Poezie italská nové doby I

(1783–1851)

Zúčastnil se platně hnutí revolučního v Piemontu a Neapoli, prchl do Londýna r. 1821, kdež dosti trudně se živil. Později stal se společníkem markýze Arconatiho, s nímž cestoval po Francii, Belgii a Německu. R. 1848 vrátil se do vlasti a byl od provizorní vlády jmenován přednostou ministerstva kultu. Po návratu Rakušanů prchl do Turína, kde po třech letech zemřel. Jeho válečné nenávistí k cizincům dýšící písně byly svého času v Itálii populární a zjednaly mu jméno „vlašského Tyrtaea“. Nejkrásnější jeho básní jest romance „Il rimorso“, již sem v překladu klademe.

Výčitky

Je stále sama. Sama v lidí davu;
je sama vždy ve hlučných kvasů středu,
ku družkám veselým povznésti hlavu
se neodváží ni v zrak jich pln ledu.
Kol sebe vidí rej a tanec, s bolem
zde stojí, nikdo v kolo nezve ji,
a slova přívětivá slyší kolem,
však darmo! — v její ucho neznějí.

Hle, malé dítě, jež jí „matko“ říká,
k ní z davu běží do jejího klínu,
a líbá ji, až velká slza stýká,
jež chvěla se jí těžká v brvy stínu.
Jak růže květoucí je toto dítko,
však nikdo u něho se nestaví,
nedá mu úsměv, hračku, nebo kvítko,
a matku jeho nikdo nezdraví.

Kdo je ta bledá, smutná, zamyšlená,
(když souseda se táže, kdo ji nezná)
jež nad kadeře děcka nachýlená
tak dumá bolně v smutku přelíbezná?
Sta hlasů rázem propuká tu v slova,
sta výsměšků zlou pravdu vyláká:
„Ta žena bídná choť je tyranova,
ta žena manželka je cizáka,“

A v divadlech a na ulici všady
až ve chrám boha, jenž je odpuštění,
ve národě, jenž sklíčen špehů stády
je křižován a hyne ve vězení,
se jako hádě utajen hněv plíží,
strach nadarmo jde jemu vzápětí:
„Nechť věčné prokletí Italku tíží,
jež tiskla Němce v svoje objetí!“

Je stále sama. — Naděje jí krátí
dny vdovské, bolná její hruď je čítá
a srdce buší plesem, až se vrátí
z posádky vzdálené choť — juž ho vítá.
Však nikoli! — Ach pro ni povrženou
vzdech lásky není ani lásky ples,
myšlenky jiné k hlavě se jí ženou
a srdcem jiný lomcuje jí děs.

Když hanby osten, jímž jest poraněna,
ji stíhá přeludy ve stínu noci,
když chví se těžce, duše poblouzená
před budoucností ve vzpomínek moci,
když ze sna hbitě skočí zburcována,
jak slyšela by svoje dítě lkát,
tu v bdění krutém do úsvitu rána
ji němá noc tak slyší naříkat;

„O běda, co mi boží tresty strojí!
že mlhou hustou jimi zaslepena
jsem zapomníti mohla na vlasť svoji,
jsouc lákáním cizince okouzlena.
Já, kterou druhdy každý hledal všady
kdo Ital mladý, krásna, slavena,
čím jsem to dnes? Ach žena bídná, špatná,
ku zrádě chvatná — všemi tupena.

Já žalů národa se odříkala,
já bratry zapřela, již potlačeni,
na hrdé podmanitely se smála
a vedle nich si sedla — k zahanbení!
Tys plást své vlastní hanby sobě tkala,
tys o to stála — nuže, teď ho máš!
Jej nestrhne ti nikdo z těla více,
ty, odpadlice, nechť sebe víc lkáš!

Ach, kruté, jímž jsem syta, pohrdání!
Kam cílí, neví dav, jenž zlými slovy
mi strpčuje jen návrat ku pokání,
jež záštím jejich záští neodpoví.
Já bláhová chvat nohy nezadržím,
ač posměch stržím, já vycházím přec,
a zvedám skráň, již nemám pozvedati,
by moh‘ v ní vzpláti — hanby ruměnec!

Jak byl by rovněž hříchu mého synem
můj synáček je všemi zavržený,
ten drahý, čistým ač je počat klínem,
tam cizinec je, kde byl narozený.
Teď ukrývá ve klínu matky s vzdechem
se před výsměchem, který nechápe,
teď matce své jest ku urážce sprosté,
až někdy vzroste — v prach ji zašlape!

A jestli otroků se národ zbudí
a ohmatá, kde okovy jej škrtí,
a podlým jestli obnoví se v hrudi
cit síly v pažích, jestli pouta zdrtí,
kterému národu pak patřit budu
a kleta, v studu žíti budu — s kým?
Za koho v pláči budu k bohu lkáti?
čí prapor vláti slavný uvidím?

Občanka, sestra, přítelkyně, matka,
kam obrátím se, cíl vždy jeden vidím,
od pravé cesty zbloudila jsem vratká,
kol trní jen a hloží, kam se pídím.
Tys, bídná, plášť své vlastní hanby tkala,
tys o to stála — nuže, teď ho máš!
Jej nestrhne ti nikdo z těla více,
ty poběhlice, nechť sebe víc lkáš!

II.
GABRIELE ROSSETTI

(1783–1854)

V mládí svém byl oblíbeným improvizátorem. Po povstání neapolském roku 1821 prchl do Londýna, kde stal se na King’s College profesorem italské literatury. Básně jeho zprvu s politickou tendencí přešly později v náladu mystickou. Známý jest jeho komentář k Dantemu, hlavní to dílo jeho života ve vyhnanství. Synové jeho Vilém a Dante prosluli jako spisovatelé angličtí; Dante zvlášť je znamenitý lyrik a tvůrce takzvané školy „předrafaelské“ v poezii anglické.

