Prózy knižně nevydané

Karlík

Dá se již tušiti večer. Ale veliké srpnové slunce spočívá ještě na údolíčku klikatě vyhloubeném mezi kopci, spočívá na lesích, lukách, strništích. Kolejnice dráhy svítí, potok a rybník u mlýna páchnou poněkud v nehybném žáru. A země dýše dlouze, dlouze a sotva slyšitelně k modravé hladině nebes.

Karlík pomalu a těžce jaksi sune se pěšinou v louce podle potoka – – –

Karlík je silný, pěkně urostlý chlapec. Je mu pětadvacet let a má veliké modré oči. Nedá se z nich pranic vyčísti. Jen nesmírný mír v nich dříme. Je trochu hloupý, říkají o něm v dědině. Ale hloupých řečí od něho nikdo neslyšel. Jiní mu říkají podivín. Jeho život je tak příliš pravidelně, klidně, mlčelivě všední. Řekne jen to nejnutnější, je-li mu mluviti.

Zato stará Záhořka, v klubko scvrklá babka, sotva stačící ještě na tu jejich domácnost malou ve dvou, ráda vypravuje každému, kdo chce poslouchat, jak je ten její synáček hodný. Pracuje, neopíjí se, s holkama neutrácí. Nejsou tak chudí, ledacos mohl by si dopřáti. Ale nedopřeje. Co mu podá, beze slova sní; neví ani, co rád a nerad. Hrubého slova z úst nevypustil ještě. Hodný, hodný synáček.

Takový klidný je Karlík a jen dvakrát v životě ztratil ten svůj klid.

Poprvé bylo to pro holku. Karlík nikdy za žádnou nechodil. Jako by ani nevěděl, co to je žena. Potká-li některou, pozdraví a může býti krásná jako rozkvetlá haluzka jabloňová, ani sebemenší jiskerka nevytryskne nad modrý mír jeho oka. A přece holky, kdekterá, když ho potkají, usmívají se naň líbezně. Vždyť je takový silný a hezký. A že není z nejchudších, vědí také. Ale Karlík nic nepozoroval. Až ta jedna přišla do dědiny. Byla mladá a snědá, v divokých černých očích plameny měla a v širokých bocích kolébala se takovým omamným rytmem. Nic napohled nezměnilo se na Karlíkovi. Jen on sám cítil, jak rád ji potkává. Pozdravoval ji, jak nejlépe dovedl, a ona ošlehla ho vždy plamennýma očima, že teplo pocítil na tvářích. A když mohl, nepozorován zastavil se a hleděl za ní. A tu mír modrých jeho očí leskl se radostně. Ale jednou na podzim pracoval Karlík v městě přes čas. Byla již tma, když vystoupil z vlaku a vracel se domů. Ostatní šli po silnici, ale on nadcházel si do dědiny pěšinou ve švestkovém sadě. Šel jako vždy pomalu a tiše. Docházel již ke konci, když zaslechl šepot před sebou, šepot a rychlý dech. Zastavil se. Nějací milenci bořili se do trávy právě u pěšiny. Opřel se o kmen: zdálo se mu, že vidí jakýsi pohyb a bělavého cosi. Přitiskl čelo na chladnou větev: horko mu zalilo hlavu a chvěl se. Kdyby tak sám byl s tím děvčetem tam. Byla by však snědá s plameny v očích a s širokými boky… Před ním zazvonil krátký, radostný smích. Jen jednou. Za chvíli milenci vstali. Šel za nimi nepozorován. Z prvního domku šlehalo světlo. Bylo ho právě tolik, aby Karlík poznal děvče k muži se tisknoucí. Cítil, že zbledl. Hrdlo se mu stáhlo, zachroptěl slabě a zapotácel se… Toho večera čekala ho Záhořka s večeří marně. Šel rovnou k židovi do hospody. Starý Berger zapomněl údivem pozdraviti ho. Karlík sedl si do kouta k prázdnému stolu a pil. Žid usmíval se sladce a nosil jednu za druhou. Několika sedlákům trvalo to chvíli, než našli opět živost přerušeného hovoru. Karlík pil asi dvě hodiny. Již si ho nikdo nevšímal, jen starý Berger chvílemi okem po něm mrskl. Šlo již na jedenáctou. Vtom zarachotilo to v koutě. Pak temná rána. Karlík se svalil ze židle. Donesli ho domů… Bůhví, co se to s ním tehdá stalo, říkávala dlouho Záhořka. Od té doby zase jako by nevěděl, co to je žena.

Podruhé to bylo asi před třemi léty. Karlík přišel z práce a otec nebyl ještě doma jako jindy. A za hodinu přinesli ho mrtvého s rozbitou hlavou, s polámanými údy. Spadl ze střechy, na které pracoval. Karlík vyskočil od stolu, odkryl otce. A tehdá zase zachroptěl, zapotácel se a pak padl na neodestlanou postel. Plakal až do rána, tiše, s hlavou v peřinách: jen tělo sebou trhalo. Několikráte se posadil, zavzlykal tiše: „Maminko,“ a zase padl a plakal. Ráno bylo již dobře. Šel do práce jako jindy a v jeho modrých očích, trochu zarudlých od probdělé noci a pláče, byl nesmírný mír.

Teď již tři léta žil beze změny. Je truhlář a pracuje v továrně ve městě. Ráno časně vstává a jde lukami do města. Večer přijede vlakem a usedne do kouta staré pohovky, kouří z dýmky a hledí na jedno místo ve světnici. V hospodě byl jen jednou, tehdá, když se opil. V neděli spí déle a pak pracuje doma. Otec zanechal domek s dvorkem a zahrádkou. Tož opravuje, přidělává, domácí zvířata ošetřuje. V kostele nikdo ho neviděl. Před ničím také nesmeká.

V továrně nemá Karlík druhů. Ale nepřátel nemá také. Pracuje dobře, nedře však a mluví jako vždy: jen to nejnutnější. Zdá se, že neví, co se kolem něho děje. Veliká časová slova bouří továrnou: kapitál, vykořisťování, třídní boj, organizace, stávka. Karlík neslyší. Přijdou-li k němu, zaplatí každý příspěvek. Nabídnou-li mu časopis, koupí. Ale vědí, že ho nečte. Karlík nic vůbec nečte. Také v žádné schůzi ho neviděli. „To není člověk,“ řekl o něm jakýsi horkokrevný mladík. Ostatní ho však zakřikli. Proč mají býti zlí k někomu, kdo jim nikdy ničím neublížil? – –

Včera udála se však změna.

„Je prý boj. Mistři nás vyloučili. Zítra zůstanu doma, maminko,“ prostě řekl večer, když se vrátil. Povečeřel jako vždy, pak zapálil si a usedl do kouta staré pohovky, aby se zahleděl před sebe na jedno místo. –

Dnes vstal ze zvyku stejně časně. Dal se ihned do práce na dvorku. Ale odpoledne, jako by si uvědomil, že není naspěch, oblékl se a řekl: „Půjdu se projít, maminko…“

Teď se loudá pěšinou v louce. Slunce ho objímá. Jak je krásné to slunce! A docela jiné než to, které vždy odpoledne dere se špinavými okny do nečisté, dusné, lomozící dílny, kde je tolik prachu zvířeného a puchu.

Karlíkovi šumí v hlavě, klokotá v tepnách, jde se mu nějak těžce. To jistě má v sobě slunce: proniklo kůží a nasycuje teď celičké tělo. Je jako opilý…

A náhle se mu zdá, že to, co ho objímá, není slunce již, ale žena, veliká, nádherná, vřelá žena, která se tiskne k němu a utápí ho v přílivu plavého masa…

Karlík nikdy neviděl mladé, nahé ženy. Jen studené obrázky zahlédl někdy lhostejně ve výkladech městských obchodníků. Ale teď ji vidí plasticky před sebou. Již ho netiskne k sobě, ale leží před ním s rozpjatýma rukama a s dlouhými, rozhozenými vlasy, které jsou zlaté jako slunce. Usmívá se, šeptá: Pojď!

Karlík vrávorá pěšinou, v modrých očích plove mu kalný neklid.

Koroptve poplašeny vzletěly před ním a zapadají k lesu, znepokojujíce šíré ticho divokým skřekem. Ulekl se, pohledem je sleduje, dokud nezapadnou. Jako by ho ze sna probudily: je zpocen a nejistě se rozhlíží. Kdeže to je…? Ach, již ví. Na procházku jde loukou podle potoka. Je takové horko. A potok páchne poněkud.

Oči se mu roztěkaly po kraji. Náhlá veselost se ho zmocnila. Tak by si poskočil jako děťátko. Takový svobodný je, k zavýsknutí svobodný, a kol dokola slunce.

Teď jedna věc je mu hrozně divná: proč on, Karlík, nikdy netančí? Poskočiti může přitom, zavýsknouti, zatočiti se, až hlava jde kolem… Ale půjde, v neděli půjde k muzice. Holku si vybere, měkké, teplé tělíčko přitiskne k sobě a budou tančiti, stále jen spolu tančiti. A pak si sednou a budou hodně veselí. A pak… nu, pak půjdou domů, dá jí ruku kol pasu a půjdou švestkovým sadem…

Vzpřímil se jaksi hrdě a znovu se rozhlíží po kraji. Kdosi mu jde vstříc. Žena jakási. Kdyby tak byla mladá a hezká! Řekl by jí, aby ho políbila. Jistě si nese také slunce v sobě a chce se jí poskočit a zavýsknout. Proč by ho nepolíbila?

Ale nepolíbí. Hrubé slovo mu řekne… Již vidí, že je mladá. Má nahé nohy a jde, jako by tančila. Snad ho přece políbí… A již vidí: i hezká je. Kdyby jí to jen dovedl říci: aby ho políbila.

Trochu se chvěje Karlík. A jeho modré oči jsou zářivé a lepí se děvčeti na hruď, kde něco živého se kolébá. Zapomněl na svůj úmysl a nemůže očí odtrhnout od těch dvou vln…

Již se dávno minuli… Jak to slunce hřeje! Jde se mu zase tak těžce. Ale v neděli půjde k muzice. A pak švestkovým sadem…

Do potoka ruce si namočí, aby se ochladil. Až se lekl, jak ty rybky se rozutekly, pleskajíce o kamení. Ještě jednou. A ještě…

Ano, v neděli půjde k muzice. A také tudy s ní půjde, po slunci. To juž ona sama ho políbí: jednou, dvakrát; to se pak jistě nepočítá.

Karlík se loudá. Je mu zase veselo. A všechno se mu tolik líbí: květiny, motýli, i ty rybky prchající a pleskající o kamení…

„Hej, počkejte!“

Ohlédl se. Četník jde po dráze a kývá naň. Co mu chce? Pospíchá. Karlík čeká.

„Co že to tady chytá.“

„Nic.“ Karlík ukazuje obě prázdné ruce. A myslí si: Proč ten člověk křičí tak tady v tom tichu a slunci?

„Že nic nechytá? Vždyť ho viděl, jak se do vody dívá; jsou tam raci a ryby.“

Karlík mlčí. A myslí si: Jak je ten člověk ošklivě otylý a rudý.

Četník prohledává potok. Nadává. Karlík je trochu nepokojný již. Proč ten člověk ruší jeho tiché veselí a nejde svou cestou? Tolik hrubosti kydá tady v tom tichu a slunci?

„Ať jen počká, lump. Dá mu, že nic nechytá. Co že je tohle?“ Četník vytahuje pomalu ze křovin niť s udičkou na konci. Bezpochyby děti si tu hrály na rybáře.

Karlík mlčí stále. Ale nějaké plaménky naskakují mu do očí, chvěje se trochu, slinu polyká –

„Má legitimaci…? Podívejme: mluvit se mu nechce. Taky dobře. Tak tedy půjde, zloděj zlodějská, hezky napřed.“

„Nepůjde. Nechytal nic.“

„Že nepůjde? Ve jménu zákona, že nepůjde, lump, zloděj?“ A četník stahuje pušku, aby kolbou Karlíka popohnal.

Ale již dvě silácké ruce svírají mu hrdlo právě nad potokem. Karlík chroptí, slunce šlehá mu z očí, žár z obličeje. –

„Hovado, hovado, pse, pse!“ Karlík řičí a pěnu má u úst. Tiskne četníka dolů.

„Hovado, hovado, pse, pse!“ Svalili se do potoka. Četník boří se hluboko do bahna. Karlík leží na něm a za hrdlo ho drží. Jak dopadl, na čele o pušku se poranil. Krůpěje krve stékají četníku do tváře.

„Hovado, hovado, pse, pse!“

Vtom zezadu kdosi chopil se Karlíka. To druhý četník, jenž se kdesi opozdil a teď přiběhl úprkem…

Dali Karlíkovi řetízky. –

Dědina hučí.

„Karlíka vedou četníci!“

Stará Záhořka až k cestě se dobelhala. Sepjala ruce, do prachu na kolena padla.

„Synáčku, co ti to, synáčku, udělali?“

Karlík jde klidně mezi četníky. Všichni jsou celí zablácení. Nesmírný modrý mír Karlíkových očí se usmívá. Myslí na slunce, louku, ticho, na slunce, které pomstil, a na to, že v neděli půjde zcela jistě k muzice. Krev z čela ukápne chvílemi na jeho spoutané ruce…

Automobily

Mám krásnou vyhlídku. Sedím u okna a pozoruji podzimní barvy lesnatých kopců naproti. Před okny mám císařskou silnici ku Praze.

Smráká se pomalu a silnice je tichá před příchodem těch, kteří se budou vraceti z práce. A co chvíli zalomozí to v dálce. Automobil se přežene, zanechávaje za sebou bílý, vlající a vlnitý ocas prachu.

Co chvíli! Jsou mezi nimi elegantní i nemotorné, tiché i hlučné. Některé pískají, jiné troubí. A jeden z nich dává výstrahu varhanovým akordem.

Sedím u okna a přemýšlím. Co všechno se stane, až automobil bude zcela všedním dopravním prostředkem. Jaké podivuhodné změny se uskuteční v našich zvycích a mravech, v sociálních i hospodářských poměrech. Až mu nebudou stačiti dosavadní silnice! Až… nu, fantazie pohodlně pracuje u okna při soumraku.

Když je člověk pod střechou, v zátiší, pohlíží klidně i na ty nejhorší automobilové obludy páchnoucí, ohlušující, zahalující silnici a vše, co se sune pomalu po ní, mračny prachu. Může v nich viděti první pozdravy nové budoucnosti.

Hůře soudí ten, kdo se dostane do středu páchnoucího prachového mračna – takhle třeba v horké srpnové odpoledne. Většina lidí pociťuje to jako sociální křivdu. Jakže! Takový boháč, jehož celým denním úkolem je dáti několik rozkazů nebo sestaviti několik finančních kalkulů, nejenže dostane se stokrát, tisíckrát rychleji kupředu, on, jenž má tolik zbytečného času, ale ještě zahrnuje mě oblaky prachu a benzínového zápachu, mě, který musím pracovati duševně, divže se mně hlava nerozskočí, nebo tělesně v opravdovém potu tváři.

Těžko se člověk zlosti ubrání, hlavně když nemá ani těch čtrnáct halířů „na elektriku“. Stává se mi to někdy.

Ale u okna doma v podvečer, když je člověk syt a má snad sklenici piva před sebou a dobře hořící fajfku mezi zuby, zapomíná rychle, že sám dostal již mnohokrát takový automobilový políček, po němž se důkladně zakuckal.

Je smířlivě naladěn. A dojat dokonce obětí, kterou nebozí kapitalisté přinášejí pokroku.

Prosím vás, není to maličkost sednouti si na záda takové prskající a supající obludy. Její kovové vnitřnosti nejsou sice žádným tajemstvím pro dobrého šoféra, ale nějaké nepředvídané hrk-hrk z dopuštění božího – a co teď s obludou? Ne a ne hnouti se z místa. Pan kapitalista musí jít pěšky a drahé peníze zaplatí za správku rozmarné bestie.

To je však oběť nepatrná. Což když obluda dá se do střemhlavého útěku! Pan kapitalista za to přece nemůže. Kdopak na světě jedná rozvážně, ne-li on. A ta splašená mrcha nezastaví se ani před člověkem kteréhokoliv pohlaví. Rozdrtí pocestného, rozdrtí mlékařku i s vozíkem a se psy. Pan kapitalista má opletačky se soudem a jeho útlocitná manželka nemůže se od té doby (viz letošní Simplicissimus) ani podívati na guláš.

Vrchol obětavosti jest ovšem, když sám pán zlomí si ruku nebo nohu. Ani se nenadál, a už leží ve škarpě. Může býti třeba arcivévodou nebo panujícím knížetem. Továrny na auto činí se sice ze všech sil, ale pro nepředvídané překážky nepodařilo se jim dosud vcepovati automobilům loajálního ducha.

Tedy konkluze jest jasná: Když bohatí nelekají se žádné oběti, nesmíme ani my chudáci zůstati pozadu. Jsme dávno proslulí tím, že veškeren pokrok opírá se o nás, tož: nechť zmlknou zlolajná ústa. Uvědomělí občané ponesou svůj díl oběti na oltář pokroku hrdinně a bez reptání. Jsem přesvědčen, že brzo budeme čísti, že občan, jemuž automobil vymáčkl vnitřnosti z těla, neomdlel, nýbrž zvolal: Ať žije automobil!

Nezapomínejme, že dnešní automobily jsou ještě nemluvňata. Mužné bytosti vyspělých údů a ladných tvarů teprve se zrodí. Silné a vážné, mužské pohlaví automobilu, pro dopravu zboží. Lehké a útlé, čilé a milostné pohlaví ženské, pro dopravu osob.

Císařské a okresní silnice jim nepostačí. Nové, široké silnice budou se stavěti pro jejich bláznivě rychlou jízdu. Jejich nesčetné signály utvoří pospolu novou harmonii. A každý člověk tolik se v nich nasedí, že několik hodin chůze bude mu vzácnou, nedělní rozkoší.

Jasně vidím do budoucnosti. Automobil za automobilem sune se v závratné rychlosti a skoro neslyšně po široké asfaltované třídě, na níž není jediného chodce. Oko a ucho pozorují jen šum všemožných barev. Živý a měňavý pás chvěje se nepřetržitě přede mnou. Na okamžik řidne: vidím jen tancující skvrny. Ale jen zcela nepatrný okamžik. Již opět chvěje se přede mnou široká třepotavá duha. Zdá se, že nastává soumrak. Barvy šednou poněkud. Ztrácejí svou živost. Vtom vyskočilo na duze červené světlo. A ještě nezmizelo, když jako na povel celá duha zaplála. Orgie pestrých horizontálních blesků počala…

Dostal jsem silnou ránu do hlavy. Rozbité sklo zařinčelo za mnou. Mnu si oči ve tmě.

Chladný vzduch tmavého večera cítím ve tváři.

Aha! Usnul jsem, ztratil rovnováhu na židli a padl hlavou do okna…

Automobil hučí a troubí přede mnou ve tmě. Žlutá zář žene se mimo okno. Vidím dělníky na ozářené silnici. Vracejí se z práce.

Dvacátý čtvrtý prosinec

Jan Velehrach kráčel rychle císařskou silnicí z města do blízké dědiny. Napravo byla sněhová pláň, nalevo sněhová pláň a bílá zasněžená silnice, vroubená ojínělými kostrami krásných jabloní, vedla přímo vzhůru. Prostředkem hnědal se široký pás: štěrk a sníh rozjezděný vozy pivovarskými a vozy horáků.

Jan kráčel po rozbrázděném pásu, na němž méně to klouzalo, a hnědý prach chrupal mu pod nohama. Mrzlo silně v rychlém soumraku a obloha zatažená jednotvárnou šedí věštila nový sníh. Ale pěkně a veselo bylo pod šedými nebesy, neboť sníh kol dokola ukrýval zbytky mrtvých životů a mráz jako by byl všechnu citovost člověka vytepal do jasných a zvonivých plátů…

Ve zdravé a výbojné náladě vyšel Jan z města. Trochu ho podráždil odpolední obchodní ruch jako člověka, jenž by také rád kupoval, ale nemá zač. Ale jeho zlost, naivní a prostosrdečná, nešla příliš do hloubky. Vrhl několik vztekle ironických pohledů napravo a nalevo, na dámu obtěžkanou něžnými balíčky nebo na pána, velmi procovského pána doprovázeného posluhou, jenž pod nákladem prohýbal se skoro jako soumar. Pak si však zahvízdal nějaký rozhodně revoluční pochod a myslil si při něm něco docela krotkého: že ty pamlsky, které by byl koupil v lahůdkářském obchodě, jistě nebudou do prvního vyprodány a také knihkupci že pravděpodobně uchovají pro něj po exempláři věcí, na které měl právě zálusk.

Poseděl si hodinku v kavárně, dvěma kalíšky rumu ozbrojil se proti mrazu a pak se rozběhl domů hloupou cestou vedoucí z hlavního náměstí města přímo do dědiny, která má tu – dosud bohužel nepochopenou – čest, že mu poskytuje přístřeší v jednom ze svých titěrných a všedních domků.

Císařskou silnicí šlo se mu velmi dobře. Dlouhé jeho kroky chrupaly rytmicky v tichu a soumraku. Těšil se na ženu, s kterou dnes ráno si slíbili – po kolikáté? hi-hi-hi –, že se nebudou nikdy již hněvati na sebe, těšil se na děcko, jemuž možná neočekávaně zachce se s tátou se pomazliti a jež musí dnes být zcela jistě brzy uspáno, aby se nestal nervózním, těšil se na večeři, na svoje zamilované vepřové kotlety s bramborovým salátem. Škoda jen, že toho Rembrandta za K 1,44 nemohl si dnes koupit. Nemá nic nového, čím by se po večeři potěšil, dříve než vedro ve světnici, rozhodně příliš veliké, přinutí jeho ženu k nedbalkám, v jichž přítomnosti všechny ostatní estetické požitky mají tak krátké trvání.

Pak se Jan hlasitě zasmál. Vzpomněl si na toho mladého Slováka, dobrého hocha jinak, Hurbana, jak přišel hlučně do kavárny, již silně podnapilý vínem, a ptal se ho na radostné a smířlivé city, které jistě v dnešním atd. atd.

„Považoval bych to za dobrý vtip,“ odpověděl Jan, „kdybyste mne chtěl na konto dnešního ‚dne lásky‘ pumpnout, ale viděl jsem u vás před chvílí celé jmění. Tož mluvíte hloupě, příteli. Ujišťuji vás, že nemám pražádných svátečních pocitů. Miluji svého bližního dnes právě tak málo, jak málo jsem ho miloval včera a jak málo ho budu milovat zítra. Navštívenek své nenávisti nezapomínám nikdy doma.“

Jan zasmál se ještě jednou. Báječné, tahle sváteční láska k bližnímu! Ano, podnapilí lidé cítí ji velmi často. A cítí ji také nejmizernější škrabáci národa, kteří píší štědrovečerní úvodníky, a všelijaká jiná holota…

Jan Velehrach kráčel rychle, někdo však přece ho dohonil, aniž toho předem pozoroval.

Byl to dělník. Sociální demokrat. Pozdravili se, polibovali si pěkné počasí a zdravý mráz. Také vyslovil dělník politování, že Jan nikdy se neukáže u –ického žida, kde jest místnost jejich organizace. Jan se omluvil každodenní cestou do města, po níž rád sedí již doma, a že v neděli má u sebe kamarády.

Blížili se k prvním domkům dědiny. Tu dělník nahnul se k němu poněkud a skoro šeptal:

„Poslyšte, pane Velehrachu, vy to asi jistě víte. Řekněte mi: narodil se, nebo se nenarodil?“

„Kdo? O kom mluvíte?“

„Nu, dnes je výročí jeho narozenin. Přece mi porozumíte. Narodil se, nebo se nenarodil?“

Jan už chápal. Pousmál se.

„Nevím nic… Nikdo nic neví… Nenarodil se… Ale je to také docela jedno.“

Tohle řekl velmi úsečně a rozhodně. Jako by ho něco zamrzelo. Dělník už mlčel a u prvních domků se rozloučil. Bydlil tady.

Jan kráčel dále; hnědý pás stále stoupal, Jan kráčel pomaleji. Byl zamyšlen. Na okamžik vyrušily ho záře v domcích. Zdálky všechna skoro okna byla tmavá. Ale zblízka, ze zadních světnic plály vánoční stromky.

Takový docela malý, beze svíček, jen cukrovím ověšený má jeho děcko také. Batolí se k němu co chvíli, ničemu ještě nerozumí, ale je to špejchar sladkostí.

Sociální tvor se opičí, pomyslil si Jan. A ještě něco více. Co kdyby jednou jeho děcko pochopilo, že je o něco ochuzováno, o něco, co všecka ostatní mají! A není se čeho báti. Starý smysl zvyku bude již tak stár, tak vyvětrán, tak překonán, že jeho mladé, pohanské dítě nikdy…

Opět sevřela Jana nějaká tíseň. Nač to myslil v té chvíli, když se loučil s dělníkem?

Ach ano. Již měsíc žijí se ženou v úzkostech, že snad druhé děcko je na cestě. Aby hrom udeřil do všech preventivních prostředků! A do těch, kteří svých vědomostí nechtějí užíti k tomu, aby dali lidem jistotu volného mateřství! A což ti pokrytci nahoře! Mezci!

Velmi pomalu kráčel Jan. Ale mrazu necítil. Žár ho teď obléval, hrůza adventu v chudé rodině, úděs podporovaný všemi důvody rozumu. Nechtějí a nesmějí, nedovedou a nemohou plodit a rodit dětí jako králíci. V těch dvou jejich světnicích těsných jednoho děcka jest již mnoho… Pitomci řeknou: příroda to chce, a tváří se mravně uraženými. Ale na svůj barák dají si hromosvod, aby příroda jim ho nezapálila, jedí s vidličkou a nožem v ruce, ač příroda dala jim deset obratných prstů… A kdyby se měli ze svých salónů a ložnic navrátit k přírodě, pojdou hlady a zmrznou…

A což lidské tělo, tělo ženy…! Umělecké památky se chrání, lesy se chrání, krásné parky se chrání, alpská protěž se chrání, zříceniny se chrání, divy přírody se chrání – a ten největší div přírody, mladé a krásné tělo ženy, zřídlo nejsladších a nejsvětějších inspirací, to nemá být chráněno, to má v několika letech předčasně zestárnout, zvadnout, zhroutit se…! Ovšem ovšem, rodinný krb není místem pro kult krásy a venerické orgie. K tomu jsou bordely, není-li pravda, páni moralisté…! Anebo askeze… Proč zůstalo toto blbé slovo v našem slovníku! Jen pro realistické kantory? Hi-hi-hi… „Voda uplyne, láska pomine…“ Aby pominula co nejrychleji, tato naivnost, tato překážka mravnosti, tato neřest more bestiarum, je nutno míti děti, hodně dětí… a s nimi hluk a špínu, nešváry a nedostatek, hlad, trosku ženy… a za to za vše posilující mravní vědomí vykonané povinnosti k národu, k lidstvu, k přírodě…

„Ech, pitomci,“ vyprskl Jan celý udýchaný a zpocený. Bylť se najednou rozběhl, aniž pozoroval, že značný kopec bere útokem.

Stál však již před svým bytem. Pomalu očisťoval obuv před domkem. Nastala reakce. Byl umdlen.

Malátně vstoupil do bytu. V kuchyni bylo horko a dusivý zápach připalovaného omastku.

Políbil ženu na čelo, ani si nepovšimnuv zářícího a uhřátého obličeje. Podívala se na něho nejistě, zkoumajíc, proč je asi mrzut, proč „věsí nos“, jak říkala.

Odešel do pokoje. Děcko tu spalo v kočárku, tiše a pravidelně oddechujíc. Rozsvítil lampu, svlékl zimník a posadil se zamyšleně do kouta divanu.

V pokoji bylo útulno, teplo a milo. Probral se trochu. Zadíval se na radostné barvy Craneovy kresby, která visela na stěně naproti němu. Jako by dívčí ruka ho pohladila. Statečněji mu bylo.

„Ech co,“ pomyslil si, „však si zase pomůžeme od toho… Jen kdyby zdraví tím netrpělo. Nebezpečná hraje to… Ale Stáza je taková silná holka…“

Paní Stáza přicházela do světnice s ubrusem. Pohleděli na sebe přívětivě. Stáza se upokojila.

„Přišel jsi nějak mrzut,“ povídá, „viď? Ale pohleď tamhle, za poslední krejcary jsem to vyplatila. Přece to poslal na úvěr.“

Jan vrhl se ke stolku. Ano, byl to ten vzácný časopis – soukromý tisk – s nádhernými přílohami, po němž tolik toužil.

Jan zapomněl na všecko. Mazlil se s krásnými sešity…

„A ještě něco nového vím. A hezkého,“ zašeptala Stáza. Usmívala se čtverácky.

Pohlédl na ni dosti roztržitě. Ale už visela na jeho krku a horká ústa cítil u svého ucha. Nebylo to mnoho slov, co mu do něho všeptla jako polibek.

„Stázo, Stázičko,“ vykřikl Jan. Bujně s ní zakroužil, drže ji pevně v objetí.

Děcko se probudilo. Jan přiskočil však k němu a křičel do rozespalé tvářičky:

„Nenarodilo se, nenarodí se, nikdy se nenarodí! Slyšíš, Věruško, ne-na-ro-dí se… Žádného bratříčka nepotřebuješ! Nechceme ho, viď, děťátko…!“

* * *

A po večeři, když děcko znova usnulo, seděl Jan Velehrach se svou ženou na pohovce. Byli velmi, velmi veselí. Prohlíželi si krásné erotické kresby, plné originálních nápadů kreslířských i vtipu a odvahy. Jejich ruce…

Jak zaměstnávaly se jejich ruce, to nepatří již do této historie dvacátého čtvrtého prosince. To bylo již po půlnoci.

Hvězdy, slunce a člověk

Vypravování ze života snivého člověka

Kapitola první
O vlivu hvězd na snivého člověka

Slunce, jež zapadlo právě před tak dlouhou dobou, jaké ještě potřebovalo k tomu, aby mohlo opět vyhoupnouti se nad obzor, jistě si myslilo, že Město spí. Myslily si to bezpochyby také hvězdy, jejichž bláznivý tanec připadal snivému člověku, který dole se vlekl polotemnými ulicemi, jako benátská noc z ptačí perspektivy, benátská noc z trochu slušnějších elektrických žárovek. Tuto směšnou a domýšlivou představu o hvězdách mohl míti ovšem jen takový sotva viditelný pozemský červ, o jehož slovutné existenci neměly hvězdy nejmenšího zdání.

Ale také hvězdy se mýlily. Město nespalo. To zas věděl dobře snivý člověk, který opustil právě nějakou bouřlivou schůzi a chtěl se osvěžit zimní nocí, než zapadne do kavárny za ostatními.

Město nespalo. Jeho krev kolující pod korou jeho pošmurných bloků pozastavila jen s pozdní nocí svůj var na jedněch místech, aby tím prudčeji tryskala a bila na jiných místech, v atmosféře hustší a vřelejší. Naplnily se kavárny rozjařenými lidmi a lidé víceméně opilí nacpali noční putyky. Dveřmi lokálů, jež vedly přímo do ulice, tryskal časem vášnivý hluk s kouřem, horkem a zápachem, kdykoli měnili se hosté. A z hluku vyrážela vždy nějaká divoká nota: bravurní řehot slečinky nebo lechtaný smích holky, produkce vlasteneckého hrdla nebo řev socialistických dělníků, valčík zběsile vtloukaný do rozladěného klavíru, housle, harmonika, citera nebo hádka, pračka, opilá řeč.

Noc jako by však pohlcovala neúnavně vetřelecké proudy. Zařinčely nějaké zasklené dveře, hluk stáhl se náhle v sebe jakoby uťat a bylo opět ticho, popůlnoční ticho ulic, jimiž proniká mráz a nad nimiž září hvězdy. Zvuky přicházely už jen zdaleka; klepavé kroky, jež tu a tam vynořily se z jedné ulice do druhé, pospíchaly překotně zaniknout. Manželé pospíchali domů osvědčeným způsobem utišit svou nesentimentální rozjitřenost, milenci ukrytí ve stínu zvonili u hotelu, většina překotných útěků měla týž cíl. Jen v namodralém elektrickém světle promenád stával se pomalejším krok žen, které toužily po muži bezpochyby více proto, že jim zaplatí pohodlné lože, než proto, že si koupí jejich lásku.

Město tedy nespalo. Naopak: většina jeho přiotrávené krve stáhla se k určitým bodům, aby na nich vřela divoce a rozjitřeně. Život Města točil se kolem své pravěké páteře zběsileji než ve světle denním. Snivému člověku však bylo to v tu chvíli zcela lhostejno.

Sál osvěžení z mrazivé noci a ze svitu hvězd. Schůze v malé dusné hospodě rozbolavěla mu nervy. Přívrženci jistých socialistických myšlenek řešili v ní hlučně svůj vášnivý spor o pravou a levou stranu své cesty a pak ovšem i o svoje charaktery. Byl z jejich středu. A třebaže, aniž se o to snažil, stál trochu nad nimi, protože jedni ho měli příliš rádi a druzí se ho příliš báli, přece rozohňoval se a zlobil, ovšem více ve své mysli než v řečnických výkonech. Zaujatý, bezpochyby zcela jinak než všichni ostatní, kteří se schůze zúčastnili, pro myšlenky, jejichž přívrženci tu vcelku zcela zbytečně do sebe bušili nehoráznými slovy, byl nakonec znechucen prázdnou vřavou a mravně potlučen, takže opravdu potřeboval hvězdné noci, jež by dovedla mu překlenouti propast mezi světem myšlenek stavějících budoucnost a světem jejich slabých nositelů v přítomnosti a dodati mu sil, aby mysl i citovost svou mohl sjednotiti znovu v jasné rovnováze.

Stávalo se to. Pozoroval i jinde, že hvězdy mají zvláštní léčivou moc na lidi z Města. Nemohou ovšem za to. V této úloze nevystupují zpravidla ani jako světlý stín své pravé podoby. Člověk je nekonečně zmenšil pro svou potřebu, učinil z nich součástku své přírody pozemské, kterou miluje, i když si toho neuvědomuje, i když se, hlupáček, stydí přiznati to sobě i lidem, a o kterou ho Město oloupilo. Z této pozemské přírody, myslí si, že zbyly mu jen hvězdy. Utěšuje se jimi. Zdají se mu přírodou méně zfalšovanou než ta, kterou mu poskytují městské parky a veřejné zahrady.

Mohl by se ovšem utěšovati podobně i sluncem. Ale předně slunce svítí ve dne, a člověk potřebující útěchy nemívá ve dne času ji vyhledat. A podruhé, řekněte, slunce v Městě! To není ten blahodárný otec z lesů, luk a vod venkova. To je hotový tyran. Na jaře týrá člověka sliby, nadějemi, jichž nikdy nesplní, a v létě rozpaluje nesnesitelně dláždění ulic, chodníky a ohromné zdi domů. Slunce v Městě nejmenují lidé vůbec sluncem. Otažte se některé mladé ženy – staří nerozumějí takovým věcem – a řekne vám hned, kde jest její sluníčko: ulice ta a ta, číslo to a to. Blondýn. Nebo také brunet. A otažte se mladého muže: číslo to a to, ulice ta a ta. Blondýna. Nebo také bruneta. Och, královna moje! Slunce! –

Snivý člověk o tom však dnes neuvažoval. Nemohl. Nebyl s to ani uvědomiti si, odkud saje osvěžení. Bloumal a zlobil se.

Ale účinek mrazu a hvězd dostavoval se pomalu, aniž o tom věděl. Klid noci a hvězdnaté oblohy prostoupil pomalu také snivého člověka.

Pohleděl náhle ke hvězdám dokořán otevřenýma očima. A zasmál se. „Jsou to pitomosti!“ zamumlal. Nemyslil tím však hvězdy, ale ty pračky ze schůze. A zapomínal. Počal hledati souhvězdí s docela lidskou, příliš lidskou vášní. Mumlal řecká jména. Pak zasmál se však ještě jednou. Teď to platilo těmto řeckým názvům.

Hvězdy uplatňovaly na něm již svůj nejlepší vliv. Povznášely ho. Osvobozovaly ho. Cítil se lehčím a lehčím. A co jest lehké, stoupá. Stoupal ke hvězdám. To znamená: představa benátské noci z trochu slušnějších elektrických žárovek zmizela. Chápal cosi nepředstavitelného. Uvědomoval si, že největší lež, nejfalešnější obraz, jejž dáno je člověku viděti, jest hvězdnatá tato obloha, která shrnuje v jedinou podívanou minulost několikadenní s minulostí starší než člověk na zemi a přidává k tomu zcela nepatrný drobet současnosti.

Tato myšlenka zaujala snivého člověka. Vznášel se výš a výše. A již bloudil mezi hvězdnými světy, mezi stálicemi a planetami, mezi slunci a satelity, mezi světy žhavými i studeně mrtvými, rozkvetlými báječnou vegetací i rozparcelovanými obdivuhodnou populací.

Ani sen člověka snivého netrvá však věčně. Snivý člověk, který se jmenoval Petr Skála, spadl náhle opět k zemi, do mrazu polotemné ulice Města. Neublížil si. Všechny jeho hněvy a starosti zmizely. Narovnal záda, vztyčil hlavu a vykročil hrdě jako nebešťan. Pomyslil si: je třeba kochati se velikostí a krásou myšlenek, velikostí a krásou věcí. Život malosti jest vteřina. Mrzutá vteřina, která však není ničím u porovnání s nezapomenutelností hodin krásy, radosti a velikosti.

Pobyt mezi hvězdami učinil ze snivého člověka optimistu.

Optimisté libují si v mírném doušku dobrého vína nebo plzeňského piva a v ženách. Petr Skála vrazil do známé kavárny.

Kapitola druhá
O tom, kterak snivý člověk stane se někomu sluncem

V kavárně bylo mnoho hluku, světla a kouře. V jednom koutě pod kalným zrcadlem a na plyšových pohovkách seděla Skálová společnost. Bylo to několik kamarádů, slušnější živel ze schůze, a dvě ženy.

Přisedl poněkud stranou k svému nejmilejšímu, k jakémusi malému úředníkovi zemského výboru, mlčelivému a jemně skeptickému, který také ctil plzeňské pivo a měl rád ženy, ač nevěřil v lásku. Najedl se, neboť to byla kavárna slavných studentských večeří, a popíjel radostně v zářivém teple. V kroužku vtipkovali a debatovali již s humorem.

Byl v dobré náladě jako právě člověk snivý, jemuž zalíbilo se na zemi. S usmívajícím se skeptikem ironizovali tiše předchozí schůzi; časem připojil se k všeobecnému hovoru nějakou pravdou, jež byla vděčně přijata.

Rostl jaksi. Měl chuť vstáti, vypnouti prsa a vznešeně tázati se shromážděných: Kdo z vás může se pochlubiti, že spadl právě na zemi z říše hvězd? Jistě by všichni uctivě a udiveně ztichli a styděli by se, že jim nebylo dopřáno styku s hvězdami! Pomyslil si však, že od vznešeného k směšnému bývá někdy jen krok, a rozhodl se chovati se docela po lidsku: ve společnosti, kde jsou ženy, bývá příjemno a někdy i vděčno aspoň jednu z nich, je-li hezká, pozorovati s přiměřeným taktem, jako náhodou, tak, aby to tušila jen ona a nikdo jiný.

Snivý člověk uměl to snivě; líbívalo se to ženám. Tož prohlížel si napřed opatrně obě přítomné. Kterou?

Rozloženou, mastnou, přihlouple nadutou, zbožnou a církevně vdanou manželku kučeravého a mrštného majitele strojní žehlírny rozhodně nikoli. Tento objekt, déle pozorován, znechutil by mu opět pozemský život a ohrozil by plný jeho žaludek. Vyložená krmená husa, která naštěstí hluboce opovrhuje touto společností, a proto jen zřídka doprovází svého muže. Socialistická buržoáza s velikým zlatým křížem nad ohromnou klenbou svého poprsí, regentka, která ve chvíli pošeptá svému štíhlému dárci firmy: „Už je toho pití dost! Zaplať! Půjdem domů!“ A pak, zatímco manžel bude volat vrchního číšníka, zívne, zdvihajíc tlustou ruku se zlatými prsteny jen na polovinu cesty k ústům.

Snivý člověk vyměnil úsměv trochu jedovatý s mlčelivým skeptikem, který náhodou pohlédl týmž směrem. A mocným douškem zapil rychle vtíravou představu obludné stránky života.

Buržoáza za okamžik odešla. Všem se ulehčilo. Docela v koutě zasmála se řezavě maličká Pepina Bednářova.

Ona snad? napadlo snivému člověku, jehož zraky sklouzly rychle po třech mužských postavách za smějící se ženou.

„Sluší jí to dnes, viď, Petře!“ řekl skeptik, kterého také přilákal smích.

Pepina a Petr Skála byli nepřátelé. To jest: Pepina byla čistokrevná proletářka a Petr byl měšťanský synek. Tak to cítili, třebaže je měly pojiti ideje, v nichž Pepina hledala útěchu a Petr nalézal logiku své povahy. Nepřátelství nebylo však příliš hluboké: znali se k tomu málo, a proto projevovalo se jen malou dávkou uštěpačnosti, když se setkali.

Pepina měla muže a kamaráda. S mužem žila v noci, s kamarádem ve dne. Frantík, její muž, drobný a tichý, pracoval v továrně, vracel se domů až večer, aby chudě pojedl a pak něco četl, když mu nebylo jíti kolportovat časopisy nebo vyslechnout milého řečníka někam do schůze. Kamarád, rezavý a nedůtklivý, byl pokoutní krejčí. Pracoval málo: někdy nebylo na čem, když několik těch známých nic nepřineslo, jindy nebylo z čeho, když neměl právě na „přípravu“, jindy opět dával přednost debatám v socialistickém kroužku nebo písním v zastrčené vinárně. Doma byla stálá a mrzutá bída.

V té bídě, vysoko v třetím poschodí zoufalého předměstského činžáku kamarád a Pepina se milovali – svým způsobem. Hádali se a rvali, protože jejich nervy byly strašlivě umučenou a zároveň mučivou nezbytností, proklatou uprostřed věčného nepořádku a nedostatku. Kamarád míval také kocoviny po hlučných nocích; Pepina chvěla se odbojně, když bída doléhala příliš zhurta. A tak z lásky dostal kamarád někdy políček, když byl trochu impertinentní, a Pepina mívala z lásky modřiny na hubených rukou, stisknutých se zlostí, kterou stupňoval snad neuvědomělý záchvat vilnosti. –

Zdálo se, že rumovaný čaj s cukrovím, teplo, jas a ruch kavárny smířily Pepinu na chvíli se životem. Drobounká a hubená její postavička oživla celá, její pěkně řezaný, třebaže ne zcela mladý již a utrápený trochu obličej zarděl se, hnědé, vtipné oči blýskaly pod korunkou černých lesklých vlasů. A přes tenké rty zurčela jí hbitě bodavá a veselá slova.

Tož tady zastavily se zraky snivého člověka. A vracely se sem stále po nezbytných přestávkách. Petr Skála si dokonce vzpomněl, že po několik měsíců již nemá milenky.

Za půl hodiny byl dokonale přesvědčen, že Pepina řeší neočekávanou a nepochopitelnou otázku, jejímž jádrem jest snivý člověk; bílá, černě korunovaná její hlavička byla zmatena. Postřehl také několik pohledů, jež chtěly být zlostné, ale byly skoro bojácně tázavé.

Platili a vstali. Vyhrnuli se hlučně a opojeně do mrazu a pod hvězdy, jež zářily stále stejně a myslily, že Město spí.

Před kavárnou stanul snivý člověk těsně u Pepiny. Neodstoupila. Ostatní vykročili již, mezi nimi i její muž, i její kamarád. Jen tichý skeptik, trochu opilý, dopínal si zimník.

„My půjdeme spolu,“ prohlásil Petr a zavěsil se k Pepině, která byla maličká jako děvčátko. Skeptik se zasmál, a mumlaje cosi, pustil se za ostatními. Snivý člověk vykročil také, pevně přitisknut k Pepině.

Nebojovali spolu ani čtvrt hodiny. Vzdala se a byla přítulná jako malá, nemocná kočka. Kráčeli rychle a žvatlali. Půldruhé hodiny měli na konec předměstí, kde bydlila; času dost.

„Pohleď jen, jak hvězdy se chvějí a září,“ hovořil snivý člověk. „Hvězdy jsou krásné.“

„Ale nehřejí,“ řekla, tisknouc se k němu. Měla příliš lehkou jupičku.

„Mne dovedou zahřáti,“ odpověděl. „Stačí mi půl hodiny pod hvězdami a zapomenu na každý smutek, na každou bolest, na každý hněv. Hlavní jest, abych se vzmužil a pohlédl k nim s otevřenýma očima. Dokud chodím se sklopenou hlavou, je zle. Jakmile však dodám si odvahy, narovnám záda a pohlédnu k osvětlené výši, mám vyhráno.“

„Kde vzíti však vždycky odvahu ke vztyčení hlavy?“ zašeptala.

Mlčel chvíli. Přemýšlel. Pak pochopil. Přišla mu na mysl stará pravda: že mnoho mohou míti jen ti, kdož aspoň něco mají. Hvězdy mají naň jen proto vliv tak blahodárný, že má předem již ještě něco jiného: schopnost narovnati záda, vztyčiti hlavu, setkati se s hvězdami tváří v tvář.

„Nemáš zhola nic, co by tě někdy zahřívalo?“

Zasmála se trpce. „Och ano, oheň v kamnech nebo peřinu, čaj… ale slunce, to mi chybí.“

„Nemiluješ?“

Mlčela. Pak šeptala: „Myslím, že nemiluji. Vždyť láska prý hřeje, a mně je stále zima.“

Stoupali pomalu nesmyslně příkrou ulicí. Ostatní byli asi velmi daleko již, protože neslyšeli jejich hlasů.

Jejich kroky klapaly svorně pustou nocí, nad kterou svítily naštěstí hvězdy.

Snivý člověk dodal si odvahy. Vztyčil hlavu, pohlédl k hvězdám. Jeho oči byly dokořán. Dnes rozuměl jejich divokému tanci již na první pohled.

„Chtěla bys mne mít ráda?“

Zastavili se právě pod železničním mostem. Blížil se zběsilý rychlík.

„Chtěla bych do svého domova. Narodila jsem se u splavu. V olších jsem si hrávala.“

„Se mnou?“ Kývla hlavou a nastavila ústa. „Budeš mne hřát! Budeš mým sluníčkem?“

„Budu tvým sluníčkem!“

Kapitola třetí
O tom, kterak snivého člověka unaví sluneční úloha

Petr Skála měl několik neděl vítěznou náladu. Přestával býti dokonce člověkem snivým a cítil, že je člověk šťastný, tak šťastný, že může svým vnitřním teplem zahřívati i jiné. Stává se někdy, že hovor vedený z dlouhé chvíle uvízne náhle; tu dávají si lidé navzájem otázku: Čím bys chtěl býti, jak bys chtěl žíti, kdybys mohl se znovu naroditi? Petr Skála odpovídal: Chtěl bych býti tím, čím jsem, žíti tak, jak žiju a jak jsem žil.

Chodil vesele a zářil.

Jeho jméno mělo dobrý zvuk ve světě literárním, jeho slovo bylo směrodatné v kruzích stejně smýšlejících soudruhů. Nebyl silák, ale jeho zdraví bylo pevné. Nebyl boháč, ale měl často peníze, protože jeho otci, obchodníku, dobře se dařilo. Ženám se líbil. A jak známo již, měl také odvahu narovnati záda, když nějaký stín stůj co stůj chtěl ho sehnouti k zemi, a zahleděti se do hvězd, jichž svit v jeho nitru slaďoval city i myšlenky v harmonický celek.

Petr Skála byl člověk, který nepotřeboval slunce, byl celkem vzato sám jakési malé sluníčko.

Pepina dokonce považovala ho za veliké a hřála se blaženě v jeho teplých paprscích.

Scházeli se obden i častěji a uvažovali, jak zaříditi si život co nejpohodlněji. Ledajaké překážky však stály jim v cestě a byly tak pevné, že se nezhroutily pod jasným úsměvem Petrovým, čemuž Pepina opravdu se divila.

Bylo jim tedy čekati na svobodu. Petr sálal teplem i světlem, Pepina přicházela se zahřívat: nicméně trpěla ještě, snad dokonce víc než dříve. Přicházela častěji s modrými pruhy na tenkých pažích, jež Petr svlékal a líbal.

Kamarád krejčí tušil, co se děje. Měli důvod domnívati se, že je stopuje někdy po cestičkách parku, kde probouzelo se jaro. A Pepina chodila ubitá a s pláčem vypravovala, jak strašně koulí očima a jak je hrubý, když se probudí po prohýřené noci.

Petr hřál ze všech sil a kombinoval všechny možnosti útěku z bídy a pekla.

Jaro přišlo; v parcích počaly krátké dny jejich půvabu. Voněla šeříková zákoutí, z tulipánových a hyacintových záhonů proudila radost.

Petr pociťoval jakousi únavu, neboť nářky Pepininy neměly konce. Chtělo-li se mu zavýsknout, bylo mu stírat její slzy; chtělo-li se mu pracovat, musel přemýšleti, jak by urychlil její vysvobození. A její láska byla křečovitá a nedávala mu hodiny plamenného vybíjení sil. Věděl, že hřeje, ale viděl také, že neproměňuje milenku.

Byla stále zoufalá, ba zoufalejší s představou toho, co jest, a toho, co by mohlo býti. Byla stále chudá, neboť neměl ještě tolik, aby jí mohl dáti vše, čeho žena potřebuje. Byla stále také chorá, nervózní až k hysterickým záchvatům, a bylo mu jasno, že se neuzdraví v ovzduší, kde sotva dýchala a kde ji věčně zraňovala bodavá, jizlivá slova člověka stejně chorého.

Petr umdléval. Jaro probudilo v něm, aniž si toho uvědomil, síly, jichž nemohl užíti. Tlak života doléhal naň zvnějšku i z vlastního jeho nitra.

Jednoho večera rozběhl se daleko za poslední domky předměstí. To za hvězdami.

„Hraju špatně svou úlohu,“ myslil si. „Plavu, jak se tomu říká. To je jasné. Že i slunce potřebuje někdy útěchy, to je přirozené. Není absolutního štěstí, protože nic není absolutní, a přestal bych se cítiti šťastným, kdybych nikdy neměl blízko k tomu, abych byl nešťasten. Ale slunce, jež jde k hvězdám pro posilu?“

Petr Skála měl chuť vrátiti se k úloze člověka snivého, aspoň před hvězdami.

Šel dlouhou silnicí, na jejímž konci v dáli černal se zalesněný kopec. Hvězdy již svítily a silnice byla pustá. Nebyl přemožen, jen zmaten. Šel vztyčen a hleděl vzhůru. Z jakéhosi rozmaru řekl si, že se nevrátí, dokud nespatří letěti meteor.

„To je jasný důkaz, že hvězdnatá obloha není benátskou nocí z ptačí perspektivy,“ myslil si.

A znovu uvažoval s hlavou studenou a ovívanou lehkým jarním větříkem:

„Excelsior! To znamená v próze života: Trpělivost! Ztratil bych navždy důvěru k sobě, kdybych se vzdal v tomto boji s náhodnými, malichernými okolnostmi…“

Náhle se bezděčně zastavil. Neočekávaná myšlenka šlehla mu mozkem.

„Nebráním se také proti sobě?“

Pomátl se docela. Ale nepokořil. Pohlédl vzhůru. Padala právě hvězda. Obrátil se a mluvil k sobě velmi rozhodně:

„Uvažujme jasně a upřímně. Chci býti sluníčkem ubohé ženě, která potřebuje mého tepla, mé lásky. Také mé pomoci. To není rozhodně úloha škaredá. Překážky, jež se mně staví do cesty k tomu, abych ji mohl zbaviti okovů, bídy a učinit ji dokonale šťastnou, jsou sice pro okamžik nezdolné, ale jen pro okamžik. Slíbil jsem jí, že ji odvedu, že uvidí splav a olše svého dětství a bude moci s nimi žíti. Dostojím svému slibu, jakmile to půjde. Nebude to trvat dlouho. Teď však musím si přiznati, že ještě něco se bouří proti mému úmyslu. Krátce a dobře: moje pudy, které zatracené jaro probudilo ze zimního spánku. Co to znamená? Mám přece Pepinu rád…“

Petr přestal tady mysliti jasně a upřímně. Malinký chaos vznikl v jeho hlavě.

Nakonec, když už přicházel do města jaksi sehnutý, narovnal opět záda, pohlédl naposled ke hvězdám a řekl: „Ano, mám ji rád. A budu trpělivý.“

Nějaká tíseň zůstala mu však v srdci. Neuvědomil si také, že jeho dnešní styk s hvězdami byl velmi povrchní. Že zapomněl zcela představovati si, co znamená jejich nesmírný chorovod, před nímž za stesk vrací se radost a za slabost síla a upřímnost…

Když došel ke svému bytu, byl překvapen, že doma ještě svítí. Rychle vyběhl do prvního patra. Otec seděl zhroucen v lenošce, matka plakala. Krach cizí firmy postavil i jeho otce před úpadek.

Petr odešel do svého pokoje a svalil se na pohovku. Slyšel, jak v uchu, na němž ležel, hučí mu to zběsile jako vzdalující se lokomotiva, a hlava, jež spočívala na ruce vedle ucha, připadala mu jako ohromná rosolovitá hmota. Položil ruku na obličej, aby se přesvědčil, že konečky prstů dosahují skoro na kraj čela a kraj dlaně že se dotýká brady. Že tedy jeho hlava je normálně velká…

Kapitola čtvrtá a poslední
O tom, kterak snivý člověk najde své slunce

Petr Skála neměl odvahy vyhledat Pepinu druhého dne. Všechny jeho výpočty rozmetal osud, budoucnost stala se nevypočitatelnou a velmi problematickou. Jeho plány krásně a přesně narýsované byly náhle zcela nepotřebny. Napsal jí lístek, jenž se mu zdál trochu suchý.

