Poezie italská nové doby III

(1708–1837)

Největší poeta italský nové doby. V poměrech nuzných vyrostlý, celý život churavý a neduživý stal se apoštolem pesimismu, jejž hlásal v dojemně krásných zpěvech i v důmyslně přiostřených rozhovorech. Vedle toho byl jedním z největších Hellenistů své doby. Bližší o jeho životě a spisech podal jsem v XVI. díle Poezie světové a v spisku: G. Leopardi, kam budiž odkázáno. Literatura leopardianská zvlášť v poslední době valně se rozmáhá a to hlavně směrem bibliografickým a polemickým. Z básní jeho, které jsou nejpyšnějšími květy poezie italské, kladu sem jen kvůli úplnosti některé, odkazuje čtenáře k svému překladu veškerých básní Leopardiho výše uvedenému.

Itálii

Ó vlasti má, zřím oblouky a valy
a sloupy, sochy, obrazy i brány,
v nichž otců našich skvěla
se minulost, však slávu,
ni laur, ni meč, kterým se opásali,
teď nevidím! Však vidím bez obrany
tvé nahé čelo, ňadra zkrvavělá.
O jak jsi k smrti bledá!
Jak plna ran a krve! Sličná paní,
že tak tě zřím! Se zoufajícím hlasem
dím k nebi, k zemi: Běda!
Kdo tak ji zmučil? A to víc mne raní,
že řetězy má obě spjaty ruce,
bez závoje a s rozpoutaným vlasem
na zemi sedíc zanedbána hyne,
že ku kolenoum v muce
svou hlavu sklání v pláči.
Ó plač, víš proč, plač, Itálie moje:
vždy předčila jsi jiné,
ať v zlu neb blahu plynuly dny tvoje!

Ve slzí proudech tvoje oči obě
byť tekly, tok jich živí
tvou bídu a tvou hanbu nevyváží;
dřív v zlatohlavu, teď jsi otrokyní!
Kdo mluvit chce o tobě.
zda neřekne, tvé slávy pamětlivý:
Jak velká byla kdys, a čím jest nyní?
Proč, tážu se, a proč? Kde stará síla,
kde zbraně, věhlas, zmužilosti plamen?
Kdo vyrval meč ti z pasu?
Kdo zradil tě? Lest, mdloba snad to byla.
či násilí, že z ramen
ti stržen plášť a zlaté stužky s čela?
Jak padlas, v kterém času
v tak hnusnou porobu ty slavná prvé?
Což synů tvých ni jedna mysl smělá
tě nehájí? O zbraně, zbraně volám,
sám bíti chci se, bojovat a mříti,
dej nebe jen, z mé krve
ať v srdce vlašská jisker dešť se řítí!

Kde jsou tvé děti? Zbraní rachot plní
můj sluch! slyš, trouby, bubny, vozy, křiky:
krev tvojich synů teče
do cizí země, matko!
Ó Itálie, slyš! Já zřím, jak vlní
se v jedné směsi koně s bojovníky,
jak prachem, kouřem blýskají se meče.
jak mrakem blesků pruhy.
To netěší tě? Oči tvé se hrozí
ten děsný konec pozorovat z dálky?
Zač pijí cizí luhy
ó mládeži, tvou krev? Ó věční bozi,
hle, v cizině meč vlašský z pochvy letí!
Ó nešťastný, kdo zhyne v proudu války
své vlasti vzdálen, ne pro bratry svoje,
pro manželku a děti,
leč v prospěch nepřítele,
a nemůž říci ve smrtelné mdlobě:
Ó drahá vlasti moje,
tys život dala mi, jej vracím tobě!

Ó šťastný, dávný, požehnaný věku!
Svět diví se ti posud,
kdy v davech pro vlast mřeli národové;
vás, doly thesalské, zpěv věčně chválí,
před hrstkou chrabrých Řeků,
kdy Persie a stejně silný osud
se polekáni v podlý útěk daly.
Ba tuším, tráva, kámen, vlna v běhu
i vaše hory podnes cestujícím
svým truchlým praví hlasem,
co mrtvých reků na tom zbylo břehu
po boji vítězícím
svůj život davších v oběť perským lukům
jak polekaný s žasem
přes moře prchal Xerxés loupeživý
jsa terčem smíchu nejpozdějším vnukům;
jak Simónidés vstoupal na Anthelos,
pro nesmrtelnost kde pluk svatý zmíral,
a na zelené nivy,
a na moře a na oblohu zíral.

A ňadra bez dechu, proud slzí vřelý
na obou tvářích ve zápalu svatém
pěl k strunám svojí lyry:
Ó blaženi! ó šťastni,
jenž z lásky k vlasti v nepřátelské střely
jste obnažili ňadra svoje s chvatem,
vás Řeko ctí i světa obor širý!
Jak ve smrtící zbraně,
ó mysle mladé, s jakým lásky pláním
jste vrhli život svůj v tak osud běsný!
Jak věnčili jste skráně
a spěchali jste na rtech s usmíváním
tou stezkou smrti trudnou, slzí plnou?
Ne jako k smrti, jako v tanec plesný,
jak na hod hlučný pospíchal z vás každý
leč Hádes rmutnou vlnou
v tmy uchvátil vás teskné!
Bez polibků a slzí, jež hrob světí,
na drsném loži vraždy
jste mřeli bez žen, bez nevěst, a dětí;

Však nikoli bez perské krve toků,
bez úpění a strachu.
Jak v stádo býků lev když náhle padne
a tomu na hřbet skočí, v páteř tomu
neb ve slabiny, v skoku
zub v stehno zatne a ho smýká v prachu:
tak v perských tlupách zuřil bouří hromů
hněv řeckých ňader v požár rozdmýchaný!
Tu jezdci, tam zas oři na znak leží,
hle, jak se útěk vlní!
Jej staví vozy, pokácené stany,
a v řadě první běží
sám bídný tyran, vlas mu hrůzou vstává!
Jak reci řečtí plní
jsou krve barbarské i krve vlastní!
Viz, kterak zuří jejich pomsta dravá,
až vysíleni ranami a bojem
se kácí na sebe ve mrtvol stero.
Ó žijte, žijte šťastní,
jak dlouho žije lidská řeč i pero!

Dřív hvězdy z nebe spadnou srázným letem
a v sykotu ve hloubi moře zhasnou,
než velkou vaši slávu
i lásku k vám čas zchvátí.
Váš hrob jest oltář. Matky budou dětem
jej ukazovat i s tou stopou krásnou,
kde tekla vaše krev. Já skláním hlavu,
já klesám k zemi v bolu,
bych tyto skály zlíbal, tyto hroudy,
jichž věčná sláva širým světem spěje
od pólu až zas k pólu!
Kéž s vámi zde bych spal! Mé krve proudy
kéž vznešenou tu zem by skropit směly!
Leč osud když mi toho nedopřeje,
bych pro Helladu zavřel oči mroucí,
kde boj hřmí rozkypělý:
kéž aspoň s vůlí bohů
zvěst slávy pěvce vašeho zní světu
i věky pro budoucí
tak dlouho, vaše jak potrvá v květu.

Na jaře čili o mýtech starých

Když záře slunka léčí
vše rány přírody, když vánků dechem
vzduch nezdravý se oživuje zase,
že zahnán těžký mlhy stín v důl klesá,
když ptáci s čilým spěchem
zas prsa větrům svěřují, když vzbouzí
svit denní novou naděj i chuť k žití
i zvěři v lesích, kde teď sníh a jíní
kol taje zvolna: má též duším našim.
jež bolesti jho umdlévá a stíní,
se zjevit v plné kráse
ten zlatý věk, jenž před neštěstí mračnem
před pochodní chmurnou,
již pravdou zveme, uprchnul tak záhy.
Či paprsků tvých světlo nezůstane,
ó Phoebe, lidstvu navždy utajeno?
a ty, ó Vesno vonná,
zas prochvíváš to srdce oklamané,
zas vábíš jeho rez a led svou září,
když v letech květu zakouší juž stáří?

Rci, zdali ještě žiješ.
ó svatá přírodo! Zda zazní časem
nám k nezvyklému uchu hovor matky?
Kdys byly nymfám ovšem toky, zřídla
svým tichým, slunným jasem
i domovem i zrcadly. Tu často
ve tajném tanci nesmrtelnou nohou
se stráně — nyní větrů hnízda — chvěly
a pastýři, nejistém o poledni
jenž v stinný dol neb k břehům květným spěli
vedouce ku pramenům
brav žíznivý, slyšeli podél břehu
znít faunů zpěvy hlasné
a zřeli, jak se voda zakroužila:
neb z krvavé se honby vracející
Diana lukonosná,
by neviděna krev a prach si smyla,
se pohroužila rychle v slunné toky
v nich kryjíc sněžná ňadra svá i boky.

Kdys žily květy, trávy
i lesy žily. Osud lidský vratký
byl s mraky spřátelen i s větry, sluncem.
Ó tenkrát rovněž nad stráněmi, polem,
ó měsíci ty sladký,
tvou čistou záři ve půlnočním tichu
kdys pozoroval poutník osamělý
a, že jsi vlídným lidí druhem, bájil.
A vyhnán z obce svárem vlastních bratří
i prchaje před hanbou, záštím, tajil
se v lesích bez východu
a drsné kmeny tisknul ve svou náruč;
tu domníval se často,
že krve proud mu lije v chabé žíly
kýs oheň živý, slyšel vzdychat v listí
tu Dafnu a tam Fyllis
a lkáti v stromech dryady a víly
a slyšel dětí Klymeniných hoře,
že Faetona Helios svrh v moře.

A vy jste, jsouce Echem,
sluch vzdechům lidí rády propůjčely,
ó drsné skály! Vaše tiché sluje
a pusté stráně kdys obýval v smutku
ne větrů nářek stmělý,
leč nešťastný duch milující nymfy,
již trudný osud a nešťastná láska
od něžných údů rozloučily. V skalných
teď rozvalech a slujích, v pustých hvozdech
kdys nesla nářek našich stesků žalných
v báň éteru! I tebe
báj jmenovala znalcem lidských losů,
ó ptáku sladkozvuký,
jenž v temném loubí v jara čilém ruchu
svou písní slavíš roku návrat vonný
a jehož zpěv, když pláně
klid noční halí v mračném, němém vzduchu,
trud starý s hanbou smutným želí zpěvem
i prchlé dny, hnut soucitem a hněvem.

Však nejsi spřízněn s námi,
ó sladký ptáku, tvoje písně různé
bol netvoří, bez viny tebe tají,
tím méně rády, úvaly ty stinné.
Když nyní zpustly luzné
Olympu síně, hrom když mraky spěje
a po horách když bloudí roztavuje
i zlých i dobrých ňadra v postrach divý,
i rodná zem jest cizí vlastním dětem,
jich nezná více, bez vědomí živí
jen smutné pokolení.
Tož propůjč ty, ó přírodo, ty propůjč
žalnému stesku nad osudem lidským
své ucho milostivě,
v mé hrudi tebou zaplaň jiskra stará
zas v mocný požár, když přec ještě žiješ,
a o naše‑li bědy,
kdos v nebi, v moři, na zemi se stará
a obrací v náš lidský život bídný
ne soucitný — jen aspoň pohled klidný.

Sobě

Teď navždy odpočineš,
mdlé srdce moje. Poslední blud zmizel,
jejž mnil jsem věčným. Zmizel. Vím to v lkáni,
mně sladkých klamů zhasla
ne pouze naděj, ale také přání.
Teď spočiň navždy. Dosti
juž bilo jsi. Nic kolem hodno není
tvých záchvěvů, a vzdechů
zem nezaslouží. Pouze trpká nuda
jest život náš, nic více svět, je bláto.
Ty utiš se a zoufej
teď naposled! Jiného nepřál daru
nám osud vyjma smrt. Nuž zhrdej sebou
i přírodou, tou děsnou mocí zmaru,
jež v taji pouze našim mukám vládne
i tou nicotou všeho nekonečnou!

XXIV.
GIULIO UBERTI

(1806–1876)

Horlivý republikán. Politická struna ve všech jeho skladbách prokmitá. Stařec 70letý zastřelil se. (Viz Cavallottiho báseň v osmé knize této sbírky: Tři podobizny.)

Poslání básníka

Nad plnou vzletných myšlenek
romancí kloně hlavu
mladíku píšeš v naději,
že laur ti podá slávu.
Ó marnivé jen přeludy
si neber do srdce!

Já chápu tě dle vzezření
tvé bledé tváře, snivý
pod vrbou leže díváš se
na vln spád zádumčivý:
Však marnivé jen přeludy
si neber do srdce!

