Znění tohoto textu vychází z díla Cesta do země Mašukulumbů tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1973. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

Text a obrazový materiál díla (Emil Holub: Cesta do země Mašukulumbů), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 12. 9. 2018.

 

 

OBSAH

Upozornění pro čtenáře

Úvod.. 7

1 Do Kapského Města.. 12

2 Colesbero. Cesta Svobodným státem Oraňským.... 19

3 Západními krajinami Zavaalska. Pobyt na řece Matebe a horním toku Notuany   35

4 V údolí řek Marika a Limpopa. Při ústí Notuany.. 50

5 Jižními končinami Východního Bamangvatska.. 64

6 Bezvodými končinami ve středu Východního Bamangvatska.. 84

7 Písčitá planina kalužin. Katastrofa v klamakleňanském les.. 95

8 První pobyt v údolí řeky Matece.. 111

9 Viktoriiny vodopády. Druhý pobyt v Panda-ma-Tenc.. 132

10 Druhý pobyt v údolí řeky Matece. Malárie v poříčí středního Zambezi  145

11 Pobyt v Lešumském údolí a při dolním toku řeky Čobe.. 167

12 Třetí pobyt v Panda-ma-Tence.. 178

13 Výprava na sever za řeku Zambezi. Z Panda-ma-Tenky do Gazunguly a dále do Mo-Rukumi  197

14 Z Mo-Rukumi do Mo-Sinkoba.. 221

15 Z Mo-Sinkoba do Mo-Monkvemba.. 233

16 Pochod z Mo-Monkvemba do Mo-Ponde. Pobyt u Mo-Panzy a cesta k mašukulumbské hranici  254

17 Mašukulumbové. Krajina od M’Bezy ke Kaboromandě.. 274

18 Z Kaboromandy k řece Luenge. Knížectví kaboromandské a bosanžsko-kasenžské   294

19 Pobyt v obvodu vesnic Nikoby a Diluky.. 335

20 Pobyt u Ňamba. Pochod do Galulongy.. 355

21 Den druhého srpna 1886.. 383

22 Od řeky Luenge k jižní hranici mašukulumbského území. 414

23 Návrat územím Matoků. Od vesnice Masozy k makalackému Inquisi  432

24 Konec cesty.. 451

 

   

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

Úvod

Mučila-Aumsinga! Vy dvě slova serocká zůstanete mi nezapomenutelnými, navždy vryla jste se hluboko v mysl mou! Ó trudné vzpomínky! Jenom s hrůzou připomínám si nejnešťastnější den své první výpravy. S každým bych se byl znepřátelil, kdo by mne ještě 4. prosince 1875 upozornil na nedostatečnost a chatrnost mých člunů. Veškeré moje naděje spočívaly na šťastném výsledku cesty po Zambezi, tudíž na čtyřech loďkách maruckých, s nimiž jsem se pustil proti proudu dosud neprozkoumaného veletoku. Kdo někdy vším úsilím duševním pachtil se za určitým cílem, pochopí, že jako badatel, který v mysli se již rukama chápal svého cíle, neuvažoval jsem valně o nedostatečnosti svých dopravních prostředků. Avšak neštěstí kvapí rychle. Dne 4. prosince musila výprava překonat peřeje Mučilu‑Aumsingu nad městem Šešeke. Jim bylo souzeno, aby zničily naděje chované od dětství, aby zmařily dlouholeté úsilí a těžkou práci v diamantových polích.

Kterak bych mohl zapomenout na onen prosincový den! Jako obraz rozvíjí se mi v mysli onen neblahý výjev. V těsném říčním rameni uprostřed pěnivé peřeje pokouší se člun s léky a s většinou nejdůležitějších prostředků mé výpravy proniknout vpřed. Čtyři svalnaté tmavé postavy veslují. Nebezpečné místo je sice krátké, člun malý a úzký, a přece je zapotřebí obrovské síly, aby postoupil kupředu. Černohnědé postavy, zpocené a ztěžka oddechující, se snaží překonat vzdorný živel. Marně. Co značí tyto nepravidelné údery vesel? Nebesa, mužstvo již nevládne člunem! Proudem uchvácena staví se loďka znenáhla napříč proudu, vesla jako slabé hůlky nezmohou nic. Člun se obrací napříč.

Ještě poslední pokus. Opětně udeří vesla téměř nadlidskou silou v kypící proud. Poslední pokus, aby náhlé, hrozivé nebezpečenství bylo odvráceno – ale vše, vše nadarmo. Malomocně se smekne veslo po skalnaté půdě, nejbližší vlna narazí na bok loďky a před mým zrakem pochová moje léky, střelivo a přemnohé nenahraditelné věci. Bezmocně jsem to pozoroval, neboť jsem bez vlády spočíval ve druhém člunu, schvácen zimnicí. Když jsem se pak vzchopil a chtěl se pokusit aspoň něco zachránit, tu mne zadrželi moji lidé na člunu násilím. Šílený skok do vln bych dojista zaplatil životem. Když jsem viděl, jak se loďka potápí, bylo mi, jako by s tímto malým člunem moje sláva, celý úspěch výpravy, zkrátka veškeré moje pozemské štěstí zapadlo do hrobu. Otupělý sklesl jsem do člunu nestaraje se o svůj příští osud. Člun, ve kterém jsem byl, překonal šťastně divoké peřeje a záhy mne vysadili černí druhové na pevninu.

Když jsem se poněkud vzpamatoval, poznal jsem, že po ztrátě střeliva, léků a většiny předmětů určených k výměně nelze pomýšlet na další cestu, avšak v témže okamžiku jsem pojal také nezvratný úmysl: Navrátím se, abych pokračoval v započatém díle! K návratu mne nabádala nejen touha znovu se vydat do končin na severu řeky Zambezi; zkušenosti totiž, nashromážděné za pobytu v těch končinách v letech 1875 a 1876, mi objasnily víc než kterémukoli Evropanovi, čeho lze ještě na zambezijském proudu dosíci. Především tyto zkušenosti mne pohnuly k tomu, abych vší silou pokračoval ve svých výzkumech, jež jsem započal na středním Zambezi. Již tehdy jsem byl úplně přesvědčen, že marucká říše náleží k nejzajímavějším končinám africké pevniny. Různé kmeny s rozmanitými obyčeji a jmenovitě rozštěpení jednoho kmene, pozorované už u Bečuánů, vábí etnologa. Novými druhy nadmíru bohatá zvířena, květena oplývající hojností dosud neznámých bylin, důležitých pro lékařskou vědu, i Albertova země, proslulá horopisnými poměry, působí na přírodozpytce. Nejvíce ze všeho však láká ono tajuplné kouzlo, které působí neodolatelně na každého jihoafrického cestovatele, kouzlo vydat se na území Matoků a Mašukulumbů, kam dosud nevkročil žádný Evropan. Proto jsem použil pobytu ve vlasti od roku 1879 až do roku 1883 především k tomu, abych se vědecky i hmotně připravil na druhou jihoafrickou výpravu, založenou na velikých rozměrech. V touze odhalit závoj z těchto tajemných zemí, které přátelsky kynou neohroženému muži, soustředilo se veškeré moje úsilí a stalo se úlohou mého života. Mým záměrem bylo učinit slapy Viktoriiny nebo ústí řeky Čobe východiskem cesty na sever od Zambezi a potom pochodem na sever dosáhnout břehů jezera Bangveola. Nedávné události v Súdánu zhroutily úplně můj původní rozvrh, podle něhož jsem zamýšlel projít pokud možno celou pevninu od jihu k severu. Dosažení břehů bangveolských zůstalo tedy nejbližším cílem, avšak tento cíl byl spojen s podmínkou: Prozkoumat území mašukulumbské. Při osmiměsíčním pobytu v poříčí zambezijském jsem se přesvědčil, že do těchto krajin lze dospět od středního Zambezi, jestliže poplujeme buď po Zambezi vzhůru, nebo jestliže se pustíme přímo na sever od ústí řeky Kafve. Proto jsem ustanovil za přední úkol své výpravy na sever od Zambezi průchod krajem Matoků a Mašukulumbů. Úkolem mé výpravy bylo seznat poměry severních Matoků a Mašukulumbů, které jsem v roce 1875 spatřil jako vyslance na Sepopově dvoře, v jejich vlastní domovině, vědecky je pozorovat a vyplnit jeden bílý prostor na mapě Afriky.

Cesta od řeky Zambezi k jezeru Bangveolu vedla úplně neznámým krajem, a byla tedy nebezpečná, avšak její šťastný výsledek byl v kaž­dém směru spojen s novými objevy, kdežto výprava od středního Zambezi do Mosamedesu a Loandy není za našich dnů tak obtížná, poněvadž v Lialui, hlavním městě Maruců, se stýkají angličtí kupci z jihu (směrem od Šošongu), anglicko­‑němečtí z jihozápadu (od Velrybí zátoky), a konečně portugalští od tropického pobřeží na západě. Cestu od ústí řeky Čobe do Loandy, ačkoliv je zčásti nepříjemná, lze označit vcelku za pohodlnou, poněvadž panující Marucové střeží střední tok Zambezi a od krále Luaniky si lze lacino opatřit čluny i veslaře. Avšak podobná výprava by nepřinesla žádné nové zeměpisné ani národopisné výzkumy, podobně jako prvá moje cesta. Opakovala by většinou jen to, s čím nás již jiní badatelé obeznámili.

Vedle rozluštění zeměpisných záhad severně od řeky Zambezi záleželo mi při výpravě hlavně na tom, abych nashromáždil pokud možno hojné vědecké sbírky a obohatil jimi potom ústav ve své vlasti. Tyto sbírky jsou hlavním výsledkem mých vědeckých výzkumů. K nim se druží odborné deníky, jejichž úplnost však velice utrpěla, když byl náš tábor vypleněn u Galulongy. Tehdy přišlo nazmar z 32 deníků 18 kusů, mezi nimi 14 deníků odborných. Výtěžkem prvé cesty jsem obdařil 113 muzeí a ústavů. Také moje nynější sbírky se stanou veřejným majetkem vědeckých ústavů. Dále jsem se chtěl na své výpravě pokusit otevřít v jižní Africe nové tržiště domácímu průmyslu. Tomuto cíli měla posloužit výstava v Kapském Městě, která by obsahovala vybavení výpravy a četné dary určené pro přátele v jižní Africe.

Průvod můj skládal se z osmi osob: mé manželky Růženy Holubové, mne a šesti pomocníků. Byli to: Čech Josef Špíral ze Šťáhlav, Moravan Antonín Haluška z Velkého Rajhradu, Karel Bukač a Osvald Söllner z Víd­ně, Dolnorakušan Ignác Leeb z Harmansdorfu a Maďar Fekete Jánoš z Čogradu. Všichni muži, kteří mne doprovázeli, byli příslušníky rakouské armády, protože jsem se při výběru řídil zásadou, že pro zdar velké výpravy je podmínkou vojenská kázeň. V nadějích, které jsem vkládal do svých společníků, jsem se nezklamal. V našem průvodu se také nacházela Bella, malá bečuánská dívka, kterou jsem podle svého slibu opět odváděl do její africké vlasti.

Veškeré potřeby byly uloženy ve 164 bednách a balících. V tom počtu bylo také zahrnuto 30 beden s dary pro ty, jimž jsem byl od prvé své cesty zavázán díkem. V deseti bednách byly stoly a skříně, které jsem potřeboval ke své výstavě v Kapském Městě. Tři bedny pak obsahovaly fosilie a knihy určené pro jihoafrická muzea v Kapském Městě a Grahamstownu i pro Filozofickou společnost v Kapském Městě.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

1
Do Kapského Města

Na šťastné shledání! Tak zaznělo naposled mocným hlaholem dne 18. lis­topadu 1883 na nádraží severozápadní dráhy – ještě jeden vděčný pokyn přátelům a již nás unášel vlak v temnou noc. Příštího jitra jsme poslali z Děčína poslední pozdrav milené vlasti, potom jsme vjeli na německou půdu, navštívili jsme rychle za sebou Drážďany, Berlín a ne­dlouho potom jsme stihli do Hamburku, největšího přístavu na evropské pevnině. Dne 22. listopadu jsme vstoupili v Hamburku na loď Pretoria. Konečně dne 21. prosince jsme uzřeli Stolovou horu, nejvyšší hlídku Kapského Města. O den později jsme byli v Kapském Městě.

Africká pevnina se neobjevuje cizinci nikde na svém pobřeží tak velebně jako na tomto místě. Amfiteatrální poloha města, rozloženého podél mohutné zátoky, kolmé stěny stolové hory, které se těsně za městem vypínají do výše 1000 metrů, a vpředu stále vlnící se moře, to vše činí mocný dojem na cestovatele, který po dlouhou dobu nespatřil nic krom oblohy a mořských vln.

Vzezření Kapského Města se podstatně liší v době letní a zimní. Od května do října přivádějí pasátní větry od severovýchodu deště, a proto se skví celé okolí v nádherné zeleni. Léto na jižní polokouli, trvající od listopadu do května, přináší kapskému pobřeží suché počasí, jehož vlivem lateritová půda vyprahne a rozpuká se. Na celém povrchu, na horách i v údolích, se objeví jednotvárná hnědožlutá barva, která působí velmi nepříjemně. My jsme stihli do Kapského Města v prosinci, tedy v době letního sucha. Pozdě večer jsme vpluli do přístavu.

Stál jsem tedy opět na jihoafrické půdě, u cíle svých dlouholetých tužeb. Avšak nepobyl jsem ještě ani den v Kapském Městě, ano uplynulo sotva několik hodin od našeho příchodu, a poznal jsem již zcela zřetelně, že poměry od roku 1879 se úplně změnily. Konaje přípravy ve vlasti a ubíraje se do Kapska, neustále jsem předpokládal, že se mému podniku dostane od kapské vlády i od tamějšího obyvatelstva podpory nejen mravní, ale i hmotné. Ani zdaleka jsem nepomyslil na to, že bych se octl v rozpacích, nemaje pohotově větší peněžní obnos. Když jsem v roce 1879 opouštěl jižní Afriku, provázel mé práce všestranný zájem, jehož jsem docílil jednak svými výzkumy, jednak výklady o poměrech domorodců v jižní Africe. Tehdy zastával guvernérský úřad v Kapsku šlechetný státník sir Bartle Frere, který vykonal velmi mnoho pro vědu v Indii a v Kapsku. On mne také vyzval, abych se opět navrátil do jižní Afriky a pokračoval v započatém díle. Téhož dne, co jsem opouštěl Kapské Město (5. srpna 1879), učinil pan Brown v parlamentu návrh, aby si vláda ještě před odjezdem pojistila mé služ­by k prozkoumání krajin na severní hranici Kapska. Poněvadž veškeré vrstvy obyvatelstva, jmenovitě sněmovní poslanci, mi byly velice nakloněny, bylo nepochybné, že tento návrh bude přijat, ale vláda odročila celou věc až do mého návratu. Všeobecná pozornost, která mi byla před odchodem věnována, vzbuzovala ve mně nejlepší naděje pro budoucnost. Vzpomínka na vydatnou pomoc a mnoho­slib­né ujišťování v Kapsku také způsobily, že jsem předčasně opustil vlast, maje po ruce jen skrovnou peněžní hotovost, ačkoliv jinak jsem byl vybaven na cestu znamenitě.

Když jsem dorazil do Kapského Města, podal jsem vládě žádost, aby mi bylo za přivezené věci sleveno clo, aby mi byla poskytnuta bezplatná jízda po železnici a zároveň aby se mi dostalo mravní podpory od vlády. Mimoto jsem doufal, že se mi dostane peněžní podpory od Filozofické společnosti a od Jihoafrického muzea. Za tyto výhody jsem nabídl: dříve než bych se vydal na cestu do vnitřní Afriky, hodlal jsem projít celým Kapskem, zdržet se v některých místech, vědecky zajímavých, a konat tam studia, hlavně v oboru etnologie, botaniky a geologie. O svých výzkumech jsem chtěl podávat v každém okresu zprávy. Z vý­nosu těchto přednášek bych si lehce opatřil potřebný peněžní obnos na cestu do vnitrozemí. Navíc jsem se zavázal, že polovinu vědeckých sbírek nashromážděných v Kapsku věnuji Filozofické společnosti v Kapském Městě a muzeím v Kapském Městě a Grahamstownu.

Kdybych tyto návrhy učinil v roce 1879, kapská vláda by je s radostí přijala. Avšak k velikému žalu jsem seznal, že se poměry od té doby úplně změnily. Sir Bartle Frere sklíčen těžkou chorobou odebral se mezitím do Anglie a na jeho místo nastoupil nový guvernér, sir Hercules Robinson. K vládě se pak dostali představitelé dřívější opozice. Nová vláda neuznávala sliby, které předtím učinil sir Bartle Frere. Odepřela rozhodně poskytnout mi jakoukoliv podporu, ano zamítla hned zpočátku mou žádost za slevení cla ze zavazadel a potřeb výpravy. Přitom zaujala dosud neslýchané stanovisko, že totiž zavazadla vědeckého badatele dlužno odhadovat tak jako náklad importérů. Požadovala ode mne na základě toho téměř 3000 zlatých cla. Svůj poža­davek zdůvodnila úspornými opatřeními ve státním hospodářství. Ná­mitky její arci nebyly bez podstaty, neboť zatímco jsem prodléval ve vlasti, stihla Kapsko obchodní krize, úhlavní nepřítel veškerých ideálních snah.

Najal jsem si na jihovýchodním konci města za měsíční nájemné 90 zlatých jednopatrový domek a rozhodl jsem se pro nejbližší dobu konat studia v okolí Kapského Města, protože mi na záruku anglického obchodníka kapitána Murrissona byly z celnice vydány nejpotřebnější předměty a některé vědecké nástroje. Vyjednávání s vládou pokračovalo a vleklo se donekonečna. Když jsem seznal, že moje doprošování bude sotva úspěšné, obrátil jsem se na přátele ve vlasti, aby mi v této nepředvídané tísni laskavě podali pomocnou ruku. Za tři neděle nato, dříve než jsem očekával, došla mne telegrafická zpráva, že pomoc z vlasti se dostaví. Telegram určený pro mne zněl: „Pomocný výbor je ustaven a zahájil činnost.“ Jaké nevýslovné kouzlo spočívalo v těchto slovech! Podpora z vlasti přišla velmi rychle, neboť již příštího dne po oznámení jsme obdrželi poukázku na 250 liber šterlinků, nedlouho nato druhou a za několik neděl i třetí. Naproti tomu jsem musel zaplatit mnoho, velmi mnoho cla. Kapská vláda namítala, že bez svolení parlamentu nemůže nic ze cla slevit, leč by porušila výslovné znění zákona. Dovolával jsem se slibů a povzbuzování, jakých se mi dostalo v Kapsku roku 1878‑79, dovolával jsem se návrhu pana Browna (v sezení parlamentu dne 5. srpna 1879), poukazoval jsem na svou zamýšlenou cestu po Kapsku, která by z největší části prospěla jen Kapské kolonii a znamenitě obohatila její muzea, ale vše činil jsem nadarmo. Celníci postupovali přesně podle předpisu. Když mne pak někteří z nich navštívili na výstavě, kterou jsem uspořádal, pravil mi správce celnice: „Odpusťte, že jsme byli nuceni clo od vás požadovat.“ V celnici obdrželi také nejdříve zprávu o pomoci, které se mi dostalo, a radovali se se mnou, jako by jim samým bylo prokázáno dobrodiní. Když zdejší časopisy otiskly zprávu o velkomyslné podpoře poskytnuté mi z vlasti, hrnulo se mi ze všech stran množství blahopřejných dopisů.

Také uspořádání výstavy bylo spojeno s velkými obtížemi. Zde mi byl velmi nápomocen pan Charles Poppe, ředitel firmy Poppe, Rossow a spol. Množství přirozených i nastrojených překážek se nakupilo v ces­tu mému záměru, takže jen nejupřímnější snaha prospět domácímu průmyslu zabránila, abych nepozbyl mysli a trpělivosti. Mezitímco se stále protahovalo vyjednávání o vhodné místnosti, užil jsem mimovolných prázdnin k vědeckým pracím a k shromažďování sbírek. Konal jsem rozmanité výlety ke Stolové hoře, na mořské pobřeží, ano i do pohoří Somersetského. Tyto výlety byly také dobrou školou pro výcvik mých průvodců. Do Kapského Města jsem se vrátil s hojným výtěžkem přírodnin, které byly z větší části odeslány přímo do Evropy.

O příhodné místnosti pro výstavu bylo konečně rozhodnuto. Přehorlivé snaze a přímluvě pana Poppa a místopředsedy živnostenské komory v Kapském Městě pana Wienera podařilo se, že mi obchodní komora, která zaujímá v jižní Africe přední místo, propůjčila svou rozsáhlou čítárnu k výstavním účelům. Trvání výstavy bylo pro nás dobou slavnostní. Kapský guvernér sice zamítl mou prosbu, aby výstavu osobně zahájil, avšak toto odřeknutí naši výstavu nikterak nepoškodilo, neboť velká návštěva a mravní i hmotný úspěch převýšily veškeré naše očekávání. Přední osoby kapského veřejného života poctily naši výstavu svou návštěvou a vyslovily se o ní s nejvyšším uznáním. Mimo naši osobní výpravu byly hlavně vystaveny vědecké nástroje, dále předměty určené k výměně s domorodci a dary pro přátele a příznivce, jimž jsem byl od své první výpravy zavázán díkem.

Na výstavě byly mimo jiné zastoupeny také četné české závody, které vzbudily obecnou pozornost a dosáhly plného uznání. Avšak přímo zvláštní oblibě se těšily tyto výrobky: skleněné zboží z továrny hraběte Harracha v Novém Světě, šperk z napodobených drahokamů od J. Reifa v Praze, bavlněné látky od Benedikta Schrolla v Broumově, kosmonoské kartouny z továrny svob. pána Leitenbergera v Josefodole a české piškoty od Josefa Petzolda v Praze. Po celou dobu výstavy jsem byl přítomen ve výstavních místnostech a podával jsem návštěvníkům vysvětlení. Zároveň jsme rozdávali ceníky, seznamy zboží, oznámení a také menší sbírky vzorků.

Kapská vláda se ke mně chovala stále odmítavě. Upustil jsem tedy od zamýšlené cesty po Kapsku. Chystal jsem se na výpravu přímo do vnitrozemí. Při nedostatku hmotných prostředků jsem hleděl svých 164 kusů nákladu uvésti na nejmenší míru, ale přece mi zbylo tolik nezbytných věcí, že jsem musil zakoupit ještě třetí nákladní vůz. Tato nemilá výloha, obnášející přes 150 liber šterlinků (přes 1800 zlatých), pohltila téměř úplně zbytek obnosu, který mi poslali přátelé a příznivci z vlasti. Každý pochopí, že jsem se konečně jen s těžkým srdcem odhodlal zakoupit třetí vůz, nicméně krutá nezbytnost mne k tomu dohnala. Vůz i s potahem byl tedy zakoupen, dva lidé najati za poháněče, i bylo všecko celkem připraveno, abychom se již konečně mohli vydat do vnitrozemí, tomuto cíli svých dlouholetých snah. Avšak tu se znova nakupilo neočekávaných obtíží, které konečně počaly ve mně vzbuzovat mínění, že mi snad nebude možno opustit Kapské Město.

Když jsem se před svým zamýšleným odjezdem loučil se všemi přáteli, navštívil jsem také redakce časopisů vycházejících v Kapském Městě. Na odchodu z redakčních místností časopisu Cape Times zastavil mne přítel St. Ledger tázaje se: „Zdalipak máte již všecko vyjednáno s Jiho­africkou republikou?“ – „S Jihoafrickou republikou, se Zavaalskem? Nikdy jsem s ní neměl styky, pro něž by se mi něco nemilého mohlo přihodit.“ – „Ovšem, ovšem, ale cla!“ – „Cla?“ Toto slovo mne tak ohromilo, že jsem se musil přidržet dveří. Zmínka o cle působila na mne vskutku již příšerně. Teprve nyní jsem se dozvěděl, že Jihoafrická republika, založená Holanďany na severu anglických držav v jižní Africe, uvalila vysoké clo na veškeré dovážené i provážené zboží. Podal jsem tedy vládě republiky telegrafickou žádost za úplné slevení cla a zároveň jsem se obrátil do Pretorie na pana Bočka, státního tajemníka republiky, aby mou prosbu laskavě podporoval. Naneštěstí byl telegrafní drát porouchán, takže uplynulo několik dní, nežli mne došla odpověď, avšak odpověď potěšitelná, zvěstující mi, že jako vědecký badatel jsem na svém průchodu územím Búrů osvobozen ode všech dávek.

