CIX.
ROSA TADDEI
(1799–1869)
Své doby slavná improvizátorka,
vyznamenávala se nesmírnou snadností v okamžitém recitování i delších
skladeb básnických. Něžný cit a ušlechtilost prochvívají četné verše
její, jimž nedostává se jen větší originálnosti motivů.
Přítelkyni, která
žádala
verše na smrt otcovu
Chceš na mne verše pro otce,
jejž smrt ti vzala děsná?
Mne rovněž mládí ze sna
týž osud zburcoval.
Slov srdce míti nemůže,
jež v bolů tůň se hrouží,
co jiné mu, jež touží
a nemá slzí pal?
Nám všecko vzala příroda,
nám cizí ples je nový,
a srdce jenom to ví,
že otec zemřel nám.
Tvým rtem zlíbána může být,
kde leží, země svatá,
však i ta těcha vzata
je bolu mého tmám.
Já, která svoje bludné dny
jen v trud a smutek řídím,
tu zem juž neuvidím,
kde slední azyl měl;
Já neulehnu po smrti
v hrob vedle něho ani,
víc přej mi slitování,
neb větší je můj žal!
CX.
GIUSEPPA GUACCI‑NOBILE
(1808–1848)
Leopardi býval často hostem v jejím domě
v Neapoli. V kancónách její silný vliv studia antiky se jeví a místy
nesou se duchem i formou Leopardiho. Síla a výraznost jest hlavním
jejich znakem, živel politický v nejlepších hlasně se ozývá.
Štěstěně
Bohyně slepá, hravá,
jež z nebe dle své chutě v zemském luhu
pořádáš vše, co pod hvězdami žije,
vládnoucí, vybíravá
a jdoucí stále v kole věčných kruhů,
zkad tvoje tvář se jasní hned, hned kryje;
tvůj, štěstí, úsměv pije
zbroj nezmožená i měst hlučné davy;
kam přízeň tvá se sklání,
tam cílit sladké vání,
tam lid je veselý a v lesku slávy;
leč kterých míst se straní
tvůj let, vše hned se řítí v chaos tmavý,
že králové, když kol se tvůj let žene,
před tebou kloní hlavy ověnčené.
Svět zbožňuje tě v letu
a zneuctěná, bídná, podezřelá
ctnost vyhání se spoutaná a nahá.
Vzduch tebou plný květů
a srdce každé, každá mysl stmělá
jak hostie se v oběť dát neváhá;
po meči vůdce sahá,
by tobě na oltář jej kladl všady,
což soucit jemu, co zajatých žaly?
Tě podlý básník chválí
myrtou i laurem v svojí písně vnady
a srdce, na čas malý
kam láska sladké hnízdo staví, zrady
se dopouští a poctivosti nechá,
jak jen tvůj úsměv ozářit je spěchá.
Před tváří světa v jarmo
jsi sklonila své zlosti nespoutané
Itálii, teď služku, druhdy paní
a za odvetu darmo
pod bičem tvým, z kterého ran déšť kane,
Řím, paní krajin, upí v naříkání
a jak barbarů lání
řeč latinská zní těžce poškozena.
Astrea velká v sladké naší roli
jen krátko prodlít zvolí,
tím vinna je tvář tvoje zamračená,
a slávy na vrcholi
se jiní octli, Boreaš kde sténá,
než my synové teplé Itálie,
kde živé slunce plné světlo lije.
Nechť kněžkou, panující
nechť paní každý zve tě lidské slávy
a s úžasem se dívá k tvému kolu,
já v sukni, s dlouhou kšticí,
já žena zhrdám přízní, za níž lhavý
svět žene se, tvých blesků ve plápolu
se směju, muč mne v bolu,
vždyť sama jsi v mém srdci bázeň zhasla
i po naděje zoři;
snad přece nepokoří
se tobě jeden duch, byť celá třásla
se zem před tebou v hoři,
a tím jsem já, neb v květu mládí žasla
jsem před tebou, pak v tvář tvou pohroužila
a tebou zhrdat jsem se naučila.
Kde velké pohrdání
ku slední mstě tvé záští rozplamení,
mně bezbrannou jsi, paní všemohoucí,
neb neúprosnou dlaní
vše vzalas mi, co za poklad svět cení
i každou zástavu své přízně skvoucí,
že v peří přežádoucí
své ptáky — písně nemohu si šatit,
což péčí žalnou plní mne a trudem,
čímž — sladkým jata bludem —
jsem chtěla v příští doby skráň svou zlatit,
ty mrzká v žití chudém
jsi každou zbraní let můj chtěla schvátit,
teď každá mez je tvému vzata hněvu
a já juž zvykla starých bojů řevu.
Tak nořič vycvičený,
od mládí svého vše podniknout zvyklý,
vln neleká se šlehu,
byť nepřítel vstal proti němu rozzuřený,
byť vítr vzdul se, vlny divě stříkly
a dál jej vrhly od rodinných břehů,
byť loď mu stekly v běhu,
byť teď jej vrhly až ku nebes lemu,
teď napřed, vzadu teď jej zaskočily,
že nespomohou síly
ni umění, přec nezbudí strach jemu
na trosce, nechť i kvílí
řev bouře, on se směje živlu zlému,
neb nechť kol zuří, bije bouře hluchá,
mu neporuší nezdolného ducha.
Nechť chudá od kolébky,
nechť neznámá jdeš a ve prostém hávu
jen lehkém, poutníci jak chodívají,
ó kancóno choď v kraji,
než krátké žití neskloní tvou hlavu
a koho uzříš v háji,
ať divokém, ať zkvětlém v jara slávu,
rci, dokud žiju, nechť i v štěstí zlobě,
že nikdy štěstí vzít mne nemůž sobě.
CXI.
GIUSEPPINA TURRISI COLONNA
(1822–1848)
Manželka básníka, knížete de Spuches (viz
str. 56. této knihy). Proslula básněmi lyrickými, v nichž jeví se duch
silný, na vzorech klasických bohatě vzdělaný.
Ženám sicilským
Ne, nechť čas, který pílí,
též mění osud národů a říší,
přec listy neztratily
tvé všecky věnce, vlasti moje drahá,
myšlenky, slova žijí,
nechť ukryta jsou v tichém přemýšlení
těch, kteří unavení;
přec v upomínce životem nám dýší
postavy reků dávných
a vítězů jsou bližší
nám v středu palem, štítů, skácených soch slavných,
k nám vesele se slunce svity lijí
a v srdci žije snaha
a plání reků sicilských v té době,
tu starou sílu vzkřísiti zas v sobě.
Věk, jenž se líně vleče,
nechť nevolá hruď naši ku zápasu.
kde zuří hněv a meče.
V myšlenkách slunných a v poctivém díle
teď duše naše ztvrdne.
Dost máme sporů, zápasů a dosti
ve veršů ozdobnosti,
smích míru, touha klidu v jichž zní hlasu
v tak lichotivou vnadu,
že k slávě příštích časů
jim pomůže ta paní citů všech a řádů.
Je bídný ten, kdo palmou reků zhrdne
se v podlé péče chýle
a v radovánky lživé, nechť to cítí,
stud jeho pozdě přijde, když se vznítí.
A z této půdy rodné,
z úst odvážlivé ženy
se nesly hymny letu v nebe hodné.
Proč nenoří se více v smělém letu
do myšlenky duch její?
Proč lenošení podlé s péčí sterou
jí oheň ducha berou,
jí, sloup jež byla síly velebený?
