XII.
GIAMBATTISTA NICCOLINI
(1782–1801)
Niccolini, prasynovec básníka Filicaiy,
jest největší dramatik starší školy, mistr v kresbě charakterní a v
bohaté, ač pro drama příliš lyrické dikci. Toto ovládání verše svedlo
jej často i v nejlepších jeho tragédiích k rétorice ovšem splendidní —
účinu scénickému vždycky nepříznivé. Nejlepší tragédie jeho, jimiž
Manzonimu čelil, jsou Giovanni da Procida a Arnaldo da Brescia.
Niccolini byl sekretářem akademie umělecké ve Florencii.
Nářek
Tys plakala! Teď slzy nadarmo
závojem tajíš a stíráš,
ký přelud stanul tobě před zraky,
vzpomínáš, či bázní zmíráš?
Jak bídným učiniti člověka
zlo přítomné by nestačilo,
tak času vírem schvácen mohutným,
co bude, myslí, a co bylo.
A patří zpět a patří kupředu
pln lítosti a bázně bdělý
z té vteřiny, jež sluje životem,
a celou nekonečnost dělí!
Dny nestálé zda prchat vidělas
a s nimi mládí tvého kvítí?
Ty nejluznější, sladké obrazy,
jež ve snu podává nám žití?
A hodiny ve plášti zářícím,
květ ráží v zlatém vlasu,
jak otvíraly budoucnosti říš
a bránu lepších časů?
Jak tančily rej vzdušný před tebou,
skupení pestré a ladné?
Leč rázem, jak ho jednou utrhneš,
květ naděje schne a vadne.
Či věřila jsi lásky slibům snad
a dlouhá byla tvoje víra?
I tato růže, jak ji utrhneš,
též píchá a vadne a zmírá.
Ó plač, snad nevěrného přemůže
tvůj půvab pláčem vzrůstající!
Ó veliká je rozkoš polibku,
když slza jím se stírá s lící!
Však není dáno v světa vyhnanství,
by nářky naše konce měly,
by slzy jednou trysklé pod víčka
hned uschnouti nám směly!
Teď matka bděla — s bázní nasloucháš —
po boku děcka v noční tiši,
tvé ucho první hovor člověka
jen pláč a nářek slyší.
Ta dětská duše sotva sestoupí
v bytostí žijících moře,
juž pláče — a ty říci nemůžeš,
že nedí „nic“ to její hoře.
Jeť věru člunku ve všem podobna
kolébka děcka malá,
neb sotva narozené štve nás proud
a osudu bouř stálá.
A pláče bídný, pláče nešťastník,
kdo poslouchá i ten, kdo káže,
a slzy nejlepší jsou modlitbou,
a pod vinou všem klesá paže.
Ty víš, že slova sladké něžnosti
nám láska říkat umí,
leč k výši povznášejí člověka
jen bolu těžké dumy.
V svých básních já se často pokusil
to vysloviti verše slovy,
a soše chtěl jsem život vdechnouti
jak Pygmalion nový.
A chvím se, kámen posud objímám,
on chladný, na mne řítí
se mramor krutý a má duše juž
chlad mrazný hrobu cítí.
Ó plač, též dny mé stíhá strastí pluk,
podléhám stále těžké péči
a poslední mne příval bolestí
juž drtí větší vždy a větší.
A brzy jako obraz nestálý,
jenž na zeď vykreslený,
já zmizím pohnuté a truchlivé
té všeho míra scény.
Já o slávě snil, že jsem orla syn
jsem myslil v prvém vznětu,
teď ležím raněn zrovna pod skalou,
jež lákala mne k letu.
Však dříve nežli smrt mi přes oči
svou roušku stáhne tesknou,
nechť pláčem těch, jimž přislíbil ráj bůh,
se moje oči lesknou!
XIII.
ALESSANDRO MANZONI
(1785–1873)
Proslavený
autor
„Zasnoubenců“, hlava školy romantické, vynikl stejně v lyrice, jako v
dramatu i románu historickém. Duch vysoce vzdělaný a neodvislý v
poměrech životních pohlížel na umění s klidem génia a spokojil se tím,
že v každém oboru poetického tvoření kladl základy monumentální. V
lyrice proslul ódou „Pátý květen“ a „Posvátnými hymnami“, v dramatu,
ovšem jen knihovém, tragédiemi Adelchi a hrabě Carmagnola. V
pozdějších letech života svého věnoval se studiím historickým a
filosofickým. M. stal se náčelníkem školy, která později byla terčem
příkrých útoků ze strany básníků moderních, kterým unylost, věřící
oddanost a pohodlný klid školy této ovšem po chuti býti nemohly.
Pátý květen
On byl. A jako bez hnutí
posledním dechu jeho
bez paměti tu zůstala
skrýš ducha takového:
tak ohromena, zdrcena
tou zvěstí byla zem.
Na chvíli myslíc
poslední
člověka,
poloboha,
a nevědouc, zda
podobná
zas smrtelníka
noha
se osmělí prach
krvavý
jí deptat v letu
svém.
Jej duch můj zřel a mlčel vždy,
když v blescích z trůnu vládnul
a v neustálém střídání
když kles a vstal a padnul.
Ve tisíc hlasů bouřný ruch
on nevmísil svůj hlas.
Čist, bez
otrockých popěvků
i mrzkých
pohrdání,
teď pohnut,
hvězda taková
když hasne
znenadání,
nad popelnicí
píseň lká,
již nezhltí snad
čas.
Ku pyramidám z vrchu Alp,
od Rýna k Mansanáru,
bez mýlky hřímal jeho hrom
po blýskavici žáru,
ku Tanais až od Scilly,
od moře ku moři.
Zda, sláva jeho
pravdivá?
Ať vnukové to
určí!
Před Nejvyšším,
jenž zlíbil si
v něm sled své
síly tvůrčí
ukázat nejvíc,
naše skráň
se v bázni
pokoří.
Tu chvějnou slast a bouřlivou
velkými plány vzpláli,
trud srdce, které sloužil má
a přec jen vládu schvátí,
palmu, v niž doufá šílenost,
si urvat bez strachu:
To zkusil vše a
slavnější
se z tísně pozved
v pýše,
snes útěk, vládu,
vítězství,
šel v smutný exil
tiše,
na oltáři on
dvakrát byl
a dvakrát ve
prachu.
On vystoupil: tu věky dva
se postřehnuly v zbroji,
jak na osud naň patřili,
až zjeví vůli svoji.
