Středověký svět II

Krásná Iluve věděla, že za ní její milenec toho večera přijde.

Zavřela oči a usmála se. Po několika dnech měla konečně klid a sílu se usmát. Osud si s jejím životem zahrál podivnou partii. A přitom si chtěli s Martinem zpočátku jen vydělat na kousek chleba. Vydávali se za nájemné vrahy a pokusili se prodat hlavu jednoho již dávno mrtvého muže. Dopadlo to tak, že se museli dát na útěk, který se jim moc nezdařil.

Martin skončil zavřený ve věži a ona… Ona okouzlila pana purkrabího, díky němuž si zachránila život; a také okouzlila mladičkého příbuzného bezhlavého muže, díky němuž se měla dostat do lepší společnosti.

Ani nevěřila svému štěstí. Nejenomže měl peníze a titul, ale ke všemu i krásné oči, krásný úsměv a citlivé srdce. Nevěřila sama sobě ani svým citům, nevěřila lásce, a přesto jí možná podlehla.

Zaklepání na dveře ji vyrušilo z rozjímání. Byl to on. Godefroi z Eldemire, dědic rodových držav.

Venku za okny se snášela noc a důvod této návštěvy byl zřejmý. Ovládlo ji vzrušení, tak moc si přála, aby už přišel, tak moc ho toužila políbit.

Vstoupil a potichu přešel k jejímu loži. „Má nejdražší,“ zašeptal. Tak blízko byli k sobě, tak blízko k prvnímu polibku. Ale osud si dál hrál své podivné hry a nedopřál jim ho.

„Posel, pane! Přijel posel! Král volá do války! Je válka!!!“

„Musím jít, má lásko,“ vydechl po chvíli smutně a ještě smutněji zmizel. Posla s válečným poselstvím nemohl nechat čekat.

Iluve zbyly jen oči pro pláč a vztek.

Ve světě, kde násilí patřilo mezi uznávané formy komunikace, byla válka velmi častým jevem, ať už šlo o řešení sporů mezi jednotlivými panovníky, nebo o přízemní „soukromou“ válku dvou sousedních šlechticů.

Církev samotná nejdříve nesouhlasila s používáním zbraní jako donucovacího prostředku, avšak nutnost a potřeba tento fakt změnily. V okamžiku, kdy k dobytí svatého hrobu bylo zapotřebí ozbrojených mužů, rytíř se z vraha a násilníka stal bojovníkem božím, který díky svému meči mohl dojít i věčné spásy. Z této poněkud pokřivené logiky také vzešly rytířské řády, které měly zprvu ochraňovat a doprovázet poutníky ve svaté zemi, ale brzy se těžiště jejich práce přesunulo k šíření slova božího ohněm a mečem (anebo naopak, od boje přešly k charitě).

Boj se stal nedílnou součástí života tehdejší elity, ale i neurozených. Šlechtic byl zároveň rytířem, který se učil ovládat meč, bojovat na koni a chránit se zbraní v ruce své poddané, svou čest, zemi i křesťanství. Neurození se válek účastnili v zemské hotovosti nebo jako žoldnéři, pro něž se vojenské řemeslo stalo jediným povoláním. A když polnice utichly, bojovníci místo na válečném poli získávali slávu na turnajích a rytířských hrách.

Svět násilí plodil další násilí a teprve nános desítek let mu dodal nádech romantiky. Tak tedy vzhůru do boje!

1.1 Různé typy vojska

Starověké Řecko – i když se proslavilo svým námořním uměním, i na souši šlo o skvělé válečníky. Hlavní sílu řeckých vojsk tvořili těžkooděnci (hoplíté) vyzbrojení kovovou přilbou, bronzovým krunýřem a nákolenicemi, okrouhlým štítem, mečem a kopím. Ty potom doplňovali lukostřelci, v nepatrné míře jezdectvo. Během řecko-perských válek měli Athéňané prý jen 300 jezdců, za což mohlo hornaté prostředí Řecka, kam se jezdectvo prostě nehodí. S nástupem Makedonie se objevila „falanga“, kdy se bojovníci vyzbrojeni kolem šesti metrů dlouhým kopím zvaným sarissa zformovali do sevřeného útvaru o šestnácti řadách. Zatímco první řady nesly tato kopí přímo proti nepříteli, zadní řady je měly vztyčena vzhůru, opřená o ramena předních řad. Falanga však měla dvě nevýhody – v nerovném terénu špatně manévrovala a k jejímu zdárnému využití bylo zapotřebí dobře vycvičeného vojska.

Starověký Řím – říká se, že římská vojska patřila ve své době k nejlepším. Zpočátku v nich sloužili občané, ale postupem času se legionáři stali profesionálními bojovníky najímanými za mzdu. Občané sloužili dvacet let, neobčané dvacet pět, ale ti k tomu získali ještě římské občanství. V ideálním případě se legie skládala celkem z 10 kohort, z nichž každá s výjimkou první se dále rozkládala na tři manipuly po dvou centuriích (setninách). Druhá až desátá kohorta čítala asi 600 mužů, první byla elitní, neboť pod její ochranu spadal hlavní odznak legie. Tato kohorta čítala pouze 5 centurií, ale s dvojnásobným počtem mužů. Za plných počtů měla mít pozdně císařská legie 6 100 pěších a 730 jezdců, k ní se též přidávaly pomocné sbory, často specializované (krétští lukostřelci, númidští jezdci atd.). Velitelem, pomineme-li císaře, byl válečný legát, velitelem stálého tábora „prefekt tábora“. Velitelský sbor tvořili tribuni, mezi nižší důstojníky patřil centurion (setník), zástupci centurionů a nosiči znaků (např. orlonoš). Srdcem legie byl císařský orel, který měl obrovský psychologický význam a jehož ztráta se považovala za nejhorší potupu. Čísla těch legií, které byly poraženy a přišly o orla, se neobnovovala.[1] Znakem manipulu byla otevřená dlaň, znakem kohorty buď drak na žerdi či věnec s hrotem oštěpu, odznakem jezdectva a pomocných sborů čtvercový praporec. Nejúspěšnější velitele pak čekal v Římě triumf – slavnostní průvod městem s mnoha poctami.

Germánská vojska – „Když dojde k boji, je hanbou pro náčelníka být překonán statečností družiny, je hanbou pro družinu nevyrovnat se statečností náčelníkovi. Náčelníci bojují za vítězství, družina za náčelníka,“ píše ve svém díle Germania římský historik Tacitus.[2] Od něj se dále dozvíme, že hlavní sílu tvořili pěší bojovníci, kteří bojovali do půl těla nazí a zbroj využívali spíše výjimečně. Vyzbrojeni byli kulatými dřevěnými štíty, hlavní zbraní bylo kopí, které také bylo atributem jejich boha Wodana. Jako poboční zbraň využívali dlouhý nůž – sax či scramasax; meč nosila pouze nobilita a vojáci v římských službách. Častou zbraní byla též sekera. Germáni si cenili osobní statečnosti i smrti v boji. Ústup z bojiště se trestal sesazením nebo smrtí, omluvou pro náčelníka bylo, pokud tento ústup měl být pouze taktickým manévrem, jak nepřítele vlákat do pasti. Aby ještě více povzbudili bojového ducha, na bojiště je doprovázely ženy a děti – jejich křik a pláč je pobízel k vítězství.

Keltové – také oni patřili k uznávaným válečníkům a jejich sláva dosáhla od nejzápadnějšího břehu Evropy až na blízký východ. V boji používali meče, kopí i nože, proti střelám se chránili velkým kulatým štítem zesíleným železným kováním. Výstroj měli velmi pestrou, nobilita se odívala do kompletních zbrojí, kroužková zbroj je dokonce jejich vynálezem, ostatní se chránili méně a často s oblibou bojovali do půl těla nazí. Někdy dokonce strhávali oblečení zcela a šli do boje pouze pomalováni modrou barvou (odsud jejich název piktové – pomalovaní), se zlatým torquesem[3] na krku a sádrou vyztuženými vlasy. Bojovali stejně dobře na zemi i na koních, Caesar se z tažení do Británie zmiňuje i o vozech, na kterých se přesouvali na bojiště, případně i bojovali.

1.2 České země

V období raného středověku tvořila základ vojenské moci českého státu knížecí velkodružina. Ta se během 11.–12. století zmenšila a kvalitativně změnila – elitní oddíly zůstaly s knížetem a neustále cestovaly z místa na místo, protože tehdy to byl při nedostatečném zásobování jediný způsob, jak neumřít hlady; část bojovníků byla rozmístěna v centrech hradské správy a část upadla do služebných poměrů nebo zmizela docela. Knížecí družina se dále dělila na tzv. prvořadé bojovníky – milites primi ordini – kterými byli velmoži a přední knížecí družiníci, elitní těžkooděnci tvořící jádro knížecího vojska; a bojovníky druhořadé, tedy milites secundi ordini, které tvořili drobní vazalové, posádky hradských správců, případně příslušníci družin, jež si vydržovali samotní velmoži.

Zvláštním druhem poloprofesionálních bojovníků byli také strážci zemských bran a hranic, jako například známí Psohlavci z románu Aloise Jiráska, kteří střežili šumavské hvozdy. Družinu si vydržovala i údělná moravská knížata. V případě nejhorším a při ohrožení celého státu se svolávala zemská hotovost. Lidé se shromažďovali v hradských centrech, odkud táhli do boje. Vojenská hodnota této hotovosti nebyla příliš vysoká, protože tito lidé neměli dostatečnou výzbroj ani výcvik a zkušenosti. Navíc se svolávala pouze na obranu země, a pokud chtěl panovník zaútočit mimo hranice, mohl se setkat i se silným odporem. Tíhu boje tedy nesla především knížecí družina, která čítala od několika stovek až po několik tisíc mužů.

V pozdějších dobách se situace změnila a vojenské síly se nelišily výzbrojí nebo taktickým určením, ale právním postavením k panovníkovi. První skupinou byla zemská hotovost. Skládala se z jednotlivých příslušníků panstva a jejich družin, z oddílů církevních institucí a úřadů, z ostatní šlechty, hotovosti měst a v některých případech i z vesnického obyvatelstva. Svolávala se pouze v případě ohrožení země a jen na určitou dobu, její svolání musel schválit sněm. Do druhé složky patřila vojska velkých leníků, jejichž povinnosti byly právně fixovány a přesně vymezeny. Kromě toho se využívali též žoldnéři.

Časté války a obrana vlastních rodových držav většinu velkých feudálů vedly k tomu, že budovali vlastní družiny profesionálních bojovníků a manské soustavy, které zajistily dostatečný přísun bojovníků k ochraně vlastního majetku.

Nejmenší taktickou jednotku (kopí = gleve) tvořil rytíř, panoš, pacholek, jízdní střelec s kuší a jezdec vyzbrojený skoro stejně jako rytíř. Prý k vydržování jednoho rytíře bylo potřeba asi 150 hektarů půdy – nešlo tedy o záležitost nikterak levnou.

Hlavní slovo ve středověkém válečnictví mívala těžká jízda. Rytíř ve zbroji se stal jedním ze symbolů středověku. Nástupní formaci těžké jízdy můžeme rozdělit na tři základní sestavy:

Lineární šik – těžká jízda v první řadě, za ní byli seřazeni ostatní jízdní bojovníci a nakonec pěšáci. Delší linie umožňovala obklíčit méně početného protivníka a sevřít jej do kruhu, na druhou stranu zde bylo mnohem větší nebezpečí prolomení této linie.

Plot – málo početná jízda s velkými rozestupy od sebe tvořila přední řadu sestavy.

Klín – také nazývaný proud. V první řadě stál jeden jezdec, za ním dva, v třetí řadě tři atd. Těchto klínů mohlo být vedle sebe několik. Při útoku se tyto klíny zarazily do linie nepřátel a prorazily ji… jako se nůž zařezává do másla. V ideálním případě.

Další složkou vojska byla pěchota. Považovala se za vojsko téměř bezvýznamné, protože složená z vesničanů postrádala větší bojové schopnosti i morálku. Sloužila jako podpůrné vojsko; pěšáci se uplatňovali spíše při obléhání nebo dobývání opevněných míst, stejně jako v pouličních bojích, kde měli nad jezdci navrch. Ovšem čas hrál pro ně, ke konci středověku švýcarská pěchota s dřevcovými zbraněmi předznamenala zánik obrněného jezdectva.

Jinak na tom ovšem byla městská pěchota, kterou z velké části tvořili střelci z kuší a luků, většinou sami výrobci těchto zbraní, řemeslníci, kteří stavěli a obsluhovali dobývací stroje, nebo horníci, kteří se uplatňovali při podkopávání obléhaných míst. Výstroj a výzbroj pěšáků závisela na postavení a zámožnosti jejich živitele – ať již feudála, nebo města. Pěšáci také většinou utrpěli nejvíce ztrát, zatímco rytíři v brněních umírali minimálně, už například jen proto, že zajatý rytíř měl hodnotu výkupného.

Patnácté století představuje typ vojska do té doby v Evropě nevídaný – husitské polní vojsko. Skládalo se zejména z pěchoty, jezdců bylo minimálně. Například v bitvě u Sudoměře se Jan Žižka postavil proti nepříteli se 400 pěšáky, dvanácti vozy a jen třemi jezdci. Důvod tohoto poměru je zřejmý – husitští válečníci pocházeli převážně z vesnického obyvatelstva a městské chudiny. Jezdectvo tvořila nižší šlechta a plnohodnotnou složkou vojska se stalo až po ukořistění jezdeckých zbrojí a koní. Přestože většina bojovala na zemi, koní se v husitských sborech vyskytovalo mnoho – avšak pouze jako tažná zvířata. Hlavní zbraní byly totiž bojové vozy, které se staly základním taktickým článkem polních vojsk. Každý z vozů táhli čtyři koně.

Vojenský řád z roku 1428 počítá 5 vozů = článek, 5 článků = svaz, 4 svazy (100 vozů) = šik. Vozu velel nejnižší velitel – hejtman vozu, který měl pod sebou 10–21 mužů. Dva z nich byli vozatajové, dva střelci z ručních palných zbraní, dva střelci z kuše, ostatní posádku tvořili bojovníci s dřevcovými zbraněmi pravidelně rozděleni na bojující cepy a bojující kopím a hákem. Posádku doplňovali pavézníci chránící za pochodu koně a v bitvě kryjící mezery mezi vozy. Článku (30 m dlouhá vozová hradba, zvládnutelná hlasem jednoho velitele) velel desátník. Další složkou bylo dělostřelectvo, v bitvě se děla začlenila do vozové hradby tak, že jedno dělo patřilo k pěti vozům.

Polní vojska se vydržovala po celý rok, což ovšem velmi vyčerpávalo zemi, protože ta nestačila k uživení tolika mužů ve zbrani – a to polní vojska čítala dohromady „jen“ 12 tisíc mužů. Po ukončení husitských válek tito bojovníci odcházeli bojovat do zahraničí, lačně se jich ujal zejména král Zikmund, který potřeboval statečné vojáky proti sílícímu tureckému nebezpečí, ale bojovali i jinde a získali si velikou slávu. Český žoldnéř se tehdy stal skutečným pojmem.

1.3 Tažení

„Posel, pane! Přijel posel! Král volá do války! Je válka!!!“

Taková zvolání toho týdne slyšeli mnozí šlechtici, nejenom Godefroi z Eldemire. Jak jeho tažení vypadalo?

Posel, který tuto zprávu přivezl, nesl v ruce znamení – v Čechách to byl meč nebo lýkový provaz. To mělo i tu symboliku, že nešlo pouze o rekvizity, ale i varování: v případě neuposlechnutí hrozila šibenice nebo stětí. V Polsku, jak naznačuje Sienkiewicz ve svém románu Křižáci, tímto znamením bylo „cosi podobného věnci z vrboví a rákosí“. A například v Tolkienově Pánu prstenů je takovým symbolem rudý šíp. Tedy doslova zde platí – jiný kraj, jiný mrav.

Godefroi tedy shromáždil svých několik mužů a vyrazil na místo mobilizace. Tam se mělo celé vojsko sejít, jen ve velmi výjimečných případech docházelo k mobilizaci za pochodu, kdy vyrazil jen malý počet vojska a ostatní se přidávali cestou. Jednotlivé složky však málokdy dorazily včas, a potom mohlo dojít ze strany nepřítele k útokům na jednotlivé přicházející skupiny. Naštěstí Godefroi neotálel a na místo srazu dorazil včas. Tam jej přivítal obrovský tábor vojska.

Počet vojáků, které mohl král takto svolat, závisel na velikosti a hospodářských možnostech země. Země Koruny České mohly uživit 4–6 tisíc těžkooděnců a 20–25 tisíc pěchoty, lehké a polotěžké jízdy. Také námezdní síly nebyly nijak veliké, protože si vyžadovaly velikou finanční péči, kterou si král nemohl dovolit. Proto se pohybovaly od sta do tisíce rytířů. Za veliké vojsko se považovala síla tří tisíc jezdců a 15 000 pěších. Vojska Mongolů nebo Hunů však byla podstatně větší.

Mezitím panovník vedl mnohá diplomatická jednání a snažil se zajistit pomoc sousedních vládců nebo alespoň jejich neutralitu, aby žádný z nich nevpadl do bezbranné země. Mnohdy tento fakt rozhodl o tom, zda mohlo vojsko vůbec vyrazit.

Panovník byl také vrchním velitelem vojska, případně tuto funkci delegoval některému z jiných vojevůdců. Kolem sebe shromáždil válečnou radu složenou z mocných šlechticů – ti se vybírali podle mocenského postavení, případně počtu vojáků, které do války poskytli. Často docházelo ke sporům a záleželo na autoritě vojevůdce, zda si dokázal udržet ve válečné radě pořádek a nenechal se ovládat zájmy jednotlivých šlechticů.

Ani v táboře samotném nevládla příliš velká kázeň. Šlechtici byli především individualitami, byli pány a jen neradi se podřizovali velení někoho jiného. Jejich neochota pramenila z přesvědčení o vlastních „neomylných“ vojenských schopnostech. Navíc se ve vojsku často sešli i šlechtici, které v době míru rozdělovaly různé názory a třenice. I na souboje čas od času došlo.

S drobným zpožděním se vojsko dalo na pochod k hranicím. Právě v tento okamžik bylo nejvíce zranitelné. Kolonu proto doprovázel předvoj a zadní voj, připravený v případě nouze zabránit náhlému přepadení. Součást předvoje tvořily také průzkumné a výzvědné hlídky. Důležitou osobou byl průvodce, neboť jen díky němu mohla vojska projít krajinou mimo cesty, jež nepřítel většinou hlídal.

