Holky z porcelánu

Slunce proniká zaprášeným sklem a kreslí věrný obraz oken na betonové podlaze, světlé obdélníky jsou proťaty tmavými pruhy. Maruška překročí pomyslný rám, málem se dala do skoku jako v dětské hře, ale hned se poplašeně ohlédla.

Nikdo. Nic. Ani pohyb, jen ve světelném pruhu tančí nepatrné částečky prachu. Po obou stranách regály, plné krabic, balíků, z roztrhaného papíru vykukují talíře. Za ní je okno, před ní zeď. Je to slepá ulička a dívka se vrátí.

Ale kolem téhle spousty konviček už přece jednou prošla, ne, neprošla, to by jí byly padly do očí červeně lemované kafáče, které tu stojí ve vyrovnaných řadách.

Dýchlo z nich domovem, právě takový soudeček doma rozbila, honem vynesla střepy do smetí, ale máma jí to stejně poznala na nose.

Maruška se přikrčila, přišlo jí na mysl, že ji máma vidí, že ji sledovala a teď ji tajně pozoruje.

„Zbláznila se,“ řekla máma, „váha se pod tím ani nepohne a půjde to do práce. Tak radši choď do nějakého kurzu.“

„A do jakého?“ zavrčel táta a vysunul oči nad novinami. „Do jakého zas kurzu, už škola jí dala zabrat. Ať si dítě rok dva odpočine.“

A začíná hádka, hádají se o ni (oč by se asi hádali, kdyby ji neměli), křičí na sebe a vyčítají si, a Maruška se vytrácí, protáhne se skulinkou dveří a letí, letí pryč.

Kam? Nazdařbůh. Kam letí ptáček, když stoupá vzhůru?

Tak staří, jsou tak staří, že už ničemu nerozumějí. Bonbónek, jablíčko, sukýnku z Bambina. Div se nepropadla, když jí to zkoušeli. Odvrátila oči od zrcadla, nemohla se ani podívat na škvrně v dlouhé, pomačkané sukýnce, která v pase odstává nejmíň na tři prsty, všechny holky chodí v džínsech, jen já musím strašit.

Lekla se, couvla, ale nebyl tu nikdo, potkala sama sebe a ještě k tomu kolikrát! Těch zrcadel, malých, velkých, rozbalených, zabalených, postavených a položených, odrážejí strop, slunce, regály. Na podlaze se rozsvítil střípek, někdo tu bude mít sedm let smůly.

Asi já, pomyslila si a všechna kuráž ji přešla, prudce se otočila, aby utekla sama sobě, a pak už nadobro ztratila směr.

Proplétala se mezi regály, bachraté konvičky se draly z obalů, mísy vylézaly z krabic, šiky sklenek chytaly duhu, zbloudilá včelka narazila na terč ozdobného talíře.

A tu se ozvaly kroky, lehounké, spíš taneční. V průhledu mezi regály se objevila váza, krásná, oblá, s úzkým hrdlem. Přidržovaly ji štíhlé prsty, třpytily se korálově zbarvené nehty.

Maruška se zastyděla za své záděry, dlaň měla vlhkou, s obavou pohlédla na složený papír, který pevně svírala.

Váza se plynule pohybovala, teď se objevila v celé kráse i dívka, dlouhé, medově zbarvené vlasy nebyly ani rovné, ani vlnité, splývaly v měkké křivce na podivné volné roucho, zdobené na okraji ornamentem. Jak se dívka vzpínala vzhůru, zvláštní oděv se zvedl a dal vyniknout dlouhým, štíhlým nohám.

Labuť, pomyslila si Maruška, krásná bílá labuť. A šťastná, taková dívka musí být bezstarostná a šťastná.

S okouzleným líčkem jí zastoupila cestu.

„Je tu, prosím vás, sklad skla a porcelánu?“

„Ne, brambor,“ odsekla dívka.

Sotva na ni pohlédla, ani se nezastavila, labuť plula nevšímavě dál.

Husa, rozzlobila se Maruška, žádná labuť, protivná husa. To se jí to chodí po světě, když ji nikdo nenutí, aby si stříhala vlasy podle rendlíku, nenutí jí sponku, že bude šilhat, netahá ji do Bambina, nebo dokonce do výprodeje, koukej, tohle je krásný kabátek, ten ti bude slušet.

Vzpomínka na příkon jí dodala sílu, just neuteču a vydělám si peníze, koupím si nejdražší šaty a boty si koupím italské. Narovnala papír, jímž se měla prokázat. V osobním oddělení se vytáhla na špičky, ale bylo to zbytečné, jistě, potřebujeme, řekla ta paní a kutala rohlíkem v kelímku, ve Skloporu byste dělala, tak fajn, párkrát ťukla na stroji a rohlíkem ukázala z okna přes dvůr.

A teď tu bloudí a bloudí a nikoho nemůže najít. Slunce zašlo za mrak a ve skladě se setmělo, regály sestoupily k sobě a barvy umřely, ze stropu se spustila pavučina. Maruška se polekala, že tady navěky zůstane, že to na ni všechno spadne, že ji zavalí spousty nádobí a sklenic, rozběhla se a zmateně kličkovala. Nemohla narazit na dveře, otvíraly se jí nové a nové uličky a hned zas nečekaně končily.

Zastavila se. Zaslechla hlasy. Bylo to milé holčičí štěbetání, úplně jako ve škole o přestávce, tyhle holky určitě nebyly labutě, ale pěnkavy, vlaštovičky, vrabčáci.

A už je spatřila. Za hradbou barevných ryb, porcelánových koček, psů a medvědů, mezi velkými vázami napůl stojí a napůl sedí v nedbale zapjatých pláštích.

Jedna kouše obrovský a tlustý krajíc, jí pomalu a s požitkem, druhá se cpe čokoládou, poskakuje neklidně na místě, pusu celou umazanou.

A obě visí očima na živé blondýnce, ta drží v ruce nakousané jablíčko a pusa jí jede.

„No, takhle, holky, tadyhle šlajfnuté, takový ten úzký dekolt a takhle rozstřiženou sukni.“

„Až tak vysoko?“ žasne dívka s čokoládou, „až takhle? A co budeš mít pod tím?“

„Nohy. Přece nohy.“

„Ale to se nehodí, Věrko, fakt! Měla sis dát radši ušít dlouhé.“

„Až na zem? A zakopnu, ne.“

„Prosím tě, dekolt a ještě rozstřižené, svatební šaty přece mají vypadat cudně, tak jako panensky, víš.“

„No jo, panensky.“

Věrka se maličko zasní, prchavě se zasměje.

Maruška si ani neuvědomuje, že ji rozhovor krůček za krůčkem přitahuje k děvčatům.

„A co závoj, Věrko?“ pokračuje dychtivě dívka s čokoládou a tváří se, jako by se měla vdávat sama, „budeš mít závoj přes ksicht, jo? Mně se strašně líbí, když jí takhle odhrne ten závoj a políbí ji.“

Hned to předvede, odhrne pomyslný závoj a umaže Věrce pusu čokoládou.

Zasmějí se. Dívka s krajícem si jen dlouze vzdychne. Snad se za svůj povzdech stydí nebo si přece jen všimla Marušky.

„Co tu děláš?“

Maruška se osmělí, přistoupí blíž. Děvčata vypadají přívětivě, přece se jí však láme hlas.

„Kde bych, prosím vás, našla paní Světlu?“

„Nejspíš v kanceláři.“

„A kde bych, prosím vás, našla tu kancelář?“

Smějí se, ale jedna z nich, právě ta klidná tmavovláska s krajícem v ruce, ji vezme kolem ramen.

„Já tě tam zavedu, jen se nerozbreč.“

Jdou najisto, bludiště má zřejmě svůj řád, procházejí mezi sklem a porcelánem, za nimi doznívá hovor o svatebních šatech.

„Jaké to tu je?“ pípne Maruška.

„No,“ odpoví neurčitě dívka a v klidných očích jí vzplane zlomyslný ohníček.

Jako ve výkladní skříni stojí ve své zasklené kanceláři vedoucí tohoto skladu a soustředěný pohled upírá na váhy. Příliš nízko klesl chléb a kyprá paní kousek uřízne (nevědomky jej hned strčí do pusy), vzdychne, zamračí se, mrkne po vypsaných tabulkách, zredukuje i kousek salámu, ale nevyhodí jej, zas tak bezmyšlenkovitě jej sní.

Maruška nerozumí tomuto počínání, tázavě se obrátí ke své průvodkyni, ta jen kývne a usměje se.

„Dobrý den,“ pozdraví slušně Maruška, otevře dveře a sotva stačí zaznamenat zlý kukuč, je stržena zpátky.

„Počkej, ona to nesnese, když ji někdo vyrušuje,“ řekne dívka s plnou pusou, „teď se rozzuří.“

Maruška je už dost vystrašená ohromnou rozlohou skladu a spoustou zboží, polekaně couvne. Málem narazí na velký expediční stůl, kde drobná babka balí porcelán do dřevité vlny.

„Pozor, holka, naše Janinka tě zabalí do škatule a jaká jsi byla.“

Obličej jí hraje šelmovstvím.

„Co zas, Jířo,“ vyletí ze své kukaně paní Světla, „to se člověk nemůže ani najíst? Tak co je?“

Jířa dusí smích. Ukáže na Marušku a schová se. Zpovzdálí pozoruje, co bude dál, zuřivost paní Světly je pro ni zřejmě příjemným rozptýlením.

Maruška bere všechno vážně, vztáhne ruku se svým papírem, tak by asi podávala neznámému vlčákovi kost, brada se jí roztřese.

„Mě sem, prosím, posílají z osobního oddělení.“

Skladnice chňapne po papíru, zabouchne za sebou, div děvčátku neurazí nos. A za hradbou hrnečků, sklenek a jelenů s uraženými parohy zabodne oči do papíru. A zase zprudka otevře dveře.

„Koudelková Marie?“

„Ano.“

„A kde je?“

„To jsem, prosím, já.“

Maruška se rozpačitě usměje, zvedne své nevinné oči. Nechápe, proč její jméno vyvolalo bouři. Paní Světla zrudla, zadržela dech, všecko v ní vře, asi počítá v duchu do deseti, děvčátko se přikrčí, rozhlédne se, ale není tu nikdo, jen celý regál všelijakých psů na ni cení porcelánové zuby.

„Krucinálfagot! Já se jim na to vykašlu. Holky, všechny sem! Na tohle se tedy musíte kouknout!“

Zřejmě nebyly daleko, vynořily se za regálem jedna po druhé, křik je nijak neděsí, spíš pobaveně sledují vodopád slov.

„Tak to se jim povedlo, vidíte ji, jo, vidíte? Tohle škvrně, to má být dělnice. To je dělnice, tohleto, podle osobního oddělení je to dělnice, vždyť to patří ještě do mateřské školy! No, ještě mi tu popotahuj nosem!“

Maruška couvá, aby ji nepropíchl ukazováček, slzy se jí hrnou do očí, utekla by, ale neví kudy. A holky na ni povzbudivě mrkají. Jířa, která ji prve přivedla, jí položí ruku na rameno, vzala si nad ní sama od sebe patronát.

„Vždyť ona vyroste, paní Světlo, viď, že ještě vyrosteš!“

Maruška horlivě kýve, je odhodlána vyrůst co nejdříve.

„No vidíte, neříkám, že vyroste? A vylíže se, viď?“

„Ano, já se prosím vylížu.“

„A ztloustne,“ řekne poněkud nevhodně děvče s čokoládou. Veškerá smířlivost je ta tam, paní Světla je ještě nevrlejší.

„Vykašlu se na to, na mou duši, zavřu to tady a klíče jim pověsím na krk, ať se starají sami, inkousti zatracení! Já jsem jednou nemocný člověk a nepotřebuju se za pár šušní rozčilovat od rána do večera. Kolik je ti?“

„Šestnáct mi bude.“

„Bude, no. Slyšíte to? Příště mi pošlou dělnici přímo z jeslí. Proč se nejdeš něčím učit? Nebo do školy?“

„Když mě to nebaví.“

Jen aby ta rozzlobená paní nakonec nechtěla vidět vysvědčení.

„Tak tebe to nebaví? Nebaví, jo? Tak nebaví. Zato tady, tady si užiješ zábavy! Tady je to hotový lunapark. A hlavně cirkus! Ale tohleto je poslední kapka, poslední!“

Maruška by se nejraději vypařila, poplašeně kouká kolem sebe, ale nikdo nebere křik vážně, babka Janinka si klidně balí, Jířa povzbudivě mačká Maruščinu ruku, nevěsta se zasněně usmívá a další (ta s pusou od čokolády) dychtivě vyčkává, co bude dál.

A tu se neslyšně vynoří dívka labuť, už se nevzpíná k váze a její roucho je o něco delší.

„Šantala,“ řekne docela tiše a vypadá to jako zaklínadlo. Dívky zmizí, jen skladnice si dá ruce v bok, bojovně vysune bradu.

„No a co?“

Řekla to už do prázdna. Po děvčatech není ani stopa, i Maruška se opatrně stáhla.

Halasně, rozevlátě se blíží muž v pracovním plášti, usmívá se a zahlaholí:

„Vám jednou ukradnou sklad, Světlušky, to jste měly schůzi?“

Paní Světla nic nedá na přátelský tón.

„Jo. Radily jsme se, jak uplést z kravince bič. Vy si myslíte, že s tímhletím budem plnit vaše plány?“

Maruška se ve své skrýši přikrčila. „Tímhletím“ myslila paní Světla zřejmě ji, dokonce se po ní ohlíží, a aby snad nezůstal nikdo na pochybách, ještě zpřesňuje:

„Viděl jste tu novou? Takové kádry můžu posazovat leda na nočník, vy pořád jen úkoly, úkoly, ale na práci mi pošlete nemluvňata. Ale já už mám toho rozčilování po krk, já si můžu za stejné peníze sedět ve vzorkovně, bez starostí, bez zodpovědnosti…“

Muž zvaný Šantala přívětivě pokyvuje, jako by mu stesky šly právě do noty, div ji nepobízí k dalším stížnostem, až paní Světla pojme podezření. Než se může nadechnout, už ji provozář zaskočí:

„Vždyť o to právě jde, holka zlatá.“

Poplácá ji po zádech, žena nevrle setřese jeho ruku, s takovou si na ni nikdo nepřijde.

„Konečně jsem sehnal skladníka, předávačka je v pondělí v sedm.“

Rána je vypálena s úsměvem, je to zákeřný úsměv a zásah je přesný.

Místo úlevy se na okrouhlé tváři paní Světly objeví výraz zděšení a bezradnosti, trvá jen zlomek vteřiny, hned se za ním stáhne opona. Ale je pozdě.

„Nebo snad chcete přece jen zůstat? Stačí říct.“

Mihne se výsměch.

Urazili ji. Urazili ji do hloubi duše, teď už paní Světla neustoupí.

„Ne, nechci,“ odsekne suše, „jenže dnes už je pátek.“

„Ale děvenko, u vás je takový pořádek, u vás může inventura začít hned na fleku.“

Opět jí položí ruku na rameno a paní Světla ji opět znechuceně setřese.

„Nechte si ty svoje opičky!“

Provozář pokrčí rameny. Nemá to mezi ženskými lehké.

„A kdo sem má vlastně přijít?“

„Ale nějaký Jarolím.“

To už je opravdu rána pod pás.

„Arnošt Jarolím?“

Jak ráda by vzala zpátky tuto neuváženou otázku.

„Jo. Vy ho znáte?“

„Ne.“

Vzpamatovala se. Její „ne“ křísne jako křemen. Stojí tu ve svém bílém plášti, ruce boří do kapes, aby nebylo vidět, jak svírá prsty, její zářivá pleť žhne, oči se blýskají.

Muž se proti ní zdá malý, nepatrný, jeho úsměv se vytratí, najednou dostane strach. Zaradoval se, když se mu konečně naskytl do toho babince mužský, nebylo věru snadné vyjít s tolika ženskými, každá má tisíc problémů a spoustu řečí, hned křik, hned smích, hned slzy, připadal si jako hasič, který lítá od ohně k ohni, na jedné straně to uhasí a na druhé to vzplane.

A tahle ženská je pracant, všechno zvládne, se vším si poradí, jen kdyby každý druhý den neskládala funkci, člověk aby měl nervy přímo ze silonového vlákna.

„Světlo,“ poprosí ji naléhavě a raději se jí ani nepokouší dotknout, „no vážně, děvče, vyklopte to, jestli je to nějaký mankař…“

„Co si to dovolujete! Kam se na Arnošta hrabete, vy mu nesaháte ani…“

Výbuch je neočekávaný, sama je jím překvapena. Zarazí se, řekla neodpustitelně mnoho. Sevře rty, teď už z ní nikdo nedostane ani slovo.

Dívají se na sebe, měří síly. Šantala trne strachy, aby se nedostal s novým skladníkem do maléru. A tak medovým hláskem zaútočí:

„A znáte ho dlouho?“

„Vůbec ne. V životě jsem ho neviděla.“

Pokouší se tvářit klidně, snaží se vzchopit a odejít, ale nohy se přilepily k zemi, ani s nimi nepohne, na smutné betonové podlaze vykvétají barevně vzpomínky, zazáří a hned se rozplynou v mlze, paní Světla se odvrátí a unaveně se pokouší o vysvětlení.

„Nesnesu, když někoho urážíte ještě dřív, než přišel.“

„Světluško,“ žadoní provozář, „holka, mějte rozum, copak můžu svěřit člověku z ulice takovýhle sklad?“

„Tak si vyžádejte posudek!“

„Posudek má, že by mohl dělat ministra. Jenže co když se ho tam chtějí zbavit?“

„To je vaše věc. Já ho neznám a hotovo.“

Ztvrdne na kámen. Každé slovo je ledová koule, provozář se bezděčně přikrčí. Chápe, že s ní v takovém rozpoložení nic nepořídí. Ale ustoupit jejím rozmarům? To už by s ní vůbec nebylo k vydržení.

A tak jen přes rameno připomene:

„Tak v pondělí v sedm.“

Jeho kroky doznívají.

Paní Světla tápavě vejde do svého kumbálu, klesne na židli. Dusí se, mocně vzdechne, položí si ruku na srdce.

Maruška zcela nepochopila smysl prudkého rozhovoru, který bezděčně vyslechla. Děvčata se rozběhla, ona tu zůstala sama, neodvážila se odejít. A teď přiskočí k cizí paní, při jejím tichém stenu docela zapomněla na nevlídné přivítání.

„Já vám namočím ručník, jo?“

„Meprobamat,“ vydechne paní Světla posledními silami.

„Ano.“

Maruška se rozběhne, ale hned si uvědomí, že neví, kde tu divnou věc vzít, doma se spíš věří na bylinky, léky před ní ukrývají, jako by byla dosud dítě.

„Meprobamat,“ domáhá se paní Světla důrazněji a zdá se, že to s ní není na umření, „v druhém šuplíku, ty trdlo.“

Maruška se nemá kdy urazit, otevře zásuvku a je to hotová lékárna, kapky, pilulky, krabičky, pytlíčky, úplně se jí roztřesou ruce. Konečně našla požadovaný lék, vyjme tabletku a nabízí ji paní Světle na dlani. Světla si ji vezme, ale obrátí oči k nebi.

„Zapít.“

„Ano, zapít.“

Maruška má dobrou vůli, v kumbálku je plno hrnečků a sklenek, ale všechny jsou prázdné.

„Ve třetím šuplíku,“ zaúpí paní Světla.

Maruška si ulomila nehet, jak hmátla po láhvi. Chytila hrneček a nalila až po okraj, vůně ji málem porazila.

Paní Světla si lokne, tabletku strčí do kapsy, zdá se, že se vzpamatovala. Z hrnku se její pohled sveze na vyděšené dítě.

„Co je to?“

Maruška drží dosud v ruce láhev, tichounce přečte vinětu.

„Koňak.“

„A do čeho se nalévá koňak?“

„Do štamprlete.“

„Hrůza boží! Z čeho pijete doma, prosím tě?“

„Z hořčičáků. A ještě máme sklenky od džemu, ty jsou někdy s obrázky.“

Paní Světlu málem sklátí taková ignorance, přelije svůj koňak do patřičné skleničky, přece jen se jí zdá nepřiměřené vypít jej z hrnku.

„Víš ty vůbec, co je to napoleonka?“

Maruška okamžik přemýšlí a pak nesměle řekne:

„Hruška, ne?“

„A míšeň je jablko, ne?“

„Ano, takové červené.“

Paní Světla se odevzdaně napije. Už ani zlobit se nedokáže, taková na ni dolehla únava.

„A cibulák je zelenina, jo?“

Maruška nechápe ironii a chytí se na lep.

„No, nebo kastrol na zeleninu.“

„Kastrol na zeleninu! Mám já tohle zapotřebí? Nemám.“

A hned vzápětí zazní její skomíravý hlas jako hrom.

„Věrko, Heleno, Janinko, Dano, Jířo, tak sakra, kde zas všechny jste?“

Přicházejí ze všech stran, přiletí Dana, přižene se Věrka, připluje Helena, přicupitá babka Janinka a neúčastně se přištrachá Jířa, co zas má, je vepsáno ve všech obličejích, co jí zas přelétlo přes nos.

„Tak v pondělí v sedm začíná inventura,“ vystřelí paní Světla a všeobecné očekávání se změní v nepříjemnou jistotu.

„Inventura?“

„Co si zas vzpomněli?“

„No vy jste se úplně zcvokla,“ brání se Věrka, „vždyť mám za týden svatbu. Vždyť to víte, ne?“

„Na svatbu si odskočíš.“

„Odskočím, jo? Odskočím! Já na svatbu potřebuju nejmíň tři dni. Nejmíň!“

„Vždyť se vdává jen jednou za život,“ zastane se kamarádky Dana, „tak to musí nějak vypadat.“

„Jasně, má si snad kvůli vaší inventuře zkazit životní šanci? My máme také své společenské závazky, nemyslíte?“

Paní Světla přímo fyzicky trpí, kdykoli Helena pronese některou svou moudrost.

„Co řekneš ty, Heleno, to by se mělo rovnou zafasovat do zlata. Co slovo, to perla.“

„Ale je to fakt, paní Světlo, zas celou sobotu a neděli ve skladě.“

„Vždyť to dostanete zaplaceno.“

„O těch pár korun!“

„Tak se na ni podívejte, Janinko,“ rozhořčuje se paní Světla, „o těch pár korun, slyšíte ji. Že se, Dano, nestydíš. Já bych byla šla za korunu deset kilometrů.“

„To jo, to já chodila i dál, čtrnáct kilometrů jsem to metla k muzice,“ švitoří babka, která slyší jen to, co sama chce, a vždycky svou nadřízenou shodí, „a ještě jsem vydržela v kole až do rána.“

Světlušky se zasmějí, ani paní Světla se nedokáže mračit, mazaná babka trochu vylepšila atmosféru.

„Co mám, holky, dělat,“ povzdychne si paní Světla a myslí to upřímně, „já si to přece nevymyslela. Já mám taky doma dítě.“

„Vždyť ho můžete vzít s sebou,“ navrhuje přehorlivě Dana, „ani jsme ho ještě neviděly.“

„To zrovna! Přivést ho mezi tolik ženských! Vždyť by nevěděl, kam s očima. Až bude mít na to roky, najdu mu děvče sama.“

Helena zaujme obzvlášť přitažlivou pózu. „Něco na můj způsob, ne?“

„To bych mu radši zakroutila krk.“

„A co já?“ nabízí se s úsměvem Věrka, „já bych se vám nelíbila?“

„Ty jsi zas moc fikaná,“ odmítne ji přátelsky paní Světla, „ty se vyznáš, až strach.“

„A já?“

Pohladí Danu po vlasech.

„Ty bys ho snědla k večeři.“

„Tak ta nová, Maruška.“

„Z té ženská ani nebude,“ usměje se paní Světla, „a Jířa je spací vagón. Takhle Janinka, to je děvče podle mého vkusu, hodná, šetrná, pracovitá.“

Babka Janinka mrkne svým bystrým očkem. „Tak si plácnem!“

Smějí se, řehtačky, zas jí skočily na špek, pomyslí si Helena, a zas je sobota i neděle v čudu.

„Tak dost, holky, jde se na věc. Helena s Maruškou úklid…“

„Proč zas já?“ brání se Helena, „nejste vy na mne nějak alergická?“

„Kšc,“ udělá paní Světla, ožene se po ní jako po slepici, takové argumenty na ni neplatí. Helena nechce ztratit tvář, odchází houpavým krokem, vypočítaným na oslnění. Předvádí se.

Všem je to směšné, jen Maruška za ní vytřeštěně kouká. „Co je jí?“ zeptá se tiše.

„Ale dohromady nic,“ odpoví jí svým nedbalým způsobem Jířa, „jednou dělala na podnikovém večírku manekýnku a už jí to zůstalo.“

Maruška se trochu bázlivě blíží k dívce, která ji hned na začátku odbyla. Ale Helena se tváří docela přátelsky, namočí koště do kbelíku s vodou a podá jí je.

„No, co koukáš jak vyoraná myš?“

Namočí i druhé koště a pokropí betonovou podlahu.

„Ta nás zas opentlila, Světluška, té se, holka, nesmíš dát, nebo tě zblajzne jak tu svou dietku.“

Maruška se polekaně ohlédne, ale vidí jen spoustu barevných ryb.

Helena zatím začala zametat, zdá se, že se dala spíš s koštětem do tance. A tu se odněkud vynoří paní Světla, vztekle ji vyrve koště a zmizí v oblaku prachu.

Je časné ráno, Maruška se bála, že zaspí, a vstala příliš brzy. Choulí se chladem, okno nabízí neobvyklý výhled. Ženou se nákladní auta, tu a tam pospíchá člověk, jen ptáci se vyspali a jejich hlásky proniknou i sklem. Děvčátko si přisvojí drobítek ptačí veselosti, pocáká se studenou vodou, napije se ledového mléka, až ji po celém těle zamrazí.

Maminka ještě spí, snídaně by přišla vhod, ale určitě by k ní patřila i notná dávka řečí, doma se ještě nesmířili se zaměstnáním.

„Co se s ní hádáš,“ usoudil včera táta, „jen ji nech, sama na to přijde a uteče.“

Je dobře, že ji tím varoval, teď neustoupí za nic na světě.

Namazala si chleba a vyběhla z domu přímo do slunce. Dnes jí začíná první opravdový pracovní den, zatím to byla jen brigáda, něco přerovnat, utřít prach, zamést, vynést smetí. Aspoň se seznámila s děvčaty, zdála se jí již přístupnější, a sklad se jejich smíchem a vtipkováním zmenšil, jeho prostory nebyly tak děsivé.

Šedá budova byla dosud tichá, jen na rampě krmil vrabec odrostlá mláďata, čepýřila se a otvírala široké zobáčky. Maruška jim hodila kousek své svačiny, ale vrabci se polekali, rozlétli se.

Nikdy nestála tak blízko trati a vědomí, že se může klidně procházet u vlečky, jí lahodilo. Mezi kolejemi vyrazily mezi kamením kvítky, žluté tlamičky květele byly umazány kolomazí a čekanka otevřela dvě modré oči. Stála na nich rosa, veselé slzy, třpytily se a Maruška si je zatoužila vzít. Stonek byl tuhý, nepovolil ani pod nehtem, ukousla jej a tu uslyšela vlak.

Vyskočila v poslední chvíli, železničář se smál, jel po druhé koleji. Byl už starý, obličej jak krabaté jablíčko a uniformu ošuntělou a rozepnutou, takovou strejcovskou, ani nevadilo, že ji doplňuje kostkovaná košile.

„Hele, zajíček,“ řekl přátelsky, „a málem jsme ho přejeli.“

„Já tady pracuju.“

„A to jo.“

„Já jsem u Světlušek. My máme inventuru.“

Železničář si zasvěceně hvízdne. A se zalíbením pohlédne na Danu, zasvítila už zdálky barevnými kytkami na šatech.

„Snad jste nám něco nepřivez, dědo?“

„Kdepak, dnes jedu k sousedům.“

„Aha.“

Starý železničář ještě děvčatům zamává praporkem, Dana pokyne rukou, směje se, ale náhle si povzdychne:

„Jo holka, tady se nevdáš, tady jsou buď ženské, nebo dědci. Akorát jeden šofér, Stáňa, vypadá k světu, jenže toho už klofla Věrka.“

Ale hned se zas rozpustile zasměje a vyskočí na rampu, už jsou tu i ostatní, zřejmě přijely stejným autobusem, udýchaně přicupitá babka Janinka a důstojně kráčí paní Světla.

