Maska a tvář

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Prostorná přízemní hala ve vile na břehu jezera Como. Širokými skleněnými dveřmi se vychází na terasu, obrácenou k jezeru. Z pravé i levé strany terasy vedou schody ke břehu. V pozadí stojí na terase několik malých stolků, trochu v popředí hráčský stůl. Na každém stolku je lampa s barevným stínidlem. Bohatě a vkusně zařízená hala je v pološeru. Dvoje dveře z ní vedou na pravou, dvoje na levou stranu. Na hladině jezera se odráží měsíc.

Když se zvedne opona, MARTA hraje na klavír argentinské tango, WANDA a PIERO tančí. Ostatní rozmlouvají a přihlížejí tanci. SAVINA a LUCIANO jsou na terase. MARTA se chvílemi ohlédne, aby je měla na očích.

ELISA: To je krása…! Jak pěkně tančí…!

GIORGIO: Vidíte? Tanagrovy figury.

ELISA: Tanagra… Tak se jmenuje vynálezce tanga?

MARTA: Mělo by se zakázat, je nemravné!

CIRILLO: Ale přítelkyně, nic nemravného! Museli by se zakázat všichni muži.

MARTA: (se otočí) To by bylo nejlepší!

CIRILLO: Ženy by se pak zdály mnohem mravnější.

MARTA: Impertinente!

ELISA: (GIORGIOVI) Nechtěl byste si zatančit?

GIORGIO: Ne.

ELISA: Škoda… (Povzdychne si.)

WANDA: (se najednou zastaví MARTĚ) Počkej, přestaň!

(MARTA přestane hrát. WANDA ukazuje na jezero.)

Slyšíte…? To jsou oni… Američani!

ELISA: Milenci?

(Z jezera je opravdu slyšet mužský hlas, modulovaný v pomalém rytmu americké písně. Všichni na chvilku zmlknou a poslouchají.)

Ti se asi strašně milují!

CIRILLO: Kdoví! Mně se zdá, že toho při svém mládí potřebují k lásce trochu moc: jezero, měsíční svit, nostalgickou píseň…

ELISA: Nemluv o nich špatně. Zakazuji ti to.

CIRILLO: Já o nich nemluvím špatně: je mi jich líto.

ELISA: Ty jsi prostě kacíř. (GIORGIOVI) Jsou přece rozkošní, nemyslíte? (V rozhovoru s ním se vzdaluje.)

PIERO: Tolik lásky, že ji musí exportovat do Evropy.

MARTA: Z Itálie se stalo sanatorium pro cizoložníky, kteří potřebují někam utéct.

WANDA: Říká se, že museli utéct, ona prý má hrozného manžela.

PAOLO: Manžel, který dbá na svou čest, nedopustí, aby jeho manželka utekla s milencem.

MARTA: (se s úsměvem otočí po SAVINĚ) A co byste dělal vy?

SAVINA: (dotčeně) Marto? (Vzdálí se na terasu.)

MARTA: Jste zábavný.

PAOLO: Co bych udělal? Zabil bych ji, no ovšem, zabil. To přece každý ví, o mně. (Vracející se SAVINĚ.) Nebo ne, Savino?

SAVINA: Samozřejmě, miláčku…

PAOLO: No prosím!

MARTA: A co byste udělal s milencem?

PAOLO: Nic. Manžel přece musí vidět v každém muži eventuálního milence své ženy.

MARCO: Muž je vždy v právu!

MARTA: No ovšem! Povinnost byla vynalezena jen pro ženy…!

CIRILLO: Aby okořenila jejich hříchy.

ELISA: Spíš aby podněcovala fantazii mužů!

CIRILLO: Ženám by hrozně uškodilo, kdyby muži nebyli obdařeni spoustou fantazie. Vypadali by dost nicotně.

WANDA: (z terasy) Tamhle jsou. Teď je vidím. Jsou jistě šťastní…!

ELISA: Zamilovaní…!

WANDA: Zná je někdo z vás?

ELISA: Jednou jsem je zahlédla na pláži.

WANDA: Je krásná?

ELISA: Ani bych neřekla.

MARTA: Mladá?

ELISA: Mladičká. Ale on je vyslovený krasavec. Podobá se jednomu filmovému herci.

WANDA: Neopustí se ani na minutu.

ELISA: Jsou zamilovaní!

WANDA: A okenice jejich vily jsou stále zavřené!

CIRILLO: Třeba tisknou falešné peníze.

WANDA: A chodí ven jenom večer, takhle, nechají se kolébat písní, jsou zasnění…

CIRILLO: Ano, až se z toho snu jednoho krásného dne probudí… jako se to stalo těm dvěma, co tu byli před rokem.

MARTA: Loni se tu něco stalo? Já jsem tu nebyla.

CIRILLO: Stalo… přijeli sem z Ameriky dva milenci… A zčistajasna se objevil její manžel.

MARTA: A dál?

CIRILLO: Nic. On jí odpustil a odvezl si ji domů!

PAOLO: Směšný chlap!

CIRILLO: Proč…?!

PAOLO: Proč…? Manžel, který odpustí své ženě, je přece směšná figura, stokrát směšná. A není nic horšího, než být lidem pro smích. Takový manžel pak už může jenom spáchat sebevraždu.

PIERO: Říká se, že milenec zaplatil manželovi pětadvacet tisíc dolarů a k tomu cestovní výlohy.

PAOLO: Aha, takže on to dělal z profese…!

ELISA: Ale slyšela jsem, že ten návrat nepřežila, puklo jí srdce.

WANDA: Už toho nechte, nebo mě přejde chuť vdát se.

PIERO: Kdepak, tahle chuť přechází až po svatbě.

WANDA: Mluvíš jako hlupák!

ELISA: Pro nás ženy je manžel nevyhnutelné neštěstí…!

WANDA: (PIEROVI) A kdybych ti byla nevěrná, ty bys mě zabil?

PIERO: Mluvíš, jako by sis byla jistá, že se s tebou ožením.

WANDA: (tiše) Víš dobře, že nic jiného není možné!

PIERO: Všechno je možné, dokonce i to, že si tě vezmu.

WANDA: I to, že ti vyškrábu oči.

CIRILLO: Co to říkají naši dva snoubenci? Oni se už hádají! Chyba…! Co budete dělat, až budete manželé? Radosti manželského života se nemají okoušet předčasně.

PIERO: Ona se mě ptá, jestli ji zabiju, kdyby mi byla nevěrná!

CIRILLO: A cos jí na to odpověděl…? Nene! Kdo hned zabíjí, ten bere všechno příliš vážně. A to se nemá. Na to jsou příliš půvabné…!

ELISA: Vy ještě mluvíte o manželské věrnosti?

PIERO: Dopouštějí se toho nevkusu.

ELISA: Věrnost není ctnost, ale ignorance!

MARTA: Proto potřebují nevěrníci dostat nějakou lekci.

WANDA: Pistolí, nebo nožem? Potom jim to ponaučení už k ničemu nebude.

MARCO: Bude prospěšné pro jiné.

CIRILLO: No ovšem, ovšem…! S těmihle idejemi provedete v životě ty největší hlouposti…!

PIERO: Ženy nás milují právě pro naše hlouposti. Jenom když je muž dokonale pitomý, může mu žena odpustit, že nad nimi máme obrovskou převahu.

SAVINA: Tak co, pánové, už jste konečně ženy lynčovali? Nezapomněli jste proto dnes večer i na poker?

PIERO: Děláte si z nás legraci? Ale vy na to máte právo. Vy se nemáte čeho bát.

PAOLO: Ještě to tak!

CIRILLO: (SAVINĚ) A co si myslíte o krvelačných úmyslech těchle pánů?

SAVINA: Malé vzbouření otroků… (podívá se na PAOLA)… a do čela se mu postavil takový malý Spartacus.

PAOLO: Savino… Takovéhle věci nerad slyším… vždyť to víš! Tak pánové, kdo si zahraje poker?

MARCO a jiné hlasy: Já, já…

PAOLO: To je moc…! Nanejvýš v pěti. (Zazvoní na zvonek.) Tak ty?

MARCO: Ano.

PAOLO: (ANDREOVI, který vešel) Připravte na terase poker.

(ANDREA odejde. Vrátí se s kartami a žetony, vyjde na terasu a připravuje hráčský stolek.)

(PIEROVI) A ty?

PIERO: Ano.

PAOLO: (GIORGIOVI, který rozmlouvá s ELISOU a přisvědčí) Ty… A…

WANDA: A já.

PAOLO: (nerozhodně) Vy snad ne…

WANDA: Já ano. Včera jsem prohrála sto dvacet lir a musím se zahojit.

PAOLO: Tak dobře. A tím jsme kompletní. (Zamíří na terasu a někdo ho následuje.)

ELISA: (tiše GIORGIOVI) Ty dáš přednost pokru?

GIORGIO: Ano.

ELISA: Škoda…! Ale… dohodli jsme se?

GIORGIO: Dohodli. (Odchází na terasu.)

Hráči usedají ke stolu.

ELISA: (CIRILLOVI) Sochař Alamari mě prosil, abych přišla do jeho ateliéru, stát mu modelem… Jenom hlavu. Dovolíš mi to?

CIRILLO: Jakpak by ne…! Jdi klidně do jeho ateliéru, budeš mu stát modelem a… odpočineš si.

ELISA: Díky. (A vzdálí se.)

CIRILLO: A já si taky odpočinu…!

Zapálí si doutník, ztlumí světlo a klidně se natáhne do křesla. Zůstala rozsvícená jenom lampa v koutě a ta zcela nerozptyluje šero. Mezitím hráči začali partii. ELISA stojí za GIORGIOVÝMI zády a dívá se. MARTA si listuje v časopisu. LUCIANO se dívá na jezero a kouří cigaretu.

MARCO: (při hře) Otvírám…! (SAVINĚ) Paní Savino, máme žízeň!

SAVINA: A co byste chtěli k pití?

MARCO: Něco osvěžujícího. – Chip.

PAOLO: Deset navrch.

SAVINA: Studený čaj?

MARCO: Rád… – A dvacet navrch.

PIERO: Pas. – Já bych dal přednost oranžádě.

WANDA: Já zase nemám co hrát. – Pas.

MARCO: Royal flash.

PAOLO: Aleale, to je nějak moc! A měnil tři karty!

ELISA: (MARKOVI) Nemáte asi štěstí v lásce.

Chvílemi se ještě ozývají hlasy hráčů.

SAVINA: (když se zeptala všech ostatních) Hned vás dám obsloužit. (Vejde do haly.) Copak tu děláte, vy filozofe? (Odejde vlevo.)

CIRILLO: Nic, jako každý opravdový filozof.

(LUCIANOVI, který postoupil dopředu.)

Co si o tom myslíš jako advokát?

LUCIANO: O čem?

CIRILLO: No přece o filozofech, o čem jiném!

LUCIANO: Aha!

CIRILLO: Nu?

LUCIANO: A o co šlo…?

CIRILLO: Jsi nějaký nesoustředěný!

LUCIANO: Promiň… myslel jsem…

CIRILLO: Na nějakou ženu?

LUCIANO: Kdo ti to řekl?

CIRILLO: Musíš být asi hrozně vášnivý!

LUCIANO: Filozof?

CIRILLO: Třeba taky…! Prosím…! Ostatně filozofové a ženy mají mnoho společného: i nejjednodušší věci dovedou ohromně zkomplikovat.

LUCIANO: Myslíš?

CIRILLO: Ty bys o tom měl něco vědět, jsi přece advokát s velkou dámskou klientelou! Jak to, že jsi dnes večer neřekl ani slovo na jejich obranu?

LUCIANO: Mám je snad hájit? Zbytečná námaha. Nepotřebují to ani před tribunálem.

CIRILLO: Máš pravdu. My muži máme co dělat, abychom se před nimi ubránili.

SAVINA: (vejde zleva) O žíznivé pány je už postaráno. (CYRILLOVI a LUCIANOVI) A vy tu ve tmě kujete nějaké pikle?

LUCIANO: Mluvíme o filozofii.

SAVINA: A skončíte v pekle!

(ANDREA vejde zleva a přináší veliký tác s občerstvením. SAVINA ANDREOVI.)

Panu Cirillovi, filozofie vysouší hrdlo. Čeho se napijete?

CIRILLO: Kdoví…! Stavíte mě před těžké dilema. Nikdy nevím, co bych si měl nalít…!

SAVINA: Studený čaj?

CIRILLO: Po tom bych neusnul. Ale co…! Mám dojem, že vybrat si něco k pití je mnohem těžší, než vybrat si manželku!

SAVINA: Neříkejte…!

CIRILLO: Ovšem, samozřejmě! Ženy… jsou jedna jako druhá… takže…!

SAVINA: Vy si přece nemůžete stěžovat! Máte vzornou manželku.

CIRILLO: To nepopírám…! Jeden filozof říká…

SAVINA: Tak si poslužte… (Jde k LUCIANOVI) A vy?

LUCIANO: Nemám žízeň, díky. (Ztiší hlas.) Už půjdu. Otevřela jsi dveře verandy?

SAVINA: Ano.

LUCIANO: Budu tě čekat v tvém pokoji. Přijď brzo!

SAVINA: Ale buď opatrný prosím tě.

LUCIANO: Neměj strach: (naráží na PAOLA) jen tak se od toho neodtrhne, jako vždycky! Poker je pro něho nade vše!

SAVINA: (CYRILLOVI) Nu?

CIRILLO: Studený čaj! Nebude se mi chtít spát.

(Jde na terasu se SAVINOU. Když si CIRILLO posloužil, vyjde ANDREA na terasu a podává občerstvení.)

Moje žena mi bude muset zazpívat ukolébavku.

ELISA: Ale to víš, miláčku!

MARTA: (jde do haly a popíjí ze své sklenice. Zamyšlenému LUCIANOVI) Celý večer jsi neřekl ani slovo.

LUCIANO: Ostatní toho namluvili dost.

MARTA: Máš nějaké starosti?

LUCIANO: Já?

MARTA: Proč si nezahraješ?

LUCIANO: Jsem na odchodu.

MARTA: Už teď?

LUCIANO: Slíbil jsem Salvucciům, že se u nich zastavím, abych je pozdravil.

MARTA: V tuhle hodinu?

LUCIANO: Oni také bývají vzhůru do čtyř hodin ráno. Hrají karty, tančí…

MARTA: Takže mě ani dneska nedoprovodíš domů?

LUCIANO: Když tu na mě počkáš, dokud se nevrátím, velice rád.

MARTA: Chováš se, jako bychom už byli manželé.

LUCIANO: Může ti stačit, že se to říká o Pierovi.

MARTA: Piero je pořád kolem své Wandy.

LUCIANO: Až příliš.

MARTA: Zlomyslné řeči.

LUCIANO: To je jejich věc.

MARTA: Budiž. Ale my? Nezdá se ti, že to přeháníš na druhou stranu? Dohodli jsme se, že se vezmeme touhle dobou, v září; jenže tys to znovu odložil na příští rok.

LUCIANO: Vysvětlil jsem ti přece, že moje situace není v této chvíli nejlepší, obchody…

MARTA: Jistě, jistě…! A s naším manželstvím je to jako se státní půjčkou. Všechno platí, jenom splatnost se neustále odkládá!

LUCIANO: Však se dočkáme…

MARTA: Ale nevypadáš nadšeně.

LUCIANO: Budu nadšený, až na to dojde.

MARTA: A do té doby…

LUCIANO: Do té doby co

MARTA: Do té doby… dnes večer musíš k Salvucciům…

LUCIANO: Co to s tím má společného?

MARTA: Nu…!

LUCIANO: (se snaží zakrýt, jak ho to popudilo) Jak to uvažuješ…! To mi laskavě vysvětli!

MARTA: Já ti to mám vysvětlovat…? Jdeš k Salvucciům nebo ne?

LUCIANO: No a?

MARTA: To je všechno. Co ti mám vysvětlovat…?! Příjemnou zábavu.

LUCIANO: Jsou to moji klienti…! Mám k nim jisté povinnosti.

MARTA: O půlnoci?

LUCIANO: Pozvali mě.

MARTA: Půjdu s tebou.

LUCIANO: (trhne to s ním) Kam…?

MARTA: (se krátce zasměje) Tak já tedy nepůjdu. Můžeš být klidný!

LUCIANO: Nevím, proč bych nebyl klidný.

MARTA: To jsem ráda.

CIRILLO: (vejde) V noci je venku vlhko, to mi nedělá dobře. (Vrátí se do svého křesla.)

LUCIANO: (CYRILLOVI) Buď zdráv.

