Znění tohoto textu vychází z díla Zlatý oblak tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Československý spisovatel v roce 1975. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

Text díla (Stanislav Kostka Neumann: Zlatý oblak), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 11. 6. 2018.

 

 

OBSAH

ČÁST PRVNÍ. 6

I. 7

II. 21

III. 36

IV... 48

V... 56

VI. 73

VII. 90

VIII. 105

IX.. 115

ČÁST DRUHÁ... 124

X.. 125

XI. 137

XII. 149

XIII. 159

XIV... 174

XV... 178

XVI. 188

 

ČÁST PRVNÍ

I

Pozdní odpoledne červencové pozbývá pomalu své horoucnosti a ohromující vůně úžlabiny procítá znova z těžkého spánku. Potrhaná stuha opadlého potoka, tu široká a tichá jako veliké zrcadlo pro modré oči oblohy, jinde napolo zasypaná sesouvajícími se břehy a balvany, vypadlými z beder raněných skal. Zelené dlaně, posypané všemi barvami. Voní kvítím, skály voní rozpáleným kamenem, smrčiny na stráních voní pryskyřicí, břehy voní listovkou, plnou vlhkého ruchu. Dejte nám vypiti padesát džbánů této úžasné medoviny na jedno posezení. Na tvém širokém stole, úžlabino, stojí jeden vedle druhého. Proto stojí tu také, dávno pobořen ovšem, kamenný oltář, na němž jacísi pohané severní obětovali přírodním bohům. Nepoznali sice nikdy jižních kozonohů, kteří spávali v košatých korunách buků a na své syringy pískali milostné písně ztepilým dryádám. Ale jejich srdce byla prostá a vznešená v lásce i nenávisti. Je to nedávno, a přece hrozně dávno, neboť tisíc let je mnoho pro porobu a málo pro vysvobození. Bylas tehdy ještě mladicí, nikoli lety a staletími, nýbrž čistotou svého dechu a chrupu, silou svého objetí, nedotčenou krásou svého úsměvu. Minulo poté patero věků. Svrab vyznavačů jednoho boha rozežírá všecky pokožky, a vstřebávaje se do krve, otravuje všecka srdce. Boží bojovníci střapatého válečníka spali ve stínu tvých strání před vítěznou bitvou a vymývali si pak rány v zátočinách tvého potoka. A v dalších pěti staletích stárneš pomalu, zase nikoli věkem, nýbrž jako krásné ženy mladé, tisíckrát milované a tisíckrát proklínané, hynou v tabákovém kouři, loužích alkoholu a křečích probdělých nocí: nepozorovatelně téměř a stále hojněji počínáš vdechovati mikroby civilizace, jimž nelze uniknouti. Snad není již daleka doba, kdy zahyneš znásilněna, poplvána, roztrhána, s vyhřezlými vnitřnostmi, a budeš roznesena řvoucími sentinely. Ještě se však zelenáš a voníš. Kamenný lom u tvé brány, předzvěst strašlivých věcí, je venkovský dosud a vzdálený tratí, po nichž přijíždí zločin a smrt. Strakatá ještěřice vyhřívá se na kamenech, a pod stříškami z chvojí zcela zrezavělého přisekávají prostí soudruzi z chalup dlažební kámen. Pak se vineš sama již sterými oklikami, lesním tichem, vlhkým světem a starou oborou, až se ztratíš v parku, v rybníce panského sídla, kde vznešený darmošlap snul své panovačné a vražedné pikle.

Chlapci odešli do dědiny přivítat sobotní hosty. Šerif zalezl do srubu: vrátil se s nákupem z městečka, odpočívá, syt světla i vzduchu. Ušák spí u jeho nohou vedle pohozeného náhubku, také unaven; z vrozeného uličnictví honí i ve snách nedovoleně zajíce, koroptve a divoké králíky, ale kdyby venku Marion vzkřikla, třeba jen pouhým leknutím náhodným, vyletí oknem k potoku, ochoten vrhnouti se na hrdlo neznámému vetřelci. Marion v tmavorudém triku přiléhavém sedí na balvanu s cínovou sběračkou a potřásá hnědým chocholem krátkých vlasů. Dým stoupá rovně k obloze, voda v kotlíku počne brzy vříti. Káva bude včas.

Konečně! Quel délice! Jakési ruce něžné tu člověka hladí. A s ptákem chce se mi zpívati. Bylo nás tam roku onoho, johoho… Včera horko, hluk, jízda, chůze, očekávání: spala jsem jako zabitá až do 8 hodin. To se nesmí již státi. Jen třicetkrát 24 hodiny ještě, poletí a žádná se nevrátí. Nechci tu promarnit ani vteřiny. Třicetkrát 24 hodiny. Konečně! Měsíc svobody. Zdá se mi, že i to bahno, jak voda odpadla, voní čistotou, má možná léčivou moc. A jsme tu jako v kotli husté samoty, která právě chladne. Sladká kaše. Když mě firma poslala do Paříže, měla jsem také velikou radost. První. Máma se několik nocí převalovala, trpěla, chudák. Nemohla nic dělati, je mi dvacet let a jsem živitelka. Proč je tak blbá. Ničemu nerozumí. Já mluvit nedovedu a ona nechce. A pak je hrubá. Cožpak dělám něco špatného? Cožpak se nedovedu ubránit? A až se začnu bránit jen naoko, pak ani ona by mne neubránila. Kdy to asi bude? Jak byl směšný ten upocený Umrath s krhavýma očima, když jsme šli z Montmartru. Než se k tomu dostal, že bych mohla jíti s ním. Fuj! Nejdříve protestuje můj žaludek. Mám jej slabý po tátovi. Kdož ví, snad tím umřel. Nechci umříti, dokud se nenapiji života, až… Proč jsem tak chudá! Ale nebudu tu mysliti na smutné věci. Bývalo veselo večer v Paříži. Pourtant, je n’ai rien à me reprocher! Říkali mi jeptiška. Jsem anemická, doktor řekl silnou stravu, vzduch, mírný pohyb, klid. Ale mám radost, když druzí tlachají a nejsou příliš hloupí. Byli to většinou dobří proletáři. Jak jsem byla protivně vytáhlá, zelená, nemotorná. Proč jen mám tak často trému před lidmi? Jsem asi pyšná a bojím se, aby lidé nepoznali, že ta veliká holka s moudrýma očima je ještě tak hloupá. O těch moudrých očích řekl mi Jindra. Copak asi dělá pan kubista. Škoda, že je mu už čtyřicet. Za toho půl roku v Paříži jsem, myslím, trochu zhezkla. Říkali mi to včera, a já to také pozoruji. Už jsem opravdu dospělá. Někdy ráno, když jsem veselá a mám dobrou ondulaci, trochu se přibarvím, ať máma nadává, tu mám v zrcadle ze sebe chvilku radost. Kdyby jen mně prsa tak nerostla! Ještě jich nikdo neviděl, nepohladil, nelíbal, a už visí. Nesmím si na to vzpomenouti, hned je mi do pláče. Silva mi říkala, jak si muži rádi s nimi hrají. Nikdy se neodvážím propustiti z podprsenky, selata. Nikdy už nebudu opravdu krásná… Slunce stále ještě pálí, teče sem po té pasece naproti. Jak se těším na to, až budu aspoň opálená; říkají, že jsem snědá, ale mně se zdá, že jsem jako tvaroh. Jednou pojedu rozhodně k moři. Jestlipak se máma zase převalovala. Chudák. Sotva jsem se doma ohřála, už zase dovolená, a frnk! A tentokrát žádná kancelář a sami mladí lidé bez dozoru ve dne v noci. Je tu ovšem Šerif, pan bratříček, o šest let starší, ale má mě rád a není rozhodně hloupý. Nevykládá mi lásku jako Silva, ale nenávidí paďoury a předsudky dovede rozebrat, až člověka zamrazí. Mám jich, myslím, ještě mnoho. V Paříži byla kancelář dopoledne, kancelář odpoledne, a tak jen večer byla svoboda, večery byly moje, ale bývala jsem unavená a po víně brzy ospalá. Teď bude celých třicet dní a nocí jen mých. A chlapci budou hrát, a zpívat budeme, jen zpívat, válet se, koupat se, mašírovat, u ohně sedět… Bylo nás tam roku onoho, johoho… Líbí se mi moje ruce. Proč jsou jen tak často studené? Až budu míti chlapce, musí mi je dlouho držeti v dlaních, teplých dlaních… Veseleji, ohníčku! Tady máš novou potravu. Dnes budu spáti pod stanem. Čeho bych se bála, když Ušák hlídá. Jaké ticho, a to cvrlikání ptáčků činí je docela ohromným. Živé duše neviděti. Jak silný a pěkný je tenhle trs čekanky. A tamhle na druhé straně ten trs krvavých slziček. Jako by na sebe navzájem volaly. Čekáme, čekáme, volají blankytné oči. A zapláčeme, odpovídají slzičky. Jak je tu krásně před večerem. I ty koupačky bych nejraději shodila. Jsou lidé ještě blbí! Ale což bych se mohla ukázat s takovými prsy? V tom to vězí. Kdyby měli všichni lidé bezvadná těla, koupali by se, na slunci a v trávě tábořili nazí. Hezcí a urostlí lidé cítí se nazí volněji než v šatech, četla jsem to mnohokrát. Jen na plovárně, v ženském oddělení, mohu se svléknouti. Je tu tolik ohyzdných těl. Prasnice. A zdá se, že ta krásná těla náležejí jen lehkým holkám. Malá Lea, která vyhlíží vedle mne jako trpaslík a nemá téměř žádná prsa, šeptala mi onehdy na písku, jak prý jsem vnadná. Vzpomenu si vždy na Píseň Šalamounovu, pravila, vidím-li tě. Zavřela oči a tiše recitovala, hledajíc ve své paměti. Jak jsi krásná, přítelkyně moje… Postava tvá podobna je palmě a prsy tvé hroznům… Jak jsou krásné nohy tvé, dcero knížecí… Pupek tvůj koflík okrouhlý, nikoli bez nápoje, břicho tvé jako stoh pšenice, obrostlý kvítím… Zuby tvé jsou podobny stádu ovcí jednostejných, když vycházejí z koupadla… Četla jsem si to pak několikrát v bibli. A řekla mi také, že mám zadnici oblou jako broskev a záda tak krásně prohnutá, až se dech tají, a že by také chtěla míti levici pod mou hlavou a pravicí mě objímati. Začervenala jsem se. Chudák, je hodná, ale nezábavná. Přilepí se, a nemůžeš ji odtrhnouti… Jak je tu krásně před večerem. Ach, zase lesní káně. Jak ten pták naříká podivně. Jako když v noci hoří. Jsem tak šťastná dnes. Ah, ce silence! Quel bonheur, quelle tentation aussi! Trochu smutno je mi. Něco mi chybí. Ve mně něco chybí a kolem něco chybí. Nejsem už tak hloupá, abych nevěděla, co. Nevím, těším-li se na to. Ale zvědavá jsem. Ale jak je to těžké! Čekáme, čekáme… A zapláčeme?

Dědina je půl hodiny odtud. V zájezdní hospodě je hlučno jako o pouti. Za stolem v koutě hrají domorodci s dlouhými dýmkami v karty. Dlouhý stůl uprostřed je obležen trampskou společností jako větev rojem. Nevada a Rudí vlci. Také za ostatními stoly sedí trampové a výletníci.

Už začaly dovolené. Mnozí přijeli ovšem jen na dnešní noc a neděli, a jejich stany v úžlabině jsou přidušené výkřiky marné touhy, zevnější znaky chudobné civilizace, která zoufá nad sebou, a na zeleném ostrově, ukrytém za skalami před rovinou otroctví a všednosti, hledí přelstíti své hoře a středoevropskou díru myší změniti v kanadský kaňon. A přece, žebráku ze smrduté louže benzínu a sazí, akcionářů a žurna­listů, jsme na 40. kilometru od náměstí Republiky, a když smyješ ze sebe prach žhavých dílen a nestoudných kanceláří a pod olší přiložíš k ústům džbán zdejší medoviny, hnědý muž z vigvamu usoudil by jistě, že jsou to slivky, ale nevěř tomu, je to přese vše opojný nápoj a aperitiv pro vnitřnosti zkažené maloměšťáckým svinstvem. Totéž slunce podněcuje tu týž chemický proces v pasekách i na pažitech, v jedlinách i smrčinách, jako na Yukonu, a třebaže i příroda je tu vyznavačkou zlatého středocestí a všickni jsme poznamenáni prostředností, všecka ta naše „měsíční údolí“, kdekoli roztroušená, vypravují-li o našem zotročení, zpívají také z hlubin pravěkých pudů zlomené písně o vzpouře a naději.

Polyfon dořinčel: Až já půjdu do nebe… Chlapci u velikého stolu jsou v sobě. Nevada hraje si na neutrální. Nevada má pět srubů a krásnější místo na potoce. Rudí vlci mají jen jeden srub, ostatní spí pod stany, ale zato mají Šerifa. Nevada nechce býti ani bílá, ani rudá. Není tedy proti paďourům? Nevada je proti paďourům, ale nechce dělati politiku. Neví tedy, proč je proti paďourům. Nevada ví, proč je proti paďourům. Mluví dlouhý a hubený typograf s orlím nosem a modrýma očima, Bříza, který píše také básně. Žlutá hříva poskakuje mu na hlavě. Nevada miluje lesní moudrost. Dává přednost volné přírodě a čerstvému vzduchu před předměstskými putykami. Chce po práci okřáti na těle i duchu a neprovádí nic nečestného. A přece byla napadena omezeným člověkem, paďourem…

Ano, odpovídá mu Billy z Rudých vlků, Nevada byla blbě napadena blahoslaveným Prďolou, žákem svatého Drmoly, učitelem křesťanské filosofie, poněvadž tento důstojný otec a člen Ligy pro lidská práva šel právě mimo, když Bříza v plavkách hrál u potoka na harmoniku, a Magda Meruňka, ležíc v tričku u jeho nohou, ukazovala bezděčně, okouzlena a zadumána, tolik ze svých ňader vpřed se deroucích a ze svých obdivovaných hýždí, polepených trikem, že zbožný muž ten byl pohoršen, a aniž se mu kdy podařilo viděti více, napsal o tom traktát o trampské nemravnosti. Ale je třeba rozuměti souvislostem. Tihle moralisté jsou ovšem lidé nemocní a zvrácení, hypochondři, kteří si oškliví všecko, co normálním lidem lahodí, především věci pohlavní, ale poněvadž nemohou býti bez nich, zabývají se dychtivě jejich potíráním, stíhají a kazí knihy, obrazy, sochy, jsou to také udavači, ukájejí se zkrátka pohlavně pronásledováním a ničením pohlavních věcí a nezřídka spojují s tím náboženské představy. Ale odvaha, s kterou vnucují často svou perverzi veřejnosti, opírá se o vědomí, že slouží zájmům vládnoucí třídy. Jsou to většinou buržoazní moralisté, u nichž z buržoazního pokrytectví vlivem fyziologických poruch stala se duševní choroba. Jsou to chorobné výstřelky buržoazního světa, ale nemůžeme konečně říci, že by se k nám chovali hůře než paďouři méně studovaní. Jsme-li proti paďourům, nemůže nám běžeti jen o takové pomatence nebo o měšťáky, táhnoucí na výlet jako hejno rozčepejřených slepic, kdákajících nám tu svou nelibost spořádaných občanů státotvorných, nýbrž jsme proti celé třídě, proti vládnoucí třídě měšťácké a jejím pomocníkům, paďourům socialistickým. Hnutí proti nám vzniklo v této třídě, ale nikoli proto, že si venku dopřáváme větší volnosti, než jakou nám mohou poskytnouti městské parky a předměstské louky, volnosti, které paďouři užívají vrchovatě ve svých mořských lázních, ovšem ve svém slohu, nýbrž proto především, že jsme nová mládež pracujícího světa, která se už netváří pokorně, vychází na světlo a počíná „se roztahovat!“ výbojně, beze zřetele k pan­ským výsadám a k měšťáckým názorům na slušnost a morálku. Buržoazie vidí v nás kus nového ducha proletářského, který ji jednou smete. A my si chceme tohoto ducha zachovat, nechceme se ohodit a ulízat, abychom se paďourům zalíbili, chceme se toulat, zpívat a milovat pro své potěšení a osvěžení, nikoli pro jejich zábavu, chceme vedle toho jíti s předvojem dělné třídy, proto jsme rudí a nikoli bílí. Kdo je opravdu proti paďourům, je proti vládnoucí třídě a jejím pomocníkům, je zkrátka rudý. To je více než politika, to je vědomí, že jde o poslední bitvy mezi dvěma světy.

Nevada mlčí. Bříza usmívá se poněkud rozpačitě. Jeho chabé srdce je nebojovné. Malá plavovláska, Zuzka Kůzle, prohlašuje rozšafně na druhém konci stolu: Konečně, Bříza mluvil toliko za sebe. Rudí vlci pošilhávají k vedlejšímu stolu, co asi říká Billymu jeho nevlastní táta. Kdosi preluduje na havajskou kytaru.

Jindra sedí stranou a usmívá se spokojeně nad sklenkou bílého vína. Nesil jsem na úhor. A ještě včas bylo zaseto. Ale pomysliti, že všecky boje byly by bývaly marný a toto dítě bylo by zůstalo v drápech své hysterické matky! Se svými talenty a vášněmi, kam by se bylo podělo? Zahynulo v neřestech, nebo stalo se brutálním cizopasníkem? A po­mysliti, že společnost ponechává ohromnou většinu dětí, své vlastnictví, v nemilosrdných rukou těch ohromných sobců, jimiž jsou pravidelně rodiče! Ostatně, kdož ví, zda bych se všeho odvážil, kdyby to bylo moje dítě. Domnívám se, že mám minimum předsudků, ale myslím si, že asi podivuhodná směsice nejasných pocitů, něžností, obav, rozpaků, nesnází brání právě rodičům s nejlepšími úmysly v pravé důvěrnosti s dospívajícími dětmi, s nimiž od jejich počátku žili v těsném styku. Může však někdo říci, že nemám toho chlapce stejně rád, jako by ho mohl míti vlastní otec? A přece jsme se stali kamarády, jakmile jsme se navzájem trochu poznali, společné utrpení, jímž byla pro nás oba jeho matka, sblížilo nás ovšem rychleji, ale dali jsme se sobě navzájem poznati téměř bez výhrady, snad právě proto, že nebylo mezi námi rodičovských předsudků… Bylo by smutno doma bez něho… Jindro, buď zcela upřímný: bylo by smutněji bez něho… Šest let již spolu sedáme, hovoříme, pracujeme, ale má Helu, kdežto já… nic, stále nic, jen iluze, které vždy hasnou téměř v hodině, kdy vznikly, jen sny, které se rozplynou při první srážce se skutečností, jen styky…

Havajská kytara pláče až příliš hlasitě v začouzené a horké hospodě. Pagan love song. Děvčata připomínají, že bude nutno vydati se na cestu. Ano, stále vzhůru po silnici, pak za kostelem vpravo, stále podle potoka a lomem až k prvnímu srubu. Jindra odchází dříve. Potřebuje několika doušků samoty. Kvečeru potřebuje vždy tohoto sladkohořkého alkoholu. Tu smutek zahřívá, máme-li ještě nějakou naději.

Marion, poněkud nemotorně, odstavila kotlík z ohniště do trávy. Míchá kávou a přikrývá ji sehnuta jako nějaký podivuhodný pták s dlouhými údy bílými: hnědá chocholka rozpadla se jí vedví a spouští jí vlasy jako peří na zardělé tváře. Marion ví, že její silné nohy jsou krásné, ale v této chvíli, zaměstnána horlivě svým táborovým dílem, nemyslí na to a ještě méně může jí napadnouti, že napjaté nohy její vystavují právě na odiv líbezný tvar svého břemene, za něž se věru netřeba jim styděti.

Marion, tys tady… Kallipygos!

Upustila sběračku, vztyčila se prudce a obrátila, dvakráte zardělá, rázem si uvědomivši, v jaké pozici byla překvapena právě ze strany nejméně vhodné, ruku bezděčně zdvihla k ňadrům, ale spustila opět, aby se nezdálo, že koketuje studem, z tmavých očí srší jí směsice leknutí, studu, hněvu, hrdosti, rozpačitosti.

Marion, jaká náhoda! Co tu děláš? Jak dlouho jsme se již neviděli?

Usmívá se již, blednouc pomalu.

Včera jsem přijela, chci tu stráviti dovolenou. A ty?

Chci tu trochu malovati. Zítra mi přivezou věci.

Maluješ ještě kubisticky?

Marion se již vzpamatovala, usedla znova na balvan, zkřížila nohy a objala je sepjatýma rukama, na nichž lesknou se dosud městsky útlé nehty růžové. Chce vyhlížeti zcela nenuceně.

Někdy, odpovídá Jindra, který se svalil před ní do trávy, ale jindy maluji už také „rozumně“. Dovolíš-li, udělám svůj nejrozumnější obraz podle tebe… Možná, že to bude také můj obraz nejkrásnější.

Jejich zraky se na okamžik setkaly. Mají stejné oči tmavé, ale Marion má hlubší, slézový stín pod nimi, jejž Jindra shledává dojemným.

Lesní káně znova naříká kdesi vysoko, a Marion odvrací hlavu k obloze, jsouc ráda této zámince. I Jindra je spokojen. Může si bez dotěrnosti také zpředu prohlédnouti toto veliké děvče s hrdým profilem, tak dospělé již a vážné. Několik vteřin mu stačí, aby mohl mužsky i malířsky oceniti tvary, kterých přiléhavé koupačky nedovedou zakryti, ale neprodlévá u nich, nikoliv, Jindra ví, že tohle všecko není nejdůležitější, že z toho sálá jen vonné teplo, jež není však ničím bez něhy, která kvete na jiném místě, a jako před rokem téměř cítí zase ve všech nervech touhu, neodolatelné nutkání vzhůru, k bledému obličeji s nosem mírně klenutým, s ústy chudokrevné růžovými, ale mocně rozpuklými, s temnýma očima, v nichž je odpověď na všecko, jenže jako hádanka: nemůžeš se odtrhnouti dobrovolně od toho tajemství, ledaže by ti vydalo všecky své poklady, což nebude bezpochyby nikdy, a kdyby to učinilo, nevíš, zda nebyl bys ještě více a navždy připoután k takové tváři a k tělu, jímž vládne.

Kde se usídlíš – mistře?

Marion je už zase veselá, dává to najevo vtipem. Chtěla by v trávě tančiti, stojky dělati, motýly honiti, výskati, ale je spoutána svou anemickou krví. Jaká trýzeň, chtíti a nemoci, býti stále zadržována nesmělostí, která neplyne z přesvědčení! Jaké otroctví, a Marion mstí se za ně bezděčně vtipy, někdy na sebe, častěji na bližní, vtipy, které jsou tu a tam kruté, až se sama zardí nad svou prostořekostí.

Konradové nabídli mi přístřeší ve svém srubu v Nevadě, budeme tedy sousedy, Marion.

Jindra to říká jaksi zbytečně vřele, hlasem poněkud přiškrceným. Zadíval se a zamyslil příliš do dívky před sebou, takže ani nepostřehl jejího žertovného tónu. Jaká skvostná žena stala se za těch sedm osm měsíců, kdy ji neviděl, z toho hubeného a bledého štíhlete! Není to ovšem bezvadné tělo, ale je to tajemná končina milostná, lákající k výzkumné výpravě za toto tělo do pomyslných hlubin začarovaného ženství, něžného a veselého za ustydlou škraboškou. Ani těch překynutých ňader neodvážil bych se jí přeformovati, myslí si, abych neporušil zvláštního kouzla, jehož smyslnost jako by byla prošla sublimačním procesem vřelého srdce a bystrého mozku, a jehož hluboká niternost přechází na všecky tělesné linie a nejsmyslnější činí nejdojemnějšími, plnými něhy.

Tak mne tedy namaluješ! Ale chci si být podobná, rozumíš?

Marion považuje ihned za velikou statečnost, že se takhle bez okolků vyslovila. Snad proto, že ani dlouho neuvažovala, nýbrž od té chvíle, kdy jí to nabídl, jen myslila na to, že by mohla míti svůj obraz, malovaný obraz, že by mohla býti namalována někým, kdo to jistě dovede. Vyhrkla vlastně své dovolení z radosti i ze strachu, aby nezapomněl.

Slunce utonulo, skála odráží zmatený hlomoz veselé písně, zpívané i brnkané, promíšené hlučnými výkřiky, za kopcem přicházejí táborníci. Táhnou Rudí vlci, táhne Nevada. Billy vede si kurážnou partu inteligentních hochů, kteří jsou již po tři léta ohniskem táborového života v úžlabině a jejím lesním okolí. Bratři Konradové z muzikantského rodu, jeden skladatel, druhý kapelník malého orchestru jazzového, táhnou se Stařečkem, svým otcem: má bílé vlasy a dlouhé vousy šedivé, ruměné tváře a veselé oči za diplomatickými brýlemi, statečně si vykračuje a celým svým zjevem dává najevo radost, že je obklopen mládím, aniž mu překáží. Vysoký Bříza, zavěšen po pravici do Magdy Meruňky a po levici do Zuzky Kůzlete, s hlavou vzhůru objímá lyrickýma očima venkovský svět jako vytoužený ráj. A za nimi roj obého pohlaví, sami mladí lidé z dílen a kanceláří, hluční a klackovití jako veselí živočiši, propuštění z klece. Je to ryčný vpád malého národa pestrého, okovaných bot a pytlovitých kalhot, strakatých šátků, košil, svetrů, kazajek, nepromokavých kabátů, krátkých sukní, blůzek a jumprů i vest, batohů, holí a kytar.

Šerif, vyburcovaný blížícím se povykem ze svého odpočinku, vyšel s Ušákem před srub. Vysoký a osmahlý stojí tu teď zvídavě v rajtkách a rozhalené košili a imponuje smělým pohledem i kontrastem svého hnědého těla s bílou košilí, do které se byl převlékl po svém zpoceném návratu. Silnými kostmi lícními a silnými rty, bystrýma očima poněkud zapadlýma a klenutým nosem připomíná ihned Marion. Rozhlédne se, rozveselí široce tvář, když spatří Jindru, a několika skoky, provázen štěkajícím Ušákem, přirazí k vstávajícímu páru jako šťastný lovec. Jen lišku červenou dáti mu do ruky. Potřásá radostně Jindrovou pravicí a zahrnuje ho otázkami, zatímco zástup počíná již obklopovati kotlík a Marion, která zdvihla opět svou sběračku a rozvazuje pytlík s cukrem.

Jedni vytahují plechové šálky, druzí tu a tam bílý koflík, a Marion nalévá horkou kávu tak vesele, jak to jen dovede, čelí vtipům, řekla si v duchu, že se musí držeti, aby nevyhlížela ani hloupě, ani nadutě. Napila se dokonce koňaku z ploché lahvičky, kterou jí nabídl vlasatý Konrad-kapelník, aniž utřela předem opatrně jejího hrdla. A přece podobá se královně uprostřed těch drobných děvčat, uličnických chlapců a pokorných mužů.

Všecko usedlo na chvíli, kam kdo mohl. Nejsou daleko od kamenného lomu, v první oklice úžlabiny, která je však kout sám pro sebe. Zleva proudí sem světlo po vysoké pasece, zastavujíc se nad potokem a mísíc s jeho průzračnou a dychtivou vodou svou zářící tekutinu, poněvadž protější hradba příkrá ze skal a smrků nedovoluje mu uniknouti. Po úpatí paseky a nad vysokým břehem potočním plazí se pěšina mezi balvany a kořeny, ale na druhé straně, mezi lesní hradbou a potokem, který tu běží nebo odpočívá rovně s plochým břehem, podobá se malému ostrovu kamenitá louka a za ní lesík habrový a olšový, pijící lačně poslední světlo. Odtud neuvidíš vchodu ani východu úžlabiny, a oddán hvězdám snů nebo oblohy nebo pozitivnějšímu štěstí dvou hvězd ve tváři milenčině, pocítíš snad chuť poprositi pěšinu, aby byla ještě neschůdnější. Šerifův srub stojí stranou v kamenité louce před lesíkem. Pod olšemi a habřím krčívají se stany Rudých vlků.

V malém hloučku nedaleko hasnoucího ohniště udeřil kdosi ostře na kytaru, a master John, bujný chlapec černý z Nevady s černošskou tváří a dobráckýma očima modrýma, počal silným hlasem zpívati: Marion, až budu sám na moři… Má to býti zřejmě nepřímý hold té, která se poprvé objevila v tomto táboře a probudila obecnou zvědavost, a všecky oči se usmívají, ty chlapecké s veselou pokorou a žádostivostí, ty dívčí tu zvídavěji, jinde kyseleji, obracejíce se k Šerifově sestře. Také Jindra hledá její tvář a rád by se setkal s jejími zraky, ale Marion, polévaná pomalu až do vlasů pastelovým ruměncem, zdá se zaujata úplně hovorem s Konrády.

Poté však Šerif, který má krásný tenor, počíná jinou: Bylo nás tam roku onoho, johoho… Je to písnička, kterou má Marion velmi ráda, ale toho tu většina neví, kytary i hlasy vpadají, a veselé, kurážné „johoho“ poskakuje mezi stráněmi jako míče, odrážené nastavenými čely. Tentokráte vysvobozená Marion zpívá spolu.

Káva je dopita, Rudí vlci jdou stavět stany na okraj lesíka, Nevada chystá se na další kousek cesty do své osady.

Na shledanou, Marion, loučí se Jindra, ovládaje hlas i oči, poněvadž zpozoroval, jak zledověla, když ji před lidmi oslovil. Zítra budu čekati na své věci a podívám se kolem po kořisti, ale pozítří počal bych už rád s tou tvou podobiznou. Kdy se uvidíme?

Přijď tedy pozítří, kdy ti libo. Však se nějak už dohodneme.

Podává mu ruku. Jediným zkoumavým pohledem do jeho očí zpozorovala tu pokornou nespokojenost s jejím chladem. Konečky prstů stiskla mu tedy jemně dlaň.

Na shledanou!

Stříbrný měsíc svítí malým oknem horním do patrového srubu Konrádových na stráni. Muzikanti už spí. Sednice je prostorná s velkou policí a třemi pryčnami; komfort představuje čtvero slamníků, jeden docela nový pro Jindru. Stařeček spí v jednom koutě, mladí Konradové v druhém. Jindra si lehl u stěny naproti oknu a ničím se nedal přemluviti, aby jako host přijal jednu pryčnu. Opírá si hlavu loktem a hledí na jasnou hladinu oblohy s její stříbrnou bárkou, a na vršek březový, mírně se tetelící právě před oknem.

Poněvadž jsem přijel sem, abych maloval, měl bych věru zítra zase odjeti, kdyby mi běželo o to, abych mnoho udělal. Je zřejmé již, co bude. Napil jsem se dnes povážlivého jedu: paralyzuje smysl pro skutečnost, oklame snem, jako z pařeniště dá vyhnati a rozkvésti všem iluzím. Budu zase tím, který z tebe, bárko stříbrná, spadl na zemi. Kudy půjdu, tudy půjde se mnou všudypřítomná. Na louce strom se v ni promění, v aleji mé oči ji potkají na každé zatáčce, nahoře na stráni bude seděti mezi jalovcovými keři, v potoce nohy si bude koupati pod břízami. Naštěstí nenutí mne nic malovat, přivedla mne sem jen touha pracovat zase trochu venku. A možná, že ten její portrét bude znamenati v mém díle více než dvacet nových krajin. Jen vydržíme-li to spolu. Skryje se možná přede mnou plaše, až uvidí, jak se na ni dívám. Nebo, budu-li příliš neprozřetelný, neudržím-li na uzdě svých citů, zchladí mne naráz a vezme mi všecky iluze: dovedu pak ještě namalovati to, co bych chtěl? Ach, nechtěl bych se vrátiti do ateliéru a malovati jen ztracený sen: nikoli z hořkosti, ale z naděje a optimismu chci namalovati tuto ženu, která včera ještě byla dítětem… milovanou ženu, nic naplat, milovanou, už se stalo. Zdá se mi, že od té doby, kdy ji znám, čekal jsem s touhou a bázní na tenhle okamžik. Až rozkvete za jedné noci. Chtěl bych míti něco z velikých svůdců: obklopiti ji uctivou a něžnou pozorností jako bytost z lepšího světa, ale neprozraditi ani pohledem, gestem, slovem svých citů, své touhy a naděje, stavěti se stále lepším a ušlechtilejším než jiní, mladí i staří, zmizeti na nějakou kratší dobu, když by toho nejméně očekávala a si přála, pak onemocněti nebezpečně, až by ji to nejvíce poděsilo, a pak sterými důvody ji přesvědčovat!, že mne nesmí míti ráda. Tu bych dosáhl cíle. Vím, že jsem jí bližší než jiní dosud. Ale nedovedu toho, nedovedu ani pět minut hráti komedii, když poctivost mých citů vzpírá se každé přetvářce, nedovedu býti ani prozřetelný… Doufejme však, že aspoň ten obraz domaluji: bude to pobožná práce, a snad se mi podaří ponořiti se do ní tak, abych na model pozapomněl, snad živá splyne se svým obrazem, snad moje vroucnost se vybije laskáním se s podobou, a od obrazu vrátím se unaven k živé jako k prosté studánce osvěžující. A potom? Poděkuje, odveze si jej, konečky prstů ještě jednou stiskne mi jemně dlaň, snad naposled… Marno konečně uvažovat, stalo se, osud nás svedl, klubko neznámých radostí a smutků počalo se rozvinovati po svahu života a nic ho již nezadrží v této chvíli. Ledaže bych utekl. Může však člověk v mé situaci míti odvahu k útěku před štěstím jen proto, že později pozná, že by to byl býval jen útěk před nekonečným žalem? Jako ta břízka venku tetelí se mi srdce i mozek, jed vnikl mi do krve a nervů, snad na léta. A ten můj prostý život poplyne teď s všudypřítomnou mezi snem a skutečností, klidný na povrchu, divoce pobouřený možná v nitru… Neboť jedno není možné: že by tato sladká bytost usvědčila jednoho dne ze lži své oči a prozradila se jen jako prázdná nádoba. To by bylo ovšem nejkrutější zklamání, ale zato nejkratší bolest. Takhle jsem se však ještě nezmýlil… nikoli, to není možné… a budu-li trpěti, budu trpěti dlouho… a budu-li odměněn… sne mého života… lásko, která se máš podobati obrazu dvou umělců, doplňujících se k velikému dílu… ano… Marion… bárko stříbrná…

Za soumraku, unavená vzduchem a dojmy, roztřesená poněkud vnitřním chladem, reakcí chudé krve na několik doušků různého alkoholu, jež jí bylo vypíti a jež vypila ostatně s chutí, aby se i zevně trochu rozjařila, ztratila Marion odvahu spáti pod stanem. Zatímco Šerif bavil se s kamarády u nového ohně, na němž stále ještě něco kuchtili, odešla tiše s Ušákem do srubu a ulehla na svou pryčnu. Chtělo se jí také trochu přemýšleti v samotě o nové situaci, jež nastala, jak se jí zdálo, s příchodem Jindrovým. Trochu ji mrzel, neboť nejasně tušila, že jí poruší nějak blažený a bezstarostný měsíc, jejž si slibovala, trochu však byla také ráda, raději dokonce, poněvadž jednak byl Jindra jediný cizí člověk, s nímž dovedla hovořiti důvěrněji, jednak se těšila na svou podobiznu. Představovala si ji už na stěně nového bytu, do kterého se konečně s matkou nastěhovaly, na veliké blankytné stěně nad otomanem představovala si velikou malbu krásnou ve zlatém rámu a – usnula hluboce, dříve než se v mysli rozhodla pro pozici, která by jí asi nejlépe slušela.

II

Snídaně je hotova!

Ano… ano… Dřevokaz. Jaká vytrvalá a jednotvárná píseň práce. Tady za hlavou někde, ve smrkové kládě… Marion, cítím ještě konečky tvých prstů na své dlani. Už je den, ptáci zpívají: toto cvrlikání, to jsou sýkory, tato flétna, to je kos, toto syté brnkání, to je pěnkava… Marion, dnes bude mi den dlouhý! Kdopak to asi štípá dole dříví?

Snídaně je hotova!

Ano, ano, odpovídá Jindra, úplně již probuzen. To volá zdola Konrád skladatel, ochotný kuchař. Jindra sedí na slamníku a rozhlíží se očima ještě trochu potaženýma po sednici. Slunce pohrává si již v zelené krajce březového vršku.

Dobré jitro!

Dobrýtro, mistře, odpovídá Stařeček, dosud ležící, ale čile se usmívající. Dobře jste se u nás vyspal?

Znamenitě. Kolikpak je asi hodin?

Half past six… Stařeček býval kapelníkem v Londýně.

Nepříliš brzy. Chci tu doskákati daleko.

Vleze nahýma nohama do střevíců, vytáhne z kufříku toaletní potřeby a v tmavomodrém pyžamu, podobaje se havíři, vyběhne.

Srub Konradových stojí na srázné pasece mezi dvěma kopci. Několik primitivních schůdků spojuje jej dolů s kamenitou plošinou, na které doutná téměř ustavičně ohniště. Do přízemku vejdeš dveřmi rovnou od schůdků, ale do patra musíš po schůdcích ještě primitivnějších, plazících se obloukem z plošiny vzhůru několik metrů po levém kopci až k silnému smrku: odtud po dřevěném můstku – širokém prkně se silnou tyčí jako zábradlím – dostaneš se do prostředních dveří v patře. Je to takřka malebné. Z plošiny seběhneš pak pohodlně krátkou pěšinou klikatou na cestu a k potoku.

Na velikém kameni ploském, jejž zasadili dolů do potoka, podniká Jindra, nahý do pasu, krátký zápas s ledovou vodou, jaké ve městě zase již odvykl. Funí, prská, tře si hubené tělo a hlavu krátce přistřiženou, s řídnoucím kolečkem na temeni: kytice zářících krůpějí stříkají na všecky strany. V takovém veselém a svěžím ránu letním nelze odolati, kuráž zase vzrůstá, a vedle toho rozpřahuje se v Jindrovi právě chuť, vůle, touha býti hodně statným a zdravým, třebaže ví, že silák už z něho nikdy nebude.

Dvě zpuchřelé klády tvoří nad ním lávku přes potok, od srubu Konrádových přejdeš tudy rovnou do houštin, zakrývajících opuštěné stavení pobořené, pomalu zarůstající malením, ostružiníky a keři, z nichž na podzim visí hrozny černých a rudých bobulí. Tady končí vlastně Nevada. Ostatních čtvero srubů stojí vpředu, několik kroků odtud uprostřed olší, bříz, balvanů a vysokých travin na rozšířeném a slunném místě úžlabiny mezi pěšinou podle stoupající smrčiny a velikým obloukem potoka pod skálou protější stráně. Také v opačném směru, za lávkou, rozšiřuje se úžlabina mezi pěšinou a potokem, které právě zde se zkřížily, aby si vyměnily strany: holá louka, vroubená kolem dokola křovinami, vybízí věru ke hrám a zápasům.

Jindra v pyžamu zastavil se osvěžen na plošině a rozhlíží se po svém novém domově dočasném očima svítícíma neurčitou radostí a optimismem člověka, očekávajícího nějaké krásné věci. Břízka, na jejíž vršek díval se oknem, stojí nad ním jako bílá žerď s veselou korouhví, a pod ním zralé listí letních odstínů tvoří vzdutý val před temným kopcem. A když pak posnídal s Konrádovými, oblékl se do prostého obleku turistického a narazil si čepici do týla, stojí tu znova, vtělená váhavost.

Odolám? Neodolám? Všecko mne táhne napravo, kde všudypřítomná bude dnes kralovati Rudým vlkům, ale chci jíti nalevo, protože by to bylo hloupé a nechutné, kdybych bez naléhavého důvodu objevil se před ní dnes, když schůzku máme až zítra. Jistě by byla nevrlá a rozpačitá. Pokazil bych jí třeba den a sám bych nic nezískal, protože by mne potrestala lakomým chladem. Trochu ji přece už znám. Odolám. Což kdybych se však dal horem po kopcích, mohl bych ji aspoň zahlédnouti z protější stráně. Mám? Nemám? Už je to tedy zde. Nic mne již nezachrání před velikým bláznovstvím. Proč jen stiskla mi dlaň konečky prstů! Mám? Nemám? Nikoli, odolám.

Nad lesem poletuje vrána krákajíc a ze srubu volá Konrad-kapelník oknem.

Chceš-li jíti do obory a do zámku, jdi stále po pěšině až ke značkám, které vedou vzhůru do kopce, tudy nechoď, je to tam samá silnice, ale jdi ještě několik kroků podle potoka až k železné lávce, za kterou jsou drátěná vrata do obory, budou-li uzamčena, znásilni je, je to pravidelně snadné, nebo přelez u potoka dráty: je to cesta méně pohodlná, ale půvabná, celkem stále přímo, jen mlýn obejdeš po silnici, to už uvidíš.

Vrána poletuje pod neposkvrněným blankytem a tu dole se všecko třpytí rosnou svěžestí, chvěje se a voní lačným životem jitřním: v takovém ránu i lidské srdce je statečnější, Jindra jde pomalu nalevo.

Vejce se šunkou, koš housek, čtvrtku burgundského!

Vpadl do prázdné restaurace zámecké k desáté hodině jako vlk a spustil se do kouta za bílý ubrus v příjemném lokálu chladném, obsazeném po stěnách loveckými trofejemi. Cesta trvala mu mnohem déle, než bylo třeba. Přes kořeny a balvany dral se vpřed nad potokem, nad každou tůní se zastavil a pozoroval rozbíhající se rybky, veverku honil v háji a za srnou vystoupil na vysokou paseku: nahoře vyskočil na plochý pařez, civěl do vzdutých vln zeleného jezera a měl chuť zpoceným jelenem zaržát do dálky: Marion! Jen na obrazy nemyslil. Postupoval mezi přílivy a odlivy zeleně, nořil se do ní a míjel ji, roztržitým pohledem sklouzaje po tvarech a skladbách, jichž si neuvědomoval. A nikoho tu v této době ještě nepotkávaje, cítil se veselým chlapcem a podobal se dobromyslnému opilci, hovořícímu s broukem a květinou, s ještěrkou i myší. Mlhavé představy z minulosti, které tu a tam paměť vsunula rozmarně v těkající bystřinu jeho myšlení, to byly jakoby oblázky vzpomínek z nějakého života předešlého, který se mu patrně nepovedl; teď však dozrál zase ve svém životě dnešním a chystá se k velikým věcem, pln odvahy a naděje…

Po mírné únavě příjemně pohoštěn a posílen, zapaluje si Jindra lulku a těká po stěnách, kde růžky a parohy srnčí, jelení, daňčí, tetřeví vějíře a krásné ryšavé hlavy liščí vyvolávají zároveň dvé představ tak různých: přírodu s jejími líbeznými tvory a panskou zpupnost lidskou s jejími krutými a nesmyslnými zábavami.

Ach, toho chlapa pánovitého, omezeného, pobožného, co ten toho pomlátil se svými modrokrevnými kumpány, než konečně sám také padl v cizím revíru kulkami lovce politického! Nejsem sentimentální, nevyrveme z přírody ani ze sebe dravých pudů, naučili jsme se hubiti, abychom nebyli vyhubeni, také bych dovedl pušku na rameno si hodit, lesem šelmou potichu se krást a střelit. Ale jak oni to tropili: dát si to sehnat a nahnat a bouchat, bouchat do toho nepřetržitě, krev, krev nepřetržitě, do řad to klást a čísly se chlubit, fuj! Život, stáda pro mordy si dává pěstiti ten neřád lidský. Přišla vám draho, vévodo, chuť na cizí honitbu, není-liž pravda! A pak se ještě najde hlupák, neodolatelně vábený jejich cetkami, a pojmenuje nějakého takového mordýře a cizo­pasníka gentlemanem!…

Jakže to napsal Tygr za své červené mladosti?

Jindra má tlustý notes v koženém pouzdře, teď druhý toho druhu, jeden již popsal, tenký papír drobounkým písmem, druhý, od něhož se neodlučuje, zdá se mu moudřejším. Z jedné strany je to, jak říká, „brevíř lásky“: citáty ze všech dob i vlastní myšlenky, definitivně stylizované; z druhé strany, obrátí-li jej, politika, socialismus, polemiky s epopejí lidské blbosti. Stane-li se člověk kořistí vzteku nebo smutku, je dobře si přečisti několik hutných řádek. Olejem to krotí pobouřenou hladinu. Hle, jiní to také prožili a – překonali, protože našli pravý výraz pro své city, pravou definici pro své myšlenky, pravou odpověď na znepokojující otázky! A tak Jindra hledá, nedávno si to zapsal, čte:

… Všickni tito císařové, králové, arcivévodové a princové jsou velcí, vznešení, skvělí, ušlechtilí, a jejich kněžny jsou všecko, co jen chceme – ale já jich nenávidím, nenávidím jich nenávistí bez slitování, jako bylo nenáviděno kdysi v roce 89, když byl ten hlupák Ludvík XVI. nazýván odporným tyranem. Mezi námi a těmito lidmi je válka až na nůž. Povraždili nás milióny v mukách všeho druhu, a nechtěl bych se vsaditi, že my jich zabili celé dva tucty. Ovšem: třída vykořisťovatelů lidské hlouposti je veliká – ale oni jsou jí v čele, a proto jest nám míti je na mušce. Nemám slitování s těmito lidmi; litovati vlka je zločin na ovečkách…

Jindra hledí malým oknem, jež obrubuje starý břečťan, do hostinské zahrady ozářené, kde stoly a židle jsou ještě sklopeny a mladý číšník bez kabátu uhrabuje písek. Zlost ho opravdu přešla. Což pro tohle jsme sem, brachu starý, přišli?

Jako bílý oblak z modré dálky hledí do jeho meditací obraz veliké dívky, ale Jindra si toho v této chvíli ještě neuvědomuje, jen to pocítí tu a tam nejasné jako lehký polibek, jenž ho chce vymaniti z kruhu cizích představ; cosi něžného zpívá v jeho nitru, ale Jindra odkládá jaksi vzdáti se tomu: hned, hned se to stane, jen třeba ukliditi všecko před příchodem vzácného hosta, zahnati všecky zarputilé psy, aby nastalo sváteční ticho pro sladkou hudbu.

Svět venku se směje a zpívá, myslí si, mlýny osudů pracují pomalu, ale stále a jistě. Svými vzteky a smutky věru jim nepomůžeme kupředu, zato však veselou vědou. Jsme jen efemérní obsluhovači jejich věčného stroje: tu třeba kápnouti oleje, jinde vyměniti kolečko nebo setříti prach a vymésti kal, především však rozuměti mu, pronikati jej do všech koutů, věřiti jen jeho pevnému, nezastavitelnému chodu, všecko vesele, pozorně, nebojácně…

Marion, s tebou!

Buřič, který v něm procitl pod zpupným zámkem, komisně ohozeným, a před panskými trofejemi loveckými, usíná zase ukojen: teď může Jindra konečně sníti nad rubínovým mokem v zelenavé číši baculaté, tak si to vlastně představoval, když se sem hrnul němými lesy, kde každý zvuk a pohyb ho rozptyloval a vábil k sobě, poněvadž Jindra miluje čistou přírodu mužnou láskou i chlapeckou zvědavostí. Tak si to cestou představoval: že lehký závoj tichého opojení spustí před skutečnost a ponechá zvůli milostným snům…

Plachetní člun kolébá se na třpytné hladině, ležíš na dně, všickni lidé zmizeli, tvé představy jsou čisté jako lekníny, které se právě rozpukly, cudnými slovy hovoříš s obrazem, který v nitru ti svítí něžnými barvami. Nic neexistuje ještě kromě touhy. Ani iluze, ani pochybnosti, ani skrupule. Nemyslíš, koříš se. Jen fetišistická stránka lásky má čarovné slovo. Světice stojí na stupních růžového oltáře. Královna sestupuje zvolna po mramorovém schodišti. Dojde až k tobě? Usměje se na tebe? Položí ti měkkou ruku jako holubici na chvějící se rameno? Nastaví ti rozpuklý květ svých úst? A především: pohlédne na tě z hlubin a rozčeří se tmavá, vlhká hladina jejích očí něžným slibem?

Jak lilie mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.

I Jindra zná píseň nejpřednější z písní Šalamounových, ale když došel až sem v tiché své bohoslužbě, cosi silnějšího než smyslnost brání mu jíti za rytmy východního básníka. A napadá mu: jak málo je tu řečeno o očích. Oči tvé jako holubicí! Takové že měla žena pěkná jako Jeruzalém, hrozná jako vojsko s praporci? Ach, tito staří nevěděli ještě nic o tajemných zahradách omamných v hlubině zornic, chudá byla ještě jejich živočišná láska, nehledali za vonným ovocem těla sladké vůně a tiché hudby zjemnělé a složité citovosti a mentality milostné, nebylo jí ještě, primitivní pudy a vášně sršely jen z pánovitých nebo otrockých zraků.

Jsou-li tvé prsy, přítelkyně má, jako dvé telátek blíženců srních, která se pasou v kvítí, jsou-li prsy tvé jako hrozny vinného kmene, tvé oči, milá moje, jsou oblá okna do hluboké noci hvězdné, kde něha s hrdostí, veselost se smutkem, naděje s bázní, láska s odporem, soucit se vzdorem, nadšení s myslí skleslou, cudnost se žádostí se střídají, mladice přerozkošná. Čím by mi mohlo býti tělo tvé v loktech mých, kdyby oči tvé nepromluvily nikdy z hlubin svých ke mně, neprozradily mi nic z tajemství jejich… Kdybychom kráčeli pospolu jako cizí, a dvé životů, žíznících po doplnění, nespojilo se nikdy v jednu bytost v blažených hodinách vnitřního souzvuku!

Zítra, zítra počne Jindra snad zase mysliti v barvách před novým zdrojem inspirace, o jehož síle nemá dosud jasné představy, teď však, teď hraje na staré viole svou variaci na nejvyšší téma soudobé lásky, svou variaci, nejvzácnější sen, nejčistší touhu…

Zahrada venku zneklidněla hlomozem. Z budovy vyvalili se hluční lidé jacísi, sebevědomé hlasy rozstřikly se křížem krážem do slunečné krajiny. Republikánská byrokracie, která tu tráví svou dovolenou, jde k snídani.

Paďouři!

Rozčarovaný Jindra, v takových chvílích příliš citlivý, rychle zaplatí, odchází pomalu, projde pod zámkem do růžového sadu a zastaví se na chvíli nad velkým bazénem v hlubokém zákoutí parku, kde bílé a růžové lekníny, skokani na okrouhlých listech, ležících na hladině, a zlatí líni v tmavé vodě vyvolávají půvabnou iluzi živé pohádky.

Nad oblou a špičatou věží vykrádaného zámku plá již mohutné letní slunce. –

Když se Jindra vrátil do srubu, poněkud unaven spíše vedrem než chůzí, leželo ještě polední parno na všech věcech i odpočívajících lidech. V osadě bylo ticho. Jen několik výletníků, upocených a rozepja­tých, prošlo tudy pomalu vzhůru.

Stařeček podřimoval s brýlemi na širokém nose a s včerejšími novinami ve skleslých rukou, zarudlý ve střapatém rámci bílých vlasů a vousů, Konradové pokuřovali, spokojeně nataženi, po podlaze lezl zlatohlávek, jehož ohnivý rozlet skončil tu malou havárií.

Bratři Konradové připomínají dvojčata, ač v jejich věku, ještě vzdáleném třicítky, je rozdíl asi dvou let: jsou průměrně velcí a silní, vlasatí, mají stejné tupé nosy, úzké rty a velmi živé oči, které svou ochotnou dobrotou zpříjemňují jejich tváře, poněkud všední. Ale starší Jan, kapelník, je brunet, kdežto Pavel, skladatel, je blonďák, a znáš-li je lépe, pozoruješ, že by mohli tvořiti pár, kdyby byli různého pohlaví. Jan je hranatější, Pavel má tvary měkčí, Jan mluví a gestikuluje energicky, Pavel je mírný a tichý, Jan je organizátor, Pavel je lyrik. Jan je mlčky uznaným „přednostou domácnosti“, Pavel venku vstává dříve než druzí, vaří a snáší. Jan má malou veselou ženušku, Pavel je plachý před ženami a miluje především svého bratra. Jindy mizí však náhle, jako by prchal z dosahu lidí, nevíš, zda vzdálené písně nenarozené ho zavolaly nebo srdce v nouzi ho vypudilo, jedno je však jisto: vrátí se tiše, pravidelně večer, usedne, vezme housle, a ze směsice tónů vyplyne zvolna píseň, plačící píseň, jako když mladé ženě kanou po tvářích veliké slzy tichého žalu, nebo píseň smějící se slzami utišené bolesti dívčí. Konradové ještě nikdy se nepohádali vážně, a Stařečkovy tváře zdají se zářiti odleskem této pohody.

