LXXIV.
VITTORIO SALMINI
(1832–1881)
Věnoval se po dokonaných studiích poezii
dramatické a hned s úspěchem. Při povstání r. 1859 jat a zavežen do
Josefova. Propuštěn věnoval se opět divadlu, kde dobyl řadu velkých
úspěchů kusy „Lorenzino de Medici, Moc otcovská, Maometto II. a Madama
Roland“. Lyrik, neholduje žádnému směru výlučně, je eklektik, ale zcela
na půdě moderního umění. Básně jeho vyšly s názvem „Polychordon“.
Přípitek Fantasia
(Ze satiry: „Synové století“)
Sem ještě víno! v plných
ať pohárech dno vidím.
Nechť po nás přijde potopa a konec světa,
ó buďme králi okamžiku!
Jak perlu eritrejskou
kéž moh bych vlastní mozek
ve víně rozpustiti! — Hleď, myšlenka tato
je věru hodna filozofa!
Nač přemýšlet? Kolébka
u rakve stojí blízko,
tam bezútěšné prázdné nic nás očekává.
Všem rozmarům buď smrt
a zhouba!
A tobě nejdřív, slávo,
ty nevěstka jsi duší,
tvé krámy dějiny jsou a pak pomníky,
na hrobech pýcha malá,
směšná.
Ty zřídka kdy jen živým
své dáváš políbení,
z tvých osudných rtů pil je Manzoni a Göthe
však stářím oba sešlí
příliš.
Co plátno, jesti krátký
náš život, plný trnů,
cíl těžký, dálný… Knot když spráhl žárem,
juž olej více piti
nechce.
Já v bacchantickém reji
si vezmu věnec z révy,
neb z révy víno jest a z vavřínů se dělá,
ó vtipe, pruská
kyselina!
Nuž vrkoče své černé
po zádech rozpusť, Múzo,
víc panna nejsi, koketa jsi! Vzhůru číše
a dobrý doutník zapal
sobě.
Co jiný dřepí doma
a logogrify škrabe,
ty nenasytná polibky a vínem, zmdlená,
přípitek hlučný
zaštěkej mi!
Sněhová poušť
Sníh a sníh a samý sníh,
chladný, vlhký, lehký, tich,
lavina i prach.
Vločků vír se zatočí,
jasem šlehne do očí
závrať bělostná.
Saharou tou bledou let
saní spěje — zmizí hned
a zas věky nic.
My jen pěšky tady jdem
v nekonečno obzorem
cestou beze stop.
Darmo skrze sněhu mrak
bádá v dálce znaven zrak
po Kremlinu kupolích.
Vše je pusto, v pouštích těch
nezříš ani komín střech
kouři ti se v daleku.
Ani pařez, ani snět,
na kterou by vrabčík sleť,
ani stébla kol.
Sníh a sníh a samý sníh,
chladný, vlhký, lehký, tich,
lavina i prach.
Vločků vír se zatočí,
jasem šlehne do očí
závrať bělostná.
Za horami, řekli nám,
za mořem prý kdesi tam
šťastný žije lid.
Země dá mu květ a plod,
slunce hřeje o závod
do duší i čel.
Ptáci pějí ve stromech,
vzduchem v sterých atomech
zlatý prach se stkví.
Z ňader nebetyčných skal
sladké vody tekou v dál,
poklad kouzelný.
Nad mořem ční sopek řad,
z nichž se kouří napořád
jako z oltářů.
Polemi se vlní klas,
lučinou zní skotu hlas,
jenž se pase kol.
Lesin patří do šera
nekonečná jezera,
pahrbky a hvězdy v nich.
Veslo čeří povrch vln,
z loďky zpěv zní čarupln
čarokrásných žen.
My však tady sníh a sníh,
chladný, vlhký, lehký, tich,
lavina i prach.
Vločků vír se zatočí,
jasem šlehne do očí
závrať bělostná.
Darmo mlhou bádá zrak
skrze sněhu bílý mrak
po Kremlinu kupolích.
Zvonu
Bim, bam — jak sluch to proniká
noc celou a den celý,
mé uši zdřevěněly,
ba nejradši pověsil bych zvoníka,
pro všecky svaté nudný zvuk to jest,
to bim bam, na mou čest!
A co tu proklínám,
řvou jako stádo volů
se zvonem varhany spolu,
tu muziku si smyslil ďábel sám,
rci, pane bože, nač ten děsný ryk
a křik?
Oj zvone, nač ten žel?
oj zvone, nač ty ryky?
za doby republiky
jsi jinak zněl, kdy vítr chvěl
na cimbuří tvé věže praporcem
na postrach všem.
Byls republikán též,
hned s Guelfy s Ghibelliny
jsi zvonit nebyl líný
ve boje pouliční, shon a řež —
však náhle pánovi jsi slávu zvonil svým
bam bim!
Pak každý pronárod,
Španěl i Němec bídný,
ti, ku tyranstvu vlídný
ó zvone ničemný byl vhod,
tys zdravil krále, papeže, ba tvůj zvuk lkal
k autodafé zval.
Teď na mši voláš nás,
jsi samý vřesk a lkání,
k modlitbám na kázání
zní, puklý zvone, žalobný tvůj hlas
a proti rozumu tys povstal s tím
bam bim.
Tak hýkáš k věži od věže
ku vlasti bolu hluch
a člověčenstva duch,
toť sylabus ti s encyklikou papeže
bim bam, bim bam, co říci chceš,
je všecko lež.
Však pozor, slyš:
svět zvrátí‑li se náhle zítra,
ať nejsi, liška chytrá,
mi ateistou, komunardem; již
v děl hromy, slyším, jak se mísíš svým
bam bim!
Satanská chvíle
Hřích je‑li láska, chci se zatratiti
za polibku žár vroucí,
neb láska je‑li hřích, je hříchem božským.
Hřích je‑li vědění, ó dej mi, vědo,
titánské opojení,
neb hrdé je tvé peklo, plné slávy.
Co nebe mi? Svit pravdy — úsměv ženy,
již milujem, toť ráj náš vytoužený.
Kdys umřem. — Buďsi. — Jen když umřem statně
ve válce s mečem v pěsti,
na ňadrech hetéry, neb ve tvých bojích,
ó tajuplná přírodo! Jak umřem,
co platno jest nám vědět,
nám, duším moderním? Čím nám jest nebe?
Jen pravda zjevná, tyran přemožený
a ženy polibek je ráj náš vytoužený.
Ráj? — Domněnky jen. A byť slibovaný
ráj pravdou snad byl přece,
čím nám ten slib? My oplýváme žitím.
Ba drahý byl by taký povzlet k nebi
za cenu štěstí světa,
vroucího objetí, za tebe, vzdorný
ty duchu volnosti, ó byl by drahý —
jeť život smyslů vzruch, jenž zmírá záhy!
Jej zvali šarádou a mrtvé sfingy
hádankou smělci tomu,
kdo luštit chce jej. A přec v jeho taji
mi tryská věčná báseň, v každé krátké
já chvíli žiju věky.
Tak smělé myšlence by sotva pravda
se vzpírala… Ať bůh neb osud
jsi, pomoc dej mi! Já chci žíti posud!
Co život? — Ejhle, bydlet na lagunách
v paláci porfyrovém,
neb v Pekingu, v kiosku s zlatou střechou,
neb v basaltovém zámku
na horách Skotska zeleného, míti
kdes na Bosporu harém z vonných cedrů
a vyživovat sto mudrců v domu,
sto odalisek a sto jiných k tomu;
Dát miliony za knihu neb sochu,
za obraz, za polibek
dát zlatotkané roucho z Číny, řetěz
dát z perlí vylovených
z indského moře, mezitím co měsíc
na nebi visí, perla bez pohnutí,
a potom užívati volně, líně
se srdcem reka černé otrokyně;
Pak povznésti se ku svatému grálu,
neb na prokletý Brocken,
a deset roků obcovati s bohem,
neb se Satanem, vyrvati jim slovo
to poslední, a v svaté
vejíti sázky a se vrátit v ruce
s tou knihou, před níž rozpadnou se v bláto
i bible, Venda vesla, Dante, Plato;
Pak vrhnout život v sázku za vše velké
a obnoviti zemi
a vykoupených národů všech rukou
zas vztyčit Babel, báječnou věž k nebi,
velkosti lidské symbol
a proti oltáři, jenž druhdy viděl
zášť prvních bratří, věčný pomník vznésti
všelidské lásky, svobody a štěstí;
Nuž tedy zjev se, ty, jenž od pravěku
jsi sliboval nám vědu
a život s ní, neb hluchým dávno starý
je žárlivec. Pojď, prokletý ty hade,
mám veselých dnů sedm
a doba hnilobou jen kolem dýchá.
Nuž zjev se, pýcha jest a láska žití,
přijď, Satane, já chci a musím žíti!
Hleď, duše moje dávno prázdná víry!
já prodám ji jak ženu,
jež ztratila čest a prodává tělo.
Na jeden rok — a méně snad, neb šedý
jsem na hlavě vlas našel.
Na jeden rok! — Snad zastřelím se dříve.
Chci říši — ducha, ženu, když ne víc
a ty‑li oklameš mne, zatratím se v nic!
LXXV.
PIETRO COSSA
(1833–1881)
Cossa
jest posud největší italský básník dramatický. Četné jeho hry, z nichž
Nero, umělec a Messalina jsou nejznámější, vynikají hlavně mistrným
líčením charakterů, silou vášně a koloritem doby. Slabší jest u kusů
jeho stavba a motivování děje. Menšího úspěchu měly tragédie Puškin,
Beethoven, Sordello, Julian Apostata, a Monaldeschi. Zvláštní zálibu
měl Cossa v líčení a částečném rehabilitování velkých zločinců
historických, v kresbě velkých vášní a divokých zápasů. V směru tom
vynikají vedle Nerona a Messaliny ještě Borgia a Kleopatra. Čím dále,
tím více ozýval se v Cossovi dramatik a výtka, že osoby jeho více
hovoří než jednají, byla by brzy se stala nepodstatnou, kdyby
předčasná smrt nebyla připravila Itálii o velkého poetu a pravého
umělce. Cossa žil v poměrech dosti skromných, nejlepší dramatik
italský byl učitelem reálním v Římě.