On kázal ticho! Mezi ně
jak rozsudí si sed.
On šel — a zbytek
života
na úzkém strávil
břehu,
tu závist vzbudil
nesměrnou,
tam soucitu zas
něhu,
tu nejvěrnější
lásku zas,
tam věčné zášti
jed.
Jak tonoucímu nad hlavou
tíž bouřných vln se valí,
vln, které zrakem ubohým
stih sotva v mračné dáli,
že jemu darmo v zoufalství
lze zahlédnouti břeh:
Tak tížil jemu
ducha též
obrazů starých
příval,
tu sebe světu
vylíčit
jak častokráte
chtíval,
však ruka mdlá
vždy klesla mu
na věčných
stránkách těch!
Ó, častokrát, když v mlčení
den umíral juž líný,
na prsou ruce zkřížené,
zrak zářný sklopen v stíny,
on stával, až jej vzpomínky
nes v dávné časy let.
Na pohyblivý
myslil stan,
na valy, jak se
boří,
na příval divých
komoňů,
na vojska v
slunce moři,
na prudký rozkaz
královský,
na poslechnutí
hned.
Ach, ovšem podleh přesile
duch unavený mukou,
juž zoufal, když tu mohutnou
kdos jal ho s nebes rukou
a umdleného soucitně
do čistší sféry vnes.
Na stezky veď jej
naděje,
které jsou v
stálém květu,
ku luhům, tam kde
odměna
předstihne přání
v letu,
kde v pouhou tmu
a mlčení
ruch slávy pod
ním kles.
Ó věčná, krásná, blaživá
ty víro vítězící,
i to si zapiš s jásáním:
Pyšnější, vzdorující
před hanbou tvojí Golgoty
dřív nesklonil se duch.
Nad prachem jeho
ztýraným
kaž ztichnout
každé zlobě!
Jenž poráží a
pozvedá,
trudí a sílí v
mdlobě
na sirém lůžku
úmrtním,
na srdci dlel mu
— bůh!
Bitva u Malclodio
(Sbor z tragédie: Hrabě Carmagnola)
Slyš! Trouby hlahol ječí z pravé strany,
a hlahol odpovídá z levé jemu;
na obou stranách divě rozdupaný
od komoňů a pěších zeje lán,
tam prapor mih se, druhý z dálky k němu
se druží třepetaje vzduchem, cvalem
hle jako pevná zeď voj táhne, válem
tu druhý hřímá proti němu slán.
Juž mizí prostor, jenž je dělil oba,
juž meče v trysku potkávají meče,
v hruď navzájem je vráží vztek a zloba,
juž teče krev a roste pomsty cit;
kdo tito jsou, proč oni v líté seče,
ač cizinci se v krásný kraj ten hnali,
kdo oni jsou, z nichž všichni přísahali
vlast proslavit, anebo pro ni mřít?
Jsou z jedné země, v jedno příbuzenství
jsou všichni svojich otců spjati mluvou,
jim bratři cizí říká, pokrevenství
to svítí, plane ve tváři jim všem:
zem tato byla kojnou všem a chůvou,
zem tato nyní krví napojena,
zem přírodou od jiných oddělena,
již Alp i moře obejímá lem.
Ach, kdo z nich první zločinný meč tasil,
kdo první proti bratru poštval brata,
ó hrůzo, zatracené půtky zasil,
kdo zatracené símě, já se ptám?
To sami nevědí, jen zabíjet, mřít chvátá
z nich každý, všechno lhostejno jest jemu,
jeť každý prodán vůdci prodanému,
s ním bojuje, však „proč“, to neví sám.
Ó běda! Což nemají chotí, rci mi,
což matek šílenci ti postrádají?
Proč všichni drazí, milovaní jimi
je nechvátají vyrvat z bouří těch?
Což starci v cudných dumách přemítají
a ku hrobu jenž vetchou mysl chýlí,
proč nejdou tento zástup během zpilý
moudrými slovy mírnit v jeho spěch?
Jak na zápraží někdy rolník sedí
své klidné chaty v podvečerní době,
na dálnou bouři hrozící juž hledí,
jež padá v nivu, kterou neoral,
tak lhostejně vyprávět budou sobě,
kdo kohort dav zde vidí bojujících,
co mrtvých padlo tady po tisících,
co vypálených měst a ký jich žal!
Na matky rtech, viz, děti s usmíváním
jak visí, naslouchají řeči její,
teď jména učí znát se, s pohrdáním
jež, velcí, půjdou vraždit jedenkrát,
viz nevěsty a ženy jak se stkvějí
ve skvostů záři, v drahokamech pasů,
jež opuštěným ženám ve zápasu
muž nebo milenec směl s prsou rvát.
Ó zkázo! zkázo! zkázo! běda! běda!
Juž země pokryta je mrtvolami,
a krev a krev a krev je pláně šedá,
ryk roste, vztek se dvojnásobí, děs
a hrůza rozbitými nad řadami
juž vévodí, tam ustupuje četa
a v poražených mysli znovu vzkvétá
zas láska k životu a jeho ples.
Jak zrní, jehož lopata jest plna,
když rozhozeno do vzduchu se šíří,
tak celou pláni zatopila vlna
těch poražených v útěk nepřátel,
za nimi, běda, děsné davy víří,
za prchajících stopou v let se řítí,
že tito za zády juž horký cítí
dech ořů hřmících polem mrtvých těl.
Juž padají ku nohoum soků svojich
a zbraně odhazují, zajatými
se prohlašují, ve pokřiku rojích
se tratí zmírajících žalný stesk,
teď v sedlo běhoun skočil, mezi nimi
list papíru povznáší nad svou hlavou,
jej cesta zhltila juž s touto zprávou
a městy jeho zvěst hřmí jako blesk.
Proč hrnete se všickni k cestám z domů,
proč polí svojich práci opouštíte?
Hle, s úzkostí se diví soused tomu,
ptá druha, jaká veselá to zvěst?
Vy nešťastníci, odkud spěje, víte
a doufáte, že veselost vám nese;
brat vraždil bratra, opijte se v plese,
toť k veselosti vesnic je i měst!
Kol slyším jásot, svátku ruch se budí,
chrám zdobí se juž, zvučí slavným zpěvem,
hlas díků z vražedných se vznáší hrudí,
však nebe leká modliteb se těch,
co s Alpských srázů v srdci s ledným hněvem
k nám žárliv cizinec zří, v krve nachu
zří naše reky pobité kol v prachu
a jásá divoce, an zní náš vzdech.