Zde Nina
odhodila
šat ženy bezcenný,
Dantovi božskou harfu připravila.
Ó věřte, slova pravdy z úst mi znějí,
je hanba skrýt se světu,
ó vstaňte, ženy, a z otcovských prahů
vzlet vstane s vámi, síla proti vrahu.
Netrvá naše mládí
na tvářích nachu a na dlouhé kštici;
ať v plesu, trudu, shladí
nám výkvět jeho letem chladné stáří;
co radosti nám zkvete,
než bude vykopán nám slední ranou
hrob tmavý kdesi stranou!
Dnů méně krutých ostny bodající,
kéž spanilý vám skutek nenavrátí,
kéž družky milující
vás láska k zemi rodné žárem schvátí!
Ba lepší květy splete,
nám sotva přízeň, která z nebe září,
ni sladký klam, ni přelud lichotivý.
Tam pravda vždy, kde trvá nářek živý.
V nás Sicílie k boji
zas najde staré, nezkrácené plání,
své řady i moc svoji.
Ach, bezeměrně zuřila tu kolem
ta nemoc hrozná, děsná,
a loupila nám duše nejvřelejší
a vzory nejvzácnější!
Bez hněvu, cti, bez nebezpečí sklání
se brzy národ v hroby,
bez vůdce, klamán, v lkání
na cestách, v domech žalných oběť mdloby.
Co nejkrásnějších snů hraje směs plesná
v den první kol nás, bolem
než nepokojné srdce život schvátí,
než v sladkých slibech láskou může vzpláti.
Nad vámi, bez úkoje
jenž hynete, juž se soucitem brata
se rozlož, písni moje!
Hleď! na kříž, hroudy a hleď na kamení
tom chmurném po hřbitově,
a stejná síla a stejný cit v hrudi
nechť rázem všem se zbudí!
Pro zemi, která živila vás sladce
a v které posud živi
k vám zvedajíce jako k matce
se hlásí ti, jež bol tu hněte divý,
vás, andělé, v svém zapřísahám slově
nechť božských toulů hřmění
zní nad vrahy, nad vlasti krajem v jeku:
Ó vrať se, vrať se dobo dávných reků!
CXII.
LAURA B. MANZINI‑OLIVA
(1823–1809)
V básních vzdělané této paní, matky
básnířky Gracie Mancini‑Pierantoni,
jeví se hluboký cit a mysl ušlechtilá. R. 1840 provdala se Laura za
advokáta Manciniho, spisovatele právnického a politika, s nímž sdílela
vyhnanství v Turíně.
Modlitba
Hle, mlčí Vesuv; noční nebe celé
se v jisker davu v moři zrcadlí
a z noci závoje živoucí kapky skvělé
z azuru upadly.
Myšlenka moje křídla má a jistá
se vznáší výš a výše do nebes,
mou duši halí velká radost čistá
a neskonalý ples.
V slavíka tóny, v nichž se chvějí růže,
kéž zanese ten lehký vánku dech
mé písně akord, v němž se chvěti může
mé prosté lyry vzdech,
Hrom bitvy divé, bouře děsné svády
nad Skyllou, která rozpoutána jest,
a nad člověkem, jenž pad v ruce zrady,
té smutné slávy zvěst.
Buď vzdálena i mne i jeho; tichá
a lkavá modlitbo, můj opusť ret,
vstaň ze srdce, kam sladkou těchu dýchá
mír,
který z nebe sleť.
Teď pokojnou, ne jak dřív zoufající
a s vzdechy, modlitbo, tě posílám,
jdi v luhy věčné, s usměvavou lící,
bůh přivítá tě sám.
V mé srdce na zefírů křídlech stoupá
cos jak divné kouzlo ve souzvuk,
můj změněn pláč, svit slitování houpá
se nad mořem mých muk.
A mezi tmou, která mne obklopuje,
víc nevydána divé bouři v plen,
zpěv plavce uslyším, jenž klidně pluje
ku břehu zachráněn.
A jako ten, kdo slavně dospěl k cíli,
když, velký bože, teď můj slyšíš stesk,
jen k tvojí chvále ať se ke mně schýlí
jitřenky nové lesk!
CXIII.
GIANNINA MILLI‑CASSONE
(1825–1888))
Juž v dětství objevil se její velký
talent improvizační. Později prošla vítězně celou Itálii, deklamujíc své
básně. Vláda jí svěřila dozor nad školami v jižní Itálii a ředitelství
dívčí školy v Římě. Později provdala se za dozorce škol Ferd. Cassone v
Casertě.
Touha
Já letem orla chtěla bych
se povznést čilým duchem,
a dálné nivy oblohy
prolétnout, zářným vzduchem;
a svobodna být jako on
na mžik jen jediný
a v nekonečna chtěla bych
se ztopit hlubiny!
A kdybych měla zvoliti
si někde v hvězdách sídlo,
k žádné, jež Zóru předchází,
bych nerozpjala křídlo;
však v ňadrech hvězdy neznámé,
kam lidský nevnik zrak,
bych žíti chtěla samotna
a skryta ve oblak!
Naděje
Ó naděje ty sladká, v samé kvítí
jež halíš lidské pěšiny,
ó sešli v moje zmdlené žití,
v dum šero svit mi jediný!
Na prahu mládí, slast jež hostí,
já žíti musím v bolestech,
kdo vzal mi radost nevinnosti,
kdo zatratil mne v pláč a vzdech?
A kolem přece samé světlo,
je svěží květ i trávy stvol,
vše pokojem a láskou zkvětlo,
vše život je, kam hledíš kol.
Což nic nemluví k srdci mému?
Ba zdá se, v nový strastí hnět
že mluví k němu stísněnému
světlo, tráva, strom i květ!
CXIV.
LUIGIA CODEMO‑GERSTENBRAND
(1828–1898)
Sepsala velkou řadu povídek, novel, her
dramatických, obrazu cesto-a životopisných a básní ceny nestejné.
Některé, zvlášť obrazy ze života domácího, dýší milou prostotou, jiným
vadí nesrovnalost a vyšší vzlet. Codemo‑Gerstenbrand jest jednou z
nejplodnějších a vskutku populárních spisovatelek italských.
Na poprsí Beatrice od
Ottona Trombettiho
Kde objevil jsi obličej ten milý,
jejž stvořils dlátem s takou umělostí,
božského pěvce milenka že chýlí
se před zraky nám s vážnou důstojností?
Snad oděna v háv lidský, skromný, bílý
se mihla před tebou v své spanilosti,
či nebeského snu ve vzdušné chvíli
tvar zřels, jak lepší jinde svět je hostí?
Toť lásky paprsek; zmateně ho cítí
mé srdce jako dobro nepoznané,
jež míň se jeví, čím nám zdobí žití.
Toť poezie naší jesti údělem,
že pamětliva první lásky skane
k nám ve úsměvu bleskem řkouc: Já jsem!
CXV.
FRANCESCA LUTTI‑ALBERTI
(1831–1878)
Vynikla hlavně v básnické povídce a
románu ve verši. „Alberto“ jest báseň dokonalá, psychologicky
prohloubená studie plna znalosti lidského srdce a jemného pozorování.
Nepoměrně slabší, takřka v mezích všednosti utkvělé jsou její menší
básně lyrické. Na rozvoj talentu jejího měl velký vliv Andrea Maffei.
Láska
Já nebe prosila, bych nemusila tebe
tak příliš milovat, však šla jsem v boj ten klidná,
když tebe miluje a žal mé srdce třebe,
jak budu bez lásky v svém dlouhém žití bídná?
