Poezie italská nové doby IX

(1822–1889)

Známý i u nás autor četných veseloher a dramat studoval práva, brzy však oddal se zcela literatuře, hlavně dramatu. Nejprvé proniknul kusy „Goldoni a jeho šestnáct komedií“ (1852) a „Parini a satira“ (1857). Jeho her divadelních jest celá řada, jmenujeme i u nás známé: „Dvě dámy“ a „Sebevrah“. R. 1860 převzal Ferrari profesuru dějin v Modeně, již později zaměnil za profesuru na akademii v Miláně. Ferrari při veškeré formální imitaci francouzského divadla jest myslitel stejně duchaplný jako hluboký.

Italská hudba

O rodné Múzy! Velká poezie
dávného umění! ó vzory krásy!
ó vzněte svatý, ó má Itálie!
teď pláč zní, kde dřív zněly slávy hlasy.

Z tvé dávné velkosti jen jedno žije,
to poslední, co překonalo časy,
ten ohlas slávy, toť tvá harmonie,
tvůj zpěv, jenž ještě, že jsme živi, hlásí.

Ó družná harmonie, jejímž vlivem
u národů na polokouli dvojí
vzpomínka na nás žije jako divem!

Však víc by spomohlo nám, kdyby svojí
nás něhou proslavujíc po vesmíru
nám vdechla k nové slávě vznět a víru.

LXXXV.
ANTONIO GHISLANZONI

(1824–1893)

Horlivý žurnalista republikánský a výborný satirik. Často uvězněn, často vyhnán pro politické snahy své, vystoupil po dobrodružných cestách po Evropě jako zpěvák, za tři léta ztratil však hlas a vrátil se k žurnalistice. Psal řadu novel a románů, skizz a studií, 56 libret operních (Aida). Založil a vedl časopis „La rivista minima“, který často sám celý napsal. Sebrané vtipy a epigramy vydal v sbírkách: „Kniha zakázaná, kniha veselá a vážná“. V poslední době vydává satirický list „Giornale Capriccio“.

Epigramy

Krize
Co nového je v politice?
— Ministři všickni zase
nám hrozí složením úřadu.
— Což není krejcaru v kase?

Rada mladému spisovateli
Chtít dobrým autorem býti,
vtip třeba se srdcem míti
ne v školách okouněti,
ne psát jak móda letí,
však pouze v šťastné době
co radí mozek tobě
a k tomu porci poctivosti
a budeš ctěn až do sytosti.

Umělecká renesance
Slýchávám odevšad
přesmělé tvrzení,
že u nás slavíme
všech uměn vzkříšení.

Vstaly jak Spasitel,
jenž se vznes do oblak,
kterého neviděl
více již lidský zrak.

Biografové
Věru jsou šlechetní, věru jsou stateční
všech statných géniů chváliči výteční;
nechť změní fráze své, nechť jména změní
pro větší efekt vždy stať má to znění:
Mrtvý je Guerrazzi, Manzoni též,
žijící lůza jsou, blbci a spřež.

Moderní hudba
Ó jestli tento hluk
má býti hudbou
určen jsa pro věky
budoucí sudbou,
kéž našim potomkům,
povzdych jsem v duši,
Bůh aspoň milost dá zrodit se hluši!

Všední příhoda
I umřel básník, za rakví
šlo celé město v shodě
a pouze jenom dědici
chyběli ve průvodě.

Lidumilnému spisovateli
Zrušit chceš smrti trest
i doživotní vězení,
bouříš a burácíš
ve svatém horlení,
nejhorší dareby
vynášíš do nebe,
jistě ty předzvídáš,
co čeká na tebe!

Pozor!
Stále jen stýská,
málo vyzíská,
chlap drzého je čela
a literáta dělá,
studovat — ani řeč,
pravím vám zkrátka,
na špicla nejlepší
věru v něm látka.

Na smrt lékaře
Byl pohřeb lékaře
       z nemocnice,
před rakví kněží šli
       zpívajíce,
však z jeho nemocných —
       a měl jich přemnoho,
nezřel jsi nikoho.
       Proč, zda-li víš?
Umřeli před ním již.

Nenie
Napíšeš novou operu,
          řvou: Ne, to není Rossini!
Jsi dobrý sochař — křičí hned:
          To není Bartolini.
A román? — To není Manzoni,
          zas hlučí v tísni divé:
Ó slavní mrtví k tomu jen jsou,
          by pohřbívali živé.

Básníkovi
O prvních písních lyrických
soud na mně zvědět chceš?
Ó jsou‑li, brachu, poslední,
já tleskat budu též!

Lidé a vlády
Gabrio za dob monarchie
co darebák a špicl žije,
za republiky bude pak
dřív špicl a zas darebák.

Budoucí poslanec
O všem chce hovořit
a přec je k ničemu,
ten bude slaviti
triumfy na sněmu.

Modlitba
Dík za synáčka, bože můj,
však poslyš moje pění:
dej, ať je mužem bez viny,
jen básníkem ať není.
Však chceš-li štěstím na světě
jej přece obdařiti,
tu udělej ho tenorem
a nech jej oslem býti!

LXXXVI.
GIUSEPPE CHIARINI

(1833–1908)

Byl zprvu sekretářem v ministerstvu vyučování, později založil ve Florencii „Ateneo italiano“. Povolán do Livorna za dozorce lycea a techniky, kde posud žije. Zabýval se mnoho studiemi literatur klasických, německé a anglické. Proslul jako kritik ostrostí a bezohledností úsudku. Básník vydal některé překlady z Heineho (Atta Troll) a lyriků anglických, z původních básní jeho vynikají „Lacrymae“, dojemné elegie na smrt jeho dítek, plné originálních, někdy až drsně realistických motivů. Chiarini založil pověst Carducciho a obránil jeho ódy barbarské zvláštní studií: „I critici italiani e la metrica delle odi barbare.“ Sebrané studie své literární vydal pod názvem „Ombre e figure“. Úplný překlad Horace jest v tisku.

Lacrymae

Jdou hvězdy zářné vzduchem
jdou nezměrností lednou,
jdou tam, kam myslím — jednou
že vše se musí brát.

Však nevidí je nikdo,
co živým hoří jasem
jak z výše nebe časem
se řítí v zmar a pád.

Nemají otce hvězdy,
když jedna zemi schází,
by bolest beze hrází
mu srdce mohla rvát!

Den v podjeseni chladný, vzpomínám,
a chmurný byl, my čile
jsme zrychlili krok, ty za námi sám
šels hlavu smutně chýle.

Já tebe pozoroval a hned vzal
tě za ruku, šel hbitě
jen s tebou. „Co ti schází?“ jsem se ptal,
„jsi bledý, moje dítě.“

Ty k veselosti bledou nutě líc
jsi sobě nestěžoval.
„Nic, otče, nic“; však úsměvem tím víc
jsi sebe obžaloval.

* * *

Leč kladivo jak na štít ráz a ráz
to moje srdce drtí;
ten hezký, dobrý hoch tvůj — dí ten hlas —
je zasvěcen juž smrti.

Proč jenom v stínu uzavřených škol
jsem tebe hynout nechal?
Na vonný vzduch, na slunce v květný dol
jsem s tebou málo spěchal!

Ó kletá věda, kletá pravdy říš
i učení, teď vzlykám;
ó děti moje, neslyšte mne již,
když „učte se!“ k vám říkám!

Ta hrozná noc, ten děsný okamžik,
kdy Cino přišel bledý
a zděšený, kdy: „Běda, otče,“ křik
„náš Dante kašlal, sledy

Tam krve jsou, o bože!“ Jako vrah,
jenž na popravu čeká,
když slyší rozsudek a snáší strach,
mní, marně že se leká:

Já, který dlouho touto myšlenkou
si otravoval žití,
jsem zdrcen byl — a přec žil domněnkou:
To němůž, nemůž býti!

* * *

Leč bledou pak jsem viděl zimnici,
jak prsty vyzáblými
tě škrtila, jak táhla soptící
ti údy mladistvými.

Tvůj poslední jsem cílil chladný dech
mé skráně chladit vzňaté,
co moje rety tiskly, jeden žeh,
tvé čílko ledovaté;

Pak na hřbitově nový zřel jsem hrob
a na něm samé kvítí
a zdá se mi, že vše to z dávných dob
snem smutným musí býti!

* * *

Když na děs myšlenky té vzpomínám,
tvé ztráty, Dante můj, bol hruď mi ryje;
já říkal vždy: Můj bol to nepřežije,
bez děcka svého nechci žíti sám.

A ty jsi zemřel a já žiju, mám
ve ňadrech srdce, které tiše bije,
co zatím bolest, kterou v sobě kryje,
do marných veršů pracně jiným tkám:

A vše mně zdá se starý sen a blud
a sebe ptám se, jsem to já a zda‑li
jsou tyto listy mé „chci umírat“!

ty listy s rýmy? A mne chápe stud,
stud nad sebou, že bol můj tak je malý,
že snáším žití, umění mám rád.

LXXXVII.
GIOSUÈ CARDUCCI

(1835–1907)

Carducci je profesorem italské literatury na univerzitě Boloňské. Původně psal pod pseudonymem Enotrio Romano. Sbírky jeho básní jsou: „Juvenilia Levia gravia, Decennalia“, sebrané později pod názvy Básně (1871) a Nové básně (1873), k těmto druží se epochální „Hymna Satanu“ a dvě řady „Od barbarských“, které brzy třetí řadou budou doplněny. Carducci jest hlava realistické školy v nové poezii italské, samorostlý, pln neurvalé, divoké síly s šlehy pravé geniálnosti. Vzděláním svým tkví zcela na půdě klasické a na Danteovi. Vedle své poetické činnosti je též výtečným filologem a historikem literárním a vydavatelem starých děl básnických. (Komentář k Petrarkovi, básně z XIV. a XV. věku, lat. básně Ariostovy atd.) Satirická jeho poezie vzbudila mu řadu odpůrců a zavedla jej k polemice, v které jest zdrcující svou bezohledností. Prozaické spisy jeho zahrnují výborné studie literární a kritické. V každém ohledu jest Carducci zjev imponující. Poslední práce básnická Carducciho je cyklus sonetů z francouzské revoluce „Ça ira,“ ohlášeny jsou pak satirické básně „Intermezzo“ a epická báseň „Canzonne di Legnano“.

Májová

Máj opět vzbouzí srdce,
máj vzbouzí hnízda v lese,
květ s kopřivou jím hne se
i slavíček i had;

Na zemi děti, v nebi
jsou ptáci v jednom jasu,
zříš růže v ženském vlasu
a v očích slunce plát.

Po vrších, nivách, horách
vše jedna květů tříseň,
vše láska, vzrůst a píseň
i nebe, voda, zem;

A rovněž klíčí v srdci
mi z hloží pěkné mlází,
tři zmije v něm se plazí,
výr sedí v mozku mém.

Stále Homér

Jen k tobě a k tvým zpěvům bez ustání
se vracím se sluncem a s jara vůní,
ty věštče, jemuž věčna mladost trůní,
a světlem plyne kolem hvězdných skrání.

O čarách Kirky pěj a zaříkání,
o zlatovlasé Kalypsy pěj tůni,
o Nausice, jež řeky na výsluní
háv královský v nejčistší vlny sklání.

Pěj — ale ne! vždyť stala se juž země
Kumejských soudců mrzkým tribunálem,
ráj pln jest lotrů, trůny bídáků.

A kdybys na svět vrátil se, tu s žalem
bys viděl Glauků že vymřelo plémě,
ni groše nedostal bys, tuláku!

Hovory se stromy

Jenž stíníš strže, pláně osamělé,
víc nemiluju tebe, dube snivý,
neb rád jsi svolil, když tvé větve směle
rval ku triumfu dobyvatel chtivý.

Po tobě netoužím víc, laure lživý
a utrhačný, jenž své zdoby ztmělé
a cizí sázíš v pusté zimní nivy,
neb dlíš na vládců římských holém čele.

Však tebe, révo, rád mám v hnědé skále,
se směješ s úponky a díš mi vlídně,
jak zapomenout žití jednotvárné.

A nejvíc sosnu ctím, na máry malé
dá čtyři desky a v ně zavře klidně
bouř myšlenek mých i vše přání marné.

Vůl

Tě dobrý vole miluju, ty vlíváš
v mé srdce pocit pokoje a síly,
ať slavnostně jak pomník stojíš bílý
a v pole šírá upjatý zrak míváš.

Ať s šijí upjatou v jho klidný býváš,
krok tvůj dle kroku oráčova pílí
jenž bodá tě a žene, začež chvíli
svým velkým okem na něho se díváš.

Z tvých velkých, vlhkých, černých nozder šlehá
a kouří dech tvůj a ve hymně vlídné
tvůj řev se ztrácí vzduchem podél strání.

A v modrém, vážném oku trůní něha,
v níž zrcadlí se hluboké a klidné
a božské ticho zelenavých plání.

Panteismus

Já tobě neřek, slunce vševidoucí,
já nesvěřil to, bdělé hvězdy, vám,
vždyť její jméno, květů všech květ skvoucí
ve tichých ňadrech nosím sám a sám.

A přece tajemství mé v noční chvíli
si vypravují hvězdy na obzoru,
jím usmívá se slunce, když se chýlí
na západ s bílou lunou v rozhovoru.

Kde slunný břeh jest aneb les kde šumný,
to s každým květem sdílí každý keř
a ptáci v letu pějí: „Pěvče dumný,
v sny láskou jat věř lásce, dále věř!“

Já neřek to a přece božským ruchem
zem zní tvým jménem, ono z nebe padá
a zkvětlých akácií plným vzduchem
mi šepce vesmír: „Má tě, má tě ráda!“

Vzpomínka ze školy

Byl pozdní červen, byl den čarokrásný
ve živném messidoru. Jako v sňatku
zem celá plála v objímání slunce.
Jak povodeň proud ohně slunce lilo
přes rozžhavené pláně azurové;
vstříc jeho úsměvu se moře smálo.
Já, děcko, nesmál se; neb v černém šatu
kněz drsným hlasem skuhral: amo, amas,
a omrzelost byla v jeho tváři.
A zatím v oknech školy plných jasu
se zachvívala jabloň granátová
a třpytila se nachem svojich plodů
a tajné báje šelestila s větrem.
Tu zapomenuv kněze, skloňování,
jež v řádkách táhlo po zažloutlé stránce
jak průvod mravenců po šedé hlíně,
já na svobodu pustil jsem své oči
i myšlenky své oknem, odkud hory,
a nebesa a vzdálený pruh moře
jsem pozoroval. Jako v harmonii
ve světle mísily se hlasy ptáků
ve sterých sborech a cvrčící hnízda
kol mluvila. Jich strážci staré stromy
se zdály být a křoviska; a včely
kol bzučely a květy touhou plály
po políbeních motýlů, a tráva
i zlatý písek, vše se láskou chvělo
a ruchem žití. Zamračené hory
a jasné pahorky a vlnící se
žeň mezi křovím, mezi zlatem vinic,
dál chmurný les a osamělé ploty
a zelenavé bahno: vše se zdálo,
že v slunci slaví svoji věčnou mladost.
Tu nevím sám, jak právě z žití zdroje
mi vytrysknula v srdci hrůzyplná
myšlenka smrti a nic prázdné za ní,
a rázem ten cit žití nekonečný
jsem jal se porovnávat s ničím, a již
jsem viděl svoje tělo v černé zemi,
tak němé, chladné, bez hnutí; a venku
ples ptáků jarý zněl a šumot stromů,
řek čilý spád a živých tvorů radost,
jež božským světlem oblévalo slunce.
Já v tom všem cítil, že smrt nyní chápu
tak úplně, že zděsil jsem se hrůzou
a ještě podnes představa ta dětská
v mé paměti se mihne zas, a jako
proud vody studené mé srdce tíží.

Idylla Maremnská

S nového jara svitem, jenž mi střásá
zář růžovou do jizby v srdce zase,
mně usmíváš se, Marje zlatovlasá!

A srdce, jež tě po tak dlouhém čase
tak marných bouří zapomnělo zcela,
ó první lásko má, v klid kolébá se.

Kde nyní dlíš? Bez svatby, osamělá
ty nežiješ! Ó jistě rodná ves
tě šťastnou ženou, šťastnou matkou zřela!

Vždyť klenutý bok s prsy, z kterých kles
šat, jejž jím bylo těžko zadržeti,
věštily muži příliš velký ples.

A silné jistě visely tam děti,
jenž na tvůj pohled čekají, a chtivě
nezkrotným ořům směle v sedlo letí.

Ó jak jsi, dívko, krásná byla v nivě,
když stála jsi, jdouc obilím mně vstříc
a věnec v rukou! Zpod obočí divě

Jak šlehaly ti blesky zřítelnic!
Jak nádherná jsi byla, usmívavá,
zrak velký, modrý ke mně zvedajíc!

Jak chrpa v plavém zlatě klasů vstává,
tak žlutým vlasem modrý zrak tvůj mih
a kmital se a kvet. Kol leta žhavá

Se doba vlnila a v setmělých
jen stromů větvích granátný květ kýval
a růžově plál v jiskrách plamenných.