Gladiátor
Africanus moritur:
quis dolet Africanum?
Nápis na zdi v krčmě v Pompejích
Stan kolébkou byl tobě a v tvých ňadrech
ples divé síly, nezkrocené jásal,
ó volný Afričane, sprahlé pouště
když vídaly tě, jak jsi divých šelem
byl neumdleným lovcem. Byl jsi pánem
kol všeho; v marném vzdoru divý hřebec
šíj lesklou potřásal pod tvojí pěstí,
po rodných zdrojích rozvášněný touhou
a staré svobodě, jež polem širým
ve cvalu zněla. Tobě nebezpečí
svou chvějnou rukou bledost nekreslilo
v tvář srdnatou, hněv, který dýše děsem,
z tvé zřítelnice jako střela letěl
vždy lesklá, ostrá, směřující k cíli.
A přece někdy vzplála ve tvém srdci
snad váhavost, když písku končinami
bez mezí svého proháněje hřebce
o závod s větry domů jsi se vracel
jsa lupem bohat, umdlévaje vedrem,
neb naslouchaje, kterak v patách tobě
ve písku vlnách šustí hojný liják.
Ach, s bázní čekala juž na tvůj příchod
na prahu stanu rodného tvá žena,
ta drahá, snivá, orientu dítě
z těch svůdných bytostí, jimž slunce žárné
v krev jako ve zrak vrhlo jiskru svoji.
Jak uměls potěšiti onu drahou
a zbožnou bytost, jak z těch sladkých retů,
jenž láskou plály, uměls jako motýl
z vonného květu sáti nektar štěstí,
ach, kterak opojoval jsi se květem
tím jediným, jejž rozdává poušť země,
jenž sluje políbením! — Ach, kdo poví,
jak častokráte, mezitím co kladla
své drahé páže kol tvé mužné šíje,
při slunce západu na prahu stanu
se zlíbilo ti vyprávět jí znova
ty smělé báje odvážných tvých výprav!
Jak ona pobožně ti naslouchala,
jak bledla celá v krásném obličeji,
jak skutečně na dalekých těch honbách
bys zahynout měl! — Tyto upomínky
v své duši seber, statný bohatýre,
dob minulých, neb horší přijdou časy
a smutné, v kterých jimi budeš ostřit
jen bolest svou. Ach, brzy v těchto srázech
se k známé bouři cizí hlahol sdruží,
jek, pokřik davu, hlomoz vojska, cvaly
a za kus kovu brzy zaprodají
to hnědé dítě tvé ku jiným břehům,
za otrokyni choutce cizincově.
Tu darmo budeš důvěřovat síle
svých údů, proti meči, proti kopí
legionářů šíp i luk tvůj vetchý
a bezmocný jest, brzy nahý otrok,
a v řetězích ty ležet budeš venku,
co oni opojivou číši vína
když vyprázdnili, tvoje lože zprzní.
Řím jesti pánem země, tisíc lidí
a tisíc šelem stráví k hříčce kruté
a ku zábavě v cirkus přeplněný.
Proč skláníš hlavu a proč nepřidáváš
se k přátel orgii? Falernské, pohleď,
svůj výpar k mozku žene a ten dráždí,
a dívky chlípné do kola se točí
a číše rozdávají. Velký svátek
dnes kyne gladiátorům, hry slavné
jsou v Pompeji a božský, slyš, sám césar
je oblaží svou vzácnou přítomností.
Ach, běda, s okem, v kterém neobvyklá
se chvěje slza, vstáváš ze své lávky
a v černou stěnu jizby, jež zní hlukem,
ty vrýváš dýkou neútěšná slova,
jimž buď se směje dav ten zveselený,
buď nechápe jich. — Ó ty synu pouště,
co hlodá tebe, zda‑li mladost tvoje
ti uloupená aneb zapomnění,
jež sedne na tvůj hrob? Či chtěls být člověk,
chtěls mezi bratry žíti? Někdo jiný
tam z vršku celé zkrvácené hory
o lásce mluvil, tys od cizího
a neznámého žáka Nazareje
snad slyšel, že má člověk na té zemi
ku lásce právo? A přec nový zákon,
jejž hlásá sbor otroků pánům prchlých
v podzemních bludištích, kam slunce záře
se nedostane, zaskví se a brzy
v prach zdrtí sílu latinskou. A z lidu,
jejž viděls v nezkroceném hněvu světem
jít kroky obrovskými ve triumfu,
za málo roků zbude v středu trosek
jen marná chlouba a jen přepych hrobů
žas vzbuzující v srdci chabých vnuků.
Tu z náhrobku když nakupené lávy
antická kostra Pompeji se zvedne
ve středu živoucích měst, pokolení
mírnějších mravů vnikne v jeho stěny
a v prázdné domy a to bude s bázní
se vyptávati každé trosky, čisti
zde každé slovo, tu, otroku bídný,
pak slzy najdeš, jež teď darmo žádáš!
Však hry juž počnou, na rozlehlých řadách
po sedadlech veselí Pompejané
juž usedají a tlesk rukou s hlukem
se hlásí o počátek. Liktorové,
že César blízko, znamení to jisté,
a dvojí řada nahých zápasníků
juž běží, ozbrojeni krátkým mečem,
vstříc sobě z protivných stran zápasiště,
jež ztichlo juž. Neslyšíš nic než mečů
třesk v setkání jich a pak potlesk krátký,
když těžkou ránu sokovi sok zadá,
neb slova hany zápasníku, který
neumí ještě luzně umírati.
Prach zatím krve tratoliště brázdí
a davy mrtvol namazaných. Pozor
dej, Afričane! Lid, jenž patří na tě,
zvyk v chrámech svých a na veřejných cestách
zřít sladké formy attického vzoru
a grácie, teď mysli na umění,
ne na bolest, a v pádu drž se zdobně
svým tělem krvavým rek poražený.
Když k vůli tobě, aby zachránil tě,
lid ruce nevznese, zajásá v plesu
nad krásnou smrtí tvou, zdar Tiberiu,
ó césare, tě mroucí pozdravují!
LXXVI.
ELIODORO LOMBARDI
(1839–1894)
Lombardi je profesorem děje- a zeměpisu
na lyceu ve Veroně. Verše jeho: Melodie, Canti italici, Visioni (1862) a
Nuovi canti (1878) pojišťují mu přední místo mezi současnými poety
italskými. První sbírka jest více rázu intimního a vlasteneckého, druhá
rázu sociálního. Psal též řadu pěkných studií o d’Azegliu, Petrarcovi,
Leonardu da Vinci a vydal první část velkého díla o vztazích věd a umění
v Itálii, kteréž má býti jaksi kulturními dějinami jeho vlasti.
Lokomotiva
I.
Lokomotiva! Lokomotiva!
Touto svět nový nám se odkrývá.
Divoké vichřice
hle juž jsme
soci,
smísí se národy
v síle a moci;
jak ona zapískne,
tak ve závrati
na zlatých
trůnech se
tyrani klátí.
Řvou sfingy a chiméry na pouště prahu,
jak ona pískne a tryskne v svou dráhu.
II.
Plamenem jejím, bukem a hromem
země se stala jediným domem.
Ital se objímá
s Germánem v
shluku,
Giaur tiskne
derviši
v přátelství
ruku,
předsudku pro
vždycky
válkou se hrozí,
pochodeň po světě
nosí ty vozy,
pochodeň svatou, v níž pravda se skryla.
Kdo jsi? — Jsem myšlenka, světlo a síla!
III.
Hory se rovnají, lesy se mýtí,
skrýše se objeví, zvěř v útěk řítí.
A z místa na
místo
podoben blesku,
lítá drak ohnivý
nezkrocen v
třesku,
lítá a spojuje
jak blesku kynem
srázy Alp s
Balkánem,
Volturnus s
Rýnem.
Lokomotiva! Lokomotiva!
Touto svět nový nám se odkrývá.
IV.
Ó dále, ó dále na křídlech páry
člověk si podmanil země kruh starý,
včera kol Bosporu
unikal v běhu
a dnes juž Tibery
dotek se břehu,
nad Onufria chrám
s žasem se shýbá
a Rafaelovy
Madonny líbá.
Dnes kráčí po fóru ve smutku krutém,
chví se — a žije zas s Furiem, Brutem.
V.
Od břehů Tibery chvátejme prudce
tamo, kde přemýšlí, řve revoluce.
Francie, trouverů
zářící vlasti,
oltáři Eumenid,
hnízdo všech
slastí.
Rci, kde je věnec
tvůj,
kde je tvá sláva!
proč halí ústa,
rci,
rouška ti tmavá?
Jak brzy může jen změniti pýchu
Kapitol zářící na vzdechy v tichu!
VI.
Od Seiny dále spěj, ohnivý draku,
do Polsky zanes mne ve jisker mraku!
Nad Vislou osudem
spoutaný kvílí,
zmítá se, umírá
národ v té
chvíli;
zdar tobě, pário
tam na západu,
necítíš jitřenku
v lesku a chladu,
nevidíš, svět že nám se odkrývá
tamo, kde hřímá lokomotiva?
VII.
Bez krbu národ kde rozptýlen světem,
ona mu oltář i krb dá svým letem
zítra nad
Kavkazem,
nad Gangem včera,
neb tam kde Arabů
bloudí druž šerá,
Sarmat, Kelt
divoký,
Brit, jenž rád
šidí,
nechť světem do
dálky
bludnou pouť
řídí,
poznají, svatá vlast půda že jesti,
kterou bůh vykázal národům k štěstí.
VIII.
Se zdaru symbolem, s veselou tváří
za její stopou jdou, svítí a září
naděje génius
tichý a vlídný,
rovnosti
archanděl
přímý a klidný;
na vršku
nejvyšším
kde páry pruha,
tam klene
nejkrasší
lásky se duha,
které juž ze stínu mýtu i prahu
Dante i Alberik klestili dráhu.
IX.
Pouta se lámou, meče se tříští
a vstává boha město juž příští.
Harpyje stará se
hrdličkou stala,
mrtva je Venuše,
Marie vstala.
