XXXVII.
FELICE ROMANI
(1788–1865)
Překypující lyrismus jeho našel
nejlepšího výrazu v četných libretech, jež psal s nevšední obratností
mnohým skladatelům. Jmenujeme jen Normu, Montecchi a Capuleti, Cizinku
(pro Belliniho) Annu Boleynovu, Lukrecii Borgii (pro Donizettiho) atd.
Plodnost jeho byla neobyčejná a obratnost rytmická úžasná. Nejlépe se mu
co do poetické hodnoty dařily sbory a jednotlivé romance. Z básní
samostatných jest nejkrásnější romance „Il Perdono“ ve stylu Petrarkovy
kancóny, již sem v překladu klademe.
Odpuštění
I.
Zas viděl jsem ji! — Roků prošlo pět
co s ní se nesetkaly oči moje,
kdy chorá, bez vlasti a ve pokoře
ve srdci výčitky a bolu hnět,
(ty smutné druhy měla v trudy svoje,)
šla podél břehu hučícího moře.
Já viděl její hoře,
šla okolo, na bledé tváři její
jsem viděl bolesti stát dlouhé sloky,
když mdlé a slabé kroky
své zastavila, čtla v mém obličeji,
tvář zakryla si a se hanbou rděla.
Což stará se má rána otevřela!
II.
Co zkusila ta bědná, sirá žena,
já neřeknu, ni ký mne soucit jal,
ni co jsme tenkrát hovořili spolu.
Ó pomsto nebes dlouho zadržená,
jak ukrutně ji ten tvůj oštěp sklál!
Jak poznala, předešla tíž mých bolů!
Mdlá prošla trudů školu,
vše zklamalo ji, co snila tak luzně,
teď hanba s pláčem soudruhem jí byla,
jich hořkou číši pila,
než ke dnu celou vyprázdnila hrůzně,
co zkusila! Jak zavržena záhy
zas jiné nechala své poškvrněné prahy.
III.
A teď putujíc v zemi té a oné
jak vdova sirá smutný věk svůj tráví
to mládí smutné, marně promrhané.
Ó kterak smutný zrak jí v slzách tone,
jak vzdech jí zvedá ňadra těžký, dravý,
jak lidem vyhýbá se, kde jen stane
s tou lící, která plane!
Ten slepý cit, jenž vzal jí lásku moji,
ji opět vrací lásce mé, mně stačí,
že krásná je v svém pláči
i v hanbě své i ve výčitek roji
jak anděl padlý v země pustý kraj,
když světlo ztratil a když ztratil ráj.
IV.
Za málo hodin ke mně s pláčem děla
a ruky kynem ukázala k moři,
jímž vánek večerní si pohrával;
Zem opustím, kde tak jsem utrpěla,
tu Itálii, kde vzduch jasem hoří,
mně ale pouze mračný stíhá žal,
kde pád můj nenechal
mi ani střechy, kde bych mohla lkáti,
ni hrobu, kde bych mohla odpočívat;
ó kéž by aspoň splývat
moh útěchy mi nektar, kéž bys dáti
moh ty mně, jejž jsem vrhla v pohanění,
když slzu ne, tož aspoň odpuštění.
V.
Ach, odpouštím ti, já jsem děl a vzdech
mi slova stíral, v ústech jež se chvěla,
tak soucit jal mne hluboký i vstala
a slzy její tekly v pramenech
ne nad tím, co tak žalně přetrpěla,
však radost, radost v její srdci vzplála,
k mým nohám klesnouc štkala,
mi ruku tiskla. „Nebe, nebe pouze
tě provázej, buď pro vždy s bohem již!“
Já chtěl jsem říci: Slyš,
a zůstaň, ale oči v žalné touze
mi zalily se sklopivše se k zemi —
pak viděl jsem jen břeh kol pustý, němý.
VI.
Ó směj se zase! Neb máš mnohem víc
než neplodný můj soucit, odpuštění,
máš první moji celou lásku zase!
Tě očistilo žalů na tisíc,
zřím v očích tvých i v tváři ponížení,
co stop tam vryl stud luzné tvojí kráse,
kdyžs mřela ve zápase!
Ó nechme minula; je pochované
a hleďme aspoň pevně v budoucnost,
jež můž nám vzpláti dost,
když ve tvém srdci jak v mém láska vzplane,
jí svěřme duše klidné tiší, vážní
jak proudu větru bludní ptáci tažní.
VII.
Ó vrať se ke mně, mladosti vem šaty,
tak cudné jindy, ve tvé tváři zdraví
ať opět vzplane a mír dávný, sladký,
jak růže, když jí tkne se paprsek zlatý,
se zbarví zas, ty sílu, jež se taví,
se ve mně najdi, jako o peň hladký
se réva točí, matky
měj úkol, sestry nebo družky milé,
na prsa moje uchyl se v své tísni,
jak v azyl, ať juž třísní
proud moře nás či horské sněhy bílé,
já s tebou vždycky v radosti i trudu,
ó bludná družko, díl tvé duše budu.
VIII.
Snad — nebe dej! — tak vše se promění,
že zbavena svých pout, jež tebe tíží,
si oddychneš zas zvolna, potěšena,
jak holubice, která z vězení
když prchne, rozpnouc křídla v let je kříží,
v mládí vrátíš se zas uzdravena.
Ó blahá, šťastná změna,
my spočinem po dlouhé, bludné pouti
a všecka naše přání v jedno splynou.
Neb z lidských srdcí řinou
se lásky proudy, v nich se mohou vzdouti
neznámé city, jimiž mladých let
se může vrátit svěží tobě květ.
IX.
Ó vrať se, vrať ty drahá nešťastnice,
mně drahá vždycky, k hvězdám přísahám,
tvá bude paměť, jestli v nich však psáno,
že dál máš trpět, nesejdem se více
tu na tvém smutku podíl brát chci sám,
buď nebesům to věčně žalováno;
a svitne‑li přec ráno,
jež naděj sluje,
ve Tvém smutném oku,
já najdu ve svém srdci vždycky hlas,
jenž posilní tě zas,
jímž odvaha tvá vzplane v každém kroku
a budou naše duše v žalu, míru,
jak pouze jednu zladila bys lyru.
X.
Ó písni ve svém běhu
tu, jež mi prchla, na mořském chyť břehu
a kéž tvůj pláč tak bolně zní a lkání,
že vyhoví, co vroucí naše přání.
XXXVIII.
EMILIO FRULLANI
(1808–1879)
Nešťastné události v jeho rodině, smrť
manželky, všech bratří a matky daly poezii jeho záhy ráz tklivého
smutku. Nečetné verše jeho dýší zvláštní ušlechtilostí. Frullani
studoval práva, r. 1848–1849 účastnil se událostí politických pak
zastával četné a čestné úřady veřejné. R. 1865 dal podnět k oslavě
Danteově.
Ohlas
Ó horalko ty krásná,
jež na úpatí stráně
do vzduchu pouštíš jasna
svou píseň, až zní kraj,
tvá touha zrazená je
i tvého srdce taj!
Neb nejtajnější skrýší
ohlas, ta nymfa lstivá,
tvou píseň, jak ji slyší,
pastýři sdělí hned,
ten vzdychna žehná písni,
již zpívá v lásce ret.
Marii Panně
Co teď má duše úpí v těžké mdlobě,
v tůň ztrát a škod svých pohroužena cele,
co lhostejná a hluchá ku své době
bez úsměvu je a bez těšitele:
Já cestou zbloudilý obracím k tobě
v své beznaději srdce osiřelé,
ty matko nešťastných! A v každé zlobě,
ty rajský štíte, hvězdo v noci stmělé!
A láskou syt a svatým odpuštěním
ve čistém světle tvojí glorioly
mám útěchu, již nemůže dát svět;
Mám důvěru s tím pevným ujištěním,
jež měl jsem, když jsem dětské svoje boly
na ňadrech svojí matky tišil hned.
Sonet
Co tak jsem viděl, jeden po druhém
z mých přítel, druhů, že je smrti plenem,
co moji drahou ženu kryje zem,
co láska víc mým nemůže být věnem;
V tom těžkém čase, nestoudném a zlém,
kde vládne hřích, ctnost odbývá se jménem,
co hroznějším a těžším osudem
vlast zachvácená větším úpí stenem;
Jak často musím hořké slzy líti,
jak truchliti! Ó jaká touha drí
mne po smrti, jak rád bych juž chtěl mříti!
Však větší bol mne svírá okamžitě,
když myslím, že tu nikdo po mé smrti,
jenž sirotka by chránil — moje dítě.
XXXIX.
GIUSEPPE REVERE
(1812–1889)
Velký znatel dějin a cizích jazyků,
básník pln ironie a bolestného humoru, mistr v sonetu, duchaplný
fejetonista a kritik zastává podřízený a nevděčný úřad v ministerstvu,
kde jest revizorem novin úředních. V lyrice jeho místy kmitá vliv
Heineho, který ještě silnější jest v jeho geniálních črtách cestopisných
„Bozzeti Alpini“. Z velkého počtu jeho sbírek, nejvíce sonetových,
vynikají „Nemesis“ a „Osiris“. V dramatech historických (Lorenzo de
Medicci, Sampiero di Bastelica. II Marchese di Bedmar) jeví se jeho
hluboké studie.