Páv krásný, jaks šla kol, se na tě díval,
jak před bohyní ocas se sty ok
ve křiku rozkládaje tebe ctíval.

Jak chladný, kalný mého žití tok,
jak mrazný byl, jak marný! já měl věru
tě, Marje, za ženu vzít onen rok.

Líp hnáti v dlouhém hvozdě beze směru
za prchajícím buvolem se černým,
jenž číhá a se tají v lesa šeru,

Než hmoždit zde se s veršem malicherným!
Líp v práci zapomnít, než zoufati
nad všehomíra tajem přenádherným!

Teď neustává v chladné závrati
mi hlodat v mozku myšlenky červ děsný,
jen bída jest — co mohu napsati!

Mé srdce, čivy, ducha vír jal běsný,
mé kosti rány času rozmlely
a mému vzteku jest můj žalář těsný.

Jak řady topolů jste šuměly
v aleji dlouhé! V stínu k posezení
jak, lávko, kynula jsi v neděli!

Tam role hnědá v tichém rozvlnění
nám kynula, tam moře a tam luhy
a hřbitov, kde nám ustelou kdys k snění.

Ó radost často hovořiti s druhy
o poledni, a sladko v zimní čas
u krbu družné pořádati kruhy!

Ó lepší sláva dětem skalný sráz
a po něm líčit honby spády divé
a nebezpečí, při němž stává vlas;

A prstem ukazovat rány křivé
na kanci, který u nohou mi leží,
než psáti takto epigramy mstivé

Básnílkům, pokrytcům a podlé spřeži!

Sonet

„Jsou krásné naše ženy! Viz ten květ,
tu hrdou mládež, v ní plá naše zoře!
Slok okřídlených na ně rozlij moře
a květy házej, o lásce čas pět!

Nač drsný verš tvůj? V srdce trní set
proč neustáváš? Zapomeň své hoře,
zde krásy úsměv, kouzla sad, tam noře
svou duši, poznáš, dost má slastí svět!“

Nuž rcete, prosím, Juvenalu, s dravou
když bohyní se rve, by změnil rázem
verš glykonský v hexametr, křeč v smích,

A Danteho, když z hlubin pekelných
a z ráje sírné blesky hází na zem,
udobřit zkuste mlékem nebo kávou!

Giuseppe Mazzini

Jak nad mořem na holé, spráhlé skále
tam obr mramorový, Janov stojí:
nad doby podlostí, ve vášní boji
on velký, přísný, bez hnutí ční stále.

S těch srázů, odkud dítě Columb dále
zřel nové světy, jak se v moři rojí,
s myšlenkou Danta, s Graccha srdcem tvoji
zář, třetí Itálie, nenadále.

Tmou pláti viděl a na cíl ten skvělý
zrak upřený on hřbitovem šel slávy
a k němu leh si mrtvý národ celý.

Teď vyhnanec zrak vzpíná k nebi tmavý
i tahy, jež se smíchem nezachvěly.
Ty ideále můj, sní, tys jen pravý!

Rým

(Závěrečná báseň „Od barbarských“)

Zdráv buď rýme! vzácnou pílí
k tobě cílí
trubadúr v své jaré touze,
ty však výskáš, pláš a tryskáš
a se blýskáš,
z ňader lidu proudíš pouze!

S dvou rtů v divém tance reji
nejbouřněji
jeho vír když letí, splýváš
jak akordy v kruhu dvojím
vzdechem svojím
vzpomínku i naděj skrýváš!

Jak jsi zněl, když podvečerem
v echu sterém
z hrdla ženců trysk jsi divý,
rozděleni v trojí tlupu
ve trojstupu
když svou nohou dupli v nivy.

Jaks na větru křídlech světu
nesl v letu
zvěst vítězství bohatýrů,
když krvavé piky s bleskem
s divým třeskem
štíty protkly v boje víru.

Ty jsi slyšel, v tichém žalu
v Roncivallu
Rolandův jak meč lkal stenem,
v roh ty dul jsi se vší mocí
ve dne, v noci,
dol naplnils velkým jménem.

Babieçy černou, divou
stajen hřívou,
pustil jsi se v děsné hony
v táborech a ve praporech,
brzy v sborech
o Cidu tvé zněly tóny.

V Rhodanu pak vlně krásné,
čisté, jasné
prach jsi setřel skráně snivé
a Tolozské ve květnici
při měsíci
slavíky jsi předčil tklivé.

Lásky plachty ty jsi strojil,
dřív než zkojil
Rudello svou touhu vroucí,
rtu hraběnky v okamžení
políbení
ty jsi nesl ještě žhoucí.

Vrať se, vrať na břehy jiné
v kraje stinné,
přísný Dante láká tebe,
s tebou v pekla propast stoupá,
s tebou koupá
křídla v hvězdách, letě v nebe!

Císařovno, tobě sláva!
budiž zdráva
latinského metra paní;
rebel, jenž tě zkrotil v boji,
tiše stojí,
před tebou se volný sklání!

Tys mých dědů čest i snaha,
buď mi drahá,
kéž jak jím tvůj proud mně kypí!
Zdar královno! lásce kvítí
nech mne víti
a pro záští dej mi — šípy!

Satanu

Nezměrný zdroji
bytí a ruchu,
rozume, smysle,
hmoto a duchu;

Co réva v číších
plá v bujném toku
tak jako duše
ve lidském oku;

Co zem a slunce
na úsměv tají.
navzájem lásky
pověst si bájí

A z hor co k nivám
jak vichr svěží
tajného sňatku
rozchvění běží:

Bez pout svou vroucí
hymnu ti zpívám,
tě, králi hodů,
Satane, vzývám!

S kropáčem mnichu,
sperte tě kati,
k vůli tvým žalmům
se ďas nevrátí.

Viz, v době naší
jak Michaeli
jeho meč mystický
zrezavěl celý.

Zhas věrný cherub ten
s vínkem svých skrání,
Jehově blesky
ztuhly juž v dlani.

Vybledlé, vyhaslé
jak meteory
z nebe se skácely
andělů sbory:

A jenom v hmoty
ruchu a žáru
ty králi zjevu,
ty králi tvarů,

Ty žiješ, Satane,
ve slávy blesku
v černého oka
ty vládneš lesku,

Ať v něze nyjící
zdráhá se, brání,
ať vlhké vyzývá
ve vášně vzplání,

Ty žiješ v krvi
veselé révy,
jíž radost bleskem vzplá,
kdy zhasnout neví;

Jež život prchavý
těší a sladí,
bolesti plaší,
ku lásce ladí.

Tebou též, Satane,
i verš můj dýše,
jenž z ňader tryská mi
zhrdaje v pýše

bohem zlých papežů,
krvavých králů,
a drtě srdcí
zatvrdlou skálu.

Tobě, Arimane,
Astarto, tobě
obrazy, mramory
čněly kdys k zdobě,

Vzduch čistý, jonický,
zlatý jak zoře
dýchala Venuše
zrozena z moře.

I cedry Libanské
sbor lkaly slavný,
vznešené Kypridy
milenče dávný!

Tobě jen platily
tance a písně,
vzlet čisté lásky,
panenské tísně.

Kde palmy voněly
na Medském břehu,
kam pěny valily
bělost svých sněhů.

Co křesťan barbarský
v chrámech tvých běsil,
jenž hodu lásky
bál se a děsil.

A svatou pochodní
chrámy tvé spálil
sochy a vázy
do prachu svalil.

Lid v rumu chýší
psance tě slaví,
k domácím bůžkům
rád tebe staví!

V mocně se dmoucích
ve ňadrech ženy
pláš bůh i milenec
ty roztoužený!

Bledá čarodějka
v zimniční křeči
nemocnou přírodu
sílí a léčí!

Tě s okem strnulým
zří alchymista,
Tebou vzplá hádači
budoucnost jistá.

Z daleka přilákáš
sbor duchů blíže
z černého kláštera
skrz tmavé mříže.

Mnich v pusté poušti
ve všem zří tebe,
zkroušen se skrývá
a vzývá nebe.

Z Golgoty bludná,
nevinná duše,
Heloiso, tady hle
Satan již kluše!

Darmo se bičuješ,
on tebe láká,
v ucho ti šeptá verš
Virgila, Flakka.

Do žalmů Davida,
do pláče stonů
kol tebe provádí
v luzných těl sklonu.

Ve sboru pochmurném
mnichů a kněží
růžovou Likoris,
Glyceru svěží!

Však časů lepších
obrazy skvělé
zářily v bdění
mu v jeho cele.

Livia čtoucímu,
ký duch to žhavý
tribuny, konzuly
před oči staví?

Kdo vzbudil divokou
italskou pýchu
v tobě, žes Kapitol
stekl, ó mnichu?

A vás, jež krutý žár
kouřem svým duse
nemohl pokořit,
Viklefe, Huse,

Jenž v jitro slali jste
prorocké hlasy,
ejhle, věk nový
splněny časy!

Ejhle, juž chvěje se
koruna, mitra,
vzpoura již dere se
z klášterů nitra.

Káže a bojuje
pod kněze štolou,
svět se chví před bratrem
Savonarolou.

Luther již odhodil
kutnu do kouta,
vstaň, lidská myšlenko,
odhoď svá pouta!

V purpuru zaplaň
z plamenů stkaném,
zvedni se, hmoto,
Satan jest pánem!

Velký a děsný
zázrak se děje,
přes moře chvátá,
po zemi spěje.

Žhavý a kouřící
jak sopka divý,
převýší hory,
pohltí nivy.

Poutům se vysměje,
náhle se ztiší
skryt v cestách hlubokých,
v tmě tajných skrýší;

náhle se zjeví
v divokém běhu,
křikne jak vichr
od břehu k břehu.

A jako vichr
okřídlen kráčí,
to Satan velký,
svět div mu stačí.

Satane, zdráv buď,
ty duchu vzdoru,
ty sílo rozumu
vítězná v sporu;

Tobě dým kadidla,
ples a dík svěží,
nebo tys přemohl
Jehovu kněží!

Z ód barbarských [1]

Předehra

Nenávidím prodajnou píseň, ráda
davu zvadlé podává boky, líně
pod všedními polibky flegmaticky
lehne a dřímá.

Rád mám sloku tančící, čilou, v sborech
nohou jdoucí rytmickou s tleskem rukou
ji za křídlo zachytím, v letu ona
vzpíná se, brání.

Bacchantka tak svíjí se v loktech Fauna
na sněživém Edonu, plná ňadra
zvedají se bujněji krasší vlnou
pod tlakem prstů,

Křiky divé, polibky na rtech v ohni
míchají se, směje se mramorové
čelo v slunci, bez vazby dlouhé vlasy
chvějí se větrem.

Na nádraží [2]

(V jitru podzimním)

Ach, v dlouhé řadě jak ony svítilny
ti kynou z dáli mrzutě za stromy
jak haluzemi, z nichž déšť padá
světlem se zhlížejí matně v loužích.

Slyš, lkavým, ostrým zdaleka písknutím
vlak juž se blíží, nebe jak z olova
a podzimkové jitro kolem
jak přelud ohromný na mne sahá.

Kam? k čemu dav ten tlačí se zimničně
a mlčky k vozů řadě té pochmurné,
ach, k jakým bolům, které neznám,
k nadějím vzdáleným k jakým chvátá?

Ty v tklivém snění, Lydie, podáváš
svůj lístek, by jej propíchnul konduktor,
s ním pochováváš krásná léta,
veselé chvíle, s ním upomínky.

Kol vlaku spějí černého v kapucích
též černých strážci černí jak stínové
a matné lampy v rukou mají,
železná kladiva, jimiž buší,

By zkusili jich v železné řetězy.
Zvuk dlouhý; v hloubi duše mi probouzí
zas ohlas trapné ošklivosti,
nervy mé jakby se v křeči chvěly,

A každé dvířek divoké třísknutí
mně urážkou jest, výsměchem zdá se být
hvizd, který ostrý signál dává.
Do oken divoce prška šlehá.

Juž funí netvor z duše své kovové
a dýchá, hlučí, vzpíná se, plamenné
otvírá oči v mhu a bláto,
prostoru na vzdory ostře píská.

Dál netvor pádí, děsným svým ohonem
mou lásku jako vichřice unáší,
ach, bílá tvář a krásný závoj
s pozdravem kyne mi a v tmě mizí.

Ó sladká tváři bledosti růžové!
Ó hvězdné oči míru! O bělostné,
ve hustých vlasů věnci čisté,
kouzelně kynoucí bílé čelo!

Ó chvěl se život zářícím ve vzduchu
a léto bylo, když tys mně smála se,
a mladé slunce června rádo
líbalo zářivě v palné touze

Skrz hnědé vlasy tvář její hebounkou
a snové moji daleko žárnější
nad slunce tkaly aureolu
kolem té bytosti čarokrásné.

Teď v dešti, v mlze, potmě se navracím
a zcela rád bych v lůno jich svěřil se,
jak spilý zmítám se a hmatám
po sobě, nejsem‑li rovněž fantom.

Ó toto listí, jež padá studeně
a stále těžce, jak tíží duši mou!
Mně zdá se, na vždy pro svět celý
listopad pochmurný kol že zívá.

Líp tomu, kdo se minul svým životem,
líp tomu svědčí mlha a povětří,
já chtěl bych, chtěl bych, chtěl bych v nudu,
která by trvala věčně, klesnout.

Kupředu! Kupředu!

Kupředu, kupředu plamenný písní mých oři!
Do sedla skokem ať v drsnou tvou hřívu se noří,
nezkrotný, moje pěst!
Nám prachu kotouče, srázný běh, vichřice lkání,
z křemenů rozbitých blesky a vichřice řvaní,
bouřlivá, hrdá zvěst.

Italští koníci mají tak pěkně česané hřívy;
záhony měkounké a zahrad ozdobné nivy,
kolbiště to, hle, jich,
před tváří milenek svých tamo honí se v letu,
hříva jich tancuje po plecích v pentlích a květu,
ve hlahol trub zní smích:

A jestli z daleka našeho běhu prach zhlídnou,
kroutí hned krkem svým, uzdu si kousají bídnou,
zdá se mi, křičí: Stůj!
Kobyla na cestě kolejí táhnoucí prašnou,
v řemenech, čabrace tající kostru svou strašnou,
zastaví povoz svůj;

Vzpomíná na chlév svůj, druhů řeht, mladosti plesy,
na teplé stáje své, plný žlab, luh mezi lesy;
s hrůzou jen uzří nás
a my dál pouštěmi, hvězdami, kam, sotva víme,
rytíři zakleti za láskou neznámou hřmíme
přes hory, pole, sráz.

Kupředu! kupředu plamenný oři, můj druhu!
Nezříš tam parické chrámu zdi skvěti se v luhu?
Dále jen, dále tam!
Nezříš Angeliku, kterak nám kyne tam, smavá?
Závoj, hle, mráčkem se na nebi rozplynul. Sláva,
Svoboda kynou nám!

II.

V prvních juž letech, ó Slávo, jsi v srdci mém květla,
ve hrdém mlčení hrdě jsem stranil tě světla;
často mi v myšlenkách z vavřínu vysokých čel
z mramorů studených paprsek tvůj v srdce se řítil,
já nechal slunný máj, děvčat ples, úběl, jenž svítil
a z ramen bělostnou kadeří zlatou se skvěl.

Všecko, co snadno nám dávají žití a léta,
dal jsem rád za jeden záchvěv tvůj, v kterém pláč vzkvétá;
za vzdušné objetí budoucna, za pouhý stín.
Ohromná, bronzová socho na stržené skále,
velcí jen dostihnou okraj tvůj, studené v žale
položí čelo své na tvůj též studený klín.

K divějším záchvěvům lásky a zášti, ó Slávo!
srdce mé zažehly v přísný žár Volnost a Právo,
bohyně poslední, jež zbyly na světě tom;
a já snil, věštcem být vlasti své nového věku,
jehož by sloky se na nebi v divokém vzteku
i jak moře blýskaly, pálíce lesy jak hrom.

Ku tvrdým svalům se hračkou jen přidruží rýmy!
Meč v pěsti železný, v bouři spěl prachem a dýmy
divoce šlechetný leopard, Desmoulin, v ráz
Bastila padla hned, Danton směl paží svou tuří
obnažit panenská ňadra tvá světu, jenž zuří,
ó republiko, jež lidstva jsi láska a jas!

Nám boje marné jsou. Padl jsi, Mameli drahý,
od písně šel jsi v boj, padls na půli své dráhy,
jako květ v duši ti smála se víra, ty mlád,
k nebesům upřený modrý zrak, naklonils krásnou
mladou svou hlavu, již něhypln, bratře můj, v řasnou
korouhev barev tří v Říma stín hvězdný jsi klad.

A duši v útěku přes bledé, zsinalé tváře
roztáhla vášně své Svoboda a její záře
v mrtvý zrak šlehla ti z romulských pahorků jas!
Já ale dokola otroky, tyrany vidím,
leta mi nad hlavou prchají, chvím se a stydím.
Šeptají: Co tak sám pochmurný pěje si as?

