramvaji, roztrhal lístek na cucky a chmurně civěl na rezavé stupátko.

Druhý den proseděl hodiny u stolu v holém horním pokoji. Před sebou měl nové pero, novou lahvičku inkoustu a nový smaragdový sešit. Ze zvyku nadepsal první stránku počátečními písmeny jezuitského hesla: A.M.D.G. Na první řádce stránky se objevil nadpis skládaných veršů. E – C –. Takový začátek se mu zdál správný, podobné nadpisy totiž viděl v sebraných básních lorda Byrona. Když ten nadpis napsal a podtrhl ozdobnou linkou, zasnil se a čmáral na knižní obal diagramy. Viděl se, jak sedí v Bray u stolu to ráno po štědrovečerní hádce a na obal otcovy knihy akcií zkouší napsat báseň o Parnellovi. Ale mozek mu ten námět nezvládl, a tak toho nechal a popsal stránku jmény a adresami spolužáků:

Roderick Kikham

John Lawton

Anthony MacSwiney

Simon Moonan

Užuž to vypadalo, že se mu to zase nepovede, ale jak se nad tou příhodou zamyslel, vrátila se mu sebedůvěra. Přitom se vytratily prvky, které mu připadaly hrubé a nicotné. Veta bylo po tramvaji a tramvajácích i koních. Nejasně se jevil i on a ona. Ve verších bylo jen o noci a vonném vánku a nádheře novoluní. Neurčitý bol tkvěl v srdci obou účastníků, jak mlčky stáli pod bezlistými stromy, a ve chvíli rozloučení, polibek, kterému se jeden bránil, dali si oba. Dole na stránce napsal L.D.S., zašel pak do matčiny ložnice a v zrcadle jejího toaletního stolku si dlouho prohlížel svůj obličej.

Dlouhá zahálka a volnost se však chýlily ke konci. Jednou večer se otec vrátil plný novinek a mlel o nich celou večeři. Štěpán už na otce dávno čekal, měli ten den skopovou sekanou a věděl, že ho otec nechá namáčet chleba do omáčky. Jenže si na skopové nepochutnal, při zmínce o Clongowes se mu ponebí potáhlo mázdrou nechuti.

„Div jsem do něho nevrazil,“ řekl počtvrté pan Dedalus, „přímo na rohu náměstí.“

„Tak to tedy zařídí,“ řekla paní Dedalová. „Totiž s Belvederem.“

„Bodejť ne,“ řekl pan Dedalus. „Copak ti neříkám, že je teď řádovým provinciálem?“

„Mně se nikdy nechtělo posílat ho ke křesťanským bratřím,“ řekla paní Dedalová.

„Čert vem křesťanské bratry!“ řekl pan Dedalus. „K Paddymu Smrádkovi a Mickymu Špinkovi? Propána, jen ať zůstane u jezuitů, když už u nich začal. Po letech mu budou prospěšní. Ti mu dopomohou k postavení.“

„A řád je to bohatý, viď, Simone!“

„Dost. Dobře se jim žije, to ti řeknu. Viděla jsi jejich tabuli v Clongowes. Bůhví, vypasení jak kokrháči.“

Pan Dedalus přistrčil mísu Štěpánovi a kázal mu ji vyjíst.

„No tak, Štěpáne,“ řekl, „musíš se do toho, kamaráde, opřít. Užil jsi dlouhých prázdnin.“

„Ach, on teď bude jistě velmi pilný,“ řekla paní Dedalová, „zvlášť když s ním bude Maurice.“

„Propánajána, na Maurice jsem zapomněl,“ řekl pan Dedalus. „Hej, Maurici! Pojď sem, ty rošťácké ťululum! Jestlipak víš, že tě pošlu do koleje, kde tě naučí abecedu. A za penny ti koupím hezký kapesníček, aby ti neteklo z nosu. To bude legrace!“

Maurice se zaštířil na otce a potom na bratra.

Pan Dedalus si vmáčkl monokl do oka a ostře si své syny změřil. Štěpán žmoulal chleba a na otcův upřený pohled nereagoval.

„Mimochodem,“ ozval se posléze pan Dedalus, „rektor, nebo vlastně provinciál mi vyprávěl, co bylo s tebou a páterem Dolanem. Jsi prý nestydatý rošťák.“

„To snad neřekl, Simone!“

„Ne. Ale podrobně mi o celé záležitosti vyprávěl. Povídali jsme, to víš, a slovo dalo slovo. Mimochodem, kdo myslíš, že dostane ve sdružení to místo? Povím ti to potom. No, jak jsem řekl, přátelsky jsme si povídali a on se mě zeptal, jestli náš přítel pořád nosí brejle, a potom mi to všechno vyprávěl.“

„A zlobil se, Simone?“

„Kdepak! Vůbec ne. Čacký pacholík, řekl.“

Pan Dedalus napodobil provinciálovo huhňání.

„Páter Dolan a já, když jsme o tom při večeři hovořili, páter Dolan a já jsme se tomu moc nasmáli. Pozor, otče Dolane, řekl jsem, nebo vám dá mladý Dedalus ještě nařezat. Tuze jsme se tomu nasmáli. Cha! Cha! Cha!“ Pan Dedalus se otočil k své ženě a normálním hlasem prohodil:

„Z toho vidíš, v jakém duchu tam hochy vedou. Ach, není nad jezuity, nad jejich diplomacii!“

A zase nasadil provinciálův hlas a opakoval:

„Při večeři jsem jim o tom vyprávěl a páter Dolan a já a my všichni jsme se tomu srdečně zasmáli. Cha! Cha! Cha!“

Nadešel večer letnicové hry a z okna šatny hleděl Štěpán na trávník, přes který byly nataženy šňůry s lampiony. Díval se, jak jdou hosté po schodech z domu a vcházejí do divadla. Pořadatelé ve fraku, staří belvederští žáci, postávali u vchodu do divadla a obřadně vodili hosty dovnitř. V zákmitu lampionu rozeznal usměvavý kněžský obličej.

Ze svatostánku odnesli Nejsvětější Svátost a přední lavice odtlačili, aby byl oltářní stupínek a prostor před ním volný. U stěn ležely soupravy vzpěračských činek a kuželek; v koutě se kupily malé činky: a mezi nesčetnými hromádkami cviček, svetrů a triček, halabala zabalených v hnědých balících, stál mohutný koží potažený kůň: ten měli na konci cvičení odnést na jeviště a postavit doprostřed vítězného družstva.

Vzhledem k zběhlosti v psaní zvolili sice Štěpána za sekretáře tělocvičné akademie, v první části programu však neúčinkoval, měl vystoupit až ve hře v druhé části, hrál v ní hlavní úlohu fraškovitého pedagoga.

Dostal tu úlohu díky svému vzrůstu i slušnému chování, končil totiž druhý rok v Belvederu a byl v sekundě.

Nějakých dvacet mladších žáků v bílých šponovkách a tričkách odcupitalo z jeviště sakristií do kaple. Sakristie i kaple se hemžily nedočkavými učiteli a žáky. Obtloustlý plešatý kaprál zkoušel nohou odrazový můstek před koněm. Vedle něho stál a zvědavě ho pozoroval vychrtlík v dlouhém plášti, přichystaný k složitému komíhání kužely: postříbřené kužely mu čouhaly z hlubokých postranních kapes. Ozval se dutý rachot dřevěných činek, jak další mužstvo nastupovalo na jeviště: vzápětí pak rozezlený prefekt hnal žáky přes sakristii jako husí hejno, mával nervózně rukávy kleriky a okřikoval loudavce, ať si pospíší. Na konci kaple cvičil krok hlouček neapolských venkovanů, jedni mávali rukama nad hlavou, druzí zas pohupovali košíky s papírovými fialkami a dělali pukrlata. V tmavém koutě kaple na evangelní straně oltáře klečela uprostřed hojných černých sukní nějaká obtloustlá starší paní. Když vstala, objevila se za ní růžově oděná postava s kudrnatou zlatou parukou a starosvětským slaměným kloboukem, s načerněným obočím a jemně začerveněnými napudrovanými lícemi. Kaplí proběhl zvědavý šepot, kde se tam ta dívčí postava vzala. S úsměvem a pokyvováním hlavy přistoupil jeden prefekt do tmavého kouta, uklonil se obtloustlé paní a řekl:

„Je to tu s vámi, paní Tallonová, nějaká mladá krasavice, nebo loutka?“

Shýbl se, nakoukl pod klobouček na usměvavý nalíčený obličej a zvolal:

„No ne! Namouduši, vždyť je to Bertík Tallon!“

Štěpán ze svého místa u okna slyšel, jak se stará paní a kněz smějí, a za sebou zaslechl obdivný šepot žáků, hrnoucích se k chlapečkovi, který měl sám zatančit šerpový tanec. Nedočkavě sebou škubl. Seskočil z lavice, na níž stál, a vyšel do kaple.

Odešel ze školy a zastavil se pod kůlnou vedle zahrady. Z protějšího divadla k němu doléhal tlumený šum diváků a náhlý břinkot vojenské kapely. Ze skleněné střechy se linulo světlo, až divadlo vypadalo jako sváteční archa, zakotvená mezi korály domů, tenkými šňůrami lampionů připoutaná k přístavišti. Pojednou se v divadle otevřely postranní dveře a trávník přelétl světelný paprsek. Z archy naráz dolehla hudba, valčíková předehra: když se pak postranní dveře zavřely, ještě bylo slabě slyšet hudební rytmus. Ráz úvodních taktů, jejich malátnost a vláčnost, vyvolal v něm nesdělitelný vzruch, který ho po celý den zneklidňoval a před chvílí způsobil jeho nedočkavé škubnutí. Ten vzruch z něho vycházel jako zvuková vlna: a na hladině plynoucí hudby archa odplouvala a za sebou táhla šňůry lampionů. A tu přetrhl hudební věty hřmot jakoby trpasličí dělostřelby. To vítali potleskem příchod činek na jeviště.

Na druhém konci kůlny zablesklo ve tmě světlo, a jak se k němu blížil, ucítil slabou vůni. Ve dveřích stáli a kouřili dva hoši, ještě než k nim došel, poznal po hlase Herona.

„Přichází šlechetný Dedalus!“ ozval se hrdelní hlas. „Vítáme věrného přítele!“

Přivítání vyústilo v neveselý chechtot a Heron se obřadně klaněl a tloukl holí do země.

„Tu mě máte,“ řekl Štěpán, zůstal stát a z Herona zalétl pohledem k jeho známému.

Byl mu cizí, ale dík žhoucím nedopalkům rozeznal v šeru bledou hejskovskou tvář, po níž se zvolna šinul úsměv, štíhlou postavu ve svrchníku, s tvrďákem na hlavě. Heron se neměl k představování, místo toho řekl:

„Právě jsem kamarádu Wallisovi říkal, jaká by to byla švanda, kdybys zahrál rektora v roli učitele. Bylo by to k popukání.“

Heron chabě zkusil napodobit kamarádu Wallisovi rektorův pedantský bas, zasmál se, jak to nedovede, a požádal o to Štěpána.

„Do toho, Dedale,“ vybídl ho, „ty ho báječně paroduješ. Kdož by neposlechl církev, budiž vám jako pohan a publikán.“

Parodii přetrhla Wallisova nadurděnost, že se mu nedopalek ve špičce zadrhl.

„K čertu s tou zatracenou špičkou,“ řekl, vyndal ji z úst a útrpně se na ni usmál a zamračil. „Pořád se mi takhle zadrhuje. Taky si bereš špičku?“

„Já nekouřím,“ řekl Štěpán.

„Kdepak,“ řekl Heron. „Dedalus je vzorný jinoch. Nekouří, v kotcích se neometá, na zálety nechodí a vůbec nic neodsuzuje.“

Štěpán zavrtěl hlavou a usmál se do sokovy zardělé a nepokojné tváře se zobancem jako pták. Často mu připadalo divné, že má Vincent Heron ptačí tvář i ptačí jméno. Jako pocuchaná chocholka mu do čela splývala plavá kadeř: čelo měl nízké a kostnaté a mezi blízko zasazenýma očima, vystouplýma, světlýma a bezvýraznýma, mu trčel tenký zahnutý nos. Sokové byli spolužáci. Společně sedali ve třídě, společně klekali v kapli, společně hovořili po růženci u oběda. Žáci v primě byli průměrní tupci, a tak se ten rok Štěpán a Heron stali vlastně primusy. Společně chodili k rektorovi žádat o volný den nebo vytáhnout nějakého spolužáka z bryndy.

„Mimochodem,“ ozval se náhle Heron, „viděl jsem dnes tvého otce, jak sem šel.“

Na Štěpánově obličeji potuchl úsměv. Při každé spolužákově nebo profesorově zmínce o otci měl po klidu. S obavou mlčky čekal, co ještě Heron řekne. Heron ho však významně šťouchl loktem a řekl:

„Jsi ty ale poťouchlík, Dedale.“

„Proč?“ řekl Štěpán.

„Děláš, jako bys neuměl do pěti počítat,“ řekl Heron. „Jenže jsi poťouchlík.“

„Smím se tě zeptat, o čem to mluvíš?“ řekl uhlazeně Štěpán.

„To smíš,“ odpověděl Heron. „Však jsme ji viděli, viď, Wallisi. A je po čertech hezká. A zvědavá! Jakou má Štěpán úlohu, pane Dedale? A to nám Štěpán nezazpívá, pane Dedale? Tvůj otec na ni koukal monoklem jak vyjevený, a tak se mi zdá, že tě taky prokouk. Taky bych si dal říct, hrome. Je senzační, viď, Wallisi.“

„Ujde,“ řekl klidně Wallis a zase si strčil špičku do koutku úst.

Nad těmi nešetrnými narážkami se Štěpán nadurdil. Že se o něho nějaká dívka zajímá a stará, to není žádná legrace. Celý den myslel jen na to, jak se na stupních tramvaje v Harold Cross rozloučili, jaké teskné pocity jím tehdy probíhaly a jakou o tom napsal báseň. Celý den si představoval, jak se s ním zase sejde, vždyť ví, že přijde na představení. Znovu mu zaplavil hruď starý teskný neklid jako tenkrát na večírku, ale veršem nevytryskl. Mezi tenkrát a nyní byla dvě léta dospívání a poznávání, takže vytrysknout nemohl: proud teskné rozněžnělosti se v něm vzmáhal, kroužil temnými prameny a víry a nakonec ho omrzel, až při žertování prefekta s nalíčeným chlapečkem ztratil trpělivost.

„Uznáš tedy,“ mluvil dál Heron, „že jsme tě tentokrát prokoukli. Na svatouška si už hrát nebudeš.“

Neveselý smích mu lehce splynul ze rtů, a on se jako předtím shýbl a udeřil Štěpána zlehka holí po lýtku, jako by ho žertem káral.

Zlost už Štěpána přešla. Nebyl polichocen ani zmaten, chtěl jen, aby už to dobírání skončilo. Pošetilá neomalenost ho nemrzela, věděl totiž, že to dobrodružství v jeho nitru jejich slova nemohou ohrozit: na jeho tváři se zrcadlil sokův falešný úsměv.

„Přiznej se!“ opakoval Heron a znovu ho přetáhl holí po lýtku.

Úhoz byl jen tak z žertu, ale už ne tak mírný jako dříve. Štěpán cítil, jak se mu kůže tetelí a skoro bezbolestně trochu žhne; poníženě se sklonil, jako by se vpravoval do spolužákova šprýmování, a odříkával Confiteor. Epizoda skončila dobře, Heron i Wallis se jeho rouhání shovívavě zasmáli.

Zpověď vycházela Štěpánovi jenom ze rtů, a jak ji pronášely, jakoby kouzlem zalétl ve vzpomínce k tomu okamžiku, kdy si na Heronových usměvavých rtech všiml drobných krutých důlků a na lýtkách ucítil hůl a zaslechl známou pobídku:

„Uznej.“

Bylo to na sklonku prvního kolejního semestru, když byl v sextě. Jeho rozcitlivělost dosud pálily šlehy netušeného mrzkého života. V duši ho stále znepokojovala a skličovala dublinská otupělost. Probral se z dvouletého snění a ocitl se na novém dějišti, které se ho každou příhodou i postavou přímo dotýkalo, skličovalo nebo vábilo a při všem skličování a vábení ho stále znepokojovalo a roztrpčovalo. Všechen volný čas, pokud mu ve škole zbýval, trávil ve společnosti podvratných autorů, jejichž šprýmy i neomalenosti mu rozkvasily mozek a potom přešly do jeho neumělých výtvorů.

Slohový úkol mu byl hlavní týdenní snahou, a jak se v úterý ubíral z domu do školy, z příhod po cestě hádal svůj osud, doháněl chodce před sebou a zrychloval krok, až je před určitým bodem předhonil, nebo zas pečlivě našlapoval mezi dlaždice chodníku a říkal si, zda bude či nebude v týdenním slohovém úkolu první.

Jednou v úterý se však jeho vítězná dráha přerušila. Angličtinář pan Tate na něho ukázal prstem a surově řekl:

„Tento žák má ve svém úkolu blud.“

Ve třídě zavládlo ticho. Pan Tate je nerušil, jenom se rukou dloubal mezi stehny, až mu silně naškrobené plátno na krku a na zápěstí vrzalo. Štěpán nezdvihl hlavu. Bylo mrazivé jarní jitro a oči měl pořád bolavé a slabé. Věděl, že je poražen a odhalen, že má mrzkou mysl i rodinu, a znovu ucítil na krku škrábání ohrnutého zubatého límce.

Po Tateově úsměšku se třída utišila.

„Ty jsi to třeba nevěděl,“ řekl.

„Kde?“ otázal se Štěpán.

Pan Tate vytáhl dloubající dlaň a rozevřel slohový úkol.

„Tady. Mluví se o Stvořiteli a o duši. Ehm… ehm… ehm… Aha! aniž má možnost někdy k němu dosáhnout blíže. To je blud.“

Štěpán zašeptal:

„Chtěl jsem říci aniž má možnost k němu dosáhnout.“

Byla to kapitulace a usmířený pan Tate zavřel slohový úkol a podal mu ho se slovy:

„To jo… Aha! někdy k němu dosáhnout. To je něco jiného.“

Jenže třída se s tím jen tak nespokojila. Po vyučování s ním sice nikdo nemluvil, ale přesto cítil kolem sebe jakousi škodolibou radost.

Několik dní po této veřejné důtce kráčel večer po Drumcondra Road a tu zaslechl nějaké volání:

„Stát!“

Otočil se a uviděl, jak k němu v šeru jdou tři spolužáci. Byl to Heron, který na něho volal, a jak mezi dvěma pobočníky kráčel vpřed, do kroku švihal před sebou tenkou rákoskou. Vedle něho kráčel na celé kolo rozjívený jeho kamarád Boland, pár kroků za ním supěl a ryšavou makovicí pokyvoval Nash.

Když pak hoši zabočili do Clonliffe Road, rozpovídali se o knihách a spisovatelích, které knihy čtou a kolik knih mají doma v otcovských policích. Udiveně je Štěpán poslouchal; Boland byl totiž ve škole hlupák a Nash zase lenoch. Však také když chvíli hovořili o oblíbených spisovatelích, Nash se vyslovil pro kapitána Marryata, to je prý největší spisovatel.

„Blbost,“ řekl Heron. „Zeptej se Dedala. Kdo je, Dedale, největší spisovatel?“

Štěpán postřehl v otázce uštěpačnost a řekl:

„To myslíš prózy?“

„Ano.“

„Myslím Newman.“

„To jako kardinál Newman?“ zeptal se Boland.

„Ano,“ odpověděl Štěpán.

Pihovatý Nash se na celé kolo zaštířil, pustil se do Štěpána a řekl:

„Ty máš, Dedale, kardinála Newmana rád?“

„Inu, mnozí tvrdí, že má Newman nejlepší prozaický styl,“ vysvětloval druhému Heron, „básník ovšem není.“

„A kdo je, Herone, nejlepší básník?“ zeptal se Boland.

„Samozřejmě lord Tennyson,“ odpověděl Heron.

„Ano, lord Tennyson, všechny jeho verše máme doma v knize.“

Štěpán nad tím zapomněl, k čemu se mlčky zařekl, a vyhrkl:

„Tennyson a básník! Vždyť je to pouhý veršotepec.“

„Jdi pryč!“ řekl Heron. „Že je Tennyson největší básník, to ví každý.“

„A kdo je podle tebe největší básník?“ řekl Boland a šťouchl souseda.

„Samozřejmě Byron,“ odpověděl Štěpán.

Heron se pohrdlivě zasmál a ostatní dva se k němu přidali.

„Čemu se smějete?“ zeptal se Štěpán.

„Tobě,“ řekl Heron. „Byron že je největší básník! Je to básník jenom pro nevzdělance.“

„Musí to být rafinovaný básník!“ řekl Boland.

„Drž hubu!“ osopil se na něho Štěpán. „O poezii víš jenom to, čím jsi na dvoře popsal dlaždice, a za to tě poslali do lapáku.“

Boland totiž napsal na dvoře na dlaždice dvojverší o spolužákovi, který jezdíval z koleje na poníku:

Jeruzalémem jednou Tyson projížděl.
Co se mu přihodilo? Spadl na prdel.

Tímto výpadem oba pobočníky umlčel, ale Heron se nedal:

„Aťsi, ale Byron byl kacíř a nemrava.“

„Mně je to jedno,“ vyhrkl Štěpán.

„Tobě je jedno, jestli byl kacíř?“ řekl Nash.

„Co ty o tom víš?“ rozkřikl se Štěpán. „Kromě taháka jsi jakživ nic nečetl a Boland jak by smet.“

„Vím, že byl Byron ničema,“ řekl Boland.

„Hr na kacíře,“ křikl Heron.

Rázem Štěpána zajali.

„Onehdy tě Tate prohnal,“ hovořil Heron, „za kacířství v slohové úloze.“

„Zítra mu to povím,“ řekl Boland.

„Že povíš?“ řekl Štěpán. „Bál by ses ceknout.“

„Bál?“

„Bodejť. Jako čert kříže.“

„Dej si pozor!“ křikl Heron a rákoskou ho sekl po nohách.

Byl to povel k útoku. Nash mu vzadu svázal ruce a Boland popadl z příkopu dlouhý zelný košťál. Štěpán se švihancům rákosky a úderům strupatého košťálu bránil a kopal, až se zády octl u drátěného plotu. „Uznej, že byl Byron ničema.“

„Ne.“

„Uznej.“

„Ne.“

„Uznej.“

„Ne a ne.“

Po vzteklém škubání se jim vyrval. Mučitelé zamířili na Jones’s Road, smáli se mu a pošklebovali a on zatínal vzteky pěsti a vzlykal.

Jak si za shovívavého smíchu posluchačů opakoval Confiteor a myslí mu přitom ostře a rázně táhly výjevy té zlovolné epizody, přemýšlel, proč nežehrá na své mučitele. Na jejich podlost i surovost nezapomínal, ale při vzpomínce na ně se nerozlítil. Všechna líčení vášnivé nenávisti i lásky, jak je nacházel v knihách, mu tedy připadala neskutečná. Už ten večer, kdy se po Jones’s Road trmácel domů, měl pocit, že ho jakási moc zbavuje náhle vzkypělého hněvu, jako se zralý plod zbavuje měkké zralé slupky.

Zůstal s oběma společníky stát na konci kůlny a lhostejně poslouchal jejich rozhovor i burácení potlesku z divadla. Ona tam mezi ostatními sedí a třeba na něho čeká, kdy se objeví. Vybavoval si ji, jak vypadá, ale nešlo mu to. Vzpomněl si jen, že měla na hlavě šálu jako kapuci a tmavýma očima že ho vábila a vysilovala. Dumal, jestli na něho myslila tak jako on na ni. Ostatními dvěma neviděn špičkami prstů jedné ruky potmě spočinul v druhé dlani, až se jí zlehounka dotýkal. Dotek jejích prstů však byl lehčí a pevnější: vzpomínka na ten dotyk mu náhle neviditelnou vlnou proběhla do mozku i do těla.

Podél kůlny za ním běžel nějaký chlapec. Rozčilením popadal dech.

„Ach, Dedale,“ volal, „Doyle je na tebe načuřený. Hned máš přijít a ustrojit se do hry. Pospěš, dobře ti radím.“

„On už jde,“ povýšeně procedil Heron, „když se mu zráčí.“

Chlapec se pustil do Herona a opakoval:

„Ale Doyle je strašně načuřený.“

„Pověz laskavě Doylovi, že se poroučím, a ať si trhne nohou,“ odpověděl Heron.

„No, tak já půjdu,“ řekl Štěpán, kterému na etiketě nesešlo.

„Já bych nešel,“ řekl Heron, „čert ví, že ne. Takhle se pro staršího studenta nevzkazuje. Načuřený, bodejť. Myslím, že už to je dost, že v té jeho slátanině hraješ.“

Hašteřivou družností, jakou nedávno u soka postřehl, se Štěpán nedal odvrátit od klidné poslušnosti. Křiklounství nedůvěřoval a družnost, tak chatrně předjímající mužnost, mu připadala neupřímná. Otázka cti, o niž tady šlo, mu jako všechny takové otázky připadala bezvýznamná. Zatímco se v duchu honil za nepolapitelnými přeludy a od těchto zas malomyslně upouštěl, ustavičně kolem sebe slyšel hlas otcův a hlasy učitelů, jak ho nabádají, aby byl především čestným člověkem a aby byl především dobrým katolíkem. Teď mu však v uších zněly tyto hlasy hluše. Když otevřeli tělocvičnu, slyšel pak jiný hlas, jak ho nabádá, aby byl silný a mužný a zdravý, a když se pak v koleji prosadilo národně obrozenecké hnutí, další hlas ho nabádal, aby byl věrný vlasti a obrodě jazyka i tradice. V civilním světě ho pak, jak předvídal, civilní hlas pobídne, aby svým úsilím napravil otcův úpadek, a zatím ho hlasy spolužáků nabádají, aby byl správný kamarád, zachraňoval je od hanby i trestu a vyžebrával jim školní úlevu. Tak mu tyto hluché hlasy zaléhaly v uších, že se malomyslně přestal honit za přeludy. Jenom chvíli jim dopřál sluchu, ale šťastný byl, jen když byl od nich daleko z doslechu sám nebo ve společnosti přeludných druhů.

V sakristii se mladičký buclatý jezuita a staroch oblečený v obnošených modrácích babrali ve skříňce s barvami a křídami. Našminkovaní hoši se procházeli nebo nejapně postávali a kradmo si špičkami prstů ohmatávali obličej. Uprostřed sakristie se nějaký mladý jezuita, který přijel do koleje na návštěvu, rytmicky pohupoval ze špiček na paty a zas zpátky, ruce zabořené do postranních kapes. Drobná hlava s lesklými kučerami i čerstvě oholená tvář se dobře hodily k neposkvrněné parádní klerice a k neposkvrněným střevícům.

Jak pozoroval komíhavou postavu a na jezuitově obličeji luštil legendu uštěpačného úsměvu, vzpomněl si, co slyšel od otce před nástupem do Clongowes, že se jezuita pozná podle oblečení. Zároveň jako by postřehl podobnost otcovy mysli a mysli usměvavého naparáděného kněze: měl pocit, jako by se tím znesvěcoval kněžský úřad, ba i sakristie, jejíž ticho plašily teď hlučné řeči i šprýmy a ovzduší zamořoval pach hořáků a šminky.

Zatímco mu staroch vrásnil čelo a černě a modře barvil čelisti, roztržitě poslouchal mladého jezuitu, který mu kázal mluvit hlasitě a jasně. Slyšel, jak kapela hraje Kilarneyskou lilii, a věděl, že se za chvíli zvedne opona. Divadelní trému neměl, ale krušilo ho, jakou má hrát roli. Jen si na některé verše vzpomněl, hned mu nalíčené líce zčervenaly. Viděl ji, jak ho vábnýma očima z hlediště pozoruje, a při jejich představě rázem zmizely rozpaky a vůle se zocelila. Jako by byl obdařen jinou povahou: nakazilo ho okolní vzrušení i mládí a rozptýlilo jeho chmurnou nedůvěru. Na chvilinku jako by byl oděn v opravdovém chlapeckém rouchu: stál s ostatními herci v zákulisí a spolu s nimi jásal nad tím, jak dva statní kněží prudkým trhnutím šikmo vytahují oponu.

Vzápětí se v oslepujícím plynovém světle a matné výpravě octl na jevišti a hrál před nesčetnými tvářemi prázdného prostoru. Žasl nad tím, jak najednou ožila hra, kterou znal ze zkoušek jako neforemný zmetek. Jako by se hrála sama a on s kamarády jí v tom svými úlohami pomáhali. Když po posledním výstupu spadla opona, slyšel, jak prázdný prostor burácí potleskem, a škvírou v kulise uviděl, jak se celistvá hmota, před níž hrál, kouzlem rozpadá, prázdnota tváří se bortí a rozchází v hovořící hloučky.

Honem odešel ze sakristie, odmaskoval se a kaplí prošel do kolejní zahrady. Po představení dychtil všemi nervy po dalším dobrodružství. Spěchal, jako by je chtěl dohonit. Dveře divadla zely dokořán a obecenstvo už odešlo. Na šňůrách, které mu předtím byly lany archy, komíhalo se v nočním vánku pár nevesele blikajících lampionů. Hnal se po schodech ze zahrady, aby mu neunikla kořist, prodral se davem ve dvoraně kolem obou jezuitů, hlídajících rozchod, uklánějících se hostům a tisknoucích jim ruce. Netrpělivě se dral vpřed, jako by měl bůhvíjak naspěch, a skorem nevnímal úsměvy a pohledy a šťouchání, které budil svou napudrovanou hlavou.

Když vyšel na schody, uviděl, že na něho pod první lampou čeká rodina. Rázem si všiml, že jsou v tom hloučku samí příbuzní, a zlostně seběhl po schodech.

„Musím v George Street něco vyřídit,“ vyhrkl na otce. „Potom přijdu za vámi domů.“

Nečekal na otcovo vyptávání, přeběhl na cestu a horempádem chvátal z kopce. Ani pořádně nevěděl, kam jde. Jako z rozdrcených bylin v srdci stoupaly před ním s výpary dráždivého kadidla pýcha, naděje a touha. Kráčel z kopce v chumlu vytrysklých výparů raněné pýchy, zklamané naděje a zmařené touhy. Hustými, šílenými výpary stoupaly před jeho úzkostnýma očima a ubíhaly vzhůru, až se nakonec vzduch vyjasnil a ochladil.

Oči měl dosud zastřeny mázdrou, ale už ho nepálily. Silou, podobnou té, s jakou často zaháněl hněv nebo zlost, zarazil kroky. Jako přibitý stál a zíral na chmurný vchod do márnice a na sousední dlážděnou uličku. Na zdi uličky uviděl písmena Lotts a zvolna vdechl těžký zatuchlý vzduch.

Koňská moč a shnilá sláma, napadlo ho. Pěkně se ten pach dýchá. Uklidní mi srdce. Už se docela uklidnilo. Vrátím se.

Zas už seděl Štěpán v Kingsbridge vedle otce v koutku vagonu. Nočním rychlíkem odjížděl s otcem do Corku. Jak vlak supěl z nádraží, vzpomínal na dávný dětský úžas a na kdejakou příhodu prvního dne v Clongowes. Jenže už nežasl. Viděl, jak se venku táhnou potemnělá pole, jak se vždy po čtyřech vteřinách za oknem mihnou telegrafní sloupy a jak rychlík míjí blikavá nádražíčka, hlídaná několika zamlklými strážnými, a na chvilku se zablýsknou ve tmě, jako když za sebou běžec rozhazuje ohnivá zrnka.

Neúčastně poslouchal, jak mu otec líčí Cork a výjevy z mládí, jak to své vyprávění pokaždé prokládá vzdechy a doušky z kapesní láhve, když se v něm objeví nějaký známý nebožtík nebo když si vypravěč náhodou vzpomene, kvůli čemu tam jede. Štěpán poslouchal, ale soustrast necítil. Kromě strýce Charlese, a i ten se mu vytrácel z paměti, byli mu ti nebožtíci cizí. Věděl však, že má být otcův majetek prodán v dražbě, a z toho, že i on tím bude ožebračen, poznal, jak surově svět vyvrací jeho představy.

V Maryborough usnul. Když procitl, vlak už projel Mallow a na druhé lavici ležel otec a spal. Studené světlo svítání tkvělo nad krajinou, nad vylidněnými poli a zavřenými chalupami. Přemáhal ho děs ze spánku, jak pozoroval zamlklou krajinu nebo chvílemi poslouchal otcův hluboký dech nebo náhlý posunek. Blízkost neviděných spáčů mu naháněla podivnou hrůzu, jako by mu mohli ublížit, a modlil se, aby se užuž rozednilo. Modlitbu, nezaměřenou k Bohu ani k světci, začal chvěním, jak mu studený jitřní vánek štěrbinou ve dveřích vagonu zafoukal na nohy, a skončil bláhovým drmolením, shodným s vtíravým rytmem vlaku; a v čtyřvteřinových intervalech vpravovaly cválající tyče noty do taktových čar. Strach se v něm touto zuřivou hudbou utišil, opřel se o okenní lištu a znovu zavřel víčka.

Brzy zrána projeli v bryčce Corkem a Štěpán pak dospával v pokoji hotelu Victoria. Oknem se linulo jarní teplé světlo a bylo slyšet řinčení povozů. Otec stál před toaletním stolkem, pečlivě si prohlížel vlasy a obličej a kníry, natahoval se přes džbán s vodou a zase ho odstrkoval, aby líp viděl. Přitom si s podivným přízvukem a frázováním tiše prozpěvoval:

Jen z nerozumu
se mladí žení,
má milá, dlouho
tu nebudu.
Nemám tu stání,
nic mi nebrání
jít do Ameriky
vstříc osudu.
Má milá hezká
a opojná je,
jako když whisky
se vypálí.
Když ochladne
a uvadne,
jak rosa na horách
půvab má nestálý.

Pocit teplého slunného města za oknem a křehká tremola, jimiž otec pentlil ten podivně nyvý popěvek, zaplašil Štěpánovi z hlavy opar noční rozladěnosti. Honem vstal, že se oblékne, a když píseň dozněla, řekl:

„Tohle je mnohem hezčí než ty tvé rejdováky.“

„Myslíš?“ zeptal se pan Dedalus.

„Líbí se mi,“ řekl Štěpán.

„Je to hezká stará písnička,“ řekl pan Dedalus a nakroutil si kníry. „Měl jsi slyšet, jak ji zpíval Mick Lacy! Chudák Mick Lacy. Uměl ji pentlit, vkládat do ní kudrlinky, jaké mi chybí. Ten ti zpíval rejdováka jedna radost.“

Pan Dedalus objednal k snídani mřenky a při jídle se číšníka důkladně vyptal, co je tam nového. Jak padlo nějaké jméno, hovořili každý o někom jiném, číšník myslil nynějšího majitele, kdežto pan Dedalus jeho otce nebo dědečka.

„No, Queen’s College snad nepřestěhovali,“ řekl pan Dedalus, „rád bych ji ukázal tady svému pacholíkovi.“

Podle Mardyku kvetly stromy. Vkročili na kolejní půdu a přes nádvoří je vedl tlachavý vrátný. Ale cestou po štěrkovaném chodníku se skoro po každém tuctu kroků zastavili, jak vrátný na něco odpovídal.

„Co neříkáte? Chudák Břicháč že je nebožtík?“

„Ano, prosím. Nebožtík, prosím.“

Při těch zastávkách Štěpán za oběma rozpačitě postával, nudil se a netrpělivě čekal, kdy se zas pohnou. Když pak přešli po nádvoří, netrpělivostí přímo hořel. Nechápal, že se otec, jindy tak chytrý a nedůvěřivý, dá podlízavým vrátným tak balamutit, a živá jihoirská mluva, která ho ráno tak bavila, mu teď dráždila sluch.

Vešli do anatomického sálu a s pomocí vrátného tam pan Dedalus pátral po svých iniciálách. Štěpán zůstával vzadu, nadmíru sklíčený šerem a tichem učebny i jejím ovzduším neúmorného přísného studia. Na lavici přečetl slovo Foetus[2], několikrát vyřezané do tmavého zašlého dřeva. Ten nenadálý nápis mu rozbouřil krev: jako by kolem sebe cítil nepřítomné studenty a štítil se jich. Ze slova vyřezaného do lavice se před ním vynořil obraz jejich života, který mu otec svými slovy neuměl vyvolat. Širokoplecí vousatý student kapesním nožem ta slova vážně vyrývá. Vedle něho stojí nebo sedí jiní studenti a smějí se jeho dílu. Jeden ho rýpne do lokte. Velký student se po něm otočí a zamračí se. Má na sobě plandavé šedé šaty a chatrné boty z nevydělané kůže.

Ozvalo se Štěpánovo jméno. Honem seběhl po schodech učebny, aby byl od té představy co nejdále, a otcovy iniciály si prohlédl zblízka, a tak skryl zruměněnou tvář.

Ale ta slova i ta představa mu vířily před očima, jak kráčel přes nádvoří ke kolejní bráně. Děsilo ho, že vyslídil ve vnějším světě to, co doposud pokládal za sobě vlastní zvířeckou duševní chorobu. Do paměti se mu hrnuly obludné sny. I ony se náhle a neurvale vynořily z pouhých slov. Vzápětí jim podlehl, takže mu zaplavily a zhyzdily rozum, přemýšlel, kde se tam berou, z jaké peleše obludných představ, a když ho tak zaplavily, býval před jinými slabošský a ponížený a nad sebou sklíčený a zhnusený.

„Kýho šlaka. To je přece Putyka!“ křikl pan Dedalus. „O Putyce jsem ti už vyprávěl, viď, Štěpáne. Co jsme se tam nachodili, celý houf, když jsme se octli mezi znamenanými, Harry Peard a malý Jack Mountain a Bob Dyas a Maurice Moriarty, Francouz, Tom O’Grady a Mick Lacy, co jsem ti o něm dnes ráno vyprávěl, a Joey Corbet a chudák dobráček Johnny Keevers z Tantiles.“

Listí na stromech podél Mardyke se na slunci třpytilo a šelestilo. Přešlo kolem nich kriketové družstvo, čiperní mladíci ve flanelových kalhotách a větrovkách, jeden nesl dlouhý zelený vak s brankovými kolíky. Pětičlenná šumařská kapela s vyrudlými stejnokroji a potlučenými plechovými nástroji vyhrávala povalečům a lenivým poslíčkům. Služka v bílém čepci a zástěře zalévala sadu květináčů na římse, která v teplé záři svítila jako vápenec. Z druhého otevřeného okna se ozýval klavír, stupnice po stupnici stoupala až k nejvyšší oktávě.

Štěpán kráčel vedle otce, poslouchal historky, které už dříve slyšel, znovu poslouchal jména zapadlých a mrtvých kumpánů, společníků otcova mládí. V srdci se osykal mírnou nevolí. Vzpomínal, jak měl v Belvederu nejisté postavení, byl neplatící žák, vůdce, bojící se vlastní autority, pyšný, vnímavý a nedůvěřivý, rvoucí se s neřestností života a vzpurností ducha. Slovo vyryté do zašlého dřeva lavice civělo na něho, posmívalo se jeho zmalátnělosti a bláhovým záchvatům nadšení a zošklivovalo mu jeho šílené a mrzké orgie. Sliny mu v hrdle zhořkly a zkysly, že se ani nedaly polknout, a ošklivost mu stoupla až do mozku, takže na chvíli zavřel oči a kráčel potmě.

Slyšel, jak mu otec říká:

„Až se, Štěpáne, postavíš na vlastní nohy – a brzo už to bude –, ať děláš co děláš, hleď se stýkat s lepšími lidmi. Řeknu ti, že jsem si zamlada užil. Stýkal jsem se se slušnými lepšími kamarády. Každý v něčem vynikal. Jeden spolužák měl dobrý hlas, druhý byl dobrý herec, třetí uměl zazpívat dobrou veselou píseň, jiný byl dobrý veslař nebo dobrý tenista, jiný zas uměl vyprávět atakdále. Rozhodně jsme to uměli roztočit, užívali jsme si života a nebylo nám to na škodu. Ale byli jsme, Štěpáne, samí slušní lidi – aspoň doufám – a sakramentsky správní poctiví Irové. S takovými kamarády se, Štěpáne, stýkej, s kamarády správného kalibru. Mluvím s tebou, Štěpáne, jako s přítelem. Nemyslím, že by se měl syn otce bát. Nejednám s tebou, jak se mnou jednal zamlada tvůj děd. Spíš než otec a syn jsme si byli jako bratři. Na ten den, kdy mě přistihl, jak kouřím, nikdy nezapomenu. Jednou jsem stál se stejnými výrostky jako já na konci Jižní Terasy a hráli jsme si na dospělé, protože jsme měli každý v koutku úst vraženou dýmku. Najednou jde kolem táta. Slovo neřekl, ani se nezastavil. Ale druhý den, v neděli, jsme si vyšli na procházku, a když jsme se pak vraceli domů, vytáhl pouzdro na doutníky a řekl: ‚Mimochodem, Simone, ani jsem nevěděl, že kouříš,‘ nebo tak nějak. Hleděl jsem to ovšem zamluvit. ‚Jestli si chceš pořádně zakouřit, zkus tenhle doutník. Včera večer mi je v Queenstownu věnoval jeden americký kapitán.‘“

Štěpán zaslechl, jak se otec rozřehtal, div nezavzlykal.

„Bůhví, byl to tehdy v Corku největší krasavec. Ženy se na ulici zastavovaly a ohlížely se po něm.“

Zaslechl, jak se otci vydral z hrdla vzlyk, a bezděky otevřel oči. Světlo, které mu náhle padlo do očí, proměnilo nebe i oblaka ve fantastický svět chmurných chumlů s jezírky temně růžového světla. Sám mozek mu ochořel a zmalátněl. Sotva rozeznával písmena na obchodních štítech. Obludným životem jako by se vypudil za meze skutečnosti. Ze skutečného světa se ho nic nedotýkalo ani k němu nehovořilo, leda ozvěnou zářivých niterných vzlyků. Zmalátnělý a sklíčený otcovým hlasem nereagoval na žádné pozemské nebo lidské podněty, tupý a necitelný k vábení léta i k pohodě a družnosti. Stěží v tom poznával vlastní myšlenky a pomalu si opakoval:

„Jsem Štěpán Dedalus. Kráčím vedle otce jménem Simon Dedalus. Jsme v Corku, v Irsku. Cork je město. Bydlíme v hotelu Victoria. Victoria a Štěpán a Simon. Simon a Štěpán a Victoria. Jména.“

Vzpomínka na dětství mu pojednou zeslábla. Vyvolával si některé živé chvíle, ale marně. Jen jména si pamatoval: Dante, Parnell, Clane, Clongowes. Zeměpisu učila hošíka stařena, která měla v prádelníku dva kartáče. Potom ho poslali z domu do koleje. V koleji přistoupil k prvnímu svatému přijímání a z kriketové čapky jedl želé a hleděl na světlo krbu, jak poskakuje po zdi nemocniční ložničky, a snil o tom, jak umřel a rektor v černém a zlatém ornátě za něho slouží mši, jak ho na klášterním hřbitově pochovávají opodál hlavní lipové aleje. Jenže on tehdy neumřel. Umřel Parnell. Zádušní mši za něho v kapli nesloužili a nešli průvodem. Neumřel, jenom vybledl jako blána na slunci. Vytratil se nebo pozbyl bytí, protože není. Divné pomyslit, že by takhle odešel ze života, ne smrtí, nýbrž tím, že by na slunci vymizel nebo se někde ve vesmíru ztratil a zabloudil. Divné vidět, jak se před ním na chvíli vynořuje jeho drobné tělo: chlapeček v šedém oblečku, přepásaném řemenem. Ruce má v kapsách a kalhoty pod koleny podchyceny gumou.

Navečer toho dne, kdy jim prodali majetek, chodil Štěpán pokorně za otcem po městě z hospody do hospody. Prodavačům na trhu, hostinským, číšníkům, žebrákům loudícím o almužnu vyprávěl pan Dedalus stejnou historii, že je corkský rodák, třicet let že se tady v Dublině snaží zbavit corkské výslovnosti a ten zagroškudla vedle něho že je jeho nejstarší syn, ale každým coulem Dubliňan.