Bádá juž lidský
duch,
v poutech je
hlína,
básník a myslitel
národy spíná,
Saturnův věk k nám podruhé spěje,
nový řád tady — Astrea se směje!
X.
Co bylo to? — Z hloubi láska se noří,
hodina tady! Svět starý se boří.
Z místa na místo,
podoben blesku,
lítá drak ohnivý
nezkrocen v
třesku,
lítá a drtí, čím
jeho spěch větší,
mravy a zákony,
oltáře, řeči.
Nový věk Saturnův opět k nám spěje.
Nový svět! — Astrea znovu se směje!
Prométheus
K bezbožné skále spoután v mraku vřavě
obrovský mudrc vzrůstá každou chvílí,
co žravý sup mu ostrým spárem dravě
tu velkou ránu v hrudi klovat pílí.
A všemohoucí bůh ku jeho hlavě
bezpráví blesky bez ustání cílí,
hřmí strašně nebe blesků ve záplavě,
zem chví se, moře lká a šum ně kvílí.
Leč mudrc klidný je v své hrozné tísni,
k Olympu zří a volá k mračen třísni:
Hřmi, blýskej, z toho sotva děs mne schvátí!
Na svatý hřích svůj hrdý jsem, ty lidu
jsi v pýše své dal muky, stín a bídu,
já jiskru — ta však cestu pravdy zlatí.
Tisk
I.
Ó lisy skřípejte,
ó lisy skřípejte,
neb dílo obávané,
to není dokonané!
Hle, Psýché
vítězící
ve paprscích a
snící
se cestou Danta
stáčí,
vždy blíž a blíže
kráčí
přes tesy, vlčic
prosty
a levhartů jsou
mosty,
a nezní lesem,
plání
víc láni,
proklínám
a zpupnost panské
pýchy.
Hvozd ve slunci
sní tichý.
Lid, kam tvé oko
zočí,
víc hroudě
neotročí.
Však dílo obávané
přec není
dokonané.
Vy lisy mohutné skončit je chvátejte,
ó lisy skřípejte! — ó lisy skřípejte!
II.
Skřípejte! — V hloubi duší
spí starý sup a
kruší
co spravedlnost
jesti,
co právo a co
štěstí.
Ba v světě kletý
osud,
pobíhá válka
posud!
Slyš vzlyk a
lkáni v Rýně,
má mrtvoly v svém
klíně
a tam kde Ganges
pílí
se naříká a
kvílí,
a z Asie zní
lkáni
a kletba,
proklínání
a Ebru kalná vlna
je rudé pěny
plna,
jež nesvorností
teče,
až k Avernu se
vleče.
Oh, velké žití
věno
je posud
nesplněno!
Ó lisy, vy pouze skončit je chvátejte!
skřípejte! skřípejte! skřípejte! skřípejte!
III.
I v nové Itálii
dál staré bědy
žijí,
hnusná na
popravišti
se širočina
blýští,
a v srdcích posud
žije
všem záští stará
zmije.
Ba, černí, bílí
kolem
se roztahují
polem,
s Argenti Corsi
staří
se jako druhdy
sváří.
Tu Branca a tu
Schicchi
a Bocca s
protivníky.
Nechť vyhnán jest
Lojola,
přec zbude po něm
škola,
jež pouhé zdání
hostí
na místě
povinnosti.
Ó posud nesplněno
je žití velké
věno.
Vy lisy mohutné skončit je chvátejte,
ó lisy skřípejte! ó lisy skřípejte!
IV.
Tvá skráň se v dumy chýlí,
ó pěvče, těžko k
cíli
nad knihami ty
spěješ
a chřadneš a se
chvěješ.
Nač trudy a bludy
a boje a nudy,
když nesmrtnosti
růže
ti časopis dát
může?
To chvály je a
slávy
trh jediný a
pravý,
tu zlatých oslň
na sta
se kasá a
chvástá,
ty svítilnou svou
vzpjatou
tu chásku osviť
zlatou,
neb ty kdo
nezakoupí,
ku hvězdám
nedostoupí!
Ó, velké žití
věno
je dosud
nesplněno!
Vy lisy mohutné skončit je chvátejte!
vy lisy skřípejte! — vy lisy skřípejte!
V.
Skřípejte! — Pomsta pravá
od vás se
očekává,
duch lidský sny a
bludy
deptaje bídný,
chudý
dost pomluv
zkusil všady,
dost dlouho
zmíral hlady.
Skřípejte! Orgií
Ciacců a Borgií,
i matek mroucích
chudobou
schnoucích,
sirotků dosti
svět posud hostí!
Oltáře Šimonu,
oltáře Mamonu,
co Ariman skrytý
ku vraždě je
hbitý.
Ó posud nesplněno
je žití velké
věno!
Vy lisy mohutné skončit je chvátejte!
skřípejte! skřípejte! skřípejte! skřípejte!
LXXVII.
BERNARDINO ZENDRINI
(1839–1879)
Zendrini zemřel v plném rozkvětu svého
talentu. Proslavil se záhy šťastným překladem Heineho, kterému ustavičně
věnoval největší péči, stále jej zdokonaluje. V původní poezii vyniká
svěží notou realistickou, ač není bez vlivu cizích vzorů. V poslední
době svého života proslul i co kritik. Zendrini byl profesorem na
univerzitě v Palermu.
Lekce anatomická
V jedenáct profesor
— chceš s námi jíti? —
přednášku o srdci
dnes bude míti!
Ač o něm přespříliš
píseň má pěje,
nevím, jak vypadá,
ni proč se chvěje.
Vešel jsem do síně
s myšlenek hnětem,
vždyť, bože, srdce je
celičkým světem.
Rovno je moři,
jak sopka hoří,
jistě že divné tam
věci se tvoří.
Ach, profesore,
ký blud vás jal,
srdcem být nemůže
malý ten sval!
Tvůrce rád velebím,
jenž v ňadra moje
kladl lak umělé
čerpací stroje,
trubice, které se
v tvar uší chýlí,
(kéž by vždy slyšely,
lepší by byly!)
i klapky, v půlměsíc
které se stáčí;
v nadšení rozechvěn
hned s posluchači
div že se strhnouti
k „výborně!“ nedám,
kdybych jen opravdu
našel, co hledám.
Ach, profesore,
ký blud vás jal,
srdcem být nemůže
malý ten sval!
Vím, že Napoleon
ve sklonu žití,
poručil srdce své
z ňader si vzíti,
zástavou lásky své
zarmoucenému
odkázal tento sval
dědici svému.
Lahůdkou bylo též
za dávných časů
sloužící manželům
při vzácném kvasu.
Barbarské choutky ty
nechovám zatím,
chcete‑li dát mi je,
dar vám hned vrátím.
Ach, profesore,
ký blud vás jal,
srdcem být nemůže
malý ten sval!
Ten kout mi ukažte,
kde žilka malá,
v níž záští hnízdilo,
v níž láska spala,
kde smutek skrýval se,
kde plesy květné,
kde srdce jemnosti
ty nepočetné!
Rcete, kde lítaly
iluze mládí
a kde se zmítaly
vášně, jež řádí,
kde mohu postihnout
touhu a vzlet,
hárání, zklamání
dvacíti let?
Ach, profesore,
ký blud vás jal,
srdcem být nemůže
malý ten sval!
Hleďte ta mrtvola,
již máte tady,
a které řežete
ubledlé vnady,
to byla ubohá
chudobná šička,
jí štěstí iluze
zbarvila líčka.
Ku čertu poslal pak
svůdce ji lhavý,
srdce jí puknulo,
každý tak praví.
Srdce jí puknulo,
rcete však hbitě
kde je ta trhlina? —
Ubohé dítě!
Ach, profesore,
ký blud vás jal,
srdcem být nemůže
malý ten sval.
Zůstaň si, komu vhod
mrtvoly puch,
mne první fialky
lákají v luh.
Dále od výparů
mrtvoly děsných,
jimiž mé srdce mře
ve ňadrech těsných.
Nač je zde řezati?
Dle sladkých dechů,
jimiž mé srdce plá
v toužebném spěchu,
jak bije vesele,
dle toho zvuku
řek bych, že srdce jest
jarní květ v puku.
Ach, profesore,
ký blud vás jal,
srdcem být nemůže
malý ten sval!
Ave, spes unica
Když na mně, Ido, utkví zrak tvůj vlahý,
dva skromné verše slyším v srdci znět,
jež druhdy přítel nerozlučný, drahý,
druh studií mých v Pavii mi čet.
On četl mi je v jizbě mé a snící
jich nápěv hluboko je v hruď mou vryt:
Já nemohu se naděje té zříci
přec jednou po tvém boku žít a mřít!
Té myšlenky se moje srdce chytá,
toť jediný je na moři můj trám,
vše mrtvo ostatní, jen ona svítá,
jen ona, sladká Ido, v šer mým tmám.
Jeť mi co vůně z květů dýchající,
bůh ubohé mé duši tu jen skryt —
Ne, nemohu se té naděje zříci
přec jednou po tvém boku žít a mřít!
Všem jiným „sbohem“ dal jsem bez úsměvu,
všem jiným „sbohem“ bez žalu jsem dal,
já odříkal se ráje, v luzném zjevu
jenž druhdy do snů děcka zlatý hrál,
i budoucnosti darů, lákající
jsem slávy zřek se, vždy mi říkal cit: —
Ne, nemohu se té naděje zříci
přec jednou po tvém boku žít a mřít!
A nezemřela, byť i hasla časem;
tvůj úsměv luzný a tvůj vlídný kyn
ji vzbudily, tvým plachým často hlasem
a pohledem se vznesla ze ruin;
dnes před sebou ji zřím zas tancující
a nechť i třeba klamem zdá se být:
Ne, nemohu se té naděje zříci
přec jednou po tvém boku žít a mřít!
A nechť i v každém hochu, v tance víry
jenž unáší tě neb tě provází,
ve středu šťastných opuštěn a sirý
zřím milence neb soka v nesnázi,
k oltáři pokud štěstím jásající
po boku jiného tě nezřím jít:
Ne, nemohu se té naděje zříci
přec jednou po tvém boku žít a mřít!
