Znění tohoto textu vychází z díla Komedie o Calandrovi tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Dilia v roce 1988. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

§

Text díla (Bernardo Dovizi da Bibbiena: Komedie o Calandrovi), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 31. 5. 2018.

 

 

OBSAH

OSOBY.. 8

Prolog (který napsal Castiglione). 9

Prolog (Bibbienův). 11

Argumentum... 16

PRVNÍ DĚJSTVÍ. 18

První výstup.. 18

Druhý výstup.. 19

Třetí výstup.. 26

Čtvrtý výstup.. 27

Pátý výstup.. 29

Šestý výstup.. 30

Sedmý výstup.. 31

Osmý výstup.. 34

DRUHÉ DĚJSTVÍ. 35

První výstup.. 35

Druhý výstup.. 35

Třetí výstup.. 37

Čtvrtý výstup.. 40

Pátý výstup.. 40

Šestý výstup.. 42

Sedmý výstup.. 46

Osmý výstup.. 47

Devátý výstup.. 48

Desátý výstup.. 52

TŘETÍ DĚJSTVÍ. 53

První výstup.. 53

Druhý výstup.. 53

Třetí výstup.. 56

Čtvrtý výstup.. 59

Pátý výstup.. 59

Šestý výstup.. 62

Sedmý výstup.. 63

Osmý výstup.. 63

Devátý výstup.. 64

Desátý výstup.. 64

Jedenáctý výstup.. 65

Dvanáctý výstup.. 66

Třináctý výstup.. 67

Čtrnáctý výstup.. 67

Patnáctý výstup.. 69

Šestnáctý výstup.. 70

Sedmnáctý výstup.. 71

Osmnáctý výstup.. 74

Devatenáctý výstup.. 74

Dvacátý výstup.. 75

Dvacátý první výstup.. 75

Dvacátý druhý výstup.. 76

Dvacátý třetí výstup.. 77

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ. 78

První výstup.. 78

Druhý výstup.. 79

Třetí výstup.. 81

Čtvrtý výstup.. 82

Pátý výstup.. 85

Šestý výstup.. 85

PÁTÉ DĚJSTVÍ. 88

První výstup.. 88

Druhý výstup.. 91

Třetí výstup.. 95

Čtvrtý výstup.. 96

Pátý výstup.. 98

Šestý výstup.. 99

Sedmý výstup.. 99

Osmý výstup.. 99

Devátý výstup.. 100

Desátý výstup.. 100

Jedenáctý výstup.. 101

Dvanáctý výstup.. 101

 

OSOBY

PROLOG

ARGUMENTUM

FESSENIO, sluha

POLINICO, učitel

LIDIO, mládeneček

CALANDRO

SAMIA, služka

RUFFO, kouzelník

SANTILLA

FANNIO, sluha

FULVIA, Calandrova manželka

SOFILLA, žena prodejná

NOSIČ

BIŘICI z celnice

TIRESIA, služka, němá postava

Prolog
(který napsal Castiglione)

Stanete se diváky nové komedie, jež nese název CALANDRIA. Je v próze, nikoli ve verších, je moderní, není antická, je psána naším jazykem a ne latinsky. CALANDRIA se jmenuje podle Calandra, uvidíte, co je to za pitomce, ani se vám nebude chtít věřit, že Příroda dokázala stvořit něco tak pitomého. Ale sami jste už jistě zažili a slyšeli leccos podobného, to ani nemluvím o Martinovi z Amelie (co věřil, že hvězda Diana je jeho manželka, že on je Ámen, že se může změnit v ženu, v Boha, v rybičku nebo strom, jak se mu zachce) a tak se nedivte, že Calandro všemu věří a vyvádí samé hovadiny. Protože se v komedii hraje a mluví o oby­čejných věcech a jak už tak mezi sebou mluvíváme, autorovi se nezdálo, že by ji měl psát ve verších, řekl si, že vy přece taky mluvíte prózou, nemluvíte řečí vázanou a už vůbec ne v rýmech. Že to není žádná antika, to by vám nemuselo vadit, jakmile jí přijdete na chuť; ono co je moderní a nové, to se líbívá a pobaví to spíš, než věci antické a staré; bývají už obnošené a trochu zavánějí ztuchlinou. Není latinská, má se hrát pro spoustu lidí a každý nemusí být učenec; a protože by se vám autor hrozně rád zalíbil, umínil si, že ji napíše tak, jak se dneska mluví, aby každý rozuměl a aby se všichni bavili. Nehledě k tomu, že máme-li svůj jazyk od Boha a od Přírody, měl by se nám líbit. A proč by měl nacházet méně úcty než latina, řečtina a hebrejština? Naše řeč by nebyla o nic horší, kdybychom ji ctili, kdybychom o ni dbali a brousili je se stejně horlivou péčí, jak to dokázali Řekové a ti ostatní se svým vlastním jazykem. Vždyť je sám sobě nepřítelem, kdo dává cizí řeči přednost před vlastní. Já mám tu svou tak rád, že bych ji neměnil za žádnou jinou. A je jich hodně. A vy, myslím, taky ne. Tak buďte rádi, že se v komedii ozve váš jazyk. Ne, omyl, ozývat se budeme my, vy musíte držet jazyk za zuby. A jestli někdo začne tvrdit, že je autor hrozný zloděj a že vykrádá Plauta, tak uznejte, že je to Plautova chyba, když se nechá okrádat. Proč si ten starý trouba nic nezavře na klíč, proč si své věci nepohlídá? Jenže autor vám na kříž odpřisáhne, že nešlohnul ani tohle (luskne prsty) a chce vám to dokázat. Jen se jděte sami podívat, říká, jděte přímo do Plauta a hledejte, co kde chybí; a shledáte-li, že je všechno tam, kde to bylo, jakápak loupež? V tom případě nemohl nikdo Plauta vykrást. Tak ať nikdo autora neobviňuje ze zlodějiny. A jestli si to někdo přece jen vymluvit nedá a nemůže si to nechat pro sebe, tak ho prosíme, ať alespoň nekřičí a nedělá ostudu, nemusí přece hned běhat k četníkům, ať jde radši přímo k Plautovi a tajně mu to pošeptá. Ale tady už je další a chce vám ještě něco říct, nese vám Argumentum. Připravte se, všichni si dobře vyčistěte dírku v oušku, abyste ho vůbec pochopili.

Prolog
(Bibbienův)

Och, jak poklidný spánek a jak příjemný sen mi přetrhl messer Giuliano tím svým hromským hlasem, ať ho spere ďas! Kdyby mi daroval svůj nejlepší statek, nevynahradil by mi tu slast, o kterou mě připravil, když mě vzbudil. Já spím jako jezevec a zdá se mi, že jsem našel prsten Angeliky, však víte, ten prsten, co si ho stačí dát do pusy a už je člověk neviditelný. Jen si představte, dámy, jak mě takový nález blažil! Napadlo mě, že jako neviditelný bych se mohl podívat na pokladnice takových těch ufňukaných lakomců, co si nedají vyrvat z ruky čtyrák ani rozžhavenými kleštěmi, já bych jim jejich pokladny tak vyčistil, že by jim nezbylo ani na housku. Vždyť je to hřích, že takoví škudlové vůbec ještě dýchají, protože oni by radši pošli hlady, než by pustili chlup. A na jejich účet jsem chtěl schrastit tolik peněz, že bych si za ně koupil báječnou večeři, a dvojitou! Kdo by mi to mohl vyčítat, řekněte sami! Ale pak jsem si usmyslel, že si omrknu všechny ženské z celé Florencie, až budou ráno vstávat. Cožpak by to nešlo, když můžu kamkoliv a nikdo mě neuvidí? Vím, řekl jsem si, ony nechtějí, aby se na ně někdo koukal, ale na mě jsou se svým upejpáním krátké, protože já přijdu tak, že se přede mnou žádná neschová! A už jsem se chystal, když jsem si v tom spánku najednou vzpomněl, že se dneska večer bude hrát divadlo. – Nic, řekl jsem si, dřív než něco podniknu, musím proletět všemi domy a podívat se, co dělají dámy pozvané na dnešní představení. Sotva mě to napadlo, strčím si prsten do pusy a jakmile mám dojem, že mě už nikdo nemůže vidět, vstoupím do prvního domu. Najdu tam manžela, který hrozně proháněl svou ženu, ať už rychle jde, honem honem, ani jí chudince nedopřál, aby se v klidu ustrojila. Divil jsem se, že na ni tak spěchá, ale když jsem všechno dobře obhlídnul, pochopil jsem, že ten pán měl nečisté úmysly se služkou a proto byl jako na jehlách, aby manželka užuž vypadla. Nemusím vám říkat, že mi z toho bylo nanic, když jsem viděl, jak hanebně zachází se svou mladou a krásnou ženou, aby běhal za služkou. Kdybych měl tu moc, strčil bych ho do kuchyně, ať žere zbytky a myje talíře, když má takové choutky. V tomhle vedru by mu to patřilo. Pak by je přešly takové řeči: „Všechno snesu, jenom ne svou starou.“ Měl jsem toho dost a šel jsem odtamtud. Přijdu do jiného domu a najdu tam ženu s mužem, jak se hrozně hádají. Ona plakala, chtělo se jí do divadla a říkala manželovi: Když jste nechtěl, abych tam chodila, měl jste mi to říct dřív a nenechat mě nic slibovat. Vy prostě chcete, aby kdekdo věděl, jaký jste, proklínám den a hodinu, kdy jsem se vdala! Mohla jsem jít rovnou do kláštera jako jeptiška, když se jakživa nesmím jít pobavit jako každá jiná. – Nono – odpovídal žárlivý manžel – divadlo! Proč zrovna do divadla? Kdybys milovala svého manžela, tolik by ti na tom nezáleželo. Seď se mnou pěkně doma a bude to mnohem lepší, než trajdat někde po nocích. – Ale vždyť mě pusťte – naléhala ona – divadlo je sotva jednou za rok a chodí tam skoro všechny, máte strach, že mě tam někdo ukousne? – Jak to mluvíš? Ukousne! Nezdá se ti, že jsi lehkomyslná? – řekl žárlivec. – Och! Budeš sedět doma a už nechci nic slyšet. – Už jsem sahal po polenu a byl bych ho nejradši zmlátil, ale pak jsem si řekl: ať se mu radši pomstí sama, bude doufám dost moudrá a postará se, aby měl proč žárlit. Cožpak v tomhle městě není dost mladíků, co nemají nic lepšího na práci? A udělá, co mu patří, zabedněnci, žárlivost se přece rodí v zabedněné hlavě. Sebral jsem se a šel jsem jinam: a našel jsem paní, která měla doma amanta a aby nemusela jít do divadla, namlouvala manželovi, že jejich dítěti, já nevím, jestli to byla holka nebo kluk, že mu něco chybí; a aby dítě plakalo, pořád je štípala, takže se chudáček nedal ukonejšit ani sladkými slůvky ani čím jiným. Až řekla: – Vidíš, muži, přece bych to ubohé dítě nenechala na starost služce, a jinak nikam nemůžu. Víš co: jdi sám, aby to nevypadalo, že si nevážíme jejich pozvání. – Ten dobrák nechtěl celou noc poslouchat samý brek a protože nevěděl, čím by dítěti pomohl, šel z domu a nechal ženě volné pole. Ona byla chytřejší a mazanější. Pak jsem si zamanul vejít do dalšího domu, kde jsem viděl jednu paní, jak se nechá od služky zapínat. Vyjela si na ni: – Uch, huso pitomá, to ještě nedovedeš zapnout šaty? Hrome, začni přece zdola! – Služka na to opáčila: – A co vám to vadí, vždyť je to jedno, jestli začnu zdola nebo shora? Když jsem zapínala svou dřívější paní, vždycky jsem začínala shora. – A víš proč? – odpověděla paní: Protože ona měla moc veliký prsa, a začínalo se shora, aby se trochu stáhly dolů a moc jí netrčely. Jenže já jsem hubená a skoro žádný prsa nemám, když nechci vypadat, jako by mě udělali hoblíkem, tak musíš začít zapínat zezdola, ono se to trochu načinčá a nevypadám jako prkno. Tak už to víš! – Och! Musel jsem se smát, jak jsou ženský fikaný. Po téhleté jsem narazil na další, z té byla už jen skořápka, jako suchá dýně, seděla ve své komůrce u zrcadla, v ruce klíšťky a dělala si obočí; když si všechno vytrhala a byla docela oškubaná, vzala lahvičku plnou takové bělavé vody, něco jako kyselé mléko, a tím si omývala obličej a krk až po prsa. Potom vzala perský flanel a malovala si obličej, až vyhlížela jako škraboška z Modeny. A když měla dojem, že je dost napajcovaná, měla tam spoustu kytek a začala si je dávat na prsa a za uši, že vypadala jako májka. Jak se dívala do zrcadla, nějak se jí to nezdálo, a tak pořád něco sundávala a měnila, až mě to přestalo bavit, nemohl jsem se na to už koukat, co bych čekal, až bude hotová. Prošel jsem nejmíň deset dalších domů a všude se ženské malovaly; jedné při tom pomáhal i manžel, ještě větší parádník než ona. – Jděte k šípku s tím pajcováním! – řekl jsem si: – Jak je vůbec možné, že si ty pošahané ženské neuvědomí, že když chtějí vypadat jako krasavice a dělají ze sebe hotové maškary, kazí si zdraví a zestárnou o deset let dřív a budou vrásčité a bezzubé, nebo budou mít zuby žluté a zkažené, že by jim člověk radši políbil… divže mi neuklouzlo jedno ošklivé slovo… než by je líbal na ústa? Kolik je jich u nás, co se ověsily tolika hadry a pánbůh je obdařil tolika neduhy, že se jim podlamují kolena, jsou ztuhlé jako sochy a nemohou se ani pohnout, celé se potí, jak jsou říčné, aby vypadaly co nejlíp! Copak si myslí, že budou krásnější než jiné? Jsou na omylu, protože krásné jsou ty, co se o sebe nestarají ani moc, ani málo. – Já jsem se odhodlal, že rozmlátím všechny ty kelímky a lahvičky s líčidly, na co přijdu; a jak tak ve snu natáhnu ruku, myslel jsem, že jsem popad kelímek, ale já jsem chytil nočník, toť se ví, že v něm nebyla zrovna žádná voňavka, a chtěl jsem s ním praštit o zeď; a divže jsem ho nerozbil o hlavu pana Giuliana, který stál u mě a pokoušel se mě probudit; to vám řeknu, že bych ho pěkně navoněl, kdyby mě právě v té chvíli nevzbudil, aby mě přiměl říct vám to, co se vám sám říct zdráhá. Oni mu totiž přátelé slíbili, že na tenhle večer přichystají pěknou komedii. On to nechal na nich, přestal se o komedii zajímat, neviděl ji, neslyšel, věřil, že komedie bude, i když ne naprosto dokonalá, alespoň obstojná. Ale dneska ráno slyšel zkoušku a zjistil, že to není nic pro vás, že je pod vaši úroveň. Z hloubi srdce ho mrzí, že jste sem přišli, a má pocit, že to pro vás bude, jako byste spadli z višně. A tak vás prosí, abyste ho laskavě omluvili, a slibuje, že až přijdete příště, bude se dávat něco úplně jiného, nějaká krásná a nesrov­natelně zábavnější komedie. Jenže mně se zdá, že má vyhráno, protože tihle pánové budou tak obdivovat půvaby zde přítomných dam, že se na komedii nebudou příliš dívat, vlastně vůbec ne, budou mít oči jen pro vás. A tak prosím vás, vznešené dámy, jestli se chcete zavděčit panu Giulianovi a těm, co mají hrát, dejte pánům najevo trochu víc přízně a náklonnosti, aby je ta komedie vůbec neotravovala. Co říkáte? Platí? No, nemusíte dělat dlouhé obličeje, jestli se vám do toho nechce, nebo jestli by vám to dělalo obtíže, můžete si hned jít, dveře jsou otevřené. Pusťte je tam, ať můžou vypadnout! A kdo tady zůstane, ten uslyší komedii, kterou tamti secvičili, ať už je, jaká je, třeba vás ta nejapnost rozesměje. Za chvilku už někdo z herců přijde a spustí, a vy, dámy, otevřete jim laskavě svá ouška, aby vám nic neuniklo.

Argumentum

Demetrios, občan města Modonu, měl dvě děti, synáčka, jmenoval se Lidio, a holčičku Santillu. Byla to dvojčátka z jednoho vrhu a byla si formou i obsahem tak podobná, že je nikdo nemohl rozeznat, leda podle šatiček. Tomu prostě musíte věřit. Nechám-li stranou spoustu příkladů, které bych mohl uvést, stačí jeden jediný, jen si vzpomeňte na dva rodem i ctnostmi vznešené Římany, na bratry Antonia a Valeria. Oba Porcariové si přece byli tak podobní, že si je v Římě všichni pletli. Ale abych se vrátil k těm dvěma robátkům, jež jsou už šest let bez otce. Turci vzali a vypálili Modon, pobili, koho ve městě našli. Jejich kojná a sluha Fannio, aby zachránili Santillu, oblékli ji jako chlapečka a začali jí říkat Lidio. Myslili totiž, že jejího bratra Turci zmordovali.