Jan vyskočil, a před laciným zrcadlem, zavěšeným na trámu, pročesával si hnědou hřívu:

Celé dopoledne jsme rachotili, upravili jsme dole „salón pro dámy“, zítra mi přijede Marta, byla u moře a přiveze si sem přítelkyni, která si zatrampovala až v Argentině, ostatně, tu hranatou Anku Kodetovou asi znáš… Byls v zámku?

Jen v restauraci. Nahoře byl jsem před lety, prošel jsem ten komisní komfort a panský antikvariát a nenašel jsem v něm ovšem zalíbení. A nejsem ministrem, abych si tam mohl jíti pro něco na památku. V oboře bylo moc pěkně, v restauraci mají dobré burgundské. Ale paďouři mě brzy vystrnadili. Republikánská honorace. Neměl jsem chuti poslouchat jejich naduté hlasy, rozumy a vtipy držitelů. Rozčiluje mě to. Stokrát jsem si řekl, že je to jen fraška k popukání, když jim člověk vidí až do žaludku, když vidí před sebou živé ty groszovské karikatury zarudlé s nacpanými torbami, s nafouklými panděry a nabitými poklopci, s chlupatou důstojností a mravokárnými rypáky, a ty jejich důležité, arogantní samičky pro postel, parádu a dobročinné čaje, ale nemám, žel, dar smíchu, zlobím se, je to má fyziologická vada. Vím, že ten celý kolůsek na hliněných nohou a v papučích nestojí za miligram žluči, nic naplat, zlobím se…

A vidíš, Jindro, přerušil ho Jan, jsou protivní v hloučku, jsou odporní jako kasta, jsou strašliví jako třída, a přece tu a tam setkáš se náhodou s tím nebo oním, cizinec s cizincem, je to prima paďour, ale posedíte spolu pod lesem u ranečku se hřiby nebo za stolem ve venkovské hospodě, hovoříte o prostých věcech, srdce srdci se pomalu otevírá, dbáte, abyste nenarazili, kde cítíte jiný svět a místa odporu, společné struny zvučí, a rozejdete se měkce, dvé zdvořilých lidí pod jednou oblohou…

Ale nevíte, odporoval Jindra, nesrazíte-li se příštího dne mezi dvěma stoly a dvěma světy a nebyla-li ta náhodná chvilka jedinou v celém věku lidském, kdy jste se sešli jako lidé… Ale proč vlastně říkáme: jako lidé? Což jsi sám neřekl, že dbáte, abyste nenarazili? Všickni to tak činíme, nechceme-li si zkaziti doušek vzduchu nebo hlt piva, pohodu nad hlavou nebo odpočinek v sobě, a činíme to v té chvíli z docela obyčejné záliby živočišné v klidu a pokoji. Jakmile však cítíme se skutečnými lidmi, konec idyly! A to je správné. Živočicha v sobě nezabiješ, ani zdrávo by to nebylo, ale překonávat ho musíš. Homo sapiens je povšechně živočich velmi pomatený a dnes pomatenější než v dobách slávy římské nebo v době gotických katedrál. Civis romanus i civis catholicus překonávali živočicha v sobě jednotným slohem života, jednou vírou, pro kterou byli ještě dosti naivní a nevědomí; dnes překonává ho jen třídní člověk, ať již zprava nebo zleva, třídně uvědomělý občan, který zná dobytou skutečnost, drží se jí a ví, co chce. Mezi oběma uvědomělými třídami houpá se demokracie, zděšené stádo, plné strachu o své obchůdky a ideologie. A pak jsou tu ovšem pomatenci vznešení na ideologických koturnech a chůdách, velební a směšní hrdinové utkvělých představ. To však, co nás tu a tam všecky spojuje ve chvilkách, kdy nejméně myslíme a mysliti chceme, to je právě jen naše společná živočišná podstata, nikoli uvědomělé lidství. Jen z pohodlnosti nevrháme se jedni na druhé na každém kroku. Ale to přece není nic divného. Jsme v občanské válce, nemilosrdné, konečné snad. Ti shovívaví, i když sebeumněji filosofují, jsou nejvíce naplněni podšitým a sobeckým živočichem, celou bytostí upřeným jen do své mísy. Jen třídní člověk je uvědomělý člověk, a čím je uvědomělejší, tím méně je shovívavý. Víš, já tak nenávidím těch pragmatických chytráků, kteří s povýšenou nestranností učeného filatelisty lepí do své sbírky všecky typy se stejnou zdánlivě láskou, fabrikanta i konzumenta, popohaněče i zracionalizovaného dělníka, četníka i tuláka, paďoura i proletáře, modloslužebníka i revolucionáře, a nade všemi sklánějí se s blahosklonným „pochopením“. Jak pěkně si vypočítali svou kariéru dvorních bláznů buržoazie, a přece se nakonec přepočítali: mají všecko, co chtěli, ale kdo dnes ještě jimi nepohrdá?

How are you still young, master, ozval se z kouta procitlý Stařeček, usmívaje se zbledlýma očima modrýma, a jak málo se podobáte našim malířům! Kolik jsem jich už viděl! A snad všickni byli jacísi tichošlápkové pologramotní. Teprve z těch nejmladších možná tu a tam…

Trochu jsem se minul povoláním, Stařečku. Chtěl bych býti někdy jedovatým kreslířem, který by otvíral oči všem přisleplým, aby se rozchechtali do tváře těm, kdo je korumpují všemi blbostmi zkažené třídy, aby se zděsili toho, co jim znovu chystá žraločí hltavost držitelů. A přece…

Jindra usedl pomalu na pryčnu vedle zamyšleného Pavla. Cpal si zdlouhavě lulku, jako by lupínek za lupínkem stíral z dlaně do černé tlamičky.

Je ve mně dvé lidí. Šťastný člověk, který je z jednoho kusu! Ale nemnoho je takových. Snad jsou to čistá maskulina a čistá feminina. Ostatní jsou mezistupně. Jsem buřič po otci a něha po matce. Buřiče už znáte, chodí mezi lidi, debatuje rád, vzteká se. Ten druhý člověk je v mých krajinách. Chtěl bych býti Groszem na paďoury, žurnalisty a všecky ty politické kreatury, které tyjí ze lží a podvodů. Ale přesto maloval bych své krajiny dál. Vždy znovu utíkal bych ze vřavy světa do ticha lyriky, jako to konečně dělám i teď. Ne, ne, není to ráj srdce, jejž v něm nalezneš. Toho nelze nám dnes nikde najiti. Ale je to zapomenutí, je to obkladek, je to požitek z mírné teploty po krutých horečkách, je to sladkohořká iluze, s kterou můžeš obcovati a vyplýtvati s ní na nějakou dobu svou něhu. Jsem chlap, ale ten když se mi zprotiví, chci býti ženou, která plaše uniká na dostaveníčko s hájem, loukou, potokem…

Jindro, vezmi mne někdy s sebou, až půjdeš malovat; nebudu ti překážet!

Pavel, s lokty na kolenou a s hlavou ve dlaních, řekl to velmi tiše a pomalu, koktaje téměř.

To se může státi. Až mi bude někdy hodně veselo. Ale teď nevím věru, kdy se vydám za krajinou. Slíbil jsem podobiznu.

Kdopak je tak šťasten? ptal se Jan. On nebo ona?

Ona.

To tedy už vím: Marion.

Lehký stín mihl se Jindrovi po očích, když povstal, a bylo mu polknouti jakousi nelibost, ale ihned si uvědomil, že toho portrétování nebude moci utajiti a že ho nebudou přece skrývati jako nějaký zločin. Usmál se tedy a zeptal se chladněji, než si přál:

Kdopak ti to řekl?

Nebylo třeba. Kombinoval jsem snadno a rychle. Objekt po tom přímo volá a je ti bližší než jiné ženy zde. A včera byla příležitost, abys byl požádán nebo abys nabídl.

Máš celkem pravdu, odpověděl Jindra a rychle odváděl hovor: Co budeme dělat, jsou teprve tři hodiny a do práce se mi teď odpoledne již věru nechce.

Neděle je den odpočinku, a jak vidím, musím tě seznámit aspoň s jedním článkem našeho letního řádu zdejšího. Neděle je den odpočinku, ale je to den nejpitomější – i tady. Aspoň pro nás, usedlíky. To víš, ti, co mají jen neděli, soudí o tom trochu jinak, ale dohodli bychom se. Pro nás tady je neděle den paďourů, malých paďourků. Za chvíli je uvidíš nebo aspoň uslyšíš. Netřeba mi přece malovat ti je, znáš je a víš, co dovedou. Maloměšťáčkové a proletáři v nedělních šatech.

Hleďme socialistu! zasmál se Stařeček dobrácky. Chtělo by to přebudovat svět na moci a pravdě proletariátu, a přitom se bojí proletářů!

Ticho, Stařečku! Však víš, že mám pravdu. Máš ty snad tady rád ten sváteční hmyz s maloměšťáckou hloupostí na čele a s „Čubkou“ v kapse? Máme zkušenosti, táto, a dovedeme rozlišovat.

Jan přel se toliko kvůli Jindrovi, věděl, že Stařeček dráždí ho jen z veselého rozmaru.

Když jsme předloni stavěli tenhle srub, byli ještě vzácní. Toto povodí Bystrého potoka bylo málo známo, je také dosti vzdáleno pro ně. Ale přibývají každým rokem. Národ se množí, la ville tentaculaire zabrala cihlami už všechna blízká místa výletní, vagóny pro 40 mužů nebo 6 koní rozvážejí teď zneposednělé publikum trochu dále, člověk se tomu nediví, vždyť my jsme vlastně jeho předvoj, objevujeme, razíme mu cestu, napřed přijdou naše stany a sruby, naše batohy a kytary, a za nimi teprve přivalí se paďouři a lidé s „Čubkou“. Co však pošklebků, hrubostí, zlomyslností jsme od nich už zakusili! A proč bychom měli rozlišovat dělníka od hokynáře nebo úředníčka, chovají-li se všickni stejně. Uvědomělí proletáři jednají jinak. Také jich tudy projde několik. Poznáme je hned po kamarádském způsobu. Každého roku dva nebo tři uvíznou na celý den tam dole u Rudých vlků, někdy i se ženou a dítětem, ztratí chuť na koncert v zámku, cítí, že jsou mezi svými a je jim dobře. Ale klaněti se upocenému jelimánkovi, táhnoucímu za sebou počestné hnízdo všech nechutností a triviálností, nabitému všemi předsudky vlasteneckého polosvěta, hledícímu na svět brýlemi senzačních večerníků, klaněti se mu jen proto, že je náhodou také dělník, to bych nevěděl! Nenávidím toto umělé hnojivo pro policejní stát, ať je provenience jakékoliv.

Jindra se usmíval. Při Janově řeči chodil po svém zvyku sednicí, jako by svými kroky dával takt myšlenkám rychle se vynořujícím, a bafal nepřetržitě, jako by to byla jeho nejdůležitější povinnost. A teď mu kmitlo hlavou: Jak nejlepší dovedou dnes nenávidět! Nebo aspoň mluvit o své nenávisti. Rozhovořil se však klidně:

Jak vidím, dovedeš se také rozehřáti. Myslím však, že tu není rozporu v cítění. Jednotliví dělníci a proletariát je dvojí věc. Jednotlivý dělník může býti tupý člověk, zlý člověk, zločinec třeba nebo maloměšťák s bázlivou, sobeckou dušičkou nebo lhostejná kreatura, která se prodá tomu, kdo dá více, také buržoazní a fašistické strany mají své dělnické hloučky, špatní a zrádní lidé jsou všude, ve všech třídách a ve všech kastách, a nejsou ani vždycky jen produkt výrobních a sociálních poměrů, nýbrž často se rodí s protisociálními pudy, jako jiní se rodí se zkřivenou páteří. Zaslouží si bezpochyby soucitu. Ale velké víře a velké lásce soucit nestačí, jsou-li aktivní: musí také silně nenávidět, aby měli odvahu k činům. Kdežto proletariát, tato pohyblivá veličina, ve kterou věříme a na které bude vybudována poslední třídní etapa lidstva, není pouhý součet dobrých a špatných dělníků a námezdních otroků: je organismus, který ve svém jádru stále znovu a stále jasněji si uvědomuje své historické poslání třídní…

Ahoj, Konrádi!

Čistý a zvučný hlas zajásal dole jako polnice melodickým akordem.

Šerif už je tu, pravil Jan, a já tě ještě neseznámil se slíbeným článkem našeho řádu. Poněvadž tedy v neděli není venku příliš bezpečno pro citlivé nervy a dobrou náladu, máme tu pro ten den zvláštní útulek, a protože je neděle den odpočinku, z našeho hlediska lépe řečeno den ústupu, hrajeme, nesměj se, v karty. A vytáhneme si k tomu ze sklípka dvě láhve přírodního moku, Šerif přenechává nedělní tábor Billymu a přichází k nám. A Stařeček čte doma nebo v lese a hlídá. Viď, táto, za svými brýlemi máš ještě zatraceně vytrvalé oči!

Snesete-li čtvrtého, půjdu s vámi docela rád, řekl Jindra.

Výborně! zvolal Šerif, který právě vstoupil do sednice. Pavle, máš dole ještě mok?

Zdalipak jsi už někdy, Jindro, prolezl to zbořeniště naproti? ptal se Jan.

Nenapadlo mi.

Tak pojď, uvidíš, pochválíš nás a budeš si libovati. –

Vyšli, přešli lávku a vnikli do houštiny, v čele Šerif, vzadu Pavel s dvěma lahvemi v ruce a čtyřmi sklenkami v kapsách. Příval zeleně útočil na pobořené stavení ze všech stran. Stráň nad ním chystala se zaplaviti je. I z jeho vnitřku proudila již úponkovitá zeleň a větve se křížily nad ním v nedokončenou klenbu. Z cesty bylo viděti toliko jedno zazděné průčelí. Prodírali se vzhůru podle zdi, která se zdála ještě pod střechou, pak podle holého zdivá dosti vysokého, nahoře pobořeného a ověnčeného zvnitřka divokým révovím, zahnuli vlevo, přišli k za­mřížovanému oknu, jímž zela černá díra, tady byla zase střecha, zahnuli znovu vlevo dolů podle jiného průčelí s oblým otvorem nahoře a stáli na zarostlém prostranství, jež bývalo patrně dvorem: budova tvořila tu pravý úhel uprostřed nekrytý, v jehož koutě narostla houština ze šípků, ostružiníků a mladého křoví; Jindra zpozoroval naproti ještě jedno zamřížované okno do tmy a místo ve zdivu, jež se podobalo zazděným dveřím.

Obešli jsme, jak vidím, celou tu trosku, řekl.

Ovšem. Teď nám prozraď, kudy dovnitř, smál se Šerif. Ty zazděné dveře naproti, to je naše práce.

Polezeme bezpochyby přes zeď.

Chyba lávky! Pojď.

Vedl je do houštinky v koutě, která zakrývala díru do levého křídla stavení, dosti širokou, aby člověk se protáhl. Vešli do pusté stodoly, která se zdála zpočátku tmavou, osvětlována toliko zamřížovaným oknem, ale než se Jindra mohl rozhlédnouti, vpravo v koutě zaskřípalo to ve starém zámku, Šerif otevřel malé dveře: prudké světlo vproudilo rázem do místnosti a venku zavýskla zeleň jako veselá uličnice, hrající si na schovávanou.

Jindra byl teď opravdu zvědav.

Vešli mezi čtyři stěny, jimž stropem byla jen bezelstně modrá obloha klidného dne červencového. Uprostřed poloviční rozvaliny nepodobalo se to ani dvorku, ani zahradě, ani hřišti, ale připomínalo to všecka tato místa. Dokud to bylo pod střechou, bývala to asi obytná nebo pracovní místnost s hliněnou podlahou; teď střecha byla z ní téměř beze stop roznesena a polozhroucená zbývala jen nad druhou místností vpravo a nad levým křídlem budovy. Zdivo bylo na všech stranách obrostlé šlahouny a úponky, nikoli jen z vůle přírody, divoké révoví a velké zvonce svlačců bílých i modrých, husté trsy řeřich s oranžovými a červenými květy svědčily ihned o tom, že přírodě pomáhaly tu i ruce lidské. Ale Konradové, kteří po dvě léta tento kout zdokonalovali pro svou radost, spojili se i s velkým smrkem, který stál za zdí a do levého kouta spouštěl široký vějíř tmavých větví s bledě zelenými prsty: položili trám nahoru přes roh, opřeli jím smrkové větvoví do vodorovnější polohy, a doplnivše tuto nepříliš umělou besídku několika starými laťkami, zasadili sem dvé nebo tré popínavých růží: dlouhé šlahouny s celými hrozny rudých květů tvořily tu klenbu nad stolkem a malými sedátky, sbitými z hrubých prken, kulatin a špalků, a houpaly se po stranách jako živé záclony. Bývalá podlaha pokryta byla potočním pískem, nenápadně udržovaným v pořádku, jakož vůbec celé toto zákoutí připomínalo spíše jakousi kulturní trosku půvabně zpustlou a zdivo­čelou než zkultivovanou divočinu. Jindra, kterého vpustili napřed, spatřil uprostřed, na osluněném písku, velkou užovku, sytou a zlatě korunovanou: odplazila se pomalu do opačného kouta, kde z kamení, jakoby shora sesutého, vyrůstala vysoká žlutá svíce širokolisté divizny…

Je to zatraceně staromódní a zatraceně hezké, zavolal rozveselen. Hrajme a pijme!

Abych nezapomněl, dodal Jan, říkáme tomu gartenlaube. A Stařeček garden party.

Když před soumrakem odcházeli a Jan zavřel dvířka k tomuto pokladu na skřípající zámek a zastrčil klíč do kapsy, zavěsil se Jindra do něho a ptal se:

Všedního dne sem nechodíte?

Zřídka.

Mohl bych tu tedy pracovat?

Ovšem. Vezmi si ihned klíč, máme ještě jeden. Myslím, že si nemůžeš přáti lepšího ateliéru pro ten portrét.

Pohlédli si navzájem do očí a usmáli se bratrsky.

III

Když se Jindra ráno probudil velmi brzy, vyběhl rovnou před srub a rozhlížel se zpytavě po obloze. Takový strach měl, aby dnes nepršelo. Ale obloha třpytila se všude stejnou čistotou a syrové jitro, jakoby polité mátovou silicí, dráždilo čivy svěžestí a rosou, ptáci marně kropili krátkými tóny to zvláštní, hluboké ticho ranní, které se podobá chladné tekutině, a zdola klokotal potok zvučnou, nekonečnou vlnovkou.

Konrádi ještě spali. Jindra cítil potřebu se zaměstnávati. Umyl se tedy, přioblékl se a jal se rozdělávati ohník, aby uvařil kávu. Pavel, který se probudil ve svou chvíli, našel ho sedícího s lulkou na kameni u ohně a zadívaného do plamenů. Vyměnili tiše několik obyčejných slov, ale oběma se zdálo, že v té jitřní čistotě zelené úžlabiny uzavřené jsou to slova nového ražení a tajemné vřelosti. Pavel položil ruku na Jindrovo rameno a zahleděl se s ním do ohně. Jakési pohnutí vzácné, mimo veškeru všednost, chvělo se jim v nervech. Zeleným ostrovem pluli po tichém, nekonečném moři času, špinavá společnost se svými předsudky a zločiny byla kdesi daleko, cítili se z ní oproštěni ve všech svých čistých citech, myšlenkách i smyslových vjemech, dvé svobodných lidí, kteří králům i žurnalistům mohou plivnouti do tváře, ale cítili se oproštěni nikoli sebeklamem domýšlivých libomudrců, přežvykujících idealistické fantazie, jako to činily děti minulých generací s nasládlým cumlem, nýbrž jako věrní pozemšťané, spolehnutí na zákony skutečnosti, uniklí na okamžik z okovů její zablácené chvíle, zardělí přírodním vzduchem a shora se usmívající marnému třeštění zločinců, zachvácených panikou – ale přitom připoutaní nejvnitřnějšími pouty k době a nejpalčivější touhou k životu. A v tomto ranním okamžiku, zapomínajíce na všecko, jako dvé mírných savců hladem probuzených ze spánku a vyvedených z doupěte, naslouchali jen hlasu svého jemného pudu, hlasu své touhy: jeden s bázní a nadějí, s jasnou, živou vidinou před sebou, druhý, Pavel, s neurčitým očekáváním čehosi nepochopitelného, ale konkrétního…

Když Pavel zakrátko dal spadnouti své ruce z Jindrova ramene, měl chuť nahlas si povzdechnouti: Šťastný člověče! Ale neřekl nic, ba lekl se, že mu to napadlo. A šli se nasnídat.

Na dostaveníčko se Jindra oholil, vlezl do čisté košile z nahnědlého popelínu s měkkým límcem a hnědou vázankou, navlékl si turistické kalhoty a kamaše, ohmatal si lýtka, neměknou-li, a prostovlasý, s vel­kým skicákem, vydal se na cestu podle potoka. Bylo k osmé hodině a polovina úžlabiny svítila již letním jasem.

Copak teď dělá? Nezapomněla? Co dělala asi včera? Vzpomněla si? Jak bude asi naladěna? Jak se bude tvářiti? Chladně? Vesele? Bude krásná dnes? Je dojemnější, je-li méně hezká. A což, řekne-li mi, že dnes nemůže? Neonemocněla třeba? Nerozmyslela si to snad?

V Jindrově hlavě tančily otázky dětinsky nezkrotný kvapík, třebaže šel pomalu, jako by zbaběle oddaloval ránu, která ho očekává. A na­konec, aby se obrnil proti zklamání, jal se vypočítávati všecky možnosti nezdaru, všemožné příčiny a jejich důsledky pro sebe. To byla jeho metoda před choulostivými situacemi. To činíval například, šel-li si pro určité peníze, kterých už naléhavě potřeboval. Předem si představoval, jak může býti zklamán a co bude činiti, dostane-li méně nebo nic. Pravidelně ovšem marně kombinoval a znepokojoval si mysl, neboť přihodilo-li se něco, bylo to právě to, čeho nepředvídal, nač nepomyslil. Dnes nešlo ovšem o peníze, naopak o něco, před čím bledne zprvu jejich sveřepá moc, aby s novou silou byla pociťována, jakmile citu nejponíženějšímu a nejnenáviděnějšímu touto společností má býti zjednána volná cesta.

Jen černým ptákem po jasné obloze mihla se Jindrovou myslí tato druhá otázka; nemohl se soustřediti na klidnou úvahu, ostatně trochu předčasnou. Neměl ani síly k chladné rozmyslnosti, byl vesel, byť starostliv; vždyť aspoň jedno je snad přece jisté: že ji dnes zase uvidí. Věděl také, že jsou živelné chvíle, kdy nic, žádná obava, žádná úvaha mu nezabrání, aby neřekl, co každý nerv nutí ho říci, aby neučinil, co celý jeho organism chce učiniti. Že jsou také živelné věci, které nejprve podnikáme a potom teprve hledáme pro ně opěry z těla i ducha; není mezi nimi dům, k němuž třeba nám předem dřevěného lešení nebo železné kostry, ale je mezi nimi láska, silná svou krásnou vírou, která si musí teprve najiti všecko pro svou pravou, nikoli padělanou existenci, nebo umře úbytěmi. Láska! Škoda, že nelze měřiti nějakým teploměrem její stoupající nebo klesající teplotu. Jindra chtěl by si jej teď dáti v podpaží, aby věděl, jak vzrostla za dvě noci a jeden den.

Vykročil odhodlaněji a rychleji po zahýbající se stezce podle lesa. Vzhůru, chlapče starý, děj se co děj, jen když ji dneska aspoň uvidíš.

Hrome!

Sedí tu před ním u cesty na pařezu, držíc v jedné ruce několik rudých slziček, a usmívá se pod hnědou chocholkou, rozpadávající se vedví. Úžasné kouzlo je v těch očích, kde nevinnost a vědění, rozpaky a hrdost chtějí se skryti za žertovný svit, maličko ironický, jímž ho vítá, majíc radost, že ho překvapila.

Je krásná. Škoda, Jindro, že jí nemůžeš padnouti k nohám a zlíbati jí všecky dlouhé, růžové prsty! Tak se ti toho chce, ale nesmíš. Ta by se poplašila! Je krásná. Je krásná v žlutém jumpru pleteném, hojně naplněném, a v hnědé sukénce skládané, která má barvu jako tvá kravata, a v této pozici marně se snaží zakryti obě kolena, silná, nahá kolena přírodní bohyně antické. Červeň rtů je ovšem trochu umělá, i ruměnec na tvářích, jejichž snědá bledost připomíná žlutou rasu. Ale jak jim sluší! Ojíněly jako sametová pleť broskve.

Podává mu ruku.

Nečekal jsem, že budeš už připravena. Tak brzy…

Utrhači! Vstala jsem patrně dříve než ty. Po kopcích jsem již běhala. A teď tu čekám už půl hodiny, až mistr…

Nevěděl jsem, žes takové ranní ptáče. Podruhé začneme dříve.

Marion vyskočila křepce. Má radost, že nic neprozradila ze svých malých obav a že první setkání minulo v žertech.

Kam půjdeme?

Do gartenlaube.

Co to je?

Po německu zahradní besídka.

To vím, tolik německy umím také.

A kdysi to byl proslulý časopis všech počestných rodin.

To mne nezajímá. Co je to tady?

Uvidíš. Pojď!

Nechodím ráda naslepo.

Neboj se, budeš mile překvapena.

Marion kráčí napřed po pěšině. Pak si náhle vzpomene, jak Šerif jí vysvětloval, co to je Kallipygos. Ptala se ho včera na to slovo. Cítí Jindrovy zraky na svých rozkolébaných kyčlích a rychle uhne stranou, aby mu mohla jíti po boku.

Mnoho zdaru! volá na ně Jan ze srubu, když jdou mimo.

To už všickni vědí, že mě budeš malovat?

Bylo by ti snad milejší, kdyby se domnívali, že chodíme spolu na milostná dostaveníčka?

A Jindra si hned myslí: To se mi podařilo. Je nutno tu a tam říznouti ji trochu do plaché duše. A před houštinou nahlas:

Teď půjdu s dovolením napřed. Dej pozor, aby nějaká větev tě nešlehla po tváři.

Vede ji úmyslně včerejší cestou, nahoru, dolů, kolem celé rozvaliny. Na bývalém dvoře, zatímco Marion se rozhlíží a nakukuje zamřížovaným oknem do černé díry, mizí Jindra křovím a otvorem ve zdi do stavení, aby klíčem otevřel dvířka k jejich útulku.

Marion!

Kde jsi?… Nedělej hlouposti! Je dotčena, že hned nepostřehla, kam zmizel a kde vězí.

Tady jsem. Pojď za mnou.

Marion jde po hlase, nahlédne do křoví, spatří smějící se tvář Jindrovu v otvoru, chce couvnouti, jata jakousi nedůvěrou, ale přemůže rychle svou bázeň, nemůže se jí přece nic státi, a protáhne se do tmavé místnosti. Ale Jindra už otevřel dvířka dokořán.

Our garden party, please.

Vešla, a Jindra zavřel zase dvířka. Jakási tíseň sevřela jim na okamžik hrdla v této půvabné osamělosti. Oba zároveň pocítili nejasným způsobem, že toto místo může se pro ně státi nezapomenutelným.

To je tedy ta vaše gartenlaube? řekla Marion po chvíli, když si všecko zvědavě prohlédla.

Ano, líbí se ti?

Líbí, odpověděla prostě a vážně a usedla do improvizované besídky.

Tu povšiml si Jindra teprve, že na stolku stojí veliká kytice kopretin v laciné váze skleněné. Marion zastrčila do ní své slzičky. Včera tu ještě nebyla. Kdo ji sem dal asi dnes ráno? Jan? Pavel? Nahlas však zeptal se jen:

Máš ráda kopretiny?

Velice.

Usedl na kámen k protější zdi, otevřel skicák a vytáhl tužky:

Pokusím se dnes o několik náčrtků.

Nechtěl bys mi říci, co vlastně se mnou zamýšlíš?

A poněvadž se dal do smíchu, zasmála se také a řekla:

No, myslím, co… co ze mne chceš udělati na tom obraze.

Nebylo to obratně řečeno, ale Jindra cítil, jak je to upřímné. Ráda by se na obraze líbila sama sobě, bojí se jeho kubismu.

Doufám, že budeš spokojena. Uvidím, co se dá dělati, až se do tebe více zahloubám. Mám-li už dnes vyjádřiti svou představu, která je dosud velmi nejasná, myslím, že by to měla býti jakási civilní Pomona.

Co je to?

To byla antická bohyně ovoce.

Marion se drobátko zarděla.

Tak dělej, už je dost pozdě!

Vstaň tedy, prosím.

Stála mu trpělivě, když ji žádal o různé pozice, črtaje rychle a obra­ceje list za listem. Pak si přisedl blíže do stínu ke dvířkům a požádal ji, aby usedla.

A dívej se na mě, nebo raději semhle za mě, na dvířka. Teď to potrvá trochu déle.

Kreslil její hlavu. Pozorovala ho zpočátku klidně, neboť postřehla, že počíná „neviděti a neslyšeti“, že s její tváří ocitá se mimo čas a prostor. Rozehříval se a jeho oči poletovaly nepřítomně z tváře na papír a z pa­píru na tvář, plny tiché vášně. V rozvalině bylo slunné ticho, a stín pod stříškou smrkových větví voněl pryskyřicí.

Je docela hezký ještě, a dnes mu to moc sluší. I kdyby však byl ošklivější, podobá se tak málo mužským, jak já je už znám. Takovou mladou pleť má a oči až příliš dobré. Možná, že je pasívnější než třeba. Jistě není hrubý a neomalený. A rozhodně je příjemno takhle s ním seděti. Tohle zákoutí v rozvalině byl dobrý nápad. Jako stvořený pro nás. Bylo by to ještě krásnější, kdyby vůbec nikdo nevěděl, že sem chodíme. Staví se, jako by byl do mě zamilován. Kdyby byl mladší, měla bych více odvahy. Jak hezky to řekl: bohyně ovoce. Maličko jsem se ovšem zastyděla, protože ví, že to moje ovoce je už trochu těžké. Budu s tím míti ještě mnoho potíží. A teď si myslím, kdybych měla bezvadné tělo, že by mě byl jistě požádal, abych mu k této bohyni stála také nahá. Je to vlastně směšné: bohyně ovoce s ovocem schovaným v nějakém jumpru. Ti staří Římané jistě si zobrazovali tu svou Pomonu aspoň s nahými prsy. A já bych mu byla vyhověla. Proč ne? Nic bych se nestyděla. Vidím, jak se dívá, nepřítomně dívá, očima z jiného, lepšího světa, ne jako ti blbí chlapi, kteří chlemstají, jak říká Jarmila. Ó, bylo by to docela krásné, kdybych tu stála nahá v téhle vlažné jámě obrostlé kvítím, s hlavou a polovinou těla v zeleném stínu pod tímhle stromem, nebyl by to smrk, byla by to třeba jabloň nebo meruňka, a druhou polovinou na slunci, vztyčenou rukou opírala bych se asi o tuhle laťku, a dolů visely by tyhle růžičky nebo réva s velikými hrozny. Ó ne, ne, nic bych se nestyděla, jen prsa míti menší, nic bych se nestyděla, a on by se díval, jako teď se dívá, nemaloval by Marion, maloval by bohyni ovoce, a byla by to přece Marion… V jeho očích je taková, jak bych to řekla, taková vznešená… opilost, ano, opilost, a dělá jen mou tvář, vím to, teď dělá jistě mou podobu, a na mé tváři není přece nic tak zvlášť krásného, ale malíři vidí všecko jinak, dělá ji tak… tak vášnivě, ale kdyby maloval celé tělo nahé, to by se mohl asi docela jinak do mě zahloubati, jak říká… Opravdu, takhle mu to věru sluší, mně se zdá, že se na dnešek také vyfintil. Ach, motýl! Páví oko mu říkají chlapci. Jak ho obletuje! Je asi zvyklý sem přiletět a tady slídit a dnes tu má něco nového. Možná, kdybych tu stála nahá, přiletěl by také ke mně a třeba by usedl na mou bradavku, spletl by si to, že je to také růžička… Marion, jsi ty ale už nemravná! Ale Jindra by možná vykřikl: Počkej, to mi chybělo ještě do obrazu! Snad mu jednou povím, jaký obraz jsem si tu vymyslila. To se asi zasměje a řekne, že jsem kýčařka. Jaké má už čelo celé zpocené! Budu-li si podobná, budu mít chuť políbit tě, hlupáčku. Máš dnes bradičku pěkně oholenou. Jistě si nepomyslíš, jaké tu mám teď myšlenky. Tvá bohyně ovoce chtěla by tu stát nahá! A až bys byl unaven malováním, rychle bych se oblékla a musil by ses obrátit a nedívat se, to bych se pak už zase styděla. I kdybych se třeba nerada oblékala, i kdybych si myslela, že bys mě mohl… Zatracená Silva! Docela mě zkazí. Proč právě teď si musím vzpomenout, jak mně to líčila. Takové prý je to, že kdyby se náhle dveře otevřely, je ti to jedno… Jak si teď prohlíží tu svou mazanici, zepředu, ze strany…

Hotovo, mistře?

Pro dnešek hotovo, Marion.

Povstal jaksi unaveně, zarudlý v obličeji.

Trochu je ti to přece podobno.

Vstala, popošla k němu, poněkud dojata proti své vůli, opřela se lehce o jeho rameno a hleděla na kresbu, kterou držel před ní v natažené ruce.

Byla to její tvář. Jako by se dívala do zrcadla, trochu zamženého. Ale byl to ještě někdo jiný. Vzpomínala. Ach ano, v albu antických soch viděla takové hlavy!

Jsi spokojena s touto skicou?

Jsi hodný, řekla měkce.

Dal jí skicák, aby se podívala na ostatní listy. Byly to její postoje, ale tomu již nerozuměla, těm kubizujícím nebo klasicistickým náčrtkům, v nichž rval se s jakousi svou představou.

Seděli ještě chvíli za stolkem.

Jindra byl trochu roztržit. Měl posud plnou hlavu své vidiny. Stále znovu vracel se k její tvárné skladbě. Náhle však si uvědomil, že dnešní schůzka, na kterou se tolik těšil, už vlastně končí. Tu Marion mu zase zcela zpřítomněla. Pohlédl na ni opět světským zrakem. Dívala se zamyšleně do protějšího kouta s diviznou, které se podobala. Pobledla již, pleť jí vpila umělý ruměnec. Ale je zase jinak hezká, řekl si, dojemná, tajemná bez tajemství, v hotovém těle člověk, který se teprve vytváří… Drahá! Měl chuť chopiti ji za dlouhé prsty, její růžová ruka odpočívala na zšedlém dřevě stolku jako samostatný živočich dřímající, nadaný zvláštní inteligencí. Ale přemohl se. Cítil, že zápas s touto probouzející se ženou, která jistě ještě opravdu nemilovala, dojde-li k němu, nebude snadný. Škoda, že nemá za sebou román a zklamání, mihlo se mu hlavou.

Jak jsi se včera bavila?

Lenošili jsme celý den mezi potokem a stany. Bylo tam dosti hlučno. A večer, když většina odešla, vypravoval Billy anekdoty.

Darebák! Byly jistě neslušné.

Všecko lze vypravovat, dovede-li se to říci.

Ovšem, je to hezké, že jsi tak moudrá; až budeš také zkušená…

Kdo ti řekl, že jsem nezkušená? Simulovala ironii.

To se pozná, zasmál se, a Marion se zase trochu zarděla.

Vstala.

Ale nebudu už takhle lenošit, chci se hodně opálit, abych nebyla jako tvaroh, a také hodně chodit chci, začínám tloustnout.

Mohu jít někdy s tebou?

Můžeš. Někdy chodím ráda sama, jindy se mi samotné nechce. Přijdu si třeba pro tebe.

Bylas už v zámku?

Ne, ale slyšela jsem, že v oboře je moc pěkně.

Půjdeme tam tedy brzy.

Chystali se k návratu.

Kdo tu vlastně upravil takhle tu rozvalinu?

Konrádi. Chodívají sem však jen v neděli nebo ve svátek, když je venku moc výletníků, a hrají tu v karty. Ve všední den sem nikdo nepřijde. Mám klíč. A cizí člověk by to tak snadno nenašel.

Marion se zamyslila v jakýchsi rozpacích. Podívala se na Jindru pohledem bezděčně zkoumavým a tázavým. Zachytil jej a ptal se:

Nu, o čem uvažuješ?

Myslím, že by se to tu pěkně slunilo, odpověděla s nejistým úsměvem.

To můžeš. To je zcela prosté. Zítra ti dám klíč, a pracovat můžeme odpoledne. Dnes chci ještě tu skicu hodit na plátno. Za týden můžeš býti jako indiánka a bude ti to jistě slušet. Ostatně, nebudeš tu sama, už se tu někdo sluní.

Jak to? řekla rozmrzele, téměř uraženě. A zvážněla nepřátelsky.

Zasmál se:

S tím se už musíš smířiti. Čeká už tamhle v tom kamení pod diviznou, až odejdeme, má zlatou korunku. Bojíš se hadů?

Zjihla opět.

Nebojím, ale ty jsi lump, že si ze mne šašky tropíš. Už jsem se lekla, že to mám zkaženo.

Měla již ruku na železné klice.

Nevezmeš si s sebou ty kopretiny? ptal se Jindra.

Ne, ale budu o tu kytici pečovat, aby byla stále čerstvá.

Tu se již neovládl, a než se vzpamatovala, políbil jí, trochu nemotorně, štíhlou ruku.

Co to děláš! vyjela prudce, ale usmívala se a dodala s jakousi shovívavostí: Pojď už, prosím tě.

Odcházeli mlčky, myslíce jeden na druhého. Dole na stezce řekl Jindra:

K sezení vezmi si, prosím tě, vždy tenhle oblek. Ta žlutá a hnědá se mi hodí.

Jak si přeješ, odpověděla prostě.

A když přešli pařez, na němž ráno seděla, podala mu ruku.

Teď se už vrať. A zítra, chceš-li, zase na tomto místě jako dnes. Nebudeš-li tu, přijdu rovnou do gartenlaube.

Jindra, vraceje se do srubu, poněkud zklamán, že mu svým jemným způsobem nestiskla dlaně jako minule, snažil se zopakovati si celé to dopoledne s ní a dovtípil se nakonec tří malých zajímavostí: předně, že mu nestiskla ruky, aby toho nepovažoval za vědomé povzbuzování, a tedy z pocitu, že toho bylo pro dnešek dosti, po druhé, že si nepřeje, aby jejich schůzky byly pozorovány dole v táboře, pročež přišla mu ráno vstříc až k tomu pařezu a teď se s ním na témže místě rozloučila, a konečně po třetí, že ranní narážky na to, jako by se byl opozdil, měly ho odvrátiti od eventuální domněnky samolibé, že jdouc mu naproti, nemohla se ho již dočkati. Ano, to je ona, řekl si, neznám ji teprve tři dny, sladkého tichošlápka, pyšnou a plachou, s choulostivým žaludkem a anemickou krví. A přece právě tím se prozrazuje. Kdyby měla zcela čisté svědomí, to jest, kdyby necítila, že tu již počíná cosi jako poměr, s kterým si sice neví ještě rady, ale jehož nezamítá a priori, nemyslila by na tyto malé přetvářky a úskoky.

Tato optimistická úvaha dodala Jindrovi zase mysli a šel křepce do srubu podívat se, co Pavel připravil podle svého slibu k obědu.

Stojí v gartenlaube před napjatým plátnem a rýsuje na ně svou přísnou vidinu. Z nechuti k impresionismu, který se mu zprotivil v době svého úpadku, kdy planou hrou subjektivní poletoval po povrchu věcí, prošel vědomě kubistickou kázní, aniž však se kdy odhodlal k tvárným hrám, jejichž celým smyslem je prchavá emoce, polechtání odborníků a sno­bů: jejich otupělé čivy vyhýbají se všemu silnému a rozněcují se toliko drobnými kejklemi, rychle se střídajícími.

To všecko jsou v podstatě křeče buržoazní dekadence, říkal. Kdybych to dovedl, kreslil bych tisíckrát raději s krvavou nenávistí ohyzdnou a podlou tvář této společnosti, aby jedni se chechtali podlcům a hast­rošům, kteří jim vládnou, a druzí zatínali pěsti nad svou dočasnou nemohoucností. Ale nemám dar suverénního smíchu, mám jen svůj malomocný vztek a hnus, a mám-li dělati umění, musím vyznávati lásku tomu, co se podobá ještě čistému ostrovu v nekonečném moři bahna.

Ostatně, umění pravé a velké, to, jehož fyzickou ozvěnu cítíme v sobě jako lehké mražení, dokud jsme vnímaví, je vždy jen umocněná skutečnost, která nás povznáší nad rovinu všednosti, která nám odhaluje nové krásy a pobádá nás k novým, vyšším cílům, která nám dává vzlykati nad malostí jedněch a pěsti zatínati nad surovostí druhých, která nám však zjevuje ustavičně i život přese vše stoupající věčnou serpentinou k rajské vyhlídce. Nikoli, umění není hra, umění je závažný nástroj lidského vzestupu, umění je věčná studnice, stále znovu napájená z niter nemnoha, aby povzbuzovala mysl a srdce tisíců, a hra chorých kejklířů na lánech abstraktní spekulace a nekontrolovatelné „intuice“ je bláznovství pro znuděné snobstvo vyžilé třídy, a hra duchaplných relativistů, programově provozujících se vším na světě kult maloměšťácké pohodlnosti a prázdné poživačnosti, je zločin na davech, povolaných k přetvoření společnosti.

Maloval jsem krajiny, vyznával jsem lásku přírodní říši, jejíž řád a zákon dodává všem pudům prosté krásy, vzpomínal jsem dob, kdy nebylo bohatých ani chudých, a chtělo se mi žíti v přírodním stavu se stromy a zvěří, se skalami a potoky. Ale maloval jsem také vznešené obludy průmyslové, neboť přijímám pokorně osud lidského živočicha, z jehož rukou stromového obyvatele staly se úžasné nástroje a z jehož mozku zvířecího uhnětla dlouhá statisíciletí hmotu podivuhodné mohoucnosti a přizpůsobivosti, jejíž strašlivé bludy a směšná bláznovství jsou přes veškeru svou ohyzdnou a krutou zločinnost jen epizodou mezi ztracenou moudrostí živočišnou a rodící se moudrostí lidskou. Vyznával jsem lásku konstruktivnímu dílu lidskému, které je předpokladem a předzvěstí konečného vítězství lidského, nikoli nad hmotou, jak říkají učení i neučení pitomci, nýbrž nad slepotou lidskou a ne­dospě­lou soudností.

Co chci činiti nyní? Nebude to můj první portrét. Ale ještě nikdy nestál jsem před svým lidským modelem s takovou láskou k němu, s takovou vírou v něj. Když jsem maloval Hedviku, maloval jsem sličnou ženu milovanou s předtuchou, že náš poměr stane se pouhou kocábkou bezmocnou na zdivočilých vlnách její hysterie, a byl jsem dalek ještě moudrosti, která učí, že milostné vyžití není ničím vedle milostné tvorby. Lze vyžiti lásku stejně snadno a rychle jako vypiti džbán vína, a po kocovině začíti znova, je to zajímavé, viď, Francesco Farniente, ale stesk srdce to neutiší: vytvářeti lásku jako sousoší z něžné a inte­ligentní hmoty subtilního přátelství jest mnohem těžší, ale jediné hodno zralého srdce… Maloval jsem také Billyho s kamarádským citem a s vírou v jeho mladou bytost. Ale malovati milovanou ženu je něco zcela jiného. A chci teď, já chci v tomto portrétu se vyznati nejen ze své lásky, rozněcované plachou a ojíněnou svůdností čajové růže, nýbrž i ze své víry v tento dozrávající štěp lidský, v jehož stínu… ach, netroufám si ještě doufati… Staří Římané nazývali ji amica, netušíce ještě, mnoho-li jednou budeme moci vkládati do slova přítelkyně!

Slíbil jsem jí civilní Pomonu. Podobá se opravdu štěpu, obtěžkanému oblým ovocem. Dotýkám se sametu a dech její sládne mi v ústech. Ale i svůj sen chci ztělesniti. Přítelkyni. To bude tvrdší oříšek. Pomůže mi k jeho jádru? Nebo mě opustí cestou k nejtěžšímu a nejkrásnějšímu a zanechá mě samotného s marnou vidinou?

Světlem a stínem, jež setkávaly se na úhlopříčce, rozdělena byla gartenlaube na dvé trojúhelníků. Pracoval na stinné straně, a poodstoupil-li od plátna, dotýkal se hlavou žlutočervených kalichů řeřichy, jež silným trsem visela ze štěrbiny ve zdi. Nahoře na smrku přehoupla se veverka z větve na větev. Jinak nic nerušilo horkého ticha.

IV

Úterý, středa, čtvrtek, pátek.

Den ze dne chodí Jindra brzy zrána na dlouhé procházky. Kromě jejího portrétu nechce se mu do práce. Kromě ní netouží po společnosti. Vzpomíná si na dvé let, která strávil v horách s dřevorubci a pastevci. Tehdy nesnil ještě a netoužil. Žil prostě, téměř jako živočich mezi živočichy, a jeho kulturní vědomí projevovalo se jen obrazy. Tehdy dny byly ještě dlouhé, život bylo možno kdykoli zastaviti na příjemném místě, neprchal ještě nezadržitelně ke konečné propasti. Je tomu dávno již. Patnáct let. Zarostlý, potřísněný hlínou, travou, pryskyřicí i krví na těle i na chudých šatech obnošených, obědvával na pařezech a kme­nech s drsnými lidmi, na něž nikdy nezevloval nečinně. Chtělo se mu splynouti s přírodou, až se styděl za svůj lidský oblek, který se mu zdál špinavou skvrnou civilizační na zeleni lesních hlubin. S tichým obdivem miloval zvířata a rostliny. A drobné pletky milostné a mrzutosti s všed­ními lidmi trousily se jen jako světlá nebo tmavá oblaka neškodná po pokojném blankytu jeho nebes. Jak se od té doby všecko změnilo! Zcivilizoval se opět. Prožil román jako dlouhý, trýznivý sen, v němž nesmyslná vášeň střídá se s ošklivostí a po němž je hlava těžká a svědomí zneklidněno jako po alkoholických běsích. A pak, pomalu, zpočátku toliko pudem veden, později s horečnou zvídavostí člověka, jenž považuje za věc svého života odpověď na otázku, kterou mu neodbytně dává celá struktura jeho bytosti, třebaže tisíciletí s ní již marně zápasila, jal se řešiti v přítomnosti duchů starých i nových strašlivou křížovku lásky. A když byl s tím hotov, dík především tomu, že se nikdy nebál hleděti do tváře pravé skutečnosti a miloval žháře v říši pověr, a prost předsudků a brýlí mámení povznesl své sexuální vědomí k výši dnes dosažitelné, octl se na dlažbě měst jako tvor spadlý z měsíční krajiny. Bloudil, hledal, toužil, a dny, měsíce, léta řítily se mu přes hlavu jako vichr, unášející suché listí. Zbude z toho jen passio melancholica? A tu konečně mihla se mimo něj a zmizela zase Marion. Tehdy ho ještě neerotizovala. Snad se mu ještě ani opravdu nelíbila. Ale cosi niterného na ní poutalo ho k této mlčelivé a plaché dívce. Hodiny byl by býval mohl pozorovati bez únavy zdrželivou hru svalů v jejím bledém obličeji a mihotání hvězd v jejích tmavých očích. Kdo je si ostatně přesně vědom toho, které struny fetišistického komplexu milostného zazněly v něm nejdříve a vyvolaly osudný svod? A nyní tedy, den ze dne více erotizován tímto kmenem plodonosným, jenž nepřibližuje se mu ani neuniká, den ze dne žádostivější vniknouti do tajemného labyrintu její bytosti, jejž by raději pronikl než její tělo, kdyby přírodě nebyl tak cizí výmysl dualismu, nyní stojí tedy před pokusem přivésti ke kýžené platnosti teoretické poznání, aniž ví, stačí-li k tomu jeho síly a její schopnosti…

Jsem obyčejná holka, řekla minule, když se jí zdálo, že selhává před jeho kultivovaností.

To prozatím nevím, odpověděl s úsměvem. Máš touhy, vůli, schopnosti, záleží na tom, co s nimi počneš. A znovu snil o tom, že jí pomůže.

Úterý, středa, čtvrtek, pátek.

Den ze dne stejná pohoda letní tane nad krajem, a den ze dne, když slunce žhne mezi desátou a polednem a Jindra je poněkud unaven samotářskými myšlenkami, sny a toulkami, představuje si, hlasem krve pobádán, nahou Marion, ležící na lehké pokrývce uprostřed gartenlaube. Představuje si ji, a to je něco zcela jiného, než kdyby se například pokusil tajně se na ni podívat. Nehledíc k tomu, že by to bylo neloajální a klu­kovské, co by z toho měl? Viděl by lidské tělo, jedno z mnoha snad stejných, snad hezčích nebo ošklivějších, nahé tělo, které by nevzrušen objektivně posuzoval. Poťouchlí vykořisťovatelé lidské slabomyslnosti brojí proti nahotě, ač byla prý přece stvořena jejich bohem a podle obrazu jeho: chtějí hřích, směšný artikl svého obchůdku, učiniti lákavějším a sladším, činí jej však chorobným nebo sprostým. Obnažte ženy, třeba jen ty krásné a hezké, a za týden budete choditi mimo ně naříkajíce: Ach, jak je nudné ženské maso! Stanete se vyběravějšími, méně vzrušenými, přirozenějšími a vyvětráte možná řádně smradlavé špeluňky, v nichž se obchoduje s vaší hloupostí. Ano, jak je nudné ženské maso, vidíme-li je na hromadách letních lázní a pláží, ale jak je milujeme, milujeme-li ženu ještě pro něco jiného, niternějšího, než jest maso. To tělo, po němž Jindra počíná toužiti, to se musí samo proň obnažiti v dané chvíli, aby je mohl přijmouti jako dobrovolný dar a byl jím oblažen. A toto tělo právě, takový dar rozněcující a utišující, představuje si teď tam dole na písku, třebaže se neodvažuje ještě věřiti, že jej skutečně dostane. Ale milujeme-li, je přirozené a sladké takto sníti, když krev nám zpívá a polední doba mdlobou zahaluje smysly.

Ležíš na šedých a černých čtvercích svého plédu, natažena na zádech, se zavřenýma očima, a motýl za motýlem je zmaten podivnými květy tvého těla. Ležíš naznak a pak zase na břiše, a sluneční paprsky dokonávají pomalu na tobě své kosmetické dílo. Budeš hnědá, Marion, jak sis přála. Ležíš, ňadra ti kynou a kůže na pevných nohou se napíná. Uvažuješ o něčem, Marion? Jaké míče myšlenek mihají se modrou mlhou tvého snění? Přelétne tu a tam podoba moje po jejím plátně? Kdybych byl tvým milencem, Marion, našel bych dvířka otevřena a přišel bych ti zlíbat všecky kalichy tvého stvolu. A kdybys pak, lásku za lásku mi dávajíc, pocítila duo naší krve, našich nervů i hormonů, tvoje tělo nahé nabylo by nového smyslu a nové krásy a stalo by se oltářem nejčistší oběti jedinému bohu, jímž jest život, život v tobě, Marion, život ve mně i každém tvoru, v každé bylině, v kameni i vodě.

Na mne se nedívají muži smyslně, řekla jsi předevčírem.

Dítě! Nelákáš ovšem povrchních holobrádků, poletujících mezi poletujícími, bledou sovou sedáváš v povykujícím hejnu a opovržlivý svit činí téměř zlými někdy tvé krásné oči; sebevědomé mládí nemůže býti ještě shovívavé, a to je dobře; ale zralí muži znají hlubiny tichých vod a sliby jejich tmavých zraků, a nejsou-li pouze chlípníci bezuzdní, neuhodneš podle jejich decentního zájmu představy, jež v nich vyvolává tajemství tvého ticha a výmluvnost tvého ovoce.