Ó spějte, spějte zase v husté řady,
pryč s triumfy a hrami, jež vás vábí,
zpět ku praporům! Cizinec je tady,
juž sestupuje zvolna s našich hor!
Ó vítězi! jak málo vás, jak slabí!
Však proto pouze on se na vás žene,
a k pláním těm, jež krví porosené,
tož krví bratrů, obrací svůj zor.
Ty, úzká jež jsi vlastním synům byla,
je v míru uživiti nedovedla,
ó země osudná, cizinců síla
se valí na tě, nastává tvůj soud!
Nepřátel vřava k tvému stolu sedla
a bez důvodů jejich divé pluky
o bláznů háv se dělí, králům z ruky
tvým žezlo s mečem chtějí vytrhnout.
A blázni sami jsou! Zda byla blahá
kdy jaká země krve proléváním?
Ryk vítězství ku mrtvým nedosahá
a v nářek vítězům se zvrací ples.
Nechť vítěz v triumfu jde pyšný, za ním
se věčná pomsta jak stín jeho plíží,
jej znamená, bdí nad ním a jej tíží,
až při smrti jej schvátí její děs.
Stvořeni všichni dle obrazu boha
a jednoho též vykoupení děti,
v tom žití na hroudě, kde naše noha
jen mžikem prodlí, lásku k druhu druh
ve srdcích mějme! Padněm do objetí
a buďme bratry! Kletý budiž navždy,
kdo nad slabým se výší, šije vraždy,
jímž zarmoucen tu nesmrtelný duch!
XIV.
TOMMASO GROSSI
(1791–1853)
Grossi byl přítelem Manzoniho a horlivým
stoupencem směru jeho. Nejvíce vynikl novelami veršem „Fuggitiva“,
„IJlrico e Lida“ a Ildegonda“, které jej své doby proslavily a jsou
posud nejvýmluvnějšími svědky křesťanského romantismu, jenž tenkrát
hlavně vlivem Manzoniho zavládl. Méně se mu podařila velká epická
skladba v XV zpěvech „I Lombardi alla prima crociata“, která při
pěkných jednotlivostech postrádá rovněž jako nejznámější jeho román historický „Marco Visconti“ plastiky
a síly.
Píseň
Vlašťovičko těkající,
která mojím nad pavlánem
s písní svojí žalující
objevíš se každým ránem,
co chce, rci mi, tvá zvěst lkavá,
vlašťovičko přelétavá?
Samotná ty, v zapomnění,
bez miláčka v moje vzdechy
žalné svoje mísíš pění,
vdova sirá bez útěchy.
Kéž zní dál tvá píseň lkavá,
vlašťovičko přelétavá!
Šťastnější jsi, neb máš křídla,
můžeš čilým jejich vzruchem
hory přeletět a zřídla,
celý den můž širým vzduchem
za ním znít tvá píseň lkavá,
vlašťovičko přelétavá!
Kéž bych mohl!… Ale tato
brání tomu klenba nízká,
kde mi s vzduchem všecko vzato,
kde se slunce nezablýská,
sotva sem tvá zvěst zní lkavá,
vlašťovičko přelétavá!
Odejdeš, neb září tady,
u mne zůstane jen hoře,
dálnými se kmitneš lady,
přes hory a nová moře
bude znít tvá píseň lkavá,
vlašťovičko přelétavá!
Každým jitrem zase k trudu
otevru zrak plný vláhy,
v mrazu, jiní slyšet budu
hlas tvůj a v něm soucit blahý,
jímž tvá zněla píseň lkavá,
vlašťovičko přelétavá!
Na jaře kříž najdeš tmavý
kmitati se tady šerem,
kéž tvůj let se nad ním staví,
vlašťovičko, podvečerem,
mír mně dýše tvá zvěst lkavá,
vlašťovičko přelétavá!
XV.
ANDREA MAFFEI
(1798–1885)
Proslul hlavně svými překlady z němčiny
(Schillera atd.) a z angličtiny (Byrona). Četné původní básně jeho,
hlavně sonety, vynikají jemností citu, lahodou řečí a ušlechtilou
melancholií. Maffei, nyní veterán italského písemnictví, udržel si do
posledních dob svěžest ducha a čilý zájem pro současné umělecké tvoření
domácí i cizí.
Jaro
Hle, láska zrodila se, slyším juž
hlas její a poznávám její barvy.
Juž její bytost čistá kolem vzduchem
se šíří, mezi listím, krouží vodou,
jsouc smrtelnému zraku utajena.
Proud vesele, slyš, břeh jezera hladí
a noční vánek hraje s plesem v trávě,
kolébá stonky její; v sladkém šumu,
když večer jest, jímž osika a duby
se rozproudí, slyš, to k nám láska mluví.
To mluví láska a já slyším sladkou
a lehkou její řeč; když vrba pouští
ve chvění jemném kadeří svých dlouhých
pozvolnou pršku, a když rozechvěné
svůj pozdrav keře světlu posílají,
jež prchá juž mým smyslům uneseným:
v té sladké harmonii láska mluví.
Ba v květech samých ve nachovém ňadru
jich něžných kalichů se uzavírá
taj důvěrný pln vůně a pln lesku.
Vše smysl má a řeč i v skalách pramen,
jenž v jasném světle v jisker trysku jásá.
Ó přírodo, ó přírodo! já chápu
tvůj hovor luzný plamenů a vůně,
jímž lidé zhrdají a jemuž s plesem
já naslouchám! A nyní, co jsem volný,
zní sladčeji mně a zní kouzelněji,
jak ptáče, které ze žaláře prchlo
a říše vzdušné hledá, zpěvem plesným
svět plníc s písní blaha k nebi letí.
Vy květy, žijící tak malou dobu,
vy bez viny a stesku, svého srdce
vzlet boluplný k vám přicházím skájet.
Jste čisté jako andělé, a plaché
jak lidé jsou! Však ne, ó já se klamu,
vy neumřete, když i přijde zima
a s přírodou když dokola smrt válčí,
vy v mraky prcháte, v mateřském lůně
jak usnete, pak zhasnou vaše oči,
vy nakloníte stvol a spánek mrtvých
vás uchvátí. Však brzy dechem jara
zas procitnete, bůh vás opět zvedá
a otvíráte znovu vonné číše
vstříc slunci a vstříc zářícímu vzduchu,
v němž táhne píseň lásky; úsměv s vůní
mu v pozdrav posíláte. V svěží zeleň
se vaše kolébka pak šatí kolem
a nádherou vy, čaruplnou krásou
zem veselíte. — Však já rovněž
k stejnému cíli určen, jak vy květy,
též neumru! Má duše udýchaná
po konci svého dlouhého snu touží
zpět do své vlasti věčné k otci svému.