K večeru se vojsko zastavilo. Místo pro tábořiště se vybíralo s důkladnou pečlivostí, stavělo se většinou na chráněném místě, nejlépe v ohybu řeky. Vodní toky samy o sobě tvořily velmi těžkou překážku pro putující armády. Pokud nebyla žádná řeka k dosažení, utábořilo se vojsko na kopci. V případě hrozby náhlého útoku se budovalo provizorní opevnění, většinou příkop s náspem nebo jednoduchý dřevěný či proutěný plot. Prostor tábořiště pak zaplnily pestrobarevné stany rytířů s vlajícími korouhvemi a množství ohňů; někde uprostřed tábora pak stál stan panovníka. Rytíři si v boji potrpěli na pohodlí, země se vystlala kožešinami a houněmi, nechyběly postele, stoličky, stoly a lavice, nádobí a podobně. Zato pěšáci a obyčejní žoldnéři spali přikryti svými plášti nebo jen širou oblohou.

Jistou zajímavostí středověku je, že se válčilo pouze za dne – jednak proto, aby v noci nevznikl chaos, rovněž, že se to nepovažovalo za křesťanské. Kdo ví, kdo v noci pomáhal, které nečisté síly. Ostatně na to křižáci ve svaté zemi doplatili, protože Arabové takovéhle pravidlo neznali, a tudíž nedodržovali.

Tehdy také přišel čas na večeři. Zásoby vojska se většinou vezly v trénu na vozech, případně na lodích. Ty stačily zhruba na dobu, během níž se vojsko shromažďovalo a putovalo po vlastním území. Na území nepřítele přicházelo na řadu plenění. Proto se vyráželo většinou v pozdním létě či brzy na podzim, kdy se sýpky nepřítele naplnily právě dozrálým obilím.

Špatné zásobování občas vedlo i k drancování vlastní krajiny; tehdy se stávalo, že potraviny zajistila města, která měla dostatek finančních prostředků, aby se uchránila před hladovými vojáky. V každém případě bylo dobré a účelné skončit tažení co nejdříve, neboť zdrojů nikdy nebylo dost.

Po dlouhé cestě se obě vojska ocitla na dosah. Pokud k tomu měl příležitost, král vybral vhodné místo, kde hodlal svést velkou bitvu. Ta většinou rozhodovala i celou válku. Správné manévrování pak mohlo vtáhnout do boje slabšího protivníka, který se snažil uprchnout, nebo naopak lepší schopnosti protivníka mohly postavit vlastní vojsko do velmi nepříznivé situace.

Do boje vojáky svolávali trubači. Vojsko se řadilo k úderu. Král si některé muže ponechal v záloze, což ovšem mnozí šlechtici nelibě nesli. Chtěli se účastnit prvního útoku, a tak mnohdy docházelo k vážným kázeňským problémům.

Godefroi ale patřil mezi ty, kteří se sešikovali v první řadě. Vojska stála v jasném ranním slunci proti sobě, ve větru vlály praporce, zbroje se leskly a vzduchem se nesl hlas rohů, bubnů a trubek.

Před bitvou samotnou, zvláště byla-li dohodnutá a pokud to okolnosti dovolovaly, se za pevně daných podmínek utkali v samostatných soubojích takzvaní „předkorouhevníci“ či „harcovníci“. Tomu pak říkáme harcování. Tito bojovníci většinou chtěli ukojit touhu po boji, slávě a někdy si i vyřídit osobní spory. Během křížových výprav při setkání s Araby, kteří tento zvyk neznali, přišli křižáci o několik dobrých mužů, než pochopili, že si na podobnou zábavu budou muset počkat až domů.

První úder zahajovala těžká jízda. Ten měl být také rozhodující. Rada jezdců se pomalu rozjela, stále rychleji a rychleji v sevřené formaci. S vlajícími prapory, kopí napřažená vpřed, země se chvěla pod údery kopyt.

Lukostřelba v klasické polní bitvě mívala malý význam, šípy těžkooděncům mnoho neublížily a kuše měly příliš malou kadenci. Jistou výjimku tvořily dlouhé anglické luky nebo poněkud jiný způsob boje například u Mongolů.

Orientaci v bitvě napomáhaly korouhve, bubny a trubky, také heraldická výzdoba a křik bojového hesla. Někdy si po vzájemné dohodě obou stran bojovníci opatřili své odění zvláštním znamením, aby se od sebe odlišili. Z toho se později vyvinuly uniformy.

Velitel bojoval v první řadě, aby svým příkladem strhl ostatní. Proto také většinou nemohl ovlivnit další průběh boje. Všechny taktické plány musely být hotové a připravené, zbytek závisel na statečnosti a vůli bojovníků. Jedním z mála taktických prvků, které mohly příznivě ovlivnit průběh bitvy, a nezřídka i ovlivnily, byl příchod posil nebo vhodné nasazení zálohy; smrt nebo zajetí vrchního velitele pak často rozhodly bitvu právě opačným způsobem.

Morálka bojovníků byla velmi proměnlivá – stejně snadno se mohli vypnout k rozhodnému úderu jako podlehnout panice. I z toho důvodu se nedařilo provést taktický ústup, neboť se měnil v bezhlavý úprk.

Samotná bitva trvala většinou jen krátce, několik málo hodin (např. Moravské pole dvě hodiny, Mühldorf čtyři, ale například střetnutí křižáků s Poláky u Grünwaldu celý den). Pak následovalo dobíjení protivníků, jejich obírání, plenění v opuštěném táboře nepřátel – pro mnohé nejlákavější část války. To ale ve většině případů neplatí pro šlechtu – například během bitvy na Vítkově husitská šlechta zachraňovala své urozené protivníky před řáděním prostých bojovníků.

Pro zraněné se v táboře nacházel felčar nebo ranhojič. Král a mocní feudálové měli osobní lékaře, ale celkově byly jejich možnosti velmi malé a odpovídaly možnostem tehdejší medicíny. Ve špatných hygienických podmínkách docházelo i u méně vážných zranění k následné infekci, která mohla být i smrtelná. Stejně tak špatné hygienické podmínky v táborech, zvláště pokud se tam vojsko zdržovalo déle, například při obléhání, nezřídka vedly ke vzniku chorob a epidemií, jež mohly vojsko zcela zničit.

Během tažení mohlo dojít i k několika dalším bitvám. Anebo vojska manévrovala a pak se vrátila domů, aniž došlo k nějakému střetu. Pokud nepřítel uprchl a zavřel se na svém hradě, mohlo dojít také k obléhání.

1.4 Obléhání

„Kdo je uvnitř, chce ven; kdo je venku, chce dovnitř.“ Tak zní stručná a výstižná charakteristika situace, kdy je pevnost obležena nepřátelským vojskem. Těch slavných obléhání známe mnoho. Dokonce známe i několik méně slavných.

První možností, jak nepřítele zničit, byla zteč. Divoký útok se žebříky, obléhacími věžemi a podobně. Ovšem takový se zdařil jen málokdy. Většinou se prováděl v kombinaci se lstí nebo zradou někoho uvnitř. Pokud se zteč nezdařila, přišlo na řadu dlouhé obléhání.

Před městem či hradem vznikl opevněný tábor, mnohdy se systémem dřevěných pevnůstek, jež měly vojsko chránit jak před útokem zvenčí, tak proti samotným obráncům.

Vojevůdce se snažil odříznout všechny přístupové cesty, aby protivníka vyhladověl. Ale ani to se nemuselo vždy zdařit – vzpomeňme na krále Zikmunda před Prahou a slavný neslavný Vítkov.

Anebo se snažil hradby zničit a prolomit. K tomu sloužilo několik typů obléhacích zbraní. Ty se stavěly až na místě, materiál se dovážel jen v případě, že u obléhaného místa scházel (například při dobývání Jeruzaléma se obléhací věže podařilo postavit, až když janovští kupci dovezli na lodích dřevo). Jen menší typy obléhacích strojů se stavěly předem a dovážely na vozech.

Balista (catapulta) vrhala kameny o váze od 5 do 50 kg, její použití známe už ze starověku. Fungovala na principu zkroucených provazců, které se naráz uvolnily. Menší verze tohoto stroje se nazývala škorpion.

Onager, též mangonel či mangan, fungoval tak, že jediné rameno bylo ukotveno v silném torzním svazku lan. Po uvolnění se rameno vymrštilo a buď opsalo půlkruh, nebo narazilo na kolmou záraznou kozu – to podle toho, zda měl konec ramene opatřen lžící nebo kapsou na projektil. Oblíbený byl už v antice, udržel se však až do středověku.

Velký prak zvaný též trebuchet, totach nebo blida fungoval na principu dvouramenné páky. Variant bylo několik, lišily se však jen konstrukcí nebo způsobem napínání. Šlo o největší a nejtěžší obléhací stroje středověku. Obsluhu tvořilo množství lidí, dostřel se pohyboval v řádu desítek až stovek metrů v závislosti na váze projektilu a váze protizávaží.

V roce 1453 při obléhání a dobytí Konstantinopole se poprvé významněji do dějin obléhání zapsaly zbraně střelné, jako houfnice nebo bombarda. Jejich účinek však nedosahoval účinku strojů mechanických a také jejich provoz se značně prodražil. Například ve třináctém století bombarda stála 320 kop grošů. To bylo víc, než stál například výstavní dům na Novém Městě pražském. A jeden jediný výstřel vyšel na 6–7 kop grošů (tolik stál hřebec nebo prostý dům o třech místnostech).

Zároveň s ostřelováním se také podkopávaly hradby, kdy se měly narušit základy. Odebrané nebo podkopané zdivo bylo nahrazeno výdřevou, která se zapálila, a po vyhoření mělo dojít k sesuvu zdiva. Později tuto metodu zdokonalilo užití střelného prachu a výbušnin.

Do města či hradu se ovšem nemetaly pouze kameny nebo soudky s hořlavinami, ale i mršiny a nečistoty, které měly způsobit epidemie. Většinou to fungovalo, například vlna „černé smrti“, která prošla Evropou ve 14. století, vznikla právě takto.

Pokud se město vzdalo, většinou se zachránilo. Pokud bylo dobyto ztečí, žoldnéři měli právo plenit. Nic příjemného, zvláště pro něžné pohlaví. Tak raději obraťme list.

Godefroi otevřel oči. Kolem slyšel hlasy, ale nerozuměl jim. Teprve po dlouhé chvíli se zvuky začaly slévat ve slova a slova ve věty.

„Kde to jsem?“ zeptal se. Nepamatoval si téměř nic.

„V táboře, pane. V bitvě vás zranili, ležel jste několik dní v bezvědomí.“

„V bitvě…,“ zamumlal Godefroi. Začínal si vzpomínat.

Znovu se mu ten děsivý okamžik přehrával v mysli. Řady pěšáků se prolnuly, slunce se blýskalo na čepelích mečů. Koně řičeli. Z dálky zněl štěkot psů. Pak oblohu opět zakrylo mračno šípů. Opeřená smrt nerozlišovala mezi nepřáteli a svými. Ocitl se v největší řeži, kde přišel o koně. Když potom stál na zemi, vrhla se na něj přesila pěších žoldnéřů. Rána do hlavy, chuť vlastní krve, zlomený meč… konec.

„Jak pokračuje válka?“

„Král oblehl poslední pevnost nepřítele. Přidáme se, pane?“

„Ne, kdepak, máme práci doma.“

Záblesk v jeho očích se dal vyložit různě. Ale muž, který s ním hovořil, dobře věděl, co znamená. Vzpomněl si na rozhovor těsně před tím, než odjeli do války…

Když se slunce toho dne vyhouplo nad obzor, jeho ostré paprsky vnikly malým okénkem do hradní věže. Pošimraly na tváři ležícího muže, který rozespale zamrkal a pomalu se zvedl na nohy. V jeho tváři se zračilo nejenom nepohodlí, které musel zažívat, ale i smutek.

Kdo ví, kolikátý den už zde byl. Jako by na něj celý svět zapomněl, jen jednou denně přišel stařičký strážný s kusem žvance, prohodil s ním pár slov a zase zmizel. Jediná duše na hradě, se kterou se vězeň mohl setkat a cítit i něco jiného než zapomnění či zlost.

„Zažil jsem v téhle věži už dost zatracenců, Martine,“ řekl jednoho dne stařík. „Vážené pány i pobudy. Nepřál jsem to ani jednomu z nich, ale žádného z nich mi nebylo líto. Lidé za své chyby musí pykat.“

Vězeň jen smutně přikyvoval. „Je v tom i jisté milosrdenství,“ pokračoval stařec, „staré pověsti vyprávějí, že prý odsud vede tajná chodba. Kdo ji najde, toho čeká svoboda. Jenže pán nevěří tomu, že by tu něco bylo, a tak vězně jenom trápí falešnou nadějí. Nejeden si už rozedral ruce do krve, jak se snažil tajný vchod najít, ale nikdo neuspěl, nikdo…“ Se strašlivým skřípáním pantů se dveře opět zavřely a vězeň osaměl.

Slova strážného mu vrtala dlouho hlavou. Člověk uvězněný v nečinnosti pak hledá jakoukoliv cestičku, jak si zachovat zdravý rozum.

Samozřejmě to nebylo jednoduché a několik neúspěchů vězně odradilo od dalšího hledání, načež se do toho pustil znovu. Ohmatával kameny, zkoušel prkna v podlaze, ale stále nic. Ale i tohle nic bylo lepší než apatie, do níž upadal předtím.

A nakonec se mu to vyplatilo. To když vzteky praštil do zdi. Předtím, když ji zkoumal, se nestalo nic, ale síla hněvu tajný mechanismus spustila.

Když Martin vstoupil do uzounké temné chodby, obklopil jej vlhký chlad. Na tváři jej lechtaly pavučiny a ve tmě v dáli zářila rudá očka krys. Tápal dlouho před sebou, než dorazil na konec. Po nějaké chvíli našel páčku, za kterou když zatáhl, otevřely se tajné dveře. Skoro oslepen vešel do nevelké místnosti. Když se rozhlédl, s údivem vydechl.

Stál v knihovně. Tolik knih najednou ještě nikdy neviděl…

… a pokud byl jeho svět hodně podobný tomu našemu, nejspíš našel obrovské bohatství. Napsání jedné stránky trvalo často celý den, vznik celé knihy několik měsíců nebo i let, není proto divu, že cena jedné knihy se rovnala ceně i několika krav. Tento stav trval až do počátku 15. století – tehdy s rozvojem universit nastala větší poptávka po knihách, které se opisovaly rychleji a laciněji na úkor jejich umělecké hodnoty. Velký zlom nastal samozřejmě s vynálezem knihtisku kolem roku 1450.

Jak se taková kniha vyráběla? Psalo se perem, nejdříve třtinovým, posléze brkovým. Různé seříznutí pak ovlivňovalo tvary a celkový vývoj písma. Tužka se objevila až ve století sedmnáctém, do té doby ji nahrazovalo olůvko. Inkoust se vyráběl několika způsoby, uchovával se ve zvířecích rozích přivěšených k pasu písaře nebo vkládaných do písařských pultíků.

Také dějinné epochy víceméně korespondují s materiálem, na nějž se psalo. Ve starověku se nejvíce užíval papyrus vyráběný z lodyhy papyrové třtiny. Býval ale velmi křehký, tudíž měl zákonitě krátkou životnost.

Ve středověku se nejčastěji psalo na pergamen, který byl živočišného původu – z kůže ovcí, koz a telat. Nejkvalitnější pergamen se vyráběl z kůže ještě nenarozených jehňátek. Protože jeho cena nepatřila k nejnižším, občas se staré neaktuální texty seškrabovaly, aby mohl být pergamen použit znovu (tento proces se nazývá reskribace). Neroloval se do ruliček, jak občas vídáme ve filmech, ale překládal se, protože srolováním by popraskal a poničil se.

Papír sice pochází ze starověké Číny a Evropané jej znali už v 11. století, ale používat se začal ve větší míře až ve století čtrnáctém, kdy vniká snad do všech složek písařské činnosti. Vyráběl se z hadrů a celulózy, každá papírna pak měla svůj znak, který se na papíru objevil ve formě vodotisku (tzv. filigrán). Díky tomu můžeme určovat místo vzniku a stáří textu.

Písemnosti vznikaly zejména v kancelářích (texty úřední povahy) nebo ve skriptoriích klášterů (texty neúřední povahy).

Kanceláře se vyskytovaly u panovnických dvorů, ve městech atd. V jejich čele stál kancléř (v říši arcikancléř), který sloužil i jako rádce svého pána, zejména v otázkách zahraničněpolitických. Další důležitou osobou v kanceláři byl notář, který se zabýval koncipováním (tedy přípravou), případně i psaním listin a dohlížením na ingrosátory, kteří koncepty přepisovali na čistopisy. K osobní potřebě pána sloužila funkce sekretáře, jenž vyřizoval zejména písemnosti důvěrnějšího rázu.

Listina měla svou pevnou strukturu, z níž nás nejvíce bude zajímat asi pečeť (panovnická, biskupská, městská atd.), která nahrazovala podpis. Ve společnosti, kde gramotných bylo jen pomálu, šlo o hlavní a nejdůležitější prvek ověřování pravosti listiny. Při ztrátě pečetidla bývaly již vydané listiny prohlášeny za neplatné; pokud jej nezískal potomek držitele, bylo po smrti majitele pečetidlo zničeno, aby nedošlo k jeho zneužití.

Ve skriptoriích vznikaly nádherné svazky (kodexy), bohatě iluminované a na vysoké výtvarné úrovni. Mohlo jít o práci mnoha specialistů nebo i jednoho muže. Skriptoria se často spojila s iluminátorskými školami. Vznikaly zde ale nejenom texty literární, většinou náboženského charakteru, ale i učební a vědecké.

Tohle všechno zůstávalo Martinovi skryto. Věděl jen, že knihy jsou drahé. A tady jich měl hned několik desítek. Stejně tak ani náš středověk neznal obrovské knihovny podobné té, o níž píše Umberto Eco ve Jménu růže. Průměrný počet knih se pohyboval pod tisícovkou, pařížská Sorbonna jich měla ke konci třináctého století pouhých 1 017. Ve středověkých Čechách mezi největší patřila knihovna pražské kapituly s 280 svazky a knihovna University Karlovy se dvěma sty svazky.

Knihovny bývaly většinou jenom skladiště, knihovník měl za úkol zpracovat inventář a registrovat výpůjčky. Kolejní knihovny sloužily především studentům – tam se objevuje cosi na způsob prezenčního studia. Knihy byly připoutané řetězy k pultům, aby nedošlo k jejich zcizení.

Martin se posadil na stoličku a prohrábl se listinami rozházenými na pultíku. „Copak tu je asi napsané?“ zeptal se tiše sám sebe. Ale v tom jej vyrušily hlasy.