Nicméně naše nehody nebyly ještě vyčerpány. Na první pohled nepřekonatelné překážky se vyskytly ještě před samým odjezdem na nádraží státní dráhy, po níž jsem chtěl se svou výpravou dorazit až do Colesbergu. Když jsem vstoupil na nádraží, pospíšil ke mně přítel Poppe, uchopil mne za ruku a pravil: „Nelekejte se, příteli, ale zvěstuju vám zlou novinu!“ – „Mně?“ – „Bohužel, ale právě jsem se doslechl, že se železniční správa zdráhá dodržet s vámi ujednanou smlouvu, podle níž je povinna vaši výpravu, osoby i věci, dopravit do Colesbergu za 61 li­ber šterlinků. Pánové na dráze namítají, že za uvedenou cenu mohou dopravit pouze prázdné vozy, a nikoli vozy s nákladem. Bylo prý neznámo, tak aspoň oni tvrdí, že chcete s sebou vzít vozy s nákladem.“ – „Ale vždyť jsem najal pět železničních vozů za 61 liber šterlinků!“ – „To všecko vám nepomůže, neboť železniční úřad nedovolí vaše věci naložit, dokud na dřívější obnos nedoplatíte asi 70 liber šterlinků.“ – „To nemohu!“ – „Co chcete ale dělat. Já vás zatím penězi založím.“ – „Děkuji srdečně, ale nemohu to od vás přijmout.“ – Nezbývalo mi tedy v této tísni nic jiného nežli na ten čas ustoupit a vyhledávat prostředky, kterak bych tyto nové obtíže odstranil.

Poněvadž pak klíče k mému bytu byly již odevzdány, nezbývalo nám než se ubytovat na čas v hotelu. Naštěstí však chtěla též moje manželka být při nakládání vozů na vlak a dostavila se tam se svou přítelkyní slečnou Lohmannovou, s níž jsme se seznámili na palubě Pretorie. Tato milá dáma, která za svého švagra spravovala hotel Hansu, se velmi ochotně nabídla, že nás pohostí po celou dobu, pokud nebude naše záležitost vyřízena. Já a moje manželka jsme přijali pozvání pana Poppa, u něhož jsme se ubytovali, kdežto ostatní účastníci se odebrali ke slečně Lohmannové. Ještě večer jsem se vydal k novému ministru staveb a správci státních pozemků plukovníku Schermbruckerovi. Tato návštěva rázem odstranila veškeré nesnáze a slunko štěstí mi opět vzešlo. Podal jsem ministrovi úplně přesvědčující důkazy, že mi železniční úředníci ukřivdili. Uvedl jsem svědky, kteří potvrdili, že moje vyjednávání se správou dráhy se týkalo dopravy vozů s nákladem. Můj dobrotivý příznivec uvedl rychle celou záležitost do pořádku. Vymohl mi také, že jsem místo 61 libry šterlinků platil pouze 52 libry šterlinků a že jsem místo pěti železničních vozů obdržel docela sedm. Železniční správa potom přijala ještě i bedny, které jsem nemohl naložit na prvé vozy. Celá moje výprava i s nákladem šťastně dorazila do Colesbergu po jízdě trvající dva dny a dvě noci.

Plukovníku Schermbruckerovi nikdy nezapomenu, jaké služby mi prokázal. Ale také nikdy nezapomenu, že jsem musil kapské vládě zaplatit 2000 zlatých cla a železničních poplatků, ačkoliv jsem do Kapska přišel výhradně za vědeckým účelem.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

2
Colesbero.
Cesta Svobodným státem Oraňským

Se zvláštní zálibou jsem se na cestě do Afriky obíral záměrem procestovat a prozkoumat některé krajiny v Kapsku, které jsem na své první cestě poznal jen zběžně nebo které jsem vůbec nenavštívil, ale obdržel jsem odtud zajímavé přírodní předměty. Tyto úmysly nadobro zmařilo chování kapské vlády, a proto jsem musil zamýšlenou sedmiměsíční cestu po Kapsku (nepočítaje v to pobyt v Kapském Městě a okolí), z níž jsem doufal vyzískat hojně materiálu zejména pro etnologické, botanické a geologické sbírky, omezit na krátkou jízdu z Kapského Města do Colesbergu a na třínedělní pobyt v tomto městě a okresu k němu příslušném. Abych nemusil platit přehnanou cenu za potahy volů (neboť jsem přivezl s sebou po dráze vozy již s nákladem a každému bylo ihned zřejmo, že nutně potřebuji čtyři silné potahy), zakoupil jsem si dva již před dvěma měsíci v Cradocku a dopřál jsem jim zatím odpočinek a pastvu, aby se zvýšila jejich síla a vytrvalost na obtížnou cestu. Můj přítel v Cradocku, jenž kupoval potahy místo mne, podal mi o nich co nejlepší zprávu. I těšil jsem se již předem na své dobré vytrvalé tahouny, ale i zde jsem byl bohužel trpce zklamán, když jsem konečně tyto voly spatřil.

V době, kdy je můj přítel kupoval, neměli snad ani jedinou vadu, avšak nevěděl jsem, že v okresech cradockém a colesberském již po několik měsíců nepršelo, a ubohá zvířata proto našla na pastvě jen suché, zakrslé keře. V těchto krajinách se sice skot velmi rychle zotaví hned po prvním dešti, jakmile vyklíčí na pastvišti traviny, avšak je třeba, aby tato zvířata nevykonávala žádnou těžkou práci, kdežto moje potahy byly určeny k nejtěžšímu namáhání, jaké se může vyskytnout v jižní Africe. Dva kusy z nich pošly ještě před zapřažením. Zakoupil jsem tedy mimo dva koně dalších 30 volů a rozdělil jsem je takto: šestnáct nejlepších kusů, vesměs černé barvy, jsem určil pro svůj nejtěžší vůz, zvaný zambezijský, na němž byly naloženy bedny s výpravou pro cestu na sever od řeky Zambezi. Šestnáct hnědých volů bylo zapřaženo ke druhému vozu, obsahujícímu naše osobní potřeby. Tento vůz byl vzadu opatřen střechou a poskytoval nám místo k odpočinku a sloužil mi za pochodu zhusta za písárnu. Třetí pak potah, červenobíle a černo­bíle skvrnitý, rovněž šestnáct kusů, táhl třetí, těžký nákladní vůz s ná­stroji a potřebami k vědeckému zkoumání, preparování a sbírání přírodnin. Konečně osmispřežný potah, sestávající z malých, ale velmi silných volů zulských, byl zapřažen k železnému pontonovému vozu, který jsem s sebou přivezl z Evropy a na němž byly složeny železný trojdílný člun (ponton), pumpy, náboje a další věci.

Před odjezdem z Kapského Města jsem najal dva kreoly (domorodé bělochy) Hendrikse a Adama za průvodce na celou cestu za měsíční plat 24 zlatých, zaopatření a šatstvo. V Colesbergu jsem pak zjednal další dva sluhy, kreola Františka a Platiho, černocha z kmene Griquů. Hendriks řídil a poháněl vůz zambezijský, František takzvaný „náš“ vůz, Adam vůz pro sbírky a já sám vůz železný. Z těchto čtyř sluhů jevil Plati nejméně způsobilosti. Náruživě pil kořalku, i přijal jsem jej pouze na úsilné prosby jeho přátel, aby se tak zachránil před smrtí následkem opilství. A právě on, zanechav pití, stal se později nejschopnějším a nej­oddanějším ze všech. Ostatní mne opustili již na hranicích Jihoafrické republiky. Jakmile zaslechli, jaká nebezpečenství a svízele provázejí po­dobnou cestu do afrického nitra, nevkročili ani na území bečuánské. Poněvadž jsem musil zakoupit oněch 30 kusů tažného dobytka a mimo­to najmout do své služby dva spolehlivé černochy, prodloužil se náš pobyt v Colesbergu na tři neděle. Té doby jsem využil k některým vědeckým studiím a získané sbírky jsem ihned odeslal ve čtyřech bednách do Evropy.

Konečně nastal den našeho odchodu, i rozloučili jsme se se všemi přáteli a s evropskou civilizací. Teprve nyní měli moji průvodci seznat pravé cestování po jižní Africe. Všechno, co spatřili dosud, bylo jen pouhou přípravou a mělo pořád jakousi evropskou příchuť. Časně zrána v den odjezdu, chopiv se dlouhého biče, zahájil jsem pochod, neboť povinností vozataje malého železného vozu bylo, aby jel napřed a uka­zoval ostatním, těžkým nákladním vozům nejsjízdnější místa. Prvý zjev, který se nám na tomto pochodu vyskytl, byl muž z kmene Korannů, ubohý mrzák, hladem na smrt zmořený. Měl zlomenou pravou holeň, která mu však špatně srostla, obrátivši se napříč. Tento ubožák seděl několik set kroků od cesty v poli. Protože jsem jel napřed, musil jsem čekat na nákladní vozy, i použil jsem svobodné chvíle, abych opatřil k večeři svou brokovnicí několik čejek chocholatých, a tak jsem objevil toho muže v jeho neblahém stavu. Chudák hryzl kus hovězí kůže, kterou zdvihl nejspíše někde na cestě. Podél cesty se nacházelo množství zdechlých volů, neboť četné nákazy a všeobecné vysílení způsobené nedostatkem potravy zachvacovaly neobyčejný počet obětí mezi tažným dobytkem, který se ubíral po této cestě.

Prvého dne jsme vykonali jen dva pochody, tj. vypřáhli jsme jednou, abychom dopřáli potahům odpočinek a pastvu. Táhnouce neutěšenou krajinou, dorazili jsme k farmě Newportu, ležící mezi dvěma výšinami, kde jsme zůstali po krátký čas u syna pana Knobela, jenž zde má kupecký krám s hostincem. Na četných výletech, podnikaných do okolí, rozmnožili jsme své sbírky o semena a lusky mnohých rostlin luštinatých, ponejvíce křovinatých i stromovitých citlivek. Tam, kde se semena těchto zakrslých keřů ujmou, utvoří se pravidelně husté křoví, na němž se nachytá za velikých vichrů tolik lateritové půdy, že vzniknou celé vyvýšeniny, v kterých se pravidelně pod ochranou hustého, trnitého křoví usazují rozmanité druhy myší, linky, hrabačky a podobná zvířata, žijící pospolitě v podzemních doupatech. K takto chráněným brlohům nemají šelmy jako divoké kočky, šakalové, hyeny a draví ptáci žádný přístup, a zvířata, která se zde ubytovala, cítí se tu v naprostém bezpečí.

Mezitímco jsem ulovil pro své sbírky několik divokých kachen, lysek a běžců stepních, vydali se někteří obyvatelé z farmy na honbu paviánů a ulovili dvě samičky. Jedna z nich byla bohužel velice poškozena, ale zato byla březí, i mohl jsem její plod zařadit jakožto vysoce zajímavý předmět do sbírek. Moji průvodci pak ukořistili několik damanů a čer­venavé zajíce skalní.

Avšak moje radost nad šťastným výsledkem této honby byla zkalena příhodou s velmi neblahými následky. Shledal jsem totiž, že dva kusy tažného dobytka, které se již v Colesbergu téměř nedotkly píce, těžce onemocněly. Jakožto příznaky nemoci jevily se těžký dech, rachoty v prsou, poklep pak, vydávaje na některých místech prázdný zvuk a hned v sousedství plný, ukazoval na ohraničenou infiltraci v plicích. Kašel se nevyskytoval, ale naproti tomu slabost, třesení na přední části těla, zarudlá sliznice v tlamě, nozdrách a očích a jakožto nejnápadnější příznak obtíže při chůzi, což vše ukazovalo nejpravděpodobněji k to­mu, že sídlo nemoci spočívá v plecech. Podle všeho se dalo soudit na plicní chorobu, a přece se nedostavoval kašel ani dráždění ke kašli. Vnější příznaky, které se obyčejně při plicní nákaze v těchto krajinách vyskytují, jako hnisavý výtok hlenu z nozder, křečovité škubání chřípěmi a častý kašel, patrně provázený bolestmi, dusivé supění a obtíže při dýchání, jako by bylo zvíře poháněno k rychlému běhu, všechny tyto příznaky i mnohé jiné scházely u obou churavých zvířat úplně.

Búrové nazývali tuto nemoc všemi možnými jmény, já jsem však podal nemocným tahounům léky, jakých se užívá při plicním kataru, objevujícím se s příznaky zánětlivými. Přitom jsem ani zdaleka netušil, že obě zvířata v sobě chovala zárodek nejstrašlivější dobytčí nákazy, jaká se v jižní Africe vůbec vyskytuje, a že mi snadno mohla nakazit celé stádo, což se bohužel také přihodilo.

Z Newportu stihli jsme za den směrem severním k jednomu ze čtyř mostů zbudovaných péčí kapské vlády přes řeku Oraňskou.

Avšak radost nad tímto krásným mostem byla brzo značně ochlazena, neboť jsem musil za dva koně a čtyři nákladní vozy zaplatit 40 zlatých mostného, a sotvaže jsem vstoupil na půdu Svobodného státu Oraň­ského, požadováno na mně ihned v jedné celní boudě po 6 zlatých cla z každého vozu.

Vstoupili jsme na půdu Svobodného státu Oraňského v okrese philippolském a stihli jsme konečně po dvoudenním pochodu nekonečnou, pustou rovinou, na níž nebylo lze spatřit ani travičky, ani keře, k farmě Ottersportu, náležející kupci panu Schulzovi. Tento člověk byl sveden lichou zprávou, že se v oné krajině nachází uhlí, a obětoval proto značné peníze na dolování. Když jsem prozkoumal vykopané jámy a geo­lo­gické složení okolní krajiny, dovolil jsem si jej poučit, že podobnými pokusy sotva kdy dojde žádoucího výsledku.

V okresu philippolském jsme pozorovali četná hejna šedých jeřábů jihoafrických. Ačkoli se těmto ptákům dostává ve všech krajinách, v Kap­ské kolonii, v obou republikách jihoafrických i v území bečuánském, všemožné ochrany, přece jsou velmi plaší a nikdy by nedopustili, abychom se k nim aspoň na čtyři sta kroků přiblížili. Jenom Matabelové v severním zulském území nechápou ohromnou užitečnost tohoto ptáka a horlivě jej pronásledují; nestarají se ani dost málo, zdali stěhovavé kobylky zpustoší role těch, kteří jim musejí odvádět poplatky. Avšak krásná dlouhá pera z perutí šedého jeřába potřebují, aby jimi ozdobili svůj vlas, když se vydávají na loupežné výpravy. Tento pták je mezi velkými bahňáky jihoafrickými největším hubitelem hmyzu a pravým dobrodincem oněch krajin, kde jsou hejna kobylek pro rolníka morovou ranou. Jeho domovem jsou roviny ve středním a severním Kapsku, ve Velkém Namsku, západním území Griquů, Svobodném státě Oraňském a jižním i středním Zavaalsku, jižní končiny bečuánského území a části Kalaharské stepi. Avšak také se vyskytuje v pobřežních krajinách dále na sever až za řeku Zambezi, nicméně již v menším počtu. Nejraději se zdržuje na širých travnatých rovinách bez stromů a křoví.

Na první rozsáhlé vysočině jsme v dáli uzřeli mimo antilopy skákavé také menší zvířata, a jakmile jsme se k nim přiblížili, poznali jsme v nich jeřáby. Jejich chůze, ačkoli lehká, svědčí o sebevědomí a síle. Krk nachýlený dopředu, rychlé otáčeni hlavy na všechny strany a častý slabý křik projevují velkou jeřábovu opatrnost, kdežto z dlouhého okukování jednotlivých předmětů možno soudit na neobyčejnou zvědavost. Poněvadž jsme je pozorovali delší dobu, probudila se u nich konečně nedůvěra. Hle, nyní rozpjali křídla a jejich opatrný krok se změnil v běh a po chvilce se vznesli na tři metry od země, a vzdálivše se volným letem asi na tisíc kroků, slétli na místě, kde se to hemžilo termity. Jeřábi létají při zemi, ale také ve střední výši, zejména zrána a večer, když se ze svých hnízd ubírají na místa, kde si vyhledávají potravu, a zase se odtud vracejí. Mění‑li však svoje bydliště, tu létají tak vysoko, že je možno pozorovat je pouze jako body, a přece k nám jejich hlas doráží tak zřetelně, jako by se vznášeli sotva sto metrů nad námi. Tito ptáci mají mohutný, daleko slyšitelný hlas. Bývají to hluboké, melodické hrdelní zvuky, jež pronikají vrstvami vzduchu do ohromné vzdálenosti. Mocně, ano úchvatně působí tento hlas, když za jasných velebných tropických nocí zaznívá z dálky, ale ještě mocněji, když náhle zblízka překvapí osamělého chodce stohlasým sborem četného hejna. Ačkoli se jeřáb většinou zdržuje v obydlených krajinách a člověka vídá skoro denně, jest přece tento pták velmi plachý a nadmíru opatrný i za dne na pastvě i za nočního odpočinku. Jejich plachost plyne z vrozené nedůvěřivosti, které se nezhostí ani ochočená zvířata, jestliže například uvidí nápadně oblečeného člověka nebo i neznámý předmět podivného tvaru a neobvyklé barvy. V noci se usazují na močálech a rybnících, vybírajíce si k odpočinku vždy místa nejlépe chráněná.

Když jsme za Ottersportem vypřáhli k odpočinku, zdechl jeden z volů. Na jeho plicích jsem zaznamenal, že obě křídla byla velmi znetvořena. Protože jsem si nebyl zcela jistý, nemám‑li skutečně co činit s nakažlivou plicní nemocí, podával jsem od toho dne po celý týden všem dobytčatům dávku mléka smíšeného s petrolejem, jednak abych každou nakažlivou látku zničil, jednak proto, že jsem téměř u poloviny svých tahounů pozoroval menší chuť k žrádlu. Mezitím se zhoršil stav druhého nemocného vola, obrovského to zvířete černé barvy. Kulhal již na obě přední nohy a bylo patrné, kterak má velké bolesti, takže jsem se již dvakrát skoro odhodlal, že jej zastřelím. Avšak toto zvíře mi ještě před smrtí provedlo žert, který mi byl velice nevítaný. Abych totiž nebyl příliš obtěžován návštěvami, rozhodl jsem se, že nevypřáhnu na obvyklém místě před městem Philippolis, ale o kilometr dál a tam rozbiju ležení. Nemocný vůl se bídně vlekl za dlouhým černým spřežením, k němuž dříve náležel. Avšak uprostřed hlavní silnice se náhle zastavil, uhnul vpravo a kráčel zcela nenuceně do jediných jatek v městečku, kde klesl a více nepovstal. Tato událost se velmi rychle roznesla po ne­četných domech i 450 obyvatelích městečka a vydávala velmi špatné svědectví o síle a vytrvalosti mých tahounů. I nezbývalo mi než najmout dvoukolovou káru, jeden ze zdejších lékařů mi zapůjčil dva silné koně, a naloživše dobytče, dopravili jsme je do ležení. Při nakládání ubohé zvíře zdechlo, a když jsme je nedlouho nato pitvali, shledal jsem týž neduh jako u prvého tahouna. Byl jsem tedy přesvědčen, že mezi mým dobytkem vypukla plicní nákaza. Příšera, která mne po několik dní pronásledovala, se stala nyní skutečným zjevem. Na mně pak záleželo, abych její zhoubné účinky odvrátil. Obyvatelé městečka nechtěli uvěřit, že by tato nemoc byla plicní nákaza, poněvadž scházely veškeré obvyklé počátky a příznaky této nemoci. Soudili, že je to pouze nenakažlivá choroba.

Dalšími pochody na sever jsme překročili hranice fauresmithského okresu, proslulého diamantovými poli u Jagersfonteinu a znamenitým chovem koní. Městečko Fauresmith, čítající asi 500 obyvatelů, se prostírá v kotlině a bez odporu náleží k nejčistším místům v celém státě Oraňském. Když jsme přenocovali u tohoto místa, ubírali jsme se nazejtří na farmu Groonvley, majetek pana Meintjese, který nás pozval, abychom u něho prodleli několik neděl. Byl jsem panu Meintjesovi velice povděčen za jeho nabídku, poněvadž v tu dobu již bylo jisto, že v mém stádu vypukla plicní choroba.

Ačkoli se ke mně Búrové chovali velmi přívětivě, přece mi pro plicní nákazu nechtěli dovolit delší pobyt na svých statcích, čemuž jsem se ovšem nedivil. Tito lidé se vůbec nestarali o zdechliny, jež zanechávali dopravovatelé podél cesty, poněvadž četní supové do večera nezůstavili z takového dobytčete než pouhou kostru. Avšak zcela jinak se má věc, chce‑li se cestující s dobytkem postiženým plicní nákazou zdržet delší dobu na některé farmě. Dobytčata se setkávají na pastvě s farmářovým stádem a nakazí je. Jestliže se však zastaví na farmě pouze kvůli odpočinku, ponechá se mu na několik hodin k pastvě určité prostranství, kam po tu dobu hospodář nepouští své stádo. Pro moje tahouny, u nichž se opět začaly projevovat příznaky nemoci, byl delší odpočinek nezbytný. Zároveň jsem je chtěl očkovat jedem plicní nákazy. K tomu se obyčejně volí doba jarní a letní, kdy je dostatek čerstvé trávy, aby zvířata zase brzy nabyla síly. Avšak za daných poměrů, ať již byly následky jakékoli, musil jsem se k očkování odhodlat i v zimě za velkých mrazů, kdy moje peněžní hotovost byla úplně vyčerpána, přestože jsem si od pana Poppa vypůjčil 1200 zlatých. Nemohl jsem si ale zakoupit čerstvou píci pro dobytek. Pan Meintjes mi s velkou laskavostí přepustil část svého pozemku za pastviště pro moje stádo. Chorobná zvířata jsme všechna postříleli. Domorodci jedí maso z tohoto dobytka a já sám jsem se v čas nouze po nějakou dobu jím živil, i zdá se, že onen bacil, který hubí v jižní Africe ročně tisíce a tisíce skotu, v lidské krvi nenachází příznivé podmínky k svému rozvoji. Obraz, jaký poskytují plíce zvířete zhynulého plicní nákazou, nelze vypsat, a divil jsem se nesmírně, že tato zvířata, majíce mnohdy jen třetinu plic zdravou, mohla ještě chodit.

Když Holanďané nezaznamenali obvyklé vnější příznaky, zejména nepatrný kašel, pokládali nákazu v mém stádě za zcela nový druh nemoci. S tím však nemohu souhlasit. Poněvadž se první pokus očkování nesetkal s účinkem, očkoval jsem zvířata podruhé v údolí Moderriveru. Jihoafrický Búr by pokládal za zločin očkovat dobytče ochuravělé na plíce. Podával jsem jim za lék Pistorovo Antibacterion a očkoval jsem také všechna nemocná zvířata. Vyhojila se všechna úplně, o čemž jsem se později přesvědčil, když některá z nich jiným neštěstím nebo nemocí zhynula. Tu jsem seznal, že těžce postižená místa plic byla zcela zahojena. Ačkoli jsem již v Sedmi letech v jižní Africe učinil zmínku o jiho­africké metodě očkování, doufám, že mnohého čtenáře bude zajímat, jestliže se s ní poněkud blíže seznámí. Nakažlivý jed se přivádí do oběhu krevního trojím způsobem: jícha vyčerpaná z hrudní dutiny se smísí s dávkou mléka a petroleje a podává se jednou až třikrát za čtrnáct dní nemocnému zvířeti. Tato metoda se omezuje pouze na některé krajiny, kdežto jinde jí užívají pouze u telat. Druhý způsob záleží v tom, že bavlněná nit nasáklá jíchou se provleče koží zvířete, třetí pak způsob se podobá předešlému, jenže zde se vloží část chorobných plic do krvácející rány, způsobené na konci ohonu. Přivázav krátkým řemenem několik zvířat podél velkého jihoafrického vozu, uchopuje léčící jeden chvost po druhém, probodne jej dvousečným bodcem, nato rychle uchopí napřed uchystaný kousek plic zvíci lískového ořechu, a vloživ jej pinzetou do rány, ovine místo krátkým obvazkem. Potom zvíře pustí. Za nejpříznivějších okolností objeví se již příštího dne příznaky zimnice a v osmi dnech je celá věc odbyta. Toto ovšem platí o zvířatech zdravých, u nichž se má zabránit, aby se vzájemným stykem s ne­moc­nými kusy nenakazila. U zvířat nemocných, která jsem očkoval, ubývalo příznaků teprve pátého a šestého dne. Dostal jsem často k léčení a ošetřování voly, jejichž majitelé se již vzdali vší naděje v jejich uzdravení – a většina z nich se vyhojila.