Fantomům v mozků svém zpívá on a v sen je hýčká,
čím kol svět chvěje se, čím žije, vše mu je hříčka.
Ó lide italský, žití mé myšlenky, slyš!
Ó lide italský, titáne líný, já hlásal
v tvář ti a do světa podlost tvou: Sláva! tys jásal,
svým zpěvem pohřebním sobě tys ověnčil číš!

III.

Kupředu nezkrotný plamenných hymen spěj oři,
ve srázném letu tvém osud svůj, který mne moří,
dny jako tíhu skal
ztopit chci; víš ještě první tvůj let skrze chmuru
sokoli vítali věštíce zdar ve azuru,
zdaleka buvol řval?

Víš ještě širé ty toskánské břehy, můj koni?
Tam kde se nad pole oseté v ruině kloní
rytířská, stará věž
a s dlouhým stínem svým v nudě ční ve žárném písku,
rumem měst pohřbených, lesinou v divokém trysku
zahřímal let náš též.

Sirocco palčivý dechem svým zdlouhavě týrá
žíznivé kaktusy, v kvádrech jež stará zeď svírá,
zelené vždy jsou, sem
na tyto spousty lez tyrhénský kupčík a bdělý,
číhal, zda v azuru fénické lodě se chvěly,
růžových plachet lem?

Populonia a Roselle a potom ve křoví šeři
Donaratickou věž posupnou, u jejichž dveří
Ugolin klepal, šel,
když s orly štít u Melorie ve vřavě vzteklé
ztratil, zde přílbu sňal z čela si, nad kterým v pekle
se Dante žasem chvěl.

Vzpomínko dojemná! Na mostě padacím nyní
zelený stojí dub šeptavý, lovce on stíní,
když bájí starou zvěst,
hladoví sokoli se skřekem západu táhnouce nachem
nad věží nevěrnou krouží, pes v pohledu plachém
zří let jich v dál se nést.

Se mnou zde, plamenný oři můj, vyrůstals tiše,
Pelasgů kámen zde, tyrhénská zapadlá skrýše
                 jediný oltář nám;
zde v tichu poledním, kraj když plál,
                 v hrobovém klidu
kráčeli králové, auguři našeho lidu,
                 já s nimi mluvil sám.

Zde jsi, můj koni, žil zrním, jež ve věků půdu
rozrytou římského konzula mečem v skal hrudu
Etruský velký kněz
Dante sil, z kterého zrní pak k nebi se v květu
ve třetím máji svém k podivu celému světu
italský občan vznes.

Ve bojích s Němci a v křesťanských žalmech vždy květlo,
rostlo ve svobodné práci a vesele v světlo
při ženců písni, slyš,
tím zrním kdo sebe živil, ó koni můj divý,
jaré má srdce a silné má svaly a čivy,
křídla, by letěl výš!

Nuž tedy, Apolla oři, ať na tvém hřmím hřbetu,
všecky své uzdy máš svobodné k volnému letu.
můj hrdý oři, v chvat,
poběhnem přes prsa soků a přes vrahů hlavy,
až smočíš kopyta v potvor těch krve proud tmavý,
máj bude se nám smát!

Italských pahorků smavý máj luzný pln květů,
svatý máj duše, jež plna jest poupat a vznětů.
myšlenky, lásky pln.
Pojedem, Joviše blesk až nás klikatý zhrotí,
zžehne a očistí, neb až se v bystřinu skotí
oř s jezdcem v lůno vln.

Aneb až sestoupím z hvězdného sedla, až němý
v očích zář vidění prorockých k toskánské zemi
přitisknu v slzách líc:
Na bratra mohyle spočineš, oři můj spurný,
v potravu jetel si vybereš z antické urny
mroucímu slunci vstříc!

Co není básník

Básník není v davu hloupém
bídným troupem,
který jiným slouží všade,
žertem šimrá panstva nosy
jídla nosí,
a pro sebe chleba krade.

Lecjaký též lajdák není,
který v snění
hlavu nosí mezi mhami,
za hvězdami v každé chvíli
okem střílí,
za anděly, vlaštovkami.

Rovněž není zahradníkem,
jehož zvykem
pohnojovat žití lány,
podarovat fialkami
krásné dámy,
karfiolem milostpány!

Zoufalá

Na oři Smrti Láska jede v cvalu,
za sebou srdce na řetězu vláčí,
však pyšné srdce v jízdy této palu
se nudí, nechce, kam se pánu zráčí,
     svá pouta pánu svému ve tvář vrhne
     a s hrozbou je a s pohrdáním strhne,
     “hned z koně, Lásko! divým poskokem,
     já stvořilo tě, tys mým otrokem!

Já učinilo pánem tě v svém bludu,
co otroka tě teď má síla zdrtí,
tvé uzdy v ruce všecky třímat budu
a mým jen bude černý komoň Smrti!“
     A vyhoupnul se naň ten jezdec smělý
     a kynem hlavy zdraví vesmír celý
     a kudy hřmí jich jízda strašlivá,
     svět celý se jak hřbitov zachvívá.

Osel,
čili pravda ideálu

(Sobě)

Proč nad plot, starý osle trpělivý,
jenž vonným hlohem jako sněhem zkvět,
se díváš, vlhký zrak nač v dálku civí,
cos na východě mezi bezem zhled?

Proč hýkáš k nebi žalm tak úpěnlivý?
zda, hochu, nezve tebe lásky vznět?
Rci, jaká naděj tebe ještě živí,
ký upomínky bičuje tě hnět?

Či myslíš snad na Arábii žhoucí,
na stany Joba, kde jsi vesel stával,
na cvaly pouští, vášně plápol vroucí?

Či v Helladu bys raděj v běh se dával,
kde tebe druhdy Homér všemohoucí
s Ajantem tvrdošíjným porovnával?

Na zadní stránku své podobizny

Tak byl jsem jak zde na obrazu živém,
když myšlenka má, samé slunce, plála,
když pouští skutečnosti, jež kol sálá,
má sloka tryskla v letu bujném, divém.

Teď klidný jsem, juž rouška smutku stálá
kraj zakrývá, jenž rajským kvetl divem,
zní bouřliváků skřek na břehu křivém,
má láska zhasla, naděj má jest malá.

Ó fantazie slávy rozházené,
ó Itálie, hrdá na svou slávu;
jež uměním máš týmě ověnčené,

Nad bahno co mi zbývá v bídných vřavu,
než hodit hněv svůj v listy málo čtené
a pozděj na umrlčí prkno svoji hlavu!

Na polích u Marenga na bílou sobotu 1175

Na pole u Marenga svit luny plný kles,
od Bormidy k Tanaru hučí a bouří les,
les halaparten, lidí a ořů prchá v cval
od zdí Alexandrie, již darmo dobýval.

A plají ohně z města a z hřbetů Apenin
na cestu, kterou prchá císař, ten Ghibelin,
a na odvetu ohně z Tortony planou bran
a vítězství zpěv nocí zní bouřně se všech stran.

Jeť chycený lev švábský italskou zbraní jat,
to rcete ohně horám a pláním, moři v chva
než zítra Kristus vstane, římského lidu již
jak novou, velkou slávu, ty slunce, uvidíš!

Na jilec meče bradu slyše tu smutnou zvěst
uklání šedý císař a sní: To pěkná čest
být zajat od kramářů, jimž včera směšný pych
snad poprvé opásal rytířským mečem břich.

A biskup Špýrský, jemuž sto vinic plní džbán
a chor sto kanovníků, vzdech celý polekán:
Ó věžatý můj chráme, kdo ve tvém sklepení,
kdo bude zpívat zítra nešpory vzkříšení?

A pan falckrabě Děpold, kterému plavý vlas
tkán ligustrem a růží až na bedra se třás,
sní: Na Rýnu zpěv elfů zní sladkým nápěvem
a Tekla myslí na mne při svitu měsíčném.

Mohučský arcibiskup: Pln svaté důvěry
vždy nesu svatý olej vedle své sekery
pro každý případ. Kéž bych juž za Alpami byl,
ó mezci, vlašským stříbrem, jimž hřbet jsem naložil!

A Tyrolský děl hrabě: Můj synku, zdaleka;
Alp slunce pozdraví tě a pes můj zaštěká,
o oboje ti patří, já jelen uštvaný
v lombardských padnu polích sedláky proklaný.

A sám v tábora středu dlí císař, plnou dum
skráň těžkou zvedá císař ku mračným nebesům,
nad šedou jeho hlavou hvězd zlatých táhne sbor
a ranní vánek svěží zadouvá ve prapor.

Po boku jemu Polský a Český král v tu léč
jat držel pod ochranou ten žezlo a ten meč,
když vzplály ohněm Alpy a hvězdný zástup zbled,
tu císař povztýčil se řka hlasem hromu: Vpřed!

Na koně moji věrní! Ty Wittelsbašský v ráz
korouhev svatou rozviň před tváří ligy! Hlas
trub zazni a herolde, ty volej do rána:
Hle! Julia jde dědic! Nástupce Trajana!

A když tak trouby zněly ve bujném rozmaru
od Pádu břehů květných ku břehům Tanaru,
před orlem sklonila se srdce i s praporem
a volný prošel císař i s celým táborem!

Legenda o králi Theodorichovi [3]

K Veronskému hradu žhavé
slunce polední se chýlí,
z Chiusy k pláni zvuky lkavé,
slyš, roh osamělý kvílí;
zelenou Adiže plání
žene šumné vlny dál,
nad ní stojí v zadumání
Theodorich, starý král.

O Krimhildě v Tulny hradu
jeho mysl duma stíní,
na oštěpů třesk a vádu
myslí ve hodovní síni,
Hildebrand kdy ve úžasu
k ní se sklonil, ryk a shon,
a jak z pohřebního kvasu
on se vrátil, pouze on.

Na slunce se žhoucí dívá,
na tekoucí na Adiži,
na sokola, který splývá,
k hnízdům věže jak se níží,
k horám jeho pohled běží,
odkud přišel čil a mlád,
na zelený kraj ten svěží,
který pod jho jeho pad.

Zazní pážete hlas jasný
po nádvoří v jarém vděku:
„Pane, taký jelen krásný,
kdo ho viděl v našem věku?
Noha — ocel stříbrolesklá,
rohy — zlato, pružný bok —“
Králi zřítelnice bleskla,
starý lovec dal se v skok.

„Moje psy a mého koně,
oštěp můj!“ tak volá v dáli,
v svrchní šat jak ve plášť v honě
rychle údy svoje halí
přišli sluzi — ale mžikem
jelen zmizel jen se blýsk,
vtom před králem s divým rykem
černý hřebec jeho trysk.

Černý jako havran starý,
osedlán a připravený,
oči žhavé uhlu žáry;
král se vrhnul ve střemeny,
avšak jeho chrti černí
začli teskně, divě výt,
hleděli naň, jindy věrní
nechtěli dnes na hon jít.

Černý oř vtom sebou trhnul,
bleskem letěl jako střela,
místo cest se v strže vrhnul,
a zas vhoup se na hor čela.
Dál a dále, dál a dále,
horem, dolem, blesku kmit,
král chtěl ustat — ale stále
šíleně oř líť a líť.

Nejvěrnější z krále manů,
nejstarší muž letěl za ním,
žalné zraky zvedal k pánu,
křičel, volal temným lkáním:
„Ustaň, králi, s tebou v boji
v dobách mládí vždy jsem byl,
v středu pik a v mečů roji
taký let jsem nezažil.

Kam to spěcháš, velký reku,
Veronský ty samovládče?
Koruna tam plna vděků
čeká na tě — krb tvůj pláče.“
— Zlý je oř můj, z pekla štvána
bestie ta, vím to, vím,
ví jen svatá Marje Panna,
kdy se v běhu zastavím.

Ale v nebi věru jiné
starosti má boží Matka,
azurový plášť svůj vine
ku přímluvě vlídná, sladká
pouze kolem mučedníků
vlasti, víry — ale žel,
boha soud v tom děsném mžiku
se nad králem Gótů chvěl.

Přes hráze oř dále krouží,
roklemi se žene smělý,
dále touží, v noc se hrouží,
hvězdám zpupným okem čelí.
Ajhle, tu hřbet Apeninu
trysknul mlhou obetkán,
v hloubi v jitra šerém stínu
pod nimi řval oceán.

Liparské tam sopky jícen
kouří sloupy dýmu žhoucí,
chrlí plamen žárem sycen,
jenž ho tráví divý, vroucí,
Zde oř černý ustal v letu,
v okruh vzpjal se hvězdných sfér,
jezdce přitom z svého hřbetu
střemhlav hodil ve kráter.

Však nad Kalábrie břehy
což se září rozestřelo?
Ne to slunce — vlasu sněhy,
ne to slunce — velké čelo
zkrvavělé jasem září,
mučedníka plá v něm vzdor:
usmívá se, smír ve tváři,
Boetius — senátor.

Nad urnou P. B. Shelleye

Lalage! Tuším, jaký sen z hlubiny srdce ti vzchází,
za blahem ztraceným spanilé tvoje oko se točí.

Přítomná chvíle je klamem, bodá jen prchajíc v dáli,
minulost pouze je krásná, ve smrti pouze jest pravda.

Na věků horu mohutnou klade plamenná Klio
nohu svou, zpívá, otvírá k obloze nádherná křídla.

Pod ní letící v dálku táhne se ozářen valný
světa hřbitov, do tváře směje se bohyni slunce

Nového věku. Sloky mé, myšlenky mladých mých roků,
dejte se do letu, bezpečně za staré lásky své cílem!

Dejte se do letu oblohou zářící k ostrovu, který
v mořích obraznosti plápolá tajemným jasem.

Opření na oštěp Siegfrid s Achillem velcí a plaví,
chodíce po břehu pějí do dálky řvoucího moře.

Ofélie podává bledému milenci kvítí,
Ifigenie opouští jdouc s ní obětní kámen.

Pod dubem zeleným Roland statný s Hektorem mluví,
Durandanta v slunci zlatém a démanty hoří.

Zatím Andromacha tiskne synáčka k prsům,
krásná Aida zírá bez linutí k drsnému choti.

Oidipu prostovlasý vypraví král Lear osudy bědné,
pohledem nejistým Oidip posavad sfingy zrak hledá.

Cordelia volá: Andromacho má, pojď, sem!
Řecká sestro má, pojď juž, věštěmež otcům svým: Pokoj!

Helena s Isoldou v myšlenkách kráčejí myrtami v stínu,
nachový plápolá západ ve kšticích planoucích zlatem.

Helena do vln se dívá, Isoldě otvírá Marek
náručí, hlava plavá na velkou bradu mu padá.

S královským průvodem na břehu v měsíce tajemné záři
stojí Klytemnestra, smáčí ramena bílá

V moři, které uniká rudé v horoucí krvi,
skalnatým pobřežím v dálku bolestný táhne se nářek.

Vzdálený denní vřavě, klopotě, ostrove luzný,
ostrove bohatýrů, ostrove kouzelných krásek,

Ostrove básníků! Bělá se pěnou oceán kolem,
podivní ptáci pestří ohnivým lítají nebem.

Ohromná v stínu vavřínů takto epopej kráčí,
jako závratný máje vír nad plání travin a klasů.

Jako Wagner tisíce rozpoutá do zvuku duší
k pějícím nástrojům, srdce člověku v ňadrech se třese.

K ostrovu tomu žádný z básníků nepřišel posud
jedině Shelley, ty snad, obrovský, nesmírný duchu!

V panickém tvaru těla, v objetí Thetidy božském
Sofokles v letu tě chytil, v Heroů řady tě uved.

Srdce všech srdcí! Nad touto urnou, jež chladného skrývá,
burácí, chvěje se, voní ve květu kouzelné jaro.

Srdce všech srdcí! Slunce, božský tě objímá otec
zářící láskou svojí, němé teď, ubohé srdce!

Svěží písně chvějí se vzduchem veliké Rómy,
osvobozeného světa básníku, kde jsi?

Kde jsi? Slyšíš mne? Vlhký pohled do kola těká
v okruhu Aurélia po pláni truchlivé, dlouhé.

LXXXVIII.
ANTON GIULIO BARRILI

(1836–1908)

Účastnil se politického hnutí a bojů pod Garibaldim 1859, 1866 a 1867. Od osmnáctého roku jest Barrili literárně činným snad na všech polích a všech odborech literatury. Hlavní jeho činnost dlužno však hledati na poli románu (nejlepší díla: Val ďOlivi, Capitan Dodero, Sani a Cecilia, Semiramide) a žurnalistiky. V životě politickém vždy drží s opozicí. Od r. 1885 rediguje literární list „La domenica letteraria“ v Římě, před tím redigoval po několik roků politický list „Caffaro“ v Janově.

Chtěl bych…

Já chtěl bych v lesích s lehkou myslí žíti
jak pastýř z Arkadie u studánky,
neb v službě zlatovlasé kastelánky
bych páže, rytíř, trubadúr chtěl býti.

Kde Argos, Théby, chtěl bych válčit, mříti
na tělo tuniku a tógu, laur na spánky,
a mezi stíny lehkými jak vánky
s Homérem Sokrata za druhy míti.

A znovu zrozen pak za deset věků
na vlastní chtěl bych život zříti zpět,
jej rozluštit a najiti proň léku.