Rychle zase zmizel v chodbě, kterou přišel, ale zvědavost jej donutila zůstat, s tajnými dveřmi přivřenými tak, aby slyšel hlasy.

„To si vážně chceš vzít tu holku od krav, pane?“ ptal se jeden.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl druhý, v němž Martin poznal hradního pána.

„Ale pane, potom nechápu…“

„Hlavo dubová, to už si nepamatuješ, co jsem ti říkal? Ta pověst? Jestli je na tom jen zrnko pravdy; dobře! Má znamení, takže bude ta pravá. A jestli ne, alespoň si užiju. Tak jako tak, ona už o tom nikomu nepoví.“

Martin zatajil dech, najednou dostal o Iluve strach. Tak tohle na ni chystají.

„Moc tomu nevěřím,“ ozval se opět první hlas. „Magie, čáry, démoni… Vážně si myslíš, pane, že ti dají tak velkou sílu, když jim obětuješ tu holku? A co ten kluk?“

„Zůstane, kde je. Shnije zaživa. Chybět nebude nikomu.“

Dál už Martin neposlouchal a vydal se zpátky. Krev mu tepala ve spáncích, srdce hlasitě bušilo. Musel něco udělat. Musel ji zachránit. Ji i sebe.

Dlouho u stařičkého strážce žadonil, aby s ní mohl promluvit. Nakonec přišla, tak krásná, jako vždy bývala. V jejích očích četl smutek, lítost a lhostejnost.

„Copak mi chceš, Martine? Je mi tohle vážně moc líto, ale jinak to nejde.“

Řekl jí všechno, co slyšel. Celou dobu se bál, že se mu vysměje. Nevysmála, ale nevěřila mu. Nenechala si ukázat tajnou chodbu, otočila se a bez pozdravu zmizela. Martin opět osaměl.

Ani nemohla jinak, protože celé její srdce patřilo Godefroiovi z Eldemire, který v té době odjížděl s vojskem pryč.

Ale ještě mnoho dní trvalo, než se měl vrátit. Příliš mnoho, než aby Iluve nepřemýšlela o tom, co jí Martin řekl.

Godefroi se probudil s prvními slunečními paprsky. Už se cítil dobře, zranění se zahojila natolik, že se mohli vydat na cestu domů.

Zachmuřeně stál proti rannímu slunci a sledoval, jak se v trávě třpytí velké kapky rosy. Chystal se horký den.

Neměl už mnoho času, musel pospíšit. Nadcházela příhodná doba pro jeho plán. Válka mu první pokus zhatila, ale měl ještě jeden, kdy hvězdy a slunce dosáhnou té správné konstelace.

Magie. Nikdy jí moc nevěřil, dokud neobjevil tu starou a zaprášenou knihu. Ach ano, nechal se zlákat příslibem bohatství a moci. Natáhl prsty po královské koruně a teď již nemohl zpět.

Iluve, krásná, hloupoučká Iluve. Ona byla klíčem, ona byla prostředníkem mezi světem živých a světem mrtvých. Znamení, které měla, to potvrzovalo. Když se narodila, podle legendy za strašlivé bouře, již tehdy ji mocní mágové a černokněžníci předurčili k tomuto okamžiku. Jenže pak přišla jedna z mnoha válek a ona se ztratila. Teď ji znovu objevil.

Usmál se. Byl blizoučko.

„Tak pojedem, ať už jsme doma,“ křikl na své sluhy.

Vydali se na cestu.

Středověk byl společností značně statickou, ať už šlo o pohyb vertikální, tedy mezi společenskými vrstvami, nebo horizontální, kterým rozumíme cestování samotné. Přesto se setkáme s mnoha případy cestování u vrstev nejvyšších i nejnižších.

Panovníci cestovali často a hodně, mnohdy vládli zemi ze sedla, zejména ve starších dobách. To proto, aby mohli dohlížet na celou zemi, a také proto, aby jejich družina nehladověla, neboť zásoby se neshromažďovaly na jednom místě. Biskupové také cestovali velmi často, na různé synody, jednání, ale například i z toho důvodu, aby se nemuseli účastnit jednání, do kterého neměli žádnou chuť. Z nižších vrstev jmenujme žoldnéře, toulavé mnichy, tovaryše, obchodníky, vyslance nebo posly, pro něž se domovem stala cesta. I prostí vesničané čas od času vyrazili z domova pryč – do blízkého města na trh nebo třeba i na opačný konec světa na náboženskou pouť.

Poutě samotné jsou specifickým fenoménem, z nichž nakonec vzešla rekonquista ve Španělsku nebo byly podnětem pro křížové výpravy do Svaté země. Putovalo se pěšky na místa spojená s Biblí, např. k božímu hrobu, do Santiaga de Compostela, do Říma, ke hrobům světců apod. Toho se dalo využít jak politicky, tak obchodně, ale třeba i nekale (kapsáři a zloději na cestách).

Středověké cesty, a to je také zajímavé, vedly odněkud někam. Měly svůj účel a cíl. Procházky jako takové, kdy účelem je procházení samo, se objevily až vcelku pozdě, první zmínka pochází až z konce 15. století. Doba předtím znala snad jenom „toulání po opilství“.

My se ale nezaměříme na důvody, proč někdo někam šel (to ponechme na fantasii autorů), ale na způsob, jak a kudy se cestovalo a jaké překážky mohly na poutníky čekat.

V dobách Říma vedly cesty přímo, šplhaly do příkrých kopců, přes mokřiny a bažiny je zpevňovaly hatě.[4] To proto, že římské vozy neměly pohyblivou oj a špatně se jim zatáčelo (tato situace trvá vlastně až do 15. století). V pozdějších dobách se jako podklad začal využívat štěrk, ale kamenné cesty, jaké využívali právě Římané (zejména pro přesuny pěšího vojska), nepatřily k nejoblíbenějším, protože pro koně byla pohodlnější měkká lesní cesta.

O kvalitu silnic se starali cestáři, přesto jízda po nich nepatřila k nejpříjemnějším zážitkům. Často je přetínaly kořeny stromů, byly rozryté koly vozů, plné výmolů a louží, které v zimě zamrzaly, během deštivého počasí plné bláta, do něhož často vozy zapadaly. Vlastně šlo většinou jen o vymýcený pás lesa, zpevňovaný jen na místech, kde to opravdu bylo nutné. Šířka takovéto cesty nepřekročila pět metrů, jen tolik, kolik bylo potřeba k tomu, aby se mohly minout dva vozy.

Navíc se na mnoha místech vybíralo clo, mýta, mostné, poplatky za přechod průsmyků atd. Právo propůjčované králem se také velmi často zneužívalo, aby si majitel panství co nejvíce vydělal. Trasy dálkových obchodních cest vstupovaly do země tzv. zemskými branami a navíc byly předem určené, aby se obchodník nemohl vyhnout celnici a nucenému skladu v určitých městech. Vyhledávání podloudných a tajných cest se přísně trestalo.

Řeky se překračovaly většinou na místech brodů, které se staly velmi důležitým strategickým bodem. Ostatně o tom svědčí i mnohá města, která mají brod ve jméně (v němčině jsou to města se zakončením -furt, v angličtině -ford). Menší říčky nebo větší potoky překonávaly v lepším případě lávky nebo jen velké balvany naházené v řečišti, po kterých se dalo přeskákat. Dalším způsobem, jak se dostat na druhou stranu řeky, byl přívoz. Rozumíme jím loď nebo v případě nouze pouze vor, který se plaví z jednoho břehu na druhý díky lanu nataženému přes řeku. Prameny praví, že mohl přepravit naráz až čtyři sta osob. Ale vyskytoval se jenom v místě, kde mohl uživit převozníka a jeho rodinu (i když jsou známy případy, kdy převozničení se stalo prostředkem pokání).

Mosty patřily vždy k vzácným stavbám. O dřevěných nalezneme zmínky zřídka, o kamenných ještě méně, neboť až do pozdního středověku šlo o stavby zcela výjimečného charakteru. Například v románské Evropě bychom mohli najít kamenných mostů jen šest včetně pražského Juditina. O vzácnosti těchto staveb svědčí například to, že v Praze, v hlavním a nejdůležitějším městě středověkých Čech, oba břehy Vltavy spojoval pouze jeden most – v desátém století dřevěný, který byl v polovině 12. století nahrazen kamenným, jenž stál až do roku 1342, kdy ho zničila povodeň. Nahrazen byl slavným mostem Karla IV. A poté si Pražané museli na další most počkat až do 30. let 19. století.

Rozdělme si cesty na několik úrovní. Nejvýše stojí cesty spojující kontinenty, které jsou důležitou obchodní trasou – známe Hedvábnou cestu nebo přes České země procházející Jantarovou stezku. Na těchto trasách potom leží honosná a veliká města bohatnoucí z obchodu. O něco níže jsou zemské stezky, které spojují určitou zemi s okolním světem, hlavní město s blízkými velkými centry – Prahu s Řeznem, Norimberkem, Pasovem atd. Další úroveň tvoří cesty v rámci království, spojující jednotlivá města, a nejníže pak stezky a cestičky, po kterých přicházejí vesničané do městeček nebo třeba jen na svá políčka. Jako důležité komunikační tepny nesmíme vynechat ani řeky.

K orientaci sloužily cestovní deníky, které měly buď soukromý, nebo úřední charakter. Stejně fungovaly i itinerářové příručky, které udávaly nejvýhodnější cesty, vzdálenost jednotlivých míst, významné orientační body v krajině atd. Sloužily poutníkům i obchodníkům; mohli bychom je přirovnat k dnešním průvodcům. Mapy jako takové byly velice nedokonalé nebo vůbec neexistovaly, rozhodně nic, podle čeho by se mohl poutník orientovat. První globus spatřil světlo světa v roce 1492 (ještě bez Ameriky), a teprve v šestnáctém století se objevuje atlas v dnešním slova smyslu a dokonalejší mapy (například jednotlivých zemí, s cestami, horami a městy, i když kartografická symbolika tehdy teprve vznikala). Středověk se svým výtvarným uměním a chápáním světa prostě geografii v této podobě nevyhovoval.

Glejtem rozumíme list zaručující nebo slibující jeho držiteli bezpečnost na cestě nebo svobodný průchod územím. Vlastně šlo o takový cestovní pas. Další důležitou písemností byl pro poutníka průvodní dopis, pro známé nebo příbuzné – díky němu na cestovatele čekalo vlídné přijetí, střecha nad hlavou a něco k jídlu. Jak se říká, krev není voda. Měl i tu výhodu, že lupiče zajímaly většinou peníze a listy nechávali bez povšimnutí.

Lidé jeli buď na koních, nebo šli pěšky, zboží se přepravovalo na vozech. Ty bývaly neodpérované, často měly desková kola. Loukotě známe u panských kočárů. Bohatí kupci používali těžký krytý vůz, pro chudší vesničany stačil žebřiňák nebo častěji dvoukolák, do něhož zapřáhli jednoho koníka. Tento vozík měl výhodu i v tom, že se s ním lépe manévrovalo v úzkých a křivolakých městských uličkách. Šlechta si někdy dopřála luxus nosítek (tolik nedrncají), i když ta se v českých zemích nikdy moc neujala.

Pro významnější osoby byla důležitá otázka průvodců. Ti znali krajinu, jazyk obyvatel a starali se též o ubytování a podobně. Pro královská poselstva tak sloužili například místní šlechtici, faráři pak při cestách prelátů. Královský průvod čítal občas i několik stovek členů, menší poselstva měla kolem 30 až 50 osob, větší počet koní a ještě větší počet nákladních vozů. Do těchto počtů musíme zahrnout i ozbrojený doprovod, protože doby byly neklidné.

Cestovalo se pouze za světla, nejenom kvůli číhajícím lapkům a zlodějům, ale také proto, že noc přeci patřila ďáblu. Vyráželo se s rozbřeskem a někdy kolem desáté většinou nastal odpočinek na jídlo. Noci poté trávili poutníci buď v hostincích, herbercích nebo hospicích. Nejdříve se ovšem snažili hledat pomoc jinde, kupci u kupců, šlechta na hradech, duchovní v klášterech. Městské nebo vesnické hostince totiž tak dobře vybaveny nebyly a darmo mluvit například o herbercích.

V těchto zařízeních se na postel muselo namačkat několik poutníků, jinde sloužily ke spaní jenom lavice nebo pouze zem vystlaná slámou. Spalo se ve stejné místnosti se zvířaty, v těch lepších se našel čeledín, který koně zaopatřil, v horších tak musel cestovatel učinit sám. Jídlo i víno, často mizerné, bývalo započítáno v ceně ubytování. Sociální zařízení žádné, nepočítáme-li společné vědro, a o soukromí nemohla být ani řeč.

Jenom v těch nejlepších hostincích by mohl poutník nalézt jeden či maximálně dva pokoje, v nichž se mohl ubytovat sám. Ale ani zde se nedalo hovořit o pohodlí – postel, stolička, umyvadlo s vodou, ve víc mohl cestovatel doufat jen zřídka. V západní Evropě ke konci středověku ale existovaly i honosné (a velice drahé) hostince se vším pohodlím – tvořil je většinou celý komplex budov jako pekárna, pivovar, jatka, stáje a sklady nebo dvůr, kde bylo možné odstavit vozy. Možná jakási obdoba naší formanské hospody – ty s rostoucí slávou formanského povolání velmi bohatly. Měly rozlehlé dvory a velké kůlny, kam se při špatném počasí vešly i vysoko naložené formanské vozy. Pokud přijel forman v den svátku, už nikam nepokračoval a neplatil ani groš. Přesto se tato investice vyplatila, protože formané patřili k nejlepším hostům a nešetřili ani na své čeledi.

A přestože ubytování v zavšivených hostincích nepatřilo k nejlevnějším, kupec nebo poutník, který potřeboval střechu nad hlavou, o ceně nesmlouval. Všechno bylo lepší než být vydán na pospas temným silám noci.

3.1 Jak daleko?

Tabulka uvádí údaje pouze přibližné. Záleželo vždy na podmínkách, na počasí, na zdatnosti a vytrvalosti toho, kdo cestoval. Přesto existovaly hodnoty dané zkušenostmi, ale i v těchto případech se jednotliví autoři liší (zejména Norbert Ohler ve svém „Cestování ve středověku“ poněkud svými odhady ostatní převyšuje). Představme si tedy podmínky nijak náročné, průměrné, krajinu ne nepřátelskou a s přivřenýma očima získáme následující přehled:

Dopravní prostředek	Max. denní vzdálenost		Poznámka
Dopravní prostředek	km	míle (1.604 km)	Poznámka
Jezdec na koni	40–50	25–30
Jízdní posel	50–80	30–50	Existoval i systém stanic, kde si posel mohl koně vyměnit
Pochod s bojovými koňmi	asi 22	14
Poselstva a panovnické dvory	20–40	12–25
Vojsko na pochodu	20–40	12–25
Mongolští jezdci	340	212	Podle nepříliš spolehlivé zprávy
Vůz s koňmi – horský terén	12–16	7–10
Vůz s koňmi – rovinatý terén	30–50	12–30	Průměrná rychlost vozu je 4–5 km/h
Kupecký vůz s koňmi	kolem 40	25
Vůz s mezky	25–30	16–20
Vůz s voly	asi 15	9
Dvoukolový vůz	40	25
Mezek	35	20
Velbloud v poušti	Až 50	31
Loď plující po proudu	40–100	25–62	Záleží na počasí, síle proudu atd.
Dobrý chodec v dobrém terénu	30–40	20–25

3.2 Cesta vede lesem

Jak jsme si již řekli, vydat se na cestu vyžadovalo i odvážného ducha. Na poutníky ale nečekalo jen nebezpečí skutečné, ale i mnohá smyšlená. Zastavme se proto v místech, které pro středověkého člověka patřilo k těm nejděsivějších. Schováme se pod příkrovem větví staletých velikánů.

Náš středověk byl temných a neprostupných hvozdů plný. V kronice kanovníka Kosmase můžeme najít tuto pasáž, která se týká prapočátků naší země, ještě před příchodem praotce Čecha: „Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři nebo jako hvězd na nebi a nikým neplašena těkala cestou necestou.“

Hvozdy se tehdy od našich značně lišily. Mohutné staleté velikány obrůstaly mladými stromky, všude bylo plno křovin, trní a kapradin, povalených kmenů, skal a neznatelných zvířecích stezek. Dříve v lesích střední Evropy rostly hlavně buky a duby, lesy byly smíšené a na čistě jehličnatý les bychom mohli narazit leda někde na horách. Prodírat se tímto zeleným peklem znamenalo vynaložit obrovskou námahu. Však také husté hvozdy na hranicích tvořily stejnou překážku jako hory.

Tato situace trvala vcelku dlouho. Vesničky a samoty skryté v hlubokých lesích dlouho čekaly na své vysvobození. Nejdříve začaly hvozdy mizet v blízkosti měst. Dřevo totiž patřilo k nejpoužívanějším materiálům středověku – stavěly se z něj domy i lodě, používalo se k výrobě nářadí i drobných předmětů (známe například drobné mechanické hodiny s velkým množstvím ozubených koleček), užívalo se jako topivo. Po všech dobách kamenných a železných bychom mohli středověk nazvat dobou dřevěnou.

Nejdříve mizely celé stromy, později z nedostatku známe i tu praxi, že strom se uřízl (nebo přesekal, pokud pila nebyla k dispozici – což se zejména v dřívějších dobách stávalo více než často) v půlce a z jeho torza vyrostly nové větve, které se použily později. Díky tomuto „odlesnění“ se ve středověku silně rozvíjejí křoviny, protože i malé stromky jsou přednostně vytínány a dobytek jim dá také přednost před pichlavými keři.

První ze zlomů v podobě krajiny tak přišel na samém vrcholu středověku, někdy kolem 13. století v souvislosti s velkou kolonizací. K dalšímu zásadnímu zlomu došlo ve století sedmnáctém, kdy se tvář krajiny výrazně změnila a získala přibližně dnešní podobu. Tehdy se dovoz dřeva stal opravdovým byznysem. Jen pro představu, železná huť spotřebovala přibližně tolik dřeva a uhlí jako středně velké město.

Někteří si však uvědomovali bohatství, které v lesích ztráceli. Šlo především o šlechtu, jež přišla na to, že když zmizí lesy, ztratí i podmínky pro tolik oblíbený lov. To byl hlavní důvod, proč začaly vznikat obory. Zakazovalo se kácet ušlechtilé stromy (jako jsou dub nebo buk) na podpal – topivo si museli vesničané a měšťané opatřovat z větví spadaných na zem. Pod přísnými tresty se zakazovalo vypouštění vepřů do lesa – ti totiž požírali výhonky nových stromků. U nás se za to platila daň zvaná nářez.