Pan Meintjes se k nám choval po celou tu dobu velmi laskavě, začež jsme mu dávali najevo svou vděčnost. Mimo moje lékařské služby prováděli jsme pro něho práce kolářské, truhlářské a zámečnické. Rovněž pak jsem neskrblil mnohým krásným darem.

Na farmě pana Meintjese jsme se zdrželi čtyři neděle. Sousední farmáři přemlouvali všemožně našeho hostitele, aby nás déle na svém statku netrpěl, poněvadž by prý mohla mezi jejich stády vypuknout plicní nákaza, ačkoli denně u nich zastavovali a vypřahali dopravovatelé s dobytkem zachváceným plicní nákazou, a tak se u nich neustále vyskytovala příležitost k nakažení.

Vědecké výsledky mých prací v Groonvley a jeho okolí se týkaly hlavně ornitologických, botanických a geologických studií a zkoumání křováckých nákresů, vyrytých kamennými nástroji do tvrdého dioritu. Dobývání a odlamování křováckých rytin z tvrdého dioritu a diabasu náleželo k nejobtížnějším pracím na naší cestě. Nebylo jinak možno roztříštit ohromné balvany než pomocí ohně a neméně obtížné bylo dobývat kamenné desky, vtěsnané pevně mezi skalisky. Již v prvých dnech byly pokryty naše ruce krvavými mozoly a na obličeji se objevily četné rány, způsobené množstvím ostrých dioritových střepin, jež odskakovaly od ocelových dlát a těžkých kladiv na všechny strany. Na ma­lých pevných sáňkách, které jsem přivezl s sebou, dopravovali jsme pak části balvanů s kresbami dolů do našeho ležení.

Z pozorování ornitologického připomínám dva druhy ptáků, ibise kaffrarského, který sem zalétá v malých společnostech o dvou až deseti kusech z Kaffrarie a Holanďané mu říkají kalcuner (divoký krocan), dále uvádím supa ušatého, mrchožravého ptáka, jenž hnízdí vždy na srázných skalních stěnách. V době, kdy se rodí jehňata, navštěvuje farmy neustále a farmáři mívají nemálo práce, aby uchránili malá jehňata před nástrahami tohoto dravce. Je to jediná doba, kdy tito ptáci působí škodu, a jenom v této době je mohou Evropané hubit. Skolili jsme jich několik a z jejich volete a žaludku jsme vyňali dvě jehňata. Jednou střelil Fekete na vzdálenost asi tří set metrů takového supa do krku, takže sup zdánlivě těžce raněn klesl k zemi. Poněvadž jsem měl ve své sbírce sice jihoafrické supy hnědé, ale nikoliv tento druh, pospíšili moji lidé rychle k raněnému ptákovi a přinesli jej vítězoslavně do tábora. Sup byl ještě živý, i přivázali mu pro jistotu na nohu řemen z volského náčiní. Bílí i černí obyvatelé farmy se v okamžení shromáždili, aby se podívali zblízka na dravce, jehož dosud pozorovali vždy jen z dálky. Byl jsem tehdy návštěvou u pana Meintjese a nevěděl jsem, co znamená hustý zástup v našem ležení. Tu se náhle strhne mnohohlasý pokřik a v témž okamžiku spatřím mohutného černého supa mrchožrouta, kterak se povznáší do výše. Lidé vyskakovali, snažili se uchopit řemen a zadržet tak ptáka, ale marně. Pak mi vyprávěli, že sup ležel na zemi na pohled jakoby v posledním tažení, ale vzpřímiv se náhle vznesl se do vzduchu, dříve než se lidé vzpamatovali. Tak mi unikla nejen kořist a krásný exemplář pro přírodní sbírky, ale zmizel také jeden z nejlepších řemenů.

Pan Meintjes, jenž nám již prokázal tolik laskavosti, dovršil svou dobrotivost ještě tím, že mi poskytl na úvěr tažný dobytek a zna­me­nitého jezdeckého koně, z jehož sedla se dalo výborně střílet. Mimoto mi daroval ještě tučnou krávu na zabití. Dobrý ten muž měl několik dítek, z nichž vždy dvě a dvě obdržela farmu za podíl. Paní Meintjesová si přála, aby jeden ze synů, kterým náležela groonvleyská farma, totiž starší, osmnáctiletý Tom Meintjes, provázel mne až k řece Zambezi. Až bychom se vydali dál na sever za řeku Zambezi, měl moje sbírky a vozy přivézt opět na jih. Té žádosti jsem vyhověl ochotně, poněvadž nový průvodce ode mne nežádal žádnou mzdu. Také Tomův bratranec Harry Meintjes, který uměl zejména velmi dobře zacházet s tažným dobytkem, mne prosil, aby mne mohl doprovázet jako vozataj k řece Zambezi. Přijal jsem ho za odměnu 50 liber šterlinků (i se zaopatřením) na celou výpravu až k mořskému pobřeží.

Když jsem opustil groonvleyskou farmu, překročili jsme Rietriver a o několik dní později Moderriver, na jehož pravém břehu jsme táboři- li po osm dní. Obvyklá cesta vede písečnými krajinami Svobodného státu Oraňského, ale trávy je tam ještě dostatek. Tyto končiny tvoří nejjižnější část travnatého pásma vedle pásma karooského. Půda, skládající se ze železitého lateritu, je tak sypká, že se kola vozů pod těžkým nákladem hluboce zarývala a mnohdy bylo třeba zapřáhnout až 32 volů k jednomu vozu, abychom se dostali z místa. Mezi osadníky jsme našli také Angličany. Když nabyli v diamantových polích jmění, vystěhovali se do Svobodného státu Oraňského a usadili se v krajích jakobsdalském, fauresmithském a boshofském. Od příchodu těchto osadníků doznala zdejší zvířena značné změny. Ještě před deseti lety se v těchto krajích proháněla přečetná stáda antilop skákavých a velké množství antilop ploskatých. Z prvého druhu zbyla na naše dny pouze některá nečetná hejna a z druhého zůstalo jen několik kusů. Ano i počet dropů, kteří se druhdy ve velkém množství zdržovali na rovinách a stepích karooských, se zmenšil úžasnou měrou.

Není mi známo, zda ve Svobodném státě Oraňském jsou zavedeny zákony na ochranu zvěře podobně jako v Kapsku, avšak poznal jsem, že většina farmářů zakazuje cizincům lovit zvěř a sami také zvěř šetří. Nejvíce zvěře se zdržuje ještě podél řeky Vaalu v boshofském kraji, kde se také posud vyskytuje plavá antilopa káma, kdežto v ostatních končinách Svobodného státu Oraňského je již nadobro vyhubena.

Přechod přes Moderriver vyžadoval ohromnou námahu. Za večerní tmy jsme zvolili nejhorší brod a potom jsme musili čekat několik hodin, než byly naše vozy dopraveny na protější břeh. V údolí Moderriveru jsme strávili osm dní na farmě Kudusrandu, jejíž majitel má sice ne­mnoho polí, osetých většinou ovsem, ale zbohatl, protože na obilí má dobrý odbyt v blízkých diamantových kopaninách. Tento osmidenní pobyt rozmnožil značně naše sbírky, zejména předměty ornitologickými a křováckými rytinami.

Moderriver teče pustými rovinami, nad něž se jen tu a tam zdvihají skalnaté, lysé pahorky, pouze na jeho březích se vyskytuje stromoví, většinou vrby a mezi nimi několik citlivek s velmi řídkým listím. Na tomto omezeném prostranství žije 90 % opeřených obyvatelů říčního údolí.

Také rytiny křovácké jsme shledali, a to nejpěknější z nich na jižním břehu Moderriveru, na majetku přívětivého Holanďana pana Bankse. Bohužel jsme si nemohli opatřit nejlepší exempláře, poněvadž byly nakresleny na povrchu obrovských balvanů, vtěsnaných pevně mezi jiné skalní spousty. Tyto skály byly vzdálené dost daleko od našeho ležení a našich šest koní (Tom Meintjes vzal s sebou dva a Harry Mein­tjes jednoho) nám tu prokázalo výbornou službu.

Za našeho pobytu řádily ve Svobodném státě Oraňském a v okolních krajinách neštovice. Banksdriff, naleziště křováckých rytin, byl jedním z hlavních sídel této nemoci. Neštovice vypukly mezi basutským služebnictvem Búra Bankse. Zajímavá byla hygienická opatření, která zavedli prostí Búrové, aby tuto nemoc omezili na jediné místo. Nemocní černoši a jiní onemocnělí z okolních farem byli dopraveni sem a všichni byli ubytováni v několika chatrčích, které byly označeny pestrými kusy látky na stožárech za nemocnici nakažlivé choroby a varovaly každého, aby se k nim nepřibližoval. Pro tuto karanténu byl zvolen uprostřed roviny malý skalnatý pahorek, zdaleka viditelný. Dvakrát za týden se sem dostavil na koni rolník. Hnal před sebou dvě ovce nebo dvě kozy a přivážel na koni zásobu mouky a jiných potravin. Když uvázal zvířata ke kůlu a když vysypal mouku do uchystaných dřevěných nádob, usedl opět na koně a odjel. Sotvaže se vzdálil, přihrnuli se černoši chovaní v karanténě, aby si odnesli potraviny a léky uložené na zemi.

Po dvoudenní jízdě boshofským krajem dorazili jsme do městečka téhož jména.

Boshof je malé městečko se 600 obyvateli, které v době nejrozsáhlejšího dolování diamantů zažilo zlatou dobu ve svém rozvoji. Mělo výhodné položení na cestě z bohatých polí diamantových do hlavního města republiky. Přesto však, že dřívější blahobyt velice poklesl, náleží přece dosud k zámožnějším městům v zemi. Dvakrát za týden tudy projíždí pošta, která dopravuje dopisy a zboží i cestující. Dříve než jsme vkročili do města, zadržel nás jakýsi muž na koni. Představil se jako zřízenec krajského náčelníka a oznámil nám, že smíme vypřáhnout pouze u pahorku na západním konci městečka, a kdybychom chtěli místo navštívit, že se musíme napřed podrobit „vykuřování“. Nedaleko našeho tábora stál malý železný domek, zaujímající sotva čtyři čtverečné metry, do něhož jsme musili vstoupit. Potom přinesli pánev se žhavým uhlím a nasypali na ně sirný květ. Sirný dým účinkoval na naše dýchací ústrojí tak příjemně, že jsme se všichni za malou chvíli prudce rozkašlali, což bylo zdravotním orgánům stojícím přede dveřmi měřítkem, kdy nás zase mají velkomyslně propustit.

S povolením městského úřadu jsem začal dobývat křovácké rytiny na obou skalnatých pahorcích ležících při východním konci města. Krajský náčelník pan Lindner a starosta obecního zastupitelstva dr. Wat­kins mi byli laskavě nápomocni. Pan Lindner mi zapůjčil zástup černých trestanců k těžkým kamenickým a nádenickým pracím. Tím více jsem se pak podivil, že za nějakou dobu začalo na mne dorážet novinářstvo ve Svobodném státě Oraňském. Do tohoto dne si křováckých rytin vůbec nikdo nevšímal a nejkrásnější z nich bohužel padly většinou za oběť vlivu podnebí a nepovolaným rukám. Nebyl jsem první, jenž na ně upozornil, ale učinil jsem to způsobem důrazným, že najednou pro ten předmět vznikl mocný zájem. Novináři pak spustili hrozný nářek nad mým barbarstvím, že jsem památky zašlých dob uchránil před zkázou a zjednal jim ve světě uznání. Čeho tím dosíci chtěli, nevím. Búr, jemuž onen pahorek náleží, svolal po mém odchodu své hochy a černochy a uložil jim důtklivě, aby nedopustili žádnému cizinci odnést kameny s křováckými obrazy. Hoši i pastevci honili od té doby stále častěji svá stáda na ony pahorky, poskytující hojnost trávy. Nyní se prohání po balvanech na sta koz a ovcí, ano i stáda skotu. Co nezničila tato zvířata svými kopyty, o to se postarali hoši kamením a noži, vyrývajíce do obrazů nové podoby zvířat a dílo Křováků opravujíce.

V Boshofu žije v ústraní velký přítel přírodních věd pan Bain, důstojník jezdectva ve výslužbě, jemuž jsem velkými díky zavázán za některé křovácké nástroje z dřívějších dob, zejména za okrouhlé provrtané kameny, kterých užívali Křováci na přišpičatělém topůrku nasazených k vykopávání různých jedlých hlíz, nebo i jedovatých k napouštění šípů.

Náš pobyt v Boshofu neuplynul bez žalostné události, neboť jsme se zde musili rozloučit s milou svou Bellou. Jak známo, přijal jsem toto bečuánské děvče za svého návratu z jižní Afriky roku 1879 na několik let do své služby od jedné přítelkyně v diamantových polích, kteréž ono dítě, svým otcem úplně zanedbané, bylo odevzdáno úřadem. Zavázal jsem se, že děvče opět navrátím, a tato úmluva byla úředně potvrzena na deset let. Když jsme dorazili do Boshofu, uplynul šestý rok, co byla Bella u mne chována. Nechtěla od nás odejít a neustále plakala, rovněž moje manželka naříkala, neboť z děvčete se za tu dobu stala zručná služebnice a získala si plnou měrou lásku naši i našich průvodců. Krajský náčelník prohlásil sice, že na základě onoho úředního povolení nejsem povinen vydat dívku před uplynutím čtyř let. Přesto jsem splnil slib a dívku jsem předal paní, jíž podle zákona náležela. Po měsíci nás došla zpráva, že Bella své bývalé paní utekla a všemožně se snažila dostat za námi, ale že se jí ten pokus nezdařil, ačkoli chtěla na provedení tohoto záměru věnovat i posledních deset šilinků, které ještě měla. Po čtyřech letech jsme se konečně dověděli, že vstoupila do služby k provdané dceři své bývalé paní, ale ta zvěst nás zastihla v posledním okamžení před odjezdem, takže jsme nestačili Bellu vyhledat a spatřit.

Po krátkém pobytu jsme opustili toto chudobné místo a rozbili jsme ležení v blízkém údolí řeky Vaalu na farmě Abrahamseyskraalu, majetku přívětivého Holanďana jménem Combrinka, který nás k této návštěvě vyzval. Doba strávená u Combrinka náleží k nejpříjemnějším vzpo­mínkám v prvém roce naší cesty. Tento muž i jeho přátelé, vděčni za lékařskou pomoc, kterou jsem jim posloužil, chovali se k nám nadmíru laskavě a činili vše možné ve prospěch našich podniků. Nehledíme‑li ke křováckým rytinám, tož pobyt na břehu řeky Vaalu byl nejvydatnějším pro naše sbírky, zejména ptačích vajec a hnízd jsme našli veliké množství. Zvláštní zmínky zasluhují hnízda chvostozobců, stavěná v du­tinách vrb.

Ještě před několika lety vroubilo břehy řeky Vaalu husté stromoví. Tato jediná zeleň, jež oko i mysl osvěžovala, je nyní v celém okolí široko daleko vymýcena, takže řeka Vaal až na některé výšiny, jimiž tu a tam se vine, sotva jakého půvabu poskytuje cestovateli. Poněvadž jsem chtěl uspořit převozné a viděl jsem, že brody jsou velmi neschůdné a naše potahy nemocemi i nedostatkem pastvy v krajinách, kudy jsme se ubírali, nadmíru zeslabené, přijal jsem nabídku pana Combrinka i jeho bratří, že dají naše těžké vozy dopravit svým dobytkem přes řeku na druhý břeh. Rozloučili jsme se tedy se Svobodným státem Oraňským i řekou Vaalem a vstoupili dne 25. září 1884 na půdu Jihoafrické republiky čili Zavaalska.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

3
Západními krajinami Zavaalska.
Pobyt na řece Matebe a horním toku Notuany

„Uvažujíc zklamání, jehož jste doznal v Kapském Městě za příchodu svého na půdu jihoafrickou, a uvažujíc dále důležitý a lidumilný úkol, jehož jste se podjal, rozhodla Jeho Osvícenost pan president a výkonný rada Jihoafrické republiky zprostiti Vás všech poplatků celních.“ Tak asi zněl telegram, který jsem obdržel v odpověď na svou žádost, abych byl osvobozen od vysokých cel zavedených v Jihoafrické republice. Tímto slevením mi bylo prokázáno veliké dobrodiní, ano na zprávu o něm svalil se mi takřka kámen ze srdce, poněvadž moje peněžní hotovost byla úplně vyčerpána. Cla zavedená v Jihoafrické republice a ve Svobodném státě Oraňském jsou, abych tak řekl, „cla bojovná“ proti kapské vládě. Poněvadž totiž Jihoafrická republika (vůbec ještě nazývaná Zavaalskem, ačkoliv tak nechce být obyvatelstvo jmenováno) i Svobodný stát Oraňský až do poslední doby (tedy také roku 1884) nedostávaly za cla žádnou náhradu od kapské vlády, která je v kap­ských přístavech v plné ceně vybírá za zboží jen provážené, uvalilo Oraňsko clo na každý vůz přijíždějící z Kapska a v Zavaalsku zavedli vysoké clo na veškeré dovážené evropské a kapské zboží. Přitom nikdo nechtěl připustit, že takovým nařízením nejvíce sama sobě uškodila právě Jihoafrická republika, neboť dovážené zboží – beztoho už dosti drahé – zdražilo se vysokým clem neobyčejnou měrou, čímž obyvatelstvo, kupující zboží to, bylo nejvíce postiženo. I obchodníci se slonovinou a kupci, kteří obývali mezi Bečuány a Matabely a kupovali svoje zboží v Kapsku, musili platit totéž clo, třebaže jen na průchodu vstoupili na zavaalské území při západní hranici. Když pak v jižních krajích bečuánského území po mém posledním pobytu povstaly republiky Stellaland a Goschen, byli tito obchodníci nadobro zkrušeni, neboť potom již nebylo vyhnutí: Stellaland a Goschen totiž požadovaly ještě vyšší cla a goschenští občané dokonce nepropustili žádný vůz s ná­kladem ručnic nebo střeliva, nýbrž toto zboží prostě zabavili pro svoji potřebu a poškozenému postoupili za náhradu nejvýše kus nevzdělané půdy, jejímiž pány vpravdě ještě ani nebyli. Tato lupičská politika se neminula účinkem, dráždila neustále veřejné mínění v Anglii, která naléhala, aby se proti tomuto vydírání rázně zakročilo. Tak našla Anglie velmi snadno záminku k výpravě do bečuánského území. Nedlouho po našem příchodu do Jihoafrické republiky pronikl generál Warren přes severní kapskou hranici. Přirozeným následkem tohoto postupu na sever bylo, že dvě bečuánská území nejdále na jihu ležící, totiž území batlapinské pod Mankuruanem a říše Západních Barolongů, v níž vládl Moncive, se stala korunními koloniemi Anglie.

Vstoupili jsme na půdu Jihoafrické republiky v kraji christianském, v jejím jihozápadním cípu. Cestovateli, který se tudy ubírá s těžkým nákladem na vozech, utkví zdejší lateritová půda navždy v paměti jakožto příčina hojných útrap: v zimě se totiž zarývají kola hluboko do sypkého písku, v létě pak váznou v bezedném bahně a blátě.

Novým zjevem, jehož za mého dřívějšího pobytu v kraji christianském (roku 1873 a 1876) nebylo, jsou četné obchody s dřívím. Tím dlužno rozumět obchod se smíšeným zbožím v nejširším slova smyslu, kde za peníz dosti drahý lze dostat všecko od sirky až po koně. Značný počet krčem podél cesty a kupecké krámy v Christianě měly vesměs hranice dříví čtyři až šest metrů obsahující. Jejich majitelé je prodávali s dobrým výdělkem dřevařům. Tito obchodníci dávali dříví buď kácet v západním Zavaalsku, nebo je lacino kupovali od Batlapinů a prodávali je potom Búrům v údolí řeky Vaalu, kteří je dováželi do Kimberley, vedouce s ním namáhavý a málo výnosný obchod, při němž jenom skrovně, ano s bídou byli živi. Zdejší dříví většinou pocházelo z trnovníku velbloudího, který převládá ve stepním pásmu, má tvrdé, červenohnědé dřevo, kmen pak jeho na deset metrů vysoký měří 0,3–0,8 metru v průměru, kdežto koruna se rozkládá do šířky 8–10 metrů. Domnívám se, že pokácené stromy byly starší sta let, rostou tedy velmi zvolna. Velká spotřeba dříví v diamantových polích způsobila, že byl trnovník velbloudí ve Svobodném státě Oraňském skoro úplně vyhuben. V Za­vaalsku a v jižních končinách Bečuánská mizí vůčihledě.

Po dvou pochodech jsme dorazili do Christiany. Toto osamělé, smutné místo nezměnilo se od mého posledního pobytu na počátku roku 1873 v ničem a teprve nedávno, když jsem je na své zpáteční cestě roku 1887 navštívil, počalo se městečko, čítající nemnoho domů, poněkud povznášet, ježto zde vláda dala trestanci stavět vodovod z blízkého Vaalu, čímž ovšem nejdůležitější pohraniční místo zavaalské na jihozápadě poněkud získá.

Ubírajíce se dvě hodiny podél řeky vzhůru, zaměřili jsme k severu, k misijní stanici Linokaně. Kraje, které jsme procestovali, tvoří krabatinu zvanou „rovinami Hartsriver­‑Molapskými“. Tyto roviny tvoří nejvyšší část jihoafrické vysočiny. Ty, jež se prostírají mezi horním tokem Hartsriveru a vrchoviskem Molapským, jsou vůbec nejvyšší planinou v jižní Africe, dosahují průměrně 1500 metrů výšky nad hladinou mořskou. Na těchto lateritových rovinách shledáváme místy četné mělké prolákliny. Voda z nich neodtéká, a proto se v nich tvoří solné kaluže. Tyto solné kaluže jsou charakteristickým zeměpisným znakem jihoafrické krajiny. Od východního mořského pobřeží u Eliščina portu dosahují až ke 20° jižní šířky a vyskytují se jako pásmo solných kaluží (solných jezer i solných pánví). Uvedené roviny byly za dřívějších časů hlavním rejdištěm nesčetné zvěře, antilop skákavých, ploskatých, černých pakoní, zeber aj. Tak tomu bylo ještě před dvanácti lety. Nyní však marně oko pátrá třeba jen po jediném kusu. Sotva tu a tam nějakou antilopu skákavou uzří! Všecka zvěř ustoupila kultuře, a přece z pravé kultury lze velmi málo pozorovat. Búrové, kteří zde při hranici stel­lalandské obývají, si trpce stěžovali na své sousedy, že často se zlodějskými úmysly přecházejí přes hranice a kradou jim skot i koně.