Chtěl moři zasáhnout bych v tíseň kštic,
chtěl osedlat si k letu vichru hřbet,
sto věcí chtěl bych — a nedělám nic!

LXXXIX.
LEOPOLDO MARENCO

(1831–1899)

Nadáním více lyrik tíhne Marenco k dramatu, ač v tom nikdy nezapře původní směr svůj, tak že divadla jeho více ku čtení než k provozování se nesou. (Piccarda, Sapho, Adelaria atd.) Lehkost a grácie verše vyznamenávají všecky jeho skladby. Marenco byl nějaký čas profesorem literatury italské v Miláně, nyní žije v zátiší v Turíně jedině svým pracím.

Ranní dostaveníčko

O neodhrnuj, drahá, zlaté svoje vlasy,
je dopřej mým horoucím políbením,
své bouřné hněvy zaměň sladkým sněním
a odpusť mi a neodcházej dál.

Zříš k balkonu? Je pravda, chápu tebe,
na okna tepe zóra nedočkavá,
jen zavři oči, zas noc bude tmavá,
však nenech, aby uchvátil mne žal!

Tak… ústa s ústy spojme — cítíš, drahá
pod touto pečetí den pevně jatý
se nevrátí, když měl by paprsek zlatý
tvůj urážeti stud — ó klidná buď!

Jak ty já rovněž světlo nenávidím,
jak ty mám rád, když temnota nás hýčká,
jsou mojim ústům sladší tvoje víčka
je mému srdci sladší tvoje hruď!

* * *

Pamatuješ na ten večer
jasný, klidný, tichý, milý,
lásky zážeh v naše žíly
hodil bezdno svojich muk.

V tichu horké slzy tekly,
vzdechy přerušily snění
ve divoká políbení,
zvonil bouřný srdcí tluk.

Ach ta sladká chvíle lásky
vytoužená ve úzkosti
děsná je v své zdlouhavosti,
a když přijde — zmizí hned.

Líbej, líbej, líbej, líbej,
bez ustání, jako v lkání
moře líbá v objímání
břehu osamělý květ.

* * *

Tak vždy tě vidět, nemíti cíl jiný
než ten, kam tvoje též se zraky nesou,
jenž plaše vždy se třesou,
v jichž zřítelnici hrají hvězdné stíny,
z každého tvého hnutí
si rozkaz udělat a pýchu, víru
a cítit prázdno, k zoufalství jež nutí
kde nejsi ty, jen tebe
zřít všady, všady celém po vesmíru,
co všecko to je? Mně jen bolest zbývá,
když láska neusmívá
se v tváři mojí paní, mého nebe!

XC.
GAETANO ARDIZZONI

(1837–1924)

V četných jeho sbírkách básnických (Bílá růže, Hlasy duše atd.) jeví se duch těkavý, hledající svou vlastní strunu, tíhnoucí k výši a opět zkoušející různé směry poetické.

Římu

Tak zdeptals juž jho pyšných kněží v prach
a v Tibeře smyl starou hanbu svoji,
meč opásal a oblékl se v nach,
od hlavy k patě ohněm planeš v zbroji!

A z papežského lože, vrahům v strach
kde hloží bují a se zmije rojí,
dav orlů latinských se pustil v zmach
a k slunci rozletěl, ku světla zdroji.

Nuž vzmuž se! Na slunci se obnov zas,
tys fénix národů! Ty v jednom plášti
spoj rozptýlený lid svůj a znej sebe!

Čím tobě svatí jsou a čím je ďas?
Čím guelfské ti neb ghibellinské záští?
Když Římem jsi, čím peklo ti a nebe?

Píseň

A já jsem daleko, daleko kráčel,
přešel jsem hory a nivou se stáčel,
soudruzi dva jen kráčeli se mnou,
nad hlavou slunce, ticho v noc temnou.

Horalko pověz, rci, dítě lesů,
najdu ji ve hvozdě či na skal tesu?
Horalka k zemi hleděla němá
a dítě z lesů též slovíčka nemá.

A já jsem daleko, daleko kráčel,
ji volal a hledal, kudy se stáčel,
já přešel hory, lesy a doly,
noc temná lkala v pláč můj a boly.

Ó strome lesní, luční vy trávy,
rcete, kde najdu ten obličej smavý?
Jeden i druhý v odpověď ztichnul,
tráva, ta zvadla jen, a strom, ten vzdychnul.

Tvůj vlas je hnědý…

Tvůj vlas je hnědý, bledá tvoje tvář
a duše tvá toť světla a tmy boje,
kam povede mne, nevím, láska tvoje,
zda do pekel anebo v ráje zář?

Jdu za tebou a byť i věčný byl
ten život muk ve strádání a trudu,
já směju se, jen s tebou vždy když budu,
co ráje ples mi a co pekla kvil?

Večer

Vždy plný smutku, snivý, sladce líný,
ať v mlze sněžné, ať v západech leta
se blížíš, večere, ať peruť slétá
na město sypouc k lásce zvoucí stíny;

Ať vzbouzíš děs a v lesa prohlubiny
šeř šiješ v skalách, v sadu ať, jenž zkvétá,
lesk barev tlumíš, těšitel jsi světa
a dárce míru v svět jej zvoucí jiný.

Jak zvolna splýváš, splývá s tebou mír
a hořká sladkost v srdci okouzleném,
jež libuje si v snů střídání stálém.

Zrak těká po tvém plášti ohvězděném,
ve srdci mlčí lidských tužeb vír,
jsem bez úsměvu nejsa týrán žalem.

Pojď se mnou!

Pojď se mnou, pojď! Na azurovém moři
je naše lože v korálech a řase,
tam nedonikne závist, v dlouhém čase,
jež slídila nás, vydala nás hoři.

Přes údolí a hory spěj vstříc zoři,
na vlnách oltář s ložem plane v jase,
Ó perlami jej oviňte nám k spáse!
Sirény v plesném víru z vod se noří.

Kol těla tvého nadarmo se svijí
ten průhledný háv z vzdušné páry stkaný,
neb krásu nebes mlhy nepokryjí.

Co lásky naší otevřeny brány,
náš sňatek, alcyoni, provolejte
všem větrům, orli mořští v let se dejte!

XCI.
VITTORIO BETTELONI

(1840–1910)

V básních pravý opak otcův, realista pln života a původnosti, která jej často až k střízlivosti svádí. Vydal dvě sbírky básní: „Na jaře“ (1867), a „Verše“. Betteloni je též výtečným překladatelem. Přeložil některé epizody z Byronova „Dona Juana“ a Hamerlingova „Ahasvera v Římě“. Betteloni je profesorem italských dějin a literatury na dívčím lyceu ve Veroně.

Bezsennost

Mystických duchů valný sbor
svět cizí oku tají,
jenž dílem v zemi, ve vzduchu
se dílem ukrývají.
Mystických duchů valný sbor
svět cizí oku tají.

Když v noci k spánku ulehám,
tu v obyčeji mívám
číst každodenně noviny,
pak zhasnouti, když zívám
a tiše, tiše čekati
na spaní v zvyku mívám.

Však dostihnouti tento cíl
se jiným zdaří spíše.
V ráz k mému loži jakýs duch
se blíží tiše, tiše,
kýs cizí, nepokojný duch
mne následuje tiše.

I cítím, sedá vedle mne
a ruce na mne zdvíhá,
a cítím tajné fluidum,
jak žíly mé probíhá,
když na mé nervy onen vzduch
své vzdušné ruce zdvíhá.

A nenajdu víc pokoje,
mne divoký vír schvátí,
hned obracím se tam i sem,
to špatně noc mi krátí,
a čím víc práce dávám si,
tím nuda víc mne schvátí.

Potvorných zjevů směsice
se v šeru náhle kreslí,
napínám zrak, slyš, tajemné
se zvuky k uchu nesly:
Své zvuky teď má mlčení,
tma obrazy své kreslí.

Mystických duchů valný sbor
svět cizí uzavírá,
je tají v lůně oceán
i vzduch i země šírá,
mystických duchů valný sbor
svět cizí uzavírá.

Tu bezsennosti vedle mne
duch příšerný se tyčí
a nepříjemných věcí dav
až do ucha mi křičí,
to bezsennost, to bezsennost
se vedle mne už tyčí!

Taj duše každý ona zná,
vše ví, objevit nutí,
před ní mé srdce neskryje
své nejtajnější hnutí;
myšlenku hlavy poslední
hned odhaliti nutí.

Vše ví a nikdy neumdlí
a vše mi opakuje,
a má‑li sobě vybírat,
jen žalu mořem pluje,
mne číhá, stíhá, zvětší vše
zlo, jež mi opakuje.

A zvolna vzduchu na křídlech
hlas hodin slyším splývat;
i myslím, začneš znova číst,
rozsvítím, chci se dívat
do knihy, zvolna hodiny
— juž tři jsou — slyším splývat.

Tu náhle, zdá se, údy mé
že přece spánek schvátil,
i uložím se bez hnutí —
však onen duch se vrátil
a znova spáry z ocele
mi srdce v ňadrech schvátil.

Do lože trní hází mne
a v bodláčí mne válí,
a dokud hvězdná plane zář,
týž zápas trvá stálý
a bezsennosti strašný duch
je do hvězd skonu stálý.

Až k jitru pak mne opustí.
Od nohou až do skrání,
jak rozbitého na polštář
se těžká hlava sklání,
až pozdě pak mne probudí
svou zlatou slunce skrání.

Mystických duchů valný sbor
svět cizí oku tají,
jenž dílem v zemi, ve vzduchu
se dílem ukrývají.
Mystických duchů valný sbor
svět cizí oku tají.

Venkovští žebráci

Tu přijde shrbená a chvějná stařenka,
ba skoro na práh padá
i almužničku žádá
a odříkává „Zdrávas Maria!“

Což není v kuchyni, kdo by ji vyslyšel
jí něco dal, proč bídnou
stařenku vetchou, vlídnou
tak na dáreček čekat necháte?

Ubohá babka! Hle, můž zatím všimnout si,
že všecko beze stráží
uvnitř i na zápraží
a může vzít si příbor stříbrný.

Tu přijde stařeček, je bledý, vyzáblý,
ba skoro na práh padá
i almužničku žádá
a odříkává „Zdrávas Maria“!

Ach, ubohý ten kmet, ó rychle dejte mu!
co čeká — zatím blíže
si prohlíží vše mříže
a pozoruje okna do kola.

Kde jaké viklá se a povoliti můž.
Ach, kdož ví, kdož zná lidi:
žebráka teď zrak vidí
a v noci můž se lupič navrátit.

Jarní déšť

Na krajinu se rázem lije, lije
déšť hustý proudem bez ustání,
jak pod ním lesknou se a jak je myje
trav chumáče a ploty! Z nebe sklání

Se velký smutek, který údol halí,
ples máje čilý mhou je zkalen
a všecky věci, které jarem plály
jsou šeré, celý kraj ve smutek halen.

Já mezi dveřmi stojím, zrak se dívá
na obzor daleký, jenž v mlhu skrytý,
déšť poslouchám, jak šumí, šustí, splývá
po listech velkých, po kamení hbitý;

Tak rovněž ve mně prší, prší valem
mé obzory jsou zatajeny kolem,
v mé duši stmívá se — juž šer tam králem
a srdce divným schváceno je bolem.

Však z velkých dešťů a pochmurných zjevů,
v nichž dnes příroda tajemně se kreje,
jí vzplane krása nová, lesku, zpěvu
a květů tíseň se zas pousměje!

Ó kéž by tak i ze smutku mé hrudi
kéž z mraků duše máj by nový vzplanul,
žeň písní bohatá než se mi vzbudí,
déšť poezie kéž by tak mi skanul!

XCII.
CARLO FACCIOLI

(1840–1904)

Faccioli proslul hlavně jako znamenitý překladatel anglické poezie, zejména Byrona, Tennysona, Longfellowa atd. Z původních prací jeho vyniká zpěv o smrti Danteově a pak několik prozaických spisů didakticko‑pedagogických. Faccioli jest profesorem literatury.

Azur a zeleň

Hle, tiše — do výše
ve kruhu vzduchu čistého
tvůj unavený zrak

Se dívá. — Toť zpívá
rej vzdušných duchu v srdce mír
se kloníc ze oblak.

A v plesu — kruh lesů
se vlní, tam já mlčenliv
sedávám zas a zas,

Co listy — svit čistý
se vlní slunce žárného
a sije třpyt a jas.

Ve vlně — co plně
ji vzdouvá tichý větérek,
ó jak je sladko snít!

Vše nechám — v člun spěchám,
zrak vnořen v azur vody plá,
o lásce dumá cit,

Však v chvíli — když chýlí
se k zemi smavá jitřenka,
na horách stávám rád;

A v pláni, jež sklání
se v dálku, v obzor nezměrný
se dívat napořád,

Jak hoří — a noří
se zeleň v obzor! Ký to les
div srdce zkrotí tluk,

A jemně — jak ke mně
zde čistá mluví příroda,
viz barvu, slyš ten zvuk!

Z té něhy — kde břehy
mi kynou s chatou hostinnou,
z azuru spěchám pak;

Bez taje — zřím v kraje,
kde bůh je, kde vlast budoucí
se tají ve oblak.

XCIII.
DOMENICO MILELLI

(1841–1905)

Měl býti knězem, ale vystoupil záhy ze semináře a oddal se literatuře. V letech 1865–1873 prošel celou Itálii. Vydal četné sbírky básní (In giovinezza, Hyemalia, Canzoniere atd.), v nichž jest znamenitým koloristou. Ve svých „Ódách pohanských“ přilnul ke Carduccimu formou i názory. Milelli je velký talent, nesmírná touha života a rozkoše vyznívá jeho poezií, která, ač není celkem bez vlivů cizích, řadí jej k nejslibnějším jménům nového Parnasu italského.

Přípitek

V rubínovém lesku tryská,
nachem blýská
ve šumícím víno toku,
polibky a blesky střílí
v téže chvíli
láska ve tvém šedém oku,

Lehkokřídlých do tisíce
ze sklenice
zlatých nápadů se nese;
ty se směješ, až se chvěješ,
žvatláš, pěješ,
poklade můj a můj plese!

Ký se život náhle vzruší
v mdlé mi duši,
jak to svítí v ní a žije,
když se z tvého obličeje
úsměv leje a v něm celá poezie!

Jak se směje na tvém retu
růži v květu,
bacchantko má, hymna Heby,
co klíčí v tvém jednom slovu,
písní znovu
a bohatě tryská k nebi!

Jaká fantastická krása,
co tu jásá
zlatých zjevů, jako zvony
v srdci zní mi hudba skrytá
a se splítá
v melodie, na kancóny!

Jaké zpěvy Sirén bludných
v tancích svůdných
lákající mne v své sítě,
celý ráj se ke mně sklání
v šepotání,
že mne miluješ, ó dítě!

Když dovolíš ňadrům sněžným,
by mým něžným
polibkům se vzdala, míjí
hněv a pohrdání všecko,
jako děcko
duše nektarem se zpíjí.

Rameny, na nichž plá růže,
když mne úže
tiskneš k sobě v pouta pevná,
věř, že sladším po vězení
ve svém snění
netouží má duše hněvná!

Manny má, zde pohár plný,
pij z té vlny
zapomnění, lásky zdroje,
poklade můj a můj skvoste,
tajný hoste,
něho má a pýcho moje!

Cos divného

Ve sladkém světle tvojich zřítelnic
když vidím obraz tvůj se chvěti,
tu jisker v duši na tisíc
mi tančí a já musím pěti.

Když cítím, že dlíš u mne blíž,
když líbají mne tvoje rety,
jsem dítě, žití necítím tíž,
mé sny jsou zlato, azur, květy.

Leč když mne tiskneš v klíně svém,
když srdce moje na tvém dřímá,
já chtěl bych stát se lásky snem,
cos divného tak moji duši jímá.

Monasterium

Ty kráčíš jako luna celá bílá,
ty kráčíš chladnou krásou zářící,
zrak luzný svítí, ale v ňadrech
ti zhasl cit a zhasla duše.

Ty kráčíš jako lehká mlha prázdná,
jak sen, jenž plachý, krásný uniká;
a nedá tobě květu život celý,
panenství tvoje mrazí chladem.

Ty kráčíš, hřbitov hledí na tě mlčky,
zří němě na tě květy na plotech,
rci, jaké hlasy z hloubi tmavých hrobů
vždy večer s tebou hovor vedou?

Co chladné ambity ti vyprávějí?
Co pod tvou nohou prach dí zčernalý?
Co hledáš, pověz, mezi hroby, v jejich
co hledáš mramorovém klidu?

Což neslyšíš? Ždá mladost ráže! růže!
Což neslyšíš? Ždá krása polibky!
Což v očích nikdy slza živá
se, dívko, tobě nezachvěje?

Tak kráčíš jako lehká mlha prázdná,
jak sen, jenž plachý, krásný, uniká
a nedá tobě květů život celý,
panenství tvoje mrazí chladem.

Hřbitov

Jak plným proudem přes pole, vzduchem jak
plá léto žhavé blýskajíc,
jak ve poledním slunci vztahují
své zlaté větve stromy k nebi!