Záhy zrána vyrazili z Newcombovy kavárny, kde páně Dedalův šálek silně drnčel o misku a Štěpán všemožně zastíral stopy otcova včerejšího flámu tím, že šoupal židlí a pokašlával. Po jedné ostudě přišla další: falešné úsměvy trhovců, rejdění a pomrkávání číšnic, s nimiž otec koketoval, lichotky a povzbuzování otcových známých. Řekli mu, že je nápadně podobný dědovi, a pan Dedalus s nimi souhlasil, že je stejně ošklivý. V jeho řeči vystopovali corkskou výslovnost a přesvědčovali ho, že Lee je hezčí řeka než Liffey. Jeden ho chtěl vyzkoušet z latiny a dal mu překládat úryvky z Dilecta, pak se ho zeptal, co je správně: Tempora mutantur nos et mutamur in illis,[3] nebo Tempora mutantur et nos mutamur in illis. Jiný starý filuta, pan Dedalus mu říkal Johnny Cashman, ho přivedl do rozpaků otázkou, která děvčata jsou hezčí, dublinská, nebo corkská.

„Na to on není,“ řekl pan Dedalus. „Dej mu pokoj, je to rozvážný, přemýšlivý chlapec a s tamtěmi hloupostmi si hlavu neláme.“

„Tak to není po otci,“ řekl staroch.

„To ti nevím,“ usmál se samolibě pan Dedalus.

„Tvůj táta,“ řekl staroch Štěpánovi, „byl nejkurážnější frajer v tehdejším Corku. Víš o tom?“

Štěpán sklopil zrak a zpytoval dlaždice hospody, do které zapadli.

„Nenasazuj mu brouky do hlavy,“ řekl pan Dedalus. „Přenech to jeho Stvořiteli.“

„Bodejť, co bych mu nasazoval brouky do hlavy. Vždyť jsem dost starý, abych byl jeho dědeček. Však taky už jsem dědeček,“ řekl staroch Štěpánovi. „Víš o tom?“

„Opravdu?“ zeptal se Štěpán.

„To se ví,“ řekl staroch. „Mám v Sunday’s Well dvě čiperná vnoučata. Bodejť. Kolik myslíš, že mi je? Pamatuju tvého děda, jak v červeném kabátě jezdil na hon. Ty jsi tenkrát ještě nebyl na světě.“

„Kdepak, ani ho to nenapadlo,“ řekl pan Dedalus.

„To se ví, že ne,“ opakoval staroch. „A co víc, pamatuju dokonce tvého praděda, Johna Štěpána Dedala, byl to prchlivý rváč. Bodejť. Takovou mám paměť!“

„Jsou to tři pokolení – čtyři pokolení,“ ozval se někdo z hloučku. „To vám bude, Johnny Cashmane, hnedle sto let.“

„Po pravdě řečeno,“ řekl staroch, „je mi zrovna sedmadvacet.“

„Člověk je, Johnny, tak starý, jak se cítí,“ řekl pan Dedalus. „Dopij a dáme si ještě. Hej, Time, nebo Tome, nebo jak se jmenuješ, to co dřív. Bůhví, já se taky necítím na víc než osmnáct. Tamhle můj synek je zpola tak starý jak já, a přece jsem pořád větší pašák než on.“

„Ne tak zhurta, Dedale. Měl by ses mírnit,“ ozval se pán, který mluvil předtím.

„Chraňbůh!“ mlel svou pan Dedalus. „Změřím se s ním v tenorovém partu nebo ve skoku přes pětipříčkovou překážku nebo ve štvanici za ohaři jako před třiceti lety se závodníkem z Kerry, a nad toho nebylo.“

„Jenže on tě porazí tady,“ řekl staroch, ťukl si na čelo a vyzunkl sklenici.

„Inu, doufám, že se tátovi vyrovná, víc neřeknu,“ řekl pan Dedalus.

„Jestli ano, tak to postačí,“ řekl staroch.

„Chvála Bohu, Johnny, že jsme tak dlouho žili a udělali tak málo zlého.“

„Zato udělali tolik dobrého, Simone,“ řekl vážně staroch. „Chvála Bohu, že jsme tak dlouho žili a udělali tolik dobrého.“

Štěpán se díval, jak se tři sklenice zvedly z pultu, jak otec se dvěma kumpány připíjejí na památku minulosti. Dělila ho od nich propast osudu i temperamentu. Jeho duch mu připadal starší: jako měsíc na mladší zemi chladně svítil na jejich půtky a blaženství a výčitky. Neháral v něm život a mladost jako v nich. Nepoznal libost družnosti ani chlapskou bujarost ani synovskou oddanost. V duši se mu ozýval jen chladný, krutý a láskyprostý chtíč. Mrtvo nebo ztraceno je dětství a s ním duše schopná prostých radostí a on se potácí životem jako zprahlá měsíční slupka.

Toužíš si někomu postesknouti,
jak stoupáš oblohou a zíráš na zem
bez druha na své pouti…?

Opakoval si úryvek Shelleyových veršů. Zamrazil ho protiklad smutné lidské neúčinnosti s obrovskými nelidskými cykly činnosti, a tak zapomněl na své lidské a neúčinné žehrání.

Štěpánova matka a bratr a jeden bratranec čekali na rohu klidného Foster Place a on šel zatím s otcem po schodech nahoru a sloupořadím, kde se na stráži promenoval horal. Když vešli do dvorany a stanuli u přepážky, vytasil se Štěpán s příkazem guvernérovi Irské banky na třiatřicet liber; tuto částku, stipendium a cenu za slohovou práci, mu pokladník hbitě vyplatil v bankovkách a mincích. Se strojeným klidem je strčil do kapes a nechal si od vlídného pokladníka, s nímž se otec zapovídal, přes přepážku stisknout ruku a popřát v dalším životě skvělou dráhu. Nesnášel jejich hlas a přešlapoval. Pokladník však pořád neobsluhoval další a vykládal, že žijeme v jiné době, že se má chlapci dopřát nejlepší vzdělání, jaké se dá koupit. Pan Dedalus se nehýbal z dvorany, rozhlížel se kolem sebe a po stropě a vykládal Štěpánovi, který ho pobízel k odchodu, že stojí v poslanecké sněmovně starého irského parlamentu.

„Pánbůh s námi,“ řekl zbožně, „když si, Štěpáne, pomyslím na tehdejší muže, Helyho Hutchisona a Flooda, Henryho Grattana a Charlese Kendala Bushe, a na aristokraty, jaké teď máme, vůdce irského národa doma i v cizině. Bůhví, nesahají jim ani po kolena. Kdepak, kamarádíčku Štěpáne, jen jako v té písničce Vyšel jsem si za májového rána v krásném měsíci červenci.“

Kolem banky foukal ostrý říjnový vítr. Všichni tři, jak tam stáli na kraji blátivého chodníku, měli zmodralé tváře a uslzené oči. Štěpán pohlédl na lehce oblečenou matku a vzpomněl si, že viděl před několika dny v Bernardových výkladních skříních plášť za dvacet guineí.

„Tak už je to odbyto,“ řekl pan Dedalus.

„Snad abychom šli na oběd,“ řekl Štěpán. „Kam?“

„Na oběd?“ řekl pan Dedalus. „No, to bychom měli.“

„Někam, kde není moc draho,“ řekla paní Dedalová.

„Do Minutek?“

„Ano. Někam, kde je klid.“

„Pojďte,“ vyhrkl Štěpán. „Ať to stojí, co chce.“

Krátkými nervózními kroky kráčel s úsměvem před nimi.

„Ne tak zhurta, mladíče,“ řekl otec. „Neběžíme závod na půl míle, co?“

Celé hbité období radovánek utíkaly stipendijní peníze Štěpánovi mezi prsty. Z města docházely balíky potravin, lahůdek a sušeného ovoce. Každý den sestavoval rodině jídelní lístek a každý večer jich tři až čtyři vodil do divadla na Ingomar nebo Lyonskou dámu. V kapsách kabátu nosil hostům tabulky vídeňské čokolády, kapsy u kalhot měl zas nadity hromadou stříbrňáků a měďáků. Kdekomu koupil dárky, předělal si pokoj, rozepsal plány, přerovnal knihy na policích, prostudoval všemožné ceníky, sestavil z domácnosti jakýsi stát, v němž měl každý člen nějakou funkci, pro rodinu otevřel úvěrovou banku a ochotným zájemcům vnucoval půjčky a bavil se tím, že jim vystavoval stvrzenky a počítal půjčovné úroky. Když už neměl co dělat, jezdil po městě v tramvaji. Pak doba radovánek skončila. Růžová emailová barva v plechovce došla a přepážka v jeho ložnici zůstala nedokončená a špatně natřená.

Domácnost se vrátila do obvyklých kolejí. Matka už mu neměla proč vyčítat rozmařilost. Také ve škole se vrátil k dřívějšímu životu a všecky novoty se mu rozpadly. Stát zkrachoval, úvěrová banka uzavřela pokladny a knihy s citelnou ztrátou, životní pravidla, která si načrtl, upadla v zapomnění.

Jaký to měl bláhový cíl! Proti špinavému příboji vnějšího života chtěl vztyčit hráz řádu a půvabu a mohutným opakovaným vnitřním příbojům čelit řádným chováním, činnými zájmy a novými synovskými vztahy. Marně. Zvenčí i zevnitř přehrada přetekla: nad zborcenou hrází znovu vzkypěl příboj.

Zjistil také, jak marná je jeho odloučenost. Ani o krok nepokročil k životu, k němuž se chtěl přiblížit, a nijak nepřeklenul neustálou hanbu a hořkost, která ho oddalovala od matky, bratra a sestry. Měl dojem, že s nimi není stejné krve, že k nim má spíše mystický vztah nevlastního příbuzenství, nevlastního dítěte a nevlastního bratra.

Jal se ukájet neurvalé tužby srdce, vedle nichž mu připadalo všechno marné a cizí. Bylo mu jedno, že žije v smrtelném hříchu, že se mu život proměnil v tkáň výčitek a lží. Nic mu nebylo svaté proti neodbytnému vnitřnímu nutkání uskutečnit zvrácenosti, jimiž se kochal. Cynicky se obíral hanebnými podrobnostmi svých tajných orgií a liboval si v tom, že pečlivě třísnil každou podobu, o kterou zrakem zavadil. Ve dne v noci se pohyboval mezi zpitvořenými podobami vnějšího světa. Žena ve dne na pohled plachá a nevinná přicházela k němu skrze klikaté šero spánku, obličej proměněný chlípnou prohnaností, oči rozzářené zvířecí radostí. Ráno se pak soužil v nejasné vzpomínce na chmurné orgiastické výstřelky a na pokořující pocit provinění.

Znovu se vydal na toulky. Zamžené podzimní večery ho vedly z jedné ulice do druhé, jako ho kdysi vodily po klidných blackrockých alejích. Z podívané na přední zahrádky a na vlídné světlo v oknech se už nelinula něha. Jenom občas, když v něm ochabla touha a vysilující chlípnost ustoupila nyvější zmalátnělosti, mihla se mu ve vzpomínce představa Mercedes. Na silnici vedoucí do hor znovu uviděl bílý domek a zahradu s růžovými keři a vzpomněl si, jaký tam měl po letech odcizení a dobrodružství učinit smutně pyšný odmítavý posunek. V takových chvílích se mu draly na rty něžné řeči Clauda Menotta a mírnily jeho neklid. Hlavou se mu mihla nyvá předtucha schůzky, na kterou se tolik těšil, a navzdory strašné skutečnosti, ležící mezi tehdejší a nynější nadějí, na to vysněné posvátné setkání, až z něho spadne bázeň a slabost a nezkušenost.

Takové chvíle minuly a znovu v něm vzplanul stravující plamen chlípnosti. Ze rtů mu vycházely verše a z mozku se mu hrnuly neartikulované vzlyky a nevyřčená sprostá slova. Bouřila se mu krev. Toulal se po tmavých, slizkých ulicích, nakukoval do tmavých postranních uliček a podloubí a pásl po nějakém zvuku. Skučel jako zvíře, jemuž unikla kořist. Toužil hřešit s nějakou jinou lidskou bytostí, přimět jinou lidskou bytost, aby s ním hřešila a s ním se kochala v hříchu. Cítil, jak ze tmy na něho neodvratně doráží nějaká temná bytost, bytost záhadná a chroptivá, až ho nadobro zaplavuje. Svým chroptěním mu zaplavila sluch jako chroptění množství spáčů; jeho pramínky pronikaly celou jeho bytost. Z bolesti nad tím pronikáním zatínal pěsti a cvakal zuby. Rozpřáhl na ulici paže, aby uchopil tu křehkou, unikavou a dráždivou postavu; ze rtů mu vyřinul pláč, který tak dlouho škrtil v hrdle. Vyrazil z něho jako zoufalý kvil z pekla zatracenců a potuchl ve vzteklé škemrání o neřestné oddání, ohlas to chlípné čmáranice, kterou si přečetl na mokvavé zdi pisoáru.

Zabloudil do labyrintu nízkých a špinavých ulic. Ze zatuchlých postranních uliček se ozýval chraplavý řev a rvačka a blábolení opilců. Nebojácně kráčel dále vpřed, říkal si, že snad zabloudil do židovské čtvrti. Od domu k domu chodily přes ulici ženy a dívky v dlouhých pestrých šatech. Byly neuchvátané a navoněné. Roztřásl se a oči se mu zakalily. Před kalným zrakem mu proti mlžné obloze zasvitly žluté plynové plamínky, hořící jako na oltáři. Přede dveřmi a v osvětlených předsíních se kupily hloučky jako k nějakému obřadu. Octl se v jiném světě: procitl ze staletého spánku.

Uprostřed ulice zůstal stát, srdce mu v hrudi divoce bušilo. Mladice v dlouhých růžových šatech ho vzala za paži, aby zůstal stát, a pohlédla mu do tváře.

„Dobrý večer, Vilíku!“

Pokoj měla teplý a světlý. V mohutné lenošce vedle postele seděla s roztaženýma nohama velikánská panna. Zkoušel ze sebe něco vypravit, aby vypadal nenuceně, díval se, jak si svléká šaty, a všiml si, jak hrdě, sebevědomě pohazuje navoněnou hlavou.

Jak tak mlčky uprostřed pokoje stál, přistoupila k němu a vesele a vážně ho objala. Oblými pažemi si ho pevně přitiskla, a když uviděl, jak k němu s vážným klidem zdvíhá obličej a ucítil, jak jí teple a klidně stoupají a klesají ňadra, najednou se div hystericky nerozplakal. V uspokojených očích se mu zaleskly slzy radosti i úlevy a rty se mu rozevřely, leč nepromluvily.

Cinkavou rukou mu prohrábla vlasy a řekla mu, že je rošťáček.

„Polib mě,“ řekla.

Rty se mu k polibku nerozevíraly. Chtěl být od ní pevně držen v náručí, být zvolna, zvolna, zvolna laskán. V její náruči cítil, že se najednou stává silný a nebojácný a sebejistý. Ale pořád neskláněl hlavu k polibku.

Náhlým posunkem mu shýbla hlavu a přitiskla své rty na jeho a v jejích upřímně zdvižených očích četl smysl jejích pohybů. Přemohlo ho to. Zavřel oči, tělem i duší se jí vzdal, z celého světa si uvědomoval jen temný tlak jejích hebce pootevřených rtů. Tlačily mu na mozek i na rty, jako by byly tlumočníky neurčité řeči; cítil mezi nimi neznámý a bojácný tlak, temnější než mdloba hříchu, hebčí než zvuk nebo vůně.

III

Do plného dne po klaunovsku křepce vpadl prosincový soumrak a ve třídě civěl Štěpán přes kalnou okenní tabulku a v břiše mu kručelo. Těšil se, že bude k večeři guláš, řípa, mrkev a šťouchané brambory a že si z jíškou zahuštěné, pořádně opepřené omáčky nabere tučné porce skopového. Jen se nadlábni, pobádalo ho břicho.

Bude chmurná, tajemná noc. Po setmění zasvítí místy žluté lampy, sprostá bordelová čtvrť. Bude bloumat po ulicích a rozechvěn strachem i radostí kroužit stále blíž, až se najednou octne za tmavým nárožím. Zrovna se z domu pohrnou na noc děvky, po spaní budou líně zívat a do rozcuchaných vlasů si zastrkovat vlásenky. Klidně kolem nich projde a počká, až ho vlastní vůle náhle ponoukne nebo mu hříšnou duši náhle zvábí jejich hebká navoněná pleť. Jak tak na ten pokyn číhal, jeho smysly, ohlušené jen touhou, bystře vnímaly všechno, co zraňovalo nebo zahanbovalo: zrak, kroužek ležákové pěny na neprostřeném stole, fotografii dvou vojáků v pozoru či křiklavý divadelní plakát; sluch zase zpěvavý pozdrav:

„Nazdar, Bertíku, kam máš namířeno?“

„Jsi to ty, jelimánku?“

„Desítka. Čeká na tebe čiperná Nelly.“

„Dobrý večer, choti! Nezajdeš si na chvilku?“

Rovnice na stránce v sešitě rozprostírala okatý a hvězdnatý paví chvost; po odstranění ok a hvězd ukazatelů se chvost zase zvolna skládal. Objevující se a mizející ukazatelé byly otvírající se a zavírající oči; otvírající se a zavírající oči byly rodící se a hasnoucí hvězdy. Nesmírný cyklus hvězdného života zanášel jeho umdlenou mysl až na její mez a zas do jejího středu a po cestě za mez a do středu ho provázela vzdálená hudba. Jaká hudba? Hudba se přiblížila a vzpomněl si na slova Shelleyova úryvku o měsíci bledém únavou, stoupajícím bez druha oblohou. Hvězdy se drolily a prostorem padal oblak jemného hvězdného prachu.

Mdlé světlo dopadalo slaběji na stránku, kde se další rovnice pomalu rozvinovala a do šíře rozprostírala chvost. To postupovala k zkušenosti jeho vlastní duše, hřích po hříchu se rozvinovala a šířila požár hořících hvězd a zase se svinovala, pomalu bledla a zhasínala světla i ohně. Zhasly: a chaos naplnila studená tma.

V duši mu zavládla studená, chladná lhostejnost. Už při prvním těžkém hříchu ucítil, jak mu vlna životní síly uplývá, a bál se, že se tou přemírou zmrzačí na těle nebo na duši. A zatím ho ta životní vlna vynesla z nitra ven, a jak opadala, vnesla ho zase zpátky; nezmrzačilo mu to tělo ani duši, zavládl mezi nimi chmurný mír. Chaos, v němž se jeho žár uhasil, bylo chladné, lhostejné sebepoznání. Zhřešil těžce nejednou, ale mnohokrát a věděl, že už za první hřích mu hrozí věčné zatracení a každým dalším hříchem že vinu a trest ještě násobí. Dny, práce a myšlenky mu nepřinášely usmíření, neboť mu duši už neosvěžuje studnice posvěcující milosti. Nanejvýš může jakžtakž doufat, že almužnou žebrákovi, před jehož žehnáním prchá, získá špetku skutečné milosti. Po zbožnosti je dávno veta. Nač se modlit, když ví, že mu duše prahne po vlastní záhubě? Z jisté pýchy, z jistého ostychu neobětoval večer Bohu ani jedinou modlitbu, ačkoliv Bůh – jak věděl – může mu ve spánku, než poprosí o slitování, odejmout život a svrhnout jeho duši do pekla. Hříšná hrdopyšnost, lásky prostá úcta k Bohu ho přesvědčovala, že má tak těžký hřích, že ho ani vcelku, ani zčásti neodpyká falešným holdem Vševidoucímu a Vševědoucímu.

„Tak co, Ennisi, máš přece hlavu, jako ji má rákoska! Opravdu mi nepovíš, co je iracionální veličina?“

Chybná odpověď v něm vznítila pohrdání k spolužákům. Druhých se nestyděl a nebál. Když šel v neděli ráno kolem kostelních dveří, chladně si změřil věřící, jak stojí s odkrytou hlavou po čtyřech před kostelem, duchem přítomni na mši, kterou nevidí ani neslyší. Svou tupou zbožností a páchnoucím olejem, jímž si namazali hlavu, ho odpuzovali od oltáře, u něhož se modlili. Hříšně se před jinými přetvařoval a o jejich nevinnosti, která se od něho dala tak lehko ošálit, měl své pochybnosti.

Na stěně ložnice měl viset malovaný diplom, svědčící o tom, že je kolejním prefektem bratrstva Blahoslavené Panny Marie. Když se v sobotu ráno bratrstvo shromáždilo v kapli k odříkávání hodinek, zaujímal místo na vypolštářovaném klekátku vpravo od oltáře a odtamtud řídil při responsoriích svůj chlapecký šik. Že si počíná pokrytecky, ho netrápilo. Chvílemi ho to sice nutkalo vstát z čestného místa, přede všemi vyznat svou nehodnost a z kaple odejít, ale při pohledu na jejich tváře toho nechal. Obrazná řeč prorockých žalmů konejšila jeho jalovou pýchu. Zaujaly ho Mariiny slávy – nard a myrha a kadidlo, symbolizující vzácné dary, jimiž Bůh obdařil její duši, bohatá roucha, symbolizující královský původ, její emblémy, pozdní vypučelá květina a pozdně rozkvetlý strom, symbolizující staletý, neustále vzrůstající kult mezi lidmi. Když pak měl ke konci pobožnosti číst čtení, četl je tlumeným hlasem a jeho hudbou si konejšil svědomí:

Quasi cedrus exaltata sum in Libanon et quasi cupressus in monte Sion. Quasi palma exaltata sum in Gades et quasi plantatio rosae in Jericho. Quasi oliva speciosa in campis et quasi platanus exaltata sum juxta aquam in plateis. Sicut cinnamo num et balsamum aromatizans odorem dedi et quasi myrrha electa dedi suavitatem odoris.[4]

Hřích, který ho zakryl před božím zrakem, přivedl ho blíž k útočišti hříšníků. Její oči jako by na něho pohlížely s vlídným soucitem; její svatost, podivná záře, probleskující po křehké pleti, nepokořuje hříšníka, který k ní přistupuje. Nutká-li ho odvrhnout hřích a kát se, jedinou pohnutkou je mu přání být jejím rytířem. Jestliže se jeho duše, vyčerpaná šílením tělesné žádostivosti, obrací k té, jež má za emblém jitřenku jasnou a líbeznou, vyprávějící o nebi a vlévající mír, šeptá její jméno rty, na nichž dosud lpějí mrzká a hanebná slova, ba i pach chlípného polibku.

Je to divné. Přemýšlel, čím to je, ale houstnoucí šero ve třídě mu zastřelo myšlenky. Zazvonilo. Učitel jim uložil úkol na příští hodinu a odešel. Heron si vedle Štěpána nezvučně zabroukal.

Můj skvělý přítel Bombados.

Ennis, který předtím odešel na dvůr, se vrátil se slovy:

„Sluha jde z koleje pro rektora.“

Čahoun za Štěpánem si zamnul ruce a řekl:

„To je trefa. Zabijeme celou hodinu. Před půldruhou nepřijde. Potom ho můžeš, Dedale, vyzkoušet z katechismu.“

Štěpán se opíral dozadu, čmáral do sešitu a poslouchal řeči kolem sebe, které občas přerušil Heron slovy:

„Držte hubu, jo. Nedělejte takový randál!“

I to bylo divné, že se suše kochá domýšlením strnulých církevních nauk a pronikáním až do temných zámlk, aby tak zaslechl a hlouběji procítil své zatracení. Ortel svatého Jakuba, podle něhož ten, kdo přestoupí jedno přikázání, proviní se proti všem, mu zprvu připadal jako nabubřelá fráze, dokud nezačal tápat ve tmě vlastního duševního stavu. Z neblahé setby neřesti vypučely ostatní smrtelné hříchy: samolibost a pohrdání jinými, chtivost peněz na koupi zakázaných požitků, závist k těm, jejichž neřestem se nevyrovnal, a zlovolné reptání proti zbožným, nenasytná žravost, žehravý vztek, s jakým dumal o svých tužbách, bahnisko tělesné i duševní lenosti, v němž všecek tonul.

Seděl v lavici se zrakem klidně upřeným na rektorovu drsnou nevlídnou tvář a zaplétal se a zas vyplétal z podivných otázek, které se mu předkládaly. Jestliže někdo v mládí ukradne libru a z té libry nahromadí ohromné jmění, kolik musí vrátit, jenom tu ukradenou libru, nebo libru se složitým úrokem, který z ní narostl, nebo celé ohromné jmění? Jestliže laik při křtění naleje vodu, než pronese slova, je dítě pokřtěno? Je platný křest minerálkou? Jak to, že první blahoslavenství slibuje království nebeské chudým srdcem a druhé blahoslavenství slibuje také pokojným, že oni zemí vládnouti budou? Proč je svátost oltářní zřízena pod obojí způsobou chleba a vína, když je Ježíš Kristus tělem i krví, duší i božstvím přítomen v samotném chlebu a v samotném víně? Obsahuje částečka posvěceného chleba celé tělo a krev Ježíše Krista, nebo jenom část těla a krve? Jestliže se po posvěcení změní víno v ocet a hostie zplesniví, je Ježíš Kristus pod jejich způsobami jako Bůh stále přítomen?

„Už je tady! Už je tady!“

Žák hlídající u okna zahlédl rektora vycházet z budovy. Všechny katechismy se rozevřely a všechny hlavy se nad nimi mlčky sklonily. Vešel rektor a usedl na pódiu. Mírným kopnutím vybídl čahoun ze zadní lavice Štěpána, aby se na něco těžkého zeptal.

Rektor si nevyžádal katechismus ke zkoušení. Sepjal na pultě ruce a řekl:

„Na počest svatého Františka Xaverského, jehož svátek je v sobotu, začnou ve středu odpoledne exercicie. Exercicie potrvají od středy do pátku. V pátek se bude po růženci celé odpoledne zpovídat. Pokud mají někteří žáci zvláštní zpovědníky, snad by je neměli měnit. V sobotu dopoledne v devět hodin bude pro celou kolej mše a společné přijímání.

V sobotu bude volno. Ale protože je volno v sobotu a v neděli, třeba si někteří žáci usmyslí, že je volno také v pondělí. Nepleťte si to. Ty, Lawlesi, si to asi spleteš.“

„Já, prosím? Proč, prosím?“

Nad rektorovým strohým úsměvem se třída rozjařeně zavlnila. Strachem se Štěpánovi srdce svíralo a schlo, jako když vadne květ.

Rektor mluvil vážně:

„Všichni snad znáte životopis svatého Františka Xaverského, patrona vaší koleje. Pocházel ze starobylého a proslulého rodu, a jak si vzpomínáte, patřil mezi první následovníky svatého Ignáce. Poznali se v Paříži, kde byl František univerzitním profesorem filosofie. Mladý a skvělý šlechtic a literát se tělem a duší oddal myšlenkám našeho slavného zakladatele a víte, že byl svatým Ignácem na vlastní přání poslán kázat Indům. Nazývá se, jak víte, apoštol Indie. Chodil na Východě z jedné země do druhé, z Afriky do Indie, z Indie do Japonska a křtil lidi. Za jediný měsíc prý pokřtil deset tisíc modloslužebníků. Od tolikerého zvedání ruky mu prý ochrnula pravice. Chtěl pak jít dál do Číny a získat Bohu další duše, ale na ostrově Sancian umřel. Velký světec, svatý František Xaverský. Velký boží vojín!“

Rektor se odmlčel, potřásl sepjatýma rukama a pokračoval:

„Měl v sobě víru, která hory přenáší. Za jediný měsíc získal Bohu deset tisíc duší! Toť pravý dobyvatel, věrný heslu našeho řádu: ad majorem Dei gloriam. Světec, pamatujte, který má v nebi velikou moc: moc orodovat za nás v žalu, moc obdržet, zač prosíme, když je to pro blaho duše, především moc obdržet pro nás milost pokání, když hřešíme. Velký světec, svatý František Xaverský. Velký rybář duší!“

Přestal potřásat sepjatýma rukama, přiložil si je k čelu a bystře se rozhlédl vpravo i vlevo po posluchačích tmavýma přísnýma očima.

Jejich temným ohněm se v tom tichu soumrak roznítil do ryšava. Srdce Štěpánovi zprahlo jak pouštní květina, když z dálky ucítí samum.

Ve všech skutcích svých pamětliv buď na poslední věci své, a na věky nezhřešíš – slova vzatá, milí bratříčci v Kristu, z knihy Eklesiastikus, kapitola sedmá, verš čtyřicátý. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

V kapli seděl Štěpán v přední lavici. Páter Arnall seděl u stolku vlevo od oltáře. Přes ramena měl těžký zimník; bledou tvář měl přepadlou a hlas od nastuzení chraplavý. Postava někdejšího učitele, která se před ním tak divně vynořila, vyvolala Štěpánovi v mysli život v Clongowes: rozlehlé hřiště, kde se to hemžilo chlapci, čtverhranný příkop, hřbitůvek opodál lipového stromořadí, na němž ho, jak snil, pochovají, zář ohně na stěně nemocničního pokoje, kde stonal, zasmušilý obličej frátera Michaela. Při těch vzpomínkách se mu zas duše proměnila v duši dítěte.

„Na chvilku jsme se tady, milí bratříčci v Kristu, daleko od shonu světa shromáždili, abychom oslavili a uctili jednoho z největších světců, apoštola Indie, patrona naší koleje, svatého Františka Xaverského. Rok po roce mnohem déle, než si vy, milí žáčci, pamatujete, i než si já sám pamatuji, scházeli se žáci této koleje tady v kapli na exercicie před svátkem svatého patrona. Čas plynul a přinesl změny. Co změn za poslední léta si už ani vy nepamatujete? Kolik žáků, kteří před několika lety sedali v předních lavicích, je možná v dálných krajích, v žhavých tropech, nebo se plně věnují povinnostem úředním nebo seminárním, neb se plaví přes širé mořské hlubiny nebo snad byli všemohoucím Bohem předvoláni složit účty ze svého správcovství. A jak léta běží a přinášejí změny k dobrému i zlému, slaví památku velkého světce žáci jeho koleje a rok co rok konají výroční exercicie přede dny svatou matkou církví navěky vyhrazenými jménu a slávě jednoho z největších synů katolického Španělska.

Co znamená slovo exercicie a proč v něm kdekdo spatřuje nejvýš spasitelný způsob pro všechny, kdo chtějí před Bohem a v očích lidí žít opravdu křesťanským životem? Exercicie, milí hoši, znamenají, že se na čas odvrátíme od životních starostí, od všedních starostí, prozpytujeme svědomí, zamyslíme se nad tajemstvím svatého náboženství a lépe pochopíme, proč jsme tady na světě. Během těchto dnů vám hodlám předvést myšlenky o čtyřech posledních věcech. A ty jsou, jak z katechismu víte, smrt, soud, peklo a nebe. V těchto několika dnech se pokusím plně je pochopit a z jejich pochopení vytěžit trvalý prospěch pro duši. A pamatujte, milí hoši, že jsme byli posláni na svět za jedním jediným cílem: konat svatou boží vůli a spasit nesmrtelnou duši. Všechno ostatní je bezcenné. Jednoho je potřebí, spásy duše. Co platno člověku, kdyby celý svět získal a na své duši úhonu utrpěl? Věřte mi, milí hoši, nic vám na tomto ubohém světě takovou ztrátu nenahradí.

Snažně vás tedy, milí hoši, žádám, abyste na pár dní zapudili z mysli všechny světské myšlenky, ať už se týkají studia, nebo zábavy, nebo ušlechtilé snahy, a zamyslili se nad tím, jak je to s vaší duší. Nemusím vám snad připomínat, že po dobu exercicií si mají všichni žáci vést klidně a nábožně a vyhýbat se hlučným nepatřičným zábavám. Starší žáci na to ovšem dohlédnou, aby se tento zvyk neporušil, a že budou svým spolužákům příkladem, spoléhám zejména na prefekty a strážce mariánské družiny, a družiny svatých andělů.

Vynasnažme se tedy tyto exercicie na počest svatého Františka vykonat s celým srdcem a s celou myslí. Boží požehnání bude pak celý rok spočívat na vašem studiu. Především nechť pak po letech, až z koleje odejdete a octnete se v jiném prostředí, vzpomenete na mě s vděčností a radostí a poděkujete Bohu, že vám poskytl základ k zbožnému poctivému horlivému křesťanskému životu. Jestliže je tady v tuto chvíli nějaký nešťastník, který nevýslovným neštěstím pozbyl posvátnou boží milost a upadl do těžkého hříchu, vroucně si žádám a prosím, aby se tyto exercicie staly v životě oné duše rozhodným obratem. Prosím Boha, aby skrze zásluhy svého horlivého služebníka Františka Xaverského přivedl tu duši k upřímnému pokání a letošní přijímání na svátek svatého Františka se proměnilo v trvalou úmluvu mezi ní a Bohem. Nechť jsou tyto exercicie památné pro spravedlivé i nespravedlivé, pro světce i hříšníka.

Pomozte mi, milí bratříčci v Kristu. Pomozte mi zbožnou pozorností, oddaností a usebraností. Zapuďte z mysli všechny světské myšlenky a myslete jen na poslední věci, smrt, soud, peklo a nebe. Kdo na ně myslí, praví Kazatel, nezhřeší na věky. Kdo vzpomíná na poslední věci, jedná a myslí tak, že je má stále před očima. Žije řádným životem a umírá řádnou smrtí, protože jak věří a ví, v pozemském životě sice mnoho obětoval, ale stokrát a tisíckrát víc mu bude dáno v budoucím životě, v království bez konce – a to požehnání vám, milí hoši, jednomu každému z celého srdce přeji, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.“

Když pak se zamlklými druhy kráčel domů, bylo mu, jako by mu mysl obestírala hustá mlha. Se strnulou myslí čekal, až se zas rozptýlí a odhalí mu, co před ním zakryla. S nevalnou chutí pojedl, a když pak po večeři zůstaly na stole umaštěné talíře, vstal, šel k oknu, jazykem vytřel z úst zbytky jídla a olízl rty. Klesl tedy na úroveň přežvýkavce. Je to konec. Zamlženou myslí mu probleskl strach. Obličej přitiskl k okenní tabulce a civěl do zšeřelé ulice. V mdlém světle se tam šinuly nějaké postavy. A to je život. Písmena Dublinu mu zalehla mysl a s hrubou nedůtklivostí se mezi sebou postrkovala. Duše mu bytněla a tuhla v hustou kolomaz a s tupým strachem se hroužila do chmurného, hrozivého šera, zatímco jeho tělo, zlhostejnělé a zneuctělé, tady stálo a ze zatmělých očí, bezradných, zmatených a lidských, vyhlíželo nějakého volského boha.

Příští den přinesl smrt a soud a ponenáhlu mu burcoval duši z tupého zoufalství. Kazatelův chraplavý hlas mu vdmychoval do mysli smrt a záblesk strachu přešel v duševní hrůzu. Trpí její muka. O končetiny zavadil smrtelný chlad a dere se k srdci, smrtelný závoj mu halí zrak, jasná mozková centra hasnou jedno po druhém jako lampy, na kůži vyráží smrtelný pot, odumírající údy jsou bez vlády, mluví těžce, z cesty, trhaně, srdce zmožené bije slaběji a slaběji, dech, ubohý dech, ubohý bezmocný lidský dech mu v hrdle štká a vzdychá a bublá a škytá. Není pomoci! Není pomoci! On, on sám, jeho tělo, jemuž podlehl, umírá. Do hrobu s ním. Zatlučte mrtvolu do dřevěné rakve. Vyneste ji z domu na ramenou námezdníků. Odkliďte ji lidem z očí do dlouhé jámy v zemi, do hrobu, ať shnije, nakrmí houf hemžících se červů, ať ji sežerou dreptivé bachraté krysy.

A zatímco uslzení přátelé ještě stojí u lože, nad hříšníkovou duší se koná soud. V posledním okamžiku vědomí probíhá mu před duševním zrakem celý pozemský život, a než se naděje, tělo zemře a ustrašená duše stojí před soudnou stolicí. Bůh, který byl dlouho shovívavý, bude pak spravedlivý. Dlouho byl trpělivý, domlouval hříšné duši, poskytoval jí čas k pokání, pořád ji šetřil. Ale ten čas minul. Je čas hřešit a užívat, je čas odbývat Boha a výstrahy jeho svaté církve, protivit se jeho přikázáním, vodit bližní za nos, páchat jeden hřích za druhým a svou zkaženost skrývat před lidmi. Ale ten čas je pryč. Teď je na řadě Bůh: a ten se nedá vodit za nos ani šidit. Kdejaký hřích pak vyjde ze své skrýše, ten nejvzpurnější proti boží vůli i ten nejnedůstojnější naší ubohé zkažené přirozenosti, nejnepatrnější poklesek i nejmrzčejší hanebnost. Co platno potom, že člověk byl slavným císařem, slavným vojevůdcem, úžasným vynálezcem, nad jiné učeným učencem? Před soudnou stolicí boží jsou si všichni rovni. Bůh odmění dobré a potrestá zlé. Na soud nad lidskou duší stačí chvilka. Chvilku po tělesné smrti je duše zvážena. Ortel je vynesen a duše se odebere do příbytku blaženosti, nebo do očistcového žaláře, nebo je s řevem svržena do pekla.

To není všechno. Ještě se musí před lidmi ospravedlnit boží spravedlnost: po soudu soukromém zbývá soud obecný. Přišel poslední den. Nastává poslední soud. Na zem padají hvězdy nebeské jako fíky střásané větrem. Slunce, nesmírná pochodeň vesmíru, se proměnilo v žíněnou roušku. Měsíc je krvavý. Obzor je jako svinutý pergamen. Na obloze se objeví velebný a strašný archanděl Michael, vůdce vojska nebeského. Jednou nohou opřen o moře, druhou o zem, zatroubí na archandělskou troubu neúprosnou smrt času. Trojí andělské zatroubení zaplní celý vesmír. Čas je, čas byl, ale čas už nebude. Na poslední zatroubení se duše veškerého lidstva pohrnou do údolí Josafatu, bohatí i chudí, urození i prostí, moudří i hloupí, dobří i zlí. Duše kdejakého lidského tvora, jaký kdy žil, duše všech, kdo se teprv zrodí, všichni Evini synové a dcery, všichni se v ten svrchovaný den shromáždí. A hle, přichází svrchovaný soudce! Ne už pokorný Beránek Boží, ne už dobrotivý Ježíš Nazaretský, ne už Muž bolesti, ne už Dobrý Pastýř. Přichází nyní v oblacích, s velkou mocí a velebností, provázen devíti kůry andělskými, anděly i archanděly, knížectvími, mocnostmi a silami, trůny a panstvy, cherubíny a verafíny, Bůh Všemohoucí, Bůh Odvěký. Promluví a jeho hlas je slyšet i v nejzazších končinách prostoru, i v nejbezednější propasti. Nejvyšší Soudce, z jehož rozsudku nebude a nemůže být odvolání. Volá k svému boku spravedlivé, káže jim, ať vejdou do království, do věčné blaženosti, která je jim připravena. Nespravedlivé od sebe odvrhne a v uražené velebnosti křikne: Odstupte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, připraveného ďáblu a jeho andělům. Ach, jaká muka pak nastanou ubohým hříšníkům! Přítel je rván od přítele, děti jsou rvány od rodičů, manželé od manželek. Nešťastný hříšník vztahuje náruč k těm, kdo mu tady v pozemském světě byli nejbližší, k těm, jejichž prosté zbožnosti se možná posmíval, k těm, kdo mu radili a zaváděli ho na správnou cestu, k vlídnému bratrovi, k milující sestře, k matce a otci, kteří ho vroucně milovali. Jenže je pozdě: spravedliví jsou rváni od zkažených zatracených duší, jevících se teď zrakům všech v celé ohyzdnosti a zlobě. Ó, vy pokrytci, ó, vy obílené hroby, nosící světu na odiv hladkou usměvavou tvář, zatímco jste v hloubi duše páchnoucí žumpa hříchu, co s vámi v ten strašný den bude?

A ten den přijde, má přijít, musí přijít: den smrti a den soudu. Souzeno je člověku umříti a po smrti ho čeká soud. Soud je jistý. Nejistý je čas a způsob. Buď po dlouhé nemoci, nebo následkem nečekaného úrazu; Syn Boží přijde v hodinu, kdy se ho nenadějete. Každou chvíli buďte tedy připraveni, neboť každou chvíli můžete zemřít. Smrtí nám všechno končí. Smrt a soud, hříchem našich prarodičů na svět přivedené, jsou tmavými veřejemi, jimiž končí naše pozemské bytí, veřejemi zejícími do neznáma a do nespatřena, veřejemi, jimiž projde každá duše sama, jen s pomocí svých dobrých skutků, bez přispění přítele nebo bratra nebo rodiče nebo pána, sama a roztřesená. Tu myšlenku mějme stále před sebou a nezhřešíme. Smrt, hrozba hříšníkovi, je požehnáním tomu, kdo kráčí po správné cestě, plní povinnosti svého postavení, ráno a večer se modlí, často přistupuje k svátostem a koná dobré a milosrdné skutky. Zbožného a věřícího katolíka, člověka spravedlivého smrt neděsí. Nevzkázal velký anglický spisovatel Addison, když byl na smrtelném loži, pro zpustlého earla Warwicka, aby mu ukázal, jak čelí smrti křesťan? On a jedině on, zbožný a věřící křesťan může v srdci říci:

Hrobe, kde je tvé vítězství?
Smrti, kde je tvůj osten?

Jemu platí každé slovo. Na jeho hřích, hnusný a tajný, míří všechen boží hněv. Hluboko mu kazatel zajel nožem do ochořelého svědomí a cítí, jak mu duše hnisá hříchem. Ano, pravdu má kazatel. Bůh se ozval. Jako šelma v doupěti uvelebila se mu duše ve svém kalu, ale andělská zatroubení ho vyhnala z temnoty hříchu na světlo. Andělem provolaný ortel mu rázem rozdrtil klamný klid. Do mysli mu zadul vítr posledního dne; hříchy, šperkozraké děvky obraznosti, prchly před vichřicí, hrůzou pištěly jako myši a choulily se mu pod hřívou.

Šel domů přes náměstí a do rozpáleného ucha mu zalehl lehký dívčí smích. Ten křehký bujný zvuk mu zkrušil srdce silněji než zatroubení, netroufal si zvednout zrak, odvrátil se a při chůzi civěl do šera hustých křovin. Ze zkroušeného srdce stoupla hanba a zaplavila mu celou bytost. Vytanula mu Emmina podoba a před jejím zrakem mu znovu vykypěla ze srdce hanba. Kdyby tak věděla, čemu ji v duchu vystavoval a jak se po její nevinnosti zvířecky sápal a šlapal. To že je chlapecká láska? To že je kavalírství? To že je poezie? Mrzké podrobnosti jeho orgií mu čpěly do nosu. Začouzený svazek obrázků, který schovával v krbovém komíně a před jehož nestoudnou i nejapnou oplzlostí hodiny proležel a myšlením i skutkem hřešil; ohyzdné sny, hemžící se opičáckými podobami a děvkami se zářivým perlovým zrakem; sprosté dlouhé dopisy, které psal všecek rozkochán provinilým vyznáním a dny a noci tajně nosil, až je pod rouškou noci v polním cípu tajně pohodil do trávy nebo pod vyvrácené dveře nebo někam do skuliny v živém plotě, kde je pak třeba kolemjdoucí děvče najde a potají si je přečte. Šílené! Šílené! Je možné, že to spáchal? Hnusné vzpomínky mu zhoustly v mozku, až mu na čele vyrazil studený pot.

Když přešla muka hanby, snažil se pozdvihnout duši z té bídné bezmoci. Bůh a Blahoslavená Panna jsou od něho daleko: Bůh je příliš veliký a přísný a Blahoslavená Panna příliš čistá a svatá. Představil si však, jak stojí s Emmou v širém poli a pokorně a s pláčem se sklání a líbá jí ohbí rukávu.

V širém poli pod světlounkou oblohou po bledě zeleném moři nebe se šinul na západ mrak, stáli spolu, zbloudilé děti. Svým zblouděním hluboce urazili boží majestát, třebaže to bylo zbloudění dvou dětí, ale neurazili jím tu, jejíž krása není jako pozemská krása, na kterou je nebezpečné pohlédnout, ale jako jitřenka, která je jejím symbolem, jasná a libá. Zrak, který na něho upírá, není uražený ani vyčítavý. Dlaně jim spojila, dlaň na dlaň, a promluvila k jejich srdci:

„Vezměte se za ruce, Štěpáne a Emmo. V nebi je teď krásný večer. Zbloudili jste, ale pořád jste mé děti. Jedno srdce miluje druhé. Vezměte se za ruce, milé děti, a budete spolu šťastné a vaše srdce se budou milovat.“

Kapli zaplavuje tlumeně šarlatové světlo, prosakující staženými žaluziemi; škvírou mezi poslední žaluzií a okenním rámem jako kopí proráží trs bledého světla a oblévá bronzové reliéfy svícnů na oltáři zářícím jako porubaný pancíř andělů.