Až poznáš svět…

Až poznáš muže i ženy, kterak všickni, mladí a staří, kromě neduživců a tvorů frigidních, stále znovu vracejí se ve svých představách k téže věci a prozrazují je v nestřežených chvílích více nebo méně, podle hrubosti své nebo zušlechtění svého, až budeš moci vzpomínati sterých rukou, které kdy po tobě chňaply, sterých zraků, které tě již svlékaly, sterých těl, která hleděla se přitříti, pak tě pojme snad úzkost jako na plovárně mezi spoustami neforemného masa, ale pak bude také kdy, abys všecko poznala, jako dobrý zahradník, jemuž je s hnojem pracovati i s nejspanilejšími květy. A také kdy, abys pochopila, že bez uvědomělé vůle k čistotě mezi čistými, k svobodě mezi svobodnými, k spravedl­nosti mezi spravedlivými nezachrání se člověk před pádem, jímž je stejně záhuba vlastní osobnosti jako hubení bližních. Bez pravého vědění končívá tato vůle v hypochondru nebo neuróze moralistů, ale vědění samo, bez této vůle, bývá průvodcem k zločinu. A sám, sám téměř proti všem, musí se člověk dobrati pravdy. Sám proti rodičům, proti škole, proti zákonům, proti vládnoucí třídě, proti předsudkům davu, proti omezenosti a zradě přátel. A dlouhá je cesta k uvědomělé osobnosti a srázná k její záchraně. A ještě delší a sráznější, komunistko a proletářko moje, k uvědomělému třídnímu člověku revolučnímu.

Až poznáš svět…

Až poznáš kalný oceán chytráků a hlupců, svatoušků a dryáčníků, sobců a slepých obětí, opatrníků a šplhavců, lhářů a podvodníků, až poznáš, že kolem tebe hloupost trpí a chytrost se opatrně zařizuje, a že mezi těmi deseti ze sta, kteří by ti mohli imponovati věděním a odda­ností, je polovina maniaků, až unavena chudobou, existenční nejistotou, bojem se svými živočišnými pudy a s klacky bližních a snad i samotou čistých, dáš si jednoho dne bezděčnou otázku, není-li přece jen lépe sleviti a rozumně se prodati, pak bude tu tvůj Rhodus, a zatančíš nám, co dovedeš. Řekneš si, že chytráci mají pravdu, a že jednoho života, který máme, třeba užiti stůj co stůj? Anebo si vzpomeneš, že ti, kdož všecko si mohou dovoliti, nevědí již, čeho by si dovolili, a v nejskvělejších kulisách nudí se ve své parádní úloze, intelektem nedosahujíce k chu­dému maloměšťákovi a citovostí k hor­skému pastevci, a že tedy všecko vězí v tom, jak čeho užíváme a mnoho-li čisté dychtivosti v nás zbývá? Řekneš si… ach, Marion, jako roj včelí vaří se mi v hlavě spleť otázek, jež každému z nás, z nás, rozumíš, vynoří se v mysli jednou, desetkrát, stokrát, snažíme se odpověděti na ně rozumem buřičů a dělníků ducha, ale koneckonců dá poslední odpověď na ně vždy naše povaha: chce-li tomu, chybíš, zbloudíš, ale vrátíš se na cestu za svým dobrým světlem, anebo se vzpamatuješ, vzepřeš, ale znovu vezmeš chomout, který ti je souzen. Co je ti souzeno, Marion?

Jindra vidí ji stále před sebou nahou, ležící na písku se zavřenýma očima, ale není to již akt, jejž by mohl posuzovati jako malíř, není to také žena, k níž by se chtěl vrhnouti s lačnými ústy jako milenec, je to nevinný, bezbranný tvor na křehké kocábce, s nímž by chtěl proplouti všemi úskalími a jejž by chtěl obklopiti štěstím a krásou. A poprvé jímá ho strach o ni: představy ze všech sociálních pekel vynořují se před ním, Marion jako oběť ve všech podobách, zahání je, směje se jim, zlobí se na sebe: kde se ve mně, sakra, vzala taková hypochondrie, ale vracejí se znovu černé a pitvorné, a Jindra je rád, když z lesa vynoří se Jan, který nahoře v pasekách byl na malinách.

Úterý, středa, čtvrtek, pátek.

Den ze dne vkrádá se Marion ráno do gartenlaube. Vkrádá. Nad osadou Rudých vlků vyleze pomalu do jehličnaté stráně a horem, liduprázdnými lesy vonnými a různými oklikami hledí se dostati k úzké zmoli, kterou lze sejíti přímo k rozvalině. Usedá na bobek nad drobnými živočichy, tu a tam poštěstí se jí pozorovati párek brouků v mi­lostném objetí, někdy je to velmi napínavé, jindy zastaví se nehybně, aby vyslídila každý pohyb veverky nebo srnky, také na kytici v garten­laube nezapomíná, pak sveze se dolů a s nejlhostejnější tváří, ale ve skutečnosti napínajíc zrak i sluch, vejde do rozvaliny. Den ze dne se přesvědčuje, že „vzduch je čistý“, vklouzne do křoví, vsune hlavu do otvoru ve zdi, to je nejméně příjemné, než zrak si zvykne na tmu a může konstatovati obvyklou prázdnotu šeré místnosti, nu, a pak otevře dvířka, zavře je za sebou na dva západy, činíc při tom nejméně hluku.

V osadě věděli ovšem již druhého dne, že Jindra portrétuje Marion. Ale nemluví s ní o tom, a to právě si Marion přeje. Nestarají se také o to příliš, fakt jim stačí k nějaké té narážce náhodné za jejími zády, a zlo­myslnosti nejsou pěstovány ani trpěny. Všichni mají rádi svou svobodu zdejší a přejí ji druhým. Ale o tom, že Marion se ráno v gar­tenlaube opaluje, neví ani Šerif ještě. A proto Marion chodí ráno „zadem“, jak to u sebe nazývá, aby ji někdo náhodou nevyslídil nebo jí to bezděčně nepokazil. Ostatně, ještě několik dní a bude celá pěkně stejně očadlá, jen pro jakési své uspokojení vlastně, vždyť se snad ani celá neuvidí ve své nové barvě, doma nemají dlouhého zrcadla.

Prvního dne se tu přece jen trochu bála. Všecko řádně prozkoumala a promyslila, než se svlékla. Dokud tu byl s ní Jindra, zdálo se jí to rozhodně snadnější. Ale pak uslyšela zdola Konradovic housle, jejich hlasy, Janův hvizd, a uklidnila se. A zvykla si již také. Tohle byla ostatně dávno již její touha: takhle se opalovati sama a v klidu, celá nahá, v jakékoliv pozici.

Den ze dne přijímá Danae zlatý déšť mezi svá tvrdá stehna.

A přece chtěla bych být bohatá! Ne že bych nechtěla pracovati. Vím, že Jindra má pravdu: pracovati se má tělesně i duševně, naše zdraví na tom záleží. Chtěla bych se mnoho učit, chtěla bych býti hodně užitečná, chtěla bych, aby si mě vždycky zavolali, když potřebují něco těžkého a spolehlivého, ale chtěla bych také krásně bruslit, dobře plovat, tenis hráti, na lyžích jezdit, chtěla bych býti křepká a pružná. A cestovat, cestovat, mnoho cestovat bych chtěla. Když tu v tom horku ležím takhle nahá pod modrým nebem, ty staré zdi kolem měly by se rozestoupiti, chtěla bych ležet před Tichým mořem, s velikou květinou červenou nebo modrou za uchem… Bláhové sny, jako ti motýli počnou mě obletovati, sotva si lehnu, ne, jsou to spíše neodbytní komáři a bzučí, bzučí, a tomu není, myslím, nikdy konce pro nás chudé. Bohatí aby si vymýšleli těžce, co by ještě chtěli, a my, my jsme věčně hladoví, před námi nepřebraný, ohromný svět, maličko si z něho vezmeš a je stále nekonečný, a maličko vezmeš-li si, samovolně zachce se ti většího a většího kusu. Ta Paříž spadla mi vlastně do klína, tellement á l’improviste que je me suis précipité dans ce voyage comme dans le gouffre, a ještě jsem to ani neocenila. A přece už mám zase tenhle měsíc svobody a čistého slunce, jsem téměř šťastná v těchto dnech, ale touhy rostou, prst člověku podáš, a chce se mu celé ruky. Libuji si na každém kroku, ale odkudsi z dálky tlačí mě chudoba přece… Brzy, brzy se vrátím do všedních dnů, ráda budu zase pracovat, jen kdyby nebylo aspoň toho věčného počítání doma. Ani oblékat se slušně nemohu, poněvadž vidím, že doma stále něco chybí, a máma je chudák. A přitom se mučí zbytečnými starostmi, slídí, podezřívá. Kdybych jen byla otrlejší! Kdybych se tak řečí nebála!… Jen si představit, že bych měla hocha a dostala od něho prstýnek nebo náramek! Jistě by chtěl, abych jej nosila, ale domů bych jej nesměla přinést. Kdes to vzala? Kdo ti to dal? Proč to bralas? Co s ním máš? Un torrent de questions et ďinjures. Jiná holka by asi řekla: Od kluka, zasmála by se, otočila, dveřmi bouchla a šla po svých. Nedovedu to, protiví se mi lež i zpověď, protiví se mi hádky, vůbec řeč o tom, do čeho druhému nic není. A pak je mi jí líto… Je tu tak pěkně, a měla bych mysliti na něco moc hezkého, abych až budu mít jednou už jen vzpomínky, mohla vzpomínat na mnoho krásných dnů. Ale ty obyčejné myšlenky, stále stejné, v tichu se rozlézají jako krysy… Jindra mi vypravoval včera o starých Egypťankách, a tu mi uklouzl bezděčně povzdech: Ty byly aspoň svobodné! Podíval se na mne tak divně, smutně, a řekl docela tiše: Ano, ale jen ty bohaté a na účet svých otroků. A po chvíli dodal: Svobodu nedostane chudý zadarmo, svobodu si musí chudý vybojovat. Svítily mu přitom oči, a řekl to jaksi zlostně. Zdálo se mi, že mě rozhodně nemá nic rád a hledí na mne spatra. Chlapečku, zdá se mi, že jsi hodný a také se mi trochu líbíš, ale nevím, kam se spolu dostaneme. Neříkej to nikomu, Marion je blbá, nedovede to jako jiné, a ty jsi medvěd… Nemysli si, že mi rozumíš, já si sama ještě nerozumím.

Černá veverka z vysokého smrku, zvyklá tu a tam seskočiti do besídky pro drobná sousta tu zanechávaná, spustila se na spodní větev a chytrýma očima pozoruje podivný zjev dole na písku. Podobá se to tomu hroznému temnému tvoru, před nímž horempádem unikáme do rozsoch nejvyšších vrcholků, držíce se opatrně za kmenem, na nějž někdy štěkáme zlostně, je-li příliš dotěrný, a házíme po něm šiškami, a přece se to nezdá býti on, takový světlý je a tichý; nebo je to snad holátko nějakého velikánského ptáka, který si tu udělal hnízdo?

Marion leží na břiše, s tmavou hlavou na stranu, opřenou o složené lokte, a s ňadry rozmáčknutými na pokrývce. Zardělá vlna prohnutých zad, zaokrouhlující se na oblých hýždích a uplývající po silných steh­nech a protáhlých lýtkách, zastavila se na dně rozvaliny jako ztuhlá vidina horkého života tajemného.

A náhle, jako by v slabinách pocítila ostruhu té myšlenky, probudí se vlažná socha zakleté princezny k energickému životu, Marion se prudce převrátí, usedne, vyskočí, rukama tleskne:

Ale jsem to hloupá! Taková příležitost! Zítra to nejde, jdeme do zámku, pozítří je neděle, ale v pondělí začneme. Přijdeme sem dříve, dokud slunce ještě tak nepraží, a budeme půl hodinky cvičit, cvičit budeš, Marunko, abys to věděla. Že ti to nenapadlo hned první den. Cvičit nahá v takovém vzduchu, kdy se ti naskytne zase taková příležitost!

Úterý, středa, čtvrtek, pátek.

Konradovic srub oživl. Staromládenecká příchuť jeho minulých dnů vyprchala. Ženy vnesly sem nový ruch, zpěv a nepřetržitý proud řečí. Marta, malá blondýnka neposedná s pomněnkovýma očima, počala horlivě zdokonalovat domácnost, a hranatá Anka Kodetová, poněkud chlapská, tvářila se jako v pralese a chtěla všemu lépe rozuměti. Pavel byl zbaven své kuchařské funkce: Anka pokouší se předvésti jim všemožná jídla exotická a velmi se zlobí, nepřinese-li Pavel z vesnice, kam chodí obden nakupovat, všecko nakázané zboží. Stařeček je zcela spokojen s omlád­lým srubem, Jan je rád, že tu má ženu, veselou a opále­nou, říká, že je ještě trochu slaná, jen Anka mu poněkud překáží, ale nepobude dlouho. Pavel toulá se teď víc než dříve, pozbyl zaměstnání, ale neztratil svých vnitřních ďasíků, a hrává jen, když osaměl; pro společnost hraje někdy Jan. Rovněž Jindra zůstává poněkud stranou, páchne mu to tu nyní maloměšťáckou domácností, tak docela cizí jeho nynějším snům; tváří se tedy nespolečensky, aby nebyl zatažen do rodinných zábav a výletů; jen večer, často do noci, zatímco Marta hraje si s ruční prací nebo již spí, hrají všickni s Ankou v karty a dávají se tu a tam jí oloupiti. Kupodivu, o gartenlaube se nikdo před ženami nezmínil. Ani Stařeček.

V

Miliardami třpytících se slzí poseto bylo zelené jitro po krátké bouřce, která v noci z pátku na sobotu přeletěla kraj a napojila všecko občerstvujícími doušky. Nebesa, unavena dlouhou pohodou, zaplakala si v noci předstíraným žalem, osvěžila si horké tváře, a slunce objevilo se teď mezi stromy vzdálených lesů jako veliká radost, která za chvíli vypije všecky slzy a všem věcem živým i zdánlivě neživým dá pocítiti laskavost života.

Po zvlhlé pěšině lezli slimáci s domečkem i bez domečku, a Marion nemohla klidně kráčeti, poněvadž se bála, že na některého šlápne. A to by bylo strašlivé, už tím křehce praskajícím zvukem ničivým zpod střevíce! Myšlenky i slova těkaly jim z předmětu na předmět, mluvili téměř jen o přírodě. Kráčel za ní, poněvadž buď jen pěšina byla schůdná nebo tráva podle ní příliš mokrá. Ale mohl takto jíti velmi dlouho: neunavovalo ho hleděti na její nahé nohy nad krátkými punčoškami a nahé paže, které neodpadávaly od oblých ramen, ale byly s nimi organicky spojeny jako zavřená křídla. A vůbec celý zjev přes bujnou pozemskost svou vznášel se před ním v tom rozjásaném jitru jako poetické tajemství, jež možno stále pozorovati a zkoumati, a přece zůstává nové a ta­jemné. Byla ustrojena poněkud nedělně, do lehkého kostýmu z plavého šantungu, jehož kabátek nesla na ruce a jehož živůtek bez rukávů poset byl kvítky drobnými a živě pestrými. Bez klobouku se svou hnědou chocholkou podobala se zase cizokrajnému ptáku na vysokých nohou.

Rozhovořili se teprve v alejích obory. Vypravovala všední román z kan­celáře. Ženatý prokurista, vášnivý bibliofil, a jeho stenotypistka, vášnivá čtenářka. V prokuristově domácnosti hloupá saň, doma u ste­notypistky malé děti a chudoba. Sblížili se přátelsky, poněvadž nebyli si navzájem protivní.

Líbili se mi, slušelo jim to a byli inteligentní, dodala Marion zcela prostě, a Jindra byl tím jaksi potěšen; bylo zřejmo, že z ní nemluví nějaká literatura, nýbrž zdravé cítění ženy aspoň poněkud již oproštěné z hlupoty, třídními zájemci uměle udržované moralínovými injekcemi. Zasmál se vesele:

A pak z toho byl ovšem poměr?

Ano, naneštěstí. Dala si pomoci právě v den, kdy prokurista byl zatčen pro účast v benzínové aféře. Víš ještě, oč tehdy běželo?

Nepamatuji se již. A je to lhostejné. To jsou senzační sousta pouze pro žurnalisty a politiky ze řemesla. Pro mne jsou to jen nezbytné bubliny z jednoho kompaktního a souvislého bahna.

No, prokurista chtěl si zkrátka jen snadno a rychle pomoci, ne z nějakých nesnází, těch neměl, byl to člověk a úředník jinak velmi svědomitý, ale k větším penězům, po jakých všickni tu a tam zatoužíme… že jo? Nevyplatilo se mu to, měl ostudu a přišel o místo, a ta dívka neměla také štěstí, poležela si dlouho a je prý nadosmrti mrzák. A jejich poměr té pohromy nevydržel. Proč jen nezůstali pouhými přáteli?

Tuhle otázku pocítil Jindra jako ostruhu ve slabinách. Zazdálo se mu dokonce, že nebyla dána bez úmyslu. Vyhrkl energicky:

Protože nemohli!

Comment! Proč by nemohli?

Protože dvé zdravých lidí různého pohlaví a sobě navzájem sympatických nemůže dlouho stýkati se důvěrně, aniž aspoň jeden z nich je druhým erotizován. A tu přátelství se buď promění v takzvaný poměr, anebo se rozbije v nejbolestnějším rozporu. Je to snad mrzuté, ale nelze toho změniti. Vznikají nám v těle rozmarné a diktátorské šťávy, jimž věda říká hormony, zaplaví-li náš nervový systém, býváme v koncích se svou nejlepší vůlí nedotýkati se.

Nyní zase Marion měla dojem, že rozhodnost Jindrovy odpovědi není bez úmyslu. A teprve teď pocítila, že i v jejích otázkách byl bezděčně osobní zájem. Šli chvíli mlčky. Marion přemýšlela, Jindra věděl, že přemýšlí, a čekal. Nebylo to vlastně přemýšlení, byl to prudký vodopád myšlenek a představ a nakonec jakýsi strach: má couvnouti, nebo pokračovati. Ale jitro bylo tak veselé, v přírodě kolem kuráž a energie, a Jindra mluvil přece jako profesor. Rozhodla se pokračovati ještě chvíli.

Co měli tedy činiti?

Měli oba ve všech směrech býti opatrní.

Marion si vzpomněla na několik lekcí, které jí dala Silva, veselá a podnikavá, jejíž marnotratný výlet milostný skončil však šťastně.

Ono se to, myslím, snadněji řekne, než…

O-vš-em, odpověděl Jindra pomalu a nejistě, a jeho dobrá nálada se zlomila. Vzpomněl si, jak se minule zarděla, když ironizoval její zkušenost. Vykládal jsem si to tedy špatně? Mýlil jsem se a blamoval jsem se, když jsem s takovou jistotou řekl, že se to pozná? Lehký stín čehosi nejasného, co se podobalo však nemálo zklamání, padl náhle na jeho představy o této ženě.

Ale Jindra je kritický k sobě a nic si neodpouští. V rozporech s vět­šinou bývá mu lhostejno, „co lidé řeknou“, trýznívá ho spíše bezděčná zločinnost hlupoty lidské než její dotěrná všetečnost, ale zdá-li se mu, že přistihl své cítění v rozporu se svým rozumem, stává se nervózním a chce tomu přijíti na kloub.

Nezažárlil jsem přece na její minulost. V tom to nevězí a vězeti nemůže. Nikdy jsem nepodlehl takové chorobě zalkoholizovaných hypochondrů erotických. Když Hedvika na našem prvním dostaveníčku večerním si pospíšila svěřiti se mi, že už není „panna“, umlčel jsem ji polibkem, a nikdy za ta léta nebodla mne v srdci vzpomínka na to, ač jsem se zkoumal až na dno, když literatura nutila mne někdy asistovati mukám chlapů, štvaných flagelantskými metlami dekadentních představ. Nenávidím ostatně i fantazie a domýšlivosti takových žárlivců, takových zkažených živočichů s perverzní psychologií maloměšťáckou. Nikoli, nikoli, v tom to u mne nevězí…

Šli dlouho mlčky. Marion byla v rozpacích. V prvním okamžiku se jaksi zaradovala s malou zlomyslností dětinskou, že ho pomátla. Pak pochopila, že je rozladěn a že cosi nepříjemného vsunulo se mezi ně. Zamrzelo ji, že zašla snad příliš daleko, ale vzápětí vzbouřila se v ní hrdost. Není přece už dítě, aby nesměla rovnou mluviti o čemkoliv, a zvláště před ním, který se domnívá býti bez předsudků. A je-li raněn tím, že ona má domněle své „zkušenosti“, měla by mu dáti najevo, že v tomto případě ji rozhodně a velmi povážlivě zklamal.

Fyzická náhoda přišla jim na pomoc. Alej vústila nyní do hustého mlází, nad nímž vznášely se ježaté koruny borových výstavků, a podle cesty leželo tu a tam několik silných, oloupaných kmenů jako přirozené lavice. Neposadíme se na chvíli, je tu tak pěkně, řekla Marion, neboť chtěla poodejiti. A sotva tedy usedli, vstala zase a vzdálila se pomalu z jeho dohledu, tváříc se, jako by kvítí nějaké nebo houby hledala.

Jindra, poněvadž se díval za ní, pokud šla po cestě, zjihl opět, neboť zatoužil po ní. A poněvadž měl teď jaksi kdy domysliti svou věc, domyslil ji také rychle. Vždyť je to docela prosté, řekl si nakonec. Za stejných okolností miloval bych ji dnes, i kdyby byla vdaná. Prvního dne tam dole v táboře ani mne nenapadlo uvažovati o tom, měla-li už milence nebo neměla, mohla jich míti několik za tu dobu, kdy jsme se neviděli, a přece od prvního rozhovoru s ní byl jsem jí dojat jako už dávno, dávno žádnou ženou. Ale za těch několik dnů s ní tady učinil jsem si o ní určitou představu, kterou po dnešku bude nutno asi změniti, vyjel jsem z kolejí a to mne rozladilo; je tím ona však vinna? Ukvapil jsem se s úsudkem, je také možno, že i teď soudím podle té jediné věty ukvapeně. Ačkoliv, ať přešlo cokoliv přes toto srdce, zvědavost, omyl nebo krátká radost, nezanechalo to na něm osudných stop, ani takových, které mohly by mne odpuditi, ani takových, které by mně pomohly. Jsme, hochu, zase tam, kde jsme byli, můžeme jen milovat a čekati.

Vracela se pomalu, a usedajíc vedle něho na kmen, dala mu čichnouti k bílé, orchidejovité kukačce, kterou přinesla. Ale Jindra myslil jen na to, jak by zapudil stín, který se mezi ně vetřel.

Víš, vina byla toliko na jeho straně. Nebyl již tak mlád, a říkáš, že byl inteligentní. Nehledíc tedy k té pitomosti s penězi, kde měl věděti, že takových věcí nelze utajiti a takové machinace jsou odpouštěny jen těm, kterých vládnoucí kliky potřebují, a jen tak dlouho, dokud jich potřebují, měl také věděti, jak si má počínati, není-li vítáno dítě. Nevím, co o tom již víš z vlastní zkušenosti. Stop. Jsi již tak dospělá, abys mohla něco věděti, aspoň teoreticky. Je to méně nesnadné a méně nepohodlné, nemáme-li předsudků, než se lidé obyčejně domnívají. Třeba jen trochu sleviti z představ, ve kterých nás vychovávají milostné romány. Ve většině případů je v tom dokonce zisk, aspoň pro ženu. Technika lásky je složitá věc, a bude to ještě dlouho trvati, než se stane obecným statkem. Bude pak na světě méně neštěstí, neštěstí z hlouposti…

Marion prohlížela si se zájmem okřídlená kvítka kukačky, ale naslouchala velmi pozorně. Není tedy přece snad tak hloupý, jak ji napadlo.

Rozladění zmizelo, ale oba zároveň ztratili náhle i chuť mluviti o ne­snázích lásky. Chtělo se jim setřásti toto břemeno, vzdálené ještě, a pře­ce přítomné a tíživé, a oddati se prosté radosti z letního dne a sladkých okolků dlouhé předehry.

Půjdeme? tázal se Jindra a lehce jí pohladil hladké, krátké vlasy a: Pohleď! zašeptal náhle, malým pokynem hlavy ukazuje na cestu a zapo­mínaje ruku na jejích vlasech. Zajíc hopkoval k nim po cestě, zastavil se, usedl se vztyčenými slechy a uvažoval o podivném zjevení v lesním tichu. Seděli nehybně a zírali na nevinného udivence, ale Jindrova pravice na jejích vlasech hladila je stále lehounkými prsty, až zardělá Marion cítila to po těle drobným mražením. Ulevilo se jim oběma jaksi, když zajíc konečně zmizel v houští, a vstali.

A zase šli dlouho mlčky, ale tentokrát, jako by si řekli. Přes to, že tu byl ještě rozpor v citech a představách: vedle rostoucí lásky bezradná sympatie, vedle okřídlené iluze nejistota a na obou stranách vedle přátelských citů pochybnosti, přece tento prchavý okamžik smyslný sblížil je nejen jako společné tajemství: jejich těla chvěla se po těch několik minut stejnou písní krve, souzvučela jako dvé strun na jednom nástroji, a teď věděli jeden o druhém, že v nich doznívá a jejich myšlenky ji doprovázejí svými přelidskými otázkami. A tak se mohli mlčky a vděčně shodnouti na tomto mlčení, jehož se jim zachtělo, jehož potřebovali a jeden u druhého chápali, jako kdyby spojení jejich těl bylo bývalo úplné a bylo nutno beze slov odpočívati.

Marion ztichla jaksi celá. V první chvíli, když vstali, pocítila chuť zavěsiti se do něho, potřebu opírati se oň. Ale to právě nyní nebylo přece možné. Jistě by se domníval, že už ji má v hrsti. Dost hloupé je, že mu dovolila, aby takhle vyprovokoval její krev. Poprvé pocítila v jeho přítomnosti tuto teplou vlnu, ochromující vědomí. Teď tedy aby se měla na pozoru. Zdá se jí ovšem, že v tom není docela nic zlého, vzdá-li se jeden druhému v takovém obláčku opojení, třeba jen chvilkového, kdy celý svět ostatní je mimo. To je příroda. Ale nejsme již jen příroda. Nikoli, nechtěla by to takto, není to možné. Nemůže přece míti ještě dítě. Je tedy třeba předem se nějak dorozuměti. A to si může představiti mezi dvěma lidmi důvěrně spřátelenými. Nebude z ní nikdy garsonka, nelíbí se jí to ani. Nedovedla by říci náhodnému muži s dobyvatelským sebevědomím: mám právě chuť na to s tebou a chci to takhle a takhle. Tak to činí přímo nebo nepřímo většina mužů, a ženy právem si myslí, že jsou tím ponižovány. Kdyby byla mužem, cítila by se stejně ponížena garsonkou. To se jí nezdá pokrokem. Jindra má možná už určité představy o jejich poměru. Nutno je tedy poznati. Ale možná také, že nemyslí si vůbec nic, že se jen baví dobýváním a v duchu se směje její naivnosti. Zevnějšek může klamati. Proč by nemohl býti rafinovaný? Starý je k tomu dost, a co ví ona, Marion, opravdu o jeho minulém životě? Ne, nechtěla by toho s mužem, který by ji neměl rád. Nemyslila na to dříve, poněvadž Jindra zdá se jiný než druzí. Ale teď se to jaksi přiblížilo. Má pocit, že se něco změnilo, hra zvážněla, nutno tedy vážně se zajímati o to, zda se nemýlila. Také o tom učeném medvědu Steinmanovi z kanceláře si myslila, že ji má trochu rád, když se pokoušel s ní choditi a byl takový rozumný a vážný. A přece, když zároveň obtěžoval ji prdelatý Baloun svými doteky jakoby náhodnými a pokusil se dokonce políbiti ji, a ona stěžovala si pak na něj jeho přítelkyni, s kterou se rozcházel, bylo jí řečeno, že si oba z ní tropili jen šašky a že je ani nenapadlo ucházeti se doopravdy o takové koště. Tehdy ovšem byla ještě velmi hloupá a hubená. Teď asi podle názoru mužů stojí za více námahy. Ale právě proto musí býti velmi opatrná. Nemyslí si o Jindrovi nic zlého, litovala by toho, kdyby se rozešli, totiž, bude jí rozhodně chyběti po té dovolené, zmizí-li za svým osudem, ale důvěřovati mu tak, jak by chtěla, ještě nemůže. A neví také, má-li ho ráda, tak ráda, aby i to nejpodivnější bylo s ním krásné. Trochu zamilovaná už byla několikrát, ale opravdu ráda neměla ještě nikoho. Snad toho ani nedovede. Ostatně, budou spolu ještě tři neděle. Elle a tout le temps de faire connaissance de luí – mais aussi de soí.

Jindra uvažoval ovšem měkčeji a radostněji. Když jí počal hladiti vlasy, jednak z touhy po něžném dotyku, jednak z úmyslu, aby přece pokročil zase trochu ve svých námluvách, nikterak si nepomyslil, že tím vyvolá u ní plachou reakci smyslnou, a když to vytušil spíše než zpozoroval, protože oba zírali upřeně na zajíce, a byl rovněž jat smyslnou touhou, která jako by se rozlévala do něho z těch konečků prstů, jež se dotýkaly jejích mlunných vlasů, byl v prudkém pokušení strhnouti ji k sobě a přisáti se k jejím měkkým, mocně rozpuklým rtům, ale vstali včas, a jemu zbylo jen radostné vědomí, že není jí tělesně tak cizí, aby nemohla býti jím erotizována. A celá citová povaha jeho byla v tom, jak zaplavila ho v té chvíli vlažná vlna nesmírné něhy, něhy podobající se něze mateřské, ale krásnější, protože méně živočišné a pudové: to, že zakusila a pocítila ten příliv omamujících šťáv do svých nervů, za všech okolností jistě ještě panenských, činilo ji před ním jaksi bezbrannou a posvátnou, hodnou nejpozornějších zřetelů, a to, že byla přitom tak tichá, že nic nehrála a nic nepředstírala, činilo ji tak dojemnou a lid­skou, ó, chtěl by míti atletické paže, vyzdvihnouti ji, zanésti do houštiny, položití na mech, pokleknouti křesťansky před pohanským oltářem jejího těla, položiti jí hlavu do klína a kořiti se mlčky ženě a životu. Ale nesmí ji teď ani rukou v pasu obejmouti. Ta chvíle je příliš krásná, než aby se odvážil čehokoli, co by ji mohlo pokaziti. Za několik okamžiků procitnou z ní, půjdou dále líbeznými alejemi, a potká-li je někdo, pomyslí si: Ti dva jsou si blízcí navzájem. A přece přese vše není to pravda. Jsou ještě velmi vzdáleni jeden druhého. Nebudou mluviti o tom, co je potkalo a o čem přemýšlejí znova a znova. Budou hovořiti o docela jiných věcech. Neusnadní si navzájem upřímností cestu k sobě. Jak je to podivné: tato nedůvěra, tato plachost, tento stud, tato bázeň snad právě u nejlepších! Pocítil znova, že je nezkušená, ať již měla jakékoli zkušenosti, ale tušil také, a již dříve, když ji poznal, že její povaha má jakousi páteř tvrdou, prozatím ještě tajemnou, z jejíchž vlastností znal dosud toliko plachost a hrdost. Bál se dotknouti se jich, poněvadž jsou to vlastnosti citlivé a nedůtklivé. Reagují vyhýbavě nebo prudce, jsou-li provokovány, a z toho vznikají pak bolestná nedorozumění. A ještě jedna věc brání mu mluviti s ní bez okolků a jíti rovnou k vysněnému cíli. Jeho věk. Což nenapadá-li ji ani ve snu, že by mohla býti někdy jeho, což jsou-li ty dny zde s ním pro ni pouhou kamarádskou epizodou a chová-li se k němu tak… tak pěkně, jak se mu zdá, jen proto, že je vedle něho ještě tak mladá a naivní? Tahle myšlenka Jindru vždy zchladí…

Snídali v zámecké restauraci, kde Jindra před týdnem zlobil se na korunované cizopasníky a snul sladkou vidinu o své nové lásce. Seděli venku si po boku v koutě verandy, poněvadž celá hostinská zahrada byla zaplavena pronikavým sluncem. Objednal velký nářez a láhev toho moku, jejž minule vyzkoušel. Byl v tobolce bohat asi na dva měsíce a pro další dny a měsíce byl bohat plány. Byl ostatně zvyklý na ryc nebo nic, jedinou snesitelnou zásadu těch, kdož nejsou ani boháči, ani beznadějní chudáci.

A já si dám bílou kávu, prohlásila Marion jaksi podrážděně.

Jak je libo, děl Jindra s úsměvem trochu ironickým.

Měli oba zatracený hlad, ale Marion domnívala se, že musí šetřiti. Bylo to bezpochyby pravda.

Kávu dostala velmi brzy, Jindrovi bylo ovšem čekati. Tak si to také představoval. Když číšník přinesl láhev s dvěma sklenkami a odnesl její prázdný příbor, Marion ještě mlčela. Ale když se na stolku objevila veliká mísa s pestrým obsahem, neubránila se:

To chceš všecko snísti?

Nikoli, doufám, že mi pomůžeš.

Ani mne nenapadá, posnídala jsem již.

Ale máš ještě hlad.

Mohu si ještě něco objednati. Například uherský salám.

Máš ho tu dost.

Nechci.

A pročpak, smím-li se tázat?

Nechci, abys mě hostil.

Aha, tys tedy maloměšťácká sufražetka. Myslil jsem, že jsi soudružka. Mezi soudruhy platí ten, kdo má více.

To Marion ovšem znala, všecky ty finanční operace studentské a pracující mládeže, které nikdy mnoho nezbývá na schůzky v kavár­nách a na zábavy. Podle okolností dávala a přijímala dosud vždy stejně ochotně. Ale s Jindrou zdálo se jí to zcela jiné. Byla v rozpacích. Jindra to pochopil.

Hleď, Marion, řekl vážně, jsme kamarády a doufám, že jimi zůstaneme dlouho, nejsem-li ti protivný. Peníze jsou nejsprostší věc pod sluncem, ale v naší společnosti znamenají ovšem svobodu, aspoň materiální svobodu. Ženy, které se prodávají denně, a ženy, které se prodají jednou nebo dvakrát na valnou část svého života, nejsou svobodné a stávají se brzy mravními obludami, nevěstky pravidelně, manželky velmi často, arciť obludami různého druhu. Svobodnou může býti ovšem jen žena hospodářsky samostatná. Ale člověk materiálně svobodný není vždy nutně svobodný mravně. Považuje-li svobodná žena za zákon své nezávislosti, že nesmí dáti nikdy za sebe platit, páchne mi to maloměšťáčtinou, mravní nesvobodou. Jsou ovšem výjimky: ani muž nemá dáti za sebe platiti chlapovi, který je schopen toho zneužiti, který to nečiní ani z nadbytku, ani z kamarádství, nýbrž s nějakou vedlejší myšlenkou. Považuješ-li mne za takového člověka, pak se toho zde nedotkneš. Důvěřuješ-li mi však aspoň jako kamarádovi, pak nebudeme spolu nikdy už mluvit o této pitomosti. Jsem často synek marnotratný, budeš možná míti někdy příležitost mi pomoci, ačli ovšem budeš chtíti podporovat mou nemorálnost. Dnes jsem ještě poměrně bohat na několik neděl, pak, kdož ví, snad přijdu za tebou, abych měl aspoň na kávu a tři rohlíky. A teď jez a ťukni si se mnou, vím sice, že to neděláš ráda, něco jako hemung, ale jsme tu sami a oslavujeme první společnou… mísu.

Rozesmál ji, a najedli se s chutí. Marion vypila dosti rychle sklenku vína a ulizovala teď z druhé: chutnalo jí po té dlouhé cestě silným vzduchem a chtěla také rozprouditi si trochu svou bledou krev; věru že ji neviděl ještě opravdu veselou. Ale nepovede se to asi, poněkud se s ní točil už svět.

Číšník přinesl hromádku časopisů. Sáhla po nejbližším, nevědouc si rady se svým maličkým opojením a bojíc se promluviti. Listovala v něm bez zájmu, ale palcová „Sebevražda z nešťastné lásky“ přece ji přilákala. Nic pozoruhodného. Ale, aby konečně zase promluvila:

Hleď, co pan šmok tu píše: „Je opravdu s podivem, že v našem věku jsou sebevraždy z lásky stále ještě tak četné.“ Nemyslíš, že má výjimečně pravdu?

Nemyslím. Je to výrok tupého chlapa, který je zvyklý divit se všemu, co se neděje ze ziskuchtivosti.

Nedovedu pochopit, že se lidé mohou z nešťastné lásky zabíjeti a vražditi.

Nepřeji ti, abys byla někdy nucena to pochopiti.

Což to není hloupost? Nebo aspoň zbabělost?

Do jisté míry je to pravidelně obé, hlavně běží-li o sebevraždu z lásky neopětované. Za půl roku by toho již neučinil nebo neučinila, nehledíc ovšem k vzácným případům výjimečným. A běží-li o dvé zamilovaných, jimž jsou kladeny překážky, bývají to patrně lidé mravně zotročení předsudky, nedovedou-li si pomoci jinak. Je ovšem jisto, že měšťácká společnost má prostředky k tomu, aby uštvala slabé, a že jich vydatně používá proti milencům, kteří nedbají jejích zájmů. Sebevraždy z lásky dokazují však, že dosud nezanikly obecně vyšší představy, které vznikly v heroické době buržoazie a jsou dnes ovšem dávno nepohodlné vládnoucí třídě, jejíž veškerá aktivita usiluje toliko o rozmnožení zisků a zachování vykořisťovacího systému povážlivě ohroženého, a jejíž kultura a mravy jsou již jen podvod, hanba, nejžalostnější úpadek. Ti obyčejní sebevrazi z nešťastné lásky jsou povšechně lidé prostí a všední, zdá se tedy, že v lidu trvají ideály, jimiž mladá buržoazie chtěla obroditi společnost a jež vládnoucí vrstvy dnešní dávno již odhodily mezi staré haraburdí; trvají ovšem v jakési primitivní, tu a tam snad i zvrhlé formě, ale je to přece základ – ty vyšší city milostné, ten odpor proti zákonům mamonu – na němž bude moci budoucnost vybudovati v lepších řádech hospodářských nový život pohlavní, svobodnou, a přece silnou lásku dvou svobodných a uvědomělých lidí jako konstruktivního činitele sociálního.

Co je láska? trochu nazdařbůh hodila po něm Marion z utlačené bujnosti.

Jindra byl naštěstí v této chvíli jaksi odosobněn, nezarmoutilo ho to.

Všelicos.

To jsem se toho dověděla!

Kdybych ti řekl některou definici z duchaplných knížek, dověděla by ses ještě méně. Láska může býti právě všelicos. Někdo jmenuje láskou nahý pud, jaký vyskytoval se obecně u přírodních kmenů lidských a dosud se projevuje u mnoha lidských živočichů pod civilizovaným nátěrem. Naivním pudem, okrášleným tělesnou kulturou, uměním a filosofickými řečmi, byla láska i v antice. Snad jen láska dórská, homosexuální kult zdravých hochů jako sociální instituce, byla tehdy náběhem k vyšší formě milostné. Ve středověku nebyla láska mnohem více, ale pud se již zvrhal poněkud, dostal strach před peklem a koke­toval s neposkvrněným početím, a v rytířské třídě objevila se již láska romantická, ovšem jen ve formě lásky cizoložné. V renesanci byl pohlavní pud zase obrozen živelnou smyslností a v době galantní stala se láska obecnou zábavou frivolní a rafinovanou. Teprve revoluční měšťáctvo obohatilo život civilními ideály milostnými, aby nakonec zotročilo pud i lásku penězi, jako nebyly zotročeny nikdy předtím. A teprve naše doba, lépe řečeno pravý duchovní svět socialistický, nikoli ovšem ten, jejž představuje maloměšťáctvo ubohých socialistických patolízalů buržoazie, pracuje na lásce, důstojné lidského páru, v němž žena i muž chtějí zůstati uvědomělými osobnostmi pracujícími. Revoluce zjedná podmínky pro její pomalé zevšeobecnění. Zjemnělý a ode všech mátoh a přízraků osvobozený pud pohlavní a vůle vytvořiti ze vzájemného poměru trvalé dílo umělecké budou její podstatou. Jinak je ovšem láska dnes velmi složitý proces fyziologický a psychologický, veličina na první pohled velmi iracionální. Pilné práce mnoha odborníků bylo by třeba, kdyby měl býti podán úplný rozbor určitého typického příkladu moderní lásky. To by tě možná k smrti unudilo… Ach, co je láska? tak ptá se také studentka v jedné Strindbergově povídce. Dostává velmi pěknou odpověď. Ta povídka jmenuje se „Studentka čili Novostavba“ a ten starý neurastenik Strindberg předešel v ní do jisté míry o několik honů naše socialistické břídily. Přinesu ti ji, až budeme v městě. Tu jeho odpověď můžeš si však přečisti hned, chceš-li, mám ji u sebe.

Teď již netočil se s Marion svět jen po víně. Bylo toho trochu mnoho v jeho výkladech, bylo toho vůbec mnoho již za dnešní dopoledne. Tolikrát už bacila ji ta neb ona věta, pocítila, že by ji měla uvážiti ve svém osobním zájmu, ale než si mohla uvědomiti celý její dosah, už tu byla zase jiná. Mluvil nicméně jako kamarád, jako soudruh, nemohlo to býti neupřímné, proudilo to z něho jako staré samozřejmosti. Ano, mluvil s ní jako soudruh se soudruhem, jemu nebyla tedy „němou tváří“ jako těm byrokratům v kanceláři, nemluvil s ní také jako se „ženskou“, kterou nutno „baviti“, má-li se s ní někam dojíti. Snad neporozuměla všemu, mnohé, co si zapamatovala, musí promyslit, až bude míti kdy, ale když tak mluvil, rozehřát, že může právě s ní hovořit o věcech, které ho zajímají, tu bylo jí také příjemné teplo, zdálo se jí, že s ním pluje do vzdušnějšího a světlejšího světa, než na jaký byla zvyklá.

A teď, když vytáhl svůj tlustý notes, listoval v něm a podal jí otevřené stránky, poseté drobným písmem, aby četla, a přisedl k ní poněkud blíže, vzala knížku a levou ruku položila kamarádsky na jeho pravici, kterou se opíral dole o židli.

Ta ruka byla sametová, Jindra nedýchal téměř, a Marion četla si v jeho notesu:

– Co je láska? – ptala se Blanche a opřela se o Emilovo rameno.

– To je tajemství, jehož prozaické vysvětlení netřeba vám ještě slyšeti. Jsme totiž tak prosyceni lží, že pravda je nám odporná.

– Řekněte mi to však přece, řekněte, ale nemluvte o buňkách!

– To nemohu!

– Řekněte to přesto! Řekněte, co není.

– Není krásou, neboť nejste hezká; není géniem, neboť jste sotva bystrá; není ctností, neboť pojmy o ní jsou tak nestálé; není silou vůle, neboť jste slabá; není řadou dobrých vlastností, je to zjev, nic jiného. Miluji vás, ač nejste ani krásná, ani duchaplná, ani silná! Miluji vás, třebaže rozum mě před vámi varuje; miluji vás, ač vás neobdivuji. Mohu vám někdy přisuzovati spoustu vlastností, kterých nemáte, ale – ale pak přijde přísný rozum a smete všecko, leč skutečnost trvá – miluji tě, protože – tě miluji! Tvůj obraz je fotografován na dně mého oka, takže nemohu spatřiti předmětu, aniž ho vidím skrze tvůj obraz; když pozoruji srážku na svém filtru, vidím tebe; když se podívám na hodiny, vidím tebe mezi ručičkami, vidím-li dámu na ulici, stane se tebou! Když vidím tebe samu, vidím to nejdokonalejší, tvoje linie dostanou tóny a rozezvučí mé nervy (promiň, struny mé duše); činí mě šťastným, mohu-li pozorovat tvou chůzi, a tvůj pohled mne opojuje. Jsem téměř jist, že kdyby mě teď zabili a hned pitvali, mohl by mikroskop zjistiti tvůj obraz na mé sítnici, v každé buňce plic, v každé tkáni srdce, v míše; každé krevní tělísko zrcadlilo by tě a každá mozková buňka (promiň mi to slovo) jako mikrofon reprodukovala by tvůj milý hlas, ty milenko! –

Marion, čtouc, zasmála se dvakrát třikrát drobně, ke konci však zvážněla, zledověla jaksi usilovně, aby její obličej nic neříkal, opustila šetrně jeho ruku, listovala pomalu v notesu, na jedné nejbližší stránce zastavila se ještě, přečetla si několik řádek s chladným napohled zájmem a zavřela pomalu knížku. Prohlédla si její zevnějšek a vracela mu ji s úsměvem.

Už dlouho tohle činíš?

Několik let, odpověděl Jindra co nejlhostejněji.

A myslil si: Vyvázla z toho dost chytře. Ale neměl odvahy zeptati se jí, co říká tomu Strindbergovi. Kdyby byl však postřehl, co si ještě přečetla v tom jeho notesu, a kdyby byl věděl, jak si to zapamatovala, snad by mu bylo srdce poskočilo tuchou, že se zase o krok přiblížil ke svému prvnímu cíli.

Zastrkávaje notes do kapsy, poodsedl poněkud, aby na ni lépe viděl. Hleděla zase do novin, nevědouc, co by ještě řekla. Byla již silně opálená, přesto však její obličej zdál se zbledlým a jaksi unaveným. Snad právě proto hleděl na ni se vší něhou, jaké byl schopen. A poněvadž krev, osmělená poněkud vínem, radila mu, aby jí alespoň lehce ramena objal a docela prostě řekl: Marion, víš, že tě mám hrozně rád?, ale její zamlklá vážnost brala mu veškeru odvahu k tomu, pomyslil si také: Zda bych byl dříve někdy dokázal neučiniti toho! Neměl však kdy přemýšleti o tom, neboť pozdvihla tvář a její oči setkaly se s jeho zbožným pohledem. Svítily jakousi zadumanou vřelostí a neodvrátily se, dokud neřekla mírně:

Půjdeme, nemyslíš?

Veliký rybník zámecký dřímal v poledním slunci jako lesklá lysina v zeleném rounu země. Tu a tam kapří tělo plesklo těžce a dutě do hladiny, a stříbrné kruhy rozcházely se pomalu po vodě jako tekuté kouzlo. Obcházeli tu pokojnou vodu, vroubenou svěžím houštím a pohodl­nou, stinnou cestou, a přeli se chvíli o drobné houby oblé, rostoucí hojně po obou stranách, jsou-li to bílé lanýže nebo pýchavky. Pak ji náhle zadržel. Před nimi krtek na poledním lovu vršil hromádku hlíny. Když byl téměř na povrchu, hrábl Jindra prudce pod něj do hlíny, vyhodil ho na trávu, pak ho chytil shora a stiskl obratně v dlani, aby ho nemohl kousnouti. Obdivovala na něm všecko, očka, rypáček, tlapičky i same­tový kožíšek, neboť neviděla to zvíře ještě tak zblízka.

Stavěl se, jako by je chtěl hoditi do rybníka, a měl hlubokou radost vnitřní, když zrudla a chtěla se naň zcela vážně zlobiti. Ihned by odešla od něho a nikdy již by s ním nikam nešla. Přesvědčil ji snadno, že to byl jen žert, neboť věděla, že miluje přírodu. A rozveselili se.

Skotačila poněkud, jak to právě dovedla, a broukala si jakýsi veselý šlágr. Měl příležitost pozorovati ji ze všech stran, ve světlém obleku zdála se silnější a měkčí; z čehosi, co podobalo se velice sentimentálnosti, napadlo ho, že by jí velice slušelo, kdyby byla těhotná. Ale hned se usmál své představě.

Postřehla jeho úsměv. Častěji už pozoroval, že změny v jeho tváři vidí vždy ihned, že stopuje tímto způsobem jeho mysl, a pochopil, že to činí ze své plaché nedůvěřivosti.

Posmíváš se mi?

Nikoli, představoval jsem si jen, jak budeš vypadati, až se vdáš.

Nevdám se.

Ach, to říká většina dívek tvého druhu ve tvých letech, a nakonec přece vlezou do toho chomoutu.

Jsou-li nuceny na všecko rezignovat.

Ty tedy nemíníš rezignovat?

V každém případě chci napřed žíti.

Čemu říkáš: žíti?

Mnoho poznati, věděti, cestovati, míti svobodu…

Dítě bys nechtěla?

Chtěla, chtěla bych krásné dítě, kdybych byla bohatá…

Jak se to rýmuje s tím, že se nechceš vdáti?

Ty, ty můžeš se ptáti tak… tak… hloupě? Dítě byla by moje věc.

Mluvila velmi energicky, a bylo zřejmo, že o těchto věcech dávno uvažovala. Nicméně chtěl pokračovati, neboť tato „přísná zkouška“ ho příliš zajímala.

Dítě je věc společnosti.

Je? Bude snad jednou! Dnes je pravidelně věcí a nejčastěji pouhou věcí blbých rodičů, a dostane-li se do spárů státu, tím hůře.

Tedy bys chtěla býti bohatá?

Chtěla bych míti ze své práce tolik, abych byla vždy nezávislá na tom, koho bych měla ráda, a abych se mohla přitom učiti a cestovati.

To je ovšem velmi nesnadný problém pro pracující ženu v dnešní společnosti. Ve dvou je to snadnější.

Hélas! également rare, je crois. Nakonec bývá z toho zase domácnost s kuchyní a prádelnou. A za to pěkně děkuji, mně postačí ložnice a kou­pelna.

Marion, řekl náhle Jindra měkce, smím ti políbit ruku?

Takové věci se snad nedějí mezi soudruhy. Co tě to napadlo?

Víš, Marion, neptal jsem se ani jednou hloupě nebo, lépe řečeno snad, ptal jsem se úmyslně hloupě, protože jsem chtěl vědět, co odpovíš, nehněvej se, zkoušel jsem tě jaksi, ještě jsme spolu nikdy nemluvili o těchto věcech, jsi ovšem soudružka, ale jistě víš, jak maloměšťácké jsou jedny a lajdácké, povrchní druhé, běží-li o jejich poměr k mužům. Chtěl jsem se dověděti, z čeho vycházíš, nějak mi na tom záleželo, jako na všem, co se tebe týká, za ten týden zde přirostla jsi mi k srdci, kamarádsky ti to říkám… Víš, přeji ti, abys za deset, za patnáct, za dvacet let mohla smýšleti stejně a štěstí ti přálo…

To už budou přece všude sověty, společné kuchyně a prádelny, nové obytné budovy, jesle, vychovatelny, vpadla Marion napolo žertem, napolo vážně, zakrývajíc tím své rozpaky.

Tak rychle to asi nepůjde. Ostatně, o tom všem si ještě pohovoříme snad častěji. Chtěl jsem… chtěl jsem ti jen říci ještě, abys vzpomněla si na mě, budeš-li někdy potřebovati… rady… pomoci…

Šel teď vedle ní se sklopenou hlavou, mluvil tiše a zajíkal se poněkud. Marion, trochu dojatá a trochu stísněná, cítila, že musí potlačiti svůj ostych i svou plachou nechuť k citovým projevům.

Tys hodný, viď! řekla prostě a měkce a vzala ho za ruku. A pone­chala mu svou ruku, když ji nadzdvihl a políbil dlouze a mírně.

A teď poběhneme o závod k té veliké bříze tamhle, řekla a vyrazila hned, a Jindra volky nevolky za ní. Ale zanechala toho brzy, neboť slabé srdce ji zabolelo, a Jindra, který ji předběhl v návalu chlapecké rozpustilosti, zastavil se rovněž a díval se s rozkoší, jak se blíží k němu opět a roste, roste před ním jako světlé zjevení mládí a vzdoru.

Obešli pomalu rybník, což jim trvalo téměř hodinu, a zastavili se v růžovém parku u leknínového jezírka. Marion objevovala půvabné podrobnosti, ale Jindra slyšel ji jakoby zdaleka, neboť snil, snil o mi­niaturním panství s růžemi a lekníny pro jednu velikou princeznu. Pak se dohodli, že sejdou dolů do městečka, zde ještě něco pojedí a vlakem se vrátí do „své“ vesnice, odkudž je do tábora „několik kroků“. Nechtělo se jim vraceti se stejnou cestou, a byli již poněkud zmalátnělí vedrem. Jindra pochopil, že toho bylo dnes už dosti, a hovořili o lidech ze svého všedního světa.

Před táborem chtěl se Jindra s Marion rozloučiti a lesní oklikou se vrátiti do Nevady. Zatvářila se udiveně, ale řekla: Jen pojď, co je mi po kom?

VI

Nevelký potlach nedělní, k němuž přitáhli nejen Rudí vlci z města a pra­vi­delní hosté Nevady, nýbrž i malá karavana pestrá z okolních osad, skončil vlastně k deváté hodině večerní, kdy většina těch, kdož nebyli tu usazeni tohoto měsíce, odešla na nádraží nebo vrátila se do svých táborů.