CIRILLO: Už jdeš? Máš tak naspěch?

LUCIANO: Později se třeba ještě uvidíme. Na shledanou. (MARTĚ) Na shledanou, má drahá.

MARTA: Na shledanou.

LUCIANO: (vyjde na terasu. SAVINĚ) Na shledanou, milostivá paní.

SAVINA: Už jdete?

PAOLO: Pas. (LUCIANOVI) Tak brzy?

LUCIANO: Musím zaskočit k Salvucciům. Snad se později ještě uvidíme; zastavím se pro Martu a doprovodím ji domů.

SAVINA: Tyhle karbaníky tu ještě jistě stihnete. Ale my se uvidíme až zítra. Jdu si lehnout, jsem už unavená. (Zazvoní na zvonek.)

MARCO: My vás trochu zneužíváme, nemám pravdu?

SAVINA: Ale vůbec ne. Jenže to přece víte: když udeří jistá hodina, klíží se mi oči. To já se musím omluvit.

LUCIANO: (se loučí s ostatními, ANDREOVI, který se právě objevil) Klobouk a hůl.

ANDREA odejde a vrátí se s kloboukem a holí.

PAOLO: (LUCIANOVI) Luciano my na tebe tady počkáme. A pozdravuj ode mě paní Teresu.

LUCIANO: Spolehni se; na shledanou. (Odejde přes terasu.)

SAVINA: Já se také rozloučím, přátelé; a dobře se bavte. (Loučí se se všemi hosty.)

GIORGIO: Jednu kartu.

PAOLO: Tři karty. (Políbí SAVINU na čelo.) Dobrou noc, miláčku.

SAVINA: (vejde do haly, MARTA ji následuje) Na shledanou, pane Cirillo.

CIRILLO: Dobrou noc, paní Savino. Já vám ale závidím.

SAVINA: Tak mi někdy přijďte dělat společnost.

CIRILLO: Ono je vidět, že jste pevně odhodlaná žít jako počestná žena.

SAVINA: Já se obávám, že se vám nedá docela věřit.

CIRILLO: Díky, chcete mi ponechat nějakou iluzi.

MARTA: (která kouří cigaretu, SAVINĚ, která má namířeno na pravou stranu) Dokouřím ji v tvém pokoji. Alespoň mi ukážeš ty dva klobouky, které ti včera přišly.

SAVINA: Teď, v tuhle hodinu…?!

MARTA: Proč?

SAVINA: Ne, ne. Chci, abys je viděla, až je budu mít na hlavě. Zítra si jeden určitě vezmu… ten mauve[1].

MARTA: Aha, sametový…!

SAVINA: Letošní móda! V létě a samet…! Já vím, není v tom žádná logika. Ale co se dá dělat! Ani v hlavě není všechno logické, jak můžeme chtít, aby byly logické právě klobouky! Na shledanou…

MARTA: Klobouk se dá alespoň vyměnit.

SAVINA: A jak často! Mám ti u modistky takový účet…!

MARTA: To víš! Musíme se líbit mužům…!

SAVINA: Jsme otrokyně módy.

MARTA: Dámskou módu diktuje vkus jejích milenců.

SAVINA: V Paříži se úplně zbláznili!

MARTA: Tady taky…!

SAVINA: (se chce MARTY zbavit) Takže…

MARTA: Takže… posadím se, něco si přečtu a budu čekat na Luciana.

SAVINA: Výborně. (Podává jí obrázkový časopis.) Podívej se, tohle přišlo dneska.

MARTA: Kdovíkdy se Luciano vrátí. Šel k Salvucciům.

SAVINA: Jsou to sympatičtí lidé.

GIORGIO: Tak. Zaplatím a končím. Pro dnešní večer by to stačilo. (Zvedá se.)

MARTA: Musí být ohromně sympatičtí…! Nechal mě tu, abych na něho čekala!

SAVINA: To víš, ty musíš čekat, jsi s ním přece zasnoubená. Ale já…? Jsem k smrti ospalá. Sbohem, já se ztratím.

Pomalu odchází na pravou stranu. MARTA se za ní dívá, udělá prudké gesto a odejde na terasu.

GIORGIO: (následovaný ELISOU vstoupí do haly. Nevšimnou se, že CIRILLO je zabořený v křesle) Co mi chceš říct…?

ELISA: Miláčku…! Manžel dovolil, abych šla k tobě do ateliéru. Nemohu se už dočkat, zítra se ti vrhnu do náruče…

GIORGIO: Tak dobře.

ELISA: Tedy ve tři.

GIORGIO: Ve tři… (Otočí se a všimne si CIRILLA, který najednou dělá, jako by spal.) Je tu váš manžel!

ELISA: Ach…! Spí…! On pořád jen spí!

GIORGIO: Jestli nás slyšel…!

ELISA: Kdepak! A i kdyby… on je hrozný dobrák!

GIORGIO: Snad si na něho nestěžujete?

ELISA: Samozřejmě…! Je to tak vždycky, dobré vlastnosti druhých nás bohužel svádějí na špatnou cestu!

GIORGIO: Snad.

ELISA: Zrazovat takového manžela, jako je on, to ani není žádné potěšení…! Když uvážíte, že manželský život je trochu zajímavý jenom se špetkou rizika, když musíte podvádět, lhát, vymlouvat se…

GIORGIO: Takže když vy… je to vlastně jeho vina.

ELISA: Samozřejmě. Já… měla jsem se radši provdat za takového mužského, jako je manžel Saviny, Paolo. Zamilovaný a přísný, popudlivý a nemilosrdný, považoval by mě za svou věc, spoutal by mě něžnostmi a strachem, celý můj život by se odehrával před červeným pozadím rozkoše a tragédie…! Jenže on…! Vždyť ho vidíte, spí…! Dovedete si to představit? Jednou jsem se nechala schválně přistihnout, abych vyprovokovala něco hrozného…! Nic…! On mi odpustil…! Jakékoli drama se mému životu vyhýbá! A bez dramatu je láska docela banální, smutná, vulgární!

GIORGIO: No, přestaňme žertovat!

ELISA: Ale tvoje polibky mi vynahradí všechna prožitá zklamání.

PAOLO: Já už nehraju. Tohle je vrchol vší smůly.

Hráči protestují a chtěli by ho udržet u stolu.

MARTA: (je velice nervózní, přijde z terasy, prochází halou a odejde dveřmi na levé straně. Když prochází kolem CIRILLA.) Hlavně že si pěkně odpočinete.

CIRILLO: (předstírá, že se najednou vzbudil) Kdo je to…? Á…! (Vidí ELISU.) Promiň… hodil jsem si šlofíka…!

ELISA: Jen si odpočiň, miláčku, spinkej…! Spánek ti dělá dobře.

Odchází s GIORGIEM na terasu.

CIRILLO: Samozřejmě…!

MARCO: (GIORGIOVI a ELISE) Zahrajte si vy. Alespoň půl hodinky…!

PAOLO: (vejde do haly) Ach, pro dnešek mám dost…! (Spatří CIRILLA.) Copak tu děláš?

CIRILLO: Já jsem… trošku jsem si schrupnul…! (Vstane.)

MARTA: (přijde zleva na terasu, je stále nervóznější. Když prochází kolem CIRILLA) Dobré jitro, snad už jste nevstal?

CIRILLO: Co to s Martou je? Vypadá jako duše v očistci!

PAOLO: Čeká na Luciana! Čeká na snoubence…! To víš, láska.

CIRILLO: Jo, manželství…!

PAOLO: Mně se zdá, že manželství je instituce, které se hrozně křivdí. Já například, já jsem šťastný.

CIRILLO: Já taky…! Jde jen o to si zvyknout!

PAOLO: Na co?

CIRILLO: Na vlastní ženu.

PAOLO: Člověk se taky musí snažit ženu pochopit.

CIRILLO: Je ovšem jediný způsob, jak ženu pochopit: milovat ji…! Čím víc je žena milovaná, tím víc má pocit, že ji lidé chápou!

PAOLO: Ty nejsi zamilovaný do své ženy?

CIRILLO: Já? Ach! No!

PAOLO: Jak to myslíš?

CIRILLO: Neřekl jsem, že by má žena měla pocit, že ji nikdo nechápe… v životě…

PAOLO: Takže?

CIRILLO: Takže… Život je něco většího… něco širšího, než manželství…! Život… zahrnuje všechno… všechny…!

PAOLO: Já ti prostě nerozumím… asi nic nevím!

CIRILLO: (se smutně usmívá) Ale jdi, vždyť ty mi rozumíš, ty víš…! K čemu to předstírání? Víš to přece i ty… ví to kdekdo… víme to všichni…!

PAOLO: Jak to?

CIRILLO: No ovšem…!

PAOLO: Ty tvrdíš…

CIRILLO: Samozřejmě…!

PAOLO: Och…!

CIRILLO: Ech…!

PAOLO: Tvoje žena…?!

CIRILLO: Moje žena…!

PAOLO: A ty…?

CIRILLO: A já…!

PAOLO: Och, to je velkolepé!

CIRILLO: Velkolepé! Co je na tom velkolepého?

PAOLO: A ty ses s tím smířil…?!

CIRILLO: Nemáš představu, s čím vším se lidé dovedou smířit!

PAOLO: A ty se necháš klamat a nic…

CIRILLO: Buďme trochu spravedliví: já sám jsem ji oklamal první. Když jsem si ji bral, byl jsem skoro o dvacet let starší než ona.

PAOLO: Ale to přece věděla před svatbou, měla na to myslet dřív.

CIRILLO: Vždyť já jsem to taky věděl, taky jsem na to měl myslet dřív, bylo to koneckonců v mém zájmu, protože já jsem se vystavoval nebezpečí, že budu… jak na tom jednou budu…!

PAOLO: Takže už když sis ji bral, počítal jsi, že tě…

CIRILLO: A i kdyby…? Každý muž, pokud je na to dost chytrý, měl by s touhle eventualitou počítat už před svatbou, protože… přinejmenším by si později ušetřil nějaké to zklamání…!

PAOLO: Ach, to bych prostě nesnesl!

CIRILLO: A co bys dělal…? Podívej se, kdybych já byl manžel, který nahání hrůzu, ona…

PAOLO: Ona by tě neklamala.

CIRILLO: … ona by mě klamala stejně a já bych byl směšný. Možná mnohem směšnější…! A vůbec… proč směšný?

PAOLO: Jak to, ty nemáš pocit, že jsi směšný?

CIRILLO: Já ne…! Je nás přece tolik, co jsme na tom stejně! A jakmile je nás hodně, máš pocit… že je to normální! Já jsem normální manžel…!

PAOLO: Já, při prvním příznaku, bych byl nemilosrdný…!

CIRILLO: No já vím! Ty bys ji zabil…! Jenže… kdybych ji byl zabil, když poprvé… dneska bych byl ve stejné situaci s druhou manželkou, nebo s desátou milenkou.

PAOLO: Ta druhá nebo ty druhé by pak už neměly odvahu.

CIRILLO: Ale Paolo, ženy mají odvahu ke všemu…! Láká je především nebezpečí. A opravdu milují toho muže, který je dokázal dohnat k nejbláznivějším a nejnenapravitelnějším kouskům. Jak vidím ty se v ženách zrovna moc nevyznáš…!

PAOLO: Ale znám tebe! A vím, že bych ji zabil!

CIRILLO: To já taky vím, vždyť tě znám…! Ale proč?

PAOLO: Proč…?! Protože manželství je smlouva, která se uzavírá na celý život, a když ji někdo poruší, má životem zaplatit…!

CIRILLO: Ty mluvíš jako nějaký Napoleon…! Jsi Napoleon manželů… Ale on i ten velký Napoleon, sám to víš, v manželství neměl zrovna štěstí. Ženy mají bezpochyby daleko ke svatosti.

PAOLO: Ty jsi cynik, mně je z tebe skoro… (Naznačí gestem, že je mu z něho nanic.)

CIRILLO: I já jsem – občas – míval pocit, že je mi… Ale potom, když se trochu rozhlédneš po lidech, začneš být shovívavý sám k sobě. A… kromě toho všeho… vážně… v hloubi srdce je ještě něco, o čem radši nemluvím… protože, kdybych to vyslovil… pak možná ano, potom bych mohl být směšný…! Kdo to může vědět! Ono i ji to jednou unaví, omrzí… přijde zklamání… Uvidí, že popel lásky je taky smutný, trochu špinavý, jako každý popel… a třeba… možná že potom přijde ke mně a bude jí se mnou dobře, bude milá, velmi věrná, protože i ona si prožije svůj život, jako si ho každý mužský prožil předtím, než se oženil…! Kdoví…!

PAOLO: (ironicky) Takže ty, manžel, ty ses smířil s tím, že budeš poslední. A to ještě možná!

CIRILLO: Jen možná… Ženy jsou ovšem zkušenější než my a jsou méně pyšné, když jde o city… každá žena touží po tom, aby byla poslední láskou muže, kterého miluje…! V téhle jejich touze je veliký kus moudrosti… a jemnocitu…!

PAOLO: (znechuceně) Dost, dost…! To se nedá poslouchat…! (Vzdaluje se, znechucený a nervózní.)

MARTA: (která vešla při posledních CIRILLOVÝCH slovech, je vzrušená, snaží se ovládnout, PAOLOVI) Ach, vy jste tu?

PAOLO: Ovšem!

MARTA: (CIRILLOVI, ukazuje na PAOLA) Co se mu stalo?

CIRILLO: (s úsměvem) On je trochu… háklivý manžel!

MARTA: (předstírá, že to pochopila jinak a tváří se velmi překvapeně) Ne…! Co to říkáte…?

CIRILLO: Zkuste mu napravit hlavu.

MARTA: (váhavě) No, pane Paolo… Vy se jistě mýlíte!

PAOLO: Jak to…?!

MARTA: No ovšem; nesmíte dělat z komára velblouda!

PAOLO: Jestli je to pro vás komár!

MARTA: Samozřejmě! Nebudete přece dělat katastrofu z maličkosti!

PAOLO: (se dívá na MARTU, která uhne pohledem) Z jaké maličkosti?

MARTA: Já vím, snad trochu lehkomyslnosti, trochu koketérie, ale od toho je přece daleko k opravdové…

PAOLO: K čemu?

CIRILLO: (se začíná děsit, když vidí, jaký obrat vzal ten rozhovor) Paní Marto!

MARTA: (PAOLOVI) Ale ne, uklidněte se, ujišťuji vás, že jste na omylu. Já… znám ji dobře, nemohla bych ji podezřívat… dala bych za ni ruku do ohně… (Mezitím se postavila před druhé dveře na pravé straně, jako by chtěla PAOLOVI zatarasit vchod do SAVININA pokoje, aniž by pochopil její úmysl.)

PAOLO: (na ni udeří) Za koho?

CIRILLO: (MARTĚ) Co to mluvíte?

MARTA: (jako by se divila) Ale… copak jste nemluvili o…

PAOLO: O čem?

CIRILLO: O ničem!

PAOLO: (CIRILLOVI) Mlč…! (MARTĚ) O čem…?

MARTA: Já nevím…

PAOLO: Mluvte…!

MARCO: (z terasy) Nekřičte tam!

MARTA: (CIRILLOVI) A co jste mi to vlastně říkal?

CIRILLO: Já? (PAOLOVI) Nevšímej si jí! Nevidíš, že neví, o čem jsme mluvili?

MARTA: Já už opravdu nevím…

PAOLO: (se k ní přiblíží, přiškrceným hlasem) Mluvila jste o… o ní…

MARTA: Já jsem přece myslela, že…

PAOLO: … o Savině…

CIRILLO: Vždyť je to nedorozumění, copak to nechápeš?

PAOLO: Hrome…! Tak dovím se to nebo ne?!

MARCO: Nechtěli byste chvíli mlčet? Co vás to popadlo…?

Hráči se zvednou a jdou až k prahu místnosti.

PAOLO: (MARTĚ) Vy něco víte, tak mluvte…

MARTA: Jste na omylu, ne…

PAOLO: Nechcete…? No dobře, tak mi to řekne ona…! (Chce vstoupit do SAVININA pokoje.)

MARTA: (se mu postaví do cesty) Ne…!

PAOLO: (zděšeně) Cože?!

CIRILLO: Paolo, neproveď nějakou hloupost…!

PAOLO: Pusťte…!

(Odstrčí CIRILLA a odejde druhými dveřmi na pravé straně. Všichni zvědavě přiběhnou a odejdou za ním, jenom MARTA tu zůstane sama, celá polekaná čeká, co se z toho vyvine. Za dveřmi je slyšet směsici hlasů, které překrývá křičící PAOLO.)