Jak drahokam, jenž ztratil všecku zář,
bez vůně kvítek, mroucí samotář!
Bolest
Jak na růži rosa kane
na srdce tak slzy též,
pro duši, jež silou vzplane,
bol vždy plodným nalezneš.
Dítě! Nevzbuď lásky naděj
tobě, kdo vždy v plesu dlel;
nemůž, — zůstaň sama raděj —
milovat, kdo netrpěl!
CXVI.
ERMINIA FUÀ‑FUSINATO
(1831—1878)
Velenadaná básnířka vystoupila juž co
čtrnáctileté děvče s četnými verši vlasteneckými. R. 1854 vydala první
svazek básní „Verše a květy“. R. 1856 provdala se za básníka Arnalda
Fusinata. Cyklus jejich Stornelli rázu politického vydalo město
Florencie svým nákladem r. 1870. Téhož roku založila Fuà‑Fusinato v
Římě pod ochranou státu vyšší dívčí školu, již spravovala až do své
smrti.
Francesce Lutti
Co láskyplná výtka tvá se řítí.
ó duše ctná, na ztichlou píseň moji,
že dlouho mlčím, stud se v hrudi nítí
k vzletu prvních jar se vznésti strojí.
A lichotný slib co se zmítá v boji
těch přání splnit, co s mou písní cítí,
víc než‑li jindy spřádám v mysli svojí
zpěv lepší, luznějším jenž slohem svítí.
A v čase tom, co, drahá, se ti zdála
má Múza mrtvá být a zanedbána,
mne láska cvičila ve novém slohu,
Na dítě své co hledíc zadumána,
já v nadšení jsem sladké hymny lkala,
leč v srdce jeho otci jen a — bohu.
Vystěhovalci
To zvláštní divadlo! Zde děti, ženy
a statní muži a mdlí kmeti spolu,
jimž včera koncem světa
štít Alpský byl jich rodném ve údolu,
krb rodný opouštějí, roztoužený
zrak jejich dále vzlétá,
kde ty jim kyneš, Ameriko!
Tak prodali svých dědů chatky
i chudé krby, sporou půdu již
i zdroj vzpomínek sladký;
a teď je zříš
bez pochyb, bázně, bez výčitky, strasti
dát sbohem rodné vlasti,
jen naděj dodává jim odvahy,
tam větší najít mzdu a měně námahy.
Však láska k vlasti, když vás nezadrží,
ni nebezpečí moře,
ni divých zvířat zub,
ni tuzemců vztek, lesů děs a strží,
ni nemocí a chorob hrůzný sup,
ó zbavte aspoň děti svoje hoře!
Vždyť Itálie volná teď a silná,
má velký poklad půdy nevzdělané,
zkad, je‑li ruka pilná,
dost práce a s ní chleba pro vás skane,
nač odcházet, když všecky světa dary
nám též přál bůh ve rozkvět náš a zdary?
Můj nářek marný! Cestou svou jdou dál,
jen vozů skřípot slyším chvíli, hlas
vzdálené písně, děcka pláč se ozýval
a ticho v šeru každý zvuk juž zhas!
Co bude z nich? Jdou v rozhodnutí tupém.
Ó bože, veď je sám,
ať nejsou moře lupem,
ať nezkruší je klam,
ať v pozdní návrat touha s úzkostí
jim nevyplní živo hořkostí!
Snad nové vyhoštění toto. Pane, chceš
za účelem, jejž my zde nechápem,
snad vlastí pravou též
je smrtelníku celičká tvá zem.
Však nedej, aby Kolumbovy kraje,
kam jeho ducha padl svit,
teď vnukům jeho zářící ty ráje
zmar přinesly a slzí třpyt;
dej v mocný, pilný lid ať vzrostou, Pane,
přej zdary jim a štěstí svrchované!
CXVII.
ANNA MANDER‑CECCHETTI
(1836–1929)
Básně její vynikají svěžesti a
pozorováním přírody, jakož i formální grácií. Roku 1861 provdala se za
archiváře Cecchettiho a žije v klidné domácnosti.
Zlatohlávkové
Skleněná skříň cely svět
zelených je zlatohlávků,
narazí‑li v růže květ,
která plane v plné kráse,
tento horou jim být zdá se,
řekl bys dobývá hrad
smaragdových reků řad.
Takto ve růžích se kryjí
sami v nich se procházejí,
blaženě tak spolu žijí,
tento leze, onen stoupá,
jiný na lístku se houpá,
pouze křídel lehký ruch
značí jejich žití kruh.
Bez bázně teď v řadě smělí
na mříž drátěnou se ženou,
která od světa je dělí,
ale marném po útoku
zastaví se náhle v skoku,
prohlížejí na chvíli
píď, kterou si dobyli.
Pak po růží bloudí kraji,
jejichž věnec pohyblivý
úzký jejich žalář tají.
Lehouncí jsou, dobří, milí,
neustále v shonu čilí,
ochotni vždy v pohyb nový
turnéři ti smaragdoví.
Když je zmůže spánek tichý,
tu se dají kolébati,
padnou růží ve kalichy,
jak paprsek tamo plají,
řekl bys, že naslouchají,
co hovoří zlatý prach
ve kalíšku hlubinách.
Pokrmu jim věru dosti
každým dnem květ drahý dává,
který v korunách je hostí,
rosu dá jim, kterou pijí,
vůni dá jim, v níž se kryjí
a v nich skrytí, jas a svit,
zdají se též květy být.
V lůnu růže chvilku mnohý
leží jako mrtvý vzhůru,
natáhne své útlé nohy,
jiný jako ve žaláři
v květu ukryt, dále září
jak drahokam přeskvěle,
jejž má kněžna na čele.
Do listů se růže tulí
každý večer k odpočinku,
jako by se zavinuli
v plenky měkké, hebké, vonné,
ve vůni tam každý tone,
slétají k vám sladcí snové,
smaragdoví sultánkové!
Vespolek se mají rádi,
nikdy druh se s druhem svojím
nepohádá, nepovadí,
vespolek si pomáhají,
ano tak se rádi mají,
často za stoličku záda
nastavuje druž jich ráda.
Šťastní jsou, vše co kol zkvětlo,
nektar dává jim a vůni,
barvy své jim dává světlo.
Nevinní ti sybariti
dechem květů se jen sytí,
zrak, jenž zří k nim do trávy,
jimi se jen zotaví.
Ale čas je dravec litý,
běda, milé tvory malé,
v letu svém je příliš hbitý.
Mine květen, v pestrém roji
zlatí brouci, brouci moji,
co jen bude drazí z vás,
až na růže padne mráz?
Nevím, zdali zahynete
neb snad spánek uchvátí vás
a zas jarem oživnete;
pakli však vám chystá osud
horší život nežli posud,
bez lásky jen trudů žeň,
zhyňte s květy zároveň!
CXVIII.
CARLOTTA FERRARI
(1837–1907)
Proslula stejně v poezii i v skladbě
hudební, podavši celou řadu melodramat,
elegií,
kantát a příležitostných jiných skladeb, k nimž sama si též slova psala.
Mimo to napsala též opery „Ugo“ a „Eleonora ď Arborea“ a mši. Sebrané
básně její a lyrická dramata vyšly v letech 1857–1878 ve třech svazcích.
Čtvrtý bude obsahovati dramata prózou, povídky a různé básně.
Itálii
Jak dub, jenž ztratil všechněch větví zdobu,
když řádila kol divá bouře litá,
se sklání k zemi na pokraji hrobu,
lká pro háv luzný, jímž teď vichr zmítá.
