LXV.
DOMENICO GNOLI
(1838–1915)
Gnoli jest elegik formy dokonalé a motivů
originálních. Jeho „Ódy Tiberinské“ lze počítali k nejlepším číslům
moderní italské poezie. Přeložil též Gotheovy „Římské elegie“ a napsal
historickou povídku „Vittoria Accoramboni“. Gnoli je též duchaplný
estetik a kritik. Nyní je profesorem a bibliotékářem v Římě.
Zima
Rci, zdali luhů vzpomínáš zářících?
Teď staré duby na srázných skaliskách
před sebou mraky pohánějíc
roztřásá vichřice dlouhá, těžká.
Ó krásní dnové! Kam jen, ach, zmizeli
tak v letu kvapném? V besídce zelené,
když kynul stůl a hovor, verše
lehké a veselé šprýmy, písně?
A bílou hlavou stařena vrásčitá
jen třese v snění, polena vybírá
a pod krbem je zapaluje,
o dávných, minulých časech bájíc.
Já hrabu zatím z popele kaštany
tak sladké, prázdním zlacené poháry
a myslím na tě a na verše
lehké a veselé, šprýmy, písně.
Nač vzbouzíš mne?
Nač luzných snů mi roj vyháníš z hlavy,
ty drzé slunce jen?
Teď prchají jak holubů tlum do dálavy
od zřídla vyplašen.
O domu otcovském jsem snil ve sladkých snech,
druž dělí sobě v staré jizbě hrála,
co stará služka strmých po schodech
jdouc našim hrám se smála.
Z papíru plachty naše loďka měla
a miska byla moře jí;
mhou bledá záře nad světem se chvěla
v snů sladkých závěji.
Za černým oknem z dáli čarupln
se profil dívčí tváře míhal,
mým srdcem zachvěl tak jak dech, jenž mořských vln
plán modrou čeře zdvíhal.
Já cítil vůni plnou sladkých, sterých plesů,
má matka stála ve dveřích.
Ó žije! žije! běžím vstříc jí a se třesu,
ji líbám, jeden pláč a smích.
Nač vzbudilos mne? Roztál přelud v dým.
Ó navraťte se bez váhání,
ó holubičky! život sen je, vím,
však lépe jest ho sníti — v spaní.
Na staré vydání
Petrarky
E piú certezza averne fosa il peggio.
— Petrarca
Ne, tebe nechci, nechci vyměniti
za nový klenot, který bílým krajem
a novým písmem svítí:
Zkad cítím z lesů čerstvé vůně vlání
a který láká, aby obracely
jej růžné prsty paní.
Ne, proto tebe neodložím stranou,
můj starý Petrarko, jenž list i vazbu
máš starou, otrhanou.
Můj obdiv darmo nová krása budí
a láká oko, při něm fantazie
však váhá a se nudí.
V mou paměť z něho vánek nezasahá.
Však z žlutých listů exotickou vůni
šleš ty, má kniho drahá!
Tož vůni, Petrarko můj, starých zvěstí,
jež proudem věků unášíc mne hravě,
magickým člunem jesti.
Co milujících očí v slzách lesklo
se nad starými listy tvými? Vzdechy
co ňader tady stesklo!
Co myšlenek se probouzelo v reji
v těch, kteří nyní zanedbáni v chrámech
kdes pod kameny spějí?
Ty poznámky a čáry na okraji,
ty skvrny tvoje, ty neznámé děje
mi
rázem otvírají.
Snad kavalír tě dal kdys dámě svojí,
snad byla krásná, zlatovlasá, obraz
ve myšlenek svých roji
V tvých listech, kniho, hledala své touhy
a cítila v tom vesmírem se líti
dech vůně sladký, dlouhý!
V arkýři okna četla gotického
tak sama! pravou rukou podpírajíc
nach svěží líčka svého.
Zrak její v dáli časem plaše těkal,
jak vlaštovice prolít ulicemi
a chvílemi se lekal;
A hledal. Zatím spanilý a mladý
šel dole Rafael, šel bez starosti
a za ním žáků řady,
Na bílých mezcích kolem dvořanové
se tísnili a preláti a kupci
a mniši, biřicové.
On kmit se konečně! Jak dvorně klonil
se na hřebci, jak vychloubal se, zlatý
jak řetěz v šíj mu zvonil!
A pozdravil tě, biret s peřím zvedna
a líčko tvoje bylo překvapením
jak velká růže jedna!
V tom těžké kroky otce slyšíš, s chvatem
jsi ukryla dar milce v teplých ňadrech
a ve živůtku spjatém!
Snad bolest žití tvoje otrávila
a tyto skvrny jsou snad slzy tvoje,
zrazená dívko milá!
Sám bloudě městem, v starých čtvrtí stínu
jsem, plode rodů šlechtických, jež dávno
se chýlí v zmar a k zhynu,
Ve známých ulicích, jež v nočním tichu
se bujným vtipem Aretina chvěly
a ozývaly v smíchu,
Kde pavouci na freskách sítě tkají
a hrdá sgrafita pod časů krokem
kde ze zdí spadávají,
Z paláců zdí, kde nad průčelím dveří
erb visí neznámý a v jejichž dvorech,
kde stíny vždy se šeří,
Kde lodžie se sloupy jsou malované,
kde paní sobě zpustlé podávají
festóny protkávané,
A často v rámu okna bledolící
jsem tebe, dívko, viděl, růžné líčko
opřené o pravici.
A často v plísni, která ze zdi splývá
ve starých chrámech, čet jsem na kamenech
tvé jméno, dívko snivá! —
Leč jaké tím as chvěly hněvu běsy,
kdo znělky o Babeli černě přetrh?
Snad ve klášteře kdesi
Mnich četl tebe, můj Petrarko starý,
a přísný Luthera chtěl překonati
své horlivosti žáry?
Leč dál když četl měkké slohy rýmů,
tu jak zhuštěná mlha jeho hněvy
se rozplývaly v dýmu
Vzpomínek z dávno zašlých, krásných časů;
on cítil, jak přes drsný hábit jemu
se proudí kštice vlasů,
On viděl pohled, který něhu ronil,
nad knihu otevřenou, přísnou, šedou
s tonsurou hlavu sklonil,
Než vzbudilo jej ze snů zlatých sboru
to drsné znění klášterního zvonu,
jenž volal bratry k chóru. —
Však potom také tebe stihl nudy
věk šilhavý a do knihovny dali
tvé slasti i tvé trudy.
Tam nikdo nehledal tě, zatím čilí
si moli ryli chodby ve tvých listech,
v nich bezpečně se kryli.
Jak odtamtud jsi vyšla, kniho moje?
Vy, jenž jste četli tyto staré listy,
zvedněte hlavy svoje
Z chladného lože smrti, vzdálenému
té knihy otci pojďte stisknout ruku
a děkovati jemu;
Tu ruku, kterou tiskne básník zticha.
Ó mrtví, vypravujte svoje děje.
Noc klidná mírem dýchá!
Když jsem pálil staré
dopisy
Ó plápole, ty listy v popel změň,
kdys zavlažené ve slz roji,
spal svazky všecky, jenž mne poutají
ku smutné minulosti mojí!
Ó nač si vámi, marné vzpomínky,
dny, srdce, ducha krátím?
Co vzdycháme po čase minulém,
čas lepší prchá letem zatím.
Na mrtvé hlínu! Hledět dozadu
a plýtvat vzdechy, slovy
co plátno? Účty zavřít lépe jest
a jíti klidně v život nový.
I Trója vzplála! Hořte! Hnusný je
červ starých zapomnění. —
Líp na hranici s reky, mučedníky stát!
Ó s bohem listy! Dnové! Snění!
První bílý vlas
Bílý vlas? Opravdu bílý? Sňal jsem ho ze svojí hlavy?
S kadeří černých spad? Je‑li on opravdu mým?
Běda, juž nové umdlení cítím, olovem těžká
na knihy staré hned poklesla ubledlá skráň.
Na kvasu veselém mládí uhasla první juž lampa,
první, za ní juž v čas uhasnou ostatní též
Do víru tance děvčata luzné kde splítaly údy,
naplní černá noc hlučící jásotem síň.
Běda, juž první lístek v háji zeleném spadnul
zežloutlý, jeseně dech jak se ho mrazivě tknul.
Lijavec žlutých, ostatních listů za ním se spustí,
brzy juž s větvemi strom ve smutný
čnít bude vzduch.
Přeludy mládí drahého, sbohem! Šedivý vlas můj
přeludů ostatních druž strhne též v tichý svůj pád.
Včera mne mladost vzbudila ze sna, veselé jitro,
okna svá otevřel jsem, řekla mi: Doufej a žij!
Večer dnes, běda, stáří k loži mne bez těchy vede,
nová to přítelka má, pochmurný, nemilý druh.
V svítilnu fouknouc praví mi s ostrým
výsměchem: Dřímej,
zvyknouti na tmu si hleď, jitra jež nebude mít!