Déšť padá na kapli, na zahradu, na kolej. Pořád bude neslyšně pršet. Coul po coulu voda stoupne, zaplaví trávu a keře, zaplaví stromy a domy, zaplaví pomníky a horské vrcholy. Bez hlesu se zadusí všechen život: ptáci, lidé, sloni, vepři, děti: bez hlesu budou mezi neladnými troskami světa plavat mrtvoly. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí bude padat déšť, až vodstvo zakryje tvář země.

Možné to je. Proč by ne?

„Pročež rozšířilo peklo duši svou a otevřelo ústa svá beze všeho konce – slova vzatá, milí bratříčci v Kristu, z Izaiáše, kapitola pátá, verš čtrnáctý. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.“ Kazatel vyňal z kapsy u kleriky hodinky bez řetízku, chvíli mlčky hleděl na ciferník a mlčky si je položil před sebe na stolek.

Klidně se rozhovořil.

„Adam a Eva byli, milí chlapci, naši prarodiče, a jak si vzpomínáte, Bůh je stvořil, aby zas v nebi zaplnili stolice uprázdněné pádem Lucifera a jeho vzpurných andělů. Lucifer prý byl syn Jitřenky, skvělý a mocný anděl; a přece padl: padl a s ním padla třetina vojska nebeského: padl a se svými vzpurnými anděly byl svržen do pekla. Jaký byl jeho hřích, nevíme. Teologové soudí, že to byl hřích pýchy, hříšná myšlenka, kterou ve chvilce pojal: non serviam: nebudu sloužit. Ta chvilka byla jeho zkázou. Hříšnou chvilkovou myšlenkou urazil boží velebnost a Bůh ho navždy svrhl z nebe do pekla.

Bůh tedy stvořil Adama a Evu a uvedl je do Edenu v damašské rovině, do té líbezné zahrady zářící světlem a barvou, kypící bujným rostlinstvem. Úrodná půda jim dávala hojnost všeho: ochotně jim sloužili savci i ptáci; neznali zla, jaká naše tělo zdědilo, choroby, nouzi a smrt: velký a štědrý Bůh jim dopřál všeho možného. Jen jedinou podmínku jim Bůh uložil: poslušnost jeho slova. Nebudou jíst plodu ze zakázaného stromu.

Bohužel, milí chlapci, i oni padli. Ďábel, kdysi zářivý anděl, syn Jitřenky, nyní bídný Satan, přišel za nimi v podobě hada, nejprohnanějšího ze zvířat pozemních. Záviděl jim. On, padlý velikán, nesnesl pomyšlení, že člověku, tvorovi z hlíny, se má dostat dědictví, o které se vlastním hříchem připravil. Přišel k ženě, křehčí nádobě, a jed své výmluvnosti jí vlil do ucha a slíbil jí – ach, jaký to rouhavý slib! –, že když ona a Adam pojedí zakázaného ovoce, budou jako bohové, jako sám Bůh. Eva podlehla slibům arcipokušitele. Pojedla jablko a dala také Adamovi, který neměl mravní odvahu odříci. Satanův jedovatý jazyk dokázal své. Padli.

Tu se v zahradě ozval hlas Boha, volajícího svého tvora k odpovídání: a před oběma provinilci se objevil s plamenným mečem v ruce Michael, kníže vojska nebeského, a vyhnal je na svět, na svět choroby a lopoty, ukrutenství a zklamání, námahy a dřiny, aby si v potu tváře vydělávali na chléb.

Ale jak byl i potom Bůh milosrdný! Ustrnul se nad chudáky našimi pokořenými prarodiči a slíbil jim, že v plnosti času jim sešle z nebe toho, který je vykoupí a učiní z nich dítky boží a dědice království nebeského: a On, Vykupitel padlého člověka, že bude jednorozený Syn boží, Druhá Osoba Nejsvětější Trojice, Věčné Slovo.

Přišel. Narodil se z čisté panny, Marie, panenské matky. Narodil se v chudém chlévě v Judeji a třicet let žil jako skromný tesař, až nadešla hodina jeho poslání. A tehdy pln lásky k lidem vykročil a volal lidi, aby poslechli nové evangelium.

Vyslechli ho? Ano, vyslechli, ale neposlechli. Jali ho a svázali jako sprostého zločince, posmívali se mu jako bláznu, vybrali si ho místo obyčejného lupiče, zbičovali ho pěti tisíci ranami, korunovali trnovou korunou, židovskou luzou a římskou soldateskou ho hnali po ulicích, svlékli z roucha a pověsili na šibenici a bok mu protkli kopím a ze zraněného těla našeho Pána neustále proudila voda a krev.

A přece už tehdy, ve chvíli smrtelné úzkosti, se Milosrdný Vykupitel ustrnul nad lidstvem. Už tehdy, na hoře Kalvárii, založil svatou katolickou církev, kterou, jak slíbil, brány pekelné nepřemohou. Založil ji na odvěké skále a obdařil milostí, svátostmi a mešní obětí a slíbil, že když budou lidé poslušni slova církve, přece vejdou do věčného života, ale když po všem, co se pro ně vykonalo, setrvají ve své špatnosti, zbývají jim jen věčná muka: peklo.“

Kazatel klesl hlasem. Odmlčel se, na chvilku sepjal dlaně a zas je rozevřel. Potom promluvil.

„Zkusme si na chvíli představit, pokud je to možné, jak vypadá onen příbytek zatracených, který spravedlnost uraženého Boha vytvořila za věčný trest hříšníků. Peklo je těsný, temný a začpělý žalář, příbytek démonů a ztracených duší, plný ohně a čoudu. Těsností tohoto žalářního domu Bůh schválně trestá ty, kdo se nedávali poutat jeho zákony. V pozemských žalářích se vězeň může aspoň trochu volně pohybovat, buď mezi čtyřmi stěnami své cely, nebo na ponurém žalářním dvoře. V pekle je tomu jinak. Vzhledem k velkému počtu zatracenců jsou vězni tak namačkáni v strašlivém žaláři, jehož stěny jsou prý čtyři tisíce mil tlusté a zatracenci tak spoutaní a bezmocní, že jak blahoslavený světec, svatý Anselm, v knize o podobenstvích píše, ani zahryznutého červa si z oka nedokážou vymnout.

Leží v temnotě zevnitřní. Pamatujte totiž, že peklo nevydává světlo. Tak jako na boží příkaz ztratila babylonská pec žár, ale ne světlo, tak si pekelný oheň na boží příkaz zachovává prudký žár, ale hoří navěky ve tmě. Je to nekonečný nápor tmy, tmavých plamenů a tmavého kouře hořící síry, mezi nimiž se bez špetky vzduchu těla na sobě kupí. Ze všech ran, které postihly zemi faraonů, jen jediná, a to rána tmy, se nazývala hrozná. Jaké jméno tedy dostane tma pekla, která nepotrvá pouhé tři dni, ale celou věčnost?

Hrůzu tohoto těsného a tmavého žaláře ještě ztrpčuje strašlivý puch. Všechna špína světa, všechen rmut a kal světa prý tam jako do ohromné čpavé stoky odteče, až strašlivý požár posledního dne očistí svět. Nesnesitelným puchem naplňuje peklo také síra, která tam v úžasném množství hoří; sama těla zatracených vydávají morový smrad, takže by, jak praví svatý Bonaventura, jediné stačilo zamořit celý svět. I vzduch tohoto světa, ten čistý živel, hned k nedýchání zatuchne, když je dlouho zavřen. Považte tedy, jak páchnoucí je vzduch pekla. Představte si páchnoucí mokvavou mrtvolu, rosolovitou shnilotinu, jak se v hrobě rozkládá a hnije. Představte si, jak tu mrtvolu zachvacují plameny, jak ji spaluje hořící síra a jak z ní stoupají husté dusivé výpary hnusného, odporného rozkladu. Představte si pak tento odporný, od smrdutých milionů a milionů nakupených v páchnoucí tmě ještě milionkrát a milionkrát znásobený puch, celou tu ohromnou hnijící houbu. Představte si to a budete mít jakési ponětí o strašlivém puchu pekla.

Ale ten puch, ač strašlivý, to nejsou ještě největší tělesná muka, jakým jsou zatracenci vystaveni. Muka ohněm jsou největší muka, jakým kdy tyran podrobil své bližní. Jen vložte na chvíli prst do plamene svíčky, a ucítíte, jak pálí oheň. Náš pozemský oheň však stvořil Bůh ve prospěch člověka, aby v něm udržoval jiskru života a prospíval mu v užitečných řemeslech, pekelný oheň je však jinačí, a Bůh jej stvořil, aby zmučil a potrestal nekajícné hříšníky. Náš pozemský oheň také rychleji či pomaleji spaluje, podle toho, jak je napadený předmět hořlavý, a tak lidský důmysl vynalézá chemické prostředky, kterými si jeho účinek zpomaluje nebo maří. Síra hořící v pekle je však látka, která má s nevýslovnou prudkostí hořet věčně. Dále pak pozemský oheň hoří a přitom ničí, a tak čím je prudší, tím kratčeji trvá: pekelný oheň má však tu vlastnost, že uchovává to, co pálí, a i když hoří neuvěřitelně prudce, hoří navždy.

Dále pak, ať je náš pozemský oheň sebeprudší a rozsáhlejší, je vždy omezený: ohňové jezero v pekle je však neomezené, bezbřehé a bezedné. Je psáno, že na otázku jednoho vojína sám ďábel přiznal, že kdyby se do hořícího pekelného oceánu celá hora hodila, rázem by shořela jako kus vosku. A tento strašlivý oheň nepostihne těla zatracenců jenom zvnějšku, každá odsouzená duše se stane sama sobě peklem tím, jak jí přímo v útrobách bude zuřit bezbřehý oheň. Ach, jak strašný je osud těchto ubožáků! V žilách jim vře a kypí krev, v lebce hárá mozek, v hrudi žhne a puká srdce, útroby jsou rozpálená kupa hořící dřeně, citlivé oči sálají jak roztavené koule.

Co jsem však řekl o síle a rázu a nekonečném rozsahu tohoto ohně, není ničím proti jeho mohutnosti, mohutnosti božským úradkem určené k potrestání duše i těla. Je to oheň, vycházející přímo z božího hněvu, činný ne vlastní působností, ale jako nástroj boží pomsty. Jako omývají křestní vody duši spolu s tělem, tak trýzní ducha spolu s tělem ohně věčného trestu. Trýzněn je kdejaký tělesný smysl a s ním kdejaká duševní mohutnost: oči neproniknutelnou čirou tmou, nos odpornými pachy, uši skřeky a vytím a proklínáním, chuť shnilotinou, slizem malomocenství, nevýslovně dusivým zápachem, hmat rozžhavenými bodci a hroty, surovými jazyky plamene. A skrz jednotlivá muka smyslů je nesmrtelná duše věčně trýzněna v samé podstatě sáhodlouhými žhavými ohni, které uražená velebnost Všemohoucího v propasti zapálí a dechem božího hněvu do neustálého, stále prudšího žáru rozdmýchává.

Považte posléze, že se trýzeň tohoto pekelného žaláře zvyšuje společností samotných zatracenců. Špatná společnost na zemi je tak škodlivá, že rostliny takřka pudově uhýbají všemu, co je hubí nebo jim škodí. V pekle jsou všechny zákony obráceny naruby – na rodinu, vlast, přátele, příbuzné nikdo nemyslí. Odsouzenci na sebe řvou a skučí, a že jsou s nimi bytosti stejně trýzněné a vzteklé, ještě jejich trýzeň a vztek zvyšuje. Veta je po všem smyslu lidskosti. Řev trpících hříšníků zaléhá do nejzazších končin obrovské propasti. Zatracenci mají plná ústa rouhání proti Bohu a nenávisti k spolutrpitelům a kleteb duším spoluvinným v hříchu. Za dávných časů trestali otcovraha, toho, kdo vztáhl vražednou ruku na otce, tím, že ho svrhli do mořské hlubiny v pytli, do něhož dali kohouta, opici a hada. Zákonodárci, kteří ten zákon, nám dnes napohled ukrutný, zosnovali, chtěli zločince potrestat společností odporných a zavilých zvířat. Ale co je vztek těch němých zvířat proti zuřivému proklínání, jaké v pekle ze zprahlých rtů a bolavých hrdel chrlí zatracenci, když zjistí, že jejich společníky v neštěstí jsou ti, kdo je účinně nabádali k hříchu, kdo jim svými slovy zasívali do duše semínka špatného myšlení a špatného jednání, kdo je necudnými názory sváděli k hříchu, kdo je zrakem sváděli a vábili z cesty ctnosti. Sápají se na své spoluviníky a vyčítají jim a zlořečí. Ale není jim rady ani pomoci: na pokání je pozdě.

Nakonec pak považte, jak strašně mučí zatracence, pokušitele i pokoušené, společnost ďáblů. Tito ďábli budou zatracence týrat dvojím způsobem, svou přítomností a svými výčitkami. Jak jsou tito ďábli strašní, si ani představit nemůžeme. Jednou uviděla ďábla svatá Kateřina Sienská a napsala, že než by měla na tu strašidelnou obludu znova popatřit, raději by do smrti chodila po žhavém uhlí. Tito ďábli, kdysi krásní andělé, jsou teď tak ohyzdní a oškliví, jako byli kdysi krásní. Ztraceným duším, které strhli do zkázy, se posmívají a pošklebují. Oni, ohavní démoni, se v pekle promění v hlas svědomí. Proč jsi zhřešil? Proč jsi propůjčil sluch navádění přátel? Proč ses odvrátil od svých zbožných úkonů a dobrých skutků? Proč jsi neuhnul příležitosti k hříchu? Proč jsi od toho špatného společníka neodešel? Proč jsi nezanechal onoho chlípného, onoho smilného návyku? Proč ses neřídil zpovědníkovými návody? Když jsi poprvé nebo podruhé nebo potřetí nebo počtvrté nebo posté padl, proč ses ze své špatnosti pokaždé nekál a neobrátil ses k Bohu, který čekal na tvé pokání, aby tě rozhřešil z hříchů? Čas pokání už minul. Čas je, čas byl, ale čas nebude. Byl čas potají hřešit, hovět zahálce a pýše, páchat bezpráví, podléhat nutkání nižší přirozenosti, žít jako polní zvěř, ba hůř než zvěř, vždyť jsou to pouhá hovádka a rozum nemají, aby se jím řídily: čas byl, ale čas už nebude. Tolikerými hlasy mluvil k tobě Bůh, ale ty jsi neslyšel. Nezdeptal jsi v srdci pýchu a hněv, nevrátil jsi uzmuté statky, neposlouchal jsi příkazů svaté církve a neplnil náboženské povinnosti, nezanechal jsi špatných společníků, nestřežil ses těchto nebezpečných pokušení. Tak zní řeč těchto ďábelských trapičů, slova výsměchu a výčitky, záští a hnusu. Ano, hnusu! Vždyť i oni, sami ďábli, když zhřešili, zhřešili hříchem, který se jedině srovnával s jejich andělskou povahou, vzpourou rozumu: a oni, i oni, ohyzdní ďábli, se s odporem a hnusem brání myslit na ony nevyslovitelné hříchy, jakými kleslý člověk uráží a znečišťuje chrám Ducha Svatého, uráží a poskvrňuje sám sebe.

Ach, milí bratříčci v Kristu, kéž tu řeč nikdy neuslyšíme! Kéž ji, pravím vám, nikdy neuslyšíme! Vroucně se modlím k Bohu, aby se v poslední den strašného účtování ani jediná duše těch, kdo jsou dnes v této kapli, neocitla mezi nešťastníky, které Velký Soudce navždy od sebe vykáže, aby nikomu z nás do uší nedolehl děsný ortel zavržení: Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům.“

Odcházel postranní lodí kaple, nohy se mu třásly a kůže na hlavě zachvívala, jako by se ho dotkly strašidelné prsty. Po schodech došel na chodbu, u jejích stěn visely zimníky a pláště jako popravení zlosyni, sťatí, malátní a bezvládní. Při každém kroku se bál, že je už po smrti, že mu duši vyrvali z tělesné schrány, že se střemhlav řítí prostorem.

Nohy se mu na podlaze neudržely, usedl tedy k svému stolu, namátkou otevřel knihu a sklonil se nad ni. Každé slovo platí na něho. Svatá pravda. Bůh je všemohoucí. Hned teď, jak tu sedí u stolu, Bůh ho může povolat, než bude mít čas si jeho povel uvědomit. Bůh ho povolal. Cože? Ano? Cože? Svaly se mu scvrkají, jak se k nim blíží dravé jazyky plamenů, vysychají, jak je ovívá zprahlý vzduch. Umřel. Ano. Je souzen. Ohnivá vlna mu šlehá tělem: první. Další vlna. Mozek mu řeřaví. Další. Mozek mu kypí a bublá v praskající lebeční schráně. Z lebky mu šlehají plameny jako okvětí a jako hlasy vřeští:

„Peklo! Peklo! Peklo! Peklo! Peklo!“

Nablízku se ozvaly hlasy:

„O pekle.“

„Pěkně vám to vytmavil.“

„Bodejť. Nahnal nám strachu.“

„Však vy strach potřebujete: a hodně strachu, abyste se učili.“

Chabě se opřel v lavici. Neumřel. Bůh ho ještě ušetřil. Dosud je v důvěrném školním prostředí. U okna stojí pan Tate a Vincent Heron, povídají, žertují, koukají z okna, jak tam mrholí, pokyvují hlavou.

„Kdyby se tak vyčasilo. S několika přáteli jsem se domluvil, že si vyjedeme na kole do Malahidu. Jenže na silnicích je bláta po kolena.“

„Třeba se, prosím, vyčasí.“

Hlasy, které tak dobře zná, ticho třídy, když hlasy umlknou, a v tom tichu se ozývá slabé dobytčí přežvykování, jak ostatní hoši pokojně žvýkají svačinu, mu zkonejšilo bolavou duši.

Je ještě čas. Ó, Maria, útočiště hříšníků, oroduj za něj! Panno neposkvrněná, zachraň ho od jícnu smrti!

Hodina angličtiny začala výkladem z historie. Pod rouškou jmen se jako němé přízraky táhly postavy králů, milenců, intrikánů a biskupů. Všichni umřeli: všichni byli souzeni. Co platno člověku, kdyby celý svět získal, a duši ztratil? Konečně pochopil: kolem něho se prostírá lidský život, planina míru, kde se lidé jako mravenci družně lopotí a pod klidnými rovy odpočívají jejich nebožtíci. Spolužák se ho dotkl loktem a dotkl se jeho srdce: a když pak sám odpovídal učiteli na otázku, slyšel ve svém hlase plno pokojné zkroušenosti a kajícnosti.

Nemohouc už snést mučivý strach, duše se ponořila hlouběji do kajícného pokoje a přitom hlesla modlitbu. Ach, ano, ještě ho ušetří; bude se v srdci kát a dojde odpuštění; ti nahoře, ti v nebi pak uvidí, jak odčiní svou minulost, celý svůj život. Jen strpení.

„Celý, Bože. Celý, celičký.“

Ke dveřím přišel posel, že se v kapli zpovídá. Ze třídy odešli čtyři žáci; slyšel, jak po chodbě odcházejí další. Srdce mu ovanul tetelivý chlad, pouhý záchvěv, a přece jak mlčky poslouchal a trpěl, připadalo mu, že s uchem přitisknutým na srdce cítí, jak chabne a umdlévá, jak se mu komory zachvívají.

Není úniku. Musí se vyzpovídat, slovy povědět, co činil a myslil, hřích po hříchu. Jak? Jak?

„Otče, já…“

Jako chladný lesklý kord mu do křehkého masa zajela myšlenka: zpověď. Ale ne tady v kolejní kapli. Upřímně se ze všeho vyzpovídá, z kdejakého hříchu skutkem i myšlením: ale ne tady mezi spolužáky. Daleko odtud, někde v šeru vyšeptá svou hanbu. Ať mu Bůh, poníženě ho prosí, odpustí, že si netroufá vyzpovídat se v zdejší kapli: a z čiré duševní zkroušenosti se u chlapeckých srdcí kolem doprošoval odpuštění.

Čas plynul.

Už zas seděl v kapli v přední lavici. Venku už sláblo světlo, a jak zvolna dopadalo tmavočervenými žaluziemi, bylo to, jako by zapadalo slunce posledního dne a duše se shromáždily k soudu.

„Zapuzen jsem od obličeje očí tvých: slova, milí bratříčci v Kristu, z knihy Žalmů, kapitola třicátá, verš dvacátý třetí. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.“

Kazatel spustil klidným přátelským hlasem. Tvářil se vlídně, zlehka sepjal prsty na obou rukou a spojením jejich konečků vytvořil křehkou klec.

„V úvaze o pekle jsme se dnes ráno pokusili o úpravu dějiště, jak tomu v knize duchovních cvičení říká náš svatý zakladatel. Snažili jsme se totiž představit si duševními smysly, obrazností, hmotnou podobu onoho strašlivého místa a tělesných muk, jaká snášejí ti, kdo jsou v pekle. Dnes večer budeme chvilku uvažovat o povaze duchovních muk pekla.

Hřích je, pamatujte, dvojnásobná ohavnost. Je to mrzká svolnost, s jakou naše zkažená přirozenost podléhá nižší přirozenosti, všemu sprostému a zvířeckému, a je to také odvracení od návodu vyšší přirozenosti, ode všeho čistého a svatého, od samotného Svatého Boha. Proto se smrtelný hřích v pekle trestá dvojím odlišným trestem, tělesným a duchovním.

Nuže, ze všech těchto duchovních muk jsou největší muka ztráty, a to vskutku tak veliká, že všechna ostatní utrpení převyšují. Svatý Tomáš, největší církevní učitel, andělský učitel, jak se nazývá, praví, že nejhorší zatracení záleží v tom, že je rozum člověka nadobro zbaven božského světla a jeho náklonnost zarytě odvrácena od boží dobroty. Bůh, to mějte na paměti, je bytost nesmírně dobrá, ztráta takové bytosti je tedy nesmírně bolestná. Co asi taková ztráta znamená, nemáme v tomto životě jasnou představu, ale zatracenci v pekle, a o to jsou jejich muka větší, plně chápou, oč přišli, a chápou, že o to přišli skrze své hříchy a že o to přišli navždy. V samém okamžiku smrti se tělesná pouta zlomí a duše rázem vzlétne k Bohu. Duše tíhne k Bohu jako k těžišti svého života. Pamatujte, milí chlapečci, žijeme Bohem, náležíme Bohu: jsme Jeho, nezcizitelně Jeho. Božskou láskou miluje Bůh každou lidskou duši a každá lidská duše žije tou láskou. Jak jinak? Každé naše vydechnutí, každé naše pomyšlení, každé naše životní prodlení vyplývá z nevyčerpatelné boží dobroty. Jestliže bolí matku, když ji odloučí od dítěte, muže, když ho vypudí z domova a vlasti, přítele, když ho odtrhnou od přítele, ach, pomyslete, jak to trápí, jak to bolí nešťastnou duši, když je odtržena od nejvýš dobrého a milujícího Stvořitele, který tu duši z nicoty vzbudil k životu a při životě nesmírnou láskou chová a udržuje. Být tedy navždy odloučen od nejvyššího dobra, od Boha, a hrýzt se tím odloučením, vědět, že je nezměnitelné, toť největší trýzeň, jakou stvořená duše snese, poena damni, bolest ze ztráty.

Druhá bolest, která v pekle dolehne na duši zatracenců, je bolest svědomí. Jako se v mrtvolách rodí hnilobou červi, tak vzniká v duších zatracenců hnilobou hříchu neustálá výčitka, osten svědomí, červ, podle papeže Inocence Třetího, s trojitým ostnem. První osten, kterým tento ukrutný červ uštkne, bude vzpomínka na někdejší rozkoše. Ach, jaká to bude krutá vzpomínka! V jezeře sžíravého plamene si pyšný král vzpomene na nádheru svého dvora, moudrý, leč hříšný člověk na své knihovny a vědecké pomůcky, milovník uměleckých požitků na své mramory a obrazy a jiné umělecké poklady, labužník na velkolepé hostiny, na chutně upravená jídla, na vybraná vína, lakomec si vzpomene na haldy zlata, lupič na uzmutý majetek, zlostní a mstiví a neúprosní vrazi na krveprolití a násilnosti, v nichž si libovali, chlípníci a cizoložníci na nevýslovné a mrzké rozkoše, jimž se oddávali. Na to všechno vzpomenou a budou proklínat sebe i své hříchy. Jak ubohé se totiž budou jevit tyto rozkoše duši odsouzené navěky trpět v pekelném ohni! Jak budou zuřit a soptit nad tím, že nebeské blaho zaměnili za pozemskou škváru, za pár plíšků, za jalové pocty, za tělesné požitky, za lechtání nervů. Jak by nelitovali: toť další osten svědomí pozdní a marná lítost nad spáchanými hříchy. Božská spravedlnost si žádá, aby se rozum těchto nešťastníků stále obíral hříchy, jimiž se provinili, a jak svatý Augustin zdůrazňuje, Bůh jim propůjčí svou vlastní znalost hříchu, takže se jim bude jevit v celé ohyzdné ničemnosti, jako se jeví zraku samého Boha. Spatří své hříchy v celé hanebnosti a budou jich litovat, jenže bude pozdě, i zalkají nad propasenými příležitostmi. Toť poslední a nejhlubší a nejkrutější osten svědomí. Svědomí řekne: litovat jsi měl možnost i čas, a ty jsi nelitoval. Rodiče tě nábožně vychovali. Církev ti nabízela na pomoc svátosti a milost a odpustky. Měl jsi božího sluhu, aby ti kázal, aby tě zavolal zpátky, když jsi bloudil, aby ti odpustil bůhví kolikeré, bůhvíjak ohavné hříchy, jen když se z nich vyzpovídáš a učiníš pokání. Kdepak. Ty nic. Poškleboval ses božím služebníkům, stavěl ses zády k zpovědnici, stále hlouběji jsi zabředal do bahna hříchu. Bůh ti domlouval, hrozil, snažně tě žádal, aby ses k němu vrátil. Taková hanba, taková bída! Vládce vesmíru tebe, tvora z hlíny, snažně žádal, abys jeho, který tě stvořil, miloval a jeho zákony zachovával. Kdepak! Ty nic. Kdybys teď celé peklo svými slzami zatopil, jestli ještě můžeš plakat, celým mořem lítosti nezískáš to, co bys byl za pozemského života získal jedinou slzou dokonalé lítosti. Žebroníš teď o chvilku pozemského života, v níž bys litoval: marně. Po tom čase je veta: navždy veta.

Takový je trojitý osten svědomí, had, který se v pekle prohryže do srdce nešťastníků, takže plni pekelného vzteku proklínají svou bláhovost a proklínají špatné společníky, že je strhli do zkázy, a proklínají ďábly, že jim v životě kladli nástrahy a teď se jim na věčnosti posmívají, ba zlořečí a klnou i Nejvyšší Bytosti, jejíž dobrotu a trpělivost pohrdlivě odbývali, ale jejíž spravedlivosti a moci neuniknou.

Další duchovní muka, jimž zatracenci podléhají, jsou muka rozložitosti. Člověk sice v pozemském životě dokáže mnoho zel, ale nedokáže je všechna naráz, poněvadž jedno zlo ruší a napravuje druhé, stejně jako jeden jed ruší druhý. Naproti tomu v pekle jedna muka druhá nenapravují, ale ještě je stupňují, a nadto, ježto jsou vnitřní schopnosti větší než vnější smysly, snesou větší utrpení. Náležitá trýzeň postihuje každý smysl a rovněž duchovní mohutnost: obraznost postihuje strašnými představami, vnímavost střídavě bažením a zuřením, mysl a rozum vnitřní temnotou, strašnější než temnota zevnější, jaká v tom hrozném žaláři vládne. Zloba, ač bezmocná, která tyto ďábelské duše jímá, je zlo bez hranic, neomezeného trvání, strašné zvrácenosti, jakou si ani představit nemůžeme, když si neuvědomíme, jak je obludná a jak se Bohu příčí.

Proti těmto mukám rozložitosti, leč s nimi trvající, jsou muka prudkosti. Peklo je středem zel, a jak víte, všechno je ve středu prudší než na samém okraji. Žádné protiléky ani příměsky pekelná muka nezmírňují ani neulehčují. Ba věci samy o sobě dobré se v pekle stanou zlé. Společnost, jinde pramen útěchy zarmouceným, bude tam neustále trýzní: věda, vytoužená jakožto hlavní vymoženost rozumu, propadne tam větší nenávisti než nevědomost: prudce budou nenávidět světlo, po němž dychtí kdejaký tvor, od pána stvoření až po nejskromnější lesní bylinu. Naše žaly v tomto životě jsou buď nedlouhé, nebo nevelké, naše přirozenost je buď zvykem přemůže, nebo pod jejich tíhou padne, a tak je ukončí. V pekle se však muka zvykem nepřekonají, jsou totiž strašně prudká a přitom se stále mění, každá trýzeň se takřka od druhé rozžhavuje a ta, která ji rozžhavila, se ještě prudčeji rozplameňuje. Přirozenost však těmto prudkým a rozmanitým trýzním neunikne tím, že jim podlehne, duše se totiž ve zlu udržuje a zachovává, aby tím víc trpěla. Bezmezný rozsah muk, neuvěřitelná prudkost utrpení, neustálá rozmanitost trýzně – toho si božská velebnost, uražená hříšníky, žádá, to nebeská svatost, opovržená a nahrazená chlípnými a zvrhlými rozkošemi zkaženého těla, vymáhá, to si krev nevinného Beránka Božího, prolitá na vykoupení hříšníků a podupaná nejneřestnějšími neřestníky, osobuje.

Poslední a vrcholná trýzeň trýzní tohoto strašného místa je věčnost pekla. Věčnost! Ach, jaké příšerné a ponuré slovo! Věčnost! Který lidský duch ji pochopí? Pamatujte, je to věčnost muk. Jako by už tak nebyly pekelné útrapy děsné, neberou konce, protože mají trvat navždycky. Jsou trvalé a přitom, jak víte, nesnesitelně prudké, k nevydržení táhlé. Už jen bodnutí hmyzu celou věčnost snášet by byla hrozná trýzeň. Jaká teprve je trýzeň snášet provždy rozmanitá pekelná muka! Po celou věčnost! Ne po jeden rok nebo věk, ale provždy. Zkuste si představit, co strašného to slovo znamená. Nejednou jste viděli na mořském břehu písek. Jaká má drobná zrníčka! A kolik těch drobných zrníček se vejde do hrstičky, jakou dítě při hře nabírá. Představte si takovou pískovou horu milion mil vysokou, tyčící se od země až do dálného prostoru a táhnoucí se milion mil do šířky: a představte si takovou obrovskou haldu nesčetných částeček písku, znásobených počtem listů v lese, vodních kapek v širém oceáně, ptačích peříček, rybích šupin, zvířecích chlupů, atomů v obrovském vzdušném prostoru: a představte si, že po každém milionu let přiletí k té hoře ptáček a v zobáčku odnese zrníčko písku. Kolik milionů a milionů staletí uplyne, než ten ptáček odklidí třeba jen čtverečnou stopu té hory, kolik eónů a eónů staletí, než ji odklidí celou. A přece ani po té nesmírně dlouhé době nelze říci, že skončila pouhá chvilka věčnosti. Po všech těch bilionech a trilionech let věčnost teprve začne. A jestli se celá ta odnesená hora zase vztyčí a znovu přiletí pták a zrníčko po zrníčku ji znovu odnese, a když se vztyčí a klesne tolikrát, kolik je hvězd na nebi, atomů ve vzduchu, kapek vody v moři, listů na stromech, peříček na ptácích, šupin na rybách, chlupů na zvířatech, po všech těch nesčetných stoupáních a klesáních té nezměrně mohutné hory neskončila vlastně ani chvilka věčnosti; i tehdy, po takovém období, po časovém eónu, nad jehož představou nám jde hlava kolem, věčnost sotva začala.

Jednomu blaženému světci (byl tuším z našeho řádu) se dostalo kdysi vidění pekla. Zdálo se mu, že stojí uprostřed veliké dvorany, tmavé a zamlklé, jen velké hodiny v ní tikaly. Tikání se ozývalo neustále a znělo jako stále opakovaná slova: navždy, nikdy, navždy, nikdy. Navždy být v pekle, nikdy nebýt v nebi; navždy být odloučen od boží přítomnosti, nikdy se netěšit blaženému vidění; navždy být sžírán plameny, hlodán hmyzem, poháněn žhavými bodci, nikdy těm mukám neunikat; navždy být kárán svědomím, sžírán pamětí, v mysli zaplavován tmou a zoufalstvím, nikdy tomu neunikat; navždy klnout, zlořečit hnusným ďáblům, zlomyslně se kochajícím bídou svých obětí; nikdy nepatřit na třpytné roucho blažených; navždy úpět z ohnivé propasti k Bohu o chvilku, pouhou chvilku úlevy od těch hrozných muk, nikdy se ani chvilku netěšit božímu odpuštění; navždy být zatracen, nikdy spasen; navždy, nikdy. Ach, jak strašný trest! Věčnost nekonečného utrpení, nekonečné tělesné i duševní trýzně, bez jediného paprsku naděje, bez jediné chvíle úlevy, utrpení bezmezně silného, trápení neskonale rozmanitého, trýzně věčně udržující to, co věčně požírá, úzkosti věčně sžírající ducha a sužující tělo, věčnosti, jejíž každá chvíle je věčný žal. Takový strašný trest ukládá těm, kdo umírají v smrtelném hříchu, všemohoucí a spravedlivý Bůh.

Ano, spravedlivý Bůh! Lidé, napořád usuzující po lidsku, žasnou nad tím, že Bůh vyměřuje věčný a nekonečný trest v pekelném ohni za jediný těžký hřích. Usuzují tak proto, že zaslepeni hrubým tělesným klamem a temnem lidského rozumu nechápou ohyzdnou špatnost smrtelného hříchu. Usuzují tak, protože nechápou, že i lehký hřích je něco tak hnusného a ohyzdného, že kdyby všemohoucí Stvořitel mohl na světě skoncovat se vší zlobou a bídou, válkami, nemocemi, loupežemi, zločiny, úmrtími, vraždami, s tou podmínkou, že nepotrestá jediný lehký hřích, lež, zlostný pohled, chvilkovou schválnou lenost, on, všemohoucí Bůh, by to nemohl učinit, protože hřích, ať už myšlenkou či skutkem, je přestupek proti jeho zákonu a Bůh by nebyl Bůh, kdyby přestupníka nepotrestal.

Hřích, okamžik vzpurné rozumové pýchy, svrhl Lucifera a třetinu andělského šiku z jejich slávy. Hřích, okamžik bláhovosti a slabosti, vyhnal Adama a Evu z Edenu a přivedl na svět utrpení a smrt. Aby následky toho hříchu napravil, nastoupil na zem jednorozený Syn Boží, žil a trpěl a v bolestech umřel, tři hodiny pněl na kříži.

Ach, milí bratříčci v Kristu Ježíši, máme tedy dobrého Vykupitele urážet a dráždit k hněvu? Máme dupat po jeho zdrásaném a rozedraném těle? Máme plivat do tváře plné žalu a lásky? Máme se jako krutí židé a suroví vojáci posmívat mírnému a shovívavému Spasiteli, který pro nás sám vyšlapal strašný lis bolesti? Každé hříšné slovo je úder do jeho něžného boku. Každý hříšný čin je trn probodávající mu hlavu. Každá necudná myšlenka, kterou se vědomě obíráme, je břitké kopí, vrážené do jeho svatého a milujícího srdce. Ne, ne. Žádný lidský tvor se nemůže dopustit něčeho, co tak hluboce uráží božskou Velebnost, co má za trest věčné utrpení, co znovu křižuje Syna Božího a co se mu rouhá.

Prosím Boha, aby má chabá slova utvrdila ve svatosti ty, kdo jsou ve stavu milosti, aby posílila kolísavé, aby vrátila do stavu milosti nešťastnou zbloudilou duši, pokud je tady mezi vámi. Modlím se k Bohu a vy se modlete se mnou, abychom litovali svých hříchů. Chci vás poprosit, abyste po mně, jak tu v této skromné kapli před Bohem klečíte, opakovali vzbuzení upřímné lítosti. Bůh je tam ve svatostánku, planoucí láskou k lidstvu, hotový utěšit zarmoucené. Aťsi máte hříchů nevímkolik a nevím jak hnusných, když se z nich budete kát, budou vám odpuštěny. Nechť vám v tom nezbraňuje světská hanba. Bůh je pořád milosrdný Pán, který si nežádá smrti hříšníka, ale aby se obrátil a žil.

Volá vás k sobě. Jste jeho. Stvořil vás z ničeho. Miloval vás, jak jen Bůh může milovat. Rozevírá pro vás náruč, i když jste proti němu zhřešili. Pojď k němu, ubohý hříšníku, ubohý marnivý a zbloudilý hříšníku. Nyní je čas příhodný. Nyní je pravá chvíle.“

Kněz vstal, otočil se k oltáři a v zhoustlém šeru poklekl na stupínek. Čekal, až všichni v kapli kleknou a sebemenší šum utichne. Zvedl pak hlavu a větu po větě vroucně opakoval vzbuzení upřímné lítosti. Štěpán, jazyk přilnutý na patro, sklonil hlavu a srdcem se modlil.

„Ó, Bože!“

„Je mi upřímně líto“

„že jsem tě urazil“

„a ošklivím si své hříchy“

„nade všechno jiné zlo“

„protože se ti příčí, ó, Bože“

„který si zasloužíš“

„všechnu mou lásku“

„a pevně si umiňuji“

„s Tvou božskou milostí“

„že tě už nikdy neurazím“

„a že se v životě polepším“

„a že se v životě polepším.“

Po večeři odešel do svého pokoje, aby byl sám se svou duší; na každém kroku jeho duše sténala; na každém kroku, jak šlapala nahoru s ním při výstupu do končiny vazkého šera, sténala. Přede dveřmi na odpočívadle zůstal stát, potom uchopil porcelánovou kliku a rázem otevřel. Zchřadlý na duši ustrašeně čekal a v duchu se modlil, aby mu smrt nesáhla na čelo, až bude překračovat práh, aby nebyl vydán napospas ďáblům, dlícím ve tmě. Na prahu postál jako u vchodu do tmavé sluje. Jsou tam tváře: čekají a číhají.

„Samozřejmě jsme věděli, že i když to nakonec vyjde najevo, jen zdráhavě se přiměje k tomu, aby zdráhavě vyhledal duchovního plnomocníka, a tak jsme samozřejmě věděli –“

Šeptající obličeje čekají a číhají; šepotavé hlasy zaplavují tmavou škebli sluje. Na těle i na duši měl velký strach, vztyčil však srdnatě hlavu a rázně vkročil do pokoje. Práh, pokoj, stejný pokoj, stejné okno. Klidně si řekl, že ta slova, zdánlivě šeptající z šera, nemají smysl. Řekl si, že je zkrátka ve svém pokoji s dveřmi dokořán.

Zavřel dveře, vážně vykročil k posteli, poklekl vedle ní a dlaněmi si zakryl oči. Dlaně měl studené a vlhké a od chladu ho všechno bolelo. Zmatek, nelad a chlad na něho padl a zaplašil mu myšlenky. Proč tam klečí jako dítě, když se modlí před spaním. Být sám se svou duší, zpytovat svědomí, zblízka si prohlédnout své hříchy, vyvolat si jejich čas a způsob a okolnosti, plakat nad nimi. Nemůže plakat. Nemůže si je připomenout. Jenom duše a tělo ho bolí, celá bytost, paměť, vůle, rozum, tělesná schrána, otupělá a malátná.

Je to dílo ďáblů, že mu rozptylují myšlenky a zakalují vědomí, že ho přepadají u bran zbabělého a hříchu propadlého těla; s bázlivou prosbou k Bohu, aby mu odpustil slabost, vplížil se do postele, zavinul se do přikrývek a znovu si dlaněmi zakryl tvář. Zhřešil. Tak těžce zhřešil proti nebi a před Bohem, že není hoden nazývat se dítkem božím.

Je možné, že to všechno on, Štěpán Dedalus, spáchal? Svědomí vzdechem odpovědělo. Ano, spáchal, tajně, mrzce, znovu a znovu a v hříšné nekajícnosti zatvrzelý troufal si i před svatostánkem nosit škrabošku svatosti a zatím uvnitř mu hnisala duše hnilobou. Jak to, že ho Bůh neskolil? Malomocní společníci se kolem něho kupí, dýchají na něho, ze všech stran se k němu naklánějí. Snažil se na ně zapomenout modlením, všecek se schoulil a přivřel víčka; jenže duševní smysly přivřít nemohl a pevně zavřenýma očima viděl, kde všude zhřešil, a pevně zavřenýma ušima také slyšel. Vší vůlí toužil nevidět a neslyšet. Toužil tak, že se usilovnou touhou po celém těle roztřásl a duševní smysly se mu zavřely. Jen na chvíli se zavřely a zase rozevřely. Tu uviděl.

Pole tuhého chmýru z bodláků s trsy chomáčů kopřiv. V houští tohoto tuhého čpavého plevele se povalovaly rozbité plechovky a chuchvalce a kotouče tuhých výkalů. Z celého kaliště se vyrážejícím šedozeleným plevelem prodírala močálovitá světla. Z plechovek a ze ztuchlého, zkornatělého trusu se líně vinul odporný puch, mdlý a hnilobný jako to světlo.

Na poli byla nějaká stvoření: jedno, dvě, tři; nějaká stvoření chodila sem tam po poli. Kozlí stvoření s lidskými tvářemi, rohatá, bradatá, gumově šedá. Ze sveřepých očí jim blýskala zloba, jak chodili sem tam a za sebou vlekli dlouhý ohon. Škleb kruté zloby jim šedě ozařoval starý kostnatý obličej. Jeden si tiskl k žebrům potrhanou flanelovou vestu, druhý zas jednotvárně naříkal nad tím, že se mu v chomáčích plevele zachycuje bradka. Z bezslinných rtů jim vycházela slabá řeč, jak zvolna kroužili kolem dokola po poli, sem tam se proplétali býlím a mezi chrastícími plechovkami províjeli dlouhé ohony. Pomalými kruhy se šinuli, kroužili blíž a blíž, až by ho zcela obkroužili, ze rtů jim splývala tichá řeč, dlouhé svištivé ohony měli pokáleny ztuchlým lejnem, děsivé obličeje vystrkovali vzhůru.

Pomoc!

Nepříčetně odhodil přikrývky a odkryl si obličej a krk. To je jeho peklo. Bůh mu dopřál uvidět peklo, které ho čeká za hříchy: smradlavé, hovadské, zlovolné, peklo chlípných kozlích ďáblů. Jeho! Jeho!

Vyskočil z postele, hrdlem mu protékal čpavý puch, srážel se a bouřil v útrobách. Vzduch! Nebeský vzduch! Dovrávoral k oknu, nevolností sténal a omdléval. Nad umyvadlem ho přepadla křeč útrob; zuřivě sevřel studené čelo a v mrákotách se důkladně vyzvracel.

Když záchvat přešel, dopotácel se k oknu, vysunul je, usedl v koutě výklenku a loktem se opřel o římsu. Déšť se přehnal; a v kolísavých parách od jednoho světelného bodu k druhému se město ovíjelo lehkým smotkem nažloutlého oparu. Obloha byla klidná a polojasná, vzduch lahodný jako v houští promoklém lijáky: a v tom klidu a mihotání a pokojném pachu uzavřel se svým srdcem smlouvu.