Její odpověď ho překvapila. Bylo v ní nezvykle mnoho jasné mysli. Snažila se připomenouti mu všechny naděje a možnosti, které ještě zbývaly. A radostně mu oznamovala, že kamarád krejčí se odstěhoval. Cítil však, že její dopis ho nepotěšil tak, jak by to byl jistě učinil řekněme – před měsícem. Ale v oné části svého srdce, kterou umlčoval, kde tušil, že jest nespokojen sám se sebou, a kde před několika dny vynořila se otázka, má-li vůbec Pepinu rád, v tom koutku svého nitra pocítil zároveň jakési ulehčení.

A pomyslil si: Teď bude Pepina se svým mužem žíti aspoň v relativním klidu. Nebude již mívat modrých pruhů na hubených pažích. A já… och, já teď budu asi špatně hřáti, já teď budu míti sám nedostatek!

Ještě si však nepřiznal nahlas, že jeho sluneční úloha jest skončena.

Stalo se to za několik dní. Od otcovy katastrofy nevyhledal Pepiny. Napsal jí toliko dva chladné dopisy o svých trampotách. Až po čtrnácti dnech asi potkal ji náhodou na ulici. Dala se ihned do pláče. Pochopila, že je konec milování. A tušila, že pro ni jest navždy všemu konec, že teď už bude jen pomalu zhasínat, neodvratně zhasínat v bídě a v živoření. Byla zničena a připadala mu strašně sešlá za ty dvě neděle.

Hledal výmluvy, pokoušel se býti vřelý a laskavý. Viděl však, že ji bolí jeho lež. Skončil tedy rychle toto setkání a dal se na útěk ulicemi. Odnášel si dojem, že žena, kterou navždy opustil, ho nenávidí, neboť věděl, že nikdy nepochopila, co ho s ní svedlo a co rozvedlo. Ale přesto prchal, lehce se vznášeje, jako by rozpínal křídla, z nichž spadly právě okovy, volný, osvobozený, sobě vrácený. –

Nastaly mu dny radostné práce. Psal mnoho a nebyl nespokojen s tím, co zůstalo na papíře. Prodával svou práci tak, že mohl slušně vyhovovati svým potřebám, jež ovšem omezil na nejmenší míru. Učinil to klidně, bez bolu a lítosti, ba jaksi i hrdě a radostně.

Petr Skála stal se opět snivým člověkem, který miloval hvězdné noci.

Jen Město ho poněkud dusilo. Z mnoha důvodů. Nepřekypoval již sebevědomím, byl hrdý a šťastný klidně a prostě, chtěl klidně a prostě žíti. Literární rvačky a spory jeho politického tábora, jichž se dříve rád zúčastnil, zejména v době svého opojení štěstím, skoro se mu již hnusily. Zelení mládenci, kteří vtrhli do literatury a sociálního hnutí, nepřinášeli ani vědomostí, ani schopností, zato však až příliš dobře nápodobili chyby jednotlivců (jeho vlastních nevyjímaje) z generace předchozí, jež mnoho věděla, mnoho donesla a koneckonců o něco se bila. Takové kalné mlhy zaplavily tenhle život. Na pozice opuštěné lidmi, kteří se podepisovali, přihnali se nejmalichernější klepaři a anonymní sprostota kvetla. Jasná logika práce, jež ví, co chce a kam jde, byla v opovržení. Ale nebrojila proti ní doba poctivých pochybností, jimž se neubrání hlubocí lidé, i když jsou sebezaujatější pro svou pravdu. Byl to naprostý chaos, jenž nastal, zmatek nad zmatek, blábolení diletantů; arivisté[1] a kejklíři vtrhli v kalnou vodu lačni lovu.

Přišla doba, kdy slušní lidé ustupují z bojiště, aby pracovali v ústraní na díle, jež jest mimo vřavu, a s jasnou myslí čekali na čas zadostučinění.

To byla hlavní příčina toho, že Petrovi nebylo volno v Městě. Byl stále v nebezpečí, že bude proti své vůli znovu stržen v zápasy, jež byly už jen silácké. K tomu družilo se několik menších důvodů a Petr pomýšlel na život mezi lesy a lukami.

Nebyl unaven, ale chtěl míti ticho kolem svých snů.

Bydlil stále u rodičů. Jeho otec houževnatě bojoval s kalamitou. Měl všechnu naději na úspěch, ale Petrovi nemohl dáti nic. Odejíti z Města znamenalo pro Petra ztrátu přístřeší a život cele na vlastní pěst.

Ovšem nepotřeboval velkého obnosu k tomu, aby si připravil nový domov někde venku, v horách… ano, v horách. Ale neměl ani toho.

Usmíval se však, spoléhaje na náhodu. Usmíval se, když si vzpomněl na kariéry svých vrstevníků, usmíval se, když počítal, kolikrát ukázal záda egyptským hrncům[2].

„Koneckonců,“ říkával trochu ironicky mlčelivému skeptikovi, s nímž jediným ještě častěji se stýkal, „byla to neobratnost. Neměl jsem ani židovské, ani katolické školy. Jsem přesvědčen, že do smrti nenabudu jmění. Ani pořádných dluhů nenadělám.“

Měl jakousi zkušenost se svými podniky, na něž sehnal sotva pár zlatek. Zato akce, kterou podnikl jakýsi človíček pro svůj plátek, kde se tiskly modlitby k několika politickým hvězdám, vynesla rázem několik stovek, jež bůhví kým byly pohlceny. Také s věřiteli neměl Petr štěstí. Ubohé dloužky připravily mu často trpké chvíle, zatímco vedle něho hrnuly se tisíce a desetitisíce od ochotných lidí do rukou neschopných podnikatelů, kteří se za ně ani řádně nenajedli.

A Petr vzpomínal v té době také, jak často dával ochotně ze svého mála, jež dostával od otce, jak často byl obratně vysáván dobrými kamarády, kteří pak…

„Ech, měl bych méně klidné svědomí a znal bych méně člověka, kdybych byl nezakusil těchto malých zklamání,“ pomyslil si na konec svého bloudění minulostí.

Pracoval a čekal.

Někdy se mu zastesklo po ženě. Tu snil o mladé, krásné, divoké ženě, opravdové, celé ženě, po níž volá v člověku jaro. Ale byly to jen krátké okamžiky, jež přicházely po náhodných setkáních s ženami podobnými jeho představě.

Jeho síla, stálá a souměrná, vybíjela se skoro cele v literární práci. –

Přišel však červen. Petr neodolal, aby někdy nezúčastnil se výletů pořádaných známými, ale zcela lhostejnými mu lidmi, kteří nemluvili ani o literatuře, ani o politické situaci a sociálních problémech. Cítil, že jsou to ženy, jež ho vábí, mladé ženy ve světlých toaletách, zpívající pěknými alty a soprány při návratu vlažnými večery a podle lesů.

Pozoroval je rád, aniž se s nimi bavil. Vracela se pomalu jeho dávná potřeba snivé koketérie, jež se líbila ženám. Nechtěl však milenky. Bál se, že nový erotický případ odvedl by ho od práce. Byl rád, že může klidně a podle chuti pracovat, beze spěchu a bez nucení se k tomu, jako svobodný tvůrce. Žena, milenka vzala by mu mnoho času, jejž by musel nahrazovat spěchem a dlouhým sezením, protože méně vydělávat nesmí.

Hovoříval tedy s pány a matkami, aniž však odvracel svého zraku od některé dívky, již si zvolil za předmět této tiché zábavy.

Jednou si pomyslil: Pohrávám si s ohněm. To znamenalo, že nějaké dívčí zraky, jež mu stejně tiše a snivě oplácely jeho pohledy, skrývají blesky, schopné vniknouti až do jeho srdce.

Nezúčastnil se po dvě neděle žádného výletu. Pak šel zas, neboť Město bylo nesnesitelné a Petrovi se stýskalo po světlých toaletách, po sladkých pohádkách ukrytých pod krajkami dívčích živůtků a po pohledech, písních a smíchu.

Druhého dne nepracoval, neboť měl milenku. Katastrofa přišla jako blesk.

Rozkošná blondýna s očima zelenýma jako Dunaj, celá žena již s neposkvrněnými ňadry, ta, které se nejvíce vyhýbal, protože věděl, že jest mu nejnebezpečnější, dívka, která se tolik smála a tolik zpívala, že se dala tušiti krize v její dušičce, dívka v úplně bílých šatech z krajkové látky, pod kterou se vlnilo nesmírné bohatství půvabů… jak se to jen stalo, že náhle stála vedle něho a řekla mu, že ho má ráda? A pak odběhla se smíchem. Toho dne již se nesetkali, neboť stalo se to při návratu a ona zmizela mezi těmi, kteří šli zcela vzadu, a již se neobjevila.

Věděl, kde bydlí, a sotva se probudil druhého dne, poslal jí lísteček, aby přišla, že ji miluje.

Po tři dny chodili spolu městskými sady, scházejíce se nejméně jednou denně. Na čtvrtý den umluvili výlet ve dvou po parníku.

Petr nebyl jakživ tak zamilován. Choval se však dosti zdrženlivě, věda, že jeho pověst in eroticis jest horší než skutečnost.

Na palouku pod starým kostelíkem nabídla mu svá ústa k nekonečným polibkům. Seděli ve vysoké trávě až do šera, žvatlajíce. Nakonec přestala se jim dařit souvislost vět. Ale Petr se ovládal. Večer byl trochu chladný; dole šuměla řeka. Tu Máňa dala se do pláče.

Petr byl v rozpacích.

Konečně mu zavzlykala, že ji má málo rád. Že jí to ještě nedokázal, jak ji má rád. Petr pokryl jí obličej nesčetnými polibky a poprosil ji, aby rychle vstala, že se tmí příliš a cesta je špatná.

Přijeli do města a tramvají ujížděli do předměstí, kde bydlila. Máňa hleděla na Petra zbožně, ale chvílemi škubalo jí cosi v obličeji a jižjiž hrnuly se slzy. Petr nechtě tvářil se jako nemilosrdný kat, který je ochoten vysmívati se své oběti. Jakýsi potutelný úsměv seděl mu na rtech a Máňa nemohla a nemohla pochopit, co znamená.

Vystoupli z tramvaje a Petr zastavil se po několika krocích u restaurace. Půjdou se navečeřet, že ano! A zase viděla Máňa ten úsměv. Jedl rychle a Máňa se nimrala. A sotva dojedl, ptal se, půjdou-li. Mluvil o takových všedních věcech. Byla opravdu nešťastná.

Mlčky kráčeli poloprázdnou ulicí. Petr tiskl ji něžně k sobě, ale mlčel. A náhle se opět zastavil. Stáli u vrat jasného průjezdu, vedle byla také restaurace. Petr jemně vedl Máňu do vrat. Podívala se naň udiveně. Tu se zasmál vesele a trhl zvonkem u schodů.

Máňa pochopila. A vidouc, že jsou sami, vrhla se k němu pro polibek, jenž trval tak dlouho, dokud nezaslechli kroků na schodech.

A když osaměli v malém pokojíčku, řekla mu, že je tyran.

To byla nejkrásnější Petrova noc v Městě – – –

Kdykoliv Máňa rozpustila vlasy a Petr líbal její bezvadná ňadra, říkal: „Tys moje sluníčko.“

Ale že ve svém nitru prahl po onom velikém slunci, jež se rozlévá po horách, lesích a lukách a jest pravé a jediné jen venku, daleko od Měst, nabídla mu Máňa, která byla svou paní, obnos, na nějž čekal, nevěda, že ho dostane s milenkou, jejíž kráse se vyhýbal a která všecko mu nabídla sama.

Odjeli z Města do kraje vysokých strání a lesů.

Petr je snivý člověk, prostě šťastný na lesních stezkách i v loktech Mániných. Napsal o své lásce k Máni sloky, jež patří k jeho nejlepším. A když slyšel chváliti je, vzpomněl si, že také pro Pepinu psal kdysi veršíky do sešitku, jejž ona měla schovaný. Když se rozešli, poslala mu ho zpět a on, shledav, že verše jsou velmi špatné, spálil sešitek.

„Jak je to podivné,“ myslívá si Petr. A vzpomíná si také hvězd, jež kdysi měly naň jakýsi vliv, ale teď jsou skoro zapomenuty, protože na vrchách, kde žije, miluje se v noci milenka, a slunce, krása, příroda ve dne.

Na „rovnoprávné poště“

Měl jsem jakési nevalně důležité řízení v jistých moravských –icích, jedněch z mnoha, a sotvaže jsem vystoupil z prvního odpoledního vlaku, setkal jsem se na nádraží se známým, který tu dle domácího zvyku zevloval. Připojil se ihned ke mně. Kráčeli jsme kaštanovou alejí a libovali si půvaby venkovského pobytu.

„Je zde skoro tak pěkně jako u nás,“ povídám, rozhlížeje se po jasně zelených stráních. „A kde bydlíš?“

„Na ‚rovnoprávné poště‘. Je to tamhle na kopečku, ten starý velký barák.“

„Odkud ten podivný název? Zdá se nějak kousavý.“

„Je tam poštovní úřad a my mu říkáme ‚rovnoprávná pošta‘, protože… Ale to je celá historie… Pojď, napřed se posadíme…“

A když jsme seděli u piva v pěkné zahrádce místního „hotelu“, vypravoval.

„Na naší poště vládla ještě loni vdova s dcerou, letos vládne tu již jen vdova sama; dcera se v masopustě vdala. To ovšem není pranic zvláštního. Jest bezpochyby po našich zemích hojně poštmistrových vdov a s dcerami k tomu. Také ničím zvláštním není, že obě tyto dámy nebyly valně hezké, že však zato měly nazbyt oněch vlastností a způsobů, pro něž naši galantní muži nazývali je fešnými. Celkový úsudek našich nevynikajících donchuánků, kteří sem tam docházeli na poštu, i když tam neměli co dělat, zněl v ten smysl, že paní poštmistrová jest rozhodně fešnější než její dvaadvacetiletá dceruška, která musela nosit stále krátké, ba velice krátké sukénky, aby matinka zdála se mladší. Vlastního úsudku ti nepovím. Zajímal jsem se a zajímám se více o fořtovic Miladu, proti níž nejen paní poštmistrová, ale i slečinka z pošty byla škaredá jako noc, přestože měla pěkný vzrůst a vlnila se dobře právě na těch místech, kde my muži máme to nejraději. Ostatně kamarád Sojka – znáte se prý, je to takový zuřivý moralista – říká, že není odpornějších gest nad koketérii obstarožných fešných vdov a přizrálých slečinek, zběsile lapajících po ženichu. Ani toho nevím, neboť moje… neboť Miladě je teprve sedmnáct, dívám se jen na ni a vím, že má-li snad i chuť vdáti se jako bezpochyby každá, má především báječnou chuť milovat… Myslím, že by dovedla pro lásku zapomenout na svatbu…“

Můj známý – mimochodem řečeno Heřman Sezima, úředník v místní továrně na stroje – zahleděl se sentimentálně do sklenice, jako by ve žlutém, trochu řídkém moku viděl zrcadlit se vábný obraz své zbožňované, pak udělal veliký, táhlý doušek a pokračoval:

„Skutečnou pozoruhodností byla však okolnost, že obě dámy, o nichž mluvíme, dávaly najevo neobyčejný smysl pro jazykovou a vůbec národní rovnoprávnost v míře opravdu překvapující. Pro svou osobu, kdybych měl čas o věci blíže uvažovati, hledal bych bezpochyby kořen tohoto pozoruhodného smyslu v citu pro povinnost, jenž na paní poštmistrovou přešel z jejího zemřelého manžela, který tu platil za nevšedně korektního úředníka, z matky pak přešel také na dceru. Sojka ovšem ve svém škarohlídství popíral v tomto případu každou možnost etičtějšího důvodu a tvrdil, že za vší tou domnělou rovnoprávností jest jen touha ulovit mužského, Čecha nebo Němce, jen když bude míti ‚prachy‘. A uváděl mne často do značných rozpaků, neboť kdykoli jsme potkali spolu obě dámy, mručel skoro hlasitě: ‚Maso na prodej! Maso na prodej!‘ O poštmistrové mluvil velmi opovržlivě, nicméně zdálo se, že má jisté pochopení pro pozdní její laskominy. Zato o slečince vyjadřoval se s drsnou a bezohlednou krutostí, nazývaje ji rád obráceným pávem (který má hezké nohy, ale ošklivý ‚zobák‘), neboť nosila se dědinou opravdu trochu arogantně. Později ho přesadili – byl, jak víš, lesním adjunktem – a mně se skoro ulehčilo, ačkoli jsem ho měl upřímně rád.

Nejvíce mluvilo se u nás o poště asi před třemi lety. Tehda konaly se tam od jara do podzimu nedělní odpolední hostiny, jež se protáhly obyčejně až do posledního vlaku. Poštmistrovic žily sice dosti uzavřeně, přijímajíce neúředně jen vybrané mladé pány, z nichž většina přijížděla z města, ale služka jejich přinášela do obce každého večera podrobné bulletiny o všech důležitějších rodinných událostech. Tyto bulletiny byly zpočátku zcela oficiální. Obec dovídala se zejména, kolik stály ty neb ony šaty, ta neb ona hostina, ten neb onen bál. Služka byla všeobecně považována za velmi loajální a velmi hloupou. Později však ukázalo se, že její všetečnost má velmi dobrý čich.

Pozornost těch, kdož – jako já – nezajímají se o chatrné místní klípky, byla nejdříve povzbuzena tím, když naše veřejnost konstatovala, že nedělní zábavy na poště konají se střídavě, totiž že jednu neděli baví se dámy s jinochy českými, druhou neděli pak s mládenci německými, a to s neochvějnou pravidelností. Pak dověděli jsme se překvapujících podrobností. Při českých večerech jest všechno české: na stěnách poprsí Havlíčkovo, podobizna Palackého, krajinka od Liebschera; na stole Maršnerova čokoláda, matiční zápalky, Lidové noviny atd.; při večerech německých pak všechno německé: poprsí Bismarckovo, podobizna nějakého německého poslance, jehož jména jsem již zapomněl, obraz od Deffreggera, čokoláda od Klugeho, sirky schulvereinské, Tagesbote atd. Rovněž knihy v polici nad pohovkou střídaly se co týden, české ustupujíce německým a naopak.

Nebudu tě unavovat výčtem všech ostatních fakt, svědčících o této důsledně prováděné snaze o rovnoprávnost aspoň všude tam, kde počínání obou dam dalo se kontrolovat. Opakuji: podrobnosti byly skutečně překvapující. V obci našli se ovšem posměváčkové, ale celkem přijata byla věc s jistým zadostučiněním hlavně na české straně, neboť Němců u nás skoro není. Rozumní lidé chápali, že tu jde o úzkostlivé přenesení korektního chování z úřadu do domácnosti a logicky považovali náš poštovní úřad za vzor úřadu národně nestranného, zvláště když i razítko úřední vyhovovalo v tomto směru úplně.

Věrohodnost i těch nejpitvornějších služčiných bulletinů byla potvrzena neobyčejně panem nadučitelem, který jednoho rána, vraceje se z časné procházky, na vlastní oči spatřil, kterak Fanda z pošty drhla kartáčem u pumpy dvě bíle lakovaná poprsí: jedno bylo zcela jistě Havlíčkovo a druhé zcela jistě Bismarckovo. Rovněž veškero veřejné vystupování obou dam bylo ve shodě s jejich ‚rovnoprávnou pověstí‘. Nikdo jich neslyšel, že by byly Čecha oslovily jinak než česky a že by byly s Němcem, jako je například pan přednosta, mluvily jinak než německy.

Loni však jednoho májového dopoledne v neděli stalo se něco neočekávaného. Celá obec to viděla, když slečinka z pošty v matinčině průvodu odjížděla do města na matiční slavnost – v slováckém kroji pravém a drahém. Na české straně bylo pozorovati šťastný, mile roztažený úsměv; na německé nebylo pozorovati ničeho, neboť, jak jsem již pravil, není u nás skoro žádných Němců. Odpoledne konala se výborová schůze místního Sokola. Radikální členové navrhli ihned, aby dámám z pošty vysloveno bylo zvláštní deputací uznání. Proti tomu postavili se členové střízlivější, poukazujíce k tomu, že takovým způsobem mohly by býti dámy zastrašeny a donuceny přestati s osvědčováním svého češství. Debata prodloužila se dlouho do noci a nedospělo se k žádnému výsledku, což v zájmu spolku byl výsledek nejšťastnější, neboť zatímco výboři debatovali, roznesla se obcí zpráva, jež měla býti vlastně očekávána: že slečinka z pošty příští neděli pojede na slavnost německých pěvců a že si již objednala k tomu účelu pravý tyrolský kroj. –

Pomalu dovídali jsme se také intimnější podrobnosti ze života na poště, zejména my mladí ze zdejší inteligence, kteří jsme čerpali nejen z bulletinů Fandiných, která mluvila k celé obci, ale i z cynických poznámek svého soudruha, bohatého synka zdejšího továrníka, jenž býval vítaným hostem na poště, ač se zdálo, že o to příliš nestojí. Nebudu tě unavovat podrobným výkladem toho, co, kdy, jak a kým bylo prořeknuto a prozrazeno. Seznali jsme krátce, že stejný smysl pro rovnoprávnost projevují obě dámy i tehda, když své ctitele oblažují krajní přízní a půvaby nezahalenými. Nikdy nespočinuli v ohni jejich přízně a jejich náručí dva Češi nebo dva Němci za sebou, ale vždy Čech po Němci a Němec po Čechu. Mluvilo se také o trikolórově barevných spodničkách, o dvojím systému monogramů na kapesníkách i košilkách a tak dále. Zejména pověstný však byl v užším kroužku našich mladých pánů slečinčin medailón, jejž nosila na prsou pod košilkou. Vlastně medailóny dva, velmi si podobné. Na jedné jejich straně uzavřeno bylo vždy usušené kvítko, připomínající významný den strávený s tím, jemuž bylo dopřáno medailón objeviti a snad zulíbati na slečinčiných ňadrech. Na druhé jejich straně pak byl sladký veršíček o lásce, a to na jednom český, na druhém německý…

Moje Milada nenosí žádného medailónu a má pravdu, neboť na poště způsobila tato věc velikou mrzutost a byla by dámy připravila o všechnu dobrou pověst, nebýti jejich duchapřítomnosti…“

Heřman Sezima zahleděl se opět velmi dlouze do sklenice, jako by v ní viděl ňadra své Milady bez medailónu, a pokračoval:

„Dopovím ti historii docela stručně. Stalo se prostě, že jistý německý jinoch, když byl ve svém poměru k slečince z pošty dospěl až k odhalení medailónu, učinil strašlivý objev. Nejenže na svrchní jeho straně byly veršíčky české, ale na spodní našel dokonce kytičku suchých pomněnek, kterých se slečinkou nikdy netrhal a které ještě ke všemu svázány byly malounkou stužkou červenobílou… Slečinka zapomněla toho dne medailón z minulé neděle vyměnit.

Po odjezdu vlaku slyšána byla v pozdní večer prudká hádka za zavřenými okny pošty. Matka trpce vyčítala dceři její neopatrnost. Německý jinoch odešel velice uražen a bylo nebezpečí, že rozšíří po městě pověst o českém stranictví na naší poště.

To stalo se pozdě na podzim a krátce duchapřítomností obou dam bylo to napraveno ihned v letošním masopustě. Slečinka z pošty provdala se za velmi bohatého a otylého, asi čtyřicítiletého Němce, takže bylo zjevno, že nemůže býti řeči o jejím českém stranictví. Aby však ani stranictví německé nemohlo dámám býti vyčítáno, oznámil živý bulletin z pošty, že ženich slečinčin umí výborně česky, že se jmenuje Houžvička čili odborným termínem řečeno, že jest nefalšovaný český renegát. Psal jsem o tom Sojkovi, který mi prostě odpověděl, že podobný konec na ‚rovnoprávné poště‘ neochvějně předvídal a že jest rád nyní, kdy se ho dočkal…

Paní poštmistrová ztratila zatím mnoho ze své fešnosti, návštěvy přijímá zřídka, mladí páni tam vůbec již nechodí a poprsí Havlíčkovo válí prý se někde na půdě vedle Bismarckova. Nicméně neměl nikdo dosud příčiny stěžovati si na její nezachovávání národní nestrannosti; také razítko našeho poštovního úřadu zůstalo nezměněno a vyhovuje úplně. Jako dříve, mluví paní poštmistrová s Čechem česky a s Němcem německy. Jsme s ní spokojeni.“

Zamyslil jsem se hluboce, když Heřman Sezima skončil, a ve svém zahloubání nepozoroval jsem dlouho, že vypravuje mi opět o své Miladě…

Omyl přírody

Do prostranné, jasné a příjemné pracovny profesora Řehoře lil se velikým oknem celý vodopád jarního slunce, stékaje přes zahradu, kde kvetly ovocné stromy.

Bylo nikoli příliš časné ráno májového dne. Mladistvý docent seděl u otevřeného okna probíraje se tenkým sešitkem nejnovější lyriky a skoro se zlobil, že tato literární mládež dává najevo takovou zelenou nechuť k silným rozkoším a zážitkům a s naivní okázalostí velebí fikce, platonismy a příliš rafinovaná mlsání. Odhodil právě knížku, mumlaje větu z moudrého Krafft-Ebbinga: „Die platonische Liebe ist ein Unding[3],“ když velmi tiše vstoupila jeho žena od včerejška, Klára, bílá a rozkošná:

„Co jste to pravil, slovutný pane profesore? Dobrý den, slovutný pane profesore! Zdalipak víte, že jste se stal přes noc hrdinou dne?“

Řehoř nepostihl jejích žertovných poklon a ironického úsměvu, vrhaje se k ní s celým zápalem šťastného novomanžela:

„Klárko, Klároušku, jak jsi se vyspala po té…“

Mladá paní nedala mu domluvit. Ještě se rděla často malounkými rozpaky.

„Ticho, pane profesore! Přečtla jsem si tvoje noviny… a tu jsem shledala, že tvé malé oznámení učinilo tě slavným. Není to, jak se zdá, jedno, vykoná-li tutéž věc prostý dělník, nebo c. k. profesor a spisovatel.“

„Ovšemže nikoli, Klárko. Aspoň pokud se jedná o propagandu. Náš svět jest již takový. A věř mi, jen proto jsem se odhodlal s jistou okázalostí oznámiti věc, po níž koneckonců nikomu nic není.“

„Velebí tě jako hrdinu.“

„To nemá valné ceny, Klárko. Těším se jen, s jak rozhořčenými frázemi budou mne denuncovat nahoru časopisy reakcionářů. Mohu se jim upřímně zasmát, neboť osobně nebudu raněn, i když bude míti jejich zuření úspěch… Za to ovšem děkuji tobě, tvému věnu, Klárko…“

„Ticho, pane profesore! I v těchto věcech musíte být způsobnější… Ale poslyš.“

Paní Klárka usedla na pohovku a četla s žertovným patosem z kteréhosi listu:

„Slovutný pane profesore! Jménem Klubu pokrokových akademiků dovolujeme si poděkovati Vám za vzácně mužný, pokrokový a následováníhodný skutek, jejž jste vykonal tím, že jste bez veškerých náboženských a státních formalit uzavřel svazek manželský, což jest čin tím významnější, že zaujímáte důležité místo v našem světě jako učenec a spisovatel, a čin tím statečnější, že jest Vám zajisté známo, jak podobné mužné jednání jest s to navždy překaziti Vám možnost kariéry v tomto státě. Jsme přesvědčeni však, že na této cestě vytrváte a i dalším svým životem budete nám, nehodným svým žákům, zářiti jako skvělý vzor. Byl jste to Vy, slovutný pane profesore, který nás naučil již chápati, že nejen zevně, ale uvnitř třeba spravovati se duchem pokrokovým a nemilosrdnou disciplínou sebe samého přispívati k vítězství nové generace. Tušíme tedy za Vaší činností veřejnou takovou silnou bytost mravní, milujeme Vás…“

„Klárko, probůh, dosti!“ – Řehoř, který při této recitaci kochal především rozjařenou bytost své ženy, stal se nakonec přece netrpělivým.

„To není všecko, Jarouši. V každém časopise ještě aspoň dvě lokálky…“

„Tož nebudeme čísti novin. Nechci těchto hořkých krůpějí do bezedného poháru své blaženosti.“

„Pane profesore, mluvíte jako poeta ze čtvrté třídy gymnázia… Ty můj drahý hochu…!“

Paní Klára obejmula vroucně svého manžela.

„Pozoruješ tedy, že jsem omládl?“

„Což jsi byl stár?“

„Stár snad ještě nikoli, ale člověk pod břemenem všelijakých zkušeností, které tlačí hlavu trochu k zemi.“

„Ale činí tím krásnějším srdce, jež nad nimi zvítězilo… Dopovíš mi dnes svoje vzpomínky?“

„Hned počnu, přeješ-li si… Jen bych rád…,“ Řehoř podíval se na hodinky a zazvonil na služku. Objednal snídani.

„Láska tě tedy nesytí?“

„Láska zdravá, šťastná a tak nádherně vyslyšená, jako jest moje, ta povzbuzuje, drahoušku, všechny funkce těla i ducha. Mimoto… jest již jedenáct hodin.“

A skládaje knihy a sešity z malého stolku, na němž chtěl pojísti, pokračoval Řehoř v letmých svých vzpomínkách, jež včera po malé intimní hostině počal vyprávěti své ženě:

„Zmínil jsem se ti již o té tanečnici, své nejprázdnější a nejzběsilejší lásce. Nebyla hezká, nebyla mladá a její uměníčko stačilo právě pro malý šantán, kde jsem ji poznal. Víš, Klárko, je dosti záhadno, co dospělí muži hledají u podobných žen. Že je vyhledávají zelení hoši, je známo a bylo vysvětleno. Ale muži! A nikoli vždy muži zhýralí! Já měl tu svou tanečnici rád docela sentimentálně. Byl jsem na ni dokonce žárliv. A v alkoholovém ovzduší, v němž jsme se stýkali, připravovalo mne to o rozum…“

„Jak to bylo, když jsi ztratil rozum?“

„Inu, pil jsem mnoho, nebyl jsem schopen práce, měl jsem stále jakousi horečku a viděl jsem ve svém ideálu velikou mučednici.“

„Miloval jsi v ní tedy svou představu, ozářil sis ji pro svou potřebu gloriolou oběti sociálních poměrů… Snad to nebylo tak docela nesprávné.“

„Jak jsi shovívavá, Klárko, k mé minulosti.“

„Jako někdo, který není bez ní. Nemysli, že nemám pražádných dobrodružství, na něž vzpomíná se… tak všelijak…“

Řehoř se usmíval:

„Kdybych tě tu neviděl jako poupě právě rozpuklé a ojínělé svěžím půvabem, jehož nic dosud se nedotklo, byl bych snad zvědav.“

Jemný stín přeletěl růžovým obličejem paní Kláry. Vešla služka se snídaní.

„Dej se s chutí do jídla, Jaroslave. Nebudu jísti, pila jsem nedávno kávu. Ale mohu se zatím zase já zpovídati.“

„Máš znamenitý nápad, Klároušku; vypravuj, vypravuj!“ A Řehoř pustil se ihned do jídla s velikou chutí.

Paní Klára, jako bíle vdechnutá do kouta pohovky, zvážněla trochu:

„Povím ti o jednom svém… nu… dobrodružství třeba, o tom jediném, jež nepřešlo můj život jako oblak, ale padlo do mého panenského světa jako prudce hozený kámen… Nemohu ti dnes už říci, zranil-li mne ten kámen hluboce. V šestnácti letech hojí se podobné rány někdy velmi rychle a po letech máme o nich dosti nejasnou představu… Říkals často a psal, že žena má stejné právo na takzvanou ‚minulost‘ jako muž. Ach, jak vděčna jsem ti bývala za ta slova! Jaroslave, jak pravdivá je to pravda! I pro ni jsem tě milovala. Viď, divný křišťál je člověk, když ‚jaktěživ ho nikdo nechtěl koupit‘, když jaktěživ by nikdo nic byl za něj nedal. A stejně srdce lidské. Zdá se mi, že teprve tehdy má právo honosit se svou čistotou, když vyšlo vždy bez úhony z prachu života, do něhož bylo strženo. Co je člověk bez ‚minulosti‘? Jaký je život květiny, jež nepoznala návštěv přeletujících motýlů…? Ovšem, ta moje minulost není veliká. Ale to moje ‚něco‘ snad by bylo jinou ženu srazilo k zemi, aby už nepovstala…“

Řehoř se zasmál skoro neslušně, nalévaje si červeného vína.

„Myslíš tedy, že to moje ‚něco‘ jest jen a jen k smíchu?“

„Jsem o tom přesvědčen,“ odpověděl, vstávaje od stolku. Pak přistavil zcela nízkou stoličku k pohovce a usedl ke Klářiným nohám, dívaje se na ni šťastně. Paní Klára pokračovala:

„Měla jsem tedy v šestnácti letech velikou lásku. Byl to poručík, Chorvat, u nás zcela zdomácnělý… Měla jsem tehdy úplnou volnost. Otec byl již mrtev a matka mne milovala a důvěřovala mi bezmezně. Moje flirty všechny měly také tu nejnevinnější povahu. Bavili mne naivní mládenci i zkušení seladonové, jejich dvoření se i jejich duševní prázdnota, neboť já byla již tehdy velmi sečtělá, jak se říká. Romány pověděly mi ledacos – ale první trochu prudší náraz skutečného života zmate každého…“

„Kláro, ty máš krásné oči,“ šeptal Řehoř zbožně a zdálo se, že poslouchá velmi nedbale. Usmívala se, ale nedala se vyrušiti:

„Přišel tedy on a stala se nevšední věc. Byl to velmi hezký mladý muž… skoro tak hezký jako ty. Uniforma dragounského poručíka slušela mu báječně. Byl mi představen v zimě na jakémsi plesu a od té doby vyhledával mne stále častěji. Nebyl to hejsek. Měl srdce něžné a slabé. Byl rozhýčkaný. Ke svému štěstí potřeboval peníze, mnoho peněz, více, než činilo moje věno… Jinak nevím nevím,“ – paní Klára zablýskla žertovně očima –, „byla-li bych, Jaroslave, dnes tvou. Měl mne rád a já jeho také…“

„Kláro, ty máš krásná ústa,“ mumlal opět Řehoř jako ve snách.

„Mně se zdá, že mě neposloucháš,“ – hrozila mu, ale bylo jasné, že jest odhodlána dokončit:

„Po celou zimu nevybočil náš poměr z konvenčních mezí. Líbali jsme se jen v pohledech a srdce tiskla se k sobě jen v našich rukou. Moje srdéčko bylo však pevně chyceno v jemné síti. Milovala jsem ho s celým prvním zápalem, všechny flirty ztratily pro mne půvab, zvážněla jsem… Přicházelo pomalu jaro, a čím bylo blíže, tím častěji vyhledávali jsme zákoutí parku a veřejných zahrad…“

Skloněna nazad a zaujata vzpomínkou snad ani nepozorovala, že manžel béře její ruce do svých a opět šeptá: „Kláro, ty máš krásné ruce!“

Pokračovala bez oddechu:

„I on mnoho četl. Hovořili jsme skoro výhradně o románových hrdinech a hrdinkách, rozebírajíce jejich povahy. Naše záliby byly jaksi převráceny. Obdivoval se sentimentálním lidem, tichým mučedníkům lásky, kdežto já hořela pro vzdorné povahy, pro rebelanty, třebaže můj vtělený ideál byl takový beránek ve válečné uniformě… V té době jsem již mamince několikráte zalhala. Pak to šlo se mnou z kopce… zejména od onoho večera, kdy padl první náš polibek…“

Teď zdálo se, že Řehoř probírá se již ze svého zbožného obdivu. Zato paní Klára zapadla zcela ve svůj sen o zašlém jednom jaru. Vypravovala tiše a pomalu.

„To voněly již první bezy v krásné zahradě na předměstském svahu. Stmívalo se. Náš hovor umdléval v namáhavých větách, jež byly skoro zbytečny. Náhle se zastavil: ‚Kláro, nemohu mluvit,‘ řekl tiše. To poprvé oslovil mne tak důvěrně. Pocítila jsem v tu chvíli, že večer nemine jako ostatní. Viděl jistě, že čekám jeho vyzvání a že je přijmu. Vzhlédl, černýma očima zabořil se do mého hořícího obličeje, vzal mne za ruce a vzdechnul mi do tváře upřímně, beze vší strojenosti: ‚Chci Vás líbat…‘ Nehrála jsem žádné komedie. Položila jsem ruce na jeho ramena a hleděla jsem mu s celou svou láskou do očí, jež se blížily a blížily k mé tváři, až jsem svoje musela uzavřít, přijímajíc jeho horký polibek…“

Jakási unylost rozprostřela se po zasněných tvářích paní Kláry. Řehoř v té chvíli vstal zcela tiše. Neměl myšlenek, jen horko stoupalo mu do hlavy a dech se mu nějak krátil. Chodil prudce po kobercích pokoje a měl temný, hrdlo svírající pocit, jako by s jeho bílou a rozkošnou Klárou smýkl někdo k zemi, do bláta, z něhož ji nemůže vysvoboditi. Nepozorovala jeho vzrušení; její hlas sladce váhavý a sotva slyšitelný přicházel z minulosti:

„Líbali jsme se dlouho, zapomenuti světem v šeříkovém houští… Je to taková všední věc… A přece tato chvíle tak cítěná přijde v životě jen jednou. Později mohou nastati okamžiky krásnější a hlubší, ale jiné. Tento se již nevrátí… jako ouvertura k životu… Byla nutná a krásná, třebaže za měsíc potom na témže místě jsem již marně čekala svého miláčka a za dalších několik dní dověděla jsem se, že odjel – zasnoubit se s bohatou dědičkou do Chorvatska… A přece mne miloval; vím to… Po onom prvním večeru doznané lásky vyhýbali jsme se intimnějšímu hovoru a líbali se jen málo a plaše. Tušili jsme, že k úplné lásce chybí nám ještě skoro celá polovice, ale… čekali jsme na náhradu…“

Teď zastavil se Řehoř u pohovky, bolest zkarikovala jeho tvář i postavu, celý jako by se byl zavěsil na šepotající Klářiny rty, dychtivě očekávaje nevyhnutelné a zároveň chvěje se před tím bázní. Měla zavřené oči a zdálo se mu, že intervaly mezi slovy a větami jsou nekonečné, když pomalu končila:

„Slovo, prosba a svolení měly padnouti náhle, nepřipraveny, v opojení… Asi za týden na témž místě, kde jsme se poprvé objali, zatočila se nám opět prudce hlava hned při prvním polibku. Tu horkým hlasem zašeptal mi až u ucha, do vlasů skoro, půjdu-li s ním do hotelu… Neodpověděla jsem, ale tiskla jsem se k němu pevněji. To byla také odpověď. Toho dne byla jsem poprvé jeho…“

Vedle paní Kláry jako když bičem mocně práskne. Řehoř chytil se za hlavu a vykřikl zoufale, z třesoucí se jeho postavy vyšel nepochopitelný zvuk.

Klára vyskočila udiveně. Nepochopila v prvním okamžiku, co se stalo s veselým jejím manželem, který stál před ní bledý a zdrcený, opíraje se rukou o pohovku a zíraje strnule na ni, ač se zdálo, že jí nevidí. Několik vteřin stáli tak proti sobě. Řehořova tvář stahovala se pomalu v pošklebek.

„A já hlupák myslil, že objímám nejčistší ženu!“ zasmál se náhle falešně a zhroutil se do lenošky, zastíraje si tvář oběma dlaněmi.

Klára již rozuměla. Vzpřimovala se, prudkým dechem se otřásajíc. Hrdý oheň zaleskl se jí v očích. A pomalu, beze slova, neohlédnuvši se odcházela – – –

„Co jsem to učinil,“ blesklo náhle Řehořovým mozkem. Ale ihned zase bolest, žal a odpor zaplavily všechnu jeho citovost. Nesnažil se zvěděti, co se kolem něho děje, nevěděl, jak dlouho sedí v lenošce se svou vnitřní bouří.

V pokoji bylo ticho a slunce.

Seděl velmi dlouho s hlavou v rukách, než jakýsi neurčitý pocit mu pravil, že mraky jeho počínají se trhati a kus modré oblohy jako laskavý úsměv září nad ním.

Tu vešla služka a podávala mu navštívenku. Řehoř ovládal se jen velmi namáhavě.

„Nechť vejdou!“ řekl a dodal pro sebe: „Jindřicha nemohu odmítnout.“

Okresní tajemník Taranza, starý jeho kamarád, vešel hlučně, provázen o něco starším pánem:

„Nazdar, Jaroslave! Představuji ti zde pana doktora Venduláka, právě jmenovaného okresním lékařem v našem společném rodišti, muže skrznaskrz pokrokového, který sotva k nám přišel, již stojí v čele vší národní práce…“

„No no, pane tajemníku, bez té reklamy by to nešlo?“ bránil se dr. Vendulák, vítaje se s Řehořem. – „Těší mne, pane profesore, že vás poznávám; slyšel jsem o vás již velmi mnoho krásného. Prominete zajisté…“

„Ano, Jaroslave,“ vpadl Taranza, „promineš nám, že přicházíme ve dny, kdy máš bezpochyby nejméně chuti přijímati návštěvy. Přijeli jsme totiž… Ale odpusť, pozoruji, že nejsi zcela zdráv…“

„Máte vzezření přepracovaného člověka, pane profesore.“

„Nic to není, pánové,“ odpovídal Řehoř; „nějaké nedorozumění dotklo se mne trochu hlouběji. Nemluvme o tom, prosím vás. Povězte mi raději, čemu jest mi děkovati, že vás vidím.“

„Přijeli jsme hlavně za tím účelem, abychom ti přáli, jménem svého okresu i jménem svým vlastním ovšem, mnoho zdaru k další práci v těchto dnech, kdy jsi zaslouženě oslavován. A pak… pak máme k tobě nějakou velikou prosbu…“

Řehoř hladil si unaveně čelo, nabízeje lenošky:

„Posaďte se, přátelé; jsem vám vždy k službám, pokud to dovolí můj čas a slabé moje síly. Oč se jedná?“

„O přednášku,“ pravil dr. Vendulák. Ale tajemník, živý a výmluvný, nedal si vzíti slovo:

„Ano, o tvou přednášku, příteli. A byli bychom velmi rádi, kdybys ji konal hodně brzo, dokud tvé jméno jest ve všech ústech. Byla by to veliká rána pro naše klerikály. Doufáme také, že vnese ještě více myšlenkového života do našeho okresu, jenž, jak víš, není právě pozadu. Nechceme tě ovšem znásilňovat. Také nezáleží na nějakém dni; jen když se budeme moci aspoň hned vytasiti s tvým slibem! Dokonce nebude škodit, když bude předcházet tvůj příchod delší napětí.“

Řehoř pokoušel se o úsměv, jenž dopadal však velmi trpce:

„Nejsem proti tomu, přátelé. Jakmile pomine má… nemoc, vyhovím rád vašemu přání. O čem chcete, abych přednášel?“

„Řekli jsme si, zajisté zcela správně, že musíme ponechati vám rozhodnutí o tématu,“ odpovídal dr. Vendulák šťasten skoro, že tajemník ho ihned nepřerušuje. „Ale dovolíte-li nám pronésti naše přání, tož nejraději slyšeli bychom z vašich úst rozvedení některých myšlenek obsažených ve vašem spisku O svobodě ženy vedle muže…“

V Řehořových zracích stáhly se bolestné mraky. Cítil, že musí vyskočiti ze židle; svíral ji křečovitě pravicí. Dr. Vendulák však rychle pokračoval:

„Jako všude jest i u nás pokrokovost častěji povrch než hluboká metoda života. Zejména pokud se o ženu a o domácnost jedná, nedovedou se naši muži, leč velmi zřídka, zbaviti mnoha předsudků a pohodlné chůze vyšlapanými pěšinkami… Tanou mi na mysli zejména dvě místa z vašeho spisku, pane profesore. Je to předně ono, kde tak nadšeně obhajujete názor, že dítě, dokud je v útrobách matčiných, jest jen a jen jejím vlastnictvím, a kde jsou nezapomenutelná slova o nezbytnosti toho, aby žena byla především svobodna jako matka. A druhé místo jest ono, jež počíná slovy: ‚Žena má totéž právo na takzvanou minulost jako muž…‘“

V té chvíli vytřeštil Řehoř na doktora oči jako raněná zvěř. Vysmívají se mu snad? blesklo mu mozkem. A marně se přemáhaje vyskočil a prudce se rozběhl pokojem:

„Pánové… přátelé… prosím vás… promiňte… ale na toto téma ne-mo-hu přednášet… nežádejte toho po mně… jen toho probůh nikoli…“

Několik vteřin udiveného a trapného ticha přerušil tajemník:

„Odpusť, příteli… nevěděli jsme…“

Ale Řehoř nedal mu domluvit. Zničeně a příliš hlasitě vyrážel ze sebe krutá slova.

„A vůbec, nechtějte té přednášky, nemohu přednášet, ne-mo-hu přednášet, nesmím… jsem lhář, podvodník, komediant…“

V témž okamžiku doktor i tajemník současně vyskočili. Něco ohlušujícího zachvělo domem. Řehoř strnul v bezhlesém okamžiku.

„Klára!“ zaskučel pak zoufale. Zároveň vyrazil někdo dveře. Byla to služka:

„Pane profesore… milostpaní… se zabila…“

S doktorem v čele vrhli se všichni ke dveřím. – – –

Služka, která omdlela na prahu, ležela nyní na pohovce Řehořovy pracovny. Domovnice ji omývala a starý, bělovlasý její muž pokyvoval smutně hlavou:

„Blesk udeřil. Nevíme dne ani hodiny. Zítra o tom napíšou: ‚Prst boží!‘ Jen kdyby však měli všichni tak čisté svědomí jako náš pán.“

Služka se probouzela:

„Co to bylo…? Ta rána… Ach, milostpaní…“

Dala se do pláče.

„Neplačte, děvče, neplačte. Všechno se obrací k dobrému,“ konejšil ji stařík, zatímco domovnice mlčky lomila rukama.

„Ach, bože, bože,“ zajíkala se služka. „Neviděla jsem nikdy nic takového… Milostpaní se převlékala a poslala mne pro cestovní plášť a kufřík… Byla uplakaná… Když jsem se vracela celá uděšená a otevřela jsem dveře, padla ta rána… milostpaní byla napolo svlečená… stála před pohovkou, co nad ní visí ten krásný obraz milostpánův… viděla jsem, jak padá… ach bože, bože…“

Stařík pokyvoval hlavou:

„Pojďme odtud, aby nás tu nezastihli při zbytečném klábosení,“ řekl, hledě přísně na svou ženu – – –

Řehoř vracel se zlomeně podpírán Taranzou, který jej láskyplně usadil do lenošky:

„Vzmuž se, ubohý příteli, vzmuž se. Rána je lehká, Vendulák to řekl… A to ostatní se zahojí… dříve, než si pomyslíš. Myslím, že chápu dobře, co se tu stalo… Vyšlehl žlutý plamen z tvého nitra a ona se popálila. Ale pochopí, že navždy zanikl v tom, co se stalo. Věříme a víme, že všechny naše pudy jsou zkrotitelné. A budovat svůj život logicky znamená zápasit v dlouhém zápasu, v němž se také podléhá někdy… Odjedeš na několik dní… A já zas přijedu, až bude možno s ní mluvit: okresní tajemník je výmluvný člověk… Věř svému čistému svědomí: to nebyl omyl tvého života, to byl omyl přírody, jež se ozvala na nepravém místě… Vzmuž se, Jaroslave…! Však my se dočkáme ještě tvé přednášky!“

Řehoř nemohl odpovídat, ale dal se do pláče, který osvobozuje.

Smyslná píseň

Seděla s ním v prázdném koutu veliké restaurace, kde nebyli rušeni všetečnými pohledy. Oba bezvadní, se vší touhou líbit se, vyšperkovaní, poněkud obřadní v gestech, slovech i úsměvech na uzdě držených byli skloněni nad bílý ubrus jako v bohoslužbě. Byl to také bůh, který jim kázal, aby delikátním kultem naplnili tento den, jejž chápali jako nejvýznamnější ze všech, jež předcházely. Byla to láska.

Ona, osmnáctiletá, byla by se bezpochyby za jiných okolností zcela jinak připravovala na tento večer a noc, jež bude následovati. Byla by se zpila snad divokým tancem, jenž zatemňuje mozek, omamuje srdce a rozpaluje všechny údy, aby napolo beze smyslů klesla pak do nastaveného náručí a dala se odnésti k popravě, jež jest zároveň sladkým šílenstvím. Byla by se smála a tančila po celý den, nohou nezastavujíc, rukama prudce a zbytečně mávajíc a hlavou pohazujíc, až zlatá mlha jejích vlasů vlála by na všechny strany. Nesmyslně tvrdohlavé a mámivé panenství bylo by pozdvihlo své kvazi instinktivní protesty, jež koketní hru stupňují až k plačtivé scéně, a ona byla by je umlčovala hlukem, smíchem, tancem, byla by se zpila, aby je snáze zradila.

Nic z toho se nestalo, ač včera mu slíbila, že bude dnes jeho. S ním, jemuž bylo již dvaatřicet let, a jejž přesto tolik milovala, uplynul tento den mile a tiše. Žádná výčitka, žádná obava nevzrušila její dušičky trochu zvědavé, toužící a svátečně naladěné. Byl vážný a vroucí jako vlažný letní večer, milovala ho důvěřivě a skoro uctivě, hrda na jeho krásu i pověst ve vědeckém světě. Když po měsíci jejich společných hovorů, procházek a něžností došlo k velikým sžíravým polibkům, v nichž se vybíjela jejich uzrálá láska, a on konečně se jí tázal, chce-li býti celá jeho, tu cítila, že se to samo sebou rozumí, divila se, že se to již dávno nestalo, a zdálo se jí, že mohl chtíti to již prvního dne a že by byla stejně prostě svolila. Tak mu byla oddána, tak mu věřila, snědému hubenému muži, který jí někdy připadal čistý jako dítě a moudrý nadevše.

Teď seděl tu před ní nad bílým ubrusem, nakloněn stejně jako ona poněkud vpřed. Jeho černá a její zlatá hlava vysílaly vzájemně se prolínající světlo, prosycené něhou jejich pohledů. Byla to tichá bohoslužba.

Hleděl na její mladou krásu se zbožným zanícením. Nebylo nic drsně smyslného v jeho lásce.

Byl starší svými zkušenostmi než léty. Jeho srdce žíznivě plnilo se touto láskou jako prškou květina žárem srpnovým uvadlá. Znal mnoho žen a všelijaké milování. Studoval kdysi ars amandi[4] se stejnou vášní objevitelskou jako svou zamilovanou chemii. Ale rostl-li jeho zájem o vědu tím více, čím hlouběji odhalovala mu své perspektivy, jeho vášeň pro ženy náhle ochabla. Zmocnila se ho utkvělá představa, že jsa příliš zúčastněn při studiu milování, nechal si pod rukama uniknouti lásku, aniž ji poznal.

V takovém stavu, odvráceného od rozkoše erotické cele k badatelské činnosti, našla ho tato osmnáctiletá dívka, která náhle se k němu přitulila, aniž věděl dobře, jak se to stalo. Jednoho dne měl prostě novou milenku. Ale nebyl by za nic na světě připustil tohoto pojmu: nová milenka. Cítil ji ve svém životě jako první, přísahal, že jest poslední. První, poslední, jediná; do jeho srdce vkročila láska jarním krokem a s vůní rozkvetlého sadu.

Žil ji po celý měsíc s podivuhodnou nesmělostí a cudností. Znal ovšem příliš dobře ženy, aby byl nepostřehl, že stačí mu natáhnouti ruku, aby obdržel vše, co mu může dáti toto rozkošné dítě. Odvážil se však políbiti její nedorozpuklé a ojínělé rty teprve tehdy, když cítil, že jeho tělo příliš křečovitě se vzpíná v její blízkosti. Věděl, k čemu nutně jest jim dospěti; bál se však, aby ani jediný drsný tón neporušil delikátní modlitby, jíž byl jeho vroucí styk s touto dívkou. –

Dnes tedy, za okamžik bude jeho. Mimoděk hleděl na ni, jako by ji prosil, aby mu předem odpustila vše, co se musí státi.

Odešli z restaurace – – –

Když v pavučinové košilce vklouzla do hotelového lože a bílou pokrývkou přikryla se až k čelu, poklekl u ní, položil zářící její hlavu na své rameno a malými, laskajícími polibky líbal jí čelo, oči, ústa, klada jemně motýlový pocel do každého koutku jejího sametově teplého obličeje. A jeho pohledy opět ji prosily za odpuštění, neboť druhá chvějící se jeho ruka stahovala pod pokrývkou nesměle šat z jejího těla, aniž se odvážila vědomě dotknouti se jeho půvabů.

Zdálo se jí, že ve vlažném pokoji kvetou třešňové stromy obletované bělásky a zvonící pěnicemi; zavřela oči a zcela jemným zachvěním odpovídala každému motýlu, jenž se snesl na její obličej.

Tu, stále kleče, jediným gestem odhodil pokrývku z jejího těla a položil svou černou hlavu na její nahou hruď.

Horko té hlavy a lehounké laskání jeho vlasů projelo jí celým tělem. Tajemný van proudil třešňovými stromy a střásal na ni tisíce bílých okvětních lístků.

A on si myslil: Totoť jest láska. Byla by mne málem minula nepoznána. Zesentimentálněl pocitem nevýslovného štěstí. A zatímco ona vědouc, že nesmí rušiti jeho modlitbu, ležela tiše, s očima stále zavřenýma zcela blažená, odvážil se pozdvihnouti hlavu, celovati pohledem její pevné a útlé tělo a položiti naň hned tu, hned tam vlažný polibek.

Měla pro něj čirý duchový půvab. V tu chvíli želel, že nestačí k dokonalému úkoji jejich tato neposkvrněná rozkoš.

Seděli opět v téže restauraci.