Zářný cíl
Večer jest a světlo nové
na vody se s chvěním sklání,
kam as láká a kam plove
zářný pruh ten v luzném plání?
Když tak cesta zářná kyne,
jaký teprv bude cíl?
Družko! v chvíli této stinné
čas, bych veslo uchopil.
Nesmírný kraj hvězdný vzrůstá
a se zhlíží u tvých nohou,
všady hvězd je tíseň hustá.
v nás též cítím pláti mnohou!
Zbytečně dál člunek vedem,
veslo, spočiň v peřejích,
dále více nepojedem,
polib mne, jsme v nebesích!
Královna
Ó ctitelů víc čítá
než svatí v kostelích,
sta tužeb k ní jen lítá
studentů nesmělých,
ji potkají na cestě,
jde s ní druž veselá;
ó královnou je v městě
dceruška pedela.
Studentů serenáda
když kráskám zaznívá,
tu ona první ráda
se na ně usmívá;
u okna v květů háji,
by všecko viděla,
se sama záříc tají
dceruška pedela.
Ne řetěz, náušnice,
pařížské sukničky,
kde cetek na tisíce
a krajky, perličky —
šat prostý, růže bílá
se ňadry zaskvěla
a kráčí jako víla
dceruška pedela.
Studentů hlučné davy
jí k vůli plní sál,
leč, kde své noci tráví,
když bouří Karneval?
Dámám se uklánějí,
leč noc se setměla,
tu všickni tančit spějí
s dceruškou pedela.
Když ulice zní hlukem,
klid noční ruší kdos,
kytary sladkým zvukem
kýs plýtvá virtuos,
orchestrem celým, blízkým
tiš noci zazněla,
to pod okénkem nízkým
dcerušky pedela.
Nad lavic nudou sklání
se krásný profil hned,
studenti otázáni
myšlenky tratí sled,
neb hlavou jim v rej točí
až se jim setměla,
šelmovské, černé oči
dcerušky pedela.
Ó jak ty oči září —
toť snadno srdce zmást!
I mudrcové staří
s ní potíž mají, strast!
Z knih krásy teorie
všem smysly zatměla,
kdo pravdou poučí je?
Dceruška pedela.
Filolog o Heleně
chce ideu vám dát?
ji Faust jak v báji denně
zas v život burcovat?
Ať komentář šle k ďasu
a za vzor docela
si vezme bájnou krásu
dcerušky pedela!
Vnitřní poklad
Je noc a bouřně se děsíc
bez klidu moře se zmítá
a vzpíná, nadarmo chytá
na nebi měsíc.
Však darmo! Nepodaří
se, moře, ti to, slyš!
Což bláhové nevidíš,
že ve tvých
ňadrech záři?
Kde láska, po níž prahneš?
Snad též ve srdci tvém svítí!
Co potom vskutku, když v žití
jí nedosáhneš?
Neumře poezie
Že zemře poezie,
vzdech z retů tobě vane?
Ne, pokud srdce bije
a žíti neustane
a pravda nelže, lesk
kol svůdný krása sije,
jen marný ten tvůj stesk —
Neumře poezie!
Ne, dokud mysl noří
se v růžové sny vesny
a dokavad hvězd hoří
rej nad hlavou nám plesný,
a pokud na obzor
svit zory i šer lije
a zvonů zvuk zní z hor —
Neumře poezie!
Ne, dokud slunce svítí
a minulost nám kyne,
a budoucnost má žíti
a tkaje losy stinné,
ne; dokud stopy ty
si šetří Itálie,
jež Dantem vyryty —
Neumře poezie!
Ne, pokud skalné lebky
omývat bude moře
a láska nad kolébky,
nad hrob se sklánět hoře;
ne, dokud v hnízdě ptáč,
ne, dokud květ zem kryje,
tvůj dokud smích a pláč —
Neumře poezie!
LXXVIII.
FERDINANDO GALANTI
(1840[?]–1916)
Profesor literatury italské v Benátkách.
Básně jeho, které nadšeně přijali Fusinato a Maffei, vynikají svěžím
duchem a zdravou notou realistickou. V rukopise chová drama „Cola di
Rienzi“ a větší dílo o Goldonim.
Oblaka
Obláčky čisté, lehounké a hbité,
vy luzným stínům vil se podobáte,
o tajném milování hvězd snad víte,
či světa tajemství jim povídáte?
Ó kéž bych s vámi letět mohl spolu
a s vámi ve vzdušném tom moři plouti
ku jiným břehům, ku jinému pólu
a ve výši té láskou zaplanouti!
Teď jste jak dívka, teď jak anděl v nachu,
teď příšera, teď s tváří bojovníka,
na vás tak často patří děcko v strachu;
vždy cos jak tajemství z vás v duši vniká.
Vidiny vaše nad umdlenou hlavou
já dítě běhal v obraznosti hravé
za vámi, s obrů zápasil jsem vřavou,
než v andělů jsem usnul tísni smavé.
Vy luzné mráčky zlatem osvícené
jste kadidla, modlitby nevinnosti?
Či tvary vzdušné, duše okřídlené,
jež zpívají tam písně veselosti?
Sny básníka a matné pouze klamy!
Ne přeludy, ne vzdechy k nebi jdoucí,
jen chudé výpary vod nad horami
se chladem stahující a v ráz mroucí.
Tu růžové jak čistá duše dětí,
tu šeré jako klam, tu husté, tmavé
jak zločin jste, z vás nyní liják letí,
jenž očišťuje a pak zhouby dravé.
Tak osud pohyblivý ihned jasem
náš život kojí, že se rovná ráji,
neb chmuří vzduch a šije bolest časem
jsa roven mraku, život v sobě tají.
Vše mine pro nás. Tys jen v stejném žití
přírodo, krásná! — Já též ve hrob klesnu,
však věčně ty své pěvce budeš míti,
hvězd na nebi rej, na zemi svou vesnu.
Mřít? Smutno ovšem sbohem světu dáti,
i slunci, zemi, hvězdám, moři záhy
a všemu, v čem bůh zjevný. Chtěl bych vzpláti
ve světle výš i za života prahy!
Chci hranici ne lože umírání,
ne hrob, chci v mraku aby ze mne vzlétlo,
co vzletět má, by v ohně plápolání
tvé nad atomy vzplálo slunce, světlo!
Hodiny
Ty důmyslný stroji, který věrně
čas naznačuješ z večera i z rána,
blíž mého srdce jak věc milovaná
dlíš u podušky mojí,
bdíš mezitím co klidně odpočívám
a zdá se, že svým lehkým tikem, stroji,
lehounce doprovázíš
snů labyrintem těžkou dumu moji.
Když patřím na tě a když pozoruji
tvou rafij, která zlatá
od čísla k číslu chvátá
tak zvolna, hravě, snadně,
tvá pera citlivá, koleček různých vtipnou
hru důmyslnou a přec stálou vždycky,
tu myslím, že ctná duše
je uzavřena v tobě mechanicky.
Ty družný důvěrníku mého žití,
co práce a co ducha
v tvých pozlacených stěnách skryto buchá!
Pro tvůj kov trpělivě
co člověk prošel hor a moří, tajný
hyb času objevil a vířné vláni
a takto odbojníka
v kruh těsný uvěznil svou umnou dlaní.
Když biješ, stroji, dítě usmívá se,
neb neví ještě smíšek milý,
jak rychle a jak bolestně čas pílí!
Zří chladným okem na tě,
kdo líně zmařený den, stroji, hledá
ve číslicích na tvojím ciferníku
a vesel stihá tebe za večera,
kdo žárlil na chvat rychlý okamžiku.
Ty měříš všecko: Zářné, proudné světlo
i tolikerých světů
rej závratný u kolotavém letu,
dno propastí a strží
a změnu mrazu, změnu vedra, také
noc, úsvit, den a větry řadem roků
i vzdušnou vlnu zvuku
i zmítaný a těkavý běh toků.
Ty měříš všecko: Opojení lásky
i zoufalství a nudy
a ctnosti ples a úzkosti a trudy,
v nichž duch se zmítá, taje,
v nichž umdlévají smrtelníků křídla.
Král všeho čas je, umrtvuje, tvoří
a skobě podmaňuje
myšlenku s hmotou, země, nebe, zoři.
Teď bije hodina. — Je půlnoc tichá,
zas jeden mého žití
den ve zmar se a v nic a ticho řítí.
A přijdou noví dnové
a nové noci, z nových tvorů svojich
se příroda snad potěší, leč smrti
vše propadává tady,
svět celý ona mocná vniveč zdrtí.
Dech žití nový s pohřebním se setká
a věčnou silou schvácen
se pohyb na klid změní utrmácen.
Na zemi jako v hvězdách
jsou vryty stopy odvěkého boje
všech staletí, však čile v středu lkáni
rod lidský dál se beře
vždy mlád a vesel v lásky usmívání.
A mžiky prchají, noc černá kvapně
svůj závoj odhrnuje,
tvař nebes zóry dechem zapaluje.
Spal člověk, ale spánku
rej hodin nepodleh, pozorně bijí,
čas k vstání jest a světla jasná prouha
ta ukazuje lidem,
že k naději a lásce cesta dlouhá.
Nuž vzhůru, žili dlouhé jest, však práce
je potěšuje květy
a duhou věčné naděje a vzněty.
A na zemi jak v nebi
je vlídná příroda, bdíc jako matka
nás vede žitím bez znavení
a jediným svým kynem
poušť bezútěšnou na ráje nám změní.
LXXIX.
FELICE CAVALLOTTI
(1842–1898)
Živel
Cavallottiho jest stálý boj v parlamentě, v žurnalistice i v poezii.