Holky na sebe mrknou, nějak se na tu inventuru vyparádila, nedělní kostýmek na ní ještě neviděly, a kdy stihla účes a nový přeliv, to je záhada. Cítí na sobě šimrání dívčích pohledů a dívá se přímo před sebe, jde generálským krokem, ale její rozechvění se rázem prozradí. Klíče jí spadnou na zem.

Helena je duchapřítomně zvedne a s vražednou zdvořilostí je z výše spustí své vedoucí do ruky:

„Prosím.“

Paní Světla mlčky otevře a vejde, děvčata vyprsknou smíchem a běží se honem převléknout. Berou si své obvyklé pláštíčky, jakž takž bílé jsou, jen tu a tam se utrhl nějaký ten knoflíček. Helena si oblékla své vlastní pojetí pracovního obleku, už dávno by se ho vzdala, nechce však své vedoucí ustoupit. Tváří se nevinně, i když moc dobře ví, že propukne bouřka.

„Heleno, takhle přece nemůžeš zůstat!“

„Proč? Máte strach, že nastydnu?“

Paní Světla se znechuceně odvrátí. Má dost svých starostí.

„A ty se pořádně zapni,“ napomene mateřsky Věrku, „máš před svatbou a ukazuješ kdeco!“

„Kdeco?“ Věrka se jen lehkomyslně zasměje. „To jsem ani nevěděla, že se tomu tak říká.“

Ale přece jen prokáže dobrou vůli a sáhne k výstřihu, ani ji však nenapadne knoflíčky zapnout, stejně se hned zas rozepnou. Vyzařuje z ní štěstí a její drzost je ztlumena smíchem, tahle Světluška si může dovolit cokoli, všecko jí hladce projde.

Maruška si stahuje sukýnku, i Dana přejede pohledem svůj solidně zapjatý plášť.

„A kde je Jířa?“ rozhlíží se paní Světla.

Ovšem, kde je Jířa? Na rampě nebyla, v šatně ji nikdo neviděl, to je nápad, zpozdit se právě při inventuře. Pochopitelně ji v tom nenechají.

„Ještě se oblíká.“

„Přišívá si knoflík.“

„Všechno jí trvá,“ povzdychne si paní Světla a kriticky přehlíží své podřízené, dokonce se sníží k tomu, že upraví Daně přehrnutý límeček.

„A co se tedy vlastně má dělat?“ diví se Janinka.

„Nejdřív se oderotizovat,“ vysvětlí jí Helena zcela vážně, „od-e-ro-ti-zo-vat se, aby komise neoslepla.“

Věrka nakrčí nos.

„Ono kapku oslnění neškodí, aspoň se leccos přehlídne.“

„Stejně to budou dědci nebo ženské,“ mávne rukou Dana.

Paní Světlu ovšem dívčí rafinovanost rozzlobí, od jisté doby má na ženy spadeno.

„Že se nestydíte, holky, chcete rovnoprávnost a nasazujete takovéhle ženské zbraně!“

„Jen je mít,“ shodí ji jako obvykle Janinka a řehtá se s děvčaty, jen paní Světlu dnes nic nerozesměje, tváří se zarputile a nepřístupně.

Věrka se k ní lichotně přitočí.

„Ale jděte, oni mají mužští taky svoje fígle.“

Byla to případná poznámka, už je tady provozář se svým profesionálním úsměvem, ani ho nenapadne dát najevo, že si všiml nasupeného výrazu odcházející skladnice, jen bodře prohodí:

„Tak všecko v pořádku, Světlušky?“

„Jo.“

Zaznělo to, jako by paní Světla vyplivla kus ledu, i z očí jí studeně čiší.

„Však já vím, vždyť se známe, ne?“ hlaholí provozář, ví moc dobře, že by ho skladnice nejraději zakousla, stáhne se k děvčatům.

„Ta malá má šestihodinovou pracovní dobu, abyste se pak nedostala do křížku s odbory.“

Teď už je to absolutní bod mrazu, hluboko, hluboko pod nulou, je to příliš i na Šantalu, který tu nemá lehký život, od rána do večera aby kličkoval mezi ženskými náladami. Nenápadně se vytratí.

Nervozita se vystupňovala k nesnesení, kdekdo telefonuje, jindy si na sklad nevzpomenou a teď se dráty rozžhavily přímo doběla.

„Jo, v pořádku,“ odpovídá stroze paní Světla.

„Ovšem, no samozřejmě.“

Pokaždé praští sluchátkem.

„Jistě, jsme připraveni.“

Sluchátko se div nerozletí. Nejvíc ji rozčiluje, že jí dýchá za krk sortimentář Kubík. Je to hodný chlapec a jeho smutná očička za brýlemi přivádějí statnou a rezolutní ženu do stavu zuřivosti.

Kubík (všichni mu tu říkají posměšně Kuba) zdaleka nestačí jejímu jazyku, než se zmůže na jedno slovo, vychrlí skladnice celý proslov. I teď se jí pokouší cosi sdělit v mezerách mezi zazvoněním telefonu a třesknutím sluchátka, z jeho úst však vždy vyjde jen neurčitý zvuk, zlomyslným očím děvčat poněkud připomíná vánočního kapra na suchu.

Jen vyjevené Marušce lahodí jeho nesmělost, vycítí v něm spřízněnou duši, sama na své kůži cítí jeho rozpaky, ani ona si tu neví rady, připadá jí, že všem překáží, že je tu zbytečná.

Paní Světla opět položila sluchátko a sortimentář se konečně dostal k svému povinnému slovu.

„Je všechno připraveno k inventuře?“ zeptal se tiše a zdvořile.

„Ještě vy! Že jste se nepřišel zeptat v sobotu nebo včera, aspoň byste mohl někam uklidit ty svoje nadnormativy! Radši jim řekněte, ať pohnou s tím vyfakturovaným zbožím! Ať je to aspoň ve výtahu!“

Nerad, nerozhodně jde Kubík k děvčatům. Když zůstane na okamžik s některou o samotě, dá se s ní navázat lidský rozhovor, ale jakmile se dostanou do houfu, štípou jak mouchy, všechny najednou naježí žihadla jako vosy.

Inventura je nerozházela, štěbetají si a smějí se, jen tak tak uhne před rozjetou ještěrkou.

„Děvčata, máte s tím pohnout!“

„Ještě že jste nám to řek!“ Věrka ho tiskne ještěrkou ke zdi, chytil se a ta opice ho zvedá vzhůru jako zboží.

A tu se vynoří mezi tolika posměšnýma očima dva kousíčky čistě modrého nebe, obracejí se k němu dětská líčka a zračí údiv a rozpaky.

Maruška se střetne s jeho pohledem a uteče, ještě přes rameno se ohlédne.

„Dano,“ zeptá se nesměle, „hele, ten je přece mladý.“

Dana zklamaně vzdychne.

„Kdo? Jo tenhle? Ale to je přece Kuba.“

„Kdo je to?“

„Sortimentář. Ten všechny tyhle krámy objednává.“

„Tobě se nelíbí?“

„Prosím tě!“ Dana se ušklíbne. „S tím kdyby ses dostala na pustý ostrov, víš, co by dělal? Chytal brouky.“

„Brouky? Jaký brouky?“

„No brouky, normální brouky.“

Smějí se, ukusují z jedné čokolády, uklidily se stranou, zdá se, že zapomněly na chvat a nervozitu. Ale každý je tu zřejmě tajně sledován, za regály se vynoří mohutná postava v montérkách. Vypadá jako špatně uplácaný sněhulák, kterého navlékli do šatů, i hlas má škrablavý, nastydlý.

„A hodiny jdou! Tak expeduje se nebo kecá?“

„Kecá,“ odpoví přívětivě Dana a vylekaná Maruška se hrabe ze svého úkrytu.

„Svezte si to výtahem, aspoň nám píchnete.“

Ale holohlavý muž (kdepak má asi krk, myslí si Maruška) se jen přezíravě zamračí.

„Jsem řidič, ne?“

A jako uražená veličina se valí uličkou, hlava pluje ve světle a děvčata vyprsknou.

„To jsou kádry,“ řekne Dana hodně hlasitě, aby to náhodou ten náfuka nepřeslechl, „a pak se vdávej.“

Chopila se vozíku, ale ustrnula na místě.

„No nazdar.“

Mezi regály se plíží Jířa, ostražitě se rozhlíží, na ruce nese dítě.

Dana nechala všeho, chytla Marušku za ruku.

„Honem si něco vymysli, musíme zabavit paní Světlu, nebo bude rodeo.“

Pozdě. Paní Světla zapomněla na důstojnost svého svátečního oblečení i na pečlivý účes, vylétla ze své kukaně, oči navrch hlavy.

„Jířo, ty ses úplně pomátla. Nevíš, že začíná inventura?“

Jířa jen pokrčí rameny, nedá se vyvést z klidu.

„Když je zas v jeslích karanténa a máma má ranní, tak co jsem měla dělat?“

„Já bych ti řek, cos dělat neměla,“ přiloží si polínko řidič.

Kdyby byl mladší a pohlednější, stál by i za pár břitkých slov, ale se svým zevnějškem nemá u děvčat naději, Jířa na něho mlčky vyplázne jazyk.

Paní Světla se rozhlédne, podívá se na hodinky.

„Tak ji hoď na hřbitov! A fofrem! A tu malou s ní, jen tu překáží.“

Maruška zděšeně vykulí oči, Jířa ji klidně vede mezi spoustami zboží, nijak nespěchá, nic nemůže zkalit její pohodu.

Došli do nejzazšího kouta, jsou tu poškozené figurky, nakřapané nádobí, prasklá váza a nepochopitelné množství starodávných nočníků.

„Tomu říkáte hřbitov?“

„Jo, to je k odpisu.“

„A co ty nočníky?“

„Kubovy pohřbené naděje.“

Jířa uklidí pár věcí ze stolu, prostře plenu.

„To se splet Kuba v čísle zboží. On říká, že se sekla písařka. Tiše, Jiřinko, pssst, tady přece nesmíš brečet. A ještě ke všemu chce každý umělou hmotu. Tak ji vidíš, už je zas mokrá.“

Jířa zručně přebaluje dítě, snad na ně přenesla svůj klid, holčička se opravdu utiší. Strčí si prst do pusy a Jířa ji kolíbá v loktech.

„Ty jsi vdaná?“ hlesne Maruška.

„Ne. Proč?“

Maruška výmluvně pohlédne na dítě.

„To máš dřív než na nové šaty, jak říká naše máma. Akorát jednou mě pustila samotnou a bylo to.“

Marušku až zamrazí.

„Akorát jednou?“

„No jo, ani jsem se nestihla zeptat, jak se jmenuje. To já věděla, že si mám dát pozor, když mi dá pusu. Ale copak on mi dal pusu? Jen ti kecá a kecá, já se styděla, koukám pořád na zem, ty jeho boty bych poznala.“

„A jeho ne?“

„Ale jo,“ řekne Jířa nejistě a zadívá se do prázdna. Stěny skladu se rozestupují, namalované kytičky vyrůstají z natlučeného porcelánu a voní, nekonečná cesta se klade pod nohy, vítr hladí tváře, z výšky se linou sladká slova (bože, jaká jsem to byla hloupá holka), a ona ví, že by měla utéci, ví to, věděla to přesně, ale nedokázala se odhodlat, bylo jí příjemné dát se omotávat lepkavými slovy, byla vylhaná, všecka do jednoho falešná, cítila to už tehdy, ale nedovedla se jich vzdát.

„Jenže on byl hrozně vysokej a já mu neviděla do obličeje. Ale vzorek na kravatě si pamatuju a taky ty boty, jak jsme pořád šli a šli.“

Dítě ztichlo, spí mezi oběma dívkami, které pustily z hlavy, že někde nedaleko odtud začíná inventura.

„Jířo,“ vzdychne Maruška, „ale když jste pořád jen chodili…“

„Rozbolely nás nohy. Tak jsme si na chvíli sedli do trávy, to už byla tma jak v pytli, bylo vidět jen hvězdy.“

Jířa se vzdáleně usměje, je to tak dávno a vzpomínka je neurčitá, ani není nač vzpomínat, všechno vyplynulo samo sebou, než při své váhavé povaze dospěla k poznání, že by se měla bránit, bylo už po všem.

Nikomu na světě, ani mámě a snad ani sama sobě neprozradí, jak jí vězí v hlavě osudná procházka, cizí člověk se vynořil a zmizel, přihovořil se k ní na cestě, nestačila zachytit jeho podobu a najednou tu bylo dítě, bylo to stejně nesmyslné, jako by jí je nechal na prahu. Necítila k tomu člověku zášť, jen údiv, jak snadno se dala obloudit, pokořovalo ji, že se jí třeba někde s kamarády vysmívá, byla by s ním chtěla promluvit, aspoň jednou se s ním setkat, připomenout se mu, zbavit se pocitu, že mezi nimi zůstalo něco otevřeného, nedořešeného.

Je zvláštní, že si nepamatuje obsah jeho řečí, jen úlisný tón a k tomu vzorek na kravatě, pevně jí utkvěly v mysli boty i tkaničky, kdykoli zahlédne na někom něco podobného, zatrne v ní.

Maruška vycítila, jak se jí Jířa vzdálila, obejme ji.

„Zas to máš lepší než tělesnou vadu,“ utěší ji moudře, „víš, jak vždycky píšou v inzerátech, dítě nebo tělesná vada není překážkou.“

Jířa se jen přezíravě usměje, inzeráty nečte, pro ni nemusí muži existovat.

„Nech ji spát, hlavně ať neřve, nějak ji zabav.“

Dítě je těžké, Maruška si sedla na převrácenou bedýnku, chová dítě a z poškozených věcí na ni padá smutek. Ale na druhé straně je ráda, že ji tu schovali, už pouhé označení „inventurní komise“ v ní vyvolává hrůzu.

Jířa se ještě ohlédla, zamávala a loudá se ke kanceláři. V polovině cesty se přikrčila za regál.

Důležitě kráčí Šantala, šosy šedivého pláště kolem něho slavnostně vlají, v sevřeném útvaru, s úředními tvářemi nastupuje komise.

Pěkné vykopávky, pomyslí si Jířa a bezděčně (snad o tom ani sama neví) zkontroluje pohledem kravaty a polobotky příchozích. A ohlédne se po děvčatech.

Poschovávala se, tichá jako pěny pozorují, co se bude dít.

Dana zklamaně prověřuje mužskou část komise, ten nejmladší z nich by klidně mohl být její táta, je to tedy bída s nouzí, ten malý děda vpředu jde skoro po špičkách, samou důležitostí div nepukne, dokonce Šantala je slavnostně vážný a Kuba se tváří, jako by spolkl největšího ze svých brouků.

Věrka přelétne vážené shromáždění bystrým okem, s těmi děduly se to sfoukne ráz dva, jen ta žena by mohla dělat potíže, naštěstí vypadá sympaticky.

Babka Janinka klidně balí za svým stolem, poťouchle se usmívá, co už viděla všelijakých komisí a dnes po nich ani pes neštěkne, ten malý pidižvík se nějak naparuje, to bude nejspíš předseda, s tím si užijem.

Helena je z děvčat nejchytřejší, zpytavě hledí na paní Světlu, hned ráno na ní postřehla cosi nového, v hrdém, odmítavém postoji se chvěje nejistota. Upřímně ji nenávidí, ale v její nenávisti vznikla trhlinka, jíž zahlédla ve své představené člověka. Sama se poleká nenadálého soucitu, stárnoucí žena tu stojí sama proti tolika lidem, vyzývavě jim čelí, ale bojí se, je to zřetelně znát.

Čeho se může bát?

„Tak to je naše paní Janíková,“ hlaholí provozář, „naše vrchní Světluška.“

„Rybička,“ představí se hlasitě malý, obrýlený mužík. Celý se ztrácí v novém černém plášti.

„Paní Urbanová.“

Podají si ruce, žena se na ni povzbudivě usměje.

„Andrejs,“ přitočí se čisťounký, usměvavý děda, „neobyčejně mě těší.“

Paní Světla stiskne i teď nabídnutou ruku.

Ale nezapamatovala si ani jedno jméno, v uších jí hučí, nejraději by se sebrala a utekla daleko odtud. Dívá se na zem, ale přece jasně vidí jeho poklidný obličej, vlasy, které za ta léta trochu odkryly čelo, světlé a pokojné oči, jejichž ironický pohled jí šel tak dlouho na nervy.

Netušila, že bude tak těžké setkat se s ním tváří v tvář, často si to tajně přála, dokonce se nepatrně těšila na dnešní střetnutí, snad to byla jen zvědavost, připravovala se na ně celé tři dny – a přece ji dnes zaskočilo.

Zřejmě je překvapen, nehraje to, hned potlačil úžas, umí se ovládat, to ostatně dovedl vždycky.

„A tady pan Jarolím, který přebírá sklad.“

„Janíková.“

Jméno zaznělo jako výstřel, jako výzva. Podávaná ruka zůstala bez povšimnutí.

Stojí tu proti sobě, žena vyzývavě, muž rozpačitě. Jejich napětí vzrůstá a přenáší se na všechny zúčastněné osoby, dívají se jeden na druhého, dokonce i Šantalovi došel dech, děvčata opouštějí své skrýše, tiše se přibližují. Janinka přestala balit, Dana se drží Věrky, Jířa se přilepila na Helu.

A do napjatého ticha nelibě zazní Rybičkův hlas.

„Sedm deset, máme nejvyšší čas.“

Jeho necitlivá poznámka se všech nepříjemně dotkne, jistě to nemyslel zle, je v právu, ale všichni cítí, že je ve vzduchu něco nedořešeného, daleko důležitějšího než spočítání zboží.

„Tady jde o vážnou věc,“ ozve se konečně Jarolím, „já jsem netušil, že mám někoho vypíchnout, tím spíš…“

Paní Světla mu nedovolí domluvit, hrdost jí nedá.

„Já přece chci jít sama, dávno jsem o to žádala, mám toho tady až po krk!“

Hlas se jí přece jen zlomil, křik uvízl hluboko v hrdle, odvrací se, aby ji neprokoukli.

Naštěstí jsou tu ještě holky, třeštidla, protivy, nepořádnice, bláznivé kačeny, novina je zaskočila, rozběhly se k ní, Dana ji objímá.

„No to přece nemůžete, no to nemůžete, my tu bez vás nezůstanem, já už fakt nic nerozbiju, no vážně, jen nikam nechoďte!“

„Tak to má být předávačka,“ zlobí se Věrka, „to nám přece neuděláte, to není fér, já kvůli vám odložila svatbu, co my si tu bez vás počnem?“

I Jířa se rozhoupá a povzdychne si: „Zas si na někoho zvykat.“

Helena se opírá o regál, vlastní důstojnost jí nedovolí citový výlev. Mlčky přihlíží, jak paní Světla měkne a rozpouští se v slzách, ráda by jí to přála, chce jí to přát, ale něco jí v tom brání.

„Copak vám bylo s námi zle?“ lichotí se Věrka. „Uvidíte, jak vám bude bez nás smutno.“

Paní Světla si energicky otřela oči.

„Jděte už, vy kačeny, kvůli vám si nezničím poslední kousek zdraví!“

„To je ovšem jiná situace, pak to beru, jak to leží a běží, vždyť se známe.“

Žena cítí, jak ji rozechvívá známý, vemlouvavý hlas, musí se mu bránit, musí se mu ubránit děj se co děj.

„A odkud?“ vyjede prudce. „To bych moc ráda věděla, odkud se my dva známe? Podívejte se, pane, jak se vlastně jmenujete, vy si převezmete každý hrníček, každý talířek, já se po soudech honit nedám!“

Teď konečně ztratil klid i muž. „Jmenuju se Jarolím,“ řekne důrazně, „a po soudech se taky honit nedám! A osobně si odsouhlasím kus po kuse! Osobně!“

Děvčata i komise stojí jako v zakletí. Nikdo se ani nepohne. Jen babka Janinka bezmyšlenkovitě pohybuje hbitýma rukama, balí porcelán do dřevité vlny. Snad neslyší, snad slyšet nechce, ale když přijde na bloky a tužky, které si tu pečlivý Rybička odložil, objeví se jí na tváři potměšilý úsměv a přibalí to všecko k porcelánu.

Rybička netrpělivě přešlapuje, má před sebou obrovský, nepřehledný sklad a místo práce se tu vybavují bůhví o čem.

„Bude ta inventura, nebo se tu budem dohadovat do večera?“

„Předsedou jste přece vy,“ uzemní ho provozář. Má už také nevyjasněné situace plné zuby, nepotrpí si na dramatické střety, snaží se vždycky o smírné řešení, v těchto hlubokých a rozbouřených vodách se moc těžko manévruje.

Skladnice se vzpamatovala, přitáhla si plášť k tělu.

„Můžete začít, klidně si sepisujte, my to ještě doexpedujem.“

No prosím, pomyslí si Rybička, ona si řekne, můžete začít, ona si bude klidně disponovat celou komisí. A mně jako předsedovi dá nakonec milostivě dovolení.

Zastoupí jí cestu.

„Od této chvíle nepustím ze skladu ani střep.“

Mohla by ho klidně překročit nebo vzít do náruče a přenést o kousek dál, ale neudělá to, jen mu unaveně vysvětluje:

„Vždyť to tady už ve skutečnosti není, je to vyfakturované.“

Zaclání mu rozhled, ale Rybička se nedá, oběhne ji a postaví se k naloženému vozíku, vyrve balík Daně z ruky.

„Tak tohle tady není, že? Tohle už je pryč, že?“

Holky se odvracejí, střeží se podívat jedna na druhou, aby je nepřemohl smích.

„Máte úplnou pravdu,“ přisvědčí Rybičkovi Šantala, „jen si to zkontrolujte, to je vaše právo.“

„Povinnost!“ pozvedne prst Rybička.

Komise na něho hledí útrpně, děvčata s úsměškem, Šantala táhne skladnici stranou.

„Co se s ním hádáte, nechte ho a dělejte si svoje.“

Paní Světla není v náladě na kompromisy a Šantalovy způsoby už dávno prohlédla. Dnes se jí příčí ještě víc než jindy.

„Tak začněte u faktur,“ vyrazí zlostně, „jestli mě naštvete, tak to všecko stornuju a neudržíte se smíchy!“

Rybička není žádný nováček, sám si dovede představit, jak zoufalá by to byla práce, jistě už je většina naložena v autech, část už určitě jede někde po cestě, snad už se blíží k prodejně, něco je na rampě, něco na vozíku.

Skladnice má pravdu, že chce zboží ze skladu vyvézt, aby inventuru nekomplikovala, ale kdyby se k němu nechovala tak svrchovaně, s takovou neústupností, kdyby se ho aspoň zeptala, kdyby ho tak klidně nepostavila před hotovou skutečnost.

Musí ustoupit, musí ustoupit, ale nemůže se jí vydat tak snadno na milost.

„A jak poznám, co je v těch balíkách? To mám všecko rozbalovat?“

„To je snad věc důvěry, ne?“

Stojí nad ním, je růžová a bílá a jemu nedostupná, musí zviklat její pevnost, pohnout její důstojností.

„Věc důvěry, představte si, věc důvěry! To tu pak nemusím být!“

Obrací se z jednoho na druhého, ze všech tváří však vyčte tichý nesouhlas. Rozběhne se k Jarolímovi, tuší v něm spojence.

„Vy jí věříte?“

Jarolím mu hledí přes hlavu do prázdna. Může si představit, jak bedlivě ho Světla v tomto okamžiku pozoruje, nehodlá se střetnout s jejím pohledem. Rád by mlčel, ale nezbývá mu než odpovědět.

„No, když to teď sepíšete, bude to přebytek a za rok budu mít na triku manko.“

Všichni vědí, jak se dovedou vymstít chyby předchozích inventur, když se přebytek jen vyčíslí a nepátrá se, jak vznikl, někdy dovede zamotat hlavu víc než manko.

„Tak prosím,“ vzdává se Rybička, „já tady mluvím ve vašem zájmu a vy jste proti mně!“

„Ale nejsem.“

Jarolím by se nejraději sebral a šel, čert mu napískal, aby na stará kolena měnil místo. Ale teď už nemůže couvnout, snad ani nechce, utekl už jednou, podruhé jí tu radost neudělá.

Zmatený Rybička chytil za rukáv provozáře, ale ten jen bezradně pokrčí rameny, tolik rozčilování hned na začátku inventury nevěští nic dobrého.

„Moment,“ ozve se najednou jediná členka inventurní komise, „kde je tady telefon?“

Paní Světla jí mlčky pokyne do své kanceláře. Mladá žena se rozběhne, podpatky hlasitě klapají.

Všichni si oddychnou, konečně se našel někdo, kdo zavolá na kompetentní místa, aby spor rozhodla.

Ztichnou, vyčkávají.

„Už ses najed? Mlíko jsi vypil? Nezapomněl jsi zatáhnout v koupelně kohoutek?“

Děvčata vyprsknou, Dana se zakucká čokoládou. Věrka ji pohotově bouchá do zad. Ovzduší se trochu vyjasnilo.

„Tak máte mé požehnání,“ loučí se provozář ve strachu, že zas vypukne nedorozumění, „tady paní vám rozdělí děvčata.“

„Jistě.“

Skladnice má najednou medový hlas, ale kdo ji dobře zná, chápe, že to prozrazuje nejvyšší stupeň rozčilení, zlost je tak ohromná, až stravuje sama sebe.

„Nejlepší pracovnice je tu Helena, tak může jít s předsedou.“

Helena jen skousne zuby, beze slova odmluvy se postaví k Rybičkovi, odtahuje se od ní, připadá mu, že se mu vysmívá celým svým postojem.

Děda Andrejs se čile přitočil k Věrce, která není sice z děvčat nejhezčí, ale určitě nejpřívětivější a v tomto období svého života září štěstím, nic ji nepřivede z míry.

Dana hned na začátku zhodnotila komisi zdrcujícím pohledem, sama se postaví k Urbanové, ta je aspoň sympatická.

„A na vás zbyla Jířa.“

Kubík se jen ošije.

„Nám je to putna, že?“ Jířa ho dobromyslně plácne po rameni a Kubík stáhne krk do límce, schová se před děvčaty jako želva.

Teprve teď se paní Světla odhodlá pohlédnout Jarolímovi přímo do očí:

„Na vás mi už, bohužel, nezbyla žádná.“

„Děkuju, já si najdu sám.“

A tu se už paní Světla neudrží a vybuchne:

„To si dovedu představit.“

Naštěstí zůstali beze svědků, pozornost se soustředila na podivné počínání předsedy komise. Běhá sem tam, do kanceláře, z kanceláře, k expedičnímu stolu, od expedičního stolu a zase nazpátek. Janinka si ho nevšímá, balí si a balí, svět pro ni neexistuje.

„Vždyť jsem to položil semhle. Vy jste to nevzala? Vy jste to neviděla? Slyšíte? Ptám se vás, jestli jste to neviděla. Tak přece přestaňte!“

Bouchl pěstičkou do stolu a babka Janinka se kolem sebe udiveně rozhlédla, podívá se na lhostejnou Helenu a na zrůžovělou Světlu a zeptá se s dětskou nevinností:

„Co chce?“

„Nejdřív pospíchá a pak zdržuje,“ odpoví mrzutě skladnice.

A rozkohoutěný Rybička zakřičí:

„Bloky a tužky!“

Tomuto přání se Janinka nesmírně podiví:

„Bloky a tužky ve Skloporu? To patří Narpě, ne?“

„Tadyhle na tom místě byly! Přesně tady jsem to položil.“

Babka se poťouchle šklíbí a jen užasle procedí:

„Čím to je, že malí pejsci vždycky tak ňafají?“

Někde v hloubi skladu se zaperlí dívčí smích. Paní Světla jej ucítí jako píchnutí.

Přetvářka ji vyčerpala, stáhne se do svého kumbálu. Útočný postoj se vytratil, unaveně sedí u stolu, je jí smutno. Hledá chvíli prášek, převrací tabletku v prstech a pak ji pustí do kapsy svého bělostného, nažehleného pláště. Nalije si kapku koňaku, ale nepije, jen otáčí sklenkou a vdechuje vůni.