Tam ve azuru hloubi, dálný obzor
kde splývá s nebem, sladce on se tají
a brzy juž mé duši unavené
se pouta otevrou, po dlouhé zimě
by novým žitím v kráse větší zkvětla!
Byronovi
Ty duchu nejsmělejší, jemuž blud
děl slova pravdy, živly v stálém sporu
se shlukly v tobě k velikému vzoru,
zář s tmou se slila a s ryzostí rmut.
Ctnost, vina, velkost, záští, lásky trud
a nekonečná pýcha v smělém vzdoru
se v tobě setkaly, že ze všech tvorů
jen Satan jak ty velkostí byl tknut.
Já nevím, zdali tmou neb sluncí řadou
jsi věnčil v běhu života skráň svoji,
zda z nebe přišels neb z dna propastí.
Stín prchl, jehož dlel jsi ve závoji,
Tvou láskou velkou, poslední se kladou
na skráň ti svity rajských oblastí!
XVI.
LUIGI CARRER
(1801–1850)
Carrer proslul veršem i prózou. V lyrice
i baladě měl své doby velmi zvučné jméno. Šťastně zpracoval některé
látky biblické v „Idyllácli“, jakož i parafrázoval „Píseň písní“. Z
novel vynikají zvlášť „Gaspara Stampa“ a „Le sette gemme“. Zanechal
nedokončené epos „La fatta vergine“. Směrem svých básní tvoří Carrer
přechod od klasiků k romantikům.
Jerolimina
Jerolimina chudá dívka byla,
v lesích se
narodila.
Tam rodiče ji nahou zanechali,
tak málo o ni
dbali.
Jen slavíček jí nosil krmi denní
a s krmí
políbení.
A líbal večer, líbal na úsvitě
to opuštěné dítě.
A z dítěte se brzy dívka stala,
však ne juž hezky
vypadala.
Jí z dětské krásy nezbylo juž více
než sladký hlásek
kouzelnice.
Tím ve lásku les kolébala celý,
když její kroky
houštím spěly.
Les celý kolébalo v lásky snění
to luzné
její pění.
Dne jednoho se z honby vracel král,
ten slyšel zpěv a
prál:
Ó hlase, jenž mne noříš v lásky nebe,
chci slyšet ještě
tebe!
Chci takto slyšet, kterak zpíváš denně,
pojď se mnou
neprodleně!
Vy lesy s bohem i slavíčku milý,
král čeká mne v
tu chvíli!
U dvora velké čekají mne kvasy
a mnohem lepší
časy.
I přišla k dvoru, hned byl uchystaný
kvas posud
nevídaný.
že královský hrad tolik pánů, paní
pojmouti nemohl
ani.
Však stará šlechta a magnáti říše
zůstali venku
tiše.
Jerolimina seděla vstříc králi.
Vše v mlčení se
halí.
Leč v chvíli té, co rozkaz dán byl k zpěvu,
hluk vznik, zpěv
znikl v řevu.
Hluk velký povstal divoký a smělý,
páni se valem
poroučeli.
A sotva u krále v té smutné chvíli
ti nejvěrnější
zbyli.
Král po zpěvu všech dvořanů svých ptá se
na soud o jejím
hlase.
Ó jasný králi, Mazzone líp zpívá!
zní kolem rada
lstivá.
Mazzone zavolán byl v okamžení,
by dal se v pění.
A sotva začal báj pět „o otroku“,
hlas chvály v
každou sloku
zněl „výborně“ a síň tím celá zněla,
a dívka — ta se
chvěla.
Teď více nezbude Jerolimině,
než jíti do
kuchyně.
Tam chudá dívka denně stranou stojí,
zří, jak se oběd
strojí.
A zpívá zatím, co se rožeň točí,
a vlhnou její
oči.
A nikdo tady, kdo zpěv její slyšel. —
Jen slavíček k ní
přišel.
Slavíček přišel, used na balkonu,
jejímu slouchal
stonu.
I vznikla válka, král se strojí k boji
a sčet hotovost
svoji.
Sčet hotovost a vojsko v pole víří
v přilbách a ve
krunýři.
A tekla krev a padlých mnoho lidí
do kola oko vidí.
Jak markytánka spěla do zápolu
Jerolimina spolu.
A roznáší všem občerstvení kolem
tím krváceným
polem.
Ó bože, bože, co jen vidím tady!
Král v osidla pad
zrady.
Král zahyne, zrak darmo kolem hledá,
kdo pomůže! ó
běda!
A všickni, kdo juž na útěku byli
se náhle
zastavili.
A vzpláli odvahou a jako tuři
zas v divém boji
zuří.
Je „sláva! sláva!“ všady slyšet v dole,
my ovládli jsme
pole!
Je roztroušen a rozptýlen juž v mžiku
voj celý
protivníků.
Král sčítá sám a volá pod prapory
svých věrných
všecky sbory.
Z celého pluku, který sem přichází,
jen markytánka
schází.
Ta markytánka, jejíž hlas tak svěží!
Teď mrtva v lese
leží.
A kdo ji hledá v oné lesní tiši,
ji posud zpívat
slyší!
Pomsta
Na hradě, jenž visí nad jezerem,
nešťastný duch přebývá a kvílí,
truchlý zjev ten každoročně šerem
obchází v též noci a v též chvíli,
obchází v týž, kdy sám zhynul, čas. —
Staré báje vypráví tak hlas.
Nedoufej ode mne v políbení!
— Anežka tak řekla ku hraběti —
můžeš vzít mi život v okamžení,
co jsi uvrhl mne do zajetí.
Strach tou smělou dívkou nezatřás —
Staré báje vypráví tak hlas.
Přemýšlejíc, kdo jí ku pomoci
přispěje, se oknem v dálku dívá,
a na loutnu svoji hraje v noci,
smutnou píseň žaluplnou zpívá
a den končil unylý a has. —
Staré báje vypráví tak hlas.
Půlnoc je; vše v klidu odpočívá,
za mraky se tají měsíc chladný.
Výkřik. Pochodně blesk se zastkvívá.