Na útěku z Modonu je dopadli a odvlekli do Konstantinopole jako zajatce. Perillo, jeden florentský obchodník, je všechny tři vykoupil a odvezl s sebou do Říma, kde si je drží ve svém domě. Dlouhým pobytem si znamenitě osvojili zdejší zvyky, oděv a jazyk. A právě dnes chce Perillo dát svou dceru za ženu řečené Santille, všichni jí totiž říkají Lidio a stále ji považují za muže. Lidio, ten chlapeček, vyvázl z Modonu živ se sluhou Fesseniem a odebere se do Toskánska a do Itálie. Naučil se tu žít, oblékat, i jazyk se naučil. Je mu tak mezi sedmnácti a osmnácti, když přijde do Říma, zamiluje se do Fulvie, a protože i ona ho miluje, navštěvuje ji, jenže v ženských šatech, aby spolu měli potěšení. Po mnoha záměnách se Lidio se Santillou šťastně poznají. Vy otevřete oči a dávejte dobrý pozor, abyste si je také nepletli. Proto vás znovu upozorňuji, že oba jsou stejně vysocí, mají stejné vzezření, oba se jmenují Lidio, oba se stejně oblékají, mluví a smějí, oba jsou dnes v Římě a oba je tu každou chvíli uvidíte. Ale nemyslete si, že je to nějaký černokněžnický trik, že se jedním rázem octnou z Říma až tady, protože město, které tu vidíte, to je právě Řím. Býval tak rozsáhlý, tak široký, tak veliký, že šel od vítězství k vítězství a spolykal spoustu měst, spoustu zemí i řek. A teď je takhle maličký, vždyť vidíte, klidně se vejde i na tohle vaše jevišťátko. Tak už to na světě chodí.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

První výstup

FESSENIO sám

FESSENIO: To je stará pravda, že ať si člověk narýsuje cokoliv, Štěstěna mu vždycky provede něco docela jiného. Sotva jsme si usmyslili, že se usadíme v Boloni, můj pán Lidio se dozvěděl, že jeho sestra Santilla zůstala naživu a že se dostala do Itálie. Ta zpráva v něm najednou probudila takovou bratrskou lásku, jakou ještě žádný bratr neměl k vlastní sestře; oni se totiž narodili téhož dne a v tutéž hodinu, jako by se chtěli předhánět, jeden obličej, jedna postava, breptali, dokonce i brečeli stejně, příroda je stvořila tak podobné, že v Modonu, když si Lidio vzal Santillinu sukni a ona si navlékla jeho kalhoty, nejenom cizí lidé, ale ani matka, ba ani sama vlastní chůva je nemohla rozeznat, nevěděla, je tohle Lidio? Je tohle Santilla? Bohové je nemohli stvořit podobnější, jako by si z oka vypadli, takže oni se zase jeden v druhém doslova viděli, jeden měl druhého rád, radši než sama sebe. Lidio si dlouho myslel, že sestra je na onom světě, ale někde zaslechl, že je prý živa a zdráva, a hned po ní začal pátrat. A tak jsme přišli do Říma, nebudou to ani čtyři měsíce, on hledal svou sestru a našel Fulvii, pěknou římskou paničku. Vzplanul přímo zběsile. Nastrčil mě jako sluhu ke Calandrovi, k jejímu panu choti, chtěl, abych jeho milostné dychtění dovedl rychle k cíli, což jsem sfouknul hravě a k její velké spokojenosti, protože ona po něm tak prahla, že i za bílého dne ho volala k sobě, a kolikrát, aby si spolu popřáli nějakou potěchu. A Lidio chodil, vždycky si oblékl ženské šaty a nechal si říkat Santilla. Jenže i on před několika dny dostal vítr, že kdyby od toho plamene náhodou chytly šaty, mohlo by se ukázat, co má pod sukněma. Začal ji zanedbávat a předstírat, že musí někam odejet. Fulvia je z toho celá pryč, přímo běsní a neví, co si počít, běhá k zaříkávačkám, čarodějnicím, kouzelníkům, aby jí zase přičarovali jejího milence. Jako by jí ho někdo ukrad. Honí mě, honí Samii, svou služku, ta je do všeho zasvěcená, posílá po nás prosby, dary, vzkazuje, že svého syna dá za muže Santille, jestli ji jednou najde, a vyvádí přitom, že kdyby její manžel nebyl spíš hovado než člověk, muselo by ho něco trknout. A tohle všechno se sype na mou hlavu: já musím vyrážet klín klínem. Dělám nemožnosti. Ještě nikdo nedokázal sloužit dvěma pánům, já sloužím třema: manželovi, manželce a svému vlastnímu pánovi, jak si potom chvíli oddechnout? Ne, že bych si stěžoval, protože odpočinutí má na tomhle světě leda nebožtík. A jestli dobrý sluha nemá nikdy stát se založenýma rukama, já si nestačím ani vytřít uši. A aby mi nic nechybělo, už mám v ruce další milostnou záležitost. Musím ji Lidiovi vyklopit, už se nemůžu dočkat. On zrovna jde, ale ojojoj! s ním ten blbec Polinico, jeho preceptor. Tenhle pták vždycky věští bouři. Já trochu uhnu stranou, abych slyšel, co zase kráká.

Druhý výstup

POLINICO, LIDIO, FESSENIO

POLINICO: Nikdy by mě ani nenapadlo, Lidio, že klesneš tak hluboko, že v honbě za plytkým milkováním pohrdneš všemi vštěpo­vanými ctnostmi. Ale já znám kořen zla, není to nikdo jiný, než Fessenio.

FESSENIO: Kořene…

LIDIO: Ale to neříkej, Polinico.

POLINICO: Ech, Lidio! Vím snad víc, než ty i s tím tvým ničemou sluhou dohromady.

FESSENIO: Já bych tě…

POLINICO: Rozvážný člověk má vždy na mysli, co by ho mohlo stihnout.

FESSENIO: Teď dostane pedagogický průjem.

POLINICO: Jakmile se to vaše milkování stane veřejným tajemstvím, nebude hrozit nebezpečí jen tvému životu, ale i tvému dobrému jménu.

FESSENIO: Pedagog a magor!

POLINICO: Kdo by nezahrnul posměchem a nenávistí lehkomyslnou a prázdnou třtinu? A co je to jiného, než lehkomyslnost, když jsi propadl takové lásce? Ty, cizinec! A ke komu? K jedné z nejvzne­šenějších paní z tohoto města. Vystříhej se nebezpečí takového chtíče.

LIDIO: Polinico, jsem přece mladý a mládí je zcela v moci Amora. Vážné starosti přísluší lidem zralejším. Já mohu chtít jenom to, co mi káže Amor: a ten mě nutí, abych tu vznešenou dámu miloval a na nic jiného se neohlížel. A i kdyby se to prozradilo, myslím, že v očích mnoha lidí by moje cena jen stoupla, protože jako svědčí o uvážlivosti žen, když se dovedou vystříhat lásky k muži, jenž stojí rodem výš, u mužů svědčí o jejich odvaze, když usilují o lásku ženy, jež je předčí svou urozeností.

FESSENIO: Teď jsi mu to řek pěkně! To je citát z klasika.

POLINICO: Tyhle řeči ti nasadil do hlavy ten šupák Fessenio, měl by viset!

FESSENIO: Jestli je někdo z nás šupák, tak jsi to ty!

POLINICO: Aby ses ty neozval, když ho chci přivést k dobru, to bych se divil.

FESSENIO: Ty ho k dobru nepřivedeš.

POLINICO: Nic není horšího, než muset přihlížet tomu, jak život moud­rých lidí závisí na řečech bláznů.

FESSENIO: Ode mě slyšel vždycky moudřejší rady než od tebe.

POLINICO: Lepší radu nemůže nikdy poskytnout ten, kdo stojí na nižší mravní úrovni. Dříve jsem tě dobře neznal, Fessenio, protože to bych tě nikdy nemohl Lidiovi vychvalovat.

FESSENIO: Já se snad prosím o tvou přízeň, já?

POLINICO: Teď vidím, jak často se může klamat ten, kdo někoho chválí. Kdo dovede jen hanět, ten se nemýlí nikdy.

FESSENIO: Sám přiznáváš, jak jsi duchaprázdný, že chválíš někoho, koho vůbec neznáš. Já vím naprosto spolehlivě, že jsem o tobě nikdy neřekl nic, v čem bych se mohl mýlit.

POLINICO: Tys tedy o mně říkal hanebnosti?

FESSENIO: Tvoje vlastní slova

POLINICO: Trpělivost! S tebou se hádat nebudu, to je, jako bych hrách na stěnu házel.

FESSENIO: Protože se nezmůžeš na chytré slovo.

POLINICO: Protože bych musel použít něco jiného, než jsou pouhá slova.

FESSENIO: Co mi ty můžeš?

POLINICO: To teprve uvidíš. Já tě, já tě…

FESSENIO: Když jde bejkovi od huby pára, nedráždit!

POLINICO: No! No! Tak dost! Já se nebudu se slouhou…

LIDIO: No tak, Fessenio, už přestaň!

FESSENIO: Jenom nezačínej vyhrožovat: protože i když jsem jenom sluha, i moucha se dovede naštvat. A není tak tenkej chlup, aby nevrhal nějakej stín, rozumíš?

LIDIO: Mlč už, Fessenio!

POLINICO: Necháš mě domluvit s Lidiem? Mohl bys být tak laskav?

FESSENIO: Když slušně prosíš, můžeš dostat příležitost.

POLINICO: Poslechni, Lidio, uvědom si, že bůh nám dal dvě uši, abychom lépe naslouchali.

FESSENIO: A jenom jednu hubu, abychom méně kecali.

POLINICO: S tebou nemluvím. Každá nemoc se léčí snadno, dokud je čerstvá, ale jakmile se zakoření, je nevyléčitelná. Zbav se téhle lásky co nejdříve!

LIDIO: Proč?

POLINICO: Copak nevíš, že s láskou vždycky přichází i hněv, záští, nepřátelství, nesváry, zhouba, chudoba, podezřívání a neklid, zhoubné choroby duše? Před láskou se varuj, prchej!

LIDIO: Och, Polinico, když já nemohu!

POLINICO: Proč?

FESSENIO: Protože tu nemoc na nás sesílá bůh. Jenom na tebe už ne­zbylo.

LIDIO: A jeho moci je všechno podřízeno. A není větší slast, než získat, po čem milostně toužíme, protože bez lásky nemůže být nic dokonalé, ctnostné ani ušlechtilé.

FESSENIO: Lépe se to nedá vyjádřit.

POLINICO: Nejhorší neřestí sluhů je lichocení. A ty ho posloucháš? Lidio, dej na má slova.

FESSENIO: No ovšem, vždyť ti hází perly.

POLINICO: Láska je jako oheň; a když padne do plamene špetka síry nebo jiného neřádu, člověk zajde puchem.

LIDIO: Ale když se dá do plamene kadidlo, aloe a ambra, line se taková vůně, že by vzkřísila i mrtvého.

FESSENIO: Chacha! Polinico nalíčil past a sám se do ní chytil.

POLINICO: Navrať se, Lidio, k správnému počínání.

FESSENIO: A správné je chopit se příležitosti.

POLINICO: Správné je to, co je dobré a počestné. Předvídám, že skončíš špatně.

FESSENIO: Prorok promluvil

POLINICO: Nezapomeň, že ctnostná duše odolá chlípnosti.

FESSENIO: Ani se nepodolá strachy.

POLINICO: Jsi na scestí. A víš, že pohrdat radami mudrců je naduté.

FESSENIO: Prohlašuješ se za mudrce a vysloužil sis jméno blázna, protože sám dobře víš, že není větší šílenství, než pokoušet se o to, čeho nemůžeš dosáhnout.

POLINICO: Lépe je prohrávat s pravdou, než vyhrávat se lží.

FESSENIO: Já říkám pravdu, ty říkáš pravdu. Jenže já nejsem takový kazatel jako ty, který si myslíš, že ti stačí pár árum a órum a už jsi spolykal všechnu moudrost, kdežto ostatní, kromě tebe, jsou učiněná hovada. Jenže nejsi žádný Šalamoun a nechápeš, že jedna věc je stáří, mládí druhá, jinak si počínáme v nebezpečí, jinak v závětří. Ty jsi starý, tak si žij podle rad, které mu uděluješ. Lidio je mladý, tak ho nech, ať si počíná jako mladík. A ty se smiř s časem a s tím, že si Lidio bude žít po svém.

POLINICO: Stará pravda, že pán má tolik nepřátel, kolik má sluhů. Tenhle tě přivede až na šibenici. A když tě nepostihne nic jiného, budou tě vždy trýznit výčitky a nejsou horší muka, než vědomí spáchaných chyb. A tak ji pusť raději z hlavy, Lidio.

LIDIO: Nemohu ji pustit z hlavy, jako se tělo nemůže odtrhnout od svého stínu.

POLINICO: Ne, začni ji nenávidět a odtrhneš se od ní snadno.

FESSENIO: Chacha! Nemůže vymámit z krávy tele, tak z ní chce vytáhnout bejka!

POLINICO: Jen tvářičku má každá jinou, ale povahu mají všechny stejnou.

LIDIO: Propadáš omylu.

POLINICO: Och, Lidio, stačí zhasnout světlo, abys neviděl tvář, a už mezi nimi není žádný rozdíl. A pamatuj, že ženě nelze věřit, ani když se odebere do hrobu.

FESSENIO: On dělá přesně to, co jsem mu radil.

POLINICO: Co?

FESSENIO: Přizpůsobuješ se časům.

POLINICO: Já přece Lidiovi říkám jen pravdu.

FESSENIO: Půl pravdy.

POLINICO: Co tím chceš naznačit?

FESSENIO: Chci naznačit, že nosíš, co se dneska nosí.

POLINICO: Jak to?

FESSENIO: Mluvíš jako nepřítel žen, to dělá u dvora skoro každý. Tak bys jim nasadil psí hlavu. Ani se nezastydíš.

LIDIO: Fessenio má pravdu, co o nich říkáš, to se chválit nedá, vždyť ženy nám poskytují největší útěchu a největší blaho, které nám svět může poskytnout, a bez nich jsme zbyteční, nemožní a hova­dům podobní.

FESSENIO: Ale nač tolik slov? My přece víme, že ženy mohou sloužit za vzor ve všem všudy a dneska je napodobuje kdekdo, nejradši by ze sebe dělali ženské nejen duší, ale i tělem.

POLINICO: Tobě odpovídat nebudu.

FESSENIO: Protože nemáš co.

POLINICO: Znovu ti připomínám, že příležitostí ke špatnostem se máme vyhýbat, nabádám tě tedy pro tvoje dobro, abys ty milostné choutky vyhnal z hlavy.

LIDIO: Polinico, nic na světě tak neodolává dobře míněným radám a všemožným překážkám, jako právě láska. Její povaha je taková, že spíše odumře sama sebou, než by se dala uhasit jakýmkoli nabádáním. A tak, jestli si myslíš, že mě od té lásky odradíš, snažíš se obejmout stín a chytáš vítr do sítě.

POLINICO: Nejvíc ze všeho mě tíží to, že dříve jsi býval poddajný jako vosk a teď jsi jako dub a nic s tebou nehne. A víš, k čemu to povede? Měl bys o tom přemýšlet. Nebo skončíš špatně.

LIDIO: Nevěřím ti. A i kdybys měl pravdu, cožpak jsi mi sám neuváděl příklady, jak je ušlechtilé umírat pro lásku a jak krásně umírá ten, kdo umírá s láskou v srdci?

POLINICO: Nuže, dělej, co myslíš, a řiď se radou toho ničemy. A brzo, brzičko poznáš, co dokáže způsobit láska. Budeš pykat.

FESSENIO: Počkej, počkej, Polinico. Víš, co dokáže láska způsobit?

POLINICO: Co, ty chytrá hlavo?

FESSENIO: Dokáže udělat totéž, co lanýž: mladýmu naběhne žíla a dělá divy, starej prdne a zhasne docela.

LIDIO: Chachacha!

POLINICO: Vidíš, Lidio, ty se mu směješ a zlehčuješ moje slova? Už jsem s tebou o tom domluvil, mysli si, co chceš, já odcházím.

FESSENIO: Mor na tebe! Vidíš ho, jak ze sebe dělá svatouška? Jako by tomu žvanilovi nebylo vidět až do žaludku. Blbnul nám všem hlavu, takže jsem ani neměl kdy vypravovat a ty jsi ještě pořád neslyšel tu nejčerstvější novinu o Calandrovi.

LIDIO: Mluv, mluv, ať tou lahůdkou spláchneme pachuť po jeho pilulkách.

Třetí výstup

LIDIO, FESSENIO

LIDIO: Tak spusť.

FESSENIO: Calandro, manžel tvé milenky Fulvie a můj jakoby pán, ten blbec, z kterého jsi udělal paroháče, ten tě zase onehdy spatřil, jak odcházíš zahalen do ženského roucha. V blažené víře, že pod tou sukní je ženská, docela se do tebe zfanfrněl a žadonil, že musím něco udělat, aby tu milovanou krasavici dostal. Ta krasavice jsi ty. Já jsem se tvářil, jako bych vynaložil ohromné úsilí a dal jsem mu naději, že svůj chtíč ukojí ještě dnes.

LIDIO: To se ti zase povedlo. Chacha! A teď si vzpomínám, že když jsem se předevčírem vracel od Fulvie, hnal se celý kus cesty za mnou; ale nenapadlo mě, že ho žene láska. Měl by se ještě trochu prohnat.

FESSENIO: Jsem k tvým službám, spolehni na mě. Já mu dokážu, že jsem pro něho dělal hotové zázraky, a můžeš si být jist, Lidio, že mi bude věřit i to, co mu neřeknu. Často mu pověsím na nos největšího bulíka, protože tak domýšlivého kořena jsi v životě neviděl. Mohl bych vyprávět tisíce jeho zhovadilostí, ale abych nezabíhal do podrobností, v jeho duté lebce chřestí tolik pitomostí, že kdyby se jedna jediná usadila v hlavě nějakého Šalamouna, Aristotela nebo Seneky, musel by všechen jejich rozum zkysnout a z moudrosti by zbyla jenom syrovátka. A co je na něm k potrhání, on si ještě myslí, že je okouzlující krasavec a že se do něho každá musí na první pohled zamilovat, jako by v celém městě nebyl hezčí mládenec. On je prostě, jak se říká, úplnej vůl, už jenom žrát seno. Není o moc lepší než Martino da Amelia nebo Giovan Manente. Takže když se nám zamiloval, dostaneme ho, kam budeme chtít.

LIDIO: Chacha! Já snad umřu smíchy. Ale řekni mi: když si myslí, že jsem ženská, až za mnou přileze, co potom?

FESSENIO: To už nech na mně, všechno se dá zařídit. A jeje, koho tu vidíme! Honem zmiz, ať nás nevidí spolu!

Čtvrtý výstup

CALANDRO, FESSENIO

CALANDRO: Fessenio!

FESSENIO: Kdo mě volá? Aha, můj pán!

CALANDRO: Musíš mi vypravovat, viděl jsi ji?

FESSENIO: No ovšem. Koho?

CALANDRO: Koho! Santillu.

FESSENIO: Aha, Santillu! Tu jsem tedy viděl.

CALANDRO: A co?

FESSENIO: Vlastně všechno. Totiž všechno ne! Měla na sobě šaty. To tedy určitě. Košilku, zástěru, rukavičky a na nohách měla nejspíš střevíce.

CALANDRO: Střevíce, rukavice! Jsi snad opilý? Neptám se, co měla na sobě, ale jak se tvářila.

FESSENIO: Aha! Ty chceš vědět, jak se tvářila!

CALANDRO: No právě.

FESSENIO: Když jsem s ní před chvílí mluvil, co ona to vlastně… počkej! Seděla, rukou si takhle podpírala hlavinku, a když jsem začal o tobě, nenechala si ujít jediné slovo, otvírala uši i hubu a trošinku vystrčila jazyk, asi takhle.

CALANDRO: Vidíš, takhle jsem si to představoval. Ale toho nechme. Slyší o mně ráda, ne?

FESSENIO: Co „slyší“?! Já jsem ji zpracoval tak, že za několik hodin budeš tam, kam ses chtěl dostat. Stačí?

CALANDRO: Fessenio, příteli, čeká tě odměna.

FESSENIO: To doufám.

CALANDRO: Spolehni se, Fessenio, musíš mi pomoct, já už se třesu.

FESSENIO: Snad ne, pane? Horečka? Ukaž!

CALANDRO: Ale ne, och! Jakápak horečka? Osle! Říkám, že mě Santilla úplně omráčila.

FESSENIO: Ale! Snad ne kamenem?

CALANDRO: Chochocho! Co tě vede! Říkám, že jsem láskou úplně bez sebe.

FESSENIO: No dobře, vždyť se dočkáš.

CALANDRO: Tak honem za ní.

FESSENIO: Jenže dřív se musí udělat moc věcí.

CALANDRO: Nesmíš ztrácet čas.

FESSENIO: Nezamhouřím oko.

CALANDRO: Prosím tě!

FESSENIO: Počkej a uvidíš! Za chvilku jsem zpátky s odpovědí. Sbohem. Podívejme se na toho milence! Světe, zboř se! Chacha! Manželka i manžel zmírají touhou po tomtéž milenci. Aleale, tohle je Samia, Fulviina služka! Zdá se nějaká rozčilená. Něco prasklo. Ona přece ví všechno, musí mi vyklopit, co se u nich sběhlo.

Pátý výstup

FESSENIO, SAMIA

FESSENIO: Samie! Samie! Počkej, Samie!

SAMIA: Á, Fessenio!

FESSENIO: Doma se něco děje?

SAMIA: Namouduši, naše paní na tom není zrovna dobře.

FESSENIO: Ale copak?

SAMIA: Radši se ani neptej.

FESSENIO: Copak?

SAMIA: Je z toho celá…

FESSENIO: Celá?