LXVI.
LETTERIO LIZIO‑BRUNO
(1837–1908)
Lyrik harmonické dikce, hlubokého
klasického vzdělání a zástupce celé školy básnické na Sicílii, autor
čelných sbírek básnických, mezi nimiž kniha „Dějiny bolesti“ (1878)
kontemplativní stránkou vyniká. Lizio‑Bruno je též šťastným sběratelem
národní poezie sicilské a autorem četných statí literárních a
kritických. Jsa inspektorem škol v Catanii, nalézá dosti času k studiím,
z nichž se ohlašuje překlad ód Horatiových, pak žalmů Davidových a román
„Dvě srdce“. Žák Bisazzův byl sám učitelem básnířky Garmeliny Manganaro.
Hle, tvorstvo mlčí…
Hle, tvorstvo mlčí ve tmy záhybech
tvé záře zbaveno jsouc, luno bílá,
jak ten, sbor přátel jehož nechal v spěch,
když štěstěny jej přízeň opustila.
Jen hlubé noci vane sladký dech,
jímž tichá laguna se rozčeřila,
a truchlý slavík občas lásky vzdech
rozlévá vzduchem, tma jejž zakalila.
Má duše bolestí jsouc raněná
když na přírodu mlčící se dívá,
se touhou rozplývá a nyje, zmírá.
Ji k nebi vznést chce touha plamenná.
Však běda! zde se všecko kolem stmívá
a krutý osud tiskne ji a svírá.
Smutek
Kdo navrátí mi zmizelého času
ples, klamy sladké, naděj s vírou v boji,
květ jediný teď z vínku lásky mojí,
ten když jsem ztratil, kdo mi podá spásu?
Teď pouze boj zní v písně mojí hlasu,
a veselost mne straní se a bojí,
a pouze bolest celou silou svojí
se zvykla rvát mne těžkém ve zápasu.
Jak srázně sklonilo se ku večeru
mně slunce mládí! Nevěděl jsem ani,
jak ztrácím je; ba neplakal jsem pro ně.
Teď moře života hřmí, v matném šeru
se tratí břeh, kol vlny jen a v lkáni
můj člun se tříští o sráz v zmar se kloně.
Poslání Tom.
Cannizzarovi
Jak ústřice rodnému břehu věrná
jsem, Tommaso, žil posud, s pečlivostí
nad skřítky krbu bděl jsem domácího;
až do dneška (dím s bolem to a studem)
jsem nepotěšil svoje oči krásou,
jíž oplývá Řím, Milán, Neapole.
Tak poutala mne láska k rodné střeše
a k studiím, jež zanechat jsem nemoh.
To všecko dobře ty víš, milý druhu,
neb vždycky při těch pracích byl jsi se mnou.
Však časy přešly! Dnes bloudícím ptákem
se stala ústřice, a pták ten chvilku
se nemůž pokochati v rodném hnízdě,
jež skrývá jeho milé, kam jej táhne
cit lásky stále: darmo častým letem
kol Mongibella musí, musí kroužit!
A tak mne často může leckdo vidět
na dráhy kolejích neb v prachu silnic,
neb cestovati musím po okolí
buď tam, kde stará Erbita kdys dlela,
buď slavná Sola Sperlinga kde trůní,
buď po úrodné oné lepé zemi,
jež dvakráte od „lingua“ jméno beře;
buď k skalnatému Randazzo, jež množstvím
oblouků ostrých, čarokrásných slyne.
Dnes sličně vystavené Aci uzřím
a zítra Giarre, jež oplývá révou
a úrodou, a zítra Caltagiron,
to saracenské hnízdo věd a něhy.
Pak ještě Trecastagni srázný vrchol
mne očekává a v dnech málo potom
ty děsné srázy — vnitřnosti to Etny —
pod jejíž patou Bronte špinav ztajen
jenž ustavičným táním věčných sněhů
se nikdy neumývá, potom střídmé
Camporotondo, kde rozbila tábor
a usmívá se Iponie s věrnou
a proslavenou svojí družkou Fame.
To vše mne očekává.
Dusný,
žhavý
hned Scirocco, jenž výparem zlým sálá,
hned Boreaše hněv a na to bouře
neb deštný Orion mi z nebe lije
proud, sníh a kroupy, a to všecko musím
teď trpělivě snášet, spokojit se
s vším drsným osudem, ve starých boudách
od boha zapomenutých!
— Co k jídlu?
Dle libosti!
— Chci maso!
Milý pane,
juž došlo dnes.
— Chci ryby!
Vzácnost u nás!
— A drůbež?
Ta jen pro vejce se chová.
— Nuž, probůh vejce!
Celý kraj jsem shledal
dnes ráno a jen jediné jsem dostal.
— Sním tedy to!
Teď právě jsem je prodal.
— Chci tedy chléb!
Až zítra budem péci.
— Snad salát, sýra, olivy, chřest máte?
Ba nemáme nic,
pane, pranic, pranic.
— Snad krtky, plže, chrobáky a žáby,
či mrchu nějakou snad ďábel z pekla
přec dodá vám? Co tedy budu jísti?
— Mám pěkné slanečky, v oleji tůna
a fíky, ořechy, kaštany z pece
se vybírají a z indických fíků
mám pěknou mandorlatu.
— To je něco!
Nuž dolů boty! — Kde pak budu spáti?
— Ó, jizbu pro pána mám znamenitou
a jaké žíněnky a prostěradla
a podušky, vše dílo mojí báby.
— Jak, báby tvojí? Ta zvířátka tady,
čí dílo ta jsou?
— Jen se nelekejte,
ty brzy vybereme, jest jich málo.
— A žíněnky jsou z vlny?
— Ó ne, pane!
Jsou z listů dýní.
— Nu a jaké barvy
jsou prostěradla? —
Nu, tak mezi černou
a šedivou.
Nuž zůstaň tu jen s černou,
pse ničemný, neb nevím, v této díře
jak mohl bych jen chvilku prodlít!
Takto
se často bavím, když na cestě vrazím
do pelechů psích, hostinců jenž jmena
si dávají. A ze smutných těch krčem
jak posedlý a zoufalý v dál prchám
a volám: „Běda, jak je bídný život,
jak tuhý úřad, k němuž zatracen jsem
bdít, aby tu a onde neuhasla
škol národních pochodeň doutnající,
s níž v mnohých místech boje vede tuhé
tu lhostejnost, tu zatemnělost duší,
tu nepřízeň zlá, bojící se světla.
Jak závidím ti, můj Tommaso dobrý,
když pomýšlím, že volně trávíš život,
bez tíže úřadu že dny ti plynou. —
Ty sleduje své hrudi žárná hnutí,
své city zpíváš, neb maluješ velkou
a mnohotvárnou přírodu a denně
pít můžeš z listů mudrců a věštců.
Já závidím ti přešťastný ten osud
a hořkým pláčem truchlím, že mi nelze,
jak v dávných časech bývalo mým zvykem,
se baviti nad učených knih směsí,
jimž zasvětil jsem život! Sbohem, sbohem
buď Virgile, Horáci, Hesiode
i Homére, Petrarco, Dante s Tassem,
i mistře Ludvíku, Plutarchu, sbohem
i Tacite, Macchiavelli bystrý
i Guicciardini s tógou! — Sbohem snové
o slávě! Ani za den chvíli jednu
se s vámi pobavit a pohovořit
mi nedá kletý, neúprosný osud!
Hrdlička
Viz lkající tu hrdličku,
jež pro miláčka
sténá,
až dumným zvukem
krajina
zní celá
rozvlněná,
pták lítá v
žalném lkání
a nikde nemá
stání.
Proč jenom lítáš od větve k větvici
s nářkem svým smutným hrdličko lkající?
Či snad si vzpomínáš
na krátký čas,
kdy v luhu
na jilmu chladném
ve stínu
jsi pěla svému
druhu,
co šumný spěch
vln v zdroji
hrál v souzvuk s
písní tvojí.
Proč jenom lítáš od větve k větvici
s nářkem svým smutným hrdličko lkající?
Ty neslyšíš a nářku zas
ty oddáváš se
zcela,
a poznovu vždy ve
svůj žal
se hroužíš
osamělá,
v žal, hrdličko
má bílá,
jejž láska
způsobila.
Vím juž, proč lítáš od větve k větvici
truchlivě nyjící, žalobně lkající!
Ó hrdličko ty truchlivá,
mé srdce s tebou
cítí,
neb zcela tvému
podobá
se smutné moje
žití,
pro druha v
nepokoji
lkáš — já pro
lásku svoji.
Ty kdysi štěstí své uvidíš jásajíc,
já však své neuzřím, nikdy — ach, nikdy víc!