Ticho. Více hlas neslyšet žádný,
pochodně též záblesk brzy zhas. —
Staré báje vypráví tak hlas.
Kdo to byl, se neví. V obličeji
hraběte však zjevil se klid spůrný.
Síně dlouhé v mlčení se tmějí,
Anežčin hlas nezní více chmurný,
když se chýlí v západ slunce jas —
Staré báje vypráví tak hlas.
Cizinci dva ku hraběti chtějí.
Vstoupí. Druhý zavře dveře, v mžiku
vyjdou, zakukleni v obličeji,
každý třímá v ruce nahou dýku,
krev s ní kane čerstvá zas a zas —
Staré báje vypráví tak hlas.
„Kam až dýka ostrým hrotem vnikla?“
tak se bratra hrabě Karel táže.
Padouchovi v srdce, tak že stříkla
na mne krev a třásla se mi paže,
tam kde sestra, lam on taky zhas. —
Staré báje vypráví tak hlas.
Však na lotrů tlachy pozor dejme,
jezera tůň, ta nám bude skrytem,
bez lodě je rychle projet spějme!“
Děl, a v skoku juž tam byli hbitém.
A dva směli druzi zašli v ráz —
Staré báje vypráví tak hlas.
Však na hradě, jenž ční nad jezerem,
nešťastný duch přebývá a kvílí,
truchlý zjev on každoročně šerem
obchází v též noci a v též chvíli,
obchází v týž, kdy sám zhynul, čas —
Staré báje vypráví tak hlas.
Půlnoc
Malá chvíle ještě zbývá,
duše chví se mukou štvaná
a ty spíš, má milovaná,
a tvé srdce sotva ví,
že je půlnoc, že je láska naše s ní.
Jak vzdech loutny v luzném
snění
této chvíle tiše, tiše,
slyším plaché pozdravení té,
jež láskou v hruď mi dýše,
moje v odvet jemu zní,
půlnoc čeká, čeká naše láska s ní.
Přeludů sta v plachém reji
polétá kol, však v jich davu
vidím pouze krásnou její
bledou, zamyšlenou hlavu.
Zda to vítr stromy chví?
Půlnoc je a čeká láska naše s ní.
Láska bídná, láska pravá
noci pláštěm pomáhá si,
vzdychat, kvílet neustává,
v tichu vždy se pláčem hlásí,
než se zoře nebem stkví,
půlnoc v slzách čeká, naše láska s ní!
XVI.
NICCOLO TOMMESEO
(1803–1874)
Spisovatel filozofický a politický,
kritik, sběratel poezie národní, historik, romanopisec a básník.
Studoval zprvu práva, později byl žurnalistou, účastnil se ruchu
politického, žil pak v žaláři a ve vyhnanství, načež stal se ministrem
vyučování za provizorní vlády. Po zrušení její odešel na Korfu, kde
následkem choroby oslepl. Z četných jeho spisů vynikají hlavně komentáře
k Danteovi, díla filozofická a dvoudílná sbírka národních písní
toskánských, korsických, illyrských a řeckých a některé spisy kritické a
pedagogické. Slabší jsou jeho básně.
Útěcha
Ó bratře, ustaň naříkat,
vstaň, seber svoji sílu
a s duší k Bohu toužící
dál měj se k pouti, k dílu!
Neb v slzách světa celého,
rci, bolest tvá čím jest?
Vždy v temnotách své úzkosti
když den začínáš nový,
na děti mysli, siroty,
na matky mysli — vdovy,
na věrně mysli, mroucí též
i na zbloudilé z cest!
Buď člověk! Bídu lidí všech
spoj s vlastní vždy a všude,
žij s těmi, kteří trpí teď
i co jich trpět bude,
a kol svůj uzříš k nebesům
se hymnou lásky vznést!
Odvaha a naděje
Údolí celé halí se v chmuru,
sosen však vrcholy v jitra svit patří,
ze spánku vstaňme, skráň vzpněme vzhůru
směle jen, bratři!
Noc byla dlouhá, sen plný trudu,
k novému dílu zve slunce skvělé,
nad smrt je horší tupý klid v bludu,
bratři, jen směle!
Věčnou je válkou silného žití;
sráznými stezkami kupředu, bratři!
Smrt číhá všady, směle nám jíti
s
nadějí patří!
Soku jak bratru vstříc jděme s mírem,
na nebi hledejme vzory své skvělé,
zbrojme se láskou, vítězme smírem,
nadějí, směle!
XVII.
GIUSEPPE TIGRI
(1806–1882)
Věnoval se slávu duchovnímu a
učitelskému. Zprvu spravoval vlastní ústav, pak byl bibliotékářem v
rodišti
svém Pistoji, konečně dozorcem škol tamtéž. Tigri, poeta původní, náleží
starší škole básníků popisujících, a vyniká důkladným klasickým
vzděláním. Popisné básně své proplítá narážkami historickými a místními.
Psal též povídky a studie cesto- a národopisné. Z jeho básní vyniká
popisná didaktická báseň „Lesy“. Znamenitá jest jeho sbírka národních
písní toskánských.
Hymna slunci
Hvězd svrchovaný, nejvyšší ty otče,
vše živné slunce, ustavičný zdroji
a moře tepla, světla budiž zdrávo!
Paprsky tvými opásané léto.
tvá dcera nejmilejší, k nám se vrací
všech šatů jiných prosta; ty jen zemi
se odhaluješ nejvíc, bez pohnutí
ve směsi planet vířné dlíš, co kolem
rak červený se točí, ohněm rudý
lev s okem bystrým. Kdybys stejnoměrně
jim popustilo svojí vlády uzdu,
ó jakým světlem vzplanul by sad světa!
Hle, zem juž siré lůno otevírá
a veselá přijímá teplý paprsek.
Ty v nejživějších barev pestré směsi
sta květů maluješ, když v úsměv rána
se otevřené k tobě pozvedají,
ty vnikáš do nejzazších hlubin země,
kde rubín barvíš s tmavým karneolem
i onyx s chalcedonem; na tvém ohni
se zapaluje topas, ve azuru
plá tebou safír. Když však zvedneš hlavu
nad starou matku zem, tu ustupuje
jitřenka z dráhy, když rozpouštíš mlhy
po údolech a v čistém jasu planeš
nad révnatými pahorky, jak plesem
vstříc tobě všecko lupení se chvěje,
zelené nivy plné rosných travin
a květy, zvířata, co kolem žijí,
ve vzduchu ptáci, ryby v moře hloubi
jak život cítí, ve své řeči každý
jak hymnu zpívá na oslavu, tobě!