Stálé konfiskace stíhaly jeho četné novinářské i básnické publikace a
básník byl často nucen žíti delší dobu v úkrytu ve Švýcarech. Poezie
jeho slučuje šťastně živel klasický a realistický a vyniká pádností a
energií, byť i někdy
přílišná hovornost celku plné zakončení umělecké ubírala. I v dramatu
záhy vynikl kusy „Žebráci, Alkibiades, Nevěsta Meneklova“ aj. V
polemice je Cavallotti neúprosný a bezohledný, jak dokazuje jeho
virtuózní odbytí kritiků Alkibiada s názvem „Alkibiades, kritika a věk
Perikleův“, kterýž spisek jest zároveň pádným dokladem jeho klasického
vzdělání tak jako jeho překlad zlomků Tyrtaea. Poslední sbírka jeho
básní „Anticaglie“ bojuje proti veristické škole v poezii italské a
jest obrněna dlouhou kriticko‑polemickou předmluvou. Cavallotti jest
duch vysokého ideálního vzletu, prudkého a odbojného temperamentu,
čehož následky pykal častými souboji a mnohým nepřátelstvím.
Různá proč
Já tebe miluju, že dobrá jsi a krásná,
že z hloubi očí tvých dští něha v srdce mi,
já tebe miluju, že jako hvězda jasná
pláš stínem mojich dum a mými slzemi.
Já tebe miluju, že v dnech, kdy víc a více
dnů přešlých vzpomínka mne tíží olovem,
ty ke mně přistoupíš co luzná kouzelnice
a konejšíš mou bouř jediným se slovem.
Já tebe miluju, že snadno zapomínám
v tvém sladkém úsměvu urážky časů zlých,
po lodi ztroskotu v kraj lepší tíhna jinam
zas písně nalézám dnů mládí čarovných.
Já tebe miluju, že kráčí se to blaze,
když ruku líbat lze, jež na hrob dá nám květ.
Ó běda, kdybys mne v mé opustila dráze
a zmizela mi v dál — ó běda to všech běd!
Smích a pláč
— Krajiny —
Když zóra se vrátí,
tu po obzoru
růžemi zlatí
nejzazší horu,
po vršku, pláni
ve blesku vzplání
když jisker vzňatých
roj letí zlatých,
zaznívá skřivánků
veselý tón!
A výbuch smíchu
světem kol hraje,
jenž, zdá se, spadnul
z výšiny ráje;
smíchem tím jati
smějí se svatí
lidem a pohnutě
čistí si perutě
andělů zástupy,
jaký to shon!
Tu v éteru výši,
kde zní hlas plesný,
zdá se ten smích být
výsměch jen děsný,
žal každý hned
v srdce mi sleť,
a každý zpěv
kletba je, hněv
světem zní jásavým,
v ráz kvil a ston!
* * *
U večer mlčící,
zvolna jenž stoupá,
když smutná Venuše
chví se a houpá,
tu podél hrází
v strže a srázy
a skrze lesy
a skalin tesy,
hřbitovy, kříže jichž
do temna ční;
Krajinou v ráz
tmící se pílí
žalobný hlas,
stýská si, kvílí,
mním, to jsou všecky
šibalů stesky,
výčitky, hněvy,
Erebu zjevy,
jež k loži zrádcově
divoce hřmí!
Ó budiž požehnán
přírody hlase,
do stínu v šer jenž slán,
ty pomsty kvase,
viník jen tupý
lká tu a úpí;
či výra to lání,
jejž nudí spaní,
v odpověď smích jen můj
v nářky ty zní.
* * *
Tak v chmurném životě,
ve vlně zpěvu
smích a pláč střídá se
v podivném zjevu,
víru těm přeludům,
ač jdu jak v snění,
nemohu dát
ve dne ni v noci,
a přec jich moci
musím se vzdát!
Pochod Leonidův
V těch nocích, v kterých luna vzplá ve úplňku
skvělá,
kdy thessalskými doly je slyšet větru ryk,
hrob jeden otevírá se rázem u Anthéla
a v zbroji vzpřímen zjeví se nad ním bojovník.
Zrak jeho divě hoří, rty zuby svými hlodá,
na obrovský se v pýše opírá černý štít,
a těká po pomnících a hrobech a pak vbodá
do vrchu dlouhý oštěp, jímž počíná zem bít.
A křičí: „Hoj, vy všickni, kdo z Thespie tu dříme,
vy od Eurota lázní, kde kvetl lásky ples,
dle zákonů zde mrtví teď vzhůru! uvidíme,
zda než‑li naše laury svět krásnějších má dnes!“
Děl. Stoupá dolů, kroky velkými dále kráčí
přes trosky, srázy kráčí jsa větru podoben,
kol něho orlů davy ve vzduchu, jenž se mračí
a temně jak jen hne se, je slyšet zbraní sten.
Jde. U boiotských strání stane nad Cheironeí,
u řeky plné krve se zastaví, kde lev,
slyš, hlasy z velké dálky přes údolí sem znějí;
toť legie Thebánská a zpívá tento zpěv:
„‚Stůj! pojď sem, Leonido, pojď s námi dřímat přeci,
my padli, ale věčná je naší slávy zvěst!‘“
— „Ne, ne, vy v klidu spěte, mřeli jste darmo, reci,
helénská volnost padla, vy s ní — to váš je trest!
A hrdý kráčí dále, Kitheron přešel, zdvíhá
se před ním Marathonu trofeje po chvíli,
ve hlesku závistivém se náhle před ním míhá
stín velký Calimacha, jenž mluví z mohyly:
— „‚Sem k nám pojď, Leonido, sem pospěš ulehnouti,
cti naši paměť!‘“ — „Mrtví, zde zůstat nelze mi!
jest příliš sladkým dřímat po také žití pouti
vy vítězství i slávu jste měli na zemi!“
A zase kráčí dále při chvějném hvězdném lesku,
na právo Akropolis zří v chmurném obzoře,
přes Pentelion kráčí, přes Kefis plný stesku,
ze skály od Sunia se pouští do moře.
Hle, jak stín jeho rychlý vln povrch čeří hravý,
tu Andros, Delos svatý, Ikarským mořem tih,
i Chios révyplný juž minul ten stín tmavý,
vstříc Lesbu zastavil se u skalisk Aginnských.
Tam lodě ztroskotané, tam zkrvácená těla
zří plouti ve vln reji a vidí stín tam stát,
Kallikratides volá: — „‚Pět lodí v dvacet měla
má druž a zhynuli jsme, pojď, reku, s námi spat!‘“
— „Ne, ty Eurota synu, spi dále tiše v moři,
kde lodě nepřítele jsi zkrušil, síly vzor,
však děli krve jedné a to mne stápí v hoři,
zde Helén na Heléna, toť příliš smutný spor!“
Jde. Vstoupí do Lydie, zří Timbreos, kde Kýra
zní slavné boje krajem, zří Paktol zlata pln,
a hrdé Sardy mine, Tmolos, jejž vítr svírá
i Tarsus, Antonius kde lásky tknul se vln.
Jde během Kilikie a dále pouť svou řídí
a mezi mořem, horou se zastaví, kde pláň,
tam velkou trofej zbraní a spoustu mrtvol vidí.
Helénů stíny řítí se s křikem kolem naň.
— „‚Sem pojď, o Leonido, zde nad Peršanů roji,
zde nad stem křivých vozů byl Helén vítězem!‘“
— „Ó mrtví buďte zdrávi, neusnu ve pokoji,
kde tyran řeckým mečem si dobyl diadém!“
Dál jde, Antiochii, Tyr, Sidon hlučný mine
tu hrdý Jeruzalém své věže vznáší výš,
kol Sparťana se náhle tlum bojovníků šine,
že musí zastaviti svůj krok, jak spějí blíž.
I stane. Mají piky, krunýře, nové zbraně,
na bílých šatech jejich kříž hoří červený,
a v zmatku, směsi hrnou se k předu odhodlaně,
kol stínu Lenoidy zní hlas jich zmatený:
— „‚Hrob svobodný na Krétě tvůj Zev má, velký reku,
my boha svého také jsme uvolnili rov,
asijských bohatýrů květ ve sta válek jeku
jsme franckým stlali mečem pod temný hrobu krov.
Pojď s námi, reku, spáti v té zemi vydobyté, pojď!‘“
— „Mrtví, zdar buď s vámi, zde spát mi nelze však,
bych očistil se z hříchů, já nevzpjal páže hbité,
zbohatnout dobrodružně se nesháněl můj zrak!“
Dál kráčí. Kol Kidronu již kroky jeho spějí,
kol osudného dolu za mrtva moře břeh,
kol vinic Engaddi jde, přes písek k Idumei,
ku Nilu tajemnému jej divý žene spěch.
A stojí ve sfing středu a stíny hrobu plaší,
hlas velký slyší náhle jak temné bouře hluk:
„‚Čtyřicet věků zřelo zde na udatnost naši,
před vojskem ‚pána ohně‘ hned prchl Mameluk.
O Leonido, zůstaň!‘“ — „Ó dál jen, mrtví, spěte,
má čest, to je můj oštěp, žár schlad,
jenž tenkrát trysk,
svých tři sta do podsvětí jsem neved k zhoubě kleté,
zvěst o svobodě na rtech a v srdci vlastní zisk!“
A zmizí. Kyrenskými a Libye jde písky
a kol nevěrné Syrty opět se vrací zpět,
tu Jamě na rozsáhlé když pustině je blízký,
kde osud Hannibala vlastními voji zhnět,
Hlas kopiníků volá: „‚Blesk římských mečů svítí
tak luzně, rychle s reky pojď Scipiona spat!‘“
— „Vy ležte, kráčím dále do boje vlnobití,
přesile cestu klestil Numidských slonů chvat!“
Jde, Uttiky břeh mine, jde k Iberskému moři,
tam z Calpe strmé skály zří kol a do nebes,
pláň Mundy na obzoru se v dálce z mlhy noří,
kde Pompeja rod slavný ve strašné bitvě kles.
Na něho stíny křičí: „‚Caesara bojovníci
jsme, tady sladký spánek lze mezi námi mít!‘“
— „Já pro vlast bojoval jsem, ne pro život, vy spící
u Mundy vítězové, jen dál mne nechte jít!“
Jde. Překročuje řeky, za hory, Pyreneje,
jde Provencí vždy dále, kde Rodan má tok svůj,
zří ploty z lidských hnátů, přes dálné nivy spěje,
krev statisíců Němců jim byla tučný hnůj.
