Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho

Kapitola I

Škoda, že si toho, když mě plodili, můj otec nebo má matka, ba vlastně oba, jakož bylo jejich svatou povinností, lépe nehleděli; kdyby byli rozvážili, jak mnoho záleží na tom, co činí, – že totiž nejde jenom o zplození rozumového tvora, ale že to, jaké šťávy[3] i sklony mají v nich zrovna vrch, rozhodne třeba o leposti i horkosti jeho těla, snad i o jeho nadání a celém založení ducha, – a ať si myslili, co chtěli, i o blahobytu celého jeho rodu: – Kdyby to byli všechno náležitě zvážili a promyslili a podle toho se řídili, – jsem si věru jist, že bych se na světě vyjímal docela jinak, než se snad budu jevit čtenáři. – Věřte mi, lidičky, není to žádná maličkost, jak se možná mnozí domníváte; – o živočišných částicích jste už, troufám, slyšeli, i o tom, jak se přelévají z otce na syna atd. atd. – a o všelijakých takových krámech: – Nu, a za to vám ručím, že rozum i nerozum člověka, jeho zdar i ostuda ve světě záleží z devíti desetin na tom, jak se tyto částice hýbají a mají k světu a na jaké dráhy a cestičky je pustíte; jakmile se pak rozběhnou, zda správně, či nesprávně, na tom houby záleží, drandí jako divé; a jak tak běhají pořád dokola, vyšlapou si silnici rovnou jako mlat, a nakonec si na ni tak zvyknou, že je z ní ani čert nezažene.

„Prosím tě pěkně,“ řekla matka, „nezapomněl jsi natáhnout pendlovky?“ – „Kristepane!“ ulevil si otec výkřikem, ale tak, že přitom ztlumil hlas: – „Jestlipak co svět světem stojí, nějaká ženská vytrhla muže z práce takovou pitomou otázkou!“ Co to, prosím, říkal váš otec? Nic.

Kapitola II

– Rozhodně to tedy podle mě nebyla otázka ani taková, ani maková. – A já vám zase, vašnosti, povím, že to byla přinejmenším otázka tuze nemístná, – protože rozehnala a na útěk obrátila živočišné částice, které měly homunkula provázet a opatrovat a šťastně ho dovést až tam, kde mu bylo předem uchystáno přijetí.

Ať se, vašnosti, HOMUNKULUS v naší chybovačné době jeví lidem bláhovým a předpojatým nevím jak ubohý a směšný: – rozumné vědecké bádání jej uznává – jakožto bytost s nezadatelnými a přesně vymezenými právy: – Nejdůkladnější přírodopisci, jejichž chápavost je mimochodem všeobsáhlá (s jejich duší je tomu totiž v poměru k bádání obráceně), nám nezvratně dokazují, že HOMUNKULUS pochází od stejného tvůrce, – je zplozen stejným přírodním pochodem, – a nadán stejnými hybnými silami a mohutnostmi jako my: – Že se jako my skládá z kůže, chlupů, tuku, masa, žil, cév, šlach, čiv, chrupavek, kostí, morku, mozku, žláz, plodidel, šťáv a kloubů; – že se má zrovna tak k světu – a v každém ohledu že je vskutku zrovna tak naším bližním jako anglický lord kancléř. – Může nabývat jmění, – může trpět bezpráví, – může vymáhat náhradu škod; – má jedním slovem všechny postihy a práva lidského pokolení, jaká podle Cicerona, Pufendorfa[4] a vůbec nejlepších etiků z toho stavu a poměru vyplývají.

A co když ho, milý pane, jak se ubíral sám a sám, potkala nějaká nehoda! – co když se panáček samým strachem z cesty, u tak mladičkého pocestného dost přirozeným, k cíli jen taktak dotrmácel; – svaly a mužnost nadranc; – vlastní živočišné částice nepopsatelně zdrchány, – a s nervy bědně pocuchanými byl pak po celých devět dlouhých, předlouhých měsíců vystaven prudkým úlekům nebo zas nepřetržitým těžkým snům a přeludům. – Hrůza mě nad tím jímá, že už tady byl dán podklad k tisícerým křehkostem duševním i tělesným, které potom nedokázali svým umem trvale napravit ani lékař, ani přírodovědec.

Kapitola III

Za předchozí anekdotu vděčím strýčkovi Tobymu; otec, znamenitý přírodovědec a bedlivý hloubal nad kdejakou drobnůstkou, trpce před ním na tu křivdu reptával; ale podle vzpomínek strýčka Tobyho zvlášť si na ni zareptal jednou, když si všiml, jak záhadně šikmo (tak se vyjádřil) nasazuji káču, a vyložil si, z jakých základních příčin jsem to udělal, – starý pán pokýval hlavou a hlasem spíš přelítostivým než vyčítavým pronesl, – že to v hloubi srdce dávno tušil, a čeho si u mě všiml nyní a už tisíckrát předtím, je mu jen potvrzením toho, že nebudu myslit a jednat jako jiná dítka lidská: – „Ach, běda!“ znovu pokýval hlavou a setřel si slzu, která mu kanula po líci, „jenže ty trampoty mému Tristramovi započaly už devět měsíců předtím, než přišel na svět.“

– Matka seděla vedle něho a hned zdvihla hlavu, – jenže jak to otec myslí, to nevěděla o nic líp než její zadek, – zato tomu porozuměl strýček Toby Shandy, protože byl o té věci mnohokrát zpraven.

Kapitola IV

Vím, že jsou na světě čtenáři, ba i lecjací jiní dobráci, kteří vůbec čtenáři nejsou, – a ti vám nedají pokoj, dokud se od počátku až do konce nedopídí všeho, co se vás týká.

Rozpovídal jsem se tak obšírně jenom z čiré úslužnosti k tomuto jejich sklonu a z vrozeného zdráhání nevyhovět kdejakému lidskému stvoření. Protože můj život a mé názory podle všeho způsobí ve světě nemalý rozruch, a hádám-li správně, proniknou k všelikému lidskému stavu, povolání i vyznání, – budou hltány jako samotná Poutníkova cesta[5] – než se posléze promění v to, co, jak Montaigne trnul, potrefí jeho Eseje, totiž v knihu do okenního výklenku v salóně; nezbývá mi než s každým po řadě trochu porokovat; prosím tedy za prominutí, že budu ještě kousek pokračovat stejně: A z té příčiny jsem tuze rád, že jsem svůj příběh začal takto; a že v něm mohu pokračovat a každou věc sledovat, jak říká Horác, ab ovo[6].

Tento způsob, to vím, nedoporučuje Horác šmahem: Hovoří ten pán toliko o epické básni nebo tragédii; – (přesně si už nevzpomínám, o čem) – ostatně je-li tomu snad jinak, stejně bych poprosil pana Horáce za prominutí; – při psaní toho, co jsem si usmyslil, nebudu se držet pravidel jeho ani pravidel jiných lidí, co jich kdy na světě bylo.

Těm však, kdo se v těchto věcech nechtějí pouštět tolik dozadu, jsem tou radou, aby ostatek této kapitoly vůbec přeskočili; je totiž psána, to prohlašuji předem, jenom pro šťoury a všetečky.

Zavřete dveře

Byl jsem počat v noci mezi první nedělí a prvním pondělím v měsíci březnu léta Páně tisíc sedm set osmnáct. Že jsem byl počat, to vím jistě. Ale jak to, že tak podrobně vykládám o něčem, co se stalo ještě před mým narozením, za to může jiná drobná anekdota, původně rozšířená jen v naší rodině, kterou tímto uvádím v obecnou známost, abych tu věc lépe osvětlil.

Otec, to vezměte na vědomí, který nejprve obchodoval s Levantou, ale už před lety obchodu zanechal a odebral se k doživotnímu odpočinku na otcovské panství v hrabství -ském, tuze si potrpěl na pravidelnost ve všem, co dělal, ať už to byla povinnost, nebo zábava. Abych posloužil maličkým vzorkem tohoto puntičkářství, jemuž doopravdy otročil, – za dlouhá léta svého živobytí – jak byl rok dlouhý vždycky ten večer první neděli každého měsíce – jakmile bylo tu neděli navečer – pravidelně vlastní rukou natahoval důkladné pendlovky, které u nás stály na hořejším odpočívadle zadních schodů: – A protože v ten čas, o kterém je řeč, mu bylo tak mezi padesáti a šedesáti, – ponenáhlu posunul na to období též jiné drobné rodinné zástoje, aby je měl, jak říkával strýčkovi Tobymu, naráz z krku a už ho pak celý měsíc neobtěžovaly a nezlobily.

Jenom jedna smůla s tím souvisela, která do značné míry postihla mne, takže její důsledky si asi ponesu až do hrobu; tím neblahým sdružením představ, které v přírodě nikterak k sobě nepatří, došlo posléze k tomu, že sotva má nebohá matka zaslechla natahování zmíněných pendlovek, – hned jí chtěj nechtěj hlavou šlehlo pomyšlení na některé jiné věci – a vice versa: – jak tvrdí moudrý Locke, který se v povaze těchto věcí jistě vyznal lépe než kdo jiný, to podivné spojení představ natropilo už víc motanic než všechny jiné zdroje předsudků dohromady.

Ale to jenom mimochodem.

Nuže, ze záznamu v otcově notýsku, který mám ležet před sebou na stole, vysvítá, „že na svátek Zvěstování, který připadl na pětadvacátého téhož měsíce, od něhož odvozuji své zplození, – otec se vypravil s mým nejstarším bratrem Bertíkem do Londýna, aby ho dal zapsat na Westminsterskou školu“; jak ze stejného pramene vyplývá, „domů k ženě a k rodině se dostal teprve druhý týden v květnu“, – takže tím je ta věc téměř jistá. Tím pak, co následuje na začátku příští kapitoly, ocitá se teprve mimo jakoukoliv pochybnost.

– Ale prosím vás, vašnosti, copak dělal váš otec celý prosinec, – leden a únor? – Inu, milostivá, – po celou tu dobu ho sužovala dna.

Kapitola V

Dne pátého listopadu 1718, což se od stanoveného data, jak by se každý manžel střízlivě nadál, skorem rovnalo devíti měsícům, – byl jsem já, blahorodý pan Tristram Shandy, porozen na tento náš prašivý a zhoubný svět. – Že já jsem se nenarodil na Měsíci nebo na nějaké jiné planetě (vyjma Jupitera a Saturna, protože chladné počasí nesnáším), hůře bych nepochodil na žádné z nich (ačkoliv za Venuši neručím) než na této naší mizerné, špinavé planetě, – jak tomu rozumím, ta se namouduši, nechci se jí nějak dotknout, skládá ze samých drobtů a cucků těch ostatních; – planeta je to jinak obstojná pro toho, komu je dáno narodit se na ní jako velmož nebo zazobanec; nebo komu se poštěstí domoci se úřadu a postavení poskytujícího důstojenství a moc; – jenže to já nejsem; – aťsi každý mluví o jarmarku podle toho, co sám stržil; – já tedy znovu a znovu tvrdím, že je to ze všech stvořených světů ten nejmizernější; a to vám rovnou řeknu, že od první hodiny, co jsem na něm vdechl, až po tuto hodinu, kdy na něm sotva lapám dech následkem záduchy, kterou jsem si uhnal ve Flandřích, když jsem bruslil proti větru, – Štěstěna, jak ji svět nazývá, nepřestala si se mnou zahrávat; neříkám, že by mě snad zkrušila nějakým velikým nebo citelným neduhem, to bych jí křivdil; – ale přece jen s příkladnou mírností o ní prohlašuji, že mě ta nemilostivá vévodkyně v kdejakém životním stadiu a kdejakém ohbí a koutku, kde se mi jen trochu dostala na kůži, zasypávala krupobitím žalostných nehod i úrazů, jaké snad žádný drobný hrdina jakživ nesnášel.

Kapitola VI

Na počátku poslední kapitoly jsem vás přesně zpravil o tom, kdy jsem se narodil; – ale jak, o tom jsem vás nezpravil. Kdepak, tu okolnost si venkoncem schraňuji do samostatné kapitoly; – a ostatně, ježto jsme si, vašnosti, takřka cizí, ani by se neslušelo vyklopit vám o sobě naráz tolik podrobností. – Jen strpení. To víte, předsevzal jsem si vypsat nejen svůj život, ale taky své názory; doufám a spoléhám, že až z toho jednoho poznáte, jakou mám povahu a co jsem za smrtelníka, dostanete větší chuť na to druhé: když pak se mnou kus ujdete, známost od vidění, která se mezi námi navazuje, přejde v družnou nenucenost, a ta zase, jestli to některý z nás nezkazí, vykvete v přátelství. – O diem praeclarum![7] – Cokoliv se mě tkne, nic se už potom nebude jevit malicherné v své podstatě ani nudné v podání. Jestli vám tedy, milý příteli a druhu, připadám při vykročení trochu skoupý na slovo, – poshovte mi – a nechte mě kráčet dál a vypravovat svůj příběh po svém: – a zase zdá-li se vám, že si občas po cestě zašprýmuji – nebo že si někdy na chvilku při tom putování nasadím šaškovskou čepičku s rolničkami, – nehoršete se – spíše u mne zdvořile předpokládejte trošku víc moudrosti, než dávám navenek znát; – a při té společné klopotě buď se smějte se mnou, nebo se smějte mně, dělejte si zkrátka, co chcete – jenom se nezlobte.

Kapitola VII

V téže vesnici, kde přebývali otec s matkou, přebývala také hubená, poctivá, matrónská, znamenitá, postarší bába pupkořezná, která si za špetku zdravého rozumu a několikaleté provozování řemesla, při němž napořád málo důvěřovala svému přičinění, zato hodně přičinění panímámy Přírody, – vysloužila ve světě nemalý věhlas: – mám snad tady vašemu blahorodí vykládat, že slovem svět dlužno z něho rozumět jen kroužek opsaný na kruhu velkého světa, měřící v průměru asi tak čtyři anglické míle, jehož středem bude chýše, v níž stařenka zůstávala? – Už někdy v sedmačtyřiceti letech, zdá se, ovdověla a se třemi nebo čtyřmi dětičkami na krku třela bídu; – bylať to v té době osoba poctivých mravů, – usedlého chování, – ba co víc, žena málomluvná a přitom hodná soucitu, jejíž nouze, tlumená mlčením, tím hlasitěji se dovolávala přátelského přispění: i ustrnula se nad ní žena faráře tamní farnosti; však se něco nahořekovala nad nepohodlím, jaké už tolik let postihuje stádce jejího manžela, vždyť sehnat i v případě nejnaléhavějším porodní bábu, ať už takovou, či onakou, to abys ujel dobrých šest nebo sedm mil na koni; a těch zmíněných dobrých sedm mil za tmavé noci a na rozježděných silnicích, kolem dokola je totiž do hloubky samý jíl, vydá bezmála za dobrých čtrnáct; takže někdy je to vlastně, jako když se porodní bába vůbec nesežene; napadlo ji tedy, jaké to bude vzácné dobrodiní jak pro celou farnost, tak i pro tu chuděru, trochu ji pocvičit v prostičkých základech toho řemesla, a tak ji do něho uvést. Protože se na provedení tohoto záměru, jak si ho usmyslila, žádná žena široko daleko tak nehodila jako ona, hned se ho ta vzácná paní dobrotivě ujala; a protože u ženských ve farnosti její slovo něco platilo, šlo to tak hladce, že si v hloubi srdce nic lepšího přát nemohla. Farář v této věci arci podepřel vážnost své ženy vlastní vážností; a aby bylo všechno jaksepatří a nuzačce se dostalo stejné opory v právu, jakou jí už v učení poskytla jeho žena, – s radostí místo ní sám zaplatil taxu za úřední koncesi, která se všehovšudy páčila na osmnáct šilinků a čtyři penny; a tak jejich společným přičiněním byla ta hodná žena platně uvedena v řádné a makavé vlastnictví svého úřadu s veškerými jeho právy, artikuly a pertinencemi.

Tato poslední slova, věřte, neodpovídala dávné formuli běžné v koncesích, licencích a dispenzích, jaké se našemu babickému cechu až doposavad v takových případech udělovaly. Odpovídalo to však šroubovanému vyjadřování vymyšlenému Didiem; ten totiž při své zvláštní zálibě v rozebírání a novém skližování všelikých listin nejenže kápl na tuto titěrnůstku, ale dokonce také úlisně umluvil kdejakou dávno diplomovanou bábu z okolí, aby si dala diplom obnovit a doplnit tou jeho kudrlinkou.

Přiznám se, že jsem na Didia za takové libůstky nikdy neřevnil; – Jenže každý má jiný vkus. – Copak ten velikán, dr. Kunastrokius, ve volných chvílích nepročesával s nesmírným zalíbením oslí ocasy a nevyškubával jim vlastními zuby odumřelé žíně, ačkoliv míval v kapse klíšťky? Ba, když se to tak vezme, vašnosti, copak i největší mudrci všech věků, nevyjímaje ani Šalamouna, – neměli každý nějakého koníčka; – závodní koně, – mince a lastury, bubny a trubky, housle, palety – kukly a motýly? – a dokud si někdo na koníčku klidně a pokojně jezdí po císařské a nenutí vás ani mě, abychom si vylezli za něho, – prosím vás pěkně, vašnosti, co je vám nebo mně po tom?

Kapitola VIII

– De gustibus non est disputandum[8]; – tj. marné je horlit proti KONÍČKŮM; já sám proti nim horlím zřídka; i kdybych byl jejich zarytým nepřítelem, nijak kale bych to nedokázal; vždyť i já čas od času při měsíčních fázích a proměnách hudu a maluji podle toho, jak mě to zrovna chytí; – Vězte, že taky chovám párek klusáků, na nichž střídavě (aťsi to každý ví, to je mi jedno) jezdívám na procházku; – někdy se ovšem, k mé hanbě budiž řečeno, pouštím na vyjížďky drobet delší, jaké by moudrý člověk nikterak neschvaloval. – Ale když já opravdu moudrý nejsem; – jsem ostatně smrtelník pro svět tak bezvýznamný, že na tom, co dělám, hrubě nezáleží; a tak se nad tím málokdy hněvám a horším: A také mnou nehne, když vidím všelijaké velkomožné panstvo a hodnostářstvo, jak je dále uvádím; – tak třeba lorda A, B, C, D, E, F, G, H, I, K, L, M, N, O, P, Q, a tak po řadě dále, uvelebené na koni, – někdy s důkladnými třmeny, jak popojíždějí krokem spíše vážným a mírným; – jiné naopak zahalené až po bradu, s bičíkem v zubech, jak se o překot ženou a štvou, hotoví strakatí čertíci, když si pevně osedlají hypotéku; – a jiné zas jakoby odhodlané srazit si vaz. – Tím líp – říkám si; dopadnou-li špatně, však si svět bez nich taky poradí; a ti ostatní – inu – spánembohem – jen ať si jedou, já jim bránit nebudu; kdyby totiž to panstvo bylo dnes v noci vyhozeno ze sedla – sázím deset proti jedné, že by se leckterý z nich zítra ráno projížděl na koni o moc horším.

Možno tedy říci, že mnou žádný z těchto příkladů nehne. – Jen v jednom případě, to přiznávám, jsem hned vyveden z míry, když totiž pozoruji, jak člověk zrozený k velkým činům, a což mu obzvlášť slouží ke cti, svým založením odjakživa puzený k činům dobrým; – když vidím, vzácný pane, jak třeba vy, který máte zásady a mravy stejně ušlechtilé a vznešené jako krev, a bez něhož se právě proto zkažený svět ani chvíli neobejde; – když vás tak, vzácný pane, vidím prohánět se třeba jen o minutku déle, než jsem vám z lásky k vlasti předepsal a než vám z horlivosti o vaši slávu shovívám, tu přestávám být, vzácný pane, filozofem, a stržen počestnou nedůtklivostí, hned posílám koníčka s celou jeho bandou k čertu.

Vzácný pane,

toto je, trvám, věnování, třebaže neobvyklé ve třech podstatných věcech: v látce, formě a místě: račte je tedy jako takové přijmout a dovolte mi, abych je Vaší Urozenosti s přeuctivou pokorou položil k nohám – jen co na nich budete stát, – a to můžete, kdy se Vám zachce – to jest, vzácný pane, až to bude vhodné, a dodávám, také jak náleží prospěšné. Mám čest,

vzácný pane,
být Vaší Urozenosti nejposlušnější,
nejoddanější
a nejponíženější služebník

TRISTRAM SHANDY

Kapitola IX

Před celým veškerenstvem tady slavnostně prohlašuji, že hořejší věnování nebylo složeno pro žádného prince, preláta, papeže ani potentáta, – pro žádného vévodu, markýze, hraběte, vikomta ani barona v našem a žádném jiném křesťanském království; – že se s ním zatím nehauzírovalo a také se veřejně ani soukromě, přímo ani nepřímo nenabízelo žádné velké ani malé osobě nebo osobnosti; že je to namoutě věnování přímo panenské, jaké si zatím nikdo na světě neozkusil.

Probírám tuto věc podrobně jen proto, abych smetl předhůzky a výtky, které snad někdo proti mně vznese, že se snažím co nejvíc z věnování vytlouci; – tj. okázale je vydražit; a to taky dělám.

– Každý spisovatel má svůj fortel; – mně se aspoň protiví handrkovat se a smlouvat o pár zlaťáků někde v tmavém průchodu, v té věci jsem si od prvopočátku umínil jednat s panstvem poctivě a zpříma a zkoušet, nedá-li se na to takhle vyzrát.

Vyskytuje-li se tedy v državách Jeho Veličenstva nějaký vévoda, markýz, hrabě, vikomt nebo baron, který se shání po ladném, slušivém věnování, a to hořejší mu padne (mimochodem, kdyby mu snad ani trochu nepadlo, nedám je z ruky), – za padesát zlaťáků je může klidně dostat; – je to, to vám říkám, o dvacet zlaťáků lacinější, než by měl člověk vytříbeného vkusu zaplatit.

Jen si je, vzácný pane, znovu pročtěte; není to nějaká ulízaná mazanice, jak už věnování bývají. Celková osnova, jak Vaše Urozenost pozoruje, je dobrá, kolorit průsvitný, – kresba ne špatná; – anebo mám-li mluvit odborněji, – a měřit svůj kus malířskou stupnicí rozdělenou na dvacet dílů, domnívám se, vzácný pane, že kontury vycházejí na 12, – kompozice na 9, – kolorit na 6, – výraz na 13 a půl, – a celková osnova, – jestli s dovolením, vzácný pane, rozumím vlastní osnově a absolutní dokonalost osnovy je dána číslem 20, – neklesá, myslím, tuze pod 19. Kromě toho všeho, – je v tom věnování soulad, a stínování na koníčku (ten je vedlejší postavou a vzhledem k celku jakýmsi pozadím) dává mocně vyniknout hlavním světlům Vaší postavy, takže se skvěle vyjímá; – a vůbec vypadá ten tout ensemble velmi původně.

Račte, dobrotivý pane, poukázat tu částku k rukám p. Dodsleyho[9], aby ji proplatil spisovateli, a v příštím vydání bude postaráno o to, aby se tato kapitola vypustila a na začátek předcházející kapitoly aby přišly hodnosti, vyznamenání, erb i dobré skutky Vaší Urozenosti: To všechno počínajíc slovy De gustibus non est disputandum, a cokoliv se ještě v knize týká koníčků, ale nic víc, budiž věnováno Vaší Urozenosti. – Ostatek věnuji luně, která ostatně ze všech patronů i matrón, co jich znám, ještě nejspíš dokáže, aby se má kniha rozběhla a šla ve světě na dračku.

Jasná bohyně,
nejsi-li příliš zaneprázdněna pletkami Candida a sl. Kunigundy[10], – přijmi pod svou ochranu také Tristrama Shandyho.

Kapitola X

Jestli se snad ten trochýtek dobrodiní prokázaného porodní bábě dal nazvat záslužný, a komu ta zásluha vlastně patřila, – to na první pohled není pro náš příběh podstatné; – jen tolik je jisto, že jemnostpaní farářka si tu zásluhu tenkrát osobovala celou. A přece jen si za nic na světě nedám vymluvit, že i když farář nepřipadl na ten záměr první, – už tím, jak ochotně na něj přistoupil, sotva jej vyslechl, a jak ochotně vyklopil peníze na jeho uskutečnění, patří mu také jistý díl, třebaže ne rovná polovice cti, která z toho vyplývá.

Svět ráčil tehdy o té věci usoudit jinak.

Odložte knihu, a já vás nechám půl dne hádat, čím se to asi stalo.

Vězte tedy, že nějakých pět let před vystavením babické koncese, o které jsem vám tak obšírně vypravoval, – farář, o němž hovoříme, dostal se do lidských řečí tím, že hrubě zlehčoval sebe, svůj stav i úřad; – jinak a lépe totiž nejezdil než na bědném, oslovském kostrounovi, který stál asi tak libru patnáct šilinků; mám-li jeho vylíčení vzít zkrátka, byl to učiněný bratr Rosinantův aspoň co do rodové podoby; na chlup se totiž shodoval s jeho popisem, – ledaže nikde, jak si vzpomínám, nestojí psáno, že by byl Rosinante dýchavičný; a mimoto, a na tom si nemálo zakládá kdejaký španělský kůň, ať vypasený, nebo vyzáblý – byl to kůň ve všem všudy.

Kůň HRDINŮV, to já dobře vím, byl kůň cudných mravů, a snad právě proto o něm tvrdili pravý opak: Ale přitom je jisté, že Rosinantova zdrženlivost (což lze názorně ukázat na dobrodružství s yanguejskými vozky) nevyplývala z žádné tělesné vady nebo jiné takové příčiny, nýbrž ze sebeovládání a spořádaného krevního oběhu. – A řeknu vám, milostivá, na světě je hodně znamenité cudnosti, o níž, kdybyste se rozkrájela, nic příznivějšího nepovíte.

Ať už je tomu, jak chce, protože podle mého přání každému tvoru, který vystoupí na jevišti tohoto dramatického kusu, se má dostat naprosté spravedlnosti, – nemohl jsem tuto pochvalnou zmínku o koni Dona Quijota potlačit; – po všech ostatních stránkách se mu, jářku, farářův kůň vyrovnal – byl to hubený a vychrtlý a bědný kleprlík, že na něm mohla klidně jezdit vtělená SKROMNOST.

Leckomu se snad farář jevil jako zabedněnec, a jak by ne, když svému koni mohl klidně dopomoci k lepšímu vzhledu, byloť v jeho majetku hezounké, vpředu hrotité sedlo, na posazení potažené zeleným plyšem, opatřené stříbrnými puklami ve dvou řadách, jakož i znamenitými třmeny z blyštivé mosazi, a podložené velmi případnou čabrakou z velejemného šedého sukna, vroubeného černou krajkou, vybíhající v tmavočerné hedvábné třásně poudré d’or[11], – to všechno si kdysi koupil z mladistvé rozmařilosti a bujnosti a k tomu ještě nádherné vybíjené udidlo, v každém ohledu vyšňořené, jak se sluší a patří. – Ale protože nechtěl svého klusáka maškařit, pověsil celý ten krám za dveře pracovny – a střízlivě ho vystrojil udidlem a sedlem, jaké se věru k vzhledu i ceně takového oře hodilo.

Když farář v tomto vystrojení zabrousil do farnosti nebo se rozjel opodál k sousednímu panstvu, – to dá rozum, že toho přeslechl a zhlédl dost, aby v duševní rovnováze nezplesnivěl. Po pravdě řečeno, sotva přijel do vesnice, hned si ho povšimli mladí i staří. – Jak jel okolo, práce uvázla, – vědro zůstalo viset uprostřed studny, – kolovrat se zapomněl vrtět, – ba i kluci při házení krejcarů do důlku nebo vytahování krejcarů z klobouku čuměli za ním s otevřenou hubou, dokud jim nezmizel z očí; a protože se loudal jak slimák, míval času nazbyt, takže mu nic neušlo, – tu zaslechl povzdech lidí usedlých, – tu zase smích větroplachů; – všechno to snášel se vzácným klidem. – Měl už takovou povahu – žádný šprým nezkazil – a protože sám uznával, jak je směšný, proč prý by se zlobil na druhé za to, že ho vidí v stejném světle, v jakém se zřetelně vidí on sám: A tak před přáteli, kteří věděli, že na lakotu nestůně, a tím neomaleněji si ho pro ten výstřední rozmar dobírali, – s pravou příčinou se nevytasil, – spíše se s nimi smál sám sobě; a protože na kostech nenosil ani unci masa, vypadal stejně vychrtle jako to hovádko, – tvrdíval, že je to kůň, jakého si jezdec zaslouží; – že jsou po kentaurovsku oba z jednoho kusu. Jindy zas v jiné náladě, když mu zrovna nebylo do skřípavého vtipkování, – říkal, že kvapem schází na úbytě; a se vší vážností dělal, jako by mu pohled na tlustého koně byl tak nesnesitelný, že mu to skličuje srdce a citelně zrychluje tep; a že si tedy toho hubeného, na kterém jezdí, vybral schválně, aby se udržel nejen ve zdraví, ale také v dobré míře.

Jindy zas udával padesáterý žertovný i trefný důvod, proč místo na bujném koni jezdí na upachtěném a dýchavičném; – na něm si může sedět jen tak a po chuti rozjímat de vanitate mundi etfuga saeculi[12], jako kdyby měl před sebou umrlčí lebku; – při té šoulavé jízdě že se věnuje všemožným zaneprázdněním, – a to se stejným užitkem jako v pracovně; že stejně jako tam i na něm si slátá důkaz v kázání, – anebo díru v kalhotech; – že křepký cval a zdlouhavý důkaz, stejně jako důvtip a soudnost se v tempu nesrovnávají. – Že na svém oři – spojí a smíří kdeco, – kázání že složí, – kašel odloží, – a když mu přirozenost povelí, i ke spánku se uloží. – Zkrátka a dobře, když na něho doráželi, farář vždycky uvedl nějakou jinou příčinu, jenom ne tu pravou, – tu si z vrozeného útlocitu nechával pro sebe, protože mu, jak se mu zdálo, slouží jen ke cti.

Jenže ono za tím vězelo tohle: V počátečních letech života, někdy tou dobou, kdy si koupil to nádherné sedlo a udidlo, buď z umanutosti, nebo z marnivosti, říkejte si tomu, jak chcete, – zabíhal tento pán do opačné krajnosti. – Jak se říká v hrabství, kde přebýval, na dobrého koně byl on pašák, a obyčejně míval ve stáji z celé farnosti koně nejlepšího, jen ho osedlat; a protože jak už jsem vám pověděl, nejbližší porodní bába žila dobrých sedm mil od vesnice a krajina byla kostrbatá, – málokdy prošel týden, aby u nešťastného pána někdo žalostně neškemral o koně; a protože farář nebyl žádný necita a jeden případ byl naléhavější a srdceryvnější než druhý, – ač si na svého koníka potrpěl, odmítnout ho někomu neměl to srdce; obyčejně to potom dopadlo tak, že kůň buď zchroml, nebo chytil nákolenici, nebo se do něho daly mušky; – nebo dostal výrůstek na kopytě nebo záduchu, zkrátka ho poznamenalo to nebo ono, takže vůčihledě scházel; a tak faráři nezbývalo než každých devět deset měsíců špatného koně se zbavit, – a místo něho koupit dobrého.

Kolik tak asi obnáší, communibus annis[13], prodělek při takové uzavírce, to nechť rozhodne zvláštní porota složená z těch, kdo už v této branži pohořeli; – ať je tomu, jak chce, náš poctivec to léta snášel bez reptání, jenže nehody ho stíhaly jedna za druhou, až se nakonec musil nad tou věcí zamyslit; když to všechno v duchu zvážil a sečetl, zjistil, že se tato položka nijak nesrovnává s jinými jeho výdaji, ba že ho sama o sobě tak zatěžuje, že mu pak na další dobročinné skutky ve farnosti nic nezbude: Ostatně, tak uvažoval, za polovinu té proježděné částky prokáže dobro desateronásobné; – ale nad všechny ostatní úvahy dohromady pádnější bylo, že takto veškeré své dobročinění zavádí jedním, a to ještě, jak se domýšlel, nejméně potřebným směrem, totiž k farnictvu rodícímu a plodícímu děti; a nic si neponechá pro neduživce, – nic pro staroušky, – nic pro všechny ty truchlivé výjevy, k jakým ho volají každou hodinu a kde spolu přebývají chudoba, nemoc a soužení.

Z těchto důvodů si umínil s tím vydáním přestat; nadobro se z něho vyvléci bylo možné jen dvojím způsobem: – a to buď že si bez odvolání stanoví, že už nikomu koně nepůjčí, ať škemrá, jak chce, – anebo že se uvolí až do nejdelší smrti jezdit na sešlém, od jiných zhuntovaném koníčku, ať je jak chce churavý a vetchý.

Ze strachu, že by snad v první věci neobstál, – s radostí se uchýlil k druhé; mohl ji sice, jak jsem už řekl, každému se ctí vysvětlit, – ale kdepak, nad to byl on povznesen; to se raději vystavoval opovržení nepřátel a posměchu přátel, než by se namáhal s historkou, která by třeba zněla jako sebechvála.

O nehmotných a vytříbených citech důstojného pána mi vnuká nejlepší mínění už tento povahový rys, který se myslím vyrovná všeliké ryzí vytříbenosti nevyrovnatelného rytíře lamanchského; ten je mi mimochodem při všech svých pošetilostech dražší nad nejslavnějšího hrdinu starověku a věru bych za ním putoval třeba na kraj světa.

Ale to není mravní naučení vyplývající z mého příběhu: Šlo mi jen o to, ukázat, jak se svět v té věci zachoval. – Vězte tedy, že dokud to mohlo farářovu dobrému jménu prospět, živá duše se toho vysvětlení nedopátrala – nepátrali po něm, myslím, jeho nepřátelé a nepátrali po něm ani jeho přátelé. – Ale sotva se porodní báby ujal a zaplatil za ni úřední koncesi na provozování řemesla, – hned to tajemství vyšlo najevo; každý o tom věděl a jasně si vzpomínal na kdejakého koně, o kterého přisel, ba dokonce i na dva, o které nikdy nepřišel, se všemi podrobnostmi, jak vzali za své. – Kvapem se ta zvěst rozšířila. – „Faráři občas stoupne pýcha do hlavy, a teď ho to zrovna chytlo; už zase bude jezdit na pěkném koni; a je-li tomu tak, je nad slunce jasnější, že za jediný rok se mu poplatek na koncesi vyplatí desateronásobně: – nechť tedy každý sám posoudí, co měl farář při tom dobročinném skutku za lubem.“

Co má za lubem při tomto a každém jiném životním počinu, – nebo spíše jaké představy o něm víří v hlavě jiným lidem, ta myšlenka i jemu vířila v hlavě a nedávala mu pokoj, když měl dávno tvrdě spát.

Naštěstí se ten pán před nějakými desíti lety v té příčině nadobro uklidnil, – tenkrát totiž odešel z farnosti, – a zároveň také ze světa, – a odpovídá se Soudci, na kterého si nebude moci naříkat.

Jenže na skutky některých lidí se lepí smůla: I když jim poručí, kam se mají brát, při průchodu jistým prostředím se tak odchýlí a vyšinou z řádného směru, – že při veškerých nárocích na chválu, jakou jen poskytuje bezúhonné srdce, jejich konatelům jest žíti a umříti bez ní.

Jak je to pravda, to se žalostně osvědčilo na tomto pánovi. – Ale chcete-li se dovědět, skrze co k tomu došlo, a má-li vám to vědění nějak prospět, žádám vás snažně, abyste si přečtli dvě další kapitoly; z nástinu jeho životního způsobu a běhu, obsaženého v nich, vyplyne vám pak mravní naučení samo. – Až bude po tom a nic nám nezatarasí cestu, budeme se zabývat porodní bábou.

Kapitola XI

Farář se jmenoval Yorick a pozoruhodné na tom je (jak vysvítá z pradávného rodového záznamu, psaného na silném velínu a dosud krásně zachovalého), že tak se to jméno psalo skorem, – užuž bych byl řekl devět set let; – ale říkat nepravděpodobnou pravdu nevím jak nespornou, tím bych si jen podkopal dobrou pověst; – a tak řeknu jen tolik. – Přesně tak se píše bez nejmenší obměny nebo přehození jediného písmene už ani nevím jak dlouho; víc bych si netroufal říci o polovině nejlepších rodových jmen v celém království; ta totiž průběhem let doznala takových osekanin a proměn jako jejich nositelé. – Stalo se to z pýchy, nebo z hanby těch, jimž patří? – Namouduši někdy si myslím, že to bylo z toho prvního, jindy zas z toho druhého, podle toho, jakému pokušení podlehli. Stejně je to chámství, a jednoho dne z toho budeme mít v hlavě takový chumel a zmatek, že nikdo nedokáže vstát a odpřisáhnout: „Můj dědeček byl ten a ten a udělal to a ono.“

Tomuto zlu rodina Yorickova zabránila prozíravou péčí a nábožným uchováním zmíněných listin, které nás dále poučují, že původně pocházel rod z Dánska a do Anglie byl přesazen už za panování dánského krále Horwendilla[14], na jehožto dvoře předek tohoto Yoricka v přímé řadě pošlosti až do smrti zaujímal významné místo. Co za významné místo to bylo, o tom zápis nic neříká; – jenom tolik dodává, že je to místo nejen na tom dvoře, ale také na všech ostatních dvorech křesťanského světa skoro dvě století zrušeno, protože je naprosto zbytečné.

Kolikrát mě už napadlo, že to mohlo být jenom místo královského vrchního šaška: – a že ten člověk byl jistě Hamletův Yorick z našeho Shakespeara, jehož mnohé hry, jak víte, se opírají o zaručené události.

Nemám čas ověřit si to a prolistovat dánské dějiny od Saxa Grammatica; – máte-li vy pokdy a tuto knihu snadno seženete, jen si ji klidně prolistujte sami.

Měl jsem tak zrovna čas na vandrech po Dánsku s nejstarším synem p. Noddyho, jehož jsem r. 1741 doprovázel jakožto vychovatel a horempádem s ním sjezdil valnou část Evropy, o kterémžto našem společně vykonaném putování se ještě bude v tomto díle přelibě vypravovat. Měl jsem jářku tak zrovna čas jenom si ověřit správnost toho, čeho si předtím všiml člověk, který tam pobyl déle, totiž: „Ducha i nadání tam Příroda obyvatelům neuštědřuje ani marnotratně, ani skoupě; – jako nějaký opatrný rodič je ke všem mírně vlídná; a při rozdílení milostivých darů si počíná tak rovnoměrně, že jsou pak v tom ohledu všichni na tom skoro stejně; a tak se vytříbený duch v tom království vyskytuje jen pořídku; zato je ve všech stavech hojnost jak naleží prostého domáckého rozumu a každý z něho má kousek“; tak je to myslím správné.

U nás je tomu totiž docela jinak; – my jsme v té příčině samý vršek nebo důlek; buďto jste veleduch; – nebo jste, vašnosti, krk na to vsadím, velký ťulpas a hňup; – ne že by mezi tím nebyly vůbec žádné přechody, – kdepak, – když na to přijde, tak nenormální zase nejsme; ale přece jen jsou obě ty krajnosti častější a hojnější na našem potrhlém ostrově, kde si příroda při tomto rozdávání i odbývání počíná nanejvýš libovolně a rozmarně, tak neuštědřuje zboží a statky ani sama Štěstěna.

Už to samo otřáslo mou vírou v Yorickův původ; podle toho, jak si ho pamatuji a co jsem o něm vyzvěděl, neměl snad v celé své konstituci ani kapku dánské krve; za těch devět set let možná dávno vyprchala: – Nad tím s vámi nebudu ani chvíli hloubat, ať se to stalo tak či onak, taková byla skutečnost: – Místo chladné rozvahy a puntičkářské ustálenosti rozumu i šťáv, jaké by se každý u člověka takového původu nadál, – byl naopak složení rtuťovitého a sublimovaného – tvor ve všem sklonění nepravidelný; – samá bujarost, rozmar a gaîté de coeur[15], jaké plodí a tvoří jen nejpříznivější podnebí. Při veškerém tom plachtoví nevezl chudák Yorick ani unci zátěže; ve světě se vůbec nevyznal; a ve věku šestadvaceti let uměl v něm plout asi tak jako třináctileté nezbedné děvče, které nemá o ničem ponětí: Jakmile se tedy, hnán poryvy bujných rozmarů, rozjel vpřed, to si můžete domyslit, nejméně desetkrát za den narazil na něčí lanoví; a protože se mu nejčastěji připletla do cesty plavidla vážná a loudavá, – domyslíte si také, že s těmi se bohužel srážel nejvíce. Pokud vím, za každou tou melou vězel nějaký nejapný žert: – Po pravdě řečeno Yorick byl tak založen, že se mu vážnost protivila a příčila: – ne snad vážnost sama; – kde byla vážnost na místě, býval celé dny a týdny vážný a usedlý jako nikdo jiný; – zato byl nepřítelem strojené vážnosti; tu otevřeně potíral, protože za ní tušil pouhou nevědomost a pošetilost: jakmile se s ní střetl, aťsi byla nevím jak chráněna nebo kryta, málokdy jí poskytl pardon.

Občas se svým nevázaným způsobem vyjadřoval, že vážnost je dareba, a to, jak dodával, – náramně nebezpečný, – protože poťouchlý; ten ošálí – bodejť ne – za dvanáct měsíců poctivé, bezelstné lidi o tolik majetku a peněz, že to kapsáři a krámští zloději za sedm měsíců nedokážou. Prostoduchou nahotou, s jakou se jaré srdce odhaluje, říkal, neškodí nikomu, – leda sobě: kdežto samou podstatou vážnosti je úmysl, a tudíž úskok; je to kejklířství, kterým se má světu nabulíkovat, že má někdo víc rozumu a vědění, než v něm vskutku vězí; a se vší tou šalbou, – nebývá o nic lepší, ba často spíš horší, než jak to kdysi dávno definoval jeden duchaplný Francouz[16], totiž – „Záhadné držení těla, aby se zakryly duševní nedostatky“; – tato definice vážnosti, říkával neprozřetelně Yorick, zaslouží, aby byla zapsána zlatým písmem.

Jenže on byl vskutku člověk světa neznalý a světem neprotřelý, a jakmile přišla řeč na něco, kde chytrost každého ponouká k upjatosti, hned se o tom neopatrně a bláhově rozpovídal. Yoricka totiž nic jiného neponoukalo než zvláštní ráz dotyčného činu a to ponoukání bez nějakých opisů převáděl rovnou do mluvy všem srozumitelné; – a přečasto se nijak neohlížel na osobu, čas a místo; – když tedy padla zmínka o nějakém ubohém nebo nešlechetném jednání – ani chvilku nepřemýšlel, kdo je hrdinou kusu, – jaké zaujímá postavení, – jak ho jednou může skřípnout; – když to byla špinavost, – bez dlouhých cavyků vyhrkl: – „Ten chlap je špinavec“ – a podobně. – A protože – ta smůla! – své výroky končíval bonmotem a kořenil vtipem a šprýmem, každá Yorickova prostořekost se hned rozlétla. Zkrátka a dobře, i když o to nijak zvlášť nestál, přece nikdy neodepřel povědět bez okolků, co měl na jazyku: odjakživa ho to pokoušelo trousit humor a vtip, – úsměšky a šprýmy. – Nazmar nepřišly, vždycky je někdo zatepla donesl, kam patřily.

Jaké to mělo následky a jaká pohroma na Yoricka přikvačila, o tom se dočtete v další kapitole.

Kapitola XII

Hypotekární dlužník se od hypotekárního věřitele liší délkou měšce asi tak, jako se liší délkou paměti posměváček od posmívaného. Jenže tady ten příměr kulhá, jak říkají scholiasté, na všechny čtyři; což je mimochodem o dvě víc, než si mohou osobovat i nejlepší příměry Homérovy; – jeden si totiž na váš účet dluží peníze a druhý si na váš účet tropí smích a dál už se o to nic nestará. Jenže tomu i onomu úroků přibývá; – pravidelné příležitostné splátky stačí sotva na to, aby člověk na celou věc nezapomněl; až nakonec v neblahou hodinu – bác, přepadne toho onoho věřitel a hned mu dá vrchovatě pocítit, co je dlužen, jak na něm vymáhá jistinu i veškeré úroky splatné až do toho dne.

Protože (to vaše Jestliže nemohu ani vystát) čtenář lidskou povahu důkladně zná, pro jeho poučení stačí říci, že přitom, jak si náš Hrdina počínal, tyto občasné připomínky k němu arci také vzdáleně doléhaly. Po pravdě řečeno z lehkomyslnosti nasekal hromadu knihovních dloužků této ráže a přes všechny Eugeniovy domluvy pranic se o ně nestaral; říkal si, že je nenadělal z poťouchlosti, – nýbrž naopak z upřímné mysli a čirého veselí ducha, a že mu je tedy časem škrtnou.

Eugenius mu v tom nedával za pravdu; a říkával mu, že jednoho dne se jistě bude musit vyrovnat; a to – dodával tónem chmurné předtuchy – do poslední vindry. Yorick mu na to jako vždycky s lehkým srdcem odpovídal: co tě nemá! – a když o tom začali v polích, – nakonec si ještě poskočil na levé a na pravé noze a potom oběma zadupal; zato když se družně sesedli v koutku u krbu, kde provinilci tarasil cestu stůl s křesly, takže odtamtud nemohl tak lehce vylétnout, – Eugenius mu přednášel o opatrnosti asi těmito slovy, jenže poněkud lépe sesumírovanými.

Dej si říci, milý Yoricku, s těmi svými nepředloženými šprýmy se dříve nebo později octneš v bryndě, ze které ti žádné kličky nepomohou. – Jak pozoruji, při takovém dobírání se za časté stává, že ten, kdo strží posměch, bere to za urážku se všemi právy, která mu z toho postavení plynou; a když i ty mu tu urážku uznáš a spočítáš jeho přátele, rodinu, příbuzenstvo a spojence, – a vedle nich si ještě sešikuješ všechny ty rekruty, kteří se k němu dají naverbovat, aby čelili společnému nebezpečí; – nepřeháním při výpočtu, když ti řeknu, že z desíti žertů – naděláš si sto nepřátel; jen tak dělej dál, a sám se o tom přesvědčíš, až se ti kolem uší vyrojí hejno sršňů a popíchají tě, že se z toho stěží vylížeš.

U člověka, kterého si vážím, nikterak nepředpokládám, že ho k dobírání pudí nevrlost nebo zášť. – Jak se domnívám a vím, je to u něho pouhý projev prostnosti a veselí: – Ale uvaž, milý hochu, že hlupáci to rozpoznat nedovedou, – a padouši zas nechtějí: a ty nevíš, co to je, jedny podráždit a druhé zesměšnit: – jakmile se pak spolčí k vzájemné obraně, budou proti tobě, věř mi, tak bojovat, že se ti ten boj, milý příteli, nadobro zprotiví a život taky.

POMSTA na tebe odněkud zákeřně nakydá hanu, kterou nesmažeš ani nevinností srdce, ani bezúhonným chováním. – Blahobyt tvého domu se zakolísá, – tvé dobré jméno, na kterém ten blahobyt spočíval, bude krvácet z mnoha ran, – upřou ti důvěryhodnost – tvé dílo pošpiní – na tvůj důvtip zapomenou – tvou učenost pošlapou. A závěrem posledního výstupu tragédie SPROSTOTA a ZBABĚLOST, ty ničemné blíženky, v skrytu na tebe zjednané ZLOBOU, budou společně tepat tvé slabůstky a poklesky: – V tom je, milý chlapče, zranitelný i nejlepší z nás, – a dej si říci – dej si říci, Yoricku, Když má někdo pifku a je odhodlán zchladit si ji na nevinném a bezbranném stvoření, v křoví, do kterého se zatoulalo, nasbírá jako nic dostatek klestí na oheň, na kterém je pak obětuje.[17]

Kdykoliv nad ním Eugenius pronášel toto smutné proroctví jeho osudu, málokdy se stalo, aby Yorick neuronil slzu a nezatvářil se k tomu, jako by sliboval, že napříště se hodlá na koníčku prohánět mírněji. – Ale běda, už bylo pozdě! – dávno před první předpovědí bylo ukuto velké spiknutí, v jehož čelo se postavili **** a ****. – A jak Eugenius předvídal, naráz se rozvinul útočný plán, – spiklenci byli naprosto nelítostní, – Yorick zase naprosto netušil, co se proti němu chystá, – a tak zrovna když se těšil, ten lehkověrný dobrák!, že mu užuž spadne do klína obročí, – podťali mu kořen, i padl, jako před ním padl leckterý dobrý muž.

Přesto se Yorick nějaký čas nad pomyšlení chrabře bránil; až nakonec, zmožen přesilou a zdeptán válečnými pohromami – ještě více však mrzkostí, s jakou se proti němu válčilo – složil meč; navenek sice až doposledka nepozbyl klidu, ale přece jen umíral, podle obecného mínění, se zlomeným srdcem.

Také Eugenius se k tomuto mínění přikláněl, a to z tohoto důvodu:

Několik hodin předtím, než Yorick vydechl, vstoupil k němu Eugenius, aby na něho naposled popatřil, a tak se s ním rozloučil: Jakmile odhrnul Yorickovi záclonu a zeptal se ho, jak se mu daří, Yorick se na něho zahleděl a uchopil ho za ruku, – poděkoval mu za tolikrát osvědčené přátelství, za kteréž mu, je-li jim souzeno shledat se na onom světě, – nepřestane děkovat, – a potom mu řekl, že za několik hodin upláchne nepřátelům navždycky. – To snad ne, odpověděl Eugenius nad pomyšlení vroucně a slzy mu proudem skrápěly líce, – to snad ne, Yoricku. – Yorick odpověděl Eugeniovi jen tím, že na něho upřel zrak a lehce mu stiskl dlaň, – ale Eugeniovi to drásalo srdce. – No tak, – no tak, Yoricku, řekl Eugenius, utřel si oči a vzchopil se, – jen klid, milý hochu, – neztrácej v této krušné chvíli náladu a odvahu, když je nejvíc potřebuješ; – kdoví odkud ti kyne záchrana a co pro tebe boží moc ještě vykoná? – Yorick si položil ruku na srdce a zlehka zavrtěl hlavou; – když já, Yoricku, spustil Eugenius a usedavě se rozplakal, – namouvěru nevím, jak se s tebou mám rozloučit, – a tak se raději konejším nadějí, dodal Eugenius bodřejším hlasem, že ještě stačíš na to, aby z tebe byl biskup, – a já že se toho dožiji. – Snažně tě prosím, Eugenie, děl Yorick a jakžtakž si levou rukou sundal z hlavy noční čepičku, – pravou mu dosud pevně svíral Eugenius, – prosím tě snažně, prohlédni si mou hlavu. – Žádnou bolest na ní nevidím, odvětil Eugenius. – Ach běda, řeknu ti tedy, příteli, pravil Yorick, že je tak potlučena a pohmožděna od ran, které mi tak nehezky potmě zasadili **** a****, že kdybych se z toho vykřesal, mohl bych klidně říci se Sancho Panzou: „Kdyby se z nebe sypaly mitry tak hustě jako kroupy, žádná by mi nepadla.“ – Jak to Yorick pronášel, na roztřesené rty se mu dralo poslední vydechnutí: – a přece to pronesl s jakýmsi cervantovstvím; – a Eugenius si všiml, že mu při těch slovech zablesklo v očích skomíravé světlo; – chabý odraz oněch jisker ducha, nad nimiž se kdysi (jak říká Shakespeare o jeho předkovi) celá tabule svíjela smíchy.

Tak nabyl Eugenius jistoty, že jeho příteli puklo srdce; stiskl mu dlaň, – a potichounku odešel z pokoje a po cestě plakal.

Yorick sledoval Eugenia očima až ke dveřím, – potom je zavřel, – a nikdy je už neotevřel.

Je pochován v koutě hřbitova -ské farnosti pod prostou mramorovou deskou, kterou mu Eugenius se svolením pozůstalých položil na hrob, a na ní jsou napsána pouhá dvě slova; ta jsou mu epitafem i elegií zároveň:

CHUDÁKU YORICKU![18]

Desetkrát za den se Yorickův duch kochá tím, jak si lidé ten náhrobní nápis čtou hlasem všelijak naříkavým, leč napořád vyjadřujícím soucit i úctu; – vždyť přímo vedle jeho hrobu protíná hřbitov pěšina, – každý pocestný se zastaví, zavadí o něj pohledem, – a pak vykročí a povzdechne si:

CHUDÁKU YORICKU!

Kapitola XIII

Čtenář tohoto rapsodického díla se od porodní báby odtrhl už tak dávno, že je na čase zmínit se mu o ní, a tak mu aspoň připomenout, že je ta ženská dosud na světě a že, pokud dovedu svůj záměr pro tu chvíli posoudit, – hned mu ji jaksepatří představím: Ale protože třeba nakousnu zas něco jiného a mezi čtenářem a mnou se zčistajasna něco vyskytne, co bude nutno bez odkladu vyřídit; – dobře, že jsem se postaral o to, aby se nám chuděra mezitím neztratila; – neboť až jí bude třeba, nikterak se bez ní neobejdeme.

Už jsem vám snad pověděl, že tato dobračka byla osoba nemálo ctěná a vážená v celé naší vesnici a osadě; – a že její pověst sahala na nejzazší pokraj a obvod onoho okruhu vážnosti, jaký obklopuje kdejakého lidského tvora, – aťsi nosí košili na hřbetě, nebo ne; – když se mimochodem nějaký takový okruh vyhlašuje za bůhví jak důležitý a významný ve světě, – račte si jej, vašnosti, v duchu roztáhnout nebo zmenšit v složeném poměru k postavení, povolání, vzdělání, schopnostem, výšce a hloubce (měřeno oběma směry) té osobnosti, kterou vám prezentuji.

V tomto případě, ačli se pamatuji, jsem okruh odhadl na čtyři až pět mil, takže zabíral nejen celou farnost, ale přesahoval ještě do několika přilehlých samot na pomezí vedlejší farnosti; a to už stálo za to. A ještě musím dodat, že si ji tuze považovali v jednom dvorci a několika roztroušených chalupách a statcích, ležících, jak jsem už řekl, dvě až tři míle od kouře z jejího komína: Ale musím vás tady důtklivě upozornit, že to všechno bude důkladněji zobrazeno a vyloženo na mapě, kterou už má rytec v práci, a ta spolu s jinými figurami a přídavky tohoto díla bude připojena na konec dvacátého svazku, – aby snad dílo tuze nezpuchlo, – o tom nechci ani slyšet; – ale jakožto komentář, scholie, ilustrace a klíč k těm místům, příhodám i narážkám, v nichž se bude tušit buď tajný výklad, nebo zas temný nebo dvojí význam, až jednou bude můj život a mé názory pročítat (nezapomeňte, co to slovo znamená!) celý svět; – mezi námi řečeno, jsem skálopevně přesvědčen, že tomu tak jednou bude natruc všem britským pánům kritikům, aťsi vašnostové píší a říkají, co chtějí. – Nemusím snad, vašnosti, říkat, že vám to sděluji důvěrně.

Kapitola XIV

Abych sobě a čtenáři vyšetřil okolnost, kterou je nutno objasnit, máme-li se v této historii dostat z místa, prohlížel jsem matčinu svatební smlouvu; – šťastnou náhodou jsem kápl zrovna na to, co jsem hledal, sotva jsem četl nepřetržitě půldruhého dne, mohlo mi to trvat taky měsíc; – z čehož je patrno, že jakmile se člověk pustí do spisování historie, – třeba jenom historie Jakoubka Grešličky nebo Toma Palečka, nemá tušení, na jaké sakramentské překážky při tom narazí – a do jaké sloty ho ta nebo ona odbočka zavede, než se z toho vyšmodrchá. Kdyby tak historik mohl hnát historii, jako mezkař žene mezka, – rovnou vpřed; třeba z Říma až do Lorety a neotáčet hlavu napravo ani nalevo, – snad by si troufl předpovědět vám přesně na hodinu, kdy dojde k cíli; – jenže to je věc dočista nemožná: Má-li v sobě jen špetku jarého ducha, cestou se mu padesátkrát naskytne odbočit s nějakými kumpány z přímého směru, tomu se vůbec neubrání. Na jeho zrak budou neustále dotírat malebné podívané a daleké vyhlídky, a spíše dokáže létat než se chvíli nepokochat pohledem; kromě toho musí

Smiřovat zprávy:

Sbírat anekdoty:

Luštit nápisy:

Vplétat příběhy:

Konat návštěvy u panstva:

Lepit chvalozpěvy na jedny dveře:

Hanopisy zas na druhé: – Poháněč i mezek jsou od toho všeho osvobozeni. Jedním slovem; kam se hne, všude aby prohlížel archívy a spisy, listiny, dokumenty a nekonečné rodokmeny, které mu slušnost každou chvíli velí neúnavně pročítat: – Nebere to zkrátka konce; – prohlašuji, že já se s tím hmoždím už šest týdnů, pospíchám, jak mohu, – a ještě jsem se nenarodil: – stačil jsem vám zatím jen povědět, kdy se to stalo, ale ne jak; – že to tedy není ani zdaleka vyřízeno, to vidíte sami.

Tyto nenadálé zadrhliny, – když jsem se chystal na cestu, neměl jsem o nich, přiznávám se, ani potuchy, – ale teď vím, že jich bude spíše přibývat než ubývat, – mi vnukly zásadu, které se nepřestanu držet – to jest – nepospíchat; dát si na čas a ročně psát a vydávat po dvou svazcích vlastního životopisu; – bude-li mi dopřáno klidu a jakžtakž to usmlouvám s nakladatelstvím, takhle to dělat nepřestanu, dokud budu živ.

Kapitola XV

Ten článek v matčině svatební smlouvě, po kterém jsem se, jak už čtenář ví, pracně pídil, a který mu tady po tom šťastném nálezu ze slušnosti předkládám, – je v listině podán tak zevrubně, jak bych to sám nikdy nedokázal, takže brát jej právníkovi z ruky by bylo čiré barbarství: – Zní takto:

„Touto smluvní listinou se dále dosvědčuje, Že zmíněný Valtr Shandy, kupec, se zřetelem na zmíněný zamýšlený sňatek, který se má mezi zmíněným Valtrem Shandym a svrchu řečenou Alžbětou Molineuxovou uskutečniti a s božím požehnáním jak náleží oslaviti a dokonati, a s potahem na rozmanité jiné platné a pádné důvody a zřetele, – na paměť i svědomí shora jmenovaným opatrovníkům, atd. atd., pánům Janu Dixonovi a Jakubovi Turnerovi, – tímto potvrzuje, sjednává, uznává, svoluje, ustanovuje, vymiňuje a svůj souhlas dává, – Totižto, – Že kdyby se v budoucnu stalo, vyskytlo, přihodilo nebo jinak natrefilo, – Že zmíněný Valtr Shandy, kupec, zanechá obchodu před časem potažmo časy, než zmíněná Alžběta Molineuxová podle přirozeného běhu věcí nebo jinak přestane choditi s outěžkem a roditi děti; a po zanechání obchodu, že se zmíněný Valtr Shandy proti přání, vůli, souhlasu i libosti zmíněné Alžběty Molineuxové uchýlí z města Londýna k trvalému odpočinku na své panství Shandy Hall v hrabství -ském, – nebo na jiné sídlo, zámek, letohrádek, manský dům, popluží nebo dvorec, které si už zakoupil nebo teprve zakoupí, nebo na jejich podstatný díl: – Že kdykoliv tedy zmíněná Alžběta Molineuxová bude míti pod srdcem dítko nebo dítka řádně zplozená potažmo zplozená býti mající na zmíněné Alžbětě Molineuxové za zmíněného vdaného stavu, – tu on, zmíněný Valtr Shandy, po řádném a náležitém upozornění předem, čímž se rozumí šest týdnů před vrchovatou dobou neboli očekávaným a předem vypočítaným slehnutím zmíněné Alžběty Molineuxové, – na vlastní náklady a útraty a z vlastních peněz vyplatí nebo vyplatiti dá pánům plnomocníkům Janu Dixonovi a Jakubu Turnerovi částku sto dvacet liber poctivých a po zákonu platných peněz k jejich věrným rukám a k tomu účelu potažmo účelům, záměru, úmyslu a cíli, – To jest, – Že zmíněná částka sto dvaceti liber bude buďto vyplacena do rukou zmíněné Alžběty Molineuxové, anebo zmíněnými opatrovníky jinak vynaložena na řádné a náležité najmutí kočáru taženého statnými a běhu schopnými koňmi, v němž pak bude osoba zmíněné Alžběty Molineuxové spolu s dítkem potažmo dítkami, která tehdy pod srdcem nositi bude, – dovezena a dopravena do města Londýna; a na další zaplacení a uhrazení veškerých s tím souvisících nákladů, útrat a výdajů na a za zmíněné obmýšlené slehnutí a šestinedělí v zmíněném městě nebo jeho předměstí. A že zmíněná Alžběta Molineuxová má a smí čas od času, a to v tom čase potažmo časech, jak je tady ujednáno a dohodnuto, – pokojně a klidně zmíněný kočár s koňmi najmouti a po celou cestu podle znění i řádného záměru a smyslu této listiny do zmíněného kočáru vstupovati, z něho vystupovat! a do něho se navraceti beze všeho zdržování, stíhání, trápení, znepokojování, obtěžování, vypovídání, bránění, propadání jmění, vypuzování z majetku, šikanování, rušení držby a zadlužování. – A nadto že zmíněná Alžběta Molineuxová čas od času, a kdykoliv bude v zmíněném těhotenství náležitě pokročilá, až do chvíle tímto stanovené a dohodnuté – právem smí zůstati a přebývati v tom domě potažmo domech, v té rodině potažmo rodinách a u těch příbuzných, přátel potažmo jiných osob v zmíněném městě Londýně, jak jí podle vlastního uvážení a přání bude libo, bez ohledu na její neočepenost, jako nějaká femme seule a neprovdaná. – Touto smluvní listinou se dále dosvědčuje, že za účelem účinnějšího provádění této zmíněné úmluvy zmíněný Valtr Shandy, kupec, tímto již dříve v majetnictví ujaté držení uděluje, postupuje, prodává, propachtovává a platně potvrzuje zmíněným pánům Janu Dixonovi a Jakubu Turnerovi potažmo jejich dědicům, pozůstalým a opatrovníkům, a to jednoroční kupní a prodejní listinou vystavenou zmíněným Valtrem Shandym, kupcem, zmíněnému Janu Dixonovi a Jakubu Turnerovi, kterážto prodejní a kupní smlouva z moci a práva zemského zákona o převodu majetku je datována den dříve než tato pravoplatná listina. – A to veškeré pozemkové majetnictví a panství Shandyů v hrabství -ském, se všemi jeho právy, artikuly a pertinencemi; to jest hospodářská stavení, domy, chalupy, stodoly, stáje, sady, zahrady, dvorky, kolny, oranice, stavidla, podruží, lány, louky, nivy, pastviska, slatiny, občiny, lesy, mlází, odvodňovací příkopy, sádky, potoky a strouhy; – a k tomu pachtovné, odúmrť, služebnost, roční rentu, úročně dědičný majetek, manství, soudně ohledanou spadnost, almuženské nedojedky, doly, lomy, svršky hrdelních zločinců a psanců, sebevrahů a pohřešovaných, majetek propadlý na dobročinné účely, svobodná hájemství spolu s veškerými dolovacími desátky vrchnostenskými statky, právy i soudní pravomocí, výsadami dědičnými nároky. – Item patronátní, věnovací i uváděcí právo na duchovní úřad neboli faru svrchuřečených Shandyů spolu s právem volně nakládati se štolou, desátky z duchovního zboží a farními pozemky.“ – Jedním slovem, matka směla (když se jí zachce) slehnout v Londýně.

Ale aby se matce zamezilo jakkoliv zneužívat takovéhoto svatebního článku, jaký se svým rázem k tomu přímo nabízel, na což arci jakživ nikdo nepřišel, leda můj strýček Toby Shandy; – byla v něm pro otcův klid připojena doložka tohoto znění: – „Bude-li se někdy v budoucnu otec trmácet do Londýna a utrácet peníze jen na matčin planý poplach a plané příznaky; – že za každý takový kousek pozbude matka právního nároku, který jí ta úmluva poskytuje napříště; – ale nic víc, – a tak dále, toties quoties[19], – a to s takovou účinností, jako by tu úmluvu nikdy nebyli spolu uzavřeli.“ – To bylo ostatně docela spravedlivé, a přece ať to bylo nevím jak spravedlivé, pociťoval jsem jako křivdu, že tento článek plnou tíhou dolehl zrovna na mne.

Jenže já jsem byl k neštěstí zplozen i zrozen: – má nebohá matka totiž, ať už to byly větry, či voda, – nebo směs obojího, – nebo ani to, ani ono; – nebo snad pouhé rozbujení obraznosti a představivosti; – anebo se jí pomátla soudnost z prudké žádosti a touhy: – zkrátka ať už šálila sebe, nebo jiné, o tom soudit mi nepřísluší. Tolik je jisté, že když matka v druhé polovině září r. 1717, tedy rok před mým narozením, vytáhla otce do Londýna, ač se tomu vzpíral zuby nehty, – otec na doložce rázně trval; a tak mě ty svatební články odsoudily k tomu, abych měl nos přimáčknutý k obličeji, jako by mě byly sudičky utkaly bez něho.

Jak k té události došlo, – a jak mě v různých životních obdobích drásal nepřetržitý řetěz zklamání jen proto, že mě o toto čidlo připravili, nebo spíše mi je zmáčkli, – to všechno vyložím čtenáři svým časem.

Kapitola XVI

Jak si každý lehce domyslí, otec se vracel s matkou na venkov nemálo nakvašen. Prvních dvacet až pětadvacet mil v jednom kuse spílal a nadával sobě a matce toť se ví taky za tu sakramentskou útratu, kterou si mohl sakumpak ušetřit; – nejvíc se užíral nad tím, že je to v takovou pohoršlivou roční dobu, – bylo to, jak už jsem vám řekl, koncem září, kdy se mělo česat špalírové ovoce a zvlášť ryngle, což si nedal nikdy ujít: – „Vyvést mě aprílem do Londýna, ať je to který chce měsíc v roce, ani neceknu.“

Po celé dvě další štace horlil zas nad tím, jaká je to rána, že pozbyl syna; zřejmě s ním už v duchu počítal a také si ho poznamenal do notýsku jakožto druhou oporu ve stáří, kdyby se mu Bertík nevyvedl. „Je to zklamání,“ říkal, „pro moudrého člověka desetkrát horší než všechno, co ho ta cesta atd. se vším všudy stála – čert vzal těch sto dvacet liber – na těch mu vůbec nesejde.“

Ze Stiltonu až do Granthamu nejvíc ho na té věci zlobilo, jak jim budou známí projevovat soustrast a jak hloupě se budou oba příští neděli v kostele vyjímat; – s jízlivou vervou, tím soužením ještě přibroušenou, líčil to tak směšně a zavile, – a o tom, jaká muka on i jeho drahá polovice tváří v tvář celému shromáždění věřících vystojí, se tak rozbájil, – že podle matčiných slov byly ty dvě štace přímo tragikomické a ona se od jednoho konce až na druhý po celou cestu jedním dechem smála i plakala.

Než pak cestou z Granthamu přejeli přes Trent, byl otec zlostí celý bez sebe nad tím bídným úskokem a podvodem, který prý mu matka v té věci spískala – „Jak se ta ženská,“ říkal si pořád dokola, „mohla takhle splést – to není možné – taková slabost!“ – ach, to trýznivé slovo! jak to mu zdrásalo obraznost a jak mu nakonec dodalo; – neboť sotva bylo to slovo slabost proneseno a vší silou mu zasáhlo mozek – hned se jal rozebírat pojem slabosti a kolik má druhů; – že je slabost těla, – a také slabost ducha, – a potom pár štací bez přestání sám se sebou argumentoval, pokud snad příčina všech těch soužení vězí či nevězí v něm samém.

Z té jediné věci se mu zkrátka vyrojilo tolik drobných starostí, a jak se mu jedna po druhé vynořovaly v mysli, tolik ho potýraly, že ať už se matce cestovalo do Londýna nevím jak, domů se jí cestovalo velmi nepříjemně. – Zkrátka, jak si posteskla strýčkovi Tobymu, div nad ním člověk z kůže nevyletěl.

Kapitola XVII

Cestoval tedy otec domů, jak už jsem vám řekl, v náladě nerudné, – celou cestu z Londýna brumlal a vrčel, – ale to nejhorší si zatím vlídně nechával pro sebe: – že totiž uplatní právní nárok, který mu poskytuje doložka strýčka Tobyho k svatební smlouvě; o tom záměru před matkou ani nemukl, až teprve tu noc, kdy jsem byl počat, to jest za třináct měsíců; tehdy otec, jak si vzpomínáte, trochu podrážděný a rozzlobený – to už zase leželi na lůžku a ve vší vážnosti se rozpovídali o tom, co má přijít, – nemeškal a oznámil matce, že se musí chtěj nechtěj zařídit podle toho, co spolu v svatební listině ujednali; že příště musí slehnout na venkově, a tak mu vyrovnat útraty za loňskou cestu.

Můj otec byl pán obdařený mnohými ctnostmi, – měl však v povaze notnou dávku něčeho, co k ctnostem může patřit, ale nemusí. – Říká se tomu vytrvalost v dobrém, – a zatvrzelost ve zlém: Matka toho zakusila až dost a věděla, že bránit se je marné, i řekla si, že si z toho nebude nic dělat a nějak to vydrží.

Kapitola XVIII

Protože bylo tu noc dohodnuto, nebo spíše rozhodnuto, že mě matka povije na venkově, hned se podle toho zařídila; a tak asi tři dni potom, co obtěžkala, už se ohlížela po porodní bábě, o které jste ode mě už tolikrát slyšeli; a protože slavný dr. Manningham[20] se nedal sehnat, neuplynul ani týden, a pevně si umínila, třebaže pouhých osm mil od nás byl odborný porodník, který ke všemu o babictví napsal pětišilinkovou knihu, v níž pranýřoval nešikovnost zkoušených bab, – a nadto ještě uváděl plno rozmanitých zdokonalených způsobů, jak rychle vytáhnout plod při příčné poloze a při jiných nebezpečných postaveních, která nám ztěžují příchod na svět; přece jenom si, jářku, matka nezvratně umínila, že svůj život a s ním i můj nesvěří péči nikoho jiného než této stařeny. – Tak to mám rád; – když je člověku odepřeno to, po čem touží, – nevzít za vděk tím, co se tomu skoro vyrovná; – kdepak, to je náramná ubohost; – zrovna týden před dnešním dnem, kdy píši světu pro poučení tuto knihu; tj. 9. března 1759, – má milá, přemilá Janička stála a smlouvala na hedvábí loket za pětadvacet šilinků, ale jen si všimla, jak ustaraně se tvářím, – poprosila kramáře za prominutí, že ho tolik obtěžovala; – a rovnou šla a koupila si loket širokou látku, loket za deset penny. – Zbytečně se tím násobí jedna a táž duševní velikost; poněkud na cti tomu v matčině případě ubíralo jen to, že si nemohla hrát na hrdinku tak troufale a směle, jak si přála; porodní bába měla věru jakous takous důvěryhodnost, – aspoň tu, kterou si zdárným počínáním vysloužila; za těch bezmála dvacet let, co provozovala ve farnosti praxi, u všech robátek, kterým pomohla na svět, nikdo jí poctivě nemohl vytknout nějaké pochybení nebo nedopatření.

Tyto pádné skutečnosti přece jen nezaplašily otci z duše úzkost a starost nad tou volbou. – Nehledíc ani k vrozeným hlasům lidskosti a spravedlnosti, – a k tužbám otcovské i manželské lásky, které ho pobádaly, aby v takovémto případě pokud možno nic neponechával náhodě; – měl ještě zvláštní zájem na tom, aby se to hladce odbylo; – potká-li totiž při slehnutí v Shandy Hallu něco zlého ženu nebo dítě, vrchovaté trápení ho nemine. Svět – to věděl – soudí podle výsledků, a neštěstí mu pak ještě ztrpčí tím, že všechnu vinu svalí na něho. – „To je mi nadělení; – kdyby bylo po jejím a paní Shandyová, chuděra! si mohla odjet slehnout do Londýna a zas se vrátit; – jak prý o to na kolenou prosila a žebrala, – a tak si myslím, že vzhledem k tomu, co s ní pan Shandy vyženil, – nic tak hrozného to nebylo, aby jí nemohl vyhovět, byla by rodička i s děťátkem dodnes naživu.“

Na takový povzdech, to otec věděl, nedá se nic odpovědět; – a přece jen se v tom punktu tolik nestaral z pouhé sebeobrany ani zas toliko z péče o robátko a ženu; – otec viděl všechno v širších souvislostech, – co víc, šlo mu ve veřejném zájmu upřímně o to, aby se nešťastného případu nezneužilo.

Jak si dobře všiml, všichni političtí spisovatelé od počátku panování královny Alžběty až po naši dobu, kteří o tom psali, svorně se pozastavovali a naříkali nad tím, jak mohutní proud lidí i peněz hrnoucích se pro nic za nic do hlavního města, – že to až ohrožuje naše občanská práva – ač vlastně v tom básnickém obrazu proudu si tolik neliboval, – porucha šťáv byla jeho zamilovaná metafora a z té zplichtil hotovou alegorii o tom, že je tomu v těle národa i v těle přirozeném naprosto stejně, jakmile se krev a živočišné částice nahrnou do hlavy tak rychle, že z ní pak nemohou ven; – krevní oběh se pak nutně zarazí a v obou případech je z toho smrt.

Říkával, že francouzská politika a francouzská invaze naše svobody vůbec neohrožuje; – taky ho nijak neděsí, že by naše konstituce stonala na úbytě ze zkažené matérie a zhnisaných šťáv, – tak špatně snad na tom není, jak si lidé představují; zato má vážný strach, že jednou při prudkém nárazu všichni najednou zahyneme na státní mrtvici; – a potom, dodával, Pánbůh s námi!

Kdykoliv pak otec líčil vznik té poruchy šťáv, – nedalo mu to a hned uváděl taky léčbu.

„Já být svrchovaným panovníkem,“ tu povstal z křesla a oběma rukama si popotáhl krátké kalhoty, „všude na příjezdech do hlavního města rozestavím řádné soudce a ti s každým darmošlapem hned při jeho příchodu zavedou vyšetřování; – a ty, kdo při náležitém a zevrubném výslechu sdostatek neodůvodní, proč odcházejí se vším všudy z domova do Londýna a ještě za sebou táhnou ženu a děti, selské chasníky atd. atd., pošlu postrkem jakožto pobudy do jejich příslušného bydliště. Tak zabráním tomu, aby hlavní město pod vlastní tíhou nevrávoralo; – aby už hlava nepřerůstala trup; – a přiměji končetiny, nyní zchřadlé a bezvládné, aby se prokrvily, a tak nabyly přirozené síly a krásy: – však já se jak náleží postarám o to, aby louky lány na mých panstvích byly samý smích a zpěv; – aby zas kvetlo veselí a hodování; – aby drobná šlechta v mém království opět získala váhu a moc, a tak si vynahradila, oč ji, jak pozoruji, připravuje má aristokracie.“

„Pročpak je,“ ptával se rozechvěle, jak tak chodil po pokoji, „v tolika rozkošných francouzských krajích tak málo zámků a panských sídel? Čím to, že ta hrstka zbylých châteaux je neobydlená – a vyklizená – samá spoušť a zbořenina? – To je prosím tím,“ říkával, „že v tom království nikdo nehledá štěstí na venkově; – jakés takés štěstí každému kyne jen u dvora z přízně velkého panovníka; z jeho sluncejasné tváře i z mraků, které se přes ni honí, je živ a umírá kdejaký Francouz.“

Aby snad při matčině slehnutí na venkově nedošlo k sebemenší nehodě, tomu se otec vzpíral ještě z jednoho politického důvodu. Stát se totiž něco takového, jenom se tím u venkovského panstva posílí už tak dost velká moc, kterou v jeho společenské vrstvě, ba i ve vyšších ty křehké nádoby mají; – spolu s mnoha jinými právními uzurpacemi, kterých se tato částka naší konstituce každou hodinu dopouští, – nakonec se tím zahubí monarchická soustava domácí vlády, už při stvoření světa od Boha zřízená.

V té věci byl zajedno se sirem Robertem Filmerem[21], – že totiž přeslavné monarchie ve východních končinách světa si své obrysy i zřízení vypůjčily od tohoto znamenitého mustru a pravzoru domácí a otcovské moci; – a ta se už přes sto let, dodal, ponenáhlu zvrhá ve vládu smíšenou; – kterážto forma ať jakkoliv žádoucí ve větších shlucích lidského druhu, – v malých je jen pro zlost, – a jak on tomu rozumí, vyvolává jen trápení a zmatek.

Ze všech těchto důvodů, soukromých i veřejných dohromady, – otec mermomocí chtěl porodníka, – matka ho zas nechtěla ani za nic. Otec ji snažně prosil a žádal, aby aspoň tentokráte v té věci od svého výhradního práva ustoupila a nechala ho rozhodnout za ni; matka zas v té věci trvala na své výsadě, že si rozhodne sama, – a že si od nikoho na světě leda od stařeny pomáhat nedá. – Co měl otec dělat? Byl nadobro v koncích; probíral to s ní ve všech náladách; – předváděl jí své důvody ze všech stran; – přesvědčoval ji jako křesťan, – jako pohan, – jako manžel, – jako otec, – jako vlastenec, – jako muž: – Matka mu čelila jenom jako žena; což bylo trochu nespravedlivé; protože nemohla vystupovat a bojovat v tolika různých převlečeních, – byl to věru nerovný zápas, – sedm proti jedné! – Co měla matka dělat? – Naštěstí (jinak po ní bylo veta) čerpala jakousi vnitřní posilu ze své roztrpčenosti, a ta ji tak vzpružovala, že spor s otcem skončil nerozhodně, – oba protivníci zapěli Tedeum. Zkrátka matce měli stařenu dopřát, – a porodníkovi zas mělo být povoleno vypít v zadním salónku s otcem a se strýčkem Tobym láhev vína, – a za to měl dostat pět zlaťáků.

Než skončím tuto kapitolu, dovolím si sličné čtenářce vsunout za ňadra jednu výhradu; a ta zní – Nechť podle několika neprozřetelně pronesených slov nepokládá za naprosto jisté, – „Že jsem ženat.“ – To něžné označení milá, přemilá Janička, – spolu s několika jinými vtroušenými náznaky manželských zkušeností by samozřejmě, to uznávám, mohlo k takovému nálezu svést soudce zcela nezaujatého. – Jen jednoho se, milostivá, v tomto případě dožaduji, – buďte přísně spravedlivá, a to právě tak ke mně jako k sobě, – nesuďte ukvapeně a nedejte si o mně nic namluvit, dokud proti mně nezískáte lepší důkazy než ty, které se zatím dají, pokud vím, poshledávat. – Chtít snad, abyste si rovnou myslila, že milá, přemilá Janička je nějaká vydržovaná milenka, tak marnivý nebo bláhový, milostivá, taky nejsem; – kdepak, – to bych svou povahu přechválil do opačné krajnosti a přisuzoval jí prostopášnost, jakou si snad ona ani osobovat nemůže. Jde mi jedině o to, abyste vy i ten nejbystřejší člověk na světe po několik svazků zanic nepoznali, jak to vlastně je. – A co když při vší něžnosti toho označení milá, přemilá Janička je má dcerka. – Co by ne, narodil jsem se v roce osmnáctém. – A taky to není žádná zvrácenost nebo výstřednost, domnívat se, že milá Janička je třeba má přítelkyně. – Přítelkyně! – Má přítelkyně. – Vždyť mezi lidmi různého pohlaví může, milostivá, trvat přátelství i bez – Fuj, pane Shandy: – bez jiného vztahu, než je ten něžný a křehký cit, který se mezi lidmi různého pohlaví vždycky do přátelství vloudí. Prosím vás snažně, pročtěte si jen čisté a citové pasáže nejlepších francouzských románů; – užasnete, jakými všelijak cudnými výrazy se krášlí ten libý cit, o němž mám čest hovořit.

Kapitola XIX

Spíš bych byl ochoten rozluštit nejtěžší geometrický úkol, než bych si troufal vysvětlit, jak to, že můj otec, takový přerozumný pán, – vzdělaný, a jak si čtenář všiml, přírodovědecky hloubavý, – také v státovědě zběhlý, – a (jak se ještě ukáže) i v polemice nikterak zaostalý, – mohl nosit v hlavě takovou nehoráznou myšlenku, – že sotva se o ní zmíním, čtenář jen trochu cholerický knihu rovnou zahodí; sangvinik se srdečně zařehtá; – morous a melancholik takové podivínství a bláznovství rovnou zatratí; – totiž myšlenku týkající se vybírání a dávání křestních jmen, na nichž prý tolik záleží, že to lidé povrchní vůbec nechápou.

Byl toho názoru, že ať chceme, nebo nechceme, dobrá a špatná jména, jak jim říkal, podivným kouzlem vtiskují směr naší povaze i našemu chování.

Ani Cervantesův Hrdina nehájil tuto věc tak urputně – a s takovým přesvědčením, – tolik toho nenapovídal o čarodějných silách, které hanobí jeho činy, – a o Dulcineině jménu, které jim dodává lesku, jako otec, když stavěl jména TRISMEGISTUS[22] a ARCHIMÉDES proti jménu NYKY a SIMKIN. Kolik Caesarů a Pompejů, říkával, inspirovalo se už svým jménem, a tak se ho stali hodnými. A co je těch, kteří by to byli ve světě někam dotáhli, nebýt toho, že povahově i duševně znicotněli a znikodemovatěli.

Z toho, jak se, vašnosti, tváříte (nebo také jinak podle okolností), vidím, říkával otec, – že moc nesouhlasíte s mým názorem, – který, dodával, těm, kdo ho zgruntu neprozpytovali, připadá, to přiznávám, spíše mátožný než pevně odůvodněný; – přece jen, vašnosti, že jsem tak smělý, jak znám vaši povahu, jsem v hloubi duše přesvědčen, že nechybím, když vám předestřu sporný případ, – ne jako zúčastněné straně – ale jako soudci, a spolehnu, že jej rozsoudíte na základě zdravého rozumu a nestranného vyšetření; – vždyť na rozdíl od jiných neškrtí vás předsudky výchovy; – a že jsem tak smělý, jak do vás vidím, – jste dokonce tak velkodušný, že nezamítnete něčí názor jen proto, že nemá dost zastánců. Váš syn! – váš synáček, – od jehož roztomilého a upřímného ducha si tolik slibujete. – Váš VILÍK, vašnosti? – copak pro všechno na světě dopustíte, aby dostal jméno JIDÁŠ? – Dopustíte, vašnosti, – s vybraným taktem si přitom kladl ruku na prsa, – a hebkým a neodolatelným pianem, jak to už svou povahou argumentum ad hominem[23] bezpodmínečně vyžaduje, pronášel – Když vám židovský kmotr přijde s takovým jménem a zároveň s ním nabídne měšec, copak, vašnosti, dopustíte, aby ho tím tak znesvětil? – Můj ty Bože! obrátil zrak vzhůru, jako že znám, vašnosti, vaši povahu, – to nedokážete; – zašlapete tu nabídku; s odporem to pokušení hodíte pokušiteli na hlavu.

Velkodušnost vašeho skutku, jemuž se obdivuji, i vzácná pohrda penězi, kterou při tomto počínání dáváte najevo, je věru ušlechtilá; – a ještě ušlechtilejší je pohnutka, která za tím vězí – totiž otcovská láska osvědčující pravdivost a přesvědčivost této hypotézy. Že kdyby se váš syn jmenoval Jidáš, – špinavost a zrádnost s tím jménem nerozlučně spjatá provázela by ho po celý život jako stín, a i kdyby měl ve vás, vašnosti, nevím jaký příklad, skončil by jako lakomec a zlosyn.

Takový argument mu jakživ nikdo nevyvrátil. – Ale mám-li vám otce podle pravdy vylíčit, byl vskutku nezdolný jak v oracích, tak v disputacích; byl rozený řečník; – ϴεοδίδακτος[24]. – Ze rtů se mu linula přesvědčivá síla, prvky logiky a rétoriky měl v sobě k nerozeznání změteny, – a kromě toho vždycky vytušil protivníkovy slabiny i náruživosti, – takže PŘÍRODA mohla klidně povstat a říci: – „To je výmluvný muž.“ – Zkrátka ať už v nějaké věci stál na straně silné, nebo slabé, v obou případech bylo neradno pustit se do něho: – A přece, divná věc, nikdy nečetl z klasických autorů Cicerona ani Quintilianovo[25] De oratore, ani Isokrata[26], ani Aristotela, ani Longina[27]; – a z novověkých autorů ani Vossia[28], ani Scioppia[29], ani Ramuse[30], ani Farnabyho[31]; – a což je věc ještě úžasnější, jakživ se mu ani jedinou přednáškou o Crackenthorpovi[32] nebo Burgersdiciovi[33] nebo jiném holandském logikovi nebo komentátorovi v duchu nerozkřísla sebemenší záře nebo jiskérka subtilnosti; – ba ani nevěděl, čím se liší argumentu ad ignorantiam[34] od argumentu ad hominem; však si ještě vzpomínám, když mě přivedl k zápisu do Ježíšovy koleje v ****, že se můj ctihodný preceptor spolu se dvěma nebo třemi členy toho učeného cechu právem nad tím pozastavili, že se někdo dovede takhle ohánět náčiním a nevědět, jak se jmenuje.

Jenže otci nezbývalo než se jím ustavičně ohánět, jak to jen šlo; hájil totiž tisíceré směšně vypadající kacířské myšlenky, – nejprve to u něho byly, tak se mi zdá, pouhé kapřice a vive la bagatelle[35]; bavíval se s nimi tak půl hodiny a brousil si na nich vtip a pak je odkládal najindy.

Uvádím to ne snad jako domněnku nebo dohad o tom, jak všelijaké ty podivné názory otcovy rostly a sílily, – ale jako výstrahu vzdělanému čtenáři, aby ty hosty z neopatrnosti k sobě nepouštěl; – když mají po léta volný a nerušený přístup do hlavy, – nakonec se tam domohou jakéhosi domovského práva, – někdy kypí jako kvas; – častěji však po způsobu milostné vášně začne to žertem a končí to smrtelně vážně.

Zdali otec tak nějak tomu podivínství propadl, – nebo snad dal svou soudnost napospas důvtipu; – a zdali snad v těch jinak podivínských nápadech přece jen neměl dočista pravdu; – to posoudí čtenář, až k nim dojde. Tvrdím tady jen tolik, že ten nápad o působení křestních jmen, ať už jej pochytil, jak chtěl, myslel vážně; – byl v tom důsledný; – byl v tom soustavný a jako všichni soustavní myslitelé na podporu své hypotézy rozhýbal nebe i zemi a zkroutil a pokřivil kdeco v přírodě. Zkrátka, znovu opakuji; – myslel to vážně; a tak se vždycky rozlítil, když lidé, zejména vyššího stavu, kteří z toho měli mít rozum, – přímo před jeho očima dávali dětem jméno tak lhostejně a ledabyle, – jako když se rozhodnou říkat pejskovi Ponto nebo Amor, ba ještě lhostejněji a ledabyleji.

Říkal, že se to vůbec nehodí; – a jedna věc tomu zvlášť přitěžuje, totiž: Jakmile někdo ať už ze zlé vůle, nebo z nerozumu dostane špatné jméno, nedá se to dodatečně napravit, tak jako pošramocená pověst; – ta se leckdy dá před světem tak nebo onak očistit – když ne zaživa, tak po smrti: Kdežto toto bezpráví, říkával, se nenapraví nikdy; – ba pochybuje prý, že na to stačí zákon schválený parlamentem. Tak jako vy i on věděl, že si zákonodárný sbor osobuje pravomoc nad rodovými jmény; – ale z pádných důvodů, které prý může uvést, zatím si, říkával, ani o krok dál netroufl.

Jak jsem vám už řekl, následkem tohoto názoru otec sice choval k některým jménům velmi silné sympatie nebo antipatie; – ale přece jen patrně dost jmen se v jeho očích poměrně vyvažovalo, takže mu byla naprosto lhostejná. Tak třeba Kubík, Ríša a Tomeš: těmto jménům říkal otec neutrální; – tvrdil ve vší vážnosti, – že je od počátku světa nosí stejnou měrou darebáci a blázni jako mudrci a poctivci; – a tak se podle něho jejich vzájemný účinek maří, jako když proti sobě působí stejné síly; vybírat si mezi nimi, říkával, to nestojí ani za třešňovou pecku. Bertík, tak se jmenoval můj bratr, patřil taky k těm neutrálním křestním jménům, která nepůsobí žádným směrem; a protože mu to jméno dali, když byl otec zrovna v Epsomu, – často si povzdechl: chválabohu, že to aspoň takhle dopadlo. Ondřej mu byl jakousi zápornou algebraickou hodnotou; – tvrdil, že je horší než nic. – Na Viléma dost držel: – zato si necenil Hunfrída; – a Mikulášek, říkával, je Satanášek.

Ale k žádnému jménu v celém vesmíru neměl takový nepřekonatelný odpor jako k TRISTRAMOVI, – nic se mu tak neprotivilo a neošklivilo, – jak se mu zdálo, může z toho in rerum natura[36] vzniknout jen mrzkost a ubohost: A tak uprostřed hádky na toto téma, do jaké se ostatně často pouštěl, – zčistajasna ohnivě načal EPIFONEMA[37], nebo spíše EROTESIS[38] o tercii, ba leckdy o celou kvintu výš nad tóninou, v níž se hovořilo, – a kategoricky svého odpůrce žádal, troufá-li si mu říci, pokud si vzpomíná, – zdali už někdy četl, – ba dokonce slyšel, že by byl někdo jménem Tristram dokázal něco velikého nebo pamětihodného? – Kdepak, – říkával, – TRISTRAM! – To je nemožná věc.

Co ještě chybělo, aby otec napsal knihu a tak se svým názorem obeznámil svět? Co je platné pronikavému hloubalovi mít svůj názor, – když jej náležitě neprojeví navenek: – A to taky můj otec udělal; – neboť v roce šestnáctém, tj. dvě léta před mým narozením, usilovně spisoval zvláštní disertaci o jméně Tristram, – a ve vší upřímnosti a skromnosti dokazoval světu, proč se mu to jméno tolik hnusí.

Jen co vlídný čtenář porovná tento příběh s titulním listem, – jestlipak se mu nad otcem srdce v těle neustrne? – takový řádný a milý pán, sice s podivnými nápady, – jenže neškodnými, – a takovou věc mu naschvál vyvedou; – tady stojí na jevišti, všecky soustavičky a tužbičky zmařeny a ztroskotány; a události jedna za druhou se na něho krutě a nelítostně valí, jako by byly na potupu jeho spekulacím přímo proti němu vymyšleny. Jedním slovem, hle, jak staroušek, nevyzbrojený proti strázním, desetkrát za den trpí muka; – desetkrát za den svému vymodlenému synovi říká TRISTRAM! – Ach, ten žalný dvojslabičný zvuk!, který mu splýval v unisono s Troubou a kdejakou nadávkou pod širým nebem. – Při jeho popelu! to přísahám, – jestli vůbec kdy zlovolný duch se zalíbením a s pilností nějakému smrtelníkovi hatil plány, – jistě se to stalo tentokrát; – a nebýt toho, že než jsem byl pokřtěn, musel jsem se nejprve narodit, hned tady bych tu věc čtenáři vyložil.

Kapitola XX

– Jak to, že jste byla, milostivá, při čtení poslední kapitoly tak nepozorná? Vždyť jsem vám v ní řekl, Že má matka nebyla papeženka. – Papeženka! Nic takového jste mi, vašnosti, neřekl. – Račte dovolit, milostivá, znovu vám opakuji, že jsem vám to řekl tak jasně, jak se to dá slovy vůbec vyjádřit. – Tak jsem tedy, vašnosti, nejspíš přeskočila stránku. – Ba ne, milostivá, – ani slovo jste nepřeskočila. – Tak jsem si, vašnosti, zdřímla. – Takovou vytáčku vám, milostivá, už z hrdosti nemohu dovolit. – Tak tedy prohlašuji, že tomu za mák nerozumím. – Právě tu chybu vám, milostivá, vytýkám; a za trest se dožaduji, abyste se ihned obrátila, jakmile totiž dojdete k příští tečce, a znovu si přečetla celou kapitolu.

Uložil jsem to té paní za pokání ne snad ze svévole nebo ukrutenství, ale z nejlepší pohnutky; až se tedy vrátí, vůbec ji za to neodprosím: – Kárám tady špatný vkus, který kromě ní znenáhla opanoval tisíce jiných dam, – číst o překot a hledat spíš dobrodružství než hluboké poučení a vzdělání, jaké jim kniha této ražby při náležité četbě nesporně poskytne. – Mysl si má při čtení zvyknout oddávat se moudrým úvahám a odvozovat důmyslné závěry; ten zvyk měl Plinius mladší; tvrdil, že „nikdy tak špatnou knihu nečetl, aby z ní něco nezískal“. Prohlašuji, že prolítnout bez snažného pohřížení řecké a římské dějiny je méně platné než pohřížit se do příběhu o Parismovi a Parismenovi[39] nebo o Sedmeru reků anglických.

Ale sličná paní už jde. Přečetla jste si znovu, milostivá, tu kapitolu, jak jsem žádal? – Tedy přečetla: A nevšimla jste si při druhém čtení toho místa, z kterého se to dá odvodit? – Nikde ani slovíčko! Račte se tedy, milostivá, zamyslit nad předposlední řádkou kapitoly, kde si dovoluji tvrdit, že „než jsem byl pokřtěn, musel jsem se nejprve narodit“. Být má matka papeženka, tak samozřejmé by to nebylo.

Hrozná to smůla pro mou knihu, ale ještě větší pro literární obec; – a co proti té má smůla znamená! – že naše snahy sklony nadobro opanovala chlípná touha po nových a nových dobrodružstvích – a že prahneme jenom po ukojení této žádostivosti, – a tak se nás u slovesných děl dotýkají jen místa obhroublá a kluzká: – Jemné náznaky a nevtíravé poučky přírodovědy stoupají jako silice vzhůru; – tíživé mravní naučení zas klesá dolů; a tak ani z jednoho, ani z druhého svět nic nemá, jako by obojí uvázlo někde na dně kalamáře.

Kéž čtenář jako ta přistižená čtenářka neponechá mnohá taková důmyslná a pozoruhodná místa bez povšimnutí. Kéž se to u něho nemine s účinkem; – a kéž se všichni dobří lidé, čtenáři čtenářky, z jejího příkladu naučí číst.

Je-li čtenář zvědav na otázku křtu vstříknutím, předloženou doktorům Sorbonny, i s jejich dobrozdáním, zní takto:

MÉMOIRE présenté à Messieurs les Docteurs de la SORBONNE

Un Chirurgien Accoucheur représente en Messieurs les Docteurs de la Sorbonne, qu’il y a des cas, quoique très rares, où une mère ne sçauroit accoucher, & même où l’enfant est tellement renfermé dans le sein de sa mère, qu’il ne fait paroître aucune partie de son corps, ce qui seroit un cas, suivant les Rituels, de lui conférer, du moins sous condition, le baptême. Le Chirurgien, qui consulte, prétend, par le moyen d’une petite canulle, de pouvoir baptiser immédiatement l’enfant, sans faire aucun tort à la mère. – Il demande si ce moyen, qu’il vient de proposer, est permis & légitime, & s’il peut s’en servir dans le cas qu’il vient d’exposer.

RÉPONSE

Le Conseil estime que la question proposée souffre de grandes difficultés. Les Théologiens posent d’un côté pour principe que le baptême, qui est une naissance spirituelle, suppose une première naissance; il faut être né dans le monde pour renaître en Jésus-Christ, comme ils l’enseignent. S. Thomas, 3 part, quaest. 88, artic. 11, suit cette doctrine comme une vérité constante; l’on ne peut, dit ce S. Docteur, baptiser les enfants qui sont renfermés dans le sein de leurs Mères, & S. Thomas est fondé sur ce que les enfants ne sont point nés, & ne peuvent être comptés parmi les autres hommes; d’où il conclut qu’ils ne peuvent être l’objet d’une action extérieure pour recevoir par leur ministère les sacrements nécessaires au salut: Pueri in maternis uteris existentes nondum prodierunt in lucem ut cum aliis hominibus vitam ducant; unde non posunt subjici actioni humanae, ut per eorum ministerium sacramenta recipiant ad salutem. Lei rituels ordonnent dans la pratique ce que les théologiens ont établi sur les mêmes matières, & ils défendent tous d’une manière uniforme de baptiser les enfants qui sont renfermés dans le sein de leurs mères, s’ik ne font paroître quelque partie de leurs corps. Le concours des théologiens, & des rituels, qui sont les règles des diocèses, paroît former une autorité qui termine la question présente; cependant le conseil de conscience considérant, d’un côté, que la raisonnement des théologiens est uniquement fondé sur une raison de convenance, que la défense des rituels suppose que l’on ne peut baptiser immédiatement les enfants renfermés dans le sein de leurs mères, ce qui est contre la supposition présente; & d’un autre côté, considérant que les mêmes théologiens enseignent que l’on peut risquer les sacrements que Jésus-Christ a établis comme des moyens faciles, mais nécessaires pour sanctifier les hommes; & d’ailleurs estimant que les enfants renfermés dans le sein de leurs mères, pourroient être capables de salut parce qu’ils sont capables de damnation; – pour ces considérations, & en égard à l’exposé suivant lequel on assure avoir trouvé un moyen certain de baptiser ces enfants ainsi renfermés sans faire aucun tort à la mère, le Conseil estime que l’on pourroit se servir du moyen proposé, dans la confiance qu’il a que Dieu n’apoint laissé ces sortes d’enfants sans aucun secours, & supposant, comme il est exposé, que le moyen dont il s’agit est propre à leur procurer le baptême; cependant comme il s’agiroit, en autonsant la pratique proposée, de changer une règle universellement établie, le Conseil croit que celui qui consulte doit s’adresser à son évêque, à qui il appartient de juger de l’utilité, & du danger du moyen proposé, & comme, sous le bon plaisir de l’évêque, le Conseil estime qu ’il faudroit recourir au Pape, qui a le droit d’expliquer les règles de l’église, & d’y déroger dans le cas où la loi ne sçauroit obliger, quelque sage & quelque utile que paroisse la manière de baptiser dont il s’agit, le Conseil nepourroit l’approuver sans le concours de ces deux autontés. On conseille au moins à celui qui consulte de s’adresser à son évêque, & de lui faire part de la présente décision, afin que, si le prélat entre dans les raisons sur lesquelles les docteurs soussignés s’appuyent, il puisse être autorisé dans le cas de nécessité, où il risqueroit trop d’attendre que la permission fût demandée & accordée, d’employer le moyen qu’il propose si avantageux au salut de l’enfant. Au reste, le Conseil, en estimant que l’on pourroit s’en servir, croit cependant, que si les enfants dont il s’agit, venoient au monde, contre l’espérance de ceux qui se seroient servis du même moyen, il seroit nécessaire de les baptiser sous condition en cela le Conseil se conforme à tous les rituels, qui en autorisant le baptême d’un enfant qui fait paroître quelque partie de son corps, enjoignent néanmoins, & ordonnent de le baptiser sous condition, s’il vient heureusement au monde.

Délibéré en Sorbonne, le 10 Avril, 1793.

A. LE MOYNE, L. DE ROMIGNY, DE MARCILLY.

Tristram Shandy blahopřeje pánům Le Moyneovi, de Romignymu a de Marcillymu; doufá, že se po té úmorné poradě dobře vyspali. – Nechť mu laskavě řeknou, jestli by nebylo ještě kratší a jistější, po svatebním obřadu a před dokonáním manželství křtít bez dlouhých cavyků všechny homunkuly naráz vstříknutím a to s tou podmínkou jako shora, že když se homunkulové vydaří a přijdou potom šťastně na svět, jeden každý z nich bude znovu pokřtěn (sous condition[40]) – A za druhé s tou podmínkou, že se to provede, a pan Shandy se domnívá, že se to provést dá, par le moyen d’une petite canulle, a sans faire aucun tort au père[41].

Kapitola XXI

– To bych rád věděl, co je to tam nahoře za hluk a pobíhání, promluvil otec po půldruhahodinovém mlčení na strýčka Tobyho, – ten, vězte, seděl z druhé strany u krbu, družně si pokuřoval z dýmky a mlčky zíral na krátké kalhoty z černého plyše, které měl poprvé na sobě: – Copak to, bratře, dělají? – pravil otec, – vždyť vlastního slova není slyšet.

Já myslím, odpověděl strýček Toby, vytáhl dýmku z úst, a jak tu větu načínal, dvakrát nebo třikrát klepl hlavičkou o nehet levého palce, – já myslím, povídá: – Ale máte-li se řádně obeznámit s míněním strýčka Tobyho o té věci, musím vás nejprve v hrubých rysech obeznámit s jeho povahou a potom bude on v rozmluvě s otcem zase pokračovat.

„– Prosím vás pěkně, jak se jmenoval ten člověk, – píši tak zhurta, že nemám kdy vzpomínat nebo hledat, – který poprvé učinil ten postřeh, že je u nás počasí i podnebí velmi nevyrovnané“. Ať už to byl, kdo chtěl, postřeh je to trefný a správný. – Ale z toho plynoucí důsledek, že totiž „proto se u nás v takové rozmanitosti vyskytují praštěné a podivínské povahy“, – ten nebyl od něho; – na ten přišel dobrých sto padesát let po něm někdo jiný: – A dále, – právě proto, že máme na skladě takovou nepřebernou hojnost svérázné látky, vynikají naše komedie vysoko nad francouzské i všechny ostatní, které kdy na pevnině napsány byly nebo teprve budou; – ten objev v plném rozsahu pochází až někdy z poloviny panování krále Viléma – šťastně na něj narazil veliký Dryden[42], když psal (nemýlím-li se) jednu ze svých dlouhých předmluv. Na sklonku života královny Anny ujal se této myšlenky veliký Addison[43] a podrobně ji rozvedl v několika číslech svého Spectatora; ale jeho objev to nebyl. – A posléze za čtvrté, že nám ta podivná nevyrovnanost podnebí vytváří tak podivně nevyrovnané povahy, – a tím nás zároveň odškodňuje, abychom se měli čím obveselovat, když se za nepohody nemůžeme hnout z domu, to je můj postřeh; – a učinil jsem ho dnes 26. března 1759, za deštivého počasí mezi devátou a desátou dopoledne.

Takto, – takto, moji spolusekáči a pomocníci při této velké žni učenosti, jaká nám dozrává před očima; takto pomaloučku a nepozorovaně se poslední dvě století, ba ještě déle naše věda fyzická a metafyzická, fyziologická, polemická, nautická, matematická, enigmatická, technická, biografická, romantická, chemická a obstetrická spolu s padesáti jinými obory, rovněž končícími ponejvíce na -ický, vzpíná vzhůru až k to ακμή[44] dokonalosti, od níž, jak soudím podle pokroku posledních sedmi let, už daleko být nemůžeme.

Až se to stane, doufejme, že vezme zasvé veškeré spisování; – a tím, že nebude spisování, vezme zasvé čtení; – a časem chtěj nechtěj – Tak jako válka plodí chudobu a chudoba zase mír, – vezme zasvé veškeré vzdělání; – a potom – nám nezbude než začít znovu neboli jinými slovy octneme se tam, odkud jsme vyšli.

– Blahá! třikrát blahá chvíle! Škoda že jsem nebyl počat jindy a jinačím způsobem, – a že to početí otec s matkou, pokud to vůbec šlo, neposunuli o dvacet až pětadvacet let, to by si aspoň člověk v literárním světě přišel na své. –

Ale zapomněl jsem na strýčka Tobyho, který pořád ještě vyklepává popel z dýmky.

Měl temperament oné zvláštní odrůdy, která je našemu povětří ke cti; a bez váhání bych ho zařadil mezi její nejzdařilejší výtvory, nebýt u něho tolika nápadných rysů rodinné podoby, svědčících o tom, že jeho podivínství vyplývalo spíše z krve než z větru a vláhy nebo z nějaké jejich sestavy a směsi: často mi tedy bylo divné, proč otec vůbec nejeví chuť, – kdoví, snad pro to měl své důvody, – takhle si vysvětlovat mé chlapecké potrhlictví; SHANDYOVÉ byli totiž veskrze povahy svérázné; – aspoň mužští, – ženské, ty žádnou povahu neměly, – arci kromě pratety díny, ta si před nějakými šedesáti lety vzala kočího a měla s ním dítě, za což se, jak říkával otec, věren své hypotéze o křestních jménech, mohla poděkovat svým kmotrům a kmotrám.

Bude to vypadat divně – ale nechat čtenáře hádat, jak se to vlastně stalo, je stejné jako dávat mu luštit rébus, což mě ani nenapadne – že zrovna taková dávná příhoda byla vyhrazena k tomu, aby po tolika letech porušila upřímnou shodu a svornost, v jaké si otec se strýčkem Tobym žili. Člověk by řekl, že se to neštěstí vybije a vybouří v rodině, – jak to obyčejně bývá: – Jenže u nás se nic nedálo obvyklou cestou. Možná že v té době, kdy se to neštěstí stalo, třeba by bylo rodinu soužilo něco jiného; a ježto soužení jsou sesílána pro naše dobro a toto soužení Shandyům vůbec nic dobrého nepřineslo, možná že číhalo v záloze, až se mu naskytne vhodná chvíle nám tu úsluhu prokázat. –

Všimněte si, že o tom s jistotou nic netvrdím. – Dělám to tak, že šťourům ukazuji, po jakých neobvyklých drahách se dostanou až k zdrojům událostí, o nichž vypravuji; – nedělám to snad s nějakým pedantským lineálem, – ani s řízností Tacita, duchaplností překonávajícího sebe i čtenáře; – ale s poníženou pokorou srdce, oddaně sloužícího toliko všetečkům; pro ty píši – a ti mě budou číst – pokud tahle četba tak dlouho vydrží, až do konce světa.

Proč tedy zůstala tato příčina zármutku vyhrazena otci a strýčkovi, o tom nic určitého netvrdím. Ale jak a kterým směrem se projevovala, až se proměnila v příčinu rozbroje mezi nimi, to mohu přesně vyložit; tak to bylo:

Můj strýček TOBY SHANDY byl, milostivá, pán, který kromě ctností utvářejících důstojenství čestného a poctivého muže měl taky kus jedné ctnosti, která se v tom seznamu vůbec nevyskytuje, nebo jen zřídka; byla to nesmírná a bezpříkladná vrozená cudnost; – slovo vrozená však opravuji, abych předem nerozsuzoval věc, kterou bude třeba vzápětí vyšetřit; totiž: Byla-li to cudnost vrozená nebo získaná. – Ale ať k ní přišel strýček Toby tak či onak, byla to přece jen cudnost v pravém slova smyslu; a to, milostivá, nejen co do slov, protože v těch si naneštěstí mnoho vybírat nemohl, – ale taky co do skutku; a tahle cudnost ho ovládala tou měrou, že se, pokud je to vůbec možné, vyrovnala cudnosti ženské: Té čistotě, milostivá paní, i vnitřní stydlivosti duše i obraznosti, pro kterou vás ženy máme v takové posvátné úctě.

Snad se, milostivá, domýšlíte, že to strýček pochytil z toho pramene; že se drahnou dobu stýkal s krásným pohlavím; a tu libou vlastnost že v sobě vypěstoval důvěrnou znalostí žen i jejich nápodobou, k níž tyto sličné příklady neodolatelně vábí.

Rád bych to řekl, ale nemohu, – neboť vyjmu-li švagrovou, tj. ženu mého otce a mou matku, strýček Toby za tři léta toho namluvil se ženami tak tři slova; – ba ne, milostivá, on to měl od úderu. – Úderu! – Ano, milostivá, úderu kamenem, který se při obléhání Namuru odštípl z předprsně rohové hradby a praštil strýčka Tobyho rovnou do slabin. – A jak to, že to mělo takový účinek? Milostivá, to je dlouhá a poutavá historie; – ale líčit vám ji teď, to bych celý příběh popletl. – Schovám si ji do pozdější epizody; a na vhodném místě vám ji poctivě vypovím i s náležitými podrobnostmi: – Blíže to objasnit a dodat něco k tomu, co jsem už řekl, není zatím v mé moci. – Že byl strýček Toby pán bezpříkladné cudnosti, ke všemu ještě tříbené a přeháněné ustavičným žárem jisté rodové pýchy – tak se to u něho obojí vystupňovalo, že ho každá zmínka o tetě DÍNĚ nadmíru rozrušila. – Stačila pouhá narážka, a hned se začervenal, – ale když se otec o té pletce zeširoka rozpovídal před cizími lidmi, aby tak názorně doložil svou hypotézu, – čest i – cudnost strýčka Tobyho krvácely nad neblahým zmarem nejkrásnější ratolesti našeho rodu; všecek poplašen brával otce stranou, vadil se s ním a sliboval mu hory doly, jen když přestane.

Otec lnul k strýčkovi Tobymu, o tom jsem přesvědčen, s opravdovou bratrskou láskou, a pokud to na něm záleželo, byl ochoten ke všemu, co bratr po bratrovi právem žádat může, aby strýčkovi v této věci i v jiných vyhověl. Jenže to nebylo v jeho moci.

– Jak jsem vám už řekl, můj otec byl každým coulem filozof, – hloubavý, – soustavný; – a pletka tety Díny mu znamenala tolik, co Koperníkovi zpětný oběh planet: – poklesáváním Venuše z oběžné dráhy se utvrdila soustava koperníkovská, nazvaná podle Koperníka; a poklesky tety Díny zrovna tak pomohly upevnit soustavu otcovu, která se, jak pevně doufám, bude po něm navždy nazývat shandyovská.

Nad každou jinou rodinnou ostudou měl snad otec právě tak vytříbený smysl pro hanbu jako každý jiný člověk; – on, ba ani Koperník by tu pletku nevytrubovali, co dím, ani o ní nemukali, kdyby si nemysleli, že jim to velí pravda. – Amicus Plato, říkával otec a přitom to hned strýčkovi Tobymu překládal. Amicus Plato; tj. DÍNA byla má teta; – sed magis amica veritas[45] – ale pravda je má sestra.

Pro povahový protiklad se otec se strýčkem leckdy bratrsky poškorpili. Jeden tu historku o rodinné ostudě nevydržel poslouchat, – a druhý snad nevynechal den, aby se jí nějak nedotkl. Pro spásu boží, křičel strýček Toby, – pro mou spásu a pro spásu nás všech, milý bratře Shandy, – nech tu tetinu historku s jejím popelem odpočívat v pokoji; – jak to – jak to, že jsi tak necitelný a nešetrný k rodinnému jménu? – Copak je rodinné jméno proti hypotéze? odpovídal otec. – Ba, když na to přijde, co je rodinný život? – Rodinný život! – strýček Toby se zvrátil do křesla a zdvihl vzhůru ruce, oči a jednu nohu. – Ano, život, – stál na svém otec. Rok co rok padají za oběť hypotéze tisíce životů (aspoň v civilizovaných krajích) – jako by to byla pára a dým. Podle mého sprostého rozumu, odpovídal strýček Toby, – v každém takovém případe je to hotový MORD, ať už ho spáchal, kdo chtěl. – To je omyl, odpovídal mu otec; – protože in Foro Scientiae[46] žádný MORD není, – je toliko SMRT.

Na to si strýček Toby netroufal odpovědět žádným jiným argumentem, ledaže zapískal pár taktů Lillibullera[47]. – Tak totiž ulevoval své zlosti, když ho něco pohoršilo nebo udivilo; – zvláště pak, když se někdo před ním vytasil s nějakou pitomůstkou.

Protože pokud si vzpomínám, žádný z našich logiků ani jejich komentátorů neuznal za vhodné argument této zvláštní odrůdy pojmenovat, – dovoluji si to udělat sám, a to z dvojí příčiny. Předně: Aby se na zamezení zmatků v disputacích ode všech argumentových odrůd – jako je třeba Argumentum ad Verecundiam, ex Absurdo, ex Fortiori[48] – navždy odlišoval: – Aby až jednou složím hlavu, děti mých dětí mohly říci, že jejich učený dědeček byl hlava otevřená; – Že vymyslil název pro argument v celé vědě nejnezvratnější – a že jej nezištně hodil do pokladnice Artis Logicae[49]. A budou-li mít chuť, aby mohly ještě dodat: – je-li cílem disputace spíše umlčet než přesvědčit, je to jeden z nejlepších argumentů vůbec.

Tímto tedy rázně nařizuji a poroučím: Aby byl pro odlišení znám pod názvem a označením Argumentum Fistulatorium[50] a nijak jinak; – a aby se nadále těšil stejnému důstojenství jako Argumentum Baculinum & Argumentum ad Crumenam[51] a vždycky se s nimi probíral v stejné kapitole.

Pokud jde o Argumentum Tripodium[52], kterého používá jenom žena proti muži; – a Argumentum ad Rem[53], kterého zas naopak používá muž proti ženě: – Těchto dvou je věru na jednu přednášku až dost; – a ostatně nejlíp je čelit jedním druhému, – pojednejme tedy o každém zvlášť na patřičném místě.

Kapitola XXII

Učený biskup Hall, totiž slavný dr. Josef Hall, který byl za panování Jakuba I. biskupem exeterským, v jedné své Dekádě na konci Božského umění rozjímavého, vydaného r. 1610 u Johna Beala v Londýně, Aldergate Street, nám říká: „Je ohavné, když se někdo sám chválí“ – a já si to taky myslím.

Na druhé straně přece jen, když je něco mistrně provedeno a nikdo si toho nevšímá: – zdá se mi zrovna tak ohavné nemít z toho žádnou slávu, jen se tím hrdým vědomím užírat a tak odejít ze světa.

A to se děje se mnou.

Neboť v této dlouhé odbočce, ke které jsem se dal maně svést, jako ostatně (s jedinou výjimkou) ve všech odbočkách, jevím v odbočkovém umu znamenité mistrovství, které snad čtenář nepostřehl, – ne že by na to nebyl dost bystrý, – ale protože taková přednost se obyčejně v odbočce nehledá, ba ani nečeká; – a to jest: Že mé odbočky, jak pozorujete, stojí sice za to, – a že od rozdělaného kusu co chvíle odskakuji takový lán světa jako žádný jiný britský spisovatel; ale přece jen si to vždycky zařídím, tak, aby mi za mé nepřítomnosti dílo nestálo.

Tak například zrovna jsem se chystal zhruba vám načrtnout nanejvýš vrtošivou povahu strýčka Tobyho; – a tu nám do toho vlezla teta Dína s kočím a hloupě nás odvedli milióny mil až do středu planetární soustavy: A přece, jak pozorujete, kresba strýčkovy povahy přitom pomaloučku pokračovala; – ne snad v hlavních konturách, – to ani nebylo možné, – ale postupně na ní přibývalo důvěrných rysů i lehounkých náznaků, takže teď se už se strýčkem Tobym znáte lépe než dříve.

A tak je mé dílo seřízeno v zcela svérázný mechanismus; uplatňuje se v něm a vyrovnává dvojí protichůdný pohyb, zdánlivě nesmiřitelný. Zkrátka mé dílo odbočuje – a přitom zároveň postupuje vpřed.

Je to, vašnosti, něco docela jiného, než jak se Země při své rotaci za den otáčí kolem své osy a přitom jak postupuje po eliptické dráze, vytváří nám rok a s ním i libou rozmanitost a střídu ročních období; – jenom jsem se tím, to se přiznám, inspiroval, – z takových nicotných podnětů došlo, o tom jsem přesvědčen, k největším pokrokům a objevům, na nichž si tolik zakládáme.

Odbočky jsou nesporně sluníčko; – jsou život a duše četby; – vyberte je například z této knihy, – to si rovnou seberte celou knihu; – na každé stránce zavládne věčná ledová zima; vraťte je autorovi; – hned se ponese jako ženich, – samá přívětivost; samý rozmar, a tak nikomu nepřejde chuť.

Vtip je v tom správně s nimi kuchařit a hospodařit, aby z nich měl něco nejen čtenář, ale také autor; ten je na tom tak bídně, že člověku nad ním srdce usedá: Načne-li totiž odbočku, – v tu chvíli, jak pozoruji, celé dílo mu zůstane trčet; – a když si zas hledí hlavního díla, – pak je veta po odbočkách.

– Je mi to mizérie. – Proto jsem to také, jak vidíte, od prvopočátku sesadil tak, že se hlavní dílo s vedlejšími součástkami protíná a oba pohyby, odbočný i postupný, se tak splétají a jako kolečka do sebe zapadají, že stroj jde celkem nepřetržitě; – ba co víc, půjde ještě čtyřicet let, jestliže mi dárce zdraví dobrotivě nadělí tak dlouho života a pohody.

Kapitola XXIII

Něco mě pudí začít tuto kapitolu hodně nesmyslně a ten nápad si nedám vymluvit. – Tak tedy spustím.

Kdyby se do lidské hrudi zasadilo Momovo[54] sklo, to zlepšení navrhl sám arcikritik Momus, – Předně by to mělo ten bláznivý důsledek, – Že bychom i my nejmoudřejší a nejusedlejší den co den tou či onou mincí platili okenní daň.

A za druhé, Že kdyby se tam to zmíněné sklo zapustilo, k zachycení lidské povahy by docela stačilo potichoučku se s křeslem posunout blíž jako k nějakému kukátkovému úlu a nahlédnout dovnitř, – i uviděl by tam člověk duši nahou; – pozoroval ji, jak se hýbe, – co kutí; – sledoval její brouky od té chvíle, co se v ní zrodí, až do té chvíle, kdy se vyrojí; – díval se na ni, jak neposedně hopsá, poskakuje, rejdí; – a chvíli ji pak vnímal, jak se po tom hopsání atd. tváří zase škrobeně, – a potom by vzal inkoust a pero a zapsal, co spatřil a může odpřisáhnout: – Jenže na naší planetě to životopisec nemá tak snadné; – lepší by to asi měl na planetě Merkuru; – neboť nesmírným žárem té končiny, podle počtářských důkazů v té blízkosti od Slunce dvojnásob prudším než žhavé železo, – tamějším obyvatelům, tak se mi zdá, jistě už dávno tělo zeskelnatělo (což je příčina působivá), a tak se přizpůsobilo podnebí (což je příčina účinná); a z té dvojí příčiny všechen příbytek jejich duše je, aťsi velestřízlivá přírodověda dokazuje, co chce, jediný krásně průhledný kus čistého skla (kromě pupečního uzlu); – že dokud tamější obyvatelé nezestárnou a nezvráskovatí tak, že se světelné paprsky, procházející jimi, nehorázně lomí, – nebo se zase od jejich povrchu odrážejí do oka tak šikmo, že se člověk stane neprůhledným, jeho duše, když si zrovna nehraje na bůhvíjak slušnou nebo nevyužije toho malého kousíčku pupečního uzlu, – jářku, jeho duše si může po libosti vyvádět venku zrovna tak jako doma.

Jenže, jak už jsem shora řekl, u nás pozemšťanů je tomu jinak; – duše nám neprozařuje tělem, ale je zahalena tmavým hávem nezkrystalizovaného masa a krve; a tak chceme-li nějak zjistit její rázovité rysy, musíme na to jít úplně jinak.

Mnohými cestami bylo, věru, ubírat se lidskému důvtipu, aby se to přesně provedlo.

Někteří kreslí například povahu podle dechových nástrojů. – Tak postupuje Vergil v milostné pletce Didony a Eneáše; – jenže to je ošemetné jako dech slávy; – a nadto je to znak omezeného ducha. Není mi neznámo, že Italové líčí svérázné povahy, jaké se u nich vyskytují, přímo s matematickou přesností podle forte nebo piana vyluzovaného jistým dechovým nástrojem – podle nich zcela spolehlivým – Název toho nástroje si tady vyslovit netroufám; postačí, když řeknu, že ho taky máme, ale někoho jim vypodobnit nás ani nenapadne; – zní to záhadně a záhadné to schválně má být, aspoň ad populum[55]: – Jakmile se tedy, milostivá, dostanete až sem, honem čtěte, nezastavujte se a na nic se nevyptávejte.

Jiným zas slouží za jediný prostředek k vykreslení povahy člověka to, co vykálí; – jenže z toho bývají obrysy velmi nepřesné, – a nezbývá než je dokreslit tím, co do sebe nacpe; když se jedna kresba poopraví druhou, teprve pak z toho vyjde kloudné zobrazení.

Nic bych proti tomuto způsobu neměl, jenže jak se mi zdá, tuze páchne lampou, – a zvlášť protivné je, že stále musíte u takového člověka přihlížet k jeho ostatnímu mimopřirození. – Proč se nejpřirozenějším úkonům lidského života říká mimopřirození, – to je jiná věc.

Jiní zas za čtvrté všechny ty pomůcky šmahem zavrhují; – jejich pomůcka sice není účinnější, ale přece jen leccos s ní dokážou, protože pentagrafickému malířskému cechu odkoukali jejich poctivý kumšt zvětšovací[56]. – Jsou to, vězte, naši slovutní dějepisci.

Jednoho vidíte, jak kreslí podobiznu v životní velikosti proti světlu; – je to počínání malicherné, – utrhačné, – a nespravedlivé k zobrazovanému modelu.

Jiní to zas hledí napravit tím, že vás nakreslí in camera[57]; – to je ze všeho nejneslušnější, – protože takhle vás jistě zachytí v podobě nadmíru směšné.

Abych se při líčení povahy strýčka Tobyho uvaroval těchto všelikých chyb, umínil jsem si, že ho nijak mechanicky kreslit nebudu; – má tužka se nebude řídit žádným dechovým nástrojem, na jaký se kdy foukalo před Alpami i za nimi; – nebudu zpytovat, co do sebe nacpe a zase vykálí, – jeho mimopřirození se ani nedotknu; – nakreslím zkrátka strýčka Tobyho z jeho KONÍČKA.

Kapitola XXIV

Kdybych nebyl v hloubi duše přesvědčen, že čtenář přímo plane nedočkavostí po povaze strýčka Tobyho, – byl bych mu tady už dříve doložil, že k jejímu zobrazení se nejlépe hodí nástroj, na který jsem si umanul.

Že by člověk a KONÍČEK na sebe vzájemně působili přesně tak, jako na sebe působí duše a tělo, to netvrdím: Ale v nějakém úzkém vztahu bezpochyby budou; tak si myslím, že nejspíš ještě po způsobu zelektrizovaných těles, – a to tím, jak se jezdcova rozehřátá zadnice přímo dotýká KONÍČKOVA zadku. – Hojným třením dochází na dlouhých projížďkách k tomu, že jezdec je nakonec vrchovatě nabit KONÍČKOVOU látkou; – vylíčíte-li tedy jasně ráz jednoho, získáte dosti přesnou představu i o duchu a povaze druhého.

Nuže, koníček, na němž se proháněl strýček Toby, stojí za vylíčení už proto, že neměl sobě rovného; – ať člověk třeba putoval z Yorku do Doveru, – z Doveru do cornwallského Penzance a z Penzance zase zpátky do Yorku, druhého takového koníčka by po cestě nespatřil; a kdyby ho snad přece spatřil, i kdyby měl nevím jak naspěch, určitě by se zastavil a důkladně si ho prohlédl. Ten koníček měl věru tak nezvyklý krok i vzhled a od hlavy až k ocasu se všem příslušníkům tohoto druhu tak nepodobal, že býval leckdy spor o to – je-li to opravdu koníček, nebo ne: Ale tak jako proti skeptikovi, který se s filozofem přel o skutečnosti pohybu, filozof argumentoval tím, že se postavil na nohy[58] a prošel se po pokoji; tak i strýček Toby na důkaz toho, že jeho koníček je opravdu KONÍČEK, argumentoval tím, že si na něho nasedl a pěkně se na něm projížděl; – a řekl si, ať si svět tu spornou věc rozsoudí, jak je mu libo.

Ba věru strýček si na něho s chutí nasedl a koníček ho zase dobře nosil, – a tak si strýček nad tím, co tomu svět říká nebo si o tom myslí, hlavu nelámal. Však už je na čase, abych vám ho vylíčil: – Ale mám-li postupovat podle všech pravidel, dovolte mi laskavě, abych vám nejprve pověděl, jak se k němu dostal.

Kapitola XXV

Protože po ráně do slabin, kterou utržil při obléhání Namuru, stal se strýček Toby neschopen vojenské služby, doporučili mu návrat do Anglie, aby se tam, bude-li to možné, zase sebral.

Rovná čtyři léta se nehnul, – zčásti z lůžka a celou tu dobu ze světnice: a jak ta léčba probíhala, vystál nepopsatelná muka, – následkem stálého loupání z os pubis[59] a vnějšího okraje oné části coxendix[60], zvané os illium[61], – obě ty kosti měl příšerně rozdrceny, jednak od hran kamene, odštípnutého, jak jsem vám už řekl, z předprsně, – jednak od jeho velikosti, – (však ho taky byl pořádný kus) a ranhojič byl celkem toho mínění, že to vážné poranění slabin způsobil strýčkovi Tobymu spíše tíhou než metnou silou, – což prý je velké štěstí.

Někdy tou dobou začínal otec v Londýně obchodovat a měl už najatý dům; – a protože otec soudil, že se strýčkovi Tobymu nikde nedostane takového ošetření a takové péče jako u něho, – vykázal mu v domě nejlepší komnatu. – Ale svou příchylnost mu projevoval ještě upřímněji: když k němu v té či oné věci zavítal přítel nebo známý, jinak nedal, hned ho vzal za ruku a odvedl nahoru k strýčkovi Tobymu, aby hodinku u jeho lůžka pobesedoval.

Vyprávění o tom, jak utržil ránu, zahání vojákovi bolest; – tak se aspoň domýšleli strýčkovi návštěvníci, a jak se k němu den co den trousili, ze samé zdvořilosti vyplývající z té domněnky často na toto téma zaváděli řeč, a od tématu byl jen skok k samému obležení.

Byly to nesmírně vlídné besedy; strýčkovi Tobymu se při nich vždycky ulevilo a bylo by se mu ulevilo ještě víc, nebýt toho, že ho uváděly do netušených nesnází, kterými se o celé tři měsíce léčba protáhla; a kdyby nebyl vymyslil způsob, jak se z nich dostat, jsem si jist, že by ho byly sklátily do hrobu.

Co za nesnáze strýček Toby měl, – to neuhodnete; – kdybyste to uhodli, – studem bych se červenal; ne jako příbuzný, – ne jako muž, ba ani ne jako žena, – ale červenal bych se jako autor, nemálo si totiž na tom zakládám, že čtenář pranic neuhodne. Na to jsem, vašnosti, tuze citlivý a nedůtklivý, a kdyby se mi zazdálo, že úsudkem nebo dohadem se dotápáte toho, co stojí na příští stránce, – hned bych ji z knihy vyrval.

Konec knihy první

Kapitola I

Schválně načínám novou knihu, abych jak náleží důkladně objasnil, čím to, že strýček Toby při svých výkladech a vysvětlivkách o obléhání Namuru, kde tu ránu utržil, tolikrát se octl v úzkých.

Jestli si čtenář přečetl dějiny válek za krále Viléma, musím mu připomenout, – pakliže si je nepřečetl, musím mu to povědět, – že při tom obléhání nad jiné památný byl útok Angličanů a Holanďanů na hrot předsunuté protiškarpy u brány sv. Mikuláše, tarasící velkou vodní nádrž; na Angličany tam nemilosrdně pálili z kontrgardy i z polobašty sv. Rocha. Tak zkrátka skončila ta urputná půtka; Holanďané se uchytili v kontrgardě, – Angličané se pak zmocnili kryté cesty před svatomikulášskou branou, třebaže jim francouzští důstojníci na kolbišti chrabře čelili tasenou šavlí.

Protože to byl hlavní útok, který strýček Toby u Namuru viděl na vlastní oči, – obléhatele totiž rozštěpoval soutok Maasy a Sambry, takže ze svých operací toho mnoho neviděli, – rozpovídal se o něm zpravidla obšírněji a důkladněji; a že se tolikrát octl v úzkých, bylo jen tím, že se mu za nic nedařilo názorně podat a do všech odstínů zachytit rozdíl mezi škarpou a protiškarpou, – kolištěm a krytou cestou, – půlměsícem a ravelinem, – tak aby jeho posluchači pochopili, o čem je řeč.

I učení spisovatelé si ty termíny rádi pletou; – ký div, že strýček Toby samým horlivým vysvětlováním a uváděním na pravou míru často své hosty a leckdy i sebe nadobro popletl.

Po pravdě řečeno, když ti, které mu otec přivedl na besedu, nebyli zrovna ostrovtipní a on sám neměl ten den chuť všechno vysvětlovat, ať dělal, co dělal, nejasností se při výkladu nevyvaroval.

Vylíčení této půtky znesnadňovalo strýčkovi Tobymu ještě to, – že při útoku na protiškarpu před branou sv. Mikuláše, protiškarpu sahající od břehu Maasy až po velkou nádrž – v tom terénu se totiž křížem krážem táhly hojné náspy, stoky, stružky a náhony, – kolikrát se mezi nimi tak zamotal, že tam zůstal trčet a odnikud vpředu ani vzadu mu nekynula záchrana; a tak mu nezbývalo než útok vzdát.

Tyto trapné nezdary strýčka nad pomyšlení zlobily; a protože mu otec ze samé vlídnosti neustále vodil nové známé a nové všetečky, – nevěděl kudy kam.

Strýček Toby se jistě uměl ovládat, – a jak na sobě nedával nic znát, v tom se mu myslím málokdo vyrovnal; – a přece jenom, když při ústupu z ravelinu vrazí rovnou do půlměsíce, nebo při vylézaní z kryté cesty sjede po protiškarpě, nebo při přechodu náspu sklouzne do příkopu, že nad tím bude asi zuřit, to si lze domyslit: – A taky že zuřil – a ty ustavičné drobné mrzutosti, pro toho, kdo nečetl Hippokrata, napohled bezvýznamné a nicotné, o nichž však každý, kdo četl Hippokrata nebo třeba dr. Jakuba Mackenzieho[62] a dobře uvážil, jak účinkují vášně a duševní vzruchy na vstřebávání – (Když potravy, proč ne také rány?), milerád uzná, že se už tím strýčkovi Tobymu rána rozdírala a jitřila.

– Hloubat nad tím strýček Toby neuměl; – stačilo mu, že to zakouší, snášel to bolení a trápení celé tři měsíce, a tu si umínil, že se toho tak nebo onak zbaví.

Jednou ráno ležel v posteli naznak, palčivost i povaha rány ve slabinách mu léhat jinak nedovolovala, a tu ho napadlo, že kdyby tak sehnal a dal si podlepit nějakou velkou pevnostní mapu Namuru, města i citadely spolu s okolím, snad by se mu tím ulevilo. – Že toužil mít s městem a citadelou zároveň okolí, na to zvlášť upozorňuji, – bylo to proto, že strýček Toby utržil ránu na jednom hliněném převalu nějakých třicet sáhů od uhýbajícího úhlu příkopu přímo naproti vyčnívajícímu úhlu polobašty sv. Rocha; a tak si troufal zapíchnout špendlík zrovna na tom místě v terénu, kde stál, když ho kámen udeřil.

Stalo se, jak si přál, a tak se strýček Toby nejenom zbavil haldy nezáživných výkladů, ale nakonec, jak se ještě dočtete, přišel šťastně k svému KONÍČKU.

Kapitola II

Když už strojíte tak drahé hody, je náramná hloupost, uspořádat je tak špatně, že vám je páni kritikové a labužníci pohaní: A nejspíš vám je pohaní tehdy, když je na hody nepozvete, nebo – a to je zrovna tak urážlivé – když se okázale věnujete ostatním hostům, jako by tam u tabule vůbec žádný kritik (z povolání) nebyl.