Nechť oko tvé i duše tvá
nesmírným nebem spěje,
na hory, doly, oceán
se dívej přemýšleje,
a vlhne‑li ti obrví,
a bouří‑li ti hruď:

Na závoj patři purpurný,
jenž jitru na skráň klesne,
na slunce, nyvé večery,
na chvíle noci děsné,
a vlhne‑li ti obočí
a bouří‑li ti hruď;

Jíž síla zmdlévá v člověku,
v té lidské pátrej strasti
a dávné doby probíhej,
čti dějiny své vlasti,
a ucítíš — zda hněvný vzdech
ti srdce bude rvát;

Hleď, v slzách kterak poctivý
mře chuďas bolů hnětem,
jak drze hřích kol užívá
a ještě ctěn je světem,
a ucítíš, zda hněvný vzdech
ti srdce bude rvát!

Když myšlenka tě blaživá
bratrské lásky schvátí,
jež málo srdcí statečných
můž v požár rozdmýchati,
když nezkrocená tebou chví
a zmítá — je to bůh!

Slyš, jiná lyra zářící
zdroj zvuků luzných hostí,
a jiná, která pochlebná
jen kupčí s nepravostí,
a jiná lkáním přepjatým
jen unavuje sluch.

Neb mezi novin řádkami,
jež plní chvála běžná,
a v středu umných záchvěvů,
jež vzdmuly ňadra sněžná,
buď zhrdá vším buď přejde vše,
kdo cítí jiný věk.

Věk jiný nežli tento, slyš,
ó hleď vstříc pevně jemu!
Ty pláčeš? Střela mojich slov
šla přímo k srdci tvému,
když chvíš se, rozhorlení tvé
je písní, jež mi vděk!

Ó zbrázďtež hrdé skráně tvé
nebeských žárů jasy!
a věnec z ruky věků všech
já volám na tvé vlasy!
a širé moře s Alpami
má v potlesk tobě hřmít!

Pěj! Připravuj čas budoucí,
tě budou slyšet davy,
vlast bude tebe milovat,
svým zvát tě v zvuku slávy,
a nejen jí, leč lidstvu dál
tvá píseň bude znít.

Ne pouze tento půlostrov
chce slyšet zvěst tvou blahou,
za jeho mez se rozpřáhni,
vstaň, za slunce spěj drahou,
zpěv všady vnikne v jeho lesk,
se bude země smát!

Pěj života zvěst národům,
jich tužby, boje, hněvy,
je vzrušuj, osvět, posiluj,
zvěst štěstí vlij v své zpěvy,
pěj — a pak laurem ověnčen
se můžeš pěvcem zvát!

Pěj, odolej, když slepá zášť
tvou pravdu raní drze,
pěj, z přítele nechť bude sok,
když ztracen v ducha mlze.
Nech být je, za to jiných zas
se láskou vznítí zrak.

Ty zhrdej podlých prostředků
si voliti brak bídný,
a středem zmijí syčících
jak Dante projdi klidný.
Nuž vzhůru, povzleť k vavřínu,
pěj! — Básníkem jsi pak!

XXV.
GIUSEPPE DE SPUCHES

(1819–1884)

Giuseppe de Spuches kníže z Galati jest archeolog, překladatel a básník. Mineme jeho učené rozpravy archeologické, v nichž jeví se být velikým znalcem klasických literatur, a zmíníme se jen o jeho překladech Euripida, (celého v II. dílech) Moschusa, Biona a Sofokla. Z básní italsky psaných vynikají dvě velké skladby „Gualtiero“, sicilská novela z XIII. století a „Adela di Borgogna“. Lyrika jeho nese se rázem poezie Danteovy a Leopardiho a vynikají v ní hlavně kancóny politické. Spuches, který získal si veliké zásluhy o vyhrabání a restaurací starých památek na Sicílii, jichž množství sám našel, popsal a vysvětlil, byl dlouho syndikem v Palermě a poslancem v italském parlamentu. Mimo básně italské psal též řadu básní latinských a řeckých.

Naději

Ó mdlého a smutného žití
ty slední svite, naději má drahá,
i ty odcházíš, s tebou mizí spolu,
co ku životu síly ve mně nítí.
Klid smutný na mne sahá
a slepá, bezdná propast věčných bolů,
svět myšlence mé každé nyní zívá.
Ba s tebou, milovaná,
má každá myšlenka, cit každý, velký mizí,
ba úcta, již kdo k ctnosti k pravdě mívá,
se s tebou ztrácí z duše
se chvějíc malou jiskrou. Ba i cizí
mi písně zvuk — ta zmírá hluše.
Ni list, ni květ, ni vesny vánek vlahý,
jímž ze sna zburcována
je příroda, ni úsměv nebes blahý,
ni moudrý klid, v němž celý vesmír trvá,
mé víc nevzruší snahy,
mne z lhostejnosti nezbudí, v níž, dcero nebe,
bez citu, vzruchu hynu zbaven tebe.

Nejdražší vzpomínka

Vždy vzdychaje se vracím v paměti
k té, pro niž pouze duše moje žije,
ku nadšenému tomu děvčeti,
jež krásy obrazem i harmonie
já nezřel krasší růže v poupěti
a krasší duši; řek bys, že v ní kryje
v lidského těla luzném ve závoji
se nejsvětější v druhů rajských roji.

Nad nevinností této luzné krásy
má myšlenka dlí, cit můj a můj hled
jak děcka, jež má zlatoplavé vlasy,
skráň v sněžný polštář když se chýlí zpět,
té spanilosti pozoruje jasy,
mně ctnosti taj se otevřel co květ,
že v duši mé byl plápol bohem vzňatý,
má touha, cit můj čistý byl a svatý.

Ach, proč jen také štěstí svrchované
tu družku, s kterou žilo se tak sladko,
mi osud vzal, když sotva v žití rané
ji osloviti mohlo dítě: Matko!
Ta duše rajská, tělo z květů stkané
jen smrtelníka blažit mohly krátce!
Mně z lásky zbyla v poušti beznaději
jen vzpomínka — a světu píseň její.[1]

Julii

Je luzná hvězda jasná,
když svítí láskou v zoře snivém blesku,
ó jak je krásná, krásná,
když svítí na moře v svém plném lesku.

Je luzná vonná růže,
na ňadrech rosy démanty se stkvící
a zvlášť když klesnout může
na chvějící se srdce, milující.

Jsou luzné zdroje vlny,
když v sladké hudbě míhají se břehy,
v klid zapomnění plný
když uspávají duši v snivost něhy.

A luzná jesti píseň,
již slavík v noci touží, lká a zpívá.
až každých ňader tíseň
na ohlas jasný jeho zpěvu splývá:

Však čarovnější krásy
nad hvězdu, růži, zdroj a píseň ptáka
jsou čaruplné hlasy
mé Julie, až slzu to v zrak láká.

Mně krásnější být zdá se
ta růže, jež jí svítí v obličeji
a nad vše hvězdy v jase
jí oči planou, září úsměv její.

Upomínky

Myšlenkou rád se vracím
ku sladkým rokům mládí,
v nichž bouřlivý a strašlivý taj žití
jsem nemoh pochopili,
a říkám, kde jste hravé vy naděje mé smavé,
kdy lásce srdce mé se otvíralo
a vřelo v nekonečném opojení?
Kdy vše, co nyní v chmurných vlnách ztrácím,
kol v lesku ctnosti, v záři lásky hrálo?
Ó doby luzných snění! — Já vás ztratil!
Teď vy jen, květy tmavé,
vy sladké upomínky
jste květy duše ubohé a mroucí;
však vy též uvadnete
a v nová jitra skvoucí
rozptýlí větrů vání
mých veršů žalování.

Smutná chvíle

Mne svrhlo nebe v pustou žití pláni
jak zrnko na svah rozbrázděné skály,
mne matky netěšilo usmívání,
ni sladké péče v kolébce, jen žaly
mně skryly vše v pohřební závoj, v lkáni
se dětství luzné dny mé oblékaly,
viz vrásčité mé čelo i tvář tuto,
vše úsměvu je svitem nedotknuto.

Pak hluché moře projel jsem a v chaty
hnán cizinců jsem srdce lidské hledal,
by rodiny cit blažený a svatý
mne potěšil — však osud zlý to nedal,
a pouze paprsek jeden mdlý, ač zlatý,
se pro mne z umění a práce zvedal,
však mezi trny, ctižádost jež ryje,
krvácí srdce, bez lásky co žije.

Pak doma myšlenkou jat v ideály,
jsem pohroužil se v tajném žáru cele,
a v stáří, v kterém jiným vášně vzplály,
jsem v básních slavil příští lidstva skvělé,
až ony žáry, jež se tajně vzňaly
jak pod sněhy vulkánů hněvy, směle
pak propukly a k pravdě bájí spěje,
jsem Baldera i Adely pěl děje.

Můj chvěl se hlas ve horování citů,
i chápal jsem, že skromná lyra moje
když v souzvuk cílí z divých tonů třpytu
zná kouzlit vážných věšteb dumné roje;
jak milují se duše na blankytu,
dřív hrdé srdce poznalo a zdroje
se vlily blaha tam, máj začal kvésti,
však na mžik jen mi dopřáno to štěstí.

Však růže, kterou slunce, vlna, země
a péče dívky pěstí bez únavy,
již chtěla na ňadra neb v kadeř jemně
si přitknout v okrasu v ples lásky hravý,
v ráz opadá a zhyne jak bouř temně
zahučí z dálky, zalká vichr dravý:
Tak mně se stalo, hvězda mého žití
juž zhasla, než se začla nejlíp stkvíti.

Ten její náhrobek víc než pět roků
jsem bezútěšným pláčem svým zalíval,
já nenáviděl světlo, ráj, zem, sloku,
a pouze žal mi v hloubi srdce zbýval;
však zbraní třesk. Svit, jenž šleh do otroků,
jho vlasti zkrušil a jí pouta zrýval,
mým srdcem hnuly, které zmírající
se uzavřelo světu v sobě snící.

A snad by přece kdys ten ret můj němý
byl ztichnul na vždy pro zvěst pravdy, v směsi
já mrtvol zahrabaný v siré zemi
bych v prachu hřbitova juž ležel kdesi,
co duch hnán dál svých pochyb peřejemi,
bez žáru myšlenky by nad nebesy
kdes kroužil nekonečnem v dálku štvaný,
od mraků strže vírem bouře hnaný:

Ty otče můj, kdybys mne nebyl sílil,
ač v chorobě sám šedou kloně hlavu,
vždy s útěchou jsi ke mně se jen chýlil
v tom hrozném boji, v nešlechetných davu;
jen tebou svat mi život, byť bych šílil
i bolestí, rád snáším její vřavu!
Však tebe ztratím‑li, ať bez prodlení
hrob otevře se — vítám jeho snění.

XXVI.
GIACOMO ZANELLA

(1820–1888)

Věnoval se stavu duchovnímu. Byl profesorem literatury v Benátkách, Vicenze a Padui, pro chorobu vzdal se učitelství a žije ve Vicenze pouze literatuře. Zanella zastupuje moderní lyriku didaktickou, která na základě starých tradic nevypovídá boj ideám moderním, nýbrž snaží se rozumnými ústupky a vzletem lyrickým klestiti jim cestu. Témata vědecká bývají podnětem jeho básní, v nichž vyznívají ohlasy poezie antické a vliv některých anglických lyriků. Méně šťastným jest Zanella v romanci a veršované povídce, jakož i v statích literárních, kde více jeho jednostrannost proniká. Překlady jeho z němčiny i angličtiny (Shelley) nezachovávají sice přesně formu originálů, vystihují však jich naladění a ovzduší šťastnou, místy vskutku poetickou inspirací.

Na zkamenělou škebli v mé pracovně

Na knihách — jejich stráž —
od lůna matky
vzdálená, spočíváš,
sen dřímáš sladký,
krov tvůj jak z mramoru
závitků plný
ty, dcero vlny!

Ty ze dna hlubého
ukryta v moři
vítalas mladého
dne první zoři,
s nautily hrála jsi,
s hlemýždi po věk
a nebyl člověk.

Jak v dlouhém střídání
časů a tvorů
divoké vzeplání
nadlidských sporů
vtisklo svou tajnou báj,
u věku spíli ve krov tvůj bílý!

Jsme děti mžiku, ach!
Na Judském břehu
co v tichých državách
den zaplál v žehu;
nedávno přistála
loď Aeneaše
na břehy naše!

Netknuty posavad
čerstvý prach leží,
jejž pozved Rómy pád,
ba skoro svěží
jak z boží dlaně šel,
ač zdá se starý,
člověk jest jarý.

Dřív nežli ve oblast
plodného vzduchu,
zvedla se naše vlast
ve tvůrčím vzruchu,
ty, sestro polypů,
v korálů tesích
žilas a lesích.

Odleskem na ňadrech
pomořských plání,
vulkánů hořel žeh
ve sterém vzplání
a zemětřesením
zřelas, jak boří
se hráze moří.