Otevři… otevři… nebo vyrazím dveře…! Otevři…!

(Zuřivě tluče na dveře SAVININA pokoje. Uplyne okamžik, pak znovu PAOLOVO běsnění.)

Otevři, sakra, otevři!

(Nakonec PAOLO vrazí do dveří, které s praskotem povolí. Další výkřiky, další hluk. MARTA, která tu stála, zcela ztuhne, pak se zhroutí do křesla, které je hned vedle ní. Po chvíli se všichni vrátí z pravé strany. PAOLO je obklopen přáteli, kteří ho drží a snaží se ho uklidnit; on dále běsní a vydává ze sebe neartikulované.)

Sakra, co ode mě ještě chcete…? Nestačí vám, že jste mu dali čas, aby zmizel…?

MARCO: Vztekáš se už zbytečně. Svou čest musíš už ochránit jinak. Něco vymyslíš. (Položí na stůl revolver, který PAOLOVI vytrhl.)

PAOLO: Mou čest…? No ovšem, pozdravujte ji, jestli ji někde náhodou potkáte…!

PIERO: Prosím tě, co vůbec mluvíš o své cti! Barbarské teorie…!

PAOLO: Mlčte, radši už mlčte a nic mi neříkejte. Vy všichni jste jim dělali zeď, všichni jste o tom věděli; jenom já jsem byl slepý, jako každý druhý manžel, já blbec… směšný blbec!

MARCO: Jen se uklidni. Ono se časem uvidí, co by se dalo dělat.

PAOLO: Jo… časem… obrátím se na soudní tribunál, ne…? budu běhat od jednoho k druhému, aby mi někde řekli, podle kterého paragrafu má manžel dělat směšnou figuru! To bude nejlepší, ne? Časem…! A ona… ona se mi může smát…! A nedopřáli jste mi ani, abych na vlastní oči viděl toho syčáka…! Jenže co, on je chlap a počíná si jako kterýkoli mužský, a dělá dobře, když jsou všechny ženské… všechny… jako otevřená vrata…!

MARTA: (ELISE) Odveďte mě domů, vezměte mě s sebou…! Můžete mě doprovodit…! Panebože…!

ELISA: Ale to víš, půjdeš s námi, uklidni se.

PAOLO: (všem) A co tu vlastně ještě děláte? Co? Už jste mi kondolovali, tak snad můžete jít! Počítáte snad, že strávíte noc tady a budete bdít u mrtvoly manžela? Chystáte se k tomu? (CIRILLOVI) A ty jsi spokojený? Jsi spokojený?

CIRILLO: Snad abychom šli…!

ELISA: Proč?

CIRILLO: Trpí.

ELISA: Chudáček…!

CIRILLO: No právě…!

PAOLO: Nechte mě samotného…! Jděte už!

MARCO: Jistě, však my půjdem… jen co se trochu uklidníš.

PAOLO: Hned!

MARCO: Až nám slíbíš, že neuděláš žádnou hloupost.

PAOLO: Hned…! Nechápete, že mě jen rozčilujete…?

MARCO: No dobře, tak my půjdeme.

PIERO: (WANDĚ) A ty si z toho vezmi poučení!

WANDA: Ty si vezmi poučení!

Někdo stiskne PAOLOVI ruku, ostatní nevědí, jak se zachovat a tiše se vytrácejí. Všichni odcházejí přes terasu. MARTA se zavěsí do ramene ELISY. Když všichni odejdou, PAOLO prudce zavře velké skleněné dveře. Venku na terase je ještě vidět, jak ANDREA sklízí ze stolů a zháší světla.

PAOLO: Och…! (Udělá několik kroků po místnosti ve stavu vzrušení, pak najednou hlubokým a ztrápeným hlasem.) Ale proč…? Proč… proč vlastně…?! (Sesune se do křesla a tak sedí několik minut.)

(Najednou se za velkými skleněnými dveřmi v pozadí objeví SAVINA, která stojí nehybně za skly a dívá se na PAOLA. Pak nehlučně otevře skleněné dveře, vejde, zavře za sebou, a opře se zády o dveře. PAOLO se otočí, vidí svou manželku, vyskočí a chvíli je nehybný a dívá se na ni vytřeštěnýma očima. Pak se probere a jde k ní, chytí ji a brutálně s ní smýkne několik kroků.)

Ach, ty, ty…!

(Ona se tváří prosebně. Zdá se, že by chtěla něco říct.)

Ani slovo…! Je to zbytečné!

SAVINA: (tichým hlasem) Paolo!

PAOLO: Aha, ty ses vrátila!

SAVINA: Poslechni mě!

PAOLO: Chceš mě k něčemu vyprovokovat?

SAVINA: Chci se ti omluvit!

PAOLO: Před chvílí se ti podařilo přede mnou utýct, ale teď už ne, teď tě mám tady…

SAVINA: Jestli jsi mě měl někdy rád, jestli…

PAOLO: Taky že mám a hned ti to dokážu…!

Chytí ji za krk a tiskne. SAVINA nereaguje; zbledne, vyrazí krátký výkřik; on pomalu uvolní stisk a instinktivně ustoupí, protože se zhrozí toho, co dělá. Oba stojí mlčky proti sobě, dívají se na sebe, jsou zmatení. PAOLOVI je jasné, že nedovede a nikdy nedokáže spáchat zločin.

SAVINA: (po dlouhém mlčení) Paolo…!

(PAOLO jí zoufalým gestem donutí k mlčení. Znovu dlouhé ticho.)

Paolo, udělej si se mnou, co chceš…!

PAOLO: (po dlouhém mlčení, s velkou hořkostí) Ještě ke všemu buď ironická…! Ale… nemysli si, že jsi už zachráněná…

SAVINA: (která pochopila, že už ji nedokáže zabít) Ne!

PAOLO: (se podívá na své ruce a vztáhne je k ní) Takhle… prostě nemůžu… (Gestem naznačí hrůzu.) Jakmile se dotknu tvé kůže… Proč mě odzbrojili…?! (Hrozivě.) Nebýt toho…

SAVINA: (udělá odvážné gesto, vezme revolver za stolu a podává mu ho) Vezmi si ho; tohle je tvůj revolver.

PAOLO: (divokým gestem chce uchopit revolver, ale zaváhá: jeho gesto se zastaví ve vzduchu. Hněvivě.) Ach, ty zmije…! (A sesuje se do křesla.)

SAVINA: (pokládá revolver na stůl) Ne, ne…! Ty mě nezabiješ…!

PAOLO: Že ne…?! Seš si nějak jistá!

SAVINA: Nezabiješ!

PAOLO: Sázíš všechno na jednu kartu!

SAVINA: Riskovala jsem míň, než si myslíš!

PAOLO: Jistě, tvůj život má už malou cenu!

SAVINA: Život! Co mi na něm záleží? To je to poslední…! A teď mi dochází, že život je snad to jediné, co jsem neriskovala…!

PAOLO: Jsi šílená; byl bych tě zabil, kdybych…

SAVINA: Ne! Sundej si tuhle masku zločince a buď upřímný sám k sobě, přečti si svoje vlastní srdce a nebuď otrokem svých slov a svých konvenčních gest…! Teď hrajeme o náš další osud, Paolo; nezhoršuj ho, ať mezi nás nepostavíš nic nenapravitelného. Uvaž, Paolo, že pořád ještě můžeme z našeho života něco zachránit…!

PAOLO: Ne, ne…! Pro mě jsi mrtvá…!

SAVINA: Co budeš chtít, to taky bude; ale nejdřív si to rozmysli…!

PAOLO: (sám pro sebe) Pro mě…! A co pro ostatní…?! Pro mě mrtvá, vždyť je to blbá fráze…!

SAVINA: (s hlubokým politováním) A to je pro tebe větší zklamání, než že jsi mě ztratil…!

PAOLO: (se trpce směje) Směšný…!

SAVINA: To nepřežiješ…!

PAOLO: (po dlouhém mlčení) Zkrátka, máme jednu jedinou možnost!

SAVINA: Co budeš chtít.

PAOLO: Odjedeš.

SAVINA: (bolestně překvapená) Ach…!

PAOLO: Musíš zmizet!

SAVINA: Vyháníš mě?

PAOLO: Navždycky!

SAVINA: Navždycky!

PAOLO: O tvém odjezdu nesmí mít nikdo ani tušení. Nejpozději za hodinu sedneme do automobilu, odvezu tě do Švýcarska; odtamtud pojedeš vlakem do Paříže… do Londýna… O ostatní se postarám já.

SAVINA: A co chceš udělat?

PAOLO: To nech laskavě na mně!

SAVINA: Teď mi opravdu naháníš strach…! Co sis vlastně usmyslil…?!

PAOLO: Máš strach…! Ne, neboj se! Jak vidíš, jsem klidný!

SAVINA: Nemám strach o sebe, mám ho o tebe!

PAOLO: O mě…! Nemělas dělat, co jsi udělala!

SAVINA: Jaké plány to přede mnou tajíš…?! Odjedu zítra…! Nech mi čas, abych ti všechno řekla… abych ti vysvětlila…

PAOLO: Zbytečné řeči…! V co ještě doufáš?

SAVINA: Dej mi čas do zítřka…

PAOLO: Ne…! Po tom, co se stalo, mám právo vyhnat tě z domu, mám ho nebo nemám…? To je to nejmenší, co mohu udělat…! A já to udělám…! A pak… pak tě už prosím o jedinou laskavost, abys odjela co nejdál a abys užívala jiné jméno. Je to snad moc…? Pod touhle podmínkou ušetřím tvůj život.

SAVINA: Vzít si jiné jméno…?

PAOLO: Na tom trvám. Dám ti peníze, abys první dobu vystačila. Potom už vymyslím způsob, abys měla všechno, co budeš potřebovat.

SAVINA: Takže je to opravdu navždycky…!

PAOLO: Dělala sis ještě nějaké iluze…? Aby bylo jasno… Nikdo se nesmí dozvědět… ani on…! Aby se za tebou nerozjel!

SAVINA: (s nadějí v hlase) Tobě… tebe by to mrzelo…?

PAOLO: Jenom aby nikdo nevěděl, kde jsi. Ty musíš být mrtvá pro všechny…!

SAVINA: (zklamaně) Aha…! Neměj strach…! Myslíš snad, že bych teď stála tady, před tebou, kdyby mě k tomu člověku ještě cokoliv poutalo…? Ne, ne…! Je konec…!

PAOLO: Tuhle lítost si nech pro sebe.

SAVINA: Lituji něčeho docela jiného…!

PAOLO: To mě nezajímá! Vidíš, že se tě neptám ani na jeho jméno…!

SAVINA: Jakou by to taky mělo cenu…?

PAOLO: Já jsem ti řekl všecko.

SAVINA: Nic tedy s tebou už nepohne? Rozhodl ses?

PAOLO: Rozhodl!

SAVINA: Uvaž, Paolo…!

PAOLO: Jdi.

SAVINA: Uvaž…!

PAOLO: Dost…! A před nikým se neukazuj. (Otočí se k ní zády.)

SAVINA: (se na něho dívá, s velkým a trochu ironickým soucitem) Změnil mi trest smrti na doživotní exil…! (Pomalu odchází vpravo.)

PAOLO zazvoní na zvonek, pak si sedne ke stolu a píše. Prvními dveřmi na levé straně vejde ANDREA.

PAOLO: Kdo je ještě vzhůru?

ANDREA: Jenom já. Giacomo a Teresa šli už spát.

PAOLO: Hned vyjeďte s automobilem před dům.

ANDREA: Mám zatelefonovat šoférovi?

PAOLO: Není třeba, řídit budu sám. Jakmile auto připravíte, sednete na kolo a pojedete do Coma, pošlete tenhle telegram. Vezměte si ho. (Podává mu napsaný text.) Kdyby se vám nechtělo vracet se v noci, můžete přespat v Comu. Udělejte všechno přesně a brzy.

(ANDREA se ukloní a odchází prvními dveřmi na levé straně. PAOLO ho sleduje očima.)

Přemáhal se, aby se mi do očí nesmál…! Už to začíná…! Ach…!

LUCIANO: (vejde druhými dveřmi na levé straně, snaží se chovat nenuceně) Už všichni odešli…? A co Marta…?

PAOLO: (s tragickou maskou mu jde vstříc) Ach, posílá mi tě samo nebe!

LUCIANO: Stalo se něco?

PAOLO: Budu tě potřebovat.

LUCIANO: Proč?

PAOLO: Proč…? Protože… (Snaží se o zamýšlený efekt.) Zabil jsem svou ženu!

LUCIANO: (se zapotácí) Co…?

PAOLO: Byla mi nevěrná… a já jsem ji zabil…!

LUCIANO: Zbláznil ses…?!

PAOLO: Zabil… zabil… zabil!

LUCIANO: (zděšeně) Jakže…? Kdy…?

PAOLO: Před hodinou, když jsme všichni byli tady, ona byla ve svém pokoji s nějakým mužem!

LUCIANO: S kým…?!

PAOLO: Překvapil jsem ji: ale oni mě zdrželi, tím jí umožnili útěk…!

LUCIANO: A pak…?

PAOLO: Pak… zůstal jsem tu sám… když se vrátila… objevila se tamhle za sklem… vešla… Třeba doufala, že jí odpustím…! (Jeho popis ho stále víc rozohňuje.) Cha…! Odpustit…! To mohla jen doufat…! Něco mi říkala, ani si už nevzpomínám co; vrhl jsem se na ni… chytil jsem ji… pak… nevím přesně… ona se mi vytrhla… chytil jsem ji za krk… Tak to bylo… jasně si vzpomínám na ten pocit, jak moje prsty, moje nehty se zabořily do jejího měkkého hrdla… přitištěná k zábradlí na terase… ona se zmítala… zběsile… byla pořád bledší a bledší… A já jsem najednou… byl jsem docela bez sebe… strčil jsem do ní… strčil… Ona se zřítila dolů… Výkřik… voda se rozstříkla… dvě bílé ruce se vynořily z vody a zoufale se snažily… pak se udělala kola, stále širší kola… a pak… pak už nic… ticho…! Konec…! Zabil jsem ji…! (Zhroutí se na židli.)

LUCIANO: (zdrceně) To je strašné…! Hrozné…!

PAOLO: Musel jsem…!

LUCIANO: (po odmlce, se špatně zakrývaným rozechvěním hlasu) A… on…?

PAOLO: On… kdo…? Milenec…? Nevím, kdo to byl, nic o něm nevím. Je mi to taky jedno…!

LUCIANO: (si s úlevou oddychne) Ach…!

PAOLO: A teď je řada na tobě.

LUCIANO: (škubne to s ním) Ech…?

PAOLO: Nejsi můj nejlepší přítel…? Zítra ráno se jdu udat do Coma. Ty mi budeš dělat advokáta.

LUCIANO: To ne…!

PAOLO: Proč ne?

LUCIANO: Já nevím; mám pocit, že bych nedokázal…

PAOLO: To můžeš jedině ty. Znáš mě celá léta, znáš mou povahu, moje zásady, jenom ty můžeš mluvit k porotě tak, aby mě osvobodili. Můj osud je v tvých rukách!

LUCIANO: To je moc žádáno…! (Chytí si hlavu do rukou a chvíli mlčí.) Ne, prostě nemohu!

PAOLO: Nemůžeš…?! Jde o mou záchranu a ty to odmítáš? Proč?

LUCIANO: Záchranu…? Právě, co když to nedokážu…

PAOLO: Oni mě osvobodí to je nad všechnu pochybnost…! Myslíš snad, že jsem neměl právo zabít takovou špatnou ženskou?

LUCIANO: Nevím! Nevím!

PAOLO: Máš snad nějaký důvod, aby ses jí zastával? No…? Máš snad nějaký důvod…? To mi vysvětli…!

LUCIANO: Žádný… to ne… Já to uznávám, byla… byla to zavrženíhodná žena… Dobře… ano, přijímám!

PAOLO: Konečně…! Takže ráno pojedeme společně do Coma, abych to oznámil. Sbohem…! (Podává mu ruku, nesoustředěný LUCIANO si toho nevšimne.) Nechceš podat ruku vrahovi?

LUCIANO: (mu podává ruku) Och, promiň… prosím tě, jsem na to zvyklý!

PAOLO: Tak zítra.

LUCIANO: (se má k odchodu) Že jsi tak klidný!

PAOLO: Taková velká tragédie v člověku zabije city…!

(Z jezera je slyšet píseň Američanů, která zní až do konce dějství.)

