Jak ty mně, tak já tobě

OSOBY

HRABĚ FOUNISTON

ZEMAN BEČKA z TELETÍNA

PLUKOVNÍK KAVALÍR

EDUARD NEZDOBA

TOM, mladší bratr hraběte Founistona

LA VAROLE

PAPOUŠEK

DOKTOR LAPIDUCH

PUNČOCHÁŘ

KLENOTNÍK

ŠVEC

KREJČÍ

AMANDA

BERINTHIE

SLEČNA MAJOLENA

HANDLÍŘKA

CHŮVA

MODISTKA, POSTILION, SLUŽKA a různé jiné služebnictvo

Odehrává se v Scarborough a v okolí.

DEKORACE

1. hostinská dvorana

2., 4. oblékárna hraběte Founistona

3. pokoj

5., 11. zahrada

6. před domem

7., 8., 12. komnata

9. oblékárna Amandina

10. oblékárna Berinthiina

Komedie pranýřuje tzv. „urozenou“ společnost, jejímž hlavním představitelem je hloupý, domýšlivý a bezcharakterní hejsek, hrabě Founiston. Do opery chodí jen proto, že je to společenská událost, ale hudbu nevnímá, protože to nepatří k „bontonu“, na potkání svádí ženy, a to i manželky svých přátel, ačkoliv je zasnouben s dcerou zemana Bečky, bohatou Majolenou, hraje v karty a utrácí spoustu peněz za luxusní obleky, ale pro svého bratra Toma, který ho prosí o půjčku, nemá ani groše. Je prostě zkažený, nemá v sobě kouska citu a slušnosti. Tom se rozhodne, že bratra lstí potrestá. Přijde do domu zemana Bečky a vydává se za Founistona, protože ani zeman ani Majolena hraběte dosud živého neviděli a znají ho jen z vyprávění dohazovačky Handlířky. Tom se dá s Majolenou narychlo oddat, a když přijede skutečný Founiston, dá ho zeman svázat. Tom se však přizná a hrabě je osvobozen. Zeman zuří, že byl podveden, ale když pozná domýšlivost a drzost Founistonovu, smíří se s Tomem, požehná jeho sňatku s Majolenou a Founistona vyhodí.

PROLOG

Podívaná je to netušená.
Kam se koukneš, všude samá změna.
Lidé, domy, štíty nad krámy,
mravy, politické programy,
móda, vášně, poezie, drama,
celý život, ba i burza sama,
město, dvůr i venkov, vše se mění,
nezůstává kámen na kameni.
V kodrcavé drožce donedávna
jezdit, to byla věc přeohavná.
Milenci bývali upejpaví,
nelíbali se už v zájmu zdraví.
Když on přece na ní loudil pusu,
kočár hup! Zůstalo při pokusu.
Duc! A zklamaně se oba špoulí.
On má modřinu a ona bouli.
Dnešní drožky? Každý po cestě
klidně oddává se siestě.
Vyfintěný hejsek, nemysli si,
dávno není to, co býval kdysi.
Na své makovici, holenku,
odvykl si nosit vlásenku
(i frizura má své převraty):
chodí ostříhaný, ušatý.
Přezce býval skrovný rozměr přán.
Teď se roztéká jak oceán,
tíha je to, člověk jenom heká,
jak když statek tlačí hypotéka.
Dámy se už smějí potutelně,
že snad vynechám je. Bohužel ne.
Být jak opeřený míček z korku
nehodí se dnes už pro švitorku.
Bába, ta se ještě rděla. Nyčko
stálý ruměnec zakrývá líčko,
červánek se po něm nerozlívá,
nahradí ho barva trvanlivá.
S kokrhelem – věřit se to nechce –
každá kráska prošla kdysi lehce
vrátky. Dnes by do kostela brána
musela být pro ni probourána.
Všecinko se mění. Nedivte se,
že jsem leccos změnil na piece,[1]
přepsal úlohu tu nebo tu.
Přioděl jsem její nahotu.
Špatného, kritiku, neshledáš nic.
Magdaleny dělám z prostopášnic.
Ať se cynik chechtá pod fousy,
jen když u vás útočiště najdou si.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Výstup 1. – Hostinská dvorana

Vystoupí Tom a Papoušek, za nimi s tlumokem postilion.

TOM: Papoušku, zaplať postilionovi a vezmi od něho ten tlumok.

PAPOUŠEK: (stranou k Tomovi)

Na mou duši, ať si ho raděj odnese, aspoň si tak přijdu na své.

TOM: (stranou k Papouškovi)

Snad v něm ještě něco je, ne?

PAPOUŠEK: Čestné slovo, ani hadřík. Poslední zbytek garderoby jsme projedli v Newmaltonu. Mít tak ještě dvacet mil před sebou, byla by na jídlo praskla i ta pytlovina.

TOM: U všech všudy, copak není plný?

PAPOUŠEK: Ano, prosím. Aby se to líp vyjímalo, dovolil jsem si ho vycpat senem. Takhle aspoň vypadá jako tlumok.

TOM: (stranou)

K čertu, co teď? –

(Nahlas.)

Poslyš, mladíče, copak jsem dlužen za svezení?

POSTILION: Třináct šilinků, vašnosti.

TOM: Máš zpátky na zlaťák?

POSTILION: K službám, vašnosti.

PAPOUŠEK: (stranou)

A jejej! Co si teď počne?

(Nahlas.)

Prosím vás, neměl by mu raděj zaplatit hostinský?

TOM: Toť se ví, máš pravdu, Papoušku.

PAPOUŠEK: Dobrá, dobrá. Řekni si hostinskému, ať ti zaplatí.

POSTILION: A co mýto, vašnosti?

TOM: Mýto, no bodejť!

POSTILION: Doufám, vašnosti, že mně taky něco přidáte.

TOM: Aby ne! Řekni jim, ať ti přidají korunu.

PAPOUŠEK: Dobrá, dobrá. Řekni si, kolik chceš. Mému pánovi je to jedno. Tak už se kliď, ty –

POSTILION: A podomek nic, vašnosti?

PAPOUŠEK: To tak, ještě ten zatrolený podomek. Já ti dám, vydírat na mém štědrém pánovi.

(Vystrčí ho ze dveří.)

Najednou má dost peněz nazpět, rošťák jeden.

TOM: Na mou duši, Papoušku, málem to na mne prasklo.

PAPOUŠEK: Tak jsme tedy v Scarborougha v kapse jako vymeteno. Teď si jistě řeknete, že jste šťastný člověk. Máte po starosti.

TOM: Jak to?

PAPOUŠEK: Kde nic, tu nic, tak co byste se staral?

TOM: Vždyť se musím starat o sebe a o tebe.

PAPOUŠEK: Kdyby se tak někdo našel a chtěl to udělat za vás, hned by nám bylo hej. Ale teď si, milý pane, promluvme o vašem starším bratru, hraběti Founistonovi.

TOM: Čert aby ho vzal.

PAPOUŠEK: Z hloubi srdce s vámi souhlasím. Ale ať vám napřed vyplatí důchod. Jářku, pane, buď ho z něho vymámíte, nebo chcípnete hlady.

TOM: Já ho z něho, jářku, mámit nebudu a hlady taky nechcípnu.

PAPOUŠEK: A jak to uděláte?

TOM: Krk mu zakroutím – nebo si na to někoho zjednám.

PAPOUŠEK: Mordyje, to rád slyším. Že jste slabý v kramflecích, to vím dávno, ale že máte tak otužilé svědomí, to se dovídám až teď.

TOM: Copak jsi tak zabedněný a myslíš, že kápne groš?

PAPOUŠEK: Když s ním budete jednat pořád tak spatra jako dosud, tak rozhodně ne.

TOM: A jak s ním tedy mám jednat?

PAPOUŠEK: Musíte jít na něho po dobrém a nějak ho obalamutit.

TOM: Lísat se nebudu.

PAPOUŠEK: A chcípat, to ano?

TOM: Ano.

PAPOUŠEK: To já zase ne. Sbohem, pane.

TOM: Počkej, ještě se z tebe zblázním. Ale kdopak to sem míří? Můj starý známý, plukovník Kavalír.

Vystoupí plukovník.

Milý plukovníku, to mám radost, že vás vidím.

KAVALÍR: Tomíku, to je milé překvapení. Snad jste nepřijel do Scarborough na svatbu svému bratrovi?

PAPOUŠEK: To my bychom mu spánembohem přijeli třeba na pohřeb.

KAVALÍR: A co vy, hodný Papoušku, pořád u svého pána?

PAPOUŠEK: Co jsem s vašností naposledy mluvil, pořád u něho chcípám hlady.

TOM: Ano, ten lotr se mne drží jak klíště; člověk se ho jen tak nezbaví.

PAPOUŠEK: Správně to říká můj pán, ničím se nedám zlákat, abych odešel z jeho služeb,

(K sobě.)

dokud mi nezaplatí, co je mi dlužen.

TOM: Tak už jdi a ulož mé zavazadlo.

PAPOUŠEK: Zavazadlo, ó prosím. Můj ty Bože, to abych hostinskému přísně nařídil, že je má střežit jako oko v hlavě.

TOM: Kliď se, ty mizero.

Papoušek odejde s tlumokem.

Tak co, plukovníku, jestlipak znáte mou nastávající švagrovou?

KAVALÍR: Jen tak z doslechu. Její tatínek, zeman Bečka z Teletína, bydlí asi čtvrt míle odtud. Je to letité stavení, stojí o samotě a ani noha tam nepáchne. Ona sama nevytáhne paty z domu a za ní taky celý čas nikdo nepřijde. Aby ji snad něco neofouklo, vychovávají si ji pěkně po domácku: drnkání na cimbál ji učí farář, zpěvu obecní písař, šití chůva a tancování tatínek. Nikdo s ním zkrátka nesmí, leda vaše dobrá známá, kmotra Handlířka. Je se zemanem Bečkou nějak z přízně. Ona dohodila vašemu bratrovi tu partii.

TOM: Ta bude zazobaná.

KAVALÍR: Od tatínka má tři tisíce zlatých ročně a kromě toho ještě fůru vlastních peněz.

TOM: Kruci, že si ta moje známá, panímáma Handlířka, nevzpomněla s tou trefou na mne!

KAVALÍR: Oho, nic bych za to nedal, že nemáte zmeškáno. Pokud vím, pan hrabě tu slečnu ještě ani neviděl, a dokonce se myslím se svou dohazovačkou rozkmotřil.

TOM: Milý plukovníku, tohle je mi nápad!

KAVALÍR: Jen se ho držte a já vám slibuji, že vám pomohu. Pana hraběte nemohu ani vystát – a teď mi ke všemu ještě leze do zelí.

TOM: Nono, snad si nenamlouvá tu vaši starou lásku, vdovu Berinthii?

KAVALÍR: To ne, Tomíku – ale o ní mi ani nemluvte. S tou jsem to dopracoval! Celý měsíc jsem už kvůli té dámě tady. Jenže ona nikde, ačkoliv slíbila přijet. A já trochu ze vzdoru, trochu z dlouhé chvíle se zatím ve svém zármutku kořím půvabům Amandy, ženy našeho přítele Nezdoby.

TOM: Jakživ jsem Amandu neviděl, ale je to prý učiněný zázrak mladistvé krásy i zdrženlivosti.

KAVALÍR: To taky je. A Nezdoba si toho pokladu vůbec nehledí ani neváží. Bydlím u nich a tisícerými způsoby se loudím do její přízně. Ještě to není ani čtrnáct dní a už to zklamání nad tou vdovou začínám snášet s pravou křesťanskou odevzdaností.

TOM: Copak se tu Berinthie vůbec neukázala?

KAVALÍR: V tom je právě ten háček. Včera večer, když už mi to začínalo být jedno, shledám-li se s ní ještě někdy, nebo ne, najednou je tady.

TOM: A hned si vás zase osedlala?

KAVALÍR: To zase ne – mluvili jsme spolu jenom jedenkrát. Ale protože mi ta dáma neráčila náležitě vysvětlit, proč mě celý měsíc vodila za nos, rozešli jsme se v nevůli.

TOM: Nono, sázím se, že si vás co nevidět zase získá. U té druhé to stejně nepoženete moc daleko, už z přátelství k jejímu muži. Nedvoří on se Amandě taky ten můj potrhlý bratr?

KAVALÍR: Dvoří, jenže ona ho nemůže ani vystát. Pojďte za ní k našemu známému Nezdobovi.

TOM: Nejprve musím složit poklonu Jeho hraběcí Milosti. Ukázal byste mi, kde vlastně bydlí?

KAVALÍR: Pojďte, máme to na cestě.

TOM: Škoda, že k němu nemůžete jít za mne vy. Povězte mi aspoň, co mu mám povědět.

KAVALÍR: Nic mu neříkejte: hleďte si jeho měšce, jeho šavle, jeho péra na klobouku, jeho tabatěrky. Až s nimi budete zadobře, požádejte ho o tisíc liber a ručím vám za to, že je máte.

TOM: Krucihiml, proč jenom ten tajtrlík vypadl na svět dřív než já! Štěstěno, Štěstěno, Bůh suď, ty jsi ale poběhlice.

Odejdou.

Výstup 2. – Oblékárna hraběte Founistona

Vystoupí hrabě Founiston v županu a La Varole.

HRABĚ FOUNISTON: (stranou)

Inu, je to nevýslovné štěstí, když je člověk urozený, ať mi na místě jazyk zdřevění. Už i ti ťulpasi z těchhle severních lázní se neučili ctít predikát.

(Nahlas.)

Hej, La Varole!

LA VAROLE: Račte, hraběcí Milosti –

HRABĚ: Jestlipak jsi už byl v Záblatí ohlásit můj příchod?

LA VAROLE: Ještě ne, hraběcí Milosti.

HRABĚ: Tak tam zajdeš až v sobotu,

Odejde La Varole.

protože po té své nastávající chotince nijak nebažím. Pár dní se ještě věnuji obletování ženy svého přítele Nezdoby. Amanda je rozkošné stvoření, ať na místě zmourovatím. A jakože se v tom vyznám, ona zas vidí rozkošné stvoření v hraběti Founistonovi.

Vrátí se La Varole.

LA VAROLE: Hraběcí Milosti, švec, krejčí, punčochář, modistka, klenotník jsou vám k službám, kdyby se pan hrabě ráčil ustrojit.

HRABĚ: Dobrá, uveď je.

LA VAROLE: Hola, messieurs, entrez.[2]

Vystoupí krejčí, švec, modistka, klenotník a punčochář.

HRABĚ: Tak co, pánové, doufám, že jste si na tom dali záležet a že mi ukážete, jací jste mistři v svém řemesle.

KREJČÍ: Troufám, vašnosti –

LA VAROLE: Říká se pane hrabě, ty trdlo jedno!

KREJČÍ: Pane hrabě – ráčejí prominout, hraběcí Milosti, pane hrabě. Doufám, pane hrabě, že Vaše hraběcí Milost ráčí uznat, že jsem jejich hraběcí Milosti přinesl oblek tak prima, jaký ještě, pane hrabě, v celé Anglii žádný velmož nenosil. Líbějí si ho, hraběcí Milosti, hned ozkusit?

HRABĚ: Třeba. Ať mi služebnictvo postaví zrcadla tak, abych se v nich viděl zpředu i zezadu. Tuze rád se na sebe dívám se všech stran.

(Obléká se.)

Vystoupí Tom a Papoušek a hovoří mezi sebou.

TOM: I pro pána krále, copak se to tady děje? Ten náš panáček se nějak vyšinul u dvora, když má už ráno při vstávání kolem sebe tolik trabantů[3].

PAPOUŠEK: Kdepak, to oni mu teprve pomáhají k tomu, aby se u dvora vyšinul: nejprve se musí jejich přičiněním zalíbit dámám.

TOM: Panebože, copak vkus u ženských tak upadl, že si vybírají galány podle premování na kabátě?

PAPOUŠEK: Milý pane, největšími svůdci ženských jsou krejčí a kadeřníci.