SAMIA:… bez sebe…

FESSENIO: Bez sebe? Z čeho?

SAMIA: Potřebuje, aby ji ten její Lidio trochu pomuchloval. To ti mám ještě vykládat?

FESSENIO: Ale vždyť to vím stejně dobře jako ty.

SAMIA: Ale nevíš ostatní.

FESSENIO: Co?

SAMIA: Že mě poslala za někým, kdo to zařídí, aby Lidio zpíval.

FESSENIO: Aby zpíval? A co?

SAMIA: Aby zpíval po jejím. Prostě hledám jednoho člověka, a ten ho donutí, aby ji miloval, ať chce nebo nechce.

FESSENIO: A co je to za člověka?

SAMIA: Ruffo, jeden kouzelník, ten dělá zázraky!

FESSENIO: A jak?

SAMIA: Má na to nějakýho pendála.

FESSENIO: Myslíš penáta?

SAMIA: Já se v tom nevyznám, prostě ochočenýho ducha. Já mu mám jen vyřídit, aby honem přišel k naší paní. Tak spánembohem. Ne, počkej! Nikomu ani slovo.

FESSENIO: Spolehni se. Sbohem.

Šestý výstup

SAMIA, kouzelník RUFFO

SAMIA: Ono je na něho ještě moc brzy, ten Ruffo se jistě ještě nevrátil domů, na oběd je brzo. Spíš bude někde na náměstí. No prosím, to je ale štěstí! Jako bych ho přivolala. Ruffo! Pane Ruffo! Copak neslyšíte?

RUFFO: Někdo mě volá, ale nevím kdo.

SAMIA: Tak počkej!

RUFFO: Co jste zač?

SAMIA: Jsem celá zpocená, jak se za tebou ženu.

RUFFO: A co ode mě chceš?

SAMIA: Moje paní tě prosí, máš k ní hned přijít.

RUFFO: Kdo je tvoje paní?

SAMIA: Fulvia.

RUFFO: Calandrova žena?

SAMIA: Ta.

RUFFO: A proč mě volá?

SAMIA: To ti řekne sama.

RUFFO: Bydlí někde tady, ne?

SAMIA: Máš to dva kroky. Pojď.

RUFFO: Jdi napřed, přijdu hned za tebou. Že by to byla jedna z těch bláznivejch ženskejch, co věří na moje čárymáry a že mám zkroceného ducha k ruce? Dost pitomců o tom povídá. Vím předem, co ode mě bude chtít. A radši zmizím v domě, než sem přijde tamhleten člověk.

Sedmý výstup

FESSENIO, CALANDRO

FESSENIO: Teď vidím, že nejen smrtelníci, ale i sami bohové někdy šlápnou do hovna. Třeba takový Amor, který si bere na mušku jen srdce, která už stojí za nějaký ten šíp, trefil najednou Calandra, vyloženě skopovou hlavu. Asi neměl co na práci, že si vybral zrovna největšího trulanta. Nejspíš proto, že Calandro se vyjímá mezi milenci jako osel mezi opicema. Nebo se snad nekoukal? Ale peříčko se přilepilo.

CALANDRO: Fessenio! Fessenio!

FESSENIO: Kdo mě to volá? Ó, pán!

CALANDRO: Viděl jsi Santillu?

FESSENIO: Na vlastní oči.

CALANDRO: A co?

FESSENIO: Ty si dovedeš vybrat. Řeknu ti, podle mého je to kus k na­kousnutí, lepší nenajdeš široko daleko. Musíš udělat všechno na světě, abys ji klofnul.

CALANDRO: Já ji klofnu, kdybych měl běhat nahý a bos.

FESSENIO: Učte se, milenci, tak mluví láska.

CALANDRO: Jestli ji dostanu, já ji láskou sním.

FESSENIO: Snad bys ji nechtěl sežrat? Ale! Calandro, musíš s ní mít smilování. To jenom zvířata se žerou navzájem, ale muž ženu? Ženská se přece musí vypít a ne sežrat.

CALANDRO: A jak vypít?

FESSENIO: Prostě, tak.

CALANDRO: Ale jak?

FESSENIO: To to nevíš?

CALANDRO: Ne.

FESSENIO: To je ale chyba, když takový mužský neví, jak na to.

CALANDRO: Tak mě to nauč.

FESSENIO: Já ti to vysvětlím. Když ji líbáš, necucneš si?

CALANDRO: Ale jo.

FESSENIO: A když něco piješ, tak to nevcucneš?

CALANDRO: Ale ano.

FESSENIO: Tak vidíš! Když ženu líbáš, tak ji cucáš, to znamená, že ji upíjíš.

CALANDRO: Asi máš pravdu. No jó! A vidíš, Fulvii jsem nikdy nevycuc, třebaže jsem ji líbal kolikrát.

FESSENIO: Chacha! Nemohl jsi ji nikdy vypít, protože ona zároveň líbala tebe a upila z tebe právě tolik, co ty z ní, z čehož plyne, že nikoho neubylo.

CALANDRO: Jak vidím, Fessenio, ty jsi vzdělaný jako Roland, vždyť jsi na to kápnul. Já jsem ji vlastně nikdy nelíbal a ona nelíbala mě.

FESSENIO: Vidíš! Neříkám pravdu?

CALANDRO: Ale prozraď mi tohle: jedna Španělka mi pořád líbala ruce, to chtěla pít?

FESSENIO: Prosím tě! Španělky ti nelíbají ruce z lásky nebo že by ti chtěly pít z ruky, ale chtějí schlamstnout prsteny, co nosíš na prstech.

CALANDRO: Fessenio, Fessenio, ty znáš kdejaké ženské tajemství.

FESSENIO: Hlavně tajemství tvé ženy.

CALANDRO: Hotový architekt!

FESSENIO: Architekt! Co?

CALANDRO: Ta Španělka mi schlamstla dva prsteny. Já složím v kostele pánubohu slib, že si dám větší pozor.

FESSENIO: To bude moudré.

CALANDRO: A nenechám se od žádné líbat, dokud ji sám nevycucnu.

FESSENIO: Ale pozor, Calandro! Kdyby ti nějaká schlamstla nos, bradu nebo oko, jé, ty bys byl ošklivý! Zbyla by z tebe ohlodaná kost.

CALANDRO: Vždyť já budu opatrný. Ale udělej už něco, abych se moh vrhnout na svou Santillu.

FESSENIO: Spolehni se. Já půjdu a ty budeš vrhnout.

CALANDRO: Tak. Ale brzy!

FESSENIO: Stačí, když za ní zajdu. Za chvíli se vrátím a řeknu ti co a jak.

Osmý výstup

RUFFO sám

RUFFO: Člověk by nikdy neměl zoufat, protože často se příležitost naskytne právě tehdy, když by ji nikdo vůbec nečekal. Vždyť jsem to tušil. Ta ženská věří, že mám pomocného ducha. Zamilovala se až po uši do jednoho mladíka a protože už neví, jak na něho, vzpomněla si na mě a chce, abych ho k tomu donutil. Má k ní přijít, za bílého dne a v ženských šatech. A když jí to splním, slibuje spoustu peněz. Já počítám, že všechno vyjde, protože ten její milenec je Lidio. Známe se, je to můj přítel, jsme přece oba Řekové a ze stejného kraje. A s jeho sluhou Fanniem jsem taky jedna ruka. Takže doufám, že všechno klapne. Nic jsem jí neslíbil najisto, dokud si s Lidiem nepromluvím. Štěstí je na dosah, jen když po něm Lidio vztáhne ruku jako já. A teď musím honem do domu Perilla, toho Florenťana, co u něho Lidio bydlí. Je zrovna čas k obědu, mohl bych ho stihnout doma.

DRUHÉ DĚJSTVÍ

První výstup

SANTILLA, sluha FANNIO, KOJNÁ

SANTILLA: Známá věc, že mužský má mnohem snadnější život než ženská. Jenže já jsem to poznala na vlastní kůži. Vždyť od toho dne, kdy naše město vypálili Turci, nosím pořád mužské šaty a nechala jsem si říkat Lidio, protože tak se jmenoval můj roztomilý bratr. Každý mě vždycky měl za mužského. Bylo to moje štěstí, protože jsme dopadli celkem dobře. Kdyby se podle šatů poznalo, že jsem co jsem, že jsem jen ženská, Turek by nás byl nikdy neprodal; kdyby Perillo věděl, co kupuje, byl by nás nevykoupil a my jsme mohli až do smrti dřít v otroctví. A dokud jsem byla muž, ač jsem ženská, bylo nám hej. Víte přece, že Perillo mě má za mužského dodnes a protože se přesvědčil, že se na mě může ve všem spolehnout, oblíbil si mě tak, že mi chce dát za ženu Virginii, svou jedinou dceru, a odkázat jí celé své jmění. A když mi teď jeho synovec svěřil, že mě chce Perillo oženit už dnes nebo zítra, vyklouzla jsem z domu. Ty jsi moje kojná a ty, Fannio, můj sluha, musíme se tedy poradit. Dovedete si představit, že nevím, co si teď počít. A nemám tušení, co se stane, až…

FANNIO: Mlč, proboha, mlč! Tamhleta ženská vypadá nějak ustaraná a jde přímo k nám, nesmí vědět, o čem tu mluvíme.

Druhý výstup

SAMIA, SANTILLA, FANNIO

SAMIA: Já vám ale řeknu, ona už na nic jinýho nemyslí. Jen zahlídla Lidia z okna a už mě žene, abych si s ním promluvila. Vezmu si ho trochu stranou a něco mu povím. Přeju vám hodně zdraví, mladý pane.

SANTILLA: I vám.

SAMIA: Jenom na dvě slovíčka.

SANTILLA: A kdo jsi?

SAMIA: Ty se mě ptáš, kdo jsem?

SANTILLA: Chci vědět, s kým mluvím.

SAMIA: Tak se to tedy dovíš.

SANTILLA: Chceš něco?

SAMIA: Moje paní tě prosí, abys ji miloval, jako ona miluje tebe, a že k ní máš přijít, kdykoli budeš chtít.

SANTILLA: Já ti nerozumím. Kdo je tvoje paní?

SAMIA: Ale Lidio! Ty mě chceš tahat za nos?

SANTILLA: Ty mě taháš za nos.

SAMIA: No dobře. Tak ty dejme tomu nevíš, kdo je Fulvia, a mě jsi nikdy neviděl. Jak myslíš. A co jí mám vyřídit?

SANTILLA: Dobrá duše, jestli mi nic víc neřekneš, nemám žádnou lepší odpověď.

SAMIA: Chceš dělat, jako že mi nerozumíš?

SANTILLA: Nerozumím ti, neznám tě a ani ti nechci rozumět a nechci tě znát. Jdi spánem.

SAMIA: Aha, chceš být opatrný. Přísahám při tomhle kříži, že jí řeknu, co si o tom všem myslím.

SANTILLA: Řekni si jí, co chceš, jenom už zmiz. Nechci s vámi nic mít, s tebou ani s ní.

SAMIA: Však ty přilezeš! A i kdybys měl chcípnout, ty řecká netykavko. Ona mě posílá pro kouzelníka a až se do toho vloží duchové, ona ti Fulvia dá zabrat!

SANTILLA: Máme my ženské těžký osud. Tohle všechno mě muselo stihnout, abych poznala, zač je toho loket a abych mohla opravdu ronit hořké slzy, že radši nejsem mužský.

FANNIO: Já bych se z ní byl přece jen snažil něco dostat, škodit by to nemuselo.

SANTILLA: Já mám teď vážnější starosti. A kdyby mi řekla víc, byla bych na ni vlídnější.

FANNIO: Já ji znám.

SANTILLA: Kdo je to?

FANNIO: Samia, slouží u Fulvie, to je jedna zdejší paní.

SANTILLA: Ach! Už vím, teď si vzpomínám! Jen klid. Ona přece jmenovala Fulvii.

Třetí výstup

SANTILLA, FANNIO, RUFFO, TIRESIA

RUFFO: Ó! Ó! Ó!

SANTILLA: Čí je to hlas?

RUFFO: Zrovna vás všude hledám.

FANNIO: Zdravíčko, Ruffo! Co je?

RUFFO: Je to dobré.

FANNIO: Co?

RUFFO: Hned se všechno dovíte.

SANTILLA: Počkej chvíli, Ruffo. Poslechni, Tiresio. Teď půjdeš domů a okoukneš, co dělá náš pán Perillo, jestli nechystá mou svatbu. A jakmile přijde Fannio, pošleš mi po něm vzkaz, co všechno se děje. Nechci se dnes v domě vůbec ukazovat, třeba se na mně osvědčí přísloví: sejde z očí, sejde z mysli a kdo uteče, vyhraje. Tak běž. A teď mi, Ruffo, pověz tu dobrou novinu.

RUFFO: Znám vás sice teprve odnedávna, ale mám vás rád, jsme přece z jednoho kraje a samo nebe nám dává příležitost, abychom si zahráli do ruky.

SANTILLA: Jistě, máme tě rádi a s tebou se vždycky rádi dohodneme. Ale co nám chceš říct?

RUFFO: Já to vezmu zkrátka. Poslouchejte. Zamilovala se do tebe jedna ženská, Lidio, snaží se tě získat, jako ty sis už získal ji, říká, že na tebe vůbec nic neplatí, a tak hledá mou pomoc. Vybrala si zrovna mě, protože já vykládám karty a vyznám se v chiromantii, takže důvěřivé ženské, však víš, jak jsou hloupé, si ze mě udělaly velkého kouzelníka a mají za jistou věc, že dokážu poroučet duchům a s jejich pomocí očarovat a rozčarovat, co mě napadne. Já je při tom samozřejmě nechal, protože mi to ohromně vynáší a někdy si s takovou hloupou husou docela užiju. I na téhle by se dalo něco trhnout, stačí, když si dáš říct. Ona chce, abych tě donutil běhat za ní. Mě napadlo, že my dva se přece můžeme dohodnout, tak jsem jí dal trochu naděje. Když budeš chtít, jsme oba bohatí a ty si s ní ještě něco užiješ.

SANTILLA: Ruffo, pokud vím, dělají se v těchhle věcech velké podvody, já s tím nemám žádné zkušenosti a snadno by mě někdo moh vzít na hůl. Ale tobě bych jako prostředníkovi věřil, neříkám tedy ne, ale musím se ještě rozhodnout. My si to s Fanniem rozmyslíme. Jen mi nejdřív prozraď, o koho vůbec jde.

RUFFO: Jmenuje se Fulvia, vznešená dáma, je při penězích a při těle.

FANNIO: Chochocho! To je přece paní té služky, co s tebou zrovna mluvila.

SANTILLA: Máš pravdu.

RUFFO: Jak to? Služka už za tebou byla?

SANTILLA: Před chviličkou.

RUFFO: A cos jí odpověděl?

SANTILLA: Hnal jsem ji. A hrubě.

RUFFO: Tím se ještě nic nezkazilo. Ale až za tebou zase přijde, buď na ni hodnější, jestli se do toho chceme pustit.

SANTILLA: Budiž.

FANNIO: Řekni mi, Ruffo, kdy ji má Lidio navštívit?

RUFFO: Čím dřív, tím líp.

FANNIO: V kolik hodin?

RUFFO: Ve dne.

SANTILLA: Och! To bude všechno vidět.

RUFFO: Bude. Jenže ona má ještě jedno přání, duch tě má přinutit, abys k ní přišel jako ženská.

FANNIO: A co s ním bude dělat, jestli ho má duch proměnit v ženskou?

RUFFO: Já mám za to, že myslela jen ženské šaty, ne že by byl ženská. Alespoň tak to říkala.

SANTILLA: A v tom je ten háček. Uvědomuješ si to, Fannio?

FANNIO: Aby ne. Ale mně se to líbí.

RUFFO: Tak co? Pustíme se do toho?

SANTILLA: Však my ti ještě řekneme, k čemu jsme došli.

RUFFO: Kde se sejdeme?

FANNIO: Tady.

SANTILLA: A kdo tu bude dřív, ten chvíli počká.

RUFFO: Správně. Zatím sbohem.

Čtvrtý výstup

FANNIO, SANTILLA

FANNIO: Samo nebe nám seslalo tuhle příležitost, jako by chtělo splnit tvoje přání: dnes tě nemá nikdo najít. A když budeš u ní, nenajde tě ani Jupiter. Nehledě k tomu, jakmile se z ní vyklube kurva, bude ti muset sypat peníze, aby ti zaplatila tvoje mlčení a abys nemluvil. A ke všemu by z toho člověk pošel smíchy. Ty jsi ženská, ona tě chce jako ženskou, ty přijdeš. Až bude hledat to, bez čeho nemůže bejt, najde to, co vůbec nepotřebuje.

SANTILLA: Máme to udělat?

FANNIO: Proto to přece říkám.

SANTILLA: Dobře. Běž domů, zjisti, co se tam děje a najdi nějaké ženské šaty, ať se mám do čeho převléknout. Mě najdeš v krámě u Franzina a Ruffovi řekneme, že jsme pro.

FANNIO: Teď už odtud zmiz, támhle někdo jde, co když ho za tebou poslal Perillo.

SANTILLA: Ne, to není nikdo z našeho domu. Ale opatrnosti nikdy nezbývá.

Pátý výstup

FESSENIO, FULVIA

FESSENIO: Musím zajít k Fulvii, už číhá u dveří. Řeknu jí, že se Lidio chystá odejet, a uvidím, co to s ní udělá.

FULVIA: Dobře, že jdeš, Fessenio. Pověz, co je s mým Lidiem?

FESSENIO: Nějak se mi nezdá.

FULVIA: Proboha! Není mu něco?

FESSENIO: Vzal si do hlavy, že musí odejet hledat Santillu, svou ses­tru.

FULVIA: A co si počnu? Chystá se odejet?

FESSENIO: Už je vlastně nachystaný.

FULVIA: Fessenio, jestli chceš dostat nějakou odměnu, jestli myslíš na Lidiovo dobro, jestli ti jde o moje zdraví, najdi ho, přesvědč ho, donuť ho, upros ho, aby kvůli tomu neodjížděl, já ji dám sama hledat v celé Itálii, a jestliže ji najdeme, udělám, Fessenio, hned, co jsem ti už kolikrát říkala, já mu slibuji, že jeho sestru provdám za svého jediného syna, za Flaminia.

FESSENIO: Chceš, abych mu to za tebe slíbil?

FULVIA: Přísahám, že to udělám.

FESSENIO: To jistě rád uslyší, na to by se dal chytit.

FULVIA: Jestli ho nepřesvědčíš, bude to můj konec. Upros ho, ať zachrání můj život, který patří jenom jemu.

FESSENIO: Udělám všechno, co si přeješ. A když ti na tom tolik záleží, jdu za ním, dokud je ještě doma.

FULVIA: Neděláš to jen pro mě, Fessenio, děláš to i pro sebe. Sbohem.

FESSENIO: Dělá, co může. Panebože, vždyť si zaslouží trochu soucitu. Lidio by si měl zase obléknout sukni a zachovat se jako muž. Jenže nejdřív musím vyřídit Calandra. Už se vrací. Já mu řeknu, že jsem všechno domluvil.

Šestý výstup

FESSENIO, CALANDRO

FESSENIO: Salve, pane, přináším ti zprávu, která tě naplní štěstím. Podej mi ruku.

CALANDRO: Ruku a obě nohy.

FESSENIO: On se přejedl vtipné kaše.

CALANDRO: Tak co?

FESSENIO: Co! Svět je tvůj, máš vyhráno.

CALANDRO: Co mi neseš?