Cestou jsme potkávali četné vozy s ovesnými snopy, zemčaty, dřívím a drůbeží, určenými vesměs pro trh v Kimberley. Čím dále na sever jsme postupovali, tím čerstvější a šťavnatější pastvu skýtala step. V těchto krajích ke konci léta, v únoru a v březnu, přece poněkud pršelo, takže se mnohé roviny již pokryly půvabnou zelení, ačkoli zdejší traviny nechutnaly valně našim tahounům, uvyklým na pastvu severokapskou. Dva kusy tažného dobytka jsem musil zůstavit na cestě, poněvadž pro vysílení nemohly vozu postačit. Holanďané se po vždy ke mně a k mému podniku chovali přátelsky i ochotně, a proto jsem se velice podivil, že mne jeden z farmářů, u něhož jsem chtěl zůstavit zemdleného vola, mrzutě u dveří odbyl, ačkoli jsem mu nabízel za dohled nad zvířetem plat. Tím přívětivěji se ke mně zachoval jiný jeho krajan, člověk zcela chudobný. Vypřáhli jsme u jeho farmy nedaleko Sendlingsfonteinu nad Bamboesspruitem k polednímu odpočinku, ale hojnost luňáků královských, ibisů a kachen, zdržujících se zde v malé prohlubni s dešťovou vodou, slibovala nám bohatou kořist. Ta okolnost mne přiměla, že jsem tu zůstal až do večera. Když jsem viděl na obyvatelích této farmy již zdaleka jejich chudobu, poslal jsem jim tentokrát místo obyčejného darn, vyšívaného vlněného šátku, kus praktického kosmonoského kartounu, právě na celý oblek. Dobří ti lidé nechtěli ani uvěřit, že jim tak vzácný dar posílám, a zanedlouho se dostavila celá rodina, otec, matka i všechny děti, jež mi živě připomínaly píšťaly u varhan, aby nám in corpore vzdala svůj nej­upřímnější dík. I poslal jsem jim potom ještě několik metrů silného leuzendorfského plátna, začež jsme z praskrovného majetku, který těm lidičkám náležel, obdrželi pěkné kuře. Jeho doručitel, bosý hoch se širokým kloboukem na hlavě, oznámil nám po Tomu Meintjesovi veledůležitý vzkaz: „Vyřiď své matce (mojí manželce), aby toto kuře uvařila pro ou pa (starého otce, totiž pro mne).“

Na další cestě k severu (bylo to za jasného večera, čtvrtého dne od té doby, co jsme řeku Vaal opustili) zažili jsme dobrodružství, které nám ještě dlouho potom působilo veselost. Vyjížděli jsme právě na výšinu, u níž se ve vzdálenosti asi dvou kilometrů rozkládaly dva búrské dvorce. Těšili jsme se již, že konečně opouštíme rovinu, k zoufání jednotvárnou, a že zříme opět pahorky, křoviny a stromoví. Tu přicválali náhle k vozu dva ozbrojení Holanďané a nařídili nám jménem zákona, abychom zastavili. Na otázku, co to vše znamená, obdržel jsem odpověď: „Já jsem policejní dozorce a přicházím se otázat, zdali mezi vámi někdo není nemocen neštovicemi.“ – „Neštovicemi? Nikoli, nikdo z nás nemá neštovice.“ – „Ano,“ odvětil muž zákona, houpaje se pyšně v sedle, „ano, tomu může člověk věřit, ale nemusí.“ – „Ovšem, ale vždyť já sám jsem lékař, a vím to tedy dobře.“ – „Ano, tomu může člověk věřit, ale nemusí.“ – „Nuž tedy, podívejte se na tabulku na vozech.“ – V těchto krajinách totiž musí být každý vůz opatřen tabulkou se jménem a bydlištěm majitelovým. Po jistém namáhání byly konečně jméno a stav můj rozluštěny, ale se slovem Prag nastaly nové obtíže. „Tuhle ves neznám!“ Pro pána krále, člověk plemene kavkazského řekne mi tu s největším klidem, že město toho jména je mu neznámo! – Tu mi posloužily zeměpisné vědomosti dozorcovy. „Ano, ale zákon zní,“ pokračoval, „že každý je povinen podrobit se na hranici lékařské prohlídce a opatřit si potvrzení, že nikdo z jeho družiny nemá neštovice – vy jste to měli učinit v Christianě. Jinak mám právo a po­vinnost,“ přitom vztyčil se v pravou výši obrovskou a také jeho kůň se začal vzpínat, jako by pochopil význam slov svého pána, „dopravit takový povoz na hranice a zabránit mu další průchod zemí.“ – „Ale vždyť na hranici v Christianě ani dále v zemi nás nikdo neobtěžoval, poněvadž mne zde z dřívějších cest dobře znají a vědí, že bych jako lékař do vaší země neštovice nezavlekl. Proč tedy nezavedete pro cizince na hranicích karanténu?“ Místo aby to všechno pochopil, prohodil policejní dozorce: „Zákon však ustanovuje ještě mnohem více, než jsem uvedl, neboť nařizuje, abychom takové cizince a cestující, jež zastihneme bez průvodního zdravotního listu, vydaného lékařem nebo úřadem, dopravili beze všech okolků nejen přes hranici – ta je zde příliš blízko,“ a zároveň ukázal na západ směrem ke goschenské republice, „nýbrž docela až na to místo, odkud sem byli přišli.“ – Avšak tu jsme se již nemohli déle zdržet smíchu, který se o nás již od počátku této rozmluvy pokoušel. Moji lidé spustili pravé salvy řehotu, takže ubohý muž na nás hleděl pln údivu. „Ale Myn­heer,“ pravím mu, „vesnice Praha leží odtud poněkud příliš daleko, tuze daleko, desetkrát dále, nežli je odtud do Kapského Města.“ Nové podivení. – „Nu, je‑li tomu tak a jste‑li skutečně lékař, jak pravíte, tož ubírejte se dál v pokoji, ale neříkejte nikomu, že jsme se s vámi setkali. Za dva dny dorazíte do misijní stanice Rojjantjesfonteinu, tam pak bydlí kazatel Schu­­len­burg, který je také lékař se zvláštním ustanovením pro choré neštovicemi v kraji lichtenburském. Tam si dejte napsat průvodní zdravotní list, abyste mohli bez překážky pokračovat ve své cestě.“ Po těch slovech se náš milý policejní dozorce vzdálil a také my jsme se ubírali dál.

Příštího jitra jsme táhli po rovině vroubené kolem pahorky a zavlažované jednou z poboček Hartsriveru. Na ní jsme shledali veliké množství zakrslých dropů. Zanedlouho jsme dospěli k farmě. Tento dvorec má zvláštní jméno Gestopftefontein, tj. ucpaný pramen, a ná­ležel dříve jakémusi panu van Zylovi. Sveden ctižádostí stát se předsedou neodvislé republiky, třeba sebemenší, přiměl roku 1876 na dvě stě búrských rodin, aby se vystěhovaly na území Damarů a tam založily stát. Výsledek onoho vystěhovaleckého proudu byl nadmíru smutný. Většina členů, kteří se ho zúčastnili, pomřela a také van Zyl zahynul rukou vlastního černého sluhy, když byl donucen nepříznivými okolnostmi vzdát se svého záměru a nastoupit zpáteční cestu. Jeho ve­liká farma nyní náleží velmi laskavému Angličanovi panu Attwellovi, který nás ihned pozval, abychom u něho strávili několik dní a dopřáli odpočinku také svým zmořeným tahounům. Zdejší pastva byla překrásná, nejlepší, jakou jsme objevili za hranicemi colesberského okresu, avšak tráva byla bohužel tak kyselá, že náš dobytek ji žral nerad.

Ještě téhož dne jsem se vydal k oněm výšinám, které vzbudily mou pozornost již na pochodu. Kdo popíše moje podivení a radostné vzrušení, když jsem na tomto osamělém, plochém pahorku, sotva osmdesát metrů vysokém, nalezl veliké množství křováckých rytin. Tímto nálezem se potvrdila moje domněnka, že také v těchto krajinách a bez­pochyby ještě dále na sever obývali Křováci. Opatřil jsem si tu pro své sbírky 140 vesměs překrásných křováckých rytin.

Bližším zkoumáním a srovnáváním těchto rytin jsem poznal, že ve vývoji tohoto primitivního umění dlužno rozeznávat čtyři údobí. První a nejstarší z nich obsahuje předměty provedené pouze v obrysech jednoduchými čarami, které jsou do kamene vtesány; v druhém období jsou předměty úplně vytesány, tj. také vnitřek rytin je úplně vysekán, a tedy prohlouben; po nich následuje třetí doba s nejkrásnějšími rytinami. Obrysy jsou tu vyryty, řidčeji jemně vytesány. Vnitřní plocha předmětu je vždy pečlivě a celkem čistě vyhlazena. Ve čtvrtém období jeví se patrný úpadek v dovednosti, neboť rytiny sem náležející jsou většinou provedeny v obrysech vyrytých nebo dlátem špatně vytesaných, nikdy však ostře vysekaných. – Nejlepší kusy náležejí do doby druhé a třetí. Určit přesně stáří jednotlivých údobí je velmi těžké, ačkoli někteří Křováci, kterým mohlo být asi padesát let, tvrdili, že rytiny posledního období jsou prací jejich otců a dědů. Rytiny představovaly většinou postavy zvířat, potom nečetné nářadí, jakého Křovák užívá, ale také jiné předměty jako stromy, hvězdy, želvy, hady, pavouky, a konečně také několik postav lidských, z nichž skupina žen je asi nejcennějším předmětem celé sbírky. Křováci měli největší nadání k řezbě a jejich výkony zasluhují uznání tím většího, poněvadž nepracovali kovovými nástroji jako kmeny ostatní, nýbrž pouze kamennými, a mu­sili tudíž vykonat práci mnohem obtížnější. Řidčeji se vyskytuje na rytinách člověk. Postavy mužů bývají vzácnější a jsou také méně pečlivě provedené nežli postavy křováckých žen. Lidé na rytinách jsou vždy nazí, muži jsou téměř pokaždé zobrazeni s lukem a šípem, ale obrazy samostatných zbraní jsme našli jen málokdy.

V Gestopftefonteinu jsem také obdržel jiný, velmi vzácný kus z prů­myslových výrobků jihoafrických domorodců, totiž křovácké zbraně: luk, šípy a toulec. Pan Attwell, který nám umožnil přístup k rytinám, choval tyto předměty u sebe po dlouhá léta. Zakoupil je kdysi od starého Křováka. Jejich dřívější majitel je zdědil již po svém otci, který je opět obdržel darem od výrobce. Od Basutů obývajících na zdejší farmě jsem získal několik krásných nádob na vodu, zhotovených z hlíny a vy­pálených ženami, které velmi dovedně provádějí podobné práce. Veškeré předměty ve sbírkách nashromážděné od řeky Vaalu až do Gestopftefonteinu naplnily pět těžkých beden a pan Attwell, jemuž jsem mimo jiné věci daroval pěkné náčiní na koně, se zavázal, že tyto věci ještě téhož měsíce dopraví až do Kimberley. Odtud pak je měla podle svého slibu dopravit do Colesbergu rodina Meintjesova z Groon­vley, která obstarávala dopravu mezi Kimberley a Coles­ber­gem, tehdej­ší konečnou stanicí kapských železnic na severu. Také rodina Combrinkova, jejíž povozy dvakrát za týden dojížděly se dřívím do Kimberley, poslala tam bezplatně čtyři bedny, obsahující sbírky z poříčí Vaalu. Těchto devět beden se dostalo také zcela správně do Kimberley, ale tam zůstaly po drahnou dobu v zapomenutí, a teprve roku 1887 jsem se s nimi shledal v Kapském Městě u pana Poppa, jemuž pak byly zaslány z Kimberley roku 1886, tedy dvě léta potom, co se tam dostaly, od někoho, po jehož jménu jsem marně pátral.

Opustivše Gestopftefontein, dorazili jsme trojím pochodem do Roj­jantjesfonteinu čili Marimane, místo obydleného domorodci, kde jako misionář působí pan H. Schulenburg. Tento muž požívá daleko široko neobyčejné úcty a vážnosti nejen jako misionář, ale hlavně jako lékař. Z této misijní stanice jsme se vydali k Hartsriveru, hodlajíce na jeho břehu strávit několik dní. Cesta údolím se podobala bažině a jízda tudy i přechod přes rozvodněný Hartsriver vyžadovaly velkého namáhání a značné opatrnosti.

Pokračujíce ve své cestě od Hartsriveru na sever, dospěli jsme na největší jihoafrickou planinu a k předělu mezi souříčím řek Oraně, která valí své vlny k západu, a Limpopa, jehož tok směřuje nejprve k se­verozápadu, potom k severu a posléze se obrací k východu.

Na této vysočině se dříve zdržovalo na tisíce antilop ploskatých, ale nyní jsou již úplně vyhubeny. Z několika zbylých kusů, jež jsme spatřili, nemohli jsme zastřelit žádného. Zato se nám však podařilo získat za šilink mladého krotkého paviána, jehož polapil na rovinách jakýsi Barolong. Byl to onen Pit, o němž ještě velmi často bude zmínka.

Třetího dne potom, co jsme přešli přes Hartsriver, dorazili jsme k nejjižnějšímu prameni řeky Molapa a za půl dne nato jsme uzřeli na severu druhý pramen. Rozkládal se v prohýbu a sestával z několika hlubokých kalužin, porostlých hustým rákosím.

Dne 30. října jsme překročili Malmanispruit, mocný to potok, jehož voda nedaleko brodu žene mlýn, pocházející dojista ještě z doby Noemovy. Nedaleko odtud jsem nalezl v roce 1874 měděnou rudu. Nyní pak o několik mil níže dobývají zlato, jehož žíly se zde nacházejí v křemení. Když jsem poskytl několika farmářům podél řeky lékařskou pomoc, vydal jsem se opět na další cestu.

Opustivše severní směr, obrátili jsme se k východu, abychom v Je­ronýmově údolí dostihli zajímavého pahorkovitého kraje marikojského a souříčí řeky Limpopa. Tato část Jihoafrické republiky je lesnatá, úrodná, je zavlažována četnými potoky a řekami a honosí se také hojností nerostného bohatství (zlato, stříbro, olovo, měď, železo). Turistům, kteří se nezajímají o přírodní vědy, zejména o ornitologii a bota­niku, by připadaly nekonečné roviny v poříčí Hartsriveru a Molapa jako poušť, poněvadž tu nerostou žádné stromy. Avšak i takový cestovatel, který zde objeví pro svá studia hojnost látky, pociťuje rozkoš, jakmile uzří půvabnou pahorkatinu marikojskou, kde za jasné oblohy čarovný odraz světla takřka vztyčuje do výše pahorky v dáli a nahrazuje takto vysoké hory, kterých příroda zdejším krajům nedopřála. Zde jest člověku opět volno a blaze, neboť odpočívá na břehu potoka a pod loubím stromů.

Když jsme prošli Jeronýmovým údolím, minu vše po jeho levé straně zajímavé pahorky, a potom u nepatrného městečka Jakobsdaalu zaměřili v ostrém úhlu opět k severu, spěchali jsme ke krajskému městu Zeerustu. Tam mne měly očekávat peníze, o něž jsem z Christiany požádal pana Poppa v Kapském Městě. Dále jsem tam chtěl doplnit naše zásoby, jichž velmi rychle ubývalo.

Již u řeky Vaalu jsem velmi často zaslechl zmínky o jakémsi dr. Theu­nissonovi, jenž prý bydlí u Marika a je velmi obratným lékařem. To jméno mi bylo povědomé, vždyť Theunisson byl jeden z mých průvodců na první cestě k řece Zambezi. U mne ten muž nabyl nějakých vědomostí farmaceutických a osvědčoval se jako velmi způsobilý pomocník. Avšak na řece Zambezi mne opustil a tím náš poměr vzal za své. Jeho odchod mi tehdy nesmírně uškodil, ale rozešli jsme se v přátelství, neboť pro můj účel dával najevo neobyčejné schopnosti a choval se ke mně vždy ochotně. Snad by to nyní nebyl týž Theunisson? Poněvadž bydlil nedaleko Jakobsdaalu a mimoto jsem se dověděl, že dr. Theunisson si přeje se mnou mluvit, tož jsme na jeho farmě vy­přáhli. A hle! Dr. Theunisson a pan Theunisson, dřívější prodavač v pekařském krámě v Dutoitspanu a můj průvodce na cestě, byli jedna a tatáž osoba. Přede mnou stál hotový medikus, který jen mou péčí k tomuto stupni dospěl. Pocity pýchy záhy ustoupily vážné starosti: co když jsem člověčenstvu víc uškodil, než prospěl? Naštěstí jsem se brzo dozvěděl, že se Theunisson těší všeobecné vážnosti a že provozuje rozsáhlou lékařskou praxi.

Dorazili jsme do Zeerustu, ale k mému leknutí očekávanou pomoc jsem tu neshledal. Nezbylo mi než telegrafovat příteli Poppovi do Kapského Města. Bohužel Zeerust nemá dosud přímé telegrafické spojení. Poslal jsem tedy svou depeši v listě nejbližší poštou, která odtud dojíždí dvakrát za týden do Potschefstroomu, tamějšímu telegrafnímu úředníkovi, který ji potom telegrafickou cestou dopravil dál. Na odpověď bych musil čekat příliš dlouho, ale hvězda štěstí mého dosud zářila. Setkal jsem se v Zeerustu se starým upřímným přítelem rev. Jensenem, který působí v Linokaně, asi 18 mil k severozápadu odtud vzdá­lené, jako misionář a člen Hermannsburské misijní společnosti. Po­zdravil mne otázkou, kdy se konečně vydáme k němu na venkov. Jeho pozvání znělo nám jako poselství z nebes.

Po příchodu do Linokany jsme tam velmi brzo zdomácněli. Moji lidé se usadili ve vozech, já pak se svou manželkou jsme se ubytovali v malé čisté jizbě, kterou nám propůjčila v jedné z vedlejších staničních budov paní Jensenová. Pokud se nedostavila pomoc z Kapského Města, opatřila nás také všemi potřebami, takže jsme ihned mohli začít s pracemi, jež jsme zamýšleli provést v tomto kraji. Bídný stav tahounů vyžadoval tu pobytu dvaapůl- až tříměsíčního, aby potom také nejobtížnější část výpravy, totiž cesta od hranic Zavaalska až k řece Zambezi, byla šťastně dokonána.

Již za svého dřívějšího pobytu v marikojském kraji jsem zcela určitě poznal, že část notuanského údolí pod stokem řek Matebe a Notuany, které tvoří úžlabinu místy lesnatou a kolem obklíčenou pahorky, jest výborným stanovištěm zejména pro ornitologická a botanická bádání a že nám poskytne hojnou kořist. Proto jsem vyhledal osmnáct mil od Linokany v hustém křoví místo pro dočasný tábor a tam jsme potom také strávili čtyři neděle, protože severní svahy výšin směrem k údolí oplývaly pastvinami pro náš dobytek. Moje manželka a Söllner zůstali s nejtěžším vozem v Linokaně. Chtěli jsme se pro ně se svou kořistí zastavit, až by se naši tahouni úplně zotavili.

Za nějaký čas po svém návratu z údolí řeky Notuany jsem byl překvapen prohlášením svých čtyř afrických průvodců, že mne nemohou dále provázet, poněvadž prý zaslechli velmi neblahé zprávy o africkém vnitrozemí. Byli to oba kreolové Hendriks a Adam, dále František, najatý v Colesbergu, a obratný lovec Kiebik, sluha Torna Meintjese. Smlou­vou byli sice zavázáni, že se mnou půjdou až k řece Zambezi a nazpět, poněvadž však nejevili ani nejmenší chuť provázet nás dále, nezrazoval jsem je ani dost málo z jejich úmyslu, aby se vrátili domů. Nejvíce jsem litoval odchodu výtečného lovce Kiebika. Propustil jsem tedy všechny a vyplatil na krejcar, ačkoli sami porušivše smlouvu žádnou mzdu neočekávali.

Po odchodu těchto čtyř mužů musil jsem rychle najmout dva lidi k dohledu na dobytek, poněvadž mi nyní zbyli pouze Griqua Plati (Söllnerův pomocník v kuchyni) a malý Izák Toma Meintjese. Abych se vyhnul dalším mrzutostem, ustanovil jsem, že kromě dvou průvodců, které jsem si chtěl vyžádat v Šošongu od krále Khamy, nepřijmu do své služby až k řece Zambezi žádného černocha a raději budu sám se svými lidmi řídit vozy. Z Linokany do Šošongu řídil Harry Meintjes vůz zambezijský, já vůz železný, Fekete vůz s obyčejnými potřebami, Söllner a Plati dohromady vůz se sbírkami. V čas nouze, při přechodu přes řeky, na neschůdných skalnatých místech a v noci zastávali službu řidiče volů u prvního spřežení střídavě Špíral, Leeb, Izák a Haluška. Jako obyčejně železný vůz s pontonem se ubíral vpředu.

Zásobeni tabákem i všemi ostatními potřebami, vykonali jsme již všechny přípravy k další cestě. Byla opatřena nová jha, porouchané řemení a přetrhané řetězy byly spraveny a náklad na vozech znovu srovnán. Dosud přesahovaly bedny až na 20 centimetrů přes strany vozu – nyní jsme však musili veškerý náklad víc stěsnat, poněvadž širé, volné stepi byly již za námi a nyní jsme vstupovali do končin pokrytých křovím a listnatými lesy, kde se vypínalo stromoví nejen u samé cesty, ale nezřídka též do ní zasahovalo větvemi.

Bylo tedy všechno připraveno k odjezdu, tu však přišla na nás nová pohroma, totiž zhoubná nákaza dobytčích paznehtů, kterou najednou onemocnělo sedm až deset tahounů. Léčil jsem je dusičnanem stříbrným, omýval choré části kamencem, dával jim dehtové obklady a na no­hy obvazy z hadrů, které jsme upevnili nad kopytem.

Baharucové jednoduše zaženou svoje onemocnělé kusy do potoka, aby voda odplavila jed nákazy, a tu potom není divu, že již několik kroků nebo i několik set metrů níže uvázl na kopytech našich zvířat. Každodenně jsme musili choré kusy povalit, abychom je mohli léčit. Mimoto jsem se rozhodl opatřit pro své stádo jinou ohradu, neboť misio­nářova ohrada se proměnila po nedávných deštích v hlubokou bažinu a odtud předcházela nákaza bezprostředním dotykem na zvířata. Byla to namáhavá práce s ubohými dobytčaty. Onemocněla takřka polovina celého stáda a trpěla dvojnásobně, neboť jejich výživa byla velmi chatrná, poněvadž nebylo možno pro ně zakoupit zelenou píci a zvířata sama se nemohla pást. Když tedy konečně asi po šesti nedělích nákaza pominula, byli ubozí tahouni strašlivě zmořeni, takže jsem musil svůj pobyt prodloužit ještě o týden. Ačkoli se nám na misijní stanici v Lino­kaně dostalo velmi přátelského přijetí, přece jsme již úsilně toužili po tom, abychom mohli pokračovat v další cestě a zaměřit k zambezijským břehům.

Podruhé byl již ustanoven den odjezdu, podruhé jsme dokonali veškeré přípravy na cestu, podruhé jsme však musili zůstat a zdržet se ještě tři neděle v údolí řeky Matebe. Bylo to den před odjezdem, když mi Harry Meintjes zvěstoval smutnou novinu, že opět jeden tahoun náhle a těžce onemocněl. Dal jsem jej ihned přivést – a zaznamenal jsem příznaky vysoké horečky, aniž bych se dopátral příčiny. Přivolaní černoši a Búrové tvrdili, že tuto chorobu velmi dobře znají, i léčil jsem zvíře prostředky, jakých zde v takovém případě užívají – avšak bez výsledku. Dobytče zdechlo ještě téhož dne a brzo nato druhé i třetí. Když však i pátý kus byl zachvácen smrtí, nespokojil jsem se pouhým pitváním mrtvoly, ale vyřízl jsem část sleziny, která se mi zdála patologicky znetvořena, a pozoroval jsem ji mikroskopicky. Záhy jsem k ne­malému leknutí shledal, že dřeň sleziny (která byla také poněkud zvětšena), pak tkáň jater, jakož i plicní sklípky (alveoly) byly prostoupeny a porušeny jíchovitou, řídkou, žlutohnědou a lesklou hmotou, patrně specifickým jedem sněti slezinné (baktériemi). Černoši si vyžádali zdechliny prvních čtyř volů a jedli jejich maso, avšak vnitřnosti jsem dal zakopat. Tři z mých psů a mezi nimi také pěkný buldog, jehož jsem obdržel darem od majitele Groonvley, sežrali část sleziny a jater ze zdechlého zvířete, dříve než byly zakopány, a pošli ještě téhož dne, což mne přimělo k tomu, abych chorobné části vnitřností podrobil mikroskopickému zkoumání. Touto nákazou nás stihla krutá pohroma a ze všech, které do té doby na nás přišly, dojista nejtěžší, neboť nyní bylo jisté, že jest nám zápasiti se snětí slezinnou. Není to žádná báchorka, jestliže vám někdo v jižní Africe vypravuje, kterak mrchožraví supi ze vzduchu mrtvi klesnou k zemi. Stane se to tehdy, když požijí částí zdechliny zachvácených slezinnou snětí.