TOM: Svatá pravda. Ale jakpak mě asi přivítá?

HRABĚ: (ke krejčímu)

Do horoucích pekel s vámi. Jářku, mistře, ten kabát je tuhle nejmíň o stopu širší, než má být.

KREJČÍ: Ale, pane hrabě, kdyby byl užší, nedal by se zapnout ani na knoflík, ani na háček.

HRABĚ: Čert aby vzal ty vaše knoflíky a háčky. Pěkně jste to zhudlal. Bůh mě netrestej, ale visí to na mně jako šosák na posluhovi.

KREJČÍ: Vždyť já se s Vaší hraběcí Milostí nehádám.

PAPOUŠEK: Jen si, prosím, všimněte těch honérů.

TOM: Honéry – před takovým tajtrlíkem zatraceným. Nic naplat, musím do toho. –

(Přistoupí k hraběti.)

Uctivý služebník, bratře.

HRABĚ: Jéminkote, Tomíku, kde se tu bereš v Anglii? Vítám tě, bratře. Copak tě, Tomíku, přivádí do Scarborough?

(Ke krejčímu.)

Poslyšte, mistře, tahle ohavná halena mi absolutně nekonvenuje. Žádám vás snažně: přineste mi obratem jiný oblek, tenhle je přímo degutantní[4].

Krejčí odejde.

Tak co, Tomíku, ještě jsi neřekl, co tě tak najednou zaválo do Scarborough. Co říkáte, paní Barchetová? Mám pravdu, nebo nemám pravdu?

MODISTKA: Jakpak by ne, hraběcí Milosti. Doufám, pane hrabě, že jste s těmi volánky spokojen.

HRABĚ: Přímo nadšen, ať se na místě propadnu! Přineste mi účet, zítra dostanete zaplaceno.

MODISTKA: Uctivé díky, hraběcí Milosti.

(Odejde.)

HRABĚ: Poslyš, ty švícko, ty střevíce nevypadají špatně, jenže mi nepadnou.

ŠVEC: Já zas myslím, pane hrabě, že vám padnou jako ulité.

HRABĚ: Tady pod nártem mě tlačí.

ŠVEC: (mu ohmatává nohu)

Kdepak, pane hrabě, tam vás vůbec netlačí.

HRABĚ: A já ti říkám, že jsou mi úzké až hrůza.

ŠVEC: Ať visím, pane hrabě, jestli jsou vám ty střevíce úzké.

HRABĚ: Cože, ty si troufáš přesvědčovat mě, že nic necítím?

ŠVEC: Ať si Vaše hraběcí Milost cítí, co je libo, ale ten střevíc vás netlačí. Snad taky rozumím svému řemeslu.

HRABĚ: Při všem, co je mi svaté, jsi ty ale kus zabedněnce. Ale jen co je pravda, střevíce šít umíš, tak ti to prominu.

ŠVEC: Pane hrabě, dělám tady pro panstvo už dvacet let. To by tak hrálo, abych nevěděl, kdy střevíc tlačí a kdy ne.

HRABĚ: Prosím tě pěkně, seber se a jdi po svých.

Švec odejde.

Na slovíčko, pane punčocháři. Na lýtkách jsou ty punčochy trochu moc silné. Vypadám v nich jako nějaký chlap od nosítek.

PUNČOCHÁŘ: Pane hrabě, já myslím, že vypadají znamenitě.

HRABĚ: V tomhle vy se nevyznáte tolik jako já. Vždyť se tím obírám, co jsem na světě. Příště ať jsou mi aspoň o čtyrák tenčí.

PUNČOCHÁŘ: Ale, pane hrabě, vždyť jsou zrovinka takové jako ty v Londýně, které jsem měl posledně tu čest vám dodat.

HRABĚ: Možná, pane punčocháři. Jenže to bylo počátkem zimy. Pamatujte si, pane punčocháři, když uděláte velmoži z jara stehna tak mohutná, jako měl na podzim lýtka, je to horentní neslušnost. Jen považte, co všechno musí za celou zimu absolvovat.

Punčochář odejde.

KLENOTNÍK: Doufám, pane hrabě, že tyto přezky dojdou té nevýslovné cti, že v nich Vaše hraběcí Milost ráčí nalézt zalíbení.

HRABĚ: No, fazona by ušla, ale nezdá se vám, že jsou nějak drobounké?

KLENOTNÍK: Větší už ani být nemohou, jinak by se Vaší hraběcí Milosti nevešly na nohu.

HRABĚ: Zapomínáte, pane drahý, že teď už není, co bývalo. Kdysi totiž sloužila přezka k tomu, aby držela střevíc na noze. Teď je tomu naopak: střevíc má držet na noze přezku, jinak není vůbec k ničemu. A teď hodinky,

(Sluha mu je podá.)

klobouk,

(Sluha mu přinese klobouk.)

šátek,

(Sluha mu kápne na šátek kolínské.)

tabatěrku

(Sluha mu přinese tabatěrku.)

a pro dnešek bych to měl odbyto.

Klenotník odejde.

TOM: (stranou k Papouškovi)

Co tomu říkáš, Papoušku? Tři léta jsem pryč a takhle vřele mě bratr přivítá.

PAPOUŠEK: Kdopak za to může, leda vy sám. Co jste přišel, stojíte tu jako sloup a o všech těch jeho přináležitostech neutrousíte vlídné slovo.

Odejdou sluhové.

TOM: Dokud budou náležet tomu tajtrlíkovi, taky že neutrousím.

(K hraběti.)

Tvoji dodavatelé už odešli. Doufám, bratře, že mi poskytneš čtvrthodinku slyšení.

HRABĚ: Na mou duši, Tomíku, pro tentokrát mi laskavě promiň. Mám schůzku a nevynechal bych ji ani za spásu celého světa. Hej, stojí už kočár přede dveřmi? Promiň, bratře.

(Odchází.)

TOM: Vrátíš se k večeři domů?

HRABĚ: Bůh mě netrestej, to ti nevím. Možná, že povečeřím s kamarády u Donnera.

TOM: Směl bych tě tam vyhledat? Musím s tebou mluvit.

HRABĚ: Bohužel, to dobře nejde. Sedávám u stolu s lidmi vybraných způsobů. A ty, Tomíku, máš mravy, však víš sám, drobet nevázané. Jsou tu ve městě ještě jiné lokály, kde vaří dobré hovězí. Ty přece hovězí rád. Moc mě těší, milý Tomíku, že jsi zpátky v Anglii, ať se namístě propadnu!

Odejde, za ním La Varole.

TOM: Hrom a peklo. Já to nevydržím.

PAPOUŠEK: Na mou duši, málem bych ho byl sám praštil přes hlavu.

TOM: Dost. Teď ti ukážu, jak se dovedu rozlítit a přitom zachovat klid. Pojď, Papoušku, dejme hlavy dohromady a nastrojme mu chladnokrevně záhubu.

PAPOUŠEK: Tady zrovna někdo přichází. Kdyby se jen tahle chtěla s námi spřáhnout, ta její hlavička to sesumíruje líp než naše dvě.

TOM: Co to vidím: panímáma handlířka. Zdá se, že ji něco mrzí. Hned jí sáhnem na zub.

Vystoupí paní Handlířka.

HANDLÍŘKA: Vida, pěkné odplaty jsem se dočkala za své služby. Vždyť jsem to dávno tušila. Ani pakatýlek zálohy mi nedá, a to má, prosím, mým přičiněním vyhrát majlant. Však se mu to nevyplatí. Ať si dá pozor ten nevděčník, ta držgrešle jedna!

TOM: Na mou duši, taky že je, milá kmotra. To jistě mluvíte o mém bratrovi.

HANDLÍŘKA: I ty vyžle, kdepak ses tu vzal? To jsi už všechno probendil? A teď bys chtěl, aby ti Jeho hraběcí Milost pomohla z bryndy, co?

TOM: Ba ne, spíše bych chtěl, aby mi někdo pomohl zakroutit Jeho hraběcí Milosti krk, ale tak, aby mě za to neoběsili.

HANDLÍŘKA: Namoutě, panáčku, to já ti pomohu provést mu jiný kousek a vůbec při tom nepohoříš.

TOM: A jaký, jaký, vy taškářko?

HANDLÍŘKA: Tak abys věděl, co jsem pro tebe udělala: dohodila jsem tvému bratrovi partii.

TOM: Jsem vám za to zavázán tisícerými díky.

HANDLÍŘKA: Jen mi pěkně poděkuj ještě před svatbou. Nevěsta je bohatá dědička, námluvy dobře dopadly, svatební smlouva je hotova a pan hrabě přijel jen proto, aby celou věc přivedl k šťastnému konci.

TOM: To už vím.

HANDLÍŘKA: Tak abys věděl, ty vyžle: tvůj bratr je pěkný lump.

TOM: Bodejť.

HANDLÍŘKA: Za to, že jsem mu dopomohla k tomu bohatství, dal mi úpis na tisíc liber a slíbil mi další tisíc na ruku v den sňatku. Jenže – říkala mi jedna známá – prý ho to ani nenapadne. Je to vidět už z toho, že mi nechce splatit ani tu částku. Jestli se, ty lotříku, praštíš přes kapsu a zaručíš mi pět tisíc liber, já ti tu nevěstu dohodím.

TOM: A jak to, k čertu, dokážete?

HANDLÍŘKA: Dokážu a ručím ti za to, že se bez čerta obejdu. Nikdo z celé nevěstiny rodiny zatím tvého bratra ani okem nezahlédl; všechno jsem vyjednávala sama a jeho dopisy procházejí mýma rukama. Můj příbuzný, zeman Bečka z Teletína, je už o příjezdu Jeho hraběcí Milosti vyrozuměn a těší se, že zítra pojme pan hrabě jeho dceru za choť. Ale pan hrabě prý se tu hodlá ještě několik dní pozdržet, snad aby si odpočinul po trudné cestě. Ty půjdeš do Záblatí místo něho. Dám ti doporučující psaní, a jestli tu holku nedostaneš do západu slunce pod čepec, zasloužíš, aby tě za svítání oběsili.

TOM: Souhlasím, souhlasím. A tu odměnu vám –

HANDLÍŘKA: No dobře, dobře. Však ty stejně nemáš teď v kapse ani vindru – kdepak, vidím ti to na nose.

TOM: Ani krejcar.

HANDLÍŘKA: To abych tě tedy sama založila? Zastav se navečer u mne, je to hned vedle. Uvidíme, co se dá dělat. Sepíšeme smlouvu a řádně ji zpečetíme. O všem tě poučím a potom rozvineš plachty a vypluješ.

(Odejde.)

TOM: Papoušku, konečně se štěstí usmálo na toho, kdo si ho zaslouží. Ještě z nás budou boháči.

PAPOUŠEK: Jen aby vám čert zase něco nespískal.

TOM: Na mou duši, kolikrát mi už ten sakrament vyrval bohatství z ruky! Kruci, tak se mi zdá, že už zase mi chce splést koncept. Kdybych ti tak řekl jak, to bys užasl.

PAPOUŠEK: Kdepak, vašnosti, vůbec ne.

TOM: Jak to víš?

PAPOUŠEK: Protože já jsem nad vámi užasl tolikrát, že už ani víc žasnout nemohu.

TOM: Co bys tomu tak řekl, kdyby mi ten záměr zmařily výčitky svědomí?

PAPOUŠEK: Všechno bych odvolal a teprve bych žasl.

TOM: Na mou duši, Papoušku, provedl jsem už lecjaké lumpáctví, ale tohle je tak nehorázný švindl, že se mi do něho nějak nechce – brání mi svědomí.

PAPOUŠEK: Tohle jsou neklamné příznaky, že máte smrt na jazyku. Kdyby se snad stupňovaly, prosím vás, napište honem poslední pořízení.

TOM: To tak, aby mě ještě svědomí přivedlo do hrobu. Ale zatím se jím přece jen budu řídit. Než svůj záměr provedu, prozpytuju ledví svého bratra. Má-li v sobě kousek lidského citu a založí mě třeba jen menší částkou, hodím mu ten svůj záměr pod nohy. Aspoň uvidí, že já mu mohu prospět stokrát víc než on mně. Jsem rozhodnut zkusit to s ním ještě jednou, ale už naposledy.

Tak či onak – vítězství je mé.
Snad mu srdce zjihne. Co? Že ne?
Pak mé svědomí je z kamene.

Odejdou.

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Výstup 1. – U Nezdoby

Vystoupí Nezdoba a Amanda.

NEZDOBA: Copak říkáš, má zlatá, tomuto apartmá? Moc se mi líbí, a zamlouvá-li se i tobě, co tu budem, ani se odtud nehnu.

AMANDA: Mně se zamlouvá všechno, co se líbí tobě, jinak bych se nebyla do Scarborough vypravila.

NEZDOBA: Ach, ten zdejší bláznivý shon a šum nám jen osladí potom naše ústraní. Až se vrátíme, ono nás bude dvojnásob blažit.

AMANDA: Ta vyhlídka mi tu bude největším potěšením, až se budu chtíc nechtíc oddávat těm planým zábavám, v nichž, jak velí móda, je nutno si libovat.

NEZDOBA: Ano, uznávám, většinou jsou to plané zábavy. Ale když člověk žije v ústraní, chybí mu některé radosti, které rozveselí řádného muže a nevinně rozptýlí ctnostnou ženu. Je to předně dobrá hudba a v menší míře snad i divadlo.

AMANDA: Divadlo, přiznám se, mě dost vábí. Co říkáš tomu včerejšímu kusu?

NEZDOBA: Abych ti řekl pravdu, moc jsem z něho neměl. Chvíli jsem byl všecek zaujat obdivem k dílu přírody, totiž k tváři nějaké dívky, která seděla kousek od nás. Byla nadmíru hezká.

AMANDA: Nadmíru hezká!

NEZDOBA: Pročpak to, má zlatá, po mně opakuješ?

AMANDA: Jen abych se ti zavděčila; pronesl jsi to s takovým zanícením.

NEZDOBA: Amando, snad ses nepolekala?

AMANDA: Jak by ne, když ti hrozí nebezpečí.

NEZDOBA: Ty o mne vystojíš strachu. Díval jsem se na ni s bezmezným obdivem, ale lásky v tom nebylo ani za mák.

AMANDA: Jenom nespoléhej na takové jemné odstíny. A byl jsi všetečný jen očima? Být tak na tvém místě, myslím, že bych měla i všetečný jazyk. Zeptala bych se jí, kde bydlí, ovšem bez nějakého nekalého úmyslu. Kdo je to, prosím?

NEZDOBA: To ti nepovím.

AMANDA: Ty mi to nepovíš!

NEZDOBA: Čestné slovo, já jsem se jí nezeptal.

AMANDA: A nevíš, s kým tam byla?

NEZDOBA: Nevím. Ale proč to bereš tak vážně?

AMANDA: Soudím, že mám proč.

NEZDOBA: Ale Amando, to nesoudíš správně. Představ si, že by tomu bylo obráceně. Kdybys tak ty přišla domů a řekla mi, že jsi viděla hezkého muže, měl bych už proto žárlit, že máš oči?

AMANDA: A co kdybych ti tak řekla, že je nadmíru hezký a že jsem na něho zírala s obdivem. Nenapadlo by tě, že jsem možná šla ještě o krůček dále a zeptala se ho, jak se jmenuje?

NEZDOBA: (k sobě)

Svatá pravda; zašel jsem trochu daleko. Musím to zamluvit.

(K Amandě.)

Copak, Amando, nechápeš, že muži nemluví stejně jako ženy? Vy ze samé zdrženlivosti chválíte vždycky jen napolo, kdežto my se v zápalu velebení dáváme strhnout k tomu, že napovídáme dvojnásobek toho, co si myslíme.

Vystoupí sluha.

SLUHA: Milostivá paní, nějaká dáma v nosítkách se zastavila přede dveřmi a prosí, jestli vašnost přijímá návštěvy. Jmenuje se Berinthie.