Modlil se:

„Chtěl kdysi přijít na zem v nebeské slávě, jenže jsme zhřešili: mohl k nám potom zavítat jen se zastřenou velebností a ztlumenou září, neboť byl Bůh. Přišel tedy sám v slabosti, ne v síle, a místo sebe poslal tebe, zástupného tvora, s půvabem a leskem nám tvorům přiměřeným. Tvá tvář i podoba, milá matko, hovoří v nás o Věčném; ne jako světská krása, na niž je nebezpečné pohlédnout, ale jako jitřenka, která tě symbolizuje, jasná a líbezná, vydechující čistotu i hovořící o nebi a vlévající mír. Ó, zvěstovatelko dne! Ó, poutníkovo světlo! Veď nás stále, jako jsi nás vedla. Za tmavé noci, sirou pustinou přiveď k nám Pána Ježíše, přiveď nás domů.“

Oči měl zakalené pláčem, pokorně hleděl k nebi a plakal nad ztracenou nevinností.

Když se svečeřilo, odešel z domu, a jak ho ovanul vlhký tmavý vzduch a jak při zavírání za ním vrzly dveře, znovu ho zabolelo svědomí, ukonejšené modlitbou a pláčem. Vyzpovídej se! Vyzpovídej! Uchlácholit svědomí modlitbou a pláčem nestačí. Musí pokleknout před služebníkem Ducha Svatého a řádně a kajícně vypovědět skryté hříchy. Než uslyší domovní dveře při návratu vrznout o práh, než uvidí kuchyňský stůl prostřený k večeři, odbude si pokleknutí i zpověď. Je to docela snadné.

Svědomí ho už nebolelo a kráčel rázně po tmavých ulicích. Na chodníku v ulici je tolik kostek a v městě tolik ulic a na světě tolik měst. Věčnost je však bez konce. Je v smrtelném hříchu. Jedenkrát stačí na smrtelný hřích. Může k němu dojít ve chvilce. Jak to, že tak rychle? Stačí uvidět nebo pomyslit, že uvidí. Oči to vidí, aniž si přály vidět. A ve chvilce k tomu dojde. Had, nejúskočnější polní zvíře. Jistě to chápe, když po tom chvilku zatouží a svou touhu chvilku po chvilce hříšně prodlužuje. Cítí a chápe a touží. Hrozná věc! Kdo to tak zařídil, že zvířecká část těla chápe zvířecky a touží zvířecky? Je to on, nebo něco nelidského, ponoukaného nějakou nižší duší, než je ta jeho? Nevolnost mu jímala duši, když pomyslil, jak se ten líný hadí tvor živí křehkou dření jeho života a tuční slizem rozkoše. Proč je tomu tak? Proč?

Choulil se do stínu myšlenek a s bázní se kořil před Bohem, který stvořil všechny věci a všechny lidi. Šílenství. Koho by to napadlo? Schoulený ve tmě a všecek sklíčený, němě se modlil k andělu strážnému, aby mečem zapudil ďábla, který mu to našeptává.

Šepot dozněl a tu jasně poznal, že skrze tělo jeho duše zhřešila myšlením, slovem a skutkem. Vyzpovídat se! Ze všech hříchů se musí vyzpovídat. Jak vypoví knězi slovy, co spáchal? Musí, musí. Nebo jak mu to vysvětlí, a neumře přitom hanbou? Nebo jak se těch věcí mohl beze studu dopustit? Šílenec! Vyzpovídej se. Však bude zase volný, prostý hříchu. Snad to kněz pochopí. Ach božínku!

Dál a dál kráčel po setmělých ulicích, bál se na chvilku zastavit, aby nevypadal, že couvá před tím, co ho čeká, bál se dojít k tomu, po čem toužebně prahne. Jak krásná je asi duše v posvěcující milosti, když na ni Bůh s láskou pohlíží!

Na obrubnících seděly před košíky střapaté holky. Do čela jim padaly zplihlé vlasy. Jak tam v blátě sedí, nejsou na pohled krásné. Bůh však vidí jejich duše; a jestliže jsou jejich duše ve stavu milosti, jsou na pohled zářivé a Bůh je vidí a miluje.

Mrazivý dech zkroušenosti mu ovanul duši při pomyšlení, jak padl, při představě, že jsou ty duše Bohu milejší než jeho. Ovanul ho vítr a zalétl k myriádám a myriádám duší, hned více, hned méně osvícených boží přízní, k hvězdám hned jasnějším, hned matnějším, hned žířícím, hned zas hasnoucím. A blikající duše míjely, hned žířící, hned zas hasnoucí, a splývaly s vanoucím dechem. Jedna duše se ztratila: dušička: jeho. Blikla a zhasla, zapomenuta, ztracena. Konec: černá, chladná, prázdná pustina.

Za dlouhé časové prodlení, neosvětlené, necítěné, nežité, se mu jako s přílivem vracelo vědomí místa. Kolem něho vyvstávalo sprosté prostředí; hrubá řeč, rozsvícené plynové hořáky v krámech, pach ryb a lihovin a mokrých pilin, kolemjdoucí muži a ženy. S konvicí na petrolej v ruce chystala se přejít přes ulici nějaká stařena. Shýbl se k ní a zeptal se, je-li poblíž nějaká kaple.

„Kaple, prosím? Ano, v Kostelní ulici.“

„V Kostelní?“

Přendala si konvici do druhé ruky a ukázala mu: jak vystrčila z vlňáku začpělou vyzáblou pravici, rozesmutnělý a uchlácholený jejím hlasem ještě víc se k ní sklonil.

„Děkuji.“

„Rádo se stalo.“

Na hlavním oltáři už zhasli svíce, ale v setmělé lodi se dosud vznášel pach kadidla. Postranními dveřmi vynášeli bradatí dělníci baldachýn, tichými pokyny a slovy je přitom řídil kostelník. Pár věřících se dosud modlilo před bočním oltářem nebo klečelo v lavicích u zpovědnic. Bázlivě přistoupil a poklekl v poslední lavici, povděčný za klid a ticho a vonné šero kostela. Prkýnko, na němž klečí, je úzké a vyšlapané a ti, kdo klečí vedle něho, jsou pokorní Ježíšovi následovníci. Ježíš se taky narodil v chudobě a pracoval v tesařské dílně, řezal a hobloval prkna a o království božím hovořil k rybářům a všem kázal, aby byli mírného a pokorného srdce.

Složil hlavu do dlaní a srdce vybídl k pokoře a poníženosti, aby byl jako ti, kdo klečí vedle něho, a jeho modlitba tak příjemná jako jejich. Modlil se vedle nich, ale nešlo mu to. Duši má zkalenou hříchem a za odpuštění si netroufá prosit s prostou důvěrou těch, které Ježíš tajemným božím způsobem nejprve k sobě povolal, tesaře, rybáře, chudé a prosté lidi skromného řemesla, kácející a otesávající dřevo stromů, trpělivě spravující sítě.

Vedlejší lodí kráčel nějaký vysoký člověk a kajícníci se pohnuli: v poslední chvíli zvedl rychle zrak a uviděl dlouhý šedý vous a hnědý kapucínský hábit. Kněz vstoupil do zpovědnice a zmizel. Dva kajícníci vstali a z obou stran vešli do zpovědnice. Dřevěná okenice se odsunula a ticho porušil šepot.

V žilách mu zašuměla krev, šuměla, jako když hříšné město vyburcují ze spánku, aby vyslechlo ortel. Na zem padají ohnivé jiskérky, zvolna se snáší prašný popel a usedá na lidské příbytky. Lidé znepokojeni žhavým vzduchem se vytrhnou ze spánku.

Okenice se zavřela, kajícník vyšel ze zpovědnice. Odsunula se zadní okenice. Na místo, kde předtím klečel první kajícník, klidně a ladně vešla nějaká žena. Znovu se ozval slabý šepot.

Může ještě z kostela odejít. Může vstát, postrčit jednu nohu před druhou, potichu vykročit a pak rychle běžet, běžet, běžet po tmavých ulicích. Může ještě té hanbě uniknout. Být to nějaký strašný zločin, ale zrovna tenhle hřích! Být to vražda! Všude na něho padají a dotírají ohnivé jiskérky, nestoudné myšlenky, nestoudná slova, nestoudné skutky. Stud ho nadobro zaplavoval, jako když se neustále sype žhavý popílek. Vypovědět to slovy! Duše, zalknutá a bezmocná, v něm uhyne.

Okenice se zasunula. Z druhé strany zpovědnice vyšel kajícník. Otevřela se bližší okenice. Nějaký kajícník vešel tam, odkud vyšel předešlý kajícník. Lehounkými obláčky zalehl ze zpovědnice tichý šepot. Byla to ta žena: hebké šepotavé obláčky, hebký šepotavý opar, šepotavý a pomíjivý.

Krytý dřevěným opěradlem potají se pokorně bil v prsa. Smíří se s druhými a s Bohem. Bude milovat svého bližního. Bude milovat Boha, který ho stvořil a který ho miluje. Poklekne a pomodlí se s ostatními a bude šťasten. Bůh shlédne na něho i na ně a bude je všechny milovat.

Být dobrý je snadné. Boží jařmo je sladké a lehké. Neměl hřešit. Měl zůstat dítětem, vždyť Bůh dítky miluje a nechává je k sobě přijít. Hřešit je strašné a smutné. K ubohým hříšníkům, kteří se opravdu kají, je však Bůh milosrdný. Svatá pravda! To je pravá dobrota.

Najednou se okenice odsunula. Vyšel kajícník. Teď je on na řadě. S leknutím vstal a slepě kráčel ke zpovědnici.

Konečně na to došlo. V zamlklém šeru poklekl a zvedl zrak k bílému kříži, který nad ním visel. Bůh vidí, že lituje. Poví všechny své hříchy. Bude to dlouhá, dlouhá zpověď. Kdekdo v kostele pak pozná, jaký byl hříšník. Jen ať to vědí. Je to pravda. Však Bůh slíbil, že mu odpustí, když bude litovat. A on lituje. Sepjal ruce a napřáhl je k bílému kříži, modlil se zastřenýma očima, modlil se celým rozechvělým tělem, jako ztracený komíhal hlavou, modlil se sténajícími rty.

„Lituji! Lituji! Ach, lituji!“

S cvaknutím se okenice odsunula a srdce mu v hrudi zabušilo. Odvrácená od něho, dlaní podepřená byla za mřížkou tvář starého kněze. Pokřižoval se a poprosil kněze, aby mu požehnal, neboť zhřešil. Potom sklopil hlavu a ustrašeně odříkal Confiteor. Při slovech má největší vina se bez dechu zarazil.

„Jak je to dávno, synáčku, co jsi byl naposledy u zpovědi?“

„Dávno, otče.“

„Měsíc.“

„Déle, otče.“

„Tři měsíce, synáčku?“

„Déle, otče.“

„Šest měsíců?“

„Osm měsíců, otče.“

Začal. Kněz se ho zeptal:

„A co si od té doby pamatuješ?“

Začal se vyznávat ze svých hříchů: zameškané mše, neodříkané modlitby, lži.

„Ještě něco, synáčku?“

Hříchy hněvu, závisti, nestřídmosti, marnivosti, neposlušnosti.

„Ještě něco, synáčku?“

Nic naplat. Zašeptal:

„Já… jsem se, otče, dopustil hříchu smilstva.“

Kněz neodvrátil hlavu.

„Na sobě, synáčku?“

„A… s jinými.“

„S ženami, synáčku?“

„Ano, otče.“

„Byly vdané, synáčku?“

To neví. Jeden po druhém mu kanuly hříchy ze rtů, mrzkými kapkami mu kanuly z duše, zhnisané a mokvavé jako vřed, kalný proud neřesti. Vyhrnuly se poslední hříchy, mrzké, slizké. Dopověděl. Vyčerpán svěsil hlavu.

Kněz se odmlčel. Potom se ho zeptal:

„Kolik je ti let, synáčku?“

„Šestnáct, otče.“

Kněz si několikrát přejel rukou po tváři. Podepřel si hlavu, naklonil se k mřížce, a oči stále odvrácené, pomalu hovořil. Hlas měl malátný a starý.

„Jsi ještě, synáčku, mladý, a snažně tě prosím, abys toho hříchu zanechal. Je to strašný hřích. Zabíjí tělo a zabíjí duši. Zaviňuje mnoho zločinů a neštěstí. Proboha ho, synáčku, zanechej. Je potupný a nemužný. Nevíš, kam tě ten mrzký zvyk zavede a kde tě zaskočí. Dokud se budeš, nešťastný synáčku, toho hříchu dopouštět, nebudeš mít před Bohem ani zbla ceny. Modli se o pomoc k naší matce Marii. Ona ti, synáčku, pomůže. Modli se k naší nejsvětější Paní, když ti ten hřích přijde na mysl. Jsem přesvědčen, že to uděláš, viď. Všech těch hříchů lituješ. O tom jsem přesvědčen. Slíbíš teď Bohu, že ho jeho svatou milostí už tím mrzkým hříchem nikdy neurazíš. Slavnostně to Bohu slíbíš, viď!“

„Ano, otče.“

Jako libý déšť mu do rozechvělého zprahlého srdce kanul ten starý umdlený hlas. Jak líbezný a smutný.

„Slib to, nešťastný synáčku. Ďábel tě svedl na scestí. Zapuď ho do pekla, až tě bude svádět, abys tak své tělo zneuctil – ten zloduch, který nenávidí Našeho Pána. Slib Bohu, že toho mrzkého, mrzkého hříchu zanecháš.“

Oslepen pláčem a světlem božího milosrdenství sklopil hlavu a vyslechl vážná slova rozhřešení a uviděl, jak nad ním kněz na důkaz odpuštění zdvíhá ruku.

„Bůh ti žehnej! Modli se za mne.“

Poklekl, že odříká, co dostal za pokání, modlil se v koutku tmavé boční lodi: a jako vůně ze srdce bílé růže, tak mu z očištěného srdce stoupala modlitba k nebi.

Na blátivých ulicích bylo veselo. Kráčel domů a cítil, jak jím neviditelná milost proniká a jak mu nadlehčuje údy. Přece jen to dokázal. Vyzpovídal se a Bůh mu odpustil. Už zase má duši sličnou a svatou, svatou a šťastnou.

Krásné by bylo umřít, kdyby si to Bůh přál. Krásné je žít v milosti životem pokoje, ctnosti a shovívavosti.

V kuchyni usedl u krbu, samým štěstím si ani mluvit netroufal. Doposud nevěděl, jak může být život pokojný a krásný. Čtverhranné zelené stínítko, přišpendlené na lampu, vrhalo něžný stín. Na kuchyňském stole byl talíř s klobásami a bílý pudink, na kredenci vajíčka. Budou k snídani po mši v kolejní kapli. Bílý pudink a vajíčka a klobásy a šálky čaje. Život je přece jen prostý a krásný! A celý život leží před ním.

V zasnění usnul. Ve snu vstal a zjistil, že je ráno. V bdělém snění šel klidným ránem do koleje.

Byli tam už všichni hoši, klečeli na svých místech. Poklekl mezi ně, šťastný a plachý. Na oltáři se kupily hromady voňavých květin: v ranním světle byly bledé plameny voskovic mezi bílými květinami jasné a klidné jako jeho duše.

Poklekl se spolužáky před oltářem a nad živým roubením rukou držel s nimi oltářní roucho. Ruce měl roztřesené a duše se mu třásla, když slyšel, jak kněz s ciboriem jde od komunikanta ke komunikantovi.

„Corpus Domini nostri.[5]“

Je to možné? Klečí tam bezhříšný a plachý: na jazyk přijme hostii a Bůh vstoupí do jeho očištěného těla.

„In vitam aeternam.[6] Amen.“

Jiný život! Život milosti a ctnosti a blaženosti. Je to pravda. Není to sen, z něhož procitne. Minulost je tatam.

„Corpus Domini nostri.“

Ciborium došlo až k němu.

Neděle byla zasvěcena tajemství Svaté Trojice, pondělí Duchu Svatému, úterý andělům strážným, středa svatému Josefu, čtvrtek Nejsvětější svátosti oltářní, pátek trpícímu Ježíši, sobota Blahoslavené Panně Marii.

Každé ráno se znovu zasvěcoval před nějakým svatým obrazem nebo tajemstvím. Den začínal obětováním každého okamžiku myšlení a činu na úmysl nejvyššího velekněze a časnou mší. Sychravý ranní vzduch mu tříbil ráznou zbožnost: jak tak s hrstkou věřících klečel u postranního oltáře, a v obrázky proložené modlitební knize sledoval knězův šepot, často zvedl zrak k ornátem oděné postavě, v šeru stojící mezi dvěma svícemi, znázorňujícími starý a nový zákon, a představoval si, že klečí na mši v katakombách.

Den měl rozvržen na pobožnostní úseky. Modlitbami a střelnými modlitbičkami pro duše v očistci nezištně střádal stovky dnů a čtyřicetidenních postů a let; leč duchovní vítězství, jímž tak snadno získával fantastická staletí odpustků, mu neposkytovalo dostatečnou odměnu za horlivé modlení, protože nevěděl, kolik dočasného trestu zmírnil svým orodováním za trpící duše: a ze strachu, že v očistcovém ohni, lišícím se od pekelného jen tím, že netrvá věčně, jeho pokání vydá pouhou kapku vláhy, denně štval svou duši do větších kruhů dobrých skutků mimo přikázání.

Každá část dne, který si rozdělil podle povinností svého životního postavení, obíhala kolem svého středu životní energie. Život jako by se mu přiblížil k věčnosti: každá myšlenka, slovo a skutek, každá chvíle vědomí může ohnivě zazářit v nebi: a občas pociťoval ten okamžitý odraz tak silně, že mu bylo, jako by při pobožnosti mačkal klávesnici velké nebeské kontrolní pokladny a rázem viděl součet stoupat k nebi ne jako číslici, ale jako křehký sloup kadidla nebo jako útlou květinu.

I desátky, které stále odříkával – nosil totiž růženec volně v kapsách u kalhot, aby se mohl modlit cestou po ulicích –, měnily se mu v neurčité nezemské květné věnce bez barvy a vůně, jakož i beze jména. Každý z tří denních růženců obětoval na to, aby mu duše zesílila ve třech teologických ctnostech, ve víře v Boha, který ho stvořil, v naději v Syna, který ho vykoupil, a v lásce Ducha Svatého, který ho posvětil, a tuto třikrát trojitou modlitbu obětoval Třem Osobám skrze Marii jménem jejího radostného, bolestného a slavného tajemství.

Každý ze sedmi dnů týdne se dále modlil, aby mu do duše sestupovalo sedmero darů Ducha Svatého a den co den z ní vyhánělo sedmero smrtelných hříchů, které ji dříve poskvrňovaly; za každý dar se modlil v určený den s důvěrou, že na něho sestoupí, třebaže mu bylo občas divné, jak to, že se svou povahou tak od sebe liší, že se má modlit za každý zvlášť. Byl však přesvědčen, že v dalším období duchovního vzestupu tato nesnáz odpadne, až jeho hříšnou duši z její hříšnosti pozvedne a osvítí Třetí Osoba Nejsvětější Trojice. Tím víc v to s třesením věřil, vzhledem k božskému šeru a mlčení, v němž přebývá neviděný Utěšitel, jehož znakem je holubice a vichřice, hřešit proti němu je neodpustitelný hřích, věčná, tajemná, záhadná Bytost, kteréžto jako Bohu obětují kněží odění do šarlatu ohnivých jazyků jednou za rok mši.

Představy, jimiž se v nábožných knihách, které četl, nejasně rýsovaly Tři Osoby Trojice, Otec od věčnosti jako v zrcadle rozjímající své božské dokonalosti a tím věčně plodící Věčného Syna a Ducha Svatého, od věčnosti vycházejícího z Otce i Syna – byly jeho mysli přijatelnější pro svou vznešenou nesrozumitelnost než ta prostá skutečnost, že Bůh miloval jeho duši od věčnosti, po věky, než se on sám narodil na svět, po věky, než existoval sám svět.

Na jevišti a na kazatelně slyšel už slavnostně jmenovat vášeň lásky a nenávisti, viděl je slavnostně pronášet v knihách a přemýšlel, proč už je nedokáže v duši chovat ani je s přesvědčením pronášet. Často do něho vjel krátký vztek, ale v trvalou vášeň nikdy nepřešel a zbavoval se ho lehko, jako když s úlevou ze sebe střese kůži nebo slupku. Cítil, jak do něho proniká lstivá, temná a reptavá bytost a vzněcuje v něm hříšnou žádost, ale i ta se mu vymkla a mysl měl zas jasnou a lhostejnou. Zdálo se, tohle že je jediná láska a tamto jediná nenávist, jakou bude v srdci chovat.

Nemohl však už nevěřit v skutečnost lásky, vždyť Bůh jeho duši od věčnosti miloval božskou láskou. Jak se mu duše obohacovala duchovním poznáním, znenáhla pochopil, že celý svět je jeden mohutný souměrný výraz boží moci a lásky. Život je božský dar a za každou chvíli a za jeho vnímání, i kdyby to byl jediný list, visící na větvi stromu, má duše Tvůrci blahořečit a děkovat. Svět s celou hmotností a složitostí byl už pro jeho duši pouhým teorematem božské moci a lásky a všeobecnosti. Duši propůjčený pocit božského smyslu vší přírody byl tak celistvý a nesporný, že skoro nechápal, nač má ještě žít. Patří to však k božskému záměru a o jeho smyslu si netroufal pochybovat on, který tak hluboce a tak mrzce zhřešil proti božskému úmyslu. Pokořená a sklíčená vědomím jediné věčné všudypřítomné dokonalé skutečnosti, znovu vzala na sebe jeho duše břímě pobožností, mší, modliteb, svátostí a umrtvování a při tom hloubání nad velkým tajemstvím lásky tehdy poprvé v sobě ucítil, jako by se mu v duši horce rodil nový život nebo duševní ctnost. Postoj vytržení v posvátném umění, vzepjaté a rozpřažené ruce, mdlobně rozevřené rty a oči, byly mu obrazem modlící se duše, ponížené a omdlévající před Stvořitelem.

Už dříve však byl vystříhán před nebezpečími duchovního vytržení a netroufal si upustit ani od nejdrobnějších a nejskromnějších pobožností, stálým umrtvováním se spíše snažil odčinit hříšnou minulost než dosáhnout svatosti nabité nebezpečím. Každý smysl byl podroben přísné kázni. Na umrtvování zrakového smyslu chodil po ulici se sklopenýma očima, neohlížel se vpravo ani vlevo a dozadu už teprve ne. Očima uhýbal pohledu do ženských očí. Někdy je také náhlým úsilím vůle zmátl, že je uprostřed nedokončené věty zvedl a sklapl knihu. Na umrtvení sluchu nehleděl si právě mutujícího hlasu, nezpíval, nehvízdal, neutíkal před hřmotem bolestně drásajícím nervy, jako broušení nože na brusu, vybírání popele lopatkou a klepání koberce. Horší bylo umrtvovat čich, pudově se neštítil pachů ať už vnějšího světa, třeba mrvy nebo dehtu, nebo svých tělesných pachů, s nimiž dělal zajímavá srovnání a pokusy. Nakonec zjistil, že jediný pach, jemuž se jeho čich brání, je pach shnilé rybiny, podobný pachu odstálé moči; vystavoval se tomuto nepříjemnému pachu, jak to jen šlo. Na umrtvování chuti jídal velmi střídmě, přesně dodržoval církevní posty a roztržitostí unikal chuti různých jídel. Nejhorlivější důmysl a vynalézavost však zaměřil na umrtvování hmatu. Nerozvaloval se na lůžku, sedal co nejnepohodlněji, trpělivě snášel svědění i bolest, uhýbal od ohně, mimo evangelia zůstával celou mši klečet, neutíral si krk a obličej, aby mu je vítr štípal, a když se nemodlil růženec, měl ruce jako závodník pevně připaženy, a ne zastrčené do kapes nebo sepjaté za zády.

Spáchat smrtelný hřích ho nic nesvádělo. K svému překvapení však po období důkladné zbožnosti a střídmosti zjistil, jak snadno propadá dětinským a daremným pokleskům. Ani modlitbou a postem nepotlačil zlost nad tím, když matka kýchla nebo když ho někdo vytrhl z pobožnosti. Jenom ohromným úsilím vůle se ovládl, aby své podráždění nedal najevo. V paměti se mu vynořovaly výbuchy malicherné zlosti, jak je často pozoroval u svých učitelů, škubající ústa, sevřené rty, a vzdor vší navyklé pokoře propadal sklíčenosti. Vmísit svůj život do společného proudu jiných životů mu připadalo těžší než všeliké postění a modlení a náležitě jej vmísit nedokázal, z čehož mu nakonec vznikla v duši duchovní vyprahlost, spolu s rozbujelými pochybnostmi a vrtochy. Duše prožívala období opuštěnosti, v níž se i svátosti změnily v suché prameny. Zpověď mu byla odpadní stokou malicherných a neodpykaných křehkostí. Vlastní přijetí eucharistie mu už nepřinášelo úlevné chvíle panenského odevzdání, jaké mu kdysi přinášela duchovní přijímání na ukončení návštěvy Nejsvětější Svátosti. Na ty návštěvy si brával starou zapomenutou knihu s vybledlým tiskem a zašlými ohmatanými listy, kterou napsal svatý Alfons Liguori. Vybledlý svět žhavé lásky a panenských odpovídek jako by před ním vyvstával při četbě stránek, v nichž se obrazy Šalomounovy písně splétaly s modlitbami komunikantů. Neslyšitelný hlas jako by mu laskal duši, vypočítával její jména a krásy, kázal jí vstát jako k svatbě a odejít, kázal jí, choti, pohlédnout z vrchu Amany a z hor pardových; a stejně neslyšitelným hlasem jako by duše odpovídala a jemu se oddávala: Inter ubera mea commorabitur.[7]

Představa oddání ho nebezpečně vábila, jak mu do duše znovu doléhaly nutkavé hlasy těla, šeptem se ozývající při modlitbách i rozjímání. Nesmírný pocit síly mu vnukalo vědomí, že jediným svolením, chvilkovým pomyšlením může zmařit všechno, co vykonal. Jako by mu k bosým nohám zvolna přitékala povodeň a on jen čekal, až se mu první slabá, plachá, nehlasná vlnka dotkne horečné kůže. A tu téměř ve chvilce doteku, téměř na prahu hříšného souhlasu stál opodál povodně na suchém břehu, zachráněn náhlým úkonem vůle nebo střelnou modlitbičkou: v dálce viděl stříbrnou čáru povodně, jak mu zas stoupá k nohám, a znovu do něho vjel pocit síly a spokojenosti nad tím, že nepodlehl a nic nezmařil.

Často tak unikl povodni pokušení a tu se znepokojil nad tím, jestli mu snad milosti, o kterou nechtěl přijít, přece jen zvolna neubývá. Pevná jistota vlastní neporušitelnosti se zkalila a vystřídal ji neurčitý strach, že jeho duše přece jenom nevědomky padla. Jen stěží se pak dobíral dřívějšího vědomí stavu milosti tím, že se přece při každém pokušení modlil k Bohu, a ta milost, za kterou se modlil, mu byla udělena, protože Bůh mu ji udělit musí. Už sama hojnost a prudkost pokušení mu byla důkazem, že tvrz duše nepadla a ďábel že ji urputně zdolává.

Když se vyzpovídal ze svých pochyb a skrupulí, z roztěkanosti při modlitbě, z malicherného vzkypění v duši nebo schválného obojetnictví slovem i skutkem, zpovědník mu často kázal, než dostane rozhřešení, aby uvedl nějaký hřích z dřívějšího života. Pokořovalo ho a zahanbovalo, že se ho nikdy úplně nezbaví, ať žije nevímjak svatě a získá nevímjaké ctnosti a dokonalosti. Pořád bude mít v sobě neúmorný pocit viny: bude se zpovídat a kát a dostávat rozhřešení, zpovídat a znovu kát a znovu dostávat rozhřešení nadarmo. Snad nebyla dobrá ta první ukvapená zpověď, ke které ho dohnal strach z pekla? Snad zneklidněn hrozivým osudem nelitoval upřímně svého hříchu? Nejjistějším důkazem, že se dobře vyzpovídal a hříchu upřímně litoval, přece je, že se napravil.

„Vždyť jsem se napravil,“ řekl si.

Zády ke světlu stál ředitel v okenním výklenku, loktem se opíral o hnědou žaluzii, a jak se při řeči usmíval, rozhoupával a svinoval šňůru druhé žaluzie. Štěpán stál před ním a chvíli sledoval očima, jak se nad střechami zvolna šeří dlouhý letní den a jak zdlouhavě i ladně si vedou knězovy prsty. Obličej měl kněz zcela ve stínu, ale slábnoucí světlo mu zezadu vykreslovalo vrásčité spánky a švy na lebce. Také ušima sledoval Štěpán přízvuky a pomlky knězova hlasu, vážně i srdečně hovořícího o různých věcech, o skončených prázdninách, o zahraničních řádových kolejích, o přeložených učitelích. Nenuceně se ozýval vážný i srdečný hlas a v pomlkách jej Štěpán zdvořilými otázkami uznal za vhodné pobídnout. Věděl, že to povídání je pouhou předehrou, a v duchu čekal, co bude dál. Co si ho ředitel předvolal, úporně nad tím předvoláním hloubal; celou tu dlouhou neklidnou dobu, co seděl v kolejní hovorně a čekal na ředitele, těkal pohledem od jednoho střízlivého obrazu na stěnách k druhému a duchem těkal od jednoho dohadu k druhému, až mu byl smysl předvolání skoro jasný. A tu, když zatoužil, aby ředitel z nějaké nepředvídané příčiny nepřišel, zaslechl otočení kliky u dveří a zašustění kleriky.

Ředitel se rozhovořil o dominikánském a františkánském řádu a o přátelství mezi svatým Tomášem a svatým Bonaventurou. Kapucínský hábit je, jak myslí, drobet…

Štěpán oplatil knězi shovívavý úsměv, a nechtěje projevit své mínění, pochybovačně sešpulil rty.

„Myslím,“ zahovořil ředitel, „že se i mezi kapucíny mluví o tom, že ho odloží a přizpůsobí se ostatním františkánům.“

„V klášteře ho snad budou nosit dál,“ řekl Štěpán.

„Jistěže,“ řekl ředitel. „Pro klášter se hodí, ale na ulici, jsem přesvědčen, by ho nosit neměli, ne?“

„Je jistě nepohodlný, tak se mi zdá.“

„Bodejť, bodejť. Představ si, když jsem byl v Belgii, viděl jsem je za každého počasí jezdit na kole a ten krám měli vyhrnutý až po kolena. Bylo to opravdu směšné. V Belgii jim říkají les jupes[8].“

Zamumlal tu samohlásku až do nesrozumitelnosti.

„Jak jim říkají?“

„Les jupes!“

„Hehe!“

Štěpán se znovu usmál na oplátku za úsměv, který na knězově zastíněném obličeji neviděl, jenom jeho odraz nebo záblesk se mu mihl myslí, jak mu jeho šetrný náznak zavadil o sluch. Klidně zíral před sebe na šeřící se oblohu a liboval si večerní chlad a nažloutlou záři, která zakryla slabý ruměnec planoucí na tváři.

Názvy částí ženského oděvu nebo měkkých jemných látek, z nichž se vyrábějí, mu vždycky navozovaly lehkou a hříšnou vůni. V chlapeckých letech si představoval, že koňské otěže jsou tenké hedvábné stuhy, a byl pohoršen, když v Stradbrooku sáhl na mastnou kůži postroje. Rovněž ho pohoršilo, když tetelivými prsty poprvé nahmatal křehké tkanivo ženské punčochy; z četby si zapamatoval jen ohlas nebo předzvěst vlastního stavu, a jen mezi měkce vyslovenými větami a jako růže hebkými látkami si nesměle představoval, že se pohybuje křehký život ženského těla a duše.

Z knězových úst však zněla ta fráze neupřímně, věděl totiž, že kněz o tom nemá mluvit lehkomyslně. Naschvál mu tu frázi řekl lehkomyslně a on cítil, jak ho ze stínu očima zpytuje. Co o lstivosti jezuitů četl nebo slyšel, klidně odmítal, odporovalo to jeho zkušenosti. Učitelé ho sice nevábili, ale v jeho očích to byli vždy inteligentní a vážní kněží, statní a smělí prefekti. Představoval si, jak se rázně umývají ve studené vodě a nosí čisté chladné prádlo. Za ta léta, co mezi nimi v Clongowes a v Belvederu žil, dostal jen dvakrát výprask, a třebaže mu nařezali neprávem, věděl, kolikrát trestu unikl. Za všechna ta léta neuslyšel od svých učitelů frivolní slovo: oni ho učili křesťanské nauce a vybízeli ho k dobrému životu, a když upadl do těžkého hříchu, oni ho zas přivedli k milosti. Svou přítomností ho zbavovali sebejistoty, už když byl prvňáček v Clongowes, a sebejistoty ho zbavovali i tehdy, když měl v Belvederu to pochybné postavení. To vědomí v něm stále zůstalo až do posledního roku školního života. Ani jednou nezareptal, nedal se vzpurnými kamarády odvrátit od klidné poslušnosti, a i když měl o některém učitelově výroku pochybnosti, nikdy o něm nepochyboval otevřeně. Poslední dobou mu některé jejich výroky k nemalému soucitu a lítosti zazněly trochu dětinsky, jako by opouštěl povědomý svět a naposled slyšel jeho řeč. Když se jednoho dne pod přístřeškem vedle kaple shlukli chlapci, zaslechl kněze, jak říká:

„Myslím, že lord Macaulay byl člověk, který se jakživ nedopustil smrtelného hříchu, totiž vědomě spáchaného smrtelného hříchu.“

Někteří hoši se pak kněze zeptali, není-li Victor Hugo největší francouzský spisovatel. Kněz odpověděl, že co se postavil proti církvi, nepsal už tak dobře, jako když byl katolík.

„Ale mnozí přední francouzští kritikové soudí, že při vší nesporné velikosti nemá Victor Hugo tak čistý francouzský styl jako Louis Veuillot.“

Plamínek, který kněz svou zmínkou na Štěpánově líci zažehl, už zase pohasl, klidně upíral zrak na bezbarvou oblohu. Neklidná pochybnost se mu však mihla hlavou. Rychle před ním přeběhly maskované vzpomínky: rozeznal výjevy i osoby, ale to hlavní, jak si byl vědom, na nich nerozeznal. Viděl, jak se v Clongowes prochází po hřišti, dívá se na hru a z kriketové čapky ujídá želé. Nějací jezuiti jdou spolu s dámami kolem cyklistické dráhy. V odlehlých slujích mysli mu ozvěnou zazněly jisté clongoweské výrazy.

V tichu hovorny pásl po těchto vzdálených ozvěnách a tu postřehl, že s ním kněz mluví jiným hlasem.

„Vzkázal jsem pro tebe, Štěpáne, protože s tebou chci promluvit o důležité věci.“

„Prosím.“

„Ucítil jsi v sobě někdy povolání?“

Štěpán rozevřel rty, že odpoví ano, a pojednou to slovo nevyřkl. Kněz čekal na odpověď a pak řekl:

„Myslím, jestli jsi někdy v sobě, v duši, ucítil touhu vstoupit do řádu. Přemýšlej.“

„Občas jsem na to myslil,“ řekl Štěpán.

Kněz pustil šňůru, sepjal ruce, vážně si o ně opřel bradu a zamyslil se.

„V takové koleji,“ řekl posléze, „je žák, možná dva nebo tři, které Bůh volá k nábožnému životu. Takový žák se od svých druhů liší zbožností, dobrým příkladem, jaký dává druhým. Oni si ho váží; třeba si ho spolusodálové vyberou za prefekta. Takový žák jsi byl, Štěpáne, ty, prefekt kongregace Blahoslavené Panny. Třeba jsi v naší koleji ten žák, kterého Bůh hodlá k sobě zavolat.“

Nad silným tónem pýchy, který ještě zvyšoval vážnost knězova hlasu, se Štěpánovi v odpověď rozbušilo srdce.

„Zaslechnout takové volání, Štěpáne,“ řekl kněz, „je nejvyšší čest, jakou může člověku Všemohoucí Bůh prokázat. Ani král ani císař nemá tady na zemi moc božího kněze. Ani anděl, ani archanděl v nebi, ani světec, ba ani Blahoslavená Panna nemá moc božího kněze: moc klíčů, moc svazovat a zprošťovat hříchu, moc exorcismu, moc vymítat z božích tvorů zlé duchy, kteří je ovládají, moc a sílu, že Bůh sestoupí na oltář a vezme na sebe způsobu chleba a vína. Jaká to, Štěpáne, strašlivá moc!“

Znovu vzplanul Štěpánovi na líci plamínek, když v tomto hrdém oslovení zaslechl ohlas svých hrdých úvah. Kolikrát se viděl jako kněze klidně a pokorně vykonávajícího moc, kterou i andělé a svatí hluboce ctí! V hloubi duše rád o této službě dumal. Viděl sebe, mladého a málomluvného kněze, jak rázně vchází do zpovědnice, vystupuje po oltářních stupních, okuřuje, kleká, provádí neurčité kněžské úkony, které se mu líbí tím, že se podobají skutečnosti a přitom jsou jí vzdálené. V tom neurčitém životě, jaký při svém hloubání prožíval, osvojoval si hlas i gesto, odpozorované u různých kněží. Jako jeden poklekal šikmo, jako druhý malounko rozhoupával kadidelnici, jako třetí zas rozhrnoval ornát, když se po požehnání lidu vracel k oltáři. Především mu lahodilo, že v těch nejasných výjevech obraznosti zaujímá druhé místo. Bránil se hodnosti celebranta, nerad si představoval, že celá ta nádhera vyvrcholí jím a že mu rituál přidělí tak jasné a určité oficium. Toužil po menších posvátných úkonech, aby měl při slavné mši na sobě podjáhenskou tuniku, aby stál opodál oltáře, zapomenut věřícími, ramena zahalená humerálem, s patenou v jeho záhybech, když pak mešní oběť skončí, aby stál jako jáhen v brokátu o stupeň pod celebrantem, ruce sepjaty a tváří obrácen k lidu, zazpíval chorálně Ite, missa est.[9] Jestliže si někdy představoval sebe jako celebranta, bylo to jako na mešních obrázcích v dětském misálku, v kostele bez věřících, jen s obětním andělem, jak mu u holého oltáře ministruje akolyta o nic chlapečtější než on. Jenom v neurčitých obětních nebo svátostných úkonech jako by se jeho duše vzpínala po skutečnosti: protože mu chyběl zavedený ritus, uchyloval se pokaždé k nečinnosti, buď že mlčením zakrýval hněv nebo pýchu, nebo jen snášel objetí, když sám toužil obejmout.

S uctivým mlčením poslouchal knězovu výzvu a za slovy ještě zřetelněji slyšel, jak ho něčí hlas pobádá, jen ať přistoupí blíž, a nabízí mu tajné vědění a tajnou moc. Pozná pak, jaký byl hřích Šimona Kouzelníka a co je neodpustitelný hřích proti Duchu Svatému. Pozná věci tajemné, skryté před jinými, počatými a zrozenými jako dítky hněvu. Pozná hřích, hříšné tužby, hříšné myšlenky a hříšné činy jiných, jak mu je budou do ucha šeptat ve zpovědnici v stoudně zešeřelém kostele rty žen a dívek: ale vkládáním rukou jeho duše při vysvěcení tajemně obrněna bez poskvrny zas přistoupí k bílému pokoji oltáře. Ani špetka hříchu mu neulpí na rukou, jimiž bude pozdvihovat a lámat hostii: ani špetka hříchu mu neulpí na rtech při modlitbě, takže nebude jíst a pít zatracení, protože nerozeznává tělo Páně. Bude mít tajnou vědomost a tajnou moc a jako nevinní bude bez hříchu: a bude knězem navěky podle zákona Melchisedechova.

„Zítra ráno obětuji mši,“ řekl ředitel, „aby ti Všemohoucí Bůh zjevil svou svatou vůli. A ty, Štěpáne, vykonej novénu svému svatému patronovi prvomučedníkovi, aby ti Bůh osvítil mysl. Musíš však být, Štěpáne, pevně přesvědčen, že máš povolání. Kdybys totiž později zjistil, že je nemáš, bylo by to strašné. Jednou knězem, navždy knězem, pamatuj. V katechismu stojí, že svátost kněžského svěcení možno přijmout jen jedenkrát, protože vtiskuje duši nesmazatelné duchovní znamení, které nelze vyhladit. Uvaž to předem, ne až potom. Stojíš, Štěpáne, před vážným rozhodnutím, na němž snad bude záležet spása tvé věčné duše. Ale budeme se modlit k Bohu společně.“

Rozevřel mu těžké dveře dvorany a podal ruku, jako by už byli druhy v duchovním životě. Štěpán vyšel na široké odpočívadlo nad schody a pocítil laskání vlahého večerního vzduchu. K Findlaterovu kostelu kráčela do sebe zavěšená čtveřice mladíků, k rušnému nápěvu vůdcovy harmoniky kývali hlavou a rázně vykračovali. Jak to s prvními takty nečekané hudby bývá, rázem se vznesla nad jeho fantastickými duševními výtvory, bezbolestně a bezhlasně je rozmetala, jako když náhlá vlna rozmetá dětské věžičky z písku. S úsměvem nad tou odrhovačkou vzhlédl ke knězovu obličeji, a když v něm uviděl neradostný odraz zhaslého dne, pomalu odsunul ruku, která si v tom společenství pohověla.

Když sestupoval ze schodů, dojem, který smazal jeho chmurné sebezpytování, byl dojem neveselé masky, odrážející na prahu koleje zašlý den. A tu mu do vědomí vážně padl stín kolejního života. Čeká ho vážný, spořádaný a nevášnivý život, život bez hmotných starostí. Přemýšlel, jak prožije první noc v noviciátě a jak sklíčeně procitne první ráno v dormitáři. Vybavil se mu znepokojivý pach dlouhých clongoweských chodeb a znovu zaslechl tlumený bzukot rozsvícených plynových hořáků. Z celé bytosti mu najednou vyzařoval neklid. Horečně se mu zrychlil tep a hřmot nesmyslných slov mu mátl logické myšlení. Plíce se mu rozšiřovaly a zas smršťovaly, jako by vdechoval teplý, vlhký, nesnesitelný vzduch, a znovu ucítil teplý vlhký vzduch, tkvějící v clongoweské koupelně nad stojatou rašelinovou vodou.

Jistý pud, probuzený těmi vzpomínkami, silnější než výchova a zbožnost, ožil v něm pokaždé, když se k tomu životu přiblížil, pud zrádný a nepřátelský, a obrnil ho proti povolnosti. Chlad a pořádek tohoto života ho odpuzoval. Viděl se, jak v ranním chladu vstává a spolu s ostatními jde v řadě na ranní mši a modlitbami marně přemáhá mdlobné bolení břicha. Viděl se, jak sedí s kolejní pospolitostí u oběda. Kampak se poděla jeho zakořeněná plachost, kvůli níž nerad jedl a pil pod cizím krovem? Kam se poděla jeho duševní pýcha nad tím, že je mimo všechen řád?

Důstojný pán Štěpán Dedalus, TJ.

Před očima mu vyvstalo jeho jméno v tom novém životě a hned po něm představa neurčité tváře a barvy pleti. Barva potuchla a zřeřavěla do bledě cihlové červeně. Je to ta syrová žhavá červeň, jakou za zimního jitra vídá na vyholených kněžských podbradcích? Tvář je bez očí a zakyslá a zbožná, zrůzněná potlačovaným hněvem. Není to přízračná tvář jednoho jezuity, kterému někteří hoši říkají Kostroun a druzí Lišák Campbell?

Právě šel kolem jezuitského domu v Gardiner Street. Neurčitě dumal, které okno asi bude mít, jestli vstoupí do řádu. Potom zas dumal nad tím, jak neurčité je jeho dumání, jak daleko je duší od toho, co dosud pokládal za její svatyni, nad tím, jak křehkou moc budou mít nad ním léta pořádku a poslušnosti, až mu jednou určitým a neodvolatelným úkonem navždy, v čase i na věčnosti, skončí svoboda. Marně se mu v paměti ozýval hlas ředitele, připomínající hrdé nároky církve a tajemství i moc kněžského úřadu. Duší to neslyšel a nevítal a věděl, že se vyslechnuté kázání proměnilo v jalové povídání. Nikdy nebude pohupovat před svatostánkem kadidelnicí. Jeho osudem je vymykat se společenským i náboženským řádům. Moudrá knězova výzva ho nezasáhla do živého. Je mu souzeno učit se vlastní moudrosti stranou jiných nebo se sám učit moudrosti jiných a proplétat se léčkami světa.