Itálii
Pro svatý bol, jímž bylo tvoje jméno
tvých velkých věštců, slzou, pláčem, vzdechem,
pro boje, svět jenž dobyli ti spěchem,
až tvoje týmě bylo ověnčeno;
Pro čas, kde pláč byl hlasu tvojich echem
a mdloba s hanbou nesmytnou tvé věno,
pro duše, nadšení jichž nezlomeno
krev lilo vinicemi, lesů mechem:
Ach, starým víc se neoddávej svárům,
když neštěstí a ty jste jedno byly,
prach na skráni ty v smutek oblečena.
Ať cizinec se nešklebě tvým zmarům
neřekne, vida svár tvůj a tvé býlí:
Svým štěstím Itálie přemožena!
Angelu Secchi
Až oko tvé, které se v éter noří,
jak plavec jistý v moře uzavře se,
a hvězdy, kterou den se k nám vždy nese,
víc kštici neuzří, jež zlatem hoří;
Až světlo, skráň jež oblévá ti zoří,
víc údům síly nedá v žití plese,
až strasti zbaven, která ducha moří,
se duch tvůj z prachu této země vznese:
Tu pod trávníkem spát nebude skrytý,
a málo cti dá tobě kámen hrobu
a řeči jásající chloubou plesné:
Neb občan vzdušné říše střesa mdlobu,
by mohl býti myšlenkami sytý,
do slunce lůna k odpočinku klesne.
Staré dítě
Mám zlatou harfu, ale smutně znějí
mé struny bídou, chleba nedávají,
v nich Helikonské souzvuky si hrají,
však zima tu a strnulý se chvěji.
Háv hvězdný mám, závaží na něm tkvějí,
mé sny bizarní fantazie tkají,
však práce ducha štěstí nemívají,
když nohy blátem chodit neumějí.
Mám mistry, kteří byli žáky mými,
však poslechnu, když přijde kdo se ptaje
na myšlenku mou aneb písně slova;
Leč klam by nechytil mne spáry svými
nad osudem svým rád se usmívaje,
já, staré dítě, učím se zas znova.
Žluté vlny Nilu
Vy žluté vlny Nilu, kolosové,
jenž zkušeným jste na mne zřeli okem,
vy v pouště nekonečnost každým krokem
rostoucí písku pahrbky, vždy nové,
Vy s páskou mumie, jichž tajní snové
mne jali mystických svých rytmů tokem,
jak pochovaný juž před mnohým rokem
bych věštcem stal se říše záhrobové:
Sem k pomoci mně! Nechť ať lyra ruchem
se hlasným ozývá, ať božských rohů
mi Apis více přízeň neodpírá.
Ať italská teď zvučí země širá
modlitbou plodnou k vám, vy otci bohů,
a vámi ať se v souzvuk mění vzduchem.
Černá víla
Ty černá vílo, jež jsi otevřela
mi v poušti nekonečné náruč svoji,
a ňadra svá, jež ebenem se skvěla,
mi přála i zrak v každém zkušen boji,
Zkad dávných časů minulost mi celá
se zjevila ve zářných vidin roji;
vzpomínám tebe a můj povzdech pojí
tvé vnady s tancem, v kterém jsi se chvěla.
Ó vrať mi slunce své i granity
a písky, tento rubáš pohyblivý,
nad národy i bohy rozlitý!
Své chladné kolosy, jež v dálku tmí se,
jichž zrak svatyně prázdné hlídá, snivý
i hrob, jenž přece zkrotil Sesostrise.
V hněvu na svět
Mám zdravé srdce a můj duch je smělý,
dost vím, ač málo, v umění jsem chudý,
znám nad knihami pot a těžké bludy,
můj zrak, ten ješitností nebyl ztmělý.
Slz hořkých hojné, mnohé proudy spěly
nad iluzemi, z nichž mi zbyly nudy
a onen mír, jenž těm, kdo padli v trudy,
bůh udílí, jsem neměl život celý.
Já hledal slávu v putujících davu,
a ostrý vítr nezdaru kol věje;
tvář zbrázdil mi, však ducha nezkrušil.
Tak jíní záhy padlo na mou hlavu,
a v hněvu na svět, jenž jen šťastným přeje,
dav nechám mluvit stopuje svůj cíl.
Já s duší rozrušenou…
Mne mladost nehne, jež mne opustila,
ni statky, jichž mi osud nepřál věnem,
ni zmatek doby neplní mne stenem,
mne pýcha duší malých neranila;
Ni hrob, kam jistou nohou my se ženem,
ni sláva, která ze lží jenom žila,
ni láska, která klame lásky jménem,
by slepá z výše v prach tě pohrobila:
Já s duší rozrušenou objímám
své myšlenky jen ticho zádumčivé,
jež, když chci mlčet, nejvíc mluvívá:
A němý ke hluchému bohu lkám;
mé pýchy pochmurné a domýšlivé,
to poslední zpověď je — však pravdivá.
XL.
ALEARDO ALEARDI
(1814–1879)
Aleardi jest básník snivé kontemplace,
hlubokého citu a eminentně malířského líčení. V kancónách politických
sluší mu rovněž více vroucí tón, než ostrost a síla. Učastniv se
revoluce italské byl od Rakušanů jat a vězněn v Josefově. Po návratu
svém byl profesorem estetiky na akademii florentské a členem parlamentu.
Z básní jeho jsou nejznamenitější kancóny: „Sedm vojínů“, „Italská města
přímořská“, z větších básní: „Vrch Circello“ a filozofující „První
zvěsti“.
Pozvání
(Z listů Marii)
Ó nešťastná má drahá přítelkyně,
ty narozena přece v středu štěstí
jdi nyní, věř kolébky zlaté slibům!
Má družko ubohá, kdo byl by řekl,
že po hořkostech dlouhých tak a trpkých
dnů nezasloužených, přes řeky, doly
a skalné srázy letěla bys plaše
k družnému hnízdu sem, ty smutná
a sírá holubice? Věčně s tebou
buď olivy sněť, moje holubice!
Kdo byl by řekl, dřív tak sobě cizí
a potom drazí tak, že sejdeme se
u kořenů trnité akácie
dva cizinci v cizího stromu stínu,
zde bysme lkali stejné slzy spolu?
Toť cesty boha jsou. Hle, my jsme přišli
jak poutníci dva, plníce slib svatý,
se potěšiti navzájem; a věru
cos blaženého bylo v oné chvíli,
kdy plakal jsem nad plavou tvojí hlavou!
Mlč, Marie, a nevyprávěj znova
mně trudy svoje; znám je dobře všecky,
znám vše, i to co mně jsi zamlčela;
neb tam kde mnoho miluje, tam vždycky
je všeho, co se v srdcích drahých děje,
má smutná duše věrnou prorokyní.
Ach ono slovo: Sama jsem, já nikdy
slast matky nepoznala, nikdy, nikdy
mne mladý jarý mladík nenazýval sestrou.
Já rostla plačíc, skrývala se v pláči,
neb cizími jsem byla obklíčena;
a více nemám nežli zde a onde
po Itálie nivách rozptýlený
posvátný hrob, a úzkosti cit stále
mne všade tísní, zdá se mi, že sama
jak ztracená na širé zemi stojím!
Ach, ono slovo: Sama, bídná žena,
tak sama, sama — toť je propast hoře!
Ó plač jen, Marie, plač, pouze bolest
je úděl závratě, v níž potácí se
rod lidí pyšný, bol jen úděl její.
Hle, oceán jen ve zmítání bouře
ve tiché škebli zúrodňuje perlu
a pouze v šeru tajných zápasení
lidskému srdci zraje perla slzy.
A slzy tvoje, Marie, ó věř mi,
ty seraf sebere a ty je najdeš
ve koruně, jež čeká na tě v nebi.
Viz, také já jsem smutný; žiju v tichu
a v omrzelé samotě; a čas byl,
kdy ve skřivánčím plesu jasným nebem
se rozletěly mládí mého dnové.
Sněť posvěcené olivy jak strážce
nad mými bděla sny tak pokojnými,
neb tenkrát ještě na neděli květnou
jsem modlíval se! Čilá vlaštovice,
když opustila byt svůj na východě
můj hostinný trám světila svým hnízdem
a v jejím zpěvu usínal jsem sladce.
A skulinami okenic když prvý
svit zlatý jitra z oblohy se vkrádal
na tváři teplý polibek jsem cítil.
Můj otec přicházel dle svého zvyku
tak příjemně mne vzbouzet každodenně,
a tak se stalo se světlem, že láska
mých prvních jiter byly prvotiny.
Ó neplač, Marie! já s písní chvátal
do zahrady, jež v rosných perlách plála,
před sebou budoucnost, jas jitra v oku,
a všady hledal jsem a našel boha.
A květinu jsem utrh, nejněžněji
jež kynula mi na záhonu skromném
a na podušku klad ji matce svojí,
neb ona svatá nejvíc milovala
po synech svých a po otci svých synů
jen chudinu a kvítí. Políbení,
jež dostal jsem, já vrátil na skráň její
tu nejčistější! Ach, to byly dnové!
A celý život byl mi řetěz dlouhý
snů, květů, písní, polibků a záře
a články jeho ztrácely se v nebi…
Ach dosti! dosti! Marie, plač nyní,
ty oba nejdražší já ztratil navždy
a mým víc není tam na břehu řeky
dům, v kterém zemřeli.
Ach, po tom jasu
sta bouří divokých tu na mne vtrhlo,
jež podstupujem, když nám dvacet roků.
Tu žhavá touha slávy, zlomkovité
jen studie a plané horování
ve básních, které jako listy Sibyl
v plen padly větru a pak — vyzvědačů.