Když jsem poznal pravou podstatu této strašlivé nákazy, rozhodl jsem se ihned, že očkováním jedu nákazy zabráním dalšímu šíření. Všichni přítomní mi radili, abych to nečinil, ale já jsem se nedal od svého úmyslu odvrátit a vybral jsem k očkování nejprve nejhubenější a nejslabší zvířata. Skvělý výsledek mi byl odměnou za moji důvěru. Nicméně jsem se nespokojil pouze očkováním, ale zřídil jsem pro dobytek novou ohradu a posílal jej na pastvu jenom tam, kde najisto nemohl být postižen nákazou. Tomuto opatření mám co děkovat, že jsem už nedoznal žádné ztráty na stádě. Přesto se však v mém spřežení jevily takové mezery, že by mne každý další případ úmrtí uvedl v zoufalé poměry. Chtěl‑li jsem tedy ve své cestě pokračovat, nezbývalo než potahy doplnit novými kusy.

Vůle byla sice dobrá, ale provedení těžké, zejména nemá‑li člověk peněz jako já. Z těchto rozpaků mi pomohl můj patron Aeskulap. Na svém pochodu jsem léčil mnoho nemocných, ale vesměs zdarma. Nyní jsem však v nouzi žádal za lékařskou poradu tažného vola – honorář to, jaký sotva některý z mých kolegů přijímá. Ačkoli pak jsem požadoval pouze asi čtvrtinu honoráře v těchto krajinách obvyklého, přece jsem měl ve čtrnácti dnech devět silných tahounů. Mezi mými pacienty byl také jeden z předních podřízených náčelníků Baharuců Manuanských, jenž byl stižen diftérií. Na můj návrh se dostavil se svým povozem do Linokany a zůstal po několik dní na stanici, abych mu mohl věnovat co nejsvědomitější péči. Za týden se vracel k domovu úplně vyhojen. Jinému Baharucovi jsem vyřízl nádor, který se mu utvořil na spánku, atd. Po třech nedělích bylo moje stádo doplněno novými kusy, a ačkoli se mi odevšad hrnuli nemocní, přivádějící za honorář voly, hleděl jsem co nejdříve vyrazit z Linokany, dříve než by se na nás přihrnulo nové neštěstí a způsobilo nám novou překážku.

Dne 30. března 1884 jsme opustili Linokanu a zaměřili k roklině Buisportu. Nazve‑li někdo tato místa „cestou“, přehání co nejvíce, neboť takzvaná „jízdní cesta“ sestávala pouze z děr, trhlin a nebezpečných úbočí. Těžko se prodíraly naše vozy touto končinou. Zhusta jsme pracovali po několik hodin, abychom mohli postoupit jen o sto metrů dál. A když jsme za den urazili několik kilometrů, libovali jsme si, jak znamenitý kus práce byl proveden. Zvláště zlý pochod byl v pohoří Dvarském přes nový průsmyk, jímž se začalo nedávno jezdit; domorodci doufají, že se tak znenáhla zřídí cesta, ačkoli zde jen asi jednou za měsíc projede vůz. Dvarské hory oplývají hojností ptactva, i lituji toho nadmíru, že jsem se tam pro nedostatek vody nemohl pozdržet déle. K od­počinku jsme se zastavili v misijní stanici Fleshfontein. Poloha Fleshfonteinu svědčí o obratnosti, s jakou jezuité již po tři století zakládají své misie. Zdejší stanice slouží nyní jako opora všem stanicím na řece Zambezi i v území Matabelů. Urazivše potom dva denní pochody k se­veru, dospěli jsme na hranici Jihoafrické republiky a kolem města Čuni­‑Čuni k vesnici Bakhatlů, vystavěné nedávno na břehu Marika.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

4
V údolí řek Marika a Limpopa.
Při ústí Notuany

Z rána dne 15. dubna jsem stál opět po devíti letech u soutoku řek Marika a Limpopa a pozdravil jsem okolní krajinu jako milého, starého přítele. Utkvěla mi v paměti jako půvabná lesní krajina, ale k svému žalu jsem onoho jitra poznal, kterak ani v jižní Africe zub času neodpočívá a jakých změn může doznat obraz milých nám končin po několika letech. Panenskou krásu této pustiny postihl osud všech věcí pozemských – hustiny a nepropustná křoviska na říčním břehu byla Bakhatly, kteří každoročně zapalovali jejich část, skoro nadobro zničena. Rovinaté břehy obou řek měly jednotvárné vzezření a jenom několik vysokých stromů zůstalo jim k ozdobě.

Za mé první návštěvy byl kraj při ústí Marika ještě zcela liduprázdný a vůkol se rozkládala pustina se svými půvaby a hrobovým tichem. Dnes osídleny jsou oba břehy lidmi, a ačkoli jsem se musil na jedné stra­ně radovat z tohoto kulturního pokroku, přece mi bylo líto, že si tento kraj nepodržel svou dřívější podobu.

Údolí Limpopa, výšiny Bamangvatské s městem Šošongem a pánev solných jezer ve východním bamangvatském území byly na dosavadní cestě zhusta předmětem našeho hovoru, zejména když jsme sedávali kolem ohně a rozmlouvali o tom, co nás asi v budoucích dnech očekává. Tu jsem vypravoval o krásných dnech, které jsem v letech 1874, 1875 a 1876 strávil na březích Limpopa, vzpomínal jsem na četná dobrodružství, jež se mi zde přihodila, na osamělý strom citlivkový, pod kterým jsem chtěl být pochován, když mne záhubná malárie schvátila a sám jsem již pochyboval o svém uzdravení. Vyprávěl jsem svým průvodcům o nehodě zaviněné Theunissonovou neopatrností, když mi jeho koule přeletěla kolem samé šíje a uřízla límec u kabátu, vykládal jsem o vysokých stromech a krásných, rozmanitých obrazech krajiny, o řece, jejíž břehy byly pokryty rákosinou, hustým křovím a stro­movím, i o čilém životě zvířat zdržujících se u řeky. Konečně jsme tedy stihli do vychváleného údolí limpopského. Moje družina se také těšila z toho, že jsme již stanuli v těchto končinách, ačkoliv byla ve svém očekávání poněkud zklamána.

Asi pět a půl kilometru od ústí Marika jsme podruhé vypřáhli v údolí Limpopa, ale jen na krátkou dobu, poněvadž jsem ještě před večerem clitěl dorazit na místo dobře mi známé z dřívějších cest a tam rozbít ležení. Krátký, chraplavý skřek, nemálo podobný ostrému, úsečnému smíchu, potom několik bělavých skvrn, zjevivších se na pobřežních stromech asi 300 metrů vzdálených, mne poučilo, že tam provádějí své rejdy kočkodani. Vyslal jsem tam tedv Jánoše Feketa, aby některé z oněch zvířat ulovil pro naše sbírky. My ostatní jsme se zaměstnávali železným vozem, který velice utrpěl na prabídné cestě od Fleshfonteinu k Čuni­‑Čuni, a zejména špice levého předního kola se porouchaly, takže jsem chtěl využít nejbližšího odpočinku k zasazení nových špicí. Skřek opic náhle utichl, avšak tu zarachotily tři rány rychle za sebou a zanedlouho se objevil ve vysoké trávě na břehu Fekete, nesa velikého samce kočkodana, největší kus svého druhu, který jsme v jižní Africe vůbec ukořistili. Jakmile se Fekete vrátil, vydali jsme se na další pochod. Porouchané kolo železného vozu se k naší mrzutosti v polou cestě asi dva kilometry od skály zvané Kardinálův klobouk zlomilo, i musili jsme odejmout také druhé kolo a připevnit železný vůz jeho předkem k zadní části vozu se sbírkami. Takto jsme se potom ubírali k místu, kde jsme chtěli rozbít své ležení. Přišli jsme tam teprve pozdě v noci.

Časně zrána po svém příchodu jsme začali pořádat a čistit místo k táboru. Hustého křoví, jež jsme vysekali, jsme použili ke zřízení ohrady pro tažný dobytek. Potom jsme přinesli kolářské nástroje a uchys­tali polní kovárnu, abychom spravili železný vůz a provedli také některé opravy na porouchaných bednách. Z několika okolních stromů, zničených lesními požáry, jsme vybrali rovný kmen asi dva metry dlouhý a třicet centimetrů široký, zasadili jsme jej na metr hluboko do země, upevnili jsme na něm svěradlo a v okamžení byla zřízena Schal­lerova skládací polní kovárna. Kamenným uhlím, které jsme měli stále v zásobě, rozdělán mocný oheň, abychom na něm mohli opravit porouchané špice a nové ukovat. Brzo se údolím rozléhaly mocné rány na kovadlinu a naše ležení poskytovalo obraz, jakého zde oko lidské dojista ještě nespatřilo. Bukač a Haluška měli po tři dny plné ruce práce, nežli byl železný vůz opět uveden v předešlý stav.

Blíže našeho tábora byla řeka sice hluboká, ale asi o kilometr níže jsme našli brod, kterým jsme mohli snadno projet na koni; pěšky se tudy nedalo projít. Když jsme shledali na protějším břehu mnohem lepší pastvu než na naší straně, honili jsme tímto brodem také dobytek. Nepříjemné bylo pouze vystupování na příkrý a kluzký břeh a ještě obtížnější byla jízda po něm k řece. Proto jsem si také vždy, kdykoli jsem se koňmo ubíral na druhou stranu řeky, volil za průvodce své nejlepší jezdce Harryho Meintjese a Feketa, abych se uvaroval nějaké nehody. Vyslaní zvědové oznámili, že podle nalezených stop možno soudit na velikou hojnost zvěře. Když jsem skutečně seznal za našeho pobytu na březích Limpopa, že se ve zdejší krajině zdržuje veliké množství nejrozmanitější zvěře, odhodlal jsem se k lovecké výpravě na protější břeh. Vyslal jsem tam Harryho a Feketa na koních a již záhy od­poledne navrátili se oba lovci s jásotem. Fekete a Harry vedli své koně za uzdu, poněvadž na každém z nich byla naložena skoro vzrostlá antilopa kudu, prvá to větší zvěř, kterou jsme v těchto končinách ukořistili. Tu nastalo vyptávání a radostný hlahol, takže hnědí drozdi a ostatní sbor opeřených pěvců v blízkém stromoví na břehu dali se do hlasného skřeku, a posléze ještě naši psi, tím hlomozem celí zmámení, začali nám svým štěkotem přizvukovat. Harry musil vypravovat, kterak nabyl této vzácné kořisti.

Hned potom jsme se dali do preparování koží z obou ulovených antilop. Avšak bohové údolí na nás nevražili, poněvadž jsme zahubili dva z jejich chráněnců, a seslali na nás podzimní nepohody obvyklé v těch­to krajích. Po celé hodiny pršelo, takže jsme musili z plachtoviny zřídit chýši mezi nákladními vozy a tam preparovat i pověsit kůže. Nejprve bylo zvíře položeno na rohože a změřeno. Tuto službu vždy zastávala moje choť, byla‑li právě u vozu přítomna. Za pomoci Halušky, jenž srovnal mrtvé zvíře v přiměřenou polohu, provedla měření, které Leeb nebo Tom Meintjes zapsali do zvláštního rejstříku. V těchto krajinách je nutno po zabití savce šetřiti jistých okolností, které se týkají zvláště velikosti zvířete a vzdálenosti od ležení, kde bylo zastřeleno. Je‑li ulovená kořist malá a vzdálenost nevelká, donese se jednoduše hned do tábora. Zvěř dosahující velikosti malého jelena naloží se do sedla. Bývá vždy záhodno, aby lovec nosil s sebou provazy a v každém případě ovinul místa, která se uvazují, hadry nebo listím, aby je provazy neodřely. U jihoafrických zajíců se např. zdrhuje kůže již tehdy, byli‑li neseni v holé ruce za běhy. Nemůže‑li lovec pro velikost ulovené zvíře dopravit do ležení, pokryje ho usekanými větvemi a roštím, aby bylo chráněno před šakaly a jinými šelmami. V poříčí Limpopa bývá nejvýhodnější, když se na honbu vydají společně dva lovci a navzájem si pomáhají. Tu zůstane jeden z nich na stráži u kořisti, kdežto druhý rychle přivede koně s nákladním sedlem nebo – jako jsme to činívali my – dostaví se s malým železným vozem, který se výborně osvědčil. Mezi svým nářadím jsem měl k tomuto účelu několik nákladních sedel, nejlepší služby konala však obyčejná jízdní sedla, která jsme pokryli nepromokavou látkou, aby se nepotřísnila krví. Obešli jsme se bez provazů, neboť zvíře bylo jednoduše přehozeno přes sedlo, až na obou stranách nabylo rovnováhy, a potom jsme jenom hleděli, aby se na hustém křoví nebo na kmenech stromů nepoškodila srst. Není‑li ležení příliš vzdáleno, dopraví se tam kořist, tak jak je, a neruší se, poněvadž rušením mění se objem břicha i hrudníku a měření potom není zcela spolehlivé. Plachtou jsme chránili při převozu kořist proti slunečnímu úpalu a mou­chám, za přílišného vedra jsme ji pokryli haluzemi, aby spočívala zcela ve stínu, neboť v tropických krajinách se dostavuje hniloba nadmíru rychle. Má‑li být kožešina vyprána, tož radím, aby se to dálo teprve tehdy, když byla úplně stažena, poněvadž z ran, třeba ucpaných, vytékají mnohdy krev a rozmanité šťávy z těla. Mnohdy jsem nařídil mužům pracovat opatrně při stahování, aby pokud možno neporušili srst a aby se při práci neporanili, což se při rychlé práci zhusta stává, a podobná poranění působí velké bolesti.

Na zpáteční cestě jsme neměli žádné desky k napínání koží a mi­mo­to jsme musili cestovat rychle. Užívali jsme tedy rákosovou třtinu a rov­né pruty, jimiž jsme staženou kůži poněkud rozepjali a tím způsobem ji rychle usušili, poněvadž k ní měl z obou stran volný přístup vzduch. Když kůže až na paznehty a některé části hlavy vyschla, položili jsme ji na pokrývku a zahalili jsme pokrývkami suché části, kdežto vlhká místa byla vystavena ještě na slunci. Cestovatel, který má dostatek místa ve svém voze, učiní dobře, vozí‑li s sebou bednu s ka­mencovým práškem, do něhož se ukládají mokré kůže, poněvadž tam vysychají velmi rychle. Úplně vyschlá kůže byla pak vydělána, nohy, rodidla a hlava až po krk ovinuty dvojnásobným měkkým obalem z papíru, potom celá kožešina rozložena na měkký kartoun, pokrytý bílým pijavým papírem. Podle množství tuku rozestřen na lysých částech pouze jeden papír a tenká látka nebo dán papír dvojitý a silný kartounový obal. Pak byly nohy již zabalené složeny dovnitř a konečně celá kožešina svinuta. Sbalené kožešiny jsme ukládali do beden, pobitých uvnitř plechem, jež jsme hned zaletovali. Ze zvířat zastoupených v našich sbírkách byly nejtučnější šelmy jako levharti, divoké kočky, hyeny, někdy šakalové, zebry, antilopy losí a malá domácí zvířata. Dne 21. dubna jsme opustili toto místo a vydali jsme se údolím Limpopa po řece dolů. Dne 28. jsme uzřeli po ránu bamangvatský (severní) břeh notuanského ústí, kde jsem hodlal pobýt delší dobu, abych tu získal nějaký počet koží větších savců. Ze Šošongu, z tohoto posledního kulturního místa na mé cestě k severu, jsem hodlal největší část sebraných předmětů odeslat k jihu, dílem, aby se sbírky dostaly na bezpečné místo, dílem pak, abych své vozy vyprázdnil. Dříve než jsme dorazili k ústí řeky Notuany, zastavili jsme se na několika místech na břehu Limpopa, kde jsem pozoroval ptactvo, o čemž svědčí hojné množství zápisků z ornitologického deníku. Na jednom místě, kde se řeka rozšiřuje v rozsáhlou tůni a tvoří tzv. ochechulí doupě, zdržel jsem se po dva dny. Složivše svůj ponton z vozu, dopravili jsme jej k řece, kde přestál na zkoušku první jízdu na jihoafrické půdě k naší úplné spokojenosti. První noc jsme slyšeli na pravém břehu řeky naproti našemu táboru vytí hyeny a ráno jsme našli na onom místě rozsápanou kostru antilopy schovávavé. Když se vracela od napojiště, byla v rákosí přepadena šelmou, zadávena a sežrána až na část kostry.

Na posledním pochodu před brodem v řece Notuaně, kterým jsme doufali pohodlně projet za této noční jízdy, jsme se setkali podruhé s několika vozy náležejícími firmě Francis a Clark v Šošongu a vezou­cími náklad stavebního dříví a smíšeného zboží. Tentokrát mne setkání ani trochu nepotěšilo, neboť vozkové, kteří jeli týmž směrem jako my, vypřáhli proti obecnému zvyku uprostřed cesty, takže jsme se jim pro stromoví nemohli vyhnout. I nezbylo mi než si razit cestu sousedním mlázím. Pozdě večer jsme dorazili k brodu, ale poněvadž se nám přechod pro hlubokou jámu v řece nezdál bezpečným, odložil jsem jej až na příští den. A že jsem dobře učinil, o tom mne poučily obtíže a na­máhání, jaké zakusili Francisovi lidé, kteří dorazili k brodu ve­čer za námi. Jejich vozy zapadly do hluboké jámy v řece a trvalo dlouho, než je vytáhli.

Jakmile jsem vstoupil na jihoafrickou půdu, pojal jsem pevný úmysl, že v údolí řeky Limpopa pobudu delší dobu. Po patnácti měsících jsme konečně stihli do tohoto údolí. Naše namáhání za prvních deset dnů strávených u Limpopa bylo odměněno bohatou kořistí. Vyhledávali jsme tedy vhodné místo, kde bychom se mohli pozdržet déle. K tomuto účelu se mi jako nejvýhodnější jevilo ústí řeky Notuany. Kraj kolem ústí řeky byl liduprázdný, jenom daleko od řeky na pravém břehu Limpopa ležela osada knížete Khamana, a proto se mi toto místečko zdálo nejpříhodnějším k práci v pustině, kde by nás nikdo nevyrušoval.

Náš tábor se rozkládal při úzké cestě v severním cípu mezi oběma řekami, Notuanou a Limpopem, uprostřed hustého křoví. Na západě se za ním vypínal nenáhlý horský svah, na východě pak byl chráněn řekou, tvořící zde mělkou peřej, jíž jsem chtěl užívat za brod. Na druhé straně nad cestou se prostíraly ohrady pro náš dobytek. Každý týden jsme zřizovali nové a čistili je denně, aby byla odstraněna každá látka, která by snad mohla způsobit nějakou nemoc. Při zakládání tábora rozhodovala u mne vždy okolnost, aby mi zvolené místo poskytovalo hojný výtěžek pro má bádání. Časně zrána, dříve než jsem zavolal k práci své lidi, vzbudil jsem pouze oba hochy, černého Izáka a Williho Beckera, aby mne provázeli, a potom jsme se dali do práce, za oněch mrazivých dnů ne právě příjemné, kdežto ostatní ještě dlouho si hověli ve spánku. Po tři dny jsme pátrali po starých stopách zvěře, abychom se přesvědčili o množství zvěře ve svém okolí, dříve než jsem se odhodlal k trvalému, aspoň měsíčnímu pobytu. Když jsem se tři dny po příchodu navrátil z obchůzky do tábora, shledal jsem tam k nemalému podivení několik černochů, zabraných v hovor s mou manželkou. Přistoupiv blíž, poznal jsem ihned rysy Khamanovy.

Viděl jsem Khamana posledně roku 1874, kdy ještě panoval v Šo­šongu, vypudiv odtud svého otce Sekhoma i svého bratra Khamu, oprávněného nástupce v panství. Léčil jsem tehdy jeho napolo osleplého syna, který nyní – vzrostlý v silného muže – dostavil se také s otcem na návštěvu. Povahu Khamanovu dlužno dobře znát, dříve nežli s ním někdo vejde v bližší spojení, aby později nelitoval svého jednání. Kdo zná dobře jeho poměry, může s ním jakožto Evropan žít po dlouhá léta v míru. Především je nutné, aby se nemíchal do jeho domácích záležitostí, tj. do jeho poměru k bratru Khamovi i ostatním bratřím, kteří žijí v Šošongu, a nejlépe učiní, když hovor o těchto věcech vůbec nepřipustí. Pro cestovatele i pro obchodníka je přízeň panujícího knížete vždy věcí nejdůležitější, a toho musí být každý pamětliv, vyjednává‑li s Kha­manem, neboť na Khamu působí nepříjemně, jestliže se někdo snižuje k Khamanovi. Khama je nejmocnějším, nejbohatším, ale také nejšlechetnějším z bečuánských vládců. Khamane, vypuzený pro své nesčetné zločiny ze Šošongu, žije jako psanec v Zavaalsku jako poddaný této búrské republiky. Chování Khamovo je vždycky stejné: on je mužem slova a na slovo následuje pokaždé skutek. Naproti tomu Khamane jenom tu a tam zachovává dané slovo. Nesčíslněkrát ukládal svému bratru Khamovi o život, podnítil i bratrský kmen Bakvenů, Búry, nepřátele Bamangvatů, ano i jejich úhlavní nepřátele Matabely k válce proti vlastním soukmenovcům a vlastním bratrům, s nimiž si v chlapeckých letech hrával. Ještě podnes neustává ve svých pomstychtivých úkladech. Sváry mezi bratry a vraždy mezi příbuznými jsou v dějinách Asie a Afriky zjevem zcela obyčejným, avšak spor mezi bratry v šo­šonžské panovnické rodině jest hotovou tragédií. Nenávist Khamanova proti staršímu bratrovi i velkomyslnost Khamova, který tomuto zákeřníkovi opět a opět udělil milost, jsou zjevy hodné věru pera Shakespearova. Černoši na břehu Limpopa tyto poměry vůbec nechápou. Khama svou mírností si u svých poddaných, kteří takovému chování vůči Khamanovi nemohou porozumět, spíš uškodil, než získal. Je‑li nám co činiti s Khamanem, nutno tyto poměry dobře znát a stále je mít na paměti, ale nikdy se o nich nezmiňovat a každou narážku ze strany Khamanovy odbýt jednoduše slovy: „Toho nech, o tom nechceme slyšet.“

V Šošongu vzbudilo ihned pozornost, že jsem se u řeky Notuany snížil (vůči Khamanovi). Návštěvníci, kteří se k nám potají dostavili anebo jako „cizinci“ o svých záměrech nemluvili, pozorovali vše, co se dálo, kdežto my jsme o podobném vyzvídání neměli ani tušení. Nicméně měla ta věc dobrou stránku, neboť tím nabyl Khama úplného přesvědčení, že jsem sice s Khamanem uzavřel loveckou smlouvu, ale proti němu že neosnuji žádné úklady, a zůstal mi proto přátelsky nakloněn. Přesto však, že znal moje mírumilovné úmysly, směřující pouze k na­shromáždění hojných sbírek, mohl Khama velmi snadno na mne hledět s nedůvěrou, a to z příčiny, která by u každého mimo něj vzbudila podezření. Ale Khama tak neučinil, nýbrž zachoval mi i nadále věrné a nezvratné přátelství. Smlouvou, kterou jsem s Khamanem uzavřel, nabyl tento muž velmi laciným způsobem množství potřebných věcí jako šatstvo, pokrývky a mimoto také střelivo, jehož Khamanovi lovci nutně potřebovali na honbě. A právě střelivo bylo nejnebezpečnějším předmětem, jaký jsem Khamanovi vzhledem k jeho poměrům vůči Khamovi mohl poskytnout a který jsem mu nutně musil poskytnout. Za takových okolností by mi Sešele a každý z bečuánských pohlavárů, i Jihoafrická republika a Kapsko zakázali veškerý styk s Khamanem, kdyby proti nim strojil takové úklady jako proti svému bratrovi, a v nej­příznivějším případě by mi aspoň zapověděli, abych ho zaopatřoval prachem a olovem, pokud budu prodlévat na jejich území. Khama věděl dobře o všem, co jsem vyjednal s Khamanem, a přece proti mně neučinil ani nejmenší opatření, začež mu jsem zavázán neskonalými díky.