FESSENIO: Nesu ti tvou Santillu, ona tě tak miluje, že ji ty zdaleka tak nemiluješ, ona se na tebe třese víc, než ty na ni, protože jsem jí vylíčil, jak jsi štědrý, spanilý a moudrý. Uch! Uch! Uch! Chce prostě to, co chceš ty. Jen si představ, pane, ještě jsem ani nestačil vyslovit tvé jméno a už jsem viděl, jak po tobě přímo hoří! Budeš na vrcholu blaha, jen počkej!

CALANDRO: Budu. Už se nemůžu dočkat chvíle, kdy budu líbat její líčko krev a mlíko a sát nektar z třešňových rtíků.

FESSENIO: Správně.

CALANDRO: Ach, Fessenio, já tě posadím na císařský trůn.

FESSENIO: No samozřejmě, něco za něco.

CALANDRO: Tak pojďme k ní.

FESSENIO: Jak to, k ní? Copak? Myslíš, že k ní můžeš jen tak, jako do bordelu? Musíš k ní jako slušný člověk.

CALANDRO: A jak?

FESSENIO: Po svých.

CALANDRO: To já vím. Ale jak?

FESSENIO: Musíš pochopit, že kdybys tam šel jen tak, mohli by tě lidi vidět. Aby si tě nevšimli a aby ji nikdo nepomluvil, domluvil jsem s ní, že ty vlezeš do truhly, necháš se donést až do její komůrky a tam si oba padnete do náruče a do noty, jak vám bude libo.

CALANDRO: Tak vidíš, že nepůjdu po svých.

FESSENIO: Chacha! Filuta! Máš vlastně pravdu.

CALANDRO: Ale v truhle nebudu dlouho, viď, Fessenio?

FESSENIO: Ne, ty můj poseroutko, kdepak.

CALANDRO: A ještě něco: bude truhla dost velká, abych se tam celý vešel?

FESSENIO: Co ti na tom záleží? Když se tam nevejdeš celej, rozsekáme tě na kousky.

CALANDRO: Na kousky?

FESSENIO: No na kousky!

CALANDRO: Och! Jak?

FESSENIO: Prostě.

CALANDRO: Řekni jak.

FESSENIO: Ty to nevíš?

CALANDRO: Ne, při tomhle kříži.

FESSENIO: Kdybys někdy cestoval na moři, tak bys to věděl. Často bys to viděl na vlastní oči, protože když se má do menší lodi nacpat několik set lidí, jinak by se tam nevešli, musejí se nejdříve rozebrat. Vezmou se jim ruce, odsaď nebo odsaď, jinýmu zase nohy, jak je to zapotřebí, a tak se naloží jako každé jiné zboží, jeden na druhýho, v několika vrstvách, namačkají se, aby zabrali málo místa.

CALANDRO: A pak?

FESSENIO: A pak, jakmile jsou v přístavu, každý si zase vezme a přidělá svoje oudy. Někdy se ovšem stane, že někdo z nepozornosti nebo i se zlým úmyslem sebere cizí ruku a nasadí si ji někam, kde se mu to zdá lepší. A leckdy mu to nevyjde, protože si vezme tak velkej oud, že mu vlastně není k ničemu, nebo nějakou kratší nohu, takže potom kulhá nebo je na šišato, rozumíš?

CALANDRO: No jistě. Namouduši, já si dám pozor, abych si v truhle nesplet nějakou cizí nohu.

FESSENIO: Ale ty sám se přece nemůžeš splést a jiný ti ji určitě nevyfoukne, vždyť v té truhle budeš sám. A když by ses do ní nevešel, můžeme to udělat jako na lodi, zkrátíme tě alespoň o nohy, ponesou tě, stejně je nebudeš potřebovat.

CALANDRO: A jak se dá člověk rozložit?

FESSENIO: Všude, kde se ti něco ohýbá, třeba tady, tady, tady, tady… Chceš to vidět?

CALANDRO: Buď tak hodný.

FESSENIO: Já ti to ukážu hned, ono je to jednoduché a stačí docela obyčejné zaříkadlo. Opakuj to po mně, ale potichu, protože stačí vykřiknout a všechno se pokazí.

CALANDRO: Spolehni se.

FESSENIO: Zkusíme to zatím s rukou. Podej mi ji. Takhle. A teď řekni: Naklevyklapurde.

CALANDRO: Naklavyklepurde.

FESSENIO: To je špatně. Naklevyklapurde.

CALANDRO: Naklevakyparde.

FESSENIO: Ještě horší. Naklevyklapurde.

CALANDRO: Navyklakeprudle.

FESSENIO: Hrůza! Radši postupně: Nakle…

CALANDRO: Nakle…

FESSENIO: … vykla…

CALANDRO: … vykla…

FESSENIO: … pu…

CALANDRO: … pu…

FESSENIO: … rde…

CALANDRO: … rde…

FESSENIO: Mou…

CALANDRO: Mou…

FESSENIO: … lo…

CALANDRO: … lo…

FESSENIO: … tetě…

CALANDRO: … tetě…

FESSENIO: … tnu…

CALANDRO: Au! Auauauauau! To bolí!

FESSENIO: Všechno zkazíš. Nic si nepamatuješ a nemáš kouska trpělivosti! Copak jsem ti do prdele neřek, že nesmíš vykřiknout? Zkazil jsi kouzlo.

CALANDRO: A ty jsi mi přerazil ruku.

FESSENIO: Víš, že teď už tě nikdo nerozloží? To by musel pilou!

CALANDRO: A jak to tedy uděláme?

FESSENIO: Budu muset shánět tak velkou truhlu, aby ses tam vešel celej.

CALANDRO: No, to jo! Jdi a obstarej takovou, abych se nemusel rozkládat na kousky, proboha! Vždyť mám přeraženou ruku.

FESSENIO: To zařídím natošup.

CALANDRO: Já si skočím na trh a hned se sem vrátím.

FESSENIO: Dobře. Sbohem. Teď abych našel Lidia a domluvil s ním tuhle skopičinu. Budeme se jí chechtat ještě za rok. Už jdu, abych se zas nemusel vybavovat se Samií, dveře za sebou zavřela, ale hubu ne a ne zavřít.

Sedmý výstup

SAMIA, FULVIA

SAMIA: Svět je zkaženej! To ještě není ani měsíc, co Lidio přímo hořel po mý paní a ani hodinu bez ní nevydržel; a když pak viděl, že ji taky rozpálil, chce se jí zbavit jako bláta z bot. A jestli se s tím něco neudělá, Fulvia určitě provede takovou nerozvážnost, že bude mluvit celý město. A nic bych za to nedala, že Calandrovi bratři už taky něco vyčenichali, protože ona ho má plnou hlavu, o nic jiného se nestará, o ničem jiným nemluví, pořád jen o Lidiovi. Vždyť se přece říká, že kdo má v srdci lásku, ten má svrbění v celým těle. Dej bůh, aby to ve zdraví přečkala.

FULVIA: Samie!

SAMIA: Už mě zase volá nahoru. Asi viděla z okna Lidia, co támhle s někým stojí. Nebo mě zase požene k Ruffovi.

FULVIA: Sáááámie!

SAMIA: Vždyť už jdu.

Osmý výstup

SANTILLA, FANNIO

SANTILLA: To ti řekla Tiresia.

FANNIO: Jo.

SANTILLA: A o mé svatbě mluví celý dům jako o hotové věci?

FANNIO: Tak.

SANTILLA: A Virginia je ráda?

FANNIO: Je už jako na trní.

SANTILLA: A svatba se připravuje?

FANNIO: Celý dům je na nohách.

SANTILLA: A myslí si, že mně to vyhovuje?

FANNIO: Pro ně je to jasná věc.

SANTILLA: Nešťastná Santillo! Co by každému prospělo, to mně škodí. Perillo i jeho žena byli ke mně vždycky tak laskaví, že mě to teď bodá jako šípy, když nemůžu udělat, co by si přáli a co by bylo k mému dobru. Och! Pánbůh mi měl radši popřát místo světla věčnou tmu, místo života smrt a místo kolébky hrob, už když mě matka přivedla na svět. Kdybych v té chvíli umřela, mohlo to být moje štěstí. Můj malý bratříček si může dopřávat věčnou blaženost, že ho potkala smrt už v jeho vlasti! Co si mám počít já, nešťastná Santilla? Teď už si mohu říkat jenom Santilla a ne Lidio. Jsem ženská, a jak můžu dělat manžela? Hned po svatbě pozná, že jsem ženská a nemám nic mužskýho, otec, matka i dcera to budou považovat za smrtelnou urážku a můžou mě třeba zabít. Nabízený sňatek odmítnout nemůžu, a kdybych ho přece jen odmítla, bude oheň na střeše a pošlou mě do pekel. Když se přiznám, že jsem ženská, budu z toho mít samou škodu. A takhle to dál už neudržím. Co si počnu? Na jedné straně mi hrozí propast, na druhé číhají vlci.

FANNIO: Jen si nezoufej, třeba tě nebe neopustí. Já bych řek, že by ses měla držet svýho nápadu a nechodit dnes Perillovi na oči. Zve tě ta ženská a to se ti ohromně hodí. Ženské šaty jsem ti připravil, stačí se převlíct. Kdo se schová před jednou mrzutostí, uteče deseti jiným.

SANTILLA: Udělám cokoliv. Ale kde je ten Ruffo?

FANNIO: Dohodli jsme se, že kdo přijde první, počká.

SANTILLA: Radši ať čeká Ruffo. Ztratíme se odtud, aby nás támhleten člověk neviděl, co když ho poslal Perillo, aby mě našel. Ačkoliv se mi nezdá, že by byl z jeho lidí.

Devátý výstup

FESSENIO, CALANDRO

FESSENIO: Líp by se to vymyslet nedalo. Lidio si oblékne ženské šaty, počká ve svém přízemním pokoji na Calandra a ukáže se mu, bude to holka jako obrázek. Pak, než se přistoupí k dílu, zavře okna a strčí se mu do postele nějaká běhna. Ten blboun je uplácanej z tak nevyválenýho těsta, že nerozezná osla od slavíka. Už se sem hrne a jásá. Vzdej díky nebi, pane.

CALANDRO: I tobě, Fessenio. Truhla je připravená?

FESSENIO: Jako na míru. Když si tam pěkně lehneš, nezkřiví se ti ani vlásek.

CALANDRO: To je skvělé! Ale řekni mi jedno, co pořád nevím.

FESSENIO: Co?

CALANDRO: Budu v té truhle bdít nebo spát?

FESSENIO: Ó, pronikavá otázka! Bdít nebo spát! Copak nevíš, že na koni jsi jezdec, na silnici chodec, u stolu jedlík, v posteli spáč a v truhle mrtvola?

CALANDRO: To umřu?

FESSENIO: Umřeš, jakpak by ne. Ty se divíš?

CALANDRO: Kurva! To je ale zlé.

FESSENIO: Už jsi někdy umřel?

CALANDRO: Ne, alespoň pokud vím.

FESSENIO: Jak můžeš tvrdit, že je to tak zlé, když jsi nikdy neumřel?

CALANDRO: A ty jsi už umřel?

FESSENIO: Cha! Já? Stotisíckrát jsem byl mrtvý jako špalek.

CALANDRO: A bolí to?

FESSENIO: Jako když spíš.

CALANDRO: A musím umřít?

FESSENIO: Když budeš v truhle.

CALANDRO: A kdo ze mě udělá mrtvolu?

FESSENIO: Ty sám.

CALANDRO: A jak to udělám, abych umřel.

FESSENIO: Umřít dovede každý blbec. Ale když to nevíš, já ti vysvětlím, co musíš dělat.

CALANDRO: Tak mluv!

FESSENIO: Zavřeš oči, ruce složíš do kříže, ležíš jako prkno, ani se nehneš, nevidíš, neslyšíš, a kdyby na tebe někdo mluvil, necháš se sebou dělat cokoliv.

CALANDRO: Já ti rozumím. Ale co pak, jak zase ožít?

FESSENIO: To je jedna z největších záhad, nad kterou si láme hlavu celý svět a skoro nikdo to neví. To víš, nikomu jinému bych to neprozradil, ale tobě svěřím všechno. Ale Calandro, na tvou čest, že se to od tebe nikdo jiný nedoví!

CALANDRO: Přísahám ti, že to nikomu neřeknu, a když budeš chtít, utajím to i sám před sebou.

FESSENIO: Ach! Sám sobě to říct můžeš, to mi nemůže vadit, ale musíš si to pošeptat jen do jednoho ucha a druhý si ucpat.

CALANDRO: Tak mě to nauč.

FESSENIO: Jak víš, Calandro, mezi mrtvým a živým je jeden jediný rozdíl a ten spočívá v tom, že mrtvý se nehýbe, kdežto živý ano. A když uděláš, co ti poradím, můžeš pokaždé oživnout.

CALANDRO: Nenapínej mě.

FESSENIO: Obrátíš obličej vzhůru k nebi a plivneš nahoru; pak celým tělem trhneš, takhle; otevřeš oči, začneš mluvit a hýbat rukama i nohama. Smrt je pak docela nahraná, musí jít po svých a člověk je zase živý. Já tě ujišťuji, Calandro, že kdo tohle udělá, není mrtvý. Teď o sobě můžeš říct, že znáš to největší tajemství na světě, ve vzduchu i pod vodou.

CALANDRO: Jistě. A jsem ti za to ohromně vděčný. Teď si můžu umřít a zase obživnout, kdykoliv mě to napadne.

FESSENIO: Samozřejmě, tobě to v hlavě přímo duní.

CALANDRO: To všechno svedu.

FESSENIO: Doufám.

CALANDRO: Nemám to trochu zkusit, abys viděl, jestli to dělám dobře?

FESSENIO: Aha! To by nebylo špatné, ale koukej, ať umíráš jaksepatří!

CALANDRO: Vždyť uvidíš. Teď se dívej. Už.

FESSENIO: Zkřivit hubu. Víc, musíš ji křivit pořádně. Ale na druhou stranu, takhle dolů. Ó! A teď už jen umřít. Dobře. Takový moudrý člověk dokáže všechno! Kdo se kdy naučil tak pěkně umírat, jako tenhle doveda? Umírá převýborně. Jestli tak dobře umře i pod víkem, nebude cítit nic, co s ním udělám, podle toho se to pozná. Cvrnk! Dobře. Cvrnk! Výborně! Cvrnk! Znamenitě. Calandro! No tak, Calandro! Calandro!

CALANDRO: Já jsem mrtvola, já jsem mrtvola.

FESSENIO: Obživni, obživni. Vstaň! Vstaň! Umíráš opravdu jako živý. Nejdřív plivni nahoru.

CALANDRO: Och! och! uch! och! uch! uch! Škoda, že jsi mě hned oživoval.

FESSENIO: Proč?

CALANDRO: Teprve jsem se začal rozhlížet po onom světě.

FESSENIO: Až budeš v truhle, tak si ho prohlídneš důkladně.

CALANDRO: Nemůžu se dočkat.

FESSENIO: Tak si pospěš! Umírat umíš, obživnout umíš taky, zbytečně bys ztrácel čas.

CALANDRO: Pustíme se do toho! Jdem!

FESSENIO: Neee! Všechno se musí dělat promyšleně, aby si Fulvia ničeho nevšimla. Před ní se musíš tvářit, jako bys jel na venkov, ale půjdeš do Menicucciova domu. Tam na tebe čekám se vším, co potřebujeme.

CALANDRO: Máš pravdu. Hned přijedu, jen co bude to zvíře připravené na cestu.

FESSENIO: Ukaž. Máš ho v pořádku?

CALANDRO: Chacha! Já myslím osel, za dveřma, jestli je osedlaný.

FESSENIO: Chachacha! Já to myslel jinak.

CALANDRO: Já už si chci zarajtovat, ale na tom svým rajským andílkovi.

FESSENIO: Na andílkovi, vážně? Tak sebou hoď. Jestli se nemýlím, zhovadilost se dnes bude snoubit s růjností. On musí teď osedlat svého oře a já poběžím napřed a skočím pro tu sviňku, aby se připravila. Oho! Calandro je už ve třmenech. Hotový div, že takový malinký osel unese na zádech toho obrovského slona.

Desátý výstup

CALANDRO, FULVIA

CALANDRO: Fulvie! Fulvie!

FULVIA: Chceš snad něco?

CALANDRO: Ukaž se v okně.

FULVIA: Co je?

CALANDRO: Co by bylo? Já jedu na statek, aby náš Flaminio pořád neběhal po lesích.

FULVIA: Jen tam jeď. A kdy se vrátíš?

CALANDRO: Možná, že ještě večer. Sbohem.

FULVIA: Jeď. A třeba se mi vůbec nevracej. A tohle mi bratři vnutili za manžela! Když ho jen vidím, je mi z něho mdlo.

TŘETÍ DĚJSTVÍ

První výstup

FESSENIO sám

FESSENIO: Račte, ctěné publikum, tohle jsou svršky, které přinášejí štěstí v lásce. Kdyby někdo náhodou chtěl získat ušlechtilost, vtip a moudrost, může si za nevelký peníz zakoupit tyhle šaty, oblíknout je a chodit v nich, nosil je totiž onen spanilomyslný Calandro, člověk tak důvtipný, že se zamiloval do mladého muže a uvě­řil, že je to dívka, člověk tak svatý, že dokáže zemřít a ob­živnout, kdykoli se mu zachce. Jestli je chcete koupit, stačí, když něco navalíte, mohl bych je prodat jako šaty po nebožtíkovi, před chvílí se nám uložil do rakve, aby dospěl k cíli svého pachtění. Ach! ach! ach! A Lidio, oblečený do slušivých ženských šatů už radostně očekává toho sličného milence, který je po pravdě řečeno odpornější než medúza. Já běžím napřed, abych našel tu flundru, kterou jsem za tím účelem zjednal. Právě sem přichází. A tamhle se už vláčí nosič s truhlou, myslí si, že nese bůhvíjak vzácné zboží a nemá tušení, že větší šmejd na světě nenajde. Nikdo nechce ty šaty? Ne? Tak si, vážení diváci, trhněte nohou. Já teď půjdu spářit vola se sviní. Seďte tiše.

Druhý výstup

PROSTITUTKA, FESSENIO, NOSIČ, CELNÍCI, CALANDRO

PROSTITUTKA: Tak už jsem tady, Fessenio. Můžem jít na věc.

FESSENIO: Počkej, pusť napřed tuhle truhlu. Ne, nosiči, tudy ne. Pořád rovně.

PROSTITUTKA: Co je uvnitř?

FESSENIO: Tam je, dušičko, něco pro tebe.

PROSTITUTKA: Copak?

FESSENIO: Hedvábí a sukno.

PROSTITUTKA: A čí to všechno je?

FESSENIO: Toho, co si s ním máš štrejchnout, krasavičko.

PROSTITUTKA: Ó! A dá mi z toho něco?

FESSENIO: Jistě, jestli správně provedeš, co jsem s tebou domluvil.

PROSTITUTKA: Jen to nech na mně.

FESSENIO: Hlavně nezapomeň, že se jmenuješ Santilla, uvědom si to, a všechno další, o čem jsme mluvili.

PROSTITUTKA: Já se nezbodnu.

FESSENIO: Jinak bys nedostala ani vindru.

PROSTITUTKA: Sfouknu to jedna krása. A jeje! Co chtějí ti biřici od nosiče?

FESSENIO: Malér. Tiše stůj a poslouchej!

BIŘICI: Tak co, co to máš uvnitř?

NOSIČ: Copak já můžu vědět?

BIŘICI: Byl jsi s tím na celnici?

NOSIČ: Ne, co by.