Samota
Ku hoře této, která sama, srázná
kol pahorkům a loukám v dálku vládne
a k tajemnému vzbouzí přemýšlení,
sám, zvolna často řídím svoje kroky,
když slední záblesk večera svým světlem
juž zmírajícím šedé nebe zlatí,
kdy v zvuku zvonů temném, odměřeném,
jenž zdají se, že pro den mroucí pláčí,
vzduch šerý zvolna hnědne víc a více:
tu srdce plné nevýslovné něhy,
mním, že jsem v nebi, ne víc země hostem.
Buď zdráva, lesů vážná, truchlá paní,
v tvých stínech věštce duch se zotavuje
jsa tajuplnou fantazií živen,
a němé strže, skrýše slují, kopce
a příkré věže, na nichž hnízdí ptáci,
jež druhdy za obydlí byly rekům,
vše jesti klíčem jeho měkkých rýmů.
On v troskách každého se táže drnu
a kamene, s jeskyní každou mluví
a opojen tak zhrdá slepým davem,
tak povýšen, že slovo lidské chudé;
on v ňadra hrouží zapadlých se časů,
zrak zpytující věkům v klín on vrhá,
až minulost jest přítomna mu zcela.
Kdo ostrou ránu v srdci zmírnit touží,
svůj krutý bol, ten, samoto, tě hledá,
ty věčná družko jeho žalných vzdechů
a mezi býlím, mezi kopřivami
pod arkaádami prostornými bloudě,
tam směřuje, kde pochmurné ční v mraky
pradávných hradů šedé zříceniny.
Na trosky tyto sám unaven sedá,
na trosky, jež čas krutý neušetřil
a co tu nad svým trudem lká a sténá
a naříká, nad osudem svým pláče,
jen vítr hvízdá, ohlas odpovídá
ku vzdechům jeho truchlým —
A kdo zemdlen
juž dlouhým přemítáním hledá těchu,
víc nežli v troskách u tebe ji najde,
ó lesů stará bohyně, jež první
jsi druhdy byla sladkou učitelkou
pastýřů, sladkým nápěvům je učíc,
že pouze hymnou jejich zněly stráně
a údoly. Co drahých upomínek
ty vzbouzíš v duši, lesů vážná paní!
A vzpomínám, jak v stínu oné jilmy,
když slunce nejvíc pražilo, jsem seděl,
jak lehký vánek nazdvihoval křídla
si pohrávaje s lehkým šumem v listí
a sladký dech mi vanul v tvář a vůně
se nesla z pažitu a dálných lesů
až ku pahorku, na kterém jsem seděl,
a v trávě zatím potůček se tajil,
tu v chvatném reji skláněl svěží trávu
a zrcadlem jí sloužil a všem květům,
kol vesmír plesal a v mé srdce kanul
dešť rajské many, co nade mnou ptáci
ve luzné písni předstihnout se chtěli.
Jak bídný ten, kdo nezná tyto plesy,
tu rozkoš, a kdo lačen veřejnosti
a hluku jejího tvým tichem zhrdá,
ten věru železné má srdce v hrudi
a čistá touha nemluví mu v srdci,
on lásku necítí a jistě nikdy
se neponořil v tůni přemýšlení,
on nelkal s nešťastnými, všemu citu
on jedním slovem zavřel tvrdé srdce.
Jak často jsem se z této hory díval
na záchvěvy hvězd ve azuru tmavém
tak tajemné! Ó hvězdy, v tichu vašem,
jež mluví nejvíc, vy jste živou zvěstí,
vy květy plamenné, kterými tkána
jsou nebesa nezměrné boží slávy
a veleby a díla rukou jeho
vypráví obloha. —
A ty zas, luno,
ty nejčistší, jež celé řeky světla
rozléváš vzduchem, údolí a hory
kol stříbrolesklým pláním tkajíc, milá
ty luno, kterak často mému trudu
jsi soucitnou vždy byla těšitelkou,
jíž svěřoval jsem stesk a žal dnů chmurných!
A když jsem viděl, jak za mrakem skrýváš
tvář bělostnou, ples nebeský mé srdce
hned rozvlnil, neb zdálo se mi, soucit
že chováš s mojí mukou, bledá luno!
A ptáky posud vidím, na těch větvích
jak zastavili křídla i zpěv, tiše
jak dívali se na mne s větví dolů,
jak cítili by rovněž bol můj se mnou.
Ó dobrá přírodo, jen naděj zbývá
všem nešťastným — ach, bývá naděj sladkou
a bývá vítanou, když radost zhasla —
však běda, pro mne ani naděj není
i té jsem zbaven těchy, a co jiný
se živí nadějí, sám upomínkou
se sytím a jen ty, ó dobrotivá,
mým žalům těchy poskytnouti můžeš!
In arborem
Krásnému domu, v němž jsem často azyl měl,
ty strome překážels, neb jeho balkonu
kol bral jsi vyhlídku, ó strome neplodný,
ó strome nešťastný, pod jehož větvemi
v žár nikdo polední pro chlad si nepřišel,
ni stádo s pastýřem. Na srázu vysoko
ty stál jsi přepyšný a chodec nižádný
tvých stínů neužil. Tvou bylo zálibou
jen s větry hovořit a s nimi v boj se dát,
když ve tvých haluzích šumíce s hukotem
sluch bouří zemdlely chudého souseda.
Já z výše balkonu se díval na tebe
a pouze tebe jen jsem viděl s nevolí
na širém obzoru, jen tys mi bil vždy v zrak.
Já jsem ti záviděl, hněv proti tobě vzplál
a dlouho tlumený pak vytrysk naposled.
A brzy pod ranou sekery zlověstné,
již zved jsem tobě v zmar, tys, velikáne, pad
bez slzí přede mnou, jsi pad jak zločinec
a jak on v poslední až dech jen kuje zlo,
ty rovněž v poslední mou ránu sekerou
jsi v pádu nástrahu mně činil na život
svým chtěje vrcholem mou poraniti skráň.
Tvé chlubivosti smát se v duši musil jsem,
neb ožil v paměti mi osud Horacův,
jejž rovněž Sabinský chtěl v pádu zhroutit strom.
Teď mojich u nohou něm ležíš bez hnutí,
jsi zbaven pýchy své a nádhery a v smích
jsi dětí zástupu, jež trhají tvou klesť,
co vítr listí tvé, v urážku poslední,
na všecky strany kol s chechtotem rozmetá.
LXVII.
TOMMASO CANNIZZARO
(1838–1921)
Cannizzaro proslul dvěma svazky svých
poezií „In solitudine“, v kterých se jeví myslitelem hlubokým a mistrem
formy. Zavedl nové rytmy v poezii italskou. Poezie jeho jest obsáhlá, a
všestranná, vedle lyriky reflektivní má Cannizzaro řadu básní dýšících
nejněžnějším citem rodinným. Cannizzaro žije v poměrech neodvislých v
Messině. Z mládí podnikl veliké cesty po Evropě. Cannizzaro je též
znamenitým překladatelem, vládne řadou jazyků klasických a moderních,
jak svědčí jeho „Fiori d’Oltra Alpe“. Co nejdříve vyjde od něho překlad
Cida. Nedávno vydal knihu francouzských veršů „Trní a růže“ a italskou
sbírku s názvem: „Veteš“. Též o sebrání národních písní sicilských dobyl
si Cannizzaro zásluh nevšedních.
Aurigny
Jak větry hvízdaly a vlny řvaly
na nekonečném, pustém, valném moři
a hlubé sluje z propastí svých slaly
ryk divý k nebi, posud zřím, jak noří
Se z temna holé, plné srázů skály,
o které vlna šílená se boří,
tvé, Aurigny, to břehy vstříc mi vzplály,
co na nich slunce zmírající hoří!
Noc strávil jsem tu, byla právě zima,
jen v společnosti hvězd a moře, splýval
duch v mlčení, jež zem i nebe jímá.
A sluncem když se zarděl mořský příval,
na domov vzpomínal jsem, kde vše dřímá,
a v hořkém pláči Múzu svou jsem vzýval.
Vzpomínka z jeseně
Jak nebe jasné vlny tiché byly,
nad mořem plály jitra první svity,
na ňadrech jeho vlnivých v té chvíli
jsem dvojím veslem řídil člun svůj hbitý.
Pln smutku unavený zrak se chýlí
na stíny, které vrhají hor štíty
na moře okolo, pruh břehu bílý
na srázích kolmých sporou travou krytý.
A nad vlnami moře azurného
se pestrobarví alkyoni nesli
s krátkými křídly v skřeku níže klesli.
A davem z hradu vzlétly zbořeného
a z trhlin zdí a skalin černé straky,
až zahalily celý vzduch jak mraky.
Na stráních Zia Paola
Juž blýskala se nad západní strání
jak slza večernice, v tichém poli
šli v jejím svitu unavení voli
v chlív teplý, s příkrých svahů v zadumání
Na trávě seděl jsem, zřel po údolí,
bor za mnou, v němž se sup a orel chrání;
jak člověk, jehož všecko nudí, bolí,
sov poslouchal jsem táhlé naříkání.