Pak smělé plány, noci prohýřené
a předsevzetí velká při hostinách,
však prchavější než‑li pěna číší;
a po zkrocených odbojích pak srázný
pád z výší vysněných a ve střízlivých
pak ňadrech hořký žal nad ztrátou vlasti.
Žár divé touhy sny mi otravoval
a líčil obrazem je hříšné krásky;
pro malou nožku a pro černou kadeř
na liliích dvou obnažených ramen
co promrháno nových, svatých vznětů;
pak rychlé slibů zrušení a lítost!
Ach, tenkrát Marie mé bludné srdce
ve květech polních, ve hvězd tiché pouti,
ve růžné záři snivých svatvečerů,
ve věčném spádu vlny spěchající,
ve věčném svitu, nad vršky jenž vstává,
ach, tenkrát více nenalezlo boha!
Však zbožná vzpomínka a touha něžná
dne jednoho mne vedly k vesnickému
tichému hřbitovu. Dva kříže vetché
se ve objetí zdály k sobě klonit
juž časem zviklané, list kozí svěží
je úponků svých bujnou halil clonou
a objímal, jak cítil by. Zde poklid
jsem našel modlících se, živě cítil
ve brázdách smrti přítomného boha…
Mé díky, moji otcové, mé díky!
Slyš, Marie, tak sami, opuštěni
a syti nudy městské po radostech
my toužíme, jež na tom světě pouze
dát může matky dům a milovaná
vždy rodina. Nuž dobře: touto drahou,
jež zbývá ještě ve vyhnanství hořkém,
chci, dovolíš‑li, věrně jíti s tebou.
Tvou nohu obvázat chci jemnou páskou,
by nekrvácela, a měkkým mechem,
jejž natrhám na stinném srázu skalin,
tvé zářné hlavě Italky já srovnám
a lože vystelu, bych uspal tebe,
svou nejkrásnější zapěju ti píseň.
Když práti bude slunce do krajiny,
pod akácie družné vonné stíny
tě zavedu, neb slunce paprsek mohl
by pleť tvou zžehnout, a když z příkré skály
tě zrádně bouře přepadne, tu věnec
ze svěžích laurů hned upletu tobě,
jak básník nebo královna ty půjdeš
a blesky bát se budou tvojich vlasů.
Na stole chci ve fialách a růžích
ti lámat chléb svůj, a když unavena
dne žárem řekneš: „Bratře, hořím žízní!“
chci kolem šírou prohledali stepi
po stopách vody živé, a když země
nám nedá ničeho, chci vodu nebes,
již připravil bůh ptákům tažným, sbírat
a v květinových kalíšcích ti nosit.
Den tvého úsměvu mi bude svátkem.
Když plakat budeš, budu smuten hledět,
jak slzy tekou po tvých cudných tvářích,
tich odejdu a s úctou v luh se vzdálím,
zde pokleknu a budu prosit boha,
by těžké břímě tvých bolestí složil
na moje bedra. Ach, ty ještě nevíš,
jak jemnou závist často ve mně budí
ctnost šlechetná Šimona Cyrenského!
Však azúrné proč čisté oko skláníš
a sněhobílou rukou spěcháš zakrýt
nach, v leknutí jenž tobě čelo barví?
Já, Marie, tě chápu. Vinou nikdy
ty šťastnou nebudeš, jeť hořká vždycky
to rozkoš lásky, na které lpí vina.
Nás dělí propast ohromná, před námi
svět otevřel ji, vím to. Bídné, podlé
to pokolení vyhnanců, jež prchá
vstříc hrobům, jakby žalu ještě málo
svět podával mu, přemítá a smýšlí,
až k zblednutí se dnem i nocí stará
trud jiný hromadit. A mysle hnutím
i rozmarným, jenž velmi často v sporu
jsou s vůlí boha, pyšné jméno dává
svých zákonů a nechá hynout v černých
žalářích s nohou v kruhy ukovanou
ty, jenž je přestoupli. Kdys andělové
předzvídali i okovy i hanbu,
jež smrtelník si bez rozmyslu stkával.
Však dále děti vzdorně střásajíce
jho minulosti s otců zákoníky
též hanbu zdědili a stupně k špalku.
Mou nikdy nebudeš. Však jménem tichým
chci „sestra“ jmenovat tě, mně vždy budeš
květ nebeský, jenž roven svaté růži,
v kašmírském dolu mystickém jež zkvetá,
již nesmí kochat slavík milující.
A běda chvíli, k východu kdy hledíc
jak nejkrasší z hvězd stoupá na obzoru,
jí nesmíš říci: „Dennice, já tobě
se rovnám cudností a krásou duše!“
Mně důvěřuj! Zříš na obzoru moře
tam v dálce zelené a sousedící
dva ostrovy? Je velká propast dělí
od prvního dne stvoření až k chvíli,
kdy vidíme je. Stále stejným losům
jsou podrobeny, slunce to je hřeje,
proud líbá je, týž vítr do nich pere
a tentýž déšť, na druhý jeden z dáli
se usmívá, jeden druhému v plesu
posílá pozdrav balšámu a písní…
Vždy sebe vidí — nikdy nedotknou se.
A na nebi viz bloudit mlčenlivý,
truchlící měsíc, co let času křídlem
od prvního dne on miluje zemi.
Vzduch mrazný v nekonečno dál je dělí;
však mlčíce jdou stále tajnou drahou
vždy za sebou a spojí‑li se někdy,
ví pouze Pán. A v nocích vyměňují
si pozdrav střídavý ve světla řeči
a každým dnem se spolu srozumějí,
a pochopují chvěním proudů mořských…
Vždy sebe vidí — nikdy nedotknou se.
My budem tak, poutníci osamělí
ač blízci sobě čisti přec a pevní
žít ve vyhnanství v neukojném smutku.
Smutné drama
Tobě paní,
která víš.
Já budu tě vždycky milovati. Ale ty tam,
v říši mrtvých, nepij, prosím tě, z oné číše, která
by tě naučila zapomínati starých přátel tvých.
— Starý nápis řecký
I.
A tys jej milovala. Jak dva květy
dva narcisky v jednoho listu škebli
jste sedávali ve objetí spolu
na sametovém křesle měkkém. Sami
jste užívali chvíle nebe sladké,
jež nebe zatracuje. U tvých nohou
on tebe hltal nenasytným zrakem;
ty prsty měkkými jsi pohrávala
ve jemných vlasech jeho, které vinou
se jiskřily a tichem noci zvonil
jen zrychlený tluk obou srdcí vašich.
Ve křišťálu, jenž naproti vám visel,
se obrážel ten jásající, bouřný
ples čiv a purpur granátný tvých tváří
i lilie na jeho obličeji.
Tys nyjíc hleděla a stranou v koutě
si klekli vaši andělové strážní
a na oči své kladli obě ruce
a modlili se za vás. Darmo, darmo
nad vaší hlavou nekonečnem nebes
hvězd mlčenlivých táhly legiony
ku západu! Ach, darmo! Vaše láska
o světle ani o tmách nevěděla.
II.
On zbožňoval tě; a přec plnou vládu
nad jeho srdcem upírala tobě
neznámá, chudá a přec všemohoucí
tvá sokyně, vlast bídná. Zlaté kruhy
sta vonných ramenou a otevřených
ku lásky objetí tím nebyly mu,
co jeden článek na řetězu rezném
té bídné otrokyně. Jednou v noci,
kdy v směsi podivných snů zmítán blouznil
o Itálii, o tobě, jež stvořil
bůh krásné tak a hříšné, tu byl zrazen,
od krbu svého urván a pak spoután.
Vůz, který vezl šlechetnou tu duši,
jel ulicí tvou, tak že zatřásla se
v tvém bytě okna. Ty jsi právě spala.
Ruch zbudil tě, tys vstala v nepokoji
a potom v strachu těžkou hlavu svoji
jsi ve podušek vonných skryla řasách.
A onen výkřik vzkazu posledního,
jejž bez útěchy on posílal tobě,
tvých oken zelenou jat okenicí
na vlnách husté hnědé mlhy zhasnul.
III.
Ční město z bařin hranaté a smutné.
Kol něho malá říčka z Valdisole,
jež Vergilovy proudy dále vede
lagunou křivou, zrcadlí v svých vlnách
zdi pevnostní tak sinalé a pusté.
Zde v nocích, svět kdy v klidu odpočívá
kdy neúrodné luny slabé svity
přes bahniska se smýkají, bys myslil,
že dálný kraj i močál plný vrbin
se plní množstvím zápasících stínů
a z dálky slyšíš pohřební a truchlý
sbor hlasů florentských od Curtatony.
Stráž cizácká, jež po vysokých náspech
se němá prochází, tu píseň slyší
a tajný děs ji schvátí, mocná tucha
o pádu vlády její. Tady dole
ve hloubi propasti tvá láska žije.
On neplakal, ni nelkal, aniž prosil
na zčernalých zdích, v slabém lampy žehu
jen Giotta uměním, jež potěšuje,
si kreslil tahy božské tvojí tváře.
Od toho dne víc nebyl osamělý.
IV.
Den mrazný svítal. Mlhy husté sloupy
se nesly z bařin. Tu v prostředku pole
svá nečistá ramena šibenice
ku nebi vypínala jako s prosbou,
by blesk ji schvátil. Mlčící dav lidu
hněv proti bohu v duši, tisíc očí
na klidné čelo muže, který kráčel
tich na popravu, upíral. On vesel
svou Itálii pozdravil. Vír mlhy
vše zakryl ostatní. V polední chvíli
se přehnal zástup mračen prchajících
a slunce trysknouc pralo v pustá lada
na hrozný provaz i na tělo reka,
jež houpalo se, pak na ono hrdlo,
jež polibky jsi druhdy pokrývala!