Pohřbených palem svět
k dnu jezer splýval,
ještěrů, draků sled
v kámen se vrýval,
ba stopy labutí
táhnoucích domů
utkvěly v lomu.

Veliký v naději
člověk tu v květu,
na svoji šlépěji
prach zašlých světů,
sled věků nezralých
na svojí pouti
deptá a hroutí.

Na hrobech nohou tkví,
a v nebi okem,
kam láká vítězství,
smělým jde krokem
do moří neznámých,
pralesů, houští
mužně se pouští.

Cizinče božský, spěj
ku předu stále
zemi, svůj úděl, znej,
dál jdi a dále!
A nechť i slzy jsou,
otroků plémě,
mladá jest země!

Tajemný, vznešený
v budoucna dráze
bůh vytknul vzdálený
cíl lidské snaze.
Vydej se, člověče,
v pochodní lesku
na tuto stezku!

A když pak sestoupíš
k smavému moři,
ducha tam založ říš
v svobody zoři,
očisť tam národy,
vztyč prapor jeden
nad svět, jenž eden!

Po skonu věků všech
zem rovna ráji
v zářivých přístavech
nebe se ztají,
než bůh si vzpomene
jí pokynouti
ku nové pouti.

Nejlepší báseň

Kdys hravě tobě s dívčích, smavých retů
ve harmonickém spádu sloka tryskla,
nad růži vonnější ve plném květu,
že radost posluchačům v oku blýskla.

Teď lyra v prachu tichá, němá leží,
ty v koutě jizby osamělé v snění
u kolébky dlíš a na ústa svěží
prst kladeš usmívavém ve mlčení.

A druhou rukou zvedáš clonu tiše
a s plesem, jenž tvou celou bytost jasní
tvůj ret ve krátkých slovech kvapem dýše:
„Ta lilie přec za tisíc je básní!“

Při zatmění měsíce

Když měsíc pásky smuteční si dal
kol kulatého, zářícího čela
a potom rudnul a byl tmavší dál,
až zvolna zcela jeho tvář se ztměla:

Rci, proč vzdech z hloubi duše tvé se dral,
ký soucit náhle přemohl tě zcela,
tvé řeči rozmarné kdo křídla vzal,
že zblednouc děsem náhles oněměla?

Při zatmění té známé, bílé sféry,
ký chmurný pokyn pro sebe jsi zřela?
Snad ve vzduchu, jenž tmavěl více šerý

jsi tvář svých drahých mrtvou uviděla
bez barvy, v chvíli smrti, odkud sterý
zdroj muk jsi věčně v hruď si uzavřela?

Pět podobizen

(Hraběnce G. Aganoor)

Pět podobizen (srdce vedlo ruku)
já pokusil se letem nastínit,
zda podobny jsou, můžeš posoudit,
ó matko, žijíť v srdce tvého tluku.

Na šíji tvé se, Angelico, třese,
holoubek sněžný, který růži nese,
ten růži nese, která věčně voní
ze sadů, k nimž se zima nenakloní.
Ať vážně mluvíš, ať se směješ v míru,
ať k prosbě naší sedáš ke klavíru:
Vždy ještě v dětství sladkém, tichém světle
tvé myšlenky jsou zóry nachem zkvětlé.

II.

Když, Marie, tys spala na kolébce,
k okénku měsíc naklonil se hebce
a prstem třpytným nad tvou skráň se chýle
tkal do tvojich snů rosné růže bílé.
Tak tiché noci, moře stříbrem tkané,
tě baví teď a dlouhé zanedbané
ve parku stezky, po nichž mluvíš k sobě:
Zda budu šťastna, kde a v jaké době?

III.

Když, Heleno, jsi v noci sama bděla
nad knihami, tu umění jsi zřela.
Chceš pero mé, ti řeklo, celým světem
se jako víla můžeš nésti letem,
dá drahokamy tobě tůně moře,
své zlaté brány otevře ti zoře,
tvou služkou bude duha; tvar a žití,
ty tužkou neznámému můžeš vlíti!

IV.

Na zlatých křídlech, Virginie moje,
se k tobě snesly pilných včelek roje
a v jizbě tvojí od večera k ránu
med z attického tkaly tymiánu.
Hned pero v ruce tvé a hned zas jehla,
pak v struny zvučné zas tvá ruka vběhla,
teď kvítí pěstíš, cudná dnes i zítra.
Tvé žití podobá se klidu jitra.

A tebe, Vittorie, když sníh padal
a smutek náhle v duši tvou se vkrádal,
kdys Zora zlíbala a východ blesky
a duhy vetkal v duše tvojí stesky.
Sníš o palmách, a Gangu slyšíš dumy,
o stupně pagod jak se láme, šumí,
sníš o poušti, a plný žáru, vroucí
verš z tvého srdce náhle tryská — skvoucí.

Dante Alighieri

Ty světů měřiteli,
jenž země úzkým břehem pohrdaje
ve příboj věčna ztmělý
jsi odvážil se v kraje
neznámé směle plachty rozpínaje;

Náš věk, jenž těžkou prací
po zlatě pravdy odhaleném bádá,
se k tvému lauru vrací
a nové dumy spřádá,
že není jeho země celé vláda.

Ach otče, od té doby
co v ráji podruhé bys Bicí vítán,
ký hustý závoj mdloby
sňat s tváře lidstva, chytán
kam vesmír byl a ve mrákotě zmítán?

Tu v monastýru ztmělém
prst ještě nepozvedla z knihy svojí
filozofie, v smělém
jež letu k slunce zdroji
se vznášíc zbojné duchy světlem kojí.

A do vln na západu,
kam říše věčných vzdechů tebou dána,
přes vln a lidí vádu,
přes odpor každý, hnána,
loď vjela přece věštce Janovana!

Je tisíc zemí! Davy
v nich lodí hemží se a lidí splývá
svět bájný, bez únavy,
tam, kde jsi mnil, že skrývá
se v líné vlny slunce, když se stmívá.

Teď rád vyhnanec nechá
lem úzký Evropy a k moři, které
je proti němu, spěchá,
krb činný sebou bere,
bez skvrny oltáře a zájmy steré.

Tvé slunce není více!
Tvé křišťálové ztroskotány ráje,
larv tuhých idol nice
syn jeden tvého kraje
jenž zkrušil, vesmíra nám zjeviv taje.

Žár pravdy zchvátil žhavý
myšlenku starou! Tvoji hvězdu ale
svět neustále zdraví,
tvé písně zvěstí stále
se jitro nové k tvojí vlní chvále.

Ty vládče neoblomný
svých vytesaných veršů, jenž svět celý
ve počet listů skromný
jsi zavřel, v bleskné střely
hněv strany svojí oděl zdivočelý;

Teď opatství a hrady,
jenž hostily tě, ruina jsou šedá,
volnější cestou všady
se lidstvo bere, zvedá
zrak nesmrtelný, jenž jest s vírou věda!

A ty vždy přede světem
jak hora stojíš v dráze, po níž stoupá,
jak hora, jež svým hřbetem
ve vlně, v níž se koupá,
tlum plachet provází, jež moře houpá.

Co věčné z tebe, žije,
byť lidské zašlo; z nebe, slyš, se řítí
a z pekel ve sluch bije
zvuk přísný, slyš jej zníti!
ten lásku k velkosti ve srdcích nití.

Tu lásku, která boji
té země v obrovském nás vyrve letu
a s Oním pak nás spojí,
jenž dechem v zářném květu
tam živí růži věčnou rajských světů.

Ach otče, vzkříšeného
když národa los vzkříšenému kyne,
přístavu touženého,
kam všecko dobré plyne,
když zem, tvá kolébka, se přece mine:

Tu k chrámu tvému v jase,
jenž věčně na výši se božské blyští,
se v důvěře skloň zase,
ať s hory té se prýští
zas obnovené, čisté věky příští!

XXVII.
GIOVANNI DANEO

(1824–1892)

Daneo, správce veškerého vyučování v provincii Janovské, pracuje trojím směrem. Jest lyrik, spisovatel povídek a dramat a konečně spisovatel didakticko‑kritický. Divadla jeho jsou jen knihová (Zuleika), povídky vynikají pěknými popisy lokálními, sestrojení jich jest jednoduché. V lyrice jeví se silně vliv Danteův. Tato jest hloubavá, sytá obrazy, místy až v mystickou mlhu se rozplývající. V některých básních je forma se všemi obraty úplně středověká, ukazující, jak hluboko autor vnikl do svého vzoru. V satiře vyznívají tony Giustiho. Vysoký ideální vzlet a dokonalost formy přímo klasické řadí Danea mezi první básníky starší školy a získaly mu příjmí „křesťanského Leopardiho“. V lyrice spekulativní přes všecky náhlé skoky myšlenkové slojí Daneo nejvýše.

Fantazie

Mne vzala za ruku, a v zraku něhu.
pojď, řekla mi, to dítě čarokrásné,
k mé rodné země kouzelnému břehu.

Zlatého slunce kolébku tam v jasné
Ty uzříš záři, přírodu jak pannu
ve kvítí usmívat se v písni hlasné.

A mládí řízu ze paprsků stkánu,
tvé tělo obleče a v moři taje
pít budeš naší lásky věčnou manu.

Já děl té krásce: Rád ti naslouchaje,
rád věřím všemu, ty to dobře víš,
neb jako v tvých též v myšlenkách mých hraje

Tvůj duch, ty všecky znáš a pochopíš;
leč kdo ty jsi, mne velká touha drtí
tvé jméno zvědět: Nuže věz je již!

A s úsměvem mi řekla: Já jsem smrtí!

II.

A táhla mne a políbila v čelo
a nesmírný mír plný sladké něhy
se zdál z ní vycházet, mě ve tvář chvělo

Cos jemného, dech luzný, sladké šlehy,
a teplo jako ve rozkvětu jara,
když vánek hraje vlnou, líbá břehy.

Rci blažená, já děl jsem, kde as hárá
ta sféra vzdálená, kde ty jsi paní,
je daleko? A ona jako pára:

Mé sídlo pravé, největší zkad plání
v skvět rozlívá se, v touze ctných je duchů,
jichž peruť se až v nekonečnost sklání.

Kdo tedy jsi? Já ptám se, zkoj mou tuchu,
i řekla: Obraz mysle, která míň neb víc
ctná, podlá, v klidu, v bázni, v bouře ruchu

Člověka vrhám, v temné, kalné nic,
a k věčné muce vedu viníka,
jsem zóra slunce jasná, vzcházejíc.

Jíž všecko se a jež vše proniká.

III.

Jak náhle se za horstva čelem vlní,
když s Prokne nejsladčeji Filomela
svým steskem luzným krajinu kol plní.

A roste mráček stříbrný a čela,
jak tkne se jich, než oka blesk jej střetne,
juž jeho zář se zřítelnicí stměla.

Tak rej náš nebes plesem rychle letne,
my k centru spějem, kam se všecko klene,
hrot každé síly kde cíl její přetne.

Ó, čisté city, jinde necítěné!
ó plný plese, rostoucí vždy výš,
jak lijavec, když s oblohy se žene!

Mé vášně všecky zkrotly rázem již,
a já jsem cítil prudce, nejživěji
cit, jehož jméno sotva vyslovíš!

A co jsem zatím ve paprsků reji
svým zrakem utkvěl a k své družce děl,
jež sladká, vždy se smála kouzelněji:

Ten pohled nevýslovný se mi ztměl,
mha schvátila mne jako poranění,
a musil mlčet, když jsem mluvit chtěl.

Pláč, kvil mne pronik strastném ve úpění
tak bolestný, že divou silou spáči
se fantazie ve skutečnost mění.

Své děti zobjímal jsem v hořkém pláči.

Bolesti ducha

(Mým synům, pakli živost ducha, mohutnost obraznosti a předčasné zklamání světa vrhnou je v děsné tmy, tento zpěv, který popírá v bolesti, pláče a hledá v pochybnostech, nalézá boha a k němu se modlí s cituplnou prozřetelností otce budiž odporučen.)

Co Hesper na obzoru
barvami svými stíní
pláň, řeku, údolí a horu;
od břehu minulosti
ve trpkém duše bolu
se potáceje čelím k budoucnosti:
Ó luzná hvězdo milá,
já volám, která klidným, čistým vzduchem
se chvíš nad zemí, labuť sněhobílá,
ó krásná hvězdo, rci mi,
zda taji podvodnými
jsou jiné, zářné světy,
k nimž, úsměv světla, ty své řídíš lety?
neb zda jsou trudu sídla
a blaha jak ta, jež jsi s výše shlídla?

II.