– Obou těch věcí se střežím; předně jim schválně nechávám půl tuctu míst; – a dále bez rozdílu všech si jich uctivě hledím: – Ruce vám líbám, pánové, žádná jiná společnost, to prohlašuji, mě ani zpola tak netěší jako vaše, – na mou duši, rád vás tu vidím, – jenom pěkně jako doma, posaďte se, jaképak cavyky a s chutí do toho.

Šest míst[63] jim nechávám, řekl jsem, a málem jsem jim ve své ochotě vyhradil ještě sedmé, – zrovna to, kde teď stojím; – ale protože mě jeden kritik (tentokrát od přirozenosti, – ne z povolání) upozornil, že je to až dost, hned si na to místo sedám a zatím se těším, že napřesrok toho bude víc.

– U všech všudy! jak to, že váš strýček Toby, zřejmě voják a podle vašeho líčení žádný hlupák, – byl zároveň takový popleta, vrták, šmodrcha – No, řekněte sám.

Takto, pane kritiku, mohl jsem klidně odpovědět; ale nad to jsem já povznesen. – Vždyť je to nezdvořáctví, – a to sluší jenom tomu, kdo neumí nic jasně a uspokojivě vysvětlit ani se hluboce ponořit až k prvním příčinám lidské nevědomosti a zmatenosti. Nadto je to odpověď zpupná, – proto ji zavrhuji; na vojanskou povahu strýčka Tobyho je sice jako ušitá, – a nebýt toho, že si při takových výpadech hvízdával Lillibullero, – protože kurážný byl dost, byl by se k ní čacky uchýlil; jenže mně se vůbec do krámu nehodí. Snad je vám zřejmé, že píši jakožto učenec; – učené jsou mé příměry, mé narážky, mé příklady, mé metafory, – a že si musím jak náleží udělat jméno a jak náleží se odlišit od jiných, – jinak, co mě čeká? Inu, veta by po mně bylo, vašnosti: – v tuto chvíli, co zabírám místo kritikovi, – uprázdnil bych místo dvěma dalším.

– Takto tedy odpovídám:

Prosím, pěkně, vašnosti, když už jste tak sčetlý, jestlipak jste taky četl jednu knížku, je to Lockovo Pojednání o lidském rozumu? – Nepospíchejte s odpovědí, – jak vím, mnozí ji citují, a vůbec jí nerozumějí: – Patříte-li k těm nebo k oněm, protože píši pro poučení, povím vám třemi slovy, co je to za knihu. – Jsou to dějiny. – Dějiny? a o kom? o čem? kde? kdy? Ouha. – Je to, vašnosti, dějepisná čítanka (což je snad samo příznivým doporučením pro svět) o tom, co se děje v lidské mysli; řeknete-li té knize jenom tolik a nic víc, věřte mi, v kroužku metafyziků se nebudete špatně vyjímat.

Ale to jen tak mimochodem.

Troufáte-li si tedy jít se mnou a zgruntu celou věc prozkoumat, shledáte, že zatemněnost a zmatenost lidské mysli má trojí příčinu.

Především, vašnosti, tupá čidla. Za druhé, i když čidla nejsou tupá, lehké a pomíjivé otisky, které v nich předměty zanechají. A za třetí, paměť jako řešeto, takže neudrží, co přijme. – Jen si zavolejte komornou Dolly, a jestli tu věc nevyložím tak názorně, že bude Dolly stejně srozumitelná jako Malebranchovi[64], dám vám svou čepičku i s rolničkami. – Když Dolly načmárá psaníčko Robinovi a strčí ruku až po loket na dno kapsáře, který má viset po pravé straně; – uvědomte si při té příležitosti, že tím, co Dolly nahmatává, dají se jako ničím na světě vhodně objasnit a ozřejmit čidla a čivost. – Snad nemáte tak tupá čidla, abych vám musel napovídat, – je to, vašnosti, ždibec červeného pečetního vosku.

Když po rozehřátí vosku a kápnutí na dopis loví Dolly náprstek tak dlouho, až jí vosk ztvrdne, náprstek se na něm neotiskne, když přitlačí jako jindy. Dobrá: Když má Dolly jenom včelí vosk nebo jiný vosk měkkého složení, – otisk v něm sice bude, – ale nevydrží, aťsi na něj Dolly přitlačí, jak chce; a posléze, má dobrý vosk i dobrý náprstek, jenže jej ve chvatu, jak na ni zvoní velitelka, přitlačí ledabyle; – ve všech třech případech bude otisk náprstku podobný spíše troníku než předloze.

Vězte, že žádná z těchto příčin nebyla vlastní příčinou zmatenosti výkladu strýčka Tobyho; jenom proto o nich po způsobu slavných fyziologů hovořím tak obšírně, – abych světu ukázal, z čeho ta zmatenost nepocházela.

Z čeho pocházela, to jsem už shora naznačil, a vydatný pramen zatemněnosti to vždycky je – a bude, – totiž z nepřesného užívání slov; to mnohdy poplete i rozum nejjasnější a nejsvrchovanější.

Deset proti jedné u Artura[65] sázím, že jste dějiny literatury dávných věků nikdy nečetl; – jestli jste je přece jen četl, – strhly se v nich a navždy se nám pro paměť zachovaly strašné boje, zvané logomachie[66], s potoky žluči a inkoustu, – že nad tím líčením vyhrknou slzy každému, kdo má něžné srdce.

Vlídný kritiku! když to všechno zvážíš a u sebe promyslíš, kolik poznatků, výkladů i rozprav ti v různých dobách zkazila a porušila jenom tahle věc: – toho křiku a rámusu na KONCILECH o ουσία a ύπόστασις[67]; U SCHOLASTIKŮ pak o moci a duchu; o esencích a kvintesencích; – o podstatách a o prostoru. – Toho lomozu na kolbištích ještě prostornějších pro slůvka nicotného významu a neurčitého smyslu; – když to uvážíš, nebude ti nijak divné, že se strýček Toby tolikrát octl v úzkých, – spíše uroníš soucitnou slzu nad jeho škarpou i protiškarpou; – nad jeho kolištěm i krytou cestou; – nad jeho ravelinem i půlměsícem: Přisámbůh! ne myšlenky: – slova ho ohrožovala na životě.

Kapitola III

Jakmile dostal strýček Toby, jak si přál, mapu Namuru, hned ji začal studovat, a to nanejvýš bedlivě; a protože mu záleželo hlavně na uzdravení, a to uzdravení zas u něho souviselo s vášněmi a duševními vzruchy, správně učinil, že si hleděl látku tak osvojit, aby o ní mohl mluvit bez rozčilování.

Po čtrnáctidenním usilovném a pilném bádání, kterým si ostatně strýček Toby ránu ve slabinách nijak nepolepšil, – s pomocí poznámek naspodu rytiny a dále Gobesiovy Vojenské architektury a pyrobalografie[68], přeložené z vlámštiny, vzmohl se na jakž takž souvislý výklad; ani ne za dva měsíce mu to šlo docela plynně, a nejenže dokázal spořádaně zaútočit na předsunutou protiškarpu; – tou dobou už vnikl do toho umění hloub, než toho původní pohnutka vyžadovala, – a tak strýček Toby klidně překračoval Maasu a Sambru; prováděl výpady až k Vaubanově linii, k opatství salsinskému atd. a průběh jednotlivých útoků líčil hostům stejně jasně jako průběh útoku u brány sv. Mikuláše, kde měl tu čest utržit ránu.

Jenže s touhou po vědění je tomu jako s žízní po bohatství: ukájením jí jenom přibývá. Čím víc se strýček Toby zahloubával do mapy, tím víc si v ní liboval; – probíhalo to u něho stejně jako při té zmíněné elektrické asimilaci, při které stálým třením a nabíjením samotné duše odborníků nakonec šťastně zectnostní, zpodobizní, – zmotýlovatí a zhouslovatí.

Čím víc se strýček Toby napájel z tohoto libého zdroje vědění, tím palčivěji a prudčeji žíznil, a tak sotva proležel rok, nebylo snad v Itálii a ve Flandřích jediného opevněného města, aby si neopatřil jejich plán, a jakmile jej dostal, hned si jej pročetl a pečlivě na něm sledoval dějiny obléhání, vyvrácení, zvelebení a znovuvybudování; pročítal je s takovou neúmornou pílí a chutí, že zapomínal na sebe, na ránu, na lůžko, na jídlo.

V druhém roce si strýček Toby koupil Ramelliho a Catanea, přeložené z italštiny; – dále Stevina, Maroloise, chevaliera de Ville, Loriniho, Coehoorna, Scheithera, hraběte Pagana, maršála Vaubana, monsieur Blondela a k tomu ještě takovou hromadu knih o vojenském stavitelství, kolik jich měl Don Quijote o rytířství, když mu do knihovny vtrhli farář s lazebníkem.

Začátkem třetího roku, tj. v srpnu v roce devětadevadesátém strýček Toby shledal, že by měl trochu rozumět projektilům: – Soudil, že nejlépe bude čerpat vědění přímo od pramene, začal tedy s N. Tartagliou, který, jak se zdá, první přišel na ten klam, že celou tu spoušť nadělá dělová koule, když letí přímou čarou. – To je, jak N. Tartaglia strýčkovi Tobymu dokázal, nemožná věc.

– Hledání Pravdy nezná konce.

Sotva se strýček Toby poučil o tom, jakou dráhu dělová koule neurazí, ponenáhlu se odhodlal pátrat dále a vyšetřit, jakou dráhu vlastně urazí: za tím účelem se tedy znovu pustil do starého Malthuse a nábožně ho prostudoval. – Potom pokročil ke Galileovi a Torricellimu[69], u nichž podle nezvratných geometrických pravidel zjistil, že vlastní dráha je PARABOLA, nebo také HYPERBOLA, – a že parametr neboli latus rectum kuželosečky řečené dráhy je v stejném poměru ke kvantitě a amplitudě celá dráha k sinusu dvojnásobného úhlu dopadu, který svírá spodek děla s rovinou; – a že poloparametr, – stát! drahý strýčku Toby, – stát! – ani o krok dále se nepouštěj po této trnité a klamné stezce, – zapeklité to kroky! zapeklité zákruty tohoto bludiště! zapeklité trampoty, které při honbě za tímto kouzelným přeludem vědění na tebe dolehnou. – Ach strýčku; uteč – uteč před tím jako před hadem. – Copak se sluší, abys ty, dobráčku! s ranou ve slabinách celé noci vysedával a horečně ponocoval, až ti krev přichází do varu?

– Běda! ještě se ti zhorší příznaky, – zarazí se ti pot, – vyprchají ti živočišné částice, – zchřadne životní síla, – vyschne základní vlhko, což ti způsobí zácpu, podlomí zdraví, – a valem přivodí všecky neduhy stáří. – Ach strýčku! strýčku Toby!

Kapitola IV

Ani zlámanou grešli bych nedal za stylistické znalosti toho člověka, který tohle nechápe. – Že totiž nevím jak znamenité prosté vyprávění, připojené hned za předcházející žhavou apostrofu strýčka Tobyho, – by mělo pro čtenáře vlažnou a mdlou příchuť; tímto tedy končím kapitolu, ačkoliv jsem příběh zdaleka nedopověděl.

– Spisovatelé mého ražení mají jednu zásadu společnou s malíři. – Když při přesném kopírování dopadá obraz nevýrazně, volíme menší zlo; soudíme, že spíše se promine prohřešek proti pravdě než proti kráse. – To je nutno brát cum grano salis[70]; ale ať už je tomu, jak chce, – vsouvám sem zatím to přirovnání, než mi apostrofa vystydne, a pro nic jiného, – a jestli s tím čtenář bůhví proč nesouhlasí, to je celkem jedno.

Na sklonku třetího roku si strýček Toby povšiml, že mu parametr a poloparametr kuželosečky jitří ránu, a to ho tak znechutilo, že rázem zanechal studia projektilů a věnoval se jenom praktickému opevňování; tato záliba v něm vyrazila s dvojnásobnou silou jako stlačené péro.

V tom roce si už strýček nebral, jak to pravidelně dělával dřív, každý den čistou košili, – lazebníka propouštěl a nenechal se od něho ani oholit, – ranhojiči nedopřával dost času na převázání rány a sám se o ránu tak málo zajímal, že se ani po sedmerém převazu nezeptal, co s ní je: Leč hle! – najednou jako když hrom uhodí, jal se toužebně vzdychat po uzdravení, – stýskal si otci, utrhoval se na ranhojiče; – a když ho jednou ráno zaslechl šlapat po schodech, sklapl knihy, odhodil nástroje a vypeskoval ho za to, že léčbu jenom prodlužuje a že aspoň do té chvíle už s ní mohl být jistě hotov: – Rozpovídal se o prožitých útrapách a o tom, co za ta truchlivá čtyři léta na lůžku všechno zkusil; nebýt vlídnosti a povzbuzování předobrého bratra, dodal, – dávno už těm strastem podlehl. – Otec byl při tom: Nad výřečností strýčka Tobyho zaslzel; – kdepak by se jí nadál. – Strýček Toby byl od přírody nevýřečný; – tím víc to tedy působilo. – Ranhojič tonul v rozpacích; – ne že by k té nedůtklivosti nebyl žádný důvod, bylo jich ažaž; – ale ani on se toho nenadál; za ta čtyři léta, co strýčka ošetřoval, pranic takového v jeho chování nepostřehl; nikdy mu neuklouzlo jediné podrážděné nebo reptavé slovo; – byl učiněná trpělivost, – učiněná pokora.

– Někdy pozbýváme práva naříkat tím, že je neuplatňujeme; – často si to zas vynahrazujeme trojnásob: – Ranhojič žasl; a žasl ještě víc, když strýček Toby rázně na něm vymáhal, aby mu buď ránu zhojil naráz, – nebo aby vzkázal pro královského dvorního ranhojiče, monsieur Ronjata, ten že to dokáže.

Touha po životě a zdraví je člověku od přírody vštípena; – vášeň s ní sourodá je láska k svobodě a volnému prostoru: Obě ty vášně měl strýček Toby s lidským rodem společné; – jedna z nich sama byla dostatečným vysvětlením toho, že tak snažně toužil být zdráv a vycházet z domu; – ale jak už jsem vám řekl, nic se u nás v rodině nedalo obvyklou cestou; – podle toho, za jakou dobu a jakým způsobem se tato prudká touha u strýčka Tobyho tentokrát projevila, důvtipný čtenář lehce vytuší, že za tím vězela nějaká jiná příčina nebo kaprice: – A taky že ano, a jaká příčina nebo kaprice to byla, o tom pojednáme v příští kapitole. Až si to odbudu, bude na čase, to přiznávám, vrátit se do salónu ke krbu, kde jsme nechali strýčka Tobyho trčet uprostřed věty.

Kapitola V

Když se dá člověk v područí neúprosné vášně, – jinými slovy když mu KONÍČEK zjankovatí, – pak sbohem, chladný rozume a klidná rozvaho!

Rána se strýčkovi Tobymu pěkně hojila, a jakmile se ranhojič vzpamatoval z leknutí a směl mu o tom povědět, – řekl mu, že se rána zaceluje; a nenastane-li další loupání, čemuž nic nenasvědčuje, – za nějakých pět šest neděl přestane mokvat. Zmínit se tak strýčkovi Tobymu před dvanácti hodinami o pěti šesti olympiádách, to by se mu zdálo kratší. – Myšlenky se mu hrnuly jedna za druhou, – kypěl nedočkavostí, aby svůj záměr uskutečnil; – a tak aniž se s někým poradil, – což je ostatně, jak se mi zdá, správné, když si člověk umíní od nikoho si nedat radit, – ve vší tajnosti svému sluhovi Trimovi nařídil, aby naházel do tlumoku cupaninu a obvazy a na dvanáctou hodinu toho dne, kdy jak věděl, bude otec na burze, objednal ke vchodu čtyřspřežní kočár. – Na stole zanechal ranhojiči za jeho péči bankovku a otci za jeho péči dopis s vřelými díky, – potom poskládal mapy, knihy o opevňování, nástroje atd., a z jedné strany podepřen o berlu, z druhé o Trima, – tak se vydal strýček Toby do Shandy Hallu.

Toto náhlé putování mělo takovýto důvod, nebo spíše původ:

Stolek, u něhož strýček Toby večer předtím, než to vzalo takový obrat, seděl v pokoji obklopen mapami atd. – byl na tu haldu větších i menších pomůcek vědění, která se na něm vršila, poněkud drobounký; – a tak se stalo, jak se strýček natahoval pro tabatěrku, nešťastnou náhodou shodil kružítko, a jak se shýbal pro kružítko, rukávem smetl na zem skřínku s náčiním a kratiknoty; – a protože se všechno proti němu spiklo, jak zkoušel zachytit padající kratiknoty, – srazil ze stolu monsieur Blondela a navrch na něho ještě hraběte Pagana.

Že by strýček Toby při svém ochromení sám nějak tu spoušť napravil, na to nebylo ani pomyšlení, – zazvonil tedy na svého sluhu Trima; – Trime, pravil strýček Toby, no prosím, co jsem tady natropil. – Potřeboval bych, Trime, nějaké lepší zařízení. – Vzal bys moje pravítko, změřil ten stolek na délku i na šířku a objednal mi ještě jeden stejně veliký? – Jak račte, jemnostpane, odpověděl Trim a poklonil se; – však on se z toho jemnostpán brzy vykřeše a potom odjede na venkov, – a když jemnostpána to opevnění tolik baví, tam si to zařídíme jedna radost.

Musím vám tady povědět, že strýčkův sluha, kterému se říkalo Trim, býval v strýčkově setnině kaprálem, – ve skutečnosti se jmenoval Jakub Butler, – ale tu přezdívku mu dali už dávno u pluku, a tak mu strýček Toby, když na něho nebyl zrovna rozlícen, jinak neřekl.

Byl to chudák invalida, do levého kolena ho trefila mušketová kulka v bitvě u Langenu, to bylo dvě léta před namurskou šarvátkou; – a protože to byl chlapík u pluku oblíbený, ba co víc, chlapík ve všem obratný, strýček Toby ho přijal za sluhu; osvědčil se znamenitě a dělal strýčkovi Tobymu v ležení i v kasárnách komorníka, štolbu, lazebníka, kuchaře, švadlíře i ošetřovatele; od počátku až do konce se věru od něho nehnul a sloužil mu věrně a oddaně.

Strýček Toby ho měl taky rád a lnul k němu už proto, že měli vědomosti dost podobné: – Za ta tři léta, co každou chvíli poslouchal pánův výklad o opevněných městech a vydatně prošťourával a okukoval pánovy plány atd., vyjma a kromě toho, co v koníčkovském ohledu získal jakožto sluha sám o sobě nekoníčkovský, – kaprál Trim (tak mu budeme od nynějška říkat) se v této vědě nemálo pocvičil; kuchařce a komorné se aspoň zdálo, že se v pevnostech vyzná zrovna tak jako strýček Toby.

A ještě jeden tah na dokreslení, – je to v povaze kaprála Trima jediný tmavý rys. – Ten chlapík tuze moc radil, – nebo spíš tuze moc mluvil; jinak se choval naprosto uctivě, a dokud mlčel, umlčet ho bylo snadné; ale jak spustil, – nedal se zadržet, – mlel v jednom kuse; – to jemnostpane sem jemnostpane tam i to uctivé chování deklamaci kaprála Trima přece zachraňovalo, – a tak když se člověk třeba durdil, – hněvat se na něho nemohl. Strýček Toby se na něho málokdy durdil a málokdy hněval, – nijak mu ta Trimova slabůstka nevadila. Jak jsem už řekl, strýček Toby ho měl rád; – ostatně jakpak mu měl zavřít ústa, – vždyť věrný sluha mu byl toliko poníženým přítelem. – Takový byl kaprál Trim.

Že jsem tak smělý, vedl svou Trim, mohl bych jemnostpánovi poradit a povědět, co si o té věci myslím? – Jen mluv, Trime, pravil strýček Toby, – mluv, – mluv bez obav, člověče, co si o tom myslíš. Já si tedy, odpověděl Trim (a neschlípl přitom uši a neškrabal se na hlavě jako nějaké venkovské nemehlo, odhrnul si vlasy z čela a stál zpříma jako před šikem) – Já si myslím, pravil Trim, levou nohu, tu chromou, postrčil dopředu, – rozevřenou pravici napřáhl k mapě Dunkerku, přišpendlené na tapetě, – já si myslím, jestli ovšem jemnostpán smejšlí jinak, poníženě to uznám, – že ty raveliny, bašty, kurtiny a roháče tady na papíře jsou pro kočku: být tak sami na venkově, však bychom to my dva, jemnostpán a já, nějak zaonačili, jenom mít čtvrt až třetinu korce, kde si můžeme dělat, co chceme: Hnedle budeme mít léto, hovořil Trim, a tak se jemnostpán pěkně posadí venku a mně dá nografii – (Říká se ichnografie, pravil strýček) – města nebo citadely, které se mu zráčí oblehnout, – a rovnou mě tam, jemnostpane, zastřelte na kolišti, jestli vám je neopevním k vaší spokojenosti. – Toť se ví, Trime, že opevníš, pravil strýček. – Jen co mi jemnostpán přesně narýsuje mnohoúhelník a jaké má mít čáry a úhly. – To ti beze všeho narýsuji, pravil strýček. – Začnu kopat příkop, a jen co mi jemnostpán udá správnou hloubku a šířku, – To ti, Trime, udám na fous, odvětil strýček Toby, – semhle směrem k městu navrším z hlíny škarpu, – a tamhle směrem k poli zase protiškarpu. – Výborně, Trime; pravil strýček Toby: – A když je zešikmím k vaší spokojenosti, – koliště bych, když jemnostpán dovolí, obložil drnem, jak se to ve Flandřích dělá u nejkrásnějších opevnění, – však jemnostpán ví, že to tak má být, – a valy a předprsně bych taky udělal z drnu; – Znalci hradebnictví, Trime, tomu říkají pažit, řekl strýček Toby; – Ať už je to pažit, nebo drn, na tom nezáleží, odpověděl Trim; však jemnostpán ví, že je to desetkrát lepší než obložení z cihel nebo z kamene; – To vím, Trime, že je, v jistém ohledu, – pokýval hlavou strýček Toby; – dělová koule se zaryje hluboko do pažitu a nezpůsobí tříšť; tou se zanese příkop (jak se stalo u brány sv. Mikuláše) a obléhající jej snadno překročí.

Jemnostpán se v tom vyzná líp než všichni důstojníci ve vojsku Jeho Veličenstva dohromady; – nechte toho, jemnostpane, neobjednávejte stolek, odjeďme raději na venkov, já tam pod vaším vedením budu dřít jak mezek a postavím vám opevnění jako klícku, s bateriemi, s podsebitím, zákopy a palisádami, že kouknout na to se kdekomu vyplatí, i kdyby měl kvůli tomu ujet dvacet mil.

Při řeči Trimově se strýček Toby zarděl jako pivoňka; – nezarděl se provinile, – ani stydlivě – ani hněvivě, – zarděl se samou radostí; – nad tím návrhem, jak mu jej Trim vylíčil, přímo vzplanul. – Trime! řekl strýček Toby, už jsi toho dost napovídal. – Mohli bychom začít tažení, hovořil Trim, hned ten den, jak Jeho Veličenstvo se spojenci vytáhnou do pole, a vyvracet jim město za městem ráz na ráz – Trime, pravil strýček Toby, nemluv. – Když je tak hezky, jemnostpán si může sedět, hovořil Trim, tuhle v křesle (ukázal na ně prstem) a dávat mi rozkazy a já – Nemluv, Trime, pravil strýček Toby. – Jemnostpán přitom užije nejenom radosti a zábavy, – ale taky čerstvého vzduchu a tělocviku a pohody – a za měsíc se pánovi rána zahojí. Už jsi toho, Trime, dost namluvil, – pravil strýček Toby (a strčil ruku do kapsy u kalhot) – ten návrh se mi náramně zamlouvá; – A když jemnostpán dovolí, hned půjdu koupit sapérský rýč, ten si vezmeme s sebou, a ještě objednám lopatu a krumpáč a všelijaké – Nemluv, Trime, pravil strýček Toby, a všecek unesen vymrštil se na jednu nohu, – strčil Trimovi do ruky zlaťák, – Trime, řekl strýček Toby, nemluv; – běž, Trime, rovnou dolů a přines mi, kamaráde, hned večeři.

Trim sběhl dolů a přinesl pánovi večeři, – jenže nadarmo: – strýček Toby nevzal ani do úst, měl plnou hlavu Trimova operačního plánu. – Trime, pravil strýček Toby, ulož mě na lůžko; – nic naplat. – Líčením kaprála Trima měl roznícenou obraznost – strýček Toby nemohl oka zamhouřit. – Čím déle o tom uvažoval, tím více ho to vábilo; – a tak rovné dvě hodiny před svítáním se už dávno rozhodl a všechno si promyslel, jak spolu s kaprálem Trimem odtamtud vyrazí.

Strýček Toby měl ve vesnici Shandy, kde leželo otcovo panství, pěkný venkovský domek, zděděný po starém strýci; patřil k němu stateček, který vynášel nějakých sto liber ročně. Vzadu přiléhala k domku zelinářská zahrada měřící asi polovinu jitra; – na samém konci zahrady za vzrostlým tisovým plotem byl travnatý kuželník skorem takové rozlohy, jak po ní toužil kaprál Trim; – jakmile tedy Trim pronesl slova: „Mít čtvrt až třetinu korce, kde si můžeme dělat, co chceme“ – hned se strýčkovi Tobymu vybavil tenhle kuželník a záhadně se mu promítl na sítnici obraznosti; – jen z této fyzické příčiny zbrunátněl, nebo se aspoň zarděl tak prudce, jak jsem to vylíčil.

S takovou vroucností a dychtivostí, s jakou chvátal strýček Toby, aby se touto věcí tajně pokochal, nechvátal za milou žádný milenec; – říkám tajně; – jak už jsem vám řekl, proti domu ji clonil vzrostlý tisový plot a na ostatních třech stranách ji zrakům smrtelníků zakrývala pichlavá cesmína a květné houští; – představa, že ho tam nikdo nebude vidět, strýčkovi Tobymu ještě kořenila představu libosti, kterou už předem v duchu zakoušel. – Marná tužba! aťsi je kolem dokola husté křoví, aťsi je to napohled nevím jak tajné, – copak si, milý strýčku Toby, myslíš, že se můžeš kochat věcí o rozloze třetiny korce, – a nikdo se o tom nedoví!

Jak si s tím strýček Toby a kaprál Trim poradili, – a jaký byl průběh jejich válečných tažení, při nichž o události nebyla nikterak nouze, – to by byl ne zrovna nezajímavý vedlejší děj v epitasi neboli rozvíjení našeho dramatu. – Zatím nám nezbývá než tento výstup skončit, – a přenést se zase do salónu ke krbu.

Kapitola VI

– Copak to, bratře, dělají? řekl otec. – Já myslím, odpověděl strýček Toby, a jak už jsem vám řekl, vytáhl dýmku z úst, a zatím co větu načínal, vyklepal popel; – já myslím, odpověděl, že by, bratře, neškodilo zazvonit.

Prosím tě, Obadiáši, co je to tam nad námi za rámus? – pravil otec; – vždyť tady s bratrem vlastního slova neslyšíme.

Milostpane, odpověděl Obadiáš a uklonil se k levému rameni, – milostpaní je zle a zle; – a proč běží Zuzana přes zahradu, jako by jí o věnec ukládali? – To ona si, milostpane, nadběhla do městečka pro starou porodní bábu, odvětil Obadiáš. Osedlej tedy koně, pravil otec, zajeď rovnou k porodníkovi dr. Slopovi, vyřiď mu mé poručení, – a pověz mu, že tvá paní pracuje k porodu, – a že ho žádám, aby se s tebou co nejrychleji vrátil.

Jakmile Obadiáš za sebou zavřel, promluvil otec na strýčka Tobyho: Je to divné, – když už je nablízku dr. Slop, takový věhlasný porodník, – že je má žena až do konce pořád tak zatvrzelá, a život dítěte, které už stejně potkala jedna nehoda, svěřuje nevědomosti stařeny; – a to nejenom život mého dítěte, bratře, – ale taky vlastní život a s ním zároveň i život všech dětí, které snad s ní ještě zplodím.

Možná, bratře, odpověděl strýček Toby, že to má švagrová dělá z šetrnosti: – Láry fáry, – odvětil otec, – ať doktor zasáhne, nebo nezasáhne, zaplaceno dostane stejně, – ne-li víc, – aby se nezlobil.

Tak to tedy dělá, pravil strýček Toby v prostotě svého srdce, – leda z CUDNOSTI: – Má švagrová nejspíš nesnese mužského poblíž ****. Jestli strýček Toby tu větu dokončil, či ne, to vám nepovím; – pro jeho dobro předpokládejme, že ji dokončil, – a taky se mi zdá, že napravit tu větu ŽÁDNÝM SLŮVKEM dobře nemohl.

Jestliže naproti tomu strýček Toby nedošel až na konec periody, – tím že se otci náhle zlámala dýmka, dostalo se světu nanejvýš ladného příkladu oné ozdobné řečnické figury, která u rétoriků slově aposiopesis[71] – Pane na nebi! jak takové Poco piú a Poco meno italských kumštýřů; – to nepostižitelné VÍCE nebo MÉNĚ rozhoduje o přesné linii krásy u věty stejně jako u sochy! Jak se lehounkým dotykem dláta, tužky, pera, smyčce atd. – všechno zaoblí tak, že to působí opravdu libě! – Ó krajané; – vyjadřujte se přesně; – dbejte na svou řeč; – a nikdy, ach, nikdy nezapomínejte, na jak nepatrných částicích záleží vaše výmluvnost i vaše sláva.

– „Má švagrová,“ pravil strýček Toby, „nejspíš nesnese mužského poblíž ****.“ Udělejte pomlčku – je to aposiopesis. – Odstraňte pomlčku a napište zadnice, – pak je to neslušnost. – Vyškrtněte zadnici a napište místo ní krytá cesta, pak je to metafora; a protože strýček Toby myslil v jednom kuse na opevňování, kdyby se mu bylo vůbec naskytlo doplnit tu větu ještě jedním slovem, – nejspíš by to bylo tohle slovo.

Ale jestli tomu tak bylo, nebo ne; – a jestli otec v tu osudnou chvíli zlámal dýmku nešťastnou náhodou, nebo ze zlosti, to se pozná až svým časem.

Otec byl sice dobrý přírodovědec, – ale také drobet moralista; když se mu tedy dýmka vpůli zlámala, co jiného mu – jakožto moralistovi – zbývalo než oba kousky vzít a klidně je pohodit na oheň. – Kdepak on; – hodil je tam vší silou; – a aby to bylo ještě důraznější, – schválně si k tomu stoupl na obě nohy.

Vypadalo to, že snad má zlost; – a podle toho, jak odpověděl na slova strýčka Tobyho, opravdu zlost měl.

– „Nesnese,“ pravil otec (opakoval to po strýčkovi Tobym doslova), „mužského poblíž!“ – Propána, bratře Toby, ty bys i Joba připravil o trpělivost; – jeho rány stejně už, zdá se mi, na mě dopadají. – Jak to? – Kde? – Na čem? – Od čeho? – Kterak? žasl strýček Toby. – Muž v tvém věku, pravil otec, a zná tak málo ženy! – Já je vůbec neznám, – odpověděl strýček Toby: a tak si myslím, hovořil dále, že po leknutí, které jsem zažil ten rok, co rozbořili Dunkerk, při námluvách u vdovy Wadmanové; – leknutí, které mě postihlo jenom proto, že ženy vůbec neznám, – právem prohlašuji, že se v ženách a v ženských krámech za mák nevyznám. – Tak se mi zdá, bratře, odpověděl otec, že bys měl u ženy rozeznávat pravý a nepravý konec.

V Aristotelově arcidíle stojí: „Když člověk myslí na něco minulého, – shlíží k zemi; – když však myslí na něco budoucího, vzhlíží k nebi.“

Strýček Toby nejspíš nemyslil na to ani na ono, protože hleděl vodorovně před sebe. – Pravý konec! – pravil strýček Toby a tato dvě slova si broukal tiše pro sebe a nevidomě upíral zrak na škvírku mezi uvolněnými kachlíky krbové římsy. – Pravý konec u ženy! – Prohlašuji, že tomu rozumím jak koza petrželi; – a kdybych o tom přemýšlel třeba celý měsíc, hovořil strýček Toby (přitom stále upíral zrak na uvolněné kachlíky), jistě na to nepřijdu.

Tak já ti to, bratře Toby, povím, řekl otec.

Každá věc na světě, hovořil otec (a nacpával si novou dýmku) – každá věc na tomto pozemském světě, milý bratře Toby, má dvě držadla. – Ne vždycky, pravil strýček Toby. – Aspoň má každý, odpověděl otec, dvě ruce, – což je totéž. – Když se tedy člověk klidně posadí a u sebe rozvažuje tvar, vzhled, sklad, vhodnost i účel jednotlivých částí, které dohromady dávají tvora zvaného žena, a srovnává je analogicky – To slovo jsem nikdy pořádně nepochopil, – pravil strýček Toby. – analogie, odpověděl otec, je jistý vztah a soulad mezi různými – A tu jako z udělání někdo zaklepal na dveře a rázem otci zlámal definici stejně jako dýmku vedví, – a zároveň pohmoždil hlavičku nejznamenitější a nejpozoruhodnější rozpravě, jaká kdy byla zplozena v lůně spekulace; – teprve za několik měsíců se otci povedlo přivést ji šťastně na svět: – V tuto chvíli (vzhledem k zhoubě a bídě prudce se valících domáckých nehod) je podobně jako téma oné rozpravy neméně problematické, zdali mi na ni vybude, nebo nevybude místo v třetím svazku.

Kapitola VIII

Je to asi půl druhé hodiny celkem důkladného čtení, co strýček Toby zazvonil a Obadiáš dostal nařízeno, aby osedlal koně a zajel pro porodníka dr. Slopa; – nikdo mi tedy nemůže vytknout, že jsem umělecky vzato i s ohledem na pilnost věci nedopřál Obadiášovi dosti času na cestu tam a zpátky; – ačkoliv vskutku a po pravdě stačil se ten chlap zrovna jen obout.

Jestli se toho nějaký hyperkritik chytí, a přece jen si usmyslí změřit kyvadlem, jaká doba vlastně uplynula mezi zazvoněním a zaklepáním; – a když pak zjistí, že uplynuly pouhé dvě minuty, třináct a tři pětiny vteřiny, – směle se do mě za ten přestupek proti časové jednotě, nebo spíše věrohodnosti pustí; – připomněl bych mu, že sám pojem trvání v nejprostších podobách odvozujeme toliko z chodu a sledu svých myšlenek, – to je pravé učenecké kyvadlo, – jakožto učenec se podle jiného v této věci zkoušet nedám, – a pravomoci všelikých jiných kyvadel se hrozím a odříkám.

Požádal bych ho tedy, aby uvážil, že ze Shandy Hallu k porodníku dr. Slopovi je to slabých osm mil; – a zatímco Obadiáš ujížděl řečených osm mil tam a zpátky, já jsem zatím dopravil strýčka Tobyho od Namuru přes celé Flandry až do Anglie: – Že jsem se s ním v nemoci skoro čtyři léta obíral; – a že jsem ho spolu s kaprálem Trimem odvezl v čtyřspřežním kočáře bezmála dvě stě mil daleko do Yorkshiru; – tím vším dohromady jsem jistě čtenářovu obraznost připravil na vystoupení dr. Slopa, – aspoň (doufám) tak jako tancem, písní nebo koncertem v meziaktí.

Nedá-li si hyperkritik říci a bude-li dále tvrdit, že dvě minuty třináct vteřin jsou zkrátka dvě minuty třináct vteřin, aťsi o nich vykládám, co chci: – a i když mě snad ta obhajoba zachraňuje v ohledu dramatickém, že mě naprosto zabíjí v ohledu životopisném, protože kniha, která byla až doposud apokryf, se tím proměňuje ve vyložený ROMÁN: – Bude-li na mne takhle dorážet – udělám té vádě i hádce rázem konec, – a prozradím mu, že Obadiáš ujel ani ne padesát kroků od stáje, a tu se srazil s dr. Slopem; – že se s ním srazil, o tom podal špinavý důkaz, – který jen o chlup nedopadl tragicky.

Představte si; – ale lépe bude začít tím novou kapitolu.

Kapitola IX

Představte si podsaditou nevzhlednou postavičku dr. Slopa, měřící kolmo na výšku asi půl páté stopy, s širokánskými zády a s panděrem, že by sloužilo ke cti seržantovi od gardových kyrysníků.

Tak vypadala v konturách postava dr. Slopa – a jestli jste četli Hogarthův rozbor krásy (pakliže ne, tak si ho přečtěte); – víte, že postavu lze zkarikovat a znázornit třemi tahy právě tak jako třemi sty.

Představte si dr. Slopa, – tak se totiž jeví v konturách, jak se pomalu krok za krokem brodí v blátě na vystouplém hřbetě drobounkého poníka barvy sice pěkné; – zato síly, – ouvej! – tak chabé, že se pod tím břemenem vzmůže nanejvýš na klus, kdyby se po silnicích vůbec klusat dalo. – Ono se nedalo. – A představte si, jak se přímo proti němu prudce řítí Obadiáš na statném kočárovém konisku, pobodnutém v trysk.

Račte, vašnosti, chvilku prodlít nad tímto líčením.

Zahlédnout tak dr. Slop na míli předem Obadiáše, jak po úzké polní cestě hrozitánsky uhání přímo proti němu, – šplíchá a stříká kolem sebe jako divý, jestlipak by toto zjevení s celým tím vírem bahna a vody, kolotajícím kolem jeho osy, – nebylo dr. Slopa v jeho tehdejším postavení právem polekalo víc než Whistonovy komety? – To ani nemluvím o jádru toho zjevení; totiž o Obadiášovi a kočárovém koni. Podle mého ponětí už ten vír stačil strhnout a smést když ne lékaře, tak aspoň lékařova poníka. Jak tedy asi trnul dr. Slop hrůzou a jak se štítil vody, to si domyslíte, až se dočtete (hned na to dojde), jak se pomaloučku šinul k Shandy Hallu, a když už byl šedesát kroků od náhlé zatáčky v těch místech, kde se zahradní zídka ostře lomila a kde bylo na blátivé cestě nejvíc bláta, – tu Obadiáš na kočárovém koni ze zatáčky prudce, zběsile vyrazil – bác! – přímo proti němu! – V přírodě snad není nad takovou srážku nic strašnějšího, – zvlášť když přijde na někoho zčistajasna, až ztratí hlavu jako dr. Slop.

Co si měl dr. Slop počít? – Pokřižoval se?? – No ne! – Vždyť on byl, vašnosti, papeženec. – To je jedno; raděj se měl pevně držet sedlové hrušky. – To měl; – ba, když na to přijde, raděj neměl dělat vůbec nic; jak se totiž křižoval, pustil z ruky bič, – a jak jej potom lovil zpod kolena a okraje sedla, kam mu zapadl, pozbyl třmene – a přitom zároveň pozbyl rovnováhy; – a když už toho nešťastný lékař tolik pozbyl (z čehož vlastně vysvítá, jak málo platné je křižovat se), nakonec pozbyl taky duchapřítomnosti. Nečekal tedy na Obadiášův náraz, ponechal poníka jeho osudu a v příčném směru přesně jako žok vlny se z něho skutálel; při pádu se mu nic nestalo, ledaže se nejširší částí těla zabořil (a jak by taky ne) nějakých dvanáct palců do bahna.

Obadiáš před dr. Slopem dvakrát smekl čapku; – jednou, když padal, – podruhé pak, když dosedl. – Nemístná uctivost: – neměl ten chlap raději zarazit koně, slézt dolů a pomoci mu? – Udělal, vašnosti, všechno, co bylo v té chvíli možné; jenže kočárový kůň byl tak rozběhnutý, že naráz to všechno Obadiáš nesvedl; – než to jakžtakž dokázal, třikrát objel kolem dokola dr. Slopa; – a když nakonec koně přece jen zarazil, vychrstlo přitom tolik bláta, že měl být Obadiáš raději o jednu mořskou míli dál. Zkrátka co je ta věc v módě, jakživ nebyl žádný dr. Slop tak pokálen a tak přepodstatněn.

Kapitola X

Když vkročil dr. Slop do zadního salónu, kde zatím otec se strýčkem Tobym rokovali o ženské povaze, – těžko říci, čím je víc překvapil, zda svým vzhledem, nebo svým příchodem; nehoda ho potkala až skoro u domu, Obadiáš tedy neuznal za vhodné vysadit ho znovu do sedla, – i přivedl ho dovnitř, tak jak byl, neutřeného, nevykartáčovaného, neokřižmovaného, samá skvrna a samý cákanec. – Stál tam na prahu dobré půl druhé minuty a bez hnutí a beze slov jako Hamletův duch (Obadiáš ho pořád držel za ruku) ve vší své blátivé velebě. Zadnice, na kterou dopadl, byla jediná šmouha, – a taky jinak po celém těle byl zdělán blátem, kterým po něm chrstl Obadiáš, člověk by byl (bez nejmenší tajné výhrady) přísahal, že ho jediná krůpěj neminula.

Tady si mohl strýček Toby na oplátku zase smlsnout na otci; – vidět dr. Slopa takhle zřízeného, žádný smrtelník by jistě strýčkovi Tobymu neupřel, že „švagrová nejspíš nesnese dr. Slopa poblíž ****“. Jenže to bylo argumentum ad hominem, a protože strýček Toby s ním neuměl zacházet, myslíte si třeba, že o ně nestál. – Ba ne; bylo to proto, – že neměl v povaze někoho tupit. –

Že se tam dr. Slop v tuto dobu objevil, byla stejná záhada jako to, jak se tam objevil; je sice pravda, že kdyby byl otec chvilku přemýšlel, rozluštil by ji jako nic; vždyť před týdnem dr. Slopovi vzkázal, že se má matka čeká do kouta; a protože od té doby nedostal lékař žádnou zprávu, bylo od něho samozřejmé a taky moudré, že se rozjel do Shandy Hallu přesvědčit se, jak to tam vypadá. –

Jenže při tom pátrání se otec pustil po špatné stopě; tak jako hyperkritik i on ulpěl na zazvonění a zaklepání, – měřil dobu, která mezitím uplynula, – a tak se do toho početního úkonu zahloubal, že už neměl sílu myslit na něco jiného, – vada běžná u nejslavnějších matematiků! ti taky předvádějí své poučky důkladně a urputně, až se tím tak vyčerpají, že jim nezbude dost síly na to, aby je s užitkem uplatnili.

Zazvonění a zaklepání mohutně rozeznělo taky strýčkovo sensorium, – jenže v něm vyvolalo docela jiný myšlenkový pochod; – při těch dvou nesouladných tepech se strýčkovi rázem v duchu vybavil velký inženýr Stevinus: – Co s tím vším měl Stevinus co dělat, – to je největší záhada: – i ta se nám rozluští, – ale ne v příští kapitole.

Kapitola XI

Správně provozované psaní (jako je třeba moje, bodejť) je toliko jiný název pro rozhovor: A jako nenapadne toho, kdo ví, co se v dobré společnosti sluší, povídat všechno; tak i spisovatel, obeznámený s patřičnými mezemi společenských mravů a dobrého vychování, netroufne si domýšlet všechno: Nejvyšší úctu vzdáme čtenářovu rozumu tím, že věc přátelsky rozpůlíme a přenecháme mu, ať si tak jako my i on něco představí.

Co mne se týče, já mu takové poklony vzdávám ustavičně, a podobně jako svou, tak zaměstnávám všemožně i jeho obraznost.

Došlo tedy na něho; – obšírně jsem už vylíčil, jak dr. Slop neblaze spadl ze sedla a jak neblaze se objevil v zadním salóně; – ať v tom teď čtenářova obraznost chvilku pokračuje.

Nechť si tedy čtenář představí, co o tom pověděl dr. Slop, – jakými slovy, a jak trpkými, to je věc jeho fantazie; – Nechť si dále pomyslí, co o tom pověděl Obadiáš a s jakou strojenou lítostí se přitom starostlivě tvářil, aby náležitě vynikl protiklad obou postav, stojících vedle sebe: – Nechť si ještě představí, že se otec odebral nahoru za matkou: – A na závěr tohoto představování, – nechť si konečně představí, že si doktor po umytí, – okartáčování, – politování, – pogratulování, – obul Obadiášovy křápy a vykročil ke dveřím, aby užuž přikročil k činu.

Ouha! – ouha, milý doktore Slope! – zadrž svou porodnickou ruku; – zastrč ji zase za ňadra a tam si ji hřej; – ani netušíš, jaké překážky, – ani ponětí nemáš, jaké skryté příčiny jí brání zasáhnout! – Což tě, doktore Slope, – což tě neobeznámili s tajnými články slavné smlouvy, která tě sem přivedla? – Uvědomuješ si, že máš v tuto chvíli v porodnickém ohledu nad hlavou dceru Lucininu[72]? Běda! už je to tak. – Co si ostatně počneš, velký synu Pilumnův[73]! – Vždyť jsi přišel nevyzbrojen; – zapomněl sis svůj tire-tête, – ten nedávno vynalezený forceps[74] – kleště – stříkačku spolu s ostatními záchrannými i babickými nástroji. – Propána! máš je v tuto chvíli viset v zeleném soukenném vaku mezi pistolemi v hlavách postele! – Zazvoň! – zavolej; – pošli Obadiáše na kočárovém koni, aby ti je honem přivezl.

– Hoď sebou, Obadiáši, pravil otec, dám ti korunu; – a já, pravil strýček Toby, ti ještě jednu přidám.

Kapitola XII

Když jste sem tak náhle a neočekávaně vpadl, pravil strýček Toby dr. Slopovi (při strýčkových slovech se všichni tři sesedli u krbu), – rázem se mi v duchu vybavil slavný Stevinus, to je totiž můj zamilovaný autor. – Tak to já, sáhl otec k argumentu ad crumenam, – sázím dvacet zlaťáků proti jedné koruně (tu dám potom Obadiášovi, až se vrátí), že tenhle Stevinus byl nějaký inženýr a něco napsal, co se tak nebo onak týká nauky o opevňování.

To napsal, – odpověděl strýček Toby. – Vždyť jsem to věděl, řekl otec; – při nejlepší vůli však nechápu, jaký může být vztah mezi náhlým příchodem dr. Slopa a rozpravou o opevňování; – a přece jsem to tušil. – Ať je, bratře, řeč nevím o čem, – ať se to hodí třeba jako pěst na oko, – vždycky o tom začneš: Nechtěl bych mít, bratře Toby, hovořil otec, – nechtěl bych mít, to prohlašuji, jako ty hlavu plnou kurtin a roháčů. – To rád věřím, vpadl mu do toho dr. Slop a rozchechtal se nad tím slovním šprýmem.

Ani kritik Dennis[75] neměl k slovnímu šprýmu nebo jeho pouhému náznaku takové nepřekonatelné záští a opovržení jako otec; – pokaždé se rozčílil: – ale vpadnout mu s ním do vážného výkladu, to je, říkával, totéž jako šňupka do nosu; – on v tom aspoň žádný rozdíl nevidí.

Pane doktore, pravil strýček Toby, – kurtiny, o kterých tady mluví bratr Shandy, nemají s postelemi nic společného; – vím ovšem, že jak stojí v Du Cangeovi[76], „podle nich se pravděpodobně nazývají také ložní kurtiny“; – také ty zmíněné roháče nemají pranic společného s parožím. Slovem kurtina označujeme, pane doktore, při opevňování val nebo násyp mezi oběma baštami, který ty bašty spojuje. – Útočit přímo proti kurtině se obléhatelé odhodlají jen málokdy, a to proto, že je z boku dobře střežena. (To bývají jiné kurtiny taky, zasmál se dr. Slop.) Ale na jejich ochranu vysunujeme před ně raveliny, a to tak, aby trčely až za fosé neboli příkop: – Prosťáčci, kteří se nevyznají v opevňování, pletou si ravelin s půlměsícem, jenže to jsou dvě naprosto jiné věci; ne snad v nákresu nebo v provedení, děláme je tak, že bývají ve všem všudy stejné; – mají totiž dvě líce tvořící vyčnívací úhel, a hrdlo nemají rovné, nýbrž v podobě půlměsíce: – Čím se tedy od sebe liší? (vyhrkl nakvašeně otec.) – Polohou, odpověděl strýček Toby. – Když totiž stojí ravelin před kurtinou, je to, bratře, ravelin; a když stojí ravelin před baštou, pak už ravelin není ravelin; – je to půlměsíc; podobně půlměsíc je jenom potud půlměsíc, pokud stojí před baštou; – ale jakmile se posune a octne před kurtinou, – pak přestane být půlměsícem; v tom případě půlměsíc už není půlměsíc; – je to pouhý ravelin. – Tak se mi zdá, pravil otec, že ta ušlechtilá nauka o obraně má, – podobně jako jiné nauky, – taky své slabiny.

– Co se týče roháčů (ach, ouvej! zasténal otec), o nichž mluvil bratr, ty jsou důležitou součástí předvah, vedl svou strýček Toby; – francouzští inženýři jim říkají ouvrage à corne a obyčejně jimi kryjeme nápadně slabá místa; – skládají se ze dvou návozů neboli polobašt, – vypadají hezky, je-li libo projít se, rád vám je ukáži, však stojí za to. – Toť se ví, hovořil strýček Toby, – bašty korunované jsou pevnější, jenže stojí mnoho peněz a zabírají mnoho místa, a tak podle mého se nejlépe hodí na to, aby kryly a bránily čelo ležení; pak jsou ještě bašty klešťové – Při matce, která nás porodila! – otec se už neudržel, – bratře Toby, ty bys světce přivedl z míry; – ani se člověk nenaděje, žbluňk, už jsme zase po krk v těch starých řečech: – Máš těch zatrolených šancí plnou hlavu, a tak zrovna když na mou ženu přišla těžká hodinka, však ji slyšíš naříkat, jako naschvál jí odvádíš porodníka. – Akušéra, – prosím, pravil dr. Slop. – Spánembohem, odsekl otec, říkejte si tomu jak chcete, – ale čert aby vzal celou nauku o opevňování i s těmi, kdo ji vymyslili; – tisíce lidí už připravila o život, – a nakonec připraví o život ještě mne. – Ani kdyby mi dávali Namur a k tomu nádavkem kdejaké flanderské město, nechtěl bych, ba věru nechtěl, bratře Toby, nosit v hlavě samé podkopy, protipodkopy, tajné chodby, košatiny, palisády, raveliny, půlměsíce a podobné pitomé krámy.

Strýček Toby snášel trpělivě příkoří; – ne že by se mu snad nedostávalo kuráže, – však jsem vám v jedné dřívější kapitole řekl, že „kurážný byl dost“: – K tomu podotýkám, že když už si toho nezbytí vyžadovalo, – u něho jsem nejspíš hledal záštitu; a taky to u něho nevyplývalo z nějaké necitlivosti nebo rozumové tuposti: – to příkoří od otce se ho dotklo až v hloubi duše; – jenže on měl povahu klidnou a mírnou, – nic v ní neskřípalo, – všechno splývalo v jedinou něhu; strýček neměl to srdce, aby mouše ublížil.

– Jdi, – řekl jednou u oběda vypasené mouše, která mu při jídle pořád bzučela kolem nosu a něco se ho natýrala, po mnoha a mnoha pokusech ji nakonec chytil v letu; – Však já ti neublížím, řekl strýček Toby, vstal od stolu a s mouchou v ruce šel přes celý pokoj, – Ani vlas na hlavě ti nezkřivím: – Jdi, řekl a povytáhl posouvací okno a při těch slovech rozevřel dlaň, aby mohla ulétnout; – jdi, chudinko, kliď se, proč bych ti ubližoval? – Však je na světě pro nás oba místa dost.

Bylo mi tenkrát teprve deset let: byl-li snad skutek sám tak naladěn na mou vnímavost v tom soucitném věku, až jsem se všecek zachvíval vzrušením; – přispěl-li k tomu taky ten zvláštní způsob a výraz; – a jakou měrou a jakým tajemným kouzlem mi ten melodický hlas i harmonický pohyb, v jedno spájené milosrdenstvím, pronikly až do srdce, to nevím; – jenom tolik vím, že ta lekce vesměrné blahovůle, kterou mi tehdy strýček Toby vpravil a vštípil, jakživ mi z duše nevymizela: Nikterak nepodceňuji to, co mi v této příčině poskytly univerzitní litterae humaniores[77], a taky nesnižuji podíl, který na tom mají nákladná studia doma i v cizině; – a přece se mi kolikrát zdá, že za svou lásku k lidem z poloviny vděčím tomu chvilkovému dojmu.

F Nechť to rodičům a pěstounům poslouží místo celého svazku na toto téma.

Tento rys v podobizně strýčka Tobyho jsem čtenáři nemohl zachytit tím nástrojem, kterým jsem nakreslil jiné jeho vlastnosti, – a tak podal jenom jeho vzhled KONÍČKOVSKÝ; – tento rys vsak patří k jeho mravní podobě. Jak si čtenář jistě už dávno všiml, otec si při trpělivém snášení zmíněných křivd počínal docela jinak; byl popudlivější a prchlivější a měl sklon k jistému morousovství; k nějaké zlobě se jím sice strhnout nedal; – ale přece jen při všelijakých životních třenicích a mrzutostech si ulevoval nevrlými a kousavými řečmi: – Povahu měl jinak upřímnou a šlechetnou; – a povždy přístupnou domluvě; a když si občas na někom, zejména na strýčkovi Tobym, kterého měl upřímně rád, vyléval hořkost, – (a když zrovna nešlo o pletku tety Díny nebo o nějakou hypotézu) sám trpěl desetkrát větší muka, než jiným působil.

Takto pozorovány odrážely povahy obou bratří navzájem světlo a zvlášť jasně vynikly při půtce, ke které dal podnět Stevinus.

Čtenáři, který si taky pěstuje koníčka, nemusím ani říkat, že na svého koníčka je člověk nanejvýš citlivý; a že je sotva možné, aby strýček Toby ty nezasloužené šlehy nepocítil. – Kdepak; – jak už jsem dříve řekl, strýček je pocítil, a to velmi palčivě.

A co prosím, vašnosti, řekl? – Jak se zachoval? – Ach, vašnosti! – skvěle: Jakmile mu totiž otec přestal tupit KONÍČKA, – nevzrušeně otočil hlavu od dr. Slopa, jemuž ten výklad podával, a zahleděl se otci do tváře s výrazem tak dobráckým; – tak mírným; – tak bratrským; – tak nevýslovně něžným; – že se to otce dotklo až v hloubi srdce: Rázem vstal z křesla, popadl strýčka Tobyho za obě ruce a promluvil: – Bratře Toby, pravil, – prosím za prominutí; – snažně tě žádám, odpusť mi tu zbrklost, kterou mám po matce. – Milý, přemilý bratře, odpověděl strýček Toby a podpírán otcem vstal, nemluv o tom; – vždyť to, bratře, nic není, mohlo to být desetkrát horší. Někomu ubližovat je nešlechetné; – a ještě nešlechetnější ubližovat bratrovi; – a k tomu ještě bratrovi, který je vlídnost sama, který mi nic nedělá, – který se nijak nebrání; – je to sprosté: – bůhví, je to přímo mrzké. Vždyť to, bratře, nic není, pravil strýček Toby, mohlo to být padesátkrát horší. – Co je mi ostatně, milý Toby, po tvých zábavách a radostech, kdybych je tak aspoň mohl rozmnožit, a to nemohu.

– Bratře Shandy, odpověděl strýček Toby a vroucně se na něho zadíval, – v této věci se mýlíš: – protože ty mi opravdu radost rozmnožuješ tím, že v svém pokročilém věku plodíš pro rodinu Shandyů děti. – Jenže tím, vašnosti, pravil dr. Slop, rozmnožuje jenom svou. – Ani ne, pravil otec.

Kapitola XIII

Bratr to dělá, pravil strýček Toby, ze zásady. – Snad spíš ze zábavy, pravil dr. Slop. – Hm! – řekl otec, – nestojí to za řeč.

Kapitola XIV

Na konci poslední kapitoly oba, otec i strýček Toby, zůstali stát, jako když si v závěru divadelní scény vyřizují účty Brutus s Cassiem[78].

Jakmile otec pronesl posledních pár slov, – usedl; – strýček Toby to udělal po něm, ale než se posadil, zazvonil na službu konajícího kaprála Trima, aby mu skočil domů pro Stevina: – bylo to hned naproti přes cestu.

Jiný na jeho místě by se Stevinem přestal; – jenže strýček Toby na nikoho nežehral, a aby to otci dokázal, mluvil o tom dále.

Když jste se tu, pane doktore, tak náhle objevil, pokračoval v svém výkladu strýček Toby, hned se mi v duchu vybavil Stevinus. (Toť se ví, teď už otce nenapadlo na Stevina sázet.) – Protože, hovořil strýček Toby, proslulý plachetní kočár prince Mořice, tak důmyslně sestrojený a tak rychlý, že nevím už za kolik minut urazil s půltuctem cestujících třicet německých mil, – ten vynalezl taky onen slavný matematik a inženýr Stevinus.

Zbytečně jste sluhu, ještě k tomu chromého, honil pro Stevinův popis toho kočáru, pravil dr. Slop, protože jak jsem se z Lejdy vracel přes Haag, schválně jsem si dvě míle zašel až do Schevlingu, abych si ho prohlédl.

– To nic není, odsekl strýček Toby, proti takovému učenému Peiresciovi[79], ten jen a jen kvůli němu ušel, počítáme-li z Paříže do Schevlingu a zase zpátky z Schevlingu do Paříže, dobrých pět set mil, – tak a nejinak.

Někteří lidé se za žádných okolností nedají přetrumfnout.

To byl ale hlupák, ten Peirescius, odvětil dr. Slop. Neřekl to arci proto, že by snad Peiresciem pohrdal, to vůbec ne; – ale když se Peirescius pěšky trmácel takovou dálku z pouhé lásky k vědě, to co v té věci dokázal dr. Slop, bylo pouhé nic; – to byl hlupák, ten Peirescius, řekl znovu: – A proč? – zastal se otec bratra nejen proto, aby honem napravil způsobené příkoří, které ho dosud hnětlo; – ale taky proto, že ho ta rozmluva velmi upoutala. – A proč? – řekl. Proč by se měl takový Peirescius hanět za to, že dostal zálusk na sousto poctivé vědy? Ten kočár, o kterém je řeč, sice neznám, ale jeho vynálezce měl jistě nadání pro mechaniku; podle jakých přírodovědeckých principů to dokázal, o tom nemám tušení; – ale že stroj sestavil na principech spolehlivých, ať už takových, nebo onakých, to je jisté, jinak by se nebyl tak osvědčil, jak tvrdí bratr.

Osvědčil, ba ještě líp, řekl strýček Toby; jak se o něm Peirescius vybraně vyjadřuje, když mluví o rychlosti jeho pohybu, Tam citus erat, quam erat ventus; jestli jsem nezapomněl latinsky, znamená to, že byl rychlý jako vítr.

Ale prosím vás, pane doktore, vpadl otec strýčkovi do řeči (ale přitom se mu omluvil), podle jakých principů se ten kočár uváděl do pohybu? – Samozřejmě, že podle velmi jednoduchých principů, odvětil dr. Slop, a hned od toho uhnul: – Kolikrát jsem si už říkal, hovořil dále, proč to nezkusí třeba naši statkáři, usazení na širých planinách (zvláště ti, jimž ženy dosud rodí); jednak by se tím náramně – za příznivého větru zkrátila cesta, když se honem honem shání lékař, což je u ženských napořád, a taky by se tím hodně ušetřilo, když by se používalo větrů, které nic nestojí a nežerou, místo koní (čert aby je vzal), které stojí a žerou až moc.

A právě proto, opáčil otec, „protože nic nestojí a protože nic nežerou“, je to špatný plán; – spotřeba statků stejně jako jejich výroba poskytuje obživu hladovým, žene obchod, – vynáší peníze a udržuje cenu našich pozemků; – být já panovníkem, řeknu vám, každého důmyslného vědce bych za takové vynálezy štědře odměnil; – ale jejich používání bych přísně zakázal.

A už byl otec zase ve svém živlu, – a rozpravu o obchodu začínal právě tak zdárně jako předtím strýček Toby rozpravu o opevňování; jenže ke škodě řádného vědění osud už ráno rozhodl, že ten den otec žádnou rozpravu nedovede až do konce, – jak totiž otvíral ústa k druhé větě…

Kapitola XV

Vrazil do pokoje kaprál Trim se Stevinem: – Jenže pozdě, – i bez něho ten předmět vyčerpali a řeč se stočila jinam.

– Odnes, Trime, tu knihu zase domů, kývl na něho strýček Toby.

Ale prosím tě, kaprále, zašprýmoval otec, – nejprve do ní koukni, jestli tam nevyslídíš nějaký plachetní kočár.

Kaprál Trim se na vojně naučil poslouchat, – a neodmlouvat; – odnesl tedy knihu k vedlejšímu stolku a prolistoval ji; nic takového tam, jemnostpane, nenacházím, řekl Trim; – ale ještě se, jemnostpane, přesvědčím, zašprýmoval také Trim; – oběma rukama popadl knihu za desky, listy spustil dolů, desky smáčkl k sobě a pořádně knihou zatřepal.

Přece jenom, jemnostpane, něco vypadlo, řekl Trim; ale kočár to není a nic takového – Prosím tě, kaprále, tak co to je? zasmál se otec. – Trim se po tom shýbl a odpověděl, myslím – myslím, že to bude spíš kázání, – na začátku je totiž úryvek z Písma s udáním kapitoly a verše; – a potom to jede samo ne jako kočár, – ale jako kázání.

Všichni se usmáli.

Že by se mi nějaké kázání dostalo do Stevina, pravil strýček Toby, jak to je možné, to nechápu.

Já myslím, že to je kázání, řekl Trim; – rukopis je pěkný, a když panstvo dovolí, přečtu vám stránku; – Trim totiž zrovna tak rád předčítal, jako mluvil.

Když se mi něco podivnou shodou okolností připlete do cesty, pravil otec, vždycky mě to láká jít tomu na kloub; – a protože než se Obadiáš vrátí, stejně nemáme nic na práci, buď tak laskav, bratře, nemá-li snad dr. Slop nic proti tomu, poruč kaprálovi, aby nám stránku přečetl, – ačli se jeho umění vyrovná jeho chuti. – Přes celá dvě tažení jsem, jemnostpane, ve Flandřích kostelničil našemu plukovnímu kaplanovi. – Ten to přečte, pravil strýček Toby, zrovna jako já. – Trim byl, to vám říkám, z celé mé setniny nejgramotnější, a nemít chudák to neštěstí, halapartna ho neminula. Kaprál Trim si přitiskl ruku na srdce a poníženě se svému pánovi uklonil; – potom položil klobouk na zem, kázání si přendal do levé ruky, aby měl pravou ruku volnou, – a směle pokročil doprostřed světnice, aby dobře viděl na posluchače a oni zas viděli na něho.

Kapitola XVI

– Máte-li snad něco proti tomu, – oslovil otec dr. Slopa. Vůbec nic, odpověděl dr. Slop; – není jasné, komu to kázání straní; – složil je třeba teolog naší církve, a třeba taky vaší, – jsme tedy oba na nejisté půdě. Ono nestraní nikomu, panstvo, pravil Trim, je to jenom kázání o svědomí[80].

Trimův argument posluchače rozveselil, – jenom dr. Slop se po něm zlostně otočil.

Spusť, Trime, – a čti zřetelně, pravil otec. – Prosím ano, jemnostpane, odpověděl mu kaprál, uklonil se a lehkým pokynutím pravice si zjednal ticho.

Kapitola XVII

– Ale než kaprál spustí, nejprve musím vylíčit jeho postoj; – jinak podle vašich představ bude třeba stát nepohodlně, – strnule, – zpříma, – váhu trupu stejnoměrně rozloženu na obě nohy – zrak upřený jako na stráži; – výraz odhodlaný, – a v levé ruce svírá kázání jako mušketu: – Zkrátka byste Trima nejspíš vymalovali, jako by stál v rotě připraven k boji: – A zatím jeho postoj byl docela jinačí.

Stál před nimi v poloze vratké, nachýlen dopředu tak, že s vodorovnou rovinou svíral úhel 85 ½ stupně; – zdatní řečníci, pro které to píši, vědí, že jenom tento úhel dopadu je vskutku přesvědčivý; – povídat a kázat se dá v lecjakém jiném úhlu; – to je jisté; – a děje se to den co den; – ale jaký to má účinek, – to nechť svět rozsoudí!

Tento matematicky přesně vyměřený úhel 85 ½ stupně je nezbytně nutný, – a není to mimochodem důkaz o tom, v jakém úzkém vztahu jsou umění a vědy?

Jak na to kaprál Trim, který nerozeznal ostrý úhel od pravého, u všech všudy trefil; – byla-li to u něho čirá náhoda, nebo vrozený talent, zdravý rozum, nebo nápodoba atd., o tom bude zmínka v oné části této encyklopedie umění a věd, kde se podrobně probírají pomůcky výřečnosti v senátě, na kazatelně, před soudem, v kavárně, v ložnici a u krbu.

Stál tedy, – opakuji to, abych jeho obraz zachytil jediným pohledem, v poloze vratké, poněkud nachýlen dopředu, – sedmi osminami své váhy opřen o pravou nohu, – chodidlo levé nohy, jejíž zchromenost mu přitom nijak nevadila, poněkud vysunuté, – ne snad stranou ani dopředu, ale v čáře asi tak uprostřed; koleno pokrčené, ne silně, ale tak, že ještě zůstávalo v mezích krásné linie; – a dodal bych, taky vědecké linie; podpíralo totiž jednu osminu trupu; – tím je už dáno postavení celé nohy – chodidlo se nemůže víc posunout ani koleno víc pokrčit, než je k mechanickému podpírání a nesení jedné osminy trupu třeba.

F Doporučuji to malířům: – měl bych to taky doporučit řečníkům? – To snad ne; jestli se tím neřídí, – však oni padnou na nos.

Tolik o trupu a nohách kaprála Trima. – Kázání držel volně, – leč nikterak ledabyle v levé ruce, tu měl vystrčenu maloučko nad břichem a kousek od prsou; – pravou paži měl nenuceně svěšenou, jak si toho žádala příroda a gravitace, – ale rozevřenou dlaň obracel k posluchačům, aby jí podle potřeby napomáhal citu.

Oči i lícní svaly měl kaprál Trim sladěny s ostatními údy; – tvářil se upřímně, – nenuceně, – drobet sebevědomě, – ale přitom nikterak vyzývavě.

Nechť kritik nepátrá, jak k tomu kaprál Trim přišel; už jsem řekl, že se mu dostane vysvětlení; – ale tak tam před otcem, strýčkem Tobym a dr. Slopem stál – trup vyvážený, údy uvolněné, v celé postavě takový řečnický vzmach, – že mohl klidně sloužit sochaři za model; – ba pochybuji, že by to byl lépe zastal i nejstarší člen nějaké koleje, – ba co dím, sám profesor hebrejštiny.

Trim se uklonil a četl:

KÁZÁNÍ

K ŽID. XIII, 18

– Důvěřujeme zajisté, že máme dobré svědomí.

„Důvěřujeme! – Důvěřujeme, že máme dobré svědomí!“
[Trime, skočil mu do řeči otec, kladeš v té větě nesprávně důraz; krčíš nad ní, člověče, nos a čteš ji tak poťouchle, jako by ten farář apoštola tupil.

Taky že tupí, jemnostpane, odvětil Trim. Hm, usmál se otec. Pane Shandy, pravil dr. Slop, Trim má pravdu: spisovatel (jak pozoruji, je to protestant) si apoštola tak dobírá, že ho za chvíli jistě bude tupit, – ačli ho už teď netupí. Ale podle čehopak jste, pane doktore, tak naráz usoudil, že spisovatel je z naší církve? – co já vím, může být z jedné jako z druhé: – Protože kdyby byl z naší církve, odpověděl dr. Slop, – spíš by medvěda zatahal za bradu, než by si dovolil takovou rozpustilost: – Kdyby se tak, vašnosti, v naší obci věřících někdo nectně dotkl apoštola – světce, – nebo třeba jen ostřižku světcova nehtu, – oči by mu za to vyškrábali. – A kdo by mu je vyškrábal, snad ne ten světec? pravil strýček Toby. To ne, odvětil dr. Slop, – jedno staré stavení by ho přijalo do chládku. A je, prosím, inkvizice, starobylý dům, nebo je to dům novější? řekl strýček Toby. – Já se v stavitelství nevyznám, odsekl dr. Slop. – Inkvizice, praví Trim, to je vám, panstvo, nejhnusnější. – Prosím tě, Trime nech si to líčení pro sebe, už to její jméno se mi protiví, pravil otec. – A přece jen i ona je k něčemu dobrá, – prohodil dr. Slop; ve všem ji sice nehájím, ale v tomhle případě by se záhy naučil moresům; za tu prostořekost, to vám ručím, by ho vydali inkvizici napospas. A potom mu pomoz Pánbůh, pravil strýček Toby. Amen, dodal Trim; bůhví, mám bratříčka, a ten už je čtrnáct let v jejím žaláři. – Slovo jsem o tom dosud neslyšel, vyhrkl strýček Toby: – Jakpak se tam, Trime, dostal? – Ach pane kapitáne, srdce vám nad tím bude krvácet, – tak jako mně už tisíckrát krvácelo; – ale to by bylo dlouhé vyprávění; – jednou se to, jemnostpane, dovíte sakumpak, až budu vedle vás dělat na opevnění; – stručně řečeno: – Bratr odjel jako sluha do Lisabonu, – tam si vzal ovdovělou židovku, která měla krámek a v něm prodávala klobásy, a snad kvůli tomu, nebo co, ho v noci vytáhli z postele, kde ležel se ženou a dvěma děcky, a rovnou ho odvedli na inkvizici; Pánbůh mu buď milostiv, povzdychl Trim z hloubi srdce, tam ten hodný mladík úpí, chudák, dodnes; tak hodného mladíka aby svět pohledal, dodal Trim (a vytáhl z kapsy kapesník). –

– Vyhrkly mu slzy, že je ani nestačil utírat. Chvíli vládlo ve světnici hluboké ticho. – Spolehlivý důkaz soucitu!

No tak, Trime, čti dál, pravil otec, když chudák trochu ulevil svému žalu, – čti dál, – a ten smutný příběh pusť z hlavy: – rmoutí mě, že jsem tě přerušil: – ale načni prosím to kázání znovu; – protože jestli je v té první větě, jak říkáš tupení, tuze rád bych věděl, čím si je apoštol zasloužil.

Kaprál Trim si utřel obličej, kapesník strčil do kapsy a zároveň se uklonil; – potom spustil znovu.]

KÁZÁNÍ

K ŽID. XIII, 18

– Důvěřujeme zajisté, že máme dobré svědomí. –

„Důvěřujeme! – Důvěřujeme, že máme dobré svědomí! Je-li si člověk v životě vůbec něčím jist, ví-li něco naprosto nezvratně, pak je to jedna věc, – má-li, nebo nemá-li dobré svědomí.“

[Přece jenom mám pravdu, pravil dr. Slop.]

„Pokud člověk myslí, není možné, aby se v této věci mýlil; – uvědomuje si své myšlenky a tužby; – vzpomíná na své snahy a ví jasně, jakými zřeteli a pohnutkami se při svém počínání ponejvíc řídil.“

[To popírám, bez přispění to nedokáže, pravil dr. Slop.]

„V jiných věcech ho snad zdání klame; a jak hořekuje mudřec: sotva se dovtipujeme toho, co na zemi jest: i co jest před očima, s prací nalézáme. Jenže tady nosí mysl veškeré důkazy i skutečnosti v sobě; – vnímá tkanivo, které sama upředla; – zná jeho zrno a složení i podíl jednotlivých vášní na dohotovení vzorů, předkreslených ctností nebo neřestí.“

[Má to pěknou řeč a Trim to dobře čte, pravil otec.]

„Nuže, – protože svědomí je vlastně vnitřní vědomost, kterou má mysl o sobě; a také soud ať už pochvalný, nebo káravý, který tak či onak vynáší nad našimi skutky, jak jdou za sebou, už z pouhých návěští, jak uznáte, jasně vyplývá, – že když vnitřní svědectví mluví proti člověku a samo na něho žaluje, pak je jistě vinen. – A obráceně, když si sám dává dobré vysvědčení a srdce ho nijak neodsuzuje; – ne snad z důvěry (jak naznačuje apoštol), nýbrž z pevné jistoty plyne, že má dobré svědomí a sám že je také dobrý.“

[To se tedy, myslím, apoštol notně mýlí, pravil dr. Slop, a protestantský teolog má pravdu. Jen strpení, pane doktore, odsekl otec, však ono se hned ukáže, tak se mi zdá, že mezi sv. Pavlem a protestantským teologem není žádný rozdíl. – Zrovna tak jako mezi východem a západem, pravil dr. Slop; – tam vede, zdvihl přitom obě ruce, svoboda tisku.

Nanejvýš svoboda kazatelny, namítl strýček Toby: jak se zdá, tiskem to kázání nevyšlo a sotva někdy vyjde.

Čti dál, Trime, pravil otec.]

„Snad se na pohled zdá, že tomu tak jest; a také nepopírám, že je lidské mysli pevně vštípeno poznání dobra a zla, – cožpak se nestává, že se svědomí dlouhým hřešením (jak nás o tom Písmo poučuje) ponenáhlu otupí; – a podobně jako měkká pokožka ono přílišným tlakem a stálými nárazy zvolna pozbude jemnocitu, jímž je od Boha i od přírody nadáno: Copak se to nestává; – copak je tak jisté, že se soudnost ani o vlásek nedá zavést sebeláskou; – a že nižší drobné zájmy nestoupají vzhůru, neporušují mohutnosti vyšších končin a nezahalují je mračny a temnotami: – Což se k tomuto posvátnému TRIBUNÁLU nevtírá nadržování a náklonnost: – Což je tam DŮVTIP povznesen nad úplatky; – což se ostýchá obhajovat nedovolené slasti: – A konečně můžeme vzít jed na to, že se při soudním líčení nedomáhá sluchu ZIŠTNOST, – a že na soudnou stolici místo Rozumu, který má vždycky řídit a rozhodovat, nezasedá a nevynáší rozsudek Náruživost: – Je-li tomu opravdu tak, jak námitka nutně předpokládá; – pak by byl náboženský a mravní stav člověka přesně takový, jak jej sám odhaduje: – a vina nebo nevina nějakého člověka by se celkem nejlépe dala určit podle toho, jakou měrou on sám sebe chválí nebo haní.

Uznávám, že tehdy, když svědomí opravdu na člověka žaluje (a obyčejně má proč), je člověk vinen; a netrpí-li zrovna zádumčivostí a hypochondrií, můžeme mít za prokázané, že je tato žaloba sdostatek oprávněna.

Jenže obráceně ta věta neplatí; – že totiž, kdekoliv je vina, svědomí nutně žaluje, a když nežaluje, už proto je člověk nevinen. – Tak to není: – A obecná útěcha, kterou si leckterý dobrý křesťan co chvíle uštědřuje, – že ho chválabohu nic netíží, a že když má klidné svědomí, má také dobré svědomí, – ta útěcha je klamná; – je to sice úsudek běžný a pravidlo napohled spolehlivé, ale když se na ně podíváte bedlivěji a přezkoušíte jeho správnost na prostých skutečnostech, – zjistíte, že se jím měří falešně; – že se jeho řídící princip překrucuje; – že se jeho síla utrácí, ba přímo hanebně maří; uvádět na doklad toho všední příklady z lidského života je až bolestné.

Někdo je třeba neřestník a úplný zhýralec; – s lidmi nakládá trestuhodně; žije hanebně a veřejně páše hřích, na jehož ospravedlnění nemá nejmenší důvod ani záminku; hřích, jímž jako na posměch vší lidskosti nadobro ničí svou ošálenou spoluvinici; – obírá ji o nejlepší věno; na její hlavu uvaluje potupu, – a zároveň celou ctnostnou rodinu uvrhuje do bezecti a žalu. Jistě si řeknete, že svědomí bude takovému člověku ztrpčovat celý život; – že na něho bude ve dne v noci dorážet výčitkami.

Ach ne! svědomí má něco jiného na práci a k němu se nedobývá; jak to vyčítal Eliáš bohu Bálovi; – tento bůžek snad v rozmlouvání, aneb v hospodě jest, aneb na cestě, aneb snad spí, aby se probudil.

Možná že šlo spolu se CTÍ vybojovat souboj; zaplatit prohru v kartách; – nebo snad mrzký důchod, mzdu to za hříšný chtíč; možná také, že se ten člověk se svým SVĚDOMÍM nehnul z domu, horlil proti drobným krádežím a neúprosně stíhal nicotné přečiny, k jejichž páchání ho při jeho bohatství a urozenosti pranic nesvádí; a tak si bujaře žije,“ [Být tak z naší církve, však on by si nežil, pravil dr. Slop] – „nerušeně si hoví v posteli; – a nakonec pokojně skoná; – třeba pokojněji než leckterý dobrý muž.“

[To u nás není možné, pravil dr. Slop otci, – v naší církvi se to nemůže stát. – To zas u nás se to stává napořád, odsekl otec. – Pravda, pravil dr. Slop (trochu zaražený nad tím, jak upřímně to otec přiznal), – špatně žít si člověk v římské církvi může: ale těžko se mu umírá. – Copak na tom záleží, prohodil otec pohrdlivě, – jak nějaký lump umírá. – Nedostane se mu totiž, opravil se dr. Slop, dobrodiní svátosti umírajících. – Prosím vás, a kolik jich vlastně máte? řekl strýček Toby, – vždycky to zapomenu. – Sedm, odpověděl dr. Slop! – Mhm! řekl strýček Toby; jenže to citoslovce nepronesl s uspokojením – spíše s jistým zvláštním překvapením, jako když člověk vytáhne zásuvku a najde tam toho víc, než se nadál. – Mhm! řekl na to strýček Toby. Dr. Slop měl dobrý sluch, a hned strýčkovi Tobymu porozuměl, jako kdyby proti sedmi svátostem napsal celý svazek. – Mhm! odsekl dr. Slop (a tak opáčil strýčkův argument) – Copak není, vašnosti, sedmero hlavních ctností? – Sedmero smrtelných hříchů? – Sedmeré nebe? – To ani nevím, řekl strýček Toby – A copak není sedmero divů světa? – Sedm dnů stvoření? – Sedm planet? – Sedm ran egyptských? – To je, pravil otec se strojenou vážností. Ale prosím tě, Trime, čti dál o těch lidských povahách.]

„Jiný je lakomec, vydřiduch,“ (tu mávl Trim pravicí) „necita, sobec, prostý přátelských citů i péče o veřejné blaho. Hle, jak jde kolem strádající vdovy a siroty a při pohledu na tu nezměrnou bídu se mu nevydere povzdech ani modlitba.“ [Tohle je podle mě, panstvo, větší špinavec, vykřikl Trim, než ten druhý.]

„Neozve se v něm svědomí a nebude mu trpce vyčítat? – Ne; chválabohu, co by mu vyčítalo; dávám každému, což jeho jest; netíží mě smilstvo: – ani věrolomnost nebo nedodržený slib; – nikomu jsem nezprznil ženu ani dceru; chválabohu, nejsem jako jiní lidé, cizoložníci, nespravedliví, jako i tento zhýralec.

Třetí je povahy lstivé a prohnané. Popatřte na celý jeho život; – je to jediné důmyslné předivo špinavých kejklů a zákeřných úskoků, ničemně namířených proti nejvlastnějšímu smyslu veškerých zákonů, – aby se totiž s každým jednalo poctivě a aby směl v klidu užívat svého majetku. – I uvidíte, jak takový člověk poťouchle líčí na nevědomost a tíseň chudých a potřebných; – jak vytřískává jmění z nezkušenosti mladíka nebo z bezelstnosti přítele, který mu na smrt důvěřuje.

Když pak přikvačí stáří a lítost mu pokyne, aby prošel celý ten truchlý rejstřík a vyřídil si jej se svědomím – SVĚDOMÍ nahlédne do SBÍRKY OBECNÝCH ZÁKONŮ; – zjistí, že svým počínáním žádný zákon přímo neporušil – že nebyl odsouzen k peněžitému trestu ani k propadnutí majetku; – že nad ním nepráská karabáč ani před ním nezeje žalářní brána: Čeho by se tedy ve svědomí děsil? – Svědomí se důkladně zašancuje Literou Zákona; nikdo na ně nemůže; ze všech stran je chráněno hradbou Rozsudků a Nálezů; – žádným kázáním se odtamtud nedá vypudit.

[Tu po sobě koukli kaprál Trim se strýčkem Tobym. – Tak, – tak, Trime! pokýval strýček Toby hlavou, to je mi, Trime, chabé opevnění. – Prachmizerné proti šancím, jaké stavíme my. – Ta poslední postava, skočil Trimovi do řeči dr. Slop, je z nich nejodpornější; snad je udělána podle nějakého šejdíře, jako jsou vaši advokáti: – U nás by nikdo tak dlouho zaslepený být nemohl; – nejméně třikrát do roka musí ke zpovědi. A tím se mu zase vrátí zrak? pravil strýček Toby. Čti dál, Trime, pravil otec, nebo tu bude Obadiáš, ještě než dojdeš na konec kázání; – ono je krátké, bránil se Trim. – Škoda že není delší, pravil strýček Toby, mně se náramně líbí. Trim četl dále.]

„Čtvrtý se ani k tomu neuchýlí; – nechá zbytečných cavyků s právnickými fintami; – nespolehne na nejistý výsledek nástrah a pastí, které mu mají dopomoci k cíli: – Hle, jak ten nestoudný lotr šidí, lže, křivě přísahá, loupí, vraždí. – Hrůza! – Ale čeho se lze od takového člověka nadít, chudák, tápe ve tmě! – svědomí mu spravuje kněz; – víc mu nepoví, než že musí věřit v papeže; – chodit na mši; – křižovat se; – odříkávat růženec – být dobrým katolíkem a za to že se s dobrým svědomím dostane do nebe. Jakže; – vždyť křivě přísahá! – Proč ne; – přísahá, jenže s tajnou výhradou. – Ale jestli je to opravdu takový zpustlý, bohaprázdný bídák, jak ho líčíte; – jestli jiné olupuje, – probodává, – což přitom pokaždé neutrpí ránu i jeho svědomí? Ano, – jenže on s tím jde ke zpovědi; – rána se tam vstřebá, uzavře a po rozhřešení se nadobro zahojí. Ach, papeženství! co ty toho natropíš! – to ti nestačí, že srdce lidské tolikerými přirozenými způsoby den co den neblaze zrazuje samo sebe; – ještě schválně dokořán rozevíráš bránu šalby před nezkušeným poutníkem, který, bůhví, sám od sebe lehce sejde na scestí; a troufale mu namlouváš pokoj, když on nemá pokoje.

Tyto běžné příklady, vzaté ze života, jsou každému tak známy, že není třeba zvlášť je dosvědčovat. Jestli někdo přece jen i jejich pravdivosti pochybuje, nebo se mu zdá, že není možné, aby člověk sám sebe tak šálil, – nechť chvíli sleduje vlastní myšlení, a jeho srdce mu to pak, troufám, samo dosvědčí.

Nechť si všimne, že se přemnohých hříšných skutků, svou povahou stejně špatných a zlých, štítí nestejnou měrou; – zjistí, že ty, které páše z prudkého nutkání a návyku, jeví se mu zkrášleny a zvelebeny klamnými půvaby, jaké jim jenom hebká a lichotná ruka umí propůjčit; – ostatní, k nimž ho nic neponouká, naráz před ním stojí nahé a potvorné se všemi náležitými známkami hlouposti a hanby.

Když David zastihl Saula spícího v jeskyni a odřezal mu kraj pláště, – čteme, že se udeřil v srdce nad tím, co učinil: – když pak věrný a udatný sluha Uriáš, kterého měl David ctít a milovat, padl, aby nepřekážel jeho chtíči, – tu se v něm spíše mělo ozvat svědomí, jenže to ho srdce nebolelo. Co ten zločin spáchal, až do té doby, kdy k němu byl poslán Natan, aby ho pokáral, uplynul téměř rok; a nikde nečteme, že by byl nad tím, čeho se dopustil, dal najevo sebemenší žalost nebo zkroušenost srdce.

A tak, jakmile se v nás svědomí z původního zdatného dozorce povýší na soudce, podle Stvořitelova úradku soudce spravedlivého a nestranného, – jakýmsi neblahým shlukem příčin překážek si pak ničeho kolem sebe nehledí, – koná svůj úřad nedbale, – leckdy zpronevěřile, – až pak jemu samotnému vůbec důvěřovat nelze; a tak shledáme, že je nutno, naprosto nutno doplnit jej dalším principem, který by jeho snahy podporoval, ba přímo řídil.

Chcete-li tedy správně rozpoznat to, v čem nemýlit se je nadmíru důležité, – totiž stojíte-li za něco jako poctivý muž, užitečný občan, věrný králův poddaný a dobrý sluha boží, – přiberte na pomoc náboženství a mravnost. – Hle, co stojí v zákonu božím? – Kterak čteš? – Vezmi na potaz chladný rozum a neproměnné zásady spravedlnosti a pravdy; – co praví?

Podle těchto výroků nechť pak SVĚDOMÍ rozhoduje; – a když tě srdce neodsoudí, jak předpokládá apoštol, – to pravidlo tě nikdy nezklame,“ [tu dr. Slop usnul] „budeš mít doufání k Bohu – to jest právem se budeš domýšlet, že jak sám o sobě soudíš, tak o tobě soudí Bůh; a že toliko předjímáš ortel, který nad tebou vynese ona Bytost, které nakonec budeš skládat počet ze svých skutků.

A tak věru blahoslavený muž, jak praví spisovatel Eklesiastika, kterého množství hříchů nehlodá: Blahoslavený muž, kterého srdce nezatracuje; ať bohatý, nebo chudý, má-li dobré srdce (tj. srdce takto poučené a osvícené), povždy bude s radostnou tváří plesat; a jeho mysl mu více prospěje než sedm strážných, sedících až nahoře na věži.“ – [Věž nemá žádnou sílu, pravil strýček Toby, když není chráněna z boku.] „Z nejchmurnějších pochybností vyvede ho jistěji než tisíc kasuistů a v jeho životním postavení mu bude lepší zárukou než všechny ty příkazy a zákazy, které zákonodárci chtěj nechtěj stále rozmnožují: – Říkám chtěj nechtěj, a tak tomu je; lidské zákony totiž nepramení ze svobodné volby, ale z čiré nutnosti; mají nás chránit před zlobou takových svědomí, která si sama žádný zákon neukládají; u lidí zkažených a svedených, které nenapraví příkazy i zákazy svědomí, sílu těchto příkazů a zákazů nahrazují paragrafy, – a to strachem před žalářem a oprátkou.“

[Už je mi jasné, pravil otec, že to kázání mělo být předneseno v Templu[81], – nebo při nějakém stání. – Argumentace se mi líbí, – škoda že dr. Slop usnul, ještě než se dal přesvědčit; – zřejmě ten farář sv. Pavla vůbec netupí, jak jsem se zprvu domníval, – a taky se, bratře, v ničem nerozcházejí. – A i kdyby, to je toho, odvětil strýček Toby, – někdy se spolu rozcházejí i nejlepší přátelé. – Svatá pravda, – bratře Toby, pravil otec a stiskl mu ruku, – oba si, bratře, nacpeme, a potom bude Trim číst dále.

No, – a co ty o tom myslíš? oslovil otec kaprála Trima, jak mu Trim podával tabatěrku.

Já si, jemnostpane, myslím, odpověděl kaprál, že těch sedm strážných na věži, to budou nejspíš hlídky, – je až moc; – s takovou by byl pluk brzy na huntě, a to žádný velitel, který má rád své mužstvo, za nic nepřipustí, protože dvě hlídky vydají za dvacet. – Měl jsem stokrát velení v corps de garde, při těch slovech se Trim povytáhl nejméně o palec, – a co jsem měl tu čest sloužit ve vojsku Jeho Veličenstva krále Viléma, při stříhání těch nejdůležitějších forpostů víc jak dvě hlídky jsem jakživ nestavěl. – Správně, Trime, pravil strýček Toby, – jenže nezapomínej, Trime, že věže za doby Šalamounovy, to nebyly bašty z boku střežené a hájené dalšími šancemi, jako máme my; – ty vynalezli až po smrti Šalamounově; za jeho časů nemívali roháče ani raveliny před kurtinou; – ani příkop na dně s odtokem, jak je děláme my, a s krytou cestou a s opalisádovanou protiškarpou na ochranu před náhlým přepadem: – Těch sedm mužů na věži, to byla jistě gardová četa, která tam měla nejenom hlídkovat, ale taky tu věž bránit. – Stejně to byla, jemnostpane, obyčejná kaprálská hlídka. – Otec se v duchu usmál, – ale nedal na sobě nic znát; – vzhledem k tomu, co předcházelo, na žertování to byla přece jen dost vážná věc: – Strčil tedy zapálenou dýmku do úst, – a kázal Trimovi, aby četl dál. Trim četl.]

„Mít bázeň boží před očima a v obcování s lidmi na každý svůj skutek klást nepomíjivé měřítko dobra a zla: – To první je příkaz náboženský: – druhé zas příkaz mravní, jenže spjaty jsou tak nerozlučně, že obě desky od sebe neodtrhnete ani teoreticky (v praxi se to často děje), aby se obě zároveň neroztříštily a nezničily.

Řekl jsem, že se to často děje; a vskutku; – kolikrát se vám přihodí, že se člověk bez náboženského založení, – přitom tak poctivý, že je ani nepředstírá, krutě urazí, když jen letmo zapochybujete o jeho mravním založení, – nebo mu naznačíte, že není ve všem všudy úzkostlivě poctivý a svědomitý.

Když pak něco tomu nasvědčuje, že přece jenom takový je, – člověk mu arci už pouhý náznak té líbezné ctnosti, jako je mravní bezúhonnost, nerad uzná, – a jdeme věci na kloub, pak mu slávu té pohnutky, o tom jsem přesvědčen, nijak závidět nebudeme.

Aťsi o tom nabubřele deklamuje, jak je mu libo, nakonec se ukáže, že ta pohnutka vychází u něho ze zištnosti, pýchy, lenosti nebo jiné takové pomíjivé náruživosti, nikterak nezaručující, jak si bude počínat v těžkém protivenství.

Ukáži to na příkladu.

Vím, že bankéř, s nímž jsem ve spojení, a lékař, kterého k sobě obyčejně volám,“ [tentokrát nemusíte žádného lékaře volat, vykřikl (při procitnutí) dr. Slop] „na náboženství si zrovna nepotrpí: každý den si z něho tropí šprýmy a posmívá se jeho sankcím, takže je to přímo očividné. Nu, – a přece jednomu svěřuji jmění, – a poctivému umu druhého svěřuji, co je mi ještě dražší, totiž život.

Co mě vlastně vede k tomu, že jim tolik důvěřuji. – Předně se mi zdá nepravděpodobné, že by jeden nebo druhý zneužil moci, kterou mu dávám, proti mně; – říkám si, že poctivost není k zahození; – a vím, že na jejich bezúhonnosti záleží, kam to ve světě přivedou. – Jsem zkrátka přesvědčen, že když mi ublíží, ublíží tím ještě víc sobě.

Ale co když naopak jim pokyne prospěch odjinud; dejme tomu, že mě jeden může bez úhony připravit o jmění a vystrčit mě nahého do světa; – a druhý že mě zas může bez škody vlastní nebo svého řemesla sprovodit ze světa a zmocnit se po mé smrti majetku: – Nač mám u nich v takovém případě spoléhat? – Po náboženství, což je pohnutka ze všech nejsilnější, není tu ani potuchy. – Další velemocná světská pohnutka, zištnost, pracuje proti mně: – Co mám tedy hodit na druhou misku, abych to pokušení vyvážil? – Nic mi bohužel nezbývá, – nic, co by nebylo lehčí než bublina – Jsem vydán napospas ČESTNOSTI nebo podobné rozmarné zásadě. – Pěkná to záruka za dva nejvzácnější statky, které mám! – jmění a život.

Nelze tedy spoléhat na mravnost bez náboženství; – naproti tomu od náboženství bez mravnosti nám rovněž nic dobrého nekyne; a přece to není žádná zvláštnost, že se leckdo, jehož opravdový mravní charakter je na nizounké úrovni, pokládá za člověka bůhví jak náboženského.

Bývá to člověk chamtivý, mstivý, nelítostný, – ba venkoncem nepoctivý; ale napořád tepe nevěru naší doby, – horuje pro některé náboženské články, – dvakrát denně vymetá kostel, – přijímá svátosti, – hraje si s náboženskými cetkami, až nakonec své svědomí tak obalamutí, jako by už tím byl náboženský člověk a správně plnil povinnosti k Bohu: A jak zjistíte, takový duchovně pyšný člověk shlíží v tom ošálení pohrdavě na každého, kdo se netváří tak pobožně jako on, – třebaže je proti němu desetkrát poctivější.

Jest i jiný přezlý neduh, který jsem viděl pod sluncem; žádná zvrácená zásada snad nenatropila v své době tolik neplechy. –

Chcete-li pádný důkaz, – pročtěte si dějiny římské církve; –

[Co to zas máte? vykřikl dr. Slop] – Jaké ukrutenství, vraždění, prznění, krveprolévání“ [Jejich chyba, neměli být tak zarputilí, vykřikl dr. Slop] „schvalovalo náboženství, které se přísně neřídilo mravností.

V kolika královstvích světa,“ [až do konce odstavce rozháněl se Trim pravicí od kázání, až kam paží dosáhl, pořád tam a zpátky.]

„V kolika královstvích světa neušetřil křižácký meč v rukou zvráceného potulného světce ani stáří, ani zásluhy, ani rodu, ani stavu? – a protože bojoval pod korouhví náboženství, které ho dispenzovalo od spravedlnosti a lidskosti, žádnou spravedlnost a lidskost neznal; bez milosti po nich šlapal, – nedbal nářku nešťastníků a neustrnul se nad jejich soužením.“

[Já už mám za sebou, jemnostpane, hezkých pár patálií, povzdechl Trim, ale tak žalostnou ani jednu. – V té bych na ty nešťastníky nevypálil, – i kdyby mě za to udělali třeba generálem. – A proč? copak ty tomu rozumíš? dr. Slop pohlédl na kaprála tak opovržlivě, že si to ten poctivec věru nezasloužil. – Copak ty víš, kamaráde, o té patálii, že tak o ní mluvíš? – Já vím tolik, odpověděl Trim, že jsem jakživ nikomu neodepřel pardon, když se ho dožadoval; – a namířit mušketu na ženu nebo dítě, to bych byl raději tisíckrát zhynul. – Tu máš, Trime, korunu, propij ji večer s Obadiášem, pravil strýček Toby, však já dám taky Obadiášovi. – Zaplať vám to Pámbu, jemnostpane, – kdyby ji tak radši dostaly ty nešťastné ženské a děti. – Jsi hodný chlapík, pravil strýček Toby. – Otec kývl hlavou, – jako by říkal, – to je. –

Tak už to, Trime, prosím tě doraz, pravil otec, – jak vidím, zbývá ti jenom pár stránek.]

Kaprál Trim četl dále.

„Nestačí-li vám svědectví dávných věků, – zamyslete se chvíli nad tím, jakými skutky míní vyznavači onoho náboženství den co den sloužit Bohu, a zatím se jimi jenom zneucťují a zostouzejí.

Jen se o tom přesvědčte a vkročte se mnou do žaláře inkvizice“ – [Bůh buď bratříčku Tomovi milostiv.] – „Hle, jak tam Náboženství – spoutané Milosrdenství a Právo mu leží u nohou – chmurně trůní na černé soudcovské stolici, spočívající na skřipcích a mučidlech. Slyš! – slyš! jaký to žalostný sten!“ [Trim zbledl jako stěna.] „Hle, zbědovaný chudák, jemuž se ten sten vydral,“ – [Trimovi vyhrkly slzy] „právě ho tam dovlekli, a hned ho podrobí úzkostem fraškovitého výslechu a vystaví palčivým mukám, na jaké přijde jenom promyšlené a důkladné ukrutenství“ – [Čert aby je všechny vzal, pravil Trim, a rázem zas zbrunátněl.] – „Hle, jak je bezbranný štvanec vydán napospas trýznitelům, – od trápení a věznění všecek zchřadlý na těle.“ – [Ach, vždyť je to můj bratr, zaúpěl pronikavě Trim, pustil kázání na zem a spráskl ruce – snad je to Tomík. Otci a strýčku Tobymu se v srdci zželelo toho chudáka sklíčeného, – ba i na dr. Slopovi bylo znát, že je mu ho líto. – Ale, Trime, řekl otec, to není nějaký skutečný příběh, – vždyť čteš kázání; začni, prosím tě, tu větu znovu.] – „Hle, jak je bezbranný štvanec vydán napospas trýznitelům, – od trápení a věznění všecek zchřadlý na těle, kdejaký čiv a sval zdrásaný bolestí.

Všimněte si, jak ten strašlivý stroj dobíhá!“ [Spíš bych se před dělo postavil, dupl Trim.] – „Do jakých křečí ho vrhá! – Vizte ho, jak leží všecek napjat – jakou svrchovanou trýzeň snáší!“ – [Snad to přece jenom není v Portugalsku.] – „Víc už ani vydržet nelze! Panebože! hle, jak mu na rozechvělých rtech zemdlená duše otálí!“ [Ani za nic už to číst nebudu, pravil Trim; – snad je to, panstvo, z Portugalska, kde mám bratříčka Torna. Ještě jednou ti, Trime, říkám, pravil otec, že to není příběh ze skutečnosti, – je to líčení. – Pouhé líčení je to, milý brachu, pravil dr. Slop, není na tom kouska pravdy. – To je něco jiného, odsekl otec. – Ale protože to čtení Trima tolik dojímá, – nutit ho, aby četl dále, by bylo nešetrné. – Podej mi, Trime, to kázání, – já je dočtu za tebe a ty můžeš jít. Když jemnostpán dovolí, já tu zůstanu a přece jen si je poslechnu; – ale už bych je nečetl ani za plukovnický plat. Chudáku Trime, pravil strýček Toby. Otec četl dále.] –

„Vizte ho, jak leží všecek napjat, – jakou svrchovanou trýzeň snáší! – Víc už ani vydržet nelze! – Panebože! Hle, jak mu na rozechvělých rtech zemdlená duše otálí, – ráda by se odtud odebrala, – ale odejít nesmí! – Hle, už ho chudáka ztrápeného odvádějí zpátky do kobky!“ [Chválabohu, pravil Trim, tak ho přece jen neodpravili.] – „A popatřte, jak ho zas vlekou z cely ven a jak jde vstříc plamenům a urážkám, které mu ještě na poslední hodinku schystala tato nauka, – nauka, že je možné náboženství bez milosrdenství.“ – [Chválabohu, – je po něm, pravil Trim, – má to odbyto, – teď už ho trápit nebudou. – Ach jé! – Mlč, Trime, pravil otec a nepřestal číst, aby se snad dr. Slop na Trima nerozlítil, – s takovou nebudeme nikdy hotovi.] Zač stojí nějaký sporný názor, to nejlépe posoudíme, když vysledujeme, k jakým důsledkům vede, a ty důsledky pak srovnáme s duchem křesťanství; – stručné a spolehlivé pravidlo nám pro tyto a jiné takové případy zanechal sám Spasitel, a to vydá za tisíc argumentů, – Po ovoci jejich poznáte je.

K délce tohoto kázání už nic nepřidám, leda pár stručných samostatných zásad, které z něho lze odvodit. –

Předně. Když někdo horlí proti náboženství, – buď jist, že v jeho vyznání mají vrch vášně, a ne rozum. Špatný život a dobrá víra se spolu jen škorpí a hašteří, a rozcházejí se věru vždycky jen proto, aby měly pokoj.

Za druhé. Když ti tehdy a tehdy někdo, jak jsem ho vylíčil, řekne – To a to se příčí mému svědomí, – věř, že to myslí zrovna tak, jako když ti řekne, že se to a to příčí jeho žaludku; – za tím obojím vězí obyčejně nechutenství.

Zkrátka, – v ničem nedůvěřuj člověku, který si z ničeho nedělá SVĚDOMÍ.

A sám pro sebe si zapamatuj tuto prostou poučku, jejíž zneuznávání zahubilo tisíce lidí, – že totiž tvé svědomí není zákon: – Nikoliv, zákon dává Bůh a rozum, od těch máš v sobě vštípeno svědomí a podle něho rozhoduj; – ne snad jako nějaký asijský kádi, ovládaný kypěním a opadáváním vášní, nýbrž jako britský soudce, který v naší zemi svobody a zdravého rozumu zákony netvoří, jenom psané vykládá.“

FINIS

Výborně jsi to kázání četl, Trime, pravil otec. – Ještě líp by je byl četl, ozval se dr. Slop, – kdyby si byl nechal ty poznámky pro sebe. Byl bych to, vašnosti, četl desetkrát líp, odpověděl Trim, jenže mi srdce překypovalo. – Právě proto jsi, Trime, četl to kázání tak dobře, opáčil otec; kdyby si tak naše anglikánské duchovenstvo, mluvil otec k dr. Slopovi, dalo na přednesu tolik záležet jako ten chudák tady, – složeno to mívají pěkně; – (To popírám, pravil dr. Slop) – a já to přesto tvrdím, – naše homiletika, která se jistě má čím rozohňovat, by byla celému světu vzorem: – Ale bohužel, vašnosti, hovořil otec, a přiznávám to s lítostí, v tomhle ohledu jsou naši duchovní jako francouzští státníci, co získají v kabinetě, o to přijdou na bojišti. – Přijít o ně, pravil strýček, by bylo škoda. Mně se to kázání líbí, hovořil otec, – je dramatické, – když se taková věc šikovně napíše, hned člověka upoutá. – Takhle se u nás hodně káže, řekl dr. Slop. – Však já vím, řekl otec, – jenže to pronesl takovým způsobem a tónem, že tím dr. Slopa jen popudil; víc by se mu byl zavděčil, kdyby byl prostě přikývl. – Ale v jedné věci, dodal dr. Slop poněkud podrážděně, – jsou na tom naše kázání lépe: uvádíme v nich nanejvýš takové postavy, jako je patriarcha nebo patriarchova žena nebo mučedník nebo světec. – Některé postavy z tohoto kázání jsou velmi nesympatické, a přece jen, pravil otec, tím nijak neutrpělo. – Ale prosím pěkně, pravil strýček Toby, – čípak asi je? – Jak se mi dostalo do Stevina? Tu druhou otázku rozluštit, to by musel být člověk takový kouzelník jako Stevinus, pravil otec; – První se mi nezdá tak těžká; – jestli mě soudnost neklame, – znám spisovatele, jistě to napsal zdejší farář.

K tomu dohadu ho přivedlo to, že se kázání stylem i manýrou podobalo těm, která napořád slýchal ve farním kostele, – a pokud argumentum a priori vůbec může filozofickému duchu takovou věc dokázat, měl pádný důkaz, že je to kázání Yorickovo a žádného jiného: – To se a posteriori[82] dokázalo druhý den, když Yorick poslal k strýčkovi Tobymu sluhu, aby se po kázání pozeptal. –

Jak se zdá, ve svém slídění po všemožných vědomostech Yorick si od strýčka Tobyho Stevina vypůjčil, a jakmile kázání dodělal, z roztržitosti je zastrčil do Stevina; a jak už byl zapomnětlivý, Stevina vrátil a kázání v něm nechal.

Nešťastné kázání! Po tomto nalezení ztratilo ses podruhé, jak tě pán, nevěda o díře v kapse, prostrčil až do zrádné a rozedrané podšívky, – a jak jsi padlo na zem, jeho Rosinante na tě sveřepě dupl a levou zadní nohou tě zašlapal do bláta; deset dní jsi odpočívalo v bahně, – potom tě odtamtud vytáhl žebrák, – za půl penny tě prodal kostelníkovi, – ten tě odnesl svému faráři, – tvůj farář tě až do konce života zpátky nedostal, k jeho nepokojným mánům se vracíš teprve v tuto chvíli, co o tom světu vypravuji.

Jestlipak by čtenář věřil, že toto Yorickovo kázání přednesl na počátku porotního soudu v yorské katedrále před tisíci svědky, kteří to odpřisáhnou, jistý prebendář toho kostela, a když je přednesl, dal je ke všemu ještě vytisknout, – a to pouhá dvě léta a tři měsíce po Yorickově smrti? – Toť se ví, za živa se Yorickovi líp nevedlo! – ale ošklivé bylo i potom mu ubližovat a olupovat ho, sotva se uložil do hrobu.

Ale protože se ten velebníček zachoval k Yorickovi s pravou křesťanskou láskou, – a vědom si svého práva dal na rozdání vytisknout jenom pár výtisků; – kdyby se mu zachtělo, mohl prý složit stejné kázání sám – prohlašuji, že bych tuto anekdotu za nic nezveřejnil, – a také ji nezveřejňuji s úmyslem, abych škodil jeho dobrému jménu a postupu v církvi; to přenechávám jiným; – jenom dva důvody mě k tomu neodolatelně pudí.

První je ten, že tímto aktem spravedlnosti uklidním Yorickova ducha; – ten prý podle mínění venkovanů a také jiných lidí dosud straší.

Druhý je ten, že při zveřejnění této historky se mi naskýtá příležitost povědět světu, – že dojde-li postava faráře Yoricka spolu s touto ukázkou jeho kázání všeobecné obliby, z majetku shandyovské rodiny se těch kázání nabízí tolik, že vydají na tlustý svazek, – ať z nich tedy svět něco má.

Kapitola XVIII

Obadiáš si ty dvě koruny bezesporu zasloužil; hned po odchodu kaprála Trima vrazil dovnitř a v zmíněném zeleném vaku, zavěšeném přes rameno, mu řinčely nástroje.

Snad by bylo vhodné, pravil dr. Slop (zřejmě se mu ulevilo), když už můžeme být paní Shandyové nápomocni, vzkázat nahoru a pozeptat se, jak se jí daří.

Kázal jsem staré porodní bábě, ozval se otec, kdyby to jen trochu vázlo, hned aby za námi přišla; – musím vám, pane doktore, prozradit, usmál se rozpačitě otec, že podle řádné smlouvy, kterou jsem se ženou uzavřel, vy jste v této záležitosti pouhým pomocníkem, – ba vlastně ani tím ne, – budete jím leda tehdy, že se ta scvrklá bába tam nahoře bez vás neobejde. – Ženy mívají všelijaké vrtochy a v tomhletom punktu, kdy samy nesou veškeré břímě a pro dobro rodiny a blaho lidstva zakoušejí taková muka, – osobují si en souveraines[83] rozhodování o tom, s čí pomocí a v jaké podobě se jim to zlíbí podstoupit.

Však na to mají právo, – řekl strýček Toby. Jenže ony by měly, vašnosti, vládnout spíše v jiném punktu, hovořil dr. Slop k otci, názoru strýčka Tobyho si nevšímal; – a otec rodiny, kterému záleží na jejím dalším trvání, by měl zase podle mě toto výhradní právo převzít a odstoupit jim za to jiná práva. – To nevím, utrhl se na něho podrážděný otec, takže klidně to zrovna neznělo, – to tedy nevím, – výměnou za právo rodit copak jiného můžeme odstoupit než právo plodit je. – A co by za to člověk neodstoupil, odpověděl dr. Slop. – Jak prosím? – ozval se strýček Toby. – To byste koukal, vašnosti, mluvil dr. Slop, na naše vymoženosti posledních let ve všech odvětvích babické vědy, zvláště pak v tom punktu, jak šťastně a zdárně vytáhnout plod – v tom máme naprosté jasno, a já vám říkám: vůbec nechápu, jak svět doposud – Toho nádherného vojska, co jsme měli ve Flandřích, pravil strýček Toby, to bych vám přál vidět.

Kapitola XIX

Spouštím nad tímto dějstvím na chvilku oponu, – něco vám připomenu, – a něco vám povím.

Co vám povím, je, to uznávám, trochu posunuto; – už sto padesát stran dříve jsem vám to měl říci, jenže jsem předvídal, že to zrovna sem zapadne a tak vám přinese větší užitek než jinde. Spisovatelé musí hledět dopředu, aby jejich dílo mělo plynulost a spád.

Až si to obojí odbudu, – opona se zase zvedne a strýček Toby, otec a dr. Slop budou pak spolu nerušeně rokovat dále.

Předně vám tedy připomenu toto; – podle ukázek kuriózních názorů, jaké otec projevoval v punktu křestních jmen a také v punktu předcházejícím, – snad jste usoudili (sám jsem to jistě taky řekl), že to byl pán venkoncem podivínský a zvláštní ještě v padesáti jiných věcech. A vskutku, cokoliv člověka v životě provází, od zplození – až po ty staříkovsky odrbané spodky s trepkami, o tom všem si utvořil nějaký vlastní názor, vzhledem k zaběhnutému myšlení zrovna tak rebelantský a svérázný jako ten dvojí názor, o němž byla právě řeč.

– Můj otec, pan Shandy, se, vašnosti, na nic nedíval v tom světle, do jakého to jiní stavějí; – stavěl věci do vlastního světla; – nic nevážil na obyčejných vážkách; – kdepak by se dal tak hrubě šálit on, takový důkladný badatel. – Má-li se nějaká věc na přírodovědeckém mincíři přesně zvážit, fulcrum[84], říkával, nesmí být ani znát, aby se netřelo s obecně uznávanými naukami; – jinak totiž filozofické minutiae[85], které nejvíc padají na váhu, misky vůbec nevychýlí. Tvrdil, že vědění se dá podobně jako hmota dělit in infinitum[86]; – a že grány a skrupuly k němu patří zrovna tak jako gravitace k zeměkouli. – Zkrátka, říkával, chyba je chyba, – ať už v kventlíku, – nebo v libře, – to je jedno, – pravdě je na újmu a u samého pramene ji dusí chybný prášek na křídle motýla, – stejně jako na kotouči slunce, měsíce a kdejaké hvězdy nebeské.

A protože se to dost neuznává, tak reptal, a protože se to náležitě neuplatňuje v obecných záležitostech i v pravdách spekulativních, kdeco je na světě vykloubeno; – politická klenba se viklá; – a podle dobrozdání odhadců podryty jsou samotné základy našeho výtečného řádu církevního i státního.

To je nějakého nářku, říkával, že jsme národ zničený, nadobro ztracený.– Jak to? a nevěda o tom, uchyloval se k Zenonovu a Chrysippovu[87] soritu neboli sylogismu. – Jak to? jak to, že jsme zničení? – Protože jsme prodejní. – A čím to, vašnosti, že jsme prodejní? – Protože jsme nuzní; – strhuje nás k tomu nouze, a ne vůle. – A pročpak jsme nuzní? dodával. – Protože nehledíme na penny ani půlpenny: – naše bankovky a zlaťáky, vašnosti, – ba i šilinky, ty se už ohlídají samy.

A stejně je tomu, říkával, v celém okruhu věd; – na jejich hlavní, uznané články se jen tak sahat nedá. – Příroda se sama brání svými zákony; – jenže když člověk nedá pozor, chyba – (a tu se významně zahleděl na matku) – chyba se vloudí i drobounkou skulinou nebo nepatrnou škvírou.

Tento způsob otcova myšlení jsem vám tedy musel připomenout; – A tohle je ten schovaný punkt, o němž vám ještě musím povědět.

Mezi hojnými a pádnými důvody, jimiž otec dorážel na matku, aby si raději dala pomáhat od dr. Slopa než od stařeny – byl jeden prazvláštní; nejprve to s ní otec probral jako křesťan, a když to s ní potom probíral jako filozof, o tento důvod se opíral vší silou, hledaje v něm poslední útočiště. – A přece na ni nezapůsobil, ne snad, že by jím špatně argumentoval; ať dělal, co dělal, nepochopila, kam s tím míří. – Zatrolená smůla! – říkal si jednou odpoledne při odchodu z jejího pokoje, kde do ní půl druhé hodiny marně mluvil; – zatrolená smůla! říkal si, jak za sebou zavíral a kousal se do rtu, ovládat složitý úsudek, že se skvělejší už ani nenajde, a mít přitom ženu, které za živého boha jediný závěr nevpravím do palice.

Tento argument sice na mou matku neplatil, – ale u něho měl větší váhu než všechny argumenty dohromady: vynasnažím se tedy dát mu, co mu patří, – a vyložit jej tak názorně, jak to jen umím.

Otec vycházel z těchto dvou základních pouček:

Předně: Že unce vlastního důmyslu vydá za tunu cizího; a

Za druhé (ta je vlastně základem první poučky, – třebaže stojí až za ní): Že důmysl každého člověka musí vycházet z jeho vlastní duše, – a ne z duše někoho jiného.

Nu, a protože, jak byl přesvědčen, všechny duše jsou si od přírody rovny, – a značný rozdíl mezi nejbystřejším a nejtupějším rozumem – nikterak nevyplývá z původní bystrosti nebo tuposti vyšší nebo nižší myslící substance, – nýbrž je dán blahým nebo neblahým ustrojením té části těla, kde duše ponejvíce sídlí, – cílem zkoumání mu bylo nalézt právě to místo.

Podle nejlepších dosažitelných svědectví usoudil, že to nemůže být tam, kam to kladl Descartes, totiž na kraj mozkové šišinky; ta tvoří, jak u sebe mudroval, pro duši polštářek sotva zvíci sladkého hrášku; – na druhé straně to není zrovna špatný odhad, – protože do toho místa ústí tolik čivů; – otec by byl jistě velkému filozofovi nalítl, jenže ho před Descartovou chybou zachránil strýček Toby, – ten mu vyprávěl o jednom valonském důstojníkovi, kterému v bitvě u Landenu ranou z muškety ustřelili kus mozku; – druhý kus mu pak odňal francouzský ranhojič; nakonec se z toho vykřesal a sloužil na vojně dále.

Je-li smrt, rozumoval otec, pouhé odloučení duše od těla; a může-li člověk opravdu chodit a dělat i bez mozku, – pak je jisté, že tam duše nesídlí. Q.E.D.[88]

Pokud pak jde o tu řiďounkou, čirou, voňavou šťávu, o které slavný milánský lékař Coglionissimo Borri v dopise Bartholinovi[89] tvrdí, že ji objevil v buňkách týlní části mozku, a o níž dále tvrdí, že je hlavním sídlem rozumové duše (za naší moderní osvícené doby, vězte, v každém z nás tkví dvojí duše, – podle slavného Metheglinglia jedna slove anima, druhá animus) – pokud jářku jde o tento Borriho názor, – otec se ho nikterak nepřidržoval; pohoršovala ho, jak říkal, už pouhá představa, že by anima, nebo dokonce animus, bytost tak vzácná, ušlechtilá, éterická, vznešená, sídlila v louži nebo v nějaké jiné, ať už husté, nebo řídké tekutině a od rána do večera v zimě v létě se v ní mrskala jako nějaký pulec; o takové nauce nechtěl ani slyšet.

Ze všeho nejnespornější se mu tedy jevilo, že nejpřednější sensorium neboli hlavní stan duše, kam docházejí zprávy a odkud pak ona vydává příkazy, – je v mozečku nebo poblíž něho, – nebo spíše poblíž medully oblongaty, kam se podle svorného soudu holandských anatomů jemňoučké čivy orgánů sedmera smyslů sbíhají jako hlavní třídy i klikaté uličky na náměstí.

Až potud nebylo na otcově názoru nic zvláštního, – měl na své straně nejlepší filozofy všech věků i světapásů. – Jenže odtud se pak pustil svou cestou a na jimi položených úhelných kamenech zbudoval si další nerozbornou shandyovskou hypotézu; – hypotézu o tom, že jemnost a bystrost duše záleží buď na teplotě a čirosti zmíněného mozku, nebo na zjemnělém mřížkování a vazivu samého mozečku; přikláněl se spíše k druhému názoru.

Tvrdil, že hned po náležitě pečlivém plození jednoho každého jednotlivce, které se má dít nanejvýš soustředěně, protože od něho bere počátek ona nepostižitelná tkáň zahrnující důvtip, paměť, obraznost, výmluvnost, zkrátka takzvané vrozené nadání; – že hned po tomto a po křestním jméně, dvou to prvotních a nejúčinnějších příčinách všeho; – třetí příčina, nebo spíše ona od logiků zvaná Causa sine qua non[90], bez níž cokoliv se děje, nemá naprosto význam, – je starost o to, aby se ta křehce a hebce upředená tkáň prudkým tlakem a nárazem na hlavu nějak nepošramotila při tom, jak nás pořád nesmyslně přivádějí na svět přední částí.

– Tento velmi závažný problém je třeba vysvětlit.

Otec se rád hrabal ve všemožných knihách, a když jednou nakoukl do Lithopaedus Senonensis de partu difficili[91] (vydal Adrianus Smelvgot), zjistil, že při porodu je dětská hlavička, které zatím chybějí švy, poddajná a vláčná, – a perné úsilí rodičky při prudkých bolestech doléhá na ni kolmým tlakem v průměru 470 liber obchodní váhy; – a tak ve čtyřiceti devíti případech z padesáti bývá hlavička protažena a vyválena v podlouhlý těstovitý kužel, jaký si uplácává paštikář, když hněte paštiku. – Panebože! zaúpěl otec, jaká je z toho asi spoušť a zkáza v neskonale jemné a křehké tkáni mozečku! – A jestli ta šťáva, jak nám to Borri namlouvá, skutečně existuje, – copak se tím i nejčistší mok nezakalí a nezkysne?

Toho leknutí, když se pak dověděl, že síla tlačící na temeno hlavy nejen samotný mozek neboli cerebrum poškozuje, – ale že také mozek nutně svírá a přitlačuje k mozečku, vlastnímu to sídlu rozumu! – Andělé a dárci milosti, chraňte nás! vykřikl otec, – živá duše takový otřes nevydrží. – Není divu, že je, jak to vidíme, intelektuální tkáň na cucky a nadranc; a že i nejbystřejší hlavy jsou jako zmuchlané přadeno hedvábí, – samá zadrhlina, – samý uzel.

Dále se pak otec dočetl, že když se dítě převrátí (a to je pro porodníka hračka) a vytáhne se za nohy; – tu se nepřitlačí mozek k mozečku, nýbrž naopak mozeček k mozku, a tak se žádná škoda nestane: – Pane na nebi! vykřikl otec, celý svět se spikl, aby nás připravil o tu špetku důvtipu, kterou máme od Boha, a do tohoto spiknutí jsou zapleteni taky profesoři babictví. – Co na tom, kterým koncem přijde můj syn na svět, jen když mu to půjde hladce a nerozmačká si mozeček.

Je už v povaze hypotézy, že jakmile ji člověk pojme, všechno ona obrátí v svou potravu; od první chvíle početí mohutní pak vším, co člověk vidí, slyší, čte nebo vyrozumívá. To je důležité.

Otec se s ní nosil ani ne měsíc, a nebylo pomalu jediného hňupství nebo mudráctví, aby je s její pomocí rázem nevyložil: – v ní našel také vysvětlení, proč bývá nejstarší syn z celé rodiny největší ťulpas, – Chudák, říkával, – vždyť razí cestu k nadání mladších bratří. – S její pomocí se mu objasnilo, co pozoroval na slintavcích a hlaváčích, – a dokazoval a priori, že jinak to ani být nemůže, ledaže **** co, už nevím. Žádnou práci mu nedalo vyložit bystrost Asiatů i větší duševní hbitost pronikavost vyskytující se v teplých krajích; neuchyloval se k chatrným a otřepaným výkladům o tom, že je tam jasnější obloha a že tam vytrvaleji svítí slunce atd. – kdoví, možná že se z té přemíry záření duševní vlohy spíše zřeďují a rozplývají vniveč, – jako zas v chladnějších krajích z nedostatku záření houstnou; ale on šel věci na kloub; – dokazoval, že v teplém podnebí neukládá příroda krásnému pohlaví tak těžké břímě; – I ženy tam užijí víc rozkoše – a nevystojí tolik bolesti; tlak i odpor na temeni hlavičky je tam tedy tak nepatrný, že mozeček s celým svým ustrojením nedozná žádné úhony; – ba, při normálním porodu, o tom byl pevně přesvědčen, neporuší se a nezbortí v jeho mřížkování jediné vlákénko, – takže duše si pak může dělat, co je jí libo.

Když se pak otec dostal až sem, – jakou to oslnivou září zalévaly jeho hypotézu zprávy o císařském řezu a nebetyčných velikánech, kteří se jím šťastně dostali na svět. Tady to vidíte, říkával, sensorium zůstalo neporušené; – hlavička netlačila na pánev; – ani os pubis z této strany, ani os coxygis z druhé strany nepřimáčkla mozek k mozečku; – a prosím, jaký to mělo blahý důsledek? Vždyť váš Julius Caesar, vašnosti, ten, který dal té operaci jméno; – a váš Hermes Trismegistus, který se narodil, ještě než ta operace jméno dostala; – váš Scipio Africanus; váš Manlius Torquatus; náš Eduard VI. – který dožít se toho, byl by mé hypotéze jenom ke cti: – Tito a ještě jiní, skvějící se v letopisech slávy, ti všichni, vašnosti, přišli na svět bokem.

Celých šest neděl se honil otci hlavou řez břicha a dělohy; – s potěšením se dočetl, že rány v nadbříšku a v materníku nejsou smrtelné; – takže je možno klidně otevřít lůno matky a tak pomoci dítěti ven. – Jednou odpoledne se o tom před matkou zmínil, – jen tak suše; – ale matka zbledla jako stěna, a tak i když operace lahodila jeho nadějím, – už o tom raději nemluvil, – a jen v duchu se obdivoval tomu, co navrhovat pokládal za marné.

To byla hypotéza mého otce, pana Shandyho; jen tolik k ní ještě dodám, že můj bratr Bertík (když už ne zrovna rodině, aspoň) té hypotéze byl ke cti nejméně tak jako kterýkoliv z těch řečených reků: – Jak už jsem vám pověděl, nejen křest si odbyl, ale také se narodil, když byl otec v Epsomu, – nadto byl matčin prvorozenec, – na svět přišel hlavou napřed, – a časem vyrostl v klacka úžasně zabedněného, – to všechno dohromady otce v jeho názoru ještě utvrdilo; a tak když mu sklaplo na jednom konci, – byl odhodlán zkusit to na druhém.

Od příslušnice babického cechu, který se od svého způsobu nerad odchyluje, se toho nadít nemohl, – už z toho důvodu dával otec přednost muži vědy, s nímž se dalo spíše mluvit.

Nikdo jiný na světě se k tomu tak nehodil jako dr. Slop; – sám sice nedávno vynalezené kleště jako zbroj vyzkoušel a prohlásil je za nejlepší porodnický nástroj, – ale přitom, jak se zdá, utrousil ve své knize pár slov o tom, s čím se otec v duchu tolik obíral; – doporučoval totiž vytahovat děti za nohy, ne snad podle otcovy soustavy kvůli duševnímu blahu, – nýbrž z důvodů venkoncem babických.

Proto se také v následující rozmluvě, pro strýčka Tobyho dost krušné, spřáhl otec s dr. Slopem. – Co mohl obyčejný člověk prostého rozumu pořídit proti dvěma takovým spojencům ve vědě, – těžko domyslit. – Je-li libo, hádejte, – a až se vám obraznost rozhýří, jen ji pobídněte, ať neustane, dokud nepřijde na to, z jakých přirozených příčin i účinků nabyl strýček Toby cudnosti po ráně utržené do slabin. – Vymyslete si třeba celou soustavu a vysvětlete, proč jsem podle svatební smlouvy pozbyl nosu, – a ukažte světu, jak to, že mě proti otcově hypotéze i přání celé rodiny, nevyjímajíc kmotry a kmotřenky, na neštěstí pojmenovali TRISTRAM. – Máte-li kdy, zkuste to všechno uhádnout a k tomu ještě padesát jiných nerozluštěných punktů; – ale předem vám říkám, že to bude marné, protože by se o tom pravdy nedomakal ani moudrý Alquife, kouzelník z Dona Belianise Řeckého[92], ani jeho žena, neméně proslulá kouzelnice Urganda[93] (kdyby byli dosud naživu).

Podrobného vysvětlení se čtenář dočká až napřesrok, – potom se mu vyjeví hromada věcí, o kterých nemá potuchy.

Konec knihy druhé

Kapitola I

– „Toho nádherného vojska, pane doktore,“ pravil strýček Toby (a jak to přání dr. Slopovi pronášel podruhé, znělo z jeho úst mnohem snažněji a důrazněji než prve –), „toho nádherného vojska, co jsme měli ve Flandřích,“ pravil strýček Toby, „to bych vám, pane doktore, přál vidět.“

Že mu to strýček Toby přál, tím dr. Slopovi provedl ošemetnou věc, jakou v hloubi duše vůbec neobmýšlel, – on ho, vašnosti, tak zmátl, – že se mu myšlenky napřed pomíchaly a potom nadobro rozutekly, a ať dělal, co dělal, znovu spořádat se už nedaly.

Když se mužští nebo ženské přou třeba o čest, o zisk, o lásku – všechno jedno, – být zčistajasna takovým přáním zasažen z boku, to je, milostivá, tuze nebezpečné: jakmile někoho to přání potrefí, chce-li ztlumit prudkost úderu, nejlépe udělá, když se rázem postaví k obraně a za to přání se druhému odvděčí stejnou mincí – tak se s ním na místě vypořádá a jsou si kvit – ba někdy získá ještě tu výhodu, že sám zaútočí.

To doložím světu podrobně až v kapitole o přáních.

Na takovou obranu byl dr. Slop krátký; zarazil se a čtyři a půl minuty zůstal v rozpravě trčet; – být to rovných pět minut, bylo po ní veta: – otec to nebezpečí tušil – však to taky byla rozprava, že by se zajímavější na celém světě nenašla, totiž „Má-li se mu jeho vymodlené a vytoužené dítko narodit s hlavou, nebo bez hlavy?“: čekal až doposledka, jestli snad dr. Slop přání, jež mu bylo určeno, po právu neopáčí; ale dr. Slop zřejmě pořád ještě trnul a zmateně tupým pohledem, jaký mívají lidé zkoprnělí, zíral – hned na strýčka Tobyho – hned na otce – hned na strop – hned na podlahu – hned na východ – hned zas na východoseverovýchod atd. – potom po patce táflování těkal zrakem tak dlouho, až se dostal na opačný konec větrné růžice, – a když už dokonce počítal mosazné knoflíky na opěradle křesla – otec usoudil, že je nejvyšší čas promluvit na strýčka Tobyho, a tak se ujal slova.

Kapitola II

– „Toho nádherného vojska, co jste měli ve Flandřích!“ –

Bratře Toby, odvětil otec, a jak tu věc se strýčkem Tobym probíral, pravou rukou si sundal z hlavy paruku a levou lovil z pravé kapsy u kabátu proužkový indický šátek, aby si utřel hlavu. –

– A tady myslím otec velmi pochybil; hned vám řeknu proč.

Pro věci napohled méně významné, než „Měl-li si otec sundat paruku pravou, nebo levou rukou“, rozštěpila se mohutná království a zakymácela se koruna na hlavách panovníků, kteří nad nimi vládli. – To vám snad, vašnosti, není třeba říkat, že teprve okolnosti, jimiž je tady na světě kdeco sešněrováno, dávají věcem vzhled a tvar! – každá věc je taková, jaká je, teprve podle toho, jak ty okolnosti přilehnou nebo povolí – velká – malá – dobrá – zlá – valná – nevalná, jak kdy!

Indický šátek měl otec v pravé kapse u kabátu, a on si vám pravici takhle zaměstná: neměl si jí sundávat paruku, to mohl klidně přenechat levici; když potom nutkán potřebou osušit si hlavu sháněl kapesník, sáhnout pro něj pravou rukou do pravé kapsy u kabátu bylo pouhou hračkou; – byl by to dokázal jako nic a nemusel se přitom vůbec namáhat a všelijak neladně kroutit šlachy a svaly v celém těle.

V tom případě (kdyby si ovšem otec nebyl umanul, že bude jako nějaký tajtrlík držet paruku strnule v levé ruce – a loktem a podpaždím a bůhví čím ještě svírat nehorázný úhel) – byl by zaujímal postoj klidný – přirozený – nenucený: Tak by ho byl asi vypodobnil sám Reynolds[95], který maluje tak velce a ladně.

Jenže otec to zaonačil po svém – a jak se přitom pitvořil, to posuďte sami.

Na sklonku panování královny Anny a na počátku panování krále Jiřího I. – „Kapsy u kabátu se našívaly velmi nízko“. – K tomu netřeba nic dodávat – kdyby se s tím byl sám otec vší nepravosti hmoždil celý měsíc, sotva by byl vymyslil mód otce v tu chvíli nevhodnější.

Kapitola III

Za žádného panovníka (a kterýpak poddaný je takový vychrtlík jako já) nebylo snadné dostat se rukou mocí mermo napříč celé tělo až na dno protější kapsy kabátu. – V roce tisíc sedm set osmnáct, kdy se toto všechno odehrálo, bylo to náramně obtížné; a tak sotva strýček Toby postřehl, jakými převalovými klikatinami se tam otec dobývá, hned mu vytanuly ty, v nichž válčil před branou sv. Mikuláše; – jen na to pomyslil, ztratil zájem o předmět rozhovoru a už sahal pravicí po šňůře ke zvonci, aby mu Trim přinesl mapu Namuru s kružítkem a měřítkem, že by si rád změřil uhýbající úhly převalů při onom útoku, – zejména pak onoho převalu, kde utržil ránu do slabin.

Otec se zamračil, a jak se zamračil, všechna krev mu vhrkla do tváře – strýček Toby byl rázem ze sedla dole.

– Ani jsem si nevšiml, že je strýček Toby na koníčku. –

Kapitola IV

S tělem a duší, budiž jim všechna čest, je tomu u člověka zrovna tak jako s kazajkou a s podšívkou na kazajce; – jednu-li pomačkáš, – pomačkáš i druhou. Jenom tehdy to rozhodně neplatí, když má člověk naštěstí kazajku z pryžové dykyty a podšívku do ní ze sarsenetu nebo z tenounkého perziánového hedvábí.

U Řeků, Zeno, Kleanthes, Diogenes Babylonius, Dionysius Herakleotes, Antipater, Panaetius a Posidonius; – u Římanů Cato a Varro a Seneca; u křesťanů Pantaenus a Klemens Alexandrinský a Montaigne; a ještě hromada jiných hodných, poctivých, nemyslivých shandyovců, co jich kdy bylo, na jejichž jména si nevzpomínám, – ti všichni o své kazajce tvrdili, že je takto ušitá, – ať se svrchu jak chce mačká a muchlá, ať se smolí a žmolí, ať se cepuje a cupuje nadranc; – ať se s ní provádějí třeba psí kusy, děj se co děj, vnitřek kazajky zůstane bez úhony.

Namouduši si myslím, že tak nějak je zrobena i moje kazajka: – posledních devět měsíců ji drbali tak vydatně, jak se to snad žádné chudince kazajce nestalo, – a přece, tvrdím, její podšívka, – pokud o tom mohu soudit, není o nic horší; – bušili mi do ní šmikšmik, řízyříz, bumbác, třáskprásk, dlaní i hřbetem, napříč podél: – mít tak v podšívce jen špetku pryže, – přisámbůh! dávno by ji z ní vydrhli a vydrolili.

Páni literární kritici! – jak jste mi jen mohli kazajku tak rozmlátit a rozsekat? – copak jste si myslili, že mi rozsekáte podšívku?