„Mně nenaliješ?“

Tiché kroky, tichý, vemlouvavý hlas. Okouzluje a poutá ji stejně jako před léty.

„To je jen místo nitroglycerinu.“

„Srdce, jo? To mám taky.“

„Jenže ty máš rozšířené a na to koňak nepomůže.“

Tón ji zrazuje a muž toho hned využil. Není tu druhá židle, a tak si nenuceně sedne na stůl a důvěrně se k ní nakloní.

„Já myslím, Světluško, že nemusíme lidem hrát tyjátr.“

Položil svou ruku na její, ucukla, ale dotyk utkvěl na pleti a nepřestával hřát.

Nemohla tušit, že na něho zapomněla tak málo, skoro se nezměnil, dosud z něho vycházela stejná neokázalá síla jako před léty. Hluboko v její bytosti začaly prýštit slzy, nemohla dopustit, aby se dostaly až na povrch, zmrazila je drsností.

„Zestárl jsi, co? Za těch deset let jsi pěkně opelichal.“

Muž se jen pousměje. Klid je jeho nejsilnější zbraň a dovede jí využít. Nesníží se k tomu, aby jí splatil stejnou mincí, útok se ho však přece jen dotkne.

„Netušil jsem, že mám vystřídat zrovna tebe. Petr mi sice říkal, že se necítíš právě nejlíp…“

„Petr s tebou nemá o mně co mluvit! Dávno jsem mu to zakázala. Já se ho na tebe taky nevyptávám. My dva spolu už nemáme nic společného.“

„Kromě Petra. Dokonce ani moje méno sis nenechala.“

„To je moje věc!“

„Ale Petr není tvoje věc. Už dávno jsem si s tebou chtěl promluvit o jeho výchově.“

„Ty, jo? Zrovna ty.“

„Ano, zrovna já.“

Opět ten úsměv, o nějž se rozbíjí každé slovo. Žena vstane, je nesmiřitelná.

„Tak víš co? Jdi si hlídat inventuru! Abys na mne nedoplatil.“

„To už se stalo,“ vysloví mile Jarolím a má ve sporu poslední slovo. Paní Světla je smaže dveřmi, třesknou, div se nerozletí.

III

Zdálo se, že inventura nikdy nezačne, že se zadrhla hned zkraje, ale spory utichly a práce se rozběhla.

V rozlehlých prostorách se lidé ztrácejí, je to svět věcí, předmětů, vyrobených lidskýma rukama. Obaleny papírem a uloženy v krabicích ustrnuly výrobky v přechodném spánku, než se opět vrátí do lidských rukou a oživnou jejich teplem.

Slunce se lije okny, vytváří zlaté pruhy, které se lámou v regálech. Paprsky rozzáří kvítky na konvičce, rozsvítí se duhovými barvami na broušeném skle, vrhají se proti zpola rozbaleným zrcadlům. Jiskří v dívčích vlasech a zlomyslně procházejí bílými pláštíky a odhalují utajené křivky.

Kdo by mohl na dědovi Andrejsovi chtít, aby sledoval konvičky s cibulovým vzorem, když pohled na vztažené paže a na hezké nohy je zajímavější. Věrka stojí na žebříku, sluníčko ji pozlacuje a Andrejsovo stáří okřívá a mládne.

I Jarolím tu rozjasnil zamračenou tvář.

„Tak jak to jde?“

„Výborně. Výborně. Všecko pasuje, ani by se to nemuselo počítat.“

Věrka se nakloní.

„Píšete? Píšete?“

„Jo, píšu, píšu,“ vzdychne si Andrejs.

Hledí do slunce, mhouří oči a blaženě se usmívá.

Kousek odtud zapisuje Kubík, zarputile upírá oči na papír.

„Třicet pět? Vždyť jste říkala třicet dva.“

„Třicet pět.“

„Třicet dvě.“

„Tak třicet dvě, mně je to fuk.“

„Píšu tedy třicet dva.“

„Ale ne, třicet dva jsem říkala, aby bylo po vašem, kdo se s vámi bude pořád hádat, ale pište třicet pět. Ale vy byste mě, člověče, úplně zmagořil, teď abych to počítala znova.“

Pohrdavě shlédne dolů na mládence, k čemu je tahle sorta lidí vůbec na světě, zřejmě jen ženským pro zlost.

„Tak si počítejte sám! Dva, čtyři, šest, sledujete to?“

Nedopočítala, po špičkách se sem plíží Maruška, polekaně se rozhlíží, bojí se, že se střetne s komisí, trochu se jí uleví, když jí zazáří do očí známé brýle.

„Jířo, pojď sem!“

„Co je?“

Maruška se před Kubíkem ostýchá, zvlášť když jde o takovou záležitost. Celá zrudne.

„Jiřinka se…“

„Počurala?“

„Ne, hůř.“

„No nazdar, to je zas nadělení. Zatím tu s ním zůstaň!“

Jířa skočí neobvykle rychle na zem.

„Ale když já nevím, jak se to dělá,“ brání se Maruška.

„Vždyť on taky ne.“

Je s podivem, jak se ve vteřině vytratí.

Maruška se stydí, ale přece jen jí není nepříjemné zůstat s Kubíkem, cítí v něm spřízněnou duši, je stejně rozpačitý jako ona, taky se choulí, jako by na něho ze všech stran foukalo.

Maruška vyleze nahoru, to je jediné, co pochopila, bere do ruky čajník s kytičkami, který Jířa položila, a tázavě hledí na svého společníka. Mladý muž teď konečně zvedá oči od papíru, tahle se nesměje, tiskne se k regálu jako brouček pod kůru a pod řasy jí sedli dva motýlci, modrásci. Jeho obličej se pomalu otvírá, uvolňuje, ožívá.

Jířa se po nich ani neohlédla, má své vlastní starosti. Kolem dokola samý nočník, ale malá Jiřinka to nebere na vědomí, zřejmě ji to nezajímá. Jen ať si nemyslí, že honem poběžím nahoru pro vodu, to zrovna, ještě bych vzbouřila celý sklad, tu inventuru si taky mohli ušetřit. Čím tě tedy, holka, umyju, to nevím. Nalije na plenku čaj z láhve, dává dítě jakž takž do pořádku, jenže Jiřince se to přestalo líbit, brání se a křičí. Jířa ji vezme do náruče, s hrůzou čeká, kdy sem vtrhne paní Světla a vynese je obě dvě v zubech.

„No tak, Jiřinko, nebreč, Jiřinečko, koukej, kočička, no udělej čičiči, no podívej, jaká má krásná očička, vidíš. A vousky má. Mňau, mňau, mňau, udělej hezky mňau.“

To byla klika, že jsem tu kočku cestou sebrala, myslí si Jířa, dítě se dotýká zelených očí, píchá do nich prstíkem a tato činnost je ukonejší.

„No vidíš, Jiřinko, no, ty jsi hodná holčička a půjdeš s kočičkou spinkat, viď.“

Jiřinka se zabavila, maminka jí stele nouzovou postýlku, bojí se, aby nespadla ze stolu.

Ani ve snu ji nenapadne, že předseda komise cupitá kolem regálů a starostlivě vraští čelo, ať počítá, jak počítá, dopočítat se nemůže.

„Devět jich je, žádných deset, jen si je přepočítejte!“

Helena ho sleduje se svrchovaným klidem, pod jejími krásnými vlasy vznikají a zanikají různé myšlenky, ale ani ta nejmenší z nich se netýká porcelánových koček. A ustaraný Rybička v lesklém černém plášti jí připadá spíš k smíchu.

„Třeba přebývá kapr,“ pokouší se ho utěšit v jeho starostech a přehlédne v rychlosti rybí království, vyložené v blízkosti koček a jiných šelem. „Kapr je v pořádku, že by medvěd? Ale to se vykompenzuje.“

Rybičku rozzlobí spíš její postoj než obsah řeči.

„Tak vám je to úplně jedno, že? Kočka, kapr, medvěd, to je pro vás stejné, že?“

„My jdem spíš po číslech zboží,“ zívne Helena, „to máte, jako když expedujete telefonní seznam.“

Rybička zachmuřeně obíhá regály, které zrovna křičí barvami. Bílé kočky s růžovými čenichy, modré, zelené a krásně skvrnité ryby, černé tygří pruhy na zlatém těle, celá smečka psů, hnědí i bílí medvědi.

„Jaký telefonní seznam? Vždyť tady je všechno jasné, ne? Tohle je kočka, tohle je medvěd, tohle je chrt, tohle je kapr…“

„Štika,“ opraví ho dívka, „podívejte se, má v hubě rybičku.“

„Koho má v hubě?“

Helena teprve teď pochopí, že se jí nevědomky povedl vtip.

„Rybičku,“ opakuje důrazně a vyprskne smíchem.

„Tak poslyšte, já tady nejsem nikomu pro legraci, já jdu okamžitě za skladnicí.“

„Klidně.“

Helena rozhodí vlasy. Se zájmem pozoruje, jak černý plášť poletuje mezi regály. Kdyby se tak zachytil za hřebík a zůstal na něm viset. Je to divná představa, ale připadá jí, že Rybička by bez pláště ztratil svou podstatu, že by z něho zbylo tak málo jako z motýla, který přišel o křídla.

A znovu vyprskne smíchem, protože se právě od „hřbitova“ přišinula Jířa. Místo dítěte má v náručí kočku a staví ji na místo.

„To je starostí s tím dítětem,“ vzdychne si, „člověk neví, čím by ji zabavil. Ještě že usnula. Koukej, vidíš, to je ten nový, co mu říkáš?“

Jarolím je nevidí, prochází se skladem a zrak mu jezdí po regálech, snad o tom ani neví, je to zvyk, ve svých regálech pozná každou změnu hned na první pohled, není dnešní a vyzná se, stačí mu mrknout a ví, co jen načančali a co je opravdový, navyklý pořádek.

„No,“ řekla jen krátce Helena.

Ale stačilo to, muž si jich všiml.

Jířa strnula. Dlouze, výmluvně hledí na vzorek na kravatě, přistoupí k němu a dívá se zblízka, zvedne oči a prohlíží si ho, poodstoupí a podívá se mu na nohy.

„Chtěla jste něco?“

„Tu kravatu už nosíte dlouho?“

„Ani nevím.“

„A neměl vy jste někdy takové ty bufy s tlustými tkaničkami?“

Jarolím jen tiše žasne.

„Hnědé a tkaničky melír.“

Zkoumají ho velké, sametově hnědé oči.

„Ani ne.“

„A mne jste nikdy neviděl?“

„Vás? Ne. Nepamatuju se. Vážně. Snad jste si mě s někým spletla.“

„Asi jo.“

Má pravdu, výška by odpovídala, ale tamten byl určitě mnohem, mnohem mladší. Zdá se, že se to stalo dávno, ale jsou to sotva dva roky, za tu dobu nemohl zestárnout.

Jarolím se za ní dívá, dívka jde nerozhodným krokem a opravdu mu nikoho nepřipomíná.

„Není trochu divná?“

„Jířa? Jen nervózní, má starosti.“

„Starosti?“ Jarolím se zdráhá uvěřit, že by mládí mohlo mít starosti, už je za ním příliš daleko. „Vy máte taky starosti?“

Helena cítí ironický tón, ale neuráží ji. Bývá nepřístupná, ale tento cizí nemladý člověk je jí něčím blízký, vytváří kolem sebe zvláštní ovzduší klidu a bezpečí, v němž se člověku nechce nic předstírat.

„Starosti má předseda, šel shánět kočku.“

Jarolímovi blesklo hlavou, že i tato dívka je poněkud divná, ale to už se skladem žene smršť, uragán, cyklón jménem Světla.

„Ale musí jich být deset, když je jich napsáno deset, tak deset. A když jich je devět, tak napište devět, brání vám v tom někdo? Nemůžete mě přece tahat ke každému renoncu!“

A tu spatřila ty dva, ustoupili až za velké vázy, Helena se směje (nikdy ji neviděla smát se tak prostě a srdečně), celá se podobá čerstvé květině a on, Arnošt, má kolem rtů pobavený a zároveň smutný úsměv.

Srdce se jí málem zastavilo, dojetí přešlo ve zlost, div se nezadusí.

„Tak co?“ obořila se na Rybičku, který rozpačitě znovu a znovu přepočítává porcelánové kočky.

„Je jich skutečně deset,“ přizná se provinile.

„Tak oč vám jde: Předseda komise a neumí počítat ani do deseti. Vy už jste dlouho ze školy, co?“

Rybička nemůže tušit, že zlost a jízlivost patří ve skutečnosti někomu jinému a že se stal jen hromosvodem špatné nálady.

„Nechte si ty poznámky! A dejte si pozor, já vám na ty vaše manipulace přijdu.“

Tím ovšem zasáhl paní Světlu na nejcitlivějším místě. Zakládá si na své poctivosti, na přesnosti, ale nejvíc ze všeho ji rozčilí, že je pokládána za tak hloupou, aby se ulakomila na korunové zboží.

„Kdybych chtěla s něčím manipulovat, tak budu manipulovat s cibulákem, a ne s tímhle zvěřincem, a zmanipuluju to tak šikovně, že na to v životě nepřijdete, vy manipulo!“

Chudáka Rybičku neobvyklá nadávka přímo zdrtila, to si na něho zatím nikdo nedovolil. Roztřásl se od hlavy k patě.

„Manipulo,“ opakuje zděšeně a sám nemůže uvěřit, že někdo mohl pohanit jeho důstojnost takovým slovem, „ona mi řekla manipulo“.

Chvějící se rukou sáhne po cigaretě, aby se trochu uklidnil. Kdepak by si povšiml, jaký pomstychtivý výraz má paní Světla. Ještě ho nechá škrtnout sirku, vyčkává, až vyfoukne první kouř.

„Padesát korun,“ řekne sladce a nastaví dlaň.

Ale Helenin smích Světle pokazí radost z triumfu, peníze ji pálí v ruce. Už nevěnuje nikomu ani pohled, rázuje skladem, málem narazí na Kubíka.

Brýlatý nekňuba rozsvítil celý obličej a šeptá podivná slova, která se k inventuře vztahují jen vzdáleně:

„Džbánečku modřanský, vázičko leptaná, hrníčku s kytičkama…“

A ta malá, co na první pohled neumí do pěti počítat, stojí blízko něho a pije jeho slova jako víno.

„Počítáte, jo,“ napomene je zuřivě paní Světla, „tak aby se někdo nepřepočítal.“

Spatří ještě, jak sebou oba polekaně trhnou, a její smutek se ještě prohloubí. Sama neví, co ji trápí víc, zda setkání s Arnoštem, zda jen nutnost opustit sklad, kde nechala tolik práce a kde poslepu najde každý kousek.

Připadá jí nemožné rozloučit se s děvčaty, která sama zaučila, s bystrou Věrkou, jíž stačí půl slova, s trulantem Jířou, co bez odmluvy všechno udělá, s babkou Janinkou, která by už dávno mohla v klidu odpočívat a vydělává jen na dárky vnoučatům, se splašenou Danou, která před ní schovává střepy, a koneckonců bude se jí stýskat i po Heleně, jíž nestačí křidélka k tomu, aby vzlétla ke slávě, a tak se jen blýská vyčtenými slovíčky.

Vyučila je pro někoho jiného, a pro koho? Náhle se jí pomyšlení, že s jejími děvčaty zůstane Arnošt, zdá nesnesitelné.

Zavře se ve své kukani, znechuceně strčí peníze do zásuvky. Skládal je po desetikorunách, asi jich moc nemá, a neřekl ani slovo, chudinka malá, vždyť ani za nic nemůže, dělá svou povinnost tak, jak dovede.

„Tak má dušička pokoj.“

Arnošt. Opět ho má za zády, opět se sem vkradl svým kočičím krokem a vtírá se jí do duše.

„Teď tě to mrzí, co? Kdyby ses míň rozčilovala a víc myslela na svoje zdraví.“

„Na tos měl myslet před deseti lety, jenže tenkrát ses klidně sebral a šel.“

„Neříkej, a kdopak mě vyhodil?“

Muž se usmívá, žertovným tónem prosakuje smutek, v hloubi je utajena tichá výčitka. Snad nikomu nepatří, není nikomu určena, oba dávno cosi pokazili, nadobro zničili svůj vztah. Zvláštní stesk mužova hlasu se vtírá ženě až do hloubi duše. Nesmím si dát namluvit, že se dá ještě něco napravit, nabádá sama sebe paní Světla, nesmím uvěřit, že se dají znovu pootevřít zabouchnuté dveře.

„Ale proč? Tos už zapomněl! Vykašlala se na tebe, že zas přilejzáš?“

Zmoudřel. Teď už se nedá vyprovokovat.

„Co bych přilejzal? Ale můžem spolu mluvit normálně jako normální lidi.“

Kéž bychom mohli, myslí si žena, kéž bychom si mohli spolu sednout k jednomu stolu, dívat se na sebe, upíjet kávu a mluvit o hloupostech nebo třeba i mlčet, kdyby se všechno vrátilo zpátky, kdyby se všechno mohlo vrátit zpátky.

Všecko ne, raději ne.

Co si asi myslí pod svou úsměvnou maskou? Je uvnitř také tak hladký a nezranitelný časem jako na povrchu? Lhala jsem mu, nezestárl, nepřibyla mu ani jediná vráska, bodejť, připustil si snad někdy nějakou starost?

„Jako normální lidi? To můžem.“

Hořkost ji přinutila zvýšit hlas, nesměl z něho poznat slzy. „Ale jenom o skladě. Jestli tě zajímají porcelánové kočky nebo kočky vůbec…“

„Světlo, nech toho.“

„Já náhodou vidím i za roh. Můžeš na Heleně oči nechat.“

Kdysi spolu prodělali bezpočet mučivých scén na stejné téma, tenkrát to byla tragédie, dnes to připadá spíš komické.

„Pořád stejná,“ povzdychne si Jarolím, a protože jí nehodlá zůstat nic dlužen, nevinně se zeptá: „A která to je, ta Helena?“

„Zrovna ta nejpitomější,“ vybuchne žena, „nad vším ohrnuje nos, čeká, až v ní někdo objeví intertalent.“

Napodobí Heleninu pózu se vší záští, jakou může pocítit stárnoucí, opuštěná žena ke krásné dívce, chce ji zesměšnit v mužových očích a nechápe, že se sama znevažuje.

Muž se na ni dívá svýma ironickýma očima, mihl se v nich chladný záblesk. Není tak velkorysý, aby dokázal přejít, jak hrubě odmítla nabízené příměří, jak ho úmyslně zraňuje při každém pokusu o sblížení, chtěla válku, ať si ji tedy má, jeho hlas jí pronikne srdcem jako dobře nabroušený nůž. „Světluško, ona přece nemůže za to, že je mladá a hezká.“

Rána je krutá, skoro smrtelná, žena cítí, jak ji ochromuje chlad.

„To je to hlavní, samozřejmě, ale jak se staví k práci, to už vás mužské nezajímá. Kdybych Petra jaksepatří nehlídala, naletěl by jako ty.“

„Jako já na tebe, že?“

„Ty si můžeš nejvíc stěžovat.“

V té chvíli si uvědomil, že přestřelil. Vždycky se jenom bránil, aby kryl důstojný ústup, ale léty zeslábla průraznost jejích útoků.

„Měj rozum, Světlo,“ přihovořil se smířlivěji, „ty tvoje věčné zákazy nic nevyřeší. Jednou bude mít tvé péče po krk a udělá natruc nějakou vylomeninu. Vždyť je dospělý, má volební právo.“

„Volit mu nikdo nezakazuje! Ať si volí, ale na motorku má čas. A na holky teprv.“

Odvrátí se, nemůže se dívat do posměšné tváře.

Vždyť ve skutečnosti sama dobře ví, že synovi v ničem nezabrání, že ho jednoho dne ztratí, stejně jako ztratila manžela.

A naplněna křivdou až po okraj, vyjde do skladu na kontrolu. Nachomýtne se právě k nejlepšímu.

Rybička s Helenou se propracovali až k regálu, kde jsou uloženy ve velkých papírových krabicích drahé soupravy. Počet souhlasí, po nedorozumění s kočkami všecko souhlasí až podezřele, předseda komise je z toho pořádku nesvůj, šmejdí očima na všechny strany, trpí tím, že nemůže nic vytknout, přímo hoří touhou něco odhalit.

Však to známe, krabice stojí ve vyrovnaných řadách, ale je uvnitř opravdu to, co tam patří? Nezpronevěřil někdo talířek či víčko cukřenky? Například tahle krabice je otevřená, proč? To si tedy prověříme!

Nahlédne dovnitř.

A vyděsí se.

Růžové, usměvavé, s prstíčkem v puse tu spí dítě.

Sám nevěří svým očím, s odporem, štítivě namíří prstem do krabice.

„Co je to?“

„Přece Jiřinka. Pssst!“

Ta drzost, ta neslýchaná drzost!

„A co tu dělá?“

„Přece spinká.“

Přestala to být pravda, dítě otevřelo oči, pohlédlo do sveřepého obličeje (tak asi vypadal Herodes při vraždění mláďátek) a začalo protestovat řevem.

„Tak vidíte, teď jste ji vzbudil, no vidíte to!“

„No to je přímo neslýchaná drzost,“ vyjel Rybička, „co si to dovolujete, je tohle vůbec možné? Tohle přece nejde, chápete?“

Helena neodpoví, jen pobaveně shlíží na jeho vztek. Jiřinka řve, ječí, vřeští, není divu, že přivolá mámu.

Jířa ji vezme do náruče.

„To nemůžete počítat tiše?“

To už Rybičkovi vyrazilo dech. Nevěřícně pozoruje dvě dlouhovlasá stvoření, káravě na něho hledí, zřejmě si ani neuvědomují své provinění.

„Tak vy to pokládáte za úplně normální, jo?“

„Jasně, že je normální,“ ohradí se mrzutě Jířa, „vy taky máte špatnou náladu, když vás někdo probudí.“

Rybička má obavu, že tady přijde o rozum, vždyť po těch holkách steče každé slovo jak voda po huse, klidně si tu pohazují vlasy, blýskají zuby a nahými lýtky, svítí očima a napjatou pletí a jeho naprosto přehlížejí, to snad z myši mají větší strach než z něho, teď si klidně šuškají, pitvoří se na dítě a jeho neberou na vědomí.

„Slyšíte je? Slyšela jste je? Vy jste je neslyšela?“

Zpozoroval paní Světlu a běží jí naproti.

„Slyšela jste je, jo? Vy tedy máte autoritu! To se všechno dá do protokolu, všechno! Vy se tváříte, že o tom dítěti nevíte, ale vy jdete těm lajdačkám na ruku, vy to víte moc dobře.“

Skladnice svým děvčatům stokrát vynadala, tisíckrát jim vytkla lajdáctví, ale výbuch cizího člověka jí pohne žlučí, ve chvíli, kdy se má s holkami loučit, nedá je urážet nějakým vetřelcem. Co se natahaly balíků, co se našplhaly po regálech, v jakém fofru dovedly nakládat na auta, jak šikovně vybíraly hrnečky z mokré dřevité vlny, ruce jim mrzly, na vlečce se proháněl ledový vítr, řehtaly se, když jim hnal do tváří sníh, a to byl ke všemu Štědrý den a vagóny tu nemohly trčet přes Vánoce, vidí je zmrzlé jak ředkvičky a zase zmožené vedrem, zpocené a naštvané nad obálkami s doplatkem, rozzlobené kvůli přesčasům, nadávají, ale zůstanou, nakonec vždycky zůstanou, vidí je v lijáku, se zplihlými vlasy a v promoklých pracovních pláštích opatrně nosí skleněné vázy, těžké jako hrom, na jedinou z nich by musily složit všechny svou měsíční mzdu.

A tenhle človíček, který si sedí celý život v teple a zvedá nejvýš svou tužtičku, si bude na někom zchlazovat žáhu.

„Vy mi tady nevyskakujte, vážený, ty lajdačky tady udělaly tolik práce, že se vám o tom v životě nezdálo.“

Sama o tom neví, ale vytlačuje ho z pozice a chudák Rybička ustupuje krok za krokem, nalepil se na regál, ustoupit už není kam, otvírá ústa, aby něco řekl, ale hned je zas zavře, kde by stačil takovému přívalu slov.

„Co vy víte, jaké má ženská problémy, člověče! Co má s tím dítětem dělat, když je v jeslích karanténa? Má ho snad hodit do řeky?“

Rybička opět naprázdno otevře ústa, Helena s Jířou rovněž, ale údivem, ani svou představenou nemohou poznat, najednou se jich zastává.

„Vždyť vy se, člověče, stavíte proti populaci, vy se tady klidně vyslovujete před mládeží proti vládní politice, kvůli takovým jako vy by za chvíli celý národ vymřel!“

Děvčata na ní mohou oči nechat, dokonce i Jiřinka ztichla.

Paní Světle došly argumenty, vyčerpala se, znechuceně se odtáhne a jen povzdechne:

„Halt mužský, nejdřív chudáka hloupou holku svedete a pak jí ještě vzbudíte dítě.“

Jířa má dobré srdce, s dítětem v náručí se přitočí až k Rybičkovi, zaštítí ho svým tělem.

„Tenhle to nebyl, paní Světlo, fakt ne. Tamtomu jsem koukala zdola na kravatu a tomuhle vidím seshora na pleš.“

Inventura se opět zadrhla. Incident s dítětem nemohl předseda přenést přes srdce. Poznal na vlastní kůži, co to obnáší, když je někdo zatlačen na mantinel, ta ženská ho div o regál nerozmáčkla.

I v noci se mu zdálo o smíchu, tryskal ze země, ze stěn, ze stropu, ve snu byl hmotný, měl jakousi těžko postižitelnou podobu, byl křiklavě barevný, měnivý, Rybička se probouzel celý v potu.

A teď tedy svolal komisi, aby ho podepřela a pomohla mu. Zavedl je do umývárny z obavy, že by je mohl někdo tajně vyslechnout. V nehostinném prostředí si není kam sednout, páchne to tu vlhkým dřevem, ručníky a párou (utkvělo tu ve vzduchu i trochu dráždivé ženské vůně), skoro ze všech kohoutků ukapává voda.

Předseda vycítil, že se nálada komise obrací proti němu, těká z jednoho obličeje na druhý, nevyčte ani jiskřičku sympatie, ani jiskřičku zájmu.

Děda Andrejs si pokojně svačí, zabydlil se tady, Kubík nervózně poklepává nohou, Urbanová přechází z jednoho konce na druhý a v hlavě má místo inventury určitě své dítě.

„Vždyť jde všecko jako na drátku, to jen vy z toho pořád děláte kovbojku.“

„Jako na drátku, jo,“ durdí se Rybička, „a co když najdu v krabici místo soupravy živé dítě?“

Urbanová jen zakroutí hlavou.

„Tak dáte dítě do přebytků a soupravu do manka, co je na tom za problém? To je pak předseda komise!“

Urbanová má za sebou už pěknou řádku inventur a s takovým šťouralem se dosud nesetkala. Buď ještě v životě inventuru nedělal, nebo je vytváření zádrhelů jeho osobní koníček.

„Tak vám se zdá živé dítě ve skladě úplně normální věc, jo?“

„Jistě, s mrtvým by to bylo horší, to by se musilo hlásit policii.“

Malicherný človíček si přímo koleduje o posměch.

„Živé nebo mrtvé,“ připojí se Kubík, „to se stejně vykompenzuje.“

A k dovršení všeho se děda Andrejs snivě zadívá na průzračné kapky vody ťukající do umyvadla. Bůhví co mu jejich svěžest připomíná.

„Já na žádnou nesrovnalost nepřišel, ta děvčátka jsou náhodou moc šikovná.“

Ubohý předseda marně hledá pomoc a křivda ho zatvrzuje, vždyť je to nejpoctivější člověk na světě a jeho úmysly jsou čisté, chce jen dobro a pořádek. Je to jeden z těch drobných rýpalů, kteří se rozčilují pro papírek na nástupišti, pro špatně čitelnou adresu, znepokojují je příliš krátké i příliš dlouhé sukně, povykování výrostků, pobíhání psů, dětský pláč před obchodem, neukázněný chodec i auto, které vyjíždí z boční ulice. Obvykle jsou v právu, mají pravdu, ale nikdo ji od nich nesnáší, dělají svými přísadami z pravdy zcela nestravitelnou krmi, dráždí okolí a sami tím trpí nejvíc, snad jim k dobré vůli chybí i malá dávka shovívavosti, nezbytně nutná k životu.