AMANDA: Božínku, tu příbuznou jsem už pět let neviděla. Ať jde, prosím, dál.

Sluha odejde.

Už tu máš zase jednu krásku. Když jsem se s ní ještě vídala, pokládali ji aspoň za velmi hezkou.

NEZDOBA: Jen mi zas nežárli, až si ji budu prohlížet.

Vystoupí Berinthie.

(K sobě.)

Krista Pána, vždyť je to ona!

BERINTHIE: (se vítá s Amandou)

Milá Amando, to jsem netušila, že tě zastihnu v Scarborough.

AMANDA: Ty má roztomilá sestřenko, jsem šťastna, že tě vidím. Muži, tohle je má příbuzná a přítelkyně. Budu ráda, když se s ní blíže seznámíš.

NEZDOBA: (se zdraví s Berinthií)

Milostivá, když si má žena nebude nic horšího přát, rád splním její přání.

Znovu vystoupí sluha.

SLUHA: Pan hrabě Founiston vzkazuje uctivé poručení a nechává se ptát, jak se panstvo vynachází. Je u sousedů. Kdyby vám to nebylo proti mysli, přišel by vašnostem složit poklonu.

NEZDOBA: Vyřiď Jeho hraběcí Milosti, že se mu klaním a rád ho tu uhlídám.

Sluha odejde.

Milostivá, neznáte-li se dosud s panem hrabětem, jeho způsoby vás jistě pobaví.

AMANDA: Je to spíš k pláči než k smíchu, když se člověk, který není od přírody hloupý, ze všech sil snaží vypadat jako ťulpas.

NEZDOBA: Chyba, Amando, nikdy neplač nad těmi, kdo si sami loudí o tvé opovržení. Plač nad těmi, které příroda pokřivila, ne nad těmi, kteří sami křiví přírodu.

Vystoupí hrabě Founiston.

HRABĚ FOUNISTON: Uctivý služebník, milý Nezdobo.

NEZDOBA: Služebník, pane hrabě.

HRABĚ: Váš ponížený rab, milostivá paní.

NEZDOBA: Pane hrabě, tohle je příbuzná mé ženy.

HRABĚ: (se vítá s Berinthií)

Namoutě, dvě krásnější stvoření aby člověk na světě pohledal. Milý Nezdobo, jsem šťasten, že se tu ještě hodláte zdržet. Bodejť, ať se namístě propadnu.

(K Amandě.)

Pro Boha živého, jak jste jen mohla, milostivá paní, tak dlouho vydržet tu otravu na venkově?

AMANDA: Naopak, pane hrabě, člověk tam užije tolik klidu.

HRABĚ: No, to je právě ono, milostivá paní: jakmile má člověk klid, hned začne přemýšlet, a přemýšlení, to je pro mne ta největší otrava.

AMANDA: Copak Vaše hraběcí Milost nerada čte?

HRABĚ: Přímo vášnivě rád. Ale o tom, co čtu, nikdy nepřemýšlím. Parbleu, milostivá paní, můj život je nepřetržitý proud radovánek, ze všech stran se na mne hrnou rozmanité zábavy, o jakých ani naši nejmoudřejší předkové neměli potuchy. V Londýně vstávám, milostivá paní, kolem dvanácté, dříve nikdy ne, protože to fatálně škodí pleti. Nejsem žádný hezoun, to ne, ale na svůj zevnějšek musí člověk dbát. Kdyby vypadal v loži ošklivě, dámy by se nakonec místo na něho ohlížely na jeviště. Ve dvanáct tedy vstávám. Když se mi zdá venku hezky, odhodlám se k projížďce na koni. Ve dvě hodiny si vypiju čokoládu a natáhnu holínky. Potom se vrátím a převléknu. Po večeři zabrousím třeba do opery.

AMANDA: To má Vaše hraběcí Milost tak ráda hudbu?

HRABĚ: Přímo vášnivě, aspoň v úterý a v sobotu. To se vždycky sejde vybraná společnost a hudba už potom člověka tolik neotravuje.

AMANDA: A to se ta vybraná společnost schází taky v opeře?

HRABĚ: Zajisté, milostivá paní. Bývá tam vévodkyně Drbalová, markýza Melhubová, vikomtka Hihňavá, hraběnka Kousavá, komtesa Řeháčková a baronka Šklíbová. Mají lóže až u jeviště a ať se na místě propadnu, nejraději se s nimi bavím, když se zpívá nějaká oblíbená árie. Můžeme se, milostivá paní, těšit, že nás taky poctíte svou přítomností?

AMANDA: Bohužel, na koncertě se mnou, pane hrabě, nic není; já si totiž spíš hledím hudby.

HRABĚ: Ale, ale, milostivá paní, to se snese ještě tak na venkově nebo v kostele. Ve vybrané společnosti je to příšerná bezohlednost. Ale snad vás nudím?

AMANDA: Kdepak, jen mluvte.

HRABĚ: Dodal bych tedy, vzácné dámy, jen tolik, že potom vždycky zapadnu do nějakého klubu. O moc nehraju, to ne. Poslední dobou jsem si dával dobrý pozor, abych na posezení neprohrál víc než pět tisíc liber.

NEZDOBA: Ale cožpak se, hraběcí Milosti, nemusíte občas věnovat závažným státním otázkám?

HRABĚ: Milý pane, o závažných státních otázkách ať si zauvažují jiní. To tak, abych já si dělal z hlavy závaží.

BERINTHIE: Vždyť vy jste, pane hrabě, pilíř státu.

HRABĚ: Pilíř, milostivá paní, ale jen tak pro parádu. Co já bych se tím nechal otravovat? Ať se to třeba všechno zboří a plácne na zem.

AMANDA: Ale urozený člověk pěstuje taky hodně zálety. Vy jste nám o nich, pane hrabě, ještě nic nepověděl.

HRABĚ: (k sobě)

No vida, ona se pídí po mých pletkách. Chudinka malá, jak žárlí! Je vidět, že se do mne zamilovala.

(K Amandě.)

Sapristi. Málem bych byl, milostivá paní, zapomněl, že vám musím prozradit tajemství. Příteli milý, nežárlete a neposlouchejte.

NEZDOBA: (odvádí Berinthii opodál)

Já a žárlit, kdepak! Já jsem tak dobře vychovaný manžel, že po tajemstvích své ženy vůbec nepátrám.

HRABĚ: (popadne Amandu za ruku)

(K ní.)

Ať mi namístě jazyk zdřevění! Jsem do vás, milostivá paní, šíleně zamilován.

AMANDA: (mu dá pohlavek)

Takhle vám oplácím vaši vášeň, vy blázne nestoudný.

HRABĚ: Proklatě, vždyť jsem, milostivá paní, říšský hrabě.

NEZDOBA: (přiběhne)

Sakramentský chlape, co si to dovolujete k mé paní? Však já vás –

Tasí. Oba spolu šermují.

AMANDA: Já bláhová. Co jsem to provedla! Pomoc! Vražda! Pomoc! Pro Boha svatého, roztrhněte je od sebe.

HRABĚ: (zavrávorá a opře se o šavli)

Ať se na místě propadnu, probodl mě skrz naskrz!

Vystoupí sluha.

NEZDOBA: (běží k hraběti Founistonovi)

Snad jsem toho pitomce nezabil. Podepřete ho. Hej, ty, zavolej felčara.

HRABĚ: Prosím tě, ale honem.

Odejde sluha.

NEZDOBA: Za tohle nadělení poděkujte sám sobě.

HRABĚ: Máte pravdu, Eduarde, zpropadená láska.

Vystoupí doktor Lapiduch a sluha.

SLUHA: Tadyhle je, milostpane, doktor Lapiduch; právě šel okolo.

HRABĚ: Přichází náramně vhod.

DR. LAPIDUCH: Uhněte, uhněte, uhněte z cesty; snažně vás, pánové, prosím, uhněte. Pánbůh s námi, copak jste ještě neviděli propíchnutého člověka? Uhněte, prosím, z cesty.

HRABĚ: Ach doktore, se mnou je amen.

DR. LAPIDUCH: Amen, když jsem tu já? I pro páníčka! K smíchu.

NEZDOBA: Prosím vás pěkně, nestůjte tu a nekláboste, raději mu prohlédněte ránu.

DR. LAPIDUCH: A co když si ji, vašnosti, prohlédnu až za hodinu?

NEZDOBA: To tedy, vašnosti, vykrvácí.

DR. LAPIDUCH: Však já ho, vašnosti, zase přivedu k životu.

NEZDOBA: Kruci, vždyť vám říkám, že je skrz naskrz probodený.

DR. LAPIDUCH: Škoda, že nemá probodené srdce, to by bylo něco, až bych ho z toho dostal. Stačí vám to? Tak a teď se na něho podíváme, teď se na něho podíváme.

(Prohlíží ránu.)

Kakraholte. Tohle je mi pořádné seknutí. Jářku, vašnosti, mohlo by do vás klidně zarejdovat šestispřeží i s kočárem.

HRABĚ: Ach!

DR. LAPIDUCH: Sakramentský člověče, copak jste toho pána ťal kosou?

(K sobě.)

Pouhé škrábnutí pod žebra, nic víc.

NEZDOBA: Dovolte, abych se na tu ránu podíval.

DR. LAPIDUCH: Tak si ji taky, vašnosti, ošetřte. Buď se na ni budou dívat jiní, nebo já.

NEZDOBA: Takového tatrmana jsem jakživ neviděl.

DR. LAPIDUCH: Nejsem, vašnosti, jen tak pro nic za nic mistrem ve svém oboru.

HRABĚ: Doktore!

DR. LAPIDUCH: Prosím.

HRABĚ: Je nějaká naděje?

DR. LAPIDUCH: Naděje? To nevím. Co mi dáte, když vás vykurýruju?

HRABĚ: S radostí třeba pět set liber.

DR. LAPIDUCH: Tak to možná přece jen nějaká naděje bude. Ale nesmíme otálet. Usaďte ho pěkně do nosítek a hned ho odneste ke mně, tam se mu hned uleví –

(K sobě.)

však já mu pustím důkladně žilou.

(Nahlas.)

Povídám, nosítka, honem nosítka. Tak, a šup s ním do nich.

Sluhové posadí hraběte Founistona do nosítek.

HRABĚ: Sbohem, milý Nezdobo. Když umřu, všechno ti odpouštím, a když to přežiju, doufám, že ty mi taky odpustíš. Mrzí mě, že jsme se nepohodli. Doufám, že tímhle to skončilo. Nežádáš-li už zadostiučinění, já taky ne.

NEZDOBA: Hnát to ještě dál, to mi nestojí za to, jen buďte, pane hrabě, klidný.

HRABĚ: Ať mi namístě jazyk zdřevění, jsi přece jen ušlechtilý člověk.

(K sobě.)

Ale ženu máš setsakramentsky drzou.

DR. LAPIDUCH: Už ho odneste – odneste ho. On se mi tu rozpovídá a ještě ho chytne fantas. Odneste ho.

Odejde s hrabětem Founistonem.

Vystoupí plukovník Kavalír.

PLUKOVNÍK: Aj, aj, to jsem rád, že jste všichni na živu. Zrovna odtud odnášeli nějakého zraněného velmože. Proboha, co se tu stalo?

NEZDOBA: Pouhá maličkost: přímo před mýma očima si namlouval mou ženu. Ona mu za to uštědřila pohlavek a já jsem ho probodl, nic víc.

PLUKOVNÍK: Samé hlouposti od něho i od vás. Ale prosím vás, milostivá paní, jak dlouho je už hraběcí Milost vaším oddaným služebníkem?

AMANDA: Dnes jsem se to dověděla po prvé. Tak se mi zdá, že do toho dobrodružství ho strhla spíš urozenost než láska. On si totiž myslí, že když je hrabě, každá, která není aspoň hraběnka, mu hned otevře srdce dokořán.

PLUKOVNÍK: Ten tajtrlík si myslí všelicos. Jen abyste z toho neměli nějaké potahování. Je to s ním vážné?

NEZDOBA: Ani zdání! Padl do spárů mazanému felčarovi a ten, jak jsem si všiml, mu chce nahnat strachu, aby pustil chlup. Viděl jsem tu ránu – nic to není. Bude-li mít chuť, klidně si může jít ještě dnes večer na ples.

PLUKOVNÍK: Jsem rád, že jste mu dal na pamětnou a přitom mu moc neublížil. Jinak byste mě byl připravil o potěšení provést Jeho hraběcí Milosti pěkný kousek, který jsem vymyslil s jedním vaším známým.

NEZDOBA: Povídejte –

PLUKOVNÍK: Přijel sem jeho bratr Tom a oba společně zamýšlíme ušetřit pana hraběte starostí s chystanou svatbou. Vy nám při tom musíte pomoci. Tom by se u vás sám zastavil, ale už se na ten podnik chystá. Slíbil jsem mu, že vás přivedu. Snad vás dámy na chvíli oželí –

NEZDOBA: Milerád půjdu s vámi –

(K sobě.)

a přece jen, tak se mi zdá, skoro bych tu raděj zůstal a ještě se chvíli pásl očima na té krasotince. Jejej, ta je půvabná. Ale co mně je po něčí kráse? Svůj podíl jsem už dostal a víc už žádat nesmím.

AMANDA: Manželi, než odejdeš, smím prosit na slovíčko?

Odejde plukovník Kavalír.

NEZDOBA: Copak, má zlatá?

AMANDA: Je to jen taková bláhová ženská otázka. Líbí se ti má sestřenice?

NEZDOBA: Snad už zase, Amando, nežárlíš?

AMANDA: Vůbec ne. Ptám se tě pro něco jiného.

NEZDOBA: (k sobě)

Ať už je to co chce, pravdu jí nepovím.

(K Amandě.)

Inu, hezká je, to bych připustil. Chraň Bůh, abych se nějak nešetrně chtěl dotknout tvé příbuzné, ale přiznám se ti, že kdyby mi některá žena někdy zmátla srdce, tahle to jistě nebude.

AMANDA: To mi stačí.

NEZDOBA: A proč se mě na to ptáš?

AMANDA: Povím ti to až v noci. Sbohem.

NEZDOBA: Poroučím se.

(Políbí ji a odejde.)

AMANDA: (k sobě)

To jsem ráda. Teď vím, že ona se mu nelíbí. Mám sto chutí přemluvit ji, aby se k nám přestěhovala.

BERINTHIE: (k sobě)

Vida, můj plukovník je pořád stejně upjatý. Dělá, jako bych já měla u něho vroubek, ale za tím jistě vězí něco jiného.

AMANDA: Božínku, pověz mi, Berinthie, jakým způsobem bych tě měla přemluvit, aby ses ke mně přestěhovala.

BERINTHIE: Způsob se už najde, ale jenom jeden.

AMANDA: A jaký, prosím tě?

BERINTHIE: Když mě ujistíš, že mě tu ráda uhlídáš.

AMANDA: Je-li tohle všechno, tak tu budeš ještě dnes na noc.

BERINTHIE: Ještě dnes?

AMANDA: Ano, ještě dnes.

BERINTHIE: Vždyť si moji domácí pomyslí, že jsem se zbláznila.

AMANDA: Ať si myslí, co chtějí.

BERINTHIE: Jak je libo, Amando, stane se tedy po tvém. Vždyť jsem mladá vdova a je mi jedno, co si o mně kdo myslí. Ach Amando, být mladou vdovou, to je báječné.

AMANDA: To se mi ani nechce věřit.

BERINTHIE: Bodejť, když jsi zamilovaná do svého muže.

AMANDA: Chtěla bych se tě, prosím, ve vší nevinnosti na něco zeptat. Ubrání se tak zvané počestné ženy druhým mužům opravdu tak jako těm floutkovským mátohám?

BERINTHIE: Co tě nemá, Amando. Někteří muži natropí mezi ženami hroznou spoušť. Řekla bych o nich, že jsou pravým opakem floutků. Společné mají s nimi jenom to, že taky chodí po dvou. Takový mužský má rozum, floutek ho nemá ani za mák. Takový mužský má rád svou milenku, floutek jenom sebe. Takový mužský si potrpí na dobré jméno, floutek se pilně snaží, aby si je pokazil. Takový mužský je švarný, floutek je panák. Tamten je zkrátka chlap, kdežto tenhle je osel.

