XLVII.
PIETRO PAOLO PARZANESE
(1810–1852)
Kanovník Parzanese proslul četnými
baladami a romancemi ve slohu poezie prostonárodní. Lehký jeho ton časem
až k vulgárnosti sestupuje, časem zachycuje šťastně některé nálady místy
se svěžím humorem, místy s tichou zádumčivostí.
Vlaštovkám
By pozdravily vlažný vzduch,
jímž jaro kolem dýchá,
tlum vlaštoviček zticha
dnes obletuje kol.
Za nimi hledím v
dol:
Ty snad mou uzří
vlast!
Ó jděte, hnědé vlaštovky,
kde víska má se bělí,
tam uzříte buk stmělý,
jak zelená se již.
Ó s vámi letět
výš
kéž moh bych,
vlaštovky!
Uzříte tiché jezero,
stráň nad ním sosen plnou,
nad vody tichou vlnou
váš let se vznese tich.
A já zde v slzách
svých
sám bloudím, sám
a sám!
Ó leťte, v těžkém vyhnanství
žal pátý rok mne střebe,
mně křídla nedalo nebe,
bych za vámi dál lít.
Ach musím sám zde
mřít,
sám zde mřít,
vlaštovky!
Ó kéž by aspoň jedna z vás
své hnízdo u nás měla!
Ó kéž by aspoň chtěla,
až uzří kmeta lkát,
mu zpěvem těchu
dát
— neb je to otec
můj!
Kam spěje?
Teče mezi břehy řeka,
vlna za vlnou v ní stéká,
teče a se nezastaví —
kam spěje?
Černohlávek malý, čilý,
v let se dává v jarní chvíli,
letí a se nezastaví —
kam spěje?
Z oltáře jsouc rovno mraku
kadidlo se vznáší, zraku
tratí se a nezastaví —
kam spěje?
V reji vůně, v lesku, jase
děvče tančí, usmívá se,
tančí a se nezastaví —
kam spěje?
XLVIII.
DOMENICO STROMEI
(1810–1880)
Básník samouk. Žil ve abruzské vesnici
Tocco, kde živil se obuvnictvím. Četné jeho básně sebrali a vydali jeho
příznivci a ctitelé. Zemřel v úplné chudobě. Talent jeho vynikající
silou a plastikou, tíhl nejvíce k epické poezii (Le forche Caudine).
Bližší zprávy podal jsem o zajímavém tomto zjevu ve fejetonu „Pokroku“
r. 1883, čís.: 245.
Jitro
Ejhle luzná, usmívavá
na Východě zóra vstává,
vstává, v lesku jasná, plesná,
hladí trávu, dýchá v květ,
očekávaná tu vesna
nový život vlívá v svět.
Juž pastýřky milující
s ovčičkami laškující,
na louky se vrací zase,
zdobí květinami vlas,
tvůrce chválit v zvučném hlase
vcházejí juž ve zápas.
Ptáčků milé štěbetání,
vánků sladké zachvívání,
zdrojů šum ve svěží trávě,
máje čilý chvat a spěch,
všecko boží ku oslavě
plesá v tichých radostech.
Vesmír celý plane, září,
novou obláčí se tváří,
plesem tajuplným jásá
země, moře, zástup hvězd,
svět je eden, jaká krása,
beze clony světlo jest!
Hora, vrch i údol stmělý,
brouci, motýli a včely,
nevím, čí je radost větší.
Pouze ten se němuž smát,
kdo mře strachem, trudem, péčí
ve svém bahně napořád.
XLIX.
EMANUELE GIARACÀ
(1825–1881)
Giaracà byl profesorem v Syrakusách.
Velkých zásluh dobyl si činností politickou, v které sjednocení rodného
ostrova s Itálií bylo ideálem veškerých snah jeho. Básně jeho vynikají
rázností a tají pod patrným vlivem antiky zdravé jádro. Největší obliby
získala veršovaná povídka „Dějiny slepce“, která svého času na Sicílii
byla populární. Z menších básní vyniká silou óda „Lid“, již sem v
překladu klademe.
Lid
Snad o tobě, když svorná jsi,
jež děsná jsi, ó láje,
o storamenných gigantech
mluvila řecká báje,
snad Enceladem bylas pyšným,
a titanů když vstali roje
a proti Zevu začli boje,
tvým byli symbolem;
O tobě pěli v obrazech,
kterým se věk náš směje,
tys byla saní stohlavou
pradávné epopeje;
tě nepřivede z rovnováhy
hněv boha, ty jsi blýkavicí,
ve světa zmatek děsně hřmící
svým velkým plápolem.
Však jestli nízkých pudů chtíč
a strach se v hruď ti snese,
pak stádo jsi, jež před vánkem
se zachvěje a třese;
ó, pak jsi velikánů hříčkou,
jsi bídný helota v své muce
a lížeš ony kruté ruce,
jež točí bičem v zmach.
Pak měníš se jak oceán,
lžeš přízně klamné něhu,
on rovněž líbá nejdřív břeh,
pak bičuje ho v šlehu;
ty modly svoje v nachu, zlatě
dnes zbožňuješ, jim hymny šepceš,
a zítra rozbité je depceš
svou mocnou nohou v prach.
Ó, slyš mne, nejsem potomkem
těch pyšných polobohů,
a šlechtice hněv nezvučí
v mém hněvném, drsném slohu:
jsem také národ, z tvého lůna,
jsem rovněž odnož starý, svatý,
jsem pýchou tvojí, lide, vzňatý
a ty jsi moje krev
A pakli hlas můj svobodný,
teď rozhněvaný hřímá,
mne slepá pýcha nenadchla,
mne láska k tobě jímá,
neb ostré šípy metá láska
čím upřímnější a v zlé době
kdo neřek čirou pravdu tobě,
byl zrádce; slyš můj zpěv!
Ó slyš mne, slyš a k paprskům,
jež tvůj den kolem střílí,
nezměrným plesem oslněn,
zrak zvedni čacký, spilý,
jist, bez bázně ty povstaň nyní,
tvé jásání ať v divém plese
od břehu ku břehu se nese
a z hrudi ve hruď dál!
Teď svobodný jsi, umělá
svá pouta zkrušils rázem
a harpie, jenž sály tě
s nečistým jiným plazem,
svou krví zaplatily dávno
svou tyranii žalnozvukou,
ó věř, můj lide, vlastní rukou
bůh do prachu je sklál!
Však byť by davy nepřátel
se pomísili s prachem,
jenž přiváděli v podruží
nejlepší duchy strachem,
to třeba vytrhnouti z kořen,
co, lide, vlili v tvoje žíly,
to kleté símě, jímž v zrůst pílí
blud, zločin, podlost, hřích;
Jak zanechává lijavec,
neb ručej krajem táhna
za sebou spoustu, štěrk a kal
a tratoliště bahna,
ty rovněž hrůzné stopy z duše
si vyhlaď cizí kruté vlády
a tísně neřesti a zrady
si vyrvi z ňader svých!
Ne pouze děsné žaláře,
sekery zkrvácené
tak v podlé jarmo snížily
tvé hlavy nezkrocené,
však pocit vlastní tvojí bídy,
ó lide bídný, lide nahý,
zbraň horší byla, která záhy
tvou poskvrnila čest.
Ta ostnem byla divokým,
ta slepou vůli vedla,
že často, hanba, z lakoty
se ruka bratra zvedla
pro chleba kus a pro odměnu
za nectným úřadem se hnala,
ta v křivou přísahu nás štvala
a z pravých vedla cest.
Tu žaloby, tu záchvěvy
a vztek a utrhání,
čím ještě žernov nad tvou šíj
se níž a těžší sklání,
tu snaze ctných se zavíralo
vše pole činnosti, zde vládli,
kdo nejpodleji skráně kladli
v jho o toho, kdo byl král.
Tu zřídlo vratkých nadějí,
tu mrzké louhy klíče,
jenž honily tě ukojit
tvůj hlad a tvoje chtíče;
tu příčina je ku závisti,
žes po zlatě svou ruku vzpínal
a práce svojí pot proklínal,
jenž sporý chléb ti dal.
Ó, potlač osten choutek zlých
a v žití svého pouti
výš nevzpínej se, nežli kam
sám můžeš dosáhnouti.
Neb dráha, kterou předepsalo
nám nebe, nechť je třeba stmělou,
tu proběhněme s chutí celou,
tať naším dědictvím.
Ó běda, kdo chce roztrhnout
co společnost zde pojí,
ó lide můj, ty spokoj se
jen s ryzí prací svojí!
Tu konej vesel a věk šťastný,
jejž chystá jistě nebe tobě,
za každé dílo k luzné zdobě
ti skane vděkem svým.
Však jestli deptá tebe v prach
a v porobu tě vleče
hněv pánů, ptej se v hněvu: Proč?
však zadrž ostří meče
a věř, bezpráví potrestati
že sobě nebe vyhradilo,
a sotva že by postoupilo
ti toto právo své.
Ty, ptej se, proč? Však panenské
si chovej srdce čisté
od vzteku, který boří vše,
i od poroby jisté,
ty boha vzývej, mocnou dlaní
ať řídí osudy svou mocí,
však oltářům, jež ctili otci,
buď věren v době zlé!
Ó důvěřuj! Ať bez klamu
a v ryzí kráse blíže
lid se šlechtou a knížaty
myšlenka jedna víže,
ať kolem v krásné Itálii,
jež vstala z pochmurného hrobu,
otevře činnost lepší dobu
i osud příznivý.
Snad k starých přání záchvěvům
se nebe skloní v míru,
nás posilní, jenž milujem
svou svobodu a víru,
nad urážkami dávných časů,
nad hříchy, jež jsme usmířili,
se budoucnosti lepší schýlí
svit přece zářivý!
L.
IPPOLITO NIEVO
(1832–1860)
Zúčastnil
se jako dobrovolník bojů za neodvislost Itálie. Zahynul v bouři na
moři. Větší jest ovšem jako romanopisec (Vyznání osmdesátiletého,
Anděl dobroty, Hrabě pastýř). V lyrice jest Nievo satirikem
dobromyslným, sem tam s nádechem melancholie. Básně jeho s názvem
„Světlošky“ hrají mezi sentimentálností a humorem, v čemž zvláštní
jich půvab.
Obláčky
Zapadá slunce rázem
a posledním svým svitem
nad Alpských vrchů srázem
v obláčkách hraje třpytem,
ty k jeho slávě chvatem
se zaskvívají zlatem.
A táhnou po obzoře
v tak měkkém lehkém vlání
jak plachty táhnou v moře
a jako stáda strání
se kmitají a hrají
a v tanci proplétají.
Ó zjevy chvilky jedné,
ó s bohem mráčků roje,
jak vy tak rovněž bledne
a hasne láska moje,
však hořkou ale drahou
mé srdce sytí vláhou.
Závěť
Dvou rtíků polibek
můj pouze poklad byl,
komu by odkaz ten,
až umru, asi zbyl?
Ach, s přáním jediným
já opouštím teď svět,
kéž není moje bohatství
jinému mořem běd!
Dobrému doutníku
Já odložil tě včera v chvíli vzdechů
a v chvíli vzdechů zas tě zvedám dnes,
v nedbalých kroužkách včera v hravém dechu
tvůj kouř se v truchlivý vzduch líně nes,
já o tvůj dým se nestaral
ni o tebe, jenž „zmírám juž“, jsi lkal.
Dnes třeba těchy mají rety moje,
dnes k tobě nechci býti nevděčným,
dnes mluvím s tebou, dnes mi zábav zdroje
tvá skýtá němá společnost! — tvůj dým;
ty žhoucí lístku spláš,
ty, jenž mi tiše ňadra zahříváš!
Bez lásky žiju. Ty jsi zůstal pouze,
ubohý lístku, hoříš, hasneš již,
tak mizí dny ať veselé, ať v touze,
jak ty se vzduchem zvolna roztavíš,
jak z tebe zbude pouze jen
mně popel hořký, vzpomínka a sen!
Kdy myslím na sebe
Když blízkých děl hrom rozhlučí se z hloubi,
tu myslím na vlast, a pistole v křeči
juž tisknu, k útoku když znějí trouby,
tu myslím na vlast a jdu v nebezpečí.
Když v kouři kulí lijavec kol hvízdá,
tu myslím na vlast a se chystám k ráně,
když na útěku nepřátel hřmí jízda,
za nimi hned se vrhám odhodlaně.
Jen když zřím bledé tváře, v mrtvých oku
když kalném čtu, na sebe myslím v snění,
tož kdybych padnul, za kolik as roků
bych v nebi její dosáh políbení!
LI.
GIUSEPPE MACHERIONE
(1840–1861)
Horlivě účastnil se snah a zájmů
politických. Lyrika jeho vlastenecká je plna síly a v ní nejlépe lze
oceniti velký jeho talent, kterým sliboval státi se hodným nástupcem
plastické poezie Leopardiho.
Dejte mi květy!
Dejte mi květy, blednou juž blednou
anděla mého průsvitné spánky,
z tohoto bahna bůh ji vzal k sobě
v ráje volného světlejší stánky.
Horalky smutné, spějte sem, spějte,
květy mi dejte,
květy mi dejte!
Ubohá Lisa! Svět smál se na ni,
smálo se nebe ve šťastných dnech,
slabému květu však na křehkém stvolu
nepřeje vítr ani vln spěch.
Ach, její lásky bouřlivý zápal
kdo jen ho
chápal, kdo jen ho chápal!
Dejte mi květy, violy, lilie,
jasmínu dejte snítku sem svěží
osudu zlého přemohla boje,
se sluncem umřela, věnec ať leží
na takých ranách, k pohřbu sem spějte,
květy mi dejte,
květy mi dejte!
Ubohá Lisa! Tajemství strašné
byl ten, co zžeh jí milosti cit,
kdo moh by ústy bouřného hněvu
té svaté lásce zazlít a klít?
Bídák, jenž záhy květ její sšlapal,
sotva ji chápal,
sotva ji chápal!
V šílenství prvním záchvěvem hnána
lásce žít chtěla v každičkém hnutí,
zapomnít měla, plamen krýt ledem,
v kláštera šero pohřbít ji nutí.
Umřela! Horalky smutné, sem spějte,
květy mi dejte!
květy mi dejte!
Ve chudé vísce, kde žila a mřela,
tam chudá kaple s hřbitovem ční,
s poutníkem vítr mluví tam s lkáním,
jak by dal sbohem mroucímu dni:
Ubohá, bouřný duše tvé zápal
kdo jen ho
chápal, kdo jen ho chápal!
Dejte mi květy, horalky zbožné,
navštivte chudou kapli vždy s jarem,
z čarovných vršků rodného kraje
fialku jednu neste jí darem.
Takové boly ověnčit spějte,
květy mi dejte,
květy mi dejte!
Skromné a chudé její ty máry
i chudý hrob, v němž bude spát,
oltářem dívky stanou se pro vás
a duším stísněným v útěchu lkát:
jejího srdce posvátný zápal
bůh jen ho
chápal, bůh jen ho chápal!
Mine květen
Mine květen: Všecko mine
na vyhnanství pustém břehu,
a jak mdlý stín, který hyne,
upomínka chvílí vzplane
jak blesk, který v rychlém běhu
v luno moře ztrácí se, jak skane.
Zřel jsem také v zářném sněhu
lilii kvést podél dráhy
na zahradě opuštěné,
kde sní pusté, rodné chaty prahy;
brzy však pláč v oku, ňadro v bolu,
zřel jsem květy rozptýlené
v bláto padat, zřel prach v stvolu,
hříčka větrů, jenž se klátil,
načež zmizel jako máj a květy!
Zřel jsem, ó Markéto moje,
v tom své první lásky vzněty!
muka tvá a těžké boje,
jimiž tebe, dítě, osud schvátil,
a ti cestu k hrobu zkrátil.
Světice, tak hle máj mine,
s májem rovněž květy minou,
plesy minou, boly zhynou,
a tak v jícnu živobytí
všecko mine, v zmar se šine.
Mine květen. Podvečerem
na kameni osamělém,
chci se modlit v tichu šerém,
anděli můj, v žití celém
jenž jsi těžce válčil v boji sterém,
vlastní touhou tajnou veden.
Anděli, slyš můj vzdech jeden,
při tvém světle nechť mi brzy
rozjasní se v žití stmělém.
Lidský hněv mi víc je drzý,
těžší je mi živobytí,
slzy s mých se očí řítí,
co jsi z bláta toho kraje
prchla v nadpozemské ráje.
Slyš mne, ctná a krásná ženo,
slyš mne, je‑li dovoleno
nebešťanům slyšet lidské touhy,
pro mou lásku z nebes kruhů
pohled v stín těch zemských luhů
na kříž, který vláčím celý život dlouhý,
v brzký konec ať mi tvoje ruka kyne!
Minul květen jak vše jiné,
prchlo moje milování,
ať též můj se život sklání
v moře bytí; vzniknout, žíti
a pak mříti, všecko mine, v zmar se šine!
LII.
LUIGI PINELLI
(1840–1913)
Profesor literatury italské na lyceu v
Udine, lyrik, v jehož četných sbírkách (Affetti e pensieri, Vita intima,
Poesie minime atd.) se obráží ryzí srdce a nálada jemně snivá ve formě
melodické.
Nenasytnost
V mých ňadrech bouře vlní se a hřímá,
a zas tam poletuje mráček bílý,
ta kletá naděj, znova jež mne sílí
a hlavu moji vidinami jímá.
Má duše truchlí, v nudě těžké dřímá
a chvěje se a úpí, lká a kvílí,
a rázem zase jako skřivan pílí
v jas jitra letíc perutěma svýma.
Však darmo, darmo pro mou touhu není
ni prostor, rozlet ani dosti jasu,
můj bludný duch štván věčnému zápasu
chce moře ohně, vesmír v roztoužení;
Chce nesměrnost, kde malého já mění
se tvar, kde smysly mizí i let času,
kde forma hříčkou formě, pouze spásu
kde pije všecko v stálém zapomnění!
Srdce
Jest dobro jedno, před nímž, když je máme,
vše moudrost zmizí; to jest srdce ženy,
když miluje. V něm soustředí se rázem
tvá celá duše, tak že zdá se tobě
na okamžik, tvé smysly pobloudilé
víc nepatří juž tobě, ani jiným,
leč pouze jemu, tak že ono srdce
je duše tvojí lačným, bezdným hrobem.
Leč klameš se; to srdce jesti mořem,
kam náhle celé žití sestoupilo
a duch tvůj zmatený tam chvatně hledá
vše skvostné perly krásy, různé barvy
a přeludy a slyší sladké zvuky
vždy nových, nevýslovných harmonií.
To srdce palác jesti okouzlený.
A uzavřený cítíš ty v něm vesmír,
jejžs posud neznal a zákony všeho
tam poznáváš, v něm duch tvůj odpočine
po krátkém čase těžkých plodných bojů
a obrodí se v činném zamlčení
jak mladé, silné zrno v klínu země
a vzplane v svěžesti ku novým žárům.
Však pozor, často srdce ženy v mládí
jak z jara květ se zavře a tě — zradí.
LIII.
RENATO FUCINI
(1843–1921)
Studoval různé odbory technické, až stal
se profesorem vlaštiny na technice v Pistoji. Psal též v dialektu
pisánském. Veršů jeho jest málo, vynikají však lehkým satirickým tónem a
přirozenou elegancí. Autor sám nedbá příliš o jich rozmnožení, neboť
„věnuje mimo povolání úřední všecken čas sladkému far niente v
čarokrásné krajině“.
Cypřiš
Ať vichr z větví skřípajících střásá
vší silou hlasem chmurným
tíž bílou umrzlého sněhu,
ať vánek dubna, který dýchá něhu,
tě lehce křídlem sčeří
a lásky mlčenlivé zvěst ti hlásá,
mně protivný jsi stejně ve své šeři,
ty knězi mezi stromy,
cypřiši, kouzelníku!
Ať zřím tě, pohrdavý
jak týčíš svoje chmurné čelo výš
u vrb skloněných blíž,
kde hřbitov tmavý,
ať vidím tebe táhnout dvojí čáru
jak průvod nehybný kol cest.
ať v neplodném svém páru
zdi lemuješ a ve slunečním žáru
vyprahlé cesty měst,
ať denní tebe svit,
ať měsíc bledý tiše
tě pozdravuje, kol tebe vždy dýše
vzduch pochmurný a klid,
v tak divném taji,
že neklame mne cit
i stromy mezi sebou kněze mají.
Já rád mám v slunce žáru stíny chladné,
však bez útěchy lákáš mne v svůj klín,
on tísní mne, stín mrtvých je tvůj stín.
Má luzné pro mne vděky,
trav plodných les, jsou luzné květy vnadné,
však u tvých nohou nikdy,
sobíku dlouhověký,
víc neroste než větrem lkavá
a dlouhá, smutná, chlorotická tráva.
Když zrak se v lesy dívá,
kde v družné žijí kráse
smrk, starý topol, kde buk mladý pučí,
zří, kterak lásky ve náručí
změť suků, snětí splývá;
i myslím: Cypřiš těmto stromům nerovná se,
ty vzdoruješ i roubu
i každé jiných stromů družné chase,
jen v tom svou vidíš chloubu,
co pokrytec sám, chladný, zádumčivý
stát u cest pustých ve přírody jase.
Ó jestli křoví, běda!
pod haluzemi tvými sladký oddech hledá,
ty neskloníš se, listí když mu splývá,
ty mezi prstí tmavou,
již žárlivé mu hustý stín tvůj skrývá,
je uvítáš, leč kořen,
ten umačkán je zcela
s tebou v krátce zmořen.
Jsi jako Druid, Derviš, Bone a Fakir, kolem
jen smrtící dech siješ
v chmurném vzlyku,
kněz mezi stromy žiješ,
cypřiši, kouzelníku!
Po přeložení úřadů
obecných
do „Palazzo Vecchio“
(Reflexe úředníka)
Přec juž se stalo! V nezměrném tom sále,
v těch obrovských a černých kolem zdech,
v těch dveřích, chodbách, klenbách, na schodech,
od hrotu střechy až ku křeslům, dále
Jen velikosti dýše tady dech
tak velebný, že sám i šlechtic v mále
je bídným smrtelníkem v síních těch,
což my pak přeloženi sem tak nenadále!
Ba, chcete‑li jen trochu pojem mít
o rozdílu — nesrovnalosti líp —
ký úředník je a ký jeho byt,
Jen počítejte a vám řekne vtip:
ten rozdíl větší nemůže juž být
než úředníka plat — a apetit.
LIV.
LUIGI MORANDI
(1844–1922)
Účastnil se válečného tažení s
Garibaldim, prodělal bitvu u Monterotondo a jmenován Garibaldim
státním úředníkem. Velkých zásluh si dobyl o knihovny italské od města k
městu se stěhující. Psal mnoho studií literárních a různých článků
politických a sociálních. Poezie jeho vyšly r. 1875. Též vydal sonety
Belliho v dialektu římském a pracoval ve filologii přihlížeje vždy k
Manzonianské čistotě jazyka.
Nováček, sebevrah
Stár sotva dvacet let
a vržen v cizí svět,
a náhle vyrván klidu
svých rodných luhů, plání
a vyrván svému lidu,
a písním, vinobraní,
od ňader milé matky,
od hájů, v kterých sladký
ti kynul dívčí smích
ve plachých objetích,
jsi postaven do pluku vřavy, hluku!
Pak dali ti zbraň v ruku
s tím drsným povelem:
Služ, bojuj, umírej!
Ty pohrdavý, mračný
a domova jen lačný,
když zřels, že údělem
ti samota a smutek,
ač hlučný tebe obklopoval rej,
jsi odhodlal se ve strašlivý skutek
a slední chvíli žití
jsi chtěl si urychliti.
Buď s tebou věčný mír!
Ó kéž by dříve bůh
smrt poslal k prahu tvého domu,
než dojde tam o smrti tvojí ruch.
Co na mně jest, já kleji
tu děsnou zlovůli,
jíž národové proti sobě spějí,
jich děsné vavříny,
tu děsnou krve žeň
a vítěze i padlé zároveň!
LV.
NICCOLA SOLE
Lyrik sytého koloritu, bohaté obrazné
mluvy, jemuž schází jen větší formální vybroušenost, aby počten byl k
nejlepším. Z básní jeho nečetných vynikají: „Dějiny perly“,
hymnicko‑historická báseň „Jónskému moři“ a harmonické stance „Slavík“.
Žil pouze 39 roků, bližších dat narození a smrti nemohl jsem se
dopátrati.
Dějiny perly
Ty ptáš se, Emilie, čím to asi,
že tolik umělců je v každé době,
z nichž málo přejde obry v příští časy,
co zbytek hyne v zapomnění hrobě?
Že z davu, který po slávě se žene
a nesmrtelnost chce, snad jediný
se přiblíží k té sféře vytoužené,
co druzí klesnou v stín a hlubiny?
Mé drahé dítě, s tvojím přáním v shodě
má perla za mne odpovídat hned;
to známá povídka je na Východě,
chceš vyslechnout mne? Chci ji vyprávět.
Z tisíce kapek, jimiž azur plný,
a které ke dnu moře hází zoře,
jen jedna pomaleji v chvějné vlny
se skláněla, jak nechtěla by v moře.
A byla jasná, smutná, podobala
se kapce, jež se v oku lásky chví,
před pádem bol svůj vyprávět se jala,
bol vážný, plný divných tajemství.
— Proč narozena v mraku, v tísni hvězdné,
na polích amarantů, zefyrů,
mám zmizeti kdes v moře tůni bezedné,
v mžik zmítat se a zhynout ve víru?
Na plášti noci ve hvězd zlaté tísni
já leskla se snů křídlem kolébána,
mne ráno skřivan vzbouzel svojí písní
a slavíkem jsem byla zbožňována.
Já, dcera hvězd a mezi nebes kvítím
té chvíle před svítáním drahokam,
dech boží rodný v sobě vláti cítím,
proč nyní takto zahynouti mám?
Ó kdo mne vrátí k moji výši zase,
kdo zadrží náš, poutnic nebes, pád,
kdo ošatí mne zas, bych splála v jase,
bych lepší svého lósu mohla vzplát!
Ó běda, běda, v jistou zhoubu pádím,
jdu s davem sester na dno moře spáti
a přec já skvostná, zářící svým mládím
bych na koruně krále chtěla pláti! —
Tu mezi ní a mezi hlubinami
duch tenkrát láskou vzňatý tiše táh,
on cudné fantazie sny a klamy
jitřenky první stihal na vlnách.
Ten oblouky svých křídel dál se noře
se vzduchem průsvitavým sotva kmit
a v letu z ruky podušku si tvoře
tak půvabně a dětsky dále líť.
A vlasy jeho zlaté, poletavé
a křídla růže, ňadra úběl čistý,
let jeho vlny odrážely hravé,
jak mraky spěl a čistým modrem místy.
Jej zřela krůpěj žalující tiše,
naděje nové osten v ní se vznes,
na hlavu jeho pomalu s té výše
tak měkce, jemně padla. Jaký ples!
Jak zlatým kruhem nejkrásnější kštici
v těch zlatých vlasech vroubila mu kol,
a ve své řeči, tklivě žalující,
mu opakovala svůj trud a bol.
Duch usmál se a vlasy rozptýlené,
vlající větrem nazpět ruka nesla,
tu kapka z vlasů změti rozpuštěné
jsouc vyhoštěna na hrot křídla klesla.
A smutnější a v kráse svojí větší
svou lkala krásu prchavou a žel
ji schvátil, těžce ve své lkala řeči,
až genius s ní v posled soucit měl.
— Ne, drahá kapko, nezahyneš v tiši
těch mořských propastí a v stínu řas,
a nechť i padneš v jícen modrých skrýší,
ty slavnější z nich navrátíš se zas.
Jen věř a sestup. — A ta rosy sestra
mu věřila a v moři nezhynula,
ji chytla v ňadro svoje škeble pestrá,
jež ranní svěžest dýchat vyplynula.
A v jejím lůně pohostinném snila,
bez pohrom spěla v moře vír a ruch
a navždy by tam pohrobena byla,
byt onen božský nevynes ji duch.
Co nocí mezi křišťálem vln dlela
a čekala na svého jitra svit,
kol tuleňů a delfínů změť spěla
a moře nad ní neustalo hřmít.
A nezoufala, s důvěrou a čile
o příští svojí přemýšlela slávě,
a cítila, že roste v tajné síle,
že větší jest a větší v těch vln vřavě.
Tu jednou z rána uzdálo se škebli,
že vyšla na břeh svěžest ranní pít,
tu v pěny břehu, mezi trávy stébly
se otevřela — v ňadru perly chvit.
A kapka vyšla v perlu proměněna!
tak génia, hle, soucit mocný jest!
Ký světla div, ó jaká to s ní změna!
co vedle ní teď jesti záře hvězd!
A také blesky sila kolem sebe,
když večer byl neb noc juž táhla k ránu,
že zdála se být hvězdou spadlou z nebe
na opuštěném břehu oceánu.
Šel mladý otrok, jenž z vzdálených zemí
se k pánu svému domů navracel,
ji třpytnou viděl v písku, stanul němý,
tak úžas chyt ho, jakby zkameněl.
Ji zved za ňadra schoval v žárlivosti,
že odevzdá ji pánu, přísahal,
a proběh doly, hory v toužebnosti
a ve svém běhu, spěchu neustal.
A přelez tesy, propasti a lady
spěl hvozdy, pouští dál a věrně dál,
na cestě lvy udolal tygry, hady
a ve svém běhu, spěchu neustal.
Tak udýchán v sled mezi pravověrci
se octnul v serailu, kol něho shluklo
se dvořanů, leč jak klek na koberci,
tu pad a srdce únavou mu puklo.
A němý co bled ve smrtelném boji
u nohou šacha — ještě ukázal,
ač zmírající, na ňadra, kde svoji
kryl perlu, pro niž život v oběť dal.
Co duše jeho v domov k nebi spěla,
stál paša v bolesti své zdrcený,
však září, která z perly vycházela,
mu vyšel z mysli hoch ten nadšený.
Sed na koně let na východní stranu,
až do krve tím svého hřebce zbodal,
po dlouhé cestě přišel ku sultánu
a uctivě mu vzácnou perlu podal.
A vládce usmíval se dobrotivě,
zřel světlo perly a ten mocný žár,
on tolik skvostů jenž nasbíral chtivě
co nejžárnějších hostil Istakar.
A ruku vlídně sklonil na skráň pašy,
dal úřad mu, jejž jistě nečekal,
a hle, juž perlu na svůj turban vznáší,
by její lesk tam pro vše časy plál.
A táhly stále davy nové, nové
z vzdálených krajů ten div světla zříti,
a odalisky, kněží, emírové
a všem se v srdci po ní závist niti.
Z koberců vonných sličné otrokyně
jí hymny pěly točíce se v rej
a chválou její zněly skvostné síně
a nadšením plál každý obličej.
Co ona dlící v sultánově kštici
Orient ztápěla kol do třpytu,
o smutné družky své a žalující
nadarmo lkala v hořkém soucitu.
Ó kolik ještě osudem se chybí,
co zahynout jich musí v mrak a noc
jen proto, že se géniovi zlíbí
jen jediné z nich přijít na pomoc!
A ona bludná kapka roztoužená
že v géniovi soucit mohla vznítit,
na turban císařský je povýšena,
kde po vše časy bude plát a svítit!
Óda na slavíka
Mám dlouhá ticha rád a nyjící
a klidné chvíle v jizbě osamělé,
azúrné nebe, lesy v měsíci
a v jeho zlatě spící dvory ztmělé,
i hvězdy po tisícech zářící,
i hory v dálce zamlžené celé;
i pěji a má píseň v prosté kráse
ku zdroji šumícímu podobá se.
Ty z hloubi údolí, v kterém se skrýváš,
jsi hostem bdění mého, slavíku,
v mou píseň do souzvuku svoji zpíváš,
svůj stesk ty mého mísíš do vzlyku,
co v odvet mi svou sladkou notu vlíváš,
od keře na keř lítáš ve mžiku,
čím přelud tvoříš mi, že v plesu, žale
mám soudruha svých losů neustále.
Ó slavíku, jak často na balkónu,
jenž uzavřen je nyní pro vše časy,
jsem slyšel splývat příval sladkých tonů,
ty, rok co rok jež obnovuješ hlasy,
však v tvojí písně toužném u výronu
zněl její hlas pln nadpozemské krásy;
zpěv svůj, slavíku, opakuješ dnes,
však nezříš anděla víc, ni můj ples!
Ó ptáku melodický! hojné žíly
kdo ukryl v tebe něžných elegií?
čí ruce v malé hrdélko tvé vlily
ten ručej vážných, slavných harmonií?
Kam s písní svou? Ó rci jen, odkud chýlí
se tvůj let k nám, kde také zpěvy žijí?
O luzný atome, ký bloudící duch budí
tak luzné písně v šeré tvojí hrudi?
Blíž řeky narozený v hustém keři,
neb v hnízdu prostém, v háji plném vůní
tak skromnou barvou zdobené máš peří,
však v prsou vzdechů tajné světy trůní,
ó bdící pěvče v hvězd a luny šeři,
ty první vzdechu Vesny, jež se sluní,
tvé peří, hnízdo, píseň tvá i bdění,
vše zdá se v souzvuk jíti v žalopění.
Ať kde chceš pěješ a v své písni lítáš
u řeky vrb neb nízkém pohoří,
ať s kvilem v sadech zavřených se kmitáš,
či s dívek samotou ať hovoří
tvůj pláč, ať vězni těchu v žalu skýtáš
u mříží žalářů v jich nádvoří,
vždy, bludný hudče, zpěv tvůj milý bývá,
ať západ nebo východ v svět se dívá.
Vždy myslím tvoji slyše sladkou zvěst,
na růžné dny prvního svého mládí,
když vídával jsem večer sladký nést
se k zemi v písni tvé, již mana sladí,
na nebi tisíce se chvěly hvězd,
co měšťák okno otvírá, se chladí,
co luny svit pláň nebe v stříbro halí
a ohně pastýřů se třpytí v dáli.
Já tenkrát ve náručí svojí matky
jsem krásný zpěv tvůj slýchal ze zahrad,
a myslíval jsem, drahý ptáčku sladký,
můj mladší bratr že to pláče snad.
Máť milovaná — myslím v ten čas zpátky —
svou písní do tvých odvětila vnad
a s truchlým úsměvem, v němž trud a boje,
svou hlavu kladla vždy na čelo moje.
A jak jsem trnul a jak pro tě lkal,
když Hellenskou jsem slyšel báj o tobě,
žes dívka Attická, jíž osud vzal
čest, ano řeč té ptačí ve podobě,
ký bol a soucit moje srdce rval,
když tebe sirou uviděl jsem v mdlobě,
jak strachem, hanbou v osudu zlé moci
svůj nářek svěřovala chladné noci.
Tu často při západu záři skvoucí
na břehu řeky v rodném údolu,
tvé, slavíku, jsem slýchal zpěvy vroucí
ve vonném stínu starých topolů,
mé srdce dětské jak začalo tlouci,
jak smutek vřel v něm při tvém šveholu,
tak zapomněl jsem často čas na břehu
při písni tvé a vln šumících běhu.
A jako mha se hustá rozplyne,
když slunce první paprsky se vznesly,
ty báje staré a tak nevinné
před skutečností drsnou vniveč klesly,
já opustil jsem hory rodinné,
v měst hluk se bral za jinými juž hesly,
co tebe, ptáčku, opustil jsem, drahý,
víc domoviny neviděl jsem svahy.
Leč někdy přece v hlučných hrách a kvasu
anebo v tanci přeplněných sálů
na rodných krajů myslíval jsem krásu,
na husté stíny lesním ve úvalu,
tu vlny zpěvu tvého, plné jasu
na proudu domácího vzduchu v žalu
mne těšívaly a já často cítil,
že čistší, pravdivější tón jsi chytil.
Nechť sebe dél tě slyšet, slavíku,
vždy stejně luzný zpěv tvůj stejně baví,
v něm není chlouba lživých pokřiků,
on kázáním též dlouhým neunaví,
čas při tvé písni prchá ve mžiku,
toť lidských rozkoší je opak pravý
i zbaven kouzla báje Hellady
jsi zdrojem zbožné, zpěvné nálady.
Neb byťs i nebyl děvče skutečné,
v své cti a kráse trpce zrazené,
tys první zdravil v písni povděčné
betlémské světlo na svět zrozené.
Ó tenkrát paprsek ráje v netečné
pad lidstvo, v nové žití vzbuzené,
svou záři všecky hvězdy zdvojily,
a ledy země v květ se strojily.
Jak pěvec nadšen novou píseň pěje,
ty slavils oknu noci velkých divů,
jak v květy zářné ona noc se kreje,
tož trylků tvojich sladkém u přílivu,
jak rosa na tvojich se křídlech chvěje
na prahu prostém mystického chlívu!
jak první zvuky tomu světíš v taji,
jenž zpěvy tvoje sladké skládal v ráji!
Jak lós tvůj věru, ptáku osamělý,
se rovná často lósu poety,
tys poutník s křídly jak on čilý, bdělý,
strun jedněch písně vámi rozchvěty,
on bloudí světem, tobě roven celý,
jím víra, naděj, láska rozsety,
ty v keřích osaměle též se kreješ
a boha, přírodu i lásku pěješ!
On světem bloudě hraje na citeru
a často nevděk beře v odplatu,
a často zpívá ve žalářů šeru,
v svatého hněvu mocném záchvatu;
i ty znáš, ptáče, světa pronevěru,
mřeš uvězněný zlatém ve drátu
a v sporé zeleni zahradních květů
svou smutnou bolest prozrazuješ světu.
Jak často z klece svojí zlaté střechy,
kde visíš, by si zdobil hojný kvas,
zpěv nový náhle začneš bez útěchy
pln kouzla, jiný, krasší zas a zas;
leč jindy v hněv a žaluplné vzdechy
se mění čarovný tvůj sladký hlas,
ku rodným nivám obrácen v dál zíráš
a v žaláři svém zpívaje dál zmíráš.
Tak rovněž pěvec v zdech přísného hradu
svůj maří vzlet a všecky svoje síly,
a darmo čeká, v sladkou písně vádu
by hodovníci jemu přisvědčili,
leč zapomnění brzy pozná zradu
a hrdý v hněvu nad harfu se chýlí
a k srdci tiskne ji a bledý zticha
skráň bezútěšnou sklání k ní a vzdychá.
Když v drahé hrůze našich rodných lesů,
ó slavíku, tvá píseň k smutku zve,
tu obraznost tě v krásu šatí v plesu,
jež rovna kráse této písně tvé;
ó zpívej dále z keřů, houštin, z vřesu,
ať nikdo hnízdo tvoje neurve,
ať nikdy ruka kletá, noční hoste,
tvé neoškube šedé peří prosté!
Tak s pěvcem budiž! Myšlenky v něm zrají,
jichž ve verši nám sdílí paprslek,
on roven anděli, jenž pravdu hájí
ve svaté písni v převrácený věk;
ó zanechejme pěvce jeho taji,
zrak stopen v boha krásu jen a vděk
nám zpívej! — Z dálky naslouchejme v tmách,
když nechcem najít lítost, žal a prach!
LVI.
STEFANO RIBERA
(1828–1888)
Účastnil se politických snah a bojů r.
1848 a 1860. Původně studoval práva, pronásledován však prchl z Messiny
do Neapole, kde oddal se zcela literatuře. 1854 vrátil se do vlasti, kde
založil humoristický časopis „Tremacoldo“ později „Patriota“ a konečně
„Gazzetta di Messina“, které je majitelem, redaktorem a jak sám praví
jediným spolupracovníkem. Četné básně v listech rozptýlené a většinou
pro lehký tón národních popěvků znárodnělé nesebral posud nepřikládaje
jim ceny; většina jich vyšla i bez jména autorova a mnohé jsou v hudbu
uvedeny.
Má zlatovláska
Kdo viděti chce, příroda co může,
ať podívá se na mou zlatovlásku,
na zemi krasší sotva zkvětla růže,
ba sotva v ráji, vešel hned bych v sázku.
Zem v dar jí dala všecky vůně květů
a láska všecko kouzlo sladkých vznětů;
A slunce paprsky vše v její tvář
a pán bůh v její oči ráje zář.
Však závidí mi každý, běda, běda,
že miluju tak svoji zlatovlásku,
dí sousedky, že ona sama hledá,
jak v noci jiným ukazovat lásku.
Však nevěřím já těmto pomluvám,
až uvidím a přesvědčím se sám.
Neb s těmi ústy nelze věru lhát,
ni s okem takovým se zrádcem stát!
Mne ubohého!
Mne ubohého! Kam to přived jsem,
že musím věru záviděti psovi,
ten piškotky má s mnohým polibkem,
já pohled kyselý s hořkými slovy.
Psa nosí v klínu, sotva zočí jej,
mně neukáže ani obličej.
Psem stát se moje srdce tak si přálo,
že minulou noc o tom se mi zdálo.
I snil jsem: byl jsem v psíčka proměněn,
má srst se leskla jako bílý med,
já skákal vedle ní, tím unešen,
že v náruč chytne mne a zlíbá hned.
Však neštěstí mé tak je neurvalé,
i v spánku že mne stíhá, mučí stále.
Co skláněla se chtíc mne políbit,
vtom probudil mne první jitra svit.
Proč?
Ach proč jen, proč jsi lásku ve mne vzňala,
když tvrdé srdce tvé je led a mráz?
Proč ukrutná jsi pohledem svým hnala
mne v propast neštěstí na věčný čas?
Co, nevíš, tvoje že dělají oči,
co slunce dělá, když na pole skočí?
To kam pohlédne, tam otevře květ —
kam hlédneš ty, otvíráš srdce hned.
Tys pohlédla též v mladé srdce moje
a vzala jsi mu na vždy všecken klid,
a šílím‑li teď — je to vina tvoje,
že pro mou bolest chladný je tvůj cit.
O pomstu za to, co jsem přetrpěl,
já nechci volat k nebi, jak bych měl.
Jen za věc jednu prositi chci nebe,
by rovněž láskou poranilo tebe!
Spravedlnost
společnosti
Máš sinalé rty, tvář tvá ubledlá,
a chvíš se osikou, pojď, dívko sem!
— Mráz krutý jest, tři dny jsem nejedla.
— Což nemáš matky?
—
Ne, jsem sirotkem.
— Ba umírám juž!
— Vzmuž se, v tento mžik
chléb dostaneš i lože, jsem též sám.
— Bůh odplať vám to, pane, dík, ó dík,
svět zlý je tak a já jen čest svou mám
a říká se, jak vstoupíme v dům pána,
chléb najde se, však čest juž zašlapána!
Ó svět! ó čest! ó předsudek! ó nic!
Ó prázdné slovo bezctné komedie!
Čest! Ubohé to dítě zmírajíc
den každý zimou chví se, hladem vyje
a pakli váhá, má jen možnost dvojí:
buď zemřít hlady nebo hanbou svojí.
LVII.
RAFFAELE VILLARI
(1831–1908)
Záhy zúčastnil se ruchu literárního a
politického. Četné básně jeho, v nichž vliv starších mistrů se jeví,
vynikají rázností a silou. „Žerty a nářky“, více však sbírka „Škola a
život“ ukazují odhodlaného republikána a apoštola svobody. Villari jest
básník občanský v nejlepším slova smyslu v hymnickém rozhorlení i v
ostré satiře. Od r. 1860, kdy byl dobrovolníkem, žije v zátiší.
Fénix
Rci, kde tvá vlast? — Zda básníkovy vroucí
jsi mysli syn? ó ptáku plný taje,
kde Arab vodí velbloudy své, žhoucí
ty kolébkou snad byly tobě kraje?
Proč v žití nepěješ a pouze mroucí
zpěv čárný zpíváš, jenž je ohlas ráje?
když z myrhy, z jiných keřů vonných skvoucí
hrob skládáš sobě, jak vypráví báje?
Rci, pravdou jest, že věky vzdušnou říš
pak prolétáváš poutník bludný, v jase
než křídly svými sám se zapálíš?
A čím to je, že v nové záři nachem
vzplá ze tvých zbytků tělo tvoje zase,
co těla reků zůstávají prachem?
Znamenité pianistce
Dceř lásky umění je, služka ráje,
kéž srdce tvé povznese jeho let!
Nechť rozloží v něm svojí krásy báje
jak vánku dech, když vonný zlíbá květ.
Ach, bez umění láska vniveč taje,
ó sestro, lká, jí mořem bolů svět;
jak růže zmírá na svém rodném stvolu,
bez vůně v studu mře pod tísní bolů.
Od rodné škeble perla odtržená
bez srdce umění jen chladně svítí,
toť krása bez lásky v poušť zavržená
a bloudící bez účastenství v žití.
Však umění, jemuž tys zasnoubena,
mne vzrušuje a vzdechy moje nítí:
při zvuku piana, pod tvojí rukou
duch splývá s tvým na shodu stejnozvukou.
Nechť svět se koří zlata idolu,
nech před ním v prach se ztupělý dav plouží,
vždy básník věren svému úkolu,
svůj za to nedá skvost, svět po čem touží.
Ó sestro, laur po dlouhém zápolu,
jejž získalas, ať věčné kráse slouží!
Hraj lidu, ať zví, že se láska budí,
co lásky jméno mělo v jeho hrudi.
Mně lyry zpěv se veseleji skládá,
když nadšení mé ze tvojí hry loká,
prach zapomene, kam vždy duše padá,
hněv osudu i hanbu moje sloka,
a pak v dnech mládí v modlitbu se spřádá
a v nadšení co cítím, slza z oka
mi teče, vidím, v prvním nadšení
jak s láskou bůh se líbá v umění.
LVIII.
GIUSEPPE MACCARI
Mladistvý, vysoce nadaný tento básník
záhy zemřel, rovněž jako stejně talentovaní bratři jeho Leopoldo a
Giovanni Battista. Bližších dat vypátrati jsem nemohl.
Zahrada
Ó ty malíři čaruplných věcí,
mně, Amore, zahradu tichou maluj!
Nechť révovím se šírá cesta vine,
besídky tvarem otoč krásné místo.
Nech kolem svěží mladá tráva roste
a ku kmenům se tulí vonné růže
a květy slezu, do kola nechť v trávě
květ osamělé macešky se tají.
Jezírko chvěj se v středu toho sadu,
na břehu sedátka a vrbin houští,
kde hezké dítě splítalo by věnce
a rozškubané listí pokrývalo
by vodní pláň. Dál druhá dívka v stínu
nechť dřímá, motýlů rej kolem hlavy.
Nechť květy sbírá jiná bloudíc kolem.
Máj v květu buď a slunce na své dráze
půl nebe přejdi a vše zatop zlatem!
Léto
Je červenec a vzduch se ohněm nítí.
Na poli v stínu košatého buku
si ušed s rodinou svou bodrý rolník
a vesnický svůj oběd připravuje.
Zdroj čistý podál šeptaje se roní,
tam s džbánem pro vodu se právě beře
nejstarší dcera, mladší bratři její
se darmo namáhají sklátit jablka
s vysokých snětí kamením, teď jeden,
teď druhý padá. Osamělá cesta
se vine krajinkou a po ní běží
jen toulavý pes. Vše je uzamčeno.
Ve šeru chladném dívka odhaluje
svých ňader růže, nyvá odpočívá
a lásky plna v malované jizbě,
kam tiše stoupá vánku dech a dýše
svou čaruplnou vůni bílý jasmín.
Den plyne dál a vedro když se zmírní,
ruch všady vrací se, slyš, buben hlučí,
zvěst obyčejná zítřejšího svátku;
na cestách zvolna shlukují se stíny,
a pavlače a okna z kořen letí
a slunce mroucí slední záři sype
do tichých komnat, vzduch juž valem hnědne
a lásky schůzkám přeje večer svěží
na cesty seje novou jasnou záři.