Léčky světa jsou jeho hříchy. Padne. Ještě nepadl, ale co nevidět mlčky padne. Nepadnout je těžké, těžké: cítil tichý pád duše, který v jistou chvíli musí přijít, jak padá, padá, ještě však nepadla, doposud nepadla, ale co nevidět padne.

Přešel po mostě přes Tolku a chvilku upíral chladně oči na bledě modrou svatyni Blahoslavené Panny, která tu hřadovala jako pták uprostřed chudých domků, shluklých v podobě šunky. Odbočil vlevo a šel uličkou mířící k jeho domu. Ze zelinářských zahrádek na pahorku nad řekou kysele k němu čpěla shnilá kapusta. Usmál se nad tím, že v jeho duši vyhraje tento nelad, nepořádek a zmatek otcovského domu a hnilobné rostlinstvo. Vyprskl smíchem při pomyšlení na samotářského čeledína v zelinářské zahrádce za domem, kterému přezdívají muž s kloboukem. Za chvilku pak, podnícen prvním smíchem, vytryskl bezděky druhý nad tím, jak muž s kloboukem pracuje, jak se rozhlédne po obloze na všecky čtyři strany a pak lítostivě zaboří rýč do země. Na verandě drcl do dveří bez kliky a holou předsíní prošel do kuchyně. U stolu seděl hlouček jeho bratří a sester. Byli už skoro po svačině a jen posledek druhého zředěného čaje zbýval na dně skleněných džbánků a zavařeninových lahviček, sloužících za šálky. Na stole se povalovaly pohozené kůrky a střídky pocukrovaného chleba, zahnědlé od rozlitého čaje. Na prkně byly loužičky čaje a zprostřed zpustošeného koláče trčel nůž s přeraženým držadlem ze slonoviny.

Oknem i otevřenými dveřmi proudil dovnitř klidný šedomodrý soumrak, a tak Štěpánovi zakrýval a mírnil doléhání výčitky. Co jim bylo odepřeno, jemu se štědře dostalo: ale klidný večerní soumrak mu na jejich tvářích neodhaloval ani trochu nevraživosti.

Usedl vedle nich ke stolu a zeptal se, kde je otec a matka. Někdo mu odpověděl:

„Šegelege hlegedagat dugumugu.“

Už zase stěhování! Jeden žák, Fallon, se ho v Belvederu s hloupým smíchem ptával, proč se tak často stěhují. Opovržlivým zamračením se mu svraštilo čelo, jak zas slyšel hloupý tazatelův smích.

Zeptal se:

„Pročpak se zas stěhujeme, smím-li se zeptat.“

Táž sestra odpověděla:

„Protgotožege nágas dogomágacígi vygyhodígi.“

Z druhé strany krbu spustil nejmladší bratr Tichou noc. Jeden po druhém se k němu ostatní přidávali, až zpíval celý sbor. Zpívali tak celé hodiny, jednu jednohlasou píseň za druhou, jednu sborovou píseň za druhou, až na obzoru pohaslo bledé světlo, až vystoupily první tmavé mrákoty a nastala noc.

Chvíli čekal a poslouchal, potom se i on dal do zpěvu. S mukou v srdci poslouchal za jejich křehkými svěžími dětskými hlasy svrchní tón únavy. Ještě nevykročili na životní pouť, a už jsou z ní utrmáceni.

Slyšel, jak se ten kuchyňský sbor rozléhá a násobí nekonečnou ozvěnou sborů nekonečných dětských pokolení: ve všech těch ohlasech slyšel také ohlas opakovaného tónu únavy a bolesti. Všichni jako by byli unaveni životem, než do něho vstoupili. A vzpomněl si, že Newman zaslechl tento tón v kusých Vergilových verších, jako hlas samé Přírody vyjadřujících onu bolest a únavu, přitom však i naději, kterou její děti v každé době zakoušejí.

Nevydržel už déle čekat.

Ode dveří Byronova hostince k bráně clontarfského kostelíku, od brány clontarfského kostelíku ke dveřím Byronova hostince a zas zpátky ke kostelíku a zas zpátky k hostinci chodil zprvu pomalu, pečlivě našlapoval mezi neladné dlaždice chodníku, potom zas vyrovnával krok s rytmem veršů. Byla to dobrá hodina, co tam otec s instruktorem Danem Crosbym odešel zjistit něco o univerzitě. Dobrou hodinu už chodil sem a tam a čekal: déle už čekat nevydrží.

Zničehonic vykročil k Býku a kráčel rázně, aby ho snad otec pronikavým hvízdnutím nezavolal zpátky; za chvilku minul zatáčku u policejních kasáren a byl v bezpečí.

Ano, matka té myšlence nepřeje, jak vyčetl z jejího lhostejného mlčení. Její nedůvěra ho dráždila víc než otcova pýcha a chladně myslil na své pozorování, jak víra skomírající mu v duši v jejích očích zraje a sílí. Vzmáhal se v něm odpor proti její zpronevěře a mrakem mu zastíral mysl: když zas jako ten mrak přešel, a duše mu zjasněla a zposlušněla, nejasně a nelítostně si uvědomil, že se jim život nehlučně štěpí ve dví.

Univerzita! Unikl tedy výzvě strážců, kteří ho v chlapeckých letech hlídali a opatrovali, aby jim byl podroben a sloužil jejich cílům. Pyšná samolibost ho unášela jako dlouhé povlovné vlny. Cíl, na jehož splnění se zrodil, leč který sám nepoznal, mu neviditelnou cestičkou dopřál uniknout: znovu mu teď kyne a další dobrodružství se před ním otevře. Zdálo se mu, že slyší tóny rozmarné hudby, jak stoupají o tón a zas o zmenšenou kvartu klesají, o tón stoupají a o zvětšenou tercii klesají, jak na způsob trojklaných plamenů rozmarně, plamen po plameni z půlnočního lesa šlehají. Bylo to skřítkovské preludium, bezkonečné a beztvaré, a jak se rozvášňovalo a zrychlovalo, jak plameny vyšlehovaly mimo takt, jako by pod větvemi a travinami slyšel uhánět divé bytosti, cupitající po listí jako déšť. Cupitavým shonem se mu v mysli přehnaly jejich nohy, nohy zajíců a králíků, nohy jelenů a laní a antilop, až je nakonec už neslyšel a jenom na hrdou kadenci z Newmana si vzpomínal:

„Jejichž nohy jsou jako nohy jelenů a pod nimi neskonalé paže.“

Nádhera tohoto nejasného obrazu mu připomněla důstojnost úřadu, který zamítl. V chlapeckých letech dumal nad tím, co tolikrát pokládal za svůj osud, a když přišla chvíle a měl uposlechnout volání, poslušen scestného pudu se od volání odvrátil. Už to promeškal: kněžské svěcení už mu tělo nepomaže. Proč?

V Dollymounthu odbočil ze silnice k moři, a jak přecházel po tenkém dřevěném mostě, cítil, jak se most zachvívá dupotem těžkých bot. Hlouček křesťanských bratří se vracel z Býka a zrovna začal po dvou přecházet most. Brzy se celý most roztřásl a rozvrzal. Po dvou ho míjely nehezké tváře, od moře zbarvené žlutě, červeně nebo sinale, a jak zkoušel hledět na ně nenuceně a lhostejně, i jemu vhrkl do tváře ruměnec hanby a soucitu. Sám na sebe rozzloben odvracel obličej od jejich očí a hleděl stranou do mělké zvířené vody pod mostem, ale i tam viděl odraz jejich nehorázných cylindrů, skromných kalounových límců a plandavých klerik.

„Bratr Hickey.“

„Bratr Quaid.“

„Bratr MacArdle.“

„Bratr Keogh.“

Jejich zbožnost je asi jako jejich jména, jako jejich kleriky, a marně si říká, že jejich pokorná a zkroušená srdce možná vzdávají větší hold nábožnosti, než jaký kdy vzdával on, dar desateronásobně vítanější než jeho promyšlené klanění. Marně se nutil do šlechetnosti, marně si namlouval, že až jednou přijde k jejich bráně, zbaven pýchy, oděn v žebráckých cárech, zachovají se k němu šlechetně a budou ho milovat jako sami sebe. Je ostatně marné a trpké proti vlastní pevné jistotě si dokazovat, že přikázání lásky nám ukládá milovat bližního jako sebe samého ne stejnou hojností a silou lásky, ale stejnou láskou.

Vylovil ze svého pokladu větu a tiše si ji říkal:

„Den kropenatých, k moři unášených mraků.“

Věta a den a scenerie souzvučely v akordu. Slova. Působí to jejich barvy? Odstín po odstínu se rozžhavil a ztlumil: zlato vycházejícího slunce, rudohněď a zeleň jablečných sadů, azur vln, šedě lemované rouno mraků. Jejich barvy to nepůsobí: působí to rozkolísanost i rovnováha samotné periody. Má to rytmické stoupání a klesání slov raději než jejich sepětí textu a barvy? Nebo protože je slabozraký stejně jako vnitřně plachý, zářivý smyslový svět, odrážený prizmatem pestrobarevného a vyšperkovaného jazyka, ho zdaleka tak netěší jako rozjímání vnitřního světa individuálních pocitů, jak se dokonale zrcadlí v jasné, vláčné periodické próze?

Znovu přešel z třaslavého můstku na pevnou zem. V tu chvíli se mu zazdálo, že vzduch ochladl: zalétl pohledem stranou na vodu a uviděl, jak se příboj náhlým poryvem zatemňuje a čeří. Slabé zabušení srdce, slabé sevření hrdla mu znovu připomněly, jak se jeho tělo štítí studeného podlidského mořského pachu: nezamířil však přes duny vlevo, pustil se rovnou vpřed po skalnatém hřbetě k říčnímu ústí.

Zastřené světlo slabě ozařovalo šedou vodní hladinu, kde se řeka vlévala do zátoky. V dálce vedle zvolna plynoucí Liffey štíhlé stožáry skvrnily oblohu a ještě dále se z oparu rýsovala rozplizlá osnova města. Jako výjev na vyrudlém goblénu, slabém jako lidská únava, věkověčným časem k němu prokmitala podoba sedmého města křesťanstva, o nic starší ani znavenější ani smířenější s porobou než v dobách útlaku.

Sklíčeně pozvedl zrak k plouživým, kropenatým, k moři unášeným mrakům. Putují pustinou oblohy, tlupa pochodujících kočovníků, vysoko nad Irskem putují na západ. Evropa, odkud přišly, leží tam za Irským mořem, Evropa cizojazyčná, úvalová, lesnatá a opevněná, s národy chráněnými valy, připravenými k boji. Slyšel v duchu zmatenou hudbu jakoby vzpomínek a jmen, která pamatoval, ale nedovedl si ani na okamžik vybavit; hudba jako by se pak vzdalovala, vzdalovala: a z každé vzdalující se noty mlhavé hudby vždycky se ozval protáhlý volající tón jako hvězda prorážející šero mlčení. Zase! Zase! Zase! Hlas ze zásvětí volá.

„Hola, Stephanos!“

„Dedalus jde!“

„Au!… Přestaň, Dwyere, povídám, nebo ti dám přes hubu… Au!“

„Chlapík, Towsere! Zmáchej ho!“

„Pojď sem, Dedale! Bous Stephanoumenos! Bous Stephaneforos!“

„Zmáchej ho! Ať si lokne, Towsere!“

„Pomoc! Pomoc… Au!“

Poznal je po řeči, ještě než rozeznal jejich tváře. Už při pohledu na tu změť nahoty ho v kosti zamrazilo. Těla mrtvolně bílá nebo zalitá sinale zlatým světlem nebo od slunce osmahlá svítila mořskou vlhkostí. Jejich odrazový kámen, spočívající na hrubých podpěrách a rozhoupaný jejich skoky, a kostrbaté kameny svažité hráze, po níž při svém dovádění lezli, svítily chladným vlhkým leskem. Ručníky, jimiž se plácali, byly napité studenou mořskou vodou: a studenou slání jim mokvaly slepené vlasy.

Na jejich pokřik zůstal stát a ledabyle odrážel jejich škádlení. Vypadali tak nevýrazně: Shuley bez nedopjatého límce, Ennis bez šarlatového opasku s hadí přezkou a Connolly bez norfolské bundy se zašitými kapsami! Bolelo dívat se na ně a přímo řezavě bolelo vidět známky jinošství, jimiž byla jejich žalostná nahota ještě odpornější. Třeba se do houfu a hluku utíkají z tajné hrůzy v duši. On však stranou od nich a v mlčení si uvědomoval, jak ho děsí tajemství vlastního těla.

„Stephanos Dedalos! Bous Stephanoumenos! Bous Stephaneforos!“

Jejich škádlení mu nebylo ničím novým, teď však jeho mírně hrdé svrchovanosti lahodilo. Víc než jindy mu jeho podivné jméno znělo prorocky. Tak bezčasé mu připadalo šedé teplé ovzduší, tak unikavá a neosobní jeho nálada, že mu všechna staletí splývala vjedno. Před chvilkou se z hávu zamlženého města vynořilo dávné město Dánů. Při vyslovení jména dávného vynálezce jako by zaslechl hukot temných vln a nad vlnami viděl letět a zvolna stoupat výš okřídlenou postavu. Co to znamená? Rozevírá se tu prapodivně středověká kniha proroctví a symbolů o jestřábím člověku, letícím přes moře k slunci, proroctví cíle, k jehož službě se zrodil a k němuž mlžným dětstvím a chlapectvím míří, symbol umělce, který z neživé hlíny v své dílně vytepává vznosnou, nehmotnou, nehynoucí bytost.

Srdce se mu roztřáslo, dech se mu zrychlil a údy mu ovanul divý vánek, jako by už letěl k slunci. Srdce se mu roztřáslo extatickým strachem a duše se rozlétla. Duše letěla povětřím do zásvětí, a jak věděl, tělo se rázem očišťuje a zbavuje nejistoty a zjasňuje a splývá s duchovnem. Extází letu se mu rozzářil zrak a zrychlil dech a rozechvěly a rozdychtily a rozzářily větrem ovívané údy.

„Raz! Dva!… Pozor!“

„Ach, Crippsi, já se topím!“

„Raz! Dva! Tři a dost!“

„Další! Další!“

„Raz!… Uf!“

„Stephaneforos!“

Hrdlo ho zabolelo touhou křiknout křikem vznášejícího se jestřába nebo orla, pronikavě křiknout větrům o své záchraně. Je to povel života jeho duši, ne tupý hrubý hlas světa povinností a zoufalství, ne nelidský hlas, který ho volal k matné oltářní službě. Divý rozlet ho rázem osvobodil a vítězoslavný pokřik, rty potlačený, mu rozštěpil mozek. „Stephaneforos!“

Co jiného než roušky střesené z mrtvého těla to teď jsou – strach, v němž ve dne v noci chodil, nejistota, která ho obkličovala, hanba, která ho uvnitř i zevně ponižovala – roušky, hrobový rubáš?

Duše vstala z hrobu chlapectví a odhodila rubáš. Ano! Ano! Ano! Pyšně bude tvořit ze svobody a moci své duše jako velký vynálezce, po němž má jméno, něco živého, nového a vznosného a krásného, nepostižného, nezdolného.

Nervózně vstal z balvanu, nemoha už uhasit plamen v krvi. Cítil, jak mu líce hoří a hrdlo tepe zpěvem. Chuť putovat má v nohou, dychtících dojít až na konec světa. Vpřed! Vpřed! jako by volalo srdce. Nad mořem zhoustne soumrak, na svět padne noc, před poutníkem zasvitne zoře a ukáže mu podivné luhy a kopce a tváře. Kam?

Pohlédl na sever k Howthu. Na mělké straně hráze opadlo moře pod čáru chaluh a podél čáry břehu kvapem odtékal odliv. Mezi vlnkami už byl písečný ovál, celý teplý a suchý. Místy probleskovaly z plytkého odlivu teplé písečné ostrůvky: a poblíž ostrůvků a kolem dlouhého břehu a mezi mělkými pobřežními potůčky se brodily a potápěly lehce oděné postavy.

Za chvilku byl bos, punčochy složil do kapes a plátěné střevíce svázané tkaničkami si hodil přes rameno; z odpadu mezi balvany vylovil špičatou, od soli rozežranou hůl a pustil se po hrázi z kopce dolů.

Na břehu tekl dlouhý potůček: a jak se tak zvolna proti proudu brodil, žasl nad závějí chaluh. Zvolna se pohupovaly a vířily pod hladinou, celé smaragdové, černé, višňové a olivové. Voda v potůčku temněla nekonečnou návějí a zrcadlila táhnoucí oblaka. Oblaka nad ním táhla mlčky a mlčky pod ním uplývaly chaluhy: klidný byl šedý teplý vzduch: a v žilách mu zpíval nový bujný život.

Kam se podělo jeho chlapectví? Kam se poděla jeho duše váhající před svým osudem, v samotě rozjímající o hanbě svých ran, královna ve vybledlém rouše, s věnci vadnoucími na dotek, vládne ve svém domě bídy a úskoku. Kam se jen poděla?

Je sám. Je nevšímán, šťasten a blízký bujnému srdci života. Je sám a mlád, bujný a vzpurný, sám uprostřed pustiny divého vzduchu, brakického vodstva a mořské žatvy mušlí a chaluh, šedavého slunce a pestře, lehce oděných dětí a dívek a dětských a dívčích hlasů v povětří.

V potůčku stála před ním dívka: samotná a klidná zírala na moře. Vypadala jako kouzlem proměněná v podivnou a krásnou ptačí podobu. Dlouhá štíhlá nahá lýtka měla útlá jako jeřáb, jenom místy jí zůstala na kůži smaragdová stopa chaluh. Stehna, plnější a se slonovinovým nádechem, měla nahá téměř k bokům, s volánky kalhotek jako bílé prachové peří. Břidlicově modrou sukni měla směle vykasanou až po pás a vzadu podchycenou. Hruď měla ptačí, hebkou a útlou, útlou a hebkou jako hruď tmavé holubice. Dlouhé světlé vlasy však měla dívčí: a dívčí a poznamenanou zázrakem pozemské krásy měla i tvář.

Byla samotinká a nehybná, upřeně zírala na moře; a když ucítila jeho přítomnost a jeho zbožňující pohled, otočila zrak k němu a klidně strpěla jeho pohled, bez hanby i chlípnosti. Dlouho, předlouho snášela jeho pohled a potom klidně od něho odvrátila zrak a sklopila ho k potůčku a nohou lehce čeřila vodu. Do ticha vpadl šum zvířené vody, tichý a slabý a šepotavý, slabý jak vyzvánění ve spánku; sem a tam, sem a tam, a plamínek se jí mihl na líci.

„Bože na nebi!“ ozvala se pozemským jásotem Štěpánova duše.

Rázem se od ní odvrátil a zamířil napříč pobřežím. Líce mu planuly, tělo žhnulo, údy se chvěly. Kráčel dál a dál a dál až za písčiny, bujně prozpěvoval moři, hlasně pozdravoval advent života, který ho pozdravil.

Navždy mu vešla do duše její podoba a jediným slovem neporušil ticho extáze. Zrakem ho zavolala a na její zavolání mu duše poskočila. Žít, bloudit, padat, vítězit, znovu vytvářet život ze života. Zjevil se mu divý anděl, anděl smrtelné mladosti a krásy, vyslanec líbezných luhů života, a ve chvíli extáze před ním rozevřel brány omylu a slávy. Vpřed a vpřed a vpřed a vpřed!

Pojednou zůstal stát a v tom tichu naslouchal srdci. Kam až to zašel? Kolik je hodin?

Živá duše před ním nebyla a nic k němu povětřím nedoléhalo. Nastával příliv a den byl na sklonku. Otočil se k pevnině a rozběhl se ke břehu, a jak bez ohledu na ostrý štěrk utíkal do šikmého svahu, našel v kruhu chocholatých dun písčitou skrýši a tam ulehl, až mu večerní ticho a mlčení utišilo rozbouřenou krev.

Nad sebou cítil širou, lhostejnou nebeskou klenbu a pokojný chod nebeských těles; a pod sebou zemi, která ho zrodila, která ho přivinula k ňadrům.

V dřímotách zavřel oči. Víčka se mu chvěla, jako by cítila širý cyklický běh země i jejích strážců, chvěla se, jako by cítila podivné světlo jakéhosi nového světa. Duše mu únavou padala do nového světa, fantastického, šerého, neurčitého jakoby pod vodou, protínaného oblačnými podobami a bytostmi. Svět, záblesk, květ? Mihotavě a třepotavě, třepotavě a svítavě, rozbřesk, květ v rozpuku, znovu a znovu se rozprostíral, sytým karmínem rozkvítal a rozvíjel se a zas do bledě růžova bledl, list po listě, světelná vlna po světelné vlně hebkými ruměnci zaplavovala oblohu, jeden ruměnec sytější než druhý.

Když procitl, byl večer a písčina i zprahlá tráva jeho lože už nežhnuly. Pomalu vstal, a když si vzpomenul na úchvat spánku, vzdychl nad tím, jak byl rozkošný.

Vylezl na vršek písčiny a rozhlédl se. Nastal večer. Okraj nového měsíce roztínal bledou poušť obzoru jako okraj stříbrné obruče, uložené do šedého písku; s šepotem vlnek se rychle valil příboj k pevnině a posledních pár postav v dalekých kalužinách proměnil v ostrovany.

Až do dna dopil třetí šálek vodového čaje, potom chroupal rozházené kůrky topinek a civěl do tmavé tůňky čajníku. Žluté škvarky byly vybrány jako rašelinná jáma a louže pod nimi mu připomněla tmavou rašelinnou vodu v clongoweské koupelně. Krabice, kterou měl u lokte, byla napěchována zástavními lístky. Jednu po druhé bral modré a bílé stvrzenky do mastných prstů, počmárané, zapísčené a zmačkané, označené jménem zástavce třeba Daly nebo MacEvoy.

1 holínky

1 dámský plášť

3 kusy a prádlo

1 pánské spodky

Odstrčil je a zamyšleně civěl na víko krabice skvrnité od vší a nazdařbůh se zeptal:

„O kolik jdou hodiny napřed?“

Otlučený budík, položený na kuchyňském krbu, postavila matka rovně, až ukazoval na ciferníku tři čtvrtě na dvanáct, a zas ho položila na bok.

„O hodinu a dvacet pět minut,“ řekla. „Správně je teď deset hodin dvacet minut. Měl bys sebou hodit, abys nezmeškal přednášky.“

„Udělejte mi místo na mytí,“ řekl Štěpán.

„Katey, udělej Štěpánovi místo na mytí.“

„Boody, udělej Štěpánovi místo na mytí.“

„Nemohu, jdu pro mořidlo. Udělej mu ho ty, Maggie.“

Když nasadili do výlevky emailové umyvadlo a hodili k němu žínku, nechal matku, aby mu vydrbala krk, zajela mu do boltců a do přepážky u nozder.

„Je mi to ostuda,“ řekla, „univerzitán, a je tak špinavý, že ho musí matka umývat.“

„Vždyť tě to těší,“ řekl Štěpán chladně.

Shora zalehlo pronikavé zahvízdnutí a matka mu hodila vlhkou osušku a řekla:

„Osuš se a propána pospěš.“

Po druhém ostrém, zlostně protaženém hvízdnutí se pod schody octlo jedno děvče.

„Prosím, táto.“

„Už je ten tvůj kurva bratr pryč?“

„Ano, táto.“

„Jistě?“

„Ano, táto.“

„Hm.“

Děvče se vrátilo a posunkem mu naznačovalo, aby si pospíšil a potichu vyšel zadem. Štěpán se zasmál a řekl:

„Ten má divnou představu o rodech, když si myslí, že je kurva maskulinum.“

„Hanbou by ses měl, Štěpáne, propadnout,“ řekla matka, „budeš ještě trpce litovat, žes tam kdy vkročil. Vím, jak ses tím změnil.“

„Dobrý den vespolek,“ řekl s úsměvem Štěpán a na rozloučenou si políbil špičky prstů.

Ulička za terasou stála pod vodou, a jak po ní zvolna sestupoval a opatrně obcházel hromádky bláta, slyšel, jak za zdí v jeptiščím blázinci vříská šílená jeptiška:

„Ježíši! Ach, Ježíši! Ježíši!“

Zlostným trhnutím hlavy si ten zvuk vytřásl z uší, a jak tím tlejícím neřádem klopýtal dál, pospíchal, srdce uštknuté žalem hnusu a trpkosti. Otcův hvizd, matčin repot, skřek neznámé šílené, všechny ty hlasy ho urážely a pokořovaly jeho mladistvou hrdost. Zhnuseně vypudil jejich ohlas i ze srdce; jak kráčel alejí a cítil, jak se mokvajícími stromy kolem něho prodírá šedé jitřní světlo, a čichal zvláštní divokou vůni mokrého listí a kůry, duše mu vybředla z muk.

Namoklé stromy v aleji v něm jako vždycky vyvolaly vzpomínky na dívky a ženy ve hrách Gerharta Hauptmanna; a vzpomínka na jejich bledé žaly a pach linoucí se z mokrých větví v něm splývaly v pocit klidné radosti. Začala mu jarní procházka městem; předem věděl, že až půjde kolem bažin ve Fairview, bude myslet na klášterně stříbřitou prózu Newmanovu, a až se bude ubírat po North Strand Road a letmo obzírat výklady potravinářských krámů, vytane mu chmurný humor Guida Cavalcantiho a on se usměje; a až pak přijde na Talbot Place kolem Bairdova kamenictví, provane ho Ibsenův duch jako řízný vítr, duch bujné klukovské krásy, a až pak půjde za Liffey kolem ukoptěného krámu s námořnickými potřebami, zopakuje si Ben Jonsonovu píseň, začínající:

Znavenější jsem tam nelíhal.

Jeho mysl, znavená pátráním po podstatě krásy uprostřed přízračných slov Aristotelových a Tomášových, se často utěšovala libými písněmi alžbětinců. Oděna hávem pochybovačného mnicha, stávala jeho duše pod okny té doby a poslouchala vážnou i posměšnou hudbu loutnistů nebo nevázaný smích poběhlic tak dlouho, až najednou bodl jeho mnišskou pýchu příliš obhroublý smích, časem zašlý výraz pro smilstvo a záletnictví, a vyhnal ho z jeho skrýše.

Nauka, nad níž měl celé dni hloubat a dát se jí připravovat o druhy své mladosti, byla hrstka skrovných citátů z Aristotelovy poetiky a psychologie a Synopsis Philosophiae Scholasticae ad mentem divi Thomae.[10] Jeho myšlení bylo šero pochyb a nedůvěry v sebe, chvílemi ozařované záblesky intuice, záblesky tak jasně zářivými, že se pod ním v těch chvílích propadal svět, jako by shořel v ohni: jazyk mu potom ztěžkl a pohledům jiných čelil neodpovídajícími pohledy, připadalo mu totiž, jako by ho pláštěm zahalil duch krásy a že aspoň ve snění poznal vznešenost. Když v něm však povolila tato krátká pýcha mlčení, byl rád, že se zas octl v pustinách všedních životů a bez obav a s lehkým srdcem kráčel uprostřed špíny a hluku a lenivosti města.

Poblíž reklamních tabulí u kanálu potkal souchotináře, kráčel jako loutka, v klobouku bez střechy, těsně upjatý do čokoládového pláště drobnými kroky sestupoval k němu po šikmém mostě a svinutý deštník držel od sebe jako kouzelný proutek. Bude jedenáct, řekl si a koukl na hodiny v mlékárně, kolik je. Hodiny v mlékárně ukazovaly za pět minut pět, ale když se otočil, někde poblíž hodiny, na něž neviděl, odbíjely přesně jedenáct. Zasmál se tomu, protože mu připomněly MacCanna: viděl ho, tlouštíka v lovecké kazajce a krátkých kalhotách, s plavou bradkou, jak stojí ve větru na Hopkinsově nároží a říká:

„Dedale, vy jste nespolečenský tvor, zavinutý do sebe. Já jsem demokrat: a budu pracovat a usilovat o společenskou svobodu a rovnost všech tříd a pohlaví ve spojených státech budoucí Evropy.“

Jedenáct! I na tu přednášku je tedy pozdě. Který je vlastně den? Zastavil se u novinového stánku a přečetl si titulek na plakátě. Čtvrtek. Od deseti do jedenácti angličtina, od jedenácti do dvanácti francouzština; od dvanácti do jedné fyzika. Představil si hodinu angličtiny a i na tu dálku byl nesvůj a bezradný. Viděl, jak spolužáci pokorně sklánějí hlavu a do sešitů si zapisují předepsané body, slovní definice a základní definice a příklady, nebo data narození, smrti, hlavní díla a vedle sebe příznivé a nepříznivé kritiky. Sám hlavu neskláněl, těkal v myšlenkách jinde, a ať koukal po skrovné třídě nebo se oknem díval po zpustlých zeleninových zahradách, stále ho ovíval neutěšený hnilobný puch sklepení. Přímo před ním trčela z prvních lavic ještě jedna hlava nad skloněnými žáky jako hlava kněze beze vší pokory orodujícího u svatostánku za ponížené okolní věřící. Čím to, že kdykoli na Cranlyho pomyslil, neuměl si v duchu vybavit celou podobu jeho těla, ale jen podobu jeho hlavy a tváře. I teď ji proti šedému oparu viděl před sebou jako přízrak snu, tvář uťaté hlavy nebo posmrtnou masku, kterou nad čelem věnčí rovné tuhé vlasy jako železná koruna. Byla to kněžská hlava, kněžská svou sinalostí, širokými nozdrami, zamodralýma očima i skráněmi, kněžská dlouhými bezkrevnými a poloúsměvnými rty: naráz si Štěpán vzpomněl, jak Cranlymu celé dni i noci vyprávěl o zmatcích a nepokojích a tužbách své duše a přítel mu to oplácel jen pozorným mlčením, málem si řekl, že je to tvář provinilého kněze, poslouchajícího zpověď těch, které nemá moc rozhřešit, ale v paměti mu stále tkvěl pohled jeho tmavých ženských očí.

Tento obraz mu poskytl letmý pohled do podivné tmavé sluje hloubání, ale hned se od ní odvrátil s vědomím, že ještě není čas do ní vkročit. Ale z rulíku přítelovy netečnosti jako by se kolem něho šířily řídké zhoubné výpary; vpravo i vlevo těkal pohledem od jednoho náhodného slova k druhému a tupě žasl nad tím, jak se z nich potichu vytrácí vlastní význam, až ho kdejaký všední nápis na obchodě omračoval jako zaklínadlo a duše v něm stářím skomírala, jak odcházel uličkou mezi hromádkami mrtvého jazyka. Z mozku mu odtékalo vlastní jazykové povědomí a crčelo do samotných slov a ta se rozmarnými rytmy scházela a zas rozcházela:

Břečťan vřeští na zdi,
vřeští, třeští na zdi,
břečťan vřeští na zdi,
žlutý břečťan na zdi,
břečťan, břečťan na zdi.

Kdopak kdy takovou slátaninu slyšel? Panebože! Kdopak kdy slyšel, že břečťan vřeští na zdi? Žlutý břečťan: to ujde. Také žlutá slonovina. A co slonovinový břečťan?

V mozku mu to slovo zazářilo jasněji a světleji než nějaká slonovina, vyřezaná z žíhaných sloních klů. Slonovina. Ivory, ivoire, avorio, ebur. Jeden z prvních překladů, které se v latině naučil, znělo: India mittit ebur[11]; vzpomněl si na chytrou severskou tvář rektora, který ho učil překládat Ovidiovy Proměny do dvorské angličtiny, a jak divně zněla zmínka o čunících, hrncích a plátech slaniny. Špetku vědomostí o zákonech latinského verše pochytil v potrhané knížce, napsané jedním portugalským knězem.

Contrahit orator, variant in carmine vates.[12]

Krize, vítězství a rozpad v římských dějinách se podávaly otřelými slovy in tanto discrimine[13] a on se pokoušel proniknout do společenského života města měst skrze slova implere ollam denariorum, což rektor zvučně překládal naplnit hrnce denáry. Stránky ohmataného Horáce ho na dotek nikdy nestudily, i když měl sám prsty studené: byly to stránky světské a před patnácti lety je obracely světské prsty Johna Duncana Inverarityho a jeho bratra Williama Malcolma Inverarityho. Ano, tak zněla urozená jména na zašlé předsádce a i tak slabému latiníkovi jako on voněla, jako by byla celá ta léta uložena v myrtě a levanduli a rozrazilu; bolelo ho, že bude vždycky plachým hostem na hostině světové kultury a mnišskou učenost, z jejíchž pojmů se snaží ukout estetickou filosofii století, v němž žije, nestaví výš než rafinované a podivínské hantýrky erbovní a sokolnické.

Šedá krychle Trinity vlevo, humpolácky zasazená do zaostalého města jako matný drahokam do nehorázného prstenu, ho zase strhla k zemi; a jak tak kopal na všecky strany a shazoval z nohou pouta napraveného svědomí, narazil na prapodivnou sochu irského národního básníka.

Bez hněvu na ni pohlédl: ač tělesně i duševně olezlá neviděným hmyzem, od šoupavých nohou a záhybů pláště až po úslužnou hlavu, jako by si pokorně uvědomovala své ubožáctví. Byl to Firbolg ve vypůjčeném plášti Milésana. Vzpomněl si na svého přítele Davina, venkovského studenta. Dal mu tu přezdívku, ale mladý sedlák ji klidně snášel:

„Ale jdi, Štěpánku, mám tvrdou lebku, bodejť. Říkej mi, jak chceš.“

Když zaslechl Štěpán poprvé z přítelových úst své zdrobnělé křestní jméno, mile ho to dojalo, mluvil totiž s jinými stejně upjatě jako oni s ním. Když sedával v Davinově bytě na Grantham Street, s obdivem hleděl na přítelovy pěkné boty, postavené v párech u zdi, a opakoval přítelovu prostému sluchu cizí verše a kadence, halící jeho tužby a zklamání, hrubá firbolgovská mysl posluchačova ho přitahovala a zas odpuzovala, přitahovala klidnou vrozenou zdvořilou pozorností, nebo zas nezvyklým obratem staré anglické řeči, či silnou zálibou v hrubé tělesné zdatnosti – Davin totiž sedával u nohou Gaela Michaela Cusacka – a znenadání ho zas odpuzovala hrubým chápáním nebo tupým cítěním nebo třeštěním hrůzy v očích, duševní hrůzy hladem hynoucí irské vesnice, v níž dosud noc co noc straší klekání.

Kromě památky siláckých činů svého atletického strýce Mata Davina ctil mladý sedlák truchlivé irské bájesloví. Na zpestření nudného kolejního života o něm spolužáci bájili, že je mladý fenián. Irsky ho naučila chůva a hrubou obraznost mu osvítila záblesky irských bájí. K bájím, z nichž jakživ nikdo nevytěžil jediný rys krásy, a k jejich nehorázným, cyklicky se rozvíjejícím příběhům měl stejný vztah jako k římskokatolickému náboženství, vztah tupého věrného otroka. Proti myšlení a cítění přicházejícímu z Anglie nebo přes anglickou kulturu byl nastražen jako voják na stráži: a ze světa ležícího mimo Anglii znal jen cizineckou legii, v níž, jak říkal, bude sloužit.

Štěpán spojoval tuto ctižádost s mladickým temperamentem a říkával mu krotká husa: v tom jméně byla i podrážděnost nad přítelovou řečí i jednáním, které se u hloubavého Štěpána střetávalo s tajnůstkářstvím irského života.

Jednou večer mladý venkovan, podnícený vášnivou a přepjatou řečí, jíž Štěpán unikal chladnému mlčení rozumové vzpoury, vyvolal před Štěpánem zvláštní vidění. Zvolna spolu kráčeli tmavými úzkými uličkami chudých židů k Davinovu bytu.

„Loni na podzim, bylo už k zimě, se mi, Štěpánku, něco přihodilo, živé duši jsem to nepověděl a ty jsi první, komu to povídám. Pokud si vzpomínám, bylo to v říjnu nebo v listopadu. Bylo to v říjnu, protože to bylo předtím, než jsem sem přijel k zápisu.“

Štěpán obrátil k přítelově tváři zrak, jeho důvěra mu polichotila a prostý projev mluvčího si ho získal.

„Celý den jsem byl pryč z domu až v Buttevantu – jestli víš, kde to je – na hurlingovém zápase Crokových hochů s Neohroženými Thurly a bůhví, byl to, Štěpánku, tuhý zápas. Div mého bratrance Fonsyho Davina nesvlékli do naha, jak se rval za Limerické, ale byl pořád v útoku a řval jak pominutý. Na ten den nezapomenu. Jeden crokeský hráč ho jednu chvíli vzal pálkou a, bůhví, moc nechybělo a dostal ji do spánku. Bůhví, trefit ho, byl oddělaný.“

„Jsem rád, že tomu ušel,“ zasmál se Štěpán, „ale to snad není ta divná věc, co se ti přihodila.“

„No, snad tě to nezajímá, ale po zápasu se strhl takový rámus, že jsem zmeškal zpáteční vlak a nesehnal jsem nikoho, kdo by mě svezl, a ke všemu ještě se ten den v Castletownroche konalo velké shromáždění a odjely tam vozy z celého kraje. Nezbývalo mi než přenocovat nebo jít pěšky. Vykročil jsem tedy a šel a už se smrákalo, když jsem došel do Ballyhourských kopců, je to dobrých deset mil od Killmalocku a odtamtud vede dlouhá pustá silnice. U silnice není ani památka po nějakém křesťanském stavení nebo zvuku. Byla už skoro čirá tma. Několikrát jsem se cestou shýbl pod křoví a zapálil si dýmku, a nebýt silné rosy, byl bych se tam natáhl a spal. Nakonec jsem v zatáčce silnice zahlédl domek s osvětleným oknem. Šel jsem a zaklepal na dveře. Někdo se zeptal, kdo je, a já jsem odpověděl, že jsem byl na zápase v Buttevantu a jdu pěšky domů a prosil bych o sklenici vody. Za chvíli otevřela dveře mladá žena a přinesla mi velký džbán mléka. Byla zpola odstrojena, jako by při mém zaklepání šla zrovna na kutě, vlasy měla rozpuštěné; podle postavy a výrazu v očích jsem usoudil, že je asi těhotná. Chvíli se mnou ve dveřích hovořila a bylo mi to divné, protože měla nahá ňadra i záda. Zeptala se mě, jestli nejsem unaven a jestli tam nechci přenocovat. Je prý v domě sama, manžel odešel ráno vyprovodit sestru do Queenstownu. Při řeči na mě, Štěpánku, celý čas upírala oči a stála u mě tak blízko, že jsem ji slyšel dýchat. Když jsem jí pak nakonec džbán vrátil, popadla mě za ruku, že mě vtáhne přes práh, a řekla: Pojď dál a přenocuj tady. Nemusíš se bát. Nikdo tu není, jenom my sami. Nešel jsem, Štěpánku, dovnitř. Poděkoval jsem jí a celý v horečce jsem šel dál. V první zatáčce jsem se ohlédl a ona stála ve dveřích.“

V paměti mu zněla poslední slova Davinova příběhu a zvlášť v ní vystupovala postava ženy toho příběhu, jak se v ní odrážely postavy jiných venkovských žen, které vídal při projíždění kolejních kočárů v Clane stát ve dveřích, tak typických pro svůj i jeho vlastní národ, netopýří duše, ve tmě a v ústraní a v samotě procitající k vědomí a hlasem a zrakem a gestem bezelstné ženy zvoucí cizince na lože.

Něčí ruka mu sáhla na paži a ozval se mladý hlas:

„Hej, mladý pane, pro vaši nejmilejší, pane! Dejte mi počinek. Kupte ten pěkný pukýtek. Ano, pane?“

Modré květiny, které mu podávala, i její mladé modré oči ztělesňovaly mu v tu chvíli obraz bezelstnosti; zaváhal, až mu obraz zmizel a viděl jen její roztrhané šaty a mokré rozcuchané vlasy a uličnický obličej. „Kupte, mladý pane! Nezapomínejte na svou nejmilejší!“

„Nemám peníze,“ řekl Štěpán.

„Kupte ty hezounké, kupte, prosím. Jsou za peník.“

„Slyšela jsi, co jsem řekl?“ nahnul se k ní Štěpán. „Řekl jsem ti, že nemám peníze. Znovu ti to říkám.“

„Však vy je jednou, mladý pane, budete mít, dá-li Bůh,“ ozvalo se po chvíli děvče.

„Možná,“ řekl Štěpán, „ale moc tomu nevěřím.“

Honem od ní odešel, aby si ho ze samé důvěrnosti nedobírala a aby zmizel, než nabídne své zboží jinému, anglickému turistovi nebo studentovi Trojické koleje. Grafton Street, po níž kráčel, mu tu chvíli sklíčené chudoby ještě prodloužila. Na konci byla do vozovky vsazena pamětní deska Wolfu Tonovi, vzpomněl si, že tam byl s otcem, když ji zasazovali. S trpkostí vzpomínal na ten kýčařský hold. Přijeli tam bryčkou čtyři francouzští delegáti a jeden boubelatý usměvavý mladík měl do tyčky nasazený plakát s vytištěnými slovy: Vive l’Irlande!

Stromy na Stephen’s Green však čpěly deštěm a namoklá hlína vydávala smrtelný pach, slabý kadidlový dým stoupající hlínou z mnoha srdcí. Duše chrabrého prodejného města, o němž mu starší vyprávěli, se časem scvrkla na slabý smrtelný pach stoupající z hlíny, a jakmile vkročí do ponuré koleje, to věděl, uvědomí si jinou hanbu, než byla hanba Bucka Egana a Burnchapela Whaleyho.

Zajít nahoru na franštinu už bylo pozdě. Prošel dvoranou a zamířil vlevo po chodbě k fyzikálnímu kabinetu. Na chodbě byla tma a ticho, ale ne nestřeženost. Proč má pocit, že tam není nestřeženost? Protože, jak slyšel, bývalo tam za doby Bucka Whaleyho tajné schodiště? Nebo je snad jezuitský dům exteritoriální a on se prochází mezi cizinci? Irsko Toneovo a Parnellovo jako by zapadlo do prázdna.

Otevřel dveře do kabinetu a zůstal stát v mrazivém šedém světle, prodírajícím se zaprášenými okny. Před mohutným krbem někdo dřepěl, podle toho, jak byl hubený a šedivý, poznal, že to rozdělává oheň studijní děkan. Štěpán zavřel potichu dveře a přistoupil ke krbu.

„Dobré jitro, pane děkane! Mohu vám pomoci?“

Kněz bystře vzhlédl a řekl:

„Chvilku, pane Dedale, hned uvidíte. Podpalovat je umění. Máme svobodná umění a máme užitečná umění. Tohle je užitečné umění.“

„Zkusím se mu naučit.“

„Ne moc uhlí,“ řekl děkan a pilně kutil na svém díle, „je jedno z těch tajemství.“

Z bočních kapes kleriky vytáhl čtyři nedopalky svíček a obratně je nastrkal mezi uhlí a zmačkaný papír. Štěpán ho mlčky pozoroval. Jak tam vkleče na dlaždičkách rozdělával oheň a činil se s kousky papíru a nedopalky svíček, zvlášť nápadně připomínal pokorného jáhna, v chrámu chystajícího obětiště, Hospodinova levitu. Jako prosté plátěné roucho levity, tak halila vyrudlá obnošená klerika klečící postavu člověka, kterého by talár nebo zvonový efod jen dráždil a znepokojoval. I tělo mu zestárlo, jak poníženě sloužil Hospodinovi – jak udržoval na oltáři oheň, jak vyřizoval tajná poselství, jak posluhoval osobám světským, jak na příkaz rázně zasahoval – a přece se mu nedostalo ani špetky umělecké nebo prelátské krásy. Ba i duše mu v té službě zestárla a nevzrostla k světlu a ke kráse a nevydávala líbeznou vůni svatosti – umrtvená vůle už nereagovala na hnutí poslušnosti, tak jako nereagovalo na hnutí lásky nebo bojovnosti jeho zchřadlé, vyhublé a šlachovité tělo, porostlé stříbřitým chmýřím.

Děkan usedl na bobek a díval se, jak třísky chytají. Aby zaplašil mlčení, Štěpán řekl:

„Já bych podpálit neuměl.“

„Copak nejste, pane Dedale, umělec?“ řekl děkan, vzhlédl k němu a zamžikal bledýma očima. „Cílem umělce je tvorba krásného. Jiná otázka je, co je krásné.“

Zvolna a suše si nad tím problémem zamnul ruce.