Pták slétnul na trám hrozné šibenice
a zpíval mrazem zhrdaje. Co tenkrát
tys, paní, dělala? Co tvoje srdce?
Já pozděj poznal svaté ono místo,
kde spočíval, a tam jsem jednou večer
se dlouho modlil za vše potlačené,
a dlouho za ty, kteří potlačují.
A ještě ani nevykvětla ranná
ve trávě jeho hrobu anemona
když, krásná paní, ty zas zpívala jsi,
jsouc okouzlena, běda! novou láskou.
Dítě, co jest Satan?
Satan je přelud. On stvořil strachy,
výčitky s hříchem, Satan je Kainem,
jenž prchá pustinou jak dravec plachý
štván bleskem božím v útěku tajném.
Satan je přelud. Atilla divý,
přes lidské lebky s vojskem jenž spěchá,
za sebou divoce zdupané nivy
kopyty tatarských komoňů nechá.
Satan je přelud, Macbeth je běsný,
trůn svému hostu jenž urve v snění.
Satan je v nás. Je hříchů taj děsný,
pro které u nás soucitu není.
Kdyby mdlý záští a zuřivé války
chtěl člověk láskou žít, přes moře širá
mohutný zněl by zemí do dálky
velký hlas obrovský: Satan juž zmírá!
Dítě, co jest Bůh?
Ve chvíli té, kdy nebes po obvodu
hvězd chvěním azur zkvete,
atomů stříbrných a zlatých bodů
rej báječný, tu ptám se záře jasné:
Co Bůh jest, prosím, rcete?
Řád! odpovídají mi hvězdy krásné.
Když z jara v luhu, stráni, dole, lese
u řeky všecko zkvete,
luh každý z květin sváteční šat nese,
tu barev ptám se, jež kol rozesety:
Co Bůh jest, prosím, rcete?
Jest krása! odpovídají mi květy.
Když v pohledu tvém, moje holubice,
má duše blahem zkvete,
že ptám se světla tvojí zřítelnice;
kéž zjeví mi to srdce luzná zkázka!
Co Bůh jest, oči, rcete?
Tu zřítelnice tvoje odpovídá: Láska!
Když zasílal jsem
staré služce svou železnou postel
Ty lože, kde jsem umřít odhodlaný,
ty kove, z kterého se meče robí,
jdi k Adiži od Arna a skrz brány
rodného města, které věže zdobí.
Ty neznáš sladké něhy Venušiny,
a neznáš též hlod děsné zoufalosti,
když zrádce skočí polekaný stíny
a rozsvěcuje v strachu z minulosti.
Stařenka plna upomínek vlídná tě
přivítá s úsměvem plným lásky,
tě postaví, kde kyne jizba klidná,
kde patří ze zdí nesčetné knih svazky.
A přijde čas, kdy vyrván světa víru,
jak přání mé, tvém bílém na polštáři
mdlé oči svoje navždy zavru v míru,
bych otevřel je v Boha věčné záři.
XLI.
RICCARDO MITCHELL
(1815–1888)
Mitchell jest profesorem estetiky a
literatury na univerzitě v Messině. Vydal četné sbírky poetické
vynikající delikátností myšlenek, klasickou dokonalostí formy a dojemnou
snivostí v písni i rétorickým vzletem v reflexi. Znamenitý znatel jazyků
klasických podal výtečné překlady řeckých lyriků a Hesioda. Nejlepší
jeho dílo poetické jest kniha „Zpěv a světlo“. Mimo básně a překlady
napsal též řadu statí kritických a literárních.
Předehra
Myšlenky volné souzvuku
se rády otvírají,
vše stránky duše v taji
jak osamělý květ,
jenž v bílém skrývá kalichu
své rosné slzy sled.
Co má na první stránce své,
co jen má básník říci?
Nadšení jásající
a srdce bouřný vznět,
ba jiné nemá předehry
ten zpěv, jenž plný běd.
Leč aby lyra zalkala,
on nehnul svojí rukou;
jak vzpomněl, marnou mukou
hruď zachvěla se hned,
neb svaté všechny slzy jsou,
jež roní pěvce hled.
A pouze pro ty básníka
je duše nebi vzata,
a žije láskou vzňata,
dokavad stojí svět,
neb anděl bolem zastíněn
ku zemi básník sleť!
Jediný cíl
Když sedím po tvém boku,
tu lásky opojení
v tvém snivém piju oku
jsa vznesen do nebes:
ó zůstaň mi a nadšením
nám bude celé žití,
ty budeš u mne dlíti,
já v tobě svůj mít ples!
Ty růže, ruka tvoje
co natrhala tady
na břehu, v těžké boje
a trud a chmurný taj
ty s tvými budou slzami
též polibek můj píti,
zpěv jeden budem míti,
též slunce a týž kraj.
Jak na obloze letí
vždy hvězda vedle hvězdy,
jak na jediné sněti
vonívá dvojí květ,
tak, drahá, budou sloučeny
též dny našeho žití,
na jedněch márách sníti
my budem naposled!
Noční geranium
Když vonným nočním dechům
se ve polibcích lupení vstříc kloní,
a ku básníka vzdechům
když smutná příroda svou písní v odvet zvoní,
ty květe, list svůj hnědý
otvíráš měsíci, jak vzplane bledý.
Vše v tůň se vůně noří,
vše novým kouzlem plá a mlčenlivým,
tvůj keř jen květy tvoří
co symbol tajemný myšlenkám pěvce snivým,
a tajná harmonie
se nese k pahrbkům a vlnou bije.
Co jasná a co měkká
tě hvězda noční hladí, stříbrem bělí,
po pupenech tvých stéká
ve míze život, vře, se odpoutává celý,
ve luny paprscích
jak v stinném závoji, ty svítíš tich.
Ty snivý samotáři!
cizinec luhů rosteš v nočním svitu,
jenž zádumčivě září
a živí listí tvé a maluje ho v třpytu,
ty v rumech jen a býlí
pláš, dumy osamělé odlesk čistý, bílý.
Též květy žijí citem
nám zjasňujíce smutné chvíle žití,
na stole květy krytém
svatební hostinu příroda strojí v kvítí
a v stříbře, ve zlatě
luh květů mořem bují bohatě!
Však proč se neukájí
tvé lupení na slunci, jejž se straníš,
proč po celém když kraji
plá, oko živoucí, ty jedině se bráníš,
v svém zavit dřímeš stvolu
jsa němý k třpytu nebes, ku plápolu.
Kde sluje tmavé dýší
v neznámých polích, v rosných skrýší taji
noc odchovává v tiši
své květy, pouze těm ku slávě hvězdy plají,
ty v růžných západech
počítáš hodiny dnů žití všech.
Cit cudný, osamělý
tě odcizuje slunce opojení,
v němž hřeje se svět celý,
tě v taji hladí jen a luzném ve mlčení
večera zásvit šerý,
jediné slunce tvojí pozdní sféry.
Útěcha
V opojení svátečním a zpěvu
snadno nepochopen zmírá vzdech,
avšak srdci, které v těžkém hněvu
mřít se odhodlalo v zápasech,
ten vzdech dýše kouzlem pro úlevu,
jaké nemá mana rájů všech.
V poušti pakli mráček nenadálý
aspoň jednu kapku pustí v zem,
lačně ret ji vpíjí, žár jejž pálí,
jakby božským byla nektarem,
na listí pak svítí a jak malý
drahokam plá v vínku královském.
Krásný svit je, který vidím vzpláti
v noci, když se chmouří mořská pláň;
kdo můž slzy opojení znáti,
v bolu zápasech když tekou v dlaň,
když tě nikdo v světě nechce znáti
v žalu, v lásce chýle v pláč tvou skráň.
Vítej těchy slovo osamělé,
vítej v lyře pěvce šedinám,
jeť on vdovou, sám lká v tiši stmělé,
květů nevidí ni tu, ni tam!
Jeden zvuk však z harfy rozechvělé,
neumře víc opuštěn a sám!
Rozvlněný v chvějném harfy tónu
božský soucit uslyší on znít,
jak aeolské harfy u výronu
zpěvy z ňader budou se mu lít,
jak když snilo vše a v klidném stonu
vítr mořem řeckým dumně lít.
XLII.
GIOVANNI PRATI
(1815–1884)
Prati začal napodobením Byrona a skončil
napodobením antiky. Vedle četných živlů cizích brzy vynikla původní jeho
struna — romantismus vrcholící v přepychu barev a snivé melancholii.
Básní jeho jest veliké množství, mezi nimi velké cykly sonetů „Památky a
slzy“ a „Psýché“, dále Byronovské povídky: Edmenegarda, Rodolfo,
Ariberto, Armando, fantazie: Satan a grácie, sbírka různých básní: Isis
atd. Záhy přilnul Prati k panujícímu domu Savojskému, jemuž v nadšených
hymnách, které mu však též mnoho trpkosti způsobily, prorokoval nynější
úspěchy a vládu. Byl poslancem, senátorem a ředitelem vyšší dívčí školy
v Římě. Poslední léta těžce churavěl, žil o samotě stejně zapomnín jak
druhdy veleben. Byť nevynikal ve všem původností, jest Prati jedním z
největších básníků své doby, svrchovaným mistrem formy a malebné fráze.