BIŘICI: Co je uvnitř? Mluv!

NOSIČ: Já jsem to neotvíral.

BIŘICI: Mluv, darebáku!

NOSIČ: Mně řekli, že je tam hedvábí a ňáký sukno.

BIŘICI: Hedvábí?

NOSIČ: Nejspíš.

BIŘICI: Je to zavřené?

NOSIČ: Sotva.

BIŘICI: Zabavuje se. Polož to.

NOSIČ: Ech, jen to ne, pane kapitáne.

BIŘICI: Polož to a bez řečí, darebáku! Nebo snad chceš, abych ti ukázal, zač je toho loket?

FESSENIO: Průšvih! Už v tom lítáme. Loď se potápí, všechno se profláklo, jsme vyřízený.

PROSTITUTKA: A co se děje?

FESSENIO: Udělali nám škrt přes rozpočet.

PROSTITUTKA: Mluv, Fessenio: oč jde?

FESSENIO: Teď mi musíš pomoct, Sofillo.

PROSTITUTKA: Co mám udělat?

FESSENIO: Plač, naříkej, řvi, rvi si vlasy. A pořádně!

PROSTITUTKA: Proč?

FESSENIO: To hned poznáš.

PROSTITUTKA: Jak chceš. Och! och! och, uhaaa!

BIŘICI: Och! och! och! Vždyť je to mrtvola.

FESSENIO: Co to děláte? Hej! Co tam hledáte?

BIŘICI: Nosič se přiznal, že je to zboží k proclení, a on je tam nebožtík.

FESSENIO: Je to nebožtík.

BIŘICI: Jenže kdo?

FESSENIO: Manžel téhle nebohé vdovy. Copak nevidíte, jak si zoufá?

BIŘICI: A proč ho nosíte v takovýhle truhle?

FESSENIO: Abych se vám přiznal, musíme oklamat lidi.

BIŘICI: A proč?

FESSENIO: Všichni nás vyhánějí.

BIŘICI: Důvod?

FESSENIO: On umřel na mor.

BIŘICI: Na mor? Panebože! Já na to šáhnul!

FESSENIO: Tvoje chyba.

BIŘICI: A kam ho táhnete?

FESSENIO: Musíme ho někde zakopat, nebo ne, prostě ho i s tou truhlou hodíme do řeky, a hotovo.

CALANDRO: Ohu! ehu! ohu! To mě chceš utopit? Já nejsem žádná mrtvola, to ne, vy lumpové!

FESSENIO: Och! Všichni se rozutekli strachy. Sofillo! Nosiči! Sofillo! Nosiči! Tak jdi! Zkus je dohonit! Ani ďábel je sem už nedostane zpátky. A pak si něco začínej s cvokama. Jdi někam!

Třetí výstup

CALANDRO, FESSENIO

CALANDRO: Fessenio, ty syčáku! Ty mě chceš utopit, co?

FESSENIO: Au! Ech! Pane, snad mě nechcete tlouct? Proč?

CALANDRO: Ještě se ptej proč, ty mizero!

FESSENIO: Ano, proč?

CALANDRO: Protože si to zasluhuješ, ty padouchu zlotřilá!

FESSENIO: „Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění.“ Tak ty mně chceš nadávat za to, že jsem tě zachránil?

CALANDRO: Jak jsi mě zachránil?

FESSENIO: Jak? Musel jsem něco takovýho říct, aby tě neodnesli na celnici.

CALANDRO: A i kdyby mě tam odnesli, tak co?

FESSENIO: Tak co? Zasloužil bys, aby tě tam odnesli, to bys viděl.

CALANDRO: A co?

FESSENIO: Ty mluvíš, jako bys byl dnešní. Byl jsi dopaden při podvodu, zabavili tě; pak by tě prodali jako cokoliv jiného, co zabaví jako neproclené zboží.

CALANDRO: A… Takže ty jsi mě vlastně zachránil. Odpusť, Fessenio.

FESSENIO: Příště dočkej času a nekřič, dokud se nepřesvědčíš o úmyslu. Když ti ho nedokážu vysvětlit, moje chyba.

CALANDRO: Příště to neudělám. Ale řekni mi, kdo byla ta ohava, co odtud utíkala?

FESSENIO: Kdo? Ale! Copak ji neznáš?

CALANDRO: Ne.

FESSENIO: Smrt! Byla přece s tebou v truhle.

CALANDRO: Se mnou?

FESSENIO: Jistě, s tebou.

CALANDRO: Och! Já jsem ji uvnitř neviděl.

FESSENIO: Ty prosťáčku! Když spíš, taky nevidíš spánek, ani žízeň, když piješ, ani hlad, když jíš. A právě tak, jen se nevymlouvej, teď zase žiješ a vidíš život? Nevidíš. A přece je tam, kde jsi ty.

CALANDRO: Jistě, já ho opravdu nevidím.

FESSENIO: A když umíráš, taky nevidíš smrt.

CALANDRO: A proč utek nosič?

FESSENIO: Bál se smrti. Já mám taky strach, že teď nemůžeš jít k Santille.

CALANDRO: Já na místě umřu, jestli dnes nebudu s ní.

FESSENIO: Nevím, co bych pro tebe mohl udělat, musel by ses trochu snažit.

CALANDRO: Fessenio, já udělám cokoliv na světě, jen abych už byl u ní. Třeba půjdu nahý do postele.

FESSENIO: Ne! Nahý do postele? To bys tomu dal! Na to by se pánbůh nemohl dívat.

CALANDRO: Tak poraď.

FESSENIO: Budeš muset dělat sám nosiče. Máš na sobě jiné šaty a jak jsi byl chvíli mrtvola, úplně ses změnil v obličeji, takže tě stejně nikdo nepozná. Já půjdu s tebou jako truhlář, který vyrobil truhlu. Santilla hned pochopí, jak se věci mají, protože ona je chytřejší než nějaká Sibyla. A pak si to spolu odbydete.

CALANDRO: No! To jsi vymyslel dobře. Z lásky k ní bych tahal náklady jako osel.

FESSENIO: Ó! Tomu říkám vášeň. Tak do díla! Popadni ji. Zvedej to pořádně! K čertu! Vždyť se potácíš. Drž se! Už ti sedí na zádech?

CALANDRO: Sedí.

FESSENIO: Hyjé! Jdi napřed a zastav se u dveří, já přijdu za tebou. Sluší to tomu hovadu, když se prohýbá pod nákladem. Hloupý jako mezek. Než tam přivedu zadním vchodem tu couru, bude se muset Lidio od něho nechat líbat. Ale když se mu jeho polibky budou hnusit, budou se mu pak Fulviiny něžnosti zdát ještě sladší. Ale tady se žene Samia. Calandra neviděla. Ztratím s ní dvě slova. A mezek se aspoň trochu utahá.

Čtvrtý výstup

FESSENIO, SAMIA

FESSENIO: Odkud utíkáš?

SAMIA: Od toho čaroděje, co mě k němu poslala.

FESSENIO: A co vzkazuje?

SAMIA: Že hned přijde.

FESSENIO: Co je to za nesmysly? Já běžím k Lidiovi, protože mi to tvoje paní před chvílí poručila.

SAMIA: Copak on je doma?

FESSENIO: Je.

SAMIA: Co si o něm myslíš?

FESSENIO: Mezi námi, nic moc dobrého. Ale nevím.

SAMIA: To mi stačí. Ostrouháme!

FESSENIO: Sbohem.

Pátý výstup

SAMIA, FULVIA

SAMIA: Namouduši, dobře jí tak! Z Lidia ani z toho ducha nic nekouká. Tentokrát si bude Fulvia zoufat. Už na mě čeká u dveří.

FULVIA: To ti to trvalo!

SAMIA: Nemohla jsem Ruffa najít, až teď.

FULVIA: A co říká?

SAMIA: Nic, podle mého.

FULVIA: Něco snad přece?

SAMIA: Že mu duch odpověděl… Och! Jak on to řek? Já si nevzpomenu.

FULVIA: Máš slepičí mozek.

SAMIA: Ochochoch! Už si vzpomínám. Řek, že v jeho odpovědi byly kondráty k cé.

FULVIA: Asi kontradikce, ne?

SAMIA: Jo, kondráty k cé, tak nějak.

FULVIA: A nic víc?

SAMIA: Říkal, že se ho optá ještě jednou.

FULVIA: A dál?

SAMIA: Že ti chce posloužit, přijde a řekne ti to sám.

FULVIA: Já nevím! Z toho nic nebude. A co Lidio?

SAMIA: Jako bys pro něho byla vzduch.

FULVIA: Našla jsi ho?

SAMIA: A mluvila jsem s ním.

FULVIA: Tak honem, co?

SAMIA: Nevyletíš na mě?

FULVIA: Panebože, co? Mluv!

SAMIA: Vypadalo to, jako by tě vůbec neznal.

FULVIA: Co si to vymýšlíš?

SAMIA: Já jen, co on.

FULVIA: Podle čeho?

SAMIA: On mi odpověděl tak, že mi vyrazil dech.

FULVIA: Třeba si z tebe dělal legraci.

SAMIA: Já bych si to od něho líbit nenechala.

FULVIA: Třeba jsi mu to neřekla správně.

SAMIA: Řekla jsem to, co jsi chtěla.

FULVIA: Třeba nechtěl před lidmi.

SAMIA: Vzala jsem si ho stranou.

FULVIA: Třeba jsi mluvila moc nahlas.

SAMIA: Povídala jsem mu to skoro do ucha.

FULVIA: Už mě tedy nemiluje?

SAMIA: Nemiluje a jsi pro něho vzduch.

FULVIA: Myslíš?

SAMIA: Jsem si tím jistá.

FULVIA: Běda! Co to slyším?

SAMIA: Už rozumíš?

FULVIA: A nevyptával se na mě?

SAMIA: Vůbec ne. Říkal, že tě v životě neviděl.

FULVIA: Takže on na mě zapomněl?

SAMIA: To by ještě nic nebylo. Spíš tě začal nenávidět.

FULVIA: Ach, nebesa! Teprve teď vidím, jaký je to necita a jak jsem já ubohá. Ach! Jak bezútěšný je osud žen! A jak špatně se milenec odvděčí za ženskou lásku! Kam jsem dala hlavu, že jsem ho tak šíleně milovala? Dala jsem mu všechno a teď už ani sama sobě nepatřím. Och, proč mi nebesa nepomohou, aby mě Lidio miloval, jako já jeho? Nebo abych na něho zapomněla, jako on zapomněl na mě? Ach, ty ukrutnice, co to vlastně chceš? Cožpak můžu Lidia nemilovat a zapomenout? Kdepak, to nedokážu a ani nechci, ne, myslím jedině na to, jak ho najít. A proč bych se já nemohla alespoň jednou obléct do mužských šatů a jít za ním, jako on chodíval za mnou? A ne jednou! Mám k tomu dost důvodů. A Lidio si přece zaslouží, abych se pro něho přemohla, zasloužil by si něco mnohem obtížnějšího. Tak proč ne? Proč za ním nejdu, proč bych utrácela svoje mládí? Není nic horšího, než když ženská pochopí, že promarnila svoje mládí. A je praštěná, když si myslí, že na stará kolena něco dohoní. Kdy ještě najdu takového milence? Kdy budu mít čas ho někde sehnat, když ne právě teď? On je doma, manžel je už za městem. Kdo mi to může zakázat? Co mě drží? Já to prostě udělám, mohla jsem přece vidět, že si Ruffo není jistý a neví, jak přinutit ducha, aby pro mě něco udělal. Nikdo druhý za tebe nic pořádně neudělá, vezmu to do ruky sama. Žádný prostředník nevybere tu pravou chvíli a nemá v sobě tu vášeň jako milenka. Když půjdu k Lidiovi sama, uvidí moje slzy, uslyší můj nářek a moje prosby. Já se mu vrhnu k nohám, budu dělat, že umírám, budu ho objímat kolem krku, cožpak je tak krutý, že bych v něm nedokázala probudit lítost? Slova lásky si najdou cestu z uší do srdce a mají větší moc, než si kdo může myslet, a kdo miluje, dokáže všechno. Musím doufat a musím to udělat. Hned si obléknu mužské šaty. Ty, Samie, zůstaň u dveří, nedovol, aby se tu někdo zastavil, až půjdu z domu, nikdo mě nesmí poznat. Já budu hned.

Šestý výstup

SAMIA, FULVIA

SAMIA: Ubohé a nešťastné ženské plemeno! Co všechno musíme snášet, když nás posedne láska! Vždyť Fulvia byla vždycky taková rozumná, a teď, co se do něho zamilovala, neví, co by neudělala. Když nemá svýho Lidia, poběží za ním v mužských šatech a vůbec neuvažuje, co všechno z toho pojde, jestli se to někdo doví. A co má za to za všechno? Strkala mu peníze, dala mu svou čest, svoje tělo a on nad ní jen ohrnuje nos. Jsme na tom jedna hůř než druhá. Už se převlíkla. Nezdá se vám, že to stihla rychle?

FULVIA: Tak poslyš: Já jdu k Lidiovi a ty zůstaneš tady. Zavři dveře a neotvírej, dokud se nevrátím.

SAMIA: Jak poroučíte. Ta má ale naspěch!

Sedmý výstup

FULVIA sama

FULVIA: Není na světě nic, k čemu by láska člověka nedohnala. Kdybych já dřív vyšla na ulici bez nějakého doprovodu, a teď, láska mě vyhnala z domu, v mužských šatech a jsem docela sama. Jenže dřív jsem byla jak vyděšený otrok, kdežto teď se cítím docela volná. On bydlí dost daleko, ale já vím, kde ten dům je. A tam se nemusím s ničím tajit, v domě je jenom stará babka a možná taky Fessenio, ale ti vědí o všem. Nikdo mě nepozná, takže se nikdo nic nedozví, a i kdyby se dozvěděli, je lepší litovat, že jsme zhřešili, než litovat, že jsme nezhřešili.

Osmý výstup

SAMIA sama

SAMIA: Ona si jde něco užít. Vždycky jsem jí to vytýkala, ale teď ji chápu a chválím ji, protože kdo milování nezažil, ten neví, co je na světě pěknýho. A to je potom úplný hovado. Já bych mohla vyprávět, protože já se cítím nejlíp, když je se mnou můj milenec, Lusco, chodí nám pro nákupy. Jsme doma sami a on stojí na dvoře. Když jsou dveře na zámek, můžeme si pošpásovat pěkně doma a v teple. Vždyť mi má paní dává nejlepší příklad. Blázen, kdo si neužije, když k tomu má příležitost, protože trápení a mrzutostí máme vždycky dost, najdeme je na každým kroku. Luuscoooo!

Devátý výstup

FESSENIO sám

FESSENIO: Nezavírej! Hej! Neslyšíš? Ale co, stejně mi otevřou. Když se mi konečně podařilo dát dohromady Calandra s tou sličnou harapanou, musím všechno vyprávět Fulvii, ta jistě pukne smíchy. Vždyť tomu by se musel i nebožtík chechtat, až by vypad z rakve. Ty teď musej dělat věci! Jdu za Fulvií.

Desátý výstup

FESSENIO přede dveřmi, SAMIA uvnitř

FESSENIO: Buch, buch, buch. Copak jste ohluchli? No tak! Buch, buch, buch. Neslyšíte?

SAMIA: Kdo to tluče?

FESSENIO: Já, Fessenio. Otevři, Samie.

SAMIA: Hned.

FESSENIO: Tak proč neotevřeš?

SAMIA: Ale klíč není pořád v dirce.

FESSENIO: Tak si pospěš!

SAMIA: Nemůžu najít dirku.

FESSENIO: Hni sebou.

SAMIA: Ech! Ech! Je je je! Já ještě nemůžu.

FESSENIO: Proč?

SAMIA: Dirka je ucpaná.

FESSENIO: Foukni do klíče.

SAMIA: Já to udělám jinak.

FESSENIO: Jak?

SAMIA: Klíč pořád nechce ven.

FESSENIO: To ti to trvá.

SAMIA: Och! Och! Och! To chce chvíli času, Fessenio. Klíč už je venku. Potřeboval trochu namazat, aby líp odemykal.

FESSENIO: Tak odemkni!

SAMIA: Už to bude. Copak neslyšíš, že je tam? Hotovo. Můžeš dovnitř.

FESSENIO: Proč se tak zamykáte?

SAMIA: Fulvia chtěla, aby se zavřelo na klíč.

FESSENIO: Proč?

SAMIA: Tobě to můžu říct. Převlíkla se za mužskýho a šla za Lidiem.

FESSENIO: Och! Samie, co to říkáš?

SAMIA: Co slyšíš. Já mám být u zavřených dveří a otevřít, až přijde. Ty jdi pryč.

Jedenáctý výstup

FESSENIO sám

FESSENIO: Zase jednou vidím, že se to říká správně: nic na světě není tak těžké a nebezpečné, aby se toho neodvážil ten, kým cloumá vášeň. Třeba ona, šla za Lidiem a neví, že je tam její manžel. I kdyby byl na obě oči slepý, nemůže si o ní nemyslet to nejhorší, když ji uvidí v mužských šatech a v Lidiově domě, třeba se tak rozzuří, že půjde žalovat jejímu příbuzenstvu. Musím tam běžet, jestli se to nedá nějak zachránit. Ojojoj! Co je zas tohle? Chachacha! Fulvia, chacha!, vede si Calandra, jako by ho chtěla strčit do vězení. Co to? Uhnu jim z cesty, abych slyšel a viděl, co se to semlelo.

Dvanáctý výstup

FULVIA, CALANDRO

FULVIA: Pěkný manžel! Tohle je venkov, kam jsi odejel? A takhle? To nemáš doma do čeho píchnout, že se chodíš rozdávat jinam? Já chudák! Pro koho jsem to měla všechnu svou lásku, komu tak věrně sloužím? Teď už chápu, proč ses ke mně tolik nocí pořád otáčel zády; jako ten, kdo si schovává všechen prach, aby ho nevystřílel, než vtrhne do cizího ležení. Na mou čest, já nevím, jestli se udržím, abych ti nevyškrábala obě oči. Snad sis nemyslel, že ti na ten podvod nepřijdu? Nene, ostatní nejsou hloupější než ty. Já jsem si pro tebe došla sama, teď a v těchhle šatech, protože na nikoho jinýho není spolehnutí. A teď si tě vedu na provaze jako uslintanýho psa, nic lepšího si nezasluhuješ. Udělám ti ostudu, aby mě všichni politovali, že od tebe musím snášet samé urážky! A myslíš si, ty chudinko, že kdybych byla tak do větru jako ty, že bych se nemohla s někým pelešit, jako se pelešíš ty? To si nemysli: nejsem ani tak stará, ani tak ošklivá, abych si nedovedla někoho najít, kdyby mi nezáleželo víc na mý pověsti, než na tvým darebáctví. Spolehni se, že už se nějak pomstím té ochechuli, s kterou jsem tě nachytala. Všechno má svý meze. Ať si na světě nic neužiju, jestli ti to neoplatím a jí se nepomstím.

CALANDRO: Už jsi skončila?

FULVIA: Ano,

CALANDRO: Čert tě vem, teď budu láteřit já a ne ty, ty vzteklice! Ty jsi mě vytrhla přímo z pozemského ráje a připravilas mě o všechnu mou potěchu. Štěkno! Ty nestojíš ani za její ošlapané střevíce, ta mě umí laskat, ta umí líbat, na to ty by ses nezmohla. Ona je sladší než víno, září jako Venuše na nebi, je nádherná jako luna v úplňku, je chytřejší než Fata Morgána. To ty nemůžeš vůbec pochopit, megero! A jestli jí někdy něco uděláš, běda ti!