Ó zdrávo budiž tvorů všech i věcí
ty plodné teplo, slunce, vždycky budeš
vesmíra žitím, zářné oko boha!
Sbohem lesům
Ó lesy! Rodné, milované stráně,
já žehnám místo, čas a chvíli onu,
kdy k vám jsem přišel a kdy zapomnění
zla všeho cítil jsem, kdy v srdce moje
se navrátila radost zas a naděj,
kdy vámi citům duší milých vrácen
jsem poznal přátelství. Ach. Upomínku
vám z toho, lesy, vždycky schovám v srdci
k vám vždy se v žárné touze navraceje!
Buď žití mému věncem drahokamů
váš sladký stín, až zase jednou sednu
ze slunce žáru navrácen vám, lesy,
ve chlad váš, který hlubým dýše klidem!
XIX.
CESARE BETTELONI
(1808–1840)
Lyrik hlubokého citu. Básně jeho vynikají
zvláštní lahodou jazyka. Nesnesitelnými bolestmi v hlavě mučen zastřelil
se. Básně jeho vydal syn jeho Vittorio.
Předtucha
Čtla. — Přišel jsem a vedle ní jsem sed.
O Ildegondě tklivou báji četla.
My hlavy k sobě naklonili hned,
mně často její kadeř přes tvář letla.
Dech její sladký sál jsem jako květ.
tak plnou báseň lahody a světla
jsem nečet — au tu veršů snivý sled
pláč přerval z tísně, jež ji dávno hnětla.
A kniha vypadla jí a já cítil,
jak slzí ohnivý dešť zdrojem padá
na ruce mé, jimiž jsem její chytil.
Co je ti, drahá? — O mne schvátil žal!
Jak Ildegonda záhy mřít a mladá! —
Ach, kdo jen tenkrát pravdu předzvídal!
Pohřeb
Že tebe ztratím vrhna v pekel muku
svou duši, byť by neschválil mne strach,
sám na sebe, věř, byl bych vložil ruku
v tu děsnou noc, kdy bylas na márách.
Leč živý hlas tvůj v přísném zazněl zvuku.
Však soucitném a tichém jako v snách.
Tvá smrt mne zničí, žij a doufej! V tluku
mé srdce hřmělo, meč pad z ruky nah.
Mám žít a doufat? — Zda jsem dobře slyšel?
Ach, ano! Leč ty v moře mojich běd
jež zříš, smrt pěknou vypros mi, to lkám.
A z věnce, na márách jenž ležel, květ
jsem jeden vzal a z chrámu rychle vyšel.
Ten kvítek podnes ještě schovávám!
XX.
FELICE BISAZZA
(1809–1867)
Bisazza jest pravý typ starší básnické
školy sicilské pln vzletu, síly, mystického ohně a velké ideální víry,
kolorista znamenitý, že snad ještě jen Prati mu po bok může býti
postaven. Verš jeho jest pln harmonie a světla. Z větších jeho skladeb
jest znamenitá báseň „Dante v Ravenně“. Parafrázoval krásnými verši
Apokalypsu, Isaiáše a idyly Gessnerovy. Bisazza byl profesorem v
Messině, spisy jeho vydala obec rodného jeho města Messiny vlastním
nákladem ve třech svazcích.
Loďka
Nestrachuj se, loďko moje,
byť i usnul lodník hned,
ruka milky ve vln roje
zná též s vesly zacházet.
Byť i v nebi přehluboko
hvězdný tobě nekmit lesk.
lásky mojí věrné oko
osvítí tmu všech ti stezk.
Co ty skály a co srázy
pouze mně jen důvěřuj!
přátel duch tě doprovází,
láska má je vůdce tvůj.
Hojný lov dnes noc nám slíbí,
jasno bude, měsíc též,
v davech přijdou k člunu ryby,
jež ty v ručky nabereš.
Bouře zlé se neboj tedy
ani větru v mžiku tom,
loďko má, čím blesků sledy
tobě jsou a čím ti hrom?
Na křídlech si větry dřímnou,
usne v mraku liják v ráz,
jak si toho zpěvu všimnou,
jejž zapěje její hlas.
Dále, dále, loďko moje:
tiché moře, lehký let,
ruka milky ve vln roje
zná též s vesly zacházet!
Své spící matce
Spí. Odpočívá! — Její vlasy bílé
jak tiše lampy obetkává svit!
Ó sestry, bratři, pojďme této chvíle
se za ni pomodlit!
Já viděl, jak jí stříbřily se vlasy,
jež jsem co zlaté v dobách dětství znal,
když pod jejíma zraky v blahé časy
co děcko jsem si hrál.
Jsou ruce její zhubenělé. Zvolna
též hasne její vlídných očí lesk,
a její hlas též chví se — chvíle bolná! —
a zní mi jako stesk!
Buď žehnán den, kdy počalas mne, matko,
v svém lůně! Požehnán též onen buď,
když poprv úsvit jitra pil jsem sladko
a klesl na tvou hruď.
Buď žehnáno tvé mléko, ten zdroj žití!
když zdálo se, že pohled můj ti řek:
Jen radost, matko, chci ti v život síti.
jen radost, ples a vděk!
Ó dovol zlíbat jako z vosku ruku,
přej, abych k tvému loži vdovy pad
a směl se modlit v bouřném, srdce tluku,
by bůh mne slyšel rád.
Kéž ani slůvko jedno nedotkne se
těch vlasů bílých, trudu žalná zvěst!
Ó sestry, bratři, za ni modleme se,
modlitba svatá jest!
Matce u kolébky dítěte
Ty nezříš, nad kolébky bílé třpyt
jak andělů se tajemný sbor kloní,
ty nevidíš je hvězdným vzduchem sít,
fialky, růže, které sladce voní,
co zatím luny zlatoplavý svit
na jejich křídla samé duhy roní,
co závoj hvězdami tkán dítě skrývá,
jež stojí v nebi, žasne a se dívá.
Ó nekolíbej! Nech je spáti dál!
O věcech rajských sní to dítě právě,
je vzbudila bys darmo v těžký žal,
co ono edenské zří růže v trávě,
co Madonny mu sladký úsměv vzplál
ve tísni sterých dětských duší, hravě
jež v řetězy ho zaplítají z květů,
v zrak líbají ho letem a v nach retů.
Dítě
Dítě! Ó první
jitřenky vzněty!