Také lovení zvěře se trestalo smrtí. Za Karla Velikého měli venkované ještě možnost pro vlastní obživu nějaké to zvíře skolit, ale postupně toto privilegium přešlo pouze do rukou šlechty. A že si mohli vybrat – jeleny, kance, medvědy, zubry… však také štvanice patřila k oblíbeným adrenalinovým sportům, možná ještě oblíbenějším než turnaje.

Kdybychom chtěli pozvat středověkého člověka na procházku do lesa, nepřijal by. Les představoval velké nebezpečí a zosobňoval vrtošivou matku přírodu, která ohrožuje úrodu – v lese vše zarůstá, nic nepřežije. Tedy, nic dobrého.

Les patřil temným silám, zlým démonům, a skrýval mnohá nebezpečí – lesní žínky, bludičky, hejkaly, ale třeba i vlkodlaky. Tvrdilo se, že nejvíce lykantropů se vyskytovalo ve hvozdech Livonska a v Českém království.

Dnes bychom pochybovali, tehdy tomu lidé bezvýhradně věřili. Ostatně, nevěřit v čarodějnici bylo stejným hříchem jako čarodějnicí být, jak nás zpravuje ta nejznámější inkvizitorská příručka Kladivo na čarodějnice. Takže ještě například v roce 1691 byl ve Švédsku popraven pacholek za soulož s lesní žínkou.

Díky této zlé pověsti se do lesů stahovali ti, kteří byli mnohem skutečnější než démoni, ale stejně nebezpečení. Kromě poustevníků se v lesech usadili lupiči a lapkové. Většinou to byly ztracené existence (nejenom v lese), během husitských válek a v období po nich, kdy královská moc nebyla vůbec nebo pouze minimální, si takto přivydělávala i nižší šlechta. Proti nim pak stála vyšší, „slušná“ šlechta (která mimochodem své družiníky nacházela právě v těch „ostrých hoších“, proti kterým bojovala).

Mnohdy řádění lupičských band dostávalo podobu organizovaných skupin fungujících na vojenském principu, zvláště za válek, kdy krajinou bloudilo množství žoldnéřů. Ti totiž velmi těžko rozlišovali tenkou hranici, která dělila „poctivé“ vojenské řemeslo od lapkovství. Boj proti nim někdy připomínal skutečnou partyzánskou válku.

Jedním takovým lesním lupičem byl i slavný Robin Hood ze Sherwoodského lesa, jehož potom literatura a romantismus změnily z obyčejného lapky v kladného hrdinu.

O setkání s lapky na konci patnáctého století, kdy u nás situace po husitských válkách byla značně neklidná, vypráví ve svých zážitcích ze studijních cest i Jan Butzbach: „Sotva jsme tam vjeli, hned byli i lupiči za námi. Bylo je vidět, kterak vykukují hlavami z jeskyň a křovisek jako skrčení mouřenínové a pískáním se proti nám svolávají. Hle, tu šel jeden z lupičů proti nám; po pravé ruce nesl široký, dlouhý meč, po levé měl opásaný jiný, krátký, ale široký, a na zádech v opasku sekeru dvojatku, na plecích velkou přilbici.“

Jak příhodné je nyní ono známé přísloví „homo homini lupus“, neboli člověk člověku vlkem.

Když už jsme u těch vlků, ve středověku jich nežilo málo. Naneštěstí o nich dodnes koluje značné množství falešných pověstí.

Vlk je zvířetem rodinným, a proto žije ve smečce, samotář je vzácnou výjimkou. Loví pouze z hladu a nikoli pro zábavu. Také málokdy útočí na lidi, jen pokud je opravdu nouze – tedy většinou během dlouhých a krutých zim, kdy krajině navíc vládne hladomor. Mnohem více však škod napáchají na stádech (většinou ovcí), kde si vybírají staré, nemocné nebo slabé kusy. Kromě toho mají rádi malé hlodavce, a pokud mohou, člověku se zdaleka vyhnou.

Jejich chování je značně koordinované, společně se starají o mláďata a společně brání teritorium. Vůdce smečky své postavení získává nejenom silou fyzickou, ale i duševní.

Kromě vytí, vizuální a pachové komunikace u nich funguje i komunikace mimosmyslová. Pokud se jeden z vlků upřeně zahledí na nějaké místo, ostatní vlci reagují tím, že začnou sledovat stejné místo, aniž by mezi nimi došlo k nějakému kontaktu.

3.3 Nejlevněji a nejpohodlněji

Kdo mohl, cestoval po vodě. Nejenomže lodě patřily k nejpohodlnějšímu způsobu dopravy, ale také k nejrychlejšímu a nejefektivnějšímu, protože na palubu se vešlo nesrovnatelně více zboží než na vůz. Navíc u zboží, jako bylo obilí, sůl nebo víno, náklady pro přepravu po souši převýšily často samotnou hodnotu zboží už po několika dnech – po vodě k tomuto navýšení nedocházelo. Samostatnou kapitolou by bylo cestování po moři, díky němuž bohatla mnohá přístavní města v Itálii nebo hanzovní města u Baltského moře.

Říční dopravu ztěžovalo množství cel a různých poplatků. Historik Dieter Breuers ve své práci uvádí, že na Rýnu byla loď podrobena clu v průměru každých deset kilometrů. Na Labi a Dunaji měli cestující situaci o něco lepší – platilo se za každý patnáctý kilometr. Právě tento rozdíl mezi velkou sumou zaplacenou na clech a velkým ziskem ukazuje, JAK MOC se vodní doprava vyplatila. Dokonce tak moc, že se stavěly různé kanály spojující jednu řeku s druhou.

Po proudu se plulo snadno, většinou stačilo jen využívat síly vodního toku. Proti proudu se používaly plachty, vesla anebo se loď táhla ze břehu. Například nákladní loď z Lyonu do Avignonu plula dva až pět dnů (200 km vzdušnou čarou), na cestu zpátky potřebovala přibližně měsíc. Stejně tak se po řekách sváželo dřevo do oblastí, kde ho již byl nedostatek. Voraři na místě vor rozvázali, dřevo prodali a domů šli pěšky.

Se znalostí moří a oceánů to nebylo ve středověku valné. Podle církevních dogmat měla Země tvar plochého disku, v jehož středu stál Jeruzalém a na jehož okrajích spadala voda do hlubin. O přesných polohách různých míst mnozí neměli ani ponětí. Co se dělo za Alpami, bylo proklatě daleko, a když první křižáci cestovali do Svaté země, jejich představa o vzdálenosti byla několikrát překonána tou neskutečnou dálkou. Známými vodami bylo proto Středozemní moře a pobřežní vody Atlantského oceánu. Dál se odvážil málokdo.

Orientace na moři patřila k nejobtížnějším úkolům mořeplavců. V nejlepším případě se plulo podél pobřeží a na dohled ostrovů, často i velkými oklikami, ale relativně bezpečně. K orientaci se používaly významné body na břehu – hory, věže kostelů nebo majáky. Ty stály ještě z dob Říma, na severu se však nové nestavěly a mnohé římské zpustly; ve Středozemním moři, kde lidé byli mnohem více spjati s mořeplavbou, byla situace lepší. To vše vyžadovalo obrovskou paměť lodivodů a kormidelníků, kteří své zkušenosti předávali z generace na generaci.

Pokud se loď dostala mimo dohled země, používal se astroláb, kterým se určovala poloha podle hvězd; na rozdíl od Vikingů, kteří používali kompas sluneční, ve zbylé Evropě je známé používání kompasu magnetického. Zlepšení těchto navigačních pomůcek, hluboký kýl, zdokonalené plachtoví a otočné kormidlo na zádi (které nahradilo předchozí kormidlo ve formě vesla upevněného na boku lodi) pak vedlo k velkým zámořským objevům na přelomu patnáctého a šestnáctého století.

Tolik hledanou námořní cestu do Indie nalezl až roku 1498 Vasco de Gama; ve snaze najít tu samou cestu, ale směrem na západ, doplul v roce 1492 Kryštof Kolumbus do dosud neznámé Ameriky. Zde stojí za zmínku odvaha vikinských mořeplavců, kteří stejný kontinent objevili již pět set let předtím.

Tvrdí se, že i přes velké zámořské objevy lidé kolem roku 1500 znali sotva pětinu zemského povrchu. Jaképak to asi bylo o tři sta let dříve?

Strava na lodi bývala chudá, solené maso se kazilo, suchary požírali moli a sýr červi. Navíc voda, která prosakovala dnem, zhoršovala dál už beztak špatné potraviny. Černými pasažéry, zejména u lodí, jež převážely obilí, bývali obvykle krysy a potkani, nositelé moru. Žádná loď se neodvážila vyplout, pokud na palubě neměla kočku – měla přinést lodi štěstí… a kromě toho určitě lovila škůdce.

Častou nemocí na lodi byly kurděje – z nedostatku vitamínů. Námořníkům začaly vypadávat zuby a krvácet dásně. Prevencí mohla být zásoba čerstvého ovoce. Avšak souvislost mezi nemocí a dostatkem vitaminu C z pomerančů a citrusů si lidé uvědomili až v polovině 18. století.

Ostatně o nepohodlí dlouhé zámořské plavby velice poutavě vypráví historik Norbert Ohler ve své knize o cestování ve středověku: „Nepříjemné už bylo stálé vrzání a skřípání dřevěné lodi, pleskání a třískání vln o trup, rušivěji než mořská nemoc působil šramot krys, ohavný byl zápach, který zejména za horka a bezvětří stoupal z podpalubí, červi, kteří při delší plavbě prolézali všechny potraviny, pronikavý puch krysích výkalů soutěžící se zasmrádlými lodními suchary, a konečně zápach zkažené vody.“

Rozmary počasí také patřily k nebezpečím, které mohly loď ohrozit. Námořníci hledali úkryt před bouří buď v přístavu, nebo alespoň na závětrné straně ostrova. Avšak pokud loď ztratila plachtu, zlomilo se kormidlo nebo přišla o kotvy, které se na volném moři při bouřích používaly společně s bouřkovými plachtami, jež měly udržet loď po větru, a tudíž kolmo na vlny, mohla vyváznout jen zázrakem. Také pobřežní mělčiny a skály znamenaly nebezpečí. Pokud obchodní plavidlo ztroskotalo na břehu a nikdo nepřežil, celý náklad patřil podle starého práva místním lidem – a tak se často objevovala falešná znamení nebo se přeživší námořníci dobíjeli, aby chudí rybáři mohli zbohatnout.

Pokud se některý z námořníků provinil proti pravidlům, čekal jej trest – buď se přivázal ke stěžni, v horších případech mohl být vláčen pod kýlem, což ho mohlo i zabít. Beznadějné případy se házely přes palubu.

A teď je již na čase seznámit se s některými plavidly v miniprůřezu staletí i kontinentů:

Galeona – válečná loď ze 17. století, vývojově navazovala na dřívější karaky. Posádku tvořilo i přes 300 námořníků a vojáků. Lodě byly zároveň uměleckými díly. Kapitán velel celé lodi, často se však spoléhal na loďmistra (bocman), který velel námořníkům. Posádku též tvořili dělostřelci a vojáci. Nejnižší hodností byl plavčík, který dělal „špinavou práci“ – dbal, aby byl na lodi pořádek. V 18. století tvořilo posádku až 850 mužů.

Galéra – lehká, štíhlá válečná loď poháněná vesly.

Karaka – velká obchodní loď z 16. století, vývojově navazovala na typy lodí italských republik, tedy lodí ze Středozemního moře. Tyto lodě byly nemotorné a těžko se ovládaly, rovněž životnost nebyla veliká.

Karavela – malá plachetnice s oblou přídí a hranatou nástavbou na zádi. Měla přední, hlavní a zadní křížový stěžeň. Plachty byly buď trojúhelníkové, nebo čtyřúhelníkové. Na tomto typu lodí se například plavil Kolumbus do Ameriky, neboť svou konstrukcí umožňovaly dlouhé plavby.

Koga – jednoduchá jednostěžňová loď s můstky na přídi i zádi. Sloužila jako hlavní dopravní prostředek hanzy (severní moře). Byla kolem 30 m dlouhá a 7 m široká, posádku tvořilo asi 10 členů. Náklad se skladoval v krytém podpalubí. Jejím předchůdcem byly vikinské a normanské lodě.

Triréma – název této lodě, kterou známe především ze starověkého Řecka či Říma, se odvozoval od toho, že měla tři řady vesel nad sebou. Při plavbě byl vztyčen stěžeň s čtvercovou plachtou, která byla při boji spuštěna, a loď ovládali veslaři. Nejdelší triréma byla 37 m dlouhá a 6 m široká. V řecké variantě se často na přídi nalézalo namalované „vševidoucí oko“, symbol přinášející štěstí. U válečných řeckých lodí byl předek lodi opatřen beranem, na palubě se pak nalézaly věže, padací můstky a metací stroje. Standardní triréma měla 174 vesel a veslovalo se v rytmu udávaném flétnou.

Římská obchodní loď – byla dlouhá asi 55 m a 14 m široká, od paluby ke kýlu měla zhruba 13 m. Největší lodě byly vybaveny kajutami až pro 250 lidí. Na těchto lodích byla závislá ekonomika celého Římského impéria.

Vikinská loď – válečné lodě byly úzké a s nízkým ponorem, lodě převážející osadníky byly mohutnější a ještě o něco větší obchodní lodě, na kterých se převážel náklad. Řadí se do typu lodí klinkrových – trup tvořily překládané plaňky spojené hřeby. Příď a záď bývaly bohatě vyřezávané, nejhonosnější lodě měly známé dračí hlavy. Loď, která mohla plout rychlostí až dvacet kilometrů za hodinu, poháněly plachty i vesla; počet vesel byl různorodý, někdy až osmnáct, v průměru patnáct.

Každé veslo obsluhovali dva veslaři – bojovníci (kolem 30 až 40 lidí na palubě). Ti byli chráněni štíty připevněnými na bocích lodě. Při nájezdu mohl vikinský drakkar vplout hluboko do ústí řeky. Navigovalo se pomocí sledování změn počasí, poryvů větru a náznaků země na obzoru, záleželo na výpočtech rychlosti a kursu a osobních zkušenostech. Kromě toho Vikingové používali i již zmíněný sluneční kompas.

3.4 Den v přírodě

Náš hrdina se nachází uprostřed rozlehlé a neobydlené krajiny,[5] kde dávají dobrou noc nejenom lišky, ale i jiná zvěř. Představme si tu situaci, kdy jezdec na koni vyjede na kopec a před ním se rozevře romantický pohled na divokou rozervanou krajinu. V dálce se modrají hory, slunce se odráží od hladiny řek, temné lesy sem tam prokusuje mýtinka. Jenže, jak je to všechno daleko?

Odhad vzdálenosti

záleží na zkušenostech, na kvalitě zraku i na počasí. Za ideálních podmínek můžeme použít následující tabulku:

Vzdálenost	Co vidíme
do 50 m	poznáme člověka podle obličeje
do 100 m	rozeznáme jednotlivosti jeho oděvu a části těla
do 500 m	poznáme, zda jde člověk k nám nebo od nás
na 1 km	uvidíme okna domu, stojící postavu, jednotlivé stromy
na 2 km	se domy i stromy jeví jen jako siluety
na 3 km	není možné rozlišit jednotlivé domy v obci
nad 5 km	nerozeznáme detaily vzdálených kopců

Ale náš hrdina má před sebou ještě dalekou cestu. Naštěstí pro něj volná obloha znamená skutečný domov na rozdíl od svazujících hradeb kamenných městeček. Není pro něj problém odhadnout, jaké počasí jej čeká následujícího dne.

Počasí se zkazí, když:

• vlaštovky létají nízko u země, vrány létají v hejnu a krákají

• zvuk z veliké dálky je dobře slyšet

• nebe je ráno tmavomodré a západ žlutý

• při východu slunce je slunce rudé, vytvoří se široké červánky

• ranní slunce je nad mraky, ostré a jasné

• slunce zapadá do mraků nebo mlhy

• daleké hory jsou jasně viditelné

• kouř padá k zemi

• z lesů stoupá mlha

• vítr se zvedá a tichne

• všude je plno dotěrného hmyzu, jako jsou mouchy, muchničky, komáři

• křižáci stahují sítě, mravenci nevylézají ven, žížaly se schovávají a naopak vylézají žáby

Pěkné počasí se naopak pozná podle těchto ukazatelů:

• východ slunce je tmavožlutý, jasný a čistý

• ráno i večer je plno rosy

• ptáci létají vysoko

• mravenci se rozlézají kolem mraveniště a vynášejí kukly

• květy se zrána otevírají

• západ slunce doprovázejí červánky

• po obloze plují lehká bílá oblaka

U mraků se můžeme také zastavit trochu podrobněji. Oblaka bez výrazných tvarů, která působí dojmem divadelní opony, šedivá a rozpínající se třeba od obzoru k obzoru, jsou ta, z nichž pršet může i několik dnů. Jednotlivé drobné mráčky rozseté po obloze značí dobré počasí. Vysoké a široké mraky, které přinášejí bouřku, můžeme vidět hlavně za parných letních dnů.

Dalším faktorem, který je pro pobyt v přírodě důležitý, je teplota. Tu ve značné míře ovlivňuje vítr. Za teplých dnů jen nepatrně, ale v zimě může silný vítr změnit pocitovou teplotu člověka o celých šestnáct stupňů.

Minimální teplota, při které pobývali lidé krátkodobě venku, je − 88 °C, v mrazu při mínus padesáti lze už pracovat a v Jakutsku tak občas i pracují, ale člověk musí být řádně oblečen, v dobrém zdravotním stavu a nesmí foukat vítr. Naopak maximální teplota je 160 °C, ale pouze na suchém vzduchu a jen na velmi krátkou dobu. Teplotu 104 °C snáší člověk kolem půl hodiny a při 71 °C vydrží venku celou hodinu.[6]

Trubky se rozezněly jasným ránem. „Pán z Eldemire se vrací!“ Nevelký průvod mužů se blížil k hradní bráně. Sluhové jim vyběhli vstříc, v chodbách zavládl zmatek. Iluve se rozbušilo srdce. Konečně byl zpátky. Jenže se objevovaly prapodivné otázky, jež jí nedávaly spát. To, co jí Martin řekl, ne a ne z mysli ven.

Přišel hned za ní, sevřel ji v náručí, políbil. Tak nečekaně, dravě a přitom vášnivě, že v jeho objetí zcela roztála. Všechny pochyby zmizely, zůstala jen vášeň.

„Má milovaná,“ šeptal jí do ucha mezi polibky. „Má nejdražší.“

„Bože, lásko,“ šeptala zase ona. Tak moc alchymie milostná dokáže zamíchat lidskými osudy…

„Má krásná Iluve, copak se děje?“ zeptal se jí Godefroi při večeři.