Vtom z hory zazněl výstřel k mému uchu
a dlouhým ohlasem se chvěl a třepal,
až v údolí kdes dozněl v táhlém ruchu.
Já oči zvedl vzhůru v sráznou stezku
a v okamžiku tom jsa roven blesku,
kos perutí svou na čelo mi klepal.
Touhy
Vše, krušnou práci, odpočinek smavý,
řeč pokornou a hrdé odpovědi
i přísnou ctnost i žerty, které baví
bez šatu lásku i když z vínku hledí;
Vše poznal jsem, proud moře, západ žhavý,
mé byly černé noci, dnové šedí,
cit vřelý, hněvu var, pláč usedavý,
ret, který mluví i jenž slova nedí.
Já básně miloval i vědu, stáří
i zralý věk a dnes ku pravdě žhoucí
a zítra sáhl jsem zas ku žaltáři.
Mne Alpy nadchly, Sirius se stkvoucí,
však vše mne zklamalo a s bledou tváří
hlod touhy cítím bezdné, nehynoucí!
Moje chýše nemá střechy
Moje chýše nemá střechy,
moje střecha nemá chýše,
mému loži bez útěchy
schází lásky vřelý tluk.
V sud mé víno není spjato
a můj soudek nemá vína,
váčku nemá moje zlato
a můj váček zlata zvuk.
A můj chleba nemá stolu
a můj stůl zas nemá chleba,
z jitra k noci musím v bolu
s hvězdami svůj snoubit vzdech.
Proč se snažím, těžké hoře,
jíti, kamo cesty není?
Břehů nemá moje moře,
moře nemá též můj břeh.
Nemá nebe mé hvězd roje,
hvězdy mé nemají nebe,
krásky nemá srdce moje,
krásky srdce nemají.
Loď má nemá vesel k letu
a mé veslo nemá lodě,
semeno mé nemá květu,
květy símě nedají.
Noc má nemá strážné záře,
maják můj zas nemá noci
a můj chrám jest bez oltáře,
a můj oltář nemá chrám.
Leč jak hvězdu, jejíž stálý
lesk myšlence mojí svítí,
žádný stín ji nezahalí,
pravdo! pouze tebe mám!
Nemá písní žití moje,
žití nemají mé písně,
ráj můj nemá světců roje,
světci mí nemají ráj.
Moje sny jsou jako bdění,
moje bdění snům je rovno,
neviděný bůh se mění
v závoj přeludů a v taj.
Všecko plyne, všecko cílí
za slavíka naříkáním,
kam jde vlna, vítr pílí,
kam jde šťastné lásky den;
Můj bůh roven mému světu,
svět můj roven mému bohu,
v moře zapomnění v letu
padá snílek a též sen.
Prospěchář
Skráň vzhůru, nadutý
hle, kráčí krokem smělým
a pouze užitek
mu obzorem je celým.
Jen jídla, nápoje,
je cizopasník stálý,
v své duši otrocké
jest nízký, tupý, malý.
O rentách mluví jen,
o bankách, výhrách šťastných,
o skvostných povozech
a o palácích krásných.
Služkou je mrzkosti
ta duše jeho hrdá,
prospěch jen velebí
a ctností vždycky zhrdá.
Zlo s dobrem v životě
si dělá pohodlné,
zve jedno morálkou
a druhému — jen klne.
Logikou nezvratnou
svou sofistiku zove,
pro vzlet a nadšení
vymýšlí biče nové.
Věda mu hloupostí,
cit hračka je mu prázdná,
neschopnost se záštím
si dělá z něho blázna.
Je směšný, marnivý,
jej každá hloupost dráždí
a sotva promluví,
juž ducha tvého vraždí.
Pakli mu přeje zdar,
tu uvrhne se v bláto
Satan mu bohem jest
a jeho modlou zlato.
Myšlenkou vznešenou
když vzplaneš, v odvet vždycky
on má zlý, ledový
svůj úsměv sarkastický.
Řekne ti: Mám tě rád,
když zavraždit tě pílí,
hladí tě, líbá tě
ve zrady černé chvíli.
Buď podlá, vznešená,
buď pravdivá neb lživá,
korouhev jeho zisk
jest odjakživa!
Chudému básníku
Ret nevypoví, pero nemůž psáti,
co mučí srdce tvé a jitří cit,
svůj život, chceš‑li, musíš vyžebrati,
a proklínat dne zejtřejšího svit,
šat jemný za háv královský ti platí,
neb za plášť nahotu jen musíš vzít,
jak v živém hrobě vzdychat; věštče mnoho
ni málo ty se nezardívej z toho!
Tak byls, tak jsi, ó běda ve svém trudu
ty nevíš, kam bys nohu, hlavu dal,
ba řecký Diogenes ve svém sudu,
byť s tebou srovnán králem by se zdál,
však proto sobě neklň v marném studu,
svých hadrů by se sotva hodným stal
kdo cizí, podlé bohatství když vidí,
je závidí a za sebe se stydí.
Ty hadry, jenž tě nepřikryjí více,
když v objetí jich bude dřímat čest,
se změní v hvězdy leskem sálajíce
nad slunce, jehož zář zrak nemůž snést,
ty, jako peří svoje vlaštovice,
hleď vždycky klidně na bedrách je nést,
ne hrdě, však ne také poníženě,
po cestách všech i v každé žití změně.
Co na tom, když tě za terč vtipů volí,
ty v středu jich se ubírej co duch,
tvá drsná píseň ať zní divě v poli
jak vichrů útěk ať rozvlní vzduch,
ty klidný, vážný kráčej se svou holí,
jak s žezlem král skrz měst i lesů ruch,
plášť královský tak věru není krásný,
jak rozedraný, starý plášť tvůj řasný.
Čím více skráň tvou deptat neustává
jich vztek, nes úsměv větší na líci,
z jich hanby, urážek vstaň tvoje sláva
i v bolestech tvých více zářící;
nechť budoucnosti clona všem je tmavá,
ty na ni jak věž vstáváš strmící,
a co jich za tebou jde, davy, davy,
všem házíš lijavec svých jisker žhavý.
Ten, by tě ranil v nohu, zub si brousí,
ten baziliška dechem dýchá zas,
ten hadí jazyk strká, slinu trousí,
ten mlčí vztekem, ač ho jímá žas,
ten lhostejně se šklebí mezi vousy,
ten v směšné chvály propukává hlas
a pravdu s klamem a klam s pravdou mate,
že vše máš v hlavě páté přes deváté.
Ten křičí: K plachtám, k stožáru se dívej!
a jiní řvou zas: Zpátky do přístavu!
ten napomíná: Co máš v nitru, zpívej!
a jiný hlásá: Zřím tvou příští slávu!
ten bzučí mrzut: Co máš v nitru, skrývej!
a jiný štká: Je hotov juž! v tu vřavu
spor zalehne a bouř a křik a hádka,
v ryk hlasný, v tichou pomluvu, to látka.
Ten kupředu a stále ke zlu běží,
ten vždycky, vždycky k dobru přímo spěje,
ten skáče chvatem a ten leze stěží,
ten vzpřímen, ten se plaše k zemi kreje,
ten myšlence se svěří bez otěží,
ten tichý v koutku chvěje se a chvěje,
ten jako blázen křičí v tento rej:
Jdi, prchej, vrať se, sem pojď, zabíjej!
Ten pozor! pozor! ticho! ticho! praví,
ten volá: Vzhůru, k břehu, na pohoří!
ten křičí: K vodě, k vodě, v plamen žhavý!
a ten se kasá: Rychle, sem jen, k moři!
ten chraptí křikem, juž ve tváři tmavý,
ten v zapomnění šerý plášť se noří,
ten volá: Chraň se! a ten zlato kupí,
ten: Pomoc! pomoc! hynu! hynu! úpí.
Ten praví: Rychle, rychle zavři dveře!
ten utíká a ten jde zvolna, zvolna,
ten sám jde nahý a u stálém šeře
skráň jehož schýlena, hruď bolná, bolná,
ten vtipy bičován se dále beře,
a mysl jehož ochotná a volná
je šprýmům nadutých jen břichopásků,
jenž nedávali nikdy život v sázku.
Ten k sobě šeptá: Vysměju se všem,
kdo v prachu líbali mu sandály,
že hlava šla kol z toho žentourem,
kam pohlednuls, že byly skandály,
jich žvást, když blíž do něho nahléd jsem,
zněl jak řeč mezi Turky, Vandaly,
tak divně, že jej v rým ten nevliju,
spíš zamlčím a z hanby ukryju.
Ten vykramaří vše své povídání,
ten po původu každého se shání,
ten klepy unudí tě do zívání,
ten tají myšlenky své v předstírání.
len v moře děsných propastí se sklání
jat náhlou závratí a v omdlévání,
ten v let chce, rez na křídlech však mu brání,
že želvami jsou chrti ve trysk hnáni.