AMANDA: Jestli jsou takoví, jak říkáš, tak se mi zdá, že jsme tu zrovna měli obojí ukázku.

BERINTHIE: Hraběcí Milost a plukovníka Kavalíra?

AMANDA: No právě.

BERINTHIE: Hrabě je bezvadná ukázka. A ten druhý – ujišťuji tě, že v celém Londýně nikdo nepožívá takové přízně u žen, aspoň u těch, co stojí za to, aby se někdo o jejich přízeň ucházel.

AMANDA: Je úplně takový, jak jsem si ho představovala.

(Vezme ji za ruku.)

Musím ti prozradit tajemství. Nevyznával mi lásku jenom ten pitomec. Loudil na mně i Kavalír.

BERINTHIE: (k sobě)

Vida, vida, už je to venku.

(K Amandě.)

Cože, plukovník Kavalír? Děvenko, není možná.

AMANDA: Ba, už je to tak. Toť se ví, že loudil marně. Myslím, že ani souhrn vší mužnosti ve mně nezviklá něžnou lásku k manželovi. Ale k něčemu se ti, Berinthie, přece přiznám: to dvoření od něho mi nebylo tak protivné jako od toho druhého, kterým z hloubi duše pohrdám.

BERINTHIE: (k sobě)

Čím dál tím líp.

(K Amandě.)

Výborně, neviňátko. A ty si opravdu, děvenko, myslíš, že tvou věrností a příchylností k manželovi nic neotřese?

AMANDA: Pranic, tím jsem si jista.

BERINTHIE: A co když mu přijdeš na to, že má rád jinou?

AMANDA: No potom –

BERINTHIE: Potom! Kdybych já byla tak zvaná zklamaná žena, hned by se někdo octl v nebezpečí, že z něho bude tak zvaný – manžel. Nemluvím snad z cesty?

AMANDA: Bodejť ne!

BERINTHIE: A přece jsem naprosto nevinná.

AMANDA: To jsi, krk bych na to vsadila. Však já tvé náladě rozumím. Ty jsi tedy odhodlána nikdy se nevdat?

BERINTHIE: Kdepak! Mám pevný úmysl a prosadím ho.

AMANDA: Jaký!

BERINTHIE: Nikdy se nevdat!

AMANDA: Ty si mě dobíráš.

BERINTHIE: Ba ne, uvědomuji si jen, že jsem pouhá žena a tím se řídí mé odhodlání.

AMANDA: Inu, já si myslím, že ať se odhodláš tak nebo onak, nakonec z toho přece jen bude svatba.

BERINTHIE: Pochybuji. Ale já – božínku, musím si doma něco vyřídit a už jsem se o půl hodiny opozdila.

AMANDA: Stejně se sem vrátíš se mnou. Jenom dám nějaké příkazy a půjdu s tebou.

BERINTHIE: Tak si pospěš a domluvíme to po cestě.

Odejde Amanda.

Chudinko Amando, je vidět, že jsi přišla rovnou z venkova. Ještě štěstí, že jsem na to kápla. Ten bídák Kavalír! Mne nechá na holičkách a podvede přítele! A ještě k tomu s tou mou neviňoučkou upejpavou sestřenicí! Však já se mu pomstím. Jakože umím být koketní, obšťastním jejího manžela úsměvy zrovna tak, jak se Kavalír těší, že ho obšťastní ona. Zkusím to děj se co děj. Žena, která se klidně smíří s tím, že jí někdo vyfoukne jejího nejmilejšího, je buď husička, nebo poběhlice.

Odejde.

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Výstup 1. – U hraběte Founistona

Vystoupí hrabě Founiston a La Varole.

HRABĚ FOUNISTON: Hola, ať předjede můj landauer.

LA VAROLE: Copak si Vaše hraběcí Milost už teď troufá vystavit se nepohodě?

HRABĚ: Troufám si, prosím, vystavit se co nejdřív dámám na odiv.

LA VAROLE: Kdyby raději Vaše hraběcí Milost ráčila ještě zůstat doma. Vaše Milost nějak zanedbává svou ránu.

HRABĚ: Svou ránu! I kdybych měl po těle tolik ran, co jich mám v srdci, nevydržím to v ústraní už ani den. Nezapomeň tedy, La Varole, roznést ty navštívenky, jak jsem ti nařídil. Dnes večer zavítám k svému tchánovi, k zemanu Bečkovi. Bude to má první zdvořilostní návštěva u mé choti a hostinu jí vystrojím na tatínkovy útraty. A poslyš, panu Nezdobovi vyřiď, že ho snažně žádám, aby mě i se svými domácími poctil svou přítomností, jinak si budu myslit, že nejsme přáteli.

LA VAROLE: Stane se, Milosti.

(Odejde.)

Vystoupí Tom.

TOM: Služebník, bratře, jakpak se ti daří?

HRABĚ: Dobře, Tomíku, už jsem si objednal kočár. Ještě nemám smrt na jazyku.

TOM: To jsem rád.

HRABĚ: (k sobě)

Lež jako věž. –

(Nahlas.)

Prosím tě, Tomíku, něco mi pověz: neposkočilo ti radostí srdce, když ses dověděl, že jsem proboden?

TOM: Proč myslíš?

HRABĚ: Tak si vzpomínám, mně aspoň poskočilo, když jsem se dověděl, že je strýc střelen do hlavy.

TOM: To nebylo od tebe hezké.

HRABĚ: A proč, prosím tě?

TOM: Protože ti přál.

HRABĚ: Přál! Ať mi namístě jazyk zdřevění! Mořil mě. Kdyby mi byl dopřál tisíc liber, mohl jsem si dopřát tisíc ženských.

TOM: To ti tedy překazil mnoho špatných kšeftů. Já si myslím, že ženské, které stojí o peníze, vůbec za ty peníze nestojí.

HRABĚ: Taky bych si to myslel, kdybych byl mladší bratr.

TOM: Copak se někdy taky nezamiluješ?

HRABĚ: Ať se na místě propadnu, jakživ ne.

TOM: A proč jsi tedy sehrál tu komedii s Amandou?

HRABĚ: Protože je to žena až protivně ctnostná a svést ji, pokládal jsem přímo za věc své cti.

TOM: Aha!

(K sobě.)

Jen co je pravda, čistý ptáček! Za rok utratí deset tisíc liber, jen to fikne. Ale už musím načít, co po něm chci. –

(K hraběti.)

Já vím, bratře, že mluvit o praktických věcech, zvlášť o penězích, tě ani zdaleka tolik nebaví jako mluvit o dámách, ale jsem v takové tísni, že mě, doufám, trpělivě vyslechneš.

HRABĚ: Že jsi, Tomíku, v tísni, to ještě zdaleka není důvod k tomu, abych tě trpělivě vyslechl. Že proneseš znamenitou řeč, o tom jsem zcela přesvědčen, ale, ať mi namístě jazyk zdřevění, tak špatný úvod k řeči jsem už neslyšel, jak je rok dlouhý.

TOM: Mrzí mě to.

HRABĚ: To ti rád věřím. Tak jen honem do toho, spusť!

TOM: Věc se má zkrátka takhle. Po cestách jsem měl takové výdaje, že mi na to nestačil ten mizerný výnos z mého důchodu. Nezbývalo mi tedy než ten důchod za pět set liber zastavit a ty jsem utratil. Když mi laskavě nepomůžeš, abych ho vykoupil, jiné východisko mi nezbývá než ukrást někomu měšec.

HRABĚ: Na mou duši, Tomíku, jak já tomu rozumím, nejlepší východisko bude, když ho opravdu ukradneš. Když se ti to podaří, máš vystaráno; když tě při tom chytnou (mákne si rukou na krk), máš taky vystaráno.

TOM: To jsem rád, že jsi tak dobře naložen, a doufám, že mi tu směnku akceptuješ.

HRABĚ: Ty si tedy opravdu myslíš, že by bylo správné, abych ti dal pět set liber?

TOM: Ať mi namístě jazyk zdřevění, ty bys je tedy přece jen milerád přijal! Tohle je sakramentská doba, pořád aby člověk do něčeho strkal peníze: enormní daně, nákladné opravy, šejdířští pachtýři, drahé kytice, to by člověka čert vzal; jsem na tom tak špatně, že jsem se musil začít uskrovňovat i na cukroví, až jsem to srazil na pět zlatých měsíčně. Posuď sám, Tomíku, kde bych já pro tebe vzal pět set liber?

TOM: Když nemůžeš, tak chcípnu hlady, tak je to.

(K sobě.)

Sakramentský chlap.

HRABĚ: Řeknu ti jen tolik, že jsi měl lépe hospodařit.

TOM: Kruci! Tobě nestačí ročně na živobytí deset tisíc a mně má stačit dvě stě?

HRABĚ: Jen se, Tomíku, nerozvášňuj, vášeň strašně nesvědčí pleti. Koukej, nerad tě zarmucuju, ale při téhle příležitosti bych si dovolil připomenout ti, že závodní kůň vyžaduje mnohem víc péče než tahoun. Ty a já jsme už od přírody jinačí.

TOM: Ano. Ty jsi starší.

(K sobě.)

Hrom aby do té přírody!

HRABĚ: To není všechno.

TOM: A co ještě?

HRABĚ: (se podívá nejprve na sebe a potom na bratra)

To ti řeknou dámy.

TOM: Ty pomádo, ty parféme! Když máš v životě větší štěstí, myslíš si snad, že jsi něco víc?

HRABĚ: Ať se namístě propadnu, taky si to myslím.

TOM: U všech všudy, jsi ty ale tajtrlík nad všechny tajtrlíky.

HRABĚ: Když je jich, vašnosti, tolik, jsem na to nemálo pyšný, že stojím v jejich čele.

TOM: Copak se nedáš ničím vydráždit? Tas, ty zbabělče.

HRABĚ: Koukej, Tomíku, ty víš, že jsem tě vždycky pokládal za náramného trulanta. Teď to prasklo. Tak hloupou lest jsem už neviděl léta letoucí. Ze samé chudoby se ti život zprotivil. Chceš mě vydráždit k utkání a těšíš se, buď že se skrze mé plíce prosmekneš k mému majetku, nebo utržíš sám ránu do břicha a tak ujdeš trápení. Ale já ti oba ty plány zmařím. S filozofickým klidem a státnickou rozvahou odejdu odtud a šavli nevytáhnu z pochvy.

(Odejde.)

TOM: Buď sbohem, bratře. A teď už si z tebe, svědomí, nic nedělám. Papoušku!

Vystoupí Papoušek.

PAPOUŠEK: Prosím.

TOM: Mám pro tebe, Papoušku, skvělou novinu: Jeho hraběcí Milost mi dala pilulku a ta ze mne rázem vyhnala všechny skrupule.

PAPOUŠEK: To mám zase klidnou duši. Co se na vás tak nestoudně přilepilo vaše svědomí, nevycházel jsem z úzkosti o vás.

TOM: Žádný strach, už se nevrátí; můj bratr je zatahal za nos a já jsem je odkopl. Běž do hospody, objednej mi rychle kočár pro dva a bez meškání mi ho pošli k panímámě Handlířce.

PAPOUŠEK: To jdete, vašnosti, rovnou ulovit to štěstí?

TOM: Ano. Jdi už, Papoušku, leť!

PAPOUŠEK: Nejšťastnější den mého života. Už letím. Teď aspoň dostanu zaplaceno.

(Odejdou.)

Výstup 2. – Zahrada za Nezdobovým bytem

Vystoupí Nezdoba a sluha.

NEZDOBA: Je paní doma?

SLUHA: Není, prosím, před půl hodinou odešla.

NEZDOBA: Tak už jdi.

Odejde sluha.

Jak divně mě to vábí k té vdově. Tak náhle mě jakživa žádná nezaujala. A zrovna tu si má paní vybere ze všech ženských na světě za společnici. Osud tomu chtěl, osud za to může. Já jsem o to neusiloval. Panebože, a ona už jde.

Vystoupí Berinthie.

BERINTHIE: Pročpak jste, pane, tak zamyšlen? Snad vám nic není?

NEZDOBA: Právě jsem si to, milostivá paní, taky říkal: je mi něco, nebo není, a z toho jsem tak zamyšlen.

BERINTHIE: Copak je tak těžko na to přijít? Tak se mi zdá, že tělesné neduhy pozná každý, ale ve vlastním srdci se málokdo vyzná.

NEZDOBA: A co když ten neduh tkví v mém srdci?

BERINTHIE: No, tak si troufnu předepsat vám lék.

NEZDOBA: Ach běda, ani nevíte, do čeho si troufáte.

BERINTHIE: V tom jsem tedy jako každý lékař, to uznáte.

NEZDOBA: Ano, uznám to i v jiné věci: když se totiž svěřím vašim rukám, mám obavy, že se můj neduh ještě zhorší.

BERINTHIE: Jak to?

NEZDOBA: Vy to na mne povíte mé ženě.

BERINTHIE: A tak přijdu o pacienta.

NEZDOBA: Necháte si tedy mé tajemství pro sebe?

BERINTHIE: Ano.

NEZDOBA: Dobrá, ale napřed mi to odpřisáhněte.

BERINTHIE: Žena ať je mi svědkem.

NEZDOBA: No, vy přísaháte při mém božstvu; přísahejte při svém, teprve potom vám uvěřím.

BERINTHIE: Dobrá, ať je mi tedy muž svědkem.

NEZDOBA: To mi stačí. A teď poslyšte, jaké mám příznaky, a poraďte mi. Nejprve se ukázaly tyto: když jsem byl v divadle, po očku jste se na mne koukla tak, až jsem se polekal. Nemohl jsem od toho nebezpečí odtrhnout oči. Pásl jsem se pohledem na vás tak dlouho, až mi z toho vyprahlo srdce. Jak jste teď přistoupila ke mně, ta choroba se rázem tak zhoršila, že když mi nepřispějete na pomoc, před vašima očima shořím na popel.

(Vezme ji za ruku.)

BERINTHIE: Ach Bože, pusťte mě: vždyť vy máte mor a ještě se nakazíme oba.

(Vytrhne mu ruku.)

NEZDOBA: Umřeme tedy spolu, můj sličný anděli.

BERINTHIE: Božínku, co vás to posedlo! Pro všechno na světě, pusťte mě. Někdo sem jde.

Vystoupí sluha.

SLUHA: Milostpaní už, prosím, přišla domů a chtěla by s vámi mluvit.

NEZDOBA: Řekni jí, že už jdu.

Odejde sluha.

(K Berinthii.)

Ale nejdříve si vypiju číši nektaru.

BERINTHIE: Nechte mě, nebo přisámbůh na vás zanevřu.

NEZDOBA: (ji políbí)

Ve věcech lásky platí ženská přísaha právě tak málo jako mužská.

(Odejde.)

Vystoupí plukovník Kavalír.

PLUKOVNÍK: Ajta, co to? Berinthie s Nezdobou zabráni do důvěrného rozhovoru. Už se nedivím, že mě tak chladně odbyla. To je mi pěkná ženská. Ať si dá Nezdoba na svou ženu pozor, bude to jen zdvořilá půjčka za oplátku.

(K Berinthii.)

Služebník, milostivá paní. Jak se vám daří, nemusím se ani ptát. Máte zdravou barvu.

BERINTHIE: Myslím, že stejnou jako jindy.

PLUKOVNÍK: Ba ne, máte takové červeňoučké líce.

BERINTHIE: To je tím, že jsem se procházela.

PLUKOVNÍK: Jen tím? Prosím vás, to odcházel odtud pan Nezdoba?

BERINTHIE: Ano – on se tu procházel se mnou.

PLUKOVNÍK: To se podívejme!

BERINTHIE: Čestné slovo, je to velmi šarmantní pán a dovede se člověku tolik zalichotit.