Svět a básník
„Ne, květy nechci, trny dejte sem!
neb krutou korunu chci jemu tkáti,
toť blázen, zpívá, rozumuje, hnáti
se nad mez přírody chce, v pychu svém.
Když duchem, tělem nám je roven všem,
proč sráznými chce cestami se bráti?
Co za písně, jež chce nám stále hráti?
Kým opojen je božským přeludem?
Jak málo on se stará o život,
do snů a přeludů je zabrán zticha.
Sem trny! Ať zví, co to lidský žal!“
— Tak ječí svět, tká věnec, samý hrot,
juž stéká krev! I nebe nad tím vzdychá!
On usmívá se v tom a zpívá dál.
Co si dívky svěřují
— Ty schováváš ten šat, jenž zmačkán celý?
— Můj milenec kraj jeho políbil,
můj líbá ho na místě tom ret vřelý,
a pochybuji, že by hřích to byl;
jej líbám večer, jej líbám ráno
jak svatý obraz, ba věř mi, ano
Madonnu tak jsem sotva líbávala
a s takou láskou, když jsem byla malá.
— Mlč, kdyby jen tvůj zpovědník to věděl,
však jistě hned by ti to zapověděl.
— Však ví to, řekla jsem to jemu, dobrý kmet
mi řek, že líp jest jednu lásku míti,
než jak ty v zrcadlo zřít stále, celý svět
za blázna míti a bez lásky žíti.
Erós
Když večer kolem v kraji
vše halí v závoj v spěchu,
tu spolu v řeč se dají
hvězdy a láska hned.
A vlaštovky když křídlem
se niží až nad
střechu,
tu s rosy svěžím
zřídlem
se do řeči dá
květ.
A v chvíli, kdy svět tichne
perlí s korálů lesem,
jak vlna mořská šplíchne,
zní povídavý hlas:
A ty můj květe sladký,
my hnáni tajným
děsem
hned vším, hned
ničím v zmatky:
O líbejme se zas!
Den v jeseni
Vždy v šera chvíli teskné, zadumané
tak tuhý smutek jímá duši moji,
že bolest slzí zdrojem z očí kane,
co sladká rosa v těžkém žití boji.
V krb dívám se, kde matný požár plane,
mne těší tkvít v něm zřítelnicí svojí,
až slední uhel popelem se stane,
v sled zakmitna, ve jisker zhasne roji.
Ten záchvěv toho posledního žití,
stín houstnoucí a padající sníh
ve hloubi smutku srdce noří temně.
Až z duše zlekané se povzdech řítí:
Můj bože, život sen a jen se mih!
Můj bože, jakou pouští je ta země!
Jasmín
Pln rosných perel, jitra úsvit vstává
a růže na svém keři usmívá se,
šafránem, zlatém nebes báň je žhavá
a skřivan v let a zpěv se pouští zase.
Tys — skromnost s úbělem je Tvoje sláva —
jasmíne, sobě věren v každém čase,
ples neschvátil tě, ani bolest tmavá
v svém koutě voníš sám v své snivé kráse.
To lepší osud! Tak po krčmách všech
ty smýkán nebudeš ve tance víru
a zašlapaný v prach jak jiný květ.
Ó že jsem neučinil v mládí dnech
dle tvého vzoru! Budiž den ten klet,
kdy rodných krovů zřekl jsem se míru!
Smrt Adamova
Skráň v míru sklonil. Slunce plápolavé
za cedry zvolna mizelo juž v dál;
vtom řvaní rozlehlo se pronikavé
a Adam vstal a děs mu srdce klál.
Zrak zvedl, muže zřel, strach v líci tmavé
a z dlaní, z vlasů krve proud se dral,
a muž ten řval, jak mizel v dáli mhavé
a otce svého, matku proklínal.
Tu starý Adam hlavu mroucí sklonil
do ňader Evy a pláč jeho vzrůstal,
svět neslyšel, co stál jen, nářek taký!
A vesmír smál se ztopen v souzvuk, ronil
se z nebe mír, Adam v svém pláči ustal,
neb slunce za cedry juž kleslo v mraky.
Zima
Vítr stromy obnažuje
z posledního lupení,
u krbu pes v úpění
krčí se, a v koutě podřimuje
bába naše nad svým kolovratem,
o minulém času dumá zlatém.
Zima přišla. Sbohem tedy
kvítím toulky veselé!
Sbohem dejme, přátelé,
štěbetání ptáků naposledy!
Z noci k jitru dnes nám po den celý
v skadě, u vrat, naposledy pěli.
I sám Joviš zimy tíhu
cítí v bohů radě již,
rychle sáhne nad cypřiš,
Virgila si podá svatou knihu,
ruce hřeje si mhou, jež se chmouří
nad liliem, které v troskách kouří.
Juno, sem ty baso stará!
vestu dej mi červenou
a čepici vlněnou
nad korunu lepší! Teď ať hárá
pochodní řad! Falernské sem dejte
a na posměch zimě připíjejte!
29. březen
Dnes pátý rok, co kol se vzduch
chvěl zvonů pohřebních vírem,
dnes pátý rok, co Eliso,
jsi oči zavřela s mírem.
Ubohá Eliso, setmělý
kde cypřiš dumá, tmí se kříž,
modlím se k tobě, anděli,
pro naši lásku, slyš mne, slyš!
Modli se, abych uchránil
se čist od podlosti věku,
bych odlesk luzné krásy tvé
vždy v ženském nacházel vděku!
Modli se, by myšlenky proud
mi volný, nadšený trysk,
by věčné pravdy soud
v mé písni zdobným slohem vždy blysk!
A pak nech osud schvátí mne
a ústrk, nevděk doby,
modli se, by mne otužil bol,
bych tobě se rovnal, prost mdloby,
modli se, aby po všechen čas
tvým jménem zpěv můj zněl,
by stále vážně jak tvůj vlas
mé písně hlas se chmouřil a tměl.
Vím, že od jitra ve úsvitu
až v záři hvězd jsme stále svoji;
ó kdybys mohla pochopit,
jak volám tě v svých citů roji!
Však co je plátno, mořit dél
svou duši touhou světu v smích?
Jsem bez křídel, jsem bez křídel!
Ach, co jen sama děláš v nebesích?
Galatea
Tys Galatea moje,
já Pygmalion tvůj,
ó zbuď se, v těžké boje
mne déle nekřižuj!
Ty ruce jak sníh, spjaté,
ten k nebi klidný hled —
chceš vždy být, dítě zlaté,
jen chladný, dvorný led?
Ó chyť mne v náruč úže,
a zbuď se, lásko, hned!
Přej mi svá líčka z růže,
rtů purpurový květ!
A pakli nechceš, lstivá,
mne blažit soucitem,
hleď, abys byla živa
a já byl — kamenem!
Cid
„Vzácná dámo, Španěl květe,
k nohoum vám pod vaši vládu
věrnost svou i meč svůj kladu,
věnce slávy dlouholeté;
co jste slíbila mi dát,
nač prodlévat, Marachito,
života mi málo líto,
zítra, věřte, umru snad!“
Don Ferrante takto pravil,
květ španělských bohatýrů
v srdci paní vznítil víru,
oheň, jenž mu slova trávil,
slib šel prosbě vzápětí,
povím, co mu přislíbila,
jistě cudná věc to byla,
polibek, snad objetí.
Vyšel z hradu tento zrádce,
pýchy cit jej mocně jímal,
v lyry svojí struny hřímal,
křičel: Dar ten chutnal sladce!
Přátele hned k hodům zval
a tu vše dle svého zvyku
vypravoval v smíchu, v křiku,
hůř než tulák při tom lhal.
Zámku dlouhým sloupořadím
ten žert hloupý dál se valí,
hlukem pekla být se zdály
opilců křik s chechtem hadím.
Všady shon a šept a ruch,
o tajemství paní hradu
nejsprostší ved jazyk vádu
v nejmíň spolehlivý sluch.
Pohár sem! — Zdar Afroditě,
paní světa! — Jablku Evy!
Ne, jen paním bez úlevy
v zdar se prázdní pohár hbitě! —
Smělým zvedám číš svou rád
v zahradách a ve ložnicích! —
Těm já, ústa milujících
jenž líbají napořád! —
Cítit posměchů těch jedy,
viděti čest na pranýři,
vztek a stud se nachem šíří
na obrazech mezi dědy.
Hlod a bolest výčitky,
přátele a don Ferrante
v pití Porta, Alicante,
přehlušili přípitky.
Marachita, nejpyšnější
ze všech paní ve Granadě,
jak zví tomto o případě
běží k řece, k lesní skrejši,
posly, listy posílá
k rekům v každou světa stranu,
v souboji by její hanu
s mečem pěsť jich pomstila.
Z oken v dálku beze hrází,
k horám z rána zírá v kole,
západu mhou zírá v pole,
zírá — nikdo nepřichází.
O přílbách a očích sní,
i o pestré reků zbroji —
kol cikánů dav se rojí,
rej fandanga v sluch jen zní.
Nikdo nejde a na břehu
Bivarském je sama paní,
chodí, ruce lomí v lkání,
listu šumu a vln běhu
vypravuje v šílení
hanebníka podlý skutek;
vítr, list však v její smutek
nedá citu znamení.
Zří jen kolem, jak se dívá,
trochu země s křovím malým,
které jejím pláčem stálým
bez ustání se zachvívá.