Zpívejte…! Zpívejte…! (LUCIANOVI) Chceš jít zahradou…? Budeš to mít kratší.

Otevře skleněné dveře v pozadí a uvolní cestu LUCIANOVI; ten vidí jezero a zmocní se ho jakási obava. Chtěl by dát přednost PAOLOVI a odehraje se mezi nimi krátká scéna, v níž každý mlčky naznačuje druhému, aby šel první. Nakonec PAOLO ztrácí trpělivost a vystrčí LUCIANA před sebe, tak odejdou. Píseň je slyšet ještě jasněji.

SAVINA: (opatrně vejde dveřmi zprava. Udělá několik kroků, vyhlédne ven, opře se zády o skleněné dveře a pak s velkou hořkostí.) Jsem mrtvá sotva hodinu a pro svého milence jsem už zavrženíhodná žena…!

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Tatáž scéna. Hala je plná květin: kytice, koše, vázy na podlaze i na nábytku. A všechny květinové dary doprovázejí dopisy, stuhy zdůrazňují význam oslavy. Z terasy se třepotá velký prapor. Otevřenými skleněnými dveřmi sem slavnostně vstupuje sluneční světlo.

ANDREA, GIACOMO a TERESA jsou na terase.

ANDREA: Podívejte se, tamhle jako bych už viděl lidi.

TERESA: No ovšem…! Slyšíte…? S kutálkou…!

Skutečně je slyšet radostnou fanfáru, chvílemi výkřiky a potlesk shromážděného zástupu.

ANDREA: Oni ho sem doprovázejí s hudbou…!

TERESA: Jeho osvobození je pro všechny svátek!

ANDREA: Náš pán je jistě šťastný, že se zase vrací sem, pod vlastní střechu! Po takové době…!

TERESA: A naše milostpaní, Savina, chudinka…!

ANDREA: Pokoj její duši…!

TERESA: Ani pohřeb jí nemohli dopřát. Hnije někde na dně jezera…!

ANDREA: Však by se jí to nestalo, kdyby dbala na svou povinnost.

TERESA: Ach…! Vy mužští jste všichni stejní!

ANDREA: To už je on!

Fanfáry, výkřiky a potlesk je už slyšet zblízka. ANDREA a GIACOMO divoce tleskají, TERESA radostně mává šátkem. Hudba vyhrává přímo pod terasou. ANDREA, GIACOMO a TERESA s jásotem seběhnou po schodech na levé straně terasy. Po chvíli se objeví PAOLO, následovaný třemi sloužícími. Rychle vejde do haly, poněkud rozmrzelý vší tou slávou.

PAOLO: (třem sloužícím) Díky, díky, mládenci…! Je to od vás hezké.

(Tiskne jim ruce, oni jsou dojati.)

A musím vám také poděkovat, že jste před soudem vypovídali v můj prospěch.

ANDREA: Řekli jsme jen pravdu, milostpane!

TERESA: Nic než pravdu!

PAOLO: Tak dobře, dobře…!

ANDREA: (vezme PAOLŮV klobouk a plášť) Bude pan hrabě ještě něco potřebovat?

PAOLO: Moment… moment…!

ANDREA: Připravili jsme znamenitý oběd.

PAOLO: Už jsem jedl. (Hluboce povzdechne.) Och…! (Po chvíli mlčení.) Tak už dost…! To chtějí vyhrávat až do večera…?

(Vezme z náprsní tašky peníze a dá je GIACOMOVI.)

Že jim nechám děkovat a řekněte jim, aby už šli.

(GIACOMO odchází terasou.)

A teď konečně… (Teprve teď si všimne, že je místnost plná květin.) Ech…? Co je zas tohle…?

ANDREA: Květiny, která vám poslali. Chodili od rána.

PAOLO: (udiveně) Pro mě? (Dlouze nad tím uvažuje, pak se přiblíží k jednomu koši, k dalšímu a čte.) „Neznámá obdivovatelka!“… „Sine sanguinis effusione non fit remissio!“[2]…

(Chodí po hale a kroutí hlavou. Kapela přestane vyhrávat, ozve se ještě nějaký výkřik a potlesk. Když vidí prapor.)

A… a tohle…?

ANDREA: To jsme vyvěsili my, aby bylo vidět, že máme radost.

PAOLO: Aha…! Národní svátek!

ANDREA: Milostpane… Kdybyste dovolil… představil bych vám… svou manželku…!

PAOLO: Koho…? Teresa…? Oženil ses s Teresou…?

(ANDREA a TERESA kývnutím hlavy přisvědčí. PAOLO je na rozpacích.)

Ach… dobře, to je dobře… Blahopřeji vám!

ANDREA: Díky!

TERESA: Děkujeme!

PAOLO: (aby změnil téma) A… co je ještě nového…? Nějaká korespondence…?

ANDREA: A kolik…!

Odejde vlevo, TERESA za ním.

PAOLO: Uf…! Pořád si na to nemůžu… zvyknout…! (Prohlíží si květiny.) Je to jako v šatně nějaké baletky…!

(Vidí ANDREU a TERESU, jak vlečou obrovský koš s korespondencí.)

Co to nesete?

ANDREA: (postaví koš na židli) Korespondence.

PAOLO: (zděšeně) Tohle všechno?

ANDREA: Je tam ještě jeden! (Znovu odchází s TERESOU vlevo.)

PAOLO: (se skoro s hrůzou přiblíží ke koši, dívá se na něj, vezme nějaký dopis, nějaký telegram, pomalu je otevírá, čte) „Mám sedm miliónů, vroucí srdce a minulost bez poskvrny. Chcete, abych byla vaší…? Miss Emily…“ Ó…! (Zahodí telegram. Otevře dopis.) „Také já jsem zabila. Zabila jsem manžela, aby mi nebyl nevěrný s revolverem!“ Ten manžel měl ale divné gusto! (Otevře další dopis.) „Viděl jste někdy na břehu čisté řeky opuštěnou tichou lilii, jak se kymácí na svém útlém stonku…? Taková jsem i já…“ Svinstvo!

(Když vidí ANDREU s TERESOU, jak sem zprava nesou další koš korespondence.)

Ještě…? Dost…! Dost…! To stačí…! Odneste pryč to svinstvo, odneste to pryč…!

(ANDREA s TERESOU zase odcházejí a odnášejí koš)

To na tomhle světě není nic vážného…? I hrozné drama se zvrhne ve frašku…!? Šašci…! A kvůli těmhle lidem jsem já… Šašci…!

(ANDREA s TERESOU se vrátí, vezmou druhý koš s korespondencí a odnášejí ho pryč.)

MARCO: (vejde z terasy) Mohu dál?

PAOLO: Á, to jsi ty?

MARCO: Musím tě ještě jednou obejmout.

PAOLO: Aha, no prosím…! (Nechá se obejmout.)

MARCO: Ani nevím, jak bych vyjádřil svou radost…!

PAOLO: Díky…!

MARCO: Ale vypadá to, jako bys nebyl příliš spokojený.

PAOLO: Proč bych nebyl?

MARCO: (vidí květiny) A tenhle plebiscit obdivu by tě mohl naplnit pýchou.

PAOLO: Jen do jisté míry.

MARCO: Jak to…? Vzdává ti hold tolik vznešených a ušlechtilých srdcí…

PAOLO: Snad…! Jenže mně je z toho všeho… trochu divně…!

MARCO: Proč?

PAOLO: Nevím.

MARCO: Chápu. Nečekal jsi to; vichřice tě vynesla na piedestal obdivu a teď tu stojíš jako symbol. Lidé ústy soudního tribunálu legalizovali tvoje gesto. A když jsi uzavřel mír s lidmi, měl by ses usmířit i se svým svědomím.

PAOLO: (poněkud znuděně a netrpělivě) No dobře, když myslíš, tak to udělám.

MARCO: Moje žena je se mnou naprosto zajedno, každou chvíli sem přijde, aby ti také blahopřála.

PAOLO: (překvapen) Tvá žena…? Ty ses oženil…?

MARCO: Ano. Myslel jsem, že ti to Luciano řekl.

PAOLO: Ne. A… koho…?

MARCO: Oženil jsem se s Wandou.

PAOLO: Ech…?

MARCO: Ano, s Wandou.

PAOLO: (stále překvapenější) S Wandou?

MARCO: No ovšem, copak si na ni nevzpomínáš?

PAOLO: Ale ano, vzpomínám.

MARCO: Ono je to už šest měsíců…!

PAOLO: (se na něho dlouho mlčky dívá poněkud ironickým pohledem, potom mu podá ruku) Blahopřeji ti…!

MARCO: Díky, Paolo.

PAOLO: Upřímně ti… blahopřeji…!

MARCO: Díky…! A, to neříkám jako frázi, v manželství nám to báječně klape…!

PAOLO: Jakpak by ne!

MARCO: A jsme ohromně šťastní!

PAOLO: Přirozeně.

MARCO: Taková čistá bytost, okouzluje svou prostotou. Nemohl jsem si vybrat lepší manželku…!

PAOLO: Jistě. A…

MARCO: Myslíš Piero? Její bývalý snoubenec?

PAOLO: Právě.

MARCO: Je to bláznivý kluk. Nikdy by ji nedokázal pochopit, byla by s ním nešťastná.

PAOLO: Ovšem.

MARCO: Rozešli se, zůstali jen dobří přátelé. Nic špatného; to víš, když se lidé rozumně dohodnou…!

PAOLO: Ach, o tom nepochybuji…! Výborně, výborně…! Mě to ohromně těší.

MARCO: Díky.

(Z terasy přichází WANDA, za ní PIERO.)

Tady ji máme!

PAOLO: (jí stiskne ruku) Paní…

MARCO podává ruku PIEROVI.

WANDA: Jsem ohromně ráda, že vás zase vidím… tady…!

PAOLO: Jste velmi laskavá.

PIERO: (PAOLOVI) Ahoj… ty galejníku. (Tiskne mu ruku.) My už jsme si své výlevy citů odbyli.

PAOLO: (omrzele) No ovšem.

PIERO: A kde se tu vzaly ty kytky…? Vypadá to tu jako v salónu nějaké kokety!

PAOLO: Ještě hůř!

PIERO: Tak tedy počestné paní. (Směje se.) A kdy se nám zase oženíš?

PAOLO: (výmluvně) Až ty dokážeš mít k ženám úctu.

PIERO: To chceš čekat, až natáhnu bačkory…? Škoda! (Směje se a pokračuje v konverzaci s MARKEM.)

PAOLO: (WANDĚ) Tak vás zase vidím… a vy jste vdaná…! A s manželem, kterého bych nikdy nehádal!

WANDA: Ach!

PAOLO: Buďte moudrá…! A… to hlavně… obezřetná…!

WANDA: Proč mi to říkáte?

PAOLO: Protože jsem byl dlouho sám a hodně jsem přemýšlel, a pochopil jsem, mladá přítelkyně, že na život není žádná formulka.

WANDA: Myslím, že vám rozumím.

PAOLO: To už je něco…! Obezřetnost…! Nesmíte nikdy nikoho dohnat k tomu, aby se octl tváří v tvář s vlastními názory. Slova jsou lehká, zahráváme si se svými idejemi a tak na sebe bereme spoustu závazků; a když na ně dojde, je moudřejší nic nám nepřipomínat, protože z toho nevyhnutelně vzejdou jenom škody. Aby se jim lidé vyhnuli, museli by v sobě najít víc odvahy a zrušit dohody, které uzavřeli s vlastní marnivostí a pýchou, museli by zapomenout, že druhým lhali, aby se pokusili být zbožně upřímní alespoň sami k sobě. Ale to není nic snadného, zvláště v okamžiku, kdy se vás zmocní nějaká prudká emoce. Potom… potom se člověk začne řídit tím, čemu se říká náš životní program, a ten je jako všechny programy, je sice dokonale logický, ale naprosto neživotný!

WANDA: (ho poslouchala s neobyčejným zájmem) Takže vy…

PAOLO: (zaskočilo ho to) Já… já, o mě tu nejde. Mluvil jsem o vás a o těch kolem vás. O obezřetnosti…!

WANDA: Teď… už se stalo…! (Otočí se a podívá po PIEROVI.)

PAOLO: Tím lépe…! Teď už…

WANDA: (dojatě) Teď už… (Jde k MARKOVI.)

Z terasy vstoupí CIRILLO s ELISOU.

ELISA: (běží k PAOLOVI) Miláčku, miláčku, nechte se obejmout!

(PAOLO se pasívně nechá obejmout.)

Jsem z toho všeho tak dojatá, že nenacházím slov, abych vám řekla, jakou mám radost…! No ne… vy jste nám ztloustnul…

PAOLO: (s úsměvem) Odpočíval jsem…!

ELISA: A jak vám to sluší…! Dostal jste mou kytici?

PAOLO: Ano, děkuji.

ELISA: Pak mi budete muset vypravovat, co všechno jste tam prožil.

PAOLO: Ano, někdy v zimě. Bylo by asi jednodušší, kdybych hned napsal knihu: „Má vězení“.

ELISA: Výborně…! A já vám za to budu vyprávět, co všechno se tu seběhlo, co jste byl tam. Několik svateb, především Marco a Wanda… (Otočí se po nich, tiše.) Chudák…!

PAOLO: Pst…! Proboha…! Tyhle věci… neměla byste…! Mlčte…!

ELISA: Máte pravdu…! Pak Luciano, váš advokát, si vzal Martu.

PAOLO: Já vím…! A taky Andrea, můj komorník, se oženil s Teresou. Můj příklad aspiranty manželského stavu vůbec neodradil, naopak…!

GIORGIO: (vejde z terasy a hrne se k PAOLOVI) Paolo, příteli… nebudeme hrát žádné divadlo…! Tak…! (Silně a dlouze mu tiskne ruku.)

PAOLO: Správně. Díky. (Vzdaluje se, aby si vzal cigaretu.)

ELISA: (GIORGIOVI) Tak co? Uvidím tě alespoň dneska? Je to už čtrnáct dní…! Co zase máš…?

GIORGIO: Ano, dneska, v pět hodin. Budu tě čekat, musím ti něco říct.

ELISA: A proč mi to neřekneš hned? O co běží?

GIORGIO: V pět. (Vzdálí se.)

PAOLO: (se znovu vrací k ELISE) O čem jsme to mluvili?

ELISA: Jsem smutná, příteli, tak smutná!

PAOLO: (ironicky) Hlavu vzhůru, odvahu! V životě se vždycky musí začínat znovu!

ELISA: Právě…!

PAOLO: Tak, tak…!

ELISA: Copak vy, vy můžete!

PAOLO: Já…? Začít znovu…?

ELISA: Když ne v manželství, alespoň v lásce.

PAOLO: Ach…! Jak vás to napadá?

ELISA: Ale já…!

PAOLO: Vy byste mohla začít znovu alespoň v manželství…!

ELISA: (překvapeně) Proč mi to říkáte? (Povzdychne si.) V manželství…! Kdybych si byla vzala někoho, jako jste vy, pak ano. Vy jste byl typ pro mě…! Vy v sobě máte… Jenže osud!

PAOLO: (zatrpkle)… Osud si se mnou zahrál tak, že jsem se oženil s ženou vašeho typu… a… katastrofa!

ELISA: (se dotčeně vzdaluje) Panebože, taková hrubost…! (Otočí se a dívá se na něho.) A přesto se mi líbí! (Jde k ostatním.)

CIRILLO: (následován PIEREM, přistoupí k PAOLOVI) Odvahu…!

PAOLO: Á, to jsi ty?

PIERO: (PAOLOVI) Víš o tom? Dnes k tobě přijde starosta v čele celé obecní rady, aby ti oficiálně blahopřál ke zproštění viny.

PAOLO: Starosta…? Copak se celé město zbláznilo…? Nechápou, že z toho bude groteska? Nikoho nechci vidět…! Gratulací už mám po krk!

CIRILLO: Jen odvahu…!

PIERO: A večer bude na tvou počest veliký banket. Starosta tě požádá, abys na něm promluvil.

PAOLO: (vybuchne) Banket?

PIERO: Ano, v hotelu Splendid. Přijde spousta hostí.

PAOLO: To přesahuje všechny meze…! S tímhle ať za mnou nechodí…! Nebo mě považují za svého šaška?

PIERO: A starosta bude mít nádherný projev.

PAOLO: Nic nechci slyšet…!

PIERO: Ráno přišel za mnou, abych mu ho napsal.

PAOLO: Banket…! To je neskutečné…!

PIERO: Ty tam nechceš?