Atrakcí dne stal se dlouhý Bříza se žlutou hřívou a modrýma očima: časně ráno zašel si do vesnice pro mladou husu, dal si ji na místě zaříznout, poněvadž si jednak netroufal před kamarády sám to udělati, jednak byl citlivého srdce a štítil se čerstvé krve, a usmyslil si, že ji upeče po indiánsku. Oškubal ji, očistil, jílem z potočního břehu obalil, do horkého popelu pod žhavé uhlí uložil, a poněvadž věděl o věci toliko to, co četl v jedné knížce Setonově, kde mladý hrdina vytáhne kachnu z pope­lu na jedné straně spálenou a na druhé straně syrovou, vyhrabal ji z opatrnosti po dvaceti minutách a obrátil a znova na dvacet minut dal péci, takže nakonec dala se husa jakžtakž jisti, ba některými nadšenci byla velebena nad všecky husy pečené v troubě.

A ještě jedna atrakce, méně zábavná, objevila se na tomto potlachu: obrýlený Ferda, kulaťoučký sekretář dělnických bezvěrců, se svou tlustou blondýnou. Vyšli po ránu ze své chaty u řeky, půldruhé hodiny odtud, prošli se pěkně, a aby zabili jednou ranou ještě jednu mouchu, ponudil sekretář shromáždění školometským výkladem o rozdílu mezi volným trampingem a předvojenskou výchovou skautskou, čili s me­cha­nickou horlivostí nanosil trochu dříví do lesa a neopominul skončiti doporučením bezvěrectví a svého maloměšťáckého bratrstva. Šerifovi temněly oči zlostí, když se mu díval při tom do prázdné tváře buclaté, a Jindrovi bylo Billyho pevně za ruku přidržet, aby nevyskočil a neřekl mu cosi o obchodním cestujícím se zapařenou řezankou. Jen prostomyslný Bříza polykal s vážnou tváří suché korálky odříkávaného růžence, ač neslyšel ani slova nového. A mládež, která sesedla se většinou do dvojic, snažila se hleděti zdvořile na zbytečného řečníka, ale v těch tvářích cukalo tu a tam uličnictví a těla bezpečně pohanská tiskla se potají k tělům. Sekretářovic párek odvalil se ostatně se sebevědomou důstojností brzy odpoledne, očividně neuspokojen pobytem mezi tímto koukolem.

A teď tedy za houstnoucího soumraku leží podvojná osada kolem posledního táboráku. Vlažný večer naplňuje se tichými stíny, a první hvězdy blikají na pohaslé obloze nekonečně modré. Jindra hovoří se Šerifem, Billy má tu svou útlou Helu, sličnou a veselou brunetu židovského typu, která přijela v sobotu a odjede zítra ráno, poněvadž nemá ještě dovolenou, jsou tu Konradové s Martou a Ankou, Stařeček šel už spát, Bříza se tiskne lyricky k Magdě Meruňce, a Zuzka Kůzle vypravuje živě nevinné klípky Marioně, poněkud unavené hlučnou nedělí. A pak z dalších dvou srubů Nevady – pátý je zavřen, poněvadž tři Klackové, kteří si jej vlastníma rukama zrobili, pustili se letos do Hercegoviny – jsou tu Novomanželé, studentský párek, sociologie a biologie, tichá dvojice velmi zamilovaná, která svým bohatým rodičům k vůli opatřila si loni oddávací list, a Penzista, bývalý drážní přednosta venkovský, Němec, horlivý čtenář a neškodný anarchista, se svou dcerou Idou, neméně horlivou komsomolkou, hubenou s opovážlivým nosíkem, která má již minulost zpestřenou četnými bitkami se strážníky i drobnými kriminály a erotickými experimenty. Penzista chodívá se Stařečkem vytrvale na houby, je dokonce členem mykologického spolku; Ida odpočívá důkladně po bouřlivém životě městském, celé dny leží v síti a čte politické reportáže. A konečně ve dvou stanech usídlili se tu dva kamarádi Billyho, studenti, s veselým, nenáročným děvčetem plavým, chudou a dobrosrdečnou švadlenkou, která opustila na dva měsíce místo, zlákána vyhlídkou na několik neděl bezstarostného života. Chlapci jsou čistí a rozumní, a tak tato svěží trojice, která nepoznala ještě lásky soužení, pojídá také milostný chléb vezdejší ve třech.

A teď, Anko, vypravuj, vykřikl Šerif, když Jan Konrad dobroukal právě na své kytaře havajskou hymnu. Byli většinou poněkud rozjařeni různými nápoji, které po celý večer kolovaly, neboť „suchých“ bylo tu málo, třebaže skuteční alkoholikové nebyli tu trpěni. Hranatá a do­hněda osmahlá Anka sálala tvrdým ohněm; naučila se dole píti maté, snesla mnoho, aniž pozbývala rozumu. Byla to chlapská žena, málem již třicetiletá. Znali ji dříve jako uštěpačnou komsomolku, trochu samolibou a ochotně moralizující s onou směsicí názorů a citů maloměšťáckých i socialistických, jakou tak často najdeme u drobných lidí proletářské provenience, kteří se počali již považovati za uvědomělé. Pracovala v jakési pletárně, objevila v sobě talent k uměleckému řemeslu a po prvních pokusech odjela do Argentiny: měla tam nějaké známé s růžovými brýlemi.

Anka tedy vypravuje, sedíc na malém balvanu. Vždyť na to čekala.

Tma se již rozlila z lesů a táborák plápolá červeně jako ve veliké obrostlé jámě černé, nad níž vlaje ohromný prapor hvězdnatý. Jindra leží vedle Šerifa, dosti zastíněn, aby nemohl býti z druhé strany pozorován, neboť tam za ohněm sedí Marion, prudce ozářená, a Jindra může nejen dosyta hleděti na její tvář, jež stala se teď pozornou, nýbrž také pátrati v jejím zrcadle i po dojmech a myšlenkách. Po celý den nemohl s ní řádně promluviti, před tolika lidmi odvažoval se jen mimochodem na ni pohlédnouti, aby ji nepohoršil.

Tři neděle na moři. Měli jsme krásné počasí. Připadalo mi to jako sen. Boudy u nás na řece, když jede parník, jsou větší, než byly ty vlny mořské. Ani s mořskou nemocí nebylo to tak zlé. Rychle přišla, rychle zmizela. Za dvě hodiny jsem klopila oběd. Někdo měl sice těžší práci, s ní a jiný lehčí, prvního dne nikdo nevečeřel a všickni byli zalezlí v kabinách, ale druhého dne bylo všem zase dobře. A den poté, v neděli, jsme už tančili. Než jsem jela, varovali mě tu před lidmi, víme, jako před obchodníky s lidským masem, abych si dala pozor. Ale snad už jsem málo hezká nebo nevyhlížím dost hloupě, nepřihodil se mi na lodi ani stín něčeho takového a vůbec jsem tu nic podobného nepozorovala. Bylo mi, jako když vlakem jedu, jenže člověk tak brzy nevystupuje a s ostat­ními pasažéry společně jí a společně snáší příjemné i nepří­jemné. Bylo mi tu docela dobře. Denně v šest ráno se koupáš, pak se procházíš po palubě, jdeš k snídani, pak znovu nahoru a palubu střídáš s obědem, svačinou, večeří a v devět hodin podávají ještě obložené chlebíčky. Jídla, co kdo sní, a červené víno k tomu. Společnost milá a veselá. Je to jako velmi krásná dovolená, za deset dní byla jsem opálená jako indián.

Jindra se usmívá a myslí si: Jak si libovala, proletářka! Ale je upřímná a vypravuje dobře. A vidí: Marion s rukou opřenou mezi kolenem a bra­dou naslouchá s pootevřenými ústy a s velikýma, rozzářenýma očima. Jaká touha teď asi hoří v tom slabém jejím srdci! A kdyby se jí zeptal: Marion, chtěla bys na moře? odpověděla by s malým úsměvem: Nó, chtěla bych! a dost. Téměř by se styděla, že nemůže lháti. Anka vypravuje o nějakých pasažérech ze všech končin Evropy, ale Jindra neslyší pro ta ústa a ty oči. Chlapci přikládají, oheň praská, jeden student nalévá černou kávu a zakrývá mu Marion.

Třikrát jsem byla na pevnině, ve španělském Vigu a v portu­gal­ském Lisabonu, pak v Riu de Janeiro. Projeli jsme vždy celé město, na mou žádost vždy nejvíce periférii. Lidé se kolem nás sbíhali, zevlovali na nás udiveně, děti běhaly za námi jako za nějakými Papuány, to bylo k ne­uvěření. Loď zastavila ovsem častěji, ale obyčejně uprostřed přístavu, a spojení se břehem provozovaly motorky. To bylo však pro mne zlodějsky drahé, a tak jsem vystoupila jen tehdy, když to šlo přímo z lodi. Na Madeiře obklopily nás kocábky, v každé něco jiného, malí akrobati, ovoce, proutěné židle a stolky, výšivky. Tady jsem viděla kluky skákat do moře za hozeným penízem, jak jsem o tom dříve několikrát četla. Večer dívala jsem se na rybky kolem parníku, svítily jako svatojanské mušky, ve dne tu byly zase rybičky, které létaly. A bylo mi tak dobře a veselo, že jsem ujela z téhle naší zimomřivé a ošumělé země. Tři neděle na moři! Byla bych jela ráda ještě jednou tři neděle. A když po týdenním pobytu v Buenos Aires odjížděla loď, na které jsem přijela, bylo mi divno u srdce, dojímala mě, jako by odjíždělo cosi mého, srostla jsem s ní za ty tři neděle, poněvadž mi bylo na ní dobře. A tak jsem si vzpomněla na to staré latinské přísloví: Ubi bueno…

Ubi bene, ibi patria, pomohl jí student. Tak jest!

A Jindra hledí zase na Marion. S úsměvem téměř bolestným stáhla si dlouhý, světlý plášť s vyhrnutým límcem těsněji kolem těla. Má pod ním jen plavky. Paříž je zapomenuta, a z těch zdejších lesů kolem čiší náhle dotěrný chlad.

V prvních dnech na nové pevnině bylo mi také zcela dobře, ač jsem byla téměř bez groše. Soudruzi čekali na příjezd lodi, střídali se v pří­stavu od rána, zavazadla mohla jsem poslat přímo do bytu, který mi našli, ba i o práci se mi postarali. Zdálo se mi opravdu, že mne považují za svou sestru. A jak se tu jedlo! Za týden přibyla jsem o 3 kg. Za 1 peso 5 pokrmů. Salám se salátem, polévka, hovězí maso se zeleninou, skopové, vepřové nebo biftek s bramborem, moučník, pečená ryba a na­konec ovoce, pomeranče nebo banány. A jak mnoho! Zprvu jsem to nedovedla jisti, nevěděla jsem totiž, že čím dále, tím je to lepší, dojídala jsem první jídla, a pak to už nešlo. Za dne jedla jsem stále ovoce. A tak jsem teprve viděla, jak tady doma zvykli jsme si na podvýživu. Bydlila jsem blízko přístavu, viděla jsem na moře, na přijíždějící a odjíž­dějící lodi. Věru, pranic se mi tehdy nestýskalo po domově a sta­rých dobách. Všude viděla jsem více volnosti a svobody, učila jsem se jezdit na koni, to je tu skoro nutné a nikoli luxus, a střílet jsem se učila, každý měl tu zbraně…

Marion naslouchá zase s pootevřenými ústy. Vůbec všickni poslouchají pozorně. Neboť v kterém srdci trampském nebyla by uvězněna jako cizokrajný pták z kolébky lidstva touha za moře, za to veliké pole zelných hlávek, jak je nazval jeden náš maloměšťácký domorodec v době, kdy modrý květ romantiky byl zakázán i v nejcivilizovanějším tvaru. Touha za moře, touha po jakýchsi ohromných rozlohách s di­vokou vegetací a s nezdomestikovanou faunou, kde není výstražných tabulek, posypaných cestiček, dlážděných ulic, kde nejezdí elektrické tramvaje, nedýmají fabriky, kde není ani bankovních paláců, ani napěchovaných činžáků, ani doupat bídy a zločinů z bídy, kde svoboda je prostovlasá žena, pádící na koni, a práce bojem s přírodou – touha za moře, bolestná píseň pravěké krve v nás… Tisíc proti jedné, že už jí neukojíš, chu­dáku z Kocourkova, ale aspoň zahlédnouti poslední zbytky a stopy těch pohádkových idyl, o jejichž čistém kouzlu přírodním sníš tím vroucněji, čím výše vztyčovány jsou mrakodrapy vykořisťovatelů a technické zá­zraky nového světa! Aspoň z dálky spatřiti tu prostovlasou ženu, pádící koňmo pampou, stepí, po divokém břehu mořském – snad naposled!

Inu, byla jsem gringo ještě, zelenáč. Už jsem se viděla, jak maluji velké i malé šátky pro jeden módní salón. Slibovali mi objednávek na tucty. Řekla jsem si za šátek 40 pesos, za slunečník 17 pe­sos. Nesmlouvali. Pozvali mě dokonce na čaj. Byli to polští Židi, mazaní lidé. Chtěli, abych pracovala v salóně, chtěli vidět, jak dlouho mi to trvá, a pak by byli smlouvali. Odmítla jsem. Pracuji pouze doma, řekla jsem. Veliký šátek malovaný stojí tu 300 až 350 pesos. Dokonce jsem si myslila, že jsem si řekla málo. Už jsem viděla své dluhy zaplaceny a jak začínám pracovat na vlastní pěst. Gringo, gringo, gringo! Tahali mě za nos, den ze dne. Neměli pro mě ještě žádnou práci. Hleděli se teprve zavésti. Přijďte zítra, jistě něco už bude! Tak jsem procourala čtrnáct dnů. Šla jsem tedy zkusit štěstí jinam. Přijďte za 14 dnů, šéf není doma. Po 14 dnech bylo to šéfovi mnoho, když jsem chtěla od šátku na krk 5 pesos. Dala jsem si tedy inzerát do dvou německých deníků a jednoho španělského. Přišla jediná nabídka. Běžela jsem tam z domova hodinu. Byl to Maďar. Můžete začít hned a vyděláte u mne 15 až 20 pesos denně. Počala jsem voskovanou batikou. V kursu jsem to jen letmo zahlédla, přesto dopadlo to dobře. Ale chlap dával za kus 35 centů. Udělala jsem jich 5 až 6 denně, deset jich bylo třeba, abych měla aspoň 3,50 pesos. Pak se přiznal, že nemá dosud objednávek, že dělám jen vzorky, a že mi nemůže platiti za kus. Chci-li denní mzdu. Tři pesos! Měla jsem chuť dáti mu facku. Ale chodila jsem k němu tu a tam, abych to neztratila, a uva­žovala jsem o jiném. Zatím si mě zavolala zase ta polská Židovka. Dáte 10 pesos denně, mám místo? Slečno, 10 pesos nemohu vám dát hned, až jaké budou obchody. Dám 5 pesos a za týden přidám. Odešla jsem tedy od Maďara. Přišla výplata: Slečno, dám vám dnes 10 pesos, ostatní dostanete v pondělí. Tak se totiž vyplácí v Argentině, něco hned, něco až potom, něco vůbec neuvidíš a spravedlnosti se nedovoláš. V tom týdnu propustila dělníka, protože v noci pracoval ještě u jiné firmy. Ten chlapík, když viděl, že u Židovky zavádím různé novoty, poradil svému šéfovi, Španělovi, aby mě přetáhl. Tak jsem teď dostávala 7 pesos denně při sedmihodinné pracovní době a 1,50 pesa za hodinu přesčas. Zavedla to tu parta správných chlapců s jedním Čechoslovákem. Malovala jsem a druzí pracovali se šablonami. Ten Španěl měl už dvacet domů, tak nebyl už takový vydřiduch. Mimochodem dala jsem se napálit také „ruským artělem“, za 18 pe­sos vyšít pracnou halenku. Už za tři dny jsem viděla, jaká je to práce, a nesla jsem jim to nazpět, ale nepřijali toho, že to musím dodělat, tak jsem od rána do večera píchala a píchala. Přidali mi pak peso. Lépe jsem pochodila, také jen mimochodem, u Tur­ka, který chtěl máčenou batiku a zavedl mě do dílny, abych se podívala, jak oni to dělají. Neměla jsem o tom ani ponětí, ale pochytila jsem to hned zhruba. Platil mizerně, ale zaplatil mi i to, co jsem zkazila, a já se aspoň něčemu zase přiučila. Zkoušela jsem to tak dlouho, až se mi to podařilo… Tak jsem byla po dvou měsících jakžtakž zakotvena, pokud se o tom v Buenos Aires mohlo mluvit, neboť tady jsou lidé dnes tu a zítra jinde; nezbohatneš-li, jsi plevou ve větru. Ale nebyla jsem také už gringo. Už se mi to nezdálo všecko jako krásná dovolená. A jestli jsem vám nadělala zpočátku laskominy, pak vás musím teď vyvésti z iluzí, jako jsem jich byla sama zbavena.

To nemůže škoditi, pomyslil si Jindra, poněvadž viděl před sebou ta pootevřená ústa a v duchu ještě ty oči, před chvílí tak lačně rozzářené. Jistě bylo v tom trochu sobectví, neboť se bál toho velikého zimomřivého ptáka naproti, aby mu neuletěl v neprozřetelné chvíli na jih. Ale bál se oň ještě jinak, onehdy na ranní procházce nebylo to naposled, kdy hypochondricky viděl ho ohrožena sterými úklady světa a z hlubin své lásky prozatím tak bezmocné myslil i na jeho budoucnost, tu vzdálenou, kdy nebude ho, Jindry, už mezi živými. Nikoli, nesmí spadnouti předčasně s přeraženými křídly! Ovšem, Marion není hranatá Anka, její anemické srdce, plaché a nedůvěřivé, je opatrnou brzdou jejích skutků. Ale přesto, Jindra nemůže se zbaviti naléhavého dojmu, že tato tichá voda je více než hluboká a že z těch jejích hlubin tajemných mohly by neukojené touhy vyraziti jednoho dne sebevražedným gejzírem. Nechť tedy vidí, jak nebezpečné jsou iluze, jak ze zklamání rodí se tesknice, a že kořist, po které prahneme, iluze svobody a záblesk krásy, dá se urvati jen… Buď připraven! to není tak špatný pokyn.

Už jsem si nemyslila, že je tu všecko svobodnější než doma. Zpočátku jsem si představovala, jak budu asi bujná, vrátím-li se někdy do šedivé domoviny. Ve skutečnosti všecko se vybarvilo jinak. Povrch mě oklamal. Pěkné šaty, namalované obličeje od školačky až k bábě, ohnivější temperamenty. Krátce řečeno: Žena je tu jen pro postel a domác­nost. Bez mužského průvodu nemůže do zábav ani do bia, po deváté hodině večer ani na ulici. Zato v kaž­dém druhém domě je putyka s dám­skou kapelou, a prosti­tutek z celého světa je tu naseto, hlavně Polky, Maďarky, Francouzky, Češky. Domácí ženy mají zřídka zaměstnání mimo domov; k tomu jsou tu jen cizinky. Motocykl s dívkou neuvidíš. V kavárnách jsou jen muži. Ani veřejných lázní pro ženy tu není. Jak žije prachová elita, nevím, ta je jako všude svět pro sebe: ale na co jiného mohla by i tady žena myslit než na parádu, postel a peníze! Takové jsou všecky. Divadla jsou hrozně drahá, jen pro velké paďoury. A tak jsem se cítila nakonec sešněrována jako nikdy v životě. Sedneš-li si v parku na lavičku, hned tu je pět šest chlapů, kteří tě obtěžují. Jdeš-li sama po ulici, nepotkáš muže, který by tě nějak neoslovil. Nerozuměla jsem jim naštěstí.

Marion poposedá blíže k ohni. Zpod tmavého peří její hnědé chocholky vyhlíží jí vychladiv obličej z přitaženého pláště jako bílé zjevení, třebaže je už hodně opálená. A Jindra poznává na jejích rtech tiché „fuj!“, to její oblíbené „fuj!“ spíše žaludkem než srdcem diktované.

A tak jsem si brzy řekla, budu-li nějakou dobu trvale zaměstnána a zaplatím-li si dluhy, že tu nezůstanu, že buď půjdu na farmu, do lesů, ovšem nikoli sama, nebo se vrátím do Evropy. Velmi jsem si dříve přála poznati takové divoké přístavní město, jako je Buenos Aires. Co jsem tu jako ženská mohla poznati, to jsem také už poznala, a právě proto jsem viděla, že tu není život pro mě. Jsou tu ovšem místa, která jsou lidem slušně oblečeným a do revíru nenáležejícím nepřístupna. I ve dne je tu nebezpečno. Bydlila jsem blízko přístavu a nádraží. Nad nádražím už to začíná a táhne se to po celém nábřeží. Jsou tu taková podloubí jako na nějakém starém rynku, samý obchod se vším možným a samá putyka. Všude plno. Z jedněch dveří slyšíš harmoniku, z druhých dveří rádio, divže neohluchneš, jinde hraje starý automat nebo vykřikuje strašný člověk: představuje ti namalovanou dámu s tlus­týma nohama a dlou­hými vousy. Tudy mě soudruzi ještě provedli. Je tu téměř stále mačkanice, ve které se lépe pracuje. Ustavičně musíš se ohlížet a pamatovat na své věci. Na dištanc jsou to zábavné typy a ještě zábavnější obleky. Mnoho námořníků všech barev a jazyků. Je to jakési celodenní a celo­roční korzo nebezpečných lidí, strážníci tudy stále procházejí, připraveni střílet…

Hluboké oči ve vychladlé tváři naproti usmívají se poněkud ironicky. Marion postřehla maloměšťácký spodní tón Ančina vypravování. Slušně oblečení lidé… přístavní proletáři… počestnost, která se zakutálela do pestrého a nemilosrdného mraveniště jižního… strážníci jako ochrán­ci její kabelky a košile… zvědavost, strach, rozhořčení, stesk po zlaté prostřednosti… Cožpak smíme život posuzovat jen jako slušně ošacený divák pitvorné ryby před sklem akvária? Marion nemůže ještě srovnati své proskakující myšlenky a střídající se pocity.

Pak je Boca, doupě všech námořníků sloužících i vysloužilých. Sem těžko se už dostaneš, ještě nesnadněji odtud. Byla bych se musila pře­strojiti za muže, k tomu je však třeba policejního povolení. Soudruzi mě ujišťovali, že bych se snad vrátila, ale kdoví zdali aspoň v košili. Jedna holka sundá ti klobouk, druhá kabát, třetí, čtvrtá, můžeš býti ráda, nedostaneš-li zároveň po hlavě, a pak se dělí o tvá roucha. Nezvaný host je hned v potyčce, ta je vždy pro zábavu vyvolána, aby mohl býti obrán, a není-li mu to vhod, ztlučen. Člověk tu zmizí náramně snadno: večer ho bouchnou a ráno už je na některé nákladní lodi, aby na širém moři byl vyhozen rybám. Tady strážníci jsou již na koních a projíždějí jeden za druhým. Neradi tu zakročují po zlém, také se jim už ledaco nepříjemného přihodilo…

Pak jsem dostala zprávy z domova. Četla jsem, jak jste to tu dopracovali. Kam se tedy podíváš, jen zrada, korupce, nemilosrdné vykořisťování. Přesto nebyla jsem v Buenos Aires spokojenější. Cítila jsem se tu strašně opuštěnou a nevolnou. Nemohla jsem se smířiti s myšlen­kou, že bych se tu měla aklimatizovati. Když jsem viděla přijíždět loď z Evropy, vzpomněla jsem si, jaké iluze jsem si tu činila v prvních dnech, a jak mne všecky pomalu opustily, a bylo mi hrozně smutno. To prý se zpočátku všem děje, říkali mi, ale po čase to přejde. Bylo to však stále horší. Soudruzi ke mně také ochladli, když viděli, že mám jedinou myšlenku: uspořit si nějaké peníze a uniknout odtud. Chtěli, abych jim hrála v divadle a nosila pesos do organizace. Už jsem jedla málo, nespala jsem, myslila jen a myslila. Neviděla jsem tu žádnou budoucnost pro sebe ani radost. I ti nejhorší lidé doma zdáli se mi snesitelnější než ti nejlepší v Buenos Aires. Chlapů jsem se většinou štítila, viděla jsem, jak žijí. A přece jsem už chápala, že budu-li tu nucena žíti ještě delší dobu, musím udělati to, čemu jsem se chtěla ubrániti: vdáti se a zapadnout do domácnosti…

Ale takhle mohla bych vypravovati do rána. Musím si pospíšiti, abych dopověděla. Za půl roku, po všelijakých pokusech, měla jsem konečně hocha. Ve dvou je všecko aspoň morálně snadnější, hlavně v cizině…

Jindra, poněkud zamyšlený, neboť hmatal téměř na tomto případě zase jednou poddanství ženy, tam dole méně maskované a brutálnější, vztyčil hlavu. Ovšem, také Marion si vzpomněla a s bledým úsměvem hledala očima mezi stíny za ohněm Jindrovu tvář. Neprozradil se, ale bylo mu milé, že si vzpomněla.

Zařídili jsme si malý obchod, abychom sehnali nějaké peníze. Můj chlapec zdál se šikovným a nebojácným, měl rád přírodu jako já, a tak jsme se domluvili, že opustíme Buenos Aires a odjedeme do lesů na sever, do Misionesu, kde je ještě divoká příroda a veliká řeka Paraná. Pozemky jsou tam dosti laciné, podnebí zdravé. Postavíme si prozatím primitivní rancho, koupíme si koně a krávu, budeme pěstovat zeleninu, drůbež, lovit ryby, střílet zvěř. Už jsme kupovali zbraně a munici a psali jeho rodičům, aby přijeli za námi a pomohli nám hospodařit. No, jak jsem řekla: ve dvou je přece jen všechno snadnější, okřála jsem a těšila jsem se na nový život…

Teď tu tedy vidíte před sebou ženskou z pralesa, která se do pralesa zase vrátí. A než vám něco povím o tamějším životě našem, chtěla bych vám jedno připomenout člověk neměl by se do něčeho vrhat s růžo­vými iluzemi, na nic by se neměl příliš těšiti; skutečnost je vždycky šeřejší než naše sny, skutečnost je pro chudého vždycky trpká. Ale vrátím se, a to vám může stačiti. Snad bych si tu dnes vybrala z vás deset lidí, aby nám tam bylo veseleji, ale snad by mě to pak mrzelo a vás také…

Když si tak vzpomínám na ty první měsíce, na tu dřinu a samotu, divím se, jak jsme to všecko svedli, mám trochu úcty k naší vůli a energii. Naštěstí jsme zdraví a silní lidé. Jinak by to bylo vůbec nešlo. Sami dva jsme káceli, pálili a stavěli. Nejbližší naši sousedi jsou dva kilometry vzdáleni. A nejhorší bylo, že jsme byli téměř ve všem hrozní laici. Jak dlouho to jen trvalo, než jsem se naučila trochu střílet. Naštěstí měli jsme pět neděl pěkné počasí. Ale když nastaly bouře, deště a větry, střecha nám ulétla nad hlavou, a dokud jsme neměli nového domku, musili jsme ji stále hlídat. Druhý náš nepřítel byl orel a divoká kočka. Postavili jsme dva kurníky a koupili 64 slepice. Orel nám je chytal v lese, takže jsme nevěděli nic, dokud jsme je nepočítali. Pak jsme naň náhodou přišli, když trhal slepici na zemi, ale zase jsme neměli pušku při ruce. Divoké kočky braly nám slepice z kurníku. Byli jsme vůbec špatně připraveni na zápas s divokou přírodou. Jednoho dne v pravé poledne spustí jedna kvočna s kuřaty veliký pokřik, vyšla jsem, nic zpočátku nevidím, až náhle u samé řeky utíká cosi mezi stromy, nemáš-li zkušeností, nerozeznáš v listí, oč běží, byl to nejspíše jaguár, a já měla v brokovnici jen jednu patronu. Tak jsem rychle zmizela. Neútočí sám na člověka, ale je nebezpečný, je-li poraněn. Můj hoch mě varoval, abych nikdy na nic takového nestřílela. A to bylo pro mě špatné vysvědčení. Také tapíra jsem tehdy viděla poprvé za měsíční noci: utíká a dělá velký hlomoz. Teď ovšem chodíme už na čekanou, je tu hodně divokých vepřů. Také bažantů. Ti chodili v párku po zemi, a byli-li vyplašeni, usedli na blízký strom, a rána byla jistá. I párek pávů jsme zastřelili. Papouškové jsou velmi plaší, zdaleka ulétnou a křičí, jako by opravdu bylo do nich střeleno. Ryby jsme zabíjeli bombami, řeka je tu mělká a kamenitá, sítěmi to nešlo, ale brzy jsme je rozplašili, takže se to už ani nevyplácelo, poněvadž jedna bomba stojí peso. Měli jsme o ně nouzi, dokud jsme se nezařídili jinde na řádný rybolov. Vůbec živila nás divočina zpočátku velmi špatně. Živili jsme se lovem, ale vozili jsme jej z almacenu, od kupce. A tak jsme žili vlastně jen z hotových peněz, které ovšem brzy docházely. Můj hoch musil do města na práci, než přijedou jeho rodiče s penězi a bude možno lépe se zařídit. Tak jsem v té divočině zůstala sama se slepicemi a starou kobylou s hříbětem. Měla jsem čubu, ale ta mě zrádně opustila. Měsíc se nám toulala za ženichem, ale přišla zase. Třetího dne po odjezdu mého hocha vystřelil někdo na druhé straně terénu, tu vyletěla a už se mi nevrátila. Nemohu říci, že jsem se nebála. Spíše lidí než zvěře, ale tak nějak nejasně. Lidé, pokud se tu objeví, nejsou zlí, nekradou a nevraždí…

To naše hříbě byl divoký panchart. Vyhazovalo na všecky strany a bála jsem se přiblížiti se k němu. Chtěla-li jsem je uvázat, přilákala jsem je kukuřičným klasem; to bylo jeho nejmilejší. Ráno, když jsem je odvázala, hleděla jsem hned zmizet. To bylo nejbujnější. Ale šla-li jsem do lesa pro rákosky na plot k zahrádce, běželo pomalu za mnou, a když se ke mně přiblížilo, začalo zase skákat a kopat a mělo patrně radost, že před ním utíkám. Koupili jsme kukuřici, to jsme ještě neměli svou, a poněvadž vozem to k nám nešlo, nebylo můstků přes potoky, chodila jsem pro ni s koněm, který ji nosil v pytlích. Musíme platit několik let společnosti za udržování cest, ale můstek přes tři potoky nám dlouho nechtěla postavit, myslila si, že pro jednoho kolonistu by se jí to nevyplatilo.

Nejvíce v té samotě jsem se bála nemoci, naštěstí nepřišla. Zima tu nebyla téměř žádná, jen na počátku července mrzlo trochu asi tři dny. Postavili jsme si v domku kamínka z plechovek od petroleje, abychom uvnitř neměli všecko uzené. Byl-li chladnější večer, topili jsme, pili maté a dělali plány. Než můj hoch odejel do města na práci, měli jsme už tři stavení pod šindelovou střechou. To byla také prácička! S těmi šindeli totiž. Ani tak s jejich počtem, kterého jsme potřebovali, jako s hledáním přiměřeného dřeva, tvrdého a štěpného. Asi dvanáct stromů jsme již porazili, třímetrových v objemu, a nenašli jsme špalek, který by se dal dobře štípati. To řezání dvoumetrovou pilou je hrozná otrava, taháš, stále taháš a neubývá to. Věčnost trvá, než takový špalek upadne. Jeden nás pak vysvobodil, byl náležitě štěpný, a střecha byla brzy hotova. Nejvíce jsem se bála bouřek, nikoli blesků, tady se zdá, že hrom ani nebije, ale větru: to je takový záhadný nepřítel, který všecko může naráz zpustošiti. Nejvíce o ty naše střechy jsem se bála. Pak přišli dělníci a bylo mi už veseleji. Přišli nám pokácet čtyři hektary a osázet kukuřicí.

A ještě jeden nepřítel, napohled velmi nepatrný, zato tím krutější, působil nám veliké trampoty: hmyz, pískové blechy a čer­vy uras. Červy zpozorovala jsem za několik neděl. Nad pravou patou a v levém lýtku to začalo. Bolí to palčivě, chvílemi to tak škube uvnitř, že spáti nemůžeš. Pak vznikne na tom místě malý otvor, a zmáčkneš-li jej, teče z toho krvavá tekutina. Když se to dlouho nehojilo, domnívala jsem se, že jsou to rány po rozedřeném štípnutí mušek, kterým tu říkají parague, a že jsem dostala klimawunde, jak to tu jmenují Němci. Nevěděla jsem ještě, s kým mám tu čest. Pravá noha mi otékala, jakmile jsem více chodila. Potírala jsem to jódem i lihem, nic platno, zvláště rána nad patou bolela. Červ tu měl asi málo potravy, kroutil se, a kaž­dý jeho pohyb jsem cítila. Pozorovala jsem ty rány po dva měsíce, a tak jednoho dne vidím, že v otvoru se něco pohybuje. Teď jsme byli tedy doma. Na lýtku bylo možno červa vymáčknout, nad patou jsem ho potom vylákala kasičkou z cukru a mýdla. Byli asi půl centimetru tlustí a tři centimetry dlouzí. V březnu dostala jsem třetího a toho živila jsem až do srpna. Můj hoch měl dva na zádech. Také naše čuba měla jich několik. Čert ví, kde to člověk sebere, spali jsme v noci přece pod moskytery. V únoru měli jsme pěknou zábavu s písečnými bleškami, večerní především, často i denní. V této úrodné době všickni lidé v kolonii, mladí i staří, než jdou spát, dělají jednu jedinou věc: při lampě s jehlou v ruce prohledávají si chodidla. Místa se poznají hned, svědí, později bolí. Blešky jsou nasazeny nejraději kolem nehtů, ale také pod prsty, nad patou, pod patou i jinde na chodidle, zvláště na tvrdších místech. Celé místo třeba pěkně vypíchnout, nikoli rozpíchnout, aby vajíčka nezůstala uvnitř. Někdy si oblíbí určité místo, a vždy znova usazují se vedle vypíchnutého hnízda, a to dosti hluboko, takže máš nohy do krve popíchané. Je-li jich mnoho, rozbolaví se nohy, že sotva chodíš. A při této práci běhá ti po nohou na sta maličkých blešek svědících, takže se stále oháníš a oklepáváš, a zaneseš-li je do postele, čemuž se neubráníš, nedají ti spát. Nejlepší prostředek proti nim je petrolej. Petrolej na nohy i do postele. Piš si tu vůni! Měla jsem nohy poštípané paraguemi a roz­škrabané, ten petrolej do toho, všecko mi zhnisalo, punčochy se mi ve dne přilepily na nohy, večer jsem je musela odmočit, protože strhování děsně bolelo. To je potěšení všech nováčků. Pak mi někdo poradil, abych se myla v hor­kých mydlinkách. A tak se zase všecko zahojilo. V březnu obtíže přestaly, parague nezlobily, blešky zmizely, březen byl vůbec krásný měsíc mírného tepla, nejlepšího koupání bez ovádů nad vodou a bez much. To trvalo až do července, kdy přišly ty mrazíky, a pak v srpnu deště. Deště dlouhé, nepřetržité, že ani si nepředstavíš už pěkné počasí.

Co mám vám ještě říci? Uběhlo hodně vody, než přijeli rodiče mého hocha a hoch se mi vrátil z města do rancha. Počali jsme se zařizovat racionálněji. Vaření a prádlo přenechala jsem tchyni, to mi nikdy nevonělo, o dětech jsem ještě mnoho neuvažovala, protože jsme jich dosud nemohli potřebovat, vybudovati pořádnou farmu, o to mi nyní běželo. Také ve svém hochovi jsem se trochu zklamala. Je to hodný hoch, umí znamenitě plavat, a to se mi velmi líbí, ale je také, jak jsem se pomalu přesvědčila, málo praktický, zdá se mi děsným nešikou, ani hřebík nezatluče beze mne… Nu, každý jsme jiný a nikdo dokonalý. Velmi nám pomohlo, že jsme objevili vydatný rybolov. Když jsme dělali picadu, to jest cestu napříč lesem, přišli jsme k velikému ohybu řeky. Našli jsme tu jednak rozsáhlé místo vlhké, kde není velkých stromů a půdu tvoří hlína, z které je možno dělat cihly. Sem chodí také hojně zvěře. Líčíme tu pasti. Hned první noci chytil se zajíc, ale něco ho sežralo. Pak se chytil veliký orel, bezpochyby ten, jenž nám chodil na slepice, protože přestaly poté mizet. Týden dělal dobrotu, žral menší ptáky, které jsme mu stříleli, ale pak se mu zastesklo po svobodě, byl by se utloukl, žrát přestal, tak jsme ho zastřelili. A v tom ohybu řeky hned napoprvé zabili jsme jednou bombou na dvě stě ryb. Byli s námi při tom tři Poláci, tak jsme to jakžtakž odnesli. To se smažilo, vařilo i sušilo! Nějaké ryby jsem také hned udila. Voda je tu hluboká, tak jsem začala hned plést sítě; živé ryby jdou tu dobře na odbyt, mrtvé se při dopravě zkazí…

Teď jsme tedy z bryndy venku, a vrátím se ráda, protože tam dole vidím něco před sebou růsti, růsti také z mé vlastní práce. Porvala jsem se zatraceně s divokou přírodou, slabá ženská nebyla by to vydržela, ale nelituji toho: mnoho jsem se naučila, mnoho krásného viděla, a teď, když mám tu a tam trochu volného času, počínám uvažovat o životě v naší kolonii: je tu mnoho dětí, většinou německých rodičů, pro ně dá se snad něco udělati… Zanic nechtěla bych se vrátit k malovaným šátkům do Buenos Aires, zanic nechtěla bych znovu žíti mezi zkaženými lidmi. Tam dole jsou dosud jakžtakž čistí. Jistě také sem zanese jednou civilizace své mory, jako se děje všude, kam za průkopníky, kteří se potili, přijdou vykořisťovatelé, kteří jen hrabou. Co nám příští doby chystají, nevíme nikdo: já se chci prozatím těšiti z vykonaného díla a z krásné, tak málo ještě učesané přírody… Pojďme spát, děti!

Táborák dohoříval. Vstávali. Kdosi zabroukal ještě ve tmě jakousi sentimentální písničku polonámořnickou. A podle krve a sil, které každý cítil ve svém těle, uvažoval bezděčně spíše o svých možnostech v budoucnosti než přímo o tom, co právě slyšel. Bez velkého loučení osobního vydala se Nevada na cestu do svých srubů. Jindra neměl ani příležitost dáti Marioně sbohem. Ale když odcházeli, slyšel Šerifa volat na sestru: Marion, zítra si přivstaň, je na tobě uklízet! Šerif dbal na čistotu osady, a uklízet znamenalo zamést v ležení, spálit papíry a jiné odpadky velkého táboření, odklidit zbytky vedlejších ohníků.

Když rozespalá Marion po páté hodině ranní, zapjatá až po bradu do pláště, vyšla před srub, aby si v potoce smyla spánek z obličeje, zpozorovala, že před srubem jest již umeteno, a několik pohledů na včerejší ležení ji přesvědčilo, že její dnešní povinnost ranní vykonal už někdo za ni. Rozhlédla se po okolí, usmála se vděčně, všude bylo ticho, jen sýkory cvrlikaly v lese, a tak se vrátila rychle a spokojeně na lůžko. Na protější stráň, nízce zarostlou, nenapadlo jí se podívati. Nezpozorovala tedy obláčků kouře, které tam vystupovaly za keřem z jedné lulky.

VII

Kde vzals takové krásné růže?

Kytice všech červených odstínů stála na hrubém stolku, když se sešli opět v gartenlaube, a smyslně voněla v tom jejím koutku.

Právě jsem se chtěl zeptati, odkud jsi je přinesla.

Opravdu?

Nu ovšem. Nehnul jsem se přece z osady, a tady růže nerostou – kromě jedné ovšem, ta však nekvete červeně.

To je podivné, řekla Marion, nevšímajíc si jeho galantního žertu.

Nemyslím! Byl to asi Pavel Konrád.

Proč právě Pavel?

Inu, lyrický člověk. Myslím, že ho jednou lépe poznám, a pak ti o něm něco povím. Přinesl je asi včera od zahradníka z městečka, zatímco jsme byli v táboře.

Marion zabořila do kytice zhnědlý obličej. Ale Pavlova obyčejná tvář nic jí neříkala.

Co říkáš Ance?

Vzpomínal jsem na knížku o dvou malířích, kteří se pustili na Ceylon a do Indie – také tak nazdařbůh a bez náležité přípravy. Ta ženská, jak se zdá, rozhodně přetrumfla ty mladé muže. Probila se k něčemu. Má zdravé jádro proletářské. Ale podobnost těch drobných příhod a nehod, podobnost zklamání a těch prvních nemotorností je zajímavá. Nesnadno se chudáku z maloměšťáckého vnitrozemí letí do světa, dokonce do zámořských divočin. Ty by ses jistě nepustila tak nazdařbůh do pralesa?

To asi ne.

Ale sbíhaly se ti sliny v ústech a oči ti svítily, když si Anka zpočátku tak libovala.

Znáš přece už moje touhy, ale…

Ale tvoje srdce nesneslo by veliké dřiny. Nic si z toho nedělej! Můj štětec je podle potřeby také hbitý jako tvoje prsty, klepající na stroji, ale káceti stromy z nutnosti bych také nechtěl, znám to. Něco jsme již propásli a pro něco jsme se vůbec nenarodili, konquistadoři z nás už nebudou. Přesto lze se tu a tam zmocniti kusu světa i pohodlněji. Zvláště ve dvou, dodal s úsměvem.

Také Marion se usmála.

Měl na jazyku otázku, zda by s ním jela, hodně daleko, k moři například, kde po odlivu možno sbírati lastury i kraby, nebo do východního města, kde večer z minaretu zpívá muezzin svou plačtivou modlitbu. Ale bál se vyhýbavé odpovědi, cítil, že by ho rozladila.

Teprve týden činil Jindra cosi, co se podobalo nesmělému dobývání tajemné končiny panenské, na jejíchž slunných paloucích poletují rozmarní ptáci mladosti a z jejíchž temných houštin ozývají se uštěpačné zvonky nedůvěry, a již se ho počala zmocňovat tu a tam jakási netrpělivost. Poprvé v životě stanul před problémem, na nějž byl nepřipraven, ba sláb, neboť neměl s ním zkušeností a řídil se toliko pudem kultivovaného člověka. Nepoznal dosud ženy, které třeba těžce dobývati složitým uměním, jež, i když běží o poctivý cit a zájem, je plno spekulací a úskoků, předpokládajících podobnou hru i u druhé strany. Poněvadž přemýšlel brzy a mnoho o nesnázích pohlavního života a soudobé lásky, především o předsudcích, jež po dlouhá staletí znešvařují milostné city a poměry našich pokolení, v rouše křesťanském dostávajících věnem zkaženou morálku antického úpadku, a paralyzují kulturní vymoženosti lásky, utvořil si teorii o milostném dobývání, příliš ještě nečasovou a také rozumářskou. Zapomínaje, mnoho-li nebezpečí je skryto dnes pro nezkušenou ženu v milostných poměrech, zapomínaje, že naše mravy činí ze ženy stále ještě kořist a naše zákony oběť, považoval všecky ty okolky, úskoky a lsti milostného dobývání za ponižující neupřímnost, nedůstojnou sebevědomého člověka. Domníval se, že jedinou předehrou poměru, kterou dovoluje uvědomění a hrdost osobnosti vnitřně svobodné, je ona němohra pohledů vyjadřujících sympatii a ochotu, říkajících předem vše, co si může říci in hoc puncto dvé lidí, kteří se ještě opravdu neznají navzájem, ale podléhají sladkému pokušení pudu. Myslil si – a to ostatně správně – že dvé milenců in spe nemůže se navzájem náležitě poznati a odhadnouti s jistou pravděpodobností vyšší možnosti svého poměru, pokud se, zachovávajíce nutnou opatrnost, nepoznali v důvěrném styku tělesném. Příliš povznesen nad morálku kupeckou i kněžskou, stejně záludnou, která nasazuje pokryteckou gloriolu panenské, ba dokonce i jinošské „neporušenosti“ a považuje každý pohlavní styk za osudnou událost, pokud ho neprovozují koncesovaní v manželské ložnici, byl velmi ochoten míti aspoň pro sebe za hloupou husu každou dívku nebo ženu, která pokládá za nutné dlouhé cavyky před tím, k čemu je in petto odhodlána. Vyhýbaje se tedy ženám nezkušeným nebo aspoň velmi opatrným, utvrzen byl Jindra ve svém celkem vzato omylu, vyplývajícím ze strohé teorie, ženami zkušenými, které neváhaly jíti rovnou za tím, čeho si přály. A tak neměl ani příležitosti naučiti se konverzaci a přetvářce dobyvatelů.

Nyní, ve dvou třech nocích jasného uvažování, podporovaného vzrůstající láskou, ochotnou jako vždy tak mnoho chápati a odpouštěti, poznal Jindra svůj blud. Počalo to citovými představami. Strach o slad­kou bytost, jejíž obraz byl ustavičně přítomen na sítnici jeho očí, maloval mu tragickými barvami muka plaché a jemné ženy, která byla zneuctěna nikoli aktem, který sám o sobě byl možná zcela příjemný, nýbrž následujícím poznáním, že byla považována při něm za pouhý nástroj rozkoše, hodný jinak opovržení nebo posměchu. Opravdu, kolik mužů pobíhá zběsile za sukněmi, aby pak ženu, která jim podlehla, nazvali kurvou! Napřed se lísajíce jako domestikovaní psi, jakmile ukojili pustě svou živočišnou choutku, naparují se a spatra dívají na ženu, která podlehla s nimi témuž pudu. Dobrý houslista uloží pečlivě svůj nástroj do měkkého pouzdra, když dohrál, ale takový chlap, který použije čisté ženy jako poslední nevěstky pouliční a plivne po ní pak, podobá se zpustlému pianistovi nočnímu, třískajícímu ze řemesla sprosté odrhovačky do bílé klávesnice.

Jindra věděl, že ohavné sexuální mravy dnešní společnosti nemohou zaniknouti, dokud nebude zbavena moci vládnoucí třída, která za svého heroického věku okrášlila svou ideologii ušlechtilým ideálem pohlavní lásky, vztyčujíc jej proti galantní frivolnosti feudálního pořádku, jako vztyčila heslo volnosti, rovnosti a bratrství proti absolutismu a robotě, ale brzy zkorumpovala lásku a všecko kolem sebe nestoudnou vládou peněz. Věděl, že jen katedroví profesoři morálky, kteří špatně myslí, a političtí spekulanti, kteří dobře počítají ve svůj prospěch, mohou hlásati „převýchovu“ jako všelék proti sociálním a mrav­ním zlům, a ze strachu před převratem v institucích, který by je odsunul do muzea, popírati tvrdou pravdu sociologickou, že jen z nového pořádku hospodářského a sociálního mohou se zroditi nové mravy. Jako z potřeby krášliti se a oblékati vznikl stud a nikoli naopak, tak také všecky ostatní mravy vznikaly a měnily se vždy z materiálních potřeb. Ale v době sociálního soumraku, kdy vývoj výrobních poměrů odsuzuje k zániku vládnoucí třídu, která nemůže se přizpůsobiti nové situaci a podléhá tudíž úpadku kulturnímu a mravnímu jako vysílená stařena, která už jen blábolí a močí pod sebe, a kdy nastupuje nová třída, která se chystá provésti nutný převrat ve věcech, v takové době vznikají nové představy a požadavky, je sestavováno pomalu ideologické roucho revoluce, a každý individuální příklad vzpoury proti morálce odsouzené společnosti má svou kladnou hodnotu jako jeden malý pramen, jakých tisíce jiných slijí se zanedlouho v mohutnou řeku, která bude jakousi páteří vítězného proudu sociální obnovy.

Také žena a láska budou všeobecně a opravdu osvobozeny teprve novými zákony, řády a mravy nové společnosti. Teprve v nové společnosti socialistické stane se žena osobností hospodářsky nezávislou na muži, rodině a domácnosti, teprve v nové společnosti socialistické osvobodí se i jako bytost pohlavní, jako milenka a matka. Nebude ženského pohlaví opravdu svobodného, pokud výrobní poměry nedovolí, aby z mravů i zákonů vymizela žena vlastní, žena-manželka, žena-domácí soumar mužův, pokud žena nebude vykonávati svou pohlavní funkci jen jako milenka a matka, pokud její místo ve výrobním procesu, byť různé, nebude stejně závažné jako místo mužovo, a pokud její funkce pohlavní bude přeceňována na újmu její funkce sociální. A láska nebude opravdu svobodná, pokud nebude věcí čistě soukromou, a děti naopak nikoli vlastnictvím rodičů nebo rodiny, nýbrž nejzávažnější věcí společnosti.

Tedy ani v životě pohlavním nemůžeme očekávati pronikavých změn, pokud trvá společnost buržoazní, ale také v tomto oboru života má individuální vzpoura svou kladnou hodnotu pro lepší zítřek. Nejen ženy zámožné, jejichž snadná vzpoura kotví v jejich blahobytu a hospo­dářské nezávislosti bez práce, nýbrž tisíce dívek a žen pracujících a proletářských berou si dnes uvědoměně nebo aspoň z lhostejnosti k předsudkům svých dědečků a babiček pohlavní svobodu před sňatkem nebo v dobré víře, že se nikdy neprovdají. Spolu s rostoucí diferenciací žen podle povolání je toto bezděčné hnutí jeden činitel revoluční, a zájem buržoazie o oddávací list mladých párů prozrazuje toliko strach o shnilý „základ státu“. Ale buržoazie může býti po této stránce klidná: rodina jakžtakž potrvá, pokud potrvá buržoazní stát a pořádek, odumře však navždy, jakmile socialistický stát převezme všecky její funkce a bude je konati mnohem lépe v zájmu celé pospolitosti, nikoli jen v zájmu přednostů domácnosti a jejich majetku.

To všecko bylo Jindrovi dávno jasné a vývoj věcí v Sovětech potvrzoval mu váhu všech symptomů. Fanaticky téměř lpěl na těchto pravdách, a jako nenáviděl legiony žurnalistů, konvenčních romanopisců a náboženských mravokárců, kšeftujících pokrytecky s moralínem křesťanským i maloměšťáckým, tak opovrhoval také hejskovstvím a klackovitostí necitelných sportsmanů erotických, kteří zneužívají naivních žen, toužících po svobodě, a činíce zklamaným znovu žádoucími okovy, brzdí a korumpují osvobozovací hnutí.

S těmito představami a city obklopil nyní Marion svým snem. A v tomto snu nebyla proň jen ženou milovanou, jejíž přízně chtěl dosíci, nýbrž mnohem více: živým předmětem úsilí o krásnou a svobodnou bytost, která si vybojuje, především zápasem se sebou samou, líbezný život a užitečné místo ve společnosti, aniž podlehne obecné korupci.

Jindra ostatně, kromě své první lásky chlapecké, nedovedl milovati jinak, proto byl svými milostnými poměry zklamán a později, když se naučil řešiti povahy podle prvních symptomů, jeho pokusy nepřežily obyčejně 48 hodin. Vojta Durman, který se považoval za soudruha, ale byl jen chytrý, sobecký maloměšťák a konvenční, byť pečlivý malíř pro měšťácké salóny, znal Jindru dlouho a dosti dobře, byl také důvěrníkem jeho bývalé ženy. Řekl o něm v literární kavárně: Zahyne láskou k neexistujícímu fantomu. Byly při tom uštěpačné ženy, takže dostal odpověď: Ty ovšem zemřeš opatrně sešlostí věkem. Jindra, když mu bylo referováno o tom, řekl však jen s úsměvem: Pravděpodobné je obé. Ale otevřená rána v jeho nitru byla tím přece podrážděna. Což je opravdu nemožné, aby se muž sešel se ženou vědomě k milostnému dílu, které potrvá přes první bouřlivý zájem erotický nikoli jako pouhé přátelství, které dovoluje erotické poměry jinde, nýbrž jako láska stále živá a osvěžovaná společnými zájmy, boji a pracemi? Žena, jak si ji představuji pro sebe, není přece přízrak, žije již dnes ve sterých jedincích, jako žije muž, jakého chceme míti, jenže snaží-li se stero sociálních úkladů korumpovati vyzbrojeného muže, jest jich tisíc, které číhají na ženu víceméně dosud bezbrannou…

Po léta nesetkal se Jindra se ženou, kterou by nebyl býval po druhém nebo třetím setkání rozčarován. Obviňoval „osud“, nikoli ženské pohlaví. Jako vždy, když měl nesnáze nebo smutné zkušenosti se ženami, ptal se, nestalo-li se mu, neděje-li se mu totéž s muži, a nemohl říci: nikoli. Marion, s kterou se teď stýkal téměř denně a jako s nejlepším přítelem, nepohoršila ho dosud ničím, co by nabádalo k opatrnosti v iluzích nebo odpuzovalo. Jako ho stále více erotizovala, tak ho také stále více vábila povahou plaše zastíranou. Nevěřil ještě, že objevil skutečně svůj ztělesněný „fantom“, věděl o ní stále ještě příliš málo. Skrývala před ním příliš mnoho, a mohly v tom býti také vlastnosti předem vylučující poměr, jak si jej představoval. Ale mohly to býti naopak i vlastnosti pro takový poměr nejužitečnější. Poněvadž toužil, doufal v tyto, a poněvadž dosud nic ho nevarovalo, miloval a bál se. Bál se o ženu, bál se o svůj sen. Dokud jsme nerezignovali jako stromy, které nemohou již rozkvésti, je život muže bez nich, a právě nejčinnější, studený, tvrdý, o nějaký stupeň méně lidský. Bál se o Marion, bál se vnějšího nepřítele, bál se zásahu zvenčí, zlých mocností života, které číhají na prostná srdce.