Z upřímného srdce a z hloubi duše poroučím vás do ochrany té Bytosti, která nám nikomu neublíží, – tak tedy Pánbůh s vámi; – ale až zas někdo z vás bude skřípat zuby a vztekle proti mně soptit, jako jste skřípali a soptili v květnu (však si ještě vzpomínám na to vedro) – nezlobte se, když přes to i tentokrát klidně přejdu, – neboť jsem si umínil, že pokud budu žít a psát (a to je u mě totéž), k žádnému poctivému muži se hůř nezachovám, než se zachoval strýček Toby k mouše, která mu při jídle pořád bzučela kolem nosu – „Jdi, – jen jdi, chudinko,“ pravil, „kliď se, – proč bych ti ubližoval? Však je na světě pro nás oba místa dost.“

Kapitola V

Milostivá, každý jiný člověk, pronikavě uvažující a pozorující tu překrvenost otcova obličeje, – čímž (jak jsem vám už řekl, všechna krev mu totiž vhrkla do tváře) odborně malířsky řečeno zrudl jistě o šest a půl odstínu, ne-li o celou oktávu nad normál: – kromě strýčka Tobyho, milostivá, každý jiný člověk, jakmile by si všiml, jak otec rudne a jak přitom vraští čelo a všecek se kroutí, – by z toho usoudil, že otec zuří; a na základě toho, – být tak milovníkem harmonie, jakou vyluzují dva shodně naladěné nástroje, – hned by ten svůj přeladil na stejnou tóninu; – i strhl by se pekelný tartas, – celý kousek by vyzněl, milostivá, tak jako šestá sonáta Scarlattiho v Avisonově úpravě – con furia, – zuřivě. – Dovolte laskavě! – Copak má con furia, – con strepito, – nebo nějaký jiný ohlušující hřmot společného s harmonií?

Jářku, milostivá, kromě strýčka Tobyho, který si v dobrotě svého srdce každý posunek vykládal tak shovívavě, jak to jenom ten posunek připouštěl, každý jiný člověk by usoudil, že se otec zlobí, a hned by ho za to káral. Strýček káral jenom krejčího, který tu kapsu našíval; – dokud z ní otec nevytáhl kapesník, klidně seděl a s nevýslovnou blahovůlí na něho zíral, – až pak nakonec otec spustil.

Kapitola VI

– „Toho nádherného vojska, co jste měli ve Flandřích!“

– Bratře Toby, pravil otec, podle mě jsi věru poctivec k pohledání a máš dobré a upřímné srdce; – ty za to nemůžeš, jestli všechny děti, které byly a které zplozeny být mohou, smějí, mají a musí, přijdou na svět hlavou napřed: – ale to mi věř, milý Toby, nehod, které na ně neodvratně číhají už ve chvíli, kdy je plodíme, – i ty podle mě stojí za uváženou, – a což teprve nebezpečí a strázní, dorážejících na ně, sotva přijdou na svět, těch je ažaž, – nač je tedy ještě vystavovat zbytečným nebezpečím a strázním už při příchodu na svět. – A jsou to, strýček Toby položil otci ruku na koleno a tázavě se na něho zadíval, – jsou to větší nebezpečí, než bývala dříve? Bratře Toby, odvětil otec, když bylo dítě řádně počato, živé a zdravé povito, a matka se z něho šťastně zotavila, – naši předkové se už o další nestarali.

– Strýček Toby rázem sundal otci ruku z kolena, opřel se zlehka v křesle, pozdvihl hlavu, až dohlédl na pokojovou římsu, nařídil lícní trubkovité svaly i kruhovité svaly retní do pohotovosti – a zapískal Lillibullero.

Kapitola VII

Zatímco strýček Toby pískal otci Lillibullero, – dr. Slop strašně dupal, láteřil na Obadiáše a klnul, – poslouchat ho, vašnosti to byste si užil, že by vám na mrzký hřích klení navždy zašla chuť. – Umínil jsem si tedy, že vám to všechno vypovím.

Když služka dr. Slopa odevzdala zelený soukenný vak s pánovými nástroji Obadiášovi, rozšafně ho vybízela, nechť provlékne šňůrami hlavu a ruku, a tak si vak na cestu zavěsí: a aby měl delší šňůry, rozvázala smyčku a bez dlouhých řečí mu vak nasadila. Ale protože se hrdlo vaku poněkud rozchlíplo, po vzájemné úradě ho zase sundali, aby z něho něco nevylítlo, až bude Obadiáš, jak vyhrožoval, o překot cválat zpátky; s upřímným zájmem a zanícením nejprve stiskli hrdlo, potom oběma šňůrami na něm nadělali půl tuctu pevných uzlů a každý ten uzel Obadiáš vší silou zadrhl a utáhl.

Dokázali tedy Obadiáš se služkou to, oč usilovali; jenže na některé nepředvídané nešvary to přece jen bylo málo. Nahoře byl vak pevně zavázán, jenže (vzhledem k tomu, že byl podoby kuželovité) čím dále ke dnu měly nástroje stále víc a víc volného místa; sotva se Obadiáš rozjel klusem, tire-téte a kleště a stříkačka zařinčely tak strašně, že dlít tam náhodou na výletě Hymeneus[96], navždy by ho z kraje zaplašily; když pak Obadiáš ještě přidal do kroku a z klusu se pokoušel popohnat kočárového koně do cvalu – přisámbůh, vašnosti, – to byste ani nevěřil, jak to teprve řinčelo.

Obadiáš měl ženu a tři děti – hanebné smilstvo a jiné neblahé politické následky toho řinkotu mu tedy ani na mysl nepřipadly, – vadilo mu něco citelnějšího a závažnějšího, jak to i u největších vlastenců bývá. – „Ten chudák, vašnosti, se při pískání vůbec neslyšel.“

Kapitola VIII

Dechová hudba byla Obadiášovi stokrát milejší než hudba nástrojů, které vezl, – a tak u sebe rozvažoval, jak to zaonačit a narafičit, aby jí trochu užil.

Když se člověk octne v nějaké tísni (ne zrovna hudební), ze které by ho vytrhla šňůrka, nejprve si vzpomene na šňůrku u klobouku: – důvod je nasnadě – vysvětlovat to by bylo pod mou důstojnost.

Obadiáš byl složitý tvor – dobře si toho, vašnosti, všimněte, – jářku složitý; byl totiž babický, biblický, klystérický, papistický – a jako kavalerista taky kabalistický – a jenom trochu múzický; – bez rozpaku tedy sáhl po prostředku, který se mu zrovna nachomýtl; – popadl vak s nástroji, pevně ho sevřel v ruce, ukazovákem a palcem druhé ruky si strčil konec kloboukové šňůrky do zubů, vyhmatal ji až doprostřed, – a potom nástroje křížem krážem pevně omotal odshora dolů (jako když šněrujeme ranec) tolika vinutými a kličkovitými smyčkami, všude, kde se šňůry protínaly, zadrhnutými pevně na uzel, – že dr. Slop potřeboval na jejich rozvázání nejméně tři pětiny Jobovy trpělivosti. – PŘÍRODĚ, tak si věru myslím, zachtělo se v křepkém rozpoložení závodit, – vyrazila tedy k cíli zároveň s dr. Slopem – a kdo jen pohlédl na vak, jak ho Obadiáš zřídil, a přitom si uvědomil, jak dovede ta bohyně, když se jí zachce, uhánět, jistě nebyl ani chvíli na pochybách, – kdo to vyhraje. Toť se ví, matka povila, milostivá, rychleji než ten zelený vak – předehnala ho o dobrých dvacet uzlů. – Tristrame Shandy! hříčkou drobných nehod jsi odjakživa a budeš jí navždy! nebýt toho měření sil, bodejť, však je konali jen kvůli tobě, – nebylo by ti tak krušno, jak ti je (už jen proto, že ti zkrušili nos); a všechny ty možnosti zvelebit blahobyt rodu, kterých se ti tolik v životě naskytlo, nebyl by sis dal tolikrát trapně, uboze, nenávratně ujít, – jak jsi to chtěj nechtěj udělal; – ale už je to odbyto, – jenom vyprávění o tom zatím odbyto není, toho se všetečkové dočkají teprve tehdy, až přijdu na svět.

Kapitola IX

Veleduchové dělají skoky: stejná myšlenka vytanula totiž dr. Slopovi, jakmile popatřil na svůj vak (ten mu zas připomněla babická rozprava strýčka Tobyho). – Chvála Bohu, řekl si (u sebe), že to jde paní Shandyové tak ztěžka, – než se polovina uzlů rozváže, zatím mi sedmkrát porodí. – Ale tady je nutno rozlišovat – ta myšlenka plynula dr. Slopovi v mysli bez plachtoví a bez zátěže jako pouhá teze; takových tezí, jak, vzácný pane, víte, plave v řídkém moku lidského rozumu denně na milióny, a trčí v něm nehybně, dokud je nezažene jedním směrem závan náruživosti nebo chtivosti.

Náhlý dupot shora u matčiny postele té tezi posloužil tak, jak říkám. U všech všudy, pravil dr. Slop, jestli si nepospíším, ještě se to odbude beze mě.

Kapitola X

Co se týče uzlů, – čímž se předně rozumějí nikoliv sprosté uzly smyčkové, – protože při probírání mého života a názorů – mé názory na ně lépe vyniknou, až se zmíním o nešťastném osudu prastrýce, pana Hammonda Shandyho, – človíčka nepatrného, ale nadmíru ctižádostivého: – zabředl do rebelie vévody Monmoutha[97]: – a za druhé se tím rovněž nerozumějí ony zvláštní uzlové odrůdy zvané mašle; – na jejich rozvazování není třeba ani obratnosti, ani umu, ani trpělivosti; říkat, jaký mám na to názor, k tomu se nesnížím. – Uzly, o nichž mluvím, o tom račte být, důstojní pánové, ujištěni, rozumějí se uzly důkladné, pořádné, počertech pevné a tuhé, uzly bona fide, jak je dělal Obadiáš; – a ne nějaký kejklířský fortel, při němž se šňůrky na obou koncích přeloží a znovu provlekou prstencem neboli kličkou vzniklou tím dvojitým vinutím, aby si je pak pohodlně vyvlekl a rozvázal – kdo, to doufám, chápete.

Co se tedy týče těch uzlů i všelijakých těch zadrhlin, jimiž nám ty uzly, jak, důstojní pánové, uznáte, ztěžují život, – leckterý zbrklík honem vytáhne kudlu a skrz naskrz je rozřízne.

– To je chyba. Věřte mi, vašnostové, nejctnostnější způsob, jaký nám rozum i svědomí káže, – je jít na to zuby a prsty. – Jenže dr. Slop o zuby dávno přišel – při jednom těžkém porodu se mu jeho oblíbený nástroj, buď že za něj nesprávně zatáhl, nebo jej špatně nasadil, vysmekl z ruky a držadlem mu vyrazil tři nejlepší zuby: – zkoušel to tedy prsty – ach běda; nehty měl na prstech i na palcích zastřiženy. – Aby do toho! nejde mi to tak ani tak, láteřil dr. Slop. – Od matčiny postele nahoře se ozval ještě silnější dupot. – Šlak aby ho chlapa trefil! Do smrti ty uzly nerozvážu. – Matka zasténala. – Půjčte mi kudlu – nakonec přece jenom mi nezbude, než ty uzly přeříznout – – – šmik – – – šmik! – – – Kruci! rozřízl jsem si celý palec až na kost – sakramentský chlap – a to tu široko daleko není jiný porodník – pro tentokrát jsem vyřízen – oběsit toho ničemu – zastřelit ho – čertům do pekla ho dát za hřeblo! –

Otec si Obadiáše tuze vážil a hrubě odbývat ho od nikoho nenechal – ostatně si trochu vážil taky sebe – a nenechal se tedy tupit.

Říznout se tak dr. Slop jinam než do palce – otec by ani necekl – a rozšafně mu to prominul: ale takhle si nedal ujít pomstu.

Pane doktore, malými kletbami za velké věci (předem mu však nad tou nehodou projevil politování) jenom zbytečně maříme sílu a zdraví duše. – To uznávám, přisvědčil dr. Slop. – To je, pravil strýček Toby (a přestal pískat), jako když se na šance střílí vrabčími broky. – Šťávy se tím sice zkvasí, pokračoval otec, – ale štiplavosti nepozbudou: – já sám kinu a spílám málokdy – pokládám to za hřích – ale když se k tomu přece jen dám strhnout, hledím duchapřítomně (tak to má být, pravil strýček Toby), aby mi to k něčemu bylo – jinými slovy kinu tak dlouho, až se mi uleví. Moudrý a spravedlivý muž se však vynasnaží, aby šťávy z něho odcházely přiměřeně k vlastní zkvašenosti – a taky k hrubosti a zlovolnosti urážky, nad níž vzkypěly. „Urážky vycházejí jenom ze srdce,“ – pravil strýček Toby. A proto, hovořil dále otec s vážností přímo cervantovskou, nad jiné ctím toho pána, který nespoléhaje v tomto punktu na svou opatrnost, uvelebil se a (pěkně v klidu) sestavil náležité formuláře kleteb, vhodné pro každý případ a pro kdejaké příkoří, ať už nepatrné, nebo hrubé, které by někdy utrpěl, – důkladně promyšlené formuláře, k nimž ještě posháněl jiné, nechával ležet na krbu, aby je měl stále po ruce. – Nejde mi na rozum, ozval se dr. Slop, že by si někdo takovou věc vymyslil, – natož ji sepsal. Promiňte laskavě, – odpověděl otec; zrovna dnes ráno jsem bratrovi Tobymu při nalévání čaje jednu takovou kletbu předčítal, ale na něho jsem ji nevztahoval – mám ji tady na poličce přímo nad hlavou; – ale pokud se pamatuji, na pořezaný palec je příliš silná. – Kdepak, pravil dr. Slop, – čert aby ho chlapa vzal. – Tak si s ní, pane doktore, poslužte, pravil otec, – ale jen s tou výhradou, že nám ji přečtete nahlas; – i vstal a sundal z police římský exkomunikační formulář; byl to opis, který si dal otec (velký sběratel rarit) pořídit z listáře rochesterského chrámu, jak jej složil biskup ERNULPHUS – a se strojenou vážností v pohledu i v hlase, že by s ní ošálil samotného ERNULPHA, – vložil ji dr. Slopovi do rukou. – Dr. Slop si zavinul palec do cípu kapesníku a kysele, ač bezelstně četl nahlas, – strýček Toby přitom v jednom kuse pískal Lillibullero.

Textus de Ecclesia Roffensi, per Ernulphum Episcopum

Cap. XXV

Ex auctoritate Dei omnipotentis, Patris, et Filii, et Spiritus Sancti, et sanctorum canonum, sanctaeque et intemeratae Virginis Dei genetricis Mariae, –

– Atque omnium coelestium virtutum, angelorum, archangelorum, thronorum, dominationum, potestatum, cherubin ac seraphin, & sanctorum patriarcharum, prophetarum, & omnium apostolorum & evangelistarum, & sanctorum innocentum, qui in conspectu Agni soli digni inventi sunt canticum cantare novum, et sanctorum martyrum et sanctorum confessorum, et sanctarum virginum, atque omnium simul sanctorum et electorum Dei, vel os Excommunicamus et anathematizamus hunc furem, vel os hunc malefactorem, N. N. et a liminibus sanctae Dei ecclesiae sequestramus, vel i et aetemis suppliciis excruciandus, mancipetur, cum Dathan et Abiram, et cum his qui dixerunt Domino Deo, Recede a nobis, scientiam viarum tuarum nolumus; et sicut aqua ignis extinguitur, sic extinguatur lucerna ejus in secula seculorum nisi n respuerit, et ad satisfactionem venerit. Amen.

Kapitola XI

„Z moci Boha Všemohoucího, Otce, i Syna i Ducha svatého, posvátných kánonů i neposkvrněné Rodičky Boží Panny Marie.“ Nahlas se to snad číst nemusí, pravil dr. Slop otci a pustil list na koleno, však jste si to, vašnosti, nedávno pročítal; – a kapitán Shandy, ten o to zřejmě nestojí – já si to přečtu sám. To odporuje dohodě, bránil se otec, – je to ostatně zvlášť ke konci tak roztodivné, že bych požitek z druhého čtení těžko oželel. Dr. Slopovi se to tuze nezamlouvalo, – ale v tu chvíli strýček Toby prohlásil, že tedy přestane pískat a přečte jim to on; – i řekl si dr. Slop, než by to nechal číst strýčkovi Tobymu, to zas raději to přečte pod ochranou strýčkova pískání; – zvedl tedy list až k obličeji, přidržel si jej zarovno s ním, aby tak zakryl zlost, a takto četl nahlas, – strýček Toby přitom pískal Lillibullero, jenže ne tak silně jako dřív.

„Z moci Boha Všemohoucího, Otce i Syna i Ducha svatého, neposkvrněné Rodičky Boží Panny Marie, matky a pěstounky Spasitelovy, všech sil nebeských, andělů a archandělů, trůnů, panstev, mocností, cherubů a serafů, svatých patriarchů a proroků, všech apoštolů a evangelistů, svatých neviňátek, kterážto byla shledána hodna, aby před obličejem Beránka zpívala píseň novou, svatých mučedníků a svatých vyznavačů a svatých panen, i všech svatých a vyvolených Božích, – Nechť je“ (Obadiáš) „proklet“ (že utáhl ty uzly) – „Vyobcováváme ho a proklínáme a od prahu svaté církve Boha Všemohoucího ho odvrhujeme, nechť je jat a věčným trestům odevzdán spolu s rotou Dátana a Abirama[98] i s těmi, kdož říkají Hospodinovi: ‚Odejdiž od nás, známosti cest tvých neoblibujeme,‘[99] a jakož oheň hořící uhašuje voda, tak nechť je na věky věkův uhašena svíce jeho, pakliže“ (Obadiáš za ty utažené uzly) „nevzbudí lítost a nebude se“ (za ně) „kát. Amen.“

os Maledicat illum Deus Pater qui hominem creavit. Maledicat illum Dei Filius qui pro homine passus est. Maledicat illum Spiritus Sanctus qui in baptismo effusus est. Maledicat illum os sancta crux, quam Christus pro nostra salute hostem triumphans ascendit.

Maledicat illum sancta Dei genetrix et perpetua Virgo Maria. Maledicat illum os sanctus Michael, animarum susceptor sacrarum. Maledicant illum omnes angeli et archangeli, principatus et potestates, omnisque militia coelestis.

Maledicat illum patriarcharum et prophetarum laudabilis numerus. Maledicat illum os sanctus Johannes Praecursor et Baptista Christi, et sanctus Petrus, et sanctus Paulus, atque sanctus Andreas, omnesque Christi apostoli, simul et caeteri discipuli, quatuor quoque evangelistae, qui sua preaedicatione mundum universum converterunt. Maledicat illum os cuneus martyrum et confessorum mirificus, qui Deo bonis operibus placitus inventus est.

Maledicant illum os sacrarum virginum chori, quae mundi vana causa honoris Christi respuenda contempserunt. Maledicant illum os omnes sancti qui ab initio mundi usque in finem seculi Deo dilecti inveniuntur.

Maledicant illum os coeli et terra, et omnia sancta in eis manentia.

„Nechť ho prokleje Otec, který stvořil člověka. – Nechť ho prokleje Syn, který za nás trpěl. – Nechť ho“ (Obadiáše) „prokleje Duch svatý, který nám byl ve křtu dán. – Nechť ho prokleje svatý kříž, na němž Kristus, nad nepřítelem zvítěziv, pro naši spásu pěl.

Nechť ho prokleje svatá a věčná Boží Rodička a povždy Panna Maria. Nechť ho prokleje svatý Michael, – obránce svatých duší. Nechť ho proklejí andělé a archandělé, panstva a mocnosti a všechna vojska nebeská.“

[Naši vojáci ve Flandřích klnuli až hrůza, ozval se strýček Toby, – ale takhle, to zas ne. – Ani psovi bych neměl to srdce takhle klnout.]

„Nechť ho prokleje svatý Jan Předchůdce Páně a svatý Jan Křtitel[100], svatý Petr a svatý Pavel, svatý Ondřej a jiní apoštolově Kristovi a s nimi ostatní učedníci a čtyři evangelisté, kteří svým kázáním obrátili veškerý svět, – nechť ho (Obadiáše) prokleje svatý a podivuhodný šik mučedníků a vyznavačů, kteřížto se dobrými skutky zalíbili Bohu.

Nechť ho zatratí sbor svatých panen, které pro čest Kristovu zhrdly světskými marnostmi. – Nechť ho zatratí všichni svatí, kteří od prvopočátku světa až do konce věků prospívají láskou u Boha. Nechť ho“ (Obadiáše) „nebo ji“ (nebo kdo jiný měl ještě prsty v tom utažení uzlů) „zatratí nebesa i země, i vše, co svatého v nich přebývá.“

Maledictus sit i n ubicunque fuerit, sive in domo, sive in agro, sive in via, sive in semita, sive in silva, sive in aqua, sive in ecclesia.

Maledictus sit i n vivendo, moriendo, — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

manducando, bibendo, esuriendo, sitiendo, jejunando, dormitando, dormiendo, vigilando, ambulando, Stando, sedendo, jacendo, operando, quiescendo, mingendo, cacando, flebotomando.

Maledictus sit i n in totis viribus corporis.

Maledictus sit i n intus et exterius.

Maledictus sit i n in capillis; maledictus sit in cerebro.

Maledictus sit i n in vertice, in temporibus, in fronte, in auriculis, in superciliis, in oculis, in genis, in maxillis, in naribus, in dentibus, mordacibus sive molaribus, in labiis, in gutture, in humeris, in harnis, in brachiis, in manibus, in digitis, in pectore, in corde et in omnibus interioribus stomacho tenus, in renibus, in inguinibus, in femore, in genitalibus, in coxis, in genubus, in cruribus, in pedibus et in inguibus.

Maledictus sit in totis compagibus membrorum, a vertice capitis, usque ad plantam pedis – non sit in eo sanitas.

Maledicat illum Christus Filius Dei vivi toto suae majestatis imperio. –

„Nechť je“ (Obadiáš) „zatracen, kdekoliv mešká – budiž to v domě nebo ve stáji, v zahradě nebo na poli nebo na silnici nebo na pěšině nebo v lese nebo ve vodě nebo v kostele. – Nechť je proklet zaživa i ve smrti.“ [Tady strýček využil půlové noty v druhém taktu melodie a ten protažený tón pak pískal až do konce věty. – S variací kleteb mu do toho dr. Slop přizvukoval jako generálbas.] „Nechť je proklet, když jí a pije, když hladoví, žízní, lační, spí, dříme, stojí, sedí, leží, pracuje, odpočívá, močí, kálí nebo si dává pouštět žilou.

Nechť je“ (Obadiáš) „proklet ve všech svých tělesných mohutnostech.

Nechť je proklet zevně i zevnitř.

– Nechť má proklety vlasy na hlavě. – Nechť má proklet mozek i páteř,“ (to je krutá kletba, pravil otec) „spánky, čelo, uši, obočí, líce, čelisti, chřípí, přední zuby i stoličky, rty, chřtán, plece, zápěstí, paže, dlaně, prsty.

Nechť má prokleta ústa, hruď, srdce i jiné útroby až po žaludek!

Nechť má prokleta bedra, slabiny,“ (chraň Pánbůh! pravil strýček Toby) – „stehna, plodidla,“ (otec zavrtěl hlavou) „kyčle, kolena, lýtka, chodidla až po nehty na nohou!

Nechť má na údech proklet kdejaký článek a kloub od hlavy až k patám, nechť v něm není zdraví.

Nechť ho prokleje Syn Boha živého ve vší slávě své velebnosti“ – [Tady strýček Toby zvrátil hlavu nazad a vyrazil ze sebe nehorázné protáhlé, ostré Jú-ú-ú-ú –

– et insurgat adversus illum coelum cum omnibus virtutibus quae in eo moventur ad damnandum eum, nisi penituerit et ad satisfactionem venerit. Amen. Fiat, fiat. Amen.

něco mezi citoslovně zahvízdaným Juchachá! a tím slovem samým. –

– Při zlatém vousu Jovišově – i Junonině (jestli její Milost nějaký měla) a při vousu všech ostatních pohanských honorací, však jich byla pěkná řádka, jen těch vousů božstev nebeských a božstev povětrných a vodních, – nemluvě ani o vousech božstev městských a božstev venkovských, a o vousech nebeských bohyní chotí a pekelných bohyní děvek a kuběn (jestli ovšem i ony nějaké vousy měly) – jak se mi Varro[101] na svou čest a svědomí dokládá, všech těch zinventovaných vousů bylo v pohanské státní církvi rovných třicet tisíc; – a každý ten vous požíval právní výsady, že se jím člověk mohl probírat a při něm přísahat, – při všech těchto vousech dohromady, – slavnostně prohlašuji, že z těch dvou opelichaných halen, které mi tu na světě zbyly, se stejnou ochotou jako kdysi Cid Hamet[102] lepší z nich byl rovnou dal za to, – kdybych tak stál vedle strýčka Tobyho a poslouchal jeho doprovod.]

– „Nechť ho prokleje,“ četl dál dr. Slop, – „nechť proti němu povstanou nebesa se všemi silami, které se v nich hýbají, nechť ho (Obadiáše) proklejí a zatratí, pakliže nevzbudí lítost a nebude se kát. Amen. Staň se, – staň se. Amen.“

Neměl bych věru to srdce, pravil strýček Toby, klnout tak zavile ani ďáblovi. – Však on je otec klení, prohodil dr. Slop. – Ale já ne, odsekl strýček. – A na věčné časy je už proklet a zatracen, dodal dr. Slop.

To mě mrzí, pravil strýček Toby.

Dr. Slop sešpulil ústa a užuž se chystal strýčkovi Tobymu oplatit to zdvořilé Jú-ú-ú – neboli citoslovné zahvízdání, – a tu se přes jednu kapitolu dál rázně otevřely dveře – a tím to skončilo.

Kapitola XII

Jenom se moc netroštujme a netvařme se, jako by ty kletby, jimiž v této zemi volnosti tak svévolně plýtváme, opravdu pocházely od nás; že je s chutí pronášíme, proto si ještě nemysleme, že jsme je svým důvtipem vynašli.

Milerád to třeba hned dokáži kdekomu na světě, jenom ne znalci; – výslovně odmítám znalce klení, – stejně bych však odmítl znalce malířství atd. atd., celou tu bandu modlářsky ověšenou a opentlenou tretkami a cetkami kritiky, – ale už s tím obrazem přestanu, škoda – přitáhl jsem ho až z dalekého guinejského pobřeží; – ti vám mají, vašnosti, v hlavě samá pravítka a kružítka, a ať se to hodí, nebo ne, pořád se jimi ohánějí; než by se od nich mělo dát duchaplné dílo k smrti ubodat a utýrat, to ať jde rovnou k čertu.

– A jakpak odříkával Garrick[103] včera ten monolog? – Ach, urozený pane, proti všem pravidlům, – nadobro negramaticky! mezi podstatným jménem a přídavným, která se přec mají shodovat v čísle, pádu i rodu, dělal vám takovouhle pauzu, – vždycky se zarazil, jako by se nad tím rozmýšlel; – a po prvním pádu, jímž – však to, urozený pane, víte – se řídí sloveso, v epilogu se, urozený pane, nejméně tucetkrát, a to podle hodinek vždycky na tři vteřiny a tři pětiny přerušil. – Podivuhodný gramatiku! – Ale když se přerušil, – porušil tím smysl? Nevyplnil tu mezeru nějakým výrazným postojem nebo pohledem? – Copak jeho zrak mlčel? Díval jste se pozorně? – Když já jsem se, urozený pane, díval na hodinky. – Výtečný pozorovateli!

A co ta nová kniha, kolem níž se tropí tolik halasu? – Ach, ta se, urozený pane, nějak nepovedla, – je celá našišato! Žádná hrana nesvírá pravý úhel. – Pravítko a kružítko atd. jsem měl, urozený pane, u sebe v kapse. – Výtečný kritiku!

– A ten epos, který jste mi, urozený pane, kázal prohlédnout; – změřil jsem ho na délku, na šířku, na výšku, na hloubku, a doma jsem to ještě znovu přezkoušel le Bossuovým[104] přesným měřítkem, – epos, urozený pane, přečuhuje ve všech rozměrech. – Podivuhodný znalče!

– A co ten mohutný obraz, jestlipak jste si ho na zpáteční cestě odskočil prohlédnout? – Žalostná mazanice! urozený pane; žádná skupina není podle zásad odvozených z pyramid! – a takových peněz! – chybí tomu tizianovský kolorit – rubensovský výraz, – raffaelovský půvab, – dominichinovská cudnost, – correggiovské correggiovství, – poussinovská klasičnost, – guidovská nyvost, – carracciovská zladěnost, – michelangelovská velkolepost kontur. – Panebože, kdo to má vydržet! – Ze všeho švadronění, jakým se na tomto švadronivém světě švadroní, – nad nábožně pokrytecké švadronění snad nic horšího není, – ale přece jenom nejprotivnější je švadronění kritické.

Třeba padesát mil bych šlapal pěšky, kůň by mě stejně tak daleko neuvezl, a políbil ruku tomu, kdo šlechetně odevzdá uzdu své obraznosti spisovateli, – a potom se kochá, aniž ví, čím, a aniž se ptá proč.

Slavný Apollóne! máš-li zrovna štědrou náladu, – uštědři mi – o víc nežádám, špetku vrozené komiky a aspoň jiskřičku svého žáru, – a Merkura, ačli o něho zrovna nestojíš, i ta jeho pravítka a kružítka pošli s mým pozdravem – kam, to je jedno.

Nuže, každému jinému si troufám dokázat, že všechno to klení i lání, které posledních dvě stě padesát let ze sebe chrlíme jako bůhvíjak původní, – kromě můj ty Tondo kolenatý, – a Sak na ryby pytel na raky, což jsou kletby samovládců a vzhledem k těm, kdo je pronášeli, dost případné; a ryba nebo rak, na tom u kletby královské tuze nesejde; – jářku, všecky ostatní kletby zlořečení, jež se u nás vyskytují, jsou tisíckrát odvozeny z Ernulpha: a jak už to u odvozenin bývá, švih a spád předlohy jim venkoncem chybí! – „Bůh tě zatrať,“ – to, jak uznáváme, není zrovna špatná kletba – a sama o sobě docela ujde. – Ale proti takovému Ernulphovu: „Zatrať tě Všemohoucí Bůh Otec, – Zatrať tě Bůh Syn, – Zatrať tě Bůh Duch Svatý,“ – sami vidíte, že to nic není. – Kampak se hrabeme na jeho orientálnost: a jak je proti nám nepřekonatelně vynalézavý, – jak znamenitě nadaný ke klení, – když proklínal Ernulphus, – složení lidského těla, brány, čivy, šlachy, článkové i kloubové vazy znal dopodrobna, – a tak mu žádná část neunikla. – Je to pravda, styl poněkud drsný, – podobně jako u Michelangela bez lahody, – ale zato velkolepě dravý! –

Otec, který se na všechno díval v jiném světle než ostatek lidstva, – a dokonce ani Ernulphovu původnost neuznával. – Spíše spatřoval v Ernulphově anatématu svod kleteb, do něhož po úpadku klení nastalém za nějakého mírnějšího pontifikátu na rozkaz pozdějšího papeže Ernulphus s velkou pílí a učeností snesl veškeré zákony kletební; – právě tak za úpadku císařství dal Justinián svému kancléři Trebonianovi snést římské neboli občanské zákony do jediného kodexu čili pandekt, – aby hlodány časem, – a komoleny ústním podáním nakonec nepřišly nazmar.

Proto také otec tvrdíval, že od velkolepé a strašné kletby Viléma Dobyvatele (Při boží nádheře) až po nejsprostší kletbu metařovu (Mordyje samec) kdejaká kletba se najde v Ernulphovi. – Zkrátka, říkával, toho bych rád viděl, kdo by ho překlnul.

Podobně jako jiné otcovy hypotézy, i tato hypotéza je zvláštní a důmyslná; – nic proti ní nemám, leda to, že vyvrací hypotézu mou.

Kapitola XIII

– Božínku! – má nešťastná paní omdlévá, – bolesti jí zmizely, – A kapky došly, – a láhev s kafrovou vodou se rozbila, – a ošetřovatelka si pořezala nadloktí, – (a já zas palec, křikl dr. Slop) a dítě pořád trčí na jednom místě, mlela Zuzana, – a porodní bába se svalila naznak na mřížku u krbu a má modřinu na stehně jako váš klobouk. – Hned se na to podívám, pravil dr. Slop. – To nespěchá, odbyla ho Zuzana, – raději se podívejte na mou paní, – ale napřed by vám porodní bába ráda vyložila, jak to stojí, a prosí vás, abyste za ní nahoru zašel.

Lidská povaha je u všech povolání stejná.

Krátce předtím povýšili porodní bábu nad dr. Slopa. – Jeho to dosud hnětlo. – Kdepak, bránil se dr. Slop, spíš se sluší, aby sem porodní bába přišla za mnou. – Subordinace, na tu nedám dopustit, pravil strýček Toby, – v roce desátém po dobytí Lilie nebýt subordinace, jak by to za těch chlebových výtržností bylo dopadlo s gentskou posádkou, to nevím. – A já zas, pane kapitáne (dr. Slop parodoval strýčkovu koníčkovskou úvahu, ač v koníčkovství mu nijak nezadal) – nevím, jak by to za těch nynějších výtržností a zmatků dopadlo s tou posádkou nahoře, nebýt subordinace prstů a palce pod ****** – při té mé nehodě dodržet ji, vašnosti, bude žádoucí, jinak budou Shandyové pociťovat můj pořezaný palec tak dlouho, dokud jméno Shandyů potrvá.

Kapitola XIV

Vraťme se k ****** – v poslední kapitole.

Znamenitý to řečnický kousek (aspoň býval, dokud v Athénách a v Římě kvetlo řečnictví, a byl by dodnes, kdyby řečníci nosili plášť) slůvkem se o věci nezmínit, když ji má člověk pohotově u sebe in petto[105], a najednou, jakmile ji potřebuje, šup s ní ven. Jizva, sekera, meč, propíchnutá kamizola, zrezivělá přilba, půl druhé libry drasla v popelnici nebo taky v troníkovém hrnečku od okurek, – hlavně však útlé robě v nádherném hávu. – Když bylo robě ještě maličké, a řeč se táhla jako druhá filipika Ciceronova, – jistě řečníkovi plášť zaneřádilo. – A zase když už bylo starší, – znesnadnilo mu posunky a důkladně se mu protížilo, – a tak co na něm vyzískal, na druhé straně zase prodělal. – Když však politický řečník na minutu trefil správný věk, – a ukryl bambino v plášti tak chytře, že je živá duše nevyčenichala, – a vytasil se s ním v pravou chvíli, – nenásilně jakoby nic, – Ach, vašnostové! – pak dokázal hotové divy. – Povolila stavidla, mozky třeštily, stěžeje se zakolísaly a u valné části národa byla politika vepsí.

Jenže takové kousky se dají, jářku, provozovat jenom v takovém státě a v takové době, kde nosí řečnící plášť, – a to, bratři moji, plášť důkladný, z nějakých třiceti až čtyřiceti loktů pěkně nachového, velejemného, solidního sukna, – široce natřesený do záhybů a řas – a velkolepě rozevlátý. – Z toho je, račte si, panstvo, všimnout, nejvýš patrno, že nynější úpadek řečnictví i jeho neužitečnost v soukromí i na veřejnosti vyplývá jen z toho, že chodíme v krátkých kabátech a nenosíme brslenky. – Tím, co máme na sobě, milostivá, nezakrýváme nic, co by stálo za ukazování.

Kapitola XV

Moc nechybělo a dr. Slop se málem stal výjimkou z tohoto pravidla: když se jal parodovat strýčka Tobyho, měl zrovna zelený vak na kolenou, – žádný plášť, i kdyby ho kraj světa sháněl, mu nemohl lépe posloužit: sotva zjistil, že na konci věty budou jeho nově vynalezené kleště, hmátl do vaku, aby je měl po ruce, jakmile k sluchu vašich důstojností dolehne *****; – kdyby se mu to bylo povedlo, – strýček Toby mu jistě podlehl: věta i argument se totiž sbíhaly přesně tak jako dvě linky v průsečíku vyčnívajícího úhlu ravelinu, – dr. Slop by je za nic nevzdal; – a strýček Toby by se zas dobře rozmyslel jít na ně šturmem, to by se spíše dal na útěk: jenže při tom vytahování šmátral dr. Slop po kleštích tak nešikovně, že tím celý účinek zkazil a ke všemu ještě (neštěstí totiž nikdy nechodí samo) jak vytahoval kleště, vytáhl s nimi také stříkačku.

Když lze nějakou tezi vykládat v dvojím smyslu, – platí při disputaci pravidlo, že odpůrce se může chopit toho, který mu lépe hoví nebo se mu zamlouvá. – A tak v tomto sporu získal strýček výhodné postavení. – „Panebože!“ vykřikl strýček Toby, „copak se děti přivádějí na svět stříkačkou?“

– Namouduši, těmi kleštěmi jste mi, pane doktore, z obou rukou nadobro sedřel kůži, naříkal strýček Toby – a k tomu ještě kotníky u prstů jste mi rozmačkal na maděru. Sám si za to můžete, pravil dr. Slop, – jak jsem vám říkal, dlaně jste měl stisknout k sobě do tvaru dětské hlavičky a nehýbat se. – Však jsem to dělal, odpověděl strýček Toby. – Snad jsou lopatky kleští málo potaženy, nebo by se měl utáhnout nýt, – možná taky, že s tím pořezaným palcem mi to tak nejde, – možná taky – Ještě štěstí, přetrhl mu otec další rozvádění těch možností, – že jste to nevyzkoušel na hlavičce mému dítěti. – Pranic by se mu nestalo, usadil ho dr. Slop. Já zas tvrdím, pravil strýček Toby, že (nemít lebku tuhou jako granát) ty kleště by mu rozštíply mozeček a rozmačkaly ho na jíšku. Hlouposti! odsekl dr. Slop, dítě má samozřejmě hlavu měkkou jako loupané jablko; – švy na ní nedoléhají, – ostatně potom bych ho vždycky ještě vytáhl za nohy. – Vy, kdepak, řekla porodní bába. – A co kdybyste to raději udělal rovnou, pravil otec.

Udělejte to, prosím vás, přimlouval se strýček Toby.

Kapitola XVII

– A prosím vás, ženská, copak vy si troufáte uhodnout, je-li to stehýnko, nebo hlavička? – Určitě hlavička, odpověděla porodní bába. Tyhle stařenky, hovořil dr. Slop k otci, mívají rozumu nazbyt, – jenže ta věc se těžko rozpozná, – a přece na tom rozpoznání nadmíru záleží; – když totiž vašnosti, místo hlavy omylem zachytíte stehno, je možné (aspoň u chlapce), že mu kleštěmi

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

– Co je možné, to pošeptal dr. Slop potichoučku nejprve otci a potom strýčkovi Tobymu. – Hlavě, dodal, takové nebezpečí nehrozí. – Bodejť, pravil otec – ale když se to, co je podle vás možné, stane stehnu, – utrhněte rovnou i hlavu.

– Čtenář tomu naprosto porozumět nemůže, – stačí, že tomu rozuměl dr. Slop: – popadl tedy zelený soukenný vak a v Obadiášových křápech cupal na svou tloušťku dost křepče ke dveřím, – a ode dveří ho pak hodná porodní bába zavedla až do matčina pokoje.

Jsou to teprve dvě hodiny a deset minut, – tolik a nic víc, – co sem dr. Slop s Obadiášem přišel, vykřikl otec, jak koukl na hodiny, – já ti nevím, bratře Toby, čím to je, – ale tak mi připadá, že to trvá věčnost.

– Prosím, vašnosti, – tady máte mou čapku, – jen ji berte i s rolničkami a bačkory si vemte taky. –

Klidně si jimi, vašnosti, poslužte; milerád vám je věnuji, jenom čtěte tuto kapitolu se vší bedlivostí.

Otec sice tvrdil, že „neví, čím to je“, – ale čím to je, on věděl; – už jak to říkal, umínil si objasnit to strýčkovi Tobymu metafyzickou disertací o trvání v jeho nejprostších formách a vyložit mu, jak to, že následkem zaznamenávání a měření v mozku se prudkým sledem myšlenek i stálým přeskakováním z jedné věci na druhou ta chvilka protáhla na délku přímo nepochopitelnou. – „Já ti nevím, čím to je,“ – vykřikl otec, – „ale trvá to věčnost.“

– To vyplývá venkoncem ze sledu našich myšlenek, pravil strýček Toby.

Otci to nedalo a nedalo (v tom jsou všichni filozofové stejní) a nad každým tématem hned mudroval a hledal pro ně vysvětlení, – a tak už se ani dočkat nemohl, jak si na tom tématu (sled myšlenek) smlsne, netušil, že mu je od huby vyrve strýček Toby (takový poctivec!), který obyčejně bral všechno tak, jak bylo; – a který si pramálo trápil mozek subtilním myšlením; – ideami času a prostoru, – a jak jsme na ně přišli, – a z jaké jsou látky, – a jsou-li nám vrozeny, – nebo si je teprve postupně osvojujeme, – a zdali tehdy, dokud ještě chodíme v sukýnce, – nebo až když navlékneme kalhoty, – a tisíceré jiné dohady a spory o NEKONEČNU, PŘEDZVĚDĚNÍ, SVOBODĚ, NUTNOSTI a podobně, samé to zapeklité a vzdorné teorie, ze kterých se už leckterá skvělá hlava zamotala a pomátla, – ty strýčka Tobyho nikterak neznepokojovaly; otec to věděl, a že na to strýček čirou náhodou kápl, tím byl překvapen a zároveň zklamán.

A rozumíš ty teorii celé té věci? zeptal se otec.

Já, kdepak, pravil strýček.

– Ale ponětí o tom, co říkáš, přece jenom máš? –

Asi takové jako můj kůň, odvětil strýček Toby.

Propánakrále! otec obrátil oči vzhůru a spráskl ruce, – bratře Toby, tvá poctivá nevědomost je k nezaplacení, – skoro je škoda dávat ti za ni vědění. – Ale přece ti něco povím. –

Chceme-li správně pochopit, co je čas, bez něhož nepochopíme věčnost, neboť ona je jeho částí – musíme v klidu uvážit, jaké ponětí máme o trvání, abychom si původ tohoto ponětí náležitě vyložili. – A co je komu do toho? pravil strýček Toby. Když totiž upřeš; bratře, zrak do svého nitra, hovořil otec, a bedlivě se tam zahledíš, tu postřehneš, že když tak spolu mluvíme, přemýšlíme, pokuřujeme nebo když do mysli přijímáme jednu myšlenku za druhou, tu víme o tom, že jsme, a své bytí, jakož i trvání vlastního i cizího bytí si uvědomujeme ve vztahu k sledu svých myšlenek, k trvání vlastnímu i všeho, co spolubytuje s naším myšlením – a ve shodě s tímto apriorním[106] – Ty mě těmi rébusy umoříš, vykřikl strýček Toby. –

A protože jsme si při počítání času, hovořil otec, zvykli na minuty, hodiny, týdny a měsíce, – a na kapesní hodinky (v celém království bych ani jedny nestrpěl) a podle nich pak sobě i svým nejbližším všechno odměřujeme, – moc bych za to nedal, že co nevidět sled myšlenek nám nebude nic platný.

Nuže, hovořil dále otec, ať už si toho všímáme, nebo ne, každý normální člověk nosí v hlavě sled myšlenek, které stejnoměrně táhnou jedna za druhou jako – Kdyby se za sebou kanóny řadily? nadhodil strýček Toby. – Tintili vantili! – pravil otec, které v naší mysli táhnou a postupují jedna za druhou jako obrázky v magické lucerně, otáčené žárem svíčky. – U mne je to spíš rožeň obracený tahem z komína, pravil strýček Toby. Víc ti tedy o tom, bratře Toby, nepovím, řekl otec.

Kapitola XIX

– Jaký vzácný sběh okolností přišel tady nazmar! – Otec měl sto chutí načít výklad, – a metafyzický cíl pilně sledovat až do těch končin, kde mu je zahalí mraky a hustá tma; – strýček Toby byl zas ve vnímavém rozpoložení, že si lepšího nelze přát; hlavu jako rožeň; – komín nevymetený a myšlenky mu vířily celé zamouněné a ukoptěné od sazí! – Při hrobce Lukianově[107] – jestli vůbec nějakou má, ne-li, tedy při jeho popelu! při popelu mého drahého Rabelaise a ještě dražšího Cervantesa! – rozhovor O ČASU A VĚČNOSTI, který vedl otec se strýčkem Tobym, byl rozhovor žádoucí nade všecko! jenže otec jej v záchvatu nevrlosti přerušil, a tím Ontologickou pokladnici oloupil o – skvost, jaký jí velké události a velcí mužové společným úsilím už nikdy nenahradí.

Otec se sice zatvrdil, a v hovoru nepokračoval, – ale rožeň strýčka Tobyho mu nešel z hlavy, – třebaže ho v první chvíli dopálil; – to přirovnání přece jen mělo něco do sebe a docela se mu zamlouvalo; i podepřel loket na stůl, pravou stranu hlavy složil do dlaně, – a tak nejprve zíral upřeně do ohně, – a potom o té věci sám u sebe dumal a mudroval: ale z probádávání nových oblastí a z napjatého sledování tolikerých námětů vynořujících se během rozhovoru byl na duchu tak uondán, – že mu představa rožně brzy převrátila myšlenky naruby, – ani se nenadál, a usnul.

Strýčkovi Tobymu se rožeň neotočil ani tucetkrát, a usnul také. – Nechť oba odpočívají v pokoji – Dr. Slop má nahoře co dělat s porodní bábou a s matkou. – Trim předělává staré holínky na moždíře, se kterými pak budou v létě dobývat Messiny, – a zrovna do nich rozžhaveným pohrabáčem navrtává zátravky.

– Všech hrdinů jsem se šťastně zbavil; – poprvé mám volnou chvilku, – hned toho využiji a napíši předmluvu.

AUTOROVA PŘEDMLUVA

Kdepak, ani slovo o ní, – tady ji máte; – k světu jsem se jejím zveřejněním obrátil – a světu ji odevzdávám; – nechť se sama hájí.

Jenom tolik o tom vím, – k práci jsem usedal s úmyslem napsat knihu dobrou; a pokud na to můj sprostný rozum postačí, – arci také moudrou a rozšafnou, – o nic jiného mi nešlo než vložit do ní všechen důvtip i všechnu soudnost (ať už v takové, nebo onaké míře), které mi jejich Původce a Dárce milostivě udělil, – je to tedy, to panstvo vidíte, – jak Pánbůh dá.

Nuže, Agelastes[108] (ten pomlouvač) říká, že jak on tomu rozumí, trochu důvtipu v ní je, – ale soudnost pražádná. Triptolemus a Phutatorius[109] mu v tom dávají za pravdu a táží se, Kdepak by se tam vzala? vždyť důvtip a soudnost se tady na světě nikdy spolu nevyskytují; jsou to úkony tak odlišné jako Východ a Západ, říká Locke, – a jako pšoukání a škytání, říkám zase já. Naproti tomu velký kanonista Didius ve svém kodexu de fartandi et illustrandi falaciis[110] tvrdí a světle dovozuje, že příklad ještě není žádný důkaz, – však já také netvrdím, že vyleštit zrcadlo je tolik jako odvodit logický závěr; – ale přece jenom, panstvo, je potom lépe vidět, – má to především tu dobrou stránku, že se ještě před vlastním důkazem vystříbří rozum, a tak se zbaví prášků a skvrn zákalu; kdyby ty v něm zůstaly plavat, pochopení by se znesnadnilo, ne-li zmařilo.

Nuže, moji milí protishandyovci a trojbřití kritikové a spolusekáči (pro vás totiž tu Předmluvu píši) – a také pro vás, nad jiné mazaní státníci a opatrní doktoři (no tak, – pryč s těmi vousy), slynoucí důstojností a moudrostí; – ty můj politiku Monopole, ty můj rádce Didie; ty můj příteli Kysarcie[111]; – ty můj vůdce Phutatorie; – ty můj zachránce života Gastriphere[112]; – ty má životní oblaho a úlevo Somnolentie[113], – a abych nezapomněl, také vy ostatní osoby spící a bdící, duchovní a světské, které dávám šmahem do jedné kupy jenom kvůli stručnosti, ne z nějaké zlovůle. – Věřte mi to, vzácné panstvo.

Snažně si žádám a vroucně vyprošuji pro vás i pro sebe (ačli se tak dosud nestalo), – aby nám ty vzácné dary a vlohy důvtipu i soudnosti, jakož i celé jejich příslušenství, – to jest paměť, fantazie, vzlet, výmluvnost, bystrost apod., byly v tuto vzácnou chvíli bez lakocení a škudlení, bez přítrže a překážky za tepla vlity, co jich jen sneseme, – i se šlemem a kvasnicemi (ani o kapku bych nechtěl přijít) do všech světnic, kobek, kobčiček, komůrek, dormitárů, refektářů a jiných volných prostor v mozku, – a aby se do nich – takový je záměr a smysl mého přání – pumpovaly a stáčely tak dlouho, až kdejaká céva velká i m bude tak nabita, nasycena, napěchována, že se děj co děj ani špetka nedostane dovnitř ani ven.

Panebože! – toho nádherného díla, co dokážeme! – půjde to jako na drátkách! – a pro takové čtenářstvo s jakou chutí se mi bude psát! – a vy, – jemináčku! – budete nad tím jako u vytržení, ach! – toť příliš, – co se to se mnou děje, – při tom pomyšlení blahem omdlívám, – je to nad lidské síly! – podepřete mě, – hlava se mi točí, – mám mžitky před očima, – umírám, – je po mně. – Pomoc! Pomoc! Pomoc! – Stát, – už je mi zase lépe; jak se probírám, co vidím: nadále všichni budeme veledůvtipní, ani den se spolu nesrovnáme: – všude satira a sarkasmus, – posměch a úšklebek, škádlení a odsekávání, – bodání a odrážení, – kam se podíváte, samá darebnost. – Cudné hvězdy! těch kousanců a škrábanců, toho lomozu a hřmotu, těch rozbitých hlav, otlučených prstů a ran do brňavky, – to by nebyl žádný život.

Ale protože budeme zároveň velesoudní, jak se něco strhne, vzápětí to urovnáme; sočit na sebe budeme stokrát víc než čerti a čertice, ale přece jenom, miláčkové, ve vzájemném chování to bude sama vlídnost a ochota, – mléko a strď, – nová zaslíbená země, – ráj na zemi, pokud je to vůbec možné, – a tak celkem vzato špatně nepochodíme.

Všecek se hmoždím a lopotím a pracně vymýšlím, jak na tu věc vyzrát; to víte, panstvo, důvtipu i soudnosti, kterých vám i sobě hojnost přeji, – pro blaho celého lidstva prýští z nebe pouhá hrstka; a do sirého světa z toho přijdou jenom drobné částečky, které se rozptýlí do zapadlých končin, – jsou to tenounké pramínky, plynoucí vždycky kus od sebe, člověk se až diví, že nevyschnou a že vystačí na nejnutnější potřeby tolika velkých států a lidnatých říší.

A tu je třeba uvážit: na Nové Zemi, v severním Laponsku a ve všech těch studených, sirých oblastech přímo za polárním kruhem Arktidy a Antarktidy, – kde je člověk se všemi svými zájmy celých devět měsíců uzavřen v úzkém jeskynním prostoru? živočišné částice stlačeny na nulu, – vášně se vším příslušenstvím zledovělé stejně jako to pásmo; – tam stačí špetička soudnosti – důvtipu, – ten tam není venkoncem k ničemu, – jiskřit nemusí, – a také nejiskří. Andělé a dárci milosti, stůjtež při nás! Při tak hojném nedostatku důvtipu i soudnosti široko daleko jaká bída to tam je kralovat, bojovat, uzavírat smlouvu, hledat si nevěstu, psát knihu, plodit děti, konat provinční kapitulu! pro milosrdenství boží, už na to nemysleme a honem se odeberme na jih do Norska, – a je-li vám libo, odtamtud se pak vydejme dále do Švédska a přes úzký klín kraje angermanského k Botnickému zálivu, a po jeho východním i západním pobřeží do Karélie a dalších zemí a provincií ležících za Finským zálivem a v severovýchodním Baltu až do Petrohradu, a z Petrohradu rovnou do Ingrie; – odtamtud pak projdeme severní končiny ruské říše – Sibiř přitom zůstane poněkud vlevo, až do nitra ruského a asijského Tatarska.

Při tomto dlouhém putovaní se mnou pozorujete, že zdejší hodní lidé jsou na tom lépe než lidé v polárních krajích, ze kterých jsme nedávno odešli: – jen si zastiňte rukou oči a pozorně se zadívejte, snad na nich postřehnete (jakýs takýs) náznak důvtipu spolu s důkladnou dávkou poctivé domácké soudnosti – se kterou – uvážíme-li její hodnotu i množství, dost toho pořídí – mít tak víc důvtipu nebo soudnosti, rovnováha by se porušila a ostatně jsem jist, že by si s tím ani rady nevěděli.

Nuže, vašnosti, zavedu vás zpátky na náš teplejší a žírnější ostrov; tady se nám, jak vidíte, šťávy v těle dmou a kypí, – tady je tolik nezřízené ctižádosti a pýchy a závisti a smilstva a jiných mrzkých náruživostí, že je ani nestačíme krotit a podrobovat rozumu, – důvtip svou výškou a soudnost svou hloubkou, jak vidíte, jsou v správném poměru k délce a šířce našich potřeb, a prudce se na nás hrnou v hojnosti tak chvályhodné, že si nikdo stěžovat nemůže.

Jednu věc je však třeba přiznat; tak jako u nás desetkrát za den fouká hned teplý, hned studený, – hned vlhký, hned suchý vzduch, stejná nepravidelnost a nevyrovnanost vládne i tady; – a tak třeba půl století po důvtipu a soudnosti není u nás téměř vidu ani slechu: – jejich stružky jako by se vypařily, – a najednou prorazí stavidla, proudem se z nich valí a ne a ne se zastavit: – to se nám potom v psaní, válčení a jiných chrabrých kouscích nikdo na světě nevyrovná.

Tímto pozorováním, jakož i obezřetným analogickým úsudkem argumentačním, jemuž Suidas[114] říká dialektická indukce, – docházím k této pravdivé a nezvratné poučce.

Z obou těchto světelných zdrojů zasvitne nám občas jenom tolik záře, kolik nám podle neskonalé moudrosti toho, jenž všechno rozdílí v pravé míře a váze, stačí osvítit cestu v této naší noci temnosti: už jste na to, důstojní a vážení pánové, sami přišli, a déle vám to tedy zatajovat nemohu, že vroucí prosba, se kterou jsem začínal, byla pouhé slaďounké pozdravení lichometného pisatele předmluvy na umlčení čtenáře, jako když milenec umlčuje nadurděnou milenku. Ach ouvej, ta záplava světla se však nedala opatřit tak snadno, jak jsem po tom úvodě toužil, – trnu nad zatmělými poutníky, je jich (aspoň ve vědních oborech) do tisíců, co přes celou noc svého života vrávorají a tápají potmě, – vrážejí do sloupů, rozbíjejí si hlavu a nakonec nikam nedojdou; – jedni slítnou střemhlav do stoky, – druzí zas žuchnou zadkem do louže. Tady jedna polovina učeného cechu doráží na druhou tak prudce, že se všichni kácejí a jako vepři se válejí v blátě. – A tamhle zas členové jiného cechu: ti se měli potírat, a zatím táhnou v jednom hejnu jako husy. – Toho zmatku! – a těch chyb! – muzikanti a malíři najednou vám usuzují podle zraku a sluchu, – nastojte! – opírají se o vznícené vášně v hravé melodii a v malbě promlouvají k srdci, – a vůbec je neměří kvadrantem.

Vpředu na obraze otáčí státník kormidlo státu – ten hňup! – nepravým směrem – proti proudu všeobecné zkaženosti – viděl to svět! – a ne po něm.

Tady v rohu je vyobrazen syn božského Aeskulapa, jak píše knihu proti predestinaci; ba co horšího, – zkouší tep nemocnému, a ne lékárníkovi, – a v pozadí klečí a pláče člen lékařské fakulty, – rozhrnuje záclonku u lože zmrzačeného nešťastníka a prosí ho za odpuštění; – nic od něho nechce, – ještě mu sám cpe peníze.

A tady zas v rozlehlé DVORANĚ je vidět sbor soudců všech stolic, jak silou moci postrkují hanebný, sprostý, traplivý proces špatným směrem! – postrkují ho ze vrat ven, místo aby ho postrkovali dovnitř, – tváří se přitom vztekle a počínají si zavile, jako by ty zákony byly jen pro pokoj a blaho lidstva; – dopouštějí se ještě strašnějšího přestupku, – a spornou záležitost nestranně urovnají; – tak například spor o to, patří-li podle práva a slušnosti Frantův nos Honzovi, nebo nepatří, – ukvapeně vyřídí za pětadvacet minut, a zatím s obezřelým pro a proti, jak si toho takové spletité soudní řízení žádá, by to trvalo pětadvacet měsíců, – a kdyby se to vedlo, jak se na takové řízení sluší, však to, milosti, víte, po vojensku, se všemi válečnými lstmi, – strojenými útoky, – spěšnými pochody, – přepady, – zálohami, – skrytými bateriemi a tisícerými jinými taktickými kousky, při nichž obě strany nepropasou žádnou výhodu, – protáhlo by se to třeba na pětadvacet let a za tu dobu by se tím uživila a ošatila stovka právníků.

Ještě je tu duchovenstvo – Kdepak – rovnou mě zastřelte, jestli proti nim něco ceknu. – Nemám do toho chuť; – a i kdybych měl, – ani za nic o tom nezačnu, – čivy a živočišné částice mám ochrnuté, jsem na tom bídně a ještě se trápit a soužit takovým chorobným, neveselým líčením, to by mě stálo život, – lépe bude stáhnout oponu a honem od toho přejít k přední a hlavní věci, kterou jsem si umínil objasnit – totiž; Jak to, že se o lidech nepatrného důvtipu povídá, že mají znamenitou soudnost – Pozor, – jářku, povídá, – a jako hromada jiných povídaček, jimž tolikrát za den nalítneme, prohlašuji, vzácné panstvo, že jsou to povídačky sprosté, a nadto zlomyslné.

To ještě dokáži s pomocí vpředu zmíněného pozorování, které jste, důstojní a vážení pánové, doufám náležitě promyslili a uvážili.

Dejte mi pokoj s učenými disertacemi, – je náramná hloupost zatemňovat svou domněnku tím, že člověk mezi vlastní a čtenářovo chápání nastaví pěkně za sebou hromadu nabubřelých, temných slov, – a zatím kdyby se rozhlédl, jistě by tam poblíž něco stálo nebo viselo, čím by věc rázem objasnil, – „copak je to zmatenost, zpychlost nebo zpupnost, když se člověk chvályhodně touží o něčem poučit, ať už je to chlouba, nebo trouba, pán, nebo kmán, podšitá rukavice, kladka, víčko tyglíku, lahvička oleje, stará bačkora, nebo proutěné křeslo?“[115] – Zrovna v takovém křesle sedím. Smím vám poměr mezi důvtipem a soudností vyložit na těch dvou hlavicích nahoře na opěradle? – jak vidíte, drží tam dvěma floky, lehce zapuštěnými do dírek, a co vám povím, se těmi hlavicemi tak objasní, že rázem pochopíte záměr i smysl předmluvy, jako by byla celá, celičká ze slunečních paprsků.

Rovnou k tomu přistoupím.

– Tuhle je důvtip, – a tamhle je soudnost, – mají k sobě tak blízko jako zmíněné hlavice na křesle, v němž zrovna sedím.

– Jak vidíte, jsou na křesle částí nejvyšší a nejozdobnější jeho složení, – jako u nás důvtip a soudnost, – a po jejich způsobu také ony jsou zrobeny a sroubeny tak, aby se – jak to u dvojitých ornamentů bývá – k sobě hodily.

Nuže pro větší názornost jen tak na zkoušku, – sundejme na chvíli jednu tu zvláštní ozdobu (to je jedno, kterou) z hořejšku neboli vršku křesla, na němž trčí; – nene, jen se nesmějte. – Vyšlo z toho něco tak směšného, že jste to jakživi neviděli. – Křeslo vypadá věru žalostně jako svině bez jednoho ucha; podobně jako jí i jemu chybí rozumný smysl i souměr: – prosím – jenom vstaňte a podívejte se. – Jestlipak by někdo dbalý dobrého jména dal z ruky dílo v takové podobě? – kdepak, ruku na srdce, odpovězte mi na tuto jednoduchou otázku, Je-li ta jedna hlavice, která tak nejapně trčí, k něčemu, ne-li k tomu, aby člověku připomínala, že druhá chybí; – a ještě se vás zeptám: dejme tomu, že je to vaše křeslo, jestlipak si v hloubi duše neřeknete, že než je nechat tak, stokrát lepší bude hlavice nadobro sundat.

Nuže, tyto dvě hlavice – neboli nejvyšší ozdoby lidské mysli, věnčící celé římsoví, – totiž důvtip a soudnost, jsou, jak jsem už dokázal, ze všeho nejpotřebnější, – nejhledanější, – nejnepostradatelnější, – a celkem vzato se snad nenajde člověk, který by si nehleděl dobrého jména a dobrého bydla – a který by nevěděl, co mu jde k duhu – a který by ze všech sil pořád netoužil, pokud je to vůbec možné a proveditelné, být pánem (nebo se jím aspoň jevit) když ne obou těch ozdob, tedy aspoň jedné z nich.

No prosím, a co s pedanty, kteří mají pramalou čáku získat jednu tu ozdobu, – když už nezískali druhou? – Inu, panstvo, při všem pedantství by se s vnitřní nahotou přece jen nějak smířili; – jenže snášet by ji museli se stoickým klidem a ten by bylo u nich marné hledat, – a tak to málo, co si nakradli a nastrkali do pláště a pod alonžovou paruku, by jim nikdo nazazlíval, jenže oni ke všemu ještě za řádnými majiteli hulákají: Chyťte zloděje.

Snad vám, vážení pánové, nemusím vykládat, jaká je v tom chytrost a mazanost, – nalítl jim na to dokonce i veliký Locke, který jinak na jalový hřmot nic nedal. Ten pokřik proti těm, kdo naneštěstí důvtipem obdařeni jsou, rozléhal se tak mocně a velebně a s pomocí alonžových paruk, pedantských obličejů a jiných takových nástrojů šalby do té míry zobecněl, že zmátl našeho filozofa, – jeho chloubou je, že vymetl ze světa faleš tisícerých hrubých bludů; – jenže tohle žádný blud nebyl; a tak místo aby se uvelebil, a jak se na filozofa sluší, nejprve zjistil co a jak a teprve potom nad tím mudroval; – vzal to jako hotovou věc, rozkřičel se s nimi a hulákal, co mu hrdlo stačilo.

Od té doby platí tato Magna Charta hlouposti, – ale vzhledem k tomu, jak byla vymámena, nedal bych za její pravoplatnost, to si, důstojní pánové, můžete myslit, ani zlámanou grešli; – je to ostatně jeden z mnoha a mnoha hrubých podvodů, za něž se jednou pedantství a pedanti budou na onom světě odpovídat.

Co se pak alonžových paruk týče, o nichž, jak se snad někomu bude zdát, mluvím s přílišnou otevřeností, – dovolte mi, abych tady jednou provždy zmírnil, co jsem snad o nich z neopatrnosti řekl hanlivého a nepřístojného – Proti alonžovým parukám a dlouhým vousům nic nemám, hrozím se jich a odříkám jenom tenkrát, když se nasazují nebo nechávají růst s tímhletím podvodným úmyslem – jinak – spánembohem; F – ale pozor,– pro ně nepíši.

Kapitola XXI

Dobrých deset let den co den si otec umiňoval, že to dá spravit, – a dosud to spraveno není; – v jiné rodině by to tak nenechali ani hodinu, – a div divoucí, zrovna o těch dveřních pantech měl otec řečí jako máku. – Přitom si panty z něho dělaly šašky, že to svět neviděl; řečnické umění bylo u něho s činy věčně na kordy – Každé otevření dveří do salónu – bylo porážkou jeho filozofie i jeho zásad; – a přece aby si zachránil čest, na to stačilo pírko se třemi kapkami oleje a pořádný úder kladívkem.

– Jaký vrtkavec je člověk! – chřadne na rány, ze kterých by se vyhojil jako nic! – po celý život se protiví lepšímu poznání! – a rozum, ten vzácný boží dar – (ne aby mu kapal olej na city) jenom mu je jitří – a ještě mu přidává bolestí, až je z toho člověk celý smutný a nešťastný! – ubožáček! – copak mu život sám nepřináší dost trápení, že si mermomocí ten nastřádaný žal rozhojňuje; – to je mu málo potýkat se s vezdejšími zly, že se pouští do jiných, která by za desetinu starostí, které si tím přidělává, lehce zaplašil ze srdce.

Věčná lásko a dobroto, seženou-li se v okruhu desíti mil od Shandy Hallu tři kapky oleje a vyšťourá-li se kladívko, – panty u dveří do salónu budou spraveny ještě za vlády tohoto panovníka.

Kapitola XXII

Kaprál Trim dal oba moždíře šťastně dohromady a měl z toho díla náramnou radost; že jeho pán je rád uhlídá, to věděl, a tak mu to nedalo, aby je rovnou nezanesl až do salónu.

Když jsem mluvil o pantech, kromě mravního naučení, které z toho vyplývá, pamatoval jsem taky na spekulativní úvahu; tady ji máte. –

Kdyby se dveře od salónu otvíraly a otáčely v pantech, jak se na dveře sluší –

– Třeba tak hladce, jak se v pantech otáčí naše vláda, – (to jenom máte-li z toho vy, vážený pane, nějaký prospěch – jinak toho příměru nechám) – jářku když už kaprál Trim nakrásně koukne dovnitř: nic se nestane: jakmile zjistí, že otec a strýček Toby tvrdě spí, – ze samé uctivosti se zas potichoučku odkrade a nechá je podřimovat v křesle stejně spokojeně, jak je tam zastihl: jenže to se naprosto nedalo provést; neboť k těm každou hodinu na otce dorážejícím trampotám za ta léta, co byl pant porouchán, – patřila taky tato: jakmile po obědě založil ruce, aby si schrupl, pomyšlení, že jakmile někdo vejde dovnitř, hned ho vzbudí, nešlo mu z hlavy a kalilo mu blahou předzvěst odpočinku, a jak říkával, nic z té lahody neměl.

„Račte dovolit, urozené panstvo, a jak jinak, když pant, na němž se všechno otáčí, není k ničemu.“

Co zas? Kdo je? křikl otec, jak se při zavrznutí dveří probudil. – Kdy už se na ten zatrolený pant koukne kovář. To nic, jemnostpane, pravil Trim, jenom dva moždíře sem nesu. – Tady se mlátit nebude, utrhl se otec. – Chce-li si dr. Slop utlouct nějaké dryáky, ať to dělá v kuchyni. – Ony jsou to, jemnostpane, dva moždíře, se kterými budem v létě provádět obléhání, – ozval se Trim; udělal jsem je ze starých holínek, Obadiáš mi říkal, že je už nenosíte. – Kruci, zaklel otec a vylítl z křesla, – tyhle holínky si považuji nad všechny jiné svršky, – ty nosil, bratře Toby, – ještě náš pradědeček, – jsou dědičné. Trim ti z toho lenní díl, bohužel, odřízl, pravil strýček Toby. – Holenní, to ne, jemnostpane, jenom kolenní, vykřikl Trim. – Fideikomis nemohu ani vstát, vykřikl otec, – jenže tyhle holínky jsou, bratře, v rodině (ač rozhněván, přece se usmál) už od občanské války; – v bitvě u Marston Mooru je měl na sobě sir Roger Shandy. – Nedal bych je ani za deset liber. – Já ti je, bratře Shandy, zaplatím; strýček Toby se díval na oba moždíře s nesmírným zalíbením, a jak si je prohlížel, sáhl do kalhot. – Hned ti těch deset liber s radostí zaplatím. –

Bratře Toby, spustil otec změněným hlasem, pro samé obléhání nekoukáš, kolik toho rozházíš a utratíš. – Copak kromě polovičního žoldu nemám sto padesát liber ročně? vykřikl strýček Toby. – Co to je, – vyhrkl otec, – když dáváš deset liber za holínky, – dvanáct zlaťáků za pontony; – šest zlaťáků za holandský padací můstek; – nemluvě ani o mosazných kanóncích, co sis spolu s jinými pomůckami na obléhání Messiny minulý týden objednal; milý bratře Toby, otec ho vzal vlídně za ruku, věř mi, – ty vojenské operace jsou nad tvé síly; – myslíš to dobře, bratře, – jenže zabředáš do netušených vydání; dej si říci, – milý Toby, – ty operace tě nakonec přivedou na mizinu a nadobro tě ožebračí. – Ať mě, bratře, třeba ožebračí, odvětil strýček Toby, jen když je to pro blaho vlasti. –

Otec se srdečně zasmál; – ať bylo, jak chce, hněv v něm vždycky jenom zaháral; – Trimova horlivost a sprostnost – a ušlechtilá (byť koníčkovská) chrabrost strýčkova mu rázem spravily náladu.

Dobrotiska! – Zdařbůh jim i jejich moždířům! řekl si otec u sebe.

Kapitola XXIII

Všude ticho tichoučko, ozval se otec, aspoň nahoře. – Ani myš se nehne. – Prosím tě, Trime, jestlipak je někdo v kuchyni? V kuchyni není živá duše, Trim se při té odpovědi hluboce uklonil, leda dr. Slop. – Zatrápeně! vykřikl otec (a už podruhé se postavil na nohy) – nic se dneska neděje, jak by se dít mělo! kdybych, bratře, věřil v astrologii (otec v ni ostatně věřil), jed bych na to vzal, že nad mým nešťastným domem trčí nějaká zpětběžná planeta a kdeco v něm převrací naruby. – Myslel jsem, že dr. Slop je nahoře u mé ženy, sám jsi to říkal. – Co se ten chlap ometá v kuchyni? – On prosím, jemnostpane, robí můstek, odpověděl Trim. – To je od něho hezké, pravil strýček Toby; – prosím tě, Trime, vyřiď ode mě dr. Slopovi uctivé poručení a že mu mockrát děkuji.

S tím můstkem tomu strýček Toby neporozuměl zrovna tak, jako tomu otec neporozuměl zase s těmi moždíři; – ale máte-li strýčkovo nedorozumění s můstkem pochopit, – nejprve vám bohužel musím podrobně vylíčit, po jaké cestě k němu došel; – ale už toho obrazu nechám (když ho používá historik, je to od něho velká nepoctivost), – máte-li tedy mít správné ponětí o tom, jak to, že k takovému nedorozumění u strýčka Tobyho mohlo dojít, musím vám vylíčit jedno Trimovo dobrodružství, ač tuze nerad. Jářku tuze nerad, už proto, že sem ten příběh v jistém smyslu rozhodně vůbec nezapadá; správně by patřil do anekdot o strýčkových pletkách s vdovou Wadmanovou, v nichž hrál kaprál Trim nemalou úlohu, – nebo do válečných tažení, jaká provozoval Trim se strýčkem Tobym na travnatém kuželníku, – hodí se tam i tam; jenže když si ten příběh schovám až na tu nebo onu část vyprávění, – pokazím tím, co vyprávím nyní; – a když to povím rovnou – tím předběhnutím to pokazím zase tam.

– Co mám tedy, panstvo, v takovém případě dělat?

– Toť se ví, pane Shandy, jen to povězte. – Povíte-li to, Tristrame, jste hlupák.

Ach, dobré MOCNOSTI (neboť mocnosti jste, a jaké) – vy propůjčujete smrtelníkovi sílu vyprávět poutavý příběh, – vy mu vlídně ukazujete, kde začít, – a kde skončit, – co přidat, a co vynechat, – co ponořit do stínu, – a co zas ostře osvětlit! – Vy vládnete nad širou říší životopisných pirátů a vidíte, jak se vaši poddaní každou hodinu ocitají v bryndě; – uděláte mi něco k vůli?

Snažně vás prosím a žádám (když už nic lepšího pro nás neuděláte): ve svých državách, všude tam, kde se, jako zrovna teď, jako z udělání sbíhají tři cesty, – už z křesťanské lásky tam postavte tabulku, aby tápající chudák poznal, po které cestě se má ubírat.

Kapitola XXIV

Po leknutí, které strýček Toby zažil při námluvách u vdovy Wadmanové ten rok, co rozbořili Dunkerk, zařekl se, že o sličném pohlaví, – a co k němu ještě patří, – nechce do smrti slyšet; – zato kaprál Trim se k ničemu takovému nezavázal. Podivuhodnou a záhadnou shodou okolností ani nevěda, jak se to stalo, najednou strýček Toby tu lepou a pevnou citadelu obléhal. – U Trima k nižádné takové shodě nedošlo, on se jen v kuchyni shodl s Brigitou; – na svém pánovi lpěl arci s takovou láskou a úctou a tak se jím ve všem všudy řídil, že kdyby strýček Toby vynaložil čas i um na paličkování krajek, – bodrý kaprál by byl jistě složil zbraň a s chutí to dělal po něm. Když se tedy strýček Toby utábořil před paní, – kaprál Trim neprodleně zaujal postavení před služkou.

Nuže, milý příteli Garricku, jehož si právem vážím a ctím, – (proč a zač, po tom nikomu nic není) – vašemu bystrozraku neuniklo – to jistě ne, – kolik divadelních autorů a řemeslníčků si z Trima a strýčka Tobyho bere mustr. – Aťsi Aristoteles, Pacuvius[116], Le Bossu a Riccaboni[117] říkají, co chtějí, – (žádného z nich jsem ostatně nečetl) – jednospřežní bryčka se ani zdaleka tolik neliší od berlinky madame Pompadourové jako milostná pletka ve dvou od pletky nádherně tuplované, která si čtvermonoze dusá přes celé velké drama. – Taková jedinká, prostinká, hloupinká pletka – ta se, vašnosti, v pěti dějstvích nadobro ztratí, – ale to sem nepatří.

Celých devět měsíců strýček Toby ze svého ležení útočil a byl odrážen (do všech podrobností vám to obšírně vylíčím na příslušném místě), až posléze ten poctivec volky nevolky ustoupil a obléhání zanechal.

Jak jsem už řekl, kaprál Trim se k ničemu takovému sobě – ani jiným – nezavázal, – ale jeho věrné srdce mu bránilo chodit dále do domu, na který jeho pán zanevřel, – i omezil se na to, že z obléhání přešel k blokádě; – nikoho tam zkrátka nepouštěl, – dovnitř sice nechodil, ale kdykoliv potkal Brigitu na návsi, aspoň na ni kývl, usmál se nebo vlídně zatvářil, – nebo jí (podle okolností) stiskl ruku, – nebo se s ní něžně pozdravil, – nebo jí dal pentli, – nebojí taky občas ve vší počestnosti vlepil –

Tak to trvalo rovných pět let; to jest od rozboření Dunkerku v roce třináctém až do konce tažení strýčka Tobyho v roce osmnáctém neboli šest až osm týdnů před dobou, o níž je řeč. – Trim jako obyčejně uložil strýčka Tobyho na lože a za měsíčné noci šel na obhlídku svých šancí, – a tu na pěšině vedle travnatého kuželníku, vroubené květným houštím a cesmínou, – vyslídil Brigitu.

Velkolepé hradby, které se strýčkem Tobym postavil, podle kaprálova mínění věru stály za ukázání, ujal ji tedy kaprál Trim způsobně a dvorně za ruku a rovnou ji tam zavedl: neudálo se to potají, a tak to zlolajná Fáma na všechny strany roztroubila, až to nakonec dolehlo k sluchu otci, s tím nepřístojným dodatkem, že se strýčkův důmyslný padací můstek přes příkop, po holandsku postavený a natřený, – tu noc probořil a bůhsuď nadobro roztříštil.

Jak jste si všimli, před koníčkem strýčka Tobyho neměl otec pražádný respekt, – říkal si, že na takovém směšném oři slušný člověk nejezdí, když ho s ním strýček zrovna nedráždil, byl mu jen k smíchu, – každé jeho zchromnutí nebo schvácení mu náramně polechtalo bránici, a tak i tento koníkův úraz mu přišel vhod a byl mu nevyčerpatelným zdrojem zábavy. – No tak, milý Toby! říkával otec, pověz mi, co vlastně bylo s tím můstkem. – Proč si mě pořád dobíráš? odpověděl strýček Toby, – dvacetkrát jsem ti to slovo za slovem po Trimovi zopakoval. – Tak jak to bylo, kaprále, spustil na Trima otec. – Inu smůla, jemnostpane; – ukazoval jsem panně Brigitě naše šance, a jak jsem došlápl na kraj příkopu, nešťastnou náhodou jsem do něho sjel. – Výborně, Trime, přizvukoval mu otec – (usmíval se poťouchle a pokyvoval hlavou, – ale nechal ho mluvit) – a jak jsem byl zavěšen do panny Brigity, strhl jsem ji s sebou a ona – bác! – svalila se naznak na můstek, – a protože Trim uvázl nohou v cuvettě[118] (přetrhl mu řeč strýček Toby a sám v ní pokračoval), skácel se na můstek i on. – Moc nechybělo, dodal strýček Toby, a byl by si, chudák, zlámal nohu. – Bodejť, podotkl otec – v takových šarvátkách dojde k úrazu jako nic. – A tak se, jemnostpane, pod námi ten můstek, však sám, jemnostpane, víte, jak byl křehoučký, probořil a zůstaly z něho třísky.

Jindy zas stačilo, aby strýček Toby nešťastně cekl o dělech, pumách a petardách, – a otec rozproudil veškeré zdroje výmluvnosti (a ty měl značné), jak velebil starověké BERANY – třeba takovou VINEU[119], se kterou Alexander obléhal TYRUS. – Líčil strýčkovi Tobymu syrské KATAPULTY, které na sta stop metaly obrovské balvany a do základů rozkotávaly i nejpevnější hradby; – dále mu popsal znamenité složení BALLISTY[120], se kterou toho Marcellinus tolik nadělá; – hrozné následky PYROBOLŮ, vrhajících oheň; – a nebezpečnost TEREBRY A SCORPIONA, vymršťujících oštěpy. – Ale co to všechno je proti zkázonosné mašině kaprála Trima? – Sebedůkladnější můstek, bašta nebo výpadní branka takovému těžkému kusu neodolá.

Proti takovému posměchu se strýček Toby bráníval jenom tím, že bafal s dvojnásobnou mohutností; tak to dělal také jednou po večeři, až kouř tak zhoustl, že se otec, byl trochu dušný, prudce zakuckal: bez ohledu na bolest ve slabinách strýček Toby rázem vyskočil, – s neskonalým soucitem přistoupil k bratrovu křeslu, jednou rukou ho poklepával po zádech, druhou mu přidržoval hlavu a chvílemi mu čistým, z kapsy vytaženým kapesníkem otíral oči. – Ta laskavost a něha, s jakou mu strýček Toby tu drobnou úsluhu prokazoval, – zkrušila otci ledví, že byl na něho takový. – Ať mi beran, nebo prak (to je jedno) hlavu rozbije, říkal si otec u sebe, – jestli ještě někdy tomu dobráčkovi ublížím!

Kapitola XXV

Padací můstek se spravit nedal, a tak Trim na rozkaz hned robil nový, jenže ne už podle starého vzoru; zrovna tou dobou vyšly najevo pletichy kardinála Alberoniho[121] a strýček Toby správně předvídal, že se do sebe pustí Španělsko a Německá říše, a jakmile vytáhnou do pole, válčit budou nejspíš v Neapolsku a na Sicílii, – rozhodl se tedy pro můstek italský, – (strýček Toby ostatně moc neprohádal) – ale otec, politik neskonale zdatnější, však také v kabinetě strýčka Tobyho předčil o tolik, o kolik zas v poli strýček Toby předčil jeho, – ten mu namluvil, že až si španělský král s císařem vjedou do vlasů, podle platných smluv jistě se do toho dá také Anglie, Francie a Holandsko; – a potom, bratře Toby, jakože jsme živí, válčící strany budou do sebe mlátit hlava nehlava na tom starém flanderském rejdišti; a co si potom počneš s italským můstkem?

Tak si ho zhotovíme podle původního vzoru, vykřikl strýček Toby. –

V tom stylu ho kaprál Trim už napolo dodělal, – a tu strýček Toby zjistil velikánskou chybu, která mu předtím nadobro unikla. Můstek se otáčel v pantech na obou koncích a uprostřed se rozevíral; půlka se zvedala k jedné straně příkopu, půlka zas k druhé; výhodné bylo, že se váha mostu stejnoměrně rozdělovala na obě části, a tak jej strýček růžkem berly a jednou rukou pohodlně zvedal a sklápěl, víc mu toho jeho skrovná posádka nezastala, – nevýhodná zase byla sestava a proti té se nedalo nic dělat, s takovou, říkával, má půlku mostu v rukou nepřítel, – nač je mi, prosím, druhá půlka?

Jednoduše se tomu dalo, to je jisté, odpomoci tak, že se můstek zaklesne do pantů jenom po jedné straně, takže se celý zvedne naráz a zůstane trčet kolmo, – jenže z uvedených důvodů to strýček zavrhl.

Celý týden si pak brousil zuby na můstek zvláštní sestavy, který se rovně zatahuje zpátky a tím brání přechodu; nebo se zase vysunuje dopředu a tím přechod umožňuje, – tři slavné můstky toho druhu bylo, panstvo, vidět ve Špýru, než ještě lehl popelem, – a nemýlím-li se, jeden mají dosud v Breisachu, otec však strýčka Tobyho důtklivě nabádal, aby už s vysunovacími můstky přestal, – strýček Toby ostatně sám tušil, že se tím bude jen oživovat vzpomínka na kaprálovu nehodu, – a tak se nakonec rozhodl pro vynález markýze d’Hôpitala, který mladší Bernouilli výstižně a odborně popsal, o tom se můžete, panstvo, přesvědčit – Act. Erud. Lips,[122] an. 1696, – takové můstky se udržují v trvalé rovnováze olověným závažím, které je uhlídá lépe než dvojitá stráž, sestrojeny jsou podle křivky přibližně takové, ne-li stejné jako cykloida.

Strýček Toby byl jako málokdo v Anglii obeznámen s povahou paraboly, – zato cykloidu tolik neovládal; – stejně o ní celý den mluvil, – a s můstkem to stále vázlo. – Musíme se na to přeptat, řekl strýček Toby Trimovi.

Kapitola XXVI

Když Trim vešel dovnitř a řekl otci o tom, že dr. Slop je v kuchyni a robí můstek, – strýček Toby, – nad těmi holínkami se mu totiž vyrojil houf vojanských myšlenek, – rázem usoudil, že dr. Slop robí model můstku markýze d’Hôpitala. – To je od něho hezké, pravil strýček Toby; – prosím tě, Trime, vyřiď ode mě dr. Slopovi uctivé poručení a že mu mockrát děkuji.

I kdyby otec nakrásně zíral strýčkovi Tobymu do hlavy jako do nějakého jarmarečního kukátka, – sotva by získal jasnější ponětí o tom, co se děje v jeho mysli; a tak nic nedbaje praků a beranů i trpkých kleteb, které na ně svolával, užuž by byl vítězoslavně zajásal –

A tu mu Trim svou odpovědí rázem z čela vavřín strhl a pocuchal.

– Ten váš nešťastný padací můstek, pravil otec – Pánbůh vás potěš, jemnostpane, vyhrkl Trim, jenže on je to nosní můstek pro mladého pána. – Jak mu svým ničemným nástrojem pomáhal na svět, podle toho, co říká Zuzana, rozmačkal mu nos na placku a teď mu ho narovnává umělým můstkem; vzal na to vatu a k tomu kousíček fišpánu ze Zuzaniny šněrovačky.

– Bratře Toby, vykřikl otec, honem mě zaveď do mého pokoje.

Kapitola XXVIII

Od té chvíle, co jsem se jal spisovat svůj život světu pro obveselení a své názory pro jeho poučení, nad otcem se ponenáhlu zatmívala obloha. – Valem se na něho hrnuly drobné trampoty a strasti. – Jak sám poznamenal, nic se nedělo tak, jak se mělo dít: mračna houstla, bylo na bouřku a každou chvíli se měl spustit příval.

Načínám tento díl příběhu se smutkem i steskem, jaký padá jenom na soucitnou hruď. – Čivy mně při tom vyprávění selhávají. – Nad každou napsanou řádkou cítím, jak mi malátní puls, jakož i ta svévolná rozvernost, s jakou odjakživa den co den říkám a píši tisíce věcí, které bych říkat a psát neměl. – Jak jsem teď namáčel pero do inkoustu, mimoděk jsem si všiml, s jakou rozvážnou usebraností a smrtelnou vážností to dělám. – Ach jé! to je něco jiného, Tristrame, než ty nepředložené výlevy a pošetilé žvásty, jakých míváš plno, když jsi dobře naladěn, – až nakonec zahodíš pero, – a inkoust ti vystříkne na stůl a na knihy, – jako by pero a inkoust, knihy a nábytek byly zadarmo.

Kapitola XXIX

– Nebudu se s vámi o té věci přít, – už je to tak, – já jsem o tom, milostivá, pevně přesvědčen, „že muž i žena nejlépe snášejí bol a žal (a pokud vím, taky rozkoš) v poloze vodorovné.“

Sotva otec došel nahoru do svého pokoje, praštil sebou přes postel v zběsilém rozrušení a přitom zároveň v truchlivé póze člověka tak zdrceného žalem, že by nad ním soucitné oko zaslzelo. – Při pádu na postel dlaň pravé ruky, kterou si podpíral čelo a téměř zakrýval oči, klesala mu zvolna i s hlavou (loket se mu přitom posouval dozadu), až se nosem zabořil do pokrývky; – levou ruku bezvládně svěsil přes postel, až kotníky spočinula na uchu nočníku, vyčuhujícího zpod dolní obruby, – pravá noha (levou měl přitaženu k tělu) mu přečnívala přes postranici a hrana postranice ho tlačila do holeně. – Nic necítil. Kdejaký rys v obličeji mu ztuhl žalem. – Vydral se mu vzdech, – hruď se mu zavlnila, – ale slovo nepronesl.

V hlavách postele naproti místu, kde otec spočíval hlavou, stála stará prošívaná lenoška, kolem dokola vroubená vyrudlými vlněnými třásněmi. – Strýček Toby se do ní posadil.

Než zármutek otrne, – je na útěchu brzo; – a když pak otrne, – je na ni zase pozdě: do té dělicí čáry, tenké jako vlásek, musí, jak, milostivá, vidíte, utěšitel zacílit: strýček Toby se vždycky té čáry buď na jednu, nebo na druhou stranu minul a často říkával, že věru spíše trefí zeměpisnou délku; usedl tedy do lenošky, shrnul záclonu, a protože měl vždycky pro každého na krajíčku, – vytáhl kapesník, – slabounce povzdechl, – ale jinak byl zticha.

Kapitola XXX

– „Mnoho plev, málo zrna“ – Tak tomu bylo taky u otce: šťastně pročetl knihy nad jiné kuriózní, ba co víc, kurióznějším myšlením, než měl on, snad nikdo na světě obdařen nebyl, a přece jen za to pykal, – stíhaly ho nejkurióznější a nejbizarnější strasti; pádným příkladem je tato, pod níž právě úpí.

Toť se ví, když se kleštěmi, – byť odborně nasazenými, – poláme můstek dětského nosíku, – jak by se nad tím nezkormoutil zrovna otec, kterého zplození dítěte stálo takovou námahu, – a přece jenom těžko pochopit jeho nesmírný žal a omluvit ho to, že se mu tak nekřesťansky oddává.

Než to vysvětlím, musím ho půl hodiny nechat na posteli, – a vedle něho strýčka Tobyho, posazeného v staré třásnité lenošce.

Kapitola XXXI

– Tohle je mi neslušný požadavek, – rozkřikl se pradědeček, smačkal listinu a hodil ji na stůl. – Jak je patrno, vaše věno, milostivá, činí všehovšudy dva tisíce liber, ani o šilink víc, – a přece za ně vymáháte výměnek tři sta liber ročně. –

– „To jenom proto, vašnosti,“ odsekla prababička, „že nemáte skoro žádný nos.“ –

Nuže, než si troufnu podruhé vyslovit slovo Nos, – aby se nijak nekomolilo, co v této poutavé části příběhu povím, snad neuškodí, když pronesu své mínění a nanejvýš úzkostlivě a přesně vymezím, jak je podle mě třeba tomu slovu rozumět: jenom proto, že se spisovatelé přezíravě a zarytě takovému opatření brání, – nedostává se, jak soudím, teologickým polemikám oné jasnosti a zřetelnosti, jakou vynikají spisy o bludičkách a jiných řádných tématech filozofických a přírodovědeckých; nechcete-li tedy až do soudného dne lidi plést, nic jiného vám nezbývá než předem světu vymezit základní pojem, jímž se pořád oháníte, a pevně se ho držet, – ne abyste ho, vašnosti, rozměňoval jako zlaťák! – a potom, – aťsi vás otec všeho zmatku plete, jak umí; a trefí-li to, nechť nasazuje vám i druhým do hlavy jinou představu.

V knihách tak mravně přísných a myšlenkově obsažných, jako je třeba ta, kterou já skládám, – nelze takové opomenutí ničím omluvit; Bůh je mi svědkem, však mě svět dost vytrestal za to, že jsem mu tolikrát pootevřel vrátka ke kluzkému výkladu, – a že jsem u čtenářů nenapravitelně spoléhal na cudnou obraznost.

– Tady je dvojsmysl, pustil se do mě na procházce Eugenius a prstem pravé ruky mi ukázal slovo Škvírka na sto sedmdesáté stránce druhého svazku této knihy knih, – tady je dvojsmysl, – pravil. – A tady je dvojí cesta, odrazil jsem ho, – blátivá a čistá, po které se dáme? – Toť se ví, že po čisté, – odpověděl Eugenius. Eugenie, přistoupil jsem k němu a položil mu ruku na prsa, – vysvětlovat, – to je tolik jako podceňovat čtenáře. – Tak jsem slavil nad Eugeniem vítězství; ale to bych nebyl já, abych je zase neslavil jako blázen. – Utěšuji se jen tím, že nejsem blázen nenapravitelný: a tudíž

Takto vymezuji nos, – a předem čtenáře a čtenářky ať už jakéhokoliv věku, temperamentu i stavu snažně prosím a žádám, aby se pro lásku boží a spásu svých duší bránili svodům a nástrahám ďáblovým a nedali si od něho lstivě a záludně namluvit něco jiného, než co do toho výměru vkládám. – Slovem Nos v celé této dlouhé kapitole o nosech a všude jinde, kde se v mém díle slovo Nos vyskytuje, – tím slovem, to prohlašuji, míním nos, nic víc a nic méně.

Kapitola XXXII

– „To jenom proto, vašnosti,“ opakovala ta slova prababička, – „že nemáte skoro žádný nos“ –

Zatra! hartusil dědeček a plácl se dlaní do nosu, – že by byl malý, to zas ne; – je o coul delší, než měl otec. – Jenže pradědeček měl zrovna takový nos jako muži, ženy i dítka podle Pantagruela přebývající na ostrově PLOSKONOSY[123]. – Ostatně chcete-li se obeznámit se zvláštními příbuzenskými svazky ploskonosých, – nezbývá vám nežli si tu knihu přečíst; – sami na to nepřijdete. –

– Oni měli, vašnosti, nos v podobě křížového esa.

– Proti otcovu je o coul, znovu tvrdil pradědeček a ukazovákem a palcem si ohrnul špičku, – je, milostivá, o coul delší – Spíše proti strýčkovu, odsekla prababička.

– Tím byl pradědeček nadobro usazen. – Uhladil smačkanou listinu a smlouvu podepsal.

Kapitola XXXIII

– To je neslýchané, můj milý, jaký výměnek platíme z našeho panstvíčka, řekla babička dědečkovi.

Má milá, když on otec, bůhsuď, měl nosu jenom takový ždibec, kolik já mám na hřbetě ruky. –

– Nuže, vězte, že prababička přežila dědečka o dvanáct let; a celou tu dobu jí otec každého půl roku – (na Michala a na Zvěstování) – vyplácel po sto padesáti librách výměnku.

Ochotněji než otec snad nikdo splátky nevyrovnával. – Tu stovku vysázel zlaťák po zlaťáku rázně a chutě, jako by říkal, nate, tady je máte; s takovou vám vysázejí peníze ušlechtilci a jenom ušlechtilci: ale jak došel k zbývající padesátce, – hekal, – dlouze si mnul nos vnitřní stranou ukazováku, – rozvážně zajížděl rukou pod paruku, – každý zlaťák nejprve dvakrát obrátil, – a než těch padesát liber odpočítal, málokdy se stalo, aby nevytáhl kapesník a neosušil si spánky.

Chraňte mě, milostivá nebesa, před ďábelskými škůdci, kteří nic nedají na to, co se v nás děje. – Nikdy, – ach, nikdy nechť neulehnu ve stanech s těmi, kdož napínají luk a nemají kouska slitování s účinkem výchovy a přemoci názorů zděděných po předcích!

Tak se nauka o dlouhých nosech v naší rodině znenáhla ujala. – Přála jí TRADICE a každého půl roku jí na pomoc kvapila ZIŠTNOST; nevznikla venkoncem jenom z podivínství jeho mozku tak jako jiné jeho kuriózní názory. – Otec ji z valné části vsál do sebe, lze-li tak říci, už s mateřským mlékem. Ale sám se taky trochu přičinil. – Ten blud (ačli to skutečně blud byl), vštípený výchovou, otec zavlažoval, až mu nádherně uzrál.

Když se tak o svých názorech rozpovídal, pozastavoval se nad tím, že se po nepřetržitém sledu šesti až sedmi krátkých nosů přední anglické rody vůbec udrží. – A naopak zase, dodával, – V občanském životě je nemenší záhadou, že šest až sedm nosů ve vzestupné linii nedokáže povznést a povýšit rod k nejvýnosnějším hodnostem v celém království. – Chlubíval se, že za krále Jindry VIII. zaujímali Shandyové vysoké postavení a jenom této okolnosti za to vděčili, – a ne nějakým politickým čachrům; – ale podobně jako jiným rodům, dodával, – i jim se kolo Štěstěny otočilo a z pohromy, kterou jim svým nosem způsobil pradědeček, nikdy se už nevzpamatovali. – Bylo to vskutku křížové eso, kroutil nad tím hlavou, – mizernější trumf snad žádná rodina nevynášela.

– Pomalu, pomalu, vlídný čtenáři! – kampak tě to unáší obraznost? – Na mou čest, když mluvím o pradědečkově nosu, myslím tím vnější čichový orgán, který člověkovi trčí z obličeje, – malíři tvrdí, že v souměrné tváři má dlouhatánský nos zaujímat celou třetinu, – měřeno od kořínků vlasů až dolů. –

– Co takový spisovatel všechno vystojí!

Kapitola XXXIV

Od přírody je to tak blahodárně zařízeno, že se člověk vzpírá a vzpouzí přesvědčování zrovna jako staří psi, – ti se také „neradi učí novým kouskům“.

Pěkné třeštidlo by byl i ten největší filozof všech věků, kdyby tak po každé přečtené knize, po každé pozorované skutečnosti, po každé promyšlené myšlence v jednom kuse střídal názory.

To nemohl otec ani vystát, však jsem vám to už vloni řekl. – On vám, vašnosti, sebral nějaký názor tak, jako když člověk v přírodním stavu sebere jablko. – Potom je jeho, – a je-li chlap, nedá si je vzít, i kdyby ho to stálo život. –

Veliký jurista Didius, to já dobře vím, tento punkt napadne a hned zahartusí, Odkdypak má ten člověk právo na to jablko? ex confesso[124], řekne – věci byly ve stavu přírodním. – Jablko bylo Frantovo zrovna jako Honzovo. Kdepak má na ně, prosím pane Shandy, dekret? a jak začalo být jeho? tehdy, když na ně dostal zálusk? nebo když je sebral? nebo když je rozkousal? nebo když si je upekl? nebo když si je oloupal? nebo přinesl domů? nebo když je strávil? – nebo když je –? – Vždyť je, vašnosti, jasné, že sebráním se jablko ještě jeho nestalo, – a také žádným dalším úkonem se jím stát nemohlo.

Bratře Didie, odpoví Tribonius, – (anžto jurista a kanonista Tribonius má proti Didiovi o tři palce a ještě tři osminy delší vousy, – jsem rád, že se rve za mne, co bych se ještě trápil s odpovědí.) – Bratře Didie, řekne Tribonius, jak zjistíte ve zlomcích občanského zákoníku Řehořova i Hermogenova a ve všech zákonících od Justiniánova až po Ludvíkův a Des Eauxův, tak je podle práva nalezeno – Že pot tváře, jakož i výpotky mozku jsou stejným vlastnictvím člověka jako kalhoty na zadnici; – a když tedy při námaze spojené s vypátráním a sebráním zmíněného jablka skanou na ně výpotky atd.; a ty on nadto nevyhladitelně odmísí a stejně nevyhladitelně je přimísí oné sebrané, domů přinesené, upečené, oloupané, snědené, strávené atd. věci; – jasně z toho plyne, že při sbírání jablka smísil ten člověk něco, co mu patřilo, s jablkem, které mu nepatřilo, čímž se ujal vlastnictví; – jinými slovy je to Honzovo jablko.

Stejně učeným složeným úsudkem obhajoval otec všechny své názory: při jejich sbírání nešetřil námahy, a čím odlehlejší byly, tím větší nárok si na ně dělal. – Živá duše se po nich nesháněla: ukuchtil a strávil je stejně pracně jako onen člověk jablko, a tak mohly plným právem platit za jeho nezcizitelnou movitost. – Držel je tedy zuby nehty, – na všech stranách pro ně sháněl oporu, – obehnal a ohradil je zkrátka tolika baštami a valy jako strýček Toby svou citadelu.

Jenže ta věc měla sakramentský háček, – na kloudnou obranu proti ráznému přepadu bylo materiálu poskrovnu; pramálo duchaplných lidí přispělo totiž svou hřivnou k psaní knih na téma dlouhých nosů: je to až k nevíře! rozum mi nad tím zůstává stát, když uvážím, jaký poklad drahocenného času i nadání byl vyplýtván na horší témata, – a kolik miliónů knih bylo vyrobeno ve všelijakých jazycích a ve všemožných písmech i vazbách, knih, které ani zdaleka tolik neprospěly svornosti a pokoji na světě. Tím víc si tedy otec vážil toho, co se vůbec dalo sehnat; strýčka Tobyho si pro jeho knihovnu dobíral, – a k smíchu taky byla, – ale přitom se po kdejakém spisu nebo traktátu o nosech pídil zrovna tak bedlivě, jako se pídil hodný strýček Toby po knihách o hradebnictví. – Vešly se mu arci na mnohem menší stolek, – jenže za to ty, milý strýčku, nemůžeš.

Tady, – proč tady, – a ne raději na jiném místě příběhu, – to vám nepovím: – nuže, tady, – srdce mě pudí, abych, milý strýčku Toby, vzdal navždy hold tvé dobrotě. – Tady odstrkuji křeslo, klekám na zem a lásku k tobě i úctu k tvé výtečné povaze vylévám s citem tak vroucím, jaký kdy ctnost a příroda roznítily v synovecké hrudi. – Nechť tvá hlava povždy spočívá v klidu a pokoji! – Nikomu jsi blahobyt nezáviděl, – ničí názory jsi netupil. – Nikoho jsi neosočoval, – nikomu jsi chleba neujídal: provázen svým věrným Trimem klidně sis chodil dokolečka v kroužku svých zábav a do nikoho jsi nestrkal; – pro každý smutek jsi měl slzu, – pro každou nouzi jsi měl šilink.

Dokud mi groš zbude na plečku, – tvá pěšina od domovních dveří k travnatému kuželníku nikdy nezaroste. – Dokud budou mít Shandyové půl druhého korce půdy, tvé hradby, milý strýčku Toby, nikdo nezboří.

Kapitola XXXV

Velkou sbírku otec neměl, zato neobvyklou; toť se ví, že mu chvíli trvalo, než ji nashromáždil; začal šťastně tím, že prolog o dlouhých nosech od Bruscambille sehnal za babku, – zaplatil totiž za Bruscambille pouhé tři půlkoruny; bylo to tím, že sotva otec po knize sáhl, antikvář hned postřehl, jak se na ni třese. – Tři takové Bruscambille v celém křesťanstvu nenajdete, – řekl antikvář, sběratelé je mají v knihovnách na řetízku. Otec vysázel bleskurychle peníze, – Bruscambille si dal za ňadra, – chvátal z Piccadilly do Colemanovy ulice jako s nějakým pokladem a z Bruscambille po celou cestu ruku nespustil.

Těm, kdo zatím nevědí, jakého rodu je Bruscambille, – vždyť prolog o nosech mohl klidně napsat on nebo ona, – nebude snad toto přirovnání proti mysli. – Když přišel otec domů, hledal u Bruscambille potěšení asi tak, jako jste je vy, vážený pane, hledal u své první milenky, – to jest od rána do noci: mimochodem, zamilovanému to náramně lahodí, – ale jeho okolí z toho má pramalou zábavu. – Všimněte si, že dále v tom přirovnání nejdu, – oči by jedly, ale žaludek nemůže, – touha by byla, ale jak na to, se neví, – a tak otec ochladl – láska se rozptýlila, – získal Prignitze, – koupil Scrodera, Andreu Paraea[125], Bouchetovy[126] Večerní besedy a především slovutného a učeného Hafena Slawkenbergia; protože o něm toho časem hodně napovídám, – teď o něm nic neřeknu.

Kapitola XXXVI

Z pojednání, která otec na podporu své hypotézy do úmoru sháněl a studoval, žádné ho tak trpce nezklamalo jako pověstný dialog Pamphaga a Kokla o tom, jak různě používat a vhodně uplatňovat dlouhé nosy, dialog z pera slovutného a ctihodného Erasma[127]. – Nuže, milé děvče, nedopusťte, aby v této kapitole Satan využitkoval nějaké vyvýšeniny a osedlal si vaši obraznost; jestli se vám na hřbet přece jen křepce vyšvihne, – dělejte to, snažně vás žádám, jako hříbě nezvyklé na jezdce, rejděte, vyrážejte vpřed, poskakujte, vzpínejte se, odskakujte stranou, – a vyhazujte dopředu i dozadu, až jako Michalova kobyla přetrhnete podpěnku nebo podocasník a shodíte panáčka do bláta. – Jen ho nezabíjejte. –

A prosím vás, co to bylo, ta Michalova kobyla? – To je mi, vašnosti, otázka tak ostudná a nedoucká, jako kdybyste se mě zeptal, kterého roku (ab urb. con.[128]) vypukla druhá punská válka. – Co byla Michalova kobyla? Čtěte, čtěte, čtěte, můj neučený čtenáři, jen čtěte – nebo při vědění velkého světce Paraleipomena[129], – to vám předem říkám, raději knihu rovnou zahoďte; nejste-li sčetlý, což u mě, jak, důstojný pane, víte, znamená vzdělaný, nevniknete do mravního naučení vedlejší mramorované stránky (jaký to šaškovský znak mého díla!), tak jako svět při všem ostrovtipu nerozluštil ty hojné názory, sporné otázky pravdy tajemně zahalené tmavým závojem černé stránky.

Kapitola XXXVII

„Nihil me paenitet hujus nasi,“ pravil Pamphagus; – to jest – „Svému nosu vděčím za to, co jsem.“– „Nec est cur paeni– teat,“[130] odvětil Kokles; to jest „To by bylo sakramentské, abych s takovým nosem nepořídil.“

Jak vidíte, byla ta Erasmanova poučka ražena nanejvýš přesně, nic lepšího si otec nemohl přát; ale přece jen byl zklamán, že mu takový zběhlý spisovatel nepodává nic než pouhopouhou skutečnost beze vší spekulativní vytříbenosti i argumentační kovanosti, jakou sama nebesa obdařují člověka, aby pravdu zkoumal a proti všem za ni bojoval. – Zprvu se nad tím otec hrozně ošklíbal a prskal, – ale slavné jméno přece jen něco znamená. Protože to byl dialog Erasmův, otec se uklidnil, bedlivě jej znovu a znovu pročítal, u kdejakého slova i slabiky se dobíral přesného a doslovného výkladu, – a ne a ne tomu přijít na kloub. Možná že je tím míněno víc, než je vyjádřeno, pravil otec. – Učenci nepíší, bratře Toby, dialogy o dlouhých nosech jen tak pro nic za nic. – Však já vypátrám, jaký to má mystický a alegorický smysl, – tady aspoň člověk ukáže, co umí.

A tak četl otec dál. –

Musím vám, důstojní a vážení pánové, povědět, že kromě rozmanitých výhod, jaké mají podle Erasma dlouhé nosy na lodi, tvrdí pisatel dialogu, že i v domácnosti není dlouhý nos bez užitku; v případě potřeby, – když třeba nejsou po ruce měchy, poslouží znamenitě ad excitandum focum (na rozdělání ohně).

Příroda obdařila otce nadmíru štědře a stejně hluboko jako semínko jiných vědomostí zasela mu do duše také semínka slovní kritiky, – i vytáhl kudlu a zkusmo vyškrabával z věty lepší smysl. – Ještě písmeno, bratře Toby, vykřikl otec, a rozluštím Erasmův mystický smysl. – Namouduši, prohodil strýček, moc ti k tomu nechybí. – Nepovídej hlouposti! otec nepřestal škrabat, – možná že ještě sedm mil. – Už to mám, – pravil otec, a luskl prsty. – Podívej se, milý bratře Toby, jak jsem ten smysl vylepšil. – Jenže jedno slovo jsi zkomolil, namítl strýček Toby. – Otec si nasadil brejle – kousl se do rtů – a vztekle list vytrhl.

Ach Slawkenbergie! ty svědomitý zpytateli mých šlamastyk, – ty neblahý proroku všech šlehů i zvratů, které na mě v tom nebo onom životním období dolehly, co já vím pro nic jiného, jen proto, že mám krátký nos. – Pověz mi, Slawkenbergie, jaký to byl tajemný popud? jaký chorálový tón? a odkud se ozval? jak ti zalehl v uších? – a opravdu jsi jej zaslechl? – který tě vyzýval, – jdi, – jdi, Slawkenbergie! celý život se s tím lopoť, – zanech kratochvílí, – seber všechny své síly a mohutnosti, – umrtvuj se ve službách lidstva a napiš pro ně FOLIANT na téma dlouhých nosů.

Kterak to bylo Slawkenbergiovu sensoriu sděleno, – takže Slawkenbergius poznal, čí prst to rozeznívá klávesnici, – a čí ruka nadouvá měchy, – toho se můžeme nanejvýš dohadovat, – neboť Hafen Slawkenbergius[131] už dobrých devadesát let odpočívá v hrobě.

Nemýlím-li se, byl Slawkenbergius rozehrán podobně jako jeden Whitefieldův[132] učedník, to znamená, vašnosti, že si byl dobře vědom, který z obou pánů na něm preluduje – je tedy zbytečné o tom rozumovat.

– Když totiž Hafen Slawkenbergius líčí, z jakých pohnutek a příčin psal toto dílo a proč na ně obětoval tolik let života – ke konci prolegomen, která ostatně patřila dopředu, – on mu je knihař z čiré nevědomosti vložil mezi obsah a vlastní knihu, – upozorňuje čtenáře, že co přišel do rozumu a dovedl chladně sám u sebe rozvažovat, v čem záleží pravý stav a způsob člověka, a zjišťovat, co je hlavním účelem a cílem jeho bytí; – neboli, – zkráceně přeloženo, Slawkenbergius píše totiž latinsky a na tomto místě je poněkud rozvláčný, – jakmile jsem, praví Slawkenbergius, chápal, – nebo spíše se rozkoukával, – pozoroval, jak všichni předchůdci tento punkt dlouhých nosů odbyli; – tu mnou něco silně hnulo a mocně i neodolatelně mi kázalo, abych si opásal bedra a dal se do boje.

I rozjel se Slawkenbergius do šraňků, to mu nikdo neupře, s tak dlouhým kopím a tak dlouho se tam proháněl jako nikdo před ním, – v mnohé příčině zaslouží věru, aby byl všem autorům (aspoň tlustospisů) povýšen na nedostižitelný pravzor, jak psát knihy, – on totiž, vašnosti, vyčerpal celé téma, – po všech stránkách je dialekticky probral, – až bylo bíledně jasné; ozářil je světlem z vlastních vloh vykřesaným, – i z hlubokých přírodovědeckých znalostí vyšlehlým, – a tak zkolacionoval, zpaběrkoval, zkompiloval, – a po cestě ve školách i jejích předdvořích vyžebral, povypůjčoval, nakradl od učenců, kdeco o tom napsali nebo vyhádali: takže v Slawkenbergiově knize možno právem spatřovat vzor, – ba důkladné PANDEKTY a hotové instituty obsahující všechno, co je o nosech možno nebo nutno znát.

Jenom proto se zdráhám mluvit o tolika (jinak) cenných spisech a traktátech ze sbírky otcovy, buď přímo o nosech pojednávajících, nebo aspoň nepřímo se jich dotýkajících; – patří k nim např. Prignitz, – mám ho před sebou na stole, – ten nás s neskonalou učeností na základě svědomitého a odborného prozkoumání více než čtyř tisíc různých lebek z více než dvaceti slezských márnic, které sám prošťoural, – poučuje, že kromě krymských Tatarů, jimž se nosy zamačkávají palcem, takže nic jistého se z toho vysoudit nedá, všude jinde jsou nosní kůstky rozměrem i tvarem celkem tak stejné, že to svět ani netuší; – liší se od sebe, říká, tak nepatrně, že to nestojí za řeč, – ta dlouhatánská délka, kterou se jednotlivé nosy vyznačují a vyznamenávají, vyplývá jenom z chrupavek a svalstva, do jejichž dutin a záhybů se krev a živočišné částice tlačí a pudí silou a žárem fantazie; ta má k nosu jen kousek (což neplatí o blbcích, ti se podle Prignitze, který léta prožil v Turecku, těší obzvláštní ochraně nebes) – a tak se stává, praví Prignitz, a jinak tomu ani být nemůže, – že výtečnost nosu je v přímém aritmetickém poměru k výtečnosti chtíče jeho nositele.

Z téhož důvodu, to jest jenom proto, že všechno je to obsaženo v Slawkenbergiovi, nemluvím taky o Scroderovi (Andreovi); ten, jak je celému světu známo, Prignitze ostře potíral, – a po svém dokazoval nejprve složeným úsudkem, potom řetězem nezvratných skutečností, „Že Prignitzovo tvrzení, jako by chtíč plodil nos, je venkoncem mylné, že právě naopak, – nos plodí chtíč“.

– Učenci v tom čenichali nějakou neslušnou sofistiku, – a při disputaci se Prignitz zle na Scrodera obořil, že mu tu myšlenku podkládá, – ale Scroderus trval na svém. –

Otec váhal, na kterou stranu se přidat; bez dlouhých cavyků to za něho rozhodl Ambrož Paraeus, ten totiž vyvrátil soustavu Prignitzovu i Scroderovu a tak rázem vypudil otce z obou táborů.

Sami vizte –

Nechci učeného čtenáře nikterak poučovat, – říkám to jenom proto, aby učení viděli, že také vím o tom –

Že tento Ambrož Paraeus byl vrchní ranhojič a nosorovnač francouzského krále Františka IX. a těšil se velké přízni jak u něho, tak u obou jeho předchůdců nebo následníků (už to dobře nevím) –, a třebaže se v popisu Tagliacotiova[133] nosu a jeho nasazování spletl, – celý tehdejší lékařský sbor si ho vážil jako člověka, který se v nosech vyzná jako žádný jiný, který je měl kdy v ruce.

Nuže, Ambrož Paraeus otce přesvědčil, že pravá a účinná příčina všeho toho, co celý svět se zájmem sleduje a nač Prignitz a Scroderus vyplýtvali tolik učenosti a nadání, – není to ani ono, že nos je dlouhý a důkladný prostě tehdy, když má kojná měkká a zplihlá ňadra, – jako zaseje nosík tupý a krátký, když má zdravím kypící, čiperná kojná ten živný orgán tuhý a pružný, – pro ženu je to štěstí, zato pro dítě zhouba, neboť tím komolením, hmožděním, mačkáním, zastuzováním nosík vůbec nedoroste ad mensuram suam legitimam[134]; – zato když má kojná nebo matka ňadra zplihlá a měkká, – nos se do nich zaboří jako do másla, a tím se k neustálému růstu občerstvuje, krmí, vzpružuje, posiluje a živí.

K Paraeovi bych měl dvojí poznámku; předně že to všechno dokazuje a vykládá výrazy nejvýš cudnými a šetrnými; – nechť za to jeho duše odpočívá v pokoji!

A za druhé ze s naprostým vyvrácením soustavy Prignitzovy a Scroderovy, – vyvrátil Ambrož Paraeus také soustavu klidu a pokoje v naší rodině; nejenže rozkmotřil otce s matkou, ale celou domácnost se vším všudy kromě strýčka Tobyho obrátil vzhůru nohama.

Taková směšná historka o vádě mezi mužem a ženou neproklouzla klíčovou dírkou snad v žádném věku a v žádné zemi.

Něco vám povím, matka totiž, – ale napřed vám musím povědět padesatero potřebných věcí, – a jak jsem slíbil, musím vám objasnit steré pochybnosti, a přitom se na mne valem hrnou tisíceré nehody a domácí starosti. Na strýčkovy šance vtrhla (zítra ráno) kráva a nažrala se sena na půl třetího dne, potom rozryla drn lemující roháče a krytou cestu. – Trim žádá, aby ho postavili před válečný soud, – krávu aby zastřelili, – dr. Slopa ukřižovali, – mne pak aby ztristramovali a hned po křtu umučili; – jsme my to ale nešťastníci! – dávno mě už měli převinout, – ale na nářky není čas. – Otec pořád ještě leží přes postel a vedle něho v staré třásnité lenošce sedí strýček Toby a já jsem slíbil, že se k nim za půl hodiny vrátím; uteklo už pětatřicet minut. Jistě žádný spisovatel, který kdy žil, netonul ve větších rozpacích, – musím totiž, vašnosti, dočíst Hafena Slawkenbergia, – zapsat otcův a strýčkův rozhovor o rozluštění, jak je podává Prignitz, Scroderus, Ambrož Paraeus, Ponokrates a Grangousier, – přeložit báchorku ze Slawkenbergia, a k tomu všemu se mi ještě nedostává pěti minut času; – ach, má hlavo! – kdyby tak do ní viděli moji nepřátelé!

Kapitola XXXIX

Zábavnější výstup se v naší rodině jakživ neodehrál, – a mám-li jí v tomto punktu přiznat, co jí patří; – smekám čapku, pokládám ji na stůl vedle kalamáře, aby znělo slavnostněji, co o tomto artikulu veřejně prohlásím, – že jak v hloubi duše věřím (ačli mě nezaslepuje samolibé nadržování vlastnímu rozumu), ruka nejvyššího Tvůrce a prvotního Pořadatele všech věcí nestvořila a nesestavila rodinu (aspoň v té době, kdy usedám a píši její příběh), – jejíž postavy by byly za tím účelem dramatičtěji vymodelovány a ostřeji odlišeny a které by bylo s takovou bezmeznou důvěrou naloženo a uštědřeno tolik schopnosti skvělé výstupy předvádět a tolik dovednosti od rána do večera je neustále obměňovat, jak tomu bylo u Shandyů.

Kratochvilnější výstup se v našem podivínském divadle, jářku, jakživ neodehrál, – nad ten, jaký vyvolávalo právě toto téma dlouhých nosů, – zvláště když si otec samým bádáním rozpálil obraznost a nedal si vzít, aby ji pak nerozpálil také strýčkovi Tobymu.

Když se o to pokoušel, strýček se nijak nebránil; nadmíru trpělivě celé hodiny vysedával a pokuřoval, zatímco se mu otec strefoval do hlavy a všemi dostupnými drahami mu do ní vpravoval Prignitzova a Scroderova rozluštění.

Zdali snad to rozluštění strýčkův rozum přesahovalo, – nebo se mu příčilo, – nebo měl mozek jako zvlhlý troud, takže v něm žádná jiskra nechytla, – nebo ho měl zaneřáděný zákopy, podkopy, tajnými chodbami, kurtinami a jiným vojenským harampádím, takže do Prignitzových a Scroderových nauk jasně neviděl, – to já nevím, – ať se o to poperou scholastici – kuchtíci, anatomové a sapéři. –

Na závadu tomu nesporně bylo, že otec z nezbytí slovo za slovem strýčkovi předkládal a tlumočil ze Slawkenbergiovy latiny, a protože latiník byl nevalný, jeho překlad nebyl vždycky přesný, – a nejnepřesnější býval zrovna tam, kde toho bylo nejvíc třeba, – to mělo ovšem vzápětí další nemilou věc; – ve snaze otevřít strýčkovi Tobymu oči otec se někdy rozohnil, – až v myšlenkách předběhl překlad o stejný kus, o jaký překlad předháněl strýčka Tobyho; – ani jedno, ani druhé valně nepřispívalo k srozumitelnosti otcovy přednášky.

Kapitola XL

Dar rozumovat a usuzovat, – myslím u člověka, – neboť u bytostí vyššího řádu, např. u andělů a duchů, – prý se to, panstvo, děje NAZÍRÁNÍM; – a nižší bytosti, jak je panstvu známo, usuzují zase nosem: třebaže obyvatelé jednoho ostrova plovoucího po moři (a to nikterak poklidného) mají, ačli mě zdání neklame, úžasný dar usuzovat stejným způsobem a docela s tím vyjdou: – ale to sem nepatří –

Dar počínat si tak, jak se na nás sluší, – neboli přední a hlavní rozumový úkon člověka, záleží podle logiků v tom, že se soulad nebo nesoulad dvou myšlenek zjišťuje prostřednictvím myšlenky třetí (zvané medius terminus[135]): jak správně upozorňuje Locke, právě tak se yardovou mírou zjistí stejná délka u dvou kuželníků, které nelze při měření postavit vedle sebe.

Vidět tak otce, jak názorně předvádí svou nosovou soustavu, a všímat si, jak se při tom chová strýček Toby, – jak lapá každé slovo, – a pokaždé když vyndá dýmku z úst, jak ji nadmíru vážně pozoruje po délce, – jak ji drží ukazovákem a palcem a odhaduje zrakem napříč, – jak ji vystrkuje dopředu, – a potom tak a zase tak ve všech směrech a perspektivách, – jistě by tento velký myslitel usoudil, že strýček Toby drží medius terminus a jím posuzuje a měří správnost jednotlivých hypotéz o dlouhých nosech, jak mu je otec po řadě předkládá. O to mimochodem otci vůbec nešlo, – jeho snahou při lopotných filozofických přednáškách bylo, – ne aby strýček disputoval, – nýbrž chápal – ne aby grány a kvintlíky vědomostí odvazoval, – nýbrž aby si je přisvojil. – Jak se v příští kapitole dočtete, strýček Toby to nedělal tak ani tak.

Kapitola XU

Věčná škoda, povzdychl otec jednou v zimě navečer, když se tři hodiny hmoždil s překladem Slawkenbergia, – věčná škoda, povzdychl otec a založil si knihu matčinou kartičkou od nití, – že se, bratře Toby, pravda utíká do takových nedobytných tvrzí, obléhej si ji nevím jak, přece se nevzdá. –

I stalo se, jak se už stávalo předtím, že při otcově výkladu Prignitze, – protože ho tam nic nepoutalo, zatoulal se strýček Toby v duchu na travnatý kuželník; – měl si tam raději rovnou zajít, – a tak, ač se strýček Toby tvářil jako nějaký scholastik, kterému leží na srdci jen a jen medius terminus, ve skutečnosti celou přednášku se všemi důvody pro i proti vůbec nevnímal, jako by mu otec Slawkenbergia překládal z latiny do cherokézštiny. Ale slovo obléhání, kterého otec obratně užil, kouzelnou silou strýčka Tobyho vyburcovalo, – ani tón při úhozu na klávesnici se rychleji neozve, – hned zbystřil sluch, – jakmile pak na něm otec zpozoroval, že vyndává dýmku z úst a s jakousi dychtivostí přistrkuje křeslo ke stolu, – s chutí načal znovu tu větu, – jenomže tentokrát ji sestavil jinak a obrazné obléhání vynechal, aby se tak uvaroval nebezpečí.

Věčná škoda, bratře Toby, pravil otec, že pravdu může mít jenom jedna strana, – když uvážíš, jak důmyslně si ti učenci počínali při luštění nosů, – Copak se dají nosy louskat? namítl strýček Toby. –

– Otec odstrčil křeslo, – vstal, – narazil si klobouk, – udělal čtyři rázné kroky ke dveřím, – prudce otevřel, vykoukl ven, – zavřel, – vrzavého pantu si nevšiml, – vrátil se ke stolu, – vytrhl ze Slawkenbergia matčinu kartičku, – rozběhl se k psacímu stolku, – matčinu kartičku stočil kolem palce, – rozepjal si vestu, – hodil matčinu kartičku do ohně, rozkousl jehelníček vedví, až měl v ústech plno otrub, – zatrackaně! ale pozor! – ta zatrackanost, kterou si ulevil, mířila na mozek strýčka Tobyho, – ten byl stejně zatrackaný až dost, – a to zaklnutí bylo, urození pánové, nabito jen otrubami, – jako se kulka nabíjí prachem.

Ještě že otcova rozlícenost neměla dlouhého trvání; ale dokud trvala, lomcovala jím až běda; ze všech záhad při pozorování lidské povahy zejména mi vrtala hlavou ta, že otec nejvíc vzplanul a zasršel tehdy, když mu do jeho vědy křísly strýčkovy podivné prostoduché otázky. – Kdyby ho třeba veletucet sršňů naráz píchl do zadnice, – nebyl by mohl za těch pár vteřin dokázat tolik bezděčných posunků, – a tak zuřit, jako zuřil nad tou kratičkou otázkou, vyplesknutou, když se zrovna proháněl na koníčku.

Strýčkovi Tobymu to bylo jedno, – s neochvějným klidem si dále pokuřoval, – urážet bratra, na to neměl svědomí, – a protože obyčejně nepřišel na to, čím ho popudil, – ponechával otci tu čest, aby se sám uklidnil. – Tentokrát mu to trvalo pět minut pětatřicet vteřin.

Věčná dobroto! zaklnul otec, když se z toho probral, tu kletbu si vypůjčil z Ernulphových proklínacích pandekt, – [třebaže po pravdě řečeno, otec se toho poklesku (jak ostatně řekl dr. Slopovi, když mluvil o Ernulphovi) dopouštěl pramálo]. – Věčná slávo a dobroto! pravil otec, kdyby, bratře Toby, nečerpal člověk blahou sílu z filozofie, – byl by nad tebou zlostí bez sebe. – Kdybys mi věnoval špetku pozornosti, sám bys přišel na to, že luštěním nosů, o kterém jsem ti vyprávěl, myslím výklady učenců různých vědních oborů o tom, jaké jsou příčiny krátkých a dlouhých nosů. – Příčina je jenom jedna, odpověděl strýček Toby, – někdo má delší nos než druhý jen proto, že tomu tak chtěl Bůh. – Tak to luští Grangousier, řekl otec. – Protože on, hovořil strýček Toby, zrak upíral vzhůru a otcova skákání do řeči si nevšímal, nás stvořil v takové podobě a k takovému účelu podle svého božského úradku. – To je výklad nábožný, bránil se otec, a ne filozofický, – je v tom víc víry než poctivé vědy. Povaze strýčka Tobyho se nijak nepříčilo, – že měl bázeň boží a přitom ctil náboženství, – A tak sotva to otec dořekl – hned se jal strýček Toby pískat Lillibullero ještě horlivěji (ale taky falešněji) než jindy. –

A co je s paninou kartičkou od nití?

Kapitola XLII

Co je nám po ní, – jako švadlenská pomůcka byla snad ta kartička matce k něčemu, – zato nebyla otci vůbec k ničemu jako záložka do Slawkenbergia. Na každé stránce byl Slawkenbergius otci pokladem nevyčerpatelných vědomostí, – ať už ho rozevřel kdekoliv; a pokaždé když ho sklapl, říkával, že kdyby ze světa zmizelo veškeré umění i vědění spolu s knihami o nich, – kdyby v zapomenutí upadla moudrost i mazanost vlády a kdyby se zároveň pozapomnělo na všechno, co politikové napsali nebo dali napsat o světlých i stinných stránkách dvorů a říší, – a zůstal nám jenom Slawkenbergius, – troufá věru, že by se svět zase rozhýbal. Byl to vskutku poklad! pandekty všeho, co je třeba znát o nosech a o kdejaké jiné věci, – Hafen Slawkenbergius mu byl úlevou a potěšením při jitřní, deváté i při nešporách: pořád ho měl v ruce, – jed byste na to, vašnosti, vzal, že je to kanovníkův breviář, – tak byl odshora dolů odřený a ošoupaný, ukazovákem palcem ohmataný a umolousaný, kam se člověk podíval.

Nectím Slawkenbergia tak zbožně jako otec; – jistě je toho v něm hodně: ale podle mě to nejlepší, neříkám nejužitečnější, ale jistě nejzábavnější jsou Slawkenbergiovy báchorky, – na to, že to byl Němec, jsou některé z nich vyprávěny velmi důmyslně: – jsou obsaženy v druhé knize a zabírají téměř půlku celého foliantu, tvoří deset dekád vždy po desíti báchorkách. – Na báchorkách nelze filozofii budovat; rozhodně tedy Slawkenbergius chybil, když je vydal pod tímto názvem; – některé z těch, co má v osmé, deváté a desáté dekádě, jsou, to uznávám, spíše šprýmovné a kratochvilné než hloubavé, – celkem by v nich však učenci měli spatřovat pouhou ukázku navzájem nesouvislých skutečností, tak nebo onak se otáčejících na hlavním pantu jeho tématu; velmi poctivě je sebral a připojil k svému dílu jakožto názorné příklady k nauce o nosech.

Protože nemáme právě co dělat, – když, milostivá, dovolíte, povím vám devátou báchorku z jeho desáté dekády.

Konec knihy třetí

KNIHA ČTVRTÁ

SLAWKENBERGII FABELLA[136]

Vesperâ quâdam frigidulâ, posteriori in parte mensis Augusti, peregrinus, mulo fusco colore insidens, manticâ a tergo, paucis indusiis, binis calceis braccisque sericis coccineis repletâ, Argentoratum ingressus est.

Militi eum percontanti, quum portas intraret, dixit, se apud Nasorum promontorium fuisse, Francofurtum proficisci, et Argentoratum, transitu ad fines Sarmatiae mensis intervallo, reversurum.

Miles peregrini in faciem suspexit – Di boni, nova forma nasi!

At multum mihi profuit, inquit peregrinus, car pum amento etrahens, e quo pependit acinaces: Loculo manum inseruit; et magnâ cum urbanitate, pileiparte anteriore tactâ manu sinistrâ, ut extendit dextram, militi florinum dedit et processit.

Dolet mihi, ait miles, tympanistam nanum et valgum alloquens, virum adeo urbanum vaginam perdidisse: itinerari haud poterit nudo acinaci; neque vaginam toto Argentorato habilem inveniet. – Nullam unquam habui, respondit peregrinus respiciens, – seque comiter inclinans – hoc more gesto, nudám acinacem elevans, mulo lentè progrediente, ut nasum tueri possim.

Slawkenbergiova
báchorka

Bylo to jednoho chladivě svěžího večera na sklonku parného dne koncem měsíce srpna, a tu jakýsi cizinec na tmavém mezku, vzadu s přivázaným ranečkem, v němž měl několik košil, střevíce a krátké kalhoty z karmínového atlasu, vjel do štrasburských bran.

Při výslechu v branách strážnému řekl, že byl na Výspě nosů – že míří do Frankfurtu – a přesně za měsíc se zas do Štrasburka vrátí, až pojede k hranicím Sirého Tatarska.

Strážný se zahleděl cizinci do obličeje – takový Nos jakživ neviděl!

– Hodně jsem s ním už pořídil, pravil cizinec – potom vyvlekl zápěstí ze smyčky černé šerpy, na níž měl viset krátký kinžál: hrábl do kapsy, a jak potom napřáhl pravici, nadmíru dvorně se levicí dotkl štítku u čapky – a vtiskl strážnému do dlaně zlaťák a jel dále.

To mě tuze mrzí, pravil strážný pidimužickému křivonohému bubeníkovi, takový dvorný muž, a on přijde o pochvu – bez pochvy ke kinžálu se nedá cestovat a příhodnou pochvu v celém Štrasburku nesežene. – Nikdy jsem žádnou neměl, ohlédl se cizinec po strážném a při těch slovech se dotkl čapky – takhle ho nosím schválně – a vztyčil nahý kinžál – mezek se přitom loudal dále – abych si chránil nos.

Však taky stojí za to, šlechetný cizinče, prohodil strážný.

Nou immerito, benigne peregrine, respondit miles.

Nihili aestimo, ait ille tympanista, e pergamenâ factitins est.

Prout christianus sum, inquit miles, nasus ille, ni sexties major sit, meo esset conformis.

Crepitare audivi, ait tympanista.

Mehercule! sanguinem emisit, respondit miles.

Miseret me, inquit tympanista, qui non ambo tetigimus!

Eodem temporis punct o, quo haec res argumentata fuit inter militem et tympanistam, disceptabatur ibidem tubicine et uxore suâ qui tunc accesserunt, et peregrino praetereunte, restiterunt.

Quantus nasus! aeque longus est, ait tubicina, ac tuba.

Et ex eodem metallo, ait tubicen, velut stemutamento audias.

Tantum abest, respondit illa, quod fistulam dulcedine vincit.

Aeneus est, ait tubicen.

Nequaquam, respondit uxor.

Rursum affirmo, ait tubicen, quod aenues est.

Rem penitus explorabo; prius enim digito tangam, ait uxor, quam dormivero.

Mulus peregrini gradu lento progressus est, ut unum quodque verbum controversiae, non tantum inter militem et tympanistam, verum etiam inter tubicinem et uxorem ejus, audiret.

Nequaquam, ait ille, in muli collum fraena demittens, et manibus ambabus in pectus positis (mulo lente progrediente), nequaquam, ait ille respiciens, non necesse est ut res isthaec dilucidata foret. Minimegentium! meus nasus nunquam tangetur, dum spiritus hos reget artus – Ad quid agendum? ait uxor burgomagistri.

Peregrinus illi non respondit. Votum faciebat tunc temporis sancto Nicolao; quo facto, in sinum dextram inserens, e quâ negligenter pependit acinaces, lento gradu processit per plateam Argentorati latam quae ad diversorium templo ex adversum ducit.

Peregrinus mulo descendens stabulo includi, et manticam inferri jussit: qua aperta et coccineis sericis femoralibus extractis cum argenteo laciniato περιζωματέ[137] his sese induit, statimque, acinaci in manu, ad forum deambulavit.

Quod ubi peregrinus esset ingressus, uxorem tubicinis obviam euntem aspicit; illico cursum flectit, metuens ne nasus suus explorretur, atque ad diversorium regressus est – exuit se vestibus; braccas coccineas sericas manticae imposuit mulumque educi jussit

Nestojí ani za zlámanou grešli, ozval se křivonohý bubeník – je to nos z pergamenu.

Jakože jsem řádný katolík, pravil strážný – až na to, že je šestkrát větší – je to zrovna takový nos jako můj.

Slyšel jsem ho chrastit, pravil bubeník.

Hrome, a já jsem ho viděl krvácet.

Škoda, povzdechl křivonohý bubeník, že jsme si na něj oba nesáhli.

Jak se tak strážný s bubeníkem přeli – zároveň se o tom dohadovali také trubač se ženou; šli zrovna kolem, zůstali stát a hleděli za cizincem.

Jeminkote! – To je mi nos! ten je dlouhý, pravila trubačova žena, jako trubka.

A taky ze stejného kovu, pravil trubač! při kýchání je to slyšet.

Zní hebce jako flétna, pravila ona.

– Je to plech, pravil trubač.

– Povídali, že mu hráli, odsekla žena.

A já ti říkám, pravil trubač, že je ten nos plechový!

Však já tomu přijdu na kloub, pravila trubačova žena, než půjdu spát, sáhnu si na něj prstem.

Cizinec se šinul na mezku tak zvolna kupředu, že slyšel slovo za slovem celou hádku, a to nejen strážného s bubeníkem, ale také trubače se ženou.