Tak němá, bezbranná, ve srdci mdlobu,
bez známky síly, jež v tvé hrudi skryta,
spíš, Itálie, a přec ve porobu
jsi jiné v pouta jímat byla hbitá!
Vstaň, otrokyně líná, k čemu sníti,
což Německé chceš stále snášet důtky,
jež v smrt a exil honí syny tvoje?
Na vrahů urážky odpověz skutky,
spěj s mečem, jehož svět se děsí, v boje
smýt hanbu, kterou pláčem nelze smýti!
CXIX.
MARIA ALINDA BRUNAMONTI‑BONACCI
(1841–1903)
Učený otec její vychoval ji jedině pro
umění a literaturu; v stáří desíti roků uměla zpaměti Božskou komedii, v
jedenácti letech četla Virgila; čtrnáctiletá vydala první svazek básní.
Později zabývala se studiemi filozofickými, naučila se řečtině a
studovala otce církevní. U příležitosti sňatku svého s advokátem
Bonaccim vydala nový svazek básní rázu filozofického, kde snaží se
výsledky moderní vědy smířiti se svým náboženským přesvědčením.
Na severní záři, již
jsem viděla
4. února 1872 v Perugi da Portasole
Jak zavřelo se slunce za vrcholy
skal Monte‑Amiata a zvon žalně
s dne zmírajícím soumrakem se loučil,
žeh purpurový zprvu sotva znalý
jas nebe zastřel, ne jinak, jak růže
by vlnily se mezi hyacinty.
A zvolna, zvolna stranou ku severu
na obzoru jak chmurná pára trysklo
cos oblohou, a rostlo, šířilo se
tak pomalu a nad tím ve oblouku
se spojil rychle věnec žlutých mráčků.
Však pohled krátký dopřála jen oku
ta němá bouře: Hle, stín černý náhle
ty rudé žehy vroubil mihotavé
a z lůna zlatých mraků jal se padat
déšť žhoucích rubínů a níž se snášel,
a blesky krátké, vlnění a výtrysk
a splítání, jak stany purpurové
neb žluté vítr roztřásal by silný
a sem tam jimi zmítal v prudké vřavě.
Vzduch kolem mlčel; jasné, nepohnuté
jen hvězdy plály, byl to podiv bájný
zřít, kterak časem chvějně prokmitaly
tou parou třpytnou, žhavě purpurovou,
jak zřítelnice mladé, krásné dívky
skrz závoj červený. A časem náhle
ten krásný obraz v děsivý se měnil,
a jakby celé nebe zanícené
požárem nekonečným všecko plálo.
Po cestách, polích a na střechách rozlit
byl taký příval pochmurného žáru,
že nevědomý lid se třásl hrůzou
a báje hrozebná si znamení
při pohledu na tuto zář se děsil.
Hymna moři
A ty, ó moře svobodné, ty věčně
ať větry vzduté nebo tajemnými
snad vlivy noční hvězdy stříbrolesklé,
vždy plesnou hymnou učíš rozezvučet
se nesmrtelnou duši. Jak se vracím
v myšlenkách bloudíc na břehu, kam vlny
se mocně trou, jak do proudů se dívám,
až tam, kde s modrem nebes pomíšeny
jsou na nejzazším obzoru! A záchvěv
mne schvátí plesu a nesmírné touhy,
když tebe vidím; obraznost má živá
hned sestupuje v bezednou tvou hloubku
chtíc rozluštiti všecky taje tvoje.
Co zavíráš jich na dně, a přec rodu
všech živoků, ač různých, nedopřálos
mi vzdechu, ani hlesu, ani zpěvu,
by k nám se hlásili! Zrcadlo věčné
jsi nebesům — leč nebe v jasných nocích
nám srdce chytá v sítě svojí dálky,
nám ukazujíc třpytné, zářné tance
hvězd nepočetných a pohledy sladké
na zóru a na západ. A pak davy
má veselých a švitořivých ptáků,
jichž vody nemají, je světlem spijí,
co rodná země k odpočinku chystá,
jim keřů šer ku sňatkům a ku lásce,
zač sladkých zpěvů daň vždy jemu vrací.
Však ve propastech tvojich, hlubé moře,
vždy ticho vládne. Jediný hlas pouze,
hlas vichru s hlasem vln se stále vrací,
kterými skály bičuješ. Tu z hnízd svojich,
z řas vyplašené vodní ptactvo vzlétá
kol těkajíc a čeká, až se vrátí
van mírných větrů vždy se vracejících,
co zatím sám na mohutných svých křídlech
jak bouřlivák se vznáší v pohrdání
a jásá v troskot a vichřice hýkot.
Však nejen pouze vzduch a plodná země
jsou bohatý na nepočetné krásy,
na světlo, zahrady a drahokamy
je také moře pyšné. Nekonečných
co medúz a co hadic tam se svijí,
jichž kštice jasem plá; a noc když tmavá
tam sestoupí a moře šumět začne,
co vyskočí jich z hlubin rozechvěných,
až rozložitá pláň vod zdá se celá
být zanícena mořem třpytných jisker.
Tak v nových tvarech v barvě jako dchnuté
pod křišťálovou klenbou rostou v taji
ve davech květy živé v celých lesích
attinie luzné, jež nápodobí
tvar anemon a růží aneb pažit
karafiátů. Hvězdic různé rody
ty mění tesy rodné v celé louky,
když sedmikrásou pohází je duben;
v to lesíky se mísí korálové
a nachem hořící, v nichž tisíc, tisíc
se kryje škeblí, kterýmž v cudných ňadrech
vyrůstá zvolna poklad bílé perly,
jež zvyklá královen plát na čelence.
Kdys z umbrického údolí jsem spěla
po železnici přes strmící srázy
lesnatých Apenin. V jich tmavé šeři
jsem zřela obrovitých ve závitcích
se stáčet řetěz hlomozících vozů,
je cestou veselá jsem předbíhala
svou myšlenkou urychlit chtějíc chvíli,
kdy políbí mne v skráně svěží vánek,
jenž moře zvěstuje. A brzy zvolna,
kde východ s nebem splýval, modrá vlna
se objevila — italský to záliv
a já jsem zřela kadeřit se vlnu
jak zcuchaný vlas dívky, která dřímá,
na víčkách roztoužených povzdech plesu
jíž chvěje se. Toť Adrie jest luzná!
já zajásala, nejkrasší to břehy
ausonských proudů, ó jak miluju tě!
Ať klidně sličná, stejně jsi mně milá,
když zeleň vln tvých vichřicí se chmouří
neb velkolepá hrůza bouře mořské
je divokrásná! Člověku se líbí
být někdy zdrcenu a přemoženu
od tajemných sil; pradávným tak lidem
hlas boha neznámého mluvil v hromu,
až zkrušeni před nezměrností moře,
jež posud nezkusili, v nekonečnost
se ztráceli! Dnes jeho luzných šprýmů
se člověk neleká a směle dál se plaví,
po pravdě chladným dál bádaje umem
až za hranice všech vzdálených světů,
jsa ozbrojený vědou svou a vůlí.