Láska k vlasti

Ó věčná potravo
ctných duší! V radosti
stejně jak v žalosti
jíž ctná hruď vzňata,
Ty mého neštěstí
zdroji a kořene,
ku vlasti zmořené
lásko má svatá!

Tys hřích můj jediný,
v tobě zřím příčinu,
že z vlasti v cizinu
musím se bráti.
Však nechť mne bičuje
těhotný bouří mrak,
z krásného hříchu tak
nechci se káti!

Nádherná zahrado
zelení zářivá,
čist kde se usmívá
čile den každý,
násilím odejít,
spanilá květnice,
umění tržnice,
nechať tě na vždy!

Ty rodné hnízdo mé,
jediný ještě hled
k tobě zpět, naposled
smrtí mně zdá se,
a když mi v srdci zní
vzpomínkou zas a zas,
táž bolest a týž hlas
vrací se zase!

V odchodu smutek jsi,
v návratu lahoda!
S uměním příroda
všecko ti daly.
Však zlý duch nějaký
zkalí a zpotvoří
všecko a rozboří,
čím tobě přály!

Oh, kterak ukrýváš
ve stínu zkrušenou
skráň svou a věnčenou
stem svých měst krásných!
Z tisíců skvostů tvých
zbývá ti — pouhý sten,
ničemná chlouba jen
vděků nešťastných!

Ó vlasti zbožněná
v nestěstí bez hrází,
čím víc let uchází
tím jsi mi dražší!
Svaté mi nebe tvé,
svatý mi je tvůj práh,
ba i ten bol mi drah,
jejž srdce snáší.

Vznášej výš duši mou,
pěstounko úzkosti,
k vlasti mé, v žalosti
lásko ty svatá!
Nebo když původem
bolu je velký cit,
plesem též z něho být
duše můž‘ vzňata!

Kdo se tu vychloubá,
že jsi hřích, že jsi blud?
S pýchou chci nést svůj trud,
hříšník se zváti!
Zahřímám každému
ze srdce hrdého:
Z hříchu tak krásného
nechci se káti!

Urvané svobody
já věštec nadšený,
oltář kde zřícený,
usednu v hněvu.
Ze sladké bolesti
jaký as náhlý hluk
zbudí mé struny zvuk
k novému zpěvu?

III.
SILVIO PELLICO

(1789–1854)

Známý autor knihy „Moje zajetí“ (Le mie prigioni) zúčastnil se horlivě snah revolučních, zač pykal desítiletým vězením na Špilberku, kde povstala většina jeho dramat a básní. Pellico byl činným hlavně v dramatu, ale i zde, zvláště v jeho nejlepším kuse Francesca da Rimini, lyrika převládá. Ve všech jeho spisech zračí se jeho měkká, citlivá povaha a upřímný cit náboženský. Přeložil též Byronova Manfreda.

Verše z vězení matce a drahým ostatním [1]

Vy jarní vánky, nad vlastí
jež čile veslujete,
svým křídlem nepohnete
nemocným nad vězněm.

Co májů a co dubnů juž
jsem volal po návratu,
však darmo — přešly v chvatu
nemocným nad vězněm.

To chmurné nebe moravské
krev moji neosvěží,
a neúprosné leží
nemocným nad vězněm.

Co žalných záchvatů jsem snes,
co ještě mi jich vzplane,
než jitřenky svit skane
nemocným nad vězněm.

Vzplaň jitro, vzplaň, ať ucítím
dech bratra, sestry, matky,
jak láskou schví se sladký
nemocným nad vězněm!

Ach tolik luzných nadějí
mně změnilo se v lkáni,
že ani neuklání
se naděj nad vězněm!

Povzdech

Tuus sum ego!

Žalm XCVIII. 94.

Láska je povzdechem
nyjící hrudi,
která se trudí
a o soucit ždá:
          Bolest je povzdechem
          duše, jíž mroucí,
          vnady své skvoucí
          svět sotva juž dá.

Naděj je povzdechem
srdce, jež v boji
se zmítá a bojí,
to úsměvný blesk.
          Bázeň je povzdechem
          srdce, jež hyne,
          kterému kyne
          zde trud jen a stesk.

Bázeň a naděje,
láska, bol, v tuše
lidské jsou duše
jen rozličný vzdech.
          Krátkým jsou vzdechem jen
          muky, ples sladký;
          život, smrt krátký
          též povzdech jsou v spěch.

Přece, ó bože můj,
v krátkém tom vzdechu
dal jsi mi těchu,
jež v tobě jen jest.
          Dal jsi mi světlo, jež
          božským se cítí,
          mysl, jež v žití
          můž k tobě se vznést!

IV.
TERENZIO MAMIANI

(1799–1885)

Hrabě Terenzio Mamiani della Rovere jest filozofem, básníkem, politikem a senátorem říše a místopředsedou vrchní rady v ministerstvu vyučování. Vystoupil „Hymnami posvátnými“ v duchu Manzoniho psanými a znělkami o památnostech v Santa Croce. Byl ministrem Pia IX. a později italským vyslancem v Aténách a Švýcařích. Zúčastnil se politického hnutí r. 1831, žil co vyhnanec v Paříži, kde zejména sepsal řadu děl filozofických. (Rinovamento della filosofia italiana — Ontologia — Dialoghi di scienza prima). Básně jeho vyšly r. 1857, čelnější spisy prózou 1867. Mimo jmenovaná díla většího rozsahu napsal řadu učených a politických pojednání do Nové antologie.

Na pomník Dante‑ův

Mír s tebou (vzdych’ jsem) velký, pohrdavý
ty stíne ghibellinský. Před tvou skrání
dle zásluhy se konečně vlast sklání
a jako boha ostatky tvé slaví.

Mír (slyšel jsem jak v odvetu mi praví)
té podlé, v květ jež řetězy své chrání
a líbá je a v služky zaměstnání
kde měla vlásti život bídný tráví?