Kdepak! pravil, spustil otěže mezkovi na krk a obě ruce zkřížil na prsou po způsobu světců (mezek se pořád loudal dále) – Kdepak! pravil a zvedl hlavu – takovým dlužníkem světa nejsem – aťsi mě jak chce týrá a tupí – na nos mi nikdo nesáhne, dokud mi nebesa dopřejí síly k tomu – K čemu? zeptala se purkmistrová.

Cizinec si purkmistrové nevšímal – zrovna skládal slib sv. Mikuláši; a jakmile jej složil, rozevřel ruce stejně slavnostně, jako je předtím zkřížil, levou rukou uchopil otěže ohlávky, pravou ruku, na jejímž zápěstí se komíhal kinžál, strčil si za ňadra a tak na mezku projížděl co noha nohu mine štrasburskými ulicemi, až se octl před velkou hospodou na náměstí přímo naproti chrámu.

Francofurtum profiscor, ait ille, et Argentoratum quatuor ab hinc hebdomadis revertar.

Bene curasti hoc jumentum? (ait) muli faciem manu demulcens – me, manticamque meam, plus sexcentis mille passibus portavit.

Longa via est! respondet hospes, nisi plurimum esset negotii. – Enimvero, ait peregrinus, a Nasorum promontorio redii, et nasum speciosissimum, egregiosissimumque quem unquam quis – quam sortius est, acquisivi!

Dum peregrinus hanc miram rationem de seipso reddit, hospes et uxor ejus, oculis intentis, peregrini nasum contemplantur – Per sanctos sanctasque omnes, ait hospitis uxor, nasis duodecim maximis in toto Argentorato major est! – es tne, ait illa mariti in aurem insusurrans, nonne est nasus praegrandis?

Dolus inest, anime mi, ait hospes – nasus est falsus.

Verus est, respondit uxor. –

Ex abiete factus est, ait ille, terebinthinum olet –

Carbunculus inest, ait uxor.

Mortuus est nasus, respondit hospes.

Vivus est, ait illa, – et si ipsa vivam tangam.

Votum feci sancto Nicolao, ait peregrinus, nasum meum intactum fore usque ad – Quodnam tempus? illico respondit illa.

Minimo tangetur, inquit ille (mambus inpectus compositis) usque ad illam horam – Quam horam? ait illa – Nullam, responditperegrinus, donec pervenio ad – Quem locum, – obsecro? ait illa – Peregrinus nil respondens mulo conscenco discessit.

Sotva cizinec slezl, mezka si dal odvést do stáje a raneček odnést dovnitř; potom raneček rozvázal, vyňal z něho krátké kalhoty z karmínového atlasu se stříbrem premovaným – (přívěskem, přeložit si to netroufám) – kalhoty s tím premovaným poklopcem si navlékl a s kinžálem v ruce vykročil rovnou na promenádu.

Jen se tam cizinec třikrát prošel, zahlédl na druhém konci promenády trubačovu ženu – ze strachu, aby mu nedorážela na nos, otočil se k ní zády, namířil rovnou do hospody – tam se převlékl, krátké kalhoty z karmínového atlasu atd. poskládal do ranečku a dal si přivést mezka.

Jedu dále do Frankfurtu, pravil cizinec – a do Štrasburka se vrátím přesně za měsíc.

Doufám, hovořil dále cizinec, a jak lezl na mezka, levou rukou ho hladil po hubě, že jste byli na mého věrného otroka hodní – urazil se mnou a s mým ranečkem, hovořil dále a poplácával mezka po hřbetě, dobrých šest set mil.

– Pěkný kus cesty, vašnosti, ozval se hospodský – to už musí stát člověkovi za to. – Bodejť! pravil cizinec, byl jsem na Výspě nosů; a nos jsem si tam, chválabohu, opatřil, že pořádnější hned tak někdo nemá.

Zatímco cizinec tak podivně o sobě vyprávěl, hospodský i jeho žena nespouštěli oči z cizincova nosu – Při svaté Radegundě, řekla si v duchu hospodská, ten vydá za tucet nejlepších nosů v celém Štrasburku! že je, pošeptala svému muži do ucha, že je ten nos znamenitý!

Švindl, má zlatá, pravil hospodský – ten nos je falešný.

Ten nos je pravý, řekla jeho žena.

Je z borovice, čpí pryskyřicí. –

Je na něm vřídek, řekla ona.

Ten nos je mrtvý, odvětil hospodský.

Ten nos je živý, pravila hospodská, a sáhnu si na něj, jakože jsem sama živa.

Složil jsem dnes sv. Mikuláši slib, pravil cizinec, že mi na nos nikdo nesáhne až dotud – Tu se cizinec odmlčel a zvedl hlavu – Až dokud? vyhrkla hospodská.

Nikdo mi na něj nesáhne, sepjal ruce a přitiskl si je na prsa, až do té chvíle. – Do jaké chvíle? křikla hospodská. – Nesáhne! – nesáhne! pravil cizinec, dokud se nedostanu – Propánaboha, kam? řekla. – Cizinec už neřekl ani slovo a odjel.

Cestou do Frankfurtu neurazil cizinec ještě ani půl míle, a už zavládl v celém městě Štrasburku nad jeho nosem rozruch. Zrovna vyzváněli ke kompletáři a všechny Štrasburčany svolávali k pobožnosti, aby své denní povinnosti ukončili modlitbou; – živá duše ve Štrasburku to zvonění neslyšela – město se rojilo jako včely – muži, ženy i děti (za neustálého klinkání ke kompletáři) lítali sem a tam – vběhli do jedněch dveří, druhými zas vyběhli – sem a zase zpátky – rovně a zase napříč – jednou ulicí tam, druhou zase zpátky – touhle uličkou nahoru, tou zas dolů – viděl to svět? Ach! viděl to svět? – Kdo to jakživ viděl? Kdo to jářku viděl? Prokristapána, kdo to jakživ viděl?

Běda mi! Byla jsem na nešporách! – Já jsem prala, já jsem škrobila, já jsem drhla, já jsem nacpávala peřiny – Propána! já jsem ho vůbec neviděla – já jsem se ho vůbec nedotkla! – Škoda že nejsem strážný, křivonohý bubeník, trubačova žena, ozýval se nářek a bědování po všech štrasburských ulicích i nárožích.

Zatímco v celém velikém městě Štrasburku vládl zmatek a shon, jel si dvorný cizinec na mezku pěkně do Frankfurtu, jako by se ho ta věc vůbec netýkala – a po cestě rozmlouval přerývaně hned s mezkem – hned se sebou – hned zas s Julií.

Ach, Julie, má sličná Julie! – ba ne, nezastavím se, aby sis ukousl bodláku – proč mě jen sokův zlovolný jazyk připravil o blaho v tu chvíli, kdy jsem ho už měl okusit. –

– Co tě nemá! – vždyť je to jenom bodlák – nech ho být – však se dnes lépe navečeříš.

– Zapuzen z vlasti – od nepřátel – od tebe. –

Chudáku, ta cesta ti dodala! – no tak – běž trochu rychlej – vždyť mám v ranečku jenom dvě košile, kalhoty z karmínového atlasu a na nich premovaný – Drahá Julie!

– Ale proč do Frankfurtu? – Provádí mě snad tajemně všemi těmi zákruty i neprošlapanými stezkami nějaká neviděná ruka? –

– Při svatém Mikuláši, krok neuděláš, abys neklopýtl, – inu, s takovou pojedeme celou noc, než se tam dostaneme –

– Ku blahu – nebo se mám stát hříčkou štěstěny a pomluvy – je mým osudem dát se štvát neusvědčen – nevyslechnut – neomakán – proč jsem tedy nezůstal raději ve Štrasburku, kde by spravedlnost – jenže já jsem se zapřísáhl! – No tak, jen se napij – svatému Mikuláši – Ach, Julie! – Pročpak stříháš ušima? – je to jenom nějaký chlap atd. –

Cizinec jel pořád dál a takto rozmlouval s mezkem a s Julií – až dojel do hospody, a jakmile tam dojel, hned slezl – a jak předtím mezkovi slíbil, postaral se mu o náležitou péči – sundal z něho raneček s kalhotami z karmínového atlasu atd. – k večeři si poručil svítek, o půlnoci ulehl a za pět minut spal jako zabitý.

Bylo to někdy v tu hodinu, kdy poplach ve Štrasburku na noc utuchl – Štrasburčané se v klidu odebrali na lože – jenže ne aby jako cizinec pohověli duši a tělu; královna Mab, ta víla, popadla cizincův nos, a aniž mu nějak ubrala na objemu, celou noc jej krájela a štípala na tolik rozmanitých způsobů a podob, kolik bylo ve Štrasburku hlav, na kterých by držel. Quedlinburská abatyše, která se čtyřmi hodnostkářkami své kapituly, převorkou, děkankou, podděkankou a seniorkou kanovnic přibyla ten týden do Štrasburka ve věci svědomí týkající se rozparků – celou noc prostonala.

Nos dvorného cizince se jí uvelebil na temeni šišinky a tak rozbouřil obraznost předních hodnostářek její kapituly, že kvůli tomu celou noc oka nezamhouřily – nepřestaly se vrtět – zkrátka vstávaly jak strašidla.

Kajícnice třetího řádu sv. Františka – jeptišky z hory Kalvárie – premonstrátky – cluniačanky[138] – kartuziánky a veškeré přísné jeptišské řády, aťsi tu noc odpočívaly na hladkém, nebo žíněném plátně, byly na tom ještě hůře než quedlinburská abatyše – jak sebou ty klášternice celou noc na lůžku z jedné strany na druhou vrtěly a šily, šily a vrtěly – k smrti se zdrásaly a zhmoždily – z lože slézaly jako zaživa z kůže stažené – kdekdo říkal, že na ně svatý Antonín dopustil zkoušku ohněm – zkrátka od nešpor až k jitřní si chvilku nezdřímly.

Jeptišky od svaté Voršily na to moudře vyzrály – ani je nenapadlo ulehnout.

Štrasburský děkan, prebendáři, kapituláři a domiciliáři (kteří zrána v kapitulním shromáždění rozvažovali o mravní stránce housek s máslem) vesměs litovali, že se neřídili příkladem jeptišek od Svaté Voršily. – V tom shonu a zmatku předešlého večera zapomněli pekaři zadělat kvásek – v celém Štrasburku nebyly housky k snídani – v širé katedrální prostoře to neustále bouřilo – takové pohnutky k nepokoji a neklidu i tak pilného zkoumání pohnutky k tomu nepokoji nebylo ve Štrasburku od té doby, co Martin Luther svou naukou celé město převrátil naruby.

Jestliže cizinec tak směle zaryl nosem do talíře[139] náboženským řádům atd., jak jím teprve zarejdil v talíři laiků! – vylíčit to, na to mé pero, upsané až po držátko, nemá síly; přiznávám sice (jásá Slawkenbergius s jarostí ducha, jaké bych se od něho ani nenadál), na světě je lecjaké dobré přirovnání, které by to mým krajanům zpřístupnilo; jenže myslit si, že pátrat po takovém přirovnání – ať se třeba tady na světě vyskytuje – až na samém závěru foliantu, jenom pro ně drahná léta spisovaném, budu mít čas a chuť, to by byl čirý nerozum. Řeknu jen tolik, že nos Štrasburčanům představy tak popletl a zmátl – tak jim všechny duševní mohutnosti opanoval – že se o něm, jaký je roztodivný, na všech stranách se stejnou jistotou a na všech místech se stejnou výmluvností šířili a dušovali, až se o jiném nemluvilo a nehorovalo – dobrý i zlý – bohatý i chudý – učený i neučený – učitel i žák – paní i děvečka – urozený i sprostý – jeptiška i obyčejná ženská, kdejaký Štrasburčan sháněl o něm zvěsti – kdejaké štrasburské oko ho toužilo uvidět – kdejaký štrasburský ukazovák i palec se třásl, jen aby si na něj sáhl.

K rozdmýchání té mocné touhy, ačli toho vůbec ještě bylo třeba – přispělo to, že strážný, křivonohý bubeník, trubač, trubačova žena, vdova po purkmistrovi, hospodský i hospodská ať se nevím jak ve svém líčení i svědectví o cizincově nosu rozcházeli – ve dvou punktech se shodovali – že totiž cizinec odjel do Frankfurtu a do Štrasburka se vrátí až za měsíc; a za druhé, aťsi má nos pravý, nebo falešný, sám je dokonalý krasavec – a že muž tak ztepilý – tak spanilý – tak štědrý – tak dvorných způsobů snad nikdy do štrasburských bran nevstoupil – že jak s kinžálem zavěšeným na zápěstí projížděl po ulicích – a jak se v kalhotech z karmínového atlasu procházel po promenádě, vystupování měl tak líbezné, tak nelíčeně skromné a přitom mužné – že nebýt toho trčícího nosu, veta by bylo po každé dívce, jen co by na něho popatřila.

Po srdci, jemuž jsou cizí vzruchy i tužby vznícené zvědavosti, nikterak nežádám, aby quedlinburské abatyši, převorce, děkance a podkantorce shovívavě prominulo, že za bílého dne vzkázaly pro trubačovu ženu: ta prošla štrasburskými ulicemi, v ruce manželovu trubku; – lepší nástroj na objasnění své teorie pro krátkost času nesehnala – a zdržela se tam pouhé tři dni.

A co strážný a křivonohý bubeník! – něco takového tu nebylo od dob dávných Athén! všem příchozím i odcházejícím přednášeli pod městskými branami se stejnou okázalostí, jako kdysi v sloupových síních Chrysippos a Krantor[140].

Stejně okázale docíroval, – a to v sloupové síni neboli bráně do dobytčího dvora – hospodský s podomkem po levici – hospodská, ta zase docírovala soukromě v zadním pokoji; kdekdo se na jejich přednášky hrnul; a to ne snad halabala – nýbrž už jak to bývá, jeden k tomu, druhý k onomu podle toho, jak je pudila víra nebo lehkověrnost – zkrátka kdejaký Štrasburčan se pídil po poučení – a každému Štrasburčanovi se žádaného poučení dostalo.

V zájmu všech docentů přírodovědy atd. sluší se poznamenat, že sotva trubačova žena soukromě dopřednášela quedlinburské abatyši a na katedře postavené uprostřed promenády zahájila veřejné přednášky, – bylo to na újmu ostatním docentům zejména tím, že za posluchačstvo získala smetánku města Štrasburka – Ale co chcete (horlí Slawkenbergius), když docent přírodovědy troubí na trubku, vědecký odpůrce si proti němu ani nepípne.

Zatímco se negramotní těmito trubicemi poučení prodírali až k samému zřídlu studnice, kde Pravda skromně dvorem zůstává – učenci ji zase po svém zvyku hnali vzhůru trubicemi dialektické indukce – skutečnosti jim byly lhostejné – oni mudrovali –

Ze všech stavů nejlépe to mohli objasnit medici – jenže při disputacích stále odbočovali k volatům a vodnatým otokům, ne a ne s tím přestat – cizincův nos neměl s volaty a vodnatými otoky pranic společného.

A přece jen jakžtakž dokázali, že jakmile se tolik různorodé hmoty v nose srazí a zhoustne, dokud je dítko in utero[141], poruší se tím statická rovnováha plodu, takže devět měsíců předčasně žuchne na hlavu. –

Oponenti tuto teorii uznali – ale důsledky popřeli.

Není-li na výživu takového nosu už v prvopočáteční pralátce, z níž se nos vytváří, ještě před příchodem na svět uložena náležitá zásoba žil a cév atd. (není-li to zrovna vole), nemůže potom řádně růst a prospívat.

Na to jim odpověděli disertací o výživě a o tom, že výživa cévstvo napíná a svalstvo zvětšuje a prodlužuje do takového rozměru a rozsahu, jak si jen možno představit – Opojeni tou teorií zašli ještě dále a tvrdili, že není přirozeného důvodu, proč by nos nemohl vyrůst tak, až by byl veliký jako člověk.

Protivníci zase ujišťovali svět, že něco takového se nemůže stát, pokud má člověk jeden žaludek a jedny plíce – Ježto je žaludek, tvrdili, jediný orgán na přijímání potravy a její proměňování v zažitinu – a plíce zase jediný přístroj na vytváření krve – více toho nezpracují, než jim chuť dopraví: a i když připustíme, že si člověk může přecpat žaludek, plíce mají od přírody stanovené meze – je to přístroj omezené velikosti a síly a za danou dobu zpracuje jenom jisté množství – to jest vytvoří jenom tolik krve, kolik jednomu člověku stačí, a nic víc; je-li tedy nos tak veliký jako člověk – dokazovali, že chtěj nechtěj zesnětiví; protože oba neobstojí, buďto odpadne nos od člověka, nebo z nezbytí odpadne člověk od nosu.

Příroda se z nouze vždycky nějak přizpůsobí, hlučeli protivníci – co třeba řeknete tomu: žaludek celý – plíce celé – a člověka, kterému naneštěstí ustřelili nohy, jenom půlka. –

Zemře na překrvení, pravili – nebo dostane chrlení krve a za dva za tři týdny zajde na souchotiny –

– Ono to bývá jinak – odsekli protivníci. –

Ale nemělo by, řekli ti druzí.

Ti, kdo důkladněji a pronikavěji hloubali nad tím, jak to v přírodě chodí, kus cesty táhli sice ruku v ruce, ale nakonec se o nosu nepohodli tak jako medici.

Dohovořili se přátelsky o tom, že jednotlivé části lidského těla zachovávají vzhledem k účelu, úsluze a úkonu přesný geometrický soulad a řád, který lze porušit jenom poněkud – že příroda sice skotačí – ale skotačí jenom v jistém kruhu; – a o jeho průměru se nemohli dohodnout.

Proti všem ostatním druhům písmáků logikové se drželi věci přesněji; – slovem Nos začínali i končili; nebýt toho, že jeden z největších znalců mezi nimi hned na počátku šarvátky vrazil hlavou do petitio principii[142], byl by ten spor rázem vyřízen.

Nos, tak argumentoval logik, nemůže krvácet bez krve – a to nejenom bez krve samé – ale krve v něm obíhající a ten jev sledem kapek působící – (proud je totiž pouhý rychlejší sled kapek, to je v tom už pojmově zahrnuto, dodal). – No, a protože smrt je, pokračoval logik, pouhé sražení krve –

Ten výměr zamítám – Smrt je odloučení duše od těla, pravil odpůrce – Neoháníme se tedy stejnými zbraněmi, pravil logik – A tím končí náš spor, odpověděl protivník.

Znalci občanského práva byli ještě úsečnější: vyrukovali s něčím, co vypadalo spíše jako dekret než jako disputace.

Jestliže takový obludný nos je pravý nos, tvrdili, v občanské společnosti nemá co pohledávat – a je-li falešný – klamat lidskou společnost takovými falešnými divy a zázraky je ještě větší přestupek proti jejich právům, a musí se s ním tedy bez milosti zatočit.

Jediná námitka byla ta, že jestliže to něco dokazuje, pak jen to, že cizincův nos není ani pravý, ani falešný.

Tak se naskytla možnost, aby spor pokračoval. Advokáti církevního dvora tvrdili, že platnost dekretu nelze brát v pochybnost, neboť cizinec ex mero motu[143] doznal, že byl na Výspě nosů a nos si tam opatřil pořádný atd. atd. – Odpověď na to zněla, že není možné, aby byla nějaká Výspa nosů a učenci aby nevěděli, kde leží. Komisař štrasburského biskupa si vzal advokáty na mušku, v pojednání o úslovích celou věc rozebral a doložil, že Výspa nosů je pouhé obrazné rčení a znamená jenom tolik, že mu příroda dala dlouhý nos: na důkaz toho se s velkou učeností dovolával dole uvedených autorit; ty by byly celou tu věc nezvratně rozhodly, jenže jak vyšlo najevo, před devatenácti lety se podle nich rozhodl spor o imunitu děkanových nebo kapitulních pozemků.

I stalo se – neříkám, že na škodu Pravdě, protože na druhé straně jí tím pomohli na nohy; že obě štrasburské univerzity – luteránská, r. 1538 založená konšelem Jacobem Sturmiem, – a papežská, založená rakouským arcivévodou Leopoldem, celou hloubku svého vědění (kromě té špetky, kterou si žádala záležitost rozparků quedlinburské abatyše) – vynakládaly na to, aby rozsoudily, jak je to se zatracením Martina Luthera.

Papeženští doktoři se jali a priori dokazovat; – že nutkavým působením oběžnic dne dvaadvacátého října 1483 – kdy byl Měsíc ve dvacátém domě, Jupiter, Mars a Venuše ve třetím, Slunce, Saturn a Merkur pak společně ve čtvrtém – je Luther nezbytně a nezvratně zatracen – z čehož pak přímo vyplývá, že zatraceny jsou i jeho nauky.

Po prozpytování jeho horoskopu, v němž se v devátém domě, od Arabů přisouzeném náboženství, pět oběžnic naráz páří se Štírem (když to otec četl, pokaždé nad tím vrtěl hlavou), vyšlo najevo, že Lutherovi ta věc ani v patě neleží – a z horoskopu vztahujícího se ke konjunkci Marsu – dále dovodili, že při smrti bude nutně ze sebe chrlit zlořečení a kletby – a jimi prudce unášena jeho hříšná duše po větru popluje do jezera pekelného ohně.

Proti tomu vznesli luteránští profesoři jenom jednu námitečku, že duše, která takto z nezbytí plula po větru, patřila rozhodně jinému člověku narozenému 22. října roku osmdesátého třetího anžto z eislebenské matriky v hrabství mansfeldském vyplývá, že se Luther narodil ne r. 1483, nýbrž 84; a ne 22. října, nýbrž 10. listopadu, ten den před sv. Martinem, po němž se také jmenuje Martin.

[– Na chvilku musím překlad přerušit; jinak bych, to vím, na lůžku oka nezamhouřil zrovna jako quedlinburská abatyše – A to jen proto, abych čtenáři pověděl, že když otec toto místo v Slawkenbergiovi četl strýčkovi Tobymu, vždycky jásal – ne nad strýčkem Tobym, protože ten mu vůbec neodporoval – ale nad celým světem.

– Tady vidíš, bratře Toby, zdvíhal k němu hlavu, že křestní jméno není žádná maličkost; – kdyby byli dali Lutherovi jiné jméno než Martin, na věky by byl zatracen – Že by byl Martin nějaké dobré jméno, to nemyslím – kdepak – je jenom drobet lepší než nijaké, docela malý drobet – ale přece i ten malý drobet, jak vidíš, mu prospěl.

Že je to pro jeho hypotézu slabá opora, to otec věděl, jako kdyby mu to vyložil nejkovanější logik – ale divná věc, člověk sám je také sláb; když tedy na tu oporu kápl, nedalo mu to, aby jí nevyužitkoval; však také žádnou báchorku nečetl otec s takovým zalíbením, ačkoliv stejně kratochvilných, jako je ta, kterou překládám, má Hafen Slawkenbergius ve svých Dekádách plno – lahodila dvěma jeho nejkurióznějším hypotézám naráz – jeho JMÉNŮM a jeho NOSŮM. – Troufám si říci, že přečíst tak třeba celou alexandrínskou knihovnu, nebýt toho, že se osud o ni jinak postaral, přece by v ní nenarazil na žádnou knihu nebo pasáž v knize, která by jednou ranou uhodila na hlavičku dva takové hřebíky.]

Obě štrasburské univerzity se s Lutherovou plavbou něco nahmoždily. Protestantští profesoři dovozovali, že přímo po větru neplul, jak jim namlouvají učenci papeženští; a protože, to ví každý, rovnou proti větru plout nelze, – dohadovali se o to, jestliže skutečně plul, o kolik čárek na kompasu se odchýlil; zdali Martin obeplul mys, nebo byl větrem zahnán ke břehu; a jelikož to bylo nesporně bádání velmi povznášející aspoň pro ty, kdo se vyznají v takové plavbě, byli by v něm pokračovali přes všechnu velikost cizincova nosu, jenže velikost cizincova nosu odvedla pozornost světa od jejich počínání – a tak jim nezbylo než se světu přizpůsobit. –

Quedlinburská abatyše se svými čtyřmi hodnostářkami tomu nijak nebránily, neboť nehoráznost cizincova nosu je zaměstnávala zrovna tak jako jejich otázka svědomí – Záležitost rozparků usnula – Zkrátka tiskaři měli nařízeno rozmetat sazbu – všechny spory ustaly.

Čtverhranný baret se stříbrným třapcem na dýnku sázím proti ořechové skořápce – že neuhodnete, na kterou stranu nosu se univerzity postaví.

To přesahuje rozum, křikli učenci na jedné straně.

To rozum nedosahuje, křikli druzí.

To je víra, vykřikl jeden.

To jsou třesky plesky, řekl druhý.

Je to možné, vykřikl jeden.

Je to nemožné, řekl druhý.

Boží moc je nekonečná, křičeli Nosatci, Bůh dokáže cokoli.

Nedokáže nic, odpovídali Protinosatci, v čem je obsažen rozpor.

Dokáže, aby hmota myslila, pravili Nosatci.

Zrovna jako se dá ze sviního ucha udělat sametová čapka, odpovídali Protinosatci.

Dokáže, aby dvě a dvě bylo pět, odpovídali papeženští profesoři. – To je lež, pravili oponenti. –

Nekonečná moc je nekonečná moc, pravili profesoři, kteří hájili skutečnost nosu. – Ale týká se jenom toho, co je možné, odpovídali luteráni.

Při Bohu na nebesích, křičeli papeženští profesoři, když se mu zachce, udělá nos třeba tak silný jako štrasburská věž.

Protože štrasburská věž je nejsilnější a nejvyšší na světě, Protinosatci tvrdili, že nos o 575 geometrických stopách nikdo neunese, aspoň ne člověk střední postavy – Papeženští profesoři se dušovali, že ano – Luteránští učenci prohlásili Ne; – neunese.

Rázem se pustili do nové obšírné disputace o rozsahu a hranici mravních a přirozených vlastností božích – Při tom sporu se samozřejmě dostali k Tomáši Akvinskému a od Tomáše Akvinského k čertu.

O cizincově nosu nepadlo pak v této disputaci už ani slovo – jako nějaká fregata vyvezl je na širé moře scholastiky, – i pluli všichni po větru.

Prudkost je přímo úměrná nevědomosti.

Spor o vlastnostech atd. obraznost Štrasburčanů neochladil, naopak ji neslýchané rozháral – Čím méně tomu rozuměli, tím víc nad tím žasli – nikdo jejich palčivou touhu neukojil – a tak se dívali, jak tu pergamentníci, plecháči, pryskyřníci – tu zas papeženští profesoři po způsobu Pantagruela a jeho druhů spolu odplouvají za věštbou Lahvice a mizí v dáli.

– Chudáci Štrasburčané opuštění na břehu!

– Co počít? – Čas kvapí – rozruch se šíří – kdekdo třeští – městské brány jsou dokořán. –

Chudáci Štrasburčané! Vždyť ve skladišti přírody – v haraburdně učenosti – ve velké zbrojnici Štěstěny byl spuštěn kdejaký skřipec na trýznění vaší zvědavosti a napínání vaší dychtivosti, a jak Osud pokynul, drásá vám srdce! Nenamáčím pero do inkoustu, abych vás omlouval za to, že jste vydali město nepříteli – ne, namáčím je, abych na vás napsal chvalořeč. Ukažte mi město tak zmořené prahnutím – město, které rovných sedmadvacet dní nejí, nepije, nespí, nemodlí se, nedbá příkazů náboženství ani přírody – jestlipak by to ještě den vydrželo.

Podle slibu měl se cizinec vrátit do Štrasburka osmadvacátého.

Sedm tisíc kočárů (tady Slawkenbergius jistě číslici popletl), 7000 kočárů – 15 000 bryček – 20 000 korb vrchovatě naložených radními, konšely, syndiky – bekyněmi, vdovami, manželkami, pannami, kanovníky, kuběnami v jednotlivých povozech. – V jednom kočáře zahajovala průvod quedlinburská abatyše s převorkou, děkankou a podkantorkou, po její levici pak jel štrasburský děkan se čtyřmi kapitulními hodnostáři – a za nimi horempádem se hrnuli ostatní, jak se komu hodilo; ten koňmo – onen pěšky – jeden se dal vést – druhý byl hnán – ten podle Rýna – jeden tudy – druhý onudy – tak se všichni za svítání vydali naproti dvornému cizinci.

A nyní honem ke katastrofě mé báchorky – Katastrofě, jářku (horlí Slawkenbergius), neboť správně rozvržený příběh se honosí (gaudet) Katastrofou a Peripetií DRAMATU, ba honosí se všemi jeho podstatnými a nedílnými částmi – má Protasi, Epitasi, Katastasi[144], má Katastrofu neboli Peripetii a podle řádu stanoveného Aristotelem jedna vyplývá z druhé – bez tohoto řádu, říká Slawkenbergius, ať člověk raději příběh nevypravuje a nechá si ho pro sebe.

Ve všech desíti báchorkách těch desíti dekád jednukaždou báchorku jsem já, Slawkenbergius, spoutal tímto pravidlem stejně přísně jako tuto o cizinci a jeho nosu.

– Od toho, jak se dá do řeči se strážným, až jak potom svlékne kalhoty z karmínového atlasu a odjede ze Štrasburka, to je Protasis neboli vstup – postavy neboli Personae Dramatis jsou jenom načrtnuty a příběh jenom nakousnout.

Epitasis, kdy se už děj plněji rozvíjí a stupňuje, až dosáhne vrcholného stavu zvaného Katastasis, zabírající obyčejně druhé a třetí dějství, vyplňuje onu rušnou dobu mého příběhu od rozruchu, jaký hned první večer nos způsobil, až do ukončení přednášek, které o něm uprostřed promenády konala trubačova žena: od toho, jak vědci v tom sporu nasedli na loď – až k tomu, jak nakonec profesoři odpluli a sklíčené Štrasburčany zanechali na břehu, to je Katastasis neboli dozrávání dějů a vášní, které pak propuknou v pátém dějství.

To začíná tím, že Štrasburčané vyrazí na frankfurtskou silnici, a končí tím, že se bludiště rozplete a hrdina po pohnutí mysli (s Aristotelem řečeno) dojde ke klidu a pokoji.

A tohle tvoří, praví Hafen Slawkenbergius, Katastrofu neboli Peripetii mého příběhu – a tu část vám nyní budu vyprávět.

Cizince jsme nechali spát za oponou – a nyní přichází na jeviště.

– Pročpak stříháš ušima? – je to jenom nějaký chlap na koni – to byla poslední slova, která cizinec k mezkovi pronesl. Nehodilo se tehdy vyprávět čtenáři, že mezek si vzal pánova slova k srdci; a bez zbytečných cavyků nechal pocestného na koni jet dál.

Pocestný uháněl, co mohl, aby dojel na noc do Štrasburka – Jsem to ale hlupák, řekl si pocestný, když ujel francouzskou míli, chtít se dostat na noc do Štrasburka – do Štrasburka! – do mocného Štrasburka! – do alsaského hlavního města Štrasburka! Do císařského města Štrasburka! Do svobodného státu Štrasburka! Do Štrasburka, v němž leží posádkou pět tisíc vojáků, že se na celém světě lepší nenajdou! – Běda! být tak v tuto chvíli u štrasburských bran, stejně mě dovnitř nepustí třeba za dukát – ba ani za půldruhého dukátu – toť příliš – raděj se vrátím do hospody, kterou jsem cestou minul – než ulehnout bůhví kde – a dát za to bůhví co. Tak rozvažoval v duchu pocestný, i otočil se s koněm a tři minuty potom, co doprovodili cizince do pokoje, zastavil se v stejné hospodě.

– Máme tady slaninu s chlebem, pravil hospodský – do jedenácti jsme měli ještě tři vejce – ale před hodinou přijel nějaký cizinec a dal si z nich udělat svítek, tak už nemáme nic. –

Ach! jsem tak utrmácen, řekl pocestný, že stojím jenom o lůžko – Mám lůžko, že v celém Alsasku měkčí nenajdete, pravil hospodský.

– Měl na něm spát ten cizinec, hovořil hospodský dále, je to mé nejlepší lůžko, nebýt jeho nosu – To má rýmu, řekl pocestný – Ani bych neřekl, bránil se hospodský – Ono je to polní lůžko a Jacinta, tu pohlédl na služku, si říkala, že se v něm s nosem ani neobrátí – Jak to? trhl sebou pocestný – On je to dlouhý nos, podotkl hospodský – Pocestný pohlédl upřeně na Jacintu, potom na zem – poklekl na pravé koleno – předtím si přitiskl ruku na prsa – Trnu úzkostí, jen žádné žertíky, pravil a povstal. – Kdepak žertík, odbyla ho Jacinta, je to nos přímo nádherný! – Pocestný znovu poklekl – přitiskl si ruku na prsa – upřel zrak k nebesůn, přece jsi mě přivedl k cíli mého putování – Toť Diego.

Pocestný byl bratr Julie, kterou cizinec tu noc, jak jel na mezku ze Štrasburka, tolikrát vzýval; z jejího pověření ho jel hledat. Doprovázel sestru z Valladolidu přes Pyreneje a křížem krážem po celé Francii a na klikatinách a náhlých zákrutech, o jaké nebývá na trnitých mileneckých stezkách nouze, bylo mu rozplétat lecjaká zadrhnutá klubka.

– Julii to zkrušilo – o krok dále se nehnula z Lyonu, tam se z tolikerých muk útlého srdce, o nichž mluví kdekdo, – ale málokdo je zakouší – rozstonala, jenom tolik síly jí zbylo, aby napsala Diegovi dopis; bratra zapřísáhla, aby jí nechodil na oči, dokud ho nenajde, vložila mu dopis do ruky a potom ulehla.

Polní lůžko bylo sice měkké jako žádné jiné v celém Alsasku – jenže Fernandez (tak se jmenoval její bratr) na něm oka nezamhouřil. – Za svítání vstal, a sotva zaslechl vstávat Diega, vstoupil k němu do pokoje a dopis mu odevzdal.

Dopis zněl takto:

„Seňore Diego,

zdali mé pochybnosti o Vašem nosu byly oprávněné, či nebyly – tím se teď zabývat nebudu – řeknu jenom tolik, že jsem je nevydržela déle rozebírat.

Jak málo jsem znala sebe, když jsem Vám po dueni vzkazovala, abyste už nechodil pod mou mříž? a jak málo jsem znala Vás, Diego, když jsem se domýšlela, že se třeba pouhý den omeškáte ve Valladolidu a tak mě vyvedete z mých pochybností? – Bylo to od Vás, Diego, správné opouštět mě jen proto, že jsem se mýlila? bylo to od Vás hezké vzít mě za slovo, ať už na těch pochybnostech bylo něco, nebo ne, odejít a ponechat mě napospas tolikerým strastem a bolům?

Jak za to Julie pykala – to Vám poví bratr, až Vám tento dopis odevzdá: Poví Vám, jak vzápětí litovala toho nerozvážného vzkazu – jak se šíleně rozběhla k mříži a kolik dní a nocí se tam bez pohnutí opírala o loket a vyhlížela na cestu, po které k ní chodíval Diego.

Když se pak dověděla, že jste odjel – také o tom Vám poví – jak ji všechna radost opustila – jak jí srdce ochořelo – jak žalostně kvílela – jak smutně klopila hlavu. Ach Diego! kolik smutných kroků mě bratr soucitně provázel, když jsem do úmoru pátrala po Vašich krocích; jak mě touha nesla dál, než mé síly stačily – kolikrát jsem cestou omdlela a klesla do jeho náručí, a na víc se nevzmohla než na výkřik – Ach, můj Diego!

Jestliže Vaše ušlechtilé vystupování není v rozporu s Vaším srdcem, poběžte za mnou tak rychle, jak jste ode mě odběhl – ale chvátejte si jak chcete; – až za mnou přijdete, zrovna vydechnu naposled. – Hořký doušek je to, Diego, a ještě mi ho ztrpčuje, že jsem se ne–.“

Nemohla dále.

Slawkenbergius má za to, že to načaté slovo mělo být nepřesvědčila, jenže dopsat to neměla dost síly. Srdce překypovalo dvornému Diegovi při čtení dopisu – hned kázal, aby mu osedlali mezka a Fernandezovi koně; a protože při takových vnitřních rozporech prozaický výlev se poetickému nikterak nevyrovná – a náhodou, kterážto nám stejně jako chorobu nastraží také lék, odlétl na okno uhlík – Diego ho popadl, a zatímco mu hospodský kšíroval mezka, takto své duši na zdi ulevil.

ÓDA

Hrubě, drsně znějí lásky zpěvy,
Julie když tón mi neudá,
bez ní souzvuk – marná naděje.
Jenom ruka luzné děvy
milencovo srdce rozchvěje,
svrchované blaho pocítit mu dá.

2. sloka

Ach Julie!

Verše zněly přirozeně – k ničemu se totiž nehodily, praví Slawkenbergius, škoda že jich nebylo víc; buď skládal seňor Diego pomalu verše – nebo snad hospodský sedlal rychle koně – to není zjištěno; jenom tolik je jisté, že Diegův mezek a Fernandezův kůň byli u hospodských vrat dávno přichystáni, zatímco se Diego teprve chystal na druhou sloku; nečekal, až ji dopíše, oba nasedli, rozjeli se vpřed, překročili Rýn, zamířili do Lyonu, a než Štrasburčané s quedlinburskou abatyší vyrazili v jízdním průvodu, Fernandez a Diego se svou Julií byli už za Pyrenejemi a šťastně se dostali až do Valladolidu.

Čtenáře znalého zeměpisu netřeba poučovat o tom, že když byl Diego ve Španělsku, na frankfurtské silnici dvorného cizince potkat nebylo možno; jen tolik povím, že zvědavost, ta ze všech neukojitelných tužeb nejsilnější – Štrasburčany jak náleží potýrala; tři dni a tři noci jimi burná zběsilost vášně smýkala po frankfurtské silnici sem tam, až se nakonec uvolili k návratu domů. – Ale běda! tam je čekala věc, že žalostnější nemůže svobodný národ ani potkat.

O štrasburském převratu se hodně povídá, ale málo se zná; pár slovy, praví Slawkenbergius, jej světu vyložím a tak učiním těm povídačkám přítrž.

Kdekdo ví o velkém systému světové monarchie, jak byl z příkazu Mons. Colberta sepsán a v rukopise r. 1664 vlastnoručně odevzdán Ludvíkovi XIV.

Rovněž je známo, že jednou z mnoha větví onoho systému bylo zmocnit se Štrasburku, aby bylo kdykoliv možno vpadnout do Švábska a rušit mír v Německu – a že podle toho plánu nakonec jim bohužel Štrasburk padl do hrsti.

Vysledovat pravé příčiny toho nebo onoho převratu je dáno jenom hrstce lidí – Prostí lidé je hledají příliš vysoko – Státníci zas příliš nízko – Pravda je jako vždycky uprostřed.

Jak osudná je národní pýcha svobodného města! horlí jeden historik – Přijmout císařskou posádku, to byla pro Štrasburčany újma jejich svobodě – a tak dostali na krk francouzskou.

Osud Štrasburčanů, praví jiný historik, nechť je všem svobodným národům varovnou pobídkou k šetrnosti – Příjmy spotřebovali už předem – nechali na sebe uvalit daně, vyplýtvali všechnu sílu a nakonec zeslábli tak, že nedokázali ani brány přibouchnout, a Francouzi jim je vypáčili.

Běda! běda! naříká Slawkenbergius, nevypáčili je Francouzi, – vypáčila je zvědavost – Francouzi, ti jen číhali, a jakmile zpozorovali, že Štrasburčané, muži, ženy, děti, šmahem táhnou za cizincovým nosem – sami šli také za nosem, až vtáhli dovnitř.

Od té doby obchod a řemeslo upadaly a chátraly – jenže ne z příčin, jaké uvádějí merkantilisté; příčina byla jen ta jediná, že se Štrasburčanům honily hlavou samé nosy, a díla si nehleděli.

Běda! běda! naříká hlasně Slawkenbergius – není to první – a jak se obávám ani poslední pevnost vyhraná – nebo prohraná skrze NOSY.

Konec Slawkenbergiovy báchorky

Kapitola I

Otci se neustále honilo hlavou celé to nososloví – strašily mu tam hojné rodinné předsudky – k tomu ještě nádavkem deset dekád těchto báchorek – copak takový jemno– byl ten nos pravý?

– Copak člověk tak jemnocitný, jako byl otec, mohl ránu utrpěnou v přízemí – ba vlastně v poschodí vydržet v jiné poloze než právě v té, kterou jsem vylíčil?

Prašťte sebou tucetkrát na postel – ale nejprve si hleďte na křeslo vedle postele postavit zrcadlo – Ale byl ten cizincův nos pravý – nebo byl falešný.

Povědět vám to, milostivá, předem, to bych ublížil nejlepšímu příběhu v celém křesťanském světě; je to desátý příběh desáté dekády a následuje hned po tomto.

Schválně jsem si tento příběh schraňoval, holedbá se Slawkenbergius, aby byl závěrečným příběhem celého díla; však já dobře vím, že až jej dovyprávím a čtenář jej dočte, – oběma nám nezbude, než knihu sklapnout; už proto, dodává Slawkenbergius, že po tomto příběhu žádný utěšenější neznám.

– Však to taky je příběh!

Začíná tím, jak se v lyonské hospodě, kde nechal Fernandez dvorného cizince se sestrou Julií v jejím pokojíku samotný, spolu rozpovídali, a je nadepsán

Diegovy a Juliiny rozpaky

U všech všudy! jsi mi to ale, Slawkenbergie, divný patron! odkrývat takovou fantastickou podívanou na závity ženského srdce! Jak to vůbec přeložit – pakliže se Slawkenbergius touto ukázkou z báchorek i svou znamenitou morálkou světu zavděčí – několik svazků přeloženo být musí. Jenže jak je do naší řeči přeložit, nemám potuchy. – Přeložit je na některých místech jaksepatří, to aby měl člověk šestý smysl. – Co to vlastně je to jeho plápolavé zorničení zajíkavého, tlumeného, nyvého špitání pět tónů pod normální výškou? – což je, jak, milostivá, víte, pouhý šepot.

Sotva jsem ta slova pronesl, bylo mi, jako by se mi měly rozezvučet struny v krajině srdeční. – K mozku to nedolehlo. – Mozek si se srdcem valně nerozumívá. – Měl jsem pocit, že já mu rozumím. – Nic jsem nemyslil. – Bez nějaké příčiny to hnutí být nemůže. – Jsem zmaten. Za mák se v tom nevyznám, – ale snad je to, vážení pánové, tím, že vzhledem k tomu hlasu, nebo spíše šepotu očím nezbude než se k sobě na šest palců přiblížit – ale hledět si do zorniček – není to nebezpečné? – Nic naplat – když vzhlédnou ke stropu, narazí na sebe bradou – a když si navzájem shlédnou do klína, trknou se čelem a je rázem veta po besedě – aspoň té cituplné. – Ostatek, milostivá, nestojí za to, aby se s tím člověk zahazoval.

Kapitola II

Jakoby rukou smrti sražen, tak ležel otec napříč přes postel dobré půldruhé hodiny a teprve potom zašmátral po zemi palcem u nohy, přečnívající přes postranici; strýčkovi Tobymu spadl librový kámen ze srdce. – Za chvíli mu znovu ožily kotníky u prstů levé ruky, až dosud spočívající na uchu nočníku – pošoupl jej dál pod dolní obrubu – a když to učinil, vsunul ruku za ňadra – a potom si odkašlal – Hodný strýček Toby mu na to všecek rozradován odpověděl stejně; měl sto chutí naroubovat na ten počinek nějaké útěšné slovo; ale protože, jak jsem už řekl, mu na to chyběly vlohy a ke všemu ještě měl strach vytasit se s něčím, čím by věc už tak dost špatnou ještě zhoršil, zůstal při tom, že se pokojně opřel bradou o příčku berly.

Nuže, jestli se tvář strýčka Tobyho tím tlakem v libější ovál zkrátila, – nebo mu z dobrotivosti srdce při pohledu na otce, vybředajícího z moře běd, svaly zpružněly, – takže tlakem na bradu se vlídnost dávno na jeho obličeji utkvělá ještě zdvojnásobila, na to je snadná odpověď. – Jak po něm otec otočil zrak, ožehla ho taková sluneční záře, že v něm chmurný bol v tu chvíli roztál.

I přerušil mlčení těmito slovy.

Kapitola III

Jestlipak, bratře Toby, ozval se otec, vztyčil se na lokti a pootočil na druhou stranu postele, kde v staré prošívané lenošce seděl a bradu o berle podepíral strýček Toby – jestlipak, bratře Toby, nějaký chudák nebohý vytrpěl někdy tolik šlehů? – Co já jsem viděl, pravil strýček Toby (a zvonkem v hlavách postele zazvonil na Trima), nejvíc jich dostal jeden granátník myslím z Mackayova pluku.

– Ani kdyby byl od strýčka Tobyho střelen do srdce, nebyl by se otec tak prudce svalil nosem na pokrývku.

No ne! řekl strýček Toby.

Kapitola IV

Bylo to u Mackayova pluku v Bruggách, kde kvůli dukátům tak nemilosrdně zbičovali toho chudáka granátníka? – Kristepane! a on za nic nemohl, ozval se Trim a zhluboka povzdechl. – A oni ho, jemnostpane, bičovali, div nevypustil duši. – Měli ho rovnou zastřelit, však je o to snažně prosil, a byl by se dostal rovnou do nebe, protože za nic nemohl zrovna jako vy, jemnostpane. – Děkuji ti, Trime, pravil strýček Toby. Jak si vzpomenu na jeho neštěstí, hovořil dále Trim, a na neštěstí bratříčka Toma, my tři jsme totiž byli spolužáci, rozbrečím se jako baba. – Slzy nejsou, Trime, ještě důkazem zbabělosti. – Kolikrát já je taky prolévám, horlil strýček Toby. – To já, jemnostpane, vím, bránil se Trim, a tak se za to nestydím. – Ale když tak, jemnostpane, pomyslím, hovořil dále Trim, a do koutku oka se mu při té řeči vloudila slza – když tak pomyslím na ty dva řádné mladíky ohnivého srdce, že poctivější nad ně Pánbůh nestvořil – z poctivých rodičů, jak jdou kurážně do světa za štěstím – a upadnou do takového trápení! – chudák Tom! na skřipci ho trýzní pro nic za nic, jenom proto, že si vzal tu ovdovělou židovku, co prodávala klobásy – a poctivému Ríšovi Johnsonovi vyšlehají duši z těla kvůli dukátům, které mu někdo podstrčil do tlumoku! – Ach! – jsou to neštěstí, naříkal Trim, – a vytáhl kapesník, – jsou to, jemnostpane, neštěstí, že by se člověk hned natáhl a nad nimi plakal.

– Otec se bezděky zarděl.

Nedej Pámbu, pravil strýček Toby, jak ty by ses trápil nad sebou – když se tak upřímně trápíš nad jinými. – I božínku, rozjařil se kaprál – vždyť víte, jemnostpane, že nemám ženu a děti – tak jaképak trápení. – Otec se bezděky usmál. – Pražádné, Trime, přizvukoval mu strýček Toby; však já vím, takového bezstarostného chlapíka, jako jsi ty, žádné soužení nepotká, leda nouze a chudoba ve stáří – až jednou, Trime, dosloužíš – a své přátele přežiješ. – Nemějte žádné strachy, jemnostpane, bránil se bodře Trim. – Ale já bych rád, Trime, odpověděl strýček Toby, abys ty neměl žádné strachy, a tudíž, mluvil dále strýček Toby, při slově tudíž odhodil berlu a povstal odměnou za mnohaleté věrné služby, Trime, jakož i tolikrát osvědčenou dobrotu srdce – dokud tvému pánovi zbude jediný šilink –jinam, Trime, o penny žebrat nepůjdeš. Trim se snažil strýčkovi Tobymu poděkovat – ale nedokázal to – po licích se mu řinuly slzy, že je nestačil utírat – Položil si dlaň na prsa – poklonil se až k zemi a zavřel za sebou dveře.

– Odkázal jsem Trimovi travnatý kuželník, zahlaholil strýček Toby – Otec se usmál. – A kromě toho jsem mu odkázal penzi, dodal strýček Toby. – Otec zvážněl.

Kapitola V

Copak se teď sluší, řekl si v duchu otec, mluvit o PENĚZÍCH a GRANÁTNÍCÍCH?

Kapitola VI

Jen co strýček Toby připomenul granátníka, otec se, jak řečeno, svalil nosem prudce na pokrývku, jako by ho strýček Toby zastřelil; ale ještě jsem měl podotknout, že s nosem mu znovu zapadl kdejaký úd i kloub přesně do té polohy, v jaké předtím podle mého líčení ležel; když tedy po odchodu kaprála Trima z pokoje dostal otec chuť slézt s postele, – než slezl, nezbylo mu, než zopakovat veškeré přípravné pohyby. Polohy, milostivá, to nic není – teprve přechod z jedné polohy do druhé – na způsob přípravy a rozvedení disonance v konsonanci, to je to pravé.

Z toho důvodu otec nejprve chvíli provozoval palcem po zemi stejný rejdovák – nočník pošoupl kus dál za obrubu – odkašlal si – vztyčil se na lokti – a užuž by byl na strýčka Tobyho promluvil – ale tu si vzpomněl, jak se mu to prve v té poloze nepovedlo – postavil se na nohy, třikrát se prošel po pokoji a pak se postavil před strýčkem Tobym; první tři prsty pravé ruky vložil do levé dlaně, poněkud se shýbl a takto na strýčka Tobyho promluvil.

Kapitola VII

Když tak, bratře Toby, zauvažuji nad ČLOVĚKEM; a popatřím na jeho temnou stránku, kde je patrno, kolika trampotám je vystaven při kdejaké zámince – když tak, bratře Toby, pomyslím, jak často jídáme chléb bolesti a to že je od narození náš dědičný podíl – Celý můj dědičný podíl, vskočil otci do řeči strýček Toby, – byla důstojnická šarže. – Sakulente! spustil na něho otec, copak ti neodkázal strýc sto dvacet liber ročně? – Co bych si byl bez nich počal, bránil se strýček Toby – To je jiná věc, durdil se otec – Jářku, bratře Toby, když se tak člověk probírá seznamem všech těch nedobytných pohledávek i žalostných položek, jimiž je lidské srdce zatíženo, tu žasne nad tím, jakými utajenými prostředky čelí mysl břemenům naší přirozenosti nakládaným a šťastně je unese. – Děje se to s pomocí Všemohoucího Pánaboha, strýček Toby pohlédl vzhůru a pevně sepjal ruce – není to, bratře Shandy, z naší moci – to by strážný v dřevěné budce zrovna tak mohl tvrdit, že se ubrání četě o padesáti mužích, – Bytost ze všech nejlepší nás podepírá svou milostí a svým přispěním.

– Roztínáš uzel, pravil otec, místo abys ho rozvázal, – Dovol mi, bratře Toby, abych tě do tohoto tajemství důkladněji zasvětil.

Milerád, odvětil strýček Toby.

Rázem přešel otec z dosavadního postoje do postoje Sokrata, jak ho pěkně nakreslil v Athénské škole Raffael; je to, jak, vážený znalče, víte, postoj tak skvěle domyšlený, že vyjadřuje i Sokratův zvláštní způsob disputace – Sokrates si totiž ukazovákem a palcem pravé ruky obmyká ukazovák levé, jako by říkal zhýralci, kterému chce napravit hlavu – „Tohle mi uznáš – a tamto taky: na to a ono se tě neptám – to z toho už samo vyplývá.“

Tak stál otec, ukazovák pevně obemknutý ukazovákem a palcem, a disputoval se strýčkem Tobym, uvelebeným v staré prošívané lenošce, vroubené vyrudlými vlněnými třásněmi – Ach Garricku! Jaký nádherný výstup bys z toho svým vzácným nadáním udělal! a jak rád bych napsal další výstup, abych k svému prospěchu využil tvé nesmrtelnosti, a tak zajistil nesmrtelnost sobě.

Ze všech hybných strojů, pravil otec, je člověk stroj sice nejdůmyslnější, ale zároveň osnovy tak chatrné a vratce skloubené, že při náhlých otřesech a prudkých nárazech, jímž je chtěj nechtěj na této kostrbaté pouti vystaven, tucetkrát za den by se překotil a rozsypal – nebýt toho, bratře Toby, že v sobě máme skrytou pružinu – Podle mého ta pružina, pravil strýček Toby, je náboženství. – A narovná snad to mému synovi nos? zahartusil otec, pustil prst a tleskl do dlaní – Ono nám vše přímé činí – Pokud vím, jenom obrazně, milý Toby; ale ta pružina, o níž mluvím, je naše vnitřní mohutná elastická schopnost vyvážit neštěstí; a jako skrytá pružina v pořádném voze, i ona nárazu sice nezabrání – ale aspoň nám jej zmírní, takže jej ani nevnímáme.

Nuže, milý bratře, pravil otec, a jak přistupoval k věci, znovu si obemkl ukazovák, – kdyby tak byl můj syn přišel na svět zdráv, nezmučen na tom převzácném místě – nechť si svět pokládá za nevímjak nehorázný a přemrštěný můj názor na křestní jména, že totiž ať chceme, nebo nechceme, dobrá i špatná jména podivným kouzlem vtiskují směr naší povaze i našemu chování – Bůh je mi svědkem! i v nejvroucnějších tužbách po blahu synově nikdy jsem nezatoužil, aby byl korunován větší ctí a slávou, než jakou ho oblije třeba JIŘÍ nebo EDUARD.

Jenže ouvej! hovořil dále otec, protože naň dolehlo největší zlo – musím je vyvážit a napravit největším dobrem.

Na křtu mu, bratře, dáme jméno Trismegistus.

Jen aby to bylo k něčemu – prohodil strýček Toby a vstal.

Kapitola IX

Jakou to kapitolu náhod, pravil otec, a na prvním odpočívadle se otočil po strýčkovi Tobym, jak s ním sestupoval po schodech, – jakou to dlouhatánskou kapitolu náhod nám poskytují příhody vezdejšího světa! Vezmi, bratře Toby, inkoust a pero a poctivě počítej – Když já počtům rozumím tak málo jako tady to zábradlí, řekl strýček Toby (a jak je berlou minul, vší silou praštil otce do holeně) – Sto proti jedné bych vsadil – omlouval se strýček Toby – tak se mi zdá, bratře Toby, pravil otec (a mnul si přitom holeň), že počtům nerozumíš. Pouhá náhoda, řekl strýček Toby – Je tedy v té kapitole o jednu náhodu víc – podotkl otec.

Ta dvojí povedená replika rázem otci bolest ukonejšila – ještě štěstí, že to tak dopadlo – (zase náhoda) – jinak se svět do dnešního dne nedověděl, co mělo být předmětem otcových počtů – uhodnout se to nedalo – leda náhodou – Jaká to případná kapitola o náhodách se mi z toho vyklubala! Mám po starosti! zvláštní kapitolu psát nemusím, však jich mám už tak dost rozdělaných. – Copak jsem světu neslíbil kapitolu o uzlech? dvě kapitoly o pravém a nepravém konci u ženy? kapitolu o knírku? kapitolu o přátelích – kapitolu o nosech? – Ba ne, tu mám hotovou kapitolu o cudnosti strýčka Tobyho: nemluvě ani o kapitole o kapitolách, tu dopíši ještě před spaním – při knírku pradědečkově, letos jich nedopíši ani polovinu.

Vezmi inkoust a pero, bratře Toby, poctivě počítej, a vyjde ti, že jednou za miliónkrát lopatka kleští popadne a rozdrtí zrovna ten orgán, s nímž zároveň se rozdrtí blahobyt naší rodiny.

Mohlo to být horší, ozval se strýček Toby. – To nechápu, řekl otec – Co kdyby se tam bylo, jak se obával dr. Slop, namanulo stehýnko, namítl strýček Toby.

Na půl minuty se otec zadumal – sklopil hlavu – prstem se zlehka ťukl doprostřed čela –

– Svatá pravda, řekl.

Kapitola X

Není-li to hanba dělat z toho, co se událo cestou po schodech, dvě kapitoly? Vždyť jsme teprve na prvním odpočívadle a dolů zbývá ještě patnáct schodů; a protože otec se strýčkem Tobym se nějak rozpovídali, nevím nevím, nebude-li z toho tolik kapitol, kolik je schodů; – ať je to, vašnosti, jak chce, já za to nemohu, stejně jako nemohu za svůj osud: – Zčistajasna jsem dostal vnuknutí – spusť, Shandy, oponu – hned ji spouštím – udělej, Tristrame, škrt přes papír – už ho dělám – a hurá do nové kapitoly.

Čerta starého dbám při této věci na pravidlo – a i kdybych nakrásně nějaké měl – protože v ničem se jím neřídím – hned bych je zmačkal, roztrhal a hodil do ohně – Že horlím? Ano, však mám proč – to je mi pěkná věc! má se snad člověk přizpůsobovat pravidlům – nebo se mají pravidla přizpůsobovat člověku?

Tohle je, vězte, má kapitola o kapitolách, kterou jsem slíbil napsat ještě před spaním, i slušelo se, abych ulevil svému svědomí a rovnou pověděl světu všechno, co je mi o tom známo: Není-liž to desetkrát lepší než po kantorsku spouštět s načechraně moudrými průpovídkami a vyprávět světu o pečeném koni – že kapitoly osvěžují mysl – že povznášejí – nebo také srážejí obraznost – že v díle tak dramatické ražby jsou nutné jako střídání kulis – a padesát jiných takových mrazivých pouček, že by lehce zadusily oheň, na němž se ten kůň peče? – Ach! chcete-li pochopit, co to znamená rozdmýchávat požár Dianina chrámu – jen čtěte Longina – čtěte pořád – a když z prvního přečtení nezmoudříte – nic si z toho nedělejte – čtěte ho znovu – Avicenna[145] a Licetus přečetli Aristotelovu Metafyziku skrz naskrz čtyřicetkrát po sobě a ani zbla jí neporozuměli. – Ale všimnete si, co z toho pošlo – z Avicenny se vyklubal nenapravitelný škrabák všemožných knih – psal totiž de omni scribili[146]; a Licetus (Fortunatus), o němž je všeobecně známo, že přišel na svět jako foetus, měřící pouhých pět a půl palce na délku, jako literát tak povyrostl, že napsal knihu s nadpisem tak dlouhým, jako byl sám – vzdělanci vědí, že mluvím o jeho Gonopsychanthropologii neboli O původu duše.

Tolik o mé kapitole o kapitolách, kterou z celého díla pokládám za kapitolu nejlepší; každý, kdo ji čte, za to vám ručím, koná stejně užitečnou práci, jako když přebírá hrách.

Kapitola XI

Však my to všechno napravíme, pravil otec a došlápl na první schod pod odpočívadlem – Ten Trismegistus, hovořil otec, a jak se otáčel po strýčkovi Tobym, stáhl nohu zase zpátky – byl (Toby) ze všech pozemšťanů největší – byl to největší král – největší zákonodárce – největší mudřec – největší kněz – a sapér – dodal strýček Toby.

– Toť se rozumí, řekl otec.

Kapitola XII

– A jak je paní? otec znovu vykročil jednou nohou z odpočívadla, tu zahlédl dole pod schody Zuzanu s ohromným jehelníčkem v ruce a hned na ni křikl – jak je paní? Ujde to, řekla Zuzana, cupity cup, ani se po něm nepodívala – Jsem to ale blázen! řekl otec a trhl nohou zpátky – ať je, bratře Toby, jak chce, vždycky ti odpovědí stejně – A jak je prosím dítěti? – Zuzana ani muk. – A kde je dr. Slop? dodal otec zvýšeným hlasem a nahnul se přes zábradlí – Zuzana byla pryč a už ho neslyšela.

Ze všech záhad manželského života, pravil otec, přešel po odpočívadle až ke zdi, a opřen o ni dával to strýčkovi Tobymu na uváženou – ze všech nepochopitelných záhad manželského stavu, – a těch je, věř mi, bratře Toby, tolik, že by ten náklad všechna Jobova oslí stáda neuvezla – nejzašmodrchanější je ta – že jakmile paní domu rodí, kdejaká ženská v domě od komorné až po popelářku se tím aspoň o coul povytáhne; a pro ten jeden coul se pak naparuje víc než pro všechny ostatní dohromady.

Já spíš myslím, ozval se strýček Toby, že se my o coul scvrkneme. – Já si tak aspoň připadám – už když nějakou potkám a ona je v požehnaném stavu – Těžce to doléhá, bratře Shandy, na celou polovinu našich bližních, pravil strýček Toby – Žalostně je to tíží, pokýval hlavou. – Ano, je to trudné – pravil otec a taky pokýval hlavou – ale za celou tu dobu, co je pokyvování v módě, jistě se nestalo, aby dvě hlavy svorně pokyvovaly ze dvou tak naprosto různých pohnutek.

Pánbůh je potěš –; Čert je seber –, říkali si každý pro sebe – strýček Toby a otec.

Kapitola XIII

Hej! – ty tam, posluho! – tumáš půl šilinku – skoč tamhle do knihkupectví a zavolej mi nějakého námezdného kritika. Ať je to, který chce, ochotně mu dám korunu, pomůže-li mi svým heverem dostat otce se strýčkem Tobym až na kutě.

– Však je taky na čase; kromě toho kratičkého zdřímnutí, kterého si dopřáli, zatímco Trim navrtával holínky – zdřímnutí, které vzhledem k vadnému pantu otci vůbec neprospělo – od té chvíle, co Obadiáš uvedl nepěkně zřízeného dr. Slopa do zadního salónu, plných devět hodin oka nezamhouřili.

To budu mít po celý život každý den tolik práce, – a pořád tak podrobně, – tak dost –

Než tu větu dopovím, podám nejprve charakteristiku svého nynějšího podivného vztahu k čtenáři – charakteristiku, která se od stvoření světa nehodí na žádného životopisce, leda na mě – a až do zániku světa na žádného jiného se myslím vztáhnout nedá – už tedy proto, že je zbrusu nová, stojí vám, vážení pánové, za to, abyste si jí všimli.

Jsem tento měsíc o celý rok starší, než jsem byl loni touto dobou; protože, jak pozorujete, jsem téměř v polovině čtvrté knihy, – ale zatím jsem se dostal teprve k prvnímu dni života – proti tomu, jak jsem začínal, musím teď vypsat o tři sta čtyřiašedesát dní svého života více; a tak místo abych jako každý jiný spisovatel od toho, co mám hotové, dál v díle postupoval vracím se o mnoho svazků zpátky – To budu mít po celý život každý den tolik práce – Jak by ne? – a pořád tak podrobně budu vypisovat své životní skutky a názory – A nač je krátit? protože tímto způsobem budu třistašedesátčtyřikrát rychleji žít než psát – Nutně z toho, vážení pánové, vyplývá, že čím víc toho napíši, tím víc toho ještě musím napsat – a také vy, vážení pánové, toho musíte víc přečíst.

Jestlipak to, vážení pánové, prospěje vašemu zraku?

Mému to půjde k duhu; a jestli kvůli svým NÁZORŮM nepřijdu jednou o krk, budu si z tohohle života krásně žít; jinak řečeno budu si žít dvojím krásným životem najednou.

Navrhují mi, abych psal dvanáct svazků ročně neboli jeden svazek měsíčně – jenže tím se na mé čáce pranic nemění – ať píši nevím jak, ať se podle Horácova návodu vrhám doprostřed věcí – až do krajnosti bičován a štván, nikdy se nedohoním; tak či onak vždycky budu před perem o den napřed – a jeden den vystačí na dvě knihy – a dvě knihy vystačí na rok. –

Nebesa, dopřejte zdaru papírnám za tohoto právě započatého milostivého panování, – ve své prozřetelnosti pak dopřejí, jak doufám, zdaru veškerým jeho počinům.

Jestli se budou Husy dost rozmnožovat – nad tím si hlavu nelámu – Příroda je přeštědrá – náčiní k práci mně nikdy chybět nebude.

– Tak co, kamaráde! Dostal jsi otce a strýčka Tobyho ze schodů až na kutě? – A jak jsi to dokázal? – Že jsi dole pod schody spustil oponu – však jsem si myslil, že jinak to ani nepůjde – Tumáš korunu za námahu.

Kapitola XIV

– Podej mi tedy z křesla kalhoty, řekl otec Zuzaně. – Na oblékání nemáte, vašnosti, ani chvilinku – chlapec je v obličeji černý jako má – Jako tvá co? řekl otec, neboť jako každý řečník i on se vášnivě pídil po přirovnáních – Jeminkote, vašnosti, chlapec má křeče, řekla Zuzana – A kde je pan farář Yorick? – Ten není nikdy tam, kde má být, řekla Zuzana, ale v oblékárně je jeho pomocník, chlapce má na ruce a čeká jenom na jméno – paní mi kázala, abych se honem rozběhla zeptat, když je mu kmotrem kapitán Shandy, nemá-li dostat jméno po něm.

Kdyby tak člověk věděl, říkal si v duchu otec a drbal se na obrví, že chlapec nevydrží, beze všeho bych Tobymu tu čest prokázal – škoda, dávat mu takové slavné jméno, jako je Trismegistus, zbůhdarma – Ale třeba taky zůstane naživu.

Ne, ne – řekl otec Zuzaně, já vstanu – Na to není čas, hartusila Zuzana, chlapec je černý jako má bota. Trismegistus, řekl otec – Ale počkej – ty jsi, Zuzano, úplné řešeto, dodal otec; udržíš v hlavě Trismegista přes celou chodbu a nevytrousíš ho? – Aby ne! křikla Zuzana a nadurděně bouchla dveřmi – Ať mě kulka trefí, jestli ona to udrží, řekl otec, hupky vyskočil z postele a ve tmě šmátral po kalhotách.

Zuzana uháněla po chodbě, co jí nohy stačily.

Otec se honem honem sháněl po kalhotách.

Zuzana měla náskok a taky si ho udržela – Je to Tris – tak nějak, vyhrkla Zuzana – Tris – tak nezačíná na celém světě ani jedno křestní jméno, řekl farářův pomocník – leda Tristram. Tak je to Tristram-gistus, pravila Zuzana.

– Žádný gistus k tomu nepatří, ty trdlo! – já se taky tak jmenuji, pokáral ji farářův pomocník a při těch slovech ponořil ruku do misky – Tristrame! pravil, já tě atd. atd. atd. atd., a tak mi dali Tristram a Tristram budu až do smrti.

Otec šel za Zuzanou s županem přes ruku a na sobě měl jenom krátké kalhoty, ve chvatu zapjaté jenom na jeden knoflík a ten knoflík ve chvatu jen napolo prostrčený dírkou.

– Snad to jméno nezapomněla? zvolal otec, jen co pootevřel dveře. – Kdepak, odpověděl farářův pomocník hlasem, jako že ví, co a jak. – A chlapci se ulevilo, křikla Zuzana – A co paní? Ujde to, řekla Zuzana – Fuj! řekl otec, jak se mu knoflík od kalhot vysmekl z dírky – Zdali to citoslovce vybleptl na Zuzanu, nebo na knoflíkovou dírku, – bylo-li to Fuj! citoslovce opovržení, nebo citoslovce cudnosti, to je věc pochybná a pochybnou zůstane, dokud se nedostanu k napsání svých dalších nejmilejších tří kapitol, totiž kapitoly o komorných, – kapitoly o samých fuj, a kapitoly o knoflíkových dírkách.

Zatím mohu čtenáři podat jen to poučení, že jakmile otec vyrazil Fuj!, otočil se na obrtlíku – jednou rukou si přidržoval kalhoty, přes druhou si nesl župan a tak se po chodbě ubíral na lože poněkud pomaleji než prve.

Kapitola XV

Rád bych napsal kapitolu o spánku.

Vhodnější příležitost se mi k tomu sotva naskytne: tuto chvíli jsou v celém domě staženy záclony – svíce zhasnuty – a živá duše nemá oči otevřeny, otevřeno je jedno jediné, a to oko matčiny chůvy, druhé se jí totiž zavřelo už před dvaceti lety.

Krásný to námět!

Krásný je, a přece jen rychleji a skvěleji mi půjde od ruky třeba tucet kapitol o knoflíkových dírkách než jediná kapitola o spánku.

Knoflíkové dírky! – už ten pojem má cosi jarého do sebe – jenom co se do nich dám – Věřte mi, vy bradatí pedanti, – mračte se, jak je vám libo – pěkně si pak s knoflíkovými dírkami zadovádím – celičké budou patřit mně – námět je to dosud nedotčený – ničí moudrosti a kudrlinky si tady přisvojovat nebudu.

Ale co spánek – dokud nezačnu – to vím, nic z toho nebude – předně tedy na ty vaše kudrlinky nic nedám – a za druhé, kdybych se rozkrájel, nedovedu brát vážně jalovost a vykládat o něm světu – že je útočištěm nešťastných – vysvobozením žalářovaných – měkkým klínem zoufalých, sklíčených, usoužených; nebudu hned od počátku lhát a tvrdit, že z lahodných i libých úkonů naší přirozenosti, jimiž nás jejich Tvůrce nejvyšší ráčí štědře odměňovat za všeliká utrpení, jimiž nás podle své spravedlnosti i vůle navštěvuje, – spánek je rozkoš nejpřednější (znám rozkoše desetkrát lepší); a jak blaze že je po celodenní starosti a klopotě člověku, když ulehne naznak, duše se v něm uvelebí, a ať se kam chce zadívá, všude se nad ní klene pokojná a vlídná obloha – ani touha – ani strach – ani nejistota jí nekalí povětří, všeliká trampota minulá, přítomná i budoucí se v té libé odloučenosti jen mihne hlavou a nezabolí.

– „Pánbůh odplať,“ říká Sancho Panza, „tomu člověkovi, který vynalezl tenhleten spánek – člověk se do něho zabalí jako do pláště.“ Zní to jadrněji a vřeleji mi to promlouvá k srdci i k citům než všechny disertace, jaké si učenci na toto téma vyždímali z hlavy.

– Nikterak nezamítám, co o tom praví Montaigne – je to svým způsobem znamenité. – (Cituji zpaměti.)

Jako jiným požitkům, i spánku se lidé oddávají tak, že ho ani nehmatají a necítí, jak jim vyklouzává z prstů a uniká. – Teprve když se nad ním zamyslíme a zahloubáme, jsme náležitě vděčni tomu, kdo nám jej udílí – jen proto se dávám ze spánku vyrušit, abych ho lépe a důkladněji užil. – A přece, říká jinde, znám málo lidí, kteří se, je-li třeba, obejdou s kratším spánkem než já; mé tělo vydrží pernou, ale ne prudkou a náhlou námahu – prudkým cvikům se poslední dobou vyhýbám – chůzí, tou se neutrmácím – ale už od mládí nerad jezdím po dláždění. S chutí si notně poležím, i sám, bez ženy – Tento poslední výrok bude znít světu nepravděpodobně, ale vzpomeňte si: „La vraisemblance“ (jak říká o Licetově případu Baylet) „n’est pas toujours du côté de la Vérité.“ Tolik o spánku.

Kapitola XVI

Jestli ho, bratře Toby, žena pustí – měli by Trismegista ustrojit a přinést k nám, až budeme spolu snídat. –

– Jdi, Obadiáši, za Zuzanou, ať sem přijde.

Když ona, řekl Obadiáš, zrovinka běžela nahoru a plakala, naříkala, rukama lomila, jako by jí mělo srdce puknout.

Tohle mi bude pěkný měsíc, otec se od Obadiáše otočil po strýčkovi Tobym a významně se na něho zahleděl – tohle bude, bratře Toby, zatrolený měsíc, otec si založil ruce v bok a pokýval hlavou; oheň, voda, ženy, vítr – bratře Toby! – To je zlé znamení, pravil strýček Toby – Taky že je, hlaholil otec – když tolik rozvaděných živlů řádí poctivému člověkovi v domě a svévolně se honí z kouta do kouta – co je platné rodinnému klidu, že se my dva nedáme, že si tu mlčky a bez pohnutí sedíme, – zatímco nám nad hlavou skučí vichřice. –

– Copak se stalo, Zuzano? Oni mu, chlapečkovi, dali Tristram a paní z toho zrovinka měla hysterický záchvat. Kdepak, já za to nemohu, řekla Zuzana – vždyť jsem mu řekla, že Tristram-gistus.

– Nalej si, bratře Toby, sám čaje, řekl otec a podal si z věšáku klobouk – ale po nějakém vzruchu nebo výbuchu v hlase či v údech, jak by si je prostý čtenář představoval, ani stopy!

– Promluvil totiž s tak lahodnou modulací hlasu – a klobouk si sundal tak ladným pohybem údů, jaké vůbec kdy zármutek spolu smířil a zladil.

Zajdi mi na travnatý kuželník pro kaprála Trima, promluvil strýček Toby na Obadiáše, jakmile otec vyšel z pokoje.

Kapitola XVII

Těžce zasažen nehodou s mým nosem – odešel otec rovnou nahoru a praštil sebou na postel, však si na to čtenář vzpomene; a není-li moc velký znalec lidské povahy, po nehodě s mým JMÉNEM nejspíš se u něho naděje stejné střídy stoupavých a klesavých pohybů; – kdepak.

Protivenství různé váhy, vašnosti, – ba dokonce i stejná protivenství v různém obalu, – zakoušíme a snášíme různě. – Ani ne před půlhodinou (v tom shonu a chvatu, s jakým si nuzák vydělává na chleba) šup! místo konceptu hodil jsem do ohně právě dodělaný, pečlivě přepsaný čistopis.

Hned jsem si strhl paruku a vší silou jí mrštil rovnou ke stropu – však jsem ji taky v pádu chytil – a bylo po všem; v Přírodě by se žádná účinnější úleva nenašla; při každém vydráždění rázem nás milá bohyně ponoukne k tomu, že mrskneme tou nebo onou končetinou – nebo zase nás postrčí tam či onam, do toho či onoho postoje, sami nevíme proč – Ale pozor, milostivá, žijeme v samých tajemstvích a záhadách – i zcela běžné věci, na jaké narážíme, mají svou temnou stránku, kterou ani nejbystřejší zrak nepronikne; kdejaká škvíra v dílech přírody zavádí a mate rozum nejjasnější a nejsvrchovanější; podobně jako u tisícerých jiných věcí, proč tomu tak je, to nevybádáme, – ale že je to tak správné, to prosím, důstojní a vážení pánové, uznáváme – a to nám stačí.

Nuže, s touto bolestí by otec za nic na světě nebyl ulehl – a taky nahoru by se s ní nebyl odklidil – Pustil se s ní klidně k rybníku.

Mohl si podepřít hlavu o ruku a dumat třeba hodinu nad tím, kam vykročit – stejně by ho rozum při vší důkladnosti jinam nezavedl: rybníky mají, vašnosti, něco do sebe – co, to ať si rozhodnou tvůrci systémů a rybníkáři – ale při nezkrotném vzkypění zlosti nás krotká a střízlivá procházka k rybníku až nepochopitelně uklidní; kolikrát mi už bylo divné, proč o nich nic neustanovil ani Pythagoras, ani Plato, ani Solon, ani Lykurgos, ani Mahomet, ani žádný jiný věhlasný zákonodárce.

Kapitola XVIII

Jemnostpán, řekl Trim, a než se rozpovídal, zavřel za sebou, už troufám o té neblahé příhodě slyšel – Ale ano, Trime, řekl strýček Toby, a mám z toho velké trápení – Mě to taky tuze trápí, dodal Trim, ale to mi jemnostpán, jak doufám, poctivě uvěří, že já jsem za to vůbec nemohl – Ty – Trime! – zvolal strýček Toby a vlídně se na něho zahleděl – to si spískala Zuzana s farářovým pomocníkem – A co ti dva, jemnostpane, pohledávali na zahradě? – To myslíš na chodbě, odsekl strýček Toby.

Trim zjistil, že je na falešné stopě, hluboce se poklonil a umlkl. Dvě nehody, řekl si v duchu kaprál, to je nejméně dvakrát tolik, než se hodí najednou probírat, – jakou neplechu natropila kráva, když nám vtrhla na šance, to povím jemnostpánovi až potom – Následkem Trimovy kazuistiky i mazanosti, maskované hlubokou poklonou, strýček Toby nepojal žádné podezření, a tak vedl svou.

– Je mi sice jedno, jmenuje-li se synovec Tristram, nebo Trismegistus – ale protože si to, Trime, bratr tolik zabírá – milerád bych sto liber za to dal, aby se to nestalo – Cože, sto liber, jemnostpane! bránil se Trim – já zas ani třešňovou pecku – Pro mě za mě, Trime, já taky ne, pravil strýček Toby – ale tentokrát je bratrovi marné něco vykládat – on si, Trime, vzal do hlavy, že na křestních jménech mnohem víc záleží, než si představují lidé neučení; – říká, že co svět světem stojí, nikdo jménem Tristram nedokázal nějaký slavný nebo hrdinský čin – ba tvrdí, Trime, že takový člověk nikdy nebude ani učený, ani moudrý, ani chrabrý – Jemnostpane, to je pustý výmysl – aťsi mi u pluku říkali Trim, nebo Jakub Butler, bojoval jsem stejně – A já zase, řekl strýček Toby, rdít bych se měl nad tím holedbáním – ale jmenovat se třeba Alexander, přece bych byl u Namuru konal svou povinnost – Namoutě, jemnostpane! zvolal Trim a udělal tři kroky dopředu, copak člověk myslí na své křestní jméno, když jde do útoku? – Nebo když, Trime, stojí v zákopu? zvolal zarputile strýček Toby – Nebo když se vrhá do průlomu v hradbě? řekl Trim a vrazil mezi dvě křesla – Nebo rozráží bitevní linii? zvolal strýček Toby, vstal a berlu namířil jako píku – Nebo čelí celé rotě? zvolal Trim a zacílil hůl jako pušku – Nebo postupuje na koliště? zvolal ohnivě strýček Toby a jednou nohou šlápl na stoličku. –

Kapitola XIX

Otec se už z procházky k rybníku vrátil – a dveře do salónu otevřel za nejprudšího útoku, zrovna když strýček Toby postupoval na koliště – Trim složil zbraň – v takové krkolomné jízdě strýčka Tobyho jakživ nikdo nepřistihl! Běda! strýčku Toby! nebýt toho, že otec všechnu svou pádnou výmluvnost potřeboval na něco závažnějšího – jak by tě byl tenkrát i s tvým nebohým KONÍČKEM potupil!

Otec pověsil klobouk a tvářil se stejně, jako když ho sundával; jenom okem mrkl po tom neladu v pokoji, popadl jedno z obou křesel, která kaprálovi sloužila za průlom, pošoupl si je před strýčka Tobyho, usedl, a jakmile bylo sklizeno od snídaně a dveře zapadly, spustil tento nářek.

OTCŮV NÁŘEK

Marné je nadále, ozval se otec a promlouval jak k Ernulphově kletbě, položené na rohu krbové římsy – tak k strýčkovi Tobymu, usazenému pod ní – marné je nadále, ozval se otec hlasem nanejvýš žalobně jednotvárným, bránit se jako doposud z lidských názorů tomu nejprotivnějšímu – buď pro mé hříchy, bratře Toby, nebo pro hříchy a nepravosti Shandyů nebesům se zřejmě zlíbilo vytáhnout proti mně nejtěžší kusy; a ty se vší mocí strefují do blahobytu mého dítěte – Vždyť s takovou by, milý bratře Shandy, řekl strýček Toby, celý svět kolem nás rozstřílely na padrť – Nešťastný Tristrame! dítko hněvu! dítko sešlosti! přítrže! mýlky! a mrzutosti! Jestlipak v knize zárodečných úrazů z nehod a pohrom ochromujících tvou postavu a zadrhávajících tvé čivstvo byla jedna jediná, aby nepadla na tvou hlavu, ještě než jsi přišel na svět, co úrazů, už když ses rodil! – Co úrazů potom! – zplozený na svět na sklonku otcových dnů, když už mu mohutnosti mysli i těla umdlívaly – když mu základní teplo i základní vlhko, živly to, které měly uzpůsobit tvé vlastní teplo i vlhko, vyprchávaly; tvá životnost neměla z čeho temenit, leč ze záporu – je to bída – bratře Toby – nic naplat, bez drobných přispění, jaká mu jen starost i péče obou rodičů mohla poskytnout, by byl vůbec neobstál. Ale jak se nám to zhatilo! Však víš, bratře, co se stalo, – je to tak smutné, že ti to nebudu opakovat, – jak se těch pár živočišných částic, na které jsem se tady na světě ještě vzmohl a s nimiž se mu měla vpravit paměť, obraznost, vloha, – rozprášilo, zmátlo, poplašilo, na útěk zahnalo a šlo k čertu. –

A tu bylo na čase zakročit, aby už nebyl dále pronásledován; – a ještě naposled to zkusit – nedá-li se ta věc za devítiměsíčního těhotenství u tvé švagrové přece jen napravit tím, že bude spokojené a klidné mysli, že si bude bedlivě hledět vyprazdňování a nasycování, jakož i ostatního mimopřirození – O to všechno mé dítě přišlo! – Jaký to traplivý život měla sama, a tudíž i její plod jen pro tu zpozdilou touhu slehnout ve městě! – Co já vím, švagrová se s tím ve vší trpělivosti smířila, namítl strýček Toby – slůvkem přede mnou nezareptala – Zuřila v nitru, zvolal otec; a to je, bratře, jářku, pro dítě desetkrát horší – a potom! těch šarvátek, co se mnou sváděla, a toho ustavičného hašteření kvůli porodní bábě – Tím si ulevovala, řekl strýček Toby – Ulevovala! zvolal otec a zvedl hlavu –

Ale to všechno, milý Toby, ještě nic nebylo proti tomu, že k naší škodě mé dítě přišlo na svět hlavou napřed, a já jsem toužil jen po tom, když už bude mít celou postavu zmrzačenou, aby mu aspoň kebulka zůstala nedotčená, nepošramocená – Přes všechna opatření, hle, jak se mi soustava i s dítětem už v lůně převrátila vzhůru nohama! hlavička dána všanc surovci a tlaku 470 liber obchodní váhy působící kolmo na témě – a tak mám v tuto chvíli devadesátiprocentní záruku, že jemná síťka jeho rozumové tkáně je servána a rozedrána na cucky.

– A přece by to bylo šlo – Buďsi hlupák, pitomec, ťulpas – jen když má nos – mrzák, krňous, slintavec, hovádko – (vypadej si, jak chceš), pořád ještě mu dvířka ke štěstí zejí dokořán – Ach, Licete! Licete! být jako ty obšťastněn plodem dlouhým pět a půl palce – hůř by se mnou Osud nenaložil.

A přece jen, bratře Toby, jeden hod kostek našemu dítěti pořád zbýval! – Ach Tristrame! Tristrame! Tristrame!

Vzkážeme pro faráře Yoricka, řekl strýček Toby.

– Vzkaž si, pro koho chceš, odsekl otec.

Kapitola XX

To jsem ale ujížděl kruhoskokem přes celé čtyři svazky, to jsem hopsal a rejdil a vůbec se nedíval za sebe, ba ani kolem sebe, jestli jsem snad na někoho nešlápl! – Na nikoho šlapat nebudu, – řekl jsem si, když jsem nasedal – pojedu rázným tryskem; ale ani nejbídnějšímu oslíkovi na silnici neublížím – A tak jsem se hnal – jednou cestičkou nahoru – druhou cestičkou dolů, přes jedny závory – a zas druhé, jako by mě štval arcipojezdčí všech pojezdčích.

Ale kdo takhle ujíždí byť s nejlepším úmyslem a záměrem – že něco provede jinému nebo sobě, na to může vzít jed – Je vymrštěn – vylítne – sklouzne ze sedla – žuchne na zem – zláme vaz – hle! – cválá přímo pod tribunu ordinujících kritiků! – že on si tam o nějaký jejich trám hlavu rozbije! – už se zas odtamtud vymotal – hle! – jako potrhlý žene se hustým davem malířů, šumařů, básníků, životopisců, lékařů, právníků, logiků, herců scholastiků, církevníků, státníků, vojáků, kazuistů, znalců, prelátů, papežů a zákopníků – Žádné strachy, řekl jsem – ani nejbídnějšímu oslíkovi na císařské neublížím – Jenže váš kůň vyšplichuje bláto; hle, pocákal jste biskupa – To bohdá jenom Ernulpha, řekl jsem – Zato jste stříkl rovnou do tváře doktorům Sorbonny pánům Le Moynovi, de Romignymu a de Marcillymu – To bylo loni, já na to – Jenže tuto chvíli jste šlápl na krále – To by bylo pěkné, aby po králích šlapali takoví lidé jako já.

A přece jste šlápl, opáčil žalobce.

To popírám, řekl jsem a slezl z koně, a tak tu stojím v jedné ruce udidlo, v druhé čapku a hned vám ten příběh povím – Jaký příběh? Dovíte se ho v příští kapitole.

Kapitola XXI

Když se jednoho zimního večera francouzský král František I. hřál u krbu, v němž dohasínala polena, a se svým ministerským předsedou probíral rozmanité věci prospěšné státu[147] – Neškodilo by, řekl král a holí rozhrábl polena, trochu posílit naši dobrou shodu se Švajcarií – Dáváme těm lidem, Veličenstvo, peněz, že to nebere konce – ti by zhltli celou francouzskou státní pokladnu – Ale jděte, řekl král – státy se dají, monsieur le premier, uplácet ještě jinak než penězi – prokáži Švajcarii tu čest, že půjde příště za kmotra mému dítěti – To byste si, Veličenstvo, na sebe popudil kdejakého evropského gramatika; – jakožto republika je Švajcarie ženského rodu a v nižádném větném spojení nemůže tedy být kmotrem – Tak bude kmotrou, vyhrkl František – hned ráno jim po poslovi oznamte můj úmysl.

To je mi divné, řekl František I. (po čtrnácti dnech) svému ministerskému předsedovi, sotva ten k němu vstoupil do kabinetu, že nám ze Švajcarie neodpovídají – Veličenstvo, zrovna jsem vám k službám, řekl monsieur le premier, abych vám o celé té věci předložil depeše – S povděkem přijímají? řekl král – Ano, Veličenstvo, řekl ministerský předseda, a nesmírně si váží té cti, kterou jim Vaše Veličenstvo prokázalo – ale jakožto kmotra uplatňuje republika právo dát v tomto případě dítěti jméno.

Správně, pravil král – na křtu mu dá František, Jindřich, Ludvík nebo jinak, jak to mně bude milé – Veličenstvo je na omylu, odporoval mu ministerský předseda – Tuto hodinu jsem od našeho rezidenta obdržel depeši a v ní stojí, na čem se také v této věci republika usnesla – A jaképak jméno vybrala republika dauphinovi? – Sidrach, Misach, Abdenago[148], odvětil ministerský předseda – Při opasku svatého Petra, se Švýcary nechci nic mít, zvolal František I., popotáhl si kalhoty a chodil rázně po pokoji.

Vaše Veličenstvo se z toho nemůže jen tak vyvléci, odtušil klidně ministerský předseda.

Odbudeme je penězi – řekl král.

Veličenstvo, v státní pokladně není ani šedesát tisíc korun, namítl ministerský předseda – Dám do zástavy nejlepší korunní šperky, pravil František I.

Ty už jste na svou čest dávno zastavil, namítl monsieur le premier.

Aby do toho –, tak se tedy, monsieuer le premier, pustíme s nimi do války.

Kapitola XXII

Upřímně jsem, vlídný čtenáři, toužil a bedlivě o to usiloval (podle míry skrovného, od Boha mi uštědřeného umu i v mezích příhodné prázdně od přirozených potřeb nezbytného výdělku zdravé kratochvíle), aby tyto knížky, které ti kladu do ruky, nahradily mnoho tlustších knih – a přece jsem před tebou vystupoval v maškarním kostýmu bujného veselí, i obracím se všecek zkrušen hanbou k tvé shovívavosti – a snažně prosím, abys mi věřil, že v příběhu otce a křestních jmen, – ani mě nenapadlo šlapat na Františka I. – a rovněž ne na Františka IX.[149] – ve věci nosů – aniž jsem chtěl v povaze strýčka Tobyho – zachytit povahu vojenských pánů své vlasti – však ta jeho rána ve slabinách je ranou každému takovému přirovnání, – a taky v Trimovi – že nepodávám vévodu z Ormondu[150] – a že má kniha není napsána ani proti predestinaci, ani proti svobodě vůle, ani proti daním – Je-li vůbec proti něčemu napsána, – pak je, vážení pánové, napsána proti trudnomyslnosti; aby se při smíchu častějším a vydatnějším zdvíháním a stlačováním bránice a otřásáním mezižeberních a břišních svalů ze žlučníku, jater a brzlíku poddaných Jeho Veličenstva žluč a jiné hořké šťávy spolu s příslušnými náruživostmi vypudily až do dvanáctníku.

Kapitola XXIII

– Ale copak se to, Yoricku, dá napravit? řekl otec – podle mě, hovořil dále, se to napravit nedá. Já se v církevním právu valně nevyznám, odpověděl Yorick – ale protože nejistota je zlo ze všech nejtrýznivější, ať je, jak chce, aspoň se dovíme, na čem jsme. Když mně se velké hody protiví – řekl otec – Velké nevelké, o to nejde, odpověděl Yorick – musíme tomu, pane Shandy, přijít na kloub, dá-li se jméno změnit, nebo ne – a jelikož se u jedné tabule sejdou brady tolika komisařů, oficiálů, advokátů, proktorů, registrátorů, jakož i nejvýznamnějších scholastických teologů i jiných, a Didius vás srdečně zve – kdopak by si dal, jsa v tísni, takovou příležitost ujít? Stačí Didia do toho zasvětit, pokračoval Yorick, a on už po večeři stočí na to řeč – Tak to tedy, zvolal otec a plácl do dlaní, bratr Toby půjde s námi.

– Pověs mi, Trime, řekl strýček Toby, mou šňůrkovou paruku a premovanou uniformu na noc ke krbu.

Kapitola XXV

– Toť se ví, vašnosti – tady chybí celá kapitola – čímž v knize vzniká desítistránková mezera – ale to ne, že je snad knihař hlupák, lump nebo lajdák – aniž je kniha (aspoň v té příčině) nedokonalejší – naopak, protože jí ta kapitola chybí, je kniha dokonalejší a úplnější, než kdyby ji měla, což vám, důstojní pánové, takto dokáži – Předně se vás jen tak mimochodem zeptám, jestli by se tohle nedalo zkusit také s leckterými kapitulami – jenže ty pokusy s kapitulami a kapitolami by pak, důstojní pánové, nebraly konce – už je jich až dost – A tak s tím přestanu.

Než důkaz načnu, jen tolik vám povím, že ta vytržená kapitola, kterou byste jinak místo této kapitoly nyní četli – líčila, jak se otec, strýček Toby, Trim a Obadiáš vydali na cestu a jeli do **** na vizitaci.

Pojedeme kočárem, řekl otec – Prosím tě, Obadiáši, jestlipak už ten erb předělali? – Nemálo by mému příběhu prospělo, kdybych vám byl předem pověděl, jak si otec po doplnění shandyovského erbu matčiným dal k svatbě kočár přemalovat, i stalo se, že buď malíř kočárů konal dílo levou rukou jako Říman Turpilius nebo Basilejec Holbein[151] – nebo měl hlavu ještě popletenější než ruku – nebo konečně že všechno, co se týkalo naší rodiny, napořád se zvrtalo doleva – K naší hanbě se tedy stalo, že místo doprava nachýleného břevna, jaké nám od panování Jindry VIII. právoplatně náleželo – Nějakým neblahým řízením osudu napříč přes shandyovský erb bylo namalováno břevno nachýlené doleva[152]. Je až k nevíře, že se otec, takový moudrý muž, nad tou maličkostí tolik rozčiloval. Jakmile u nás v rodině padlo slovo kočár – aťsi patřil, komu chtěl – nebo kočí nebo kočárový kůň nebo nájemný kočár, hned bědoval, že má ten mrzký znak panchartství přímo na dvířkách; ať lezl do kočáru, nebo z kočáru, vždycky se po tom erbu ohlédl a slavně se zaříkal, že když mu to doleva nachýlené břevno neodstraní, tentokrát vkročil do kočáru naposled – ale jako na pant i na tuto věc spolu s mnoha jinými se podle úradku Osudu jenom hubovalo (a to i v rodinách moudřejších než naše) – ale aby ji někdo spravil, to ne.

– Jestlipak, jářku, vydrhli to doleva nachýlené břevno? řekl otec – Nic, vašnosti, nevydrhli, odvětil Obadiáš, leda potažení. Pojedeme na koni, řekl otec Yorickovi. Kromě politiky ze všeho na světě nejméně rozumí duchovenstvo heraldice, řekl Yorick – To je jedno, zvolal otec – styděl bych se před nimi objevit se skvrnou na štítě. – Z toho doleva nachýleného břevna si nic nedělej, řekl strýček Toby a nasadil si šňůrkovou paruku. – Bodejť, řekl otec – pro mě za mě jeď si s doleva nachýleným břevnem na vizitaci třeba s tetou Dínou. – Chudák strýček Toby se začervenal. Otec měl na sebe zlost. – Ba ne – milý bratře Toby – nasadil otec jiný tón – mít kolem beder to vlhké potažení, ještě bych dostal zase dnu jako tuto zimu v prosinci, v lednu a v únoru – je-li ti libo, svez se tedy na ženině klusáku – a vy, Yoricku, protože máte kázat, rozjeďte se pěkně napřed – já se ujmu bratra Tobyho, však my už nějak dojedeme.

Nuže, kapitola, kterou mi nezbývalo než vytrhnout, líčila tuto kavalkádu: v čele jako hlídka jeli zvolna bok po boku kaprál Trim a Obadiáš na kočárových koních, strýček Toby v premované uniformě a s šňůrkovou parukou na hlavě se držel v jedné řadě s otcem a oba o překot zabředali do bezedné silnice a bezedných rozprav o tom, co je přednější, zda věda, nebo vojenství.

– Ale když jsem pak líčení té cesty znovu pročítal, slohem podáním nápadně vynikalo nad všechno, co jsem až dosud v knize stačil vylíčit, zůstat tam tedy nemohlo už proto, že by kdejaký jiný výjev zastínilo; a zároveň porušilo náležitou vyváženost a rovnováhu (ať už v dobrém, nebo zlém) jednotlivých kapitol, z kteréžto souměr a sklad celého díla vyplývá. Jsem v tomto řemesle nováčkem, moc tomu tedy nerozumím – ale podle mě psát knihu je ve všem všudy stejné jako broukat si nějakou píseň – jestli, milostivá, nasadíte tón nízko, nebo vysoko, na tom nesejde, jen když nevypadnete ze své tóniny.

– Proto také, důstojní pánové, mívají pravšední a plytká díla tak silné šance – (jak jednou navečer řekl strýčkovi Tobymu Yorick). – Při slově šance strýček Toby ožil, ale nic si z toho nemohl vybrat.

Příští neděli mám kázat u dvora, řekl Homenas[153] – prohlédni si, co jsem si zanotýroval – broukal jsem si tedy pro sebe noty doktora Homenase – modulaci to má pěknou – bude-li to, Homenasi, pořád takové, ujde to – připadala mi ta kompozice obstojná; dodnes bych, důstojní pánové, na to nebyl přišel, jak je hrubá, všední, bezduchá, jalová, jenže najednou vám přeskočila do líbezné, nádherné, rajské melodie – a povznesla mou duši do jiného světa; být to (jak v podobné příhodě žaluje Montaigne) povlovný svah nebo schůdný vrch – jistě bych se byl dal zmást – Ty vaše noty, Homenasi, málem jsem řekl, jsou docela dobré; – ale on vám to byl sráz tak strmý – zcela jiný než ostatek díla, že jen jsem si první notu zabroukal, vzlétl jsem do jiného světa a odtamtud jsem spatřil údolí, z něhož jsem připutoval, a bylo tak nizounké, úzké, nevábné, že se do něho vrátit už nikdy neodhodlám.

FTrpaslík, který s sebou nosí praporovou žerď, na které měří svou výšku – je, věru, trpaslík ve více než jednom ohledu – Tolik tom, proč se kapitoly vytrhávají.

Kapitola XXVI

– Vida, on je stříhá na fidibusy a rozdává sousedům, aby si zapálili dýmku! – Ohavnost, ozval se Didius; to mu jen tak neprojde, řekl Kysarcius – F on pocházel z nizozemských Kysarciů.

Tak se mi zdá, řekl Didius a poposedl v křesle a odstrčil láhev se štíhlým hrdlem, trčící mezi ním a Yorickem – tento sarkastický šleh jste si mohl, pane faráři Yoricku, ušetřit a vyčkat příhodnějšího místa – nebo aspoň příhodnější chvíle na projev nevážnosti k našemu jednání: Jestliže kázání za víc nestojí, než aby se s ním zapálila dýmka – pak jistě nebylo, vašnosti, dost dobré, aby se před takovým učeným sborem přednášelo – pak bylo, věru, vašnosti, příliš dobré, aby se s ním potom zapalovaly dýmky.

– Jedním nebo druhým rohem tohoto dilematu jsem ho pevně nabodl, řekl si u sebe Didius – jestlipak se z toho dostane.

Když jsem tentokrát to kázání přiváděl na svět, pravil Yorick, zakoušel jsem nevýslovná muka – říkám vám rovnou, Didie, spíše bych tisíckrát po sobě podstoupil mučednictví – kdyby to šlo, třeba i se svým koněm, než bych k takovému kázání ještě jednou usedl: povil jsem je na nepravém místě – šlo mi z hlavy, a ne ze srdce – a za tu bolest, kterou mi působilo při skládání i přednášení, takto se na něm mstím. – Ukazovat při kázání sčetlost nebo duchaplnost – ohromovat prostý dav chudičkým inventářem chatrné učenosti, ověšeným třpytnými cetkami slov, která pramálo září a ještě méně hřejí – to znamená nepoctivě nakládat s tou skrovnou půlhodinkou týdně, která je nám dána – Takhle kážeme ne evangelium – ale sebe – To já raději, řekl Yorick, pěti slovy trefím rovnou do srdce –

Jen co Yorick pronesl trefím rovnou, strýček Toby vstal a užuž by byl promluvil o projektilech – ale tu jim všem zaujalo sluch jedno jediné slovo, pronesené na druhém konci stolu – slovo, jakého by se tam z celého slovníku člověk nejméně nadál – slovo, které se stydím napsat – leč napsat se musí – a musí se číst; – neřádné – nekanonické – hádejte tisíckrát – znásobte ten tisíc ještě tisícem – trapte si – mučte fantazii, jak dlouho chcete, stejně se nikam nedostanete – Však já vám je v příští kapitole povím.

Kapitola XXVII

Kruci! ——————————————— Kr——— ! sykl Phutatorius jen tak pro sebe, ale přece dost silně, až se to rozlehlo – a v mluvě zraku i v tónu hlasu, s jakým to pronesl, zračilo se, kupodivu, něco mezi ustrnutím a zabolením.

Těch pár hodovníků, kteří svým bystrým sluchem postřehli ráz i sklad obou těch tónů tak zřetelně jako tercii, kvintu nebo jiný hudební akord – to udivovalo a mátlo nejvíce – sám o sobě to byl dokonalý souzvuk – jenže se vymykal tónině a do načatého tématu vůbec nezapadal; – a tak při všech svých znalostech za nic na světě si to nedovedli vyložit.

Druzí, kteří se v hudebním projevu naprosto nevyznali a sluchem pochycovali jenom hrubý smysl slova, hádali, že Phutatorius ve své prchlivosti rve Didiovi klacek z ruky, aby Yorickovi namlátil – a že to neomalené Kruci je pouhým exordiem k proslovu, v němž si ho, podle té ukázky soudíc, náležitě podá; bodrý strýček Toby už trnul, co Yorick vystojí. Jenže Phutatorius umlkl a k ničemu se nechystal a neměl – a jiní hodovníci hned z toho vyvozovali, že se mu snad bezděky vydral výdech, který čirou náhodou dostal podobu všedního zaklnutí – bez jeho hříšné podstaty.

Druzí, zvláště pak jeho nejbližší sousedé, to naopak pokládali za pravé a podstatné zaklnutí, vědomě namířené proti Yorickovi, jehož, jak známo, nijak v lásce nechová – a zmíněné zaklnutí, mudroval otec, v tu dobu zrovna kypělo a kvasilo v hořeních končinách Phutatoriovy vybrané mluvy; a tak samozřejmě a normálně při návalu krve, která se samým leknutím nad prapodivnou kazatelskou teorií Phutatoriovi vhrnula do pravé srdeční komory, rovnou vyprýštilo.

Pěkně se nám to mudruje, když nevíme, jak to ve skutečnosti je.

Při všelikém hloubání nad tím od Phutatoria proneseným dvojslabičným slovem – tím si byl kdekdo jist a z toho axiómu vycházel, že Phutatorius je předmětem sporu, propukajícího mezi Didiem a Yorickem, všecek zaujat; však se díval nejprve na jednoho, potom na druhého a tvářil se, jako by poslouchal, o čem je řeč, – kdo by si to tedy o něm nemyslil? A zatím Phutatorius z toho všeho nevnímal ani slovo, ba ani slabiku – vší svou myslí a pozorností sledoval, co se mu to děje v prostoře kaťat, a to zrovna v místě, kde ze všeho nejméně stál o nějaký úraz: Tvářil se nanejvýš pozorně, kdejaký čiv i sval v obličeji napjatý na nejvyšší stupeň, jaký ten nástroj vydrží, chtěje, jak se zdálo, ostře odseknout Yorickovi, sedícímu naproti němu – a zatím, jářku, Yorick v žádné komůrce Phutatoriova mozku ani chvilku nepobyl – pravá příčina jeho výkřiku tkvěla aspoň o yard níže.

Pokusím se vám to vyložit tak cudně, jak to jen půjde.

Vězte tedy, že chvilku před večeří zabrousil Gastriphere do kuchyně podívat se, jak jsou daleko – a na kredenci tam zahlédl košík s pěknými kaštany, i kázal, aby jich pár set upekli a podávali hned po večeři – ten příkaz ještě zdůraznil tím, že je tuze rád Didius a ještě raději Phutatorius.

Asi dvě minuty předtím, než strýček Toby přetrhl Yorickovi proslov – přinesli Gastripherovy kaštany do jídelny – číšník pamětliv toho, jak je Phutatorius rád, zabalil je horké do čistého damaškového ubrousku a položil je přímo před Phutatoria.

Nuže, snad to ani jinak nejde, když se půl tuctu rukou naráz ponoří do ubrousku – bodejť by se nějaký hybnější a kulatější kaštan nerozjel – i stalo se, že se jeden opravdu kutálel ze stolu; a jak tam Phutatorius seděl za stolem rozkročen – spadl Phutatoriovi rovnou do otvoru v kalhotech, pro který k hanbě a ostudě našeho jazyka nemáme v slovníku jediné cudné slovo – jen tolik budiž řečeno – byl to zrovna ten otvor, který podle příkazů slušnosti platných v dobré společnosti má být jako chrám Janusův (aspoň v době míru) napořád zavřen.

Nedodržením etikety (to budiž mimochodem celému světu výstrahou) otevřel Phutatorius branku této náhodě. –

– Když říkám náhoda, sahám jenom k běžnému vyjadřování, – ale nikterak tím nevyvracím názor, který v té věci zastávali Acrites a Mythogeras[154]; ti si umanuli a na tom trvali – a trvají dosud – Že co se stalo, nebyla žádná náhoda – a že se ten kaštan jakoby sám od sebe takhle zakutálel – a ještě žhavý spadl tam, a ne jinam – to byl spravedlivý trest za sprostý a oplzlý traktát de Concubinis retinendis[155], který Phutatorius vydal před nějakými dvaceti lety – a zrovna ten týden chystal k novému vydání.

Nenáleží mi plést se do této kontroverze – jistě se dá leccos uvést pro i proti – jakožto dějepisec mám snahu vylíčit čtenáři věrojatně pouhou skutečnost, že hiatus ve Phutatoriových kalhotech byl dost široký, aby se do něho kaštan vešel; – a že rozžhavený kaštan tak či onak opravdu do něho spadl, aniž si toho Phutatorius nebo někdo jiný všiml.

Prvních dvacet až pětadvacet vteřin nebylo to hřejivé teplo, vyzařující z kaštanu, nijak nelibé – a Phutatoriovu pozornost strhovalo k tomu místu jen maloučko: – Ale horko sálalo víc a víc, za pár vteřin překročilo bod mírného požitku a s kvapem se hnalo do končin bolesti, a tak Phutatoriova duše a spolu s ní ideje, pomysly, pozornost, představivost, soudnost, rozvaha, rozšafnost, rozmysl, paměť, obraznost, jakož i deset praporů živočišných částic všelijakými oklikami a soutěskami o překot chvátaly dolů na ohrožené místo, čímž se mu, toť se ví, horní končetiny vyprázdnily, až byly jako má peněženka.

Poslové mu sice přinášeli zprávy, ale Phutatorius ne a ne přijít té záhadě dole na kloub, ne a ne uhodnout, co se to tam děje: Nevěda, co by toho bylo příčinou, řekl si, že v takovém postavení nejmoudřejší bude pokud možno stoicky to vydržet; a s trochou ušklíbání a špulení pysků jistě by to byl dokázal, kdyby se mu nebyla trhla představivost – jenže zbujnost představivosti se v takových případech zkrotit nedá – najednou mu blesklo hlavou, že ten bolestný pocit je sice od sálavého horka – ale že to přece jen může být zrovna tak kousnutí jako spálenina; že mu tam třeba vlezl a zakousl se mlok nebo salamandr nebo jiná taková odporná havěť – při té šeredné představě, ještě zesílené tím, jak ho v tu chvíli kaštan palčivě zabolel, zmocnila se ho náhlá panika a v děsivém rozrušení mysli přivedla ho, jak se to nejlepším vojevůdcům na světě stává, nadobro z míry; – rázem tedy vyskočil, a jak vstával, vyhrklo mu ono tolik omílané citoslovce leknutí s aposiopetickou pauzou, vyznačenou takto: Kr—; přísně kanonické to citoslovce nebylo, ale co jiného se dá taky v tu chvíli říci; – a ostatně aťsi kanonické bylo, nebo nebylo, Phutatorius za ně nemohl stejně jako za to, co mu je vyloudilo.

Vyprávění o tom trvalo notnou dobu, věc sama však trvala jen krátkou dobu, jen co si Phutatorius kaštan vytáhl a praštil jím o zem – a co Yorick vstal z křesla a kaštan sebral.

Je zajímavé, jaké nepatrné okolnosti někdy opanují naši mysl: – Jakou neuvěřitelnou vahou nám vtiskují a vnucují názory na věci i lidi, lehounká pápěrka nám vštípí do duše nějaké přesvědčení a to se v nás tak pevně zakoření, – že se nedá vyvrátit, ani když se do něho jako beranem buší Euklidovými důkazy.

Jak řečeno, Yorick sebral kaštan, kterým Phutatorius vztekle mrštil – byl to daremný počin – stydím se ho vysvětlovat – udělal jenom proto, že po tom dobrodružství se mu kaštan nezdál o chlup horší – a pro dobrý kaštan se shýbnout mu vždycky stálo za to. – Ale ve Phutatoriově hlavě tato daremná okolnost působila docela jinak: Yorickův počin, jak vstal z křesla a sebral kaštan, mu byl jasným přiznáním, že původně to byl jeho kaštan, – a tudíž že tu klukovinu s kaštanem mu ztropil majitel kaštanu a nikdo jiný: V tom názoru utvrzovalo Phutatoria také to, že na úzkém obdélném stole mohl mu Yorick, sedící přímo naproti, kaštan všoupnout jako nic, – a tudíž že mu ho tam taky všoupl. Více než podezíravý pohled, jímž Phutatorius Yoricka při těchto úvahách změřil, až příliš prozrazoval jeho mínění – a protože Phutatorius byl do toho nesporně líp zasvěcen než druzí, jeho mínění se stalo míněním obecným; a z příčiny, o které dosud nebyla řeč, – zakrátko taky nezvratným.

Jakmile se na jevišti našeho podnebeského světa odehrají velké nebo nenadálé události – lidská mysl, která je podstaty všetečné, hned běží za scénu podívat se na jejich původ a zdroj. – Pátrání tentokrát dlouho netrvalo.

Kdekdo znal Yorickův nepříznivý soud o Phutatoriově traktátu de Concubinis retinendis, kterážto věc podle něho způsobila jen škodu ve světě – hned tedy kápli na to, že Yorickův šprým má mystický smysl – s tím horkým kaštanem všoupnutým do Phutatoriova ******** že sarkasticky napadá jeho knihu, – jejíž nauky prý už leckterého řádného muže na stejném místě rozpálily.

Nad tímto šťastným nápadem se probral z dřímot Somnolentus – rozesmál Agelastes – a pamatujete-li si, jak se tváří a vypadá ten, kdo usilovně luští hádanku – zrovna tu podobu vzal na sebe Gastripheres – zkrátka kdekdo to pokládal za mistrovský kousek veledůvtipu.

Bylo to, jak čtenář od počátku až do konce pozoroval, stejně bezpodstatné jako filozofické sny: jak to Shakespeare říká o jeho předkovi, – Yorick si jistě „na žert potrpěl“, ale žert umírněný, a nijak si neliboval v nejapnostech, za které neprávem pykal; – ale naneštěstí mu odjakživa přisuzovali tisíceré výroky skutky, které (ačli mě příchylnost k němu nezaslepuje) byly jeho povaze naprosto vzdáleny. Jenom za to ho kárám, nebo spíše kárám a vzápětí zas miluji – že při svém zvláštním založení nikdy se nenamáhal uvést nějakou věc na pravou míru, i když se to dalo snadno provést. Když ho tupili, počínal si vždycky tak jako v té záležitosti s hubeným koněm – mohl ji sice každému se ctí vysvětlit, ale nad to byl on povznesen; ostatně stejným škůdcem byl v jeho očích ten, kdo o něm utrhačné řeči vymýšlel, jako ten, kdo je roznášel, i ten, kdo jim věřil, – aby je z toho vyváděl, k tomu se nesnížil – pevně věřil, že pravda a čas to udělají za něho.

Toto hrdinství mu působilo lecjaké nepříjemnosti – v tomto případě mu vyneslo Phutatoriovu zavilou zlobu; jakmile Yorick kaštan dojedl, Phutatorius znovu vstal z křesla a dal mu ji najevo – arci s úsměvem; jenom tolik řekl, že se vynasnaží, aby mu tu úsluhu nezapomněl.

Ale pozor, abyste obě věci v duchu pečlivě rozpoznali a odlišili.

– Úsměv platil shromážděným.

– Výhrůžka platila Yorickovi.

Kapitola XXVIII

– Pověděl byste mi, oslovil Phutatorius svého souseda u stolu Gastriphera, – s takovou pitomůstkou se přece nechodí k ranhojiči, – pověděl byste mi, Gastriphere, čím tu spáleninu odstranit? – Zeptejte se Eugenia, řekl Gastripheres – Přijde na to, Eugenius dělal, jako by o tom dobrodružství nic nevěděl, jaké povahy ten orgán je – Jestli je křehký a pohodlně zafačovatelný – To je obojí, přisvědčil Phutatorius a při řeči si na orgán sáhl rukou a důrazně kývl hlavou a zároveň si pozdvihl levou nohu, aby mu tak ulevil a dopřál mu vzduchu – Když je tomu tak, řekl Eugenius, radil bych vám, Phutatorie, jen žádné mastičkářství; vzkažte k nejbližšímu tiskaři pro vlhký arch papíru z tiskařského presu a spolehněte se, že se jím vyléčíte – stačí jenom si jej obvinout – Vlhký papír, pravil Yorick (ten seděl vedle přítele Eugenia), pokud vím, svým chladem sice osvěžuje – ale jinak je podle mě pouhý nosič – účinně působí olej a tiskařská čerň, jimiž papír nasákl – Tak jest, řekl Eugenius, z prostředků používaných zevně troufám si jej doporučit jakožto nejspolehlivější a na bolest nejúčinnější.

Když tedy hlavní je olej a čerň, řekl Gastripheres, být vámi, natřel bych je hustě na hadřík a rovnou přiložil. To by to pěkně dopadlo, odporoval Yorick – A ostatně, dodal Eugenius, kam by se poděla ona promyšlená úhlednost a ladnost receptu, která je podle mediků už půl léčby; uvažte, že při drobném písmu (a takové má být) hojivé částečky, které se v této podobě dostávají s ranou do styku, jsou rozptýleny tak neskonale řídce a přímo matematicky rovnoměrně (kromě nadpisů a iniciál), že by to sebeumnější špachtle nedokázala. Ještě štěstí, ozval se Phutatorius, že je zrovna v tisku druhé vydání mého traktátu de Concubinis retinendis – Tak z něho nějaký list vezměte, řekl Eugenius – To je jedno který, – ale ne aby na něm bylo nějaké svinstvo, řekl Yorick –

Právě dotiskují devátou kapitolu, řekl Phutatorius, – v knize je to kapitola předposlední – Jaký má prosím ta kapitola nadpis? řekl Yorick a uctivě se Phutatoriovi uklonil – Tak se mi zdá, odpověděl Phutatorius, že je to ta de re concubinaria[156]. Propánakrále, pryč od té kapitoly, pravil Yorick.

– To jistě – dodal Eugenius.

Kapitola XXIX

– Nuže, Didius při řeči povstal a pravou ruku s roztaženými prsty si přitiskl na prsa – stát se taková mýlka s křestním jménem před reformací – (Ona se stala předevčírem, řekl si u sebe strýček Toby), kdy se křest udílel latinsky – (Jenže ono to bylo anglicky, řekl strýček Toby) – Všelico se přitom mohlo natrefit a s odvoláním na rozmanité dřívější právní nálezy byl pak křest prohlášen za neplatný a právem se dítěti mohlo dát nové jméno – Když třeba kněz z neznalosti latinského jazyka, což nebyla žádná vzácnost, pokřtil Frantovo dítě in nomine patriae & filia & spiritum sanctos – křest se pokládal za neplatný – Promiňte, opravil ho Kysarcius, – protože v tom případě chyba byla jen v koncovkách, křest byl platný – neplatný by býval tehdy, kdyby kněz u podstatných slov spletl první slabiky – a ne poslední, jako ve vašem případě.

Otec se takovými subtilnostmi přímo kochal, a tak poslouchal nadmíru napjatě.

Tak třeba, hovořil dále Kysarcius, místo in Nomine patris atd. Gastripheres pokřtí Tondovo dítě in Gomine gatris atd. atd. – Je to křest? Ne, – tvrdí nejkovanější znalci církevního práva; anžto každému slovuje vyrván kořen a význam slova setřen a posunut; neboť Gomine neznamená jméno a gatris neznamená otec – Co to tedy znamená? řekl strýček Toby – Vůbec nic, pravil Yorick – Ergo je křest neplatný, řekl Kysarcius – Toť se rozumí, dodal Yorick hlasem ze dvou třetin žertovným a z jedné třetiny vážným –

Ale v uvedeném případě, hovořil dále Kysarcius, kde místo patris stojí patriae, místo filii pak filia atd. – ježto chybné je toliko skloňování a kořeny slov zůstávají nedotčeny, jejich ohýbáním na tu či onu stranu se křest nemaří, anžto ve slovech trvá stejný smysl jako dřív – Jenže k tomu je dále třeba, pravil Didius, mít za prokázané, že je kněz zamýšlel správně vyslovit – Tak jest, odvětil Kysarcius; příkladem je nám, bratře Didie, jeden dekret v dekretáliích papeže Lva III. – Vždyť bratrovo dítě, ozval se strýček Toby, nemá s papežem nic společného – je to prosté dítě protestantského statkáře, proti přání i vůli otce i matky a všech příbuzných pokřtěné na Tristram –

Má-li v této věci, vskočil strýčkovi Tobymu do řeči Kysarcius, platit přání a vůle příbuzných, pak má do toho nejméně co mluvit paní Shandyová – Strýček Toby položil dýmku a otec si přitáhl křeslo blíž ke stolu, aby mu neušel závěr podivného úvodu.

O tom, „Zdali je matka příbuzná svého dítěte“, hovořil dále Kysarcius, pane kapitáne Shandy, nejlepší právníci a znalci občanského práva naší vlasti nejen disputovali – dokonce po nezaujatém probádání a protřepání argumentů ze všech stran vynesli záporný nález – totiž „Že matka není příbuzná svého dítěte“. Otec hned položil strýčkovi Tobymu dlaň na ústa a dělal, jako by mu chtěl něco pošeptat – a zatím trnul před Lillibullerem – a protože velmi toužil dovědět se něco víc o tomto prapodivném sporu – prosil strýčka Tobyho, aby mu to, proboha, nezkazil – Strýček Toby přikývl – strčil si znovu dýmku do úst a omezil se na to, že si Lillibullero hvízdal v duchu. Kysarcius, Didius a Triptolemus pak vedli dále rozpravu takto.

Běžnému myšlení prostého lidu, ujal se znovu slova Kysarcius, se tento nález sice nadobro příčí, nicméně má rozum na své straně; a zcela nesporným ho učinila proslulá pře, obecně zvaná pře vévody ze Suffolku: – Uvádí ji Brook, řekl Triptolemus – Zaznamenává ji lord Coke[157], dodal Didius – A najde se taky v Swinburnově spise o posledním pořízení, řekl Kysarcius.

Taková byla, pane Shandy, ta pře.

Za panování Edvarda VI. vévoda Karel ze Suffolku měl z jednoho lůna syna a z druhého lůna dceru, i sepsal poslední pořízení a v něm odkázal statky synovi, a umřel; po jeho smrti umřel také syn – ale poslední vůli ani ženu ani dítě nezanechal – jeho matka i sestra po otci (narozená z prvního lůna) tehdy ještě žily. Matka se ujala správy synových statků, podle říšského zákona Jindry VIII. z roku dvacátého prvního, podle něhož platí: Umře-li někdo bez posledního pořízení, správa jeho statků nechť se svěří nejbližšímu příbuznému.

Když byla takto (pokoutně) správa odevzdána matce, sestra po otci zahájila před církevním sudím proces a dovozovala: 1. Že nejbližší příbuzná je ona; a 2. Že matka není příbuzná zesnulého; žádala tedy soud, aby matce udělenou správu zrušil a svěřil jí jakožto nejbližší příbuzné podle zmíněného říšského zákona.

Protože to byla pře významná, na jejímž výsledku velmi záleželo – vždyť podle precedentu, který tím vznikne, měly se v budoucnu rozsuzovat mnohé majetkové pře – největší znalci jak zemského, tak i římského práva rokovali o tom, je-li matka příbuzná svého syna čili nic. – Ba co víc, nejen znalci světského práva – ale také znalci práva církevního – juris consulti – juris prudentes – profesoři občanského práva – advokáti – komisaři – soudci konzistorního a testamentárního soudu v Canterbury a v Yorku spolu s přísedícím dispenzačního soudu, všichni svorně usoudili, že matka není příbuzná svého dítěte –

A co tomu říkala vévodkyně ze Suffolku? ozval se strýček Toby.

Touto neočekávanou otázkou strýček Toby Kysarcia tak zmátl, že by to nedokázal ani nejobratnější advokát – Na celou minutu se Kysarcius zarazil, koukal na strýčka Tobyho a neodpovídal – a za tu jedinou minutu ho odstrčil stranou Triptolemus a takto vzal věc do ruky.

Základní právní zásada zní, řekl Triptolemus, že v právu všechno je sestupné, nikoliv vzestupné; nesporně tedy jen proto, třeba dítě bývá z krve a semene rodičů – rodiče nicméně z jeho krve a semene nejsou; anžto rodiče nejsou zplozeni dítětem, nýbrž dítě rodiči – Neboť psáno jest, Liberi sunt de sanguine patris & matris, sed pater & mater non sunt de sanguine liberorum.[158]

– Ale to zas, Triptoleme, zvolal Didius, dokazuje příliš mnoho – neboť z uvedeného pramene by pak vyplývalo, že v příbuzenském poměru k dítěti není nejenom matka, což se všeobecně uznává – ale taky otec – Však se taky tento názor pokládá za správnější, řekl Triptolemus; neboť otec, matka a dítě jsou sice tři osoby, ale přitom toliko (una caro) jedno tělo; není tudíž mezi nimi žádné příbuzenství – a taky v přirozeném řádu se získat nedá. – Už zase ten důkaz přeháníte, zvolal Didius – neboť příroda nikomu nebrání, brání tomu jen levitický zákon – zplodit dítě s babičkou – a když se z toho narodí dcera, pak bude jednak – Ale kdopak si kdy usmyslil léhat s babičkou? zvolal Kysarcius – Usmyslil si to, řekl Yorick, ten mladík, o němž mluví Selden[159] – a před otcem svůj úmysl ospravedlňoval argumentem odvozeným ze zákona odvety – „Vy jste, vašnosti, léhal s mou matkou,“ řekl ten klacek – „proč bych já neléhal s vaší?“ – Toť Argumentum commune[160], dodal Yorick. – Však oni si lepšího nezaslouží, řekl Eugenius a sundal si z věšáku klobouk. Všichni vstali od stolu –

– Prosím vás, řekl strýček Toby, opřený o Yoricka, jak mu Yorick s otcem pomáhali po schodech – nelekejte se, milostivá, tato rozmluva na schodech není tak dlouhá, jako byla poslední – Prosím vás, Yoricku, řekl strýček Toby, jak tedy nakonec ti učenci rozsoudili v zmíněné věci s Tristramem? Znamenitě, odpověděl Yorick; nikomu na světě, vašnosti, do toho nic není – neboť matka, paní Shandyová, s ním vůbec není příbuzná – a protože matka je z rodičů pořád ještě nejjistější – pan Shandy mu ovšem není teprv ničím – Není s ním zkrátka, vašnosti, o nic víc příbuzný než já –

To je docela možné, pokývl hlavou otec.

– Aťsi učenci říkají, co chtějí, pravil strýček Toby, nějaké pokrevní příbuzenstvo mezi vévodkyni ze Suffolku a jejím synem jistě bylo –

Prostý lid si to myslí dodnes, pravil Yorick.

Kapitola XXXI

Subtilnosti takových učených rozprav si otec náramně pochvaloval – jenže to bylo, jako když se na zlomeninu kápne masti – Sotva došel domů, starosti na něho dolehly ještě tíživěji, tak je člověkovi, když se mu smekne hůl, o kterou se opírá – Chmuřil se – chodil k rybníku – střechu u klobouku si najedná straně nechával sklopenou – pořád vzdychal – na nikoho se neosopoval – a protože při osopování člověk prchlivostí přímo srší, což podle Hippokrata nemálo napomáhá pocení a zažívání z toho, jak ho prchlivost přešla, jistě by se byl rozstonal, jenže v pravou chvíli mu mysl opanovaly a zdraví zachovaly nové trampoty s tisícem liber, které mu odkázala teta Dína –

Jen tu zprávu otec přečetl, popadl to za správný konec, i soužil se a trudil, nevěda, jak s těmi penězi ke cti rodiny naložit –

V hlavě se mu vystřídalo dobrých sto padesát záměrů – udělá to a to nebo zase ono – Odjede do Říma – zahájí proces – vloží to do cenných papírů – odkoupí Janu Hobsonovi dvorec – vztyčí nové průčelí u domu a zarovná je novým křídlem – Na tomto břehu stojí pěkný vodní mlýn, jako protějšek přímo naproti za řekou postaví větrný – Ale především ohradí velký Oxmoor a mého bratra Bertíka pošle rovnou na cesty.

Ale protože to byla částka omezená, a všechno se za ni tedy pořídit nedalo – a užitečného věru málo – ze všech záměrů, které ho tehdy zaměstnávaly, ty dva poslední se mu zřejmě zamlouvaly nejvíce; a jistojistě by je byl provedl oba, nebýt shora zmíněné závadičky, která ho přiměla, aby se chtěj nechtěj rozhodl pro jeden, nebo druhý.

Snadné to zrovna nebylo; na nezbytný doplněk bratrova vzdělání otec, pravda, dávno pamatoval, a ve své rozšafnosti si dokonce umínil, že mu k němu taky dopomůže, jakmile mu něco vynese druhá emise mississippských akcií, s nimiž spekuloval – jenže stejně dávný nárok měl Oxmoor, pěkné, rozsáhlé, hlodašem zarostlé, neodvodněné, ladem ležící pastvisko, patřící k shandyovskému panství: Dávno už dychtil nějak je zužitkovat.

Taková vážnost chvíle však na něho dosud nikdy nedotírala a nenutila ho rozsuzovat, který z těch nároků je přednější a platnější, – ve své rozšafnosti se jejich přesnému a nezaujatému zkoumání vyhýbal: Zavrhnuv v nynější tísni ostatní záměry, – kolísal se znovu mezi těmito dvěma, OXMOOREM a mým BRATREM; oba měly něco do sebe a staroch v duchu perně zápolil, – který z nich provést dříve.

– Ať se tomu lidé smějí, jak je jim libo – ale tak tomu bylo.

V naší rodině bylo vždy zvykem a průběhem doby se stalo téměř obecným právem, že nejstarší syn má mít před svatbou volný vchod, odchod i návrat do ciziny, – jednak aby se mu pohybem na čerstvém vzduchu posílilo přirození – jednak aby se měl taky čím ješitně těšit a chlubit, že byl v cizině – tantum valet, říkával otec, quantum sonat[161].

Byla to dispenz rozumná a zajisté nejvýš křesťanská – pro nic za nic ho o ni připravit, aby jiným pro výstrahu jakožto první z Shandyů nezbrousil v dostavníku Evropu, jen proto, že je tupý klacek, – to by člověk ani Turkovi neudělal.

S Oxmoorem naproti tomu byla stejná potíž.

Kromě osmi set liber původní kupní ceny – dalších osm set liber stál rodinu před nějakými patnácti lety proces o něj – kromě bůhví jakých ještě starostí a protivenství.

A to už jej Shandyové drželi od poloviny minulého století; táhl se přímo před domem, na jednom konci ohraničený vodním mlýnem, na druhém pak zamýšleným větrným mlýnem, jak o něm byla řeč, – už proto tedy z celého panství nejspíš zasluhoval, aby si ho rodina hleděla a chránila – jenže neblahý osud, který postihuje zároveň lidi i půdu, po níž šlapou, – tomu chtěl, že byl tak ostudně zanedbán a přímo zhuntován, že (jak říkal Obadiáš) jet přes něj někdo, kdo rozumí ceně půdy, srdce by mu nad tou zpustlostí krvácelo.

Ani za koupi tohoto pozemku – ani za jeho polohu otec vlastně nemohl – co je mu tedy po tom, říkal si – až když se před patnácti lety zapletl do prožluklého procesu kvůli mezím (však si jej sám nadrobil) – teprve potom na podporu Oxmooru sháněl kdejaký argument; po shrnutí argumentů pak zjistil, že něco pro něj udělat mu velí nejen prospěch, ale taky čest – a nyní že je k tomu vhodná chvíle.

Snad nějakou smůlou se to tak zplichtilo, že nároky obou stran měly stejnou váhu; otec je potěžkával ve všech náladách a rozpoloženích – dlouhé hodiny nad nimi důkladně a úporně hloubal – jeden den četl knihy o hospodářství – druhý den zas cestopisy – ode všech vášní se oprostil – argumenty obou stran zpytoval po všech stránkách i okolnostech – den co den o Oxmooru rokoval se strýčkem Tobym – přel se s Yorickem – povídal si s Obadiášem – ale všechno, co mluvilo ve prospěch jedné sporné strany, stejnou měrou platilo i pro druhou nebo se dalo nějakým stejně pádným zřetelem vyvážit, takže vážky byly v rovnováze.

Jistěže dát Oxmooru, co mu patří, a svěřit ho kloudným lidem, proti nynější zpustlosti hned se bude jinak na světě vyjímat – jenže to nachlup platí taky o Bertíkovi – aťsi Obadiáš říká, co chce. –

Co se prospěchu týče – napohled arci nevypadala ta půtka nijak nerozhodně; neboť jakmile otec namočil pero a vypočítával prosté výdaje s klučením Oxmooru, jeho mýcením, ohrazováním atd. atd. – jaký zaručený zisk mu z toho poplyne – při počtech mu vycházel zisk přímo obrovský, jed by na to člověk vzal, že to Oxmoor vyhraje na celé čáře. Hned první rok měl z něho určitě sklidit tři sta hektolitrů řepky, tři hektolitry po dvaceti librách – napřesrok pak skvělou úrodu pšenice další rok podle mírného odhadu sto – ale pravděpodobně sto padesát – ne-li dvě stě centnýřů hrachu a bobu – a brambor nepočítaných. – Ale tu si staroch vzpomněl, že mého bratra chová jenom na to, aby mu to jako prase sežral – a rázem bylo po všem veta – a tonul v takových rozpacích – že, jak strýček Toby říkával – ani jeho podpatek nebyl bezradnější.

Jenom ten, kdo to sám zakusil, pochopí, jaká je to muka být drásán dvěma stejně silnými záměry, které ho mermomocí strhují protichůdným směrem: nemluvě ani o té spoušti, důsledně a neodvratně zachvacující jemnější čivstvo, které, jak známo, ze srdce k hlavě dopravuje živočišné částice a vzácnější šťávy a tak dále – Jak teprve taková neurvalá tahanice probíhající v člověku hubí jeho hrubší a pevnější orgány, jak mu užírá tuk a podlamuje sílu.

Otec by byl tomuto trápení jistě podlehl stejně, jako by byl podlehl trápení s mým křestním jménem – jenže před tím i oním ho zachránilo nové trápení – totiž nešťastná smrt mého bratra Bertíka.

Co je život člověka? Ne-li potácení sem tam? – od žalu k žalu? – jeden zdroj zlosti ucpeš! – odecpeš druhý!

Kapitola XXXII

Od této chvíle platím za pravoplatného dědice rodiny Shandyů – a teprve odtud se vlastně příběh mého ŽIVOTA i mých NÁZORŮ počíná; při všem tom shonu a chvatu zatím jsem si jenom rovnal terén pro stavbu – a to říkám předem, stavba to bude, jakou od Adama nikdo nenavrhl ani nezbudoval. Za nějakých pět minut hodím pero do krbu a za ním krapet zpeklého inkoustu, který mi zbývá na dně kalamáře – ale ještě na mě čeká tucet věcí – něco musím nadepsat – něčeho želet – v něco doufat – něco slíbit, něčím pohrozit – něco musím předpokládat – něco prohlásit – něco zatajit – něco si vybrat, o něco se pomodlit. – Nadepisuji tedy tuto kapitolu kapitolou o něčem – po ní hned další, to jest první kapitola příští knihy, jestli se toho dožiji, bude kapitola o knírku, aby si tak mé dílo trochu udrželo souvislost.

Želím toho, že se mi nakupilo tolik věcí, takže jsem se v svém díle nedostal až tam, kam jsem toužebně vyhlížel; totiž k strýčkovým tažením, zejména pak k jeho námluvám, událostem to povahy tak neobvyklé a ražby tak cervantovské, že dokážu-li, aby tyto příběhy na jiné zapůsobily stejným dojmem, jaký vyvolaly ve mně – za to vám ručím, že se mé knize povede na světě lépe, než se kdysi vedlo jejímu pánovi – Ach Tristrame! Tristrame! kéž by to jednou bylo – spisovatelský věhlas, jehož se ti dostane, odmění tě za lidská trápení, kterých jsi tolik užil – jím se budeš kochat ještě tehdy – až na tohle všechno dávno nepomyslíš ani nevzpomeneš! –

Není divu, že se na ty námluvy třesu nedočkavostí – Jsou z celého mého příběhu nejšťavnatější! jen co k nim přijdu, dejte si říct, lidičky, – (že se nad tím nějaký choulostivý žaludek vzbouří, to je toho) slova vybírat zrovna nebudu; – to prohlašuji – že s tím za pět minut hotov nebudu, to se bojím – a v to doufám, vážení a důstojní pánové, že nejste uraženi – pakliže ano, jen počkejte, milí pedanti, napřesrok vám něco dám, nad čím se urazíte – jak to má Janička dělá – ale kdo je má Janička – a co je správný a nesprávný konec u ženy, to se musí zatajit – povím vám to až o dvě kapitoly dál, za kapitolou o knoflíkových dírkách, – a ani o jednu kapitolu dřív.