On, Prométheus nový, nebi krade
zas jiskru ohnivou a rychlé slovo
jí svěřuje, by dál a dál je vedla
po drátu kovovém k národům jiným
za oceánem. Alp skalnaté boky
on prokopá a průjezd otevře si
tam, dosavad kde spala hrozná zřídla
ve slujích granitových. V jasných nocích
zrak vznese k nebi a jak báje praví,
že na thesalské kouzelnice slova
hvězd tlumy s lunou sestoupily z nebe,
on podobně skly mohutnými sblíží
i nebe nejzazší k planetě naší skromné,
sbor mladých hvězd on vidí zastkvívati
se v jasech mlhovitých rosné zóry,
svit panenský a první pozdravuje,
jenž lidské posud zřítelnici smavý
byl nekynul. Na skalách rozvětralých,
na řekách, sopkách žádá živé stopy
pradávných dějin, mezi chrámů šerem
tak tajemným a mezi němou zemí
list po listu z knih pohrobených sbírá.
Tak poslední my na té zeměkouli
ty dávné, děsné, hrůzyplné boje,
jež vedly žáry s ledy, zašlé vody,
klid ponurý a silou skrytých ohňů
tu vzdmutou půdu v nové hřbety horské
a jinde splasknutou, to všecko zříme
jak v přítomnosti ve zrcadle vědy.
Lidského ducha ušlechtilý vzdore,
kam pozvedáš se! K jaké výši! Věru
je spanilá, neklidná vědychtivost
ta věčná páka, věčný osten duchů!
Zvěř, květina jsou živi pouze vzduchem
a světlem, nám však veselím a žitím
jest pravda. Ovšem, nechť i dlouhou cestu
my urazíme v příliš krátké době,
což není ještě delší, ano věčná,
jež lidstvu zbývá? Či snad řekne někdo,
že vzdálenější, tím i pochybnější
je slední tajemství? Ach, ve všech věcech
stín se světlem se střídá a vše v celku
má různý směr a úkol. Velké moře
se bezměrným kdys zdálo obraznosti
nad lidstva kolébkou a hvězdy také
jen malé jiskry, jimiž protkávala
noc lehounký svůj modrý, vzdušný závoj.
Dnes jezírkem jest známým každé moře,
když srovnáno s bezmezným prázdnem nebes
A přec tak bylo, jest a vždycky bude,
že nad nebem a mořem, nad tajemstvím
i žití, smrti, vědy, první pravda
bez hnutí bude státi — Nekonečnost!
Hymna hvězdám
Ó hvězdy, jejichž třpyt ve klidných nocích
lidskému zraku z části odhaluje
taj vzdálený a divné žití vaše
ve vzdušných prostorách, ó vy, jež sladký
svit posíláte nešťastníkům na zem
a tajné háje, úsměv poskýtáte
jim v útěchu, jak často, často vlhká
svá víčka pláčem k vám jsem pozvedala,
co ku vzdáleným družkám a vy vlídné,
juž zmírající v slabém srdci tuchy
a žití naděje a lásky sladkým svitem
jste upevnily! Nadarmo ne této
tak bídné planetě zář vaše jasná,
ó světy zářící, se ukazuje.
Vás věčný zákon, jenž v řád všecko uveď,
těž nekonečným éterem kol rozsil
k stálému plesu, ano, nedopustil,
by jedna druhé neznámá a cizí
v svém osamělém žila hnízdě mraků,
jak člověk, jenž se často s bázní straní
i družných zábav a příjemných styků
a citů bratrských. Z vás každá, hvězdy,
ve vlídné, němé zdvořilosti družkám
svou krásu odhaluje a jas noční
a ňadra mračen zdobí drahokamy.
Nechť tomu není dopřáno, ó hvězdy,
kdo nemá štěstí, obdařen být duchem,
ve svitu vašem zničené své zraky
zas těšit veselím, mně drahým bude
to pomyšlení, že snad, hvězdy, samy
jste bytosti, anebo že v svém lůně
vy duchy přijímáte hodné pravdy
a svaté rozkoše, jež chystá krása!
Když ze západních pahrbků se slunce
juž v západ sklání a vás Hesper volá
jak děti ku rozkošným, vábným plesům,
tu zvolna, zvolna po azurném poli
a bázlivě, ó hvězdy, vycházíte,
až obloha se vámi celá směje.
Ó drahé vždycky vy a vytoužené!
Vy, které s bledým a nehybným světlem,
jež s jiných na vás dští, se mihotáte,
vy, které v živém záchvěvu se skvíte
jak chrysolit a pyrop v světle vlastním
a všecky, jež jste tomu, kdo k vám hledí,
vždy míru, lásky, ladu nesmrtelný
a stálý symbol! Vaše valné dálky
a bezmezné v iluzí věčné bližší
si zřítelnice lidská představuje,
vás unešena pozorujíc dělí
na čeleď nebeskou; kde chladný sever
své ledy tyčí, lam svůj třpytný povoz
Bootés řídí a pás Orióna
se zastkvívá a spolu v druži četné
se třpytí Kuřátka jak luzný, skvoucí
a lesklý nákrčník, co Citerea
má sladký úkol zaskvívat se v jasu
nad rosnou skrání zperleného jitra.
V těch časech pradávných, kdy pohled v nebe
byl člověku, jenž opuštěné zemi
byl obyvatel, zřídlem stálých žasů
a údivu a touhy, kdy svit pravdy
mu ještě zkalen byl, však více živen
kdy kouzlem byl a přeludy a bájí
ve tichu nočním, hvězdné sestry, slýchal
ty vaše dlouhé rozhovory, možná
že z vašich ňader slyšel pozvedati
se hymnu plesu veškerenstva tvůrci
co různou, utajenou melodii.
Vás, přeludy a sladké báje dědů,
na útěk žene věda vítězící,
a hrdým okem, které dálku měří,
dnes člověk zří k vám, pořádek a zákon
ve vašich věrných kruzích odhaluje
a bytost vaši měří, nekonečné
vás dělící ty spousty valné prázdna
a okřídleným duchem, volný, dále
až k nejzazším jich dostupuje mezím.
Však podivno jest, myšlenky když ostřím,
jež stále bádá po přírody tajích,
on první sbírá plody šťastných výprav
a záchvatů, co mnohým divným tajům
odkrývá roušku žárlivou, v též chvíli
on bolestnou a vzdornou šíleností
chce upírati síle ducha svého
tu bytost nesmrtelnou, jež ho vždycky
nad línou hmotu vyvyšuje! Slavné
vy stíny Dantea i Galilea!
Ta všemohoucnost božské síly ve vás
a v neumdlené práci byla pouze
jen malá, plachá jiskra fosforová,
jež v mozku hořela vám a pak zhasla
když uhasnul též slední žití povzdech.
Ctnost, láska, sláva a důvěra sladká,
již nestačí jim chvíle přítomnosti,
že do budoucna pozorný zrak noří
a toužný pozdrav, děsná maska vědy
je nyní provždy zahání nám z ňader.
Jak plátna Rafaela čarokrásná
a bronzy Ghibertiho věkovzdorné
a melodie těch italských písní
a velkolepé podniky a díla,
o kterých, blázni! jsme se domýšleli,
že dílem jsou posvátné lásky k vlasti,
to bylo všecko jenom velkým dílem
a skutkem trošky fosforu a vápna.
Snad ještě málo neštěstí a nehod
rod Evy stíhá nešťastný, že k škodě
a zhoubě vlastní rozumem svým šílí?
Co ještě zbývá vzít nám? Snad tu pýchu
volného ducha, víru ve ctné city
a v náboženství pravdy, či snad první
ten nebes dar, to živné slovo lidské
víc váhy nebude mít, nežli v bahně
ten drsný chrapot žabí! Mezi hroby
a oltáři a pomníky svých dědů
my věčně němí budem kroužit věčně,
jak zvířata, jenž neschopná jsou pláče
a úsměvu a naděje a lásky.