„Nakonec jsem si všecko vymyslil já! Kdo vyžaduje pořádek, tomu se vždycky nasadí psí hlava.“

Pokouší se utáhnout kohoutek, kapající voda a netečné obličeje spolupracovníků ho přivádějí k šílenství.

„A Jarolím se točí místo kolem skladu kolem skladnice, já si toho moc dobře všiml.“

Urbanová si jen vzdychne.

„Tak mu to přejte. Ze všeho děláte problém, takhle tu zkysnem do Vánoc. A stejně to nebude s účtárnou souhlasit.“

Děda Andrejs se usměje.

„Když to nepasuje, tak se to připasuje,“ pronese moudře.

Rybička vložil veškeré své opovržení do síly svých prstů, překroutil kohoutek, drží jej v ruce a voda šumí do umyvadla.

„Do všeho musíte šťourat,“ řekne Urbanová se zadostiučiněním, „a teď si shánějte instalatéra!“

Ale přece jen je komise se svým předsedou solidární, nikdo to na něho neprozradí. Nechají to na skladnici, je to konečně její starost.

A inventura dál běží svým normálním, ubíjejícím tempem, jednotvárným, téměř k nesnesení. Ale děvčata se nedají zdolat. Sotva ukradnou pár chvil na svačinu, už se slezou do jednoho houfu na své oblíbené místo, kde barvy figurek a zeleň v květináčích popírají šedivou strohost skladu.

Otevřeným oknem se hlásí zvuky normálního života, je slyšet auta a lidské hlasy, cvrlikání vrabců a vlak, vlétl sem dokonce motýl a ukazuje paví oka na křídlech. Rybička úkosem kouká na tuto nepřístojnost, ale v hloubi srdce jihne, hloupé a zbytečné štěbetání děvčat mu jde na nervy, ale zároveň mu omývá a zvláčňuje okoralou duši, třebaže si to nechce připustit.

„Teď jsem zrovna měla mít svatbu,“ rozpomene se Věrka.

„A svatební noc,“ vyhrkne Dana.

„Copak o to.“

Věrka není žádný zajíc a k lásce nepotřebuje úřední razítko. Odkladem svatby se příliš nermoutí, neumí se trápit, zejména ne dlouho, k smutku jí chybějí vlohy.

Svou věčnou dobrou náladou ohladí všechny hrany, jimiž by ji mohl život zranit, a i když něco rozbije, uklidí šikovně všechny střepy, pustí je z hlavy, už napřed uhne každému průšvihu.

Dovede to s ženskými i s mužskými, hned se přišmajchluje, hned ztlumí drzý výpad smíchem, získala si na první pohled tchyni a poradí si i s paní Světlou, není divu, že nejhezčího a vlastně široko daleko jediného pořádného mužského získala pro sebe.

„O svatební noc mi nejde, ale hnedle bude zima a já mám šaty z holandské krajky.“

Helena má věčného klábosení o svatbě právě po krk.

„Holandská krajka, to je tak banální. Já bych se vdávala v černém, to je teď největší móda.“

„Na funus.“

„Než ty se vdáš, budeš stará jako Janinka a půjdeš v žinylkovém šátku.“

Všechny mají na Helenu žízeň, jdou po ní jak vosy, dovedou jí dát nenápadně najevo, že je nejstarší a svobodná.

„To víš,“ odpoví jim zostra, „já se na každého netřesu. Jsem celá žhavá, aby mě někdo svez v náklaďáku.“

„Náhodou Stáňa je fešák,“ řekne Dana procítěně, „co tomu říká?“

„Co by říkal, zuří.“

Věru to neznepokojuje, tváří se šťastně, snad je jí dokonce Stáňova zuřivost příjemná.

Rybička netrpělivě poposedává a dívá se na hodinky, děda Andrejs mhouří oči jako kočka na sluníčku a Kubík už vůbec neposlouchá, naklonil se nad malou Maruškou a zaujatě ji šeptá tajnosti ze života motýlů a Marušce se zvedají řasy v rytmu motýlích křídel.

„Já bych na Věrčině místě paní Světle neustoupila,“ prohlásí Helena, „absolutně bych se na celou inventuru vykašlala.“

„Tak proč se absolutně nevykašleš? Tvrdneš tu zrovna tak jako my.“

Helena hodí hlavou. Nebude jim přece vykládat, že nemá kam jít, že je jí tady přese všechny nesnáze lépe než doma, kde se hodiny vlečou k nesnesení pomalu.

Jířa konečně dojedla svůj obrovský krajíc, jídlo je přece jen jistější než mužské sliby.

„Věrko, a co kdyby tě nechal?“

„Stáňa? Blázníš?“

Věrka se bezstarostně zasměje. Je to nesmyslné pomyšlení, se Stáňou ji pojí cosi hlubšího než obyčejná zamilovanost, cosi trvalého a bezpečného.

Stáňu nemůže opentlit ani sladkými slovíčky, ani ho nachytat na přibarvené řasy, snad je mu úplně jedno, jak vypadá, v jeho očích vypadá za všech okolností dobře, sama to nedovede pochopit, tím méně vysvětlit. Ale cítí to, má ji rád, i když je rozcuchaná, i když má rýmu, bude ji mít rád, i když se pokutálí v devátém měsíci, bezpochyby ji bude mít rád i s vráskami a šedivými vlasy, pokud je ovšem vůbec zpozoruje. Z tohoto poznání pramení i její jistota.

„Stáňa mě má rád. Ale tak doopravdy, tomu vy nerozumíte, on je Stáňa takový – takový jemný…“

Stačilo na něho pomyslit a je tady, vletěl sem bez pozdravu bezmála tygřím skokem.

„Tak hergot, Věrko, teď jsme měli mít zrovna svatbu, víš o tom vůbec? Mluvilas s ní?“

„Ale Stáníčku…“

„Mluvila jsi s ní nebo ne? Bude to příští týden, nebo nebude?“

Je tak krásně neústupný, tak nádherně mužský, Dana na něm může oči nechat. Být tak na Věrčině místě, musila by ji paní Světla do skladu zamknout a ještě přivázat, k odkladu svatby by se nedala přemluvit nikým na světě.

„Pochop, Stáníčku…“ Věrce nestačí slova, obejme ho, ale on jen sejme její ruce ze svého krku a neudělá to nikterak něžně.

„Já se ti na to vykašlu, holka! Nebudu tady nikomu dělat šaška. Tak řekni kdy, okamžitě mi řekni kdy!“

„Tady je předseda, zeptej se ho sám.“

Stáňa se rozhlédne po mužích. Děda Andrejs i Jarolím se pobaveně usmívají, Rybička zavrtává oči do země.

„Tenhle, jo?“ ukáže na něho Stáňa, „tenhle?“

A hrozivě se blíží. Jenže Rybička před fyzickou převahou neustoupí, je přesvědčen, že je v právu, pro pořádek se dá třeba ukřižovat.

„Dobrý den,“ začne Stáňa výhružně, „mohl byste mi laskavě říct, jak dlouho se tady s tím budete babrat?“

Rybička se ani nehne, důstojně odpoví:

„Jak bude potřeba, mladý muži.“

Stáňa couvne.

„A hodiny jdou,“ napomene přítomné tlustý šofér, který se tu objevil, „hodiny jdou. Postavíš vůz, člověče, že se nedostanu k rampě a koruny mi utíkaj!“

„Tak utíkej taky, ať je dohoníš, hlade,“ zavrčí Stáňa, ale dá se odvléci, už se po Věrce ani neohlédne.

„Hrdina,“ podotkne jízlivě Helena, „a jaký jemný hoch!“

„To víš, Zlatý slavík to není,“ bodne ji Věrka.

Jarolím se zalíbením pozoruje žabomyší vojnu, holkám to sluší, když se smějí i když vystrkují žihadla a drápky, jsou báječné, když k nim člověk nemá žádný vztah.

V mírně ironických očích se mu rozsvítí zvláštní světélka, odraz záře, která vychází z děvčat, sám o tom neví, ale paní Světla to vidí až moc dobře. Je to proto, že si z celé skupiny všímá jen jeho.

„Pěkný harém, co?“

„No, zrovna přemýšlím, jak se dát k mohamedánům.“

„Aby vám na to stačil plat.“

„Copak o plat,“ oplatí jí Jarolím, „horší, že by každá měla dobře proříznutou pusu.“

Zdá se to neuvěřitelné, ale tato obávaná skladnice, s níž se nikdo raději nepouští do půtek, ani teď nemá poslední slovo, ironický klid ji pokaždé přemůže.

Vzpomene si, proč šla za děvčaty, neměla to v úmyslu, ale teď se rozhodla.

„Heleno,“ nařídí přísně, „přišel konečně instalatér, skoč s ním do umyvárny.“

„Já, paní Světlo, prosím vás, já.“

Dana vyletěla, málem porazila dědu Andrejse, všechen porcelán se před ní roztřásl.

„Helenko, prosím tě, nech jít mě, Helenko!“

Strčí jí do pusy čokoládu, Helena ji s odporem vyplivne, hlídá si linii.

„Pro mne za mne. Myslíš, že jsem zvědavá na nějakého instalatéra?“

Dana je pryč, paní Světla nestihla zasáhnout, sjede utěšenou skupinku.

„Tak snad jste se nasvačily, ne?“

Přísné napomenutí vyloudí náznak úsměvu dokonce i na Rybičkově zkamenělé tváři.

„Taky si myslím.“

Ale žena nevezme jeho nadbíhání na vědomí. Ten ťunťa nepochopil, že napomínat a rozčilovat se patří jen jí.

Všichni jdou po své práci, Dana se rozběhla jako ztřeštěná. V první chvíli se jí zdálo setkání s instalatérem snadné, ale teď jí uvízl krok, vlétla mezi zrcadla.

Vidět se jednou, dá se snad vydržet, ale zrcadel je tu mnoho v nejrůznějším provedení a Dana se zalekne své zmnožené podoby, připadá si ošklivá, nemožná, rozježená a vykulená, rukáv natržený a ty nohy, propána, ty nohy, aspoň střevíce jsem mohla obout, no nazdar, ještě mám pusu od čokolády.

„Dano, počkej!“

„Věruško, pusť, nech jít mne, ty už to přece nepotřebuješ.“

„Ale vždyť tě chci jen upravit, ty trdlo jedno. Pojď sem, ukaž!“

Láskyplně, mateřsky jí utře pusu (tak si ten kapesník nasliň, člověče), přejede jí vlasy, obočí, rozepne jí nahoře i dole knoflíček.

„Vždyť jsi jak jeptiška, holka. A nežeň se jako kůň, našlapuj na špičky, šineš se jak námořník, takhle se trošku vytáhni a jdi pomalu, nenuceně, takhle, koukej, no koukej.“

Předvede jí mezi zrcadly půvabnou chůzi. To se jí to chodí s takovýma nohama, zoufá si Dana, ale co já se svýma ixkama. Ale přece jen to zkusí, kdepak, sama vidí, že dojem zdaleka není stejný.

„Pusť, ještě uteče.“

„Mužský uteče, jen když ho uháníš. Musíš dělat trochu fóry.“

„Tobě se to řekne.“

Dana odhodlaně vykročí vstříc svému osudu, ale v chůzi si zapne knoflíček, nejdřív nahoře, potom i dole.

Věrka si zakryje pusu, aby nevyprskla nahlas, bezradný hoch s brašnou a čmouhou na tváři věru nestojí za tolik poplachu.

„Tudy,“ ukazuje cestu Dana a nemůže si vzpomenout na žádné další slovo. Jde napřed po schodech a pomyšlení, že se jí dívá na nohy, jí žene krev do tváří.

Jenže hocha ani nenapadne koukat se jí po nohách, sám neví, kam s očima, a když se Dana zastaví, drcne do ní.

„Já tó,“ řekne omluvně a pro změnu zrudne tentokrát on, i jemu se prohnal hlavou vítr a vymetl všechna slova.

„Tady,“ ukazuje Dana, i když je na první pohled zřejmé, z kterého kohoutku se valí voda.

„To je teda tó,“ usoudí instalatér, „vy to moc tó.“

Připravil si nářadí a pokouší se utáhnout kohoutek ve zdi, dívka ho okouzleně pozoruje a pokouší se ho všemi prostředky upoutat.

Bohužel moc prostředků neovládá, ještě že si vzpomněla na dobré rady kamarádek. Projde se kolem umyvadel, chůzi odkoukala od Věry, pózy u Heleny a nohy má svoje, v ponožkách a sandálcích na nízkém podpatku, směs je to dosti zvláštní a instalatér zapomněl sledovat kohoutek, dívá se na dívku a kroutí, kroutí a kroutí.

Voda vytryskla plným proudem, marně ji hradí cestu dlaní.

„Kde máte tó?“

„Co?“

„No tó, hlavní tó.“

Jo uzávěr, domyslí si Dana, chytne ho za ruku (v panice si ani jeden, ani druhý neuvědomují dotyk, jiskru, která přeskočila z jedné ruky na druhou, si vybaví až později) a oba se řítí ze schodů, pramínek je dohání.

„Vodu, zavřít vodu, hlavní,“ vypraví ze sebe Dana a voda jí crčí z vlasů, instalatér je jako vodník, urvaný kohoutek drží v ruce a teď už se nezmůže ani na citoslovce.

Hlavní uzávěr je ve sklepě a je notně zrezivělý, dlouho s ním nikdo nehýbal a chlapec se s ním hmoždí, celý zrudl námahou, žíly na čele mu nabíhají, paní Světla ho sleduje s pohrdáním a Dana s neskrývaným obdivem.

„Když je to celý tó.“

Dívka mu přiskočí na pomoc, dotkne se jeho ruky a hned ucukne, prošlehl jí plamen, chce se jí vykřiknout nebo zazpívat.

„Jak dlouho to nikdo netó,“ snaží se zoufale instalatér, na čele mu vyvstal pot a v Daně se zvedla vysoká vlna něhy, už už sahá po šátečku, aby tu rosu setřela, ale paní Světla oba odstrčí.

„To zas poslali odborníka!“

Celou vahou a vší silou pohne uzávěrem, udělala to důkladně, zůstal jí v ruce a gejzír vytryskl málem ke stropu.

Chlapec se hrabe horečně ve své brašně.

„A teď jsme tó – v tom.“

Ale řekl to jen pro sebe, obě ženy ho opustily, pádí nahoru zachránit, co se dá.

Hlavně aby se nepromáčely stropy, než to ten ňouma spraví, voda se musí vylít na schodiště, steče bez pohromy dolů, kamenům se nic nestane.

Světlušky si vědí rady, každá chňapla na „hřbitově“ po nadnormativním nočníku a už vylévají proudy vody po schodech.

Zuly se, mokré pláště se jim lepí na tělo, zmáčené vlasy přepadají do očí, ale smějí se, při každém velkém fofru, při vykládce vagónu, při šturmu na konci měsíce, při společném úklidu je vždycky pronikne zvláštní radostná posedlost, rytmus práce překryje všechny rozmíšky a drobné závisti, holky se mění v jedinou čilou a veselou bytost, která utíká, vznáší se, letí.

I teď v pekelném tempu vylévají litry a hektolitry vody, sem tam sebou některá plácne a hned vyskočí, paní Světla se stává jednou z nich, dá se strhnout a prostoupit vlnou, která odnáší starosti i léta.

Po zaplavených schodech se brodí Jarolím.

„Zavřeli jste vodu ve sklepě?“

„Chytrej,“ odpoví paní Světla a nabere vrchovatý nočník. V tom okamžiku spatřila na schodech Rybičku, právě otvíral ústa k nějaké moudrosti. Je těžké zastavit ruku v rozmachu (holky ji budou podezírat ze schválnosti), proud křišťálově čisté vody trefil Rybičku zrovna do obličeje.

Prská, kašle, dusí se, dal si notný lok, voda mu stéká po brýlích, promáčený je na kůži.

„To se zaproko- zatoprokoluje.“

Jarolím ho chytil do náruče a vynesl odtud, kryje holky, smějí se ve všech tóninách, Dana kecla do vody, dokonce i skladnice zapomněla na svůj odstup, na svou zdrženlivost, a co víc, i na svoji žárlivost, a propadla veselí.

Zdá se, že instalatér přece jen své věci rozumí, voda se umoudřila, už jí nepřibývá a holky lehce zvládnou kalamitu…

Sklad zcela změnil svůj vzhled, křížem krážem jsou nataženy navazované provázky a na nich se suší pláštíky, lejstra, Rybičkův černý plášť se ponuře odráží od pastelových barev dívčího prádla.

Komise se uchýlila do kanceláře, Urbanová si vyřizuje svůj výchovný rozhovor po telefonu.

„Ne abys šel v tričku, vem si tu modrou košilku a zamkni, hlavně zamkni, slyšíš?“

Rybička vedle ní drkotá zuby, třebaže se navlékl do obrovitých tepláků paní Světly. Sahají mu až po ramena, krčí se, div se v nich neschová celý.

Dívky se převlékly, Helena má přiléhavé kalhoty, nohy se jí rýsují vyzývavěji než v obvyklé krátké haleně. Svým efektním krokem se projde kolem kanceláře a z hrdla jí vytryskne úryvek písničky:

„… spatřila malou rybičku, jak polykala vodičku…“

Rybička nevěří svým uším.

Ale už se klátí v sepraných teplácích Dana a zcela nenuceně si přímo u dveří kanceláře zazpívá totéž.

Předseda se poděšeně ohlédne po svých spolupracovnících. Děda Andrejs se jen culí.

„Pěkně zpívají, děvčátka, že?“

Rybička se uraženě odvrátí, ten člověk je snad nedoslýchavý. Ale nenajde pochopení ani u Urbanové, ta se jen ušklíbne.

„A co? Jsou mladé, tak si zpívají.“

A jako naschvál si i babka Janinka zanotuje na celé kolo: „… spatřila malou rybičku, jak polykala vodičku…“

„Slyšíte, to už je spiknutí,“ bouří Rybička, „úplné spiknutí!“

„Ale jděte,“ odbude ho unaveně Urbanová, „a kdopak ukroutil kohoutek, kdo? No kdo?“

Má ho v šachu, Rybička se stáhne, už vidí, že je na celém světě sám, samotinký, poslední spravedlivý. A z té samoty a opuštěnosti ho mrazí dvojnásob.

V pravou chvíli se objeví Světla s podnosem, sálá z ní teplo, celá je ruměná a čerstvá, musila odložit svůj plášť a v šatech vypadá domácky a pohostinně.

Přistrčí mu velký hrnek čaje.

„Nate, předsedo, nebo ještě tu inventuru odstůněte,“ pobídne ho přívětivě, „a co si pak počnem?“

Rybička neměl dosud příležitost prohlédnout všechny taje ženské záludnosti, ale přece jen zůstává nastražen, nenadálá laskavost v něm vzbuzuje nedůvěru.

„Děkuju.“ Maličko upije. „Není v tom rum?“

„Ale kdepak rum, co vás nemá.“

„Nějak to pálí.“

„Však se to vařilo, ne? Jen to vypijte, ať se zahřejete.“

Ubohý Rybička lokne jednou, lokne podruhé, pára mu zamlžila brýle, jinak by mu určitě neušlo, jak poťouchle ho žena sleduje. Čaj mu zachutnal, je lahodný, vypije až do dna.

A už cítí, jak ho naplnilo teplo a síla, odpoutal se od země, je mu lehko, v tu ránu by mohl skočit dva metry do výšky, dokonce nějak vyrostl, ano, přímo vnímá, jak se vytahuje a narůstá, zatouží v tom všechny lidi přesvědčit, nesmírně si přeje, aby všichni uznali jeho velikost.

A tu mu přijde do cesty Šantala, podvlékl se pod nataženou šňůrou.

„Tak jsme to zvládli, co?“ obrátí se bodře na paní Světlu.

„To víte, s takovými pomocníky se zvládne všechno.“

„To jsem sám rád, došly totiž tři vagóny zavařovaček.“

Jen zasvěcený si dovede představit, co znamená pro sklad toto prosté sdělení. Ať už je vrchní Světluška jakákoli, práce se nepoleká, spíš ji přivítá, aspoň může někde vybít zlost.

„Že se konečně rozhoupali, dva měsíce mám na stole rozpis na prodejny. Zajistěte auta a jdem na to!“

Vzepjala se v ní jará síla, energie jí září z očí.

Ale Rybička jí zastoupí cestu.

„Ptám se vás, na co? Tady se bude počítat!“

„A kdo vám brání? Jen si klidně počítejte, zavařovačky vůbec skladem neprojdou. Podle faktur už jsou pryč a v příjmu ještě nejsou, tak oč vám jde?“

„O pořádek! Vagóny si řádně převezmete až po inventuře.“

Nadešla kritická chvíle, Šantalovi nezbývá než vystoupit z obvyklé neutrality a zakročit.

„A kdo zaplatí stojné? Snad vy?“

„A lidi budou kvůli vám zavařovat o Vánocích,“ připomene skladnice, „vždyť už teď je skoro pozdě.“

Ale Rybička se nevzdá, křičí, sklad se sbíhá, předseda připomíná kohoutka, který poprvé vyskočil na plot a kokrhá na celé kolo přeskakujícím hlasem.

„Vy jste se tu všichni smluvili, vy jste tu jeden jako druhý, ale já vám na všecko přijdu, já všecko odhalím, já zavařovat zakazuju, zavařovat se nebude a dost!“

Útočně nabíhá na Šantalu, ten podle svého zvyku ustupuje, ale přece jen k němu dolehne nezaměnitelný závan.

„Člověče, předsedo,“ řekne užasle, „vždyť vy jste namol. Já pořád, proč mi tu vyskakuje jako čertík z krabičky, a on má v sobě nejmíň flašku koňaku.“

„Koňak? Já? Já a koňak?“ koktá Rybička, „v životě jsem koňak nepil.“

Ale obličej paní Světly plane vítězoslávou a tu předseda pochopí, že byl opět přelstěn. Stydlivě si zakryje rukama tvář.

Ženské se vyhrnuly k vagónům, ve skladě nastalo nezvyklé ticho, Rybička se pokouší aspoň uspořádat svoje lejstra, ale přepadne ho krátký spánek.

A ve snu počítá (co jiného by se mu mohlo zdát?), počítá hrnečky a všechny jsou plné, ze všech stoupá vonná pára, počítá sklenky a ve všech zlátne koňak, je to hrůza, otevře krabici a uvnitř sladce spí – ne, není to dítě, s úsměvem na růžové a baculaté tvářičce, s pootevřenými rty tu oddychuje paní Světla.

Probudil se, polekaně se rozhlíží, jako by mu někdo mohl nahlédnout i do snu, ale všude je klid.

Smích a hlasy se přesunuly na rampu, tady u vagónu je teprv znát, jaká jsou Světlušky sehraná parta. Vykládají vagón, počítání a překládání do aut běží jako na drátku, horečná práce vtahuje do svého víru i ostatní, pomáhá Urbanová, plete se tu děda Andrejs, zapotil se řidič Stáňa, dokonce Jarolím se přikradl až k paní Světle a nahlíží jí přes rameno do rozpisu.

„Jdete na kontrolu?“

„Ne, chci vám jen trochu helfnout.“

„Organizovat, jo? Na to vás užije. A na práci jsou ženské.“

„A na řeči,“ oplatí Jarolím stejnou jedovatostí.

„Na tu nestačíte,“ křičí Stáňa, „zkazí mi svatbu a já blbec jí tu ještě pomáhám.“

„Jednou mi třeba poděkuješ, že jsem ti svatbu zkazila.“

„To leda kdybych si měl brát vás.“

Jarolím se okázale zasměje, vtip nebyl zvlášť podařený, ale padl mu do noty.

„Na vašem místě bych si to stejně rozmyslel, ta vaše Světluška tu asi dostala pěknou školu.“

„Zrádce,“ vykřikne Dana, na její povel se na něho všechny Světlušky vrhnou, porazí ho na hromadu dřevité vlny, zahrabávají ho, házejí na něho celé chomáče.

„Odvolejte! Odvolejte, ale hned!“

Umdlévají smíchem, určitě by se jim snadno vymanil, ale je mu v dívčím obklíčení dobře, tento druh mučení mu docela vyhovuje.

Zato jeho bývalá žena trpí přímo fyzickou bolestí, napomíná svoje děvčata, ale její hlas je pohlcován novými a novými výbuchy smíchu.

Naštěstí jí vběhla do cesty oběť, na nikom jiném by si nezchladila zlost s větší chutí.

„Heleno, kam jdeš? Snad se nechystáš domů?“

Dívka stojí mezi bednami, krabicemi a haldami zboží na rampě před šedou zdí skladiště a září všemi barvami mládí, vysoká, štíhlá, svrchovaně klidná.

„Je dávno po pracovní době a já mám důležitou schůzku. Nemohu si dovolit nedochvilnost.“

Holky nechaly své hry, zvedají se, oprašují jedna druhou, jen Jarolím zůstal sedět a ironicky pozoruje střetnutí.

„S kým máš schůzku?“ neudrží se Dana, „s tím kytaristou?“

„Ne, s instalatérem.“

A jde. Seskočí z rampy, obejde vagón, vkročí do slunce a to ještě podtrhne její neobvyklou krásu. Světlušky i všichni ostatní jsou zasaženi, ta krása je příliš výbojná a vyzývavá, bezděčně vyvolává závist.

„Nemohu si dovolit nedochvilnost,“ paroduje Helenu Věrka.

Ale Dana se kupodivu Hely zastane, ačkoli by se mohla cítit uražena její poznámkou. Ale sama nikoho nemá a vyžívá se v láskách svých kamarádek, prožívá je s nimi.

„On je prý z nějaké skupiny, kytarista, ona mi to říkala.“

„Kecá,“ usoudí Jířa.

„Ne, fakt, jmenuje se to Vana end ještě něco, to jsem zapomněla, znamená to česky Pět a jedna.“

„Pět kluků a jedna holka?“

„Ale vždyť jen zpívají.“

Jířa si vzdychne, vlastní zkušenosti ji zbavily důvěry v mužské plemeno.

„Zpívají, jo? Zpívají?“

Helena otevřela oči a hned je zas zavřela. Pocit štěstí se rozbil o příborník, plný porcelánu a skla. Jako by jí někdo úmyslně strčil do cesty nenáviděné jeleny a psy, ryby, koloušky a vázy právě v okamžiku, kdy se domnívala, že jim navždy uniká.

Zpod víček vyklouzly slzy.

Horká ruka se konejšivě dotkla jejího ramene.

Prudce ji odstrčí.

„Nech toho!“

„Tak promiň.“

Urazila ho a teď se s ní rozejde, takových děvčat se mu beztak věší na každý prst deset.

Nejstrašnější je denní světlo, potmě by bylo všechno méně trapné. Červeň jí bolestně stoupá do tváří, Helena sáhne po přehozu a zakryje se až k bradě, hned se cítí bezpečněji.

Kdyby pohlédla na chlapce vedle sebe, rozpoznala by, že není o moc zkušenější než ona a že hoří stejnými rozpaky. Ale střežila se otevřít oči, slzy však zadržet nedokázala.

„Heleno, mě přece nemohlo napadnout, žes ještě nikoho neměla. Na to nevypadáš.“

Neobratná omluva ji vymrštila z gauče. Stála tu ještě se slzami v očích, ale nastražená a rozzlobená, i přehoz zapomněla přidržet.

„A na co vypadám? No tak řekni, jen to řekni!“

Rozpačitě se usmál.

Je docela jiná, než si ji představoval, zastyděl se, nejasně se v něm ozvala vina.

„Když jsi tak klidně se mnou šla.“

„A cos mi sliboval?“

„No já taky myslel, že budem jen zpívat, jenže se to zvrtlo. Když ty jsi taková…“

„Jaká? No jaká? Jen to klidně řekni.“

Číhavě mu hledí do očí.

„Taková… no taková strašně hezká.“

Bylo neuvěřitelné, jak se změnila. Celá se rozsvítila, rozkvetla prostým dívčím štěstím. Zatoužil ji obejmout, ale opět ho zaskočil pocit provinění. Bylo škoda, že promeškal pravou chvíli, štěstí se jí vytratilo z tváře.