Hle, z hustých keřů hbité jak ještěrky
své hlavy tlačí špičaté,
jak smaragdy kol a jak topasy
hmyz bzuče šumně lítá kolem!

A bleskem svity přes mramor běhají
zde z uzavřených náhrobků,
rty soch se zdají chvěti modlitbou
a oči jejich slznou vláhou.

Ó míre blahý, toužený, samoto,
ó upomínky truchlivé,
o jaké moře kolem života
se, Egerie, tady vlní!

Rci, cudná věštko lásky mé, zda‑li snad
ze srdce dívky vyrůstá
tlum živých, ohněm rudých slziček,
jež onen hrob tam věnčí nachem?

Rci, zdali vrby trouchnivé pahýly
snad mučedníka plamenou
krev pily, či snad pěvce, kterého
hněv s pohrdáním usmrtily?

Víš, co se plíží v myrtách a cypřiších,
co tajných smutků šepotá?
Co snů zde lásky vzduchem vlní se,
jenž mrtvý zdá se, bez pohnutí?

Tvá velká duše v azurných prostorách
víc boha ani andělů
juž nehledá, taj větší ňadra nám
teď, Egerie, zasmušuje.

A přece život kolem. Ve vzduchu atomy,
slyš, hudbou sladkou chvějí se
a stříbrní kol malí motýli,
snad jsou to kapky lidských duší?

Sicílii

Jak Najádu tě moje mysl zřela
z vln tyrhénských jak vynoříš se z páry,
při jménu tvém se duše moje chvěla
a slzou v zraku trysknul mi žal starý.

U proudu svatých, které rozkypělá
vln vřava myje nad skal přímé tvary
a plavé písky píseň vzlétnout chtěla,
již hostí v žilách mojích krve žáry!

A konečně — ach, marná touha všecka! —
když stih jsem zakřivené břehy tvoje,
kde ještě zvučí poezie řecká,

Do cedru, kopců, větrů, do vln roje
zní mého srdce smutná duma děcká
a noční ohlas prázdný — věno moje.

Jaro [4]

Oj, což se jaro krásné navrátilo
a sluncem usmívá se do světa,
oj, což se jaro krásné navrátilo
a růžemi si kadeř proplétá!

A slunce žhoucí polibky má nové
pro nový květ a nové lupení
a slunce žhoucí polibky má nové
pro modrých řek a jezer vlnění.

Však v srdci mém, tam zima a noc chladná,
tam nezvedne se slunce jako kdys,
v mém srdci dlouhá zima a noc chladná
a zima dlouhá a noc chladná — tys!

Sen

Já snil jsem o poušti, ta byla moře,
do dálky moře písku ztracené,
šly karavany její po prostoře
mdlé, žíznivé a znavené.

Ve slunce poledního vzteklém žáru
vše kouřilo se dokola,
vše tiché bylo, zahalené v páru
a každý tvor tu mrtvola.

A já se modlil: Je ta cesta dlouhá?
ó pane, jen stín oázy!
Hleď, duši moji tráví divá touha,
mru žízní v poušti bez hrází!

A zvolna karavana v dál se táhne,
ve žhoucí mlze zaniká,
poušť šíří se, ji obzor neobsáhne,
ji smutný azur obmýká.

A já se modlil: Zmírni, zmírni, pane,
ty žhavé slunce závěje,
dej, ať mi chládek na mé čelo vane
z domácí stinné aleje!

Dej, v klínu matky ať si odpočinu,
jak bolí skráň mne palčivá,
ať uzřím lásku svou, ať nezahynu!…
Ó jaká noc to truchlivá!

XCIV.
ENRICO PANZACCHI

(1840–1904)

Profesor dějin umění a sekretář akademie v Bologni, básník, novelista, esejista a kritik. Básně své vydal s názvem „Lyrica“.

Don Juan

Vždy mlád a vesel, darmo kolem žalná
sta ženských srdcí elegie zněla
a darmo strach a výtky Leporella,
dál hřměla věčná vášeň tvoje valná.

Vždy nová touha volala tě palná
a druhů pitka s hudbou převeselá,
co chodbou zatím zvolna, blíže hřměla
komendatora těžká noha skalná.

Tvá vůle a tvá síla v žití tvém
jen vládly, ples a kvas tvá byla říše
co nuda ti, tvá veselost ji potře.

Ty ještě z cudných ňader abatyše
i k bohu zvedáš skráň řka, s posměchem:
Já parohy nasadím tobě, kmotře!

Sny a zpěvy

Ve hloubi jezer v tůni křišťálů
Undiny bílé spějí;
ve hloubi moře v skrýši korálů
Oceanidky pějí.

Undiny bílé v lásky sladké tísni
a v touze tam se chvějí.
a víly moře o rozkoši v písni
si sladké vyprávějí.

Tak marná touho srdcem vaneš vždycky
i upomínky luzná zkázko,
o bože moře, země velký, gigantický:
Ó lásko! lásko! lásko!

U vrat

Vždy musím ve soumraku chvíli šeré
na tebe myslit — máry nesli kol,
kněz křičel: Rychle pějte miserere!
a lékař pravil: Skončen její bol.

Dvě děti pohřeb s udivením zřely:
— Ó maminko, ta krása, věnců květ!
dvoum stařenám se v modlení rty chvěly:
— Chudinka, zhasla ve květu svých let!

To všecko zřím, a brzy mlha hustá
vše zhltila i chvějný plápol svic —
O jednu méně! vzdychla moje ústa
a srdce v ňadrech: — O anděla víc!

XCV.
ACHILLE TORELLI

(1841–1922)

Torelli je hlavně básník dramatický. Četné jeho veselohry (asi 30 počtem) zažily střídavých úspěchů. Lyrika jeho s názvem „Třísky“ (Schegge) probírá se stěží ze zachmuřenosti a podrážděnosti citové.

Nejsladší polibek

Svůj položiti hříšný ret
na tvoji zlatou dlouhou kštici,
toť sladkost lásky je
a tajná výčitka, již nelze říci.

A cítiti v tvém polibku
dech cudných úst a duše vonné,
toť takové je nadšení,
že srdce v samém plesu tone.

Tvá líbat víčka zavřená,
pod nimiž luzný zrak tvůj svítí,
toť urvati je andělům
nejsladší chvilku z jejich žití.

Ta vznítí závist každého —
V mé trudy zápasy a boje
však bůh mi bude závidět,
když slíbati smím slzy tvoje!

Strana jednozvuká

(Enricu Panzacchimu)

Jsi na omylu Enrico! Tůň toho ticha,
v němž nyní žiju, mluví bez ustání
a lidským hlasem v duši mír mi dýchá.
Ó vrabce štěbetání,
jež letí kol a fontán, který vzdychá
v svém jednotvárném lkání,
co tají! — Do školy se tady vracím
a za nezdravé duše horování,
jíž zmocnila se bezútěšná pýcha
lidského vědění, trest splácím.
Tím více boha ztrácím,
čím bližší ve svém jsem mu rozjímání.
Vše marné jest! Vše naděje i přání,
vše rozpadá se! Každá práce marná!
Vše tajemství jest! Světlem věda je‑li,
čím víc kdo ví, tím větší jeho touha žárná;
zde aspoň ve přírody šepotání
tím konejším se, že jsem osamělý.

Zde každé starosti se duše brání,
to moudrosti je každé triumf skvělý,
a pouze to mne těší vzpomínání,
že zapomněl jsem na svůj život celý.

XCVI.
OLINDO GUERRINI
(STECCHETTI‑MERCUTIO)

(1845–1916)

Guerrini proslul hlavně pod pseudonymem svým Lorenzo Stecchetti. Sbírka veršů jeho vydána pod názvem „Postuma“ učinila jej, snad proti vůli jeho, zakladatelem školy takzvaných „veristů“, a nové dvě knihy veršů polemických více pověsti jeho škodily než prospěly. Guerrini stal se hlavou školy z většiny mladých, nevyspělých a nevyzrálých v sobě talentů, kteří pod jménem „verismu“, chtějíce v umění návrat k přírodě vyznačiti, upadali v daleko větší oplzlosti a hnusnosti, než které si dovolil jich vůdce sám. Guerrini stržen jednou v proud, bojoval též ostrou zbraní, ač celá jeho povaha tíhne k elegické a delikátní poezii subjektivní, jak některé ukázky překladů nasvědčují. Od některé doby Guerrini se odmlčel a přenesl svou činnost více na pole kulturních a bibliografických studií.

Středověk

Juž všecko v hradu spalo,
vše hustý stín spjal kol,
jen plavý páže v žaláři
byl sám — s ním bděl jen bol.

„Ach naděj má i láska
mne v klamnou vznesly výš,
dceru jsem krále miloval —
teď zazděn jsem v tu skrýš.

Bych jí za slzu jednu,
jen za myšlenku stál,
to pochmurné své vězení
bych za trůn neprodal!“

V tom bílý zjev se mihnul,
kde žalářní byl práh:
„Kdos ubohá ty umrlá?“
dí páže v srdci strach.

— Já mrtva nejsem, praví,
hleď, ohmatej mne jen,
jsem dcera krále, stráže spí,
ó líbej, než vzplá den!

Hlas z hrobu na „Via Appia“

Já miloval, když jako ty jsem žil,
já líbal každý krásný dívčí ret,
a z révy úponkami růže květ
při Baccha hostinách mi čelo kryl.

Jak ty já neptal se, kde žití cíl,
já hrobů neptal se, zda jiný svět
nás čeká tam, já neznal pochyb hnět,
taj, cizí rozumu, mne neděsil.

Já neznal tvého Krista. V usmívání
jsem světu poslední své „vale“ dal,
Ty ubožáku umřeš v strachu, v lkání.

Váš děsný hrob, ten zná jen samý žal
a věčný život, věčné slibování,
co z mého rostou růže bez ustání.

Sonet

My v srdci mámo žár anachoretů
a divých bacchantek ples jásající,
my proroci jsme, my jsme mučedníci,
a dále! dále! my voláme světu.

My k bludným hvězdám mluvíme i květu,
my známe vše, co blaží milující,
nám pro umění narozeným hřmící
se lijí hymny z rozvášněných retů.

Ó bankéři! ó kramáři! svůj vztek
pro škodlivější schovejte si snahy,
co užitečné jen — nám není vděk.

My nezfalšujem míry ani váhy,
či vinou snad je milovat víc růže
než svíčky, pepř a zemčata a kůže?

Květ z plotu

Ó květe z plotu, jenž mi v stínu kyneš,
kdo utrhne tě? Tvůj život jest sen,
jak láska moje z trnů jen se vineš,
jak láska moje neznám, neviděn!

Bez slunce úsměvu ty záhy zhyneš
v své kolébce, kde bují trní jen!
tak bez tebe, ty naději má vlídná,
též zhyne má neznámá láska bídná.

Přípitek

Divoké písně s nocí se mísí,
z hlavy mi vínek růžový visí,
v ruce mé pohár kypící svítí —
sluho, dej píti!

Blázen já duší chtěl milovat smělou,
lásce jsem zasvětil duši svou celou,
dlouhé jsem noci v starostech bděl,
modlil se, chvěl…

Blázen, kdo myslí si, že srdce ženy
v jho lásky pravé zachytí, pěny
jsou její přísahy, polibky též,
všecko je lež.

Ať zhyne všecko, naděj i víra,
muky a bol jen srdce mé svírá,
klid mají mrtví ne pohár míti —
sluho, dej píti!

Ó nejmenuj!

Ó nejmenuj mne mladíkem,
že dlouhé vlasy mám a plavé,
na tvářích květ a hebkou pleť,
rty veselé a usmívavé!

Jsem jako shnilé ovoce,
jež z venčí svítí plné vnady,
však mrtvý jsem, jenž obchází,
ó nevěř dívko, že jsem mladý.

Všem snům a těchy nadějím
já musil srdce uzavříti,
ó dívko úctu k mrtvým měj
a nesměj se a nech mne býti!

Až bude listí padat…

Až bude listí padat, ó tu spěš
můj kříž vyhledat na hřbitově,

jej stranou v koutě nalezneš
kol něho tisíc květů na mém rově.

Ty natrhej, je do svých vlasů vpleť,
neb z mého srdce, věř, vyrostly teď.

Jsou písně to, jež nepsal jsem, jen snil
a slova lásky, jež jsem nemluvil.

Nápis na kámen

Vy, kteří jdete sem zelenou strání,
hledáte ticho snící,
kde šumí zdroj a větev níž se sklání,
ó duše milující,

Ó mějte soucit se mnou, sám a ledný
u cesty stojím v lese;
milující, nemiluju, toť můj bědný
je osud! Smilujte se!

Říjen

Umírám, skřivánci zpívají
v hlubokém čistém azuru,
a teplé slunce říjnové
mlhovou nedbá na chmuru.

A teplý, vroucí žití dech
z niv stoupá v srdce člověka,
umírám, skřivánci zpívají
a krávy bučí z daleka.

Váš purpur milý veselý,
ó zimní růže, nespatřím,
mé tělo shnije — zítra víc,
se na svůj balkon nevrátím.

Brod

(Idyla)

Ty zdroji od Bologně ubíhaje
jenž tečeš průhlednější nad křišťál,
ty drahá říčko rodinného kraje,
jen tebou, tebou jsem se pěvcem stal;
v kvetoucí sítí tvé a stinné taje
na břehy svěží milý chlad mne zval,
tam v zelené tvé husté, bujné změti,
jsem poprv klesnul lásky do objetí.

Po zlatém písku, řeko, tvého břehu
tak sladký voda má tam spád a vzdech;
kde čistší byla a mírnější v běhu,
my na druhý jsme přejít chtěli břeh;
a okna pěla, v sladkou, milou něhu,
zpěv její tál a mřel vrb v kořenech,
vlas měla zlatý — já ji miloval,
chtěl jsem to říci jí, však jsem se bál.

A těsně spolu jako zasnoubení,
jenž zkouší blaho prvních objetí,
jsme tajnou, tichou stezkou spěli v snění
ve stínu, starých dubů pod snětí.
Jí v šatu a ve vlasech opojení
se tajilo jak vůně v poupěti,
tož vůně těla, vůně zdraví živá,
jež cestou neznámou se v srdce vlívá.

Na kraji brodu mezi vrbinami,
myšlenka jedna vznítila se v nás,
my zastavili krok a stejně námi
stud zmítal i strach, v úsměvu jenž has;
nás nikdo neviděl, my byli sami,
my zřeli v zrak si, jenž se blahem třás.
Pod námi voda šuměla v svém běhu
a my musili být na druhém břehu.

I zmužil jsem se řka: Pojď, drahé dítě,
já přenesu tě na svých ramenech,
a s úsměvem mi řekla „ano“ hbitě
a bledla v tvář mi žhoucí v plamenech,
i cítil jsem přes boky okamžitě,
jak rozkoš stéká mi co led i žeh,
řeč z hrdla nechtěla mi vyjíti
a srdce chtělo ňadra rozbiti.

Nad trávu skloněn já se rychle zul,
zrak ona sklopíc přece na mne zřela,
já chyt ji v náruč k vodě jsem se hnul,
já miloval ji! teď má byla zcela!
ji poprv k ňadrům svým jsem přižehnul
a pevně poprv tisknul, až se chvěla
jak holubička chví se zděšená
ve dlani, jež ji chytla, vězněna.

Ó krásné nožky pěkně obuté!
bych v tvář jí nezřel, já se na vás díval,
bych její oči nezřel pohnuté,
kde úsměv s bázní bojoval a splýval;
pod mými prsty mocně napnuté
se ňadro chvělo, život, jenž je skrýval,
juž povoloval, praskal — její dech,
mi pálil tvář — ó vyzývavý žeh!

A ke mně tiskla se, při každém kroku
se dala jako polekána v smích,
a kštice vlasů šlehajíc mne v boku,
se uvolnila z věnce sester svých
mne divně matouc. — zřel jsem v její oku
se blýskat odlesk vody čist a tich,
i nezřel jsem víc v mysli pohnuté
na krásné nožky pěkně obuté.

A odvážil jsem se jí blednout v líc
a do očí — a nechvěl jsem se déle,
však její tílko za to víc a víc
se třáslo — břeh tu, vystoupil jsem směle.
Šat špatně upjat nezakrýval nic,
vše cudné taje zhlídlo oko bdělé,
až láska zmohla mne, já padnul k zemi,
jí ústa líbal — zavřel oči němý.

Co pak se stalo? Vidělas ty ráje,
ó řeko průhlednější nad křišťál,
ty drahý zdroji rodinného kraje,
jen tebou, tebou jsem se pěvcem stal!
tvé sítí kvetoucí a stinné taje,
kam v milý chládek svěží břeh mne zval,
i hustá zeleň tvoje v bujné změti,
kde poprv lásky pad jsem do objetí.

XCVII.
FERDINANDO FONTANA

(1850–1919)

Fontana jest žurnalistou a žije jako dopisovatel italských listů v Berlíně. Básník ryze moderní, ohnivý až k divokosti, odbojný a nadšený pracuje částečně pod vlivem poezie francouzské a vybírá látky své nejraději z všedního života, prosycen hořkostí a někdy i ozbrojen mrskající satirou. Z jeho knih uvádíme: „Poesie“, „Il Canto dell‘ Odio“ (odpověď na Carducciho Canto dell‘ Amore), „Il Convento“, Il Socialismo“ atd. Fontana je též duchaplným kritikem děl uměleckých.