Zdálo-li se mu tedy dříve, že muž a žena, kteří našli jeden ve druhém zalíbení, poněvadž jisté vlastnosti jejich hovějí navzájem jejich pohlavnímu fetišství, a počínají se vzájemně erotizovati, jsou-li jejich srdce volná a dohodli-li se němou mluvou pohledů, mají si prostě a bez okolků říci: Zkusme, můžeme-li se milovati – chápal nyní, jaké obavy z nebezpečných známostí nutí ženu poučenou, ale nezkušenou, aby odkládala tuto poslední zkoušku, pokud nepozná, pokud myslí si, že ještě nepoznala povahu a mravy svého nastávajícího partnera. A kolik žen přesto se strašlivě zklame, pomyslil si Jindra v duchu, neboť láska k té veliké holce, stejně, jak viděl již, plaché jako lačné, nedůvěřivé jako bezbranné a koneckonců tak osamocené na světě, stavěla ho nyní i s city tam, kde byl dříve jen s rozumem: na stranu žen.

Ale přes nový svůj pohled na otázku dobývání, přes to, že již chápal, jak žena má se míti na pozoru, jak má zkoumati a zkoušeti muže, jemuž chce se propůjčiti, a jak tudíž i nejupřímnější muž je veden k milostné strategii, nestalo se mu takové dobývání ženy sympatičtějším, nehledíc k tomu, že byl velmi daleko toho státi se v lásce dobrým stratégem. Litoval-li v těchto dnech jednou nebo dvakrát, že není takovým umělcem, nebylo to zcela upřímné: hluboký, fyziologický téměř odpor proti přetvářce, proti potlačování jistých myšlenek a vznětů deroucích se na povrch a jazyk činil ho nemotorným a působil mu vnitřní rozpaky před mlčenlivou Marion, která jen velmi opatrně opouštěla svou půvabnou ulitu. Znervózněl tím poněkud. Neměl odvahy k otázkám, na které čekal vyhýbavou odpověď, ani k vyznáním a projevům, které by byla bezpochyby obrátila v žert. Ale hlavní brzda byla v něm samém, ta trpká představa, že se zřetelem k jeho věku jest jí zcela cizí snad myšlenka na milostný poměr s ním. A tu se stával netrpělivým, o tom chtěl míti jistotu. Nenáležel k mužům, kteří vidí první a nejvyšší úspěch svůj v pohlavním aktu, efemérních vteřinách, po nichž, předpokládáme-li, že početí bylo znemožněno a že běží o lidi čisté, nezbude nic, nezbude-li po nich vyšší vroucnost a naděje na souzvučný a užitečný život společný. Nechtěl, aby mu při první příležitosti sentimentální padla do náručí a na nejbližším mechu byla jeho, ale trýznila ho nejistota, co soudí o jejich stycích, a trýznila ho tím více, čím méně si uměl poraditi, jak by si jistotu zjednal. Že na přímou otázku dostane vyhýbavou, neutrální odpověď, to bylo pravdě nejpodobnější podle toho, co o této ženě již věděl. Že by naléhání podráždilo její netýkavkovitou hrdost a vzbudilo odpor, který by ze vzdoru popřel i to, co by snad chtěla, to bylo velmi možné. A taková jest již mysl milujícího: Jindra toužil po jistotě jako bloudící loď po proužku pevniny na obzoru, ale ve skutečnosti strach, že bude odmítnut a květnatá sklenice jeho naděje se promění ve střepy u jeho nohou, bránil mu zamířiti přímo k cíli více než všecky skrupule ostatní. Cítil, že musí čekati, až sama projeví svou vůli, a to bylo krušné…

Chtěla bych do Ruska, řekla Marion po chvíli.

Jako turistka? To by bylo asi velmi drahé.

Nikoli. Jako zaměstnanec strany.

Natrvalo?

Nevím.

Jindrovi sevřelo se hrdlo, spolkl namáhavě horkou vlnu trpkosti a zbledl poněkud. Přišel snad okamžik, kdy se nepřímo doví, co chce věděti? Dávaje klesnouti ruce, která držela štětec, pohleděl jí do tváře, jako se zoufalý delikvent dívá na ústa vynášející ortel. Postřehla zděšené ptáky v jeho očích.

Mohl bys také jeti. Mluvila prostě, vyjadřovala jen nezávažné myšlenky, jak se jí rodily v hlavě, bez přetvářky a lsti.

Vzpamatoval se, zchlazen trochu. Ulevilo se mu také. Byl sice zase tam, kde byl dříve, ale rána aspoň nedopadla. Přirozený, klidný tón jejích slov pohladil mu polekané srdce. Večer, večer možná našeptá mu dotěrná skepse, že ho chtěla jen uchlácholiti, aby předešla nepříjemnému rozladění, ale teď vlivem ulehčení, které pocítil, viděl prostou věc prostě, v pokojném světle.

Jal se opět pracovati a hovořil klidně:

Mohl bych ovšem také jeti. Bylo mi to nabízeno. Ale – entre nous – mám tu doma své úmysly, chystám se změniti povolání, krátký výlet po vrcholcích toho nového světa neměl by pro mne dosti smyslu. Bylo tam už příliš mnoho zvědavců: optimisté zůstali optimisty, pesimisté pesimisty, skeptikové skeptiky, chytráci chytráky, nehledíc ovšem k „pro­bu­zeným svědomím“: to jsou jen gauneři. Slyšel jsem už hlasy všech věr a odstínů, vidím odtud klady i zápory, světla i stíny, úspěchy i chy­by, vidím kategorický imperativ dějinného okamžiku. Srovnával jsem přítomnost s minulostí, viděl jsem v jasném světle všedního dne, jak dělala svou revoluci mladá buržoazie, vím, jak musí ji dělati mladý proletariát. Všecko se opakuje a všecko je nové… Ten slaboch Houba řekl mi jednou, že se bojím do Sovětů, abych neztratil iluze. Cikáni hádají podle sebe. Intelektuálové maloměšťácké provenience jsou plevy, které každý pšouk historie odfoukne do povětří. Jsou samolibí a bohorovní, ale místo aby se učili jasně myslit a něco vědět, chlastají a chodí do kostela. Zrada vzdělanců je v jejich nevzdělanosti. Mysliti a cítiti třídně, to je jim příliš sprosté, musí se vznášeti v nadtřídních oblacích, přežvykovati všecky pověry, hráti si s velikými a prázdnými slovy, churavěti všemi hypochondriemi, pak je jim dobře. A snobstvo je uneseno, buržoazie spokojena, kritika smolí učené tlachy. Ale skutečnost jde svou cestou, a originálek jako jepice poletuje chvilku nad dlážděním a hyne na neužitečných hromadách… Nemám iluzí, které by mi mohla vzíti jakákoli skutečnost. Nejsem naivní a nepoučen. Domnívali se, že hromy, které na Východě udeřily do těch, kteří měli, musí nepřetržitě bíti po celém světě. Všecko chtěli míti naráz. Domnívali se, že nový svět vyskočí hotov z hlavy Leninovy, jako Minerva vyskočila z patriarchální mozkovice Jupiterovy. A pak aspoň čekali, že Leninie stane se přes noc rajským ostrovem blahobytu a svobody v okeánu buržoazní dekadence a hanby. Ale když přišla doba tuhých zápasů a všedních sporů a přede­vším doba železné práce, práce, tu ochladli, vrátili se k maloměšťácké rozšafnosti a k pohodlným pověrám svých otců a legendárních osvoboditelů… Chtěl bych do říše Stalinovy, ale nadlouho, chtěl bych tam studovat, nikoli průmysl, jejž chápu, ale nemiluji, nýbrž věci, které mě hluboce zajímají… Tam někde na hranicích mezi Evropou a Asií chtěl bych pozorovati úžasné divadlo, jak nová civilizace zmocňuje se polopřírodních národů… Čím bych se však živil? Maleb tam nepotřebují. Ostatně tvůj portrét je možná moje poslední vážná malba. Tabulový obraz zahyne s buržoazií. Přemíláme toliko jeho poslední úspěchy, a avantgarda už jen blábolí krásně a marně. Úřad? To není moje povolání… Ostatně, až… budeme-li ještě kamarády… až budeš schopnější pochopit… teď bys mi ještě nerozuměla, máš spíše nadšené než jasné představy… že člověk může věřit, milovat a být věren bez iluzí, že existuje tvrdé přesvědčení, kritické a bez slepého přitakávání, které ustavičně kontroluje sebe i skutečnost a je pružné ve věcech vedlejších, ale pevné v jádru… pak ti snad řeknu i jiné důvody ještě, osobní, malicherné, a přece působící… To však nejsou věci nezměnitelné… Kdybych byl bohat… Ach, zanechme snů, nutno nejprve pracovat…

Co chceš dělat?

Nedomyslil jsem to ještě. Vím jen, že všude třeba více vědění než umění. Snad také více propagandy než agitace.

Marion nenaléhala. V tomto stavu byl jí poněkud cizí ještě.

A jindy se otázala náhle:

Povšiml sis toho studentského trojúhelníku s tou švadlenkou?

Ovšem.

Líbí se ti to?

Jsou ještě velmi mladí.

Je to omluva?

Nikoli. Nepotřebují omluvy. Mají prozatím nesložitý, přírodní poměr k lásce a jsou vkusní.

Tedy se ti to přece jen líbí.

Ano, jako jarní příroda před vpádem měšťáků. Jsou mladí, hezcí, přirození, bezstarostní, čistí. Je to rajský stav. Záviděl bych jim téměř, kdyby to bylo možno považovati za stav trvalý a – kdyby toho nebylo tak málo pro kulturního člověka.

Není v tom trochu zkaženosti?

Naopak, je to zdraví až příliš veliké, živočišné zdraví. Taková prostá pohoda, užívající vzduchu, světla, svobody bez plánů, snů a myšlenek na zítřek.

Je to povrchní.

Ovšem, není tu hloubky, není tu neřesti, která se mstí, není tu dramatických momentů z vášně. Není tu také touhy po vyšší oblasti pohlavního života. Vedeni pudem, slétli se jako běláskové na zkvetlou louku. Je to málo pro ty, kdož sní o budoucích možnostech lásky. Ale pro dnešek je to přece něco.

Jindra byl opět ve svém živlu. Zamlčel se jen tu a tam, když nějaký rys nebo odstín vyžadoval velké péče, neboť dodělával tvář jako nábožný kovotepec monstranci z cizelovaného zlata.

Chceme-li něco vybudovati na divoké nebo zdivočelé půdě, musíme napřed řádně mýtiti, cesty raziti, páliti a vysušovati. Bez této zdlouhavé revoluce, sama ze sebe, nepromění se divočina vývojem v komfortní penzión. A pohlavní život dnešní je taková divočina, zamořená vražednými zimnicemi. Myslíš si teď asi, že tedy třeba jen pracovat k veliké­mu převratu sociálnímu, který je nezbytný a po němž všecko se změní. Ale takový převrat – není přemet z hluboké tmy do jasného světla. Viděli jsme to přece již. Takovým převratem, těmi hodinami a dny koncentrovaného vývoje není přerušena kontinuita vývoje, nýbrž jsou změněny toliko mocenské poměry. Zítřek zůstává závislým na včerejšku. Ve skutečnosti žijeme již dávno v revolučním období a budeme v něm ještě dlouho žíti i po převratu. A proto to, co je konáno před převratem, je v přímém poměru k tomu, co se bude díti po převratu. Konkrétněji řečeno: Čím více již dnes rozmnoží se skupiny lidí mravně osvobozených, tělesně připravených a ovšem také informovaných, tím snáze po převratu porostou nové instituce a vzniknou nové mravy. Pohlavní otázka nebude dořešena pro celou společnost dříve, dokud nové řady výrobní, hospodářské vůbec, nebudou definitivně konsolidovány, a v nich především úplně a všestranně osvobozena žena. Ale žena počala se již dávno osvobozovati, epocha rodinného otroctví a násilí doznívá, žena jako osobnost je na pochodu a sociální převrat urychlí tento vývoj, poněvadž zákonem zařadí ženu do výrobního procesu, zjedná podmínky, aby funkce rodiny mohly býti pomalu převzaty společností pracujících. Také vnitřní nepřátelé zdravého života pohlavního jsou již dnes stále více odhalováni: rodinné a náboženské předsudky, pohlavní nemoci, prostituce. A jako převrat nebude moci osvobodit ženské pohlaví rázem, poněvadž mnoha ženám budou ještě dlouho hověti staré obyčeje a staré okovy, ale popožene po této stránce vývoj tím rozhodněji, čím četnější ženy, a ovšem i muži, budou již proti nim pobouřeni a schopni nových mravů, tak také neodstraní převrat rázem všech předsudků, pohlavních nemocí a prostitutek, nýbrž usnadní jen boj s nimi, a to tím více, čím lépe budou nové řády fungovati, tj. čím budou účelnější a čím ochotněji, s čím větším porozuměním budou přijímány. Nesmíme tedy fatalisticky čekat jen na převrat a domnívati se, že převrat všecko změní. Svět se mění ustavičně, v kaž­dé vteřině, změny, které se dějí za pomalé evoluce, připravují revoluci, tisíce zbavené již dnes úplně náboženských předsudků umožní revoluci, jež chce odejmouti náboženské opium desetitisícům a statisí­cům, tisíce již dnes svobodných milenek a matek pomohou revoluci vydati zákony osvobozující pohlavní život a mateřství, tisíce dospělých dívek, které již dnes propůjčují rozumně, čistě a svobodně své tělo k rozkoši, která je jednou společnou tužbou všech zdravých lidí mladých, jsou zárodkem nového světa, který opovrhne prostitucí.

Mladí lidé obého pohlaví jsou přirozeně volnosnubní. Jejich prostý, změnymilovný pud měl by býti respektován a chráněn v zájmu společnosti, aby se nezvrhal. Moralisté, kteří vychvalují panenství jako zásluhu, měli by býti zavřeni do blázinců, poněvadž jsou nebezpeční neuropatové nebo hlupáci. Nevědí, že hlásají kupeckou morálku panskou, která chce míti za své peníze neporušené zboží. Nevědí, že ženou vodu na kněžské mlýny, které odjakživa melou zotročení ženino v zájmu privilegované třídy mužské. Nevědí, že protipohlavní výchovou činí chorými a pomatenými celé generace, zatížené komplexy potlačených citů a představ. Osvícená věda lékařská měla by mladé lidi obklopiti svým nezištným kamarádstvím, dbáti o jejich čistotu, učiti je milostné technice a opatrnosti, řekl bych také, měla by drakónsky bojovati se syfilidou, kdybych nevěděl, že vládnoucí třída a její právní představy mařily by tento boj. Neboť vládnoucí třída zná ve skutečnosti jen jeden lék na všecky bolesti: policii a vojáky, a má k syfilidě poměr asi tak pokrytecký jako ten žurnalistický tajtrlík, který kdysi prohlásil, že Ehrlich-Hatův medikament proti syfilidě je zločin na mravnosti. Ale dnešní lidé mladí, ponechaní sami sobě uprostřed všech těch lží, přetvářek, předsudků a mastičkářských sebeobran, které nakupily kolem pohlavního života patriarchální a náboženská morálka i bohabojná a šarlatán­ská věda, mohou jen zřídka najiti svou zdravou cestu nebezpečími a úklady, které číhají na jejich procitlé jaro. Nicméně děje se to někdy vědomě, jindy bezděčně, a musíme si vážiti této přirozené, vývojem společnosti vyvolané avantgardy, těchto mladých lidí, zvláště jsou-li z pracující třídy, kteří zařizují si svůj pohlavní život po svém zcela prostě, bez revoluční okázalosti, jen proto zkrátka, že ztratili předsudky a kašlou na morálku chytráckých čarodějů, medicinmanů a patriar­chálních násilníků.

Ti dva studentíci nezámožní se svou švadlenkou rozřešili si pro sebe pohlavní otázku, aspoň pro letošek, docela rozumně. Zaráží tě asi u této skupinky její polyandrická povaha, která se zřetelem k jejich mládí ukazuje příliš zřetelně, že všickni tři neznají dosud lásky, jak my si ji asi představujeme. Ale nemysli, že u párů obvyklých vyskytuje se taková láska pravidelně; i tu je toliko zřídka zamýšlena nebo je pouhou iluzí a sebeklamem. A srovnej tento poměr s normálním manželským trojúhelníkem nebo mnohoúhelníkem, který se stal nezbytností naší doby úpadkových institucí, při němž však je vždy aspoň jeden klamán nebo ponížen, poněvadž existují dosud ženy hospodářsky nesamostatné a zá­kony i mravy nadržují „stavu manželskému“, srovnej jej s konvenční monogamií, jejímž rubem je prostituce, a poznáš hned, i když nebudeš nic vědět z dějin snubních poměrů, mnoho-li staré přírody zdravé, mnoho-li jasného světla a čistého vzduchu je v takovém milování.

Dovedl bys takhle milovati?

Byly doby, kdy jsem považoval svobodné milování, čisté a pro­zřetelné, bez přísah a žárlivostí, za ideál, jejž uskuteční socialistická společnost, až zařadí celé pohlaví ženské zároveň s pohlavím mužským do výrobního procesu a starost o děti uzná za jednu nejdůležitější starost a povinnost svou. Ale jako lidstvo nemůže se již vrátiti do stavu přírodního, jehož poslední zbytky hynou všemi neřestmi civilizace, a jako nechceme kolektivně pod naši civilizaci, nýbrž nad ni, k vyšší kultuře, z buržoazní „anarchie“ k socialistickým řádům, tak nemůžeme a do jisté míry ani nechceme zbaviti lásku všech jejích druhotných, kulturou získaných vlastností a hověti tu jen v mezích zákona živočišného pudu… Nedovedl bych takhle milovati. Nejsem již k tomu dosti primitivní in eroticis… Viděl jsem již lásku jíti mimo… Měla oči, za jejichž čistou a tmavou hladinou byl celý svět nový… Dovedl bych bezpochyby také v nestřežené chvíli podlehnouti na několik vteřin překvapeným smyslům. To se může přihoditi každému zdravému člověku a bude to jednou stejně přehlíženo u žen, jako to bývá dnes odpouštěno mužům. Ale víceméně trvale a vědomě stýkati se se ženou pro pouhé ukojení pudu, i kdyby bylo sebepůvabnější a morálně bezvadné, toho bych nedovedl ani ve dvou, ani ve třech. Ne-do-ve-dl prostě. To je věc mé senzibility i mentality. Abych se mohl trvale stýkati se ženou pohlavně, musil bych ji milovati, abych ji mohl milovati, musila by býti hodna toho, abych ji mohl opřísti svým snem o velikém a krásném přátelství, z něhož pohlavní moment sice nemizí, ale v němž ustupuje do nutných kořenů, z nichž vyrůstá košatý strom vyššího života… Nemohl bych například milovati ženu náboženskou, poněvadž bych se nikdy nesmířil s jejími pověrami, ani kdyby byly koketně nalíčeny nějakou módní ideologií. Nemohl bych milovati ženu s buržoazními názory, poněvadž bych v ní viděl jen nádobu hlouposti a zloby… S takovými ženami bych se ani vyspat nedovedl…

Marion neměla již otázky. Ztichla a skrčila se v sobě před touto prudkou zpovědí. Několik vteřin byla na vahách, nemluví-li Jindra takto jen proto, že ona tu sedí, že ona to poslouchá. Ale rychle zamítla toto podezření. Zápolil při tom se svým obrazem a hleděl tu a tam na její tvář cizíma očima, které hledaly na ní jen to, čeho potřebovaly pro dozrávající podobu. Dotkla se strun, které byly by bezpochyby stejně zazvučely, i kdyby tu seděl muž, dobrý přítel nebo známý. Ale Jindra nebyl ještě hotov:

Můj sen je monogamický. Řekl mi kdysi člověk velmi korektní ve sdílné náladě při víně: Kdybych byl bohat, chtěl bych míti každou ženu, která se mi líbí, a střídal bych je třeba denně. Ten člověk nebyl již mlád, ale nevěděl, co je láska, jako to neví ta mladá trojice. Kdybych byl bohat?! Snad bych přece našel ženu, která by mě mohla míti ráda a byla hodna mé lásky, připoutal bych ji k sobě navždy, ji jedinou, širým divadlem života, a spolu bychom šli si vzít všecky krásy a všecky hrůzy světa, nikoli jako pouzí diváci a turisté, nýbrž za poznáním stále širším, hlubším a pracovitým, až by nám narostla křídla, neschopná zastaviti se, a kdybychom přece jednou zjistili únavu a konec, dali bychom se sestřeliti v aeru, rozhazujícím revoluční letáky nad některou zuboženou zemí…

Rozumíš mi, Marion? zeptal se náhle, vzpamatovav se.

Snad.

VIII

Nikoli oblaka, ale souvislá, hustá, nepřetržitá šeď oblohy vydala rosu. Rozpršelo se. Celou sobotu a neděli chvěla se a šuměla úžlabina pod nebeskou palbou prudší nebo mírnější, ale neustávající. Zvlhlo poslední zrnko písku schované pod kamenem a miliardy svítících krůpějí splývaly stále znova v dlouhé praménky po šikmých ploškách všech věcí. Tu a tam tvořily se malé strže na divokých svazích, zkalený potok valil se nadutě a hučel.

V opuštěné gartenlaube objevila se jasná kalužina uprostřed písku a po zďobané půdě poskakovalo rozšafně tré buclatých ropušek mladých, umytých a sytých; jejich plazivý nepřítel, rozmrzen na špatné počasí, dřímal sice v díře pod kamením, ale, života bído, dny jejich byly stejně sečteny asi v tomto sídle a lovišti starého hada se zlatou korunkou. Také gartenlaube byla umyta a osvěžena po dlouhém žáru, a šla­houny řeřich visely těžce po zdech, plné květů a kapek. V hlubo­kém tichu jednotvárně šumícím byla jakoby navždy smazána vzpomínka na slunné dny a jejich ruch.

Ve srubech a chatách vařili si prosté věci na lihových aparátech, váleli se jako vězňové bez dozoru, četli nebo hráli v karty. Jiní leželi na znaku, hleděli k prkennému stropu a přežvykovali sousta života po jejich smutnější stránce.

U Konradů byl Jindra sám nahoře se Stařečkem. Stařeček dřímal a Jindra natažen civěl vzhůru. V sobotu uvítal dešť jako žádoucí změnu a příležitost k střízlivému přehledu minulých dnů, ale beznadějná neděle zaplavila ho pomalu svou melancholií.

Obraz je hotov. Co bude nyní?

Tak to začalo. A poněvadž v jeho poměru k Marion nebylo jediné otázky jasně zodpověditelné, kromě toho, že ji miluje, a poněvadž pršelo, pršelo, a jemu chyběla odvaha jíti za ní k Šerifovi, počal se Jindra hněvati na celý svět. Byl netrpěliv a lál životu, dnes tak zkaženému, že ani po čtrnácti dnech přátelského styku nemůže si dvé lidí upřímně vyjeviti navzájem představy o citech, které je svádějí. Zdálo-li se mu zpočátku, že jejich poměr nabývá přese vše vřelosti, viděl teď, že v minulých dnech sám nestal se se zřetelem k němu výmluvnějším a Ma­rion sdílnější. Obraz je hotov. Svolí Marion k dalším schůzkám? Jak jí to nabídne? Cítil předem, jak bude nemotorný a s jakým chvěním vnitřním bude se plížiti kolem této horké kaše. Odmítne-li, bude konec všemu, přestanou i tyto dny křehkého vznícení a něžných snů. Dejme tomu však, že tyto schůzky prozatím potrvají v té neb oné podobě, vždyť si na ně zvykli, žijí tu v izolovaném prostředí, je to forma, která ještě nic neznamená. Ale za čtrnáct dní odjede Marion do města, do práce, budou se i pak ještě scházeti nejen náhodou? To už by pak přece jen znamenalo jakýsi poměr, to by pak byla naděje. Bude Marion chtíti ji živiti? Ze všech koutů šeré sednice vylézají černí pavouci obav. A Jindra hladoví po ženské něze, a té něhy je všude na světě tolik, zdarma i za peníze, ale právě ta něha, kterou ty hledáš pro svoje ruce, ústa, oči, nervy, ta nebyla k nalezení a nyní náhle, vtělena před tebou do jediné bytosti, je tu, ale půjde možná mimo tebe, erotizován dívkou, o níž tušíš, že je hodna upřímného srdce a po­ctivého mozku i tehdy, má-li tucet chyb, jimiž nás podělují rodičové a nevidomí strážci našeho dětství, obklopíš si ji snem o plodném souzvuku dvou bytostí, vzájemně se doplňujících, její rozum tě snad miluje, ale běda těm, které přemohl čas, tvé vrásky, šednoucí vlasy, křehké síly a steré podrobnosti, jimiž tě poznamenala léta, jen příroda sama může za to, nezazvoní-li její srdce nikdy na tvém srdci stejným poplachem milostným…

Černí pavouci vylézají z děr.

Také Marion odpočívala v Šerifově srubu, po horkých dnech jata příjemnou leností, které plačtivá nepohoda nic nevyčítala. V minulých dnech dosti se nauvažovala o tom, co Jindra jí vykládal, byla s ním spokojena, nestalo se nic, co by ji bylo vyrušilo nebo ponoukalo k nějaké­mu rozhodnutí, nemudrovala o svém poměru k Jindrovi, zdálo se jí, že může mu ponechati volný průběh. Četla Madame Bovary, doučovala se francouzsky. Knihu přinesl jí Jindra od Konradů, k nimž zabloudila s Martou. Román se jí dobře četl, ale nebavil ji zvláště, jeho svět byl jí už jaksi cizí, četla jej jako školní lekturu. Kvečeru pohrála si s Ušákem a pak přinutila Šerifa, aby s ní hrál žolíka.

Usínajíc, viděla se ve snách v tropické krajině pobřežní, měla na sobě jen kratičké plavky, byla velmi hnědá s červenou květinou za uchem, a Jindra shazoval jí ořechy z převysokého kokosovníku. Myslila si: Dobrák! Ale jak jen sleze dolů? Pak tvrdě usnula.

Obraz byl opravdu hotov. Od té chvíle, kdy počal jej malovati na plátno, ujednali si, že Marion se naň nepodívá, dokud nebude úplně dodělán. Chtěl, aby obraz zapůsobil na ni naráz a přímo, aby byla příjemně překvapena a zamilovala si jej. Po práci vždy jej ihned zastřel. Marion splnila svůj slib. Věděla, že do práce nesmí mu mluviti, a sama chtěla míti první dojem čistý. Viděla také, jak vroucně jej maluje, a chápala, že nemůže to udělati jinak, než jak to dovede, a že to nebude jeho vina, nebude-li se jí líbiti. Teď tedy přibližovala se chvíle „odhalení“, na kterou se Jindra tak těšil. Také cosi nejasného si od ní sliboval pro jejich poměr.

Neděle skončila dole u Konrádů za společným stolem, vína měli dosti, a tak Jindra zapíjel důkladně a bojovně černé pavouky. Venku ještě pršelo, když uléhal, ale jeho myšlenky byly už statečnější a všecky obráceny k sváteční hodině.

Zpočátku představoval si to tak, že jí obraz ukáže, jakmile jej opravdu dodělá, plátno bez rámu, stojící na podstavci. Ale beznadějná nepohoda přivedla ho na jinou myšlenku. Nemohou-li se v tomto počasí sejíti beze svědků, zajede si zatím do města k známému rámaři, dá si rám ihned udělati a druhého dne se vrátí. Bude-li ještě ošklivo, navštíví Rudé vlky a Marion, po tolika dnech nebude to nikomu nápadné, a pozve Marion k „odhalení“ v první jasný den. Vyjasní-li se zatím, Marion přijde do gartenlaube, třeba jen ze zdvořilosti, nebo se jí snad také trochu zasteskne po jejich seancích; neví ostatně, že obraz jest již hotov.

A tak v pondělí ráno odplížil se Jindra s obrazem velmi časně z osady. Nepršelo již, ale obloha byla ještě zatažena bledou šedí jako veliké oko nevyléčitelným zákalem. Pěšiny byly umyté, Jindra šel rázně a vesele, jen u Rudých vlků ztlumil poněkud kroky, aby na sebe nikoho neupozornil. Ale bylo tu pusté ticho, a rozvodněný potok nebyl by ani hlučných kroků propustil k bdící Marion. Všecko tu nicméně ještě spalo. Jindra chodil již po městě, když v osadě vstávali. Chladný, mokrý, šedivý den nelákal ani Ušáka k ranému pobytu pod širým nebem: otevřel si v obvyklou svou dobu dvířka srubu, poodběhl k nejbližšímu stromu, a když si odbyl svou ranní loužičku, otřásl se a vrátil pod střechu na svůj vyhřátý hadr u Šerifovy pryčny.

A Jindra debatoval právě večer v Kavárně vzdechů s mladými dekadenty a katolickými proselyty a hájil tezi, že v naší době třeba více vědění než umění, když v osadě a ve srubu za houstnoucího soumraku zeptal se Šerif náhle své sestry, která sklapla knihu, protože už neviděla na čtení:

Nehněváte se s Jindrou?

Proč? odpověděla Marion studeně a nevrle, a šero neprozradilo, že se trochu zarděla.

Že se tu za ty tři mokré dny ani neukázal… Dodělal už tvou podobiznu?

Nevím, sotva vydechla odmítavě.

Tys podivná, netýkavko. Stále ty hemungy, těžké hemungy. Víš přece, že od té doby, co je z tebe ženská, nemísím se do tvých věcí. Ale Jindru mám rád, tak jsem chtěl vědět, nepřiotrávilas-li ho trochu.

Mlčela.

Škoda, že není mladší, řekl Šerif po chvíli, jako by odpovídal svým myšlenkám.

Překáží mu to snad v kariéře? rozhoupala se Marion.

Hloupá řeč! Mluvili jsme spolu minulou neděli o jeho nové práci, k níž se chystá. Potřeboval by více vnitřního klidu, veselé mysli. A prot­ože má svůj těžký osobní problém, snad by jej lépe překonal, kdyby mu bylo jen třicet… Potřeboval by klidu…

Bere mu jej někdo?

Nevím. Myslím spíše, že by mu jej měl někdo dáti…

Dvacet šest Šerifových let je z pevného těsta. Je to týž materiál, z které­ho je uhnětena i Marion, a toliko nestejná kvalita krve činí je napohled tak rozdílnými. Mají stejně laskavé srdce, mužně, nesentimentálně soucitné, ale zdravý srdeční sval Šerifův funguje normálně, kdežto Marion je anemická a má citlivý žaludek. Mají stejnou postavu plnou a ztepilou a stejný profil ostrý, ale bledá a ztlumená tvář sestřina je jakoby odlesk svěží a živé tváře bratrovy. Oba jsou hrdí a energičtí, ale snadnost, přirozenost, srdečnost, upřímnost činí Šerifa příjemným druhem, kdežto nesdílná a plachá Marion zdá se někdy mrazivou a umíněnou. Tak dvé lidských tvorů stejné podstaty ušlechtilé liší se navenek jako líc a rub, a povrchní, nezkušený pozorovatel odepře mimochodem vděčný pohled dobré bytosti, dychtící po radosti a spravedlnosti, poněvadž chabost jejích červených krvinek a žaludek slabý a překyselený pokrývají její žádostivou tvář bledým stínem, činí malomocnými její údy, toužící po tanečních gestech, a nedůtklivými její nervy, chtivé vřelosti.

Šerif má rád svou sestru a Marion má ráda svého bratra. A vědí to o sobě navzájem. Ale Marion musí se nedůvěřivě uzamknouti, jakmile její bratr chce pro to neb ono proniknout k jejímu vnitřnímu životu, a Šerif, ač zná povahu okovů, jimiž je spoutána, bývá rozmrzen jejím němým nebo ironickým odporem.

Leží s rukama za hlavou, hledí do tmy, a hlavou táhnou mu obrazy z jejich hubeného dětství válečného a poválečného. Marion už spí. Chtěla vlastně na lůžku přemýšleti trochu o Šerifových slovech, o jejich nevhodnosti, jak se domnívala, i o jejich obsahu, ale právě když si uvědomila, že po těch jejich denních schůzkách a důvěrnostech, jak to cítila, je opravdu cosi podivného v Jindrově třídenní stávce, usnula. Vidí to malé vyžle s tmavýma očima, jak je chodil vystřídat do front před poloprázdnými krámy, usínající mdlobou na prudkém slunci nebo zkřehlé v mizerném kabátku za tuhého mrazu. Začal tedy choditi do učení. Je to asi vzácné, aby kluk vcházel do dílny s takovou chutí a vrhal se na řemeslo s takovým zájmem, jako on to činil. Otce odvedli. Doma byl tehdy ještě jeden hoch slaboučký, čtyřletý, o čtyři léta mladší než Marion. Dělala mu mámu, to hubené, nedokrevné dítě dělalo mu mámu, poněvadž matka musila choditi vydělávat po domech. Otec se nevrátil. Čekali naň deset, dvanáct let. Nedočkali se a nedověděli se nic. Zahořklá jeho žena zhořkla ještě více. A jednoho dne Šerif pochopil, že ta jejich zamlklá, strohá, ustaraná matka, která dává tu a tam okázale najevo starosvětské představy morální, a odkázaná na své dospívající děti pronásleduje je ráda malomocným, jízlivým mravokárstvím, neuvěřila nikdy, že otec zemřel nebo padl. Byl z jiného, cizího těsta a nespokojen doma. Odcházel na vojnu téměř vesele, a teď snad někde na Sibiři žije podle své chuti, uskutečňuje nějak své bujaré sny, pro něž neměl tu dosti vzduchu a prostoru. Byl strojní zámečník, takové lidi tam teď potřebují. A z něho, Šerifa, stal se tedy obratný montér. Zařídil se po svém. Máme toliko jeden život a pak už nic. Těch, kdož byli životem poraženi, nespasíme, dáme-li se sami poraziti. Jako kvalifikovaný dělník chce býti v mezích námezdného poměru co nejsvobodnější pro svou radost i práci pro stranu. Domluvil se s firmou, že ho bude posílati jen na veliké a odpovědné práce, především na venek a do ciziny. Tak mívá tu a tam několik týdnů třeba volných, pak náhle je tu telegram, sebere svá fidlátka a svou partu, a jedou. Podobá se to svobodě, je to také jakýsi tramping pracovitý. Zná už Balkán a okra­jové zemičky. Když Marion počala vydělávat, odešel z domova a našel si družku, zaměstnanou ve straně. Nenáleží k lidem, kterým věci milostné činí starosti. Není-li na cestách, je ve svém srubu nebo v malé domácnosti své osmnáctileté komsomolky na periférii. To se také podobá svobodě. I Ušák má tenhle dvojí domov; na cesty ovšem nejezdí.

Šerif je spokojen se svým životem: všecko je v něm zdravé. Chtěl by však přenechati trochu své vyrovnané mysli a prosté rozhodnosti své choulostivé sestře. Ví, že Marion trpí tím málomluvným, ale věčným sporem se svou matkou, která by z ní chtěla míti brzy vzor maloměšťácké paničky a hřáti se jednou v lesku jejího blahobytu a titulu. Vidí předem všecky ty nesnáze, které bude míti se starosvětskými vrtochy matčinými, až se rozhodne pro nějaký poměr. A to bude asi už brzy, celá bytost její po něm již volá. Snad proto, že je má oba rád, přál by Šerif svou sestru Jindrovi. Je tu ovšem značný rozdíl věku. Ale Šerif je racionalista a pro odstíny erotiky nemá mnoho smyslu. Myslí si, že lidé bez předsudků a s vyššími cíli životními dovedou se jakýmkoli způsobem ke své spokojenosti zbaviti napětí, vyvolaného nahromaděním hormonů. Zdá se mu, že je to jen otázka správné techniky milostné, sbližuje-li všecko ostatní pár k příjemnému a užitečnému poměru. A k té instituci, živořící dosud bez přetvářky jen u lidí, kteří byli donuceni rezignovati na život po své chuti, a jež je nazývána spořádanou domácností manželskou, k té má Marion naštěstí ještě příliš daleko a je pro ni vůbec příliš dobrá. To citlivé děvče se svou vůlí k samostatnosti a s vlastním nedůtklivým měřítkem na lidi a věci, se svou malou schopností prozrazovati svůj vnitřní život, rozbilo by maloměšťáckou domácnost manželskou za týden. Teď by ještě nedovedlo rezignovati. Šerifovo energické zdraví má ostatně hrůzu z té rezignace, která z nás činí živé mrtvoly a mechanické loutky osudu. Nenávidí apoštolů pokory, askeze a odříkání. Provádějí ostatně své řemeslo v zájmu některého cizopasnictví, jako banky dny spořivosti. Jindra je příliš zkušený, nenabídne jí manželskou postel s nočníkem a pravidelnými pšouky. Má už ji také asi příliš rád, aby chtěl svou krásnou iluzi pohřbíti pod troskami společné domácnosti. Jejich přátelství bylo by bezpochyby experiment. Snad by se podařil. Rozhodně by Ma­rion získala, kdyby jej prožila. Snad by Jindra udolal pomalu její hemungy, kdyby mu důvěřovala. Marion má ovšem dlouholetou přítelkyni usměvavou, živou, povídavou, kontrasty se přitahují, ale ta jí nemůže pomoci, sama je v nesnázích jako pták v bouři. Obě potřebují poměru, který se podobá přístřeší za nepohody, čistému hostinci po dlouhém bloudění ulicemi, ukájí ovocem hlad a žízeň, a nevidíš-li kudy kam, otevře ti dvířka do pokojné sednice s okny na zahradu. Ale těžko se dnes chudým děvčatům vybírá, nechtějí-li se jen prodávati… jsou-li sebevědomá… nechtějí-li střídati milostná dobrodružství jako jablonecké šperky.

Marion se probudila velmi brzy, shodila noční prádlo a vklouzla do trička. Poslední mraky se honily po obloze a zápasily marně se snopy slunečních paprsků. Novým životem bujarým kypěla úžlabina. Vynesla ze srubu náruč suchého klestí, aby rozdělala táborák a uvařila čaj k snídani. Osvěžena silným spánkem včas skončeným a břitkým tichem jiskřícího se rána, vyběhla bosa na louku jako skotačivý kolouch, a když hodila klestí na zčernalé kameny vlhké, zastavila se, rozhlédla, vydechla hluboce: jaká rozkoš! V široké rokli zelené voněl svět a pravěká radost proudila tělem a drala se na povrch němým výkřikem. Když postavila kotlík na kameny a oheň vzplanul, běžela se umýt do potoka, který za včerejšek se zase trochu vyjasnil. Pak si zarejdila v trávě, pokoušejíc se o stojky a kozelce. A když z protějšího kouta osady vylezl ze stanu jeden student, volaje: Dobrýtro!, vzpřímila se, zamávala rukou rozpustile a vyrazila vší silou altové: Ahoj!

Dvé bělásků tančí nad loukou. Chudáci! Takový krátký život, myslí si Marion, snídajíc na kameni chléb s máslem a čajem. Ale končí jako Ikarové, kdežto my končíme jako křížaly. Brrr! Zadívala se na svá tvrdá stehna a lýtka, pocit frenetické radosti zmizel, představovala si, jaké bude míti možná nohy za třicet nebo čtyřicet let. Zbrázděné, beztvaré, zohavené ztrhanými žilami modrými? Všecko zajde a pojde. I králové, státníci, boháči. I králové, kteří dávají mučit a vraždit, aby si zachránili trůn, a spekulují přitom na burze. I státníci, kteří kují pikle a strojí války, aby třída, která si je vydržuje, mohla bohatnouti. I boháči, kteří z potu a hladu druhých vytloukají zlaťáky a hromadí „národní jmění“ nad bídou národa. Všickni pojdou. I ten otylý multimilionář, zarudlý jako butelka mělnického, ředitel největšího lupičství bankovního. Vidí ho v duchu často, jak šel usměvavý s jejich šéfem, zavěšen do něho důvěrně. To viděla poprvé takové velké zvíře z finančního podzemí. Má v rukou špagáty ke všem politickým loutkám buržoazie, i k těm socialistickým. Jeho dcera, brilianty posázená, rozhazovala tak důkladně, že ji musil dáti pod kuratelu, a já, já za 14 dní odplížím se zase do kanceláře a budu oklepávat ty jejich proklaté cifry, až červené prsty sevře mi křeč… Všickni umřeme a nikdo nevezme s sebou své špinavé bohatství, pro něž utiskuje, vykořisťuje, vraždí pracující davy a národy. Jak jsou lidé ještě blbí! Předhistoričtí, řekl prý Marx. Poněvadž jsou slepými otroky hospodářského stroje, jejž nedovedli dosud ovládnouti svou vůlí, aby všickni byli šťastni podle své potřeby a v mezích štěstí obecného… Za 14 dnů! A je tu tak krásně! Pak bude zase jen máma a kancelář, Silva a biograf. Kde ten Jindra jen vězí? Měl by tu teď se mnou sedět a jíst, a pak chtěla bych zase do obory, za ten veliký rybník třeba, pít vzduch, jak se střídá na slunci a ve stínu, na louce a v lese, pokaždé jinak voňavý, a žrát, žrát to krásné panství očima, nosem, chůzí, aby ten měsíc zůstal dlouho ve mně… Kde ten Jindra jen vězí? Bývá mi s tím jeho ksichtem krotkým přece jen dobře. Hněvat se nemá příčiny. Kdyby se mu bylo něco přihodilo, byli by nám to Konradové již oznámili… Půjdu volat v lesy, chlapečku můj, kde jsi… I sakra, Marunko, cožpak jsi už zamilovaná, že chceš básniti? No, podíváme se k polednímu do gartenlaube…

Slunce pražilo zase postaru a zapařená úžlabina dýchala těžce jako tropický skleník, když Marion vplížila se zadem do rozvaliny a otvírala s jakousi nedočkavostí dvířka ke svému malému ráji, kde už tolikrát hrála si na bezstarostnou praženu. Dvě věci spatřila ihned a téměř zároveň, když vešla a zastavila se po prvním kroku. Na písku odpočívala sytá užovka a blýskala po ní odbojnýma očkama tmavýma, a na kraji stolku svítil vetřelecky bílý list papíru. Neurčitá nedočkavost proměnila se rázem v nedočkavou jistotu a zvědavost, ten papír nemůže býti přece nic jiného než Jindrova zpráva, hned se tedy doví, co chtěla věděti. A v témž okamžiku pohoda kolem i náhlá důvěra jejího srdce v toho nepřítomného vnukaly jí, že to nebude nic zlého.

Nikoli. Neskočila k tomu papíru. To zase neznáte Marion! Byla by se sama před sebou styděla za prudší projev takového intimního citu. Stačilo jí tré nebo čtvero rozvážných kroků ke stolku, papír byl k prknu přišpendlen, nahnula se nad něj, přečetla si ty tři řádky, vytáhla špendlík, složila papír zvolna a vsunula jej za ňadra, neboť neměla s sebou kabelky. Stálo na něm psáno tužkou:

Marion,

odjíždím do města, dám ten obraz zarámovat, je hotov.

Bude-li ve středu ráno pěkné počasí, přijď do gartenlaube

– na „odhalení“

Tvůj Jindra

Chudinky! Růže ve skleněné váze byly již jednak povadlé, jednak napolo opadalé, váza trčela z hromádky růžových a rudých plátků. Nepodobalo se to smrti, spíše životu, přes nějž se převalila válka. Vytáhla kytici, která byla svázána zlatou šňůrkou, špendlík zabodla pevně do laťky uvnitř besídky, pověsila naň kytici jako Vysloužilou trofej, rozhodla se, že půjde na palouk pro nové kvítí. A když se obrátila, aby odešla, zadívala se bezděčně na vlhký písek: od dvířek ke stolku jedním řetězem vedla dvojí stopa, mužská a ženská, jeho a její, tak zřetelná a výmluvná jako milostná povídka. Ty hluboké šlépěje spojovaly se spolu jako dvé milenců v několika postojích tak výrazných, že se Marion usmála. A zaradovala se, neboť bylo jí zase tak lehko, a pomyslila si, že teď budou snad zase krásné dny a schůzky s Jindrou.

Cependant, ce n’est pas maintenant si simple, napadlo jí náhle. Obraz je hotov. Nebude důvodu k pravidelným schůzkám. Ale zasmála se i tomu: Hovínko! Jaképak cavyky! Jindra na ně čeká, a mně by chyběly. Zdá se mi, že jsem méně osamělá od té doby, co se spolu scházíme.

A poněvadž viděla ráno v lese na stráni veliké zvonky modré na dlouhých stoncích, nešla na palouky, nýbrž na stráň, a za chvíli měla jich krásnou kytici, vzdušnou a dojímavou. Vrátila se do gartenlaube, urovnala květy do vázy a starým improvizovaným koštětem umetla písek, spadalé listí, stopy louže. Užovka byla již dávno v díře. Obloha nad Marionou byla neposkvrněná. Všecko je tedy, zdá se, připraveno k zítřej­šímu svátku. Zítra ráno, zítra dostaneš, Marunko, portrét, za nějž by buržuj musil dáti aspoň pět, snad deset tisíc. Doufejme, že si budeš podobná.

IX

Symfonie ze žluté, hnědé a zelené, pokropená tu a tam nadechlým ruměncem. Postava bez dekoltáže, přeříznutá nehluboko pod boky, objímá pravicí koš s jablky a levicí, opřenou loktem o strom, podpírá si lehce hlavu. Pevná kostra obrazu, prozrazující malíře prošlého kubistickou kázní, je utajena pod oblostmi zralých plodů: boků, břicha, ňader, ramen, tváře i – jablek v proutěném koši. A obě ruce se štíhlými prsty jsou podivné květy, organicky zakotvené a přece dýšící jakousi samostatnou existencí okrašlující postavu, která vynořuje se z hluboké­ho pozadí zeleného jako ze stinné štěpnice. Kdybys mohl přejíti toto plátno mimochodem, pomíjeje tvář, snad bys odnášel si dojem čehosi přísného a skoupého v kompozici a barvě, čehosi nadaného odříkavým životem ploch a valérů, jejž může zhodnotiti jen informovaný odborník; poněvadž však obličej nedá ti přejíti mimochodem, a ty se zastavíš ze zájmu čistě lidského, snad povšimneš si pozorněji, až zbádáš kouzlo tváře, i ostatního a budeš náhle jat neočekávaným: jednak smyslností tam, kdes jí neočekával, jednak podivuhodnými kontrasty, kterých v prvním okamžiku neviděls.

Ale stanuls, protože tvář té ženy tě zadržela jako nenadálý výhled do kouzelného kraje. Tmavé oči, poněkud zapadlé, jsou rozšířeny tichou a plachou radostí, jakou poskytuje náhlé, uměle nevyvolané opojení šťastnými vteřinami. Není to jen radost z požitku, jaký nám připravují naše smysly; ty oči vlhce svítící vypravují pohádku krve a nervů, roznícených lahodnou myšlenkou. Někdo nám znenadání stiskl ruku na znamení vděčného souhlasu. Někdo nás přátelsky pohladil po vlasech. Nejsme sami. A tento jeden, i kdyby zůstal navždy jen jeden, představuje legion stejných, roztroušených po celém světě, i když jich nikdy nepoznáme. Nejsme sami. Máme přítele. Můžeme mu slíbiti věrnost za věrnost. Soudruhu, poněvadž jsme si stiskli ruce, nikoli pro pokoutní dorozumění k frivolní noci, nýbrž z vůle k pouti lásky a přátelství, život je krásnější a lepší, a co počalo souzvukem čistých zájmů, může býti korunováno i souzvukem milujících se těl! Poznala jsem chuť přátelství. Jaké teplo! Poznám blouznivý var krve. Jsem mladá. Neslibuji nic. Ale na mé přátelství se spolehni a nezraď ho! Je vzácné: jdi mimo ně po špičkách.

Tak hovoří ty tmavé oči, podmalované lehkým stínem slézovým, a zvnitřku prosvěcují celý obličej z nahnědlé žluti, připomínající pleť javanskou s maličkými ruměnci. Něha snoubí se na něm přitom s jakousi mladou rozmarností, a jejich přírodní svazek je tajemstvím úsměvu, bloudícího kolem růžové rány úst se silnými rty. Ký div, jsi-li pak zvědav, k jakému tělu náleží tato tvář! Sklouzáš zrakem po hrdle a ramenech, po ňadrech, trupu a bocích, a teprve pak překvapen pochopíš, proč tento obraz je Civilní Pomona. Ovoce! Ano, ovoce, smyslné ovoce pod poddajnou látkou neprůhlednou a neprůsvitnou, a přece nemohoucí nic utajiti. Proč sis vzpomněl na muzeální mramor Venuše, poskvrněný horoucností neznámého mladíka? Chtěl bys přitisknouti zbožně ke žluti namalované látky své vysýchající rty na ono místo, pod nímž teplé, žijící ňadro je korunováno nahnědlým honečkem s růžovou bradavkou? Pokud ses díval do té tváře, mluvila s tebou plachá radost a něžná myšlenka přátelská, nyní však ovoce tohoto štěpu vydechuje smyslnost pod prostým šatem, a zmaten kontrastem vracíš se k tajemnému úsměvu očí a rtů, aby ti odpověděl na nevyslovenou otázku.

Ale rozpor je v tobě, nikoli v této ženě. Není dualismu v této bytosti. Nese svoje ovoce jako ušlechtilá jabloň svá krásná a vonná jablka. Neskrývá ho asketicky, ba miluje tělesnou kulturu a chtěla by býti velmi krásná a pružná. Stíny křesťanských bludů neměly kdy proniknouti v její mysl. Má radost ze svého ovoce, jako by ji měla jabloň, kdyby jí bylo dáno lidské srdce; ale jabloň nabízí všem mimojdoucím své zralé plody pro lačná nebo žíznivá ústa, kdežto žena naučila se za dlouhá tisíciletí cudnosti. A tato žena z dvacátého století a dívka z lidu ti říká, že také cudnost měla své dějiny, svůj vývoj: není to již slepá vlastnost ženy zotročené mužskou libovůlí, plnou obav před podvrženým potomkem nebo cizím douškem z přivlastněné sklenice; je to cudnost sebevědomé osobnosti, která nechce býti podle zneužita a svoje ovoce chce dáti jen darem a tomu, komu důvěřuje její srdce. Proto její pohled a úsměv zpívají vysoko nade vším vroucí píseň o přátelství; proto něha rozlévá své vnitřní světlo po tomto obličeji, a plachá zdrženlivost drží v jemné síti radost opojené mysli a rozpustilost mladého těla: propustí je okouzlující navenek, až štěstí ve dvou usměje se na tuto ženu v důvěrné chvíli.