Došli jste na konec těchto čtyř knih – něco se vás musím zeptat: co hlava? mě bolí až hrůza – se zdravím, to já vím, jste na tom o moc líp – Pravé shandyovství, žehrejte si na ně, jak chcete, rozevírá srdce i plíce a jako jiné afekce téže povahy prohání krev a jiné životodárné šťávy jejich kanálky tak, že se kolo života dlouho a radostně otáčí.

Kdybych měl jako Sancho Panza na vybranou království, přímořské bych si nevybral – ani království s černochy, na nichž se dá vydělávat – ne, vybral bych si království, kde se poddaní na celé kolo smějí: A protože žlučovité a trudné náruživosti porušují krev a šťávy a tím, jak pozoruji, hubí tělo státní i tělo přirozené – a protože tyto náruživosti pevně ovládnout a rozumu podrobit je možno jen ctnostným životem – k modlitbám bych připojil ještě tu – kéž Bůh milostivě udělí, aby moji poddaní byli právě tak moudří jako veselí; pak budu já nejšťastnějším panovníkem na světě a oni nejšťastnějším národem pod nebesy –

A tak se s vámi zatím, vážení a důstojní pánové, tímto mravním naučením na celý rok loučím, potom vás (jestli mě ten hnusný kašel do té doby nesklátí) znovu zatahám za bradu a vytasím se s příběhem, o jakém se vám ani nesnilo.

Konec knihy čtvrté

Kapitola I

Nebýt toho páru bujných koníčků a toho ztřeštěného postilióna, který je hnal ze Stiltonu do Stamfordu, nikdy by mi to na mysl nepřišlo. Postilión ujížděl jako blesk – svah se táhl tři a půl míle – jako bychom se ani země nedotýkali – pohyb to byl náramně rychlý – náramně krkolomný – přenesl se mi až do mozku – i srdce mělo na něm podíl – Při velikém bohu denního světla, zrak jsem upřel ke slunci a paži jako k přísaze vystrčil z předního okna kolesky, „jen co dojedu domů, hned zamknu pracovnu a klíč hodím do studny za domem devadesát sáhů pod zem“.

Londýnský dostavník mě v tomto předsevzetí ještě utvrdil: jako přilepený drncal do kopce, sotvaže se hýbal z místa, táhlo ho – táhlo ho šest těžkých hovad– „táhnou vší silou!“ – pokýval jsem nad tím hlavou – „však ono panstvo táhne zrovna tak – a kromě toho ještě cizí silou – ach, to je krása!“

Povězte mi, učenci, copak budeme pořád jen přidávat na hromadu – a pramálo k hodnotě?

Copak budeme pořád robit nové knihy, jako robí lékárníci nové mixtury, a to tak, že z jedné nádobky ulévají do druhé?

Copak budeme pořád svíjet a rozvíjet jedno lano? pořád šlapat stejnou stopou – pořád stejným krokem?

Copak je na věčné časy naším údělem ve všední den i ve svátek vystavovat ostatky vědění, jako mniši vystavují ostatky svatých – a jeden – jeden jediný zázrak s nimi nezpůsobit?

Copak byl ČLOVĚK – tvor na celém světě nejznamenitější a nejušlechtilejší – zázrak přírody, jak ho v knize περι φύσεως nazývá Zarathuštra – Šekina božské přítomnosti podle Chrysostoma – obraz boží podle Mojžíše – paprsek božství podle Platona – div nad divy podle Aristotela – nadaný mohutnostmi, které ho od země rázem až k nebi vymršťují – stvořen na to, aby se tak bědně – tak žalostně – tak ubožácky trdloval?[165]

Nadávat na to jako Horác, to se mi nechce – ale není-li ta touha nezřízená a hříšná, kdejakému napodobiteli ve Velké Británii, Francii a Irsku bych z hloubi duše přál, aby si za námahu uhnal ozhřivku; a aby se zřídila ozhřivkárna, do které by se celá ta verbež, mužská i ženská, vešla a tam se – bodejť – kurýrovala rtuťovými parami: a tak se dostávám k historce o knírku – jenže jakým sdružením představ, – to jakožto nezcizitelný statek odkazuji stydlivkám a pokrytcům, ať hádají, když je to baví.

O KNÍRKU

Lituji, že jsem vám ji slíbil – větší nepředloženost si jakživ nikdo nesmyslil – Kapitola o knírku! běda! svět ji nesnese – ten útlocitný svět – ale když já jsem nevěděl, co v ní vězí – a ten níže uvedený zlomek jsem předtím okem nespatřil; jinak jakože nosy jsou pořád nosy a knírky jsou pořád knírky (aťsi svět tvrdí, co chce), jistě bych se byl této kapitole zdaleka vyhnul.

ZLOMEK

*oe *oe *oe *oe *oe *oe *oe *ce *oe *
* * * * * * * * * *
* * – Vy mi podřimujete, má zlatá, řekl staroušek, uchopil stařenku za ruku a při slově Knírek ji lehounce stiskl – neměli bychom mluvit o něčem jiném? Ani zanic – řekla stařenka – líbí se mi, jak o těch krámech vypravujete: uvázala si tenký gázový šátek, hlavu v křesle opřela tak, že obličejem byla obrácena k němu, a jak se uvelebovala, vystrčila dopředu obě nohy – žádám vás, hovořila dále, abyste pokračoval.

I pokračoval staroušek takto: – Knírek! zvolala královna navarrská[166] a upustila klubko, jakmile La Fosseuse to slovo pronesla – Knírek, nejmilostivější, řekla La Fosseuse, klubko přišpendlila královně na zástěru, a jak to slovo opakovala, vysekla pukrle.

La Fosseuse měla od přírody tlumený a hluboký hlas, ale hlas zřetelný: a tak to slovo dolehlo královně navarrské k sluchu písmeno za písmenem – Knírek! zvolala královna ještě důrazněji, jako by pořád svým uším nevěřila! – Knírek; odvětila La Fosseuse a opakovala to slovo potřetí – Nejmilostivější, v celé Navaře žádný kavalír jeho věku, hovořila dvorní dáma a horlivě se panoše před královnou zastávala, nemá tak švarný – Co? zvolala Markéta s úsměvem – Knírek, řekla nadmíru cudně La Fosseuse.

Slovo knírek se zatím dobře drželo a po celém království navarrském se běžně vyslovovalo i v nejlepších kruzích, třebaže se s ním La Fosseuse oháněla tak neopatrně: ona totiž La Fosseuse to slovo nejen před královnou, ale také leckdy jindy pronesla vždycky s takovým přízvukem, jako by šlo o nějaké tajemství – A protože Markétin dvůr byl tehdá, jak je celému světu známo, směsice záletnosti a pobožnosti – a knírek se hodil na to i ono, to slovo se samozřejmě drželo – co na jedné straně prohrálo, to zas na druhé vyhrálo; to jest – duchovní se ho zastávali – laici je potírali – a ženy – ty byly rozštěpeny. –

Znamenitá postava i podoba mladého sieura De Croix vábila tehdy pozornost dvorních dam k terase před branou paláce, kde stála stráž. Smrtelně se do něho zamilovala paní de Baussière, – La Batarelle rovněž – pěkné počasí, jaké nikdo v Navaře nepamatoval, tomu přálo – zamilovala se do něho také La Guyol, La Maronette, La Sabatière – hlavu neztratily jenom La Rebours a La Fosseuse – De Croix u La Rebours kdysi nepochodil; a La Rebours a La Fosseuse se od sebe nehnuly.

Královna navarrská seděla zrovna se svými dámami v malovaném arkýři obráceném k bráně do druhého dvora, a tu vkročil do brány De Croix – Je hezký, řekla paní Baussière. – Má pěkný vzhled, řekla La Batarelle. – Je urostlý, řekla La Guyol. – Jakživ jsem neviděla, řekla La Maronette, gardového důstojníka s takovýma nohama – Však se na nich taky nese, řekla La Sabatière – Jenže nemá knírek, vyprskla La Fosseuse – Ani chloupek, řekla La Rebours.

Královna odešla rovnou do své oratoře, a jak kráčela po chodbě, pořád nad tím dumala; přemítala u sebe – Ave Maria? – jak to La Fosseuse myslí? řekla si, jak klekala na polštářek.

La Guyol, La Batarelle, La Maronette, La Sabatière se hned odebraly do svých komnat – Knírek! říkaly si všechny čtyři, jak zamykaly zevnitř na petlici.

Paní Carnavalette pod krinolínou nepozorovaně oběma rukama žmolila růženec – od sv. Antonína až po sv. Voršilu jediný světec jí neprošel mezi prsty, aby neměl knírek; sv. František, sv. Dominik, sv. Benedikt, sv. Basilius, sv. Brigita, samý knírek.

Nad textem La Fosseuse rozvíjela paní Baussière tak složité mravní úvahy, až se do těch důmyslností nadobro zapletla – Nasedla na klusáka, panoš jel za ní – kolem nesli Nejsvětější Svátost – paní Baussière si jela dále.

Aspoň krejcárek, křikl na ni milosrdný bratr – jediný krejcárek pro tisíc trpělivých vězňů, jejichž zrak upřený k nebi a k vám žádá vysvobození.

– Paní Baussière si jela dále.

Ustrňte se nad nešťastníky, řekl pobožný velebný šedivec a vetchýma rukama pokorně nastavil pokladničku pobitou železem – vzácná paní, žebrám na nešťastníky – na žalář – na špitál – na starce – na chuďasa postiženého ztroskotáním, kavírováním, požárem – Bůh se všemi anděly je mi svědkem – nahý se z toho oblékne – hladový nasytí – potěší churavý a ztrápený.

– Paní Baussière si jela dále.

Až k zemi se jí poklonil zchudlý příbuzný.

– Paní Baussière si jela dále.

Prostovlasý běžel vedle jejího klusáka a žebronil a zapřísahal ji při dávných poutech přátelství, příbuzenství, pokrevenství atd. – Sestřenko, teto, sestro, matko – pro spásu duše, pro vlastní spásu i pro spásu mou, pro Pána Krista, vzpomeňte si na mě – slitujte se nade mnou.

– Paní Baussière si jela dále.

Podrž mi knírek, řekla paní Baussière – Panoš jí podržel klusáka. Slezla až na konci terasy.

Sled jistých myšlenek se nám vtiskuje do očí a do čela; někde poblíž srdce o tom víme a potom se otisky ještě více zvýrazňují – i bez slovníku je vidíme, slabikujeme a skládáme ve slova.

Haha! Hihi! ozvaly se Guyol a La Sabatière, když si své otisky důkladně prohlédly – Hoho! spustily La Batarelle a Maronette, jen co si to také odbyly: – Št! řekla jedna – pst, pst, řekla druhá – ju, řekla třetí – ale, ale, dodala čtvrtá – pomoz Pámbu! polekala se paní Carnavalette; – to ona přidala sv. Brigitě knírek.

La Fosseuse si vytáhla z drdolu jehlici a tupým koncem si v koutku horního rtu nakreslila obrysy drobounkého knírku a potom vtiskla jehlici do ruky La Rebours – La Rebours zavrtěla hlavou.

Paní Baussière si třikrát odkašlala do rukávníku – La Guyol se usmála – Fuj, řekla paní Baussière. Královna navarrská si špičkou ukazováku sáhla na oko – jako by jim říkala, však já vím, co a jak.

Celému dvoru bylo jasné, že je po tom slově veta: La Fosseuse mu zasadila ránu a ty soutěsky, kterými pak ještě prošlo, mu teprve dodaly – Několik měsíců se jakžtakž drželo, ale když pak po jejich uplynutí sieuru De Croix nezbývalo než z Navarry odejít, protože nemá knírek – stalo se to slovo neslušným a (po několika pokusech) naprosto nevhodným k používání.

Takovým sběhem okolností by nutně utrpělo i nejlepší slovo v nejlepším jazyce nejlepšího světa. – Farář z Estelly proti nim napsal celou knihu, v níž poukázal, jak nebezpečné jsou přídatné myšlenky, a Navařany před nimi vystříhal.

Cožpak není celému světu známo, říká v závěru svého díla farář z Estelly, že jako nyní knírky v Navaře, ve valné části Evropy stejný osud potkal před staletími nosy – Dále ta choroba arci nezasáhla – ale což se od té doby neoctly na pokraji záhuby také lůžka a polštáře a noční čepičky a nočníky? Copak stejné sdružení představ neohrožuje doposud spodky a rozparky na sukních a páky u pumpy – a čepy a kohoutky? – Stud, cit od přírody nejněžnější – jen se mu uzda povolí – hned se vyřítí jako lev řvoucí.

Kam svou rozpravou farář z Estelly míří, to nikdo nechápal. – Pustili se po falešné stopě. – Svět nasazoval oslovi ohlávku na ocas. – A až se příště sejdou na provinční kapitule výstřelky JEMNOCITU a záchvaty ŽÁDOSTIVOSTI, možná že i tohle tam prohlásí za oplzlost.

Kapitola II

Dopis s truchlivou zprávou o tom, že můj bratr Bertík umřel, dostal otec, zrovna když vypočítával, kolik ho to bude stát, až ho spěšnou poštou vypraví z Galais do Paříže a odtamtud do Lyonu.

Cesta nevěstila nic dobrého; otec byl už skoro hotov, a přece ji musel stopu po stopě projet a znovu propočítat, protože Obadiáš otevřel dveře, a že prý nám došly kvasnice – a smí-li si druhý den časně zrána vzít velkého kočárového koně a rozjet se pro ně. – Ale ano, Obadiáši, řekl otec (a cestoval dál) – klidně si kočárového koně vezmi, spánembohem. – Jenže on, chudinka! nemá jednu podkovu, řekl Obadiáš. – Chudinka, zavibroval tou notou strýček Toby jako stejně naladěná struna. Tak se svez na Škotovi, utrhl se otec. – Ten sedlo na hřbetě vůbec nevydrží, pravil Obadiáš. – Čerti s tím koněm šijí; tak si vezmi PATRIOTA, křikl otec, a zavři. – PATRIOTA jsme prodali, řekl Obadiáš. – No tohle! otec se zamlčel a upřel zrak na strýčka Tobyho, jako by to nebylo jen tak samo sebou. – Vždyť mi ho jemnostpán už v dubnu kázal prodat, řekl Obadiáš. – Nic naplat, tak si jdi pěšky, zvolal otec. – Já stejně radši chodím než jezdím, řekl Obadiáš a zavřel.

To jsou mi věci, zvolal otec a počítal dále. – Jenže ono je všechno pod vodou, – Obadiáš znovu otevřel dveře.

Se Sansonovou mapou a seznamem poštovních štací před sebou držel otec až do té chvíle ruku na ohbí kružítka, jehož jedno rameno zapíchl do Neversu, poslední to placené štace – a odtamtud se chystal v cestě a v počtech pokračovat, jen co Obadiáš odejde z pokoje; ale nevydržel druhý Obadiášův útok, jak znovu otevřel dveře a zaplavil celou krajinu. – Pustil kružítko – nebo je spíš zpola bezděky, zpola hněvivě pohodil na stůl; a tak se (po způsobu leckoho jiného) vrátil do Galais stejně chytrý jako dřív.

Když přinesli do salónu dopis se zprávou o bratrově smrti, zbývalo jenom jedno rozevření kružítka a otec už zase dorazil na tu štaci v Neversu. – S dovolením, monsieur Sanson[167], zvolal otec, hrot kružítka vbodl Neversem až na stůl – a kývl na strýčka, ať se podívá, co je v dopise, – dát se dvakrát za jeden večer odehnat od takového všivého Neversu, to je, monsieur Sanson, na slušného Angličana a jeho syna trochu moc, – co ty myslíš, Toby? dodal rozmarně otec. – Když v tom městě není posádka, řekl strýček Toby – tak tedy – hlupákem budu až do smrti, řekl si s úsměvem otec. – I kývl na něho podruhé – a kružítko zabodnuté do Neversu v jedné ruce, v druhé seznam poštovních štací – oběma lokty opřen o stůl trochu počítal a trochu poslouchal, jak si strýček dopis brumlá pro sebe.

——————————————————————————————
——————————————————————————————
——————————————————————————————

– tak nám odešel! řekl strýček Toby. – Kam – Kdo? zvolal otec. – Můj synovec, řekl strýček Toby. – Cože – bez dovolení – bez peněz – bez preceptora? žasl otec. To ne: umřel, milý bratře, pravil strýček Toby. – A to ani nezastonal? zvolal znovu otec. – Zdá se, pronesl tiše strýček Toby a z hloubi srdce se mu vydral vzdech, že si nešťastný chlapec zastonal, bodejť, – vždyť umřel.

Když se Agrippina dověděla, že jí syn zemřel, podle Tacita nemohla přemoci prudký žal, i nechala rázem práce – Otec zabodl jenom pevněji kružítko do Neversu. – Jaký protiklad! on totiž zrovna počítal – Agrippina, ta jistě dělala něco jiného; jak by si pak člověk troufal z dějin něco dovozovat?

Co dělal otec potom, to podle mě zaslouží samostatnou kapitolu. –

Kapitola III

– Kapitola z toho bude, a jaká čerchmantská, – dejte pozor.

Buď Plato, nebo Plutarch, nebo Seneca, nebo Xenofon, nebo Epiktet, nebo Theophrastus, nebo Lukian – nebo snad někdo z pozdější doby – buď Cardan, nebo Budaeus, nebo Petrarca, nebo Stella – možná také nějaký církevní učitel nebo otec, sv. Augustin nebo sv. Cyprian nebo Bernard tvrdí, že nás to od přírody neodolatelně nutká plakat nad skonem přátel nebo dětí – a Seneca (to vím jistě) někde píše, že tou cestou se nám nejlépe uleví od žalu. – A tak vidíme, že David plakal nad svým synem Absolonem[168] – Hadrián zase nad svým Antinoem[169] – Nioba nad svými dětmi a Apollodorus s Kritonem[170] prolévali slzy nad Sokratem, ještě než umřel.

Otec si se zármutkem poradil jinak; ba věru zcela jinak než většina lidí starověku i novověku; nevyplakal se z něho jako židé a Římani – nezaspal jej jako Laponci – neoběsil jej jako Angličané a neutopil jako Němci – ani jej nezatratil, neproklel, nevyobcoval, nezrýmoval a nezlillibulleroval.

– A přece jej zaplašil.

Dovolíte mi, vašnostové, vsunout mezi tyto dvě stránky příběh?

Když přišel Cicero o svou drahou dceru Tullii, nejprve si to velmi zabíral, – naslouchal hlasu přírody a podle něho moduloval svůj. – Ach, má Tullie! má dcerko! má panenko! – a tak pořád a pořád a pořád – Ach, má Tullie! – má Tullie! Jako bych viděl svou Tullii, jako bych slyšel svou Tullii, jako bych mluvil se svou Tullií. Ale nahlídnuv do filozofické pokladnice a uváživ, co trefného se tady dá říci – nikdo na světě nepochopí, praví slavný řečník, jak jsem zaplesal a zajásal.

Otec si na výřečnosti zakládal zrovna tak, jako si na ní odjakživa zakládal MARCUS TULLIUS CICERO, a taky, to mi nikdo nevyvrátí, stejným právem; byla to jeho síla – i jeho slabost. – Síla – bylť výřečný od přírody, a slabost – každou chvíli mu něco vyvedla; jen když se mu občas naskytlo tu vlohu projevit a pronést něco moudrého, vtipného, chytrého – (když zrovna hanebně nepohořel) – víc si nežádal. – Ať šťastné nadělení, které otci jazyk svazovalo, nebo neblahé, které mu ho náležitě rozvazovalo, – účinek býval celkem stejný; ba někdy bývalo neblahé nadělení ještě lepší; když se např. libost z proslovu rovnala desíti a bolest z nadělení toliko pěti – otec na tom polovici vyzískal a vyšel z toho, jako by se nic nestalo.

Tím si vysvětlíme i otcovo zdánlivě nedůsledné počínání v rodině; kdykoliv ho totiž dopálilo nějaké pochybení nebo lajdáctví služebných nebo jiná mrzutost, o jaké v rodině nebývá nouze, jeho zlost, nebo spíše délka jeho zlosti se předem nikdy nedala odhadnout.

Otec si oblíbil jednu klisničku a tu připouštěl k nádhernému arabskému hřebci, aby od ní dostal klusáka, na němž by se pak sám projížděl: byl lehkověrný ve všem podnikání; a tak o klusákovi denně mluvil s naprostou jistotou, jako by si ho už vypiplal a zajezdil, – a jako by ho s nasazeným udidlem a sedlem měl stát u vrat, jenom nasednout. Nějakým Obadiášovým nedopatřením to dopadlo tak, že se otec dočkal jenom mezka, a ohyzdnější hovádko svět nespatřil.

Matka se strýčkem Tobym trnuli, jak bude za to otec Obadiáše prohánět – a jak ta pohroma nebude brát konce. – Koukej, ty lumpe, zařval otec a prstem ukázal na mezka, cos to provedl! – To já ne, řekl Obadiáš. – Jen aby, odvětil otec.

Nad tou replikou se otci vítězoslavně zalily oči – to mu je zamžila attická sůl – a před Obadiášem už o tom ani nemukl.

Ale vraťme se k bratrově smrti.

Filozofie má na všechno nějakou průpovídku. – Na Smrt jich má celou hromadu; chyba jen, že se otci vrhnuly do hlavy všechny naráz, takže je nestačil spořádat a nějak souvisle se zrovna nevyjímaly. – Otec je bral tak, jak šly za sebou.

„Toť neodvratný úděl – toť první paragraf Magny Charty – toť navždy platný sněmovní zákon, milý bratře – Všichni musíme umříti.

Div by byl, kdyby byl můj syn umřít nemohl, – ne že umřel.

Vládcové a knížata tancují s námi v jednom kole.

– Smrtí splácíme dluh a daň přírodě: splácejí je i samy náhrobky a pomníky, které mají navěky zachovat naši památku: i ta nejpyšnější pyramida, jakou blahobyt i věda zbudovaly, pozbyla vrcholu a zkomolená trčí nad obzor před zrakem poutníkovým.“ (Otec cítil, jak se mu ulevuje, a hovořil dále) – „Království i kraje, města i městečka, což nemají své období? což se nerozpadnou, jakmile zásady a síly, které je kdysi skloubily a sklížily, prodělají různé evoluce?“ – Bratře Shandy, řekl strýček a při slově evoluce položil dýmku – To myslím revoluce, pravil otec – božínku! revoluce myslím, bratře Toby, – evoluce je hloupost. – Žádná hloupost – řekl strýček Toby. – Copak to není hloupost kvůli tomu přetrhnout výklad? horlil otec – neskákej – milý Toby, domlouval mu otec a uchopil ho za ruku, neskákej – neskákej mi, snažně tě prosím, v této vážné chvíli do řeči. – Strýček Toby si strčil dýmku do úst.

„Kam se poděla Trója, kam se poděly Mykény a Théby a Délos a Persepolis a Agrigent?“ – hovořil otec a popadl seznam poštovních štací, který předtím odložil. – „Kam se podělo, bratře Toby, Ninive a Babylón, Kyzikon a Mitylene? Veta je po nejutěšenějších městech, na jaká kdy slunce svítilo; jenom jména zbyla a i ta (mnohá z nich v zkomoleném znění) ponenáhlu chátrají a zanedlouho upadnou v zapomenutí a pohrouží se ve věčnou temnotu; ba i svět, bratře Toby, nutně – baže, nutně jednou zanikne.

Při návratu z Asie, když jsem se plavil z Aiginy do Megary,“ (kdypak to asi bylo, přemýšlel strýček Toby), „rozhlížel jsem se po vůkolí. Za mnou byla Aigina, přede mnou Megara, napravo Pireus, nalevo Korint. – Těch kvetoucích měst, srovnaných se zemí! Běda! běda! říkal jsem si, člověk se v duši souží nad skonem dítěte, a před ním toho leží tolik pohřbeno – Pomni, znovu jsem si říkal – pomni, že jsi člověk.“ –

Strýček Toby nevěděl, že poslední odstavec je výňatek z útěšného listu Servia Sulpicia Ciceronovi[171]. – Ve zlomcích i v úplných dílech klasických se ten poctivec nevyznal. – A protože otec, dokud ještě obchodoval s tureckým zbožím, třikrát až čtyřikrát zajel do Levanty a jednou půl druhého roku pobyl na Zakynthu, strýček Toby arci usoudil, že se tehdá někdy vypravil přes Archipelagos až do Asie; a že v té plavbě, při níž měl za sebou Aiginu, před sebou Megaru, napravo Pireus atd. atd., otec věrně zachycuje svou plavbu i své úvahy. – Byl to zkrátka jeho způsob, a leckterý podnikavý kritik by na horším základě postavil ještě dvě patra. – Prosím tě, bratře, pravil strýček Toby a vlídně otce přerušil tím, že mu hlavičku dýmky položil na ruku – ale nejprve vyčkal, až to dopoví – kterého léta Páně to bylo? – Žádného léta Páně, odsekl otec. – To není možné, bránil se strýček Toby. – Ty ťululum! řekl otec, – vždyť to bylo čtyřicet let před Kristovým narozením.

Na to měl strýček Toby jen dvojí výklad; buď že je bratr věčný žid, nebo že se z toho neštěstí pomátl na rozumu. – „Kéž ho Pánbůh nebes i země vezme v ochranu a vrátí mu zdraví,“ modlil se uslzený strýček Toby potichu za otce.

– Otec si ty slzy vyložil v dobrém a s chutí pokračoval v proslovu.

„Dobro a zlo nejsou, bratře Toby, v takovém protikladu, jak se svět domýšlí“ – (mimochodem touto řečnickou ozdobou nijak strýčkovy obavy neukonejšil). – „Práce, starost, bolest, nemoc, nouze a bída jsou kořením života.“ – To tak – řekl si u sebe strýček Toby. –

„Umřel mi syn! – tím lépe; – chyba je mít v takové bouři jenom jednu kotvu.“

„Ale on nás navždy opustil! – budiž. Unikl lazebníkovi, než zplešatěl – vstal od hostiny, než se přejedl – od pitky, než se opil.“

„Thrákové plakali, když se jim narodilo dítě“ – (však my málem taky, pravil strýček Toby) – „a hodovali a plesali, když někdo odešel z tohoto světa; a právem. – Smrt rozevírá bránu slávy a závisti bránu zavírá, – odepíná pouta vězni a jinému nakládá nevolnickou robotu.“

„Ukaž mi člověka znalého života, který by se jí bál, a já ti ukážu vězně, který se bojí svobody.“

Což není, milý bratře Toby (naše tužby – pamatuj – jsou vlastně choroby), – což není lépe vůbec nehladovět než jíst? – nežíznit než zahánět žízeň lékem?

Není lépe osvobodit se od starostí a klopot, od lásky i žalu a jiných horeček a zimnic života, a ne jako utrmácený pocestný přijít do hospody a vědět, že nezbývá než vydat se na další cestu?

Ona sama, milý bratře Toby, žádnou hrůzu v sobě nechová, tu si jenom vypůjčuje od stonů a křečí – od posmrkávání a utírání slz do cípku záclon u úmrtního lože. – Svlékni ji z toho, a co jí zbude? – Lepší na poli než na slámě, řekl strýček Toby. – Zbav ji már, plaček i truchlících, – chocholů, ozdobných štítů a jiných fortelů – Co z ní zbude? – Lepší na poli! opáčil s úsměvem otec, neboť na mého bratra Bertíka už dávno zapomněl – nijak strašná není – jen uvaž, bratře Toby, – když jsme my – není smrt; – a když je smrt – pak zas nejsme my. Strýček Toby položil dýmku, aby tu větu uvážil; jenže otcova výřečnost byla tak prudká, že jí nikdo nestačil – uháněla vpřed, – a strýčkovy myšlenky strhovala s sebou. –

Sluší se tudíž, hovořil otec, připomenout, jak málo se blízká smrt dotkla velikánů. – Vespasian zemřel na stolici – zrovna šprýmoval – Galba zrovna vynášel rozsudek – Septimius Severius diktoval depeši – Tiberius něco zapíral a Caesar Augustus říkal lichotku. – Doufám, že upřímnou – pravil strýček Toby. – Platila jeho ženě, řekl otec.

Kapitola IV

– A posléze, – ze všech těch znamenitých anekdot, jaké nám o té věci poskytují dějiny, hovořil otec, – tahle jako nějaká pozlacená báně nad stavbou je korunou všeho. –

Vypráví se v ní o praetorovi Corneliu Gallovi – bodejť bys ji, bratře Toby, nečetl. – Bodejť jsem ji četl, odvětil strýček. – Umřel, řekl otec, zrovna když ***********_ Vždyť na tom nic špatného nebylo, jestli to byla jeho choť. – Copak já vím, – odsekl otec.

Kapitola V

Matka se zrovna potichounku kradla k salónu po tmavé chodbě a tu zaslechla strýčka Tobyho, jak pronáší slovo „choť“. – Už samo o sobě to zní dost výrazně a pronikavě a Obadiáš tomu ještě napomohl tím, že dveře nedovřel, a tak z toho, co matka zaslechla, hned se domýšlela, že je řeč o ní: i přitiskla si špičku ukazováku na rty – zatajila dech, hlavu nachýlila a šíji pootočila – (nikoliv ke dveřím, nýbrž od nich, takže ucho měla u škvíry) – a ze všech sil napínala sluch: – ani naslouchající otrok, za jehož zády stojí bohyně mlčení, neposkytl lepší námět na rytou gemu.

V tomto postoji jsem si umínil nechat ji stát pět minut: dokud věci kuchyňské (jak to Rapin[172] dělá s věcmi církevními) nedovedu ke stejnému konci.

Po jedné stránce byla sice naše rodina stroj jednoduchý jen s několika kolečky; ale že se ta kolečka různými pery spouštěla a podle rozmanitých zásad i pohnutek navzájem roztáčela, to je jisté, – a tak byť jednoduchý, měl ten stroj čest i přednost složitosti, – a prapodivných pohybů v něm bylo, že se jich tolik ani v holandské přádelně hedvábí nespatří.

Mezi nimi byl jeden, proti jiným o nic zvláštnější, a o tom pohovořím; záležel v tom, že kdykoliv v salóně probíhala nějaká hádka, debata, promluva, rozepře, úvaha nebo rozprava, souběžně s ní se stejný námět probíral v kuchyni.

Dělalo se to tak, že jakmile do salónu došlo nějaké zvláštní poselství nebo psaní, – nebo rozhovor utichl, než odejde sluha – anebo otec nebo matka svraštili nevrle čelo – jakmile to zkrátka vypadalo, že se něco kuje, co stojí za to zvědět nebo vyslechnout, dveře se zpravidla nepřibouchly, nechávaly se nedovřené – jako teď, – což pod záminkou vadného pantu (a možná že mimo jiné také proto ho nedávali spravit) nebylo tak těžko provést; a tak se v takových případech na provozování toho pokoutního řemesla ponechával volný průchod, ne sice tak široký jako Dardanely, ale přece jen dost široký, aby otci ulevoval od starosti s řízením domácnosti; – v tuto chvíli z toho těží matka. – Stejně to udělal Obadiáš, hned jak položil na stůl dopis se zprávou o smrti mého bratra; a tak než se otec probral z překvapení a náležitě se rozřečňoval, – Trim byl už dávno v pohotovosti a pronášel své mínění o té věci.

Bedlivý pozorovatel přírody mít tak Jobova stáda se vším všudy – jenže oni ti bedliví pozorovatelé nemívají ani vindry – milerád by jich dal třeba polovinu za to, jen aby si Trima a otce, řečníky založením i vzděláním tak rozdílné, vyslechl, jak řeční nad jednou a touž rakví.

Otec, člověk důkladného studia – pohotové paměti – Catona a Senecu a Epikteta má v malíčku.

Kaprál – nepamatuje si pranic – důkladně prostudoval jenom seznam mužstva – a kromě toho, co v něm stálo, žádná slavnější jména v malíku nemá.

Jeden postupuje metaforami a narážkami od periody k periodě, a přitom (po způsobu lidí důvtipných a důmyslných) rozněcuje obraznost zábavností a poutavostí svých obrazů a představ.

Druhý bez jakéhokoliv důvtipu a protikladu, bez point a odboček, obrazy odsune vlevo, představy vpravo, a jak mu příroda velí, míří rovnou k srdci. Ach, Trime! Kéž by to Pánbůh dal, abys měl lepšího historika! – a kéž by dal! – aby měl tvůj historik lepší kalhoty! – Ach vy kritikové! copak se ničím nedáte obměkčit?

Kapitola VII

– Mladý pán z Londýna je mrtev! řekl Obadiáš.

– První myšlenka, která se po Obadiášově výkřiku Zuzaně vybavila, byl matčin dvakrát čištěný župan ze zeleného atlasu. – Právem napsal Locke kapitolu o nedokonalosti slov. – Tak to budem muset všichni, pravila Zuzana, nosit smutek. – Ale znovu si všimněte: i to slovo smutek, třebaže je Zuzana sama pronesla, – minulo se s účinkem; nevyvolalo žádnou myšlenku zbarvenou šedě nebo černě, – všude samá zeleň. – Pořád tam visel ten župan ze zeleného atlasu.

– Ach! má paní z toho bude mít smrt, naříkala Zuzana. – Potom se vyhrnula celá matčina garderoba. – Pěkné procesí! červený damašek, – pískově oranžové hedvábí, – běložlutý listr, – hnědá dykyta, – krajkové čepce, noční košile a pohodlné spodničky. – Jediný klůcek nezapomněla. – „Kdepak, – ta to nepřežije,“ řekla Zuzana.

Měli jsme tlustou přihlouplou kuchyňskou děvečku – otec ji myslím nechával u nás pro její prostoduchost, – celý podzim se potýkala s vodnatelností. – Je mrtev, řekl Obadiáš, – doopravdy je mrtev! – Ale já ne, řekla přihlouplá děvečka.

Smutná novina, Trime! Zuzana si utřela oči a křikla na Trima, sotva vkročil do kuchyně, – mladý pán Bertík je mrtev a pochován, – ten pohřeb si Zuzana přidělala, – všichni budem muset nosit smutek.

To doufám ne, řekl Trim. – Že ne! rozhorlila se Zuzana. – Smutek Trimovi do hlavy zatím nepronikl, honil se v hlavě Zuzaně. – Doufám – opravil se Trim, že ta novina, dá-li Pánbůh, není pravdivá. Na vlastní uši jsem slyšel, jak to psaní četli, usadil ho Obadiáš; na tom Oxmooru si ještě zarubáme. – Ach! tak on je mrtev, řekla Zuzana. – Jakože já jsem živa, řekla děvečka.

Z celého srdce a z celé duše ho želím, povzdychl Trim. – Nešťastný člověk! – nešťastný mladík! – nešťastný panáček!

– Ještě o letnicích byl naživu! řekl kočí. – O letnicích! ach běda! zvolal Trim, napřáhl pravici a rázem zaujal stejný postoj, v jakém četl kázání, – copak jsou, Jonatane (tak se totiž kočí jmenoval), proti tomu letnice, co je proti tomu masopust, co ta či ona slavná nebo postní doba minula. Dnes jsme tady, hovořil kaprál (a špičkou hole bouchl rovně o zem, aby tak naznačil zdraví a sílu) – a za chvíli! – (tu pustil klobouk na zem) tady nejsme! – Bylo to nadmíru trefné. – Zuzana se usedavě rozplakala. – Vždyť nejsme kus dřeva. – Jonatan, Obadiáš, kuchařka, všichni byli pohnuti k slzám. – Dotklo se to i tlusté kuchyňské děvečky, která na kolenou drhla kotlík na ryby. – Celá kuchyně se shlukla kolem kaprála.

A protože je mi naprosto jasné, že zachování našeho církevního i státního zřízení, – a možná zachování celého světa – nebo, což je totéž, rozdělení a rovnováha jeho majetku a moci časem bude třeba hodně záviset na správném pochopení tohoto rysu kaprálovy výmluvnosti – žádám vás o pozornost, – vážení a důstojní pánové, zato si pak kdekoliv v mém díle vyberte rovných deset stránek a klidně si je odespěte.

Řekl jsem „vždyť nejsme kus dřeva“ – no dobrá. A taky ne andělé, měl jsem dodat, kéž bychom byli, – ale lidé odění tělem a ovládaní tužbami; – a jak se na nich mlsně pase sedmero našich smyslů, zvláště pak některé z nich, k tomu se já, řeknu vám rovnou, až stydím přiznat. Jen tolik budiž řečeno, že ze smyslů zrak (že by hmat, to naprosto popírám, třeba mu většina chlupáčů, to vím, straní) proniká k duši nejrychleji, – a tak bolestněji zasáhne a obraznost tak nevýslovně rozjitří, že se to slovy nedá vyjádřit – a někdy také zaplašit.

Dal jsem se trochu oklikou – nevadí, to je zdravé – vraťme se v duchu k té promíjejícnosti Trimova klobouku, – „Dnes jsme tady, – a za chvíli tady nejsme.“ – Nic na té větě nebylo – byla to samozřejmá pravda, jaké člověk k svému prospěchu slýchá den co den; kdyby se nebyl Trim spolehl víc na svůj klobouk než na svou hlavu – nic by s tím nebyl pořídil.

– „Dnes jsme tady,“ pokračoval kaprál, „a za chvíli!“ (vtom upustil klobouk na zem – a odmlčel se, než zas promluvil) – „tady nejsme!“ Klobouk padl, jako by měl do dýnka vhnětenou pořádnou hroudu hlíny. – Pocit pomíjejícnosti, jehož byl ten klobouk předobrazem a předzvěstí, se nedal lépe vyjádřit, – ruka jako by pod ním zmizela, – žuchl na zem, – kaprál se na něj upřeně zahleděl jako na mrtvolu, – a Zuzana se usedavě rozplakala.

Nuže – Deset tisíc, ba desettisíckrát tisíc (vždyť hmota a pohyb jsou nekonečné) je způsobů, jak upustit klobouk na zem bez jakéhokoliv účinku. – Kdyby jím byl mrštil, praštil, pohodil, smýkl, zakroužil, kdyby ho byl hodil nebo pustil v libovolném směru pod nebesy, – nebo třeba v nejlepším směru, jaký mu lze dát, – kdyby ho byl nechal vyklouznout z ruky jako husu – jako štěně – jako osla – a přitom, nebo dokonce potom se tvářil jako hlupák – jako trdlo – jako jelimánek, – nic by ten klobouk nepořídil a minul by se s účinkem na srdce.

Vy, kdož stroji výmluvnosti panujete tomuto mocnému světu i s jeho mocnými zájmy, – vy, kdož ho pro své cíle rozpalujete i ochlazujete, změkčujete i roztavujete – a zas znovu utužujete – Vy, kdož tímto velkým rumpálem navíjíte a napínáte lidské vášně, – a když jste je pak navinuli a napjali, vodíte ty, jimiž zmítají, kam si zamanete –

A konečně vy, poháněči – a proč by ne, také vy, prutem a červeným hadrem poháněni jako krůty na trh rozjímejte, snažně vás prosím, rozjímejte nad Trimovým kloboukem.

Kapitola VIII

Počkat – než se Trim zase rozřečňuje, musím čtenáři vyrovnat nějaký dloužek. – Za dvě minuty jsem hotov.

Vedle mnoha jiných knihovních dluhů, které časem splatím, – přiznávám, že dlužím světu dvě položky, – kapitolu o komorných a o knoflíkových dírkách, tu jsem v dřívější části svého díla slíbil a taky vážně zamýšlel odvést ještě letos: ale podle některých z vás, vážení a důstojní pánové, tyto dva náměty zejména v takovém spojení by prý mohly ohrozit mravnost světa, – prosím tedy, abyste mi kapitolu o komorných a o knoflíkových dírkách prominuli, – a místo ní vzali zavděk poslední kapitolou; ta totiž není, důstojní pánové, nic jiného než kapitola o komorných, zelených županech[173] a starých kloboucích[174].

Trim sebral klobouk ze země, – nasadil si ho na hlavu, a dále kázal o smrti tímto slohem a způsobem.

Kapitola IX

Nám, Jonatane, kteří nevíme, co je nouze a starost – kteří tady sloužíme dvěma nad jiné výtečným pánům – (u mě snad k tomu ještě patří Jeho Veličenstvo král Vilém III., kterému jsem měl tu cest sloužit na vojně v Irsku a ve Flandřích) – od letnic do adventu, uznávám, – to není dlouho – to je jako nic; – ale těm, Jonatane, kteří vědí, co je smrt, a jakou zhoubu a zmar dovede napáchat, než se člověk na podpatku otočí – těm je to celá věcnost. – Ach Jonatane! citlivému člověkovi nad tím srdce krvácí, když pomyslí, hovořil kaprál (a postavil se jako svíce), kolik statečných a poctivých chlapů se za tu dobu octlo na prkně! – A věř mi, Zuzanko, dodal kaprál k uplakané Zuzaně, – než ten čas zase přijde, leckteré jaré oko se zakalí. – Zuzana si to příznivě vyložila – zaštkala – ale zároveň vysekla pukrle. – Což nejsme, hovořil Trim a pořád přitom zíral na Zuzanu – což nejsme jako květ polní – mezi dvě slzy zkroušenosti se jí pokaždé vkradla slza pýchy – jinými slovy se Zuzanin zármutek vylíčit nedá – což není všeliké tělo jako tráva? – Je to hlína – je to bláto. – Všichni se koukli po kuchyňské děvečce – děvečka zrovna drhla kotlík na ryby. – Hezké to od nich nebylo. –

– Co je i ta nejspanilejší tvář, na jakou člověk popatří! – Já bych vydržela Trima poslouchat na věky, vykřikla Zuzana, – co! (Zuzana položila Trimovi ruku na rameno) – ne-li porušení? – Zuzana ruku zas sundala.

– Nuže, to se mi na vás líbí – právě pro tu lahodnou míchanici, kterou v sobě máte, jste nám tak miloučké – a kdo vás za to nemá rád – o tom řeknu jen tolik – Že buď má místo hlavy dýni – nebo místo srdce scvrklé jablíčko – však se to jednou při pitvě ukáže.

Kapitola X

Jestli Zuzana tím, jak (při tom citovém zvratu) náhle sundala ruku z Trimova ramene – natrhla Trimovi řetěz úvah –

Nebo jestli se kaprálovi zazdálo, že se plete scholastikům do řemesla a mluví spíše jako kaplan než jako kaprál –

Nebo jestli – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Nebo jestli – v takových případech člověk vynalézavý a nadaný klidně popíše samými dohady pár stránek – čím to vlastně bylo, to nechť zjistí bádavý fyziolog nebo bádavý ten či onen – tolik je jisté, že takto řečňoval kaprál dál.

Ze smrti venku, z té já si nic nedělám: – ani tolik ne… dodal kaprál a luskl prsty – ale s výrazem, jaký té myšlence dokáže jen kaprál propůjčit. – V boji si já ze smrti nedělám ani tolik… jen ať na mě nechodí zákeřně jako na chudáka Pepíka Gibbona, ten si zrovna čistil pušku. – Co to je smrt? Cvakne spoušť – bodák na coul vjede tam nebo tam – to je celý rozdíl. – Ohlédneš se po švarmlinii – napravo – vida! Kubík leží! inu – to jak by na rytmistra povýšil. – Ba ne – to Ríša. Tím líp pro Kubíka. – Ať je to ten či onen – postupujeme vpřed – a v tom rozohnění ránu, která ti přivodí smrt, ani neucítíš, – nejlépe je neuhýbat, – kdo uteče, vystavuje se desetkrát většímu nebezpečí než ten, kdo se jí vrhne do chřtánu. – Stokrát jsem jí čelil, dodal kaprál – a vím, jaká je. – V poli, Obadiáši, nic neznamená. – Zato je hrozná doma, pravil Obadiáš. – Na kozlíku je mi lhostejná, řekl Jonatan. – Podle mě nejpřirozenější je v posteli, ozvala se Zuzana. – Kdyby to tak šlo utéct před ní do nejmizernější teletiny, z jaké kdy tomu vyrobili, namístě bych to udělal – řekl Trim – to je příroda.

– Příroda je příroda, řekl Jonatan. – Právě proto, zvolala Zuzana, je mi mé paní tak líto. – Ta se z toho nevzpamatuje. – Mně je zas z celé rodiny nejvíc líto kapitána, odporoval Trim. – Milostivá paní se z toho vypláče, – a zeman se z toho vypovídá, – zato můj chudák pán se tím bude vskrytu užírat. – Už ho slyším, jak zas celý měsíc naříká, jako naříkal nad poručíkem Le Feverem. – Jemnostpane, co tak žalostně vzdycháte, říkal jsem mu, jak jsem tak vedle něho léhal. Málo platné, Trime, říkával můj pán, – je to smutná věc – pořád mi nejde z hlavy. – Vždyť jemnostpán se ani smrti nebojí. – Jak doufám, nebojím se, Trime, ničeho, jenom křivdy se bojím dopustit. – Nu, ať je, jak chce, o Le Feverova chlapce se postarám. – A po těch slovech jemnostpán tvrdě usnul, jako by se napil utišujícího nápoje.

Já Trima ráda poslouchám, když vypravuje o kapitánovi, řekla Zuzana. – Hodnější pán, řekl Obadiáš, nikdy nežil. – Bodejť, dodal kaprál, – a statečnější nikdy četě nevelel. – Nebylo lepšího důstojníka v celém královském vojsku – a lepšího člověka na tom božím světě; on vám šel přímo proti ústí děla, i když třeba viděl, jak k pánvičce přikládají zapálený lunt, – a přece k jiným má srdce až dětsky vlídné. – Kuřeti by neublížil. – Za sedm liber ročně bych takového pána raději vozil v kočáře, pravil Jonatan, – než jiného za osm. – Děkuji ti, Jonatane, za těch dvacet šilinků, řekl kaprál a stiskl mu ruku, – jako bys mi ty peníze rovnou do kapsy strčil – Z lásky bych mu sloužil až do smrti. Je mi přítelem a bratrem, – a vědět tak s určitostí, že je můj bratříček Tom mrtev, – dodal kaprál a vytáhl kapesník, – kdybych měl třeba deset tisíc liber, do posledního šilinku bych je odkázal panu kapitánovi. – Nad tímto testamentárním důkazem, jak lne k svému pánovi, neubránil se Trim pláči. – Celá kuchyně byla tím dojata. – Tak nám ten příběh o nešťastném poručíkovi pověz, řekla Zuzana. – Milerád, odvětil kaprál.

Zuzana, kuchařka, Jonatan, Obadiáš a kaprál Trim se v kroužku sesedli u krbu, a jakmile kuchyňská děvečka za sebou zavřela, – kaprál spustil.

Kapitola XI

Ať jsem Turek, jestli jsem na matku dočista nezapomněl, jako bych ani žádnou neměl a jako by mě sama Příroda uplácala a nahého vystrčila na břeh řeky Nilu. – Ponížený služebník, milostivá – však jsem vám dal hodně práce, – jen aby to bylo k něčemu; – a na zádech jste mi nechala trhlinu, – a tady vpředu ze mě kus upadl, – a co ta noha? – s tou do Anglie jakživ nedojdu.

Já se nikdy ničemu nedivím; – tolikrát mi už v životě soudnost selhala, že jí teď ať právem, či neprávem nedůvěřuji, – aspoň se pro chladné náměty nikdy nerozehřeji. – Přesto jako každý jiný pravdu ctím; a když mi vyklouzne, stačí, aby mě vzal někdo za ruku a klidněji šel hledat, vždyť jsme ji oba ztratili a bez ní se neobejdem, – kraj světa s ním půjdu: – Ale hádky se mi protiví, – a tak (nejde-li zrovna o věci náboženské nebo společenské) než bych se dal do nějaké hádky zatáhnout, uznám raději všechno, co mě už při vykročení neškrtí – Ale dušení je mi nesnesitelné, – a nejnesnesitelnější je mi smrad. – A proto jsem si od prvopočátku umínil, že má-li se zástup mučedníků rozmnožit, – nebo nový zástup naverbovat, – já s tím tak či onak nechci nic mít.

Kapitola XII

– Ale abych se vrátil k matce.

Názor strýčka Tobyho o římském praetorovi Corneliu Gallovi, že „na tom nic špatného nebylo, jestliže ta, se kterou ležel, byla jeho choť“, – nebo spíše jen poslední slovo toho názoru – (víc toho totiž matka nezaslechla) dotkl se slabého místa jejího pohlaví: – Dobře mi rozumějte – myslím její zvědavosti – rázem usoudila, že je řeč o ní, a v tom předpojetí, to je pochopitelné, kdejaké slovo vztahovala na sebe nebo na rodinné poměry.

– Prosím, milostivá, v kterépak ulici bydlí ta paní, která by to taky neudělala?

Od toho, jak podivně umřel Cornelius, přešel otec na to, jak umřel Sokrates[175], i podal strýčkovi Tobymu stručný výtah z jeho obrany před soudem; – byla vám neodolatelná: – ne Sokratova řeč – ale otcova chuť do ní. – Rok předtím než zanechal obchodování, sám napsal Život Sokratův, a kvůli tomu se taky ten jeho odchod myslím uspíšil; – rozjet se tedy v tu chvíli na plné plachty a s prudkým heroickým vznosem, v tom se otci nikdo nevyrovnal. Žádná perioda Sokratovy řeči nekončila kratším slovem než transmigrace nebo anihilace – a uprostřed neměla nepatrnější myšlenku než být, či nebýt, nebo přechod do nového, nepoznaného stavu; – nebo dlouhý, hluboký, pokojný spánek, prostý snů, ničím nerušený; – nebo to, Že jsme my i naše děti zrozeni k smrti, – ale žádný z nás k otroctví – Ba ne – to se mýlím; to je z Eleazarovy řeči, jak ji zaznamenal Josephus[176] (de Bell. Judaic.) – Eleazar pak přiznává, že to převzal od indických filozofů; když si Alexandr Veliký podmanil Persii a vtrhl do Indie, kromě jiného – nejspíš tam ukradl také tuto myšlenku; ta potom byla dopravena, když ne jím (neboť jak známo, umřel v Babylóně), tak aspoň jeho loupeživými vojáky až do Řecka, z Řecka se dostala do Říma, – z Říma do Francie, – a z Francie do Anglie: – Takto věci putují z místa na místo. –

Po souši, jinak si to neumím představit. –

Po vodě mohla ta myšlenka z Gangu dostihnout Sinus Gangeticus neboli Bengálský záliv a dále Indický oceán; a obchodní cestou (trať z Indie kolem mysu Dobré naděje tehdy ještě neznali) mohla se spolu s léky a kořením dopravit do meckého přístavu Džedy nebo taky do Toru nebo Suezu, měst ležících na nejzazším konci zálivu; odtamtud je karavany dopravily za pouhé tři dny do Koptu a odtamtud po Nilu do Alexandrie, a tam tu MYŠLENKU složily u schodů k alexandrijské knihovně, a z tohoto skladiště se pak odebírala. – Božínku! to se učencům tehdy obchodovalo!

Kapitola XIII

– Nuže, otec měl ve zvyku trochu jako Job (ačli ten člověk vůbec kdy žil – ne-li, tak toho nechme. –

Ostatně jenom proto, že učencům je těžko přesně určit dobu, kdy ten velikán žil; – zdali, dejme tomu, před patriarchy, nebo po nich atd. – prohlásit, že tedy vůbec nežil, to je od nich trochu surové, – co kdyby to tak někdo udělal jim, – ale aťsi je to jak chce.) – Otec měl jářku ve zvyku, když se mu něco zvrtlo, zvláště pak když se neudržel a zlostně vybuchl, – přemýšlet o tom, proč byl počat, – a toužit po tom, aby umřel; – někdy to dokonce dopadlo ještě hůř: – Když pak v návalu roztrpčenosti žal propůjčil jeho rtům nebývalou sílu – to byste ho, vašnosti, od Sokrata ani nerozeznal. – Z každého slova čišelo přesvědčení duše pohrdající životem a lhostejné ke všemu, co mu od něho kyne; matce, ženě nijak důkladně sčetlé, ten stručný výtah, který otec strýčkovi Tobymu podával, nebyl tudíž zcela nepovědomý. – Poslouchala s odevzdanou myslí a byla by tak poslouchala do konce, jenže otec přeskočil (a to neměl dělat) na to místo Obrany, kde slavný filozof vypočítává své známosti, příbuzenské svazky i děti; ale zachránit se tím, že by působil na cit soudců, tomu se vzpírá. – „Mám přátele, – mám příbuzné, – mám tři opuštěné děti,“ – říká Sokrates.

– Tak to máte, pane Shandy, křikla matka a otevřela dveře, – o jedno víc, než je mi známo.

Můj ty Bože! mám o jedno míň, – řekl otec, vstal a odešel z pokoje.

Kapitola XIV

To jsou děti Sokratovy, řekl strýček Toby. – Ten umřel před sto lety, odsekla matka.

Strýček Toby nebyl žádný chronolog – tápat se mu nechtělo, položil rozvážně dýmku na stůl, vstal, vzal matku vlídně za ruku, a bez jediného slova, ať dobrého, nebo křivého, ji odvedl za otcem, aby jí to on blíže vysvětlil.

Kapitola XV

Kdyby byl tento svazek fraška, a nevím, proč bych si to měl o něm myslit, ledaže by se kdečí život a názory, a tedy taky moje, pokládaly za frašku, – poslední kapitolou by, vašnosti, končilo první dějství a takhle by začínala tato kapitola.

Vrz…z…íí – šrim – šram – dram – tram – jsou mi to ale mizerné housle. – Co říkáte, mám je naladěny, nebo ne? – tram… dram… – To mají být kvinty. – Bídné struny – vr.a.e.i.o.u. – šram. – Kobylka je nehorázně vysoko a struník zase nizounko, – jinak – tram..dram – poslyšte! to nezní špatně. – Fidli, fidli, fidli, fidli, fidli, fidli, fjú. Před znalci se to hraje jako nic, – ale tamhle je někdo – kdepak – ne ten s tím ranečkem pod paží – ten vážný člověk v černém oděvu. – U všech všudy, ne ten pán opásaný šavlí. – Než bych, vašnosti, před tímhle pánem nasadil smyčec, to raděj zahraji capriccio samotné Kaliope; a přece sázím své cremonky proti frkačce (takovou sázku dosud nikdo neuzavřel), že rázem přestanu hrát, zrovna když budu tři sta padesát mil od tóniny, a přece mu jediný čiv nepocuchám. – Dadli fidli, dedli fidli, – dydli fidli – dodli fidli – dudli fidli – dram – tram – šrim – šram – šrum. – To jsem vám dodal, vašnosti, – ale že by mu to ublížilo, to ne – a kdyby ty housle vzal po mně do ruky třeba Apollo, taky by mu to neprospělo.

Fidli fidli fidli fidli fidli fidli – vrzy – vrzy – vrz.

– Však vy, vážení a důstojní pánové, máte hudbu rádi – a Bůh vás obdařil dobrým sluchem – a někteří taky rozkošně hrajete – dram – tram, – tram – dram.

Ach, ale jeden – toho bych poslouchal celý den – ten vám má vlohy hrát tak, že to člověk přímo cítí, – ten mi vlévá blaho i naději a v srdci mi spouští nejskrytější pera. – Chcete-li si, vašnosti, ode mě vypůjčit pět zlatých, – což je o deset zlatých víc, než mi obyčejně zbývá, – a chcete-li, pane lékárníku a pane krejčí, abych vám zaplatil, – tady je vhodná doba.

Kapitola XVI

Jakmile se poměry v rodině poněkud uklidnily a Zuzana šťastně dostala matčin župan ze zeleného atlasu, – hned si otec usmyslil po příkladu Xenofontově[177] v klidu pro mě napsat tristrapaedii neboli výchovnou soustavu; za tím účelem posbíral své rozptýlené myšlenky, postřehy a nápady a sestavil z nich Svod pedagogických pravidel pro mé dětství a jinošství. Otec měl ve mně poslední šanci – mého bratra Bertíka pozbyl nadobro – ze mě pak, podle vlastních počtů, dobré tři čtvrtiny, – první tři hlavní hody mu nevyšly – početí, nos a jméno, – jenom ten jediný mu zbýval; a tak se otec do něj zabral stejně důkladně jako strýček Toby do nauky o střelách. – Jenom tím se lišili, že střelecké znalosti čerpal strýček Toby z Mikuláše Tartaglie – Otec své znalosti odvíjel vlákno po vlákně z vlastní hlavy, – a co jiní přadláci a pradleny dávno před ním spředli, on po nich soukal a převíjel, takže se s tím nadřel skoro jako oni.

Za dobrá tři léta došel otec v tomto díle ani ne do poloviny. – Jako jiným autorům i jemu se práce nedařila. – Představoval si, že všechno, co poví, podá zhuštěné, takže vytištěné a svázané se to matce vejde do šitíčka. – Látka nám roste pod rukama – Nikdo neříkej, – „Prosím, – napíšu dvanácterku.“

Otec se tomu věnoval s bedlivou pílí a řádku po řádce spisoval stejně rozvážně a rozšafně (byť ne tak nábožně), jako když Jean de la Casse[178], kníže arcibiskup beneventský, skládal svého Galatea; psal ho Jeho Milost arcibiskup beneventský bezmála čtyřicet let; po vyjití formátem a tloušťkou vydal ten krám asi tak půl kalendáříku. – Co s tím ten světec prováděl, zdali si v jednom kuse čechral kníry, nebo hrál se svým kaplanem primero, – nad tím by si smrtelník do té věci nezasvěcený nadarmo lámal hlavu; – dlužno tedy vysvětlit to světu už pro povzbuzení těm, kdo píší ne proto, aby se uživili – ale aby se proslavili.

Toť se ví, být tak beneventský arcibiskup, jehož památku (navzdory Galateovi) vroucně ctím, – být tak, vašnosti, pouhý škrabálek – tupý, – nenadaný, – zabedněný atd. – mohl se i s Galateem doklepat třeba metuzalémského věku, – celý ten přírodní úkaz by nestál ani za zmínku v závorce.

Jenže ono je tomu naopak; Jean de la Casse byl duch vzácného nadání a plodné obraznosti; při práci nad Galateem ho ty vrozené přednosti měly samy pobízet vpřed, a on to za celý letní den na víc než na půl druhé řádky nedotáhl: Jeho Milost arcibiskupa ochromovalo jedno chorobné přesvědčení, – bylo to přesvědčení, že jakmile křesťan píše knihu (ne pro zábavu, ale) bona fide s úmyslem a záměrem vytisknout ji a vydat na světlo, první jeho myšlenky bývají vždycky pokušení ďábelská. – Tak tomu je u prostých spisovatelů: což teprve když se dá na spisovatelství člověk obdařený vzácným důstojenstvím nebo vysokou hodností církevní nebo státní, – jakmile ten vezme pero do ruky – tu všichni ďábli v pekle, tvrdil, vyrazí z děr a lísají se k němu. – Řádí jak diví, – šalebná je kdejaká myšlenka od první až do poslední; – nic naplat – ať je nevím jak pěkná a dobrá; – ať se obraznosti jeví v nevím jaké podobě či barvě, – to ten nebo onen ďábel má na něho spadeno a on musí odrazit jeho ránu. Ať si to v duchu maluje, jak chce, spisovatel si nehoví, spisovatel válčí; zdali obstojí, to jako u každého jiného bojovníka na zemi záleží ani ne tak na jeho důvtipu, jako na jeho odolnosti.

Tato teorie beneventského arcibiskupa Jeana de la Casse se otci náramně líbila; a (nebýt toho, že se poněkud příčila jeho víře) deset nejlepších jiter shandyovských pozemků by byl, myslím, za to dal, kdyby tak byl on na ni kápl. – Do jaké míry otec opravdu v ďábla věřil, to se pozná, až bude dál v tomto díle řeč o jeho náboženských názorech: jen tolik budiž zde řečeno, že nemoha se poctivě hlásit k té nauce v doslovném smyslu, – přijal ji za svou aspoň alegoricky; a zvlášť když mu pero vázlo, říkával, že v roušce parabolického vyjadřování Jeana de la Casse je skryto tolik rozumu, pravdy, vědění – jako v jiných básnických výtvorech nebo bájných vyprávěních dávných dob. – Předsudek výchovy, říkával, toť ďábel, – a ty hojné předsudky, které vsáváme s mateřským mlékem, toť ďáblů celá rota. – Ti nás straší za nočních hloubání a bádání; kdyby byl člověk hloupý a trpně přijímal, co mu namlouvají, – copak by bylo z jeho knihy? Nic, – dodával a rovnou zahazoval pero, – nic, pouhé zmatené tlachy chův a třeskyplesky bab (obojího pohlaví) z celého království.

Lépe už vyložit nemohu, proč se otec s Tristrapaedií tolik páral; neúmorně na ní pracoval (jak jsem už řekl) přes tři léta a podle vlastního odhadu ji měl hotovou ani ne z poloviny: chyba byla, že mě celou tu dobu hanebně zanedbával a ponechával na krku matce; a další zlá věc byla, že těmi průtahy první část díla, ta, které otec věnoval nejvíc námahy, ztrácela na ceně, – každým dnem vždycky pár stránek zastaralo.

– Byla to zajisté shůry seslaná metla na pýchu lidské moudrosti. Že totiž i ti nejmoudřejší z nás sami sebe přelstíváme a při nezřízené honbě za cílem ustavičně se s cílem míjíme.

Otec zkrátka tak dlouho odolával, – jinými slovy tak pomalu v díle postupoval, a já jsem se zas tak rozžíval a tak vyspíval, že nebýt jedné příhody, – však až se k ní dostaneme, dá-li se jen trochu cudně vypovědět, ani chvilku ji čtenáři nezatajím – věru si myslím, že jsem málem otce předhonil a nechal ho kreslit sluneční hodiny jen proto, aby je pochoval.

Kapitola XVII

– Nic to nebylo – Pár kapek krve jsem přitom nepozbyl – shánět ranhojiče nestálo za to, ani kdyby bydlel vedle nás – tisíce jich vytrpí dobrovolně, co já jsem vytrpěl nešťastnou náhodou. – Doktor Slop s tím nadělal desetkrát víc, než na tom bylo: – někteří lidé se šinou vzhůru tím, že na tenké drátky zavěšují těžká závaží, – a já do dnešního dne (10. srpna 1761) mám na věhlasu toho chlapa nemalý podíl. – Ach, kámen by se dožral, jak to na tom světě chodí! – Komorná nenechala pod postelí ******:

– Nešlo by to, pacholíčku, pravila Zuzana a při těch slovech vytáhla jednou rukou spouštěcí okenní rám a druhou mě vysadila na okno,-nemohl by ses, chlapečku, jedenkrát ******* * ****?

Bylo mi pět. – Zuzana si neuvědomila, že u nás nic pořádně nevisí, – šup, bleskem na nás rám sjel; Nic nezbývá, křikla Zuzana, – nic mi nezbývá než utéct do světa. –

Vlídnější útočiště bylo u strýčka Tobyho; a tak tam Zuzana utekla.

Kapitola XVIII

Když tu nehodu se spouštěcím oknem a okolnosti té vraždy, – (její slova) – vypověděla Zuzana kaprálovi – ten zbledl jako stěna; – vždyť při vraždě hlavními pachateli jsou i spoluviníci, – svědomí Trimovi říkalo, že je stejně vinen jako Zuzana, – a pokud ta právní zásada platí, spolu s nimi odpovídá za krveprolití před nebem i strýček Toby; – do případnějšího azylu nebyl by tedy Zuzaniny kroky přivedl ani rozum, ani pud, ať už každý o sobě, nebo oba dohromady. Marné je zůstavit to čtenářově obraznosti: – má-li z těchto návěstí vyvodit nějakou přijatelnou domněnku, od samého přemýšlení ho hlava rozbolí, – a odbýt si to bez bolesti – to by musela být hlava, jakou žádný čtenář nemá. – Nač bych je tedy napínal nebo týral? Je to má věc: a sám ji vysvětlím.

Kapitola XIX

Škoda, Trime, řekl strýček Toby, jednou rukou opřený o kaprálovo rameno, když spolu stáli a prohlíželi šance, že nemůžeme do hrdla té nové reduty namontovat pár polních kusů; – tím bychom získali všechny postřelovací čáry a útok by byl z té strany ve všem všudy úplný: – dej mi, Trime, nějaké odlít. Zítra ráno, jemnostpane, odpověděl Trim, je máte. Zásobovat strýčka při jeho taženích vším, čeho se mu zachtělo, – to dělal Trim s velkou chutí, a protože byl vynalézavý, vždycky věděl, jak na to; mít třeba poslední korunu, klidně z ní vytepal paderero[179], jen aby strýčkovi Tobymu vyhověl. A tak kaprál – strýčkovy chrliče odřezal, – olověné okapy osekal a odlabal, – vlastní cínovou misku na holení roztavil, – ba nakonec po způsobu Ludvíka XIV. olovo ze střechy kostela po kouscích pobral atd. – a tak jen za to jedno tažení zasadil do boje neméně než osm nových moždířů a kromě toho tři polní hadě; jakmile si strýček řekl o dva další kusy, kaprál se dal hned do práce; a protože se mu lepší pomůcky nenaskytly, vyndal z okna v dětském pokoji obě olověná závaží: když zmizelo olovo, spouštěcí kladky byly naprosto k ničemu, a tak je odnesl taky a udělal z nich kola k jedné lafetě.

U strýčka Tobyho už takto dávno kdejaké spouštěcí okno rozebral, – jenže ne vždycky ve stejném pořadí; někdy totiž potřeboval kladku, a ne olovo, – začal tedy kladkou, – a když se pak po odstranění kladky stalo olovo nepotřebným, – i po něm bylo veta.

– Lehce by se z toho dalo vyvodit skvělé mravní naučení, ale nemám kdy – postačí říci, že to bourání bylo stejně zhoubné, ať začalo tam, či onde.

Kapitola XX

Špatně si to kaprál při této dělostřelecké trefě nevyměřil, jenže si měl celou věc nechat pro sebe, aťsi Zuzana sama čelí nejprudšímu útoku, jak umí; – ale pravá odvaha takto nekličkuje. – Nebýt toho, co on, kaprál – lhostejno, zda jako vojevůdce, nebo intendant vozatajstva – spáchal, – nebylo by, domníval se, k tomu neštěstí – aspoň v Zuzaniných rukou – vůbec došlo; – Jakpak byste se, jemnostpáni, vy zachovali? – Kaprál si hned umínil, že se za Zuzanu schovávat nebude, – naopak, že ji bude krýt; a s tímto úmyslem vykročil do salónu, aby strýčkovi Tobymu celý ten manévr vyložil.

Strýček Toby zrovna Yorickovi vyprávěl o bitvě u Steenkirku, jak hrabě Solmes[180] bůhví proč pěchotě zavelel stát a jízdě postupovat, ačkoliv uplatnit se tam nemohla; příčilo se to výslovným královým rozkazům a skončilo to porážkou.

Stávají se v některých rodinách příhody, které se tak hodí k tomu, co má přijít po nich, – že by si je žádný dramatik, – myslím dávnověký, – lépe nevymyslil. –

S pomocí ukazováku položeného na stůl a dlaně, hranou kolmo na něj spuštěné, dokázal Trim vypovědět příběh tak, že si ho mohli klidně poslechnout kněží a panny; – a když ho dopověděl, – takto rozhovor pokračoval.

Kapitola XXI

– To bych spíš do smrti na kůlu stál, křikl kaprál, když dopověděl Zuzanin příběh, než bych té ženské nechal ublížit, – já za to, jemnostpane, mohu, – a ne ona!

Kaprále Trime, promluvil strýček Toby a klobouk, který měl ležet před sebou na stole, nasadil si na hlavu, – pokud za to, co je ve službě nezbytné konat, vůbec někdo může, – pak rozhodně padá vina na mě, – ty jsi jen poslouchal rozkazu.

Kdyby si byl, Trime, v bitvě u Steenkirku takto vedl hrabě Solmes, dobíral si Yorick kaprála, kterého tam při ústupu přejel dragoun, – byl by tě zachránil; – Zachránil! vpadl Yorickovi do řeči Trim a po svém to dopověděl, – pět praporů by byl, důstojnosti, do posledního muže zachránil: – Cuttsův – hovořil kaprál, ukazovákem pravé ruky ťukl do palce levé a tak počítal prsty po celé ruce, – Cuttsův, – Mackayův, – Angusův, – Grahamův, – a Levenův, všechny tam rozsekali na maděru; a málem rozsekali anglické gardisty, nebýt toho, že jim několik pluků z pravého křídla čacky přichvátalo na pomoc, a než u nich jediná četa z muškety vystřelila, stáli čelem proti nepřátelské palbě; – však se za to dostanou do nebe, – dodal Trim. – Trim má pravdu, strýček kývl na Yoricka, – svatou pravdu. Nač hnal dopředu jízdu, hovořil kaprál, vždyť Francouzi se v tom rovném terénu kryli za živými ploty, křovisky, příkopy a všelijak nastraženými záseky; (to oni dělají napořád). – Nás tam měl hrabě Solmes poslat, – hlaveň proti hlavni bychom do nich pražili. – Jízda tam nic nepořídila – však mu za to hned v dalším tažení u Landenu nohu ustřelili. – Tam utržil zranění taky chudák Trim, pravil strýček Toby. – Za to mohl, jemnostpane, jenom hrabě Solmes, – naprášit jim u Steenkirku, však oni by se do nás u Landenu nepustili. – Možná, Trime, – řekl strýček Toby; – ale když je za nimi les nebo je chvilku necháš, aby se zakopali, práská do tebe sebranka, jen to fičí. – Nic jiného se nedá dělat než klidně proti nim vyrazit, – čelit jejich palbě a řezat do nich ostošest. – Bumbác, dodal Trim. – S jízdou i pěchotou, řekl strýček Toby. –

Hlava nehlava, řekl Trim. – Zprava, zleva, křikl strýček Toby. – Nikoho neživit, zahulákal kaprál; – bitva byla v plném proudu. – Yorick si z opatrnosti odtáhl křeslo stranou, strýček Toby se chvilku odmlčel, potom klesl o tón hlasem, a takto se zas ujal slova.

Kapitola XXII

Král Vilém, hovořil strýček Toby k Yorickovi, byl na hraběte Solmese pro neuposlechnutí rozkazu tak rozezlen, že mu potom hrabě Solmes několik měsíců nesměl na oči. – Zrovna tak jako král na hraběte, ozval se Yorick, bude myslím rozezlen zeman na kaprála. – Ale, hovořil dále, kdyby měla kaprála Trima, jehož chování se tentokrát od chování hraběte Solmese diametrálně lišilo, potrefit stejná nemilost, bylo by to obzvlášť nespravedlivé; – jenže tak už to na světě chodívá. – To bych spíš minu podpálil, zvolal strýček Toby a povstal, a šance i se svým domem do povětří vyhodil a v jejich troskách zahynul, než bych se na to klidně díval. – Trim se svému pánovi zlehka – ale vděčně uklonil, – a tím kapitola končí.

Kapitola XXIII

– V čele, řekl strýček Toby, budeme tedy, Yoricku, kráčet bok po boku my dva – a ty, kaprále, půjdeš pár kroků za námi. A Zuzanu, řekl Trim, tu strčíme, jemnostpane, do zadního voje. – Rozvrženo to bylo znamenitě, – a v tomto pořádku bez víření bubnů vlajících praporů táhli pomalu od strýčka Tobyho do Shandy Hallu.

– Škoda, řekl Trim, když vcházeli dovnitř, – že jsem místo okenních závaží raděj neusekl kostelní chrlič, jak jsem kdysi zamýšlel. – Chrličů jsi už usekl dost, okřikl ho Yorick. –

Kapitola XXIV

Z těch dosavadních zpodobení vystihujících otce v rozmanitých podobách i postojích žádné o sobě ani všechny dohromady to čtenáři nijak neusnadní, aby si předem představil, jak bude otec v nějaké dosud nebývalé záležitosti nebo životní okolnosti myslit, mluvit a jednat. – Podivnůstek měl v sobě neskonalé množství, předem vypočítat se to, vašnosti, nedalo. – Ona totiž jeho cesta ležela stranou od cesty, po které lidé většinou chodí, – a tak se jeho zraku kdeco zpředu i zboku jevilo v jiném obryse i úhlu, než to vidělo ostatní lidstvo. – Jiným slovy, bylo to něco zcela jiného a samozřejmě jinak se o tom uvažovalo:

V tom to vlastně vězí, proč se má milá Janička a já po způsobu jiných pro nic za nic hašteříme. – Ona hledí na svůj zevnějšek, – já zas na její nitro –. Jak se tedy máme shodnout o tom, zač stojí?

Kapitola XXV

Tento punkt jsme už vyřídili, – a zmiňuji se o něm jen proto, abych uklidnil Konfucia, který vám při vyprávění prostého příběhu najednou zůstane trčet, – jen když se drží niti příběhu, ať se jen pouští dozadu, nebo dopředu, jak je mu libo, – za odbočku to neplatí. Toto předeslav, hned z toho těžím a sám se vracím zpátky.

Kapitola XXVI

Padesát tisíc košů ďáblů – (ne snad beneventského arcibiskupa, – nýbrž ďáblů Rabelaisových) s ocasy až u kořene uťatými by nevřískalo ďábelštěji než já, – když mě ta nehoda potkala: tím vřískotem jsem rázem přivolal do dětského pokoje matku, – a jak šla po předních schodech, Zuzana měla jen taktak kdy upláchnout po zadních.

Nuže, byl jsem sice dost starý na to, abych to sám povídal, – a taky doufám dost mladý na to, abych to nepovídal zlomyslně; ale jak šla Zuzana kolem kuchyně, pro jistotu to přeci jen ve zkratce pověděla kuchařce, – kuchařka to s komentářem pověděla Jonatanovi a Jonatan zase Obadiášovi; a tak když otec půltucetkrát zazvonil, aby se dověděl, co se děje, – Obadiáš mu dovedl podrobně vylíčit, jak se to stalo. – To jsem si myslel, řekl otec, vykasal si župan a pustil se po schodech nahoru.

Člověk by se podle toho domýšlel, – (ale já ovšem na to moc nedám) – že tu znamenitou kapitolu Tristrapaedie, která je podle mě z celé knihy nejpůvodnější a nejzábavnější, otec vlastně napsal už předtím; – totiž kapitolu o spouštěcích oknech, končící sžíravou filipikou proti zapomnětlivosti komorných. – Jen ze dvou důvodů si myslím něco jiného.

Předně: Kdyby byl otec celou věc rozvážil, ještě než se ta příhoda stala, jistě by byl okno jaksepatří zatloukl; – vzhledem k tomu, jak těžko mu šlo spisování, bylo by mu to dalo desetkrát míň práce než ta kapitola: tento argument mluví tuším rovněž proti tomu, že by byl tu kapitolu napsal až po této příhodě; jenže je zbytečný z druhého důvodu, který tady světu uctivě předkládám, důvodu podepírajícího mé mínění, že v předpokládanou dobu otec kapitolu o spouštěcích oknech a nočnících nenapsal, – a ten zní:

– Že pro větší ucelenost Tristrapaedie, – napsal jsem tu kapitolu sám.

Kapitola XXVII

Otec si nasadil brejle – koukl, – sundal je, – zastrčil do futrálu – to všechno ani ne za normální minutu; ústa neotevřel, otočil se a horempádem uháněl dolů: matka myslela, že se rozběhl pro cupaninu a královskou mast; ale když se vrátil s několika folianty pod paží a Obadiáš mu vzápětí přinesl mohutný stojan na čtení, byla přesvědčena, že je to herbář, i přitáhla mu křeslo k posteli, aby se o tom případě pohodlně poučil.

– Správně-li se to provede, – řekl otec a zalistoval v oddílu – de sede vel subjecto circumcisions[181], – přitáhl si totiž Spencera[182] de Legibus Hebraeorum Ritualibus – a Maimonida[183], aby nás porovnal a náležitě vyšetřil. –

– Správně-li se to provede, pravil: – Tak jaké bylinky, pověz, skočila mu matka do řeči. – To musíš vzkázat pro doktora Slopa, odvětil otec.

Matka odešla dolů a takto otec četl ten oddíl.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * – Dobře, – řekl otec,

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * –, inu jestli

to má tu dobrou stránku, – a tak aniž nejprve zauvažoval, mají-li to židé od Egypťanů, nebo Egypťané od židů, – vstal a dlaní si párkrát pomnul čelo; tak uhlazujeme stopy starosti, když na nás trápení dolehlo mírněji, než jsme se nadáli, – sklapl knihu a odešel dolů. – Inu, řekl, a jak našlapoval ze schodu na schod, pokaždé vyslovil jméno nějakého slavného národa – když to dělali EGYPŤANÉ, – SYŘANI, – FÉNIČANÉ, – ARABI, – KAPPADOČANÉ, – když to dělali KOLCHIDŠTÍ a TROGLODYTI – když se tomu podvolil SOLÓN a PYTHAGORAS[184] – proč ne Tristram? – Co bych se já nad tím vztekal?

Kapitola XXVIII

Milý Yoricku, řekl s úsměvem otec (Yorick se totiž v úzkých dveřích od strýčka Tobyho trhl a vkročil do salónu první) – jak pozoruji, náš Tristram si perně odbývá náboženské obřady. – Snad žádnému židovskému, křesťanskému, tureckému nebo pohanskému dítěti je neudělovali tak šejdrem a tak halabala. – Ale nevadí mu to, doufám, řekl Yorick. – Při vzniku téhle mé ratolesti, řekl otec, jistě se někde na ekliptice čerti ženili. – To vy můžete lépe posoudit než já, ozval se Yorick. – Astrologové, pravil otec, to vědí lépe než my oba: – buď se nějak vykloubily třicetistupňové a šedesátistupňové aspekty planet, – nebo se na zvěrokruhu minuly protějšky jejich ascendentů, – nebo si vládci plození (jak se jim říká) zrovna hráli na schovávanou, – nebo se nám něco buď tam nahoře, nebo tady dole zvrtlo.

To je možné, přisvědčil Yorick. – Ale vadí to dítěti? ozval se strýček Toby. – Troglodyti tvrdí, že ne, odpověděl otec. – Ale vaši teologové, nám, Yoricku, tvrdí – To když mluví jakožto teologové, – jako lékárníci, – státníci, – nebo pradleny?

– To nevím, odpověděl otec, – ale tvrdí nám, bratře Toby, že mu to prospívá. – Arci když ho vypravíte do Egypta. – Taky to bude, že uvidí pyramidy, řekl otec.

Mně to připadá úplně arabsky, pravil strýček Toby. – Kéž by to tak připadalo polovině světa, řekl Yorick.

– Jednou zrána, hovořil dále otec, obřezal Ilus celé své vojsko. – Ale bez vojenského soudu snad ne? rozhorlil se strýček Toby. Učenci, hovořil otec dále k Yorickovi a poznámky strýčka Tobyho si nevšímal, – se o to sice doposud přou, kdo to byl Ilus; – podle jedněch to byl Saturn; – podle jiných Nejvyšší Bytost; – a zase podle jiných pouhý podvelitel ve vojsku faraóna Necho. – Aťsi je to, kdo chce, řekl strýček Toby, který vojenský paragraf ho k tomu opravňoval, to nevím.

Kontroverzní spisovatelé, odpověděl otec, uvádějí pro to dvaadvacet důvodů: – ti, kdo se v protivném táboře ohánějí perem, celému světu arci dokázali, že jsou to důvody většinou liché. – Jenže naši nejlepší teologičtí polemici – v celém království by neměl být ani jeden, řekl Yorick; – unce praktické teologie – vydá za ty koráby veteše, jakou k nám ti velebníčci za posledních padesát let dovezli. – Tak mi, pane faráři, prosím vás, povězte, co je to teologický polemik, – pravil strýček Toby. – Z toho, co jsem, pane kapitáne, četl, nejlépe jsou vylíčeni ve vypravování o boji Gymnasta s kapitánem Tripetem; mám to u sebe v kapse. – Moc bych o to stál, žadonil strýček Toby, kdybych si to mohl poslechnout. – Budiž, řekl Yorick. – Za dveřmi na mě čeká kaprál, – a že si na vyprávění o boji pochutná víc než na večeři, to vím – dovolíš, bratře, aby směl dovnitř? – Milerád, řekl otec. – Trim vstoupil a nesl se jako páv; jen co za sebou zavřel. Yorick vytáhl z pravé kapsy u kabátu knížku a takto z ní četl – nebo aspoň dělal, že čte.

Kapitola XXIX

„Uslyševše vojáci tato slova, někteří z nich začali dostávat strach a couvali a uhýbali před útočníkem: Gymnastes to vše znamenal a pozoroval; proto dělal, jako by sestupoval z koně, a když se zavěsil po levé straně, skočil obratně ze třmenu (maje po boku svůj dlouhý meč); podlezl pak spodkem, vymrštil se do vzduchu a stanul oběma nohama na sedle, jsa zadkem obrácen k hlavě koňově. Pak pravil: Se mnou je to naruby. Tu v té poloze, jak byl, vyskočil na jednu nohu a zatočiv se na levé noze, dopadl zase do sedla v prvotní poloze. – Tu pravil Tripet: Tohleto já neudělám – a to důvodně. Inu, řekl Gymnastes, chybil jsem, – napravím tu chybu; tu se s velikou silou a obratností zatočil napravo a udělal skok jako dříve. Poté položil palec pravé ruky na hlavu sedla, zdvihl celé tělo do vzduchu, udržuje se na svalu a nervu řečeného palce, a tak se třikrát otočil; počtvrté, převrátiv se celým tělem, aniž se něčeho dotkl, vzpřímil se mezi oběma ušima koně, udržuje celé tělo ve vzduchu na palci levé ruky; potom se vyšvihl tak, že se usadil na zadek po způsobu dam –“

(To přece není žádný boj, řekl strýček Toby. – Kaprál Trim nad tím zavrtěl hlavou. – Jen strpení, řekl Yorick.)

„Potom (Tripet) zcela pohodlně položil pravou nohu přes sedlo a usadil se jezdecky na zadku. – Bude však lépe, pravil, abych se posadil do sedla; tu opřev se palci obou rukou o zadek před sebou, udělal zadnicí přemet ve vzduchu a octl se v sedle, dobře se drže, potom švihem nadzvedl celé tělo a držel se tak s nohama spojenýma v sedle a víc než stokrát se tam dokola točil, vrtěl a rejdil.“[185] – Kristepane! Trima přešla trpělivost a rozkřikl se, – pořádně píchnout bodákem je o moc lepší. – Já si to taky myslím, ozval se Yorick. –

Já zas ne, pravil otec.

Kapitola XXX

– Ba ne, – opáčil otec v odpověď na otázku, kterou mu Yorick troufale položil, – myslím, že jsem v Tristrapaedii nevyslovil nic, co by nebylo jasné jako Euklidova věta. – Podej mi, Trime, tu knihu ze sekretáře: – kolikrát jsem ji už, Yoricku, vám i bratru Tobymu zamýšlel přečíst, zdá se mi to trochu nevlídné, že jsem vám ji dávno nepřečetl: – co kdybychom si teď přečtli pár krátkých kapitol, – potom ve volné chvíli dalších pár; a tak dále, až to celé projdeme? Strýček Toby a Yorick vysekli náležitý kompliment; a třebaže kaprálovi ta vlídná pozornost neplatila, i on zároveň s nimi si položil ruku na prsa a uklonil se. – Všichni se usmáli. Trim si vrchovatě zaslouží, pravil otec, aby tady zůstal i po představení. – Ten kus mu nějak nešel pod fousy, prohodil Yorick. – Však to byla, důstojnosti, pitominka, ten boj kapitána Tripeta s tím druhým důstojníkem, jak proti sobě šli a metali samé kozelce; – Francouzi občas kotrmelce dělají, – ale tolik, to zas ne.

Nikdy si strýček Toby svůj život tak neliboval jako tentokrát při kaprálových a svých úvahách; – i zapálil si dýmku, – Yorick si pošoupl křeslo ke stolu, – Trim přistřihl čadící knot, – otec rozhrábl oheň, – vzal knihu do ruky, – odkašlal si a spustil.

Kapitola XXXI

Prvních třicet stránek, řekl otec a zalistoval, – je to trochu suché; a protože s tématem ty stránky nesouvisí, – prozatím je přeskočíme: je to vstupní úvod, hovořil otec, nebo úvodní vstup (ještě jsem se nerozhodl, jak to nazvat) o politické neboli občanské moci; základ k ní byl položen, jakmile muž a žena spolu obcovali, aby tak rozmnožili lidský rod – přišel jsem na to, ani nevím jak. – Bodejť, řekl Yorick.

Prvotní společnost, o tom jsem přesvědčen, byla taková, jak to stojí u Poliziana[186], totiž toliko manželská; nic jiného to nebylo než sdružení jednoho muže a jedné ženy; – k těm pak filozof (podle Hesioda) ještě přidává sluhu: – ale protože se domnívá, že na počátku se nikdo sluhou nerodil, – klade základ takto: muž, – žena – a býk. – Já myslím, že vůl, pravil Yorick a ocitoval to místo (οῖκον μέν πρώτιστα, γυναῖκα τε, βοῦν τ’ αροτῆρα[187]). – Býk dal jistě tolik starostí, že za to jeho rohy nestály. – Ale je tu lepší důvod, řekl otec (a namočil pero), neboť anžto vůl je ze všech zvířat nejtrpělivější a k obdělávání půdy pro jejich výživu nejvhodnější, – případnější nástroj a také odznak těm novomanželům příroda dohodit nemohla. – Ke všem těm důvodům, dodal strýček Toby, je tu pro vola důvod ještě pádnější. – Otec neměl dost síly vytáhnout pero z kalamáře, dokud strýčkův důvod neuslyší. – Když se totiž půda obdělala a stálo za to ji ohradit, řekl strýček Toby, obehnali ji valy a příkopy, což byl počátek hradebnictví. – Svatá pravda, milý Toby, řekl otec, i vyškrtl býka a vepsal tam vola.

Otec kývl na Trima, aby přistřihl knot, a znovu se dal do výkladu.

– Načínám tuto úvahu, prohodil ledabyle otec a přivřel knihu, – jen abych poukázal na základ přirozeného vztahu mezi otcem a dítětem; a na to, jakými způsoby otec nabývá nad ním práva a pravomoci, –

1. Sňatkem.

2. Přijetím za vlastní.

3. Prohlášením za manželské.

A 4. zplozením; všechny je po řadě proberu.

Jednomu z těch způsobů, namítl Yorick, valnou cenu nepřikládám; – podle mě ten akt, jakmile je ukončen, neukládá dítěti žádné povinnosti a otci nepropůjčuje žádnou moc. – To se mýlíte, obořil se na něho otec, prostě proto, že * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * ** * * * * * * * *

– Proto ještě, to uznávám, nepodléhá dítko matčině pravomoci a autoritě. – Vždyť i pro ni ten důvod platí, namítl Yorick. – Ona sama je pod mocí postavena, řekl otec: – ostatně, hovořil dále otec, a jak ten důvod pronášel, pokýval hlavou a prst si přitiskl k nosu, – ona není, Yoricku, hlavním činitelem. – Při čem? pravil strýček Toby a přestal kouřit. Ale arci, dodal otec (strýčka Tobyho si nevšímal) – „Syn je jí povinen úctou“, jak se, Yoricku, podrobně dočtete v první knize Justiniánových Pandekt, paragraf jedenáctý, odstavec desátý. – To se dočtu, odsekl Yorick, taky v katechismu.

Kapitola XXXII

Trim vám ho slovo za slovem odříká zpaměti, pravil strýček Toby. – Chmchm! řekl otec, protože neměl chuť dát se Trimovým katechismem vytrhovat. Namouduši, že odříká, trval na svém strýček Toby. – Ptejte se ho, pane faráři, na co jen chcete. –

– Páté přikázání, Trime, – řekl Yorick mírným hlasem a vlídně mu pokynul hlavou jako nějakému skromnému katechumenovi. Kaprál mlčel. – Vy se ho neptáte správně, řekl strýček Toby a zesíleným hlasem houkl, jako když dává rozkaz Páté, – křikl strýček Toby. – Když já musím, jemnostpane, začít od prvního, řekl kaprál. –

Yorick se bezděky usmál. – Vy si, důstojný pane, neuvědomujete, řekl kaprál a hůl dal k pleci jako mušketu a vykročil doprostřed pokoje, aby to znázornil, – že je to, zrovna jako když se execíruje. –

„Mušketu do pravé ruky teď,“ křikl kaprál rozkaz a hned ten hmat provedl. –

„Namířit mušketu teď,“ křikl kaprál a dělal dále pobočníka a prostého vojína zároveň.

„Mušketu k noze teď“ – sám vidíte, důstojný pane, jak jeden cvik vyplývá z druhého. – Kdyby teď jemnostpán laskavě začal od prvního – první – křikl strýček Toby a opřel ruku v bok
– * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * druhé – křikl strýček Toby a máchl dýmkou, jako kdyby v čele pluku máchl šavlí. – Kaprál své reglamá odříkal přesně, a když si odbyl cti otce svého i matku svou, hluboce se poklonil a odstoupil stranou.

Všechno na světě, řekl otec, je nabito legrací, ve všem vězí vtip a také vědomost, – jen je najít.[188]

– Toť lešení VĚDOMOSTI, hotový vrchol bláznovství, a STAVBA nikde. –

– Toť zrcadlo, v němž se v svých pravých rozměrech spatřují pedagogové, preceptoři, principálové, kantoři, slovíčkáři a hofmistři. –

– Ach Yoricku, toť pleva a skořápka, kterých s učeností přibývá, a oni v své nešikovnosti ji odhodit nedovedou.

– VĚDĚ SE NAZPAMĚŤ NAUČÍŠ, ALE MOUDROSTI NIKOLIV.

Yorickovi se zdálo, že na otce sestoupilo osvícení. – V tuto chvíli se zavazuji, řekl otec, že celé své dědictví po tetě Díně věnuji na dobročinné účely (na ty ostatně otec moc nedal), jestli kaprál slova, která nám odříkával, spojuje s nějakou určitou představou. – Prosím tě, Trime, oslovil ho otec, – Jak to myslíš, „cti otce svého i matku svou“?

Že jim na stará kolena ze svého žoldu mám dávat tři půlpeníky na den. – A ty jsi jim je, Trime, dával? řekl Yorick. – Taky že ano, dotvrdil strýček Toby. – To jsi tedy, Trime, Yorick se vymrštil z křesla a uchopil kaprála za ruku, to jsi nejlepším komentátorem této části desatera, a vážím si tě za to, kaprále Trime, víc, než kdybys byl spolupracoval na samotném Talmudu.

Kapitola XXXIII

Ach, blahé zdraví! zvolal otec, jak listoval v další kapitole, – ty jsi nad zlato i poklady; ty rozpínáš duši, – ty ji otevíráš, takže všemi mohutnostmi přijímá poučení a oblibuje si ctnost. Kdo má tebe, víc si přát nemusí; – a nešťastníkovi, kterému ty chybíš, – tomu chybí všechno.

Co se dá v tomto důležitém punktu povědět, řekl otec, shrnul jsem v nepatrný rozsah, přečteme si tedy celou tu kapitolu.

Otec četl takto:

„Veškeré tajemství zdraví je v tom, jak spolu o vítězství zápolí základní horko a základní vlhko.“ – Tu skutečnost jste už snad dokázal dříve, řekl Yorick. – Sdostatek, potvrdil otec.

Při těchto slovech otec knihu sklapl, – ne jako by se zařekl, že dál číst nebude, protože ukazovák nechal trčet v kapitole: – a také ne zlostně, – protože knihu sklapl pomalu; bez jakéhokoliv prudkého tlaku spočíval pak palcem na přední desce a třemi prsty podepíral zadní desku. –

Správnost tohoto punktu, pravil otec a pokynul Yorickovi, vyložil jsem víc než sdostatek v předešlé kapitole.

Nuže kdyby se tak Měsíček dověděl, že nějaký člověk na Zemi napsal kapitolu a v ní sdostatek vyložil: Že veškeré tajemství zdraví je v tom, jak spolu o vítězství zápolí základní horko a základní vlhko, – a že se s tímto punktem tak vyrovnal, že o základním horku a o základním vlhku už pak v celé kapitole nestojí jediné slovo, ať vlhké, nebo horké, – a zápolení těchto dvou sil v živočišné soustavě se tam jedinou slabikou, ať přímo, nebo nepřímo, nehájí ani nepotírá –

„Ach, odvěký Tvůrce všech bytostí!“ – zvolal by a pravicí se uhodil do prsou (ačli ji vůbec má) – „Ty, jehož mocí a dobrotou se vlohy tvých tvorů rozpínají do tak nezměrné nádhery a dokonalosti – Čím jsme se jen my MĚSÍČANÉ provinili?“

Kapitola XXXIV

Otec to dokázal dvěma ranami, jednu zasadil Hippokratovi, druhou lordu Verulamovi[189].

Začínal ranou proti knížeti lékařů a krátce ho potupil za jeho bědný nářek o Ars longa a Vita brevis[190]. – Život krátký, horlil otec, – a lékařské umění úmorně dlouhé! A komu za to i ono vděčíme, ne-li nevědomosti mastičkářů, – a těm fůrám léčivých arkán i jarmarečního šmejdu, se kterým se za všech dob světu vtírají, jen aby ho ošálili?

– Ach, vzácný pane Verulame! otočil se od Hippokrata a druhou ránu jiným pro výstrahu zasadil tomuto arcivýrobci arkán. –Co mám říci tobě, vzácný pane Verulame? – Co mám říci tvému niternému duchu, – tvému narkotiku, – tvému ledku, – tvým tučným mastím, – tvému dennímu počišťování, – tvým tučným klystýrům i dryákům.

Otec nikdy neváhal, co má komukoliv o čemkoliv povědět; dlouho se ponoukat nedal a hned spustil; jak zatočil s lordovými názory, – to poznáte, – ale kdy, – to nevím; – nejprve musíme poznat, jaké názory lord Verulam měl.

Kapitola XXXV

„Dvě hlavní příčiny, které nám společným úsilím život ukracují, praví lord Verulam, jsou předně –

Niterný duch, který nám jako mírný plamen spaluje tělo až k smrti: – A za druhé, zevnější povětří, které nám vysušuje tělo na popel: – ten dvojí nepřítel doráží na naše tělo z obou stran zároveň, až nám tak zničí orgány, že přestanou vykonávat životní úkony.“

Je-li tomu tak, pak je cesta k Dlouhověkosti nabíledni; je třeba jen, říká jeho lordstvo, bránit spalování, které nám působí niterný duch, a to tak, že jeho substanci srazíme a zahustíme pravidelným užíváním narkotik, a kromě toho každé ráno, než vstaneme, jeho žár ochladíme půl čtvrtým gránem ledku. –

Ale i tak je naše tělo zvenčí vystaveno škodlivému náporu povětří; – ten zas odrážíme tučnými mastmi, které vyplní v pokožce kdejaký pór, takže jimi žádná částečka nepronikne dovnitř ani ven. – Protože se tím zarazí znatelné i neznatelné pocení a z toho pak vznikají vyrážky – na odstranění zbytečných šťáv je třeba brát klystýry, – a tím se ta léčba doplní.

Co říkal otec narkotikům lorda Verulama, jeho ledku i tučným mastím i klystýrům, o tom se dočtete, – jenže ne dnes – ani zítra: nemám času nazbyt, – čtenář je netrpělivý, – musím se dostat dále. – Tu kapitolu si v klidu přečtete (budete-li mít chuť), až vyjde Tristrapaedia. –

Zatím jen tolik budiž řečeno, že otec tu hypotézu srovnal se zemí, a přitom, to učenci znají, zřídil a zbudoval vlastní.

Kapitola XXXVI

Když tedy veškeré tajemství zdraví, načal otec znova tu větu, je zřejmě v tom, jak v nás o vítězství zápolí základní horko a základní vlhko; – udržet zápolení, na to stačila špetička umu, jenže scholastikové to zbabrali, protože (jak dokázal slavný chemik van Helmont[191]) základní vlhko si spletli s lojem a tukem živočišného těla.

Nuže, základní vlhko není totéž co živočišný lůj a tuk, je to olejnatá a aromatická látka; lůj a tuk, stejně jako hlen a sliz jsou studené; kdežto částice olejnaté a aromatické jsou žhavé a jaré, čímž se vysvětluje Aristotelův postřeh „Quod omne animal post coitum est triste“[192].

Nuže, je jisté, že základní horko žije v základním vlhku, ale zdali vice versa, to je sporná věc: když však jedno uhyne, pak uhyne také druhé; a potom nastane nepřirozené horko, jímž se přivodí nepřirozené sucho – nebo zas nepřirozené vlhko, jímž se přivodí vodnatelnost. – Když tedy odrůstající dítě naučíme, aby neběhalo do ohně a do vody, protože z obojího mu hrozí záhuba, – víc už se v té příčině dělat nemusí. –

Ani popis obléhání Jericha by byl strýčka Tobyho tak mocně neupoutal jako poslední kapitola; – přes celou kapitolu nespustil z otce oči; – pokaždé když padla zmínka o základním horku a základním vlhku, vyndal strýček Toby dýmku z úst a pokýval hlavou; a sotva byla kapitola odbyta, kývl na kaprála, aby přistoupil k jeho křeslu, a zeptal se ho – stranou – * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * Bylo to, jemnostpane, při obléhání Limericku[193], odpověděl kaprál a uklonil se.

Jen kvůli tomu, o čem ses právě zmínil, pravil strýček Toby otci, jsme se, ten chudák a já, jen taktak ze stanu vyhrabali, když přestalo obléhání Limericku. – Copak to zas, milý bratře Toby, máš v té makovici? rozhovořil se v duchu otec. – Namoutě! říkal si, přijít tomu na kloub by ani Oidipus nedokázal. – Tak si myslím, jemnostpane, pravil kaprál, že nebýt té kořalky, které jsme každý večer tolik pálili, a toho červeného vína se skořicí, které jsem do vás naléval; – A taky jalovcové, Trime, dodal strýček Toby, ta nás teprve vytrhla – věru si myslím, hovořil dále kaprál, že jsme, jemnostpane, v zákopech život položili a rovnou nás tam zahrabali. – Hrob, kaprále, zvolal strýček Toby a oči mu zajiskřily, že v ušlechtilejším ležet voják nezatouží. – Ale smrt bídná, jemnostpane, namítl kaprál.

Otci to připadalo stejně arabsky jako předtím strýčkovi Tobymu obřady Kolchidských a Troglodytů; – otec váhal, má-li se mračit nebo usmívat.

Strýček Toby obrácen k Yorickovi se o Limericku rozpovídal srozumitelněji, než začal, – a tak se věc otci rázem objasnila.

Kapitola XXXVIII

Pro mě i pro kaprála to bylo náramné štěstí, řekl strýček Toby, že jsme celých těch pětadvacet dní, co v táboře řádila úplavice, měli pořád vysokou horečku a úmornou žízeň, jinak by nás bylo udolalo, bratrovými slovy řečeno, základní vlhko. – Otec se zhluboka nadechl, upřel oči vzhůru a pomalounku vydechoval. –

– Samo milosrdné nebe to kaprálovi vnuklo, hovořil strýček Toby; že aby to zápolení mezi základním horkem a základním vlhkem udržel, v jednom kuse posiloval horečku horkým kořeněným vínem; kaprál tím takřka udržoval neustálou palbu, takže základní horko vydrželo až do konce a strašlivému vlhku se ubránilo. – Namouduši, bratře Shandy, to zápolení v nás bylo slyšet dvacet mil daleko. – Když se nerozléhala palba, řekl Yorick.

Inu – otec vdechl a na chvíli se po tomto slově odmlčel – Inu, být já tak soudcem, kdyby to zákony, podle nichž jsem se jím stal, dovolovaly, nejhorší provinilce, jen co by si to se svým duchovním vyřídili, odsoudil bych * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * Yorick tušil, že rozsudek vyzní nelítostně, i položil otci ruku na prsa a snažně ho prosil, aby ho zatím nevynášel, že se napřed kaprála na něco zeptá. – Prosím tě, Trime, řekl Yorick a na otcovo svolení nečekal, – pověz nám poctivě, – co si vlastně o tomhletom základním horku a základním vlhku myslíš?

Poníženě prosím, jemnostpán to ví líp, pravil kaprál a poklonil se strýčkovi Tobymu. – Jen pověz upřímně, kaprále, co si myslíš, řekl strýček Toby. – Ten chudák je mým sluhou, – a ne mým otrokem, – dodal strýček Toby obrácen k otci. –

Kaprál si vsunul klobouk pod levou paži, hůl s černým řemínkem, kolem uzlu roztřepeným v portepé, si zavěsil na levé zápěstí, vykročil tam, kde předtím execíroval katechismus, než otevřel ústa, palcem a prsty pravé ruky si podepřel čelist, – a takto pronesl své mínění.

Kapitola XXXIX

Kaprál se zajíkl, než spustil, – a tu se přivalil dovnitř dr. Slop.

– To je maličkost – v příští kapitole bude kaprál pokračovat, aťsi přijde, kdo chce.

Tak co, milý pane doktore, ozval se otec rozmarně, city se v něm totiž střídaly s náhlostí přímo nevypočitatelnou, – copak tomu všemu říká to mé mládě?

Ptát se tak na štěně, kterému usekli ocásek – lhostejněji by se otec netvářil: ale doktorem Slopem předepsaný způsob léčby úrazu takovéto dotazování nepřipouštěl. Dr. Slop se posadil.

Prosím vás, pane doktore, pravil strýček Toby tónem, na který neodpovědět bylo vyloučeno, – jakpak se daří chlapci? Bude z toho phimosis[194], odvětil dr. Slop.

To jsem stejně moudrý jako dřív, pravil strýček Toby, – a strčil si znovu dýmku do úst. Ať tedy kaprál přednese svou lékařskou přednášku. – Kaprál se svému starému známému doktoru Slopovi poklonil a těmito slovy pověděl, co si myslí o základním horku a základním vlhku.

Kapitola XL

Město Limerick, s jehož obléháním Jeho Veličenstvo král Vilém sám započal rok potom, co jsem se já dostal na vojnu, – leží, jemnostpáni, uprostřed sakramentsky rozbředlé, bažinaté krajiny. Kolem dokola tam teče Shannon, řekl strýček Toby, a polohou je to jedna z nejsilnějších irských pevností. –

To je mi nějaká nová móda, pravil dr. Slop, takhle začínat lékařskou přednášku. – Pouhá pravda, bránil se Trim. – Kéž by to podle toho střihu dělala taky lékařská fakulta, řekl Yorick. – Krajina je, důstojný pane, celá rozšmikaná a rozrytá struhami a močály; a za toho obléhání tolik napršelo, že z toho byla jediná louže, – však z toho a z ničeho jiného tam vypukla úplavice a málem sklátila jemnostpána i mne; a za takových deset dní, hovořil dále kaprál, voják vám ležel v suchu, až když si kolem stanu vykopal odvodní příkop; – ale to ještě nestačilo, a tak kdo na to měl, jako tady jemnostpán, každý večer pálil plnou mísu kořalky, až zahnal ze stanu vlhkost a vyhřál si ho jako kamínka. –

A jaký závěr vyvozuješ, kaprále Trime, z těchto návěští? obořil se na něho otec.

Já z toho, jemnostpane, usuzuji, odvětil Trim, že základní vlhko není nic jiného než odpadová voda – a základní horko, aspoň u toho, kdo má peníze, je pálená kořalka – a u prostého vojáka, jemnostpane, základní horko a vlhko je zas odpadová voda – a hlt jalovcové, – jen když té je dost a k tomu ještě nacpaná dýmka, aby člověk dostal kuráž a zahnal chmury – potom se smrti nebojí.

Nevím, nevím, kapitáne Shandy, řekl dr. Slop, v kterém vědním oboru váš sluha víc vyniká, zda ve fyziologii, nebo v teologii. – Dr. Slop dosud Trimovi nezapomněl jeho komentář ke kázání.

Z teologie skládal kaprál zkoušku teprve před hodinou, ozval se Yorick, a prošel s vyznamenáním.

Základní horko a vlhko, pravil dr. Slop otci, to je, vězte, fundamentální základ našeho živobytí, – tak jako je kořen stromu zdrojem a příčinou jeho růstu. – Tkví v semeni všech živočichů a udržet se může všelijak, podle mého názoru však hlavně soupodstatnostmi, imprimenty a okludenty. Nuže, tento chudák, dr. Slop ukázal na kaprála, naneštěstí zaslechl nějaký zběžný empirický výklad o tomto subtilním punktu. To zaslechl, řekl otec. – Nejspíš, řekl strýček. – Jistěže, – pravil Yorick.

Kapitola XLI

Doktora Slopa odvolali, aby se podíval na lněný obklad, který předtím kázal připravit, a tak se otec v Tristrapaedii dostal k další kapitole. – No tak, hlavu vzhůru, hoši; hned vám ukáži pevninu, – jen co doveslujeme za tu kapitolu, celý rok pak knihu neotevřete. – Hejsa!

Kapitola XLII

– Pět let nosí pod bradou bryndáček.

Čtyři léta putuje od slabikáře k Malachiáši.[195]

Půl druhého roku se učí podpisovat.

Sedm, ba víc než sedm dlouhých let řecký i latinsky pro-τνπτω-uje[196].

Čtyři léta dokazuje a vyvrací – krásná socha je dosud v mramorovém kvádru, – a nic se neděje, zatím si jen brousí náčiní, aby ji z něho vytesal! – Jaké to žalostné průtahy! – Slavný Julius Scaliger[197] se k nabroušení svého náčiní málem ani nedostal.

– Bylo mu čtyřiačtyřicet, než si osvojil řečtinu; a ostijský kníže biskup Petr Damianus[198], jak je celému světu známo, ještě v mužném věku neuměl číst. – Ba i Baldus[199], jakkoliv později výtečný, dal se do studia práv v pozdním stan a kdekdo se o něm domýšlel, že chce být advokátem na onom světě: a když Eudamidas, syn Archidamasův[200], slyšel Xenokrata[201], jak v pětasedmdesáti letech disputuje o moudrosti, ký div, že se ve vší vážnosti zeptal: – Jestliže ten stařec o moudrosti pořád jen disputuje a bádá, – kdypak se dostane k tomu, aby ji uplatnil?

Yorick otce bedlivě poslouchal; zralá moudrost se u něho nepochopitelně mísila s nejkurióznějšími nápady a při nejtmavším zatmění oslňoval záblesky, které stály za to: pozor, vašnosti, až ho budete napodobovat.

Yoricku, otec zpola předčítal a zpola přednášel, jsem přesvědčen, že i ve světě ducha je nějaký Severozápadní průchod; a poznání a vědění že se lidská duše může dobrat kratší cestou než po které chodíváme. – Ale, bohužel! ne všechna pole jsou oblévána řekou nebo potůčkem; – ne každé dítě má otce, aby mu to ukázal.

– Pane faráři, dodal otec potichu, záleží to venkoncem na pomocných slovesech.

Udiveněji by se Yorick nezatvářil, ani kdyby šlápl na Vergiliova hada[202]. – Otec si toho všiml a hned zvolal: Já se taky divím, – největší pohromu pro učený stav vidím v tom, že ti, jimž svěřujeme děti na vychování a jejichž povinností je dětem mysl otvírat a od útlého věku ji vyzbrojovat myšlenkami, aby se na nich obraznost pásla, tak málo přitom využívají pomocných sloves – A tak kromě Raymonda Lulla[203] a Pelegriniho staršího[204], kterýžto je při svých tématech tak zdokonalil, že za několik lekcí naučil urozeného mladíka hladce hovořit o čemkoliv pro i contra a říkat i psát vše, co se o tom vůbec říci a napsat dalo, aniž bylo třeba jediné slovo škrtnout, nad čímž všichni, kdo to viděli, žasli. – Rád bych tu věc nějak pochopil, skočil mu do řeči Yorick. Však ji pochopíte, řekl otec.

Nejvyšší zdokonalení, jakého je slovo schopno, je vznosná metafora, – myšlenka tím zpravidla spíše utrpí, než získá; – ale ať je tomu, jak chce, – když si to mysl odbude, – je konec, – mysl i myšlenka odpočívají, – dokud se nevynoří další myšlenka; a tak dále.

Nuže, pomocná slovesa jsou na to, aby duše dodávané suroviny sama obráběla; a tím hybným strojem, na který se navíjejí, otvírala nové oblasti bádání a z každé myšlenky jich plodila milióny.

Náramně napínáte mou zvědavost, řekl Yorick.

Mě už dávno zvědavost přešla, řekl strýček Toby. – Ta dánská vojska, jemnostpane, co jsme při obléhání Limericku měli na levém křídle, byla taky pomocná. – A moc dobrá, řekl strýček Toby. – Ale bratr mluví, Trime, o pomocných slovesech, – a to je, zdá se mi, něco jiného. –

Zdá se ti? řekl otec a vstal.

Kapitola XLIII

Otec se jednou prošel po pokoji, posadil se a dokončil kapitolu.

Pomocná slovesa, o nichž je tady řeč, hovořil otec, jsou: býti; byl; míti; měl; činiti; činil; dělati; dělal; nechati; nechal; chtíti; chtěl; moci; mohl; směti; směl; museti; musel. – Vyskytují se v čase přítomném, minulém, budoucím a časují se se slovesem viděti, nebo bývají v podobě otázek; – Je to? Bylo to? Bude to? Bylo by to? Může to být? Mohlo by to být? Nebo záporně: Není to? Nebylo to? Nemá to být? – Nebo v podobě oznamovací: Je to; Bylo to; Má to být; – Nebo v podobě časové: – Bylo to vždycky? Nedávno? Jak dlouho? Nebo v podobě podmínkové: – Kdyby to bylo? Kdyby to nebylo? Co by se stalo? Kdyby Francouzi porazili Angličany? Kdyby Slunce vypadlo ze zvířetníku?

A tak vycvičíme-li jejich správným používáním a uplatňováním paměť dítěte, ať jakkoliv jalová představa mu vnikne do mozku, lze z ní dovodit celý sklad pojmů a úsudků. – Viděl jsi někdy ledního medvěda? otočil se otec hlavou po Trimovi, který stál za jeho křeslem. – Ne, jemnostpane, odvětil kaprál – Ale kdyby bylo třeba, mohl bys o něm, Trime, rozprávět? – Jak to, bratře, pravil strýček Toby, když ho kaprál jakživ neviděl? – O to mi právě jde, odvětil otec, – a že je to možné, to se hned pozná.

LEDNÍ MEDVĚD! Dobrá. Viděl jsem ho někdy? Byl bych ho mohl někdy vidět? Měl bych ho někdy vidět? Musím ho někdy vidět? Nebo mohu ho někdy vidět?

Kéž bych uviděl ledního medvěda! (jak si ho jinak mohu představit.)

Kdybych uviděl ledního medvěda, co bych řekl? Kdybych ho vůbec neuviděl, co potom?

Jestliže jsem nikdy neviděl, nemohu vidět, nesmím vidět a neuvidím živého ledního medvěda, viděl jsem aspoň někdy jeho kůži? Viděl jsem ho někdy na obrázku? – nebo jeho popis? Neviděl jsem někdy ledního medvěda ve snu?

Viděli někdy ledního medvěda otec, matka, strýc, teta, bratří a sestry? Co by za to dali? Jak by se přitom zachovali? Jak by se zachoval lední medvěd? Je divoký? Krotký? Strašný? Drsný? Hladký?

– Stojí lední medvěd za vidění? –

– Není to hřích? –

Je lepší než HNĚDÝ MEDVĚD?

Konec knihy páté

Kapitola I

– Chvilinku, vašnosti, – když už máme těch pět svazků za sebou (jenom se, vašnosti, na tu hromádku posaďte, – lepší něco než nic), ohlédněme se po krajině, kterou jsme prošli. –

– Byla to ale pustina! Štěstí, že jsme nezabloudili a že nás nesežrala divá zvěř!

To jste si, vašnosti, nemyslel, že je na světě tolik oslů? – Však se nás něco narecenzovali a nakritizovali, jak jsme se v tom údolíčku brodili přes potok! – a když jsme pak vylezli na kopec a mizeli jim z očí – panebože! to se teprve rozhýkali!

Prosím tě, ovčáku! kdopak chová všechny ty osly? ***

– Pánbůh je potěš – Cože! nikdo je nehřebelcuje? – A na zimu je nezahání do stáje? – Ijá, ijá – ijá! Jenom hýkejte, – svět je vám mnoho dlužen; – silněj – to nic není: – toho týrání, co užijete: – Být já osel, to prohlašuji slavnostně, od rána do večera bych hýkal v G-sol-re-ut.

Kapitola II

Otec protancoval s bílým medvědem dozadu dopředu půl tuctu stránek, až nakonec knihu sklapl, – vítězoslavně ji odevzdal Trimovi a pokynul mu, aby ji položil zpátky na sekretář, odkud ji vzal. – Právě tak dozadu dopředu, řekl, necháme Tristrama ve slovníku zohýbat kdejaké slůvko; – tím se totiž, Yoricku, kdejaké slůvko promění v tezi nebo hypotézu: – každá teze a hypotéza zplodí propozici; – a z každé propozice vyplynou důsledky a závěry; a z těch každý dovede pak mysl na nové stezky bádání a pochybování. – Tento stroj, podotkl otec, rozevírá dětskou hlavu silou přímo neuvěřitelnou. – A někdy ji taky, bratře Shandy, zvolal strýček Toby, roztrhá na tisíc kusů. – A snad jen tím to bylo, usmál se Yorick, – (aťsi logikové tvrdí, co chtějí, pouhým desaterem kategorií se to nevysvětlí) – Že kromě mnoha jiných úžasných činů, které z jeho dětství přesně zaznamenal kardinál Bembo, slavný Vincenzo Quirino[205] – už v svém osmém roce dokázal vylepit v římských středních školách neméně než čtyři tisíce pět set šedesát tezí o nejtemnějších věcech z nejtemnějšího bohosloví; – a tak je probojovat a obhájit, že umlčel a zdrtil protivníky. – Copak to je, vykřikl otec, proti tomu, čím slyne Alphonsus Tostatus[206], který ještě na chůvině klíně bez učitele se naučil veškerým vědám i svobodným uměním? – A co slovutný Peirescius? – To je ten, vykřikl strýček Toby, co jsem ti o něm, bratře Shandy, vyprávěl, jak počítáme-li z Paříže do Schevlingu a zase zpátky ze Schevlingu do Paříže, ušel pěšky rovných pět set mil, jen aby se podíval na Stevinův létavý kočár. – Byl to velikán! prohodil strýček Toby (a myslel Stevina) – To byl, bratře Toby, řekl otec (a myslel Peirescia) – záhy si rozhojnil myšlenky a nastřádal vědomosti, a tak lze-li věřit anekdotě, která se o něm vypráví, a nevěřit jí znamená otřást důvěrou k anekdotám vůbec – když mu bylo sedm let, svěřil mu otec na vychování pětiletého bratra – a odevzdal ho jeho péči. – To byl otec tak moudrý jako syn? pravil strýček Toby: – To sotva, řekl Yorick: – Ale co je to, rozohnil se otec – co je to proti zázračným dětem, jako byl Grotius, Scioppius, Heinsius, Poliziano, Pascal, Joseph Scaliger, Ferdinand Cordovský[207] a jiní – jedni se v devíti letech, ne-li dřív, obešli bez substanciálních forem a mudrovali bez nich; – druzí si odbyli klasické spisovatele v sedmi letech; – v osmi skládali tragédie; – Ferdinand Cordovský byl v devíti letech tak moudrý, – že ho pokládali za posedlého ďáblem; – a v Benátkách dával najevo tolik vědění a dobroty, že ho mniši rovnou prohlásili za Antikrista. – Další zas v desíti letech hovořili čtrnácti jazyky, – v jedenácti letech vychodili rétoriku, poetiku, logiku a etiku, – ve dvanácti komentovali Servia a Martina Capellu[208], – a ve třinácti promovali z filozofie, práv a bohosloví: – Jenže, pravil Yorick, zapomínáte na slovutného Lipsia, ten udělal dílo ten den, co se narodil; – Měli je utřít a už o tom nemluvit, řekl strýček Toby.

Lněný obklad byl hotov, a tu se zčistajasna ozvalo v Zuzaně svědomí, sluší-li se, aby Slopovi svítila svíčkou, až ho bude přikládat; Slop na Zuzaniny brykule balzámu nekápl – a hned byli v sobě.

– Hoho! – Slop si ji za to zdráhání posloužit mu drze změřil; – však já vás, slečinko, znám – Vy že mě, pane doktore, znáte? nasupila se Zuzana a ošklíbla se ani ne tak nad jeho řemeslem jako nad doktorem samým; – vy že mě znáte, křikla. – Slop si ukazovákem a palcem zacpal nos; – Zuzaně se nad tím div žluč nerozlila; – To je lež, řekla Zuzana. – Nono, vy cinfrlíno, řekl Slop, nemálo rozjařený tím, jak to bodnutí sedlo, – nechcete-li svítit a dívat se, – tak mi posviťte a zavřete oči: – To jsou ty vaše papeženské finty, horlila Zuzana: Někdo má, děvenko, finty, a někdo se zas fintí, mrkl po její košili Slop; – nechte si to, pane doktore, odsekla Zuzana a stáhla si rukáv až pod loket.

Těžko by se našli dva lidé, kteří by si při chirurgickém zákroku pomáhali s tak nevrlou ochotou.

Slop popadl lněný obklad, – Zuzana popadla svíčku; – kousek víc semhle, řekl Slop; protože se Zuzana dívala na jednu stranu a rejdovala na druhou, podpálila Slopovi paruku; jak byla chundelatá a promaštěná, hořela jako vích. – Ty děvko nestydatá! obořil se na ni Slop, – (co jiného je zlost než lítá šelma) – ty děvko nestydatá, vztyčil se nad ní Slop s obkladem v ruce; – Já jsem nikoho o nos nepřipravila, řekla Zuzana, – a co vy? – Já? křikl Slop a chrstl jí lněný obklad do obličeje; – Ano, vy, křikla Zuzana a zbytkem kaše v pánvici mu pozornost oplatila.

Kapitola IV

Dr. Slop se Zuzanou se v salóně častovali protiobžalobami; lněného obkladu jim pochybilo, a jakmile si to tedy odbyli, šli mi do kuchyně připravit teplý náčinek; – zatímco se to dálo, otec věc rozsoudil takto.

Kapitola V

Zřejmě je na čase, oslovil otec zároveň strýčka Tobyho a Yoricka, odejmout to stvoření ženám a svěřit je hofmistrovi. Marcus Antonius si na výchovu syna Commoda[209] naráz zjednal čtrnáct hofmistrů, – a za šest neděl jich pět sesadil; – já vím, hovořil otec, že v době početí udržovala Commodova matka poměr s jedním gladiátorem, čímž se vysvětluje leckteré Commodovo ukrutenství za jeho císařování; – ale přece jen si myslím, že pět Antoniem propuštěných hofmistrů za tu kratičkou dobu Commodovu povahu tak zkazilo, že ji pak ostatních devět za celý život nedokázalo napravit.

A protože ten, kdo bude u mého syna, je podle mě zrcadlo, v němž se on má od rána do večera zhlížet a podle něho upravovat svůj vzhled, své chování, ba své nejvnitřnější city; – požaduji od něho, Yoricku, pokud možno naprostou vybroušenost, aby se v něm můj syn viděl. – To je moudrá řeč, řekl si strýček Toby.

– Jak se člověk tváří a jak posunkuje ať už v jednání, nebo při řeči, tím prozrazuje, co v něm vězí, nic se nedivím Řehoři Naziánzskému[210], že z toho, jak Julián potrhle a zbrkle máchal rukama, předvídal, že jednou z něho bude odpadlík; – a taky se nedivím sv. Ambrožovi[211], že vyhodil písaře, ježto neslušně pokyvoval hlavou nahoru dolů jako cepem; – ani Demokritovi, že na Protagorovi[212] poznal, jaký je vědec, už podle toho, že při vázání otepi dříví halouzky házel dovnitř. – Bystrý zrak, hovořil otec, tisícerými skrytými otvory rázem prohlédne až do duše člověka, a já tvrdím, že rozumový tvor tím, jak při vstupu do pokoje smekne klobouk – a při odchodu z pokoje si ho nasadí, vždycky na sebe něco prozradí.

Z těchto důvodů hofmistr, kterého si vyberu, hovořil otec, nesmí šišlat, šilhat, mžourat, skřehotat, koukat zuřivě nebo hloupě; – nesmí se kousat do rtů, skřípat zuby, huhňat, dloubat se v nose a smrkat do dlaně. –

Nesmí chodit rázně, – ani pomalu, ani si zakládat ruce, – to je lenost; – ani jimi klátit, – to je nejapnost; ani je strkat do kapes, – to je ne vkus. –

Nesmí bít, štípat ani lechtat, – nesmí si ve společnosti okusovat ani stříhat nehty, nesmí chrchlat, odplivovat, potahovat ani bubnovat nohama nebo prsty; – a (podle Erasma) nesmí mluvit s někým, kdo močí, – a nesmí ukazovat prstem na mršinu a lejno. Tohle je teprve nevkus, řekl si strýček Toby. –

Musí být, hovořil otec, příjemný, vlídný, bodrý; přitom opatrný, dbalý své věci, ostražitý, chytrý, bystrý, vynalézavý, schopný rychle zodpovídat pochybnosti nebo teoretické otázky; – musí být moudrý, rozšafný a učený; – A proč ne taky nevtíravý, skromný, mírný a hodný? řekl Yorick: – A proč ne, křikl strýček Toby, ušlechtilý, štědrý a chrabrý? – To musí, otec vstal a stiskl mu ruku. – Tak mi, bratře Shandy, strýček Toby se při těch slovech vztyčil v křesle, odložil dýmku a uchopil otce za druhou ruku, – Tak mi laskavě dovol, abych ti doporučil syna nešťastného Le Fevera; – při tomto návrhu se strýčkovi Tobymu v oku zaleskla přezářivá slza radosti, – a její družka skanula z kaprálova oka; – proč, to poznáte, až si přečtete Le Feverův příběh: – jsem já to ale hlupák! bez zalistování na to místo si už nevzpomenu (a vy asi taky ne), proč jsem ho nedal vyprávět samému kaprálovi; – nějak jsem to propásl, – nezbývá mi teď než vyprávět ho vlastními slovy.

Kapitola VI

LE FEVERŮV PŘÍBĚH

Jednou v létě toho roku, kdy spojenci dobyli Dendermondu[213], – to jest asi sedm let předtím, než otec přesídlil na venkov, – a skoro sedm let potom, co se strýček Toby s Trimem tajně odklidili z otcova londýnského domu na venkov a tam přenádherně obléhali jedno přenádherné opevněné město evropské – strýček Toby zrovna večeřel a za ním u kredencky seděl Trim, – jářku, seděl – když totiž strýček Toby obědval nebo večeřel sám, z ohledu na zchromlé koleno (a bolívalo náramně) nenechával kaprála stát; jenže on, chudák, ctil svého pána přímo nábožně, a tak než by ho k tomu strýček Toby přiměl, to by s pořádným dělostřelectvem spíše Dendermondu dobyl; kolikrát si strýček Toby myslel, jak kaprál své noze hoví, ohlédne se, a on za ním stojí v poslušné úctě; však se kvůli tomu za těch pětadvacet let něco naškorpili – Ale to sem nepatří, – proč to uvádím? – Zeptejte se mého pera, – ono vládne mnou, – ne já jím.

Tak tedy seděl jednou u večeře, a tu k němu vstoupil do salónu krčmář z vesnické hospůdky, v ruce držel prázdnou láhev a prosil o pár sklenic sherry; Je to pro jednoho nešťastníka – snad je to důstojník, řekl krčmář, před čtyřmi dny se u mě rozstonal a od té doby leží bezvládný a nic nejí, až teď dostal chuť na sherry s topinkou. – To by mě snad osvěžilo, povídá a sundal si ruku z čela. –

Jestli to pro toho nešťastníka nevyžebrám, nevypůjčím, neseženu za peníze, dodal krčmář, – nakonec to někde ukradnu, když on tolik stůně. – Snad Pánbůh dá, že se z toho vykřeše, – máme o něho velkou starost.

Máš dobré srdce, to je jistá věc, zvolal strýček Toby; napij se sám na zdraví toho nešťastníka, – a s mým uctivým poručením mu zanes několik lahví, že mu je milerád dávám, a půjdou-li mu k duhu, ještě mu jich tucet přidám.

Že je ten chlap milosrdný, ozval se strýček Toby, jen co krčmář za sebou zavřel, o tom jsem, – Trime, – přesvědčen, ale nic naplat, i ten jeho host ve mně vzbuzuje respekt; jistě v něm bude něco nevšedního, že si ho za tu krátkou dobu jeho hostitel tak zamiloval; – A taky jeho rodina, dodal kaprál, všichni o něho mají starost. – Skoč za ním, řekl strýček Toby, – skoč, Trime, – a zeptej se ho, jak se jmenuje.

– Dočista mi to z hlavy vypadlo, řekl krčmář, jakmile s kaprálem vkročil zpátky do salónu, – ale zeptám se ještě jednou jeho syna: – To má u sebe syna? podivil se strýček Toby. – Ano, chlapce, je mu jedenáct nebo dvanáct, odvětil krčmář; – ale on jí, chudinka, skoro tak málo jako jeho otec; ve dne v noci nad ním pláče a naříká: – Poslední dva dni se nehnul od jeho lůžka.

Jak to krčmář dopověděl, položil strýček Toby nůž a vidličku a odstrčil talíř; Trim nečekal na povel, beze slova sklidil ze stolu a za chvíli mu přinesl dýmku a tabák.

– Počkej tady chvilinku, řekl strýček Toby. –

Trime! – strýček Toby si zapálil a tucetkrát zabafal. – Trim stanul před svým pánem a poklonil se; – strýček Toby pokuřoval a nic neříkal. – Kaprále! řekl strýček Toby – kaprál se poklonil. – Strýček Toby ani slovo, jenom dokuřoval.

Trime! řekl strýček Toby, venku je ošklivo, a tak si myslím, že se zachumlám do rokeloru a zajdu za tím nešťastníkem. – Ten rokelor, namítl kaprál, jste, jemnostpane, celý čas nenosil, naposledy jste ho měl na sobě ten večer předtím, než jste, jemnostpane, utržil zranění tehdá, jak jsme střežili zákop u brány sv. Mikuláše; – ostatně dnes v noci je tak chladno a mokro, že i v rokeloru si za nepohody něco uženete a zas vás budou, jemnostpane, soužit slabiny. Taky si to myslím, Trime, ozval se strýček Toby, ale co povídal krčmář, mi nedá a nedá pokoje. – Škoda že toho tolik vím; – dodal strýček Toby, – nebo že toho nevím ještě víc: – Co si počnem? Nechte to, jemnostpane, na mně, pravil kaprál; – vezmu si klobouk a hůl, zajdu do hospůdky na zvědy a uvidíme co a jak; za hodinu vám, jemnostpane, podám raport. – Tak jdi, Trime, řekl strýček Toby, tumáš šilink, propij ho s jeho sluhou. – Však já to z něho vytáhnu, řekl kaprál, jak za sebou zavíral.

Strýček Toby si nacpal druhou dýmku; a až na to, že chvílemi v myšlenkách zatékal a podumal, vyrovná-li se u klešťové hradby rovná kurtina klikaté, – možno říci, že co tu dýmku pokuřoval, pořád myslel na nešťastného Le Fevera a jeho syna.

Kapitola VII

POKRAČOVÁNÍ LE FEVEROVA PŘÍBĚHU

Strýček Toby vyklepal popel z třetí dýmky a teprve tehdy vrátil kaprál Trim z hospůdky a podal mu tento raport.

Ani jsem zprvu nedoufal, řekl kaprál, že vám, jemnostpane, o tom nešťastném churavém poručíkovi vůbec nějakou zprávu přinesu – Tak on je to důstojník? řekl strýček Toby – Ano, řekl kaprál – A od kterého pluku? řekl strýček Toby – Co jsem dověděl, bránil se kaprál, povím vám, jemnostpane, pěkně jedno po druhém. – Tak to já si, Trime, ještě nacpu, řekl strýček Toby, a než to dopovíš, nebudu tě přerušovat; posaď se, Trime pohodlně do okna a spusť. Kaprál vysekl svou starodávnou poklonu, kterou mu – pokud se to vůbec poklonou říci dá – říkal jasně: – Jste hodný, jemnostpane. – Pokloniv se, podle rozkazu usedl a téměř stejnými slovy začal to strýčkovi znovu vyprávět.

Ani jsem zprvu nedoufal, řekl kaprál, že vám, jemnostpane, o tom poručíkovi a jeho synovi nějakou zprávu přinesu; ptal jsem se po jeho sluhovi, od toho vyzvím, povídám si, všecko nač se sluší vyptávat. – Správná distinkce, Trime, řekl strýček Toby – a oni mi na to, jemnostpane, že sluhu nemá; – že přijel do hospůdky s najatým spřežením, a když pak zjistil, že dál to nepůjde (to jel nejspíš k pluku), hned to ráno potom, co přijel, spřežení pustil. – Jestli se, synáčku, pozdravím, s těmi slovy podal chlapci měšec, aby zaplatil pacholkovi, – najmeme si spřežení odtud. – Jenže, bohužel, říkala mi krčmářka, ten nešťastník se už odtud nedostane, – celou noc jsem slyšela tikat červotoče; – a až umře, jistě s ním umře i ten pacholík, jeho synek; už teď hyne žalem.

Poslouchal jsem to vypravování, hovořil kaprál, a tu přišel pacholík do kuchyně objednat topinku, jak o tom krčmář mluvil; – ale já ji, povídal pacholík, opeču tatínkovi sám. – Dovolte, panáčku, abych vás zastal, popadl jsem vidličku a postoupil mu židli u krbu, ať zatím při tom opékání posedí. – Já, vašnosti, řekl ve vší skromnosti, vím snad nejlíp, jak on ji rád. – Však ona jemnostpánovi od vysloužilého vojáka hůř nezachutná. – Pacholík mě vzal za ruku a propukl v pláč. – Chudák pacholík! řekl strýček Toby, – odmalička vyrůstal na vojně a voják, to mu zní stejně jako přítel; – škoda že ho tady nemám u sebe.

– Ani na nejdelších pochodech se mi tak nechtělo jíst, jako se mi chtělo spolu s ním plakat: – Co to se mnou je, jemnostpane? Nic, vůbec nic, Trime, strýček Toby se vysmrkal, – to jenom, že jsi dobrák od kosti.

Když jsem mu topinku odevzdal, hovořil kaprál, uznal jsem za vhodné povědět mu, že jsem sluha kapitána Shandyho a vám, jemnostpane (třebaže se s ním neznáte), že na jeho otci velmi záleží; – co máte v domě a ve sklepě – (Ještě jsi měl dodat v měšci, řekl strýček Toby) – to že mu milerád dáte: – Hluboce se poklonil (to platilo vám, jemnostpane), ale slovem mi neodpověděl, – srdce mu překypovalo – a tak s topinkou odešel nahoru; – dejte, chlapče, na má slova, řekl jsem mu od kuchyňských dveří, tatínek vám zas brzo okřeje. – U kuchyňského krbu si pokuřoval pomocník pana faráře Yoricka, – ale jediným slovem, ať takovým, nebo makovým, pacholíka nepotěšil. – To se mi nezdálo správné, dodal kaprál. – Mně se to taky správné nezdá, řekl strýček Toby.

Po sherry a topince poručík pookřál a vzkázal mi do kuchyně, jestli bych za deset minut nepřišel k němu nahoru. – Myslím, že se chce napřed pomodlit, řekl krčmář, – na židli u postele měl ležet knížku, a jak jsem zavíral, všiml jsem si, jak mu syn podával polštář.