FULVIA: Sklapni! Už ani slovo! A domů! Otevři nám, honem! Otevři!

Třináctý výstup

FESSENIO sám

FESSENIO: Ó, Fessenio, cos to viděl? Amore, tvoje síla je bezmezná! Který básník, který doktor, který filozof by byl schopen projevit tolik důvtipu a tolik lstivosti jako ten, kdo se postaví pod tvůj praporec. Každá moudrost, každá učenost je bezmocná proti té, kterou dovedeš vštípit ty. Která ženská, nezasažená tvým šípem, by byla tak pohotová, aby vyvázla z velkého nebezpečí jako tahleta? Takovou fikanost jsem ještě neviděl. Ona se zastavila ve dveřích. Půjdu k ní a dám jí naději na jejího Lidia, protože teď si ta chudinka zasluhuje soucit.

Čtrnáctý výstup

FULVIA, FESSENIO, SAMIA

FULVIA: Vidíš, Fessenio, jakou já mám smůlu! Místo Lidia jsem našla toho svého otrapu, ale přece jen jsem z toho vyšla bez pohromy.

FESSENIO: Všechno jsem viděl. Schovej se ve dveřích, ať tě nikdo nevidí v těchhle šatech.

FULVIA: Máš pravdu. Touha po Lidiovi mě tak zaslepila, že jsem na nic jiného nemyslela. Ale řekni mi, Fessenio, drahoušku: našel jsi mi Lidia?

FESSENIO: Kde je rána, tam je krev. Našel.

FULVIA: Ano?

FESSENIO: Ano.

FULVIA: Výborně, Fessenio, a co říká? Mluv!

FESSENIO: Odjezd se dá odložit.

FULVIA: Panebože! A kdy bych s ním mohla mluvit?

FESSENIO: Možná už dneska. Zrovna když jsem tě viděl s Calandrem, chystal jsem se k němu a chtěl jsem mu promluvit do duše, aby šel k tobě.

FULVIA: Udělej to, Fessenio, nebudeš litovat! Můj život je v tvých rukách.

FESSENIO: Udělám všechno, abys nezůstala sama. Jdu za ním a ty buď klidná.

FULVIA: Já, klidná? Budu jako na jehlách, jako v očistci. Klid mi může přinést jenom Lidio.

FESSENIO: Sbohem.

FULVIA: Fessenio, vrať se brzy.

FESSENIO: Vynasnažím se.

FULVIA: Ach, ty nešťastná Fulvie! Kdybych měla dlouho čekat, jistě z toho umřu! Jsem tak ubohá, co si počnu?

SAMIA: Třeba ho popožene ten duch.

FULVIA: Vidíš, Samie, tomu kouzelníkovi všechno trvá, jdi pro něho.

SAMIA: Měl by si pospíšit. Já to nebudu odkládat.

FULVIA: Promluv s ním. A brzo se vrať.

SAMIA: Jakmile ho najdu.

Patnáctý výstup

SAMIA, RUFFO

SAMIA: Ó! Jako by mi šel do rány! Ruffo. Provázej tě přízeň nebes.

RUFFO: Koho hledáš, Samie?

SAMIA: Hoří zvědavostí, co jsi pro ni udělal.

RUFFO: Myslím, že by se její přání mohlo splnit.

SAMIA: A kdy?

RUFFO: Až přijdu k Fulvii, všechno jí řeknu.

SAMIA: Dáváš si s tím načas.

RUFFO: Samie, taková věc se nedá udělat levou rukou. To chce příznivou konstelaci hvězd, najít správná slova, vody, byliny, kameny a spoustu dalších maličkostí, chvilka ke chvilce a čas letí.

SAMIA: Kdyby se vám to přece jen podařilo…

RUFFO: Pevně doufám.

SAMIA: Och! A toho milence znáš?

RUFFO: Samozřejmě ne.

SAMIA: Je to tamhleten.

RUFFO: Znáš se s ním dobře?

SAMIA: Mluvila jsem s ním, nejsou to ani dvě hodiny.

RUFFO: A co ti řekl?

SAMIA: Byl jako bodlák.

RUFFO: Běž a promluv s ním teď, ať vidíme, jestli ho duch už obměkčil.

SAMIA: Mám to zkusit?

RUFFO: Prosím tě.

SAMIA: Tak já jdu.

RUFFO: Počkej! Pak se vrať k Fulvii a já u ní budu hned.

SAMIA: Spolehni se.

RUFFO: Než se domluví s Lidiem, půjdu jim z očí.

Šestnáctý výstup

FANNIO, SANTILLA, SAMIA

FANNIO: Lidio, tahle proti nám, je Fulviina služka. Nezapomeň, že se jmenuje Samia. A odpovídej jí nějak vlídně.

SANTILLA: Mám to už rozmyšlené.

SAMIA: Pořád jsi takový nazlobený?

SANTILLA: Ne, panebože, ne. Samie, odpusť, předtím, nevěděl jsem, co dřív, šla mi z toho hlava kolem, takže ani nevím, co jsem ti říkal. Pověz mi, co dělá má Fulvia?

SAMIA: Chceš to vědět?

SANTILLA: Jen proto se tě ptám.

SAMIA: Zeptej se svýho vlastního srdce.

SANTILLA: Nemohu.

SAMIA: Jak to?

SANTILLA: Nevíš, že moje srdce je pořád u ní?

SAMIA: Vy milenci! Dejž bůh, aby vám ledviny sloužily tak dobře, jak dobře umíte lhát. Před chvílí jí nemoh přijít ani na jméno a teď mi bude namlouvat, že ona je jeho poklad. Jako bych nevěděla, že o ni nestojíš a že se s ní nechceš ani setkat.

SANTILLA: Naopak, když nejsem s ní, jako bych ani nežil.

SAMIA: Při kříži Páně, ten duch ale zapracoval. Takže k ní přijdeš, jako vždycky?

SANTILLA: Co to je „jako vždycky“?

SAMIA: No, v ženských šatech.

SANTILLA: Ach tak, jistě: jako jindy.

SAMIA: Och, to bude pro Fulvii novina! Už s tebou tady nesmím stát. Půjdu teď zadním vchodem, aby mě někdo neviděl, že běžím domů, jen jsme se spolu domluvili. Sbohem.

SANTILLA: Sbohem.

Sedmnáctý výstup

SANTILLA, FANNIO, RUFFO

SANTILLA: Slyšel jsi, Fannio?

FANNIO: Slyšel a nic mi neušlo. „Jako vždycky“. Určitě si tě s někým plete.

SANTILLA: To je pravda.

FANNIO: Bylo by dobře upozornit Ruffa, zrovna k nám jde.

RUFFO: Tak co chceš udělat?

SANTILLA: Ty myslíš, že se dá uhnout?

RUFFO: Echecheche! Přítel tomu přišel na chuť. A máš k tomu dobrý důvod, Lidio, můžeš se vyhřívat jako na slunci, to máš jisté.

SANTILLA: Znám ji a vím, kde bydlí.

FANNIO: Kouká z toho potěšeníčko.

RUFFO: A peníze.

FANNIO: Jestli jsem ti, Ruffo, dobře rozuměl, říkal jsi něco, že jí nic jiného nepomohlo a tak se obrátila na tebe. Z toho se dá vyrozumět, že už zkoušela všelicos. Ale s náma o tom nikdo nemluvil. Takže to vypadá, že tady Lidia si plete s někým jiným, jako si ho už dneska pletla její služka. Proto je zapotřebí, abys pro jistotu Fulvii řek, jako že to vzkazuje ten duch, aby už víckrát nezačínala o tom, co bylo. Mohlo by se to propíchnout a skončilo by to skandálem. Uvědom si to.

RUFFO: Dobře, že mě upozorňuješ, máš pravdu. Udělám to. A teď do toho! Nemusíme dál ztrácet slova. K dílu! Já jdu k ní a vy se přichystejte.

SANTILLA: Jdi a vrať se, najdeš nás zase tady.

FANNIO: Lidio, pospěš si, já přijdu hned. Ruffo, dvě slovíčka.

RUFFO: Co je?

FANNIO: Svěřím ti jedno tajemství, v téhle věci je mnohem vážnější, než si vůbec umíš představit. Ale ne, abys to někdy prozradil

RUFFO: Ať mi bůh odepře všechno, o co stojím, jestli řeknu jediné slovo.

FANNIO: Víš, Ruffo, mě bys zničil a sám by ses připravil o zisk, který ti z toho kouká.

RUFFO: Neboj se. Mluv.

FANNIO: On totiž Lidio, můj pán, je hermafrodit.

RUFFO: Hemeroid?

FANNIO: Hermafrodit! Jsi hluchej nebo blbej?

RUFFO: No dobře, a co to znamená?

FANNIO: Ty to nevíš?

RUFFO: Proto se ptám.

FANNIO: Hermafroditi jsou takoví, co mají obě pohlaví.

RUFFO: A Lidio k nim patří?

FANNIO: Vždyť říkám.

RUFFO: Takže on má tu jako ženská a to jako mužský?

FANNIO: Áno.

RUFFO: Přísahám ti při svatým vangéliu, že jsem měl vždycky takovej dojem, že mi ten tvůj Lidio hlasem a ještě něčím jiným trochu připomíná ženskou.

FANNIO: A právě proto počítej s tím, že tentokrát, až přijde k Fulvii, bude mít jenom ženské náčiní, takže když si řekla, aby přišel jako ženská, najde opravdu ženskou, bude žasnout, co ten tvůj duch dovede a bude si tě vážit.

RUFFO: To je nádhera, takovýhle trik jsem ještě neznal. Ručím za to, že peníze přímo potečou.

FANNIO: Tím líp. Je štědrá?

RUFFO: Jestli je štědrá? Milenci vždycky zavazujou pytlík cezenou nudlí, takže když je někdo zamilovaný jako ona, padají z něho dukáty, šaty, úřady, statky a dali by i vlastní život.

FANNIO: Tos mě potěšil.

RUFFO: Tys mě potěšil s tím herdaprofitem.

FANNIO: Dobře, že to neumíš ani vyslovit, nemůžeš to vykecat, ani kdybys chtěl.

RUFFO: Teď jdi za Lidiem a oblečte se. Já běžím k Fulvii a řeknu jí, že bude mít, co chtěla.

FANNIO: Já tedy budu dělat služku.

RUFFO: Správně. Nachystejte se, než se vrátím.

FANNIO: Budeme hned. Dobře, že jsem našel šaty i pro sebe.

Osmnáctý výstup

RUFFO, SAMIA

RUFFO: Zatím všechno běží tak, že to ani na nebi nemohli líp zařídit. Jestli už Samia přišla domů, Fulvia mě musí čekat. Dokážu jí, že duch udělal pravý divy a že stačí, když nad touhle figurkou řekne pár slov a udělá něco, aby si myslela, že to je čarování. A připomenu jí, že ať se v týhle její lásce stalo a stane cokoliv, nesmí nikomu říct, že jsem s tím měl něco společnýho. Stačí, že to ví její služka. Jen to řeknu a hned se vrátím. Vida, Samia mě čeká ve dveřích.

SAMIA: Pojď honem dovnitř, Ruffo, Fulvia je tady v přízemí, protože nahoře je ten blbec Calandro.

Devatenáctý výstup

SAMIA, FESSENIO

SAMIA: Kampak, Fessenio?

FESSENIO: K paní.

SAMIA: Teď na tebe nemá čas.

FESSENIO: Proč?

SAMIA: Má tam kouzelníka.

FESSENIO: Ále, pusť mě dovnitř.

SAMIA: Prostě to nejde.

FESSENIO: Nekecej.

SAMIA: Ty už nekecej.

FESSENIO: Já ti natrhnu… málem jsem řek co. Teď se otočím a k Fulvii se vrátím až pak.

SAMIA: A dobře uděláš.

FESSENIO: Kdyby Fulvia věděla, co vím já, nesháněla by žádný duchy, protože Lidio se na ni třese víc, než ona na něho a chce k ní vplout ještě dneska. To musí slyšet z mých vlastních úst, já vím, že mi za to něco dá. Proto nic neříkám Samii. Odtud zmizím. Kdyby mě viděla Fulvia, myslela by, že jsem se tu zapích, abych viděl jejího kouzelníka. To je asi ten, co jde z domu.

Dvacátý výstup

RUFFO sám

RUFFO: Všechno jde hladce. Teď bych se moh vylízat ze svý bídy a svlíknout tyhle hadry, protože jsem od ní dostal slušný peníz. Nemoh jsem dostat do ruky lepší karty. Ona je to ženská bohatá a jak do ní vidím, láska jí tlačí na rozum. Jestli se nemýlím, hned tak ji to nepřejde, však to mám taky zapotřebí. Vidíš, vidíš, sny se někdy splní. Tohle je ta bažantice, co se mi ji dneska ve snu podařilo chytit. Zdálo se mi, že jsem jí vytrhal z ocasu hodně pírek a dal jsem si je všechny na klobouk. Jestli se mi podaří chytit tuhle, a už to vypadá, že jo, já ji oškubu tak, že na tom budu nějakej čas dobře. Namouduši, já si taky dovedu dávat do nosu a chci mít něco ze života. Och! Mám kliku! Proč na mě ta ženská mává? Já ji neznám. Musím si ji prohlídnout zblízka.

Dvacátý první výstup

RUFFO, FANNIO v ženských šatech

RUFFO: Ochochoch! Fannio, ty šaty tě změnily, že jsem tě ani nepoznal.

FANNIO: Nejsem kus?

RUFFO: Jakpak by ne, jsi. Jděte uspokojit tu neuspokojenou.

FANNIO: Jenže já vím, že tentokrát ji neuspokojíme.

RUFFO: No jo, vždyť Lidio si na ni přinese jenom ženský náčiní.

FANNIO: Tak tak, pane. Můžeme na věc? Řekni.

RUFFO: To už záleží jenom na vás. Lidio je převlečený?

FANNIO: Čeká na mě tady vedle, a sluší mu to, že by ho každej měl hned za ženskou.

RUFFO: Ohó! To se mi líbí! Fulvia vás už čeká. Skoč pro Lidia a jděte k ní. Já se budu zdržovat co nejblíž, abych se hned dozvěděl, jakej to vezme konec. Ochochocho! Koukejte! Ona už stojí ve dveřích. Co jí řeknu, to hned udělá.

Dvacátý druhý výstup

FESSENIO, FULVIA

FESSENIO: Teď najde tvá vášeň lék, madono.

FULVIA: Jak to?

FESSENIO: Lidio k tobě vzplanul víc, než ty. Ještě jsem ani nevyřídil všechno, co jsi poručila, a už se oblíkal. Jde k tobě.

FULVIA: Fessenio, za tuhle zprávu si zasloužíš víc, než nové kalhoty! A já tě taky odměním. Slyšíš, Calandro nahoře shání šaty, chystá se z domu. Zmiz, ať tě nevidí se mnou. Och, to bude pohodlí, to bude blaho! Jako by se na mě najednou usmálo štěstí. Teď už jen dostat z domu toho vejra a budu mít naprostou volnost.

FESSENIO: Ujišťuji vás, že tihleti milenci dohoní všechno, co zameškali. A jestli Lidio bude mít rozum, může ji pořádně zapřáhnout do hledání své sestry, jestli ji ovšem vůbec kdo najde. Calandro doma nebude. Mají před sebou dost času na vzájemnou potěchu a já se můžu zatím projít. Aleale! Calandro jde zrovna z domu. Radši abych mu uhnul z cesty, nebo se se mnou dá do řeči a mohl by zahlídnout Lidia. Ten musí přijít každou chvíli.

Dvacátý třetí výstup

CALANDRO, LIDIO, SANTILLA

CALANDRO: Ó, mám dneska šťastný den! Ještě ani nevytáhnu paty z domu a už vidím vycházet svoje slunce, jde zrovna proti mně. Ale teď! Jak ji vlastně mám pozdravit? „Dobrý den?“ Ne, to jako by bylo ráno. „Dobrý večer?“ Večer ještě není. „Bůh ti pomáhej?“ Tak zdraví leda kočí. Mám jí říct „má spanilá dušičko?“ To není žádný pozdrav. „Vítej, fešandičko?“ To bych vypadal jako lazebník. „Andělská tvářičko?“ To by řek nějaký kupec. „Zlodějské očko?“ Mohla by se urazit. Panebože, vždyť už je tady. Duš… šandičko… ko… ko… Do prdele! Jsem já to trouba! Takhle se zakoktat. Ale nevadí, moje Santilla je přece tahle a ne tahleta. Dobrý den… totiž dobrý večer. Namouduši, tahle to není, šlápnul jsem vedle. Tahle. Tahle. Vlastně ne. Přece jen tamta, půjdu jako blíž. A přece jen tahle. Hrome! Tamta! Ona je můj život. Jenže spíš to bude tamhleta. K tý půjdu.

LIDIO: Ouvej! Ten blázen mě má za ženskou a jede po mně. Šel by za mnou až do svýho domu. Radši se vrátím domů, převlíknu se a k Fulvii se vypravím, až bude čistý vzduch.

CALANDRO: Zase ne! Není to ona. Nakonec to bude ta, co se rozběhla do vedlejší ulice. Zkusím ji dohonit.

SANTILLA: Teď už ten mezek nemůže nic vidět, zmizím v domě. Tam už stojí Fulvia a mává na mě. Tak tedy: k ní!

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

První výstup

FULVIA, SAMIA

FULVIA: Samie! No tak, Samie!

SAMIA: Madono!

FULVIA: Běž honem dolů!

SAMIA: Už jdůůů.

FULVIA: Hoď sebou, nebo si mě nepřej! Honem!

SAMIA: Už jsem tu: copak chceš?

FULVIA: Seber se a utíkej, najdi někde Ruffa a řekni mu, ať všeho nechá a běží ke mně. A hlavně ať veme s sebou toho ducha.

SAMIA: Jen si skočím nahoru pro šátek.

FULVIA: Na co šátek? Huso! Běž takhle, upaluj!

SAMIA: Co zase vyvádí? Jako by do ní vstoupil sám ďábel. A já myslela, že jí ho Lidio vyžene z těla.

FULVIA: Pak se spolehněte na duchy! Člověk není nikdy dost chytrý! Och, ty zaslepená a nešťastná Fulvio, nejenže jsi zničila sama sebe, ale i toho, pro kterého by ses dala roztrhat! Jestli nejsem ubohá, sháněla jsem ho, sháněla, až jsem našla to, co vůbec nepotřebuju! Jestli ho ten duch zase nespraví, já se snad zabiju, protože dobrovolná smrt není tak hrozná, jako život v nedostatku toho nejdůležitějšího. Už je tu Ruffo. Teď se dozvím, jestli budu doufat nebo zoufat. Nikdo kolem. Radši si s ním promluvím tady, protože doma mám strach, že tam i lavice, židle, truhly, okna, všechno má uši.

Druhý výstup

RUFFO, FULVIA

RUFFO: Co se děje, madono?

FULVIA: Moje slzy ti prozradí líp než slova, co zrovna prožívám.

RUFFO: Mluv, co to znamená? Fulvie, neplač. Madono, co je ti?

FULVIA: Já nevím, Ruffo, jestli si mám naříkat na svou hloupost, nebo na váš podvod.

RUFFO: Ale madono! Co to říkáš?

FULVIA: Ať už to zavinilo nebe nebo můj hřích nebo poťouchlost toho ducha, já nevím, ale zničehonic, to je hrůza, vy jste mi z Lidia udělali ženskou! Obejmu ho, sáhnu na něho, jen ta podoba, ale jinak nic jako dřív. Já nepláču ani tak proto, že jsem přišla o svoje potěšení, ale jakou on utrpěl škodu, vždyť on kvůli mně přišel o to, co je hlavní. Teď víš, co znamenají moje slzy a můžeš sám pochopit, co od tebe chci.

