I
Tys neslyšel, Jehu? Rabbi Tě prosil,
Tvůj služebník rabbi, mladičký rabbi,
že sémě z Tvých dlaní s námahou rozsil,
abys už vzpomněl na něho, aby…
Byl sychravý večer… Neslyšel’s, Jehu?
jak sluha Tě prosil, sluha Tvůj rabbi?
I v půlnoc, ač plnou větru a sněhu,
při svítilně prosil umdlený rabbi.
Tys neslyšel, Jehu? Vítr sám plakal —
Tvůj vítr sám plakal za Tvého rabbi —
a z divokých mračen schválně Tě lákal,
ach, lákal Tě schválně, abys, ach, aby…
Pak v zpožděné noci!… Neslyšel’s, Jehu?
když přestal vát vítr — vítr Tvůj slabý,
když svítilna zhasla v dešti a sněhu,
Tvá mračna jak zticha klekala, aby
se modlila tiše — za toho rabbi…
víš — mladý Tvůj rabbi byl smutný a slabý!
II
Ó, Pane ironický a nejvýš spravedlivý,
jenž navštěvuješ prokleté a straníš se dobrých,
jenž větší máš radost z jednoho hříšníka
než ze zástupu ctnostných,
Ty, jenž zlé smutkem, bídou a
zoufalstvím odměňuješ
a dobré své radostným úsměvem tresceš,
neb nedal’s jim poznati lhavost úsměvů jejich
a nedal’s jim chutnati svatost své Bídy.
(Tvou milostí rozkvetly mé klasy
— dozrálo obilí Tvé…)
III
Ach, Tvoje všudypřítomné oko
když daleko dříme za vodou v mlhách —
tu pouštím postem vychrtlé ptáky myšlenek svých
do vzduchu, slavným dechem Tvým opojeného.
Vzlétnou tak plaše a tiše v táhlých
křivkách
do černých výšek nebes
a já tak tesklivě čekám na jejich návrat…
Až v temnu se objeví jako plamenné body,
nesouce ohnivé chomáče
květů z Tvých tajemných zahrad —
hořících květů, Tvých smutečních kalin,
až mlčky v mou samotu
s černých mračen Tvých padnou,
bez hnutí, krvácející,
s vypálenými zraky
a s hrdly šípem pohledu Tvého probodenými.
IV
Ó, Pane můj silný a mlčelivý!
Pusť z tětivy kalený šíp,
ať protkne mé nesmělé
hrdlo,
syp řeřavé uhlí pohledu svého, ať vzhoří mé sepnuté ruce,
dšti na mne lijáky hořících olejů
hořkých,
ať prudkým plamenem chytne mé
sepnuté tělo,
bych zžehnut byl, oběť zápalná Tvého velkého smutku!
Spusť vichry a oblaky
vřelého písku a přívaly
tavené zvonoviny
a ulij mohylu v podobě zvonu nad
mojí modlitbou,
mohylu příkrou a mlčelivou,
by poznali zamlklí básníci, smutní
a melancholičtí,
mocnost a sílu pohledu Tvého,
až bude ji uvnitř na večer tlouci mé srdce rozhoupané.
V
Ó, Pane můj silný!
Vyslyš mou nesmělou
modlitbu tichou
a vzdal břehy mé pozemské bídy do široka jak moře
a rozšiř smutnou písčinu samoty mé v beznaděj pouště
a vyvyš krátkou a smutnou noc života mého ku hvězdám
a zhlub ji do propasti,
zlaď měděné zvony mé do
nejhlubších poloh,
ó milosrdný!
Stiskni jim hrdla, ať
modlí se tichým a hlubokým
zlekaným hlasem,
sraz tóny mé hluboko v oblasti nejnižších oktáv,
jichž hořkou vibraci vnímají jen Tvoji vyvolení,
kde chvění již sotva znatelné přestává slyšeti sluch nezasvěcenců,
a úsměvům naivním,
(které by mohly snad ještě dnes
kvésti)
dej jemnost a bodavost svaté své
ironie.
Posvěť zášť moji smračeným
čelem svým,
jež hořkost a sílu má sole,
dej mi svůj smutek, svou pokoru
dej mi,
dej těžší zoufalství,
opuštěnost, větší pláč,
neštěstí,
tichou bolest!
Svůj hněv zapal v mé
ubohé, prosící ruce…
Hle, prosím, zač málo mých bratří modlilo se —
VI
Viz moje sepnuté ruce, sepnuté
oči, sepnuté srdce a sepnuté
tělo
a pohlédni z mračen na prosebníka;
je v zraku Tvém řeřavé uhlí,
síra, slanost vod
mořských a
kovy, ve zvonovinu
roztopené,
jsou v zraku Tvém studny, prameny syčící nafty a oleje hořlavého,
je v zraku Tvém tětiva, napnutá tisícem svalnatých rukou,
jsou v zraku Tvém vichry, lijáky a oblaka horkého písku!
Jsou v zraku Tvém výkřiky tisíců vychrtlých hrdel a hladovících,
jsou v zraku Tvém prameny jedu a cesty plny jsou hadů,
již chodí
tam píti.
Je v zraku Tvém království Hladu,
jsou v zraku Tvém nejkrasší
ráje, jež vysníti mohli
jen k smrti hladovící,
které jsi po celý jich život
zraňoval hladem.
VII
Pane můj!