PAOLO: Jít? Tam…? Ovšem, že ne…! Jen ať si dávají do nosu…! Já nechci sloužit jako záminka k jejich žranici…! Komedianti…!

PIERO: Škoda; ten projev se mi ohromně podařil…! (S úsměvem se vzdaluje.)

PAOLO: Co ode mě vlastně chtějí…?

CIRILLO: To už jsou stíny slávy…! (Usmívá se.)

PAOLO: (nakvašeně) Ty taky…? Buď tak laskav…!

CIRILLO: Já taky, jinak to nejde…!

PAOLO: Proč?

CIRILLO: Protože kdybych nad tebou nejásal… musel bych nad tebou brečet.

PAOLO: A máš k tomu nějaký důvod?

CIRILLO: Tentýž, proč ty musíš křičet… abys nebrečel.

PAOLO: Prosím tě, ušetři mě těchhle slovních hříček!

CIRILLO: Vždyť já tě nechci dráždit… chci ti jen dodat odvahu…!

PAOLO: Odvahu?

CIRILLO: No ovšem…! Budeš ji potřebovat…!

PAOLO: Proč?

CIRILLO: Abys tohle všechno ve zdraví vydržel…! (Ticho.) Takovéhle soudní uznání neviny může mít v jistých případech hrozné následky: předhodí obžalovaného davu, aby s ním naložil podle vlastních představ spravedlnosti…! A oni tě svým nadšením přímo ukamenují…! Proti tomu nemáš obranu…!

PAOLO: A co jsem podle tebe měl udělat?

CIRILLO: Hned odejet a co nejdál. Ale já tě chápu! Ono to nešlo!

PAOLO: Opravdu, nešlo!

CIRILLO: Protože ses potřeboval vrátit sem a ukázat se těm několika přátelům, kteří věděli, co se stalo, a kvůli kterým jsi zabil, z obavy, že by nedokázali mlčet o tom nešťastném incidentu, který jsi tehdy v noci musel konstatovat.

PAOLO: To co jsem udělal, udělal jsem správně!

CIRILLO: Ach, jsme to ubozí tvorové!

PAOLO: Bylo to správné!

CIRILLO: To už nemusíš pořád opakovat…! K čemu, když ti to dnes opakovali porotci, soudci, celý národ? Nač? Abys přesvědčil sám sebe…?

PAOLO: O čem?

CIRILLO: Že to bylo správné…?

PAOLO: Nemluvme o tom. Víš jak od sebe stojíme daleko.

CIRILLO: Teď už snad tolik ne.

PAOLO: (posměšně) Ach…!

Ticho.

CIRILLO: Prozraď mi, kdybys tu tenkrát v noci byl v celém domě sám a mohl mít absolutní jistotu, že se nikdo nikdy nic nedoví, byl bys ji zabil?

PAOLO: Zabil. Nebo o tom pochybuješ?

CIRILLO: Pochybuji.

PAOLO: Jak to…? A moje zásady, na ty jsi zapomněl…?

CIRILLO: Ne. Ale ty… ty jsi zapomněl sám na sebe, zradil jsi sám sebe kvůli svým zásadám.

PAOLO: Chceš snad říct, že nejsem upřímný?

CIRILLO: Právě…! I když jsi o své upřímnosti svatosvatě přesvědčen, to věřím.

PAOLO: Ach…! Ne…!

CIRILLO: Takže ti právem patří tyhle kytky, hudba, prapory, projevy, potlesk, sláva, triumf…! Bezpochyby prožíváš svůj velký den. Tak si tu apoteózu pěkně užij, a jestli dáš na mou radu, jdi večer na ten banket. Je to logické, musíš!

PAOLO: Dost! Dost!

CIRILLO: Tak vidíš…!

PAOLO: K čemu chceš vlastně dojít? Co chceš dokázat?

CIRILLO: Nic…! V životě není třeba nic dokazovat, všecko je jako na dlani.

PAOLO: Například?

CIRILLO: Že jsi slabý.

PAOLO: Já…? Po tom, co jsem udělal…? Ach…! Ty snad…!

CIRILLO: Mě nech mimo. Možná že jednou pochopíš i mě…! Ale teď jsme mluvili o něčem jiném.

PAOLO: Já a slabý…!

CIRILLO: Chybí ti síla, chybí ti odvaha překonat strach ze směšnosti. Zabil jsi ze strachu, abys nebyl směšný manžel! A to je ta legrace: do směšnosti upadá vždycky a jedině ten, kdo se jí bojí…!

PAOLO: Já ne…!

CIRILLO: Tak jdi večer na banket!

PAOLO: Jak to, že to nechápeš?

CIRILLO: Co?

PAOLO: Že se mi příčí to všechno přehánění…!?

CIRILLO: Pro tuhle chvilku upřímnosti tě mám rád. Ty dneska cítíš směšnost vší téhle glorifikace: šlapeš po své minulosti!

PAOLO: Ale ne, ty mi nerozumíš.

CIRILLO: Ale ano; přiznej si svou porážku. Manžel, který odpustí, nemusí být vždycky směšný; někdy může být směšný ten, kdo zabije, jak právě vidíš!

PAOLO: Já už ničemu nerozumím…! (Mlčení.) Mám-li říct pravdu, mám pocit velkého zklamání!

CIRILLO: To tě chápu. Začínáš vidět všechnu absurdnost našich konvencí…! Ale připrav se, že budeš prožívat horší a mučivější stavy.

PAOLO: Horší? To není možné!

CIRILLO: Ale je. Tohle všechno přejde a relativně brzy; ale…

PAOLO: Ale…?

CIRILLO: Ale ode dneška začneš svou ženu opravdu zabíjet. Zabíjet ji v sobě…! Den po dni, hodinu po hodině, jeden cit po druhém… Co jsi už udělal, to není vůbec nic…! Zločin byl jenom počátek!

PAOLO: Ubližuješ mi…!

CIRILLO: Máš pravdu, odpusť…! Nemluvme už o tom…! (Vzdaluje se směrem k terase.)

PAOLO: (po dlouhém mlčení) Co asi ona…? A kde?

CIRILLO: (na prahu terasy LUCIANOVI a MARTĚ, kteří se objeví) Ó, tady máme dnešního triumfátora…!

LUCIANO a MARTA zdraví přátele, kteří jsou na terase, PAOLO se otočí, vidí je a zareaguje odmítavým gestem. LUCIANO a MARTA se blíží k PAOLOVI.

LUCIANO: Tak co? Mohu dnes spatřit v tvé tváři více klidu?

PAOLO: Proč dnes víc, než třeba včera?

LUCIANO: Jak to, proč…?

MARTA: (která krouží po hale, prohlíží kytice a čte věnování) Krásné kytky a co jich je…! Hotový plebiscit…! (Chvíli ještě obchází po místnosti a pak vyjde na terasu mezi ostatní.)

PAOLO: (uvidí v LUCIANOVÝCH rukou noviny) Á! Koupil sis zvláštní vydání!

LUCIANO: Tohle…!

PAOLO: (ironicky) Přirozeně…! Jistě otiskli celou tvou obhajovací řeč…!

LUCIANO: Ne, proto ne!

PAOLO: Dnes se z tebe stala hvězda v taláru…! A za to můžeš poděkovat mně!

LUCIANO: Prosím tě, o tom nemluv. Vzpomeň si, jak jsem kvůli tomu trpěl; že jsem nechtěl a kdybych to nedělal jen z přátelství k tobě…! Ale v žádném případě mi to nepřináší žádné uspokojení.

PAOLO: Ach, mě taky ne!

LUCIANO: (překvapen) Ne?

PAOLO: Buď tak laskav a dej mi zítra účet. Chci ti zaplatit… hned.

LUCIANO: Zaplatit…? To ne!

PAOLO: Ne? Proč?

LUCIANO: Protože by se mi příčilo brát peníze od tebe… od přítele…!

PAOLO: A mně by se příčilo, kdybych ti měl být zavázán za osvobození dosažené takovými prostředky.

LUCIANO: Jakými prostředky?

PAOLO: Že jsi před celou porotou špinil tu nešťastnici…!

LUCIANO: Mluvil jsem pravdu!

PAOLO: (vyletí) Co?!

LUCIANO: Jak ji může formulovat advokát před porotou, když má na mysli žádoucí efekt…! Řečnická nezbytnost!

PAOLO: Měl jsi hájit věc práva a nic jiného!

LUCIANO: Když máš před sebou porotce, musíš zahrát na jejich city.

PAOLO: Věcně!

LUCIANO: … bych tě dostal do vězení…!

PAOLO: Měl jsi trvat na jediné věci: že jsem byl v právu, když jsem… zabil…!

LUCIANO: Měl jsem povinnost dosáhnout tvého osvobození.

PAOLO: Ne: měl jsi povinnost nezasadit mi ještě horší ránu. Proto jsem si k tomu vybral přítele…! Ale ty jsi myslel jenom na svůj úspěch…! Ach…!

MARTA: (se vrací z terasy) Tak co? Chystáte nějaké spiknutí?

PAOLO: Zítra čekám tvůj účet. (Jde na práh terasy.)

MARTA: Ideální klient…! (LUCIANOVI) Co je s tebou…? Nějak se mračíš.

LUCIANO: On říká, že… mluvil jsem špatně.

MARTA: (ironicky) Jak to…? Vždyť jsi ho ze všeho dostal…! Splatil jsi mu svůj dluh.

LUCIANO: Jaký dluh?

MARTA: Přátelství…!

LUCIANO: Jenže podle něho… jsem se nezachoval jako přítel.

MARTA: To je zvláštní…! Kde by našel lepšího přítele, než jsi ty?

LUCIANO: A chce mi zaplatit!

MARTA: To je správné!

LUCIANO: Ne, to ne…!

MARTA: (s poťouchlým úsměvem) Děláš si ze všeho svědomí…! Vypadá to, jako bys na oplátku čekal zproštění viny od něho!

LUCIANO: (se na ni ledově dívá) Pro tebe?

MARTA: Já jsem ho přece neobhajovala, takže jsem nemohla vzbudit jeho námitky; spíš naopak!

LUCIANO: Právě; mám dojem, jako bys mu nadbíhala; jako by ti záleželo na tom, aby ti něco odpustil!

MARTA: Že jsem si tě vzala? To snad…?

Chvíli se dívají jeden druhému do očí, pak se MARTA najednou dá do pronikavého smíchu. LUCIANO udělá hněvivé gesto a vzdálí se od ní.

PAOLO: (se vrací do haly) To bych rád věděl, co dělá tolik lidí před plotem. Jako by stáli frontu, až se otevřou dveře na galérii.

MARTA: Chtějí vidět velkého tragéda, který se mezi nás vrátil z dlouhého zájezdu…!

PAOLO: Buďte tak laskava…!

MARTA: Můj manžel vám zpracoval obecenstvo tak vzletným projevem, že…

PAOLO: Váš manžel… váš manžel…!

MARTA: Můj manžel…? A není to snad váš nejlepší přítel?

PAOLO: Můj nejlepší přítel…? Ani ne…!

MARTA: Ne? To je pro mě novina…!

PAOLO: Asi jsem se vás dotknul, když tak mluvím, chápu, ale…

MARTA: Dotknul…? Vůbec ne…! Nelpím na tom, abyste byli s mým mužem přátelé.

PAOLO: (posměšně) Máte strach, že bych vám ho zkazil…? Že bych ho svými zásadami nakazil? Máte o sebe strach?

MARTA: Kdyby někdy šlo o mě, byla bych naprosto klidná… hájil byste mě vy…!

PAOLO: Já?!

MARTA: Mohlo by přece jít jenom o vás.

PAOLO: (po dlouhé odmlce, ironicky) Á…!

MARTA: Byla bych radši, kdybyste se s ním nepřátelil; vidíte, že jsem velmi morální stvoření…!

PAOLO: Neobyčejně…!

MARTA: A co vy? Jak jste se měl celou tu dobu? Co jste tam vůbec dělal…?

PAOLO: Nic.

MARTA: To je málo: nic…! A pak… ta samota…! Byl jste pořád sám, nebo ne…?

PAOLO: Někdy přišel… váš manžel…!

MARTA: To nemohla být příliš velká úleva…! A pořád jen ty čtyři zdi…!

PAOLO: Skoro pořád!

MARTA: (provokativně) Panebože…! Dovedu si představit, jaký náklad snů jste si tam musel nashromáždit a to všechno jste si musel odnést s sebou domů! (Přiblíží se k němu.) Touha po slunci, po pohybu, po životě!

PAOLO: Měl jsem odtamtud tak naspěch, že jsem tam všechno zapomněl!

MARTA: Všechno…?

PAOLO: (se na ni dívá ironicky a s trochou zvědavosti; pomalu se vzdálí, zazvoní na zvonek, ještě jednou se otočí, aby se na ni podíval, jde na práh terasy) Přátelé, prosím vás, abyste mi odpustili, když vás teď na chvíli nechám samotné.

MARCO: Jestli něco máš, my už půjdeme.

PAOLO: Nene, zůstaňte tady, prosím vás. (ANDREOVI, který vešel zleva.) Je všechno v pořádku, v mém pokoji?

ANDREA: Ano, pane hrabě!

(PAOLO pomalu odchází vpravo.)

Přejete si, abych vám s něčím pomohl?

PAOLO: Ne, děkuji.

ANDREA: (se k němu přiblíží, velmi tiše) Jestli půjdete pokojem… milostivé paní… uvidíte tam květiny… Teresa tam dává každý den nové… těžko bych jí v tom bránil… ona to myslí dobře…! Nevím, snad bychom neměli… Kdyby vám to…

PAOLO: (který ho zaraženě poslouchal, mu přátelsky poklepe na rameno) Ne, ne…!

Jde ještě několik kroků a zastaví se na prahu; pak prudce odejde druhými dveřmi na pravé straně. Někteří přátelé, kteří se zdržovali na terase, vešli do haly, zastavili se a mlčky ho pozorovali. ANDREA hned odešel nalevo. Konverzace se znovu oživuje. Mezi těmi, kteří vešli do haly, jsou PIERO a WANDA.

WANDA: (PIEROVI, ztišeným hlasem) Kdy už mi tedy vrátíš ty dopisy?

PIERO: Až si pro ně přijdeš.

WANDA: Já? Ty ses zbláznil…

PIERO: Zítra ve čtyři jsem doma; budu na tebe čekat…!

WANDA: To si počkáš!

PIERO: Já jsem trpělivý!

WANDA: To je vydírání?

PIERO: Ne, to je ochota!

WANDA: Zabedněnče…! Přineseš mi moje dopisy, rozumíš? A co nejrychleji!

PIERO: Čekám tě zítra ve čtyři…! (Usměje se a vzdálí.)

WANDA udělá hněvivé gesto. Pojednou sem zvenčí proniknou vzrušené hlasy, které se stále blíží k domu. Lidé na terase se dívají ven se zřejmou zvědavostí a dělají překvapená gesta. Ti v místnosti zmlknou, nastraží uši a zamíří na terasu.

CIRILLO: Nejspíš se něco přihodilo…!

MARTA: Jistě! Půjdeme se podívat…!

Najednou všichni z terasy sbíhají nalevo a zmizí. Hlasy jsou už velice blízko, je zřetelně slyšet věty: „To je ona… To je ona…! Sem… semhle!“ Pak hlasy zmlknou.

ANDREA: (se po jisté chvíli přiřítí z terasy. Je velmi dojatý. Hned při vstupu volá) Milostpane…! Pan hrabě…! (A odchází napravo.)

PAOLO: (vejde zprava) Co se děje?

ANDREA: (se zarazí, není s to potlačit svoje dojetí) Pane hrabě!

PAOLO: Tak co…?

(Změť hlasů je teď zřetelně slyšet z pokoje na levé straně.)

Kdo tam je? Co tam dělají?

ANDREA: Oni… oni… totiž…

PAOLO: No tak!

ANDREA: Před chvílí… tady kolem nás jela nějaká loďka… byli dva… na něco narazili veslem… a… takže…

PAOLO: Takže…?

ANDREA: Byla to mrtvola…!

PAOLO: Ach…!

ANDREA: Ženská mrtvola…!

PAOLO: Ach…!

ANDREA: Je to žena…!

PAOLO: Už jsem slyšel…!

ANDREA: Paní Savina…!

PAOLO: (podrážděně a nedůvěřivě) Á…!

ANDREA: Paní Savina…! My jsme ji poznali!

PAOLO: (neobyčejně překvapený) Cože…? Vy jste ji…?!

ANDREA: Ona…! O tom se nedá pochybovat…! Víte, je v takovém stavu…! K nepoznání…!

PAOLO: Vy jste se zbláznili…!