Co z Florencie stalo se? Či není
to stejné nebe mé a týž rod tady,
rod zbabělců, již sotva byli živi?

Což pomohla má díla tu a rady?
Jsou necudní a líni, baby, lživí —
Ó časů přesilo a otročení!

V.
ALESSANDRO POERIO

(1802–1848)

Baron Al. Poerio prchl po bojích roku 1821 do Francie, studoval v Německu, kde se s Göthem seznámil, filozofii a filologii. Po návratu do vlasti r. 1835 byl advokátem v Neapoli až do roku 1848. Ačkoliv ochuravěl, vstoupil co dobrovolník do vojště plukovníka Pepe a padl v bitvě u Mestre. Lyrika jeho jest plna energie a síly.

Budoucí básníci

Snad pěvci větší, zářnější
se objeví po tísni
chmurného našeho života,
snad zmohou víc svou písní.
Myšlenka jejich velká
jsouc pravdy roditelka
pronikne věků mrak
a dál než naše doletí
jak bystrý, nezmdlený zrak.

Nám posud nitro schvacuje
bol vnitřní, tajuplný
a výčitek a nudy tíž
a strachu hořké vlny.
Když básník náš teď zpívá,
věštec se neozývá,
tma před ním kol a kol,
v něm pouze věků minulých
se shromažďuje bol.

On cítí, cit jak zvedá se,
však starý led tu rázem
uchvátí vlny ryčný proud
a zastaví je mrazem.
Nechť mluví ku přírodě,
jež zvolna ku svobodě
se vrací z otroctví,
přec v touze jeho, rozruchu
se síla nezastkví.

Nás vina těžká, bez smíru,
nás divá úzkost svírá,
ji píseň lásky nadšené
i hymna, již lká víra,
se unylá a lkavá
a stenající stává
jak ptáka skrytý kvil,
jenž pod oblohou azurnou
se v květném poli skryl.

Však bol náš jesti symbolem
mdlé, pozdní naší doby,
však časy juž se dostaví
a síla zdrtí hroby
nad národy budoucí
se vznese jako skvoucí
a nové slunce dál;
jen věštbou, slibem neklamným
je hluboký náš žal.

A z výše svatí proroci
se nakloní k nám mrakem,
jak andělů se skloní sbor
k nám láskyplným zrakem
a v kruzích valných vlijí
nám sladkou harmonii
nebeských vidění,
zem ustrne a člověk snad
se zachví v nadšení.

Tak ve hodinách panenských
svět v hlubinách se skrýval
a udiven a dětinný
se k světla nachu díval,
a poznal v blesku jasu
ve hřímajícím hlasu,
kterým se zachvěl vzduch,
tvorčího slova tryskavý
a všerodící ruch!

Vzkříšení

Ne květy ani básně
na kosti dědů sem,
třesk zbraní zazniž hlasně,
ať z činů jen se vije
jím věnec, celá zem
ať vojem a bojem,
ať krví kol se kryje!

Boj můž‘ jen vyrovnati
to staré otroctví,
dědů se hodni státi
chcem, v dětech musí vzpláti,
co silou se v nás stkví!

Vyrvete sobě z žití
tu naděj stajenou,
jež svoji mdlobu cítí;
cizince žeňte v dálku
a rukou šílenou
v té době, jež v mdlobě
se vymkla kruhům, válku
jež šírou vlastí nítí,
ku pomstě pozvedněte!
Nuž vzhůru boj a krev!
Jen láskou silní jděte,
tou hleďte zkonejšiti
italský, starý hněv!

Ať památky juž není,
čím křivdil druhu druh,
to padni v zapomnění;
vítězství doma podlá
však svěží chovej duch,
ať v hrudi děs budí
vám cizáctví vždy modla.
Pak, vlasti, tvoje děti
se shluknou, zbraň v své dlani,
jak povelí tvůj hlas;
hle v družném objímání
juž v nebezpečí letí,
jsou všickni bratry zas!

Ó bratři rozptýlení,
ó drahý lide můj,
jste láskou vykoupení!
Nuž k předu smělým krokem,
muž navždy v boji stůj,
jen s vírou pro sirou
vlast hřměte za útokem!
Bůh posvětil vám zbraně,
on potlačených štítem
je vždycky, žehná vám,
on chce, by v boji lítém
svou volnost odhodlaně
si dobyl každý sám.

Byl tyran také sluhou,
jenž náš pustoší kraj,
Frank v poddanost kles’ tuhou
kdys Němci, avšak záhy
v dál štvaný a hnaný
byl za domova prahy.
Nuž v boje pro vlast sirou,
vždyť našich padlých reků
poslední mroucí vzdech
zas kouzlem nových vděků
budoucnost pozdraví vírou
a plesem po letech!

Však jesti bludem darmo,
když myslíš, cizí dlaň
že cizákovo jarmo
ti střese, které tísní,
ó vlasti, tvoji skráň!
Tvé děti ať letí
jen samy v boje tísni!
A v srdci obrněném
ó věřte, nezaplane
dřív vůle majákem,
v něm dokud nepovstane
a nebude vám věnem
zhrdání cizákem.

Ó vlasti moje posud
tě cizák vraždil jen,
ký prokletý to osud
z jednoho v jiné větší
být pouto ujařmen!
Kvetoucí, rostoucí
ty jedinou zni řečí,
ty silou vlastní zpupna
si budoucnost svou chraniž
a vlastní hlídej práh,
ty jako obr vstaniž,
se zahraď nedostupná
na moři, na horách!