RUFFO: Fulvie, kdyby mi to nedokazoval tvůj pláč, který se dá těžko předstírat, já bych ti snad neuvěřil. Ale i když je to všechno pravda, řekl bych, že si můžeš stěžovat jenom sama na sebe, protože si dobře vzpomínám, že jsi chtěla, aby Lidio přišel co ženská. A mám dojem, že ti duch posloužil dokonale, aby splnil tvoje přání do puntíku, poslal ti tvého milence jako ženskou, v šatech a ve všem všudy. Ale zkroť svou bolest, protože kdo z něho udělal ženu, může z něho zase udělat muže.

FULVIA: To mi spadl kámen ze srdce, mám dojem, že se to muselo stát, jak říkáš. Ale jestli mi vrátíš Lidia a on bude celý, peníze, klenoty, všechno co mám, bude tvoje.

RUFFO: Když teď vím, že je ti duch příznivě nakloněn, říkám ti jasně, že tvůj milenec bude zase mužský jaksepatří. Ale aby zase nedošlo k nějakému nedorozumění, řekni bez obalu, co vlastně chceš.

FULVIA: To nejpřednější je, aby měl zase nůž mezi nohama. Rozumíš? O pochvu se mu už postarám sama.

RUFFO: Dokonale.

FULVIA: A aby se mi vrátil v ženských šatech, ale ne ženská.

RUFFO: Kdybys tak mluvila ráno, nemuselo dojít k žádnému omylu, ale jsem rád, že jsi poznala, co můj duch všechno dokáže. Jakou má moc.

FULVIA: Zbav mě mého soužení rychle, dokud ho neuvidím, nic mě nemůže uklidnit.

RUFFO: Nejenže ho uvidíš, ty si na něho i sáhneš.

FULVIA: A vrátí se ke mně ještě dnes?

RUFFO: Už se připozdívá, dlouho by u tebe zůstat nemohl.

FULVIA: To je jedno, jak dlouho, jen když uvidím, že je mužský.

RUFFO: A jak se nenapít žíznivému, když přijde k prameni?

FULVIA: Tak tedy přijde? Dneska?

RUFFO: Duch ti ho přivede hned, když bude chtít. Tak ho tedy čekej u dveří.

FULVIA: To není nutné, když přijde jako ženská, může se ukázat před kýmkoliv, protože nikdo neví, že je muž.

RUFFO: Domluveni.

FULVIA: Ruffo, příteli, žij blaze, už nikdy nebudeš chudý.

RUFFO: A ty nebudeš neklidná.

FULVIA: A kdy ho můžu čekat?

RUFFO: Hned, jen co skočím domů.

FULVIA: Pošlu za tebou Samii, abys mi vzkázal, co ti řekl duch.

RUFFO: Budiž. A pamatuj si, že i milenci se často zahrnují dárky.

FULVIA: Ó! S tím si nedělej starosti, bude se topit v penězích i špercích.

RUFFO: Klid s tebou. Amora malují slepého a má to dobrý důvod, protože kdo je zamilovaný, nikdy nevidí pravdu. Ona je láskou tak zaslepená, že si namlouvá, že duch může z člověka udělat mužského nebo ženskou, jak si zamane. Jako by stačilo ufiknout kořínek, udělat mu tam ďourku a tak stvořit ženu; zašít ji, přidělat kolík a už je mužský. Achachach! Lehkověrnost lásky! Chachacha! A vida, Lidio a Fannio se už zase převlékli.

Třetí výstup

RUFFO, SANTILLA, FANNIO

RUFFO: Radši bych vás viděl v ženských šatech.

SANTILLA: Proč?

RUFFO: Abyste se k ní zase vrátili. Chacha!

FANNIO: Čemu se tak nestydatě směješ?

RUFFO: Cha! Cha! Cha! Cha!

SANTILLA: Mluv, co je?

RUFFO: Cha! Cha! Cha! Fulvia věří, že duch udělal z Lidia ženskou a žadoní, abych z tebe zas udělal mužského a poslal tě k ní.

SANTILLA: Tak, a cos jí slíbil?

RUFFO: Že to bude natošup.

FANNIO: A dobře jsi udělal.

RUFFO: Kdy se k ní vrátíš?

SANTILLA: Nevím.

RUFFO: Odpovídáš nějak chladně. Nebo snad nechceš?

FANNIO: Ale udělá to, udělá.

RUFFO: Tak jen do toho, protože já jsem jí řek, jako od ducha, aby tě zahrnovala dary; a ona mi slíbila, že tě zahrne.

FANNIO: Vrátíme se, žádný strach.

RUFFO: A kdy?

FANNIO: Jen si něco zařídíme, převlékneme se a už tam jdeme.

RUFFO: Nesmíš zklamat, Lidio. Až odtud vidím její služku ve dveřích. Nechci, aby mě viděla s vámi. Sbohem. Ale chachachacha, Fannio, do ouška. Zařiď to tak, aby ten tvůj hurnaprofit šel na Fulvii s paličkou a ne s hmoždířem. Rozumíš?

FANNIO: Palička bude. Můžeš jít.

Čtvrtý výstup

FANNIO, SANTILLA, SAMIA

FANNIO: Samia jde z domu. Uhni stranou, necháme ji projít.

SANTILLA: Říká si něco pro sebe.

FANNIO: Mlč a poslouchej.

SAMIA: Jen si něco začínej s duchama, to je nápad! Tvýho Lidia ti pěkně zřídili.

FANNIO: Mluví o tobě.

SAMIA: Předělali ho na ženskou a teď ho zase chtěj předělat na mužskýho. Ona má dneska samé trápení a já z toho mám jen běhání. Ale jestli se jim to přece jen podaří, bude zas dobře. A dozvím se to brzo, protože mě posílá ke kouzelníkovi, co řekne; a pro milence připravuje pěknou hromádku peněz, jestli se doví, že je všechno zase, kde to má bejt.

FANNIO: Slyšíš o těch penězích?

SANTILLA: Slyším.

FANNIO: Tak se převlíkneme a jdeme znova.

SANTILLA: Fannio, ty ses jistě pominul. Slíbil jsi Ruffovi, že se vrátíme, ale já nechápu, jak se z toho dostanu.

FANNIO: Proč?

SANTILLA: To se ptáš mě? Osle! Jako bys nevěděl, že jsem ženská.

FANNIO: No a?

SANTILLA: No a! Není ti snad jasné, ty pitomče, že když k něčemu dojde, vyjde najevo, co jsem, sama se ztrapním, Ruffo ztratí svou pověst a ona bude zesměšněná? Co se podle tebe dá udělat?

FANNIO: Co?

SANTILLA: Co.

FANNIO: Kde je mužskej, tam se daj dělat divy.

SANTILLA: Ale kde jsou jenom ženské, jako já a ona, tam se nic nenadělá.

FANNIO: Děláš vtipy?

SANTILLA: Ty vtipkuješ, a hloupě. Já mluvím proklatě vážně.

FANNIO: Když jsem slíbil, že přijdeš, měl jsem to už dobře vymyšlený.

SANTILLA: To mi řekni jak?

FANNIO: Neříkala jsi, že jste spolu byly potmě?

SANTILLA: Byly.

FANNIO: A že s tebou mluvila jenom rukama?

SANTILLA: Ano.

FANNIO: Tak vidíš. Já půjdu zase s tebou.

SANTILLA: Chachacha! A co tam budeš platný?

FANNIO: Jen poslouchej. Budu jako služka.

SANTILLA: Já vím.

FANNIO: Budu oblečený jako ty.

SANTILLA: A co dál?

FANNIO: Až spolu budete v pokoji, ty si jako vzpomeneš, že mi něco musíš poručit, a vyjdeš z pokoje. Zůstaneš venku místo mě, chápeš? A já se vrátím do pokoje místo tebe. Vousy nemám, ona v té tmě nerozezná, jestli jsi to ty nebo já. A tak bude věřit, že jsi zase mužskej. Duch si spraví pověst, budou peníze a já si s ní taky užiju.

SANTILLA: Čestné slovo, Fannio, že jsem o takovémhle kousku ještě neslyšela.

FANNIO: Takže se nestala žádná chyba, když jsem Ruffovi slíbil, že půjdeme znovu.

SANTILLA: Nestala. Ale dřív by bylo dobře zjistit, co se děje u nás doma a jak je to daleko s mou svatbou.

FANNIO: Nač přivolávat mrzutosti, když se jim chceme vyhnout?

SANTILLA: Odklady nic nevyřeší. Zítra na tom budeme zrovna tak, jako dneska.

FANNIO: Kdo to může vědět? Kdo uteče jednomu neštěstí, vyhne se deseti dalším. Návštěva u Fulvie nám může pomoct, ale uškodit nemůže.

SANTILLA: Tak dobře. Ale nejdřív buď tak hodný, zaskoč domů a zeptej se Tiresie, co se tam děje. Vrať se brzo a potom půjdeme hned k Fulvii.

FANNIO: Jak chceš. Zajdu tam.

Pátý výstup

SANTILLA sama

SANTILLA: Nešťastné ženské plemeno! Musíš dělat, co chtějí jiní a záleží na tom, co si o tobě myslí. Jakmile budu muset přiznat, že jsem ženská, nevím, co z toho vzejde, co si mám počít. Nedovedu si to ani představit. Pak že nejsem chudák! Co udělat? Kamkoli se podívám, tam mě něco děsí, nevím, kam bych se schovala. Třeba tady, jde sem Fulviina služebná a s někým se domlouvá. Uhnu jí z cesty, než přejde.

Šestý výstup

SAMIA, FESSENIO

FESSENIO: Jaké potíže? To mi vysvětli.

SAMIA: Namouduši! V tom má prsty čert.

FESSENIO: Jak to?

SAMIA: Čaroděj změnil Lidia v ženskou.

FESSENIO: Cha! Cha! Cha! Cha!

SAMIA: Tobě je to k smíchu?

FESSENIO: Mně tedy jo.

SAMIA: A je to svatá pravda.

FESSENIO: Checheche! Vy jste se musely zbláznit.

SAMIA: Ty jsi nějakej zabedněnej. Říkej si, co chceš, je to tak. Fulvia si ho celýho ošahala a našla ženskou, nic neměl, jen tu svou podobu.

FESSENIO: Cha! Cha! A co si tedy počne?

SAMIA: Co bych ti povídala, stejně mi nevěříš.

FESSENIO: Ale věřím, dokonce se ti pokřižuju. Tak mi pověz, co s ním bude dělat?

SAMIA: Duch z něho zas udělá mužskýho. Jdu zrovna od kouzelníka, dal mi pro Fulvii tenhle lístek.

FESSENIO: Ukaž, já si ho přečtu.

SAMIA: Ne! Nesahej na to, mohlo by ti to nějak ublížit.

FESSENIO: I kdyby mě to mělo zabít, musím si to přečíst.

SAMIA: Abys pak nelitoval, Fessenio. Je to ďáblovo dílo.

FESSENIO: To mi nevadí. Ukaž!

SAMIA: Ne, nedělej to. Fessenio, nejdřív se pokřižuj!

FESSENIO: No dobře. Dej mi ho.

SAMIA: Budiž, ale musíš pak mlčet jako ryba, protože kdyby se to někdo dozvěděl, běda nám oběma.

FESSENIO: Neměj strach. Ukaž.

SAMIA: Ale čti nahlas, abych to taky věděla.

FESSENIO: „Ruffo zdraví Fulvii. Duch věděl, že se z tvého Lidia stala ženská. Hrozně jsme se tomu nasmáli. Tu mrzutost sis zavinila sama, ale teď si můžeš být jista, že tvému milenci zase vyroste proutek.“

SAMIA: Proutek?

FESSENIO: Bude mít ptáka, copak to nechápeš? „… a hned k tobě přijde. Dokonce říká, že k tobě vzplanul ještě víc než dříve, že žádnou jinou víc nemiluje, žádnou víc nectí, žádnou jinou už nezná, na všechny ostatní zapomněl. Ale o ničem, co bylo, nemluv, mohl by z toho vzejít skandál. Posílej mu často peníze, jakož i duchovi, zajistíš si tak jeho náklonnost a já budu šťasten s tebou. Žij blaze a vzpomeň si na mě, na mé věrné služby.“

SAMIA: Vidíš, že duchové mají velkou moc a všechno dovedou?

FESSENIO: Nepřestávám se divit.

SAMIA: Takovou dobrou zprávu musím hned donést Fulvii.

FESSENIO: Provázej tě bůh! Všemohoucí nebe! To mám věřit, že kouzla proměnila Lidia v ženskou a že bude milovat jen Fulvii a žádnou jinou? To dokáže jenom nebe. A přitom ona tvrdí, že si na něho Fulvia sáhla. Ten zázrak bych chtěl vidět na vlastní oči, než se zase změní v mužského, a jestli se o tom přesvědčím, budu se před tím kouzelníkem klanět až na zem. Touhle ulicí jdu hned k Lidiovi, snad ho ještě stihnu doma.

PÁTÉ DĚJSTVÍ

První výstup

SAMIA, SANTILLA, LIDIO

SAMIA: Je to stará pravda, že ženská dělá s penězi totéž, co slunce s ledem, tráví ho a rozpouští. Fulvia ještě ani nedočetla lístek od kouzelníka a už mi dala tenhle pytlík dukátů, abych ho donesla jejímu Lidiovi. A vida, zrovna je tady. Řekni sám, jestli tvoje přítelkyně nedrží svoje slovo. Neslyšíš, Lidio? Na co čekáš? Ber, Lidio.

SANTILLA: Tady jsem.

LIDIO: Naval.

SAMIA: Och! Já husa! Teď jsem to vzala za špatný konec. Promiň, pane. To platilo jemu, tobě ne. Poroučím se. A ty poslouchej, co povídám.

SANTILLA: Teď to bereš za špatný konec. Mně to řekni. Jeho nech běžet.

SAMIA: Máš pravdu. Kam jsem dala hlavu! Spletla jsem se. Buď zdráv. A ty pojď sem.

LIDIO: Jaképak „buď zdráv?“ Tady mě máš.

SAMIA: Ó! Ó! Ó! Bodejť. Tenhle, ty ne. Ty mě poslouchej. Sbohem.

SANTILLA: Jaképak „sbohem?“ Nemáš mi co vyřídit? Nejsem snad Lidio?

SAMIA: No jakpak by ne. Ty seš to, ty ne. Tebe hledám; ty si jdi svou cestou.

LIDIO: Kam jsi dala oči? Prohlédni si mě dobře. Nejsem to já?

SAMIA: Ojojojoj! Teď jsem tě poznala. Lidio jsi ty. Tebe potřebuju; tebe ne. Ty jdi stranou; ty ber.

SANTILLA: Co by bral? Jsi pitomá? Já a ne on.

SAMIA: No jo. Šlápla jsem vedle. Ty máš pravdu. A ty mě nepleť! Ty můžeš jít a ty si to vem.

LIDIO: Co to vyvádíš, ty bestie? Jemu bys něco dávala a přitom dobře víš, že jsou naše.

SANTILLA: „Naše?“ Nech to mně.

LIDIO: Ne, mně.

SANTILLA: Co „tobě?“ Lidio jsem já a ne ty.

LIDIO: Naval.

SANTILLA: Co by ti navalila? Jen je dej mně.

SAMIA: Ojoj! Ani zanic to žádnýmu z vás nedám, jestli na pytlík sáhnete, začnu křičet. Stůjte, kde stojíte, ať se dobře podívám, kdo z vás je Lidio. Panebože, div divoucí! Nic se tak nepodobá samo sobě, ani kapka kapce, ani vejce vejci, jako tenhle tomuhle, jak potom poznám, kterej z vás je Lidio. Poněvadž ty vypadáš jako Lidio a ty vypadáš jako Lidio, ty seš Lidio a ty seš Lidio. Ale já na to přijdu. Mluvte: je někdo z vás zamilovanej?

LIDIO: Ano.

SANTILLA: Ano.

SAMIA: Kdo?

LIDIO: Já.

SANTILLA: Já.

SAMIA: A kdo posílá tyhle peníze?

LIDIO: Ona.

SANTILLA: Má milenka.

SAMIA: Och, to je osud! Pořád to není jasný. Mluvte: jak se ta milenka jmenuje?

LIDIO: Fulvia.

SANTILLA: Fulvia.

SAMIA: A kdo je její milenec?

LIDIO: Já.

SANTILLA: Já.

LIDIO: Kdo? Ty?

SANTILLA: Já, ovšem.

LIDIO: Ne, já!

SAMIA: Uchuchuch! To v tom lítáme! Ale jak si to mám vysvětlit? Stůjte! Která Fulvia?

LIDIO: Calandrova manželka.

SANTILLA: Tvoje paní.

SAMIA: Jedna a tatáž! Už je to jisté, buď jsem se zbláznila, nebo do nich vstoupil zlý duch. Ale počkejte. Už to mám. Teď mluvte: co jste měli na sobě, když jste k ní chodili?

LIDIO: Ženské šaty.

SANTILLA: Sukni.

SAMIA: Já se z vás pominu! Ale ne, teď vás nachytám. V které době se vídala se svým amantem?

LIDIO: Za bílého dne.

SANTILLA: V poledne.

SAMIA: Ani čert by se v tom nevyznal. To jsou ďábelské pikle toho zlýho ducha. Nejlíp bude, když si peníze nechám a vrátím se k Fulvii, ať je dá sama, komu bude chtít. Víte, co by dělala? Já nevím, komu z vás je dát. Fulvia přece musí poznat svého milence. Takže který z vás dvou je ten pravý, ten ať za ní přijde a ona mu dá. Mějte se dobře.

LIDIO: Ani v zrcadle si nejsem tak podobný, jako se mi podobá tahle tvář. Až bude čas, musím se dozvědět, kdo to je. A protože takové požehnání nekyne každý den a Fulvia by si to mohla rozmyslet, namouduši, čím dřív budu u ní, tím líp, v tom pytlíku bylo dost peněz. Hotovo, jde se.

SANTILLA: Tak tohle je ten milenec, s kterým si mě pletou. Kde se Fannio tak zdržel, že se nevrací? Kdyby tu byl, jak jsme se domluvili, mohli jsme jít k Fulvii. Třeba ty peníze shrábneme, musím přece myslet na to, z čeho budu žít.

Druhý výstup

FESSENIO, SANTILLA, FANNIO

FESSENIO: Lidia jsem nenašel doma ani na ulici.

SANTILLA: A co teď?

FESSENIO: Dokud nebudu vědět, co je na tom pravdy, že se změnil v ženskou, nebudu ve svý kůži. Aleale! Je to on? Není. Ale je. Ne, není to on. Je. Ani se mi nechce věřit.

SANTILLA: Osud!

FESSENIO: Mluví si pro sebe.

SANTILLA: Motám se v nějakém labyrintu.

FESSENIO: Cože?

SANTILLA: To má být najednou všemu konec?

FESSENIO: Och, proč hned konec?

SANTILLA: Protože mě měli příliš rádi…

FESSENIO: Co mu to vadí?

SANTILLA:… mám odložit tyhle šaty?

FESSENIO: Už je to tady! A ten jeho hlas, mluví opravdu trochu jako ženská.

SANTILLA: A připravit se o tuhle volnost?

FESSENIO: Ona je to snad pravda.

SANTILLA: Dozvědí se, že jsem ženská a nikdo mě nebude mít za mužského.