Zdál se mnohem starší, než skutečně byl. Jeho bídné mládí, jehož mu nenahradilo později zděděné bohatství, zanechalo stopy na jeho plících. Léta jeho hýření nepřidala mu zdraví a přitom sám neznal ohledů k sobě. Nedovedl žíti bohatě a privilegovaně. Síly, čas, bohatství dával vědě a – ženě. Dlouhé noci trávil nad knihami a vědeckými pokusy, a čím více cítil, že slábnou jeho síly tělesné a nezadržitelně postupuje choroba, tím horečněji a namáhavěji pracoval, vrhaje se téměř divoce na nejobtížnější problémy. A tím divočeji miloval svou ženu. –

Stále mírný a bezvadný před světem skláněl se nad bílý ubrus, srkaje chvílemi minerální vodu. Ale kdykoli pohlédl na svou ženu – a to se dělo, ach, tak často –, rozsvítily se jeho oči vášnivě. Již jí nehladil laskajícími pohledy: ošlehával ji krutými plameny.

Seděla naproti němu plná a nádherná, stále ještě štíhlá se zlatou hlavou, prostě, ale rafinovaně oblečená a zdobená. Její safírové oči hleděly stále ještě něžně a oddaně, ale kontrastovaly podivuhodně s celou její bytostí, obestřenou prudkým smyslným kouzlem. Nedefinovatelné, ale nesmazatelné stopy hlásaly, že toto nevinné a sladké tělo jest ovíváno žhavým dechem tropické vášně, že sestupuje jako ochotná a nebázlivá oběť až ke dnu vášnivého oceánu.

Dnes bylo tomu deset let, co mu poprvé náležela celá, a devět a půl roku, co byla jeho legální manželkou. Miloval ji bezmezně. A výročí každé důležitější události jejich společného života slavil s ní vycházkou, večeří v restaurantu a divokou noční rozkoší, k níž vymýšlel si vždy novou intimní hříčku, které dosud nepoznala.

Jeho tichá, něžná láska proměnila se pomalu v sálající nezmarnou vášeň; čím plněji rozkvétaly bezvadné její půvaby, tím mocnějším milostným žárem ji obléval. Nebyl žárlivý ani rozmarný a ona byla šťastna vedle něho; připadal jí stále čistý jako dítě a moudrý nadevše. Dala se jím vděčně vésti ke všem rafinovaným obměnám smyslné rozkoše, jež nikdy snad nebyly prožívány vášnivěji a poctivěji. A v této ženě, zůstávající věcně a animálně nevinnou, vypučela úžasná smyslnost, probouzející se však jen tehdy, když obratná ruka jejího podivného milence a muže se jí dotkla.

Žila jen rozkoší. Mohouc míti téměř vše, po čem by byla zatoužila, majíc všechen blahobyt a všechno pohodlí, chtěla jen jediné: líbiti se svému muži a žíti pro ty noci, ve kterých ji volá do svého objetí.

Zachtělo-li se jí čísti, čtla průzračné pohádky, zachtělo-li se jí pracovat, vyšívala smyslné květy na hedvábí svých šatů. Nedotkla se ničeho, co by bylo jakkoliv ublížilo její kráse; nečtla románů, neboť popisovaly věci, jichž nechápala, a líčily rozkoše, jež nebyly ani stín toho, co jí rozpalovalo tváře.

Neměli dětí, protože jich míti nechtěli, neboť věděli, že jimi navždy by byl zničen rozkošnický sen jejich života.

Byla blaženější každým dnem, neboť její krása vycházela z každé noci lásky zralejší a jemnější, a vášeň jejího muže rostla jako jeho vědecká sláva.

Ve vlažné a vonné jejich ložnici již se jí nezdálo o třešňových květech, jež jí zasypávají lože; usínajíc sladce umdlena, připadala si jako nejzvláštnější orchidej, která se houpá na plamenném moři. Její muž nosil jí kytice těchto znepokojujících rostlin.

Ale jako neměla smyslu pro vědeckou činnost svého manžela, jsouc hrda jen na jeho dobrou pověst, neviděla ani pozvolného jeho chřadnutí, jež před ní všemožně tajil. Nic nerušilo jejího štěstí…

Seděli v restauraci naproti sobě, dva bohatí a uhlazení lidé, jež každý znal, ale k nimž málokdo přiblížil se zcela nakrátko, neboť nepěstovali styků.

Obracela nedbale listy v obrázkovém časopisu a jemné mražení probíhalo jí vlnícím se tělem. Věděla, že v této chvíli její muž, velmi korektně se tvářící, vymýšlí novou rozkoš.

III

Umíral napohled klidně, zápase o dech.

Přál si ležeti dnes ve své pracovně; zdálo se, že tu pokojně umírá veliký člověk, jehož život byl šťastný přesto, že nyní hyne podťat neúprosnou chorobou.

Mohl býti spokojen s tím, co vykonal: jeho dílo pojišťovalo nesmrtelnost jeho jménu. Mohl býti také spokojen s tím, co zažil: hodiny radostné a nadšené práce střídaly se v jeho životě s hodinami neobyčejných rozkoší. Jeho žena mladá, krásná, oddaná byla mu ochotným a blaženým zdrojem celé rozkošnické škály omamných senzací, žila jen pro tuto velikou službu lásky, rozkvétajíc v ní v podivuhodný květ, jehož nádhera oslepovala nezasvěcené, ale byla nevystihle čarovná pro něho, který jediný měl vášnivý klíč k tomuto pokladu. Jeho mládí bylo ovšem smutné; ale tím skvělejším darem musil se mu zdáti život jeho mužného věku.

Umírající nepropouštěl však tohoto světla z dálky do svého nitra. Nemyslil na minulost, nemyslil na smrt. S nimi byl hotov.

Ale pod klidným vzezřením lomcovala jeho nitrem pitvorná bouře. Jeho vydrážděná citovost zmítala se jako opilá bytost, mukami neprorážejícího zvracení svíraná. Úžasný, šílený hnus ovládal všechny jeho zbývající smysly a vysílený mozek marně s ním zápasil.

Ležel na znaku v bílých poduškách, sivý, silně prošedivělý, s očima horečně roznícenýma a s poloobnaženou, hluboce vpadlou hrudí, jež byla jemně zarostlá černým mechem. Nesměl zavříti očí. Neboť jakmile zmizely zelené květy protější stěny ve tmě, žíhané rudými blesky, objevila se před ním jeho žena nahá, rozvlněné, horké, páchnoucí tělo, vzrůstající v ohromnou spoustu měkkého, nasládlého masa, potřísněného ohavnými skvrnami, a narůžovělá ta hmota rostla do obludných rozměrů a dusila ho svým žárem a zápachem. Zachvátil ho vždy bezmezný příval nového hnusu, zápasil o dech a těžce otvíral nepoddajná víčka. Přízrak mizel, ale hnusný zápach vlhkého masa zůstal; cítil ho ze všeho, čeho se dotkl. Cítil ho i z ní živé, krásné, štíhlé jako vždy, kdykoli přistoupila k jeho loži.

Hnusila se mu celá. Marně mu ochabující rozum připomínal mlhavě vše, čím mu byla. I vzpomínky matné a nejisté svíraly mu útroby. Dotkla-li se ho však sama, podávajíc mu něco vlhkou sametovou rukou, otřásl se, a stála-li před ním, nemohl zraků od ní odtrhnouti a byl by přitom křičel odporem.

Tolik síly měl ještě, že jí neodehnal, že jí nezakázal vkročiti.

Dal se přenésti do své pracovny, protože v ložnici prosycené její vůní a jejími voňavkami cítil nesnesitelný zápach a všechno mu připomínalo ohavné nějaké akty.

Ležel tiše s očima roznícenýma a pokoušejícíma se zavříti víčka; v nitru sváděl zoufalý boj s vítězícím hnusem.

Horký, vlhký život, kypící a vypařující se, proudil nad ním a bylo mu jasno, že požene se dál přes jeho mrtvolu. Žena, z níž učinil nejdůmyslnější nástroj rozkoše, mladá, neukojená, navýsost roznícená a rozněcující, nezanikne s ním, jejich tajemství přenese do jiné ložnice, snad ložnic… Kypící život žene se vpřed… Jak je to ohavné! Och, jak to páchne!

Byl hrozně vysílen.

Ona stála ve vedlejším pokoji před zrcadlem. Byla odložila ranní župan, chystajíc vzíti si denní oblek. Upravovala si účes vláčnými gesty rozkošnice. Hluboce vystřižená košile neskrývala téměř nic z jejího plného poprsí.

Ošetřovala se stále se stejnou pečlivostí, myslíc přitom jen na něho a na jejich příští milostná utkání. Nechápala, že umírá.

Neznala dosahu toho, co se děje, ani toho, co se stane. Domnívala se, že všechny ty léky a ještě více ona sama, rozkošná, vrátí mu jednoho dne síly a že náhle strhne ji k sobě na lože, na kterém nyní tak trpí. K tomu byla stále připravena…

Volal. Chtěl pít.

Běžela k němu tak polonahá. Měl zavřené oči a těžce dýchal. Pil rovněž se zavřenýma očima. Když vrátila sklenici na místo, sklonila se nad ním, usmívajíc se něžně; hroty jejích ňader dotýkaly se temného mechu na jeho hrudi.

Chroptěl slabě.

Volala ho jménem.

Konečně otevřel oči, vytřeštil je na růžové vlny jejího krku a poprsí. Jeho chropot stával se silnějším, zdálo se, že se chce vzepnouti, ale náhle pozdvihla se jeho pravá ruka a zaťatá, hubená, studená pěst udeřila poslední silou do jejího krásně zahroceného prsu.

Uskočila a vzkřikla bolestí. Hleděla na něj se slzami v safírových očích, nic nechápajíc. Sponky ve vlasech, nedobře ještě upevněné, povolily a zlatá zář rozlila se jí po krku, zádech, ramenech i ňadrech.

Neviděl toho již. Byl s ním konec. Zalknul se hnusem – – –

Za pět dní byl by se dočkal patnáctého výročí jejich něžné předsvatební noci.

Japonské ženy

Stýkal jsem se kdysi v Praze v pozdějších hodinách nočních s doktorem F., lékařem tehda v kterémsi soukromém sanatoriu. Chodívali jsme spolu uctívat krásné a milostné ženy, nedbajíce, jsou-li ctnostné, nebo povolné. Byl trochu lépe vychován než já tehdá, jeho citovost nebyla porušena sentimentálními teoriemi: vyhledával rozkoš zcela pozemskou, veden v této věci instinktem velmi bystrým. Později jsme se rozešli snad navždy, neboť přešel na kterousi loď rakouského Lloydu a bloudil poté světem. Obdržel jsem od něho několik pohlednic z různých končin země, jednu z nich zvláště mně milou: z Kobe v Japonsku. Pod náčrtkem konvenční krajinky podepsány jsou dvě gejši, líbezné prý a roztomilé, a dr. F. mi píše: „Vzpomínám na Vás v nostalgii po pražských mužích; ovšem nikoli po ženách.“

Jsem přesvědčen, že velmi útlá a jemná ruka ovíjela šíji mého přítele a hedvábný obi nestahoval v pasu kimona dívek, když psal mi tyto dvě řádky. Byl pod dojmem nové rozkoše, která ho čekala nebo kterou právě zažil, a tož rázem zapomenuto bylo vše, co ho kdys vzrušilo ve vzdálených Čechách. Naše dívky nemusí dle toho soudit, že jsou méně líbezné a roztomilé než jejich japonské sestry z korektních domácností, z čajoven nebo „zelených domů“. Dr. F. projevil pouhý nevděk, nevděk, jenž je všeobecným faktem, přírodním zákonem in eroticis, kde nová bludička svádí rychle krok mužův od světel právě nebo dávno pohaslých.

Pražským mužům jeho výrok snad příliš lichotil; ale je zcela přirozené, že se člověku opravdu zasteskne po těch, u nichž pozdě k ránu někde při číši najde se tolik lidského pochopení a porozumění, je-li zanesen do cizího, velikého města, kde dvě kultury se sráží a vyhazují kalnou pěnu, mezi muže nedůvěřivé a mluvící řečí, z které člověk zná sotva několik slov. Kdežto ženami, co jest jich ve světě širém různých typů, jest vždy snadno chápán muž, který se k nim blíží s pohledem věčné a tak lehce, ach, pochopitelné touhy (proč by se také měl k nim blížiti jinak?), která nepotřebuje daru jazyka a výraz nejplnější najde v tichém pohledu nebo něžném gestu.

Toto pochopení nemůže ženě ovšem vaditi, aby muže případně neodmítla. V Evropě děje se to dokonce velmi často drsně, zajisté v poměru k netaktnosti a drzosti mnohých mužů. Žena japonská zůstává usměvavě zdvořilou…

Citoval jsem výrok svého přítele, abych ke sporu o krásu japonské ženy přispěl dobrozdáním muže vyhýčkaného pražskými Češkami, na něž v tomto ohledu nedáme my přece dopustiti. A dospěl jsem přitom k nejcharakterističtější známce žen japonských, k jejich usměvavé zdvořilosti, kterou považuji za podstatu jejich líbeznosti, nad níž tak mnoho i zcela suchých duší cestovatelů rozplývalo se chválou a uznáním.

Jest jisto, že povšechně dobrá, loutkovitá Japonka, činící dojem animální hračky, neodpovídá západnímu ideálu tělesné krásy, jenž přes mnohé opačné vlivy křesťanské zůstal odvislý od ideálu řecké antiky. Na druhé straně však evropská žena neprošla takovou školou trpělivosti a sebeovládání jako žena japonská, nebyla podrobena mravní kultuře speciálně pro ženy, jež pěstuje prostotu srdce, přirozený půvab, smysl pro poslušnost a sociální povinnost a jež nikde vedle Japonska nedosáhla toho stupně – jak v přísnosti své metody, tak v trvalosti svých výsledků.

Věčný, ukázněný úsměv, pověstný a tradicionální, tak zřídka mizící z tvářinky japonské ženy, stal by se snad nudným pro toho, kdo žádá tolik po ženě jako průměrný Evropan. Nezapomínejme však, že to není přiblblý úsměv vnitřní chudoby, nechápavosti a lhostejnosti, nýbrž výsledek disciplíny po věky trvající, cosi velmi moudrého, třeba již skoro instinktivního, sladká a dobrotivá maska, pod níž je mír i vášeň, pohoda i bouře a kterou nemůžeme nazvat pokrytectvím.

Kultura japonské ženy právě tak jako umělecká kultura japonská měly jediný cíl: obé, žena i umění, mělo poskytovat rozkoš smyslům. Všecko živé vyhýbá se smutnému, bolestnému a ohyzdnému. Ti, kdož tvoří, a to jsou muži, nejenže zažívají veliké smutky často a bolesti, ale nevyhnou se ani tomu, aby sami nebyli smutní, bolestní a ohyzdní. Kdežto žena a umění jsou k tomu, aby okrašlovaly život, a tož kultura jejich musí směřovat k tomu, aby zárodky bolestí a ohyzdností potlačeny byly v nich tak, aby nikdy to, co z nich povstane, neublížilo jejich kráse, aby nikdy neporušilo rozkoše, která z nich tryská. Japonské umění nezašlo nikdy se svým realismem a naturalismem k vyhledávání bolestného a ohyzdného; japonská žena se zabíjela, když nemohla již s úsměvem snésti svého hoře.

Víme, že i malounká ženská dušička má své mocné erupce; ve své primitivní povaze, v animální nahotě byly tyto výbuchy asi nejkrásnější. Ale jakmile jsme vyřkli jednou neodvolatelné ano ke kultuře a nemíníme si dáti vzít přes všechno rámusení mužatek přesvědčení, že žena není muž, že žena má svou speciální úlohu ve světě, jako muž má svou speciální, pak se mi zdá, že ustálený mravní typ ženy japonské byl vyšší než dnešní kolísavý, cíle svého neznalý typ ženy evropské, dávám přednost hrdinné, tiché a cudné japonské ženě před haštěřivou a – pardon – v širokém slova smyslu necudnou ženou evropskou.

Ovšem jako všecko na světě i mravní kultura japonské ženy má svůj rub. Vyvinulo se z ní otroctví: japonská žena jest poddána svému muži víc než prozatím přirozeno a nutno jest. Vlivem evropských idejí a drsného moderního života nastává i tu krize; při houževnatosti a asimilační schopnosti japonské povahy dá se ovšem očekávati, že vznikne po delší době nový svérázný typ ženy, ale jaký bude, to věru prorokovati nelze. Tyto okolnosti jsou však podřadné. Princip japonské ženské výchovy, jež jest hlubší a bohatší než naše, byl dobrý. Neboť výsledky byly dobré.

Helena

Na stole hořela lampa a ztlumené, zrudlé světlo, vytékající zpod stínidla z červeného, mačkaného papíru, zveličovalo kontrasty nahromaděné v pokoji.

Uprostřed temného a matně lesknoucího se nábytku, jenž chtěl býti elegantní, visel na stěně rudý olejový kahanec pod svatým barvotiskem, ověšeným zaprášenými kočičkami. Za stolem pletla její matka punčochu, čarodějnicovitě svrasklá a zlá v laciných krajkách a v starém hedvábí. A před zrcadlem v šeru sotva schopným pohltiti stín její krásy stála Helena jako bílý vodopád ve své vyzývavé toaletě a připichovala si klobouk s vlajícími černými péry.

Zdálo se, že všechno v tomto pokoji je tu jen proto, aby dusilo život mladé ženy. Ale ona nezdála se nic pozorovati, zcela spokojena se svou krásou a cele jí zaujata. A když poslední jehlice ocitla se na svém místě v klobouku, točila se Helena před zrcadlem velmi dlouho, točila a točila, až se jí zpívat chtělo.

O vojáku, jenž nechal doma zahrádečku, kde to rudě rozkvétá, zpívala a v pasu se lámala hned napravo, hned nalevo.

„Co to zpíváš za hloupou písničku? Dej pokoj! Kde ses to naučila?“

„To nás učí anarchisti v kavárně,“ zasmála se Helena.

„Tak?“ Stará Málková se dopalovala: „Do jaký společnosti to, prosím tě, holka, chodíš? To sou asi pěkní kavalíři!“

Helena neodpovídala a matka hledala důvod k hádce.

„Psalas už Skaličkovi?“

„Už před týdnem. Je asi na cestách.“

„O koliks mu psala?“

„O padesátku.“

Málková položila punčochu.

„Hloupá huso, říkala sem ti, piš o stovku. Bude nám stejně dělat zas kázání; tak by to aspoň stálo za to.“

„Mně se zdá, že se stydím už tak ho cucat. Je to takovej hodnej chlapec.“ Helena natahovala si dlouhé bílé rukavice.

„Hodnej nehodnej; když tě zkazil, ať platí,“ odsekla matka, aniž vyrušila však Heleny, která klidně dokončovala před zrcadlem malou svou bohoslužbu. Ještě kabelku vzala si ze skříně, a naposled obracejíc se do zrcadla, řekla jen:

„Mně se zdá, maminko, že jste to byla vy, která mne zkazila… Ostatně,“ s úsměvem a již ve dveřích dodala, „je mi při tom zkažení docela dobře, to musím říci.“

Málková po jejím odchodu šourala se ke skříni. Veliký svazek sešitů měla tu, krvavý román nějaký, největší útěchu svého stáří. Pak usedla opět za stůl a hledala, kde přestala čísti. Ale že venku ozvalo se klekání, pokřižovala se a sepnula ruce na okamžik.

Nečetla dlouho, když bylo zaklepáno.

Skalička, bezvadně oblečený, ale trochu udýchaný, vešel bez velkých cavyků, rozhlížeje se dosti zvědavě pokojem. Málková vymrštila se úlisně:

„I dobrý večír, mladý pane. To jsou k nám hosti. My už myslily, že jich vícekrát neuvidíme. Kdepak byli tak dlouho? A sednou si, prosím.“

„Byl jsem na cestách v otcových obchodních záležitostech… Nahledal jsem se vás jako blázen. Proč jste se přestěhovaly vlastně?“

Málková rozkládala zuřivě rukama:

„Inu, to je tak, mladý pane. Ty příjmy, co máme, ty, vědí, nikam nestačí. Tedy Helenka se rozhodla, že si bude nosit šití domů. – Já už sem stará, vydělávat nemůžu, tak musí chudinka malá šít…“

Odmlčela se, jako by jí bylo do pláče. Ale nepřišla slzička ani jediná.

„A tu jsme jako myslily, že musíme mít lepší byt; vědí, když nějaká ta dáma přijde, aby si měla nač sednout a nemusela lézt až do třetího patra…“

Skalička bubnoval na stůl nervózními prsty a jeho pohled zabodával se z kouta do kouta, jako by tušil něco ukrytého v jejich šeru a chtěl proniknouti tajemství dusivé atmosféry temného pokoje. V jeho inteligentním mladém obličeji seděla jakási přísnost, která někdy podivně kontrastovala s naivním entuziasmem, když mluvil.

„Víte, paní Málková, to všechno nemuselo být. Měl jsem Helenu upřímně rád a měl jsem s ní nejlepší úmysly. Byla ovšem trochu divoká, ale doufal jsem, že si z ní vychovám řádnou a milou ženu. Nevím, proč se to nepovedlo. Nechtěl jsem přece po ní nic nemožného. Aby se trochu vzdělávala, aby se vyhýbala všemu, co by ji mohlo kompromitovat… A zatím chovala se stále nerozvážněji. Sám otec něco zaslechl a domlouval mi. S jakými ženskými prý se to stýkám. Když jsem jí to vytýkal, zasmála se, hlavou pohodila a nikdy nic mi nevysvětlila. Když jsem byl trochu mrzut proto, vyplázla na mne jazyk a utekla… Domníval jsem se, když to děcko přišlo, že teď se uklidní a více ke mně přilne. Ale byla pak ještě horší než dříve. S takovými divnými existencemi jsem ji potkával, toulala se, každé zbrklosti byla schopna. Snad nedělala nic špatného, ale bylo to všechno svrchovaně neslušné… A pak se mi pomalu zdálo, že už mne ani ráda nemá, že mne vyhledává, jen když chce peníze…“

Umlkl na chvíli, bloudě ve vzpomínkách na jedno jaro lásky, které teď tak smutně končí. A když dospěl k nevyhnutelnému: co je tam, je tam, rozhorlil se trochu a pohlédl přísně na Málkovou, která hleděla do svých sešitů.

„Co z toho děvčete bude? Uvážila jste to již, paní Málková? Rád bych viděl tu její práci. Myslím, že toho mnoho nepošije. Víte, že takové zbrklé holky mají zcela blízko k prostituci? A to je pak konec, sebevražda, pomalá sebevražda s doslovem v nemocnici.“

Vstal, v duchu rozhořčen na hanebnost, která se podporuje a trpí. Byl zásadní odpůrce prostituce. Rozběhl se pokojem a pak náhle zastavil se před Málkovou:

„Helena mi psala opět o peníze.“

„I podívejme se na tu mrchu!“ přetvařovala se stará. „Nic mi o tom neřekla… Ale nesmějí se na ni zlobit, mladý pane. To vědí, starostí máme ažaž. Všecko je to u nás na splátky a Helenka má ještě málo zákazníků.“

Skalička byl velmi rezolutní tentokrát. „Přišel jsem vám říci, že víc než měsíčně platím, platit nebudu. Nemohu a nechci. Nebyl jsem skoupý, snažil jsem se, aby Heleně nic nechybělo. Ale již to přesahuje moje možnosti. Není také mou povinností vydržovat celou rodinu.“

Málková zakroutila svrasklým tělem: „Ale ale, mladý pane, nesmějí se hned tak durdit.“ Její bezzubá ústa jako by byla plná oblázků, jež ocitly se náhle ve varu a rozrachotily se. Skalička uvědomoval si jen úryvky.

„To vědí, když děvče jejich vinou tak kleslo… Já vím, že mají dobré srdce… každej začátek je těžkej… Tolik dluhů, tolik dluhů.“

A nakonec:

„A jen si povážej, mladý pane, jaké štěstí mohla Helenka udělat! Božičku, taková mladá a krásná holka. Mohla se pěkně vdát do paláce nebo na velkostatek. Teď je to v módě, že i knížata dají se rozvést a vezmou si dívku z lidu. A vidějí: přišlo dítě a je všemu konec. Helenka si jich nechce vzít a já ji nemůžu nutit. Co si teď má počít? Kariéru jí zkazili a teď by jí nechtěli ani pomoct k řádnému životu? To nemůže být. Takový tvrdý srdce nemají… Beztoho je to naposled, co na nich peníze chce. Pořád jí říkám, že se musí postavit na vlastní nohy.“

„Toto naposled slyším každý měsíc,“ myslil si Skalička. A náhle se rozpomenul:

„Kde je dítě?“

„I to robátko malý… Však vědí, nebylo žádnej silák… Tak jsme je poslaly na venek… k mé sestřenici… u Čáslavi je to.“

Skalička se podivil. Atmosféra pokoje zdála se mu ještě odpornější a řeč stařeny nějak nejistá.

„Dáte mi adresu. Pojedu se na ně podívat.“

„Ale jó, mladý pane, dáme, dáme.“ Hlas její byl už zase docela pevný a drzý.

Procházel se pokojem probodávaje kouty. Jaké to podivné voňavky má teď Helena ráda? Představoval si, že takhle asi páchne to ve veřejném domě. Zastavil se u stolku s albem. Rudý kahanec svítil právě nad ním. Rozevřel je. Tak tedy Helena se dala opět fotografovat dokonce v několika různých pozicích. Na to tedy má peníze. Vyňal jeden obrázek a šel s ním ke stolu. Opět musel vzpomínat lepších okamžiků, jež strávil s touto dívkou. Ale zároveň fotografie, příliš výmluvná, zdála se mu frivolní.

„Paní Málková, takhle se nedávají fotografovat počestné dívky,“ řekl pomalu a skoro smutně.

Ale stará odsekla neobyčejně prudce:

„Inu, co je tam, to je tam. To vědí, co jí vzali, to jí nikdo nevrátí.“

Neměl však času zamyslit se nad její náhlou bojechtivostí. Venku ozval se Helenin hlas a již také vřítila se ona rozpustile do dveří. Elegantní pán byl s ní.

Skalička couval do kouta. Helena byla trochu zmatena. „To jsi ty… tys tady, Jindřichu?“ Ale již podávala mu ruku a představovala: „Moje máma – můj bratranec Jindřich – pan baron z Rittersteinů.“

Skalička cítil, jak žár ho polévá, zatímco cizinec ukláněl se v patrných nesnázích. Všecko mu bylo příliš jasné náhle. A v bezmocném hněvu:

„To je lež, nejsem bratranec této dámy, pane. Heleno, opravdu klesla jsi již tak hluboko?“

Málková vrhla na Skaličku zuřivý pohled. „Ráčejí jen dál, pane barone,“ zvala cizince do vedlejšího pokoje. „Přinesu okamžitě světlo.“

Ale cizinec pozoroval Heleniny rozpaky. „Vidím, že jsem přišel nevhod. Dovolíte-li, slečno, zastavím se tu zítra dopoledne.“

A omlouvaje se zmizel rychle.

Málková zuřila.

„Tak vida! Taková ostuda! Co si jen ten baron pomyslí! A to všecko kvůli tomuto hloupému panákovi…“

„Ale maminko…,“ Helena promluvila teprve teď. Byla odložila klobouk a rukavice a usedla do houpací lenošky. Ze záňadří vytáhla cigaretu, zapálila si ji a vypouštěla trochu nervózně pěkné kotoučky. Nic ji celkem nemrzelo; ale ošklivé scény neměla ráda.

„Mlč, ty hloupá huso! Takového barona necháš odejít!“ vyjela ještě Málková.

Tu usmívala se Helena na Jindřicha, jenž byl padl na židli a nestaral se o zuření stařeny.

„Heleno, myslíš, že budeš takhle šťastnější, než kdybys byla řádnou manželkou?“

„Copak jsem řekla, že se nevdám?“ Helena se zasmála. A pak se rozohnila: „Ten baron, to je ti takovej fajn mládenec. Říká o sobě, že nejradš na světě má hezký ženský a pak impra… impri… imprecionistické obrazy. A potom už jen dobré víno. Ten ti má peněz! A nic nešetří. Včera jsme se bavili v kavárně až skoro do rána. Byli tam takoví hezcí malíři a jeden slavnej básník. Všecko sám platil. No, a já jsem se mu moc líbila, tak mne prosil, aby nás směl navštívit… Božíčku, ten má peněz!“

„Peníze nejsou všecko, Heleno. S takovými barony chodí jen nevěstky.“

Stará Málková opět trhla sebou jako píchnuta. Oblázky v bezzubých ústech znova se rozrachotily:

„A co jsou voni, mladý pane. Svůdce – a ještě k tomu jablko, který nepadlo daleko od stromu. Ostatně, vědí co, my toho už máme obě dost. Každý groš z nich leze jako z chlupatý deky a pořád jen slíděj a kážou. Od toho nemůžem být živy. Nechoděj sem už vůbec. A když nechtěj platit, napíšem starýmu…“

Skalička vstal klidně. Se stařenou byl v duchu hotov. „Kuplířka,“ myslil si. A pravil:

„To jste mi nemusela říkat, paní Málková. Jsem tu dnes stejně naposled. Platit budu, co jsem platil, na dítě, nic více. Nedám se vydírat. A otci pište, co chcete: dověděl by se pravdu stejně dříve nebo později z mých vlastních úst. Nemám rád lež.“

A skoro pro sebe ještě dodal:

„Mlčel jsem dosud nikoliv kvůli sobě, ale kvůli němu. Bude zdrcen, ten starý dobrák a poctivec. Hnusí se mu každá nesprávnost a v mém jednání uvidí veliký zločin.“

Málková jízlivě zaječela:

„Hihihi. Mně se zdá, že jejich tatík je zrovna takovej jako oni.“

Skalička vyskočil:

„Co tím myslíte, paní. Můj otec je nejpoctivější muž pod sluncem, jako moje matka nejpoctivější žena.“

Helena marně volala: „Maminko, nechaj toho!“ Stará byla ve svém živlu a ječela ještě více:

„Jen se na mě tak nesápou, počestnej panáčku z počestnej rodiny. Co tomu řeknou, když jim povím, že to, co oni udělali mé dceři, udělal jejich tatík mně… Když jim povím, že Helena jest jeho dítě? Hihihi. Tak je to, panečku!“ Helena se rozhoupala s židlí a rozesmála:

„To je zajímavé, viď, Jindřichu! Tak jsme tedy bratr a sestra!“ A obláčky šedého cigaretového dýmu letěly vesele pokojem.

„Je to pravda, paní?“ zašeptal Skalička zlomeně. Byl by nejraději ihned utekl z tohoto pelechu. „Ten muž přísných mravů že by měl na svědomí…“

„Tajného pancharta!“ zasyčela Málková. „Ba, už jó. Jen se ho zeptaj… Ale se mnou se už vypořádal. Teď eště to udělá za svého pana synátora. Od nich, já vím, že už nic pořádnýho nedostanu. Jaké komedie!“

„Jdou spát, maminko,“ pravila Helena, které nebylo volno v této neradostné chvíli.

Málková učinila netrpělivý posuněk, ale už se vybouřila, a proto poslechla. Odšourala se do vedlejšího pokoje.

Skalička seděl zasmušen a zamyšlen. Helena zapálila si novou cigaretu. Ticho ji však za chvíli zabolelo.

„Ty jsi smutnej, Henri?“ řekla velmi měkce.

Skalička dovedl jen naivně propuknout: „Nemyslil jsem, že je tolik špatnosti ve světě…“

A zase ticho dusilo Helenu. Šla otevřít okno. Jakýsi sentimentální valčík přicházel ze tmy, do níž se vyklonila. Housle. Vrátila se:

„Ten vlasáč už zas vzdychá na těch houslích, jako by dodělával. To je ti protivnej člověk. Každý večír takhle kvičí a je bledej jako mrtvola. Zůstává naproti, každej den ho potkávám. Považ si jen, ani se ti na mě nepodívá. A tyhle šaty mně přece tak sluší!“

Šla k zrcadlu. Ale Skalička vstal tiše a vzal ji za ruce:

„Muselo to takhle skončit? Co z tebe bude, Heleno?“

Řekl to tak smutně, že Heleně bylo do pláče. Ale v nejbližším okamžiku shledala jeho obličej velmi směšným. S cigaretou v ústech vyzdvihla jeho ruce svými, uchopila ho kol těla a zatočila se s ním rozpustile:

„Co ze mě bude? Nevím nevím, můj zlatej Henri… Jsem krásná holka a chci jí zůstat.“

Jindřich se vyprostil:

„A pak, až krása uvadne?“

„To je někde daleko, kdopak by na to myslil. Počkej, náš baron říká carpe diem, a to prej znamená: pij a miluj, dokud to jde… Ostatně nechci zůstat starou pannou… Snad se také jednou vdám.“

Skalička byl nepolepšitelný:

„Heleno,“ pravil sentimentálně, „vzpomínáš na ty naše krásné procházky? Teď už chápu, že jsi se nemohla stát mojí ženou, ale mohlas zůstat aspoň čistou ženou vzdor našemu poklesku…“

Helena se zasmála:

„Copak jsem špinavá? Měl bys vidět, co spotřebuji mýdla! Poskvrnky na mně nenajdeš. Nestrpěla bych jí. Mám se ráda,“ obdivuje se sama sobě, „a – dávám se obdivovat… Ostatně, povím ti něco… Ale na sucho ne.“

A přinesla láhev a sklenky ze skříně. Červené víno nalila jemu i sobě: „Pij, Henri!“ A se sklenkou a s cigaretou usedla opět do houpací židle:

„Víš, tuhle kdosi vykládal o nemanželských dětech… Jsou prej z nich géniové, hlavně když jsou z lásky, nebo darebáci. Co tomu říkáš…? Já nejsem jistě z lásky. Maminka nikdy pěkně nemluvila o tvém otci. Ostatně má ráda než sebe, a já zdá se taky. Nic nedělat, a mít se dobře. Pít víno, být krásná, zpívat, mazlit se! Víš-li pak, že se to tak krásně miluje – bez lásky…? Z ručky do ručky dáváš rozkoš a jsi svoboden… jako pták… Všecko smím a nic nemusím: není to hezké? Neměla jsem nikoho ráda, ani tebe jsem neměla ráda… snad to taky na mne jednou přijde. Ale bojím se toho. Nevím proč: ale myslím si, že pak už nebudu moci se smát a zpívat…“

Skalička hleděl na Helenu zvědavě. Neviděl ji nikdy tak krásnou, neslyšel ji nikdy takhle mluvit. Říkal si v duchu: Jaká škoda té holky! A přitom bylo mu ještě více smutno proto, že ho nikdy neměla, nikdy nebude mít ráda.

Pila mnoho. A pravila ještě:

„Byla jsem zvědavá na milování, to je pravda. Maminka dávala na mne pozor. Myslila si nejspíš, abych hned napoprvé dostala toho pravýho – který se dá oškubat… Víš, tenkrát na tom zahradním koncertu, když sis sedl k našemu stolu… oči se jí zablýštily, že jsem to jakživ neviděla… Teď už vím, proč; no, a ty taky…“

Skalička vstal. Housle kvičely. Chodil pokojem. A stále se vracel ve svých myšlenkách k témuž ztracenému ráji:

„A já tě měl kdysi tolik rád. Myslil jsem si, že budeš úrodnou půdou, novou ženu že z tebe udělám. Novou ženu. Chachacha.“

Nechtěla rozumět:

„Proč ti nestačí krásná žena…? Vždycky jsi tolik kázal; nic jsem ti nerozuměla a bylo mně to tak protivné. Byla bych ti leckdy navždy utekla, kdyby mě byla maminka k tobě nehonila… Ale což, teď je mi tak dobře!“

Pila.

„Nebuď smutnej, Henri! Však ty taky najdeš tu svou novou ženu!“

„Půjdu, Heleno,“ pravil Skalička sklíčeně. Nechtělo se mu poslouchat tuto řeč, která ho dráždila svou bezbožností a poutala zároveň. Ale nechtělo se mu ani ven, do smutného života.

„Půjdu, Heleno. Tady už je nadobro všemu konec. Vzpomeneš si jednou na mne. Sbohem, Heleno.“

„Sbohem, Henri. Žij blaze! Ani jsi se nenapil.“ A podala mu ruku.

Přijal ji, hleděl Heleně okamžik do očí, neboť se navždy loučil se svým nejkrásnějším snem.

Odešel beze slova. Lampa na stole dohořívala. A housle ještě kvičely.

Helena vstala, vypila naráz nedotknutý obsah sklenky Jindřichovy a zapálila si novou cigaretu. Pak se vrátila trochu potácivě do houpací židle.

Obraz směšného Skaličky střídal se v její opilé mysli nelogicky a zmateně s mlhavými představami stáří svrasklého a mučivého.

Nakonec pohodila hlavou polemicky a vzdorovitě. Protáhla se dlouze a zavolala do tmy:

„Maminko, spějí už…? Nechtěli by mi jít rozšněrovat botky?“

Erotický ahasver

(Mezi papíry zemřelého druha, který nevynikl ani jako básník, ani jako učenec a zemřel zcela neznám užší i širší veřejnosti, našel jsem pozoruhodný fragment bolestné zpovědi, jejž otiskuji tuto s několika zcela nepatrnými stylistickými změnami.)

* * *

Měl jsem velmi záhy styky s touto královskou bytostí stejně milovanou jako nenáviděnou, proslulou všude na zemi, jakož bezpochyby i v nejtajnějších záhybech všehomíru. A poněvadž jeho podob jest legion a jeho možnost všudypřítomnosti větší snad než u jeho protinožce, nedivil jsem se příliš, že shledával přípustným hovor se všedním člověkem, jako jsem já, a že mne navštěvoval v masce vždy jiné, byť i stejně vždy sympatické.

Tedy velmi záhy hovoříval se mnou Satan. A jestliže, jak bývá zvykem, nezapsal jsem se krví svou již ve svém mládí, nýbrž teprve v červnu loňského roku, nebyla toho příčinou naše zdůvodněná nedůvěra v nesmrtelnost lidské duše ani naše zbojnická nechuť k formalitám, jimž nutno se podvoliti. Pravý důvod toho, zdá se mi, byl spíše v nezištnosti, která charakterizovala veškera naše předchozí setkání. Byli jsme si příliš nakloněni, našli jsme jakési delikátní zalíbení navzájem jeden na druhém – přirozené u mne, nepochopitelné u něho –, takže myšlenka na dobrý obchod neporušila čistoty našich styků.

Došlo-li však přece k oné obvyklé formalitě, nemýlím-li se, v patnáctém roce našeho poměru, neznamená to, že srdečnost vyprchala z našich hovorů a že vedlejší úmysly jim daly méně nezištný ráz. Naopak. Vážím si ho, ba miluji jej ještě více, když jsem byl poznal na sobě nesmírnou jeho moc, a on zdá se mi býti hlouběji nakloněn od té doby, co jsem odhalil mu celou propast svého hoře.

„Tato formalita je nutná,“ pravil mi tehdá, když jsem jej poprvé a naposled požádal o službu, podlehnuv svodům měsíce ze všech dvanácti nejvíce rozčilujícího, svodům, jež měly na mne účinek tak pronikavý jen proto, že jsem byl zmaten a vysílen dlouhým a marným zápasem.

Výraz jeho bledého obličeje byl přitom velmi složitý. Aspoň se mi zdálo – a hleděl jsem naň velmi pozorně –, že vyjadřuje i opovržení pověrečnou formalitou, i radost z možnosti prokázati mi službu, i konečně jisté pohnutí nad mou bídou, pohnutí, jež ovšem nemělo nic společného se soucitem křesťanů.

A když zapsání bylo dokonáno, pergamenová blanka, kterou zároveň s brkovým pérem vytáhl z elegantního svého zápisníku, podepsáno pérem namočeným v jediné kapce krve mého prstu, dodal s mnohoznačným úsměvem:

„V tradici jest i pro ďábla záchrana.“

Neměl jsem odvahy tázati se po smyslu jeho narážky. Bylo by to vyhlíželo jako projev nedůvěry ke starému druhu. Chápal jsem také, že nemám práva na všechno jeho tajemství…

Těchto několik velmi zběžných poznámek jest vše, čím mohu, jak se domnívám, charakterizovat všeobecnou povahu svých styků se Satanem, jež stávaly se časem stále intenzivnějšími, ale od prvního setkání až dodnes nezměnily svého rázu. člověk, který nemůže odolati stejně pochopitelné jako nesmyslné touze svěřovati papíru záznamy o příhodách, jež se mu zdají pozoruhodny – touze pochopitelné, poněvadž zjišťuje svoji úlohu v případech zdánlivě nebo opravdu výjimečných a poučných, a nesmyslné, poněvadž nikdo nemůže ze psaného oceniti skutečnost zažitého aniž poučiti se tak, aby nezapomněl toho, jakmile octne se ve víru analogické skutečnosti –, člověk ten musí počítati s možností nepovolaných dědiců svých papírů. Zamlčuje tedy nejen vše, co by mohlo ublížiti heroickému rázu jeho úlohy, nýbrž – má-li jen trochu svědomí – zamlčuje i vše to, co by jiné mohlo uvrci[7] v propast zkázy, ať již pro jejich méně vhodnou či slabší povahu, nebo pro okolnosti méně příznivé.

Ostatně i v případu mém jest jisto, že tyto zámlky – nedostatečné vylíčení přátelství člověkova s bytostí, jež patří patrně celému všehomíru, přátelství, jež nazvati jedinečným brání mi úplný nedostatek domýšlivosti – nebudou na závadu dokonalému vystižení mého tak hlubokého neštěstí.

* * *

Můj život byl by býval klidný a jasný jako filozofova cela nad městem nebo hluboká tůň pod lesy, kdyby byly ženy co den nezasahovaly v jeho tok, vrhajíce do něho balvany, o něž se rozbíjel a na nichž kypěl, ba vrhajíce se do něho samy jako blesky ve své nahotě.

S prvním procitnutím své smyslnosti stal jsem se hříčkou v jejích rukou, jež nebyly patrně nikdy dosti něžné a obratné, aby přiměřeně omámily byť i jen patero mých obecných smyslů, ponechávajíce vždy aspoň jeden příliš střízlivým, skeptickým a revoltujícím. A dnes, předčasně vysílený, zmučený a šedivý, končím jako erotický Ahasver, který stále míří k obzorům se svou touhou, ač ví, že nemůže najíti ukojení, ba že nenajde již ani – nového zklamání.

Nicméně nečiním žen zodpovědných za svoje hoře, aniž sebe považuji za ztrestaného dobyvatele. Bylo ve mně něco, čeho jsem nemohl ovládati aniž kontrolovati, snad nějaké intenzivní a hypnotizující vyzařování mé smyslnosti, dar, jenž stihl nepřipraveného, milost seslaná omylem.

A kdykoli o tom uvažuji, vnucuje se mi souvislost tohoto daru s návštěvami Satanovými. Jsem snad jeho nezdařený – nebo příliš podařený! – experiment? Musí zůstati nezodpověděnou tato otázka, jež ostatně není částí mého utrpení, ač vrací se často.

Dar, o němž se zmiňuji, hypnotická síla mé smyslnosti, kterou předpokládám v nedostatku lepšího vysvětlení pro jistá fakta, projevovala se, opakuji, bez mého přičinění a bez mé vůle. Stačilo, abych se zálibou zrakem sledoval po několik okamžiků krásnou ženu a dle svého zvyku, prozrazujícího povahu erotickou, ji přitom zvolna svlékal očima – bez myšlenek oplzlých –, a tato žena, byť bych byl i přes noc zapomněl její podoby, vyhledala mne do čtyřiadvaceti hodin, anebo aspoň učinila v té době souznačný pokus o sblížení, nemohla-li mne okamžitě ozdobiti květem své příliš náhlé lásky.

Och, kolik mužů bylo by mi závidělo tuto milost, kdyby byli znali tajemství moje, jež jsem skrýval, zůstávaje stále mlčenlivým a diskrétním! Kolik mužů bylo by se snažilo vypěstiti podobný talent ve velikého a okázalého génia dobyvatelského.

Stal se kletbou mého života.

Zpočátku, dokud mládí usmívalo se do všech mých oken jako ranní slunce, byla ovšem větší moje radost z žen tak rychle se připoutávajících a tolik štědrých ke mně než můj smutek z těch, které jsem ještě rychleji opouštěl a zanechával stejně neukojené jako zklamané, sám dvojnásob zklamán a rozjitřen. Jaký jsem to byl tehda lehkovážný námořník! Bezstarostně sjížděl jsem z vlahého náručí jedné vlny, abych druhé poskytl možnost vznésti mne znova na výši rozkoše. Jako bárka po rozčeřeném moři smekal jsem se po tělech krásných žen.

Neměl jsem času k rozvaze, neměl jsem času kontrolovati bolestná pasiva, poněvadž vášnivá aktiva uchvacovala mne neustále do svého víru. Věděl jsem, že každá žena, kterou jsem opustil, prchaje mílovými kroky od pokraje propasti, ranila kdesi mou senzibilitu, proměnila kterýsi květ mého ducha v hořký plod. Ale prudkost každé bolesti mizela v novém přívalu intenzivní rozkoše, zlověstné plody ukryla záplava nových květů a devětadevadesát zklamání bylo zapomenuto pro stou naději.

Kolik jest půvabů, jež možno najíti u žen? Tolik zajisté, že po celý život lidský možno nalézati nové a nové. A já nalézal a navždy utkvěly mi v paměti, sdružujíce se pomalu v nebeskou harmonii. Ze všech krásných žen, jež jsem měl v náručí jednou a nikdy již, zrodila se jako z bílé pěny mořské nepomíjející představa pohlavní krásy, kterou – třikrát běda! – bláhovost moje naplnila životem, jakým patrně nikdy nemůže zardíti se čarovná tělesná maska ženy.

To jsem učinil první krok v mužný svůj věk. A od té chvíle počalo moje martyrium, tím bolestnější, čím tišší, nezhojitelná choroba jádra mé bytosti. Zúčtoval jsem s mládím a shledal ve chvíli, kdy rozplynul se jeho sen kolébavých rytmů a růží planoucích uprostřed lilií, že nejsem tím, který se žene v marnotratném entuziasmu stále kupředu a korunuje svou hlavu nejkrásnějšími květy, ale prchajícím, jenž sotva dotkne se svůdného povrchu, při prvním pohledu do hlubin uskočí němý hrůzou a ošklivostí.

Přišlo první poznání. Nepřipadal jsem si již jako lehká babočka, která navštěvuje květy zlákána jejich ohnivostí a vůní. Zpozoroval jsem, že více jest pelu, jejž ze svých křídel zanecháváme na půvabných okvětích, než medu, jejž vysaji věčně lačný. Potácel jsem se těžce, natahuje ruce po tom, co tak ochotně bylo mi dáváno, a okamžitě je spouštěje jako po hadově uštknutí, abych znova je natáhl, znova spustil, znova stále…

Hořká je žena a temná propast jejího nitra.

Vždy spínal jsem ruce v němém údivu, když poprvé a naposled zjevila se mi nahá ta, jež mocí milosti mně propůjčené svedena byla ke mně a strhla mne jediným gestem vášnivé štědrosti. Jako milovník nadevše naivní s bázní blížil jsem se k jejímu zářnému tělu a v duchu odříkával jsem před ním litanie Písně písní stokrát okouzlenější. A přece, běda, řekl jsem již: nadobro žádná nezmámila mých smyslů, a čím více žen prošlo mimo touhu moji, tím bystřejší byl duch můj stojící na číhané, aby zachytil nevinně propuštěný temný plamen černého nitra a zraněn porušil kouzlo a obrátil mne na útěk.

Nevím, co jest v hlubině ženy. Ona sama toho neví a propouští stíny své propasti jako dítě svá říkání. Vím však, že muž – jehož nitro je vždy jako lesní studánka průhledné až ke dnu, i když toto dno je obydleno ohyzdnými živočichy – musí couvnouti po jediném pohledu do nitra ženina, nejsou-li otupeny všechny jeho smysly.

Tehda, v době západu lehkovážného mládí jsem toho nevěděl ještě. Hrůza, která mne štvala z náručí ženina po prvním objetí, byla mírněna nadějí, ach, tak lidskou, že snad přece žije svatá moje představa hodná nejvyšší lásky, půvab půvabů naplněný životem radostným a průzračným.

Ženy přicházely stále. Byly krásné jako červnová jitra, cudné jako rozkvetlé třešně i vášnivé jako záhony růží krvavých a žlutých. Stále dychtivější, lačnější, nedočkavější sahal jsem po nich.

Marně.

A pak již jen zřídka kouzlo půvabů ženiných vzbudilo ve mně obdiv doufající. Veškera rozkoš předem byla mi otrávena. S nevýslovným hořem přijímal jsem první polibek a se zoufalstvím bránil jsem se poslednímu. Byl jsem ubodán neviditelnými dýkami skrytými ve zcela nepatrných gestech a slovech zdánlivě nejnevinnějších. Naděje mizela a já se stával zosobněnou erotickou touhou, které nemožno ukojiti.

Konečně loňské zimy vysílen uzavřel jsem se, připoutal k činnosti zcela mechanické a bezvýznamné. Nemaje síly k zabití těla naplněného touhou, chtěl jsem předem touhu ubíti a nad její mrtvolou skončiti teprve sebevraždou nebo věčným smutkem.

Mé živoření v odloučenosti podobalo se zimnímu spánku zvířecímu. Povedlo se mi do jisté míry uspati nejvyšší a rozhodující pud mé bytosti, touhu po lásce, které jsem nepoznal. Erotik, jejž ukojiti nepodařilo se žádné ženě, pokusil se najíti klidu v askezi.

Ale minuly zimní měsíce a já nepřestál zkoušky jarem. S prvními paprsky března probouzel se můj latentní pud a zoufalý chorál touhy počínal otřásati znova mou zchátralou myslí.

Město mne nesnesitelně provokovalo. S napětím vší své zbývající energie odvracel jsem zrak od poloobnažených ňader a poloprůsvitných látek. Podařilo se mi aspoň jedno: nikdy nesetkal se můj pohled s pohledem ženy, a tak zůstal jsem ušetřen jejích útoků. Ale tělo mé, jež si bylo zvyklo na rozkoše, napínalo se jako nikdy předtím a duch můj sténal žízní. Cítil jsem, kterak v nejtajnějším koutě mého srdce klíčí opět nesmělá naděje…

Uprchl jsem navenek do pustiny žen hrubých a ošklivých. I to však bylo marné. Kořen neštěstí mého byl ve mně jako kořen vytrvalé byliny cizí rukou navždy zasazený v půdu živnou.

V neukojeném těle rozšílila se dvojnásobně vášnivá touha ducha, ve vražedných snech smilnil jsem marně s božským ideálem. Byl červen…

Rozhodl jsem se odzbrojiti aspoň tělo, abych klidněji snášel trýzeň žízně duševní. Vyhledal jsem v ztracené dědině divošku málo se lišící od zvířete, ožehlou úpalem a ohryzanou větry, drsnou, chlípnou, páchnoucí chlévem. Běda, nebylo mi již dopřáno ani takového zmírnění neutuchající muky. Prchl jsem zardělý studem málo mne důstojným od jejích rozhalených šatů, provázen výsměšnými nadávkami její zuřivosti.

Tu blesklo mi myslí tušení nadevše strašlivé: Že není pro mne již objetí ženina, že nenajdu klidu pro ztýrané tělo, dokud z téže číše neuhasím i žízeň zmírajícího ducha, dokud tedy nestane se zázrak, v nějž již nevěřím: aby tělem byl učiněn předmět zoufalé touhy mé. Neboť nebylo u mne již pochybnosti o tom, že touha má vzpíná se za ženou, která neexistuje z vůle přírody.

Utekl jsem do lesů, zbaven rozumu očekával jsem hnědé dryády pod starými duby a zelené vodní žínky u lesních zdrojů. A pak unaven k smrti klesal jsem a zarýval horečné prsty do vlhkého mechu a chladné hlíny…

Tak našel mne jednoho dne Satan. Stál náhle vedle mne, když jsem ztrhané zraky obracel k modru prosvítajícímu korunami dubů. Něco nevýslovně svěžího ovanulo mé rozdrcené čivy.

Byl krásný jako vždy, kdykoli jsem se s ním setkal. Byl oblečen v elegantní tmavý šat se světlou anglickou vestou velmi rozkošnou; měkký klobouk z bílé slámy tvaru trochu výstředního slušel nadmíru bledé snědosti jeho hrdého obličeje, v němž planuly ty nezapomenutelné jeho oči, temné jako propast, a přece svůdné a utěšující. Měl jsem v té chvíli jediný pocit: dětinský údiv nad tím, kterak v hoři svém nesmírném mohl jsem nerozpomenouti se, že existuje on, mocný druh mých šťastných okamžiků. A již nová naděje kvapem ve mně vzrůstala.

„Jste, jak se zdá, velmi nemocen,“ pravil melodicky a já cítil, že se uzdravuji.

Neznal dosud celé hloubky mého zoufalství. Velmi často ovšem hovořívali jsme o ženách. Mluvil o nich trochu ironicky a velmi shovívavě. A povahu mého zápasu s nimi vytušil jistě, ač jsem přímo nic mu neřekl o sobě samém. Ale od posledního našeho setkání uplynulo mnoho měsíců, právě těch, jež mi přinesly poznání nejsmutnější, krizi a její vyvrcholení. Opustil mne tehda jako muže velmi již zklamaného, ale stále silného ještě; teď našel mne na pokraji zkázy.

Byl jsem příliš sláb, abych mu mohl všechno říci.

„Satane, dejte mi ženu,“ zašeptal jsem upřímně a instinktivně.

Pochopil myslím vše. „Pojďme,“ řekl laskavě.

Vstal jsem namáhavě a učinil několik pomalých kroků na slunce, jehož zlatá skvrna ležela před námi na mechu. Naše pohledy setkaly se v tom okamžiku a já četl na jeho skoro udivené tváři, že teď zcela jistě již pronikl tajemství mého neštěstí. Neboť můj obličej mluvil asi příliš jasně.

Podepřel mne jemně ramenem. Vracely se mi síly. Vkročili jsme na lesní stezku.