Motýli! Květy!
Vůně, v nichž zkvětla
lilie a růže!
Kadidla! Světla!
Úsměve otce!
i mojí matky
ty zpěve sladký!
Kam jste se děly,
hodiny luzné?
Proč jte mi mřely?
Kde sladší stůl jest
než ňadra měkká,
jež plná mléka?
Ba v chrámu prodlí
duše, když matka
v zpěvu se modlí!
Zářící jitro
mladosti! Žalem
plníš mne valem.
K tobě se stáčí,
Bože, můj nářek,
mluv k mému pláči!
Dítě! A nyní
bolesti miska
kyne mi zblízka.
Trny jsou květy,
západy chmurné
jitřenky vzněty!
Nelze se vrátit
— čas divě pádí —
k zábavám mládí!
Ku ctnosti kvasu,
k jezírku mému,
k mladosti času!
K vrbám, jichž tíseň
kol chrámu tmavá
mne očekává!
V kláštery dumné,
ve kterých kvílí
v noc větry šumné!
Ó kdo mi vrátí,
ty dare nebe,
mladosti tebe!
Kdo opojivou
slast dětství mého
jásavou, snivou?
Kdo ony růže,
jichž rosné krásy
plet jsem v své vlasy?
Střásám je — vidím,
bože, jen popel
z růží těch klidím!
Kolikrát sběh jsem
po této hrázi,
přes tyto srázy!
Přes tyto skály,
kterými valí
potok se v dáli!
Přes vrchy alpské
v bělostném sněhu
ve rychlém běhu!
Mně bylo štěstí
za křídlem ptáka
v dálku se nésti!
Dítě! A nyní
jak to jen žiju,
zármutkem nyju.
Strže v mlh roji —
ó první vzněty!
Motýli moji!
Roviny, hory,
stesky a hoře,
západy, zoře!
Proč jste mi mřely,
hodiny luzné,
kam jste se děly?
Smrt básníka
Jak drahokam, jenž rozplývá se v číši
v tvém tajném kalichu já, přísná smrti,
jak prchá život, cítím; jak ten otrok,
jenž řetěz perlí přines pánu svému,
až z pustin nejzazších, kde slunce vstává,
a od východu dospěv k městu krále,
jen jeho věže pozdravil a umřel:
Tak z dlouhé svojí cesty k tvému prahu
přicházím, smrti! Tobě zasvěcuju
svůj chudý věnec a též verše svoje.
Mé kosti v dlouhých stínech skryje hlína
mých rodných bor, svůj popel rodné zemi
rád odevzdám a duši svoji nebi,
A duše má ta píseň jest a láska
a láskou věčně zůstane a písní!
Jak harfa v zvuku vážné modulace
zní plným tónem hlavním, k němuž druhý,
jenž smutnější a skrytější v ní dřímal,
se přidruží a tím v ráz píseň přerve,
tak v slední notě vyprostí se duše
a letí volna v harmonie boha.
Ó odhrňte mi plnou těkajících
těch světel clonu zelenou, ať vidím
i zlatý luny vínek i vás hvězdy
ať uzřím — v brzku uvidím vás zblízka!
Ó modrých moří rozlité kol vody,
ó nebes záplavy, požáry hvězdné,
ó paprsky, ó stíny, ó vy štíhlé
a strmé zvonice, jež ostré hroty
jak obři zvedáte, ó město moje
ve třpytu lamp, ó báně mojich chrámů,
ó kláštery! — já zmírám! Cítím vůni
juž s křídel cherubů a cítím cosi,
jež věčné jest! — Ó smrti, neotálej,
má Múza juž mým křídlům peří dává.
je v let mi otvírá, ba cítím, cítím
tu nekonečnou poezii nebes!
Hle moře blesků! Ejhle výsost boha!
Co oblévá mne? Co mne obklopuje?
Z hvězd koruna! — Já dýchám a já pěju!
Má duše v škebli těla uvězněna,
je perlou nebes, cudný závoj její
je celý posud! Andělové moji,
andělé světla i andělé lásky
teď stůjte při mne! a mrak zlataplný
mi prostřete vstříc, ať si odpočinu!
Ach moje lože plamenů je lože,
já letím k slunci! Polib mne, ó smrti,
a nadýchej mi z perutí svých páru,
Z níž mír se rodí. — Ah, tak sotva zmíral
kdys Alighieri, jenž viděl celou
vlast v krvi nevinné se brodit, v oběť
jak fúriím napospas dána byla,
ni onen, který viděl kutáleti
se lebku Rienziho skrvácenou,
nejsladší pěvec dívky Avignonské;
on v chvějných stínech při šepotu zdroje,
jenž lesklou tekl vlnou, lkal a vzdychal
v svých touhách i v naději oklamaný.
již ve císařské oštěpy kdys vkládal.
Já, Múzo, umírám však na tvém klínu,
v tvých očí lesku spálen ohněm tvojím
a očištěný navracím se k bohu!
Duši
Máš těžká křídla, obalená hlínou.
Prach stěží jen z nich stíráš,
zříš paprsky, jež bůh dal tobě clonou stinnou —
a přece k nebi zíráš!
Zříš jeho zlaté mlhy, západ šerý,
jas třpytné blýskavice,
duh smělé oblouky a slunce, hvězdné sféry
a patříš do měsíce!
Ó mladá dívko, uvězněná v hoři!
Ó duše lásky lačná!
Ó nebes motýle, jen otevírej zoři
svá v poutech křídla mračná!
Leť! leť! Však dříve, než se svěříš letu,
nech jednu jiskru skanout
se křídel svých a pak ve oblast jiných světů
spěj klidná! Nech juž svanout
Dech smrti, spasitele, který tebe
z tvých milých vyrve kruhů,
ve stanech svých tě zas uvítá jiné nebe!
Co chceš jen v zemském luhu?
Což nezříš jiné duše opásané
tam stříbrojasným šatem
a ohněm andělů a zlatém malované?
Ó hleď a leť tam s chvatem!
Což neslyšíš cymbalů s drahokamy
nebeský souzvuk jemný?
Cheruby neslyšíš jak zpívající plamy?
Svůj
strhni závoj temný!
Vždyť lepší háv tě skryje, protkávaný
je planetami celý;
ó duše, k odletu juž čas, a nebes brány
vchod hrobu mají stmělý.
Tam ovšem za druhy mít budeš kosti,
leč kvítím zasypané,
jež rosu nebeskou, tož slzu drahou hostí,
jež z očí přátel kane.