Ten duši prodá bohu a ten ďasu,
tak podlý je, že škoda o tom hlesu,
ten v myšlenkách je copař dávných časů,
ten za novotou každou běží v plesu,
ten každou maličkostí tone v žasu,
ten v každém slovu oplzlý je, v běsů
a morousů a lotrů žijem spolku,
ti dobří a ti zlí zas bez okolků.
Ten každému jen říká: Drahý, milý,
ten hrdý zrak, jenž k tobě v pýše chýle
dí, sníh že černý je, rmut sazí bílý,
že hořký med a slunce zasmušilé,
stín jasem a jas stínem, ten se mýlí
a nicku číslem nejvyšším dí čile,
ten v srdci krvácí, ten tančí zticha,
ten třeba bez bolesti v taji vzdychá.
Vždy někdo chválí, někdo vždy zle řádí
a s křikem chodí hlasným mezi lidi,
vždy někdy zmije objímá a hladí,
na holuby tvé svoji pušku řídí
vždy někdo, který v posled v zhoubu pádí,
a jiný, šílenství jenž v posled klidí,
vždy někdo na zemi a na něm jiný
vždy někdo šíří záští, šije stíny.
Ten všady rozhlašuje samé vady,
ten ku zlému jen obrací své hledy,
vždy při tom drží, kdo má úzdu vlády
a v pavučině hledá muší sledy;
co jiný zpívá, spustí příval vády,
jej notou jinou mate naposledy,
a jiný, jestli kuje zlo a bludy,
na sebe škodu s hanbou strhne všudy.
Ten nemá srdce, nemá vůli svou,
ten silnějšímu podléhá vždy mdle,
ten klne, tleská, jak jen větry jdou,
ať národů, ať králů zvůli zlé,
ten pohrdá až na smrt chudobou
a Krista skopá a jej k ďáblu šle
jen můž‑li, den když západem se stkví,
se zlata měšcem prchnout. V šílenství
Ten horší dělá všecko než to jest,
zapírá boha, lepší světa část,
i stejně třeštivou ten hlásá zvěst,
chce říší Krista lidem mozky mást;
ten křičí: Kde je ctnost a kde je čest,
ó zašlé, zlaté časy, jaká strast!
a dokládá, je ztracen víry skvost
je mrtev Mojžíš, Kristus, láska, ctnost!
Tak před tvým zrakem tisíc přejde sporů
a tisícové hádek, špíny, třísně,
ret, pravdy sok a k dobru plný vzdorů,
sta řečí nestoudných a tretů, plísně,
ty v chaos bouřlivých těch rozhovorů
pln soucitu vpusť paprsek svojí písně
a nediv se, neb to je pravda známa,
svět býval takový juž od Adama.
V svém opuštění bez pomoci jiné
žij odhodlaně, jak tvůj osud káže,
spíš v smrt než v soucit jiných ať se šine
krok nohy, bratra nevyžaduj páže,
ni chůze od vrat k vratům nehostinné,
výš patř k své hvězdě, ona je tvá stráže,
jí veden směle vstříc jdi budoucnosti,
ve svitu jejím zhrdej přítomností.
V svých hadrech kráčej velký ve své pýše
jak Napoleon hrdě, jen znej sebe,
lid řekne, že jsi jistě hoden říše
a tisíc korun sprchne ti — však z nebe,
před koněm tvojím paláce i chýše
se otevřou, tak slavit budou tebe
a kam jen vtiskneš oře svého stopu,
tam patřit budeš věnců na potopu.
Když chléb ti schází, tu vol raděj mříti,
svět nech, nečekej jeho na hosana,
vždyš budoucnost ti lepším jasem svítí,
co tobě hlod a jed, co hadí rána?
Pryč s květným polštářem, kde lze jen sníti
čím tobě med, čím nektar a co mana?
nad kadidlo, jež prázdné stoupá k nebi,
ty miluj ocet, žluč a kříž a hřeby!
Dřív opustí tě, kdo tě nejvíc cení,
spíš nebi nevěř, čím víc usmívá se,
nad trny v koruně tvé, věř to, není,
vražedné dýce žehnej v každém čase
a Jidášovu žehnej políbení,
zlé pověsti, jíž tvá čest ztroskotá se
i hanbě, která na tvé jméno skane,
vším nad slunce tím tvoje bytost vzplane.
Svět mrzký zanech, buďtež tobě drahý
víc nežli veselé a marné hody
skal opuštěných lesinaté svahy,
kde vítr duje a se třesou vody.
Též k moři, k moři létly moje snahy,
rád opustit jsem toužil lidské rody,
od břehu k břehu prchat poutí mnohou
a domova víc netknouti se nohou.
Byť doma děti mé mne nedržely,
ó jak bych táhl za daleké hory
bez peněz, bez starosti, chodec smělý,
hruď volnou, všeobsáhlou nad obzory.
Až v světa konec kroky mé by spěly,
kde není západu a není zory,
já nevím, kam bych šel, leč v touze smělé
vím, že bych přeplavat chtěl moře celé.
Co chtěl bych, ani nemohu to říci,
cos divokého rodí se mi v hrudi,
kdes najít nahý tes a k nebi čnící
jen větrům znám, jenž kol něho se trudí,
jen sporé trávy, klas kde roste, snící
kde člověk zklamáním se neprobudí,
tam chtěl bych žíti dum a písni plný,
jak Adamastor, obrovský host vlny.
A zmizet chtěl bych kouzlem, nebe jasně
když nejčistějším vzduchem svítí jemně
na konci divé písně, která hlasně
lid nadchne, Petöfi jak přetajemně,
jak Artuš král ve zlomcích staré básně,
by lidstvo budoucnosti zřelo ke mně
a v mlze já se pouze jevil jemu
s naděje zvěstí srdci stísněnému.
Neb stále blýskati se v očích davu,
s ním žít a jemu sdílet trudy steré,
se stále třpytit v poezie hávu,
to písním ceny, pěvcům víry bere
v let nejsmělejší, v oblak skryjme hlavu;
čím básník víc se v mlze tají šeré,
tím okouzluje víc a vznáší k nebi,
jej slyšet jest, ne vidět zapotřebí.
Hlas jeho, tajný orákul se chvěje,
jej Anubis a Isis juž se báli,
ať věští příští, minulost ať pěje,
vždy hřímej jako bůh skrz mračna z dáli!
Ať z nebe nejvyššího jím se leje
déšť ohnivých střel k zemi neustálý,
na všecko zlo ať bují kdekoli,
na vínky králů pyšných v svévoli.
Sandály železnými přejdi hory,
v klín vlně padni, projdi moře širá.
za hvězdy vznes se, jiné za obzory,
tam odpočine znavená tvá lyra
a ztichnou hádky vše a všecky spory,
zem bude tobě klaněti se širá,
tě dívčí bude líbat sladký ret
a jménem tvým znít pozdní bude svět.
Nuž ku předu! buď tvůj chléb bolest němá,
z té čerpej nové síly nové vzplání,
tvůj nejkrasší den, věř mi, zítřka nemá,
tvůj nejlepší let nemá usmívání,
co lidský úsměv rychle perutěma
výš v let se dej a prchni v pohrdání
myšlenky silou unášen v let jarý,
pak řekneš světu: Sám chci býti. Vari!
LXVIII.
LUIGI CAPUANA
(1839–1915)
Duchaplný
kritik
a jeden z nejlepších novelistů italských. Z veršů jeho nečetných
vynikají některé sonety a satirické Paralipomeny k básni Rapisardiho
„Lucifero“. Capuana je žurnalistou. Novelista chýlí se ku škole
naturalistů, ale vždy zůstává na výši pravého umělce. V směru tom jest
jeho kniha novel „Homo“ stejně zajímavá jako znamenitá.
Sny o umění
Sny o umění ještě naposled
sestupte ještě jednou v mládí moje,
a naděj s vámi, kterou pučí v květ
ten přísný život, samý trud a boje.
Sny o umění ještě naposled
mne v souzvuku a světla ztopte zdroje,
a jako mroucí labuti váš let
mi sladkých písní vdechni luzné roje!
Mou duši zahalte v ten smutek sladký,
jejž nelze v širém světě nalézt již,
leč v hrudi zmírajících mučedníků
Jenž srdce klíčem jest, v ten soucit matky,
v tu dojemného bolu milou tíž,
že v smrti pějem lyře píseň díků.
Zátiší
Zde křišťálový pramen z kolmých skal
se vylévá a z hojné proudí žíly,
a v krátkém šumu skalným ňadrem dál
se v jasný ručej rozšířili pílí.
Les jilmů skalin srázné boky spjal
a luzné stíny se mu z větví chýlí,
a čím víc žehá v létě slunce pal,
tím křídly víc tu třese zefýr čilý.