„Ach, když nikdo nechce meč
svůj mi půjčit, svatá země
ty se zvedni k pomstě, ke mně
přijď ty a se pustiž v seč!“
A zem vskutku soucit schvátil,
jakby v lůnu kohos měla,
kři, kde holá větev čněla,
květů dávný skvost se vrátil.
— „Co je právo, lež co je,
nevím, vám jen duše věří,
svatá země, prostý keři,
spějte za mne do boje!“
Řekla. Juž se domů beře,
jizbu zamkla svého domu.
Noc. V tom slyší ránu hromu
zabušiti na své dveře.
Otevřela, v železe
bohatýr se před ní vznáší.
„Na kolbišti chci věc vaši
pomstít mečem vítěze.
Zítra v týž čas přijdu zticha,
paní, jestli dovolíte,
a tu paní z úst mých zvíte,
zda ten lotr ještě dýchá.
Dlouho meč můj propad tmám,
ale zítra jako prve
zakouří zas rosou krve,
jeho krve, přísahám!“
„Ctný rytíři, kdo jste, komu
děkovat, že pláč můj slyšel?“
— „Z daleka jsem, paní, přišel,
daleko se vracím domů,
přísně odměřen můj čas.
Bez lampy je moje cela,
dobrou noc!“ — než dál cos děla,
poroučel se, zmizel v ráz.
Druhého dne v téže chvíli
slyší, kdos na dveře ťuká;
jak otevře její ruka,
zas bohatýr k ní se chýlí.
„Vzhůru, vemte nový šat!
květ do vlasů vpleťte chvatem
s drahokamy a se zlatem,
rukou mou dnes bídník pad!“
„Rytíři, já vím, že jistě
Kastilčan jsi plný slávy,
koruna by vlas mé hlavy
tížila — na tomto místě
dostal bys ji — s bohem buď!
Co ti ruka má a žití?
Bez cti láskou se nevznítí
Kastilského reka hruď!“
„Krásná dámo, nepřijímám
v paláci svém duše živé,
musím jít, kde v tiši snivé
sám a sám čas dlouhý dřímám.
Chcete‑li být družkou mou,
pak vás chladné lože skryje.
Sám jsem hrdý! Hispánie
žije ve mně duší svou!
Když vás všickni zanechali,
Iberie syn já starý
opustil jsem svoje máry,
mstít čest, již vám pošlapali.
Od trůnu byť třeba v lid
každý zapřel cit svůj lidský,
na padouchy vstanu vždycky,
krásná dámo. Já jsem Cid!“
Řek a oslněný bleskem
stál zde v záři nenadále,
v kolem každý obraz v sále
ožil toho světla leskem.
Tváře dědů v zákmitu
lom se chvěly, zem se třásla,
kadidla dým, záře zhasla
a Cid zmizel v chvíli tu.
Kolem z kláštera žalm zvučel:
Dies irae, dies illa
solvet saeclum in favilla,
zněl — den mladý ze tmy pučel
zaplál — a juž ztichl sbor.
Kohoutů zpěv v šero padne,
v Bivaru na lože chladné
leh si zas Campeador.
Azzarelina
Azzarelina
v květech usíná
a v jejich vůni
tančí a trůní,
lká taje svoje
ve hvězdné roje,
utiší moře,
okouzlí vzduch;
Z Indie dítě
přilétlas hbitě,
z Golkondské vlny
vlasy máš plny
perlí a skvostů,
mně svému hostu
horoskop rychle
zazpívej v sluch!
Vážná i hravá,
chmurná i smavá
v myšlence šeré
taje máš steré,
v úsměvu hraje
půvab ti ráje,
láska se vlní
slz ručejem;
V té vřavě klamné
pohlédni na mne,
duši mi zjasni,
s tisícem básní,
ke mně se shýbej,
mlčky mne zlíbej,
dej mi své srdce,
ducha mi vem!
Zpěv Hygiey
Kdo vlastním rádlem hloubí
zem rodnou v skotu řevu
a kdo kvetoucí révu
se svěžím jilmem snoubí,
kdo rodné bohy světí,
k nim obrací své pění
a vlasti pokolení
kvetoucích dává dětí:
Kdo vodí kozy k stráním,
jim tučnou pastvu dává,
olivu ořezává
pod milostným hvězd pláním;
kdo v kyklopické práci
a s obnaženou paží
kladivem na kov vráží,
až v jiskrách vše se ztrácí;
Hygeia dává tomu
a práci jeho chystá
svých darů dozajista
stůl plný, sen, mír domu:
Těm hor a strání synům
mohutná prsa sílí,
jich tuhé plece chýlí
jen k bohatýrským činům.
Tak rovněž těm se děje,
kdo v bouř se vydávají
k cizímu poutí kraji,
když moře neurve je;
mé koruny též nese,
kdo zkouší války trýzeň,
jen osudu když přízeň
u vraha neoctne se.
Leč běda těm, kdo v lety
se bez návratu řítí,
těm různé prchne žití.
z nich každý sám a kletý.
Žel, přes cíl proč jen dává
se mysl příliš vzňata?
neb struna příliš vzpjata
se s lukem přetrhává.
Od času, kdy svět stvořen,
vše dobré rozeznávám,
úsměvem věčným hrávám,
mne voda zná i kořen;
a z úst mých po vše věky
vzduch života jen síly
a veselosti pílí
a zdaru tekou řeky.
Na blažené té dráze
kles mnohý znaven trudem,
buď bolestným kýms studem,
buď osudem, však snáze
moh zase silný vstáti
a pevný v žití vřavu,
jen mdlou kdyby chtěl hlavu
na silný prs můj dáti!
Ze slunce, které vlívá
jas v zřítelnici vaši,
ze vzduchu, zkad se snáší
k vám rosa dobrotivá,
ze zdrojů, které hrčí,
i z květu v horstva lůně,
z jalovce silné vůně,
ze stesku, jímž zní smrčí;
A z každé ctnosti, která
vám skládá krev i těla,
vypučí růže vřelá,
kde křoviska ční šerá,
a volné vaše pudy,
jenž o život se hlásí,
ty vítězně vás spasí
před noci bděním, bludy.
Ó vyhněte se boji
a červu přemítání,
neb u vás nad vše zdání
blíž mnohem pravda stojí.
A kdo ji jinde hledá,
sám v jatky vydává se,
a v hlučném nad ním kvase
sup Zéva spár svůj zvedá.
Příroda ve vás sladce
své síly promíchala,
dál koho touha hnala,
se rouhá velké matce;
oř, který v choutce plesné
se vzepne a v let ztrácí,
svou uzdu pokrvácí
a vrávorá a klesne.
Nač urychlovat příští
té chvíle černé slední,
jen k ústům mým se zvedni,
zdroj blaha tam se prýští.
Nač v dálce v bojích stálých
své blaho hledat v muce?
Jen v růžové mé ruce
plá všeho žití kalich!
XLIII.
LUIGI SANI
(1821–1877)
Sani je lyrik vynikající neobyčejnou,
takřka křišťálovou čistotou formy. V kancóně upomíná trochu na
Leopardiho, zcela samostatný je v sonetu a v písni, kde je mistrem
nálady. Málo jest jeho básní, ale dlužno je vřaditi v počet nejlepších.
Mladý Giacomo Leopardi
vlaštovce
Mne darmo lákáš lásky luznou písní,
ó vlaštovice! Ani jedna radost
ni naděj unavená mnou již nehne,
ni bolesti vzruch, ani pohrdání.
Jsem ovšem mladý, ale pocit žití
a radost z něho ztratil jsem. Když přišlas,
já ovšem jásával v těch sladkých dobách,
kdy oklamaný přeludy a vírou,
jsem viděl květy, jas, jak ty je vidíš,
jež z jasu v jas vždy lítáš. Já však v novou
teď pustinu jsem tajnou mocí vtržen
a nevím kam. Kol do kola se dívám
a bez pomoci. Jediný hlas pouze,
jejž slyším, tvůj je, drahá vlaštovičko!
Což ztracena jsi v nesměrnosti nebes?
Což dopřáno mi není s tebou lítat
po nekonečných vzduchu valných polích
a povždy zmizet, povždy mezi mračny?!
Mnišství
V nezměrné pouště Thebaidy dálné
kdo jen vás táh, velcí anachoreti?
Kdo shromažďoval vás pod dubů snětí,
druidi, pět a pálit žertvy valné?
Kdo nutil vás, ó sestry Vesty, v žalné
ty chrámy mladý věk dát ku oběti?
Proč Brunone, chtěls sobě zadržeti
šum hvozdů, polí zeleň, slunce palné?
Ó jistě touha míru, já to cítím,
vás, duše zmdlené, bolu ostnem nudy
v dál hnala, kde se každý jak zvěř kreje!
Však spíše zhrdání tím všedním žitím
a lásky vítězstvím a vášně trudy
a touha po nebi! — A svět se směje.
Vzdálenému hrobu
Ty pustý kříži, sbohem,
bez květů drne, sbohem,
tam spí mé všecko. Krátký čas bez květů
a bez trávy zde zůstanete nahý,
neb nechť vám rosa, nechť vám slunce schází,
žár polibků mých, proud slz beze hrází
z vás vylákají fialky a růže!
Upomínka
Na balkoně jsem pozoroval ráno,
že jaro jde a hnízdo vlaštoviček
od roku loňského že prázdné není
a v sadu mém že rozkvétají růže,
a nevím, bez otázky
v mé srdce vrátil se čas mojí první lásky.