Zaujala líbivou pózu. „Myslíš, že budu dost atraktivní?“

Odvrátil se od ní, zabořil obličej do polštáře. Nevěděl si s ní rady, mátlo ho, že objevil v dívce dvě bytosti, jednu protřelou a odhodlanou ke všemu, druhou něžnou a bezradnou. Oklamal obě a bylo mu z toho trapně. Helena jeho náladu jen zhoršovala:

„Tak co si myslíš? Ty si myslíš, že jsem blbá, když jsem ještě nikoho neměla, viď? Myslíš si, že o mne nikdo nezavadil, ale to jsi náhodou na omylu, jen kdybych chtěla.“

Zvedl hlavu.

„Ty jsi divná holka, Helo.“

„Jsi zvyklý na jiné, co?“

Jak rád by jí teď pověděl pravdu, ale neumí najít slova, která by ji nezranila a neponížila, bojí se, že by odešla.

Helena marně čeká, že jí vymluví její výpad. Ale nenamáhá se, aby jí řekl, že je ze všech nejlepší a vlastně jediná, jen mlčí a kouká.

„To, co dovedou ony, to já umím taky,“ řekne dívka příkře, aby zakryla svou nevinnost a nezkušenost, „a vypadni, chci se oblíknout.“

„Stydlivko! A to chceš vystupovat?“

„Já si zvyknu, neboj!“

Odhodlaně vstane, ale dá si dobrý pozor, aby ukázala jen záda.

Chlapci stačí pohled na její nahé rameno, celý se zalije červení.

„Ty jsi tedy číslo, holka,“ prořekne upřímně.

Vypadá najednou klukovsky a bezelstně, až se Helena zarazí. Upřeně a zpytavě ho pozoruje, bodne ji osten nedůvěry, ten kluk je ještě jelimánek.

Jen kytara ji uklidní, visí na zdi a její struny se při některých tónech hlasu rozechvívají.

„Aspoň mi něco zahraj.“

Neřekla to náhodou, napadlo ji, že ho vyzkouší, a sama se zalekla své troufalosti.

„Teď?“ protáhl s nechutí.

Je praštěná, pomyslil si a rychle se oblékl, je posedlá svým snem, svým pitomým snem, šla se mnou jen proto, aby se dostala do skupiny, šla by s každým, kdybych se přiznal, že ji mám rád, neudrží se smíchy. Nikoho neměla, to je fakt, šetřila si svoje panenství, aby je mohla vyměnit za stupínek ke slávě, jenže o tenhle stupínek zakopne, ten jí nedaruju.

Vzhlédl k ní a opět ho polila červeň, byla tak smutná a bezbranná, stojí, slzy jí kapou, v ruce převrací porcelánovou sošku.

„Proč tu máš takový aušus? Vždyť jsi umělec, ne?

V téhle váze je bublina a tohle někdo slepil epoxidem a za pár korun to dostaneš nové.“

Hlas má zdrsnělý slzami a přece vyzývavý, buď něco tuší, nebo se chce hádat.

„Proč tě to tak rozčiluje?“

„Protože to nemůžu ani cítit!“ Otřásla se odporem, lekl se, že to smete na zem, ale klidně položila slepovaného kolouška a trpce řekla:

„Abys teda věděl, já dělala manekýnku akorát jeden večer a zpívala jsem naposled ve škole na besídce, jinak tahám od šesti do dvou takovéhle krámy. A někdy ještě přesčas.“

„No a co?“

Sám se nenáviděl, že nedovedl přijít na nic chytřejšího, vytušil, že pro ni přiznání bylo těžké, dokonce věděl, že by měl vstát, přitisknout ji k sobě a vyklopit jí celou pravdu od začátku do konce. Už se zvedal, ale Helena opět zmrazila jeho odhodlání.

„Nic. Ale ne abys to prozradil klukům.“

„Jakým klukům?“ zeptal se s nelíčeným údivem.

„No přece ze skupiny.“

„Jo ze skupiny.“

Teď už mu nezbylo než mlčet.

Její slzy zmizely, snad ani nikdy nebyly, stála tu v celé své kráse, nedostupná a posměšná, přesně taková, jak si ji představoval.

„Vždyť jsi slíbil, že mě s nimi seznámíš.“

„A hoří? To jsi na ně tak zvědavá?“

„Třeba s tím nebudu souhlasit, abych s vámi zpívala.“

„Prosím tě,“ vyjel na ni vztekle, „máš v hlavě vůbec ještě něco jiného než to svoje kokrhání?“

„Ani jsi mě neslyšel.“

„Já už slyšel takových holek!“

Podařilo se mu ji zasáhnout, zaznamenal, jak pohasla. Byla teď hezčí, líbila se mu víc, když zapomněla na svoje naučené pózy. Teprve před chvílí je odložila zároveň se šaty a vystrčila ze skořápky obyčejný a teplý lidský čumáček. Byla k zbláznění milá a vroucná, ještě cítil chuť polibků a měkkost rukou, ale dodatečně mu otrávilo šťastný okamžik podezření, že všechno bylo vylhané.

Vstal a sevřel jí bolestivě ramena.

„Poslyš, a to by ses kvůli svému vystupování klidně vyspala s celou skupinou?“

„A myslíš, že nemusím? No řekni, nemusím?“

Pustil ji.

Neřekl ani slovo.

A Helena tolik toužila slyšet, že jí nedovolí na nikoho ani se podívat, tak ráda by mu svěřila, že nechce nikoho než jeho, ale bála se, že se před ním zesměšní, že se shodí, přivykl přece děvčatům bez předsudků.

Kdyby se mu teď mohla stulit do náruče a vypovědět mu celý život, tak dávno, už celá léta si s nikým od srdce nepromluvila, naposled s maminkou, ale ani s maminkou ne, před ní se musila přetvařovat, ukazovat bezstarostný, veselý obličej, nemohla přidávat k jejímu utrpení ještě své malicherné trable.

Ale Petr se uzavřel do sebe, mračí se, má jí asi dost, nejraději by jí viděl paty. Ještě mu vyšle vstříc pokusný balónek.

„Tak ty mě s nimi nechceš seznámit?“

„Ale chci,“ odpoví chlapec vzdorně, „co bych nechtěl.“

Chladně se s ní rozloučí, nabídne jí ze slušnosti doprovod. Odmítla ho, ne, nemusíš, řekla, jen se neobtěžuj, tak pozítří přijedou, ano, pozítří.

Je to jediný světlý bod a ještě k tomu nejistý, dobře mi tak, myslí si Helena, nemusila jsem tam chodit, mohla jsem si to rozmyslit, dělat fóry, jak radí Věrka, a Věrka ví, co mluví.

Fóry může dělat svému šoférovi, ale jak by asi dělala fóry člověku, kterému tleská celý sál a který může mít každou holku, na kterou mrkne.

Přepadl ji stud, netroufá si položit sama sobě otázku, jak by se zachovala, kdyby onen mladík, který ji sledoval od skladu a zůstal stát před domem, byl třeba řidič nebo instalatér. Ale nevěděla přece, nemohla tušit, že je kytarista a že jí navrhne, aby s nimi zpívala, cestou se na ni jen usmíval a oslovil ji teprve, když znovu vyšla s Agym ven. Nevěděla, nemohla vědět, čím je, a přece vyšla, vyšla jen proto, že se jí líbil, že měl tak milý úsměv a upřímné oči, že v něm bylo cosi čistého a spolehlivého.

A že byla tak sama, ano, také proto, že byla tak strašně a tak dlouho sama.

Když s ním chvilku hovořila, připadalo jí, že ji zná, že nahlédl do jejích snů a představ, bylo neuvěřitelné, že vešel do její samoty a nabídl jí celé království.

Sešli se spolu třikrát a nalákal ji na zpěv, bezvýhradně mu uvěřila, chtěla slyšet jeho úsudek a na ulici se zpívat nedá, to musí uznat každý. Proč by to měl někdo uznávat či neuznávat, každému je lhostejná, odpovídá jen sama za sebe. Nemá smysl svalovat na něho vinu, chtěla to sama, věděla, že na zpěv stěží dojde, čerta záleželo na hloupém kokrhání, celá skupina jí může být ukradená, nepotřebovala nic než pevnou náruč právě tohoto chlapce.

Objal ji, proč ne, kolik už asi měl takových nedočkavých děvčat, nestála mu ani za to, aby jí řekl „mám tě rád“.

Jistě, klidně ji seznámí s celou skupinou, proč ne, nezáleží mu na ní, třeba už teď zapomněl, že vůbec existuje.

Došla domů, Agy se jí vrhl vstříc, vyskakoval na ni, pokoušel se jí olíznout obličej, jindy ji těšilo jeho bouřlivé uvítání, ale dnes ho okřikla. Svou nepředstíranou radostí ještě zvyšoval její pocit opuštěnosti.

Postavila se před zrcadlo, nepomohlo jí, obvyklá jistota se nedostavila.

Jsi taková hezká, řekl v nestřeženém okamžiku a hned se zastyděl. Snad se mu tato obyčejná, otřelá slova zdála banální. A ona je zatím potřebovala, potřebovala je jako obyčejnou vodu, jako obyčejný vzduch.

Když si táta přivedl novou ženu, pochopila, že už dávno zrazoval nemocnou maminku, a zanevřela na něho. Nechala školy, vracela mu dopisy i peníze, odstěhovala se do jiného města, našla si práci a tohle doupě, jemuž hrdě říkala garsonka. Věřila, že je to jen dočasné, že se jednoho dne objeví princ, vyvede ji ze skladu i z tohoto ubohého pokoje a otevře jí jiný, krásný a bezstarostný svět.

Helena pro to nedovede nic udělat, jenom sedět a snít, ušít si výstřední šaty, držet linii, česat se a zhlížet se v zrcadle. A čekat.

Zdá se jí, že už čeká dlouho, bude jí bezmála třiadvacet a zpěváci, které si nalepila na stěnu, na ni shlížejí čím dál výsměšněji.

Oškrábala si mrkev, uchrupla kousek, byl hořký. Pohladila psa a hned uhnula rukou, dotyk drsné srsti byl nepříjemný.

V noci ji probudil déšť, voda se hrnula rozbitým okapem a pleskala na pavlač. Chvíli pozorovala šikmé šňůry, z pouliční lampy lehce stoupala pára.

Vzala si župan a sedla k šicímu stroji, musím si dodělat nepromokavý plášť, v čem bych ráno šla, co když na mě bude zase čekat.

Za pár minut si prozpěvovala, deštník si vezme nový, jednobarevný, bude krásně ladit s límcem, boty si vezmu s tou surovou gumou, holky je ještě neviděly.

A taky valily oči podle očekávání, krčily se na rampě pod stříškou, Maruška celá promoklá (asi nemají doma ani paraple), Jířa v gumových botách, Věrka s Danou mají stejné pláštěnky. Helena kráčí pomalu, aby se jim předvedla v plné kráse, má zvláštní uspokojení z jejich závistivých pohledů.

„Podívejte se na ni,“ dá se vyprovokovat Dana, „já mít takové nohy, tak taky klofnu kytaristu.“

„A vždyť je má zastříkané až nahoru,“ pokouší se ji utěšit Jířa.

„Ten instalatér přece slíbil nové kohoutky, Dano.“

„No, jó, jako bys nevěděla, jak to s instalatéry chodí, když není havárka.“

„Holka, ty si nedáš poradit.“

„Tobě se to mluví, když máš před svatbou.“

„Právě že před svatbou, tahle inventura se potáhne až do smrti.“

„A do čí smrti?“ zeptá se Maruška a holky vybuchnou smíchem.

Helena obešla poslední louži, podá nahoru deštník a vyhoupne se na rampu.

„Jsme tu nějak brzy, ne?“

Vypadá spokojeně a šťastně, trošku svůj šťastný výraz nadsazuje.

„Heleno, co kytarista? Sešli jste se?“

„Samozřejmě.“

„A co?“

„Nic, normálně. Normálně nacvičujem program.“

Dana ji odtáhne kousek stranou, dychtivostí si div jazyk neukousne.

„Helenko, jaký program? A jak jste se seznámili? Hlavně mi řekni, jak jste se seznámili.“

„Normálně.“

„Čemu říkáš, prosím tě, normálně? Já se normálně neseznáním jaktěživa s nikým.“

Já taky ne, myslí si Helena, vždyť tohle byl učiněný zázrak. Ale nahlas vysloví něco zcela jiného.

„Normálně vyjdu se psem a…“

„Ty máš psa?“

„Heleno, ty máš vážně psa?“ přidají se ostatní, „vždyť jsi nám nic neřekla.“

„A to se vám mám svěřovat i s tím, že mám psa? Koupila jsem si knírače, pepř a sůl, to je teď největší móda, za dva tisíce s rodokmenem.“

Omráčila je náležitě, mohou na ní oči nechat.

„Za dva tácy,“ vyděsí se Jířa, „ježíš, co když ti chcípne?“

„Počkej, nech ji domluvit,“ odtahuje Helenu Dana, „pojď sem, nechte ji, holky, no, Heleno, řekni, tak jsi šla se psem a co dál?“

„Co dál? On povídá, slečno, vy ale máte krásného psa, to je knírač, za chvíli jsme se bavili o psech a pak jsme přešli na kulturu…“

„A jak jste se mohli dostat ze psů na kulturu?“

„Normálně. On povídal, slečno, vy máte tak zvláštní hlas, nezpíváte snad náhodou?“

Náhle se začervenala, nedokázala zadržet horkou vlnu, Věrka na ní utkvěla nedůvěřivým pohledem, Věrka se vyzná a nikoho neshodí, každému přeje, Věrce by se mohla se vším svěřit, určitě by jí poradila, ale je tak těžké přiznat se k nezkušenosti.

„Helenko,“ věší se na ni poděs Dana, „Helenko, půjč mi ho, půjč mi toho psa, aspoň na jeden den.“

„K tobě se nehodí, k tobě by pasoval spíš buldok nebo ten, ten, jak se jmenuje, jo, dobrman.“

„Dobrman?“

Dana se nafoukne, ale dlouho to nevydrží. Hodí hlavou: „Tak dobrman.“

Teď se mezi kapkami proplétá babka Janinka, oblékla si do nepohody dlouhé kalhoty, hrabe se po schůdcích a otřepává paraplíčko.

„Chudinky zmoklé,“ polituje děvčata, „kdepak nám zůstal ten pišišvor s klíčem?“

Hned se chytne za pusu, dole pod rampou se odkryl obrovský černý deštník a pod ním se objevil v igelitovém futrálu Rybička.

Důležitě sňal ze dveří pečeť, odemkl a vešel první. Holky se nahrnuly za ním.

Helena otřepala deštník, práh skladu se jí zdál dnes nepřekročitelný. Neměla sílu dívat se na vázy a na sošky.

Nastavila obličej dešti, dopadal prudce a studeně, přijde, musí přijít, opakovala si v duchu, jistě ho mrzí, že se včera tak ošklivě rozešli, aspoň že jsme si smluvili schůzku, uvidím ho, ještě jednou ho uvidím.

Zavírá oči, je to trochu hra, až je otevřu, bude tady, musí přece cítit, jak na něho myslím, našel mě přece tady, sledoval mě odtud až domů, ani jsem se ho nezeptala, co dělá. Asi ho živí muzika, večer hraje a přes den cvičí, ale jistě nezačíná ráno v šest.

„Zbláznila ses?“

Nevyšlo to, otevřela oči – a místo prince spatřila čarodějnici.

„To je dobré na pleť,“ odsekne drze.

„Co ty taky v té hlavě máš,“ řekne pohrdavě paní Světla a postrčí zmáčené děvče před sebou do skladu.

Naštěstí nemá ani tušení, co se s Helenou děje, jinak by ztratila poslední zbytek svých nervů.

Zdálo se, že se inventura nachýlila ke konci, ale léto je pomalu pryč a sklad otvírá další neprobádané prostory.

Všichni jsou uondaní, mají počítání plné zuby, jen Rybička neztratil nic ze své energie, nejraději by prošmejdil každý kout sám.

Chybí mu schopnost rozeznat stupeň důležitosti věcí, zastavuje se zbytečně dlouho u korunových položek, vrací se a znovu přepočítává zboží, jež v něm vzbuzuje podezření.

Sklad je živý organismus, život je utlumen, ale nemůže být zcela zastaven, přicházejí vagóny, vracejí se reklamace, vyřizují se neodkladné objednávky, zboží se přeskupuje, aby se získalo místo, a Rybička větří za vším nepořádek, nebo dokonce podvod.

Skladnice si vyčítá, že dala k inventuře podnět, holky přijdou o prémie, řidiči na ni hartusí, jak se splní plán, je ve hvězdách. Jarolím přechází kolem regálů stále se svým ironickým úsměvem, samozřejmě, jemu o nic nejde, neprozradí, co si myslí, ale zdá se, že mu není nekonečná inventura proti mysli.

Urbanová nezakrývá svou nechuť k předsedovi, zcela veřejně se mu vysmívá, i když jí může být lhostejné, v kterém skladě bude počítat. Děda Andrejs neztratil dobrou náladu, ani nepozoruje, že se venku ochladilo, tolik tepla sálá z děvčat.

Kubík musil odložit dovolenou, chtěl se vypravit až na Štramberk za zvláštní lokalitou, poněkud ho smiřují s osudem dva úplně stejní modří motýlci, které objevil Marušce pod řasami.

Holky jsou načisto umořené a nemohou se dočkat pořádné práce a čím dál méně jsou ochotny k přesčasům. Jen Maruška by docela ráda zůstávala, tu však paní Světla žene ze skladu ven.

A v takové náladě či spíše zcela bez nálady komise dospěla k poslednímu odlehčovacímu skladu. Ve vysokých a nesčíslných štosech tu spočívají talíře a talířky.

U dveří visí na hřebíku regálovky s čísly.

„S tím se od inventury už nehýbalo,“ vysvětluje rychle Kubík a na důkaz sejme shora talíř. Je na něm vrstva prachu.

Čísla na regálovkách jsou přímo astronomická, Rybička si je tiše přežvykuje a rozhlíží se kolem dokola.

„Nejdřív toho bylo málo,“ ospravedlňuje se Kubík, ačkoli se ho na to nikdo neptá, „tak se to přeplánovalo, člověk není jasnovidec, že jo, taky dezén zas chtějí jinačí…“

Zmlkl.

Co se jim bude zpovídat, je to tak věčně, v zákaznících se nikdo nevyzná, vždycky chtějí právě to, co není. Honí se po talířích, a než výroba zareaguje na poptávku, začnou snad jíst z misek nebo co, nikdo o talíř ani nezavadí. Jednou se pídí po hladkých, jednou vyžadují se zlatem, jednou proužky, pak se div neumlátí o cibulák, kytičky ležely celé věky a najednou přišly do módy, mít teď ten strašný dezén, co se nakonec musel odepsat, utrhnou mi obě ruce.

A o tohle, co mu pořád někdo otlouká na každé poradě o hlavu, se jednou prodejny poperou, ještě na to budou stát fronty.

„Já trvám na přepočítání.“

Skladem se nese táhlý, dlouhý povzdech, holky vydechly i duši, sklesnou na jediné volné místo jako balónky, z nichž ušel vzduch.

„Vždyť vám sortimentář ručí za to, že se s tím od inventury nehýbalo,“ ozve se Urbanová.

„A kdo mi ručí za sortimentáře?“

Kubík se složil k děvčatům.

Nezasvěcenému se zdá snadné přepočítat jakékoli předměty, třeba talíře, ukazuje se prstem a počítá se jeden, dva, tři a tak dále. To lze ovšem doma v kredenci a ne tam, kde jsou jich sta a tisíce ve štosech, k nimž není přístup a přerovnat je není kam, sejmout shora naplněnou klec není nic lehkého, ta má pořádnou váhu, vysokozdvižný vozík sem nepronikne, v rukou tu tíhu neudržíš (být pohřben talíři není nic zvlášť pěkného), posledně ruchl přetížený regál a čtyři tisíce podšálků šly rovnou na odpis, je to dřina na dlouhou dobu a výsledek ji nikdy nemůže ospravedlnit.

„Tak, Heleno, počítáme. Které jsou po sedmi dvaceti?“

Helena jen pokrčí rameny.

„Tak jak se to pozná?“

„Těžko,“ ozve se místo Heleny Kubík, „podle toho, kolik kterých bude.“

Tento výrok mu přijde draho, sám vydal Rybičkovi proti sobě zbraň.

„No prosím, to je přístup k práci! Kolik kterých bude. No prosím!“

Děvčata neochotně vstávají, Urbanová nahlíží do útrob přeplněného skladu. Ale najednou strašlivě zaječí a žene se otevřenými dveřmi ven.

„Asi myš,“ ušklíbne se Helena, „tady jich je strašná spousta.“

„A co tu žerou?“ neudrží se Kubík, „to by mě zajímalo, co tu můžou žrát.“

„Vás má zajímat především inventura, mladý muži,“ napomene ho přísně Rybička, „z jakého důvodu se tu nedělají opatření na hubení?“

Maruška si nestačila zakrýt pusu, skladištěm se rozlehl dětský smích, ozvěna jej ještě znásobila.

Rybička se po ní káravě ohlédl, bylo to neuvážené, právě totiž zkoumal kdesi u podlahy štos talířů, v tom něco cvaklo a prudká bolest mu pronikla rukou, zvedl ji a s hrůzou shledal, že jeho ubohý prst se octl pod pružinou myší pasti.

„Atentát,“ vzkřikl nepřirozeným, vysokým hlasem, „atentát!“

„To nic není,“ utěšují ho děvčata, „to je maličkost, ukažte, no půjčte sem tu ruku, já vám to sundám.“

Ale Rybička jen zaúpí, že má zlomený prst a v mdlobách se skládá na zem. Zachytly ho soucitné dívčí paže, jen Helena se odtáhla a cynicky podotkne: „Jeden mrtvý, teď už to snad půjde líp.“

Ale doběhne pro vodu, pomáhá předsedu křísit, Kubík sundá pastičku, nebude to tak zlé, jen prst je pořádně zhmožděný, mohl by být i zlomený, asi by to chtělo doktora.

Nikdo nemá z nehody větší radost než paní Světla. Přímo ožila, rázem se jí vrátila dobrá nálada, nikdo by nevěřil, že jí něco chybí, kypí zdravím.

„Pohyb, holky, pohyb,“ diriguje přátelsky děvčata, „ať to zmáknem, než se nám ten šťoura vrátí od doktora.“

Sama si sedne s Jarolímem do kanceláře, probírají spolu faktury a rozpisy zboží.

„Já prostě nemůžu nechat prodejny ve štychu, chápeš to, viď. Jak se potom začne šturmovat na Vánoce, tak je pozdě. Nějak si to označ, kdyby byl nějaký renonc, ale holky jsou celkem spolehlivé, Jířu musíš trochu popohnat, Dana je opravdový slon v porcelánu, ale zas je dříč a zlatá holka je to, rozumíš tomu, jo?“

„Ale jo,“

Už dávno mezi nimi nebyla taková pohoda, chápe ji, jak by ji nechápal, mají konečně stejnou práci a oba dovedou předvídat, k jakým chybám může při vší pečlivosti dojít.

„Vždyť já vím, Světluško, že je tady všecko v pořádku, v práci ty se vyznáš.“

Řekl to mile, aby ji upokojil.

„To jo, na práci mě užije,“ postěžovala si trpce.

Vycítil, že přese všechno odchází nerada, asi to pro ni není snadné, nechala tu kus života, náhle mu přišlo nepříjemné, že si má přisvojit výsledky její práce, její ruku tu bude znát ještě dlouho po odchodu.

Zvykl si vídat ji každý den, a třebaže mezi nimi jen zřídka padlo dobré slovo a vyžívali se v malicherném škorpení, bude ji postrádat. A třeba je skutečně nemocná, možná by potřebovala, aby se o ni někdo staral a dával na ni pozor.

Melancholicky hledí na děvčata, holky ještě mají páru, pospíchají, smějí se, pokřikují na sebe, Věrka už spustila vozík, Helena ještě přidává nahoru balík, celá se vzpíná, vlasy jí padají na ramena.

„Podívej, Světluško, co kdybychom si šli večer spolu někam sednout a pohovořit.“

„To říkáš mně? Já že koukáš úplně jinam.“

Jarolím si jen povzdychne, zas všechno pokazila.

„Holka, ty jsi pořád stejná.“

„A ty teprv.“

Odsekla mu, pohoda je ta tam. Beze slova se zvedl a odešel. Žena se za ním smutně dívá, má na vybranou, může si vybrat klid bez něho, nebo ustavičnou trýzeň s ním. Nikdy to neviděla tak jasně.

Telefon přeruší její úvahy.

„Hoří? U nás? No jasně, že hoří,“ řekne zlostně, „hoří mi všecko, plán, prémie, haló, haló?“

Nikdo se neozývá, telefon je hluchý, zřejmě jsou na světě lidé, kteří mají kdy na hloupé vtipy. Praští sluchátkem.

Kdyby okna její kukaně nevedla do skladu, ale na dvůr, slyšela by signál a mohla by vidět, jak vrátný zvedl šraňky a jak projelo hasičské auto.

Z kanceláří vybíhají lidé, ze závodní ordinace utíká Rybička se zavázaným prstem, dohání vůz a v běhu křičí, že zapálili, že určitě zapálili a že to dosvědčí, že zapálili, aby skryli nepořádky.

Nad skladem se vzpíná chochol kouře, nad nízkým přístavkem vyšlehl dokonce plamen, lidé se dohadují, kde to vlastně chytlo, bude to spíš za skladem, ne v železe, to bude Narpa, ale kdež, to chytil na vlečce vagón.

Není odtud vidět, že to hoří jen ohromná hromada dřevité vlny (po troškách, holky, jen po troškách, nabádala je paní Světla), kolem ohně vesele poskakují Maruška a Dana, krmí plameny celými náručemi. Dřevitá vlna je vlhká, chvíli se z ní valí hustý kouř, musí trochu v žáru oschnout, než vyšlehnou plameny.

„Mít tak buřty, to bylo žúžo,“ vzpomene si Dana a přihodí další várku.

„Co?“

Praskot ohně pohlcuje všechny zvuky.

„Buřty,“ křičí Dana a tu spatří nedaleko od sebe neznámou tvář v přilbě a přívětivě se usměje.

„To je fajr, co?“

Ale požárník odsune obě dívky stranou a namíří do ohně hadici, svět se rozplyne v oblaku bílé páry.

„Fajr, ona si ještě klidně řekne fajr,“ rozčiluje se a vleče provinilá děvčata do skladu, „kde máte šéfa?“

Maruška nabírá k pláči, ale Dana se dusí smíchy, to jsem ho tedy nadzvedla, ale že to byl fajr, to tedy jo.

„Jsou to vaše děvčata?“

Paní Světla užasle hledí na požárníka. Je celý zpocený, otírá se kapesníkem, přilbu si položil na expediční stůl.

„Víte, čeho se dopustily? Pálily u kolejí dřevitou vlnu.“

„No a co?“

„Vy nevíte, že je to přísně zakázané?“

„Jo? A co s tím mám dělat? Mám to snad sníst? Nebo s tím vycpávat štrozoky? Pálíme to tu odjakživa.“

„Odjakživa, jo? To bych vám měl těch pokut napařit aspoň dvacet.“

Já ty holky roztrhnu, myslí si paní Světla, to zas udělaly táborák, člověk si nadarmo třepí pusu, pořád aby mluvil nahoru dolů, desetkrát dokola. Podmračeně sleduje, jak požárník píše.

„Jen si klidně vyplňujte svoje bločky, ať si zaplatí, kdo vás zavolal, já to tedy nebyla.“

„No dovolte, když někdo vidí u skladu kouř, tak je to jeho občanská povinnost.“

„A proč mu tedy chcete napařit pokutu?“

Požárník je z této ženské logiky mírně otřesen. Ale nehodlá se s ní bavit.

„Pět set korun,“ řekne stroze, „uvědomujete si, co znamená planý poplach? Třeba právě teď vypukl skutečný požár.“

„No vidíte a vy se tu vybavujete, ještě z toho můžete mít opletačky.“

„Ženská, vás tak mít za manželku, to musí být terno!“

Otírá si čelo. Poohlédl se po přilbě, ale na stole jsou jen mísy. A usměvavá babka si klidně balí a balí.