Dívka hleděla zamyšleně do země, protože v mysli se opět probudily zlé myšlenky. Znala Martina dobře, věděla, že by jí nelhal. I když v téhle situaci, možná, kdo ví.

Odehrával se v ní zlý a krutý boj. Boj mezi přátelstvím a láskou. Bolelo ji z toho srdce.

Naléhal ještě dlouho, laskavý a obětavý milenec-rádce. Podlehla mu a řekla, co věděla. Zasmál se a řekl: „Přece bys tomu nevěřila, má milovaná. Přece bys nevěřila těm hloupým pohádkám.“

Jenže Iluve věřila čím dál tím víc. O znamení, které měla, nikdo nevěděl, a přesto jí o něm Martin řekl.

Vytetovaný symbol, o němž dosud netušila, co znamená.

Toho večera nemohla usnout. A tak na chodbě zaslechla křik a řinčení řetězů. Když vykoukla, zatajila dech. Godefroi s několika zbrojnoši vlekli Martina dolů do sklepení, kde se skrývala místnost nejhorší.

Takže měl pravdu? Proč jinak by se mu chtěl Godefroi mstít? Padla do postele s hlavou zabořenou do polštáře a po tolika letech, co se naučila skrývat své slabosti, se rozplakala.

Středověk sám znal ve své podstatě dvě práva – jedno pro urozené, druhé pro lůzu. Také by se dalo říci jedno pro „chudé“ a druhé pro „bohaté“. Jeho dějiny procházejí dlouhým vývojem, založeným na rozvoji politické správy země. Zatímco v jižní a západní Evropě se právo vyvíjelo v návaznosti na římskou tradici, u nás jen pozvolna dostávalo pevnější obrysy a docházelo k míšení kmenových tradic s římským importem.

V raném středověku měl veškerou moc v rukou kníže. Byl zákonodárcem, soudcem i vykonavatelem. Samozřejmě, měl pomocníky, kteří tuto práci mohli vykonávat za něj, ale podléhali jen a jen jeho rozhodnutí. Kníže byl nejenom pánem veškeré půdy, ale i všech, kdož na ní žili. Během 12. století ovšem dochází k emancipaci šlechty (na základě uznání dědičnosti lén ve statutech Konráda Oty) a ještě o něco později k růstu politického vědomí a moci měst. Panovník ztrácel možnost rozhodovat o všem a toto privilegium si žádali zemští předáci, šlechta, měšťané.

Ve vrcholném a pozdním středověku byla otázka práva v českých zemích značně složitá. Šlechta se řídila právem zemským, měšťané právem městským a poddaní právem poddanským. Členové církve zase náleželi pod právo církevní. V okamžiku střetu zájmů docházelo ke konfliktům – jak soudit šlechtice, který se dopustil zločinu na území města? Právem pro šlechtice, nebo právem městským? Takovéto spory se mohly stát dokonce ožehavou otázkou boje o politickou moc. Vypráví o tom například známý příběh bratří Kopidlanských ze Starých letopisů českých: „Téhož roku (1505) v sobotu po sv. Václavu byl na Starém Městě pražském stát Kopidlanský, mladý zeman, který zabil jiného zemana, Cuklra z Tamfeldu. Stalo se tak za purkmistrování Daniela Rauše, který ho unáhleně za přítomnosti jenom tří pánů odsoudil, bez vědomí ostatních konšelů. Dali ho stít na náměstí až na samý večer a nedodrželi jeho práva, ač o to žádal.“ Měšťané se tak snažili demonstrovat svou moc, ale krvavě na to doplatili, neboť bratr zabitého jim vypověděl nepřátelství, které s sebou přineslo mnoho krve. A přestože byl prohlášen zemským škůdcem, páni naopak demonstrovali svou moc nad městy jeho ukrýváním a podporováním.

Podmínkou pro tuto skutečnost je uzavřenost, třebaže ještě nedokonalá, stavů. Tedy společnost, kde nalezneme vysokou šlechtu (stav panský), nižší šlechtu (stav rytířský), města, církev – rytíři se již se svým titulem rodí, král z nekrálovského rodu či dokonce z lidu je velmi vzácný a ztráta šlechtického titulu velikou hanbou.

Přistupme ovšem k praktičtějším otázkám. Provinivší se šlechtic se ocitl před zemským soudem. Tomu předsedal zemský sudí – ten vedl vlastní řízení. K ruce mu byli nejvyšší písař a nejvyšší komorník. Ovšem zatímco v moderních dobách je žalobcem stát, tehdy bez obvinění postiženého (okradený, mrtvý… tedy příbuzný mrtvého) k žádnému soudu ani dojít nemohlo. Na tom by se dalo postavit příběhů!

Tresty se pohybovaly v hranicích značně širokých – od peněžité pokuty až ke ztrátě veškerého majetku, cti[7] a hrdla. Ve městech se o pořádek staral rychtář. Ohledával místa trestných činů, sledoval, dopadával a vyslýchal. Také sám trestal menší provinění. To vše za pomoci biřice, muže ve zbrani, který ovšem přes tuto důležitou práci patřil k opovrhovaným složkám společnosti – stejně jako kati, o kterých bude řeč později. Poddaní podléhali vrchnosti toho kterého pána. Smutnou skutečností zůstávalo, že přiznání bez mučení se považovalo za neúplné (to se nevztahovalo na šlechtice, u nich stačilo čestné slovo, zatímco u poddaných se o cti dalo pochybovat).

4.1 Vězení

Velmi často se setkáme s vězněm, hrdinové dobrodružné literatury se ocitají v temné kobce s železnou pravidelností a mnohý šlechtic stráví v zajetí nějaký ten týden svého života. Vždyť i Martin seděl tak dlouho zavřený ve věži hradu pána z Eldemire. Proto nebude na škodu se zastavit v těchto místech trošku podrobněji.

Ono totiž vlastně vězení v dnešním smyslu, jak jej známe my, v našem středověku ani neexistovalo. Nebyl ani zájem je zřizovat, protože náklady na jeho provoz se nechtělo nikomu hradit. Navíc se o duševním světě lidí vědělo jen velmi málo, proto nemohlo být o psychologicky promýšlených trestech ani zmínky. Vždyť péče o duševně choré ještě v předminulém století měla velmi málo společného s léčbou.

Trestalo se bolestí, mučením, mrzačením, smrtí, ztrátou majetku či vyhnanstvím. Pokud přišla řada na vězení, především šlo o to někoho zajistit do samotného výkonu trestu nebo jej nechat v šatlavě pár dní pro výstrahu. Snad jen inkvizice si své „provinilce“ nechávala i několik let. Pokud jde ale o šlechtu, zde několikaleté vězení nemusí být vzácnou výjimkou. Velmi často se takovými vězni stávali například i čeští králové (Václav IV., Zikmund Lucemburský atd.) stejně jako mnozí šlechtici. V těchto případech ovšem nešlo o zadržení na základě porušování zákonů, ale většinou prostředek k získání výkupného, osobní mstu, trest za odmítnutí sňatku s dcerou hradního pána atd.

Postavení těchto význačných vězňů bývalo různorodé, někteří pobývali v honosných komnatách hradů (a posílali věznitelům stížnosti, že dostávají k obědu málo zvěřiny), jiní hnili v temných a vlhkých kobkách sklepení.

Ve městech býval žalář umístěn ve sklepení nebo přízemí radnice, šlo většinou o sklepy nebo skladiště. Součástí těchto prostor byla i mučírna, kde docházelo k výslechu pomocí tortury – mučení. Můžeme rozlišit tři druhy vězení: „Lehké“ neboli šatlava bylo určené výhradně pro měšťany, od 16. století se sem zavírali i dlužníci. Zde se odpykávaly tresty za opilství, výtržnosti a podobně. Pro tuláky, žebráky a poddané z okolí města bývalo určené „těžší“ vězení neboli birdovna, též zadní šatlava. Proti útěku sloužily řetězy přikované ke zdi. Do vězení „nejtěžšího“ (dolní světnice, žalář) se umísťovali delikventi, jimž hrozil trest smrti. Na žalář ovšem narazíme jen v těch městech, která měla právo meče, tedy právo trestat smrtí (většinou královská města či větší centra oblasti).

Měšťané zavření v šatlavě měli možnost návštěv přátel, ti sem mohli nosit jídlo i pití a vězení se mnohdy stávalo hlučným místem zábav. Tím možná nejvíce proslul Mikuláš Dačický z Heslova, kvůli němuž muselo být v Kutné Hoře dokonce vydáno nařízení, aby biřicova žena nenosila do vězení víno, neboť sousedé si stěžovali na přílišný hluk opilců. Zato chudí často trpěli hladem i zimou, protože nebylo dost peněz na otop. Dokonce je doložen i případ z Pardubic, kdy byli v okovech vyvedeni na náměstí, aby si vyžebrali něco k jídlu.

Ke změnám došlo až po třicetileté válce, kdy začala vznikat vězení podobná těm našim.

4.2 Mučidla

Vžijme se do role obviněného. Strážní jej přivedli do mučírny, nestačil se ani pořádně rozhlédnout, když ho hodili na zem a kopancem do žeber ukázali, kde je jeho místo. Když zvedl pohled, pohlédl do tváře několika mužům. Jeden z nich měl vést výslech. Dále písař, který zaznamenával přiznání do tzv. smolných neboli černých knih (do současnosti se nám jich zachovalo několik desítek), ranhojič a nechyběl ani kat a jeho pomocníci. Vše tak, jak mělo být.

Proces tortury začal. Jako první přišlo na řadu obsáhlé seznámení s mučicími nástroji. To aby zločince zlomili ještě před zahájením samotného mučení. Mnohdy to pomohlo k přiznání, aniž by bylo třeba ony nástroje použít.

S čímpak se tedy mohl odsouzenec seznámit? Možná kat předvedl mnohé z nástrojů, které jsou uvedeny v následujícím seznamu:

Housličky – to byla dřevěná deska s otvory pro hlavu a pro ruce. Odsouzený se tak nemohl hýbat, nemohl se podrbat, nic. Existovaly i speciální housličky pro hašteřivé ženské, kam se vešly dvě proti sobě. Poté měly spoustu času si všechno vyříkat.

Palečnice – chytrý vynález fungující na způsob svěráku. Mezi dvě destičky spojené šroubem se vsunul palec a postupným utahováním se následně drtil.

Drobné efekty – jednoduché, ale účinné nástroje. Kat mohl použít téměř cokoliv. Například rány holí – přibližně padesát jich stačilo k doživotnímu zmrzačení. Samozřejmě se mohly stejným způsobem použít bič, důtky, větev s ostrvemi a podobně. Také zatloukání hřebíků pod nehty mohlo přimět vyslýchaného k výpovědi. Nebo jej mohli polévat horkou smůlou. A dalších způsobů by se našlo jistě mnoho. Záleželo jen na fantasii.

Jistě, mohlo se použít téměř cokoli, co způsobovalo bolest. Protože v drtivé většině případů šlo o výslech, v zájmu vyslýchajícího bylo nezmrzačit obžalovaného úplně a udržet ho při životě; nejlépe tak, aby na místo popravy došel po svých, případně měl tolik sil, aby si popravu řádně užil v její plné šíři. Právě proto byl výslechu přítomen i lékař.

Pokud člověk překonal mučení a nepřiznal se, mohli jej uznat za nevinného. Podle jedné křivoklátské legendy odsud také pochází rčení „dobrého nepálí“, protože pokud dokázal obviněný vytáhnout například žhavou podkovu z ohně, aniž by vykřikl, mohl si tak zachránit život.[8] Většinou musel ale opustit panství či město, protože se dostal do konfliktu s právem. To pro něj znamenalo trvalé ponížení a cejch. Nemluvě o tom, že svoboda mohla být vykoupena i vyříznutím jazyka, uřezáním uší či jinými veselými zlepšováky, nebo naopak jako hojivou mast na své rány a ponížení dostal drobnou finanční náhradu.

4.3 Popravy

Po mučení přišla na řadu svoboda nebo smrt. Spíše smrt. Trestalo se i za menší provinění, není proto divu, že popravených nebylo nikdy málo.

Ten, který rozsudky vykonával, byl kat. Šarlat jeho oděvu či různá privilegia (mohl například zachránit ženu, která zabila své dítě, tím, že se s ní oženil) svědčí o tom, že původně šlo o osobu váženou. Ovšem jak my, tak i pozdní středověk jej zná jako osobu, která patřila mezi opovrženíhodné, stejně jako rasové, biřici, žebráci apod.

Lidé se katovi vyhýbali, musel se svou rodinou bydlet v domku u hradeb, nebo dokonce za nimi, v kostele i hospodě měl vlastní lavici, kde sedával sám, u pekaře mu dávali chléb spodkem nahoru, aby si jej nedopatřením nevzal někdo jiný.

Musel být mistrem svého řemesla, protože skrytá nenávist proti němu mohla vybuchnout, pokud se poprava nedařila, jak měla. Jsou známy i případy, kdy byli kati po nezdařené exekuci ukamenováni přihlížejícím davem. Na druhou stranu se jim přiřkávala zázračná moc, zejména schopnost léčení. Dá se vskutku předpokládat, že kat znalý lidské anatomie, aby mohl o to efektivněji mučit a popravovat, může tuto znalost použít i k léčení. Přeci jenom, šlo o povolání jako každé jiné, ne o zvrhlé chutě pomatenců. Snad.

Stejně jako za každé jiné povolání i kat si nechal platit. Většinou měl stálý plat, k tomu si účtoval různé zákroky. Nešlo o záležitost nijak levnou, proto si jeho vydržování mohla dovolit jen některá města; jiná si jej propůjčovala jen několikrát do roka.

Poprava samotná se měla stát veřejným varováním, takže popravčí lešení občas stávalo uprostřed města na tržišti, kde většinou býval také pranýř. Na pranýři se trestala menší provinění, přivazovali se k němu podvodníci, nevěstky a ti, kteří si zasloužili veřejný posměch. Kolemjdoucí je pak častovali nadávkami, blátem a občas i kamením. Ale vyskytly se i případy, kdy si obvinění pranýře pochvalovali. Mikuláš Dačický z Heslova ve svých Pamětech píše o jisté Mandaleně Nožířce, která se dokonce vyjádřila, že „před tím pardusem žádného štěstí neměla, až po pardusu, a že kdyby byla věděla, že po pardusu takové štěstí míti bude, že by jej sobě byla před několika lety dáti kázala.“

Šibeniční vršky většinou ležely za městskými hradbami, v dohledu některé z hlavních cest; to aby všichni viděli, že ve městě vládne zákon a pořádek.

Nejčastěji mohl poutník narazit na oběšence. Věšelo se už za krádež v určité hodnotě nebo pytláctví. Podle některých publikací se věšeli pouze muži, podle jiných byly ženy hned po oběšení sundány. Oběšení muži poté zůstávali na šibenici až do té doby, než se doslova rozpadli. Když měli vydržet co nejdéle, místo provazu se použil řetěz. Malou nadějí odsouzenců bylo pravidlo, že pokud se katovi jeho práce nezdařila – například se přetrhla smyčka oprátky – druhý pokus se již nekonal a nepovedený oběšenec získal svobodu. Způsobů věšení také známe mnoho, od prostého podražení stoličky nebo špalku až po vytahování do vzduchu za pomoci koní.

Stětí hlavy považovali středověcí lidé za čestný způsob odchodu ze života. Trestali se tak šlechtici a provinilci, kteří měli hříchů na svědomí tolik, že by je oprátka neunesla – velký počet krádeží, cizoložství, svatokrádež v kostele nebo vraždu. Pokud se stínalo mečem, odsouzenec s ostříhanými vlasy volně klečel a sek byl veden horizontálně. Při stínání sekerou měl pak hlavu předkloněnou, případně položenou na špalku.

Tento způsob popravy patřil pro kata k těm nejnebezpečnějším, protože ne pokaždé se povedlo setnout hlavu na první pokus a při opakovaném pokusu o utětí hlavy hrozily výbuchy nespokojenosti diváků.

Na nejtěžší zločince čekalo lámání v kole nebo lámání kolem. Princip této popravy spočíval v tom, že odsouzenému byly ruce a nohy podloženy malými trámky a kat posléze kolem udeřil mezi ně, takže došlo k zlomení kostí. Další rány byl vedeny na hrudní koš a nakonec na hrdlo. Druhý způsob se lišil pouze v tom, že odsouzený byl na kolo položen a lámání kostí se provádělo holí.

V obou případech následovalo vpletení do kola, dle fantasie mistra popravčího, ať už byl provinilec mrtvý, nebo ne. Kolo pak bylo vztyčeno na vysoký kůl a vyzdviženo do výšky.

Smrt upálením čekala čarodějnice, čarodějníky, žháře a ty, kteří měli pohlavní styk se zvířaty (tzv. sodomie). Ale například ve Francii se za styk se zvířaty pouze věšelo. Pohřbení zaživa pak bylo určeno výhradně ženám – ty byly zasypány zeminou a poté občas probodeny dřevěným kůlem.

Dalším těžkým druhem trestu smrti bylo čtvrcení – buď mezi čtyřmi koňmi (obvyklé v západní Evropě), nebo jednoduchým usekáním končetin, jak bývalo zvykem u nás. Stejně tak narážení na kůl patřilo těm horším zločincům. Trestalo se i utopením, sedřením z kůže nebo uvařením zaživa ve vroucím oleji, vínu nebo vodě – do kotle mohl být provinilce spouštěn postupně nebo najednou, mohl se teprve ohřívat nebo rovnou okusit horké lázně.

Odsouzencům se zavazovaly oči ne proto, aby se nemuseli na svou vlastní popravu dívat, ale proto, aby neuhranuli kata. Pokud bylo součástí trestu mučení, mohli přicházet na popraviště s vyříznutým jazykem, ušima nebo prsty, vypíchnutýma očima, také mohli být na popraviště vláčeni za koněm. Rodina si čas od času zaplatila, aby kat nenápadně nešťastníka před tímto mučením zardousil a on tolik netrpěl.

Kromě středověkých způsobů známe i některé další – z revoluční Francie si svou popularitu získala gilotina. Ve starověku, ale například i dnes v Íránu, se trestalo ukamenováním (židé kamenovali kacíře). V antickém světě se velmi často používalo ukřižování určené zejména rebelům. Hřeby se ale zatloukaly do zápěstí, nikoliv do dlaní. Probodení kopím nebo ukřižování hlavou dolů znamenalo velkorysost – odsouzený nemusel umírat několik dnů, ale jen několik hodin. Z té samé doby známe i předhození lvům, které použil například císař Nero při popravě křesťanů obviněných z podpálení Říma.