VI.
FRANCESCO DALL’ONGARO

(1808–1873)

Zprva studoval teologii, později, když volné přednášky směru humanistického mu zakázány byly, živil se soukromým vyučováním a rozvinul velkou literárně‑publicistickou činnost R. 1847 musil do vyhnanství, odkud zasahal činně v politickou akci své vlasti. Po pádu Říma prchl jakožto komisař Garibaldiho do Švýcar, pak zdržoval se v Belgii a Paříži. Roku 1859 se vrátil do vlasti a jmenován profesorem literatury ve Florencii, za deset let později profesorem na univerzitě v Neapoli, kde i v nuzných poměrech zemřel. Četné spisy jeho literární i politické dýší ideálním přesvědčením velkého vlastence a humanisty. Básně dramatické (Bianca Cappello, Marco Cralievic atd.) i lyrické získaly mu velikou populárnost, z posledních zvlášť jeho Stornelli politici, které v době války za Itálii šly od úst k ústům. Dále vyšly od něho novely, fantazie dramatické a legendy, sbírka básní v nářečí benátském (Alghe della laguna), spisy o umění a literatuře, z nichž studie o ďáblu v Božské komedii jest pozoruhodná. Sebrané spisy jeho dosud nevyšly. Důkladný životopis jeho sepsal De Gubernatis, podrobnou studii Vitt. Imbriani. — Vliv Dall’Ongarův na události politické i literární byl v Itálii veliký, poezie jeho neztratila i přes všecku časovost svůj originální pel, vtip vždy rázný a řízný, zpěvnost a lahodu jazyka nevšední.

Garibaldi na Sicílii

I.
Ženy v Palermě

Na Monreale sama jsem ho zřela,
ve zraku jeho blesků divé plání,
a není věru z lidského on těla
a kule žádná v hruď ho neporaní.

Od jeptišky jsem slyšela tu zvěst,
že synem svaté Rosalie jest.

Prý talisman ta svatá jemu slala,
jejž v nebi vlastní rukou vyšívala.

* * *

Ba anděl Michal přišel jednou k němu
a hvězdu položil mu na skráni:
„Ta povede tě, moři vzbouřenému
že odoláš a sejdeš po stráni.

Jak pohne se a zaskví na tvém čele,
žeň v pochod voj a bodni oře směle.

A když se v poli zastaví, tu v boje
dej znamení a vítězství je Tvoje!“

II.
Lazzari

On narodil se z démona a svaté
ve chvíli sladné lásky; podobá se
vždy otci, v boj když kyne oko vzňaté,
a matky něhu v srdci má i hlase.

Když bojuje, tu podobá se otci,
ten pekel voj mu šle, jejž nelze zmoci.

A usmívá se zas, když odpočívá:
svit ráje od matky mu na tvář splývá.

* * *

A moře mezi Charybdou a Scillou
jej nezleká, on dál jde v bouři, větru,
pod jeho kynem vlna vlídnou, milou
se stává, on jde po ní roven Petru.

Toť svatá Rosalie s ním jde z Faro
a z Neapole sám svatý Gennaro.

Ať Gennaro anebo Rosalie
ó chraňte jej! — Ať Garibaldi žije!

III.
Dobrovolníci

Ó dobří lidé, nechte svaté býti
i démony být nechte v pokoji,
těch nebojí se a sám dobře cítí,
že mnohý svatý za nic nestojí.

Z níž zrodil se, to Itálie svatá,
svobody hvězda v skráni plá mu zlatá.

Jej hvězda svobody vždy vede dál;
byť pad, kdo pro ni válčí, vítěz vstal!

* * *

Šat Itálie dala mu, je rudý,
tož krví těch, již padli v bitvy jeku,
však liljí plane jeho víra všudy
a jeho prapor, to je prapor reků.

Tři barvy na něm, ne trojí říš bědná,
leč Itálie veliká a jedna.

Sníh alpský bílá — sopky červená
a nivy Lombardské — toť zelená!

Kardinali

Ó senátore lidu římského,
vy byste papeži řek‘, člověk řádný,
že kardinálů dosti u něho
ve Vatikánu — ale člověk žádný.

Jak mořští raci že jsou kardinali,
jenž, když jsou mrtví, v rudý háv se halí.

Však živi za loďkami plavou hbitě,
by mátli jen svatého Petra sítě.

Bota

Na boty ostruhy si připínám,
v pedantů bok se jimi uhodí,
v bok všechněm, kteří v světle přejí tmám
a nohy mají a přec nechodí.

Jdi, Itálie, rychle v půtku dravou,
co nohou bylo, ať se stane hlavou!

Jdi, byť i sama, moje Itálie,
kdo velké heslo vysloví, ať žije!

Hlas

Já jednou rukou dávám v urnu hlas
a druhou rukou dávám obol svůj,
mé duše přání, to zná každý z vás,
chci v boji stát, kde stojí bratr můj!

Však za dar, který dávám v urnu blahý,
já mušketu si opatřím dost záhy.

Dost záhy mušketu si opatřím,
by hlas můj světu nebyl v žert a šprým.

Jeť volný hlas a právo bez násilí,
však vítězí ten, kdo vždy zrovna střílí.

Non possumus

Vy díte, Svatosti, že nemůžete
vlást evangeliem a láskou, právy,
že nemůžete — ale sotva chcete
zem nechat zem a nebe nebem slávy;
jen sítě Petr měl — vy nahlédnete
svou nádheru až k patám od své hlavy.

A což my jednou, až my povstaneme
a řekneme vám svoje: Nemůžeme?

Že nemůžem a nechcem na počátku
hned ubít vlast, vést bratry na oprátku;

že vaší slávě nechcem přisluhovat
a stádem ovcí být a stádem hovad.

Buď Řím, buď smrt!

Buď Řím, buď smrt! — to poslední byl křik,
buď Řím, buď smrt! nám v odpověď dal svět,
a každý hoch svůj domov nechal v mžik,
vzal pušku a na cestu dal se hned.

Buď Řím, buď smrt vždy tomu, kdo se bojí
zřít Itálii jedinou a svojí.

Buď Řím, buď smrt vždy tomu, kdo se směje
a co bůh spojil, rozloučit si přeje.