PLUKOVNÍK: (k sobě)

No vida, je tak nestoudná, že se ani nepřetvařuje!

(K Berinthii.)

Nechci být, milostivá paní, dotěrný, ale směl bych vás obtěžovat několika vážnými otázkami?

BERINTHIE: Jak je vám libo; jen ať nejsou moc vážné.

PLUKOVNÍK: Není to už skorem dvě léta, co jsem tak smělý a dvořím se vám?

BERINTHIE: Přesně to nevím, ale byla to nuda k nepřečkání.

PLUKOVNÍK: A nemohl jsem se za tu dobu právem domnívat, že vám moje pozornost není nikterak proti mysli?

BERINTHIE: Inu, řeknu vám pravdu: naobtěžoval jste se mě až dost. Přiznám se, že jsem se k vám chovala mnohem shovívavěji, než jste zasloužil.

PLUKOVNÍK: Copak jsem nepřijel do Scarborough na vaši výslovnou žádost, jen abych měl tu čest sejít se s vámi? Měsíc jsem tu zklamaně čekal a vy jste mi své chování neráčila vysvětlit a slůvkem se mi za ně omluvit.

BERINTHIE: Pane na nebi! Já že jsem se měla omluvit za své chování! Vám že jsem se měla omluvit! Ach, vy nevychovanče. Prosím vás pěkně, vy můj velepřísný plukovníku, máte ještě něco na srdci?

PLUKOVNÍK: Nic víc, milostivá paní, jenom tolik, že po tom vašem chování to, co jsem právě viděl, mě už nepřekvapuje. Není divu, že žena, která dokáže zahrávat si s něžným dvořením poctivého milence, najednou koketuje s manželem své přítelkyně.

BERINTHIE: Svatá pravda. A taky není divu, že se milenec, když nemá u sebe tu koketu, baví tím, že svádí manželku svého přítele! Ach plukovníku, plukovníku, nemluvte mi, proboha, o cti a přátelství.

PLUKOVNÍK: (k sobě)

Hrome, jak se toho dopátrala! –

(K Berinthii.)

Jářku, milostivá paní, já vás nechápu.

BERINTHIE: Ale, ale. Jak jste viděl, já jsem se nechápavě vůbec netvářila. Však ta paní sem zrovna míří. Snad tu rád zůstanete a všechno jí vysvětlíte.

PLUKOVNÍK: Ach milostivá paní, tahle výčitka je chabá zbraň. Abych vám dokázal, jak se mýlíte, dovolte, abych se zřekl toho potěšení, které mi nabízíte. Služebník, milostivá paní.

Vystoupí Amanda. Plukovník Kavalír jí něco pošeptá a odejde.

BERINTHIE: (k sobě)

Přece jen to je švarný chlapík. Na mou duši, náramně švarný. Jak něžně se spolu loučí! –

(K Amandě.)

Tak co, sestřenko, doufám, že jsi svého ctitele nevyplísnila za to, že tu byl se mnou. Ujišťuji tě, že jsme hovořili o tobě.

AMANDA: Fuj, Berinthie, jakýpak ctitel? Copak se nikdy nenaučíš mluvit vážně?

BERINTHIE: Jak je libo, tentokrát tedy vážně. Říkám ti holou pravdu.

AMANDA: Na mou věru, mluvíš hned žertem, hned doopravdy. Sama nevím, co si z toho mám vybrat. Právě jsem se rozloučila s Nezdobou. Snad si to jen domýšlím, ale tak se mi zdá, že se nějak povážlivě změnil.

BERINTHIE: Tak ty žárlíš? A nic víc?

AMANDA: Jak to: nic víc? Cožpak žárlivost není nic?

BERINTHIE: Pranic, kdybych byla na tvém místě.

AMANDA: A co bys tedy dělala?

BERINTHIE: Vyléčila bych se z ní.

AMANDA: A jak?

BERINTHIE: Nevšímala bych si manžela zrovna tak, jak si on nevšímá mne. Hleď, Amando, stav si třeba vzdušné zámky, vztekej se, užírej, hubni si, chřadni, bledni a ošklivěj, jak je ti libo. Já ti říkám, žádný mužský, který za něco stojí, není, nebyl a nikdy nebude své ženě věrný.

AMANDA: Tak ty si myslíš, že mě podvádí? To jsem v něm nehledala.

BERINTHIE: Myslím!? Já to vím jistě.

AMANDA: Ty to víš jistě?

BERINTHIE: Naprosto. Zamiloval se v divadle.

AMANDA: Ano, je tomu tak. Ale kdo ti to jen řekl?

BERINTHIE: Hm! Kdo jiný než Kavalír. Tvůj manžel se mu s tím asi svěřil.

AMANDA: Ach, ten bídák Nezdoba! A co tomu říkal Kavalír?

BERINTHIE: (k sobě)

Vida, vida, proč se na to ptá? –

(K Amandě.)

Co říkal? Toť se ví, hrozně Nezdobovi lál a nad tebou se všecek rozněžnil.

AMANDA: Opravdu? Ach, mé srdečko! Je mi nedobře. Milá Berinthie, neopouštěj mě.

Odejdou.

Výstup 3. – Před domem zemana Bečky z Teletína

Vystoupí Tom a Papoušek.

TOM: Tohle je tedy, Papoušku, ten náš dědičný podíl, jen se ho ujmout. Tak se mi zdá, že to naše rodové sídlo vypadá jako Noemova archa, postavená hlavně pro ptactvo nebeské a živočichy polní.

PAPOUŠEK: Prosím vás, nelamte si hlavu nad stavebním slohem. Čert vzal stavení, hlavní je dědička.

TOM: Čert vzal dědičku, hlavní je stavení. Ale už dost, nesmíme mařit čas. Zatluč na dveře.

Papoušek několikrát zatluče.

Kruci, copak jsou hluší? Zatluč silněji. Namoutě, že je to nějaký zakletý zámek. Ještě z něho nakonec vyrazí obr a rozbije nám kyjem hlavu.

Znovu zatluče.

PAPOUŠEK: Pst, už někdo jde.

SLUHA: (uvnitř)

Kdo je?

TOM: Otevř a uvidíš. To jste mi pěkní chrapouni.

SLUHA: To ti přijde draho. Martine, máš nabitou hákovnici?

TOM: Hrom do toho! Nějak je, Papoušku, uchláchol, nebo nás ještě při té honbě za bohatstvím zastřelí.

PAPOUŠEK: Namoutě, máte pravdu. Hola, pane Tentononc, pusťte nás laskavě dovnitř. Nebo tu máme u toho příkopu zarůst do země jako vrby?

V okně se objeví sluha s hákovnicí.

SLUHA: Copak tady pohledáváte?

TOM: Ale nic, vašnosti, když dovolíte, jdeme jenom vykonat návštěvu panu zemanu Bečkovi.

SLUHA: Co? Vykonat návštěvu panu zamanu Bečkovi? Jen jestli to bude panu zemanu Bečkovi recht, to se teprve uvidí.

TOM: A byl byste, vašnosti, té lásky a dobroty a vyšetřil mi, zdali to bude panu zemanu Bečkovi recht, nebo ne?

SLUHA: Inu, toť se ví, za zeptání člověk nic nedá. Tobiáši, seber se a jdi se zeptat, má-li pan zeman Bečka chuť tu návštěvu přijmout. A slyšíš? Než otevřeš vrata, ať si chůva slečnu Majolenu dobře zamkne.

TOM: Slyšel jsi to, Papoušku?

Vystoupí zeman Bečka z Teletína se sluhy ozbrojenými hákovnicemi, klacky, vidlemi apod.

PAPOUŠEK: Ach jé!

(Běží se schovat za svého pána.)

Bože – Bože – Bože, už je s námi konec.

TOM: (k Papouškovi)

Tím svým strachem ještě všechno zkazíš, ty hlupáku jeden.

PAPOUŠEK: (k Tomovi)

Já že mám strach? Hernajs, já se ničeho nebojím.

(K sobě.)

Kdybych tak mohl až po bradu zalézt do rybníka!

ZEMAN BEČKA: Kdo jste a co po mně chcete?

TOM: To jsem, vašnosti, já, jestli vy jste pan Bečka z Teletína.

ZEMAN: Ano, jsem zeman Bečka z Teletína, ať si už po mně něco chcete, nebo ne. To víte, nestydím se ani za své jméno, ani za svůj vzhled.

TOM: A co byste se taky styděl?

ZEMAN: Jestli se ani vy nemáte za co stydět, tak bych rád věděl, co jste zač. Dokud mi nepovíte, kdo jste, nepozvu vás dovnitř. A až se to dovím, nic za to nedám, že vás stejně nepozvu.

TOM: Doufám, vašnosti, že tento dopis mi k vám zjedná přístup.

(Podá mu dopis.)

ZEMAN: Pro krindapána, vždyť je to od paní Handlířky. Mockrát vás, hraběcí Milosti, prosím za prominutí.

(K sluhovi.)

Honem běž dovnitř, zatop v saloně, rozestav plyšová křesla, vytáhni mosazné svícny, běž už.

(K Tomovi.)

Prosím vás, hraběcí Milosti, za prominutí.

(K sluhovi.)

A slyšíš? Běž za chůvou, ať zas pustí slečnu Majolenu.

Odejde sluha.

Doufám, Milosti, že nad tím naším domácím nepořádkem zamhouříte oči. To víte, na takové extra panstvo nejsme u nás zvyklí. A kdepak jste nechal, pane hrabě, kočáry se služebnictvem?

TOM: Abych vám i vaší slečně dceři dokázal, jak toužím po tom vejít s vámi v příbuzenský svazek, předhonil jsem, provázen jen jedním sluhou, svou ekvipáž a přijel jsem tryskem za vámi.

ZEMAN: Ale jak k té cti, hraběcí Milosti, přijdu? Taková štrapáce, vždyť se vám ještě mohlo něco stát. Však ona vám to moje dcera vrchovatě vynahradí. Neměl bych to snad říkat, ale je to děvče jako lusk.

TOM: To já dobře vím, i když ji vlastně neznám. Jde o ní nejlepší pověst.

ZEMAN: Takovou pověst si dám, pane hrabě, líbit. Holka je, pane hrabě, ještě mladá – naše Majolena je, pane hrabě, mladičká. Ale to se jí musí nechat, chybí jí sice moresy, ale základ dostala dobrý; léta ještě nemá, ale zato figuru má jaksepatří. Račte dál, pane hrabě, jen račte dál.

TOM: Jak poroučíte, prosím.

Odejdou.

Výstup 4. – Komnata v domě zemana Bečky z Teletína

Na scéně slečna Majolena.

MAJOLENA: Co se ti se mnou nadělají! Jen ať mě moc nebalamutí, však já vím, co jiné holky tropí. Ještě štěstí, že mám manžela na cestě, jinak bych si, sakulente, vzala třeba pekaře. Jen někdo zatluče na vrata, už mě zavírají na petlici. I ta fenka si celý den volně pobíhá po domě, a já? Však já jim –

CHŮVA: (mluví zvenčí, odmyká dveře)

Slečno Majolenko, slečinko, slečinko, slečinko! Slečno Majolenko!

Vystoupí chůva.

MAJOLENA: Co děláš takový rámus? Až z tebe člověku v uších zaléhá. Nemůže mít člověk od tebe ani chvilku pokoj?

CHŮVA: Počkejte, zrovna tu někdo je a ten vám je teprve zalehne.

MAJOLENA: Co je mi po něm! Nestarám se o to, kdo k nám chodí, když mě pořád zamykáte jako soudek piva.

CHŮVA: Slečinko, to jen proto, aby vás někdo nenarazil, dokud nedozrajete.

MAJOLENA: S tím si nelam hlavu. Zralá už jsem, i když ne tak šťavnatá jako ty.

CHŮVA: No dobře. Mám sto chutí znovu vás zamknout a pana hraběte vám dnes vůbec neukázat.

MAJOLENA: Pana hraběte? To přijel můj nastávající?

CHŮVA: Matičko skákavá, taky že jo. To je vám fešák!

MAJOLENA: (objímá chůvu)

Ty má chůvičko zlatá, odpusť mi to, už na tebe nebudu zlá, a kdyby přece někdy, tak mi vraz tři herdy do zad a k tomu ještě mi dej pořádný štípanec.

CHŮVA: Chudinka malá, jak se rozplývá! Na chleba by se mohla mazat.

MAJOLENA: Chůvičko, nelži, zadušuj se mi, že opravdu přijel.

CHŮVA: Přijel, jak je mi život milý.

MAJOLENA: Sláva! Hned si navléknu ten krajkový živůtek, ať si mě za to třeba zas na měsíc zamknou.

Odejdou. Majolena poskakuje radostí, drží panenku za nohu a točí jí ve vzduchu.

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Výstup 1. – Komnata v domě zemana Bečky z Teletína

Vystoupí slečna Majolena a chůva.

CHŮVA: Tak co, slečinko? Líbí se vám váš nastávající?

MAJOLENA: Ach jéjej, chůvičko, já se radostí zblázním.

CHŮVA: Pozor, pozor, ne abyste ho měla moc ráda. Mužští dneska nemohou zamilovanou ženskou ani cítit.

MAJOLENA: Zamilovanou, i toto! Copak si, chůvičko, myslíš, že jsem se do něho zamilovala? Čerta starého, pro mne za mne, ať si třeba visí, jen když se vdám. Mě na tom těší jenom to, jak se ponesu, až budu v Londýně; heršoft, já budu honit parádu. Však na to budu mít, chůvičko, dost peněz.

CHŮVA: Kdoví, kdoví, slečinko. Hrabata mají sice peněz jako želez, ale všecko prý rozdají těm svým courám a děvkám; ty se pěkně natřásají v kočáře, šlak aby je trefil, a chudák panička zatím sedí doma, stýská si a vzdychá a nemá ani těch pár šestáků na kancionál.

MAJOLENA: Ale co tě, chůvičko, zase šálí. Říkám ti, že ten můj hrabě nekouká na krejcar. Dnes ráno mi vzkázal, že budu každý rok dostávat šest set zlatých jehelného. No, a když mi dá šest set na jehly, co mi teprve dá na spodničky.

CHŮVA: Jen aby vás, zlatíčko, bídně neošálil. Nějak o vás moc stojí a je to stejně lump. Ti Londýňané mají vyřídilku, že by cikána napálili. Za to jejich jehelné aby jim člověk pořídil kdeco, dokonce i tkaničky do střevíců. Některé dámy si prý musí z jehelného vydržovat i ty své – jak se jim říká – galány. Ale co to, co to? Že to jde za vámi Jeho hraběcí Milost. Kdybych tak věděla, že se mi budete pěkně chovat a neuděláte mi hanbu – vždyť jsem vás vychovala – nechala bych vás tu samotné.

MAJOLENA: Ty má zlatá chůvičko. Přej a bude ti přáno. Nech nás tu pro jednou spolu samotné. Jestli ti neukážu, jak jsem dobře vychovaná, ať se nikdy nevdám a umřu jako stará panna.

CHŮVA: No, tak pro jednou si to troufnu. Jen abych z toho neměla ostudu.

MAJOLENA: Nic se neboj!

Odejde chůva.

Vystoupí Tom.

TOM: Služebník, milostivá slečno. Jsem rád, že jsem vás tu zastihl o samotě. Rád bych vám totiž něco důležitého pověděl.

MAJOLENA: Vašnosti – pardon, pane hrabě, povězte mi, co je vám libo a já vám na to slušně odpovím.

TOM: Vy mi odpovídáte tak vlídně, že mám hned větší kuráž. Povím vám něco, co se týká vás stejně jako mne. Jak už asi víte, váš tatínek se rozhodl obšťastnit mě tím, že mám být vaším manželem, a doufám, že obdržím váš souhlas, abych mohl splnit jeho přání.

MAJOLENA: Já, prosím, neposlouchám tatínka, jen když mi zakazuje jíst nezralý angrešt.