„Umíte na tu otázku odpovědět?“ zeptal se.

„Akvinský praví,“ odpověděl Štěpán, „pulchra sunt quae visa placent.[14]“

„Tenhle oheň tady,“ řekl děkan, „bude lahodit zraku. Bude proto krásný?“

„Pokud je vnímán zrakem, což zde myslím znamená rozumové chápání, bude krásný. Ale Akvinský taky říká: Bonum est in quod tendit appetitus.[15] Pokud oheň vyhovuje živočišné touze po teple, je dobro. V pekle je však zlo.“

„Správně,“ řekl děkan, „rozhodně jste uhodil hřebík na hlavičku.“

Křepce vstal, šel ke dveřím a dokořán je rozevřel.

„Průvan prý v těchto věcech pomáhá.“

Mírně napadavým, leč rázným krokem se pak vrátil ke krbu a Štěpán viděl, jak na něho z bledých nelaskavých očí hledí zamlklá jezuitská duše. I legendární prohnanost Tovaryšstva, prohnanost rafinovanější a tajnější než jeho pověstné knihy tajného rafinovaného vědění, mu neroznítila duši apoštolskou rázností. Jako by podle příkazu využíval světské úskoky a šalby k větší slávě boží a nijak se tím nekochal, ani si zas neprotivil, co je na nich zlé, pevným gestem poslušnosti zvrátil jejich směr; a při vší té mlčenlivé službě jako by svého mistra nemiloval vůbec a jen pramálo cíle, jimž slouží. Similiter atque senis baculus, byl, jak si zakladatel přál, jako hůl v starcově ruce, aby se o ni za soumraku nebo nepohody opíral, aby ji měl s kyticí ležet na zahradním sedátku, aby jí mohl pohrozit.

Děkan se vrátil ke krbu a hladil si bradu.

„Kdypak se smíme od vás těšit na něco o estetické otázce?“

„Ode mne?“ řekl užasle Štěpán. „Když mám štěstí, zakopnu o myšlenku jednou za čtrnáct dní.“

„Jsou to, pane Dedale, velmi hluboké otázky. Jako když člověk hledí z útesů Moheru do hlubiny. Mnozí do hlubiny sestoupí a už se nevynoří. Jenom zkušený potápěč sestoupí do hlubiny, probádá ji a vrátí se na hladinu.“

„Jestli máte, prosím, na mysli spekulaci, jsem taky přesvědčen, že žádné volné myšlení není, protože všechno myšlení je nutně vázáno svými zákony.“

„Aha!“

„Stačí mi, že zatím mohu pracovat ve světle několika Aristotelových nebo Tomášových myšlenek.“

„Rozumím. Docela vám rozumím.“

„Používám jich a řídím se jimi, dokud v jejich světle sám na něco nepřijdu. Bude-li lampa čadit nebo páchnout, pokusím se ji vycídit. Když nebude svítit, prodám ji a koupím si jinou.“

„Epiktetus měl taky lampu,“ řekl děkan, „a po jeho smrti ji prodali za nehoráznou cenu. Při té lampě napsal své filosofické rozpravy. Znáte Epikteta?“

„Starý pán,“ řekl neomaleně Štěpán, „podle něhož je duše jako kbelík vody.“

„Svým obhroublým způsobem nám vypravuje,“ pokračoval děkan, „že postavil před sochu jednoho boha železnou lampu a zloděj lampu ukradl. Co udělal filosof? Uvážil, že je v povaze zloděje krást, a místo železné lampy hned nazítří koupil lampu hliněnou.“

Z děkanových nedopalků táhl pach rozpuštěného loje a v Štěpánově mysli splýval s řinkotem slov, kbelík a lampa a lampa a kbelík. I knězův hlas drsně škvičel. Štěpán bezděky zaváhal, zaskočen divným tónem i obrazem i knězovým obličejem, který vypadal jako nerozžatá lampa nebo jako reflektor zavěšený v nesprávném ohnisku. Co za ním nebo v něm vězí? Tupá duševní netečnost nebo kalnost bouřkového mraku, nabitého chápáním a kypícího božím zachmuřením.

„Já jsem, prosím, myslel jinou lampu,“ řekl Štěpán.

„Bodejť.“

„V estetické rozpravě,“ řekl Štěpán, „je třeba vědět, zda se slov používá podle literární tradice nebo podle tradice tržiště. Vzpomínám si na jednu Newmanovu větu, říká v ní, že se Blahoslavená Panna zdržovala ve společnosti svatých. Na tržišti se toho slova užívá docela jinak. Doufám, že vás nezdržuji.“

„Ani trochu,“ řekl zdvořile děkan.

„To ne,“ usmál se Štěpán, „chci říci…“

„Ano, ano, rozumím, chápu, oč jde: zdržovat.“

Vystrčil dolní čelist a suše si odkašlal.

„Vraťme se k lampě,“ řekl, „dolévat ji je taky kumšt. Musíš vybrat čistý petrolej a při nalévání musíš hledět, aby ti nepřetekl, abys nenalil víc, než se do trychtýře vejde.“

„Do jakého trychtýře?“ zeptal se Štěpán.

„Do trychtýře, kterým se petrolej do lampy nalévá.“

„Cože? Tomu se říká trychtýř? Není to nálevka?“

„Co je nálevka?“

„To. To je… trychtýř.“

„V Irsku tomu říkají nálevka?“ zeptal se děkan. „Jakživ jsem to slovo neslyšel.“

„Nálevka se tomu říká v Lower Drumcondra,“ zasmál se Štěpán, „a tam se mluví ryzí angličtinou.“

„Nálevka,“ řekl zamyšleně děkan, „moc zajímavé slovo, musím se na to slovo podívat. Bodejť, musím.“

Jeho zdvořilé vyjadřování znělo trochu falešně a Štěpán se na anglického konvertitu díval stejně, jak se asi v podobenství díval starší bratr na marnotratníka. Skromný žák v hloučku halasných konverzí, chudý Angličan v Irsku, vkročil na jeviště jezuitských dějin ve chvíli, kdy už byla ta podivná hra úsměvů a útrap a závisti a rvaček a hanby dohrána – opozdilec, zaostalec. Z čeho vyšel? Třeba se narodil a vyrostl mezi strohými rozkolníky, kteří hledali spásu v samém Ježíši a zatracovali planou anglikánskou pompu. Zatoužil snad po slepé víře ve víru sektářství a v hantýrce jeho pohnutých rozkolů, vyznavačů šestera zásad, podivínů, semenných a hadích baptistů, predestinačních dogmatiků? Nalezl pojednou pravou církev tím, že jako klubko bavlny sledoval jemně utkaný logický důsledek vdechnutí nebo vkládání rukou nebo vycházení Ducha Svatého? Nebo se ho Kristus Pán dotkl a jako onomu učedníkovi, který seděl u dveří kaple s plechovou střechou, zíval a přepočítával církevní groše, mu kázal, ať jde s ním.

Děkan to slovo znovu opakoval.

„Nálevka! Inu, je to zajímavé!“

„Ještě zajímavější se mi však zdá, nač jste se mě před chvílí zeptal. Co je to krása, kterou umělec usiluje vyjádřit z kousků hlíny,“ řekl chladně Štěpán.

Tím slovíčkem jako by namířil rapírový hrot svého vnímání na zdvořilého a ostražitého protivníka. S palčivou sklíčeností si uvědomil, že ten, s nímž mluví, je Ben Jonsonův krajan. Napadlo ho:

„Jazyk, kterým mluvíme, je nejprve jeho a teprve potom můj. Jak jinak znějí slova domov, Kristus, pivo, učitel na jeho a na mých rtech! Nepronesu a nenapíšu ta slova bez duševního neklidu. Jeho jazyk, tak běžný a tak cizí, bude mi vždycky přejatou mluvou. Jeho slova jsem nevytvořil a nepřijal za svá. Můj hlas je drží v šachu. Má duše chřadne ve stínu jeho jazyka.“

„A rozlišovat mezi krásným a vznešeným,“ dodal děkan, „rozlišovat mezi mravní krásou a hmotnou krásou. A zkoumat, jaká krása je vlastní rozmanitým uměním. Těmito několika zajímavými náměty bychom se mohli zabývat.“

Sklíčen děkanovým pevným suchým tónem se naráz odmlčel a do toho mlčení zalehl ze schodiště dupot bot a zmatený pokřik.

„Při sledování těchto spekulací,“ řekl na závěr děkan, „vám však hrozí nebezpečí, že umřete hlady. Nejprve musíte dostudovat. To si stanovte jako první cíl. Potom znenáhla uvidíte, co dál. Myslím v každém smyslu, v životě i v myšlení. Zprvu vám to třeba půjde těžko. Podívejte se na pana Moonana. Dlouho mu trvalo, než se vyšinul. Ale vyšinul se.“

„Třeba mi chybí jeho nadání,“ řekl Štěpán.

„To se neví,“ řekl bodře děkan. „Nevíme, co v nás vězí. Já bych rozhodně nezoufal. Per aspera ad astra.[16]“

Rychle odešel od krbu a pustil se ke schodišti dohlédnout na prvňáky.

Opřen o krb slyšel ho Štěpán, jak břitce a nestranně pozdravuje jednotlivé studenty, a téměř viděl upřímné úsměvy hrubších studentů. Na málem zatrpklé srdce mu rosou padala lítost nad tímto věrným služebníkem rytířského Loyoly, nad nevlastním bratrem světských duchovních, světštějším v řeči, duševně neochvějnějším, kterého by nikdy nenazval duchovním otcem: zamyslil se nad tím, že tento člověk a jeho druhové si vysloužili pověst lidí světských nejen u kněží nesvětských, ale i u světských, protože v celých dějinách orodovali před božím tribunálem za duše ochablých, vlažných a opatrných.

Profesorův příchod ohlásil několikerý dupot těžkých bot těch studentů, kteří seděli v nejvyšší řadě šerého kabinetu pod šedými zapavoučenými okny. Začalo zjišťování přítomných a hlášení jmenovaných se ozývalo ve všech tónech, až došlo na Petera Byrna.

„Tady!“

Ozvalo se to hlubokým hlasem z horní řady a ostatní lavice na protest zakašlaly.

Profesor na chvíli přestal a pak vyvolal další jméno:

„Cranly!“

Nikdo se neozval.

„Pan Cranly!“ Štěpánovi přelétl po tváři úsměv, když si vzpomněl na přítelovo studium.

„Zeptejte se v Leopardstownu!“ ozvalo se v lavici za ním.

Štěpán tam honem koukl, ale Moynihanův frňácký obličej, rýsující se proti šedému světlu, se ani nehnul. Byl nadiktován vzorec. Za šustění sešitů se Štěpán otočil a řekl:

„Dej mi, proboha, papír.“

„To je ti tak špatně?“ zašklebil se Moynihan.

Vytrhl ze sešitu list, podal mu ho a zašeptal:

„V případě potřeby to smí udělat laik nebo žena.“

Vzorec, který na papír napsal, zavíjející se a zas rozvíjející profesorovy výpočty, přízračné symboly síly a rychlosti, Štěpána poutaly a vyčerpávaly. Doslechl se, že starý profesor je ateistický zednář. Ach, ten šedý, tupý den! Připadal mu jako předpeklí bezbolestného, trpělivého vědomí, jímž snad bloudí duše matematiků a jež od vrstvy k vrstvě stále řidšího a bledšího soumraku vrhá dlouhé křehké tkáně a až po krajní meze vesmíru vyzařuje stále mohutnější, vzdálenější a nehmatatelnější víry.

„Musíme tedy rozlišovat mezi eliptickým a elipsoidním. Někteří z vás, pánové, snad znáte díla W. S. Gilberta. V jedné své písni hovoří o podvodníkovi, odsouzeném hrát na kulečníku, který měl:

sukno natržené,
tágo pokřivené,
koule samá elipsa.

Chce říci, že mají koule tvar elipsoidu se základními osami, jak jsem o tom před chvílí mluvil.“

Moynihan se naklonil až k Štěpánovu uchu a zašeptal: „Není nad elipsoidní koule! Za mnou, dámy, jsem od kavalérie!“

Hrubý spolužákův vtip prudce zavanul do Štěpánovy duševní klauzury a rozverně rozvířil zplihlé kleriky pověšené po zdích, až se bujným sabatem rozhoupaly a rozdováděly. Z rozvichřených klerik se vynořily řádové postavy, studijní prefekt, zavalitý růžolící pokladník s čepičkou šedin, prezident, drobný kněz s pápěřím vlasů, píšící nábožné verše, selský ouřezkovitý profesor národního hospodářství, vysoký mladý profesor mravouky, rozebírající na schodišti mravní případ se svou třídou jako žirafa okusující vysoké listí uprostřed stáda antilop, vážný, ustaraný prefekt kongregace, buclatý kulatohlavý profesor italštiny s šibalskýma očima. Šťouchali se a drcali, vrávorali a rejdili, při přeskakování si vyhrnovali kleriky, drželi se v pase, zalykali se hlubokým, falešným smíchem, plácali se po zádech, řehtali se své neomalenosti, častovali se přezdívkami, s nenadálou hrdostí se zas ohrazovali proti nějaké hrubosti a zase po dvou něco šuškali.

Profesor odešel k skleněným skříňkám na boční zdi, vytáhl ze zásuvky drátěný kotouč, sfoukl z něho prach, opatrně ho odnesl na stůl, podržel na něm prst a pokračoval v přednášce. Vysvětlil, že v nejnovějších kotoučích je drát ze sloučeniny zvané platinoid, kterou nedávno objevil F. W. Martino.

Iniciály a jméno objevitele zřetelně vyslovil. Moynihan zezadu zašeptal:

„Ať žije farský vikář Martino!“

„Zeptej se ho,“ zašeptal otráveně Štěpán, „jestli někoho nepotřebuje na elektrické křeslo. Ať si vezme mě.“

Jakmile uviděl Moynihan, že se profesor sklání nad kotoučem, vstal v lavici, neslyšně luskl prsty pravé ruky a hlasem ubrečeného uličníka spustil:

„Prosím, pane učiteli. Tenhle žák řekl, pane učiteli, neslušné slovo.“

„Platinoidu,“ řekl škrobeně profesor, „se dává přednost před platinou, protože má při změně teploty nižší koeficient odporu. Platinoidový drát se izoluje a hedvábný izolační obal se navíjí na ebonitové cívky právě tam, kde mám prst. Kdyby se navíjel jednotlivě, zavedl by se tím do cívek vedlejší proud. Cívky se nasycují horkým parafínovým voskem…“

Z lavice za Štěpánem se ozval ostrý ulsterský hlas:

„To nás budou zkoušet z užité přírodovědy?“

Profesor se začal vážně ohánět termíny čistá věda a užitá věda. Zavalitý student se zlatými brejlemi civěl užasle na tazatele. Zezadu zamručel Moynihan normálním hlasem:

„Ten MacAlister je na svou libru masa jak čert.“

Štěpán pohlédl chladně na podlouhlou lebku pod sebou, zarostlou střapatými vlasy barvy provazu. Tazatelův hlas, přízvuk i duch ho urážel a tou urážkou se dal strhnout k nepřívětivému pomyšlení, že měl studentův otec raději poslat syna na studie do Belfastu, byl by aspoň ušetřil na cestovném.

Podlouhlá lebka pod ním se neotočila, aby čelila šípu té myšlenky, leč šíp se přece vrátil na tětivu: najednou uviděl studentovy syrovátkové oči.

„Není to moje myšlenka,“ řekl si rychle. „Pochází od toho směšného Ira v zadní lavici. Víš jistě, kdo zaprodal duši národa a zradil vyvoleného – tazatel či posměváček? Jen trpělivost. Vzpomeň si na Epikteta. Snad patří k jeho povaze, že se tak táže, v takovou chvíli a takovým tónem, a slovo věda vyslovuje po ulstersku.“

Jednotvárný profesorův hlas se pořád zvolna navíjel kolem kotoučů, o nichž mluvil, a přitom dvojnásobil, trojnásobil, čtyřnásobil uspávací energii podle toho, jak kotouče násobily ohmy odporu.

Ozvěnou na vzdálený zvonek se zezadu ozval Moynihan:

„Zavíráme, pánové!“

Ve vstupní dvoraně bylo plno a hlučno. Na stole u dveří byly dvě zarámované fotografie a mezi nimi dlouhý svitek papíru s křivolakým cípem podpisů. Mezi studenty se míhal MacCann, o překot mluvil, odrážel námitky a jednoho po druhém vodil ke stolu. Ve vnitřní dvoraně hovořil studijní děkan s mladým profesorem, vážně si mnul bradu a pokyvoval hlavou.

Zaražen davem u dveří, zůstal Štěpán nerozhodně stát. Zpod široké převislé střechy měkkého klobouku ho Cranly pozoroval.

„Podepsal jsi?“ zeptal se Štěpán.

Cranly sevřel dlouhá úzkoretá ústa, podumal a odpověděl:

„Ego habeo.[17]“

„Nač je to?“

„Quod?“[18]

„Nač je to?“

Cranly se s bledou tváří otočil k Štěpánovi a líbezně a trpce řekl:

„Per pax universalis.“[19]

Štěpán ukázal prstem na carovu fotografii a řekl:

„Má obličej přihlouplého Krista.“

V hlase měl takový hněv a pohrdání, že Cranly přestal klidně těkat očima po zdích dvorany.

„Zlobíš se?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Štěpán.

„Máš špatnou náladu?“

„Ne.“

„Credo ut vos sanguinarius mendax estis,“ řekl Cranly, „quia facies vestra monstrat, ut vos in damno malo humore estis.“[20]

Cestou ke stolu řekl Moynihan tak, že to Štěpán zaslechl:

„MacCann je v prima kondici. Ochoten prolít poslední kapku. Za zbrusu nový svět. Žádná dráždidla a žádné hlasovací právo fuchtlím.“

Štěpán se té zvláštní důvěrnosti usmál, a když Moynihan odešel, vyhledal pohledem Cranlyho.

„Snad mi povíš,“ řekl, „proč si tolik vyléváš duši do mého sluchu. Povíš?“

Cranlymu vyskočila na čele chmura. Civěl na stůl, nad nímž se Moynihan skláněl a zapisoval; potom neomaleně řekl:

„Posera!“

„Quis est in malo humore,“ řekl Štěpán, „ego aut vos?“[21]

Cranly na tu výtku nereagoval. Mrzutě hloubal nad jeho soudem a se stejně neomalenou prudkostí řekl:

„Sakramentsky pitomý posera, to je on.“

Tak zněl jeho epitaf na všechna mrtvá přátelství a Štěpán přemýšlel, jestli jej stejným tónem pronese také nad jeho památkou. Těžká hrubá věta mu doznívala v uších, jako když kámen zapadá do bahna. Jako tolik jiných ho Štěpán viděl zapadat a srdce mu sevřela tíseň. Na rozdíl od Davina neměl Cranlyho jazyk ani vybraná rčení alžbětinské angličtiny, ani zpitvořené obměny irských jazykových zvláštností. Jeho protahování bylo ohlasem dublinských nábřeží, jak je odráží zchátralý námořní přístav, její výraznost ohlasem dublinského posvátného řečnictví, jak je mdle odráží wicklowská kazatelna.

Zachmuřenost z Cranlyovy tváře zmizela, když k nim z druhého konce dvora vážně přikročil MacCann.

„Tady jste!“ řekl bodře MacCann.

„Tady jsem!“ řekl Štěpán.

„Pozdě jako vždy. To neumíš spojovat pokrokovost s dochvilností?“

„Ta věc je mimo pořad. Další program.“

Usměvavé oči upíral na staniolovou tabulku mléčné čokolády, čouhající propagátorovi z náprsní kapsy. Shlukli se kolem nich posluchači, zvědaví na souboj duchaplníků. Obličejem se mezi ně vpeřil vychrtlý student olivové pleti a zplihlých černých vlasů, při každém obratu těkal z jednoho na druhého, jako by rozevřenými vlhkými ústy v letu chytal každou větu. Cranly vytáhl z kapsy šedý míček, bedlivě si jej prohlížel a otáčel.

„Další program?“ řekl MacCann. „Chm.“

Vyprskl smíchy, zařehtal se na celé kolo a dvakrát se zatahal za plavé vousky, visící mu z tupé brady.

„Dále je na programu podpis listiny.“

„Dáte mi něco, když podepíšu?“

„Pokládal jsem tě za idealistu,“ řekl MacCann.

Cigánsky vypadající student se rozhlédl a nezřetelně na diváky zamečel:

„K čertu, to je mi divný názor. Mně připadá ten názor prodajný.“ Hlas mu zanikl v tichu. Nikdo na jeho slova nedal. Olivovou tvář koňského výrazu obrátil k Štěpánovi a vybídl ho, ať zas mluví.

S plynulou rázností se pak MacCann rozhovořil o carově reskriptu, o Steadovi, o všeobecném odzbrojení, o arbitráži při mezinárodních sporech, o znamení času, o novém lidstvu a novém životním evangeliu, které přikáže společnosti co nejlevněji zajistit co největšímu počtu lidí co největší štěstí.

Cigánský student reagoval na závěr periody výkřikem:

„Ať žije všeobecné bratrství!“

„Mluv dál, Temple,“ řekl obtloustlý brunátný student, který stál vedle něho. „Zatáhnu pak za tebe půlpintu.“

„Já věřím ve všeobecné bratrství,“ řekl Temple a tmavýma oválnýma očima se rozhlédl kolem. „Marx je sakramentský trumpeta.“

Aby ho umlčel, popadl ho Cranly pevně za paži, rozpačitě se usmál a opakoval:

„Pr, pr, prr!“

Temple si hleděl paži vyprostit, ale přitom, ústa potřísněna řídkou pěnou, mluvil dál:

„Socialismus založil Ir a Collins první v Evropě hlásal volnost svědomí. Před dvěma sty lety. Odsuzoval kněžoury, on, middlesexský filosof. Sláva Johnu Anthonymu Collinsovi!“

Z kraje hloučku se na to ozval tenký hlásek:

„Pip! Pip!“

Moynihan špitl Štěpánovi do ucha:

„A co nešťastná sestřička Johna Anthonyho:

O kalhotky přišla Lottie Collinsová:
kdopak jí své půjčí?“

Štěpán se zasmál a Moynihan, spokojen s výsledkem, znovu šeptl:

„Tak i onak shrábnem na Johna Anthonyho Collinse šest šilinků.“

„Čekám, co mi odpovíš,“ řekl úsečně MacCann.

„Vůbec mě ta věc nezajímá,“ řekl malátně Štěpán. „Proč tolik vyvádíš?“

„Dobrá!“ mlaskl MacCann. „Jsi snad reakcionář?“

„To mi chceš zaimponovat,“ zeptal se Štěpán, „když zašermuješ dřevěnou šavlí?“

„Samé metafory!“ usadil ho MacCann. „Přistupme k faktům.“

Štěpán zčervenal a odvrátil se od něho stranou. MacCann neustoupil a nevraživě řekl:

„Malí básníci jsou nad takové malicherné otázky, jako je otázka všeobecného míru, povzneseni.“

Cranly zdvihl hlavu a na usmířenou nastrčil oběma studentům míček:

„Pax super totum sanguinarium globum.“[22]

Při odstrkování kolemstojících trhl Štěpán zlostně ramenem k carovu obrazu a řekl:

„Nechte si svou ikonu. Když už máme mít Ježíše, pak pravého.“

„Hrome, to se mu povedlo!“ řekl kolemstojícím cigánský student, „pěkně mu odsekl. Mně se to odseknutí moc líbí.“

Spolkl slinu, jako by polykal ten obrat, hmátl si na štítek tvídové čapky a směrem k Štěpánovi řekl:

„Promiň, prosím, jak jsi to myslil?“

Protože do něho okolní studenti strkali, řekl jim:

„Rád bych věděl, co tím slovem myslil.“

Znovu se otočil k Štěpánovi a zašeptal:

„Věříš v Ježíše? Já věřím v člověka. Jestli ty věříš v člověka, ovšem nevím. Obdivuji se ti. Obdivuji se duši člověka, nezávislého na všech náboženstvích. Je to tvůj názor na Ježíšovu duši?“

„Jen dál, Temple,“ vrátil se obtloustlý brunátný student jako vždy ke své první myšlence, „pinta tě nemine.“

„Pokládá mě za pitomce,“ vysvětloval Štěpánovi Temple, „protože věřím v duševní sílu.“

Cranly se zavěsil do Štěpána a jeho ctitele a řekl:

„Nos ad manum ballum jocabimus.“[23]

Ještě než ho odvedli, zahlédl Štěpán MacCannovu zardělou hrubou tvář.

„Na mém podpise nezáleží,“ řekl zdvořile. „Klidně si jděte svou cestou. Mne nechte jít mou.“

„Dedale,“ sjel ho MacCann, „jsi, myslím, dobrý člověk, ale musíš se ještě přiučit důstojnosti altruismu a odpovědnosti lidského tvora.“

Někdo se ozval:

„Intelektuálštinu raděj do našeho hnutí nezavlékat.“

Štěpán poznal drsný tón MacAlisterova hlasu, ale po hlase se neotočil. Cranly se slavnostně prodíral shlukem studentů zavěšen do Štěpána a Templa jako celebrant cestou k oltáři provázený ministranty.

Temple se horlivě vyklonil přes Cranlyho prsa a řekl:

„Slyšel jsi, co říkal MacAlister! Ten mladík na tebe žárlí. Všiml sis toho? Oč, že si toho Cranly nevšiml? Já jsem si toho všiml hned.“

Procházeli vnitřní dvoranou, kde studijní prefekt zrovna střásal studenta, s nímž předtím hovořil. Stál u paty schodiště, nohu vykročenou na nejnižší schod, obnošenou kleriku s ženskou pečlivostí vykasanou, pořád pokyvoval hlavou a říkal:

„Vůbec o tom, pane Hackette, nepochybujte! Správně! O tom nepochybujte!“

Uprostřed dvorany hovořil vážně prefekt kolejního bratrstva tichým reptavým hlasem s nějakým chovancem. Při řeči trochu krčil pihovaté čelo a mezi jednotlivými větami kousal do kostěné tužky.

„Doufám, že matrikulanti půjdou všichni. První ročník jistě. Taky druhý. Musíme si hledět nováčků.“

Při procházení dveřmi se Temple znovu ke Cranlymu naklonil a šeptl: „Víš, že je ženatý? Byl ženatý, ještě než ho obrátili na víru. Má někde ženu a děti. Čert ví, něco tak zvláštního jsem neslyšel. Co říkáš?“

Jeho šepot potuchl v poťouchlé zakokodání. Jakmile se octli za dveřmi, popadl ho Cranly surově za krk, zatřásl jím a řekl:

„Ty setsakramentský pitomče! Bible ať je mi v poslední hodince svědkem, že na celém setsakramentsky pitomém světě není pitomějšího blázna!“

Temple se v jeho sevření kroutil a poťouchle se chechtal, Cranly pak při každém zatřesení neomaleně opakoval:

„Ty setsakramentský hromský pitomče!“

Šli spolu po zaplevelené zahradě. Prezident, zahalený do těžkého volného pláště, šel po chodníku proti nim a četl si breviář. Než se na konci chodníku otočil, zůstal stát a zvedl k nim oči. Studenti pozdravili, Temple jako předtím hmátl po štítku. Mlčky kráčeli dál. Když docházeli k aleji, slyšeli pleskot hráčských rukou, vlhký ťukot míče a Davinův vzrušený pokřik po každém zásahu.

Trojice studentů se rozestavila kolem bedny, na níž Davin seděl a sledoval hru. Po chvíli se Temple přitočil k Štěpánovi a řekl:

„Odpusť, chtěl jsem se tě zeptat, byl Jean Jacques Rousseau upřímný člověk?“

Štěpán se zařehtal. Cranly zdvihl z trávy u nohou zlámanou dýhu sudu, prudce se otočil a příkře řekl:

„Temple, přisám Bůh, jestli ještě před někým o něčem cekneš, zabiju tě super spottum[24].“

„Byl to, myslím, zrovna takový prchlivec jako ty,“ řekl Štěpán.

„Šlak aby ho, k čertu s ním!“ utrhl se na něho Cranly. „Vůbec s ním nemluv. Než mluvit s Templem, to se dej rovnou do řeči se zatraceným nočníkem. Jdi domů, Temple. Proboha, jdi domů.“

„Jsi mi, Cranly, nadobro fuk,“ ozval se Temple, uhnul před zdviženou dýhou a ukázal prstem na Štěpána. „V tomhle ústavu je to jediný člověk s vlastním rozumem.“

„V ústavu! S vlastním!“ křičel Cranly. „Jdi domů, k sakru, jsi beznadějně pitomý.“

„Jsem člověk citový,“ řekl Temple. „To je správný výraz. A jsem na svou citovost hrdý.“

Odbočil z aleje a poťouchle se usmíval. Cranly se za ním tupě, bezvýrazně díval.

„Jen se na něho podívej. Viděl jsi už takového vozemboucha?“

Ten výraz přivítal děsným smíchem student opřený o zeď, s čepicí staženou přes oči. Smích, nasazený ve vysoké tónině a vyrážený takovým hromotlukem, zněl jako sloní řičení. Student se všecek otřásal a řehotu ještě napomáhal tím, že si s chutí oběma rukama třel slabiny.

„Lynch je vzhůru,“ řekl Cranly.

Místo odpovědi se Lynch napřímil a vypjal prsa.

„Lynch vypíná prsa,“ řekl Štěpán, „tak on kritizuje život.“

Lynch se zvučně praštil do prsou a řekl:

„Má někdo něco proti mému hrudníku?“

Cranly ho vzal za slovo a hned se popadli do křížku. Když zápasem zčervenali, udýchaně se od sebe odtrhli. Štěpán se shýbl k Davinovi, ten zabrán do hry si jejich rozhovoru nevšímal.

„A co mé krotké house?“ zeptal se Štěpán. „Taky podepsalo?“

Davin přikývl a řekl:

„A ty, Štěpánku?“

Štěpán zavrtěl hlavou.

„Jsi hrozný, Štěpánku,“ řekl Davin a vyndal z úst lulku, „pořád sám.“

„Když jsi podepsal tu petici za všeobecný mír,“ řekl Štěpán, „snad spálíš ten sešitek, který jsem u tebe v pokoji viděl.“

Davin neodpovídal a tu Štěpán odříkával:

„Pochodem vchod, fianna! Vpravo v bok, fianna! Jeden po druhém, palte, fianna!“

„To je něco jiného,“ řekl Davin. „Jsem především irský vlastenec. To jste všichni. Ty jsi, Štěpánku, hrozný posměváček.“

„Až zase s pálkami začneš povstání,“ řekl Štěpán, „a budeš shánět nezbytného udavače, pověz mi o tom. Pár jich v koleji najdu.“

„Já ti nerozumím,“ řekl Davin. „Jednou tě slyším horlit proti anglické literatuře. Teď zas horlíš proti irským udavačům. Co tvoje jméno a tvé názory… Jsi ty vůbec Ir?“

„Pojď se mnou do heraldického úřadu a já ti ukážu náš rodokmen,“ řekl Štěpán.

„Tak se k nám přidej,“ řekl Davin. „Pročpak se nenaučíš irsky? Proč jsi po první hodině vystoupil z gaelštiny?“

„Jeden důvod znáš,“ řekl Štěpán.

Davin pohodil hlavou a dal se do smíchu.

„Ale jdi, kvůli té slečně a páteru Moranovi? To si, Štěpánku, jen domýšlíš. Oni spolu jen mluvili a smáli se.“

Štěpán se odmlčel a přátelsky poplácal Davina po zádech.

„Vzpomínáš si, jak jsme se seznámili? To dopoledne, kdy jsme se seznámili, ptal ses mě na cestu k zápisu a na první slabiku jsi dal silný přízvuk. Vzpomínáš si? A jezuitům jsi říkal otče, vzpomínáš si? Ptám se sám sebe: Je tak nevinný jako jeho řeč?“

„Jsem prostý člověk,“ řekl Davin. „Ty to víš. Když jsi mi ten večer v Harcourt Street vyprávěl o svém životě, bůhví, Štěpánku, že jsem nevečeřel. Bylo mi nanic. Dlouho jsem tu noc neusnul. Proč jsi mi to vyprávěl?“

„Děkuji,“ řekl Štěpán. „Podle tebe jsem netvor.“

„Ne,“ řekl Davin. „Ale škoda, žes mi to vyprávěl.“

Pod klidnou hladinou Štěpánovy přívětivosti to zavřelo.

„Zplodil mě tento národ, tento kraj, tento život,“ řekl. „Budu se vyjadřovat tak, jak jsem.“

„Přidej se k nám,“ opakoval Davin. „Srdcem jsi Ir, ale přemáhá tě pýcha.“

„Moji předkové odhodili svůj jazyk a přijali jiný,“ řekl Štěpán. „Dali se podrobit hrstkou cizinců. Myslíš, že budu jejich dluhy platit svým životem a svou osobností?“

„Za naši svobodu,“ řekl Davin.

„Od Tonových dob až po Parnellovy jste kdejakého poctivce a spravedlivce, který vám obětoval život a mládí a lásku, zaprodali nepříteli nebo ho zanechali v nouzi nebo ho potupili a dali přednost jinému. A ty mě vyzýváš, abych se k vám přidal. K čertu s vámi.“

„Umřeli za své ideály, Štěpánku,“ řekl Davin. „Náš den ještě přijde, to mi věř.“

Štěpán sledoval svou myšlenku a chvíli mlčel.

„Především se duše rodí v těch chvílích, o nichž jsem ti vyprávěl. Zrození má zdlouhavé a tajemné, záhadnější než zrození těla. Když se v naší zemi zrodí lidská duše, rozhodí se přes ni sítě, aby nelítala. Hovoříš mi o národnosti, jazyku, náboženství. Pokusím se z těch sítí vymanit.“

Davin vyklepal z dýmky popel.

„Na mě je to, Štěpánku, příliš hluboké. Člověk má především vlast. Irsko, Štěpánku. Básníkem a mystikem buď až potom.“

„Víš, co je Irsko?“ zeptal se Štěpán s chladnou neurvalostí. „Irsko je stará svině, která požírá svá selata.“

Davin vstal z bedny, smutně kývl hlavou a šel za hráči. Rázem ho však smutek přešel a zuřivě se přel s Cranlym a oběma hráči, kteří set dohráli. Shodli se na čtyřhře, ale Cranly si vymohl, že se bude hrát jeho míčem. Několikrát jej odrazil o dlaň a pak jím prudce a rázně mrštil směrem ke kurtu; na jeho bouchnutí se ozvalo:

„Šlak aby tě.“

Štěpán postál s Lynchem, než se rozehráli. Potom ho zatahal za rukáv, aby už šel. Lynch uposlechl a řekl:

„Tož pojďme, jak říká Cranly.“

Štěpán se tomu úštěpku usmál.

Vrátili se zpátky zahradou a ze zahrady vešli do dvorany, kde rozklepaný vrátný připínal do rámu vyhlášku. Pod schody zůstali stát a Štěpán vytáhl z kapsy krabičku cigaret a nabídl společníkovi.

„Vím, že jsi chudý,“ řekl.

„K čertu s tvou sakra drzostí,“ odpověděl Lynch.

Štěpán se znovu usmál nad tímto dalším důkazem Lynchovy kulturnosti.

„Pro evropskou kulturu to byl velký den,“ řekl, „když ses rozhodl sakra klnout.“

Zapálili si cigarety a zamířili vpravo. Za chvíli Štěpán spustil:

„Aristoteles soucit a strach nedefinoval. Já ano. Říkám…“

Lynch se zastavil a neomaleně řekl:

„Přestaň. Já tě neposlouchám. Je mi nanic. Včera jsem byl s Horanem a Gogginsem na sakra flámu.“

Štěpán mluvil dál:

„Soucit je cit, který jímá ducha přede vším, co je v lidském utrpení vážné a trvalé, a spojuje ho s trpitelem. Hrůza je cit, který jímá ducha přede vším, co je v lidském utrpení vážné a trvalé, a spojuje ho se skrytou příčinou.“

„Opakuj to,“ řekl Lynch.

Štěpán definici zvolna zopakoval.

„Před několika dny,“ hovořil dále, „nastoupila do londýnské drožky jedna dívka. Jela za matkou, s níž se léta neviděla. Na nároží roztříštila voj nákladního vozu hvězdicovité okno drožky. Dlouhá tenká střepina probodla dívce srdce. Byla na místě mrtva. Reportér to nazval tragická smrt. Tragická není. Podle mých definicí nemá s hrůzou ani soucitem nic společného.

Ve skutečnosti tragický pocit je tvář, hledící na dvě strany, k hrůze a soucitu, což jsou jeho fáze. Jak vidíš, užívám slova jímá. Chci tím říci, že je tragický pocit statický. Nebo spíš pocit dramatický. City, které probouzí nepravé umění, jsou kinetické, touha nebo hnus. Touha nás nutká něco mít, něčeho se zmocnit; hnus nás nutká od něčeho upustit, něčeho se vzdát. Jsou to umění kinetická. Umění, která je vzbuzují, pornografická nebo didaktická, jsou umění nepravá. Estetický cit (užívám běžného termínu) je tedy statický. Jímá mysl a povznáší ji nad touhu a hnus.“

„Podle tebe umění nesmí vzbuzovat touhu,“ řekl Lynch. „Řekl jsem ti, že jsem se jednou v muzeu tužkou podepsal na zadnici Praxitelovy Venuše. Copak to nebyla touha?“

„Mluvím o normálních povahách,“ řekl Štěpán. „Taky jsi mi vyprávěl, že jsi jako chlapec v roztomilé karmelitské škole jedl kousky suchých kravěnců.“

Lynch se znovu rozřehtal a zase si rukama v kapsách mnul slabiny.

„Bodejť! Jedl! Jedl!“ křičel.

Štěpán se po společníkovi otočil a příkře se na něho zahleděl. Lynch přemohl řehot a poníženě jeho pohled opětoval. Dlouhá, nízká, ploská lebka pod dlouhou špičatou čapkou vyvolala v Štěpánovi představu hada s kápí. Také oči měly hadí lesk a pohled. Ale i v tuto chvíli, při vší pokoře a nastraženosti, prosvítal v nich kousíček lidskosti, okénko uvadlé duše, bolavé a zatrpklé.

„Když na to přijde,“ doložil Štěpán zdvořile, „zvířata jsme všichni. Zvíře jsem i já.“

„To jsi,“ řekl Lynch.

„Teď jsme však v duchovním světě,“ hovořil Štěpán. „Touha a hnus, probuzené nevhodnými estetickými prostředky, nejsou vlastně estetické city, nejen proto, že jsou kinetické povahy, ale i proto, že jsou pouze fyzické. Naše tělo uhýbá tomu, čeho se hrozí, a na podnět toho, po čem touží, reaguje čistě reflexním úkonem nervového systému. Víčko se nám zavře, ještě než si uvědomíme, že nám do oka chce vlétnout moucha.“

„Vždycky ne,“ řekl kriticky Lynch.

„Zrovna tak,“ hovořil Štěpán, „odpovědělo tvé tělo na podnět nahé sochy, ale byla to, jak říkám, pouhá reflexní činnost nervů. Umělcem vyjádřená krása nemůže v nás vyvolat cit kinetický nebo vzruch čistě fyzický. Probouzí, nebo by měla probouzet, navozuje, nebo by měla navozovat estetickou stázi, kterou vyvolává, prodlužuje a nakonec rozpouští takzvaný rytmus krásy.“

„Co to vlastně je?“

„Rytmus,“ řekl Štěpán, „je základní estetický vztah části k části v kterémkoli estetickém celku nebo vztah estetického celku k jeho části nebo kterékoli části k estetickému celku, jehož je částí.“

„Jestli je tohle rytmus,“ řekl Lynch, „pověz mi, čemu říkáš krása, a pamatuj, prosím, že i když jsem kdysi jedl kravěnce, obdivuji se jen kráse.“

Štěpán smekl čapku jako na pozdrav. Potom se trochu začervenal a dotkl se Lynchova rukávu z tlustého tvídu.

„My máme pravdu a oni se mýlí,“ řekl. „Mluvit o těchto věcech a snažit se pochopit jejich povahu a po jejich pochopení zvolna a pokorně a bez ustání vyjadřovat, znovu razit z hrubé hlíny a z toho, co nám dává, ze zvuku a tvaru a barvy, žalářních to vrat naší duše, obraz pochopené krásy – to je umění.“

Došli k mostu přes průplav, odbočili a šli dál stromovím. Syrově šedé světlo, zrcadlící se v nehybné vodě, a pach mokrých haluzí nad hlavou jako by brzdily Štěpánovo myšlení.

„Ale ty jsi na otázku neodpověděl,“ řekl Lynch. „Co je umění? Co je krása, kterou vyjadřuje?“

„Byla to první definice, kterou jsem ti, ty chrňousi, podal,“ řekl Štěpán, „když jsem si tu věc ujasňoval. Vzpomínáš si na ten večer? Cranly se rozzlobil a spustil o wicklowské slanině.“

„Vzpomínám,“ řekl Lynch. „Vyprávěl nám o těch bagounských pašících.“

„Umění,“ řekl Štěpán, „je lidská vnímavost smyslové nebo rozumové látky k estetickému účelu. Na pašíky pamatuješ a na tohle zapomínáš. Jste vy mi povedená dvojice, ty a Cranly.“

Lynch se ušklíbl na syrově šedou oblohu a řekl:

„Když už mám poslouchat tvou estetickou filosofii, dej mi aspoň cigaretu. Já ti o to nestojím. Nestojím ani o ženské. K ďasu s tebou a k ďasu se vším. Chci vydělávat pět set ročně. Ty mi ten výdělek neseženeš.“

Štěpán mu podal krabičku cigaret. Lynch si vzal poslední zbylou a prostě řekl:

„Mluv dál!“

„Akvinský říká,“ řekl Štěpán, „že krásné je to, nač rádi patříme.“

Lynch přikývl.

„To si pamatuju,“ řekl. „Pulchra sunt quae visa placent.“

„Slovem visa zahrnuje všeliké estetické vnímání, ať už zrakem, sluchem nebo jiným orgánem vnímání. Toto jinak neurčité slovo je dost jasné, takže vylučuje dobro a zlo, které rozněcuje touhu a hnus. Rozhodně znamená stasis, a ne kinesis. A co pravda? Ta také vytváří stasis mysli. Na přeponu pravoúhlého trojúhelníku by ses jistě nepodepsal.“

„To ne,“ řekl Lynch, „mně stačí přepona Praxitelovy Venuše.“

„Tedy statická,“ řekl Štěpán. „Plato, myslím, řekl, že krása je záře pravdy. Smysl to asi nemá, ale pravda a krása jsou si příbuzné. Pravdu vnímá rozum, jemuž lahodí nejpřijatelnější vztahy smyslového. První krok k pravdě je pochopit podobu a rozsah samého rozumu, pochopit sám úkon chápání. Celá Aristotelova filosofická soustava se opírá o jeho knihu psychologie a ta se zas, myslím, opírá o jeho tvrzení, že táž vlastnost nemůže současně a v téže souvislosti náležet i nenáležet témuž subjektu. První krok ke kráse je pochopit podobu a rozsah obraznosti, porozumět samému úkonu estetického vnímání. Je to jasné?“

„Ale co je krása?“ zeptal se netrpělivě Lynch. „Sem s další definicí. Něco, co se nám na pohled líbí. Víc toho ty a Akvinský nesvedete.“

„Vezměme ženu,“ řekl Štěpán.

„Jen si ji vezměme!“ zahořel Lynch.

„Řekové, Turci, Číňani, Koptové, Hotentoti,“ řekl Štěpán, „vesměs se obdivují jinému typu ženské krásy. Na pohled je to bludiště, z něhož není únik. Já však vidím dvojí východisko. Jedno je tato hypotéza: že každá fyzická vlastnost, které se muži u žen obdivují, má přímý vztah k rozmanitým ženským funkcím na rozmnožování rodu. Možná. Svět je, zdá se, ještě smutnější, než sis, Lynchi, myslil. Mně se to východisko nelíbí. Vede spíš k eugenice než k estetice. Vyvádí z bludiště do křiklavé posluchárny, kde ti MacCann, jednu ruku na Původu druhů a druhou na Novém zákoně, tvrdí, že se obdivuješ velkým Venušiným bokům, protože ti podle všeho porodí statné potomstvo, a velkým ňadrům zas proto, že poskytnou jejím a tvým dětem dobré mléko.“

„Pak je tedy MacCann setsakramentský lhář,“ utrhl se Lynch.