Buď Řím, buď smrt a byť i nás hrob skryje,
přec proto neklesne má Itálie!

Přec neklesne ta její korouhev,
leč výš se vztyčí, na ní‑li má krev.

Koncil

Ty, Pie devátý, jenž koncil svoláváš,
bys lidstva dokázal, že ty se neklamáš.

Své vlastní dějiny ty projdi, na paměť
své vlastní svědomí, svůj život vem si teď.

V čtyřicátém osmém ty svobodu náms dal,
v sedmdesátém pak jsi vlast v jho ukoval.

Ó veleknězi, slyš, buď tak anebo tak,
že černé bílým jest, nesnese žádný zrak.

Buď nyní vařeným neb pečeným být hleď,
buď mýlil jsi se juž aneb se mýlíš teď!

Garibaldi

Jeť Garibaldi zapsán v každé hrudi
a vládne všady srdcem každičkým,
jen k němu tajná láska všecky pudí.
Benátky v poutech i odvislý Řím.

A ruce vztáhne, Benátkám dí záhy:
Já vstupuju až na tvých lagun prahy.

A okem bleskne a ku Římu praví:
Juž přijdu, se mnou přijde den tvé slávy!

To slyší svět a zvěst po křídle větru
od Marka pílí ku svatému Petru.

Jasmín

Vy, paní, jasmínu se podobáte,
jenž vůní sladkou plní vzduch a dýše
a chodec, jde‑li, vůně ta ho mate,
zří na vše strany, stojí, hledí výše
a když svou cestou dál jde, v duši vzňaté
si upomínku sladkou nese tiše.

Tak rovněž kdo vás, paní, vidí, slyší,
dech cítí tajemný a vzdechne v tiši.

Já zapomínám na ples, trudů hnět,
na město květin musím pomýšlet;

a na květ jeden, jenž plá jak vy pláte —
vy, paní, jasmínu se podobáte.

Cvrček

Cvrčíčku. cvrčku v černém habitu,
juž ze své uzavřené díry lez,
pojď nebe zřít, plá světla ve třpytu
a vylez v ranní slunce na svou mez,
cvrčíku, cvrčku, led prch ve kmitu,
luh samý smích a květina je ples.

Polibky, vůní plný je vzduch šírý,
ven v jarý život vylez, cvrčku, z díry!

Tě láska láká, radost volá v rej,
ó zpěváčku, své dámě odvet dej!

O bratře cvrčku, přestup klauzuru,
slyš souzvuk přírody kol v azuru!

Azurné oči

Vy velké oči modré, blankytné,
vy velké oči s barvou modrých vln,
lesk váš jak závojem se zakmitne,
když mluvím k vám, kol svět je ticha pln

Vy velké oči modré jako moře,
bláh, kdo vás vidí od večera k zóře.

Vy velké oči modré, safírové,
bláh, jemuž při vás ubíhají dnové.

Vy sladké oči modré jako nebe,
mír ve vás a jen mne trud bouří střebe.

Vy sladké oči modré nad blankyt,
ó navraťte mi aspoň srdce klid!

Piu IX.

My říkáme vám: Svatý, svatý, svatý!
a vy nám za to: Hroby obílené!
My líbáme vám ruce, nohy, šaty,
jsme zkrušeni v své mysli pokořené,
v pláč pekla vámi každý z nás je klatý
a hříchy naše nejsou odpuštěné.

Vy v našich kostelích nás urážíte,
my dělat to, jsme zrádci, to vy víte.

Tak moudrost toho chce, kdo vládne směle; —
leč před zákonem jsme si rovni cele.

Ano a ne

Nepřítel kraje „si“ ten není pravý,
kdo říká „ja“, ni ten, který „oui“ praví.

Však Istru, Pádu, Renu nepřítelem
je ten, kdo říká „ne“ po světě celém.

Však ďábel negace, ať papež, král,
má nohy z hlíny, byť i zlatem plál.

Však „já“ — „oui“ s námi brzy říkat bude
duch svobody ve zbroji vždy a všude.

A národy tři vstanou v síle hbitě,
a neklesnou víc do otroctví sítě.

Prsteny Garibaldiho

Benátský dože, ten má jeden prsten pouze,
leč Garibaldi má jich na sta, na tisíc,
neb každá z vlašských žen mu slala jeden v touze,
ta chudá stříbrný, a zlatý, jež má víc.
Ó dože velký jest a vládne lagunám,
leč vlasti, osudu jen Garibaldi sám.

A dože prsten svůj vždy vrhal v hlubiny,
své Garibaldi zas všem čtyřem větrům v plen,
a kdo můž zachytit z nich jeden, jediný,
je silný, na dvacet je vrahů obrněn.

Prsten Itálie — toť pravý talisman,
kdo na ruce jej má, ten osudu je pán!

VII.
GIUSEPPE GIUSTI

(1800–1850)

Největší satirik italský a nejvíce znárodnělý básník. Giusti sáhl do pokladu mluvy národní a géniem a taktem našel tam struny, které zázrakem příbuznými jsouce lidu, z něhož vyšly, strhly celý národ k nadšení. Většinu, a to nejlepší věci, nelze u nás překládati; jednak nesmírné obtíže jazykové, skoro nepřekonatelné, jednak satirický ton Giustiho tomu nedopouštějí. Hlubší myslitel než Béranger a větší talent než Barbier jest Giusti jediný a svrchovaný v satiře politické, prostý a nehledaný v lyrice intimní.

Pět a třicet let

Můj Grossi, co mi pět a třicet let.
juž každý žert jen z daleka mi kývá,
a jestli zrnko bláznovství kde zbývá,
vlas šedý tu a tam je zmírní hned.

V krok pomalý se konejší můj let,
půl v próze a půl v poezii splývá;
tu slušná veselost, tam práce snivá,
půl vlastní krb a půl mne láká svět.