Mezi tradiční čínské techniky patří prorůstání bambusem nebo poprava zvonem, kdy byl odsouzený přivázán pod zvon, který se rozezněl. Příliš velký hluk pak způsobil smrt. Samozřejmě se tradují i jiné způsoby, jako je požírání vlastního těla, sežrání krysami, vdechnutí spór houby, která začala růst v nosních dutinách, atd.

Prostě záleželo na představivosti a důmyslu toho, kdo potřeboval, nebo prostě jen chtěl někoho potrestat ztrátou života.

„Teď víš, co tě čeká,“ řekl Godefroi. V jeho očích planul zvláštní oheň, děsivý a nelítostný, který naháněl strach. „A neboj se, nevyvázneš z toho lacino. Budeš mě prosit, abych přestal, budeš si přát, aby ses nikdy nenarodil, a to přitom bude teprve začátek.“

Martin se krčil v koutě spoutaný řetězy a snažil se nepropadnout panice. Hrdlo měl sevřené hrůzou, nedokázal ani křičet, jen se třásl a lapal po dechu.

„Neměl jsi strkat nos do cizích věcí.“

Potom Godefroi pokynul katovi. Představení začalo.

„Nechte ho!“

Výkřik se rozlehl nevelkou místností. Všichni se otočili, všichni překvapeně vydechli. Iluve stála ve dveřích s kuší, kterou sotva uzvedla, a mířila na Godefroie. „Pusť ho, nebo střelím,“ řekla tiše, a přesto důrazně.

Šelma uvězněná v jejím srdci se opět dostávala ven. Tak, jak to Martin zažil už párkrát.

„No tak!“ křikla Iluve. „Myslím to vážně!“

V hlase měla něco, co je donutilo uvěřit. V zámku zachřestil klíč a řetězy z Martinových zápěstí spadly na zem.

Chvíli vyděšeně stál bez hnutí, snad ani nevěřil tomu, co se stalo. „Zabiju tě,“ sykl Godefroi.

Iluve se jenom trpce pousmála. Zadrnčela tětiva a šíp zasvištěl vzduchem. Iluve s Martinem zmizeli ve dveřích a dali se na bezhlavý útěk.

Dlouhá schodiště a temnota zatuchlých chodeb, které vedly z podzemních prostor ven. Běželi za světlem, jako mrtví, kteří se znovu rodí. Pak konečně dosáhli konce a bludiště podzemních katakomb je vyvrhlo na nevelkém nádvoříčku.

Schovali se za hromadu hnoje, do haraburdí a starého rozbitého vozu, který ještě nikdo neodklidil.

Zůstali tam dlouho.

„Víš, tak strašně moc jsem tomu chtěla věřit, tak strašně moc jsem doufala, že to vyjde,“ šeptala lluve se slzami na krajíčku. Po nádvoří teď už nikdo neběhal, všichni vojáci, které Godefroi poslal za nimi, zmizeli v rozlehlých chodbách hlavního paláce.

„Dostat se mezi urozené,“ pokračovala tiše, „nebát se každé ráno, jestli večer budu mít co k jídlu, spát v domě, kterému neprotéká střecha, a obléknout se do něčeho, co není pytel od brambor. Tak blízko jsem byla, tak moc blízko. A nakonec to dopadlo takhle.“

Martin jen přikývl. Neměl na to co říct. Chápal, proč se věci seběhly tak, jak se seběhly. Kdyby se ocitl na jejím místě, jednal by stejně.

„Odpusť.“

Pohladil ji po vlasech. I přes to všechno se na ni nedokázal zlobit, jen ji bezhlavě milovat, i když ona o jeho city nestála.

Skutečně?

Odtrhl svá ústa od jejích a ukončil tak nekonečný polibek, který ona začala.

Ach, milý čtenáři, jak vrtkavé je srdce ženy. Zázraky se přeci jenom dějí.

„Pojď, zmizíme odsud,“ zašeptala tiše. „Tohle místo není dobré ani pro jednoho z nás.“

Skryti ve stínech zmizeli v malých dvířkách paláce a zamířili tam, kde lluve znala bezpečnou cestu ven.

Proběhli chodbou a otevřeli dveře od oné komnaty. Když za nimi zacvakl zámek, oba dva si oddechli. Teď už jenom sešplhat z okna, které nabízelo až překvapivě pohodlnou a hlavně bezpečnou cestu pryč, a…

„Tušil jsem to,“ řekl Godefroi z Eldemire, který stál u okna a hleděl ven.

„Jak…?“ zeptala se Iluve. On měl být přeci mrtvý.

„Minula jsi, holubičko. Střílet tě asi nikdo neučil.“

Teprve potom se otočil a pohlédl na oba uprchlíky. Martin se panicky rozhlédl kolem. Komnata lákala svým pohodlím a výzdobou. Na zdi, jako na zavolanou, našel dva zkřížené meče. Čtenář zajisté odpustí tuto až příliš zjevnou náhodu, leč autor chtěl souboj.

„Proč ne?“ zasmál se Godefroi. „Tak tedy, duel!“

Postavili se proti sobě, Martin se mírně rozkročil, tak, jak to vídal u vojáků, s mečem napřaženým před sebou. Godefroi zaujal postoj jako vystřižený z šermířských manuálů. Dlouho stáli proti sobě a nehýbali se.

Potom Martin zaútočil. Sekl jednou, podruhé. Potřetí promáchl naprázdno, stržen vahou meče. V tu chvíli mu začal Godefroi údery vracet. Na hlavu, sekl na rameno a pak znovu na hlavu. Prásk, prásk, prásk!

Čepele o sebe zvonily a čas od času vykřísly několik jisker.

Martinovi se orosilo čelo, pot jej štípal v očích. Nohy přestávaly poslouchat a meč neuvěřitelně ztěžkl. Navíc jej protivník zasypával tvrdými a prudkými ranami, takže stále ustupoval, krok za krokem, až narazil zády na chladnou kamennou zeď.

Prásk!

Meč mu vyletěl z ruky. Godefroi se zasmál, krutě a bezcitně, a napřáhl se k poslední ráně. V ten okamžik se Martin dotkl paní Smrti a před očima mu přeběhl celý život…

… než mu proběhne úplně celý, my se zastavíme na okamžik u kapitoly, která se hodí k situaci, v níž se oba muži ocitli. Boj a souboj. Duel. Jak to s ním ve středověku bylo?

Středověk sám o sobě vlastně neznal šermířské školy, neexistoval žádný ucelený systém šermu. Pohyby měly silový charakter, užívalo se hodně seků a mistři se lišili tím, jaké triky své žáky učili. Teprve od konce 15. století došlo k rozvoji těchto škol, který souvisel jednak s rozvojem měst a druhak s úpadkem šlechty. Se vzrůstem sebevědomí měšťanů a s rozpadem feudální společnosti a přeměnou společenského života, zvláště za renesance, se měšťané ve snaze vyrovnat se společensky šlechtě začali učit i šermu.

Dnes známe jména slavných mistrů (Talhoffer 1459, Marozzo 1536, Agrippa 1553, Fabris 1606, Ferro 1610 atd.) a dokážeme i rozlišit několik šermířských škol. Jako první se konstituovala německá škola, po ní škola italská, která soupeřila se školou španělskou, pak následovala francouzská. Těmito školami ale nerozumíme přímo jednotlivé instituce, ale spíš obecné pojetí šermu. Mistři využívající těchto škol používali stejné základy a některé shodné principy (krokování, filosofie, určité pohyby). K rozvoji těchto škol docházelo zejména kvůli odstraňování krycích zbrojí a tím i odlehčování zbraní, od těžkých gotických mečů až po lehoučké rokokové kordíky, podobné dnešním sportovním zbraním. Vývojem procházelo ale i samotné umění – čím pokročilejší, tím je škola více smrtící.

Šermířských spolků známe také několik, většinou je podporoval panovník. Ve Španělsku získal monopol „Spolek mistrů šermu“, jehož členové se dělili do čtyř úrovní od „bojovníka“ až po „mistra“. Francie měla „Královskou akademii“. V blízkém Německu to byli „Marksbrüder“ neboli „bratrstvo svatého Marka“ se sídlem ve Frankfurtu. Dokonce získali od panovníka značná privilegia a monopol k výuce šermu v celém Německu. Pokud přesto chtěl někdo učit šerm nezávisle, měl možnost – utkal se se všemi mistry bratrstva, a pokud přežil, měl dveře otevřené. Pokud neuspěl, už si nezašermoval. Mrtví totiž moc dobře nešermují. V Praze fungovali stejným způsobem „Fedrfechtýři“, podle jména známe ještě „bratrstvo svatého Víta“. Ve všech školách se vyžadovala přísná kázeň, leckdy museli žáci též složit přísahu, že tajemství svých mistrů nikomu neprozradí.

Ať už bojovník byl absolventem nějaké z těchto škol, nebo nebyl, povězme si nyní o tom, jaké mohl použít zbraně. Snad jenom ty nejznámější (samozřejmě pro období středověku):

Bojové kladivo – úderná zbraň – jeho hlavice mohla být železná nebo bronzová, ve tvaru kladiva nebo hraněného zobce (tzv. vraní zobáky), případně kombinace obojího. Tato zbraň se s úspěchem využívala k drcení a prorážení těžkých plátových zbrojí, najdeme je tedy především v rukou rytířů. Dosahovala délky kolem 50–60 cm a váhově něco málo přes 1 kilogram.

Cep – dřevcová zbraň vycházející z upraveného zemědělského náčiní. Bojový cep měl ovšem okovaný mlat, někdy opatřený hřeby, a také upevnění mlatu bylo zpravidla kovovým okem. Avšak jeho použití je starší než husitské války, znám je již z Říma a prý jimi byly vyzbrojeny i houfy chudiny, jež doprovázely rytířstvo na prvních křížových výpravách. (Nic jiného než krátký cep ostatně nejsou ani nunčaky, které známe z asijských historických i akčních filmů.)

Dýka – zatímco nůž vychází spíše z nástroje všední potřeby a užívali jej pouze chudší bojovníci, byla dýka především zbraň. Dýku u pasu nosil jak rytíř, tak v pozdějším období i pěšák. Byla také běžnou poboční zbraní měšťanů. V bitvě sloužila obvykle až při dobíjení poraženého soupeře, případně ve chvíli, kdy v zápase nebylo možné použít jinou zbraň. Dýk existovalo v průběhu vývoje velké množství různých typů, tvarů i použití – zatímco některé byly řezno-bodné, jiné byly pouze bodné – štíhlá a hraněná čepel dokázala prorazit i kroužkové pletivo nebo proniknout do spár plátových zbrojí. Často se používala jako druhá zbraň k meči či kordu.

Halapartna – stala se jednou z nejoblíbenějších zbraní pěchoty v období 13.–17. století. Vyvinula se ze sudlice; plnila funkci kopí, sekery i háku, kterým šlo stáhnout jezdce ze sedla. Proslavila ji zejména švýcarská pěchota, často ji též najdeme jako zbraň městské hlídky.

Kopí – je jednou z nejstarších zbraní, v nejjednodušší formě dlouhá tyč s jedním koncem zaostřeným (v pravěku opálením nebo osazeným kostěným či kamenným hrotem, později pak hrotem kovovým). Kopím byli vybaveni vojáci starověku i středověku, pěšáci i jezdci. Rytíř ho používal v první fázi boje nebo při turnajích (ve formě turnajového dřevce), jezdecké kopí bylo až 3 m dlouhé. Rozdíl mezi kopím a oštěpem není zcela patrný – oštěp byl robustnější zbraní se zarážkou u hrotu, později užívanou zvláště k lovu – jak kopí, tak oštěp se vyskytovaly v robustní bodné i lehčí vrhací podobě.

Končíř – bodný meč užívaný nejvíce během 16. století, délka jeho čepele dosahovala 130 cm (od st. sedmnáctého až 150 cm). Šlo o zbraň výhradně jezdeckou, její délka umožňovala zasáhnout i člověka na zemi.

Kropáč – kule opatřená ostny nasazená na dlouhé násadě.

Meč – byl oblíbenou zbraní užívanou vojáky již od starověku – pěchotou i jezdci. Od raného středověku byl drahou zbraní, určenou pouze nobilitě a tedy jízdě. Později se stal typickým symbolem rytířství. Meč (románský) byl do 13. století převážně pádnou zbraní určenou k drcení a seku, proto mají románské meče jen tupou nebo oblou špici. Dochované originály mají hmotnost od 860 do 1 400 gramů, délku pak kolem jednoho metru.

Meče ze 14. století jsou již těžší, mají hmotnost od jednoho až po dvě a půl kila a dosahují délky až nad jeden metr. Delší z těchto mečů jsou takzvané „meče jedenapůlruční“ (někdy nelichotivě a nepřesně nazývané bastard) – umožňující „jedenapůlruční“ držení zbraně, kdy meč drží pravá ruka pod příčkou a levá pomáhá zbraň ovládat za hlavici. Vedle toho se objevují i dlouhé meče obouruční. Celková délka se pohybuje mezi 150–180 cm. Používala je s úspěchem například německá (lancknechti) a švýcarská pěchota v boji proti jiným formacím pikenýrů a v této funkci se udržel až do 16. století. Ještě v 17. století byla těmito meči vyzbrojena stráž praporu. Takovýto meč vážil maximálně 5 kg. Obouruční meče byly meči pěchoty – pro způsob ovládání nebylo stejně jako u dřevcových zbraní možné používat štítů, ale bojovníci bojovali v součinnosti s muži s dřevci nebo s pavézníky.

Z meče, jenž kromě seku začal mít i funkci bodnou, se během patnáctého století vyvinul kord; čepel měl oproti meči užší, místo železné rukavice chránil ruku koš ze železných úponků. Šlo o zbraň vojenskou, kterou používala pěchota i jízda. Lehčí obdobou kordu je rapír, který byl zbraní výhradně soubojovou. Fleret spatřil světlo světa z této trojice – kord, rapír, fleret – jako poslední. Šlo o zbraň pro nácvik boje s rapírem – dodnes se udržel jako zbraň pro sportovní šerm.

Palaš – tuto dlouhou poboční chladnou zbraň využívalo evropské těžké jezdectvo. Určujícími znaky je dlouhá rovná čepel a šavlový jílec. Palaš se objevil v 16. století, udržel se ve výzbroji jezdectva až do dvacátého století.

Palcát – podobně jako u kladiva šlo o údernou zbraň určenou k drcení protivníka. Nejstarší palcáty vycházejí tvarově z okovaných kyjů opatřených hřeby, mladší gotické palcáty již mají celokovovou hlavici obvykle v podobě několika listů – per trčících kolmo od středu. Palcát býval také velitelským symbolem. Zajímavostí je, že jméno této zbraně pochází z dob husitských válek; z maďarského „pálca“, jež se odvozuje od slovenského slova „palica“ – hůl. Husitům z nějakého větného spojení utkvěl maďarský akuzativ, jenž končí na -at a jejich vojenský slang ho přijal jako odborný termín, jenž se udržel dodnes. V 15. století se objevují palcáty rozmanitých tvarů, objevuje se též složitá ornamentální výzdoba.

Píka – dlouhá dřevcová bodná zbraň zaváděná od 15. století. Ratiště měřilo přes pět metrů, používali je pěšáci proti útočícím jezdcům i proti formacím nepřátelské pěchoty.

Řemdih – kovové závaží upevněné ke krátké nebo dlouhé násadě pomocí řetězu či provazu. Závaží mělo různý tvar – často kule opatřená ostny, případně více menších kulí.

Sekera – byla to jedna z nejpoužívanějších (nejdostupnějších) zbraní, neboť vycházela z běžně užívaného nástroje. Používala se od pravěku. Tvarů seker existovalo v průběhu vývoje mnoho – obvykle bývají pojmenovány podle svého tvaru (např. „bradatice“). Byly sekery obouruční, jednoruční i sekery vrhací (např. „franciska“ nebo později celokovová „švejcarka“). Sekera byla obvykle zbraní chudších vrstev bojovníků, ale vyskytovaly se i sekery nákladně zdobené, ryté nebo vykládané stříbrem – takto si seker cenili například Vikingové a oblibou v sekerách prosluli i někteří evropští panovníci – například Richard Lví srdce.

Sudlice – násada dlouhá asi 1,5 m, na které byla nasazena čepel rozmanitých tvarů a velikostí. Používala ji pěchota ve 13.–17. století. Svůj význam ztrácí s nástupem palných zbraní.

Šavle – pochází z orientu. Byla lehká a snáze ovladatelná, měla zakřivenou čepel naostřenou pouze na jedné straně a s ostrým hrotem, jílec byl tvarován různě. V Evropě je od 9. století, i když minimálně, rozmach zaznamenává ve století šestnáctém, kdy ji začínají využívat lehké jízdní oddíly (Uhři, Poláci atd.). V 18. století je prakticky jedinou poboční zbraní a ve výstroji se udržela až do druhé světové války.

Tesák – byl krátkou poboční zbraní se zakřivenou čepelí délky 40–60 cm. Některé tesáky neměly ani záštitu. Český tesák je vlastně obdobou šavle.

Tulich – jiný název pro dýku.

Ale teď už přejděme od zbraní k samotnému boji. O bitvě jsme si povídali v první kapitole. Tam bychom zajisté našli velké množství různých zbraní, ale jen málo šermířské techniky. Šlo totiž o krutou, krvavou řež, masakr, který s šermem jako uměním neměl mnoho společného. Zastavme se proto dále u témat, která nám pro předvedení šermířského umění nabídnou větší prostor.

5.1 Ordál

Středověk znal kromě soudů ještě jeden způsob rozpoznání viny – boží soud neboli ordál. První zmínku nalezneme z roku 501, kdy tehdejší burgundský král legalizoval soudní souboj. V Čechách se o něm poprvé dozvídáme v roce 1189, kdy Konrád II. Ota vydal v Sadské Statuta, první psaný zemský zákoník. Kromě přiznání dědičnosti lén šlechtě se zde také objevuje zmínka o božích soudech.

Jde o prvek podle dnešních hledisek magický a iracionální, avšak v době, která byla doslova prodchnuta vírou v boží moc, lze princip samotný chápat velmi dobře. Všemohoucí Bůh stojí na straně toho, kdo má pravdu. Čistý touto zkouškou projde, nehodný zahyne.

Známe několik druhů ordálu, podle různých míst a situací, například tyto:

– Vodní soud, kdy je obžalovaný spuštěn v kleci do vody a drží se tam. Pokud po vynoření žije, je nevinen. Druhý způsob výkladu tvrdí, že je nevinen, protože voda má očisťující účinek a jeho zločin odplaví. Obviněný se také házel do vody s tím, že pokud klesne ke dnu, tíží ho hřích, a pokud se udrží na hladině, hřích odplaval a on může být osvobozen. Určitě by se našlo ještě několik podobných způsobů zkoušky vodou.