O řádu, lásce drahé, sladké zvěsti
z vás, vaším svitem padaly kdys na zem,
vy vzdušné sedmikrásy, zpěv svůj zpíval
pod vámi hrdý Ghibellin, kterému
zem byla nehostinnou, krušnou, vždycky
vám tváří v tvář on našel nekonečnost
a nejbledší stín bytosti té božské,
jež tvaru neměla, jen ve vás viděl,
neb světlo, souzvuk, rej váš, ty jsou mezí,
jež mezi smysly jest a mezi duchem,
on zval vás nebem, kolem vás on kroužil
vám věčné svoje krásy ukazuje,
jak nesmrtelný věštec pěl, když křídla
ku letu rozpjal vznešenému, darmo,
ó hvězdy soucitné, ten povzlet k výši,
jenž od vás kanul v srdce vírou naší,
je hořkým žertem, neplodným je bludem.
Blud bolestný! Ó kletá budiž věda,
jež místo zřídla čisté, svaté pravdy
kol duchům žíznícím jen jedu dává,
jenž vraždí je! O kletá budiž, pak‑li
na dráze viny nerovnost dál žene
a násilí, že křiku těžké výtky
a svědomí se tvrdá zavřou srdce,
že chudákovi, opuštěn jenž hyne,
že nevinnosti zrazené ta jedna
a slední naděj prchá, kterou snesem
i zapomnění i každý bol ztráty,
když zvedajíce zaslzené oči
ku hvězdám, ještě čekáme, že skane
z nich velká, mstící spravedlnost, boha!
Bol pohrdavý mojím veršem dýše
víc, nežli poklid láskypln a čistý,
jímž panenské se zaskvíváte hvězdy;
však přijde den a já ho volám s touhou,
jenž pod travnatý pažit tiše složí
to vratké tělo, nesmrtná část jeho
na křídlech věčné Psychy kdy se vrátí
ku vaší, hvězdy, tiché veselosti,
kde jásavou a nekonečnou písní
mne lépe nadchne tvůrčí první Láska.
CXX.
MARIANNINA COFFA‑CARUSO
(1842–1878)
Vysoce nadaná básnířka, plna hlubokého až
vášnivě plamenného citu. Básně její, znamenité obzvláštní harmonií a
lahodou mluvy, vydány teprv po smrti její nákladem městské rady rodného
města jejího Noto.
Psyché
Dejte mi lyru! Chvěje se můj ret —
pro nové písně
vzruch,
já žiju! Krásnější jsem vstala ze svých běd,
můj zpěv jest
láska a bůh!
Já sluju Psyché! Toto jméno svaté
děj tvorstva tají
v sobě,
v něm budoucnost? se s minulostí mate,
se objímají
obě.
Já sluju Psyché! Křídla mám, jsem děcko,
jsem matka, panna
a jsem duch,
vlast nemám ani kolébku, a všecko,
nač věřím, je
láska a bůh!
Jsem Psyché! Kdo mne chápe? Tvář má skrývá
se před sprostými
hned
a v tazích ducha mého, jenž miluje, splývá
a žije celý svět.
Já v nejskrytějších nebes hluboku
jsem služný jeho
duch,
ku lásce zrozena, na ústech proroků
mou písní je
láska a bůh!
Já sluji Psyché! Prokletý dav tupý
mé divy nechápal
a zhrdal mnou,
však lži a pomluvy, co na mne kupí,
jsem jeho
královnou!
Však hlasy davu svojí dumou zničím,
ty neraní můj
sluch,
v zhrdání smutných já svůj oltář vztyčím,
jsem láska, na
něm jest bůh!
Jsem Psyché, dávám děcku z matky ruky
vší péče sladké
skvost
a dcera nebes‑hranice a muky
jsem zakusila
dost.
Když svět byl dítě, každý zákon nový
rád v můj se
řadil kruh,
já řekla Sokratu i Platónovi,
co láska je a
bůh!
A umění a pokrok, vynálezy,
myšlenky vzruch kdo by jen lidstvu dal?
Já v davu slepých povstala a mezi
otroků davem žár myšlenky vzplál.
Já sluju Psyché, víra mi kol čela
svůj klade světlý
pruh,
ač lidstvo, jehož dráha se teď stměla,
neví, co láska
jest a bůh!
Řeč každou, každý cit a každou víru
jsem chtěla svojí mocí ušlechtit,
však božství při tom zachovati míru,
jen tvar a zjev ten vždy měl lepším být.
A vítěz, přemožena, mýtus, božství zase,
teď předmět
smíchu a zas tuch,
ve stálé změně zvyků, v jiném hlase,
vždy láska jen a
bůh!
Dřív než zem byla, ku skrytému zdroji
jsem k pravdě cestu našla, v nebe,
já nesmrtelná zřela ve smrtelných roji,
já v tvorstvu milovala sebe.
A země zákony mé nechápala,
ni jméno mé, ni význam, svět byl hluch
ku moci mé — zem ještě nepoznala,
že já jsem láska
a bůh!
Bůh, Psyché, Láska! — V jednu harmonii
zde pravda, síla,
život kane,
zde plameny tři mystické se svijí,
z nich ducha nová
říše vstane!
Ó lidstvo! svojí minulosti školu
juž spoutej v
zapomnění kruh,
to dobro, o němž posud snilos v bolu,
je Psyché, je
láska, je bůh!
Notturno
Slyš, vítr šepce — daleko, v dáli.
Jedna jen hvězda — mrak nebe halí.
Na srázném břehu námořník zpívá
a od hřbitova zvonu hlas splývá.
Ach, vše se kalí, sténá v té chvíli
i v samých nebesích vládne jen žal,
více než jindy příroda kvílí,
více než jindy hruď mou trud spjal!
Miluješ, dřímáš! — V myšlence tvojí
celého světa síla se rojí,
na drahou bytost vzpomínáš v dáli,
život ti radost, světlo, ples stálý!
Vzpomínky, běda! — Minulé doby!
Naděje, běda! — Budoucna cíl!
Pouze mé srdce v tísni své mdloby
zrozené v pláč je, zrozené v kvil.
Však tento oheň ve ňader skrytu,
toť ona úzkost prvního citu,
toť ona síla neznámá světu
v západu, zoři, v plném plá vznětu!
Já v drsném ledu i v polí středu,
na vlnách budu družkou ji mít,
neb ten sen drahý, svůj ples i bědu,
neb sen svůj drahý věčně chci mít!
Co na tom, darmo trudím se, pěji,
zrozena k pláči darmo se chvěji,
dokavad naděj ve srdci vstává,
má světlo nové bolest má žhavá.
Až ale duše raněna v boji
v tísni snů věčných bude se chvít,
ždát budu slzu pro muku svoji
jedinou, drahou — a pak chci mřít!
Pochybnost a naděje
Máš rád mne? Mám to věřit? Či to klam?
Jak, odkud jen se zrodil ten cit? Značí
on pro mne budoucnost? Minulost zavřít stačí?
Je první to a jediný tvůj plam?
Ó zjev mi srdce svá! Co chce? Kam kráčí?
Či myslíš, život přec že patří nám?
Chceš světlo svoje dopřáti mým tmám?
Chceš změnit osud, jenž se na mne mračí?
Máš rád mne? Pomni, nežádám juž víc
než zbožňovat tě v slzách, svým tě zvát,
jen s tebou žiju, věřím — vše mi nic!