A ještě jeden kontrast zaujme tě na obraze. Od ovoce ženského štěpu, jež je plno utajeného žáru, zabloudíš nakonec také k jablkům v koši, plným syrové svěžesti. Ano, tak tomu bude: kdo okusí oněch, lačně sáhne po těchto. Tato jablka se ostatně také usmívají sladce a rozpustile, a do­jem analogie ještě jednou vrátí tě k úsměvu tváře. Věru, až tělo ukojí tvůj snubní pud, jak lačně vzhlédneš znova k rozumným očím, zrcadlu přátelství. Štědrá jsi, ženo, jako země a nebesa, ale soucitnější a spravedlivější. Štědrá jsi, ženo, těžký pokrme a svěží doušku, slunný palouku a vonný stíne lesní, vzduté moře a tichá hladino. Až unavená unaveného opustíš z horké a vlhké náruče, sáhne snad po chladném jablku, ale druhého dne znova zatouží po tvé tiché něze, po vlnách tvého těla a přidušeném supění horkého dechu. Tu, kdyby byl nemoudrý a styk váš nepřetržitý, přišel by jistě den, kdy zevšednělo by mu tvoje tělo jako zahrada u domu, kdy bys nemohla mu poskytnouti rozkoší méně prchavých a neunavu­jících. Tvůj úsměv říká, že stero je tvých podob. Nikoliv všecky podoby vybízejí však k milování, a svobodná těla, nezotročená společným pelechem manželským, nejsou lákána ke zbytečným; neprozřetelným a pla­ným reprízám pohlavního aktu, které jsou normálem manželské postele, ale nemají už nic společného ani s vášní, ani s láskou, ani, chceš-li, se silným potomstvem. Tu v intervalech mezi milostnými styky těl, za nichž vybíjí se napětí způsobené nahromaděnými hormony, a když pohlaví jako nasycený a napojený sybarita umdlený chce naslouchati již jen lahodné hudbě a písni, a mysl zbavená tlaku, oproštěná a osvěžená, vrací se k myšlence a práci, tu zajiskří se tvoje oči odleskem citového pokladu tvého, a ústa zbavená pout plachosti rozhovoří se diskrétně o dobro­družstvích tvého srdce a mozku. Tvůj úsměv říká, jak dovedeš být štědrá i v těchto intervalech, a prozrazujíc svěžest své citovosti, čistý pohled na věci tohoto světa i ztlumenou veselost mládí, stáváš se přítelkyní, jejíž kouzlo trvá a znovu probouzí touhu, zdánlivě nasycenou…

Taková je na obraze Jindrova pohádka o Marionině těle a vnitřních strunách její bytosti. Taková je jeho Civilní Pomona.

Červencové ráno sálá svou starou slávou, úžlabina nabízí osadníkům všecky džbány své medoviny, a gartenlaube je světlem a stínem rozdělena na dvé trojúhelníků. Kytice velkých zvonků je dosud svěží a vzru­šená jako hejno modrých ptáčků, a před stolkem, poněkud stranou, stojí na podstavci svítící podobizna v širokém rámu zlatém s tma­vo­zeleným proužkem. S dětinskou obřadností umístil Jindra před ní v při­mě­řené vzdálenosti trůn pro svou kněžnu: houpací židli rákosovou, kterou si vypůjčil od Penzisty.

Je vesel a pln očekávání jako chlapec na svůj svátek. Před odjezdem do města napadlo ho v poslední chvíli, aby přišpendlil ke stolku pro Marion lístek. Vyhne se tím jejím i svým rozpakům, které by byly jistě spojeny s jeho návštěvou v Šerifově srubu, kde by nejpravděpodobněji nebyli sami. Bojí se těch zhroucení netýkavky více než netýkavka lidí. Nemá rád v těch okamžicích její tvář náhle tak vychladlou a odcizenou. Když pak se z města vrátil, potmě již, podíval se ihned do gartenlaube, ozbrojen kapesní svítilnou, a když tu nenašel lístku, zato však čerstvou kytici zvonků, byl spokojen: Marion přišla prostě s prvním slunečným dnem, a sotva proto, aby se tu slunila a válela v mokrém a poněkud rozbláceném písku. A kytici zcela jistě sama natrhala, má přece tak ráda tyto vysoké zvonky pro jejich barvu i tvar.

Teď tu tedy Jindra čeká a má ještě větší radost, poněvadž ráno povšiml si ihned zvadlých růží zavěšených v besídce i umeteného písku. Jeho láska pobíhá a slídí v hustém mlází Marioniny povahy jako čistokrevný ohař. Není-liž to taktní, že tu Vysloužilou kytici nepohodila třeba tamhle, na tu hromádku kamení? Taktní k tomu, kdo ji přinesl? A což mu neříkala, že kytičky uvadlé na jejích prsou vrhá do ohně, poněvadž se jí příčí pohoditi je? Je to pěkné, že písek tu umetla k dneš­nímu dni. Těší-li pak se na „odhalení“?

Ale on tu stojí, Marion bude tu možná co nevidět, a neuvážil ještě ani, co učiní. S Marion nebude to tak prosté. Obraz bude se jí asi líbiti, vždyť je si opravdu podobná, dívá se, mluví, usmívá se, bude se líbiti sama sobě, ale nevejde, nevzkřikne překvapením, neobejme ho, neza­točí se s ním radostně. To je jisto. Bude míti radost, ale bude v rozpa­cích: bude chtít ji projevit, ale vůle zlomí se o její plachost a pocit, že toho nedovede. Jak rád by viděl její první dojem v jejím zraku, jak by to bylo krásné, kdyby jej spatřil zazářiti na jejích rysech! Ale na to musí rezignovati. Nepomyslil na to dříve, ale teď vidí jasně: musí na to rezignovati. Jeho přítomnost jen by ji tísnila, připomínala by jí, že má něco říci, nějak se tvářiti: co by z toho měl? Marion je přirozená: cítí bezelstně, myslí přímo, ale projevy jejích citů a myšlenek zaškrtí cosi v její krvi a nervech v zárodku. Nedovede býti neupřímnou, ale stydí se býti upřímnou a svou. Nemůže za to, vězí to v její krvi, snad i v jejím žaludku. Co tedy učiníme? Nechá ji o samotě s tím plátnem a přijde, až model najde před obrazem svou rovnováhu a – možná – vtip. Snad nebude tentokrát vražedný.

Vyšel na dvůr, ale sotva popošel několik kroků k východu, Marion stála před ním, oblečená jako obyčejně do žlutého jumpru a hnědé sukně. Zpozoroval však ihned, že je trochu přikrášlena, a to ho dnes těšilo. Slušela jí také opravdu velice zhnědlá žluť jejích tváří pod slabounkým popraškem pudru a umělého ruměnce.

Bonjour, mon vagabond!

Zdála se velmi veselou, ale jakási nejistota poletovala jí drobounkým obláčkem po zářících očích.

Jak se měl můj dvorní malíř v městě, smím-li se ptáti?

Dobře, Marion. Všecko se, myslím, podařilo, řekl s důrazem, usmívaje se. A pak si zalhal: Zapomněl jsem doma tabák, jdi se tedy zatím podívat na ten můj výrobek, zaskočím si do srubu.

Přijď brzy, řekla Marion téměř prosebně, neboť pochopila.

Když Jindra zašel za zeď, usedl na mez, vytáhl z kapsy lulku, zapálil si a pouštěl dumavé obláčky…

A Marion, když otevřela dvířka, setkala se se svýma očima pod tmavohnědou chocholkou. Obraz byl obrácen přímo ke dveřím. Zarděla se hlubokým pohnutím. Stála nehybně a neviděla nic než ten svůj obličej s mnohoznačným úsměvem a sladkou myšlenkou jako v kouzelném zrcadle, které svou hladinou očišťuje podobu ode všech všedních šlaků. Poté se pomalu přiblížila a dívala se na svou tvář docela zblízka, jako by hledala na ní své póry brunety nebo zbytky pudru a šminky. Rty se jí neznatelně pohnuly: Marunko! Ale pak zpozorovala náhle drsnou struk­turu barvy a vrátila se do skutečnosti. Poodstoupila zase a spatřila houpací židli. Usmála se a uvelebila se v ní pohodlně. Teď pozorovala obraz „kriticky“. Kupodivu nenacházela nic v jeho tvarech, co by ji svádělo ke vtipu nebo k přirovnáním povahy víceméně gastronomické: Jindra říkával aspoň, že většina jejích srovnání vzniká v jejím choulostivém žaludku. Všecko je tu živé a jednoznačné. Velmi jí ovšem lichotí. Nikdy se ještě v zrcadle neviděla tak hezkou. Nemá rty z pletiva tak jemného a nadechlého. Ani v podprsence nejsou její ňadra tak oblá. A má opravdu ruce tak ušlechtilé a výmluvné? Cože chtěl však z ní udělati? Civilní Pomonu, bohyni ovoce. Pozorujeme tedy tuto bohyni, nikoli sebe. Je patrně velice hodná ta dáma a má radost. To je v pořádku, Marunka má také radost. Je také dobře, že se tváří docela decentně, poněvadž její vnady jsou poněkud vyzývavé. Ta jablka jsou rovněž správná, dostala jsem věru chuť na jedno. Dopadlo to mnohem lépe, než jsem čekala. Aspoň pro mě. Copak tomu asi řeknou mistři z Kavárny vzdechů? A máma? Něco zamručí, až to pověsím na zeď, a až odejdu, uroní možná slzičku nad krásou své nezdárné dcery… Tedy Civilní Pomona. To znamená pozemská, občanská bohyně ovoce. Mohli bychom tedy říci také: ovocnářka. Ovocnářka, která to má v koši i podprsence. Fuj, Marunko! Styď se! Který ďasík ti našeptává tyhle vtipy! Jak by se Jindra asi urazil, kdyby mohl čisti, co sis teď vymyslila! Nejsem vlastně sprostá, že mě napadají takové věci? Po kom jsem to jen zdědila? Kdo mě to naučil? Ale přichází to jako blesk, nemohu za to ani. A nejčastěji se to stane, když někde v srdci cítím, že běží o něco moc hezkého nebo vážného. Opravdu, ten obraz je velmi krásný, vím, Jindra mně tou podobiznou vyznává lásku a ještě něco… jak bych to řekla…

Nu, jak se ti to líbí, Marion? Jindra vešel, bafaje prudce, přistoupil k ní zezadu a opřel se rukou o židli.

Moooc, Jindro! odpověděla vřele a kajícně téměř. Objala tu jeho ruku a položila na ni svou hlavu: Jenže nejsem ve skutečnosti ani tak krásná, ani tak chytrá. Tuze mi lichotíš.

Býváš někdy takhle krásná, a co se chytrosti týče, jak tomu říkáš, uvidíme snad… Ostatně, na tom obraze jsme ovšem oba: tvá podoba a můj sen…

Ztichli a dívali se ještě. A oba se chystali něco učiniti. Jindra uvažoval, má-li se nad ni skloniti a políbiti ji nebo říci docela tiše: Chápeš můj sen, Marion, myslíš, že mám naději? A Marion chtěla vstáti a nastaviti mu ústa. Vstala také s rozpačitým úsměvem. Kolena se jí trochu chvěla, a s Jindrou se zatočil svět v její blízkosti.

Marion nevěděla, jak se stalo však, že se nic nestalo, a že mohla říci náhle hlasem poněkud ochraptělým, ukazujíc na obraz:

Víš, mistře, že jsem dostala chuť na jedno takové jablko!

Bafá a mlčí, nutě se do úsměvu.

Marion cítí, že mu ukřivdila, aniž ví, čím. Stojí ještě před obrazem, poněvadž nechce se právě teď setkati s Jindrovou tváří, a neví, co by činila jiného. Vaří se v ní rozpor pocitů. Je jí ho líto, poněvadž byl tak taktní a ponechal ji samotnu s obrazem, ale zklamala ho jistě. Připadá si nevděčnou. Zlobí se na sebe, že neučinila toho, čeho se jí zachtělo a k čemu ji pudilo více než pouhá vděčnost. Zlomilo se to v ní náhle, nemohla. A pak si zase myslí, že učinila přece dosti, když se přivinula k jeho ruce. Musil cítiti, jak to bylo upřímné. Může mu stačiti toto diskrétní vyznání. Ostatně, proč nepromluvil a nepomohl jí? Chce ji snad dohnati k sentimentálním výlevům? Proč nepromluví? Chodí kolem ní jako kocour kolem horké kaše, přede, nemluví. Obraz dělá oběma radost, a přece oba stojí teď nad ním jako nad hrobem. Je hloupá holka nezkušená, nemůže dirigovat situaci, to je jeho věc…

Ale Jindra ji neobviňuje. Bylo to tak krásné a prosté, když položila hlavu na jeho ruku. Byla by patrně učinila více, kdyby se jí bylo chtělo. Proč jí nepolíbil? Jen ze strachu, aby nic nepokazil. Nezlobí se na ni ani na sebe, vždyť nemá opravdu proč. Ale je stísněn, poněvadž potlačil svou touhu po jejích ústech. Ovšem, je nabit erotizací a stále z týchž příčin nemá odvahy dáti to najevo. Tělo je nespokojeno, chtělo by býti aspoň ukonejšeno vyznáním a jistotou, jedním dlouhým dotekem, který by sliboval to, co možno nebo nutno odložiti, ale co jistě nastane, až se lépe poznají. Rozum však varuje. Všecky jeho sny by se zhroutily, kdyby se vzepřela tak, že by poznal marnost své naděje…

Modrá obloha, napojená horkým světlem, tane vysoko nad jejich zmatkem se svým silným klidem, a slunce blíží se k podstavci s obra­zem, neboť naplní za chvíli celou gartenlaube. Jindra usedá do židle, kterou Marion opustila, usedá trochu malátně se svými zneklidněnými nervy a přiškrcenou náladou, a sáhne do kapsy pro tabák, poněvadž žmoulá svou lulku již naprázdno. A tak si vzpomněl. V kapse má také malou krabičku cigaret a v druhé kapse bonbony, višně v čokoládě a ko­ňaku. Koupil to včera ve městě pro Marion. O těch bonbonech mu jednou s nadšením vypravovala a na cigarety mívá někdy také chuť.

Nechtěla bys cigaretu nebo bonbony? Prostá vzpomínka na to, že jí něco přinesl a může obyčejně promluviti, svedla mysl na jiné koleje. Je mu volněji.

Cigaretu, prosím tě.

Odtrhla se od obrazu. Její poslední myšlenkou bylo právě: Ale vždyť to je můj obraz, mé jmění! Jak je to podivné! Před 14 dny byla jsem ještě chudá holka, žila jsem den ze dne, bez perspektivy, a teď se vlastně všecko změnilo, ani jsem toho nepozorovala. Ne, to není možné, aby se takové obrazy malovaly bez lásky nebo jen pro omámení hloupého děvčete. Měla jsem mu přece jen dáti tu pusu.

Zjihla zase, a když jí teď podával obé, cigarety i bonbony, usmála se rozpačitě, že to musí vzíti, a když jí zapaloval cigaretu a jejich pohledy se pomalu setkávaly, bylo toto setkání jako dlouhý polibek. Pak mu podala ruku a vyrazila ze sebe rychle:

A děkuji ti za obraz. Nezlob se, že jsem hloupá a nedovedu ti nic říci, ale mám z něho velikou radost.

Obrátila se rychle, aby neviděl, že se zarděla, a vtom dodala si nové kuráže:

A nemysli, že teď sem už nebudu chodit. To bys byl, mistře, vedle. Budeme spolu chodit na procházky aspoň obden, s’il vous plait, v ostat­ních dnech budu se ještě trochu opalovat, musím toho využít řádně, čas prchá.

Dobrá, zítra můžeme začíti.

A Jindra bezděčně vydechl zhluboka a bylo mu už zase veselo.

ČÁST DRUHÁ

X

Osmahlý Jindra zapadl do suchého plyše kavárenské pohovky jako grizzly. Vedro a pachy z popolední kuchyně obklopily ho těžkým ovzduším, kterého již dávno nemiloval. Ale člověk je stádný živočich. Co tedy činiti, zapadneš-li náhle na celý den do letního města? Máš usednouti pod červené slunečníky na pohostinnou terasu, zevlovati na řídké bahno líné a hnědožluté, kterému říkají stříbropěnná řeka a po němž sunou se ubohé parníčky jako muzeální obludy, a pozorovati kolem sebe vyfintěné loutky konvenčního světa, v jehož středu připadáš si pravidelně jako zaprášený poutník do země zaslíbené a zcela cizí těmto lidem, aklimatizovaným v lupičském pořádku? To lze snésti jen tu a tam, nejsi-li sám, jdeš-li například s krásnou a chytrou ženou, jejíž přítomnost tě těší a kterou baví ještě všelicí lidé s maškarními tvářemi a gesty. Jsi však sám a nechceš býti sám, nechceš býti sám se svou radostí nebo hořem, se svými plány nebo starostmi, poněvadž zpozorovals, že ani jedu zamyšlené samoty nesmí býti zneužíváno.

Když Marion posledního července odjela do města, začal Jindra studovati, zavíral se do gartenlaube a jeho lesní procházky byly stále kratší. Zato tím častěji a déle sedával v zámecké restauraci nebo zájezdní hospodě vesnické a nad sklenkou vína hloubal o Marion a budoucnosti, až přepadala ho melancholie ze samoty a vína, nervy chvěly se mu bolestně a unavený mozek předával rezignovaně otěže podrážděným čivům.

V jeho poměru s Marion nic se nezměnilo v minulých týdnech. Společné jejich procházky dlouhé po úžlabině a jejím okolí podobaly se moudrým a krásným výkonům sportovním, a nemohlo býti pochybnosti o tom, že se snaží navzájem co nejdůkladněji se poznati. Neskrýval jí nic ze svých názorů, a Marion dala mu tu a tam nějakou anekdotou ze svého života nahlédnouti do své minulosti a vnitřní struktury, ale nestala se sdílnější, jakmile se přiblížili k svému poměru vzájemnému. Při víně rozpovídala se někdy s očima upřímně zářícíma, vypravovala mu drobné příběhy z nepestré své minulosti, bez přetvářky a studu nestoudných, někdy se až zachvěl úzkostí, když slyšel z těchto sladkých úst, v jaká nebezpečí vrhají se taková chudá děvčata z nezkušenosti, a býval hrdý na její čistý pud, který ji vždy znova zachránil před špinavou pastí, ale zpozoroval, že řekne všecko o tom, co minulo a nemá již souvislosti s jejich dneškem, pečlivě však se vyhýbá prozraditi své myšlenky o jejich poměru a své pravé city k němu. Zdálo-li se mu někdy, jako by si hrdě myslila, že mu má přece stačiti a všecko říci prostý fakt jejich pravidelného a nikoli nedůvěrného styku, jindy napadalo ho naopak, že nechce říci ani učiniti nic, co by mu dávalo naději na více než pouhé přátelství. Byl-li někdy téměř přesvědčen, že ze studu, plachosti, odporu k citovým výlevům nedovede mluviti ani jednati v poměru, jakého dosud neprožila, jindy po dlouhém mudrování byl ochoten uvěřiti, že si s ním toliko hraje, snad jen bezděčně, snad jen ze záliby v jeho přátelství, a odhodlával se, že tomu učiní konec, že se jí vyzná ze své lásky a naděje a pak – děj se co děj. Ale šla-li poté ráno vedle něho prostá, mírně zářící a vábná a den se usmíval zase ve vodě, na květech a listech i v teplém vzduchu, pociťoval pouhou její přítomnost jako štěstí a nabádal se k trpělivosti.

Když den před jejím odjezdem šli naposled oborou do zámku, mluvili málo. Jindra byl zamlklý, poněvadž myslil toliko na toto rozloučení, neskončí-li nějakým neurčitým slibem, který by byl jen zdvořilou formou konce, a Marion, která dobře věděla, co se v něm děje, a byla smutná, že končí její prázdninová idyla, nikoli však že by mohl přestáti její poměr s Jindrou, neboť to jí vůbec nenapadlo, obávala se sentimentální chvíle více než jindy, poněvadž nebyla si tentokráte jista sebou a přemýšlela, jak by nejlépe a nejkratčeji potěšila jeho srdce. Jsouc sama zarmoucena, měla živý soucit s jeho přechodnou starostí, tak zbytečnou. Na minulých procházkách pominula její nedůvěra k Jindrovi úplně. Za ten měsíc jejich styků zvážnělo však její nelehkomyslné srdce a četné jejich hovory o povážlivých otázkách života ve dvou postavily ji před těžký problém, o němž chtěla ještě přemýšleti, než se do něho vrhne definitivně a závazně.

Přemýšleti! Není to tak snadné bez delší praxe a kultury, ve světě zatíženém troskami minulosti a symptomy budoucnosti v ovzduší starých pověr souchotinářských a nových iluzí. Přemýšlejí doktoři, profesoři, filosofové a většinou, běda, tak špatně! Jak může přemýšleti prostá dívka, která usne silným spánkem, sotvaže ulehla, je ustavičně rozptylována novými vjemy a nedovede ještě rozlišovati představ, vyvolaných stavem krve nebo žaludku, od výsledků chladného a logického uvažování! Stero náhodných příhod nebo objevů může ji odvrátiti od dobré nebo špatné cesty, pro kterou se rozhodovala. A když už mozek odhodlá se ke skutku, teprve prudké vzrušení citové zadrhne osudový uzel…

Seděli na rozloučenou u vína v chladné jizbě zámecké pod skupinou parohů a liščích hlav. Na smutek se dobře pije. Poněvadž však byli spolu, nebylo to nebezpečné, naopak: vrátila se jim radost ze života, odvaha a veselost. Jindra vypravoval s opatrnou nemotorností erotické anekdoty a Marion se bavila, poněvadž byly pro ni nové. Těšila se, jak jimi pohostí smíška Silvu, jakmile se sejdou, což bude jistě hned na prvního: Silva je vděčný posluchač, rozesměje ji na celý večer. A vycítivši vhodnou chvíli, i s rozpustilým vědomím, že její otázka bude míti v tomto okamžiku zvláštní příchuť, odhodlala se náhle a bez přechodu k dobrému skutku.

A kdy my se vlastně zase uvidíme? Či chceš tu ještě dva měsíce býti zalezlý jako sysel v díře?

Tentokráte Jindra se zarděl prudce. Přišlo to příliš neočekávaně. Nepostřehl ani situačního vtipu, ani dobrého skutku. Od té doby, co miloval Marion a byl trýzněn nejistotou, ochabla vůbec jeho pohotovost, a teprve post festum a o samotě zkoumal důkladně všecko, co od ní slyšel nebo na ní pozoroval.

Kdy budeš chtíti! odpověděl namáhavě.

Marion pocítila svou převahu, a řekla tudíž jasně:

Hleď, Jindro, víš přece, že mám jednoduchou frekvenci. Po třetí hodině můžeme se sejíti, kdykoli budeš chtíti, oznámíš-li mi to předem. Chodím někdy se Silvou. Také pro buňku dělám tu a tam něco.

Nebýti dvou tří hostů v jizbě, byl by Jindra zlíbal Marioninu ruku až k lokti. Měl na to nesmírnou chuť. Zase jeden balvan vypadl mu z nitra a svalil se do věčné hlubiny. A po mnoha dnech odhodlal se tedy opět k vřelejšímu tónu. Vždyť ani jinak nemohl.

Víš, Marion, bude se mi tu po tobě hrozně stýskat. Myslím, že bez tebe nebudu ani po lesích chodit. Chci trochu studovat. Malovat už asi nebudu. Ale kdybys řekla, abych šel s tebou do města, půjdu. Jenže ve městě je všecko jiné, zatížené, v nebezpečí. Pro mne bude lépe, zůstanu-li zatím zde, než se nějak rozhodnu a dokud bude snesitelné počasí. Možná, že to bude dobré i pro nás, pro naše přátelství. Setkáme-li se tu a tam ve městě, uvidíme pomalu, jak se tam dá… žíti…

A tak se dohodli, že Jindra přijede dvakrát týdně do města. A pak před osadou řekli si prostě jen: Dobrou noc!

Jindra sedí tedy v kavárně a čeká na známé lidi, kteří tu a tam se tu zastaví přes to, že je léto a prázdniny. Po třetí hodině má schůzku s Ma­rion a teď je teprve jedna. Sešli se ve městě již třikrát nebo čtyřikrát: Jindra čekává před kanceláří, pak zajdou do restaurace, je-li Marion hladova, a jdou na procházku městem nebo jedou za město, a než si povědí novinky, Jindra z osady, Marion z kanceláře nebo ulice, a poho­voří si o poměrech ve straně, je večer a Marion kvůli matce spěchá domů. Jindra tušil správně: je to v městě docela jiné a patrně potrvá delší dobu, než si zvyknou stýkati se spolu v nových kulisách, tak málo vhodných pro vřelejší situace, jak oni je poznali tam venku.

Kavárnu, jejíž zadní místnost, ve které Jindra sedává, je ještě dusnější než sál s velkými okny a otevřenými dveřmi, možno považovati za „dostaveníčko“ jisté části mladších intelektuálů obého pohlaví. Jindra se tím nikterak netají: vedle dělníků jsou proň toliko jistí intelektuálové snesitelnou společností. S dělníky bývá rád hlavně při práci, tu jsou prostí a vznešení, upřímní a divocí; s intelektuály je mu – aspoň někdy – dobře při víně, když se debatuje nebo mírně pomlouvá: jsou slabí a dětinští, smutní nebo nestoudní, směšní svou domýšlivostí, politováníhodní pro své bludy a vášně, tak často však lidé podobní dělníkům a klesající pod břemenem, které není vždy lehčí nejtěžšího břemene hmotného. Jsou ovšem výjimky a jistě četné: módní loutky snobů, jejichž drzost a opovážlivost je odporná, nebo literární a žurnalističtí magnáti, s rozmyslem pracující pro vládnoucí třídu a svůj blahobyteček: to je vlastně již pod různými formami živel buržoazní, intelektuálnost zaprodaná vykořisťujícímu systému se vším všudy.

Buržoazii Jindra nenávidí, je mu protivná docela fyzicky, její tváře, řeči, gesta, to tučné, lesklé, arogantní cizopasnictví dnešní, stejně smrtelné jako chudobný život pracovitý, a přece každým slovem a posun­kem vyjadřující odhodlání zničit odpůrce všemi prostředky, podle míry jeho nebezpečnosti naloupenému vlastnictví. Často si myslí, že kdyby chtěl, zhroutí se takový nadutý žok světovládného masa ve vteřině k jeho nohám, a jediná slza upřímná nebyla by uroněna nad ním, jediný čin dobrý nezůstal by spojen s jeho jménem. Je zpupný, ten Paďour Paďourovič, poněvadž ví, že se to tak snadno nestane, a my jsme trpěliví, poněvadž víme, že můžeme to učiniti, ale neučiníme toho tak snadno, my jednotlivci neučiníme toho při zdravých smyslech; za mě, za tebe, za sebe především učiní to jednou pracující třída, až míra její trpělivosti bude naplněna a uzel vývoje bude nutno rozetnouti.

Jindra usmívá se do obláčků své lulky. Zapomínaje mimoděk na své milostné soužení, má pocit vnitřní svobody, nikoli úplné, ale dosti veliké, aby ho oblažovala a sebevědomě sytila. Vynořil se mu v mysli povídavý mužíček se vznešenými brýlemi diplomatickými, parvenu, který objevil v sobě po válce zlatou žílu talentu k chrlení konvenčních románů, a když se mu podařilo spustiti tuto výnosnou fabriku, vlezl do kožichu a společenské škrabošky: honosí se svými sportovními výkony, tenisem a koněm, znalostí vín a žen, a tlachá ve všemožných novinách o všemožných otázkách. Považuje bezuzdnost své prázdné hry s malo­měšťáckými pojmečky za projev obzíravého, svobodného pohledu na věci a svou chytráckou konformičnost bez kázně a svědomí za široké vědění a výsledek dalekých obzorů. Z náramného patra hledí na třídní boj a dialekticko-materialistickou skutečnost, neboť věru, on přece může ze své žabomyší perspektivy posuzovat všecko volně – jak mu to právě slina na jazyk přinese nebo inkoust do pera. Taková je jejich svoboda, všech těch výrobců popsaného papíru, nechutné nádivky do nakladatelské a žurnalistické nadvýroby literárního opia pro pologramotný národ. Jejich zrak, podle ušlechtilé fráze, není zakalen třídní ne­návistí: jsou eventuálně stoupenci „konstruktivního socialismu“, pěkného ornamentu nikterak neohrožujícího pořádek, který jest jejich živlem; nevadí jim cenzura, neboť jsou státotvorní a věří, že poměry jsou stále lepší, poněvadž jejich kapitálek roste; nepřekáží jim korupce, neboť mají hlubokou znalost lidského srdce a také sebe poněkud znají. Ovšem, tout comprendre, c’est tout pardonner, a oni mají zvláštní porozumění a odpuštění především pro zločiny velkého stylu legálního. Chudáci! S větší nebo menší obratností plazí se na břiše před všemi fetiši vládnoucí třídy, a nejsou-li dvorní blázni buržoazie, jsou aspoň paštičkáři maloměšťáctva a musí do svých kašiček míchat velmi opatrné přísady. Ale jsou svobodni, svobodni jako domestikovaná zvířátka dobře krmená. A mají svobodný rozhled, svobodný rozhled jako ptáci z klece při plné misce semence, z klece zavěšené v okně do dvorů mezi vysokými a hlučnými činžáky.

Ty moje zlatá svobodo! Hryžeš vděčně kosti svých marných snů ke své denní čočovici, poněvadž vidíš, kolik je černé bídy v záhybech dnů a kolik tvrdých srdcí naparuje se na jejich lesklé líci. Raduješ se prostě ze svých kvetoucích, nekřesťanských luk, protože vidíš, kolik je zotročených srdcí, mozků, dlaní a nestoudných karabáčů ve špinavých pěstích panských. Obklopuje tě jasná skutečnost, stále zbadatelnější, hřeje tě poznání, posilující tvou lásku i nenávist, zatímco kolem komolí stále ještě tvář světa tisíc lží a bludů, v zájmu nejvyšších chlebodárců rozsévaných všemi traviči studní v žurnálech a na katedrách a zahřívaných ideologiemi starých i mladých bláznů. Ty moje zlatá svobodo! Jaká rozkoš vězí ve vědomí, že tvoje poznání a svědomí izolují tě od bezuzdné třídy, jejíž zločiny jsou jejím smrtelným chrapotem, od kněžské maškarády a blábolení filosofů, vlekoucích za sebou galejní koule pověr, od prostituce žurnalistů a bláznovství bosonohých apoštolů! Že izolují tě od bezradného stáda maloměšťáckého, zděšeného rudou kometou a po­slední srážkou dvou světů, která se blíží! Věděti, že to, co nenávidíš a čím opovrhuješ, je odsouzeno ke zkáze a hanebné smrti! Věděti, že to, o čem jsi snil a co miluješ, rodí se z krve a násilí jako všecko veliké v tomto nezralém lidstvu, ale rodí se, rodí, a nad naším prachem povládne jednou jako jasnější úděl. A naše jediná hrdost: že naše jména budou mezi těmi, kteří jásali v ústrety novému světu, milovali jeho hrdiny a tvůrce, nezapírali nikdy své lásky ani nenávisti…

A Jindra si ještě myslí: Byl-li jsem někdy otrok, jsem-li snad někdy otrok, tedy jen otrok krásného snu o čistším a svobodnějším světě… když tu přisedá k němu mladý básník Slza, červený, kulaťoučký a usmívající se, trochu bolestně snad.

Jak se máš, vzácný hoste?

Dobře, jako člověk z osady.

Závidím ti.

Můžeš mě při nejbližší příležitosti napodobiti. Je to laciné.

Strávil jsem dovolenou venku u rodičů, bylo to zadarmo. Ale nudil jsem se také k smrti.

Nebylo tam kavárny, ani intelektuálů, ani vína? Chlastáte ještě?

Baže. Je to nemoc.

Nejsem abstinent ani moralista, ale je to nemoc, avantgardní možná.

Tobě se to směje!

Proč právě mně? Jsem přece z téže obce, a pozemskými statky nejsem také požehnán.

Jsi energický.

To sotva. Ale nemám zálibu ve věčné kocovině. Chápu. Těžko se vám dnes žije. Buržoazii už nevěříte, ale revoluce vypadá suše a přísně. Pozorujete jen úpadek, nového nic, poněvadž nový svět nepřichází již jako krásná pohádka, nýbrž drsně, neomaleně, střízlivě, bezohledně, byrokraticky. Pravá dekadentní generace existuje teprve dnes. I když tu a tam velebí Marxe a Lenina. K dobrým veršům to stačí, k životu nikoli. Vždyť se již ani na krásné a bláznivé lásky nezmůžete. Když se člověk dívá na ty vaše utahané poměry a alkoholické flirty… dekadenti jste.

Máš pravdu. Co dělat však?

To ti neřeknu. Vypadalo by to profesorsky a nebylo by to nic platné… Přestanu malovat. Nemá to již smyslu… Budu studovat. Mám dost různých zájmů. Chtěl bych do lidí nalévat revoluci nepřímými cestami. Jsme tu ještě za opicemi.

Dáš si čtvrtku?

Nedám. Mám ve tři hodiny schůzku, byl bych podrážděný.

Viděl jsem tě minulý týden s tou dívkou. Má pěknou postavu. To víš, už se o tom mluvilo. Není ledová?

Nikoli. Spíše tichá voda.

Podemlela už tvoje břehy?

Dokonale.

Slza volal číšníka.

Nu, Jindro, dej si také jednu. Máš na ni právě kdy, a jedna ti neuškodí.

Tak tedy jednu, usmál se Jindra.

Slza se rozpovídal o svých bližních. Co tropil Tur za své předvčerejší opice. Že malíř Klapka rozbil si auto a hlavu, když se vracel z pitky. Jak paní Houbová hledá svého básníka už dva dny po městě. A pak, trochu rozehřát již, přešel na knihy, které v minulých dnech četl: byly všecky úžasně krásné, úžasně krásné…

Ach, mládí, pomyslil si Jindra, jak bych mu záviděl, kdyby mi ho nebylo zároveň líto.

Marion vyšla z domu přísně a strnule jako mechanická loutka, přešla mimo něj, stavíc se, jako by ho neviděla, ale náhle se obrátila prudce a s veselým úsměvem podávala mu ruku. Byla prostovlasá v bílých plátěných šatech černožlutě pruhovaných. Slušelo jí to, byla stále ještě zahnědlá a vznášela se vábně a královsky.

Máš hlad?

Nikoli. Měla jsem dnes kdy v poledne obědvat. Ale na kávu mám chuť!

Pojedeme tedy na Terasy.

Třeba.

V elektrickém voze mlčela nebo odpovídala jednoslabičně. Všecky zraky byly na ně upřeny. Když vystoupili a přišli na silnici, pravila: Je to nepříjemné, když na nás tak zevlují. Co na nás ti lidé vidí?

Možná, že nám to tak sluší spolu.

Zavěsila se do něho. Činila to, byla-li v dobré náladě.

Něco ti o tom povím. Silvě vypravoval jeden její kolega z kanceláře, že jel minulou sobotu v elektrice se zajímavým párkem. Byl prý to asi malíř a jeho modelka. Dala si ten párek podrobně popsati a tak poznala, že jsme to byli my. Bylo to po třetí hodině u Muzea. Skutečně jsme tudy v sobotu v tu dobu jeli do Zahradního města. Měla jsem tyhle šaty. Silva je hned poznala.

Malíř a modelka. To není tedy to nejhorší, co si o nás mohou mysliti. Jen když nás nepovažují za známost paďourskou.

Na Terasách bylo plno. Pohled na pestrý, navršený dav mezi květinami a červenými slunečníky nebyl nepříjemný. Kapela hrála jakési tango a tóny s hlasy a šumem splývaly v jednu vláčnou hudbu moderního života zahalečného. Hodinku dalo se to snésti. Hledali stolek u zábradlí, aby viděli na řeku a bílé plachetky, a narazili na známé.

Přisedněte si přece, nenašli byste ani místa jinde.

Byl tu malíř Panáček, sličný, jako hoch svěží synek z buržoazní rodiny, poněkud mondénní, ale statečný a milý kreslíř, a jeho útlá partnerka, paní Korekta, pilná překladatelka a redaktorka, zdrželivá a distin­guo­vaná, a pak drsný, hubatý a vtipný Prkno, revoluční karikaturista. S tím se Marion již znala ze stranického života. Usedli tedy, a Prkno snažil se jako obyčejně baviti společnost:

Tak sme byli včera zase v Selský vinárně. Už sem se zařek, že tam ani nepáchnu, a přece sem tam zase vlez… Je to teď samej filmař, a já, dyť mě znáte, sem blázen do umění a do žádnýho mamonu. To byla votrava. A pak, co to stojí peněz. Koupil sem Fandě za celou korunu slaný mandle a chtěla eště svíčkovou na smetaně, že má po víně hlad. Copak to de? Co by tomu řekla moje ubohá matka, která mě živí. Řek sem jí: Milá holka, chceš-li se mnou chodit do vinárny, musíš si večeři přinést v kapse. Dyť je přece ta krize. Revoluce se vůbec neplatí, a kam já pudu dělat, to nevím. Dyž já namaluju nějakýho toho národního svatýho, je to učiněnej vrah nebo loupežník. Jestli se dostanu do toho Národního slova, tak mě za tejden vylejou. Povídal jsem tuhle svý ubohý matce: To ste mě nemohli udělat zdvořilejšího? Plakala, chudák, že prej u nich v rodině nikdy nic takovýho nebylo a že sem asi podvržený dítě. Podvrženej nebo nepodvrženej, to je mi fuk, ale rád bych tu a tam viděl nějakej tác na dlani. Já se divím. De-li si člověk něco poslechnout na schůzi nebo přečte si něco v novinách, vidí, jak ten národ je eště blbej, tak by si měl takovýho karikaturisty, jako sem já, trochu vážit, protože mu ukazuju, co a jak. Sem zrcadlo paďourů. Sem karabáč na podfukáře a zloděje. Sem buditel. A moje ubohá matka mě musí živit. Je to spravedlnost? Není to hanba? Ale dyť vono se tu nic pořádnýho neudrží. Jsou scuknutí, jako jezoviti za starejch časů. Všecko, co je jim nepohodlný, umlčej nebo zesměšněj nebo pošlou do kriminálu. Dybych jim takhle dělal vobrázky k citátům z jejich národních svatejch. Ale kde vzít k tomu ksichty? Tudle vám mě něco napadlo, udělej velkej cyklus: Nebát se a nekrást! Ale jak udělat z poserů hrdiny a ze zlodějů neviňátka? To bych musel ject někam na Velikonoční vostrovy mezi divochy. Tam bych snad eště našel lidi, kerý nekradou, rozuměj: nóbl nekradou, a kerý se nebojej, ne že si myslej, že drzost je lepší než poplužní dvůr, jako ty gauneři ze Salónu odmítnutých, ale že maj čistý svědomí a vědí, o co de… Jo jo, to je votrava. A ta Fanda mi nejde taky z hlavy. Vona si dá svíčkovou v takovej krizi. To já vemu každýmu kousek z talíře a mám za večer třeba deset chodů; má ubohá matka by mě jinak neuživila…

Poslouchali, usmívajíce se. Bylo to však dnes spíše hořké než vtipné. V horkém vzduchu nad nimi vlál prapor jakéhosi vzdáleného smutku.

Cože jsi dnes tak zlý? zažertoval Panáček. Myslíš, jsi-li sám otráven, že musíme být otráveni také my?

Jo, to dělá ta krize.

Mlčeli a dívali se na protější břeh s lomem, kde mezi zelenými kopci plazila se již chapadla velkoměsta. Ponuří pavouci nevlídných myšlenek lezli jim po tom letním obraze, poněkud již unaveném.

Ach nikoli, to nebyla ještě hospodářská krize, která na ně přímo doléhala. Větší nebo menší starosti finanční, ty jsou přece vezdejší chléb jejich, na který si už zvykli. Se svými sny a požadavky nebudou míti stejně nikdy dost ve společnosti ovládané penězi a rozšafnou existenci zařídí si leda tehdy, až zpohodlnějí nebo zblbnou. Ale intelektuálové nejsou buřiči z povolání. Stávají se jimi teprve z opravdového zklamání. Vědomě nebo bezděčně touží po dlouhé pohodě a dlouhém míru, za nichž rozpory mezi tím, co jest, a tím, co by mohlo býti, jsou dosud latentní, a nad prací vědcovou nebo umělcovou, která chce býti pobožnou chválou života a jest jí také v nejlepších svých výsledcích, klene se pokojná obloha z jistoty a kladu. Jsme ovšem dětmi a účastníky nejkrutšího provizória v dějinách. To, co by se chtělo znova zkonsolidovati, je minulost, která za světové války odhalila navždy svou pravou a nezměnitelnou povahu, ale budoucnost vrší se před námi jako ohromné balvany, jež v potu tváře nutno dopravovati na jejich místo a zkrvácenýma rukama přitesávati. My, kteří nejsme dosud tupí a mrzcí, abychom se kořili minulosti a dali si řádně zaplatiti, víme zároveň, že z budoucnosti uvidíme jen porodní bolesti: už nikdy, nikdy nezazní v naši nejmilejší práci a nejšťastnější den líbezná šalmaj mírných pastevců, kráčejících před svými pokojnými stády. Vztek a nenávist, úzkost a hanba, hořící obzor a sten mučedníků provázejí naši víru, více než víru, naši jistotu, a naše vítězství vydá jásot a pláč, pláč a jásot, strašlivý výkřik porodní. Pera, štětce, dláta – bodáky, pušky, děla; písně, hudba, hra – povely, boj, práce. Docela jiná práce. Možná práce, které už nedovedeme…

V horkém vzduchu vlaje prapor jakéhosi vzdáleného smutku.

Co ty tu sedíš dnes jako sůva? obořil se náhle Prkno na Marion, aby napravil náladu. Podívej se, jak je krásně, a jak ty Židovky okolo štěbetaj!

Marion byla opravdu zamlklá a poněkud ztuhlá.

Máte hezké šatečky, slečno. Klobouk nenosíte? zeptala se paní Korekta taktně, aby pomohla Marioně z rozpaků.

Odvykla jsem mu venku.

Jste pěkně opálená. Kde jste byla?

A ženy rozhovořily se s konvenční mírností. Marion vlastně jen odpovídala skoupě na otázky.

Byla stísněna tou cizí ženou, sebejistou a dobře vychovanou, jejíž společenskou převahu pociťovala. Přirozeně málomluvná a plachá cítila se dosud doma jen v proletářském prostředí. Jako bystrá a citlivá pozorovatelka nenáviděla žen hloupě tlachajících; mlčela tedy, domnívala-li se, že nemůže říci nic rozumného nebo aspoň obyčejného.

Jindra věděl, že za chvíli řekne: Půjdeme? Prkno ho dneska zklamal. Nebyl tak vtipný, aby Marion rozesmál. Dovedla náhle vyraziti takové kovové a čisté chacha, upřímné a dětské, že znělo Jindrovi v uších po celé dny jako krátké zazvonění ptáka v lesní houštině.

To jsem ráda, že jsme už zase sami, oddychla si Marion, když sešli na silnici.

Zvykneš si pomalu, odpověděl Jindra prostě. Lidé bývají pod svými společenskými škraboškami jiní, lidštější, než si je představujeme. Zvláště prožili-li kus drsného života jako paní Korekta. Musíš poznati různé kasty, než poznáš svět opravdu.

Teď nás asi pomlouvají!

To činíme všickni do jisté míry; vyměňujeme si dojmy. Tomu neunikne nikdo ani na ulici. I ty se přece kocháš groteskními vlastnostmi svých bližních. Viděl jsem tě jednou, jak pozorovalas dvé zapovídaných bab s otevřenou pusou. Ani jsi nepostřehla, že stojím už vedle tebe!

Ty lháři!

Kdepak! Dnes ještě se směji v duchu, když si na to vzpomenu.

Pak jí vypravoval román paní Korekty, šli pěšky do vzdáleného předměstí, a než se nadáli, byli v blízkosti domu, v němž bydlela. Dále nesměl.

Byla dnes velmi krásná, myslel si Jindra, odcházeje pomalu na nádraží, ale deset schůzek dal bych za jeden den s ní v úžlabině. Zbývala mu téměř ještě hodina do odjezdu, tak se tedy posadil v nádražní restauraci ke sklence vína a hloubal, hloubal…

XI

Jednou v sobotu, kdy Marion chodila dříve z kanceláře, vyletěli z vy­prah­lého města rovnou do lesů a v hostinské zahradě bohaté villegiatury posadili se pod husté kaštany. Mohl jí toho dne vypravovati jakési novinky z osady.

Mluvil jsem s Pavlem Konrádem.

Nosí ještě květiny do vázy?

Střídáme se tu a tam – na tvoji památku.

Už znáš jeho tajemství?

Tušil jsem je od počátku, nepřekvapilo mě. Ale musím se ti předem přiznati k něčemu. Sáhl jsem ještě jednou po barvách. Chtěl jsem míti také pro sebe hmotnou upomínku na gartenlaube a tvůj malý ráj. Malý obrázek jen. Tvou sluneční lázeň v té idylické díře. Jak mi to napadlo, tak jsem se do toho pustil. Ukáži ti jednou skicák plný detailů; najdeš v něm stolek s kyticí, vybral jsem si ty zvonky, besídku a smrk, zeď s řeřichou, kout užovčin, dvířka; sebe také v něm najdeš v různých pozicích, uhodl-li jsem všecko správně, nevím ovšem. Normální obrázek s takovými detaily byl by ovšem kýč. Tak jsem to všecko rozložil a znova spojil po svém, trochu kubisticky. Není to ovšem nic světoborného. Ale dělá mi to velikou radost. Je to obrázek ze samého slunce, a mně aspoň dává iluzi skutečnosti, kterou jsem si musil ovšem částečně domysliti… A tak jednou odpoledne, když jsem jej již dodělával, rozezpívaly se venku na dvoře Pavlovy housle. Nerozumím hudbě a nevěřím, že jí netřeba odborně rozuměti, máme-li ji úplně pochopiti. Mám rád tu a tam prostou hudbu, ale hudba symfonická například je mi docela cizí. Mám snad také nějaké námitky proti její iracionální povaze, která tak často podporuje lidské bludy a neřestné sklony; tím ovšem myslím například mystiku. Ale Pavlovy housle zněly mi jako dlouhá, smutná píseň milostná, měkká a téměř dívčí, a doprovázely mě při práci věrně, jako by věděly, co dělám: maloval jsem právě iluzi tvé nahoty. A pak přišel tiše sám, nevím, zda náhodou, nebo věděl-li, že tu maluji, a dlouho se mlčky díval na drobné korektury, o které jsem se tu a tam ještě pokoušel. Konečně řekl:

Takové malování je jako hudba. Jenže je konkrétnější.

Jsou také malíři, odpověděl jsem, kteří chtějí malovat abstraktně. Jsou na omylu, myslím.

A já si myslím, řekl zase Pavel, že právě to konkrétní nejvíce pobádá a blaží malíře při práci. Nemám rád realistických obrazů, dobrá fotografie je zajímavější, ale musí to býti velice krásné, vyjadřuje-li malíř svůj sen nebo svou iluzi o něčem konkrétním, co ho upoutalo, co miluje, snad vášnivě miluje. Tak tys tu asi letos maloval. Jak ti závidím! Škoda, že jsem neviděl také ten portrét.

Uvidíš jej příštího roku v podzimním Salóně, řekl jsem. Prozatím je tajemstvím. Chci jej opravdu za rok vystaviti, Marion, s tvým dovolením ovšem. Na rozloučenou s uměním. Měl bych to snad učiniti již letos, ale cosi… osobního mi v tom vadí…

Závidím ti, opakoval Pavel. Moje hudba, moje sny a iluze jsou jen pára, dodal tiše, smutná pára, bolestně smutná…

Obrázek byl hotov, odložil jsem štětce s barvami, vstal jsem. Cosi energického do mne vjelo. Má mě jistě rád, má ke mně důvěru, řekl jsem si, netřeba, abychom se sentimentálně mazlili s pouhým stínem a lyrickým podobenstvím. Běží o problém, který je mně zcela jasný. Pokusme se vnésti pevný obrys do jeho páry, je-li to jen pára a mlha. A řekl jsem mu to asi takhle:

Poslyš, Pavle, jsi jemný a v jádru zdravý muž, ovšem, docela zdravý, jen tvůj nynější stav je trochu povážlivý. Máš veliký talent, bylo by ho škoda. Nezlob se, prohlédl jsem tě již dávno. Tvůj problém není tak tragický, jak si snad myslíš, třebaže stále ještě žijeme mezi pokrytci a pitomci. Zkrátka řečeno: závidíš mi, jak říkáš, poněvadž jsi vypozoroval, že miluji a s předmětem své lásky se aspoň přátelsky stýkám, a chtěl bys také milovati, býti v blízkosti milovaného tvora, ale nemůže to býti žena, poněvadž žen nemůžeš vůbec milovati.

Pavel se zarděl. Ale neponechal jsem mu kdy k nějakým formálním vytáčkám…

Marion zdvihla obočí a kývla mírně hlavou:

Ach, takové je to tedy! Po sprostu se tomu říká teplej, viď. Chudák!

Jakýpak chudák! zvolal Jindra poněkud agresivně. Nemluv tak hlasitě, zamručela Marion nervózně a opatrně se rozhlédla po okolních stolech. To byla také jedna chronická vada její plachosti, kterou neměl rád. Jako by lidé mluvící hlasitě a nonšalantně se chovající nebyli méně nápadní než tichošlápkové a sestrčené hlavy. Oko sklouzá lhostejně po lidech živě se bavících, nezastaví-li se u krásné tváře nebo vyzývavé toalety, ale povšimne si se zájmem tichého páru nebo plachého člověka. Ovšem, Marion se zajímá ještě příliš o lidi, hltá je, jako by si chtěla nahraditi, co zameškala v hubených letech své první, zakřiknuté mladosti, a tak si myslí, že je stále tak pozorována, jako sama stále pozoruje; vedle toho je opravdu poněkud nápadná svou velkou postavou a bledou, cizí tváří, a zvláště jde-li s ním, s Jindrou, kterého zná tolik lidí a kterého si lidé na ulici ukazují. Budiž. Chtěl by však vnuknouti jejímu sebevědomí trochu opovržení povrchními pohledy, úsudky a řečmi domestikovaného stáda, které má stejně daleko k přírodě jako k uvědomělé společnosti.

Jakýpak chudák! opakoval Jindra tedy už ztlumeně, ale ve věci chtěl zůstati útočným. Předešlého dne umiňoval si zase jednou, že ji vyprovokuje k ano nebo nikoli. Teď ovšem zbývala z jeho odhodlání jen jakási agresívnost, nepřímá a krotká.

Takový chudák byl jsem vlastně také… po léta… až do letošního července… Hledá lásku a přátelství, hledá je v jedné osobě… Přírodě je to jedno, hledá-li je muž v muži nebo ženě, a nám to může býti také jedno… Heterosexuální nebo homosexuální, obé je z vůle přírody a nemá býti pro lidi předmětem posměchu, zlosti, pomluvy, pokryteckého rozhořčení nebo legální persekuce, pokud je soukromou radostí, která nikomu přímo neubližuje… Hledá lásku a přátelství… ono teplo, bez něhož někteří lidé živoří nebo živořili by jako tropické rostliny za severními okny… Byl jsem také takový chudák… jsem jím možná dodnes… snad mám jen iluze, které se zítra nebo pozítří zhroutí…

Myslíš, řekla Marion s úsměvem, který byl směsí shovívavosti, ironie i čehosi vřelejšího. Ale její tvář ihned zase vychladla.

Jindra ztratil odvahu, mlčeli chvíli, pak Marion zeptala se rozhodně, aby obnovila mír.

Tak cos mu vlastně řekl?

Nu, počal zpočátku poněkud neochotně, vysvětlil jsem mu, jak se dívám na jeho problém. Že není ani vzácnost, ani nemocný člověk, ani netvor. Že je toliko jeden z určitého procenta, které bylo v lidstvu patrně od počátku, ale tu a tam rozmohlo se jako epidemie, aniž něčemu ublížilo. Četl něco jen o dórské lásce antické, vzdychl si: Proč nemáme ještě helénského slunce nad sebou!, ale upozornil jsem ho, že by byl se svou jemnou a lyrickou myslí brzy zklamán mezi těmi civilizovanými živočichy, brutálními a panskými. Slíbil jsem mu přinésti trochu moderní literatury o homosexualitě. Dnes je ve skutečnosti jediná nesnáz v tom, že v nepokročilých zemích, i v těch, kde je sice zatracován klerikalismus v teorii, ale kde v praxi se myslí dosud a cítí v duchu kněžské kasty, domnívají se zákoníky, že jest jejich povinností mluviti také do této věci, tak dokonale soukromé, a čím soukromější, tím lépe, a pa­ra­graf, který zakazuje toto „nepřirozené smilstvo“, jak říkají agenti s kněž­skou morálkou, jest pravým viníkem všeho zla s homosexualitou spojeného: korupce, vyděračství, skandálu. Ale, v tom vězí právě nesmyslnost této legální péče, zákon zakročuje obecně jen ve skandálních případech, které sám zavinil, kdežto pokojné naše spoluobčany homosexuální ponechává volky nevolky, poněvadž mu nic jiného nezbývá, jen pod tajným dozorem policejním jako politiky režimu nepohodlné nebo sociální buřiče. Tedy homosexuální muž je nejen z vůle zákona vydán napospas vyděračům a vháněn do náruče prostitutům nejpochybnějšího karakteru, je také střežen a tajně zaregistrován jako zločinec: předpokládá se o něm, že by se mohl státi obětí zločinu, jejž zákon usnadňuje, i že sám je schopen zločinu; tento předpoklad však, je-li takový muž nechán na pokoji, je neodůvodněné utrhačství. Heterosexuální lidé napášou se z erotických a pohlavních důvodů tisíckrát více zločinů, a nikoho přece nenapadne předem policejně střežiti pohlavně dospělé lidi „normální“. Vedle toho bylo vždy v davu homosexuálních veliké procento lidí zvláště jemných a vynikajících. Řekl jsem tedy Pavlovi, že netřeba se mu vůbec styděti za jeho čistý, a podle toho, jak ho příroda stvořila, také přirozený sklon, za jeho odrůdu milostného pudu, a že by měl v zájmu svého psychického zdraví přemoci poněkud svou plachost a spolknouti hořkou pilulku: navštěvovat! veřejně místnosti, kde muži jeho druhu se scházejí. Při jisté opatrnosti podařilo by se možná najiti skutečného a pomilování hodného přítele. I to jsem mu řekl, kdybych znal přiměřeného hocha hodného, že bych mu ho sám přivedl. Myslím, že v Pavlových rukou byl by dobře opatřen.