Zde holubi se s hrdličkami baví;
ký slet a ruch ku pramenu! V té tiši
zde slavík perlí nejněžnější noty.
Mně skojenému sladké do samoty
zde milo rozchvět struny v nápěv lkavý:
při echa zvuku mním, že kdos mne slyší.
LXIX.
ANTONIO FOGAZZARO
(1842–1911)
Studoval práva a krátký čas setrval v
úřadě. Nyní žije v zátiší jedině svému umění. Novela veršem „Miranda“
(1874) a sbírka lyriky „Valsolda“ (1876) obrátily rázem na něho
pozornost a pojistily mu velmi čestné místo na moderním Parnasse
italském. Fogazzaro je pravý umělec, tvoří
poměrně málo, ale vše dýše citem a delikátností neobyčejnou. V době
poslední pěstuje román moderní s úspěchem skvělým, jak svědčí jeho
znamenité dílo „Malombia“.
V dešti
Juž prší. Husté páry
břeh jezera mi halí
a z dáli, dáli, dáli
skrz vzduch, jenž mlhy plný,
se nesou zpěvu vlny
tak sladké, klidné, vážné.
Kam dosáhne jen oko,
tam voda prostírá se
a zase, zase, zase
neznámá melodie
se mlhou blíže lije
tak sladká, klidná, vážná.
Jak na moři by plavci,
na nekonečném moři
od vlasti dál, v svém hoři
při slunce zapadání
ve modlitbě a lkání
hlas k Pánu s prosbou zvedli.
A hle, juž skrze mlhy
se hnědé loďky derou,
skrz páru hustou, šerou
za sebou v řadě spějí,
pod nákladem se chvějí
a na nich lid, jenž zpívá.
Juž taktem znějí vesla,
juž táhnou, znějí písně
a skrz vozíků tísně,
kde sžata voní tráva,
kozička nedočkavá
se dere k přídi lodě.
Juž z osamělých polí
k druhému spějí břehu,
jdou ve svých chatek něhu,
jdou ku rodičům starým,
jdou k mladým dětem jarým,
jdou ku nočnímu klidu.
A takový los jejich,
až běh jim žití zhasne,
dny jeho šťastné, krásné,
loď žití pak žně plnou
poženou chmurnou vlnou
k neznámým břehům taje.
Teď věrný krb vás čeká
a rodičů ples starých
a radost dětí jarých,
jež vstříc vám vyjdou k prahu
vás vítajíce v blahu
a potom poklid boží.
Jiřičky
Jak ve slunci se míhají
a v letu sebe stíhají
plachty a vlny na jezeře
a v taji srázných vírů
zelené vody hluboké
spí v šeře.
Nad nimi břehy strmící,
zelení lesů zářící,
tam vlaštovky se honí tiše,
ve skalách srázných lítají,
se splítají a kmitají
teď níž, teď výše.
Stín věčný azyl skýtá jim,
ku hnízdům důvěrným
jim smutné prahy místa dají,
břeh smutný, němý, chudý,
pták němý, chudý, smutný,
proto se rádi mají.
Ticho
Kde osamělý planý fík u břehu,
loď uvázal jsem. Ani ruchu kolem
na horách, na jezeře opuštěném
ni vlny, pouze jak obrazy vzdušné
kraj celý, mraků stáda, modré nebe.
Mé srdce mlčí každou strunou, stíny
jen lehké nadějí a marných tužeb
a lásky snění vzbouzí.
Jak
se slunce
skrz husté mlhy tiché světlo splývá,
a z hloubi duše slabý třpyt se nese
od věčnosti, a jím myšlenka moje
se hloubí stále, nad zmatky se vznáší
všech věcí stvořených a pak tam taje
jak bublina, jež chvíli vře a ztichne
na povrchu vln dálných, nepohnutých.
Večer
Zvony z Orie:
Na západě se zvolna nebe stmívá,
v šero splývá. — Chvíle temna.
Od zlých duchů, pane,
chraň nás! Ať se stane!
Modleme se!
Zvony z Osteny:
Jen vy nad proudů stony
z těch břehů zněte, zvony,
hlubokými tóny.
Od zlých duchů, pane,
chraň nás! Ať se stane!
Modleme se!
Zvony z Purie:
Nás vzdálené na mhavých
a srázných horách tmavých,
nás vyslyš!
Od zlých duchů, pane,
chraň nás! Ať se stane!
Modleme se!
Ohlasy z údolů:
Modleme se!
Všecky zvony:
Svit rodí se a splane.
Co zbude ze západu, zoře zlatém tkané?
Závaží osudu
nad světem ve bludu!
A úsměv všehomíra žárný
je marný,
a jako na jezeře vlny jdou a hynou,
tak lidské naděje a touhy minou
a záchvěv každý,
jenž rodí se a splane,
jest jak ten prchající
svit západu a zoře zlatém tkané
a všecko, pane,
je marné!
Ohlasy z údolů:
Je marné!
Vlny jezera:
Ty hlase kovový, což o záchvěvech víš?
Zda duše znáš, zda vlny divoké?
Když věčný bůh nás stvořil hluboké,
lesknavé, těkavé,
když po nás vítr jezdí v hromů voze
a zářící když modrem po obloze
nad námi slunce sálajíc se směje
a luna, jež nám vlídně přeje
hráti se zefýry, čeřit se v beránky,
splývati bouřemi, zářiti s červánky
a vříti, se stkvíti,
to není marné!
Kdož ví, kam zachvěv
se nešíří? Či náraz každé vlny
na břehu zemřít musí žaluplný?
či zářné plání
našeho milování
snad rozhřeje přec v milé teplo žárné
chlad, temno duši?
Ó vříti! se stkvíti,
to není marné!
A nyní, sestry milé,
na které hvězdy smějí bílé
se bázlivě ve sladkých snech
z jasného zrcadla našeho, juž ticho!
Nám Hesper stříbrný se chvěje na ňadrech,
Juž ticho! ticho!
Vodopád Rezie:
Má voda neutichne,
vždy vzdychne a vždy šplíchne,
tříští se o skal hráni
a pláče bez ustání.
Nechť ples a smích se marným zdál,
přec potěšil a přec se smál.
Trud je‑li marnou strastí,
pak příroda je pastí
a život — trapnou chůzí
a bůh — jen jméno hrůzy.
Bláznovským pak je skutkem
prchat před radostí, smutkem.
Já k jezeru, jež pluji,
déšť sbírám v tmavé sluji,
když nezdrtí se v překypění,
když nezapláče ve úpění
ve větrů sváru, jásot a smích,
když v slunečních netančí paprscích,
když není záře, jásot a ples
nevstoupí do nebes!
Ve stínu večerním…
Ve stínu večerním se zdá, že roste
má prázdná jizba, do každého okna
pláň jezera se v mlze spící dívá
bez hrází jako moře, pustá, snivá.
Já chtěl bych vyjeti na toto moře
a plouti sám a osamělý
a zbaven vyhlídky na břehy, plně
se svěřit svojí myšlence a vlně.
Tu vyšly ven by přeludy a dumy,
jež nejhlouběji na dně srdce skrývá,
ty napřed a já vzadu bychom dleli
a mlčky bychom tiše na se zřeli.
LXX.
EDMONDO DE AMICIS
(1846–1908)
Známý
a oblíbený vypravovatel. Jeho novely a cestopisy velmi četné (La vita
militare. La Spagna. L‘Olanda atd.) získaly mu velký kruh čtenářů
nejen doma, nýbrž i za hranicemi. Básně jeho vynikají humorem a zvláštní
bonhomií, která někdy se zvrací až v sentimentálnost. Amicis bojoval
r. 1866 u Custozzy, od té doby byl nějaký čas žurnalistou, nyní věnuje
se cele spisování.
Ó dštěte polibky!
Ó dštěte polibky, vy bolné, žhoucí,
vy sladké, slavné, zoufalé a svaté,
na nešťastníky žití poutem spjaté,
na reky, mudrce, na srdce vroucí!
Na ruce kmetů stářím se třesoucí,
na nevinnosti dštěte vlásky zlaté!
Na ústech jen, jež milují, ať vzpláte!
Ó padejte na bílé skráně mroucí!
Na hlavy ubohých a drahých dštěte
na bolesti, které se nevysloví,
ó padejte na kolébky a rovy!
Ó dštěte polibky, neb plna taje
z vás melodie v lidskou bolest vlaje
a léčí vše, co lidstvo věčně hněte!
Zátiší
Tak někdy, v snění, v úmyslu to mám,
na stráni slunné mezi stromy v skrýši
blíž města tichého žít ve zátiší
jen bohu, tobě a svým vzpomínkám.
V tom osamělém hnízdě kyne nám
dnů řada, které zapomněním dýší,
ty řídíš dům — já myslím a já píši,
ty v srdci mém a v tvém já přebývám.
Tak plynou až ke konci dnové naši,
náš sladký život nezná ani svět
a západ jest nad východ mnohem krasší.