ANDREA: Ujišťuji vás…! Ona, ona…! Poznali jsme ji všichni, na první pohled! Však až ji uvidíte…

PAOLO: Nic nechci vidět…!

ANDREA: Jak to?

PAOLO: Nechci!

ANDREA: Ale pane…!

PAOLO: Ach! Myslíte, že já vám skočím na vaše fantasie?

ANDREA: Je to ona!

PAOLO: Absurdní!

ANDREA: Proč? Vždyť ji vylovil právě v těch místech, kam… kde…

PAOLO: (svírá dlaň v dlani) Ach…! To už je trochu moc…!

ANDREA: Pojďte, milostpane, je tam!

PAOLO: Kde?

ANDREA: Vedle…!

PAOLO: Co…? Je tam snad márnice?

ANDREA: Chudák milostivá paní, odnesli jsme ji do jejího pokoje. Měli jsme ji snad nechat na břehu?

PAOLO: (MARKOVI, který přichází zleva) Tak co?

MARCO: Už to víš…!

PAOLO: Vím, že máte nějaké halucinace, to vím…!

ANDREA: (MARKOVI) Vy taky nevěříte, že je to paní Savina…?

MARCO: Nevěříš? A kdo jiný by to byl? Je přece docela zřejmé, že její tělo leželo pod vodou hrozně dlouho. Šaty jí určitě uvízly někde na kameni… Ale… je to prostě ona… tvrdí to všichni: ona! Vždyť je to přirozené, kdo jiný…?!

PAOLO: (zoufalý) Přirozené…

Zleva vejdou CIRILLO, PIERO, ELISA a WANDA. Ženy mají oči červené od pláče.

MARCO: (PAOLOVI) Pojď tam aspoň na chvilku. Já vím, není to nic příjemného…! Ale musíš ji vidět, jinak to nejde! Budeš ji muset identifikovat. O ostatní se postarám sám, aby se hned přikročilo k úřednímu jednání…!

PAOLO: (s bolestnou ironií) Jinak to nejde…! (Odejde s MARKEM vlevo.)

WANDA: Panebože, je to hrozné…!

ELISA: Chudák Savina!

PIERO: A víte jistě, že je to ona?

ELISA: Samozřejmě! Poznala jsem ji hned!

PIERO: Podle čeho?

ELISA: Podle… všeho.

PIERO: Potom ovšem…!

WANDA: Na Luciana všechno hrozně působí! Skoro omdlel, jen se podíval na mrtvolu…!

PIERO: Má slabé nervy, to by člověk do advokáta neřekl…!

MARTA: (vejde zleva) Panebože! Panebože! Něco tak strašlivého…! Už tu nemohu zůstat…! Já už jdu…! Na shledanou…! Panebože! (Odchází terasou.)

ELISA: To byla vyslovená krutost, přinést ji právě do toho pokoje…!

WANDA: Ty výčitky…!

ELISA: Už jde! Je bledý jako smrt…!

PAOLO vejde zleva, za ním MARCO; není nijak zvlášť otřesen, dokonce se zdá, že je mu skoro do smíchu.

MARCO: Tak je to mimo jakoukoli pochybnost…?!

PAOLO: Ach…!

MARCO: Je to ona…?!

PAOLO: (s rezignovaným gestem) Je…!

MARCO: Tak vidíš…! Teď se hleď nějak uklidnit, já se o všechno postarám. (PIEROVI) Šel bys se mnou…?

Oba odcházejí vlevo.

ELISA: My se o všechno postaráme a…

PAOLO, který mlčky chodí po místnosti, ji gestem poprosí, aby nemluvila. ELISA a WANDA odejdou vlevo.

PAOLO: (po dlouhém mlčení, kdy pouze gestikuloval) Jako soukolí…! Co z tohohle ještě vzejde, to ví jenom bůh…! (Zastaví se před prahem terasy.)

(Druhé dveře vpravo se pomalu, opatrně otvírají. Objeví se ženská hlava, zahalená hustým závojem. Po chvíli váhání ta žena vejde; je zahalená do širokého a lehkého pláště šedé barvy. Udělá několik tichých kroků. PAOLO se prudce otočí.)

Kdo jste…? Paní…?! Hledáte mě…?

(Žena přikývne.)

(Překvapeně.) Mě?! Aha, už to snad chápu…! Asi jste mi poslala nějakou kytici, možná že jste mi napsala dopis, jenže ono jich tu bylo tolik, že…

(Žena odkryje svou tvář. Je to SAVINA. PAOLO ji poznává a na okamžik úplně strne. Pak vztekle.)

Cože…?! Ty… vy… a tady…? A proč…? Jak tomu mám rozumět…? Zapomněla jste, že… Copak jste se zbláznila? (Rozhlíží se celý vyděšený, že by tu někdo mohl být.)

SAVINA: (pomalu a mile) Ničeho se neboj…! Nikdo mě neviděl…! Přišla jsem po schodech na verandu… A pak… pod tímhle závojem…!

PAOLO: To je šílenství…! (Vrhne se ke dveřím a jedny po druhých zamyká, zavře i skleněné dveře v pozadí a spouští záclony.) Co tu chcete dělat…? Proč jste přišla…?

SAVINA: Pozdravit tě…! Neřekneš mi, abych si sedla…? Jsem madam Sévérine de Gréze, která žije v Londýně. Jak vidíš, vydala jsem se na dalekou cestu jen pro to potěšení, abych tě na chvíli spatřila…!

PAOLO: Nemluvte hlouposti…!

SAVINA: Před několika dny jsem přijela až do Chiassa, abych mohla sledovat tvůj proces alespoň zpovzdálí. Dozvěděla jsem se, že jsi byl osvobozen a tak jsem přišla sem…!

PAOLO: A co tu chcete?

SAVINA: Už jsem ti to řekla… A taky jsem si myslela, že je to pro tebe opravdu radostný den, takže bys kromě mnoha gratulací chtěl slyšet… že ti tvá oběť odpustila…!

PAOLO: Vy nešťastnice, vy nevíte, že tam vedle leží vaše mrtvola…?

SAVINA: (užasle) Moje…?!

PAOLO: Ano…!

SAVINA: Má mrtvola…?! To nechápu…!

PAOLO: Před chvilkou tu někdo jel na lodi a vytáhli z vody, zrovna před naší… před mou vilou, mrtvolu nějaké ženy, která zřejmě byla před delší dobou utopená. Byla k nepoznání… ale všichni a hned poznali tebe…!

SAVINA: Mě?!

PAOLO: Vzali tě, odnesli tě do domu, tamhle do pokoje, a teď všichni stojí u tvé mrtvoly a oplakávají tě!

SAVINA: A ty…?

PAOLO: Já…? Co se dalo dělat…? Skoro mě donutili, abych tě identifikoval…!

SAVINA: Ach…!

Ticho.

PAOLO: A co chceš teď udělat?

SAVINA: Takže já… to jsem definitivně mrtvá…?

PAOLO: Za chvíli ti vystaví úřední úmrtní list.

SAVINA: Mrtvá… I pro tebe…? Když jsi mě poznal…!

PAOLO: A co jsi čekala…?!

SAVINA: Kdoví…!

PAOLO: To je absurdní…!

SAVINA: Přinejmenším jsem doufala, že už ta myšlenka, že jsem ještě živá, by ti mohla, já nevím, přinést alespoň úlevu.

PAOLO: Je mi to lhostejné…!

SAVINA: Jako se ulevilo mně, když jsem slyšela, že jsi byl osvobozen.

PAOLO: To přece není totéž…!

SAVINA: Takže já musím znovu odejet…?

PAOLO: Samozřejmě!

SAVINA: Vrátit se do Londýna?

PAOLO: Nebo jinam, kam chceš…!

SAVINA: A zůstat do smrti sama?

PAOLO: Ále…!

SAVINA: A už tě nikdy ani nevidět?

PAOLO: Je to nevyhnutelné!

SAVINA: Co se dá dělat…! Budu zase madam Sévérine de Gréze! Na celý život…! Sbohem…! Sbohem, Paolo…!

PAOLO: (zápasí sám se sebou) Teď…? Teď ne…!

SAVINA: Proč?

PAOLO: To by bylo neopatrné…!

SAVINA: Neměj strach; jak jsem přišla, tak odejdu. A závoj mě skryje před zvědavými pohledy…! Sbohem…!

PAOLO: (ji chytí za ruku) Mohli by tě poznat, radši ne…!

SAVINA: Co může koho napadnout? Já ležím vedle, jsem mrtvá, a jak dlouho mrtvá!

PAOLO: Tím spíš…! Kdyby tě někdo poznal, uvědomuješ si, co by následovalo…?

SAVINA: Byl bys směšný?

PAOLO: Říkám ti, nechci!

SAVINA: (mírně) Nechci…?! Já jsem madam Sévérine de Gréze…

PAOLO: Zkrátka počkáš, až bude noc!

SAVINA: A kde?

PAOLO: (jako na mučidlech) Kde… tam…! (Je slyšet cvaknutí kliky druhých dveří nalevo.) Jdi, honem…!

SAVINA: (ztišeným hlasem) Takže… na shledanou…! (Odejde druhými dveřmi vpravo.)

PAOLO: (odemkne druhé dveře na levé straně) Co je?

LUCIANO: (vejde celý bledý) Já už nemůžu! Už nemůžu…!

PAOLO: Co je ti…?

LUCIANO: Ach, prostě ta mrtvá…!

(PAOLO udělá zdrcené gesto.)

To je hrůza! Paolo… musím ti říct všechno…!

PAOLO: Všechno…? Co ještě…?

LUCIANO: Mučí mě to a je to už nad moje síly…! V téhle situaci já žít nedokážu…!

PAOLO: A co se ti stalo?

LUCIANO: Víš, vzpomínáš na tu noc…

PAOLO: Na jakou noc?

LUCIANO: Byl jsem tvůj oddaný, upřímný přítel, nejlepší ze všech tvých přátel.

PAOLO: Ach…! To už jsme si snad vysvětlili…!

LUCIANO: Co?

PAOLO: Mluvíš přece o tom, že mi tvá obhajoba byla proti mysli, ne?

LUCIANO: Ne…!

PAOLO: Tak o čem?

LUCIANO: Všechno moje přátelství k tobě nebylo dost silné, abych se ubránil sám sobě…! Tehdy, když jsem podlehl svému pominutí smyslů, tehdy mi připadalo, jako by můj nad všechny milovaný přítel a… manžel… byly dvě různé osoby…! Moje city k příteli zůstaly naprosto stejné, ale… to je to!

PAOLO: (neobyčejně překvapený) Co mi to tu vykládáš…?!

LUCIANO: Tehdy v noci… to já… byl jsem tam… u ní…!

PAOLO: (ohromený) Ty…?

LUCIANO: Takže jsem to byl vlastně já… kdo zavinil její smrt…!

PAOLO: Ty…?

LUCIANO: A teď mi udělej, co chceš…!

PAOLO: Ach…! Ty darebáku…!

LUCIANO: Musel jsem se vyzpovídat, kvůli svému svědomí…!

PAOLO: Ty…?! Připravil jsi mě o manželku, o mou lásku, o čest…! Ty, přítel… Cha…!

LUCIANO: Máš pravdu…!

PAOLO: Lumpe…! A ještě jsi měl tu odvahu ujmout se mé obhajoby…! A ji jsi ještě obviňoval. Vymýšlel sis na ni taková svinstva…! Její milenec…! Jak jsi to dokázal…? Jsi ventra…! Ne, kdepak, nemohla tě milovat, nemilovala tě, to je jasné.

LUCIANO: (s trochou domýšlivosti) A proč?

PAOLO: To musel být jen okamžik, ztráta soudnosti… Obrací se mi z tebe žaludek…!

LUCIANO: (zdrceně) Už přestaň!

PAOLO: (krutě) A teď ti něco povím já: dnes… tvoje manželka… divže mě nepřeřízla…!

LUCIANO: (zakolísá) Ech…?!

PAOLO: Ona se mstí za mě…!

LUCIANO: (se pokouší zareagovat) Ach, to přece ne…!

PAOLO: Je mi z toho nanic…!

LUCIANO: (se z toho probírá) Ach, jak se zdá…!

PAOLO: Ale pro tebe to bude totéž…! A teď… vypadni!

LUCIANO pomalými kroky odchází terasou. PAOLO za ním zavře skleněné dveře; pak jde k levým dveřím na levé straně a otevře je. Ve dveřích se objeví SAVINA, vejde.

SAVINA: Nu?

PAOLO: Slyšelas…? (Vrhá se na ni se zřejmým úmyslem dopustit se násilí.) Ách…!

SAVINA: (rychle uhýbá) Co to chceš udělat…? Zabít mě ještě jednou…?!

PAOLO: (se bezmocně zarazí) Ještě jednou…?!

SAVINA: Uvědom si, že moje mrtvola už leží vedle…!

PAOLO: (se zhroutí, kroutí si ruku v dlani) Ach, zamotal jsem se do své vlastní sítě…!

SAVINA: Já jsem Sévérine de Gréze…!

PAOLO: Ani tehdy jsem neměl tak jasný a drásavý pocit, že jsi mě podvedla, jako teď, v téhle chvíli.

SAVINA: Ale teď vidíš, že člověk, s kterým jsem ti byla nevěrná, za tu zradu ani nestál…!

PAOLO: Tím se nic nemění…! Ach, proč jsem tě tenkrát opravdu nezabil…?

SAVINA: Dneska bys měl výčitky…!

PAOLO: Lepší jakékoli výčitky, než tahle trýzeň…!

SAVINA: Miluješ tuhle svou trýzeň, protože ti ji způsobuje moje přítomnost.

PAOLO: Jdi, nechci tě ani vidět…!

SAVINA: Kdybys mě byl zabil… tehdy… dnes by tě to trýznilo mnohem hůř.

PAOLO: Osvobodilo by mě to.

SAVINA: Od čeho? Vždyť mě miluješ!

PAOLO: Já…? Cha!

SAVINA: Miluješ!

PAOLO: Nenávidím tě!

SAVINA: Miluješ!

PAOLO: Jdi pryč!

SAVINA: Ty nechceš, abych odešla.

PAOLO: Co nejrychleji!

SAVINA: Před chvílí jsi mě tu zadržel!

PAOLO: Protože jsem nechtěl skandál!

SAVINA: Protože mě miluješ…! Protože chceš, abych zůstala s tebou… ještě…!

PAOLO: To se mýlíš…! Kdo ti to řekl?

SAVINA: Nemusíš to ani říkat…! Ale já vím, že zůstanu s tebou… že mě budeš znovu potřebovat, jako dřív…!

PAOLO: Jsi na omylu…! Podívej se, já už si vůbec nic nedělám ze skandálu, ze směšnosti, z ničeho…! Kdybys tu měla být jednu jedinou minutu, to radši přijmu jakékoli důsledky…! I kdyby tě viděli, kdyby tě poznali, mně je to jedno, ale už ani minutu tady nebudeš, ne…! Prosím…!

SAVINA: (velice sklíčená) Ach…! No dobře… Půjdu…!

PAOLO: Hned…!

SAVINA: Já půjdu, ale…

PAOLO: Mluvila bys úplně zbytečně, neposlouchám tě…!

SAVINA: … Ale… (S rozechvělou upřímností.) Paolo, sama, bez tebe, nedokážu žít… nebudu žít! Když ode mě chceš mít pokoj, budeš ho mít, a velmi brzy!…!

(PAOLO se otočí a podívá se na ni.)

Radši se zabiju, Paolo…! Zabiju se…! (A vykročí, jako by chtěla jít na terasu a skočit do jezera.)

PAOLO: (ji chytí za ruku) Ne…!

Dlouhé mlčení. Savinina tvář se rozjasní. Jeho úzkost je zřejmá.

SAVINA: (sotva slyšitelně) Paolo…!

PAOLO: (se snaží ovládnout) Ne… Nechci, abys odcházela zrovna teď…! Počkej do večera, jak jsme se dohodli…! To jsem chtěl říct…

SAVINA: (s velikým soucitem) Ty můj chudáčku…!

PAOLO: (tichounce) Opusť mě, prosím tě…!

SAVINA: Já počkám…!

Pomalu se vzdaluje, pokrčí rameny; když přijde k prahu druhých dveří vlevo, ještě se otočí, aby se na něho podívala, pak odejde. PAOLO zůstane sám, udělá několik kroků, zápasí sám se sebou, pak se usadí v křesle a chytí rukama za hlavu. Najednou se otevřou první dveře na pravé straně, objeví se ANDREA a GIACOMO, kteří nesou v rukách čtyři velké zapálené svíce; pomalu přecházejí přes scénu a vyjdou druhými dveřmi na opačné straně. PAOLO se rázem vztyčí, jako by ho něco zděsilo, stojí a užasle zírá.