– Při ordálu ohněm musel obžalovaný projít pouze v košili mezi dvěma planoucími hranicemi. Dalším způsobem, kdy v ordálu figuroval oheň, bylo přecházení po žhavých uhlících.

– Pokud obviněný vytáhl holýma rukama nějaký předmět z kotle s vroucí vodou, také se to považovalo za způsob prokázání neviny.

– Dva protivníci se postavili proti sobě s napřaženýma rukama. Kdo první polevil, jeho ruce tížil hřích a tím prokázal svou vinu.

– Ten, který nás zajímá nejvíc, je ordál bojem neboli soudní souboj. Ten bylo možno odmítnout v případě, že vyzyvatel byl nižší rodem nebo byl znám jako zločinec či člověk bezectný. Obviněný byl zproštěn viny, pokud v souboji zvítězil anebo tento trval nerozhodně od východu do západu slunce. Poraženému mohl být vítězem darován život, ale toho stejně nakonec čekal trest, takže to zase tak velká výhra nebyla. Pokud však zaváhal vyzývající, jeho čest byla poskvrněna a naopak obviněný byl očištěn. Všechno se pečlivě zaznamenávalo – v Čechách do zemských desek.

Šlechtici bojovali mečem, nižší stavy noži, holemi nebo kyji. Pokud bojovala žena sama za sebe, její protivník byl po pás v jámě, aby byl znevýhodněn. Pokud však někdo nemohl soudní souboj podstoupit (děti, starci, duchovní, mrzáci), mohli si za sebe bojovníka najmout. Nejdříve šlo o někoho z příbuzných, později se vyvinula sorta bojovníků z povolání. Jako kuriozita působí soudní souboj mezi rytířem Maquerem a psem, který se odehrál roku 1400. Maquer, obviněný z vraždy, se tak utkal se psem zabitého pána, který jako jediný byl svědkem onoho hrůzného aktu – pes souboj vyhrál a Maquer byl pověšen.

Ne vždy výsledek ordálu uznal poražený za závazný. Každopádně jej nebylo dobré brát na lehkou váhu, protože Bůh měl tehdy velkou moc, která zasahovala do dění světa. Milost či nemilost boží znamenala pro středověkého člověka mnohem víc, než si dnes dovedeme představit.

Přesto se v pozdějších dobách ordál ocitl na seznamu praktik, které církev nepodporovala. Čtvrtý lateránský koncil roku 1215 ordály zakázal, protože vítězství provinilce, jehož vina byla zřejmá, snižovalo vážnost církve. V Čechách proti nim zakročoval ještě Arnošt z Pardubic v polovině 14. století, ve Francii poslední zmínka o ordálu pochází z roku 1549, v Anglii dokonce až z roku 1817.

Po zániku této instituce se souboje ze soudních mění v osobní, avšak na rozdíl od božích soudů jim chyběla podstatná věc – totiž souhlas panovníka nebo rozhodnutí soudu – a jako takové se ocitly mimo zákon. Avšak to je už jiná kapitola.

5.2 Duel

Souboj jako takový, duel, je záležitostí až novověku, přesto si místo v této knížečce zaslouží. V češtině pro něj máme termíny dva – souboj a duel. Podle Slovníku spisovného jazyka českého má „souboj“ dvojí význam – jednak jakýkoli zápas či boj mezi dvěma protivníky (jednotlivců nebo i skupin), lze tak nazývat souboj řečnický, letecký atd. V druhém a užším významu je to „zápas dvou protivníků se zbraněmi, bojovaný podle určitých pravidel“. Jen pro zajímavost, přestože výraz „duel“ je dnes považován za knižní, v češtině se neužíval – v pramenech se nejvíce objevuje „potejkání“, „bitva“ nebo „souboj“.

Jde tedy o „specifický akt společensko-právně kulturní povahy“, jak by řekl (a také to tak řekl) historik. Důvodem souboje je urážka na cti a souboj má tuto čest uraženému navrátit. Nešlo tudíž o žádnou rvačku nebo potyčku, ani o nástroj pomsty. Z ediktu císaře Matyáše z roku 1617, kterým se právě souboje zakazují, můžeme vyčíst, co je pro ně charakteristické: „… mnozí ze šlechty a jiné osoby často blízko a na našem dvoře, takřka před našima očima, se opovažují provádět zakázané boje, souboje a bitky a k tomu určují zbraně a zbroj, čas a hodinu, zvolené místo boje, žádají patrony a svědky, a v úhrnu ustanovují mezi sebou sami zcela nevhodné, nezákonné, opovážlivé, krvavé samosoudy a svévolná vyřízení svých sporů…“

Soubojem tedy míníme boj v předem určený čas, kdy mezi pohaněním a samotným aktem je určitá prodleva – nejde tedy o záležitost okamžitého popudu. Předem je určeno místo, bojuje se víceméně stejnými zbraněmi a za přítomnosti svědků (sekundantů).

Bez zajímavosti není, že přijetí duelu mělo stejnou mravní hodnotu jako boj samotný, na vítězství už tolik nezáleželo. K narovnání cti došlo už v okamžiku, kdy uražený souboj přijal a postavil se se zbraní v ruce svému sokovi (na rozdíl od božích soudů, kde byl důležitý právě výsledek).

Urážkou na cti mohlo být téměř cokoli; od zcela prozaických pomluv a urážek, lží nebo prosté a obyčejné nevraživosti až po takové kuriozity jako například to, že někdo měl na klobouku hezčí pero než ten druhý, nebo že jeden nedal přednost při vcházení do kostela. Anebo že se někdo posmíval jinému pánovi kvůli špatnému tanci. Anebo prostě jenom to, že se jeden z pánů špatně vyspal… s ženou jiného pána. O jednom takovém podobném kuriózním případu píše i Dačický: „Léta 1617. Na hradě pražském v kostele novém za velkým palácem syn legáta hispánského[9] zabil dvořenína legáta florenského,[10] o místo se pohodše v tom kostele; a šarvátka ta byla mistrná.“

Přestože patřily k častým a oblíbeným způsobům konfrontace mezi šlechtou, vojáky nebo později německými studenty, na druhou stranu se nikdy netěšily přízni vládnoucích vrstev – a tak jeden zákaz následoval druhý. Zakazovala církev, zakazovaly university, zakazovali panovníci. Mnohdy velmi tvrdě. Trestali se vyzývatelé, trestali se ti, co výzvu přijali, trestali se i sekundanti a svědci. Většinou jediným trestem byla smrt, církev k tomu ještě vyobcovávala. Přesto jediný, kdo měl moc a odvahu tyto zákazy plně prosadit, byl francouzský první ministr Ludvíka XIII., kardinál Richelieu.[11]

Celou dobu jsme se bavili o pojetí cti, nutno dodat, že šlo o čest šlechtickou. Například městské právo počítalo s „nářkem na cti“, tedy urážkou, formální souboje se před městským soudem nikdy neřešily, pokud k nějakému boji a úmrtí nakonec došlo, většinou to bylo tzv. „zabití ve svádě“. Měšťané asi užívali jiných forem, jak své problémy řešit… nejspíše v nich místo kordu nebo meče figuroval klacek a temná noční ulička.

5.3 Souboj skutečný
vs. souboj na papíře

Ať už se bojovalo na turnaji (o kterých jsme se zde ani nezmínili, ale najdete je v prvním dílu této příručky) nebo při soudním souboji či duelu jako takovém, nebo pokud se hrdina brání jenom nenadálému útoku nepřátel, či sám přepadá ze zálohy nějakého toho záporňáka, dobře napsaný souboj je jedním z nejtvrdších oříšků při tvoření nějakého textu.

Pokud se budeme chtít vyhnout nepříliš povedené terminologii „parád“ a „piruet“, jež proslavil jinak velmi dobrý Andrzej Sapkowski, poslouží několik následujících vět.

Většina škol používá ty samé základy – soustavu seků a tomu odpovídající soustavu krytů, například na hlavu, na rameno, na bok atd. K tomu později přibývají i body. Pro představivost čtenáře, který šermu nerozumí (a pro realističnost souboje od autora, který také šermu nerozumí), je dobré zůstat u těchto jednoduchých pojmenování a nezkoušet žádné italské sekondy a tercie, ani německé kance či býky, i když tyto názvy znějí zvukomalebně („několikrát divoce sekl – na hlavu, na rameno, na pás – ale on jeho útok vždy vykryl“, „zasypal ho množstvím ran“, „zkusil ho seknout do krku, ale minul“). Toto pravidlo není samozřejmě závazné a vyskytne se situace, kam se nějaký ten cizí termín hodí, ale začínající autor píšící první souboj by se ho měl spíše zdržet.

Po kolbišti se protivníci pohybují pomocí šermířských kroků – v české terminologii je známe jako posuny a odsuny, předkroky, zákroky či předskoky. Nejdůležitější je výpad, při kterém dochází k samotnému (většinou finálnímu či předpokládanému finálnímu) útoku. Při popisu souboje ovšem není na škodu, pokud se hrdina pohybuje po terénu pouze pomocí kroků („postoupil o několik kroků vpřed“, „nějakou chvíli kolem sebe kroužili a vyčkávali na správný okamžik“, „přiskočil k němu a zuřivým útokem mu vyrazil zbraň z ruky“). Pokud hrdina nepoužívá některé z pokročilejších šermířských škol a zůstává stát rovnýma nohama ve středověku, stejně celou škálu kroků nejspíš nevyužije.

Šerm byl a stále je bojovým uměním, soupeři se proto snažili zneškodnit jakýmkoliv způsobem. Používaly se lsti, kopy, podrážení nohou, rány pěstí či hlavicí meče. Zvláště pravidlo, že meč nemá jen jeden konec, ale dva, patří k nejdůležitějším (zejména u zbraní obouručních). A věřte mi, dostat hlavicí meče nebo třeba jen dýky do zubů, to je pěkná rána, až se vám zatmí před očima. Díky fyzice známe také princip páky – ten se v šermu také užíval velmi hojně.

Základem šermířského umění je rovnováha a vzdálenost. Rovnováze napomáhají různé střehy, což je základní šermířský postoj, jenž každá škola preferuje jinak. V podstatě jsou všechny založené na stejném základu, liší se ale podle různých variací (stejně jako již zmíněné kroky nebo seky). V zásadě lze říci, že kdo se naučí jednu „školu“, není pro něj těžké naučit se rychle zákonitosti té druhé. Střeh je výhodný kromě toho také v tom, že šermíř je připraven k jakémukoli kroku – tj. vpřed i vzad, podle situace, která nastane.

Dokázat udržet správnou vzdálenost je také velké umění – je třeba být od protivníka tak daleko, aby mě nezasáhl, a přesto tak blízko, abych jej já zasáhnout mohl.

Další specialitkou, pro zvláště zkušené šermíře, je předvídání akcí. Například při útoku se člověku zúží zorničky. Směr útoku se dá předvídat u nezkušeného směrem jeho pohledu, u těch zkušenějších v okamžiku nápřahu (pohyb zbraně anebo lépe pohyb zápěstí). Ale to všechno je věc dlouhých hodin tréninku a zkušeností.

Někdo dokonce řekl, že šerm je jako šachy, kdy je potřeba myslet na několik tahů dopředu. Použít nějakou fintu znamená dostat soupeře do pozice, do níž ho dostat potřebuji, a to už vyžaduje značné umění. Fintu proto úspěšně použije ve většině případů spíše zkušenější protivník, zřídka se stane, že by se to podařilo naopak – ale možné to je.

„Skoro nikdy se nebojuje podle pravidel. Ve skutečném boji se využívá jakékoliv převahy a každé příležitosti, která se naskytne,“

říká v díle A. Sapkowského zaklínač Coen a zajisté má pravdu. Bohužel rozhovor pokračuje následovně:

„Tím, že jsi couvla, jsi mi dala možnost vložit do úderu větší sílu. Nemělas couvat, ale provést půlpiruetu nalevo a zkusit mě seknout odspodu, dexter kvartou, pod bradu, do krku anebo do tváře.“

„Ty by ses určitě nechal. Uděláš piruetu opačným směrem a sekneš mě zleva, do krku, než stačím provést parádu. Jak mám vědět, co uděláš?“

Zde je krásně vidět, kterak směsice cizích názvů a nesmyslů může zamotat hlavu tak, že čtenář neví, co se děje. Pirueta, paráda – to jsou termíny, které nejenomže mlží, ale ve skutečném šermu ani neexistují. Kvarta pak skutečně existuje, ale čtenář šermu neznalý může tento termín přiřadit k předchozím, čtenář znalý ví, že útok byl veden na hruď vodorovným sekem zprava. Slovíčko dexter, to je latinsky a znamená to „zprava“, je tedy navíc naprosto irelevantní. Protože kdyby Coen sekal zleva, byla by to tercie. Ale dosti těchto dohadů.

Sapkowski je tedy zářným příkladem, kterak méně znamená více; a také, že používání cizích nebo odborných termínů je v popisu běžného souboje spíše na škodu než k užitku.

Nutno však podotknout, že polský velmistr fantasy se od zaklínačských dob mnoho poučil a jeho další dílo, Narrenturm, je již těchto „soubojů“ prosto:

Útočníci obrátili koně a zmizeli ve tmě. S jedinou výjimkou. Hayn von Czirne se pustil za nimi, skočil z koňského hřbetu a popadl jednoho z nich v pase, oba spadli do vody a oba současně vyskočili. Zasvištěly meče, s třeskem se srazily. Protivníci stáli po kolena v pěnící se vodě, z jejich čepelí se jiskřilo.

Černý rytíř klopýtl. Czirne, znamenitý šermíř, nemohl takovou příležitost propást. Udeřil z půlobratu, mířil na hlavu. Těžká pasovská čepel prořízla kápi, prosekla přilbu. Raněný zařval a zaútočil. Nepadl, třebaže s rozťatou lebkou už rozhodně padnout měl. Czirne zaklel, uchopil meč obouruč a tál ještě jednou, z mocné otočky v bedrech, vodorovně na šíji. Vytryskla černá krev, hlava dopadla na rameno, zůstala viset v podstatě jen na kusu kůže.

V této ukázce můžeme najít zajímavý moment, a to využití soupeřova zaváhání. Skutečně, klopýtnutí, zaváhání nebo jiná chyba jsou mnohdy oním momentem, který je pro vývoj dalšího průběhu souboje zásadní. Stejným způsobem končí i souboj mladičkého D’Artagnana se zkušeným Jussacem u kláštera bosých karmelitánů:

Srdce mladého Gaskoňce bušilo, div mu ňadra nezdrtilo; nikoli bázní, Bohu díky, neměl jí ani stín, ale ctižádostí; bil se jako zuřivý tygr, otočil se desetkrát kol svého soka, měně dvacetkrát své posice i terrain. Jussac byl, jak se tenkrát říkalo, mlsoun v šermu a hojně mu holdoval; nicméně měl tuhou práci, aby se ubránil protivníku, který křepký a neklidný uchyloval se každým okamžikem od pravidel naučených útoče ze všech stran najednou a odrážeje všecko jako člověk mající největší úctu k své kůži.

Konečně začal tímto zápasem Jussac ztrácet i trpělivost. Zuřivý, že byl držen v šachu sokem, jejž za dítě považoval, rozčiloval se a začal dělat chyby. D’Artagnan, který v nedostatku výcviku znal výborně theorii, zdvojoval svou čilost. Jussac, chtěje to skončiti, chtěl zasaditi soku svému strašnou ránu, ukláněje se do zadu, ale tento dříve ji odrazil, a zatímco se Jussac zvedl a jako had pod jeho mečem proklouzl, vrazil mu svůj meč do těla. Jussac padl jako žok.

Alexandr Dumas, přestože se o samotném souboji zmiňuje pouze letmo a nepoužívá žádných neznámých termínů, dokázal vykreslit tento souboj velice živě a ve čtenáři vzbudit představu, že ví, jak to bylo.

Podobným způsobem postupoval i jeden z praotců žánru fantasy, R. E. Howard ve svých povídkách o legendárním barbaru Conanovi:

Boj začal bez jakýchkoliv formalit. Sergius zaútočil a jeho rychlost a obratnost byla navzdory neohrabanému zjevu udivující. Útočil a bránil se a při tom cedil mezi sevřenými zuby nadávky a hrozby. Conan bojoval mlčky, jen z přimhouřených očí mu šlehaly modré záblesky.

Kothiánec zanedlouho přestal nadávat a začal šetřit s dechem. Jediné zvuky, které teď byly slyšet, bylo šoupání nohou po nízké trávě, pirátův zrychlený dech a zvonění a svist čepelí. Oba meče se točily sem a tam a v paprscích slunce se podobaly dvěma plamenům. Zdálo se, že mají vlastní vůli, že se v jedné chvíli odpuzují jen proto, aby se vzápětí přitáhly. Sergius pomalu ustupoval. Jen jeho dlouholetá zkušenost se zbraní v ruce ho zatím chránila před bleskovými útoky divokého Cimmeřana. Nárazy mečů se zrychlily, zvonění oceli zesílilo a nakonec zazněl přidušený, bublavý výkřik.

V předchozích případech různí autoři popisovali většinou souboj jeden proti jednomu, tedy případy, kde je možnost užít šermířské umění. V bitvách tomu bylo, jak jsme si již řekli, jinak. V mnoha knížkách nalezneme slovní spojení „sekal do nepřátel s železnou pravidelností jako dřevorubec“. V následující ukázce, z knihy Stezky krve od Ivany Kuglerové, nalezneme jak bitvu, tak souboj. Bez zajímavosti není, že zatímco předchozí autoři psali své souboje na základě teorie, Ivana se v boji několikrát ocitla (věnuje se historickému šermu), a tudíž má tyto zkušenosti doslova z první ruky:

První srážka byla strašlivá. Nebyl čas na šermířské triky a jemné umění, zůstala jenom hrubá síla a zoufalá touha přežít, meče se zvedaly a klesaly v praštění kostí a sprškách krve a steny umírajících zanikly v řinčení oceli. Regovit odrazil čísi útok, příliš pomalý a neohrabaný, proťal muži hrdlo a rozhlédl se kolem. Modravý záblesk safíru na zlaté koruně mu ukázal jeho kořist. Mladý válečník se pobaveně ušklíbl a začal si razit cestu ke králi.

Ervonius četl v šedých očích svého soupeře smrt. Pokusil se o útok, ale mladík lehce odrazil jeho čepel a pěstí ho udeřil do obličeje. Král vyplivl krev a ťal po nepřítelově tváři. Soupeř pružně uhnul a tentokrát zasáhl Ervonia plochou zbraně do týla. Král se zapotácel. Kolena mu podklesla a výšivka koberce se blížila závratnou rychlostí. Konečně, pomyslel si, než ho temnota přijala do své hebké náruče.