Vraťme se však k okamžiku, kdy jsem za svého návratu do ležení zastihl tam Khamana v rozmluvě s mou manželkou.

V Khamanově průvodu se také dostavil jeho bratr, který je však povahou mnohem lepší než Khamane. Mimoto byli přítomni Khamanův syn a několik jeho věrných. Khamane mne hned poznal. Když jsme se navzájem pozdravili, přednesl jsem mu svůj návrh a požádal ho, aby mi propůjčil do služeb lidi na tak dlouho, pokud se zdržím při notuanském ústí. Khamane hned přisvědčil na souhlas, ale vymínil si pouze, abych jeho poddané, kdyby pro mne lovili na území Bamangvatů nebo Bakvenů a dostali se do sporů s tamějším obyvatelstvem, vzal ve svou ochranu, k čemuž jsem milerád svolil. V dalším jednání jsme se dohodli na následujících cenách: dva pastevci obdrží mimo stravu po dobré vl­něné pokrývce za dvouměsíční až tříměsíční službu, lovci pak budou pla­ceni podle velikosti uloveného zvířete – za kus zvíci srnce dostane se jim zboží v ceně 6 zlatých, za zvířata zvíci jelena podle vzácnosti ­12 až­ 24 zlatých, za drobnější zvěř menší přiměřené ceny. Zvířata ne vět­ší než srnec dopraví mi černí lovci sami do tábora, větší pak kusy si přivezu sám na koních nebo na železném voze. Kusy s poškozenou kůží mohu podle libosti přijmout nebo vrátit.

Podnes ještě lituji toho, že jsem na březích Limpopa nepobyl delší dobu. Po mém odchodu byla zvěř na jeho pravém břehu Búry skoro vyhubena a ani jediný exemplář z toho se nedostal do některého muzea. Jenom to, co jsme tam nashromáždili my, bylo zachováno pro vědecké bádání. Ačkoli jsme se podél Limpopa sami jen málo zabývali honbou, opatřili jsme přece na svých botanických a ornitologických výletech dost savců, zejména menších, a poněvadž jsme užívali také želez a proti šelmám strychninu, nebyla naše sbírka o mnoho menší než kořist ulovená najatými Bamangvaty. Mimoto nám poskytovaly ukořistěné antilopy hojnost masa k výživě, takže jsem pocestným ubírajícím se kolem nás často mohl darovat na cestu kus zvěřiny.

Po několik měsíců pokračovalo naše velkolepé shromažďování sbírek pomocí tuzemců. Tu se však najednou pokusil úskočný pohlavár vykořistit naši ochotu nestoudným způsobem.

Khamane, který nás se svým průvodem skoro denně navštěvoval, ponechával také smluvenou mzdu svým lovcům. Každý bečuánský náčelník nařizuje každoročně části svých věrných, aby lovili pro něho, což je jakýmsi druhem poplatku. Ačkoli každý Bečuán odvádí panovníkovi vždycky jeden zub ze zabitého slona a všecka bílá pštrosí péra, musí se ještě mimoto vydat několik loveckých společností do krajin určených králem a veškerou zvěř, vlastně kožešiny, sloní zuby a všecka pštrosí péra, jež za celé období (od dubna do října) ukořistí, odevzdávat vladaři. Khamane, chtěje své lidi k sobě upoutat vděčností, ponechal jim v prvních dvou měsících vše, co ode mne za ulovenou zvěř na pokrývkách, kartounu, skleněných perlách, šatstvu a střelivu obdrželi. Teprve ve třetím měsíci požadoval výnos honby pro sebe, ale choval se přitom jako prodavač zvěře tak nestoudně, že jsem se raději odhodlal svůj pobyt v notuanském údolí zkrátit. Podnes toho lituji, že jsem byl ještě jinými okolnostmi donucen k odchodu odtud, poněvadž jsem později musil strávit osm měsíců v zambezijském údolí, dříve než mi bylo dovoleno přejít přes řeku a vydat se na další pochod k severu. Dále se objevilo v údolí nedlouho před odjezdem pět lvů, žirafy, ano i sloni, takže jsme mohli své sbírky ještě značnou měrou obohatit, a posléze lituji svého časného odchodu proto, že zanedlouho potom začalo v tom­to údolí lovit mnoho Búrů, kteří vyhubili téměř všecku zvěř na středním Limpopu.

Ostatně však doznávám, že s bádáním a se sbírkami z poříčí Limpopa jsem úplně spokojen. Nejen pro studium zoologické a botanické přináším všestranný a snad pro všecky budoucí časy poslední materiál od Limpopa, který dojista ani jediným znalcem nebude uznán za nepatrný. Sám pak jsem tomu velice povděčen, že se mi podařilo zachránit mnohý kus pro naše muzea, dříve než byla zvěř vyhubena.

Zabýval jsem se již po delší dobu myšlenkou, abych se vydal na další pochod k severu, a drzé chovám Khamanovo přispělo k tomu nemálo, že jsem tento úmysl uvedl ve skutek. Khamane, poznav účinky svého jednání, hned obrátil a snažil se oživit naše přátelství, jež poněkud ochladlo. Snížil ceny za ulovenou zvěř opět na původní obnos, ano daroval mi také silného, tříletého vola, ale to vše nepomohlo. Bamangvatové, kteří se sem hrnuli s četnými stády ze Šošongu, a pokročilá roční doba mne nutily k odchodu. Avšak dříve než jsme odcestovali, chtěl jsem vyhovět neustálému zvaní Khamanovu, abych jej se svou chotí navštívil. Moji průvodci ho navštěvovali již na svých výpravách, kdykoli se ubírali na pravý břeh Limpopa se železným vozem pro zvěř.

Provázeni Harrym a Tomem Meintjesem vydali jsme se časně zrána koňmo po nejkratší cestě houštím, abychom ještě za ranního chládku dorazili k vísce Matlabace, nazvané tak podle říčky téhož jména. Je to nepatrná osada s jediným pozoruhodným dvorcem ohrazeným plotem, sídlem Khamanovým. Zastihli jsme doma celou pohlavárovu rodinu. Hostitelé nám přinesli kyselé mléko, které uchovávají v měchu zhotoveném z kůže pakoní a sešitém pevně řemínky z kozích koží, a vylili je na velkou dřevěnou mísu. Dále přinesl Khamane také bučualu (kaferské pivo), zkrátka činil vše, aby nás po svém způsobu skvěle vyčastoval. Mezitímco moje choť zůstala ve dvorci, vydal jsem se k několika nemocným a potom podle svého slibu jsem odešel k brodu v řece Matlabace, několik mil odtud proti proudu vzdálenému, abych tam položil jed, poněvadž na tom místě byl Khamanův skot několikrát napaden hyenami a levharty, a také mu již šelmy zadávily mnoho telat. Ježto ve vesnici panovalo mnoho nemocí, nebylo mi nikterak nápadné, že Khamanův lid, jeho syn, manželka, ostatní děti a mnoho jiných mužů i žen trpělo malárií. Podle svého obyčeje jsem jim neodepřel svou pomoc. Jak opatrně jsme později u řeky Zambezi šetřili každým zrnkem chininu, když nám zásoba po dlouhých a dlouhých útrapách docházela!

Avšak pomáhat nemocným a neduživým náleželo mezi přední povinnosti naší výpravy a tuto povinnost jsme také co nejochotněji plnili, pokud nám dostačovaly naše léky.

Když jsem si Khamanovo sídlo poněkud blíže prohlédl, nedivil jsem se ani dost málo, že jeho lidé byli zachváceni zimnicí. Tato malá osada leží totiž bezprostředně u řeky Matlabace, která i za nejnižšího stavu vody odvádí dosti značný proud, aspoň několik metrů široký, k Lim­popu, ale mimoto tvoří také rozsáhlé bažiny, pokryté rákosím a trávou, takže s nimi nabývá mnohdy šířky sto až sto padesát metrů. I za zmíněného zimního jitra byl vzduch značně prosycen smrdutými výpary.

Nazejtří jsme se vydali s Khamanem ke brodům nedaleko od ústí řeky Matlabace do Limpopa. Když jsme opouštěli osadu a vydali se údo­lím vzhůru, pálilo slunce nesnesitelně. Na holých místech po zemi jsme spatřili četné stopy zvěře, mezi nimiž byly stopy hyen, šakalů a pallahů nejhojnější, také však nescházely čerstvé stopy levhartí. Litoval jsem velice, že jsem si s sebou nevzal brokovnici, neboť v údolí při dolním toku řeky Matlabace, zejména v hustinách a na bažinatých lučinách, hemžilo se rozmanitými druhy ptactva.

Doba našeho odchodu se blížila. S těžkým srdcem jsme se loučili s tímto milým místečkem, kde jsme měli své stanoviště půldruhého měsíce. Při stálé práci od rána do večera míjeli nám rychle dnové při notuanském ústí, aniž nás unavovali nebo se nám zdáli být jednotvárnými. Avšak byl již svrchovaný čas, abychom se odtud dostali, chtěl‑li jsem ještě v době poměrně zdravé přejít přes řeku Zambezi.

Podle mého výpočtu měli jsme za dva měsíce, tedy do konce září, přibýt do Panda­‑ma­‑Tenky v poříčí Zambezi. Do toho byl také již počítán pobyt v Šošongu, který jsme nakonec zkrátili jen na tři až pět dní. Kdybych však tušil, že později strávím víc než šest měsíců u řeky Zambezi v těžké nemoci, zdržel bych se u Limpopa mnohem déle, i když tu řádili Bamangvatové a všechnu zvěř zaplašili.

Konečně nastal den, kdy jsme musili nastoupit na další pochod. Složili jsme všechen náklad z vozů, vozy jsme vyčistili, osy namazali a kaž­dý sebemenší nedostatek opravili. Potom jsme náklad znovu srovnali na vozy a přitom těžké předměty, které jsme chtěli odprodat v Šo­šongu, jsme uložili na příhodné místo, aby byly po ruce. Prázdné bedny od potravin jsme umístili na vrchu vozu. Ručnice byly řádně vycíděny, šatstvo, u Limpopa opotřebované, prohlédnuto, abychom s sebou nevezli nic nepotřebného. Obnošené kusy jsme vyprali a užívali jsme je potom jako hadry, do nichž jsme balili kůže malých savců.

Jakkoli byl náš pobyt na březích Limpopa milý, přece jsme se už všichni těšili na další cestu, netušíce ani zdaleka, jaké nepříjemnosti a svízele nás v příštích deseti měsících očekávají. Protože jsem spoléhal na všestranné zkušenosti, jichž jsem nabyl na své první výpravě, protože jsem znal rozmanitá nebezpečenství nastrojená africkou přírodou, zvyky a obyčeje domorodců, protože jsem konečně dobře věděl, jak dalece možno důvěřovat černochům, a protože jsem pochopil význam a důležitost spolehlivých průvodců, nepochyboval jsem o zdár­ném výsledku své výpravy. Netušil jsem, že nelítostný osud jednou ranou zničí nejkrásnější naděje, všechny záměry a tužby, že zmaří dlouholeté přípravy nedaleko cíle, kvůli němuž jsem opustil vlast. Budoucnost byla před námi dosud zahalena neproniknutelným závojem, ale my všichni, plni nejkrásnějších nadějí, spatřovali jsme ji v rů­žovém světle. Jako ranní červánek kynula nám přívětivě vstříc, vzbuzujíc v nás další důvěru a chuť k práci. S takovými pocity jsme se loučili s milenými břehy Limpopa.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

5
Jižními končinami Východního Bamangvatska

Opustili jsme tedy své milé místo na břehu Limpopa a táhli dále k se­veru. Ještě jednou jsme se zastavili poblíž Krokodýlí řeky (Limpopa) a potom jsme se obrátili severozápadním směrem do nitra země. Naším nejbližším cílem byl Šošong, hlavní město území Bamangvatů. Táže‑li se někdo jihoafrického Búra na nějakou vzdálenost, jistě mu ji určí podle jízdy na koni nebo podle jízdy se spřežením volů. Řekne vám např., že řeka nebo výšina je vzdálena dvě, čtyři hodiny a více, což znamená tolik jako dvanáct až čtrnáct anglických mil, poněvadž v těch­to končinách se urazí za hodinu obyčejně šest anglických mil, tedy 8,5 kilometru. Mnohdy také, zejména mluví‑li se o pustinách v území Bečuánů a Matabelů, odhadují lidé vzdálenost na jednu nebo dvě zastávky, tj. se spřežením volů nutno vykonat dva pochody a dva­krát vypřáhnout, jednou uprostřed cesty, podruhé pak u cíle. Avšak takovýto po­chod nelze s určitostí stanovit: obyčejně se jede dvě až půl třetí hodiny, a tu podle toho, je‑li půda lehká (suchá, pevná) nebo těžká, písčitá, vlhká a lepkavá nebo docela bažinatá, urazí se v prvém případě sedm až osm anglických mil, v druhém však sotva polovina té dráhy. Rozmanité okolnosti, jako velmi špatné cesty, nehody aj., nutí cestovatele, aby zastavil již po dvou anglických mílích, jindy pak následkem nedostatku vody apod. musí bez přestávky urazit deset až dvanáct anglických mil. Náš poslední pochod podél řeky Limpopa obnášel devět mil a urazili jsme jej za tři hodiny. Půda byla suchá, ale pozorovali jsme zcela jasně, že za deštivé doby by se tudy mohl plahočit vůz několik dní, než by se dostal z těchto míst. Břeh Limpopa se skládal z tučné prsti, byl pokrytý bujným stromovím a u samé řeky vrouben neprostupným citlivkovým houštím. Na několika místech jsme shledali uprostřed kolejí jámy, do nichž byly naházeny kameny a kusy dřev, znamení to, že tam v po­sledním dešťovém období, tedy asi před čtyřmi měsíci, zapadly jedním nebo dvěma koly hluboko do země vozy a musily být vykopány. Při tom vyházejí vozkové kolem kol všecku hlínu a před ně nakladou kamení nebo dřevo, aby se kola dostala na tvrdou půdu, jakmile spřežení zabere. V oněch jamách a kolem nich jsme zhusta shledali i části vozů, jako špice, skoby aj., z čehož jsme mohli dobře posoudit, jak krušně se vedlo ubožákům, kteří byli postiženi podobnou nehodou. Dlužno také vzít v úvahu, že nejbližší kolář nebo kovář bydlí až v Šo­šongu, tedy půl třetího dne cesty odtud.

Místo, kde jsem poprvé vypřáhl po odchodu od notuanského ústí, náleží k nejznámějším zastávkám na této cestě. Zde se cestovatel ubírající se k severu rozloučí na několik měsíců s říčními proudy, které se bez ustání po celý rok valí k moři, a naopak příchozí z vnitra země pozdravuje je s radostí jako oázu po dlouhé cestě pustinou. Tato zastávka u Limpopa je známá pod jménem Waydry, tj. místo, kde se uhýbá cesta od řeky.

Když jsme tam dorazili, byla již „obydlena“. Byl tu dřívější společník šošonžské firmy Francis a Clark pan Charles Clark, maje s sebou vůz s nákladem žita mabele a antilopích rohů. Panu Clarkovi jsem zavázán za mnohou laskavost, kterou nám prokázal zejména na zpáteční cestě od severu. Jednoho ze svých sluhů, původem Matabela a jménem Jana, propůjčil nám za průvodce až do Šošongu.

Na prostranství sto kilometrů dlouhém nacházelo se pouze jediné místo s prameny, asi čtyřiadvacet kilometrů před Šošongem. V Šošongu samém je pouze slabý pramen, který postačí sotva pro četné domácí obyvatelstvo.

Urazivše obtížný pochod po písečné cestě, stihli jsme teprve pozdě v noci k místu zvanému Moruleng, kde jsme nalezli vodu. Tam jsme zůstali přes noc a příštího dne až do poledne, aby se tahouni na rozsáhlé žíznivé území důkladně napojili. Na takových místech bývá vhodné vydat se na cestu teprve k desáté hodině dopolední, aby měl dobytek dosti času k napojení. Potom se koná pochod v následujících hodinách: od 10 do 12 hodin, podruhé od 3 do 6, potřetí od 8 do 10 hodin v noci, nazejtří pak zrána od 3 do 5 a od 8 do 10 hodin dopoledne, jestliže nebyla do té doby nalezena voda. Nestalo‑li se tak, ovšem k velikému utrpení ubohých tahounů, tož opakují se pochody týmž způsobem, až konečně cestovatel druhého nebo třetího dne dorazí k prameni.

Podobná místa jsou na bečuánském a matabelském území tak dobře známa jako oázy v Africe, ale jen málokterá z nich mají po celý rok nepřetržitě dost vody. Zpravidla bývají tyto prameny pouze dešťové bystřiny nebo občasné prameny, u nichž je možné nalézt vodu pouze po několik měsíců. Člověk ubírající se cestou doufá a doufá, avšak většinou bývá zklamán. Nedostatek vody v jižní Africe zůstane po dlouhou dobu nepřekonatelnou překážkou, aby tato země byla řádně vzdělána a její přírodní bohatství náležitě využitkováno. Tato okolnost působí ohrom­né potíže také jen tím, že doprava zboží k mořskému pobřeží je nadmíru drahá a jihoafrické zboží nemůže závodit na světovém trhu.

Dříve než jsme opustili Moruleng, potkala mne nepříjemná příhoda, jakých se Evropanovi cestujícímu do vnitrozemí naskytuje víc než dost. Willi Becker, jemuž bylo uloženo hlídat moje tři koně, pokládal takové zaměstnání za ospalé a věren svému výroku také při něm jednou usnul. Koně, kterým sporá, namnoze suchá tráva v okolí valně nechutnala, podle všeho netoužili poznat severnější africké kraje, a proto se obrátili nazpět k Limpopu, kde bylo tučné pastvy dost.

Když zatroubeno k odchodu, nebylo tu ani Williho, ani koní. Patrajíce po stopě, nalezli jsme v lateritové půdě místo, kde se uložil Willi, a také jsme vystopovali koně, ubírající se k limpopskému údolí.

Kvečeru po druhém pochodu jsme se rozložili výše v údolí. Nazejtří pak již o třetí hodině zrána jsme se vydali na další cestu a k sedmé hodině jsme přibyli do řídkého a nízkého citlivkového lesa. Tam, nedaleko od místa, kde se stýká příčné údolí od západu s hlavním sirorumským údolím, jsme musili rozbít tábor, abychom pátrali po vodě. Průvodce Jan, jehož nám propůjčil pan Clark, věděl, že o několik kilometrů dál v onom příčném údolí je poněkud solnatá studnice, u níž přebývá se svými stády skotu a koz jakýsi bamangvatský muž. Dal jsem tedy Janovi kilogram olova jako dar pro onoho Bamangvata a většina mých lidí se za ním vypravila s tahouny a koni, aby je tam napojila. Zmíněný muž se k nim choval velmi přátelsky, ale vody bylo u něho málo a navíc byla tak slaná, že náš dobytek jí požil velmi málo. Potřebnou vodu čerpali vědry z mělkých studnic a vylévali ji do jam, kde se z poloviny vsákla do země, dříve než tahouni byli po oddílech přihnáni k napojišti. Později užíval onen muž k čerpání vody pumpy na tlak, která mu konala znamenité služby.

O půl čtvrté hodině odpoledne jsme opustili citlivkový les a ubírali se dále údolím vzhůru podél řeky Sirorume až ke starému brodu, kde se stýkají stará a nová cesta od Limpopa. Bylo už hezky pozdě, když jsme vypřáhli a pustili tahouny na pastvu. Ještě v noci jsme vykonali jeden pochod a časně zrána, asi od druhé hodiny, druhý. Když jsem onoho jitra prohlížel vozy, jak jsem míval v obyčeji, shledal jsem všecko v pořádku, jenom na posledním voze se sbírkami, kde pod střechou byla uložena sedla, scházelo jedno z nich, a právě to nejlepší. Vypadlo nejspíše při hrozném otřásání vozu na skalnaté cestě. Ačkoli by mne za jiných okolností podobná ztráta citelně postihla, spoléhal jsem přece na poctivost poddaných krále Khamy, domnívaje se, že někdo z nich sedlo jistě najde a bez prodlení je odevzdá v Šošongu králi. Proto jsem nevyslal nikoho z průvodců, aby sedlo hledal, nýbrž, pokud tomu hluboký písek na cestě dovoloval, pospíchali jsme všichni, abychom ještě téhož dne dorazili ke Grunovským pramenům, po nichž jsme již prahli.

Od Gunovských pramenů jsem vyslal jízdního posla do Šošongu, aby se poptal, zdali je ve městě skutečně tak málo vody, že bych tam nemohl přijet se čtverým spřežením a zdržet se tam několik dní. Přítel můj král Khama mi vzkázal, že pro dvojí spřežení je sice dost vody v Šošongu, ale že by se při tom zvířata musila brát po obtížné, kamenité cestě. Proto mi radil, abychom svůj dobytek napájeli raději z kbelíků u firmy Francis a Clark, v jejímž nádvoří je studna. A stačilo by zřídit v městě několik studnic, jež by přinesly všem dostatek vody.

Třetího dne po našem příchodu, když mi byla zvěstována králova zpráva o napájení dobytka a naši tahouni se po namáhavé cestě bezvodým krajem od Limpopa k tůni Gunovské zotavili, vydali jsme se jednou odpoledne na cestu do Šošongu, nyní už jen nevalně vzdáleného.

Mne tam především pobízela touha spatřit staré přátele, které jsem z dřívějších dob zachoval u vděčné paměti. Moje družina pak chtěla konečně spatřit největší město ve středu jižní Afriky, odkud se rozbíhají cesty k severu, východu i západu do vnitrozemí. Dále chtěli uvidět Khamu, tohoto všeobecně velebeného panovníka, jehož nenáviděl jenom Khamane u řeky Matlabace. Ti, které jsem zůstavil u Gunovy, aby měli dozor na vozy a potahy tam zanechané, velice litovali, že se nemohou ubírat hned se mnou a navštívit Šošong. Pozdě večer dne 23. července jsme vyjeli na řídce zalesněnou výšinu, která se vypíná již nad údolím šošonžským. Zůstali jsme tu na nocleh. Ona noc byla krásná a jasná, že jsem podobnou na této cestě nezažil. Jemný jižní vánek ševelil v haluzích husté citlivkové křoviny, od temné oblohy se odrážely zřetelné obrysy okolních pahorků – ani štěkot šakala, ani hlas noční vlaštovky nebo jižního sýčka se neozval. Jenom oheň občas mocněji zaplápolal a zapraskal, když jsme přiložili, nebo kůň zahrabal kopytem, cítě snad nablízku hyenu. Ani hlásek nerušil velebné ticho této jižní noci.

Ještě před úsvitem jsme osedlali koně a jeli jsme malebnou pahorkatinou, vzdělanou z velké části v úrodná kukuřičná pole. Asi za hodinu jsme dospěli do širokého šošonžského údolí. Naproti na svahu severního pásma Bamangvatských výšin, u vchodu do rokliny a nedaleko od ústí Šošonžského potoka, kynulo nám město Šošong vstříc. Nejprve jsme spatřili čistě obílené domy malé evropské osady a teprve potom město bantuské. Za mé poslední návštěvy obnášela vzdálenost mezi budovami Evropanů a nejbližšími chatrčemi černochů několik set kroků. Chtěl tomu tak Khama sám, aby zase poněkud povznesl pokleslou mravnost mezi svými poddanými. Jmenovitě nařídil, aby se zvečera na oné rovině žádná černoška ani neukázala. Avšak za jeho vlády se vzmáhal blahobyt Východních Bamangvatů tak rychle, že většina z nich rozšířila své dvorce a četné rodiny, které dotud obývaly na venkově, se usadily v Šošongu. Přistěhovalci byli Khamovi vítáni. Šošong vzrůstal a mohutněl, takže mohl klást vydatný odpor nájezdům Matabelů nebo Búrů. Poněvadž skalnatá rokle, šošonžský potok a okolní výšiny bránily městu rozšiřovat se k severovýchodu, nebylo jinak možno nežli zakládat nové dvorce na západě a jihovýchodě, tedy směrem k evropské osadě. I zde byly poměry mocnější než králova vůle, a proto dosahuje dnešní Šošong na jedné straně až k evropské čtvrti, na straně druhé pak ji obkličuje už od jihozápadu.