Tak zvolna níž a níž tou drahou žití,
až přijde smrt a pomůže mi v ráz
tu směšnou komedii zakončiti.

A blaze mi. když celý žití kvas.
mi kámen na hrob dá, na němž lze zříti:
„On nezměnil svůj prapor v žádný čas!“

(1849)

Jak šťastným jsi, kdo svojí drahou v žití
se nejvíc ušlapané cesty chytíš,
a v každém sedle spokojen se cítíš,
a vhod je ti, ať výš neb dole býti.

Dnes ruku v ruce s tebou Jezuiti,
a zítra u dvora se ráno třpytíš,
a večer v klubu — zítra pak se řítíš
jak dřív touž cestou v kolej starou jíti.

Nechť takto věčně se jen kolísati těm,
kdož sní o Plutarchu, vzorech dědů,
snad choulostivý žaludek jich zvrátí:

Nech bláznů tlachy a jdi dále k předu,
neb kdo chce chytrým a se moudrým zváti,
ten říká tomu: „S časem stejně jedu!“

Mimovolné smeknutí

Smál Emilio se, když v bláznů davu
jak do blázince vstoupil jsem s ním jednou
tu vida směs a podívanou bědnou jsem
odkryl hlavu.

Ó kdyby člověk měl před každým jíti,
kdo nemá mozek, s hlavou drze krytou
jak venkovan, hřebíkem pevně vbitou
by čepici svou musil míti.

Mým zvykem je, vždy ctíti žal i muku
bez pokrytectví hloupých farizejů,
když nešťastné zřím, vždy se hrůzou chvěju
a v neštěstí zřím boží ruku.

Leč urozených blbců kol, jež zdraví
lid otroků, jimž se až k zemi koří.
kol bláznů, ze sebe jenž světla tvoří,
jdu pohrdavý.

Parní gilotina

Vynašli si druhdy v Číně
stroj, který jest hnaný parou,
by pomáhal gilotině;
v hodinách těch jednou čarou
sto tisíc hlav srazí na zem
jedním rázem.

Stroj udělal rámus; v pýše
věstili kněžouři davem,
že zem celá tiše, tiše,
brzy dobrým zkvete mravem;
Evropy kraj strnul celý
zkoprnělý.

Císař člověk ctný je věru,
trochu tvrdý, trochu skoupý,
o poddané v každém směru
starostliv, ač trochu hloupý,
talentům rád napomáhá,
kam říš sahá.

V jednom kraji lid byl vzdorný
nerad platil dávky, daně,
dobrotivý císař vzorný
ráčil tam hned odhodlaně,
by tu zkusil svoje štěstí,
ten stroj vésti.

Stroj se osvědčil a zlato
hrnulo se tomu katu,
ba i patent dostal za to,
ba byl poslán v čilém chvatu
do Pekingu tímto činem
mandarínem.

Křičí pater: Sláva! Spěchem
pokřtěte jej, kde je voda?
Tiber v dvanácterce s vzdechem
Canossovi dí: Je škoda,
v mé že nezrodil se zemi,
líto je mi!

Sláva

Tvé jméno jestli k slavným počítá se,
co velkých výhod z toho máš, můj druhu!
Však nejsladší je, od hlupáků kruhu
žes hledán, chválen, mučen v každém čase.

Hle, líné, ospalé a šťastné prase,
zvěř bez starosti všelikého druhu,
vše klidně dělá, co jen jde jí k duhu
a vždycky smí si oddechnouti zase.

Jen génius, jenž za sebou vše schvátí,
jest osel obecenstva nevinného,
jež na něm jezdí, nic mu nedá žráti.

Tu třeba v zoufalství pod tíží jeho
hřbet ohýbat, jak se mu zachce hnáti,
neb kopat podle zvyku tvorstva všeho.

Většina i menšina

Že většina s menšinou snadno hrá,
je pravda, je‑li vzruch a síla s ní,
však menšina hned přijde k vítězství,
když většinu klid oslů v poutech má.

Když celý národ tobě pomoc dá,
leč křikem jen, tu věru nebrání,
by chlapů několik, kdykoliv chtí,
tě přepadlo — a pak je rada zlá.

Neb jestli čtyři vytlukou mi zde
a dvě stě křičí: Běda! Pomoc! Ó!
však proto nehnou sebou v pomoc mně,

tu pochopíš, že od oněch čtyř „jo“
mne víc přesvědčí nežli ono „ne“
s nímž dvě stě hlupců čumí v moje zlo.

Hlemýžď

Zdar budiž hlemýždi,
příklad nám strojí,
jak pěkně k zásluze
skromnost se pojí:
neb hlemýžď hvězdáři
i staviteli
ukradl myšlenku
i nápad skvělý,
tubus a dále schody v spirále —
Hlemýžď buď pozdraven,
zvířátko malé!

Spokojen s pohodlím
tiše tak žije
a jak Díogenés
v domku se kryje,
pro čerstvý, svěží vzduch
nevyjde z vrátek,
po zvyku drží se
pěkně nazpátek,
slovíčka nedí,
sebe jen hledí —
Hlemýžď buď pozdraven,
doma jenž sedí.

Pokrmy z ciziny
přeostré chuti,
žaludek zkažený
ať k jídlu nutí.
Hlemýžď je spokojen,
výtečně tráví,
rodnou zem hlodali
jej neunaví,
v mysli své prosté
trávu, jež roste —
Hlemýždi, zdar ti buď,
skromný náš hoste!

Prostředek každý dnes
za dobrý platí,
na lvy si oslů dost
počíná hráti;
hlemýžď v své povaze
stále jen hladký,
táhne pln ohledů
růžky vždy zpátky,
neví, co pýcha,
sotva jen vzdychá.
Hlemýžď buď pozdraven,
potvůrka tichá!