— „‚Ó postůj, reku řecký, jak luzné zde jsou noci
a jaká věru pýcha spát, Mariův kde voj!‘“
— „Ne, nikdy já se neptal hvězd tajuplné moci,
zda vítězství můž jisté mi přinést nový boj!“
A dále. Alpské srázy již přešel, neskloněný
dál přes údolí kráčí, jest blíže Legnana,
tu Švábských vozů zbytky zří krajem rozptýleny
a válečníci pějí, slyš, slávu Milána.
— „‚Pojď k nám sem, Leonido, jsme smrti bojovníci,
za oltáře své vlasti jsme v slávě přišli mřít!‘“
— „Když v slávě, statný pluku, jste mřeli vítězící,
jak mohli vaše děti zas kruhy staré ctít?
Když ovoce krev nedá, nač lauru potom sláva?
Když volnost nevyzíská, nač zbraní statečnost?
Jen plodnou pro vlast; smrt má cesta vyhledává.
smrt plodnou, svobodnou, jen tam chci býti host!“
A dál jde. Plný smutku svůj zrak obrací kolem
od praporu hlavního ku zbraním. — Tiber již,
tu před ním svatý Petr, Mentana za tím polem
na štít svůj opřen, stanul, skráň povznášeje výš.
Tu náhrobek je skromný, na křídlech větru
splývá
hlas nocí utlumený, to mnohohlasý zpěv:
— „‚Pět na dvacet my rovněž jsme šli, kde vřava divá
ku vlasti spáse byla smrt naše, boj i krev!
My padli bez vítězství, leč s hlupců pohrdáním,
nás nevedly sem věštby, leč bledá povinnost,
ne za žold zpupných vládců, leč za myšlenky pláním,
ne za laur bratrovrahů, leč bratrů oddanost.
Bez lži a bez pokrytectví jsme podlehli zde moci
a stínem černých rovů budoucnost zříme plát!‘“ —
Stín ukloní svůj oštěp a volá: „Dnešní noci
s mrtvými u Mentany chce Leonidas spát.“
Tři podobizny
(Giulio
Pinchetti
– Giulio Uberti
– Giuseppe Cavallotti)
Tři podobizny visí na zdi mojí
lak chudé, opuštěné jizby stinné,
když chvíle veselé se v duši rojí,
mně každá z nich tak sladce, vlídně kyne.
a pochmurné když chvíle bouří v péči,
k mé duši každá z nich svou mluví řečí.
Byl pěvec první, Julius slul, roků
měl dvacet pět, zrak jeho žárem planul,
vlas hustý, havraní spěl k šíji v toku,
byl hrdý, krásný, jak bohatýr stanul
před světem, zřel vše, plakal, smál se, nabil
svůj revolver, děl: Vše jest lež! — se zabil.
Byl pěvec druhý, Julius slul, roků
skráň sedmdesát nesla nachýlená,
na čele vrásčitém zřels stopy kroků,
jež nechala tam duše rozhorlená,
žil, klnul, bičoval vše smíchem, nabil
svůj revolver, děl: Hnije vše! — se zabil.
A ty, můj bratře, ve mladosti květu
zříš na mne vlídným okem mezi nimi,
tys miloval a sbohem dal jsi světu,
za touhou smutnou šel jsi s hrdinnými,
tys miloval, jak ten, kdo věří, v míru
jsi šel v boj padnout za tu svoji víru.
Dne neuplyne, kdy vzpomínky sváří
se v srdci hořkost a nezkojná touha,
by zrak v té každé nečet drahé tváři,
zkad splývá něha bolestná a dlouhá,
by srdce v upomínek němém slovu
tři obrazy ty nezdravilo znovu.
Tu zdá se mi, že jizby kalným vzduchem
svit oblévá ty bledé obličeje,
a jizba zachvívá se tajným ruchem,
jak šepot ztlumený to v prázdno spěje.
Ó láska za hroby až mluví k nám,
já řeči drahých tváří naslouchám.
Ó jestli v smutné vaše snění schýlí
se slabý ohlas mého přemýšlení,
já truchlý problém, moji mrtví milí,
bych vámi dovršit chtěl v rozluštění.
Kdo z vás přec nejlíp zahrál roli svoji
tom těžkém, zoufalém o život boji.
— Mně plesy mladých májů vstříc se smály
a květy, polibky a lesklé zoře,
a touhy mužů šlechetných mi plály
a božské záchvaty a sladká hoře,
mně naděj úsměv měla v obličeji
a život se mi otvíral jak v reji.
Však co je platna láska, prázdné masky
když pohled náš jen v každé tváři vidí,
nač doufat v ráj, když mizí, na otázky
když všecky nic je pouze cílem lidí?
Dřív nežli Parka žert svůj si z nás ztropí,
líp v její říši hledat její stopy.
— Mně dlouhé zimy daly v duši dumu
a jíní šedin na kadeře hlavy,
a v středu otroků jsem žil a rumů
a pěl jsem boje, pěl jsem zašlé slávy,
nad hřbetem davu, jenž si pouta ková,
můj svištěl verš, palice Heraklova.
Však nač jen mezi stíny stínům pěti,
když naděje svit báseň nevyzlatí?
Nač chvějících se slok roj vypouštěti,
když bez útěchy v dálce vše se tratí?
Snad čekat lepší doby mdlý a zmámen?
Lip rozbít lyru o své hrobky kámen.
Tak v hodin volném, jednotvárném spádu
dvě podobizny bardů mluví ke mně,
a chmurné, smutné, divém u souladu
mně v hrudi upomínky bouří temně:
„Když pod sluncem jen hosty jsme a mřeme,
je právo naše odejít, kdy chceme!“
Je právo odejít, když duše sírá
bez těchy mře a nuda tíží na ni,
když hnus se zvedá a nám hrdlo svírá,
když slina bídných kritiků nás raní,
když bolesti, jež černá na nás hledí,
jen drahé hroby dají odpovědi.
Tak duch když v bledé pochybnosti sténá,
když cítím nudu smrtelnou jak v poušti,
když papír odhazuje Múza zmdlená,
když orel vzletu s křídel peří pouští
a hrdý duch když úzkostí jsa schvácen
se na zem natáhne a klid chce, ztracen.
V té chvíli ty můj bratře s plavým vlasem
zříš na mne smutně, pevně, v svatém hněvu,
a rázem tryská v srdci plamen jasem
jak odlesk byl by tvého od úsměvu!
Mdlé tělo vzmuží se, ples rozléhá se:
Jsem básník zase! jsem básník zase!
A ve tmy nízkých, úzkoprsých vzletů
blesk zpěvů mladických se vrací šmahem,
i myslím, vůči obloze že k vznětu
je pole dost, být pěvcem v citu blahém
že proti boji hořkých hodin krásný
je úsměv důvěry a zápas šťastný.
Nechť v mladických snech nebo v obličeji
dech máje luzným hraje políbením,
nechť tuhé zimy plískanice vějí
sníh na vlasy a kynou dumným sněním,
je krásné v stínu praporu stát v boji
a čekat v něm na slední chvíli svoji.
Je krásné v svitu jisté, pevné víry,
jež jasných dnů nám okazuje stezky,
rozpoutat srdce v divé sloky lyry
a tyranům v tvář metat volné blesky,
v tvář Jidášům a Maeviům vždy tlouci
svou slokou chudou, nahou, volnou, žhoucí.
Nechť políbení vřelých nemá čelo,
nechť duše nemá luzný úděl slávy,
nechť na obzoru dokola se stmělo,
nechť vítězství se kryje ve mrak mhavý,
žes dostál — pýcho svatá! — povinnosti
ve chvíli smrti, jsi‑li muž, měj dosti!
Ó pravá sláva! Viol dešť sem na ty,
jenž bojujíce spějí k Lethy břehům,
z paprsků, jimiž Helios plá zlatý,
jdou v exil Park vstříc stínům a vstříc sněhům,
svou víru sebou mají, nechť se šeří,
jdou hrdí, klidní, jako ten, kdo věří.
Tam na Borgogně zkvětlém, vonném luhu,
můj bratře, těkáš bledý přelud z ticha,
a v noci, když duch úpí ve snů kruhu,
týž vzduch, který ty dýcháš tam, též dýchá
a slzu vidí, jak se v tvář ti sklání,
ne slzu kletby — ale usmívání.
Ubozí pěvci, jež hrob vyvolaný
teď ukrývá, ó spěte nyní tiše!
hněv Parky zachvátil vás svrchovaný,
neb s prokletím jste spěli v Hadu říše.
Tam aspoň mlčí hněv a vřava denní,
ubozí pěvci, spěte v klidném snění!
* * *
Však vy,
jenž v smutném a pohřebním skřeku
odrostlí sotva pro včerejšek lkáte,
vy kulichové, kteří v směšném jeku
bez hnusu po hřbitovech polétáte
a zvyklí podle módy steskem spilí
boj opěvat, v kterém jste neválčili;
Vy umdlení od příliš milování,
když v opožděný rým vám chybí slova,
hledáte léku pro to vaše plání
u kusu koudele a u olova,
sem v jizbu moji chudou hleďte spěti,
tři tváře vizte! Zarděte se, děti!
Mám tě rád!
(Sposa di Ménecle Atto I. — Scéna IV.)
V Homéru četl jsem pilně a dlouho,
bych lásku moh ti vyslovit nově,
jak na ostrově Kalypse Ulyss
tou milou řečí, v tom sladkém slově,
tím zvukem, kterým Anadioméne
s pastýřem mluvila frygickým,
v Homéru četl jsem pilně a dlouho,
však víc než „mám tě rád“ říc neumím.
V Orfea zpěvech hledal jsem dlouho,
bych novým slovem říci moh tobě,
jak v nářku Lethy v stesku a pláči
milenou družku on volal k sobě,
řeč jeho zpěvů milostných hněvy
zkrotila lesním šelmám zlým —
pročet jsem všecky Orfea zpěvy,
však víc než „mám tě rád“ říc neumím.
Já v nářku Saphy hledal to marně
i v starých zlatých přípitcích dědů,
každý mi řekl: Cítím to žárně,
vyslovit však to — nedovedu!
A hledám — volám obrazy jiné…
Ach blesk teď projel mozkem mým:
„Rád tě mám“ — zase z úst se mi vine,
toť nové to slovo, které vím.
LXXX.