„Kde mám přilbu?“

„No dovolte,“ ohradí se paní Světla a mrkne po Janince, „vy mě tu budete urážet, vypisovat pokuty a já se vám mám ještě starat o přilbu? Máte kliku, že vám v ní nezůstala hlava.“

Holky už se smějí docela nezakrytě a nejsou tu jen dvě, nějak jich přibylo, požárník cítí, že je obklíčen, a dole mu dávají signál.

„Tady máte jelena a koukejte, ať nezmeškáte opravdický oheň.“

Strčila mu divné zvíře do ruky.

„A stejně zaplatíte, to bych se na to podíval.“

Ale raději jde a ta strašná ženská za ním ještě volá: „Parohy si přilepte!“

Zastavil se na schodech, však to dostane úředně, utěšuje se a kroutí hlavou nad jelenem bez parohů, drží je v druhé ruce, čím to tedy přilepím, to jsem zvědav.

A tu se střetl s káravýma očima podivného človíčka v černém pracovním plášti, něco na ně pokřikoval, nakonec je zavolal právě tenhle důležák.

„Pět set korun,“ řekne požárník přísně, „pošlu vám složenku!“

Rybička vyběhne za ním, ale požárník už ujíždí, chudák předseda se nerad vrací, ta ženská se vykroutí ze všeho, myslí si nevraživě a zároveň k ní cítí určitý obdiv.

Holky bleskurychle schovaly Danu i Marušku, než se přežene nejhorší bouřka, horlivě pracují, jako by se vůbec nic nestalo.

A tu ze dveří vypluje Rybička, důležitě se šine ke kanceláři, paní Světla jen doširoka otevře oči a zaúpí:

„Vy jste mi tu ještě scházel, proč jste, proboha, nezůstal na nemocenské?“

„To by se vám tak hodilo,“ odpoví Rybička uštěpačně. „Tak a jdem na ty talíře. Děvčata!“

Zatleskal rukama, prst má zřejmě v pořádku, škoda že to nebyla past na potkany, myslí si paní Světla. A jde hledat nějaký prášek.

Počítání pokračuje, předseda trvá na svém. Teoreticky je v právu, ale praxe se mu vymyká z rukou, každý myslí na své věci.

Dokonce i Urbanovou mechanická práce zdolala, sedla si na chvíli, lejstra drží v ruce a přepočítané talíře nespouští z očí.

„Tohle je přece oblbovačka, takovou inventuru jsem ještě nezažila. Nebýt mužských, bylo by to na světě mnohem jednodušší.“

„Jenže taky smutnější,“ vzdychne si Dana, „můj táta je moc fajn.“

„Copak táta. Vdaná nejste, co?“

„Ještě ne,“ přizná nešťastně Dana.

„To buďte ráda, co vám takhle chybí!“

To říkají všechny, každá člověka varuje a sama jde do manželství čelem. Nechybí mi nic, to je fakt, doma by mi dali první poslední, ale sedět pořád u televize? Nebo jít s mámou do kina? Nebo čučet z okna, jak každá někoho má?

„Co je?“

Mezi talíři vykoukla Věrka, upozorňuje na sebe nesrozumitelnými posunky.

„Je tam.“

Ukazuje na strop. A tu Dana bleskem pochopí.

„Instalatér?“

Vyletí, přeskočí talíře, prosmýkne se mezi štosy, Urbanová se přikrčila a zavřela oči, lekla se, že se na ni něco zřítí.

„No, Dano, počkej, neblbni,“ napomíná kamarádku Věrka, „ty jsi šus, tedy aspoň si vem něco do ruky, ať to vypadá nenápadně.“

Dana se rozhlíží, nemůže přece nést talíř, spíš by se hodila nějaká soška, chňapne slona a zas ho položí, slona ne, mohl by si něco domýšlet.

„Kde je, Věrko?“

„U zrcadel.“

„Tak jdi radši pryč, ne vážně, Věruško, třeba by ses mu líbila víc, co říkáš téhle váze?“

„No úplně krásná Helena,“ směje se Věrka.

Kdybych se dovedla tak nenuceně smát, zoufá si Dana, kdybych uměla prohodit sem tam slůvko, ale copak já udělám na někoho dojem?

Dala si vázu na hlavu, vzepjala se, srovnala si nohy, tedy je to pěkná fuška, jak to, že Helena se jenom vznáší, jí samou mrkev a sílu má jak zápasník.

Dana vázu sotva vzpírá, jde pomalu a kouká na zem. Chlapec ji spatří v zrcadle, nejdřív se lekne a pak jen zírá, dívka udržuje obrovskou vázu v rovnováze a pomáhá si očima i pusou, kroutí obličejem, zakusuje zuby do rtů a pomalu se k němu blíží.

Nenapadlo ho nic chytřejšího, ukáže si na čelo a zeptá se:

„Nejste vy trochu tó?“

Dana zadrží vázu a jediným neuváženým pohybem mu ji vrazí na hlavu, já ti dám tó, já tady kvůli němu tahám na hlavě metrák a on si bude ukazovat na čelo. Zasmála se, ale hned se vyděsila.

Hoch cosi křičí, huhlá, není mu rozumět, snaží se vyprostit, šermuje rukama, Dana přiskočí na pomoc, snaží se vázu sundat, nejde to, je to marné, zadusí se.

„Pomoc, pomoc! Holky, pomoc!“

Věrka pochopila situaci na první pohled a ví si ve všem rady, hrábne instalatérovi do brašny, chytne hasák a jednou dobře mířenou ranou vázu rozbije.

„Dvě stě padesát kaček, no nazdar!“

Střepy padají na zem, instalatér setřese poslední kus a zuřivě vyhrkne: „Vy jste tó!“

A aby nebyla na pochybách, pomůže si rukama, naznačí si na hlavě rohy, vyplázne jazyk a je ten tam.

Dana zůstala jako solný sloup, je konec, je nadobro konec, nezdrží se a rozpláče se nahlas jako malé dítě.

„No tak, Dano, neblázni, nebreč, neřvi, ještě tě uslyší.“

„Ať. Když já jsem tak nešťastná.“

„Ale to se spraví, uvidíš.“

„Tobě se to mluví, když se vdáváš.“

„Jo, vdávám. Zas nás ukecala. A s tím Rybičkou se nehnem z fleku.“

Vzdychla si, podala Daně svůj kapesník a posbírala střepy, musí je někam šikovně narafičit.

VII

Talíře, talíře, talíře. Rybička si to nechce přiznat, ale už zmáhají i jeho, přistihl se, že počítá i v závodní jídelně špinavé nádobí. Ale nevzdá se, teď nejde jen o inventuru, nýbrž i o jeho prestiž.

Kdyby měl aspoň pořádné spolupracovníky, ale vsadil by svůj vlastní krk na to, že Helena má v hlavě všechno možné, jen talíře jsou jí lhostejné. V tom má ostatně pravdu, Helena se občas poohlédne po Rybičkovi, který v krkolomné pozici počítá a označuje talíře barevnou křídou (dosud nepřišel na to, že si značky zas šosem pláště smaže), kdykoli jí hlásí sto, má za úkol udělat čárku.

Tato tvůrčí práce ji přivedla do náměsíčného stavu, myslí na to, jak by se na chvilku ulila a doběhla s Agym na injekci proti vzteklině, od koho by si vypůjčila aspoň stovku do výplaty a nejčastěji jí myšlenky ulétají k Petrovi. Je to divná láska, připadá jí, jako by mezi nimi ležela zeď, nějaká nepřekročitelná překážka, v nejhezčích chvílích se zdá, že jí Petr chce svěřit nějaké nepříjemné tajemství, snad by ho měla povzbudit, aby se mezi nimi vyjasnilo, ale bojí se, že ho ztratí. Asi má jinou, jak by neměl, počítá s tím, ale nechce mít jistotu, nechce to od něho slyšet.

„… devadesát osm, devadesát devět, sto!“

Helena sebou trhla, udělala čárku.

„Udělala jste čárku?“

„Jo.“

„Víte to určitě? Já mám dojem, že jste ji neudělala.“

Helena se dá přesvědčit, klidně přimaluje další čárku.

„Děláte ji teprv teď, nebo jste udělala dvě? Spíte nebo co?“

„Nebo co,“ odpoví klidně Helena.

Rybička vystoupí na špičky a nakoukne jí do bloku. Mezi čárkami se proplétají květinky a mnohokrát vyvedené záhadné písmeno P.

Vrátí se k talířům, bylo nepředložené, že se párkrát otočil, teď nemůže zodpovědně říci, kde přestal. Tady ne, to jsou hluboké a my počítali mělké, ty přece měly modrý okraj.

„Škrtněte to,“ nařídí vyčerpaně, „všecko to škrtněte, začnem znova.“

Helena odevzdaně škrtá čárky, kytičky i písmena.

„Jak to škrtáte? Škrtá se jednou čarou, ne? Dejte to sem!“

Napřáhl k ní ruku, chystá se jí vytrhnout blok, ale strne na místě. Odněkud z hloubi skladu se ozvalo temné zavrčení.

„Co je to zas?“

„Přece Agy,“ řekne Helena nevinně.

Ustrnulým zrakům chudáka Rybičky se objeví rozježený knírač, nevypadá nijak mírumilovně.

„Co pohledává to zvíře ve skladě?“

„Chytá myši, pasti se totiž ukázaly životu nebezpečné.“

Tuhle drzost už Rybička nepřekousne, ty holky by mu za chvíli chodily po hlavě.

„To už přestává všecko, já tady nejsem nikomu pro legraci!“

Ale Agy nenechá svou paní urážet, zvýšený hlas se mu pranic nelíbí, hned začne dorážet a štěkat.

„Okamžitě ho přivažte! Okamžitě!“

Rybička ví, že se nesmí dát na útěk, ostražitě couvá. Helena neodporuje, poslušně připne psovi vodítko, hladí ho, pokouší se ho uklidnit.

„No tak, Agy, no tak tiše, Agy je hodnej pejsánek, no, pán je ošklivej, no.“

Pes se uklidnil, ale předseda je ve varu.

„A jdeme ke skladnici,“ řve svým přeskakujícím hlasem, „já vaši spolupráci kategoricky odmítám, kategoricky!“

Helena rozhodí své krásné vlasy a jde, Agy se zmítá na řemínku a kňučí.

Skýtají spolu zvláštní pohled, vznosná Helena s hlavou vysoko zdviženou, za ní o krok zpátky rozzuřený Rybička.

Paní Světla se celá nastraží, na Helenu má spadeno, ale na toho zmatkaře teprve.

„Kategoricky odmítám! Kategoricky!“

„Nechce se mnou dělat,“ vysvětlí Helena.

„A proč?“

„Jedna má dítě, druhá psa,“ křičí Rybička. „Ona má psa!“

„Tak má,“ uklidňuje ho paní Světla, „to je její soukromá věc.“

Helena hledí všem přes hlavy, vřava se jí netýká.

„Soukromá věc ve skladě? Ve skladě nemají soukromí psi co dělat, pes v talířích, kdo to kdy viděl?“

„V talíři? Pes? Na talíři?“ žasne skladnice, ale marně hledá vysvětlení záhady v Helenině nepohnutém obličeji.

„Já vám dám Janinku,“ vzdá se nakonec, „s Janinkou si budete rozumět, to víte, mladé holky, co od nich chcete.“

Zbrunátněl totiž tak, že má o něho strach, sotva chudák lapá po dechu, ještě se mu tu doopravdy něco stane. Doprovodí ho obě, paní Světla i babka Janinka, přece jen se uklidnil a je schopen souvisle vyložit, co se stalo.

„Jen se pojďte podívat, no tady je, nařídil jsem jí, aby ho přivázala.“

Opatrně se plíží, napřed Rybička, za ním dvě ženy, ale pes se neozývá, ani neštěkne, ani nezakňučí, nikde v celém skladě po něm není ani stopa.

„Já se tu s ním bojím,“ šeptá paní Světle Janinka, „nezdá se vám nějaký divný?“

„Co byste čekala od mužského,“ uleví si paní Světla.

Rybička je nesvůj, tuší nějakou čertovinu a má strach, že najednou v neočekávané chvíli pes odněkud vyskočí. Ale v tom se mýlí, Agy je daleko odtud.

Docela mírumilovně očichává kandelábry a nad ním, na druhém konci řemínku, se vítězoslavně usmívá Dana. Dosáhla svého, získala si Agyho čokoládou a teď si ho pyšně vede.

Zdaleka ne nazdařbůh, neomylně míří k baráku, na němž se skví cedule: instalatéři. Toto magické slovo ji přitahuje, pes se cuká, má jiné spády, ale dívka ho drží pevně a pátrá, zda se za sklem neobjeví známá tvář.

Není-li uvnitř, musí se vrátit, přece nepůjde v montérkách domů. Je odhodlána vytrvat tu třeba do večera. Teď se jí zdálo, že ho zahlédla, trhne šňůrkou, musí jít blíž.

„Slečno, to máte psa?“

Ani mu nevěnuje pohled, takový dědek si troufá navazovat známost.

„Ne, velblouda,“ odsekne a očima visí na známé tváři, vidí ji, nebo ne, zlobí se, nebo se nezlobí?

„No dovolte,“ rozčiluje se cizí pán, „já se vás slušně ptám, jestli je to pes.“

Pán by udělal lépe, kdyby nezdržoval, Dana je tak zaujata tím, co se děje za sklem, že pochopí smysl otázky příliš pozdě.

„Držte si ho!“ upozorní ji příliš pozdě pán, chytí svou fenku do náruče a dá se s ní na útěk. Jenže Agy vyrazil mocným obloukem, vytrhl se i s řemínkem.

Dva tácy, vzpomene si Dana a běží za ním.

„Chyťte ho, chyťte ho,“ křičí zoufale, „dva tisíce, vždyť stál dva tisíce.“

Pán se ani neohlídne, má Agyho v patách, a tak běží se svou ohroženou fenkou v náručí. Za ním se žene Dana s válečným pokřikem, z něhož lze vyrozumět hlavně „chyťte ho“ a „dva tisíce“.

Někteří chodci jdou raději z cesty, nechtějí se do ničeho míchat, ale několik odvážných se pustí za uprchlíkem, vzal to rovnou přes křižovatku, auta zastavují, troubí, brzdy skřípějí, dav vzrůstá.

Naštěstí se objevil policista a zakončil honičku osvědčeným způsobem, nastavil pronásledovanému nohu.

Pán upadl na zem, pustil fenku, Agy se zastavil, Dana se ho zmocnila, ale nemohla se dívat na bezpráví a tak vyhrkla:

„Neblbněte! Co blbnete?“

A hned pomáhá nešťastnému pánovi vstát, strká mu fenku do náručí, sbírá mu balíčky (přitom pevně svírá řemínek) a švitoří:

„Dva tácy a málem byly v čudu. To byl fofr, co?“ Pán jen uštvaně oddychuje, při pohledu na dívčí nevinnost ho nenapadne ani jedno případné slovo. Jen k sobě tiskne fenku a v očích mu leží těžká výčitka.

Příslušník je mladý a nemůže před hloučkem srocených občanů ztratit autoritu:

„Tak ukradl vám dva tisíce, nebo ne?“

Dana dosud nevzala jeho uniformu na vědomí, koketně na něho pohlédne a neuctivě odpoví:

„Vy máte fóry, kde bych já vzala dva tisíce?“

To je ovšem příliš, pán je propuštěn a Dana předvedena. Dokud byla obklopena lidmi, zdálo se jí nedorozumění směšné, ale teď se propadá studem, netroufá si příslušníkovi utéci, určitě by ji dohnal. A tak jen kouká do země, jen aby je nepotkal někdo známý, aby ji nakonec neuviděl instalatér.

A když se octne v neutěšené kanceláři policie, přivolá na pomoc slzy. Má je na krajíčku vždycky a teď tedy kapou na holý stůl.

Starší příslušník vypadá dobrácky jako její táta, hladí Agyho a povzbudivě se na ni usmívá. Ale ten mladík se tváří nesmiřitelně a slova má tak úřední, že se mu ani Rybička nevyrovná.

„Žádný výkon jsem nemařila,“ brání se Dana, „ten pes na něho skočil sám.“

„A vy jste řekla neblbněte. Řekla, nebo ne?“

„No přece tomu psovi.“

„To je zajímavé. Tak vy si se psem vykáte, jo?“

„Vždyť byli dva.“

„Kdo?“ vmísí se náčelník, který se nemůže v případu zorientovat. „Kdo byli dva? Pachatelé?“

„Ježíš, psi. Psi byli dva.“

„To byla fena,“ šeptá příslušník svému nadřízenému, „on utíkal jen proto, že nechtěl štěňata.“

Dana to zaslechla a spravedlivě se rozhořčí:

„Jaký zas štěňata? To vůbec není pravda, tam ani jedno štěně nebylo. Já křičela chyťte ho, ale vy jste neměl chytat člověka, měl jste chytat psa.“

Teď se ovšem rozhořčí příslušník.

„A proč bych měl chytat psa?“

„Protože stál dva tisíce a není můj.“

Mladý příslušník triumfuje, konečně ji přistihl při nedovoleném činu.

„Tak on není váš,“ konstatuje jízlivě, „a jakpak jste k němu přišla?“

„No půjčila jsem si ho.“

„Půjčila? A za jakým účelem?“

„Za účelem seznámení.“

Příslušník se zarazil. Slzy ještě visí na řasách, ale oči se už usmívají.

„Seznámení?“

Vypadá, že ho to těší, ale Dana ho hned zpraží:

„Ale ne s vámi, s instalatérem.“

Náčelník zbystřil sluch, dokonce vstal a otcovsky jí položil ruku na rameno.

„A seznámila jste se s ním?“

Dana jen nešťastně zavrtí hlavou a setřese slzy z řas. Ale hned se tlačí na jejich místo nové a nové.

„To je škoda,“ zalituje náčelník a podá jí svůj vyžehlený kapesník, „mně už měsíc teče v koupelně baterie.“

Ale horlivý mladík vrhne na svého představeného káravý pohled a komisně vyzve:

„Občanskou legitimaci, prosím!“

„Občanku mám v kabelce.“

„A kde máte kabelku?“

„V práci.“

„A kde pracujete?“

„Ve Skloporu. U Světlušek.“

Příslušník se zaradoval, konečně ji nachytal.

„U Světlušek? To neznám. To je nějaký noční podnik, co? A vy jste normální příživnice, co?“

Dana vyletí.

„A vy jste normální…“

Ještě že tu je otcovský náčelník, nedal jí domluvit. Vtlačí ji na židli.

„No tak, hezky se uklidněte. Jaké máte číslo do zaměstnání?“

„Když já nevím,“ rozbrečí se naplno Dana a složí hlavu na holý stůl.

Když se utišila, byl mladý příslušník pryč a s náčelníkem se domluvila. S paní Světlou to šlo daleko hůř.

„Co? Kde jsi? S jakým psem?“ řvala do telefonu, div Daně nepopraskaly bubínky. Držela sluchátko co nejdál od ucha a náčelník slyšel každé slovo.

„Šéfka?“ zeptal se útrpně, „to vám nezávidím.“

„Ono ji to zas přejde,“ zastala se jí Dana. Věděla, že jí paní Světla vynadá, ale že ji tady nenechá, i kdyby pro ni měla sama přijít.

Tak už je budu tahat i z kriminálu, vzdychla si paní Světla, když odložila sluchátko, nejvyšší čas, že tady tu menažerii předám. A všechno se hatí od okamžiku, kdy sem vkročil Rybička, kde se objeví, dojde k nějakému průšvihu. Rybička a Helena, ti jí upili krve nejvíc, to je nápad půjčit Daně psa, mohlo to dopadnout daleko hůř.

Umiňuje si svatosvatě, že s holkami nepromluví, ani se s nimi nerozloučí, jen skončí inventura a tiše se vytratí, nejlepší by bylo, kdyby měla léta do důchodu a mohla toho vůbec nechat.

Ale když procházela skladem, aby našla Helenu, viděla ještě bystřeji než jindy, kde je třeba natřít regál, spravit ulomenou kliku, vysmýčit pavučiny. Namlouvala si, že se jí to už netýká, že to udělá někdo jiný, ale cítila to jako zradu.

„Víš, kde máš psa?“ zeptala se přísně Heleny.

„Dole, ale je přivázaný.“

„Jo. Tak skoč do šatny pro Daninu kabelku a vyzvedni si je na policii oba dva.“

„Na policii?“

„Jo na policii, slyšelas dobře. A nechci tu vidět ani psa, ani Danu, to je moje poslední slovo.“

Helena dlouho stojí a přebírá si strohé sdělení, paní Světla je dávno pryč a dívka se marně domýšlí, co se mohlo stát.

VIII

Šantala opět dokázal, že si umí poradit i ve složité situaci, vyčlenil z inventury odlehčovací sklad, jinak by mohl celý podnik zavřít. Rybička si s babkou Janinkou mohou počítat až do smrti, ostatní se dají do užitečnější práce. Komise může porovnávat s účtárnou, děvčata pomohou, ať to trochu odsypává. Už je nejvyšší čas, aby se práce vrátila do normálních kolejí.

Všem se ulevilo, Urbanová se s nadšením chopila vedení, stejně po tom celou dobu prahla.

Světla vysedává s Jarolímem nad čísly ze strojní početní stanice, závěrečná fáze v ní vzbuzuje stále silnější melancholii, od případu se psem už ani nekřičí.

Dana jí ovšem nejde na oči, straní se i děvčat, má už jejich dobírání dost. Druží se s Jířou, ta se na vtip hned tak nezmůže a umí člověka potěšit.

„Tak pořád nebul, vždyť se nic nestalo.“

Dana jí složí hlavu do klína a Jířa ji mateřsky hladí po vlasech.

„Když já mám takovou smůlu,“ stěžuje si Dana.

„Ale nemáš, smůlu mám já. A nebrečím.“

„Helena se seznámila přes psa s celou kapelou a já mám jen ostudu.“

„A ty jí věříš?“

Dana si otře oči. Na to nepřišla, přece jen Jířa není tak hloupá, jak vypadá.

„Třeba jen kecá, viď?“

Hned se jí ulevilo, zklamání už tolik nebolí.

„Kecá, viď?“

„No, to tedy jo,“ přisvědčí Jířa a zaostřeným zrakem pátrá mezi regály. V průhledu mezi malovanými konvičkami je vidět blízko, blizoučko u sebe dvě hlavy.

„Koukej, jak jí blbne hlavu,“ žasne Jířa. „Maruš! Pojď sem!“

Maruška přiběhla celá vylekaná, ohlíží se kolem dokola, Jířa ji strhne k sobě. Najednou se v ní vzala nečekaná energie, šlechtí ji to, chce uchránit Marušku své zkušenosti.

Nařídí jí, aby zůstala s Danou, ale děvčátko se brání, div se nerozpláče.

„Prosím tě, to tě baví poslouchat ty jeho řečičky? Džbánečku modřanský, vázičko leptaná…“

Maruška vykulí oči.

„Vy jste nás poslouchaly?“

„Ale ne, to on přece říká každé,“ poučí ji děvčata, „úplně každé. A pak tě pozve na brouky, už tě pozval?“

„To není pravda.“

„Je, zeptej se, koho chceš. Mě pozval, Jířu taky, řekni, Jířo.“

„No, čestně.“

Neudržely ji, vypletla se jim z rukou, ale neběží za ním, utíká do skladu. Ani si neuvědomila, kam se obrátila, chtěla jen prchnout před jejich slovy, vymyslily si to ze závisti, protože samy nikoho nemají.

Kuba nemůže lhát, ale to jen ony mu říkají Kuba, jmenuje se náhodou Jan, povídal, že se mu Honza nelíbí, povídal, říkejte mi Jene, jestli chcete, jim určitě nic takového nenabídl.

Ale jak by mohly vědět, že mě pozval na brouky, určitě poslouchaly, mezi regály se dá poslouchat, když člověk chce, může se schovat a vyslechne všechny tajnosti.

Maruška zastaví ještěrku, Věrka jí určitě řekne pravdu, má svého Stáňu a nepotřebuje nikomu závidět.

„Věrko, ale čestně, říkal ti někdy Kubík džbánečku modřanský?“

„Jo,“ přizná Věrka pokojně, „to on má takové hemzy, cukřenko zavřená, počkej, co ještě, moment, jo vzorečku cibulový…“

„A na brouky tě zval?“ vydechne posledními silami Maruška.

„No samo, oni jsou ti sběratelé všichni trhlí. Počkej, kam letíš?“

Maruška už se neohlédne, sama neví, kam ji nohy nesou, ví jenom jedno, že musí doběhnout do jiného světa, kde žijí úplně jiní lidé a kde jsou přichystána čistá a neotřelá slova, jichž se nikdo nedotýkal a která patří jenom jí, jenom jí jediné.

Vždycky měla nové hračky a nové knížky a hrála si s nimi sama, nikdo je nebral do rukou a slova mají být právě tak nová a ne desetkrát obrácená.

Doběhla ke kanceláři, bylo tu ticho a pusto, napadlo ji, že takový svět ani není, přistoupila k šuplíku, horečně nasypala do skleničky, co jí přišlo pod ruku, zalila to koňakem a zamíchala prstem.

Ať vidí, pomyslila si, ať vidí, jaký je, přičichla k nápoji, páchlo to přímo odporně, opatrně olízla namočený prstík, chuť byla strašlivá. Otřela si pečlivě pusu kapesníkem, postavila sklenku, nikdo ji nepřinutí, aby se napila něčeho tak hnusného.

A běží, běží dál, skáče po schodech, proplétá se nekonečnou chodbou, vyrazí ven. Na rampě se rozletí vrabci, Maruška skočí dolů, ať vidí, říká si v duchu, to má za své hloupé řeči, skrčí se na koleje, ale jedním okem se kouká na výhybku, slyší vagóny, ať mě přejedou, ještě se ohlédne, je to dobré, pojedou po druhé koleji.

Nepřizná si to, ale umřít se jí nechce, čapí na kolejích a dívá se na ušpiněné kytičky, tráva už je spálená létem, ale tady je pár jetelíčků, Maruška napřáhne ruku a utrhne si čtyřlístek.

„Hele Světluška,“ řekne s úsměvem železničář, „to jsem rád, přišly vám Karlovy Vary. A co tu děláte?“

Světluška k němu zvedne zaslzené oči. A ukáže mu čtyřlístek.

„Ten mi musíte dát, děvče, vy ho nepotřebujete, vy máte ještě všechno štěstí před sebou.“

Děvčátko se dívá do tváře, svraštělé a hnědé jako pečené jablko.

„A víte to určitě?“

„Na beton. Chcete to písemně?“

Usměje se na ni a podá jí složené nákladní listy.

Maruška ještě pozoruje, jak se zastavují vagóny, prodlí na rampě, za kolejištěm je vidět stromy a nebe, je tu zvláštní svět, zastrčený a vylidněný, zapomenutý.

V polámaných květinách mezi kolejemi je zvláštní poezie, Maruška jí nerozumí, ale vnímá ji a pomalu se uklidňuje.

Paní Světla zatím našla v kanceláři podivně zbarvenou tekutinu, která vzdáleně připomínala koňak, rozčiluje se nad ní a ještě víc nad tím, že je to Jarolímovi k smíchu.

„Někdo ti přichystal nitroglycerin. Na srdce.“

„To je spíš na krysy.“

„Když ty se většinou rozčiluješ zbytečně, Světluško. Kdyby ses rozčilovala jen do výše platu, ušetříš si spoustu nervů.“

„Deset let jsem čekala, až mi to přijdeš poradit!“

„Ale Světluško.“

Vzal ji za ruku, žena mu ji ponechá, zamyslila se tak, že snad ani nevnímá jeho dotyk.

Rozčilovat se do výše platu, o to jde, to kdyby dovedla. Dřela se tu celá léta, zavedla tu pořádek, snažila se z holek něco vykřesat, co se při tom nazlobila, nakřičela, naprosila a nastarala. A teď si přijde mužský, sedne si k hotovému a slíže všecku smetanu. Bude se rozčilovat jen do výše platu a všecko mu půjde samo, udělá si trochu reklamy a hned tu bude vzorný kolektiv a kdovíco ještě. To jen já se pořád bojím, že nejsme dost dobré, místo abych schovávala nedostatky, tak je ještě vykřičím do celého světa – a pak se na mně hojí takoví Rybičkové.