TOM: Když jste tak hodná dcera, to z vás bude jistě vzorná manželka. Nemohu se už ani dočkat, až budete mou. Když uvážíte, jak vášnivě vás miluju, nebudete, doufám, tak krutá, že byste tolik oddalovala mé štěstí, jak si to přeje váš tatínek.

MAJOLENA: A má to být dlouho, pane hrabě?

TOM: Tisíc let, milostivá slečno – celý týden.

MAJOLENA: A já jsem si myslila, že to bude už zítra ráno, jen co vstanu. Vždyť mi to chůva říkala.

TOM: Když mi dáte svolení, tak to zítra ráno bude.

MAJOLENA: Svolení? Já jsem si myslila, že vás jako manžela musím poslouchat.

TOM: To až budeme svoji. Do té doby musím poslouchat já vás.

MAJOLENA: To je jedno, budeme se tedy střídat. Teď budu já poslouchat vás, a až budeme svoji, budete zas poslouchat vy mě.

TOM: S největší radostí. Ale tak se mi zdá, že nejprve musíme dostat na svou stranu chůvu, jinak s kaplanem nic nepořídíme.

MAJOLENA: To je jistá věc, však on ji má radši než kazatelnu, a kdyby to šlo, kázal by jí v jednom kuse.

TOM: Co kdybyste ji tak, má zlatá, zavolala; my ji už nějak přemluvíme.

MAJOLENA: Juj, já vám povím, jak se dá nejspíš přemluvit.

TOM: A jak?

MAJOLENA: Jen jí řekněte, že je ženská k světu a dejte jí pár šesťáků.

TOM: Když je to tak, dám jí třeba celou kopu.

MAJOLENA: Jejdanenky! Kdybyste jí dal jen půl kopy, hned je vaše. Už pro ni běžím.

(Odejde.)

TOM: To mi to jde jak po másle. Na mou duši, báječné děvče. To s ní v Londýně užiju.

Vystoupí Papoušek.

Copak se stalo, Papoušku?

PAPOUŠEK: Tuhle, prosím, je zachycená pošta od nepřítele. Přinesl ji sem postilion vašeho bratra. Poznal jsem ho podle livreje. Zahrál jsem si před ním na sluhu pana Bečky, a tak jsem se toho psaní zmocnil.

TOM: (prohlíží dopis)

Kruci! On tady píše zemanu Bečkovi, že dnes večer přijede k němu s velkou družinou na večeři. Hrom aby do toho, hned se s ní musím dát oddat!

PAPOUŠEK: I sakra, to se ví, že hned. Zrovna sem jde.

(Odejde.)

TOM: A ta ochechule jde s ní.

Znovu vystoupí slečna Majolena a chůva.

Poklona, vzácná paní chůvo. Poprosil jsem tady slečnu, zda bych s vámi směl promluvit. Chtěl bych vám poděkovat za to, že jste o ni tak znamenitě pečovala a láskyplně ji vychovávala. Jako projev uznání, přijměte, prosím, tuto maličkost a spolehněte na to, že další budou následovat, jen co budu tím šťastným tvorem – jejím manželem.

(Dává jí peníze.)

CHŮVA: (k sobě)

Jémináčku, zlato! –

(K Tomovi.)

Vaše Milost je tuze hodná. Já, co já? Jaképak zásluhy? Kojila jsem ji čisťounkým mlíčkem, to mi, Vaše Milosti, nikdo neupře. Měl jste ji vidět, tu mou berušku, jak kvetla – jak po mně pokukovala – jak si broukala a jak se smála, to vám bylo –

MAJOLENA: (táhne chůvu zlostně pryč)

(K ní.)

Buď tak hodná, na slovíčko. Prosím tě, chůvo, co mi tady vyhrabáváš staré historie a zahanbuješ mě před mým znejmilejším. Copak je takovému jemnostpánovi po nějakých miminkovských povídačkách. Chceš-li, aby měl o mně dobré mínění a věděl, jaká jsem ženská, nepovídej mu, co jsem dělávala kdysi, ale co dovedu teď. –

(K Tomovi.)

Vaše hraběcí Milost mi, doufám, promine, že tu tak nezpůsobně před vámi šuškám; chtěla jsem jen něco zařídit v domácnosti.

TOM: I toto, milostivá slečno, před praktickými věcmi musí všechno stranou; mladé dámě slouží ostatně jen ke cti, když je dobrá hospodyňka.

MAJOLENA: A jsou ty mladé dámy tam v Londýně dobré hospodyňky? Jestlipak taky spravují samy prádlo?

TOM: Kdepak, ty nešetří, ty myslí jen na útratu.

MAJOLENA: Jéjej, tak to bude o moc zábavnější, viď, chůvičko.

TOM: Až tam přijedete, budete mít na vybranou.

MAJOLENA: Až tam přijedu? Na mou duši, to já jedu hned.

(K chůvě.)

Jeho Milost prosí, abys byla tak hodná a dala nás zítra sezdat.

CHŮVA: Zítra, milá slečinko?

TOM: Na mou duši, chůvo, to se divíte, že to slečinka tak odkládá. Zítra? Kdepak! Ať se ta ceremonie odbude hned na místě.

MAJOLENA: Jéjej, s radostí.

CHŮVA: Pomoz pámbu, čím dál tím hůř.

TOM: Ano, roztomilá chůvo, hned a potají; všechno je už řádně podepsáno a zpečetěno, proč by nás tedy zeman Bečka nechával čekat na svatební hostinu celý týden?

CHŮVA: Ale když se dáte oddat teď, co potom, až pro vás zeman přijde, abyste šli na oddavky?

MAJOLENA: To je toho. Dáme se tedy oddat znovu.

CHŮVA: Jak to, děvenko, po druhé?

MAJOLENA: Pro mne za mne, třeba po padesáté.

CHŮVA: Jsem já to ale slaboch a blázen, nic vám nemohu odepřít. Ať je teda po vašem, jak jste si to usmyslila.

MAJOLENA: Opravdu? Božínku, já bych skákala až do nebe.

TOM: Milá chůvo, za tu dobrotu se vám dostane zvláštní odměny. Ale teď musíte uhodit na kaplana, aby nám prokázal tu přátelskou službu, a potom budeme všichni šťastni. Co myslíte, vyhrajete to u něho?

CHŮVA: Jestli vyhraju? To on by pak u mne taky už nikdy nevyhrál, za to mu ručím.

TOM: To rád slyším. Ale dám vám ještě silnější trumf. Řekněte mu třeba, že jsem patronem nad několika tučnými farami a hned ta první, která se uprázdní, připadne jemu.

CHŮVA: To on jich tedy musí sezdat víc, to bych se na to podívala.

MAJOLENA: Na mou duši, chůvo, ať se rovnou sezdá s tebou. Za tučnou faru mu to stojí.

TOM: Vy to s ním tedy, chůvo, dojednejte a já se zatím s vaší velitelkou projdu po zahradě.

Odejde chůva.

Tak co, milostivá slečno, troufáte si jít se mnou sama?

(Vezme slečnu Majolenu za ruku.)

MAJOLENA: Můj ty světe, co bych si netroufala? Dělejte si se mnou, co chcete, já se nebojím.

Odejdou.

Výstup 2. – Amandina oblékárna

Vystoupí Amanda, za ní její služka.

SLUŽKA: Líbějí dovolit, milostivá paní, mám to tedy koupit, nebo ne?

AMANDA: Ano – ne. Jdi, ty trapičko. Mně je to jedno. Prosím tě, jdi pryč.

Odejde služka.

Vystoupí Berinthie.

BERINTHIE: U všech všudy, co se stalo?

AMANDA: Co se stalo? Div nezešílím, Berinthie. Jsem k smrti utýrána.

BERINTHIE: Kdo tě tak týrá?

AMANDA: Co myslíš, kdo jiný týrá ženu, leda její manžel.

BERINTHIE: Nono, je to tak zlé? Nakonec ještě zatoužíš, aby z tebe byla vdova.

AMANDA: Raději všechno jiné, než co jsem teď. Ten bídák, ten nevděčník. Že může být ke mně takový!

BERINTHIE: Copak ti podal nové důkazy o svých spádech?

AMANDA: Podává mi je každou hodinu.

BERINTHIE: A přece jen, možná, že právě v této chvíli vzbuzuješ, Amando, v něčích prsou stejně trýznivou úzkost a žárlivost, jakou sama trpíš.

AMANDA: Bůhví, já za to nemohu.

BERINTHIE: Kdoví, možná, že ke Kavalírovi, kterým se pyšníš jako úlovkem, lne nějaká žena právě tak něžně, jako ty lneš k svému manželovi.

AMANDA: Vždyť jsem mu při jeho nadbíhání nedávala žádnou naději.

BERINTHIE: Jdi! Jdi! Žádný rozumný mužský nevytrvá v lásce, když mu ženská nedá naději. Pročpak jsi mu to nezatrhla jako hraběti Founistonovi?

AMANDA: Protože nebyl tak dotěrný. Ale nemluvme o tom. Ne ženy, muži jsou hádanky. Nezdoba teď běhá pro změnu za nějakou koketou a stejně ji nemá tak rád jako mne.

BERINTHIE: Co ty o tom víš!

AMANDA: A ty jsi do té ohavnosti zasvěcena?

BERINTHIE: Tuším, která to je, ale ohavná zrovna není.

AMANDA: A je hezká?

BERINTHIE: To si myslím.

AMANDA: Ať je jaká chce, já vím, že ji doopravdy rád nemá a že se jí dvoří jen tak na oko.

BERINTHIE: (k sobě)

Že se k ní dvoří jen na oko. To nesnesu.

(K Amandě.)

Jdi, jdi, Amando, jen si nic nenamlouvej. Dokud klidně strpíš, aby se Kavalír domýšlel, že ti jeho úklady nejsou proti mysli, nemáš právo naříkat, že ti manžel běhá za jinou. Ale my o něm a on sem právě jde.

Vystoupí plukovník Kavalír.

PLUKOVNÍK: Přicházím, vzácné dámy, bez pozvání. Je-li vám to nevhod, nijak se nerozpakujte a vyhoďte mě.

AMANDA: Myslím, že Nezdoba už bude každou chvíli doma. Říkal, že přijme pozvání hraběte Founistona na večeři u zemana Bečky z Teletína.

PLUKOVNÍK: Pan hrabě mi prokázal tu čest, že mě také pozval. Smím-li vás doprovázet, zasvětím vás po cestě do jednoho tajemství. Až tam přijedeme, i vy v něm sehrajete úlohu.

AMANDA: Ale máme ještě dvě hodiny času. Kočáry jsou objednány až na osmou a cesta tam netrvá ani pět minut. Zdržme tedy, sestřenko, plukovníka na partii karet, než přijde Nezdoba.

BERINTHIE: Jak je libo. Ale já si musím, jak víš, napsat ještě dopis.

PLUKOVNÍK: Milostivá paní, víte, že poslouchám vašich rozkazů, ale karty hraju mizerně.

AMANDA: Stačí to na to, abyste prohrál, a dámy si nic víc nežádají. A tak pojďme bez okolků vedle a řekněme si o karty a svíce.

Odejdou.

Výstup 3. – Berinthiina oblékárna

Vystoupí Nezdoba.

NEZDOBA: Zatím se mi to daří. Vnikl jsem do její oblékárny. Už se stmívá a snad mě nikdo nezahlédl, když jsem se kradl do domu. Zaslechl jsem, jak Berinthie říkala mé ženě, že než odjede k zemanu Bečkovi, musí si vyřídit několik nutných dopisů. Tady má psací náčiní. Jak si jen dodám kuráže, abych před ní předstoupil, až sem přijde! Tak se mi zdá, že mi dala naději a já ve své nestoudnosti jsem se toho hned chytil. Slyším, jak se otvírají dveře a někdo sem jde. Bude-li to tak má žena, co jí, k čertu, řeknu? Stejně mi nedůvěřuje a já si její něžnou lásku, přisámbůh, ani nezasloužím. Umínil jsem si, že se polepším – ale zatím ještě ne. Ha! Berinthie! Zatím vlezu semhle a uvidím, jakou má náladu.

(Vleze do skříně.)

Vystoupí Berinthie.

BERINTHIE: Jestli by to člověka nedopálilo! Abych tam seděla a poslouchala, jak mi přímo před nosem dělá Amandě poklony. Už jich mám obou po krk. Ani za nic bych nechtěla, aby se Nezdoba dověděl, jak mi ti dva pijí krev. Ale nechat je spolu o samotě taky nevydržím. Ne, nechám psaní a vrátím se k nim, ať mají zlost.

(Přistoupí ke skříni.)

Kriste Pane, strašidlo! Strašidlo! Strašidlo!

Znovu vystoupí Nezdoba.

NEZDOBA: Jen klid, můj anděli, žádné strašidlo; já vydám za sto dobrých duchů.

BERINTHIE: Taková drzost, pane – jak jste se opovážil – honem běžte zpátky, někdo sem jde.

Nezdoba vleze do skříně.

Vystoupí služka.

SLUŽKA: Pro pána krále, copak se vám, milostivá paní, stalo?

BERINTHIE: Můj ty Bože! Jsem leknutím celá bez sebe! Opravdu se mi zdálo, že vidím strašidlo, a ona to byla jenom černá pelerína, pověšená na zdi. Můžeš jít; jsem já to strašpytel!

Odejde služka.

Znovu vystoupí Nezdoba.

NEZDOBA: Je už čistý vzduch?

BERINTHIE: Čistý vzduch? Na mou duši, divím se vaší smělosti.

NEZDOBA: Nedivte se, dokud jsem vám ji nedokázal. Ale kde je má žena?

BERINTHIE: Hraje karty.

NEZDOBA: S kým?

BERINTHIE: S Kavalírem.

NEZDOBA: Tak nám nehrozí nebezpečí.

BERINTHIE: Opravdu? Jiný manžel by si nebyl tak jist, kdyby on hrál s jeho ženou.

NEZDOBA: A právem, jenže já své ženě důvěřuji.

BERINTHIE: Vida! A ona bezpochyby zrovna tak důvěřuje vám. Co myslíte, bylo by jí vhod, kdyby sem tak přišla a zastihla vás tu?

NEZDOBA: Bodejť, máte pravdu. Aby sem tedy nevpadla, co kdybychom raději zašli do vedlejšího pokoje, tam nebudeme tak na ráně.

BERINTHIE: Vždyť je tam tma.

NEZDOBA: Zůstaneme tam potmě nebo si rozsvítíme, jak je libo.

BERINTHIE: Jste vy ale nestoudník.

NEZDOBA: Pojďte, anděli, já vás povedu.

BERINTHIE: Počkat, počkat, s tím andělem, to vám povídám, jste na omylu.

NEZDOBA: To snad ne, při vaší ruce vás zapřísahám –

BERINTHIE: No tak, pusťte tu ruku, nebo na vás nadobro zanevřu. Na mou duši, že spustím křik!

NEZDOBA: Není možná, snad byste nebyla tak zlá.

BERINTHIE: Ha? Někdo sem jde. Honem zmizte.

NEZDOBA: Slíbíte mi, že se sem vrátíte, když tu zůstanu?

BERINTHIE: Jakživa se už neodvážím být s vámi v pokoji sama.

NEZDOBA: Ale když já bych vám chtěl něco důležitého sdělit.

BERINTHIE: Dobrá, než odjedem k zemanu Bečkovi, budu se procházet po zahradě. Jestli máte rád večer při měsíčku, tak mě tam najdete.

NEZDOBA: Saprlote, už sem jdou. Beru vás za slovo.

(Vleze do skříně.)

BERINTHIE: Krk na to, že je to Amanda. Doufám, že ho nezaslechla, a přece jen by taky měla poznat, co to je žárlivost.

Vystoupí Amanda.

AMANDA: Pročpak jsi mi, Berinthie, odešla?

BERINTHIE: Abych ti nekazila partii.

AMANDA: Co jsi byla pryč, Kavalír se už zas ke mně dotíral. Musím s ním přerušit styky, protože se neodvažuju oznámit Nezdobovi, jak se ke mně chová.