Já jsem si, Trime, vždycky myslel, řekl farářův pomocník, že vy páni oficíři se vůbec nemodlíte. – Včera večer, řekla krčmářka, se ten nešťastník modlil velmi nábožně, slyšela jsem ho na vlastní uši, jinak bych tomu taky nevěřila. – Jistě? řekl farářův pomocník. – Voják, důstojnosti, já na to, ten se modlí (a sám od sebe) tolik co farář; – a když tak bojuje za krále, za svůj život, za čest, má proč modlit se k Pánubohu víc než kdo jiný. – Správně díš, Trime, řekl strýček Toby. – Když tak voják, důstojnosti, povídám, v zákopu stojí rovných dvanáct hodin po kolena ve studené vodě, – když tak, povídám, dělá měsíc po měsíci dlouhé a nebezpečné pochody; – dnes třeba na něho nepřítel doráží; – zítra zas on doráží na nepřítele; – hned ho komandují tam; – hned zas odkomandují jinam; – jednu noc prospí ve zbrani; – druhou ho zas vyženou ven v košili; – klouby mu zdřevění; – na pokleknutí ve stanu ani kouska slámy; – a tak se modlí, jak to jde. – Jsem přesvědčen, povídám, – šlo o dobré jméno armády, pravil kaprál, tak to mě dožralo, – jsem, důstojnosti, přesvědčen, povídám, že když má voják kdy na modlení, modlí se stejně vroucně jako farář, – jenže bez jeho svatouškovství a přetvářky. – To jsi neměl, Trime, říkat, pravil strýček Toby, – vždyť jenom Pánbůh ví, kdo se přetvařuje a kdo ne: – Při velké společné přehlídce nás všech na posledním soudu (a ne dřív) – teprve se, kaprále, pozná, kdo tady na světě konal svou povinnost, – a kdo ne; a podle toho budeme pak, Trime, povýšeni. – To doufám budeme, řekl Trim. – Stojí to v Písmě, řekl strýček Toby, zítra ti to ukážu: – Zatím se, Trime, utěšujme tím, řekl strýček Toby, že Všemohoucí Bůh vládne světu dobře a spravedlivě, a když tady na světě konáme svou povinnost, nikdo se nebude pídit po tom, zdali jsme ji konali v červeném, nebo černém kabátě: – To doufám, řekl kaprál – Ale vypravuj, Trime, dál, řekl strýček Toby.

Uplynulo deset minut, hovořil kaprál, a šel jsem nahoru za poručíkem – odpočíval na lůžku, hlavu podepřenou, loket na polštáři, a vedle sebe měl ležet čistý kapesník: – Pacholík se mu právě shýbal pro podušku, na které asi předtím klečel, – knížka ležela na lůžku, – a jak se pacholík vztyčil, jednou rukou sebral podušku a druhou sáhl po knížce. – Jen ji tam, synáčku, nech, řekl poručík.

Na mě promluvil, až když jsem přistoupil k lůžku: – Jste-li sluha kapitána Shandyho, řekl, vyřiďte pánovi za jeho laskavost díky ode mě i od chlapce; – jestli byl od Levenova pluku – řekl poručík – Já mu, jemnostpane, na to, že jste byl – Tak jsem s ním prodělal, řekl, ve Flandřích tři tažení, – ale protože jsem neměl tu čest stýkat se s ním, on o mně nejspíš neví. – Ale přece jen mu povězte, že ten, kterého si v své dobrotě tolik zavázal, je jistý Le Fever od Angusova pluku – ale on mě nezná, opakoval zamyšleně; – možná že zná aspoň můj příběh – dodal – řekněte, prosím, panu kapitánovi, že jsem ten praporčík, kterému u Bredy nešťastnou náhodou zastřelili ranou z muškety ženu, když ve stanu ležela v mém náručí. – Na ten příběh si, jemnostpane, jasně vzpomínám, řekl jsem. – Vzpomínáte, řekl on a kapesníkem si otřel oči, – co teprve já. – Po těch slovech vytáhl ze záňadří prstýnek, měl ho uvázaný na černé šňůrce kolem krku, a dvakrát ho políbil – Hle, Vilíku, řekl, – chlapec skokem přiběhl k jeho lůžku, – poklekl, vzal prstýnek do ruky a taky ho dvakrát políbil, – potom zulíbal otce, usedl na lůžko a dal se do pláče.

Kdybych tak, Trime, povzdechl si zhluboka strýček Toby, – kdybych tak, Trime, už spal.

Vy si to, jemnostpane, moc zabíráte, vyčítal kaprál; – nemám vám, jemnostpane, podat k dýmce sherry? – Podej, Trime, řekl strýček Toby.

V příběhu praporčíka a jeho ženy, vzdychl znovu strýček Toby, vzpomínám si taky na jednu okolnost, o které on v svém jemnocitu pomlčel; – a zvlášť jasně si vzpomínám, že celý pluk bez rozdílu jich želel kvůli jedné věci (které, to už nevím); – ale dopověz, co říkáš: – Už jsem dopověděl, řekl kaprál, – a tak bez dalšího otálení, – popřál jsem jemnostpánovi dobré noci; mladý Le Fever vstal z pelesti a vyprovodil mě až pod schody; cestou po schodech mi vyprávěl, že přijeli z Irska a rukují k pluku do Flander. – Jenže bohužel! řekl kaprál, – poručík už dopochodoval. – Ale co bude s jeho nebohým chlapcem? zvolal strýček Toby.

Kapitola VIII

POKRAČOVÁNÍ LE FEVEROVA PŘÍBĚHU

Na věčné časy slouží strýčkovi Tobymu ke cti, – říkám to ovšem jen kvůli těm, kdo zaklesnuti mezi právo přirozené a pozitivní kolikrát nevědí kudy kam – že tehdy sice horlivě obléhal Dendermond spolu se spojenci, kteří tak šturmovali, že se ani k jídlu nedostal – a třebaže se už pevně držel na protiškarpě, přece jen Dendermond vzdal; – a všechnu pozornost obrátil k tísni jednoho člověka v hospůdce; zahradní branku dal na petlici, čímž obléhání takřka proměnil v blokádu, – ale jinak zanechal Dendermond svému osudu, – ať si mu francouzský král přispěje na pomoc, nebo ne, podle toho, jak se francouzskému králi zlíbí; myslel jen na to, jak by on přispěl na pomoc poručíkovi a jeho synovi.

Odplať ti to onen DOBRODĚJ, který je přítelem těch, kdo jiného přítele nemají.

Tu věc jsi trochu odbyl, řekl strýček Toby kaprálovi, když ho kaprál ukládal na lože, – a řeknu ti v čem. – Předně když jsi Le Feverovi nabízel mou pomoc, – anžto stonání a cestování jde do peněz, a jak víš, on, chudý poručík, je i se synem odkázán na žold, – že jsi mu nenabídl taky můj měšec; protože jestli byl v nouzi, jak víš, Trime, mohl z toho měšce klidně brát tak jako já. – Vždyť, jemnostpane, víte, že mi to nikdo neporučil; – Svatá pravda, pravil strýček Toby, – jako voják zachoval ses, Trime, správně, – ale jako člověk naprosto špatně.

Za druhé, a na to máš arci stejnou výmluvu, hovořil strýček Toby, – když jsi mu nabízel všechno, co mám v domě, – měl jsi mu nabídnout taky můj dům: – Churavý kolega důstojník má být, Trime, ubytován co nejlépe, a mít ho tady u sebe, – poskytneme mu ošetření i péči: – Ty sám jsi, Trime, znamenitý ošetřovatel, – a když o něho budeme pečovat ty, stařena, chlapec a já, vrátíme mu zdraví a postavíme ho zase na nohy. –

– Za dva za tři týdny, usmál se strýček Toby, – se klidně vydá na pochod. – Ten už, jemnostpane, tady na světě pochodovat nebude, řekl kaprál: – A bude, řekl strýček Toby, a jak už měl jeden střevíc zutý, vstal z pelesti: – Jemnostpane, řekl kaprál, ten už pochodovat nebude, leda do hrobu: – A bude, zvolal strýček Toby a druhou obutou nohou pochodoval, aniž se hnul o coul z místa, – bude pochodovat k pluku. – On to nevydrží, řekl kaprál; – Budeme ho podpírat, řekl strýček Toby; – Nakonec stejně padne a kam se poděje jeho chlapec? – Nepadne, řekl pevně strýček Toby. – Běda přeběda, – ať děláme nevím co, stál na svém Trim, – ten chudák umře: – Krucinál, neumře, zvolal strýček Toby.

– ANDĚLSKÝ ŽALOBCE, který s tím zalknutím vzlétl k nebeskému soudnímu dvoru, zarděl se při jeho odevzdávání; – když je pak ANDĚLSKÝ PROTOKOLÁŘ zapisoval, uronil na to slovo slzu a tak je smazal navždycky.

Kapitola IX

– Strýček Toby poodešel k psacímu stolu, – strčil si měšec do kapsy u kalhot, poručil kaprálovi, aby časně zrána skočil pro lékaře, – a potom ulehl a usnul.

Kapitola X

ZÁVĚR LE FEVEROVA PŘÍBĚHU

Ráno zářilo slunce ve vesnici jasně zraku všech, jen ne Le Feverovi a jeho sklíčenému synovi; ruka smrti mu tížila víčka – rumpál u studny se ani pořádně neotočil dokola, – a strýček Toby byl už vzhůru o hodinu dříve než jindy, vkročil k poručíkovi, bez úvodu i bez omluvy usedl k lůžku, a neohlížeje se na mravy a zvyklosti jako pravý přítel a kolega důstojník, rozhrnul záclonu a zeptal se ho, jak se mu daří, – jak se vyspal, – co mu schází, kde ho bolí, – a může-li mu nějak pomoci: – na zodpovědění těch dotazů mu nedopřál času, vedl svou a pověděl mu, jaký plán pro něho minulý večer s kaprálem ukuli. –

– Půjdete, Le Fevere, rovnou ke mně domů, řekl strýček Toby, – vzkážeme pro doktora, aby vás prohlédl, – zavoláme lékárníka, – kaprál vás bude ošetřovat; – a já vás budu, Le Fevere, obsluhovat.

Strýček Toby měl v sobě přímost, – ta nebyla důsledkem jeho nenucenosti, – nýbrž její příčinou, – skrze ni mu bylo vidět až do duše na jeho dobrotu; nadto pak čímsi ve svém vzhledu, hlasu i chování ustavičně nešťastníky přímo vybízel, aby u něho hledali záštitu; ještě tu vlídnou nabídku otci nedopověděl, a syn se mu nepozorovaně přimkl ke kolenům, uchopil ho vpředu za kabát a táhl ho k sobě. – Le Feverovy zchladlé a zmalátnělé krvinky a částice, stažené do poslední citadely, do srdce, – znovu vyrazily, – na chvíli pozbyl jeho zrak skelného lesku, – toužebně se zahleděl na strýčka Tobyho, – potom vrhl pohled na chlapce – a toto pouto, byť jemné, – nikdy se už nepřetrhlo. – Organismus vzápětí ochabl, – do očí se vrátil skelný lesk, – puls zakolísal – ustrnul – zatepal – rozbušil se – znovu ustrnul – běžel – ustrnul – mám pokračovat? – Ne.

Kapitola XI

Už abych se zas dostal k vlastnímu příběhu, a tak ostatek příběhu mladého Le Fevera, to jest od této nešťastné události až do chvíle, kdy mi ho strýček Toby doporučil za hofmistra, povím stručně v další kapitole. – K ní pak sluší ještě dodat toto. – Že jakožto nejbližší pozůstalí doprovodili nešťastného poručíka k hrobu do sebe zavěšeni strýček Toby a mladý Le Fever. Že mu dendermondský velitel prokázal vojenskou poctu, – a Yorick se nedal zahanbit – a prokázal mu poctu církevní – pochoval ho totiž v presbytáři: – A jak patrno, pronesl nad ním také pohřební kázání – říkám jak patrno, – Yorick měl totiž ve zvyku, jak je to vůbec u jeho stavu běžné, že jakmile složil nějaké kázání, na prvním listě zaznamenal, kdy, kde a při jaké příležitosti je pronesl: k tomu pak ještě připojil stručnou poznámku nebo kritiku, a to málokdy pochvalnou. – Tak například: – Toto kázání o zjevení židům učiněném – vůbec se mi nelíbí; – Je v něm sice notný kus WATERLANDSKÉ[214] učenosti, – ale je to banalita banálně zplichtěná: – Je to pouhá slátanina; na co jsem to myslel, když jsem ji skládal?

– NB. Tento text má tu skvělou vlastnost, že se hodí na každé kázání, – a toto kázání má zas tu skvělou vlastnost, – že se hodí na každý text.

– Za tohle kázání zasloužím oprátku, – z větší části jsem je totiž ukradl. Přisel mi na to dr. Paidagunes. F Zloděje vám nejspíš chytí zloděj. –

Na rubu nějakého půltuctu kázání má napsáno Obstojné, a nic víc. Na dvou pak Moderato, podle Altieriho italského slovníku soudíc, – hlavně však podle zeleného řemínku, zřejmě odmotaného z násadky Yorickova biče, jímž jsou obě kázání, označená Moderato, svázána do jedné kupy ještě s půltuctem jiných, označených Obstojné – možno s jistotou říci, že tím myslel totéž.

Tento dohad má jen jeden háček: moderata jsou proti obstojným pětkrát lepší; – prozrazují desetkrát větší znalost lidského srdce; – mají v sobě sedmdesátkrát víc vtipu a jiskry; – a (mám-li to náležitě vystupňovat) – srší z nich tisíckrát víc ducha; – a abych tomu nasadil korunu, jsou neskonale zábavnější než druhá, která jsou k nim přivázána: – až se tedy Yorickova dramatická kázání předloží světu, ze všech obstojných pustím jen jedno, zato bez rozmyšlení dám tisknout obě moderata.

Co tím u bohoslovných skladeb Yorick myslel, – když některá kázání charakterizoval výrazy jako lentamente, – tenutè, – grave, a místy adagio, to si netroufám hádat. – Ještě nejasnější je mi, že na jednom stojí a l’ottava alta!; – u jiného zas na rubu Con strepito; – na třetím Siciliana; – na čtvrtém Alla capella; – na tomhle Con l’arco; – na onom zas Senza l’arco. – Pokud vím, jsou to hudební termíny, které něco vyjadřují; – a protože on sám byl hudebník, důmyslným metaforizováním těch skladeb získával jasnou představu o tom, jakého jsou rázu, – i když třeba jiným nic neříkaly.

Zvláště jedno z těch kázání mě strhlo k této odbočce, ani nevím jak – Smuteční kázání nad nešťastným Le Feverem, úhledně opsané ze zběžného konceptu. – Zmiňuji se o něm proto, že si on na něm zřejmě velmi zakládal – Jedná o pomíjejícnosti; podél i napříč je převázáno kalounem a potom ještě svinuto a zabaleno do špinavě modrého půlarchu[215], původně to snad byla obálka nějaké kritické revue, dodnes příšerně páchne koňskou medicínou. – Zdali se schválně tak pokořil, – o tom silně pochybuji; – protože na konci kázání (a ne na jeho začátku) – což jinak nedělal, napsal –

Bravo!

– Ale nikterak nápadně, – napsáno je to nejméně půl třetího palce pod závěrečným řádkem kázání až na samém krajíčku v rohu, který jak víte, bývá stejně zakryt palcem; a ke všemu ještě v drobné kurzívě, načmárnuté havraním brkem tak slabounce, že tam oko nezatéká, ať tam palec je, nebo ne, – už ten způsob psaní je mu částečnou omluvou; a kromě toho bledým inkoustem, zředěným téměř do nečitelnosti, – je to obrázek pouhého stínu marnivosti, a ne MARNIVOSTI samé; – podobný spíše nesmělému náběhu k chvilkové samolibosti, do jaké skladatel sám u sebe upadá, než nějaké hrubé, před celým světem neomaleně projevované.

Přes všechny polehčující okolnosti jsem si vědom, že tímto zveřejněním poškodím Yorickovu pověst skromného člověka; – ale kdopak z nás je bez chyby! ovšem jedna věc jeho chybu zmírňuje, ne-li zcela zahlazuje; to slovo totiž někdy později (jak vysvítá z odlišného zbarvení inkoustu) takto napříč přeškrtl – ~~BRAVO~~, jako by ten názor odvolával nebo se za něj styděl.

Kromě této výjimky psával krátké charakteristiky na první list kázání, tvořící obálku; a to zpravidla na jeho rub proti textu; – ale když mu někdy na konci promluvy vybylo pět až šest, ne-li rovných dvacet stránek – tu to vzal pěkně od podlahy; – popustil si uzdu a netísněn kazatelnou strefoval se do hříchu mnohem rozverněji. – Tato pomocná vojska ctnosti svádějí sice po husarsku jen drobné nespořádané šarvátky; – ale povězte mi, Mynheer Vander Blonederdondergewdenstronke[216], proč je taky netisknout.

Když strýček Toby kdeco zpeněžil a zaplatil z toho, co byl Le Fever dlužen plukovnímu komisaři a co byl dlužen jiným lidem, – měl všehovšudy v hrsti starou vojenskou blůzu a šavli; a tak nikdo na světě mu nebránil tu pozůstalost spravovat. Blůzu daroval kaprálovi; – Nos ji, Trime, řekl strýček Toby, na památku nešťastného poručíka, dokud se ti nerozpadne – A tuhle, – strýček Toby uchopil šavli a vytasil ji z pochvy – tuhle, Le Fevere, budeš mít u mě, – je to veškeré jmění, strýček ji pověsil na skobu a ukázal na ni prstem, – je to, milý Le Fevere, veškeré jmění, které ti Bůh ponechal; ale jestli ti dal na protloukání světem ještě srdnatost, – a ty se jím se ctí protlučeš, – víc si nežádáme.

Jakmile mu strýček Toby vštípil základy a naučil ho, jak se vpisuje do kruhu pravidelný mnohoúhelník, poslal ho do střední školy a tam kromě letnic a Vánoc, kdy pro něho pravidelně jezdíval kaprál, – setrval až do jara sedmnáctého roku; nad zprávou o tom, že císař táhne do Uher na Turky, tak se tehdy roznítil, že svévolně zanechav latiny a řečtiny, padl před strýčkem Tobym na kolena a prosil ho o otcovu šavli a zároveň o svolení, aby směl jít zkusit štěstí pod Evženovým[217] velením. – Podvakrát zapomněl strýček Toby na svou ránu a zvolal: Půjdu s tebou, Le Fevere, budeš bojovat po mém boku – A podvakrát si sáhl na slabiny a smutně a zkormouceně svěsil hlavu. –

Strýček Toby sundal šavli ze skoby, kde netknuta visela od poručíkovy smrti, a dal ji kaprálovi vyleštit; – pouhých čtrnáct dní zadržel Le Fevera u sebe, než ho vybavil a zařídil na cestu po moři do Livorna, – potom mu vložil šavli do ruky a řekl – Budeš-li, Le Fevere, řekl strýček Toby, statečný, ona tě nezklame, – Štěstěna, řekl (a zamyslil se) – Štěstěna třeba ano – A jestli ta tě zklame, – strýček Toby ho objal, vrať se, Le Fevere, vymyslíme ti jiné povolání.

Strýčkova otcovská vlídnost krušila Le Feverovi srdce víc než nejhorší příkoří; – loučil se se strýčkem Tobym, jako se loučí vzorný syn se vzorným otcem – oba slzeli – a když ho strýček naposled zlíbal, vtiskl mu do ruky šedesát zlaťáků, spolu s matčiným prstýnkem zavázaným do otcova starého měšce, – a tak se s ním rozžehnal.

K císařským se Le Fever dostal ještě včas a u Bělehradu, kde byli Turci poraženi, vyzkoušel, z jaké oceli má šavli ukutou; ale od té chvíle ho bez jeho viny pronásledovala smůla a plné čtyři roky se mu lepila na paty; pokud to šlo, vzdoroval ranám osudu, až se nakonec v Marseille rozstonal a odtamtud pak napsal strýčkovi Tobymu, že promarnil čas, vojenskou hodnost, zdraví, zkrátka všechno kromě šavle; – a že čeká jen na loď, aby se vrátil domů.

Dopis přišel nějakých šest neděl před Zuzaninou nehodou, měl tedy Le Fever každou hodinu přijet; však ho taky měl strýček Toby pořád před očima, když jemu a Yorickovi otec líčil, jakého člověka mi vybere za hofmistra; otcovy nároky na hofmistrovy vlastnosti se strýčkovi zprvu jevily přepjaté, o Le Fevera tedy slovem nezavadil, – když se však do toho vložil Yorick a najednou z toho vyšlo, že to má být člověk mírný a hodný a ušlechtilý, tu mu vytanul Le Fever i jeho prospěch tak neodbytně na mysli, že rázem vstal z křesla, a aby mohl otce uchopit za obě ruce, položil dýmku – Smím ti bratře Shandy, řekl strýček Toby, doporučit syna nešťastného Le Fevera – Snažně vás prosím, jen ho doporučte, dodal Yorick – Je to dobrák, řekl strýček Toby – A taky, jemnostpane, srdnatec, řekl kaprál.

– Největší dobráci bývají nejsrdnatější, řekl strýček Toby. – A největší baby z našeho pluku, jemnostpane, byli největší holomci. – Třeba takový seržán Kumbur a praporčík –

– O těch si povíme jindy, řekl otec.

Kapitola XIV

Radostno a veselo by, vážení pánové, bylo tady na světě, kdybychom se nemotali v bludišti dluhů, starostí, trampot, bídy, žalu, nespokojenosti, smutku, velkých výměnků, podvodů a lží!

Dr. Slop, ten zkurvysyn, jak mu za to lál otec, – aby sám sebe povýšil, – mě ukrutně ponížil, – a s tím, co provedla Zuzana, tolik toho nadělal, že to za to ani nestálo; a tak za necelý týden kdekdo bájil – Že chudák mladý pán Shandy má * * * * * * * * * ** * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * nadobro pryč. – A Fáma, která všechno ráda zdvojnásobuje, – za další tři dny se dušovala, že to vskutku viděla, – a svět jako vždycky uvěřil jejímu svědectví – „Že totiž okno v dětském pokoji nejenom * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * ** * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * ; ale taky * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * ** * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * ** * * * * * * * * * * * * * * * *se vším všudy.“

Kdyby se tak dal svět stíhat jako nějaká KORPORACE, – otec by ho byl rovnou pohnal na soud a ukázal mu, zač je toho loket; ale sápat se na jednotlivce, pokaždé když se mu o tom nadmíru lítostivě zmínili – to si rozhněvá nejlepší přátele: – Jenže mlčky tu pověst snášet – znamená aspoň podle názoru jedné poloviny světa – veřejněji přiznávat; a hlučněji potírat, – tím zas utvrdí v tom názoru druhou polovinu světa. –

– Co si má nebohý statkář v takové šlamastice počít, řekl otec.

Já bych ho veřejně vystavoval u kříže na rynku, řekl strýček Toby.

– To nebude nic platné, řekl otec.

Kapitola XV

– Ale kalhoty mu přece navléknu, řekl otec, – ať si svět říká, co chce.

Kapitola XVI

Tisícerá rozhodnutí, vašnosti, ve věcech církevních a státních a taky, milostivá, soukromých, – napohled vypadají, jako by byla pojata a provedena ukvapeně, neuváženě, zbrkle, a zatím (mít tak někdo z nás, vy nebo já, přístup do kabinetu nebo stát za záclonou, hned by se to ukázalo) byla promyšlena, vyšetřena, zvážena – prozkoumána – posouzena – ohledána a po všech stránkách probrána tak chladnokrevně, že by si ani bohyně chladnokrevnosti (zdali vůbec nějaká je, to si netroufám dokazovat) nic lepšího nepřála a taky nesvedla.

Patřilo k nim také otcovo rozhodnutí navléci mi kalhoty; došlo k němu sice rázem, – jakoby na zlost celému světu, ale ve skutečnosti o něm otec už někdy před měsícem na několika soudních ložích schválně za tím cílem pořádaných s matkou porokoval a rozšafně pohovořil. Jakého rázu byla ta soudní lože, to vysvětlím v příští kapitole; a v kapitole, která následuje hned po ní, vkročíte pak, milostivá, za záclonu a vyslechnete, kterak otec s matkou kalhotovou záležitost přetřásali, – a z toho se domyslíte, jak spolu přetřásali drobnější věci.

Kapitola XVII

Dřevní germánští Gótové, původně (jak najisto tvrdí učený Cluverius[218]) usazení v krajině mezi Vislou a Odrou, později pak splynulí s Heruly a Bugunty a jinými vandalskými kmeny, – měli moudrý zvyk, že o každé pospolitě závažné věci rokovali dvakrát: a to – jednou opilí, a podruhé střízliví; – Opilí – aby jim při poradě nechybělo ráznosti; – a střízliví – aby jim nechybělo opatrnosti.

Otec, zarytý vodopivec, – dlouho si lámal hlavu, jak by po způsobu jiných skutků a výroků dávných národů i z tohoto mravu něco pro sebe vytěžil; tisíckrát to marně zkoušel a promýšlel, a teprve když už byl sedm let ženat, připadl na správný prostředek; – a tak když se u nás projednávala nějaká složitá a závažná rodinná věc, která se dala vyřídit jen střízlivě a zároveň rázně, – vybral si k tomu a určil tu noc z první neděle v měsíci a tu noc z předcházející soboty a na loži o tom s matkou porokoval: A tímto způsobem, když to tak, vašnosti, uvážíte * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Otec tomu žertem říkal soudní lože; – z dvojí odlišné úřady, pojaté v dvojím odlišném rozpoložení, vzešla mu zpravidla střední úrada, tak blizounká moudrosti, jako by se stokrát opil a stokrát vystřízlivěl.

Nijak se tím světu netajím, že se to hodí zrovna tak na rozpravy literární, jako na rozpravy vojenské a manželské; jenže ne každý spisovatel to může vyzkoušet, jako to zkoušeli Gótové a Vandalové – pokud to zkouší, nechť mu to slouží ke zdraví těla; a vyzkouší-li to jako otec, nechť mu to slouží ke zdraví duše. –

Já to dělám takto: –

Při všech subtilních a lechtivých rozpravách – (a těch je v mé knize, bůhví, dost a dost) – kdy po mně na každém kroku pasou buď vážení pánové, nebo důstojní pánové – jednu polovinu píšu sytý, – druhou polovinu lačný, – nebo to píšu celé sytý, – a opravuji lačný; – nebo to zase píšu lačný, – a opravuji sytý, což je nakonec totéž: – A tak aniž se od otce odchyluji nějak víc, než se on odchyloval od Gótů – v prvním soudním loži jsem mu zcela roven, – a v druhém si s ním nijak nezadám. – Tato rozmanitost a strakamakatost vyplývá napořád z moudrého a podivuhodného mechanismu přírody, – a za to – buď jí všechna čest. – Na nás jest pohánět ten stroj pro další zvelebu a výrobu umění a vědy. –

Nuže, když píšu sytý, – píšu, jako bych už do smrti neměl psát lačný; – to jest, píšu prost světských ohledů a starostí. – Nepočítám, kolik jsem už utržil šrámů, – ani v duchu nezalétám do tmavých průchodů a koutů, kde budu jednou úkladně pobodán. – Slovem, pero mi jde samo; a píšu jak z plnosti srdce, tak z plnosti žaludku. –

Ale když, panstvo, spisuji lačný, to je jiná. – Chovám se k světu uctivě a šetrně – a jako ty nejlepší z vás ani mě při tom neopouští ponížená ctnost opatrností. – A mezi tím obojím halabala píšu nestrojenou, bláznivou, rozmarnou, shandyovskou knihu, po které vám srdce okřeje –

– A taky hlava, – jen jestli ji pochopíte.

Kapitola XVIII

Měli bychom, otec se při zahájení rozpravy v lůžku pootočil a polštář si pošoupl blíž k matce – Měli bychom, manželko, pomýšlet na to, že chlapci navlékneme kalhoty. –

To bychom měli, – řekla matka. – Nějak se k tomu, má zlatá, nemáme, řekl zahanbeně otec. –

Taky si myslím, manželi, – řekla matka.

– Jinak v té blůzičce a sukýnce vypadá klouček pěkně, řekl otec. –

– To vypadá, přizvukovala mu matka. –

– A svléknout mu je, dodal otec, by tedy byl hřích. –

– To by byl, – řekla matka: – Jenže roste a je z něho velký klučina, – namítl otec.

– Na svůj věk je opravdu velký, – řekla matka. –

– To mi nejde do hlavy, řekl otec, po kom, u všech všudy, je –

Já jsem z toho taky celá pryč, – řekla matka. –

Hm! – řekl otec.

(Rozmluva na chvíli umlkla.)

– Já jsem malý, – pronesl vážně otec.

To jsi, manželi, – řekl matka.

Hm! řekl podruhé sám pro sebe otec; a přitom se s polštářem trochu odsunul od matky, – převrátil se na druhý bok a na půl čtvrté minuty rozmluva ustala.

– Až mu dáme ty kalhoty udělat, ozval se otec zvýšeným hlasem, bude v nich vypadat jako hovádko.

Zprvu to bude nemehlo, přisvědčila matka. –

– Jen aby to nebylo nic horšího, dodal otec.

Jen aby, přisvědčila matka.

Snad bude – otec se na delší chvíli zarazil – jako jiné děti.

– Ano, řekla matka. –

– Ale to by mě zas mrzelo, podotkl otec a rozmluva ustala.

– Měly by být kožené, otec se znovu pootočil. –

Ty mu déle vydrží, řekla matka.

Jenže je nemůže mít s podšívkou, namítl otec. –

To nemůže, řekla matka.

Lepší budou z barchetu, pravil otec.

Není nad ten, pravila matka. –

Nebo třeba z dykyty, – namítl otec: – Ta je ještě lepší, odvětila matka.

– Jen aby se nám nenastydl, – přerušil ji otec.

To nesmí, řekla matka: – a rozmluva zase uvázla.

Ale rozhodně jsem proti tomu, otec počtvrté přerušil mlčení, aby v nich měl kapsičky.

Nač taky, řekla matka. –

Totiž v kabátě a ve vestě, – horlil otec.

– No právě, – přikývla matka.

– Ale co když dostane káču nebo vlčka – Tahle drobotina! – pro ně jsou to korunní klenoty, – někam si to schovat musí. –

Zařiď to, manželi, jak je ti libo, odpověděla matka. –

– Ale nemyslíš, že je to správné? dorážel na ni otec.

Zajisté, manželi, jak je libo, řekla matka. –

– Tu to máme! křikl nakvašeně otec – Jak je libo! – Manželko, ty nechápeš a já ti to už nikdy do hlavy nevpravím, jaký je rozdíl mezi tím, co je libé, a tím, co je příhodné. – To bylo v neděli v noci: – a víc už v této kapitole nestojí.

Kapitola XIX

Nejprve otec porokoval o kalhotách s matkou, – potom vzal v té věci na potaz Alberta Rubenia; a Albertus Rubenius[219] se při potazování k otci choval (pokud možno) desetkrát hruběji, než se předtím otec choval k matce: Rubenius totiž napsal kvartový svazek přímo De re Vestiaria Veterum, – na Rubeniovi tedy bylo, aby otce poučil. – Ale chtít o té věci jediné slovo z něho vytáhnout, – to by otec spíš z dlouhé brady sedmero kardinálních ctností vytáhl.

O kdejakém jiném kousku dávnověkého odívání měl Rubenius plno řečí; – podrobně a názorně otci vylíčil, co byla

Toga neboli volné roucho.

Chlamys.

Ephod.

Tunica neboli košile.

Synthesis.

Paenula.

Lacerma a k tomu Cucullus.

Paludamentum.

Praetexta.

Sagum neboli vojenský plášť.

Trabea: ta byla podle Suetonia[220] trojího druhu. –

– Ale co to má s kalhotami společného? zeptal se otec.

Rubenius před ním vykramařil všemožné střevíce, jaké byly u Římanů v módě. – Byl to

Otevřený střevíc.

Zavřený střevíc.

Opánek.

Dřevák.

Nízký střevíc.

Holínka do poloviny lýtek.

A Cvočky okovaný vojenský střevíc, o němž se zmiňuje Juvenal[221].

Dále

Trepky.

Bačkory.

Přezůvky.

Křápy z nevydělané kůže.

Sandály se šněrováním.

Dále Plstěný střevíc.

Plátěný střevíc.

Šněrovaný střevíc.

Vyšívaný střevíc.

Calceus incisus.

A Calceus rostratus.

Rubenius otci předvedl, jak padly na nohu, – jak se šněrovaly, – jaké měly špičky, řemínky, šňůrky, přezky, smyčky, vroubky a štruple. –

– Ale když já se chci poučit o kalhotech, řekl otec.

I poučil Albertus Rubenius otce o tom, že Římané vyráběli různé vlněné látky různého tkaniva, – jednoduché – pruhované, – nebo taky protkávané hedvábím a zlatem – Plátno že se začínalo nosit, až už byla říše v úpadku, tu módu tam zavedli Egypťané, usazení u nich.

– Urození a zámožní vynikali tím, že se strojili vybraně a bíle; bílou barvu (kromě nachové, příslušející hodnostářům) měli nejraději a nosili ji o narozeninách a svátcích. – Podle svědectví nejlepších dějepisců té doby často si oblek dávali čistit a bílit u valcháře; – naproti tomu prostý lid ze šetrnosti nosil hnědý oblek z hrubšího tkaniva, – teprve ke konci Augustova panování, kdy se otrok šatil stejně jako pán, rozdíly v odívání nadobro zmizely, až na Latus Clavus.

A co to byl Latus Clavus? pravil otec.

Rubenius ho poučil, že se učenci o tom punktu zatím přou: – Že Egnatius, Sigonius, Bossius Ticinensis, Bayfius, Budaeus, Salmasius, Lipsius, Lazius,[222] Isaac Gasaubon a Joseph Scaliger jsou každý jiného názoru – a on že má taky jiný názor než oni: Podle jedněch to byl knoflík, – podle jiných sám plášť, – a zase podle jiných jenom jeho barva: – A že se slavný Bayfius v svém Dávnověkém odívání, kapitola 12 – upřímně přiznává, že neví, co to je – zdali tibula, – haklík, – knoflík, – mašle, – přezka, – nebo sponka s kroužkem. –

– Otec přišel o koně, ale ne o sedlo. Jsou to háčky a petlice, řekl otec – a s háčky a petlicemi mi kázal kalhoty udělat.

Kapitola XX

Vstupujeme do nového dějiště. –

– Nechme tedy kalhoty krejčímu, aťsi otec nad ním, shrbeným u práce, stojí s holí v ruce a přednáší mu o tom, co je latus clavus, a ukazuje mu, kde mi ho má v pase našít. –

Nechme matku – (pravou Pococurantu, jakých je mezi ženami málo!) – ať se o kalhoty stará zrovna tak málo jako o kdeco jiného, na čem by jí mělo záležet; totiž udělá-li se to tak či onak, – jen když se to udělá.

Nechme taky dr. Slopa, ať se kochá mou hanbou.

Nechme nešťastného Le Fevera, ať se zotaví a nějak dotrmácí z Marseille domů. – A nakonec pak, – a to bude nejhorší – Nechme pokud možno i mne; – Ale to nejde, – já s vámi musím setrvat až do konce díla.

Kapitola XXI

Nemá-li čtenář jasnou představu o tom, jak vypadal ten pozemek měřící necelou třetinu korce a přiléhající k zelinářské zahradě strýčka Tobyho, dějiště tolikerých lahodných hodin, – já za to nemohu, – může za to jeho obraznost; – vždyť jsem mu ho vylíčil až hanba podrobně.

Jednou odpoledne pozíral osud dopředu na velké budoucí události, – tu si uvědomil, k čemu tento pozemeček podle úradku, do železných desek pevně zkovaného, jest určen, – i pokynul přírodě – ta se nedala pobízet – hned na něj rozhodila půl lopaty znamenitého kompostu a k tomu ještě hojně hlíny, aby úhly a zářezy držely tvar, – ale zase jen tolik, aby se nelepila na lopatu a za špatného počasí nádherné šance nerozblátila.

Jak se čtenář už dříve dověděl, strýček Toby si přivezl s sebou na venkov plány snad kdejakého opevněného italského a flanderského města; ať se tedy vévoda z Marlborough[223] a spojenci rozložili před tím, nebo oním městem, strýček Toby byl na to dávno připraven.

Počínal si přitom tak, že prostěji si ani počínat nemohl; po obležení města – (ba někdy, jakmile ten záměr vešel ve známost, ještě dřív) vzal plánek (ať šlo o město nevím jaké) a přesně jej zvětšil na velikost travnatého kuželníku, odmotával z klubka motouz, u jednotlivých úhlů i šipek zarážel do země kolíky, a tak ten nárys přenášel z papíru na hřiště; potom změřil řez pevnosti s šancemi a tak určil hloubku i sklon příkopů, svah koliště, přesnou výšku banketů, předprsní atd. – potom zapřáhl do práce kaprála – a šlo to jedna radost: – Při povaze půdy, – při povaze práce samé, – a především při dobré povaze strýčka Tobyho, který tam od rána do večera seděl a vlídně rozprávěl o dávných činech hrdinských, – Z PRÁCE zbylo pouhé jméno.

Takto byla pevnost vystavěna a řádně vybavena k obraně, – potom byla obležena, – a strýček Toby s kaprálem hned vyhloubili první obléhací zákop. – Ať mi prosím nikdo neskáče do řeči a neříká – Že první zákop má být od jádra pevnosti vzdálen nejméně 300 sáhů, – a mně že na to nezbývá ani coul: – na rozšíření šancí na travnatém kuželníku neváhal strýček zabrat zelinářskou zahradu, a tak první a druhý zákop vyhloubil mezi dvěma řádky kapusty a květáku; jaké to mělo výhody a nevýhody, o tom obšírně pojednám v dějinách strýčkových a kaprálových tažení, tady podávám pouhý nástin, který, ačli se nemýlím, vydá tři stránky (jenže předem se to uhodnout nedá) – Vlastní tažení vydají tři knihy; vtělit je, jak jsem původně zamyslel, do tohoto celku, tím bych, jak se obávám, toto řiďounké dílko jednou věcí příliš zatížil, – rozhodně lépe bude otisknout dějiny zvlášť, – ještě si to rozvážíme – a tak vezměte prozatím zavděk tímto nástinem.

Kapitola XXII

Když bylo město i s šancemi hotovo, jali se strýček Toby s kaprálem hloubit první zákop – a to ne všelijak halabala – ale přesně z toho bodu a z té vzdálenosti jako spojenci; při výpadech a útocích se řídili tím, co strýček Toby vyčetl z novin, – a tak při celém obléhání krok za krokem postupovali právě tak jako spojenci.

Jen se vévoda z Marlborough uchytil v hradbě, – hned se v ní uchytil taky strýček Toby. – A když rozmetal líc bašty nebo rozbořil obranný val, – kaprál to s krumpáčem udělal po něm, – a tak dále; – dobývali terén, zabírali šance jednu po druhé, až jim nakonec město padlo do rukou.

Sotva přišla pošta a vévoda z Marlborough udělal do hlavního obranného valu důkladný průlom, – nad jiné nádherná podívaná se pak naskytla člověku radujícímu se z blaha jiných, – když tak z habří pozoroval, s jakým elánem se žene vpřed strýček Toby a za ním v patách Trim; – jeden držel v ruce ZPRAVODAJE, – druhý s lopatou na rameni se chystal provést to, co v něm stojí. – Jaký upřímný jásot se zračil na tváři strýčka Tobyho, když táhl na baštu! Jakou nezměrnou radostí se mu zamžívaly oči, když skloněn nad kutícím kaprálem desetkrát po sobě mu odstavec předčítal, aby snad nedopatřením neudělal průlom o coul širší, – nebo o coul užší. – Když pak zatroubili šamádu a kaprál vysadil strýčka nahoru a sám s praporem v ruce se drápal za ním a vztyčil jej na baště – Nebesa! Země! Moře! – ale nač se rozplývat? – všichni vy mokří i suší živlové, opojnější doušek jste nikdy nezklohnili.

Po léta nepřetržitě na této blahé dráze, když zrovna nefoukal vítr týden nebo deset dní od západu, takže se pošta z Flander opozdila a oni snášeli muka, – arci muka blažených – Jářku po léta strýček Toby s Trimem kráčeli na této dráze a každý rok, ba někdy každý měsíc jeden nebo druhý na něco připadli, jak své operace důmyslně nebo roztodivně zdokonalit, a ty fortele jim byly neustálým zdrojem radosti.

Jak jsem už pověděl, tažení prvního roku proběhlo prostě a jednoduše.

V druhém roce zabral strýček Toby Lutych a Ruremond, a tu si usmyslil promarnit peníze za čtyři pěkné padací můstky; dva z nich jsem už zevrubně popsal v dřívější části.

Ještě koncem roku je rozhojnil dvěma branami se spouštěcí mříží: – Z těch potom udělal polní baterie, což bylo užitečnější; a místo nových šatů, které si vždycky k Vánocům pořizoval, věnoval si strýček tu zimu pěknou strážní budku; postavil ji do rohu travnatého kuželníku; mezi tímto bodem a patou koliště zůstal jakýsi parkánek, a tam potom konal s kaprálem rozpravy a válečné porady.

– Budka byla proti dešti.

Zjara se to všechno třikrát po sobě bíle natřelo, a tak mohl strýček Toby s velkou nádherou vytáhnout do pole.

Udělat to tak nějaký človíček, říkával otec Yorickovi, a ne bratr Toby, svět by v tom spatřoval znamenitou satiru na Ludvíka XIV., jak ješitně a honosně, co válka trvá, zvláště však tento rok táhne do pole – Jenže bratr Toby, to dobrotisko! řekl otec, nemá v povaze někoho urážet.

– Ale pokračujme.

Kapitola XXIII

Musím tady připomenout, že při tažení prvního roku je sice každou chvíli zmínka o městě, – ale v té době v hrazeném mnohoúhelníku žádné město nebylo; to přibylo až v létě po tom jaru, kdy byly bíle natřeny můstky a budka, byl to třetí rok strýčkova tažení, – zabral po sobě Amberg, Bonn, Rhinberg, Huy, Limburg, a tu kaprála napadlo, že je hloupé mluvit o zabírání tolika měst, když po MĚSTĚ není vidu slechu, – hned tedy strýčkovi Tobymu navrhl model města, – to se vyrobí z prkýnek, natře a jednou provždy vsadí do vnitřního mnohoúhelníku.

Strýčkovi Tobymu se návrh zamlouval a hned na něj přistoupil, ale s dvojím zlepšením, na kterém si zakládal, jako by byl na celý nápad sám přišel.

Jedno zlepšení bylo to, že se město postaví přesně ve slohu těch, která bude nejspíš představovat: – s prolamovanými okny a se štíty obrácenými do ulice atd. atd. – jak je to v Gentu a v Bruggách a jiných brabantských a flanderských městech.

Další zlepšení bylo, že domy nebudou všechny z jednoho kusu, jak navrhoval kaprál, ale každý zvlášť se dá vmontovat nebo odmontovat, a tak zapadne do plánu libovolného města. Hned tu práci zadali, a zatímco na tom truhlář kutil, přečasto na sebe strýček s kaprálem zálibně pohlédli.

– Příští léto se jim město nádherně osvědčilo – byl to hotový Proteus[224] – Hned to byl Landen, hned Trerebach, hned Stantvliet, hned Drusen, hned Hagenau, – a potom zas Ostend, Merin, Aeth a Dendermond.

– Od dob Sodomy a Gomory žádné město věru nesehrálo tolikerou úlohu jako město strýčka Tobyho.

Čtvrtý rok strýčka Tobyho napadlo, že bez kostela se město vyjímá nejapně, připojil tedy k němu krásný kostel s věží – Trim v ní chtěl mít ještě zvony; – strýček Toby prohlásil, to že raději uleje z kovu děla.

Z toho pak bylo na dalším tažení půl tuctu mosazných polních děl, – rozestavili je po třech z obou stran strýčkovy strážní budky; zakrátko z nich vznikla celá artilérie, – a tak dále – (jinak to u koníčků ani nejde) od kusů půlcoulového kalibru až po otcovy holínky.

Příštího roku, byl to ten rok, co byl obležen Lilie a ke konci toho roku nám padly do rukou Gent a Bruggy – strýčkovi Tobymu se nedostávalo náležitého střeliva; – říkám náležitého střeliva – protože jeho těžké kusy střelný prach nevydržely; a to bylo pro shandyovskou rodinu pravé štěstí – Od počátku až do konce obléhání stálo totiž v novinách, že obléhatelé nepřetržitě pálí – a nad těmi zprávami se strýček tak rozohnil, že by byl jistojistě vystřílel všechno své jmění.

Při nejzuřivějším obléhání bylo tedy třeba nějaké náhrady, aby aspoň v představách trvalo cosi jako neustálá palba, – a to cosi opatřil kaprál, tvor nadmíru vynalézavý, kanonádou nové vlastní soustavy, – nebýt toho, jistě by vojenští kritikové až do konce světa strýčkově obléhacímu zařízení tuto velkou mezeru, způsobenou naprostým nedostatkem střeliva, vytýkali.

To ještě vysvětlím, ale nic se nestane, když tady jako obyčejně trochu odbočím.

Kapitola XXIV

K těm pár o sobě nepatrným, ale velmi považovaným tretkám, které spolu s oznámením sňatku se židovskou vdovou kaprálovi poslal jeho nešťastný bratr Tomík – patřily také Monterovská čapka a dvě turecké dýmky.

Monterovskou čapku popíši za chvilku. – Na tureckých dýmkách nic zvláštního nebylo, obvyklé provedení i výzdoba, ohebné troubele z marokénu opleteného zlatým drátkem, jedna měla náustek ze slonoviny, – druhá z ebenu se stříbrným kováním.

Otci se všechno jevilo v jiném světle než ostatním lidem na světě: namlouval kaprálovi, že dárky od bratra svědčí spíš o jeho štítivosti než o nějaké přízni. – Říkával mu: Trime, Tom neměl chuť nosit čepice po židovi a kouřit z jeho dýmek. – Co vás nemá, jemnostpane, odpovídal kaprál (a hned mu to jak náleží pádně vyvracel) – to by bylo pěkné. –

Monterovská čapka z velejemného, nepouštějícího španělského šarlatu byla kolem dokola lemována kožešinou, jenom vpředu měla na nějaké čtyři couly bledě modrý, drobně vyšívaný výložek, – snad kdysi patřila nějakému portugalskému proviantnímu důstojníkovi, a to ne od pěchoty, ale jak je už z názvu patrno, od jízdy.

Kaprál si na ní nemálo zakládal, jak vzhledem k ní samé, tak i vzhledem k dárci, a nosil ji jenom o SLAVNOSTNÍCH DNECH; a přece jen mu monterovská čapka posloužila jako málokomu; v rozepřích ať vojenských, nebo kuchyňských, pokud si byl kaprál svou věcí jist, – buď při ní přísahal, – nebo ji dával v sázku, – nebo ji nabízel darem.

– Tentokrát ji nabízel darem.

Jestli to nezařídím k jemnostpánově spokojenosti, říkal si pro sebe kaprál, dám monterovskou čapku prvnímu žebrákovi, který se zastaví u dveří.

Do rána s tím byl hotov; zrovna tehdá byla ztečena protiškarpa vroubená zprava Dolní Deulou a Ondřejskou branou, – zleva pak Magdalenskou branou a řekou.

Byl to z celé války boj nejpamátnější, – na obou stranách nejlítější, nejurputnější, – a ještě dodám, taky nejkrvavější, vždyť jen u spojenců jich ten den padlo jedenáct set, – i chystal se na něj strýček Toby slavnostněji než jindy.

Když se strýček Toby v předvečer toho dne ubíral na lože, kázal, aby mu z polního kufru stojícího u postele vyňali, na víko položili a tak na ráno schystali jeho ramillijskou paruku[225], která tam po léta ležela v koutku obrácená naruby; – jakmile pak strýček slezl z postele, jak byl ještě v košili, paruku převrátil na líc – a hned si ji nasadil – to učiniv vjel do kalhot, zapjal si je, opásal se a už zastrkoval šavli do pochvy, – tu si vzpomněl, že se musí oholit a s šavlí po boku že to bude nešikovné, – a tak šavli odpásal: – Při navlékání stejnokroje s vestou vadila zas strýčkovi Tobymu paruka, – sundal tedy i paruku: – A tak to šlo jedno po druhém, jak to bývá, když má člověk nejvíc naspěch, – a teprve v deset, to jest o půl hodiny později než jindy, strýček vyrukoval.

Kapitola XXV

Strýček Toby právě zahnul za tisový plot oddělující zelinářskou zahradu od travnatého kuželníku, a tu si všiml, že kaprál zahájil útok bez něho. –

S vaším dovolením se tady zastavím a vylíčím vám kaprálův válečný nástroj; a rovněž lítě útočícího kaprála, jak ho tam strýček Toby, kráčející k strážní budce, viděl kutit, – něco takového se hned tak v přírodě nenajde; – smíchejte kdejaká její pitvorná a zrůdná díla, ani ta směs se tomu nevyrovná.

Kaprál –

– Kráčejte zlehka po jeho popelu, mužové velkého ducha, – vždyť on byl z vašeho příbuzenstva:

Plejte pečlivě jeho hrob, mužové dobrého srdce, – vždyť on byl váš bratr. – Ach kaprále! mít tě nyní u sebe, – nyní, kdy bych ti mohl poskytnout stravu i přístřeší, – jak bych tě hýčkal! monterovskou čapku bys nosil den co den a týden co týden, – a až bys ji obnosil, koupil bych ti hned dvě takové: – Leč běda! běda! běda! nyní, kdy by to navzdory důstojným pánům šlo – ta možnost se mi nenaskytne – neboť jsi skonal; – tvůj duch vzlétl ke hvězdám, od nichž pocházel; – a tvé vřelé srdce se všemi šlechetnými a upřímnými cévami se scvrklo v hroudu tohoto slzavého údolí!

– Ale co – co to všechno je proti té budoucí děsivé stránce, kde přede mnou vyvstane sametový příkrov, okrášlený vojenskými odznaky tvého velitele – tobě ze všech tvorů prvního a nejpřednějšího; – kde tebe, věrného služebníka! spatřím, jak mu rozechvělou rukou kladeš na rakev křížem přes sebe šavli a pochvu, potom zsinalý jak stěna odcházíš k domovním dveřím a bereš za uzdu jeho očabrakovaného koně, který má podle jeho příkazu jít za pohřebním vozem; – kde se otci v jeho žalu zbortí všeliké soustavy; nic mu neprospěje filozofie, i spatřím ho tam, jak si prohlíží lakovaný smuteční štít, dvakrát si sundává brejle a stírá z nich rosu, jíž je příroda omžila – Když ho tak vidím, s jakým sluch drásajícím hořem mu hází do hrobu rozmarýn, – Ach Toby! v které končině najdu tobě rovného?

– Milostivé mocnosti! kteréžto jste druhdy němému v jeho sklíčenosti rty rozevřely a učinily, že koktavý se plynně rozpovídal – až dojdu k té děsivé stránce, neskrblete mi s pomocí.

Kapitola XXVI

Minulý večer si kaprál umínil tu velkou mezeru vyplnit a při nejprudším útoku zachovat aspoň zdání nepřetržité palby na nepřítele, – zprvu ho nic jiného nenapadlo než z jednoho ze strýčkových šesti polních kusů, rozestavěných vedle strážní budky, vyfukovat nějak na město tabákový kouř; zároveň kápl na to, jak to provést; nijak se nebál, že by to selhalo a monterovská čapka, kterou dal v sázku, mu tím propadla.

V duchu nad tím zapřemítal a brzy přišel na to, že když k hlavičce obou tureckých dýmek nasadí tři menší jelenicové trubičky a jejich cínové násadce upevní na pánvice, hlínou přilepí k dělu a jejich vývody z marokénového troubele neprodyšně ovine voskovaným hedvábím, – z šesti polních kusů se mu bude najednou pálit stejně snadno jako z jednoho. –

– Kdopak by popřel, že ze zmetků a cucků se ještě leccos vystřihne na zvelebení lidského vědění. Po přečtení otcova prvního a druhého soudního lože kdopak by neuznal, že z nárazu těch neb oněch těles o sebe se vykřeše světlo na zdokonalení uměn věd. – Ty víš, nebe! jak je mám rád; – ty znáš tajnosti mého srdce a chápeš, že bych třeba košili za to dal – Nebuď hloupý, Shandy, říká mi Eugenius, máš jich všehovšudy tucet, – a bude ti chybět do garnitury. –

To je mi jedno, Eugenie; košili bych ze sebe stáhl a dal ji na troud spálit, jen aby se dychtivý badatel přesvědčil, kolik jisker se do zadnice košile pořádným křísnutím ocílky o křemen vykřísne. – Když se křísne do ní, co myslíte, – nevykřísne se snad taky něco z ní? jako když se z děla vystřelí. –

– A co ten plán?

Dlouho do noci ho kaprál zdokonaloval; náležitě děla vyzkoušel a napěchoval je tabákem, – potom spokojeně ulehl.

Kapitola XXVII

Nějakých deset minut před strýčkem Tobym vykradl se kaprál z domu, aby si válečný nástroj seřídil a ještě před příchodem strýčkovým pustil několik salv do nepřítele.

K tomu účelu vytáhl těch šest polních kusů, seřadil je před strýčkovou strážní budkou, mezi pravou a levou trojicí děl ponechal však mezírku na půldruhého yardu, aby se mu lépe pálilo atd. – a snad taky aby si z té dvojí baterie udělal dvojnásobnou čest.

Kaprál se moudře uchýlil za děla čelem k mezírce a zády k dvířkám strážní budky, aby mu nepřítel ne vpadl do boku: – Ukazovákem a palcem pravé ruky držel slonovinovou dýmku náležející pravé baterii, – a ukazovákem a palcem levé ruky držel ebenovou dýmku se stříbrným kováním, náležející levé baterii – pravé koleno podepřeno o zem, jako by útočil v přední řadě čety, s monterovskou čapkou na hlavě pálil kaprál ze zkřížených baterií zuřivě do kontrgardy naproti protiškarpě, která měla být ten den ztečena. Jak už jsem řekl, původně chtěl kaprál na nepřítele jenom párkrát bafnout, – ale ty bafy i to bafání se kaprálovi ponenáhlu zalíbilo, a tak se stalo, že když k němu došel strýček Toby, kaprál útočil vší silou a bafal v jednom kuse.

Naštěstí pro otce nedělal strýček Toby ten den poslední pořízení.

Kapitola XXVIII

Strýček Toby vzal kaprálovi slonovinovou dýmku z ruky – půl minuty si ji prohlížel a pak mu ji vrátil.

Ani ne za dvě minuty vzal strýček Toby kaprálovi dýmku znovu, pozdvihl ji k ústům – a honem mu ji zas vrátil.

Kaprál zdvojnásobil útok, – strýček Toby se usmál, – zatvářil se přísně, – opět se pousmál, – a potom na dlouhou dobu zvážněl;

– Půjč mi, Trime, tu slonovinovou dýmku, řekl strýček Toby – strýček Toby si ji podal k ústům, – hned ji zas od úst odtrhl, – koukl přes habrový plot; – takové laskominy na dýmku jaktěživ strýček Toby neměl. – S dýmkou v ruce uchýlil se strýček Toby do strážní budky. –

Milý strýčku Toby! s dýmkou mi do strážní budky nechoď, – kdo má v tom koutku takovou věc, tomu není co věřit.

Kapitola XXIX

Tady bych prosil čtenáře, aby mi pomohl odvézt strýčkovu artilérii za kulisy, – odšoupnout strážní budku a pokud možno zbavit jeviště roháčů a půlměsíců a odklidit ostatní válečné stroje; – potom, milý příteli Garricku, odštípneme ohořelé knoty, – novým koštětem zameteme prkna, – vytáhneme oponu a předvedeme strýčka v nové roli; jak ji sehraje, to nikdo na světě netuší; je-li však s láskou spřízněna soustrast, – a není-li jí zcela cizí taky srdnatost, v těch rolích jste se na strýčka Tobyho tolik nakoukali, že jste si rodinné podoby mezi oběma sklony (ačli vůbec nějaká je) užili ažaž.

Domýšlivá vědo! v takovém případě nám nejsi nic platná – a ve všech případech nás jenom mateš.

Prostnost srdce odváděla, milostivá, strýčka Tobyho daleko z klikatých cestiček, po nichž se takovéto děje ubírají, tak daleko, že o tom – že o tom nemáte ani potuchy: k tomu přistupovala bodrost a přímost ducha a bezelstná neznalost záhybů a závitů ženského srdce; – když zrovna nemyslil na obléhání, stál tady před vámi nahý a bezbranný, a na svých klikatých cestičkách klidně jste mohla, milostivá, strýčka Tobyho ze zálohy střelit do slabin třeba desetkrát, když by vám devětkrát bylo málo.

A k tomu ještě, – a to bylo, milostivá, ze všeho nejzapeklitější, měl strýček Toby v povaze, jak jsem už vyprávěl, bezpříkladnou cudnost, neustále střežící jeho city, to byste spíš – Ale kam to mířím? tyto úvahy se mi rojí o dobrých deset stránek dřív a nedopřávají mi času zabývat se skutečnými událostmi.

Kapitola XXX

Z té hrstky plnoprávných synů Adamových, kteří v hrudi nikdy nepocítili osten lásky, – (už předem tvrdím, že všichni misogyni jsou pancharti) – z devíti desetin náleží ta čest nejslavnějším rekům dávnověku i novověku; škoda že nemohu aspoň na pět minut vytáhnout ze studny klíč od pracovny – na všechny si honem nevzpomenu – vezměte prozatím zavděk aspoň těmito. – Byl to slavný král Aldovrandus a Bosphorus a Cappadocius a Dardanus a Pontus a Asius, – nemluvě o Karlu XII. ocelového srdce, s nímž si ani hraběnka z K***** nevěděla rady. – Dále to byl Babylonicus a Mediterraneus a Polixenes a Persicus a Prusicus; kromě Cappadocia a Ponta[226] (ti vypadali trochu podezřele) žádný z nich jakživ před bohyní hruď nesklonil – To proto, že měli jinou práci – a můj strýček Toby zrovna tak – až do té doby, kdy Osud – jářku Osud, nepřející mu, aby ho potomstvo oslavovalo spolu s Aldovrandem a ostatními, – mrzce slepil utrechtský mír.

– Věřte mi, panstvo, mrzčejší čin toho roku nespáchal.

Kapitola XXXI

Utrechtská mírová smlouva měla kromě jiných také ten neblahý důsledek, že strýčkovi Tobymu málem zprotivila obléhání; teprve později mu zas přišel na chuť, ale z Utrechtu si strýček Toby odnesl v srdci hlubší jizvu než kdysi Marie z Calais[227]. Do konce života ať v jakékoliv souvislosti zaslechl zmínku o Utrechtu, – nebo si jen v novinách přečetl výtah z Utrechtského zpravodaje, hned se mu vydral srdceryvný vzdech.

Otec vám vyslídil kdejakou pohnutku, a tak sedět vedle něho, ať už jste se smál, nebo plakal, bylo nebezpečné, – protože co vás k tomu ponouká, to on zpravidla věděl líp než vy – podle toho, jak strýčka Tobyho při takových příležitostech utěšoval, zřejmě si myslel, že strýčka Tobyho nejvíc na tom hněte, že přišel o koníčka. – Nic si z toho, bratře Toby, nedělej, říkával mu, – Pámbu dá a jednoho dne vypukne zase válka; a až vypukne, – ať se válčící velmoci třeba na hlavu stavějí, my si přijdem na své. – To bych se podíval, milý Toby, dodával, jak chtějí zabírat země, když nezaberou města, – a jak chtějí zabírat města, když je neoblehnou.

Že otec zasazuje jeho koníčkovi takovou ránu zezadu, to nesl strýček Toby nelibě. – Jak může být tak nekavalírský; vždyť s koníčkem se strefuje i do jezdce, a to na místě pro ránu nejostudnějším; při takových příležitostech odkládal dýmku na stůl a hájil se ohnivěji než jindy.

Zrovna před dvěma lety jsem čtenáři pověděl, jak byl strýček Toby ne výřečný; a na téže stránce jsem to vyvrátil: – Opakuji to zjištění a proti němu podávám zase nový opačný doklad. – Byl nevýřečný, – na dlouhé proslovy si nepotrpěl, – a květnaté se mu protivily; ale při některých příležitostech to v něm překypělo a řinulo se z něho tak nezadržitelně, že se chvílemi strýček Toby Tertullianovi[228] rozhodně vyrovnal – ba chvílemi podle mě ho neskonale předčil.

Jeden takový apologetický výklad, přednesený před ním a před Yorickem, se otci tak líbil, že si ho před spaním zapsal.

Šťastnou náhodou jsem na něj v otcových listinách trefil; otec jej opatřil vsuvkami v závorkách, označených takto [ ], a nadepsal:

Na jakém mravním základě a podle jakých zásad toužil bratr Toby po tom, aby válka trvala dále.

Přečetl jsem si tento apologetický výklad strýčka Tobyho jistě stokrát, podle mě je to obrana přímo vzorná, – prozrazující znamenitou srdnatost a správné zásady, i předkládám ji světu (spolu s meziřádkovými doplňky) v doslovném znění, jak jsem ji objevil.

Kapitola XXXII

Apologetický výklad strýčka Tobyho

Jsem si, bratře Shandy, vědom, že když člověk od válečného řemesla touží, jako jsem já zatoužil, po válce, – špatně se to vyjímá; – ať je veden pohnutkami a úmysly nevím jak řádnými a správnými, – má co dělat, aby zaplašil dojem nějakých postranních úmyslů.

Proto se také opatrný voják, a opatrnost není jeho chrabrosti nijak na újmu, bude střežit, aby tu touhu nedal před nepřítelem najevo; ať si říká, co chce, nepřítel mu věřit nebude. – I příteli o tom povědět si dobře rozmyslí, – aby snad neklesl v jeho očích: – Ale když mu srdce překypí a nezbude mu, než si potají ulevit a vzdychnout po válce, pak vzdychne do ucha jenom bratrovi a nikomu jinému; ten zná důkladně jeho povahu a ví, jaké má vlastně představy, pojmy a zásady cti: Pokud jsem snad, bratře Shandy, dodržoval, o tom mi hovořit nesluší: – mnohem méně, to vím, než jsem měl, – a snad trochu méně, než si myslím: Jaký jsem, milý bratře Shandy, to ty, který jsi ze stejných ňader odkojen, – a s nímž jsem od kolébky vyrůstal, – a před nímž jsem od našich chlapeckých zábav až po tyto jakživ jediný čin, ba jedinou myšlenku neskrýval – Jaký jsem, bratře Shandy, to ty dávno víš, i jaké mám chyby a nedostatky ať už stáří, povahy, náruživostí, nebo rozumu.

Pověz mi tedy, milý bratře Shandy, který z těch nedostatků v tom vězí, že když zatracuji utrechtský mír a trpce toho želím, že se válka nevede rázně dál, podle tebe dávám se já, tvůj bratr, vést nečestnými pohnutkami; a když toužím po válce, jsem tak špatný a jen pro svou zábavu toužím, aby další bližní padli, – další byli zotročeni a další rodiny vyhnány z pokojných příbytků: – Pověz mi, copak jsem se něčeho takového dopustil, dlužíš mi, bratře Shandy, odpověď. (Čerta starého ti dlužím, to ty mi dlužíš sto liber, půjčil jsem ti je, abys mohl provozovat ta zatrolená obléhání.)

Ještě jsem chodil do školy: jak někdo zatloukl na buben, hned mi začalo srdce tlouct, – copak jsem za to mohl? – Copak jsem ten sklon sám v sobě vypěstoval? – bubnoval jsem sám u sebe na poplach, nebo to ve mně bubnovala Příroda?

Když tak ve škole z ruky do ruky kolovali Vít hrabě z Warwicku a Parismus a Parismenus a Valentin a Orson a Sedmero reků anglických; copak jsem je nekupoval z vlastní kapsy? Bylo to ode mě, bratře Shandy, sobectví? Když jsme četli o obléhání Tróje, trvajícím deset let a osm měsíců, – s artilérií, jakou jsme měli u Namuru, klidně jsme to město dobyli za týden – copak mě záhuba Řeků a Trojanů nedojímala stejně jako mé spolužáky? Copak jsem nedostal tři rány rákoskou, dvě na pravou a jednu na levou dlaň, za to, že jsem o Heleně řekl ta mrcha? Prolil snad některý spolužák víc slz nad Hektorem? A když si přišel král Priamus do ležení vyprosit jeho mrtvolu a s pláčem se bez ní vrátil do Tróje, – však víš, bratře, že jsem tehdy nevečeřel. –

– Je to snad svědectvím mé krutosti? A když mě, bratře Shandy, krev pudila do tábora a srdce mi prahlo po válce, – je to snad důkazem toho, že mě válečné strázně nijak nebolí?

Ach bratře! něco jiného je, když voják sklízí vavříny, – a něco jiného je, když pohazuje cypřišové větévky. (Kdopak ti, milý Toby, napovídal, že se v dávnověku pro smutek používalo cypřiše?)

– Něco jiného je, bratře Shandy, když dává voják život všanc, když skáče první do zákopu, kde ho určitě rozsekají; – Něco jiného je, když se z vlastenectví a slávychtivosti první vrhne do průlomu, – když stojí v přední řadě a za víření bubnů a vřesku polnic a s praporem vlajícím nad hlavou srdnatě se žene vpřed: – Jářku, to je, bratře Shandy, jedna věc – a jiná věc je, když se zadumá nad bídou války; – když před sebou vidí zpustošené kraje a uváží, co nesnesitelných trampot a strádání zakusí (za mizerný groš a někdy ani za ten ne) on sám, voják, který se k tomuto pustošení propůjčuje.

Copak mě bude, milý Yoricku, někdo poučovat, jako jste mě vy ve svém kázání za Le Fevera poučoval – Že člověk, tvor křehký a něžný, stvořený k lásce, milosrdenství a vlídnosti, není k tomu určen? – Pročpak jste, Yoricku, nedodal: – od přírody sice ne – ale je k tomu určen nezbytím? – Co je válka? copak je, Yoricku, třeba naše válka za svobodu a čest něco jiného, – než že se klidný a pokojný lid zhoufuje a s mečem v ruce krotí ctižádostivce a buřiče? Nebe je mi, bratře Shandy, svědkem, že má záliba v těchto věcech, – zejména pak nesmírná radost spojená s obléháním na travnatém kuželníku, pramení u mě a u kaprála doufám taky ze společného vědomí, že jejich provozováním sloužíme velkým cílům, pro něž jsme stvořeni.

Kapitola XXXIII

Pověděl jsem křesťanskému čtenáři – jářku křesťanskému – a doufám, že křesťanský je, a není-li, škoda – nechť zpytuje svědomí a nesvaluje to jenom na tuto knihu –

Pověděl jsem mu, vašnosti, – namoutě, když člověk vypravuje příběh tak roztodivně, jak ho vypravuji já, chtěj nechtěj běhá pořád dozadu a dopředu, aby ho v čtenářově obraznosti udržel pohromadě – a já kdybych si toho nehleděl víc než zpočátku, vyrojila by se mi hromada nejasných a rozplizlých námětů se samými vynechávkami a mezerami, – pramálo jsou platné hvězdičky, které přece jen na nejtemnějších místech vyvěšuji, vždyť vím, že i při světle, které slunce v pravé poledne poskytuje, svět zabloudí jako nic – vidíte, a teď jsem sám zabloudil! –

– Ale za to může otec; jednou při pitvě mého mozku i bez brejlí zjistíte, že v něm zanechal tlusté, nestejnoměrné vlákno, jaké bývá ve vadném batistu: probíhá nešikovně celým tkanivem, ať z něho vystřihnete ** (tady zase zavěšuji pár světýlek) – mašli, nebo plátěný palec, vždycky to vlákno uvidíte a nahmatáte. –

Quanto id diligentius in liberis procreandis cavendum[229], praví Cardan[230]. Když to všechno uvážíte, zjistíte, že vrátit se tam, odkud jsem vyšel, je nemožná věc –

A tak začínám celou kapitolu znovu.

Kapitola XXXIV

Pověděl jsem křesťanskému čtenáři na počátku kapitoly předcházející strýčkův apologetický výklad, – byť s použitím jiných tropů a figur než teď, že utrechtský mír málem strýčka odcizil jeho koníčkovi, tak jako odcizil královnu ostatním spojeneckým mocnostem.

Někdy člověk slézá z koně nerudně, jako by mu říkal: „Ani míli se už na tobě, holenku, nesvezu, to budu raděj do smrti chodit pěšky.“ Že by strýček slezl z koně takhle, to se vlastně říci nedá; přesně vzato nedá se říci, ani že z něho slezl – koníček ho shodil – nějak zjankovatěl, což strýček Toby nesl obzvlášť nelibě. Ať si to dvorní pojezdčí vyřídí mezi sebou, jak chtějí. – Jářku, strýček Toby se koníčkovi nějak odcizil. – Od března do listopadu, tedy to léto po podepsání mírových podmínek, ho moc neužil, leda občas si na něm kousek vyjel dohlédnout, jak podle punktace pokračuje boření dunkerského opevnění a přístavu.

Celé léto se Francouzi k ničemu neměli a zástupce dunkerské městské rady monsieur Tugghe předkládal královně jednu dojemnou petici za druhou, – a úpěnlivě Její Veličenstvo prosil, aby svými hromy a blesky smetla jenom vojenské šance, které se jí snad znelíbily, – ale aby ušetřila – ušetřila přístavní hráz; trčí ven nikým nechráněna, kdopak by se nad ní neustrnul – a královna (vždyť to byla pouhá žena) se slitovala, – a také ministři v hloubi duše do rozboření města neměli chuť, a to ze soukromých důvodů * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * ―* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * ; a tak to na strýčka těžce doléhalo; uplynuly rovné tři měsíce, co s kaprálem město postavil a přichystal k rozboření, a teprve potom mu velitelé, komisaři, zástupci, parlamentáři a intendanti dovolili, aby se do toho pustil. – Neblahá doba prázdně!

Kaprál navrhoval začít s bořením tak, že udělají průlom do šancí neboli hlavního obranného valu – Kdepak, kaprále, – to nejde, řekl strýček Toby, s takovou nebude anglická posádka ve městě ani hodinu jista životem; Francouzi jsou zrádní – To jsou, jemnostpane, zrádní jako zmije, řekl kaprál – Když to, Trime, slyším, vždycky mě to zamrzí, řekl strýček Toby, – protože osobní statečnost jim nechybí; jakmile tedy uděláme do šancí průlom, oni se do něho vrhnou a zmocní se města, kdy se jim zachce: – Jen ať se tam vrhnou, řekl kaprál a oběma rukama zdvihl sapérskou lopatu, jako by se jí chtěl rozhánět, – jen ať se tam, jemnostpane, vrhnou, když si troufnou. – V takovém případě, kaprále, řekl strýček Toby, pravou dlaní sjel doprostřed berly a s napřaženým ukazovákem ji vztyčil jako maršálskou hůl, – nemá velitel přemýšlet, jestli si nepřítel troufne, – nebo netroufne; musí být ostražitý. Začneme s předsunutými pevnůstkami jak přímořskými, tak pevninskými, především s pevnůstkou Louis, je z nich nejdál, nejprve tedy zboříme tu, – při ústupu k městu pak ostatní jednu po druhé zprava i zleva; – potom zboříme hráz a zasypeme přístav; – nakonec couvneme do citadely a vyhodíme ji do povětří; až si to všechno odbudeme, nalodíme se a odplujeme do Anglie. – Kaprál se vzpamatoval a řekl: Vždyť už jsme tady – Strýček Toby koukl po kostele a řekl: Svatá pravda.

Kapitola XXXV

Při takovýchto iluzorních rozkošných besedách s Trimem, jak rozbořit Dunkerk, – zakoušel strýček Toby chvílemi pablesk oněch radostí, které mu navždy unikaly: – a přece jen – přece jen to na něho doléhalo – kouzlo pominulo a v duši zůstala jen tíseň – do salónu, kde sedal strýček Toby sám a sám, vcházel mrtvý klid a v patách za ním ticho a tylovým závojem mu zahalovaly hlavu; – a do lenošky potichu k němu zasedala lhostejnost s tupým výrazem a malátným zrakem. – Už mu nerozpěňovaly krev Amberg a Rhinberg a Limburg a Huy a Bonn, dobyté tohoto roku, – ani Landen a Trerebach a Drusen a Dendermond, jichž bude dobyto napřesrok: – Zákopy, podkopy, skryté příkopy, košatiny a záseky nevzdorovaly už milému nepříteli lidského pokoje: – A nad vajíčkem usmaženým k večeři strýček Toby po překročení francouzských linií už nepronikal do srdce Francie, – nebrodil se přes řeku Oyes a s odzbrojenou Pikardií v týle netáhl k branám Paříže a neusínal opojen slávy chtivostí: – Ve snách se mu už nezdálo, že nad Bastilou vztyčil královskou korouhev, a při procitnutí mu korouhev nevlála nad hlavou.

– Křehčí vidiny, – něžnější vzruchy se mu vloudily do spánku; – pustil z ruky válečnou polnici, – místo ní uchopil loutnu, ten líbezný nástroj! ze všech nejcitlivější! a také nejtěžší! – jakpak na ni, milý strýčku Toby, zahraješ?

Kapitola XXXVI

Několikrát jsem se z neopatrnosti podřekl, že jak pevně doufám, následující kronika strýčkových námluv u vdovy Wadmanové, jen co se dostanu k jejímu sepsání, poskytne světu dosud nejúplnější svod jak základů, tak praxe lásky a milovaní – ale proto si ještě nemyslete, že začnu popisovat, co je láska? je-li snad, jak tvrdí Plotinus[231], zpola Bůh, zpola ďábel –

– Nebo že podle přesnější rovnice, v níž celek lásky odpovídá desíti – budu s Ficinem[232] rozvažovat „Kolik těch částí náleží jednomu – a kolik druhému“; – nebo není-li snad, jak nám namlouvá Plato, jeden jediný notný ďábel od hlavy až po ocas; co si o jeho výstředním nápadu myslím, to si nechám pro sebe: – ale o Platonovi si myslím tolik; soudíc z této ukázky zřejmě to byl člověk stejného založení a smýšlení jako dr. Bayifard[233]; ten ze samého zaujetí proti puchýřníkům – podle něho přiložit jich někomu půl tuctu najednou, zavezou ho do hrobu tak jistě jako pohřební vůz, tažený třemi páry – došel k ukvapenému závěru, že ďábel není tady na světě nic jiného než jeden jediný čiperný Puchýřník lékařský. – Těm, kdo si dovolují usuzovat s takovou nehoráznou svévolí, odpovídám tím, jak Řehoř Naziánzský (v polemickém zápalu) okřikl Philagria –

„῏Еνγε!“ Nastojte, tohle je mi, vašnosti, argumentace! – „ὄτι φιλοσοφεῖς έν Παϑεσι“ pěkně mi usilujete o pravdu, když o ní mudrujete v zlosti a náruživosti.

To tak, ani mě nenapadne bádat nad tím, není-li snad láska choroba, – a hašteřit se s Rhasisem[234] a Dioscoridem[235], má-li sídlo v mozku, nebo v játrech; – to by mi pak nezbylo, než probírat dvojí protichůdný způsob její léčby – u jednoho, Aetiova[236], začínal se vždycky chladivým klystýrem z konopného semene a strouhaných okurek; – potom se vypil řídký odvar z leknínu a portuláku – přidal se do něho šňupec prášku z byliny Hanea; – a pokud si to Aetius troufal, ještě topasový prsten.

– Podle druhého způsobu, Gordoniova[237] (v jeho díle de Amore, kap. 15), mají se nemocní tak dlouho řezat, „adputorem usque“, – až zasmrdí.

Těmito jemnými rozdíly bude se otec (vědomostí tohoto rázu měl on nastřádáno habaděj) obírat podle toho, jak budou strýčkovy milostné pletky pokračovat: předesílám jen tolik, že od milostných teorií (jimiž mimochodem umrtvoval strýčkova ducha div ne stejně jako zálety) – jednou také odbočil k praxi: – když si dal šít strýček Toby u krejčího nové kalhoty, místo futra mu vpašoval voskové plátno, napuštěné kafrem; a tak aniž strýčka Tobyho podrobil potupnému bití, přece jen u něho vyvolal Gordoniův výsledek.

Co se tím změnilo, o tom se dočtete na příslušném místě: jenom tolik na doplnění této anekdoty – Ať už to mělo na strýčka Tobyho jakýkoliv účinek, – na dům to mělo účinek zhoubný; – a nebýt toho, že to strýček Toby zaplašoval hojným dýmáním, snadno to mohlo mít zhoubný účinek i na otce.

Kapitola XXXVII

– Však ono se to co nevidět samo ukáže. – Jde mi tady jen o to, abych nemusel začínat s definicí lásky; pokud vyprávím příběh srozumitelně, opíraje se o pouhý název i pojem, jaký mám o lásce spolu s ostatním světem, pročpak bych se od něho předčasně odlišoval? – Až mi vyprávění nepůjde, – a zůstanu v tom mystickém bludišti trčet, – pak si ovšem vezmu na pomoc svůj Názor, – a tak se z toho vymotám.

Prozatím mi doufám čtenář porozumí, když mu řeknu, že strýček Toby propadl lásce:

– To rčení se mi ostatně moc nezamlouvá: říkat o někom, že propadl lásce, – nebo že se hluboko zamiloval, – nebo že je zamilován až po uši, – nebo dokonce až nad hlavu, – tím obratem jako by se naznačovalo, že láska je něco, co je pod člověkem: – a už jsme zase u názoru Platonova a ten já přes všechnu jeho bohorovnost, – pokládám za bludný a kacířský – tolik tedy o tom.

Aťsi je láska to či ono, – strýček Toby jí propadl.

– Mít tak, vlídný čtenáři, před sebou takové pokušení, možná že bys jí taky propadl: Neboť nikdy zrak nepozíral a nikdy se žádostivost neupínala na nic žádoucnějšího, než byla vdova Wadmanová.

Kapitola XXXVIII

Chcete-li to správně pochopit, – objednejte si pero a inkoust – papír je už tady. – Posaďte se, vašnosti, nakreslete ji podle svého gusta – tak podobnou vaší milence, jak to jen půjde – tak nepodobnou vaší ženě, jak vám to svědomí dovolí – mně je to jedno – nechť si vaše obraznost zahýří. – Jestlipak se kdy v Přírodě vyskytlo něco tak líbezného! – tak spanilého!

Copak tomu, vašnosti, mohl strýček Toby odolat!

Třikrát blažená kniho! bude v tobě aspoň jedna stránka, kterou ani ZLOBA nepočerní, ani HLOUPOST nezkomolí.

Kapitola XXXIX

O tom, že se strýček Toby zamiloval do vdovy Wadmanové, dostala Zuzana pilnou zprávu od panny Brigity patnáct dní předtím, než k tomu došlo, – hned druhý den pak Zuzana s tou zprávou obeznámila matku, – jedině tak je mi možno pojednat o milostných spádech strýčka Tobyho čtrnáct dní předtím, než vznikly.

Povím ti, manželi, novinku, řekla matka, to se podivíš. –

Otec tehdy konal jedno z druhých soudních loží; zrovna dumal nad klopotami manželského stavu, a tu mu do toho matka vpadla. –

Švagr Toby, pravila, si bere vdovu Wadmanovou.

To tedy do smrti neulehne napříč přes postel, pravil otec.

Když matka něčemu nerozuměla, nikdy se ho nezeptala, jak to myslí, a to otce nevýslovně žralo.

– Že je ta ženská neučená, říkával otec, – to je neštěstí, – ale zeptat by se mohla. –

Matka se nikdy neptala. – Zkrátka a dobře nakonec odešla ze světa nevědouc, jestli se svět otáčí, nebo stojí. – Jak to je, to jí otec do omrzení říkal víc než tisíckrát, – jenže ona to vždycky zapomněla.

A tak se při rozmluvě málokdy dostali dál než k propozici, – replice a duplice; tu nastala delší pomlka (jako v té kalhotové záležitosti) a potom rozmluva pokračovala.

Když se ožení, budem na tom hůř, – pravila matka.

Ani za mák, řekl otec, – nechť si majetek probendí tak či onak, to je jedno.

– Jistěže, řekla matka: tady skončila, jak jsem vám vyložil, propozice, – replika – a duplika.

Aspoň bude mít povyražení, – řekl otec.

Náramné, řekla matka, až přijdou děti. –

– Panbůh mě chraň a opatruj, – řekl si otec –* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Kapitola XL

Dílo mi jde nyní pěkně od ruky; při zeleninové stravě a špetce studených semínek bezpochyby dokáži v příběhu strýčka Tobyho svém vlastním pokračovat jakžtakž přímou čárou – Nuže,

zde se nachází obrázeky (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc

To byly čtyři čáry, po nichž jsem postupoval v první, druhé, třetí a čtvrté knize. – V páté jsem byl hodný, – sledoval jsem přesně tuto čáru:

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

Je na ní vidět, že kromě křivky A, to jak jsem zabrousil do Navarry, – a vroubkované křivky B, to jak jsem se tam projížděl s paní Baussière a její panošem, – nedovolil jsem si jedinou nezbednou odbočku, teprve ďábli Jeana de la Casse mě svedli k zajížďce D – ta ccccc jsou pouhé parenteze, všední sklouznutí a úchylky, jakých se dopouštějí i ministři; proti tomu, co tropí jiní – a co jsem já na abd spáchal, – rozplývají se vniveč.

V této poslední knize jsem byl ještě hodnější – od konce Le Feverovy epizody až k počátkům strýčkových tažení, neuchýlil jsem se snad ani o yard.

Budu-li v tom polepšení stále tak vytrvalý, není vyloučeno – že z dopuštění ďáblů Jeho Milosti biskupa beneventského – dosáhnu takové dokonalosti, že půjdu takhle:

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

podle pravítka učitele psaní (které jsem si od něho schválně vypůjčil) nakreslil jsem tu čáru rovně, jak to jenom šlo, bez úchylek vpravo i vlevo.

Tato přímá čára, – po které jest se ubírati křesťanům, říkají bohoslovci –

– Symbol mravní řádnosti! říká Cicero –

– Nejlepší čára, říkají pěstitelé kapusty – toť nejkratší čára, říká Archimedes, vedená od daného bodu k druhému. –

Kéž byste si to, urozené paní, vzaly k srdci, až si zas dáte šít šaty k narozeninám!

– To byla ale cesta!

Než napíši kapitolu o rovných čarách – povězte mi – prosím vás – jenom se nezlobte – co je to za nedorozumění – kdo vám to namluvil – jak se stalo, že si vy, lidé důvtipu a ducha, tuto čáru napořád pletete s čarou GRAVITAČNÍ?

Konec knihy šesté

Kapitola I

Ba ne – sliboval jsem tuším napsat dva svazky ročně, ačli mi to dovolí ten hnusný kašel, však se mě tehdy něco natrápil a dodnes se ho bojím jako čerta – jinde zas – (už si nevzpomínám kde) prohlásil jsem svou knihu za mechanismus, a aby to znělo věrohodněji, pero a pravítko jsem přitom položil křížem na stůl a takhle, dušoval jsem se, nechám jej běžet čtyřicet let, ráčí-li mi dárce života tak dlouho dopřát zdraví a jaré mysli.

Na svou jarou mysl tuze nežehrám – (že mě ze čtyřiadvaceti hodin plných devatenáct nechává harcovat na holi a tropit hlouposti, to není žádná výtka), naopak jí za mnoho – mnoho vděčím; jenom tvou zásluhou kráčím křepce po stezce života obtížen všelikými životními břemeny (jenom ne starostmi); co jsem na světě, pokud si vzpomínám, ani jednou jsi mě neopustila, a cokoliv se mi připletlo do cesty, nikdy jsi mi to nebarvila truchlivou černí ani kalnou zelení; nadějí jsi mi zlatila obzor v nebezpečenstvích, a když mi smrt zabušila na dveře, – kázala jsi jí, ať přijde jindy; odbyla jsi ji tak rozmarně a ledabyle, že zapochybovala, jestli si nespletla, co má uloženo –

„– To bude nějaká mýlka,“ řekla.

Nuže, neznám tady na světě nic protivnějšího, než když vypravuji příběh a někdo mi do toho skočí – zrovna jsem Eugeniovi po svém vyprávěl nadmíru pikantní příběh, jak se jedna jeptiška o sobě domnívala, že je měkkýš, a jeden mnich upadl v klatbu za to, že snědl mušli, a dokazoval mu správnost i spravedlivost celého řízení –

„– Taková ctihodná osoba, a ona si užene ostudu,“ pravila Smrt. Měl jsi, Tristrame, namále, řekl Eugenius, když jsem ten příběh dopověděl, a uchopil mě za ruku –

Ale copak se dá, Eugenie, takhle žít, já mu na to; vždyť ta mrcha vyslídila, kde bydlím –

– Správně ji nazýváš, řekl Eugenius, – neboť jak bylo řečeno, skrze hřích vešla na svět – Aťsi tam vešla, jak chtěla, jen když na mě nebude pospíchat, abych s ní odešel – vždyť musím napsat čtyřicet svazků a povědět čtyřicet tisíc věcí, které kromě tebe na celém světě nikdo nepoví a neprovede; jak vidíš, drží mě za krk (Eugenius mě přes stůl skoro neslyšel), a protože do křížku se s ní popadnout nemohu, neměl bych, dokud mi ještě těch pár rozptýlených živočišných částic zbývá a tyhle pavoučí nohy (jednu jsem přitom natáhl k němu) mě nesou – neměl bych se, Eugenie, spasit útěkem? – To ti, milý Tristrame, radím, řekl Eugenius – hrome! – Však já jí natáhnu běhy, ta bude koukat – ani se neohlédnu a podrandím až k břehům Garonny; a zachřestí-li v patách za mnou – upláchnu jí na Vesuv – odtamtud do Joppy a z Joppy až na konec světa, a bude-li mě až sem pronásledovat, poprosím Pánaboha, aby si zlámala vaz – To se jí tam může stát spíš než tobě, řekl Eugenius. Eugeniova duchaplnost i něha vehnaly mi do líce ruměnec, už drahně měsíců odtamtud vyhoštěný; dovedl mě až ke kolesce – Allons! řekl jsem; postilión práskl bičem – vyrazil jsem, jako když mě vystřelí, a po půl tuctu zastávek jsem se octl v Doveru.

Kapitola II

Hrome! řekl jsem si při pohledu na francouzské pobřeží – než se člověk vydá do ciziny, měl by trochu poznat vlast – a já jsem se nekoukl na rochesterský chrám, nemrkl na chathamskou loděnici, nezavítal k Svatému Tomáši v Canterbury, ačkoliv jsem je měl na cestě –

– Jenže můj případ je docela zvláštní –

Dál jsem se o tom s Tomášem Becketem a žádným jiným nepřel – pláchl jsem na loď, za pět minut se nám napjaly plachty a už jsme letěli s větrem o závod.

Prosím vás, pane kapitáne, pravil jsem při slézání do kajuty, na téhle přeplavbě snad Smrt člověka nepřepadne?

Kdepak, odsekl, tady se člověk k stonání ani nedostane – Zatracený lhář! já na to, vždyť už je mi zle jak psovi – ach, můj mozek! – je celý naruby! – ouvej! buňky se promáčkly do sebe a v jedinou kaši se smíchaly krev, lymfa, šťávy a pevné i prchavé soli – Kristepane! kdeco se točí v tisícerých vírech – šilink za to, nebude-li se mi potom psát jasněji –

Zle! zle! zle! zle! –

– Kdypak přistaneme? pane kapitáne – ti mají srdce jak z kamene – Ach, je mi k smrti zle! – číšníku, podej mi tu věc – ta nevolnost ale člověka zdeptá, – kdybych byl raději na dně – Jakpak je vám, milostivá? Veta! veta! – ve – Achich! veta, vašnosti – A to poprvé? – Ne, podruhé, potřetí, pošesté, podesáté, vašnosti – ouvej! – to je mi tam nahoře nějaký dupot! – hej! číšníku! co se děje –

Vítr se otočil! ksakru! – to mi zaduje rovnou do tváře.

Máte štěstí! – pane kapitáne, už se zase stočil zpátky – Čert aby s ním zatočil –

Pane kapitáne, řekla, tak už proboha přistaňme.

Kapitola III

Jako na oštaru tomu, kdo pospíchá, vedou z Calais do Paříže tři samostatné silnice; konšelé přilehlých měst vám o nich pějí tolik chvály, že uplyne půl dne, než se pro některou rozhodnete.

První silnice přes Lille a Arras je nejklikatější – ale zato je náramně zábavná a poučná.

Druhou silnicí přes Amiens se pustíte, chcete-li zhlédnout Chantilly –

Třetí silnicí přes Beauvais se pustíte, máte-li chuť.

A proto jich tolik jezdí nejraděj přes Beauvais.

Kapitola IV

„Než se tedy rozžehnám s Calais,“ řekl by cestopisec, „nebude snad nemístné něco o něm povědět.“ – Mně se zdá naopak tuze nemístné – že člověk nedovede projít nějakým městem a nechat je na pokoji, když ono mu nic nedělá, ale to se schválně otáčí a líčí kdejakou překročenou stoku a nedá si to líčení, na mou duši, ujít; podle toho, co o tom napsali ti, kdo psali a tryskem uháněli, nebo kdo tryskem uháněli a psali, což je něco jiného; nebo kdo ještě ve větším kvaltu tryskem psali, jako třeba já – počínajíc slavným Addisonem, který měl na zadnici viset sotůrek s učebnicemi – a při každém poskoku do krve jím rozdíral koni hřbet – jak se tak tryskem štveme, jeden každý z nás by mohl klidně špacírovat po svém pozemku (má-li nějaký) a své psaní provozovat suchou nohou.

Já sám, a to nechť rozsoudí nebe, k němuž se v poslední instanci povždy budu odvolávat – tuto chvíli znám Calais (kromě té špetky, kterou mi při obtahování břitvy pověděl holič) právě tak jako Velkou Káhiru; večer při přistávání bylo šero a zrána při odjezdu tma jako v pytli, ale protože vím, kudy na to, to a ono si v jedné čtvrti z lecčeho odvodím, v jiné čtvrti zas písmenku po písmence všelico složím dohromady – vsadím se o všechno, o co se cestující vůbec vsadit může, že vám o Calais tuto chvíli napíši loket dlouhou kapitolu; a všechno, co v tom městě stojí cizinci za povšimnutí, vylíčím tak přesně a podrobně – že mě budete pokládat za obecního písaře z Calais – a co je na tom, vašnosti, zvláštního? copak Democritus[239], desetkrát větší smíšek než já – nebyl obecním písařem v Abdeře? a copak tenhleten (jakpak se jen jmenoval) mnohem chytřejší než my oba, nebyl obecním písařem v Efesu[240]? – a tu kapitolu, vám, vašnosti, složím tak fortelně, rozšafně, pravdivě a důkladně –

– Inu, – když mi nevěříte, tak si tu kapitolu za trest přečtěte.

Kapitola V

Calais, Calatium, Calusium, Calesium.

Toto město, pokud lze důvěřovat jeho archívu, a o jeho spolehlivosti tady nemám proč pochybovat – druhdy pouhou vesničku jako zboží držel jeden z právních hrabat de Guines; dnes se honosí neméně než čtrnácti tisíci obyvateli, nepočítáme-li čtyři sta rodin z basse ville neboli předměstí – na nynější rozsah vzrostlo myslím ponenáhlu.

Ve městě jsou celkem čtyři kláštery, ale jenom jeden farní kostel; jeho přesné rozměry jsem neměl kdy zjišťovat, ale dají se dost snadno odhadnout – město čítá čtrnáct tisíc obyvatel, pojme-li je tudíž kostel všechny, je jistě velikánský – pakliže je nepojme – škoda že nemají jiný – vystavěn je do kříže a zasvěcen Panně Marii; nad prostředkem kostela trčící věž se špičatou zvonicí spočívá na čtyřech ladných a vznosných, leč dostatečně pevných pilířích – vyzdoben je jedenácti oltáři, ponejvíce spíše vkusnými než krásnými. Hlavní oltář je svým způsobem mistrovské dílo; jez bílého mramoru a strmí prý do výše šedesáti stop – být ještě vyšší, byl by vysoký jako hora Kalvárie – vysoký je tedy jaksepatří. –

Nejvíc mě zaujal městský rynek; že by byl vydlážděný nebo souměrný, to se říci nedá; ale je v samém středu města a ulice zejména této čtvrti většinou ústí do něho; kdyby tak v celém Calais byla kašna, jako že zřejmě být nemůže, anžto by to byla tuze veliká ozdoba, obyvatelé by si ji bezpochyby dali doprostřed rynku – jenže on to vlastně rynek není – od východu k západu měří totiž o čtyřicet stop víc než od severu k jihu; právem mu tedy Francouzi říkají plácek, a ne rynek, což přesně vzato rozhodně není. –

Radnice je napohled chatrné stavení, nevalně udržované; jinak by byla druhou velkou ozdobou města; ale svůj účel plní a hodí se pro shromáždění konšelů, kteří zde občas zasedají; lze tedy předpokládat, že spravedlnosti se děje jak náleží zadost.

Hodně jsem o něm slyšel, ale nic zvláštního na Courgainu není; je to městská čtvrť obývaná samými námořníky a rybáři; skládá se z hromady uliček s úhlednými, ponejvíce cihlovými domky; lidnatá je náramně, ale protože se to dá vysvětlit jejich životosprávou, – také na tom nic zvláštního není. – Když cestovatel jinak nedá, ať si tu čtvrť prohlédne, – ale rozhodně nesmí nechat bez povšimnutí La Tour de Guet, ta věž se tak jmenuje podle svého určení, protože má za války vyslídit a hlásit nepřítele táhnoucího na město ať už od moře, nebo od pevniny; – ale ona je tak nehorázně vysoká a tolik upoutává zrak, že si jí člověk všimne, ať chce, nebo nechce.

Velmi mě zamrzelo, že mi nepovolili důkladnou prohlídku hradeb; jsou ze všech na světě nejpevnější a od prvopočátku až do dneška, to jest od té doby, co je Filip Francouzský, hrabě bouloňský, založil, až do nynější války, kdy byly důkladně opraveny, stály (jak jsem se později v Gaskoňsku od jednoho ženijního důstojníka dověděl) – přes sto miliónů francouzských liber. Pozoruhodné je, že nejvíc peněz padlo na Tête de Gravelenes, kde je město od přírody nejslabší; vnější opevnění tam vybíhá daleko do krajiny a zabírá ovšem značný prostor. Celkem vzato je však třeba uznat, že Calais mělo odjakživa význam ani ne tak samo o sobě jako svou polohou a tím, že našim předkům povždy otvíralo vstup do Francie; to mělo také své nepříjemné stránky; za oněch dob sužovalo Angličany zrovna tak, jako nás za našich dob sužuje Dunkerk; právem se v něm spatřoval klíč k oběma královstvím, a proto také bezpochyby vzplálo o něj tolik půtek; nejpamátnější z nich je obléhání nebo spíše blokáda Calais (bylo tehdy odříznuto od pevniny i od moře); celý rok se bránilo náporům Eduarda III., až podlehlo hladu a kruté bídě; Eustache de St. Pierre[241], který byl první ochoten obětovat se za své spoluobčany, přiřadil se svou chrabrostí k rekům. Protože to zabere pouhých padesát stránek, ukřivdil bych čtenáři, kdybych mu ten romantický počin s celým obléháním Rapinovými vlastními slovy podrobně nevypověděl:

Kapitola VI

– Hlavu vzhůru! vlídný čtenáři! – nad to jsem já povznesen – stačí mi, že tě mám v moci – využívat té výhody, že vládnu perem, to by bylo příliš – Kdepak! – při všemožném ohni rozplameňujícím snílkův mozek a na pozemských stezkách osvěcujícím jeho mysl! – než bych do této roboty zapřahal bezbranného tvora a mámil z tebe, nebožáčku, peníze za padesát stránek, které ti nemám právo prodávat, – to spíš nahý se budu popásat na horách a usmívat se nad tím, že mi severák nepřináší ani stan, ani pokrm.

– Chutě vpřed, milý chlapče! Hleď se honem dostat do Boulogně.

Kapitola VII

– Boulogne! – ha! – tak jsme se tu sešli – sami dlužníci a hříšníci před nebem; jsme to pěkná čeládka – ale pobýt tady a popíjet s vámi nemohu – štvou mě jako diví, a než přepřáhnu koně, budou mi v patách; – tak dělejte, proboha – Ten má na svědomí velezradu, zašeptal potichounku mužíček čahounovi stojícímu vedle něho – Anebo vraždu, pravil čahoun – Trefa, Jednotko a Šestko!) já na to. Ba ne, pravil třetí, ten pán spáchal –

Ah! ma chère fille[242]! oslovil jsem ji, jak se vedle mě křepce nesla z jitřní – jste růžová jako červánek (za svítání působila ta lichotka zvlášť roztomile) – Kdepak; to ne, pravil čtvrtý – (vysekla mi pukrle – já jsem jí poslal hubičku) spíš jsou to dluhy, dodal: Dluhy to jistě budou; pravil pátý; za tisíc liber bych dluhy toho pána na sebe nevzal, pravil Jednotka. A já ani za šest krát tolik, pravil Šestka – Zase trefa! já na to; – ale já mám splácet dluh PŘÍRODĚ a nikomu jinému, a jestli mi ona poshoví, vyrovnám se s ní na halíř – Že můžete být, milostivá, tak bez citu a stíhat cestujícího, který si hledí svého a nikomu není na obtíž? zadržte přece mou pronásledovatelku, tu zsinalou, kolohnátskou potvoru, nahánějící hrůzu hříšníkům – však nebýt vás, ona by se za mnou nepustila – třeba jen o dvě štace ať mám, milostivá, před ní náskok – pusťte mě, vzácná paní –

– Škoda tech slaďónkéch plkaček, pravil hostinský (byl to Ir); slečinka vás dávno neposlóchá, gde je ji konec –

– Ty troubo! já na to.

– A jiná pamětihodnost v Boulogni není?

– Jéžišku, deť tade máme skvělé humanistické seminář –

– Že ani skvělejší být nemůže; já na to.

Kapitola VIII

Když nezkrotné touhy unášejí myšlenky člověka devadesátkrát rychleji než povoz, v němž se veze – pak běda pravdě! a běda povozu i s jeho výstrojí (aťsi je z jaké chce látky), na němž si vylévá svou roztrpčenost!

Protože v hněvu se o lidech i věcech nikdy nevyjadřuji, když se mi to stalo poprvé, celou věc jsem odbyl poznámkou práce kvapná málo platná – na stejnou poznámku jsem se omezil podruhé, potřetí, počtvrté a popáté, a aniž jsem ji dále rozváděl, huboval jsem za to druhého, třetího, čtvrtého a pátého postilióna; ale když se to pak bez jediné výjimky opakovalo popáté, pošesté, posedmé, poosmé, podeváté, podesáté, má poznámka se pak chtíc nechtíc vztahovala na celý národ a zněla takto:

Jen co francouzská poštovní koleska vyjede, hned se porouchá.

Dá se to říci ještě jinak.

Sotva ujede francouzský postilión tři sta yardů za město, už aby slezl.

Co se to zas stalo? – Diable! – přetrhl se provaz! – rozvázal se uzel! – uvolnil se háček! – vyviklal se zákolník! – musí se spravit hřebík, klínek, plíšek, podpěnka, přezka nebo trn přezky. –

Budiž, ale proto si ještě neosobuji právo kolesku nebo kočího vyobcovat – a také mě nenapadá před Bohem přísahat, to že raděj desettisíckrát půjdu pěšky, a jestli ještě někdy do nějaké vlezu, ať jsem zatracen – naopak si to klidně rozvážím a dím, že ať cestuji nevím kam, vždycky nám chybí nebo se musí spravit hřebík, klínek, plíšek, zákolník, přezka nebo trn přezky – a tak nereptám a dobré i zlé beru, jak se mi namane: – Dělej, mládenče! řekl jsem; už tím, jak lezl dolů a lovil k snídani černý krajíc, nacpaný do kočárové korby, promarnil pět minut, potom se vyškrábal zpátky na kozlík, a aby si náležitě pochutnal, jel krokem – Hybaj, mládenče, ozval jsem se rázně – ale přitom nanejvýš domlouvavě, zacinkal jsem totiž na okénko čtyřiadvacetisuvákem, a když se ohlédl, zřetelně jsem mu nastrčil líc mince: rozšklebil se, rošťák, jako že rozumí, od pravého ucha k levému a v umouněném čumáku vycenil zuby tak perlově bílé, že by Královská Výsost dala za ně šperky do zástavy! –

Taková kusadla! –
Pane na nebi

Takový krajíc! –
a když dožmoulal, vjeli jsme do města Montreuil.

Kapitola IX

Podle mě v celé Francii ani jedno město se na mapě líp nevyjímá než MONTREUIL; – v seznamu poštovních stanic, to uznávám, vyjímá se hůř; a což teprve, když je uvidíte na vlastní oči – to vypadá věru prabídně.

Ale přece jen něco hezkého v něm nyní je, a to je dcera hostinského: Osmnáct měsíců chodila do školy v Amiensu a šest v Paříži; velmi pěkně plete, šije, tančí a provozuje svůdnické kousky. –

– Ta coura jedna! všechny je vyzkoušela za těch pět minut, co jsem na ni hleděl, a na punčoše z bílé příze pustila přitom nejméně pět ok – Ano, ano – vždyť já vidím, ty mrško! – dlouhá a oblá je – na koleno si ji připínat nemusíš – že je tvoje, to vidím taky – a padne ti jak ulitá. –

A to prozradí Příroda, jaký má být palec u sochy, zrovna takové ženské! –

– Ale protože tento vzorek vydá za všechny palce – a její palce s nádavkem prstů mi slouží za vodítko, – a nadto ještě je Janatone (tak se jmenuje) dobrý model – ať už nikdy nic nemaluji nebo třeba ať do smrti maluji koptem na zeleno – jestliže ji nenamaluji v pravých proporcích štětcem tak pevným, jako by přede mnou stála v mokvavém přehozu. –

– Avšak vy, vážení pánové, po mně chcete, abych vám raději udal délku, šířku a výšku farního kostela nebo vám nakreslil fasádu opatství sv. Austreberta, přenesenou sem z Artois – ta je, jako by od ní zrovna odešli tesaři a zedníci, – a taková bude dalších padesát let, jestli křesťanská víra tak dlouho vydrží – jenom si, vážení a důstojní pánové, s měřením vyhrejte – kdo však měří, Janatone, tebe, ten to musí udělat hned – v své postavě máš zárodek proměny; a vzhledem k nepředvídaným okolnostem tohoto pomíjivého života ani chvilku za tebe neručím; než uplyne dvakrát dvanáct měsíců, naleješ se jako dýně a vyjdeš z podoby – nebo zvadneš jako kvítek a pozbudeš krásy – nebo třeba zpustneš jako děvka – a tak se zahubíš. – Být tak ona ještě naživu, neručil bych za tetu Dínu – ba ani za její podobiznu – i kdyby ji třeba Reynolds namaloval –

– Ale ať mě kulka trefí, budu-li ještě dále malovat, když jsem vyslovil jméno tohoto syna Apollonova –

Musíte tedy vzít zavděk předlohou; až budete za pěkného večera projíždět Montreuil, při přepřahání ji spatříte u dvířek kolesky: nebudete-li mít tak špatnou pohnutku k spěchu, jako mám já – zastavte se tam: – Je tak trochu modlářka: ale toť, vašnosti, jako když terckou přebíjíte devítku –

– Pomoz Pámbu! nezaznamenal jsem jediný bod: štych po štychu jsem ztratil, až jsem prohrál na celé čáře.

Kapitola X

Vzhledem k tomu všemu a také vzhledem k tomu, že Smrt je mi třeba mnohem blíž, než si myslím – kdybych už tak byl v Abbevillu, pravil jsem, už proto, abych se podíval, jak tam mykají a předou – a tak jsme vyjeli.

de Montreuil à Nampont – poste et demi

de Nampont à Bernay – – – poste

de Bemay à Nouvion – – – poste

de Nouvion à Abbeville – – poste[243]

– ale mykači a přadláci už šli spát.

Kapitola XI

Ohromná věc je cestování! jenže člověka rozohní; ale proti tomu je prostředek a ten vyloupnete z další kapitoly.

Kapitola XII

Kdyby to tak šlo smlouvat se Smrtí, kde jí mám podlehnout, jako zrovna smlouvám se svým lékárníkem, jak a kde si od něho nechám dát klystýr – rozhodně bych se bránil tomu, aby to bylo před mými přáteli; kdykoliv se tedy vážně zamyslím nad vzhledem a způsobem té kruté pohromy, což mé myšlenky zaměstnává i mučí stejně jako pohroma sama, hned spustím oponu a zatoužím, aby to Správce veškerenstva tak zařídil, aby k ní došlo ne u mě doma – ale raději v nějakém slušném hostinci – doma, to vím, – žal mých přátel, třesoucí se rukou zsinalé něhy, prokazující mi poslední úsluhy při otírání čela a narovnávání polštáře, tolik mi zdrásá duši, že umru na chorobu lékařům zcela neznámou; naproti tomu v hostinci si těch pár nezbytných odměřených úsluh koupím za pár zlaťáků a dostanu za ně nevzrušené, leč vzorné ošetření – ale pozor! Nesmí to být hostinec abbevillský – kdyby na světě nebyl žádný jiný, tento hostinec bych ze smlouvy vyškrtl; a tak –

Ať mám přesně ve čtyři ráno kolesku zapřaženou – Prosím, vašnosti, ve čtyři – nebo vám tady, při svaté Jenovéfě[244]! ztropím takový randál, že se mrtví v hrobě probudí.

Kapitola XIII

„Učiň je jako kolo,[245]“ ten trpký výsměch, to vědí všichni vzdělanci, míří proti grand tour[246], jakož i nezkrotnému dychtění po něm, které jak David prorokoval, opanuje syny lidské v těchto pozdních časích; podle mínění slavného biskupa Halla je to nejkrutější zlořečení, jaké kdy David proti nepřátelům Hospodinovým vyřkl – to jako by pravil: „Přeji jim ten nejhorší osud, že se budou pořád otáčet dokola“ – Pohyb, dodává biskup Hall (sám byl totiž tělnatý) – je učiněný nepokoj; a klid analogicky vzato je učiněné nebe.

Já (anžto jsem vychrtlý) soudím jinak; pohyb je učiněný život a ples – trčet anebo se loudat, to je smrt a peklo –

Hola! Hej! – kdekdo spí! – vyveď koně – namaž kola – přivaž poštovní pytel – přitluč tu lištu – škoda každé chvilky –

Nuže, zmíněné kolo, do něhož (ne však na něž, to by pak z něho bylo kolo Ixionovo[247]) zaklíná nepřátele, podle biskupova celkového vzhledu tělesného jistě bylo kolo poštovní kolesky, aťsi tehdy v Palestině nějaké jezdily, nebo ne – z opačné příčiny je pak mé kolo rozhodně kolo káry, kterému trvá věčnost, než se skřípavě otočí; kdybych se dal na biblistiku, bez váhání bych tvrdil, že takových kol měli v té hornaté krajině hromadu.

Na pythagorejcích se mi líbí (a to víc, než se odvažuji své milé Janičce přiznat), to jejich „χωρισμὁν ảπὁ τοῦ Σώματος, είς τὁ καλῶς φιλοσοφεῖν“ – „je třeba vysvléci tělo, aby se lépe myslilo“. Dokud v něm tkví, žádný člověk nemyslí správně; svými osobitými šťávami je nutně zaslepen a podobně jako biskup a já tkání buď příliš ochablou, nebo zas příliš napjatou je smýkán sem a tam – ROZUM, toť zpola CIT; i nebe měříme jenom svou chutí k jídlu a svým zažíváním –

– Co myslíte, kdo to má tentokrát na svědomí, ten, či onen?

Rozhodně vy; řekla, že tak časně burcujete celou rodinu.

Kapitola XIV

Ona však nevěděla o mém slibu, že se oholím až v Paříži; – a já přece nerad dělám tajemství z ničeho; – toť chladná opatrnost dušiček, podle jakých dělal svůj odhad (lib. 13, de moribus divinis, cap. 24) Lessius[248], když napsal, že do jedné krychlové německé míle se jich pohodlně vejde osm set tisíc miliónů, tj. tolik, kolik jich (počítáme-li od pádu Adamova) až do konce světa vůbec může být zavrženo.

Podle čeho dělal tento druhý odhad, nevím – leda snad podle otcovské dobroty boží – a dokonce už nechápu, co si to smyslil Franciscus Ribera[249], když tvrdí, že stejný počet se vejde do dvou set krychlových mil italských – jistě přitom vycházel z duší starých Římanů, jak je znal z četby, a neuvážil, že se za těch osmnáct set let až po dobu, co psal, nezadržitelně, přímo souchotinářsky scvrkly téměř v nic.

Za Lessia, který byl zřejmě střízlivější, byly už nadmíru drobounké –

– Teď jsou, jak vidíme, ještě drobnější –

V zimě, to uvidíme, budou zas ještě drobnější; půjde-li to tak pořád od mála k méně a od méně k ničemu, bez váhání prohlašuji, že s takovou nebudeme mít za půl století duše pražádné; a protože, jak se mi zdá, déle křesťanská víra stejně nevydrží, bude to mít pro nás ještě tu výhodu, že duše i víra nám zaniknou najednou.

Zdar tobě, Joviši! zdar i vám ostatním pohanským bohům a bohyním! tehdy se znovu objevíte na jevišti a v patách za vámi půjde Priapus[250] – to bude veselo! – ale kde to jsem? do jaké bujné kalamajky se to vrhám – já, který v přestřižení dnů svých okusím je jenom v obraznosti – přestaň už, ty milá třeštilko, a pusť mě dál.

Kapitola XV

– „A protože, jářku, nerad dělám tajemství z ničeho“ – jen co jsme měli dláždění za sebou, svěřil jsem se s tím postiliónovi; oplátkou za tu pozornost práskl bičem; ojní kůň běžel tryskem, druhý se jen tak poponášel a tak jsme docválali do Ailly-le-Haut-Clocher, odedávna široko daleko proslulého zvonkovou hrou; jenže jsme tamtudy cválali bez hudby – zvonková hra (jako ostatně v celé Francii) – byla porouchána.

A tak jsem horempádem

z Ailly-le-Haut-Clocher dojel do Flixecourtu,

z Flixecourtu jsem dojel do Picquigny

a z Picquigny jsem dojel do AMIENSU,

o kterémžto městě vám nic víc nepovím, než co jsem už dříve pověděl, – že tam totiž – chodila do školy Janatone.

Kapitola XVI

Z celého rejstříku těch daremnůstek, které člověku šikmo zadouvají do plachet, nejvíc ho trápí a týrá ta, kterou vám hned vylíčím – a proti níž (když necestuje s forejtarem, jak to přemnozí dělají, aby se jí uvarovali) není pomoci: a to je tato:

Ať je člověk nevím jak naladěn k spánku – při cestování překrásnou krajinou – po znamenitých silnicích – a v povoze pro ten účel nanejvýš pohodlném – ať si přitom lebedí, že v jednom kuse pojede padesát mil a jedinkrát oči neotevře – ba co víc, aťsi má třeba euklidovsky průkaznou jistotu, že dřímat je bezpochyby stejně dobré jako bdít – ne-li dokonce lepší – Přece jen poněvadž se na každé štaci vždy znovu platí za koně, – a jemu tedy nezbude, než sáhnout do kapsy a odpočítat tři francouzské libry a patnáct sous (jeden sous po druhém), ten záměr se mu zhatí a vydrží mu nejvýš šest mil (nebo také devět, když se jede půl druhé štace) – i kdyby na tom spása jeho duše záležela.

– Však já na ně vyzraju, pravil jsem, přesně odpočítanou částku zabalím do papírku, a celou cestuji budu držet v ruce.

„Nic víc dělat nemusím,“ řekl jsem si (a ukládal se k spánku), „a ani nemuknu a zlehka ji postiliónovi všoupnu do klobouku,“ – Tady chybí dvě sous spropitného – tady se připletl neplatný dvanáctisuvák Ludvíka XIV. – tady je zas nedoplatek jedné libry a pár liardů za poslední štaci, na který monsieur zapomněl; při těch tahanicích (ve spaní se totiž hádat nelze) člověk procitne: lahodný spánek se dá ještě zachránit; tělo lehce zvítězí nad duchem, a tak se z těch ran zotaví – ale hrom aby do toho! tady zas máte zaplaceno za jednu štaci – a ono to bylo půl druhé; marná sláva – vytáhnete z kapsy seznam poštovních štací, jenže tištěný tak drobně, že chtěj nechtěj musíte oči otevřít: tu vám monsieur le curé[251] nabídne šňupec – nebo vám nešťastný voják ukáže pahýl nohy – nebo flanďák pokladničku – nebo vám chce kněžka od studny pokropit kola – nemají to nijak zapotřebí – ale ona se při svém kněžském úřadu dušuje, že prý ano: – o každé té věci musíte porokovat nebo ji v duchu rozvážit; tím se vám rozumové mohutnosti tak vyburcují, – že je už za nic neuspíte.

Nebýt jedné takové nehody, byl bych v Chantilly klidně projel kolem stájí –

– Ale postilión tvrdil a drze na tom stál, že na obou suvácích není nic vyraženo; chtěje se o tom přesvědčit, otevřel jsem oči – ražba na nich byla nad slunce jasnější – samou zlostí jsem vyskočil z kolesky, a tak jsem mimoděk uviděl v Chantilly kdeco.

– Prováděl jsem to jenom po tři a půl štace, ale je to věřte mi, nejlepší základ rychlého cestování; v takové náladě máloco vypadá vábně – ničím se tedy člověk nezdržuje; tak jsem projel St. Denis a po opatství jsem se ani nepoohlédl –

– Ten jejich bohatý poklad! třesky plesky! – kromě klenotů, vesměs falešných, za žádný ten krám bych nedal tři sous, leda za Jidášovu lucernu – ani ta tolik nestojí, ale protože se připozdívá, třeba se mi bude hodit.

Kapitola XVII

Prásk, prásk – prásk, prásk – prásk, prásk – to je tedy Paříž! pravil jsem (pořád ještě v té náladě) – to je Paříž! – hm! –

Paříž! potřetí jsem to jméno vykřikl.

Nejpřednější, nejkrásnější, nejnádhemější. –

– Ale ulice má hnusné;

Pořád ještě má, zdá se mi, lepší vzhled než vůni – prásk, prásk, – prásk, prásk – Ty toho se mnou naděláš! – copak je těm dobrákům po tom, že nějaký černě oděný bledolící člověk má tu čest dát se o deváté večer přivézt do Paříže od postilióna v hnědožluté kamizole s rudými kalamanovými výložky – prásk, prásk – prásk, prásk – aby tě i s tvým bičem –

– Když on to má tvůj národ v krvi; tak jenom dál prásk – prásk.

Ha! – a ke zdi tu nikoho nepustí[252]! – ony jsou totiž v téhle ŠKOLE VYBRANÝCH MRAVŮ zdi zasr--y – co jiného se tedy dá dělat?

A kdypak tu, prosím tě, rozsvěcují pouliční lampy? Cože – v letních měsících je vůbec nerozsvěcují! – Oj! teď je salátové období. – To je báječné! salát a polévka – polévka a salát – salát a polévka, encore –

– Je toho trochu moc na nebohé hříšníky.

Nesnesu tu sprostotu; jak sviňácky to mluví ten krobiánský kočí na svou herku? copak nevidíte, kamaráde, ulice jsou úzké až hanba, v celé Paříži je tak málo místa, že se člověk s trakařem neotočí. Udělat je v tomto nejhonosnějším městě světa drobet větší, nebylo by na škodu; v každé uličce třeba jen o tolik, aby člověk (pro klid své duše) věděl, po které straně jde.

Jeden – dva – tři – čtyři – pět – šest – sedm – osm – devět – deset. – Deset paštikářských a dvakrát tolik holičských krámků! a to za pouhé tři minuty jízdy! jako by se na nějaké veliké veselici všichni paštikáři světa a holiči uradili a řekli – Pojďme a učiňme si stánek v Paříži: Francouzi rádi něco na zub – jsou to labužníci – budou nás chovat ve vážnosti; jestliže jejich bůh břicho jest – z jejich paštikám budou jistě velmoži: a protože paruka dělá člověka a paruku zas dělá parukář – ergo, řekli holiči, nás si budou vážit ještě víc – všechny vás převýšíme – budou z nás přinejmenším capitoulové – pardi[253]! budeme chodit s kordem po boku –

– A ten nosí, hned by se člověk zadušoval (totiž při svíčce – ale na tu bych moc nespoléhal) až dodnes.

Kapitola XVIII

S Francouzi je samé nedorozumění: – mohou-li za to oni, že se dost jasně nevyjadřují a o věci tak závažné, a nadto pro nás sporné nehovoří jak náleží určitě a přesně – nebo můžeme-li za to jenom my, že z jejich řeči vždy nerozpoznáme, „jak to vlastně myslí“ – to rozsuzovat nebudu; ale když tvrdí, „Že kdo viděl Paříž, ten viděl všechno“, očividně mají na mysli ty, kdo ji viděli ve dne.

Na svíčku – nic nedám – už jsem jednou jasně řekl – a znovu to důrazně opakuji, není na ni spolehnutí; ne proto, že dává ostré světlo i stín – nebo že smazává odstíny – nebo že porušuje krásu a soulad atd. – v tom to nevězí; nejistě osvěcuje jenom potud, že v těch pěti stech hotelích, co vám v Paříži vyjmenují a nabídnou – i s jejich mírně odhadnutými pěti sty dobrými věcmi (počítáme-li na každý hotel s jednou), které je lépe při svíčce uvidět, nahmatat, uslyšet a pochopit (což je mimochodem citát z Lillyho) – mezi námi chudáky dostane se k nim sotva jeden z padesáti.

Francouzi to tak neodhadují, jde zkrátka o to:

Že podle posledního sčítání z roku tisíc sedm set šestnáct, po němž jich dále přibylo, má Paříž devět set ulic, a to:

Ve čtvrti zvané Cité – je třiapadesát ulic.

U Sv. Jakuba na jatkách pětapadesát ulic.

U Sv. Oportuna čtyřiatřicet ulic.

Ve čtvrti Louvre pětadvacet ulic.

Palais Royal neboli u Sv. Honoria devětačtyřicet ulic.

Na Montmartru jedenačtyřicet ulic.

U Sv. Eustacha devětadvacet ulic.

V Halles sedmadvacet ulic.

U Sv. Diviše pětapadesát ulic.

U Sv. Martina čtyřiapadesát ulic.

U Sv. Pavla nebo Mortellerie sedmadvacet ulic.

Grève osmatřicet ulic.

U Sv. Hedvika neboli Verrerie devatenáct ulic.

V Marais neboli Temple dvaapadesát ulic.

U Sv. Antonína osmašedesát ulic.

Na Place Maubert jedenaosmdesát ulic.

U Sv. Benedikta šedesát ulic.

U Sv. Ondřeje v podloubí jedenapadesát ulic.

V Lucemburské čtvrti dvaašedesát ulic.

A ve čtvrti St. Germain pětapadesát ulic, z nichž každou se můžeme projít; a když si je ve dne prohlédnete se vším příslušenstvím – s branami, mosty, náměstími, sochami – a nadto ještě proputujete jejich farními kostely, přičemž rozhodně nevynecháte Svatého Rocha a Svatého Sulpice – a nakonec se pak ještě projdete po všech čtyřech palácích a podle toho, jak budete mít chuť, prohlédnete si je i se sochami a obrazy nebo bez nich –

– Pak uvidíte –

– ale to vám nikdo říkat nemusí, protože si to sami přečtete na sloupoví Louvru, kde stojí,

LIDU V SVĚTĚ NEJVĚTŠÍHO OKRASA
NEJVĚTŠÍ JE PAŘÍŽ! – HEJSA HOPSASA.[254]

Ke každé veliké věci přistupují Francouzi vesele; víc se o tom nedá povědět.

Kapitola XIX

Při slově veselý (třeba v závěru poslední kapitoly) hned se člověku (tj. spisovateli) vybaví slovo trud – zvláště když mu tolik leží na srdci: z žádného zkoumání – z žádné úrokové nebo genealogické tabulky sice nevyplývá, že by si tato slova měla být nějak blíž než světlo a tma nebo nějaké jiné nesmiřitelné protiklady přírodní – jenže spisovatelé jsou mazaní a pěstují shodu mezi slovy zrovna tak, jako ji politikové pěstují mezi lidmi – kdoví, co nevidět je třeba budou muset k sobě přiřadit – svého cíle jsem dosáhl, řadím tedy to slovo, kam se mi hodí, a hned je tady vypisuji –

TRUD

Ten jsem při odjezdu ze Chantilly prohlásil za nejlepší základ rychlého cestování; ale řekl jsem, že je to věc názoru. Soudím tak dosud – vyzkoušev to na sobě, podotýkám, že způsob je to sice pospěšný, ale zdraví málo prospěšný, navždy se ho tedy vzdávám a milerád ho přenechávám jiným – pokazil mi trávení po dobré večeři a hnul mi žlučí, vracím se tedy k původní zásadě, s jakou jsem se vydal na cestu – a s ní podrandím až k břehům Garonny –

– Kdepak; – nemám vůbec kdy líčit vám povahu národa – jeho ducha – mravy – zvyky – zákony – náboženství – vládní formu – průmysl – obchod – peněžnictví se všemi prostředky, jakož i utajenými zdroji, jimiž se živí; jsem k tomu sice povolán, neboť jsem u nich pobyl tři dni a dvě noci a o všech těchto věcech jsem po celou tu dobu pilně bádal a uvažoval –

Jenže – jenže musím pryč – silnice jsou dlážděné – štace krátké – dni dlouhé – je teprve poledne – ve Fontainebleau budu dřív než král –

– On tam jel? copak já vím –

Kapitola XX

Nemám rád, když přede mnou někdo, zejména cestující, žehrá, že se ve Francii nejezdí tak rychle jako v Anglii; consideratis considerandis[255] jezdí se tam mnohem rychleji; myslím to tak, že když zvážíte jejich povozy, vpředu i vzadu obložené horami zavazadel – a uvážíte, jak málo dostávají jejich herky žrát – je zázrak, že se vůbec hýbají; muka vystojí nekřesťanská, a jsem přesvědčen, že by si francouzský kůň nevěděl rady, nebýt dvou slov ****** a ******, ta mu dodávají tolik živné síly jako věrtel pšenice: nic mě ta slova nestojí, z hloubi duše toužím je tedy čtenáři povědět; ale je v tom háček – musím je povědět naplno a naprosto zřetelně, jinak pozbudou účinku – ale povědět je naplno – v ložnici se jim důstojní pánové zasmějí – zato v salóně, to já dobře vím, budou proti nim horlit: marně jsem v duchu přemítal a rozvažoval, jakým bezúhonným způsobem nebo vtipným úskokem bych je měl tak modulovat, aby čtenáři oblažila ucho, které ke mně laskavě nakloní, – a přitom nepohoršila to, které si nechá pro sebe.

– Inkoust mě pálí do prstů, abych to zkusil – až to zkusím – dopadne to ještě hůř – propálí mi (bohužel) papír.

– Ne; – přece jen si netroufám –

Jestli si přejete zvědět, jak se přes tu nesnáz dostala andouilletská abatyše spolu s jednou novickou onoho kláštera (nejprve mi však k tomu přejte hojně zdaru) – bez dlouhých cavyků vám to povím.

Kapitola XXI

Abatyši z Andouilletu (ten, jak při nahlédnutí do obsáhlého souboru krajských map, vydávaného v Paříži, zjistíte, leží v pahorkatině oddělující Burgundsko od Savojska) hrozila Anchylosis neboli ztuhnutí kloubu (od dlouhých ranních pobožností ztvrdla jí totiž synovia v koleně); kdeco proti tomu vyzkoušela – nejprve se modlila a přinášela ofery; vzývala všechny svaté v nebi bez rozdílu – potom ještě zvlášť každého, který před ní trpěl ztuhlou nohou – dotýkala ji všemi klášterními ostatky, především holenní kostí muže z Lystry, který byl chromý z života matky své[256] – zabalenou do závoje brala ji s sebou na lůžko – do kříže ji převazovala růžencem – potom se uchýlila o pomoc k světskému rameni, i natírala si koleno olejem a horkým živočišným tukem – přikládala na ně změkčující a rozhánějící náčinky – obklady z ibišku, slézu, bonus Henricus, bílé lilie a seněnky – potom užívala dřevo, totiž kouř z něho a na klín si přitom kladla škapulíř – dále odvary z plané čekanky, řeřichy, třebule, vonné čechřice a rosnatky – a když to všechno nebylo nic platné, nakonec se uvolila vyzkoušet bourbonské horké lázně – vyžádala si tedy od generálního vizitátora svolení k léčbě – a nařídila, aby jí všechno schystali na cestu: asi sedmnáctiletá klášterní novicka, která si uhnala zánehtnici na prostředním prstě od toho, jak jím ustavičně šťourala v abatyšiných odložených obkladech atd. – dostala přednost před ischiatickou starou jeptiškou, kterou by byly bourbonské horké lázně navždy postavily na nohy, a tak byla malá novicka Margarita vyvolena za společnici na cestu.

Bylo nařízeno vytáhnout na slunce starou abatyšinu kariolu, potaženou zeleným frýzem – klášterní zahradník, vybraný za mezkaře, vyvedl ze stáje dva mezky, až u řiti jim ošmikal žíně na ocase, dvě laické sestry se činily, jedna vyspravovala potažení, druhá stehovala žluté porty, pocuchané zubem času – zahradnický pomocník vyvářel mezkařův klobouk ve vinných kvasnicích – a v kůlně naproti klášteru hudl krejčí při našívání čtyř tuctů rolniček na postroj a hvízdal si nad každou rolničkou, jak ji přitahoval řemínkem –

– Tesař a kovář z Andouilletu porokovali nad koly; hned zrána o sedmé stála vyparáděná kariola u klášterní brány, jen vyjet do bourbonských horkých lázní – chuďasi tam dvěma řadami vystáli už hodinu.

Andouilletská abatyše, podpíraná novickou Margaritou, kráčela zvolna ke kariole; obě byly oděny bíle, na prsou jim visel černý růženec –

– Ten protiklad měl v sobě prostou vznešenost: tak nastoupily do karioly; a jeptišky v témž stejnokroji, líbezném to symbolu nevinnosti, seděly za oknem, a jak po nich abatyše s Margaritou vzhlédly – každá (kromě té nešťastné ischiatické jeptišky) – každá z nich zamávala cípem závoje – a úbělovou rukou, pouštějící závoj, jim poslala hubičku: hodná abatyše s Margaritou po způsobu světců složily ruce na prsou – obrátily zrak k nebi – potom k nim – jako by se na ně obracely se slovy „Buďte sbohem, milé sestry“.

Ten příběh mě věru zajímá, škoda že jsem při tom nebyl. Zahradník, budu mu nyní říkat mezkař, byl pomenší, zdravím kypící, podsaditý, bodrý, povídavý bumbálek, který si jakživ ničím hlavu nelámal; i vyhandloval jednoměsíční klášterní plat za borrachio neboli vinný měch a ten uložil vzadu na kariole a přikryl rudohnědou jezdeckou halenou, aby mu na něj nepražilo; bylo vedro, práci neodbýval, pěšky šel desetkrát víc, než se vezl – a tak míval hojné nutkání nejenom přirozené uchýlit se dozadu za kočár; tím ustavičným přecházením se stalo, že než urazili polovinu cesty, všechno víno mu z borrachia vycrčelo pravoplatným otvorem.

Zvyk je u člověka druhá přirozenost. Celý den pražilo – byl vlahý večer – vína habaděj – rostlo na strmém burgundském kopci – na jeho úpatí visel nade dveřmi chlaďounké krčmy vábný vích a zachvíval se v souladu s mezkařovými tužbami – vánek mu v listí zřetelně šelestil – „Pojď – pojď, žíznivý mezkaři, – jen pojď dovnitř.“

– Mezkař byl syn Adamův. Víc o něm říkat nemusím. Oba mezky pořádně přetáhl bičem, podíval se zpříma na abatyši a Margaritu – jako by jim říkal „Tady mě máte“ – znovu zapráskal, jako by mezkům říkal „hybajte“ – potom se uklidil dozadu a vstoupil do krčmy na úpatí kopce.

Jak jsem vám už řekl, mezkař byl pomenší bujarý povídálek, nemyslil na zítřek, nemyslil na to, co bylo, ani na to, co bude, jen když si mohl porozprávět nad douškem burgundského; i rozpovídal se zeširoka, že je vrchním zahradníkem andouilletského kláštera atd. atd., že z přátelství k abatyši a k mademoiselle Margaritě, zatím ještě novicce, cestuje s nimi až od savojských hranic atd. atd. – ona že ze samých pobožností dostala bílý otok – a jakou hromadu bylinek jí na utišení posháněl atd. atd. a jestli se jí v bourbonských lázních noha nevyléčí – možná že zchromne na obě – atd. atd. atd. – Zapovídal se, až dočista zapomněl na hrdinku vyprávění – i na její malou novicku – a což je mnohem povážlivější – také na oba mezky; ti tvorové rádi užívají světa, jako ho kdysi na jejich útraty užívali rodiče – a protože směrem dolů dluh splácet nemohou (jako muži a ženy a jiní živočichové), – vyvádějí po straně, pokoutně, dozadu – do kopce, s kopce, jak se dá. – Filozofové to při vší své etice jakživ pořádně nerozvážili – jakpak by to teprve mohl rozvazit podnapilý mezkař? ten o tom vůbec nerozvažoval – musíme to tedy rozvážit sami; ať se tedy ten nad jiné šťastný a bezstarostný smrtelník dále potácí v svém živlu – my se poohlédněme po mezcích, abatyši a Margaritě.

Po dvojím mezkařově prásknutí šli mezci, jak jim svědomí velelo, klidně dál do kopce, až ho téměř do polovice zlezli; a tu v jedné zatáčce starší z nich, prohnaný lstivý taškář, úskokem mrkl a mezkař nikde –

Můj ty pindikřísku, zaklnul, dál nejdu – A jestli já půjdu, opáčil druhý, ať mi kůži vydělají na buben. –

A tak oba svorně zůstali stát –

Kapitola XXII

– Hybajte, řekla abatyše.

– Vijó – vije – křikla Margarita.

– Kš– á kš-í-kš– á – kšákla abatyše.

Ju-hú – ju-hú – zaksikala Margarita a rtíky sešpulila napolo do houkání, napolo do hvízdání.

Bum – bum – bum – zabušila abatyše holí se zlatým knoflíkem o dno karioly –

Starý mezek zapš –

Kapitola XXIII

Je po nás veta, panenko, řekla abatyše Margaritě, – uvízneme tu přes noc – někdo nás oloupí – někdo nás znásilní –

– Znásilní, řekla Margarita, to je jistá věc.

Sancta Maria, zvolala abatyše (na O! přitom zapomněla) – proč jsem si já dala poroučet od hříšného ztuhlého kolena? proč jsem odešla z andouilletského kláštera? a proč nedopustils, aby tvá děvečka klesla do hrobu neposkvrněna?

Ach, můj prst! můj prst! rozohnila se novicka nad slovem děvečka – to jsem si dala, že jsem ho strkala hned sem, hned tam, do všeho možného, teď jsem v úzkých.

– V úzkých! řekla abatyše.

V úzkých – řekla novicka; samým strachem se pominuly na rozumu – jedna nevěděla, co říká – druhá zas, co odpovídá.

Ach, mé panenství! panenství! křikla abatyše.

– nenství! – nenství! zaštkala novicka.

Kapitola XXIV

Ctihodná matko, řekla novicka, jakmile se poněkud vzpamatovala – jistá dvě slova prý přimějí každého koně, osla, mezka, že jde chtěj nechtěj do kopce; ať je nevím jak paličatý a jankovitý, jak je uslyší, hned poslechne. To jsou slova čarodějná! vykřikla v nesmírné hrůze abatyše. – Ne; odvětila klidně Margarita – ale jsou to slova hříšná – A jak znějí? vpadla jí do řeči abatyše: Jsou svrchovaně hříšná, odpověděla Margarita – jsou smrtelně hříšná – a když budeme znásilněny a nikdo nás z nich nerozhřeší, půjdeme obě rovnou – ale mně je můžeš povědět, pravila andouilletská abatyše – Když ona se ta slova, ctihodná matko, vůbec povědět nedají; všechna krev se po nich vhrne do tváře – Tak mi je pošuškej do ucha, pravila abatyše.