Pak jal se promlouvati teplým hlasem o půvabech ženy jako jejich nejvyšší znalec a rafinovaný milovník. Bylo mi při tom tak dobře. Mladický zápal posiloval mé údy. A jeho vřelá řeč okouzlovala mne, takže jsem ani nezpozoroval základního nedostatku této tiché a moudré hymny na ženu: ani slovem nezmínil se o duši ženy a já v jeho přítomnosti, jím zcela hypnotizován, zapomněl jsem úplně i jen pokusiti se, aby o tomto nejpodstatnějším zdroji mého hoře pronesl úsudek rozhodný a jasný.

Později, pamatuji se, že tato okolnost připadala mi velmi zvláštní.

Pak usedli jsme v březovém háji, jemném jako sen. Cítil jsem se velmi zdravým a silným. A zde došlo k tomu, že jsem se mu zapsal krví svou, když nemohl se obejíti bez této formality, chtěje mi prokázati službu…

Bylo pozdní odpoledne. Vdechoval jsem vedle něho blaženě vůni lesů a naslouchal milostným zvukům přírody jako nejšťastnější rekonvalescent. Mlčeli jsme.

A náhle zachvěl jsem se v celé své bytosti. Hájem kráčela světlá žena a zdálo se, že musí jíti mimo nás.

S tázavými zraky chtěl jsem se obrátiti k Satanu. Ale nenašel jsem ho již vedle sebe.

Tu byl jsem přesvědčen, že jsem u rajského cíle své bolestné touhy. Poslal mi ženu, to bylo samozřejmé. A tato jistota učinila mne podivně klidným. Poprvé v životě cítil jsem se silným mužem a pánem ženy.

S chladnou myslí připravoval jsem se uvítati ji. Přemýšlel jsem o dobrém vtipu, trochu ironickém, při němž by se rozkošně zarděla.

Přibližovala se. Byla opravdu krásnější nade všechny, které jsem poznal. Nedovedl bych vylíčiti jejích půvabů, neboť byl to celek, jejž jsem hltal svými zraky. Byla mladičká, ale plná jako kvetoucí haluz jabloňová. A pružná pod bílým šatem, jenž splýval vláčně z jejího poprsí ničím nezdoben.

Ztrácel jsem rychle krátký svůj klid. Postřehl jsem jen ještě, že její šat zapnut je po straně odshora až dolů, a měl jsem náhlou jistotu, že rozepnu-li jej, spatřím ji celou v nezastřené kráse. Neboť pod tímto šatem nemohl býti žádný jiný již.

Stála již skoro nade mnou, otrhávajíc rudé plody z veliké kytice jahod a třísníc jimi své o málo světlejší rty.

„Jak jste krásná,“ zašeptal jsem spíše, než řekl. Chvěl jsem se.

Zastavila se, jako by se to samo sebou rozumělo, a pohlédla na mne velikýma hnědýma očima, velmi jasnýma a veselýma.

„Myslíte?“ řekla skoro čtveračivě a zasmála se kaskádou dětského smíchu.

To mne opět trochu uklidnilo. Napadlo mi, že tato žena jest jistě nevinná jako dítě, že je z těch, jež zůstávají dítětem až do smrti.

Satane, děkuji vám. Její tělo bylo leknín právě rozvitý, její duch… Co může býti čistšího a průzračnějšího nad mysl takového dítěte?

Zažebral jsem o jahody. Dala mi je. Poprosil jsem ji, aby si usedla vedle mne. Posadila se. A pak jsem jí vyprávěl pohádku o svém bloudění, nikoli tragikomedii svého bolestného hoře, ale rytířskou výpravu za princeznou od narození mi určenou a tak dlouho nenalezitelnou. Div neplakala, když jsem jí líčil zoufalství; smála se a tleskala, když jsem jí líčil shledání, a když jsem ji nazval svou princeznou, dala mi polibek na ústa, polibek vlahý a jahodami vonící. A pak byla již jen smích, zpěv a radost.

Satane, děkuji vám. Naděje poutníka znaveného učinila nevýslovným štěstí těchto okamžiků.

Smrákalo se. Půlí těla ležela mi v klíně, dětinsky mě pokoušejíc. Rozpaloval jsem se syt laškování, ale přece s nejasným strachem před vášní. Měla na sobě skutečně jen jediný šat; cítil jsem to, objímaje ji velmi diskrétně. Moje polibky stávaly se delšími a výmluvnějšími. Zasmála se po každém, přijímajíc je, ale neoplácejíc stejně. V té chvíli nebyl jsem již schopen uvědomiti si to.

Smála se i tehda, když jsem rozepnul její bílý šat a svou šedivějící, horkou hlavu položil na její růžová ňadra.

„Miláčku, co to činíš,“ smála se, smála.

Satane, děkuji vám. Vaše moc je nesmírná, i když ani vám není možno změniti zákonů osudových.

V té chvíli však skončilo mé klamivé štěstí. Nejkrásnější iluze rozplynula se mi vniveč v náručí nejkrásnější ženy.

Neboť když jsem ji přitiskl k sobě, jsa úplně v moci vášně, nebránila se, nepřestávajíc zvoniti svým smíchem, ale náhle jala se – zpívati žertovný kuplet lásky, jejž byl bych jindy shledával jistě velmi rozkošným v jejích ústech, který však v tomto okamžiku srazil mne jako zasyčení nejhroznějšího hada…

Satane, kterak možno milovati ženu, která nikdy nemlčí? Satane, který zlý bůh mluvil v tomto zpěvu ženy ve chvíli, kdy všechny ženy zmlkají?

Padl jsem do trávy vedle té, která navždy byla pro mne ztracena. Stará, úděsná propast ženina nitra vyslala jeden ze svých stínů, aby zrušil veškero kouzlo okamžiku a s ním poslední naději mého života…

Nevím, kterak jsem se dostal domů, nestaraje se již o tu, jež byla pro mne jako všechny ostatní – – –

Po celý týden rvala se moje stařičká matka o mne s horečkou a se smrtí, netušíc, pro jak teskné živoření mne zachraňuje…

Se Satanem nemluvím již nikdy o ženách. Učinil pro mne vše, co mohl. V krunýři zdánlivé rezignace stýkám se s ním, váže si ho, miluje jej. Nepochybuji, že zná můj pravý stav, ale z diskrétnosti nedotýká se rány, které nemůže zaceliti.

Uvažujeme spolu o problémech aeronautiky.

Villegiatura

Naši roztomilí letní hosté pomalu odjíždějí. „Páni“ se již stěhují, říká dědina. „Páni“ židovští, němečtí a ti na prstech spočítatelní čeští.

Jakmile koncem srpna a začátkem září nastane několik deštivých dní, prchá jich větší část o překot zpět do města. Nejsou to jen hypochondři, jsou to především ti, kteří na venkov jezdí ze slušnosti a v dědině se strašlivě nudí. To platí hlavně o dámách velmi lenivých a velmi otylých, o dámách židovských, německých a těch na prstech spočítatelných českých.

Pro většinu našich letňáků je venkov a příroda knihou beze slov, chudou scénou nechutných kulis, na níž jsou málo dobrovolnými účastníky trapného dramatu dlouhé chvíle, jež se vleče dva nebo půltřetího měsíce.

Muž jezdí na venek kvůli ženě a dětem. Na první pohled i zblízka pozorováni jsou to lidé neschopní čistší radosti. Smyslem, pohnutkou i potěšením jejich života je veleprocentní výdělek; užívají-li někteří z nich řídkého osvěžení, je to pak zcela vulgární „vyhození z kopýtka“, silná dávka požitku alkoholového a venerického. Městský sad má pro ně tutéž hodnotu jako lesy sebenekonečnější: půl hodiny procházky po nejschůdnější cestě mohou si dovolit zde jako tam. Odjíždějí časně ráno ke svému městskému kancelářskému stolku nebo obchodnímu pultu a vracejí se po šesté hodině večer. Pak se projdou podle vody nebo na našem „korzu“ a jdou do hostince na jednu „plzeňskou“.

Paničky pozdě vstávají, dlouho se fintí, jdou nebo nejdou nakoupit pro kuchařku. Ostatek času válí se na nejbližším kraji nejbližšího lesa s nějakou zcela nevkusnou a zcela zbytečnou ruční prací. Kvečeru projdou se s vrátivším se manželem a jdou do hostince na malou „plzeňskou“. U nás dominuje legie židovek, nikoli však krásných. Je to jen spousta cizopasného a degenerovaného masa. Do osmnácti let nabývají jejich půvaby ohromných rozměrů a pak přestávají co nejrychleji býti půvaby. Rozumí se, že slyšeti je můžeš, kamkoli kráčíš, jejich skřehotavou, necudně vřískavou němčinu. V mluvení zdá se býti zase jejich smysl života.

Mládenci a panny, o několik procent arogantnější a zpupnější než jejich rodiče, baví se patrně, pokud jsou pohromadě. Mají nepopiratelné zásluhy o dědinu: v každé uličce pláčou jejich klavíry a ve všech oknech hnijí ve sklenicích ohromná košťata lučního kvítí, jež buclatá ručka nějaká urvala s chvatem hladové kozy.

Nejvíce z letního pobytu mají děti. Svorně s malými domorodci dovádějí v prachu a pouštějí uzdu svému destruktivnímu pudu: učí se přitom češtině, bohužel velmi kusé: pamatují si jen nadávky, snad rovněž ze zdravého pudu jako budoucí otrokáři.

Kdo by nevěděl, že jinde na světě dějí se přece jen tu a tam krásné a veliké věci, že jsou ještě leckde hluboké city, radosti, žaly a vášně, kdo by toho nevěděl, dle našich letňáků usoudil by jistě, že život je zcela prázdná, pustá a zbytečná věc. Neboť ani jejich městský život není chytřejší tohoto venkovského; je pro ně snad pohodlnější a zábavnější, pro pozorovatele však je stejně prázdný. Muži ženou se za velikými procenty, ženy za nevkusnou, nediskrétní okázalostí. Netěší se ze života, vedou drsný boj s bližním. Muž se namáhá vysáti ho nebo ošiditi co nejdokonaleji, žena přetrumfnouti ho toaletou nebo salónem.

Některé paničky mají tu milence. Smutná historie. Nejvyloženější nuda. Nic, co by se podobalo lásce. Nepodobá se to vůbec ničemu, leda snad nechutné společenské povinnosti. Ze slušnosti trpí se útlý ctitel, je-li manžel již příliš otylý a plešatý.

Také se najde milostivá, jež v mezích přísných mravů dovolí si sentimentálně zatoužiti v nepřítomnosti manžela, živého početního stroje. Jsou to vyrudlé blesky v soumraku mládí, jež snad kdysi opravdověji snilo. Ale žlab příliš nízko položený je původce tuku a tuk původce lenosti: zde se vraždí svěžest a krása a s nimi všechny možnosti života, který za to stojí. Lasciate ogni speranza[8]…

Společenský život naší villegiatury je ovšem přiměřen tomu všemu. Upočítaní muži a překrmené ženy nemohou tvořiti živé a zábavné mozaiky.

Za dědinou na krásném místě u řeky mezi lesnatými stráněmi má smetánka židovské a německé společnosti lawn-tennisové hřiště. Postůj a dívej se. Náhodou hraje několik opravdu ztepilých mladých lidí. Umírněná, aristokratická hra je jako stvořena pro demonstraci krásy lidského těla v nejroztomilejších pozicích. Ale tyto ukrutně sešněrované dívky a tito vyžehlení mládenci skrznaskrz propocení pod měšťanskou elegancí jsou skoro směšni v drátěné své kleci uprostřed drsné přírody. To není hra šťastných párů, to je konvenční zábava loutek.

Na řece máme také koupelnu pro letňáky: zde se uplatňují ženské a mužské tloušťky zvlášť nepříjemně. Pak lodičky na řece, na nichž jezdí se mezi zarostlými břehy velmi příjemně, ale – časněji ráno nebo později večer, kde neněžný vřískot něžného pohlaví německého omezuje se na dědinu.

Všechen ostatní společenský život kromě klípků na „korzu“ nebo v aleji u nádraží uchyluje se do hostinců.

Židé a Němci okupovali ovšem nejlepší restauraci, v čemž jim čeští „páni“ nemohli zabránit, poněvadž jest jich prozatím málo. Pořádají tu několik pochybných koncertů; obligátní v den císařových jmenin.

Tyto koncerty působí záslužným mužům veliké starosti. Založili si totiž čeští letňáci „okrašlovací spolek“ – mimochodem řečeno těleso velmi slabé, poněvadž nemůže zmoci ani hlavního nepřítele: spoustu mastných papírů a upotřebených prostředků intimní hygieny, jež se každé pěkné neděle snese do našeho nejbližšího okolí –, zvolili si za předsedu ředitele klerikálního ústavu a usmyslili si ve prospěch spolku pořádat dva koncerty: jeden německý, kam chodí i Češi, a druhý český, kam Němci nechodí: český koncert skončí deficitem, poněvadž domácí lidé se mu vyhnou, nemohouce platit velikého vstupného, německý vynese pár set korun, z nichž „okrašlovací spolek“ dostane almužnu. Tak letos dostal veřejně asi osmnáct korun; co dostal schulverein tajně, to se neví, ale odhaduje se to asi na tři sta korun. Český koncert se letos nekonal: páni se nedohodli, mají-li židy a Němce pozvat a jak je mají pozvat. Pan ředitel měl v „okrašlovacím spolku“ dlouhou řeč o šovinismu a nezbytnosti německého účastenství, propadl však se svým návrhem a vzdal se.

Je to jediný člověk, který k nám přichází se rozčilovat zcela zbytečně, neboť věhlas jeho klerikálního rozumu získá sotva sympatií. Svou porážku nahradil si jinak.

Sdružené spolky naše, sociálně demokratického nevyjímajíc, uspořádaly slavnost ve prospěch menšinového školství. Porod byl dlouhý a těžký. Našli se hrdinní sedláci, kteří nechtěli zapůjčit ani koní pro průvod. Ale přičinil se náš řídící učitel, přičinili se naši sokoli, naše dívky dřely se několik večerů s výrobou ozdůbek… „páni“ darovali něco do bufetu. Slavnost se, jak se říká, vydařila: lid se bavil, „páni“ zůstali hezky pohromadě stranou u svého bufetu, aby je neofoukl demokratický větřík; hlavní věc: výnos byl slušný.

Ale druhého dne četli jsme v novinách obdivuhodnou lokálku: pan řídící skoro nic, sokoli skoro nic, dívky, jež se hodně napracovaly, vůbec nic, zato pan ředitel klerikálního ústavu skoro všechno. Jeho jméno neznámých zásluh opakovalo se v lokálce několikrát, také jméno jeho dcerušky, která přišla se najísti zmrzliny a ihned odešla.

Povídá se, povídá, že si to pan ředitel poslal do novin sám, a povídá se, že napřesrok taková slavnost již nebude.

Kam přijde klerikál, tam se na kolik let otráví vzduch, tak jako tráva nechce růsti tam, kde se uvelebí naši židé a Němci se svými hlučnými rodinami.

A tomuto panstvu poctivé a pracující naše obyvatelstvo klaní se a ustupuje na každém kroku. Žena našeho starosty říká jim dokonce „rukulíbám“. Je to ovšem prostá, naivní žena, které se poslední slavnost také nelíbila, protože ten pan Komenský ve Vídni prý to beztak všechno v kavárnách propije.

Dětské hry

Dus zlo hned v počátku!

Jarní slunéčko osušilo poněkud půdu a čilá mládež vesele si hraje. Zde několik hochů hledí si míče, onde hlouček pilně pohazuje semelem[9], jiní hrají si na honěnou, jiní na schovávanou a mnohé jiné hry. Za stodolou sešlo se několik věrných kamarádů, kteří se od ostatních hráčů odtrhli. Nejstarší z nich vyňal z hluboké kapsy, jejíž vrch byl odtržen, několik knoflíků a zvolal vesele: „Kdo platí šest?“ Ostatní nedali mu dlouho čekati. A štěstí mu přálo – vyhrál čtyřikrát po sobě. Nato utvořilo se několik dvojic, jejichž jednotlivci se sehnuli proti sobě, a hra byla v proudu. Štěstí přálo hned tomu, hned onomu. Jen Fráňa měl stále smůlu. Ať sám házel, ať jiným plácel, pořád prohrával. Zpočátku nevšímal si příliš své smůly, ale když se zásoba knoflíků tenčila, počal se ho zmocňovat nepříjemný pocit, podobný asi strachu. Myslil si však, že musí vyhráti stůj co stůj, a tak onen nepříjemný pocit poněkud zaplašil. Ale prohra sedla mu dnes na šíji a nechtěla od něho. Vida, že knoflíků stále ubývá, plácel jen po dvou nebo po třech, aby co nejdéle se zásobou vydržel. Nato se mu podařilo několikrát vyhráti menší sázku. Výhra jevila účinek okamžitě. Oči jasněji zasvítily, hrdlo přestalo se svírati i hruď volněji se dmula. Rozumí se, že i chuť ke hře se zvětšila. Fráňa plácel zase větší sázky. Ale ne dlouho, neboť se ukázalo, že se ho dnešní smůla nemíní spustit. Sotva se odvážil několikrát větší sázky, již neustával kamarád volati: „Moje výhra!“ A tak to šlo dále. Fráňa uskrovnil se zase na menší sázky, ale štěstí se dočkati nemohl. Stále cítil, že knoflíků ubývá, ač se právě důkladně zásobil. Na půdě nezůstalo u obnošených obleků ani jediného. Všechny odřezal, avšak s bolem seznal, že již z nich zůstalo sotva deset. Ale i ty ve chvilce byly v kapse protivníka. Za tu dobu změnil se zase Fráňa. Tváře mu hořely, srdce rychleji tlouklo, nohy jaksi ztěžkly; hlava mu šla kolem. Z hráčů však si ho nikdo nevšímal – všichni byli zabráni do hry a mnozí ani nezpozorovali, že již nehraje. Fráňa nesetrval dlouho při hráčích, ale tiše zmizel. Jeho spoluhráč přidal se k ostatním. Sotva však Fráňovi zmizeli hráči z očí, již v něm opět rostla touha po hře. Jakýsi hlas stále mu šeptal, by se ještě pustil do hry, že snad přece vyhrá aspoň svoji prohru. Fráňa rád by byl uposlechl, ale nebylo knoflíků. Půjčovat od kamarádů se jednak styděl, jednak věděl, že by mu sotva půjčili. Tu mu projela hlavou myšlenka, by od svého obleku uřezal aspoň šest knoflíků a pustil se znova do hry. Ve chvilce ostrá kudla uřezávala hustý klůcek nití, jímž byl každý přišit. Tak získal z kalhot deset a z kabátu pět. Vždyť kalhoty stáhl pásem a kabátu se ani nikdo nevšimne. Ostatně již slunéčko pěkně hřeje, k čemu tedy kabát zapínati. – V duchu si myslil: „Musím vyhrát.“ Myšlenka tato zesílena byla jinou, která šeptala: „Včera začal Šimčík s jedním a k večeru odnášel půl kapsy, proč bys ty s patnácti nemohl učiniti totéž?“ Poslední dodala Fráňovi veselé nálady a již běžel, aby ještě jednou zkusil svého štěstí. Hráči se již zdvihali, majíce záda zdřevěnělá od několikahodinného sehnutí. Fráňa je však přinutil k opětné hře. Slunéčko již zapadlo za horu a zanechalo na celém západě krvavé červánky. Současně se západem vyprázdnila se opět kapsa Fráňova. Aby nebyl soudruhy vysmíván, vybídl je k rozchodu. Chtěl tak zapříti prázdnotu své kapsy. To se mu také zdařilo, neboť hráči hned uposlechli, narovnávajíce své páteře, v kterých přímý postoj v prvých okamžicích vyvolával nepříjemné pocity, že se všichni mimovolně trochu dopředu nahýbali. Poté se rozešli.

Druhého dne seděl Fráňa již před vyučováním zamlklý, jelikož i ten nevěstil mnoho dobrého. Vzpomněl si totiž, že právě má pan učitel prohlížet, jsou-li všechny knoflíky v pořádku. Prohlídka počala a řada přišla konečně i na Fráňu. Na otázku, proč nemá u kabátu jediného knoflíku, neodpověděl, ale smutně sklopil hlavu i zrak. I na další otázky mlčel. Teprve po škole (po vyučování) přiznal se ke všemu a slíbil svatě, že vícekrát nebude hráti.

Proč však píši tuto drobnost? Abychom rozeznávali zhoubný karban od ušlechtilých her a dětem bránili ve hrách v knoflíky a kuličky. Vždyť je tolik her ušlechtilých a užitečných – těm učme žáky. Navyknou-li si děti hned z mládí ušlechtilým hrám, budou i ve věku dospívajícím a dospělém voliti zábavy ušlechtilé a nezatouží po karbanu, s který se právě v nižších vrstvách velmi vzmáhá a který jest jejich zhoubou. Hra v knoflíky a kuličky jest símě karbanu. Dusme toto zhoubné símě hned v počátcích!

Povídky o střevících

Orientální povídka

Byl jednou v Bagdádě kupec proslulý svou lakotou a jmenoval se Abu-Kasem-Tamburifort. Ač byl velmi zámožný, pozůstávaly přece jeho šaty pouze ze sešitých hadrů. Jeho turban z hrubého plátna byl tak špinavý, že nebylo možno rozeznati jeho původní barvy. Ale ze všech částí jeho oděvu zasluhovaly jeho střevíce svrchované pozornosti zvědavých: podešve vykazovaly veliké díry, kdežto svrchní kůže byla příštěpek na příštěpku. Nikdy proslulá loď argoská nepozůstávala z více kusů a po deset let – tak staré byly střevíce – používali nejzručnější příštipkáři bagdádští svého umění k tomu, aby jejich trosky udrželi pohromadě. Tím prosluly střevíce v té míře, že se staly příslovečnými; a chtěl-li někdo vysloviti nějakou bláhovou věc, bylo vždy Kasemovým střevícím hráti úlohu v přirovnání.

Jednoho dne tedy procházel se náš kupec velikým městským bazarem; dostal nabídku ke koupi značného množství křišťálových lahví a učinil ten obchod, neboť byl výhodný; k tomu dověděl se, že jistý na mizinu přivedený obchodník s voňavkami musí v několika dnech prodati za každou cenu svůj růžový olej. Kasem neopomenul těžiti z neštěstí tohoto muže a odkoupil mu růžový olej za polovinu ceny. Tak skvostný obchod uvedl ho do veselé nálady. Neuspořádal však dle zvyku kupců, kteří učinili příznivý obchod, veliké slavnosti, nýbrž považoval za prozíravější jíti do lázní, kdež dávno již nebyl.

Když odkládal šaty, pravil mu jeden jeho přítel, nebo aspoň člověk jím za přítele považovaný, že jeho střevíce jsou předmětem hovoru celého města a že by si již skutečně měl koupiti nové. „Uvažuji o tom již dávno,“ odpověděl Kasem, „ale nejsou ještě tak obnošeny, abych jich nemohl potřebovati.“ Tak povídaje, vysvlékl se a vešel do koupelny.

Zatímco se myl, přišel bagdádský kasi, aby také se vykoupal. Kasem byl hotov dříve než soudce a vrátil se do přední prostory, oblékl šaty a marně hledal své střevíce: nová obuv stála na místě jejich. Náš lakomec namlouval si – neboť to bylo jeho vřelé přání –, že to jest dar onoho, který mu prve tak horlivě domlouval; i obul si pěkné střevíce, jež ho ušetřily zármutku koupiti nové, a s radostí v srdci opustil lázně.

Když se vykoupal kasi, hledali jeho sluhové marně střevíce svého velitele; našli toliko zcela ubohou obuv, v níž brzo poznán byl majetek Kasemův. Soudní sluhové spěchali za domnělým šibalem a vrátili z krádeže obviněného; kasi vyměnil si střevíce a poslal ho do vězení. Bylo mu vykoupiti se z rukou spravedlnosti; a poněvadž Kasem platil za nejméně tak bohatého jako lakomého, pustili ho na svobodu jen za drahý peníz.

Když se navrátil domů, vrhl Kasem v návalu hněvu své střevíce do Tigridu, který plynul pod jeho okny. Po několika dnech domnívali se rybáři, že učinili bohatší lov než obvykle, byly to však Kasemovy střevíce. Ale hřebíky, jimiž byly pobity, potrhaly oka sítí.

Rybáři, rozezlení na Kasema a jeho střevíce, umluvili se, že je vhodí do jeho domu okny, která zůstávala otevřena; střevíce vší silou dotkly se lahví na polici stojících a shodily je: lahve praskly a růžový olej byl ztracen.

Představíme si, dovedeme-li to, Kasemovu bolest nad takovým zpustošením. „Bídné střevíce,“ zvolal, „žádné škody mi již nenaděláte!“ Řekl a vzal rýč a díru vyryl ve své zahradě, aby do ní zakopal svou starou obuv.

Jeho soused však, jenž dlouho již špatně s ním smýšlel, zpozoroval, kterak v zemi hrabe; i běžel ihned k místodržiteli a oznámil mu, že Kasem vykopal ve své zahradě poklad; nebylo třeba mnohého, aby místodržitelova chtivost byla pobídnuta. Náš lakota mohl sebevíce ujišťovati, že nenašel pokladu a jedině a pouze své střevíce zahrabal: místodržitel měl zálusk na peníze a zničený Kasem obdržel svobodu jen za velmi těžké výkupné.

Zoufalý muž posílal ve svém srdci střevíce k ďasu a hodil je teď do vodovodu za městem ležícího; domníval se, že tentokrát o nich již neuslyší, ale ďábel, jenž nelenil prováděti mu kousky, svedl střevíce právě do potrubí vodovodu, čímž voda byla zadržována. Strážci studní přispěchali, aby závadě odpomohli; našli střevíce, zanesli je k místodržiteli a Kasema prohlásili za původce škody.

Nešťastný majitel střevíců byl uvězněn a odsouzen k mnohem citelnějšímu trestu než v obou předcházejících případech; místodržitel, který přestupek potrestal, nechtěl si však nic od něho ponechati a vydal mu opět poctivě jeho střevíce. Kasem rozhodl se, že je spálí, aby měl konečně pokoj od zla, jež mu působily; poněvadž byly však nasáklé vodou, postavil je na altán svého domu, aby na slunci uschly.

Ale osud nevynaložil dosud vší zlomyslnosti ve své hře s ním a poslední, kterou mu provedl, byla ze všech nejkrutější. Sousedův pes zpozoroval střevíce, seskočil z altánu svého pána na altán našeho lakomce, chytil jeden střevíc hubou, a pohrávaje si s ním, shodil ho na ulici; nešťastný střevíc padl na hlavu těhotné paní, která právě šla mimo dům. Úlek a síla rány způsobily u zraněné paní potrat; její manžel podal u kasiho žalobu a Kasem byl odsouzen zaplatiti pokutu, přiměřenou způsobenému neštěstí.

Chtěl se vrátiti domů, a bera oba střevíce do ruky, pravil ke kasimu s prudkostí, která soudce rozesmála: „Ó, pane, toto jest osudná příčina všeho mého utrpení; tyto proklaté střevíce učinily ze mne žebráka; račiž rozkázati, že nemám býti činěn zodpovědný za neštěstí, která jistě ještě způsobí.“ Kasi nemohl mu toho odepříti a Kasem poznal s velikými útratami zlo, jež z toho povstává, když člověk nemění dosti často svých střevíců.

Dopisy

Ačkoli člověk má denně příležitost upřímně se zasmáti marným žehračům na věčnou změnu a věčný vývoj, přece i sám někdy zatouží po „starých zlatých časech“, hodně starých, idylických a copatých.

Ve dnech, kdy je venku bídné počasí, láska přírody se na nás hněvá nejmrzutějším způsobem a moře mazlavého bláta tolik připomíná mi to druhé, ještě mazlavější bláto, které se dere ze statisícerých hrdel žvanivého věku, a nemohouc ani napodobiti krásy a dobroty ztepilých duší a tvůrců, stříká aspoň po jejich podpatcích; ve dnech, kdy prahnu po zimním spánku zvířecím, a nemoha se mu oddati, činím svým pravidelným zaměstnáním věrnou chůzi po úhlopříčce svého doupěte, chůzi, která se v ničem nepodobá pobíhání šelmy v kleci, nýbrž jest konána pozorně a láskyplně, v takových dnech s ním někdy o věku, kdy dopravnictví bylo ještě zcela primitivní a těžkopádné a docela malé noviny byly velmi vzácné. Jak důležitá, velebná, rozněcující byla tehdy každá nová zvěst! Jak nevyhnutelné, hluboké, posvátné bylo každé poslané slovo!

Je to tak těžké, a přece tak sladké, představovati si život nezatopený dosud literou. A pak, když se člověk pomalu vrací z tohoto jiného, pokojnějšího světa, kdy slovo napsané nebo tištěné pro vzdáleného čtenáře bylo tak vzácné a úctyhodné, jak úžasný, apokalypticky přízračný je dnešní rozmach tisku a korespondence, věčná lavina, zasypávající dnem i nocí ohromnou většinu civilizovaného lidstva. Jaká by to byla bývala děsná utopie v příšerné utopii dnešního pořádku pro člověka z těch starých časů, kdyby mu ji byl líčil nějaký jasnovidec! A jaká je to utopie pro člověka, jenž jasně vidí dnes celou její hrůznou nesmyslnost i logičnost! Jak vyvrací svými strašlivými vlastnostmi subtilními podlými nemožnost všech utopií, co jich kdy bylo zesnováno lidskými i nadlidskými mozky a srdci, jaké právo nám dává sníti budoucnost nesmírně hrůznou nebo nesmírně krásnou nebo nesmírně unavenou!

Je jistě stejně velikosti jako směšnosti v tomto oceáně literatury, veřejné i soukromé. Ale ze hřmějícího orkánu, jejž domníváte se někdy slyšeti i v samotě nejodlehlejší a nejpečlivěji uzavřené, z orkánu, složeného z hukotu a klepotu statisíců tiskařských strojů a skřípotu miliónů per, zaslechne člověk někdy jakoby úzkostlivý výkřik touhy po nějakých mezích toho všeho a ve dnech skleslosti řekne si, že dnes přece jen ani Victor Hugo nezvolal by „Věk náš je velký!“ a že básník méně patetický měl by více práva počíti svou ódu slovy „Věk náš je utlachaný!“

Zdá se ovšem, že největší spousta potištěného papíru patří na vrub obchodní kalkulace; zájem hospodářský ji vyvolává. Ale není-li nejvýš pravděpodobno, že od lidí, kteří svým řemeslem jsou nuceni stále dodávati nespočetná zbytečná slova, učí se všichni ostatní lidé nešetřiti slovy, marniti jimi, tlachati, i když nejsou ani svým talentem, ani povoláním vedeni k tomu, aby spisovali? Slyší-li člověk, který nemá co říci, stále kolem sebe legion bližních, kteří důležitě vykládají to, co sám by mohl říci, to jest nic, co by se mělo říci, zda nedostane také chuť mluviti?

Odkud odjinud, ne-li z četby, která jest docela na jejich úrovni, vezmou dnes zcela všední běhny odvahu psáti memoáry na způsob velikých mužů nebo pozoruhodných žen? Kterak by se mohly domnívati, že jejich nevěstčí příhody mají aspoň trochu té schopnosti zajímati nás, kterou oplývají vznešená a hluboká dobrodružství nadaných, kdyby nebyly vychovány nevěstkami péra?

To je ovšem příklad příliš drastický a vzdálený nás. Jsou jiné, všeobecnější, méně nápadné, ale snad ještě výmluvnější. Reaguje-li inteligentní, veřejně činný člověk na každou poznámku o sobě pravidelně dvěma, třemi, výjimečně aspoň jedním dopisem, nehledíc ani k případům, kdy taková poznámka vzbudí sloupce a strany polemik, je to zbytečné a nectnostné plýtvání slovy čili tlachavost. A na druhém pólu: Domnívá-li se slečinka nebo panička, dobře či špatně vychovaná, že každý rozmareček její nelogické duše a každá událůstka jejího domáckého i salonního života musí býti pečlivě zaznamenána v dopisech přítelkyním, z nichž rodí se laviny žvástů, je to zbytečné a necudné mrhání slovy čili tlachavost.

Ano, tisk způsobil již a způsobí ještě strašlivě mnoho zla, ale snaží se i sám vyvážiti je dobrem; kdežto korespondence, zejména odmyslíme-li si tu vše suché, oficiální a nezbytně nutné našemu dnešnímu životu (což jsme mohli konečně i při tisku učiniti), nikdy nebude moci vyrovnati své dal se svým má dáti a každý pořádný člověk bude jejím nešťastným věřitelem.

Dopis je otec nejzbytečnějších zel. Tato příliš snadná a lehkomyslně pojímaná možnost poslati komukoli na kusu papíru urážku nebo vyznání lásky, protest nebo zdvořilou poklonu, prokletí nebo požehnání v okamžiku sotva se zrodivšího přání, plodí husté pletivo zcela ničemných, neodůvodněných, neuvážených poměrů člověka k člověku, které povstavše ze zbytečnosti, ukvapenosti, omylu, mohou býti toliko trýzní a zlem. Nemnoho jest asi lidí, kteří toho nezakusili, ale zda však není jich ještě méně, kteří si cele uvědomili, že snadnost korespondence, spojená s tlachavostí lidskou, uvolňuje pouta ohavným náruživostem lidským, jako jest ješitnost (nikoli hrdost ovšem) nebo zloba (nikoli hněv) nebo mstivost (nikoli netrpění křivdy) nebo pomlouvačnost (nikoli neohroženost v úsudcích) a jiné.

Vedlo by mne to ovšem příliš daleko, kdybych chtěl vypočítávati i jen nejhlavnější bědy, působené zbytečnými, neuváženými, ješitnými, zlými, mstivými, pomlouvačnými dopisy. Dopis je také nejzákeřnější nepřítel člověka. Osobně toliko počestný loupežník dovolí si tě přepadnout tak nevítaně, neočekávaně a netušeně jako leckterý ten dopis, třeba dopis učitele kultury, dopis džentlmena, dopis nejhodnějšího člověka. Neohlášené a nevítané návštěvě dáš se zapříti, to je tvé svaté právo ve tvém domově; ale u dopisu roztrhneš obálku, obsah přečteš a hle! – máš na krku nějakou pitomou povinnost, nepříjemnou záležitost, kterých jinak byl bys zůstal ušetřen, někdo přišel ti zkazit snídaní, otrávit krásný den, znečistit vzduch, někdo, kdo by se toho osobně nebyl odvážil… A tato zákeřnost dopisu je téměř tím větší, čím dopis je podepsanější, čím podepsané jméno více váží a zavazuje. Neodpovíme-li na dopis pana Kohokoliv, dopouštíme se nejvýše nezdvořilosti; neodpovíme-li však na dopis pana Slovutného, spášeme zločin, který se nám může strašlivě vymstíti. Kterak nevinný jest proti dopisu podepsanému dopis anonymní, jehož smysl z hlouposti na hloupost vypočítaný dávno jest prohlédnut a jejž házíme do ohně s úsměvem!

Nejhorší však vlastnost dopisu jest jeho nepatrná věrohodnost, tím nebezpečnější, že právě nejchoulostivější dopisy jsou nejméně věrohodné, poněvadž jsou výplodem afektu nebo pózy nebo intriky. Kolik dopisů znělo by zcela jinak, kdyby byly psány po spánku místo před spánkem! A to jsou právě dopisy poměrně ještě upřímné, třebaže jejich upřímnost jest upřímností vzrušených okamžiků, která s postupujícím uklidněním stává se lží.

Skoro šmahem patří k této kategorii dopisů listy žen, aspoň těch žen, které dosud nenapodobují ve všem, tedy i ve psaní dopisů, muže. Náladovost, rozmarnost, nelogičnost, citová překotnost žen, tak rozkošná, je-li nám dopřáno pozorovati ji – ze vzdálenosti, činí z jejich dopisů krásné dokumenty podivuhodné psychologie žen, ale běda tomu, kdo chce na tomto svéhlavém moři najíti cestu k pevnině, k historické pravdě čehokoliv. A třikrát běda těm, jichž se dotýká jejich „upřímnost“ – galantní jsem – stejně bezmezná jako zbytečná! A třikrát běda často i pisatelkám, které nedovedly mlčet!

Neznáte historii Charlotty d’Astanové? Asi před třiceti lety žil nedaleko Paříže populární francouzský sochař Casimir d’Astan a měl mladou, hezkou, milou paní. Všichni umělci, ať jsou žebráky, nebo knížaty, mají potíže s penězi a ženami. D’Astan nebyl výjimka. Charlotta byla rozmarná jako nejvrtkavější dubnové počasí, známý dívčí světobol neopustil jí ani po prvním dítěti, její nervy nebyly v pořádku, a že nebyla logická a že nemilovala nesnází života uměleckého, rozumí se téměř samo sebou. D’Astan ji miloval, zdá se příliš miloval, ale přesto, že žil se svým uzrávajícím uměním na venkově, trpěl mnoho stálými šarvátkami, stával se přecitlivělým, nedůvěřivým a samotářským. Nicméně v jasných dnech po domácích bouřkách dovedla býti Charlotta tak sladká a milující, tak pokorná, obětavá a dětinně krásná, že ďAstan zapomínal všech smutných dní a snil o harmonické lásce, která těžce dobyta, k nim jednou vejde… Teď to však přijde. Charlotta psala ráda dopisy. A tyto dopisy to byly, které způsobily, že se stala pověstnou nejen v departementu seinském, nýbrž i po celé Francii, a že přišla předčasně o život. Neznajíc mezí ve své „upřímnosti“, spotřebovala mnoho vonných dopisních papírů, na nichž svěřovala pařížským přítelkyním své nálady a zpovídala se jim s podrobnostmi více než zbytečnými. Mnoho mrzutostí tím způsobila; leckterá „upřímnost“ na ní samé se vymstila. D’Astan pochodil při tom ovšem nejhůře. Nebolela ho sice lavina pomluv a tlachů, zato však málo vhod byl mu vliv, jejž pomocí korespondence měly na Charlottu přítelkyně a tetky. Tu jednoho dne, když pracoval ve hlíně svého oblíbeného boha Pana laškujícího s dryádou, jež měla míti podobu Charlottinu, která byla právě velmi hodná a zamilovaná, dostal se mu do rukou dopis, jejž Charlotta ve dnech mrzutých psala jedné z největších klepen pařížských a v němž líčila svůj život jako peklo a ďAstana jako člověka přes všechna ta leta, co jsou spolu, tak hrozně sobě cizího a lhostejného. D’Astanovi zatočila se hlava při tomto neočekávaném pohledu do temné hlubiny ženské korespondence a ve spravedlivém hněvu popadl kus nezpracované vlhké hlíny a udeřil jím Charlottu, niče tímto gestem její nejhezčí toaletu… Po tomto neprozřetelném, ale omluvitelném skutku vrátilo se k nim ovšem několik pošmůrných dní, snad méně však, než bychom čekali. Brzy sedali vedle sebe opět jako dva holoubci, jako dvě hrdličky: Charlotta byla opět nejsladší ženou pod sluncem a proklínala kajícně všechny přítelkyně a dopisy. Bohužel jednak pozdě trochu, jednak – špatně se znala. Bylať se svěřila již přítelkyni s „pohanou“, která ji stihla, a historka kolovala již známými salóny. Konečně zneužil jí nějaký pisálek proti ďAstanovi ve sprostém bulvárním plátku, připomenuv mu orientální přísloví, které praví, že udeřiti ženu pouhým květem jest již zločin, a škopek špíny, páchnoucí v jeho nitru pod bezvadným zevnějškem, vylil přitom na hlavu umělcovu. Poněvadž slušní lidé opovrhují plátky, v nichž tropí se podobná alotria, nevěnoval ďAstan valné pozornosti věci a upozornil toliko Charlottu na následky její „bývalé upřímnosti“. Ale Charlotta, rozhořčena na celý svět kvůli sprostotě žurnalistově – napsala opět dopis. Redaktorovi bulvární Krysy. Že ona nechce se zastávati svého manžela, ale že také nezatvrdila dosud docela svého srdce vůči němu, ač jí ubližoval. Proto hledí na věc objektivně a musí uznati, že útok ďAstana byl skutečně podlý. Rozmysliti si smysl těchto slov v tomto případu znamená užasnouti nad nitrem ženy. D’Astan našel koncept dopisu a v týž den zastřelil svou ženu. Byl odsouzen velmi mírně, neboť bylo jasno, že ve chvíli zločinu byla jeho příčetnost nutně porušena. Francouzské, ba i zahraniční časopisy z té doby líčí tento pozoruhodný a výstražný případ velmi podrobně. (Viz např. Le Temps ze 16. prosince 1879.) – – –

Mužské dopisy nejsou takto nebezpečné, jsou méně „upřímné“ a méně neuvážené. Zato panuje v nich póza, promyšlená intrika, a chtějí-li přepadnouti, jsou navýsost zákeřné.

Ani ty dopisy, které hrají nějakou úlohu v literatuře nebo v literární historii, nezasluhují povšechně té důvěry, které se obyčejně těší. Jejich význam se přeceňuje. Když jsem na tomto místě psal o básnících a literární historii, dotkl jsem se již toho. O umělci možno říci to, co církev katolická říká o svém papeži: jest neomylný, když mluví ex cathedra. Básník jako básník, to jest ve šťastných svých chvílích tvůrčích, je neomylný; v jeho dopisech však jsou toliko jeho lidské ctnosti, popřípadě i nectnosti. Bylo by lépe, kdyby žádných po něm nezbylo, aniž těch o něm. Jeho dílo zůstalo by čisto, neposkvrněno pomluvami, dohady, špatnými komentáři.

Dopisy dnešních literátů jsou ovšem psány většinou již sub specie aeternitatis[10]. To jest jisté zmoudření po zlých zkušenostech, ale nikoli úbytek tlachavosti. A nemá to valného smyslu, poněvadž dopisy o literátech nepřestanou býti psány sub specie minuty[11], jak říká Mahen.

Kdo poznal v dopisu jednoho z nejstrašlivějších nepřátel pokoje na zemi, obrátí každé slovo desetkrát v příslušném orgánu, než je položí na dopisní papír. Kamarád G. tvrdil onehdy, že redaktor X je hrubián, poněvadž přijetí příspěvku do své revue oznamuje autoru na pouhém korespondenčním lístku a pouze slovy: Otisknu v tom a tom čísle. Já myslím, že redaktor X má v této věci svatou pravdu. Pokud ho znám, neděkuje také ani za příznivé kritiky, neposílá urážlivých dopisů za kritiky nepříznivé a vůbec nemá zlozvyků obecné tlachavosti a psavosti: má ovšem zase jiné zlozvyky.

Ale nestačí toliko nepsati zbytečných dopisů, je třeba i páliti dopisy. Krátce: brániti zlu.

Letní sen z 1912

Včera sedělo se mi u vody báječně dobře. Bylo k poledni. Našel jsem si v trávě měkké místečko pod olší. Svitava poněkud rozvodněná ještě a kalná šuměla kolébavou píseň o věčném putování. Kolem dokola žhnul polední vzduch, vlhký ještě jako skleníková atmosféra. Hmyz bzučel a šustil křídly ve chvějícím se, těžkém tichu; bahenní rostliny u břehu byly plny malátného života brouků a plžů. Ale já ve stínu seděl, snil a držel udici. Hodil jsem na těžko, aby mi nebylo příliš se pohybovati. Na parmu.

V žaludku měl jsem telecí guláš s jednou žemlí a čtvrtečkou vína. Mezi zuby dýmku. Podřimoval jsem. Chvílemi nějaká myšlenka přišla mi k vědomí jako bublina na hladinu tišiny. Zbytečky úvah málo letních a prázdninových. Neboť nám „nezaměstnaným“, ale běda tolik zúčastněným stále se blíží v patách jakýsi duch, svatý nesvatý, dobrý nedobrý, a mumlá z kroniky doby; jsme koni věčně cítící ve slabinách ostruhy. Kdežto lidé zaměstnaní vezmou si dovolenou a s ní právo měsíc dva měsíce nemysliti, předpokládáme-li, že myslí v době své zaměstnanosti.

Nevím již, co to vše bylo. Mučilo to jako neklidný polospánek. Ejhle centralismus! napadlo mi například v jedné chvíli. A vzápětí cítil jsem páchnouti dvě stoky: Den, stoku centralismu římského, Proletáře, stoku centralismu „socialistického“. Anebo: Měl jsem určitý pocit, že velicí katolíci jsou zajímavější než volnomyšlenkáři. Viděl jsem slzeti Petra Diacona s jemnou závistí nad kněžskými orgiemi. Recitoval jsem si verš z Františkových Kvítků. Slyšel jsem bouřiti Ignáta. Vzpomněl jsem Terézy de Gesu, Mechtildy z Magdeburku. Některé moderní katolické duchy jsem si liboval. A nekřesťanství ctil jsem v katolicismu. Nebylo to příliš logické všecko. Náhle však ocitl jsem se v oslepující tmě. Jako by slunce zčernalo, ale nic neztratilo ze svého žáru.

Byla dusná noc. Civěl jsem do tmy. Tu naproti nad strání, mezi střapatými vrcholky smrků a jedlí počal vycházeti veliký, krvavý měsíc. Rozeznával jsem opět okolí. Náhle však všechno zestříbřelo. Úplněk stál nad lesy a bílé světlo linulo se údolím. Otvírám široce oči, hledím k nádherným nebesům, když tě pojednou zoufalý výkřik mne zarazil. Vidím: černá a hustá řeka líně valí se u mých nohou, cítím příšerný zápach bahna a uprostřed proudu, právě přede mnou, maličký člověk jakýsi topí se, vystrkuje údy zčernalé od bláta, brání se a tluče kol sebe, ale stále více obaluje se bahnem a splývá konečně s černým proudem a mizí pod hladinou. Sotva jsem zahlédl jeho tvář. Ale zdá se mi, že jsem již někdy spatřil ten dravčí obličej. Rozpomínám se. Nebylo to snad z galerie zemského sněmu moravského? Byl by to snad…

Neměl jsem času domysliti. Tak to bývá již ve snu. Nikoli stříbrná noc, zlaté, tiché jitro jest kolem mne. Slyším ptáky šveholit, vidím motýly poletovat a květy kolébat se v lehkém vánku. Uprostřed bíle kvetoucích keřů, jichž jména neznám, stojí zlatá brána. A vedle ní pod kvetoucí střemchou malý domeček jako kaplička. Nad bránou ve zlatě stojí psáno: Porta coeli[12]. A před domečkem na mechovém sedátku sedí stařeček, pokuřuje spokojeně z dýmčičky, má dlouhý bílý vous, holou lebku a stříbrnou svatozář kolem hlavy.

Ležím ve kvítí, mám pocit, že mne nikdo nevidí, a stařeček tuze se mi líbí. Tu vidím, že něco pozoruje. Zamračil se trochu jako člověk vyrušený. A ze strany již vystupují dvě černé postavy. Jedna, toť čert, obyčejný čert nejnižšího řádu. Druhá nepodobá se ničemu známému. Má to hlavu, ruce, nohy a všechna ostatní příslušenství mužského těla, jež se nalézají mezi tím, ale je to černé, mazlavé a páchne to, až stařeček vytahuje červený kapesník a zacpává si nos. Strkám svůj nos do mateřídoušky, které je tu plno, a zvědavě si prohlížím čertova společníka. A náhle si vzpomínám: je to můj utopenec. A ten utopenec, to byl přece…

„Rucelíbám, milostpane,“ zaječel vtom čert, „já su čert z Moravy a tuhle jim vedu člověka, kterej se utopil v bahně. Chtěli jsme si ho, vijou, ponechat pro sebe, když tak smrdí, ale říká, že je doktor boží.“

Stařeček tváří se mrzutě, tuze spatra hledí na příchozí, šikmým pohledem prohlíží si živou hromádku bláta. Ta, sotva čert domluvil, uklonila se hluboce a mrštně, až bláto se poněkud rozstříklo: několik hustých kapek potřísnilo bílou, stříbrně lemovanou řízu stařečkovu, a také čert byl trochu pokropen, takže v bezděčné nelibosti poodskočil. Ale světlé kolečko zasvitlo přitom na temeni utopencovy hlavy. Bystrý stařeček to zpozoroval: chtěl se již rozkřiknouti zhurta, když viděl, že se musí převléknouti, ale též zmírnil hlas, ač s nevalnou chutí a s vnitřním přemáháním.

„Kdo tedy jsi, duše černá?“ tázal se nikoli bez ironie. A prohlížeje si důkladněji pitvornou postavičku, dostával posměšné škubání do své široké, dobrácké, poněkud zarudlé tváře.

Hromádka bláta, kterou čert aspoň o dvě hlavy převyšoval, učinila nějaké pohyby, z nichž bylo patrno, že se chce hrdě vztyčiti. Bahno, jako by se rozpouštělo v ranním slunci, kapalo jí z končetin, černá, mastně lesklá louže tvořila se pod ní ve smaragdové trávě. Několik bílých kopretinových květů smutně vztyčovalo své terče nad touto malou odpornou povodní. Čert se hihnil, stařečkovi dělalo se špatně. Ale živé bahno již promluvilo. Znělo to jako kandidátní řeč.

„Svatý Petře, Šrámek jsem z Moravy, duchovní pastýř, doktor boží, bývalý poslanec na sněmu markrabství moravského, jemuž toliko smrt nenadálá zabránila, aby se jím stal opět, ochránce svaté víry katolické, ohrožené volnomyšlenkáři, odpadlíky a Macharem, vojevůdce křesťanského socialismu, zakladatel Orla a Dne, duše…“

„Pomalu, synu, pomalu,“ přerušil ho stařeček, nakysle se usmívaje. „Z toho všeho porozuměl jsem jen tomu, že jsi kněz, a to ještě řeklo mi spíše to tvé bílé kolečko na temeni. Nebeský Otec rozkázal, abychom předvedli k němu každého s tím kolečkem, pokud hned v pekle nezůstal, a než ho vpustíme do rajských zahrad. Jejich svědomí třeba prý zvláště dobře zpytovat… Připrav se tedy k audienci. Takhle tam ovšem nemůžeš, andělé by omdleli, rajské květiny by se zavřely a nebeský Otec nemohl by na tě pohlédnout. Umyješ se tamhle v té žumpě za mým domem, čert ti pomůže. Máme tu sice jezero, ale do toho nemohu tě pustit, otrávil bys mi tam zlaté rybičky. Běž…!“

Ležím v mateřídoušce a myslil jsem si: Přece jen měl jsi pravdu. Poznals ho. Ale scenérie již rozplývá se mi před zrakem. Jen čertův hlas ještě jsem zaslechl:

„Milostpane, nemají tam nějakej rejžovej kartáč, vono to z něj nejde dolů!“

Ale teď: jaká to líbezná hudba! Jaká zář a vůně! Kdeže to jsem? Poloosleplý jen nesnadno odvažuji se pozorovati. Jde to velmi zvolna… Napravo lilie, nalevo lilie. Celá pole vysokých, bělozářných lilií. Sedím u cesty ze zlatého písku, na alabastrovém kameni sedím. Je zežloutlý stářím. Ta vůně pochází snad z lilií. Ta hudba… nikoli, ta nepřichází odnikud, toť, zdá se mi, píseň zářivého vzduchu. A zář je všude a proniká vše a všechno zdá se průsvitné. I ten alabastr, na němž sedím. Ale zář má jakýsi střed. Tuším jej toliko zpočátku. Oči těžko si zvykají. Konečně však rozeznávám i střed. Ohromný alabastrový trůn na konci cesty. Není ani tak daleko ode mne. Je také zežloutlý stářím. Je také průsvitný. Široké schodiště vede vzhůru. Nesmírný šeřík, vyplňující napolo pozadí, rozkládá se za trůnem. Lilové jeho hrozny sklánějí se nad křeslo. Veškerá architektura je velmi prostá. Zlatý brokát kryje stolici. Těžký brokát, na němž se asi dobře sedí, do něhož se měkce zapadá…

A teď i střed středu již vidím. Oko si docela zvyklo. Střed středu, krásného starce, věčnou moudrost. Nebeský Otec v bílé říze rukou podpírá si mohutnou bílou hlavu, jako by snil libý sen při písni světlého vzduchu.

Mám pocit nesmírného klidu a nesmírné harmonie. Nevidím se. Nerozeznávám se od lilií kolem. Snad jsem jednou z nich a skláním tiše bělostný květ svůj směrem ke středu. Slyším tichý šepot, melodický a prochvívající liliová pole. Jsem v pochybnosti, jsou-li to skutečně lilie. Mohli by to býti také andělé, kůry andělské.

Tu tichý zvonivý šum kročejů obrací k sobě mou pozornost. Zní to jako jemný soprán v tichém chorálu. Cherubín s vysoko vztyčenými křídly, jež podobají se třpytné mlze, a s širokým mečem, v němž odráží se zář dne a lesk středu, přichází cestou k trůnu. Na zlatém řetízku vede třesoucí se postavičku: je nahatá s napuchlým bříškem, má dravčí obličej a láme se v kolenou. Je plna temných skvrn, na nichž je viděti, že marně byly drhnuty.

Lilie šumí. Aha, myslím si, už ho vede!

U prvního schodu před trůnem zastavují se. Cherubín zpívá:

„Otče, račiž rozhodnouti o této duši. A promiň, že lépe umýti nešla.“

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ koktá postavička a její hlas skřehotá nelibě uprostřed rajské hudby.

Nebeský Otec usmívá se dobrotivě: „Proč mi ji sem tedy vedeš?“

Cherubín: „Je to Šrámek, tvůj doktor z Moravy, ochránce svaté víry, bojovník Kristův.“

Nebeský otec usmívá se ještě dobrotivěji: „A kde se tak umazal?“

Cherubín: „V blátě a bahně se utopil, otče.“

Nebeský otec: „A kde se vzalo to bahno?“

Cherubín pohlíží tázavě na špinavou duši, která drkotá zuby. „Mluv!“ praví.