Nejdůležitější veřejnou otázkou v Šošongu je odedávna, v míru i za trudných válečných let, otázka pitné vody. Město leží při vchodu do Šošonžské rokle, odkud se také zásobuje vodou. Z tohoto jediného pramene prýští voda po celý rok a každý nepřítel, který se chce zmocnit Šošongu, musí hledět, aby dostal onen pramen v úzké rokli ve svou moc, neboť jedinou studnici na nádvoří firmy Francis a Clark je možné velmi snadno zasypat. Khama je k obraně proti nájezdu Matabelů již po dlouhá léta připraven. Město bylo pouze na jedné straně otevřeno, a to právě tam, kde se nachází evropská čtvrť. Na oněch místech dal tedy nasázet husté trní, mnohdy až na sto metrů zšíři, které od té doby vzrostlo v neprostupnou hradbu, v níž je ponecháno jenom několik východů. V Masarvech, které obyčejně stihne smutný osud, že je Matabelové odvlékají do zajetí, zjednal si Khama věrné spojence, kteří z du­še nenávidí Matabely. Zároveň z nich utvořil znamenitý vyzvědačský sbor. Žádný severoamerický Indián ze starých slavných dob se nedovede na výzvědech chovat zchytraleji a obratněji nežli takovýto masarvský bojovník. Jakmile Khama obdrží zprávu, že se blíží Matabelové, shromáždí rychle stáda svého kmene od tůně Gunovské a ostatních pramenů (které možno lehce zasypat) v Šošongu a ukryje je na skalnatých výšinách nad městem. Celou tuto věc je možné provést v šesti hodinách od doby, co pastevci od jiných poslů zvěděli královský příkaz. Mezitím by dopravily ženy veškeré obilní zásoby na zmíněné pahorky. Tu pak Khama, pán všech strategicky důležitých míst a velitel asi tisíce bojovníků, ozbrojených puškami, může snadno vzdorovat každému nepříteli, především pak Matabelům. Matabelové podnikají nájezd vždy v počtu několika tisíc. V bitvě svedené v širém poli jsou strašlivým nepřítelem a pravým postrachem svých sousedů, ale nesnášejí hlad a ží­zeň. Vyhýbají se proto zejména velkému bezvodému území, a proto zůstal Šošong tak dlouho ušetřen, až jej Khama důkladně opevnil. Nyní je nebezpečí matabelského nájezdu skoro úplně odvráceno. Na Khamu, spojence Angličanů, se Matabelové neodváží, neboť tak daleko sahá i u černochů moc mezinárodního práva a bodáků. Že za dřívějších dob před vrchním panstvím anglickým zdržel je od útoku na Šošong pouze nedostatek vody, je jisto, a tuto okolnost nutno vyložit z jejich strachu před žízní. Že se žízně bojí ze všeho nejvíc, ukázalo se nedlouho před mým příchodem, když podnikli vpád na území Západních Bamangvatů. Oddíl Matabelů, uraziv větší pochod bezvodou krajinou, dostal se k ře­ce Zuga, která je v těch místech bažinatá a plná krokodýlů, takže ji lze těžko překročit. Nepřátelé přitáhli na severní břeh, na jižním břehu pak ležela makalacká vesnice, náležející ke Khamově říši. Sotvaže bojovníci spatřili vodu, hnali se všichni k řece, aby uhasili svou žízeň, ačkoliv viděli, že na protějším břehu stojí Makalakové ozbrojení ručnicemi. Makalakové, ačkoli jsou špatní střelci, zabili na místě třicet osm mužů z toho zástupu, který se choval tak, jako by na protějším břehu nikdo nebyl a vůbec ani nejmenší nebezpečenství mu nehrozilo.

Čím více jsme se blížili zrána dne 24. července 1885 k městu Šošongu, tím větší množství lidí jsme potkávali. Byly to většinou ženy a dívky, časem také stařeny, které se ubíraly buď za polní prací, nebo pro dříví. Krátká suknice z vydělané hovězí kůže jim sahala sotva pod kolena, přes ramena měly přehozený pláštík, vpředu i vzadu stejně dlouhý, zho­tovený obyčejně z antilopí kůže, do něhož byly všity kruhovité ozdoby z bílých nebo černých kozích koží a šňůrky se skleněnými perlami, na hlavě evropský šátek (vlastně pestrý šátek kapesní) nebo špičatý slaměný klobouk domácí výroby, na rukou a lýtkách množství šňůr se skleněnými perlami. Takto vystrojeny s košíky a motykami na hlavách, ubíraly se za svou polní prací, z níž se vracely teprve pozdě večer. Zámožnější obyvatelé užívali svých vozů, do nichž zapřáhli čtyři až deset volů, a práskali vesele dlouhým bičem, až se to od okolních pahorků mohutně odráželo.

O deváté hodině ranní jsme dorazili do Šošongu. Zajel jsem před Francisův dvorec, největší z evropských budov, kde mne ihned ředitel firmy pan A. King požádal, abych zavezl oba své vozy (vzal jsem s sebou vůz s nástroji a vůz železný) do nádvoří. Jeho nabídku, abychom se ubytovali v domě, jsem nepřijal, ale uvítal jsem komoru, propůjčenou za pracovnu, a skladiště, v němž jsme mohli uložit sbírky přivezené od řeky Limpopa a ponechat je tam až do příchodu holandského dopravovatele pana Fouriera. Za krátkého pobytu v Šošongu se mi podařilo naplnit dvě bedny černošskými dřevěnými výrobky a sourožími antilop. Mimoto jsem zakoupil od tuzemců hlavu kutoše a dvě kožešiny černě a bíle žíhaného zorilly, které lze vycpat.

Navštívili jsme Khamu v jeho sídle a manželku Khamovu Ma­‑Bessii v jejím domku, který vystavěla pro sebe a pro svého pána se svými služkami po způsobu bečuánském. Sídlo je velké místo poradní, obklopené kolovou hradbou. U sídla se kupí budovy králova dvorce a jeho nejbližších příbuzných i služebnictva. Všechny domky mají kulatý tvar, obvyklý u Bečuánů, a liší se od ostatních chatrčí pouze větší rozsáhlostí. Odevzdal jsem Khamovi jako dar revolver, královně pěkný vlněný šátek, pokrývky a jiné věci. Král Khama mne přijal velmi srdečně, poptával se s účastenstvím po mých osudech od roku 1876, kdy mne spatřil naposledy, a radil mi, abych se nevydával na severní břeh řeky Zambezi mezi tamější divoké kmeny, zvláště když mne na cestě doprovází moje manželka. Když jsme se loučili, slíbil mi, že mi pošle tučno-ocasou ovci, a své slovo také splnil. Naposledy se mne ještě otázal, zdali jsem na cestě od řeky Limpopa neztratil sedlo. Místo odpovědi jsem pouze pokynul své manželce a řekl: „Neříkal jsem to? Sedlo už je nalezeno.“ Děkoval jsem Khamovi, on však nechtěl mé díky přijmout a ze­ptal se pouze, zdali to sedlo potřebuji a zdali bych je snad neprodal. „S radostí. Na cestě nám zdechli tři koně a pro ostatní máme sedel dostatečný počet.“ I tázal se tedy král dále, co bych za ně žádal, snad že by se mi hodil tažný vůl, poněvadž, jak prý téhož rána seznal, jeden z mých tahounů byl ve Francisově dvorci v posledním tažení. „Ovšem, silný tahoun by mi byl velice vítán,“ odvětil jsem. Po dvaceti čtyřech hodinách nato se nacházel vůl, překrásný to kus, ve dvorci.

Pak jsme si vyměnili potřebné zásoby, čaj, kávu, cukr, rýži, pepř, sůl, mouku a kaferské žito, dále laciný kartoun a černošské dřevěné výrobky za pumpu a náboje do snyderek, které jsme už nepotřebovali. Mimoto mi opatřil průvodce Jan za rozmanité maličkosti tři pytle obilí a mno­hé ruční práce tuzemců. Rozkázal jsem dopravit do Šošongu od Gu­novské tůně oba zbývající vozy, abychom na nich znovu srovnali ná­klad, nato pak jsem odeslal veškerý dobytek opět ke zmíněným pra­menům, aby tam zůstal až do našeho odjezdu ze Šošongu, který jsme ustanovili na odpoledne dne 30. července.

Za pobytu sotva sedmidenního jsem poskytl lékařské rady více než šedesáti nemocným, jindy však je nejvyšší lékařskou autoritou v Šo­šongu pan Clark, jenž má malou lékárnu. Ovšem proti nejhorší nemoci – příjici, která zhoubně řádí mezi Bamangvaty, nemůže jako neodborník nic podniknout. Tato nákaza, která mezi nevzdělanými národy má mnohem horší účinky než mezi kulturním lidem, byla zavlečena do Šošongu před mnoha lety, ještě za panování Sekhomova, bamangvatskými dělníky, kteří pracovali na jihu. Když jsem se vracel od řeky Zam­bezi, nemohl jsem pominout, abych anglického guvernéra v Mafe­kingu i krále Khamu samotného neupozornil, že by bylo záhodno, aby hlavně jen kvůli této nakažlivině byl povolán do Šošongu evropský lékař.

Opustivše Šošong dne 30. července, ubírali jsme se nejbližších 25 kilometrů po mé dřívější cestě. Poručil jsem, aby vozy jely napřed, a zastihl jsem je už při nejbližších pramenech v průsmyku u nádrží Monokulungveských. Tam jsme zabili dvě tučnoocasé ovce, které nám daroval jeden nemocný v Šošongu. Jejich kůže jsme preparovali pro sbírky. Nazejtří zrána se objevil k nemalému mému podivení u nás Khama koňmo, aby nám ještě jednou stiskl ruku. Přijel s několika náčelníky přímo přes hory a udělil našemu průvodci ještě podrobnější rozkazy. Průsmyk Monokulungveský náleží k nejzajímavějším částem Bamangvatské hornatiny, poněvadž se u něho sbíhá několik příčných údolí a svahy okolních výšin jsou pokryté přebujným rostlinstvem, ze­jména obrovskými pryšcovitými bylinami, aloemi aj. Ačkoli se tu a tam vyskytují v údolí ohrady na dobytek a dolní rovinatá část údolí je vzdělaná, přece se tu stále zdržují na výšinách paviáni a skálolezi.

Téhož odpoledne, co nás Khama opustil, ubírali jsme se dále. Putujíce téměř celou noc, zaměřili jsme nejprve k severovýchodu, později pak na sever, abychom co nejdříve dospěli ke kalužím v korytě řeky Kalige, která spěje k východu. Časně zrána jsme dorazili na místo a zů­stali tam přes poledne, poněvadž jsem tu určoval zeměpisnou šířku a délku místa. Na kalužinách v říčce jsme ulovili divoké kachny, v křo­vinách koroptve, perlinky a druh čejky, příbuzné s kulíky. Holanďané jí říkají dikkop. Do noci jsme urazili dva pochody směrem západním a potom jsme se obrátili k severu. Rozložili jsme se nablízku makalaharské vesnice, kde nám měl náš průvodce opatřit za sebe náhradníka na další cestu. Příštího dne se vrátil černoch se zprávou, že nikdo v celé vsi nechce k nám vstoupit do služby. Připomněl jsem mu tedy Khamův rozkaz a vyslal jsem ho ještě jednou do vesnice. Když se až do druhého dne odpoledne nevrátil, dali jsme se sami na další cestu. Avšak cesta se znenáhla zúžila v úzkou stezku a o kilometr dál se rozštěpila ve dvě stez­ky, takže jsem vůbec nevěděl, kudy se mám dát. V tomto kritickém okamžení mi oznámil jeden z průvodců, že se k našemu vozu blíží tři černoši, v nichž jsme zanedlouho poznali svého průvodce a dva Makalahary.

Dohodli jsme se brzo. Přijal jsem oba do své služby na šest měsíců (do té doby, až se moje vozy navrátí od řeky Zambezi do Šošongu) a zavázal jsem se zaplatit každému mimo stravu ručnici, libru prachu, čtyři libry olova, krabičku se zápalkami a bavlněnou pokrývku, celkem v hodnotě asi 78 zlatých.

Na stezkách a na jízdní cestě nám byla už předešlého dne nápadná polena decimetr tlustá a čtyři decimetry dlouhá položená vždy asi tisíc kroků od sebe. Účel těchto dřev jsme si nemohli nikterak vysvětlit až do příchodu svých nových průvodců, kteří se našemu podivení po straně smáli. Konečně nám jeden z nich všechno vysvětlil. „Vy že neznáte, nač jsou tato dřeva? Tito makoové (běloši) jsou podivní lidé. Dovedou sice dělat ručnice i železa na chytání šelem, ale nevědí, jaká je souvislost mezi železy a záhadnými poleny. Poslyšte tedy. Na těchto stezkách nastražujeme železa, která jsme koupili od vás, aby se do nich chytali šakalové, genetky, divoké kočky a jiná podobná zvěř. Na stezky klademe železa schválně, neboť v době, kdy tak činíme, je rosa. Šakalové vědí dobře, že stezky jsou suché, a poněvadž se za chladného jitra vyhýbají porosené trávě, vycházejí většinou po stezkách a cestách na noční lup. Avšak nejen nepříjemná chůze v mokré trávě nutí tyto šelmy, aby vyhledávaly lysá místa; rovněž je jim velmi dobře známo, že tam nejraději přenocuje krom myší a krys, koroptví také zejména mnoho skřivanů a neobyčejné množství stepokurů, aby je ve vysoké trávě nepřekvapil nepřítel. Není tedy tajno, že jim tam nějaké to sousto neujde, jen když se chovají trochu opatrně – a znáte snad na celém světě opatrnější zvíře nad šakala? Z těchto příčin klademe vaše železa na cesty, ale nepřipevňujeme je, jako vy, řetězem na zaraženém kolíku nebo na stromě, ale uvážeme je na toto těžké poleno, které je uschováno vedle v husté trávě. Jestliže se tedy nějaký šakal chytí do želez po vašem způsobu nastražených, ukousne si obyčejně nohu a zachrání se. Ale když uvázne v našich železech, vleče poleno za sebou, doufaje, že se ho přece někde zbaví. Široká stopa polena nám zřetelně ukazuje cestu, kudy se polapený šakal dal, my pak nalezneme zvířata buď mrtvá, nebo na smrt utrmácená. Naše kořist je bezpečnější nežli vaše a za to jsme povděčni jenom tomuto polenu, které je pro vás hádankou.“

Dva dny po příchodu nových průvodců dostihli jsme kotliny při horním toku řeky Serue, která pro svou malebnost náleží k nej­za­jímavějším končinám mezi Šošongem a řekou Zambezi.

Ke třetí hodině odpoledne příštího dne jsme dorazili na severní břeh říčky Makve­‑Makvi, ve které několik mil daleko plyne voda (neoby­čejně vzácný úkaz za zimní doby), a tam jsme ve stínu košaté citlivky rozbili svůj stan.

U řeky Makve jsem se zdržel až do 9. srpna a byl jsem s tamějším pobytem více spokojen nežli s jinými, které trvaly právě tak dlouho. Zmíněná říčka je nejsevernějším přítokem řeky Serue a velmi dobře by se hodila k zavodňování, takže by se dvěma nebo třem vesnicím Ba­mangvatů dařilo na jejím břehu zcela dobře. V okolí je hojnost dříví a velmi dobré pastvy. Údolí samo je místy dobře chráněno proti severozápadním větrům, voda v řece je znamenitá a údolí i s okolím za našeho příchodu nemělo nedostatek zvěře.

Bamangvatští pastevci, obývající při úpatí skal na východní straně řeky Makve, přinesli nám na výměnu mléko a čerstvou hlavu antilopy roení. Litoval jsem velice, že nám nenabídli na prodej celé zvíře, silného to kozelce. Také černoši si to vyčítali, když zvěděli, co bych jim byl za kůži takového zvířete zaplatil.

Po celou noc a zrána jsme slyšeli z nedaleké stolové hory, vzdálené pouze asi dva kilometry, neustále skřek paviánů, takže jsem se odhodlal učinit na ty opice honbu. Vzal jsem s sebou čtyři průvodce, mezi nimi Söllnera, a dva koně k přepravě kořisti. Poněvadž jsme však pro rozmanité práce v táboře nemohli svůj úmysl provést hned zrána a teprve odpoledne jsme se vydali ke zmíněnému vrchu, nevěděli jsme určitě, zdali tam ještě paviány zastihneme, ježto jejich skřek již dlouho předtím umlkl. Byli jsme tedy radostně překvapeni, když jsme se sotva kilometr od tábora setkali s hejnem paviánů, kteří se proháněli mezi nízkým stromovím a křovím. Opice se daly rychle na útěk, my pak byli jsme jim stále v patách, ale při nejlepší vůli jsme nemohli vystřelit. Tak jsme se dostali až ke stolové hoře, dlouhé několik kilometrů a 150 metrů vysoké. Nedaleko horského temene se vypínala srázná, rozervaná stěna, vysoká 15 až 20 metrů, u níž měli paviáni své bydliště. Dorazivše k úpatí hory, spatřili jsme zvířata šplhající se po srázné stěně vzhůru, a když jsme sami skalinu zlezli, viděli jsme, kterak většina z nich prchá dále na sever. Ale protože jsem se domníval, že se několik opic skrylo mezi balvany a v rozsedlinách, nařídil jsem, aby se Söllner ještě s jed­ním průvodcem ubíral vyschlým korytem říčky vzhůru, a takto jsme začali z obou stran prohledávat skrýše. Lovecké štěstí nám bylo příznivé, neboť jsme ulovili několik paviánů, mezi nimi pak bezvadnou samici, která byla březí.

Jihoafričtí paviáni poskytují pozorovateli tolik zajímavostí, že je nutné je zařadit mezi nejdůležitější savce tohoto dílu světa. Jejich život a obyčeje nejsou dosud zevrubně přírodovědecky prozkoumané. Já rozeznávám tři druhy: paviána obecného, který je rozšířen od jižního pobřeží až k řece Zambezi a bezpochyby ještě za ní, potom odrůdu tohoto savce v poříčí Limpopa, a konečně třetí druh, barvy žlutavé, s dlou­hým ohonem a malou hlavou, který jsem nalezl pouze v roklinách a lesích u řeky Zambezi. Tím však není řečeno, že se vyskytuje pouze na těchto místech, neboť je docela dobře možné, že se také objevuje na východním pobřeží při ústí řeky Zambezi.

Pozorujeme‑li celkový poměr opic psohlavých k jejich ostatnímu sousedstvu, dospíváme k následujícím závěrům: Paviáni jsou nejčetnějším rodem opic v jižní Africe od jižního pobřeží až k řece Zambezi, ale jsou také opicemi nejškodlivějšími. V řídce obydlených krajinách není jejich působení tak zhoubné, ale tam se také vyskytují mnohem řidčeji. Zato však v kraji vzdělaném náležejí k nejškodlivějším savcům, ano, někde není větších škůdců nad ně. Jejich lupičství se jeví dvojím směrem: jednak jako býložravci plení zahrady a role osadníků, jednak zase vystupují jako skutečné šelmy, chytajíce kůzlata i jehňata, jimž rozsapují břicho a ze žaludku vypíjejí mléko. Pustoší také kurníky a ptačí hnízda. Na jejich šelmovitou povahu ukazuje už sám chrup, mocně vyvinutý. Jediný užitek, o němž se dá u paviánů mluvit, by byl ten, že požírají štíry a pavouky. Avšak na druhé straně je opět známo, že štíři i pavouci hubí denně ohromné spousty škodlivého hmyzu, takže se jeví víceméně užitečnými zvířaty, a zásluha paviánů tím značně ztrácí. Jediný ježek je užitečnější než hejno dvaceti paviánů. Tam, kde bez ustání působí ohromné škody nejen v létě na polích a v zahradách, ale i v zimě mezi novorozenými jehňaty, malými domácími zvířaty i v oh­radách na chov pštrosů, je nezbytné podnikat na ně neustálé honby nebo je vyhladit nadobro. Avšak v oněch krajinách, kde způsobují paviáni jen nepatrnou škodu nebo kde tyto opice nejsou škodlivé vůbec (ale takové končiny v jižní Africe je možné spočítat na prstech), přimlouvám se, aby jich bylo šetřeno, poněvadž tu a tam jsou paviáni jedinými většími savci žijícími na svobodě, kteří poněkud oživují jednotvárnou a unavující scenérii jihoafrických krajin. Pohled na pobíhající damany a skřek paviánů, jejich skoky ze skaliny na skalinu, z vysoké trávy na stromy, i prohánění se po rozervaných a srázných stěnách, vše to upoutá rázem mysl cestovatelovu a poskytuje tuzemci i cizinci občas něco nového.

Duševními vlohami nezůstávají psohlavé opice za psy, ano, mnozí jednotlivci z nich v tomto směru předčí i nejučenlivější domácí zvířata. Nad svoje příbuzné v jižní Africe, totiž opice nočáky a kočkodany, daleko vynikají, avšak při ochočování nutno s nimi zacházet mnohem přísněji než s ostatními druhy opic nebo se šelmami psovitými nebo kočkovitými. Je téměř k víře nepodobno, kterak se pavián dá ochočit a kolika výkonům se naučí. Mnohokrát se už stalo, že ochočení paviáni zastávají služby řidiče prvního spřežení při větším volském potahu. Když pak musí celý potah překročit řeku nebo přebrodit se rozsáhlými kalužemi, vyskočí opičí vozataj na jho u prvního páru volů a dá se takto převézt přes vodu. Na stanici v Uitenhage při odbočce Madlandské dráhy, vedoucí z Eliščina Portu do Graaf Reinetu, zastával pavián docela službu výhybkáře a plnil své povinnosti po drahná léta k úplné spokojenosti svých představených. V tomto případě dlužno ovšem přihlížet k tomu, že doprava na této dráze je velmi slabá.

Pro přírodovědecký popis paviánů je velmi důležitá otázka jejich bydliště. Podle místa, kde se obyčejně zdržují, dělím paviány ve tři oddíly: předně uvádím ty opice, které ponejvíce na jihu obývají skalnaté výšiny, zejména jejich srázné stěny i stupňovité svahy jihoafrické vysočiny. Dále ty, jež si vybraly za bydliště lesnaté břehy velikých řek, např. Zambezi, Limpopa a Oraně, a konečně paviány, kteří si libují v řídce zalesněných rovinách a nízké pahorkatině na bečuánském území i v již­ním Zavaalsku.

Toto trojí bydliště má na povahu zmíněných zvířat rozhodný vliv. Opice prvého skupení (podle bydliště) stojí nade všemi svou drzostí, zlomyslností a škodlivostí a jejich doupata, místy ve skalách zcela nepřístupná, poskytují jim bezpečný útulek. Když vycházejí na lup, počínají si tato zvířata nadmíru opatrně. Nejsilnější kusy z nich se ubírají vpředu, za nimi pak jdou polo vzrostlí paviáni, kteří se usadí na nejvyšších místech v celém okolí, tvoříce jakési hlídky či stráže, a jakmile zpozorují nebezpečenství, ihned dají ostatním výstrahu. Kojence nosí samice s sebou, kdežto mláďata poněkud již odrostlá, ale neschopná, aby se zachránila před nepřítelem, ponechávají na nepřístupných místech buď v hustém křoví, nebo na horském svahu. Tyto samice obyčejně svým hlasitým křikem obracejí na sebe lovcovu pozornost. Jsou‑li pronásledovány, dají se stráže a opice kráčející v popředí pravidelně na rychlý a spořádaný ústup, takže útočníci je zřídkakdy dostihnou, leč mají‑li ke své službě psy vycvičené k honbě na paviány. Tito psi však musí vynikat neobyčejnou rychlostí, aby předáci byli náhle překvapeni a donuceni utéci na nejbližší skaliny a stromy, zároveň pak aby strážci nemohli uniknout ze stromů, ze kterých se rozhlíželi. Tito paviáni jsou z oněch tří skupin nejobratnější a způsobují největší povyk. Jejich hejna zřídkakdy opouštějí svá loviště, která se táhnou po nízké a rozsáhlé pahorkatině do vzdálenosti 1 až 25 kilometrů.