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Tatáž scéna. První hodiny slunečného odpoledne. Každou chvíli začne pohřeb.

CIRILLO, MARCO, GIORGIO, PIERO, ELISA a WANDA jsou tu shromážděni s mnoha dalšími pány a dámami. Páni jsou všichni v redingotech, cylindrech a s tmavými rukavicemi, i dámy jsou v černém. Je slyšet dlouhé vyzvánění. Služebnictvo chodí sem a tam, mají plno práce. Shromáždění hovoří, ale velice tiše, takže je slyšet jen tlumenou směsici hlasů.

ELISA: (promluví poněkud hlasitěji) To ale bude velkolepý pohřeb…!

Několik lidí ji zaráží: „Psss!“.

CIRILLO: (ukazuje ke druhým dveřím vpravo, tiše) Paolo je tam…

A tlumená konverzace pokračuje. Dámy mají v rukou kapesníky, aby si občas setřely slzu. Muži jsou obdivuhodně vážní. Někdo je na terase a dívá se dolů. PAOLO vejde z druhých dveří na pravé straně, zamkne je a klíč strčí do kapsy. Je ve světle šedých šatech, vůbec se netváří smutně. Všichni ho slavnostně obklopí a zarmouceně mu podávají ruce. On mlčky tiskne ruce, pak odejde druhými dveřmi na levé straně. Po jeho odchodu konverzace ožije.

ELISA: Všimli jste si, jak to toho chudáka Paola sebralo…?! Vypadá jako nebožtík!

WANDA: To jsou výčitky!

CIRILLO: Zničený člověk, chudák…!

PIERO: Mrtvola, i když je to jen manželka, má v mužově životě přece jen nějakou váhu…!

ELISA: Je z toho tak otřesený, že si zapomněl obléct černé šaty!

WANDA: Mělo by se mu to říct!

ELISA: (WANDĚ) Jak mi sluší tahle toaleta? Nechala jsem si ji udělat nahonem!

WANDA: Výborně! Já jsem si vzala jen ten kostým, co jsem měla na sobě loni!

CIRILLO: Co je zvláštní, že se Paolo včera večer zavřel do svých pokojů a vyšel odtamtud teprve teď!

WANDA: Jsou to asi hrozná muka!

MARTA: Měli bychom ho snad nějak rozptýlit…!

ELISA: Ale komorná, Teresa, ta mu nosila jídlo do pokoje a mně říkala, že toho snědl hodně, že jedl jako za dva, hlavně ráno, když měl snídani!

MARCO: Jídlo mu udělá dobře…!

WANDA: Víte, koho jsem tu ráno zahlédla?

ELISA: Koho?

WANDA: Vzpomínáte na tu dvojici… ten americký párek… co tu byli před rokem, každý večer se projížděli po jezeře a zpívali!

ELISA: Ale! Zase přijeli? Jsou takoví milí!

WANDA: Přijel sám! Ona tu není…!

ELISA: Co se to stalo? Snad se nerozešli…?

WANDA: Ach, kdoví…! Byla tak půvabná…!

ELISA: Ach, ti muži…! (Vzdychne a podívá se na GIORGIA.)

MARCO: Nejspíš se vrátila k manželovi…

ELISA: Ty sliby, těch přísah…! (Znovu vzdychne a podívá se na GIORGIA.)

PAOLO: (se vrátí zleva, všichni hned zmlknou) Poslyšte, přátelé, udělejte mi jednu laskavost, zajděte dolů; pořád přicházejí noví lidé a já nemám nejmenší chuť nikoho přijímat…!

MARCO: Jistě, jistě; půjdeme k nim!

PAOLO: Díky…! (Otevře druhé dveře na pravé straně, odejde a zamkne za sebou na klíč.)

CIRILLO: Co se tam pořád zavírá?

ELISA: Chudák Paolo…!

CIRILLO: (který je na terase) A pořád nové kytky…!

MARCO, PIERO, WANDA a ostatní pozvaní pomalu odcházejí levými dveřmi a tiše spolu hovoří.

ELISA: (vstoupí GIORGIOVI do cesty, prosebně) Giorgio…!

GIORGIO: Už zase?

ELISA: Giorgio…! Nemůžeme se takhle rozejít…!

GIORGIO: (rozmrzele) Mám dojem, že jsem ti to včera řekl jasně…

ELISA: Nemohu! Nechci!

GIORGIO: Tak chci já; a to stačí…! (Pokrčí rameny a odejde levými dveřmi.)

ELISA udělá zoufalé gesto.

CIRILLO: (se vrátí z terasy) Eliso? Stalo se ti něco?

ELISA: Můj milý…! Můj milý…!

CIRILLO: To víš…! Ona už netrpí…! Dneska už potřebuje náš soucit leda Paolo…! On se do toho zločinu sám vehnal…! Je to opravdu tragické, když si najednou musíme uvědomit, jak špatně jsme vážili své city a své ideje; a on teď roní slzy nad svým fatálním omylem…!

ELISA: Asi máš pravdu…!? Proč zabíjet…?

CIRILLO: (se na ni chvíli dívá, pak ironicky) Právě…! Myslím, že tohle je to jediné, o čem smýšlíme stejně…!

ELISA: V tom zase nemáš pravdu, Cirillo! Vždycky jsem byla přesvědčená, že manžel má plné právo zabít manželku, která mu byla nevěrná! Dokonce jsem byla toho názoru, že je to nejen spravedlivé, ale snad i krásné!

CIRILLO: (se špetkou trpké ironie) Ale…! To má být od tebe výčitka…? Máš pravdu…! Jestli je to tak, asi jsem tě hrozně zklamal…! Byl jsem špatný manžel…! (Krátce se zasměje.)

ELISA: Proč to říkáš, a zrovna teď?

CIRILLO: Přinejmenším jsem byl hrozný egoista: chtěl se líbit víc sobě, než tobě…! (Ještě se zasměje.)

ELISA: Ušetři mě těchhle trpkých slov…! Nevidíš, že trpím?

CIRILLO: Pro tohle?

ELISA: Prosím tě!

CIRILLO: Trpíš pro něco, o čem já nemám zdání…? To je smutné, že mi to říkáš až teď!

ELISA: Moje bolest, to jsem vlastně já, Cirillo…!

CIRILLO: (překvapeně) Ech?

ELISA: Proto jsem tě prosila, abys vážil svá slova…! Když už jsi mě nezabil, tak alespoň teď nezabíjej možnost našeho společného života…!

CIRILLO: To bys mi měla vysvětlit…!

ELISA: Nevíš jistě, jestli jsi slyšel dobře…? Jestli ti to může udělat radost, tak tedy ano, rozuměl jsi mi dobře…!

CIRILLO: (jí pomalu položí ruku na rameno. Po chvíli mlčení trochu dojatým hlasem) Eliso…!

ELISA: Ach, jak ti děkuju…! Musím ti vysvětlit…

CIRILLO: Jestli jsi upřímná, tak nemluv! Bude to lepší!

ELISA: Já nemůžu mlčet…!

CIRILLO: Nemluv…! Představ si, že jsme se kdysi před časem domluvili, že se dnes tady setkáme…! Podáme si ruce a dál půjdeme už spolu…!

ELISA: Já ti musím otevřít svou duši…!

(CIRILLO udělá odevzdané gesto. ELISA nezadržitelně pokračuje.)

Chci ti říct, jak jsem v duši trpěla, když jsem pořád hledala štěstí někde mimo můj život. A trpce jsem na to doplatila, na všechny bláhové iluze, na svoje omyly…!

CIRILLO: To snad stačí!

ELISA: Odpusť mi, jestli jsem ti ublížila…! Ale já jsem tím taky hrozně trpěla a jestli jsem ublížila tobě, ublížila jsem i sobě…! Odpusť mi to! (Pláče.)

CIRILLO: (smutně) Uklidni se…! Každý žije, jak umí…! Jestli jsi upřímná teď, tak je minulost minulost…!

ELISA: Odpusť mi…! Nebudeš se na mě zlobit…?

WANDA: (zleva volá) Eliso…?

ELISA: Už jdu…!

CIRILLO: Jen jdi…! Vždyť i ty jsi ubohé stvoření…!

ELISA: (vytáhne z kabelky zrcátko a pudřenku, když si osuší oči, koketně si napudruje obličej a všechno zase ukládá do kabelky) Hned mám pocit, jako by se mi ulevilo! Jako bych teprve ode dneška začínala žít…! Ty dokážeš na všechno zapomenout, viď?

CIRILLO: To hlavně ty budeš muset zapomenout.

ELISA: Ach, děkuji ti, děkuji ti…!

CIRILLO: Běž, čekají na tebe…! Jen odvahu…!

ELISA se na prahu levých dveří otočí, aby se podívala na CIRILLA, odejde. CIRILLO, opřený o nějaký kus nábytku, se chvíli dívá ke dveřím, jimiž ona odešla, potom zavrtí hlavou a zamyslí se.

PAOLO: (vejde zprava) Voilá! Co děláš…?

CIRILLO: (sleduje svou vlastní myšlenku) Hm… Kdoví, jestli je upřímná, nebo si to jen o sobě myslí…!

PAOLO: Kdo…?

CIRILLO: Ona, moje žena…! Před chvilkou mi tu udělala výstup…!

PAOLO: Jako obyčejně?!

CIRILLO: Kdyby to bylo jako obyčejně, tak by mě to nijak nezaskočilo, kamaráde. Tohle ještě neznám…!

PAOLO: Co vlastně?

CIRILLO: Vykládala mi o lítosti, o únavě, o zklamání… o… o citových vyhlídkách do budoucnosti…! To už je vážné…! No…!

PAOLO: Ach…! Možná že jsi měl pravdu…!

CIRILLO: Hm… Trochu moc emfáze…! To se teprve uvidí! Kdoví…! (Odejde vlevo.)

SAVINA: (poněkud otevře pravé dveře, vystrčí hlavu a tichounce zavolá) Paolo?!

PAOLO: (se polekaně otočí) Co chceš?

SAVINA: Není někdo na terase…?

PAOLO: Není, ale… (Bázlivě se rozhlíží.)

SAVINA: (vejde, je v elegantním světlém kostýmu) Jak dlouho…!

PAOLO: Zničehonic může někdo přijít…!

SAVINA: Už mě unavuje být pořád zavřená jako ve vězení! Mám chuť trochu se projít po mém, po našem domě…! Jako bych zapomněla, jak vypadá, a mám ho tak ráda!

PAOLO: Co to říkáš…?! Uvažuj…! Kdyby tě někdo viděl…!

SAVINA: Teď…! Proč ne?

PAOLO: Jak to…?! Situace je pořád stejná!

SAVINA: Jenomže my ji můžeme změnit; a… už jsme ji vlastně změnili…!

PAOLO: To není totéž!

SAVINA: Na ničem jiném nezáleží…! Co ti záleží na těch lidech…? Proč na ně pořád myslíš a podřizuješ jim svoje city, svůj život, svoje štěstí…? Dali ti něco? Vehnali tě leda do neštěstí! A dočkal ses od nich almužny slov!

PAOLO: Snad…! Ale náš život, to nejsme jenom my…!

SAVINA: Ale hlavně my, jestli svůj život milujeme!

PAOLO: Musíme ho umět milovat, o to jde…!

SAVINA: (s nesmírnou něhou) Paolo…! Jsme oba dva takoví slabí rekonvalescenti po velké bolesti…! Na co všechno musíme zapomenout…! A jenom láska dokáže ten zázrak, aby po vzpomínkách zbyly jen jizvy…! Proč se tak na ně ohlížíš?!

PAOLO: Je to silnější než já!

SAVINA: Vždyť to není pravda! Máš mě rád…! A nic není silnější, než láska!

PAOLO: Nevím! Je to, jako bych se dostal do víru…! Ty triumfuješ nade mnou, nad mým životem…!

SAVINA: Ne, já jen, triumfuje tvoje láska…!

PAOLO: Ach! Ale jak si můžeš být mou láskou tolik jistá…? Aby ses nepletla…!

SAVINA: Ne, nepletu se. Jenom z lásky jsi dokázal překonat sám sebe, jenom z lásky ses dokázal osvobodit od těch obludných strašidel společenských předsudků…!

PAOLO: Třeba se ve mně klameš!

SAVINA: A pak, ženské srdce, milující ženské srdce, Paolo, je zrcadlo pravdy, je to jako stránka evangelia. A já cítím, jak se v mém srdci odráží jak v zrcadle tvoje šílená láska. Ne, neklamu se, Paolo…!

PAOLO: Třeba ano…! Třeba ti tvoje srdce lže! Nemáš tušení, co všechno jsem v noci musel protrpět…!

SAVINA: Pochopila jsem to…!

PAOLO: Když jsem tě měl zase v náručí…! Když jsem cítil, jak ti bije krev v žilách…!

SAVINA: Byla jsem tvoje…!

PAOLO: Když jsem tě viděl omdlévat, jak jsem byl divoký…! Propadl jsem tomu jako šílenství, byl bych tě roztrhal…! Cítil jsem, jak se ve mně zmítají ty nejtemnější instinkty, nenávisti, divošská krutost, která v nás někde dřímá…! Chtěl bych tě zničit…! Něco v tobě navždycky, navždycky zničit…! Bylo to zvíře, které se chtělo zmocnit něčeho, o co je připravily dětinské nástrahy, a to zvíře cítilo, jak se jeho drápy lámou o jemný závoj tajemství…! Tvoje vzpomínky, to je to, co mě dohání k zoufalství…!

SAVINA: Paolo!

PAOLO: A pak jsem měl pocit, jako bych ležel na dně propasti, celý zpřerážený, zbavený vší vůle…!

SAVINA: Plakal jsi v noci jako dítě…!

PAOLO: Ponížením…!

SAVINA: A nechal jsi mě utírat tvoje slzy…! Moje slova tě uspala jako něžné vzdechy…! Bezděčně jsi ve mně hledal úkryt před bolestí, kterou jsem ti sama způsobila…! Větší láska není ani možná, Paolo…! A proto, Paolo, vůbec nepochybuju!

PAOLO: Já cítím jen svou úzkost…!

SAVINA: Miluješ mě…!

PAOLO: Nemiluju…! Snaž se mě pochopit…! Chtěl bych tě mít jako svůj absolutní majetek…! Abys byla jen moje…! A to už teď…

SAVINA: Och…! Jestli můj hřích v tobě probudil potřebu takové nepříčetné lásky, to si ten hřích odpustím…!

PAOLO: Ech…?

SAVINA: Ovšem, protože předtím tvoje láska spala někde na dně tvého srdce, sám jsi o ní nevěděl. Ale dnes jsi jako jediný výkřik touhy a já cítím, že mě opravdu miluješ…!

PAOLO: Mlč, nevidíš, jak mě to mučí?

SAVINA: Veliké vášně se živí utrpením.

PAOLO: Mlč, mlč!

SAVINA: A největší krásu lásky poznáš teprve tehdy, když ti vzlyky trhají duši…!

PAOLO: Jsi krutá!

SAVINA: Jsem zamilovaná, protože miluješ mě…!

PAOLO: Zamilovaná…?! Ach…!

SAVINA: Nikoho jiného než tebe jsem nikdy nemilovala…!

PAOLO: Ach, to se řekne… Ale kde mám jistotu?

SAVINA: Když cítíš, že jsem celá tvoje…!

PAOLO: Celá…? Ach…! Zdá se mi, že na tvém těle vidím znamení minulé vášně!

SAVINA: Zapomeneš!

PAOLO: Jak…?!

SAVINA: Protože já jsem zapomněla. Ve mně už není žádná vzpomínka, vůbec žádná…! Dnešní noc jsem se ti radostně odevzdala. To je jistota, která ti vrátí klid…!

PAOLO: Opravdu…?! Tyhle rty… tyhle vlasy… (Potlačí výkřik.) Ach! (Obejme ji a přitiskne ji k sobě, jako by se chtěl ujistit, že mu fyzicky patří, prohne ji ve svém stisku. Po jisté chvíli ji pustí a zhroutí se do křesla.)

SAVINA: Co kdybych nebyla tady s tebou… Kdybych byla mrtvá…!

(PAOLO jí naznačí, aby mlčela.)