Od okna opět jak v mém obyčeji
jsem obrátil se ku hnízdu a květům,
však nešly vlaštovky a měkkým vzduchem
jsem v dálce neslyšel jich štěbot
a v slunci smutném sklonu
se květy prohýbaly na záhonu.
Ó jak mne divě smutně uchvátila
ta upomínka dávno zašlé slasti!
Jak vlaštovice nevěrná se láska
též v srdcích zahnízdí, — by odletěla
a jako slunce právě
nám život dá — však stráví nás též hravě.
Jeseň
Hleď, v jakých barvách blíže k listopadu,
se nebe skví i země! Jaká krása,
tu zlato, růže hoří v mračnech, zeleň
plá na bojácném ozimu a v změně
plá listí vinic, listí na topolech!
Zda příjemnější kdy ucítíš vánek?
Kdy větším jasem zahoří vše hvězdy?
Kdy bělejší jest měsíc? Kdy v tvé srdce
jak v těchto dnech se vkrádá sladší smutek
a bolnější? Ach, věru, brzy husté
mhy zatarasí den a příliš brzo
den jako noc a domy opuštěné,
a širé kraje osamělé, smutné
sníh pokryje a výš se nahromadí.
Tak dlouhá nuda za krátkým jde plesem,
tak sama láska duši kojí smutkem
a jako v přírodě se blíží zima
tak stáří jde a srdce tuhne v ledy.
Ubohá Nina
Tu krásu nejdražší, to prosté dítě
sněžného obličeje, zlatých vlasů,
tu včera z kostelíčka smutné družky
na černých nesly márách. Drahá Nina
a ubohá vždy denně sedávala
na záhrobci své chýše s jehlou v ruce,
neb chodívala po zahrádce svojí
a plela květiny, a kdo ji viděl,
ten musil v srdci býti veselejším.
neb cítil mladost a chtěl býti lepším,
jak ona jest. A každý o ní mluvil
a celá ves jí skoro záviděla.
Teď večer na hrobě, kde ona dřímá,
sám sedím smutný a se v západ dívám
a lehký vítr táhne cypřišemi
a šeptá a mně ku nohoum se chýlí,
druh za druhem, tak zvolna, jednotvárně
se stromu listy, jenž se stále třese.
Cesta v noci
Juž řídnou hvězdy, bílý měsíc běží
po ostrém, srázném hřbetu skalní stěny,
a zvolna domy a vsi s hroty věží
se noří ze stínu jak vyděšeny.
A rybník, který pod vrbami leží,
se v ostrém vzduchu chví jak postříbřený:
pes časem štěká — ticho — sotva stěží
běh dálných vod je slyšet utlumený.
Na lesy, chaty, strmé hrady kol,
na břehy, kopce, nebe zřím, však v hrudi
dům rodný mám, mne sladký schvátí bol.
A v duchu ženu, drahé děti zřím,
na prahu němy čekáním se trudí,
až pozdě z cesty navrátím se k nim.
Zoe
Rozumná Rita, bez hněvu v své líci,
jak dobré to jen srdce její radí,
však s duší bolestnou, ač milující,
se s Lisou, nevím, pro jaký hřích vadí.
A Lisa zarmoucená, litující,
stud s citem něhy v jejím srdci řádí,
skráň plavou sklání, co jí tváře chladí
roj slz, jenž stéká za ňadra se chvící.
Co malá Zoe, jež se s mourkem tahá,
když zří, že pláče, skočí na stoličku
a rychle k ní se tiskne z levé strany;
A jak jen může, tak ji líbá v líčku
a pláč jí sušíc ku zástěře sahá,
jí v ústa strká bonbon ocucaný.
XLIV.
MARCO ANTONIO CANINI
(1822–1891)
Život Caniniho jest jeden řetěz
dobrodružství. Studoval práva, pronásledován pro politické snahy prchl z
Benátek do Toskany, účastnil se římského povstání, podezříván ze snah
socialistických prchl do Řecka, procestoval za největších dobrodružství
Orient a vydal roku 1852 v Athénách první svou sbírku básní: „Mente,
fantasia e cuore“. Mimo to psal četné filologické, politické a literární
brožury francouzsky, řecky a rumunsky. Roku 1859 se vrátil a žil co
žurnalista v Miláně, Neapoli a Turíně. R. 1862 poslán byl za politickým
účelem do Orientu vyjednávaje s Klapkou, Košutem a Garibaldim o velké
unii národů podunajských. Co zažil, vypsal francouzsky v knize „Vingt
ans ďéxil“. Nato věnoval se studiím filologickým, jejichž plodem byly
lexikální práce řecko‑rumunsko‑srbské. R. 1876 agitoval pro Srby a žil
co korespondent v ruském táboře. V stáří vrátil se opět k poezii.
Sebrané básně jeho v knize „Amore e dolore“ plní silný svazek a objevují
ducha vášnivého, zachmuřeného a hloubavého. V sonetu je mistr, ač libuje
si zúmysla v napodobení starých vzorů italské poezie.
Lidský osud
Ty, jenž laješ v trapném snění
na den svého narození,
jímž jsi určen k utrpení:
Odhoď, je‑li těžké tobě,
břímě žití, uvol mdlobě,
prost hned budeš v krátké době!
Bol a trud jsou lační chrti,
chytnou radost a ji škrtí
od kolébky až ku smrti.
Roste zlo a světem chodí,
kdykoliv jen žena rodí,
z lůna svého zlo v svět hodí.
Mrtvé vzývám, vzývám mroucí,
nad těmi lkát slzy žhoucí,
jenž se zrodí v čas budoucí.
Mrtvé vzývám, vzývám živé,
jak zde dobro jesti lstivé
a zlo jisté, pak či dříve.
Okamžiky jsou a chvíle,
dnové jsou, v nichž srdce shnilé
hlodá, bodá bol v své síle.
Živé, mstivé mračno vzlyků
spěje z ňader nešťastníků
stále, v každém okamžiku.
Až pak v hrobě, rovni sobě
najdou klidu v smrti mdlobě
štváni, hnáni v bídě, v zlobě.
Křivě viní stará báje
hada, jenž nás zbavil ráje,
vraha, na kterého laje.
Člověk ne, však lidé všicci
na zemi jsou nešťastníci
žalující, zoufající.
Ty, jenž laješ v trapném snění
na den svého narození,
v němž jsi určen k utrpení;
Odhoď, je‑li těžké tobě
břímě žití, uvol mdlobě,
volný budeš v krátké době!
Myrha
Proč na mne hledíš okem hněvným v zlobě
a neděkuješ na mé pozdravení?
Co Myrho, co jen udělal jsem tobě,
že radost máš jen na mém utrpení?
Přec líbalas mne včera a já taky
jsem zlíbal tvoje čelo, nožky, zraky.
Mně Fatmé krásné věci vyprávěla.
Vím dobře, vím, byl velký rámus v domu.
tys plakala a prostovlasá sjela
jsi s křikem v trepkách po všech schodech, k tomu
tvá matka křičela: Ty daremnice,
jen k ničemu jsi, k zlosti a nic více!
Vše, na mne myslíc děláš roztržitě,
ať pracuješ neb v kuchyni cos robíš,
lem na jarmaku zkřiven, k niti nitě
tam nepřilehá, divně šat svůj zdobíš
a kebab, ten byl včera spálen celý
a proto v domě ten křik neveselý.
Pojď, Myrho, se mnou k Itálie břehu,
tam dnové v sladkém uplynou nám toku
bez výtržnosti tam vždy lásky něhu
pít budeš ve dne, v noci po mém boku,
na jarmaku nit dobře padne k niti
a kebab pečen bude jak má býti.
Mrtví
Ó bláto celé věky shromážděné!
ó prachu větry rozptýlen a svatý,
ó v zapomnění věčné lide klatý:
vám, mrtví, jsou mé verše posvěcené!
Co kraj vám, věk a stav? Vy rozptýlené
duše v smrti, v její pouta spjaty,
co Múzy pláč tu soucitem k vám vzňatý,
co život váš, co lósy rozhorlené?
A zbytky vaše, prach váš, ten se smísil
se vzduchem, s vlnou této hemisféry,
na hmotu hnusnou, neplodnou, než vzkřísil
Ji v jiném tvaru lásky plápol žhavý.
Od atomu až k slunci vše taj šerý.
Vše bol ku člověku od stébla trávy.
Problémy
Muž v den sňatku:
O moje holubice, blaho moje,
ó šťastná chvíle, kdy nás Amor spjal,
mně čarné řetězy jsou ruce tvoje,
rád provždy jsem se otrokem tvým stal,
můj poklade, má milovaná,
je žena andělem! — Buď zbožňovaná!
Týž muž zrazen:
Tys, bídná, zradila vše přísahy,
kdy zřel jsem tě, tu chvíli proklínám,
že poznal jsem cit lásky neblahý,
v své neštěstí jsem zřel tě; bída, klam
jen lásky jesti celá odveta,
je žena démonem! — Buď prokleta!
Moře v klidu:
Je krásné, moře, tvoje usmívání
a krásné vlny tvé, pod křídlem vánků
když chvějí se a lesknou v slunce plání,
jež rozžhavuje hlaď jich do červánků,
ó jaká rozkoš nad vln šumný val
se vznášet, těkat, kroužit dál a dál!
Moře v bouři:
O jak jsi děsné, moře vyjící,
kdy skrze chmurné vlny vichr lítá,
a výská, stýská v divé směsici,
a pere v loď, jež v úzkosti se zmítá,
teď letí vlnám kalný na vrchol
a ku propasti dnu se kácí v dol.