Nebesa! to jste nemohla poslat do krčmy na úpatí kopce nějakého anděla strážného? to neměl ani chvilku pokdy nějaký šlechetný a vlídný duch – to nemohl nějaký přírodní činitel varovným záchvěvem přeběhnout mezkařovu srdečnici a pohnout ho, aby vstal od pitky? – to mu nemohl nějaký libý zpěv vykouzlit luznou představu abatyše a Margarity s černým růžencem!

Vstaň! vstaň! – leč pozdě – zrovna byla ta strašlivá slova pronesena –

– ale jak je povědět – vy, kdo dovedete o kdejaké věci hovořit ústy nepotřísněnými – poučte mě – ukažte mi cestu –

Kapitola XXV

Všeliké hříchy, pravila abatyše (v té nouzi se z ní stala kazuistka) rozděluje náš klášterní zpovědník na smrtelné a lehké: jinak se nerozlišují. Když se tedy lehký hřích, ze všech hříchů nejnepatrnější a nejlehčí – rozpůlí – buď tak, že si z něho člověk ponechá polovici a ostatek nechá být – nebo že si jej vezme celý a přátelsky se o něj podělí s druhým – nakonec se tak rozdrobí, až to žádný hřích není.

Nuže, podle mě není hřích říkat stokrát po sobě bou, bou, bou, bou, bou; také není nic špatného od matutin až po nešpory pronášet slabiku gre, gre, gre, gre, gre: Budu tedy, milá dcero, hovořila andouilletská abatyše, říkat bou, a ty zas gre: a protože fou není o nic hříšnější než bou, budeme se střídat – Ty řekneš fou a já ti (jako když při kompletáři zpíváme fa, sol, la, re, mi) do toho vpadnu s tre. I udala abatyše tón a spustila:

Abatyše, Bou – – bou – – bou – –

Margarita, – gre, – – gre, – – gre.

Margarita, Fou – – fou – – fou – –

Abatyše – tre, – – tre, – – tre.

Mezci se ohnali ocasem, jako že ty tóny berou na vědomí; jinak se nic nestalo. – Však ono se to poddá, řekla novicka.

Abatyše, Bou, bou, bou, bou, bou, bou-

Margarita, -gre, gre, gre, gre, gre, gre.

Rychlej, křikla Margarita.

Fou, fou, fou, fou, fou, fou, fou, fou, fou.

Ještě rychlej, křikla Margarita.

Bou, bou, bou, bou, bou, bou, bou, bou.

Ještě rychlej – Pánbůh mě opatruj! řekla abatyše – Oni nám nerozumějí, křikla Margarita – Zato nám rozumí Ďábel, řekla andouilletská abatyše.

Kapitola XXVI

Jaký lán světa jsem to ušel – zatímco jste, milostivá, četla a rozjímala tento příběh, o kolik stupňů jsem se to přiblížil horkému zeměpásu a kolik poctivých a bohabojných měst jsem to zhlédl! Na silnici do LYONU leží FONTAINEBLEAU a SENS a JOIGNY a AUXERRE a DIJON, hlavní město Burgundska, a CHALON a Mâcon, hlavní město Mâcoňanů, a ještě tucet jiných měst – všechna jsem je přelétl – slovem se vám o nich zmínit, to jako bych mluvil o šatných městečkách na Měsíci: ať dělám, co dělám, tuhletu ne-li také další kapitolu jsem nadobro promarnil –

– Je mi to podivný příběh, Tristrame!

– Bohužel! Milostivá,

být to nějaké chmurné kázání o kříži – o klidu pokory, o blahu odevzdanosti – však byste mi nelála: anebo složit je třeba o očišťování duše a o pokrmu moudrosti a svatosti a kontemplace, jímž se duch člověka (odloučený od těla) navěky živiti bude – hned byste po něm měla lepší náladu –

– Škoda že jsem ho napsal: ale protože nikdy nic nevymazávám – hned ho nějak počestně vypusťme z hlavy.

– Podejte mi, prosím, mou šaškovskou čepici – bohužel, na ní, milostivá, sedíte – leží pod polštářem – já si ji nasadím –

Jemine! vždyť ji máte už půl hodiny na hlavě. – Tak už ji tam nechám a zazpívám

Hárum, hárum
mik, mik, mik,
hajdum – dajdum
tydli – dum.

A teď si snad, milostivá, troufneme jí o kousek dál.

Kapitola XXVII

– O Fontainebleau (když už se vás někdo zeptá) stačí říci, že leží (kousek na jih) nějakých čtyřicet mil od Paříže uprostřed širého lesa – Že má něco velkolepého do sebe – Že tam vždycky tak po dvou po třech letech král s celým dvorem zavítá na lov – že tam při tom loveckém karnevalu každý Angličan z lepší rodiny (nezapomeňte přitom na sebe) dostane pár valášků, aby si také zalovil, jenom nesmí předjíždět krále –

Ale ze dvou příčin před nikým o tom nahlas nemluvte.

Předně proto, že byste se potom tak lehko k těm valáškům nedostal, a

Za druhé proto, že na tom není zbla pravdy.

– Allons!

SENS – ten se odbude dvěma slovy– „Arcibiskupské sídlo“.

O JOIGNY – je myslím lépe pomlčet.

Zato o AUXERRE – bych povídal věčně: při mém grand tour po Evropě, na kterém mě otec (nechtěje mě svěřit jinému) nakonec doprovázel sám spolu se strýčkem Tobym a s Trimem a s Obadiášem, ba div ne s celou rodinou kromě matky, která si usmyslila uplést otci dlouhé spodky – (což je věc rozumná) – a nechtějíc se vytrhovat, přes celou výpravu zůstala doma v Shandy Hallu a hlídala domácnost; na kterém, jářku, nás otec dva dni zdržel v Auxerre, a protože jeho bádání bylo takové povahy, že by i v poušti neslo plody – poskytl mi o Auxerre látky dostatek: zkrátka ať se ubíral otec, kam chtěl – ze všech jeho životních období zvlášť nápadné to však bylo při tomto putování po Francii a Itálii – jeho cesta jako by ležela stranou té, po které kráčeli před ním jiní pocestní – krále a dvory a hedvábí všech barev viděl v prapodivném světle – jeho postřehy i poznámky o povaze, mravech a zvycích zemí, jimiž jsme táhli, venkoncem se příčily postřehům i poznámkám ostatních smrtelníků, zejména pak strýčka Tobyho a Trima – (o mně ani nemluvíc) – a jako vrchol všeho – nehody a strasti, s nimiž jsme se následkem jeho soustav i jeho umíněnosti stýkali potýkali – byly složení podivného, strakatého a tragikomického – Proti jiným dosud vykonaným cestám po Evropě má tato cesta ve všem všudy docela jiný odstín i ráz – Tolik si o ní troufám říci – nebudou-li ji cestovatelé a čtenáři cestopisu číst tak dlouho, dokud nepřestane cestování, – nebo což je totéž – dokud si svět neumane, že se konečně zastaví – mohu za to jenom já sám. –

– Ale zatím ten bohatý štůček načínat nebudeme; postačí nám pár vláken k tomu, abychom rozpletli tajemství otcova pobytu v AUXERRE.

– Jak jsem už podotkl – něco na ně zavěsit, na to je slabounké; a jakmile se zavine, je s ním konec.

Než nám uvaří oběd, řekl otec, zajdeme si, bratře Toby, do opatství sv. Germana už kvůli těm osobám, které tolik vychvaluje monsieur Seguier[257]. – Mně je osoba jako osoba, pravil strýček Toby; po cestě se totiž přímo rozplýval ochotou. – Bůh chraň! řekl otec – jsou to mumie. – Holit se tedy nemusíme; pravil strýček Toby – Holit! kdepak – zvolal otec – když tam půjdeme vousatí, bude to, jako když za nimi přijde příbuzenstvo. – A tak jsme vyrazili do opatství sv. Germana, kaprál zavěšený do velitele tvořil zadní voj.

Všechno je tady krásné, skvělé, nádherné a velkolepé, řekl otec kostelníkovi, byl to konvrš benediktinského řádu – ale zvědavost nás pudí k těm mrtvolám, které tak podrobně líčí monsieur Seguier. – Kostelník se uklonil a rozsvítil louč, kterou měl pro ten případ v sakristii stále po ruce; zavedl nás k hrobce sv. Heribalda – Tohle byl, řekl kostelník, a položil ruku na hrobku, slavný princ z bavorského rodu; kterýžto měl za panování Karla Velikého, Ludvíka Zbožného a Karla Holého velké slovo u dvora a vydatně napomáhal udržovat kázeň a řád –

Jestli v poli vynikal tak jako v kabinetě, řekl strýček Toby – byl to, troufám, chrabrý voják – Byl to mnich – řekl kostelník. Strýček Toby a Trim pro útěchu pohlédli na sebe – ale nijak se tím neutěšili: otec spráskl ruce nad poklopcem, tak to dělával, když mu něco náramně zalahodilo: mnichy sice nesnášel, už jejich zápach mu byl protivnější než čerti z pekla – Ale protože krutěji to potrefilo strýčka Tobyho a Trima, on z toho vyšel celkem vítězně a nadmíru se tím rozjařil.

– A jak prosím říkáte tomuto pánovi, zažertoval otec: Mladý benediktin sklopil zrak a řekl: V této hrobce jsou kosti SV. MAXIMY, ta přišla schválně až z Ravenny, aby se dotkla těla

– svatého Maxima, vybleptl toho světce otec – a dodal: Byli to dva největší světci z celého martyrologia – Promiňte, řekl kostelník – aby se dotkla kostí svatého Germana, budovatele opatství – A co z toho měla? řekl strýček Toby – Copak z toho taková ženská má? řekl otec – MUČEDNICTVÍ, odvětil mladý benediktin, poklonil se až k zemi a to slovo pronesl s kadencí tak pokornou a přitom ráznou, že tím na chvíli otce odzbrojil. Jak se má za to, sv. Maxima leží v této hrobce čtyři sta let, a dvě stě let v ní ležela, než byla svatořečena – Bratře Toby, v téhleté armádě světců se nějak pomalu avansuje, řekl otec. – Náramně pomalu, jemnostpane, řekl Trim, to aby si člověk rovnou dekret koupil. – Já bych ho spíš prodal, pravil strýček Toby – To je má řeč, bratře Toby, řekl otec.

– Chuděra sv. Maxima! řekl si u sebe strýček Toby, když jsme odcházeli od její hrobky: Byla to jedna z nejkrásnějších a nejsličnějších paní v celé Itálii a Francii, hovořil kostelník – Hrome! a kohopak to tady uložili vedle ní, jak jsme postoupili dále, otec ukázal holí na mohutnou hrobku – To je, vašnosti, sv. Optat, odpověděl kostelník – To si našel sv. Optat správné místo! řekl otec: A co bylo se sv. Optatem? dodal. Sv. Optat, odvětil kostelník, byl biskup –

Kristapána, vždyť jsem si to myslel, přerušil ho otec – Sv. Optat! – jakpak by mi mohl sv. Optat chybit? vytrhl z kapsy notýsek, při psaní si dal od benediktina posvítit loučí a hned si tu oporu své soustavy křestních jmen zanesl; pravdu, to vám směle tvrdím, hledal nezištně, a najít třeba v hrobce sv. Optata poklad, zdaleka by tak nezbohatl: Tak vydatnou kratičkou návštěvu u nebožtíků snad dosud nikdo nevykonal; co se při ní přihodilo, ho nadmíru upoutalo, – rázem se tedy rozhodl, že se zdrží v AUXERRE ještě den.

– Ostatek toho panstva si doprohlédnu zítra, řekl otec, když jsme šli po náměstí – Až se za nimi, bratře Shandy, vypravíš, pravil strýček Toby – já s kaprálem si vylezu na bašty.

Kapitola XXVIII

– Tohle je mi klubko ze všech nejzašmodrchanější – neboť v poslední kapitole, postrkující mě přes Auxerre, jediným škrtem pera jsem postupoval dopředu dvojí cestou – cestou, kterou zrovna popisuji, vyšel jsem z Auxerre ven, a cestou, kterou teprve popíši, zatím ještě v Auxerre trčím – Každá věc je dokonalá po jistý stupeň; chtěje ho překročit, octl jsem se v postavení, v jakém se dosud žádný cestující neoctl; tuto chvíli kráčím totiž s otcem a strýčkem Tobym zpátky přes auxerrské náměstí na oběd – a tuto chvíli zároveň vcházím do Lyonu a kolesku mám rozbitou na kusy – a kromě toho jsem ještě tuto chvíli na březích Garonny v hezkém, od Pringella vystavěném pavilónu, který mi propůjčil monsieur Sligniac, a tam sedím nad tímto skládáním.

– Nechte mě, ať se seberu a cestuji dál.

Kapitola XXIX

To jsem rád, řekl jsem si, jak jsem při šlapání do Lyonu uzavíral účet – na káře, šinoucí se přede mnou, byla spolu se zavazadly halabala naložena má koleska – jsem upřímně rád, že se mi polámala; teď se pustím po vodě rovnou do Avignonu, urazím sto dvacet mil a neutratím ani sedm liber – a odtamtud, tu jsem účet přenesl, najmu si pár mezků – nebo třeba oslů (však mě tam nikdo nezná) a přes languedockou planinu se dostanu skoro zadarmo – vyzískám na té nehodě čtyři sta francouzských liber: a radost nad tím! ta vydá – vydá za dvojnásobek. Hbitě prolétnu rhonskými peřejemi, tleskl jsem do dlaní, napravo budu mít Vivares, nalevo Dauphiné, jen letmo zahlédnu starobylá města VIENNE, Valence a Vivières. Lampička se tím rozhoří, až si v tom letu uškubnu z úpatí Hermitage a Côte rôtie ruměný hrozen! krev se mi rozpění, až se na březích přiblíží a zase zmizí bájné hrady, z nichž kdysi dávno dvorní rytíři chvátali na pomoc nešťastnicím – a až jímán závratí budu sledovat skaliska, vodopády a všechny ty fanfáry zaznívající z velikých děl Přírody –

Jak jsem se tak coural, koleska, jejíž trosky vypadaly zprvu dost mohutně, jako by se přede mnou znenáhla scvrkla; nátěr odprýskal – zlacení zašlo – koleska se vším všudy najednou vypadala ubohá – žalostná! – trapná! zkrátka horší než kariola andouilletské abatyše – už jsem otvíral ústa, že ať si ji čert vezme – a tu se plavně přihnal přes ulici nějaký všetečný kočárnický příštipkář, a jestli si monsieur nedá kolesku spravit – Ne, ne, řekl jsem a zavrtěl hlavou – Tak to ji monsieur raději prodá? zeptal se znovu kočárník – Milerád, já na to – padesát liber stojí železo – dalších čtyřicet sklo – a kůži vám přenechám nádavkem.

– Ta koleska, pravil jsem, když mi vysázel peníze, je hotový zlatý důl. Takhle já obyčejně účtuji, aspoň při životních pohromách – na každé, která mě potká, vydělám nějaký groš –

– Jen pověz za mě, milá Janičko, jak jsem se zachoval při jedné nejvýš kormutlivé pohromě, jaká vůbec může postihnout muže právem pyšného na své mužství –

To nic, řekla jsi a přistoupila ke mně – já jsem stál s podvazky v ruce a dumal nad tím, co se nestalo. – To nic, Tristrame, mně stačí, řekla jsi a další slova jsi mi pošeptala do ucha, **** ** **** *** ******– **** ** **** – každý jiný by na místě propadl –

– Všechno je k něčemu dobré, pravil jsem.

– Na šest neděl odjedu do Walesu pít kozí mlíko – a život se mi následkem té nehody o sedm let prodlouží. Je tedy neodpustitelná chyba, že jsem Štěstěně, té nemilostivé vévodkyni, jak jí říkám, tolikrát vyčítal, že mě zasypává tolika drobnými neštěstími; spíše bych se měl na ni zlobit, že na mě neseslala velká neštěstí – tucet sakramentsky řízných ran by mi šlo stejně k duhu jako renta.

– Asi tak sto liber ročně, o víc nestojím – mít víc, to by ze mě ždímali pozemkovou daň.

Kapitola XXX

Ty, kdo vědouce, co je zlost, nazývají ji pravým jménem, větší zlost snad potkat nemůže, než když v Lyoně, městě z celé Francie nejzámožnějším a nejhonosnějším, nejbohatším na starověké pozůstatky – pobudou téměř celý den – a nic z něho neuvidí. K zlosti je kvůli něčemu se zdržovat; ale zdržovat se pro zlost, tomu se ve filozofii právem říká

ZLOST
na
ZLOST.

Vypil jsem dva koflíky bílé kávy (ta je mimochodem znamenitá na souchotiny, ale mléko se má svařit s kávou – jinak je to káva a mléko) – a protože bylo teprve osm zrána a loď odjížděla až v poledne, měl jsem na prohlídku Lyonu tolik času, že bych jí omrzel všechny přátele, co jich na světě mám. Zajdu si do katedrály, řekl jsem si při pohledu na seznam, podívat se nejprve na úžasný hodinový mechanismus basilejského Lippia –

Nuže, ze všeho na světě nejméně rozumím mechanice – chybí mi k tomu vloha, zručnost i záliba – mám na to nešikovnou hlavu, říkám vám docela vážně, že jsem jakživ nepochopil, podle jakého principu se otáčí síťový válec nebo šlejfířské kolo – třebaže jsem se na válec vydržel celé hodiny nábožně dívat – a u kola jsem postával s pravou křesťanskou trpělivostí –

Nejprve si prohlédnu podivuhodný pohyb těch hodin, řekl jsem si: potom zajdu do slavné jezuitské knihovny a pokud možno dám si předložit třicetisvazkové všeobecné dějiny Číny napsané (nikoliv tatarsky, ale) čínsky a k tomu ještě čínským písmem.

Nuže, o čínštině vím skoro tak málo jako o mechanismu lippiových hodin; proč se mi zrovna ony protlačily na první dvě místa v seznamu – tu přírodní záhadu přenechávám všetečkům. Vypadá to, přiznávám, jako nějaký zvrácený nápad milostivé paní; přijít jejím rozmarům na kloub, to je věc jejích ctitelů stejně jako má.

Až si ty pamětihodnosti prohlédneme, oslovil jsem posluhu, stojícího za mnou – neuškodí zajít do chrámu sv. Irenea a podívat se na sloup, u něhož byl připoután Kristus – a potom dům, v němž bydlel Pontský Pilát – Ten byl v sousedním městě, řekl posluha – Ve Vienne; to jsem rád, já na to, rázně jsem vstal z křesla a měřil pokoj kroky dvojnásob delšími než jindy – „aspoň se dřív dostanu k hrobce milenců“.

Co mě k tomu pohnulo a proč jsem při těch slovech dělal dlouhé kroky – to bych mohl také klidně přenechat všetečkům; ale protože tady nejde o princip hodinového stroje – raději to sám čtenáři vysvětlím.

Kapitola XXXI

Ach, té blahé doby v životě člověka (mozek je ještě hebký a vláknitý a nadobro kašovitý), když příběh milenců rozloučených krutými rodiči a ještě krutějším osudem –

Amandus – On

Amanda – Ona –

navzájem o sobě nevědoucích,

On – východ

Ona – západ

Amanda zajmou Turci a odvlekou na dvůr marokánského císaře, marokánská princezna se do něho zamiluje, a protože on miluje Amandu, dvacet let ho drží v žaláři –

Ona – (Amanda) zatím putuje bosa a s rozpuštěnými vlasy přes hory a doly a ptá se, kde je Amandus! – Amandus! – Amandus! – až se jeho jméno ozvěnou nese po pahorcích i po dolinách –

Amande! Amande!

smutně sedá u bran měst i městeček – Nešel tudy Amandus – můj Amandus? – tak oba bloudí světem – až jednou – až jednou v stejnou noční dobu nečekaná náhoda je každého z jiné strany přivede k branám rodného Lyonu a oba povědomým hlasem zvolají:

Je Amandus

Je má Amanda naživu?

a padnou si do náručí a samou radostí klesnou mrtvi k zemi.

Té nyvé doby v životě každého citlivého člověka, kdy takový příběh poskytne mozku víc potravy než všechny ty starověké kůrky, škrabky, odrobinky, jaké mu cestovatelé přihřívají.

– Z toho, co mi tam o Lyonu pracně nacedili Spon a jiní, víc ve mně neuvázlo; v jednom itineráři, sám Pánbůh ví v kterém, jsem pak ještě našel – Že za branami postavili hrobku zasvěcenou věrné lásce Amanda a Amandy, a do této hodiny tam chodí milenci a berou si je za svědky svých upřímných citů, – kdykoliv jsem se pak já octl v nějaké takové šlamastyce, tak či onak vždycky to skončilo hrobkou milenců – až mě tak opanovala, že stačilo pomyšlení nebo slovo o Lyoně – ba někdy pouhý pohled na lyonskou vestu, a hned se mi v duchu vybavila tato památka z dávných dob; kolikrát jsem blouznivě – snad až trochu rouhavě říkal – „tato (byť zpustlá) svatyně je vzácná jako Mekka, a nehledíc k pokladům, téměř se vyrovná samé Lorettě, a jednoho dne (třebaže jinak nemám v Lyonu co pohledávat) vydám se na pouť – a schválně si tam zajedu.“

V mém seznamu lyonských pamětihodností byla to pamětihodnost sice poslední, ale to pochopíte, nikoliv nejmenší; přemýšleje o ní prošel jsem se po pokoji nějakými dvaceti sáhodlouhými kroky, potom jsem uklidněn vyšel na basse cour[258], že odtamtud vykročím vpřed; požádal jsem o účet – zaplatil, kdybych se snad nevrátil – deset sous jsem přidal služce a monsieur le Blanc mi ještě naposledy přál příjemnou cestu po Rhôně – a tu mě v bráně někdo zastavil –

Kapitola XXXII

– Zastavil mě chudák osel; hrnul se dovnitř, na hřbetě dva velikánské koše, do nichž almužnicky sbíral řepné skrojky a zelné listy; přední nohy za prahem, zadní vystrčené do ulice, tak stál nerozhodně, nevěda, má-li, či nemá-li jít dál.

Nuže (ať chvátám nevím jak), toto zvíře uhodit nedokážu – ve svém vzhledu i postoji má nevtíravé vepsáno tolik sympatické vytrvalosti v utrpení, že mě tím vždycky odzbrojí; jde to tak daleko, že mu nerad říkám hrubosti: naopak – ať ho potkám kdekoliv – ve městě, nebo na venkově – zapřaženého do vozu, nebo obtíženého koši – na svobodě, nebo v nevolnictví – vždycky s ním hovořím slušně; a protože slovo dá slovo (má-li zrovna volnou chvilku jako já) – obyčejně se s ním zapovídám; podle rysů tváře perně si pak v duchu skládám jeho odpovědi – a pokud si ty rysy neumím vyložit – nořím se do jeho srdce a pátrám v něm, co si v takovém případě osel – stejně jako člověk – normálně myslí. Ze všech čeledí tvorů nižších než já jedině s ním to věru dokážu: na papoušky, kavky atd. – slovo nepromluvím – ani na opice atd., a to celkem ze stejného důvodu; tyto se opičí, tamti zas papouškují, a mě hned přejde chuť dál se s nimi bavit: ba i můj pes a kočka, kterých si jinak vážím – (však on by toho můj pes namluvil, kdyby uměl) – bůhví proč nemají na řeč nadání – dál se s nimi v hovoru nedostanu než k propozici, replice a duplice, jako když otec na soudním loži rokoval s matkou – jakmile ty jsou proneseny – je po rozmluvě –

Zato s oslem bych rozprávěl věčně –

Tak co, Poctivo! řekl jsem – vida, že mezi ním a branou se nedá projít – kampak: dovnitř, nebo ven?

Osel zakroutil hlavou a ohlédl se na ulici –

Minutu tedy počkáme – řekl jsem – na tvého honáka:

– Ustaraně otočil hlavu a toužebně se zahleděl na druhou stranu –

Však já ti rozumím, odpověděl jsem mu; – uděláš-li špatný krok, vy drbe ti kůži – Inu! minuta je pouhá minuta, a když bližního zachrání před výpraskem, zbytečně promarněna nebude. Při té rozmluvě ožíral artičokový košťál, hlad se v něm potýkal s nechutenstvím, půltucetkrát košťál pustil a znovu ho zas sebral – Pomoz ti Pámbu, Janku! řekl jsem, trpká snídaně – celé dni trpká dřina – a za ni, bohužel, trpké rány – jiným se to žije – ty užiješ samou trpkost. – Hádám-li správně, v hubě máš trpko jako od pelyňku – (on totiž košťál zahodil) a nenajdeš v světě přítele, který by ti dal makrónek. – Při těch slovech jsem vytáhl koupený sáček makrónků a jeden jsem mu dal – jak vám to teď vyprávím, hryže mě svědomí, že ten nápad dát mu ho vycházel spíš z rozpustilé všetečnosti, jak bude osel žrát makrónek – než z nějaké dobroty.

Když pak osel makrónek sežral, pobízel jsem ho dovnitř – chudák, měl toho na sobě naloženo – nohy se pod ním třásly – opíral se dozadu, a jak jsem táhl za ohlávku, v ruce se mi přetrhla – unyle na mě pohlédl – „Nebij mě s ní – ale chceš-li, tak mi nabij“ – Jestli já ti nabiju, ať jsem zatr –

Pronesl jsem to slovo jen zpola jako andouilletská abatyše – (nebyl to tedy hřích) – a tu se tam někdo objevil a nešťastného osla zuřivě zmlátil po zadku a cirátů byl konec.

Fuj, hanba!

křikl jsem – ale to citoslovce bylo dvojznačné – a snad také nemístné – jak se osel smykl vedle mě, prutem trčícím z koše zachytil mi kapsu u kalhot a roztrhl mi ji směrem nanejvýš neblahým – a tak

Fuj, hanba! patřilo podle mě až sem – ale to nechť rozhodnou

KRITIKOVÉ MÝCH KALHOT,

které jsem schválně přivezl s sebou.

Kapitola XXXIII

– Když se to vyspravilo, šel jsem s posluhou znovu na basse cour, abych se vydal k hrobce milenců atd. – a tu mě u brány podruhé někdo zastavil – tentokráte ne osel – ale člověk, který ho zbil; ten zatím (jak to po porážkách bývá) zaujal prostor, na němž dříve stál osel.

Byl to komisař vyslaný za mnou z pošty, v ruce držel platební příkaz na šest liber a nějakých pár sous.

A za co? řekl jsem. – Král to nařídil, odvětil komisař a pokrčil rameny.

Přítelíčku, jakože já jsem já – a vy jste vy –

– A kdo vy jste? řekl. – Nepleťte mě, já mu na to.

Kapitola XXXIV

– Vždyť je nesporná pravda, spustil jsem znovu na komisaře, jenom formu tvrzení jsem obměnil – že nejsem francouzskému králi ničím povinen leč úctou; je to řádný muž a přeji mu, aby na světě užil hojně zdraví a zábavy –

Pardonnez-moi[259] – odvětil komisař, za dvě štace odtud do St. Fonsu směrem na Avignon dlužíte mu šest liber čtyři sous – anžto je to pošta královská, platíte za koně a postilióna dvojnásob – jinak by to přišlo na pouhé tři libry dva sous

– Ale já po zemi necestuji, řekl jsem.

– Když chcete, můžete, odvětil komisař –

Ponížený služebník – hluboce jsem se mu poklonil –

Komisař se mi s bodrou vážností dobrého vychování poklonil stejně hluboce. – Jakživ mi žádná poklona tak nedodala.

– Čert aby vzal tu jejich vážnost! řekl jsem – (a po straně dodal) pro ironii nemají o nic větší smysl než tenhle –

Předmět přirovnání stál s koši vedle mě – ale něco mi zamklo ústa, – to jméno jsem ze sebe nevypravil.

Vašnosti, vzpamatoval jsem se – nemám v úmyslu jet poštou –

– Ale můžete – trval na své první odpovědi – můžete jet poštou, když je vám libo –

– To si mohu, řekl jsem, taky posolit slanečka, když je mi libo –

– Ale mně není libo –

– Jenže zaplatit musíte, ať je libo, nebo ne –

Ano! za sůl! řekl jsem (to vím) –

– A taky za poštu, dodal. Chraňbůh, zvolal jsem –

Cestuji po vodě – dnes odpoledne odjíždím po Rhôně – zavazadla mám na lodi – a za dopravu jsem už zaplatil devět liber –

C’est tout égal! – to je jedno, řekl.

Bon Dieu![260] cože, zaplatit za to, kudy jedu, a taky za to, kudy nejedu!

– C’est tout égal, odsekl komisař.

– Ksakru, mně to jedno není! řekl jsem – spíš půjdu tisíckrát do Bastily –

Ach, Anglie! Anglie! země svobody, krajino zdravého rozumu, nad jiné něžná matko, – nad jiné vlídná chůvo, při tom vzývání jsem poklekl na jedno koleno –

V tu chvíli tam přišel duchovní rádce madame Le Blancové; uviděl na modlitbách černě oděného člověka se zsinalou tváří – tou protikladnou barvou i zvetšelostí oděvu ještě zsinalejšího – i otázal se, nežádá-li si útěchy církve –

Já jedu po VODĚ – řekl jsem – a tomuhle bych měl platit za svezení po OLEJI[261].

Kapitola XXXV

Vida, že mi poštovský komisař těch šest liber čtyři sous nedaruje, na nic chytřejšího jsem nepřipadl než mu povědět pár jízlivostí, aby to stálo za ty peníze.

Takto jsem na něho spustil –

– Prosím vás, pane komisaři, podle jakých zákonů zdvořilosti jednáte s bezbranným cizincem docela jinak, než byste v takovém případě jednal s Francouzem?

To naprosto ne; řekl.

Promiňte, řekl jsem – nejprve mi, vašnosti, natrhnete kalhoty – a potom mi jdete po kapse –

Kdybyste mi nejprve vybral kapsu, jako to děláte vlastním lidem – a nechal mě stát s holou zadnicí – to bych byl zvíře, abych si naříkal –

Ale takto se to –

– Příčí přírodnímu zákonu.

– Příčí rozumu.

– Příčí EVANGELIU.

Ale ne tomuhle – řekl – a strčil mi do ruky tištěné lejstro,

PAR LE ROY[262].

– Úvod to má jadrný, pravil jsem – a četl dále ––––––––––

– Vyplývá z toho, řekl jsem po zběžném přečtení, že kdo vyjede z Paříže v poštovní kolesce, musí v ní do nejdelší smrti cestovat – nebo za ni platit. – Promiňte, řekl komisař, smysl toho nařízení je – Že kdo vyjede s úmyslem dostat se poštou z Paříže do Avignonu atd., nemůže ten úmysl nebo způsob cestování změnit, ledaže odškodní poštmistry za další dvě štace od toho místa, kde si to rozmyslel – a to proto, dodal, aby se kvůli jeho vrtkavosti neztenčily královské důchody –

– Ach, nebesa! křikl jsem – jestliže ve Francii zdaňují vrtkavost – pak nám nezbývá než s vámi honem uzavřít mír –

A TAK BYL MÍR UZAVŘEN;

– A jestli je to mír špatný – protože základní kámen k němu položil Tristram Shandy – pak jenom Tristram Shandy zaslouží oprátku.

Kapitola XXXVI

Že ty jízlivosti, které jsem komisaři pověděl, vydají za šest liber čtyři sous, to jsem si uvědomil, ale přece jen jsem byl odhodlán, než odjedu, zanést si tu pokutu do poznámek; i lovil jsem poznámky z kapsy u kabátu – (nechť si z toho mimochodem vezmou cestovatelé poučení, aby byli příště na své poznámky opatrnější) „poznámky mi ukradli“ – Takový rámus a kravál jako já jakživ žádný nešťastný cestovatel neztropil.

Nebe! země! moře! ohni! svolával jsem na pomoc kdeco; jenom ne to, co jsem měl – Poznámky mi ukradli! – co si počnu?

– Prosím vás, pane komisaři, jak jsem stál vedle vás, nevytrousil jsem nějaké poznámky? –

Utrousil jste jich hodně a všelijakých, odsekl – Hm! řekl jsem, to byla pouhá hrstka asi tak za šest liber čtyři sous – ale těchhle byl celý balík – Zavrtěl hlavou – Monsieur Le Blanc! Madame Le Blanc! neviděli jste nějaké moje listiny? – Hej, komorná, sběhni nahoru – François, běž za ní –

– Musím ty poznámky dostat, horlil jsem – ze všech, co jich kdy bylo napsáno, byly nejlepší – nejmoudřejší – nejduchaplnější – Co si počnu? kam se vrtnu?

Trpčeji nenaříkal ani Sancho Panza, když pozbyl oslího POSTROJE.

Kapitola XXXVII

Když jsem se vybouřil a mozkové rejstříky mi pomalu vybředly ze zmámenosti nad tou směsicí trampot – najednou mě napadlo, že jsem poznámky nechal v kočárové korbě – a s koleskou že jsem prodal spravovači kočárů taky poznámky.

To prázdné místo tady nechávám proto, aby si v něm čtenář ulevil zaklením, na jaké je zvyklý – Jestliže jsem si já v životě nad nějakým uprázdněným místem pořádně zaklel, řekl jsem, pak to bylo myslím nad *** **** ** – poznámky z cesty po Francii, které byly samý vtip, jako je vejce samý žloutek, a byly za čtyři sta zlaťáků, jako je zmíněné vejce za krejcar – já tady prodám spravovači kočárů za čtyři louisdory – a nádavkem mu ještě přidám (hrom aby do toho) poštovní kolesku za šest louisdorů; dát ji tak Dodsleyovi nebo Becketovi nebo jinému řádnému nakladateli, který zanechává podniku a potřebuje kolesku, nebo zas podnik začíná – a do něho potřebuje mé poznámky a k tomu ještě pár zlaťáků – nic bych si z toho nedělal – ale spravovači kočárů! François, řekl jsem, hned mě k němu zaveď – posluha si nasadil klobouk a šel přede mnou – já jsem zase jda mimo komisaře klobouk smekl a šel za posluhou.

Kapitola XXXVIII

Když jsme došli k spravovači kočárů, měl zavřený dům i krám; bylo osmého září. Narození Matky boží Panny Marie –

– Tantarra-ra-tan-tivi – kdekdo šel stavět máje – rejdili – skotačili – houby se starali o mě a o mé poznámky; usedl jsem tedy na lávku u dveří a dumal nad svým postavením: šťastnou náhodou, jaká mě jindy nepotká, čekal jsem sotva půl hodiny, a tu přiběhla hospodyně vyndat si z vlasů papiloty, než půjde k máji –

Francouzky mají mimochodem máji rády à la folie[263] – docela jako ranní mši – dejte jim máji – ať už v květnu, v červnu, v červenci, nebo v září – to je jedno – hned se k ní hrnou – pod máji jedí, pijí, perou, bydlí – kdybyste tak, vážení pánové měli trochu filipa (dřeva je ve Francii poskrovnu) a poslali jim pořádnou hromadu májí –

Ženské by máje postavily; a jen by je postavily, tancovaly by (i s mužskými) kolem nich až do oslepnutí.

Hospodyně, jak jsem vám už řekl, zaběhla domů vyndat si z vlasů papiloty – paráda nečeká – otevřela dveře, shodila čepec, dala se do nich a tu jí jeden upadl na zem – hned jsem poznal své písmo –

O Seigneur![264] zvolal jsem – vždyť vy máte, milostivá, mé poznámky na hlavě! – J’en suis bien mortifiée[265], řekla – ještě že jí zůstaly trčet nahoře, napadlo mě – vniknout dál, pěkně by té Francouzce makovičku popletly – To aby se potom až do smrti nefrizírovala.

Tenez[266] – řekla – netušíc, jaká muka trpím, vyndala si je z kadeří a jednu po druhé mi je se vší vážností položila do klobouku – jedna byla pokroucena tak – druhá zas jinak – namoutě, jednou vyjdou tiskem, pravil jsem, –

Ty budou teprve pokrouceny.

Kapitola XXXIX

A teď vzhůru na Lippiovy hodiny! řekl jsem a zatvářil se jako člověk, který má všechny nesnáze za sebou – v prohlídce hodin a čínské historie atd. nám nic nebrání, leda nedostatek času, řekl François – je skoro jedenáct – tak to odbudeme zkrátka, já na to, a rázně jsem vykročil ke katedrále.

Upřímně řečeno, vstoupiv dovnitř západním portálem, nijak jsem nežehral, když jsem se od jednoho mladšího kanovníka dověděl – Že Lippiovy hodiny jsou porouchány a už léta nejdou – Aspoň budu mít víc času na prolistování čínských dějin, napadlo mě; ostatně zchátralé hodiny se dají lépe popsat, než kdyby byly v bezvadném stavu –

– Uháněl jsem tedy do jezuitské koleje.

Nuže, se záměrem kouknout se na čínské dějiny psané čínským písmem – je to jako s mnoha jinými záměry (uvést bych jich mohl hromadu), které člověka vzrušují jenom zpovzdálí; čím jsem byl blíže – tím víc mi chladla krev – choutka mě přecházela, ani za mák jsem nestál o to, nějak ji ukojit – Času jsem měl věru namále a srdce mě táhlo k hrobce milenců – Kdyby tak Pánbůh dal, řekl jsem si, když už jsem držel klepátko, a klíč od knihovny se ztratil; stejně to tak dopadlo –

Všichni JEZUITI měli totiž koliku[267] – a to tak prudkou, že to ani nejstarší lékař nepamatoval.

Kapitola XL

Zeměpis hrobky milenců jsem měl v malíčku, jako bych v Lyoně prožil dvacet let, věděl jsem, že je hned vpravo za branou, která vede do Faubourg de Vaise – předem jsem tedy poslal Françoise na loď, abych jim bez svědků své slabosti vzdal dávno dlužný hold. – Kráčel jsem tam s nevýslovnou radostí a při pohledu na bránu, která mě dělila od hrobky, srdce ve mně háralo.

– Vy něžné a věrné duše! vzýval jsem Amanda a Amandu – dlouho – předlouho jsem otálel s prolitím slz na vaší hrobce – už jdu – už jdu –

Když jsem tam došel – nikde hrobka, na které bych prolil slzy.

Co bych byl za to dal, kdyby tam byl strýček Toby a zapískal Lillibullero!

Kapitola XLI

Kterak a v jaké náladě jsem uháněl od hrobky milenců – nebo spíše od ní neuháněl – (nic takového tam totiž nebylo) – to je jedno, na loď jsem se dostal ještě včas, abych se svezl; – plavil jsem se necelých sto yardů, a tu splynuly Rhôna se Saonou a obě spolu mě pak jaře nesly dále.

Plavbu po Rhôně jsem však popsal, ještě než jsem ji vykonal –

– A už jsem v Avignoně – protože za prohlídku tam stojí jenom starý dům, v němž sídlil vévoda z Ormondu, jen co se o tom městě stručně zmíním, déle tam nepobudu, už za tři minuty pojedu na mezku přes most, za mnou na koni François s mým tlumokem a před námi bude rázovat jejich majitel s dlouhatánskou puškou na rameni a s šavlí pod paždí, abychom mu snad s jeho hovádky neupláchli. Vidět tak mé kalhoty při vjezdu do Avignonu – Ještě líp byste snad na ně viděli při nasedání – tu opatrnost byste zbytečnou neshledávali a taky mu ji nezazlívali: já jsem ji bral v dobrém; za to, že ho poplašily, takže se na mě po zuby ozbrojil, umínil jsem si mu je věnovat, jen co doputujeme k cíli.

Než se vydám dále, odbudu si zmínku o Avignoně, tady ji máte; Když člověkovi hned ten večer, co přijede do Avignonu, náhodou ulétne klobouk, – nemá myslím už proto říkat: „V Avignoně fouká ostřejší vítr než v jiných francouzských městech,“ a tak jsem té náhodě nepřikládal zvláštní váhu, teprve když jsem se zeptal hostinského a dostal to od něho docela vážně potvrzeno – a potom se dokonce doslechl, že avignonské větry jsou v okolí příslovečné – zapsal jsem si, že se zeptám učenců, jakou to má asi příčinu – následky jsem sám zažil – v Avignoně jsou vám samí vévodové, markýzi, hrabata – po čertech málo baronů – a když tam tolik fouká, nedá se s nimi pořádně mluvit.

Prosím vás, příteli, podržte mi chvilku mezka – chtěl jsem si jen stáhnout holínku, tlačila mě na patě – chlap lelkoval před hospodou, i napadlo mě, že to bude buď podomek, nebo pacholek, strčil jsem mu tedy uzdu do ruky a potýkal se s holínkou: – když jsem byl hotov, otočím se, že mezka od chlapa vezmu a poděkuji mu –

– Jenže Monsieur le Marquis zatím odešel dovnitř –

Kapitola XLII

A nyní jsem měl na mezku přejet celý francouzský jih od břehů Rhôny až k břehům Garonny pěkně pomaloučku – pomaloučku – neboť sám Pánbůh ví – Smrt jsem o kus předhonil – „leckoho jsem už přes celou Francii sledovala, tak pravila, – ale tak rázně dosud ne!“ – Pořád mě sledovala – já před ní pořád prchal – ale prchal jsem vesele – ona mě pořád pronásledovala – ale jako když člověk pronásleduje kořist, kterou stejně nedostane – a jak se opožďovala, krok za krokem prohrávala a polevovala – co bych ještě utíkal?

A tak neohlížeje se na slova poštovského komisaře, znovu jsem změnil způsob cestování; a po té překotné a krkolomné jízdě se zalíbením jsem myslil na mezka, jak na něm krok za krokem přejedu žírnou planinu languedockou.

Nic tak cestovatele netěší a cestopisce neděsí jako širá žírná planina; zvláště když nemá větší řeky ani mosty; a nic zraku neskýtá leč neměnný obraz hojnosti: člověk se o ní doví, že je (podle toho jak kdy) rozkošná! nebo úchvatná! – že má úrodnou půdu a že překypuje přírodními dary atd.… tady ji má, tu širou planinu, a co si s ní má počít – hodí se jen na to, aby se po ní dostal do nějakého města, a to město se zas hodí jen na to, aby z něho vyjel na další planinu – a tak dále.

– Je mi to robota; posuďte sami, jak si s planinami poradím.

Kapitola XLIII

Ujel jsem ani ne dvě a půl mořské míle a chlap s flintou si začal prohlížet prach na pánvičce.

Třikrát jsem zůstal nehorázně pozadu; aspoň půl anglické míle pokaždé: jednou jsem zabředl do rozpravy s bubnářem, který dodával bubny na baucairský a tarasconský jarmark – základ té výroby jsem nepochopil –

Podruhé – že bych byl zůstal stát, to se vlastně nedá říci – při setkání s několika františkány, chvátajícími víc než já a nechápajícími jádro mé řeči – kus jsem se s nimi vrátil –

Potřetí jsem zas usmlouval s překupnicí košík provensálských fíků za čtyři sous; koupě se mohla uzavřít jako nic, nebýt toho, že se z toho vyklubala otázka svědomí; po zaplacení fíků vyšlo najevo, že na dně košíku jsou dva tucty vajec zakryté vinným listím – protože vajíčka jsem kupovat nemínil – nedělal jsem si na ně žádný nárok – že mi zabírají tolik místa, co na tom? – za ty peníze jsem měl fíků až dost –

– Mínil jsem však dostat košík – překupnice si ho zas mínila ponechat, bez něho nevěděla, co počít s vejci – a já nedostanu-li ho – nevěděl jsem, co počít s fíky, stejně už přezrálými a většinou popraskanými: byl z toho kratší spor, končící všelijakými návrhy, co máme dělat –

– Jak jsme s vejci a fíky naložili, oč že byste si ani vy, ani sám Čert, kdyby přitom byl (a že byl, o tom jsem přesvědčen), kloudně nedomyslili: Dočtete se o tom – ne letos, protože pílím s příběhem strýčkových námluv – dočtete se o tom ve sbírce příběhů, vzniklých po cestě planinou, a nazvaných tudíž mé

ZPLANĚLÉ PŘÍBĚHY

Do jaké míry mi podobně jako jiným cestovatelům pero při putování tou pustou krajinou zmalátnělo – to nechť posoudí svět – ale její stopy ve mně dosud doznívají a napovídají mi, že je to nejplodnější a nejrušnější období mého života; s chlapem ozbrojeným flintou jsem si o čase nic nedomluvil – a tak s každým živáčkem, který neujížděl tryskem, jsem se zastavil a pobesedoval – dohonil hloučky vpředu – počkal na kdekoho vzadu – pozdravil se s pocestnými na křižovatce – pozdržel kdejaké žebráky, poutníky, šumaře, frátery – neminul jedinou ženskou na moruši, abych jí nepochválil stehna a šňupcem ji nezvábil k řeči – Chopil jsem zkrátka kdejakou páku ať takové, či onaké velikosti nebo podoby, která se mi po cestě nachomýtla – a tak jsem si planinu proměnil ve velkoměsto – o společníky, a to rozmanité, jsem neměl nouzi; a protože mezek si na společnost potrpěl stejně jako já a kdejakému hovádku na potkání dělal nabídky – s tolika dobrodružstvími, to vím jistě, bychom se nestřetli a lépe bychom lidskou povahu nepoznali, ani kdybychom spolu celý měsíc chodili po Pall Mallu a po Svatojakubské ulici.

Ach, té nelíčené upřímnosti, která rázem rozepíná kdejaké záhyby languedockého kroje – to, co se pod nimi objeví, podobá se nápadně oné za lepších dob od básníků opěvané prostnosti – aspoň se tím v duchu šálím, že tomu tak je.

Bylo to na silnici mezi Nîmes a Lunelem, kde roste nejlepší muškátové víno z celé Francie, patří mimochodem počestným kanovníkům MONTPELLIERSKÝM – hanba tomu, kdo je u jejich tabule popíjel a ten doušek jim nepřeje.

– Slunce zapadlo – bylo po práci; rusalky si zapletly vlasy do uzlu – šuhaji se hotovili k veselici – Mezek mi zůstal trčet na místě – To se ozývá píšťala a bubínek, řekl jsem mu – Jímá mě smrtelná hrůza, pravil on – To oni se ženou k radovánkám, řekl jsem a pobodl ho – Při svatém Čerchmantovi a všech svatých za branou očistce, řekl mezek – (a udělal stejné předsevzetí jako mezci andouilletské abatyše) dál se nehnu ani o krok – Dobrá, holenku, řekl jsem – z tvé rodiny se jakživ s nikým přít nebudu; seskočil jsem z něho, boty jsem odkopl každou do jednoho příkopu, – já si zatančím – a ty si postůj.

Jak jsem k nim vykročil, z hloučku se zvedla osmahlá dcera Práce a šla mi vstříc; tmavokaštanové vlasy, zahrávající do černa, měla zavázány na uzel a spleteny do jednoho copu.

Potřebujeme kavalíra, řekla a vztáhla ke mně obě ruce, jako by mi je nabízela – A kavalír je tady, řekl jsem a uchopil ji za ruce.

Kdybys ty tak byla, Nannette, vyšňořena jako vévodkyně!

– Ale co ten zatrolený rozparek na sukni!

Nannette vůbec nevadil.

Bez vás bychom se neobešli, řekla a s půvabem, jemuž ji nikdo neučil, spustila jednu ruku a druhou mě vedla.

Chromý mladík, kterého Apollo odškodnil píšťalou, k níž on o své újmě přidal bubínek, seděl na břehu a líbezně preludoval – Hned mi ten cop zavažte, řekla Nannette a do ruky mi vložila šňůrku – Dopřála mi tak zapomenout, že jsem cizinec – Uzel se celý rozpletl – Znali jsme se sedm let.

Mladík břinkl na bubínek – zahudl na píšťalu a už jsme se točili v kole – „čert vzal rozparek!“

Mladíkova sestra hlasem nebi zloupeným zpívala střídavě s bratrem – byl to gaskoňský rondel.

VIVA LA JOIA!
FIDON LA TRISTESSA![268]

Rusalky do toho vpadly unisono a jejich šuhaji o oktávu níž –

Korunu bych byl dal za to, aby se ten rozparek zašil – Nannette, ta zas ani sous – Viva la joia! jí tkvělo na rtech – Viva la joia! jí tkvělo v očích. V prostoru mezi námi se letmo mihla jiskra milosti – Byla celá milostná! Proč nelze takhle žíti a umříti? Spravedlivý dárce radostí i strastí, posteskl jsem si, což tady nelze usednout v lůně blaha – a tancovat a zpívat a modlit se a kráčet s touto ořechově snědou děvou do nebe? Rozmarně nakláněla hlavu a tančila nezřízeně – Je na čase, řekl jsem, tančit pryč odtud; a tak střídaje jenom tanečnice a melodie odtančil jsem z Lunelu do Montpellieru – odtamtud pak do Pesçnas, Béziers – protančil jsem Narbonne, Carcassonne a hrad Naudairy, až jsem nakonec dotancoval do Pedrillova pavilónu a tam jsem vytáhl černě nalinkovanou podložku, abych mohl rovnou bez odboček i závorek pokračovat v námluvách strýčka Tobyho – A tak jsem spustil –

Konec knihy sedmé

Kapitola I

Jen pomalu – tady na rozverných pláních ozářených vlídným sluncem, kde se s pískotem, vrzukáním a tancem všeliké tělo hrne na vinobraní a rozvaze na každém kroku do zad vpadá obraznost, aťsi v mé knize stojí o přímých čarách, co chce – to bych se podíval, jestli i ten nejlepší pěstitel kapusty, vysazující sazenice dopředu či dozadu (celkem na tom nesejde, ledaže v jednom případě má větší odpovědnost než v druhém) – to bych se věru podíval, jestli při tom chladnokrevném, kanonickém sázení kapusty v přímých čarách a v stoických vzdálenostech, vida před sebou nezašitý rozparek na sukni – ani jednou nešlápne vedle nebo nějak panchartsky nevybočí – v Mrazném kraji, v Mlžném kraji nebo jiném takovém kraji, co já vím – to snad jde –

Ale v našem čistém podnebí vzletu i potu, kde dochází výrazu kdejaká moudrá i nemoudrá myšlenka – v tomto kraji, milý Eugenie – v tomto žírném kraji rytířství a romantiky, kde zrovna sedím a otvírám kalamář, abych vypsal milostné pletky strýčka Tobyho, a za oknem pracovny sleduji, na jakých klikatých cestách pátrala Julie po svém Diegovi – nepřijdeš-li a nevezmeš mě za ruku –

Pěkně to mé dílo dopadne!

Tak je začněme.

Kapitola II

S LÁSKOU JE TO JAKO S PAROHÁČSTVÍM –

– Mluvím o tom, že začnu knihu, jenže už dávno se chystám čtenáři něco sdělit, a když mu to hned nesdělím, nesdělím mu to do nejdelší smrti (PŘIROVNÁNÍ, to mu mohu sdělit kdykoliv) – odbudu to tedy pouhou zmínkou a už doopravdy začnu.

Věc se má takto.

Ze všech těch v širém světě běžných způsobů, jak začít knihu, nejlepší je, o tom jsem přesvědčen, způsob můj – rozhodně je to způsob nejbohabojnější – začnu tím, že napíši první větu – a druhou poručím Pánubohu Všemohoucímu.

Však ona by spisovatele navždy přešla ta hloupá okázalost, s jakou dokořán otevírá domovní dveře a zve k sobě sousedy a známé a příbuzné a ďábla a jeho chasu s všelijakými kladívky a paličkami atd., kdyby si všiml, jak u mě z jedné myšlenky vyplývá druhá a z toho všeho pak celkový plán.

Měli byste mě vidět, jak vstávám z křesla, jak troufale, podepřen o opěradla, zvedám hlavu – jak chytám myšlenku, ještě než ke mně sama přijde –

Takhle na mou duši polapím leckterou myšlenku, kterou nebesa určila jinému.

Kdepak se na mě hrabe Pope se svou Podobiznou – takovou vírou a horlivostí neoplývá žádný mučedník – škoda že nemohu říci taky dobrými skutky – jenže mi chybí

Zaujetí a Hněv – i
Hněv a Zaujetí –

A dokud se bohové s lidmi nedomluví, jak to nazývat jedním slovem – ani nejpokrytečtější Tartuffe ve vědě – v politice – v náboženství ve mně jedinou jiskérku nevykřeše a hrubší výraz nebo nevlídnější pozdravení, než jak se dočtete v příští kapitole, ode mne neuslyší.

Kapitola III

– Bon jour! – dobré jitro! – to už jste si navlékl plášť! – zrána je chladno, správně jste udělal – hovět si v sedle je lepší než šlapat pěšky – a ucpané žlázy jsou nebezpečné – A co kuběna – co žena – co dětičky, které máš od obou? kdypak se naposled ozvali starouškové – a kdy sestra, teta, strýc, bratranci a sestřenice – už si doufám odbyli rýmu, kašel, kapavku, bolení zubů, zimnici, řezavku, opuchlinu a oční zánět – Sakramentský lékárník! co krve mi odebírá – a jak surově mi dává projímadlo – dávidlo – obklad – náplast – noční nápoj – klystýr – baňky? – A nač tolik gramů kalomelu? Santa Maria! a opia takovou dávku, že by, pardi! od hlavy až k patě zhubila celou rodinu – Při černé sametové škrabošce pratety Díny! to snad nebylo třeba.

Od toho, jak ji předtím, než otěhotněla s kočím, pořád sundávala a nasazovala, byla škraboška na bradě tak olysalá – že ji už potom nikdo z rodiny nenosil. Znovu ji potahovat, za to nestála – a než nosit olysalou škrabošku, přes kterou je vidět, lepší nenosit žádnou –

Proto také, důstojní pánové, naše početná rodina vykazuje za poslední čtyři pokolení jenom jednoho arcibiskupa, jednoho welšského soudce, tři nebo čtyři konšely a jednoho jediného dryáčníka –

V šestnáctém století jsme se honosili rovným tuctem alchymistů.

Kapitola IV

„S láskou je to jako s Paroháčstvím“ – postižený bývá přinejmenším třetí, zpravidla však poslední z celého domu, který se toho domaká: to je, jak celý svět ví, tím, že máme pro jednu věc tisíc slov; a dokud to, co v jedné schráně tělesné je Láska – v druhé může být Nenávist – a dokud sídlí Cit o yard výš – a Nesmysl zase – kdepak, milostivá, – tam ne – je to tam, jak ukazuji prstem – nedá se nic dělat.

Ze všech smrtelných a pro mě za mě třeba i nesmrtelných lidí, kteří o této záhadě vedli samomluvu, strýček Toby byl nejméně uzpůsoben při svých bádáních vybřednout z citového sváru; nejspíš by je byl, jak to i s horšími věcmi děláme, nechal klidně běžet a čekal, co se z nich vyklube – jenže Brigita o nich podala předběžnou zprávu Zuzaně a Zuzana je pilně rozhlašovala po celém světě, a tak se jim strýček Toby chtěj nechtěj musel věnovat.

Kapitola V

Proč nějaká křehotinka potají nyje po tkalci, zahradníkovi, fechtýři – nebo suchonožkovi s bolavým chodidlem – všechny tyto punkty řádně a náležitě luští a objasňují dávnověcí i novověcí fyziologové.

Vodopivec, aspoň pokud je jím z přesvědčení a neprovozuje pouhý klam a mam, je v stejné šlamastyce: napohled to ovšem vypadá naprosto nerozumně a nelogicky: „Že by studený potůček, který mi crčí v útrobách, plamenem roznítil Janičce –“

– Na takové tvrzení nikdo nic nedá; vždyť se příčí přirozenému sledu příčin a následků –

Tady vidíme, jak chatrný a mdlý je lidský rozum.

– „A to jste přitom zdráv?“

– Naprosto zdráv, milostivá, – jak mi jen dobrý přítel může přát –

„A to nic! – nic jiného než vodu nepijete?“

Burný moku! jen se opřeš do mozkových stavidel – hned před tebou povolí!vpluje tam zvědavost a pokyne svým družkám – ty se pak ponoří doprostřed bystřiny –

Na břehu sedí zadumaně obraznost, zrakem těká po proudu a slámky a smítky valem proměňuje v stožáry a stěžně – A touha si jednou rukou přidržuje vykasanou řízu a druhou po nich chňapá, jak plují kolem –

Ach, vy vodopivci, kolikrát jste tímto ošidným praménkem rejdovali a roztáčeli svět jako mlýnské kolo – drtili tváře bezmocným – moučkou jim posypávali žebra – pepřili nos, ba leckdy přímo přejinačovali tvar a vzhled přírody –

– Být tebou, Eugenie, pravil Yorick, pil bych samou vodu. – A já Yoricku, odsekl Eugenius, být tebou, bych to dělal taky.

Je vidět, že oba četli Longina –

Já zas jsem si umínil, že do smrti jinou než svou knihu číst nebudu.

Kapitola VI

Škoda že strýček Toby nebyl vodopivec; pak bych chápal, proč hned na první pohled ve vdově Wadmanové něco k strýčkovi Tobymu tíhlo – Něco! – něco.

– Snad něco víc než přátelství – a méně než láska – něco – co – a kde, to je jedno – ani žíni z ocasu mého mezka, i kdybych ji měl sám vyškubnout (však jich ten dareba už mnoho nemá a ke všemu ještě mi jankovatí), bych vám, vážení pánové, nedal, abyste mi to tajemství prozradili –

– Ve skutečnosti strýček Toby žádný vodopivec nebyl; vodu, ať už čirou, nebo ředěnou, nepil nikterak a nikde, leda na přední hlídce, kde se lepší nápoj nesehnal – a potom při léčení; ranhojič mu tvrdil, že se mu po ní žilky natáhnou a rychleji srostou – a tak ji strýček pil, aby měl pokoj.

Nuže, jak je celému světu známo, každý účinek v přírodě má svou příčinu, a jak je rovněž známo, strýček Toby nebyl tkadlec – ani zahradník, ani fechtýř – ledaže byste v něm mermomocí něco takového hledali, protože byl kapitán – jenže on byl pěší – ostatně je to samý dvojsmysl – A tak nám nezbývá než domněnka, že strýčkovo stehno – ale jestli to neměl od bolavé nohy, stejně to naší hypotéze není nic platné – jenže on neměl stehno vyhublé od nějakého neduhu na noze – on totiž strýček Toby stehno vůbec vyhublé neměl. Od toho, jak s ním tři léta, co ležel u otce, v Londýně, vůbec nehýbal, měl je ztuhlé a neobratné; ale jinak bylo masité a tuhé po všech stránkách tak znamenité a slibné jako to druhé.

Věru si nevzpomínám, že bych při nějakém názoru nebo životopisném odstavci takhle tápal po souvislosti a rozepsanou kapitolu napínal na skřipec, jen abych ji sladil s další kapitolou: vypadá to, jako bych se do takovýchto trampot vrhal jen proto, abych se pak znovu pokoušel z nich vybřednout – Jsi mi to pěkný zbrklík! Jakže! copak na těch nevyhnutelných strázních, které tě jako člověka i spisovatele ze všech stran svírají – copak na nich, Tristrame, nemáš dost, že se ještě zaplétáš do dalších?

Copak ti nestačí, že jsi zadlužen a že máš na krku neprodaných deset fůr páté a šesté knihy – a marně si lámeš hlavu, jak je odbýt?

Copak tě doposud netýrá ta hnusná záducha, kterou sis uhnal, když jsi ve Flandřích bruslil proti větru? a copak ses před dvěma měsíci nad kardinálem, močícím oběma rukama jako nějaký choralista, nerozchechtal, až ti z toho praskla žilka v plicích, a za dvě hodiny jsi pak pozbyl dva kvarty krve; pozbýt tak ještě další dva, jak tě medici ujistili – bylo by to vydalo celý galon –

– Proboha, nemluvme o kvartech a galonech – sledujme raděj příběh; je tak křehký a jemně spředený, že se v něm jediný útek nedá přehodit; a vy mě tam hodíte přímo doprostřed –

– Trochu opatrněji prosím.

Kapitola VIII

S takovou vroucností a náhlostí chvátali strýček Toby s kaprálem ujmout se onoho tolikrát zmíněného pozemku, aby tažení zahájili zároveň s ostatními spojenci, že přitom zapomněli na jednu z nejpotřebnějších pomůcek; nebyl to sapérský rýč ani krumpáč ani lopata –

– Bylo to lůžko na spaní: a protože Shandy Hall byl tehdy nezařízený; a krčma, v níž umřel nešťastný Le Fever, zatím ještě nestála; nezbývalo strýčkovi Tobymu než na pár nocí vzít zavděk lůžkem u paní Wadmanové, než mu v jeho domě kaprál Trim (který byl znamenitý komorník, štolba, kuchař, švadlíř, ranhojič, a sapér, a nadto ještě čalouník) s pomocí tesaře a několika krejčích nějaké lůžko postaví.

Dcera Evina, jako třeba vdova Wadmanová, a jiné vysvědčení jí nevystavím, než že –

– „Byla to ve všem všudy žena;“

nechť se raději klidí kraj světa – nebo se schoulí v teplé posteli – nebo si pohraje se zavírákem – ať si dělá, co chce – jen ať nevěnuje pozornost mužskému, když jí patří celý dům i se zařízením.

Venku a za bílého dne, kde má žena fyzicky vzato možnost pozorovat ho v různém světle, to nevadí – ale uvnitř v domě, ať ho pozoruje v jakémkoliv světle, nic naplat, vždycky se jí do toho připletou nějaké svršky – až tím stálým plichtěním nakonec uvízne v jejím inventáři –

– A potom dobrou noc.

Nejde mi tady o SOUSTAVU; tu jsem vyložil už dříve – ani o BREVIÁŘ – své vyznání nikomu nevnucuji – ani o SKUTEČNOST aspoň mně známou; jde mi jen o to, co následuje zkopulovat a náležitě uvést.

Nemluvím o tom, jak jsou hrubotkané nebo čisté – a jak silné mají cvikly – ale copak se prosím noční košile neliší od denních zejména tím, že jsou mnohem delší a po ulehnutí o takový kus chodidla přečnívají, o jaký k nim denní košile nedosahují?

Tak měla střiženy košile vdova Wadmanová (bylo to snad v módě za panování krále Viléma a královny Anny), a že se ten střih změnil (aspoň v Itálii je už po košilích veta) – tím hůř pro veřejnost; měřily půl třetího vlámského lokte[269]; a počítají-li se na normální ženu dva lokte, půl lokte jí zbývalo k volnému použití.

Nuže, v prosincově zimavých nocích těch sedmi vdovských let udílela si jednu drobnou dispenz po druhé a z těch se jí za poslední dvě léta ponenáhlu ustavil jakýsi ložnicový ceremoniál – Jakmile totiž paní Wadmanová ulehla a nohy natáhla až po samý kraj lůžka, pokynula Brigitě – a tu jí Brigita s náležitou šetrností odhrnula v nohách přikrývku, ujala se zmíněného půl lokte plátna, oběma rukama je opatrně co nejdále urovnala, stejnoměrně je poskládala do čtyř až pěti podélných záhybů, potom vyndala z rukávu spinadlo a špičkou k sobě záhyby kousek nad obrubou sešpendlila; když pak s tím byla hotova, znova přikryla nohy své velitelce a popřála jí dobré noci.

Tak se to dělo napořád jen s jedinou obměnou; za štiplavých a nevlídných nocí, když kvůli tomu Brigita v nohách lůžka přikrývku odhrnula atd. – řídila se jenom teploměrem svých citů; a tak to konala vstoje – vkleče – v dřepu, podle toho, jakou ten večer chovala k své velitelce víru, naději a lásku. Jinak to byla etiketa posvátná a klidně se mohla měřit i s nejmechaničtější etiketou nejstrnulejší ložnice v celém křesťanstvu.

První večer kolem desáté, jen co kaprál odvedl strýčka Tobyho nahoru – zabořila se paní Wadmanová do lenošky, pravé koleno přehodila přes levé, čímž získala oporu pro loket, i podepřela dlaní líc a tak nakloněna dopředu přemítala o tom až do půlnoci.

Druhý večer usedla k sekretáři, poručila Brigitě, aby jí přinesla a postavila na stůl pár nových svíček, vytáhla manželskou smlouvu a nábožně si ji pročítala: když jí pak třetí večer (to u nich přenocoval strýček Toby naposledy) Brigita noční košili přitahovala a spínala –

– Naráz kopla oběma patami, byl to však v tom postavení kopanec nejvýš přirozený – neboť kdyby tak ********* slunce právě vrcholilo, byl by to kopanec severovýchodní – spinadlo jí z prstů vykopla – a s ním shodila na zem i etiketu a roztříštila ji napadrť.

Z toho bylo patrno, že se vdova Wadmanová do strýčka Tobyho zamilovala.

Kapitola X

Strýček Toby měl tehdy v hlavě plno jiných věcí a teprve po rozboření Dunkerku, když byly vyřízeny ostatní evropské formality, dostal se k tomu, že také tuto oplatil.

Tak vzniklo téměř jedenáctileté příměří (aspoň strýčkovi Tobymu – u paní Wadmanové to byl promarněný čas). Ale protože v takovýchto případech teprve druhou ranou, zasazenou třeba až po dlouhé době, mela začíná – říkám tomu raději milostné pletky strýčka Tobyho s paní Wadmanovou než milostné pletky paní Wadmanové se strýčkem Tobym.

Je to rozlišování nikoliv nepodstatné.

Není to jako ta záležitost s ďubkatou hučkou nebo s hučkatou ďubkou, o které jste se, důstojní pánové, tolik nahašteřili – je tady rozdíl v samém jádru věci –

A to, panstvo, rozdíl náramný.

Kapitola XI

Protože vdova Wadmanová strýčka milovala – a strýček Toby vdovu Wadmanovou nemiloval, nezbývalo vdově Wadmanové než strýčka dále milovat – nebo toho nechat.

Vdova Wadmanová neudělala to ani to. –

– Můj ty Bože! – ale zapomínám, že mám něco z její povahy; někdy se stane, bývá to kolem rovnodennosti, že nějaká pozemská bohyně je tuzinko taková nebo onaká, až kvůli ní snídat nemohu – a jí je to nadobro jedno, jestli se nasnídám, nebo ne –

– Zatrolená! hned ji posílám do Tatarska, z Tatarska do Tierra del Fuego a odtamtud k čertu: zkrátka to božstvo nosím a cpu do kdejaké pekelné komůrky.

Ale protože srdce je útlocitné a v tom období se vášně desetkrát za minutu vzdouvají a zas opadávají, hned ji zas odtamtud odnáším, a jak už jsem ve všem všudy přemrštěný, stavím ji rovnou doprostřed mléčné dráhy –

Přejasná hvězdo! vylejž svou moc na jednoho –

– Ďas aby ji vzal i s její mocí – při tom slově mě hned přejde trpělivost – dobře mu tak! – Při všem chundelatém a kundelatém! křiknu, smeknu kožešinovou čapku a točím s ní na prstě – ani troník nedám za tucet takových jako on!

– Ale čapka je to znamenitá (nasadím si ji na hlavu a přetáhnu přes uši) – a teplá – a hebká; zvlášť když se hladí po srsti – ale běda! to se mi nikdy nepoštěstí – (a tady má filozofie už zase ztroskotala).

– Kdepak; do kaše prst strkat nebudu (upouštím od té metafory) –

Střída a kůrka

Dužina a slupka

Hlava a pata – protiví se mi, hnusí, štítím se jí – už při pouhém pohledu je mi z ní nanic –

Je samý pepř,

česnek,

ocet,

sůl a

pendrek – při arcikuchaři všech kuchařů, který snad od rána do večera vysedává u krbu a vymýšlí pro nás ohnivá jídla, ani zanic se jí nedotknu –

– Ach Tristrame! Tristrame! vykřikla Janička.

Ach Janičko! Janičko! ozval jsem se já a tak jsem se dostal ke kapitole dvanácté.

Kapitola XII

– „Ani zanic se jí nedotknu,“ řekl jsem –

Panebože, jak jsem si tou metaforou rozpálil obraznost!

Kapitola XIII

Mluvte si o tom, důstojní a vážení pánové, co chcete (co se myšlení týče – ti, kdo skutečně myslí, – myslí si o tom stejně jako o jiných věcech celkem totéž) – je z toho patrno, že aspoň abecedně vzato – láska rozhodně patří k nejvýš

Absolutním

Blouznivým

Citovým

Dezolátním věcem v životě, – k nejvýš

Exaltovaným

Fanfarónským

Gaťovským

Hadačským

Intrikánským (K tady chybí) a

Lyrickým vášním lidským, a přitom zároveň k vášním nejvýš

Malicherným

Nevrlým

Otravným

Prožluklým

Směšným

Reptavým – R patřilo mimochodem napřed – má zkrátka takový ráz, že jak jednou otec v závěru dlouhé rozpravy řekl strýčkovi Tobymu – „Stěží dáš, bratře Toby,“ řekl, „dvě myšlenky o ní dohromady bez nějaké hypallagé“ – A co to je? zvolal strýček Toby.

Vůz před koněm, odvětil otec –

– Copak má co dělat kůň za vozem? zvolal strýček Toby – Nic, pravil otec, buď se dá zapřáhnout – nebo toho nechá. Nuže, jak jsem vám už řekl, vdova Wadmanová neudělala to ani to.

Ale pro každý případ stála okšírovaná a očabrakovaná.

Kapitola XIV

Sudičky, které tyto milostné pletky vdovy Wadmanové se strýčkem Tobym jistě předzvěděly, už od stvoření hmoty a pohybu ukuly (s ohleduplností v takových věcech zcela nezvyklou) tak pevný řetěz příčin a následků, že strýček Toby nemohl obývat žádný jiný dům na zemi a vlastnit žádnou jinou zahradu v křesťanském světě, leda dům a zahradu přiléhající k domu a zahradě paní Wadmanové; nadto ještě hustá besídka v zahradě paní Wadmanové zarůstala do živého plotu strýčkovy zahrady, a tak měla paní Wadmanová po ruce všechno, čeho je k milostné vojně třeba; mohla pozorovat strýčkovy pohyby i brát podíl na jeho válečných poradách; a protože on Brigitiným prostřednictvím ve své bezelstnosti kaprálu Trimovi dovolil udělat v plotě proutěnou průchodní branku, a tím jí prodloužit procházku, pronikala pak vdova Wadmanová až k dvířkám strážní budky; z vděčnosti na strýčka Tobyho občas zaútočila, ba dokonce se ho pokoušela přímo v budce vyhodit do povětří.

Kapitola XV

Věčná škoda – z každodenního pozorovaní tolik je jisté, že člověk se dá jako svíčka zapálit z obou stran – jen když kousek knotu vyčnívá; když ne – je po všem; a když ano – při zapálení dole se plamen, bohužel, obyčejně sám od sebe uhasí a je zase po všem.

Kdybych já si tak mohl vždycky poručit, odkud mám hořet – shořet jako hovádko, to pomyšlení nesnesu – poprosil bych hospodyni, aby mě napořád zapalovala shora; tak aspoň prohořím, jak se sluší, až po tulejku; to jest od hlavy k srdci, od srdce k játrům, od jater k útrobám a odtamtud pak cévami a tepnami okruží přes záhyby a odbočky střev i jejich blanky až k slepému střevu –

Prosím vás pěkně, pane doktore, přerušil ho při slově slepé střevo strýček Toby, když dr. Slop ten večer, co mě matka porodila, rozmlouval s otcem – prosím vás pěkně, pravil strýček Toby, povězte mi, co je to slepé střevo; jak jsem starý, dodnes věru nevím, kde leží.

Slepé střevo, odpověděl dr. Slop, leží mezi Illionem a Colonem –

To u mužského? pravil otec.

– U ženské zrovna tak, zvolal dr. Slop. –

To bych ani neřekl, pravil otec.

Kapitola XVI

Chtějíc vyzkoušet obě soustavy, paní Wadmanová si předem umínila, že strýčka Tobyho nezapálí ani na jednom, ani na druhém konci; ale pokud možno jako svíci marnotratníkovu na obou koncích zároveň.

Nuže, kdyby byla paní Wadmanová spolu s Brigitou v haraburdnách vojenského zařízení jezdeckého i pěšího počínajíc velkým benátským arsenálem až po londýnský Tower (exklusive) sedm let kramařila, na případnější zástěnu neboli manteletu by nekápla, než jí svým důmyslným kutěním poskytl strýček Toby.

Snad jsem vám neřekl – nevím – možná že ano – ať je, jak chce, lépe je udělat to znova než se o to hádat – že když při těch taženích kaprál dobýval nějaké město nebo pevnost, míval strýček Toby vlevo v strážní budce plánek objektu, nahoře přibitý dvěma třemi hřebíčky, zato dole volný, aby si ho mohl podle potřeby přidržet před očima atd…; když tedy padlo rozhodnutí k útoku, paní Wadmanové, která už zatím pronikla až ke dvířkám strážní budky, stačilo napřáhnout pravici; při tom pohybu se pak zároveň levou nohou vtisknout dovnitř, uchopit mapku nebo plán nebo nákres nebo co to bylo, nachýlit krk a tak se k tomu přiblížit; v strýčkovi Tobym se nad tím rozháraly vášně – hned uchopil levou rukou druhý cípek mapy a se špičkou dýmky v pravé započal výklad.

Až potud se útok dařil; svět samozřejmě pochopí další taktický tah paní Wadmanové – ten záležel v tom, že co nejdříve vzala strýčkovi Tobymu dýmku z ruky; pod nějakou záminkou, nejčastěji tou, že chce zřetelněji ukázat tu nebo onu redutu neboli předprseň, provedla to, dřív než s ní strýček Toby (nešťastník!) urazil šedesát stop.

– Milému strýčkovi Tobymu pak nezbylo než použít ukazováku.

Rozdílnost v útoku záležela v tom: Když tak zprvu vdova Wadmanová útočila prstem proti špičce strýčkovy dýmky, klidně s ním mohla táhnout po liniích od Dan až do Bersabé, kdyby ovšem strýčkovy linie sahaly tak daleko, přece nic nepořídila: Protože špička dýmky neměla žádný cévní ani živný žár, neprobouzela cit – nerozněcovala oheň tepem – ani se jím sama nerozněcovala – byl to pouhý dým.

Když však svým ukazovákem sledovala strýčkův ukazovák do všech zákrutů jeho šancí – tu do něj narážela – tu ho na nehtu tiskla – tu se mu pletla do cesty – tu to a tu zas ono – něco se přece jen hnulo.

Tyto drobné šarvátky se sice sváděly opodál hlavního korpusu, ale přece jen strhly kdeco s sebou; mapa se potom obyčejně smekla na stěnu budky a strýček Toby v sprostnosti ducha položil na ni ruku a pokračoval ve výkladu; bleskurychlým manévrem přiložila k ní paní Wadmanová svou; pro vzájemnou výměnu citů se tím získala dráha tak široká, jakou si jen osoba znalá milostné abecedy i praxe vůbec může přát –

Jako dříve položila svůj ukazovák vedle strýčkova, čímž zmobilizovala i palec, – a jakmile se do boje vmísily ukazovák s palcem, dala se do toho arci celá dlaň. Potom jsi, milý strýčku Toby, nevěděl, kam se s dlaní vrtnout – Paní Wadmanová ti ji stále nadzdvihovala a lehounkým tlakem, postrkem i dvojsmyslným stiskem, jaké jen vydrží odstrkovaná dlaň – ji o vlásek odsouvala.

Přitom nezapomínala dát mu znát, že dole v budce to její (a ne ničí jiná) noha se mu zlehka opírá o lýtko – Když byl strýček Toby tak napadán a tísněn na obou křídlech – ký div, že občas se mu i střed poplašil? –

Čerchmantské dílo! ulevil si strýček Toby.

Kapitola XVII

Útoky paní Wadmanové, to mi rádi uvěříte, byly různého druhu; lišily se od sebe zrovna tak jako jiné útoky, jimiž se to v dějinách hemží, a to ze stejných příčin. Povrchní pozorovatel je za útoky třeba ani neuzná – a když ano, tak je všechny hodí do jednoho pytle – ale pro něho nepíši: trochu podrobněji je vylíčit, na to je dost času, jen co se k nim dostanu, ale to bude teprve po několika kapitolách; v této podotýkám jen tolik, že v hromádce písemností a kreseb, které otec pečlivě svinul, je krásně zachovalý plán Bouchainu (a dokud budu mít sílu něco zachovat, v tom stavu zůstane), v jehož dolním pravém cípu je dosud znát otisk ušňupaného ukazováku a palce podle všeho paní Wadmanové; zato protější okraj, který nejspíš držel strýček Toby, je čisťounký: Je to, zdá se, zaručený doklad jednoho takového útoku; v hořejším cípu jsou totiž zřetelné stopy dvou zčásti zahlazených otvorů; jsou to nesporně dírky po tom, jak byla mapka v budce přibita –

Při všem popství! tento vzácný ostatek s jeho stigmaty i ostny ctím více než veškeré ostatky římské církve – kdykoliv se o těchto věcech rozepíši, vyjímám jenom ostny, které na poušti probodaly tělo svaté Radegundy; až budete mít cestu z FESSE do CLUNY, jeptišky toho jména vám je z křesťanské lásky ukážou.

Kapitola XVIII

Tak se mi zdá, jemnostpane, pravil Trim, že hradby jsou nadobro zničeny – a vnitřní přístav je zarovnán s hrází – Taky se mi zdá, dotvrdil s potlačeným povzdechem strýček Toby – ale skoč mi, Trime, do salónu pro mírové podmínky – leží na stole.

Ležely tam šest neděl, ozval se kaprál, ale zrovna dnes ráno s nimi stařena podpálila –

– Už jsme tedy dosloužili, řekl strýček Toby. Škoda, jemnostpane, řekl kaprál; při těch slovech hodil rýč na trakař, který měl stát vedle sebe; nadmíru zarmouceně se ohlížel po krumpáči, sapérské lopatě, kolíkách a jiném vojenském náčiní, aby je odklidil z pole – ale tu ho zarazilo ach!, které z budky, stlučené z tenkých prkýnek, dolehlo k němu tím truchlivěji.

– Ba ne, řekl si kaprál, udělám to, než zítra jemnostpán vstane; rýč polepený hlínou znovu z trakaře sundal, jako by chtěl na patě koliště něco zarovnat – ve skutečnosti mu šlo o to, dostat se blíž k pánovi a zaplašit mu chmury – usekl pár drnů – hrany jim zarovnal a hřbetem rýče je zlehka uplácal, potom usedl u strýčkových nohou a spustil.

Kapitola XIX

Věčná škoda – ale tak se mi zdá, jemnostpane, že na to, že jsem voják, trousím tady pitomosti –

Voják, skočil kaprálovi do řeči strýček Toby, ten utrousí pitomosti stejně jako učenec – Jenže ne tak často, bránil se kaprál – Strýček Toby přisvědčil.

Věčná škoda, řekl kaprál a ohlédl se po Dunkerku a přístavní hrázi, tak jako se při návratu z Asie Servius Sulpicius (když se plavil z Aiginy do Megary) ohlédl po Korintu a Pireu –

– „Věčná škoda, jemnostpane, ty šance zničit – a věčná škoda nechat je stát.“ –

– Tak i onak máš, Trime, pravdu, řekl strýček Toby. – Však jsem taky, řekl kaprál, od počátku toho bourání až do konce – vůbec nehvízdal, nezpíval, nesmál se, nekřičel, nepřipomínal dávné hrdinské činy, a jediný příběh, ať dobrý, nebo špatný, jemnostpánovi nevyprávěl –

– Ty máš, Trime, mnoho výborných vlastností, řekl strýček Toby, a nikoliv nejmenší z nich je ta, že mezi těmi příběhy, kterými mě utěšuješ ve chvílích bolestných a povyrážíš ve chvílích vážných, – je zřídka nějaký špatný –

– To proto, jemnostpane, že kromě příběhu o českém králi a jeho sedmi hradech[270] – jsou opravdické; ony jsou všechny o mně –

Ne že by se mi, Trime, proto ten námět méně líbil, řekl strýček Toby: Ale co je to, prosím tě, za příběh? ty mě napínáš.

Hned vám ho, jemnostpane, povím, vyhrkl kaprál – Jen jestli není, strýček Toby se znovu vážně zahleděl na Dunkerk a přístavní hráz – jen jestli není veselý; na takový musí být, Trime, člověk naložen; má nynější nálada by se, Trime, ani s tvým příběhem, ani s tebou nesrovnávala – Veselý rozhodně není, odpověděl kaprál – Ale aby byl smutný, to bych taky nerad, podotkl strýček Toby – Není takový ani onaký, ale jemnostpánovi do noty přece padne – Srdečně ti za něj, Trime, děkuji, zvolal strýček Toby, jen už, prosím tě, spusť.

Kaprál učinil reverenci; leč ladně smeknout zplihlou monterovskou čapku není tak snadné, jak si svět představuje – a podle mě zrovna tak těžké je z posazení na bobku vyseknout obvyklou kaprálovskou poklonu, přímo překypující úctou; dlaň vystrčenou směrem k pánovi pošoupl kaprál po trávě až za trup, aby jím mohl šmejknout dopředu – přitom ukazovákem, prostředníkem a palcem levé ruky zlehka stiskl čapku, čímž její průměr zmenšil, dalo by se říci, že ji spíše drobet zmáčkl – než furiantsky smekl – a tak se toho obojího zhostil lépe, než se v té poloze dalo očekávat; potom si dvakrát odkašlal, než přišel na to, v jaké tónině bude ten příběh nejúčinnější a pánově náladě nejpříhodnější – oplatil strýčkovi vlídný pohled a takto spustil.

PŘÍBĚH O ČESKÉM KRÁLI
A JEHO SEDMI HRADECH

Byl jednou jeden král v Če –

Kaprál užuž překračoval české hranice a tu ho strýček na chvíli zarazil; vydal se na cestu prostovlasý; ke konci poslední kapitoly smekl totiž monterovskou čapku a nechal ji ležet vedle sebe na zemi.

– Oko dobrotivé spatřuje všecko – a tak než kaprál vypověděl prvních pět slov příběhu, strýček Toby mu špičkou hole dvakrát do monterovské čapky tázavě šťouchl – jako by mu říkal: Proč pak si ji, Trime, nenasadíš? Trim ji s nanejvýš zdlouhavou uctivostí sebral, přitom vrhl zkroušený pohled na vyšívaný výložek, bědně zašlý, a nadto v hlavních rozvilinách a smělých kružbách vzorku roztřepený, a znovu si ji položil mezi nohy, chtěje nad ní pronést mravní úvahu.

– Máš doslova pravdu, zvolal strýček Toby, v tom, co chceš podotknout –

– „Nic tady na světě, Trime, netrvá věčně.“

– Ale co říci tomu, Tomíku, řekl Trim, když zvetšejí památky tvé pamětlivé lásky? –

Víc už o tom, Trime, netřeba mluvit; marně by si tím člověk do Soudného dne hlavu lámal.

Kaprál uznal, že má strýček Toby pravdu a při všem důmyslu čiřejší mravní poučení že člověk ze své čapky nevyvodí, dál se tedy nepokoušel a čapku si nasadil; rukou přejel po čele, uhladil vrásku, kterou mu tam text s naukou zplodily, a se stejným výrazem i hlasem znovu započal příběh o českém králi a jeho sedmi hradech.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚHU O ČESKÉM KRÁLI
A JEHO SEDMI HRADECH

Byl jednou v Čechách jeden král, ale kdo tehdy kromě něho ještě panoval, to vám, jemnostpane, nepovím –

Vždyť to, Trime, po tobě ani nežádám, zvolal strýček Toby.

– Bylo to, jemnostpane, krátce předtím, než se přestali obři rozmnožovat: – ale kterého léta Páně to bylo –

– Zlámanou grešli bych za to nedal, řekl strýček Toby.

– Jenže takhle se, jemnostpane, příběh líp vyjímá –

– Je to tvůj příběh, vyšperkuj si ho po svém a letopočet si vyber, hovořil vlídně strýček Toby – a letopočet si ze všech dob vyber, který chceš, a přidej ho tam – jen si posluž –

Kaprál se poklonil; neboť kdejaké století s kdejakým rokem toho kterého století, od stvoření světa k potopě Noemově, od potopy Noemovy k narození Abrahámovu, skrze všeliká putování patriarchů až po vyjití Izraele z Egypta a skrze veškeré dynastie, olympiády, aburbecondity a jiné památné epochy rozmanitých národů světa až po příchod Kristův, od něho pak až do chvíle kaprálova vyprávění – položil mu strýček Toby tu nesmírnou říši času i s jejími hlubinami k nohám; ale protože skromnost se prstem netkne toho, co jí oběma rukama Štědrost nabízí – vzal kaprál zavděk z celé hromady rokem nejhorším; a abyste se snad, majorátní a minoritní panstvo, do roztrhání těla nervali o to, „Byl-li to také tenkrát prošlý rok prošlého kalendáře“ – řeknu vám rovnou, že byl; ale z jiného důvodu, než si myslíte –

– Byl to rok kaprálovi nejbližší – a protože toho léta Páně tisíc sedm set dvanáct řádil ve Flandřích vévoda z Ormondu – kaprál si vybral ten a znovu se s ním vypravil do Čech.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚHU O ČESKÉM KRÁLI
A JEHO SEDMI HRADECH

Léta Páně tisíc sedm set dvanáct byl, jemnostpane, –

– Namoutě, pravil strýček Toby, každý jiný letopočet byl by mi, Trime, milejší nejen kvůli té hanbě, kterou jsme toho roku utržili, jak jsme s vojskem odtáhli a nepomohli při obléhání Quesnoi, ačkoliv Fagel na ně s neslýchanou silou dorážel – ale taky kvůli tvému příběhu; jestli se v něm totiž – soudím tak z toho, co jsi utrousil – jestli se v něm skutečně vyskytují obři –

– Jenom jeden, jemnostpane –

– Jeden nebo dvacet, to je jedno, řekl strýček Toby – aspoň o sedm nebo osm set let jsi ho měl uklidit zpátky, aby na něj kritikové a jiní takoví lidé nemohli; až ten příběh budeš zase vyprávět, radím ti tedy –

– Jen co ho, jemnostpane, dopovím, do nejdelší smrti ho už nikomu, ať je to muž, žena, nebo dítě, vyprávět nebudu – No– – no-no! řekl strýček Toby – ale vložil do toho tolik přívětivé nabádavosti, že se kaprál rozpovídal bystřeji než dříve.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚHU O ČESKÉM KRÁLI
A JEHO SEDMI HRADECH

Byl jednou, jemnostpane, kaprál zvýšil hlas a bodře si zamnul ruce, v Čechách jeden král –

Letopočet, Trime, klidně vynech, pravil strýček Toby, naklonil se k němu a něžně ho pohladil po rameni, aby mu to přerušení zmírnil – klidně ho, Trime, vynech; bez takového puntičkářství se příběh obejde, zvlášť když to člověk neví jistě – Neví jistě! zavrtěl hlavou kaprál –

Tak jest, opáčil strýček Toby; těžko o tom, Trime, může vědět člověk jako ty a já vychovaný k vojančině, když vpředu dál než na mušku a vzadu dál než na tornistru málokdy dohlédne – Pánbůh vám to odplať, jemnostpane, řekl kaprál, přesvědčený jak strýčkovým argumentováním, tak argumentem samým, ten má jiné starosti; když zrovna nebojuje, nemašíruje, nekoná službu v posádce – tak leští, jemnostpane, pánvičku – ošetřuje výzbroj – spravuje mundúr – holí se a šlechtí, jako by měl jít rovnou na parádu; co je, jemnostpane, vojákovi do geografie?

– To myslíš, Trime, chronologie; bez geografie se vůbec neobejde; musí být důkladně obeznámen s každičkou zemí a jejími hranicemi, kam ho jeho řemeslo zavede; musí mít v malíčku kdejaké město, vesnici i samotu se všemi průplavy, silnicemi úvozy, které k nim míří; o každé překročené řece nebo říčce naráz musí umět povědět, jak se jmenuje – v které pahorkatině pramení – kudy teče – jak daleko je splavná – kde se dá přebrodit – a kde ne; o každé dolině musí vědět, jak je úrodná, zrovna jako sedláček, který ji oře; musí umět popsat a podle potřeby na mapě zakreslit pláně i soutěsky, hradiska, výšiny, lesy i blata, kudy má jeho vojsko táhnout; musí znát tamější plodiny, rostlinstvo, nerosty, vodstvo, zvířectvo, roční doby, podnebí, vedro i mráz, obyvatele, jejich mravy, řeč, vládní formu, ba i náboženství.

Jak bys, kaprále, dodal strýček Toby a všecek rozohněn tou rozpravou povstal v budce, jinak pochopil – Že Marlborough dorazil s armádou od břehu Maasy do Belburgu, z Belburgu do Kerpenrodu – (tady už nevydržel ani kaprál sedět), z Kerpenrodu, Trime, do Kalsakenu; z Kalsakenu do Neudorfu; z Neudorfu do Landenburgu; z Landenburgu do Mildenheimu; z Mildenheimu do Elchingenu; z Elchingenu do Gingenu; z Gingenu do Balmerchofenu; z Balmerchofenu do Skellenburgu, kde rozbil nepřátelská opevnění; vybojoval přechod přes Dunaj; překročil Lech – pronikl s vojskem až do srdce říše, v jeho čele přitrhl přes Freiburg, Hokenwert a Schonevelt až na planinu blenheimskou a hochstettskou? – Jak byl, kaprále, slavný, bez pomoci geografie by nebyl učinil ani krok a urazil jediný denní pochod – Chronologie, strýček Toby v budce zas klidně usedl, pravda, tu by voják ze všech věd nejspíše oželel, jenže jednou mu ta věda osvětlí, jak došlo k vynálezu prachu; svými strašlivými účinky, že totiž všechno jako hrom rozmetává, přivodil tento vynález novou éru vojenských vymožeností, nadobro změnil ráz námořní i pozemní ofenzívy i defenzívy a probudil v člověku tolik důvtipu i umu, že stojí za to přesně zjistit, kdy byl objeven, a vypátrat, který velikán ho objevil a za jakých okolností k tomu došlo.

Naprosto nepopírám, hovořil strýček Toby, svorné mínění dějepisců, že totiž léta Páně 1380 za panování Václava, syna Karla IV. – jistý kněz jménem Schwartz předvedl prach Benátčanům, válčícím s Janovany; že však nebyl první, to je jisté; lze-li totiž věřit Pedrovi, biskupu leonskému – Jak to, jemnostpane, že si nad prachem lámali hlavu zrovna kněží a biskupové? To ví Bůh, řekl strýček Toby – on ve své prozřetelnosti všechno k dobrému přivádí – ten v své kronice o králi Alfonsovi, dobyvateli Toleda, tvrdí – Že už roku 1343, tedy rovných sedmatřicet let předtím, tajemství prachu znali a zdárně uplatňovali. Maurové křesťané, a to nejen v tehdejších námořních bitvách, ale také při mnoha památných obléháních ve Španělsku i v Berbersku – A to ví celý svět, že více než sto padesát let před Schwartzovým[271] narozením o prachu výslovně psal a recept na něj celému světu nezištně poskytl fráter Bacon[272] – A že, dodal strýček Toby, naprostý zmatek v nás i v těch zprávách působí Číňané; ti se holedbají, že vynalezli prach zas ještě několik set let před ním –

– To je mi prolhaná čeládka, zvolal Trim –

– Buď jak buď, v té věci se mýlí, řekl strýček Toby, je to vidět už z toho, jak mizerně jsou na tom s hradebnictvím; na víc se nevzmohou než na příkop a hliněnou zeď bez baštových boků – a to, co v jejích rozích vydávají za baštu, je sroubeno tak barbarsky, že to namouduši vypadá – Jako některý z mých sedmi hradů, jemnostpane, pravil Trim.

Strýček Toby, ač zoufale tápal po vhodném přirovnání, Trimovu nabídku nejvýš zdvořile odmítl – ale když mu Trim řekl, že jich má v Čechách ještě půl tuctu a neví, co s nimi – chytil se na kaprálovo šelmovství – i nechal rozpravy o střelném prachu – a poprosil kaprála, aby dále vyprávěl svůj příběh o českém králi a jeho sedmi hradech.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚHU O ČESKÉM KRÁLI
A JEHO SEDMI HRADECH

Ten nešťastný český král, řekl Trim – A on byl nešťastný? křikl strýček Toby; předtím sice kaprálovi poručil, aby vyprávěl dále, ale zabrán do rozpravy o střelném prachu a jiných vojenských věcech, tím stálým vyrušováním se nijak netrudil, a tak ten přívlastek nechápal – On byl, Trime, nešťastný? řekl tklivě strýček Toby – V duchu posílal kaprál to slovo i s jeho synonymy k čertu a usilovně si vybavoval hlavní události z příběhu českého krále; ze všech vysvítalo, že to byl nejšťastnější člověk na světě – a tak kaprál zaváhal: nechtělo se mu ten přívlastek odvolat – tím méně vysvětlit – a dokonce už ne (po způsobu učenců) kvůli soustavě celé vyprávění překroutit – zrakem hledal u strýčka pomoc – ale když spatřil, že strýček ji zas hledá u něho – odchrchal si a pokračoval –

Český král, hovořil kaprál, byl nešťastný, a to proto – On hledal radost a štěstí v plavolení a všemožném námořničení – a protože v celém českém království žádné přímořské město nebylo –

A kde by se tam, k čertu, vzalo? zvolal strýček Toby; vždyť Čechy leží, Trime, ve vnitrozemí, jinak to tedy být nemohlo – Třeba ano, řekl Trim, kdyby se Pánubohu zlíbilo –

O boží podstatě a přirozených božích vlastnostech mluvíval strýček Toby opatrně a zdrženlivě –

– Myslím, že ne, řekl strýček Toby po chvíli mlčení – jak už jsem řekl, Čechy leží ve vnitrozemí, na východ mají Slezsko a Moravu; na sever Lužici a Horní Sasko; na západ Franky; na jih Bavorsko; a tak posunout je k moři, už to nebudou Čechy – a naproti tomu také moře se k Čechám jinak dostat nemůže, než že by zaplavilo valnou část Německa a zahubilo milióny bezbranných nešťastníků – Hanba! křikl Trim – To by nasvědčovalo, dodal šetrně strýček Toby, takové necitelnosti u toho, který je Otec všeho – že jak si, Trime, myslím, – to vůbec není možné.

Kaprál projevil své nelíčené přesvědčení poklonou a hovořil dále.

Nuže, jednou v létě za pěkného večera vyšel si český král s královnou a dvořanstvem náhodou na procházku – Věru, to slovo náhodou tady, Trime, sedí; český král s královnou si mohl vyjít na procházku a nemusel; – byla to věc nahodilá, stane-li se, nebo nestane, o tom rozhodoval osud.

Král Vilém se, jemnostpane, domníval, pravil Trim, že kdeco tady na světě je nám předem souzeno; dokonce vojákům říkal, že „každá kulka má svůj určený kvartýr“. Byl to velikán, řekl strýček Toby – A já si dodnes myslím, hovořil Trim, že ten výstřel, po kterém jsem se v bitvě u Landenu stal mrzákem, trefil mě do kolena jenom proto, abych odešel z vojny a vstoupil, jemnostpane, do služby k vám a měl se na stará kolena líp – Jinak se to, Trime, ani vykládat nedá, řekl strýček Toby.

Oběma, pánovi i sluhovi, náhle překypělo srdce; – chvilku bylo ticho.

Ostatně, ozval se znovu kaprál – ale už radostněji – nebýt toho výstřelu, tak jsem se, jemnostpane, nikdy nezamiloval – A ty ses, Trime, někdy zamiloval![273] usmál se strýček Toby –

Žblunk! – odvětil kaprál – až nad hlavu, jemnostpane. Kdy? kde? Prosím tě – a jak se to stalo? – Jakživ jsem o tom slůvko neslyšel; pravil strýček Toby: – U pluku o tom věděl kdejaký bubeník a seržánek, namítl kaprál – Je na čase, abych to taky věděl – řekl strýček Toby.

Jistě si, jemnostpane, trpce vzpomínáte, jaký úprk a zmatek zachvátil naše ležení i vojsko po bitvě u Landenu; bylo to, zachraň se, kdo můžeš; a nebýt toho, že ústup přes neerspekenský most kryly pluky Wyndhamův, Lumleyův a Galwayův, sám král se přes něj sotva dostal – dotírali na něho ze všech stran, však to, jemnostpane, víte –

Ten bohatýr! zvolal zaníceně strýček Toby – jako teď ho vidím, všechno bylo, kaprále, ztraceno, a on přes celé bojiště cválá přímo ke mně na levé křídlo shromáždit zbytky anglické kavalerie na pomoc pravému křídlu, a tak pokud možno strhnout Lucemburkovi vavřín z čela – vidím ho, jak s mašlí u šerpy ustřelenou dodává nešťastnému Galwayovu pluku odvahy – jak projíždí před šikem – potom jim zavelí k obratu – a v jejich čele se vrhá na Contiho – Chlapík! namoutě chlapík! zvolal strýček Toby – zaslouží věnec – Tak jako zloděj oprátku, křikl Trim.

Strýček Toby znal kaprálovo věrné smýšlení; – jinak by mu to přirovnání nebylo zrovna po chuti – ani kaprálovi, sotva je pronesl, se moc nezamlouvalo – ale zpátky se vzít nedalo – a tak mu nezbylo, než pokračovat.

Raněných byla síla a každý hleděl zachránit vlastní kůži – Jenom Talmash zachoval duchapřítomnost, řekl strýček Toby, a pěchotu odtamtud rozvážně odvedl – Ale já jsem zůstal ležet na bojišti, řekl kaprál. Zůstal, chudáčku! dotvrdil strýček Toby – Teprve druhý den v poledne mě vyměnili a s třinácti až čtrnácti jinými raněnými naložili na káru a vezli do našeho lazaretu.

Nikde po těle, jemnostpane, rána tak nesnesitelně nebolí jako na koleně –

Leda ve slabinách; řekl strýček Toby. Podle mě, jemnostpane, je koleno ještě háklivější, protože se tam sbíhají samé šlachy a jiné tentočky.

Právě proto, pravil strýček Toby, jsou slabiny neskonale citlivější – sbíhají se tam nejenom samé šlachy a tentočky (já taky nevím, jak se jim říká) – ale ke všemu ještě *** –

Po celou tu dobu prodlévala paní Wadmanová v besídce – a tu rázem zatajila dech – rozvázala čepec pod bradou a stoupla si na jednu nohu –

Chvíli se mezi strýčkem Tobym a Trimem odehrával družný a vyrovnaný zápas; nakonec se Trim rozpomněl, že se kvůli pánovu utrpení něco naplakal, ale nad svým jedinou slzičku neuronil – a tak byl ochoten ustoupit, jenže strýček Toby to nedopustil – Svědčí to, milý Trime, jenom o tvé šlechetné povaze – A tak působí-li rána ve slabinách (caeteris paribus[274]) větší bolest než rána na koleně – či

Nepůsobí-li rána na koleně větší bolest než rána ve slabinách – to jsou otázky dodnes nerozřešené.

Kapitola XX

Bolest v koleně, pokračoval kaprál, byla sama o sobě palčivá; a ještě se mi jitřila od kodrcání káry a kostrbatých, strašně rozježděných cest – při každém trhnutí jsem vystál muka; ztratil jsem mnoho krve, ošetření se mi nedostalo, šla na mě horečka – (Chudinko! řekl strýček Toby) bylo toho na mě tolik, že jsem to nemohl vydržet.

Pověděl jsem o svém strádání nějaké děvě u selské chaloupky, kde se naše kára, poslední v řadě, zastavila; pomohli mi dovnitř, děva vytáhla z kapsy posilující lék, ukápla ho na cukr, a když se mi po něm ulevilo, dala mi podruhé a potřetí – Pověděl jsem jí, jemnostpane, jakou mám palčivou bolest, tak nesnesitelnou, že dál nepojedu a raděj ulehnu na lůžko, hlavu jsem přitom otočil k lůžku v koutě světnice – a umřu – ona se mě pokoušela k němu dovést a tu jsem jí omdlel v náručí. Byla to dobračka! kaprál si utřel oči, však se to, jemnostpane, hned dovíte.

A já jsem si myslel, řekl strýček Toby, že láska je věc radostná.

Je to, jemnostpane, (aspoň někdy) nejvážnější věc na světě.

Na přímluvu té děvy, hovořil kaprál, kára s raněnými odjela beze mě: když mě zas naloží na káru, tak je ujistila, bude to má smrt. Když jsem pak přišel k sobě – zjistil jsem, že jsem v tiché klidné chaloupce a jinak že tam nikdo není, leda ta děva a sedlák se ženou. Ležel jsem napříč na lůžku v koutě světnice, raněnou nohu nataženou na židli, děva stála vedle mě, jednou rukou mi přidržovala k nosu cípek kapesníku namočený do octa, druhou mi třela spánky.

Pokládal jsem ji zprvu za dceru těch sedláků (hospoda to nebyla) – nabídl jsem jí tedy sáček s osmnácti zlaťáky; ten mi kdysi po jednom rekrutovi na památku poslal bratr Tomík, než se odebral do Lisabonu –

– Ten trudný příběh jsem jemnostpánovi dosud nevyprávěl – tu si Trim potřetí utřel oči.

Děva přivolala staroušky do světnice a ukázala jim peníze, aby mi za ně spíš poskytli lože a jiné nezbytné věci, než se budu moci odebrat do lazaretu – Tak dobrá! řekla a sáček zavázala – budu vaší bankéřkou – ale ta práce sama mě dost nezaneprázdní, budu taky vaší ošetřovatelkou.

Podle způsobu řeči i podle oděvu, kterého jsem si teď bedlivěji všiml, zazdálo se mi – že ta děva asi nebude sedlákova dcera.

Až k patám byla oděna černě, vlasy měla zavity batistovou rouškou, přiléhající na čelo: patřila, jemnostpane, k nějakým těm jeptiškám, jakých je ve Flandřích, však jemnostpán ví, plno a chodí si volně – Jak mi ji, Trime, líčíš, troufám, že to byla nějaká mladá bekyně, ty se vyskytují jenom ve Španělském Nizozemí – kromě Amsterodamu – od jeptišek se liší tím, že když dostanou chuť na vdavky, smějí odejít z kláštera; podle řeholní profese navštěvují a ošetřují nemocné – Co mě se týče, byl bych radši, kdyby to dělaly z dobrotivosti.

– Říkávala mi, pravil Trim, že to dělá pro lásku Kristovu – Mně se to nelíbilo. – Myslím, Trime, že jí oba křivdíme – večer se na to u bratra Shandyho zeptáme pana faráře Yoricka – připomeň mi to, dodal strýček Toby.

Sotva mi mladá bekyně, pokračoval kaprál, stačila povědět, že bude mou ošetřovatelkou, rázem se měla k tomu, že mi něco schystá – a za krátkou chvíli – mně se ovšem zdála dlouhá – vrátila se s flanelem atd. atd., pár hodin mi koleno důkladně nahřívala, potom mi uvařila k večeři mističku ovesné kaše – popřála mi, abych si pěkně odpočinul, a slíbila, že časně zrána bude u mě. – Popřála mi, jemnostpane, abych si odpočinul, ale kdepak já. V noci mi stoupla horečka – její zjev mě celého rozrušil, – každou chvíli jsem krájel svět vedví – a jednou polovinou ji obdaroval – a každou chvíli jsem se rozplakal nad tím, že se s ní mohu rozdělit jenom o tornistru a osmnáct zlaťáků – Celou noc prostála sličná bekyně jako anděl vedle mého lůžka, odhrnovala mi záclonu a podávala posilující léky – procitl jsem z toho snu, až když v slíbenou hodinu přišla a opravdu mi je dala. Věru se ode mě téměř nehnula a já jsem si tak zvykl přijímat život z jejích rukou, že jak odešla ze světnice, hned se mi zkormoutilo srdce a líce mi pobledly: a přece, hovořil kaprál (a pronesl úvahu nadmíru podivnou) –

– „Láska to nebyla“ – protože za ty tři neděle, co byla skoro pořád u mě a ve dne v noci mi rukama nahřívala koleno – upřímně se vám, jemnostpane, přiznám, že ani jednou * * * * ** * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * ** * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

To je mi, Trime, divné, pravil strýček Toby.

Taky si myslím – řekla paní Wadmanová.

Ale ani jednou, řekl kaprál Trim.

Kapitola XXI

– Tak úžasné to zas není, hovořil kaprál – vida, jak nad tím strýček Toby hloubá – protože Láska, jemnostpane, to je vám hotová vojna; až do soboty do večera vám voják celé tři týdny všemu šťastně unikne – a v neděli ráno ho trefí střela do srdce – Tak se to stalo, jemnostpane, i tentokrát, jen s tím rozdílem, že jsem se zčistajasna zamiloval v neděli odpoledne – bouchlo to do mě, jemnostpane, jako puma – ani jsem neměl kdy heknout „Pomoz Pámbu!“

Já jsem si, Trime, myslel, že tak náhle se člověk nezamiluje.

Ba zamiluje, jemnostpane, když už má namále – opáčil Trim.

Tak mi, pravil strýček Toby, prosím tě, pověz, jak se to stalo.

– S radostí, řekl kaprál a poklonil se.

Kapitola XXII

Po celou tu dobu jsem zamilovanosti unikl a byl bych to vydržel až do konce, jenže mi to bylo jinak předurčeno – osudu se člověk neubrání.

Bylo to jednou v neděli odpoledne, jak už jsem jemnostpánovi řekl –

Staroušci si někam vyšli –

Kolem domu bylo ticho tichounko jako o půlnoci –

Na dvoře nezagagotala kachna, ba ani kachňátko –

– A tu za mnou přišla sličná bekyně.

Rána se mi pěkně hojila – zánět už dávno pominul, ale pod kolenem i nad ním mi po něm zůstalo tak nesnesitelné svědění, že jsem celou noc oka nezamhouřil.

Ukažte, řekla, poklekla mi vedle kolena na zem a nahmatala podkolení – Jenom trochu třít se musí, řekla bekyně; přetáhla přes ně přikrývku a ukazovákem pravé ruky mi začala třít podkolení a přitom přejížděla sem tam po okraji flanelu přidržujícího obvaz.

Za pět až šest minut jsem ucítil špičku druhého prstu – mžikem se svezl k prvnímu a tak mě notnou chvíli třela stále dokola; tu mě napadlo, že se zamiluji – začervenal jsem se nad tím, jakou má bílou ruku – do smrti už, jemnostpane, takovou ruku neuhlídám –

– Aspoň ne na tom místě; řekl strýček Toby –

Krutý žal jímal nad tím kaprála – ale přece jen se bezděky usmál.

Mladá bekyně, hovořil kaprál, pozorovala, jak mi to prospívá – chvíli třela dvěma prsty – potom se jala třít třemi – znenáhla k nim přimkla čtvrtý, až nakonec třela celou rukou: ani slovem už, jemnostpane, o rukách neceknu – ale ta ruka byla hebká jako hedváb –

– Jen se nad ní prosím, Trime, rozplývej, jak chceš, řekl strýček Toby; tím milejší mi bude tvůj příběh – Kaprál mu vzdal nelíčené díky; ale protože o bekynině ruce nic jiného říci neuměl, leda pořád totéž – přikročil k tomu, co v něm způsobila.

Sličná bekyně, řekl kaprál, pořád mi celou rukou třela podkolení – až jsem se bál, že se tou horlivostí uondá – „tisíckrát víc bych toho udělala,“ řekla, „pro lásku Kristovu,“ – při těch slovech posunula ruku po flanelu nad koleno, kde mě to rovněž svědilo, a taky tam třela.

A tu jsem si všiml, jak na mě jde láska –

Jak tak třela a třela a třela – cítil jsem ji, jak se mi z její ruky rozlévá do celého těla –

Čím víc třela a čím delší smyky dělala – tím víc mi to háralo v žilách – až posléze při dvou obzvlášť dlouhých smycích – vášeň se ve mně vystupňovala – a uchopil jsem ji za ruku –

– Potom jsi ji, Trime, přitiskl ke rtům, řekl strýček Toby – a pronesl řeč.

Jestli kaprálova pletka skončila přesně podle strýčkova líčení, to je jedno; dosti na tom, že v sobě obsáhla tresť milostných románů, co jich bylo od počátku světa napsáno.

Kapitola XXIII

Jakmile kaprál – nebo spíš strýček Toby za něho – dovyprávěl tu pletku – paní Wadmanová tichounce vyrazila z besídky, zapjala si čepec, prošla proutěnou brankou a ponenáhlu přitrhla k strýčkově strážní budce: kdepak by si dala ujít skvělou příležitost, když Trim přivedl strýčka Tobyho do takového rozpoložení –

– Padlo rozhodnutí zaútočit: uspíšil je sám strýček Toby, poručil totiž kaprálovi, aby odvezl na trakaři sapérskou lopatu, rýč, krumpáč, kolíky a jiné vojenské náčiní, rozházené po zemi tam, kde stával Dunkerk – Kaprál odtáhl – pole bylo volné.

Nuže, uvědomte si, vašnosti, jak bláhové je při klání nebo psaní nebo jakémkoliv jiném konání (ať už rýmovaném, nebo nerýmovaném) – postupovat plánovitě: neboť jestli kdy nějaký Plán bez přihlížení k okolnostem zasloužil, aby byl zlatým písmem zapsán (totiž do kocourkovského archívu) – byl to jistě plán paní Wadmanové, jak plánovitě zaútočit na strýčka Tobyho v jeho strážní budce – Protože v tuto rozhodnou chvíli tam visel plán Dunkerku – a Dunkerk byl dávno odbytá věc, dojmu, který chtěla vzbudit, jenom vadil: a ostatně i kdyby se jím řídila, prstový a dlaňový manévr útoku v strážní budce sličná bekyně z Trimova příběhu svým manévrem nadobro překonala – i byl takovýto útok ať jakkoliv osvědčený dříve – v tuto chvíli předem ztracený –

Ach! jen nechte ženy být. Jen pootevřela paní Wadmanová proutěnou branku, už si její duch hravě se změněnými poměry poradil.

– Mžikem zosnovala nový útok.

Kapitola XXIV

– Div se nezblázním, pane kapitáne, řekla paní Wadmanová, a s batistovým kapesníkem na levém oku přistoupila ke dvířkám strýčkovy strážní budky – smítka – nebo písek – nebo co – cosi se mi dostalo do oka – tak se mi do něho podívejte – na bělmu to není –

Při těch slovech se paní Wadmanová vetřela dovnitř k strýčkovi Tobymu a přimáčkla se k němu na roh lavičky, aby to udělal bez vstávání – Tak se do něho podívejte – řekla.

Ty poctivče! v prostnosti srdce díval ses do něho, jako se dívá dítě do kukátka; jako jemu i tobě bylo hřích ublížit.

– Nic neříkám – když někdo sám od sebe po takovýchto věcech pošilhává –

Strýček Toby to nikdy nedělal: třeba od června do ledna (kdy jsou, jak známo, měsíce horké i studené) klidně seděl, za to vám ručím, vedle oka tak krásného, jako měla Rhodopis Thrácká[275], a přece nevěděl, je-li černé, nebo modré.

Obtíž byla přimět strýčka Tobyho, aby se na oko vůbec podíval.

Ta je už manévrem paní Wadmanové zdolána.

Hle, jak v ruce překlopenou dýmku, ze které se mu sype popel – dívá se – dívá – protírá si zrak – znovu se dívá – s dvojnásobnou chutí, než s jakou Galileo hledával skvrnu na slunci.

– Marně! při všech silách, které ten orgán oživují – levé oko září paní Wadmanové stejně jasně jako pravé – netkví v něm smítka, písek, prášek, mrva, skvrnka, vůbec žádná neprůhledná částečka – nic v něm, milý otcovský strýčku, není, leda libý plápolavý oheň, který z něho na všechny strany úkradkem vyšlehuje až do tvého oka –

– Ještě chvilku se, strýčku Toby, po té smítce dívej, – a je po tobě veta.

Kapitola XXV

Oko je docela jako dělo, a to v této příčině: Že totiž na oku a na dělu samotném tolik nezáleží, jako na dostřelu oka – a dostřelu děla, jím teprve to i ono působí takovou spoušť. Myslím, že to není špatný příměr: Ale když už ho pro užitek i pro okrasu hotový dávám do čela kapitoly, jen o to vás žádám, abyste ho, kdykoliv promluvím o očích paní Wadmanové, měli (kromě příštího odstavce) stále na paměti.

Říkám vám, milostivá, řekl strýček Toby, že ve vašem oku pranic nevidím.

Ne na bělmu, řekla paní Wadmanová: strýček Toby se usilovně zadíval do panenky –

Nuže ze všech stvořených očí – od vašich, milostivá, až po oči bohyně Milosti, a nad ty milostnější jistě nikdo v hlavě zasazeny neměl – z nich ze všech nižádné nebylo tak schopno připravit strýčka Tobyho o duševní klid jako právě to, na které se díval – nebylo to, milostivá, oko prohnané – vyzývavé ani chlípné – nebylo to oko jiskrné – drzé ani tyranské – přehnaně náročné ani vymahačné, jaké by to mléko lidskosti[276], z něhož byl strýček Toby utvořen, rázem srazilo – bylo to naopak oko vlídně zdravící – a nyvě odpovídající – oko sdílné – ne nějaký trubkový rejstřík špatně zhotovených varhan, jakým na mě vřeští leckteré oko, s kterým se dám do řeči – spíše nyvě šepotavé – jako když v posledním tažení světec ševelí – „Jak můžete, kapitáne Shandy, žít tak teskně a opuštěně, a nemít ničí hruď, kde byste složil hlavu – a vypověděl své starosti?“

Bylo to oko –

Ale jestli o něm ještě slovo ceknu, sám se do něho zamiluji. – Strýčkovi Tobymu nadobro dodalo.

Kapitola XXVI

Zvlášť zábavně projevovali otec a strýček Toby svou povahu v tom, jak různě si vedli v stejné příhodě – lásku totiž nehodou nenazývám, protože jak jsem přesvědčen, člověku se z ní srdce jen polepší – Panebože! co se asi stalo se strýčkovým, když už bez ní bylo samá dobrota.

Otec, jak z mnoha jeho písemností vysvítá, před svatbou si na tuto náruživost tuze potrpěl – ale kdykoliv ho popadla, z jakési vrozené až směšně mrzoutské popudlivosti neoddával se jí, jak se na křesťana sluší; on vám funěl a supěl, vzpínal se a vyhazoval a vyváděl jak pominutý a oko nadmíru trpce hanobil – jeden hanopis na něčí oko, které mu pár nocí nedalo spát, dokonce zveršoval; stržen hněvem, začal jej takto:

„Samá neplecha jsou, věřte, očiska,
jakou pohan, žid ni Turek nespíská.“

Dokud ho to zkrátka drželo, otec spílal a nadával, ba přímo zlořečil – jenže ne tak důkladně jako Ernulphus – na to byl příliš prudký; ani tak promyšleně jako Ernulphus ve své nedůtklivosti proklínal to i ono, šmahem všechno pod nebem, co jeho lásku rozněcovalo a živilo – ale po té snůšce kleteb nakonec ještě klnul sobě, že takový ťulpas a potrhlík nikdy po světě neběhal. –

Naproti tomu strýček Toby si při tom počínal jako beránek – klidně seděl a bez odporu si nechal jed vnikat do žil – i když ho rána (třeba ve slabinách) palčivě bolela, nestýskal si ani nereptal – nežehral na nebe ani na zemi – nikoho a ničího údu se ať myšlením, nebo slovem urážlivě nedotýkal; sedal sám a sám a zadumaně pokuřoval – koukal na svou chromou nohu – a občas si ulevil cituplným Ach jé! ale protože je vypouštěl spolu s dýmem, nikoho tím neobtěžoval.

Jářku – počínal si přitom jako beránek.

Zprvu arci nevěděl, na čem je; ten den ráno se totiž s otcem rozjel podle možnosti zachránit pěkný les, který děkan spolu s kapitulou kácel ve prospěch chudých[277]; zmíněný les rostl strýčkovi přímo před domem a při líčení bitvy u Wynnendalu mu byl nadmíru užitečný – jak v tom chvatu, aby jej zachránil – na nepohodlném sedle – mizerném koni atd. atd. klusal… stalo se, že strýčkovi Tobymu v dolních končetinách těla vnikla krevní syrovátčina pod kůži – i pokládal strýček Toby (v lásce nezkušený) to píchání za součást zamilovanosti – až teprve když mu jeden puchýř praskl – a druhý zůstal – přesvědčil se strýček Toby, že to není pouhé škrábnutí – ale rána do srdce.

Kapitola XXVII

Svět se za ctnost stydí – Strýček Toby znal málo svět; když tedy zjistil, že se zamiloval do vdovy Wadmanové, netušil, že se s tím má tajit zrovna tak, jako kdyby mu paní Wadmanová zavírákem prst rozťala: za jiných okolností – ale protože v Trimovi měl odjakživa oddaného přítele; a den ze dne se právem k němu choval stále přátelštěji – stejně by ho byl o té věci zpravil tak a nejinak.

„Já jsem se, kaprále, zamiloval!“ pravil strýček Toby.

Kapitola XXVIII

Zamiloval! – řekl kaprál – vždyť ještě předevčírem byl jemnostpán jako rybka, když jsem jemnostpánovi vyprávěl příběh o českém králi – Českém králi! řekl strýček Toby… a dlouze se zadumal… Kampak se, Trime, ten příběh poděl?

– Nějak se nám, jemnostpane, ztratil – ale tehdy ještě jemnostpán láskou netrpěl zrovna jako já – A to do paní Wadmanové – sotva jsi odjel s trakařem – pravil strýček Toby – Tadyhle mi vpálila kouli – dodal strýček Toby – a prstem si ukázal na prsa –

– Však ona, jemnostpane, obléhání nevydrží a taky nám neuteče – křikl kaprál –

– Ale protože jsme, Trime, sousedé – bylo by snad dobře nejprve jí to zdvořile oznámit – pravil strýček Toby.

Když, jemnostpane, dovolíte, řekl kaprál, věděl bych něco lepšího –

– Vždyť proto s tebou, Trime, mluvím, řekl vlídně strýček Toby –

– Já bych na ni, jemnostpane, spustil hromovou kanonádu – a teprve potom bych jí to zdvořile oznámil – protože vytuší-li o jemnostpánovi, že se zamiloval – Pánbůh ji potěš! – řekl strýček Toby, zatím to, Trime, tuší tak málo jako nenarozené děcko –

Ti prosťáčci! –

Před čtyřiadvaceti hodinami to paní Wadmanová se všemi podrobnostmi pověděla panně Brigitě; a zrovna s ní v radě probírala některé drobné pochybnosti o výsledku celé věci; ty jí sám Ďábel, který nikdy nespí, nasadil do hlavy – a nedopřál klidně odzpívat Tedeum –

Jestli si ho, Brigito, vezmu, mám hrozný strach – že s tou ohromnou ranou ve slabinách chudák kapitán moc zdraví neužije –

Kdoví, milostivá, odpověděla Brigita, třeba není tak veliká, jak si myslíte – a já jsem ostatně přesvědčena – že se mu zacelila –

– Kdybych to tak věděla – už kvůli němu, řekla paní Wadmanová –

– Za deset dní to budem sakumpak vědět – odpověděla Brigita, protože zatímco se vám bude kapitán dvořit – oč, že si Trim bude namlouvat mě – a já ho nechám dělat, co bude chtít – dodala Brigita – a všechno z něho vymámím –

Hned učinily patřičné kroky – a strýček Toby s kaprálem je učinili rovněž.

Nuže, pravil kaprál, levou ruku podepřel v bok a pravou se rozmáchl, jakože to mají v hrsti – aby ne – když, jemnostpane, dovolíte, vyložím vám útočný plán –

– Nesmírně se mi tím, Trime, zavděčíš, řekl strýček Toby – a protože, jak předpokládám, budeš muset při tom útoku být mým pobočníkem, tady máš nejprve, kaprále, korunu a zapij to povýšení.

To tedy, jemnostpane, řekl kaprál (ale nejprve se mu za to povýšení poklonil) – napřed vytáhneme z polního kufru jemnostpánovu premovanou uniformu a pořádně ji vyvětráme a na rukávech připevníme modrozlaté výložky – taky ramillijskou vlásenku vám nakadeřím – a vzkážu krejčímu, aby vám obrátil naruby ty tenké šarlatové kalhoty –

– Já bych raději ty z červeného plyše, pravil strýček Toby. – Ty budou moc baňaté – řekl kaprál.

– Křídou mi vylešti šavli – Ta bude jemnostpánovi jenom překážet, odsekl Trim.

Kapitola XXX

– Zato bude mít jemnostpán obtaženy obě břitvy – a já si zas vykartáčuji monterovskou čapku a navléknu uniformu nešťastného poručíka Le Fevera, kterou mi na památku kázal jemnostpán nosit – a jakmile bude jemnostpán oholen – navlékne si čistou košili a uniformu s modrozlatými nebo šarlatovými výložkami – jednou tu, podruhé zas onu – a všechno bude schystáno k útoku – vyrazíme čacky vpřed jako proti líci nějaké bašty; a zatímco jemnostpán z pravého křídla zaútočí v salóně na paní Wadmanovou – já se z levého křídla obořím v kuchyni do panny Brigity; a jen co tu soutěsku zdoláme, pravil kaprál a luskl prsty nad hlavou, za to vám ručím – že máme vyhráno.

Jen aby se mi to povedlo, řekl strýček Toby – říkám ti, kaprále, raděj bych až na pokraj zákopu pochodoval –

– Žena, to je něco docela jiného – řekl kaprál.

– Taky se mi zdá, pravil strýček Toby.

Kapitola XXXI

Jestli otec strýčka Tobyho v jeho zamilovanosti vůbec něčím dráždil, pak zejména tím, jak překrucoval jeden výraz poustevníka Hilariona[278]; ten když mluvil o svém odříkání, bdění, bičování a jiných účinných náboženských pomůckách – říkával – snad šprýmovněji, než se na poustevníka sluší – „Že tím krotí zbujnost svého osla (čímž myslel své tělo).“

To bylo něco na otcův mlýn; choutky a chtíče našich doleních končin se takto daly lakonicky vyjádřit – a zároveň potupit; i vyjadřoval se takto po léta – slovo náruživosti jakživ nepronesl – místo něho říkal osel – Vskutku se dá říci, že po celou tu dobu si hověl na hnátech a zadku buď svého, nebo cizího osla.

Ale musím vás upozornit na rozdíl mezi

Otcovým oslem

a mým koníčkem – abyste nadále obě ty postavy v duchu jak náleží rozlišovali.

Můj koníček, jen si vzpomeňte, není totiž trdlo jankovité; z osla nemá jediný chlup, jediný rys – Je to skotačivé hříbě, na kterém se člověk chvilku projíždí – je to vrtoch, motýl, obrázek, smyčec – nebo strýčkovo obléhání – nebo také cokoliv jiného, nač se člověk vyšvihne a odharcuje pryč od klopot a strastí života – Užitečnější zvíře se v celém tvorstvu nenajde – a jak by se svět bez něho obešel, to nevím –

– Zato otcův osel – ach! jen si naň vylezte – vylezte – vylezte – (to bylo třikrát, že?) – nelezte na něj: – je to trdlo chlípné – a běda člověku, který jeho zbujnost nezkrotí.

Kapitola XXXII

Tak co! milý bratře Toby, řekl otec, když se s ním po tom zamilování poprvé shledal – co tvoje trdlo všech trdel?

Protože strýček Toby myslel víc na tu část těla, kde měl předtím puchýř, než na Hilarionovo obrazné rčení – a protože (jak známo) utkvělé myšlenky dovedou přetvářet jak zvuk slov, tak podobu věcí, domníval se, že se ho otec, ve volbě slov dosti nevybíravý, ptá na onu část těla jejím pravým jménem; a tak třebaže tam v salóně seděla matka, dr. Slop a Yorick, ze zdvořilosti se přidržel otcova výrazu. Když je člověk v úzkých mezi dvojí neslušností a jedné z nich se stejně musí dopustit – jak pozoruji – ať si vybere, kterou chce, svět mu to má vždycky za zlé – ký div, že to měl za zlé i strýčkovi Tobymu.

Moje Pr––l se už, bratře Shandy, hojí – pravil strýček Toby – Otec si od výpadu se svým oslem mnoho sliboval; užuž by se s ním byl znovu rozjel; ale dr. Slop se nehorázně zachechtal – matka křikla – Pomoz pámbu! – a tak otci Osla zaplašili z kolbiště – potom se všichni rozesmáli – a Osel se už k výpadu nedal přimět.

I rokovali dále bez něho.

Jde o vás, švagře Toby, jeden hlas, řekla matka, že jste se zamiloval – a je to, doufáme, pravda.

Jak se zdá, jsem, švagrová, tolik zamilován, odvětil strýček Toby – jak se jen člověk zamilovat může – Hm! řekl otec – kdypak jste na to přišel? pravila matka.

– Když mi praskl puchýř, odvětil Toby.

Po strýčkově odpovědi dostal otec zase dobrou náladu – i zaútočil pěšky.

Kapitola XXXIII

Ve starověku, bratře Toby, pravil otec, svorně usuzovali, že láska je dvojího různého a odlišného druhu podle toho, který orgán zasáhne – zda Mozek, nebo Játra – když se tedy člověk zamiluje, měl by myslím uvážit, které lásce podlehl.

Copak na tom, bratře Shandy, záleží, která z nich to je, odpověděl strýček Toby, jen když se ožení, miluje svou ženu a zplodí pár dětí.

– Pár dětí! zvolal otec a vztyčil se z křesla; jak se prodíral mezi matkou a dr. Slopem, upřeně na ni pohlédl – pár dětí! zvolal otec, a jak ta strýčkova slova opakoval, procházel se sem a tam.

– To ne, milý bratře Toby, zvolal otec, rázem se uklidnil a zezadu přistoupil k opěradlu strýčkova křesla – ne že bych ti nepřál třeba tucet – naopak bych se z nich radoval a ke každému lnul s otcovskou láskou –

Strýček Toby nepozorovaně vsunul ruku za křeslo a stiskl otci dlaň –

– Ba co víc, jak otec hovořil, držel strýčka Tobyho stále za ruku – ty máš v sobě, milý Toby, tolik mléka lidskosti a tak málo žíraviny – věčná škoda, že svět není zalidněn tvory tobě podobnými; být tak nějakým asijským panovníkem, dodal otec a celý se tím záměrem rozohnil – přiměl bych tě, pokud by ti to ovšem neochromovalo sílu – valem nevysušovalo základní vlhko – neoslabovalo, bratře Toby, paměť a obraznost, což se při takových nadměrných prostocvicích stává – ale kdyby ne, obstaral bych ti, milý Toby, nejkrásnější ženy z celé říše a přiměl tě, abys mi nolens, volens zplodil po jednom poddaném každý měsíc –

Jakmile otec pronesl poslední slovo té věty – matka si šňupla.

To já bych, pravil strýček Toby, dítě nolens, volens čili chtě nechtě nezplodil ani kvůli nejmocnějšímu vládci na celé zemi –

– Byl bych surovec, bratře Toby, kdybych tě k tomu nutil, řekl otec – ale to je pouhý názorný příklad – nejde mi o plození dětí – ačli se na to zmůžeš – jde mi o to, poopravit celou tvou milostnou a manželskou soustavu –

V názoru kapitána Shandyho na lásku, pravil Yorick, je aspoň kus moudrosti a zdravého rozumu; co promarněných hodin života, ze kterých budu skládat účty, jsem se kdysi načítal proslulé básníky a rétoriky, a přece jsem od nich tolik nezískal –

Škoda, Yoricku, řekl otec, že jste nečetl Platona[279]; byl byste se poučil, že je dvojí láska – Pokud vím, ve starověku měli dvojí náboženství, odsekl Yorick – jedno – pro lid, a druhé pro vzdělance; – ale JEDNA LÁSKA snad stačila těm i oněm –

To zase ne; opáčil otec – a příčina je stejná: neboť z těch lásek podle Ficinova výkladu k Velasiovi[280] jedna je rozumová –

– druhá pak přirozená –

s tou první, původní – bez matky – neměla Venuše nic společného; druhou zplodil Jupiter s Dione –

– Prosím tě, bratře, pravil strýček Toby, co je do toho člověkovi věřícímu v Boha? Otec se s odpovědí nezdržoval, aby se mu nepřetrhla nit rozpravy –

Ta druhá, hovořil dále, je celá po Venuši.

Ta první, zlatý to řetěz z nebes spuštěný, ponouká k lásce bohatýrské, která dychtění po moudrosti a pravdě v sobě zahrnuje a k němu ponouká – kdežto ta druhá ponouká jenom k dychtění samotnému –

– Já myslím, řekl Yorick, že plodit děti je stejně blahodárné jako měřit zeměpisnou délku –

– Však taky láska, řekla matka, udržuje mír na světě –

– V domácnosti – má zlatá, to uznávám –

– Zalidňuje zemi; řekla matka –

Ale vylidňuje nebe – má zlatá, namítl otec –

– Panenství naplňuje ráj, vpadl do toho vítězoslavně dr. Slop.

To sedí, jeptiško! pravil otec.

Kapitola XXXIV

Otec disputoval šarvátnicky, rázně a řízně, bodal, sekal, kdekomu dával na pamětnou – a tak mohlo jich být ve společnosti třeba dvacet – za půlhodiny měl jistě všechny proti sobě.

Že nenacházel spojence, k tomu nemálo přispívalo už to, že se hrnul na kdejakou ztracenou vartu; a po pravdě řečeno, jakmile ji zaujal, hájil ji neohroženě, až se každému, ať neohroženému, či dobromyslnému, zželelo ho z ní vypuzovat.

Proto také Yorick, i když na něho často útočil – vší silou útočit neměl to srdce.

Po Slopově PANENSTVÍ v závěru poslední kapitoly otec tentokrát stanul na správné straně cimbuří; kdejaký ženský klášter křesťanského světa by byl Slopovi omlátil o hlavu, ale tu vkročil do salónu Trim a hlásil strýčkovi, že ty tenké šarlatové kalhoty, v nichž měl být podniknut útok na paní Wadmanovou, se k tomu nehodí; když je totiž krejčí rozpáral, chtěje je obrátit naruby, zjistil, že už byly předtím obráceny – Tak je dej, bratře, znovu obrátit, vyhrkl otec, však se je něco naobracíš, než tu věc přivedeš k cíli – Jsou vetché jak pápěrka, řekl kaprál – Tak to si, bratře, rozhodně objednej nové – vím sice, hovořil otec k shromážděným, že vdova Wadmanová je už po léta do bratra Tobyho hluboce zamilovaná a všemožnými ženskými úklady a úskoky se k němu lísá, ale když ho teď polapila, snad ji ta horečka přejde –

– Má, co chtěla.

V takovém případě, na jaký Platon věru nepomyslil, hovořil otec, – Láska není ani tak pocit jako spíše postavení, které člověk zaujme asi tak, jako když bratr Toby narukuje k pluku, ať je mu to po chuti, nebo ne – dal se na vojnu – nic na sobě nedá znát; a všemožně osvědčuje srdnatost.

Podobně jako jiné otcovy hypotézy i tato hypotéza byla celkem přijatelná a strýček Toby chtěl proti ní jenom slůvko namítnout – a Trim se chystal přispět mu na pomoc – jenže otec zatím nedošel k závěru –

A proto, hovořil otec (a tak celou věc znovu přivedl na přetřes) – i když, jak je celému světu známo, paní Wadmanová lne k bratru Tobymu – a naproti tomu bratr Toby zase lne k paní Wadmanové a nic, pranic nebrání tomu, aby muzika spustila ještě dnes večer, do roka, za to vám ručím, se ten kousek neozve.

Učinili jsme špatné kroky, pravil strýček Toby a zadíval se zpytavě na Trima.

Svou monterovskou čapku, bych vsadil, řekl Trim – Monterovskou čapku, jak jsem vám už řekl, dával Trim věčně v sázku; a protože ji měl ten večer vykartáčovanou k útoku, byla to na pohled sázka značná – Svou monterovskou čapku bych, jemnostpane, vsadil proti šilinku – kdyby se (a tu se Trim poklonil) slušelo tady před jemnostpány sázet –

– Na tom není nic neslušného, řekl otec – to je pouhé rčení; když říkáš, že bys vsadil monterovskou čapku proti šilinku – chceš tím říci jen to, – že si myslíš –

– Tak co si vlastně myslíš?