G. L. PATUZZI
(1841–1909)
Účastnil se roku 1860 hnutí politického,
tak že byl nucen jíti do vyhnanství. Roku 1874 jmenován profesorem
literatury italské na technice ve Veroně. Patuzzi jest básník i
novelista i zdárný esejista literární. Z četných jeho spisů jmenujme
povídky „Virtu ďamore, Volo d’Icaro“; z veršů „Erbucce“ a „Bolle di
sapone“; z prací kritických studie o Ces. Bettelonim, Foscolovi, Ďábel v
legendě a umění atd.
Když slyším hudbu
Když hudbu slyším, prchá mračno nudy,
mně zdají lehkými se býti údy,
mně rostou křídla, cítím;
roj hravých duchů v cvalu
not zástup jest, na křídlech duhy
jenž steré táhnou kruhy
a jimi nesen azurem se řítím
vždy výše k ideálu,
jenž nejkrásnějším úsměvem mi září,
jsa tobě, dívko, nejkrásnější roven tváří!
Úsměvy
Vždy, kdykoli je dopřáno mi v žití,
že vidím úsměv, v hruď jej zavru hned,
tak poklad shromáždil jsem během let,
jenž ceny nesmírné jsa tmou mi svítí.
Mám úsměv, milenců jímž zkvětl ret,
v němž cítím lásku zářit a se chvíti,
mám úsměv matek, v kterém ráj se nítí,
v němž odlesk ráje a niv rajských květ.
Mám úsměv stařenek ten sladký, milý,
že řekl bys, matky, dívky zakuklily
se z žertu pouze v přísnou masku stáří;
Však jeden úsměv nesebral jsem posud,
jen bleskem plá a v něm můj celý osud
všech oněch půvaby a žár v něm září.
LXXXI.
MARIO RAPISARDI
(1844–1912)
Rapisardi proslul co básník filosofický,
ač jeho pravé pole jest lyrika citová, ryze intimní. Velká jeho díla
básnická „Palingenesi“ „Lucifero“ a „Giobbe“ jsou velkolepě založené
alegorie s přílišnou přítěží abstrakce a místy těžkého stylu; též struna
satirická v nich se ostře ozývá. Lyrik jest nejšťastnější v sbírce
„Upomínky“. Podal též překlady Catulla a Lucrecia, které rovněž jako
jeho básně původní s nejrůznější kritikou se setkaly.
Dva květy
Dva květy do větru hodil jsem spolu
dva malé květy na jednom stvolu
kroužily větrem chvíli,
padly — však vždy spolu.
Na jednom stonku oba,
na jednom trávníku a v době jedné
stihla je lijavce zloba,
zóry lesk a rosa ve dne.
Pak odervané stonku
a slunné jeseni žily
spolu i v života sklonku
a mřely — však spolu vždy byly.
Jak můžeš, dítě, chtíti,
bych tebe vzdálen moh žíti,
kolébku blízko tebe dopřálo mi nebe,
tož chci, až umru, hrob mít vedle tebe.
Ó drahá…
Ó drahá, chceš‑li vědět celé moje žití
v žár srdce proč se niti na tvých očí vznětu?
Dřív pověz mi, proč hvězda na obloze svítí
proč včela jde ku květu!
Ó drahá, chceš‑li vědět, jakou něhou dýše
mi v srdce láska tvoje bázlivá a svatá,
dřív ptej se květu a vánku, jenž obrací tiše
svůj stonek plný zlata!
Dřív ptej se ptáka, který smutný, osamělý
tak dlouhou poutí spěje v mraků dlouhé jízdě
a staví let svůj pozdě, večer když je stmělý,
v útulném, družném hnízdě.
Ó drahá, chceš‑li vědět, jak je láska pevná,
ta láska, prchavé dny naše která pojí,
jen smrtí, smrtí jen ti může býti zjevná
neb polibky na hrudi mojí.
Ó jakou vinu máme, jestli duše naše
pro sebe každá hledá lásku, kterou zkvětla,
a jestli srdcí skřivan ku světlu lne plaše
a motýl obává se světla?
Ó láska naše, drahé dítě, v každém čase
si najde nové plesy v každé hrozné bouři;
pojď kolébat se, alkyon jak kolébá se,
nechť proud se v bouři chmouří.
Tvé polibky
Nad umdlenou mou hlavou
nechť září slunce, nechť se stmívá,
nechť věnčí sebe slávou,
nechť jíním stkví se záhon — Co mi zbývá?
Jsou sladší světla, více mají stání
než květy, tvoje rety při líbání.
Nechť jiný pyšný zlatem
a okřídlených vozů letem
sám osud spoutá chvatem
a za sebou jej vleče celým světem —
Co zbývá mi? Přec více mají stání
nad zlato, slávu tvoje rety při líbání.
Nám, drahá, popřál dvojí
zlý osud: Políbení
a smrt! — Nás lože spojí
a jedny máry obé v sladké snění.
Nechť marný živel je a dny nemají stání,
mně sladká jesti smrt — však po líbání.
Já s chvěním děl…
Já s chvěním děl jí: Nemám, věř mi, nic
než bohatství, jež tají srdce tvoje,
víc světla ne — než jen tvých zřítelnic,
víc víry ne — než má ji láska moje.
Zatřásla svojí hlavou s plavým vlasem
jak ten kdo věřil by — však v sklonu
a opakovala svým smutným hlasem:
— Vy opustil jste přece dívku onu?
„Co tobě po ní? Tak opouští květ
ten vánek, jenž si včera hrál s tvým vlasem,
a ráno hvězda dá se v pád a let
a v novou lásku láska přejde časem.
Co tobě po ní? Jak tvůj dech se mih,
tak všecko tady mizí v rychlé změně,
jak zóra západ, vesny květ a sníh
tak city mění se a neprodleně.
Ó neříkej, že blud jsou jen a klam
mé sliby, marné že jest moje snění,
jak můžeš, miluj, nechť smrt z toho mám
a nikdy ráj! Své dej mi políbení!“
A mlčel jsem. Mha pláče tihla hustá
jí zrakem, řekla: „Jsem juž veselá,“ —
mým žhoucím polibkům svá dala ústa
však „miluju tě pěvče!“ neděla!
Světluškám
Živoucí, pohyblivé
atomy zářící,
jenž nocí mlčící
lítáte v tiši snivé
a mezi ploty v kole,
přes zahrady a pole!
Světlušky těkající,
jichž kol mé hlavy skvost
se míhá zde, kde host
na březích Arna snící
vzpomínkou letím spěchem
k té, mým jež byla vzdechem.
Mívala v obyčeji
jak dítě tichými
cestami za nimi
se honit a jich reji
závidět křídla v lesku,
jež postrádáme v stesku.
My sípavou, svěží plání
andělé na chvíli
se s větry honili,
dlaň v dlani a skráň k skráni,
polibky počítali —
čas tak málo stálý!
Vše přešlo. Zapomněním
vše v temno stopeno,
vše až mé na jméno,
jež slyší zamyšlením
a s úsměvem. Za jinou
co vzdechy mé se řinou.
Za jinou bledolící,
jíž láskou hoří zrak
a jež kdys ve soumrak
mi dala hnědou kštici,
jež posud dát mi může
i písně i snů růže.
Té duši láskou vroucí,
jíž všecko světlem jest,
já nechci řetěz plést
jen z klamné vášně žhoucí,
než chudobu a mdlobu
mou zhltí temno hrobu.
Jak pták anebo včela,
jež od květu jde v květ,
nás lásky stihne let,
jež křídla má, by spěla
med sbírat sobě čistý,
kde nejsladší jsou listy.
Však tu hodinu v květě,
již nyní v srdci mám,
to jediné jí dám,
co mým je na tom světě
lesk zlata, perlí skvělý
ať jiný dá ji — chce‑li.
Ta chvíle má je, žiju,
mám lásku v srdci svém
a vše tam plamenem;
jak vy zář, v sobě kryju
ji, světlušky vy milé,
jeť poklad můj ta chvíle.
Tak zamyšlený pozdě
při svitu klamných hvězd
zřím na rej váš a sjezd,
ve jilmů pustém hvozdě
přemýšlím o osudu,
o žití plném trudu.
Kdož ví? Snad z této trávy,
kde míháte se, v kruh
váš domýšlivý duch
si dělá říši slávy,
snad chcete na své pouti
i hvězdy předstihnouti?
Kdož ví? Snad rovni přeci
my vám jsme nejvíce.
Adam či opice
a zbabělci a reci,
vše jiskry prchající
a mroucí po tisíci!
Jak duhové a smavé
a zlaté bubliny,
s balkónu v hlubiny
jež pouští děcko hravé,
nás k zábavě své hbitě
bůh pouští, věčné dítě?
Svit myšlenky v nás hoří
a k radosti je nám,
že plujem na vzdor tmám
ve pravdy věčné moři,
v nic moře se vší prací
se zatím každý kácí.
Ó světlušky, za vámi
když letím, zřím váš kruh,
jak noci hnědé vzduch
vroubíte drahokamy,
já ku vašemu reji
bych plakal — však se směji.
Nuda
Jak list, jenž dal se v let
se sněti opuštěné,
jak rosa, jako květ
mne divá touha žene,
tak rád bych v bouři kles,
kam vítr by mě nes!
Dle ročních počasů
vše mění se v svém běhu,
máj květů okrasu
a zima bouře sněhu
má běsné lijáky
a chmurné oblaky.
Leč liný, ve mdlobě,
jak voda plna stínů,
zlé nudy ve hrobě
po celý život hynu
a cítím v zděšení
své mříti nadšení.
Déšť hvězd a květů v spěch
v mé prázdné hoďte žití!
a křídla vichrů všech,
nach, kterým duha svítí,
ať silou vzplá můj duch,
jak démon neb jak bůh!
Já v lůně vesmíru
chci kroužit jeho nitrem,
po mlhách, v zefýru,
a hvězdami a větrem,
ať mráz, ať slunce pal,
v ráj, zemí dál a dál.
Pak rád bych zapomněl
na hněv, bol, ples a zradu,
snít, letět, zmizet chtěl
bych jako hvězdy v pádu,
na srdci milky snít,
na jejím srdci mřít!