Zahlédla za sklem Marušku, rychle stáhla ruku. Zavolala na ni, ale děvčátko plaše zmizelo. Místo ní se provinile ozvala Dana:

„Chtěla jste něco?“

„Ty mi nechoď na oči! Anebo na, vylej to! A ne aby ses toho napila, káčo jedna.“

Ale v jejích slovech už není zloba, spíš jakýsi stín smutku.

Dana čichá cestou k podivné zelenavé tekutině, zákaz ji ponouká k tomu, aby ochutnala, voní to nevábně a chutná to daleko hůř, jen nepatrně olízla okraj sklenice a prská, vyplachuje si pusu, je to sladké i hořké, prostě vitriol. Vychrstla sklenku do výlevky, pustila vodu naplno, voda teče a teče a v dívčím mozku se proklubává geniální myšlenka.

Vezme žínku, ucpe odpad a pak vší silou ukroutí kohoutek.

Se šťastným výrazem pozoruje, jak voda naplňuje umyvadlo, když člověk doopravdy miluje, neohlíží se na následky.

Teď ještě vyhledá Věrku, musí se spolu někam uklidit, aby ji náležitě upravila. Uchýlily se mezi zrcadla, na své oblíbené místo. Věrka kouzlí účes, obětavě maluje Daně řasy svou vlastní řasenkou. Dana by si tam naplácala metrák barvy, už takhle má oči jako kola u vozu, ale nedá si říci, všeho chce příliš mnoho najednou.

„A jak víš, že přijde?“

„Vím,“ odpoví tajemně Dana, a aby odvedla pozornost od své osoby, svěří Věrce, že Jarolím držel paní Světlu za ruku.

„Proboha, že by se nám do sebe zamilovali?“

„Ale jdi, vždyť je jim dohromady sto let,“ směje se Dana.

Obě se zarazí, podle hluku se zdá, že se blíží nosorožec.

„Věrko! Věrko! Jsi tady?“

Věrka se jen přikrčí.

Řasenka letí na zem. Hřeben taky. Stáňa chytil svou nevěstu za obě ruce.

„Tak co? Kdy?“

„Ale Stáníčku…“

„Hergot, ať si mě ta ženská nežádá!“

Vleče Věrku pryč, Dana jde pomalu za nimi, zasněně se usmívá, představuje si, že Stáňa má podobu instalatéra a ona sama že je na Věrčině místě.

Je to tak krásné, jak jí táhne za sebou a všichni před nimi ustupují, má tak někdo štěstí.

„Já už toho mám po krk,“ troufá si mužný hrdina i na paní Světlu, „páráte se s tím, že je z toho člověku nanic, Rybička Nerybička, v pátek se berem a spadla klec! A jede se na svatební cestu!“

Ale na paní Světlu si nepřijde, nezůstane mu nic dlužna.

„Blázen! Ještě na svatební cestu! Věrka je moje pravá ruka.“

„Na to vám kašlu! Já se chci ženit a dost!“

„Však se dočkáš. Zas je porušená plomba na vagóně, Věrka musí jít sepsat protokol.“

„Protokol!“ vybuchne ženich. „No to je fantastický! Porušená plomba! Já jdu za ředitelem, tady se člověku brání v základních lidských právech.“

Je tak spravedlivě rozhořčen, že to myslí vážně, a je odhodlán přednést svůj požadavek třeba ve Sněmovně lidu. Jarolím ho otcovsky vezme za paži, pokouší se mu trochu zchladit hlavu:

„Aby se vám to právo pak nezačalo zajídat.“

„Ty se do toho nepleť,“ okřikne ho paní Světla, „ty si máš nejmíň co naříkat.“

Ale hned se vzpamatuje, všimla si, jak se po sobě Světlušky podívaly. Vyrve Věrku ženichovi z rukou, zatáhne si ji stranou a zpovídá ji, je-li svatba opravdu tak nezbytně nutná.

„No jasně, vždyť mám střevíce bez paty a šaty z holandské krajky, vždyť v tom zmrznu.“

„A jinak ne?“

„Jak jinak?“ Věrka se konečně dovtípí a uraženě řekne: „Nejmenuju se Jířa.“

„Tak co se do toho ženeš, holka hloupá.“

To už řekla nahlas a popuzený ženich ji propaluje očima. Ustoupil o dva kroky, jako by se chystal odejít –

„To už přestává všecko! Věrko, říkám ti naposled, buď ona, nebo já.“

Věrka se ani chvíli nerozmýšlí, všechny Světlušky okouzleně přihlížejí, jak mu vletí do náruče. V tom okamžiku se s ní všechny ztotožnily, všechny objímají v duchu své milé a nastavují ústa k polibku.

Ale k polibku nedojde, na zamilovanou dvojici dopadne kapka. V úžase vzhlédnou všichni vzhůru, jen Dana duchapřítomně řekne:

„Neměl by se snad zavolat instalatér?“

A hned se bez pobízení chopí telefonu.

Zdá se však, že duch tohoto skladu není lásce nakloněn a Dana má opravdu smůlu. Lest se nezdařila, v umývárně se tuží v montérkách s hasákem v ruce žena. Štítivě vytahuje žínku a nadává, člověk lítá jak šuspajtl a ještě ho volají k takovéto havárii, tady se asi v celém skladě nenajde rozumný člověk.

Dana jí neodporuje, už vidí, že je všechno ztracené a slzy rozpouštějí zbytečné líčidlo, celá Danina tvář se barví do černa.

„Ale vždyť jsem tak moc neřekla,“ omlouvá se instalatérka, „to nemusíte hned brečet.“

„Proč nepřišel ten,“ vzlyká Dana, „ten hezkej?“

„Hezkej? U nás?“

„Ten, co říká pořád tó, no prostě tó.“

„Jo Tomášek. A hezkej? Tomášek? A jíst vám chutná?“

Div si údivem hlavu neukroutí, Tomášek, podívejme se, a hezkej, každý si z něho utahuje a tady se pro něho taková pěkná holka rozplývá v slzách.

Dana sedí v prázdném umyvadle, vzlyká a rozmazává si černé slzy po tváři, je jí už všechno jedno, zřejmě je jí souzeno, aby zůstala starou pannou.

A ještě sem musí lézt Helena, zrovna naschvál se tu jde producírovat.

„Co děláš? Podívej se, prosím tě, do zrcadla! Buď se nemaluj, nebo neřvi!“

Dana na ni nenávistně pohlédne:

„Tobě není nikdy do breku, co?“

„Když si jednou udělám make-up,“ povídá Helena příkře, „tak se ovládám.“

„Jenže já nejsem takovej studenej čumák, abych ve dne v noci myslela na to, jak vypadám.“

„Kdybys ty myslela na svůj exteriér, tak bys musela brečet pořád.“

Dana po ní div neskočí. Utře si poslední slzy, plane teď vztekem.

„Ty se jdi vycpat i s tím tvým…“

Helena ji mile napoví: „… exteriérem.“

„Foxteriérem,“ pitvoří se po ní Dana, „a s tím tvým kytaristou taky!“

Ale Helena se neočekávaně rozesměje. Namočí žínku a otírá kamarádce začerněný obličej. Obejme ji, přitiskne ji k sobě, už už by se rozbrečela s ní, ale vzpamatuje se a se svým trápením se jí nesvěří.

Dana utápí svůj zármutek v práci, zůstala ve skladě sama s Jířou a s Maruškou, Janinku někde prohání Rybička a Helenu s Věrkou si zabrala Urbanová.

Dana se trochu urazila, ale na druhou stranu je ráda, sloupce číslic jí nahánějí strach, sice se nedají tak snadno rozbít, ale musí se nad nimi sedět, míhají se před očima a mluví zcela nesrozumitelnou řečí.

To už je mnohem příjemnější balit s holkami nachystané zboží, valná zábava s nimi není, Maruška je zamlklá, jak může Kuba někomu poplést hlavu, to je záhada. Když mně bylo patnáct, myslí si Dana, jíž se blíží dvacítka, ani jsem na kluka nepomyslila, ta dnešní mládež, to je hrozné.

A Jířa po ní podezíravě kouká, má právě takový kukuč, jako když kontroluje cizím mužským kravaty a boty, ještě přenese ten svůj podivný zvyk i na nás ve skladu.

„To je stejně divné s tou vodou,“ vysloví konečně svým váhavým způsobem, „jestli paní Světla něco vyčmuchá, tak někdo poletí.“

„Ale ta je zamilovaná jako kočka,“ mávne rukou Dana a lekne se, že se bezděčně prozradila, a tak rychle dodá: „A co by měla vyčmuchat?“

Jířa se chytla na udičku a pustila své podezření z hlavy. Zeptá se:

„Zamilovaná? Jak jsi na to přišla?“

„Víš, co si nalila do napoleonky místo koňaku? Úplnou hnusárnu, věčná škoda, že se nenapila. A držel ji za ruku, já to viděla na vlastní oči.“

Maruška balí tak horlivě, že zčervenala námahou a přibalila k servisu i čokoládu, kterou si Dana položila na stůl.

„A kdo ji držel za ruku, Šantala?“

„Jarolím,“ vyhrkne Maruška, „já je taky viděla, vážně.“

„Že se jim chce,“ diví se Jířa, „v těch letech!“

„Náhodou k sobě docela pasujou. Jířo, neměla by jít Maruška domů, jsou už tři?“

„Ty taky nic neřekneš, utíkej, Maruš!“ Jířa jí mateřsky obejme a pošeptá jí: „On ti za to nestojí, věř mi to.“

Ale Maruška nedbá o dobré rady, hněvivě se vymaní a vítězoslavně prohlásí:

„Já už náhodou píchla odchod! Já tady nejsem.“

Je vidět, že se za krátkou dobu lecčemu přiučila a že je to dívka chápavá, třebaže jí ve škole učení příliš nešlo.

Svorně pracují a žádná z nich netuší, že už od dvou hodin stojí dole pod rampou instalatér Tomášek, na hrudi pod sakem schoval kytici, která zvolna uvadá jeho žárem.

Kolem něho uhasíná ruch práce, ale dveře skladu se neotvírají, zůstávají zakleté. Mohl jsem si vzít montérky a brašnu a proniknout dovnitř, zalituje svého nerozvážného rozhodnutí a vítr mu každou chvíli přilepí na oblek dřevitou vlnu nebo chmýří z provazů.

A co když si z něho hubatá kolegyně vystřelila, třeba si všecko vymyslila, vzala za něho havárku, to je podezřelé, povídá, hele, Tomášku, já to zmáknu, ty si skoč domů pro kvádro a počkej si na ni, nebo se ti celá rozmočí ve slané vodě.

Poslechl, teď tu stojí a stojí, rozhlédl se, najednou ho napadlo, že ho někde sleduje celá dílna, ještěže jsem schoval tu kytku, jsou s to mě vyfotit, jak tu stojím, a vyvěsit to na nástěnku.

Trhl sebou, dveře se konečně otevřely, ale hrnou se hned tři, Dana je mezi nimi, sluší jí to, je z nich ze všech nejhezčí. Ale nevšímá si ho, buď ho nevidí, nebo se zlobí, a přece se mu zdálo, že ji zahlédl za sklem, ale asi to nebyla ona, kde by se tam vzala v pracovní době a se psem.

Jedna z dívek mu zpytavým pohledem ohodnotila kravatu, sáhl rukou pod krk, lekl se, že si ji v chvatu zapomněl vzít, kravata je tam, asi je moc nápadná nebo si udělal velký uzel, celý týden ji nenosí a teď v tom neumí chodit.

Dívky jdou dál, běží po schůdkách, smějí se.

Určitě se smějí jemu.

„No vážně, Dano,“ slyší až sem, „tak se ohlídni, je to on, no Maruš, řekni.“

Dana se pomalu vrací. Pokouší se jít nenuceně, jako že něco zapomněla, ale Tomášek už jí vyšel vstříc, připravil si celý proslov, pěkně si to sesumíroval, ale spatřil ji a slova jsou pryč.

„Já tu na vás tó.“

Zůstala stát nahoře, neodpověděla, jen přešlápla, a nohy má tak krásné, myslí si Tomášek a má strach, že mu uteče, když jí všechno rychle nevysvětlí.

„Vy se na mne tó?“

„Ne,“ odpoví dívka prudce, „já ne. A vy?“

Tomášek výmluvně zakroutí hlavou. Jak by se na ni mohl zlobit!

Ale dívka se zasmuší.

„A co jste myslel tímhle?“ Dana naznačí na své hlavě rohy a vyplázne jazyk. „Vy jste myslel kráva?“

„Ne,“ odporuje zděšeně Tomášek, „to ne, to, to ne.“

Dokonce je sám přesvědčen, že by si nebyl schopen myslit nic tak ohavného.

„A co teda?“

Tomášek horečně přemýšlí, ale z téhle pasti se už nedostane, dal by deset let života za přijatelnou omluvu, a co deset let, celý život by klidně dal za jediný chytrý nápad.

A tu Dana velmi nesměle nadhodí:

„Vy jste myslel gazela?“

„Jo,“ kýve horlivě Tomášek, „jo, gazela.“

Dana se šťastně zasměje, po tváři se jí koulí veselá slzička, skočí z rampy, málem mu spadla do náruče. Jsem to trdlo, že jsem ji nechytil, myslí si Tomášek. A tak jen horempádem navrhne:

„Nešla byste tó?“

Dana si vzpomene na dobré rady, chtěla by dělat fóry, ale na druhé straně má strach, aby chlapce nezaplašila, ale zároveň se dychtivě zeptá?

„A kam? Do kina?“

„Kam tó,“ vysvětlí Tomášek a protože se mu zdá, že mezi nimi ještě leží stín, připomene: „Tu vázu jestli tó…“

Je zvláštní, co dokáže láska, Dana mu rozumí, nedělá jí žádné potíže pochopit jeho náznaky.

„Nebojte se, to se odpíše.“

„Já dost tó…“

„To já vím, instalatéři si přijdou. Ale peníze zas taky nejsou všechno.“

„To ne,“ souhlasí Tomášek a vydoluje zpod saka napůl uvadlou a naprosto nevhodnou kytici chryzantém, spíš by se hodila na hřbitov než na první schůzku.

Sám to vidí a nešťastně řekne: „Oni jiný tó…“

Ale Dana by se stejně potěšila odkvetlými pampeliškami, v životě totiž žádnou kytici nedostala.

„Ta je krásná, taková zvláštní.“

Jak po ní chňapla, sypou se na zem okvětní lístky a stelou se jim pod nohy, jdou ruku v ruce, projdou louží a nepozorují to, rozšlápli střep, ale nevšimnou si toho, nepostřehli ani, že mají obecenstvo.

Jířa s Maruškou slzí smíchy, ti dva jsou zahleděni do sebe a na Danině zadečku křičí červeným písmem nálepka: Pozor sklo! Neklopit!

Jířa uprostřed smíchu zvážní.

„Ten aspoň nekecá,“ řekne závistivě. Snad je to i výstraha pro Marušku.

Děvčátko se zasmuší, Jířa má pravdu, z řečí se člověk nenají, ale když jsou ty proradné řeči tak krásné.

U rampy přirazilo auto, půda se pod děvčaty zachvěla, ale jsou na to zvyklé, ani si toho nepovšimly.

„Jířo, a co kdybys ho potkala?“

„Kdybych ho potkala?“ Ano, tisíckrát si představovala okamžik, kdy se s ním setká a kdy si to s ním nadosmrti vyřídí.

„Co bys mu řekla?“

„Co bych mu řekla? Já bych mu řekla, vy si, pane, myslíte, že jste mě převez, ale to jste na omylu, já mám aspoň Jiřinku a co máte vy? A jestli si myslíte, že od vás něco potřebujem, tak to tedy ne, my od vás nepotřebujem vůbec nic, Jiřinka má i banány a pomeranče a na zimu jí koupíme s mámou kožíšek s takhle velkými bambulemi a vy se můžete jít vycpat!“

Jířa se rozohnila, nevzala na vědomí, že v autě zůstal řidič, kdo jiný by to mohl takhle pozdě být, než ten hlad „a hodiny jdou“, sedí u otevřeného okýnka a kouká na ni s otevřenou pusou.

„No dovol,“ ohradí se konečně.

Ale Jířa je jednou v ráži, vyplázne na něho jazyk a dodá:

„A vy taky!“

Helena si dala velkou práci, než sehnala červenou kostku, dlouho se mořila se střihem, ale výsledek stál za to, široko daleko neměl nikdo takový kostým. A podle módního žurnálu ušila kabátek i Agymu, vypadal přímo nevšedně, jak mu šedobílá, rozježená srst vylézala zpod límečku.

Lidé na ní mohli oči nechat, když si vykračovala se svým oblečeným pejskem, ale na Petra to asi dojem neudělalo, pohlédl na ni trochu vyděšeně.

Dokonce ji ani nevzal pod paží, a když se sama zavěsila, naznačil pohyb, jako by se jí chtěl zbavit.

„Nelíbí se ti něco?“ zeptala se přímo.

„Jsi děsně nápadná.“

„Tobě to vadí?“

„Ne, naopak.“

Zatvářil se vzdorně, rozhodl se čelit pohledům kolemjdoucích, ale dobře se necítil, zdaleka ne, v malém městě může člověk co chvíli někoho potkat, a jestli to donese někdo mámě, bude pěkný kravál ještě před odjezdem.

Teď se otočil celý hlouček kluků a Heleně to zřejmě nevadí, zakládá si na tom, pěkný unisex dohromady s čoklem.

„Musím ti něco říct, Heleno.“

„Oni zas nepřijdou, viď?“

Nebyl schopen odpovědět, ta holka by snad měla jít na psychiatrii. To už je opravdu nemoc, je jako porouchaný automat, pokaždé vypadne padesátník zpátky a nikam se nedovoláš.

„Tak přijdou k tobě, nebo ne?“

„Podívej, Heleno, dnes to nejde.“

„A proč?“

„Mám taky rodiče, ne? Nebo si myslíš, že jsem se narodil z vajíčka?“

Afektovaně se zasmála.

Ohlédl se kolem sebe.

Když nemyslila na své pózy a zasmála se normálně, byla to báječná holka, ale když spustí své trylky, je k nesnesení.

„Ty bydlíš sama, tak můžem k tobě, ne?“

„To nejde,“ řekla Helena prudce.

Za nic na světě by mu neukázala mosaznou postel, starou singrovku a zem postlanou ústřižky kostkované látky.

„Někoho tam máš?“

„Možná.“

Zdálo se jí to přijatelnější.

„Ale já si s tebou potřebuju někde vážně promluvit, Heleno.“

„Oni nechtějí, abych s vámi zpívala, viď?“

Petr se zastavil, vytrhl se jí, zrudl.

„Hergot, já už toho mám dost! Ještě s sebou vezmeš čokla, ani si nemůžem nikde sednout a nic!“

„Můžem.“

Zasmála se, tentokrát normálně, asi myslila na něco jiného. Rozhodila vlasy a zamířila do parku. Neohlédla se, byl v pokušení sebrat se a jít pryč (vždyť už zítra odjede a ať si po něm pátrá), ale nedalo mu to, šel za ní a se zalíbením pozoroval její krásnou chůzi, oživlé vlasy, ruku, v níž pohupovala šňůrkou. Předzvěst rozloučení přidala k jeho touze bolest a smutek. Zrychlil krok, chtěl se k ní přiblížit, vzít ji za ramena a otočit ji k sobě.

Je večer, chvílemi fouká vítr, lavičky jsou mokré po nedávné spršce, lidí je tu málo. Helena shodí žlutý list, otře lavičku kapesníkem, odhrne plášť a sedne si.

Petr si sedl vedle ní. Nevraživě pozoruje psa v kostkovaném kabátku, ruce sevře mezi koleny a mlčí.

Helena cítí, jak je vnitřně napjat, zatvrdil se proti ní, ani se nepohne, když se k němu zlehka přiblíží.

Sedí mlčky, Agy běhá po trávníku a šňůrku vleče za sebou, čenichá a zvedá nožičku, není to právě vhodná kulisa pro schůzku. Strom se zachvěl ve větru a setřásl na ně pár kapek, Helena je sebrala Petrovi z vlasů, rozplynuly se jí v prstech. Ani se nepohnul.

A tu snad z rozpaků, snad aby ho pozlobila, začala si tichounce notovat písničku, byla to její vlastní písnička, v její zdánlivé rozmarnosti se tajil smutek dívčí osamělosti. Zpívala, že má na světě mnoho přátel, jeden ji ráno probouzí, druhý ji hladí vlasy, třetí jí leží u nohou, čtvrtý na ni čeká před domem, ale ukazuje se, že jsou to přátelé velmi podivní, probouzí ji budík, hladí ji hřeben, u nohou jí leží pes a dole pod okny čeká autobus, jen jediný opravdový přítel, jediný člověk jí chybí.

Petr poslouchá odmítavě, ale písnička mu přibližuje tu bytost, kterou má rád, zmizela nastrojená manekýnka, na krajíčku lavice plaše sedí strašně opuštěná holka.

„Tak co?“

Odvrátil pohled, ale přece jen si všimla, že je nevýslovně smutný. Ale nedojalo ji to, zčistajasna se rozesmála.

„A já tě prokoukla, abys věděl: Vždyť ty mě ani s nikým seznámit nechceš.“

Polekal se. Přál si prozradit jí pravdu, ale nemohl najít vhodná slova, chtěl získat ještě trochu času.

„Proč bych nechtěl!“

„Protože žárlíš. Žárlíš, přiznej se.“

Směje se, škádlí ho, sahá mu prstem na nos, přitiskne k jeho tváři svůj obličej. Ale Petr dosud svírá ruce mezi koleny, rád by nějak ukončil nejistotu, ale nedokáže najít první slovo.

„A já o to stejně nestojím,“ pokračuje Helena rozmarně, „když už se u mě talent neprojevil doteďka, tak asi usnul nadobro. A kdoví jestli neztratím linii, když…“

Odmlčela se, čeká na otázku.

Ale Petr jí nepomůže, ještě mu nedošel dosah jejích slov, jen tuší, že nesedí na lavičce, ale na mině, a že výbuch nastane co nevidět.

„U doktora jsem ještě nebyla, ale myslím, totiž vím to skoro určitě.“

Přece jen přišla do rozpaků, teď měl vyskočit a obejmout ji a říci něco nesmírně krásného, ale sedí jako pecka a kulí oči. Klouby mu úplně zbělely, jak si mačká ruce.

„Co určitě?“

„Bejby.“

„Bejby, jo? A to řekneš tak klidně, jo?“

Nemyslí ani na ni, ani na sebe, v tom okamžiku vidí před očima mámu, už ji slyšel, jak spustí, jak mu vyčte mateřské mléko, zarděnky, rozbité okno a všechny poznámky v žákovské knížce, první cigaretu i koňak vypitý s kamarády, vezme to od podlahy a neustane, dokud se jí neudělá špatně, pak bude vzdychat a hledat prášky a mluvit o smrti, a to je vůbec ze všeho nejlepší.

Helena ho nepoznává, změnil se jí před očima, všechna mužnost se vytratila, hledí na ni vyděšené dítě. Vždyť je to ještě kluk, uvědomí si Helena, nezodpovědný, vystrašený kluk, jak to, že jsem to nepoznala dřív? Upírá na něho pohled stále kritičtější a Petrovi se matou slova, sám ví, že blábolí, ale nedovede se zastavit.

„Když já totiž, já odjíždím na půl roku, já musím, já vážně musím, Heleno, my jedem na zájezd, chápeš, je to pro partu příležitost, do Bulharska jedem a tam dole potom, jo do Rumunska…“

„A na Kubu ne?“

„Ne, to ne, ale já potom, potom, až se vrátíme…“

Helena se zvedla, hodila hlavou, chytla šňůru se psem a hrdě vzpřímena odchází.

Na lavičce zůstal jen špinavý, zmuchlaný kapesníček.

Petr se za ní dívá, rád by se za ní rozběhl, rád by na ni zavolal, ale cítí nad sebou stín přísné matky a ten se neodvažuje překročit. Bezmocně hledí, jak se vzdalují dvě červeně kostkované skvrny, dívka a pes, oba oblečení do stejného kabátku. Připadá mu, že se od něho bez ohlédnutí vzdaluje štěstí, trochu ztřeštěné, trochu směšné, ale nevýslovně milé, teď se mu zdá, že se zamiloval i do jejího střapatého psa. Ale sedí, nepohne se, navařili si pěknou kaši, ale sníst si ji musí sama, nemusila ze sebe dělat zkušenou, hrát si na někoho jiného.

Jenže já s tím začal, falešnou hru jsem hrál já, znal jsem všecky její karty a ona nic netušila, nemohlo ji to napadnout.

Konečně vstal, alej už byla prázdná, soumrak zšedl mraky, nepršelo, jen mžilo a vlhkost nepříjemně pronikala až pod kůži.

Vycházel pomalu z parku, chodil po ulicích, neodvažoval se přijít matce na oči, pozná mu na nose, že se něco přihodilo. V houstnoucí tmě se mu vynořil Helenin obličej rozsvícený štěstím, zabolel jako výčitka a zase zmizel.

Petr se rozhodl, nemohl zůstat se svým tajemstvím sám, zamířil k otci.

Helena strnule kráčela domů, šla jako loutka, jako stroj a pes poslušně cupital vedle ní. Nevnímala ho, nevnímala ani chodce, kteří se za ní udiveně ohlédli, a co víc, zapomněla i na svůj make-up, po tváři jí stékaly dvě stružky černých slz. Neutřela je, všechno jí bylo lhostejné.

Po paměti odemkla, ale nerozsvítila, neměla sílu utkat se s výsměšnýma očima zpěváků, vylepených na zdi. Ale nemohla je umlčet, jejich obličeje vystupovaly ze tmy a mluvily, to sis myslila, že stačí klofnout kytaristu a už budeš stoupat k slávě, spíchneš si toaletu, zakokrháš a všichni padnou na zadek.

Ne, tak to vůbec není, nikdy nesnila o slávě, nepředstavovala si, že stojí na jevišti, že se klaní, děkuje a že jí tleskají a nosí celé náruče květin, představovala si něco úplně jiného, jde po ulici a všichni se na ni usmívají, chtějí se s ní seznámit, jsou rádi, když s nimi promluví, všichni muži za ní blázní, ale ona má ráda jen jediného, který je docela obyčejný (a velmi, velmi se podobá Petrovi), odřekne všechna představení a zpívá doma jen pro něho.

Jako dnes v parku, to jsem se pěkně shodila, bude to dávat ve své skupině k dobrému.

Zakryla si obličej, stud byl nesnesitelně trýznivý, ve svém novém kostýmu, od něhož si tolik slibovala, padla na postel, Agy skočil k ní, přivinula ho k sobě a zmáčela mu srst i kabátek slzami. Plakala až do vyčerpání, ani nevěděla, jak usnula, a necítila, že jí pes olizuje ruku.

Inventura se chýlí ke konci a paní Světla se v duchu znenáhla odpoutává od svého království. Sedí ve své kukani, melancholicky hledí na pár polámaných sošek, na hrnečky a na sklenky (určitě je zapomněli připočítat a projeví se jako manko) i na své soukromé váhy a připadá jí, že všechny věci k ní nějak patří, že se staly její součástí, tak těžko jí bude se bez nich obejít.

Jako obvykle váží svou svačinku, ukrajuje kousky, které přesahují dovolené kalorie, a jako vždy je bezmyšlenkovitě sní.

Dobře si všimla, že za dveřmi otálí Jarolím, zřejmě se stalo něco nepříjemného, přetvařovat se nikdy neuměl, je to na něm znát na první pohled.

Žena mu to neusnadní, předstírá, že ho nevidí, zaujatě studuje kalorické tabulky.

Nevešel k ní, přechází skladem, asi hledá způsob, jak jí sdělit nějakou špatnou zvěst. Paní Světla neodolá, zvědavost je silnější, je schopen přecházet s rukama za zády do večera.

„Porovnáváte?“ načne tedy rozhovor.

„Jo.“

Přivítal její iniciativu, jde dovnitř, provinile se usmívá, jeho ironické oči změkly.

„Něco neklape?“

„Ale jo. Vlastně ne.“

„Zas ten Rybička?“

„Ten se plácá v talířích.“

Hovoří nezvykle jemně, je k nepoznání.

„Podívej, Světluško, sedni si.“

Žena s neskrývaným údivem přihlíží, jak vzal sklenky, jednu po druhé prohlédl proti světlu, sáhl najisto pro její koňak a každému kapku nalil.