BERINTHIE: Kdepak, Nezdoba se to nesmí dovědět.

AMANDA: Ani za nic. Co kdybys tak, Berinthie, zkusila promluvit s Kavalírem sama.

BERINTHIE: Na mou duši, to by bylo pro mne příjemné téma. Ale už se vraťme. Za to ti ručím, pokud to bude v mých silách, už tě s ním o samotě nenechám.

Odejdou.

Znovu vystoupí Nezdoba.

NEZDOBA: Vida, vida. To je mi čistá záležitost, co jsem tu zaslechl. Kavalír si namlouvá mou ženu, a já se to za nic na světě nemám dovědět. Však já tomu přijdu na kloub a běda, jestli Amanda jen trošinku – Ale co já jsem tu sháněl? K sakru! Proč by to měla dělat jako já!

Vzorná žena svému muži přeje,
ctností usmiřuje jeho freje.
Zatímco muž trojčí, pletky shání,
žena nechť je věrná do strhání.

Odejde.

PÁTÉ DĚJSTVÍ

Výstup 1. – Zahrada za Nezdobovým bytem

Vystoupí Nezdoba.

NEZDOBA: Má mě snad za blázna nebo co? Dlouho už čekat nebudu. Za chvíli se po mně začne shánět má žena, že už odjedeme na tu večeři. Čekání je vždycky k zlosti, ale nejhorší čekání je, když vyhlížíš milenku, a ona nejde. Ale už jí nebudu lát. Blíží se ke mně a jediným úsměvem mi vynahradí celoroční muka.

Vystoupí Berinthie.

Ach Berinthie, teď ale na mne musíte být moc vlídná. Kdybyste mě byla nechala ještě pět minut čekat –

BERINTHIE: Byl byste odešel.

NEZDOBA: (k sobě)

Namoutě, má pravdu.

BERINTHIE: Ujišťuji vás, že mnoho nezbývalo a nebyla bych vůbec přišla. Zkrátka a dobře, tak se mi zdá, že je nebezpečné zahrávat si s vámi. A protože si z vás nakonec nejspíš udělám dobrý den, myslím, že bude lepší, když toho necháme.

NEZDOBA: To snad nemyslíte vážně.

BERINTHIE: Co bych já vám, ženatému, ještě mohla dát?

NEZDOBA: Jak přeukrutná jste, že mi připomínáte mé neštěstí.

BERINTHIE: Jaképak neštěstí, když máte tak rozkošnou ženu, jako je Amanda?

NEZDOBA: Nic jí neupírám, ale – hrom aby do toho – jen o ní začnete mluvit a už je tady. Tohle mi ještě scházelo, a za ní jde Kavalír. Budu je hlídat.

BERINTHIE: Ach jé, radši se jim vyhněme, mně je to stejně trapné, setkat se s ní.

NEZDOBA: Jestli se nemýlím, míří sem i Kavalír. Však já si na ně posvítím.

(Ustoupí stranou.)

BERINTHIE: Když je to tak, to bych byla pěkná žena, abych byla méně zvědavá než vy.

(Odejde na druhou stranu.)

Vystoupí Amanda.

AMANDA: Nezdoba si přijde domů a prochází se po zahradě. Takové pozdní procházky mu nebudu trpět, snad mi tak dává najevo, že o mne nestojí. Však já si s tebou, Nezdobo, promluvím. Ha! Už zas ten Kavalír! Pořád je mi v patách.

Vystoupí plukovník Kavalír.

PLUKOVNÍK: Milostivá paní, jste nějak rozrušena.

AMANDA: A právem, pane plukovníku.

PLUKOVNÍK: Ať už je to co chce, Bůh mi dopřej nést tu bolest za vás anebo zaplašit váš neduh.

AMANDA: Vaším zásahem se můj neduh ještě zhorší.

PLUKOVNÍK: Ach milostivá paní, hlodá-li vás zhrzená láska, hledejte lék v pomstě. Zvažte sílu a neodolatelnost svých půvabů a probuďte v sobě hrdost, jaká sluší ženě. Povrhněte falešným objetím manželovým. Hle, u nohou vám klečí muž, který vás opravdu miluje. Jeho zanícenost si zaslouží vašeho soucitu, i když on sám snad vaší lásky není hoden.

NEZDOBA: (k sobě)

Namoutě, to je mi pěkné.

AMANDA: Jak se opovažujete takhle se mnou mluvit? To jste Nezdobův přítel? Už vidím, že mě nakonec donutíte k tomu, abych mu řekla, jak jste věrolomný.

PLUKOVNÍK: Kdybyste to udělala, nic by mi nemohl vytýkat – vždyť si to ode mne zaslouží. Jako podvedl vás, tak zradil i mne.

AMANDA: Vás?

PLUKOVNÍK: Ano, milostivá paní, ta dáma, kvůli níž se teď zpronevěřuje těm půvabům, jichž nebyl nikdy hoden, mně právem náležela, a jak jsem se domníval, také ke mně lnula. Ano, milostivá paní, Berinthie, která teď –

AMANDA: Berinthie! Není možná!

PLUKOVNÍK: Není-li tomu tak, nikdy už mi nedopřejte sluchu. Ta úskočná kouzelnice učarovala vašemu muži.

AMANDA: Tomu nevěřím.

PLUKOVNÍK: Jakože vás opravdu miluju, jsem o tom pevně přesvědčen. Zrovna dnes jsem je viděl pohromadě a zaslechl jsem –

AMANDA: Přestaňte, pane plukovníku, takové pomluvy nechci ani slyšet. Je to ubohý nápad, že by vaše zlovolné narážky mohly rozjitřit mou hořkost. Ba ne, pane plukovníku, Nezdoba snad může chybovat, ale jak ho znám, nevěřím tomu, co mi tu povídáte. Za sokyni jste mi měl vybrat někoho jiného než Berinthii, mou příbuznou a přítelkyni. Sama jsem nevinná a nikdy neuvěřím, že z lásky může vzejít křivda a z důvěry nevděk.

PLUKOVNÍK: Jestli vám to nedokážu –

AMANDA: K tomu se nikdy nedostanete. Podle toho, jak jste se přede mnou stavěl, mohla jsem snad ve vší počestnosti soudit, že jste spíš člověk nešťastný než špatný. Ale pro tento váš poslední zbabělý úskok mám jen ošklivost a pohrdání. (Odejde.)

PLUKOVNÍK: Věru, je v ní cosi božského. Odlesk její počestnosti padl i na mne. Ale jak se mám smířit s tím, že přijdu o Berinthii jen tak bez pomsty a bez náhrady? Možná, že se ani tak neprovinila, jak jsem si myslil. Zmýlil jsem se, když jsem podceňoval ctnost Amandinu, a možná, že se v osočování Berinthie také mýlím. Mám ji pořád rád, to je jisté. Jak bych byl šťasten, kdybych se v ní mýlil. (Odejde.)

Znovu vystoupí Berinthie a Nezdoba.

BERINTHIE: Uctivá poklona, pane Nezdobo.

NEZDOBA: Uctivá poklona, milostivá paní.

BERINTHIE: Prosím vás, co tomu říkáte?

NEZDOBA: Abych vám řekl pravdu, nevím.

BERINTHIE: Nezdá se vám, že se odtud oba plížíme jako zpráskaní?

NEZDOBA: Upřímně řečeno, něco na tom je.

BERINTHIE: A dovedete si představit, že byste ještě někdy mohl Amandě sebeméně ublížit?

NEZDOBA: Ne, to nesmíme.

BERINTHIE: Cože, nesmíme? Jak vás to, vy netvore, napadlo, že bych já na to někdy pomyslila.

NEZDOBA: Na mou duši, Berinthie, chování mé ženy mi zaimponovalo. Kdybych se nestyděl a nebál se, že vám v jejích očích ublížím, přísahám, že bych šel hned za ní, vyznal se ze svého poklesku a dožadoval se jejího šlechetného odpuštění.

BERINTHIE: Jen se na mne, prosím vás, neohlížejte. Když jsem si s vámi zahrávala, chtěla jsem jen podráždit Kavalíra, a protože, jak vidím, on byl veden stejnou pohnutkou, nebudu mít před ním žádné tajnosti, to mi věřte.

NEZDOBA: Rozhodně mu o tom nepovídejte. Já mu snad jeho chování prominu bez výčitek. Ale jak se on opováží podívat se mi do očí?

BERINTHIE: A jak se vy opovážíte podívat jemu do očí?

NEZDOBA: Vždyť on se osmělil ohrožovat čest mé ženy.

BERINTHIE: A vy jste se osmělil ohrožovat čest jeho milé. Tak vidíte. Řiďte se podle mne, nejsem tak lehkomyslná, jak vypadám. Celý ten spor nestojí za hněv. Urážet se pro křivdu sluší jen tomu, kdo sám křivdu nepáše.

NEZDOBA: Budu se tedy řídit podle vás. A až uznáte za vhodné vyvést Kavalíra z omylu, kéž vaše dobré vlastnosti z něho učiní tak zkroušeného kajícníka, jako Amandiny učinily ze mne. Nic naplat, nakonec uznáme, že háv ctnosti je roucho posvátné.

Málokterá žena vůbec tuší,
co muž nosí nejhlouběji v duši.
Láska ctnost si žádá, žádnou jinou.
Obě spolu žijí, spolu hynou.

Odejdou.

Výstup 2. – V domě zemana Bečky z Teletína

Vystoupí slečna Majolena, chůva, Tom.

TOM: Že se kaplan tak rychle dostavil, je mi velmi milé. Buďte ujištěna, že co živ budu, zůstanu mu příznivě nakloněn.

MAJOLENA: A já taky. To ti slibuju.

CHŮVA: Poníženě děkuju Vašim Milostem. Ať se vám děti rojí jako včely na plástvi.

MAJOLENA: To bych byla, chůvičko, moc ráda. Čím víc tím líp, no ne!

Vystoupí Papoušek.

PAPOUŠEK: (táhne Toma chvatně stranou)

Pro pět ran, na slovíčko.

TOM: K čertu, copak se stalo?

PAPOUŠEK: Jestli jste se, pane, dosud neoženil, tak přijdete o všechno. Už je tu váš bratr se dvěma šestistpřežními kočáry, dvaceti lokaji a v plášti za osmdesát liber. Jen pomyslete, jak uchvátí srdce vaší nevěsty.

TOM: Je už v domě?

PAPOUŠEK: To ne. Vyjednávají s ním u vrat. Zeman Bečka ho naštěstí pokládá za podvodníka. A já jsem mu řekl, že jsme se už předem o tom podvodu doslechli.

TOM: Tak dobře.

(K slečně Majoleně.)

Má zlatá, tady můj sluha mi pověděl o jedné mrzutosti, ale nic se nelekej. Však ten lump na nás nevyzraje. U brány stojí nějaký drzý chlap – on totiž neví, že jsem tu inkognito – vydává se za mne a těší se, že s tebou upláchne.

MAJOLENA: Takový rošťák nestydatý. Ještěže jsme už svoji. Třeba bychom nikdy svoji nebyli.

TOM: (k sobě)

Bodejť, to si taky myslím. – Prosím tě, chůvo, běž za panem zemanem, ať nechodí k vratům, dokud si s ním sám nepromluvím.

CHŮVA: Račte dovolit, Milosti, já se zatím se svou paní zamknu, dokud nebude po nebezpečí.

TOM: Prosím.

MAJOLENA: Ne tak zhurta, jsem vdaná a nenechám se už zamykat.

TOM: Prosím pěkně, má zlatá, jen se dej zamknout, dokud toho lumpa nelapíme.

MAJOLENA: Když mě tak prosíš, udělám všechno.

Odejde slečna Majolena a chůva.

TOM: (k Papouškovi)

Poslyš, brachu, není to tak zlé, jak si myslíš. My jsme si už svatbu odbyli.

PAPOUŠEK: Kruci, to si dám líbit.

(Poskakuje radostí.)

TOM: Ani muk! Máme to v suchu. Ale zeman Bečka o tom ještě neví a nesmí se to dovědět. Půjdu na to zostra a udělám podvodníka z Jeho hraběcí Milosti. Myslím, že to dokážu jako nic.

Vystoupí zeman Bečka z Teletína.

Jestlipak jste už, pane zemane, někdy slyšel o takovém drzém kousku?

ZEMAN BEČKA: Bůh suď, že ne. Však my ho zpražíme, na to vezmu jed.

TOM: Má prý s sebou, pane zemane, hromadu lidí, přestrojených za sluhy.

ZEMAN: Jo, jo, samá holota, však jsme si s nimi už poradili. Vystřelili jsme jim několikrát přes hlavu a hned vzala celá ta kumpanie do zaječích. Martine, sem s tím zajatcem.

TOM: Račte dovolit, pane zemane, bude lepší, když se s tím klackem zatím nesejdu tváří v tvář. Nejprve se sám přesvědčte, kam až sahá jeho drzost.

ZEMAN: Namoutě, Vaše hraběcí Milost má filipa. Račte tedy, hraběcí Milosti, odejít.

PAPOUŠEK: Bůh je mi svědkem, skromnost mého pána si zaslouží pochvaly.

Odejde s Tomem.

Vystoupí sluhové s odzbrojeným hrabětem Founistonem.

ZEMAN: Tak honem, sem s ním, sem s ním.

HRABĚ FOUNISTON: Mordyje, copak to má, pánové, znamenat? Copak je posvícení, že jste už před večeří opilí?

ZEMAN: Cože, opilí? I ty lumpe nestydatá! Ať jsme opilí nebo ne, ty rošťáku, já jsem tady smírčím soudcem a umím zatočit s pobudou.

HRABĚ: S pobudou?

ZEMAN: Toť se ví, že s pobudou. Tak ven s tím, co jsi zač, jak se jmenuješ, kde bydlíš? Platíš obecní dávky? Hospodaříš na svém, nebo jsi pachtýř?

HRABĚ: A nač ty impertinentní otázky?

ZEMAN: Však ty mi na ně odpovíš a pak ti to ukážu, ty otrapo.

HRABĚ: Bůh je mi svědkem, na to ti odpovím jen tolik, že jsi kus starého blázna, ať se namístě propadnu.

ZEMAN: Ty si budeš dělat šoufky z vrchnosti? Však já už si s tebou poradím. Honem na něho vydejte zatykač.

HRABĚ: Zatykač? Co tě to k čertu napadlo, ty dědku?

ZEMAN: Kdybych neměl ruce svázány svým soudcovským úřadem, však já bych tě popadl a těmihle pěstmi bych ti vyrazil zuby, ty mizero.

(Prohání ho.)

HRABĚ: A proč bys mi takhle hyzdil tvář?

ZEMAN: Za to, že ses chystal unést mi dceru, ty holomku.

HRABĚ: Já a unést ti dceru? Skoro si myslím, že spím a že se mi to jen zdá. Poslouchej, dědo, smím se tě na něco zeptat?

ZEMAN: Odpovím ti až podle toho, co to bude.

HRABĚ: Ptám se tě tedy, jestli jsi psal nebo nepsal hraběti Founistonovi, aby sem přijel a oženil se s tvou dcerou?

ZEMAN: Bodejť ne, a hrabě Founiston přijel, a než mine den, taky se s ní ožení.

HRABĚ: Tak ruku na to, dědouši, já jsem věděl, že se přece jen domluvíme.

ZEMAN: Ten chlap se zbláznil. Honem mu svažte ruce a nohy.

Poutají ho.

HRABĚ: Prosím tě, zemánku, nech té legrace, to tvé šprýmování mě už nudí.

ZEMAN: Jářku, spoutejte ho, on se zbláznil. Suchý chleba s vodou, temnice a rákoska ho brzy přivedou k rozumu.

HRABĚ: Prosím tě, zemane, co se tak pohoršuješ nad mou upřímností a necháš ty lotry, aby mi zašpejlovali ruce jako klobásy.

(K sobě.)

Jestli to všechno, co tu vidím, mě nevyburcuje ze spánku, sapristi, tak impertinentní sen jsem jakživ neměl.