Hádankou tomu světu
je rovněž jako bolest
i žití veselé; strast, radost, obě
klam zdají se být lhavý
a pokrytecký tobě,
když lidský rozum zdravý
se hledat pramen toho taje neunaví.
Proč radost a proč bolest? Lživý
je radost slib, jímž pouze
duch vysílen je chtivý;
zlo žalost je, jež křižuje tě v touze,
co duch se ke dnu hrouží
a zoufaje si z nouze, to jen chápe,
že s lósy lidí hraje
si tajná síla, která tvoří
jen z rozmaru a z kruté zavilosti —
a žertem vše zas boří!

III.

Snad ducha, který šílí,
je prázný přelud jen
ta moc, jež zmaru veškerenstva vládne.
Teď slunce vzchází, padne
zas večer do vln klína,
v nichž zvolna uhasíná:
a člověk zrodí se, nezasloužený
ať plesem, trudem osud jemu kývá,
ve ňadra vesmíru neb ničeho on splývá.
Ach, marnou hříčkou ledy
je rodina ta světů nekonečná,
i vzdušnou nebes plání
ten souzvuk, vířný let a plápolání?
Ach, bez citu a vzruchu,
bez myšlenky nad lidským vládne rodem
kýs tajný zákon neúprosným svodem?

IV.

A čím jsem já? Směs matná
a nahodilá atomů, jenž bloudí,
a ve myšlenky mříži
jsou jako mrak, zkad hřmí, v němž blesk se kříží?
Leč bezvědomých prvků
můž vířný rej a let
pochodni naděje dát vznět?
O lásce mluvit, bohu,
že v duši svojí mohu
natáhnout luk svých sylogismů k cíli,
zkad myšlenky mé křídlo
od konečného v nekonečno pílí?

Čím tys, paprsku lásky,
čím ty jsi, kdo jsou luzné
zářící sestry různé,
jež volají mne s tebou ku zemi?
Jste vy to, dívky cudné,
jež nevinnými básněmi
miláčků věrných touží po objetí?
Zda žijete, ó hvězdy, v zářném roji,
či jen jste marný sen myšlenky mojí?
Mně jemný rozum dí, že pouhým snem
je moří prostor, i tvář země, v změti
jež květů k slunci letí,
že snem je Čas i nebe beze hrází,
že tlumeným je snem
rodina, v které žiju,
má matka, děti mé i já, jenž jsem!
V té bezdné, hrozné strži
já jediný jsem sám
od všeho odloučen. Ach kdo mne pádu zdrží?

VI.

Ach, tu když mládí moje
mi květy v cestu střelo,
když při myšlence ctnosti těžké boje
mi nevznikly a klamavý škleb zrady
se neusmíval na mne:
Já s okem žehrajícím, mladý
od minula v budoucnost polétaje
jsem prostou věřící svou duši otevíral,
jak plavec, cizí kraje
když schvátí v kořist neznámou, tam honí,
vše chvátí, těká všady:
Tak též můj duch,
můj nový poutník; vše mu bylo blahem,
i nebe, země, tvorstvo — bůh!

VII.

Řeč květy měly, zřím, jak úsměv hraje
po tupé hmotě, všady otvíraly
se pro mne plesy ráje,
i z přítelovy řeči.
i z dívky oka plachého — cit lásky,
jenž všecko předčí! Ach kde nyní jseš,
ty cudná lásko milence a brata?
Proč mlčíš hrobu matky
ty shovívavá, věrná lásko svatá?
Ach, lačným zubem trhá
juž černá pochybnost
ves cit a v zmar jej vrhá, zhasnul i ten plamen,
ten svatý plamen, který v srdci plál
ku rodné zemi, k vlasti lásky pramen.

VIII.

V nesmírnou bolest skládám
svou mysl, srdce svoje mořím v strachu,
když v sebe zavřen bádám,
že lehký plamínek jsem v hrsti prachu!
Vím v novém vzletí vzmachu
má duše, až ta oživená hlíza
se rozpadne a kynem neúprosným
jí oživí se nová hmota líná.
Leč jaký zázrak nový
a jaké božství děsné
můž ve mně zlomit onen taj,
o kterém citem, slovy jsem přesvědčen? On sám
v své bytosti objímá celý svět,
a pán všech tajů mne
můž v chladné nic a v zmar uvrhnout zpět!

IX.

Když v jasu tvém se houpám,
ó vyvolený Květe nebes,
když v sebe, zkrušený duch, v žalu stoupám,
když přemáhá mne touha
ten najít tajný důvod,
zkad všichni máme původ;
od věcí dále k věci,
od ducha k duchu výše
ku Prapočátku stoupá duše, který
životem ve mně, v tobě světlem dýše!
Leč jako obraz za sklem
je myšlenka též naše,
za ní se pravda skrývá,
že příčina a úkaz v jedno splývá.
Ó rci mi, hvězdo krásná,
když o skutku, jenž těší mne a sílí,
myšlenka pochybuje
ta, která krutým slibem beznaděje šílí,
mi světlo dá a pravdu odhaluje.

Od východu, jenž září,
myšlenka, lidská chvátá
až tam, kde lidská díla
posledním svitem barví slunce záře zlatá,
kde příliš mnoho neb nic osvítila,
tak rovněž chvátám čile
zpět v let se žena srázný,
proud času, co v mé síle, já probíhám zpět
a z jícnu v jícen k zoři
se první vracím, z kteréž povstal svět.
Však zářící tu stopu
odvěké pravdy vidím.
kam svoje kroky řídím,
i v tichu mrtvé hmoty
i v reji života já slyším,
jak k prabytosti první stoupá věčná
modlitba všehomíru nekonečná.

XI.

Tak rovněž v tmavé noci
když každé oko nebes umlkává,
když náhlým blesku vzpláním
jsou zdrceny tmy na malý jen mžik,
kus cesty před zrakem zří smrtelník,
že, byť pak zhasla v šeři,
on přece kráčí její směrem dále,
a že jde pevně, bezpečně zas věří.
Tak mně též zjevuje se,
když ve tmách úpí duch,
čas ob čas v blýskavici bůh!
A pak‑li jeden mžik
se v pád v myšlenkách řítím,
mně září jeho bytost
a že se zvěčňuje v mém srdci, cítím.

XII.

Lidskému duchu, v zlobě
když kyne, pomoz nesmrtelná, Sílo
a neviditelná, on k tobě
svá vznáší křídla v mdlobě!
Však v let mu nedostačí,
juž padá, sotva kráčí
na prahu svojí nekonečné dráhy,
a zhynout musí, pak‑li
se k němu neskloní tvůj soucit blahý.
Ty věčně hledaný, slyš prosby ducha,
jenž unavený v moři
svých bolných pochyb pokoje si nedá
a v jestotě tvé spočinutí hledá!

Řím

Ty, nepočetných světů
jenž řídíš rod, jich místo a hyb stálý,
jich hvězdné měříš a určuješ reje,
ty, jenž probouzíš k vznětu
z té výše, bez hnutí kde planeš v dáli,
jas, barvu, jíž se každý skvěje,
rci, božské slunce, v hnětu
a v tísni, v namáhání,
v podnicích pyšných světa po obvodu
u lidských různých rodů,
ať nových nebo dávných, v které pláni,
již paprsky tvá koule obejímá,
zda vidělos většího divu — Říma?

II.

Jdouc z empyrejské nivy,
zkad tebou život v duši světa plyne,
jsi toho, jenž tě stvořil, obraz svatý:
z římského Ducha živý
proud ctností takto blýská a se řine
na duše nesmrtelné. Říme zlatý.
Zrcadlo. Odlesk snivý,
jsi Slunce beze vzniku,
tys Moudrost, Síla, Láska na vrcholu,
tři světla v blesku spolu,
jímž spasen byl rod bídných smrtelníků,
lož Mečem, Zákonem a znakem Kříže,
ať tupost jej či surovost v kruh víže.

III.

Z teutonských hvozdů šeři,
ze Skythských ledů a z Afrických písků
se, Dcero Marta, na tě vyřítily
storuké rovné zvěři,
jež hlady řve a vztekem soptí v trysku,
barbarské kmeny podtít tvoje síly.
Však brzy této sběři
meč Scipiona s Mariem zamk dráhu
a v pravou lepší školu svedlo vroucí
je Slovo všemohoucí,
jež z Fóra hřmělo i z Golgoty prahu:
tu dštil na divé, pokořené mravy
latinských zvyků jemný způsob smavý.

IV.

A tu na Seiny břehu,
na Temži, Něvě, Dunaji a Rýnu,
za mořem, Ligurský kam plavec vedl[2]
loď první v pilném běhu
se mocný záchvěv ve klášterů stínů
a kolejí latinských uměn zvedl.
Však pera sílu, něhu,
let nejsmělejší spolu
na rodné půdě najít lze a naší,
kde Saturnský vrch vznáší
skráň, odtud letí nezmoženo k pólu:
Zrak smrtelný kol darmo hledá, krouží
a mimo Řím Vatikán najít touží.

A Cerchie si svatá
ve prachu římské hlíny hlídá v klidu
Petra i Numy zbožňované kosti,[3]
k nim stejnou láskou vzňata.
V Hebrejském Spravedlivý povstal v lidu,
však zář, již římské katakomby hostí,
vznítila Víru, kterou země jata.
Jsouť božské sestry obě,
ten Zákon, který bdí a v soulad skládá
na zemi lidská stáda,
i Hlas, jenž k hvězdám volá duše k sobě,
a stejně Nebe ve své lásce chová
pastýře Zákona s pastýřem Slova.[4]

VI.

Ó bože, který dechem
proroků prodchneš křehkou lidskou hlínu,
když Víra, Naděj, Láska k ní se sklání,
jejž slaví svět, lkám s vzdechem,
mi odhal ducha zornici, jež v stínu,
nic tobě není nové, staré ani.
Mně zdá se zoře spěchem
nového věku vstává!
Buď sláva Pánu! Nový paprsek žití
na Římském nebi svítí!
Jásejte davy, starý svět juž dokonává
a Valentia i Anthusa v jase[5]
plá a se vrací v čtvrtý život zase.

VII.

Teď světla dvojí moře
jak s nebe, jemuž dvojí slunce vládne.
jde z Rómy vzkříšené nám ve souzvuku,
teď zkrušeno je hoře
Castora s Poluxem, ve stíny chladné
když jeden stoupí, druhý dá mu ruku
s ním do světla se noře![6]
Mystický vůdce k věčnosti nás vede,
v něm nebezpečné vyrovná se břímě,[7]
jež těžce chýlí týmě,
bratrské hvězdě světlo dá jen bledé;
Řím starou ctností záře spravedlivý,
svět nový ctností novou zase živí.

VIII.

Hle, na zemi se rojí
dva vrazi svorni ve svém hrozném díle,[8]
dva smrti přeludy ve strašném děsu
z pekelných hlubin strojí
se vyřítit, svět zotročit v své síle
a zrakem křivým, hlasem divým v plesu
jsou proti člověku i nebi v boji,
ten první ve loupení
a v krvi velký vše dá v oběť chtíči,
co druhý z hloubi křičí
se v blátě potáceje: Boha není!
Ty znáš je Francie, se chvějíc zmarem
je Paříže jsi zřela nad požárem.

IX.

I k Itálie městu
se chystají a strojí ve své hrudi,
jak v hřbitov změnili by její krásu,
však staví se jim v cestu
a brání v díle, které hrůzu budí,
Petrova zbožnost, rozum Numy. V jasu
paprsků, blahozvěstů,
se v dubnu jitro nítí,
že prchá mha před zářnými dne šípy,
až celý vesmír vzkypí
a stkví se úsměvem a něhou svítí:
Tak nesmrtelný Říme, čtvrté světlo
tvé plá a jím vše zkrásnělo a zkvětlo.

Clo věčná archa míru
ve novém lesku Kapitol se zvedá;
Řím nenítí víc Indů ani Medů
chtíč po výboji, víru
zlých vášní, pýchy vzniknouti on nedá.
Zřím, kterak s uměním on šíří vědu
kol celém po vesmíru!
Nad pochvou meče sklání
svou hroznou pravici a v před i vzadu
zahání lest i zradu
od vlasti jak ten, který sebe brání:
On citem, vírou schopen k lásky dílu,
zří v budoucnost, v svou směle větší sílu.

XI.

Ty z nebeského stanu,
ó Slunce, Itálie sleduj dráhu,
již určily jí Boha tajné stezky,
a jak ty v každou stranu
neskrblíš paprsky, tak všem ku blahu
na dráze svojí metej svoje blesky!
Od země k oceánu
ty, sílo Římská, skvoucí
řiď hravé umění i přísnou vědu,
v příštího lidstva středu
nechť nikdo nikdy, otče vševidoucí,
ať kdekoliv tvá zář svět obejímá,
div čarovnější neuvidí — Říma!

Poslání:

Ne pokorná, ni pyšná
jdi, kancóno, a zvěstuj: Nové době,
již zří můj pěvec vhroužen v boha, v jase
stín Dantův usmířený usmívá se!