I slávy, ducha, štěstí chci se vzdát
i každé jiné touhy jásajíc
od chvíle, když mi řekneš: Mám tě rád!
CXXI.
GRAZIA MANCINI‑PIERANTONI
(1841–1915)
Dcera Laury Mancini a choť advokáta a
poslance Pierantoniho. Vydala básně lyrické a některé novely prózou.
Klidná její lyrika objímá nejraděj i život rodinný a vyniká v písni
nádechu elegického.
Taj
Před časem růže se mi líbívaly,
ty bílé růže, jež můj hostí sad,
já milovala písně, které lkaly,
báj lásky — hory, smíchu zvučný spád
a hlasy „Ave“, nebe v září hvězd
a z básníka úst lásky sladkou zvěst.
Vše změněno! V mé zahradě jak dříve
zas kvetou růže v plné nádheře.
Kol příroda v své kráse leží snivé,
kdos však mne zklamal v mojí důvěře
a srdce moje neztiší se víc,
básníka touhám zpěvným slouchajíc.
Teď jiné chci a hledám, jiné toužím,
tož s chvějnou rukou smělým okem zřím,
když růži trhám a za hvězdou hroužím
se v taj, jež prchá zrakům moudřejším
a ptám se, jak to, aby hrobu prach
se změnil na anděla v jas a nach?
Se zrakem smrtelným zří duše bolná
kol prach, atomy jeho počítá,
zří hmotu, jak se rozpadává zvolna
a víru chladným smíchem zamítá,
i tajnou touhu vznést se dál a dál,
k marnému vzletu, kde jest ideál.
Mdlé srdce ustaň; život, jenž ti zbývá,
je krátký dost, snad zítra, zítra již
se pláčem svých, kdy v smrti zrak se stmívá,
z těch marných, dětinných snů probudíš
a v slední chvíli spadne závěs,
jež ukrývá ti zem a nebesa.
Básník
Ó jsi‑li básník, rci mi,
zda zvuky kouzelnými
z myšlenky svojí záře
tkát blesky dovedeš?
Zpěvem, jenž lásku hostí,
zda stíny minulosti
v éteru lehké páře
před zrak mi uvedeš?
Má zpěv tvůj tajnou vlohu,
dát víru neznabohu
a lid povznésti k nebi
a smutným těchu dát?
Božskými písně rýmy
nad rmut a trosky, dýmy
zas Athény a Théby
ku žití vyvolat?
Ó v chvíli také básni,
tvář bledou úsměv zjasní,
a dívku milující
ku srdci tiskni blíž.
V tvé žití ona chudé
pak Beatricí bude,
stane se kouzelnicí
a lásku pochopíš!
U krbu
Kdy přítel drahý po mém boku odpočívá,
juž přišla chvíle šera snivá,
krok jeho slyším a přiložím zas
v krb, který zvolna zhas.
On rád má jeho bludné, sladké světlo,
když přes mou tváři slétlo,
by zahrálo v kadeří rusých změti
těch našich drahých dětí.
Ó pojďte děti ke mně, dohromady
se stulte, ať nás najde tady,
ať v úsměvu jej všichni přivítáme
a v lásce, která neoklame.
A mluvit budem v objetí a bolu
o našich mrtvých spolu.
Ó děti, učte se jen vírou v naděj vzpláti,
však nejvíc — milovati!
CXXII.
MARIÁ RICCI PATERNÒ‑CASTELLO
(1845–?)
Marchesa Paternò‑Castello záhy oddala se
studiím a cestování. V Ženevě
navštěvovala přednášky Vogtovy. Později provdala se za markýze Antonia
Ricci, s nímž prožila ve Florencii řadu šťastných let. Rozvedena později
s chotěm věnovala život jedině poezii a vynikla hlavně v sonetu
koncisností myšlenky a dokonalostí formy.
Přírodě
(Když vycházela z přednášky Vogtovy)
Tys byla světlo, pohled, bylas dech,
hruď bylas, která znala lidský cit,
teď ztuhla jsi jen ostrý na výsměch,
jen ironie se šprýmem je tvůj štít.
Nač pohled utkvělý, proč na tvých rtech
ten škleb, ten ostrý pohrdání svit,
či může ve andělských zástupech
v ráji satira též zvykem být?
Tvé mudrc nejskrytější taje hledá,
tvé žíly probírá, kdy život jich,
kde žití, smrt, kde pokoj mu to nedá.
Na jeho dílo s němým klidem zříš,
a čím se hrabe více v kostech tvých,
tím víc se šklebíš, mlčíš jen a — víš.
Nevinné tajemství
Šla v červeném a černém šatu v bál
a jak se mihla v elegantním davu,
muž bledý v tváři, černě oděn, stál
jí v cestě, k němu naklonila hlavu.
Na pozdrav, ač se jiným cizí zdál,
jen klidně odvětila podle mravu,
však přece taj zde mezi nimi vlál,
jen v přátelství v svém zalesklo se právu.
Před chvíli ještě před zrcadlem stála
a ptala se ho: Sluší mi ten květ
ve vlasech, či snad lépe, bych jej sňala?
On pravil: Nech jej, k celku dobře sluší.
To jejich tajemství, toť jejich svět —
a okna štěstí cítila v své duši.
CXXIII.
CARMELINA MANGANARO
Vydala r. 1872 svazek básní s názvem
„Saggi poetici“.
Měsíci
O vzplaň juž, hvězdo zářící a krásná,
mír dýchej stříbrem v nebe ohvězděné,
poutníka srdce potěš opuštěné,
jenž zbloudil cestou juž a umdlívá!
Na tichém moři jako ve zrcadle
své čisté světlo odrážej a snivé;
Poutnice nebes báně mlčenlivé,
jak božská jsi na čistém azuru!
Jak tvoje svity sladké, tajuplné,
děs noci černé zaplašují zcela,
bůh, jenž tě stvořil, luno osamělá,
buď srdcem všech, buď vděčně požehnán!
Ty vcházíš v nebe v tiché vznešenosti,
jak luzných hvězd královna v nebes trůnu
a s bázní, ony, chvějné, na korunu
se tobě, srdcí kněžko, skládají.
Ty dobrá, soucitná a cudná paní
žal vyháníš, jenž lačný kol se loudí,
tvůj bledý svit ať strání, dolem bloudí,
tvá snivá družka, stále sleduji.
Ó kdybys zvěděla, jak nám je milé
tvé čisté světlo, když děs noci zcela
nám zaplašuješ, luno osamělá,
a sladkou něhu na svět rozlíváš.
Ó kterak často, často patřím na tě,
ty hvězdo, z které tekou stříbra zdroje,
jak cítím, kterak celé srdce moje
ples nevýslovné něhy prochvívá!
CXXIV.
DIODATA SALUZZO‑ROERO
(1774–1840)
Pramen
O luzný zdroji, který žáry léta
ve stinném ústupu zde mírníš lkavý
se proplítaje třísní vonné trávy
i pažitem, jenž pestrý kolem zkvétá,
Nač dlouhá pouť a vzdálená nač meta
tě láká, spočiň zde, spíš, zdroji hravý,
na pláni úpal slunce poznáš žhavý
než tady, loubí husté kde se splétá.
Co ještě chceš? Zde květy jsou tvůj skvost
a luzné vánky, pták zde hnízdo tvoří
a železný tě neobjímá most.
Nač pospícháš, proč chvátáš, kam, ó kam?
Co táhne tebe k nevěrnému moři?
Ó v klamu tvém svůj vlastní vidím klam!
CXXV.