Mé srdce vem, jež za noci
bojácně chví se,
mé srdce vem nebohé v smutek svých dlaní
a stiskni, až černá krev kouřící vykypí z něho
a zaplaví obzory, udusí slunce,
udusí plameny, udusí města a udusí moře —
snad potom přejdou ty bolestné chvíle,
kdy výčitka bázlivě šeptá, že’s řekl:
Buď světlo!
VIII
Pane můj, Pane!
Smutným svým zrakem
pohlédni na mne
a požehnej Samotě mé
(by nikdy nepřišel
přítel požádat lože)
a smutným svým
dechem dýchni mi v tváři
a vysuš mé zraky,
bych mohl Tě
stihati za mraky pohledy
svými
(bych daleko viděl
a hlouběji za obzor
hmoty)
a svatou svou krví pokrop mé klasy
a napoj studánky mé
(bych lépe pak chutnal
slanost a hořkost
svatosti Tvé)
a smutnou svou dlaní zastiň
své slunce,
ať zhasnou lkavé úsměvy mé
(bych lépe pak pochopil
bolestné smračení
Tvých tváří…).
IX
Pak chci Tě stihati všady pohledy
svými,
když skláníš se nad městy v černých mračnech
vyslýchat noční modlitby, ironické a marné,
když kvapíš za noci přes lesy s větry
zažehnat zármutek Smutných,
kdy noha Tvá po moři bloudí, by sílila
naději zbloudilých plavců,
kdy dáváš na věžích zvoniti
poplach svým zvonům místo lhavého Ave,
kdy necháváš vysychat studny v dny žízně
a lůna mladistvých matek v dny oplození,
kdy neplodnost šiješ na hubená pole
a do dvorců smutek,
kdy biješ do věží svých chrámů,
jež plny jsou pokrytců sepnutých rukou,
kdy dobré odměňuješ a zlé tresceš,
kdy požáry házíš na střechy těch,
již prosili po celá léta,
kdy otvíráš měděné brány nepřátelům,
by za noci pobili zástupy Tvoje
a sesuli rodné jich město v čas Letnic.
X
Jsou lesy, daleké,
tesklivé, klečící lesy,
a deště padají na ně, deště dlouhé, zádumčivé,
a noci, sychravé, bázlivé, klečící noci jsou,
a mračna nad nimi klekají k obydlím básníků opuštěných
a větry, studené, staré a belhavé větry,
klepají tiše berlami na stěny Samot nejzapadlejších…
V těch hodinách ticha,
kdy kyvadla úzkostí na
zdích umlkají,
v těch hodinách hrůzy,
kdy chorobné oči básníků
náhlou předtuchou
umdlévají,
v těch hodinách temnot,
kdy poltí se náhle
shýbnuté mraky
a puklinou vidět je opálové prsty Tvé všemocné ruky
v lichotných vlnách měsíce, jež mají zavlhlou sugesci cínu,
v těch hodinách strachu,
kdy světlo v mé svítilně Tebe
se bojí
a prsty mé schvacuje závrať, pokorně k Tobě sepnouti se,
v těch hodinách pozdních,
těhotných Básní a Děsem,
slyš, Bože můj,
modlitbu osamělou,
melancholickou.
XI
Mou modlitbu slyš,
kterouž zvoní mé zvony,
laděné v nejhlubší akord,
mé zvony, jež zavěsilo tisíce rukou kams do sklepů zasypaných
(kovové rty jejich hovoří smutkem a zoufalstvím vězňů
a země duní a chvěje se — polekaná — pod výkřiky hrdel jich
rozhoupaných).
Mou modlitbu slyš,
kterouž skanduje srdce mé
ubohé, krvácející,
mé zmatené srdce, jejž tisíce rukou vrylo kams hluboko do skal
(údery jeho teď skalami třesou a zemi rozechvívají
a vzbouřená krev jeho plní cisterny vyschlé).
Mou modlitbu slyš,
kterou se modlí černé mé
oči,
mé oči, jež zavedlo tisíce rukou do středu kampfrových lesů
a chtělo je zmámiti dusivou vůní,
by zkvasily výdechem prudkého kampfru a nardu.
Však hněvivé jiskření
jejich zažíhá temnotu nad
stezkami
a cestou vpaluje do lýtka stromům tajemné znamení Tvého božství
a plamenem zažíhá chomáče nardu, jenž syčí a kouří a plápolá ve tmách
a dusí se na stoncích přelámaných.
Mou modlitbu slyš,
kterou prosí mé sepnuté ruce,
mé ruce, jež spoutalo tisíce svalnatých rukou a zavedlo
v propasti mořské
a chtělo je chorobným zářením rudých korálů a podivným leskem
rybích ok fascinovati.
A ruce mé přitiskla mořských řas pouta,
by nemohly sepnouti se nad vodou k modlitbě,
však bolest a touha dala jim sílu, zázračnou sílu,
že seply se nad vodou k modlitbě poslední,
a modravá fluorescence zářila z nich.
* *
*
Zas krásný den byl, smutný den,
v zelený přísvit korály
zářily rudě,
lesk rybích ok ve tmě fascinoval
a lepkavé chaluhy jak
obrovská kyvadla
zvolna měřily Čas…
* *
*
V mrákotách teskné samoty jsem
bolesti své do
modliteb vžil,
ve chvílích úzkosti ztišil se můj horečný tep žil,
ve chvílích posledních životů tajemství řešily žalmy,
v té chvíli Soumraku můj Věčný požehnal mi.