Musíš si to představit, jestli chceš poznat, jak mě máš rád…! Jenže já jsem vedle tebe, celá rozechvělá, prosím, abych byla tvoje, toužím, abych se ti líbila, abys mě mohl mít rád, hodně rád, protože bez tvé lásky bych byla ubohé, ztracené stvoření a mohla bych jen a jen plakat, Paolo! (Je u jeho nohou a tlumí svůj pláč na jeho kolenou.)

PAOLO: (jí dojatě hladí vlasy) Mít někoho rád znamená trápit se pro něho…! A já jsem kvůli tobě tolik, tolik vytrpěl…! Měl jsem tě rád a mám tě rád…!

SAVINA: Paolo…!

PAOLO: Tolik…!

SAVINA: Odpusť mi!

PAOLO: Ne, o tom teď nemluv…! Musíme myslet na budoucnost…! Zvedni se, utři si oči…! To všechno je už pryč…!

SAVINA: (vstává) Na budoucnost… Cokoliv řekneš…! Co budeš chtít ty…! S tebou…!

PAOLO: Se mnou, tak ano…! Teď jdi vedle a já se skočím podívat, co se děje dole! (Doprovází ji až do dveří na pravé straně, ona odejde. On jde přes místnost, aby odešel levými dveřmi.)

LUCIANO: (vejde z pozadí. Je v černém redingotu a drží cylindr, v druhé ruce kytici fialek. Když vidí PAOLA, zastaví se) Vzkázals mi, že nesmím na pohřbu chybět. Tak jsem tedy přišel…!

PAOLO se na něho chladně podívá a odejde vlevo. LUCIANO se otočí a dívá se za ním.

SAVINA: (vejde zprava) Poslyš, Paolo…!

(Vidí LUCIANA a zarazí se; chtěla by se vrátit, ale LUCIANO se otočí za jejím hlasem a uvidí ji. Vyhrkne krátký a tlumený výkřik a hrůzou upustí klobouk i kytici fialek. Pak se snaží setřást to zděšení nějakým gestem, jako šílenec, jako by měl halucinaci. Vytřeštěné oči, pootevřená ústa, celý se strachy třese, udělá několik kroků pozpátku, takže narazí na klavír; tam se zarazí jako přibitý s rukama opřenýma o klaviaturu, takže každým zachvěním vyloudí falešný akord. Je to člověk, který spatřil vzkříšenou mrtvolu. SAVINA, která pozorovala LUCIANA, jeho překvapení a hrůzu, se ironicky usmívá; pak udělá několik kroků k blízkému stolku. LUCIANO udělá nové zděšené gesto. Ona vezme noviny, rozevře je a chladným a ironickým hlasem začne předčítat odstavec obhajovací řeči, kterou LUCIANO pronesl před porotou. Chvílemi zvedne oči od novin, protože LUCIANOVA slova zná skoro nazpaměť. On ji poslouchá jako bez sebe, celý zkamenělý.)

„Ano, vážená poroto, ta žena se neštítila žádného prostředku, aby si zachovala důvěřivou lásku svého manžela, a přitom vláčela svou chlípnou krásu kdejakým brlohem hříchu a neřesti, taková žena si nezaslouží sebemenší soucit, není pro ni omluvy; žena chtivá smyslných rozkoší, ale postrádající jakýkoli smysl pro morálku, ba i přirozený stud…!“ (Pomalu zmuchlá noviny a hodí je LUCIANOVI pod nohy, přitom se mu posměšně dívá do očí.) Hajzle…!

(Po chvíli se pronikavě zasměje a otočí se k němu zády. LUCIANO se musí s vynaložením všech sil ovládnout, odtrhne se od klavíru, který vydá ještě nějaký zvuk, a zběsile se snaží utéct levými dveřmi. Ale na prahu narazí na PAOLA, který se právě vrací. LUCIANO v té chvíli neví, co udělat, pak vyběhne dveřmi v pozadí.)

PAOLO: (se po něm rozčileně otočí, pak pobouřeně SAVINĚ) Ty ses s ním setkala?

SAVINA: Narazila jsem na něho, když jsem se sem vrátila.

PAOLO: Snad jsi s ním nemluvila?

SAVINA: Copak jsi ho neviděl? Vypadal jako šílenec. Vyrazila jsem mu dech jeho vlastními slovy, tím, co říkal před porotou!

PAOLO: Ach! Ale co teď…?

MARCO vejde zleva, za ním CIRILLO a PIERO. Když vidí SAVINU, vyvalí oči a na chvíli strne. CIRILLO a PIERO jsou údivem bez sebe. Všichni tři stojí jako zkamenělí.

MARCO: Ech…?!

CIRILLO: Ech…?!

PIERO: Ech…?!

MARCO: Co je to za vtipy…?

PAOLO: (klidně a netečně) No a co?

MARCO: Ona je živá…?

PAOLO: No…!

MARCO: Já se z toho zblázním…!

PAOLO: No…!

MARCO: A co ta mrtvola, kterou zrovna odvážejí? Kdo je to vlastně…?!

PAOLO: No…!

MARCO: (SAVINĚ) A vy… vy…!

SAVINA: No…!

PIERO: Hlas z onoho světa…!

MARCO: No…! No…! To má být odpověď…?! Račte mi vysvětlit…

PAOLO: Vysvětlovat? Proč, co…?! Máš oči…? Viděl jsi? No tak…!

CIRILLO se posadí a stěží potlačuje své veselí.

MARCO: Aha! A ty myslíš, že to stačí…! To by ses z toho vytočil pohodlně…!

PAOLO: Promiň, ale kdo vlastně jsi…? Co je ti vůbec do toho…? Buď rád, že je živá a tím to končí…!

MARCO: Ne, tak to zase ne…!

SAVINA: (ironicky) To je od vás milé!

MARCO: Na vtipy jste si nevybrali správnou chvíli…! (PAOLOVI) Myslíš, že ti to projde, dělat si z lidí legraci?

PAOLO: A to ji mám zabít, abych ti udělal radost?

MARCO: Á, pro tebe je to všechno jen tak?

PAOLO: Hele, začínám tě mít po krk…!

MARCO: Aha…?!

PIERO: (se dotkne SAVINY, aby se přesvědčil, že je skutečně živá, a řekne jí potichu) Já jsem opravdu rád…! (Stiskne jí ruku, kterou mu podala.) Nedá se nic dělat, je ještě teplá; a jak…!

SAVINA pomalu odchází napravo.

MARCO: A ty předpokládáš, že zákony jsou pro legraci, že si s nimi můžeš dělat, co chceš?

PAOLO: Ó, zákony jsou jen pro vás, soudce, vy si je otáčíte, jak se vám zamane…!

MARCO: To se ti povedlo…! Ale upozorňuji tě, že tentokrát tě před vězením nic nezachrání…!

PAOLO: Ale…?!

MARCO: No ano, drahý příteli, spolehni se…! Předstírání zločinu…! (Skoro s krutým zadostiučiněním, triumfálně.) Paragraf 211 trestního zákona, 211… „Kdokoli oznámí soudu nebo veřejnému úřadu, který má povinnost takové oznámení příslušnému soudu ohlásit, zločin s vědomím, že tento zločin spáchán nebyl etcetera, etcetera… až do třiceti měsíců.“ Rozumíš? Třicet měsíců? A co ty teď? Co řekneš?

PAOLO: (popuzeně) Co řeknu… co řeknu… Jak to: zabil jsem ji a osvobodili mě… nezabil jsem ji a půjdu do žaláře…? Ale vždyť je to absurdní!…!

MARCO: Paragraf 211…!

PIERO: Á…! Zákon… neznalost zákona!

MARCO: Počkej, teď počkej…! Ještě něco… to nestačí!

PAOLO: Ne…?!

MARCO: Mystifikace…! Rozumíš…? Nepravdivé prohlášení úředním činitelům…! Ty jsi prohlásil úřadu, že tvoje žena je mrtva, a včera jsi mrtvolu, která leží v rakvi, identifikoval jako svou mrtvou manželku…! Paragraf 279…! „Kdokoli se při výkonu úředního aktu dopustí lživého prohlášení státnímu úřadu nebo jeho výkonnému orgánu a udá falešnou totožnost či stav své nebo jiné osoby etcetera, etcetera, bude potrestán vězením od tří měsíců do jednoho roku – a teď pozor! – od devíti do třiceti měsíců, stalo-li se tak při zápisu do matrik nebo před orgánem soudním.“ – Chápeš…?

PAOLO: To je fantastické…!

MARCO: Třicet a třicet, šedesát měsíců, to může být sníženo nanejvýš na čtyřicet pět…! Spokojen…? A teď si vtipkuj!

PAOLO: Ach! Už toho mám dost…! Jdi se vycpat, ty a ty tvoje paragrafy, trestní zákony, porota, všichni… já se na vás vykašlu!

MARCO: To není tak snadné…! Zločin oklamání veřejného úřadu! Na to je neprodlené zatčení!

PAOLO: Trhněte si nohou!

PIERO: Zatvrzelý zlosyn!

MARCO: A komu patří ta mrtvola? Bude se muset zahájit nové vyšetřování, bude se muset přistoupit k pitvě…! Vražda nebo sebevražda…? To je problém…!

PAOLO: A co chceš udělat teď…?!

MARCO: Zastavit pohřeb a zahájit…

PAOLO: Co budeš zahajovat? Zbláznil ses? Teď necháš odnést tu mrtvolu, protože já ji v domě mít nechci, a až bude ležet na hřbitově, pak si s ní dělejte, co je vám libo…!

MARCO: Nemohu strpět žádný odklad…!

PAOLO: A máš snad strach, že ti uteče…? A… pochop, co se musí stát, to se může stát i potom, ale teď žádné skandály na ulici…! Jasné…? A proto zatím jazyk za zuby, i před přáteli, dovědí se to vždycky ještě včas…! Teď nebudeme rušit vážnost pohřebního obřadu nechutnou výtržností. Rozuměli jsme si…?

MARCO: No dobře, dobře… Mně je tě líto…!

PAOLO: Prosím, to ti nebudu rozmlouvat…!

MARCO: (na odchodu pozadím) Čí může být ta mrtvola?

PIERO: Ten život je nádherné povyražení…!

PAOLO: Někdy ano…! (CIRILLOVI) A co tomu říkáš ty?

CIRILLO: Já? Já dělám, co mohu, abych se z toho překvapení vzpamatoval…! (Jde k němu.) Byl jsi veliký…!

PAOLO: Myslíš, že jsem udělal chybu?

CIRILLO: Chybu, nechybu, to už máš jedno! Jsem rád, že je to takhle.

PAOLO: Ale teď z toho kouká skandál…!

CIRILLO: A záleží ti na tom…? Leckterý vrah své manželky by za to dal nevím co, kdyby mohl svou nebožku vzkřísit…!

PAOLO: Představ si, jak se budou smát…!

CIRILLO: Však ono je to unaví…!

PAOLO: Tak je to vždycky…! I v těch nejtragičtějších chvílích se nám směšnost lepí na paty…!

CIRILLO: Tak už to chodí; v životě vedle nejsměšnější grotesky propukne děsivé drama; v úšklebcích nejnestydatější masky zazní občas výkřik bolestné vášně…! Ale my za to nemůžeme, naše radost ani naše bolest nedokáže ani jediný okamžik našeho života sama vyplnit.

PAOLO: A s tím se smířit?

CIRILLO: Dívat se na naše frašky a na naše tragédie z nadhledu!

PAOLO: Jako diváci vlastního života…?

PIERO: Copak o to…! Ale je tu paragraf 211 a paragraf 279! A na trestní zákon se můžeš těžko dívat z nadhledu jako divák…!

CIRILLO: Podařilo se mu to jednou, může se mu to podařit i podruhé…!

PAOLO: Ale jak…?! Je tu okamžité zatčení, rozumíš?! A já už jsem ve vazbě seděl dost dlouho…! To se tam mám vrátit…? Ne…! Jenže… Marco jistě není z těch, kdo by mě něčeho ušetřil…! Slyšeli jste ho…?! Co teď…?!

CIRILLO: Pláchni…!

PAOLO: Kam…?

CIRILLO: Kam…? Hodně daleko…! Vezmi svou Savinu – a pryč…!

PIERO: Tak už se zachránilo hodně zlodějů, i vrahů…!

PAOLO: Utíkat…! Ach…! Potloukat se po světě, já a ona, jako dva banditi…!

CIRILLO: Když máš dost peněz, můžeš utíkat… en touriste…! Mladý pár si cestuje za zábavou…!

PAOLO: Tam jsem to dopracoval: skrývat se jako psanec…! Měnit jména, měnit tvář, utíkat z jedné země do druhé, zblednout před každým policajtem…!

CIRILLO: Je to zase dobrodružství…!

PAOLO: A tajit naši legitimní lásku…!

CIRILLO: Ztratil jsi manželku a našel jsi milenku…! Co lepšího tě mohlo potkat…?

ELISA: (vejde zleva) Prosím vás, co tu pořád děláte…? Půjdeme? A vy, pane Paolo…?

PAOLO: Já…? Já nemůžu, bylo by to pro mě ještě horší…!

ELISA: Chudáčku! Hlavu vzhůru…! (Přiblíží se k PIEROVI.) To je nádherný pohřeb…! Až umřu já, vzpomenete si aspoň, že byste mi mohl poslat nějakou kytici…?

PIERO: To půjde těžko…! Budu vás následovat do hrobu!

ELISA: Vy neberete nic vážně! (Vzdychne.) Vy nevíte, co je to cit…! (Vezme ho pod paží.) Proč mě nikdy nepřijdete navštívit…?

(CIRILLO se na ni dívá a udělá smutné gesto.)

Tak Cirillo, pojď už…! Na shledanou, Paolo, a hlavu vzhůru! (Odchází levými dveřmi.)

CIRILLO: (se sesune do křesla) A už zase…!

SAVINA: (vejde zprava) Tak co, Paolo…?

PAOLO: (se otočí) Ach…! Slyšelas to?

SAVINA: Ano…!

CIRILLO: Paní Savino, byl jsem překvapený, že jsem se nezmohl ani na slovo…! Ale jsem šťastný, že je, co je…! Znova mám dobrou přítelkyni a jsem si jist, že teď můžete být šťastní…!

SAVINA: Díky…! Ale vidíte, co se na nás teď řítí…?!

CIRILLO: Když se máte rádi, všechno ostatní je bezvýznamné…! Budete na to dva…! Horší je… být sám…! A pouhá naděje vždycky nestačí naplnit naše hodiny…! Zítra…? Za měsíc…? Za rok…? Nikdy…? Kdoví…! To je smutné…! (PAOLOVI) Sbohem…! A udělej to hned, nesmíš ztrácet čas, utíkej…! A hlavně ji už víckrát nezabíjej…! (SAVINĚ) Sbohem, milostivá paní, musím na váš pohřeb…! (Dlouze a dojatě jí políbí ruku. Pomalu odchází pozadím.)

SAVINA: Sbohem, Cirillo…!

PAOLO: Ech…! Také on…! Chudák přítel…!

SAVINA: Tak co, Paolo, už ses rozhodl?

PAOLO: Rozhodl…? Nemáme moc na vybranou, musíme zmizet, a hned… (Postupně se rozpaluje.) Utíkat, rozumíš, jako dva darebáci…! A nic se nedá odložit, do večera musíme být pryč, co nejdál, protože ten pán, ten představitel zákona bude mít naspěch, aby nás odhalil…! Musíme si hodně pospíšit…! Do vězení…? Tuhle radost jim nedopřeju…! To ne…! Nechci už nikomu skládat účty ze svého života, společnosti, přátelům, zákonu, nic, dost; chci jednou…

(Najednou z ulice zazní tóny CHOPINOVA pohřebního pochodu. PAOLO, který dospěl až k jistému stupni pobouření, najednou zmlkne a nehybně poslouchá. SAVINA, která stojí poblíž terasy, sotva pootočí hlavu směrem k ulici a drží se u záclony, jako by ji přepadla nějaká úzkost. PAOLO vykřikne jako ve snu a vztahuje ruce za vzdalujícím se pohřebním vozem.)

Savino…!

SAVINA: (se otočí. S pláčem ve hlase) Paolo…!

Oba se na sebe zadívají plni úzkosti, ona pak náhle udělá několik kroků a vztahuje ruce k PAOLOVI s gestem nevýslovné lásky.

PAOLO: (ji sevře do náruče, pevně ji tiskne) Ach, tady tě mám…! Tady…! Tady…!

S nesmírnou něhou ji líbá na vlasy. Tóny pohřebního pochodu zanikají v dálce.

KONEC

[1] Světle fialový. Pozn. red.

[2] Bez krveprolití není odpuštění. Pozn. red.