LETITIA MONTÓRO
Mladé dívce
Tak na tom břehu
tě vídám samotnou, ó milována!
Rci, jaká péče, touha sem tě vodí?
že necháš skvostné síně,
kde uklání se tobě
a velebí tvou krásu všemohoucí
duch mladíků ve plné lásce žhoucí?
Co vypráví ti osamělý vrchol
té skály a co vítr, který v dáli
v jich úžlabině hvízdá, a co moře,
jež týrá břeh a úpí, jakby slalo
křik v nekonečnost… a co onen oblak,
jenž polem dál se šerý roztahuje
a obzor halí kolem rozsévaje
jak šípy pruhy světla?
Ty bouři na zemi, jež nemá žití,
dar přírody, se svěřuješ v svém trudu
a žalným úpíš vzdechem,
kéž touha tvá by v naděj zkvětla spěchem!
Ach, nesmírného bolu,
jenž tebe svírá, příčinu juž chápu!
Však utěš se jen, drahá, neumdlívej
v své síle! K nebi sílej dále
vše prosby svoje! Věř mi,
tam platí spravedlivých pláč. Ty nevíš,
proč sem jsi přišla, nevíš
a nevíš, kde máš odpočinout sobě.
Však věř, že tvorstvo celé
má pevný cíl a směr, že marný není
ten boha dech, jenž pálí tobě ňadra,
že ne nadarmo k věčnu
tvá tryská touha hbitá
a tam se pouty tajemnými chytá!
Snad přijde přece doba,
kdy vyhostíš a splašíš z mladých ňader
děs hrozný, nekonečné
ty boly, jež ti vlívá v duši pohled
na nerovný boj zla a dobra v světě
a na tu bídnou podlost lidských srdcí.
Žij, dítě, žij! Duch, Eliáše ohněm
jenž pozved, žije, z kříže mluví k tobě
a jeho slova životem jen bují.
Tam obraťme se! Nemůž býti klamem
to slovo, které ku životu vede!
Snad smrtelníků srdce
kdys neklamnou pochodní lásky boží
dál vedeno ku lepším cílům, větším
se dostane, snad přece jednou vzlétne
k té srázné stezce vzhůru,
kde chodí spravedlnost
a pokoj, poutnice snad vznešenější
se skutky vznese k bohu a svou dráhu
dokoná v svaté touze
a v jistotě se zvěčnit v bohu pouze!
Tu potom, dívko moje,
ve tváři jeho tvoje smíchem vzkvěte,
a tento zemský pobyt v nachu
ti v nové kráse vzplane,
tu vyjasníš tvář prázdnou, bez naděje
a v kvas a hlučné reje
též vejdeš, pláč těch, které starost hněte,
víc nebude se mísit v jásot prachu,
jenž oživený svírá
v svém soujmu tolik tajů všehomíra.
CXXVI.
GIOVANNA PAPA
Já pěju smutným
Jsem v škole slz a vzdechů vychována
a pěju smutným — smutný je můj duch,
a trpět, milovat vždy nepoznána,
jen tak mne stvořil bůh.
Kdo vesel, smál se zprvu bolu mému,
jejž vyslovoval truchlivý můj rým,
neb nápěv vyrván srdci stísněnému
jim zůstal tajemstvím.
Leč kdo byl schvácen neštěstím, ten zápal
nes vstříc mé písni s dumným nápěvem,
a tomu pěji — on mou bolest chápal,
ji výslech v slzách, něm.
A radost tichou, něhy celé moře
vzdech jeho vzbudil v hloubi srdce mi,
já boha velebila, tolik plesu v hoře
že přál mi na zemi.
A tajná sympatie zas mne táhla
pět vždycky trud a bolest, zoufalou,
a zoře plesu tímto vždycky sáhla
v mou mladost truchlivou!
CXXVII.
ADELA CURTI
Zpěv cikánky
Tvář má krásná je a hnědá
jak den, který zhasíná,
jako luna, mlha šedá
když ji halit začíná.
Vlasy mé jsou tmavé, tmavé
jak vavřínu čarný plod,
oči moje sladké, žhavé
jako lásky čarný svod.
Já jsem kouzelnice dítě,
která v ohni žila jen,
Granadský princ v její sítě
kles, tak žití vznik mi den.
Rosa byla krmě moje,
kolébkou mou hebký květ,
z mlhy lehké, skvoucí kroje
šatí mne, jak dám se v let.
Kráčela jsem vlnou klidnou
nekonečném po moři,
s vlnou vzduchu září vlídnou
kde má hvězda zahoří.
Ona hvězda, jež zří ke mně
jako úsměv lákavý,
nejčistší jež svítí jemně
v cesty sráz mně mlhavý.
Kráčela jsem pouští, pískem,
všady zbyl mé nohy sled,
a po skalách srázných tryskem
věčným světem, dále vpřed!
Tajnou moc ve válce, v míru
přál mi cizích druhů roj,
že se neobávám vírů,
že mi hračkou každý boj.
A když jitro nachem vzplane,
nejkrásnějším světlem svým,
v toto světlo zbožňované
jásající zaletím!
Sestoupím pak v černé stíny,
příšer všech se vyptávám,
stoupám v hrobek chmurné klíny
a probouzím mrtvé tam.
Hledám pelyněk a kvítí,
svaté býlí v úkradí,
kouzla, tajný žal jež nítí,
myšlenky taj vyzradí.
Ve budoucnu čítám, zírám
urážky, ples, nenávist,
knihu losů otevírám,
čisti můž tam, kdo chce číst,
Vařím lektvary a jedy
přátelství a věrnosti,
utlačených žal a bědy
trestám s krutou přísností.
Srdce mé je pyšné, žhoucí,
záští bezdné jako svět,
láska moje všemohoucí,
hrot mé dýky jako jed!
CXXVIII.
CONTESSA LARA
(1849–1896)
Sfinga
Ubohé květy a motýli!
Ó jak jsou děti kruté,
co květů rozmar jich rozptýlí
a křídlo bílé a žluté
jak mnohé zdrceno v prach!
Myslí tak on a co jeho zní vzdech:
— Svůj svěřuji ti osud,
té modré cesty v zlatých snech,
jíž s tebou kráčím posud,
kde konec, nechci se ptát.
Přívalem vůně, paprsky hvězd
mne zahrnuješ, pádí
má duše v zář tvou, co mi jest,
kdo v hlubinu mne svádí,
zda andělem je či démonem?
Co ona myslí: Dítě jsem
a jako děti krutá!
Nepotkají se soucitem
květy, ni křídla žlutá
pod děcka růžovou dlaní.
Polibků mých dnes plamenný žár,
pod kterým duše hyne,
slov lživých zítra kusý cár
a obejmutí líné.
Ó polituj mne, neklň však!
Ediční
poznámka
Kniha
Jaroslava Vrchlického překladů italské poezie vyšla v roce 1885 jako
reprezentativní přehled básníků píšících v období 1782–1882. Zahrnuje
včetně dodatků úctyhodných 131 básníků, které Vrchlický uspořádal do
10 oddílů. V našem vydání jsme zachovali jeho dělení a pro obsáhlost
původního svazku vydáváme každou knihu samostatně. Oproti předloze
jsme učinili některé šetrné pravopisné úpravy zvláště v medailoncích,
jimiž je každý autor představen, verše ponecháváme téměř beze změny, i
když se tak jazykově často dostávají za hranice dnešních pravopisných
pravidel, například jsme upravili psaní zdvojených souhlásek
(ssát/sát).
Redakce MKP