Postavička klesá na černá kolena a jektavým hlasem zpočátku bázlivě, pak sebevědoměji skřehotá a vyhlíží to jako raport před biskupskou milostí:

„Milosrdný Bože, ty, vševědoucí, víš, co nepřátel má svatá víra naše, dědictví po otcích, a že to nejsou jen pohané, jimž odepřeno bylo pravé poznání. S hroznějšími nepřáteli je nám zápasiti na zemi: s kacíři, s odpadlíky, s volnomyšlenkáři, s Macharem, s Masarykem, s otravným tiskem socialistickým a židovským, jenž ďábelská osidla strojí po všech končinách pro lid tvůj a bere mu víru…“

Nebeský Otec usmívá se ironicky: „Dobrá, dobrá. Zapomínáš, že my tu soudíme lidi dle skutků jejich, nikoli dle vyznání. Jak tomu je s tím bahnem?“

Černá duše: „Dobrotivý Bože, po celé Moravě zorganizovali jsme tedy obranu svaté církve tvé proti nástrahám ďábla a jeho svobodomyslných spojenců. Já byl všude, vojáky jsem najímal pro svatou válku a hojně se hlásili pod můj prapor, poněvadž jsem dobře platil. Hospodářsky jsme pracovali, vlastenecky jsme mluvili, žurnály jsme zakládali ‚orly‘ jsme na svět přivedli proti nevěreckému Sokolu. Agitovali jsme a kandidovali. Jako poslanec, ač slabý tělem, duchem tvým silný jsem byl a zle potíral jsem nevěru a kacířstvo s pomocí mocných a jejich policie. Při posledních volbách podařilo se sice spojeným nepřátelům tvým připraviti mne o mandát, ale…“

Nebeský Otec chmuří jasnou tvář a praví přísně: „Ale s tím blátem jak tomu bylo?“

Černá duše, nepostřehujíc ve svém zápalu božího hněvu: „Svatý Bože, založili jsme tedy Den, krejcarový deník. V každé dědince připravili jsme si takto volební zbroj a všude veškeré bahno, jež jsme měli po ruce, soustředili jsme v jednu stoku připravenou stále pro nepřátele naše a protivníky svaté víry. A tyto stoky slévaly se pomalu v jediný hrozný proud špíny a bláta, o němž jsme doufali, že nepřemohou ho brány pekelné a že pohltí nakonec všechny nevěrce a kacíře a židovské zaprodance a Machary a Masaryky. Můj poslanecký mandát byl již zajištěn, když nešťastnou náhodou spadl jsem do bahna na nejhlubším jeho místě…“

Ošklivý puch vyvěral teď z úst postavičky. Když mluvil, jako by i její nitro bylo plno bahna, jež pokrývalo předtím její tělo. Nebeský Otec seděl zamračen a lilie jako zvadlé skláněly hluboko své květy.

„Ve vlastním blátě jsi se tedy utopil! Odejdi, ani já tebe již neočistím,“ děl smutně nebeský Otec.

A cherubín vztyčil široký meč svůj, ukázal jím k východu, na opačnou stranu od božího trůnu.

Černá duše zaječela ještě v úzkostech: „Měli jsme požehnání biskupské milosti!“

Ale nebeský Otec pokrčil toliko mírně rameny a soucitně hleděl na špinavou hromádku masa, kterou cherubín držel na zlatém řetízku a s ošklivostí táhl od stupňů božího trůnu.

V liliích šepotalo to smutně. A pak se náhle setmělo…

Prudké škubnutí mne probudilo. To parma zabrala silně. Ale když jsem si to uvědomil, bylo již pozdě. Nedostal jsem ji. A zdrcen osudem pátera Šrámka šel jsem smutně k obědu.

Nevěsta úplňku

Letní pohádka

Toho večera vyšli s velikým čeřenem na vodní pych. Bylo po několika deštích, minulý právě den byl však parný a dusný. Rozvodněná Říčka hučela, pleskala a vřela, večer byl horký a plný par. Hvězdy stály vysoko, měsíc vycházel pozdě a mračna přecházela po bledém nebi.

Klopýtali těsným údolím po klikaté neschůdné stezce, plné kořenů a balvanů. Temné lesnaté kopce ani nešuměly, jen urputnou Říčku bylo slyšeti v dusném tichu a bělošedé skály, jež tu a tam vynořovaly se náhle jako ohromné jizvy z lesů, vyhlížely hrozivě.

Starý Daněk nesl složený čeřen na rameně a pevně a jistě bral se dobře známou cestou. Mnohokráte prolomená „bouřka“ na jeho hlavě a dlouhý městský kabát, ve dne ovšem náležitě ošumělý, dodávaly oduřelé siluetě jeho postavy jakýsi tragikomický ráz. Mručel časem něco, čemu nebylo rozumět. Lehký pach alkoholu vlekl se za ním. Myslivcův Jiřík snažil se udržeti s ním krok. Nesl na rameni starou otcovu pušku, s kterou chodíval na veverky, a v ruce sak na ryby a v něm dvě lahve silné kořalky, kterou Daněk sám nakládal z kořenů, oddenků a bylin, jednu menší pro sebe, druhou, velikou, pro starého, a dvakráte dva krajíce bílého chleba na sebe položené a slaninou vyplněné. Bylo mu trochu úzko z nočního dobrodružství, na něž se již dávno těšil. Na kraji Panské louky bylo tak jasno a veselo, když se před týdnem ráno domlouval s pytlákem, který mu důvěřoval, poněvadž Jiří z lásky k divokému řemeslu Daňkovu podporoval starého, kde mohl, a včas obeznamoval ho se všemi spády hajných a četníků. Ale teď v pustině lesní a skalní místo slunce a ranního ruchu toliko noční ticho, a lesy, skály, mračna a hukot vody zdály se strojiti steré úklady, a každý krok zdál se krokem do propasti nebo léčky. Špatné svědomí mladíkovo zesilovala urputnost noční přírody, které se obyčejně nebával. Uprchlť oknem tajně z hájovny, když doma již všichni ulehli a otec odešel kamsi na opačnou stranu na čekanou s mladým hrabětem. Kdyby tak věděl, co tropí synek s jeho prohnaným soupeřem!

Sovy houkaly a poplašená zvířata šustila co chvíli v houštinách. Někdy pták pípl ze sna. Ale pomalu i Jiří zvykal. Za hodinu zastavili se u placatého balvanu v ostružinovém houští. Snědli polovinu zásoby, přihnuli si z lahví; svou velikou vzal Daněk nyní již k sobě. A přihýbajíce si teď častěji, rozehřívali se: údolí měnilo se jim ve svobodné loviště, stávali se jeho pány, bezpečnost zdála se jim absolutní, kleli a vtipkovali. Pak náhle svezli se k vodě.

Počal rybolov. Napjali čeřen a starý pytlák, bosý, s vyhrnutými kalhotami nad kolena a s botami za pasem, stoupal do vody zátočin, noře čeřen hluboko vedle proudu. Jiří vybíral hladké pstruhy a dával je do vaku, stále, pokud to šlo, ve vodě udržovaného. Klopýtali a kleli, sklouzali, potili se, byli již celí mokří a zablácení. A pili. Kolem však bylo ticho stále stejné, tma stejně těžká, jen Říčka šuměla a ječela a voda, když čeřen zdvihali, šplouchala a cvrlikala. V jednu chvíli zdálo se Jiřímu, že Daněk se zapotácel, věděl však, že mnoho snese, aniž bývá opilý; usíná toliko, když má dosti.

Měli již sak hezky plný, když starý dal povel k odpočinku. Vytáhli zbytek zásob. Jiří jedl a civěl před sebe do tmy. Nebyl dosud unaven, ale v trávě leželo se tak dobře. Protahoval údy. Pod olší na zemi pozdní světluška žhnula jako slídivé očičko, ohnivé a zelené. Opojivá vůně vody, země a bylin zaplavovala smysly. Dvacetileté srdce bušilo opojením a radostí z tajemného, jež měnilo se teď v přirozený živel tulácké bytosti. Vrůstal do lesní pustiny jako živočich, který sem patřil. Pomyslil si, jak pěkné by bylo, kdyby se mohl spustiti do ženoucí se vody a jako vydra tu loviti, zatínati zuby do studeného, slizkého masa hbitých pstruhů. Kdyby teď myš vyhoupla se mu na prsa, pohladil by ji. A měl chuť objati nejbližší strom a pevně se k němu přitisknouti.

„Teď kdyby mi tak přišlo do rukou nějaké děvčisko, hurá, to by byl tanec!“ řekl nahlas a čekal na drsný vtip starého Daňka. Ale místo toho zaslechl náhle první slabé zachroptění. Pytlák spal s posledním soustem a s lahví v ruce.

Jiří vyboulil oči. První jeho myšlenkou bylo, že je nyní nějak zatraceně sám uprostřed lesní noci. Ale zvětřilá krev nepřipustila strachů, napil se rázně a postavil se na nohy. Uvažoval, na kterém místě teď asi leželi. Z dědiny do mlýna jsou dvě hodiny; u mlýna mají se dáti nazpět po druhé straně Říčky. Nejméně půldruhé hodiny cesty již urazili, nebude tedy mlýn daleko. Mohl by se tam podívat, než starý Daněk se prospí. Však si mlynář také rád zapytlačí. A budou snad ještě vzhůru.

Škrabal se od vody nahoru ke stezce. Kameny svaloval nohama, o kořeny se opíral. Na stezce zapálil si lulku a vykročil vesele. Byla tu měkká již, travou zarostlá a mechem. Šel bystře a tiše. Říčka vydávala steré hlasy. V jejím šumu slyšel hned vádu lidského křiku, hned mumlavou modlitbu. Sova přeletěla mu přes cestu jemně a neslyšně skoro. Nějaký brouk narazil v letu o jeho prsa. Ale jemu se zdálo, že noc zpívá zbojnický pochod k ránu.

Mlýn byl skutečně nablízku. Brzy zaslechl jeho klepot a jedno ozářené okno zasvitlo mu žlutě vstříc. Tu ještě větší smělost stoupla mu do žil. Rozvažoval, má-li vůbec vejíti. Vždyť za chvíli aby šel zpět probudit Daňka. Prošel mimo obezřetně, aby psů nepobouřil. Minul splav, lávku a zvolna kráčel na loučku u Říčky.

Tu v trávě nedaleko něho, na mírném lučním svahu u vody cosi se zabělalo.

„Děvčisko!“ pomyslil si Jiří. Bylo mu náhle ukrutné horko a zasmálo se to v něm velikým vnitřním smíchem. – Snad děvečka z mlýna!

Naproti na druhém břehu vysoko nad strání mezi ježatými vrcholky smrčků svítala rychle předzvěst měsíce.

Neslyšně blížil se Jiří k bílému zjevu. Opravdu, bylo to děvče. Ležela v trávě tváří k nebesům, nahé nohy pohrávaly si ve vodě. Měla na sobě jen bílou košilku a světlou květovanou sukni. Jiří se rozechvěl od paty až k hlavě; plížil se jako kočka.

Vtom objevil se mezi smrky nahoře první kus stříbrného měsíčního kotouče. Jasné paprsky ozářily dívku, která tu ležela s rozpjatýma rukama, jako by měsíci náruč vstříc rozpínala. Jiří strnul a zbledl.

„Jarmila!“ zahučelo to v jeho nitru.

Byla to podivná mlynářova dcera sama. Vypravovali o ní dříve roztodivné věci. Jedni, že je s čertem ve spojení; druzí, že je čarodějnice; jiní, že za nocí úplňkových proměňuje se v laň a pobíhá po lesích. Později zvykli si lidé na její podivínství a říkali jen, že nemá rozum docela v pořádku. Noční chodce prý polekala. To bylo vlastně vše, co o ní věděli. Rodiče si ji chválili, byla pilná a mírná; toliko na noc zamykala se do své komory a nesměli jí vyrušovat. Nepokoušeli se nakonec o to, smířili se s tím, že nejvíce milovala samotu. Milovala-li ještě něco nebo někoho mimo to, nikdo nevěděl. Ani rodiče nebyli si jisti její láskou a upřímně řečeno jejich vlastní cit pro ni byla spíše jakási zaleknutá úcta než láska. Její matka poplakala si někdy tiše nad dcerou a – nad sebou samou snad ještě více: tížilo ji tajemství, jediné tajemství a dobrodružství jejího pracovitého života na samotě, a neměla odvahy svěřiti se s ním tomu jedinému, jenž měl na to právo, svému muži. Ale i to stalo se zřídka, neměli ve mlýně času pro sentimentalitu, kromě Jarmily, která se jí ostatně oddávala, jak se zdálo, také jen v noci, když ostatní spali unaveni těžkým denním shonem.

Chlapci v okolí marně se pokoušeli o Jarmilu. Byla krásná se svou bílou pletí, jíž slunko nic nemohlo, a s černým, modravě lesklým vlasem jako měsíčná noc, ale byla také tak chladná. A zlá byla na ty, kteří se odvážili drzejšího pohybu, a měla pak sílu tygřice. Toliko Jiří mohl tušiti nějaký oheň za jejím chladem. Toliko on věděl, jak se pomátl, když dvakrát třikrát změřila si ho při náhodném setkání očima, v nichž plál černý oheň. Do smrti na to nezapomene; jeho mládí poděsilo se touto osmnáctiletou dívčicí jako ďáblem. Vyhýbal se jí od té doby, ač byl by kus života za to dal, kdyby byl mohl ji pozorovati odněkud z úkrytu a vpíti se očima do její krásy.

A teď tedy leží tu před ním. Nevešel proto do mlýna, aby se s ní nesetkal, a ona teď leží před ním. Co má činiti? Ustupovati právě tak tiše, jak se byl přiblížil poháněn touhou po kořisti? Dovede toho teď, kdy je zmrazen a zmaten? Anebo má se dáti na útěk, zběsilý útěk cestou necestou, dolů, za starým Daňkem?

Noc zmodrala jasně stříbrným úplňkem. V černé, kovově se lesknoucí kaluži, kterou tvořily její rozpuštěné vlasy, ležela Jarmilina bílá hlava se zavřenýma očima jako tvář utopencova, mezi bílýma roztaženýma rukama vzdouvala se košile a bílé nohy, jež se svezly do vody a byly až nad kolena obnaženy, pohrávaly si mírně s vodou, jako to činí silné vousy ryb, které lákají takto k sobě živou potravu. Jiří hleděl strnule na červené a modré květy její sukně, poněkud shrnuté; bál se pohlédnouti ještě jednou do její tajemné tváře, aby neotevřela oči. Již cítil, že se nehne, že se nemůže z místa hnouti, děj se co děj. Ale když byl docela přesvědčen, že zůstane, že musí tu zůstati a popřípadě v zápas pustiti se se svým osudem, jeho první hrůza ho opouštěla pomalu: jsem také silný muž, řekl si, a ona je přece jen děvčice. A za chvíli již zase se usmíval, ještě trochu rozpačitě, již trochu směle, a jak tak pozoroval krásné její nohy, bílá ramena, sukni naplněnou líbeznými tvary a košilku vzdouvající se svůdným životem, krev se v něm rozehřívala znova, omamovala ho noc a blízkost kořisti a náhle všechno bylo již zapomenuto a již jen mladý muž stál tu před mladou, kýženou ženou.

„Jarmilo!“ vydechl pojednou zmužile.

Otevřela oči na kotouč měsíce:

„Voláš mne již?“ tázala se jako ve snách a protáhla tělo, každý úd jako hada.

„Já tě volám, já, Jiří z hájovny!“ řekl nahlas a přívětivě jako zdvořilý mimojdoucí.

Vyskočila, obrátila se proti němu a hněvivě; vlasy se jí rozlétly v rychlém obratu a oči zasršely jako žhavé uhlíky, do nichž bylo udeřeno. Ale jejich oheň byl černý. Pak ho poznala. Zachvěla se trochu a sklesla v sebe.

„Co tu děláš?“ tázala se přísně a rozpačitě zároveň.

„Šel jsem mimo, uviděl jsem tu něco bílého, tak jsem se šel podívat, co to je.“

„Šel jsi za úplňkem?“ děla měkce a zkroceně.

Jaká to podivná otázka, pomyslil si Jiří, ale řekl: „Je taková krásná noc!“

„Ano, je krásná noc, naše noc, tedy pojď!“ – Samozřejmým pohybem vzala ho kolem krku a vedla ho po lávce, kolem zahrady, kde vonělo zrající ovoce, loukami za mlýnem vzhůru k lesu. Její bílá, chladná, a přece jako samet laskavá tvář tiskla se k jeho snědé a rozpálené hlavě, za ruku ho vzala jako věrná milenka a hlasem skoro mateřsky něžným pravila:

„Šel jsi za úplňkem, viď, hošíčku, a našels jeho nevěstu. Pojď, pojď!“

Nahoře na mechu, mezi lesem a poli hluboko zde vzhůru do stráně zabíhajícími, odkud mlýnské stavení a údolíčko zdálo se ukryto hluboko v ztemnělé propasti, zastavila ho. Pušku smetla mu z ramene jediným pohybem, a uchopivši jeho hlavu nahýma rukama, přitiskla ji na mladá, pevná ňadra a sklonila k ní své rty pro polibek ukrutný a nekonečný. A stahujíc ho k zemi sesouvala se s ním, současně k němu se tisknouc. Jiří poddával se jako dítě sladkému snu, necítě bolesti na rozhryznutých retech. Jen jedno cítil při rozkošné mdlobě podivně jistě a ostře: chlad toho mladého dívčího těla. Ty bílé ruce, jež ho svíraly, ta krvavá ústa, jež sála na jeho rtech, až krev z nich prýštěla, ty boky plné a pružné, jež se k němu tiskly, vše, vše na této dívce bylo hebké jako samet, ale i studené jako ranní rosa. Sladké opojení zmocnilo se každého svalu a nervu jeho bytosti, ale současně s ním probíhala jeho tělem studená vlna, neuhasitelná ani veškerým žárem, jejž schopno bylo jeho ohnivé mládí.

A přece byla horká krev v této ženě.

Napolo šaty z něho strhávajíc šepotala vášnivě: „Dej mi své lidské tělo, miláčku! Šel jsi za úplňkem a našel jsi jeho nevěstu. Jsem divoženka, lidský miláčku! Jsem nevěsta úplňku a milenka pána lesů… Och, jak je sladké a teplé tvé lidské tělo!“

A ležíc v jeho objetí, zahřívala se pomalu. Cítil to a jeho rozkoš neměla již mezí. A čím více rostla teplota jejího těla, tím víc vzrůstala její vášeň. Již cítil žhavost jejího objetí, překonávající jeho vlastní žár. Ztrácel smysly pro všechny věci, cítil rozkoš mimo vše… když náhle bolestné vzlyky její probudily ho opět k životu méně absolutnímu. Štkala jako dítě a úpěla, vzlykala, naříkala:

„Běda… běda… miláčku! Úplněk káže a lesů pán volá…! Proč jsi mi dal pocítiti sladkost a teplo lidského těla…! Běda běda, byla jsem šťastna, poněvadž jsem ho neokusila. Jsem navěky zatracena teď, když ho znám…“

„Co to mluvíš, Jarmilo?“ tázal se Jiří spíše shovívavě než udiveně, líbaje její černé vlasy. Zdálo se mu, že žvatlá jako blouznivé dítě. „Což nechceš býti mou?“ dodal upřímně, shledávaje to v této chvíli lahodného pocitu usínající rozkoše zcela samozřejmým.

„Nejsem tvá, nebudu tvá!“ odpověděla smutně a on cítil, kterak chladne opět její tělo v jeho objetí. Zamrazilo ho.

„Cožpak nejsi žena, cožpak nejsi Jarmila ze mlýna?“ děl s podivem, který v něm opět rostl, jako rostl chlad bílé ženy.

„Jsem Jarmila,“ šeptala s hořkým úsměvem, „jsem nevěsta úplňku.“ A líbala znovu jeho obličej, jeho obnažená prsa a každé místečko jeho těla, které zůstávalo neoblečeno. Ale náhle vzkřikla:

„Dosti!“ A vyskočila.

„Jdi!“ řekla skoro velitelsky.

„Jen s tebou půjdu!“

„Jdi!“ opakovala, a mírněji: „Jdi k lidem!“

„A ke komu ty půjdeš?“

„Ke svému pánu,“ odpověděla, váhavě hledíc k zemi.

„Kdo je tvým pánem?“ tázal se Jiří a v té chvíli přišlo mu na mysl, že lidé vypravují si o jejím pomateném rozumu.

„Pán lesů je mým pánem a úplněk mým ženichem.“ Neodvracela očí od země.

„Zůstaň u mne!“

„To by byla má smrt.“

„Tedy půjdu s tebou, kamkoliv půjdeš!“

„To bude také má smrt, a snad i tvá. Pána lesů nezdoláš. Jdi!“

„Nepůjdu!“

Zaváhala. Pak utkvěla úpěnlivě na jeho tváři svýma vystydlýma černýma očima, dívala se do ní dlouho a lačně, jako by z ní načerpati chtěla posilu, zněžněla znovu a zardívala se.

„Budiž tedy!“ řekla konečně oddaně a rozhodně. Vzala jej za ruku a celou délkou svého těla přitulila se k němu pevně, šeptajíc: „Pojď tedy, jediný můj lidský miláčku. Bude to má smrt, ale čím by mi byl život teď bez tebe? A bude-li to také tvá smrt, hle, umřeš se mnou! Pojď, pojď! Tančíme dnes na Královské pasece úplňkový tanec sedmi závojů.“

A táhla ho vzhůru lesními alejemi, pobízejíc ho stále jen s neodvratností somnambuly: „Pojď, je čas již, pojď, pojď!“

Na Královské pasece, kterou Jiří dobře znal, stál uprostřed krásný rozložitý Panský kaštan, hebký a červeně kvetoucí. Pod ním byly velké jesle pro zvěř, zčernalé a napolo rozbité. Bylo to útulné čtverhranné místo na rovině uprostřed bukového lesa. Šli dosti dlouho, alejemi někdy zcela temnými, on poháněný zvědavostí a touhou rozluštiti tajemství krásné Jarmily, ona slepě a osudně jako noční motýl ke světlu. Mračna přecházela přes úplněk a dusno bylo veliké. Když přišli na paseku, bylo však jasno jako ve dne. S úžasem zpozoroval Jiří, že jeho průvodkyně proměnila se cestou: byla celá nahá, jen bílé průsvitné závoje vlály kol jejího těla a černé vlasy měla propleteny kopretinami. Sotva došli, vtiskla Jarmila prudký polibek na jeho ústa, a poskakujíc rytmicky, prchala ke středu paseky, kamž blížily se již tanečním krokem i jiné ženy z různých stran, každá stejně nahá a závoji obletovaná; jen závoje byly různých barev, vedle Jarmiliných bílých byly tu ještě zelené jako šťavel, pomněnkově modré, šalvějově fialové, hnědé jako křídla některých motýlic, červené jako zralé jeřabiny a žluté jako květ diviznový. Celkem sedmero napočítal jich udivený Jiří, jehož všechen rozum náhle se převracel: pociťoval hrůzu z čar a skutečná úzkost o Jarmilu ho jímala.

Tu ostré, ale melodické zvuky zazněly kdesi nahoře v korunách několika vysokých buků, jež stály nedaleko mýtiny; zpívalo to jako píšťala starých pastevců. Ženy se zastavily a hleděly k bukům: zapraskaly větve, jako by někdo ze stromu sestupoval, a za okamžik skokem octnul se v pasece hnědý faun, silné, chlupaté chlapisko s kozlíma nohama a rohama. Skřekem, v němž byla radost i bolest, přivítaly ho ženy, a utvořivše kolo, vedly ho k jeslím, jež vystlány byly vysoko mechem a listím a jichž jedna příční strana byla odlomena. Tu uvelebil se kozonoh a ihned se uchopil své píšťaly.

Nikoli, takové písně neslyšel dosud Jiří. Přes úděs první chvíle lahodily mu zvuky píšťaly a počínaly ho opájet jako jižní víno. Snažil se rozeznati ve stínu kaštanovém rysy faunovy tváře, rozjitřiti svou zlobu a úzkost o Jarmilu domnělou ohyzdností a odporností ďábelského obličeje, ale viděl toliko hlavu dychtivě skloněnou k píšťale, chlupaté prsty, poskakující po ní, a slyšel sladkou melodii, která mu jímala srdce.

Divoženky tančily kolébavé kolo kolem pána lesů.

Píseň zněla jako první laskání milenců: něžná hlazení rukou, stisky všechno povídající, motýlí pocely, nesmělá přimknutí, zanícené pohledy, jež vše slibují, mladičká láska zpívala na pasece a zanikala zvolna mezi buky.

Divoženky tančily kolébavé kolo kolem pána lesů a jejich závoje vlály a proplétaly se, zelené, modré, červené, fialové, hnědé, žluté a bílé.

Tu píseň zalaškovala směleji, divoženky poskočily prudčeji, zazněl trylek jako polibek příliš žádostivý, divoženky vykřikly jako překvapená milenka a shlukly se před faunem, jenž zdvihl kosmatou hlavu, zabořil se pohodlně do vystlaných jeslí s roztaženýma nohama, a zatímco divoženky, držíce se za vztyčené ruce, utvořily trojitou bránu, zapískl tři tóny ostré jako zeleň šťavelu a sedmá dívka se zeleným závojem, shazujíc jej z těla, poskočila branou k jeslím, uchopila vztažené ruce faunovy, vyhoupla se k němu a koňmo zabořila se do jeho huňatého těla… Šestero divoženek utvořilo opět kolo kol páru pod kaštanem, kolo divoce se zmítající, a v jejich rytmické výkřiky mísil se mlaskot hlučných polibků spíše hudebních a mechanických než vřelých…

Pak nový trylek jako spokojený oddech uklidnil divokost kola, divoženka opustila faunovo objetí, seskočila z jeslí, sebrala svůj zelený závoj, připojila se k ostatním a sedmero divoženek tančilo opět kolébavé kolo kol pána lesů.

A znovu zazněla píseň faunovy píšťaly. Smyslná láska štědrých milenců zpívala mezi buky. Prudká objetí a lepkavá přitulení, horečka propletených údů, prodlužující se polibky, po nichž rty bolí, vášnivé pohledy a křečovité stisky, hříčky rozpustilé a hříčky bolestné, vášeň zpívala na pasece.

Divoženky poskakovaly divočeji, kolébaly se smyslněji, vlasy a závoje mísily se v pestrý svítící věnec. V dálce kdesi zabouřilo. Mračna nemíjela již, ale jejich hradba stála v pozadí a pomalu postupovala.

Pak nový trylek jako vášnivý skok šelmy, nový výkřik jako dychtivá radost, brána, tři tóny divoké jako červeň jeřabin, a již dívka s červeným závojem objímá kozonoha… Šestero divoženek znovu se zmítá kol jeslí a znovu mlaskají divoké polibky do rytmického křiku…

A pak zase trylek oddechu a kolébavé kolo kol pískajícího fauna.

Píseň černé lásky zní do lesů. Studení ďáblové vymýšlejí si ukrutné vášně. Píseň pálí jako led…

A nový trylek syčí jako had, výkřik divoženek zní jako bolestné zaštkání, tři tóny jsou studeně bílé jako kopretiny. Brána. V Jiřím zatajil se chabý dech docela. Branou má projíti dívka s bílým závojem. Černá hradba mračen blíží se k úplňku. Jiří strhl pušku z ramene.

Tři studené tóny se opakují hrozivě. Dívka neprochází branou, nevstupuje do jeslí. Váhá. Okamžik strnutí. I faun zdá se užaslý. A ještě jednou opakuje ledové volání.

„Nepůjdu!“ vykřikla bílá žena.

Zběsilý smích odpověděl jí jako rozdivočená ozvěna. Ženy se smějí jízlivě a pohrdlivě, kozonoh směje se zlomyslně a hněvivě. A již chopily ji ženy za bílé ruce a vlečou ji k jeslím.

„Stůjte!“ vzkřiklo to za nimi zoufale a zahřmění zdůrazňovalo hlas. Ohlédly se. Jiří stál na jasném místě paseky s puškou.

„Člověk! Člověk!“ vykřikly zděšeně ženy, pustily Jarmilu a prchaly k jeslím. Kozonoh seskočil. Paseka temněla docela. Faun blížil se k bílé ženě, ležící na zemi. Jiří namířil pušku. A náhle v jediném okamžiku, kdy blesk zdál se všechno zažehovati, udeřil hrom, třeskla rána, šesterý výkřik zděšení zaječel a úžasné zaúpění ženy zavylo, provázené chechtotem, který neustával. Všechno pohroužilo se do černé tmy. Hrůza, nesmírný úděs zmocnil se Jiřího, který se dal na útěk. Do dálky mizící chechtot ho provázel a burácení suché ještě bouře…

* * *

Úder blesku probudil starého Daňka. Rozpomínal se chvíli. A když si vzpomněl, kde jest, napil se řádně z láhve. To ho probudilo k životu. Volal Jiřího, pískal a znovu volal. Klel. Marně. Pak si pomyslil, že Jiří ze strachu utekl do mlýna. Rozdělal čeřen a zavlékl všechno do skály, kde měl tajný útulek v díře dosti velké. S kořistí byl spokojen. Počká, až přejde bouřka, a pak půjde vzhůru na silnici a do města prodat pstruhy. A sbalenou síť pokryl suchými hadry, kterých tu měl dosti, dopil svou láhev shledav, že zbytek v láhvi Jiřího stačí mu k snídaní, a znovu ulehl. Venku hučela Říčka a bušil lijavec…

Když se v poledne vrátil z města, celá dědina byla vzhůru. Myslivcova Jiřího našli ráno na prahu, celého promoklého a rozpáleného horečkou. Blouzní o studené nevěstě a huňatém ženichu. Prosí úplněk o smilování. Kdožví, vyvázne-li životem. Ale ještě hůře je dole ve mlýně. Houbaři našli časně ráno Jarmilu na Královské pasece celou nahou s břichem proraženým na dvou místech jako od ďáblových rohů. Bylo to tedy přece jen pravda, že měla styky s čertem. Staré čarodějnice v dědině neustále se křižovaly.

Ale Starý Daněk mručel jen nevrle. Nerozuměl z toho ničemu, neboť nevěřil ani v ďábla, ani v boha. Ale večer, on, který tolik snesl a nebýval opilý, klátil se podezřele z hospody domů. A hostinský na Obecním zapřísahal se, že starý pytlák, vždycky opatrný, ještě nikdy tolik nevypil a nevedl takové podivné řeči o boží přírodě…

Smrt starého Jakuba

Dole hřměla práce ohromnou písní. Urputná píseň práce plazila se podle řeky mezi vodou a stráněmi, odbočovala do všech žlebů, vzpínala se vzhůru na kopce. Sterými hlasy volala po obdivu i prokletí. Hřměl dynamit, balvany rachotily ze strání, klesajíce do rozstříklé vody nebo zarývajíce se do zdivočelé a neposečené trávy obětovaných luk, osmahlí a divocí lidé řvali rytmicky k úderům, volali všemi jazyky, v kantýnách zpívali neznámé písně výskající i plačící, kovy zvonily a řinčely, praskaly padající stromy, skřípěla kola a ržáli koně.

Příroda pozdního léta, rozmáchlá a divoká, snažila se marně zastříti všechny rány a jizvy, zahaliti drsnou nahotu čerstvých balvanů a napraviti porušenou harmonii růstu a odumírání. Všude zely černé díry, otvory a rány, rozjitřené a nečisté, cesty měnily spád, výšku i šířku, stezky zatáčely se zcela jinak než dříve. Poražené kmeny, zlomené větve, vytržené keře, polámané květy a rozdupaná tráva úpěly všude o slitování. Ale všude také byl patrný houževnatý zápas přírody s lidskou prací. Zeleň byla výhrůžně bujná, zdálo se, že ze strání svalí se co nevidět jako povodeň na lidské dílo, a každé místo opuštěné lidskou nohou znovu bylo zabíráno zelení jistou konečným vítězstvím.

Jakási drsná harmonie vyplývala však z tohoto zápasu dvou živlů, jichž vytrvalost, úžasnost, velebnost, krása i hrůza byla každá jiná, a přece skoro stejně mocná. Snědí, zvětralí a špinaví lidé v cárech vyhlíželi jako země, železo z dálky sem přivezené topilo se v zeleni a ve spoustě domácího dřeva a kamene, lidské hlasy podobaly se křikům poplašených ptáků nebo rachotům řítícího se kamení. A atmosféra naplněná vůněmi a vlhkostmi širých lesů kolem tiskla dolů vzpínající se píseň práce a obracela k zemi zápachy ohňů a výpary kotlů.

Na ohromném kopci, jímž vrtali tunel pro vodovod, který tu stavěli, nahoře na kopci, na jehož brdu jednom rozpadávají se zarostlé zbytky Hrádku, bylo ticho. Jen místy doléhaly sem někdy tlumeně pravidelné údery kladiva, jen časem z dálky zapadla sem s roztaženými křídly ozvěna dynamitového výstřelu.

Širé a ploské temeno kopce, nepříliš hustě zarostlé buky a duby a všelikým podrostem, tvoří jakýsi jasný a klidný ostrov uprostřed divokého lesního moře. Má skoro podobu trojúhelníku, na jehož špici a straně obrácené k řece jest prudký a rozervaný sráz a na straně druhé mírný svah do žlebu, stoupajícího a rozšiřujícího se na konci v krásnou bukovou paseku. Zadní stranou pak souvisí trojúhelník temene s dalekými starými lesy. Je to oblíbený cíl pro toulky houbařů. Krásné hřiby rostou tu u paty dubů nebo mezi skloněnými větvemi podrostu. Cizinci však nepřicházejí sem. Zato lesní božstva dávají si tu dostaveníčka.

Podél divokého srázu k řece táhne se seč vroubená vysokými stromy a poněkud vystupující od brdu špice k brdu zadnímu. Tu stojí zbytky valů a zdí v popředí s jakousi vyhloubeninou loni ještě zarostlou maliním a ostružinami a vysokokvětými bylinami pronikavé vůně. Slunce vrhává sem ve dne své nejkrásnější zlato až dolů k okraji staré zasypané studně.

Teď bylo tu však skladiště dynamitu a narychlo sroubená chatrč starého Jakuba, který tu dnem i nocí hlídal.

Do dědiny jest odtud skoro hodina cesty. Tam starý Jakub měl domek s několika sednicemi, jež v létě pronajímal rodinám z města, na stráni vedle lesa zanedbanou ovocnou zahradu a pět dětí. Býval okresním pohrabáčem[13]. Ale stěžovali si na něj pro to a ono, až přišel o místo. Nahradil ho mladší, silnější a energický člověk, na nějž stěžují si také, vzpomínajíce s lítostí na starého Jakuba. A přece ho neměli rádi, jako on neměl nikoho rád. Byl sehnut pod jho těžkého osudu; měl povahu soumara, nejhorší práce byla mu dobrá. Soumary dělal si z dětí, soumara dělal si z ošklivé ženy, která se udřela a na jaře zemřela. Nesmírná kletba spočívala na jeho drobné sehnuté postavě: život, život soumara. Pomalu stal se vtělenou nevraživostí, tichou, mlčenlivou, pokornou někdy napohled. Zaryl se do sebe. A jen děti a domácí zvířata pociťovaly jeho vzrůstající hrubost, zatvrzelost, jankovitost. Kopával psa kňučícího hladem. „Máš se líp než já, nemusíš dříti,“ hučel na něj. Ohromující bída člověka čišela z něho.

Měl rudohnědou, zvětralou, divokou tvář se vzteklýma očima. A přece měl jsi chuť, když jsi ho potkal, říci mu něco laskavého, darovati mu něco vzácného…

Starý Jakub seděl na Hrádku od časného jara, zřídka scházeje do dědiny. Děti nosily mu to nejnutnější a doma hospodařily samy. V dřevěném jeho doupěti byla toliko primitivní pec, trocha hadrů a nádobí a hromady dříví čerstvě nalámaného a pořezaného, kvůli němuž starý Jakub topil více, než bylo nutno, a jež vypařovalo se, plníc díru hustým pachem a vlhkostí. Liboval si skoro v této mořidlové lázni. A když sešel do dědiny, kráčeje podle zdí a plotů jako těžký mechanismus, který nebyl dlouho čištěn a olejován, zdálo se lidem, že zhnědl ještě více v té době, co ho neviděli, a jiní, kteří mu pohlédli do tváře, říkali, že starý Jakub nesměl by hlídati ten dynamit někde pod dědinou: to že by si jistě udělal slavný pohřeb a jednoho krásného večera vyhodil všechno do povětří. Tak bohaprázdně vyhlížel.

Žil ve své díře jako plachý živočich, shromažďoval a sušil dříví na zimu, vařil si prostá jídla a civěl před sebe, spřádaje nějaké sny, myšlenky nebo iluze, při nichž oči se mu blyštěly.

Starý Jakub nebyl ostatně vůbec ještě stár. Tři čtyři léta přes čtyřicet mohl míti. A z jistého hlediska nebyl ani ošklivý. Když mu někdo za nějakou úsluhu zaplatil večeři a džbánek piva v hospodě a on, poslav nejstaršího, patnáctiletého synka za sebe do boudy na Hrádek, seděl v koutě nálevny na lavici, naslouchaje hovorům, a usmál se někdy nějaké nezbedné řeči, podobal se zkrotlému, ošacenému kozonohu, v němž malíři bylo by se zalíbilo a jejž leckterá drzá děvčice byla by ráda pošťuchovala. A někdy zbrunátněla jeho hnědá tvář, a nebylo to hněvem ani nevraživostí…

Léto končilo pošmurnými dny a dešti. Les nahoře šuměl někdy po celou noc i den dopadajícími krůpějemi. Starý Jakub živil se houbami a sny. Stále častěji a déle sedal u kamen a civěl před sebe. Nesnesitelný, hustý zápach čmoudů, výparů z jídel, ze schnoucího dříví a z mokrých hadrů, v nichž se sušil po návratu z okolního lesa, naplňoval jeho doupě, v němž jiný živočich nebyl by vydržel. Ale on toho nedbal a rozpařený a zahalený v oblak skoro neprůhledný usínal často časně navečer při čadící lampě opřen o pec a spal takto až do rána, ačli četník na obchůzce nezastavil se náhodou u něho a neprobudil ho chladným a čistým vzduchem, jejž dlouho vpouštěl dveřmi do chatrče, než se odvážil vstoupiti.

„Zrovna se mi zdálo něco pěkného, pane strážmistr,“ hučel pak starý Jakub s nucenou přívětivostí a protahoval si údy.

„To jistě o nějaké děvčici,“ žertoval četník, jehož myšlenky cestou lesem právě se také točily kolem nějakých kýžených sukní.

„Neškodilo by, neškodilo, pane strážmistr,“ odpovídal Jakub, přikládaje do pece syrová polínka.

„Nezapomeňte mne pozvat na svatbu,“ dodal strážmistr a obrátil pak řeč na počasí a na lidi, kteří mu právě působili nějakou úřední starost.

Když odešel, svlékl Jakub kabát a vysoké boty a zalezl do hromady hadrů, jež mu sloužily za lože. Jal se naslouchati mokrému šumu venku a vlastní myšlence, která jako červotoč stále znovu vrtala mu mozkem.

… Ožení se. Není přece ani docela chud, ani dědek ještě. Vezme si mladou, která také něco má. Tady všechno prodají a odstěhují se někam, kde se dá lépe a lidštěji žít. Dvě děcka mohou poslat již do továrny. Mladá narovná mu hřbet, smyje z něho špínu a otroctví… Vemluvil se příliš do své odstrčenosti. Zaryl se příliš hluboko do dna života. Zamiloval si hrubý vztek, nejšpinavější dřinu. Volají ho tam, kam se nikomu nechce, najímají si ho k práci, kterou každý opovrhne. Proč? Což je s ním opravdu tak zle? Což nechátrá jaksi zúmyslně, ze zatvrzelosti…? Kterak se to stalo vlastně, že klesl tak hluboko, že se stal špinavým soumarem…? Ano, před lety přestal ho těšit domov. Když jeho stará žena ještě více zestárla, řvoucí děcka všude se válela, nepořádek byl všude, práce neubývala a přestala míti pěkný smysl. Všechno se proměnilo v zatracenou povinnost. Bez lásky chodil do každé práce, bez lásky křičel na děti a modlil se s nimi každý večer, bez lásky spal se svou ženou, bez lásky, z protivného zvyku konal všechno, až otupěl a zamiloval si svou tupost… Ještě teď ji miluje, zatvrzele, vztekle zavrtává se do ní, ale něco mu povídá, že je to pitomost takhle žíti teď, kdy je skoro svoboden. Něco mu povídá, že by bylo dobře nějaké světlo vpustiti do života… Kdo mu brání začíti něco nového? Kdo mu brání oženiti se? Proč by ještě nemohla býti ta jeho mladá? Mladá, mladá, mladá…!

Starý Jakub, který se od jara postil a ve skutečnosti již po celá léta byl hladov, pocítil prudký hlas přírody. A jeho civění u pece naplněno bylo divokými sny, necudnými myšlenkami, zamilovanými iluzemi.

Jedné zářijové noci, kdy venku lilo se nepřetržitě, rozhodl se Jakub ve svém doupěti na Hrádku pevně a určitě, že se ožení. – – –

Píseň práce hřměla dole v neztenčené síle. Ve žlebu, do něhož spadal mírný svah kopce, bylo jedno její ohnisko. Zde vrtali tunel. Z otvoru ve stráni po celé dny vyjížděly vozíky se šedomodrým kamenem. Na boku kopce vyrůstalo z naváženého kamene jakoby světlé, holé mládě vrchu, rostla tu kamenná hromada hanebně lysá, jednotvárná, plná ostrých hran, a když jsi se k ní přiblížil, slyšel jsi bublání potůčku, jejž pod ní pohřbili, položivše na něj veliké ploské kameny a zasypavše jej pak. Ve svátek však, když práce utichla a lidé odešli, vyhlížela tato hromada z protější stráně jako nahé, tvrdé tělo připoutané ke skále a vydané napospas vytrvalým živlům. Tu bylo možno představovati si, kterak přicházejí větry, deště a mrazy, hlodající a srovnávající, pak spousty svatého listí, trus ptačí a semena, pak slunce a vláhy a konečně první vegetace, mechy, trávy, byliny, skromné, vytrvalé, houževnaté, zastírající veškeru nahotu a tvrdost kamene. Bylo možno tušiti nový život na zatvrzené půdě… Ale dosud rostla hromada novými přílivy kamene, vylévajícího se z temného jícnu stráně, a kolem ní duněla, zvonila a křičela práce, pobíhali osmahlí lidé, mluvící cizími jazyky, řetězy, páky, kopáče, lopaty, dřeva a železa zdvihala se a klesala a stroj klapal pravidelně.

Nahoře v tichu šňořil se pomalu podzim. V zlatá a šarlatová roucha odíval stromy, větříkem rozhoupával poslední rudé a černé korále na větvích. Deště přestaly, vyjasnilo se. Mladičká tráva smaragdově zelená zářila na klidných místech, kde lezli poslední hmyzové a cvrlikali ptáci. Umírání vyhlíželo tu v lesích jako vzácná rozkoš. A když se schýlilo k večeru, lesní božstva pobíhala po pasece, zabloudila někdy až k doupěti starého Jakuba a nakukovala zamlženým okénkem, jež se nedalo otevřít, do očadlé, špinavě žlutě svítící sednice, kde byly jen hadry a narovnaná polínka a otýpky chábí. Zejména hnědé ženky lesní byly zvědavy. A spatřily-li zarudlou tvář Jakubovu, vylézající odněkud z kouta a divně zjasněnou roztouženýma očima, nemohly odvrátiti, hlavně ty mladé, svých líček chtivých od postavičky samotářského pavouka, který podobal se trochu člověku a trochu zamilovanému, ochočenému kozonohu. Činily si laskominy, a vracejíce se, když zhasl ubohou lampu, ke svým bukům, snuly plány a osidla.

Starý Jakub, po svém rozhodnutí ještě málomluvnější než dříve, byl teď živ skoro jen svými sny a horečka zmocňovala se jeho údů. Ženy, které zabloudily až nahoru ke Hrádku za dřívím, vypravovaly si, kterak není s ním žádná řeč již, zdivočel prý jaksi a třeba se střežiti jeho rukou.

Pak přišly hody.

Dědina se rozjasnila. Všechno bylo čerstvě vybíleno. Okna svítila čistotou, barvy leskly se novým nátěrem. Na návsi stála máje a červenobílé pentle plápolaly na vrcholu smrčku připevněného na převysoké, otesané jedli. Od rána hrála hudba.

Starý Jakub zaplatil si náhradníka na tři dny. A již k poledni objevil se mezi chasou na návsi učesaný, oholený, pečlivě, pokud to dovedl, ustrojený, a široký, poněkud rozpačitý úsměv leskl se mu na tvářích. Nevyhlížel zle, ale držel se rovně s jistou námahou a jeho chůze připomínala stále ještě zanedbaný stroj, který nebyl dlouho čištěn a olejován. Něco medvědovitého bylo v jeho pohybech, ale něco čertovského v jeho obličeji hnědém a zbrázděném. Ženské se žduchaly a údivem zapomínaly říkat „Podívejte se na toho starého blázna“; mužští se smáli, podávali mu džbánek a hlučně volali: „Vítáme tě, Jakube!“ Mládež byla zlomyslná. Byla to skoro událost. Ale Jakub se choval důstojně, postál tu a tam, jako vážný člověk zastrčil si do knoflíkové dírky střízlivého kabátu jen zcela malý kousek rozmarýnu, pil střídmě a mluvil klidně a rozumně. O tom, že si hned po ránu doma dodával odvahy litrem vína, věděl jen jeho synek, který víno přinesl v láhvi, ale nerozuměl tomu, a hostinský, který si v takový den nepovšimne příliš, kdo si pro co posílá. Také jeho oči, lepící se časem na nejhezčí děvčice, prozrazovaly ledacos, ale ani toho nepovšimli si lidé ve shonu, a Jakub měl se na pozoru, aby toho zpozorovaly ty, které sledoval tajně a lačně pronikal. U oběda leckde hovořili toho dne o starém Jakubu a přišli ovšem hned na to, že se chce asi oženit. Vždyť to bude kvůli dětem docela v pořádku, usoudili. Jen vezme-li si některá takového medvěda s pěti děcky! Má ovšem nějaké groše, ale zchátral jako zvíře. Přiznávali však, že dnes vyhlíží docela dobře. A odpoledne již si ho nikdo zvláště nevšiml. Přirozenost věci stala se zřejmou celé dědině.

Večer v sále tančil Jakub o překot. Jen s mladými. Stárci ze žertu vodili mu ty nejšvarnější, sám pak také nevybíral si baby. Ale mezi tancem, když seděl na svém místě u piva poněkud zapadlý jako obyčejně za stůl, jeho tmavé rozjiskřené oči sledovaly zpod hustého, poněkud vystouplého obočí stále houževnatěji jen jedno děvče, procházející se a zpívající v kole. A pak náhle i chasa povšimla si, že již potřetí za sebou tančí s Lidušou ze Skaliny. A jeden ze stárků, když Jakub počtvrté šel a před Lidušou sladce se klonil, vynutil mu hlučně sólo. Uštěpační se smáli, rozumní pokyvovali vážně a souhlasně. Starý Jakub se držel, jak nejlépe dovedl, a usmíval se vděčně, Liduša se rděla.

Skalina je malá dědina nahoře v těch lesích za Hrádkem. Liduša byla osmadvacetiletá holka s malým věnem a s vyhlídkou na chalupu po matčině smrti. Byla hezká a statná, ale trochu příliš známá mnoha hochům z okolí. Před nedávnem dokonce pochovala neduživé dítě. Neměla tedy valné naděje na mladého synka, který by si ji vzal s těmi rudými rty, jež mnoho líbaly, s těmi měkkými a horkými lokty, které tiskly zkušeně, a s těmi léty plnými vzpomínek. Věděla to. Znala svůj osud. A milovala dál, po každé zábavě v okolí dávala se provázet lačnými hochy. Však nakonec najde se již někdo, kdo ji i sebe zachrání před stářím příliš smutným!

Vrkání starého Jakuba bylo jí zpočátku k smíchu. Chroupala cukroví, které jí koupil, smáčela své tlusté, červené rty v plných jeho sklenicích, tvářila se, jako by naslouchala jeho zdvořilé řeči, ale její myšlenky těkaly bůhví kde. A když k ránu tanečníci se rozcházeli, popadla svou kamarádku, u které v těchto hodových dnech spala, a unikla mu před nosem. Oklikou pospíchaly holky za humna, kde čekaly již jakési stíny…

Starý Jakub, který nečekal přece, že mu Liduša vletí rovnou do náručí, byl spokojen tím, že ho aspoň neodkopla, a druhého dne večer, jakmile hudba zařinčela v sále, byl již na svém místě vedle děvčete, jež se mu zdálo ohněm a láskou samou. Mluvil velmi rozumně a opatrně. Chválil mládí, které bouří. Chválil domácí krb, který pak hřeje. Káral pomlouvačně huby. Brzy znala všechny jeho plány. Dosáhl toho, že mu skutečně naslouchala. A v pozdní noci dovolila mu, aby ji doprovázel k bytu kamarádky. Jakub vracel se domů s poloviční jistotou.

Třetího dne nepřišla již k muzice. Hned zrána odešla do Skaliny. Jakub toho večera netančil. Nechtělo se mu a pak si myslil, že se ona doví, jak na ni myslí. Poseděl u piva a brzy odešel spát.

Ráno, za šera ještě, vydal se opět nahoru ke Hrádku. Bylo chladno, ale jemu hořela a motala se hlava. Nebyl piják, ale v těch třech minulých dnech vypil mnoho všelijakého alkoholu. Také bdíti při muzice nebyl zvyklý. A tak malá kocovina a horečka bolela ho v nitru. Šel tupě stezkou podle vody a jeho myšlenky byly plny vilnosti. Jasné sny o teplém domácím krbu, o světle, čistotě a pořádku, o tom novém životě vzdalovaly se ho. Myslil jen na měkké, horké tělo Lidušino a hřešil s ním v duchu jako ďábel. Nahoře propustil svého zástupce, zatopil v peci, kořalky napil se hluboce z láhve, kterou s sebou přinesl, a vlezl do svých hadrů. Zavřel oči a zabořil se lačně do rudé, smyslné tmy…

Teprve po poledni probral se z neklidného spánku. Bylo mu již lépe, ale sotva povstal, aby si připravil něco k jídlu, než půjde se podívat do lesa, vynořila se před jeho zrakem opět Liduša a s ní všechny ty chtivé a divoké myšlenky. A nebyla to vlastně již ani Liduša, byla to žena vůbec, bylo to druhé pohlaví, které se vetřelo neústupně do jeho mozku a bouřilo mu krev rozcitlivělou alkoholem. Kdyby sem teď nějaká přišla, aspoň trochu kyprá ještě a horká, věru, že by s ní dlouho nežertoval! Nechtělo se mu do ničeho. Popadl krajíc chleba, žvýkal jej rychle a prudce zapíjel kořalkou, dokud byla nějaká v láhvi. Pak vyšel ven.

Byl krásný, poněkud větrný den. Stromy šuměly a zlaté skvrny třásly se dole na trávě. Starý Jakub šel mechanicky vzhůru do černých lesů. Tam někde byla Skalina. Neuvědomil si toho ani. Kobrtal trochu, cele pohřížen do sebe, naslouchaje svému pudu. Přišel do temného jedlového lesa, kde bylo plno hustého podrostu. Chodíval sem obyčejně na dřevo. Také odjinud chodili sem lidé za tím účelem. Bylo tu ticho. Jen vysoké jedle kolébaly se ve větru a narážely o sebe, až někdy suché větve se lámaly a padaly dolů. Ale praskaly zcela jinak než větve, které ženy lámou do otýpek. A tento druhý praskot zaslechl Jakub náhle stranou v houští. Probudilo ho to. A lačná myšlenka se ho zmocnila.

Tiše se dal tím směrem. Za okamžik ji viděl: byla to skutečně dospělá žena a zdála se samotna. Přiblížil se ještě více a ve zmatku svého tlukoucího srdce sklesl do podrostu a skulinou slídil po ženě jako po kořisti.

Přibližovala se, strhujíc dlouhým hákem suché větve a lámajíc je přes koleno. A když už byla velmi blízko, otočila se a šátek odsunula z čela.

Jakub div nevyskočil. Byla to Liduša. Zaúpělo to v něm jako v poraněném zvířeti. Ale ihned zpozoroval nepříjemnost situace. Nemůže teď vstáti, aniž by viděla, že tu byl skryt a číhal. Jak by to však bylo pěkné, kdyby mohl teď jíti jí vstříc! Možná, že přišla v tuto stranu zúmyslně. Zkrotí poněkud, vida ji takto na dosah ruky skoro a zcela samotnu. Instinktivně vycítil závažnost chvíle. Rozhodne se teď o jeho osudu. Co však má činiti? Povstati před ní ze svého úkrytu nemůže: bylo by to hloupé a podezřelé. Utéci také nemůže. Tedy nezbývá, než aby zůstal skryt; snad ona poodejde, uvolní mu odchod a on pak může obejíti les a z druhé strany přijíti jí vstříc.

Ani nedýchal. Byla již docela blízko. Viděl její ňadra, kterak se napínala a klesala pod jupkou, její lýtka svítící zpod sukně polou vykasané. Byl velmi šťastně ukryt v podrostu u silné jedle. Nemohla ho tak snadno zpozorovati. Teď přichází k jedli, pod níž on leží. Zdvihá hák. Je zardělá, krásná; sálá. Její jupka není stažena v pasu. A jak vztyčuje ruku, zdvihá se jupka a odhaluje košili na prsou. Jakubovi zdálo se, že vidí ještě více. A jako člověku, který stojí na nebezpečném místě srázu, a maje závrať, dostává chuť pustiti se a letěti dolů, zatočila se mu hlava, rozpálila krev, a Jakub, zapomenuv na všechno, vyskočil divoce, uchopil Lidušu oběma rukama za život a přitiskl ji k sobě, hledaje její ústa.

Vykřikla hrozně šílenou hrůzou. A současně udeřila jej do obou paží, až ruce mu sklesly, a odskočila. Teprve teď viděla, kdo to jest. Její úděs obratem změnil se ve vztek. Zapomněla na jeho námluvy, zapomněla na svůj poloviční slib, třásla se jen leknutím a zlostí. Ale on již opět sápal se na ni slepě a s vrčením. Tu ona, silná a statná, skočila na něho, k zemi ho povalila a jala se bušiti do něho oběma pěstmi, nehledíc, kam rány dopadají, a když už ruce ji pálily, po větvi sáhla blízké a tou jej bila, až krev počala se mu řinouti z rukou a z obličeje. „Ohavo, ty opice, obludo!“ křičela přitom. Pak utekla.