Moře zpívá

Slyš, moře zpívá, čím v břeh vlna bije,
jsou noty, zvuky, kadence, kancóny
a paprsky, jež měsíc nebem lije,
jsou chvějné visiony.

Rybáři v nocích modrojasných vždycky
velkého Pěvce slovům naslouchají,
na břehu chytnou je a v melodický
je nápěv překládají.

Jak moře Neapol, tak objímá
svou harfu básník, lká s ní neb se směje, —
je město veselé, když moře dřímá,
když bouří, tu se chvěje.

Poledne

Modlete se za milující, proste boha,
jenž stvořil neštěstí, když stvořil lásku.

— — — — — — —

Všichni máme ve svém žití
osudnou hodinu, jež nad hlavou naší
bez hnutí černě se vznáší, až zemřeme.

E. Praga

Toť osudný můj den!…
Ó dobří lidé,
když nadšením vás prodchnuly mé zpěvy,
když z mojí duše jedna jiskra malý
jen mžik vás zahřála, ó darujte mi
jen slzu jedinou!

Mne úzkost svírá,
jak nikdy předtím! Dnes to, co jsem ztratil
své první lásky přelud čaruplný,
té lásky plamenné a bezuzdného
všech smyslů opojení. Dnes to ona,
jež včera ještě ve záchvatech bouřných
mne jmenovala andělem svým, ona
dnes řekla mi, že cítí jedním rázem,
jak v jejím srdci touha po mně zhasla.

Toť moje poledne!
toť smutné poledne jest mého žití!

Jsem sám a pláču
a ještě miluju!

O já jsem zažil
dost trpkosti juž v světě!… V prvním dětství
bez vůdce sirý na zemi jsem zůstal,
za hrozné družky měl jsem hlad a bídu
a mráz a krutý soucit šťastných lidí
a ironii tisíců!…

Dny plesu
to tenkrát byly, s tímto když je srovnám
Mně tenkrát v hlavě rodily se písně,
a v srdci zářný poklad poezie
jsem lhostejný, ba šťastný kráčel směle
svých útrap středem i své hrozné bídy.

Ó kletá buď tvá hlava plavovlasá,
ó stvoření, jež podobu máš ženy,
ty, jež jsi přišla, abys doplnila
tu kletbu, jíž mne zahrnula jiná,
když nechtěl jsem, by její láska ke mně
sny marnivé o slávě zaplašila.
Ó buďtež kleta tisíckrát tvá ústa,
buď kleté tělo tvé, jež svými rety
jsem celé posvětil!

Ó tělo! prachu!
ó červy vonné nebes vůněmi! vždyť posud
krev všecka bouřlivě vře v žilách mojich
a varem kypí, když pomýšlím na vás!
Však touha divější mi žíly pálí,
já chtěl bych vidět, jak ji pod zem kladou
a jak se zvolna v prach a červy mění.

Buď kleta ruka, kterou jsi mi dala,
i kletý den, kdy sblížil jsem se s tebou,
ó klety buďte prsy tvé a kletá
tvá ramena, buď kleta noha, která
tě k schůzkám lásky nesla, druhdy blahým,
tvůj jazyk též a těla tvého tajné
a svůdné vnady buďtež věčně klety!
— — — — — — — — — — — — —
— — — — — — — — — — — — —
— — — — — — — — — — — — —
— — — — — — — — — — — — —

Já zrodil jsem se dobrý; kam jen mohla
má ruka sáhnout, vždy setřela slzu,
já s pláčem vždycky děti odprošoval,
když náhodou jsa hněvem zaslepený
jsem ublížil jim, já miluju květy
a shovívavost, nezměrného studu
nach v obličej by trysk mně při myšlence,
že někdo slabší mne by mohl říci:
ty silnější mne pohanils.

Však nyní
v té chvíli osudné sním o zločinu,
myšlenky na krev hýčkám hrůzyplné.
Ó samoten s ní vzdálen od všech lidí,
bych moh se octnout neviděn a v stínu,
tu bídácky bych ji chtěl zavražditi!
Ji chtěl bych vidět, se smrtí jak v boji
v mém objetí se svíjí, její oči
jak smrtí zamlžují se a nehty,
z nichž kapkami by stékala krev její,
sám vyhrabat jí hrob, ji pochovati,
pak se smíchem se vrátit mezi lidi,
na tvář si hodit masku, a v den onen,
kdy zavražděné její tělo najdou,
chtěl vmísit bych se ve soucitný zástup
a lkáti slzy, ba ji zpěvem slavit
a všecky svojím přesvědčiti pláčem,
že pro ní zmírám bolestí!
— — — — — — — — — — — — —
— — — — — — — — — — — — —

Ó hříšné
ty poblouzení, mé ubohé srdce,
ach, vroucí lásko mladosti mě bouřné,
ach, odpusťte… já šílím a já pláču,
a já jsem sám!
— — — — — — — — — — — — —

A profil oné plavé
a krásné hlavy před zrakem mám stále,
jak v oněch dnech, kdy zlíbal jsem ji celou.

Teď klidný hovořím s ní:

Milovaná
a vzácná bytosti, dřív chtěl bych umřít,
než vidět, kterak pláčeš! Všecku svoji
krev rád bych dal, bych veselou tě spatřil!
Pod lásky zákon nakloň krásnou hlavu!
je hříchem snad, když polibky mé, druhdy
jenž rájem byly tobě, tebe nudí?
Je hříchem snad, že v posledních dnech plačíc
jsi křečovitě chytala se drsných
a nesouvislých zbytků naší lásky,
jež bořila se juž?

Jest zákon věčný,
že lásky plamen věčně nepotrvá.
Však věčně v srdci budu nosit sladkou
tvou památku, dnu žehnat budu věčně,
kdy nežádajíc ničeho, jen lásku
mně, jenž jsem váhal ani nedoufaje,
jsi otevřela ochotně a ráda
ráj svojí krásy.

Drahokamů nemá
zem, aby lásky chvilku zaplatila
a já byl bohat! Teď přepychu mého
jen drobty skromné, pouhé upomínky
mně budou těchou budoucích dnů pustých.
Ó kdybych mohl (zázrak nevýslovný!)
tvé tělo zapomenout, tvoje jméno,
tvůj obličej, a moh si vzpomínati
na naše polibky a naše noci,
jak na polibky a na noci v jiném
jenž byly světě, v jiném živobytí,
jak na vzdálených časů události!
Ach, kéž tě nevidím! Ach osamělý
se zavřu mezi čtyři zdi a odsud
co nejvíc daleko se pochovám, kdes na dně
černého údolí, neb na vrcholu
hor v oblacích, jen bych nepotkal více
tvé tělo libelly tak svižné, útlé,
jež v luzných tvarech svojich kouzlem dýše
jež uráží a trápí po rozkoši.
Kéž tebe neuzřím! neb závoj z krve
mi světlo denní zastřel před očima
a já bych musil zohyzdit své žití
bez vědomí (ach odpusť, drahá, odpusť!)
tvé krve skvrnami!
— — — — — — — — — — — — —

Ó dobří lidé,
když nadšením vás prodchly moje písně,
když z duše moje jedna jiskra malá
vás hřála mžik, ó prosím, darujte mi
jen slzu jedinou!

Mne úzkost svírá,
jak nikdy před tím. Dnes to, co jsem ztratil
své první lásky přelud čaruplný!
To osudný můj den! Jej máme jednou
my všichni zde! To poledne je moje!
Toť poledne jest smutné mého žití!
Žár červencový vášní nejrmutnějších
vře v duši mé a v srdci plane oheň
a záře měnivá, jež o polednách
nás oslňuje a pak usmrcuje.

Jsem sám a pláču a miluju posud.

Na smrt dívky, jež život si vzala

Z třetího poschodí se vrhla dolů
z nešťastné lásky včera dívka mladá,
ji mrtvou našli, v dům odnesli v bolu.

A vidím, s černou štolou kněží řada
jak zítra přijde podle obyčeje
a s všední modlitbou jak v hrob ji vkládá.

Na každém rtu se jméno její chvěje,
až v novinách pak dozní běžnou frází
muk nesmírných ta děsná epopeje.

Ta ubohá!… svit jitra, který vzchází,
nes šat jí svatební, však chtěla, v kadeř
že místo myrty růže se jí sází!
— — — — — — — — — — — — —
Já rovněž kdysi, mladík nezkušený,
jsem mnil, že v knihách žitím pravým žiji,
a našel jsem poušť hluchou, bez ozvěny.

Já osamělou vžil se fantazií
do dávných dob, v lid, jehož stopy vryty
jsou pro čas věčný v mramor, v poezii,

A souhlas nalézal jsem všady hbitý,
že naše žití přelud jesti dlouhý
a zhaslý popel že jsou naše city.

Že prchlo dávno nadšení i touhy,
že blesky s vůněmi se proměnily
na všední fosfor jen a zápach pouhý.

Dál cestou křížovou jsem zasmušilý
spěl bez přeludů, víry, osamělý
syn otců znuděných, mdlý, zotročilý.

Vtom písní příval osudný a vřelý
sáh v duši moji tiše prudkým vláním
a středem smutných, středem dobrých smělý,

Myšlenky věčné zářným nesen pláním
tmou pronik jsem, plul v událostí moři,
jež vstříc mi spělo proudů svojich řvaním.

Já děl: Náš útisk prokletý se zboří,
v jiného noci zřel jsem zoru skvoucí,
já rovněž plakal, a se smál a v hoři

Mi sloka tryskla z ňader jasná, vroucí,
já našel víru, našel naděj zase,
já poznal, že je život všemohoucí!

Ó žije se a tančí! V oka řase
jsou posud slzy jak dřív, jak vždy s náma
plát bude slunce a květ zářit v kráse!

A veselé a hned zas děsné drama,
v němž máme všichni podíl, to je žití,
jež vede k cíli ruka málo známá,

Jímž nekonečná vášeň bude chvíti,
směs tajná, plna stínů, plna plání!
Ty ale vždy v tmy budeš světlo líti;

ó Lásko, sírá lampo, bez ustání!

Flectar non flangar

Chceš věděti, proč často svoje žití
ve středu všedních lidí trávím,
jak možno, óda že se ve mně vznítí,
když v smrdutých se krčmách bavím?

Chceš věděti, proč často v hlupců davu
smyšlenku hledám mhou a dýmy,
ve středu slabochů jak zvedám hlavu
a nové spřádám rýmy?

Chceš věděti, proč hrávám noci celé
hry sprosté v blbců tlumu líném
a proč popíjím ony břečky ztmělé,
jež hospodský zve vínem?

Jsem sochař, který zbožňuje svůj kámen,
jenž ví, že bohyně mu vdechne žití,
já vím, že po noci se jitra plamen
a myšlenka po sporech vznítí.

Vím, po zimě že přijde jaro sličné,
že otrlostí vždy nadšení je matkou,
a život střídání že ustavičné
je smradů s vůní sladkou.

Já měsíce též prospím v klíně nudy,
jak orel dříme v stinné sluji,
ve chvílích ospalých, kdy bují trudy,
bez důvodů všech podřimuji.

Leč křídlem bujným z hnízda tmy se vznesu,
v nezměrném letu v nebesa se dívám,
svět pozdravím, ve pyšném ryku, plesu,
pak myslím vždy a zpívám!

Americký kalendář

V své jizbě maličký mám kalendář,
zkad lístek denně strhnu
vždy večer, nežli na lože se vrhnu.

Co na tom lístku malém
mé oko zhlídlo!
Na hoře měsíc, datum pod ním,
kus dějin a pak jídlo;
tak včera: — Červenec — dvacátý druhý,
Svatého Prospera — tam a tam boj byl tuhý
a toho roku — Filé hovězí.
Co vše tam nevězí!

Ó divný soujem lidského v tom žití,
tu drama s fraškou, pláč a smích!
O život bystřen cynicky se řítí
v neznámé, tajné moře
dnes kolem srázů divokých
a zítra v zahradách, kde květ, ať zoře,
ať večer naň své sypou paprsky,
hřmí dále srázných skalin okrsky.

Když tebe, lístku, trhám denně
vždy srdce se mi svírá,
já cítím, kterak prchá mládí neprodleně,
jak vlastně člověk dnem každičkým zmírá.

XCVIII.
GUIDO MAZZONI

(1859–1943)

Giuseppe Chiarini byl učitelem a vůdcem Mazzoniho, v jehož duchu velké nadání poetické a hluboká učenost filologická a filozofická se snoubí. Nečetné jeho básně jsou nejpůvodnější výkvěty moderního realismu plné cítěné, pravé poezie a plastického klidu. Mimo své poezie, k nimž vřelou předmluvu napsal Carducci, přeložil Mazzoni výtečně Meleagrovy epigramy a básně Catullovy, pak epizodu o Nausice z Odysseje do hexametrů latinských.

Motýli

Na vlnících se proudech lásky vznětu
nechť sloka alkaická vážně lítá,
však zdroj, jenž zrcadlem je keřů, v květu
rýmů vždy vítá

Motýle bílé rád. Já v neodbytné
je touze honím — juž mi v cestu vběhly
a, Nello, napichuji je na třpytné
umění jehly.

Ach, v muce jak se svíjejí a v boji
ó krůpěj žití, juž v nich stydla!
Však za to mstí se v smrti snaze mojí
otřená křídla.

Zvonice Giottova

U chrámu povstaň: Dílem buď takovým,
o jakém nesnil ve staré době Řek,
ni otci Říma. Chceme všichni,
hodna buď stavba ta Florencie!

A tak jsi vzrostla, ty květe z mramoru,
tak čistá, luzná, čarovná zvonice
svůj vyměňujíc pozdrav přísný
s věžemi protější Signorie.

Jsem republiky, pravilas, statečnost!
a při tom v hrubých chvěla se kamenech,
tvůj mramor bleskný odpovídal:
Myšlenky zářící světlo já jsem!

Zde rostl zvolna statečný, veselý
duch Florentinských; vzrůstala kopule
svým velkým stínem ukrývajíc
zvyků a umění velkou slávu.

Zde na mramorech v poklidných večerech
zde sedávali pochmurní dědové
a pod kapucí jejich plála
poctivost nezvratná jasných skrání.

A tvrdošíjná zněla juž dokola
a ostrá slova; umění, řemesla
však pýchu vlasti hlásajíce,
tváře i slova vše zžehly v úsměv,

Ve svatý úsměv. Na výši poslední
juž hasly svity, ve plné slávě své
se pyšně vzduchem rozvinoval
v zářících liliích bílý prapor.

A darmo davy nepřátel pobity
pod valy, které Angelo vystavěl:
zpod štítu spáry vyňav usnul
kousavý, zuřící lev tvůj tiše.

Od skal k mramorům lítají,
lítají, ve skřeku pěti století sokoli,
co dole drtí vlny pěníc
bažina rostoucí nové doby:

Ty ale stále s čelem svým zářícím
ku nebi vzpjatým, velebný zázraku,
čníš v jasu stejném pro vše časy
a jako umění věčně záříš!

V Bologni

Ulice Rizzóli hlučíc prostírá v dálku se plna
zástupů v ruchu dne, pod pruhem nebe, jež plá.

Na konci její vypíná věž své růžové čelo,
s úsměvem údivu hle, do slunce třpytného zří.

Dokola v davu zástupy lítají holubů bílých,
flašinet v ulici zní zvuky též nesou se výš.

Všecko se veselí, v teplých paprscích novou plá krásou,
ve třpytu stavěný sníh opouští krovy juž střech.

Pouze dva jsme smutni v lesku nového jara
Garisenda a já upřený máme zrak v zem.

Garisenda dumá: Jiným, ach, slunce ty záříš,
pitvorná, křivá jen já ve slunci křivím svůj stín.

Navzájem vzdychám smutný v sladkém Toskánském snění:
Nello má, slunce co mi, s tebou když nehřeje mne?

Adveniat regnum tuum

Kastilské grandy mnich Ramiro
u nohou svých vidí v prachu,
korunu zlatou mu dávají,
královský plášť i šat z nachu.
— Králem buď! rody šlechtické
tísní nás, hyneme v strachu,
noži nás tepou, provazem
vyžeň je v ruky své vzmachu!

V bezmasých prstech svých svírá mnich
a drtí kroužek ten zlatý!
— Podmínku jednu — skleněný zrak
na šlechtu upírá vzňatý.
Podmínku jednu dáte‑li mi,
bez škody věřte i ztráty,
ku práci hotov dávno jsem juž,
bůh to ví velký a svatý!

Sestrojit chci vám podivný zvon,
se šklebným plesem dál praví,
dlouho jsem bádal, až vynašel
ten zákon divný, ač pravý;
bez ďábla, věřte mi, pomoci
nádherné dílo on staví,
celý svět úžasem naplní,
zvuk jeho příšerně tmavý!

— O svatý mnichu, králem buď nám!
grandů všech výkřik zněl celou.
Ramiro s okem, v němž sterý blesk,
korunou věnčí se skvělou.