Dvacítiletý zamilovaný:
O jaká slast; mi v srdci hraje dnes!
ó jaká rozkoš je to celé žití,
ký luzný den! To nebe, jaký ples!
Vše se mnou užívat chce, slast mou cítí.
Co minulostí? Ach, spatřila mne jen,
ký pozdrav! jaké blaho! jaký sen!
Nemocný šedesátník:
Ach, jaká bolest údy moje týrá,
jak smutná věc je celý život lidský,
ta příroda jak macecha je, svírá
a mučí jen jsouc nenasytná vždycky,
ty smrti, aspoň slitování měj
a týranému tělu poklid přej!
Po dobrém snídaní:
Jak dobře je mi! Jaká vzácná chuť
ty koroptve a tyto paštiky!
Kdo praví mi, že život bol a rmut,
mu řeknu: Brachu, lhář jsi veliký!
Svět není zlý tak jako běduješ,
já rád jsem živ a věru šťastný též.
Hladový:
Ni kousek chleba jsem dnes nedostal,
ni pro sebe, ni pro své děti bědné,
jak zapláčí, až zbudí se, ký žal!
Ti boháči přec mají srdce ledné,
ti boháči, ti dobře vypasení!
O kletý svět! Zdali se kdy přec změní?
Básník:
A žena, moře, láska, život, svět
jsou tedy dobrem, či jsou přece zlem?
Já dlouho jsem se otázkou tou hnět.
Lze pravdu najít myšlením a snem?
Nad těmi problémy jsem často bděl
a rozluštit je — vždy jsem neuměl.
Dost bolesti a plesu málo jen
zde člověku se střídá v pouti zdejší
od kolébky až v slední smrti sen,
a nejvíc smutní jsou ti nejšťastnější,
nad dobrými svůj osud zvedá důtky;
pak hrob vše zbití, dobré i zlé skutky.
A dobro zlem a zlo zas dobrem jest,
a smrt je život a smrtí je žití,
jak upír saje krev, když pádná pěst
tě drtí přesily, tvou mdlobu cítí
a nemoci když padneš za kořist,
červ žije v tobě — nejsi víc než list.
Vše vytrvá a vše se mění v ráz,
ples jednoho a druhého zas bol,
když moře zbití tebe, na pospas
tvá mrcha padne jeho zvěři kol;
pro ženu cizoložnou v slzách lkáš
a jiný jásá, co ty proklínáš.
A jestli někdy sladce usmívá
se příroda a srdce zkájí nám,
v to štěstí, když se jiný zadívá
a svěří mu — svit šlehne v náruč tmám.
Tak vše se mění, zdar tak jako zmar,
jen atom věčný je a různý tvar.
Až zemí budu, hrdý země synu,
až červem budu, ty mne zašlapeš,
až vtělím se buď v zvěř neb zeleninu,
pak sníš mne zas — a sotva vzpomeneš,
že já zas pod zubem neb pod nohou
tvou schránu kdys mít budu ubohou!
Tak od buňky a od tenkého nervu
až k dubu, který větve rozprostírá,
od člověka, jenž bádá, až ku červu
zřím zákon, jímž vše žije jako zmírá.
A konec všeho? Bolest jen a boj,
toť zákon země nejvyšší a spoj.
A krutý osud bohem nazývej
a jemu koř se, věř dál v staré báje,
mnou nehne to — já v žití valný rej
chci klidně zřít a luštit jeho taje;
nad těmi problémy jsem často bděl,
však rozluštit je — vždy jsem neuměl.
Nový Prométheus
Ó bože, nejsi‑li jen marný sen
a kněží tvar a máš‑li žití vskutku,
když v nebi slyšán smrtelný hlas v smutku,
ó, konečně se ozvi na můj sten!
Proč zhasnout musí, když můj začal den,
proč všecko zvrátí se zde do zármutku,
proč vládne zlo, proč v nekonečnou půtku
je člověk cizích mocí míčem jen?
Tvůj taj bych, nový Prométheus, rád
chtěl urvat tobě, co mi láska tvoje
a hněvy tvé, co překážek mi řad?
Svých bratří chtěl bych zmírnit bol a boje,
tvůj taj jim odhalit a pak v tvém pekle
nést velkodušně všecky muky vzteklé!
Voltaire
(Viktoru Hugovi)
Buď pozdrav tobě, duchu svrchovaný,
kdo z hlíny stvořen vyrovná se tobě?
Tys práva triumf za cíl zvolil sobě
a pravdě v světě otevřel jsi brány.
Od kněží, králů dštily na tě rány
tu ve zjevné, tu v utajené zlobě,
ty, mudrc teď a básník v jedné době,
byls sarkastickým smíchem opásaný.
A bojoval jsi statně. S plesem díků
tě věky, národy vše hlasně slaví,
ty nezdolný a slavný bojovníku!
Kdo s jedem nyní proti tobě vstává,
je šílencem, co zmůže zde hlod dravý,
tvé dílo z granitu je i tvá sláva!
XLV.
GIROLAMO ARDIZZONE
(1824–1893)
Lyrika jeho místy stupňuje se k dojemné
náladě, zajímavé jsou jeho novely veršem „Tajemství kláštera“ a
„Amalie“. Ardizzone je šťastný překladatel Anakreonta, Sapfy, Písně
písní, Catulla a Byrona.
Delii
Kdybych byl luční květ,
na cudných ňadrech tvojich
bych odpočinul hned.
Kdybych byl vánku dech,
s rozmarným laškováním
bych hrál ti ve vlasech.
A kdybych jíní byl,
tu vonných kapek stříbro
bych v žár na skráň tvou lil.
Být včela toulavá,
tu sál bych med s tvých retů,
kde růží záplava.
Kdybych byl zrcadlo,
tvé odrážel bych kouzlo,
jež v hruď mou upadlo.
A kdybych v sled byl pás,
v objetí žhoucím, Delie,
bych tisk tě zas a zas!
Duben se vrací
Duben se vrací, vůněmi
se květy rozplývají,
o lásce šepotají
zem, nebe, hvězdný vír.
Však srdci mému
pustému
je mrtvá zem i
nebe,
je divá touha
střebe
po hrobě, kde
jest mír.
A přece druhdy láskou též
zaplálo srdce moje!
Teď v její sladké boje
je mrtvé, spráhlé již:
Dnů sladkých
naděj těkavá
mi prchla, je mi
chladno. —
ó, vypil jsem až
na dno,
až na dno bolů
číš!
XLVI.
VINCENZO BAFFI
(1829–1882)
Studoval práva a jest nyní místopředsedou
soudu. Verše jeho plné sladké něhy vynikají elegancí a melodickou
formou.
Sbohem!
Buď sbohem, dítě, jehož černý vlas
nejkrasší růží vlašskou láska zdobí,
ty nadějí jsi mého srdce mdloby
dost živila — teď poušť tam, stín a mráz.
Buď sbohem, dítě, tebe láká jas
a plesů vír a šťastné mládí doby,
mne volá bolest, mne volají hroby
a v chvílích ticha dum a touhy hlas.
Buď sbohem, jestli však ve plesu víru
polétat budeš všemi vítána
sta očí, srdcí pastva beze míru:
Tu na přítele pomni vzdáleného,
dej světů dnů tvých bujné hosana,
však vrať se ke mně v chvíli smutku zlého.
Hrdá a krásná
Když na Chiai břehu, který ráji
se rovná, úsměvem svým blažíš svět,
neb v tance když se pustíš vířný let,
co drahokamy ve tvých vlasech plají;
Když jasné oči tvoje zalétají
u vzdušnou výš, kde červánkový vznět
kol hesperu tká růže, které chvět
se na Tyrhénských vlnách vidíš v taji:
Když ruka tvoje v strunách harfy letí
a zpěvem tvojím kouzlo lásky krouží
ve klidném vzduchu, jenž pln lásky snů:
Zda neslyšíš se vzduchem tichým chvěti
hlas lásky, který žalně k tobě touží:
Kdo mi tě beře, světlo mojich dnů?
Květy a souzvuk
Hle, růže, láska jara, usmívá se
i azur vzdušný, peřeje se smějí,
jenž mezi květy hravě v dálku spějí,
jež lehký vánek čechrá zas a zase.
Příroda celá směje se v své kráse,
jest odlesk ráje tento úsměv její,
ve vánku jarním květiny se chvějí
a láska zní i ve modlitby hlase.
Z tisíce květů stoupá velká vůně
výš k nebi se souzvuky, jichž tón plyne
po pahrbcích tvých, Mergellino skvoucí;
Že duše, po pravdě jež žízní, stůně,
se povznáší a k bohu blíž se šine
ve stínech, které píseň hostí vroucí.
Ediční
poznámka
Kniha
Jaroslava Vrchlického překladů italské poezie vyšla v roce 1885 jako
reprezentativní přehled básníků píšících v období 1782–1882. Zahrnuje
včetně dodatků úctyhodných 131 básníků, které Vrchlický uspořádal do
10 oddílů. V našem vydání jsme zachovali jeho dělení a pro obsáhlost
původního svazku vydáváme každou knihu samostatně. Oproti předloze
jsme učinili některé šetrné pravopisné úpravy zvláště v medailoncích,
jimiž je každý autor představen, verše ponecháváme téměř beze změny, i
když se tak jazykově často dostávají za hranice dnešních pravopisných
pravidel, například jsme upravili psaní zdvojených souhlásek
(ssát/sát).
Redakce MKP