Ach ty kuplíři, zasmála se Marion tiše. Ale řekni mi, líbí se ti takový poměr? Nemáš snad dokonce nějaké zvláštní sympatie k němu?

Mohlas, myslím, už pozorovat, že jsem tak dokonale heterosexuální, jak jen možno, odpověděl Jindra a hleděl vyzývavě do očí své mladé partnerce.

Myslíš? řekla znova s touž malou potměšilostí umíněnou.

Ale Jindra ji tentokráte ignoroval, zaujat svým spravedlivým plaidoyerem.

Neběží přece v takových a podobných případech o to, co se nám osobně líbí nebo nelíbí. Náš soukromý vkus není poslední instance, běží-li o spravedlnost. Lidé, kteří všecko hodnotí toliko podle toho, jakou libost nebo nelibost v nich věc vzbuzuje, jsou nutně lidé nespravedliví a nesociální. Obraz může se nám nelíbiti, vždyť o tom rozhoduje často stero tělesných i psychických dispozic, a může býti přesto velmi dobrý z hlediska výtvarného. Člověk může se nám nelíbiti svou tváří nebo postavou, je-li však hodný, rozumný a poctivý, nebudeme ho přece považovati za nepřítele lidského rodu ani za svého nepřítele. To činí jen hypochondři. A tak také milostný poměr muže s mužem nebo ženy se ženou může se nám zdáti groteskním nebo nechutným, ale budeme se domáhati spravedlnosti proň, víme-li, že jeho příčinou je příroda a její hravá pestrost tvarů. Kněží a byrokrati vnutili by nejraději pohlavní život lidský i všecko ostatní do jedné jediné formy, která je pro ně nejpohodlnější a nejvýnosnější. Naštěstí tento boj s přírodou vždy prohráli a musí i příště vždy prohráti. Chtěli potlačiti volný život milostný, a nad manželské postele vznesl se jim špinavý mrak prostituce. Chtěli skotačivé pohlaví zkrotiti křesťanstvím, a zahnízdilo se jim na dvoře papežském. Chtěli zakázati styky homosexuální, a smějí je toliko, z dopuštění hlouposti lidské, hlídati svými fízly… Co mne se týče, neobjevil jsem v sobě věru žádných dispozic k homosexuální lásce. Je mi to docela cizí. Jako školáci tropili jsme ovšem různá alotria pod lavicemi i mimo lavice. To snad všickni kluci…

A holky také… dodala Marion s pochopením.

Ovšem. Obě pohlaví, a odjakživa, u přírodních národů, v antice, v křesťanském světě… Naivní moralisté spínají nad tím ovšem ruce od jisté doby, a chytráčtí škrabáci píší o tom senzační romány… Jsou to nevědomci… A pak jednou v kasárnách… Byl horký den, poledne, setnina přišla ze cvičení, hoši odházeli výstroj, sedli si nebo lehli na slamníky, někteří polonazí. Na jednom slamníku spatřil jsem chlapce až do pasu nahého. Byl to dělník, ale těla tak oblého, čistého, ojínělého téměř. Jeho prsa podobala se dvěma něžným psaníčkům milostným, růžově zapečetěným. Očí jsem nemohl od něho odtrhnouti. A přece to byla jen libost zcela krasocitná. Nenapadlo mi dotknouti se ho, obejmouti ho, sblížiti se s ním, a druhého dne už jsem si ho nepovšiml… To lesbická láska, homosexuální poměr žen, více mi lahodí. Snad také jen z estetických důvodů. A snad právě proto, že jsem tak heterosexuální… Je to…

Nemohla bych…

Věřím ti. Ale tu a tam přichází to s erotickou kulturou… Nu, nechme toho… Podařilo se mi dodati Pavlovi trochu kuráže. Slíbil jsem mu, že půjdeme jednou spolu podívat se na ten druhý svět. Je hrozně plachý ještě.

Vezměte mě s sebou!

To by bylo až v noci, a to snad nemůžeš.

Marion se zamyslila.

Člověk je otrok, řekla po chvíli.

Svoboda není zdarma. Už jsem ti to, myslím, jednou řekl; nutno si ji vybojovat.

Marion zabroukala jakousi písničku:

Svoboda je křehké kvítko,
panna není z ocele;
neví dneska lidské dítko,
kdo mu zítra ustele.

Svoboda je plachý ptáček,
samota je z kamene,
všecko na světě má háček
z ledu nebo plamene.

Byla dnes jaksi veselejší a odvážnější. Slušelo jí to podivuhodně, a Jindra měl dojem, že se zbavila jakéhosi břemene, že se rozhodla pro něco, odhodlala k něčemu, a vztahoval to ovšem na jejich poměr. Byl opět přesvědčen, že musí býti trpělivý, až příhodná chvíle svede ji, aby sama mu dala najevo svou vůli, má-li již nějakou opravdu.

A ještě něco ti povím. Jak jsi bezděčně poplašila Martu. Bylo to patrně den nebo dva dny před tvým odjezdem, když ses ještě naposled opalovala v gartenlaube. Marta nevěděla nic o tomto koutě. Dokud byla Anka Kodetová ve srubu, nechtěli Konradové o tom mluviti a ani v neděli nechodili tam na mariáš. Byli tak hodní na nás. Nechtěli nás rušiti a zbytečně přetřásati se ženskými náš poměr. Pak se na to zapomnělo: jako by gartenlaube ani neexistovala. Marta hospodyňka šla toho dne na procházku: cestou musila vždy něco sbírati, jinak by byla nikam nedošla. U zdi té zříceniny našla heřmánek. Ještě nikdy jí nenapadlo, aby si ji lépe prohlédla. Je trochu bázlivá a ticho na tom opuštěném místě je zpočátku opravdu tísnivé. Ale heřmánek přivedl ji až na dvůr. Šla docela tiše, stala se zvědavou, našla díru za křovím a strčila tam dokonce hlavu. Tys nechala toho dne patrně pootevřená dvířka…

Hm, to je možné. Zvykla jsem si v gartenlaube na tu samotu tak, že jsem se už docela nic nebála; byla jsem tam jako doma.

Nu, tak tedy Marta spatřila pruh světla, přiblížila se a nahlédla do tvého ráje. Neřekla nikomu, co tam uviděla. Chtěla tomu přijíti předem na kloub. Šla tam druhého dne, třetího dne, pak ještě dvakrát nebo třikrát, ale dvířka byla už stále zavřena, všude ticho a pusto, klíčovou dírkou spatřila jednou jen veverku, která se mihla na písku. Zanechala toho tedy, ale na své vidění nezapomněla. Zatím namaloval jsem tam ten svůj malý obrázek. A předevčírem konečně pokusila se Marta vyzvěděti něco od nás.

Jaké jsou to zdi vlastně tady naproti? ptala se večer.

Nějaké hospodářství bývalé, opuštěné a zapadlé, odpověděl Jan.

Bydlí tam někdo?

Nikoli.

Co je za těmi zavřenými dvířky uvnitř?

Pohlédli jsme na sebe, my mužští, navzájem a usmáli jsme se. Teprve teď jsme si uvědomili, že Marta nebyla zasvěcena.

Říkáme tomu gartenlaube, řekl zase Jan, hrávali jsme tam v karty. Je to místnost bez stropu i střechy.

Proč tam už nechodíte?

Jindra tam maloval.

Marta podívala se na mě zkoumavě, pak jí v modrých očích zasvítil vítězný úsměv a zeptala se mne trochu ironicky:

Nestraší tam?

To nemyslím, odpověděl jsem, a všickni jsme se smáli. Ale běhá tam veverka, vyhřívá se tam had se zlatou korunkou a pak tam snad chodí nějaká dryádka z lesa na slunce.

Tak tak, přitakala Marta. Viděla jsem ji. Ležela na písku, byla nahá, ležela na břiše zády ke mně, takže jsem jí neviděla do obličeje, byla už pořádně hnědá a maže se patrně vazelínou, aby se nespálila, poněvadž se leskla jako had. Je to bruneta a hezká, soudíc podle těla. Zadnici měla jako melounek…

Fuj! vyhrkla Marion a zarděla se, ale nepodařilo se jí potlačiti zároveň veselost.

Vstal jsem tedy, pokračoval Jindra, šel jsem nahoru pro ten malý obrázek a ukázal jsem jej Martě.

Nebylo to snad takhle?

Dívala se naň dlouho, než se v něm vyznala, ale není tak záhadný, aby na něm nebyla našla své vidění.

Tak asi to bylo, opravdu, nebylo to ovšem kubistické.

Smáli jsme se a řekli jí, žes tam chodila se opalovat a toho dne žes asi zapomněla zavříti dvířka.

To mi není příliš příjemné, řekla Marion poněkud rozmrzele. Ženské jsou drbny.

Jsi už mimo jejich dosah, chlácholil Jindra. Ostatně, Marta je sice domácí skřítek, ale řekne-li jí někdo z nás, že něco je krásné nebo správné, tak tomu věří a bude to ze všech sil hájiti. Nemá také příležitost mluviti o tom s někým. Sama nepůjde to roztrušovat. Kdyby tu byla ještě Anka, tak by tě možná trochu proklepaly, poněvadž jsi pro ně taková jakoby vzdálená… Ale to jsou jen řeči, s těmi setkáš se všude, ať jednáš tak nebo onak, a nic na nich ‚ nezáleží… Slyšelas ostatně, že ses Martě líbila…

Usmívala se blaženě.

Jen se mi posmívej!

Naopak. Kdybych byl básník, vzal bych své varyto, postavil bych se tady uprostřed na stůl a zpíval bych dlouhou chválu tvých vnad.

A já bych mohla pak vybírat, ne?

Nu, nebyli bychom hezký pár?

Marion pokrčila rameny a usmívala se záhadně.

A co je ještě nového? zeptala se po chvíli.

Myslím, že už nic… Ach, počkej! Billy se rozejde asi s Helou.

Proč?

Nevím nic určitého. Vznáší se to teprve nad nimi. Ale tuším jakési příčiny. Billy je jednak příliš mlád a vznětliv pro trvalý poměr. A pak roste rychle. Hela, která je toliko o rok mladší, je prosté děvče bez aspirací a nemůže ho vlastní silou doháněti. Billy však je příliš rozptýlen a věnuje málo péče jejímu vnitřnímu životu. Počíná ji považovati za hloupou a netečnou k mnoha věcem, které sám má za důležité. Helu to uráží, je hezká, hodně bystrá a hrdá, ale takzvané ženské zájmy mají u ní převahu. Jejich zájmy nemohou se už sjednotiti, jsou chvíle, kdy přestávají si rozuměti, nejsou již upřímní jeden k druhému, přátelství je ochromeno a nemůže již osvěžovati a podporovati dlouho lásku, která přežila svou bouřlivou dobu. Ke konvenčnímu manželství by to snad stačilo ještě, ale Billy nemá pro ně buňky ani v teorii, ani v praxi… a já mu k němu ovšem radit nebudu.

Jak dlouho mají se už rádi?

Déle než dvě léta. Začali velmi brzy a naráz, bez okolků.

Nemrzí tě ten konec?

Byl jsem rád, že Billy má hodné děvče, ale věděl jsem, že to nebude definitivní poměr. Billy se rychle mění. Ještě dlouho nebude vykvašen. Nic není ostatně hloupějšího než ty rané sňatky, doporučované některými reformisty maloměšťáckými jako ochrana před ztřeštěnostmi mládí a prostitucí. Je-li manželství, totiž legální, víceméně násilná manželská forma buržoazní původu patriarchálního s její společnou domácností a rodinou jako vrchnostenským panstvím přednosty domácnosti a rejdištěm rodičovské libovůle, teoreticky překonáno, potrvá nicméně s kapitalistickými řády, jejichž jest oporou, poněvadž dosud nemnozí mají dosti rozumu a mravní síly, aby se bez něho v dnešním pořádku obešli a čelili blbosti klepavých bab a žurnalizujících profesorů, která je nazývána veřejným míněním. Ale doporučovali doporučovati tuto násilnou formu s jejími odpovědnostmi mládeži plné iluzí, plné horoucnosti a nezralých snů, je opak reformy, je posilování reakce. Mládež má býti vychovávána pro volné poměry snubní, vychovávána se zřetelem k nebezpečím, jimiž jsou dnes ohrožovány a korumpovány. Legální manželství je zaopatřovací ústav pro penzisty života; kdo toho nedbá, octne se dříve nebo později na scestí, které draze zaplatí…

Rozejdou se klidně? ptala se ještě Marion.

Doufám. Budou toho míti právě dost oba. A nejsou na sobě závislí. To je hlavní věc.

Tiché odpoledne, poněkud ochladlé, odpočívalo již v lesích po pozdním žáru srpnovém. Vydali se po lesních pěšinách z dosahu lidí. Vedli se tu a tam za ruce a prostovlasá Marion poskakovala ve svých světlých šatech plátěných, shýbala se nad květinami a vzpínala po větvích jako velikánské dítě.

Víš, nač jsem si teď vzpomněl? řekl Jindra s úsměvem, když se právě před ním vzepjala s roztaženými pažemi.

To zas bude něco pěkného!

Tehdy se mi to velice líbilo. Vzpomněl jsem si na krásné bílé čápy, jak na uherské pustě vzlétli na kupky sena a mávali tu křídly.

Padouchu! Musím si dnes trochu zarejdit, zítra nebo pozítří budu už zase nemocná.

Řekla to tak prostě, že ji pohladil aspoň po vlasech. A vzpomněl si, že také ke konci minulého měsíce upozornila ho klidně na svou přirozenou nesnáz. Odřekla jíti na delší procházku: Nemohu dnes mnoho choditi. Rozumíš přece? Ze svého mládí měl nepříjemnou vzpomínku na tajemné stopy, které byly rychle odklizovány po slečnách, které bydlily u jeho matky v podnájmu, a na vtipy z nesrozumitelných slov, které slýchal v hostincích, do nichž ho matka vodila na nedělní zábavy. Když pak, hodně pozdě, se dověděl, oč běží, nechápal, že lidé nemluví prostě o svých nejpřirozenějších věcech a dovedou o nich jen nechutně vtipkovati. A hle, nyní tato jeho dvouměsíční přítelkyně, tak plachá a zdrželivá, mluví o fyziologické funkci svého těla tak přirozeně, bez pitomé upejpavosti i slizké nechutnosti! Bylo mu volno a zapomínal na svou tíseň vedle jejího těla.

Usedli v houští nad pěšinou na zelené místo, jako by chtěli jeden druhého pokoušeti. Seděli mlčky jako ve vonné besídce, ze které viděli poněkud na nejbližší okolí, sami dosti dobře skryti. Čekala, že ji obejme? Snad. Ale byla by se jistě bránila tady v lese, kde člověk nikdy neví, odkud naň hledí dvé dychtivých očí. Čekal, že mu dá aspoň maličko najevo, že smí čekati na všecko? Čekal i nečekal. Cosi statečného a ve­selého zdálo se mu zároveň vězeti za jejich dnešní náladou, co se jaksi příčilo milostnému vrkání. Pomyslil si ovšem, že ho sama téměř sem zavedla a že snad čeká na jeho přímé vyznání jako záruku, že neběží o frivolní hru. Tak často již měl na jazyku prostá a vřelá slova, jak by jí rovnou vyznal svou lásku, teď mu však chyběla. A než blízkost jejího těla mohla znova probuditi v něm touhu nade všecko silnou a vnuk­nouti mu pravý výraz, ozvaly se dole na pěšině hlasy.

Marion zbystřila sluch. Byl to pár, který měl patrně naspěch. Ulehli hned na svah vedle pěšiny. Marion uchopila Jindru za ruku, potřásla jí se šibalskou radostí a vypjala krk s neodolatelnou zvědavostí velkého dítěte. Nepoplaš jich! šeptal Jindra. Ale také milence krylo dosti dobře křoví. Marion viděla jen rytmický pohyb tmavého kabátu mužského. Bylo to krátké, všední, i pro mladou obraznost bezbarvé.

Pojď, půjdeme, řekla, když milenci odešli. A u sebe si myslila: To nic není, takhle v lese!

XII

Zlatý den zářijový tane nad vrchy a vlnovka řeky vrhá stříbrné blesky. Po několika deštivých dnech z konce srpna zazářila pozdní pohoda letní jako sváteční stůl s rozkošnými pokrmy na vyleštěných mísách.

Je neděle a Marion se Silvou leží na stráni pod košatým dubem; mají odtud široký rozhled na hluboké koryto řeky i protější srázy a kopce, kučeravé tu a tam zelení přezrálou již, ale ještě neunavenou.

Vyjely si na celý den, navštívily v chatě u vody dobrého trampa Frejku, pojedly u něho z napytlačených ryb, zásobily ho cigaretami a po srázné stezce vylezly pak sem na stráň.

Jako dvé praporů světlých, stažených ze žerdí, vlají na zeleni. Ale jejich dvé srdcí zpívá v nestejné poloze. Marion chtěla by býti veselá, ale Silva, jindy koník řehotavý, truchlí. Už dlouho potácí se bez řádného partnera, nespokojena s otroctvím ve zpupné kanceláři i s prázdnotou ve svém srdci. Chtěla by si uleviti, ale cítí, že Marion by raději zpívala.

Obloha nad nimi je hluboce modrá.

Řekni mi: máš ho ráda?

Líbí se mi, je hodný, vzpomínám si naň často, není-li přítomen, chtěla bych někdy už, aby byl smělejší.

Víš, co je láska?

Co je láska? zeptala se Marion, poněvadž si vzpomněla na tlustý notes Jindrův.

Víš, děvče, četla jsem o tom již tolik, ale rady si přece nevím. A ne­mysli, že jen v románech. Naopak. V románech je vždycky jakási nespolehlivá fantazie. Vyvolají obyčejně iluzi, kterou pak život musí rozprášit. Bylo to moc fajn, když jsme s Alfrédem ujeli. Promarnili jsme malé jmění. Ale tehdy mě to těšilo. Byli jsme jako ve víru krásných věcí. Milovali jsme se snad každý den. Ale kdybych to měla všecko věrně popsat, nebylo by to přece jako v románech. Začali by to čísti a nechali by toho, protože by to byla povídačka tisíckrát napsaná, tisíckrát slyšená, tisíckrát prožitá. A vidíš, bylo to takové, teď, když se na to zdálky dívám, bylo to takové. Bylo to potisícáté prožito a potisícáté to zapadlo, zbyla jen taková suchá vzpomínka, jako protěž v knize. Ale já nechci jen vzpomínat, jsem mladá, na to mám dost času, až mi bude šedesát… Ale už jsem zas v tom. Počkej! O čem jsme začaly? Co je láska. V učených knihách moc jsem o tom četla. Byla jsem jako divá po nich. Ale zdálo se mi, že všude jen dávají člověku kousek pravdy. Po troškách si z toho vybíráš pro vlastní život a nikdy nejsi hotova. Zamilovaný člověk je prý erotizován, to asi jako že jeho pohlavní buňky jsou druhou osobou pobouřeny, a dostane chuť se s ní pomilovat. Ale to přece samo není láska. Mužští jsou většinou ochotni pomilovat se s každou druhou ženskou, je-li k tomu vhodná příležitost, ale neříkají tomu láska, ani přitom o lásce nemluví. A mnohá ženská je také taková. To je horší, duchaprázdnější než psí svatba. Tomu rozumím, že zamilovaný člověk je tedy erotizován tím, do koho se zamiloval, bez touhy po milování nedovedeme si přece lásku představit, četla jsem kdesi, že platónská láska je unding, zmetek, a jinde, že domnělá láska bez smyslnosti je strašidlo bez masa a krve, ale je to jistě nějaká zvláštní erotizace, důkladnější, spojená s nějakými city ještě silnějšími. Myslím, že všecko záleží na těchto citech. Četla jsem také, snad to rovněž znáš, je to malá knížka, vydali ji komunisti, jméno autora jsem zapomněla, že láska pomíjí s erotizací a žádná erotizace není trvalá, že tedy v budoucí společnosti budou se párky scházeti jen na dobu čerstvé erotizace, dokud jejich milostný poměr bude ještě vášnivý, aby zplodily silné a krásné děti, a pak se rozejdou zase za svým povoláním, a příště dá se každý erotizovati zase někým jiným. To jsem vlastně zažila s Alfrédem, jen dítě po tom nezůstalo. A nechtěla bych to opakovat, kdybych předem věděla, že to za rok nebo za dvě léta skončí a propadne se jako lesklý sen do noci, že po tom zbude zase jen samota a prázdnota kolem všedního života. Takoví revolucionáři chtěli by z nás žen nadělati zase jen němé roboty a rodící samice. A jinde jsem četla, že sice vzájemná erotizace vždycky vyprchá, ale že milostný poměr může býti společnými zájmy a vzájem­nou důvěrou změněn v jakési usedlé přátelství, které je prý pak ta pravá láska manželská. To se tedy podobá člověku na penzi. Nad nějakým tím vedlejším poměrem nutno prý pak ovšem přimhouřiti oči. A ti nejupřímnější upozorňují mezi řádky, že přece existuje také jakési „nutné zlo“, prostituce…

Silva ležela s rukama pod hlavou a mluvila k obloze. Teď se však naklonila k Marion.

A přece je láska. Je to ta jejich erotizace, ale ještě něco více, to, co tak často připravuje lidi o rozum. A tak jsem došla k tomuhle: Ty zvláštní city spojené se zamilováním rostou, jsou-li jim kladeny překážky. Lidé dělají hlouposti, jsou-li nešťastně zamilováni. Vraždy a sebevraždy jsou páchány, když on už nechce nebo ona už nechce nebo třeba jen rodiče jim brání. A také touha tím roste, ta erotizace, nebo aspoň je stále udržována. Zkrátka, když dva zamilovaní nemohou býti stále spolu, když nemají příležitost nasytiti se úplně jeden druhého, jako se to děje v man­želské posteli, nebo i když jsou skoro už syti, ale nevidí se po nějakou dobu nebo nemohou se důvěrně stýkati, pak všecko je jim jaksi nové zase, touží po sobě stále znova a jejich láska nepřestává. Proč by tedy lidé nemohli z vlastní vůle dělati to, k čemu jsou někdy nuceni okolnostmi? Ale to není ještě všecko. To by mi mohla leckterá holka říci, nač má takhle uměle prodlužovat starý poměr, když nový poměr může ji oblažit novým opojením. Oblažit… na chvilku… Snad si sama myslíš, že s novým klukem je to vždycky zajímavější a hezčí. Ale najdi ho hned! Jak dlouho já už naň čekám! Chlapi jsou dnes tak blbí! A co potom? Co má člověk vlastně z toho stálého střídání? Milování není všecko. Uděláš si to, protože musíš, ty buňky to chtějí, nemůžeš bez toho žít, jako nemůžeš žít bez jídla, není to samo o sobě nic jiného než fajn večeře při hudbě za pěkným stolem. A když se nasytíš, hledáš něco jemnějšího u toho, s nímž ses pomilovala, něco pro srdce a ducha, jak tomu říkají. Nějaké pevnější pouto, společné zájmy, ne kšefty a domácnost, něco lepšího, upřímnějšího, přátelství, oddanost, kout, kde je teplo… Marion… oddanost… teplo…

Padla tváří do trávy a zavzlykala.

Marion se zarděla rozpaky. Hladila ji po plavých vlasech a dívala se upřeně na řeku dole.

Hovno!

Silva se vztyčila a usedla s uslzeným smíchem.

Marion musila něco říci.

Víš, že Jindra říká to všecko také nějak takhle. A má tlustý notes, nosí jej stále s sebou, jsou v něm všelijaké citáty a nápady. Také je tam, co je láska. Od Strindberga. Četla jsem to, ale už si z toho pamatuji jen to, že zamilovaný vidí podobu své lásky i mezi ručičkami na hodinách a ve všech jeho buňkách prý by ji našli. Nějak tomu ještě všemu nevěřím. Ale jen tak nazdařbůh se s někým pomilovat, to bych asi nedovedla. Měla bych pocit, že jsem mu byla jen nástrojem.

Každá ženská to nedovede. Dáti mu najevo, že nepodlehla jemu, nýbrž své chuti a potřebě, a že jsou si docela rovni, když se rozcházejí.

Nejlepší je, myslím, míti hodného přítele.

To máš tedy pravdu. Ale řekni mi, když jsi s Jindrou, máš už někdy chuť pomilovati se s ním?

Hmm, přitakala Marion s rozpačitě rozpustilým úsměvem.

Tak je to dobrý! řekla Silva spokojeně. Ale nezapomeňte pak na dietu! Škoda každého přátelství, které se rozpadne jako utahaný hadr.

Z houštiny dole vynořila se pomenší postava mužská. Marion hned ho poznala, zamávala rukou a zavolala: Ahoj! Byl to dobrý tramp Frejka.

Tak jsem si myslel, kde ty holky teď asi jsou, a ony tady.

Poněkud nízký a rozložitý, měl upřímné oči v hezkém obličeji trochu zasmušilém nebo ustaraném: vyjasnily se teď a s plachou oddaností hleděly na obě ženy. Ihned se také vyslovil:

Čekal jsem Magdu, nepřijela, měla sehnat nějaké prachy, mám jen na dráhu a zatracenou žízeň, ale ne na vodu. Tak jsem se vypravil na stráň, jestli tu někdo nezapomněl portmonku s něčím cinkavým.

Nevrč, řekla Silva, půjdeš na pivo s námi. Kolik jich vypiješ?

Podle toho.

Co myslíš, Marion, na kolik stačíme?

Mám dost ještě, neboj se, odpověděla Marion s úsměvem. Byla ráda, že přišel se svou venkovskou neotesaností a bezelstnou myslí. Mají aspoň průvodce dolů do hospody, kde bude jistě hlučno a veselo. A nebudou už mluvit o těch bolavých věcech. Stejně na ně myslí stále.

Dobrý tramp Frejka přišel z venkova do města studovat, ale nechal toho a dělal chytře veselý časopis proti paďourům a reakci, až se nepohodl s vydavatelem, jemuž běželo jen o těžký zisk. Teď se protlouká všelijak se svou ženou, která si všecko představovala jinak, a sní o tom, že se vrátí na rodná pole. Ve městě člověka nic netěší, nejsou-li peníze. Když tu prožiješ nějaký ten bujný rok, rozejdeš se s většinou kamarádů, díváš se trochu spatra na ten švindl, jemuž tu říkají umělecká kultura, a nemáš-li buněk k vážnému studiu, nic tě tu již nedrží a tisíc věcí a ještě více lidí tě otravuje: zasteskne se ti po venkovském životě pokojném, daleko od města a dráhy. Také se tu dá tu a tam trampovat s oky na zvěř nebo sekyrkou na dřevo, dobrou knihu můžeš si tu vždycky přečíst a místo do Selské vinárny chodíš pálit slivovici.

Sedni si tu s námi na chvíli, řekla Marion, vykouřím si cigaretu a pak půjdeme. Její nervy, poněkud podrážděné hovorem se Silvou, zatoužily po lehkém narkotiku. Natáhla se, aby mohla labužnicky pouštěti obláčky dýmu přímo vzhůru.

Ale jsi ty dlouhá ženská! řekl dobrý tramp Frejka s tichým obdivem, neboť byla krásná a vábná ve svých světlých šatech, s rozházenou chocholkou, javanskou pletí a s plným košem svého života.

Tak mně kousek uber a přidej si jej.

Odkud mám začít?

Silva se rozesmála hlučně, a vážné věci propadly se pod trávu a me­chy. Byli náhle všickni veselí: ženy, že měly společnost nikoli nepříjemnou a uslyší za chvíli hudbu a zpěv; dobrý tramp Frejka, že je mezi hezkými ženami a dostane se brzy k pivu. Stranou nad protějším vrchem tryskal sluneční ohňostroj a dole na řece pádlovali polosvlečení lidé. Dobrý tramp Frejka zařval na ně ze všech sil: Ahoj! až skály rozezvučel, a zdola ozvaly se stejné výkřiky, pohlcované hlubinou. Zlatý den zářijový rozprašoval radost jako vonnou silici.

Cestou šla Marion téměř mlčky, protože Silva se zmocnila dobrého trampa Frejky, a jejich hovor a smích neustávaly. Ale bavila se.

Kytary plesají a harmonika pláče. Chceme býti veselí, pokud to dovedeme, otroci panského města, v době, kdy nic není na svém místě, a chudý člověk, lezoucí jako hlemýžď ulicemi, neví, kdy ho rozšlápne lhostejná bota panská. Chceme býti veselí! Proč bychom nebyli veselí? Řezníci, uzenáři, drůbežníci mají napěchované krámy, lahůdkáři na všech třídách stavějí ve výkladních skříních a na pultech skvostné pyramidy z paštik, sýrů a konzerv, z pamlsků celého světa, a my měli k večeři vuřty s chle­bem, opečené na táboráku. Proč bychom nebyli veselí? Jasné skříně a výklady, celé domy skleněné jsou plny prádla, šatů a toalet, bot a stře­­víců, klobouků, látek, krásných látek, které splývají vodopádem zladěných barev, a my se sešli jako pestrá karavana, propuštěná z cirku, v hadrech sebraných po všech koutech. Proč bychom nebyli veselí? Šperky ze zlata, platiny, briliantů a perel naparují se za skleněnými tabulemi klenotníků a na cizopasných klisnách buržoazie, tisíce rodin byly by rády, kdyby za jeden ten skvost mohly žíti celý rok, a my kupujeme skleněné korále své milence a jablonecké prstýnky svému miláčkovi, aby jich ani zastaviti nemohli, my pracující. Proč bychom nebyli veselí? Příroda rodí a plodí, stroje vyrábějí, dělníci riskují život, a nepřetržitý proud všeho, čeho lidé potřebují a nač mají laskominy, valí se a tvoří jezera zboží. Ale kordóny obušků a bodáků jej střeží, aby nikdo si nenabral z něho bez peněz. A na hromadách peněz leží těžce síť masných rukou a propouští jen maličké praménky, které, ubíhajíce, rozdělují se a tenčí donekonečna, a k tisícům nedojde nic. Proč bychom nebyli veselí?

Kytary plesají a harmonika pláče. Chceme být veselí. Proč bychom nebyli veselí? Na Východě vzplanul Veliký Táborák proletářů. Do tmavé noci vyhoupla se rudá luna, a všickni psi jako na povel počali výti. Zbledli akcionáři, bankéři a správní radové. Zbledli průmysloví magnáti a statkáři. Zbledli kněží a domácí páni. Zbledli vůdcové lidu a odbo­roví tajemníci. Zbledli cizopasníci. Jejich legální manželky se rozkatily, a děvky dělaly svinské vtipy na Lenina. Plechové držky všech národů protestovaly z parlamentární tribuny, ministrům chvěl se hlas rozhořčením, a stoprocentní vlastenci měli pěnu vztekliny kolem huby. Mezinárodní smečka podlých chlapů blila lži a nadávky. Dobrodruzi shrabovali kapitalistické milióny na intervenci. Všecko mamo! Zkrotli. Lezou ke kříži. Lasciate ogni speranza! Pobíjeli jste nás po tisících, mrzačili jste nás po tisících, za trochu mouky a bramborů svlékali jste nás do naha, jsme pomstěni! Světová válka vám nepomohla. Dusíte se krví a mamonem. A Veliký Táborák plápolá nad zlobou, s kterou se navzájem požíráte. Proč bychom nebyli veselí? Milióny kladiv buší o závod v Kovárně, kde proletariát formuje znova svět. Bez vás. Proti vám. A my jsme mladí. Z práce pro vás půjdeme do práce pro sebe. Z práce, která je hanbou, půjdeme do práce, která je nejvyšší ctí. Nemůžeme nic ztratiti. I kdyby znova karabáč nutnosti nás honil a bída kůrkami nás krmila, budeme pracovati pro dějiny a lidstvo, nikoli pro zloděje, kteří dělají veřejné mínění, nikoli pro lupiče, kteří vládnou bankami, nikoli pro vrahy, kteří zachraňují váš pořádek. To nám stačí. Jsme lidé prostí, život nás nerozmazlil, nezvykli jsme pohodě a míru, nemáme iluze snílků ani sny básníků, budeme kouti železo, dokud bude žhavé… Proč bychom nebyli veselí?

Kytary plesají a harmonika pláče. Fando, Nando, Mary, Barčo, Kity, holky, do kola!

Na tvrdé podlaze, na dlani hospody otáčí se několik párů. Kytary plesají a chlapci zpívají.

Holka v pumpkách, kudrnatá,
pojď!
Naše bída není svatá,
vypadá jak loď.
Houpá se to, houpá s námi,

držíme se nad vlnami,
holka v pumpkách, pojď!
Když se člověk v kole točí,
hou,
vidí jen ty tvoje oči
mlhou červenou.
Zapomene na své rány,
však se houpá svět i s pány,
houpy houpy hou.

Kamarádi, ještě jednou
hrát!
Paďouři už také blednou,
nač se ještě bát?
Velký Táborák chyt v dáli,
každému už chvilku hráli,
nám teď budou hrát.

Přimáčkni se ke mně, ty má,
vším!
Ať to zebe nebo hřímá,
radost není dým.
V neděli se chceme smáti,
v pondělí zas chcem se rváti
se všemi a vším!

Hospoda dýchá těžce otevřenými okny do večera a hlomoz hrdel a nástrojů, nohou a nádobí přetéká do ztichlé krajiny poříční. Jedné mysli je veselící se zástup a šenkýř roznáší nápoje jako kamarád. Venku zasupěl vlak z hlavního města. Za hodinu vstane většina a odjede opačným směrem. Jen několik prázdninových usedlíků z osad zůstane snad ještě chvilku.

Vešel nový host. Starý host. Většina ho zná. Ahoj! Vysoký, smědý mladík v kamaších a lodenových hadrech. Vrátil se z města do boudy z jakési schůzky; má dovolenou na září. Ještě se vtlačil za jeden stůl, mezi kamarády. Pak jako by udeřilo:

Zase stříleli do dělníků!

Neviditelný balvan zalehl na několik vteřin všecky hlasy a pohyby. Pak rojem přidušeně rozhučela se hospoda v jiné, nízké poloze. Kolem příchozího tvoří se překotný hlouček. Tryskají výkřiky.

Kde?

Proč?

Sedm mrtvých?

To tedy jde ráz na ráz.

Olověný chleba nezaměstnaným.

Tak si nepomohou.

Tak se nezachrání.

Paďouři chtějí krev.

Banky!

Zbytkaři!

Aby se ukázali zahraničním věřitelům!

Padla rána z davu, že jo?

To budou zas úvodníky!

Krokodýlí slzy.

Plechová držka promluví proti reakci zleva.

A Pepek, kandidát křesla!

Zbabělci nadávají zbabělců.

Zrádci!

Správní radové!

Ať žije Velký Táborák!

Proletariát!

A mezi tím nadávky, krutá slova, krvavé vtipy. Již vzhůru, psanci této země… Internacionála!

Všickni stojí. Všickni zpívají.

Také Marion a Silva zpívají. Marioně planou oči jako černé hvězdy na zbledlém nebi.

Když pěšinou podle kolejí šli na nádraží, kdosi brnkal ještě ve tmě na kytaru, Silva se bavila s jakousi novou známostí, a dobrý tramp Frejka, který šel s Marion, zeptal se jí náhle:

Co dělá Jindra?

Nevím. Je asi v osadě.

Tichošlápku! Vždyť to všickni vědí, že spolu chodíte.

A zajímá tě to?

Upřímně řečeno, Marion, zajímá. Mám vás oba rád. Což je to něco zlého?

Není. Ale mluvit o tom netřeba. Jindra studuje. Chce psáti knihy. Sekne s malováním.

Proč jen také něco neumím?

Uč se.

Neumím to ještě. Snad to nedovedu nikdy. Budu raději kopat pařezy a pomáhat na poli.

Opravdu chceš na venkov?

Opravdu.

Marion se odmlčela a uvažovala, zdali by dovedla žíti na venku stále. Asi nikoli. Ještě chce mnoho vidět, slyšet. Takhle jezdit po světě, to ano. Do teplých končin. A pak si vzpomněla na gartenlaube a v chladnoucím údolí bylo jí náhle smutno. Zamrazilo ji také. Jako obyčejně, když vypila sklenku vína nebo se rozčilila. Jinak byla spokojena s touto nedělí. Nebyla obyčejná.

XIII

Marion leží se silnou angínou a citelnými teplotami. Dostala ke všemu ještě menstruaci. Nemocenský doktor uštědřil jí týden. Ulehla na otoman, poněvadž jednou její idiosynkrazií je nechuť k posteli, kusu nábytku, který ji odpuzuje tvarem a připomíná jí pelech; je za tím asi nějaká nepříjemná zkušenost z válečného mládí, zatlačená do podvědomí. Jindrovi napsala kratičký dopis, že trochu stůně, aby tedy kvůli ní nejezdil prozatím do města: že mu oznámí včas své zmrtvýchvstání.

Pod Civilní Pomonou na stěně, jejíž úsměv podobá se odlesku jasného dne zářijového, který venku tane nad městem, zdá se její hlava na bílém polštáři náležeti krásné mučednici z nějaké legendy: vlasy zdají se úplně černé, oči jí planou temně ze zbledlého obličeje a rty má nezvykle červené. Jejich plný, vábně vykroužený tvar připomíná více než kdy jindy sametovou růži. Leží chvílemi tiše s rukama volně položenýma na pestré květy pokrývky; z rukávů blankytného pyžama unikají dlouhé prsty jako šperky zdobené opály.

Prvního dne poskakovalo jí před očima stále znova chlupaté, obrýlené strašidlo, doktor. Sotva vešla, obořil se na ni ten starý osel jako na svou děvečku. Její bledý obličej vypadal souchotinářsky, neboť byla vysílena dvoudenním kašlem; jemné, slézové stíny pod jejíma očima byly tmavošedé.

Co chcete? Co je vám?

Kašlu silně, pane doktore, bolí mě v krku a na prsou. Chtěla bych, abyste mne prohlédl, není-li to něco vážného.

Prohlížet vás nebudu, to mně ani nenapadne. Co jíte?

Normální stravu, odpověděla Marion klidně, neboť jedla hodně a celkem dobře.

Normální stravu? Co je to? Jíte zeleninu?

Ano.

Například?

Květák.

To se ví, jíte jen hlavičky!

Co jiného?

Košťál máte jíst. V tom je výživa. A vejce jíte?

Ano.

Kolik?

Dvě, tři.

Vždyť jsem si to myslel. Jíte chleba s vejci, ne vejce s chlebem. Sedm vajec máte sníst. To jsou teď ty moderní ženy, nejedí, chtějí být štíhlé. A pak jsou u doktora jako doma.

Marion byla by málem zahlaholila rozpustilým smíchem: nepovšiml si ani jejích tvarů, zevloval jí jen do tváře.

Sedl a psal recept.

Nechoďte pro to jinam než do Lékospolu, tam vám to správně namíchají. Víte, kde to je?

Ano.

Tak už si běžte lehnout!

Marion si vzpomněla, co jí Jindra jednou vypravoval o podobném mastičkáři. Měl neuralgické bolesti a kdosi mu doporučil starého internistu, který prý je výborný. Jindra nechodil rád k lékařům, nebýval také tak churav, aby si sám nevěděl rady. Ale jeho záchvat byl poněkud silnější, tak se odhodlal uposlechnouti přátelské rady. Seděl půl hodiny v čekárně a slyšel z ordinačního pokoje doktorovu přednášku, opakovanou dvěma pacientům. Neměla smyslu, a proto chtěl už odejíti. Ale zůstal přece ze zvědavosti a vyslechl pak stejnou přednášku medicinmanovu potřetí: že má jisti mozeček a jak si jej má připravovati. Trvalo to čtvrt hodiny a pak:

Máte pokladnu?

Nemám.

Tak vám teď napíšu dobrý lék, je sice poněkud dražší, ale pomůže. Nechoďte proň jinam než do Lékospolu. Tam vám to správně namíchají. Víte, kde to je? Dobrá.

A když Jindra pak podal recept lékárníkovi, uslyšel znova:

Ano, to je dobrý lék, je sice poněkud dražší, ale jistě vám pomůže.

Tak jsou proti nám scuknuti, myslí si Marion; léčit, léčit, o to běží, nikoli uzdravovat: doktoři chtějí být přece živi, chemický průmysl chce zkvétat; zisky, dividendy, provize… čert vezmi lidi! –

Chvílemi Marion čte, když trochu pominou nesnáze a malátnost. Čte znova Londonovo Měsíční údolí. Člověk, spoutaný ložem nebo chudobou, sní nejraději o dobrodružstvích. A možno se diviti, že mladí otroci dílen a kanceláří, otroci civilizace, která znásilňuje všecko do forem, jimž už nikdo opravdu nevěří, a posela svět na dosah svých pařátů strážníky, zákazy a výstrahami, touží po dobrodružství ve volnějších kulisách, touží po vzduchu, světle a dalekých obzorech, touží po širých rozlohách, kde by si mohli bez obav a studu zavýsknout, kde by mohli znova pocítit něco z rozkoše rozpoutaných pudů pravěkých!

Za minulá dvě léta přečetla Marion spoustu knih. Nebylo v tom ovšem systematičnosti. Četla něco z popudů partijních, na jiné věci upozornil ji Šerif; přečetla mnoho nové beletrie, všecku tendenční, revoluční, protiburžoazní. Školometský systém byl by ji ostatně jistě otrávil. Život je mnohostranný a mládí je zvědavé. V knihách především hltá neznámé stránky života, a je dobře, jsou-li to stránky života soudobého. A je dnes nejdůležitější, aby právě mládí, aby právě mládež nezlatá a nezkažená bohatstvím a vykořisťovatelskou zpupností otců, mládež proletářská a povolaná k budování socialistické budoucnosti, obrnila se předem literaturou víceméně revoluční proti ideologiím starého písemnictví, k němuž sáhne později, až pozná, že není zcela neužitečné. Nebylo neštěstí, že také Marion po způsobu mnoha dělníků hleděla na všecku starší a buržoazní literaturu, jako i na intelektuály, s jistou nedůvěrou, ba někdy i s opovržením. Lidem, jimž není ještě souzeno spolupracovati na budoucnosti i jinak než prací toliko manuelní, těm tato nedůvěra neuškodí; ostatní zbaví se její škodlivé stránky cestou k revolučnímu vzdělání. Jindra snažil se pomalu seznámiti Marion s literaturou minulosti, pokud jí mohla prospěti. Věděl, že také chuť poznávati a pronikati náplň života aspoň tímto způsobem roste s jídlem a jednou probuzena, nezastaví se již před ničím. Marion nečetla jen Měsíční údolí, neznala jen celého Sinclaira, milovala také Mrtvé duše, Ostrov Tučňáků, Ságu Forsythů, a v Dostojevském našla takové zalíbení, že to Jindru až mrzelo. Ale led předsudku se lámal a před její loďkou se počínal mihotati volný proud…

Marion zavřela oči. Představuje si bezděčně, že jde s Jindrou ohrom­ným údolím s ohromnými stromy, proti němuž je ta jejich úžlabina tam pod oborou toliko myší díra. Snídají pod mohutnou korunou stromu, jehož jména neznají. Brzy již přijdou na farmu, kde dostanou mléko. Budou tu nějakou dobu pracovati… Napadá jí však: co budeš vlastně dělat? Děvečku, která se pomalu otáčí a špatně přivyká hrubé práci? Vždyť jsi téměř od dětství jen seděla s perem za kancelářským stolem nebo klepala na psacím stroji. Tvé anemické srdce nesnese těžké dřiny. Než bys jí přivykla, bylo by po zdraví a iluzích. Farma není gartenlaube. Jindra by se také jistě špatně oháněl vidlemi… Sen o cestě do Měsíčního údolí se rozptyluje. To by nešlo. Nemají toho silného, venkovského kořene. Nutno se prozatím spokojiti s prázdninovým měsícem, než zbohatnou… Ale zbohatnout je pro někoho těžší než pracovati na farmě. To je všecko modrý květ romantiky, modrý květ romantiky v srdci hloupých holek, květ z hadru a papíru jako ve výkladní skříni modrého týdne. Teď aby se každé děvče křečovitě drželo svého místa, poněvadž tisíc ochotných pracovati, tisíc lepších možná, na ně čeká. Nebo se prodávalo gentlemanům s autem. Nebo se vdalo, prodalo legálně, což je bezpochyby ještě horší. Co tedy zbývá? Sloužit a dělat den ze dne s malou jiskřičkou nejasné naděje, která je v každém srdci, polykat všední hodiny a těšit se na jednu krásnou, sloužit a dělat a učit se, učit se, poněvadž člověk věru neví, zda mu nějaké vědění nebo umění nebude jednou, později, opravdu vhod, jako by je našel…

Perspektiva života podobá se rovné, nekonečné silnici mezi dvěma řadami zaprášených stromů. Jdeš, vlečeš svoje břemeno lhostejné, neužitečné, škodlivé možná, ale jdeš, jdeš, tu a tam je ti dovoleno na chvilku si odpočinout, ale jdeš, jdeš znova, cíle nedohlédáš, jdeš, jdeš, a náhle třeba cíl je konec a konec je cíl, nikam jsi nedošla, a přece jsi došla, a veškeren smysl tvé cesty byl jen ten, že jsi šla… Červený král má černé myšlenky, pomyslí si Marion náhle, ale tenhle kousek fyziologické sebekritiky není jí nic platna, všecka moudrost a rezignace není jí nic platna, hlava bolí, připadá si bezmocnou, protiví se sama sobě a cítí se zase osamělou, ach, tak osamělou.

Je tu ovšem matka, hodná matka, která ráno vstává, aby Marunka měla včas snídani, chudák matka uplahočená v nesmyslném otroctví, kterému říkají domácnost, ale předpotopní matka, jako všickni rodičové, kteří se dají nenapravitelně předběhnouti svou dobou i svými dětmi. I kdyby byla sdílná, i kdyby se dovedla zpovídati, nemohla by se Marion svěřiti této zklamané, zhořklé ženě se svými představami a sny, se svým světem, s dnešním světem mladým, vzpurným a věřícím… Pak je tu ještě Šerif, tvrdý a energický, který chce, aby se každý vlastními silami protloukal k vyšší funkci, k lepšímu životu. Jistě by jí řekl, že takové velké děvčisko nesmí se cítiti již osamělým, chce-li, aby z něho něco bylo. Řekl by jí, že má býti silná silou své třídy. On to tak vidí. Snad bude jednou vůdcem v posledních bitvách, až proletářská byrokracie ztratí hlavu. Ale Marion začala uvnitř pozdě růsti, její povahové rysy nejsou ještě opřeny bezpečným věděním a pevnou důvěrou v sebe, a možná, že ty její slabé orgány některé učinily ji provždy plachou, neodolnou, náladovou, „věčně ženskou“. A tak ani Šerif není jí nic platen, měl vliv na její rozum, neporozumí nikdy jejímu srdci. A konečně má také přítelkyni: žena bez přítelkyně je tvář bez zrcadla, zpovědnice bez kněze, poutník bez hole. Povídáme si, co slina na jazyk přinese, neostýcháme se, jedna druhou vyplňujeme prázdné intervaly, jedna druhé jsme vrbou, stěnou, průvodcem. Pomáháme si navzájem v drobném. Ale rozcházejíce se, jdeme za dvěma různými osudy, fascinovány dvěma různými hvězdami, v rozhodných věcech lidských nemůžeme si navzájem pomoci. Silva prospěla Marion, poněvadž byla zkušenější, v jistých okamžicích doplňovala ji, poněvadž byla temperamentnější; dlouhý svazek má půvab slunné zahrádky, kterou nemusíme navštěvovati denně. Jsou tu rostliny, je tu ovoce, je tu tráva na válení, ale o našem štěstí nebo neštěstí rozhoduje se jinde…

Jindra! Před chvílí šli jsme spolu do měsíčního údolí. A teď jsem zase osamělá. Ale mohu s ním opravdu počítati? Ty naše schůzky jsou teď tak konvenční. Nemluví-li o vážných otázkách, je zamlklý, zdá se mi, jako by usilovně přemýšlel, co by mi ještě řekl. A jindy je roztržitý, neobratný, jaksi podrážděný, ironický, jako by mne nenáviděl. Snad si myslí, že jsem brána, do které marně buší… Snad má trochu pravdy. Ale proč nepromluví jasně? Že by se styděl? Není přece už chlapec. Že by se tedy bál?…

V chodbě cvrnkl zvonek. Listonoš bezpochyby. Za chvíli přišourala se stará paní. Měla bříško domácích soumarů předměstských, žlutou pleť, upracované ruce. Obyčejný obličej s pohaslýma očima modrýma ničím nepřipomínal Marion. Nesla čaj s citrónem a poštu. Noviny a do­pis. Mlčky to podávala nemocné, s jakousi dělanou diskrétností. Marion podívala se letmo na adresu, zarděla se a zatěkala očima po matce. Ale stará paní obracela se již k odchodu. Zvědavost nebyla by přece slušná. Nezadala by si tak před touto paličatou, nedůtklivou, nesdílnou dcerou. Kdyby však náhodou přišla na její dopis, tak by si jej ovšem přečetla a podobalo by se to události v jejím šedivém životě. Jindra psal:

Marion,

už mi tu všecko zhořklo. Snad pochopíš. Zítra odstěhuji se do města a budu netrpělivě čekati na Tvůj lístek. Doufám, že Tvoje nemoc není opravdu vážná. Ale přesto je mi smutno a připadám si opuštěn. Kdybych Tě mohl aspoň zahlédnouti!

Jindra

Marion vložila dopis do knihy, a tisknouc ji k tváři, zabořila hlavu do polštáře.

Připadá si opuštěn. A já se cítím osamělá. Je to vlastně komické. Hrajeme si na slepou bábu. Honí mě a nemůže mne chytit, poněvadž má oči zavázané strachem, že bych se mu vysmála. Je to tak? A já se nechci dáti dobrovolně chytit, poněvadž… poněvadž… Už jsem mu přece dala dost najevo, že je mi milý. Vždyť už s ním chodím tak dlouho, tři měsíce, a stále jen tak nazdařbůh… Teď už vím, že bychom si nemohli býti stále jen kamarády, už se mi také chce něčeho jiného, ale chtěl by asi, abych mu padla naráz kolem krku, byl na to asi zvyklý, že se mu toho nechce s jinou… To já vím, že se mu toho s jinou nechce, ale možná, že mě chce právě proto jen, že… Jak mi Silva říká? Že jsem vůbec upjatá, prkenná, suchá, studená, jako bych ani krve neměla; kdyby mne dobře neznala, myslila by si prý, že ze mne bude protivná stará panna… Co na mně vlastně Jindra má? Vím, že mu nejde jen o maso, ale právě proto, co na mně vidí? Když tu tenkrát byl Alfréd za Silvou a já šla s nimi, říkala mi, že se jí pak ptal na mě: prý jsem ho deprimovala, jsem prý asi náramně kritická, mám něco přitažlivého, ale zároveň odpuzujícího, nejsem-li prý nadutá. Řekla mu jen, že jsem ještě nezkušená. Možná že řekla, že jsem jen hloupá… Vždyť já si to také říkám. Ale přece to není hloupost, je to něco jiného, je to ta má blbá krev.

Co mám dělat? Tolik bych chtěla a nic nemohu… Budeš to mít pěknou holku, Jindro! Už vím, že ji budeš mít…

Zasunula knihu s dopisem pod polštář, vypila čaj, který naplnil pokoj citrónovou vůní, již má tak ráda. Zabalila se pevně do pokrývek, bylo jí příjemné teplo, a mrákoty polospánku potlačily úvahy změtí představ a obrazů.