Příroda v cestách svých
různě se brala,
výsadu hlemýždi
převzácnou dala;
proto vy, katani,
slyšte má slova:
sražte mu hlavu jen
vzroste mu znova:
divné to věci
leč pravé přeci.
Hlemýždi zdar v jeho
blažené kleci!

Vy, jež tu kážete,
učené sovy,
že bližní zhloupne vždy
vašimi slovy,
podlí vy lajdáci,
vy žravé baby,
duševní mrzáci,
mdlý rode, chabý,
bez vzdoru, sporů,
zapějte v sboru:
Hlemýžď buď pozdraven,
ten vzor všech tvorů!

Pater Petr papežem

Pater Petr, křesťan pravý,
prostý, vesel, rád se baví,
žije a též nechá žít.

Žije v klidné rezsignaci,
zahrádku svou v tiché práci
vzdělává k své výživě.

A tu se mi včera zdálo,
že ten člověk, jakých málo,
papežem se náhle stal.

Sotva na trůn Petrův vstoupí,
napadá mu nápad hloupý:
Všecky dluhy zaplatit!

Slední patro sám si nechal,
Vatikánu zbytek spěchal
chudým lidem pronajmout.

Ihned zrušil Daterii
a udělal osterii
ze zámku Sant — Angela.

Decimoval vše preláty,
mnichy, špehy i legáty,
Švýcary a výběrčí.

A Quirinal velký, ztmělý
v kněží špitál změnil celý,
co se hrozí před vodou.

Ceremoniel též podlý,
raka, houbu a vše modly
vymet z římských žalářů.

Slíbil, až vši potře bídu,
splatí dluhy, že stát lidu
celý bude majetkem.

Pak se svými kardinály,
ovšem v jejich velké žaly,
novot začal na tisíc.

Vyhnal všecky ignoranty;
faráři a predikanty
musili být ostatní.

Zkrušil každé pouto děsné,
rukou kata brzy klesne,
v žár hranice index též.

Všem prohlásil odpuštění,
a zpovědnic na mřížení
napsal: Datur omnibus.

A když viděl, kdo přehání,
že jen budí usmívání,
extrémy že spolu jdou.

nechtěl vidět v lidském těle
anděly ni ďábly cele
v stádě věrných křesťanů.

Chtěl jen, aby lidmi byli,
poctiví a statní, čilí,
ostatní vše: Transeat!

Pokrytce, vilníky stejně,
mužské, ženské v jednom hejně
slal in contumaciam

v oddělený města oddíl,
jemuž pak se žertem hodil
název: Ghetto křesťanské.

S kacíři a liberály
nedělal si velké žaly:
k invalidům zavřel je.

Křesťany pak, jichž duch prázný
na ateisty hrál s blázny,
zavřít všecky rozkázal.

Zapověděl všecku svádu
o koláry, přednost řádu,
to pod trestem vyhnanství.

Zapověděl hymny hýkat
nosem, obvykle je žvýkat.
to pod trestem vyhnanství.

Zapověděl církvi bráti
více, nežli může dáti,
to pod trestem vyhnanství.

Když jsem to vše viděl v spaní,
myslil jsem si — zda to zdání
nebo pravda, nevím juž:

V papeži tom že se vrací
lidstvu kněz a že se ztrácí
vladař, kníže pozemské.

Chtěl jsem kleknout, však tu hnedle
slyším divný hlahol vedle —
obrátím se na stranu.

A tu vidím, žalno zříti,
korun dav, jak v koutě svítí,
koncil je tam skupený.

Zřím, jak v konzistoři této
jedním žluč a býlí seto
dikobrazem slaďoučkým.

Ne, ne, slyším to lamento:
Posedlý je papež tento,
apoštola dělat chce.

Evangelia chce síti,
nebi duše zachytiti,
které takto ujdou nám.

Pravý papež to nám k smutku,
papšík, který věří vskutku,
dejme jed mu na krysy!

Upomínky na Pisu

Vždycky den bude žít
v paměti mojí,
kdy v druhů veselých
bouřlivém roji
šťastně po promoci
z auly jsem spěchal,
bych smuten, zamyšlen
zdi Pisy nechal
i druhů schůze
veselé tuze.

Vrazil jsem v Ussero[2]
mdlý a bez dechu,
dvacíti zaplatil
kávu jsem v spěchu
a pak šest paoli
starého dluhu;
drožka juž čekala,
ve přátel kruhu
jel jsem v jich šumu
pohroužen v dumu.

V svobodě prchla mi
tak čtyři léta,
kde každé bláznovství
volně duch splétá;
co knihy v koutě kdes
necháváš tlíti,
nedočkav poprvé
jdeš otevříti
v radostném mihu
života knihu.

Hltáš, co věda má
od věku po věk,
můžeš se slavným stát,
jsi‑li však člověk?
Doma‑li učíš se
chodit, jsi zmámen
jak vyjdeš, narážíš
o první kámen,
od slova v činy
cesty jsou jiny!

Pardon, tam půjdu vždy,
kde lze se učit,
v herně chci bavit se,
ve školách mučit;
neb kdo chce poznati
vše stezky žití,
vždy v sobě flamendra
kus musí míti,
moudrosti matka
zahálka sladká!

A pak ta kazajka
samý šev, tříseň,
pak to „ty“ bratrské
ve první píseň
jak s retů panenské
sjelo nám samo,
klamy než později
(všem je to známo,)
zvyk ztuhnul lhavý
je dvorné na „vy“.

V tom věku chlubivém
burzy a zisku,
zdání kde vítězí
nad pravdu v trysku,
ta choutka cynická,
již každý choval,
hladov a chudý kol
se potuloval
bez hanby v bláto —
Kdo myslil na to?

Ó dnové! Poklidné
večery luzné,
kdy smích nás bavíval
a žerty různé!
Jaký ples strojí nám
to celé žití,
den po dni bez falše,
beze lži býti,
co v srdci, v zvyku
mít na jazyku!