Postavu svoji hned zahalí,
v purpuru záplavu ztmělou:
— Krásný čin, velký vykonám
s myslí a odvahou bdělou!

Neprchlo celičkých sedm dnů,
Ramiro grandy juž čeká,
svolal je podle úmluvy.
Zvědav kol zrak jejich těká,
— Pánové, můžete dřív než lid,
(zvuk jeho hlasu je leká,)
vidět můj velký, posvátný zvon,
z něhož jen žehnání stéká.

K zácloně černé pak je ved,
a sotva rukou jen kyne,
zmizela ve výši, kletby vzlyk
a kvil všem z hrdel se line.
V podobě zvonu, hle, v děsný kruh
se dvacet sťatých hlav vine,
jak srdce jedna v středu se chví
a zvoní a krev z ní řine.

— Chápu váš strnulý obličej,
zlekané zraky vám sluší,
dvacet zde radů s biskupem,
ó vím, ten pohled vás kruší!
Slib svůj jsem dodržel, libo‑li jít
na mši za blaho jich duší,
vězte, že z šlechtické pýchy snů,
taký zvon vždycky vás vzruší!

Pošta

Ó nechť vás listy hladila zářící
a měkká ručka, pod kterou vzkvítají
na plátně pestrá vyšívání,
aneb se klavíru struny chvějí;

Ať hrubé tahy vyryla na váš sníh
pěst tvrdá pouze kladivu uvyklá,
jež z pera strach má a jen s chvěním
myšlenky blesku se svěřit zdráhá.

Ať z mansard temných po schodech dřevěných
stoupáte listy, po schodech z mramoru,
ať z vonných jizeb domácnosti,
bratrsky shledáte vy se všecky,

Zde stejný všecky. Ve chudém oděvu
ty neustoupí druhých těch přepychu,
jichž erby lesklé s pohrdáním
z červených pečetí vyzírají.

Zde rovny všecky. Pod tímže razítkem
zde procházíte. Rychle jen, pospěšte,
ó listy bílé, spějte dále
ku všem, jenž ve slzách po vás touží.

Mrak páry šedý nechaje za sebou
a brázdě šroubem divoce peřeje
přes dálné moře parník letí
orel jak ve vzduchu alpských srázů.

Bez klidu plání dalekou lítají,
a jako hadi svíjí se, v pískotu
se v oddýchání potkávají,
na lesklých kolejích dlouhé vlaky:

Vy s nimi listy po zemi, přes moře,
vy s nimi jdete dopisy bez únav,
a jednou sítí citu v celek
vážete národy rozptýlené.

Co ve vás snů je čarovných, blouznících,
co ve vás slzí, vzdechů co, dopisy!
vy bez vědomí dále, dále
běžíte poslové pláče, smíchu.

Pak v ulic hluku, davy kde tísní se
od dveří k dveřím bloudíce klepáte,
i srázy vrchů osamělých
slezete cestičkou k chatě pusté

Ku staré matce, starosti o syna
již tísní, který poslední sílu svou
na pustém břehu moře zkouší
v zápasech divokých s živlů svádou,

Ku dívce, jejíž kvetoucí milenec,
jde v rány boje v smrtících kulí roj,
by její ruku vybojoval,
spěcháte dopisy v pozdrav štěstí.

Všem neste pozdrav, bílé vy dopisy,
všem vlijte poklid vzbouřených do srdcí
těm, kteří sladké slzy roní,
kteří vás ukryjí s milou něhou.

XCIX.
CARLO RAFFAELLO BARBIERA

(1851–1934)

Barbiera byl úředníkem při magistrátě v Benátkách. Roku 1876 založil v Miláně časopis „Corriere della sera“. Před tím juž přispíval hojně studiemi literárními do listů a sborníků. Více kritik než básník, vyniká B. svěžestí slohu, malebností výrazů a ušlechtilou noblesou, která i tam, kde musí vytýkati, má ráz milé dobrosrdečnosti a přízně. Nejčelnější jeho publikace jsou sbírky studií literárních „Simpatie“ a „Mondo sereno“, pak dosti šťastná antologie básnická pod názvem „Liriche moderne“.

Vzdálené matce

Ty vážná máti!… Z dálky k tobě chýlí
se vzpomínka má v lásce.
Jak zapomníti, matko, tvůj vlas bílý…
čtu posud v každé hluboké tvé vrásce!

Čtu úzkosti, čtu přísné rady, matko,
i vše, co pochováno,
čtu naděj, že tvým dětem dostane se sladko,
co radostí nebylo tobě dáno.

Pod pohrdáním tvým, ó jaké moře
se lásky svaté budí,
co slzí potlačilas, jaké hoře
jsi skryla v svojí skoro mužné hrudi.

Jak miluješ mne! — Od chvíle, kdy tichou
jsem svoji jizbu nechal,
bych za životem — štvaný marnou pýchou —
jenž radosti mít nebude, v dál spěchal,

V té jizbě, kde jsem rovněž mlčenlivý
se mučil v žalu mnohém,
kde zoufal jsem a polykal pláč divý
štván cizím, tajným, nenasytným bohem,

Tam přecházíš, tam tišíš bolest svoji,
tam spíš své krátké
sny stařenky, v nichž tvář má se ti rojí,
můj piješ vzduch tam v snění chvíli sladké.

Ó matko! nehoň sebe za přeludy,
v jichž děsném hynu víru,
jich brázda v srdci mém je vždy a všudy,
nač tobě nářku? Ty máš třeba míru.

Buď s tebou mír! Proč měkký trůn mi schází,
bych posadil tam tebe?
Můj cit je ovšem bohat, beze hrází,
tož darem dám ti, matko, pouze sebe!

Ó matko, anděli ty plný lásky,
ó mučednice pravá,
co je mi dav? Nestojí za tvé vrásky,
ni za tvůj pohled, který smír mi dává.

Jen tobě žiju a ctných duchů touze,
jen umění a lásce v tichu,
a ze všeho závidím mrtvým pouze, —
vše druhé žert jest, jenž mne nutí k smíchu.

C.
GIOVANNI MARRADI

(1852–1922)

Původně vystoupil pod pseudonymem Labronio. Verše jeho pomalu zhostily se vlivů cizích, vynikají živostí, plastikou a probírají otázky moderní, aniž by prosty byly elegance klasické. Marradi jest profesorem gymnázia v Pistoji.

V bouři

Nechť Joviš v hněvu lijavec
a kroupy navrší,
míchejte víno opojné,
sem dovnitř neprší!

Déšť šumí, vítr burácí,
do oken ken kroupy hřmí,
a dunění a hučení
zní vzduchem, jenž se tmí.

Dithyramb smělých výskání
zní v tyto rozruchy
a zvučné, hlasné polibky
a zátek výbuchy.

O dokavad nám může plát
nevěrných očí lesk
a dívkám všem se ve zraku
zrcadlí blesk a blesk:

My bleskům všem se smějeme,
jež Joviš navrší —
smíchejte víno opojné,
sem dovnitř neprší!

Labuntur anni

Ó milujme se, dívko moje,
dokavad plynou leta mládí
a mramorové tvary tvoje
ku líbání, k objetí radí.

Je svatá láska! Neodvracuj
tvář, ve které stud s bázní pučí,
na ňadrech mých svou hlavu ukryj
a mojím teplém ve náručí!

Je svatá láska! Slyš a nevěř
černému zpovědníku, dítě,
jest jednotvárné jeho nebe,
bez lásky, záští, unudí tě.

Jen mezi duchy odbojnými
ve blesku moři nekonečném
Francesca a Paolo bloudí,
se tisknou v obejmutí věčném!

Notturno

Nad tichým moře zrcadlem
stříbrnou plachtou sklání
se čisté nebe průhledné
u hvězdném plápolání
a velké oko měsíce
se směje nad vlnami,
jak mezi mořem a oblohou
zde plujem v objetí sami!

Ó kterak sladký život jest
a skvět pln božské krásy,
když dívám se naň prstenci,
v nichž plynou tvé zlaté vlasy,
když dívám se naň kouzlem tím,
jímž krásy tvojí svit
mne světlem celého oblívá,
že musím šťastným být!

V loďce

Z oblohy padá žár olovem
na člun náš — nehne se moře.
Má milá, dusno jest — lépe je
plovat a utopit nudu a hoře.

Ó luzná moje Najádo,
jen do vln svěžích spusť vlasy,
nevidíš, jak tě vítají
hluboko dole zelené řasy?

Tak dávné věky viděly,
jak Galatea během čilým
prchala Jónskými vlnami
před Polyfémem záštím spilým.

Tak — k čemu však to blouznění,
co s bájí — jest hloupá a stará,
tys mladá a svěží, tys skutečnost
a v očích celé slunce ti hárá!

Lady Macbeth

To srdce hada, ďábla, hyeny,
ó lady, vaše kruté srdce, rcete,
zda poznalo kdy lásky plameny,
noc, která blahem, zapomněním kvete?

Tu jistě lásky záchvat šílený
se zmocnil vás, zmar šije; z duše kleté
vám trysknul divokými plameny
a chlípná vražda jemu byla Lethe.

Ba věru, též vás moci zulíbati
a zkrotit peklo, jímž rty vaše dýší,
na bílém vašem hrdém srdci spáti —

Ó lady, pohled váš též mne by zvábil —
bůh odpusť mi! — že, bych vám dobyl říši,
starého krále Dunkana bych zabil!

Cacume

Pln srázů obre starý,
jenž ostrou, pyšnou hlavou
ovládáš hrdý, charý
tiš vzduchu kolem tmavou;

Jsi, v mlhy závoj tajný,
jak přede mnou čníš v noci,
Nimroda přelud bájný,
jenž v nebe hřmí v své moci?

A skal tvých hřeben ostrý,
granity rozházené
jsou titánů snad kostry
Jovišem roztříštěné?

Co děláš, přísný, charý,
bez hnutí s hrdou lebí,
pln srázů obre starý
a vzpjatý proti nebi?

Ó, jak závidím tvojim
sokolům křídla, zraky,
když k ostrým skráním svojím
připínáš husté mraky!

Závidím tvoje boje
s bohem, jenž ryl v tvé tesy
svým bleskem a ty tvoje
zdrcené bouří lesy!

Duší se k tobě táhna
výš oči zvedám stěží
ze smrdutého bahna
žab, mloků, sket a kněží!

Guidu Mazzonimu

Můj Guido, jehož ohnivý duch čilý
v svět netrpělivě se vrhá s chvatem,
ctí umění a s žárnou touhou chýlí
se v černý kodex, nad skráň z vlásků zlatem;

Co děláš nad knihami? Viz, jak pílí
nad mořem hymnus jara! Smutku šatem
si nenech zahalit máj, Guido milý,
jenž pučí tobě v srdci láskou vzňatém.

Co v dlouhých, hnědých řadách na tě zhlíží
dav foliantů s šilhavými vděky,
jak staré jeptišky za šerou mříží,

Tě prachu klasického celé řeky
juž zatopily, nezříš, jak se blíží
a jásá máj v oknech bibliotéky?

CI.
GABRIELE D’ANNUNZIO

(1863–1938)

Četné básně Gabriela d’Annunzio vynikají sytým koloritem. Obrazy jeho těsně přilehají ku žití přírody. „Canto nuovo“ vzbudilo zaslouženou pozornost, „Intermezzo di Rime“ četné polemiky. Bez odporu jest d’Annunzio bystrá hlava básnická, byť posud jeho snaha býti originálním zabíhala často v bizarerii a manýru.

Z nového zpěvu

Je tiché poledne, ve vodě zříti
lze žlutou hlínu a zelené sítí.

Zvon stříbrný pad v tiché, snící kraje
a vzduchem chví se mdlý a umíraje.

Sen lásky burcuje mi v srdci šťastný
v té němé zeleni hlas zvonu jasný.

A spěje sen můj zemí, nebem spěje,
jsa nesen touhou perutěmi chvěje.

Na besídku, kde sedí dítě mladé,
na plátno květy pilnou ručkou klade

A svity zlaté jdou skrz listí svěží,
na černých vlasech, v důlku brady leží,

Dvé hrdliček madrigal k tomu pěje,
sní dívka — v očích touha se jí chvěje.

II.

Voda dřímá v úplňku června tiše,
ve přístavu stožárů řada trčí,
chví se jako přeludů vojsko v luny
sněhovém lesku.

Tiše s větrem východním nebem táhnou
v davech, vločkách oblaka; jak včel roje
snové táhnou. Necítíš, Lallo, božské
moře jak voní?

Vlny vzdechem, neslyšíš, dlouhým chví se
větrem tichým třepotá křídlo zpěvu,
dnešní noci při luně, věř mi, budou
Sirény tančit!

Tančit budou, zpívati, Lallo, budou:
— Mládí, jemuž ve srdci v žilách bouří
vůně června, vlídné jest moře, miluj
v kouzelné noci! —

Bílé mraky tratí se v bezdnu ticha,
dále táhnou snové jak včely, Lallo,
pověz drahá, necítíš, z dálky božské
moře jak voní?

Sonet na jaře

V nesmírném tomto výdechu, jenž zdravý
se z vlhké dere země změněn v páru,
co země, slunce milenka, dlí v žáru
a klidu poledne se sněním baví,

Já, v hloubi žití jako ve poháru
že cos vře, cítím, srdce tluk se staví
a úzkost, jež mne schvátí, ke mně praví:
plod nový v jakém zjeví se as tvaru?

A úzkost jako mrak se na mne řítí
a pláně nekonečné s tajnou vůní,
jež z nich se zvedá, vzduchu zářný ples;

A nesmírné ty vlny živobytí,
to vše jak moře nad mou hlavou duní
a nevím, jaký vrhá v srdce děs.

Sonet v červenci

Když příroda kol vysílena celá
a udýchána v slunce leží hnětu
a cikád píseň vířivá a smělá
zní tichem nesmírným co pozdrav letu;

Tu lehám na zem. Hruď má rozechvělá
se tiskne v tíseň traviny a květů,
jsem volný v tomto božském klidu těla
bez ostnu bolu, bez myšlenky vznětu.

Zem cítím, matku, sním na její hrudi
a v nové síle bezvědomé v klidu
se těším slunci, jímž se květy spíjí.

A znechucený juž jsem, až mne nudí,
tou, která posud imponuje lidu,
tou zla a dobra směsnou komedií.

Ó moře!

Mně v oka mrtvé šedé zřítelnici
blesk radosti se více nezastkvívá,
má mladost barbarská a jásající
v žen objetí se vraždí juž a zmdlívá.

A darmo láká mne v boj vítězící,
a darmo stará zbraň mne v půtku vzývá,
svůj osud zapomínám sladce snící
ve hloupé rozkoši, jíž neubývá.

Jak churavému každá žíla třeští
a dlouhá nuda tupí moje čivy,
v boj síly nemám, ani víry v zoře,

Jak druhdy, když jsem ve vichru a dešti
své spilé sloky jásal světu divý
a zvony hřímal: Moře! Moře! Moře!

CII.
EUGENIO CAVE

(?)

Básník tento vydal roku 1879 sbírku veršů nadepsanou „Liriche“, v níž tóny realistické s ohlasy poezie klasické často v originálním eklektismu se střídají.

Similia in dissimilibus

Zda často v noci pekelné mezi vichrů řvaním
a deštěm temně šumícím neslyšel jsi s lkáním
zpěv drsný, sloku národní ve krátkém ticha mžiku?
V sluch slova tobě zalehla v drsném, příkrém křiku,
je zpíval hadrář žebravý, z jícnu jemu tryskla
kdes na kouřícím hnojišti, louž kde blátem blýskla.
On unavený, sedraný, plný záplat, zvadlý
a s vlasem divě zježeným, v obličeji vpadlý,
smeť zvedá, kůže smrduté, v ruce se svítilnou
na každém rohu prohlíží obchůzkou svou pilnou
a hvízdá, blátem brodí se, tím se těší funě,
že najde vzácný drahokam v bahna bezdném lůně;
a v svitu lampy jestli mu křišťál zaleskne se,
jenž z plesů zbytky vyhozen, v hnojišti se třese
Ó radostí jak strnulý divoce se směje
a myslí, že to diamant před ním se tu chvěje,
že prozřetelnost vrhla sem jej co odlesk jitra.
Ó rychle k němu klekne si, schovává jej zchytra.
Však běda, je‑li falešný, hněv mu v duši bouří,
tu zakleje, jej odhodí a dál klidně kouří.

Tak rovněž v kalu života, v hrůzné jeho vřavě
za lampu maje myšlenku ve fantastické hlavě
já bloudím temným bludištěm a bizarním letem
sám v davu těsné směsici nadšení spit květem,
že v lásce naděj vznítím si na vzdor těžkým bouřím,
a najdu‑li tam nový klam — nekleju, jen kouřím.

CIII.
G. RAGUSA‑MOLETI

(1851–1917)

Vydal tři sbírky básní lyrických, z nichž nejvíce vyniká „Fioritura nuova“, mimo to sbírku skic a studií ve stylu Baudelairových „Malých básní v próze“, kteréž též přeložil. Ohlašuje nový román „Il signor Maqueda“.