Starý Jakub ani se nehnul při tomto výprasku. Jen jeho oči těkaly zpočátku dychtivě po jejím rozběsněném těle, jehož teplo cítil a divoké vlnění viděl. A smyslné mražení zvolna prosunulo se jeho tělem. Zavřel oči, necítě ran. A dlouho zůstal nehybně ležeti ještě potom, když ona dávno již odběhla.

Teprve chlad vlhké země ho probudil. Stál, krev si setřel a vrávoravě vydal se nazpět. Jen pomalu vyjasňovalo se mu v mozku.

Ve svém doupěti zatopil znovu, přiložil několik kousků uhlí, jež ráno našel na cestě, a převalil se hned do svých hadrů. Stmívalo se již, ale on nerozsvítil.

Tedy je konec všemu! Zítra v celém okolí budou si vyprávěti, kterak skončily Jakubovy námluvy. Světlo, které mu zasvitlo, zhaslo. Musí se vrátiti do temnoty a špíny. A zatvrditi se ještě více. Neboť ze všech očí, které potká, bude na něho hleděti posměch nebo urážka. Nic nebude ho již pobádati k tomu, aby se vzpřímil, aby shodil ze sebe jho nečisté dřiny a zatvrzelé hrubosti. Nic ho nebude pobádati k novému životu. Najde se aspoň něco, co ho bude míti k životu vůbec? Spatřil dveře otevřené do světlejšího světa, a když jižjiž chtěl vejíti, zavřely se mu před nosem. Zapomene toho? Ochladne, ztvrdne navždy? Anebo potáhne za sebou vzpomínku jako kletbu a věčnou nespokojenost jako osud? Nebylo by lépe, kdyby naráz zmrazil ten svůj bídný život?

Nějaká úzkost zmocnila se starého Jakuba. Hlava ho bolela, smysly se mu mátly. Tělo začalo mu hořeti od těch ran. Převalil se na břicho, vztyčil se na kolena s hlavou sehnutou dolů do svých dlaní a počal se modliti, jako kdysi s dětmi se modlíval, ale nikoli tak mechanicky. Zimnice chytla ho uprostřed modlitby, zalezl znovu do hadrů a drkotal zuby. Nebude žíti, nebude žíti, myslil si prudce roztřásán. Pak nová horká vlna ho zalila. Krůpěje potu vyvstávaly mu po celém těle. Volal Lidušu. Vnitřní žár ho dusil, povstal znovu. Očadlým oknem svítil měsíc na podlahu. Jakub se utišil. Civěl chvíli ven do bílého světla, pak se pokřižoval, k peci odešel, na oheň se podíval, něco kutil chvíli u pece a pak znovu ulehl – – –

Snad k půlnoci to bylo, snad dříve: dveře Jakubova doupěte otevřely se tiše a napolo a ve skulině zjevily se rozcuchané hlavy lesních žínek. Udivené a bojácné oči zelené, červené, žluté nakukovaly dovnitř. Po chvíli zdálo se, že jsou upokojeny tím, co viděly. Jedna v hustém zeleném závoji, s jeřabinami ve vlasech, odvážila se až na práh. „Jakube!“ zavolala a znělo to jako houknutí sovy. „Jakube, Jakube!“ volaly ostatní za ní, derouce se odhodlaně do sednice.

Jakub se probudil, posadil se na hadrech. Viděl jen a nic si nemyslil.

„Jakube, pojď mezi nás! Jakube, zatančíme si! Jakube, umíš milovat?“ Divoženky přistoupily po špičkách až k jeho loži.

„Jakube, slyšíš, hudba už hraje!“

Jakub opravdu slyšel venku líbeznou píseň píšťaly. Slyšel, viděl, ale nic si nemyslil.

Tu dvě divoženky chytily ho pod rameny. Vstal a šel s nimi. Poskakovaly. Poskakoval s nimi. Venku čekalo jich deset dvacet. Poskakovaly také, když ho spatřily, a pištěly radostí.

„Jakube, umíš tančit? Jakube, kdo tě tak zbil?“ A utíraly jeho rány měkkými, temnými vlasy, jež chladily jako rosa. A líbaly ho ústy červenými jako korále, ale studenými jako led.

Nešli dlouho, brzy byli na bukové pasece. Píšťala zněla tu nejsilněji. Zde se roztančily divoženky v zeleném víru, podávajíce si Jakuba z náruče do náruče. Sotva dechu popadal, ale nohy měl lehké a tančil, tančil, usmívaje se a lapaje po studených ňadrech a bocích divokých tanečnic.

A když ho všechny vystřídaly, jedna, ta, která první k němu vešla, zdvihla ho do svých loktů, přitiskla si ho k ňadrům jako veliké děcko a prchala s ním do houštiny. Tu položila ho na mech, do svého závoje ho zavinula a šeptala: „Jakube, Jakube, umíš milovat?“

Bylo to tak sladké, že Jakub ztratil vědomí…

Píšťala v korunách buků zmlkla, divoženka vstala a zapískla myším způsobem. Za okamžik přiběhly ostatní. S prstem na ústech hleděly okamžik na bezduchého Jakuba a pak jej chytly za hlavu, za ruce a za nohy a běžely s ním na Hrádek. Lehce položily ho opět na jeho hadrové lože, ta, která ho nejvíce milovala, vtiskla dlouhý studený polibek na jeho hnědé, zbrázděné čelo, pak zavřely tiše dveře a rozprchly se nocí a lesem. – – –

Ráno, když dělník, vyslaný pro dynamit, otevřel dveře Jakubovy chatrče, rychle ihned odskočil. Mocná vlna uhelného plynu valila se mu vstříc.

Jakuba našli mrtvého na jeho hadrech. Všimli si, že na loži a v šatech na sobě měl plno červených jeřabinových korálů, a bylo jim to divné.

Česká literatura v roce 1930

POEZIE. V minulých letech vyšla nad slunce jasněji najevo následující fakta: České knihy básnické vycházejí vesměs nákladem vlastním. Průměrně tisknou se ve 100 výtiscích. Toliko debutanti zcela nezkušení a básníci nepolepšitelně ješitní tisknou někdy více, tak o 50 výtisků. Polovinu nákladu ponechávají si autoři pravidelně na památku. Z druhé poloviny dvě třetiny připadají na výtisky redakční a dedikované, třetí třetina někdy se prodá, ovšem s padesátiprocentní slevou z krámské ceny. Platící odběratelé českých básní jsou dvojího druhu. Více než polovinu tvoří mezi nimi lidé, kteří kupují všechno, zejména všechno, co vychází v malých nákladech. Zbytek připadá na skutečné čtenáře, o jichž zdravém rozumu mnozí vážně pochybují. Za nebezpečné pro národní zdraví a pozitivní cesty národního vývoje nejsou však tito lidé považováni, poněvadž nejlepší naši statistikové napočítali jich nejvýše deset.

Tato fakta přiměla jak známo české spisovatelky k tomu, že se vzdaly svého úmyslu vytlačiti českou poezii mužskou poezií ženskou, a vedla, jak rovněž známo, ke svolání kongresu českých básníků, který se usnesl doporučiti všem českým poetům pasivní odpor, jehož hlavní zásadou jest netisknouti básní.

Sjezdové usnesení setkalo se všeobecně s porozuměním; čeští básníci projevili neočekávanou solidaritu. Minulého roku nevyšla tiskem již ani jediná cenná kniha básní a kromě dvou výjimek ani bezcenná. Jednu výjimku činil jistý bohoslovec, který vydal tiskem tenký sešitek veršů, věnovaných místnímu sdružení křesťanskosociálnímu, a v desetistránkovém úvodu k svým dvanácti básničkám prohlásil kongres básníků za dílo ďábelské; druhá výjimka vyšla z péra novopečeného sociálně demokratického žurnalisty, který v úvodě poněkud kratším nazval české básníky perverzními měšťáky a protestoval proti jejich domýšlivé tyranii. Neví se, byl-li prodán nějaký exemplář těchto knížek.

Pasivní odpor českých básníků ukázal se býti promyšleným a úspěšným defenzivním prostředkem. Ze statistiky, uveřejněné nedávno v nejčelnější revui pro literaturu, umění a život, jde najevo, že ve změněných poměrech, jež nastaly po vymizení básnických knih z knižního trhu, stoupla popularita a zlepšila se hmotná situace většiny básníků, takže dnes básník s vedlejším zaměstnáním jest skutečnou vzácností.

Stalo se to následovně: Básníci, zřeknuvše se dobrovolně vydávání svých knih tiskem, omezili se zpočátku toliko na to, že zasílali rukopisy svých sbírek básní, krasopisně provedené, k posouzení čelným našim kritikům, kteří se v posledních letech neobyčejně opět rozmnožili spolu s literárněkritickými a literárněhistorickými časopisy a orgány. Rozumí se, že každý básník zaslal svůj rukopis jen těm kritikům, s nimiž žil v míru. Tak se stalo, že rázem obohacena byla česká poezie o řadu skvělých zjevů, o nichž vycházely několikasloupcové nadšené referáty, které nebyly nikde paralyzovány kritikami nepříznivými. V revuích mladé generace počalo se již psáti o zlatém věku české poezie; obecenstvo stávalo se nadšeným. Materiální situace básníků se tím ovšem nezlepšila. Rozesílali své rukopisy obyčejně toliko ve třech opisech, neboť zřídka se stávalo, že vycházeli dobře s více než třemi kritiky a referenty; tito jen nejdůvěrnějším známým dovolovali nahlédnouti do vzácných rukopisů. V této přechodné době nebyla básnická práce vůbec honorována a je dosti záhadno, čím se vytrvalí idealisté v tom čase živili. Ale nastal obrat.

Veliké boje, sváděné o tři sta pětašedesát literárních, kritických a uměleckých teorií, o nichž bude ještě řeč později, přiostřily neobyčejně osobní nevraživosti mezi vynikajícími kritiky. A tu jeden z nich, nejvynalézavější hlava, opatřil si za drahé peníze bez vědomí autorova tajný opis básnické sbírky, kterou jeho protivník nadšeně posoudil jako nejlíbeznější květ české moderní poezie, a jak se samo sebou rozumí, odsoudil nejostřejšími slovy tuto sbírku a autora zařadil mezi největší literární podvodníky. Tímto případem bylo obecenstvo, zejména v kavárnách, krajně rozechvěno, jeho nadšení pro českou poezii nemělo mezí a jižjiž se zdálo, že bude chtíti také něco z ní čísti. Ke cti básníka však, jemuž se stala ona neočekávaná věc a jenž rázem stal se populárním, budiž řečeno, že neporušil krásné solidarity a nedal své knihy básní tisknout. Zato našel se mecenáš, který mu nabídl dvacet korun za opis desetiarchové knihy. Tato pocta básníka uveřejněna a komentována byla ve všech novinách. A to mělo dalekosáhlé účinky. Mecenáš nezůstal osamocen. Ukázal cestu předně oněm několika lidem (bezpochyby bláznům), kteří ač nebyli kritiky, přece četli i v této době ještě básně, a nemohouce přijíti k novým, byli nuceni spokojiti se starými knížkami mezi makulaturou některého kupce nebo uzenáře objevenými, podruhé sběratelům z povolání, kteří našli takto nové odvětví sběratelské, a potřetí všem, kteří chtěli se státi snadno a rychle mecenáši, ale nevěděli, kterak do toho, když příslušná příručka Vymazalova nebyla ještě vydána.

Tímto způsobem položen byl základ k hospodářskému blahobytu básníků. Pomalu stalo se otázkou dobrého vkusu míti v salóně nebo v čekárně skvostně vázaný opis nějaké básnické sbírky; přednost měly a mají dosud ovšem sbírky populární, to jest ony, kvůli nimž nejproslulejší kritikové vjeli si do vlasů. Z řad básníků samých podán byl příklad, kterak možno nejlépe těžiti z tohoto zájmu široké veřejnosti o novou českou poezii. Byl to slavný a plodný náš lyrik Quido Maria Přiskočil, tak záhy želbohu zvěčnělý, který první najmul si sekretáře, jakž dnes jsou všeobecně nazýváni opisovači rukopisů, bez nichž žádný básník se neobejde, a počal vyráběti opisy ve velkém. Cena opisů nezůstala ovšem na počáteční výši, nicméně možno říci, že všichni básníci jsou takto dnes honorováni, čehož před dvaceti lety nebylo. Půjčování opisů děje se v míře zcela nepatrné a neohrožuje nikterak materiální zájmy autorů; vždyť devětadevadesáti ze sta jedná se o to, aby měli opisy, a nikoli aby četli básně. Pokus jednoho obskurního spisovatele, který dával svou nuznou knížku veršů rozmnožovati na psacím stroji, odmítnut byl rázně producenty i konzumenty jakožto reakcionářství a koketování s dobou, kdy básnické knihy se tiskly ke škodě všech interesentů.

Můžeme tedy říci, že českým básníkům a české poezii daří se dnes znamenitě.

KRÁSNÁ PRÓZA České literatuře novelistické a románové nedaří se tak dobře jako české poezii. Povídky a romány se u nás dosud čtou i lidmi zcela normálními, o jichž zdravém rozumu nedá se pochybovat. Z hlediska literárněkritického jest nám říci, že dnešní stadium české krásné prózy jest jen vyvrcholením vývoje, který počal před dvaceti lety a jejž můžeme krátce charakterizovati jako triumf literatury ženské nad mužskou. Ovšem tento triumf, přísně vzato, jest dosti laciný, neboť byli to spisovatelé sami, kteří ustoupili z půdy poněkud vyčerpané a obrátili se tam, kam je zval duch času. Většina našich spisovatelů, pokud možno u nich konstatovati aspoň trochu nadání, důvěry v sebe a lásky k ideálům, dala se do služeb kinematografu a vykonala tím nesmírně mnoho z hlediska uměleckého i vlasteneckého, o čemž se ještě zmíníme.

Ale ani z jiného hlediska není vítězství spisovatelek příliš veliké. Udržují toliko původní českou prózu, aby se úplně neztratila v záplavě literatury překladové, a udržují ji na stupni, který právě vyhovuje potřebám našich nezkažených laskavých čtenářek. Konají takto práci, kterou třeba ceniti z hlediska národního více než literárního; patří jim ostatně i za to náš dík. Nebylo by zdrávo, kdyby z našeho národa staré ctnosti vymizely příliš náhle.

Jinak česká krásná próza tištěná nevykazuje již dávno zjevů vynikajících, a pokud u nás existují dosud čtenáři povídek a románů, jsou to sebrané spisy autorů cizích, které jsou čteny. Také tento triumf literatury přeložené dal se již tušiti před dvaceti lety. Již tehdy počaly se obecenstvu i spisovatelům hnusiti ony nekonečné a nudné lícně lyrické a psychologické, za nimiž skrýval se úplný nedostatek fantazie, a již tehdy nastával pomalu návrat k próze, ve které se něco děje. V tomto směru však čeští spisovatelé nedovedli bohužel konkurovati s cizinou, a tak vedle sebraných spisů Maupassantových jsou to sebrané spisy Ohnetovy, vedle sebraných spisů Tolstojových sebrané spisy Flygare‑Carlénové, které zaujaly úplně mysl zbývajících českých čtenářů a oněch čtenářek, které potřebují duševní stravy méně lyrické, než jest ta, kterou jim dodávají naše dnešní spisovatelky.

Vedle této románové literatury čtené existují u nás také romány, jichž spisovatelé vzali si příklad z našich básníků a rozšiřují plody svého ducha toliko pomocí opisů. Jejich počet není veliký, ale jejich díla vynikají, soudě dle referátů v revuích, vzácným uměním. Je to však umění příchuti poněkud perverzní a někteří říkají, že jsou to spisy pornografické. Odbyt opisů těchto děl jest však nevelký, neboť v salónech a čekárnách není zvykem je vykládati: ovšem pouze z obavy, aby snad nevzal je do ruky čtenář náhodou sem zabloudivší. Nicméně i někteří z těchto autorů jsou, zejména v kavárnách, dosti populární dík kritickým sporům, které se o ně vedou a jsou sledovány obecenstvem pomalu stejně horečně jako představení kinematografická. Spisovatelky, ač některé jsou navýsost plodny, netěší se velké popularitě, neboť, jak jsme již pravili, mají toliko skromné čtenářky; kritikové pak o nich nepíší, až na jednu nebo dvě výjimky, zdůvodněné osobními poměry a zálibami, jež nemají nic společného s literaturou. Někteří lidé se i tím ovšem baví.

České krásné próze nedaří se tedy tak, jak bychom snad očekávali, povzbuzeni rozkvětem české poezie. Utěšuje nás tu ta okolnost, že v nejednom směru nahradilo ji u nás umění kinematografické. O tom, jakož i o úpadku naší poezie dramatické, promluvíme si v příští kapitole.

POEZIE DRAMATICKÁ. Úpadek české poezie dramatické… pardon, není přece dobře možno mluviti o úpadku něčeho, co přestalo vůbec existovati. České poezie dramatické není. Ustupovala stále jednak populární operetě a frašce, německé a francouzské ovšem, jednak cizí i domácí produkci kinematografické, až konečně v posledních dvou třech letech vůbec vymizela. Bylo by zbytečno pozastavovati se nad tím, neboť stalo se to v duchu moderní doby, jejíž práva nelze odstraniti námitkami lidí starosvětských.

Pravda jest ovšem, že ještě před sedmnácti, ba patnácti lety nebylo zcela zjevno, kam vývoj divadla směřuje. Měl-li některý dramatický básník velikou protekci, poštěstilo se mu přece tu a tam dostati na scénu své drama. Čteme také ve starých časopisech z oné doby nářky dramatických autorů a jiných lidí uměnímilovných, z nichž jde jasně najevo, že obrat, výhodný pro poezii dramatickou, aspoň u některých divadelních podniků považoval se za možný. Zachovalo se nám z té doby také hojně tištěných dramatických prací, které svědčí o nebývalé zdatnosti a početnosti mladých talentů v tomto oboru uměleckém. Nicméně to vše spočívalo na klamu, na nepochopení vývojových možností.

I největší divadelní podniky počaly zápasiti s nedostatkem finančních prostředků, zatímco podniky kinematografické vynášely statisíce. Jak známo, utvořil se pak syndikát českých divadel, v jehož čele stanul náš nejlepší spisovatel veseloher, ředitel Štěk, který silnou rukou zastavil načas divadelní úpadek. Na eventuální provozování vážné tvorby dramatické byla stanovena vysoká pokuta, slušná veselohra nebo opera směla se dávati nejvýše jednou měsíčně a repertoár tvořily toliko operety, frašky a staré výpravné hry.

I tento krok však nakonec selhal. Většina menších podniků nesnesla kinematografické konkurence, podniky velké živořily a dnes drží se již jen divadla zemská, dík velikým subvencím konzervativních kruhů.

Rozumí se, že dramatická poezie, přirozeným vývojem úplně vyhoštěná z divadel, ztratila nadobro i knižní trh. Co se nehodí k reprodukci kinematografické, jest prostě všeobecně považováno za věc překonanou a staromódní.

Jaký div, že dramata, nehraná a nečtená, přestala se také psáti. Nadějná generace mladých českých dramatických básníků zmlkla skoro naráz; nějaká ta vzácná báseň dialogizovaná jest rozšiřována v opisech jako jiná díla básnická.

ČASOPISY. Vedle žurnálů, odborných listů a časopisů pěstujících časovou fotografii, z nichž Český svět proměnil se loňského roku v obrázkový deník, přetrvaly změnu poměrů toliko tři beletristické týdeníky, jež, pokud jimi již nebyly, staly se listy rodinnými, rozšířenými o část obrázkovou, a sice Zlatá Praha, Máj a Zvon. Poněvadž obecenstvo, pokud ještě čte něco jiného než politické zprávy a literární kritiky, zajímá se neobyčejně o životy slavných lidí, vyplňovány jsou tyto týdeníky hlavně anekdotami ze života slavných spisovatelů a umělců mrtvých i žijících. Zbytek dodávají nejlepší naše spisovatelky. V jubilejní a výroční dny mrtvých básníků zabloudí do nich časem nějaká básnička. Sazeči dostávají na ni příplatek, poněvadž sazba básní se stala neobvyklou. Básně spisovatelů žijících netisknou se ovšem ani v časopisech.

Vedle časopisů věnovaných časové fotografii těší se mimořádné oblibě a neobyčejnému rozšíření časopisy a revue literárněhistorické a literárněkritické. Jak jsme již dříve podotkli, rozmnožily se měrou nebývalou. Bylo konstatováno, že čím méně čte se krásná literatura a díla básnická, tím hojněji čtenářů mají kritiky a bádání literárněhistorická. Stojíme tu před záhadou národní duše, kterou rozluští možná teprve některá budoucí generace, jež příčinu zjevu tohoto pozná bezpochyby z jeho pozdějších důsledků.

Zájem naší inteligence i širokých vrstev lidových o kritiky a polemiky, pak také o korespondenci mrtvých spisovatelů a její obšírné výklady jest přímo horečný a můžeme dle něho a zajisté plným právem souditi, že tedy zájem našeho obecenstva o literaturu jest neutuchající, slibný do budoucnosti, ba přímo nadšený zejména o spisy básnické, které se nejméně čtou.

Sečteme-li veškeré literárněkritické a literárněhistorické časopisy a revue, jež vycházejí v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Dolních Rakousích, napočteme (nepřihlížejíce k americkým a k jednomu pařížskému) pětapadesát listů, k nimž patří i všechny časopisy umělecké, neboť ani ty nemohou se obejíti bez literárních polemik, široce kulturně ovšem založených. Poněvadž nepochybujeme o tom, že veliká většina čtenářů této stati sleduje stále duchaplný život, panující v tomto přesně periodickém tisku, podotýkáme, že bezesporně nejpřednější z nich, Modrá kultura, Červený měsíčník a Bílé směry, tvoří společně vyšším řízením osudu barvy slovanské trikolóry a tím jsou nejen charakterizovány jako naše časopisy nejsměrodatnější, nýbrž vyvrací tím i konkurenční pomluvy o své odvislosti na cizině.

Mladistvá rušnost a plnost života, projevující se dnes v našich literárních a uměleckých časopisech, jest opravdu ohromující; přesně počítáno, tři sta pětašedesát teorií a tolikéž individualit zápasí v nich s báječným espritem o duchovní primát v české literatuře. A jest jisto, že počet těchto časopisů by se nejméně ztrojnásobil a vzhledem k počtu teorií a individualit, jež se v existujících tísní, měl by se také ztrojnásobiti, kdyby to jen dovolovala chudoba našeho národa.

Jak jsme již podotkli, těší se u obecenstva vedle kritik a polemik oblibě snad ještě větší všechna detailní bádání o životě mrtvých českých spisovatelů, hlavně básníků. Naši badatelé v tomto oboru jsou také skutečně a nadmíru vynikající; předčí zejména svou fantazií nejodhodlanější autory cizí. Některý literárněhistorický román z péra takového bystrého mistra zastínil již u obecenstva i nejpopulárnější produkci kinematografickou. Rozumí se, že korespondence mrtvých básníků zůstává seriózním základem této nové dobrodružné literatury, která knižně vychází jen zřídka, poněvadž obecenstvo dostává ji nejraději po troškách. Stává se tím napínavější.

Znamenitý nápad provedl loňského roku týdeník Výhled, který jako zvláštní přílohu počal otiskovati pod titulem Slovník lásky velmi přesný abecední seznam všech milenek českých básníků, s mnoha pozoruhodnými detaily, statistickými daty a vyobrazeními. Dílo tištěno je dvojbarevně: všechny milostné noci básníků, přesně datované, barvou červenou. Náklad zmíněného týdeníku stoupl toho roku na padesát tisíc exemplářů. S menším souhlasem a úspěchem setkal se konkurenční podnik poněkud mravokárné revue Dnešní doba, která tiskla jako přílohu neméně důkladný Slovník věřitelů. Povstaly z toho dokonce soudní spory.

Časopisy satirické a humoristické nevycházejí žádné. Lidé nasmějí a napláčou se dosti v kinematografech. Znamenité Humoristické listy zanikly s vymřením rodiny Vilímkovy. Poslední satirický list, Noční nádobu, zakoupil i s redakcí tajný rada a člen panské sněmovny dr. Kramář, ale zchoulostivělé svědomí našeho národa odmítlo svorně tuto koupenou satiru a list zanikl, když dělníci Kramářových fabrik prohlásili, že se nebudou dříti na podnik tak nemravný, který se ani nerentuje.

LITERATURA PRO MLÁDEŽ Pro mládež tisknou se dnes toliko nejnutnější učebnice. Bývalými spisy pro děti, jinochy a dívky dnešní mládež – a neřekneme neprávem – opovrhuje. Děti, jež se nenaučí dobře čísti ve škole, doplňují toto své vzdělání pomocí spisů českých spisovatelek za vedení rodičů. Jinak vzdělává se česká mládež mimo školu výhradně v kinematografech. Studenti nevzdělávají se vůbec.

PRODUKCE KINEMATOGRAFICKÁ. Kinematograf nepatří vlastně do literatury. Uvážíme-li však, že většina českých spisovatelů komponuje a píše dnes pro podniky tohoto druhu, shledáme, že jest nutno také o nich na tomto místě se zmíniti.

Kinematograf svým rozmachem, jak jsme již viděli, zatlačil před několika lety divadlo v úplné pozadí a převrátil zcela poměry v naší literatuře. Nelze se tomu diviti. V kinematografu možno za laciný peníz viděti kdykoliv vše, co se děje i neděje, vše, co se stalo i nestalo, ba i budoucnost pravděpodobnou i nepravděpodobnou. Taje přírody a železniční katastrofy, dramata pouliční i rodinná, eucharistické sjezdy a jiné válečné výjevy, milostná dobrodružství a mravní kázání, sebevrahy, apače, vznešené osobnosti, všechny zločiny, všechny ctnosti v pestré směsici řítí se před užaslými zraky, které za půldruhé hodiny zhltnou půl světa. Ale půldruhé hodiny hraje se dnes v kinematografech toliko pro rozmazlenou elitu. V neděli a ve svátek pro lid hraje se celý den a rodiny vypravují se na tuto podívanou časně ráno, nesouce si jídlo s sebou, a vracejí se před zavřením domu…

Reformátorem českého kinematografii stal se jak známo český spisovatel, do něhož by to byl nikdo neřekl, proslulý český fejetonista Karel Hořký. Navrátil se do Prahy z Paříže, která se mu nadobro zhnusila, ale kde cíděním bot u nádraží a jinými sociálně užitečnými funkcemi vydělal si značný kapitál, postavil se v čelo velké kinematografické společnosti, která vzala si za úkol vnitřně počeštiti největšího kulturního činitele moderní doby. Podařilo se mu získati většinu českých spisovatelů, kteří, jak jsme minule řekli, stáli právě před alternativou buď dáti se zatlačiti spisovatelkami, anebo dobrovolně ustoupiti na jiné pole, a přesvědčil je o velikém poslání kinematografů. Šlo to snadno, poněvadž sliboval veliké honoráře v době největší bídy spisovatelské. Jeho okřídleným slovem bylo: „Krve prolejte, mnoho-li libo, jen když to nakonec dobře dopadne. Na mravní tendenci nikdy nezapomeňte!“ A na nádherné divadelní budově, kterou společnost zbudovala, skvěl se zlatými písmeny následující citát z děl velkého fejetonisty:

RADĚJI VÍCE MRAVNÍCH MRTVOL
NEŽ NEMRAVNÝCH NESMRTELNÍKŮ!

A poněvadž český národ bez rozdílu stran potrpí si na mravní mrtvoly, hrnuli se do prvního ryze českého kinematografii lidé všech vyznání a všech barev a svornost panovala pod dvěma zelenými prapory, jež visely na vysokých stožárech před budovou. Zanedlouho bylo nutno stavěti filiálky po všech českých městech; cizácká konkurence byla znemožněna. Karel Hořký počeštil kinematograf a steronásobně nahradil českým spisovatelům to, co ztratili nevděkem čtenářů a ženskou konkurencí.

Obecenstvo bylo nadšeno. Nikde se tak nenasmálo, nikde si tak nezaplakalo bez rozdílu pohlaví jako v kinematografickém divadle Karla Hořkého.

Z jeho myšlenek tyje český kinematograf až dodnes. Domy jeho Společnosti jsou dosud stále plny, ač geniální jeho hlava odpočívá již dvě leta pod zeleným drnem.

Veliké technické pokroky zajišťují kinematografii trvalou budoucnost. Mravní a kulturní jeho účinky pozorujeme již dnes všude ve svém národě. A čeští spisovatelé zakupují statky, ba i velkostatky, což při jejich radikálně vlasteneckém smýšlení nezůstane bez vlivu na politickou situaci.

ZÁVĚR. České literatuře vede se dnes znamenitě.

31. prosince 1930

Ó ženy, ženy

Do Suchonic se přistěhoval mladý učitel. Evžen Skála. Vysoký, s rozcuchanou dlouhou kadeří, srdce – deset tisíc sopek –, oči – dva blesky, letící hlubokou nocí…

Měl byt ve škole. Stloukl postel, zatlačil do kouta šatník, pověsil housle a obrázek Ferrera mučedníka na zeď, pod okno přitáhl veliký odřený kufr, sedl si naň – a byl nastěhován. Utřel si čelo a zadíval se do prázdna: A teď žít… žít! Jak…? Pro koho…? S kým…?

„Čeká vás plno práce, pane kolego!“ pravil mu pan nadučitel, jemuž se přišel poklonit. Obec je zanedbána, kam vkročíte, tma a bahno… Mládež se toulá, ženy tonou v pověrách, staří karbaní – vděčné pole pro vás mladého, nadšeného!

Evžen neslyšel dávno sladší řeči. Neznal ještě, jak těžko je nosit svítilnu nebo vysušovat močály. Nebál se námahy. Pohrdal překážkami.

Cvičil tedy divadla, založil zpěvácký, čtenářský a hudební spolek, konal přednášky o mravném životě, o tvrdých neprodejných duších, o výchově kojenců…

Také tance cvičil a byl milován od žen. To bylo příčinou, že se jich bál a že jimi pohrdal. O jakémsi večírku pošeptala mu paní Soukalová: „Chraňte se – slečna Anna vás přímo jí očima! Nevidíte?“

Dal se do hlučného smíchu – slečna Anna byla hospodyní na faře, měla čtyřicet let a bezvadnou pověst. Měla strašně sešněrovaná ňadra, horká a vonící pižmem. Mluvila i smála se vždy velice hlučně a uměla s nenapodobitelnou grácií nastavovat ručky – plné prstenů – k políbení…

A ta že by…? Evžen hleděl chvíli úkradkem na slečnu Annu. Jaký nesmysl, pomyslil si, neshledávaje nic nápadného. Ty klepny!

A druhý den zapomněl úplně na tu hloupost.

Když jedné neděle přišel do hostince k snídani, běžel mu vstříc kolega Černý se zářící tváří: „Víš už, kolego?“ ptá se, zuřivě šňupaje. „Víš už? – Jsi v Krunýři spásy! Perou tě, hahaha! Čti…!“ A strhnuv ze zdi Krunýř spásy, strčil mu pod nos tučný nápis: Ze Suchonic.

Evžen četl, hltal: „Do naší klidné vesničky přivandroval nedávno prorok… Tento počestný husita vrhá se jako vzteklý pes na fary a na všecko, co je svaté, trousí své pokrokářské rozumy po schůzích, kazí svým jedem nevinná srdce panen a starců… otravuje vzduch… ano… probodává svýma rohama… nezaleze-li, srazíme mu…“

Písmena začala divoce tančit a Krunýř spásy vypadl Evženovi z třesoucí se ruky na zem. Je známo, že každý, kdo ponejprv čte o sobě v novinách, bývá podobně vzrušen.

„Jste příliš radikální, pane kolego,“ konejšil doma Evžena pan nadučitel. „Bijete do věcí, které hnijí – to je neprozřetelné… lámete tuze bezohledně všecko přes koleno – a to je nebezpečné… Zahubí vás to – věřte – mluvím s vámi jako váš otec…! Náš lid nemiluje teorií. Náš lid je zadlužen, sténá pod daněmi, potřebuje hmotné pomoci. Potřebuje vedení a rady, jak zesílit hospodářsky…“

Evžen měl po několik dní hlavu v dlaních. Potom získal čtyři občany, ostatní se nalepili na ně – a tak za zimních večerů ujednáno zřídit v Suchonicích pro začátek družstva: hospodářské, spotřební, pro sušení ovoce, pro pálení slivovice, pro výrobu a vývoz kysaného zelí…

Čert ví – zrovna uprostřed všeho přešlo dvacet občanů do opozice. Zuby nehty proti. Z toho: schůze, urážky na cti, žaloby. Čtyřicet občanů posílalo ve dne v noci Evžena do horoucích pekel…

Jedné pak neděle četl Evžen v Krunýři spásy: „Ze Suchonic. Náš pokrokář pracuje vesele dál na rozvratu obce. Tento také-inteligent umínil si bezpochyby obrátit Suchonice naruby. Neštítí se rýpat do všeho, co je svato, nestydí se hnát nezkušené lidi do podniků, o nichž dobře ví, že ztroskotají. Chce snad ve sutinách lovit? Je mu lhostejno, přivede-li pár občanů na buben? Radíme tomu pánovi po dobrém… sice uvidí…“

„Ani nehnu!“ řekl Evžen, když dočetl. Praštil spolky a družstvy a žil škole. Učil s láskou, oddal se cele dětem, a když měl volno, bloudil po lesích a sedal u vod. Hospodě a sukním obzvlášť utíkal na sto honů.

Tu obdrží poštou Krunýř spásy. „Zdarma! Nevracet!“ stojí na pásce. Článek Ze Suchonic orámován červenou tužkou.

„Haha,“ čte Evžen, „náš prorok se zbláznil. Od jisté doby chodí… nepromluví… Rvát děti ve škole, číst neznabožské noviny a knihy, brousit po kopcích a dolech – to je celá jeho práce. Za tu je takový vychovatel (??) placen! Lenoch!! Jiné obce, kde se pracuje, vzkvétají… U nás…? Máme ještě celou zásobu střeliva, nedá-li se náš prorok na pokání atd.“

Nejprve nebyl schopen slova. Bylo to příliš netušené a hnusné. Nezapomeňte, že byl Evžen mlád! Když se vzpamatoval, ovládl ho nezměrný vzdor a vztek.

Toho dne plakala u něho celá třída. Odpoledne místo vyučování šel se koupat, načež odebral se do hospody a zpil se ponejprv v životě…

A bouřil dál. Den jako den mohli jste ho nalézti v hostinci, kde hrál v karty nebo smál se kibicům, kteří se rozčilovali, že hráč „špatně nesl“, že Votýpka platil „malý litkup“, že byly chybně postaveny dva dreadnoughty…

K půlnoci chodíval domů se zbytkem viržinky v ústech a se zhnusením v duši. Tu jednou – od té doby věřil v osud! – jde a dohoní… slečnu Annu, jež vracela se dle všeho z návštěvy.

Slečna Anna kráčí zvolna, hledí k hvězdám. Nevidí, neslyší, zdá se. Fara je od ní tak deset kroků. Okna spí…

Evžen je už slečně za zády… vtom jaký divný nápad! Zoufalý a plný zloby! Blesklo jím: zošklivit se tomu kyprému přebujnému tvoru… pomstít se za cosi, co tušil… Urazit, ranit v základech… Učinit se nemožným, nesnesitelným… Prosím vás, čeho se někdy člověk nedopustí, aby se zničil?

Chytl ji náhle odzadu kol ňader, strhl ji k sobě beze slova a hrubě a hlučně políbil. Na zuby, do úst otevřených zděšením…

Vyprostila se se zasupěním a prchla do dveří fary, kde stanula měříc ho velikýma planoucíma očima. Evžen pak zmaten pojednou, a cítě ještě dotek hedvábu a vůni pižma, pronesl cosi koktavě – a odešel neohrabaně, jako odcházejí opravdu zamilovaní…

„Jsem ztracen!“ rval si ráno vlasy. „Ztracen! Ztracen! Och, och! Co jsem jen dělal!“ A hryzl si rty a tiskl si hlavu.

V obci se cosi vlnilo. Cítil to. S hrůzou čekal, co přinesou noviny. Nemohl se dočkat neděle. Obdržel vskutku Krunýř spásy (opět zdarma) a dva dopisy. Rozevře chvatně Krunýř – srdce bije mu jak kladivo, vpije se do „svého“ článku, čte: „Ze Suchonic. O našem panu učiteli psali jsme už často ve svém listě. Někdy dost tvrdě. Bohužel – křivdili jsme mu. Jak jsme se nyní přesvědčili, byl obětí intrik a pomluv (Evžen protírá si oči), na nichž nebylo zbla pravdy. Mluví se zase o něm, že bije děti, že hraje v karty a pije. Všecko to je bídná lež! (Evžen se štípe do líce, do stehna, trhá si vlasy.) Bůh zatrať tyto nactiutrhače! Máme dobré zprávy, že pan učitel E. Skála je výborný pedagog, výtečný občan a pracovník. Váží si svaté víry, chodí mezi lid, který ho miluje… Klademe ho za vzor…“

Tupě sáhl Evžen po dopisech. Otevřel prvý – byl od inspektora a zněl lakonicky: „Bylo mi sděleno, že jste se polepšil. Chci doufat, že trvale!“

Druhý dopis voněl pižmem a byl ještě kratší! Stálo v něm: „Miláčku, dnes o 10! Zmola – třetí topol! Tvá navěky… Anna.“

Zasténal, vyskočil ze židle a jal se lítat po pokoji…

Krásná Magelona

Povídka velmi stará, ale k potěšení milujících panen a jinochů znova
sepsaná a mnoha krásnými naučeními opatřená
Stanislavem K. Neumannem, spisovatelem osvědčeným.

Krásná Magelona byla dcera neapolského krále, kterýž Magelon se jmenoval a proslulý byl daleko široko bohatstvím, mocí a šlechetností. Korunou slávy jeho byla však krásná Magelona, dcera jeho, o jejíž spanilosti, bohabojnosti a ušlechtilosti vypravovalo se na všech knížecích dvorech a mezi všemi statečnými rytíři, jichž největší touhou bylo vítěziti před ní v slavném klání a tak se jí zalíbiti.

Pověst o této vznešené dívce, jejíž krása a ctnost neměly rovných, došla také do země francouzské a ke dvoru hraběte z Provincie, který Jan Cerise slul a za manželku měl dceru hraběte Alvara z Dalbary. Ti měli jediného syna, jehož jméno bylo Petr. Byl to jinoch nad jiné obratný ve zbrani, v rytířských hrách a v jiných věcech, statečný, přívětivý, krásný a moudrý, pročež byl milován v celé zemi, a hrabě, jeho otec, i jeho matka neměli na světě větší radosti kromě tohoto syna svého.

Pověst o krásné Mageloně dojala hluboce mysl mladého rytíře Petra, a když pak na radu jiných rytířů, přátel svých, aby se pustil do světa a tak jistě se proslavil a některé krásné a vznešené dívce se zalíbil, odhodlal se poprositi rodiče o dovolenou, nutkala jej k tomu nad jiné touha, aby spatřil krásnou dceru krále neapolského. Neboť mladá srdce snadno vzplanou pro věci vznešené, aniž počítají s velikými překážkami, které může jim do cesty postaviti zlý osud a jejich vlastní vášeň. I poklekl Petr před svými rodiči, když jednoho dne našel je spolu rozmlouvající, a uctivě, ale i naléhavě přednesl jim svou prosbu. Hrabě, jeho otec, i matka jeho velmi se ulekli a zasmušili. Báli se o svého miláčka, aby ho ve světě něco zlého nepotkalo, a tak rodiče o jediného syna a země o milovaného pána připraveni nebyli. A paní, jeho matka, se slzami v očích domlouvala mu, cože ve světě hledati chce, když všecko již bohudík má, bohatství i dobrou pověst v rytířstvu, ušlechtilost, jemnost a krásu jako žádné druhé kníže již na světě. A že také známost jeho statečnosti všude jest rozšířena a k tomu krásná země jest jeho domovem. Ale Petr, ač odporem rodičů a zármutkem jejich velmi se poděsil v srdci svém, opakoval podruhé i do třetice prosbu svou uctivě, ale stále naléhavěji, posilován mlčením jejich, kteří pozorujíce vůli svého syna, nevěděli si rady. I dali mu konečně své svolení, začež on oběma nadevše pokorně poděkoval. A hrabě, otec jeho, dal mu koně a brnění, pak zlata a stříbra, kolik si jen přáti mohl. A paní, matka jeho, odvedla jej stranou a darovala mu tři drahocenné a krásné prsteny, jejichž cena byla nemalá. Když pak jej napomenuli, aby vyhledával dobrou společnost a špatné se střehl, vydal se Petr na cestu se svým průvodem. A zachovávaje v tajnosti cíl své cesty, jel tak dlouho, až přišel do města Neapole, kde vládl král Magelon, otec krásné Magelony. Tu zastavili se v prosté hospodě na náměstí.

Vkrátku poté vyzvěděl Petr od hospodského, že u dvora nalézá se právě návštěvou pan Jindřich z Crappany, rytíř velmi statečný, na jehož počest nařídil král klání na nejbližší neděli, a že také cizí rytíři připuštěni budou k tomuto sedání, dostaví-li se řádně vyzbrojeni. I dal si dělati dvé stříbrných klíčů na svou přílbici, po nichž by poznán byl, velmi drahocenných, a klíče rovněž dal vyšíti na všechny pokrývky svého koně. V tu neděli pak, dobře se připraviv na vše, vstal časně, hoře touhou spatřiti krásnou Magelonu, na mši se odebral, a když hlasatel vyzýval rytíře k lámání kopí, stál již na kolbišti, a to dole na místě podřízeném, neboť byl tu cizí a nikdo ho neznal, který by jej nahoru uvedl. Král s manželkou svou a dcerou, rovněž s jinými pannami a paními, usedli na své lavice a přihlíželi k sedání. První vyjel pan Jindřich z Crappany, aby se utkal s jedním z družiny královské, kterého skolil, takže v sedle zůstal viseti, přičemž odhodil kopí své, které koni páně Jindřichovu mezi nohy padlo a kůň s panem Jindřichem se svalil. I prohlásili královští, že pan Jindřich řádně byl poražen, což pravda nebylo a pana Jindřicha velmi zamrzelo, takže nechtěl se již utkati. Druhý vyjel tedy Petr proti královskému, rozhořčen nespravedlivou řečí onou, a utkal se s ním tak prudce, že kůň s jezdcem udržeti se nemohli a na hromadě ihned leželi. Čemuž okolostojící a diváci velmi se obdivovali. Načež Petr teprve chuť řádnou dostal to nejlepší vykonati a skolil jednoho po druhém všechny cizí rytíře a dostal cenu. Také král chválil velmi rytíře se stříbrnými klíči, a jsa zvědav, kdo jest tento rytíř, vyslal k němu hlasatele, aby zvěděl, kdo jest a z které země pochází. I řekl tomu Petr, že prosí krále, pána jeho, aby mu neměl za zlé, zatajuje-li před ním svého jména, kterého nikomu prozraditi nechce. Neboť jest chudý šlechtic pouze z Francie a jde do světa, aby si dobyl ceny a chvály panen a paní. Tomu rozuměl král a líbila se mu skromnost Petrova. Všichni chválili rytíře se stříbrnými klíči; rovněž mezi pannami a paními šla o něm chvála. A tak i krásná Magelona dobře si ho povšimla a nemohla naň zapomenouti. Rytíři pak po skončeném klání doprovázeli Petra až k jeho hospodě a pan Jindřich z Crappany velmi si jej přitom zamiloval.

V tu dobu král neapolský mnohá sedání nařizoval kvůli dceři své, krásné Mageloně, která tajně si zamilovala rytíře se stříbrnými klíči a toužila často spatřiti jej. Jakož i králi velmi se zalíbil Petr pro svou statečnost a ušlechtilost. A král si řekl: Jistě není tento rytíř rodu nepatrného, neboť celá jeho povaha svědčí o jiném. Také jest hoden toho, abychom s ním uctivěji jednali, než dosud se dělo. Načež rozkázal služebnictvu, aby hledělo vypátrati, kdo jest rytíř se stříbrnými klíči, a jednoho dne pozval jej ke svému stolu. Nad tím Petr velmi se zaradoval v naději, že spatří zblízka krásnou Magelonu a po vůli bude se moci kochati pohledem na ni. A když byl čas, přišel rytíř se stříbrnými klíči a král uvítal jej s manželkou svou i dcerou a za stůl k sobě jej posadil, právě naproti krásné Mageloně. Ačkoliv stůl pokryt byl pokrmy nad jiné vzácnými a vybranými, dbal rytíř málo jídla, neboť cele se pohroužil v pozorování krásné Magelony a její nepřekonatelné líbeznosti. Pásl se nenasytně na její kráse a ve svém srdci byl přesvědčen, že není na světě krásnější panny. A tak vzplanul k ní láskou a nic si tak nepřál, jako dosíci té blaženosti, aby jeho láska byla opětována. Nicméně ve své skromnosti nepovažoval se za hodna takové milosti a zdálo se mu nemožno, aby jej takové štěstí potkalo. Ale stejně vedlo se i krásné Mageloně, jejíž srdce plnilo se před rytířem podobnou touhou a bázní. Když pak pojedli, provozovány byly všeliké hry a kratochvíle v královské komnatě a král se svou manželkou a dcerou zúčastnili se jich a rozmlouvali s rytíři. Tu zavolala k sobě krásná Magelona rytíře se stříbrnými klíči, a zdvořile jej oslovivši, pobízela jej, aby často k nim docházel kratochvíli provozovat, neboť král, otec její, i matka i ona sama a ostatní panny a paní mají v něm veliké zalíbení. Načež Petr velmi způsobně se jí poděkoval za čest, která jest mu prokazována, a vyslovil nejpokornější prosbu, aby jí směl sloužiti, děj se co děj. I přijala krásná Magelona rytíře do svých služeb, a když nastal čas, ač nerada, rozloučila se s ním přívětivě, znovu jej vybízejíc přijíti, aby s ním mohla důvěrně pohovořiti si o rytířských hrách a jiných věcech, kterak se konají v jeho vlasti, a pohlédla na něho tak líbezně, že raněn byl v srdci svém hlouběji než kdy předtím. Když pak odešla s matkou svou, král, který zůstal ještě v komnatě s hosty svými, přistoupil k rytíři se stříbrnými klíči a znovu jej žádal přívětivě, aby mu řekl své jméno a svůj stav. Ale nedověděl se od Petra nic jiného, než že jest chudý francouzský šlechtic, který chce svět viděti a rytířské hry provozovati. I spokojil se tím král a považoval to za velikou ctnost jeho šlechetného ducha.

Když pak Petr navrátil se od krále do své hospody, ihned samoten uzavřel se v sednici, aby nerušeně mohl rozpomínati se na přívětivou řeč a nedostižnou krásu královské dcery, která takovou líbezností ozdobena byla, že srdce jeho pokoje nemělo, když na ni pomyslil. Aniž na něco jiného mohl mysliti. Rovněž krásná Magelona však, když přišla do své komory, na nic jiného nemyslila než na rytíře se stříbrnými klíči a ráda by byla věděla, kdo jest a kterak se jmenuje. Neboť byl-li rodu vznešeného, o jakém svědčilo způsobné a ušlechtilé jeho chování, tím raději byla by jej viděla, který kvůli ní přišel ke dvoru. I rozhodla se, že svěří se s láskou svou, kterou ve veliké tajnosti chovala, své chůvě, která neobyčejně oddána a věrna jí byla. Neboť tajemství nejsladší také nejtěžší bývá a zejména ženy klesají pod jeho břemenem, pokud se nenajde někdo, komu by se mohly svěřiti. I zavolala jednoho dne krásná Magelona svou chůvu k sobě, aby jí vyjevila něco, o čemž s nikým na světě nechce mluviti, jedině s ní, které nadevše důvěřuje, ana jí vždycky velikou lásku prokazovala. A pravila jí krásná Magelona, kterak celé své srdce věnovala rytíři, který ceny si dobyl v sedání, aniž nyní jísti, píti a spáti může pro svou lásku, a kdyby zvěděla, že jest rodu vznešeného, veškeru naději svou složila by v to, že se manželkou jeho stane; pročež žádostivá jest zvěděti, které jest jméno jeho a stav. Věrná chůva velmi se polekala takovou řečí a dlouho nevěděla, co by odpověděla. Poté prosila krásnou Magelonu důtklivě, aby nezapomínala vznešeného stavu svého; nejmocnější pán na světě zaradoval by se, kdyby jí dostal, kdežto ona věnuje srdce své a lásku svou rytíři mladému a neznámému, jehož původu neví a který třeba v hanbu ji uvrci chce a pak opustiti; pročež aby vypudila jej z mysli své a ze srdce svého a trpělivá byla ještě trochu, než se bohu zlíbí zanedlouho v počestný a bohatý sňatek ji přivésti. Tato řeč staré chůvy, ačkoliv z věrné mysli pocházela, přece zcela moudrá nebyla. Neboť srdce láskou raněná rozjitřena jen tím více v citu svém býti mohou slovy, která hanou odvrátiti je míní od předmětu jejich lásky. Krásná Magelona, když vyslechla tuto řeč a zpozorovala, že chůva nechce jí býti po vůli, velmi zasmušila se v srdci svém a jala se naříkati, že jí tedy nezbývá, než aby bídně zhynula, nenalézajíc pomoci aniž rady; nevysílať jí přece daleko od sebe, aniž ona se co báti má krále, otce jejího, nebo matky její nebo jí samé, ale nepomůže-li jí vkrátku, spatří ji umírati před svýma očima hořem a bolestí. A takto naříkajíc klesla krásná Magelona na lože v těžkých mdlobách. Když pak probudila se opět, jala se ujišťovati chůvu svou, že rytíř se stříbrnými klíči jistě jest rodu vznešeného a jen šlechetná mysl mu velí, aby skrýval rod svůj a jméno, které vyjeví však, jak o tom úplně přesvědčena jest, bude-li o to kvůli ní požádán. Načež chůva, vidouc velikou lásku krásné Magelony k mladému rytíři, aby ji potěšila, slíbila býti jí po vůli a vyhledati rytíře, aby od něho žádané zvěděla.

Stalo se tedy, že věrná chůva odebrala se do kostela k ranní pobožnosti a nalezla tu rytíře rovněž se modlícího. Když pak vykonala svou pobožnost a povstala, pozdravil ji uctivě, neboť ji poznal. I přistoupila k rytíři a pravila, kterak podivuje se mu, že v takové tajnosti chová stav svůj a jméno. Neboť král, pán její, i manželka jeho a zvláště krásná Magelona velikou radost by měli, kdyby zvěděli, kdo a odkud jest. Nad touto řečí rytíř velmi se zamyslil, maje tušení, že pochází od krásné Magelony. A poděkovav chůvě za přívětivá slova, pravil, že děkuje také všem, kdož jeho jméno zvěděti chtějí, najmě krásné Mageloně, kterou však prosí, aby se nehoršila nad tím, že nikomu nechce zjeviti svého jména; ale poněvadž ona jest osoba, které přeje to nejlepší na světě a jí sloužiti a jí poslušen býti chce, vzkazuje jí aspoň, že jeho rod mocný jest a vznešený. Daroval pak chůvě jeden z prstenů, které matka mu dala při rozchodu, a poprosil ji, aby jej ukázala krásné Mageloně. Chůva, spatřivši takový prsten, velmi se potěšila, neboť usoudila, že krásná Magelona má asi pravdu a rytíř jest z dobrého rodu, o kterém i způsob a ušlechtilost jeho svědčí, a slíbivši vyříditi jí vše, o čem spolu mluvili, rozloučila se s ním a spěchala vesele ke své slečně, která ji s velikou radostí očekávala. Krásná Magelona, když uslyšela její zprávu a uviděla drahocenný prsten, velmi se zaradovala, že neklamalo ji srdce její, a pravila k chůvě, že to bude štěstí její, neboť rytíř ji miluje a kvůli ní přišel ke dvoru a jest nejkrásnější rytíř na světě, ona pak že jej miluje od prvního spatření a raději zemře, než by jiného milovala. A požádala chůvu o prsten, na nějž hleděti bude jí k veliké radosti, a prosila ji také, aby rytíři vyjevila její cit a vůli. Načež chůva, dobře vědouc, že neradno jest panně tak rychle odkrýti se, odpověděla jí, že se nesluší, aby kněžna tak urozená zjevila tak brzy svou lásku cizímu rytíři neznámému. Těmito slovy však velmi popuzena byla krásná Magelona, neboť jak pravila, není cizím ten, kterého má na světě nejraději. Tu chůva, pozorujíc netrpělivost její, odvětila, že to, co praví, kvůli ní praví a ze strachu o její čest. Neboť věci, které nepořádně a rychle se dějí, nejsou ke cti těm, kteří je konají; také nedojdou chvály těch, kteří se o nich dovědí. A zasluhuje-li pochvaly za to, že miluje rytíře, který jest tak ušlechtilý, přece sluší se, aby mezi nimi dělo se všecko čestně a způsobně. V čemž jí ráda bude nápomocna. Tato rozumná řeč upokojila trochu krásnou Magelonu, která pak na lože se odebrala se svým prstenem, a uloživši se ke spánku, často s velikou láskou prsten líbala a s mnoha vzdechy na svého rytíře myslila, dokud neusnula. I měla sen a zdálo se jí, že s rytířem sama byla v líbezné zahradě a prosila ho, aby jí řekl rod svůj a jméno, poněvadž jej miluje ze všech lidí nejvíce, načež on odpověděl, že všechno jí poví, jakmile nastane čas, a daroval jí prsten ještě drahocennější než ten první. A krásná Magelona tak spala ve veliké radosti až do rána. A když se probudila, vypravovala sen chůvě, která dle něho poznala, kterak veškera mysl její naplněna jest rytířem. I těšila ji, jak nejlépe mohla.