Gartenlaube, gartenlaube! Je to rozkoš, tak nahá na horkém písku… Ach, ty mrško! Ona si mi sedne právě na bradavku. Nevyvaluj tak očiska. Proč mne tepeš? Nebo mě chceš hladit? Máš sametová křídla, viď? Počkej, lechtáš mě. Podívej se, jak ten kopeček pod tebou roste… Neplač, Silvo! Nemysli na to a přijde to… Je to krásné takhle pádlovat a zpívat si. Ahoj!… Ne, pane doktore, už jsem zdravá. Ne, nechci se dát prohlédnout. Slyšíte, nechci. Zatracená opice!… Ano, budeme psáti… Hippokrates, měkké i a dvě p… Avicenna, dvě n… Má první láska byla Olympie. Ne, nejsem jeho první láska. Ale to je přece fuk. Až vyhraji, tak ti ji koupím. Olympii. Víš, tu barevnou reprodukci. Jak se jmenuje ten francouzský malíř? A jednou mě také tak namaluješ. Ale na písku. A místo černocha postavíš ten veliký smrk… Bylo nás tam roku onoho… To je hanba, že nemáš fotografický aparát… No, půjdu s tebou, kam budeš chtít. Ano, i do Kavárny vzdechů. Nejsou tam blechy? Viď, že nebudu stará panna. Já se ráda směju, moc ráda… Ta cigareta mi dnes chutná. Podívej, udělala jsem kolečko. Jak roste! Teď se jím protáhnu a uletím ti. Budeš smutný? Nebuď, vždyť já tě mám ráda… Dobrý tramp Frejka už pije pátou… Cožkoli jste učinili jednomu z bratří mých nejmenších… To se divíš, jak jsem vzdělaná! Všecko mi povíš, viď? Už se nebudu stydět zeptati se… Pojedeme spolu k moři… Proč do nás střílejí?… Podívej se, chudák, dostala ji do zad, zvrátila se a padla. Tak mladá! A tenhle ji má v břiše. Šmarjá! Vždyť já ho znám. Loni jsme mu daly se Silvou poslední pětikorunu. Stál před uzenářem a třásl se zimou… Počkej, chytnu se tebe… ta krev… je mi špatně… žaludek… Pojď už odtud!…

Marion se obrací a vzdychá.

Ano, ano, tys hodný, s rybáři na moře… Ale je tu ticho! A ty bílé břehy, jeden za druhým, jeden za druhým. Jako na obrázku. Ty zase řekneš: jako na pohlednici. Ale tady, ve skutečnosti, je to přece krásné. Celým tělem se to řine. Až mne zamrazilo… Proč se na mě tak díváš? Líbím se ti, viď? Vždycky se ti líbím, když mám radost. Ale ty se pořád jen díváš a mlčíš. Bavím tě jen jako dítě. Ale mám už toho dost… No, nezlob se, nemyslila jsem to tak, hlupáčku… Kdybychom tu byli sami, tak bych ho políbila. Je čerstvě oholen… Když jsem se opalovala, přiletěla babočka, koulela očima, hladila mě křídly a lechtala. Spletla si to. Hádej, kde mi seděla? Kdepak na ústech. To jsi vedle. To bych ji byla odfoukla, protože mi bylo horko. Hádej!… Jsi nedovtipa, jako vždycky… Co to děláš? Dej pryč tu ruku! Máma může otevřít dveře… Přestaň! Nejsi přece babočka, ty nesmíš… Tak už dost! Lechtá to… Jindro! Chlapečku…

Jindra bloumá poledními ulicemi. Říjnový den, poněkud chladný, je slunečný. Ale úsměv oblohy, jak jej zrcadlí okna a výkladní skříně, připadá Jindrovi melancholickým, poněvadž neviděl již Marion deset dnů. Tři dny po poslední schůzce jejich, právě den před novým setkáním, dostal její lístek a teď už týden čeká na další zprávu. Po třech měsících je to první delší interval v kouzelné hře, kterou amatér a labužník vychutnával by a prodlužoval si den ze dne svým povrchním způsobem jako lahodný požitek, která však pro Jindru přes všecko své hluboké kouzlo, jímž ho omamuje, je přece bolestná: není proň otázkou pouhé rozkoše, nýbrž věcí tak vážnou a osudnou jako pro zbloudilého námořníka země na obzoru. Nepřístupné skalisko nebo žádoucí přístav?

Hlomoznou a necitelnou poušť města shledává prázdnou a protiv­nou. Už nás nebavíš, ziskuchtivá a frivolní děvko, leda nasadí-li nám radostná chvilka nebo číše alkoholu růžové brýle, že spatra neprodajných hledíme pak s úsměvem na hysterický mumraj tvých korupčníků a bláznů a s pochopením na nezbytné konce tvé panské třídy a neod­vratný pád tvých filosofů a básníků. Shnilá pyramido peleší lotrovských, opřená o kulomety, jen si krm ty své nenasytné parazity, pořádej hry a soudní pře pro svou otupělou lůzu, vypusť všecky smečky žurnalistů a fízlů, okupuj divadla a kostely svými histrióny, zkorumpuj film dočista stoprocentním patriotstvím a blbstvím, řvi pitomou troubou rozhlasu do všech sednic tlachy svých zřízenců a domestikovaných talárníků a školometů – také Řím imperátorů a kurev myslil si kdysi, že je věčný.

Jindra se vzteká. V prudkém zamyšlení zrychlil bezděčně chůzi, tiše a nepřetržitě hvízdá si do kroku starý vojenský pochod s mechanickou setrvačností, která by posluchače jistě naplnila zoufalstvím. Srdce, podrážděné náhle čímsi, čeho si již neuvědomuje, provede mu tu a tam takový kousek, a trvá to někdy dosti dlouho, než Jindra, unaven konečně černými představami, se vzpamatuje a energickým karabáčem vůle zažene smečku marných vzteků.

Něžný sen činívá nás shovívavými, když laskavé slovo přiblížilo nám jej na dosah ruky a klidná pohoda postříbřila svět. Ale zneklidněla-li naše mysl smutkem nebo nedůvěrou, je-li náš sen náhle konfrontován nemilosrdně s lidskou zlobou, sprostotou a hloupostí a krásná možnost zazdá se uprostřed ohavné skutečnosti neproveditelnou, pocit slabosti a bezmocnosti činí nás vzteklými…

Kam tak zuřivě?

Usmívající se Slza vrazil žertem do zamyšleného Jindry.

Jen k obědu, ale mám vztek, tak jsem se trochu rozběhl ulicemi.

Co ti kdo udělal?

V té chvíli vzpomněl si Jindra, jak to vlastně začalo. Nahlédl ráno při snídani do Čubky a úvodníku známého traviče studní.

Člověče, přiveď mi toho uličníka, ať mu mohu dát pár facek. To by se mi ulevilo!

Nemám čest znáti tu kapacitu.

Také jsem ho nikdy neviděl. Vím jen, že si ho doktor Primadona vydržuje na nejsprostší práci. Moc rád bych mu jednou plivnul do obličeje.

A on by na tom vydělal. Napočítal by si za svůj uražený zobák víc, než vyděláš za rok. Nech ho smrdět. Všickni budou jednou vyřízeni za půl dne. A pojď na oběd. Mám už také hlad.

Zahnuli z nábřeží do tiché ulice. Poledne oddychuje tu klidně na slunci a strážník nudí se uprostřed dláždění. Náhle Slza zadržel Jindru a hlavou ukazuje na protější chodník. Ze začazeného činžáku vyrazila světlým plamenem prostovlasá dívka. Služka. Hezká, buclatá blondýna. Poslali ji pro pivo. Jako by z klece vyletěla, otřásá se, poskakuje, běží téměř, z horké kuchyně celá rozehřátá. Je oblečena velmi na měkko. Nic nespoutává vlastně jejího těla zdravě vykynutého. Živé koule její přídy tančí pod tenkým oblekem černošský tanec při jazzbandu jejích rozpustilých myšlenek. Bystřící se oči jí výskají uličnicky. Vůbec všecko na ní se směje a koketuje se živelnou živočišností. Ví docela jistě, že se na ni dívá celá ulice, a její boky se bezděčně nabízejí.

Ulice strnula napolo. Je jediný pohled a jediná myšlenka v rozličných podobách. Dvěma studentům debatujícím srazily se navzájem lokte: hltají ten mladý tanec vnad, usmívají se hloupě, zapomínají téměř činiti kroky. Něžné dívky, s nimiž chodívají po nábřeží, zdají se jim v této chvíli poněkud nudnými. Dělník, nikoli mladý již, zlomil prudce melancholickou linii své chůze, aby se mohl z největší blízkosti přihřáti u to­hoto tancujícího plamene. Jeho úsměv je zcela nedvojsmyslný a smysl­ný jako příroda. Prohodí něco veselého, když jde mimo ni, a jeho ruka jistě lituje, že zatmění slunce nepřichází na zavolanou. Penzista, který denně v tuto dobu čte noviny u obstarožné trafikantky a baví se s ní o čtvrtních událostech, vyšel právě z krámku a div nevrazil do roztančeného masa ženoucího se mimo. Zkamení před trafikou a dívá se, dívá: i zezadu je to úctyhodně pěkné. Na obou chodnících stojí několik mužů fascinovaných pohyblivým ohniskem. Muži všech věků a povolání. Jen pan rada, jdoucí k obědu z vinárny, projde mimo s vážnou tváří; je rudá a usilovně důstojná. Oči se mu však svezly shora dolů po tom záletném pokušení a dostaly za odměnu čtveračivý pohled. Pan rada tváří se vážně, třebaže i na sobě pociťuje cosi čtveračivého, neboť pan rada je pan rada, aby dával příklad plebejcům. A strážník! Už ví, proč sem byl dnes postaven. Se širokým úsměvem otáčí se za děvčetem, až se otočí docela, a čeká, spokojen, že může tak přirozeně čekati, než dveře hostince řinknou, a služka obohacená zlatým mokem s bílou čepicí rozvlní se opačným směrem: počne se otáčeti zase na druhou stranu.

Pak že není člověk tvor volnosnubný! řekl Jindra, který pozoroval scénu očima shovívavě ledovýma. Všickni tito mužští vrhli by se jako dravci na tu plavou šelmu, kdyby byli s ní o samotě a věděli, že netřeba se jim ničeho báti.

Upřímně řečeno, dodal buclatý básník se svítícíma očima, nepohrdl bych také podobným bohatstvím; aspoň jednou by to bylo docela příjemné… A ty? Stal jsi se snad asketou?

Nikoli. Ale prozatím jsem imunní.

Aha! děl Slza s úsměvem a porozuměním.

Jsem imunní, opakoval si Jindra, když se brzy po obědě vrátil z Ka­vár­ny vzdechů domů, usedl za stůl, otevřel tlustý svazek sexuální psychologie, ale zase vstal ihned a chodil po pokoji.

Jsem imunní, a Strindberg má asi pravdu: v každé buňce mého organismu našli by její obraz. Cizinka nemůže stanouti mezi ní a mnou a zmocniti se mé krve a nervů. Člověk je tvor volnosnubný, pokud nemůže opravdu milovati; jakmile se zamiluje s celou složitostí kulturní lásky moderní, je nutně monogamický. Opijete-li ho a vrhnete na cizí tělo, až vystřízliví, bude se štítiti sám sebe. Nikoli pro ten lhostejný akt, ale proto, že se zpronevěřil svému nejkrásnějšímu snu. Neboť tento sen je lidský, jako lidská, nikoli živočišná je vůle k spravedlivé společnosti a harmonickému lidstvu. Vystupujeme-li na horu za východem slunce, nepropaseme ho přece pro lesklé střepy, pohozené na cestě. Vidíme-li před sebou jasně subtilní cíl, nespokojíme se hrubými náhražkami. Láska je složité dění chemické v celém organismu, a v moci uvědomělého lidského páru je zbudovati na tomto základě umělecké dílo trvalého poměru milostného. To je cíl i dnes již dosažitelný v jednotlivých případech a za určitých okolností. To je můj cíl. Dosáhnu ho?

Pokolikáté dáváš si však už tuto otázku, dosud tak marnou? Obcházíš stále jen horu, hrdino, a nevíš ani, zda vůbec vede po ní cesta vzhůru.

Jindra, jako by si byl opravdu po ránu pokazil žaludek snídaní, obloženou sprostotami novinařícího paďoura, má dnes otrávený den a ne­vlídné myšlenky. Po smutcích a vztecích zmocní se únava srdce i moz­ku, jsi náhle osamělý v kleci za šedivými mušelíny, a venku kymácejí se nepřátelské stíny. I Marion, kterou si představuje ležící na otomanu, s hlavou opřenou o loket a zírající nad knihou do prázdna, má dnes tvrdé, posměvačné, nepřátelské rysy. Chce život a nikdo jí ho nenese jako obloženou mísu. Hledá se chytrý a hezký loupežník, který by zlatým prutem přeťal všecka pouta a svou kořist unášel nekonečným světem…

Nikoli, Jindra nemůže dnes pracovati. Zlý chaos má v palici a jed v srdci. Marion hledí naň z druhého konce města studenýma, ironickýma očima, jako se dívá někdy na hloupého mluvku u sousedního stolu.

Domníváš-li se, soudružko, že jsem úplný zbabělec a pomatenec, protože jsem tebou erotizován, tak se mýlíš. Náš styk podobá se již poměru, a jiných styků vím, že nemáš; to bezpochyby znamená, že máš na něm nějaký zájem, a že tedy mohu se tě zeptati, jaký je to zájem. Pochybuji, že by dnešní dvacetiletá žena mrhala zbytečně vzácným časem. A protože jsi inteligentní a citlivá, protože nejsi frivolní ani povrchní, protože máš odpor ke sprostotě a hlouposti, mohu na tobě žádat, abys pochopila můj sen. Tím spíše, že v hlavních bodech jsme stejného přesvědčení. Vím také, od tebe jsem to slyšel několikráte, jak tvé jemné a bystré smysly kritizují dnešní chlapy a nedají se ošiditi hezkou larvičkou. Zdá se mi dokonce, že tu a tam tvá kritická ironie svezla se i po mých zádech. Nejsi ostatně vždy spravedlivá a máš velmi nesnášelivý žaludek. Přesto mohu se po těch třech měsících považovat za tvého nejbližšího kamaráda. Nezapomeň však, že přátelství i lásce nutno ledacos obětovat. Jsme oba křehcí lidé… Ach, jen to si uvědomiti, jak těžko se překlenují propasti mezi lidmi, jak vzácné je bezelstné přátelství milostné, které má nějaký krásný cíl a nechce býti usmýkáno blátem, jen to si uvědomiti a pak chtíti, je-li tu příležitost, chtíti, z celého srdce chtíti…

Z celého srdce chtíti! Jindrovi zazněla v duchu tato tři slova jako napomenutí i jemu samému adresované. Zjihl. A spatřil teď Marion, sedící na otomanu a dívající se do dálky zářícíma očima Civilní Pomony. Zatoužil po ní a rozhodl se, že se tedy už opravdu přesvědčí, vede-li proň na horu cesta vzhůru. A nemaje stání, jako po celý ten mrzutý den, oblékl se, aby vyšel.

Ve schránce našel dopis. Je už zdravá a veselá, zítra půjde už do kanceláře, ale má toho dne mnoho schůzek a večer buňku, nemohli by býti spolu déle, tedy nechť přijde pozítří jako obyčejně. Těší se naň už hodně.

Večerní město blýská žhavými zraky jako vyfintěná kokota. Výkladní skříně, napěchované parádním zbožím, září, skleněné domy svítí a svě­telné reklamy na temných fasádách žhnou rudě, modře, zeleně. Davy proudí a zevlují, pověstné obchody a kavárny jsou nabity, v po­stranních ulicích žebrají nezaměstnaní. Rozložitá budova dvounohých termitů chvěje se a hučí shonem a provozem. Nad temnějšími ulicemi má obloha zardělou barvu jako po vzdáleném požáru a v chlad­né temnotě uzrávají vraždy a sebevraždy, loupeže a katastrofy dnes jako včera a jako denně. Kameloti vyvolávají podlý tisk, fízlové slídí a ženy se nabízejí.

Jindra by se rozběhl nejraději na rozhraní dvou předměstí, kde je pravděpodobno, že by Marion potkal nebo aspoň zahlédl. Ale ovládá se, aby si nerozředil jaksi dojmů z prvního setkání. Opravdu se na ně těší jako na něco prvního, nového po době velmi dlouhé. S odporem prodírá se hustými proudy panského davu ve vnitřním městě, snaže se nehleděti do tváří. Má stále ještě náladu velmi labilní: nadutý obličej nějakého buržoazního buldoka nebo politického machra znova by ho podráždil. Přemýšlí chvíli, kam by zašel povečeřeti, ale nechce se mu ničeho, ani jídla, ani biografu, ani hlučné společnosti a z pouhé setrvačnosti vchází znova do Kavárny vzdechů. Káva s třemi rohlíky také mu dnes postačí.

V zadní místnosti debatují prozelyté i odpadlíci o psychoanalýze. Jindra hodil je už dávno všecky do jednoho pytle: zbývá mu jen dvé nebo tré hochů, které má dosud rád, třebaže nedoufá, že se dovedou zachrániti z potopy dekadentních mód. Projde kavárnou, jako by někoho hledal, neboť nechce se mu naslouchati intelektuálským tlachům v takové hromadě. A v přední místnosti usedne k malé herečce a dává se baviti strastmi divadelní existence bez mocných protektorů a špínou zákulisí.

Buclatá dívka připomíná mu zlatou závojnatku ve skleněné kouli s teplou vodou. Ale je živá a ve skutečnosti třepe se bezmocně ve všech síťkách buržoazního světa. Hltá knihy, alkohol a povrch života, ubíjí nadání i entuziasmus, jak právě může, s palčivou touhou vyniknouti a zakotviti v lesklém světě, který ji omamuje.

Koneckonců: tančíš, malá bakchantko neposedná, na dně starého kráteru, jedna z tisíců, a vážení občané a úctyhodní senátoři se svými matrónami, pro něž jsi poznamenána atimií otrokyň, sedí kolem, baví se nebo také nebaví, pošilhávajíce starostlivě na sloup nepřetržitého dýmu, jenž stoupá na obzoru. Tam zase jiný kráter už pracuje. A živé jsou všecky sopky. Ale naučili tě opovrhovat abecedou revoluce, usmíváš se koketně na sviňáky i gentlemany, vděčna za každé blahosklonné slovo pokrytecké účasti, a třebaže nejsi nejveselejší, bude ti docela neveselo, až modly se zhroutí, moudrost Chestertonků bude používána na klozetech z nedostatku jiného papíru, a veliká nastane konkurence mezi těmi, kdož budou se chtíti převléknouti…

Mám tě rád, zvlčilá proletářko v hedvábných kombinacích, postrachu maloměšťáků, dobrovolná oběti zvrhlé třídy, protože… nu, protože přese vše jsi z rubu života… Připijme si na zdraví a blahobyt histriónů buržoazie! A přece je taková propast mezi tvým a mým pohledem na svět, že teplá, oblá dlaň tvoje na mé ruce nemohla nikdy nic říci mé krvi, a… spi sladce dnes!

Jindra vyšel prudce z kavárny a postranními ulicemi vydal se do vzdáleného předměstí. Vzpomínka na jinou ruku sametovou, jejíž dotek vzbuzoval v něm sladké mrazení, vypudila ho do ulic a naplnila neodolatelnou, dětinskou touhou, aby se pokusil zachytiti známou si­luetu v jednom ozářeném okně…

Když se Jindra vrátil pozdě večer domů, sedl za stůl a psal dopis. Pošle jej Marion zítra ráno po posluhovi do kanceláře. Až se sejdou, bude už znáti jeho obsah. Cesta na horu bude snad odkryta a nastoupena. Východ rozsvítí nad jeho hlavou zlatý oblak. Anebo…

XIV

Marion,

to, co Ti chci především říci, mohlo býti řečeno hned druhého dne po našem nenadálém setkání v osadě; váhal jsem až do dneška, poněvadž jsem starý chlap a Tobě je dvacet let. Nebudu tedy překvapen, vysměješ-li se mi v duchu a dáš-li mi najevo, že Tě nikdy nenapadlo hleděti na mne jinak než jako na dobrého kamaráda. Ale mám Tě nade všecko rád a za tři měsíce našeho přátelství nabyl jsem konečně odvahy říci Ti to přímo, ač nepochybuji, že to již dlouho víš. Domnívám se, že za tu dobu byla bys již našla příležitost, abys mě vyvedla z milostných iluzí, kdybys byla chtěla, a nevěřím, že Ty nechtělas tomu jen proto, že Ti moje iluze lichotily a můj omyl Tě bavil. Ale také Tys mohla jen otáleti s pravdou a pro své váhání míti důvody ušlechtilejší. Dnes tedy kladu svoje vyznání do Tvých drahých rukou a jsem přesvědčen, že můžeš jím býti překvapena jen potud, pokud Tě nutí dáti mi takovou neb onakou odpověď.

Mám Tě nade všecko rád, nade všecko to, co přispívá ještě k osobnímu štěstí člověkovu; pak jest i vyšší štěstí nadosobní, ale o tom netřeba mi s Tebou mluviti, poněvadž jsme stejného přesvědčení a byli bychom si již dávno cizí, kdyby byla mezi námi propast rozdílných názorů a citů. Nedovedl bych, krátce řečeno, milovati paďourku nebo růženečkářku, jako Ty bys nemohla milovati muže s měšťáckými nebo maloměšťáckými představami. Víš také dobře, že mi neběží o pouhé milování, nýbrž o přátelství, o něžné přátelství s vyšším cílem, prospěšným oběma stranám a užitečným i pro věc, která je nám drahá.

Miluji Tě jako slunnou zahradu, plnou květin i ovoce, a potřebuji Tě pro své štěstí a pro svou práci jako teplo, světlo a čistý vzduch. A chtěl bych, abys Ty měla mě ráda jako skrovný domov, k němuž se utíkáme z nepohod, nesnází a protivenství života a jehož existence nás posiluje při práci a boji. Tak byli bychom si navzájem užitečnými, ve dvou, jak víš, je všecko snadnější, a naše shoda mohla by tedy jen prospěti úloze, kterou máme nebo chceme ještě míti v okruhu svých zájmů a možností.

Nenabízím Ti toho, co nazývají manželstvím nebo společnou domácností! Nestojíš o to, a já mám o Tobě příliš krásnou představu, abych se neděsil myšlenky, že bys mohla skončiti jednou jako domácí soumar. Nenabízím Ti zaopatření výměnou za společnou postel, můj sen a moje láska jsou příliš čisté, než abych je chtěl utahati triviálnostmi pod jedním stropem a jednou peřinou. Ale chtěl bych ze všech sil svých Ti pomáhati k tomu, abys mohla se státi schopnou a svobodnou osobností, která si dovede zjednati a udržeti i hospodářskou nezávislost. Chtěl bych ovšem, abychom jednou mohli pracovati společně, ale pravděpodobně odnese mne vítr života dříve než Tebe: lítost, že Tě musím opustiti, usmívala by se, kdybych pak věděl, že Tě opouštím dosti silnou mozkem i srdcem, abys vytrvala.

Neznám Tě ještě dobře a jsi mladá. Pozdě až docházívá člověk k poznání, že láska a přátelství jsou veliké umění zkušených a všecko ostatní toliko náhražka, netečnost a marné nazdařbůh, v nichž všecky sny a iluze končí zklamáním, zlobou, ponížením. Snad právě ty Tvoje vlastnosti, které nejvíce miluji, stanou se nejhouževnatější překážkou naší shody. Ale buď upřímná, líbí-li se Ti můj sen. S viditelnými protivníky snáze zápolíme. A pama­tuj si: miluji Tvoje tělo, poněvadž věřím v Tvou vnitřní bytost, poněvadž doufám, že můj sen stane se naším snem po všech nedorozuměních, která přijdou. Stalo by se mi bezpochyby lhostejným, ba snad i protivným, jako tisíc jiných, kdybych přestal v něm viděti živou podobu svého snu o nové ženě, přítelkyni a soudružce, prozářenou a prohřátou upřímnými a spravedli­vými city. Těch nedorozumění přijde ovšem tisíc zvenčí, stero z nás samých. Na novinu vstoupíme se svým poměrem, nikoli do vyjetých kolejí a na vyšlapané cesty. Neučili nás lásce ani přátelství, lhali o nich, duchaplnosti si o nich vymýšleli, střídajíce materialismus živočichů s idealismem bláznů. Neučinili z lásky sociální mocnost, přičinili se, aby se stala zdrojem neřesti a rozkladu.

Marion drahá, podivný snad píši Ti milostný dopis, ale věř mi, že vyvěrá z toho nejčistšího a nejlepšího, co ve mně najdeš. Měl jsem dnes mrzutý den, pokazil jsem si žaludek jakousi politickou lotrovinkou, i Ty ses dívala na mne zlýma očima. V dnešním soumraku všech starých hodnot těžko, velmi těžko se lidé srovnávají a sbližují, i když jsou poutáni k sobě erotikou. Ale řekl jsem si, že třeba z celého srdce chtíti a z toho pak že plynou shovívavé, trpělivé, obětavé city, jimiž lze pro velkou věc překonati malé nelibosti a vzdory. Jsme prostí lidé s lidskými slabostmi, ale s krásným snem a touhou po lepším životě. Jsme pouhých listů dvé slabých, pouhých ptáků dvé křehkých ve větrné nepohodě světa: zvítězí naše slabosti nebo naše touha? Nutno z celého srdce chtíti.

Chceš, Marion?

Fascinován obrazem milostné oázy, prošel jsem divoké hory i poušť, a teď tu stojím před Tebou, drahá, poutník starý a zvět­ralý, nevěda, nedošel-li jsem pozdě. Představoval jsem si, že vejdu a padnu na kolena a obejmu silným pohledem i silnou náručí svůj cíl se všemi jeho zdroji, plody a vůněmi. Ale spatřil jsem podobu svou v čisté studnici Tvého zraku a váhám. Do dneška váhal jsem i jen promluviti, aby ozvěna nevrátila mi moje slova s po­směchem, abych se nedověděl, že všecko bylo marné, že Tvá zřídla nejsou pro mou žízeň, že Tvé ovoce není pro můj hlad, že Tvá vůně, písně, půvaby nezrodily se pro mne. A zítra? Přijmeš-li mne a pohostíš dobrým úsměvem… ach, drahá, uvěřím tomu někdy opravdu?

Takové je lidské srdce. Sahá po nejvyšším a umdlí při první zrádné představě. Ještě ani nevím, nevyhneš-li se zítra naší schůzce, nevzkážeš-li mně, že jsem spadl z měsíce, ještě ani nevím, svolíš-li k poměru pod společnou oblohou, a již tuším na ní mračna… Vidíš, milostný poměr, jak si jej představuji, jak si jej snad oba představujeme, může býti jen společným dílem obou. Selže-li jeden, musí druhý nastaviti svou sílu. Snad celé umění lásky vedle techniky vězí v tom, abychom nikdy nenechávali bez laskavého slova nebo pohlazení jeden druhého osamělého s černými myšlenkami.

Marion, Marion drahá, zasedl jsem za stůl, silen svým odhodláním vyznati se, a teď jsem sláb jako dítě. Je půlnoc, a zítra v tuto dobu, až Ty budeš již klidně spáti, budu se tu hrabati ve svém bohatství jako lakomec nebo sténati chudobou jako vyšívaný žebrák. Těch patnáct hodin do naší schůzky je moře, jež musím přeplavati, abych na druhém břehu dostal největší dar nebo největší ránu svého života. Píši Ti to, poněvadž vím, že se za všech okolností vyhneš lži.

Teď se pokusím usnouti, schoulen pod Tvým obrazem, který je ustavičně se mnou. Toužím po Tobě jako vyprahlá hrouda po vláze, ale neodvážím se vzíti si Tě k sobě: budu jen ve Tvé tváři hledati Tvůj nejkrásnější úsměv. A bude-li Ti můj dopis málo vítán, uvaž, že muselo k němu dojíti, a nehněvej se na

Jindru.

XV

Pohoda jim přála, lidé, potkávajíce se, říkali si s úsměvem: Dnes je jako na jaře, a Jindra, když spatřil vycházeti Marion ze známého domu, vsál do sebe mocný doušek prozářeného vzduchu, a zbaven rázem tísně a neklidu, pocítil jarní radost i ve svém srdci, mozku, v celém osvobozeném těle.

Přišla prostě a vesele, snad o stupínek veseleji než jindy, stiskla mu kamarádsky ruku a hned se zeptala:

Kam půjdeme? Hladova nejsem.

Měla na sobě dlouhý světlý kabát drobného vzorku hnědého a čer­veného, v levé chlopni tmavočervenou růži umělou a malý hnědý klobouček, na jejím obličeji poznal, že mu věnovala jemnou a pozornou péči, a drobná kštice tmavá, unikající z lehkého vězení, prozrazovala mírnou ondulaci. Jindra, který si umínil, že ve věci svého osudu zachová se dnes zcela pasivně a zaujme vyčkávací stanovisko, zapomněl před jejím zjevem zdrželivě vábným na všecky obavy i sny. V této chvíli byl by považoval již za nevýslovné štěstí, kdyby byl mohl jen přitisknouti ji k sobě a políbiti na malé místečko nahé na jejím krku. Vonělo jistě čistou květinou letní, a styk jeho tváře s drobnými vlásky šíje byl by ho zaplavil sladkou vlnou elektrickou.

Víš co, dodala, půjdeme pěšky na Terasy, povím ti nějaké zajímavosti, zpět pojedeme tramvají a večer… No, to si ještě řekneme.

Jindrovi se zdálo, že se chopila otěží.

Tvoje nemoc?

Nu, lekla jsem se zpočátku trochu, byla jsem hrozně malátná a deprimovaná, přišla mi zároveň obvyklá potíž ženská, ale byla to jen silnější angína, tak jsem se skoro celý týden povalovala, pila jsem jakýsi lektvar, čaj s citrónem, polykala jsem anginolky na vlastní odpovědnost, četla, vzpomínala jsem na tebe… a hrozně se mi, Jindro, stýskalo po gartenlaube…

Chceš-li, pojedeme tam na neděli.

Ach, to by nebylo již to. Jistě je tam vlhko, chladno a smutno. Gartenlaube bude asi už posypaná mrtvým listím. Bylo by mi tam teskno.

Dovedeš plakat?

A jak! Nepřej si to!

Nepřeji toho tobě. Ženy jsou krásné, když se usmívají nebo pláčou. Ale když se zlobí nebo vztekají, jsou velice, velice ošklivé. A všecky.

Sobče!

Neříkám to přece jen ve svém, mužském zájmu.

Známe to. Et maintenant j’en ai long à te conter d’un vieux singe, notre médecin. Už ti věřím to s tím mozečkem…

Vypravovala, jak pochodila u pokladničního lékaře. A hned pak dále:

Byla u nás teta, ta jízlivá klepna, víš, ne ta hodná, co odchovává děti paní spisovatelce Schumannové, má dceru v ústřední kanceláři Dělovky, je to energická holka, dost chytrá, ale nemáme se rády, má protivné názory v některých věcech, zkrátka paďourka, no. Blíží se Vánoce. Pan personální ředitel, je to náramně velký pán, ale my bychom do něho ani nekopli, viď, poslal sekretářku po kancelářích, která slečna chtěla by doma šíti na nadílku pro chudé děti. Holky mají dvojitou frekvenci, jsou večer utahané, naříkají si, že nemohou si nic přečíst, nic ušít na sebe, ale všecky se hlásily, pan personální ředitel je všemohoucí pán, jen ta moje sestřenice řekla, že nemá kdy. Druhého dne si ji pan personální ředitel zavolal.

Vy jste tedy, slečno, jediná odmítla tu malou práci pro chudé děti?

Nemám, pane řediteli, opravdu kdy, řekla sestřenice, nevěděla jsem také, že to pořádá Dělovka.

To nepořádá Dělovka, odpověděl, ale moje manželka je předsedkyní spolku pro ošacení sirotků, slíbila obstarati část práce, sama nemá však teď v sezóně kdy… Budu si to pamatovati na vás, slečno. Ať vás nenapadne někdy něco od Dělovky žádat. Jděte!

Sestřenice zůstala celá zkoprnělá, teď se bojí o místo, kde by teď něco sehnala, mají tam slušný plat. Tak šla za druhým ředitelem, který je lidštější, vypravovala mu, co se stalo, a prosila ho o radu. Domnívala se, že snad zakročí proti takovému teroru. Ale pokyvoval jen soucitně hlavou a pak povídá: Radím vám, slečno, abyste se šla zítra omluvit manželce pana personálního ředitele… Co tomu říkáš? Kdyby neběželo o tu holku, tak bys musel toho chlapa udat veřejně ministerstvu sociální péče a státnímu zastupitelství. To se ví, nic by mu neudělali, ale měl by aspoň ostudu i se svou parádní dobrodějkou. Ale ta holka by mi pak ještě vynadala třeba.

Jindra se usmíval, jak to ze sebe chrlila.

Ty se mi posmíváš, viď?

Naopak, mám z tebe radost. A tomu sviňstvu se nediv. Paďourům roste hřebínek. Buržoazie přes všecko si myslí, že vývoj jde napravo, jak říkají ve své hloupé hantýrce…

Předsedou té Dělovky je socialista, má u brášků na kontě velké statisíce…

To přece víme, že buržoazie a socialisté jsou dávno již spojené nádoby… Nejsou kdesi na papíře ještě jakési závodní výbory? Závislí jednotlivci nemohou nic. Organizace by mohly, kdyby chtěly, kdyby nebyly v rukou zaprodanců. Také nezávislí jednotlivci mohli by ledacos. Ale kolik jich tu máš dnes, aby nešilhali po výnosné oficiálnosti? A ti, co se snad nebojí, řeší byrokraticky teoretické otázečky nebo pěstují vznešené ideologie nebo sedí rozšafně na dvou židlích. A pak ty zřetele! S chutí bych skočil tomu parazitovi do týla, mám žízeň na takové chlapy, ale děvče přišlo by o místo. Taková příležitost! A nemůžeš…

Došli pomalu na Terasy a v skleněném sále u okna pili kávu. Vzduch venku zdál se čistý, ale řeka plynula jako z tekutého olova a lehká melancholie zahalovala ošumělou krajinu s továrními komíny v pozadí.

Chtěla bych tu jednou seděti, až napadne hodně sněhu a všecko kolem bude se jiskřiti na slunci.

A pak bys chtěla s lyžemi jeti do hor. Škoda, že nejsem sportovec! Neprofesionální ovšem a jen pro vzduch, pohyb a přírodní krásu.

Sáňkovat bychom mohli aspoň.

Zajisté.

Usmál se, v jejím hlase byla jakási nová familiérnost, rozhodnost, neupejpavá prostota. Napadlo ho, že mluví jako snoubenka.

Už zase se mi posmíváš.

Přestaň, Marion, je to hloupé, a kdybys tomu opravdu věřila, bolelo by mě to. Usmívám se, když mám z tebe radost nebo když mi napadne něco veselého.

A co ti napadlo právě?

Jak ti to sluší, když mluvíš, zalhal si poněkud, neboť dnes, teď před tím, co očekával po svém dopisu, nemohl přece vtipkovati o snoubence.

Počkej, to nejlepší byla bych zapomněla. Psala mi Silva. Stýkala se kdysi s jakýmsi bankovním úředníkem, který se stal zatím panem ředitelem. Setkali se náhodou, dali si dostaveníčko, Silva je přijala jen tak, ze zoufalství. Myslím, že podruhé již nepůjde. Přečtu ti kousek jejího dopisu:

Zuřím. Pan ředitel přišel v novém, dlouhém kožichu, u krčku měl vačici jako stará bába. Bylo to toho večera, jak přišel ten náhlý mráz. Šli jsme, a sotva jsme odbočili do postranní ulice, přistoupil k nám mladík v tenkém kabátku a prosil o nějaký groš na jídlo. Ten můj křen, že prý nic nemá a nedá. Chlapec mlčky odešel, ač jsem si vroucně přála, aby mu jednu vrazil. A tu začal pan ředitel líčit, jaká je to zahalečná banda, že nezaměstnaní vždycky byli a budou, jen teď že se s nimi dělají cavyky. Ať jde takový kluk do sociální péče, postarají se o něj, nakrmí ho, oblečou ho. Teď je to samá podpora, a tak se každý ulejvá. Dusila jsem se vzteky, ale ještě jsem se ovládla a doporučila mu jen, aby praštil tedy s ředitelováním a stal se nezaměstnaným. To že mně by ani nenapadlo chodit do kanceláře, kdybych věřila, že se nezaměstnaní mají tak skvostně. Smál se hloupě a začal mi vypravovat, že právě dnes potkal policejního radu Šádu, a že k nim také přišel nějaký chlap, že je nezaměstnaný a nemá na oběd. Ale Šáda prý ho hnal: Chlape mizerný, kvůli vám byli jsme okradeni! A ten můj křen mi vysvětloval, že pan Šáda dostal sníženou remuneraci a musí prý se uskrovňovat, ale nechtěl mi říci, jak to uskrovňování vypadá. Tu jsem se už neudržela a řekla jsem, že ten nezaměstnaný měl mu dáti přes hubu, a spustila jsem svou, jak se musí svět změnit, aby všickni lidé mohli žít a paďour neměl se dobře na útraty chudáků. Tu se pan ředitel mohl potrhat smíchy a povídal, že když člověk pracuje, má právo na plat a remuneraci a nemá býti na jeho úkor dáváno lidem, kteří nedělají a okrádají druhé. Řekla jsem mu, že tohle je sice pravda, ale pak je tu otázka, kdo jsou ti užiteční a okradení pracovníci a kdo ti cizopasníci a okrádající. U domu scéna vyvrcholila. Šel k nám právě kolportér s Ruďasem, nenechala jsem ho ovšem šlapat do druhého patra a vzala jsem si od něho noviny. Pan ředitel se ptal, co to je, a povídá: Jste úplný blázen, co to čtete za škvár, to je hrozné! Celý zkoprnělý se ptal, kde jsem k tomu přišla a proč prý nečtu Čubku, tam že bych se poučila, tam prý jsou krásné informativní články a zvláště věcné a pravdivé úvodníky. Teď už mi bylo všecko fuk, řekla jsem, že nejsem tak blbá, abych věřila Čubce, že mám chuť plivnout na každého, kdo tímhle se krmí atd. Zkoprněl ještě více, řekla jsem mu dobrou noc a šla jsem. Volal ještě: Silvičko, v úterý budem o tom pokračovat! ale já jsem se ani neotočila a jen jsem křikla: To asi sotva!…

Mám prý jí poradit, řekla Marion s úsměvem.

K čemu? vybuchl Jindra drsně a zabořil se ztvrdlým a vyčítavým pohledem do jejích očí a pak se odvrátil k oknu.

Vyhaslá krajina dole za řekou jako by se svíjela pod nečistými chapadly města, a Jindrovi je náhle smutno, hořko, ošklivo. Nepřemýšlí. Nechce se mu vůbec uvažovati, chce držeti rozum s jeho obavami a ne­důvěrami v závitech jeho vězení, chce se dáti prostě unášet bárkou jasného odpoledne, u jejíhož kormidla sedí veselá tvář s hlubokýma očima a lehkým ruměncem. Nikoli, Jindra nechce dnes přemýšleti, ale jeho napjatá citovost je ve střehu a úsměv i stín mohou ji vyšinouti z rov­nováhy. Jeho křehký sen střetl se zase s ohyzdnou skutečností druhého světa. Soumrak za řekou houstne špinavými stíny, a jeden stín má podobu pána s vačicí. Je to všecko ovšem nesmysl. Co je nám dvěma vlastně po tomto druhém světě? Jdeme mimo něj s opovržením a nenávistí. Ale nemůžeme se mu vyhnouti. Nemůžeme zabrániti, aby nám nekazil vzduch svým jedovatým dechem. A přece bývá Jindrovi úzko, ovane-li, jak se mu zdá, Marion. Je to nesmysl, ale nemůže za svůj pocit. Je to nesmysl. Jakou cenu měla by čistota, kdyby neznala sprostotu a špínu? A přece… Kdyby tak mohli teď sednouti na transatlantik a vystoupiti pod jinou oblohou na cizí břehy jako svobodní lidé a v idylických kulisách mezi rybáři nebo pastevci odhoditi na čas břemeno zvrhlé civilizace a zapomenouti na její neřesti a zločiny…

Opřen o loket zírá do kalného údolí říčního a na stole druhou rukou svírá nervózně vyhaslou lulku. Náhle sametová, teplá dlaň přisune se na ni lehce. Marion pochopila nejasně jeho smutek. Nebylo to poprvé, kdy ho v její přítomnosti rozladila panská sprostota plížící se mimo.

Nemysli na to už, nestojí to za to… Podívej se, ten skleněný sál se svým nízkým stropem a sloupy… tak nějak si představuji restaurační salón velikého parníku… Nemohli bychom si koupit lístek třeba do Mexika…

Jindra se usmál vděčně a stiskl jí ruku. Dovedla někdy velmi obratně říci mu nepřímo, co přímo říci nedovedla.

A mohli bychom jíti, nemyslíš? Smráká se.

Venku bylo ještě dosti jasno, poněvadž vyšli k západní straně, kde nad bělošedými skalami svítilo několik pozlacených oblak. Sestupovali po kopci řídce zarostlém úzkou pěšinou, nad níž tu a tam klenulo se větvoví s posledními listy. Šla napřed. Pod nahnědlým pláštěm přiléhavým vlnily se její neširoké boky jako hudba docela jemná. Náhle se zastavila pod jedním stromem, vyrůstajícím přímo z pěšiny, opřela se oň, jako by potřebovala opory, obrátila k Jindrovi obličej, na němž zrcadlilo se uhasínající zlato, a její oči…

Nikdy nezapomene Jindra na tyto oči. Půjdou s ním životem až do pominutí smyslů jako stálá radost a útěcha. Jejich pohled platil jemu a jeho srdci. Líbíš se mi, jsi hodný, a přesvědčila jsem se, že mě máš rád. Pojď si pro první polibek, letmou pečeť na naši smlouvu. Stydím se ještě trochu… Dívám se také, zdali ještě v poslední chvíli nepostřehnu v tvých rysech posměch… Pojď si pro hubičku, mám tě ráda… Nikdy nezapomene Jindra na ty rozsvícené oči. Děj se co děj. Snad jednoho dne… její probuzené tělo… snad jednoho dne novostavba se přece jen zhroutí… Ničím však nemůže býti z jeho mysli vymazán tento pohled… toto jeho… nikoli vítězství, to je hloupé, špinavé slovo z donchuánského slovníku domýšlivé čeládky mužské… toto uznání, vyznamenání…

Jindra blížil se k jejím rtům jako ke křehkému květu. Cosi pobožného zaplavilo jeho bytost…

Dole na pěšině zavrzaly však na písku kroky, kus postavy tmavé vynořil se nad skálu. A jejich první objetí zůstalo přeludem, který odehrál se jen v jejich srdcích.

Stmívalo se rychle, zavěsila se do něho, a mlčky došli k osvětlené tramvaji. Jen jejich spojené paže tiskly se pevněji jedna ke druhé.

V jasné tramvaji vypadala Marion jako ztuhlá slečna, na pohaslých očích ležel jí stín jakési přísnosti, a lhostejně těkala pohledem po lidech. Pak se přikrčila do pláště a usmála se trpně na Jindru, dávajíc najevo, že ji mrzí. I na cestě ze stanice do malé restaurace, kde tu a tam jídali, byli-li spolu, chvěla se chladem, ač večer byl skoro vlažný a dal se očekávati brzy déšť. Krev jí reagovala na předešlé pohnutí, ale Jindra zvykl si již odhadovati téměř hloubku jejích dojmů podle potomního jejího chvění vnitřní zimou. Než došli, řekla však:

Až se najíš, mohl bys jíti koupit lístky do některého malého biografu, máš-li chuť ovšem. Můžeme se podívati do večerníku, co kde hrají, abychom se příliš neotrávili.

Stiskl jí toliko ruku. Nebyli spolu ještě v biu. Nabídl jí to sice dvakrát nebo třikrát, ale odmítla vždy z různých důvodů, a poněvadž nevěděl, nevymlouvá-li se jen a nemá-li nějaké své zvláštní příčiny, nenaléhal. Se Silvou chodila však do bia často a vypravovala mu svoje zážitky, většinou s humorem, neboť zřídka byla nadšena. Dovedla nenáviděti miláčky maloměšťáckého publika a ženských fanoušků, nicméně měla také zálibu v některých hvězdách obého pohlaví, pokud mohl souditi, nejčastěji právem, a zvláště milovala Chaplina a ruské filmy, byla tudíž na dobré cestě.

Tak tedy půjdou spolu do bia. Sladká lodivodka kormidluje do tiché zátoky. To pokažené intermezzo pod stromem nebyl tedy jen rozmar chvíle.

Milujeme film, třebaže zlotřilá třída panská a vrchnost dnešního světa zmocnily se ho pro své ohlupovací a vykořisťovatelské cíle, jako se zmocnily tisku, aera, rozhlasu; činí z něho nástroj rasové nenávisti, poťouchlého apoštola smíru práce s kapitálem, hlásnou troubu křesťanského pokrytectví, triviálního propagátora všech nevkusů, předsudků a pověr; przní jeho mládí, jako stará kuplířka zaučují je v povol­nosti, ale jeho budoucnost je přes všecko silná a nekonečná.

Zázraky života odhalí každému školáku, bezelstným věděním napojí všecky davy, z kazatelen, kateder a žurnálů vymete všecky lži a podvody, učiní z nás účastněné rodáky a vrstevníky celého světa, jeho práce a jeho krásy, z mikroskopů vynese v kouzelných hrách nejhlubší skutečnost a zoškliví nám navěky život obětovaný mamonu.

Viď, drahá, milujeme film, že nám ukazuje pouště i oázy, studánky i vodopády, doliny i hory, moře i ostrovy, černošské vesnice i orientální města, polní úrodu i rytmus strojů, zrození člověka a život pod mikroskopem, milujeme jej, že přese vše posiluje nás v lásce a nenávisti, poněvadž nekolísáme, pevni na pevné půdě pravé skutečnosti.

Je to drama, jak se tak svíjí v pěstích západních finančníků a byro­kratů, probleskuje svou pravou tváří v ustavičné vzpouře a ustavičném pokoření, zatímco na Východě, v záři Velkého Táboráku, uzrává jako osvobozovací mocnost a roste, roste… také pro nás…

Jen se tužte, hasiči neuhasitelného! Tužte se! Je to asi veliká rozkoš, smí-li anonymní blbounek oklešťovati dílo! A také vy se tužte, krajané, tužte se, holoubkové, tužte se, bráškové. Tužte se stoprocentně vlastenecky,

 ale my vstáváme toliko při Internacionále, tužte se kontrarevolučně, kráčejte statečně za svými lvy, dušujíce se objektivností poťouchlých –

ale dovolte, abychom se smáli, smáli z celého srdce svého, diskrétně ovšem… viď, Marion.

I kdyby ostatně o nic neběželo, miloval bych bio už pro ty drobné, dětské, jásavé výbuchy tvého smíchu, které vyloudí ti kreslená groteska.

Sedí sami v malé lóži laciného reprízového biografu, kam chodí dělnická mládež a drobní lidé, milující obratná těla a silná srdce. Sedí způsobně, každý v jednom koutě, a před nimi na plátně mezi věčným sněhem a ledem představuje Nanuk s rodinou svůj těžký a dramatický boj o život. Marion ho ještě neviděla, a Jindra ví, že je to krásný film. A, myslí si, hlavně film dosti neutrální, aby neposunul jejich náladu do polohy, která by jim nebyla třeba vítána. Marion se horlivě dívá a tu a tam řekne tiše něco ze svých dojmů. Sedí tu oba jako manželé nebo staří kamarádi, kteří opravdu jen pro film přišli do biografu. První hodina ubíhá rychle, brzy bude přestávka. Po přestávce dávají jakousi zamilovanou veselohru, která bude patrně zcela hloupá. To by vlastně mohli odejíti… Marion se dívá, dívá… Nebyl tedy ten malý výjev tam pod stromem přece jen pouhý přelud a jen přelud jeho srdce? Snad se Marion domnívá, že mu má stačiti jako odpověď její prosté kamarádské chování a to, že s ním šla do bia! Nebo učinila to všecko jen na rozloučenou a cestou domů řekne mu své střízlivé mínění o jeho bláhovém snu? Ale ty oči, ty nezapomenutelné oči, a ty rty, jež se mu s chvěním nabízely! Anebo si myslí, že mu již odpověděla dosti zřetelně, aby teď měl sám jednati? Proč by si byla přála jíti do malého biografu? Ale je přece jen povinen čekati na její odpověď. Jak by byl směšný, jak by vypadal domýšlivě, kdyby učinil pokus obejmouti ji, a ona ho odmítla a pak, cestou domů, mu dokonce vysvětlila jeho omyl.

V přestávce hovořili o Nanukovi, a Marion byla klidná jako hladina v zátoce. Pak řekla náhle:

Chtěla bych z bia jeti rovnou domů tramvají, bude už pozdě. Kdy se uvidíme?

Kdy chceš, Marion.

Dnes je středa, tedy v sobotu, můžeš-li.

Veselohra počala. Marion poposedla si do úplného stínu a opřela se v křesle pohodlně, nečekajíc nic napínavého. Jindra viděl na plátně jen jakési mondénní figurky pohybovati se nesmyslně v půvabných krajinách nějaké Riviéry. Texty splývaly mu v bledou mlhu, děje nemohl sledovali a pomalu se hroutil v sebe nespokojeností a nebyl dalek myšlenky, že Marion je vlastně dívka velmi necitelná. Civěl na plátno nepřítomnýma očima jako vyhnanec na cizí břeh.

Líbí se ti to? ozvalo se náhle a tlumeně za ním.

Nevím vůbec, oč běží, odpověděl trpce.

Proč se tedy díváš na to tak upřeně?

Co mám dělat? řekl ještě trpčeji.

Pojď blíž, hlupáčku, zašeptala něžně a shovívavě vzala ho za ruku.

Poté, když si přisedl, objala ho jednou paží kolem krku a zvrátila hlavu, zavírajíc oči. Její ústa podobala se v šeru růžové škebli pootevřené. Byl by je chtěl pozorovati dlouho, dlouho, jako kouzelné tajemství života. Ale položil na ně zbožně své tenké rty, a teprve když pocítil jejich vlhkost čerstvé růže a měkkost vlažné podušky, přisál se k nim dlouze, tiskna křečovitě její volnou ruku, aby nezatápal svou rukou po jejích ňadrech. Bylo by se mu to zdálo v tom okamžiku drsné.

Seděli chvíli ještě objati, s tváří u tváře; byly obě horké, a jejich malounko supějící dech, jejž zdáli se míti společný, zpíval tiše věčnou píseň touhy…

Odešli před koncem, Marion políbila ho ještě plaše a letmo na tvář a spěchala ke stanici, mávajíc rukou a volajíc:

V sobotu, Jindro!

XVI

Na podzimním nebi opuštěném zahořel zlatý oblak. Políbilas mě políbením úst svých, a lepší je milost tvá než víno.

Dlouho potácel se zbloudilý námořník po nehostinných vodách, než zemi na obzoru spatřil z vysokého koše svého. Milost tvá učinila z ní ostrov, jehož zátoka podobá se slunnému domovu silných; pod palmou žádostiv jsem byl seděti a sedím, neboť sladké je ovoce tvoje ústům mým.

Dlouho chodil pastevec chudý po horách křížem krážem, než našel stádo své, pasoucí se pod vinicí. Milost tvá dala mi stádo beránků bílých, a těžké hrozny uzrály pro mě na vinném kmeni.

Ale námořník nevyhodil kotvu svou navždy, a pastevec nezarazil navždy svou hůl. Usedáme do křehké bárky a po neznámých cestách vydáváme se na pouť.

Nezpyšněl jsem milostí tvou a jako přítulný kolouch chci se pásti na horách vonných věcí. Zbohatnuv milostí tvou, nezhrdl jsem mukami chudých, a pod korouhví lásky mé k tobě půjdeme do boje.

Daleká je plavba naše, sedneš-li ke mně, a neznámé bouře mohou přitáhnouti. Daleká je cesta naše, půjdeš-li se mnou, a plna kamení. Ale cíl náš je zahrada vonná a hnízdo na skále, odkudž rozhlížeti se může pohled spravedlivých; cíl náš je svoboda dobrých, kterou spoutati může jen smrt.

Dokud milost tvá upřímná bude se mnou, vesele bude v mysli mé jako ve mlýnici; má ti chutnati chléb z mé mouky. Dokud milost tvá upřímná bude se mnou, srdce mé bude jako věž; nemáš se nikdy marně utéci za její zdi…

Píseň svou nejpřednější zpívá si Jindrovo srdce, když vyšel do ulic. Jeho sen zkvétá jako šarlatový záhon, a Jindra s hlavou vzhůru usmívá se na hvězdy a lidi jako opilec.

 

 

 

Stanislav Kostka Neumann

Zlatý oblak

Edice E-knihovna

Na obálce ilustrace Josefa Čapka

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 11. 6. 2018

ISBN 978-80-7602-051-1 (epub)

ISBN 978-80-7602-052-8 (pdf)

ISBN 978-80-7602-053-5 (prc)

ISBN 978-80-7602-054-2 (html)