Že se, jemnostpane, vdova Wadmanová ani deset dní neubrání –

Kdepak jsi, přítelíčku, zvolal uštěpačně Slop, nabral tolik vědomostí o ženách?

To jak jsem se zamiloval do papeženské kněžičky, řekl Trim.

Ona to byla bekyně, řekl strýček Toby.

Dr. Slop se rozlítil a na tu distinkci nic nedal; otec se v tom rozhodném okamžiku pustil hlava nehlava do jeptišského i bekyňského řádu, do celé té hloupé a líné čeládky – Slop to nevydržel – a protože vzhledem k zítřejšímu útoku strýček Toby musel ještě něco zařídit s kalhotami – Yorick zase se čtvrtou částí kázání – společnost se rozešla; otec osaměl, před spaním měl ještě půl hodiny volno; dal si tedy přinést pero, inkoust a papír a složil strýčkovi Tobymu toto návodné psaní:

Milý bratře Toby,

co Ti povím, týká se povahy žen a způsobu, jak si je namlouvat; snad prospěje Tobě – když už ne mně – že o tom dostaneš návodné psaní a že Ti je já sestavím.

Kdyby se bylo tomu, kdo o našem osudu rozhoduje, zlíbilo – a to poznání Tebe nepřišlo příliš draho, byl bych docela rád, kdybys tuto chvíli místo mě Ty namáčel pero do inkoustu; jenže tomu tak není – a protože je tady vedle mě paní Shandyová a chystá se na lože – bez ladu a skladu, jak mi hlavou táhnou, dávám dohromady pokyny a návody, které Ti snad přinesou užitek; mají být projevem mé lásky; a nepochybuji, že tak je, milý Toby, také přijmeš.

Především co se v té věci náboženství týče – z toho, jak mi žhne líc, pozoruji sice, že se rdím nad tím, že o tom před Tebou načínám, ač při vší tvé nelíčené skromnosti vím, jak málo náboženské povinnosti zanedbáváš – ale přece jen Ti zvlášť kladu na srdce, abys jednu tu povinnost (v době námluv) neopomíjel; ať ráno, či odpoledne, nikdy nic nepodnikej, dokud se neodevzdáš do ochrany Pánaboha Všemohoucího, aby Tě chránil od zlého.

Vždycky tak za čtyři za pět dní, a hodí-li se Ti to, třeba častěji, vyholuj si hladce témě hlavy; aby snad, když před ní z roztržitosti sundáš paruku, nepostřehla, kolik vlasů Ti ostříhal Trim – a kolik Čas.

– Plešatost jí raděj ani na mysl nepřiváděj.

Pamatuj, Toby, a tou spolehlivou zásadou se řiď –

„Ženy jsou bázlivé“: A dobře, že jsou – jinak by s nimi člověk neobstál.

Kalhoty nenos napjaté, ani je zas nenechávej plandat na stehnech jako plundry našich předků.

– Správná střední cesta zamezí veškeré závěry.

Ať říkáš, co chceš, budiž to mnoho, nebo málo, nezapomínej promlouvat tichounkým hlasem. Ticho a všechno, co se tichu blíží, spřádá v hlavě vidiny půlnočního tajemství: Proto také pokud možno netřískej o zem lopatkou na uhlí a pohrabáčem.

Když s ní hovoříš, vystříhej se všelikého vtipkování a šprýmování a snaž se všemožně, aby jí nepadly do ruky knihy a spisy k tomu směřující: je dost nábožných úvah, zvábíš-li ji, aby si je přečetla – dobře uděláš: ale nedopusť, aby třeba jen nakoukla do Rebelaise, Scarrona[281] nebo Dona Quijota –

– Jsou to vesměs knihy ponoukající k smíchu; a Ty, milý Toby, víš, že milostná touha je ze všech vášní nejvážnější.

Než k ní vkročíš do salónu, sešpendli si na prsou košili.

A když u ní smíš sedět na pohovce a ona Ti poskytne možnost, abys jí položil dlaň na ruku – střež se toho využít – jakmile jí položíš dlaň na ruku, hned pozná Tvou temperaturu. Tu jí spolu s jinými věcmi neprozrazuj; když to uděláš, udržíš si její zvědavost; a jestli ji ani tím nezískáš a Tvůj osel nepozbude zbujnosti, jak právem soudím – Nejprve si musíš dát za ušima pustit pár uncí krve; je to způsob dávných Skythů, kteří tak léčili nezřízené nápory chtíče.

Potom se to místo, jak radí Avicenna, potře sirupem z čemeřice a zavede se vyprázdnění a počištění – což je myslím správné. Kozlí a jelení maso jez co nejméně – a hříběcí vůbec ne; a bedlivě se odříkej – pokud to ovšem jde – pávů, jeřábů, lysek, potápek a tetřevů –

Co se nápoje týče – to Ti ani říkat nemusím, rozhodně pij odvar z ROZRAZILU a HANEY, o jehož účinku nás zpravuje Aaelian[282] – bude-li se Ti nad ním obracet žaludek – na nějaký čas přestaň a místo něho ber okurku, meloun, portulák, leknín, zimolez a lociku.

Nic lepšího zatím pro Tebe nevím –

– Ledaže by vypukla nová válka – S přáním všeho dobrého, milý Toby, jsem Tvůj oddaný bratr

VALTR SHANDY

Kapitola XXXV

Zatímco otec skládal návodné psaní, strýček Toby s kaprálem schystali kdeco k útoku. Obrácení tenkých šarlatových kalhot bylo (aspoň prozatím) odloženo, neměli tedy, proč by s tím otáleli déle než na zítřek; a tak stanovili útok na jedenáct hodin.

Pojď, má zlatá, řekl otec matce – sluší se bratrovi a švagrové zajít za bratrem Tobym – a při tom útoku mu napomáhat.

Když tam otec s matkou došel, byl už strýček Toby s kaprálem dávno v parádě, a protože právě tlouklo jedenáct, oba v tu chvíli vyrazili – ale vetkávat to líčení na samý okrajek osmé knihy takovéhoto díla, to dobře nejde. – Otec měl zrovna jen čas vsunout návodné psaní strýčkovi Tobymu do kapsy u kabátu – a spolu s matkou mu popřát mnoho zdaru při útoku.

Chtěla bych se, řekla matka, podívat klíčovou dírkou jen tak ze zvědavosti – Nazývej to, má zlatá, pravým jménem, pravil otec – A potom se dívej klíčovou dírkou, jak dlouho chceš.

Konec knihy osmé

Věnování jednomu

VELIKÁNOVI[284]

Milostné pletky strýčka Tobyho jsem a priori zamýšlel věnovat hraběti *** – a posteriori[285] je přece jen raději věnuji lordu *******.

Z hloubi duše bych toho želel, kdyby za to důstojní pánové na mě řevnili; a posteriori znamená totiž v dvorské latině líbat ruku – nebo taky jinou část – aby se člověk domohl obročí.

O lordu ******* nesmýšlím lépe ani hůř, než jsem smýšlel o hraběti ***. Jako ražba minci tak propůjčují i pocty obyčejnému kovu jen pomyslnou a místní cenu; zlato a stříbro však platí na celém světě, za ty ručí už jejich váha.

Ochotně jsem hraběti *** nabídl půlhodinku zábavy tehdy, když nebyl ministrem – tím ochotněji mu ji nabízím nyní, vždyť po práci a starosti přijde půlhodinka zábavy spíše vhod a víc osvěží než po filozofickém pohovu.

Přejít na zcela jiné myšlenky, to je pravá zábava; jestli vůbec někdo, pak zcela jiné myšlenky mají ministři a nevinní milenci; až tedy jednou promluvím o státnících a vlastencích a tak je ocejchuji, že si je v budoucnu nikdo nezmýlí a nesplete – ten svazek hodlám věnovat nějakému něžnému pastýři,

jím pyšná věda nikdy nesmýká
na dráhu vlastence a státníka;
na osud nereptá, když nebe nízko
se nad ním klene; lesní rubanisko
i ostrůvek stulený v lůně vod
je jeho nevýbojným tužbám vhod; –
věrní psi když se kolem něho plouží,
po jiném životě on nezatouží.

Zkrátka řečeno vykouzlím před ním hromadu zcela nových námětů, a tím ho chtěj nechtěj vytrhnu z jímavých a milostněnyvých dumek. Prozatím jsem s úctou

AUTOR

Kapitola I

Všechny mocnosti času i osudu, které se nám tady na světě pletou pod nohy, beru za svědky, že jsem se k strýčkovým milostným pletkám dříve nedostal až do této chvíle, kdy matka ze zvědavosti, jak se sama vyjádřila, – nebo snad z jiné pohnutky, jak tvrdil otec – zatoužila kouknout na ně klíčovou dírkou.

„Nazývej to, má zlatá, pravým jménem,“ pravil otec, „a potom se dívej klíčovou dírkou, jak dlouho chceš.“

K tomuto utrhačnému náznaku se dal otec strhnout jen tím, že v něm vzkypěla ona častěji vzpomenutá nakyslost, která mu byla vlastní – jinak měl povahu upřímnou a šlechetnou a po vždy přístupnou poučení; a tak ještě to nevlídné odseknutí ani nedopověděl, už ho hryzlo svědomí.

Matka se mu, jak se na manželku sluší, levou paží zavěsila za pravou, a to tak, že dlaní spočinula na hřbetě jeho ruky – prsty nadzvedla a zase sklepla – skoro to ani ťuknutí nebylo; a jestli ano – těžko by kazuista rozhodl, zda to bylo ťuknutí popíravé, nebo přiznávací: otec, jemnocitný od hlavy až k patám, je správně odhadl – I hryzlo ho svědomí dvojnásob – naráz se obličejem odvrátil jinam, a tu matka v domnění, že se snad chystá otočit a vrátit domů, levou nohu ponechala vprostřed a pravou pošinula napříč, až se octla před ním, a jak k ní on obrátil hlavu, popatřil jí rovnou do očí – Znovu zrozpačitěl! z tisícerých důvodů měl tu výčitku odvolat a z tisícerých důvodů sám sobě vyčítat – viděl před sebou čirý, modrý, chladný, průzračný křišťál se šťávami tak ustálenými, že by se na dně ukázala sebemenší špetka nebo skvrnka chtíče, kdyby tam nějaká byla – jenže ona tam vůbec nebyla – čím to, že já bývám zejména před jarní a podzimní rovnodenností tak chlípný, – to vědí nebesa – Říkám vám, – milostivá – matka, ta jaktěživa chlípná nebyla ani založením, ani vychováním, ani příkladem.

Umírněný proud krve koloval jí spořádaně v žilách všechny roční měsíce a všechny krušné chvíle denní i noční; a nijak své šťávy nepřihřívala příručkovými výlevy nábožných úvah; ty sice pražádný smysl nemají, ale lidská přirozenost v nich mermomocí nějaký smysl hledává – A že by jí otec příklad dával! ten ji nikterak neponoukal a nenaváděl, naopak jí po celý život takové choutky plašil z hlavy – Sama Příroda mu tu starost ulehčila; a otec, což bylo dost nelogické, to věděl – A tak tady dnes 12. srpna 1766 sedím v nachové kazajce a s žlutými trepkami, na hlavě ani paruku, ani čapku, nejvýš tragikomické splnění jeho předpovědi: „Že právě proto nebudu myslit ani jednat jako jiná lidská dítka.“

Otec chybil, že napadl matčinu pohnutku, a ne vlastní čin: vždyť klíčové dírky jsou věru k něčemu jinému; a vzhledem k tomu, že ten čin jakožto čin odporující pravdivému návěští a popírající klíčovou dírku jako takovou – se příčil přírodě, byl, to uznáte, trestuhodný.

Proto také, důstojní pánové, způsobují klíčové dírky více hříchů a nepravostí než všechny dírky světa dohromady.

– a tím se dostávám k milostným pletkám strýčka Tobyho.

Kapitola II

Kaprál dostál strýčkovi Tobymu v slovu, že mu nakadeří velkou ramillijskou paruku, ale pro krátkost času nic kloudného s ní nedokázal: po léta ležela zmuchlaná v koutě strýčkova starého polního kufru; a protože se zašmodrchaností je těžké pořízení a s nedohořelými svíčkami to hned tak každý neumí, nešlo mu to nějak od ruky. Nejméně dvacetkrát od ní kaprál s jarým zrakem a s rozpřaženými pažemi poodstoupil, aby jí pokud možno vdechl lepší vzhled – dívat se tak na to vtělená TRUDNOMYSLNOST, ta vzácná paní by se pousmála – paruka se kudrnatila všude, jenom ne tam, kde o to kaprál stál; a jinde zas, kde by se pěkně vyjímalo pár kudrlinek, nebožtíka by spíš vzkřísil z mrtvých.

Taková byla – nebo spíš takhle by se ta paruka vyjímala na každém jiném čele; ale líbezná dobrota spočívající na čele strýčka Tobyho všemocně přetvářela všechno vůkol, a nadto měl strýček od Přírody do všech rysů krasopisně vepsáno řádný muž, slušel mu tedy i klobouk s vyrudlým premováním a mohutná kokarda z prořídlé dykyty; samy o sobě nestály za facku, ale jakmile si je strýček Toby nasadil, to byla jiná: jako by mu je Věda vlastnoručně vybrala a jimi ho vyparádila.

Ze všeho na světě nejlépe se k tomu hodila strýčkova modrozlatá uniforma – jenže k Eleganci je nezbytná jistá Míra: za tu dobu, co mu tu modrozlatou uniformu před patnácti nebo šestnácti lety ušili, strýček se skoro nepohyboval, nejdál si ještě tak vyšel k travnatému kuželníku – byla mu tedy až běda úzká, taktak že ho kaprál do ní nadil; nastavovat rukávy bylo marné.

– Na zádech a na šosech byla však uniforma podle módy z doby krále Viléma premována; vezmu ten popis zkrátka: ten den ráno se to premování na slunci skvěle blyštělo a vůbec působilo dojmem tak kovovým a mužným, že by strýček lepší iluzi neměl, ani kdyby si usmyslil útočit v krunýři.

Tenké šarlatové kalhoty, ty mu krejčí v rozkroku rozpáral a tak zřízené je nechal být –

– Ano, milostivá, – ale kroťme svou fantazii. Jen tolik povím, že minulý večer shledali, že se s nimi nedá nic počít, a protože náhradu za ně strýček Toby v své garderobě neměl, vytáhl do pole v šarlatových kalhotách.

Kaprál se nastrojil do munduru nešťastného Le Fevera; a s kšticí zastrčenou pod schválně vypulérovanou monterovskou čapkou kráčel tři kroky za svým velitelem; z vojanského furiantství si povytáhl manžetu na zápěstí; na něm se mu pak pohupovala hůl s černým řemínkem, kolem uzlu roztřepeným v portepé – Strýček Toby držel berlu jako píku.

– Což o to, vypadá to pěkně; řekl si otec.

Kapitola III

Strýček Toby se nejednou ohlédl za sebe, jak ho kaprál kryje; pokaždé když to udělal, kaprál se zlehka rozmáchl holí – ale nijak chvastounsky; a s přelíbezným nádechem přeuctivého povzbuzování domlouval strýčkovi: „Jen žádný strach.“

Nuže, strýček Toby strach měl: a to náramný, vždyť (jak mu kdysi otec vyčtl) nerozeznal u Ženy pravý a nepravý konec, a tak býval před ženami nesvůj – když je ovšem něco bolelo nebo trápilo, pak jeho soucit neznal mezí; nejdvornější romantický rytíř by, aspoň o jedné noze, neputoval dále, aby setřel slzu z ženského oka; a přece se do něho upřeně zadíval jenom jedenkrát, a to ho zvábila paní Wadmanová; je to, jak v prostnosti srdce otci říkával, skoro (i když ne docela) taková špatnost jako mluvit oplzle. –

– A co když je? říkával otec.

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

Kapitola IV

Ve zlém, řekl strýček Toby, k paní Wadmanové už to bylo pouhých dvacet kroků, a tu on zaváhal – ve zlém to snad, kaprále, brát nebude –

– Bude to brát, jemnostpane, řekl kaprál, zrovna tak jak to brala od mého bratra ta ovdovělá židovka v Lisaboně. –

– A jak to bylo? pravil strýček Toby a udělal čelem vzad ke kaprálovi.

Tomíkovy trampoty, pravil kaprál, jemnostpán už zná; tahle věc s nimi souvisí jen potud, že kdyby si Tomík nebyl tu vdovu vzal – nebo kdyby tak byl Pámbu dal a po svatbě nic jiného nedělali, než cpali vepřové do klobás, nikdy by ho, poctivce, nevytáhli z teplé postele a neodvlekli na inkvizici – Proklaté místo – pokýval kaprál hlavou – jakmile tam jednou nešťastník je, je tam, jemnostpane, navěky.

Svatá pravda; řekl strýček Toby a při těch slovech se nyvě zahleděl na dům paní Wadmanové.

Nic smutnějšího, hovořil kaprál, než doživotní žalář – a nic libějšího, jemnostpane, nad svobodu.

Baže nic, Trime – řekl unyle strýček Toby –

Dokud je člověk svobodný – zvolal kaprál a takto se rozmáchl holí –

Lépe obhájit svobodný stav nedokázalo ani tisíc nejjemnějších otcových sylogismů.

Strýček Toby se teskně zahleděl k svému domku a k travnatému kuželníku.

Kouzelnou hůlkou kaprál bezděky vyčaroval ducha chladné vypočítavosti; nezbývalo mu než příběhem ho zase odčarovat, a takto zcela necírkevnicky ho tedy kaprál vymítl.

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

Kapitola V

Tomíkovi bylo, jemnostpane, ve službě hej – sluníčko hřálo – začal tedy vážně pomýšlet na to, že se osamostatní; protože nějaký žid, který měl v té ulici klobásnický krám, tehdá zrovna, chudák, umřel na řezavku a zanechal vdově kvetoucí podnik – řekl si Tomík (v Lisaboně se totiž každý ohání, jak umí), nic se nestane, když se jí nabídne za pomocníka: seznámit se s ní, to jinak nepůjde, ledaže u ní v krámě koupí libru klobás – hned tedy Tomík vykročil – a takto cestou v duchu počítal; když dopadne bídně, za libru klobás to vždycky stojí – když však dopadne dobře, pak se osamostatní; přitom získá nejen libru klobás – ale taky ženu – a nádavkem k tomu, jemnostpane, ještě klobásnický krám.

Kdekdo od nejvyššího po nejnižšího služebníka v rodině mu přál mnoho štěstí; jako teď ho, jemnostpane, vidím, jak si v bílé pikové vestě a v krátkých kalhotách, s kloboukem na stranu bujaře vykračuje po ulici, švihá hůlkou, na každého se usměje nebo ho bodře osloví: – Běda! Tomíku! už se neusmíváš, zvolal kaprál a úkosem pohlédl k zemi, jako by k němu do žaláře promlouval. – Chudák! řekl soucitně strýček Toby.

Poctivějšího, veselejšího chlapíka, než byl, jemnostpane, on, nikdy krev v žilách nehřála –

– To ti tedy byl, Trime, podobný, vyhrkl strýček Toby. Kaprál se zarděl až po konečky prstů – do očí mu vhrkla slza stydlivého dojetí – slza vděčnosti k strýčkovi Tobymu – a slza bolesti nad bratrovým neštěstím – a naráz mu líbezně skanuly po líci; jako chytá lampa od lampy, zrovna tak strýček Toby uchopil Trima za klopy (kdysi Le Feverova) mundúru, jako by chtěl jen pohovět chromé noze, ale zatím ulevil citu mnohem vzácnějšímu – postál půl druhé minuty; teprve potom ruku odtáhl, kaprál se mu pak poklonil a vyprávěl dál o bratrovi a ovdovělé židovce.

Kapitola VI

Když vkročil Tomík do krámu, nikdo tam, jemnostpane, nebyl, leda ubohá mladá černoška a ta chocholem bílých per, zlehka přivázaných k dlouhé hůlce, odháněla mouchy – ale nezabíjela. – Pěkný obrázek! řekl strýček Toby – ona, Trime, zakusila útisk, a tak se naučila milosrdenství –

– Hodná byla, jemnostpane, od přírody i od těch nespravedlností; jsou vám v příběhu té nešťastné opuštěné holky věci, že by nad tím zjihlo i srdce z kamene, řekl Trim; povím vám je někdy za pošmourného zimního večera, až na to budete, jemnostpane, naladěn, spolu s ostatkem Tomíkova příběhu, ony k němu totiž patří –

– Jenom, Trime, nezapomeň, řekl strýček Toby.

– A to má černoch duši, jemnostpane? řekl (nejistě) Trim.

V tomhle se já, kaprále, moc nevyznám, pravil strýček Toby; ale jako mě a tebe, tak i jeho, myslím, Bůh duše nezbaví –

– To by jednomu nadržoval na úkor druhého, pravil kaprál.

– To jistě; řekl strýček Toby. Proč se tedy, jemnostpane, s černou ženskou zachází hůř než s bílou?

– To ti sám nevím, řekl strýček Toby –

– Jen proto, zvolal kaprál, a zavrtěl hlavou, že se jí nikdo nezastane –

– Právě proto, Trime, pravil strýček Toby – zaslouží ochranu ona i její bratři; prozatím vložilo válečné štěstí karabáč do rukou nám – bůhví kde se ten karabáč octne později! – ale aťsi je, Trime, kde chce, stateční lidé se jím nelítostně ohánět nebudou.

– Chraň Bůh, řekl kaprál.

– Amen, dodal strýček Toby a položil si ruku na prsa.

Kaprál se vrátil k příběhu a znovu v něm pokračoval – jenže s rozpaky, jež leckterý čtenář tady na světě nepochopí; při těch hojných náhlých přechodech od jednoho vlídného a srdečného citu k druhému až sem nadobro pozbyl té rozmarné tóniny, která jeho vyprávění propůjčovala jádro i jiskru; dvakrát se pokoušel do ní vpadnout, ale pořád se mu to nezamlouvalo; hlučně si tedy odkašlal, aby rozprchlé živočišné částice znovu sešikoval, levou paži přitom opřel v bok, aby Přírodu pobídl k dílu, a pravou paži napřáhl, aby jí taky z druhé strany napomohl – a tak se kaprál jakžtakž do tóniny vpravil; v tom postoji vyprávěl pak příběh dále.

S tou mouřenínkou, jemnostpane, neměl tehdy Tomík co dělat, šel tedy dál do zadní světnice pohovořit s ovdovělou židovkou o lásce – a o libře klobás; mladík to byl, jak jsem už jemnostpánovi řekl, upřímný a bodrý, v každém rysu i gestu měl tu povahu vepsánu, a tak bez dlouhého ptaní, přitom však nanejvýš uctivě, popadl židli, přistrčil si ji k jejímu stolu a usedl.

Náramně nešikovné je namlouvat si, jemnostpane, ženskou, když ona dělá klobásy – Tom se tedy o nich rozpovídal; nejprve vážně – „Jak se dělají – z jakého masa, zelenin a koření“ – Potom rozmarněji o tom, „Z jakých střev – a jestli nepraskají – A nejlepší že asi budou ty nejtlustší“ – a tak dále – co však říkal o klobásách, hleděl spíš nedokořenit než překořenit – aby měl něco v záloze –

Protože hrabě de la Motte, pravil strýc Toby a položil Trimovi ruku na rameno, tuto opatrnost zanedbal, prohrál wynendalskou bitvu: hnal se o překot do lesa; nebýt toho, nebylo by nám padlo do rukou Lilie a vzápětí po něm Gent a Bruggy; bylo už na sklonku roku, hovořil strýček Toby, a uhodila strašlivá nepohoda, dopadnout to jinak, bylo by naše vojsko zahynulo v širém poli. –

– Nedělají se snad, jemnostpane, i bitvy v nebi tak jako svatby? – Strýček Toby se zadumal. –

Náboženství ho nutkalo říci to tak, úcta k vojenskému umění ho zas pokoušela říci to jinak; odpověď, která by mu byla zcela po chuti, se mu nedařila – a tak strýček Toby neříkal nic; a kaprál příběh dopověděl.

Tomík si, jemnostpane, všiml, že vyhrává a že ona povídání o klobásách vlídně přijímá, i jal se při jejich výrobě pomáhat. – Nejprve jí přidržoval kroužek klobásy a ona do ní rukou přihazovala prejt – potom ji rozřezal provázek na příhodné kousky, držel je v ruce a ona mu jeden po druhém odebírala, potom jí je vložil napříč do úst, aby si je brala podle potřeby – a tak to šlo pomaloučku, až si nakonec troufl sám klobásy zavazovat, zatímco ona přidržovala ústí střeva. –

– Nuže, vdova si, jemnostpane, druhého manžela vždycky vybírá tak, aby byl pokud možno jiný než ten první: v duchu se tedy rozhodla dávno předtím, než s tím Tomík začal.

Naoko se bránila a uchopila klobásu: – Tomík rázem popadl druhou –

Ale když viděla, že Tomíkova je chrupavkovitější –

Podepsala kapitulaci – Tomík ji zpečetil; a bylo to.

Kapitola VIII

Všechny ženské, připojil Trim poznámku k svému příběhu, od té nejvyšší až po tu nejnižší, mají, jemnostpane, rády špás; ale jak ho chtějí mít podaný, to je těžko poznat; jinak to nejde, než že spodky jako u polních kusů tak dlouho vytahujeme a spouštíme, až se strefíme. –

– To přirovnání, řekl strýček Toby, se mi líbí víc než věc sama –

– To je tím, jemnostpane, pravil kaprál, že máte slávu raději než slast.

– Jak doufám, Trime, odvětil strýček Toby, ještě raději než slávu a slast mám lidstvo; a protože vojenská věda zřejmě slouží blahu a klidu světa – a vojenské odvětví, které my spolu pěstujeme na travnatém kuželníku, obzvláště brzdí krok NEZŘÍZENÉ CTIŽÁDOSTI a menšině chrání život a statky před lupičstvím většiny – až nám jednou dolehne k uším bubnování, oba, o tom jsem, kaprále, přesvědčen, najdeme v sobě tolik lidskosti a družnosti, že uděláme čelem vzad a vyrazíme na pochod.

Při těch slovech udělal strýček Toby čelem vzad a rázně vykročil jako v čele setniny – věrný kaprál přiložil hůl na rámě, při prvním kroku plácl dlaní na šos mundúru – a pochodoval alejí hned za ním.

– Co to mají v kotrbě? křikl otec na matku – namoutě, vždyť oni paní Wadmanovou podle předpisu obléhají a pochodují kolem jejího domu, aby si vyznačili obléhací příkop.

Tak si myslím, pravila matka – Stát, vašnosti – protože co si tak o tom asi matka myslila – a otec doopravdy řekl – co ona mu na to odpověděla a co on jí zase odsekl, to bude pročítat, zpytovat, tlumočit, vykládat, omílat – jedním slovem ve zvláštní kapitole přebrnkávat Budoucnost – jářku Budoucnost – klidně to slovo opakuji – dokázala snad moje kniha víc než Mojžíšovský odkaz[286] nebo Pohádka o kádi, že spolu s nimi neodplyne stokou Času?

Nebudu o tom dále vykládat: valem hyne čas – každé načrtnuté písmeno mi říká, jak prudce Život kvapí za mým perem; dny i hodiny, vzácnější, drahá Janičko! nad rubíny obmykající tvou šíji, letí nám nad hlavou jako obláčky za větrného dne a nikdy se už nevrátí – všechno se řítí vpřed – co si tu kadeř navíjíš – hle! už ti šediví; a každé políbení ruky na rozloučenou i ta chvíle potom, co nejsme spolu, je předehrou k věčnému odloučení, které nám brzy nastane. –

– Bůh nám buď oběma milostiv!

Kapitola IX

Zlámanou grešli bych nedal za to – co si o tom povzdechu myslí svět.

Kapitola X

Levou paži zavěšenou do otcovy pravé, tak s ním kráčela matka, až došli k osudnému rohu staré zahradní zdi, kde Obadiáš na kočárovém koni shodil dr. Slopa ze sedla: průčelí domu paní Wadmanové bylo přímo naproti a otec po něm mrkl, jakmile se tam octl; jak uviděl strýčka Tobyho s kaprálem pouhých deset kroků ode dveří, hned se otočil – „Postůjme maličko,“ pravil otec, „a podívejme se, jak obřadně tam bratr Toby se svým sluhou Trimem vkročí – nezmeškáme tím ani minutu,“ dodal otec. – Třeba deset minut, to je jedno, pravila matka.

– Nezmeškáme ani půl minuty, řekl otec.

Kaprál příběh bratra Tomíka a ovdovělé židovky teprve načínal: příběh se táhl – a táhl – rozbíhal se v epizody – vracel se, táhl – a pořád táhl; nebral konce – i čtenáři připadal zdlouhavý –

– Otec, pomoz mu Pámbu! nad každým novým postojem zuřil a kaprálovu hůl s jejím šviháním a šermováním posílal ke všem čertům, pokud o ni budou stát.

Když výsledek takovýchto událostí, na jaké čeká otec, kolísá na vážkách osudu, mysl má tu výhodu, že může třikrát změnit pohnutku očekávání, jinak by to ani nevydržela do konce.

Prvnímu hnutí velí zvědavost; druhé hnutí, toť šetrnost, jíž se ospravedlní to, co se vynaložilo na první – a hnutí třetí, čtvrté, páté, šesté a tak dále až do soudného dne – je věc cti.

Že to moralisté šmahem připisují Trpělivosti, to já dávno vím; jenže tato ctnost, jak se mi zdá, má vlastní širou oblast a v ní tolik práce, že tu hrstku pobořených hradů, které tady na zemi ještě cti zbyly, vůbec nepřepadá.

S těmito třemi spojenci to otec jakžtakž vydržel až do konce Trimova příběhu; a potom ještě v další kapitole do konce strýčkovy chvalořeči na vojenství; když však před ním oba, místo aby vkročili k paní Wadmanové, udělali čelem vzad a pochodovali po aleji opačným směrem, než se nadál, – hned propadl nakyslé popudlivosti, jakou se za jistých okolností povahově tolik odlišoval od jiných.

Kapitola XI

– „Copak to zas mají v kotrbě?“ křikl otec – – atd.

– – – – Tak si myslím, řekla matka, že robí šance –

– Že by na pozemku paní Wadmanové! zvolal otec a couvl zpátky –

To snad ne: pravila matka.

Čert aby vzal, stoupl otec hlasem, celé hradebnictví i s tou veteší krytých chodeb, podkopů, zákrytů, hradebních košů, podvalů a cuvett –

Samé hlouposti – řekla matka.

Nuže, ona měla ve zvyku, i kdyby to mimochodem někteří důstojní pánové dělali po ní, hned bych jim za to dal šarlatovou kazajku a nádavkem ještě žluté trepky – že se nikdy nezpěčovala přisvědčovat a přizvukovat nějakému otcovu soudu jen proto, že mu nerozuměla nebo jej v představách nesdružovala se základním pojmem či odborným termínem, na němž se věta nebo nauka jako v čepu otáčí. Dělala skromně jen to, co za ni slíbili kmotři a kmotřenky – a nic víc; a tak se nějakým nesrozumitelným slovem oháněla třeba dvacet let – a když to bylo sloveso, časovala je ve všech způsobech a časech a vypátrat, co vlastně znamená, se vůbec nesnažila.

Otce to věčně dožíralo; hned zkraje tím zakroutila krk tolika rozmluvám, že by to ani nejurputnějším odmlouváním nedokázala – přežily to jen některé díky cuvettám –

– „Samé hlouposti,“ řekla matka.

– Zvlášť cuvetty, dodal otec.

To mu stačilo – okusil sladkého vítězství – a hovořil dál.

– On to vlastně pozemek paní Wadmanové není, opravil se otec – má ho jen v doživotním pachtu –

– To je náramný rozdíl – řekla matka –

– To si jen trouba myslí, odsekl otec –

Ledaže by snad měla dítě – řekla matka –

– To by k tomu nejprve musela bratra Tobyho přimět –

– Jistěže, manželi, pravila matka.

– Ale jestli ho k tomu přiměje – řekl otec – Pánbůh jim buď milostiv.

Amen: řekla matka piano.

Amen: zvolal otec fortissimo.

Amen: pronesla znovu matka – ale zakončila to takovou kormutlivou kadencí nad sebou, že otci všechny žilky zkrušila – hned vytáhl z kapsy kalendář; ale než ho rozevřel, vyhrnulo se z kostela Yorickovo stádce, a tím mu zodpovědělo jednu polovinu otázky – matka mu pak prozradila, že je den vysluhování – a tím mu zodpověděla i druhou polovinu – I zastrčil kalendář do kapsy.

Rozpačitěji by se domů nevracel ani ministerský předseda přemýšlející o úhradě na rozpočet.

Kapitola XII

Od konce poslední kapitoly se ohlížím zpátky a omakávám tkáň dosud napsaného, i nezbývá mi než na této stránce a pěti dalších vsunout notný kus něčeho docela jiného, aby moudrost a hloupost zůstala v správné rovnováze, bez jaké žádná kniha ani rok neobstojí: nějaká ubohá šouravá odbočka (která navzdory svému názvu by se dala klidně provozovat na císařské) se na to nehodí – kdepak; když už odbočka, ať je řízná a o řízném námětu, aby se kůň ani jezdec nedali dohonit, leda až je to omrzí.

Horší je zverbovat na to pomocníky, kteří by to zastavili: fantazie je vrtošivá – důvtip se nedá přitahovat za vlasy – a šelmovina (jinak milá holka) nepřijde na zavolání, slibujte si jí třeba hory doly.

Nejlepší je, když se člověk pomodlí –

Tím si však jenom uvědomí své duševní i tělesné křehkosti a slabosti – v tom ohledu mu tedy po modlitbě bude spíše hůř – v jiném ohledu zase líp.

V takovém případě jsem na sobě vyzkoušel kdejaký mravní mechanický prostředek: ba někdy jsem se přímo k své duši obrátil a do omrzení se s ní přel o šíři jejích mohutností –

– Ani o coul jsem je tím nikdy nepopotáhl –

Potom jsem zvolil jiný postup a zkoušel na sobě tělesnou zdrženlivost, střídmost a cudnost: Ty jsou, řekl jsem si, dobré samy o sobě – jsou dobré absolutně; – jsou dobré relativně; – jsou dobré pro zdraví – jsou dobré pro štěstí tady na světě – jsou dobré pro štěstí na onom světě –

Jsou zkrátka dobré ke všemu, jenom ne k tomu, co člověk potřebuje; tam mu nejsou dobré k ničemu, duši nechávají nahou, jak ji Pánbůh stvořil: teologické ctnosti víry a naděje jí sice dodávají odvahy; ale o tu ji pak připraví kňouravá ctnost Pokory (jak jí říkal otec) a člověk je pak na tom stejně, jako byl dřív.

Nuže, v běžných a obyčejných případech je podle mě nejlepší způsob ten –

Pokud se vůbec lze spolehnout na logiku a jestli mě nezaslepuje sebeláska, věru je ve mně kus génia; je to patrno už z toho, že neznám závist: jakmile totiž kápnu na nějaký fortel nebo turnýru na zvelebení spisovatelství, hned to rozhlásím; chci, aby celé lidstvo psalo tak dobře jako já.

– A to se jistě stane, jestli bude jen trochu přemýšlet.

Kapitola XIII

Nuže, v normálním případě, když jsem totiž tupý a zlenivělé myšlenky mi jdou z pera jako klih –

Nebo když, bůhví čím to je, trčím v studeném, nevznosném škrabálkovství a ne a ne z něho vybřednout; a bez cizí pomoci bych až do konce kapitoly pořád psal jako nějaký holandský komentátor –

– Tu se s namočeným perem ani dlouho nepřu; když mě nevytrhne šňupec nebo procházka po pokoji – hned sáhnu po břitvě; vyzkouším ostří na dlani, namydlím vousy a bez dlouhých cavyků je oholím; a pokud nějaký chlup nechám stát, dbám jen na to, aby nebyl šedivý; potom si převléknu košili – a na prst si nasadím topasový prsten; zkrátka se co nejšvarněji nastrojím.

To by v tom byl čert, aby to nepomohlo; uvažte, vašnosti, že když si někdo holí vousy, bývá rád při tom (není ovšem pravidla bez výjimky), a když si to sám obstarává, chtěj nechtěj po celou dobu sedí naproti sobě – a v tom postavení jako v každém jiném ho napadají svérázné myšlenky. –

– Tvrdím, že po jednom oholení duchaplné nápady vousáče jsou hned o sedm let ladnější a mladistvější; a kdyby jim nehrozilo nebezpečí úplného vyholení, tím ustavičným holením by se daly svrchovaně zjemnit – Jak mohl Homér s takovými vousisky psát, to nevím – protože se to příčí mé hypotéze, raději toho nechám – Ale vraťme se k toaletě.

Ludovicus Sorbonensis z toho dělá záležitost výhradně tělesnou (ἑξωτερικἡ πρᾶξις), jak tomu říká – ale to se mýlí: duše a tělo se na všem počínání svorně podílejí: Při strojení obléká člověk také myšlenky: a když se nastrojí jako ušlechtilý muž, stejně zušlechtěnou vidí v duchu kdejakou svou myšlenku – a tak stačí, když vezme pero a píše tak, jaký je.

Jste-li tudíž, vážení a důstojní pánové, zvědavi, zda to, co píši, je čisté a čtení hodné, zjistíte to, když nahlédnete nejen do mé knihy, ale také do mých účtů za prádlo; i ukáže se, že jsem za jeden měsíc čistým psaním ušpinil jedenatřicet košil; a přece mě ten měsíc víc tupili, proklínali, trhali a zatracovali a víc nade mnou tajemně hlavou pokyvovali než všechny ostatní měsíce toho roku dohromady.

– Jenže vážení a důstojní pánové si neprohlédli mé účty.

Kapitola XIV

Protože odbočku, ke které se tady chystám, jsem chtěl začít až v patnácté kapitole – mohu s touto kapitolou naložit, jak chci – po ruce mám dvacet způsobů – mohl bych do ní vpravit kapitolu o knoflíkových dírkách –

Nebo kapitolu o samých Fuj, která patří za ně –

Nebo kapitolu o Uzlech, ale jestli o ně důstojní pánové nestojí – třeba bych se ještě dostal do šlamastyky: nejjistější je kráčet po stopách učenců, a proti tomu, co jsem napsal, vznášet námitky, ale odpověď na ně, to prohlašuji předem, ani v patě nemám.

Předně bude v tom možná někdo spatřovat ničemnou thersitovskou satiru, černou jako inkoust, kterým je napsána – (kdo to ostatně říká, nechť se poděkuje generálnímu intendantovi řeckého vojska za to, že neškrtl ze seznamu mužstva takového ohavu a otevřhubu, jako byl Thersites[287] – jen od něho to přízvisko pochází) – a mermomocí bude prohlašovat, že při takových výplodech mytí a drhnutí zchátralému duchu nic nepomáhá – naopak, čím větší špinavec, tím je na tom líp.

Na to nemám po ruce jinou odpověď, leda že arcibiskup beneventský složil, jak je celému světu známo, román o Galateovi v šarlatovém kabátě, v šarlatové vestě a v šarlatových kalhotách; a že pokání, které mu za to uložili, aby totiž sepsal výklad k Zjevení, jedněm připadalo přísné, jiným zas vzhledem k tomu úboru vůbec ne.

Dále se proti tomuto léku namítá, že se nehodí pro všechny; podle nezměnitelného přírodního zákona je z něho, aspoň co se tolik zdůrazňovaného holení tkne, celá polovina lidského pokolení vyloučena; jen tolik povím, že se anglické i francouzské spisovatelky bez něho neobejdou –

Zato Španělky – o ty strach nemám –

Kapitola XV

Konečně je tady patnáctá kapitola; přináší jenom smutný notový klíč „Jak nám tady na světě rozkoš uniká“.

Zatímco jsem o odbočce mluvil, namouduši jsem se jí dopustil! Ona mi řekla: Divné stvoření je mužský!

Svatá pravda, já na to – ale pusťme to z hlavy a vraťme se k strýčkovi Tobymu.

Kapitola XVI

Strýček Toby s kaprálem dopochodovali až na konec aleje, a tu si vzpomněli, že mají co dělat na opačné straně; udělali tedy čelem vzad a pochodovali rovnou ke dveřím paní Wadmanové.

Za to vám, jemnostpane, ručím, jak strýčka předešel ke dveřím, aby zaklepal, sáhl si kaprál na štítek monterovské čapky – Proti tomu, jak jindy se svým věrným sluhou jednal, strýček Toby tentokrát slovem ať dobrým, nebo špatným ani nemukl: neměl totiž dost sešikovány myšlenky; toužil po další válečné poradě, a jak kaprál vystupoval po třech schůdcích ke dveřím – dvakrát si strýček odkašlal – a každým vydechnutím zalétl ke kaprálovi kus strýčkovy skromňoučké odvahy; kaprál stál nevěda proč celou minutu s klepátkem v ruce. Brigita, od čekání celá strnulá, číhala uvnitř, ukazovák a palec na petlici: a za záclonou v ložnici bez dechu seděla a jejich příchod pozorovala paní Wadmanová, ochotná dát si znovu zprznit oko.

Trime! řekl strýček Toby – ale jak to slovo pronesl, uplynula minuta a Trim pustil klepátko.

Strýček Toby zjistil, že po válečné poradě je navždy veta – i zapískal Lillibullero.

Kapitola XVII

Protože panna Brigita držela ukazovák a palec na petlici, kaprál nemusil tlouci jako třeba váš krejčí, jemnostpane – taky jsem nemusel chodit pro příklad tak daleko z domu; sám jsem krejčímu dlužen nějakých pětadvacet liber a divím se, že má ten chlap tolik trpělivosti –

– Co je ostatně komu do toho: jenže mít dluhy je zatrachtilá věc; na financích některých chudých knížat zvláště v naší domácnosti jako by tkvěla kletba, která se ani šetrností nedá do želez zkout: žádný ať velký, nebo malý princ, prelát, papež nebo potentát tady na zemi, o tom jsem přesvědčen, v hloubi srdce tolik netouží po tom, být s každým kvit – a taky o to tolik neusiluje. Jak je rok dlouhý, půl zlaťáku zbůhdarma nevydám – v holínkách si nevykračuji – párátka nekupuji – a za parádu šilink neutratím; a těch šest měsíců, co jsem na venkově, žiji si tak skromně, že mě při nejlepší vůli Rousseau zdaleka nedohoní – nechovám sluhu, pacholka, koně, krávu, psa, kočku, vůbec nic takového, co jí a pije, leda chuděru hubeňoučkou vestálku (na udržování ohně) a ta mívá zrovna tak špatnou chuť k jídlu jako já – ale jestli si myslíte, že se tím ze mě stal filozof – zlámanou grešli bych, lidičky! za váš úsudek nedal.

Pravá filozofie – ale dokud strýček píská Lillibullero, nedá se ta věc probírat.

– Pojďme dovnitř.

Kapitola XVIII

Kapitola XIX

Kapitola XX

– * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * –

– Však to místo, milostivá, sama uvidíte.

Paní Wadmanová se zarděla – pohlédla ke dveřím – zbledla – znovu se zarděla – nabyla obvyklé barvy – zarděla se ještě hůř; neučenému čtenáři to překládám takto –

Panebože! na to se nemohu dívat –
Co by tomu řekl svět, kdybych se podívala?
Jak se podívám, hned omdlím –
Kéž bych se tak mohla podívat –
Podívat se na to přece není hřích.
– Rozhodně se podívám.

Tak se to paní Wadmanové honilo hlavou a strýček Toby zatím vstal z pohovky, vyšel ze salónu a na chodbě dal Trimovi rozkaz –

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * – je myslím v podkroví, řekl strýček Toby – Ještě ráno jsem ji tam, jemnostpane, viděl, přisvědčil Trim – Tak tam, Trime, prosím tě, hned skoč a přines mi ji do salónu.

Rozkaz nebyl Trimovi po chuti, ale ochotně vyhověl.

V prvním případě to nebyl volní čin – v druhém ano; i nasadil si monterovskou čapku a pospíchal, pokud jen s chromým kolenem stačil. Strýček Toby se vrátil do salónu a znovu usedl na pohovku.

– Prstem si na to místo sáhnete – řekl strýček Toby. – Já si na ně přece jen nesáhnu, řekla si paní Wadmanová.

To se musí ještě jednou přeložit: – tady vidíme, jak málo se toho pozná z pouhých slov – musíme jít až na kořen věci.

Abych rozptýlil mlhu, která se nad těmito třemi stránkami vznáší, vynasnažím se mluvit co nejjasněji.

Promněte si dlaní třikrát čelo – řádně se vysmrkejte – uvolněte si nosní průchody – kýchněte, lidičky! – Pozdrav pámbu –

A teď mi držte palec.

Kapitola XXI

Žena si bere manžela k tomu konci – těch konců (všech dohromady – světských i duchovních) je však celkem padesát, a tak nejprve náležitý konec v duchu váží, rozebírá, promýšlí; potom na základě rokování, zkoumání, bádání a usuzování pátrá a zjišťuje, drží-li pravý konec – a když ano – pak ho zlehounka sem a tam popotahuje, až má jistotu, že se jí nepřetrhne.

Slawkenbergius to na počátku třetí Dekády čtenáři zpřístupňuje podobenstvím tak roztodivným, že ze šetrnosti k ženskému pohlaví je citovat nebudu – docela bez humoru však není.

Ona nejprve, praví Slawkenbergius, zastaví osla, levou rukou si ho podrží za ohlávku (aby jí neutekl) a pravou rukou mu zaloví až na dno košíku a pátrá – Po čempak? – Čím víc mi budete skákat do řeči, tím později se dovíte –

„Já mám, vzácná paní, jenom prázdné láhve;“ praví osel.

„A mně zas naložili dršky;“ praví druhý.

– A ty na tom nejsi o nic líp, praví ona třetímu; v koši máš jenom plundry a bačkory – a tak přistoupí po řadě k čtvrtému a pátému, až dojde k oslovi, který to u sebe má, převrátí mu koš, podívá se – prohlédne – roztřídí – změří – roztáhne – navlhčí – usuší – potom se zuby zakousne do osnovy i útku.

– Prokristapána! čeho?

Zařekl jsem se, že všechny mocnosti světa, odpověděl Slawkenbergius, mi to tajemství z hrudi nevypáčí.

Kapitola XXII

Žijeme ve světě, kde se to hemží samými záhadami a hádankami – nic zvláštního tedy na tom není – ale přece jen je mi divné, že Příroda, která robí všechno tak, aby splňovalo svůj účel, a kromě toho, že to občas z legrace schválně poplete, vždycky dovede dát všemu, co vezme do ruky, takové tvary a vlastnosti, že ať k pluhu, ke komediantskému vozu, nebo ke káře, každý tvor, kterého uhněte, třeba pouhé oslátko, je, jak má být; a zatím při robení manžela to ustavičně patlá.

Buď je to nevhodnou hlínou – nebo se hlína při vypalování zkazí; od přílišného žáru bývá pak manžel (bodejť) po jedné straně kornatý až příliš – a od slabého žáru na druhé straně zas tuze málo – jestli snad velká Umělkyně vůbec nedbá drobných platonských požadavků oné části lidského pokolení, v jejíž prospěch tuto vyrábí – nebo jestli vzácná paní sama někdy neví, jaký manžel bude nejvhodnější – to nevím: promluvíme si o tom až po večeři.

Dost, ten postřeh i úvaha nad ním sem nezapadá – právě naopak; strýček Toby se totiž k manželství hodil právě tak, že se ani víc hodit nemohl: Příroda ho utvořila z nejjemnější a nejpoddajnější hlíny – tu promísila vlastním mlékem a ducha do ní vdechla přelíbezného – zrobila ho šetrného, ušlechtilého a vlídného – důvěřivost i víru mu vložila do srdce a kdejaký průchod k němu uzpůsobila k sdělování nejněžnějších poselství – a nadto přihlédla ještě k dalším cílům, pro které bylo manželství ustanoveno –

A tudíž * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * *

Zraněním nebyl tento dar u strýčka Tobyho nikterak zmařen. Nuže, tento poslední punkt zní poněkud podezřele; a Ďábel, který nám tady na světě nejvíc víru rozvrací, nasadil o něm paní Wadmanové do hlavy pochybnosti; a jako pravý ďábel hned také přikročil k dílu a strýčkovu příslušnou Ctnost proměnil v samé prázdné láhve, dršky, plundry a bačkory.

Kapitola XXIII

Celou tu špetku poctivosti, jakou chudák komorná tady na světě má, vsadila paní Brigita, že za deset dní tomu přijde na kloub; sázku opírala o přírodní předpoklad ze všech nejpřijatelnější, totiž ten, že zatímco si strýček Toby bude namlouvat její velitelku, kaprál Trim nic lepšího vědět nebude než si namlouvat ji – „A já ho nechám dělat, co bude chtít,“ řekla Brigita, „a všechno z něho vytáhnu.“

Přátelství má dvojí roucho: vrchní a spodní. V jednom Brigita sloužila zájmům své velitelky – v druhém si zas dělala, co jí lahodilo; na ránu strýčka Tobyho si tedy schovávala tolik karet jako sám Ďábel – paní Wadmanová si schovávala jenom jednu – a protože to bude třeba karta poslední, umínila si ji vynést (aniž přitom pannu Brigitu nějak odrazovala nebo její obratnost snižovala).

Ji samu pobádat nikdo nemusel: i dítě by uhodlo, co má strýček Toby v hrsti – pokud nějaké trumfy měl, vyhazoval je upřímně a prostoduše – o nejvyšší třetí kartě neměl ve své důvěřivé bezelstnosti ani potuchy – a všecek zranitelný a bezbranný seděl na jedné pohovce s paní Wadmanovou – vyhrát nad ním, to by šlechetné srdce k slzám pohnulo.

Ale nechme metafory.

Kapitola XXIV

– A když dovolíte – taky příběhu – až potud jsem s usilovnou touhou pospíchal, věda, že šťavnatější kousek světu nenabídnu, ale když jsem se octl až tady, milerád přenechám pero komukoli, jen ať příběh vypravuje za mě – líčení, k němuž se chystám, je, jak si uvědomuji, těžké – a cítím, že se mi k tomu nedostává sil.

Aspoň tím se utěšuji, že jsem tento týden v nepříliš prudké zimnici, která mě přepadla na začátku této kapitoly, pozbyl nějakých osmdesát uncí krve; a tak pořád ještě doufám, že zachvácena je krevní syrovátčina a krvinky, a ne jemňounká mozková aura – ať je, jak chce – Vzývání neuškodí – a jestli mi Vzývaný udělí inspiraci, nebo injekci, to mu zcela ponechám na vůli.

VZÝVÁNÍ

Vlídný Duchu přelíbezného humoru, který jsi kdysi usedal na hbité pero mého milovaného CERVANTESA; který ses k němu denně přes mříže přikrádal a svou přítomností přítmí žaláře proměňoval v jasné poledne – který jsi mu džbánek s vodou doléval nebeským nektarem, a zatímco psal o Sanchovi a jeho pánovi, svým čarovným pláštěm jsi mu zakrýval bezkrevný pahýl ruky[288] a zastíral všechny bědy života – –

– Otoč se sem, snažně tě prosím! – popatř na tyto kalhoty! – jsou to mé jediné – a tu žalostnou trhlinu utržily v Lyonu –

A mé košile! hle, jaký zhoubný rozkol je postihl – podolek v Lombardsku, ostatek tady – mám jich všehovšudy šest, a u pěti mi v Miláně prohnaná šejdířská pradlena ustřihla podolek – Ale abych jí nekřivdil, provedla to dost ohleduplně – já už jsem totiž z Itálie odjížděl.

Ale nehledě k tomu všemu a nehledě k pistolovému troudníku, který mi vyfoukli v Sieně, a k těm pěti paolům, které jsem podvakrát platil za vejce natvrdo, jednou v Raddicoffini, podruhé v Capui – myslím si, když to člověka nevyvede z míry, že cestování po Francii a Itálii není tak špatné, jak se nám namlouvá[289]: chvíli je člověk nahoře, chvíli zas dole, jinak to nejde, to bychom se, k ďasu, nikdy neoctli v dolinách, kde nám Příroda strojí tolikeré hody. – Je hloupost domýšlet se, že oni vám své roztřásavé kočáry půjčí zadarmo; a jak si má chudák sedláček namazat krajíc máslem, když za namazání kol nezaplatíte dvanáct sous? – To bychom toho chtěli a kvůli těm pár francouzským librám, které vám nad pari napočítají za stravu a nocleh – ono je to nejvýš šilink a devět a půl penny – co by si člověk kazil klid? pro spásu světa i pro spásu svou, jen zaplaťte – zaplaťte plnými hrstmi, aby snad při loučení v bráně hostinské i jejím děvám nezíralo z očí teskné Zklamání – vždyť od každé dostanete, vašnosti, sesterský polibek, který stojí za anglickou libru – já jsem ho aspoň dostal –

– V hlavě mi neustále ležely strýčkovy milostné pletky a tak na mě působily, jako by to byly pletky mé – tonul jsem v čiré dobrotě a blahovůli; při každém zadrnčení kolesky rozezněl jsem se převlídným souzvukem; ať byla cesta kostrbatá, nebo rovná, nic naplat, všechno, nač jsem pohlédl či narazil, dotýkalo se skryté pružiny dojetí nebo zanícení.

Tóny tak líbezné jsem jakživ neslyšel; rázem jsem spustil kočárové okénko, abych je slyšel zřetelněji – To Marie, řekl postilión, všimla si, že poslouchám – Ubohá Marie, hovořil (a uhnul stranou, abych lépe viděl, protože mi zacláněl výhled), sedí na břehu u cesty, na šalmaj vyhrává nešpory a vedle sebe má kozlíka.

Výraz i pohled, s jakým to mladík pronesl, byl v dokonalém souzvuku se soucitným srdcem, a hned jsem si umínil, že až přijedu do Moulins, dám mu čtyřiadvacetisuvák –

– A kdo je ubohá Marie? řekl jsem.

Všechny okolní vesnice ji milují a litují; řekl postilión – ještě před třemi lety nesvítilo slunce na děvu spanilejší, bystřejší a milejší; nezasloužila si Marie, aby jí místní farář, který ji měl shodit z kazatelny, svými pletichami zkazil ohlášky –

Vyprávěl dále, a tu Marie po krátké přestávce nasadila šalmaj k ústům a přehrála onu melodii – byly to stejné tóny; – jenže desetkrát líbeznější: Jsou to hodinky k Panně Marii, řekl mladík; ale kdo ji těm hodinkám naučil – a jak se dostala k šalmaji, to nikdo neví; myslíme si, že jí k nim samo nebe dopomohlo; co se pomátla, jako by v tom nacházela jedinou útěchu – šalmaj nedá z ruky a hodinky vyhrává takřka ve dne v noci. Postilión vyprávěl s takovou šetrností i vrozenou výmluvností, že jsem z jeho tváře vyčetl, že je něco víc, a byl bych z něho vymámil celý příběh, ale Marie mě nadobro upoutala.

Zatím jsme už dojeli až tam, kde na břehu seděla Marie: měla na sobě tenkou bílou kordulku, a vlasy kromě dvou copů zavinuty do hedvábné síťky a do ní si po straně trochu fantasticky vetkla olivové listí – byla krásná; a jestli mě někdy doopravdy srdce zabolelo, bylo to v tu chvíli, co jsem ji uviděl –

– Pánbůh ji potěš! děvenku nebohou! řekl postilión, v okolních farních kostelech i klášterech odsloužili za ni přes sto mší, – a není to nic platné; občas přichází k sobě, a tak pořád doufáme, že jí Panna Maria vrátí rozum; její rodiče, ti ji znají líp a na nic nespoléhají, myslejí si, že se pomátla navždycky.

Zatímco mi to postilión vyprávěl, zahrála Marie kadenci tak truchlivou, tklivou a kvílivou, že jsem jí z kolesky vyskočil na pomoc, a než jsem se ze zanícení probral, už jsem seděl na břehu mezi ní a kozlíkem.

Chvíli se Marie dívala na mě, potom na kozlíka – potom na mě – a zase na kozlíka a tak střídavě pořád –

Tak co, Marie, ozval jsem se tichounce – Jsme si podobni?

Nechť mi to vlídný čtenář uvěří: – zeptal jsem se jí na to jen z pokorného přesvědčení, že člověk je Zvíře; před majestátem neštěstí bych neutrousil žert, ani kdybych za to měl shrábnout všechen vtip, jímž hýřil Rabelais – a přece jsem měl hryzení srdce a už to pomyšlení mě drásalo, i zařekl jsem se, že budu pěstovat Moudrost a do smrti pronášet jenom vážné věty – a nikdy – nikdy slůvkem nešprýmovat s nikým, ať je to muž, žena, či dítě.

Psát jim hlouposti – jsem si snad zvlášť vyhradil – ale to nechť rozsoudí svět.

Sbohem, Marie! – sbohem, ubohá nešťastná dívenko! – teď ne, až někdy jindy si z tvých úst ty boly vyslechnu – ale to jsem se zmýlil; v tu chvíli totiž nasadila šalmaj k ústům a takový žalný děj mi jí vypověděla, že jsem vstal a vrávoravým a nejistým krokem potichu kráčel ke kolesce.

– V Moulins vám mají skvělou hospodu!

Kapitola XXV

Jak dojdeme na konec této kapitoly (ale ne dříve), musíme se všichni vrátit k těm dvěma nevyplněným kapitolám, nad nimiž má čest už půl hodiny krvácela – činím tomu krvácení přítrž a vší silou vrhám jednu žlutou trepku na protější zeď a v patách za ní prohlašuji –

– Podobnost, kterou snad tato kapitola má s polovinou kapitol až dosud na světě napsaných, nebo co já vím, teprve dopisovaných – je zrovna tak náhodná jako pěna na Zeuxisově[290] hřebci; já ostatně na kapitolu, ve které je pouhé nic, pohlížím s úctou; na světě je tolik horších věcí – Nesluší se ji zesměšňovat –

– Proč jsem ji tedy tak nechal? A tu nevyčkávají mé odpovědi, a vyspílají mi[291] trumpet, hňupů, pitomců, trdel, blbců, ťulpasů, mrťafů, mamlasů, poserů – a obdaří mě všelijakými jinými sprostými nadávkami, jakými caletníci z Lerné zasypali pastevce krále Gargantuy – Jak řekla Brigita, nechám je dělat, co budou chtít; kdepak by tušili, proč jsem musel pětadvacátou kapitolu své knihy napsat před osmnáctou atd.?

– Nemám jim to tedy za zlé – Ale kéž by si z toho vzal svět ponaučení, „že každý má svůj příběh vyprávět po svém“.

Osmnáctá kapitola

Protože panna Brigita otevřela kaprálovi, ještě než pořádně zaklepal, od zaklepání do vstupu do salónu uplynula tak krátká doba, že se paní Wadmanová taktak stačila odtrhnout od záclonky – položit na stůl bibli a několik kroků mu popojít vstříc ke dveřím.

Strýček Toby pozdravil paní Wadmanovou tak, jak muži zdravili ženy léta Páně tisíc sedm set třináct – potom udělal čelem vzad a s ní po boku dopochodoval k pohovce a třemi prostými slovy – nikoliv než se posadil – ani až se posadil – ale přitom, jak si sedal – jí řekl, že „se do ní zamiloval“ – to vyznání ho stálo až přílišnou námahu.

Paní Wadmanová sklopila arci zrak na látanou díru v zástěře a čekala, že to strýček Toby hnedle dopoví; jenže on neměl na dlouhé řeči nadání a LÁSKA, to byl námět, který už teprve neovládal – Řekl paní Wadmanové, že ji má rád, potom přestal a čekal, co z toho bude.

Otec nad touto strýčkovou soustavou, jak jí nesprávně říkal, plesával a tvrdil, že kdyby tak strýček Toby tu proceduru doplnil jednou nacpanou dýmkou – získal by si, ačli má pravdu španělské přísloví, polovičku ženských srdcí na zeměkouli.

Strýček Toby vůbec nechápal, jak to otec myslí; já sám si z toho víc vyvozovat netroufám než zatracení bludu, v nějž valná část lidstva – ve Francii však kdekdo bez rozdílu – věří skoro jako v SKUTEČNOU PŘÍTOMNOST, že totiž „Mluvit o zamilovanosti a milovat je totéž“.

– Spíš bych podle tohoto receptu jelito udělal.

Jděme dál: paní Wadmanová seděla a čekala, co strýček udělá, až uhodila chvíle, kdy mlčení jednoho či druhého začíná být neslušné; tu přisedla blíž k němu, zvedla zrak a připozarděla se – ujala se rukavičky – nebo (chcete-li raději) slova a takto se strýčkem rozmlouvala:

Převeliké jsou, pravila paní Wadmanová, starosti i psoty manželského stavu. Aby ne – řekl strýček Toby; když tedy, hovořila paní Wadmanová, člověku nic nechybí – a žije si jako vy, pane kapitáne, šťastně se sebou, s přáteli, se svými zálibami – to bych ráda věděla, z jakých důvodů se do tohoto stavu hrnete –

– Důvody, pravil strýček Toby, stojí v Rituálníku.

Strýček Toby si doposavad vedl opatrně a daleko si netroufal, ať si paní Wadmanová plachtí po zátoce, jak je jí libo.

– Co se dítek týče – řekla paní Wadmanová – ty jsou sice hlavním cílem tohoto zřízení a snad také přirozenou touhou všech rodičů – ale což nepozorujeme, že trápení s nimi je jisté, ale potěšení z nich nejisté? a co máme, vašnosti, za všecky ty žaly – co vynahradí trpící, bezbranné matce, která je přivádí na svět, všechny ty tklivé a mučivé obavy? Namoutě, pranic, řekl strýček Toby všecek zkrušený soucitem; leda snad slast, kterou Bůh ráčil –

Houbelindy! pravila ona.

Devatenáctá kapitola

Nuže, tónů, melodií, mekotů, chorálů, grimas, výrazů a přízvuků, jimiž se dá slovo houbelindy vyslovit, je nesčíslně mnoho, smyslem i významem se od sebe liší tak jako špína a čistota – Kazuisté (je to totiž věc svědomí) napočítali rovných čtrnáct způsobů, jak se dá vyslovit buď nevinně, nebo hříšně.

Houbelindy paní Wadmanové vehnaly strýčkovi Tobymu do lící ruměnec studu – uznamenal, že zašel moc daleko, a hned se zarazil; o strastech i slastech manželství se už dále nešířil, ruku si položil na srdce a prohlásil, že je přijímá tak, jak jsou, a bude je s ní sdílet.

Tak to strýček Toby řekl a znovu říkat se mu to nechtělo; očima zavadil o bibli, kterou tam na stůl položila paní Wadmanová, a hned po ní sáhl; kápl vám, ten dobrák! zrovna na místo ze všech nejzajímavější – bylo to obléhání Jericha – začetl se do něho – a nabídnutí k sňatku tak jako předtím vyznání lásky nechal, aťsi působí samo, jak umí. Jenže ono nepůsobilo ani jako prostředek stavící, ani jako prostředek uvolňující; ani jako opium, ani jako chinin, ani jako rtuť, ani jako řešetlák nebo nějaký jiný lék, co jich příroda světu uštědřila – ono zkrátka nepůsobilo vůbec; bylo to tím, že v ní něco působilo už dávno předtím – Když já všechno vyžvaním! tucetkrát jsem už předem pověděl, co to bylo; ale pořád jsem ten námět ještě nevyčerpal – allons.

Kapitola XXVI

Je přirozené, že když člověk v kraji neobeznalý cestuje z Londýna do Edinburghu, ještě než vyjede, přeptá se, kolik mil je do Yorku; ten leží na poloviční cestě – a nikomu není divné, když se taky vyptá na tamější městské zřízení atd. –

Zrovna tak bylo přirozené, že paní Wadmanová, které manžel po celou dobu stonal na kyčelní dnu, chtěla vědět, jak je daleko od kyčle do slabin; a bude-li se to tentokrát více či méně dotýkat jejích citů.

Přečtla si tedy od začátku až do konce Drakeovu Anatomii. Nakoukla do Whartonova spisu o mozku a vypůjčila si Graafův spis[292] o kostech a svalech; ale nijak z toho nezmoudřela.

Uvažovala tedy podle svých sil – stanovila si teorémata – odvodila důsledky, ale k závěru nedošla.

Aby o tom měla jasno, dvakrát se zeptala dr. Slopa, „zdali se chudákovi kapitánu Shandymu jeho rána někdy zahojí –?“.

– Už se mu zahojila, odpovídal dr. Slop –

Cože? a úplně?

– Úplně: milostivá –

Ale jak to myslíte zahojila? říkávala paní Wadmanová.

Něco přesně vymezit, to dr. Slop vůbec neuměl; paní Wadmanová od něho žádné poučení nezískala: nezbylo jí zkrátka než je vymámit přímo ze strýčka Tobyho.

V takovém dotazu zaznívá tón lidského účastenství, který uspává podezření – tak si myslím, že na ten tón uhodil had při rozmluvě s Evou; vrozený ženský sklon dát se klamat snad přece jen u ní nebyl tak silný, aby si troufla klábosit s ďáblem – Zaznívá v něm tón lidského účastenství – ale jak ho mám popsat? – ten tón jakoby rouškou zastírá příslušný orgán, a tak tazateli dovoluje vyptávat se na něj s důkladností domácího felčara.

„– Bolí ta rána pořád? –

– Je snesitelnější na lůžku?

– Může s ní léhat na obou bocích?

– Může s ní jezdit na koni?

– Škodí jí pohyb?“ tyto a další něžně pronášené otázky mířily strýčkovi Tobymu přímo do srdce a každá se mu do něho zarývala desetkrát hlouběji než neduhy – ale když paní Wadmanová, chtějíc se dostat k strýčkovým slabinám, obešla Namur; a přiměla ho k tomu, že zaútočil na hrot předsunuté protiškarpy a v jednom chumlu s Holanďany obsadil s tasenou šavlí v ruce kontrgardu sv. Rocha – a něžně mu domlouvajíc za ruku ho zkrváceného vyvedla ze zákopu a zrak si utírala, jak ho potom odnášeli do stanu – Nebesa! Země! Moře! – všechno se v něm dmulo – bystřiny přírody vystoupily z břehů – na pohovce vedle něho seděl anděl milosrdenství – srdce mu planulo žárem – mít jich třeba tisíc, všechna by je byl věnoval paní Wadmanové.

– A kdepak jste, vašnosti, řekla rázněji paní Wadmanová, tu neblahou ránu utržil? – Při té otázce zabloudila paní Wadmanová pohledem k pásu červených plyšových kalhot strýčka Tobyho a samozřejmě se nadála, že strýček Toby stručně odpoví tím, že na to místo přiloží ukazovák – Dopadlo to jinak – tu ránu totiž strýček Toby utržil v zákopovém převalu naproti vybíhajícímu úhlu polobašty sv. Rocha; klidně mohl zapíchnout špendlík na to místo v terénu, kde stál, když do něho narazil kámen: a tím strýček Toby narazil na své sensorium – a s ním zároveň na velkou pevnostní mapu Namuru, města i citadely, kterou si za dlouhé nemoci koupil a s kaprálovým přispěním podlepil – celou tu dobu ji měl spolu s ostatním vojenským haraburdím ležet v podkroví, odkomandoval tedy kaprála, aby mu ji z podkroví přinesl.

Nůžkami paní Wadmanové naměřil strýček Toby šedesát sáhů od uhýbajícího úhlu před branou sv. Mikuláše; a prst jí na to místo přitiskl s cudností tak panenskou, že bohyně Studu, byla-li to ona – jinak to byl její stín – hlavou zavrtěla a před očima jí prstem mávla a vysvětlit ten omyl jí zakázala.

Nešťastná paní Wadmanová! –

– Říznosti kapitoly jen prospěje, když tě oslovím – ale srdce mi napovídá, že v takové krušné chvíli je přímé oslovení jen skrytý výsměch, a než bych se zarmoucené ženě vysmíval – to ať jde kapitola rovnou k čertu; jen jestli nějaký zatracený vydržovaný kritik o ni bude stát.

Kapitola XXVII

Mapu strýčka Tobyho odnesou do kuchyně.

Kapitola XXVIII

– Tady je Maasa – a tohle je Sambre; řekl kaprál, a jak ukazoval, pravou ruku napřáhl k mapě a levou spočinul na Brigitině rameni – ale ne na tom, které měl blíž – a tohle je město Namur – a tohle citadela – a tamhle leželi Francouzi – a tady zas jsme leželi jemnostpán a já – a v tomhle zatrapaceném zákopu, panno Brigito, pravil kaprál a vzal ji za ruku, utržil ránu, která ho nešťastně pohmoždila tuhle – Při těch slovech jí hřbet ruky zlehka přitiskl na želané místo – a potom ruku pustil.

My jsme si, pane Trime, myslili, že to bylo více uprostřed – řekla panna Brigita –

To jsme mohli rovnou zavřít krám – řekl kaprál.

– A má chuděra paní taky – řekla Brigita.

Kaprál jí za to vtipné odseknutí vtiskl hubičku.

No – no – řekla Brigita – a dlaň levé ruky držela přitom v poloze vodorovné a přejížděla po ní prsty pravé ruky, a to tak, že by to nedokázala, kdyby jí překážela sebemenší bradavice nebo vyvýšeninka – Na tom není ani zbla pravdy, vykřikl kaprál, ještě než tu větu dopověděla –

– Je to tak, řekla Brigita, mám to od hodnověrných svědků.

– Na mou duši, řekl kaprál, ruku si položil na srdce a šlechetným hněvem všecek zčervenal – to je bohapustá lež – Jestli je to tak, nebo tak, skočila mu do řeči Brigita, to je mně a mé paní úplně jedno – ale když už se ženská vdá, je ráda, když má aspoň to –

Panna Brigita chybila, že zaútočila ručním hmatem; kaprál totiž rázem * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

* * * * * * * * * * *

Kapitola XXIX

Jako to chvilku zápolí v zavlhlých víčkách dubnového jitra, tak panna Brigita nevěděla: „Má se smát, nebo plakat?“

Popadla válek – deset proti jedné, že se zasměje –

Položila válek – a dala se do pláče; uronit tak jedinou hořkou slzu, však on by byl kaprál svého argumentu trpce želel; jenže proti strýčkovi Tobymu on ženám rozuměl o tolik líp, o kolik je whistová čtyřka víc než tercka, a podle toho se do panny Brigity obořil.

Však já, panno Brigito, vím, řekl kaprál a uctivě jí vlepil hubičku, že jsi zgruntu hodná a slušná a vůbec pořádná holka, a jak tě znám, mouše bys neublížila, natož dobrému jménu člověka tak udatného a ušlechtilého, jako je můj pán, i kdyby ses měla hraběnkou stát – ale oni tě, milá Brigito, jak se to ženským stává, navedli a ošálili „spíš jiným pro radost než sobě“ – Brigita se rozplývala v slzách nad pocity, které v ní kaprál vzbudil.

Tak mi pověz – pověz, milá Brigito, hovořil kaprál, uchopil jí bezvládně svěšenou ruku – a znovu jí dal hubičku – kdo ti to napískal?

Brigita zavzlykala – otevřela oči – kaprál jí je cípkem zástěry utřel – potom mu otevřela srdce a všechno mu vypověděla.

Kapitola XXX

Při tomto tažení operovali strýček Toby a kaprál většinou samostatně a o tom, co jeden nebo druhý podniká, neměli pražádné zprávy, jako by je od sebe dělila Maasa či Sambre.

Strýček Toby byl každé odpoledne na parádě jednou v červeno-stříbrné, podruhé v modrozlaté uniformě a vystál v nich nesčíslné útoky, aniž tušil, že to útoky jsou – podávat zprávy neměl tedy o čem.

Kaprál zase dobytím Brigity získal značnou kořist – a zpráv mohl podávat hromadu – ale jaká ta kořist je – a jak se jí zmocnil, to byl úkol pro pečlivého zpravodaje, a na to si kaprál netroufal; při vší slávychtivosti raděj chodil prostovlasý a neověnčený vavřínem, než by třeba jen maloučko zranil pánův stud –

– Ty z poctivých a šlechetných sluhů sluho nejlepší! – ale už jsem tě, Trime, jednou dříve oslovil – a moci tě tak (rozumí se v dobré společnosti) vynést až do nebe – bez dlouhých cavyků hned na další stránce bych to udělal.

Kapitola XXXI

Jednou večer položil strýček Toby dýmku na stůl a (od palce počínaje) na prstech počítal přednosti paní Wadmanové; než došel k prostředníku, dvakrát či třikrát se spletl, buď že některou vynechal, nebo ji zas počítal dvakrát – Prosím tě, Trime! řekl a znovu uchopil dýmku, – přines mi inkoust a pero: Trim mu přinesl také papír.

Vyndej si celý list – Trime! řekl strýček Toby a dýmkou mu pokynul, aby si podal židli a usedl vedle něho ke stolu. Kaprál uposlechl – položil si papír před sebe – vzal do ruky pero a namočil.

– Ona má, Trime, tisíc ctností! řekl strýček Toby –

To je mám, jemnostpane, všechny sepsat? pravil kaprál.

– Musejí se uvést podle šarží, odpověděl strýček Toby; ctnost, která je zárukou všech ostatních a nejvíc mě u ní dojímá, je vzácný dar soucítění a účastenství s jinými – Na mou duši, dodal strýček Toby a při tom zadušování pohlédl ke stropu – Kdybych byl, Trime, tisíckrát jejím bratrem, vytrvaleji a šetrněji by se na mé – třeba už dávno přešlé – bolesti nevyptávala.

Po strýčkově zadušování si kaprál místo odpovědi jen odkašlal – podruhé namočil pero do kalamáře; strýček Toby mu pak špičkou dýmky na listě ukázal do nejkrajnějšího levého rohu – a kaprál napsal slovo

ÚČASTENSTVÍ –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– takto.

Prosím tě, kaprále, řekl strýček Toby, jakmile kaprál dopsal – jestlipak se tě někdy panna Brigita vyptává na ránu v čéšce kolena, kterou jsi utržil v bitvě u Landenu?

Ona se mě na ni, jemnostpane, vůbec nevyptává.

Tady vidíš, kaprále, strýček Toby zajásal, pokud toho byl při své dobrotě vůbec schopen – Tady vidíš, jak se povahou liší paní od služky – kdyby tak byl válečný osud potrefil tím zraněním mne, paní Wadmanová by se stokrát vyptávala na kdeco, co s ním souvisí – Ona by se, jemnostpane, desetkrát víc vyptávala na jemnostpánovy slabiny – Bolest je to, Trime, stejně palčivá, – a Soucit se odnáší k jedné jako k druhé –

– Propánajána, jemnostpane! zvolal kaprál – copak je ženskému soucitu do rány na čéšce mužského kolena? kdyby vám je byli, jemnostpane, u Landenu na cucky rozstříleli, paní Wadmanová by si tím hlavu nelámala o nic víc než Brigita; a protože, jak to kaprál odůvodňoval, snížil hlas, ale mluvil velmi zřetelně –

„Koleno je kus od hlavních šancí – zato slabiny, jak je jemnostpánovi známo, leží na samé kurtině pevnosti.“

Strýček Toby si dlouze hvízdl – ale takovým tónem, že to přes stůl ani slyšet nebylo.

Kaprál zašel příliš daleko a couvnout nemohl – třemi slovy mu to dopověděl –

Strýček Toby položil dýmku na mřížku u krbu opatrně, jako by byla upředena z pavučinových vláken –

– Pojďme k bratrovi Shandymu, řekl.

Kapitola XXXII

Než strýček Toby s Trimem dojdou k otci, bude dost času povědět vám, že paní Wadmanová se s tím už před několika měsíci svěřila matce; a že panna Brigita, která se nosila s tajemstvím svým i paniným, šťastně je u zahradní zdi před Zuzanou povila.

Matka, té to bylo jedno, a tak o tom nekoledovala – zato Zuzana byla po všech stránkách na vynášení rodinného tajemství jak dělaná; bez meškání je posunkem svěřila Jonatanovi – Jonatan je pohledem naznačil kuchařce, když naklepávala skopovou ledvinu; kuchařka je nádavkem k vyškvařenému tuku za groš přenechala postiliónovi a ten je zas za stejnou cenu vyhandloval mlékařce – jenom na seníku si je šuškali, ale fáma je svou polnicí zachytila a z kalenic vytrubovala do světa – Zkrátka a dobře, kdejaká bába z vesnice a pět mil vůkol věděla o tom, jak těžko jde strýčkovi obléhání a kvůli jakým tajným článkůn vázne kapitulace. –

Otec, který měl ve zvyku kdejaký přírodní jev vpěchovat do hypotézy, čímž pravdu jako nikdo jiný na světě mrzačil – se o tom doslechl, zrovna když k němu strýček Toby vykročil na návštěvu; všecek zuřil nad tím, jaká křivda se bratrovi děje, a třebaže tam vedle nich seděla matka, dokazoval Yorickovi – jednak „Že ženskými šije čert a celý ten krám je u nich pouhý chtíč“; jednak že všelijaká špatnost a neplecha na světě ať toho, nebo onoho druhu či způsobu od pádu Adamova až po pád strýčka Tobyho (včetně) pochází jenom z té nezřízené choutky.

Yorick zrovna uváděl otcovu hypotézu na pravou míru, a tu k nim vkročil do pokoje strýček Toby a tvářil se tak neskonale blahovolně a shovívavě, že se otec proti té náruživosti znovu rozohnil – a protože v zlosti slova tuze nevybíral – jen co strýček Toby usedl u krbu a nacpal si dýmku, takto otec spustil.

Kapitola XXXIII

– Že se tvor tak slavný, ušlechtilý, božský, jako je člověk, nějak rozmnožovat musí, – to nikterak nepopírám – jenže filozofie hovoří o všem bez obalu; věčná škoda, tak soudím a myslím, že se to děje skrze náruživost, která nám ochromuje mohutnosti a deptá moudrost, nazírání a jiné duševní úkony – náruživost, má zlatá, otočil se po matce, která sdružuje a na roveň staví mudrce i hlupáky, takže ze svých slují a skrýší vylézáme spíše jako satyři a čtvernožci než jako lidé.

Namítne se mi (otec sáhl k prolepsi), že – podobně jako hlad, žízeň nebo spánek – samo o sobě a jako takové to není dobré ani zlé – neslušné ani slušné. – Proč se tedy proti tomu v Diogenovi a Platonovi bouřil jemnocit? a proč, když se hotovíme udělat člověka, zhášíme svíčku? a čím to je, že všechny přináležitosti – přísady – přípravy – nástroje a vůbec všechno, co s tím souvisí, se stoudné mysli žádným jazykem, překladem, opisem nedají vyjádřit?

– Zabíjet a hubit člověka, otec stoupl hlasem – a otočil se k strýčkovi Tobymu – je, však víš, chvalitebné – a zbraně, jimiž to provádíme, počestné – Na rameni s nimi pochodujeme – Po boku si s nimi vykračujeme – Pozlacujeme je – Vyřezáváme – Cizelujeme – Šperkujeme – Ba i na takovém všivém dělu odléváme ozdobu na spodek. –

– Strýček Toby odložil dýmku, že se zasadí o lepší přívlastek – a Yorick už vstával, aby otci celou hypotézu rozstřílel –

– A tu vtrhl mezi ně do pokoje Obadiáš se žalobou, která si žádala bezodkladného slyšení.

Šlo o to:

Podle starodávného zvyku otec jakožto majitel panství a světský držitel desátků musel pro potřebu farní obce držet býka, a jistého dne loňského léta k býkovi zavedl Obadiáš na letmou návštěvu svou krávu – jářku, jistého dne – protože zrovna toho dne si náhodou bral otcovu děvečku – a tak z jednoho se dalo vypočíst druhé. Když tedy Obadiášova žena slehla – děkoval Obadiáš Pánubohu –

– Teď dostanu, řekl Obadiáš, telátko: i chodil denně ke krávě.

Otelí se mi v pondělí – v úterý – nejpozději ve středu – Kráva ne a ne se telit – však ona se otelí příští týden – kráva se k tomu neměla – a tak po šesti týdnech Obadiáš (ten poctivec) pojal na býka podezření.

Obec byla rozlehlá, a po pravdě řečeno, otcův Býk na to řemeslo naprosto nestačil; ale protože se do něho jakžtakž vpravil – a dílo konal s vážnou tváří – otec si na něm velmi zakládal.

– Osadníci, Vaše Milosti, pravil Obadiáš, jsou většinou přesvědčeni, že za to může Býk –

– Ale není snad kráva jalová? namítl otec dr. Slopovi.

To nikdy nebývá: řekl dr. Slop, ale třeba tomu chlapovi žena porodila předčasně, to se stává – Prosím tě, má dítě na hlavě chlupy? – dodal dr. Slop –

– Je chlupaté jako já; řekl Obadiáš. – Obadiáš se už tři týdny neholil – Fjú – – jú – – – – jú – – – – – křikl otec a tímto zvolacím hvízdnutím načal větu – bratře Toby, ten můj nešťastný Býk, který skáče jedna radost, že by za dob nevinnějších i Europě vyhověl – mít tak o dvě nohy méně, ještě by ho pohnali k církevnímu manželskému soudu a tam ho připravili o dobré jméno – což je, bratře Toby, u obecního Býka tolik jako život – Božínku! řekla matka, co to má být? –

Samé KOKRHY a BEJKOVINY, řekl Yorick – Že jsem jaktěživ lepší neslyšel.

Konec

Sternův Tristram Shandy

Koncem toho roku, kdy byla podepsáním utrechtského míru skončena válka o dědictví španělské, hlásil se u svého pluku v jižním Irsku chudý praporčík Roger Sterne; spolu se svou markytánskou ženou Agnes, rozenou Hebertovou, a s jednoroční dceruškou Mary vracel se z Dunkerku. Tam v irském Clonmelu se jim 24. listopadu 1713 narodil syn Laurence. Pluk byl pak několikrát rozpuštěn a znovu sestaven, Sternovi putovali z jedné posádky do druhé, další děti se jim rodily a v útlém věku umíraly, za sedm let tak pozbyli dva chlapce a dvě děvčátka, naživu zůstala jenom druhá Laurencova sestra Catherine. Otec, lehkomyslný, nepraktický, optimistický snílek, dobrák a smolař (hotový předobraz strýčka Tobyho) po všech hojných taženích a obléháních neavansoval, a tak péči o rodinu přenechával příbuzným. Zesláblý bodným zraněním, utrženým při souboji v Gibraltaru (prý kvůli huse), byl odkomandován na Jamajku, tam po záchvatu zimnice zdětinštěl a zakrátko umřel.

Laurence Sterne zatím s přispěním zámožného statkářského strýce Richarda vychodil nižší školu poblíž Halifaxu a dvě léta po smrti otcově získal v Cambridgi stipendium zřízené jeho pradědem, arcibiskupem yorským. Cambridge byla tehdy nejen tradičním sídlem platonismu a liberálního anglikánství; nebránila se také nové vědě. A tak vedle nezbytných pozůstatků scholastické veteše studoval Sterne na bakalářství a humanitní mistrovství také Hobbese, Newtona a Locka. Osvěžení hledal v literatuře kratochvilné a šprýmovné, v takovém Rabelaisovi a Cervantesovi, ale také v méně známých autorech děl kuriózních a lascivních. Těch pak později hojnou zásobu nacházel v knihovně svého přítele ze studií, o pět let mladšího Johna Halla-Stevensona (Yorickova nerozlučného druha Eugenia z Tristrama Shandyho) na jeho fantasticky zpustlém přímořském sídle, přezvaném na Bláznivý zámek.

K tomuto literárnímu diletantovi a průměrnému libertinovi 18. století, který u sebe shromažďoval společnost rozverných kumpánů celkem krotce napodobujících „démoniaky“ pověstného Medmenhamského opatství, neměl Sterne daleko ze své první yorkshirské fary v Suttonu. Na druhé straně pouhých pár mil to bylo zase do Yorku, kde byl katedrálním precentorem mnohoobročnicky lakotný, dravě ctižádostivý strýc Jacques. Ten bezpochyby předvídaje, že nadaný synovec bude pro jeho cíle užitečný, vzal Laurence pod svou ochranu a menším katedrálním beneficiem, které pro něho vymohl, zjednal mu členství v yorské kapitule. Kromě pastorace v Suttonu a blízkém Stillingtonu věnoval se Sterne zvelebování fary, zahrady, hospodářství a pozemků.

Tak to dělal ještě první léta manželství. Roku 1741 se nešťastně oženil s malichernou, hašteřivou, nepůvabnou Elizabeth Lumleyovou; brzo od ní prchal pro útěchu (jak se zdá, většinou platonickou) k různým Dulcineím. Tím vroucněji přilnul k jediné dceři Lydii, narozené roku 1747. Časem se mu však toto spíše zemanské než pastorské živobytí, vyplněné besedami u sousedních statkářů, karetními partiemi, sportem, lovem, amatérským muzicírováním a kreslením, omrzelo tím spíše, že na svém rovněž amatérsky provozovaném hospodářství jen prodělával. Stále více ho vábil York se svým společenským a uměleckým ruchem, s dostihy, plesy, koncerty a divadly.

Ve službách strýce Jacquesa, bojovného whiga, psal články do yorských novin, agitoval pro whigovské kandidáty, ostouzel toryovské odpůrce. Uzounké meze místního politikaření překročil jenom v roce 1745 za stuartské rebelie, kdy byl Yorkshire od severu ohrožen vpádem pretendentských vojsk. Jestliže si však Sterne, horlivý kazatel ve svých farnostech i v katedrále, na něčem zakládal, byly to homiletické texty; už tehdy je připravoval do tisku. Novinářské invektivy a sotisy posloužily mu za pouhá slohová cvičení. A přece stopu těchto skromných literárních počátků najdeme po letech v jeho hlavním díle. Je to postava nesympatického dr. Slopa; živou předlohu mu poskytl vynikající yorský porodník dr. John Burton, zarytý jakobista, nenáviděný a pronásledovaný strýcem Jacquesem. Nakonec se Sterne nedůstojnému pisálkovskému námezdnictví vzepřel. Strýc se mu za to pomstil tím, že ho šikanoval v katedrále, že ho špinavou intrikou osočil z nevděku a necitelnosti k matce, posléze tím, že ho vydědil a veškeré jmění odkázal své milostnici.

V roce 1758 zesměšnil pak Sterne v anonymním (dodatečně potlačeném) spisku Politická romance neboli Příběh teploučkého hlídačského kožichu hrabivost yorského církevního právníka dr. Tophama, který se u arcibiskupa marně domáhal slíbené sinekury pro svého sedmiletého syna. V této literární prvotině, alegorické satiře na způsob jednak Swiftovy Pohádky o kádi, jednak směšnohrdinské básně francouzského kritika Nicolase Despréaux-Boileaua Le Lutrin, hlásí se k slovu bujná verva humoristy, budoucího autora Tristrama Shandyho.

V příštím roce 1759, kdy mu umřeli jak udobřená matka, tak rozlícený strýc, dolehly na Sterna rodinné starosti: po ochrnutí se mu žena načas pomátla – trpěla utkvělou myšlenkou, že je česká královna. Také Lydie churavěla. Aby zaplašil chmury, začal psát Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho a v Yorku, kam ženu a dceru odvezl na zotavenou, vzápětí navázal flirt s mladičkou francouzskou zpěvačkou Kitty Fourmantellovou. První dva díly, dopsané za necelých šest měsíců, předčítal známým. Při jednom takovém předčítání u Croftů, majitelů stillingtonského panství, popuzen jejich podřimováním, hodil Tristrama Shandyho do krbu; hostitelé rukopis z ohně zavčas vytáhli jen málo ohořelý. Na jejich radu text zkrátil, vynechal některé satirické narážky srozumitelné jen lidem z Yorkshiru, ale k okleštění míst pohoršlivých se naštěstí nedal pohnout. Začátkem roku 1760 první dva díly vyšly v Yorku a zároveň v Londýně.

Krátce potom, co herec Garrick, vybranou londýnskou společností uznávaný rozhodce ve věcech vkusu, obdržel od Kitty nadšený dopis o nedávno vydaném Tristramu Shandym, nastoupil autor Tristrama (a také Kittina dopisu) cestu do Londýna. Místo v dostavníku mu zaplatil stillingtonský Stephen Croft. Sotva se Sterne objevil v Londýně, stal se středem pozornosti. Dveře se u něho netrhly, kdekdo ho k sobě zval, týdny dopředu byl zadán na čajové dýchánky, koncerty, výlety, pikniky, večeře, divadelní představení. Na Kitty, která pozvána přijela za ním z Yorku, mu nezbyl čas a zakrátko „milá, přemilá Janička“, jak ji nazýval v románě, mizí navždy z jeho života, i když ne z jeho srdce; nyvě na ni vzpomene ještě krátce před smrtí. Za měsíc po příjezdu se dočkal nového vydání prvních dvou svazků Tristrama Shandyho, tentokrát opatřených dedikací Pittovi a ozdobených Hogarthovými rytinami; do konce roku vyšly pak ještě dvakrát. Než pak v květnu vlastním kočárem odjel zpátky na sever (stěhoval se na novou, bohatší faru v Coxwoldu), zařídil ještě vydání dvou svazků Kázání, na jednom ze dvou titulních listů podepsaných jménem románového hrdiny, přítele rodiny Shandyů, Yoricka. (Pod stejným jménem později vydal Sentimentální cestu.)

V klidu a pohodě coxwoldské fary (svého Shandy Hallu) a v družné společnosti uklidněné ženy a přítulné Lydie pracoval na třetím a čtvrtém svazku svého „rapsodického díla“. S hotovým rukopisem se pak v zimě rozjel do Londýna. Po vyjití v lednu 1761 nedal se zlovolnou kritikou nijak odradit od radovánek vznešené společnosti a znovu v ní oslňoval svou duchaplností. Dostal se až ke dvoru, kde se stýkal se světáckými „františkány“ bývalé Medmenhamské thelémy. V létě načal pak v Coxwoldu pátý a šestý svazek a v listopadu už byl zase s rukopisem v Londýně. Tam se u portrétisty Reynoldse sešel s nevlídně naježeným dr. Johnsonem, vedle Goldsmithe, Smolletta a Walpola (nehledě ke kousavým kritikům z řad duchovenských i recenzentských) svým nejvážnějším odpůrcem.

Společenského života tentokrát mnoho neužil. Prudce propuklá tuberkulóza, kterou trpěl už od cambridgeských studií, přiměla ho koncem ledna 1762 k překotnému odjezdu do Francie, třebaže s ní tehdy jeho vlast válčila. S Pittovým doporučením pro francouzské ministry, s dispenzí od arcibiskupa a s dvaceti librami vypůjčenými od Garricka octl se Sterne v Paříži, kde mu lékaři věstili nejvýš měsíc života. V Anglii se už rozšířila pověst o jeho smrti. Jakoby hojivým působením nadmíru zdvořilého a lichotivého přijetí, jehož se mu v pařížském uměleckém a intelektuálním světě dostalo, Sterne se zázračně vzpamatoval a krizi přestál. Brzy byl doma v Comédie Française stejně jako v salóně barona Holbacha; tam poznal ďAlemberta a důvěrně se spřátelil s Diderotem. Jako kdysi v Londýně, i tady se vrhl do zábav s nenasytnou náruživostí souchotináře. Teprve po dalších záchvatech chrlení krve odebral se z Paříže za zdravím dále do jižní Francie, kam měl od začátku namířeno. Do Toulouse, Bagnère v Pyrenejích, Montpellieru (kde narazil na morousovitého Smolletta), do Aix, Marseille ho pak v příštích dvou letech doprovázely žena a dcera.

V květnu 1764 se bez nich vrátil do Coxwoldu, aby po delší přestávce pokračoval v Tristramovi. Chvatně tam dokončil už v Provenci načatý osmý svazek, pojednávající o milostných pletkách strýčka Tobyho, před něj pak na doplnění obvyklé dvojice trochu neorganicky vsunul sedmý svazek, část zamýšleného cestopisu, jaký později rafinovaněji uskutečnil ve vinětách Sentimentální cesty. Oba svazky Tristrama Shandyho připravil k vydání začátkem roku 1765. Po londýnské a bathské jarní sezóně, okořeněné galantními dobrodružstvími, a po zredigování třetího a čtvrtého svazku Kázání odjel v květnu znovu za rodinou do Francie. Odtamtud se sám vydal do Itálie, kde navštívil Turín, Milán, Parmu, Bolognu, Florencii, Řím a Neapol. Štván útrapami plicní choroby i peněžními starostmi, které mu ještě zhoršovala náročnost ženy a dcery (těm se ve Francii tak zalíbilo, že se zanic nechtěly vrátit domů), pospíchal v květnu 1766 do Coxwoldu a v lednu příštího roku přivezl londýnskému nakladateli hotový devátý a poslední svazek Tristrama Shandyho.

V rodině komodora W. Jamese se tehdy seznámil s mladičkou krasavicí Elizou Draperovou, od čtrnácti let věku provdanou za obstarožního vysokého úředníka v Indii. Zbožňovaná Eliza byla poslední Sternova láska. Když pak na manželovo neustálé naléhání měla odplout za ním do Indie, podle úmluvy psali si oba (podobně jako kdysi Swift a Stella) deník. Elizin se nedochoval; první dvě dávky, které Sterne poslal za ní do přístavu, se také ztratily. Z celého Deníku Elize máme jen Sternovy záznamy od 13. dubna do 4. srpna s douškou datovanou 1. listopadu 1767. Při vší chorobné exaltovanosti působí tyto vřelé výlevy pozdní lásky dodnes jímavě, místy až otřesně: je v nich blouznění marné touhy, je v nich zoufalství člověka nad neodvratně blízkou agónií.

Sžírán steskem po Elize psal Sterne pilně od června do konce roku v Coxwoldu (kam za ním nakrátko zavítaly žena s dcerou, aby z něho vymámily peníze na další pobyt ve Francii) své poslední, nedokončené dílo Sentimentální cestu. Vyjití prvních dvou dílů (dále v rukopise nedospěl) dočkal se pak v Londýně krátce před smrtí, která ho v ztichlém bytě na Bond Street, kdysi tak hlučném a rušném hojnými návštěvníky, vysvobodila od vezdejšího utrpení 18. března 1768.

Tak skončil příběh Sternova života. Začínal dětským strádáním v kasárnách a putováním po příbuzných v Irsku; po trpkém jinošství stráveném v severní Anglii se Sterne s bídou dostal poměrně pozdě na univerzitu. Z nezbytí si zvolil duchovní povolání a své pastorské povinnosti konal na svou dobu celkem svědomitě. V kázáních, zajímavých spíše formou než často nepůvodním obsahem, hlásal křesťanskou nauku v duchu dobového latitudinismu, tj. s důrazem na dobročinění, pomoc potřebným, zmírňování bídy, řádnou výchovu dětí.

Je dost pravděpodobné, že libertinské záletnictví nešťastně ženatého (a snad, soudíc podle některých míst v Tristramu Shandym, klamaného) Laurence Sterna mělo hlubší příčiny psychologické, sahající do jeho dětství: celý život hledal Sterne u všemožných žen něhu, které se mu od vojácky hrubé, necitelné matky nikdy nedostalo. Jakožto naráz slavný autor Tristrama Shandyho se ve věku sedmačtyřiceti let z venkovského yorkshirského pastora stal lvem londýnských a pařížských salónů. Snad se mu z té pozdní slávy trochu zatočila hlava, snad užíval těch příjemností, které mu vznešený svět tak štědře nabízel, bez míry. Od mládí těžce churavěl. Stín smrti, který na sobě cítil, dával mu bezpochyby prudčeji pocítit, jak žádoucí, jak vzácný, jak pomíjivý dar je život. Užíval ho tedy plnými doušky. A přece – ten dojem má každý, kdo si přečte jeho dopisy – byl to hédonismus téměř jen intelektuální, hédonismus spíše touhy, snění, blouznění než naplnění úkoje.

Už kritický vydavatel Sternových spisů George Saintsbury si všiml té běžné a téměř nezbytné věci, že chválit Sternova génia znamená zároveň zatracovat jeho charakter. Tohoto zavedeného špatného zvyku jsem se v tomto stručném životopisném náčrtu snažil pokud možno vyvarovat.

Ve své první studii o Životě a názorech blahorodého pana Tristrama Shandyho, psané z hlediska teorie syžetu, zdůrazňoval Viktor Šklovskij revolucionářství formy, zvlášť patrné na jeho obnažování metody. Donedávna se soudilo, že toto revolucionářství znamenalo neblahé rozbití kánonu románové stavby vytvořeného v Anglii předcházejících desítiletí Defoem, Richardsonem, Fieldingem, Smollettem. Že dosavadní přehledný úhledný, víceméně chronologicky řazený děj nahradil Sterne neladnou směsicí přeházených, napohled bezvýznamných epizod. Jinými slovy, že za logiku dosadil libovůli, za řád chaos.

Tak jednoduché to nebylo a ovšem ani zdaleka ne tak neblahé, jak by se zdálo. Už Coleridge si všiml, že Sternova záliba v odbočkách není nějaká libovůle, nýbrž sám tvar a způsob jeho génia, a souvislost že je u něho dána kontinuitou postav. Tristram Shandy není ani parodie románu, ani román o románě. Parodisticky snad místy vyznívá, ale není parodisticky míněn. V technice vyprávění se nevyhýbá trikům akrobatickým, směšnohrdinským, burleskním, ale je omyl vidět v něm pouhou akrobacii, komický epos nebo burlesku. V tradici učeneckého humoru pohrává si Sterne s kuriózními příklady vzatými ze starého bohosloví, právnictví, lékařství stejně bravurně jako s koncepty nové vědy hobbesovsko-lockovské; ani v tomto, ani v onom případě nejde mu (aspoň ne v prvé řadě) o odsuzování nebo zavrhování, jde mu o zesměšňování toho, co je v nich nelogického, ne-li absurdního.

Použijeme-li Thibaudetova dělení na dorský a iónský neboli mužský a ženský proud v dějinách románu, zařadíme Sterna bezpochyby s Rabelaisem a Cervantesem do skupiny autorů zastupujících prvek chlapského veselí a bezuzdného smíchu. Jako raný humanista Erasmus Rotterdamský kritizoval Sterne komedii, kterou je lidský život, jednak v masce pedantského bombastu, jednak v masce prostoduše šibalského bláznovství. A zase ve stopách humanisty Montaigne zachycoval nezvažitelně jemné a prchavé částečky lidského vědomí, jeho nálad, dojmů, rozmarů, zvratů, choutek, nechutí, zdráhání, tužeb. Částečky vědomí zachycoval tak upřímně, bezelstně, poctivě, důkladně, nepokrytě, nevinně i nestoudně, že mu to filistři dodnes neodpouštějí. V čem záležela vlastně svoboda, které se u Sterna tolik obdivoval Goethe? Nemýlím-li se, pak ne v tom, že snad myslil něco jiného než druzí, ale že na rozdíl od nich se s tím netajil. Jak to říká Sterne v Tristramu Shandym, VIII, 13, když mluví o lásce: „Co se smýšlení týče – ti, kdo skutečně myslí, – myslí si o tom stejně jako o tolika jiných věcech celkem totéž.“

V Lockově Pojednání o lidském rozumu načerpal Sterne dvojí poučení. Jedno se týkalo sdružování myšlenek, druhé pojmu času, jak jej člověk vnímá. Zákon o sdružování myšlenek řídí u Sterna myšlení a jednání jak románových hrdinů, tak (a to je pro jeho románovou techniku charakteristické) románového vypravěče. Vedle skutečného, historického času (a ten, jak ukázali v novějších pracích Baird a Mendilow, tvoří v Sternově románě hmatatelně pevnou osnovu dějovou) je u něho čas vyprávěcí a čas vyprávěný, čas psychologický, a to jednak autorův, jednak čtenářův. Všechny tyto druhy a způsoby času jsou v Tristramu Shandym střídavě přítomny, a tak vytvářejí onen charakteristický vnitřní pohyb, ono zrcadlení a mihotání tónů a poloh, ono střídání skutečnosti a fantazie, patosu a humoru, vážnosti a rozpustilosti, jemnocitu a vulgarity, ono prolínání přítomnosti a minulosti, posléze ono kolísání vypravěčské identity.

Možno říci, že vlastní románový děj (nebo aspoň děj nejzávažnější a nejnápadnější) je dán samým průběhem vyprávění nebo jeho spisování, celým fabulačním procesem složeným z odboček. A kdo je vlastně vypravěč? Už tady začíná neobvyklost románové techniky. Měl by to být (a napohled to většinou je) mystifikační titulní hrdina podávající vlastní životopis netoliko od narození, dokonce od samého početí. (Vzpomeneme tady Dylana Thomase, který v některých básních volil stejný postup.) Někdy přebírá u Sterna roli vypravěče fiktivní autor, jindy se dokonce na vyprávění podílí fiktivní čtenář. Leckdy zas jako by se ujímal slova vedlejší hrdina románu, pastor Yorick, suchý, střízlivý, sarkastický komentátor, některými rysy připomínající pastora Sterna a jakoby zaskakující za skutečného autora.

Dřívější badatelé snad až příliš u Sterna zdůrazňovali vliv Roberta Burtona (kompilátora nečitelné snůšky citátů Anatomie těžkomyslnosti), Swifta, skladatelů facecií, nehorázností a nesmyslů, k nimž patří také francouzští Bruscambille a Béroalde de Verville, epigoni Rabelaisovi. Novější bádání se kloní k názoru, že proti nim (i když je pravda, že Sterne z nich ponejvíc bez udání pramene vydatně kořistil) podstatněji na Sterna zapůsobili svou důsledně uplatněnou technikou vtíravého, sebe samého si ustavičně vědomého vypravěče Cervantes a po něm na autorovi Quijota poučený veleplodný Marivaux.

Sternův humor (sám ho nazývá shandyovství), to nejsou jen směšné situace, pošetilé kousky, podivná nedorozumění, dvojsmyslné narážky, typografické hříčky s prázdnými, mramorovanými nebo začerněnými stránkami, vynechané či přehozené kapitoly, zpomalený děj, ustrnulý posunek i postoj, nedopověděná, teprve mnohem později znovunavázaná věta, pikantní text učeného pojednání ze Sorbonny, středověký formulář církevní kletby, obscénní latinská bajka o nosatci ve Štrasburku. Humor je v samém Sternově pojetí člověka, zakletého do svého světa, zaujatého svým koníčkem, neschopného jakkoliv se s druhým dorozumět. Zdálo by se, že neschopnost komunikace třeba mezi svérázně hloubavým pedantem Valtrem Shandym a jeho bratrem kapitánem Tobym, který zas nosí v hlavě samé zákopy, polní kusy, fortifikace, může od komiky lehce přejít k tragice. Tomu však brání u Sterna šťastná rovnováha humoru a sentimentalismu.

Nebylo by správné představovat si pod sentimentalismem (jak k tomu ten název svádí) slabošskou přecitlivělost, kochání v citech, nimrání v nyvé něze. Sentimentalismus měl u Sterna (ostatně tak jako latitudinářství, v němž byl v Cambridgi vychován a jemuž dával průchod v kázáních) pevný filozofický základ, položený Shaftesburym a Hutchesonem. Bylo to přesvědčení o blahovůli vrozené člověku. Z tohoto přesvědčení pak vyplýval mravní příkaz k ohleduplné úctě, k šetrnému i účinlivému soucítění s druhým, když smýšlí jinak, nepochopitelně, cize. Slovem sentimentalismus se pak běžně označoval každý projev ušlechtilého, humánního, filantropického, zjemnělého cítění v literatuře. (Dobrým příkladem je v Tristramu Shandym, IX, 6, osvícená úvaha o černošském osudu; je to ohlas Sternovy korespondence s emancipovaným vzdělaným černochem Ignatiem Sanchem.) Shane Leslie upozornil na dobovou souvislost sentimentalismu, jehož předním hlasatelem byl Laurence Sterne, s vratkostí, nejistotou, úzkostí předrevoluční západoevropské společnosti; v mezidobí před nastávající napolo tušenou pohromou toužila tehdejší společnost po nových nevyzkoušených a neprobádaných vzrušeních. K filantropii zaměřený sentimentalismus představoval počáteční období této touhy; v dalším období jej vystřídal romantismus. Ten Sterne v Tristratnu Shandym stejně jako v Sentimentální cestě předjímal tím, jak důležitou funkci v svém díle přiřkl ironii. Trefně to formuluje Seidlin v srovnávací studii o Sternovi a Thomasu Mannovi; podle něho ironie slouží autorovi Tristrama za jakési dvojí soudní lože, v jakém Valtr Shandy rozhodoval o důležitých věcech jednou v střízlivosti, podruhé v opilství.

Goethe chválil Sternovu bezmeznou bystrost a pronikavost (Sagazität und Penetration). Zvlášť průkazně se tyto vlastnosti uplatnily v kresbě postav. Bratří Shandyové (méně už nevýrazná, nevýbojná paní Shandyová) jsou postavy zachycené s jistotou právě tak vrývavě nezapomenutelnou jako vdavekchtivá vdova Wadmanová, věrný sluha strýčka Tobyho Trim, dr. Slop, Yorick, Zuzana, Brigita a dalších pár figurek z čeledníku a z kuchyně. Jako by to ani nebyli pouzí herci v příběhu, který se před námi odehrává, zauzluje, rozplétá, zadrhuje, vázne, uniká, znovu se vrací na scénu a najednou se bez výstrahy navždy ztrácí. Spolu s hrstkou jmen, jako je rytíř de la Mancha se svým střízlivě přízemním panošem, jako je Hamlet, jako je Faust, jsou to postavy z reálného života, přitom kupodivu nadané symboličností a monumentálností takřka mytickou.

„V ničem vzor, ve všem podněcovatel a probouzeč,“ tato goethovská charakteristika Sterna platí v několikerém smyslu. Nebojácným, leckdy bezohledným odkrýváním pohnutek zasloužil se Sterne o prohloubení, zjemnění, obohacení psychologické metody v románě. Střídáním zorného úhlu, přesouváním vypravěčského stanoviska, zaostřováním pohledu hned na makrokosmos, hned zas na mikrokosmos přiblížil se subjektivní metodě lyrismu a impresionismu. Šťastně volenými náznaky, lehkými úhozy, sotva znatelnými grimasami naznačil pro vývoj románu nadmíru plodnou a rozsáhlou škálu možností nepřímého, takřka tangencionálního přístupu; na konci této škály stojí soudobá technika proudu vědomí, v zárodečné podobě uplatněná už v Tristramu Shandym.

Bez valné nadsázky bývá Sternovo postavení v historii románu 18. století srovnáváno s průkopnickým postavením velkých tvůrců moderní prózy, jako jsou Proust a Joyce.

ALOYS SKOUMAL

[1] Lidé nejsou zneklidňováni věcmi, nýbrž svými vlastními názory o věcech. – Z Rukojeti stoického filozofa Epikteta z doby císařského Říma (nar. kol. 50 nebo 60 n. l., zemřel asi osmdesátiletý).

[2] William Pitt (1708–1778), anglický státník.

[3] Tělesné šťávy – krev, lymfa, černá a žlutá žluč. Jejich rovnováha podle staré fyziologie uržovala u člověka zdraví. Živočišné částice pak vycházely z mozku do čiv jakožto nositelé cítění a vůle. Sem také patří představa o homunkulovi a o základním vlhku a základním horku.

[4] Samuel Pufendorf (1632–1694), německý právník a historik.

[5] Poutníkovu cestu napsal lidový kazatel John Bunyan (1628–1688).

[6] Od prvopočátku; doslova od vejce, rozuměj Ledina neboli od narození Heleny Trojské. Římský básník Quintus Horatius Flaccus (65–68 př. n. l.) v svém listě O umění básnickém chválí Homéra za to, že v Iliadě přistupuje přímo k věci (in medias res).

[7] Ó přeslavný den!

[8] Každý má svou zálibu.

[9] Jeden ze dvou bratří, prvních Sternových nakladatelů.

[10] Candide, Kunigunda – postavy z Voltairova Candida, který vyšel v roce 1759, kdy Sterne začal psát Tristrama Shandyho.

[11] Ozlacený.

[12] O marnosti světské a zhrdání svou dobou, autorem tohoto pojednání Diega de Estella (1524–1578).

[13] V obyčejném roce.

[14] Podle Historca Danica, kterou napsal Saxo Grammaticus (kol. 1200), otec Hamleta, jehož příběh byl Shakespearovi podkladem k tragédii Hamlet.

[15] Nezbednost.

[16] François de la Rochefoucauld (1613–1680), autor Maxim.

[17] Volně podle úvodu k drobným pozůstalým spisům Baconovým, které pod názvem Baconiana vydal v roce 1679 arcibiskup Thomas Tenison.

[18] Slova Shakespearova Hamleta, V, 1.

[19] Pokaždé.

[20] Dr. Richard Manningham (1690–1759), anglický porodník.

[21] Anglický státovědec (zemř. 1653).

[22] Vlastně Hermes Trismegistus, tj. Trojnásob veliký, pořečtělý bůh filozofie, umění a vědy.

[23] Důvod vypočtený na to, co je člověku nejbližší.

[24] Od boha vyučený.

[25] Marcus Fabius Quintilianus (kol. 35 – před 100 n. l.), římský řečník.

[26] Athénský prvoučitel řečnictví (436–338 př. n. l.).

[27] Tímto jménem bývá označován neznámý řecký filozof (1. stol. př. n. l.)

[28] Gerhard Johann Voss (1577–1649), holandský učenec.

[29] Caspar Schoppe (1576–1649), německý učenec.

[30] Petrus Ramus neboli de la Ramée (1515–1572), protiaristotelovský francouzský filozof, zavražděný v bartolomějské noci.

[31] Thomas Farnaby (kol. 1575 – 1647), anglický humanista.

[32] Richard Crakanthorp (1567–1624), anglický puritánský duchovní, obávaný polemik.

[33] Francis Burgersdyk (1590–1628), holandský logik.

[34] Důvod obracející se k nevědomosti posluchače.

[35] Ať žije legrace.

[36] V povaze věcí.

[37] Důrazný dodatek k řeči.

[38] Řečnická otázka (běžné rétorické figury).

[39] Parismus, kníže český a jeho syn Parismenus – hrdinové oblíbených rytířských příběhů.

[40] Podmíněně.

[41] Trubičkou, aniž se tím stane otci újma.

[42] John Dryden (1631–1700), anglický básník.

[43] Joseph Addison (1672–1719), anglický esejista a státník.

[44] Vrchol.

[45] Plato je mi milý, ale milejší je mi pravda.

[46] Před tribunálem vědy.

[47] Heslo Irů při vraždění protestantů roku 1641; později název posměšné písně proti Irům.

[48] Důvod obrážející se ke skromnosti, vyvrácení na základě nesmyslnosti.

[49] Důvod pádnější.

[50] Důvod pískavý.

[51] Důvod rákoskový a důvod obracející se k lakotě.

[52] Důvod obracející se k třetí noze.

[53] Důvod věcný.

[54] Momus – u Řeků ztělesnění jízlivosti a šťouravosti.

[55] K prostému lidu.

[56] Pentagraf – přístroj na mechanické kopírování rytin a obrazů ve všech rozměrech. Pozn. autora

[57] Soukromá komnata nebo snad temná komora.

[58] Tento názorný důkaz skeptickému filozofovi Zenonovi (5. stol. př. n. l.) podal prý cynik Diogenes.

[59] Kost stydká.

[60] Os coxendis, správně má být coccygis – kost pánevní.

[61] Kost kyčelní.

[62] James Mackenzie (kol. 1680 – 1761), skotský lékař.

[63] Šest základních řečnických argumentů.

[64] Nicolas Malebranche (1638–1715), francouzský filozof.

[65] U Artura – v Sternově době přední londýnský klub.

[66] Slovní půtka.

[67] Ούσία, >ύπόστασις – podstata.

[68] Ohňostřelba.

[69] Uvedení spisovatelé děl o hradebnictví jsou Italové Agostino Ramelli (16. stol.), Girolamo Cataneo (16. stol.), Buonajuto Lorini (16. a zač. 17. stol.), Holanďané Simon Stevinus (1548–1620), Menno van Coehoorn (1641–1704), Francouzi Samuel Morolois (zač. 17. stol.), Antoine de Ville (zač. 17. stol.), Blaise-François de Pagan (1604–1665), François Blondel (1617–1686), nejslavnější z nich maršál Sébastien le Prestre de Vauban (1633–1707).

Nicolò Tartaglia (zemř. 1557), italský matematik a balistik; François Malthus (zemř. 1658), francouzský teoretik dělostřelby, Galileo Galilei (1564–1642), italský hvězdář a matematik, zabýval se také balistikou, stejně jako jeho krajan fyzik a matematik Evangelista Torricelli (1608–1647).

[70] Se špetkou soli, kriticky.

[71] Řečnická pomlka.

[72] V římské mytologii příjmení bohyně Junony a Diany jako ochráňkyň rodících žen a novorozených dětí.

[73] Římský bůh, ochránce novorozeňat.

[74] Tire-tête, forceps – porodnické kleště.

[75] John Dennis (1657–1734), anglický básník a kritik.

[76] Charles du Fresne du Cange (1610–1688) – francouzský slovníkář.

[77] Klasické vzdělání.

[78] Postavy z Shakespearova Julia Caesara, IV, 2.

[79] Claude Fabri de Peiresc (1580–1637) – jihofrancouzský učenec a mecenáš.

[80] Kázání o svědomí pronesl Sterne roku 1750 v yorské katedrále. V textu je plno citátů i parafrází Starého i Nového zákona, z Kazatele, z 1. knihy Královské, z 1. a 2. knihy Samuelovy, z Exodu, z Ježíše Siracha, z listů sv. Pavla a sv. Jana a z Matoušova evangelia.

[81] Původně londýnský chrám templářů, pak sídlo právníků.

[82] A priori, a posteriori – úvaha deduktivní a induktivní.

[83] Svrchovaně.

[84] Páka, opora.

[85] Drobnůstky.

[86] Donekonečna.

[87] Zeno (335–262 př. n. l.), řecký stoický filozof; Chrysippos (3. stol. př. n. l.), Zenonův žák.

[88] Quod erat demonstrandum – což se mělo dokázat.

[89] Giuseppe Francesco Borri (1627–1695), chemik; Thomas Bartholine (1616–1680), dánský fyzik. Sternova přezdívka Borriho je zdrobnělina italského slova „coglione“ (šourek s druhým významem blbec).

[90] Nezbytná příčina.

[91] De partu difficili – o obtížném porodu.

[92] Španělský rytířský román.

[93] Dobrá víla, ochránkyně rytířů.

[94] Úsudku nevzdělanců se nebojím; jen o to je prosím, aby má drobná díla nechali na pokoji – snažil jsem se v nich stále přecházet od žertovného k vážnému a od vážného zase k žertovnému. (Upravený citát z Jana Salisburského, biskupa v Chartres, 12. stol.).

[95] Joshua Reynolds (1723–1792), anglický portrétista, zanechal dvě Sternovy podobizny, třetí pro Sternovu nemoc nedokončil.

[96] Hymen – řecký bůh svatby.

[97] Rebélie vévody Monmoutha (1649–1685), levobočka Karla II., proti Jakubovi II. Skončila Monmouthovou porážkou a popravou.

[98] Dátan a Abiram – o nich se vypravuje v 4. kn. Mojž. 31–37.

[99] Job 21, 14.

[100] Správný překlad by měl ovšem znít: předchůdce a křtitel Páně.

[101] Marcus Terentius Varro (116–27 př. n. l.), římský učenec.

[102] Cid Hamet Benengeli, dějepisec arabský – fiktivní autor Cervantesova románu; Don Quijote I, p.

[103] David Garrick (1717–1779), anglický herec a režisér.

[104] René le Bossu (1613–1680), francouzský normativní kritik.

[105] Potají, v skrytu.

[106] Viz J. Locke: Pojednání o lidském rozumu 2, 14, 3; 2 19, 9; 2, 19, 3.

[107] Řecký satirický básník (kol. 120 – kol. 180 n. l.).

[108] Asi tolik co Nevrla.

[109] Kurevník.

[110] O šalbách pšoukání a objasňování (lat.).

[111] Kysarcius – kufříkové slovo složené z angl. „kiss“ a „arse“.

[112] Gastripheres – Teřich.

[113] Somnolentius – Chrňous.

[114] Domnělý byzanstký slovníkář 10. stol.; ve skutečnosti jeho jméno označuje samotný slovník.

[115] Volná parafráze Rabelaise, 3, 16.

[116] Římský básník tragédií (kol. 220 – kol. 130 př. n. l.).

[117] Luigi Riccaboni (1675–1753) nebo také jeho syn Francesco (1707–1772) – oba byli divadelníci a teoretikové dramatu.

[118] Rýha uprostřed obléhacího příkopu.

[119] Posuvný přístřešek pro vojáky při obléhání.

[120] Kamenomet.

[121] Giulio Alberoni (1664–1752), španělský ministerský předseda za Filipa V.

[122] Učená pojednání; vycházela v Lipsku.

[123] Rabelais, 4, 9.

[124] Podle přiznání.

[125] Ambroise Paré (1510–1590), francouzský chirurg.

[126] Guillaume Bouchet (1526–1606), jihofrancouzský humorista.

[127] Dialog z Colloquia familiaria holandského humanisty Erasma Rotterdamského (1465–1536).

[128] Ab urbe condita – od založení Říma, 753 př. n. l.

[129] Pozůstatek, název dvou starozákoníkových dějepisných knih.

[130] Nijak mě ten nos nemrzí, proč by mě měl mrzet.

[131] Podle J. A. Worka jméno tohoto vymyšleného německého autora znamená asi tolik jako Nočník Hoven.

[132] George Whitefield (1714–1770), jeden ze zakladatelů metodismu.

[133] Gaspar Tagliacozzi neboli Taliacotius (1546–1599), chirurg proslavený plastickými operacemi.

[134] Do řádné délky.

[135] Střední člen.

[136] Protože spis De Nasis od Hafena Slawkenbergia je nadmíru vzácný, snad nebude učenému čtenáři proti mysli zhlédnout několikastránkovou ukázku originálu; poznamenávám k ní jenom tolik, že jeho vypravěčská latina je mnohem hutnější než jeho latina filozofická – myslím, že je latinštější.

[137] Poklopec.

[138] Hafen Slawkenbergius má na mysli cluniacké benediktinky, založené roku 940 Odonem, opatem z Cluny. Pozn. autora

[139] Pan Shandy blahopřeje řečníkům – je si dobře vědom, že tady Slawkenbergius obraz pozměnil – jeho chyba: – při překladu se pan Shandy až doposud všemožně tohoto obrazu přidržoval – jenže tady to jinak nešlo.

[140] Řecký filozof (kol. 335 – kol. 275).

[141] V lůně.

[142] Argument vyvozený z návěstí, které samo je nejprve třeba dokázat.

[143] Sám od sebe.

[144] Úvod, zesílení, vyvrcholení.

[145] Avicenna (Abú Alí ibn Siná; 980–1037), arabský fyzik a filozof.

[146] O všem, co se dá napsat.

[147] Viz Menagiana, sv. I. Posmrtně vydaná sbírka výroků Gillesa Ménage (1613–1692).

[148] Tři mládenci z pece ohnivé, Dan. 3.

[149] Jak upozorňuje J. A. Work, žádný panovník toho jména nebyl.

[150] James Butler, vévoda z Ormondu (1665–1745), po Martboroughovi anglický vojevůdce až do r. 1715, kdy odešel do vyhnanství. James Butler bylo taky jméno Trimovo.

[151] Hans Holbein ml. (1497–1543), německý portrétista.

[152] V heraldice označovalo levobočka.

[153] Postava z Rabelaise, 4; znamená neohrabaného a dobráckého hlupáka.

[154] Tolik jako Nedovtipa a Klevetník.

[155] O vydržování souložnic.

[156] O souložnictví.

[157] Edward Coke (1552–1634), anglický jurista.

[158] Děti jsou z krve otce a matky, ale otec a matka nejsou z krve dětí.

[159] John Selden (1584–1654), anglický jurista.

[160] Důvod platný na obě strany.

[161] Asi: Co řekne, to platí.

[162] Sternův příznivec (1734–1783).

[163] Obměněný citát z Horácových Satir, I, 4: Povím-li něco jen tak žertem, posuzuj to shovívavě.

[164] Bude-li mě někdo kárat za to, že jsem lehkovážnější, než se sluší na duchovního, a kousavější, než se sluší na křesťana, neříkám to já, ale Demokritos. – Volně podle dopisu Erasma Rotterdamského Tomáši Moorovi úvodem k Chvále bláznivosti.

[165] Toto horlení proti plagiátorům převzal Sterne téměř doslova z Burtona a ten zas z jiných autorů. Tedy trojnásobný plagiát s humoristickým záměrem.

[166] Královna Markéta Navarrská (1492–1549), napsala boccaciovský cyklus povídek Heptameron.

[167] Nicolas Sanson (1600–1667), jeden z rodiny slavných francouzských kartografů.

[168] 2. kniha Královská, 1833.

[169] Antinous (kol. 110–130), milec římského císaře Hadriána, utonul v Nilu.

[170] Sokratovi přátelé.

[171] Servius Sulpitus Rufus (104–43 př. n. l.), římský státník, napsal Ciceronovi útěšný dopis nad úmrtím jeho dcery Tulie.

[172] Paul de Rapin (1661–1725), francouzský dějepisec; každou knihu svých Dějin Anglie zakončil přehledem církevních událostí.

[173] Zelený župan – bývalý úbor nevěstek.

[174] Starý klobouk – hrubý výraz pro ženské přirození.

[175] Týká se Platonova líčení v jeho Obraně Sokrata.

[176] Josephus Flavius (37 – kol. 95 n. l.), napsal Válku židovskou.

[177] Xenofon (kol. 430–355 př. n. l.), řecký dějepisec, napsal zidealizovaný životopis perského krále Kyra st. (v latinizovaném znění Cyropaedia).

[178] Giovanni de la Cassa (1503–1556), italský prelát.

[179] Dělo.

[180] Hrabě Heinrich Maastricht Solms (1636–1693) vedl v roce 1699 útok spojenců proti Francouzům u Steinkirku.

[181] O místě nebo předmětu obřízky.

[182] John Spencer (1630–1695), anglikánský duchovní.

[183] Rabín Mojžíš ben Maimon (1135–1204), středověký židovský učenec a talmudista.

[184] Řecký filozof z jižní Itálie (6. stol. př. n. l.), dal se prý v Egyptě obřezat.

[185] Upravený citát z Rabelaise, 2, 35. Překl. České Thelémy, zkrácený podle Sternova textu.

[186] Angelo Poliziano (1454–1494), florentský humanista.

[187] Nejprve dům, potom ženu a orného vola. Z básně Díla a dny pohomérského básníka Hesioda (8. stol. př. n. l. nebo později).

[188] Parafráze dvojverší básníka George Herberta (1593–1633).

[189] Francis Bacon Verulamský (1561–1626), anglický filozof a státník.

[190] Umění je dlouhé, život krátký; tak zní první Hippokratova sentence.

[191] Jean-Baptiste van Helmont (1577–1644), vlámský chemik a lékař.

[192] Že po souloži je každý tvor smutný.

[193] Tj. rok 1690.

[194] Zúžení předkožky.

[195] Tj. k poslední knize Starého zákona, který byl ve školách povinnou četbou.

[196] Proτνπτωvat – odbýt si časování tohoto řeckého slova používaného jako vzor.

[197] Italský humanista (1484–1558).

[198] Náboženský horlitel (kol. 1007–1072).

[199] Petrus Baldus (1372–1406), italský jurista.

[200] Spartský král (4. stol. př. n. l.).

[201] Athénský filozof (396–314 př. n. l.).

[202] Týká se to básně Komár, neprávem přisuzované Vergiliovi.

[203] Katalánský mystik (kol. 1235–1315).

[204] Matteo Pelegrini (zemř. 1652), italský humanista.

[205] Benátský humanista (1479 – kol. 1514).

[206] Alfonso Tostado (kol. 1400–1455), španělský teolog.

[207] Hugo Grotius (1583–1645), holandský učenec, zakladatel vědy o mezinárodním právu; Daniel Heinsius (1580–1655), holandský klasický filolog; Blaise Pascal (1623–1662), francouzský myslitel a matematik; Josephus Justus Scaliger (1540–1690), italský humanista; Ferdinand Cordovský (1422 – kol. 1480), španělský učenec.

[208] Marius Servius Honoratus (kol. 400 n. l.), římský gramatik; Martianus Capella z Karthaga (5. stol.), římský autor alegorické básně Zásnuby Filologie s Merkurem.

[209] Krvelačný římský císař (161–192), syn ušlechtilého Marca Aurelia Antonia. Ve svém velikášství udělil si Commodus čestný název Hercules Romanus a Řím úředně přejmenoval na Colonia Commodiana.

[210] Biskup cařihradský (kol. 325 – kol. 389).

[211] Biskup milánský (kol. 340–370).

[212] Řecký sofista (5. stol. př. n. l.).

[213] Tj. roku 1706.

[214] Dr. Daniel Waterland (1683–1740), cambridgeský homiletik, homiletika je nauka o kazatelském umění. Pozn. red.

[215] Podle J. A Worka snad poťouchlá narážka na modrou obálku Critical Review, která za redakce T. Smolletta, zkrachovalého lékaře, Sterna napadala.

[216] Komicky napodobené holandské jméno, něco jako Arcivelenadtrumbera.

[217] Princ Evžen Savojský (1663–1736), rakouský vojevůdce.

[218] Philip Cluwer (1580–1623), německý dějepisec.

[219] Albert Rubens (1614–1657), nejstarší syn slavného portrétisty.

[220] Gaius Seutonius Tranquillus (zač. 2. stol. n. l.), římský životopisec.

[221] Decimus Junius Juvenalis (kol. 50 – kol. 127), římský satirik.

[222] Polatinštělá jména italských, francouzských a německých učenců z doby humanismu.

[223] John Churchill, vévoda z Marlborough (1650–1722), anglický vojevůdce.

[224] V řeckém bájesloví věštecký bůh, pastýř ryb a tuleňů, měnil se v rozličné podoby.

[225] Paruka s dlouhým copem a mašlemi, nazvaná podle Marlboroughova vítězství nad Francouzi u Ramilies.

[226] Vymyšlená jména; historickou postavou je jenom švédský král Karel XII., který odolal svodům sličné hraběnky Koenigsmarkové, milenky polského krále Augusta Silného.

[227] Marie zvaná Krvavá (1516–1558), velmi truchlila nad pádem Calais (1558), poslední anglické opory ve Francii.

[228] Tertullian (kol. 155 –kol. 222), napsal první křesťanskou apologetiku.

[229] Čeho se máme při plození dítek pilně vystříhat.

[230] Girolamo Cardan (1501–1576), italský matematik a astrolog.

[231] Řecký novoplatonik (205–270).

[232] Marsilio Ficino (1433–1499), italský humanista.

[233] Dr. Edward Baynard (18. stol.), anglický lékař.

[234] Arabský lékař (10. stol.).

[235] Pedanius Dioscorides (1. stol. n. l.), řecký lékař.

[236] Řecký lékař (6. století).

[237] Bernard de Gordon (13.–14. století), francouzský lékař.

[238] Není to totiž odbočka, nýbrž vlastní dílo. Citát z 5. listu římského spisovatele Plinia ml. (kol. 62 – kol. 114 n. l.).

[239] Demokritos (kol. 460, zemřel asi stoletý), rodák z řecké Abdery, nazývaný „smějící se filozof“.

[240] Obecní písař nazývaný z Efesu – narážka na řeckého filozofa Herakleita (kol. 500 př. n. l.).

[241] Zámožný patricij v čele calaiských občanů nabídl králi Eduardovi III. svůj život za oběť, když ušetří města; bylo to po bitvě u Kresčaku roku 1346.

[242] Ach, panenko.

[243] Francouzské poštovní štace; poste et demi – půl druhé štace; štace se počítala za šest mil.

[244] Patronka Paříže.

[245] Žalm 83, 14.

[246] Obligátní cesta mladých Angličanů po pevnině.

[247] Král Lapithů.

[248] Leonardus Lessius (1554–1623), jezuitský teolog.

[249] Španělský jezuita (1537–1591).

[250] Bůh zahrad, vinic a plodnosti.

[251] Pan farář.

[252] Podle J. A. Worka pustit na ulici chodce ke zdi bylo tehdy projevem zdvořilosti; vprostřed bývaly ulice zaneřáděny.

[253] Namoutě.

[254] Na sloupoví Louvru stojí: Non orbis gentem, non urbem gens habet ullam//ulla parem.

[255] Když se to tak uváží.

[256] Skut. Ap. 14, 7.

[257] Dominique Séguier (1593–1659), biskup auxerrský, dal roku 1656 otevřít hrobku svých předchůdců Germana, Heribalda a Optata (poslední jméno znamená Vytoužený).

[258] Dvorek.

[259] Promiňte.

[260] Božínku!

[261] Narážka na poslední pomazání.

[262] Královské nařízení.

[263] K zbláznění.

[264] Kristapána!

[265] To mě tedy mrzí.

[266] Tumáte.

[267] Roku 1764 byl jezuitský řád ve Francii zrušen.

[268] Ať žije radost! Hanba smutku!

[269] Vlámský loket měřil 68,5 cm.

[270] Knižně je zpracoval francouzský romantik Charles Nodier (1783–1844).

[271] Bertold Schwarz (14. stol.), německý františkán.

[272] Fráter Roger Bacon (13. stol.), anglický scholastik.

[273] Tuto historii v Jakubu Fatalistovi šťavnatě rozvedl Denis Diderot (1713–1784).

[274] Za stejných podmínek.

[275] Řecká kurtizána, žila v 6. stol. př. n. l.

[276] Shakespeare, Macbeth, I, V.

[277] Pan Shandy má tady jistě na mysli chudé duchem, anžto děkan a kapitula se o peníze rozdělili.

[278] Jeden ze zakladatelů mnišství (291–371).

[279] V jeho Symposiu mluví Pausanias o tom, že je dvojí Afrodité a dvojí Eros.

[280] Velasius, tj. Francisco Valles de Covarrubias (16. stol.), španělský lékař.

[281] Paul Scarron (1610–1660), francouzský básník a prozaik.

[282] Claudius Aelianus z Preaneste (kol. 170 – 235 n. l.), římský řečník.

[283] Jestliže jsme si bujně zadováděli, při Múzách a Charitkách a všech básnických božstvech tě prosím, neměj mi to za zlé. – Z dopisu Julia Caesara Scaligera příteli Cardanovi.

[284] Platí (stejně jako dodatečné věnování I. a II. knihy) Pittovi, který se stal z hraběte vikomtem a roku 1766 se vrátil do vlády jako ministerský předseda.

[285] Dodatečně; autor si tady pohrává s druhým významem patrným z textu.

[286] Titul knihy biskupa Williama Warburtona (1698–1779).

[287] Thersites – posměváček z Homérovy Iliady.

[288] V bitvě u Lepanta přišel (Cervantes) o ruku. Pozn. autora.

[289] Polemika s líčením, jak je v svých Cestách po Francii a Itálii podal mrzoutský T. Smollett, Smelfungus Sternovy Sentimentální cesty.

[290] Řecký malíř (5.–4. stol. př. n. l.).

[291] Rabelais, 1, 25.

[292] James Drake (1667–1707), anglický lékař; Thomas Wharton (1614–1673), anatom; Régnier de Graaf (1642–1637), holandský lékař; tady se pan Shandy asi mýlil, Graaf totiž psal o šťávě mikterénové a o genitáliích.

Laurence Sterne

Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho

Edice Světová próza v českých překladech

Překlad Aloys Skoumal

Ilustrace na obálce Volné zdroje

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 16. 7. 2018

ISBN 978-80-7587-990-5 (epub)

ISBN 978-80-7587-991-2 (pdf)

ISBN 978-80-7587-992-9 (prc)

ISBN 978-80-7587-993-6 (html)