Vkrátku poté vyhledal sám rytíř chůvu krásné Magelony v kostele, která ihned jala se mu vypravovati, jakou radost měla krásná Magelona z prstenu, který jí poslal. Rytíř odpověděl, že prsten daroval jí, a nikoli krásné Mageloně, neboť dárek tak nepatrný nebyl by hoden panny tak vznešené, nicméně že všecko, co jeho jest, patří jí, která nedostižnou svou krásou jala a ranila jeho srdce, čehož nechce déle před ní skrývati. Nebude-li mu milostiva, bude on nejnešťastnějším rytířem na světě. Načež chůva pravila, že chce všechno věrně vyříditi slečně své, je-li však jeho láska toliko bláhovost neslušná, aby raději mlčel. Neboť miluje-li krásnou Magelonu láskou věrnou a počestnou, proč skrývá před ní jména a rodu svého? Vždyť jest možná šlechtic tak vznešený, že s pomocí boží mohlo by dojíti mezi nimi ke sňatku, neboť slečna její z celého srdce jej miluje, také se jí o něm zdálo, a jsou-li ony dvě pospolu, rozprávějí toliko o něm. Rytíř, velmi potěšený touto zprávou, odpověděl, že jeho láska počestná jest a věrná, v níž rád jí vždy sloužiti chce, a bude-li mu dopomoženo k tomu, aby s krásnou Magelonou o samotě mluviti mohl, vyjeví jí rod svůj a všechno, co si bude přáti. Jinému nikomu toho však neřekne. I slíbila mu chůva, že všechno věrně vyřídí a nápomocna chce býti tomu, aby s ní mohl mluviti. Tu zaradoval se rytíř ještě více, a podávaje jí druhý prsten, prosil ji, aby jej, málo jen cenný, zanesla krásné Mageloně, která velikou milost mu prokáže, přijme-li jej. A poděkoval chůvě přívětivě.

Když pak se rozešli, spěchala chůva rovnou ke krásné Mageloně, která velmi nemocna byla velikou láskou svou k rytíři a ležela v posteli, nenalézajíc nikde pokoje. A sotvaže spatřila chůvu, jala se naříkati, že musí zemříti, nedosáhne-li toho, aby mohla rytíře viděti a s ním mluviti. Když však chůva slíbila jí dobrou radu, která ji potěší, vyskočila krásná Magelona z postele, objala ji a líbala, pobízejíc ji mluviti. Tu vypravovala chůva, kterak rytíř k ní přišel a se svou láskou ke krásné Mageloně se jí svěřil, která jest počestná a věrná. Také mluví tak moudře, že to jest nevídaná věc u rytíře tak mladého, pročež jistě jest rodu vznešeného. A po ničem netouží tak, než aby o samotě s ní mluviti mohl a jí vyjeviti své jméno a vše, co si jen přáti bude. A prosí ji, aby milostivě přijala prsten, který jí posílá. Krásná Magelona, uslyševši takovou dobrou zprávu a spatřivši prsten, který krásnější a skvostnější byl prvního, zarděla se radostí a pravila, to že jest onen prsten, o kterém se jí zdálo, a že její srdce nic jí nepraví, co by se nestalo. A slíbivši chůvě odměnu, prosila ji, aby si to nejlepší vymyslila a jí nápomocna byla k tomu, aby mohla s rytířem mluviti, načež jistě povede vše ke šťastnému konci její touhy. To slíbila jí chůva a krásná Magelona strávila celý den a noc vesele prohlížejíc si prsteny, které jí rytíř poslal, a posléz navlékla si je na prsty, a líbajíc je, měla kratochvíli.

Nazítří vyhledala chůva rytíře v kapli, kde podle zvyku svého prodléval, a když k ní radostně přistoupil, pravila mu, že se může považovati za nejšťastnějšího rytíře na zemi a bohu děkovati za to, že jej přivedl do této země, kde svou statečností a šlechetností dobyl si nejkrásnější panny světa. A dodala, že krásná Magelona děkuje mu za prsten, který jí poslal, a že z celého srdce touží spatřiti jej. Načež vyžádala si od něho přísahu, že jeho láska bude počestná a způsobná, jak se sluší a patří u muže stavu vznešeného. I pokleknuv před krucifixem, přísahal jí rytíř, že mysl jeho počestná jest, an nic jiného si nepřeje než lásku svou ke krásné Mageloně dovršiti řádným manželstvím. Tu podala mu chůva ruku, pozdvihla jej a pravila, že jest nyní povinna věřiti mu a prositi boha, aby mu byl v předsevzetí jeho nápomocen. Načež vybídla jej, aby nazítří po poledni přišel k zadní brance zahradní, odkud dostane se do komory krásné Magelony, kde ona bude s ní sama, odejde však, aby o samotě mohli spolu od srdce mluviti. Když to rytíř uslyšel, byl nadmíru potěšen a děkoval jí za dobrou zprávu. A chůva, vrátivši se ke krásné Mageloně, řekla jí všechno, co s rytířem vyřídila. I očekávala krásná Magelona rytíře s velikou touhou.

Když pak nazítří přišel čas a hodina, kdy rytíř měl jíti ke krásné Mageloně, nepropásl ani okamžiku, a naleznuv zahradní branku otevřenu, jak mu řečeno bylo, přišel do její komory, kde netrpělivě očekávala jej se svou chůvou. I spatřivši jej, zarděla se krásná Magelona jako růže a byla by jej nejraději objala a líbala, neboť měla ji k tomu její láska a prozrazovaly to její oči i celý obličej. Ale poněvadž rozum u každého člověka urozeného má míti vrch nad srdcem, poklonila se mu přívětivě, načež rytíř, který rovněž barvu změnil, nevěda, nalézá-li se v nebi, nebo na zemi, poklekl před ní uctivě a způsobně ji pozdravil. Tu přistoupila k němu krásná Magelona, a ruku mu podávajíc, uvítala jej a vedle sebe jej posadila. Chůva, spatřivši to, odebrala se do vedlejší komory. I pravila krásná Magelona rytíři, že jí způsobil velikou radost příchodem svým; ačkoliv pak se nesluší, aby osoba tak mladá, jako ona jest, tajně setkávala se s mužem, učinila to přece, poněvadž jeho šlechetná mysl dodala jí k tomu odvahy. Nechť také ví, že její srdce od prvního dne, kdy jej spatřila, nakloněno mu jest, pročež aby neskrýval jí déle svého jména a rodu ani příčiny, pro kterou sem přišel. Tu poděkoval jí rytíř za veškeru laskavost její a slíbiv, že všechno jí řekne, prosil ji, aby toho nikomu neprozrazovala, poněvadž předsevzal si, když z domova odcházel, nikomu toho nevyjeviti a dle toho také až dosud jednal. Jest jediným synem hraběte z Provincie, který jest strýc krále francouzského. Také opustil svého otce a matku svou, aby si dobyl její lásky, neboť slyšel, že není nad ni kněžny krásnější, což jest skutečná pravda, a on rozhodnut jest ve svém srdci nikoho nemilovati více než ji, až do své smrti. I odpověděla mu krásná Magelona, že se považuje za nejšťastnější ženu na světě, když nalezla urozeného muže rodu tak vznešeného, jemuž není rovna v statečnosti, šlechetnosti, kráse a moudrosti a který kvůli ní přišel do její vlasti a dobyl si tu ceny a jména v rytířstvu. A poněvadž jí vyjevil srdce své a mysl svou, chce i ona podobně učiniti, pročež vidí ji tu celou jeho s tělem i duší, ana jej činí pánem srdce svého a chce raději smrt podstoupiti, než aby jinému srdce své dala; to pak nechť zachová v tajnosti, dokud nepřijde čas jejich zasnoubení. I vzala zlatý řetěz z krku svého, na kterém skvostná přezka visela, a pověsila jej na jeho krk, načež objala jej laskavě. Tu poklekl před ní Petr a slíbil jí věrnou lásku a prsten dal jí na památku, který třetí byl z těch, které mu dala jeho matka, a drahocennější byl ostatních. Tedy přijala krásná Magelona prsten s velikou radostí a znovu vzala rytíře do svého objetí a políbila jej, načež zavolali chůvu a ujednali společně, kterak by se častěji scházeti mohli. Pak rozloučil se Petr s krásnou Magelonou a veseleji než jindy vrátil se do své hospody. A krásná Magelona dlouho ještě rozprávěla o něm s chůvou a pravila jí, že za šťastnou považovala by se jistě každá slečna, sebeurozenější, kdyby ten, který jest jí nejmilejší, byl jen z polovice tak způsobný, statečný, krásný a šlechetný, jako jest rytíř její. A když chůva znova na srdce jí vložila, aby z lásky lehkomyslnou nebyla a neprozradila se před jinými pannami a paními, neboť tak přízeň otce a matky ztratiti by mohla a rytíř ani ona trestu by neušli, tu odpověděla jí krásná Magelona, že poslouchati chce věrné její rady a dbáti pokynů jejích, kdyby něčeho neslušného se dopustila, a prosila ji, aby za to, když sami jsou, přála jí mluviti o člověku, který jest jí nejdražší, a nápomocna byla jí v tom, aby se s ním často viděti mohla.

V té době Petr častěji přicházel ke dvoru, aby se mohl obdivovati nedostižné líbeznosti krásné Magelony, což činil však tajně a způsobně; každý pak u dvora z velikých pánů i z čeledi dvorní zamiloval si jej pro jeho skromnost. I dělo se často, že na rozkaz králův nebo královnin mluviti mohl s krásnou Magelonou a mnohou kratochvíli s ní provozovati.

Stalo se pak také v tu dobu, že přišel ke dvoru bohatý a vznešený rytíř ze země románské jménem pan Bedřich z Koruny, který velmi mocný byl a dobrou pověst měl pro svou spravedlivost. Ten zamiloval si krásnou Magelonu, a důvěřuje své moci a síle, umínil si v rytířské hře dobýti si ceny a přízně její, od níž málo byl povšimnut. I vyhlášeno bylo na jeho prosbu po celé zemi francouzské a okolních městech, aby rytíři, kteří z lásky k pannám a paním kláti se chtějí, přišli do města Neapole v den Narození Panny, a tak že najevo vyjde, kdo je miluje. Na takové vyzvání sešlo se mnoho knížat a pánů a jména nejvýbornější byla mezi nimi: první přitáhl pan Antoni, bratr vévody savojského, druhý pan Bedřich, bratr markraběte montserratského, třetí pan Eduard, vévody bourbonského bratr, čtvrtý pan Petr, synovec krále českého, pátý pan Jindřich, syn krále anglického, šestý pan Jakub, bratr hraběte z Provincie, strýc rytíře se stříbrnými klíči, kterého tu však nepoznal, jakož i mnozí jiní. Rovněž byl ve městě urozený rytíř Petr z Provincie a jeho druh pan Jindřich z Crappany a jiní, kterých jména pro množství nemožno vypočítati. Všichni leželi ve městě klidně šestero dnů, než počalo sedání, a král Magelon mnohou čest a péči jim prokazoval. Když pak nadešel den Narození Panny, nastoupili všichni v pořádku s králem v čele a také královna přišla s dcerou svou a s mnoha krásnými pannami a paními, na které pohled byl radostný a mezi nimiž zářila krásná Magelona jako denice na počátku jitra. I nespouštěla krásná Magelona očí ze svého milého Petra, který přicházel mezi posledními. Tu vyvolati dal král hlasatelem, aby sedání v míru se dělo a bez potupy, načež pan Bedřich z Koruny jal se mluviti tak hlasitě, aby to každý slyšel, že chce dnešního dne ze všech sil svých dokázati svou sílu a schopnost kvůli urozené krásné Mageloně. A s těmito slovy první vyjel a proti němu pak pan Jindřich, syn krále anglického, rytíř sličný. I utkali se oba, až kopí se oběma zlomila, a pan Jindřich byl by spadl, kdyby mu nebyli přišli na pomoc. Po něm přišel, který jmenoval se Lancelot z Valois a byl panem Bedřichem poražen v prvním utkání. Pak vyjel urozený Petr z Provincie proti Bedřichovi, neboť srdce jeho a mysl nedaly mu prodlévati. I srazili se tak mocně, že koně pod oběma padli. Načež řekl král a všichni ostatní, že ti dva velmi silní jsou, a král nařídil, aby jim jiní koně dáni byli, chtějí-li se ještě jednou utkati, aby zřejmo bylo, kterému z nich patří cena. Což stalo se také a rytíři znova se utkali. Tu zlomil Petr Bedřichovi ruku a s takovou silou k zemi jej srazil, že za mrtvého jej považovali. I odnesli jej jeho lidé do jeho hospody. Načež srazil urozený Petr ještě pana Antoniho, po němž vystoupil proti němu pan Jakub z Provincie, strýc jeho. Ale Petr, poznav bratra svého otce, jím však nepoznán, vzkázal mu, že nechce se s ním utkati, poněvadž jest mu vděčen za prokázanou službu, a že jej prosí, aby on také jeho ušetřil; jest ochoten pak veřejně prohlásiti jej za lepšího rytíře. Pan Jakub uslyšev to, velmi se rozhněval, neboť byl dobrý rytíř, a vzkázal Petrovi, že jej zprošťuje služby, a nepostaví-li se mu, bude jej považovati za někoho, který malou sílu má. Když to Petr uslyšel, rovněž velmi se pohněval, a vida, že mu nezbývá než utkati se s panem Jakubem, nechce-li se dáti poznati, srazil se s ním, ale šetrný jsa k němu, sám byl panem Jakubem trefen do prsou, až kopí páně Jakubovo se zlomilo. Ale bylo to, jako když pírko se ho dotkne. I viděl král, že rytíř s klíči dopustil to ze zdvořilosti, nevěděl však, proč se to stalo. Jen krásná Magelona rozuměla brzy, proč Petr to učinil. A když se znova utkali, tu porozuměl pan Jakub, že rytíř s klíči silný jest, ale nedá se pohnouti, aby jej poranil, pročež odejel. Po něm porazil Petr všechny ostatní rytíře, kteří přítomni byli, a dostal cenu. I pochválil jej král laskavě a královna i krásná Magelona, jakož i ostatní panny a paní děkovaly mu přívětivě. Načež král pozval všechny ke dvoru, kde Petr s velikou ctí byl přijat králem i všemi ostatními, kteří velmi se těšili z jeho společnosti, neboť čím déle kdo na něj hleděl, tím více jej v lásce měl, který tak sličný byl a bílý jako lilie a oči měl přívětivé a vlas jasný jako zlato. Po dvě neděle skvěl se dvůr krále neapolského na počest knížat, která se tu sešla, a všichni mluvili jen o rytíři se stříbrnými klíči. Krásná Magelona, když to slyšela, nadevše tím byla potěšena, ale nedala toho poznati. A když skončeny byly u dvora radovánky, rozjeli se vznešení a urození páni do svých domovů, velmi tím rozmrzeni, že nezvěděli, kdo jest rytíř, který to nejlepší v klání vykonal mezi tolika knížaty a pány. A přišedše domů, mnohé vyprávěli o rytíři s klíči.

Když pak přišel Petr ke krásné Mageloně, neboť nedovedli dlouho býti od sebe, chválila jej velmi krásná Magelona. I odpověděl Petr, že nikoli on, nýbrž krása její to vykonala a z ní že pochází cena a čest. A chtěje ji zkoušeti, pravil, že již příliš dlouho vzdálen jest otce svého a matky své, kteří jistě velikou starost a žalost pro něho mají; pročež aby mu dala dovolenou, že domů chce jeti. Když krásná Magelona uslyšela tuto řeč od svého nejmilejšího Petra, měla ihned oči plny slz a změnila se veškera barva její, takže byla bledá. A mnoho vzdychajíc a plačíc pravila, že jest docela pravda, co děl o svých rodičích, kterým dobrý syn nemá jednati na úkor, ale ona, zanechá-li ji tu samotnu, nebude míti pokoje na světě a zemře kvůli němu. Pročež aby jí neskrýval odjezdu svého, neboť i ona chce se k němu připraviti, a prosí jej, aby ji vzal s sebou. Petr, uslyšev tento nářek, velmi byl pohnut a srdce div mu z těla nevyskočilo. I jal se ji těšiti, aby neplakala a zármutku neměla, neboť si umínil neodjeti ze země, nýbrž vyčkati konce, až jak to s nimi dopadne. Raději smrt by podstoupil, než ji opustil. Chce-li však s ním, tedy ji ujišťuje, že ji ve vší počestnosti vésti bude, jakož jí před časem slíbil. Načež krásná Magelona, znova tím potěšena, odpověděla, aby, je-li tomu tak, raději nejdříve a v tajnosti odešli, poněvadž nejprve další prodlévání mohlo by jej omrzeti, načež by ji opustil, podruhé pak zamýšlí ji otec její vkrátku provdati, což by rovněž byla její smrt. I rozešli se, slíbivše si opatrně a rychle připraviti se na cestu, aniž řekli o tom něčeho chůvě. Neboť krásná Magelona nechtěla, aby se to dověděla, poněvadž ze strachu a starosti nezamlčela by toho, nýbrž snažila by se tomu zabrániti. Pak vrátil se Petr do své hospody a připravil tajně vše, čeho třeba bylo. A dal okovati koně své nejlépe.

Když pak nadešla určená doba a u dvora všichni usnuli, přišel Petr k zahradní brance s třemi koni, z kterých jeden vína, chleba a jiných pokrmů hojnost nesl na dva dny, aby jim nebylo jídla a pití hledati po hospodách. I nalezl krásnou Magelonu o samotě čekající, která zlata a stříbra vzala s sebou podle potřeby. I sedla na dobrého mimochodníka anglického, kterýž lehce ji nesl. Načež také Petr na dobrého koně sedl a jeli rychle bez zastávky po celou noc, dokud nezačalo svítati. Když pak nastal den, vyhledal Petr místo v lesích u moře, aby nikým nebyli spatřeni a nikdo se o nich nedověděl. A když byli dosti hluboko v lese, pomohl Petr z koně krásné Mageloně, a sejmuv koním uzdy, pustil je, aby se pásli. I šli a usedli do zelené trávy a ve stínu, hovoříce o svém dobrodružství a prosíce boha, aby je ochraňoval a k dobrému vedl. A když již dlouho spolu mluvili, přišlo spaní na krásnou Magelonu, neboť neodpočinula si po celou noc a unavena byla jízdou. Tedy položila hlavu do klína Petrovi a jala se spáti.

U dvora pak, když nastal den, přišla chůva do komory krásné Magelony a dlouho tu prodlévala, domnívajíc se, že spí. Když pak minula doba, kdy krásná Magelona dle zvyku svého vstávala, pomyslila si, že snad nemocna jest. I přistoupila k posteli její, na které znamení nebylo, že by v ní někdo byl ležel. Tu ulekla se chůva velmi a pomyslila si, že Petr ji unesl. A šla hned do hospody Petrovy a ptala se na něho a dozvěděla se, že odejel. I počala žalostně naříkati a běžela ke královně a pravila jí, že krásnou Magelonu hledala v posteli, ale nenašla jí a neví, kde jest. Když to královna uslyšela, ulekla se a rozhněvala a dala ji všude hledati tak dlouho, až král se to dozvěděl. I nastal pokřik, že rytíř s klíči zmizel. Tu pomyslil si král, že rytíř ji unesl. I rozkázal, aby byl pronásledován a hledán, a kdyby byl dopaden, aby jej živého přivedli, neboť chtěl ho tak potrestati, aby celý svět o tom mluvil. Tedy ozbrojili se královští a rozdělili se na různé cesty a hledali velice pilně. A král poslal pro chůvu a pravil jí, že ona o tom něco věděti musí. Tu padla dobrá chůva před králem na kolena a pravila, aby ji usmrtiti dal, nalezne-li, že jest vinna v této věci, neboť jakmile se toho dověděla, ohlásila to královně. I odešel král do své komnaty a pro smutek nejedl a nepil nic po celý den. Smutná podívaná byla také na královnu a ostatní panny a dívky, rovněž na celé město Neapol. Královští hledali věrně všemi směry, aniž našli jich nebo dověděli se o nich něčeho; i vrátili se jedni po šesti dnech, druzí po čtrnácti s nepořízenou, čímž král nemálo byl pohněván.

Zatím Petr, pohlížeje na krásnou Magelonu, která spala v jeho klínu, nemohl se nasytiti pohledem na její krásu. A když se dosti nadíval na její krásná červená ústa a na její obličej, tu nemohl odolati, aby jí nerozšněroval ňadra. Neboť zamilovaný jinoch snadno dá se pohledem svésti, aby vešel k nejtajnějším pokladům své milé, aniž pováží, co zlého z toho může pojíti. I prohlížel si Petr s velikou radostí její sněhobílá ňadra, která čistší byla než krystal, a v ruce pojal její krásné prsíčky. Tu láskou celý byl unešen a zdálo se mu, že jest v nebi a nic mu nemůže ublížiti. Leč radost jeho dlouho netrvala a ke zlému obrátilo se, co s vášní bylo počato. Stalo se, že Petr, dívaje se takto na krásnou Magelonu, spatřil mezi jejími ňadry červený klůcek hedvábný a pocítil velikou touhu poznati, co to jest, a vzal jej a rozbalil. Tu našel v něm tři krásné prsteny, které jí byl dal, a které ona tedy tak ráda měla kvůli němu. I zabalil je opět Petr a položil je vedle sebe na kámen a počal znovu dívati se na krásnou Magelonu, takovou láskou jat, že nevěděl, kde se nalézá. Ale poněvadž není na světě radosti bez hoře, stalo se, že přilétl pták, který loupeží se živí, a spatřiv klůcek a domnívaje se, že by to maso bylo, uchopil jej a ulétl.

Když to Petr spatřil, velmi se rozzlobil, neboť se bál, aby se neprozradil krásné Mageloně. I položiv opatrně svůj plášť pod její hlavu, aby se neprobudila, šel za ptákem, házeje po něm kamení, neboť doufal, že mu takto odejme opět prsteny. A honil jej tak dlouho, až pták odletěl na skalku nedaleko břehu a upustil odtud klůcek s prsteny do moře. Tu Petr, poněvadž pro veliké množství vody k prstenům nemohl, jal se pobíhati po břehu hledaje něco, po čemž mohl by se plaviti. I našel malý, starý člun, který tu rybáři zanechali, poněvadž nebyl již k potřebě. Velmi tím potěšen, vstoupil do člunu, a uchopiv ráhno, které nedaleko našel, vezl se ke skalce. Ale radost jeho netrvala dlouho, neboť povstal veliký vítr a zahnal jej na moře. Tu viděl Petr, že stále více vzdaluje se od země, a pozoruje nebezpečenství, ve kterém se nalézá, a vzpomínaje na krásnou Magelonu, kterou spící v lese zanechal a která zlou smrtí zemříti tu může bez rady a pomoci, myslil, že sám vrhne se do moře, neboť jeho šlechetné srdce nemohlo snésti takové bolesti. Ale ten, který lidi tohoto světa mnohým utrpením a zlým osudem k trpělivosti vede, nedopustil, aby přišel o život. Petr, vzpamatovav se opět, k bohu se modlil o pomoc pro krásnou Magelonu a slitování nad sebou, který tak falešný a nevěrný byl, že otci a matce dceru odvedl nadevše milovanou, a velmi naříkaje, více na ni myslel než na sebe. A sedě uprostřed člunku, čekal na smrt, nechávaje jej plouti, kam mořské vlny jej vedly, a maje v něm vody, až celý mokrý byl, zůstával v tomto nebezpečenství od rána až do poledne. Stalo se pak, že objevila se tu loupežnická loď ze země černošské. I spatřili jej samotného plouti, kam vítr chce, a vytáhli jej a posadili na loď. Ale Petr byl hořem napolo mrtvý a nevěděl, co se s ním děje. Když pak vůdce lodi dobře se na Petra podíval, zalíbil se mu Petr, neboť byl pěkně oblečen a krásný; i pomyslil si, že jej daruje sultánovi. Tak pluli po čtyři dni, až přišli do Alexandrie. Tu daroval vůdce Petra sultánovi, který spatřiv jej, zalíbení v něm našel a děkoval vůdci. Mělť pak Petr na krku zlatý řetěz, který mu krásná Magelona dala; i pomyslil si sultán, že jest rodu vznešeného. A otázal se ho tlumočníkem, chce-li mu u stolu posluhovati. Načež Petr řekl, že ano. Tedy rozkázal sultán, aby jej tomu naučili. I vynikl v tom Petr nade všechny ostatní. A zamiloval si sultán Petra, jako by byl jeho vlastní syn. Petr pak, nepobyv tu ještě ani rok celý, naučil se řeči jejich a mluvil dobře černošsky a řecky. A byl tak způsobný a přívětivý, že jej každý rád měl u dvora; také neměl sobě rovna v obratnosti, takže skrze něho všechno se dělo u sultána a Petr byl u něho ve veliké vážnosti. Leč srdce jeho těžké bylo, an myslil na svou nejmilejší Magelonu, a tak vedl smutný život a stále jen boha prosil, aby, když jej z nebezpečenství moře vyvedl, dopomohl mu také k šťastnému sňatku, dříve než umře.

Zatím krásná Magelona, když se po chuti vyspala, probudila se, a domnívajíc se, že jest u svého nejmilejšího Petra a hlavu svou v jeho klínu má, usedla a ptala se jej, nehněvá-li se na ni, že tak dlouho spala. A pohlédnuvši nikoho nenašla. Tu vstala a ulekla se velice, načež počala jej hlasitě volati. Ale nikdo jí neodpověděl. I jala se plakati a chodíc lesem volala jej, jak mohla jen hlasitě. Když pak ochraptěla a bolestí a hořem sevřelo se jí srdce, tu myslila, že zemře. I klesla ve mdlobách k zemi, jako by mrtva byla. A po dlouhé chvíli, když se probudila, znovu jala se plakati a naříkati, jak jen to slyšel kdy člověk, a žalovala na Petra, že ji tu opustil v divoké pustině, aniž ona pochopiti může, proč se to stalo. Jako by on druhý Jason a ona druhá Medea byla. Ale chodíc lesem a hledajíc Petra, spatřila koně jeho, a tu ještě více zaplakala vidouc, že neodešel od ní dobrovolně a že snad jest mrtvý. I obrátila se k bohu prosíc jej, aby potěšil ubohou pannu a ponechal jí smysly a rozum její, neboť toto neštěstí jest bezpochyby dílo zlého ducha, který vida, že způsobně a řádně jednají, odvedl jej do cizí země, aby zlomil jejich obapolnou vůli. Tato myšlenka posílila trochu srdce její, ana chodila lesem naslouchajíc, zda by uslyšela něco, také vystoupila na strom, aby se rozhlédla, ale neviděla nic než les a moře. Tedy smutna zůstala po celý den, aniž jedla a pila něčeho, a když nastala noc, vyhledala vysoký strom, na který vylezla s velikou námahou a úzkostí. Na něm pak seděla po celou noc, jen málo odpočívajíc ve spánku, neboť starost měla velikou kvůli divoké zvěři. A uvažujíc, co by dělati měla, rozhodla se, že nevrátí se domů ze strachu před hněvem svého otce, ale že půjde hledati svého nejmilejšího Petra ve světě.

Když pak nastal den, slezla krásná Magelona ze stromu a šla k onomu místu, kde byla nalezla koně, kteří tu dosud byli přivázáni, a odvázala je s pláčem a poslala je, aby šli, kam chtějí, když také pán jejich ztratil se a ona jde do světa jej hledati. Načež kráčela lesem tak dlouho, až přišla na silnici, která vede do Říma. A když našla silnici, ukryla se opět v lese na místě takovém, aby viděla, kdo půjde mimo, ale sama viděna býti nemohla, a tu čekala tak dlouho, až spatřila poutnici jednu po cestě přicházeti. I zavolala ji k sobě a prosila ji, aby jí dala sukni a šaty své za její krásné šaty. Když to poutnice uslyšela, pomyslila si, že snad ještě jiní lidé jsou v lese a krásná Magelona šašky s ní provozuje. Tedy pravila jí, že nemá se nikdo posmívati chudým lidem, i když jest oblečen v krásný šat, a že sluší-li tělu paní krásná suknice, její prostá že sluší opět její duši. Tu odpověděla jí krásná Magelona, že se jí neposmívá a ze srdce upřímného chce s ní měniti. Načež poutnice, poznavši, že mysl její bezelstná jest, dala jí své šaty a vzala si její krásné a krásná Magelona oblékla se do jejích šatů tak, aby nemohla býti poznána, a vzala slinu a prsť a pomazala si jimi tvář svou.

Vydala pak se krásná Magelona na cestu do Říma a šla tak dlouho, až přišla do města. Tu první její cesta byla do chrámu svatého Petra, kde dlouho se modlila za sebe a za svého Petra, aby se najíti mohli a život skončiti v pokoji a v manželství. Když pak vstala a odejíti chtěla do své hospody, spatřila strýce svého vstupovati do chrámu, který byl bratr její matky a hledal ji s velikým průvodem. Tu ulekla se nemálo, ale nikdo jí nepoznal v jejím šatu. Tedy odebrala se jako chudá poutnice do hospice, kde pobyla čtrnácte dní v pláči a modlitbách. A tu napadlo jí, aby odešla do země Provincie, neboť doufala, že tu nejsnáze uslyší o svém Petrovi, a vydala se na cestu a šla tak dlouho, až přišla do města, které se jmenuje Janov. V tomto městě ptala se pak na cestu do Provincie, která by nejkratší byla; i řekli jí, aby jela po moři. A když přišla do přístavu, našla tu k veliké své radosti loď, která jela do jiného přístavu jménem Mrtvá voda. Tedy dohodla se s majetníkem lodi a odjela. Když pak octla se v onom městě a jednoho dne jako poutnice šla městem, zavolala ji jakási zbožná paní, aby ji pohostila a mnoho dala si vypravovati o její pouti. Načež krásná Magelona vyptávala se jí na zvyky a vlastnosti země, a zdali cizí lidé v bezpečnosti mohou tudy putovati. Tu pravila jí paní, že odtud až k Aragonii vládne pán, který jmenuje se hrabě z Provincie a jest velmi mocný a zemi v míru a spravedlnosti udržuje; hraběnka pak jest přívětivá a milostivá k chudým lidem. Ale že teď zarmouceni jsou a všichni jejich poddaní s nimi kvůli synu jejich jménem Petru, který nejušlechtilejší rytíř jest na světě, ale odešed přede dvěma léty do světa, dosud se nevrátil, aniž dal o sobě slyšeti. I žijí ve strachu, že mrtev jest anebo nějaké neštěstí se mu stalo. Načež vypravovala o krásných skutcích a ctnosti urozeného rytíře. Krásná Magelona, když to uslyšela, poznala, že Petr neodešel od ní dobrovolně a že se to stalo mocí zlého. A počala plakati, což dobrá paní za soucit měla a tím laskavější k ní byla; přiměla ji pak, aby spala u ní v tu noc.

Této noci pak rozhodla se krásná Magelona v srdci svém, že najde si tu místo nějaké, kde by bohu sloužiti mohla a tak panenství své snadněji neposkvrněné zachovati; doufala také, že tu spíše uslyší něco o svém nejmilejším Petrovi než kdekoliv jinde. I tázala se dobré paní, hostitelky své, na místo, kde by bohu mohla sloužiti, která pravila jí, že nedaleko jest přístav Pohanského ostrova, kam všechny lodi a kupectva přicházejí ze všech zemí a také mnozí chudí, nemocní a slabí lidé. Tedy šla krásná Magelona prohlédnouti si ono místo a zalíbilo se jí. Dala pak z peněz, které měla, vystavěti kostelík a při něm malou nemocnici s třemi postelemi. V kostelíku dala postaviti oltář ke cti svatého Petra a pojmenovala kostel Svatý Petr z Magelonu. Když pak dostavěn byl kostel i nemocnice, jala se tu sloužiti chudým a vedla život tak přísný, že na ostrově i v okolí považovali ji za svatou paní a nazývali ji svatou poutnicí. Mnozí lidé veliké oběti přinášeli kostelíku a známost o něm došla až k hraběti a hraběnce, kteříž umínili si navštíviti jej. Když pak přišli, uvítala je špitálnice uctivě a oni veliké zalíbení našli v díle jejím a řekli si, že je to žena svatá. Načež hraběnka stranou vzala představenou nemocnice, aby si s ní pohovořila o mnoha věcech, a jmouc se plakati, svěřila se jí se zármutkem svým kvůli synu svému. Tu těšila ji představená dle sil svých, ač sama ještě více útěchy potřebovala, a hraběnce líbila se její řeč, a poděkovavši špitálnici, prosila ji, aby požádala ji o všechno, co jí chyběti bude, neboť ničeho jí neodepře. Když pak odešli, vrátila se špitálnice ke svým chudým a vedla přísný život.

Stalo se pak jednoho dne, že rybáři v onom místě lovili v moři a chytli rybu, která se jmenuje vlkouš, a ta byla tak pěkná, že ji darovali hraběti a hraběnce. Poslána byla pak ryba do kuchyně a tu ten, kterýž ji připravoval, našel v jejím břiše klůcek červený a podobající se jablku. I donesla jej služka hraběnce a pravila, že to nalezeno bylo v rybě. Tu hraběnka, rozbalivši to, našla v tom tré prstenů, které dala svému nejmilejšímu synu Petrovi, když odcházel. A poznavši je, zármutek veliký pocítila a žalostně zaplakala, že syn její mrtev jest a že ryba jej spolkla. Hrabě, uslyšev veliký nářek její, velmi se ulekl, a vešed do její komory, tázal se, co se stalo. I pravila mu hraběnka, že nerozumné zvíře zlou zvěst přineslo jim o jejich nejmilejším synu, které horší býti nemůže. A vypověděla mu, kterak nalezen byl klůcek a v něm tři prsteny, které mu dala, když odcházel. A ukázala hraběti prsteny. Hrabě, když je spatřil, poznal je ihned a tak byl zarmoucen, že hlavu na postel položil a jal se plakati dobrou půl hodiny. Načež jako šlechetný muž přistoupil k hraběnce a těšil ji, jak nejlépe dovedl. A pak rozkázal sejmouti všechny drahocenné koberce a černé sukno dal pověsiti v celém domě. A zármutek nastal v celé zemi, neboť všichni milovali mladého hraběte.

Vkrátku poté odebrala se hraběnka ke špitálnici, aby se jí svěřila se svým hořem. Tu prosila ji představená, aby jí ukázala ony prsteny. Které ihned poznala, jakmile je spatřila, a srdce její žalem div nepuklo. Ale jako dcera ctnostná a moudrá, která v boha skládá veškeru naději, pravila hraběnce, aby se netrápila, poněvadž věc také jinak přihoditi se mohla a její nejmilejší syn prsteny mohl ztratiti anebo jiné osobě dáti. Tato řeč potěšila hraběnku velice, i dala veliké dary nemocnici, aby bůh vzal na milost duši jejího syna, je-li mrtev, anebo aby se mu dobře vedlo, zůstal-li naživu. Když pak odešla hraběnka, klesla špitálnice na kolena před oltářem svatého Petra ve velikém smutku.

Zatím Petr sloužil sultánu babylónskému a byl mu milý jako vlastní syn. Ale v srdci svém nosil jen krásnou Magelonu a toužil dověděti se, co se s ní stalo. I rozhodl se jednoho dne požádati sultána o dovolenou, aby mohl navštíviti otce svého a matku svou. Když pak sultán pořádal velikou slavnost, při které mnoha lidem veliké dary dával, poklekl před ním Petr vida, že čas přišel, a pravil, že také chce o něco prositi. I slíbil sultán, že se mu státi má po vůli. Tu přednesl mu Petr prosbu svou velmi uctivě. Sultán, vyslechnuv ji, zarmoutil se, že mu slovo své dal, a pravil, že by mu ho byl nedal, kdyby byl věděl, čeho žádati bude, poněvadž rád ho má a mocným chce jej učiniti po své smrti v celé své zemi. Ale poněvadž slovo mu dal, chce v něm státi, slíbí-li mu, že se opět vrátí, až navštíví svého otce a matku svou. I slíbil mu to Petr, načež sultán dal mu rozkaz pro celou zemi, ve kterém stálo, aby všude, kamkoliv přijde v zemi černošské, jednalo se s Petrem, jako by to on sám byl, a dal mu zlata, stříbra a jiných klenotů veliké množství. Tedy rozloučil se Petr se sultánem a mnozí plakali, kteří jej měli rádi. Přišel pak brzy do Alexandrie, kde dal zhotoviti čtrnáct soudků, které by po stranách solí byly vyplněny, uprostřed pak chovaly poklad. A když bylo vše hotovo, odebral se do přístavu, a naleznuv tu loď k radosti své, která do Provincie plula, naložil na ni soudky a vydal se na cestu. A tu noc pak měli dobrý vítr a napnuli plachty a přijeli šťastně k ostrovu, jehož jméno jest Sagona. Tu našli sladkou vodu. Ale Petr nechtěl zůstati na moři, poněvadž byl unaven, a odešel na zemi. A procházeje se po ostrově, našel tu mnoho krásných květin. I usedl k nim a zapomněl tak část hoře svého. Jedna květina pak byla nejkrásnější ze všech barvou a vůní, kterou utrhl, a kochaje se pohledem na ni, uzřel v mysli své krásnou Magelonu, která podobně vynikala mezi pannami a paními. Tu jal se plakati, neboť velikou bolest pocítil ve svém srdci, a mysle na to, co se s ní státi mohlo, položil se a usnul. V tu dobu pak nastal dobrý vítr a loď chystala se odplouti. A majetník lodi vida, že Petr chybí, dal jej hledati. I volali jej hlasitě, ale poněvadž tvrdě spal, neslyšel jich, a tak jej nalézti nemohli, a majetník lodi nechtěje zameškati, když dobrý vítr měli, dal plachty napjati a odjeli. Petr však spal dále. Tedy jeli tak dlouho, až přijeli do přístavu, který se jmenuje přístav Pohanský, a tu vyloďovali zboží. A naleznuvše čtrnácte soudků, nevěděli, co s nimi, a poněvadž soli byl tu všude dostatek, neprodali jich, nýbrž dohodli se, že je věnují nemocnici svatého Petra. I odebral se majetník lodi ke špitálnici a pravil jí, že pán soudků se ztratil, pročež chce je darovati nemocnici; ona pak aby se modlila za jeho duši.

Tu stalo se jednoho dne, že špitálnice potřebovala soli. Tedy vzala jeden soudek, otevřela jej a našla v něm zlata veliké množství. A uleknuvši se velice, druhý vzala a otevřela a našla v něm rovněž jako v prvním. I pomyslila si, že není sama na světě, kteráž bolestí a zlým osudem stíhána jest. Načež otevřela všechny ostatní soudky a našla veliký poklad. Dala tedy povolati zedníky a jiné řemeslníky a jala se rozšiřovati kostel i nemocnici. O čemž pověst rozšířila se daleko široko a přišlo mnoho lidu, který almužny a dary nesl, a velmi se divili všichni, že špitálnice tak skvostně staví, aniž kdo viděl u ní peníze. Také hrabě a hraběnka přišli opět, aby tu pobožnost vykonali a promluvili se špitálnicí, která je znova těšila, ač sama potřebnější byla útěchy. Neboť oni toliko syna milého ztratili, což lidské jest, ona však ztratila království a v nemilost otce svého a matky své upadla a k tomu ještě ztratila svého nejmilejšího Petra.

Petr pak, probudiv se na ostrově po dlouhém spánku, velmi se podivil vida, že jest noc; i vstana, šel k moři na místo, kde loď opustil, a nespatřiv jí a domnívaje se, že tma jej šálí, jal se hlasitě volati. Ale nikdo mu neodpověděl. Tu veliká úzkost sevřela mu srdce, an padl k zemi, jako by mrtev byl, a opustila jej mysl. Když pak procitnul, opět zaplakal hořce a naříkal po celou noc. Neboť nedosti na tom, že ztratil krásnou Magelonu, manželku věrnou, nebylo mu ani dopřáno, aby potěšil otce svého a matku svou. Prohledav pak, když den nastal, ostrov, není-li snad loď nějaká nablízku, a nenaleznuv ničeho, ulehl doufaje, že smrt učiní konec jeho bolestem. Stalo se však, že rybářský člun přistál u ostrova a rybáři, vyšedše pro sladkou vodu, našli Petra nataženého, jako by mrtev byl. I slitovali se nad ním, a davše mu jísti a píti, zabalili jej teple, jak nejlépe dovedli, a když pookřál, zanesli jej do člunu a jeli do města, které Crapona sluje, a zanechali jej v nemocnici. Tu pobyl Petr devět měsíců a stav jeho den ode dne lepší byl, takže choditi mohl po městě, ale pro velké hoře srdce svého docela uzdraviti se nemohl. Jednoho dne pak, když podle svého zvyku procházel se u moře, spatřil v přístavu loď, a přiblíživ se k ní, uslyšel, že lodníci mluví řečí jeho domoviny. I ptal se jich, kdy poplují domů. Řekli mu, že nejdéle za dva dny. Tedy šel Petr k majetníkovi lodi a proboha prosil jej, aby ho vzal s sebou, neboť jest z jejich země a dlouho byl nemocen. Odpověděl mu majetník, že jest ochoten vzíti jej s sebou, když jest krajan jeho, že však musí s ním jeti do Mrtvé vody k ostrovu, který ostrov Pohanský se jmenuje. S tím spokojen byl Petr a vstoupil na loď. Stalo se pak, když na lodi byl, že tovaryši lodní mluvili o kostelu svatého Petra z Magelonu, kteréžto jméno když Petr zaslechl, velmi se podivil, načež vyprávěli mu o kostele a nemocnici na ostrově, který ostrov Pohanský sluje, a poradili mu, aby sem se uchýlil, neboť bůh tu mnohé zázraky koná a on jistě dosáhne tu opět svého zdraví. Tedy rozhodl se Petr zůstati tu po celý měsíc, dříve než se poznati dá svému otci a matce své, a když loď přistála u ostrova Pohanského, vystoupil Petr na zemi a šel položit se do nemocnice. Špitálnice pak, když podle svého zvyku navštívila nemocné, spatřivši, že nový nemocný jest, umyla mu ruce a nohy a na čelo jej políbila, jak zvyklá byla, a pravila, že všeho se mu dostane, čeho potřebovati bude, aby brzy se uzdravil. Neboť tak pečovala o všechny nemocné, kteří k ní přišli.

Petr, když ležel v nemocnici po nějakou dobu, velmi získal na zdraví svém, a pozoruje velikou péči a práci špitálnice, řekl si v srdci svém, že tato paní jest jistě osoba svatá. Jednoho dne pak stalo se, že bolestí veliké vzdechy ze sebe vydával, vzpomínaje krásné Magelony, kterou odvedl z království jejího a od otce jejího a matky její, ana snad sežrána byla divokými zvířaty, ač byla spanilá tak a krásná. Tu špitálnice, zaslechnuvši jeho vzdechy, přistoupila k posteli jeho domnívajíc se, že mu něco chybí, a pravila, aby jí řekl, přeje-li si něčeho, a učiní mu po vůli, aniž šetřiti bude penězi. I poděkoval jí Petr a pravil, že nechybí mu nic, leč po zvyku nemocných a zarmoucených, kteří veliké ulehčení způsobí srdci svému, mohou-li si postěžovali někomu, jal se jí vypravovati zármutek svůj, aniž koho jmenoval. A pravil, že byl jednou jeden bohatý syn, který slyšel vypravovati o krásné panně v cizí zemi a opustil otce svého i matku svou, aby si dobyl její lásky. Zvolil si ji za manželku a odvedl ji tajně otci jejímu a matce její, ale pak opustil ji spící v pustém lese, aby dostal své prsteny. A Petr vypravoval jí celý svůj příběh až do té doby, kdy přišel do nemocnice. Krásná Magelona, uslyševši jeho slova, porozuměla, že on jest Petr její nejmilejší, a poznávala jej po všech jeho pohybech. I jala se plakati velikou radostí. Leč vyjeviti nechtěla se mu ještě v tom čase. Tedy jala se jej těšiti, ukazujíc mu, kterak bůh ochraňoval jej ve všech nebezpečenstvích a jistě opět mu pomůže.

Dala pak si šaty královské dělati krásná Magelona, ana peněz dosti k tomu měla, a dala vyzdobiti svou komoru nejskvostněji. Neboť také nejctnostnější žena marnivá poněkud bývá a neukazuje se ráda svému nejmilejšímu, leč v šatu krásném. A když všechno bylo připraveno, přistoupila k Petrovi a pravila, že lázeň mu připravila, aby okřál. Načež odvedla jej do komory a poprosivši ho, aby počkal, až se vrátí, odešla převléci se do královských šatů, závoj však vzala si, který zvyklá byla nositi, takže jen oči a nos jí viděti bylo. Ale pod tím závojem upraveny měla pěkně krásné své vlasy, které až k zemi jí šly a zářily jako zlato. A vrátivši se k Petrovi, pravila mu, že tu má před sebou nejmilejší svou manželku a věrnou přítelkyni Magelonu, pro kterou tolik vytrpěl a která neméně vytrpěla pro něho; ona že jest, kterou spící zanechal v pustém lese a která zlatý řetěz mu dala a s ním vládu nad svým tělem. I odhodila svůj závoj a tu splynuly její krásné vlasy jako zlato. Tedy Petr z Provincie, spatřiv krásnou Magelonu bez závoje, poznal tu, kterou tak dlouho hledal, a vstana, padl jí do náručí a líbal ji s velikou láskou. Tak zůstali dlouho pospolu, a nemohouce pro veliké pohnutí myslí svých mluviti, plakali velikou radostí.

Přišel pak čas, kdy vypravovali si mnoho o neštěstí svém a nemohli se nasytiti řečí svých ani polibků. Také pověděla mu krásná Magelona, kterak dostala soudků čtrnácte s pokladem a polovinu pokladu prostavěla na domě božím. Chybělo pak toliko čtvero dnů do měsíce, po který slíbil Petr zůstati v nemocnici, pročež chystali se, kterak by poznati se dali hraběti a hraběnce. Krásná Magelona připravila Petrovi postel ve skvostné své komoře, uchýlivši se sama do jiné, leč spáti nemohla po celou noc velikou radostí. Když pak přišel čas, oblékla se krásná Magelona do šatů, v kterých chodila v nemocnici, a rozloučivši se s Petrem, odebrala se k hraběti a hraběnce, kteří laskavě ji přijali a mezi sebe posadili. Tu pravila špitálnice, že přichází k nim, aby jim vyjevila sen, který zdál se jí minulé noci. Spatřila Spasitele, který za ruku vedl mladého rytíře a pravil k ní: Toť jest ten, za něhož ty i pán tvůj a paní tvá tak dlouho jste se modlili. Pročež aby déle netruchlili pro svého syna a svlékli šat smuteční a oblékli šat radosti, neboť není daleka chvíle, kdy uzří svého syna živoucího a zdravého. Hrabě a hraběnka, ač těžko jim bylo věřiti, že Petr ještě žije, velmi se potěšili její řečí a kvůli ní slíbili jí odložiti smuteční šat a pozvali ji k obědu na druhý den. Ale špitálnice, poděkovavši jim, pravila, že má práci doma, a prosila je přívětivě, aby příští neděli přišli do kostela k svatému Petru, neboť má velikou naději, že tu velmi potěšeni budou. I slíbili jí učiniti, co si přála. Když pak se vrátila k Petrovi, který ji netrpělivě očekával, pověděla mu vše, co pořídila. Dala pak udělati šatů mnoho pro Petra i pro sebe.

Když přišla neděle, vypravil se hrabě s hraběnkou a průvodem svým do kostela k svatému Petru. A když bylo po mši, zavedla je špitálnice ke své komoře a tázala se jich, zda by poznali svého syna, kdyby jej spatřili. A když řekli ano a vešli do komory, Petr, spatřiv otce svého a matku svou, poklekl před nimi, ani poznavše ho běželi k němu a padli mu do náruče a líbali jej laskavě, nenalézajíce slov. Tedy rozneslo se, že hraběcí syn se vrátil, a přišli šlechtici, nešlechtici, aby jej uvítali s velikou poctou a radostí. Načež hovořil Petr s hrabětem, otcem svým, a matkou svou, ani tázali se ho na mnohé, co se mu přihodilo.

Zatím krásná Magelona odešla do své komory a oblékla se co nejskvostněji, jak se jí patřilo. A takto oblečena vrátila se k nim brzy. Hrabě a hraběnka, když spatřili krásnou Magelonu, velmi se podivili, odkud přišla taková krásná panna, a ještě více byli udiveni všichni, když Petr vstal, objal ji laskavě a políbil. Tedy vzal ji Petr za ruku a pravil otci a matce, že to jest ta panna, pro kterou do světa šel a která jest dcera krále neapolského. I šli jí vstříc a objali ji laskavě, chválíce boha.

Pověst pak roznesla se po celé zemi Provincie, že Petr se vrátil, a přijeli a přišli šlechtici i nešlechtici a veliké sedání konalo se na jeho počest; jiní pak tančili a veselí byli. Hrabě pak zavedl Petra k oltáři a totéž učinila hraběnka krásné Mageloně, i požehnal biskup jejich manželství. Veliká slavnost a radost byla po celé zemi po čtrnácte dní, každému líbila se krásná Magelona a provozovali před ní mnohou kratochvíli a každý se činil, aby nejlepší vykonal.

Když pak minula doba manželské soulože Petra s krásnou Magelonou, žili hrabě a hraběnka ještě deset let v dobrém pokoji, a když zemřeli, dal je Petr se ctí pochovati v kostele u svatého Petra z Magelonu. Po nich žili Petr a krásná Magelona ještě osm let v štěstí a přátelství a zplodili krásného syna, který statečný byl a smělý, a jak historie vypravuje, stal se po nich králem neapolským a hrabětem z Provincie.

Tak tedy končí povídka o Petrovi, který byl syn hraběte z Provincie, a o krásné Mageloně, která dcera byla krále neapolského.

Jan Bystrý, nakladatel

Jan Bystrý, muž dnes stejně velebený u nás jako nenáviděný, narodil se ve větším venkovském městě jako synek zámožného místního knihkupce a pokrokového občana. Nestává se často, aby pánbu dal rozum tomu, komu dal peníze; stane-li se to však přece, je tato zdánlivá mesaliance k velkému obecnému prospěchu. Jan, předurčený, aby převzal obchod po svém otci, nemohl se lépe naroditi. Bystrý sen. byl zkrátka osvícený muž a otec prozřetelný a laskavý, takže Bystrý jun. měl mládí nejen krásné, nýbrž i účelné. Vychodil škol právě jen tolik, kolik jich bylo nutno pro jeho povolání; jako dobrý praktik doma v obchodě i venku v životě veřejném a jako člověk sloužící „od píky“ neměl jeho otec valné důvěry k tzv. akademickému vzdělání. Zato poskytl svému synu veškeru volnost a možnost, aby se prokousal knihami k samostatnému úsudku a k vlastním pojmům o dobrém a krásném. Když mu bylo dvacet let, vydal mu dokonce knížku veršů, jež prozrazovaly však více vkusu než talentu. Učinil to s úsměvem poněkud ironickým, ale bez námitek a otcovských napomenutí. Zanedlouho poté vyhnal jej však do světa, z něhož vrátil se mladý muž až takměř k smrtelné posteli otcově.

Poznal jsem jej v Praze po jeho návratu z ciziny. Dalo se s ním velmi dobře mluvit o všech věcech, které mne zajímaly. Byl vtipný, měl rozhled, neměl téměř předsudků. Byl také pozitivista a rozehříval se jaksi na studeno. Ale jedna věc zarazila mne trochu u něho. Několika slovy jde těžko říci, co to bylo. Zdálo se mi však, jako by při každém úsudku – mluvili jsme ovšem hlavně o věcech literárních a uměleckých – vycházel z hlediska obchodního, a dotýkaje se estetických kritérií jen mimochodem, dospíval k závěru opět zcela po obchodnicku střízlivému. Zvykl jsem si však na tuto svéráznost jeho myšlení, jež bylo nicméně prosto všeho kramářství, počal jsem se zajímati o metodu jeho ducha a zalíbila se mi nakonec, neboť bylo mi vždy dáti mu za pravdu.

„Pro mne existují toliko nové směry,“ říkával s jistou ledabylostí a provokativní, jak se mi zdálo (neprávem však, jak dnes vidím), příkrostí, když jsme spolu seděli večer v hostinci trochu déle. „Lidé, kteří píší nebo malují dvacet let stále totéž, a všichni ti ostatní výrobci limonád pro salóny uzenářů a čekárny zubních lékařů jsou dobří právě jen pro ty duševní lenochy, kteří obchodují s knihami a obrazy, poněvadž neobchodují se svíčkami nebo s gumovým zbožím. Počkejte jen, drahý pane, až já začnu! Všecko, čeho k tomu potřebuji, mám již; vlast dá mi jen čtenáře. Myslíte, že se již nečte? Čte se, pane. Stále se čte. Mnoho se čte. A to je hlavní věc. Ať se čte cokoliv, to je vedlejší. Jakmile jest jisto, že se čte, bude již mou věcí, aby se četlo to, co já chci. Moji páni kolegové – mluvím o nich takto, ač jsem teprve příručím svého otce, ale to nebude trvat věčně – domnívají se, že je nutno vydávati jen to, co je zvykem kupovati – anebo také nekupovati (proto máme u nás ty pěkné mravy s „prémiemi“ a „sníženými cenami“, nesolidní hanebnost!). Ale kdyby tohle si myslili všichni obchodníci a výrobci, zastavil by se hospodářský život. Zde je však vítězem ten, kdo svou novinku vnutí národu, bez ohledu k tomu, nač národ je zvyklý. Národ zvykne si na vše, co se mu obratně vylíčí jako samozřejmost. Dokázati to, toť vše a věc talentu a svatého ducha. A po jedné novince druhou, třetí. Připoutati k sobě dav a neponechati mu času, aby se mohl opět rozprchnout. Neboť v jiných oborech nejsou všichni obchodníci tak pohodlní jako většina mých kolegů. Čekají na příležitost, aby konkurenční novinku vytlačili svou novinkou, jako kočka na myš. Jen v našem oboru a v českých zemích panuje idyla. Och, bude-li mi osud přízniv, vpadnu mezi ně jako jestřáb. Zmocním se čtenářů, ovládnu je, povedu je. Mám dost peněz, ale chci jich vytlouci desetkrát tolik a přitom rozkývati naši literaturu a postaviti na nohy naše pořádné spisovatele a snad i nejednoho jiného umělce. A uznávám jen nové směry, poněvadž i čtenáři chtějí stále nové a nové věci jako všichni zákazníci a nesmějí býti vydáni všanc nudě a lhostejnosti. Dá se ovšem mnoho dělati i se starými dobrými věcmi, ale nutno pro ně vybrati nová roucha podle vkusu a potřeby doby, nutno případně udělati nový směr z toho, co novým směrem není. Především však nutno se míti k světu, hýbati se, rozhlížeti se, nebáti se mládeže a míti dobré knihy ve skutečné úctě. Krámek otevříti dovede každý osel, ale býti někým ve svém oboru, k tomu je třeba míti něco v palici a nezapomínat, že bez práce nejsou koláče…“

Zdálo se mi v takové chvíli, že mladý muž mluví trochu chvástavě. Ale i na to zvykl jsem si časem a řekl jsem si konečně, že moderní reklama není právě upejpavá slečinka. Jen buben, bengál a lomoz přehluší denní náš shon a moderní snaživý člověk liší se od dryáčníka toliko jistým taktem, s nímž jich užívá. Pak jsem delší dobu Jana Bystrého neviděl.