Mdlou, bílou hlavu skláníš v tichém plesu
na věrná prsa má a vetchý kmet
se jako milenec zas láskou třesu!
LXXI.
ALBERTO RÓNDANI
(1846–1911)
Lyrika Róndaniho soustředí se hlavně v
sonetech, jichž vydal dvě znamenité sbírky „City a přemítání“ a „Hlasy
duše“. Jeho poezie reflektivní sytého koloritu a místy ostrou,
duchaplnou ironií prosycená je ve všem originální a ryze moderní. Vedle
lyriky proslul Róndani též co spisovatel o umění a v kritice, v kterémž
směru vydal tři svazky studií hlubokých a pozoruhodných. Róndani jest
profesorem dějin umění a bibliotékářem v Parmě.
Poledne
V zenitu nebe letní slunce stojí,
v azuru bezdném plápolá a hřeje,
a vánkem se ni stonek nezachvěje,
ni pták, ni motýl nemihne se v znoji.
Žeň bez hnutí se bělá; ve závoji
se světlem tknula zřítelnice kreje,
hruď sotva dechu popadá, krok spěje
tam, kde se pyšní les v zelené chvoji.
A darmo čekám, zvyklý tklivým zvukům,
v nichž brousí ženci srpy v tomto čase,
ni cikáda se nehne, ticho v poli.
A pozvedaje oko k starým bukům,
i k polím, myslím, jak příroda zdá se
být mrtva, když je žití na vrcholi!
Políbení
„Jak miluju tě!“ děl můj poklad vroucí,
jenž v úsměvu mém sál vše blaha zdroje,
„jak miluju tě!“ děla ústa moje,
a vtom juž na tvých polibek vzplál žhoucí.
Skráň sklonila a oči něhou mroucí
jak zhaslé upjala v zem — těžké boje! —
ni v ples, ni v hněv nestáhla líčko svoje,
jak necítila by ni srdce tlouci.
Byl strach to? soucit? úžas nebo zmatek
panenské duše, jenž se rázem vznítí,
když nejasný pud s citem světí sňatek?
Já nevím; nechci vědět. — Okamžení
to poslední buď! — Co mi může zbýti,
než smrt po blahu toho políbení?
Caprera
I.
Jen hranici chtěl na prahu své skály,
jen urnu z granitu, víc nepřál sobě;
jen to chtěl, by mu v bezdném hoři dali,
ten atlét podléhaje smrti mdlobě.
Vlast svatokrádeže však ve porobě!
Ten obřad epický mu nedopřáli
ti pokrytci, ve mělké naší době
vzdech jeho slední zradou oklamali.
Duch z doby mýtu — chtěl on v sbory reků
se vrátiti dle reků obyčeje
mytickým obřadem v zář svého věku.
Leč doba skoupá s mravem farizeje,
ta zkazila svým pohřbem mrzkých vděků
zpěv slední této slední epopeje!
II.
Od břehů Halstry, od údolí Leny,
i Ossian kde zpíval písně svoje,
od vrchů Idumeje ovcí roje
kde střeží v poušti pastýř zamyšlený
Od břehů, Aeneas jež, vlasti moje,
kdys líbal, jež mu byly uzavřeny,
od Iránu luk, na stínu kde voje,
se Firdusi smál, když v boj připraveny;
Od rovin, kohorty kde zavražděné,
jež Germanicus pohřbil, země kryje,
jím ve strašlivých válkách děsně mstěné
Ohlasem zvěstí epických to bije:
To mrtvých nářky svaté, rozhorlené —
však hluchá nechápe jich Itálie.
III.
Ba jistě v mraku vonném vzlétnout měla
ze smrčí, myrty, akácií žárů
do větrů, v moře slanou skryta páru
a světlem slunce prosycena celá
Ta velká schránka rekovského těla
v říš valnou hvězd v čistého kouře tvaru,
ne do náplastí a ne do lektvarů
jak egyptský král, mumie zkostnatělá!
Ne hrůzu jizby černé v nářku bolném,
ne vzdušné pochodně a černě tkané
na věncích pentle, na nichž zlato svítí,
Leč tryskající plamen v vzduchu volném,
hrom děl a prapory kol rozdouvané,
třesk zbraní, hymny bitev svých měl míti.
Sláva
Ty nesmíš hledat štěstí záblesk zlatý,
ni slávu v žití. Veliké a pravé
jsou úspěchy ty, jež jsou bez odplaty,
co myslíš, tvoříš, doufáš. Všecky smavé
Tvé naděje jak vichr budou sváty,
vše touhy a vše vzdechy usedavé
se vykouří jak páry poletavé,
jimž měsíc stříbrem protkal lehké šaty.
Znáš jména těch, jež ve zdech Kolosea
sta tisíc hrdel volaly kdys vřavy
v čalounech, krvi, v prachu arény?
Víš dnes kdo Demetria Falerea
nes jméno a přec jemu v dnech své slávy
tři sta soch zasvětily Athény!
Mrtvým
Ten hustý, těžký, veliký mrak zrývá
jas nebe nezměrný a v závoj halí,
vše z olova, dál terasou se valí
a věží kopule do stínu skrývá.
A neúprosný déšť juž krutě splývá
a myje střechy, v okapech se kalí,
štká na zdích zvětralých a v nudu halí
šer ulic, kam se chmurnou vlnou vlívá.
Dav tupý, všední na počasí kleje,
na nudu, hodiny, které se vlekou
bez myšlenky, jež potěší a zmuží;
Sám nechám svět a cele duch můj spěje
za tebou těká, nad stygickou řekou,
ó smutná, svatá mojich mrtvých druži!
V svitu luny
Tvé zhaslé vulkány, tvé strže šedé,
ó luno, brázdí stín a zářné svity,
však luhy, města, moře i hor štíty,
když čaruplná noc ku zemi sjede
A letní večer hvězdy v blankyt svede,
jsou v měkký závoj paprsků tvých skryty
a přeludů dav začne rej svůj hbitý
v tvých svítících mlh lehké druži bledé.
Tu vlnit zdají se hor vrchole,
kdes bystřen hovoří ve strži šeré,
mha chví se jako vzdušné kupole.
Vše mate se a v jedno moře hroutí,
zní v lese šum a duch se chvatem bere
dál svojí bludnou, nekonečnou poutí.
Nuda podzimní
Večery chmurné, jitra bez zory,
déšť s žlutým listím zvolna z větví padá,
mhy husté snášejí se na hory,
je bláto v údolí, jež v šer se vpřádá.
Ach, modré kde jsou třpytné obzory,
co bude z pěšiny, jež v houšť se vkrádá,
kde zřídel poslouchajíc hovory,
v rej motýlů, much zřela duše ráda.
V těch šerých hodinách co náhle hlásí
se vzpomínek a po mne volá jménem!
Jak rána otvírá se srdce prázdné.
A já jdu za vámi, ó svaté hlasy!
Jak stárnu juž — ó jak jsou, volám stenem,
dny dlouhé a jak při tom žití srázné!
Epikur
Ó nechte mne jen užívati klidně
ten barev kvas, to opojení tvarů,
tu přírodu tak velkou, zbožňovanou!
Mně stačí vědět, že vždy jaro vlídně
na řecké luhy přijde, v slunce žáru
zlaté i modré hrozny révě vzplanou.
Já nechci vědět, jak obloukem smělým
na vlhkém nebi duha rozpíná se,
já nechci vědět, klenutím jak skvělým
se drží vzdušná báň ve modrém jase;
A sotva si vlas tou starostí sbělím,
jak příroda se proměňuje v čase,
jak hvězdy svítí, aneb zda‑li celým
či kusým štítem luna plá v své kráse.
Matce, jež ztratila
syna
(Paní, která ztratila nadějného syna,
posílá básník z města, které v luzném údolí Pádském jeho jméno nese
[Villa del Mezzano de’ Róndani] tento pozdrav.)
Znám bolest tvou a také vím, že není,
co bolů týrá svět, co drtí smutku
zde smrtelníka, větších utrpení
a slavnějsích než matka ve zármutku.
Vím také, se svým nekonečným lkáním
vzpomínce svaté, že chceš tady žíti
ve samotě a tu se mlčky skláním
a v úctě před žalem, jejž duch můj cítí.
Leč jestli zármutek tvůj, milá duše,
přec jednu tichou, klidnou snese chvíli,
zde smutek najdeš, který v snivé tuše
tvůj neurazí bol a dá ti síly.
Zde ohromná je planina, kde ztrácí
se oko v dálce, lesy tu a nivy,
zde s vůní, šepty, zelení se vrací
mír do duše a zkonejšení v čivy.
A valný, tichý, zářící Pád oku
hru bludných mraků ukazuje v reji
a kolem lesy v jeho velkém toku
své noří odlesky a v něm se chvějí.