„Jen místo nitroglycerinu. Jde totiž o našeho Petra.“

„O mého Petra,“ připomene žena důrazně.

„Prosím, o tvého Petříčka. Byl večer u mě a…“

„Jak to?“ Světla ho nenechá domluvit. „Jak to, že byl u tebe? Je snad první neděle v měsíci?“

„Ale je to přece dospělý člověk, Světluško. Vždyť jde zítra na vojnu.“

„To taky víš?“

„Já vím, holka, věcí. Moc bych za to dal, kdybych věděl o něco míň.“

Žena dosud otáčí sklenku v prstech, zdá se jí, že by muži příliš vyšla vstříc, kdyby se napila, že by si zadala, kdyby si spolu připili.

„Já si nepřeju, aby se s tebou stýkal. Ještě se od tebe naučí kouřit a koukat po holkách.“

„Jo, kdyby po nich jen koukal.“

Tón je významný a žena pocítí předtuchu nesnází.

„Co tím chceš říct?“

Neodpověděl, zvedl sklenku a napil se. Pomalu, nesmírně pomalu ji zase položil.

„Chceš tím snad říct, že má Petr holku? A že se svěřil tobě a ne mně?“

„Protože se tě bojí.“

„Bojí?“ vydechla bolestně Světla, „tak mne se bojí? Mámy! Co já se ho napiplala, co nocí jsem kvůli němu nespala, když měl katar, dávala jsem mu každou čtvrt hodinu lžičku čaje, co jsem proseděla hodin na rodičovském sdružení, a on si jde za tátou! Ale to tys mi ho ukradl, to tys mě připravil o všecko, o mládí, o práci a nakonec o dítě!“

Rozčílila se, celá se chvěje, Jarolím by ji rád uklidnil, má strach, že se jí něco stane.

„Ale Světluško! Petr není přece žádné dítě. A o jaké práci mluvíš? Neřekla jsi snad sama, že tu nechceš zůstat?“

„A co má být, že jsem to řekla? Copak vy něčemu rozumíte? Když řeknu, že tu nechci zůstat, tak to neznamená, že chci jít pryč. A ten Šantala mě má prosit a přemlouvat a přesvědčovat, a ne hned spustit předávačku.“

Uvědomil si, že ji neznal, zdá se mu, že ji dnes vidí poprvé, že prvně pochopil její vnitřní život. Ale není si jist, zarputile se na něho mračí, pro jistotu se jí zeptá:

„A když jsi tenkrát řekla, abych táhnul za ní…“

„Tak jsi měl zůstat se mnou, to je každému normálnímu člověku jasné.“

Usmál se, nesměle mu oplatila úsměv. Brání se jeho kouzlu ze všech sil, ale už téměř podléhá, strpí, aby ji vzal za ruku, strpí, aby se k ní naklonil, a lačně poslouchá jeho tichý, vemlouvavý hlas:

„Světlo, snad by se to dalo ještě napravit.“

Ne, nemůže se vzdát bez podmínek.

„Tak tě přece odkopla, co?“

„Proč? Já myslel, že to můžem napravit s tím skladem, já si seženu něco jiného, vzal jsem to jen, abych nemusel dojíždět.“

Snesla to statečně. Zaťala zuby. A pak se doopravdy napila, měla léku věru zapotřebí. Odtáhla se, začala listovat v kartotéce, jen mimochodem se zeptala:

„A co je to za holku?“

„To nevím, to neříkal.“

„Tak vidíš, na vojně na ni zapomene za čtrnáct dní.“

„Hm. Jenže víš, Světluško, je tu jistý malý problém.“

„Jaký problém?“

Ale vysvětlení se nedočkala, však se do něho Jarolím příliš nehnal.

Do kanceláře totiž bez zaklepání vrazila Dana, oči má navrch hlavy, sotva dechu popadá a jen vyrazí:

„To je strašný, paní Světlo, to je strašný.“

„Co jsi zas provedla, ty nešťastnice, tak mluv! Co je strašný?“

„Helena.“

„Co se stalo?“

„Helena, to je strašný. On povídal, že je to strašný.“

„Proboha, kdo? Tak mluv!“

Jarolím vzal vyděšené děvče za rameno, posadil ji na židli, dal jí napít koňaku, usrkla a hned doušek vyprskla.

„To je ještě strašnější, tohleto.“

„Prosím tě, tak se seber a mluv!“ křikla paní Světla a Danu to uklidnilo víc než laskavé zacházení.

„On volal, tedy v příjmu, dole, povídal, je tam Helena, já povídám, nepřišla, ještě nepřišla…“

„Prosím tě, co mi tu blábolíš? Za první, kdo volal, za druhé, co volal, a za třetí, jak to, že Helena nepřišla, když ty sama jsi mi říkala, že je s Urbanovou?“

„Vám jsem přece něco musela namluvit, ne? Já myslela, že zaspala. A kdo volal, jak to mám vědět, přepli to z centrály dolů, Šantala povídá, Dano, pojď sem, to je pro vás, já povídám haló, on povídá, je tam Helena, já povídám, není, ještě nepřišla, on povídá, to je strašný…“

„Ale co je strašný?“

„To já nevím, to byste musela slyšet, já úplně cítila, jak se leknul a jak vykřikl, to je strašný!“

„To je strašný,“ uleví si paní Světla, „tedy s vámi je to úplně strašný.“

„Kdybyste slyšela ten hlas, jak on řekl, to je strašný…“

„Prosím tě, mlč už. Vždyť ta holka bydlí úplně sama a vy ji klidně necháte a ještě řeknete, že přišla. Kde bydlí?“

„Já nevím. Má někde garsonku.“

„Někde. Zavolej osobní! A bleskem! Hergot, tady v tom skladě nikdo nemá mozek, koho tam za ní pošlu, jedna větší trdlo než druhá.“

„Já bych tě tam hodil,“ nabídne se Jarolím, „mám dole vůz.“

Ovšem, když jde o Helenu, může se přetrhnout, pomyslí si v této vypjaté situaci paní Světla a neodpustí si poznámku:

„To věřím, to ty rád.“

S nechutí nasedne do trabanta, taky si mohl koupit něco lepšího, těch alimentů zas tolik neplatí. Vůz jede pomalu, paní Světla nahlíží do lístku s adresou a diriguje.

V nehezké ulici stojí omšelý dům. Oba se dívají s nedůvěrou na oloupanou omítku, okna se zdají zlověstně temná.

Když žena vystupuje, praští se do hlavy.

„Taky si můžeš pořídit pořádné auto,“ řekne zlostně.

„Mám jít s tebou?“

„Radši si hlídej ten vůz, ať ti ho někdo neodnese v tašce!“

Jde sama, odhodlaně vstoupí do ponurého vchodu a zamrazí ji. Projde chodbou, uhodí se do lokte o výlevku, je tu šero, a vyjde po schodech na balkón. Nevzala si brýle, zdálky se snaží přečíst vizitku na prvních dveřích, ale vtom zaslechne zakňučení psa.

Rychle proběhne balkónem podle zvuku, zaklepe na dveře, pes párkrát zaštěká. Okno bytu vede na pavlač, je zevnitř zastřeno záclonkou, žena přitiskne obličej ke sklu, záclonka je poodhrnuta, nahlédne do šeré místnosti. Nejdřív rozezná psa v kostkovaném kabátku, panáčkuje a kňučí, po zemi leží ústřižky látky, nějaký kostkovaný pléd leží na posteli, ne, to není pléd, dolů z postele visí nehybná ruka.

Žena nerozvažuje ani okamžik, rozbije okno.

A rázem je uvnitř, třese dívkou, která se při nezvyklém hluku trochu probrala, ale zřejmě se nemůže vzpamatovat.

„Co jsi snědla,“ křičí na ni paní Světla, „okamžitě mi řekni, co jsi snědla.“

Je to tak neočekávané, že rozespalá Helena poslušně odpoví: „Rajčata a dva keksy.“ Otře si obličej dlaněmi a trochu se vzpamatuje.

„A jiného nic? Tak mluv! Nejdřív nad každým ohrnuje nos a pak naletí na grázla.“

„Jak to víte?“

„Ale prosím tě! Víš aspoň, jak se jmenuje?“

Helena se už docela vzpamatovala, našla i svůj obvyklý tón.

„Samozřejmě, že vím. Jednou normálně zaspím a vy hned děláte poplach.“

„Normálně v kabátě! To povídej někomu jinému.“

„Byla jsem unavená, no.“

Je to zvláštní, jak tvrdě usnula, dosud nikdy se jí to nestalo. Ani budíka si nenatáhla. Teď si vzpomene na oči, vstane a otírá si je před zrcadlem.

„Vážně jsi nic nesnědla?“

„Ne.“

Vezme mrkev a začne ji chroupat.

„Tak to je ta tvoje garsonka,“ rozhlédne se s odporem paní Světla, „žere to jako králík, tisíce to platí za psa, kdyby sis radši koupila almaru.“

„S almarou nemůžu mluvit.“

„A se psem si popovídáš! Kolik je ti? Osmdesát, jo?“

Helena se jen ušklíbne a natruc pohladí Agyho, pes jí skočí na klín a olizuje jí tvář. A jak se mazlí se psem, vypadá tak smutně a opuštěně, že vzbudí soucit i u své nepřítelkyně.

Přisedne si k ní na postel a naléhavě řekne: „Tak a teď mi hezky vyklopíš, jak se jmenuje, a já ti ho najdu, kdyby se schoval dva metry pod zem.“

„Když budu chtít, najdu si ho sama. Já nikoho nepotřebuju. A nesnáším lidi, co mi rozbíjejí okna a lezou mi do bytu.“

Pohlédnou na sebe, obě mají oči naběhlé slzami. Ani jedna z nich netuší, jak jsou si vnitřně podobné, obě jsou stejně nedůtklivé netýkavky.

„No jen mi vynadej, že jsem měla o tebe strach, jen do mne, do mne se toho vejde.“

Trpkost tónu Helenu zahanbila. V rozpacích vstane a upravuje si vlasy, shodí svůj pomačkaný plášť.

A tu zacloní okno Arnošt Jarolím.

„Stalo se něco?“

„Ne, všechno je úplně normální,“ odsekne paní Světla, „normální grázl. Tak nám pověz, jak se jmenuje tvůj kytarista?“

„Kytarista?“ užasne Jarolím.

V jeho hlase, v jeho bezradném postoji je cosi tak známého, že se Helena odvrátí, padne obličejem na postel a hystericky křičí:

„Jděte pryč, jděte všichni pryč, nechte mě!“

Muž odejde, ale žena se nevzdá.

„Počkám dole. Obleč se a pojď, tam ti bude líp, věř mi to. A mluv si, co chceš, já ho vypátrám, a co mu řeknu, to si tedy za rámeček nedá.“

Ani paní Světla, ani Helena děvčatům nic neřekly, zato Dana nepomlčela o záhadném zavolání a holky zvědavě obcházely, vytušily, že se něco stalo. Helena se obávala nejvíc jejich škodolibosti, ale četla v jejich očích spíš soucit, jako by se jim svými nesnázemi přiblížila.

Trochu ji uklidnilo, že Petr volal, přece jen má strach. Ale jestli si myslí, že za ním poleze a že ho bude uhánět, je na omylu. Obešla se bez táty a bylo jí šestnáct, co by se neobešla bez Petra, kterého zná pár týdnů. Žila bez něho víc než dvacet let, vydrží to tedy dalších čtyřicet.

Nemůže vědět, že se právě teď dovršuje její osud.

Jarolím zaťukal na dveře kanceláře. Už má zas své obvyklé ironické oči. Když slyšel slovo kytarista, nejprve se polekal, ale pak se mu situace začala líbit, shledával, že je docela zábavná, měl jistý pocit zadostiučinění.

„Tak už jde, Světluško.“

„Kdo?“

„No kytarista. Chtěla jsi s ním mluvit, ne?“

Paní Světla vyšla z kukaně, mužova dobrá nálada ji mátla, má určitě za lubem něco nekalého.

„Ovšem, že jsem s ním chtěla mluvit. Já si s ním promluvím, že ho to bude do smrti mrzet.“

„Máš příležitost.“

Zbledla. Bylo to neuvěřitelné. Kolem regálu se sunul její Petr, v jeho nejistotě bylo přiznání viny, nemusil ani mluvit.

„Snad mi nechceš říct…“ zašeptala zkrotle Světla.

„To rozhodně nechci,“ ohradil se Jarolím, „ať ti to řekne sám.“

Paní Světla se hrozivě blíží k synovi. Ale Petr se vzchopil, snad cítí oporu v otci, snad se nechce shodit před děvčaty, která vykukují hned na jednom, hned na druhém místě jako myši.

„To ty, mami,“ brání se útokem, „to jsi zavinila ty, mami, no vážně, to je všechno tvoje vina, tvoje, fakt, pořád jsi mi o nich vykládala, co Dana, co Helena, pořád jsi o Heleně říkala, že je intertalent, tak já jsem si chtěl jako udělat, no prostě jsem chtěl udělat fór.“

Couvá, ale matka po něm skočí.

„Cos chtěl udělat, opakuj to!“

Ale Helena zadrží v posledním okamžiku trestající ruku: „Vy se do toho nepleťte, jo! Vám do toho nic není!“

„Tak mně do toho nakonec nic není? No to je moc zajímavé.“

Petr stojí na místě a neví, co si má počít, nejraději by se viděl daleko odtud. Děvčata už nevykukují, ale zcela klidně si ho prohlížejí, ještě nepochopila situaci, ale v každém případě si přijdou na své.

Jarolím vzal za ruku Helenu i Světlu, drží je rozepjatými pažemi co nejdále od sebe.

„Petr se náhodou jmenuje Jarolím, jestli vám to neřekl.“

„Říkal Prokop.“

„Já mu dám Prokopa! Je to jeho syn! Povedený synáček, celý tatínek.“

„No prosím, najednou je můj,“ ohradí se Jarolím, „najednou.“

„Kytarista!“ rozčiluje se paní Světla. „Že já mu tu jeho kytaru dávno nerozbila o hlavu. A to chce ještě motorku!“

Petr kouká do země, nezmohl se na nic, ale tohle je už přece jen přehnané, aspoň matku tiše napomene:

„No tak, mami, nech toho.“

Helena užasla. Začíná všemu rozumět, ale nemůže si to srovnat v hlavě. Jediný normální člověk je v této chvíli Jarolím, Helena se obrátí na něho.

„Prosím vás, řekněte mi úplně vážně, je to váš syn, nebo její syn?“

„Ale Helenko,“ odpoví jí s mírnou výčitkou, „na začátku jsou vždycky dva, to byste snad už mohla vědět.“

Helenu jeho mírný tón ještě popudí, připadá jí, že se proti ní všichni spikli, aby ji pokořili.

„A já hned věděla, že je to zmetek! Jako ta jeho váza a slepovaný koloušek! Umělec!“

„Petře,“ zaúpí paní Světla, „v mém bytě! Ty se nestydíš zavést holku do mého bytu?“

„Do našeho bytu, ne?“ odpoví nevraživě Petr. „A vždyť jsme jen zpívali, viď?“

„Jo,“ řekne tvrdě Helena, „zpívali. A pojedeme na zájezd. Na Kubu.“

„Na Kubu jsem náhodou neříkal.“

„Jo na zájezd, hm, to ti namluvil?“ Paní Světla je už na výši situace, rozhodla se a energie se jí vrátila. „Na vojnu jde mladý pán. Ale nic se, Heleno, neboj, jenom na pět měsíců, takového frézaře si fabrika nepustí. Ale vezme si tě hned, já to zařídím, kdybych měla jít za generálem. A hned zítra se přestěhuješ ke mně, v té díře tě nenechám. Já už na tebe dohlídnu, jíst budeš třikrát denně teplou stravu a tu svou čistokrevnou potvoru vyhodíš!“

Helena se v průběhu dlouhé řeči měla kdy vzpamatovat, nepoddá se, tím spíš se nepoddá, že má obecenstvo, a to ji nesmí spatřit na kolenou.

„A víc už nic?“ zeptá se jízlivě. „Tak si pamatujte, paní Světlo, i kdybych měla paterčata, tak si toho vašeho Petříčka nevezmu, za prvé proto, že je to podvodník a lhář, a za druhé proto, že je to váš syn. A jíst si budu, co chci, a chovat si budu třeba bernardýna nebo sánskou kozu. A než bych bydlela s vámi v první kategorii, tak se radši odstěhuju na záchod!“

Všichni na ni hledí, zapomněla na svůj vybraný slovník i na své pózy a je ve své vzpouře hezká. Petr na ní může oči nechat, je to první člověk, který se dovedl jeho matce vzepřít. I Jarolím na ni hledí se sympatií a porozuměním, jediný z přítomných si uvědomuje, že si Petr vybral podvědomě partnerku podle matky a že mu z toho vyplyne ještě hodně nesnází.

„No ta nám zazpívala,“ řekne paní Světla sklesle, „to mám za všecky starosti.“

Ale hned se vzchopí, energicky postrčí Petra k Heleně.

„Tak co stojíš? Okamžitě ji požádej o ruku!“

Udělal by to rád, ale jinak, o samotě a ze své vůle.

„Nech mě! Ona nechce, já nechci, tak se do toho nepleť!“

„Tak ty ji nechceš?“

„Ne.“

„Ale já nedovolím, aby moje vnouče bylo nemanželské, to nedovolím.“

Děvčata se po sobě kouknou, Jířa jen tiše prohodí, že na tom starého čerta záleží, hlavně, aby to děťátko bylo zdravé.

„Mělas mu radši dovolit tu motorku,“ usměje se Jarolím.

„Než srazit vaz, to už je přece lepší se oženit!“

„Myslíš?“

„Ty radši něco dělej, jsi přece otec!“

Jarolím pohlédne na Petra, na ženu, na děvčata, pokrčí rameny, vezme Helenu za loket a velmi tiše řekne:

„A co mě, Helenko, mě byste si nevzala?“

Pohlédla mu do očí, mrkl na ni, usmála se, objala ho a políbila na tvář.

„Vás? Vás bych si vzala moc ráda.“

Všichni zkoprněli.

„No mami,“ nezdržel se vyděšený Petr.

„Co mami,“ odstrčila ho matka, „maminku máš teď tamhle, tos to vyhrál. Když se ti narodí kluk, tak to bude tvůj bratr a ona bude jeho babička. To je přece skandál! A to se musí stát v mé rodině! V mém skladě! Co já tu nechala potu a nervů! A nač!“

Jarolím a Helena se dosud slušně, ale okázale drží v objetí, výbuch se jich zdánlivě netýká. Ale když se Petr obrátí zády a beze slova odchází, zkazí Helena hru a zavolá za ním:

„Petře! Petře!“

Ale chlapec se ani neohlédne.

„Helenko,“ vykřikne zoufale Dana, „Helenko, utíkej za ním.“

A sama běží první, je to marné, nedohonila ho.

V úzké uličce se srazila s provozářem.

„Co je?“ podiví se Šantala shromáždění, „stalo se tu něco?“

„Jo, stalo,“ ozve se slavnostně Světla, „chci vám říct, že tady zůstávám, že se odsud nehnu a hotovo!“

„Jo děvče, to já znám, a zítra začnete naříkat.“

„Nezačnu! S tím je konec! Zůstanu tady a vynesou mě leda nohama napřed!“

„Hurá, já se vdávám!“ padne jí kolem krku Věrka.

„Já asi taky tó,“ vyletí Dana, „on mě tó, on to říkal!“

Paní Světla strpí jejich objetí, ale oči se jí tvrdě lesknou.

„Vy jste se tu tedy všichni zbláznili,“ zoufá si Šantala, „nejdřív zdržujete inventuru, pak se ještě chcete vdávat, to jsem tedy zvědav, jak tuhle předávačku zdůvodním, to abych to vzal jako kontrolní inventuru.“

„Však vy si poradíte,“ řekne sladce paní Světla a dokonce položí ruku Šantalovi na rameno (dá jí to dost přemáhání), vine se k němu a lichotí mu, „kdo už by si poradil, když ne vy. Jenom kdybyste laskavě upozornil pana Jarolíma, že cizí lidé nemají do skladu přístup.“

Šantala tušil v medu žihadlo, nešťastně vzhlédne k Jarolímovi.

„To se vám řekne, Světlo, já přece pana Jarolíma přemluvil, aby dal výpověď, nasliboval jsem mu bůhvíco a jak teď před ním vypadám?“

„Ale se mnou si nedělejte hlavu,“ ozve se Jarolím, „já nemusím na vedoucí místo, pro změnu si docela rád zamakám.“

Pobaveně se usmívá, pokukuje po Světle.

„Ale tady ne. Já nikoho nepotřebuju.“

„Jak to, že ne?“ zpraží ji Šantala, „vždyť si pořád stěžujete. Konečně budete mít kvalifikovaného dělníka, chlapa k tomu, ten vám aspoň nepůjde na mateřskou.“

Paní Světla semkne rty, už nepromluví ani slovo. A pan Jarolím od ní uslyší jen strohé rozkazy, jiného se nedočká. A holky taky, teď teprv uvidí, co je to pravá vojna. Jen si honem nemůže na žádný rozkaz vzpomenout.

Vejde do své kanceláře, zabouchne za sebou a sedne si na židli. Nohy jí odpírají poslušnost.

„Vagóny, dva vagóny,“ zaslechne zřetelně a skoro to přivítá. Teď může aspoň všechny prohnat.

Maruška dojde až ke kanceláři, zaklepe, podá jí nákladní listy. Paní Světla si nasadí brýle, sundá si je, dívá se zdálky na nákladní list, opět si nasadí brýle a přiblíží je k očím.

„Talíře?“ Vymrští ji to ze židle. „Kde je ten džbáneček modřanský, kde je, krucifix, ta vázička leptaná! Já ho snad zabiju!“

„Paní Světlo,“ uklidňuje ji nejmenší Světluška, „kdybyste viděla ten dezén.“

Paní Světla opět sklesla do své židle, to už bylo příliš.

„Dezén,“ opakovala tiše, „já vám dám dezén.“

A za sklem viděla, jak Věrka chytla Jarolíma za ruku, prý jdem na to, Arnošte, ať se dostanem domů. Arnošt nám píchne, přidala se Dana, běžely s ním napřed a Helena pluje za nimi.

„Ježíš, není vám špatně?“ polekala se Maruška. „Chcete meprobamat?“

„Ne,“ procedila mezi zuby skladnice, „nitroglycerin!“

A z tónu je každému zřejmé, že potřebuje nitroglycerin ne na srdce, ale k detonaci, která by srovnala celý sklad se zemí.

XII

Při práci se všechno srovná, vagóny musí být vyloženy co nevidět, s vykládkou by nebyl problém, ale kam dát talíře, to už je mnohem horší, zvlášť když skladnice trucuje.

Ale Jarolím moc dobře, ví, že jí to nedá, zatím sám diriguje děvčata do odlehčovacího skladu, jen je nabádá, aby to tam nepopletly se starým zbožím.

Rybička ještě počítá, holky slyší jeho brumlání a je jim to směšné, naschvál mu nic neřeknou, ať se upočítá.

Babka Janinka jukla přes talířovou hradbu, zažral se do toho tak, že ji ani nepotřebuje.

„Co to nosíte? Zas talíře?“

„Ale s kytičkami,“ ukazuje Maruška.

„No ten Kuba je blázen.“

Maruška se zastavila. Okouní, konečně se přece odváží zeptat.

„Vy myslíte, že je blázen, Janinko? Vám se nelíbí?“

„No,“ rozmýšlí se Janinka, „na tu bídu tady ještě ujde. A blázen, to zrovna ne, on má všude ty škatule, není u něho k hnutí.“

„Vy jste u něho byla?“

„No.“

„A on pozval i vás?“

„Ale to on zve každou, Maruško, jenže ty naše řehtačky z něho mají legraci, já mu chtěla udělat radost, tak jsem tam šla. Ale já zas na to nemám ty oči, on ti sbírá takové mrňousky, jeden je jako druhý, pendrek jsem rozeznala.“

Marušce se před očima zjasnilo, svět už se nezdál tak docela černý. Talíř s kytičkami ji začal v rukou hřát.

„Janinko, a vy si myslíte, že když někoho pozve, tak nemá nějaké ty postranní úmysly?“

„Ale ne,“ zastala se ho babka, „to se neboj, Maruško, to je moc slušný člověk, za celý večer si na mne nedovolil to nejmenší.“

Maruška položila talíř, už ji volají, zdržela se, ale zato je jí do zpěvu.

Vyhne se Šantalovi, seskočí z rampy, chce obejít vagón, stáhne se zpět. Neboť zahlédla něco, co určitě mělo zůstat mezi dvěma lidmi, za vagónem stála Helena s nějakým mladíkem (to bude nejspíš ten kytarista, škoda, že jsem zrovna nebyla nahoře), rozmáchla se a uhodila ho do tváře a on se ani nehnul, ani nic neřekl, jen ji bylo slyšet, jak vzlyká.

„Jířo, pojď se podívat,“ zvěstuje honem Maruška, „Helena brečí.“

„Ne.“

„Brečí, čestně.“

Tahají i Danu, Arnošt nakládá s Věrkou na ještěrku, ani si nevšimli, že je holky opustily, ty se plíží za vagón, vidět Helenu brečet je největší senzace dne.

Ale kdež, nebrečí, směje se na celé kolo a něco vykládá, ona se mnou třese jak s hruškou a co jsi snědla, pořád jen, co jsi snědla a já jí říkám rajče a sušenky, Petr se směje s ní, tiskne ji k sobě, líbají se, holky musí stáhnout Danu zpátky, tak zaujatě je sleduje. Ale ti dva nevidí ani neslyší.

A už důležitě přichází paní Světla, nedalo jí to, jde se Šantalou a s Urbanovou, zřejmě dávají dohromady celou komisi, Kubík jde o dva kroky za nimi a mračí se.

Děvčata se honem uklidila ke dveřím vagónu, jen něco rychle chytit do ruky, ale představená si jich nevšímá, neochvějně jde dál.

„Neviděly jste Rybičku?“ zeptá se Šantala.

„Ne.“

„Je v talířích,“ napoví Maruška.

Komise se žene dál za svým předsedou, jen Kubík se zastavil.

Maruška uhne, ale Kubík jí nechtěl ublížit, jemně sebere z jejího límečku broučka, malé sedmitečné sluníčko a řekne:

„Coccinella septempunctata.“

Děvčátko se blaženě usměje.

Je po pracovní době a Tomášek se nemohl dočkat, objeví se na rampě, málem se srazí s paní Světlou, ale nevyvede ho to z konceptu, teď už ho nevyvede z konceptu vůbec nic.

„Dobrý den, paní vedoucí,“ řekne plynně, „nevíte, prosím vás, kde je Dana?“

„Já tó,“ vyletí Dana a chytne ho za ruku, „pojď, já hned tó.“

Zavedla ho do chodby, běží za Věrkou, dostala totiž úžasný nápad, jak Tomáškovi zaimponovat, umí jezdit na ještěrce jako každý jiný, to jen paní Světla jí nedůvěřuje, od té nešťastné vázy přece nerozbila nic, tu vázu stejně rozbila Věrka, teď jde jen o to, jak ji přemluvit, aby z ještěrky slezla, musí ji nějak odlákat, i kdyby za ní měla poslat Stáňu.

Ruch a shon se nedotkl jediného člověka, Rybička počítá a počítá, píše na papírky, už vynalezl systém, jak se dá tato nadlidská práce zvládnout, trvalo to, ale nakonec se našel fígl.

Nevšiml si, že Janinka zneklidněla, že začíná pobíhat kolem dokola jako slepice za plotem.

„Předsedo,“ řekne užasle, „vždyť oni nás tu zarovnali“

Neslyší ji, počítá.

„Člověče, vždyť se odtud nedostaneme nikudy ven. No a teď jste mě zkompromitoval a budete si mě muset vzít.“

„Sto dvanáct tisíc,“ odpověděl Rybička, „tři sta sedmdesát šest, pasuje to na chlup.“

Ale sotva to dořekl, ozve se výkřik a rachot, Dana prosadila svou. Jede výborně – jen zastavit se jí podařilo o vlásek později.

A pěkná várka talířů řachla Rybičkovi pod nohy. Stojí ve střepech, zvedá tužtičku a vítězně prohlásí:

„A přece jsem to spočítal!“