„Zbývá ještě druhé východisko,“ zasmál se Štěpán.

„A to?“ řekl Lynch.

„Tato hypotéza,“ začal Štěpán.

Nároží nemocnice sira Patricka Dunna objížděla dlouhá fůra, naložená starým železem, a hřmotem řinčícího a drnčícího železa přehlušila konec Štěpánovy věty. Lynch si zacpal uši, v jednom kuse klel, dokud fůra nepřejela, a potom se vztekle otočil. Otočil se i Štěpán a chvíli čekal, až jeho společník přestane nadávat.

„Tato hypotéza,“ opakoval Štěpán, „je druhé východisko: i když se totiž týž předmět nezdá všem krásný, všichni obdivovatelé krásného předmětu nacházejí jisté vztahy, které vyhovují a odpovídají samotným stadiím všeho estetického vnímání. Tyto vztahy vnímání, které ty vidíš skrze jednu podobu a já skrze jinou, jsou tedy nezbytné vlastnosti krásy. Teď se zas pro špetku moudrosti vrátíme k starému známému Tomáši.“

Lynch se zasmál.

„Moc mě baví, jak toho bachratého mnicha v jednom kuse cituješ. To jsi tak poťouchlý?“

„MacAlister,“ odpověděl Štěpán, „by mou estetickou teorii nazval aplikací Akvinského. Co se této stránky estetické filosofie týče, Akvinský mi úplně stačí. Až pak přikročíme k jevu uměleckého početí, uměleckého těhotenství a uměleckého rození, vyžaduji novou terminologii a novou životní zkušenost.“

„Bodejť,“ řekl Lynch. „Vždyť při všem svém intelektu byl Akvinský vlastně bachratý mnich. Ale o své nové osobní zkušenosti a nové terminologii mi povíš jindy. Honem dopověz první část.“

„Kdoví?“ usmál se Štěpán. „Třeba by mi Akvinský rozuměl líp než ty. Napsal hymnus na Zelený čtvrtek. Začíná slovy Pange lingua gloriosi[25]. Je to prý největší skvost hymnáře. Je to složitý a konejšivý hymnus. Líbí se mi: žádný hymnus se však nevyrovná truchlivému a velebnému procesionálu Vexilla Regis od Venantia Fortunata.“

Hlubokým hlasem spustil Lynch tlumeně a slavnostně:

Impleta sunt quae concinit
David fideli carmine
Dicendo nationibus
Regnavit a ligno Deus.[26]

„Je to nádherné!“ řekl potěšeně. „Nádherná hudba!“

Zabočili do Lower Mount Street. Pár kroků za rohem je pozdravil a zastavil nějaký otylý mladík s hedvábnou šálou kolem krku. „Slyšeli jste, jak dopadly zkoušky?“ zeptal se. „Griffin propadl. Halpin a O’Flynn prošli z občanského práva. Moonan byl pátý z indického práva, O’Shaughnessy byl čtrnáctý. Irští kolegové jim včera u Clarka vystrojili žranici. Všichni si dali karí.“

Ze sinalého opuchlého obličeje mu hovořila shovívavá zloba, a jak vypočítával zdárné výsledky, napuchlá očka zmizela z dohledu a pisklavý hlásek z doslechu.

Na Štěpánovu otázku se mu zase zrak i sluch vynořily z úkrytu.

„Ano, MacCullagh a já. On studuje čistou matematiku a já ústavní dějiny. Celkem je dvacet předmětů. Studuji taky botaniku. Jsem totiž členem zemědělského klubu.“

Velebně od nich odstoupil a buclatou ruku ve vlněné rukavici si položil na prsa, z nichž vyrazil sípavý smích.

„Až si zas vyjdeš na procházku,“ řekl suše Štěpán, „přines nám k dušenému řípu a cibuli.“

Tlouštík se blahosklonně usmál a řekl:

„V zemědělském klubu jsme samí lepší lidé. Minulou sobotu jsme si vyšli, bylo nás celkem sedm, do Glenmalure.“

„S ženskými, Donovane?“ řekl Lynch.

Donovan si znovu položil ruku na prsa a řekl:

„Naším cílem je získat vědomosti.“

A honem dodal:

„Píšeš prý nějaké úvahy o estetice.“

Štěpán neurčitě mávl rukou, že ne.

„Hodně o tom psali Goethe a Lessing,“ řekl Donovan, „o klasické škole a romantické škole a podobně. Při četbě mě Láokoón silně zaujal. Je ovšem idealistický, německý, náramně hluboký.“

Oba na to nic neřekli. Donovan se s nimi zdvořile rozloučil.

„Už musím jít,“ řekl mírně a blahovolně, „mám silné tušení, ba skoro přesvědčení, že má sestra dnes hodlá upéct rodině Donovanových lívance.“

„Sbohem,“ hlesl za ním Štěpán. „Nezapomeň na řípu pro mne a pro kamaráda.“

Lynch za ním hleděl, rty se mu pohrdlivě šklebily, až dostal ďábelskou masku:

„Když si tak pomyslím, že ten setsakramentský lívancový hovnivál dostane výnosné místo, a já musím kouřit laciné cigarety!“

Otočili se k Merrion Square a chvíli šli mlčky.

„Na závěr k tomu, co jsem říkal o kráse, musí tedy nejvhodnější vztahy smyslového odpovídat nutným fázím uměleckého chápání. Když je zjistíš, zjistíš hodnoty všeobecné krásy. Akvinský říká: Ad pulchritudinem tria requiruntur, integritas, consonantia, claritas. Což překládám: Ke kráse je třeba trojího, celistvosti, souladu a jasu. Odpovídají fázím uměleckého chápání? Sleduješ mě?“

„To se ví,“ řekl Lynch. „Jestli si myslíš, že mé chápání stojí za hovno, běž za Donovanem, ať tě poslouchá.“

Štěpán ukázal na koš, který si řeznický učeň převrátil na hlavu.

„Podívej se na ten koš,“ řekl.

„Vidím ho,“ řekl Lynch.

„Máš-li ten koš vidět,“ řekl Štěpán, „musíš koš v duchu oddělit od ostatního viditelného vesmíru, který není koš. První fází vnímání je ohraničující čára kolem předmětu, který má být vnímán. Estetický obraz se nám podává buď v prostoru, nebo v čase. Slyšitelné se podává v čase, viditelné se podává v prostoru. Ale ať časový nebo prostorový, obraz je jasně vnímán jako ohraničený a uzavřený na nezměrném pozadí prostoru nebo času, s nímž není totožný. Vnímáš jej jako jednotlivinu. Vidíš ji jako celek. Vnímáš její celistvost. To je integritas.“

„Trefa do černého!“ zasmál se Lynch. „Mluv dál.“

„Přecházíš pak od bodu k bodu,“ řekl Štěpán, „veden jejími formálními rysy; vnímáš ji jako vyrovnanou část proti části vymezené; vnímáš rytmus její struktury. Jinými slovy po syntéze bezprostředního vnímání následuje analýza chápání. Nejprve jsi ji vnímal jako jednu věc a teď ji vnímáš jako věc. Chápeš ji v její složitosti, mnohosti, dělitelnosti, odlučitelnosti, částečnosti, v harmoničnosti částí a jejich počtu. To je consonantia.“

„Zase trefa!“ zavtipkoval Lynch. „Pověz mi teď, co je claritas, a vyhraješ doutník.“

„Celkový význam toho slova,“ řekl Štěpán, „je dost nejasný. Akvinský používá termínu na pohled nepřesného. Dlouho mi vrtal hlavou. Člověk by řekl, že měl na mysli symbolismus nebo idealismus, vrchol krásy že je světlo z jiného světa, idea, jejíž podstata je jen stín, skutečnost, jejíž obsah je jen symbol. Napadlo mi, že claritas je možná tolik co umělecké objevení a znázornění božského záměru ve všem nebo silné zobecnění, které z estetického obrazu vytváří obraz univerzální, takže přezařuje své hranice. Ale to je literátština. Takhle to já chápu. Když si tento koš uvědomíš jako jednu věc a potom ji podrobíš analýze co do formy a pochopíš ji jako věc, uděláš jedinou logicky a esteticky přípustnou syntézu. Vidíš, že to je právě ta věc a žádná jiná. Vyzařování, o němž mluví, je scholastická quidditas, covitost věci. Tuto svrchovanou vlastnost umělec pocítí, jakmile v obraznosti počne estetický obraz. Mysl v tom tajemném okamžiku Shelley krásně přirovnal k hasnoucímu uhlíku. Chvíle, kdy nejvyšší vlastnost krásy, jasné vyzařování estetického obrazu, zářivě chápe mysl, dotčená jeho úplností a upoutaná jeho harmonií, je zářivá tichá staze estetické rozkoše, duchovní stav, podobný onomu srdečnímu stavu, který italský fyziolog Luigi Galvani s použitím obrazu skoro tak krásného jako onen Shelleyův nazval okouzlení srdce.“

Štěpán se odmlčel, a třebaže jeho druh nic neříkal, měl přece pocit, že svými slovy vykouzlil napjaté ticho.

„Co jsem řekl,“ spustil znovu, „týká se krásy v širším smyslu, ve smyslu, jaký má v literární tradici. Na tržišti má jiný smysl. Když mluvíme o kráse v tom druhém smyslu toho slova, na náš soud působí především samo umění a jeho forma. Jeho obraz musí samozřejmě stát mezi myslí a smysly samého umělce a mezi myslí a smysly druhých. Když si to uvědomíš, uvidíš, že se umění nezbytně rozpadá na tři postupné formy. Tyto formy jsou: lyrická, v níž umělec podává svou představu v přímém vztahu k sobě; forma epická, v níž podává svou představu ve zprostředkovaném vztahu k sobě a k jiným; forma dramatická, v níž podává svou představu v přímém vztahu k jiným.“

„To jsi mi říkal před několika dny,“ řekl Lynch, „a tak jsme tu slavnou rozpravu začali.“

„Mám doma knihu,“ řekl Štěpán, „a do ní jsem si zapsal otázky zábavnější než ty tvoje. Když jsem na ně hledal odpověď, našel jsem estetickou teorii, kterou se ti snažím vysvětlit. Tady jsou některé otázky, které jsem si položil: Je pěkně vyrobená židle tragická, nebo komická? Je portrét Mony Lisy dobrý, když ho toužím vidět? Je poprsí sira Philipa Cramptona lyrické, epické, nebo dramatické? Může být výkal nebo dítě nebo veš uměleckým dílem? Jestli ne, proč?“

„Ba věru, proč,“ zasmál se Lynch.

„Když někdo vztekle seká do dřevěného špalku,“ pokračoval Štěpán, „a vyseká tam podobu krávy, je ta podoba umělecké dílo? Jestli ne, proč?“

„To je pěkné,“ zasmál se znovu Lynch. „Páchne to scholastikou.“

„Lessing,“ řekl Štěpán, „neměl psát o sousoší. Protože je to umění podřadné, nepodává formy, o nichž jsem mluvil, zřetelně od sebe odlišné. I v literatuře, umění nejvyšším a nejduchovnějším, se často formy pletou. Lyrická forma je vlastně nejjednodušší slovní roucho chvilkového vzruchu, rytmický pokřik, jakým před staletími pobízeli toho, kdo zabíral veslem nebo vlekl do svahu kamení. Kdo ho vyráží, uvědomuje si spíš okamžik vzrušení než sebe, jenž vzrušení cítí. Nejjednodušší epická forma se zřejmě vynořuje z lyrické literatury, když se umělec zamyslí nad sebou jako středem epické události, a tato forma se vyvíjí dál, až je citové středisko stejně vzdáleno od umělce jako od druhých. Vyprávění už pak není čistě osobní. Umělcova osobnost přechází do vyprávění a jako živé moře oblévá kolem dokola osoby i děj. Tento postup snadno rozpoznáš v staroanglické baladě Hrdina Turpin, ta začíná v první osobě a končí v třetí. K dramatické formě se dospěje, když životnost, která kolem každé osoby víří a opadává, propůjčí každé osobě takovou životní sílu, že on či ona nabude vlastního neporušitelného estetického života. Umělcova osobnost, nejprve výkřik nebo kadence nebo nálada, potom plynulé a hravé vyprávění, se nakonec odhmotní, takřka odosobní. Estetický obraz v dramatické formě je život očištěný a znovu z lidské obraznosti odražený. Dovrší se tajemství estetického i hmotného stvoření, umělec jako Bůh stvoření zůstává ve svém díle za ním, vedle něho nebo nad ním, neviditelný, přepodstatněný, lhostejný, a stříhá si nehty.“

„A snaží se je taky přepodstatnit,“ řekl Lynch.

Z vysokého zataženého nebe se drobně rozpršelo a oni zamířili přes vévodský trávník, aby došli do knihovny, než spustí liják.

„K čemu,“ zeptal se nerudně Lynch, „plácáš o kráse a obraznosti na tomhle mizerném, od Boha opuštěném ostrově? Není divu, že umělec, který má tuhle zemi na svědomí, se uchýlil do svého díla nebo za ně.“

Pršelo stále silněji. Když se dostali průchodem vedle královské irské akademie, bylo v knihovním podloubí už mnoho studentů schovaných před deštěm. Cranly opřený o sloup se ořezanou sirkou šťoural v zubech a poslouchal kamarády. U vchodu postávaly dívky. Lynch pošeptal Štěpánovi:

„Je tady tvá milá.“

Mlčky stanul Štěpán na schůdku pod hloučkem studentů, lhostejný k lijáku, a chvílemi k ní pohlédl. I ona stála mlčky mezi kamarádkami. „Nemá tu kněze, s nímž by koketovala,“ řekl si zatrpkle, když si vzpomněl, jak ji naposled viděl. Lynch má pravdu. Jakmile se jeho duch zprostí teorie a odvahy, upadne zase do lhostejného klidu.

Slyšel, co si studenti povídají. Mluvili o dvou známých, kteří složili závěrečnou zkoušku z medicíny, o možnostech nastoupit místo na oceánském parníku, o chudých a bohatých praxích.

„Samý žvást. Lepší je praxe na irském venkově.“

„Hynes pobyl dvě léta v Liverpoolu a taky to říká. Podle něho příšerná díra. Samé babické případy.“

„To myslíš, že je lepší mít praxi tady na venkově než v takovém bohatém městě? Znám kolegu…“

„Hynes je trdlo. Prošel jen tak, že dřel, pořád dřel.“

„Na něho nedej. V obchodním velkoměstě se dá vydělat fůra peněz.“

„Záleží na praxi.“

„Ego credo ut vita pauperum est simpliciter atrox, simpliciter sanguinarius atrox, in Liverpolio.[27]“

Jejich hlas k němu doléhal jakoby z dáli, přerývaným tempem. Byla s kamarádkami na odchodu.

Prudký lehký liják se přehnal. V démantových drúzách utkvíval na křoví čtvercového nádvoří, kde zčernalá hlína vydechovala výpary. Ladné střevíčky jim švitořily, jak tam stály na schodech kolonády, klidně a vesele se bavily, koukaly po mracích, v důmyslných úhlech nastavovaly deštníky posledním kapkám a zas je sklápěly, koketně si přidržovaly sukně.

Co když ji posuzoval přísně? Co když je její život pouhý růženec hodin, její život prostý a podivný jako život ptáčete, veselý ráno, neposedný přes den, malátný při západu slunce? Její srdce prosté a rozmarné jako srdce ptáčete?

Procitl před svítáním. Ach, ta líbezná hudba! Duši měl celou orosenou. Údy mu ve spánku obestíraly bledé světelné vlny. Klidně ležel, s duší jakoby ponořenou do chladného vodstva, a vnímal slabou líbeznou hudbu. Zvolna mu duše procitala do tetelivého jitřního povědomí, do jitřní inspirace. Zaplavoval ho duch čistý jako nejčistší voda, líbezný jako rosa, jímavý jako hudba. Ale byl mu vdechován tak slabounce, tak nevášnivě, jako by naň dýchali serafíni. Duše mu zvolna procitala, bála se zcela procitnout. Bylo to ono jitřní bezvětří, hodina, kdy procitá šílenství, podivné rostliny se rozvíjejí do světa a tiše poletuje motýl.

Začarované srdce! I noc byla začarovaná. V snovém vidění zakusil extázi serafického života. Byla to pouhá chvilka začarování nebo dlouhé hodiny a léta a věky?

Chvilku inspirace jako by teď ze všech stran naráz odrážely hojné mlhavé okolnosti toho, co se stalo nebo mohlo stát. Chvilka zableskla jako světelný bod a teď oblaky nejasných okolností zmatená podoba hebce halila její řeřavost. Ach! V panenském lůně obraznosti slovo se stalo tělem. Serafín Gabriel přišel k panně do komůrky. V duchu mu zhoustla řeřavost, z ní pak vyšlehl bílý plamen, houstnoucí do růžového a zářivého světla. To růžové a zářivé světlo je její podivné rozmarné srdce, tak podivné, že je žádný nepoznal a nepozná, rozmarné už od počátku světa: a zvábeny tím zářivým růžovým jasem, padají z nebe serafínské kůry.

Žár vášnivý už v tobě zhas,
poplatný padlým serafům?
Pominul kouzelný ten čas.

Verše mu přešly z mysli na rty, a jak si je šeptal, cítil, jak jím proniká rytmické tempo villanelly. Růžové světlo vyzařovalo paprsky rýmu; zhas, čas, vznítilas, zhas, jas. Ty paprsky spalují svět, stravují srdce lidí i andělů: paprsky růže, která je její rozmarné srdce.

V srdci mu požár vznítilas,
na něm svůj vyzkoušelas um.
Žár vášnivý už v tobě zhas.

A dál? Rytmus odumřel, ustal, znovu se rozhýbal a rozbušil. A dál? Dým, kadidlo stoupající z oltáře světa.

Nad plamen stoupá chvály jas
přes oceány k oblakům.
Pominul kouzelný ten čas.

Dým stoupá z celé země, z parnatých oceánů, dým její chvály. Země je jako komíhavá, dýmavá, houpavá kadidelnice, koule kadidla, elipsoidní koule. Naráz rytmus ustal; nářek srdce se přerušil. Znovu a znovu šeptaly rty první verše: pak zmateně a zadrhovaně překlopýtal přes polovinu veršů; pak zmlkl. Nářek srdce se přerušil.

Minula zastřená bezvětrná hodina a za tabulkami holých oken se šeřilo svítání. V dálce slabě zahlaholil zvon. Zacvrlikal pták: dva ptáci, tři. Zmlkl zvon i pták: a na východ i na západ se rozlilo matné bílé světlo, zastřelo svět, zastřelo mu růžové světlo v srdci.

Aby o všechno nepřišel, rázem se opřel o lokty a hledal papír a tužku. Na stole nebyly, byl tam jen polévkový talíř, z něhož večeřel rýži, a svícen s lojovými úponky v papírovém žlábku, ožehnutém posledním plamenem. Malátně natáhl paži k nohám postele a zatápal v kapsách pověšeného kabátu. Nahmatal tužku a potom krabičku cigaret. Zas ulehl, roztrhl krabičku, položil poslední cigaretu na okenní římsu a drobnými ladnými písmeny psal na drsný karton sloky villanelly.

Když je napsal, ulehl zas na zmuchlaný polštář a znovu si je šeptal. Chuchvalce slepeného peří pod hlavou mu připomněly chuchvalce slepených žíní na pohovce v jejím saloně, na níž usměvavý nebo vážný sedává a říká si, proč sem přišel, nespokojený s ní i se sebou, zmatený z olejotisku Nejsvětějšího Srdce nad vyprázdněnou kredencí. Představil si ji, jak v přestávce hovoru se na něho obrací a žádá ho, aby jí zazpíval nějakou svou podivnou píseň. Představil si pak, jak sedí u starého klavíru, ze skvrnitých kláves lehce vyluzuje akordy a do hovoru, který se zase rozproudil, jí, opřené u krbu, zpívá lahodnou alžbětinskou píseň, smutnou a líbeznou rozchodnou, vítězný chorál agincourtský, radostný popěvek o Greensleeves. Dokud zpíval a ona poslouchala, nebo dělala, že poslouchá, měl klidné srdce, ale když ty roztodivné slabé písně dozněly a on znovu v pokoji zaslechl hlasy, vzpomněl si na svůj sarkasmus: domácnost, kde se mladíkům trochu moc brzy říká křestním jménem.

Chvílemi jako by se mu očima chtěla svěřit, ale čekal marně. Teď mu ve vzpomínce lehce přetančila jako ten večer na masopustním plese, bílé šaty podchycené, ve vlasech se jí komíhala bílá snítka. Lehce tančila v kole. Tančila k němu, a když se u něho octla, zrak měla poodvrácený a na líci lehký ruměnec. Když se řetěz rukou přerušil, její ruka na chvíli spočinula v jeho, hebké zboží.

„Jste tady nadobro cizí.“

„Ano. Měl ze mne být mnich.“

„Bojím se, že jste kacíř.“

„Moc se bojíte?“

Místo odpovědi mu řetězem rukou odtancovala. Tančila lehce a rozvážně, nikomu se nevěnovala. Bílá snítka se jí pohupovala do tance, a když byla ve stínu, líčko se jí ještě víc zruměnilo.

Mnich! V obraznosti se viděl jako znesvětitel klauzury, kacířský františkán, ochotný i neochotný sloužit, jako Gherardino da Borgo San Donnino spřádající křehkou pavučinu sofistiky a šeptající jí do ucha.

Ne, to není jeho podoba. Spíš je to podoba mladého kněze, s nímž ji naposledy viděl, holubičíma očima na něho zírala a ledabyle listovala v irské slovesnosti.

„Ano, ano, dámy jdou s námi. Vidím to každý den. Dámy jsou s námi. Nejlepší pomocnice, jaké náš jazyk má.“

„A co církev, otče Morane?“

„Církev taky. I ona jde s námi. Práci se tam taky daří. O církev nemějte starost.“

Pah! Dobře že z místnosti opovržlivě odešel. Dobře že ji na schodišti knihovny nepozdravil. Dobře že ji nechal, ať si koketuje se svým knězem, ať si zahrává s církví, kuchyňskou děvečkou křesťanstva.

Hrubý, surový vztek mu zaplašil z duše zbytek vytržení. Násilně rozbil její sličný obraz a kousky rozházel na všecky strany. Ze všech stran se mu v paměti vynořily zkomoleniny jejího obrazu: otrhaná květinářka s mokrými rozcuchanými vlasy a s uličnickou tváří, která si říkala jeho nejmilejší a prosila ho o počinek, kuchyňská děvečka vedle v domě, která si za řinkotu talířů s jarmarečním protahováním vyzpěvovala první takty U killarneyských jezer a skal, dívka, která se vesele zařehtala, když se mu železná mříž v dlažbě u Cork Hillu zachytla o natrženou podešev, dívka, která ho upoutala svou zralou pusinkou, když vycházela z Jacobovy továrny na suchary a přes rameno na něho křikla:

„Líbí se vám na mně hladké vlasy a kudrnaté obočí?“

A přece měl dojem, že i když se tomu obrazu posmívá a spílá, svým vztekem se jí zároveň koří. Odešel ze třídy s pohrdáním ne dost upřímným pod dojmem, že snad za tmavýma očima, letmo zastíněnýma dlouhými řasami, tkví tajemství jejího národa. Trpce si říkal, jak bloumal ulicemi, že je ztělesněné ženství své vlasti, že je netopýří duše, která ve tmě, v tajnosti a v samotě procitá k vědomí, občas si bez lásky a hříchu zakoketuje s mírným milencem a hned zas od něho odejde a své nevinné poklesky přes mřížku pošeptá knězi. Zlost na ni si vybíjel sprostým spíláním jejímu galánovi, jehož jméno, hlas i podoba urážely jeho zhrzenou pýchu; chrapounskému knězi, který má v Dublinu bratra policajta a v Moycullenu bratra pikolíka. Jemu odhaluje plachou nahotu duše, člověku vyškolenému konat naučený obřad, a ne jemu, knězi věčné obraznosti, který vezdejší chléb zkušeností proměňuje v zářivé tělo nepomíjivého života.

Zářivý obraz eucharistie mu zas rázem sjednotil hořké a zoufalé myšlenky a ony nerušeně propukly děkovným hymnem.

Jak při promenování hlas
náš nářek stoupá k nebesům.
Žár vášnivý už v tobě zhas?

V obětních rukách zvedalas
kalich kypící k okrajům.
Pominul kouzelný ten čas.

Počínaje první řádkou, si ty verše nahlas odříkával, až mu hudba i rytmus zaplavily mysl a splynuly v tichou shovívavost; potom verše pečlivě opsal, aby je opsané lépe vnímal; nakonec ulehl na polštář.

Úplně se rozednilo. Nic nebylo slyšet: věděl však, že život kolem něho hned procitne všedními zvuky, drsnými hlasy, ospalými modlitbami. Štítivě se od toho života otočil ke zdi, udělal si z přikrývky kápi a civěl na nehorázné nachové květy potrhané tapety. Chtěl zahřát svou hynoucí radost jejich nachovým žárem a představoval si, že má růžovou cestu z lůžka vzhůru k nebi posetou nachovými květy. Umdlený! Umdlený! I v něm žár vášnivý už zhas.

Rostoucí teplo a mdlobná únava mu zvolna sestupovala od zakuklené hlavy po páteři dolů. Cítil ji sestupovat a usmál se, jak na sebe vleže hleděl. Za chvíli usne.

Po deseti letech jí zas napsal verše. Před deseti lety jí kolem zakuklené hlavy poletoval teplý dech a cupitala po kluzké silnici. Byla to poslední tramvaj. Vyhublé hnědky to věděly a vyzváněním to jasné noci připomínaly. Průvodčí rozprávěl s řidičem, při zeleném světle lampičky oba pokyvovali hlavou. Stáli na tramvajových schůdcích, on na horním, ona na dolním. Mockrát za ním mezi řečí na horní schůdek vystoupila a zase sestoupila, párkrát tam vedle něho postála a neměla se k tomu sestoupit, a potom přece sestoupila. Aťsi! Aťsi!

Deset let od té dětinské moudrosti k jeho nynější bláhovosti. Co aby jí ty verše poslal? U snídaně si je nahlas přečtou při naťukávání skořápek. Věru bláhovost. Její bratři se dají do smíchu a silnými tvrdými prsty si budou rvát list z ruky. Zdvořilý kněz, její strýc, uvelebený v křesle, podrží si list opodál před očima, s úsměvem si ho přečte a pochválí literární formu.

Ne, ne: je to bláhovost. I když jí je pošle, ona je jiným neukáže. Ne, ne: to nemůže. Měl dojem, že jí ukřivdil. Vědomí o její nevinnosti v něm málem vzbudilo soucit, o nevinnosti, kterou nechápal, dokud ji nepoznal skrze hřích, a kterou ani ona nechápala, dokud byla nevinná, nebo než její přirozenost postihlo to divné pokoření. Tenkrát procitla její duše k životu tak jako jeho, když poprvé zhřešil: něžný soucit mu zalil srdce, když vzpomněl na její křehkou bledost a na její oči, ponížené a zesmutnělé temnou hanbou ženství.

Kde byla, když v duši kolísal mezi extází a mdlobou? Je možné, že si tajemným způsobem duchovního života její duše uvědomovala jeho hold? Možná.

Žhavá touha mu znovu vznítila duši a vzplanula a rozšířila se po celém těle. Vědoma si jeho touhy procitá z libovonného spánku, pokušitelka z jeho villanelly. Její zrak, temný a na pohled zmalátnělý, se rozevírá jeho zraku. Její nahota se mu vzdává, zářivá, teplá, vonná a kypivá, jako světelný oblak ho obmyká, obmyká ho jako voda tekutým životem: a jako mlžný oblak nebo jako vodstvo omývající v prostoru plynné hlásky řeči, symboly tajemného živlu, mu zaplavuje mozek.

Žár vášnivý už v tobě zhas,
poplatný padlým serafům?
Pominul kouzelný ten čas.

V srdci mu požár vznítilas,
na něm svůj vyzkoušelas um.
Žár vášnivý už v tobě zhas?

Nad plamen stoupá chvály jas
přes oceány k oblakům.
Pominul kouzelný ten čas.

Jak při proměňování hlas
náš nářek stoupá k nebesům.
Žár vášnivý už v tobě zhas?

V obětních rukách zvedalas
kalich kypící k okrajům.
Pominul kouzelný ten čas.

Přec k rozkochání svádí nás
tvůj nyvý zrak i chlípný um.
Žár vášnivý už v tobě zhas?
Pominul kouzelný ten čas.

Co to bylo za ptáky? Stál na schodech knihovny a malátně opřen o jasan si je prohlížel. Oblétali vyčnělé křídlo jednoho domu v Molesworth Street. Ve vzduchu pozdního březnového večera bylo zřetelně vidět jejich let, jejich tmavá střemhlavá chvějivá tělíčka zřetelně proti zplihlému plátnu kouřově řídké modři.

Díval se na jejich let; pták za ptákem: tmavý záblesk, obrat, třepot křídel. Zkoušel je spočítat, než jejich střemhlavá chvějivá tělíčka minou: šest, deset, jedenáct: nevěděl, byl-li jich lichý, nebo sudý počet. Dvanáct, třináct: dva přilétli shora z oblak, lítali nahoru a dolů, ale pořád dokola rovnými i křivými čarami a pořád zleva doprava oblétali vzdušný chrám.

Poslouchal, jak vřískají, jako pískot myší za pažením: pronikavý dvojitý tón. Noty však byly dlouhé, pronikavé a frčivé, jiné než hmyzí bzukot, klesaly o tercii nebo o kvartu a trylkovaly, jak roztínali zobákem vzduch. Jejich vřesk však byl pronikavý, jasný a hebký a snášel se jako vlákna hedvábného světla, odvíjená z bzučících cívek.

Nelidský lomoz mu konejšil sluch, v němž se neustále ozývaly matčiny vzlyky a výčitky, a tmavá, křehká, tetelivá tělíčka, kroužící a vířící a obletující chrám bledě modré oblohy, mu konejšila zrak, který dosud viděl obraz matčiny tváře.

Proč civí ze schodů verandy vzhůru, proč poslouchá jejich pronikavý dvojitý vřesk, proč pozoruje jejich let? Zda mu věští dobré, či zlé? Hlavou mu prolétla věta Cornelia Agrippy a zmateně se v něm míhaly rozplizlé Swedenborgovy myšlenky o obdobě mezi ptáky a intelektuálním děním, vzdušní tvorové že mají své vědomosti, znají svůj čas i roční dobu, protože na rozdíl od člověka jsou v řádu života a nemrzačí jej rozumem.

Po staletí zírali lidé vzhůru, jako on zírá na létající ptáky. Sloupořadí nad ním mu vzdáleně připomnělo antický chrám a jasanová hůl, o kterou se znaveně opíral, křivou augurskou hůl. V hloubi té zmalátnělosti tkvěl strach před neznámým, strach před symboly a předzvěstmi, před jestřábím člověkem stejného jména, který na proutěných křídlech ulétl ze zajetí, před Thothem, bohem spisovatelů, který psal rákosem na tabulku a na úzké ibisí hlavě měl srpek měsíce.

Při pomyšlení na tu božskou podobu se usmál, připomněla mu totiž bambulatého soudce v paruce, jak do spisu, který drží před sebou, vpisuje čárky, a věděl, že kdyby neznělo jako zaklení, vůbec by si na jméno boha nevzpomněl. Je to bláhovost, kvůli té bláhovosti chce snad navždy opustit dům modlitby a rozvahy, dům, do něhož se zrodil, a životní řád, z něhož vzešel?

S pronikavým skřekem se vrátili nad trčící nároží, chmurně poletovali v skomíravém povětří. Co je to za ptáky? Napadlo ho, že nejspíš vlaštovky, které se vrátily z jihu. I on tedy odejde, vždyť jsou to ptáci, kteří stále odcházejí a přicházejí, pod okapy lidských příbytků si stavějí přechodný domov a postavený zas vždy opouštějí.

Nakloňte líce, Oono a Aleele,
dívám se na ně jako vlaštovička
na hnízdo pod okapem, než odlétne
přes bouřný oceán.

Jako šum vodstva řinula se mu pamětí hebká, vláčná radost a v srdci cítil hebký mír mlčenlivých prostorů vybledlé zřídlé oblohy nad vodami, oceánského ticha, vlaštovek poletujících mořským šerem nad řinoucím se vodstvem.

Hebká, vláčná radost se řinula ze slov, v nichž dlouhé slabiky nehlučně do sebe narážely a odpadaly, vzpínaly se a lámaly a v němé zvonkohře a němém vyzvánění a tichounkém mdlobném nářku neustále potřásaly bílými zvonky; a měl pocit, že věštba, kterou hledal v kroužících, jako šipka letících ptácích a v bledém prostoru oblohy nad sebou, pokojně a svižně mu vylétla ze srdce jako pták z cimbuří.

Symbol odchodu nebo samoty? V sluchové paměti mu bzučely verše a zvolna se mu před zrakovou pamětí skládal výjev ve dvoraně při otevření národního divadla. Stál sám na boční galérii a omrzele hleděl na dublinskou smetánku v lóžích a na křiklavé kulisy a na lidské loutky, rámované křiklavým jevištním osvětlením. Za ním se potil hromotlucký strážník a každou chvíli se chystal zakročit. Od kolegů, roztroušených na galérii, se hrubými poryvy ozývalo syčení, pískání a pošklebování.

„Pamflet na Irsko!“

„Made in Germany.“

„Rouhání!“

„My jsme svou víru nikdy nezaprodali!“

„To nespáchala žádná Irka!“

„O diletantské ateisty nestojíme.“

„O nedomrlé buddhisty nestojíme.“

Najednou to z oken nad ním syklo a hned věděl, že v čítárně rozsvítili. Zamířil do sloupové dvorany, teď už pokojně osvětlené, vyšel po schodech nahoru a prošel turniketem.

Cranly seděl u slovníků. Před sebou měl na dřevěném pultíku tlustou knihu, rozevřenou na titulní stránce. Hověl si v křesle, ucho po zpovědnicku nachýlené k nějakému medikovi, který mu z šachové novinové přílohy předčítal nějakou úlohu. Štěpán mu usedl po pravici, kněz, sedící na druhé straně stolu, zlostně sklapl výtisk Tabletu a vstal.

Cranly se za ním líbezně a lhostejně díval. Medik hovořil tlumeněji dál.

„Sedlák na e 4.“

„Raděj pojďme, Dixone,“ varoval Štěpán. „Šel si stěžovat.“

Dixon složil noviny a důstojně vstal se slovy:

„Naši spořádaně ustoupili.“

„S děly a potahy,“ dodal Štěpán a ukázal prstem na titulní stránku Cranlyovy knihy, na které bylo vytištěno Choroby skotu.

Při procházení uličkou mezi stolky Štěpán řekl:

„Cranly, chtěl bych s tebou mluvit.“

Cranly neodpověděl, ani se neohlédl. Odložil knihu na regál a vyšel ven, podražené boty mu dutě pleskaly o zem. Na schodech zůstal stát, roztržitě pohlédl na Dixona a opakoval:

„Sedlák na sakramentské e 4.“

„Třeba, jak je libo,“ řekl Dixon.

Měl klidný, nevýrazný hlas a uhlazený způsob a na prstě buclaté čisté ruky se mu chvílemi blýskl pečetní prsten.

Cestou přes dvoranu přišel za nimi nějaký člověk trpasličí postavy.

Pod bání kloboučku se radostně usmívala neholená tvář a něco si broukal. Měl smutné opičí oči.

„Dobrý večer, pánové,“ ozvala se neholená opičí tvář.

„Na březen je teplo,“ řekl Cranly. „Nahoře mají otevřená okna.“

Dixon se usmál a otočil prsten. Černavá opičácky svraštělá tvář si olízla lidskou tvář a zavrněla:

„Na březen pěkně. Přímo báječně.“

„Nahoře jsou dvě roztomilé slečny, kapitáne, a už se jim nechce čekat,“ řekl Dixon. Cranly se usmál a vlídně řekl:

„Kapitán má jedinou lásku: sira Waltera Scotta. Viďte, kapitáne.“

„A co teď, kapitáne, čtete?“ zeptal se Dixon. „Nevěstu z Lammermooru?“

„Mám milého Scotta rád,“ pronesl vláčnými rty. „Myslím, že píše báječně. Siru Walteru Scottovi se žádný spisovatel nevyrovná.“

Do taktu k své chvále tenkou scvrklou hnědou rukou zašermoval a tenkými hbitými víčky na smutných očích zamžikal.

Ještě smutnější připadala Štěpánovi jeho řeč. Vybraná výslovnost, hluboká a plačtivá, pokažená chybami: poslouchal ji a přemýšlel, je-li na tom něco pravdy, že je totiž ta řídká krev, obíhající v jeho scvrklé postavě, urozená a zrozená z krvesmilné lásky.

Stromy v parku mokvaly deštěm a v jednom kuse pršelo a pršelo na jezero šedě rozprostřené jako štít. Přilétlo tam hejno labutí a zelenkavým kalem potřísnilo vodu i břeh. Ponoukáni šedým deštivým světlem, mokrými tichými stromy, zvědavým štítovitým jezerem, labutěmi, se objali. Objali se bez radosti i vášně, paží objímal sestřinu šíji. Od ramen k pasu ji napříč halil šedý vlněný plášť: s povolným studem sklání plavou hlavu. On má rozpuštěné rudohnědé vlasy a něžné, ladné, silné pihovaté ruce. Tvář! Tvář není vidět. Bratrova tvář se sklání nad její plavé, deštěm vonící vlasy. Pihovatá, silná, ladná ruka je ruka Davinova.

Zlostně se zamračil nad svou myšlenkou a nad scvrklým trpaslíkem, který mu ji vnukl. V paměti se mu vynořily otcovy úštěpky nad bantryovskou čeládkou. Odháněl je a rozmrzele se zas zahloubal nad svou myšlenkou. Proč to nebyly Cranlyovy ruce? To ho v hloubi duše víc dojala Davinova prostota a nevinnost?

Odešel s Dixonem přes dvoranu, ať se Cranly s trpaslíkem sám obřadně rozloučí.

Pod sloupořadím stál Temple v hloučku studentů. Jeden zavolal: „Dixone, pojď si poslechnout. Temple je v ráži.“

Temple na něho upřel cigánské oči.

„Jsi ty, O’Keeffe, pokrytec. A Dixon je smíšek. Čert ví, snad je to správný literární výraz.“ Šibalsky se zasmál, pohlédl na Štěpána a opakoval:

„Čert ví, to jméno se mi líbí. Smíšek.“

Tlustý student, stojící na schodech pod nimi, řekl:

„Ještě nám, Temple, vyprávěj o té milence. Chceme o tom něco vědět.“

„Na mou duši ji měl,“ řekl Temple. „A byl ženat. A všichni kněží chodili k němu na oběd. Hrome, snad si všichni lízli.“

„Řekněme, že jezdil na herce a šetřil klusáka,“ řekl Dixon.

„Pověz nám, Temple, kolik pint portského jsi vyzunkl?“

„V té větě je, O’Keeffe, celá tvá intelektuálština,“ s netajeným opovržením řekl Temple.

Šouravě obešel hlouček a promluvil na Štěpána:

„Jestlipak jsi věděl, že jsou Forsterové belgičtí králi?“

Cranly vyšel ze dveří vstupní dvorany, klobouk měl pošinutý na zátylku a důkladně se šťoural v zubech.

„Tady je ten rozumbrada,“ řekl Temple. „A ty to o Forsterových víš?“

S odpovědí si dal načas. Neforemným párátkem si Cranly vyšťoural ze zubu fíkové zrníčko a bedlivě si je prohlížel.

„Forsterovský rod,“ řekl Temple, „pochází od flanderského krále Baldwina Prvního, zvaného Forester. Forester a Forster je stejné jméno. Potomek Baldwina Prvního, kapitán Francis Forster, se usadil v Irsku a oženil se s dcerou posledního clanbrassilského náčelníka. Jsou ještě Blaze Forsterové. To je jiná větev.“

„Od flanderského krále Baldheada,“ opakoval Cranly a znovu se důkladně porýpal v zubech.

„Kdepak jsi celou tu historii sebral?“ zeptal se O’Keeffe.

„Znám i historii tvé rodiny,“ obrátil se Temple na Štěpána. „Víš, co říká o tvé rodině Giraldus Cambrensis?“

„On pochází taky od Baldwina?“ zeptal se tmavooký vytáhlý souchotinář.

„Baldheada,“ opakoval Cranly a cucal si štěrbinu v zubech.

„Pernobilis et pervetusta familia,“ řekl Štěpánovi Temple.

Tlustý student stojící na schodech pod nimi se upšoukl. Dixon se po něm otočil a vlídně řekl:

„To promluvil anděl?“

Cranly se po něm taky otočil a řekl ostře, leč bez hněvu:

„Gogginsi, ty jsi ale mamlas, takového jsem ještě neviděl.“

„Zrovna jsem to měl na jazyku,“ odpověděl Goggins pevně. „Copak jsem tím někomu ublížil?“

„Doufám,“ řekl zdvořile Dixon, „že to nebylo nic takového, čemu se v přírodovědě říká paulo post futurum.[28]“

„Neříkal jsem, že je smíšek?“ otočil se Temple vpravo i vlevo. „Copak jsem ho tak nepojmenoval?“

„Pojmenoval. Nejsme hluší,“ řekl vyčouhlý souchotinář.

Cranly se pořád mračil na tlustého studenta pod sebou. Znechuceně odfrkl a prudce ho shodil ze schodů.

„Jdi pryč odtud,“ řekl mu hrubě. „Jdi pryč, ty smraďochu. Jsi smraďoch.“

Goggins se svezl na dlažbu a rázem se zas dobrácky vrátil na své místo.

Temple se ohlédl po Štěpánovi a zeptal se:

„Věříš v zákon dědičnosti?“

„Jsi opilý nebo co, že tak blábolíš?“ otočil se po něm užasle Cranly.

„Nejhlubší věta, jaká kdy byla napsána,“ řekl Temple nadšeně, „je věta na konci zoologie: Rozmnožování je počátek smrti.“

Sáhl Štěpánovi plaše na loket a vyhrkl:

„Cítíš, jak je to hluboké, vždyť jsi básník.“

Cranly namířil dlouhým ukazovákem:

„Jen se na něho podívejte,“ řekl pohrdlivě druhým. „Jen se podívejte na naději Irska!“

Nad jeho slovy i posunkem propukli v smích. Temple se na něho směle obořil:

„Cranly, pořád se mi posmíváš. Já to vidím. Ale v ničem si s tebou nezadám. Víš, co si o tobě vzhledem k sobě myslím?“

„Člověče milá,“ řekl Cranly zdvořile, „vždyť ty vůbec myslit neumíš.“

„Ale víš ty,“ hovořil dále Temple, „co si o tobě ve srovnání se mnou myslím?“

„Ven s tím, Temple,“ křikl ze schodů tlustý student. „Tak se vymáčkni!“

Temple se obrátil vpravo a vlevo a při řeči chabě zašermoval rukama.

„Jsem trdlo,“ řekl a zoufale kývl hlavou. „Jsem a vím, že jsem. A klidně to uznám.“

Dixon mu zlehka poklepal na rameno a vlídně řekl:

„To je ti, Temple, ke cti.“

„Ale on,“ a Temple ukázal na Cranlyho, „je stejné trdlo jako já. Jenže to neví. A v tom je, pokud vím, mezi námi jediný rozdíl.“

Řehot přehlušil jeho slova. On se však otočil k Štěpánovi a řekl pojednou horlivě:

„Je to moc zajímavé slovo. Je středního rodu. Všiml sis?“

„Opravdu,“ řekl vyhýbavě Štěpán.

Pozoroval Cranlyho trpitelskou tvář ostrých rysů, rozzářenou úsměvem strojené trpělivosti. Neomalenost se z něho svezla, jako když se vychrstne špína na starou kamennou sochu, zvyklou na příkoří: pozoroval ho a uviděl, jak na pozdrav smeká klobouk, až je vidět černé vlasy trčící z čela jako železná koruna.

Vyšla ze sloupové síně knihovny a na Cranlyho pozdrav se přes Štěpána uklonila. I on? Nepozarděla se Cranlymu líc? Nebo to vyvolala Templova slova? Světlo pohaslo. Nebylo vidět.