Ó mladá dívko, uvězněná v hoři
ve závoj těla těsný,
ó nebes motýle, spěj rychle vstříc své zoři,
je čas, leť v ráj svůj plesný!
XXI.
GIUSEPPE REGALDI
(1809–1882)
Procestoval jako improvizátor celou
Itálii, Francii, Švýcary a Německo. Krátce r. 1846 vězněn byl v Neapoli,
načež se vystěhoval do Turecka a Egypta. R. 1853 se vrátil do vlasti a
byl profesorem v Parmě, Cagliari a Bologni, kdež zemřel. Poezie jeho
dvojím brala se směrem, jednak hleděla si vědeckého rázu (báseň
„Acqua“), jednak brala se směrem lyriky kosmopolitické. Síla Regaldiho
byla hlavně v improvizaci, kterou nejvíce v mladších letech svých
strhoval k nadšení a obdivu kruhy nejširší a při níž oplýval nesmírnou
bohatostí rýmů a rytmů. Mimo poezii byl činným též ve směru
etnografickém a kulturním. („Storia e letteratura“ atd.).
Západy ve Smyrně
Ó přírody ty velký vládče,
juž halí tebe pára tmavá,
jak mudrc tiše dokonává,
nad Jónské moře skláníš tvář!
V italskou lyru nyní sahám
a nejsmutnější zpěv šlu k tobě
jak levita, jenž ve zlé době
v prach padá na tvář před oltář!
Jak slunce tady na západě
kruh nebes v barev stápíš zoři.
tak rovněž v mého bolu moři,
mi tajnou něhu odkrýváš,
když na nejzazším lemu nebes,
kde, zdá se, nebe s mořem splývá,
tvůj štít jak sopka se zaskvívá,
jak v srázný myšlenky let pláš.
Ten velký požár dál se šíří,
až vlna skví se v rudém žehu,
on zmírá na protějším břehu,
toť stopa dne, jenž dozněl již.
Ach slední růžový pruh tento,
jenž jak lehounký oblak tryská,
kéž zbude pěvci, noc když blízká,
co lampa v jeho trudů tíž!
Kéž moh bych lehké hudbě větru
svěřili ducha, který strádá,
po svitu, s nímž den v hrob svůj padá.
moh lítat čist a volnější!
Jak z rozbouřené svojí hrudi
bych zpěvné harmonie lákal
a zbožným duším hymny plakal
nad lásku samu světější!
Ó v básnické té svaté chvíli
se Homér nadchnul putující,
myslíval ve své duši snící
na Řecka dávnou statečnost,
zde při západech těchto skvoucích
pěl Tróji v žáru, v bohů hněvu
i Odyssea pouť, v svém zpěvu
zem oslavuje, z které vzrost.
V té chvíli žalující Sapfó
ve bouři citů, žalném stonu
svém naříkajíc po Faonu
své slepé vášně lkala pal,
a vidouc, nad bouřlivým mořem
jak ohnivý se Hesper chýlí,
mdlá, plála, v nepokojné chvíli
svůj v moři skončit dlouhý žal.
Těch bledý zástup, kteří trpí,
tvůj slední paprsek, slunce zdraví
vzpomínkou zašlých dnů se baví
a lepších časů radostí
a s žalným vzdechem smutná vdova
po choti svém se nyní shání
a k sladké něze objímání
jej volá v lásky úzkosti.
A matka žalem unavena
tě hledá ztraceného syna,
zrak darmo v zář tu mroucí vzpíná
tak plna svaté soustrasti,
a vyhnanec v té bledé záři
zří úsměv rodné svojí země
a prosí anděl boží, jemně
by uvedl jej do vlasti!
Ó ubozí! Ten paprsek zhasnul!
Svět v hustý závoj se juž skládá
a vedle z chrámu v hruď mi padá
jak pláč a stesk večerní zvon!
Ó nešťastní, ten paprsek zhasnul,
jen iluzí je naděj lidí!
Stín s nocí sem své kroky řídí,
a zemi zbude — pláč a ston!
Pathmos
Ó Pathme, krutým Caesarem
byl vyhnán do tvých skrejší
a divých srázů apoštol,
miláček, nejvěrnější.
Leč slovo toho vyhnance
přes moře lítlo dál,
hlas jeho v pozdní staletí
hněv boží pomsty slal.
Teď k tobě blíží se má loď,
dech boží cítím vláti,
jímž vězeň, tady nadšený
taj cítil v srdci vzpláti;
duch boha posud nesměrným
vlá mořem posavad
a vidím horu, vidím břeh
ve světla jiskrách plát!
Ó Jene, kde jest orel tvůj,
jenž k nebi v let se řítil,
by v nový vzlet mi vdechl vznět,
bych touhy osten cílil,
bych do boje šel s barbary,
jak tuhý káže čas,
bych božskou básní svobodu
teď mrtvou vzkřísil zas!
Ó Pathme, nadchni píseň mou,
chci jako prorok jásat,
a mstící věštby boha všem
zas obnovit a hlásat!
A nepřidám‑li rameno
v italský tuhý spor,
déšť blesků aspoň rozpoutá
můj volný rozhovor!
XXII.
GIULIO CARCANO
(1812–1884)
Překladatel Shakespeara, novelista a
básník. Po roce 1848 prchl do Švýcar, kde psal své „Novelle campestri“,
„Damiano, storia ďuna povera famiglia“ atd. Směrem působení svého jest
Carcano stoupencem školy Manzoniho, jehož vliv zejména v jeho novelách a
dramatech (Ardoino, Spartaco atd.) jest patrný. Carcano byl
místopředsedou společnosti Shakespearovy v Londýně a italským senátorem.
Při pozorování odlitku
masky Cavourovy
Jak, tedy provždy zmizel nám a celý?
Z myšlenky jeho velké sotva sled
zbyl plachý v této masce? — Kde duch smělý?
Zde mlčí vše a rozplývá se v let.
Ret oněměl i bouře oněměly,
kde smělé čelo a kde bystrý hled?
Kde úsměv, hněvu tolikerých vznět?
Vše skolebáno v klid je osamělý.
Zbyl nepřítel a Itálie v pláči
a záští v plesu, co on, jehož schválil
dech smrti, vidí, jak se oko stáčí.
Pod nohou v hloubi, kde se hvězdy rojí,
tu Itálii, které jméno vrátil,
v myšlence boha svobodnou a svoji.