Jak často Sokratem
zdál se hoch mladý,
jest z něho blbec, pak
lump plný zrady,
zdráv byl — pak asketou
a s revmatizmy
hrá si na satira,
anachronismy
když už je starý. —
Před tím jen vari!

Proto před zábavou
studium stranou!
Jako teorie
před praxe manou
alespoň střídejte
knihy a šašky
na vzdory mudrcům
žerty a frašky,
pedantům k hněvu
do tance, zpěvu!

Ovšem ten větroplach
nechá vše plavat,
neumí zkroušeně
na úvěr brávat;
neumí obratně
k výši se šinout,
zaprodat duši svou,
co padouch zhynout,
v taktu se rotit,
hmoždit a potit.

Punč zná však, doutníky
i lásku jistě
a žerty na pravém
čase a místě,
k zkoušce se připraví
za dvě neděle,
k zlosti a posměchu
složí ji směle
bezduchých hlupců,
trubců a tupců.

Toť jsou, vy kosáci,
hříchy a spády,
pro které na vidle
dáni jsme všady,
ty hlavy samý šprým;
zda hodno muže,
když taká maškara
šosáka může
fešnému hochu
rozlít žluč trochu?

O jaké veselí
v duše tvé vzdoru
vznítí ta zkřivená
věž ze mramoru,[3]
když můžeš po letech
klidně si říci,
kolem ní vesel jda:
Neskloním líci,
neshýbám hřbet,
pevně zřím v svět!

Ti, jenž se nezpili
po krčmách znovu
a lačně čmuchali
po každém slovu,
co my jsme na výsměch
„obému právu“
přes všecky předpisy
zpívali v davu
z noci do zoře,
zdar trikoloře!

Nechť se nadýmají
co velcí páni,
však život sobíků
ve jho je sklání,
co my — ó, ničemo,
zde vem si příklad! —
kteří jsme sloužili
za hříchu výklad,
veselí dále
milujem stále!

Co těchto „výtečných“
každý se děsí,
mění řeč, chvátá jak
před psem, jenž běsí,
nám se otvírají
humoru říše,
srdce a náručí,
vše plesem dýše;
tož ať v sbor zazní:
Blažení blázni!

Modlitba

Mé mysli pomatené,
kam s pochybou žal kane,
rač přispěti, o Pane,
své víry paprskem!

Ó, sprosť ji oné tíže,
jež do bahna ji hrouží,
duch k Tobě lká a touží,
ó, v ochranu jej vem!

Ty víš, že moje žití
podléhá zvolna zmaru
tak jako vosk ve žáru,
tak jako v slunci sníh.

Po Tobě duše touží,
rač zdrtit kruh, jenž brání,
v klín Tvého slitování
bych k povzletu se zdvih!

VIII.
ANTONIO GAZZOLETTI

(1813–1866)

Účastnil se horlivě snah politických a jen stěží ušel odpravení r. 1849. Vlastenecké básně jeho jsou rázu více subjektivního s nádechem snivosti a smutku. Napsal též drama: „Svatý Pavel v Římě“, v němž zobrazí kontrast mladé církve se starým světem pohanským.

Ve vězení

Když nebem vládnou hvězdy mlčenlivé,
když s bolnou duší svou se v dumy tratím,
ty, matko, přijdeš, já se s tebou vrátím
v dny, kdy mne děcko po tvém boku snivé

v sen kolébaly báje lichotivé.
Já lásku tvoji hořkou slzou platím!
Tvé žití podťaté — já, vězeň! Zatím,
ty dobře víš, že vzdorné choutky lživé

mne proti vůli tvé sem nezahnaly.
Ty usmíváš se? Usmíváš se, matko?
Tvé vzdušné prsty zřím se měkce chvíti.

by hrubé podušky mi urovnaly?
Ó milost! Milost! Božský zjeve! — Sladko
juž umírám. Ó luzné sny! Ó žití!

II.

Vás dvě stě tisíc a vás přece hněte
má zmužilost — jsem chudý básník jen,
že zdlouha tak mne umučiti chcete
v mém žaláři, kde hynu utajen?

Jste věru reci! Tak mne zavražděte
přec konečně, a bude spokojen
váš milostivý pán, mzdy vaší kleté
plat bude ještě hanbou rozmnožen.

Nuž vytáhněte mne z té citadely
a proti hrudi ručnic ústí trojí
mi obraťte, chci smuten stát však smělý:

Mně s jménem vlasti jiné jméno pojí
se na ústech, chci, byste pád můj zřeli:
Tak jen se ukloním vám v smrti svojí.

IX.
ARNALDO FUSINATO

(1817–1888)

Své doby slavený autor „Studenta Padovského“. Povoláním právník více dbal poezie, roku 1848 účastnil se hnutí politického a bojoval srdnatě u Montebella a Vicenzy. Takřka v ruchu bitvy zasnoubil se s hraběnkou Annou Colonnou di Castel Franco, již však po dvou letech úmrtím ztratil. Psával mnoho básní časových pod pseudonymy: Fra Fusina a Don Fuso. Nyní žije v Římě. Genrista plný humoru, spolu však též časových a místních narážek jest méně šťastný v básních patetických, kde se rozplývá v šířku a povídavostí unavuje. Druhá manželka jeho Erminia Fuà‑Fusinato proslula svou lyrikou i povídkami.

Venkovský lékař

Jak tebe uvidím, doktore milý,
na herce kulhavé, chomout jež chýlí,
nohami plete a zvonečky třese
a s hřívou zježenou vážně tě nese;
jak tebe uvidím, klobouk tvůj šedý,
dědictví Adama, stíní tvé hledy,
co krátká dýmka tě v kouře mrak halí
a často netečný nos tvůj ti spálí:
Drahý Leonzio, hned — s dovolením —
vítám tě s truchlivým, žalostným pěním: