LIX.
EMILIO PRAGA
(1839–1875)
Praga byl jeden z největších talentů
moderní poezie italské. Žel, že sám se zhubil, nenaleznuv pravého cíle
životního. Zprvu malířem, přenesl v poezii svěžest barev a lesk
oslňující a první jeho sbírka „Tavolozza“ jest také nejoriginálnější
jeho strunou. Později podléhal různým živlům, hlavně vlivu Huga, který
naň působil blahodárně, a Baudelaira, od kterého přijal jen příkrosti a
násilné obraty, aniž by stihl jeho hloubku. Dovedl ovšem opěvati orgii,
ale nejpůvodnější jeho nota jest ona mladistvě svěží, plná přírodní
vůně, která se později ozvala ještě v jeho „Zpěvníku dítěte“. Některé
malé básně Pragovy jsou mistrovské kousky poezie popisné a lyrické. Jiné
jeho sbírky básnické jsou: „Trasparenze“, „Penombre“, „Fiabe e
leggende“. Mimo to pokoušel se s menšími úspěchy v próze a v dramatu.
Dva básníci
Hle, cestou, kol níž lilie
a křoviny se řadí,
viz, v čele dlouhého zástupu
jdou básníci dva mladí;
Apolla řeckého paprsek
se neskví v jejich vlasu,
ni lyra na jich pasu.
Proč dav jde za nimi, lilie
a keře kde se řadí?
Dav neví to a šeptá jen:
„Ti dva jsou pěvci mladí!
A smutné ženy, děvčata,
jež planou láskou v studu,
a bledí hoši tíhnoucí
v ideál, do přeludů,
a zasmušilých kmetů dav,
jenž plni dějů dávných
a vzpomínek jsou slavných,
ti všickni mísí pláč a smích,
kde lilie a keře se řadí
a s kletbami a jásotem
jdou, kde jdou básníci mladí.
Ten první pěje: „Hasne juž den,
svět unaven, chce spáti,
zívání dlouhé, nesmírné
starého Adama chvátí,
Vesmírem zní jen pláč a ston
všech století, jež znikly,
a velké nudě zvyklý
ve sboru spících andělů
bůh dřímá ve azuru
a myšlenka, že věčný jest,
jej halí v děs a chmuru.
Tma kolem jen a zoufání
dědictví světa celé,
ve jícnech sopek najdeš led,
svit mře na lidském čele.
Ó hanba, dívky, buď polibkům,
ó děti buďte klety
i vy na luzích květy!
a celé lidstvo popelem
se pokryje, ať v strachu
a v úzkosti se rozplyne
v západu, kouři a prachu!“
A pěje druhý: — „Život jest
jen výbuch smíchu jasný
a pravou ráje předsíní
je svět náš šťastný a krásný!
Vidíte svět? Je slzí pln,
jež rozkoš loudí skrytá
a země jásá zpitá,
neb stromy k sobě hovoří,
že klenba jich kde tmavá,
se člověk štěstím směje jen,
milovat nepřestává!
Vy chmurní starci, na slunce!
kde barvy kol se smějí,
dnů zapomeňme minulých
a spojme ruce k reji!
Jen sem ať kol se shromáždí
kdo starostí jsou prázdni,
a veselí, šťastní, blázni
nechť z mladých a silných rodí se žen,
ať na pochod se dáme,
vždy výš a výš až do vzduchu,
zkad hvězdy vytrháme!“
A první zase: „Ó Hellado!
ó Venuše! ó Pane!
ó lesku, záře, vůně, jež
až k Nilu z Korintu vane!
Ó Memfido! ó Babeli,
jak vaše nic je velké,
co pokolení mělké
tlí na márách, obě v kolébce
jste nesmrtelné byly
a na vás padne prach a šer
světa, jenž v prach se chýlí!
A druhý zase: — Přípitek,
sem děti, budoucnosti!
a velký chystejme náhrobek
pochybám, pláči a zlosti!
Jsme dědicové staletí,
jež spořila si slávu,
nám svatost jejich mravu,
nám volnost duše nesměrná,
nám každá práce tuhá,
nám láska, génius, nevinnost,
nám zlatá míru duha!“
Tak cestou, kolem níž lilie
a keřů lem se řadí,
viz, v čele dlouhého zástupu
dva básníci jdou mladí,
za nimi chvátá dav, udiven,
jich opětuje píseň,
teď úsměv a zas tíseň,
když v jasu ten, když v stínu ten,
kde lilie se řadí. —
Proč světem kráčejí pospolu
ti básníci dva mladí?
A smutné ženy, děvčata,
jež planou láskou v studu
a bledí hoši, tíhnoucí
v ideál, do přeludů
a zasmušilých kmetů sbor,
jenž plní dějů dávných
a upomínek slavných,
dí všickni: „Je to pláč neb smích,
plá lilie, či hloh vadí
nám na té stezce tajemné,
jíž básníci jdou mladí?
Neznámý stařec najednou
jim objevil se v záři,
jak z Iliady jedním by byl,
tak velebný byl v tváři;
ó jistě viděl minulý věk,
znal všecky jeho taje;
ten ruce pozvedaje
stál nad nimi, oba poklekli
a celý dav ten v křiku
ztichl náhle, stanul též bez hnutí
v tom jednom okamžiku.
— Z etherných výšin závratných,
kde věčných hvězd jsou stezky,
kde pravdy celá moře jsou,
kde myšlenky jsou blesky,
kéž dave bídný v mrákotě
jas světla na tě sjede,
ó kéž tě láska vede,
jeť ona nebeským katem tím,
jejž oba ti mají v hrudi,
jen láska ku hrobu nechť vodí vás
ať bolest, radost ať budí!“
To děl a plášť pak roztrhnul
a dvě všem ukázal rány,
jež rostly v stínu víc a víc
na krve oceány.
Dav, jenž ty pěvce sledoval,
zřel na jich mrtvá těla,
z nichž krve řeka vřela
a každá proudem kypěla,
ta, z hrudi slzy jež leje,
a druhá, ač jich zdroj nezřeli,
ze srdce, jež se směje.
Jedle
Výše než věže jsou
nad mlhou v stráni
ve vzdušných polích, jež
orel prohání,
jedle fantastickou
kštici svou vznesla,
bludná jen kometa
na ni snad klesla!
Ve zmrzlém vzduchu, kde
klid, olympicky
na keře zřela v důl
bez hnutí vždycky,
na nízkou zřela kleč,
močál kde mělký,
řkouc: Těmi srázy spěl
kdys Karel Velký!
Profesor řečtiny
Ten dlouhý, vyzáblý profesor řečtiny,
jenž takřka učil mne proklínat Homéra,
v mé dílně navštívil mne včera právě;
hned se má paleta převlíkla do šera
a štětce odloživ, jsem patřil pohrdavě
a mrzutě na jeho šediny.
Jak vstoupil, cítil jsem, že hruď mi proniká,
ta všecka nuda zlá minulých překážek,
když — slabé dítě, samý odpor, vzdory —
jsem toužil do polí, kam lákal jara vděk,
kde byl bych prodal rád za modré, vzdušné hory
i Tróju i jejího básníka.
Leč kmeta když jsem zřel, jenž stísněn řadou let
byl shrben, trpící, beznaděj v tváři nes,
žluč stará prchla z mojí hrudi mžikem,
na jeho šediny můj zrak se smutkem kles;
on objal, políbil mne, jak měl zvykem
a potom vedle mne si tiše sed.
A pak mi vyprávěl o dlouhém strádání
a o všech starostech, jež dělá rodina,
a zdrcený se zdál a otrávený
tím věčným parnem tříd, kde stále hodina
jde za druhou, a teď byl chudák oloupený
i o jarního slunka zaplání.
Pak s okem laskavým kol všecko prohlížel
mou jizbu veselou, kol samý třpyt a nach
mé obrazy a skicy, v slunce svitu
jež ples a veselí dýchaly po stěnách;
a chvíli zdálo se, že roztál v žhoucím citu,
jejž z mládí v srdci uzavřený měl.
A chtěl mi říci snad: Co krajin na tisíc,
co jiných obzorů, co moří a co měst!
a tys vše viděl a jsi přec tak mladý,
a já! — vždyť žití mé juž na svém konci jest —
co jen jsem uviděl z té krásy, záře, vnady?
Ach, já jsem nezřel nic, ach nic, ach nic!
Jen někdy na vzduchu a smavé zeleni
se trochu potěší mé stáří, chudinka,
když s dětmi svými vyjdu v nivy,
leč kterak uhání ta klidu hodinka,
a s větší bolestí a tísní vracím snivý
se do města u větším toužení.
Ó kmete ubohý! — Kde jsem jen smělost vzal,
to smutné žití tvé tak často otrávit?
Ó za ním, za ním jdi mých veršů roji!
Rci jemu: všecken hněv a všecken trpký cit,
jež měl jsem z řečtiny, že zmizel — z jizby mojí
jak vyšel stařeček, jsem zaplakal!
Ze zpěvníku dítěte
V ten den otevřel okna do kořán,
vzdal azuru dík, nebi pohled krátký,
na květy smál se, vůním děkoval
a k vzduchu děl: Jak je tvůj šepot sladký!
a rozloučil se s vlaštovkami
a chodcům pravil: Jděte, bůh buď s vámi!
A jak řek slovo „bůh“, tu schválila
jej úcta velká, z duše se mu řítí
vzdech mocný: Pane! Božství! Jehovo!
Ó jak jsou šťastní žijící v tvém žití,
tvoř život nehynoucí,
jej s minulostí, s příštím sluč na řetěz skvoucí!
A k sobě pravil: Vzhůru duše má,
pij ambrosii, ňader ve záchvěvu
jež bouří, lásku v sobě stonásob
a silná buď, má duše, silná v zpěvu!
neb dítě se nám narodilo,
je svěží, silné, spanilé, až milo!
Nám zrodilo se dítě! Toužený
to Mesiáš je naší tiché chatky,
juž oblékli mu bílou košilku,
juž ve kolíbce dříme spánek sladký,
košilku sněžně bílou,
na každé straně vyšívanou, milou.
Jak dříme tu! Na bledé tvářince
se potkali vše nebe snové zlatí.
Ó věřím nyní, věřím v anděly,
jimž skráně plavá aureola šatí,
vám s bohem, knihy ledné,
já vesmír pochopil jsem v chvilce jedné.
Já vesmír pochopil, ať filosof
ať jáhen sobě všecky taje nechá,
já zřím až ke dnu lidských osudů,
ve hlásku děcka víra má i těcha,
snů, pochyb druži mnohá
buď sbohem, vidím, cítím, znám juž boha!
Rozhovor
Krb
Hle, v jisker zářím roji!
S mým plamenem, jenž tvojí
se rovná bludné naději,
nad rmut se povznes lidský,
můj pěvče fantastický!
Básník
Jak prší a jak bouřněji
zní z venku hlomoz davu,
mně nelze vznésti hlavu!
Bůh nový jestli nesestoupí
mně po bok a mne nevykoupí.
Krb
Což nadarmo můj žeh
po salamandru šleh,
a cvrček darmo volal tebe?
a darmo v jizbu tmavou
hru jisker sil jsem žhavou?
Básník
Mám ztuhlou leb, mne zebe,
sníh leží v srdci mém,
tak sám bez lásky jsem.
Ó krbe mého domu,
ach, komu zpívat, komu?
Krb
Mně pomoz, vezmi kleště!
Hle, žár a jisker deště
tam oblouk tvoří s jeskyní,
hleď vznésti v ten troud stromu
ples rusalek a gnomů.
Básník
Svět bez toho mne obviní,
že s tebou, bratře smavý,
se moje píseň baví,
za teplem tvým, jež svítí,
že nechám ducha jíti!
Krb
Též shora cítím, z dáli
jak vítr kol se valí,
ten mrzout! — však můj dým
to jeho rozhorlení
na lehké mráčky změní.
Básník
Juž čtu, jak v tebe zřím
v tvých luzných arabeskách,
miniaturách, freskách…
Leč krbe mého domu,
ach, komu zpívat, komu?
Krb
A komu já se trávím v žáru tísni?
já tvému duchu a tvé Múze pouze!
Zpěv můj víc neodolá touze!
svým svátým jiskrám neodepře vzpláti,
jež na tisíce duší budou hřáti.
Básník
Jak s dýmem tvým, tak s mojí děj se písní!
Satan a láhev
Se svou láhví sedím sám,
v trudu svém se podobám
Ježíši, jejž na vrchol
hory vyveď Satanáš,
a jej nechal zírat v dol.
„Pomni jenom,“ řek mi on,
„na ten divý rej a shon,
jejž tě nechám tančiti,
duch tvůj hlubší nad moře
nad nebesa zasvítí!
V nadšení ty divokém
pěvcem budeš, prorokem,
baša i král na světě.
Iluze tě políbí
a za ruku vezme tě.
Isis přísná bez vzdoru
nakloní se v hovoru
a usedne k nohoum tvým,
řekne: Každý symbol svůj
pro tebe jen odhalím!
A s ní půjdeš k břehům pak,
hnízdo kde si staví pták,
od západu v červánek,
kde zahrne okamžik
lásky jeden celý věk!
Nivy se ti odhalí,
perle v nich a korály,
jako safír nebesa,
že duch samou radostí
se až k smrti rozplesá!
A Diana s Undinou
v náruč tebe přivinou
na svých ňader požáry,
obejmeš je v zvuku trub,
v plesu harf a kytary!
Mladosti své budeš host
dnů, jež krášlí nevinnost,
v čas ten navrátíš se zpět,
kdy první verš a první rým
ti hravě z pera slet.
Dětství tvé se bude smát,
uzříš matku přilévat
vodu tobě do vína,
co ten, kdo je čisté pil,
tlachati juž začíná!“
Vzpomínkou na starý čas
plnou číš zas chytrý ďas
dal mi do ruky — bůh zdař!
Říci věru mohu teď:
Satan není lhář!
Sloky
Když, bledá Sofie, má duše s tebou žila,
jak gotický chrám, v kterém plno zvonů,
má duše byla
jak prales plna trylků, souzvuků a tonů,
jen zasvěcena smutku tiše snila,
když, bledá Sofie, má duše s Tebou žila.
Mši zpíval v tomto chrámu krásný anděl bílý,
tam slavíci a holubice žili v květech
ó jakou v této chvíli
byl život poutí v bílých snech a sladkých vzletech!
Ó kouzlo vína, jež jsme spolu pili,
když zpíval mši tam krásný anděl bílý!
Ještě jedna píseň na
měsíc
Vstup v nebes nivy,
měsíci křivý!
Ještěrky vzhůru,
komáři, můry
rozličné barvy,
chrobáci, larvy,
hlemýždi, žáby,
juž vás to vábí,
juž vám to kyne
Ven z díry stinné!
Neb měsíc rudý vzplane juž tudy
ve vlídné záři,
s upřímnou tváří
pozdraví svět.
Vstup v nebes nivy,
měsíci křivý!
Javory, vrby,
olivy, jilmy
i břízy bílé,
nyní je chvíle
rozhoupat sněti
a v sboru pěti
teď doba kyne!
Ať v souzvuk splyne
vše v sladké tóny, kadence, sklony,
neb vzroste stále,
čím bude dále
oblohou spět!
Vstup v nebes nivy,
měsíci křivý!
Hle, kterak plane
vrch v jeho svitu,
luhem a plání
jaké jde vlání,
slyš, sykomory
jakými chory
šumějí v blahu
podél hor svahu,
při krále příští tak se neprýští
hudba a plesy!
Ejhle, nad lesy
jak bůh se zvěd!
Vstup v nebes nivy,
měsíci křivý!
Housenka v kukle
já též z té hvězdy,
z pozemské skály
vítám tě z dáli,
měsíci s rohy,
který věk mnohý
kol němý chodíš
a nebem vodíš
prsten svůj křivý; — hle zimomřivý
choť tvůj již z nebe
potěšit tebe
žene svůj let!
Vstup v nebes nivy,
měsíci křivý!
Sbohem, má dívko,
objímej zemi!
Neb z nastydnutí
bázeň mne nutí,
pravdu dím bože,
pospíšit v lože!
Leč když tvůj plavý
svit kol mé hlavy
bude se houpat, okno mi koupat,
o kráse tvojí
i ve snů roji
dál budu pět!
Vstup v nebes nivy,
měsíci křivý!
Terza rima
Když slunce zhasne a když zmlknou zvony,
když mír a láska zpívají sbor svatý
všem duším, jejich konejšíce stony;
Když práce, vášně syt je člověk, vzňatý
kdy ženy zrak je hluboký a snivý,
kdy hoří krb a plá jak chrámek zlatý;
Žár jeho rudý, ostrý, proměnlivý,
hned vzplá a hasne s popelem jsa v boji
a s lunou, která hladí les a nivy:
Co černý kocour zvedaje nos stojí
bez pohnutí, ku prahu němý zírá
a dlouhou, mystickou sní dumu svoji;
Jak v moře plavec, jehož smutek svírá,
v své srdce vstoupám a jež bůh tam hází,
v něm skvostné perly vše má píseň sbírá.
Dech děcka spícího mne doprovází.
Brianza
Na horách večer jak jest plný vnady!
Zda vzpomínáš, jak často šerem stromů
jsme dívali se krátké na západy
a ruku v ruce v hovoru šli domů:
Na horách večer jak jest plný vnady!
Ó samoto! ó něho! míre smavý!
Tys o krb opřela své nožky malé,
Tvé ruce hladívaly vlas mé hlavy
a cvrček veselý nám zpíval stále —
Ó samoto! ó něho! míre smavý!
Kdo nad nás čistší a kdo blaženější
v těch citů dnech a ve dnech plných taje,
zda vzpomínáš, kdy hovor důvěrnější
skryl skutečnost v stříbrný závoj báje —
Kdo nad nás čistší a kdo blaženější?
Ty věnec věštila jsi pro mé vlasy,
já přemýšlel, jak ráj ti dolů snésti,
ty slíbilas mi laur pro věčné časy,
já tvému úsměvu vše lásky štěstí —
Ty věnec věstila jsi pro mé vlasy!
Ó božské naděje! Ó svaté plesy!
Co zbývá nyní z nich, ó moje paní?
Leč není trn vše, strach tě darmo děsí,
nám ještě spolu sluší usmívání —
Ó božské naděje, ó svaté plesy!
Vždyť zkvete zas, o dívko moje snivá,
vždyť zkvete zas květ lásky naší z hlohu,
a ty to víš, již křídlem anděl skrývá,
ty, jež jsi dobra, jež se modlíš k Bohu,
že zkvetou zas, o dívko moje snivá!
Nám nikdo nevezme kout malý země,
kde srdcem mdlí a jeho bolů sytí
svět zapomenem, kdy skloněna ke mně
se odhodláš v kraj lepší se mnou jíti.
Nám nikdo nevezme kout malý země.
Ó samoto! ó něho! míre smavý!
Zas uzřím u krbu Tvé nožky malé!
snít budu zas, svou hlavu u tvé hlavy
a cvrček vesel zpívat bude stále…
Ó samoto! ó něho, míre smavý!
LX.
UGO TARCHETTI
(1840–1809)
Věnoval se zprvu službě vojenské, od r.
1864 pak zcela literatuře. Vydal řadu novel samostatně i v časopisech,
množství článků a literárních přehledů a básní. Větší jich sbírka s
názvem „Disjecta“ ukazují jeho zvláštní silně chorobný talent v plném
světle. Slavným byl své doby sonet, jejž v překladu podáváme. Tarchetti
žil a zemřel chud.
Tak byla křehká…
Tak byla křehká a tak maličká,
spíš soucit nežli lásku hruď s ní měla,
jak andělíčka její hlavička,
tak zbožná, průhledná, až jen se chvěla.
Vždy modlila se. Noc vždy celičká
ji strachem mořila a chudák bděla,
a jedla ráda angrešt, jablíčka
a vždycky „Cukroušku můj!“ ke mně děla.
A byla plná něžnosti, tak milá,
vše oplakala a všemu se smála
a cukrátky jen, lichocením žila.
A přece ona, křehký, něžný květ,
mou silnou mladost bez lítosti zdrala
a srdce moje vrhla v moře běd.
Když líbám…
Když líbám vonná ústa tvá a zářivá,
tu, dítě, zapomenout nemohu,
že bílá lebka pod nimi se ukrývá.
Když tisknu k sobě luzné tělo tvoje, přec
já, dítě, zapomenout nemohu,
že pod ním ukrývá se kostlivec.
Se strašným viděním tak duch můj zápolí,
kde dotknu se tě, líbám, ruku dám,
tam cítím trčet chladnou kostru mrtvoly.
LXI.
ARRIGO BOITO
(1842–1918)
Boito jest poeta a skladatel. Svým
„Mefistofelem“ klestil dráhu Wagnerovi v Itálii. Napsal opery Hero i
Leander, pak Nero, a několik kantát. Texty k operám sám si psal.
Básnický svět Boitův jest malý, však originální až k bizarnosti, jak
nejlépe ukazuje jeho větší báchorkovitá skladba „Král medvěd“ (1870). I
v jeho novelách převládá zvláštní fantastičnost.
Listí
…. la première faute
fut le premier poids…
— V. Hugo
Hvězdy plály. Z chrámu smutnou notou
hlahol zvonů v souzvuku se třás,
výčitkou zněl v krok můj polem snivý,
an tu náhle hlas
ze stínu zněl, jakby kdosi živý
děl mi v tichu:
„Co je hmotou,
žije v hříchu.“
Já se zachvěl, na mne padly dumy,
nikoho jsem kolem neviděl.
Noc dál spěla nebes krajem tiše,
jenž se v modru skvěl;
byl čas, v kterém všecko smutek dýše,
smutek loudí
v sadech, rumy
mrtví bloudí.
Smutné slovo! Otřáslo jak rána
mého srdce kořen. V bolu tom
duch můj vzpjal se, oř, který se plaší.
Větrem chví se strom,
smečka listí z větví se mu snáší
vírem, níží
jakby
hnána
velkou tíží.
Nejsou‑li to pouze bludné zjevy,
jenž mne šálí? Rcete, jaký hřích
vámi zmítá listy kol a kolem?
Vedle mne hlas vzdych:
„My se chvěly chlípností a bolem,
když jsme v žasu
kryly Evy
nahou krásu.“
Balatella
Sloky pro
hudbu
Tvůj paprsek volá, měsíci
a kytary mé tón
mou paní krásou zářící
gotický na balkon.
Ó možno‑li ji uvidět,
pak řeknu s radostí,
že perla jsi a že jsi květ
všech hvězdných bytostí.
Že stříbrná jsi, řeknu rád,
žes opál, ambra, nach,
že vzbouzíš větrů šum a chvat
a lásku v květinách.
Že kouzlo v tebe upadlo
do písně minstrelů
a zářící žes zrcadlo
pro zástup andělů!
Tvůj paprsek volá, měsíci,
a kytary mé tón
mou paní krásou zářící
gotický na balkon.
Však neuzřím‑li paní svou,
ó luno osudná,
pak vyřknu kletbu strašlivou,
babice obludná.
Skaň, řeknu, v moře míhavá,
skaň z nebes arkýře,
ty bledá lebko šilhavá,
ty masko kejklíře!
Ty starý štíte plný děr,
upíre slunce v mhách,
ty strašidlo, jež hudbou sfér
se vlečeš o berlách.
Tvůj paprsek volá, měsíci,
a kytary mé tón
mou paní krásou zářící
gotický na balkon.
Krašewskému, básníku
polskému,
když komentoval Božskou komedii
Ó poeto, jenž lidu mučedníků
vykládáš věčnou báseň muk a bolů,
buď sláva tobě! sláva i hlas díků!
Ty z Danta největší jsi apoštolů,
neb láska s odvahou plá v tobě větší,
když vlasti své o pekla chmurném dolu.
Ve smělé, volné vypravuješ řeči
a božské vědy když je učíš kráse!
Vždyť chmurné cestě Danta dobře svědčí.
Zlý osud Polsky, stejnou muku hlásá.
Ó dvojí bídy obraz sotva k víře!
Jak v Kainu Dante uvrhl kdys ďasa,
Kéž uvrhne bůh cara do Sibiře!
Poezie a próza
Paní…
Ó kdybyste vy barvou byla, paní,
tu gerania byste barvu měla —
já utrhl bych vás pak bez meškání,
v kabátu dírce byste se mi skvěla.
A kdybyste vy vůní byla, věru,
tu byla byste majorány květ,
neb jalovec, kadidlo v chrámu šeru —
a já bych kýchal hned.
A chutí kdybyste snad byla, opojný
a pikantní to rosol byl by as —
v tom případě já byl bych důstojný
kanovník Ambrosoli zas.
A báseň — Píseň písní byste byla,
hebrejských varhan vzdech
by provázel vás, vzácná paní milá —
já byl bych měchů měch.
A vítr byste byla — z Maroka
neb Alžíru zavláni Scirokka,
z Levanty žeh, jejž rodí pouště klín, —
a já bych pak byl mlýn.
Alegorie skrytá,
jež v těchto verších kmitá;
nuž ať se hlásá ke dni,
v své celé kráse čisté:
Že poezie vy jste
a já jen próza všední!
Na poslední stránku
„Knihy veršů“
Má matka kdys mi bílou knihu dala,
list každý ve zlatě plál, v přepychu,
bez stopy pera celá sněhem plála,
jak duše moje bez
hříchu.
A přišla léta, časů honba dravá,
boj s tělem, myšlenkou a pád a trest
teď duše má je celá tmavá, tmavá
a kniha černá
jest.
LXII.
GIOVANNI CAMERANA
(1845–1905)
Málo jest jeho básní jen po časopisech
roztroušených, ale všecky vynikají zvláštním, minuciózním propracováním
formy a krásou myšlenky. Camerana je též velký znalec malířství a
plastiky, z kteréhož oboru psal řadu zajímavých studií. Camerana je
substitutem král. prokurátora v Turíně.
Žaltář
Na gotickém pulpitu, kde chór stmělý,
tam starý žaltář leží v pergamenu:
to věru zázrak skvělý,
to dílo mnicha z třináctého věku,
jenž nad ním celý, tichý život seděl denně
a maloval, jsa vzdálen světa jeku
třpytné iniciály
kol plné svatých
a květů, oblaků a mnichů vírou vzňatých.
Ó jistě křídla spjali,
co tiše maloval ve světle ogiv ostrém,
nad hlavou jeho andělové
mu dýchajíce v duši
sny pokojné a božské vzněty nové.
Ó třináctého věku bratře milý,
ó duchu, jenž jsi splál jak voskovice
kdys večer v šera chvíli!
Ó bratře v den, v svůj hábit oblečený
a ruce spjaté, bledé z vosku líce,
když na katafalku byls vystavený:
v ten den byls jistě blahý,
neb ušels bouřné době,
zřít nad svou knihou umírati v mdlobě
tak mnohou oběť, ušels tomu záhy
a neslyšel jsi divý
zvuk vády, ni zívání chrapot hlučný,
jenž svůj bas často mísil
ve žalmy, jež pěl bratrů tvých sbor tučný.
Spi klidně pod svým kamenem, ó snivý
ty bratře ubohý, spi klidně!
Kdys Hebrej přijde křivý
a luňák umění jsa s duší mělkou
kol číhat bude slídně
na žaltář tvůj, tu jedinou a velkou,
tu čistou lásku tvého žití.
Pak podlý obchod uzavře a slepý,
a práce tvojí velkolepý
plod navždy se juž musí rozloučiti
se stíny chóru, s malovaným oknem,
zkad mnohý svatý plá; prach tebe zastře.
Ó věčně spi a blaze
pod kamenem svým, tiše spi, ó bratře!
LXIII.
LUIGI GUALDO
(1844–1898)
Gualdo píše vlašsky a francouzsky.
Vlašsky básně, francouzsky romány. V prvních jest odchovancem směru
„l’art pour l’art“, v druhých přívržencem moderní školy realistické. Z
těchto skladeb jest nejlepší román „Un mariage excentrique“. Básně jeho
s názvem „Nostalgie“ vzbudily elegancí formy a snivostí nálady
zasloužený obdiv.
Večer
Zem umdlená je, tvorstvo unavené,
jak příroda kol touhou člověk nyje,
klid velký, chmurný z oblohy se lije
a růží stonky visí nachýlené.
Jak příroda kol touhou člověk nyje
jdou z duší harmonie utajené
a růží stonky visí nachýlené,
ples ustává, žal v mlčení se kryje.
Jdou z duší harmonie utajené,
z nich duše zvěst o příštím žití pije,
ples ustává, žal v mlčení se kryje
a v trpké rozkoši v taj zahalené.
Příštího žití tuchu duše pije,
z hry barev, oblohou jež rozptýlené
a v trpké rozkoši v taj zahalené,
půl v strachu, v naději půl srdce bije.
V parku
V tajemném soumraku šeru
juž park i město dřímá;
já myslím na časy růžové,
a naděj, jež mi v srdci zbyla
a kterou znova oživila
samota stromů hlubokých,
mé srdce opět jímá.
A slední zážeh západu
juž na obzoru zmíral
ve tonech zlata a purpuru,
a nebes jednotvárné světlo
na věcech bílým kmitem květlo,
se šířilo, jím v prostoru
se měnil tvar a stíral.
A každá stopa bolestná
všeho, co život mate,
všech bojů nových den co den
též hasla, barvy příliš živé
se konejšily v mírné, snivé
a v klid, jenž blízký zvěstoval
juž příchod noci svaté.
A epithalam tajemný
večera srdce tuší,
v něm dechy a tóny nyjící,
jež mysl zakalily náhle
a jimiž zas v květ spráhlé
mladosti růže zaplály
i v sebe tmavší duši!
Podobizna
Jde hrdá, bíla, jde jak vánku let
po cestě, trním jež je protkána,
a křehká je co jasmínový květ
a přec v ní skryta síla titána,
vstříc osudu se směje její ret,
však hrdá je jak bludná Diana.
A z štíhlých jejích a přec oblých tvarů
a z očí, kde plá rozkoš blouznivá,
dech vane ostrých rozkoší a žárů
jak oheň, darmo sníh jejž ukrývá,
a ňadra, paže v neskonalém žáru
jsou v nehybném svém klidu strašlivá.
Sloky
Zem bodem jest jen v strži světů jasné,
ve prachu sluncí hvězda málo známá
a člověk atom, jehož osud klamná,
jenž povstav brzy
hasne.
Tak myslíme ve osamělé chvíli,
když pouze myšlenka je v duši pánem,
když bez záchvěvu jen pro pravdu planem,
když zrak se v
taje chýlí.
Však ovinutým bílou paží dvojí
ve rozkoši nám kyne pravda ryzí
a v polibku taj každý ztaven mizí
na hrudi, Lásko,
tvojí!
Tu cítíme, že obzor, na vše strany
jež klene se, je proti lásce malý,
že člověk králem, jemuž prostřen v dáli
plášť noci
hvězdotkaný.
Ční v hrdé svojí kráse
Ční v hrdé svojí kráse skulpturálné
a v čistém ryzích forem lesku
jak řecká socha — a přec dojmy žalné
zná z tíží
tajných stesků.
Jsou božské rysy toho obličeje,
jsou hrdé vlny zářícího těla,
však bílý prs — trpící srdce kreje,
jež v žal se
vzdává zcela.
A obdiv můj vzpomnění okřídlilo
na veselé dny pradávného Řecka,
já vzpomínal jsem na Venuši z Milo!
— Teď v smutku
žije všecko!
Jen málo v mramorovém obličeji
se kmitá bledost označujíc žití,
je dávná její krása, úsměv její,
však starou nudu
cítí.
Černá Venuše
Noc byla jasná, tropická a žeh
táh suchým
vzduchem,
a všady chvěl se utajený dech
pln ambrosické
vůně.
Nad mořem třpytná hrála světélka
v tajemných
rojích,
svět celý zdál se klidně dřímati
po všech
kosmických bojích.
Na teplém břehu tiše zmíraly
unylé touhou
vlny,
jež mrouce písek břehu svíraly
ve dlouhém
šepotání.
Vše bylo hnědé, nebe, moře, zem
i větry ztichly
žhoucí,
a přece dolů tajný záchvěv táh
vše hvězdy s nebe
skvoucí.
Pláň bez hrází se rozpínala v dál,
to pláň Indie
svaté,
kde víry mystické blesk první vzplál,
a byla celá
temná.
A moře zdálo se být těhotné
a nepokojně
vřelo,
však příroda, ta znala onen taj,
jejž ve svém lůně
mělo.
Hle, v ráz se vlna dělí víc a víc
a stříbrná se
vznáší
ve středu vln, jež smějí se jí vstříc
obrovská škeble
zářná.
Obrovská škeble s purpurovým leskem
zdá se, až k nebi
sahá,
a z škeble stoupá velká Venuše,
ta božská, svatá,
nahá!
Však plašší nežli Venuše je řecká
v své čisté, ryzí
kráse
ne oslňujíc oko, bílá všecka,
leč z bronzu
zářícího.
Jas nebem letí, luny chví se kmit,
a hrdá zde juž
stojí
svět okouzlujíc černá Venuše
ve strašné kráse
svojí!
Zátiší
Vzdálena hluku, jasem zatopena,
myšlenku vzbouzí, srdce hýčká v snění
básníka jizba, každá její stěna
má stopy na sobě těch dlouhých bdění,
do kola knihy stojí zbožňované
a všady kouzlem dýše opředená.
A z pera ještě slední kapka kane,
vše pokoj dýchá tady a vše žití
a slunce zlatem plane
na každé podobizně, hle, tam svítí
na luzných formách herečky, jež smavá
to ruší hnízdo v snění skolébané.
Zde tedy onen boj se dokonavá,
jejž roztržitý čtenář často ztrácí,
myšlenka ženou vchází sem a hravá
se bohyní zpět vrací,
na podstavci co bílá, nehynoucí
Venuše z Milo průvod svůj jí dává
V své póze věčně čisté, věčně skvoucí.
LXIV.
GIULIO PINCHETTI
(1845–1870)
Básník směru veristického, nadání velkého
a vzdělání hlubokého. Mlád zastřelil se. (Viz báseň Cavallottiho „Tři
podobizny“ v VIII. knize této sbírky.)
Přípitek samovraha
Přátelé smějte se! pijte! a smějte!
Nu vzhůru, smějte se! — Tak vás mám rád!
Smějte se! poznovu nalít si dejte,
zlata mám dost, bych mohl vína vám dát.
Božská je, bůh ví, život náš kniha,
trochu jen nadání umět ji číst!
Pro mne to bajka, jež hnus mi jen zdvíhá,
jejíž mne žádný víc nebaví list!
Hospodo! Víno sem! Pro boha, spíte?
Či snad zde vaše umírá ctnost?
Ku čertu s Trappisty! K orgii lité
vstáti chci, zpíti se až na věčnost!
Člověk že bídný je — kdože to pravil?
všecko že konec má, rozkoš a ples?
Lhář je a pokrytec, svět kdo tím bavil.
Šťastný je, plnou kdo čísi svou vznes!
Hleďte mi v obličej! — Zdá se vám, taký
vypadám, jak bych bol vznítit vám chtěl?
Hleďte jen na mne, jsou smutné mé zraky?
Smál se kdy člověk ve chvíli, když mřel?
Nuž tedy pijte, soudruzi, skvělý
Borgie kvas vám připravil jsem.
Orsini — bojíš se? Chvíš se, Vitelli?
Utečte tedy? — Ty Gennaro, sem!
Od pití ku smrti krok to jen krátký.
Ó mrtví, opilci, svalte se již!
Chvilku jen malou, žert budem mít sladký,
kdo se as udrží, kdo skočí výš!
Umříti musíme — tož mřeme s klidem,
později neumru, umru‑li hned,
uspořím vůz a pokoj dám lidem,
„o blázna míň!“ řekne poctivců ret.
Vol smrt nebo lásku, kdo silný jsi posud!
Prostřední cesta snad? Špatný to vtip!
Láska mne zradila, zkusím teď osud,
uvidím, zdá smrt se zachová líp.
Hamlete! Spát či snít? — Naději klatá!
Trpím‑li dnes, pak zítřek vem ďas!
Hoří‑li v domě, tu vyrazím vrata,
co na tom, když při tom srazím si vaz.
Ku čertu se vším, co šedý snil Plato,
předsudky hloupé to, bláznivý tlach.
Kde by byl Brutus a kde by byl Cato,
kdyby byl před smrtí schvátil je strach!
Sklenice do výše, soudruzi moji!
život‑li dechem je, pusťte jej v dým!
S vínem má žízeň roste, se dvojí
žízeň po náhrobku, po míru s ním!
Kupředu, hrobaři, kmotříčku milý,
hádanku úžasnou rád bych ti dal,
rci, kolik uplyne let, než je shnilý
toho leb, z lásky kdo život si vzal?
Ediční
poznámka
Kniha
Jaroslava Vrchlického překladů italské poezie vyšla v roce 1885 jako
reprezentativní přehled básníků píšících v období 1782–1882. Zahrnuje
včetně dodatků úctyhodných 131 básníků, které Vrchlický uspořádal do
10 oddílů. V našem vydání jsme zachovali jeho dělení a pro obsáhlost
původního svazku vydáváme každou knihu samostatně. Oproti předloze
jsme učinili některé šetrné pravopisné úpravy zvláště v medailoncích,
jimiž je každý autor představen, verše ponecháváme téměř beze změny, i
když se tak jazykově často dostávají za hranice dnešních pravopisných
pravidel, například jsme upravili psaní zdvojených souhlásek
(ssát/sát).
Redakce MKP