Před třemi asi lety na počátku literární sezóny – snad si některý čtenář na to vzpomene – objevil se však v denních listech veliký inzerát s následujícím obsahem:

VE STÍNU LÍPY NOVÉ NAKLADATELSTVÍ
(JAN BYSTRÝ A SPOL., PRAHA II.)

Zašle na požádání reklamní spisek a prospekty následujících
pozoruhodných děl literárních a uměleckých:

DOBRODRUŽNÉ POVÍDKY
KNIHA O STRAŠIDLECH
POVÍDKY O INDIÁNECH
BÁSNĚ ERVÍNA TAUSSIGA
STO FRANCOUZSKÝCH POVÍDEK
PAMĚTI BARONA TRENKA
MAPA V. H. BRUNNERA

Tyto prospekty, jakož i oznamované publikace možno obdržeti v každém řádném knihkupectví.

Zavadil jsem zrakem o tento inzerát, když jsem právě odcházel z kavárny. V mysli neutkvělo mi z něho pranic povznášejícího. Pomyslil jsem: Ve stínu lípy, hm, to je podezřele vlastenecká firma, a pod ní, nu ovšem, indiánštiny, detektivky, strašidelné historie, baron Trenk, senzace, dráždidla, literární rmut. To je zase pěkné literární nadělení! Ale že již tak rád sbírám dokumenty našich literárních a nakladatelských mravů, zašel jsem cestou ihned do nejbližšího knihkupectví, dosti ochotného a s nakladatelstvím nespojeného. Sotva jsem vstoupil, známý příručí volal na mne velmi horlivě:

„Máme tu něco pro vás, pane spisovateli!“

Jsem skeptický k takovým projevům domnělé znalosti mého vkusu. Usmíval jsem se nedůvěřivě.

„Knihy z nového nakladatelství! Samá bibliofilie!“

„Aha! Já už vím. To je něco čistého opět.“

„Viděl jste je již? Nikoli? Tak sečkejte se svým rozhořčením. Prosím!“

A podává mi silné svazky. Vidím, že toho má půl krámu, a hromady prospektů.

Zarazil jsem se. Na první pohled vyhlíží to všechno velmi dobře. Obálky jsou pěkné, žádné zvětralé olivovštiny ani rádoby moderní štíhlovinky. Otvírám knihy. Papír je prostý, ale očividně bezdřevný. Typy svérázné. Sazba pečlivá a nezlodějská; také na stránkách správně sedí. Titulní listy klidné, dvoubarevné, rozhodně dobrým odborníkem provedené. Nu, není to žádná pretensiézní bibliofilie, ale je to poctivá práce. A ejhle! Zde jsou ilustrace Zdeňka Kratochvíla. A v této knize o strašidlech nějaké příšery a potvory Váchalovy!

Příručí hleděl na mne trochu zvysoka a vítězoslavně. Ale já jsem měl také radost.

„Zabalte mi to všechno. Podívám se na to doma důkladně.“

Pospíchal jsem. Ale cestou zastavil jsem se ještě pro nové číslo abonované revue u jiného knihkupce, který sám je také nakladatel. Zde nebylo vidět svazků nového nakladatelství. Jen na pultě ležela hrstka jeho prospektů. Šéf byl přítomen. Vzal jsem jeden prospekt do ruky a s nejnevinnější tváří ptal jsem se ho: „A copak je tohle nového?“ Zamračil se poněkud.

„Něco pro vás,“ řekl nevrle. „Ale já myslím, že se ten člověk zbláznil a jeho společníci také. Takhle se nedá jednati v českých poměrech. Ubije se za několik měsíců a nás ostatní těžce poškodí. Jako bychom neměli dost na tom, co provedl Kočí!“

„Nu, uvidíme,“ odpověděl jsem, pokyvuje vážně hlavou, a zastrčil jsem prospekt do kapsy. Teď jsem měl radost ještě větší. Že tohle není případ Kočího, bylo mi již jasno.

Doma uvelebil jsem se pohodlně na pohovku, knihy jsem položil vedle na stolek a jal jsem se je prohlížeti jednu po druhé. Nejprve však podíval jsem se dobře na firmu. A teď jsem se zasmál s chutí a radostně. Nu ovšem: Jan Bystrý a spol. Teď jsem doma. Tedy přece došlo na to, že nám ukáže, co dovede. Všechno se mi zjevilo v jiném světle.

Vidím: zmocniti se čtenářů! toť jeho heslo. Dobrácká, vlastenecká firma, lákavé tituly, první útok. Zajímavý obsah, povídky dobrodružné a strašidelné, druhý útok. Ty se čtou vždy a všude. Autoři? Poe, de ľ Isle Adam, Kipling, Wells, Hamsun, Arcybašev, Jacobsen, E. T. A. Hoffmann, Turgeněv a celá řada nejmladších a nejmodernějších. I naši: Langer, Šrámek a několik starších. Také křepká mládež jest ještě, která čte hrdinné indiánky. V anglické literatuře jsou zcela dobré věci toho druhu, sem s nimi! A těch Sto francouzských povídek, jež vyjdou v řadě svazečků! To je znamenitý nápad. Něco zcela jiného než slátanina tisíce „nejlepších“ novel. Jsou pěkně chronologicky seřazeny od nejstarší doby až po nejmladší modernu, jen klasické věci, a ke každé výborný Kratochvílův obrázek. Na konci bude informační stať od našeho nejlepšího romanisty, malý přehled francouzské básnické prózy s nejnutnějšími daty. A najde-li sbírka porozumění, mají následovati povídky ruské, anglické, německé.

Ceny jsou zcela normální. Ten svazek povídek strašidelných, s obrázky Váchalovými ke každé, má přes tři sta stran a stojí čtyři korunky. A přitom úprava, jak již víme, je vkusná, materiál solidní. Při troše důrazné reklamy, hlavně zpočátku, a pěkné řeči v pěkných prospektech, jež přijdou v sezóně dvakrát třikrát za člověkem do domu, – ano, čtenáři jsou ještě, a tyto knihy, tento nakladatel budou je mí ti, řekl jsem si.

Pomlčím o ostatních poučných detailech, jež jsem si vybral z těchto knížek. Nejlepší myšlenku Jana Bystrého poznal jsem však až nakonec. Naspodu ležel svazek básní Ervína Taussiga. To jest jak známo náš nejnemilosrdnější literární kubista, ale talent. Tohle nečiní Jan Bystrý pro čtenáře, ale pro literaturu, řekl jsem si. Také toho Brunnera vydal pro umění, a nikoli pro výdělek. Jan Bystrý chce býti – slyšeli jsme to již, čím chce býti – na jedné straně pro svou kapsu a na druhé pro literaturu, spisovatele, umělce. Ví, že dobrý úspěch jedněch děl vyváží riziko, spojené s publikacemi méně hledanými, ale zato povzbuzujícími literární a umělecký vývoj. Je mnoho podnikavých lidí, kteří již vyhráli to tímto systémem a prospěli znamenitě věci národní, usoudil jsem nakonec. Jan Bystrý bude znamenati o jednoho takového muže více a v oboru, kde jsme jej zoufale čekali. A pak jsem se dal do čtení.

Po čase, když nové nakladatelství činilo již hodně hluku, vzpomněl jsem si, že bych měl Janu Bystrému poslati nějakou gratulaci. Učinil jsem to a zde jest kus jeho odpovědi: „Všechno jde dobře. Knihy dobrodružných a strašidelných povídek tisknou se ve druhém vydání. Držím již pěknou hromádku čtenářů a doufám, že ani jednoho nebudu nucen pustit ze svých drápů a nová sta že brzy přibudou. A to nejlepší: Taussiga propašoval jsem sám již pět set exemplářů, ač jsem počítal jen s třemi sty všeho všudy. Zvýším mu honorář za to, že tolik lidí v duchu sakruje asi, když jej čte. A to ještě nevyšly žádné kritiky. Až ho začnou trhat, doufám, že prodám zbytek nákladu. Tedy všechno jde dobře. Lituji, že Vaše Kniha lesů vyšla zatím jinde. Připravte mi brzy svou novou knihu. Ukážeme jim…!“

Ukázal jim. Takměř tři roky uplynuly od té doby, co mi napsal tyto řádky, a firma Jan Bystrý a spol. vzkvétá, drží v rukou zástupy, je postrachem lenivých a nevědomých konkurentek, matkou mladých spisovatelů, oporou a kovářským měchem literatury…

aspoň ve fantazii bláhového spisovatele, který se právě probíral katalogem jednoho takového chlapíka v cizině.

Vězeň

Hnědožlutá trestnice seděla na rovině půl hodiny za větším okresním městem jako zkamenělý polyp prolezlý děrami a chodbami nějakých velikých a zlých mravenců. Necitelný portál z kamene a železa civěl tupě před sebe na zchátralou pláň, staré vojenské cvičiště, na jehož protilehlém konci konaly se v létě různé slavnosti, hry a závody a v zimě mihalo se bělavě kluziště jako veliké mastné oko. Od hlavní kancelářské budovy za portálem rozbíhalo se dozadu paprskovitě několik dlouhých obdélníkových křídel s třemi řadami sražených podlouhlých oken, naplněných černým železem mřežoví, a celý tento zadek obklíčen byl vysokou zdí, hnědožlutou jako celá budova. Vojáků, kteří uvnitř obcházeli ve dne v noci tuto zeď, nebylo ovšem viděti. Ale jejich volání, když se stráže střídaly, byla jediným zvukem, který za noci vycházel z trestnice.

Rovněž něco veselejšího nebylo viděti zvenčí. Totiž záhony s keři, travou a květinami, které zpola vyplňovaly každý trojúhelník, jejž tvořila vždy dvě křídla budovy s obkličující zdí. Po stranách a mezi nimi byly čisté pískové pěšiny, z nichž hlavní tvořila elipsu, po níž procházeli se vězňové dopoledne i odpoledne, určití v určitou hodinu, husím pochodem, velmi řídkým a rychlým.

Okna v celách byla výše než lidská hlava a nebylo dovoleno postaviti se na židli a hleděti ven. Nebylo ovšem vězně, který by toho přesto nebyl činil, aspoň tehda, když studené železo mříže pocítil až na vlastním těle. Zejména však ti, kteří byli tak šťastni, že vyhlédnouce oknem, mohli viděti něco více než pouze černě se lesknoucí okna protějšího křídla, činili to často riskujíce, že budou drsně okřiknuti dozorcem, který odsune náhle klapku z oblého sklíčka v těžkých dveřích. Nebo že budou dokonce přistiženi ředitelem, který také nahlédá do cel, plíže se chodbami v plstěných střevících jako hladový živočich. To, oč mohli viděti více než ti, kteří viděli toliko nemilosrdnou budovu, byl kousek krajiny se zahradou přímo za zdí, kde byly ovocné stromy a obydlí dozorců, pak s lučinou, protrženou záhybem pěšiny vedoucí k lesu, k temnému, jehličnatému lesu, který opevňoval obzor, a konečně s kusem nebe zvláště krásného. Malá dění v této krajince – pes poskakující a štěkající, stařena s otepí chřástí, dovádějící děti, hlouček výletníků – to bylo vše, co po celá leta mohli spatřiti z druhého života vězňové, kteří nechodili pracovat do polí nebo do města.

V zimě pak slýchali nejčastěji hejna vran, poletující mezi lesem a městem. Vídali je také. A třebaže krákání těchto ptáků považuje ledakdo za velmi nepříjemné, dívali se za nimi s oblibou, dokud nezapadli. Neboť vězeň nic nemiluje více (a bolestněji) než to, co letí, svobodně do dálky letí.

Tvrdé křídlo trestnice, jehož okny mohly oči nejlépe ukradnouti něco z této krajinky, bylo úplně vykázáno celám pro samovazbu. Tyto malé, čisté cely hřejí takměř, když se odsouzený konečně do nich dostane. Neboť ve většině případů v době, kdy byl smýkán vyšetřováním, transporty, procesem, poznal tolik věcí ohavných a nečistých a krutých, že si jako můry zbaven oddechne na prahu takové bílé sedničky, světlé a teplé. A přichází-li utrmácen zpupným životem venku, zazdá se mu, jako by ta mříž v okně neplatila jemu, nýbrž světu, jejž opustil, jako by bránila, nikoli aby on nemohl se vrátit tam, odkudž byl vyvržen, nýbrž aby divoký násilník z ulic a silnic nemohl i tu znova napadnouti – své oběti. –

Mladý strojní inženýr, v senzačním procesu odsouzený pro vraždu na dvacet let, byl dopraven do této trestnice jednoho zimního odpoledne. Zcela otupělý podrobil se tu přijímacím formalitám, aniž zpozoroval v úřednických tvářích jediného z lehkých zákmitů vlídného účastenství, jejž pro něj mimoděk měli všichni, kdož se s ním setkali v této hrozné době. Dozorci zavedli jej do provizorní cely, pusté, temné, takměř podzemní, posluhující vězni vrhli mu sem rozměklý slamník, jejž měl si dáti na pryčnu, klíče se otočily, závory zapadly: mohl spáti. Usnul také hned, nepocítiv ani hrůzy, ani ošklivosti nad tímto drsným uvedením do domu, který jako zúmyslně docela nic nezpříjemňuje nové potravě své první vniknutí do svých studených a neprůsvitných útrob.

Když však ráno vyšel z koupele, když převlékl se ze svých zanedbaných občanských šatů do drsného komisního prádla a do šedé uniformy, ohyzdné, ale čisté, o níž mohl si pomysliti, že ji dříve prodere, než opustí, a když octl se konečně nahoře na svém čísle, rozehrály se a rozlačněly poněkud jeho smysly. Se zvědavostí příjemně ukájenou prohlížel si prosté zařízení své cely, vytopené již horkým vzduchem, a teplý vnitřní úsměv rozprchl se na okamžik jeho nitrem, když zpozoroval, že dozorce jeho chodby namáhá se, aby mu proti předpisům neříkal „pane inženýre“.

Pak jej na několik dní úplně zaujal chlácholivý pořádek vládnoucí celým domem, jehož přijímací kanceláře a chodby dole, za vysokou a řinčící mříží, byly tak posupné a temné, ale cely nahoře takměř veselé.

Ranní zvon, který jej vymršťoval denně v touž chvíli z polního lůžka, jejž bylo mu pěkně složiti a ke stěně zavěsiti, připadal mu jako kohout kdysi doma, v rodném dvorci. A jakousi tichou, osvěžující radost působila mu pravidelnost veškerého dění v domě, s nímž přišel do styku. Z nedávné doby, kdy ještě pracoval technicky a vědecky, nezapomněl zvyku podrobovati se kázni čísla, a tož uvítal teď s instinktivní spokojeností návrat k jasnému pořádku, jímž vládlo číslo, a jeho probouzející se nervy měly ve všech konečcích příjemný, byť s mozkem dosud nesdělený pocit, že jest u konce prudká katastrofa, která jej náhle strhla z kolejí a svrhla ze srázu v nějakou špinavou, hlučnou vodu.

Bílé stěny cely nezdály se mu tvrdé a s hnědou policí, v níž leželo několik velmi prostých předmětů, připomínaly mu vnitřek chalup z rodné dědiny. Brzy rozuměl smyslu všech zvuků a šramotů, které z koridorů a dvorů trestnice doléhaly k němu do cely; takměř s umíněnou malicherností vycházel vstříc všem předpisům domácího řádu. Sotvaže ozval se na kraji chodby kovový klapot plecháčků a zadržované kroky vězňů roznášejících jídlo, stál již u dveří, naslouchaje pravidelnému bušení dřevěných okének hlučně spouštěných a opět přirážených, a číhal, aby nejrychleji lapil nádobu, jakmile hrubá ruka neviditelného muže postaví ji na otevřenou záklopku.

Zbledlá inženýrova tvář, snědá poněkud a vyholená jako u bohatého džentlmena, energického profilu takměř římského, rozjasnila se. Ale světlo na jejích rysech zdálo se toliko odraženo na ně jasnými věcmi ji obklopujícími. Byla bezduchá a její hnědé oči neměly lesku ani života. S nechápajícím úsměvem, s mechanickou zdvořilostí odpovídal na všechny otázky. Když dvakráte denně hodinu měřil dlouhými a rychlými kroky umetenou elipsu v trojúhelníku čistě zasněženého dvora, vzdálen na tři čtyři metry vězně předcházejícího i následujícího, chvěla se mu chřípí animální rozkoší, neboť vzduch tu byl čerstvý a někdy zcela prosycený závany z borových lesů. Ale jeho zrak těkal po věcech kolem jako odpoutaný od nitra. A nestávalo se, co se tak často dělo dříve, když ještě pracoval a miloval: že by byl pohodil hlavou vzad a štíhlými prsty projel si rozhodným gestem tmavohnědé, poněkud delší a zvlněné vlasy.

Třetího dne přišel k němu ředitel. Pak v následujících dnech učitel ústavu, farář, lékař, soudní rada i místní státní zástupce. Chovali se k němu velice laskavě a bylo zřejmo, že jsou dohodnuti zpříjemniti mu nejvíce pobyt v domě. Měli všichni zvláštní výjimečné názory na jeho případ, které kolísaly celkem mezi tím, co si myslil domácí učitel, že jest totiž nesmyslno trestati člověka, který sám se potrestal nejvíce, a mezi tím, co méně logicky cítil ředitel, starý, vysoký a šedivý voják, že sice zločinec musí býti potrestán společností, ale že nutno míti výjimečné ohledy k člověku, o jehož obdivuhodném talentu mnoho se mluvilo a který jistě nepatří k těm, u nichž třeba napravovati něco trestnickou kázní. A pak: starý ředitel znal také ledaco z oněch věcí, které srazily mladého inženýra přes mez, jež dělí bezúhonnost a zločinnost.

Inženýr měl ostatně i velmi bohatou rodinu a vlivné příznivce. Tito lidé doufali ovšem v osvobozující rozsudek. Ale chladná na pohled ukrutnost vraždy a hlavně naprosté opovržení k jakémukoli projevu lítosti a ke snaze prohlásiti jej za šílence, které ukázal vrah, zničily jejich naději. Bylo nutno skloniti se a ponechati na několik let jednomu z těch tvrdých ostrovů, jež vztyčují si lidé uprostřed své vřavy jménem spravedlnosti, jeho sousto.

Ale ještě jedna věc pohnula vězeňské úředníky k veliké opatrnosti v zacházení s mladým mužem, kterého nechtěli zničiti. Byli to lidé dosti zkušení, aby postřehli, jak vnější jest úsměv inženýrovy tváře, jak prázdný jeho pohled a z jakých pustých mlh přicházejí jeho zdvořilé odpovědi. Zdálo se jim, že sanatorium, k němuž jako k dobrodiní nemohla mu dříve dopomoci obratnost, čeká jej nyní jako zlá nutnost. Jeho bystré smysly, které ještě při procesu imponovaly jedněm a rozhořčovaly druhé – dobrému psychologu bylo ovšem patrno, že inženýr prožívá tu ještě jednou a naposled svůj zločin a vše, co jej předcházelo, se zvýšenou horečnou takměř citlivostí a soudností a tak, jak byl proveden, nikoli kriticky ještě –, jeho smysly pohřbeny byly teď v jakémsi šedivém betonu, jehož tupá barva neměnila se zvnitřku, nýbrž jen dopadlými reflexy zvenčí.

Ředitel i lékař zpozorovali ovšem okamžitý dobrý vliv světlé cely a jasného pořádku na povrchní stav inženýrův, ale věděli, co znamená ve svých důsledcích tato první známka procítání z otupělosti: po úplném vzkříšení těla nastane úplné procitnutí soudnosti, kritické uvědomění si všeho, co se stalo, nejhorší krize.

Byla tuhá zima. Sněhy se jiskřily všude, kde se mohly zadržeti. Procházky osvěžovaly jako říční koupele. Jinak sedal inženýr ve vyhřáté cele u zeleného stolku, který stál uprostřed jedné z delších stěn. Oknem dopadalo k němu ve dne veselé světlo z dobré strany, za soumraku pak rozžehoval mu dozorce nad stolkem posunovatelné rameno plynovodu. Přinesli mu do cely materiál a nástroje k nějaké mechanické práci s podotknutím, že si může dáti poslat, kdykoli bude chtíti, knihy a jiné potřeby ke studiu vědeckému. Na noc byly nástroje z cely odnášeny. Inženýr se zaměstnával. Zdálo se, že jeho mysl upjata jest vždy toliko k tomu, co právě konal. Bledost jeho tváří vyhlížela teď jako lehce průsvitná látka, pod níž nalézá se cosi růžového; jen mezi okem a lícní kostí bylo to modravé. Ředitel přicházel k němu velmi často; ještě častěji však nahlížel do jeho cely sklíčkem ve dveřích, aniž inženýr o tom věděl. Neboť ač u jiných cel spouštěl ředitel záklopku nedbaje, způsobí-li šramot, tak dobře ostatně známý vězňům, u jeho cely zavíral sklíčko opatrně a neslyšně. –

Jednoho večera, když dozorce odklepal kovovou hůlkou na mříži v okně svou denní zkoušku a zavřel dveře cely pevným nočním způsobem, když celý dům připravil se ke spánku na znamení dané zvoncem a plynový plamen nad zelenou deskou stolku rychle se stáhl, jako vypit rourkou plynovodu, inženýr, který byl zahloubán do své směšné práce, povstal a v modravém šeru, jež do cely naprášila jasná zimní noc, upravil si lůžko a pak počal se svlékati zvolna, sedě na židli a obrácen k jasně vynikajícímu geometrickému obrazci okna.

Když se potom obrátil k lůžku – přišlo to. Tu ležela celá nahá a spící jako tehda, s dlouhým loveckým nožem, zabodnutým až po rukojeť do jejího mladého a krásného těla tam, kde musel projeti srdcem.

Inženýr, polo svlečen, dopadl na kolena právě před lůžko a sepjaté vztyčené ruce položil přes to zabité tělo…

Druhého dne ráno navštívil jej ředitel ihned po snídani. Dozorce mu hlásil, že inženýr proklečel většinu noci před postelí a ráno nalezen byl na lůžku jen napolo odstrojený. Starý voják potlačil všechno pronikavé ve svém pohledu. Na první pohled bylo jasno, že inženýr dnes poprvé nutí se do všeho toho, co jindy činil s mechanickou snadností, do úsměvu i do řeči. Tvář měl z pouhých sivých cárů takměř nesouvislých a zdálo se, že by stačilo jediné fouknutí, aby se úplně rozpadla. Oči měl zarudlé a plné utajovaných jisker. Bylo zřejmo, že to byl člověk nevyspalý – ale také člověk úplně, hrozně procitlý. Ředitel, nezmíniv se mu ani slovem o raportu dozorcově, odešel rovnou k lékaři, který právě chystal se k jednotvárné denní ordinaci.

Krize neměla naštěstí divokého a zničujícího průběhu.

Hlavní okolnost, která ji zmírnila, byla ta, že inženýru procitnuvšímu nebylo si po otázce „Cos to provedl?“ předložiti ihned otázku druhou: „A co bude teď – s tebou provedeno?“, otázku, která pravidelně teprve zmnožuje náležitě výčitky svědomí.

Obyčejný pachatel, který není právě zločinec z povolání, vystřízliví pravidelně po provedeném činu, uvědomí si celý jeho nutný a všední dosah, spatří v nejtemnějších barvách vše, co viděl ve světle růžovém, a stane se kořistí štvavé hrůzy, hrůzy nejen ze zločinu, nýbrž i z jeho bezprostředních následků pro sebe. Ryzí výčitka svědomí, to jest taková, k níž není přimíšeno ani trochu strachu před trestem, jest právě tak vzácná jako úplná lhostejnost k trestům, jež nás mají postihnouti. I když zločin, který někdo provedl, zazdá se náhle i jemu hrozný, teprve myšlenka, že teď právě snad počíná nelítostná štvanice společnosti na něho, připraví jej znova o rozum a znemožní mu tak často uniknutí.

Této hrůzy před rozhořčeným lidským soudem a všemi mukami, které jej provázejí, zůstal inženýr ušetřen. Jeho zločin vyplynul příliš logicky z jeho povahy a mladistvé víry ve svět, která byla veliká až k ukrutnosti. Byl tak vroucně mlád a přesvědčen o jakési nadlidské spravedlnosti svého skutku, že po jeho provedení nevystřízlivěl ze svého hněvu, z opojení mstitele, který méně mstil sebe než uraženou dle jeho mínění lidskou důstojnost. –

Když mladý inženýr seznal za několik nedlouhých měsíců po svatbě, že jej klame ta filigránská panenka, podobající se krystalu milostné něhy a upřímnosti, bylo to v době, kdy po prvních líbánkách vrhl se opět na svou práci s celým svým svěžím zápalem. Odborníkům bylo známo, že jest povolán bezpochyby k velikým vynálezům, a on sám měl také to sebevědomí. Veškeren volný čas, jejž mu ponechal jeho technický úřad a teď tedy i láska, naplnil oním zápolem s hmotou, který se jeví ve sloupcích cifer a liniích nákresů a v případě zdaru mění tvářnost světa a života. Při této své práci ocital se v ryzím vzduchu tvůrců, a poněvadž byl mlád a přes temperament svůj velmi pilný, chodil obecným životem poněkud slepě a s hlavou rozpálenou idealismem. Jeho nemnozí přátelé znali jej jako člověka nejlepšího, ale i prudkého a nedůtklivého, jakmile střetl se s nějakým bezprávím anebo s onou nepoctivostí, před níž krádež chleba z hladu zdá se nám svatým skutkem. Stávalo se to, a inženýr měl tudíž tušení o tom, že na světě není všechno v pořádku. To jej však pobízelo jen, aby se tím více staral o pořádek u sebe. Vcházel tím zbožněji takměř do své veliké a světlé pracovny, kde cifry, plány, knihy, nástroje a přístroje vedly zvláštní harmonický život, vedený tvůrčími myšlenkami. A cítil se tak šťasten, když večer vklouzala sem drobná, světlá postava a polibkem zvala jej k večeři.

Ale jednoho dne tedy náhle a prudce vystřízlivěl z lahodného snu o svém štěstí. A toto vystřízlivění bylo tak strašné, že spáchal zločin a po jeho provedení nedovedl ho litovati ani se ho hroziti.

Jeho krystal něhy a upřímnosti byl jen pěkný kousek prodejného masa. Jeho filigránská panenka přicházela do jeho náručí zadechlá ještě objetím nějakého obecného světáka. Jako docela docela obyčejná nevěstka! Předstírala mu lásku, protože byl bohat, protože ji dobře živil!

Inženýr neměl dosud času přizpůsobiti se světu, v němž je to samozřejmostí. Ani postaviti se nad něj s útrpným úsměvem. A tak ji tedy zabil.

Ve dveřích již se neohlédl. Ve své pracovně uzavřel jisté plány a papíry již dříve zapečetěné, napsal dopisy rodičům a příteli, jemuž svěřil správu svého domu, dopisy velmi suché a věcné, a pak dal se vlastním kočárem dovézti k vyšetřujícímu soudci, jemuž učinil detailní doznání ve snaze, aby byl později nejméně obtěžován.

V provizorním vězení probudil se druhého dne otupělý jako po dlouhé a důkladné pitce. Tato otupělost opustila jej až v den přelíčení. Jak bylo již praveno, prožil zde ještě jednou svůj zločin, se stejnými pocity, jen horečněji poněkud. A nevyčkav v tomto stavu ani rozsudku, smrskl se opět po několika bystrých větách, jimiž vysvětloval a ospravedlňoval svůj skutek, a vyhlížel jako hustá pavučina, z níž živočich odešel. –

Krize, které se v ústavu obávali, trvala u inženýra vlastně jen onu jedinou noc.

V té noci spatřil svůj skutek a to, co jej předcházelo a vyvolalo, v novém uspořádání. Neviděl již ostrých a dynamických kontur nevyhnutelného dramatu. Všechno se rozplynulo ve vláčnou, jemnou a hudební malbu šedých a hnědých tónů, v níž každá věc, úplně rozložena, jevila se oku ze všech stran a zapředena v steré souvislosti. Krutě heroické osvětlení zmizelo a celé překotné dění onoho dne, který počal náhodným odhalením nevěry a skončil ve vězeňské cele, ponořilo se v bolestné a soucitné šero.

„Zabil jsem, co jsem měl nejraději,“ šeptal inženýr kleče před postelí, dokud vychladlá cela a únava nepřinutily jej zavrtati se do lůžka. A tím nemyslil jen ženu, nýbrž i svou vědeckou práci.

„Zabil jsem, co jsem měl nejraději.“ To byl bolestný a soucitný výsledek jeho procitnutí k nové soudnosti a citovosti, zádumčivý refrén všech jeho dalších představ, úsudků a pocitů.

Od té doby, mírný jako anemické dítě a hodný jako nemocné zvíře, sedával stále u svého stolku, vyřezávaje a slepuje nějaké titěrné krabice a pobroukávaje si časem táhlé písně. Lékař konstatoval u něho jemnou melancholii, která však nebude míti snad dalších následků a po čase rozplyne se jako stárnoucí bolest.

Tak minulo několik dlouhých měsíců. Rodiče a přátelé, kteří přišli jej navštívit, odešli opět po vysvětlení ředitelově a lékařově nespatřivše ho, ale nabyvše jistoty, že správa trestnice činí vše, aby nejen nepocítil příliš nedostatek svobody, nýbrž se i uzdravil.

Ovocné stromy za zdí trestnice, z nichž jarní větříky snášely bílé a růžové okvětní lístky až na hlavy procházejících se vězňů a nový sníh sypaly na trojúhelník dvora, odkvetly, minuly horké dny a zpěvy výletníků tam u lesa, utichly první podzimní deště a za zeď padaly žluté listy.

V tuto dobu zpozorovaly osoby, jež se o inženýra soustavně zajímaly, že vydechuje časem zhluboka a zvláštním způsobem, jako by odhazoval nějaké dusivé cáry z nitra; tu a tam promluvil také mimořádně, zažertoval. A jednoho dne vysvětlil řediteli velice klidně a rozumně, že by rád opět vědecky pracoval.

Ředitel potěšen dovolil mu ihned, aby si napsal o všechno potřebné. A o své újmě nabídl mu pak, že mu opatří noviny. To však inženýr s díky odmítl. Ba naopak velmi zdvořile, ale i velmi důtklivě požádal ředitele a později i ostatní navštěvující jej úředníky a dozorce, aby ničeho nevypravovali mu o tom, co se děje venku. Rovněž žádných návštěv zvenčí že si nepřeje. Nerad prý koná něco polovičatého, dodal s úsměvem.

Tím pokazil poněkud radost lékaři i řediteli, kteří, když vyslovil přání opět studovat, domnívali se, že jest konečně uzdraven. Stane-li se z melancholika podivín, nebude to právě vítězství, myslili si. Choroba změní toliko tvářnost. A nakonec je přece jen nejisto, nerozvrtá-li červ organismu způsobem nebezpečným.

Inženýr zanechal svých krabiček a vrhl se na knihy, cifry, plány a nákresy jako na dub a železo, jimiž nutno se probíti ke svobodě, ale míjely mu teď měsíce a míjela mu leta, aniž jich počítal, a svazky a papíry rostly kolem něho, jako by bylo jejich úkolem zesíliti tlusté zdi cely a zabrániti, aby zvenčí nic nemohlo proniknouti k němu. Pracoval stále a zatvrzele, po veškeren čas, jejž mu ponechávaly procházky a životní funkce a návštěvy úředníků, kteří přicházeli dosti často a pobývali u něho dosti dlouho, snažíce se ochlazovati jeho pracovní horečku. Jinak však byl velmi čilý, hovorný a takměř veselý, našel opět svá energická pohození hlavou, která jej kdysi tak pěkně charakterizovala, a vjížděl si opět prsty, poněkud vyhublými, na temeno hlavy, zapomínaje, že má vlasy krátce přistřiženy. O věcech, o nichž dalo se s ním mluviti, a to bylo skoro vše kromě novinek zvenčí, jimž se každý vyhýbal v hovoru s ním, rozprávěl bystře a se zájmem. Člověk, který by byl neznal jeho případu, byl by musel býti výborný psycholog, aby byl postřehl u něho lehkých náznaků duševního stavu, jehož nelze nazvati normálním. Co z nich nejzřetelněji postihovali úředníci jej navštěvující, byl hlavně zvláštní zvuk jeho hlasu, který přicházel jakoby z dálky a nezdál se nikdy vědomky platiti tomu, ke komu se právě obracel.

Ale bylo někdy velmi příjemno hovořiti s tímto mladým mužem navýsost inteligentním. Zejména domácí učitel, starší člověk, přicházíval často odpoledne, odepjal postel od stěny, usedl na ni, podal vězni doutník, sám si také zapálil a pak hovořili až do setmění. Filozofovali nejčastěji. Inženýr vracíval se však rád ke své osobě.

Někdy po dlouhé době přece se jen stávalo, že jej spatřili nečinně sedícího na židli, s rukama objímajícíma jedno zdvižené koleno, obráceného k oknu a myslícího do dálky. Když učitel vstoupil do cely v takový okamžik, říkával mu inženýr s úsměvem: „Přetavoval jsem právě své vztahy ke světu.“ A pak mluvíval pravidelně i o svém zločinu, zcela klidně, jako o přirozeném, vědeckém faktu. Nebo jako o novinářské lokálce. To už jej viděl opět v jiném osvětlení, logicky následujícím, jako lhostejnou věc ve střízlivých barvách. Jako vzdálenou, překonanou horu po dlouhé cestě.

Jednou pravil: „Provedl jsem chlapecký kousek. Domníval jsem se, že pro dobro všech nutno zabíjeti prodajnost. Ale muž trestá nevěru opovržením a béře do ruky toliko koště, chce-li míti v domě čisto.“

A řediteli, který měl v domě také politické vězně a jako starý voják považoval každou revoluci za nebezpečné dětinství a který se mu chlubil lekcemi, které dává svým politickým přátelům o tom, že jest lépe zahubiti se ženou než politikou, odpověděl: „Jest jedno, čím se člověk zničí, je-li mu souzena záhuba. Ale nezapomínejte předně, že z mladých revolucionářů bývají dobří hófráti, a podruhé, že politických táborů jest vždy nejméně dvé a že politická počasí rychle se mění, takže co jest na jedné straně zločinem, bývá na druhé oslavovaným heroismem. Kdežto zločin z lásky jest všude celkem týž po všechny věky. A jest o to nebezpečnější, že při něm ubíjí spíše příčiny než důsledky skutku.“ A se smíchem: „Nevěra ženy může nás zahubiti, nikoli vězení, do něhož se dostáváme, když jsme ji zabili. To nás spíše uzdravuje.“

A opět jindy pravil: „Toť vše proto, že západní muži jsou nemužní, že nemilují dosti svého díla a nemají dostatečného vědomí své důstojnosti. Četl jsem kdysi o starém Číňanu ze vznešeného rodu, znajícím všechny knihy mudrců, který když přistihl svého sluhu s jednou ze svých žen, neuznal ani za vhodno dáti jim namrskati. ‚Člověk se přece sotva obrátí, když mimojdoucí pes naň zaštěkne,‘ řekl. Tehdy považoval jsem tuto moudrost za poněkud chladnou, dnes však myslím, že starý Číňan měl pravdu. U nás jsou ovšem jiné poměry. Ale žena, která neposkytuje muži láskyplně možnost onoho fyzického vybití a citového osvěžení, které jest nutno, aby se mohl s novou chutí vrhati na své dílo, nemá znamenat pro skutečného muže nic víc, než mu znamená pradlena. (Matky, které nepřenechávají svých dětí pouze služebným duchům, nechme stranou.) A nevěrná žena je špatná pradlena, které dáváme klidně jednou rukou výpověď, aniž druhá ruka a ostatní tělo o tom něčeho ví. To jest mužné… Nu, byl jsem chlapec.“ –

Tak míjela mírně a jednotvárně inženýrova leta v trestnici, aniž jevil nějaký smysl pro čas, pro život venku a pro svůj návrat na svobodu. Tělesně dařilo se mu celkem dobře, ztloustl poněkud i; jen barvu neměl pravou: byl sivě bledý jako většina vězňů po delším pobytu v cele. Většina úředníků nepozorovala nějaké změny v jeho chování. Toliko učiteli, který s ním obcoval nejdůvěrněji, zdálo se, že inženýr není již tak pozorný a hovorný, jako býval. Téměř nikdy již nepřistihl ho v zamyšlení, nýbrž vždy nacházel jej zavrtaného do knih nebo výkresů, které, jak se mu zdálo, snažil se před ním ukrýti. Býval roztržit a jaksi nerad vstával od svého stolku. Konečně však všichni zpozorovali, že nebezpečný červ, na nějž pomalu docela zapomněli, koná v jeho nitru nějaké zlé dílo. Očividně stal se nemluvným a nevrlým. Bylo jasno, že nic ho již nezajímá kromě jeho cifer a papírů. Každý příchod věcí do své cely považoval zřejmě za nemístné vyrušování. Nedovedl se takměř již ani slušně chovati.

Když jednoho dne přišel do trestnice na inspekci cizí byrokrat jakýsi, vrchní soudní rada, a vstoupil do inženýrovy cely, byl ředitel, který jej ještě s jinými pány provázel, nucen rázně inženýra do knih zahloubaného vybídnouti, aby přece povstal, a na stereotypní otázku radovu: „Jak jste zde dlouho?“ odpověděl inženýr hrubě: „Nevím a nezáleží mi na tom.“ Rada chtěl se již osopiti naň, ale ředitel pospíšil si posuňkem dáti najevo, že není vše v pořádku v hlavě tohoto vězně, a rada rychle odešel.

Příjemné hovory odešly navždy z této cely a nikdo sem nechodil rád.

Inženýr překročil první polovinu čtyřicítky. Stárl nápadně. Jeho obličej podobal se zrcadlu, jehož sklo je kalné a zadní polev oprýskaná a odpadává po kusech. Vyhlížel jako člověk, jenž má velmi pilno a je stále vyrušován. Stav jeho vzbuzoval vážné obavy.

V trestnici byl pomalu deset let. Jeho rodina napjala teď všechny síly, aby vymohla mu milost. Správa věznice podala velmi černý raport o jeho duševním stavu.

Za deset let nezmění se napohled příliš mnoho. Ale ve skutečnosti je svět, ten svět venku, přece docela jiný. Svět mění se stále, jako člověk se mění mezi svým dvacátým a čtyřicátým rokem. V této době za deset let je člověk docela jiný. Také inženýr byl docela jiný. Neměnila se jen pouzdra, která ode dne vraždy tu těsněji, tu volněji objímala jeho soudnost a citovost; změnil se i v jádru svém a záleželo vše jen na tom, podaří-li se odstraniti poslední a nejhrozivější pouzdro z tohoto jádra, aby jádro mohlo volně růsti za nových podmínek, anebo sroste-li pouzdro s jádrem a navždy je pohřbí ve své temnotě.

K pochybnostem správy o konečném osudu inženýrově přispěla nemálo ta okolnost, že ředitel, který měl ve zvyku kontrolovati cely v hodinách, kdy vězňové byli na procházce, přišel náhodou na onu část inženýrových papírů, kterou nedůtklivý vězeň v posledních dobách skrýval opatrně a nenápadně před cizím zrakem. Byla to řada listů s četnými, velkými kresbami, z nichž na první pohled bylo zjevno, že představují výsledky všech těch posledních studií a výpočtů inženýrových.

Ředitel dal ihned zavolati lékaře a vrchnímu dozorci dal pokyn, aby prodloužil nenápadně dobu procházky. Staří praktikové stáli mlčky nad těmi kresbami, obracejíce pomalu list za listem. Jejich zvědavost proměnila se v neklid. Jemné mrazení pociťovali mezi lopatkami. Zdálo se jim, že nahlížejí okénkem do jiného světa, do světa matematicky studené hrůzy.

Byli to kovoví ptáci, mechaničtí lidé, zvířecí a nadzvířecí bytosti ze dřeva a kovu. Byly úžasně složitě konstruovány a do nejmenších detailů z různých stran přesně zobrazeny. Některé měly na sobě jakousi srst, jiné peří. Většina byla zobrazena nejméně dvakráte: jednou vstoje, podruhé v letu, s roztaženými křídly. Neboť všechny tyto bytosti měly křídla.

Nejzvláštnější bylo však, že ani ředitele, ani lékaře nenapadlo hleděti na tyto kresby jinak než jako na obrazy živých bytostí, ač mohli pohodlně nahlížeti až v jádro jejich mechanického nitra. Takový výraz měly tyto konstrukce. A současně byl tento výraz tak ukrutný a studený, že nebylo možno považovati je za něco jiného než za obludy.

Ale když přišli k poslednímu listu, oddechli si. Celý list zaujímala jediná kresba vznášející se obludy, v níž seděl člověk s jednou rukou na jakémsi řídítku a s druhou na postranním knoflíku. Spojení člověka s mechanismem odnímalo zde tomuto všechnu hrůzu. Teprve nyní, obracejíce se nazpět, zpozorovali úředníci, že i v druhých obludách mohl člověk zcela pohodlně zaujmouti podobné místo, že byly tak konstruovány, aby tvořily jakési druhé člověkovo tělo, vlastní jeho trup objímající mechanickým obalem.

Úředníci usmáli se teď na sebe, pokyvujíce hlavou poněkud v rozpacích. Pak si řekli, že fantazie, která přes všechny ty viditelné páky, klouby, kolečka, řetězy, potahy a jiné součástky mechanismu oživila tak mocně tyto smyšlené obludy, jest zajisté úctyhodná. Rovněž píle, s kterou to vše bylo zobrazeno. A rovněž skutečné vědění a skutečná vynalézavost, které daly se za tím tušiti. Ale uznali také, že právě sugestivní síla těchto výtvorů svědčí o velmi nebezpečné duševní chorobě původcově. Naštěstí den, kdy inženýr dostane se na volný vzduch, jenž – snad – zvrátí vše k dobrému, není již dalek, dodali. Nicméně když zavřeli za sebou dveře cely a octli se v široké chodbě, od přízemní řady cel až ke stropu nad druhým patrem úplně souvislé a volné, ulevilo se jim teprve úplně.

Při nejbližší příležitosti přišli však ještě jednou s učitelem a s několika jinými úředníky podívati se na ony kresby. Poněvadž o věci předem se velmi mnoho mluvilo, nebylo překvapení již tak silné a nikdo nedostal mrazení. Zato učitel povšiml si dobře latinských nápisů, které na posledním obraze vyplňovaly prázdná místa kol kresby. Byla to vesměs známá hesla, dnes již poněkud otřelá a směšná, jako: Sursum corda! Excelsior! Ad astra!

„Nu, nejedná se tu patrně o nic jiného,“ řekl, „než o teoretické pokusy s konstruováním létadel, které chorobná fantazie zavedla na scestí a oblékla v tento příšerný háv. Ubohý inženýr! Bude velmi překvapen, až se vrátí do života.“

Inženýr pracoval stále a vytrvale. Takměř nutiti jej museli, aby se zúčastnil procházek. V povšechné nevrlosti své míval jen vzácné chvíle jakési drsné bodrosti, patrně ve dny, kdy se mu práce zvláště dobře dařila.

Jednoho dne odpoledne, bylo to právě v první vánoční svátek a venku byla klidná pohoda s jiskřícím se čerstvým sněhem, odložil inženýr tužku na své skupiny cifer a jal se choditi po cele, přemýšleje o jakémsi problému. Bylo to něco obtížného. Neboť za chvíli opět usedl, znova počítal a znova odhodil tužku. To se opakovalo několikrát, vždy poněkud prudčeji. Konečně se zdálo, že toho má dosti. A jako by se byl rozpomenul na bývalý svůj zvyk, usedl na židli, obrácen napolo zády ke stolku, objal sepjatýma rukama vztyčené koleno a zamyslil se. Neměl ovšem již toho bývalého pohledu zabořeného do dálky. Jeho oči těkaly po stěnách a po mříži.

Náhle však inženýr učinil neobvyklou věc. Ze svého místa viděl oknem, které bylo v nejhořejší řadě křídla téměř až na kraji, kde křídlo končilo před vysokou zdí, kus šedého zimního nebe. Toto nebe to bylo, které – kdož může říci jak a proč! – způsobilo v něm malý převrat, takže poprvé opět po dlouhých letech přistavil k oknu židli a vyhlédl do krajiny. Viděl žlutou, tlustou zeď s dlouhým sněhovým polštářem, za ní potrhané kostry stromů, pak dvě půlky domků, takměř mizících pod ohromnou čepicí, pak pláň bílou a holou a konečně černý, pobořený pruh lesa. Nezdál se v tom býti ani jediný živý pohyb. To nebe, které viděl i ze své židle, bylo na tom vlastně to nejhezčí. Nestálo to za to, že kvůli tomu vystupoval na židli. V nejbližším okamžiku byl by inženýr zcela jistě sklopil hlavu a spustil první nohu ze židle. Tu však stalo se něco v koutě nad lesem. Jako by bylo až tam dosáhlo na okamžik zakroužení nějakého obrovského ptáka, který se vznesl nad les a obloukem táhl na pláň, kterou zakrývalo protější křídlo budovy, anebo se vracel opět do lesa. Inženýr spatřil ovšem jen nepatrnou část tohoto zakroužení, ale rozměry ptáka uvedly jej v úžas.

Nebylo daleko k zešeření. Ale inženýr stál na židli, dokud sněhy nesplynuly s oblohou v neurčitou mlhu. Toho večera již nepracoval, usoudil však nakonec, že to byla nějaká moderní hračka dětská bezpochyby, o jejíž vzdálenosti i rozměrech se klamal, a když ulehal, myslil si, že se klamal vůbec.

Druhého dne odpoledne bylo to horší. Spatřil náhle ptáka, na kterého již docela zapomněl, ode dveří své cely, kde stál obrácen k oknu, v dáli na jasné obloze. Okamžitě vyšvihl se k oknu. Majestátní zvíře, rýsujíc se překrásně na bělošedém, lesklém ještě nebi, plulo rychle k budově. „Bdím,“ řekl si inženýr hlasitě. Ale náhle počal se chvěti na všech údech a stále prudčeji, jako v zimnici. V několika vteřinách zvěděl, viděl, pochopil vše. Prudce, jistě, bez kolísání letěl aeroplán přímo k němu, jako veliký poštovní holub, mířící neomylně do svého budníku. Slyšel lomoz motoru, viděl člověka pevně sedícího pod dvěma křídly, zavolati mohli na sebe, byli by se slyšeli, bylo to lehké, křehké, krásné jako zjevení, inženýr odkláněl se od okna, když se mu zdálo, že to jest již příliš blízko, – a pak to zmizelo snad nad střechou budovy, snad nad jeho hlavou. To inženýr již nevěděl. Spadl, spíše než slezl ze židle.

Ještě jednou odvážil se pak pohlédnouti zezdola na oblohu. Byla holá.

„Tedy lidé již lé-ta-jí!“ šeptal, strnule zíraje do šedobílé kalužiny nahoře. Sklesl na židli. To byl otřes, který byl s to vyvážiti onen první, ze dne vraždy. –

Bylo by klamem domnívati se, že inženýr při svých výpočtech a teoretických konstrukcích, které konal v cele, zpočátku přísně vědecky, později s příměsí chorobné fantastičnosti, byl veden číře egoistickým zájmem proslaviti se jednou. Na to nepomýšlel ani v dobách své svobody, ani teď ve vězení, ač by to bývalo nyní tím přirozenější, teď, neboť mohl připadnouti na myšlenku, že nová, ryzí sláva pomůže mu nemálo přenésti se přes onu bolestnou, která ho již potkala. Věnoval-li však ve svém mládí přes veškeren idealismus svůj síly své především vědě pro vědu, ujal se ve vězení díla hlavně v tom přesvědčení, že také věda je tu, aby člověka povznášela. Ten smysl měla latinská hesla na poslední jeho kresbě. „Člověk musí létati,“ řekl jednou učiteli, „aby si zošklivil svoje neřesti.“ A po chvíli dodal tehda: „Lidem, kteří budou létati, neublíží ženy, které klamou.“

Je lhostejno, je-li tento názor správný, či nikoli. Inženýr sám, když latentní jeho choroba opět zjevně propukla v nové, řekněme, misantropické podobě, nebyl již úplně tohoto mínění, což ovšem má malý význam, poněvadž jeho soudnost byla v té době opět značně porušena. Stavěl na papíře svá pitvorná létadla, v nichž létající člověk měnil se v děsivou obludu, s tou černou fixní myšlenkou, že je staví pro muže, pro výjimečné muže, hodné toho jména, aby snáze udrželi ženy na uzdě, a zvítězili tak konečně nad jejich věrolomnými pudy. Což jest jistě myšlenka mnohem směšnější než ona předchozí.

Hlavní věcí jest však, že inženýr v žádné předešlé době života nemyslil při své práci na sebe, nýbrž na společnost, a později že se nejednalo mu tak o to, aby on vynašel létadlo, jako o to, aby lidé létali. To je důležité věděti, máme-li pochopiti následky velikého otřesu, jejž v něm způsobilo spatření prvního aeroplánu. –

Inženýr sklesl na židli a zanedlouho bylo slyšeti jeho vzlyky. Od dětských let ponejprv inženýr plakal. S velikými hrachy, které dopadaly na podlahu, tříštily se tu a vpíjely do dřeva, vytékalo také, v nich rozpuštěno, dusivé pouzdro, jež svíralo jeho citovost a soudnost, a vytékaly také z jeho mozku misantropické představy, vzniklé z jednotvárné potravy intelektu.

Tak seděl inženýr až do soumraku, kdy přišel dozorce rozsvítit plyn. Vyskočil a uvítal jej tak vesele, že muž ulekán couval ke dveřím. To rozveselilo inženýra ještě více. Maje v očích ještě poslední slzy, pravil hlučně: „Řekněte panu řediteli, že bych s ním zítra velice rád mluvil.“ Bylo jasno, že inženýr plakal tedy radostí, ale dozorce nemohl toho věděti, a proto okamžitě hlásil řediteli, že se inženýr bezpochyby již docela zbláznil.

Ředitel dal si vylíčiti důvody dozorcova podezření a uznal, že prozatím bylo by zbytečno neobvyklé zakročení. Jakmile však budova pohřížila se v první spánek, nemeškal ve svých plstěných střevících připlížiti se ke dveřím inženýrovy cely a nahlédnouti do ní sklíčkem. Našel jej pevně spícího a byl prozatím upokojen.

Druhého dne ráno byl inženýr opět velice vesel a přívětiv. Teď, v denním světle a po prvním překvapení, nezdálo se již ani dozorci, že se docela zbláznil, nýbrž naopak že jest velmi a docela zdráv. V deset hodin šel inženýr k vyžádanému raportu. „Pane řediteli,“ pravil, sotva vstoupil, „krátce řečeno, chce se mi již velice svobody, a tož jdu vás prosit, abyste mi byl laskavě nápomocen při žádosti o milost… Jsem tu již deset let,“ dodal v náhlém rozpomnění se. Ředitel podal mu takměř dojatě ruku a pravil, neopomenuv dodati si slavnostního vzezření: „Není toho již třeba, pane inženýre (poprvé za celých deset let pojmenoval jej takto), právě přišlo ranní poštou příznivé vyřízení žádosti, kterou podala před delší dobou vaše rodina. Gratuluji vám. Jste svoboden.“

* * *

S gesty malého nezbedného chlapce, poněkud nemotorně a opile, vkročil inženýr do kočáru čekajícího před strnulým portálem. Přilepil obličej k oknu a hltal beze smyslu všechny vynořující se a rozšiřující se věci.

Na kraji nádražního náměstí dohonili automobil, jenž jen pomalu a nesnadno razil si cestu vpřed, obklopen jásajícím zástupem. Stál v něm mladý, snědý a štíhlý muž sportovního vzezření a mával národním praporkem. Vzadu mladí lidé zpívali Marseillaisu.

Inženýr rázem vyskočil z kočáru. „Jeďte do hotelu K.,“ vykřikl na kočího, „a počkejte tu na mne. Přijdu hned.“ A jal se provázeti automobil, nepátraje ani, nemýlil-li se ve svém tušení. Počínal si nejzběsileji ze všech. Opravdu jako chlapec. A měl takovou nehoráznou radost, když aviatik obracel se s praporkem stále znova právě k němu.

Když přiburáceli na nádraží a zástup zastavil se u schodiště, po němž schází se k perónům, byl inženýr v jeho čele. Smál se, jásal, pokřikoval, dokud aviatik nesestoupil. Lidé již pozastavovali se nad ním více než nad odcházejícím. A když cizinec docela zmizel v tunelu pod nádražím, smál se inženýr ještě z plna hrdla a křičel: „Však počkej, chlapíku, já ti také něco ukáži!“ Poprvé v životě vybuchl v něm zdravý, junácký egoismus. Cenil zuby jako dravá šelma.

Pak zmocnily se ho mdloby a byl by klesl, kdyby ho byl jakýsi silný výrostek nezadržel.

[1] Ti, kdo usilují o své prosazení, o společenský vzestup za každou cenu. Pozn. red.

[9] Předmět, se kterým se hraje dětská hra špaček. Pozn. red.

[11] Pod zorným úhlem minuty, ukvapeně. Pozn. red.