Bůh

Sním často v sebe zavřen
dál od náhody, opuštěný světem;
za kosmu vzdálenou mez zalétaje
se nesu strašným letem,
o věčnu přemítaje
až v propasti dno, za neznámé kraje;
a jak hltavě saje
svit jitra měkký lidská zřítelnice,
když zora poprvé jí v ústret hraje,
pak mate se a uzavírá v sebe,
když slunce žhoucí drtí
ji záře přívalem a svých paprsků s nebe:
tak myšlenka se kojí,
když zóra její vstává,
jež ku pravdy ji vede zdroji;
však brzy zemdlí co tak pyšně vzlétlo,
neb ač je nesmrtelné,
přec nemůž snésti věčné záře světlo!

II.

Tu děsu plna, hrůzy
myšlenka ustupuje,
v zdlouhavé, tiché chůzi
od sídla nedostupného se oddaluje,
a jako měřič bdělý,
jenž touží změřit nebe,
sklem v letu zachycuje,
a zraku blíží slunce oheň skvělý,
tak zmožen duch, však nezkrocen
u nový vzruch
své touhy mezi malátný zrak lidský
a mezi nekonečnou Ideu
si klade případy ze skutečnosti vždycky,
a v nich ten odlesk vídá,
jej najde, se mu diví,
té věčné lampy, která světy hlídá,
a život dýchá věčně nový, živý.

III.

Nejdříve v tobě vidím,
Italská svatá země,
moc Božství velkou, jak vychází z tebe,
když divou blýskavicí
Romula mečem spjala
jsi staré kmeny v národ vítězící!
Kdy zemím přemoženým
Mars italský msty pochodeň nevznítil,
ne otroctví, ne hanbu pokořeným
leč pravdy hlasy moudré
a háv umění dal jim ušlechtilý
s královské řeči vlnou,
ze které jak blesk boží
se spravedlnost nesla,
že svatá její váha nepoklesla.

IV.

A jak strom oklestěný
na cizí půdě, umění neb náhoda
když vše mu dá, že zvykne jako doma,
zas v sobě cítí život obnovený:
Tak přenesená záhy
v latinskou přísnou velebu
na Kapitolu práhy,
ač ještě trpká, nová
z židovských sadů,
Evangelia slova zrála v rajskou vnadu.
Zde starobylá síla
se láskou stala, spravedlnost vírou,
a láska, kterou veden
byl v rodinný kmen jeden
svět celý, tak nás z prachu zvedla
a přímo k tobě, bože věčný, vedla!

Ty sama bez poskvrny
i umem svým i zbraní,
ty nejkrásnější Matko
jak ve zrcadle zářném bez poskvrny čistá
jsi zřela v bohu umění kvést sladko!
Helénská škola dozajista
též věčnou stopu vryla,
v které se občas blýská
a ryzí skví se krásy vnější síla;
však řecká zřítelnice
až ke dnu nevstoupila,
ku hnutím srdce; cizí
jí zůstal ples, syn pravdy,
a okna nemyslila
a neviděla víru, naděj, lásku
na jednu duhu vzpláti
a v čistých duších usmívat se něhou.
Ty pouze, Itálie ušlechtilá,
od moře tyrhénského, jež tě líbá.
jsi lidstvu božskou krásu objevila. —

VI.

Čas šťastný se ti vrací,
co květ zas k bohu, na němž nebe světlo
se směje v rajských barvách.
Neb vyklíčila z kříže
ta květina a dlouho
ji hnětl žár a hnětly ostré zimy,
věk dlouhý pod oblaky zbouřenými;
leč věděním a slzami a krví
ji velkodušní věštci živili,
až zaskvěla se krásná
a lístky pučela, co drahokamy kvetla
ve Romulově síni,
že od Alp v Sicílii létla
ta vůně její. Zdráva budiž nyní
ty květino, jež Volnosti máš jméno!
Ty věčné listí svoje
a živný stín nám skýtej do úkoje!

VII.

A volna budiž vždycky,
myšlenko ve svém tvaru.
buď volné srdce prosté nízké touhy,
tvář pravdy v plném čáru
se neodvracej od něho, a vůle družná,
královna lidských duší,
buď s ním, pokavad rozumu jest služná,
v nás neustále žij a jistá
ve stínu, který zákon jen nám chystá.
Nestvořeného dechu
je světlo nehynoucí
ta postať, která myslí, chce a miluje,
a pakli světa kal
ve hlíně lidské, živé
ji stínem nezabral
jas živý, cítí v sobě,
a cítíc láskou stíhá
to božské světlo, které v ní se míhá.

VIII.

Však v let když dá se duše,
jak odražený paprsek vystupujíc
se zmítá, vrací k zemi
a napnouc křídla ve prostor se řítí
a letí všehomírem a žízní prahne, jež se nenasytí,
ve zpěvu ptáků,
ve vlny ruchu,
ve vůni květů, v šumu
všech jarních vánků sladkých,
cestami vzduchu,
v nichž tančí hvězdy,
až za hranice žárných mlhovic,
kde chaos rozmetán
si nové chystá světy se všech stran.
Kam pohrouží se, chví se a se vpíjí
a slyší, kterak hymny znějí bohu
velikou, vděčnou, slavnou všechněch melodií.

IX.

Buď sláva Pánu: Řekl
to velké slovo, jímž se tvoří světy,
on odívá je světlem,
a potom tajem
bytosti nekonečné
svůj opsal obraz jimi
a po nich rozházel do kola žití!
Buď sláva Pánu, který cit
a rozum, vůli rozněcuje, září
ve lidském rodu, jemu pro věčnost,
jenž mocí, moudrostí a láskou září,
a tvůj ať neustává,
ó Úsměvu italský požehnaný zpěv:
Buď Bohu hosana, Svatému svatých sláva!

Chvíle nudy

Mně často hrdá touha duši schvátí,
tu nudnou hlínu těla odhodit
a v nesmrtný věk v novém šatu vzpláti.

Mne ničím neláká juž zemský byt,
nic netrudí mne, nic mne nebolí,
věc nová zdá se mi jak starou být.

Jak myšlenka se mate, zápolí,
když mezi snem duch zmítá se a bděním,
že neví smysl, v čem že vrcholí:

Tak žití mého ples i smutek sněním,
se matou, v mlhavý tvar vše mi splývá,
vše v lhostejné neb zbytečné si měním.

Mé srdce leží, ale nespočívá
a časem jen, kdy v něm se bleskne v letu
a mihne zářná vidina a snivá.

Tož tvoje tvář ve paprscích a květu,
ó smrti krásná, jež mne navrátíš
ku žití bez plesu i strastí hnětu.

Neb člověk, z něhož sejmeš všecku tíž,
spí okamžik a načež brzy vstane,
v klín boha spěje v jiných tvarech výš.

Zde hmota umdlená jak svíce splane
a jako paprsek, jenž se odrazí,
duch ku věčnému kvasu výše vane.

Tu s velkou duší světů bez hrází
se mísí, chápe taj, vesmírem těká,
lesk jehož všady tam jej provází.

Přijď, smrti krásná, srdce na tě čeká!

XXX.
ALESSANDRO ARNABOLDI

(1827–1896)

Studoval práva a byl až do r. 1855 úředníkem. Od té doby žije neodvisle svým studiím a pracím. Vydal posud jediný svazek básní, který vzbudil r. 1872 senzaci a z něhož mnohé básně do němčiny i angličtiny přeloženy. Druhý svazek nových poezií básník příliš přísný k sobě a nedůvěřivý tají v rukopise. Duch hluboký a vysoce vzdělaný, syt upomínkami antiky, opěvá Arnaboldi v básních formy klasické celou stupnici látek moderních a otázek sociálních.

Hlasy večera

Z tolika hlučných, velkých měst,
jichž štíhlé, strmé zvonice
jsou čarovného Eupilu
korunou bájnou, slyšíš nést
se zvonů smutné naříkání
do stínů večerních.
          A nebem jasným, bez hrází,
          hvězd tisíce a tisíce
          svou rukou vzdušnou, lehkou v dáli
          ve zlatě večer rozhází,
          jenž v červánky se tiše sklání
          a uhasíná v nich.

Proč nezasedám ku stolu,
na kterém věrná lampa plá,
k družnému teplu, jež krb milý
tak tiše dýchá, v plápolu
kterého vůně pryskyřice
se mísí v říjnu ples?
          Proč nehledám ty listy zas,
          v nichž den ode dne vášeň mdlá
          o pronevěře sněmů šílí
          a starých trůnů, jejíž hlas
          vždy opakuje víc a více
          týž včera klep co dnes?

Klid všady, mlčení a stín
mé zátiší tu uspává,
i jezero, hle! odpočívá,
svit s šerem hostí jeho klín,
mlh závoj nad sebou juž klene,
na nový čeká den;
          leč za vodou, kde cesta v dol
          se níží smutná, mlhavá,
          až sem se píseň vozky schvívá,
          tón její matný a ruch kol
          vždy slabší v dálce zamlžené
          zhasíná jako sten.

I cítím, jak se hnula snět,
jak opouští hmyz svoji skrýš,
tož s nejjemnějším zabzučením,
a cítím, bludně, zvolna v let
jak dává se juž ztrouchnivělé
lupení k nohoum mým;
          co zatím z větví hlubokých
          jek slyším ostrý v noční tiš,
          hlas veveřice zní mým sněním,
          jež v skocích smělých, vysokých
          tu bystře v let a tu zpět směle
          se točí větvovím.

To člověka, to přírody
jsou hlasy; celá duše mi,
ač neví o tom, v nich se sbírá,
a smutkem děsné lahody
se zatmí zvolna jako v stíny,
jež zjasnit — marný spěch.
          Přec blízko stromů v shluku
          můj dům ční mezi větvemi,
          zkad sladký nápěv zní a zmírá
          “Tam podáme si ruku!“
          jejž Mozartu kdys génius
          radosti v duši vdech.

Ach, proč jen člověk napořád,
ten hrdý, pyšný slávy kněz,
se zapomíná, v smutek vždycky
se hrouží s nadšením a rád
a necítí, že nejvzletnější
tím jeho vadne duch?
          že nemá slunce zářící
          dost vznětu jemu v radost, ples,
          že nemůž v zápas gigantický
          bouř s rozsápanou vichřicí
          jej v bojů tísni nejstrašnější
          ve nový zkalit vzruch!

Na horách

Říjnové slunce lichotivě stáčí
svůj lesk po měkkém hřbetu rodných hor,
a k poutníku, jenž zvolna v údol kráčí,
se Múza druží, žal za sebou vláčí,
jí závoj stíní zor.

Ty slední chaty sem tam rozeseté
jsem nechal za sebou jda údolem,
jich záhrobce, kde réva věnce plete,
i zahrádky, kde kukuřice kvete
svým žlutým chocholem.

Já mandlovníky opustil i šeré,
též olivy a chmurné cypřiše,
i révu, jež se kolem srázů dere,
kol úponků, jež tká si v tísni steré
nach listů v skvoucím přepyše.

A jilmy, kaštany, v změť spjatý užší
tlum ostružin a jahod svěží nach,
a trávu sžatou, jež se v slunci suší,
a tisíc semen, jak ji noha zkruší,
jež rozhází co prach.

Pod nohou Eupil, jeho zdroje svěží
a pahrbky, kde lesní divý klín
hned vedle nivy rozorané leží,
dál pláně nesmírné k obloze běží,
pak azur Apenin.

A v hloubi obzoru bez hnutí stojím,
jak ztracen tisknu k hrudi ruce své,
ten lokám vzduch plnými ňadry, kojím
se tichem, padám citem, duchem svojím,
kam tato poušť mne zve.

Co zatím od kamene ku kameni
jeseně dešti hojně kypící
se zdroje ze skal stáčí, víří, pění,
vlekouce zdrcených skal ve svém vření
svět v rum se chýlící.

A smuten volám: Blažené vy nivy,
tak plny lidí, jimž pot vlhčí skráň,
jež v nový shon vždy rozruch žene divý,
čím tady jste? Je hřbitov dálný, snivý
ta vrchů skalná pláň?

A zákon věčný, který hlodá, láme
a dešť je, ledovec a slunce, sníh,
též mění zase hory tobě známé,
i velikost upadá; vše hyne, klame!
Mé srdce smutek stih.

Však nechť zde v ustavičném ztroskotání
se zvolna níží nejpyšnější sráz,
přec za povelem vyšší vůle shání
se v jiný cíl rod lidský bez ustání
a vítěz, výš jde v jas!

Ó ty z hlubokých strží vycházeje,
jež zkouším, — rozluštit však marný žal, —
můj přijmi pozdrav, jistý zdar ti přeje
ó člověče, kterému vstříc se skvěje
vždy větší ideál!