Vysvětlí se tím přítelovo lhostejné mlčení, jeho neomalené poznámky, náhlé drsné výpady, jimiž tak často rozbíjí Štěpánovy zanícené, náladové zpovědi? Štěpán mu to rád promíjel, sám u sebe totiž zjišťoval stejnou neomalenost. Vzpomíná si, jak jednou večer, v lese poblíž Malahide slezl z vypůjčeného rozvrzaného kola a modlil se k Bohu. Vztáhl paže a u vytržení hovořil k šeré klenbě stromů, věděl, že stojí na posvátné půdě a v posvátnou hodinu. Když se pak v zatáčce šeré cesty objevili dva strážníci, přerušil modlitbu a silně zahvízdal popěvek z poslední pantomimy.

Roztřepeným koncem jasanové hole udeřil o patu sloupu. Copak ho Cranly neslyší? Počká. Hovor kolem něho na chvíli zmlkl: z horního okna znovu dolehl slabý hvizd. Jinak se nic neozývalo a vlaštovky, jejichž let předtím lhostejným zrakem sledoval, už usnuly.

Prošla šerem. Proto je ovzduší až na jediný slabý hvizd tak tiché! Proto umlklo okolní blábolení. Tma se snáší ze vzduchu.

Z oblohy se snáší tma.

Jako zástup víl, pableskující světýlkem, se v něm zatetelila radost. Proč? Způsobil to její odchod zšeřelým vzduchem nebo ten verš s temnými samohláskami a s úvodním zvukem, sytým a loutnovým?

Pomalu kráčel k hlubším stínům na konci sloupořadí, zlehka tloukl holí o kamení, aby tak zatajil své snění před studenty, od nichž odešel: a v duchu se přenesl do doby Dowlandovy, Byrdovy a Nashovy.

Oči, které se rozevírají z temna touhy, oči, které tlumí rozbřesk východu. Co jiného je jejich mdlý půvab než poddajnost smilstva? A co jiného je jejich lesk než lesk špíny, zakrývající žumpu dvora uslintaného Stuartovce. V duchu okoušel jantarová vína, skomíravé kadence sladkých melodií, pyšnou pavanu: a v duchu viděl úlisné aristokratky v Covent Garden, jak si našpulenými rty z balkonu namlouvají, a příjičné ženštiny z krčem a novomanželky v novém a novém sevření s chutí se poddávající svým svůdcům.

Vyvolané představy ho nijak neblaží. Jsou tajné a dráždivé, ale její podoba k nim nepatří. Tak na ni myslet nemůže. A taky nemyslí. Copak si sám nedůvěřuje? Staré fráze, sladké ze země vyhrabanou sladkostí jako fíková zrnka, která si Cranly vyšťourá z blýskavých zubů.

Nebyla to žádná myšlenka ani představa, a přece o ní neurčitě věděl, že kráčí městem domů. Zprvu nejasně, potom ostřeji ucítil její tělo. Vědomý neklid mu kypěl v krvi. Ano, cítí její tělo; divou a mdlou vůni: vlahé údy, po nichž jeho hudba toužebně splývala, a skryté hebké prádlo, do něhož z jejího těla kane vůně a rosa.

Po zátylku mu lezla veš, obratně vsunul palec a ukazovák pod volný límec a chytil ji. Chvíli její tělíčko, křehké, leč tuhé jako zrnko rýže drtil palcem a ukazovákem, potom je pustil na zem a říkal si, jestli zůstane naživu, nebo pojde. V hlavě se mu vynořila podivná věta z Cornelia a Lapide, stálo v ní, že vši, vylíhlé z lidského potu, Bůh šestý den s ostatními živočichy nestvořil. Ale ze svědění kůže na krku se všecek zjitřil a rozzuřil. V křečovitém zoufalství nad sebou, špatně oblečeným, špatně živeným, od vší pokousaným, přivřel víčka a v tom šeru viděl, jak se křehká jasná vší tělíčka snášejí z oblohy a při pádu se převracejí. Ano; a nebyla to tma, co se snášelo z oblohy. Byl to jas.

Z oblohy se snáší jas.

Ani Nashovy verše si správně nezapamatoval. Vyvolaly v něm samé falešné představy. Mysl mu plodí hmyz. Jeho myšlenky jsou vši zrozené z potu zahálky.

Rychle se sloupořadím vrátil k hloučku studentů. Jen ať si jde, čert aby ji vzal. Ať si namluví nějakého čistého atleta, který se každé ráno myje až po pás a na prsou má černé chlupy. Aťsi.

Ze zásoby v kapse vytáhl Cranly další sušený fík a pomalu a hlučně ho pojídal. Opřen zády seděl Temple na sloupové patce, čapku si stáhl do ospalých očí. Ze sloupořadí vyšel zavalitý mladík s koženou aktovkou pod paží. Kráčel k hloučku, podpatky a špičkou důkladného deštníku ťukal do dlaždic. Na pozdrav zdvihl deštník a všem řekl:

„Dobrý večer, pánové.“

Znovu ťukl do dlaždic, uchichtl se a nervózně potřásl hlavou. Vysoký souchotinář, Dixon a O’Keeffe se bavili irsky a neodpověděli.

Pak se obrátil ke Cranlymu:

„Dobrý večer zvlášť tobě.“

Namířil na něho deštníkem a znovu se uchichtl. Cranly pořád žvýkal fík a odpověděl mu mlasknutím.

„Dobrý? Ano. Je to dobrý večer.“

Zavalitý mladík se na něho vážně zahleděl a pohrozil mu deštníkem. „Jak vidím,“ řekl, „chystáš se říkat věci, které jsou všem jasné.“

„Hm,“ odpověděl Cranly, vyndal zbytek rozžvýkaného fíku a hodil ho zavalitému studentovi na ústa, ať si ho dojí.

Zavalitý student ho nesnědl, ale shovívavý k tomu zvláštnímu rozmaru řekl vážně a přitom se ještě pochichtával a podtrhoval svá slova deštníkem:

„Chceš říci, že…“

Nedomluvil, rovnou ukázal na rozžvýkanou fíkovou dužinu a vyjekl:

„Míním tohle.“

„Hm,“ ozval se Cranly jako dřív.

„Chceš tím říci,“ řekl zavalitý student, „ipso facto nebo třeba takřka?“

Dixon se od hloučku odvrátil a řekl:

„Vyhlížel tě Goggins, Glynne. Šel za tebou a Moynihanem do Adelphi. Co tam máš?“ zeptal se a ťukl na aktovku, kterou měl Glynn pod paždím.

„Písemky,“ odpověděl Glynn. „Dávám jim každý měsíc písemky, abych se přesvědčil, co mají z mé výuky.“

Ťukl si taky na aktovku a s úsměvem slabě zakašlal.

„Výuka!“ utrhl se na něho Cranly. „To myslíš bosá dítka, která učíš ty, sakramentský opičáku. Pámbu s nimi!“

Ukousl zbylý fík a stopku zahodil.

„Nechávám dítka přijíti ke mně,“ řekl vlídně Glynn.

„Sakramentský opičáku,“ důrazně opakoval Cranly, „a taky rouhavý opičáku!“

Temple vstal, prodral se vedle Cranlyho a spustil na Glynna:

„Ta věta, kterou jsi zrovna řekl, je z Nového zákona, nechte maličkých přijíti ke mně.“

„Jdi se vycpat, Temple,“ řekl O’Keeffe.

„Dobrá,“ hovořil Temple, stále obrácen ke Glynnovi, „jestli nechával Ježíš přicházet k sobě dítky, proč je církev nepokřtěné posílá šmahem do pekla? Proč?“

„Jsi ty, Temple, sám pokřtěn?“ zeptal se souchotinářský student.

„Proč je tedy církev posílá do pekla, když Ježíš řekl, aby k němu všecky přišly?“ řekl Temple a upřeně se zahleděl Glynnovi do očí.

Glynn zakašlal, a vší silou přemáhaje nervózní chichtot v hlase, řekl vlídně a při každém slovu šermoval deštníkem:

„Jestli je tomu podle tebe tak, ptám se tě důrazně, odkud je tedy tato takovitost.“

„Protože je církev jako všichni staří hříšníci surová,“ řekl Temple.

„Jsi v té věci, Temple, zcela pravověrný,“ řekl mírně Dixon.

„Že přijdou nepokřtěné děti do pekla, to říká svatý Augustin, protože sám byl ukrutný hříšník,“ odpověděl Temple.

„Souhlasím s tebou,“ řekl Dixon, „ale měl jsem dojem, že pro takové případy je předpeklí.“

„Nehádej se s ním, Dixone,“ okřikl ho Cranly. „Nemluv s ním a nekoukej na něho. Odveď si ho domů na šňůře jako mečící kozu.“

„Předpeklí!“ zvolal Temple. „Pěkný výmysl. Jako peklo.“

„Jenže bez jeho nepříjemnosti,“ řekl Dixon.

S úsměvem se obrátil na ostatní a řekl:

„Myslím, že tím tlumočím názor všech přítomných.“

„To ano,“ řekl Glynn pevným hlasem. „V té věci je Irsko jednotné.“

Špičkou deštníku udeřil do kamenné dlažby sloupořadí.

„Peklo,“ řekl Temple. „Ten výmysl šedivé satanovy choti bych ještě uznal. Peklo je římské a jako římské zdi je pevné a ohyzdné. Ale co je předpeklí?“

„Strč ho, Cranly, zpátky do kočárku,“ křikl O’Keeffe.

Cranly rázně vykročil k Templovi, zůstal stát, dupl a křikl jako na kuře:

„Kšá!“

Temple hbitě ucouvl.

„Víš, co je předpeklí?“ křikl. „Víš, jak se tomu říká u nás v Roscommonu?“

„Kšá! Ďas aby tě!“ křičel Cranly a zatleskal.

„Ani má řiť, ani můj loket!“ ušklíbl se Temple. „To je podle mne předpeklí.“

„Podej mi tu hůl,“ řekl Cranly.

Hrubě vytrhl jasanovou hůl Štěpánovi z ruky a skokem byl na schodech: jenže Temple zahlédl, jak se za ním žene, a prchal šerem jako divé zvíře, mrštně a svižně. Bylo slyšet, jak Cranlyovy křápy řachají po nádvoří, zvolna se pak zklamaně vracel a na každém kroku kopal do štěrku.

Měl zlostný krok a zlostným pohybem hodil hůl Štěpánovi do ruky. Štěpán věděl, že má zlost kvůli něčemu jinému, ale zatvářil se trpělivě, lehce mu sáhl na rameno a klidně řekl:

„Cranly, už jsem ti říkal, že s tebou chci mluvit. Pojď pryč.“

Cranly si ho chvíli měřil a zeptal se:

„Hned?“

„Ano, hned,“ řekl Štěpán. „Tady se nedá mluvit. Pojď pryč.“

Beze slova prošli nádvořím. Ze schodů verandy k nim dolehlo slabě zahvízdnuté ptačí šveholení ze Siegfrieda. Cranly se ohlédl: a Dixon, který hvízdl, na ně zavolal:

„Kampak, kamarádi? Co ta partie, Cranly?“

Hlaholně si v tom tichu smlouvali kulečníkovou partii v hotelu Adelphi. Štěpán šel sám dál do ticha v Kildare Street. Proti Mapleovu hotelu se zastavil a zas trpělivě čekal. Název hotelu, bezbarvé leštěné dřevo a bezbarvé ticho průčelí ho dráždily jako pohled zdvořilého pohrdání. Zlostně hodil okem po tlumeně osvětleném hotelovém salonu, kde si v klidu hoví irští patriciové. Myslí na armádní zakázky a na pozemkové komisionáře: na venkovských silnicích je sedláci zdraví: znají názvy některých francouzských jídel a drožkářům poroučejí příkrým chrapounským hlasem, který proniká i skrze jejich přesnou výslovnost.

Jak má zasáhnout jejich vědomí a jak zavadit svým stínem o obraznost jejich dcer, dřív než je zbouchnou jejich zemani, aby konečně přiváděly na svět pokolení ne tak mrzké, jako je jejich? A v zhoustlém šeru cítil, jak se myšlenky a city národa, k němuž patří, jako netopýři míhají přes tmavé polní cesty, pod stromy na březích potoků a poblíž tůňkových bažin. Nějaká žena čekala ve dveřích, když šel Davin tenkrát v noci kolem, podala mu hrnek a málem ho zvábila k sobě na lůžko. Davin má totiž mírné oči člověka, který neprozradí tajemství. Jeho však žádná žena očima nevábila.

Někdo ho pevně uchopil za paži a ozval se Cranly:

„Nuž, pojďme!“

Mlčky kráčeli k jihu. A tu Cranly řekl:

„Pitomý žvanil, ten Temple! Namoutě, jednou toho chlapa odkrouhnu.“

Hlas však už neměl zlostný a Štěpán dumal, co asi říká tomu, že ho tam pod verandou pozdravila.

Zahnuli vlevo a jako dřív kráčeli dál. Když tak chvíli šli, Štěpán řekl:

„Dnes večer jsem se, Cranly, nepříjemně pohádal.“

„S rodinou?“ zeptal se Cranly.

„S matkou.“

„O náboženství?“

„Ano,“ odpověděl Štěpán.

Po chvíli mlčení se Cranly zeptal:

„Kolik je tvé matce?“

„Stará není,“ řekl Štěpán. „Chce, abych splnil velikonoční povinnost.“

„A splníš?“

„Nesplním,“ řekl Štěpán.

„A proč?“ zeptal se Cranly.

„Nebudu sloužit,“ odpověděl Štěpán.

„Předtím to už někdo řekl,“ ozval se klidně Cranly.

„Já to říkám potom,“ vyhrkl Štěpán.

Cranly stiskl Štěpánovi paži a řekl:

„Ne tak zhurta, vašnosti, jsi ty ale sakramentsky prchlivý.“

Nervózně se při tom zasmál, pohlédl Štěpánovi účastně a přátelsky do tváře a řekl:

„Víš ty, že jsi prchlivý?“

„Bodejť ne,“ řekl Štěpán taky s úsměvem.

Po nedávném odcizení jako by se zase sbližovali.

„Věříš v eucharistii?“ zeptal se Cranly.

„Nevěřím,“ řekl Štěpán.

„To o ní pochybuješ?“

„Nevěřím v ni, ani o ní nepochybuji,“ odpověděl Štěpán.

„Pochybnosti mají mnozí i nábožní lidé, jenže je přemohou nebo odloží,“ řekl Cranly. „Máš o tom příliš silné pochybnosti?“

„Já je nechci přemáhat,“ odpověděl Štěpán.

Zrozpačitělý Cranly vytáhl z kapsy další fík, že se do něj pustí, a tu Štěpán řekl:

„Nepouštěj se do něj, prosím. Tato otázka se nedá probírat, když žvýkáš fík.“

Cranly si u lampy, pod níž stáli, fík prohlédl. Oběma nozdrami jej očichal, kousek z něho ukousl, vyplivl a fík zahodil prudce do kanálu. Na pohozený fík se obořil:

„Odstupte ode mne, nešlechetníci, do věčného ohně.“

Zavěsil se do Štěpána, vykročil a řekl:

„Nebojíš se, že ti budou tato slova řečena v den posledního soudu?“

„Co se mi místo toho nabízí?“ zeptal se Štěpán. „Věčná blaženost ve společnosti studijních děkanů?“

„Pamatuj, že bude oslaven,“ řekl Cranly.

„Ano,“ řekl Štěpán zahořkle, „chytrý, čiperný, neochvějný a především šibal.“

„Divná věc,“ řekl rozvážně Cranly, „jak máš duši přesycenou náboženstvím, v něž, jak říkáš, nevěříš. Věřil jsi v ně, když jsi chodil do školy? Oč, že jsi věřil.“

„Věřil,“ odpověděl Štěpán.

„A byl jsi tehdy šťastnější?“ zeptal se šetrně Cranly, „šťastnější než třeba teď?“

„Často šťastný,“ řekl Štěpán, „a často nešťastný. Byl jsem tehdy jiný.“

„Jak to? Co to znamená?“

„Znamená to,“ řekl Štěpán, „že jsem nebyl, čím jsem teď a čím jsem se musel stát.“

„Ne tím, čím jsi teď a čím ses musel stát,“ opakoval Cranly. „Dovol, abych se tě otázal: Miluješ svou matku?“

Štěpán zavrtěl zvolna hlavou.

„Nevím, co tím myslíš,“ řekl prostě.

„To jsi nikdy nikoho nemiloval?“ zeptal se Cranly.

„Myslíš ženy?“

„O tom nemluvím,“ řekl chladněji Cranly. „Ptám se, jestli jsi někdy k někomu nebo k něčemu pocítil lásku.“

Štěpán kráčel vedle přítele, zrak chmurně upřený na chodník.

„Snažil jsem se milovat Boha,“ řekl posléze. „Nedokázal jsem to, jak se zdá. Je to těžké. V jednom kuse jsem se snažil spojovat svou vůli s vůlí boží. Ne že bych to vždy nedokázal. Snad bych to dokázal i teď…“

Cranly ho přerušil otázkou:

„Měla tvá matka šťastný život?“

„Copak já vím?“ řekl Štěpán.

„Kolik měla dětí?“

„Devět nebo deset,“ odpověděl Štěpán. „Několik jich umřelo.“

„Byl tvůj otec…“ Cranly se na okamžik zarazil. „Nechci slídit po tvých rodinných záležitostech. Ale byl tvůj otec zámožný? Myslím, když jsi byl ještě malý.“

„Ano,“ řekl Štěpán.

„Čím byl?“ zeptal se po chvíli Cranly.

Štěpán sypal ze sebe otcovy tituly.

„Medik, veslař, tenor, ochotník, politický křikloun, drobný statkář, drobný podnikatel, pijan, kumpán, prášil, něčí tajemník, lihovarnický poskok, daňový výběrčí, bankrotář a nyní chvástal.“

Cranly se dal do smíchu, sevřel pevněji Štěpánovu paži a řekl:

„Ten lihovarnický poskok se ti povedl.“

„Chceš se ještě něco dovědět?“ zeptal se Štěpán.

„Jsi teď zaopatřen?“

„Copak na to vypadám?“ řekl drsně Štěpán.

„Narodil ses tedy,“ hovořil zamyšleně Cranly, „v lůně blahobytu.“

Pronesl tu frázi výrazně a hlasitě, jak často pronášel technické výrazy, jako by dával posluchači na srozuměnou, že to neříká s přesvědčením.

„Tvá matka si asi zkusila hodně utrpení,“ řekl pak. „Chceš ji ušetřit ještě dalšího třeba za cenu… nebo nechceš?“

„Kdybych mohl,“ řekl Štěpán, „moc by mě to nestálo.“

„Tak ji ušetři,“ řekl Cranly. „Udělej, oč tě žádá. Co tě to stojí? Ty v to nevěříš. Je to pouhá formalita: nic víc. A duši jí uklidníš.“

Umlkl, a když Štěpán neodpovídal, i on mlčel. Potom, jako by prozrazoval, co se v něm děje, řekl:

„Jestli je tady na smradlavém hnojišti světa něco nejistého, není to láska matčina. Matka tě přivádí na svět, nosí tě zprvu v svém těle. Copak víme o tom, jaké má při tom pocity? Ať jsou jakékoli, jsou jistě opravdové. Jistě. Co jsou naše myšlenky a tužby? Hra. Myšlenky! Vždyť i ten sakramentský mekavý Temple má myšlenky. Myšlenky má i MacCann. Každý osel, chodící po silnicích, si myslí, že má myšlenky.“

Štěpán naslouchal nepronesené řeči za slovy se strojenou lhostejností a řekl:

„Pokud si vzpomínám, Pascal se nedal od své matky políbit, protože se bál dotknout ženy.“

„Pascal byl čuně,“ řekl Cranly.

„Stejně, myslím, smýšlel Aloysius Gonzaga,“ řekl Štěpán.

„Taky čuně,“ řekl Cranly.

„Církev ho nazývá svatým,“ namítl Štěpán.

„Mně je úplně fuk, jak ho někdo nazývá,“ řekl neomaleně a rázně Cranly. „U mne je čuně.“

Štěpán zvážil v duchu slova a pak řekl:

„Jak se zdá, i Ježíš se na veřejnosti choval k matce pramálo uctivě, ale jezuitský teolog a španělský šlechtic Suarez ho omlouvá.“

„Jestlipak tě někdy napadlo,“ zeptal se Cranly, „že Ježíš není ten, za koho se vydává?“

„Nejprve to napadlo samého Ježíše,“ odpověděl Štěpán.

„Chci říci,“ ozval se Cranly příkřeji, „jestli tě někdy napadlo, že byl sám vědomý pokrytec, že byl obílený hrob, jak nazýval tehdejší židy. Anebo naplno řečeno, že byl darebák.“

„To mě nikdy nenapadlo,“ odpověděl Štěpán. „Ale rád bych věděl, jestli mě chceš obrátit na víru nebo sám sebe ve víře zvrátit.“

Otočil se k přítelově tváři a uviděl na ní hrubý úsměv, vší silou nabývající hlubší význam.

Najednou se Cranly suchým, střízlivým hlasem zeptal:

„Pověz mi pravdu. Pohoršilo tě, co jsem řekl?“

„Trochu,“ řekl Štěpán.

„Pročpak tě to pohoršilo?“ stejným hlasem dorážel Cranly, „vždyť jsi přesvědčen, že je naše náboženství falešné a Ježíš není syn Boží?“

„Tím si nejsem jist. Spíše je syn Boží než Mariin.“

„A proto nechodíš k přijímání,“ zeptal se Cranly, „protože si tím taky nejsi jist, protože si myslíš, že je hostie přece tělo a krev syna Božího, a ne chlebová oplatka? A protože se bojíš, že tomu tak třeba přece jen je?“

„Ano,“ hlesl Štěpán, „myslím si to a taky se toho bojím.“

„Chápu,“ řekl Cranly.

Štěpána zarazil jeho úsečný tón a hned zas navázal řeč:

„Všeličeho se bojím: psů, koní, pušek, moře, bouřek, strojů, venkovských cest v noci.“

„Ale proč se bojíš kouska chleba?“

„Představuji si, že za vším tím, čeho se bojím, vězí nějaká zlovolná skutečnost.“

„Bojíš se tedy,“ zeptal se Cranly, „že tě Bůh katolíků připraví o život a zatratí, když svatokrádežně přistoupíš k přijímání?“

„Bůh katolíků to může udělat třeba hned,“ řekl Štěpán. „Víc se však bojím chemického pochodu, jaký by mi v duši vznikl falešným holdem symbolu, za nímž se kupí dvacet století autority a úcty.“

„Dopustil by ses v krajním případě takové svatokrádeže,“ zeptal se Cranly. „Kdybys třeba žil v dobách trestního řádu?“

„Za minulost neodpovídám,“ odpověděl Štěpán. „Třeba ne.“

„Nechceš se tedy,“ řekl Cranly, „stát protestantem?“

„Řekl jsem,“ řekl Štěpán, „že jsem pozbyl víry, ne že jsem pozbyl sebeúcty. Co by to bylo za osvobození, upustit od bláhovosti logické a srozumitelné a chopit se bláhovosti nelogické a nesrozumitelné?“

Přicházeli do vilové čtvrti Pembroku, a jak se zvolna ubírali stromořadími, konejšily je stromy a světla prosvítající z vil. Vůkolní dojem blahobytu a poklidu jako by je chlácholil v jejich nuzotě. Za vavřínovým živým plotem blikalo kuchyňské okno a při broušení nožů si prozpěvovala služka. Krátkými a přerývanými takty prozpěvovala Rosie O’Gradyovou. Cranly zůstal stát, poslouchal a řekl:

„Mulier cantat.“[29]

Kouzelným dotekem se dotkla večerního šera hebká krása latinského slova, dotekem slabším a naléhavějším než dotek hudby nebo ženské dlaně. Utišil se jejich duševní svár. Mlčky prošla v šeru postava ženy, jak se jeví v církevní liturgii: bíle oděná postava, chlapecky drobná a štíhlá, se spuštěným pásem. Její křehký a chlapecky vysoký hlas ze vzdáleného chóru zanotoval první ženská slova, prorážející chmuru a vřavu prvního pašijového zpěvu:

„Et tu cum Jesu Galilaeo eras.“[30]

Všechna srdce se dojatě otočila po jejím hlase, zářícím jako mladá hvězda, ještě zářivějším, jak to proparoxytonon intonovala, a slábnoucím skomíravou kadencí.

Zpěv dozněl. Šli spolu dál, se zdůrazněným rytmem Cranly opakoval konec refrénu:

„To užijeme štěstí,
až se my vezmeme,
já miluji Rosii O’Grady
a Rosie O’Grady zase mne.

Tady máš pravou poezii,“ řekl. „Tady máš pravou lásku.“

Úkosem pohlédl na Štěpána a divně se usmál:

„Tomu říkáš poezie? Víš, co ta slova znamenají?“

„Nejprve chci vidět Rosii,“ řekl Štěpán.

„Lehko ji najdeš,“ řekl Cranly.

Klobouk se mu svezl do čela. Pošoupl si ho zpátky; a ve stínu stromů uviděl Štěpán jeho bledý obličej, rámovaný tmou, a jeho velké tmavé oči. Ano. Má hezký obličej a pevné a tuhé tělo. Mluvil o lásce k matce. Zakouší tedy utrpení žen, jejich tělesnou i duševní slabost: pevnou a ráznou paží je ochrání a sám se před nimi pokoří.

Pryč odtud: je načase odejít. Něčí hlas mírně domlouval Štěpánovu tesknému srdci, kázal mu odejít a přesvědčoval ho, že jeho přátelství končí. Ano. Odejde. Nemůže s druhým zápolit. Zná svůj úkol.

„Asi odejdu pryč,“ řekl.

„Kam?“ zeptal se Cranly.

„Kam budu moci,“ řekl Štěpán.

„Ano. Snad se ti tady těžko žije. Proto odcházíš?“

„Musím odejít,“ odpověděl Štěpán.

„Vždyť jestli sám nechceš odejít,“ hovořil Cranly, „nikdo tě nevyhání a nepokládá tě za kacíře a psance. Mnoho dobrých věřících smýšlí jako ty. Snad tě to nepřekvapuje? Církev není kamenné stavení, ba ani duchovenstvo a jejich dogmata. Je to celý dav těch, co se do ní vrodili. Nevím, co chceš v životě dělat. Snad to, co jsi mi řekl ten večer, kdy jsme stáli před stanicí v Harcourt Streetu?“

„Ano,“ řekl Štěpán a bezděky se nad tím usmál, jak se Cranlymu vybavují myšlenky ve spojitosti s místem. „Ten večer ses půl hodiny přel s Dohertym, kudy je ze Sallygapu nejblíž do Larrasu.“

„Trdlo!“ s chladným pohrdáním řekl Cranly. „Co ten ví, kudy se jde ze Sallygapu do Larrasu? A co kloudného vůbec ví? S tou svou slintavou kebulí.“

Propukl v nevázaný řehot.

„Tak co?“ řekl Štěpán. „Pamatuješ si ostatek?“

„Toho, co jsi říkal?“ zeptal se Cranly. „Ano, pamatuji. Objevit životní nebo umělecký způsob, jak se duševně projevit s naprostou svobodou.“

Štěpán smekl, že souhlasí.

„Svoboden!“ opakoval po něm Cranly. „Spáchat takovou svatokrádež, na to už jsi dost svobodný. Dopustil by ses loupeže?“

„Spíš bych se dal na žebrotu,“ řekl Štěpán.

„A kdybys nic nedostal, dopustil by ses loupeže?“

„To mám říci,“ odpověděl Štěpán, „že je vlastnické právo dočasné a za jistých podmínek loupit že není zločin. V tom domnění to udělá každý. Nechci tedy, abys mi tak odpověděl. Zeptej se na to jezuitského teologa Juana Mariana de Talavera; ten ti taky vyloží, za jakých okolností smíš právem zabít krále, máš-li mu raději poslat jed v poháru nebo mu jej rozetřít na šaty nebo na sedelní luk. Raděj se mě zeptej, jestli se dám od jiných okrást, a když mě okradou, jestli na ně zavolám takzvané rameno spravedlnosti.“

„A zavolal bys je?“

„Myslím,“ řekl Štěpán, „že by mě to mrzelo stejně jako se dát okrást.“

„Rozumím.“

Vytáhl sirku a zašťoural se v zubech. Potom ledabyle řekl:

„Pověz mi třeba, jestli bys zprznil pannu?“

„Promiň,“ řekl zdvořile Štěpán, „copak tu ctižádost nemá většina mladíků?“

„Co ty o tom soudíš?“ zeptal se Cranly.

Jeho poslední věta, kysele začpělá a skličující jako čoud dřevěného uhlí, podráždila Štěpánovi mozek, zalehlý těmi výpary.

„Podívej se, Cranly,“ řekl. „Ptal ses mě, co bych udělal a co bych neudělal. Povím ti, co udělám a co neudělám. Nebudu sloužit tomu, več už nevěřím, ať už si to říká domov, vlast, nebo církev; a v životním nebo uměleckém způsobu se zkusím vyjadřovat co nejsvobodněji a nejúplněji a bránit se budu zbraněmi, které si sám zvolím: mlčením, vyhnanstvím a lstí.“

Cranly ho uchopil za paži, otočil ho a rovnou vedl zpátky k Leeson Parku. Trochu poťouchle se zasmál a s náklonností staršího mu stiskl paži.

„Že lstí?“ řekl. „A to máš být ty? Ty chudinko básníku!“

„Už jsem se ti vyzpovídal,“ řekl Štěpán, dojatý jeho dotekem, „jako z tolika jiných věcí, viď.“

„Ano, synáčku,“ řekl pořád tak vesele Cranly.

„Vyzpovídal jsem se ti ze svých obav. Povím ti však, čeho se nebojím. Nebojím se být sám, dát se odstrkovat, všeho šmahem zanechat. A nebojím se omylu, i velkého omylu, životního omylu, omylu třeba na věčné časy.“

Cranly už zase zvážněl, zvolnil krok a řekl:

„Sám, nadobro sám. Toho se nebojíš? Víš, co to slovo znamená? Nejen být odloučen od jiných, ale nemít jediného přítele.“

„Já si to troufnu,“ řekl Štěpán.

„A nemít pranikoho,“ řekl Cranly, „kdo by ti byl víc než přítelem, ba víc než nejušlechtilejším a nejvěrnějším přítelem, jakého kdy člověk měl.“

Jako by těmi slovy rozezněl v sobě hlubokou strunu. Mluvil o sobě, jaký je nebo jaký by chtěl být? Chvíli se mu Štěpán mlčky díval do obličeje. Byl v něm chladný smutek. Mluvil o sobě, o své samotě, ze které má strach.

„O kom to mluvíš?“ zeptal se posléze Štěpán.

Cranly neodpověděl.

20. března. Dlouhý rozhovor s Cranlym o mé vzpouře. Počínal si povýšeně. Já povolně a mírně. Pustil se do mne kvůli lásce k matce. V duchu jsem si vybavoval jeho matku: nejde to. V nestřeženém okamžiku mi kdysi prozradil, že se narodil, když bylo otci jednašedesát. Vidím ho před sebou. Statný sedlák. Šaty z kropenaté látky. Široké tlapy. Nehleděný prošedivělý plnovous. Chodí asi na dostihy. Páteru Dwyerovi z Larrassu odvádí pravidelně, leč skoupě, dávky. Po setmění se bavívá s děvčaty. Ale co jeho matka? Mladá, nebo stará? Mladá asi ne. Kdyby byla, jistě by tak Cranly nemluvil. Tedy stará. Nejspíš, a přezíraná. Odtud Cranlyho duševní zoufalství: dítě vyčerpaných beder.

21. března, ráno. Myslil jsem na to včera večer v posteli, ale byl jsem příliš líný a neukázněný, abych to popsal. Ano, neukázněný. Vyčerpaná bedra jsou bedra Alžbětina a Zachariášova. Je to tedy předchůdce. Tak jako on: hlavně se živí slaninou a sušenými fíky. Kobylkami a strdím. Když jsem o něm přemýšlel, vždycky jsem viděl přísnou uťatou hlavu nebo posmrtnou masku jakoby načrtnutou na šedé zácloně nebo roušce Veroničině. V církvi se tomu říká stětí. Trochu zrozpačitěl nad svatým Janem v Latinské bráně. Co to vidím. Sťatý předchůdce páčí zámek.

21. března, noc. Neukázněný. Neukázněná duše a neukázněná obraznost. Nechť mrtví pochovávají mrtvé. Ano. A nechť si mrtví berou mrtvou.

22. března. Spolu s Lynchem sledoval tělnatou ošetřovatelku. Lynchův nápad. Mně je to proti mysli. Dva vychrtlí hladoví ohaři jdou za jalovicí.

23. března. Od toho večera jsem ji neviděl. Stůně? Třeba sedí u ohně, na zádech maminčin vlňák. Ale není rozladěná. Co šálek ovesné kaše? Nemáš chuť?

24. března. Začal rozhovorem s matkou. Téma: B. P. M. V nevýhodě svým pohlavím a mládím. Abych se z toho dostal, stavěl jsem proti sobě Ježíšův vztah k tatínkovi a Mariin vztah k synovi. Řekl, že náboženství není porodnice. Matka shovívavá. Jsem prý podivín, moc jsem toho přečetl. Není to pravda. Přečetl málo a pochopil ještě méně. Řekla potom, že se vrátím k víře, protože mám nepokojnou duši. Znamená to odejít z církve zadními vrátky hříchu a vrátit se světlíkem pokání. Kát se nemohu. To jsem jí pověděl a poprosil ji o sixpenci. Dostal tři penny.

Odešel pak do koleje. Už zase se poškorpil s širokohlavým, šibalskookým maličkým Ghezzim. Tentokrát o Bruna Nolanského. Začal italštinou a skončil čínskou angličtinou. Bruno prý byl strašný kacíř. Já na to, že byl strašně upálen. On to s jistou lítostí uznal. Dal mi pak recept na takzvané risotto alla bergamasca. Když pronáší zavřené o, našpulí masité krevnaté rty, jako by tu samohlásku líbal. Líbá? A dokáže se kát? Ano, dokáže: a uroní dvě šibalské slzy, z každého oka jednu.

Jak jsem šel Štěpánovým, totiž mým parčíkem, vzpomněl jsem si, že jeho krajané, ne moji, vynalezli podle Cranlyho slov naše náboženství. Jejich čtveřice od sedmadevadesátého pěšího pluku seděla u paty kříže a o suknici ukřižovaného házela kostku.

Zašel do knihovny. Zkoušel přečíst tři časopisy. Marně. Ona zatím nevychází. Jsem znepokojen? Nad čím? Že už nikdy nevyjde.

Blake napsal:

Jen jestli to William Bond přežije,
když těžce se nám rozstonal.

Běda, chudáku Williame!

Jednou jsem byl na diorámě v Rotundě. Na konci promítali obrázky hlaváčů. Byl mezi nimi nedávno zemřelý William Ewart Gladstone. Orchestr zahrál Vilíku, moc nám chybíš.

Chrapounský národ!

25. března, ráno. Neklidná noc samých snů. Chtěl bych je střást.

Dlouhá zahnutá galérie. Od země se tyčí sloupy tmavých par. Zaplněna podobami bájných králů, vytesaných z kamene. Ruce mají unaveně složeny na kolenou a oči zatmělé, protože lidské chyby před nimi neustále stoupají jako tmavé páry.

Jako z jeskyně vystupují divné postavy. Nemají výšku lidí. Jako by nestáli každý zvlášť. Mají světélkující tvář s tmavějšími pruhy. Civějí na mne, jako by se mě na něco ptali. Nemluví.

30. března. Dnes večer byl ve vestibulu knihovny Cranly a předkládal Dixonovi a jeho bratrovi hádanku. Matka upustila dítě do Nilu. Pořád to omílání matky. Krokodýl popadne dítě. Matka je po něm chce. Krokodýl, že dobrá, když mu poví, co s dítětem udělá, jestli je sežere, nebo ne.

Tato mentalita, jak by řekl Lepidus, se věru působením vašeho slunce rodí z vašeho bahna.

A co moje? Copak ta ne? Tak šup s ní do nilského bahna!

1. dubna. S poslední větou nesouhlasím.

2. dubna. Viděl ji, jak u Johnstona, Mooneyho O’Briena popíjí čaj a pojídá koláče. Rysím zrakem ji cestou kolem zahlédl Lynch. Podle něho tam Cranlyho pozval bratr. Přinesl jí Cranly toho krokodýla? On ji teď oslňuje. No, přišel jsem mu na jeho spády. Jak by ne. Klidně oslňuje za pytlem wicklowských otrub.

3. dubna. Potkal Davina v trafice naproti Findlaterovu kostelu. Na sobě měl černý svetr a v ruce pálku. Zeptal se mě, jestli opravdu odcházím, a proč. Já mu na to, že do Tary je nejblíž přes Holyhead. Vtom přišel otec. Představování. Otec zdvořilý a pozorný. Zeptal se Davina, může-li mu nabídnout něco k snědku. Davin že ne, zrovna jde na schůzi. Když jsme kus ušli, řekl mi o něm otec, že má dobré, poctivé oči. Proč prý nevstoupím do veslařského klubu. Já, že to ještě uvážím. Taky mi pověděl, jak přivedl Pennyfeathera do hrobu. Mám prý studovat právo. Jsem na to jak stvořený. Už zase bahno, už zase krokodýli.

5. dubna. Divé jaro. Tryskem letící oblaka. Ach, živote! Tmavý proud zvířené bahenní bystřiny, do níž jabloně roztrousily křehké květy. V listí dívčí oči. Dívky plaché i dovádivé. Vesměs plavé nebo kaštanové, ani jediná černá. Líp se červenají. Hurá!

6. dubna. Jistě si pamatuje minulost. Podle Lynche si ji pamatují všechny. Vzpomíná si tedy na své dětství – a na mé, jestli jsem byl někdy dítě. Minulost je pohlcována přítomností a přítomnost žije jen tím, že rodí budoucnost. Jestli má Lynch pravdu, na sochách by měly být ženy zcela zahalené, jednou rukou by si žena měla lítostivě přidržovat zadek.

6. dubna, později. Michael Robartes vzpomíná na zapomenutou krásu, a když ji má v náruči, obmyká do náruče půvab dávno ze světa zmizelý. To ne. Vůbec ne. Toužím sevřít do náruče půvab, který ještě nepřišel na svět.

10. dubna. Slabounce za tíživé noci v tichu města ze snů přešlého do bezesného spánku jako znavený milenec nedbající laskání zní dupot kopyt na silnici. Už ne tak slabounce, jak se blíží k mostu; a jakmile minou zatmělá okna, jako šípem naráz rozetne ticho poplašný ryk. Z dálky se už ozývají kopyta probleskující za tíživé noci jako drahokamy, přes spící pole uhánějí za jakým cílem – za jakým srdcem? – jakou přinášejí zvěst?

11. dubna. Přečetl, co jsem napsal včera večer. Mdlá slova pro mdlé city. Líbila by se jí? Snad. Tak by se mi měla taky líbit.

13. dubna. Mám už dlouho v hlavě ten trychtýř. Vyhledal jsem si ho a zjistil, že je správný! Ďas aby vzal děkana i jeho nálevku. Přišel sem naučit nás svůj jazyk, nebo se mu u nás naučil? Ďas aby ho vzal tak či onak.

14. dubna. Zrovna se ze západního Irska vrátil John Alphonsus Mulrennan. Zapište si to, evropské i asijské noviny. Vyprávěl mi, že se tam v horské chatrči setkal s jedním starcem. Stařec měl rudé oči a lulku. Stařec mluvil irsky. Mulrennan mluvil irsky. Stařec i Mulrennan pak mluvili anglicky. Mulrennan mu vyprávěl o vesmíru a hvězdách. Stařec seděl, poslouchal, pokuřoval, odplivoval. Nakonec řekl:

„Na samém konci světa jsou asi hrozně podivná stvoření.“

Mám z něho strach. Mám strach z jeho rudých očí s rohovými obroučkami. Celou noc až do svítání se s ním musím na smrt rvát, tisknout mu šlachovitý chřtán, až… Až co? Až se mi vzdá? Ne. Neublížím mu.

15. dubna. Zčistajasna jsem ji potkal na Grafton Street. Dav nás svedl dohromady. Oba jsme zůstali stát. Zeptala se mě, jestli píšu básně. O kom? zeptal jsem se. Ještě víc ji to přivedlo do rozpaků a mně to bylo líto a hanba. Hned jsem ten kohoutek otočil a zapojil duchovně hrdinskou ledničku, kterou vynalezl a ve všech zemích si dal patentovat Dante Alighieri. O překot jsem mlel o sobě a o svých záměrech. V nejlepším jsem naneštěstí náhle revolucionářsky máchl rukou. Asi jsem vypadal, jako když rozhazuji přehršli hrachu. Lidé si nás všimli. Vzápětí mi podala ruku a ještě na odchodu podotkla, že jak doufá, dokážu, co jsem řekl.

Je to od ní hezké, bodejť!

Ano, dnes se mi líbila. Trochu, nebo hodně? Nevím. Líbila se mi. Je to pro mne nový pocit. Pak tedy všechno ostatní, všechno, co jsem myslil, že myslím, a všechno, co jsem cítil, že cítím, všechno dřívější je vlastně…

Ach, přestaň, kamaráde. Vyspi se z toho!

16. dubna. Pryč! Pryč!

Kouzlo paží a hlasů: bílých paží cest, jejich slib těsných objetí, a černých paží vysokých korábů, tyčících se proti měsíci, jejich zkazky o dalekých zemích. Napřahují se ke mně a říkají: Jsme samy – pojď. A s nimi hovoří hlasy: Jsme tvoji rodní. Hemží se to jimi, jak mě, svého rodného, na odchodu volají a jak mávají křídly jásavého a děsivého mládí.

26. dubna. Matka mi vyspravuje nové obnošené šaty. Modlí se prý, abych opodál domova a přátel sám v životě poznal, co je srdce a co cítí. Amen. Staniž se. Buď zdráv, živote! Pomilionté jdu prožít skutečnost a v duševní kovárně ukout nestvořené svědomí svého národa.

27. dubna. Milý otče, milý vynálezce, nyní i vždycky mi stůj po boku.

Dublin, 1904
Terst, 1914

[3] Časy se mění a my se měníme s nimi. Pozn. red.

[4] Vyvýšena jsem jako cedr na Libanu, a jako cypřiš na hoře Sion. Jako palma v Gádes vyvýšena jsem, a jako štěp růže v Jerichu: jako oliva spanilá na polích, a jako javor podle vody na ulicích. Jako skořice a balzám vonný vydala jsem vůni, a jako myrha libovonná vydala jsem líbeznost vůně. (Citát z apokryfního textu Ekklesiastikus, 24.) Pozn. red.

[7] Na prsech mých odpočívá (Píseň písní 1,13). Pozn. red.

[9] Jděte, mše skončila (závěrečná slova mše). Pozn. red.

[10] Souhrn scholastické filozofie podle božského Tomáše (Akvinského). Pozn. red.

[12] Řečník zhušťuje, básníci rozhojňují verši. Pozn. red.

[17] Já mám (podepsal jsem, studentská latina). Pozn. red.

[20] Myslím, že jsi zatracený lhář, protože ti je na obličeji vidět, že jsi zatraceně rozladěný. Pozn. red.

[21] Kdo je rozladěný, já nebo ty? Pozn. red.

[22] Mír nad celým krvežíznivým světem. Pozn. red.

[23] Zasmějeme se jeho hře s míčem. Pozn. red.

[25] Začátek verše: Zvěstuj těla vznešeného, jazyku náš, tajemství. Pozn. red.

[26] Splnilo se, o čem pěje / David ve věrné písni / když vypráví národům, / že Bůh ze dřeva (kříže) vládne, (velikonoční hymnus). Pozn. red.

[27] Myslím, že život liverpoolských chuďasů je zkrátka strašlivý, zkrátka příšerně strašlivý. Pozn. red.

[28] Stav vyplývající z budoucího jednání. Pozn. red.

[30] I ty jsi byl s Ježíšem Galilejským. Pozn. red.

James Joyce

Portrét umělce v jinošských letech

Edice Světová próza v českých překladech

Ilustrace na obálce SAHAS2015/Shutterstock.com

Překlad Aloys Skoumal

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 15. 5. 2018

ISBN 978-80-7587-970-7 (epub)

ISBN 978-80-7587-971-4 (pdf)

ISBN 978-80-7587-972-1 (prc)

ISBN 978-80-7587-973-8 (html)