Znovu vystoupí slečna Majolena s chůvou.

MAJOLENA: (přistoupí k hraběti Founistonovi)

Tak tenhle mě chtěl unést? Fuj! Ten páchne cukrovím! Prosím tě, tatínku, dej ho vymáchat v rybníce.

HRABĚ: (k sobě)

Nějak ji to ke mně táhne, to bude jistě má nastávající.

MAJOLENA: Prosím tě, tatínku, co s ním vlastně uděláš? Oběsíš ho?

ZEMAN: Přinejmenším, děvenko.

CHŮVA: To je pro něho ještě málo.

HRABĚ: Nemýlím-li se, to bude paní guvernantka. Co jsem viděl, to mi stačí. Do tak úžasné rodiny se snad žádný urozený člověk dosud nepřiženil.

ZEMAN: Copak je, dceruško, s panem hrabětem?

MAJOLENA: Prosím, zrovna přichází.

HRABĚ: (k sobě)

Pan hrabě? Jak to vlastně myslí?

Znovu vystoupí Tom s Papouškem.

Ať se namístě propadnu, Tomík! Teď se mi rozbřesklo.

TOM: Pane zemane, tak tohle je ten chlap, co mě chtěl připravit o vaši dceru?

ZEMAN: To je on, pane hrabě. Jak se vám zamlouvá? Takhle bohaté věno, to by tomu filutovi páslo.

TOM: Hodí se do parády a myslí si, že vaše dcera nalítne hejskovi.

MAJOLENA: Jemináčku, tak tohle je hejsek? To se na něho ještě jednou podívám.

(Prohlíží si ho.)

He, he. On takový hejsek nevypadá špatně.

TOM: (k sobě)

Kruci, že se mi ona do něho ještě zamiluje. Přec jen ho dám strčit do basy.

(K Founistonovi.)

Milý pane, počínáte si drobet neskromně, ale tak troufalý snad nebudete, abyste u mne hledal zastání.

HRABĚ: Tomíku, ať mi namístě jazyk zdřevění, jsi ty ale drzoun.

CHŮVA: Koukněme se, ten halama se opovažuje říkat mu Tomíku.

HRABĚ: Milý pane hrabě Founistone, smím prosit Vaši hraběcí Milost na slovíčko?

CHŮVA: Najednou pane hrabě, vida, vida. Když někomu teče do bot, hned zkrotne.

MAJOLENA: Prosím vás, pane hrabě,

(K Tomovi.)

ať vám nešušká tak zblízka, ještě vám ukousne ucho.

HRABĚ: Já nemám vůbec takový hlad, jak si snad, vzácná slečno, ráčíte představovat.

(K Tomovi.)

Poslyš, Tomíku, uvědomuju si, že jsem se k tobě nechoval pěkně, ale doufám, že mi promineš, co se stalo, a přijmeš pět tisíc, které ti nabízím. Ať se namístě propadnu, to ti přece postačí na opulentní živobytí.

TOM: (k Founistonovi)

Pozdě bycha honit. Mohl jsi mít nevěstu za čtvrtinu, teď ti ji nedám zpátky ani za dvakrát tolik.

ZEMAN: Co to říká?

TOM: Ale ten lump mě chtěl podplatit, když ho pustím.

ZEMAN: Bodejť, pryč s ním, odveď ho, drábe!

Vystoupí sluha.

SLUHA: (k Tomovi)

Pane hrabě, přišli vám složit poklonu pan Nezdoba s panem plukovníkem Kavalírem a nějakými dámami.

PAPOUŠEK: (stranou k Tomovi)

Tak, vašnosti, co teď?

TOM: (k Papouškovi)

Jen klid. Ti jsou do všeho zasvěceni. –

(K zemanovi.)

Jsou to, pane zemane, moji známí a rád bych vám je představil.

HRABĚ: Takového drzouna, jako jsi ty, Tomíku, ještě svět neviděl. Ať mi namístě jazyk zdřevění, vždyť jsou to, zemane Bečko, moji přátelé a známí. Já sám jsem je pozval. Však oni vám už povědí, jsem-li já pravý hrabě Founiston, nebo ne.

Vystoupí Nezdoba, plukovník Kavalír, Amanda a Berinthie. Hrabě Founiston se k nim hrne, ale žádný z nich ho nebere na vědomí.

TOM: To je hezké, pánové, že jste přišli. Mám radost, že vás tu vidím.

PLUKOVNÍK: Jsme šťastni, pane hrabě, že můžeme být svědky blaha Vaší Milosti.

NEZDOBA: Prokáže nám Vaše hraběcí Milost tu čest a představí nás panu zemanu Bečkovi z Teletína?

AMANDA: A nás vaší nastávající?

HRABĚ: (stranou)

Pomoz pámbu, táhnou všichni za jeden provaz.

ZEMAN: Pánové, je to pro mne náramná čest. Přátelé hraběte Founistona jsou mně a celé mé domácnosti vždycky vítáni.

TOM: Děvenko, dovol, abych tě představil těm dámám.

MAJOLENA: Jéminánku, to jsou nějaké nóbl fifleny, až se jich stydím.

AMANDA: Věru, roztomilá dáma.

MAJOLENA: Děkuju mockrát, milostpaní.

BERINTHIE: Nepochybuju, že se brzy zaskvěje v exkluzivní společnosti.

MAJOLENA: A co to je?

TOM: Však se to, zlatíčko, brzy dovíš.

NEZDOBA: Ale, pane hrabě –

HRABĚ: Prosím?

NEZDOBA: Prosím, s vámi, prosím, nemluvím. Copak je to za pána? Zdá se, že je v nějaké šlamastice.

PLUKOVNÍK: Takový elegantní pán a tak divně to s ním vypadá.

ZEMAN: Chachá, tak tohle jsou ti tvoji přátelé, co jsi k nám pozval, ty filuto?

HRABĚ: Nad tou jejich impertinencí jsem nadobro ztratil řeč, a kdo ví, jestli se mi vůbec kdy vrátí.

ZEMAN: No prosím, tenhle skromný pán se přede mnou vydával za hraběte Founistona a chtěl mi unést dceru.

NEZDOBA: A sklaplo mu, cha, cha.

HRABĚ: Bůh mě netrestej, toho jsem se od tebe, Nezdobo, nenadál. Prosím tě, tak už dost těch žertů. Pověz tady zemanu Bečkovi, že jsem skutečný hrabě Founiston a že jsem si včera namlouval tvou ženu. Ona mi uštědřila pohlavek a ty jsi mě skrz naskrz probodl.

ZEMAN: Namoutě, roztomilá historie, takhle se chová hrabě?

NEZDOBA: Bodejť, pěkný ptáček, dělá jen ostudu tomu jménu, které si přisvojuje. Ale co s ním, pane zemane, uděláte?

ZEMAN: Toť se ví, dám ho zavřít. Ledaže by mu ženich s nevěstou udělili milost.

HRABĚ: Ženich s nevěstou? Pro Boha svatého, pane zemane, nemučte mě a neříkejte jim tak.

MAJOLENA: Tak jakpak nám, vy ošklivče, má říkat, snad pes a kočka?

HRABĚ: To mě, slečinko, ani nenapadne, to je pro vás až moc dobré.

ZEMAN: A takový lump lumpácká si přijde na námluvy.

Znovu vystoupí sluha.

SLUHA: Dole je nějaké panstvo, chtělo by složit poklonu hraběti Founistonovi.

PLUKOVNÍK: (k Tomovi)

Zatroleně, Tomíku, co teď?

HRABĚ: Ti svědkové, pane zemane, nebudou snad podplaceni.

ZEMAN: Mlč, chlape! Přál byste si, hraběcí Milosti, aby je zavedli sem, nebo mají na nás počkat dole?

TOM: Pane zemane, já myslím, že bychom sem tu návštěvu zatím neměli pouštět.

(K sobě.)

Kruci, teď to praskne.

NEZDOBA: (k Tomovi)

Přiznejte se, jen se přiznejte, budeme při vás.

HRABĚ: Pane zemane, snažně vás žádám, abyste předvolal svědky obou stran. Jestli já vám nedokážu, že ten chlap je podvodník, tak –

TOM: Bratře, ušetřím ti tu práci a přiznám se, že nejsem to, zač jsem se vydával. – Pane zemane, jsem člověk urozený a troufám si říci, poctivý. Ale prohlašuji vám, a jsem na to nemálo hrdý, že nejsem hrabě Founiston.

ZEMAN: Rány boží, tak tedy podvodník a švingulant? Himl laudon, když nejste hrabě Founiston, tak kdo, k čertu, jste?

TOM: V nejlepším případě jsem, prosím, váš zeť, a v nejhorším bratr toho vznešeného hraběte.

HRABĚ: Pořád stejně arogantní, Bůh mě zatrať.

ZEMAN: Můj zeť, to doufám ještě ne.

TOM: Odpusťte, prosím, váš zeť; dopomohla mi k tomu laskavost vašeho kaplana a úslužnost této dobračky.

PAPOUŠEK: Je to tak, pane zemane, já jsem byl vaší dceři za svědka a notářem byla tady chůva.

ZEMAN: Zmlaťte toho ničemu a ty, ochechule, mluv, jak to bylo.

CHŮVA: Ach ouvej, odpusťte mi, vzácný pane, vyzráli na mě zrovna jako na vás. Vždyť to, pane zemane, sám víte; svatební trachtace už byla na stole a byl byste slečnu sám vydal.

ZEMAN: Jak ses opovážila a nic mi o tom neřekla?

CHŮVA: Ach ouvej, kdybyste byl, pane zemane, tu chudinku viděl, jak prosila a žebronila, jak se ke mně tulila! Copak mám srdce z kamene, abych ji odbyla, vždyť jsem ji těmahle rukama odchovala a vypiplala.

ZEMAN: Rány boží, já se zblázním. Vy darebáci, rozvažte tamhle pana hraběte.

HRABĚ: Jen co s tím budou ti pánové hotovi, pogratuluju vám k vašemu zeťovi hezky od plic.

MAJOLENA: Jeje, jeje, tak který z nich bude vlastně můj manžel?

NEZDOBA: No tak, pane zemane, jste přece rozumný člověk a chápete, že taková věc se hněvem a výčitkami nespraví.

PLUKOVNÍK: Pane zemane, čestné slovo, dostal jste úskokem zetě, na jakého můžete být jen hrdý. Můj přítel Tomík je z gruntu poctivý chlapík.

NEZDOBA: Taky že je, za to vám ručím. Bude vám nerozlučným společníkem na honech i při pitkách. Mějte přece srdce, staroušku, a odpusťte jim.

ZEMAN: Nikdy. Ta coura! A já z ní chtěl mermomocí mít hraběnku.

HRABĚ: Tak, zemane Bečko, pouta mi už sundali a teď dovol, abych ti poděkoval za to vzácné přivítání, jakého se mi dostalo v tvém sakramentsky hnusném letohrádku, a abych ti zároveň řekl, že s takovým fenomenálním pitomcem a chrapounem, jako jsi ty, jsem se jakživ nesetkal.

ZEMAN: Cože, vy jste mi oba stejní lumpi.

HRABĚ: Ba ne, zemane Bečko, budeš ještě trpce litovat. Já jsem opravdu hrabě Founiston a mnoho nechybělo a byl bych se zostudil sňatkem s tímhle nemehlem. Provdal jsi svou dceru za mého mladšího bratra. Je to nuzák. Celý jeho majetek se ti vejde do tabatěrky.

ZEMAN: Ty holobrádku jeden! Když budu chtít, tak z nich nebudou nuzáci. Třeba jim vyměřím stejný důchod, jako má tvoje hraběcí Milost.

HRABĚ: Jenže ty to, staříku, neuděláš. Takhle by si počínal řádný křesťan, a ty jsi sprostý pohan, ať se namístě propadnu.

ZEMAN: Tisíc láter, ještě slovo a just jim odpustím.

NEZDOBA: Na mou duši, pane zemane, odpusťte jim už pro vlastní klid. Co myslíte, dámy?

AMANDA: Hodný pane zemane, musíte jim dát svolení.

BERINTHIE: No tak, pane zemane, vždyť jste byl taky kdysi mladý!

ZEMAN: No, když to musí být – Ale toho uštěpačného hraběte vyhoďte, hned mi ho vyhoďte, ať si aspoň na něm zchladím žáhu. Ale napřed se ještě podívejte, jsem-li pohan nebo ne. Tak, děti, podejte si ruce, a až budu mít lepší náladu, dám vám požehnání.

NEZDOBA: Krásně jste se zachoval, pane zemane, však vy si ještě zatančíte na křtinách svého vnoučka.

MAJOLENA: Jejda, jejda, tomuhle nerozumím. Tak nakonec ze mne nebude hraběnka, jenom obyčejná paní. Chůvičko, co je vlastně můj manžel?

CHŮVA: Baron.

MAJOLENA: Tak on je baron? No, lepší něco než nic.

HRABĚ: (k sobě)

Teď se budu tvářit stoicky a ukážu jim, že urozený člověk se nedá jen tak vyvést z konceptu. –

(K Tomovi.)

Milý Tomíku, když to tak dopadlo, dovol, prosím, abych ti gratuloval. Ať mi namístě jazyk zdřevění, gratuluju ti z celého srdce. Přiženil ses do rodiny, která vyniká vybranou zdvořilostí a uhlazeným vystupováním. A tvá nevěsta je dáma sličného zjevu, skromného chování, ušlechtilých citů a bezúhonných mravů, na to dám krk.

MAJOLENA: Sáně dudy, on mi nadává. Manželi, přeraz mu kosti.

TOM: Jen se, hraběcí Milosti, pošklebuj a neztrácej kuráž; já ji taky neztratím, když mám přízeň pana zemana, tuhle dámu a tři tisíce liber ročně.

HRABĚ: Žij blaze, Tomíku, ruce líbám, milostivé dámy. zemane Bečko, odcházím z téhle peleše. Ale dokud budu mít sílu v pažích, nikdy nezapomenu, že jsi sakramentsky hnusný neotesanec, Bůh mě zatrať.

(Odejde.)

ZEMAN: Krucihiml, dobře že je pryč. Už jsem myslil, že mu něco udělám. Jestli tohle je hrabě, na mou duši, to z toho Majolena dobře vyšla.

PLUKOVNÍK: Jak by ne, pane zemane. Ale už je slyšet šumaře. Pokud vím, objednal je sem pan hrabě.

NEZDOBA: Pane zemane, to si skočíme a napijem se.

ZEMAN: Na tu společnost dole jsem nadobro zapomněl. Co, že se poveselíme, chacha? Že se zatočíme v kole a napijem se, chacha? Hergot, když už, tak už. Ten můj zeťáček, se mi zdá, je povedený rošťák, a tak si zadovádíme. Kterápak z vás, dámy, půjde s takovým staříkem, jako jsem já, do kola? Namoutě, čím to je, že mám najednou tak dobrou náladu?

BERINTHIE: Já i moje přítelkyně se, pane zemane, přičiníme, abyste ji už neztratil. Za ten šlechetný skutek si zasloužíte naši úctu. Kdybyste si nevěděl rady, jak zabavit ty nové hosty, pomůžeme vám vyprávět jim o tom, jakou lstí se vám provdala dcera a jak zaslouženě Jeho hraběcí Milosti sklaplo. Tenhle námět nám poskytne zábavu na celý večer.

ZEMAN: Namoutě, milerád, i když jsem sám při tom utržil největší ostudu.

BERINTHIE: Žádný strach, uznají-li, že stojí za to celý ten příběh opakovat, my vám pomůžeme. Kde je snaha zavděčit se, tam diváci přimhouří oko nad nějakou tou chybou.

Odejdou.

KONEC

[1] Týká se hry sira Johna Vanbrugha (1666–1726) „Relapse“, kterou Sheridan touto hrou zcela samostatně přepracoval.

[2] (Mésjö, ántré!) Vstupte, pánové!

[3] Nohsled, osobní strážce. Pozn. red.

[4] Nechutný. Pozn. red.