Dvě vlaštovky

V mou jizbu, hnízdo by si vystavěly,
dvě vlaštovky svůj smělý

Let obrátily, v zátiší jak známé,
které je neoklame;

Tak hbitým křídlem přes plot jen se kmitly,
že jako šipky lítly.

A nezdály se pohnout jimi ani,
od hor tak létly k pláni.

Co jedna přišla, druhá létla zpátky.
Ó byl to pohled sladký!

Jak honily se, jak se potkávaly,
se pozdravovat zdály!

Leč hnízdo, jež mou nad poduškou bylo,
to se mi nelíbilo;

Je vyhnat usmyslil jsem, marné plány,
vždy ničím nezviklány

Se vracely; tu myšlenka se vznítí,
je obě uvězniti.

V ráz proti oknům, jimiž v jizbu zřely
mi lesy, stříbroskvělý

Pruh řeky v barvách zářících a lesku,
v svém letu, rovném blesku.

Se jako slepé o sklo narazily,
v té na zem padly chvíli.

Já zvedl je. Ta pírka sladká, měkká!
Mně soucit v srdce vtéká

Při pohledu, jak chvěly se tu strachem,
jak oči slité nachem

Jen stěží otvíraly, hlavičky jak dolů
by nachýlily v bolu!

„Nuž buďte volny,“ řek jsem, okno s dlaní
otevřev znenadání.

I ztratily se rychle v sterém víru
kams nebes do safírů,

jen pozdrav hlučný zpět mi trylkujíce,
se nevrátily více.

Já urazil vás, drazí ptáci, věru;
ó v listopadu šeru.

Když matným země oblévá se svitem,
vy jistě v letu hbitém

Se shlukly jste a v dálku létly mhami,
kdes mezi ruinami

Helénských chrámů, bohu některému,
jenž v oběť času zlému

Dal hlavu svou, jste hřích můj žalovaly
a na mne naříkaly

Mstu žádajíce? Ó kam krok svůj řítím,
já v smutku v srdci cítím

To pohrdání bohů! Pláč můj marný
ždá pro verš oheň žárný.

Ach, zbytečně, Grácie úsměv luzný
mi nepřejí a hrůzný

A zlomyslný v tísni, zlobě klamné
se Momus šklebí na mne.

Upomínky

K přísnému oblouku ku nebi směle
gotické lodi v let se dala epopej
a mnohé okno sní ve teplých barvách ztmělé
a mnohý na něm děj.

A v klenby, oblouky se táhnul šedý kouř,
kouř vonný kadidla, s ním v silném, tichém hlase
žalm varhan zazníval tu náhle jako bouř
a náhle v pláči zase.

Ty jsi se modlila! A dražší byla jsi
tou něhou panenskou, jíž kvetlas, růže skvělá,
a prostá krása tvá bez každé okrasy
i krásu zmohla zcela.

A odtud k východu zřím jak tvůj krok se šine,
tak skromně kráčela jsi v lehký, hravý chvat;
ó jaké kouzlo, slyš, tu hudbou zní a hyne,
jak pohnul se tvůj šat!

Co zatím chůva tvá, (mateřské srdce její
veselé nebylo, když nebylas jí blíž,)
jak svojím objetím tě z dálky v citu reji
svým zrakem kryla, víš?

A brzy na to zas tě zřítelnice zhlídla,
tvá ruka mistrovská se chvěla na klavíru,
a tu mi zdálo se, že rostou tobě křídla
v nadšení sladkém víru.

Ó jak jsem tenkrát snil, obzor se táh za námi
a celý světlem plál — my tiše spolu stáli.
Ó moje přeludy, jež rychle, úsměv samý,
jste čaruplně vzplály!

Ó svěží vánku ty do bahna bez pohnutí!
ó žití záchvěvy, tak tajné, plamenné!
ó duše hovory, jež samota z nás nutí
do nebes duše vztržené!

Ó prudká objetí v ráz — a pro věčnost přec,
kde z divých skalin proud se šumnou vlnou řítí,
na březích, u moře, i kde ční vrchů plec.
tě samotnou, svou zříti!

Tě zříti samotnou! — Má vzplála obraznost,
já běhal alejí a běhal pěšinami,
tak lítá světluška věže i třpytný skvost,
rej myšlenek — byl s námi.

Já zřel tě ubíhat po tiché vlně, tkala
má píseň nadšená ti z veršů diadém,
co ty jsi ku břehům, jenž vůní plály, slala
verš s luzným nápěvem.

A nové scény zas! Já v hlubých nocích tonu,
zřím tiché pokoje, jenž vybízejí v klid
a malá lampička se tají za záclonu,
svit její zpola skryt,

A náhle zázrakem ve citů plachém davu
se jeden mocný vzňal, jejž nelze více zmoci,
já zřel, jak spanilou jsi ukláněla hlavu
nad kolébkou v té noci.

Ó bájné přeludy! Jak srdce lidské jesti
teď bouřný, divý chvat — pak bije zvolna, dlouze,
já v každou hodinu, v den každý, celé štěstí
jsem tebe jen měl pouze!

Já tobě neřek to, já vždy to zamlčel
ve hrdé pochybě své lásky zavržené
a ze rtů zahnal jsem do srdce — jaký žel!
hlas duše roztoužené.

Dny tyto minuly. — Kde jejich zítřek jest?
A přece po letech tys v myšlence mé živa,
jak přelud tajemný, jenž jako záře hvězd
se v hustých mlhách skrývá.

Mně vždycky drahou je, byť věčně oplakanou,
tvá drahá památka, neb ku minulým dnům,
když cesty životem v střed naše kroky stanou,
je sladký návrat snům.

A nyní sám a sám jen s písní žiju, slovy
ta věru silnými mne živí, v minulost
zřím žárem unášen a patřím u věk nový
a hledím v budoucnost!

Jen jedno řeknu přec, přede mnou v plachý let
ta luzná víla má se mihla, přešla hbitě,
a žena byla juž a matka byla — v sled
šlo za ní — malé dítě!

Já zřel ji a se chvěl, neznámé do ulice
šel za ní dále jsem, má bolest i můj ples,
a plály skráně mé, jak nával citů více
od srdce krev k nim nes.

Ó bídná lásko má, ty sněti ulomená,
chce rázem jediným se zelenat tvůj strom?
Já sobě přísahal, že klesneš umrtvena,
sám byl jsem mrtev v tom.

Přírodě

Ta, která v dubu tají se
a ve violce prosté,
zda bytost není jediná,
jež cítí, myslí, roste?
Na stromu žití věčná
a velká, nekonečná
se z buňky malé vyvíjí
až v rozum, v látky vznět,
ó, zda to není nejstarší
lidského rodu květ?

My stálou touhou, přírodo,
tě nyní milujeme,
děd zmíral strachy před tebou,
my obsáhnout tě chceme;
nešťastné, dlouhé věky
tvé děsívaly vzteky,
jen hmotnou, hnusnou byla jsi
pro slepou lidí zášť,
jež chtěla tebe zahalit
ve zapomnění plášť.

Ó pusté břehy Thebaid,
ó sluje, skalin klíny!
ó rovy, v nichž se scházeli,
pochmurné bledé stíny!
ó chrámů krove tmavý
v nichž světců davy, davy,
ó mlčící vy kláštery,
ó prostá nádvoří,
ó smutné tóny unylé,
v nichž zvony hovoří!

Mystickou zbrojí člověka
jste chtěli pevně chránit,
a k němu duchům přírody
těm horoucím vstup bránit;
však jeho nepoděsí
ni démoni a běsi,
on velkým pánem přírody
od jihu na západ
a jemu slouží pokorně
i víly rajských vnad.

Já, ač mi dáno proniknout
v taj, kterým můžeš vzrůstat,
část bytosti tvé nejlepší
chci pouze čím jsem zůstat
a mezi pláčem, smíchem
v objetí horoucím, tichém
chci, ó nesmírná přírodo,
tvůj pochopiti vzruch;
a přece tobě nepoddá
se hrdý, zpupný duch.

Ó mluv mi v svěžím zefíru,
mluv ve hvězdách i květech!
na oceánu, na Alpách
ve vichrů divých letech!
Však neskloním přec hlavu,
ve myšlenky své právu
i na vrcholu nadšení
nechť vzrůstáš nade mnou,
já nechci smísit člověka
v tvou bytost tajemnou.

Já nezrodil se ve vlasti
mohutných, bílých slonů,
na kterých hnědých dívek sbor
hřmí v těla luzném sklonu;
kde Gangu svaté proudy,
já nemyl svoje oudy
a v deště, slunce přívalech
já bez šatu a nah
bez hnutí v Bramy prabytost
se nechci ztopit v snách.

Já syn jsem luzné Hellady
tak jako Homér dávný,
a Římské síly divoký
plá věhlas ve mně slavný,
vzdělání bájné plody
v severní nesu rody
a krásu hledám s úzkostí
i pravdy věčný plod
a posvátné jest dílo mé,
je nezkruší času hlod.

Nad ztroskotaným oltářem
my západu jsme děti
a novou vědu, živoucí
chcem z shnilé vystavěti.
Nechť, přírodo, se tajíš,
tak proniknem, jejž bájíš,
my básněmi a obrazy
tě velebíme dál,
by v symfonii velebné
tvůj každý půvab vzplál!

A člověk, jenž tě proniká
a v tvoje taje stoupá,
hned shledává, že štědrá jsi
a hned zas příliš skoupá,
on Alcid, který zbíjí
rod starých potvor, zmijí,
plá nadšením, ač bytosti
je tvojí menší část,
on chce tě k sobě připoutat,
neb ty jsi jeho vlast.

Bez škrabošky, ó zjev se nám
a zaplaň v lidské hrudi,
ó přírodo! ať velkosti
cit v hrudi všech se vzbudí!
nechť s vznešeností tvojí
nás družnost vlídná pojí
a jako květu vonný nach
na dívčím polštáři
nechť sladký úsměv panenský
tvář tvoji ozáří!

Ty mluv k nám v hlase básníka.
ať zamyšlený v poli
se prochází a truchlivý
neb veselý zpěv volí,
kéž může dnes i vždycky
náš veškerý rod lidský
tě obsáhnouti bohatý
svou snahou vítěznou,
vždy k čistším otevřít zápasům
svou duši bezmeznou!

XXXI.
GIOVANNI RIZZI

(1828–1889)

Básník, kritik a pedagog jest Rizzi bojovným zástupcem směru ideálního v poezii, ovšem více teorií než vlastní poetickou činností. Ve směru tom pověstný jest jeho „Výkřik“ (Grido), obsahující některé sonety s dlouhými komentáři polemickými. Mimo tyto jest lyrika jeho jemná a něžná.

Ptákům své zahrady

Ó ptáčkové, jenž veselí a čilí
svit jitra zpěvem slavit pospícháte,
jste posud šťastni, jak jste vždycky byli,
neb bolesti a nudy nepoznáte.

Jak vždycky, posud v tiché této chvíli
ve srdci skryté harmonie máte,
po nebi, kterým hravé světlo pílí,
svou písní veselost kol rozséváte.

Ó drazí ptáci! Nevím, zda jest bájí
ta prostá, sladká víra mojí matky,
že modlitba se v písni vaší tají.

Však vím, že váš zpěv světu připomíná,
že zapomněl, jak radosti cit sladký
ten zažije, kdo k výši peruť vzpíná.

Svým starým knihám

Tu sladkou něhu, která srdcem chvěje,
když z mraků opět smavý azur tryská,
kdy drahokamy každý kvítek blýská
po dešti v ňadrech perlami se skvěje:

Kdy motýl opět letí ze křoviska,
pták trylkuje a kdy se vzduchem leje
dech vůně, po bouři, jejž země získá,
kdy nebe novou radostí se směje;

Tu sladkou něhu já též v srdci mám,
když z lidských trudů bouřlivého víru
k vám, drahé knihy mé, se utíkám.

Neb staré vaše listy rumění
se květem kastalským a u vás v míru
zas cítím věčnou mladost umění.

XXXII.
MATTEO ARDIZZONE

(1829)

Bratr Girolaina Ardizzone, básník, filozof a kritik sicilský, profesor na univerzitě v Palermu, vynikl studiemi o starořecké poezii a překlady z jazyků klasických i moderních, jakož i řadou pojednání filozofických.

Bolest

Kam jen své vzdechy obrátiti mám,
jenž z ňader se mi, vroucí plamen, řítí?
Kam uvrhne mne šílenství mé, kam,
jež ve mně cit můj všemohoucí nítí?

Tak svírá mne a trýzní muky plam,
že bez radosti je mi celé žití,
že myšlenkou kam ohlédnu se, tam
jen svoji starou bolest musím zříti.

Ta duši v krvavých se runách vtiská
a cílem jediným jí kyne kámen,
jenž v posled moje chladné tělo získá.

Tak můj krok chvátá k hrobu, duch si stýská,
snad klid mi vrátí přece smrt má blízká. —
Ó jak jsem životem i láskou zmámen!