LXXXII.
GIUSEPPE AURELIO COSTANZO
(1843–1913)
Studoval
práva.
Roku 1860 měl vřelý podíl na osvobození Itálie. První jeho básně,
dýchající něhou, dětinností a zvláštním tónem pro klidné žití domácí,
vzbudily velký ohlas, který při pozdějších zejména dramatických
pracích básníka (veselohra „I Ribelli“ a tragédie „Beréngario“ II.) se
na první výši neudržel. Sbírky jeho jsou: „Versi (1869), Nuovi versi“
(1873), větší báseň „Un anima“ a mírně socialisticky zabarvené „I eroi
della soffita“. Costanzo je profesorem literatury na dívčí škole v
Římě.
Květ
Dnes potkal jsem ji — šla tak lehce, hbitě,
květ na mně žádalo to krásné dítě.
Zřel jsem jí v tvář, kde s láskou stud se druží,
a děl jsem: Vezmi, Líno, tuto růži.
Tu růži vezmi, jež sto listů čítá
a netrhá se, všady nerozkvítá.
Vždy pomysli, že co má listů ona
též tolik nadějí v mém srdci stoná.
Všichni milují
Všichni milují. — Leč který muž
jak já tě, Líno, milovat můž?
Neb lásky hnízdo snivé
je srdce spolehlivé,
leč jak to srdce mění
se láska v okamžení
i jméno dozajista
dle času a dle místa.
Tak různé jméno má krůpěje
dle místa, na němž se zaskvěje.
Ve škeble snivém jase
hned perle podobá se,
co kapku rajské rosy
ji v kalichu květ nosí,
a slzou je, když hýčká
ji brva tvého víčka.
Dle oka, dle květu, dle škeble pak,
dle toho sluje, kde vidí ji zrak.
Ty usmíváš se snící?
Víš, Líno, co chci říci?
Můž kdo tě milovati
jak já, pro tebe pláti
touž láskou, která stálá
mi v srdci pro tě pálá?
Chudá!
Díš, chudá že jsi — bohatá však zatím
jsi, Líno, co já pravý chudák jsem,
já vím to, když tě zřím, tu hlavu tratím
a chvěju se, jak stál bych před bohem.
Ty nemáš sály ani divé oře
a společnost a jízdy sotva znáš,
všech darů země a všech darů moře,
jež jiné mají, ovšem postrádáš:
Však co tě trudí, jinému je ples,
ty ani nevíš, že za tebou kráčí,
že láskou šílen by ti k nohoum kles
a líbal stopy jejich, Líno, v pláči.
Ne, dítě mé, ty dost bohatá jseš
a dobře víš to, leč kdo chudý sám
a chudý v smutku, vědět nemůžeš,
ten chudák já jsem, jenž tě tak rád mám!
Do kola, děti!
Do kola, děti, plaché ač dny
zjasní nám písně, polibky, sny,
my moudří, my velcí jsme blázni a kleti,
pějte a smějte se, spějte v rej dětí!
Pějte a spějte v rej! Také je žití,
chvilka ta radostí ve zmar se zřítí,
co na tom, pakli po této chvíli
vyhrá se, prohrá se, mře nebo kvílí.
Do kola před těmi, kteří se trudí
myšlením po pravdě, kráse se nudí,
černější trny jsou, blesk‑li se mih,
veselím víra se rozplývá v smích
a struna srdce puká též,
a přelud je sláva a láska je lež.
Blaženi bez bázně, bez výčitek,
co je vám minulý, příští co věk?
Vy paměť nemáte, nemáte naději,
v objetí líbáte a v tanec raději;
tanec dnes — a hrob z rána!
Zda prach to či duch, zda holub či vrána?
Smějte se děti! Jak malé jsou chtíče
velikých lidí — ku šílení!
Stíny jsme lhářů, jsme bubliny, míče
kejklíři za krále převlečení!
LXXXIII.
ADOLFO GEMMA
(1849–?)
Studoval práva. V poezii přilnul ke škole
Aleardiho. Z větších jeho básní vynikly popisné básně „Na moři“, „Na
horách“ a velká veršovaná novela „Luisa“. Se zdarem překládal též
novořecké básně. Gemma jest advokátem ve Veroně.
Marie a Venuše
(Z básně: Na moři)
I přišla chvíle, v které luzná paní
se měla k umírání,
ona tak sladká myšlence a drahá,
kam celičký svět sahá,
a chvíle ona právě chvíle byla,
kdy Marji hudba zvonu poprv pozdravila.
A pustá byla zem a hory, moře,
ve chrámích dlelo hoře,
při zvuku tom odešla s pohrdáním;
však přece větrů váním,
jak pohnula se, hovor smělý blíže
zněl, prvního kol rozléhal se kříže:
Ne, Marie, nechť ty jsi narozena,
nebudu zapomněna,
ty budeš paní, však tvá říše skvělá
tvá přec nebude celá:
Ne, Marie, vždy touhy snové mladí
jen za mnou, za mnou, za mnou půjdou vždy a rádi!
Dvě černé oči, v kterých úsměv ráje
se tají, plane, hraje,
svět budou lákat, lákat v svoje léče
běd tvojich ostré meče.
Ó smutná paní, ve přírodě klíčí
vzruch síly vyšší, kterou úcta k tobě ničí.
Co čistý ideál se budeš stkvíti,
oltáře budeš míti,
krb hlídat budeš, od kolébky prahu
lít v srdce dívek vláhu,
však hvězda s tebou zápasící časem
já vedle tebe vlastním zaplám jasem.
Ve plném ňadru růží budu pláti
a rozkoší se smáti,
v sny panen s celou svojí slávou klesnu,
ba i v tvém božském ve snu
své sledy nechám, mdlá a zkrvavělá
já bludná bohyně a podezřelá.
Neb záchvěv lásky, když vše mladost budí,
tvou nerozchvěl se hrudí,
své snění každý dá ti muž i děcko,
však nikdy přece všecko,
já vedle tebe se svým zaplám jasem
co hvězda s tebou zápasící časem.
Teď Marje čas je, bych se rozloučila,
buď dobrá, zbožná, milá,
svět obývej i příroda co dá ti
a tobě neuchvátí,
jdi, veselá buď, tak buď aspoň šťastna,
jak byla bídná Saffo zpěvem jasna.
Nebuďte ji!
Ji nevzbouzejte!
Na měkkých polštářích
pod vzdušnou přikrývkou
spí sladký sen;
spanilé údy své
jak v mlhu tají,
zdá se, že v ráji
její vlast jen.
Vánky jen jemněji
křídloma chvějte,
mlčte, ó vlaštovky,
ji nevzbouzejte!
Z kalichu květin
vánkové lehouncí
sbírejte vůně jí,
opojný dech,
k jejímu balkonu
spěj vaše tíseň
a lásky píseň
s vážkami motýli
jí šepotejte,
tiše však, tichounce,
ji nevbouzejte!
V středu snad závratných
kvasů a slavností,
plesů a divadel
těká svým snem.
Za zjevy bájnými
lítá a spěje,
honí se, směje
ve štěstí svém;
ó luzní duchové,
andělé, víly,
snů těchto nadšení
přejte jí chvíli!
V končinách dalekých,
v cizině, pohádce,
na stezce srázných hor,
kde hučí les,
snad rytíř oddaný,
čekaný dlouze
v kásce a touze
v náruč jí kles!
a její chvějný hlas
v chvíli té šťastné
na jeho prsou teď
radostí hasne!
Kdož to ví? Varhan snad
mystické hlaholy
kouzelné, v chrámu jež
slyšela v čas
tenkrát, kdy lásky žár
v srdce jí svítil,
lásku v něm vznítil
miláčkův hlas.
Slova, jež v chrámové
slyšela tiši,
nyní snad ve snu svém
znovu je slyší!
Jestli však přeludy,
zjevy a nápěvy
v snů zlatých družině
nestoupí k ní;
aspoň zapomíná
v štěstí a klidu
života bídu,
bez bolu sní.
Vánky, ó jemněji
křídloma chvějte,
mlčte, ó vlaštovky,
ji nevzbouzejte!
Sonet
Ó rozkoše těch prvních v lásce roků,
co světlých brázd nám v srdci zanecháte,
když srdce dívčí vře po našem boku
jak všecko halí se tu v záři zlaté!
Tys na ples přišla, Luiso, radost v oku,
jak srdce moje na tvé kleslo vzňaté,
jak tváře dotekly se v tance kroku
a tělem city chvěly vířné, svaté!
Já myslil na Olymp a na Venuši,
na hocha Amora, na bohy všecky
a na jich milenky, však zatím v duši
Jsem nejlíp cítil v bouřném roznětí,
že božstva všecka a celý svět řecký
nestály za tvé bouřné objetí.
Sonet
V osmnáctém roce jak je krásný svět!
jak budoucnost nám září, v květ se halí,
tu všecko láska, úsměv, žert a vznět,
ať zblízka na to patříš nebo z dáli.
V osmnáctém roce chýlí v srdce let
vše iluze, ať rajské, zemské, stálý
to k písní vzruch je, stále nový květ
a jeden hymnus blaha neskonalý!
Vše světlo je tu a vše harmonie,
po růžích měkce noha ubírá se,
na křídlech zlatých myšlenky jsou hnány;
Ni chvilky není pro pláč, elegie,
vzduch sám je veselý a svítí v jase.
Let osmnáct! Ó buďte požehnány!
Ediční
poznámka
Kniha
Jaroslava Vrchlického překladů italské poezie vyšla v roce 1885 jako
reprezentativní přehled básníků píšících v období 1782–1882. Zahrnuje
včetně dodatků úctyhodných 131 básníků, které Vrchlický uspořádal do
10 oddílů. V našem vydání jsme zachovali jeho dělení a pro obsáhlost
původního svazku vydáváme každou knihu samostatně. Oproti předloze
jsme učinili některé šetrné pravopisné úpravy zvláště v medailoncích,
jimiž je každý autor představen, verše ponecháváme téměř beze změny, i
když se tak jazykově často dostávají za hranice dnešních pravopisných
pravidel, například jsme upravili psaní zdvojených souhlásek
(ssát/sát).
Redakce MKP