Jak velký bůh on rozložen je plání
a z lože svého rozhazuje v tiši
sta vůní v teplý vzduch a sladké vání,
v němž bez ustání duše květin dýší.
Ty nevíš, vánek z lesní tmy a břehů,
jenž dýchá nivou, kterou chladí líce,
jak šepotá a šumí sladkou něhu
vzduch, topolů v němž tmí se statisíce!
Jak ručeje se vlní tady trávy,
jak ohromné ty spousty sametové,
by rukama neb křídly zástup hravý
silf čeřil v tvary prchavé a nové.
V svém černém člunku mlynář vzpřímen stojí,
do větrů zpívá a zpěv doprovází
huk vody, která na kola se rojí
kol stříbrný prach tryskajíc výš hází.
Hluk loďařů břeh druhý oživuje,
jenž mezi loďkami tam v plné práci,
a šumnou vlnou ohlas nazpět pluje,
od jezů oblých odražen se ztrácí.
Kde svět za námi zůstal, moje paní?
Jak vzduch tu plný života a síly:
Snad přece tady na té svěží pláni
se míru chvilka jediná ti schýlí!
Ne podlý klid všedního zapomnění,
leč rajský, kdy dá výhost duše všemu,
v němž bohu bližší jest v svém roztoužení
a ještě bližší děcku ztracenému.
Na odchodu
Ne, neuvidí všední moji muku
ni bezbožný žár v bledé mojí tváři,
chci vesel s okem svěžím, které září,
jí s bohem dáti a políbit ruku.
A zvědět nemá, proč z té vřavy, hluku
s mdlou duší prchám, v níž se vášeň sváří,
že síly nedostatek vůli maří,
ó chabá vůle v podlém srdce tluku!
Jde — přichází, a nemá podezření,
bych ještě hloub se pokořil jí, hledí,
tak vyzývá mne luzně a tak směle.
Však v mužné síly paprsek se to mění
vše v duši mé, má ústa slova nedí
a o vrásku jest víc jen na mém čele.
Vzdálenost
Sám sobě často namlouvám,
že dlouhá vzdálenost tvá zase
mi návrat krásnější způsobí
po delším, po delším čase;
Že v duši mnohem luznější
a v srdci, pro tě jež vřelo,
jak vzdušný obraz zjeví se zas
tvé bílé, zářící čelo!
A v nocích dlouhých bdím a bdím,
ret mlčí v davech lidu,
když v společnosti — nudím se,
když sám — zas nemám klidu.
Ó vrať se, vrať a srdce své
nech zase na mém tlouci,
sám sobě nedovedu skrýt
dél svoji bolest žhoucí!
Miss T. L. v dvacátý
den její narozenin
s Danteovou „La vita nuova“
Nechť v parku, kde se větvi tišen shýbá
k tvé hlavě, slavíš den ten plný krásy,
nechť Temže vlhký vzduch od moře líbá
tvé zlaté vlasy;
Nechť v svaté Carnubie dálné pláni,
o chmurné víře Druidů kde šedé
menhiry vyprávějí, v zadumání
tě krok tvůj vede;
Mé přání za tebou se neunaví,
jde ledem Alp i moře zvučným jasem
a za mne božským nesmrtelným zdraví
tě Danta hlasem.
Jak v paní snění a v rytířů chmuru
ten sladký nápěv jeho vesnu vdýchnul,
jak slyšeli jej, ihned trubadúrů
zpěv hnusný ztichnul.
Však pyšné síně k okrášlení nudy
ten milostný rým neslyšely zníti,
jímž v usmívání tvůj teď bude rudý
ret spanilý se chvíti.
Neb jako z růží v máje plném květu,
jak z oliv u Valdarna vůně stoupá
a plní sladký vzduch pln luzných vznětů,
jejž zlaté slunce koupá:
Tak píseň tato nejdřív zazvučela,
ta zbožná, volná v toskánských měst klidu
na retech řemeslníků, v školách zněla
v republikánském lidu,
A v dílnách, křtitelnic jež na okraje
hrot vížek, sloupy vznesly s rytbou jemnou,
když Giotto vykládal nám nebes taje
a jejich říši temnou.
Ty čísti budeš svaté tyto zpěvy,
jež Dante v svět slal jako usmívání,
on, který věčné poznal pekla hněvy
i nebeských sfér plání,
On, který poznal hory příkré stesky
tam v očistci, jenž veršem písním vládnul
jenž jako spravedlivé pomsty blesky
v skvět udivený padnul.
A dštily jeho noty blýskavicí,
jakou se čistí v bouři nebes čelo
a na Řím dštily a jich u vichřici
se tiár zlato stmělo.
Teď kláštery jsou rumy, jako hrady
zří posupně v dol, pouze čas je střeže,
a kavek a roj býlí dohromady
zdi schýlené a věže.
Svět feudální zmizel, city jiné
teď vládnou srdcem lidským, nekonečná
však síla těchto básní rytmem plyne,
toť sama láska věčná.
Z nich jako vánek v ustavičném plese
duch spanilý pln milosti a blaha
se sladkým zvukem vlašským v srdce snese,
tak
láska v duši sahá!
A půjdou bardi, přijdou krásné ženy
od břehu Elstry a od Leny břehu
a budou všickni piti roztoužený
ten chlad, ten mír, tu něhu!
A v hrdé síni meče zní a číše
a jako plachty v bouře divém kvasu
z mlh páže číše pozvedají výše,
jež plné hypokrasu,
A Chaucer s úsměvem se vstříc ti zvedne,
a halen v mlhy kaledonská roucha
stín velký Ossianův k tobě sedne
a bez pohnutí slouchá.
LXXII.
GIUSEPPE GIACOSA
(1847–1906)
Giacosa je hlavně dramatik. V oboru tom
stvořil zvláštní žánr: středověkou legendární komedii, v které vyniká
vkusem, formou dokonalou, ač snad trochu příliš rafinovanou. Lyrika jeho
je prostší a dýše tklivou elegičností. Z veseloher jeho hlavně vynikají:
Partie šachů, Triumf lásky, Muž milencem své ženy atd.
Na horách
Ve chladný déšť na horách zvolna taje
mha vlhká, chmurná, jednotvárná, šedá
po srázech strmých tančí jen a hraje,
jich tvarům bizarním vyniknout nedá.
Bez ruchu vlhké, daleké jsou kraje,
dol v sebe uzavřen spí a mír hledá,
jen ručej, který ječí přetékaje
v nesmírném smutku z roklí svůj hlas zvedá.
Zřím oknem zavřeným, jak prší proudy
na velké lupeny, jak v sadu šumí
déšť, který sprahlé oživuje hroudy.
A myslím na svá přání odjakživa
mít malou jizbu, krb jenž hasne, dumy,
a ženu, která vyšívá a zpívá.
LXXIII.
ARTURO GRAF
(1848–1913)
Profesor
literatur
románských na universitě Turínské. Graf jest hlavně dobrý esejista a
literární historik, v kterýchž oborech podal pěkné práce: Lucifer v
poezii, Legenda zemského ráje, Doplňky k písni Huona de Bordeaux, atd.
Sbírka jeho veršů „Medusa“ dýše bezútěšnou a přísnou melancholií.
Slyš!
Až budeš v hrobu již,
ty doufáš, klid že budeš míti?
Ty doufáš v nic a v žádné žití?
Bláhový, slyš!
Až těla tvého tíž
ti spadne z unavených údů,
mníš: bez myšlenky spáti budu!
Bláhový, slyš!
K mé písni skloň se níž!
to otroctví, tu starou bídu
ty nes řeseš, k rtům pohár klidu
ty neskloníš!
Je klamem klidu říš:
ty věčně, poutí beze zmaru
ze žití v žití, ve tvar z tvaru
se potácíš!
Pavouci
Hle, v koutě v dál a šíř kam zírám,
své pavouk vetché sítě roztáhnul;
já z myšlenek svých vlákna rozprostírám
nad jícnem, jenž taj světa obsáhnul.
Však v síť, již pavouček si roztáh zchytra,
se chytí muška vzduchem těkajíc,
nad svými sny já dnes bdím a bdím zítra
a proklatý, co chytnu, to je — nic.
Ediční
poznámka
Kniha
Jaroslava Vrchlického překladů italské poezie vyšla v roce 1885 jako
reprezentativní přehled básníků píšících v období 1782–1882. Zahrnuje
včetně dodatků úctyhodných 131 básníků, které Vrchlický uspořádal do
10 oddílů. V našem vydání jsme zachovali jeho dělení a pro obsáhlost
původního svazku vydáváme každou knihu samostatně. Oproti předloze
jsme učinili některé šetrné pravopisné úpravy zvláště v medailoncích,
jimiž je každý autor představen, verše ponecháváme téměř beze změny, i
když se tak jazykově často dostávají za hranice dnešních pravopisných
pravidel, například jsme upravili psaní zdvojených souhlásek
(ssát/sát).
Redakce MKP