XXXIII.
MICHELANGELO BOTTARI

(1829–1894)

Messinský básník tento vyniká zvláště v kancóně slohem lapidárním, silou a původností. Zprvu zúčastnil se bojů národních, cestoval později, založil pak v Messině časopis demokratický, konečně stal se profesorem literatury a dějepisu na technice v Messině.

Kamélie

Ty cudný květe, na zeleném keři
pln rozkoše se chvěješ
a hrdý na svou vnadu kolébáš;
čím tobě tisíc zraků,
jenž s obdivem zří na tě? Pohrdáš
ty stejně růží jako fialkou;
i lilii, hyacint i anemonku
jsi přemohl a v sponku
se kladeš bez rozpaku
do šatu dívek, zdobíš ňadra, vlasy;
těm nejkrásnějším dívkám ty jsi družka,
ať plna něhy jemné
je naše paní školačka neb služka.

Z rodného stvolu, v zdobě
kde stkvíš se, nechci tebe utrhnouti;
je touhou mou, že v zlobě
se nesmí žádná ruka tebe tknouti;
žij dál svůj život, dovol na chvíli,
bych směl jen na okamžik jeden, krátký,
blíž přitáhnou ti k sobě tvůj květ sladký.
Však běda, jaký klam!
Kde výdechy jsou tvé a tvoje vůně?
Tož cetka a umění třpyt
můž předčít tě a s tebou v zápas jít!
Nuž odkud tvoje pýcha
a u všech květů šílenství
ti v nepočetné jejich rodině
dát vládu nad těmi, jichž kalich vůní dýchá?

Tys symbol výmluvný,
jenž jeví, jak se nyní chápe krása!
Jak pyšné sochy v báječné
těl pravdivosti přec nemají žití,
jak pestré obrazy,
v nichž nedostek ducha oko cítí!
Co hudby, která hřmí, však nezpívá,
co veršů bezpočetných slok
bez rytmu, umění a myšlenky,
kde jenom květ se hledá,
jenž oko nasytí, však vůni nedá.

Ubohý lístku!

Ubohý lístku sotva zelený
a juž jsi kořist vichřice!
Zda ruka děcka bez vědomí, maně,
či vichr, který závratný kol líť
tě urval z rodinného keře tvého?
Teď bez cíle přes srázy
tě nese výš a dolů tebou hází.
Rci, hledáš život, nebo klid?

Ubohý lístku, v stejnou dráhu
já takřka v době dětství
jsem též byl urván, domu, vlasti prahu
a v cizí zahnán kraje, v cizí břehy
jsem zpět pomýšlel na ty chvíle něhy,
dny dětství, v srdci smrt, na svaté vzpomínky
let prvních, kde jsme blažení a šťastní
bez vědomí, kde vlna, vzduch i květ
je druhem nám, je básní
i celý svět
a první blahý cit,
jejž cítil příjemně jsem ňadry chvít
a naděj každá, touha každá
i žalu černá tucha
klid, bouř i ztroskot měly úsměv mého ducha.

Ubohý lístku, v sporu
pak citů v srázném pádu
svých přeludů jsem hledal novou zoru.
Smutnému žití zdroje
mi vyschly bez úkoje,
já nasytit, chtěl duši novou vlahou,
tož kouzlem krásy a pak láskou blahou.
I v tom jsem poznal zradu,
klam trpký hlubou vrásku
mi vyryl v duši,
již nevyhladí nikdo a pak slzy
ach krvavé, jež nikdo nevysuší.

Ubohý lístku, s bázní hledala
klid, zapomnění moje noha
na pouštích valných, dálných na vodách,
u lidí i u boha,
u msty a záští, mnohá
též vášeň chytla mne a mnou juž chvěla
beznaděj trapná, lidmi pohrdání
a osud neúprosný
mne vrhal z boje v boj a stálé lkání,
v boj bez konce, vždy nový na začátku,
tu dobro a zlo tam, já v středu jich — a v zmatku.

Ubohý lístku, nelze mi,
ač chtěl bych v bolu
tě vrátit tvému rodinnému stvolu;
však vichr, který třese větvemi,
tě brzy nechá ležet kdes, co vír,
jenž smýká mnou, se nikdy nezastaví.
Jen jedna naděj baví,
ač nízká, podlá, celé žití mé,
že trpce snáším ještě všecku zlobu:
ten nečestný a bídný poklid hrobu.

XXXIV.
BENEDETTO PRINA

(1831–1891)

Profesor dějin na lyceu Beccaria v Miláně, básník a literární historik. Obrátil záhy pozornost k sobě básněmi politickými z povstání uherského a polského. Za těmito následovala lyrika kontemplativní a popisná, pravá to struna Prinova, jemného naladění a ideálního vzletu. Jakožto literární historik vydal řadu lit. monografií, z nichž nejvíce vyniká stať o Manzonim. V poslední době vydal o sobě některé kancóny, v nichž vedle lahody jazyka a dokonalosti formální vystupuje ideální směr jeho zřejmě a polemicky.

Vesnický hřbitov

Ty tichý chráme malý,
kde spočívají v míru věčném
vesničtí mrtví, častokráte
jak přicházel jsem, ať juž v záři zlaté
svit jitra horám skráně halil v dáli,
ať smutný červánek se vlnil dolem
tou cestou osamělou,
sem přemýšleti s duší osiřelou!
Na nízkou zídku tady usedaje,
co zatím polem kolem
jen ticho vládlo, čítával jsem Tassa
verš milostný a svůdný,
neb toho mistra, který v zpěvu hlásá,
jak bloudil světem Aeneův syn bludný;
též vůkolní jsem hory pozoroval
a svahy plné stínů
a v dáli smaragd svěžích vln a břehů
a na jezeře čisté, bílé plachty,
jež rovny labutím, v svém běhu
v křišťálů jasných klínu
se lehce míhaly! V pohledu na ten svět
tak veselý, na věčné usmívání
kol přírody, jež halí v květ
i toto útočiště smrti v šeru,
mi velký smutek náhle v srdce klesl,
že pohrdaje vším a zapomena
tu malou zemskou sféru
jsem ku myšlenkám vážným duši vznesl.

Můj bludný pohled často
se zvedal výše k mlčenlivým křížům,
na kterých čilé vlaštoviček davy
let zastavily hravý,
neb na kameny smutné, jimiž bělí
se za bílou zdí ten sad mrtvých tmavý.
Tak mnohý nápis krátký
jsem čítal na nich nevýslovné lásky,
jak smutek rozloučení
juž v tom nadějí drahou
se v nesmrtelnou radost mění.
Zde, čet jsem oko v slzách, na té pouti
si přála spočinouti
blíž hrobu syna a blíž chotě svého
ctná žena, vzor všech ctností;
tam cudnou choť, jež pro vždy vdovské šaty
si nesňala, hrob hostí:
bol zničil ji, že nechala
zde schránu těla tlít a k miláčkovi
v ples ráje spěchala.
Ó šťastní! já jsem pravil v duši svojí,
vy krásné duše! jak v té zemské pouti
pod téže střechy krytem
jste žili šťastně s jedné lásky citem,
tak vaše těla schrány
pod jedním křídlem boha
jsou v lůně země pochovány.
Ó šťastní, za váš poklid sem
se často přijde modlit zbožná dcera
a v mysli děcka luzným
a drahým jata snem
zas uzří vaše tváře, v důvěrném
si s vámi hovoru odlehčí tísni,
jak v oněch časech dávných,
když kol chudého stolu
neb u družného krbu zasedala
si celá rodina a spolu
v hovorech neúnavných
trud nudných zimních hodin oklamala.

Na tomto smutném místě
při smutném, neurčitém svitu
dne, který zvolna zmírá,
myšlence podléhaje,
jež duši jala v chvílích veselejších,
já cítím, jak se svírá
mi srdce v smutku, nekonečném citu
pravím povzdychaje,
proč nehalí týž hřbitov také kosti
mých drahých, proč zde nespí pod zemí?
Proč nemohu já také
jim hyacinty, růžemi
hrob věnčit a jej věčnou slzou rosit?
Ach, pod cypřišů Orobie šerem
sen věčný dřímá tiše
má svatá matka; v středu svěžích luhů,
jež zvučná Ada omývá svou vlnou,
vesnický hřbitov tají
mé mladší sestry kosti,
jež skončila pouť žití před večerem.
Toť Felsinský chrám, v kterém
tak sladce v duši unavenou sahá
zvěst umění, jí bájíc
o lepší budoucnosti,
tam leží schránka drahá
dítěte mého! Běda!
Jak listí, které vítr v divém šlehu
rve se zelených stromů
a spočinout mu nedá,
až rozmete je k nejrůznějším stranám:
tak na vzdáleném břehu
od sebe oddělení
ležíte, moji drazí. A já sám
se poutníkovi podobám,
jenž v prostřed cesty svojí v trávě svěží
pod stinným bukem leží
a smutně vzpomíná;
s ním jará přátel vyšla družina,
když opustil stín rodné střechy svojí,
a co jich nemoci a mdlobě záhy
juž podlehlo, co mrtvých tu kol drahy!

Leč proto, že mých drahých svaté hroby
ode mne dálka dělí
a prostor místa, měl by duši moji
bol hořký schvátit vřelý?
Mě v jasnější vzduch ducha mocným vznětem
myšlenka žárná nese
a blýskavice letem
juž probíhám tu usměvavou pláni,
jež od Verbanu táhne
se až ku moři níže,
kde stápí nivy Eridan a ústí. Sklání
nad osamělé kříže.
jež drahé kosti střeží, duch se opět
a v truchlém plesu zřím je v duši všecky.
Pak nekonečným žitím v novém vzplání
duch křídla rozstíraje,
se nese nesmrtelný stále
vždy dále, dále, dále
k nebeským sférám dál a ku hranici
vesmíru, přes ní výše.
Hle, z křesel zářných v lůnu ráje,
kde nekonečné davy duší trůní
a Pánu prozpěvují u veselí,
zřím tři duchy se zvedat
ti leskem plají, jdou mi vstříc, mrak dělí
svým letem prudkým. Hle z nich jeden
je plavovlasý, luzný andílek,
jak ve záchvatu lásky
je maloval kdys blahý Fiesole,
ti slavně ke mně zvedají své ruce,
se usmívají a mne pozdravují,
a dělaly to dole.
Já v pohledu tom luzném
v ně upřu zrak a schvácen velkou touhou
své ruce také po nich roztahuji,
však běda v oklamání hrůzném
je tisknu k hrudi, neb ten rajský zjev
byl vidinou jen pouhou!

Ve žaluplném lkání
zní veský smutný zvon,
juž klekání je; za horami v dáli
červánek ohněm, nachem hoří s výše
a v slední zvonu tón
též slunce mře, juž kouří z dáli
po stráních horské chaty — tiše, tiše
mír rozlévá se kolem
a krajinu juž halí.
A z drahého snu, v kterém blažen byl,
můj duch se probudil,
však srdce ze všech sil
víc než‑li jindy buší víc a více
a cítím, že jsou vlhké slz stopou moje líce.

Milánský dóm

Ty dóme vznešený,
mramory skvoucí,
jejž barví purpurem
zář slunce žhoucí,
ty vížko z pyramid,
jež k nebi tryskáš,
jak srázné skály štít
nad lomy blýskáš;

Vy luzná cimbuří,
vy přísné sloupy,
jak v palem bájný hvozd
krok do vás vstoupí,
vy malby, lesk a jas,
na oknech zdoby,
co světla padá z vás
na otců hroby!

Vy sochy z mramorů,
světci, jenž bdíte,
a k nebi prosebným
pohledem zříte;
andělé s blankytu,
cudní a sniví
slétnuvší v soucitu
v italské nivy;

Od dětství zraky své
k vám zvedám pouze
ve zbožném nadšení,
v úžasu, touze
Boha dech cítím vlát
v kamenů řeči,
ku vlasti lásku plát
světější, větší!

Často, když z vrcholu
vysoké hory
viděl jsem z dálky juž
plát v lesku zóry
jak dílo kouzelnic,
jak hvězdu vzňatou,
střech, věží nad tisíc
vížku tvou zlatou;

Jakou tu radostí
srdce mi bilo,
že vidím otčinu,
juž se mi snilo,
takou as na moři
ve srdci něhu
plavec má v návratu
k rodnému břehu.

Národa statného
ty štíte zlatý,
génia Lombardů
zázraků svatý,
ó jaké podniky,
strázně a muky,
jak smutné kroniky
učí tu vnuky!

Lesk slávy zářící
všech našich dědů
i slepé tyranství
cizích vlád bědu,
nástrahy, tajnou léč
ve války jeku,
vyhnanství, divou řeč
nezdolných reků.