Pro ty, kteří ve svém díle souboj potřebují, ale netuší, jak na něj, nebo se jim do něj vůbec nechce, je možná i jiná cesta, ovšem ne tak jednoduchá jako předchozí případy. Napsat dobrý „souboj bez souboje“, aby tento nepůsobil stejně směšně jako Cimrmanův „Hamlet bez Hamleta“, již vyžaduje určité umění a vyhraněný styl. Naprostý minimalismus jsem nalezl například v legendách o králi Artušovi, jež v patnáctém století sepsal sir Thomas Mallory. Tato kniha je rytířských klání plná, a přesto závěrečný souboj mezi Artušem a Mordredem, tedy vyvrcholení celého cyklu legend, je popsán jen na několika řádcích (což je o několik řádek víc, než autor věnuje jiným soubojům):

I chopil se král kopí oběma rukama a rozeběhl se proti panu Mordredovi s pokřikem, i zvolal:

„Zrádce, den smrti tvé je tu!“

Zaslechnuv pan Mordred volání krále Artuše, rozeběhl se na něho s taseným mečem v ruce. I zasáhl ho král Artuš pod štít a proklál ho kopím a projelo mu tělem skrz na skrz více jak na sáh.

Tu, když pan Mordred seznal, že utržil smrtelnou ránu, vší silou se vrhl k držadlu kopí páně Artušova a hned ťal otce obouruč svým mečem ze strany po hlavě, že meč pronikl přilbicí i lebkou.

Stejně tak u dalšího praotce fantasy, J. R. R. Tolkiena, nalezneme souboje vtěsnané do několika slov, kdy o boji jako takovém hovoří jen pomálu. A přesto do stylu celého díla zapadnou a čtenář, jemuž Tolkien rozvířil představivost předchozím vypravováním, si sám doplní to, co je řečeno mezi řádky:

Jejich nápor byl zuřivý a náhlý a skřeti před nimi ustupovali. Zanedlouho byli sevřeni v soutěsce rokle a byli pobiti nebo s vřískotem zahnáni do propasti Žlebu, aby padli do rukou strážců jeskyní.

„Jedenadvacet!“ vykřikl Gimli. Máchl obouruč a složil posledního skřeta pod nohy. „Teď mám určitě víc než Mistr Legolas.“

Předchozí odstavce jsou snad dostatečně názornou ukázkou, jak různě může autor souboje popsat. Pokud bychom měli tyto rady zobecnit, vejdou se do několika bodů:

1) Soubojová scéna by měla být popsána živě, nápaditě a zajímavě, avšak nikoliv na úkor jasnosti a pochopitelnosti.

2) Někdy méně znamená více.

3) Boj je namáhavé řemeslo (zvlášť ve zbroji), proto by neměly chybět krůpěje potu, únava, ztěžknutí meče, zpomalení pohybů, těžkopádnost, nedůslednost a podobně.

4) Kdo nechce popisovat souboj, a přesto jej potřebuje, má k dispozici ještě vnitřní svět hrdiny.

Snad i čtenář, který nezamýšlí soubojovou scénu psát, si něco zajímavého odnese. Na závěr už patří jen jedno z mnoha šermířských pořekadel (útlocitné povahy snad odpustí vulgarismus, ale bez něj by se to prostě nerýmovalo), které říká:

„Dobrý šermíř na hovno, když nepřátel je nerovno.“

Vrátíme se ale zpátky k Martinovi.

Godefroi se napřáhl k poslední ráně. Čas se zpomalil.

Jenže, nic se nestalo.

Ta kratičká chvilka trvala snad věčnost. Godefroi zasípal, pustil zbraň z ruky. Pak bez jediného slova se sesunul k zemi.

S dýkou v zádech.

„Nikdo,“ zašeptala Iluve, „nikdo nebude ubližovat mému Martinovi!“

A jakpak náš příběh pokračoval? Možná se Martinovi a Iluve podařilo z hradu uniknout, a pokud nezemřeli, žijí spolu šťastně dodnes. Anebo se mohlo stát něco horšího, vojáci je mohli dopadnout a pomstít se za smrt pána Godefroie.

Jen jak je libo milému čtenáři; dosadit do příběhu lze konec jakýkoli, nechť tedy čtenář nechá proudit svou fantasii a dokončení příběhu si doplní sám dle svého nejlepšího uvážení.

Anebo také nic končit nemusí, vždyť ještě tolik dobrodružství před našimi mladými hrdiny leží. A mnoho tajemství, která by bylo potřeba odhalit.

A autor tohoto díla také nezamlčuje, že kdyby laskavý čtenář chtěl, mohl by vehnat milé hrdiny do dalších patálií a do dalších krajin a míst, jež by stály za zaznamenání. Ještě tolik toho zbývá. Z některých témat jsme ani neukousli, jiná pouze nakousli, k jiným soustům jsme si zatím pouze čichli. Takže jaká čeká na naše hrdiny budoucnost? To záleží pouze na chuti milého čtenáře a komerčním úspěchu této malé a útlé knížečky…

Míla Linc

6.1 Slovníček

Čistopis – v diplomatice jím rozumíme konečnou verzi listiny, která je odesílána z kanceláře adresátovi.

Diplomatika – zabývá se studiem písemností úředního typu, produkty určitého právního, sociálního a kulturního vývoje v souvislosti s dějinami institucí, jež je produkují, tj. kanceláří.

Filigrán – průsvitky či vodoznaky; jsou to obrazové či písemné znaky, které označují produkt té které papírny.

Hanza – obecně jde o spojení kupců do zvláštního společenství, cechu. Ve Francii se tato společenství nazývala gildy. Většinou měla monopolní postavení. V Evropě si zvláštní postavem získala německá hanza, která byla založena ve století dvanáctém a fungovala až do poloviny století sedmnáctého. Šlo díky mnoha privilegiím vlastně o samostatné městské státy, které prosazovaly své zájmy v cizině i proti vlastnímu panovníkovi.

Hradská správa – raná forma správní soustavy spočívající ve výkonu vojenské, politické, soudní a finanční správy v hradském obvodu (kastelánii) prostřednictvím panovníkových zástupců (comes, kastelán, župan). Rozsáhlá pravomoc však ještě měla značně barbarské, kořistné rysy.

Kodikologie – pomocná věda historická, která studuje rukopisy neúřední povahy, tj. literárního charakteru.

Koncept – návrh znění čistopisu v procesu zlistinění.

Listina – písemnost, která respektujíc zvláštnosti dané dobou, místem, věcí a osobami, jichž se týká, podává v určitých pevných formách svědectví o právním jednání. Jejich obsah je nesmírně rozmanitý – privilegia, smlouvy, soudní listiny, panovnické listiny atd.

Středověk – období společenského vývoje lidských dějin formálně od roku 475 do roku 1453 (1492), o přesné dataci se stále vedou spory.

6.2 Použitá literatura

Astapenko, P. Dmitrijevič – Jaké bude počasí; LN, Praha 1987

Butzbach, Johannes – U kacířů v české zemi; přeložil Eduard Bass; Praha 1928

Breuers, Dietrich – Na hradech, v klášterech, v podhradí; Brána, Praha 1999

Dačický, Mikuláš – Paměti; editor Antonín Rezek, Praha 1878–1880

Dušan, Josef – Encyklopedie mostů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Libri, Praha 2002

Englund, Peter – Nepřemožitelný; LN, Praha 2004

Foucault, Michel – Dějiny šílenství; LN, Praha 1994

Hlaváček, I., Kašpar, J., Nový, R. – Vademecum pomocných věd historických; HaH, Jinočany 1993

Jílek, František a kol. – Světové vynálezy v datech; MF, Praha 1980

Jůzlová, Jana – Mezi hrdinstvím a zločinem. Souboje v raném novověku. Diplomová práce, Ústav světových dějin FF UK, 1999

Klučina, Petr – Vojenské dějiny Československa I.; Naše vojsko, Praha 1985

Klučina, Petr – Zbraně a zbroj, Evropa 6.–17. století; Paseka, Praha 2004

Kosmas – Kronika česká; Svoboda, Praha 1975

Křížek, Leonid – Encyklopedie zbraní a zbrojí; Libri, Praha 1997

Macek, Josef – Jagellonský věk v českých zemích; Praha 1998

Malý, Karel – Dějiny českého a československého práva do roku 1945; Linde, Praha 1999

Musil, Jiří F. – Po stezkách k dálnicím; Nakladatelství dopravy a spojů, Praha 1987

Nejedlý, Martin – Václav IV. a panská jednota; in: Historický obzor, ročník 10 (1999), str. 242–244

Nesládková, Ludmila – Výkladový slovník k vybraným oblastem středověkých dějin kultury v českých zemích; Ostravská universita, Ostrava 1996

Ohler, Norbert – Cestování ve středověku; H&H; Jinočany 2003

Petráň, Josef – Dějiny hmotné kultury I., II.; Spn, Praha 1985

Plch, Pavel – Přehled historie evropského šermu; Spn, Praha 1970

Plch, Pavel – Scénický šerm; Spn, Praha 1970

Sádlo a kol. – Krajina a revoluce; významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny v českých zemích; Praha 2005

Smetánka, Zdeněk – Legenda o Ostojovi; MF, Praha 1992

Spunar, Pavel a kol. – Kultura středověku; Academia, Praha 1995

Šindelář, Vladimír – Cesta na popraviště; Baronet, Praha 1997

Šindelář, Vladimír – Šermíři, rváči a duelanti; Ivo Železný, Praha 1994

Šindelář, Vladimír – Velká kniha o soubojích a duelantech; Regia, Praha 2004

Vosátka, Mirko – Skautův rok v přírodě i v klubovně; Kropáč a Kucharský, Praha 1946

Ze starých letopisů českých; Svoboda, Praha 1980

Internetové stránky:

https://www.curiavitkov.cz/– stránky sdružení, které se zabývá životem v 10.–12. století. Odívání, řemesla, vojenství atd. Velmi přehledné a podrobné, mnoho odkazů na další literaturu.

http://myschwerk.webzdarma.cz – středověk v mnoha různých podobách, informace o penězích, šermu i odívání, staročeské slovníčky, prameny. Kvalitní a přehledné a jedině k doporučení.

http://www.staremapy.cz – rozcestník, který vás navede na digitalizované mapové sbírky. Pomůže s představou, jak nepřesné mapy ve středověku byly.

http://www.kostym.cz/ – stránka o odívání v historii, včetně dobových

střihů.

http://tourist.posazavi.com/cz/Article.aspx?ArticleId=4211 – zajímavý projekt o cestování v době Karla IV. – brožurka je stručná a doplněná fotografiemi. Tedy přesně to, co každý spisovatel potřebuje.

Pro ukázky soubojů do kapitoly „souboj skutečný vs. souboj na papíře“ jsem použil tyto knihy:

Dumas, Alexandr – Tři mušketýři; překlad Jaroslav Vrchlický; Praha s. d.

Howard, R. E. – Conan barbar; překlad Jan Kantůrek; Praha 1997

Kuglerová, Ivana – Stezky krve; Praha 2001

Mallory, Thomas – Artušova smrt; překlad Jan Caha; Praha 1997

Sapkowski, Andrzej – Krev elfů; překlad Stanislav Komárek; Ostrava 1995

Sapkowski, Andrzej – Narrenturm; překlad Stanislav Komárek; Ostrava 2003

Tolkien, J. R. R. – Pán prstenů, Dvě věže; překlad Stanislava Pošustová; Praha 1991

6.3 O některých
knihách podrobněji

Obsáhlý seznam je k nalezení v prvním díle, zde uvedené publikace jej pouze doplňují a rozšiřují:

Cesta na popraviště

Kniha od Vladimíra Šindeláře je útlou, čtivou a zajímavou publikací, která navodí atmosféru dob dávno minulých a seznámí čtenáře s tím, jak, proč a kdo ve středověku musel kráčet cestou na popraviště.

Cestování ve středověku

Obsáhlá knížka, která je komplexním zpracováním tohoto tématu. Autor nás seznamuje s podmínkami cestování (prostor a podnebí), s jezdeckými i tažnými zvířaty, s rozdíly cestování po souši a po vodě, jaký mělo pro cestování význam náboženství; jak se poutníci dorozumívali, kde přebývali v noci, jak rychle a jak často cestovali a mnoho a mnoho dalšího. Kniha je strukturována přehledně, text je podán srozumitelně, jediné, co snad chybí, je věcný rejstřík.

České město ve středověku

Ač jsem k přípravě tohoto dílka tuto knihu od Františka Hoffmana (vyšla 1992 v Praze) nepoužil, zajisté si zaslouží pozornost. Seznámíme se zde nejenom se vznikem měst, ale i s jejich strukturou a fungováním.

Encyklopedie středověku

Téměř tisícistránková kniha od Jacquese le Goffa a Jean-Claude Schmitta (Vyšehrad 2002) v několika jednoduchých heslech (Dvůr, Král, Kupci, Násilí, Řemeslníci, Stát, Stravování atd.) pokrývá látku středověku. Každé z hesel má formu samostatného eseje, takže netřeba číst celý špalek, ale stačí si vybrat téma, jež nás právě zajímá. Tato kniha zaujme především ty čtenáře, kteří v této knížečce postrádají myšlenkový svět středověku.

Historický obzor

Jako každý vědní obor i historie zná několik odborných časopisů. Nejdůležitějším je Český časopis historický (ČČH). Neméně kvalitním je i Historický obzor (HO), jenž má pro nás o to větší výhodu, že výběr témat i zpracování jednotlivých článků se pro naše účely hodí mnohem více. V pražské městské knihovně jej nalezneme ve výdeji vázaných časopisů. Kromě těchto dvou existuje i řada dalších, které se věnují historii obecně (např. Dějiny a současnost) nebo jednotlivým oborům v rámci historie (Listy numismatické, Archivní časopis, Historická demografie a další).

Historický šerm

Tato skripta od Pavla Plcha z roku 1981 jsou sice v některých ohledech poněkud zastaralá, přesto nabízí zevrubný pohled na tématiku šermu. Byly ve své podstatě první komplexní prací v češtině na toto téma. Nalezneme zde popisy nejenom bojových akcí (a výklad, jak se je učit), ale i přehled historie šermu, teoretické základy nebo něco málo o zbraních. Shání se sice hůře (stejně jako další Plchova skripta), přesto se vyplatí do nich nahlédnout.

Jagellonský věk v českých zemích

Několikadílná publikace má sice hlavní těžiště v první polovině 16. století, přesto zde můžeme nalézt mnoho informací použitelných i pro středověk. Každý díl se věnuje jinému prostředí (vesnice, město, šlechta), výhodou je přehlednost, čtivost a vysoká vědecká hodnota.

Krajina a revoluce

Překvapivě zajímavě a vtipně napsaná kniha, která podává svědectví o proměnách krajiny od pravěku až téměř po současnost. Kapitola věnovaná středověku je krátká, svižná a plná informací, které potěší. Neméně zajímavá je i „případová studie z materiálu stok, hnojišť a prevetů“, která se věnuje archeobotanickému výzkumu středověké Prahy.

Po stezkách k dálnicím

Kniha o cestování, respektive o tom, po jakých cestách se cestovatelé pohybovali. Středověku jsou zde věnované asi tři nebo čtyři kapitoly. Knihu doplňuje množství obrázků, mapy sítě cest a podobně.

Velká kniha o soubojích a duelantech

Tato kniha, jež je rozšířením původních Šermířů, rváčů a duelantů (Praha 1994), je vlastně sbírkou mnoha příběhů o soubojích, o tom, kdo s kým, proč a za kolik, včetně obecného úvodu o soubojích, jejich historii a vývoji od dob nejstarších až po dvacáté století.

Zbroj a zbraně

Tato velká a rozsáhlá encyklopedie (bohužel také velmi drahá) je plná zbraní a zbrojí, včetně exkursů k tématům příbuzným – tedy něco o platnéřství, turnajích a podobně. Tedy vše, co se zbraněmi souvisí. Dobré k vybavení hrdiny do boje.

[1] Proto se již nesetkáme s legiemi XVII., XVIII., a XIX., které byly zničeny v roce 9 n. l. v Teutoburském lese.

[2] Tento text ovšem musíme brát s rezervou, neboť Germania se ukázala jako text ne historický, ale politický, který měl mravní čistotou Germánů poukázat na mravní špínu Římanů.

[3] Keltský kroucený nákrčník, náboženský i světský symbol moci.

[4] Otepi, svazky proutí utahované houžvemi, někdy vyplněné valouny. Slouží ke zpevňování nejenom cest, ale i svahů, říčních břehů apod.

[5] To se mu ovšem nemohlo podařit v Českých zemích; zde se síť sídel již od pravěku pohybovala v rozmezí 1–5 km; uvádí se, že současná síť sídel je o třetinu řidší než ve středověku. Výjimku ovšem tvoří období husitských válek a třicetiletá válka, kdy dochází k zániku mnoha vsí (jež jsou ovšem následně opět obnovovány). Samozřejmě se bavíme o oblastech v úrodných polohách, v šumavských hvozdech bychom tato čísla hledali marně.

[6] Pro srovnání – voda dosahuje bodu varu při 100 °C, teplota ohně se pohybuje kolem tisíce stupňů Celsia, žhavé uhlíky mohou dosáhnout teploty až 2000 °C.

[7] Čest tehdy nebyla pouze pojem, pro čest se páni vyzývali na souboj a ztráta hrdla byla pro mnohé přijatelnějším trestem než ztráta cti.

[8] Ovšem průvodci tvrdí, že to je prý jeden z asi dvaceti nesmyslů, které jsou povinni při prohlídce říkat, aby zaujali běžného konzumního návštěvníka.

[9] Míněn španělský vyslanec, jmenoval se Oñate.

[10] Florentský vyslanec, jmenoval se Di Justi.

[11] Důvodů k zákazu se našlo vždy dost – nekřesťanskost duelu, mylné pojetí cti (dle panovníků), protispolečenské a zejména protistátní jednání (samosoudem duelanti popírali autoritu státu, na které absolutistickým panovníkům tolik záleželo) nebo prostě jen lítost nad zbytečným proléváním krve a mnohými smutnými případy smrti.

Míla Linc

Středověký svět II

Edice Literatura pro děti a mládež

Ilustrace Ondřej „Nerion“ Janovský

Na obálce ilustrace FullRizqi/Shutterstock.com

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 24. 5. 2018

ISBN 978-80-7602-059-7 (epub)

ISBN 978-80-7602-060-3 (pdf)

ISBN 978-80-7602-061-0 (prc)

ISBN 978-80-7602-062-7 (html)