FESSENIO: A myška spadla do džbánu.

SANTILLA: Budu opravdu Santilla, s Lidiem je konec.

FESSENIO: Se mnou je konec! Ona je to pravda.

SANTILLA: Proklínám svůj osud, že mě nepotkala smrt, když padl Modon.

FESSENIO: Bože na nebesích, jak se to mohlo stát? Kdybych to neslyšel od něho, nikdy bych tomu nedokázal věřit. Musím si s ním promluvit. Lidio!

SANTILLA: Co je to za chlapa?

FESSENIO: Takže ono bude pravda i to, že Lidio už nezná nikoho, jenom svou Fulvii? Co je to za chlapa? Jako bys mě neznal!

SANTILLA: Nikdy jsem tě neznal a znát nechci.

FESSENIO: Aha, takže ty neznáš svého vlastního sluhu.

SANTILLA: Ty jsi můj sluha?

FESSENIO: Jestli mě nechceš, nějaký pán se vždycky najde.

SANTILLA: Jdi si, jdi; se sudem vína se bavit nebudu.

FESSENIO: Ty se nebavíš se sudem vína, ale já tu mluvím do prázdné hlavy, vykouřila se z ní paměť. Ale neschovávej se přede mnou, já vím, co s tebou udělali, vím to stejně dobře jako ty.

SANTILLA: Co se mnou udělali?

FESSENIO: Nějaký kouzelník z tebe udělal ženskou.

SANTILLA: Ze mě? Kouzelník?

FESSENIO: Ženskou.

SANTILLA: Nic nevíš.

FESSENIO: Ale udělám si jasno.

SANTILLA: Ty darebáku! Co to děláš?

FESSENIO: Chci se přesvědčit.

SANTILLA: Ach, ty troufalče! Co si to dovoluješ?

FESSENIO: Šáhnu si na to, i kdybys mě zabil.

SANTILLA: Ach, co si o mně myslíš? Nepřibližuj se! Fannio! Fannio! Ještě že jdeš, poběž!

FANNIO: Co se to děje?

SANTILLA: Tenhle halama říká, že jsem ženská a chce mě za každou cenu ošahat.

FANNIO: Co je to za troufalost?

FESSENIO: Co tě chytlo, že se pleteš mezi mýho pána a mě?

FANNIO: Tohle že je tvůj pán?

FESSENIO: Můj. A proč?

FANNIO: Ale člověče, vždyť jsi na omylu. Já dobře vím, že jsi nikdy nebyl jeho sluhou a on není tvůj pán. On je totiž můj a já jeho.

FESSENIO: Ty jsi jakživ nebyl jeho sluhou a ty nejsi jeho pán. To jenom já jsem tvůj sluha, jako jsi ty můj pán. Já vím, co říkám, vy oba lžete.

SANTILLA: Není se co divit, že mluvíš tak drze, když se ani nestydíš chovat se jako sprosťák.

FESSENIO: Není se co divit, že nepoznáváš mě, když jsi ztratil paměť a už ani nevíš, kdo jsi.

FANNIO: Musíš na něho mírně.

SANTILLA: Já že nevím, kdo jsem?

FESSENIO: Pane… chtěl jsem říct paní, nikoli. Kdybys to věděl… totiž věděla, musela bys mě poznat.

SANTILLA: Kdo jsem já, to vím dobře, ale kdo jsi ty, to si nevzpomínám.

FESSENIO: Řekni raději, že sis vzpomněla na někoho jiného a za­pomněla, kdo jsi ty.

SANTILLA: Na koho jsem si vzpomněla?

FESSENIO: Na svou sestru Santillu, našel jsi ji v sobě, když jsi ženská. A ztratil jsi sám sebe, protože už nejsi mužský, už nejsi Lidio.

SANTILLA: Jaký Lidio?

FESSENIO: Ó, chudinko, už ti to jméno nic neříká? Ech, pane, nevzpomeneš si na nějakého Lidia z Modonu, syna Demetriova, žáka Polinika, měl sestru Santillu, sluhu Fessenia a miloval se s Fulvií?

SANTILLA: Fannio, poslouchej ho dobře. Fulvii tedy znám a dobře se na ni pamatuji.

FESSENIO: Já jsem věděl, že si vzpomeneš jenom na Fulvii. Na nikoho jiného, tak tě dokázali očarovat.

Třetí výstup

LIDIO, FESSENIO, SANTILLA, FANNIO

LIDIO: Fessenio! Fessenio!

FESSENIO: Tamhle na mě mává nějaká ženská, kdo je to? Počkej tu, já se hned vrátím.

SANTILLA: Fannio, kdybych nevěděla, že je můj bratr mrtev, probudila by se ve mně nesmyslná naděje; protože bych si musela myslet, že si mě pletou s ním.

FANNIO: Vždyť ani nevíš, jestli ho určitě zabili.

SANTILLA: Určitě ne.

FANNIO: Takže je jisté, že on mluví o našem Lidiovi a že je tedy živ. A je tady. Já mám skoro dojem, že tenhle sluha vypadá na Fessenia.

SANTILLA: Panebože! Srdce se mi roztlouklo, já snad radostí omdlím.

FESSENIO: Pořád ještě nevím, jestli jsi Lidio ty, nebo přece jen tamhleta. Počkej, musím si tě líp prohlídnout.

LIDIO: Ty jsi opilý?

FESSENIO: Jsi to ty, a jsi dokonce mužský.

LIDIO: Já teď spěchám, víš přece, kam jdu.

FESSENIO: Běž! Jdi k Fulvii, jako trhovec z venkova, necháš jí olej a přineseš peníze.

SANTILLA: Tak co nám řekneš teď?

FESSENIO: Jestli jsem udělal nebo řek něco, co se tě snad dotklo, omlouvám se. Teď vidím, že jsem si tě spletl se svým pánem.

SANTILLA: Kdo je tvůj pán?

FESSENIO: Lidio z Modonu, je ti tak podobný, že jsem tě považoval za něho.

SANTILLA: Fannio! Je to jasné. Jak se jmenuješ?

FESSENIO: Fessenio, k vašim službám.

SANTILLA: Já jsem tak šťastná, už není o čem pochybovat. Och, Fessenio, drahoušku, ty jsi můj Fessenio!

FESSENIO: Co mě tak objímáš? Nene. Snad jsi ve mně nenašel zalíbení! Když jsem předtím tvrdil, že jsem tvůj, to jsem v hrdlo lhal, nejsem tvůj sluha a ty nejsi můj pán. Já mám jiného pána a ty si sežeň jiného sluhu.

SANTILLA: Ty jsi můj a nikomu tě nedám.

FANNIO: Á, náš Fessenio!

FESSENIO: Co mě oba objímáte? Och! Och! Och! Vy na mě něco šijete.

FANNIO: Pojďme někam stranou a všechno ti řekneme. Tohle je Santilla, sestra tvého pána Lidia.

FESSENIO: Naše Santilla?

FANNIO: Tiše. Je to ona. Já jsem Fannio.

FESSENIO: Fannio! Fannoušku!

FANNIO: Žádné projevy radosti, opatrně! Stůj, jakoby nic.

Čtvrtý výstup

SAMIA, FESSENIO, SANTILLA, FANNIO

SAMIA: Och! Tohle mě muselo potkat! Chudák moje paní, tak najednou, tuhle ostudu nepřežije!

FESSENIO: Co je ti, Samie?

SAMIA: Fulvia je ztracená!

FESSENIO: Co tě popadlo?

SAMIA: Fessenio, je s námi konec!

FESSENIO: Co se stalo? Mluv!

SAMIA: Hrozná novina.

FESSENIO: Jaká?

SAMIA: Calandrovi bratři načapali Lidia s Fulvií a poslali pro Calandra a pro její bratry, aby hned přišli a přesvědčili se. Ta hanba. Mám strach, že Lidia potom zabijou.

FESSENIO: Panebože! Jak se to mohlo stát? Chytili mýho pána?

SAMIA: Ještě ne.

FESSENIO: Tak proč neutek?

SAMIA: Protože Fulvia dostala nápad, než najdou Calandra a její bratry, než doběhnou do našeho domu, má z něho kouzelník znova udělat ženskou. To by ji zachránilo před ostudou a Lidiovi by nic nehrozilo, jenže kdyby on utek, tak se sice zachrání, ale Fulvia bude znectěná. Proto letím pro kouzelníka. Sbohem.

FESSENIO: Poslechni. Nikam neutíkej. V kterém pokoji je teď Lidio?

SAMIA: Je s Fulvií, v přízemí.

FESSENIO: A copak tam vzadu není okno?

SAMIA: No tamtudy by moh utýct.

FESSENIO: Na to se neptám. A řekni, je tam teď někdo, kdo by moh zabránit, aby se tím oknem vlezlo dovnitř?

SAMIA: Spíš ne. Při tom kraválu se všichni seběhli ke dveřím ložnice.

FESSENIO: Samie, to s tím kouzelníkem je nesmysl. Jestli chceš paní zachránit, vrať se domů, a kdyby někdo stál pod oknem, musíš ho pod nějakou záminkou dostat pryč.

SAMIA: Já udělám, co říkáš, ale dej pozor, ať to nedopadne ještě hůř.

FESSENIO: Neměj strach. Utíkej.

SANTILLA: Proboha, Fessenio, snad nebe nedopustí, abych našla bratra a hned ho zase ztratila? Dali mi život a hned mi ho berou!

FESSENIO: Nářky ještě nikomu nepomohly. Teď musíme jednat chytře a hlavně rychle. Nikdo nás nevidí. Vezmi si Fanniovy šaty a dej mu svoje. Hoď sebou!… Och, obráceně!… Vem si to. Obleč se… To už je moc… Neměj strach, půjdeš se mnou. Ty, Fannio, počkej. Santillo, tobě ukážu, co musíš udělat.

FANNIO: Jak ten osud dokázal zamotat cesty bratra a sestry! Dneska z toho kouká pláč a skřípění zubů nebo velká veselice, podle toho, jak se otočí karta. Nebe vědělo, co dělá, že je stvořilo, jako by si z oka vypadli, a to nejenže mají stejnou podobu, ale i podobné osudy. Oba se octli v situaci, že každého čeká stejné štěstí nebo neštěstí, jako toho druhého. Dokud to nějak nedopadne, nemám, proč bych se rmoutil nebo veselil, nemám opravdový strach, ani si nedělám velké naděje. Kdyby se alespoň nebi zlíbilo, aby Lidio a Santilla vyvázli z potíží a nebezpečí. Já si počkám, jak to všechno dopadne a stoupnu si někam za roh.

Pátý výstup

LIDIO sám

LIDIO: Vyváznul jsem z nebezpečí jen taktak a ani nevím, jak se to seběhlo. Byl jsem vlastně zajatec a už jsem si jen zoufal nad nešťastným osudem, který potkal Fulvii i mě, když najednou skočí oknem do pokoje Fessenio a přivede tam ještě někoho. A ten si hned oblékne moje šaty, já jeho, Fessenio mě vytáhne oknem, že mě vůbec nikdo neviděl, a řekne mi: „Všechno je v suchu, můžeš bejt rád.“ Mně spad kámen ze srdce, až to žuchlo. Fessenio se tam ještě zdržel a oknem něco domlouval s Fulvií. Já nejradši zůstanu poblíž, abych viděl, jak se to vyvrbí. Ó! No ne! Fulvia stojí ve dveřích a celá září.

Šestý výstup

FULVIA sama

FULVIA: Dneska jsem něco zkusila, jen co je pravda, ale díky nebesům, všechno jsem to šťastně přežila. Nebezpečí je za mnou a já bych se zbláznila radostí, nejenom, že jsem zachránila svou čest a Lidiovi život, ale takhle bych se s ním mohla scházet často a docela snadno. Žádný smrtelník teď nemůže být šťastnější než já.

Sedmý výstup

CALANDRO

CALANDRO: Vedu vás sem, abyste viděli, jakou mi udělala čest, mně a vám taky. A až jí pořádně namlátím, odveďte si ji domů, nebo třeba k čertu, protože já nechci mít pod svou střechou takovou necudu. Podívejte se na tu její drzost! Ona si stojí ve dveřích jako ztělesněná dobrota a krása.

Osmý výstup

CALANDRO a FULVIA

CALANDRO: Ty jsi tady, ničemnice proradná? Troufáš si mě vyhlížet, když jsi mi nasadila parohy? Já nevím, čím to, že ti nevymlátím duši z těla. Ale já se ještě udržím, abys na vlastní oči viděla, jak zabiju toho chlapa, co máš v ložnici, ty couro! A pak ti těmahle rukama vyškrábu oči.

FULVIA: Ale ty můj mužíčku, co tě to popadlo, že ze mě děláš špatnou manželku, ze mě, která jsem ti vždycky byla věrná? A sám se tváříš jako krvežíznivá šelma a to ti bylo vždycky cizí.

CALANDRO: Ty nestoudnice! Ještě se odvažuješ mluvit? Jako bychom nevěděli, že ve své ložnici máš milence, kterýho sis navlíkla do ženských šatů!

FULVIA: Bratři, vy jste moje rodina, a on mě nutí, abych si vám postěžovala s tím, co jsem před vámi vždycky tajila, jak jsem trpěla a jak mě dennodenně urážel, tenhle surovec. A přitom není na světě věrnější manželka, než jsem já, a s žádnou se ještě tak špatně nezacházelo. A on se nestydí tvrdit, že jsem mu nasadila parohy!

CALANDRO: Ale ano, nasadila, nasadila, ty ničemnice! A teď to tvým bratrům můžu dokázat.

FULVIA: Tak se jděte podívat, koho mám v ložnici a jak ho tenhle divokej blbeček zabije. Jen jděte.

Devátý výstup

LIDIO sám

LIDIO: Fessenio říkal, že je všechno v suchu, ale mně se to nějak nezdá a mám trochu strach. Já vůbec nevím, koho Fessenio přived a s kým jsem si vyměnil šaty. Fessenio nikde. Calandro Fulvii vyhrožoval a vrazil do domu. On je jak rozzuřený šílenec a ještě by jí moh ublížit. Ale jestli odtamtud uslyším nějaký rámus, to bych nesměl mít krev v žilách, já tam na něho vletím a budu ji bránit, kdyby mě to mělo stát krk. Milenec nesmí být posera.

Desátý výstup

FANNIO, LIDIO

FANNIO: Tak už jsi tu, Lidio, totiž Santillo. Ono je to totéž. Můžeme si to zase prohodit. Svleč se a dej mi moje šaty.

LIDIO: O čem to mluvíš? Co chceš prohazovat?

FANNIO: Vždyť nás před chvílí Fessenio přinutil, abysme si prohodili šaty. To si přece musíš pamatovat. Tak mi je dej a vem si svoje.

LIDIO: Já vím, že jsme si měnili šaty, ale tyhle jsem ti přece nedal, nejsou moje.

FANNIO: Tobě něco přelítlo přes nos. Nebo si myslíš, že jsem je šel střelit na trh?

LIDIO: Nedotírej. Tady je Fessenio.

Jedenáctý výstup

FESSENIO sám

FESSENIO: Chachacha! Ti koukali! Mysleli, že pod sukněma najdou kluka, co ležel s Fulvií, chtěli ho zabít a ji znectít. Jenže zjistili, že je to holka a bylo po všem. Teď mají Fulvii za výkvět ctnosti. Jí zůstalo dobré jméno a já si můžu mnout ruce. Santillu pustili a je jí taky dobře. Hle, Lidio přichází.

Dvanáctý výstup

SANTILLA, FESSENIO, LIDIO, FANNIO

SANTILLA: Fessenio! Kde je můj bratr?

FESSENIO: Jen se podívej tamhle, má ještě na sobě šaty, které jsi mu dala. Pojď k němu. Lidio, znáš ji?

LIDIO: Ne, vůbec ne. Kdo je to?

FESSENIO: To je ta, co zůstala u Fulvie místo tebe, a ta, kterou už dlouho hledáš.

LIDIO: Kdo?

FESSENIO: Tvoje Santilla.

LIDIO: Moje sestra?

SANTILLA: Jsem tvoje sestra a ty jsi můj bratr.

LIDIO: Ty že jsi Santilla? Teď tě poznávám, jsi to ty. Sestřičko, já jsem na tebe pořád myslel, co jsem se tě nahledal! A teď tě mám, teď se mi splnilo moje přání, konec všemu hledání.

SANTILLA: Bráško! Konečně tě vidím a slyším. Ani se mi nechce věřit, že jsi to ty, živý a zdravý a já jsem tě oplakávala jako nebožtíka. A protože jsem to vůbec nečekala, mám z toho o to větší radost.

LIDIO: A ty, sestřičko, jsi moje spása, vždyť jsi mě zachránila. Nebýt tebe, byl jsem už zabitej.

SANTILLA: Už nemusím vzdychat a naříkat. Tohle je Fannio, náš sluha, vždycky jsem se na něho mohla spolehnout.

LIDIO: Ó! Náš Fannio! Už si vzpomínám. Sloužil jsi sestře a zavázal sis i bratra. Dostaneš odměnu.

FANNIO: Nemůžu dostat větší odměnu, když vás vidím dohromady a živé.

SANTILLA: Co se tak díváš, Fessenio?

FESSENIO: Nikdy jsem neviděl, že by si dva lidé byli tak podobní jako vy. To se nedivím, že si vás dneska tolikrát spletli.

SANTILLA: Máš pravdu.

LIDIO: Ale to ještě nevíte všechno.

FESSENIO: Však si o tom ještě promluvíme. Dnes musíme ještě zařídit důležitější věci. Už jsem prozradil Fulvii, že tohle je tvoje sestra Santilla. Ona měla hroznou radost a zapřísahala se mi, že ji provdá za svého syna Flaminia.

SANTILLA: Teď chápu, proč mě najednou v ložnici začala líbat a šeptala mi: „Já nevím, koho z nás potkalo větší štěstí. Lidio našel sestru, já dcerušku a ty manžela.“

LIDIO: Takže je to skoro hotová věc.

FANNIO: Je tu ještě jiná záležitost, a možná ještě lepší.

LIDIO: Jaká?

FANNIO: Jak říká Fessenio, jste si tak podobní, že by vás nikdo na světě nerozeznal.

SANTILLA: Já vím, na co on myslí; až Lidiovi všechno vysvětlíme, mohl by zaujmout moje místo a oženit se s Perillovou dcerou, kterou chtěli dát mně.

LIDIO: A to už je jasné?

SANTILLA: Nad slunce jasnější, pravda pravdoucí.

LIDIO: Takže nás všechny potkalo štěstí! Vidíš, po každém dešti vysvitne slunce. Bude nám líp než v Modonu.

FESSENIO: Bude nám lépe, protože Itálie je mocnější než Řecko, Řím je vznešenější než Modon, a dvojí majetek je lepší než jeden. A teď to všichni oslavíme.

LIDIO: Pojďte! Nic nebudeme odkládat.

FESSENIO: Vážení diváci, svatby budou už zítra. Kdo se chce podívat, může tady zůstat. Ale kdyby se vám nechtělo čekat, můžete si jít po svých. Tady se už nic dít nebude. Valete et plaudite.

 

 

 

Bernardo Dovizi da Bibbiena

Komedie o Calandrovi

Edice Světové drama v českých překladech

Překlad Zdeněk Digrin

Ilustrace na obálce DankaLilly/Shutterstock.com

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 31. 5. 2018

ISBN 978-80-7587-966-0 (epub)

ISBN 978-80-7587-967-7 (pdf)

ISBN 978-80-7587-968-4 (prc)

ISBN 978-80-7587-969-1 (html)