Lépe než v dějinách,
v epické básni,
jsou toho mramory
svědkové hlasní,
v stoletích poroby
lid kdy se brodil,
otců svých na hroby
pro sílu chodil.

Zde hlasy cizinské
barbarských zvonů
klenbami proudily
v divokém shonu,
krve proud na zdě střik
ve boje tanci,
octli se s ostřím dýk
prokletí Lanzi.

Věky juž uprchly
v mlhavou dáli,
vstoupli sem Francie,
Španělska králi;
zpěv, jenž zněl kolkolem
ve lodi trojí,
italskou celou zem
svolával k boji.

Zde v středu tisíců,
v množství, jež vřelo,
korunu Lombardskou
na pyšné čelo
smělý ten bohatýr
vítězně skládal,
jenž vládu nad vesmír
od meče žádal.

Teď žezla, koruny
pod boha dechem
zmizely, sotva báj
zní jejich echem,
vítězným hymnám teď
a boji hluku
sotva zní v odpověď
pláč a kvil vnuků.

V oblouku gotickém
pod mramor tvrdý
od věku složil skráň
Visconte hrdý,
ve prachu zdrcena
leží ta zmije,
každým jest zhrzena,
tráva ji kryje.

Čas, jenž vše rozdrtí,
kam křídlem sahá,
té dómu nádhery
tknouti se zdráhá,
on samý šperk a skvost
s nevěsty tváří
krásnější v budoucnost
věkům vstříc září.

Ve slunce paprscích
kéž se dál blyští,
zářících mramorů
spousta v čas příští,
kéž zní vždy slavně tam
v klenutí šeři
vážný zpěv ku hvězdám
lidu, jenž věří!

K dómu, jenž zlatý hrot
pozvedá v mraky,
kéž národ lombardský
vždy zvedá zraky,
z azurné hlubiny,
jež plna vláhy,
kéž plá mu otčiny
prapor ten drahý!

Světluška

Světluško milá, která bloudíš čile
ve chvíli šera v květu alejemi,
kdy mlčí svět a paprsky své bílé
dští luna k zemi,

Jak rád mám světlo krásné, které halí
tvé malé tílko, ozařujíc tebe,
že vypadáš, jak chvějný plamen malý,
jenž stoupil s nebe!

Jsem tobě roven v šera chvíli svaté,
kdy večernice vzejde v tichém plání,
a z vrcholů hor když své šípy zlaté
v dol slunce sklání.

Tu zapomíná duch můj žalář země,
šat éteru si kolem sebe skládá,
a nebeský ples dosud neznán jemně
mi v ňadra padá.

Tu v nočním tichu moje duše pluje
ve záři hvězd, jež míhají se v stínu,
a rozkoš tajná hruď mi zatopuje
a výš se šinu

Na obraznosti křídlech v bujném vzruchu
tím prostorem, jenž v bezmezí ční ztmělé
a z těchto kruhů smrtelného vzduchu
unikám směle

A výše, dále ku neznámé říši,
kam touha nezvratná mi napřed pádí,
jež v čistší kraj a jasnější a vyšší
vždy ducha svádí.

A v tomto tichu, jež svět celý kryje
pod klenbou nebes, která hvězd je plna,
zvuk vzdálené zní v sluch mi harmonie
jak skrytá vlna.

A drahým přeludem co dál se nese
a nesmrtelnou nadějí se živí,
vzpomínky ohlas v nevýslovném plese
se vrací snivý

Na první leta, kdy mi rájem bylo
to celé žití bez trudu a vrásky,
smích vesmíru kdy v sobě zrcadlilo,
svět svaté lásky.

Ó sladké myšlenky, obrazy svůdné
v svit zóry vzniklé a kolébce k zdobě,
zas vracíte se v nic po pouti bludné,
po dlouhé době,

Sny lásky, dobra fantomy, jak hnalo
se srdce po vás v smutné touze svojí,
jenž ke mně přicházely jste tak málo
v mých nářků roji,

Teď s andělskými opět obličeji,
zas s usmíváním kol mne poleláte,
jak ve dnech mládí, v nevinných snů reji,
ve záři svaté…

Však sotva zora nad horami kývá
a hvězdy zvolna, zvolna, zvolna hasnou,
a bludná světluška jak opět skrývá
svou lampu jasnou,

Tu světlo éteru, šat duše mojí
se rozplývá a hasne v denním jase,
já opět v obvyklý klid v lidí roji
se vracím zase.

XXXV.
ANGELO DE GUBERNATIS

(1840–1913)

Známý polyhistor, orientalista, kritik a básník. Zprvu se věnoval dramatu (Pier delle Vigne, Don Rodrigo), později žurnalistice, pak studiím sanskrtským, v kterém oboru vydal řadu děl pozoruhodných a uznaných. (Studii o epopeji indické, Prameny védické atd.) R. 1862 založil časopis „L’Italia letteraria“, později „Rivista Orientale“ a, „Rivista contemporanea“‚ a „Rivista Europea“. Sledovala další činnost dramatická trilogií „Král Nala, král Dasarata a Maja.“ Co orientalista získal si jména evropského spisy: „Zoological Mythology“, „Mythologie des plantes“ atd., jako literární historik proslul svými „Ricordi biografici“. R. 1880 dokončil velké dílo „Dizionario biográfico degli scrittori contemporanei“, při všech mezerách podnik záslužný, pak monografie o Dall’Ongarovi a Manzonim. Nyní vydává novou „Revui mezinárodní“. Činností a všestranností svou jest Gubernatis zjev neobyčejný, humanistickým směrem svého působení velice sympatický.

První narozeniny mého syna Alexandra

Pojď, královno a našich plesu plese,
ty luzný květe domácího ráje,
pojď, Cordelie, hleď, on výš se nese,
ať pohled tvůj mu úsměvem vstříc hraje!

On sotva malou hlavičkou svou třese,
přej mu tvé vlídné tahy, dobře zná je,
jak výská, směje se a bouří, vzpne se,
až v lůně tvém se ztiší naslouchaje.

Co polekaná matka vaše stranou
se těší v lásce své a přec se bojí,
že veselé ty hry se pláčem stanou.

Já boha slyším‑li, jejž nitro cítí,
tou věštbou mluví všecko k duši mojí:
že dlouho budem šťastně s dětmi žíti.

Mladost, jež prchá

Step každá tichá, každé údolí
se oživuje v jásajícím hluku,
máj vítězí a divě hlaholí
sto bystřin z kolmých srázů v divém zvuku.

Však bystřeň, jež tu hřmí a zápolí,
též pochová své žití v živlů shluku,
a chudou step a prázdné výmoly
žhavému slunce přenechá pak luku.

To dobře vím, že vlna moje divá
v svém běhu zanechá jen suchý prach,
až přijde léto znavující vedrem;

To dobře vím, nechť zatím volně splývá
duch v světě ideálů v let a vzmach
a jásá hymny živým v proudu štědrém!

XXXVI.
GIUSEPPE FRACCAROLI

(1849–1918)

Málo jest básní Fraccaroliho, všecky však dýší pilným studiem antiky a neobyčejnou formální dokonalostí, jeť ustavičné měnění a pilování přední vlastností básníka toho, který lne především k čistotě dikce a leposti formy. Fraccaroli jest též šťastným překladatelem básní klasických a to Pindara, Catulla, Sapfy i Aischyla. Nyní jest ředitelem studií provincie Veronské a profesorem klasické literatury tamtéž.

Ruggeru Bonghimu
u příležitosti vydání jeho překladu Platóna

Ne v slibů, hymen znění,
ne v hustých davů zástupu,
ve kněží zbožném pění
zří svaté z nebe stoupati
kdo věří, s úžasem;

Čas chmurný je a šedé
ční lodě chrámů. — Satanáš
ve svitu luny bledé
svým pláštěm nebe zakrývá
na okně gotickém.

Však plesem hlučí sady,
písněmi, světlem, zefíry,
jenž pánských růží vnady
zloupivše vůní plní kol
lahodný, měkký vzduch;

Jímž novým chví se vznětem
blaživá, velká Venuše
skráň ověnčenou květem,
jímž divěj ňadra panenská
se v prudší vzedmou ruch. —

Ó povol pěvče vzňatý
a v dívek cudných objetí
skloň hlavu, zpěv tvůj svatý
ať slaví veršem svobodným
zas rozkoš jako dřív:

Tak rovněž v dávném čase
před soudci Athén v jistý zmar
se zjevil v ryzí kráse
Helény nahé smavý vděk
a mramorový div.

Kde Iliss šuměl v háje
ve stínech sladkých, příjemných,
tvář sobě zakrývaje
se procházíval Sokrates
o lásce veda řeč;

Ba Kliniův syn chorý
z Aspasie úst nachových
sál rozkoš, v lásky spory
klid že dovedla zachovat
a moudrost v její léč.

V objetí roztoužené
co Callipigy kouzelné
se beze uzdy žene
jak býků stádo mládeže
italské vábný květ;

Ó Bonghi, myslím marno,
že doufáš med včel Attických
zavést, kde proudí Arno,
a v bludných duších vznítiti
té staré síly vznět!

Snad zkoušek dlouhých smutky
a zápasy a mlčením
se vztyčí v nové půtky
o krátký smrtelníků věk
vší péčí zhrdajíc.

Žaláře zdrtí tmavé
a vzlétne k srázům Olympu
přec lidstvo přemítavé,
kam v budoucí věk zasedne
bohům se rovnajíc.

Tam na příkrém kde svahu
se svaté město pozvedá,
kde Rozum v zpupných dráhu
se klade, aby v řetězy
jich slepý útok jal.

Kde Moudrost zasedává
v střed lidu v stanech nachových,
jej učí, rady dává,
kde Opatrnost soudcem jest
a Zákon kde je král.

Sem květů pestrou tříseň,
ó dívky v onen slavný den!
My zapějeme píseň,
vedoucí v slávy Akropol,
ku svatým prahům těm,

My, jenž jsme odolali sykotu
davu tupého
a s orly v let se dali
my, my básníci svobodní,
až nad oblaků lem.

Však bohů oblíbence,
jenž první slezou skalný sráz,
tam uvítají věnce,
jež, bohů první předchůdce,
ples rajský podá jim.

Vstříc lehkým tancem spěje
skrz třpytivý vzduch, vůní pln
jim květy v cestu leje
a v křesla kyne s úsměvem
těm mladcům statečným.

Je v svěží vítá luhy,
v kraj vábný, kterým v stínu stkví
se řek stříbrné pruhy,
kde nymfy květy házejí,
v číš víno nalijí,

Kde v stínu v lepém roji
žertují nahé Grácie
a u fontanu stojí
a kvítím pletou bujný vlas,
zářící na šíji.

Tam v sladkém zapomnění
si zdřímnou reci blažení,
ve milém unavení
budoucích slastí vábný ples
jim v blahé srdce sed,

Co bez cíle a vůdce
láj v půli cesty klesá juž
a ochabuje v půtce
a klne toho paměti,
kdo nadarmo ji sved.

Nuž vy, jichž první péčí
je zahájit boj, rekové,
v pozouny silou větší
udeřte, lid by ze snu vstal,
kdo kráse chce se vzdát;

Ó hřměte, pak‑li záhy
hlas ochraptí vám statečný,
křis mrtvé, Bonghi drahý,
já s písní chci a sekerou
v boj za tebou se hnát.

Ty s Řeků svatých davem
na skály srázném vrcholu
náš prapor zatkneš právem,
zkad k vzdušné věži volný běh
se všech pak rozletí,

Já věštec pozdních časů
na valech slavně dobytých
chci opět vzývat krásu,
na obnovené oltáře
klást první oběti.

Ediční poznámka

Kniha Jaroslava Vrchlického překladů italské poezie vyšla v roce 1885 jako reprezentativní přehled básníků píšících v období 1782–1882. Zahrnuje včetně dodatků úctyhodných 131 básníků, které Vrchlický uspořádal do 10 oddílů. V našem vydání jsme zachovali jeho dělení a pro obsáhlost původního svazku vydáváme každou knihu samostatně. Oproti předloze jsme učinili některé šetrné pravopisné úpravy zvláště v medailoncích, jimiž je každý autor představen, verše ponecháváme téměř beze změny, i když se tak jazykově často dostávají za hranice dnešních pravopisných pravidel, například jsme upravili psaní zdvojených souhlásek (ssát/sát).

Redakce MKP

[1] Naráží na svou choť, slavnou básnířku sicilskou Turrisi Colonnu. (Viz X. knihu této sbírky.)

[3] Numa obrazně se uvádí co předchůdce Petrův.

[4] Moc světská i duchovní.

[5] Mystická a posvátná jména Říma: Valentia, Anthusa, Flora.

[6] Jako nemohl se Castor odloučiti od Poluxe, tak nelze v Římě odděliti moc světskou od moci duchovní.

[7] Světská moc papežů.

[8] Komunismus a materialismus.