Z nového květu

Vy, jichž se ňadra vlní,
ó ženy bílých ramen,
mne více neoslní
váš půvab spanilý!

Víc ve tvář nešlehne mi
těch vašich očí plamen
a na kolena k zemi
mne více neschýlí!

Já rozbil jsem juž číši,
zkad v plesu zoufající
jsme spolu v zátiší
se láskou opili.

Nad vaše víno sladší
teď vlastní na vinici
si moje láska tlačí
a div, že nesšílí!

* * *

To slova sladká jsou a plná něhy,
to zaříkání je a naříkání,
čím ve vln běhu rozzvučí se hřeby,
co květům vypravuje větrů lkání.

Však těmto luzným šeptům, sladké řeči
sluch nedám více, nová zora svítí
a kyne, k cestě já se chystám větší
a k novému se připravuju žití.

V tvář plá mi slunce a nevidím stíny,
jež za mnou víc a víc se stále dlouží.
Má víra vrací se, hor nechám klíny,
na srázy jejich duše moje touží.

Tam ve závratné, nedostíhlé výši,
kam lidské ani nezabloudí zkazky,
tam, orel kde jen odpočine v tiši,
tam splítám svoji novou píseň lásky!

* * *

V tvou komůrku jsem vešel maličkou,
kde mívala jsi v zvyku sladce snít,
chtěl spokojit se třeba s pentličkou,
chtěl hřeben jsem ti nebo kvítek vzít.

Nic nenašel jsem, proto zanechal
jsem velkou věc tam — zda ti bude vděk? —
na bílý polštář tvůj jsem srdce dal,
své vlastní srdce a svůj polibek!

* * *

Ó srdce moje sténá,
můj verš se vrací v pláči,
má láska otrávená
mou mladost ubijí.

A nebem táhnou hněvy,
vzduch těsný luhy tlačí,
a vinic mojich révy
mne víc juž nespijí!

* * *

(Sochaři Ett. Ximenesovi)

Až budu hostem hřbitova,
a že to bude brzy, duch můj cítí,
ó nechci tam, můj příteli,
symboly nářku míti.

Ty nechtěj tesat v mramoru
tam sochy spanilé a sličné,
jichž tvář — je smutek nezdolný
a jeví boly ustavičné.

Neb život můj byl zavražděn
úsměvem děsným, bez naděje,
tož na hrob, druhu, postav mi
jen sochu ženy, jež se směje.

* * *

Výborně! Pane bože můj,
ty vskutku velduch jseš,
neb vynašel jsi lásku mou
a — olovo k ní též.

A kovu toho malý kus
si člověk vrazí v hruď,
a řekne: Bože, dobrou noc!
a lásko: Sbohem buď!

Výborně! Pane Bože můj,
ty v skutku velduch jseš,
neb vynašel jsi lásku mou
a olovo k ní též!

CIV.
CORRADO‑CORRADINO

(1852–1923)

Miss Evangelina

Byl večer tichý, v kterém duše snící
se otevírá sladkých citů davu,
kdy stromy zdraví světlo prchající
a kloní vedrem unavenou hlavu.
Nad námi hvězda vysoko se chvěla,
tak malá hvězda třpytivá a siná,
a k této hvězdě modrým okem zřela
a snila Miss Evangelina.

Noc slavná v hnědý kraj se sklonit strojí
a ku spánku se zvolna každý chystá,
já obrátil se, druzi cesty mojí —
a byli čtyři, našli si svá místa.
Však okénkem že otevřeným táhnul
van větru ostrý z chladné noci klína,
já přikrývku jsem vzal a s ní se nahnul,
kde snila Miss Evangelina.

I obrátila ke mně oko žhoucí
a usmála se spanilá a děla:
ó pohleďte, zda není všemohoucí,
jímž příroda se takto pozaskvěla?
„Jeť sobě matkou a jest její vloha,
že září světlem svým a uhasíná.“ —
Jak, pane, s hrůzou, copak není boha?
se ptala Miss Evangelina.

Zrak můj se v její voskovou tvář sklání,
ó dítě, i já věřím, šeptám tiše,
ve dobrých lidí vlídném usmívání,
ve všem co krásné, dobrý bůh že dýše;
je láska jako viol výdech milý,
jak večera tiš, ku hvězdám se vzpíná,
je v záři, slunce v očích, které chýlí
k nám sličná Miss Evangelina.

Víc nezřel jsem ji; její tvář však bledá
se často objeví mi, slyším, kašel
jak suchý se a dlouhý z hloubi zvedá…
Ó chtěl bych spát — však spánku kde bych našel!
Ó ticho sladký šept do kola dýše,
ó souzvuk božský, ruka má se spíná,
ó srdce bdi, neb za tebe to tiše
se modlí Miss Evangelina!

CV.
EDOARDO SCARFOGLIO

(1860–1917)

U pramene sv. Petra

Pod starých lesů lkajícím sklepením,
pod hustých bezů vonícím příkrovem
i se z vlhké sluje roní, tryská
mlčící pramínek tiše, tiše.

Z vln jasných pohry veselé najády
se noří s vlasů kadeří zelenou,
se zrakem posud těžkým spánkem,
s dlouhými výkřiky, které svádí.

A z jeskyň, strání faunové tlačí se
jak tlumy hnědé žíznících jelenů,
jež vonné stíny k zdroji vábí
s veselých dryádek hlučným plesem.

Proč, tyto svěží, kouzelné vidiny
když tančí kolem vesele před zrakem,
proč nezvedáš se z lože trávy,
Nanino, ve stínů vonných keřů?

Ó povstaň v bílém zářícím atlasu,
ó vztyč se rychle, nachový slunečník
roztáhni nad hlavičkou svojí,
nachovým vějířem zakryj ústa!

Žhne léto parné, ukrutné, sršící
na smutné domy pochmurných měšťáků,
zde volně volné větry dují,
lupení vesele šustíc šumí.

Zde měkké stře nám koberce čilimník
a sladké zde jsou, Nanino, polibky,
na oči moje vlož své ruce,
polibky vysaj mi celý život!

CVI.
GIULIO SALVADORI

(1862–1928)

Dobytí Pavie

Na příkré, strmé věži stál zamyšlený král,
zrak nejistý se šinul mu mlhou, plání dál,
co rukou křečovitě si v šedém vousu hrál.

Tu dlaň na pochvě meče a v černém brnění
se Otker, francký rytíř, přiblížil, v mlčení
však oba stáli němě do sebe vhroužení.

Tu rolniček zní povyk tak ostře pronikavý
a mlhou vidět vozy a mlhou vidět davy.
Zda vidíš, v středu mezků, zda vidíš? Otker praví.

I vyjasní se náhle luh celý roven moři,
to pěší, na přílbicích jim ohněm slunce hoří.
Kde Karel? — Jeho noha se ve prach nezaboří!

Na ořích vypasených a s čabrakami řadu
viz opatů a mnichů a biskupů bez ladu,
a Otker zved ku králi zrak modrý, plavou bradu:

„Až posly, kryté kovem se vlnit uvidíš
a do Ticinu vrhat se tmavých vln, ó slyš,
pak v středu svojich věrných se blíží Karel již!“

A dořek a tu v slunci nad zlato hořel prach,
v něm oštěpů les celý se táhnul, kam zrak sáh
a z nich přes holá pole se vlnil blesk a nach.

Sám jeden naposledy a Otker zvedá dlaně.
To on jest, paladini kol jedou ku obraně,
v své levici má oštěp, pěst třímá jílec maně.

Je celý ve železe i rámě, hruď i bok,
a na kovové přílbě se krčí v skoku zmok
Ferrante, hřímá pod ním pln šupin ve útok.

Desiderius chýlí skráň v moři žalných tuch
a horké slzy tekou mu v hlubý vrásek pruh.
„Ne,“ šepce, „ne to Karel, mne kruší pouze bůh!“

CVII.
EMILIO COSTA

(1866–1926)

Ztráta matky vtiskla jeho poezii ráz snivé zádumčivosti. Vydal letos své básně s názvem „Primule“, r. 1884 pak některé neznámé a vzácné dopisy Pietra Giordaniho, které komentoval. Nevydaná díla téhož k tisku připravuje.

Kvítek

Ve staré knize — upomínka sladká,
uschlého kvítku zbytky chovám skrytě,
to fialka jest, kterou moje matka
v zahradě utrhla, jsouc ještě dítě.

Když útěchy mám třeba v moři běd,
tu vždy si najdu tento smutný květ,

A v pláč když nořím duši bolem vzňatou,
vždy hledám tuto upomínku svatou.

Letní sen

Ve žlutém, vlnících se klasů poli
mír vládne, duma snivá,
a člověk zemdlen družný stín si volí
a mlčí, v sladkém klidu odpočívá.

Ty v milém chládku v ušlapané trávě
si hovíš v míru sladkém,
strom uklání své listí k tvojí hlavě,
sníš, že je celý život plesným svátkem.

Sníš v polích, jejichž lem se v obzor chýlí,
kde květ a zeleň kyne,
jak stojí ukryt světu malý domek bílý,
jak s miláčkem tam žití tobě plyne!

Na zříceninách

Na oné hoře zámek stál,
plál bohatstvím ve dávném čase,
sbor pěvců v síních velebil
lesk pána jeho v zvučném hlase.

Teď prostá chatrč stojí tam
a pouze večer v kraj když splývá,
zní píseň smutná, modlitba,
již horalka si v tichu zpívá.

Kdys trubadúr tam k srdci tisk
ze zámku dítě v skvostném hávu,
o lásce k ní tam hovořil,
v klín její tisknul vroucí hlavu.

A posud mezi troskami
pod azurem, který se směje,
a v trávě, stromech hlubokých
se píseň jeho lásky chvěje.

A věky jdou a pohltí
oblouky, valy, sochy, zdivo,
jen píseň lásky věčná jest,
jak vše, co láskou bylo živo!

V divadle

Buď zdráva, lepá bohyně,
ó kráso lehkonohá,
jíž k poctě v bouřném potlesku
se chvěje ruka mnohá
jak v Olympii vítězi
kdys v potlesk hřímavý,

Jenž dlaní vedl obratnou
a ve divokém honě
na zlatoskvoucím povoze
své bujné k cíli koně,
a jemuž celé Hellady
zněl hlahol jásavý.

Jak elektrické světlo plá
na božských pažích jasem,
jak drahokamy blýskají
tvým rozesety vlasem
a ty se směješ k potlesku,
jenž platí kráse tvé,

Ty směješ se však, prosebně
on v davu ruce zvedá,
jenž dal ti život, jehož zrak
kol bloudě tebe hledá,
jenž v nouzi pro tě druhdy žil
a v bídě strašlivé.

Zda vidíš? Mohlas blažena
jen láskou jeho žíti,
dnů jeho vratkých posledních
jsi strážcem mohla býti,
moh jako boží polibek
tvůj celý život být;

Tys matka mohla radost mít
ze statných, zdárných synů,
tys mohla šťastný žíti věk
ve rodiny své klínu
a ve slzách a polibcích
svých dětí blaze mřít.

Však čím ti snové panenští,
čím polibek je sladký
a čím ten nevýslovný ples
a sladká závrať matky?
Ty za slastí jdeš prchavou,
kde rozkoše zní hlas;

Však přijde den, kdy žalostně
mřít budeš opuštěna
a všemi lidmi zhrdána
a s hanbou zavržena,
kdy na tvůj rozžhavělý ret
dá polibek jen mráz.

Však proč má duše v bolný zpěv
se hrouží, v žalné dumy?
Proč v jásotu mi vlhne zrak,
co orgie kol šumí,
proč v potlesku má chví se hruď
v tom víru oslavy?

Buď zdráva, lepá bohyně,
o kráso lehkonohá,
jíž k poctě v bouřném potlesku
se chvěje ruka mnohá
jak v Olympii vítězi
kdys v potlesk hřímavý!

CVIII.
PIER ENEA GUARNERIO

(1854–1919)

Hymna životu

(Ferd. Fontanovi)

Alla vita m’avvento.

F. Fontana

Nuž k zemi! k zemi! z výšin srázných zpět
z domova písní spěchám,
a nářky, slzy, hádky, bol a hnět
mdlým, lkavým duším nechám!

Nuž k zemi, k zemi, tam kde voní vzduch,
kde lesy šepotají,
kde miluje se, vraždí, kde je život, vzruch
ve žírném, lidském kraji.

Teď člověka juž bouřný chvat a shon
se konejší a v přístav spěje,
teď myslí filozof, kde zněl dřív ston
a básník teď tam pěje!

Zde bují palma, květ se otvírá,
zde opice, zde včela,
zde orel, červ, a obraz vesmíra
zde kapka chová ztmělá.

Zde aleluja z průmyslných měst
a z továren zní, hlučí,
zde světlo plá a jiskry, jeho zvěst,
den, který stále pučí.

Zde motorů hluk, zde zní kladiv hrom
a lkání kovadliny,
a nemá oddechu a klidu v chvatu tom,
kdo tupý je a líný.

Buď práce zdráva, která tvoří nás
a ducha tuží, sílí,
buď zdráva myšlenka, jíž věčný jas
lidskými kmitá díly.

Ó vy, jenž jako děti žijete,
ó zženštilí vy muži,
ve strachu před životem hynete,
by neodřel vám kůži:

Ven z klidu lenosti a z podušek,
zde bouře velká jásá,
zde božství zmítá se, v něm příští věk,
zde život, vzruch i krása!

Zde pandemonium je bolestí
a úzkostí a nudy,
směs přátel, zrádců, ctností, neřestí,
zde šílencův vrou trudy.

Však zde se žije, údy schvácené,
jež mdloba ve prach shýbá,
ve tichu noci v jizbě ztracené
vám přítelkyně líbá,

Zde mizí urážka a nudy hnět,
jež vraždí každé žití,
zde láska dává nový duším vznět,
bol radostí zde sytí!

Ó žití, žití, tebe objímám
jak liána dub svírá,
a střemhlav do víru se uvrhám,
kde vřava hřímá šírá!

Jen v lenosti se lidská duše kazí,
v ní naděj uhasíná,
jen v boji vzlétá myšlenka bez hrází
a světlem sebe spíná!

Byť kříž a hřeby chystalo mi žití
a dralo moje tělo,
mne nepřinutí život sobě vzíti
a skloniti své čelo.

A dokud slunce drahokamy skvoucí
dštít bude na vinice,
a dokud dívky v lásce budou žhoucí
mé líbat v snění líce,

Já vždycky v středu nářků, stesků, snění,
v nichž svět se bude stmívat,
nadšený věštec příštích pokolení
chci hymnu žití zpívat!

Ediční poznámka

Kniha Jaroslava Vrchlického překladů italské poezie vyšla v roce 1885 jako reprezentativní přehled básníků píšících v období 1782–1882. Zahrnuje včetně dodatků úctyhodných 131 básníků, které Vrchlický uspořádal do 10 oddílů. V našem vydání jsme zachovali jeho dělení a pro obsáhlost původního svazku vydáváme každou knihu samostatně. Oproti předloze jsme učinili některé šetrné pravopisné úpravy zvláště v medailoncích, jimiž je každý autor představen, verše ponecháváme téměř beze změny, i když se tak jazykově často dostávají za hranice dnešních pravopisných pravidel, například jsme upravili psaní zdvojených souhlásek (ssát/sát).

Redakce MKP

[1] Rytmus skladby:

— ⌣ — ⌣ — ⌣⌣ — ⌣ — ⌣

— ⌣⌣ — ⌣

[2] Rytmus skladby:

⌣ — ⌣ — ⌣ — ⌣⌣ — ⌣⌣

⌣ — ⌣ — ⌣ — ⌣ — ⌣

— ⌣⌣ — ⌣⌣ — ⌣ — ⌣

[3] Na fasádě baziliky sv. Zenona ve Veroně jest nad portálem mramorový reliéf myticko‑historických obrazů. Mezi šesti obrazy na levé straně, představujícími stvoření světa a vyhnání z ráje, jsou zobrazeny tyto figury: v prvním oddělení muž na koni, jdoucí na hon v plné zbroji troubící na roh a nad ním je nápis:

O regem stultû

petit infernale tributû

mox. q. paratur equus

quê misit démon iniquus

exit aqua nudus

petit infera non rediturus.

V druhém oddělení jsou dva psi jelena stíhající, kterého chytá za rohy nahý člověk, mávající v levici oštěpem, nad tím je nápis:

Nisus equus cervus canis huic

datur. hos dat auf. r. u. (avernus?)

První král Gótů v Itálii sluje v staré poezii německé vždy Theodorich z Verony. Týž je též hrdinou Nibelungů a v posledním z mýtů Odinských démonickým lovcem. Katolická legenda vlašská bájí vzhledem ku krátkému tyranství na konci jeho vlády, že jej vzal ďábel, a že jej vrhly duše Simmacha a Jana papeže do Liparských kráterů. Báseň tato spojuje obě legendy, německou Odinskou i vlašskou katolickou.

(Poznámka básníkova.)

[4] Poslední tyto dvě básně jsou z cyklu, který Milelli uveřejnil pod jménem Conte Lara.