Naproti tomu opice skupiny druhé a třetí se stěhují neustále z místa na místo. Tito paviáni, kteří se zdržují skoro výhradně v neobydlených krajinách, živí se většinou bobulemi, plody, hlízami a pryskyřicí citlivek, a stane se zřídkakdy, že na rolích a v zahradách lidí vyhledávají poněkud chutnější stravu. A právě proto jsou nuceni k potulnému životu, poněvadž jediný okres je nemůže po delší dobu uživit. Ze všech druhů opic bojí se lidí nejméně a dají se také mnohem snáze než skalní paviáni rozehnat ve dva nebo tři zástupy, čímž je honba na ně velice usnadněna. Pobřežní paviáni přenocují pravidelně v hustých korunách stromů na říčním břehu a vzdalují se od nich jen málokdy, zabíhajíce nejvýše na jeden nebo dva kilometry do vnitrozemí, aby neustále zůstali nablízku vodě. Tento druh je zpravidla nejbázlivější a mezi sebou nejméně snášenlivý, takže se cestovatel dosti často setkává s jed­notlivými samci vyloučenými z hejna, což se také nezřídka vyskytuje u kočkodanů, obývajících na břehu řek i ve vnitrozemských pustinách. Paviáni zdržující se v rovinách (tuláci) vybírají si téměř každého dne jiné místo k noclehu, jednou osamělý pahorek v rovině, podruhé vyschlé koryto říční, jindy opět křoví nebo košaté koruny stromů. Jak už výše uvedeno, sahají zřídkakdy na lidský majetek, a jestliže se tak někdy stane, následuje ihned vzápětí trest. Na rovinách je totiž stíhají lovci koňmo a dostihnou je velmi brzo a potom pykají paviáni těžce za svá provinění. Tento druh je také dosti zvyklý na psy, mnohem více než jejich pobřežní soukmenovci, kteří se před psem hned dávají na útěk. Poněvadž pak tito tuláci nacházejí v rozlehlých rovinách málo ochrany před nepříznivým podnebím, jsou mnohem otužilejší než obě ostatní skupiny. Skalní paviáni mají dost útulků v roklinách, slujích a jeskyních, v hustém křoví, jež vyrůstá po skalinách, jakož i ve vysoké trávě mezi jednotlivými balvany. Paviáni pobřežní se snadno mohou ukrýt v ko­runách stromů na říčním břehu, které tvoří na vnitrozemské jihoafrické vysočině takřka neprostupné hustiny, dále ve vysoké trávě, dosahující až do dvou metrů výšky, v hustém rákosí i ve vyschlých korytech přítoků. Hejna tuláků jsou také méně četná a tyto opice mnohem řidčeji stavějí k pozorování okolí stráže, poněvadž to není na volných rovinách zapotřebí. Avšak tato zvířata dovedou po delší dobu utíkat, a když jsou pronásledována, umdlévají mnohem méně než ostatní druhy. Jejich nejhoršími nepřáteli jsou hadi, hyeny, psi hyenoví a gepardi, mláďatům bývají nejvíc nebezpeční orlové pustinní a kejklíři. Psohlavcům, kteří se zdržují po skalách, strojí úklady hlavně levhart, pobřežním paviánům rovněž škodí levharti a mimoto hroznýši. Ačkoli paviáni vždycky žijí ve společnostech a navzájem si pomáhají v nebezpečenství, tož přece tuláci v tomto ohledu předčí všechny své soukmenovce, neboť při útoku stojí všichni pevně pohromadě a jeden druhému věrně pomáhá. Jsou-li např. pronásledováni několika psy, vrhnou se všichni silní opičáci na prvního útočníka a odpraví jej dříve, než mu může přispět na pomoc jeho nejbližší druh. Pronásledovat tuláky je velmi snadné a pohodlné, ale jihoafričtí osadníci tak činí jen velmi zřídka, černoši pak ještě méně. Tvrdí, že paviáni podle všeho svého chování jsou lidé, a tedy jejich bratři.

Dne 9. srpna zrána jsme opustili milou říčku Makve, první to skutečně tekoucí proud, který jsme spatřili po svém odchodu od Limpopa, a poslední až do té doby, než jsme dospěli k řece zvané Deikha, přítoku zambezijskému. Cesta skrze tento bezvodý, rozsáhlý a pahorkatý předěl mezi souříčím řek Limpopa a Zambezi stála nás mnoho namáhání a mnoho potu.

Dne 12. srpna ráno, když Willi Becker po dlouhém nočním pochodu hlídal koně, rozhodla se zvířata utéci a uháněla nazpět směrem, odkud jsme přišli. I nezbylo mi než poslat několik svých lidí za nimi, odevzdat malý železný vůz Tomu Meintjesovi a sám řídit jeden z těžkých nákladních vozů. Za jitra panoval osvěžující chládek, takže naši tahouni nepociťovali palčivou žízeň a statečně postupovali, přestože se půda skládala z hlubokého lateritového písku. Po levé straně se nám otevřela tu a tam vyhlídka do Makveské roviny, poněvadž jsme po nějakou dobu putovali podél náhlého horského svahu. Konečně jsme zahnuli na sever do jedné rokle, a tak jsme vysočinu opustili.

Sestupování zmíněnou roklinou dolů náleží k nejobtížnějším jízdám, které jsme zažili na této cestě mezi Colesbergem a řekou Zambezi. Takzvaná cesta, tj. červenavý pruh bez trávy, který se táhl po zemi roklinou dolů, byla poseta nesčetnými balvany a kamením.

Pamatuji se na tuto hroznou cestu tak živě, jako bych ona muka zažil právě včera. Na voze se nedalo vůbec sedět, neboť každý by byl hned na počátku svahu z vozu shozen. Kdykoli spřežení trhlo vozem kupředu, způsoben tím na náklad takový náraz, že se lana a provazy napínaly jako struny, řemeny zhotovené ze syrové hovězí kůže, jimiž byly bedny spjaty navzájem, se trhaly jeden po druhém nebo se tak poškodily, že nebyly více k potřebě. Jíti vedle vozu bylo nebezpečné, a přece jsme si nemohli jinak pomoci, aby poslední čtyři páry volů byly drženy na uzdě a vůz nezvrátily. Jindy postačí poslední a nejsilnější čtyři páry z osmi zapřažených, anebo při dobré cestě pouze zadní dva páry, aby přepravily vůz přes menší překážky, jako kmeny a kořeny stromů, balvany, jámy aj., avšak zde nemohla obě poslední spřežení nic pořídit, neboť proti příkrému svahu, mocnému postupu předních spřežení i úzké cestě byla úplně bez moci. Poněvadž po cestě bylo velikých kamenů jako naseto, mohli jsme jenom občas užívat brzdy u vozu. Následkem nárazů na jednotlivé balvany byl vůz v pravém smyslu zmítán, a místo aby sjížděl po cestě, poskakoval z kamene na kámen, ze stupně ke stupni. Zadní dvě spřežení byla úplně malomocná a vůz jimi zmítal neustále vpravo vlevo, takže zejména oba tahouni u voje byli strašlivě utýráni. Věci, které byly uložené zcela volně pod střechami vozů a které nebyly upevněné, např. žíněnky, předměty a nástroje potřebné ke sbírání, sedla, kuchyňské nádobí, uložené v bednách visících pod vozem, metány byly sem i tam a zčásti také vyházeny. Nádoba s lihem praskla, balík obsahující Pistorovo antibacterion a mnoho jiných beden i zavazadel bylo velice poškozeno. Množství příček zapuštěných po obou stranách tahounova krku do dlouhého vodorovného jha se polámalo a šroub u brzdy při nejtěžším voze, takzv. zambezijském, přeskakoval. Stany na voze se sbírkami byly potrhány a polámány, ponton uložený na malém voze železném se posunul kupředu, takže dosahoval poslednímu spřežení až na hřbet. Zvířata se polekala a začala se vzpínat a byla by málem celý potah s sebou strhla do největšího trysku, kdyby vůz šťastnou náhodou nenarazil na strom po pravé straně a následkem toho spřežení nezastavil. Avšak i tato pekelná jízda měla posléze konec. Jeden vůz po druhém se dostal na úpatí. Nejméně poškozený byl náhodou vůz, který jsem řídil já, i dojel jsem tedy, ačkoli jsem byl poslední v celé karavaně, k řece nejdříve a vybral jsem tam u brodu vhodné místo pro ležení. Předjel jsem ostatní tři vozy, jejichž vozatajové musili zastavit v údolí a urovnat si náklad, než mohli pomyslit na další jízdu. Rozbili jsme ležení na pravém břehu u místa, kde vytékal z melafyrové horniny ve vyschlém korytu spruitu pramen. Místečko to, vroubené kolem hustým křovím, se honosilo na poměry jihoafrické vysočiny zajímavou scenérií. K severu po naší pravici se vypínaly dva trachytové pahorky (na povrchu pokryté pískovcovým útvarem), každý asi 100 metrů vysoký, a odtud se otvírala pěkná vyhlídka na pahorkatinu k severu i vý­chodu a na rovinu těmi výšinami lemovanou, část to roviny Makveské. Směrem na jih bylo vidět lesnaté údolí řeky Misy a svah nejsevernějších výběžků Bamangvatských výšin, k západu pak jejich západní odnože s pověstnou lateritovou planinou zvanou Pupu Sandbult.

Za našeho pobytu byla celá krajina kolem neobydlená až na dva lidské tvory, totiž jednoho malého Masarvu a jeho šedou, stařičkou matku. Na druhé straně pahorků blízko malého pramene, který tu vytékal mezi kamením, našla moje manželka na jednom z výletů, které podnikala s malým Izákem, tuto ženu v křoví. Stařena, která snad po celý svůj život nespatřila bílého člověka, byla velmi udivena a spráskla své suché ruce. Uprostřed nízkého plotu z trniny, který měl sotva dva metry, tato osoba odpočívala, mumii nemálo podobná, na tvrdé kůži, která jí i jejímu synovi sloužila za lůžko. Kus dřeva jim byl polštářem, dřevěný špalek židlí a svrchní štít želvy zemní nádobou na vodu. Malý hrnek hrubě zhotovený z hlíny a lopatkovité dřevo, konající službu lžíce, tvořilo veškeré kuchyňské nářadí těchto dvou skromných lidí, kteří až na to, že dosti často trpěli hladem, nepožadovali nic od života a člově-čenstva. Za vědro kaferského žita (mabele) mi mladý Masarva nabídl na výměnu levhartí kůži. Přijal jsem jeho nabídku a přidal jsem mu ještě trochu obilí a něco střeliva do zrezavělé ručnice, kdežto moje manželka jeho stařičké matce věnovala různé kuchyňské nádobí a vlně-nou přikrývku, začež nám příštího dne přišla stařena poděkovat.

Odpoledne dne 15. srpna 1885 jsme opustili řeku Misu a za hodinu nato jsme dospěli na rozsáhlou, povětšině lesnatou rovinu Makveskou, a tak jsme se dostali do nejjižnějších končin bezvodého území, které se za suché zimní doby prostírá po obou stranách cesty.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

6
Bezvodými končinami ve středu Východního Bamangvatska

Prvá naše zastávka dne 15. srpna byla v rovině Makveské, deset kilometrů na sever od mého předchozího ležení u řeky Misy. Nazejtří jsme dorazili k vyschlým kalužinám Makveským a odtud jsme se dali po cestě, kterou jsem se ubíral už roku 1875. Pro nás Evropany je nezvyklé, že některé území, kde v zimě lidé a zvířata takřka hynou nedostatkem vody, v létě se promění v nepřehlednou bažinu a blata, která jsou pro neschůdnost a zimnici ještě nebezpečnější než v zimě. Právě takovou zemí je Východní Bamangvatsko, vroubící pánev solných jezer, která náleží k nejnižším místům na jihoafrické vysočině.

Ačkoli žízeň náleží k nejhorším svízelům, které jsme zakusili na svých cestách po jižní Africe, přece jsem se raději vydal na pochod k severu v zimě, kdy se tyto končiny doslova staly „žíznivým územím“, a vedlo se nám mnohem lépe než za návratu, když jsme se tudy ubírali v době letní. Přicházeli jsme od jihu, kde malárie není vůbec známa. Přicházeli jsme v plné síle; naše vůle a odhodlanost se utvrdila nabytými zkušenostmi a vzpružila se opět novými nadějemi. Poměry nás nutily cestovat velmi rychle, ve dne i v noci, abychom co nejdříve vyvázli z tohoto území, kde není voda. Slasti a strasti letního cestování tímto krajem jsme zažili bohužel v plné míře, když jsme se vraceli od řeky Zambezi, tedy v době, když jsme se už dále na severu dobře obeznámili s malárií. Kdo v této době přichází od severu, může být ujištěn, že malárie, třeba ji byl v poříčí zambezijském přestál, opět se navrátí, jakmile vstoupí do pánve solných jezer, která v tu dobu tvoří jedinou souvislou bažinu. Nekonečné bláto utýrá tahouny až k úplnému vysílení, takže v letní době k průchodu touto končinou je zapotřebí čtyřikrát více času než v zimě.

Dne 16. srpna, tedy uprostřed zimy na jižní polokouli, jsme vykonali po rovině Makveské tři dlouhé pochody. Zdejší solnatá půda, pokrytá v létě bahnem, v zimě pak jemným pískem, nám působila i v zimě velké obtíže. Ačkoli jsme pozorovali v písku mnoho zvířecích stop, přesto po zvěři nebylo ani památky. Podél naší cesty se táhl řídký, nízký les s úzkými, dlouhými mýtinami, zvrásněnými tu a tam vrstvami karooské­ho vápence. Dne 17. srpna jsme vykonali opět tři pochody ve dne i v no­ci. Krajina byla poněkud pahorkovitá, se znatelným svahem k západu, směřujícím nejspíše k vyschlému řečišti, které se tu vine směrem na sever k pánvi solných jezer.

Večer dne 17. jsme dospěli k vypuklině karooského vápence, která se táhla od západu k východu napříč přes naši cestu. K velikému svému podivení jsem tu nalezl stopy fosilií vyskytujících se též v karooském pískovci, většinou malé skořápky měkkýšů.

Tento den jsme opět strávili úplně bez vody. Naši karavanu zahalovaly obrovské spousty prachu, které zdvihal vítr z písčité a lateritové půdy i ze solného jílu. Prach neustále dráždil naše plíce i dýchací ústrojí žíznivých tahounů, poněvadž velmi rychle odnímal sliznici vlhkost a pů­sobil ubohým zvířatům pravá muka.

Příštího jitra, když jsme ještě tábořili u nízké vápencové výšiny, jsem shledal své tahouny tak zmořené, že vůbec nemohli vykonávat další služby. Proto jsem je odeslal se třemi průvodci k Dinokanským pramenům, vzdáleným odtud ještě asi 17 kilometrů, a této zastávky jsem použil k tomu, abych nasbíral co nejvíce zkamenělin. Bohužel jsem nalezl pouze úlomky hlemýžďů a mušle. Zato tu však bylo hodně hadů, štírů a stonožek, což možno velmi snadno vysvětlit tím, že pouze tato nízká vyvýšenina v dalekém širokém okolí byla pokryta kamením a balvany, a poskytovala tedy vítané skrýše. Večer předtím jsme spatřili na západě stádo antilop kamzičích a zpozorovali jsme i kouř, který pocházel bezpochyby z několika makalaharských chatrčí. Nejen my, ale i koně byli namáhavým pochodem po rovině Makveské tak utýráni, že nikdo nepomyslel na to, aby se pustil za zvěří nebo se vydal k Maka­laharům pro kozí mléko.

Odpoledne 18. srpna se vrátili lidé vyslaní s tahouny k Dinokanským pramenům. Ačkoli zvířata téhož dne už urazila 34 kilometrů, přesto se zotavila natolik, že jsme se mohli vydat na další cestu. Na cestě u jedné nádrže jsme vypřáhli; potom jsme pokračovali v pochodu a v noci jsme dojeli k Dinokanským pramenům.

Když se naši tahouni po třídenním pobytu u pramenů dostatečně zotavili, opustili jsme Dinokanu a vydali se do druhého „žíznivého údolí“ v Bamangvatsku, mezi prameny Dinokanskými a řekou Čuane, kterýžto kraj zaujímá jižní polovinu a východní okraj pánve solných jezer. Vykonavše osmikilometrový pochod, zůstali jsme na onom místě přes noc a příštího jitra jsme poslali svůj dobytek ještě jednou k pramenům a potom teprve dne 22. jsme nastoupili další cestu k severu. Před odjezdem polapil Špíral dva z nejjedovatějších hadů, kteří se zdržují v jižní Africe, totiž dvě hnědě zbarvené mamby.

V noci z 22. na den 23. srpna 1885 jsme vykonali nejrychlejší jízdu celé cesty, neboť po hladkém dnu solných jezer, která jsou v létě bažinatá a téměř neschůdná, jsme urazili tři míle (téměř pět kilometrů) za hodinu. Mezi zastávkou jsme pátrali po vodě, ale žádnou jsme neobjevili. Voda byla jenom tu a tam v některé špinavé kaluži, které zůstaly v řečišti nedalekého potoka. Tam jsme potkali dva Makalahary, kteří se stádem ovcí, čítajícím na sto kusů, se ubírali dál k severu. Ovce nenáležely těmto pastevcům, nýbrž Bamangvatům, a Makalaharové opustili dosavadní pastviny, poněvadž z nich zmizela pramenitá voda. Ubírajíce se odpoledne dál, vypřáhli jsme ještě jednou. Provázen Söllnerem a To­mem Meintjesem, jel jsem koňmo napřed, abych vyhledal vodu v řece Čuane. Avšak moje jízda měla ještě jiný účel. Chtěl jsem se totiž přesvědčit, zda řeka Čuane odtéká směrem k solným jezerům, nebo zda své vody odvádí na jihovýchod a tam se vlévá do některého z přítoků Limpopa, jak mi bylo sděleno. Za jízdy jsme překročili dva kilometry od řeky čerstvě vyšlapanou stezku. Vyslal jsem po ní Meintjese, aby vyzvěděl, není‑li snad dále nějaká vesnice Makalaharů, poněvadž bychom se tím způsobem co nejdříve dopátrali nějakého pramene a napajedla.

Já a Söllner jsme jeli dál, a poněvadž nám Meintjes přislíbil, že brzo přibude za námi, ponechal jsem mu svou karabinu. Sotva kilometr od vozu nalezl Meintjes vísku bamangvatských lovců, kteří se zabývali vyděláváním levhartích koží, šitím rozmanitých věcí z koží šakalích a sušením levhartích koží, koží antilop kudu a pakoní. Jejich bydliště se nalézalo u jedné nádrže, kdežto napajedlo bylo o třináct kilometrů dál na západ v korytě řeky Čuane. Místo aby se hned vydal za námi a zpra­vil mne o svém nálezu, čekal u křižovatky na vozy a přemluvil moji manželku, aby rozbila tábor poblíž nádrží. Doraziv až k řece Čuane, přesvědčil jsem se hned, že je přítokem solného jezera Karri­‑Karri a po Natě na východním břehu bezpochyby přítokem největším. Svou povahou se podobá většině řek, které se vlévají do solných jezer. V těchto řekách proudí voda pouze po několik dní v roce a dostává se jen z menší části nebo vůbec nikdy do jezera, poněvadž ústí těchto říček bývají ucpána množstvím aluviálních nánosů. Hráz, nad níž tyto řeky dosahují největší hloubky, způsobuje, že tekoucí voda se zastavuje a v některých letech, když deště jsou slabé, nemůže si prorazit průchod do jezera a rozlévá se po okolí. Jakmile mocné přitékání poněkud ochabne, obrací se voda vylitá z břehů na dolním toku směrem opačným, od ústí k vrchovisku. Nejzřetelněji se to jeví u řeky Zugy, která jednou v roce teče k východu, podruhé na západ.

Když jsme se vrátili ze své jízdy a průzkumu podél řeky Čuane, rozložili jsme se na protějším břehu a čekali jsme na příchod vozů.

Za denního světla jsem nacházel v údolí, které se honosí nejvyššími mapaniovými stromy v jižní Africe a rozmanitými skupinami stromů se podobá parku, dost zajímavých předmětů, jimž jsem věnoval pozornost. Ale když se den nachyloval, vzrůstala také moje netrpělivost nad tím, že oba vozy tak dlouho nepřicházejí. Nejlépe by bylo ovšem sednout na koně a jet naší družině rychle vstříc, ale čekajíce, že každé chvíle uslyšíme mohutné práskání bičem, zůstávali jsme stále na místě. Vždyť nám všem bylo dobře známo, že napajedlo pro naše tahouny je na řece Čuane. Nenapadlo mi ovšem, že moji lidé vypřáhnou dříve, než dorazí k řece. Když nastala noc, a dosud jsme neuslyšeli práskání bičem, nebylo na zpáteční cestu ani pomyšlení. Za jiných poměrů bychom se své nehodě zasmáli, ale tentokrát nastaly okolnosti, které nám působily těžké starosti. Neměli jsme totiž po ruce žádnou zbraň, nadto pak jsme zaslechli nablízku lví řev, takže jsme musili po celou noc koně hlídat. Naše postavení bylo velice nepříjemné, zejména když jsme určitě věděli, že lev větří koně i na velikou vzdálenost. Kdybychom měli po ruce aspoň sekyru, zřídili bychom kolem malou ohradu a takto zajištěni mohli bychom se trochu prospat. Nezbývalo nám než uvázat koně blízko u sebe ke třem stromům, zapálit mohutný oheň a z citlivkových větví, které se povalovaly kolem, zřídit jakýs takýs plot kolem obou koní. Sami však, ozbrojeni mohutnými klacky, usadili jsme se před nimi a bděli po celou noc. Tato noc u řeky Čuany náleží k nejnepříjemnějším, které jsem na cestě zažil. Řev lva jsme sice zaslechli, ale šelmu jsme nespatřili. Teprve za svítání, když jsme si již osedlali koně na zpáteční cestu, přikvapil k nám Tom Meintjes. Moji lidé byli plni úzkosti nad tím, že se tak dlouho nevracíme, zejména když jim černoši začali vykládat hrozné věci o lvu u řeky Čuane. Nemusil jsem jim tedy ani dost málo jejich noc závidět!

Vozy dorazily na křižovatku teprve pozdě večer. Sluhové odvedli tahouny v průvodu domorodců ihned k napajedlu při ústí řeky, a byly už tři hodiny s půlnoci, když utrmácení a vyhladovělí se vrátili opět k vo­zům. Haluška jako obyčejně zabloudil a ostatním bylo nadmíru obtížné, aby v hustém lese a ve tmě udrželi pohromadě šedesát kusů dobytka, který se neustále zastavoval a popásal, aby ho dopravili dál.

Černoši, jež jsme tu shledali, byli sem vysláni králem Khamou na honbu a dařilo se jim velmi dobře, poněvadž je jejich pán vyzbrojil zadovkami a mimoto užívali želez a rozmanitých pastí. V celém okolí daleko široko nebyla voda, leč v řece Čuane, a ubohá zvěř, žízníc mnohdy po celé dny, musila se konečně přece vydat z lesů k řece, kde pravidelně druhého dne padla za oběť lovcům. Tito černí lovci bydlí obyčejně kilometr od míst s vodou, porůznu rozptýlených a také v zimě zavodněných, a vydávají se ráno i večer k napajedlu, pátrajíce tam po stopách zvěře. Jestliže některé zvíře v noci nebo nedlouho před jejich příchodem uhasilo svou žízeň u vody, odchází pravidelně o kus dál, aby se trochu popáslo, a potom ještě jednou se vrací k napajedlu. Lovci sledují jeho stopu a vědí, že v tu dobu zvěř se zdržuje nablízku.

Na zpáteční cestě od řeky Čuane jsem se setkal s překrásným vzrostlým šakalem stříbřitým. Šelma se zastavila na dvacet kroků přede mnou a prohlížela si mne zcela nenuceně; naneštěstí jsem neměl po ru­ce puš­ku, abych se zmocnil její krásné kožešiny. Téhož dne ztratil se Tomu Meintjesovi hnědý anglický pes křepelák.

Příchodem k řece Čuane, kterou jsme téhož dne překročili, překonali jsme v osmi pochodech druhé „žíznivé území“ v Bamangvatsku. Dne 24. odpoledne jsme nastoupili cestu třetím bezvodým územím. Od řeky Čuane se k nám přidružil zástup Bamangvatů s vozem taženým dvanácti kusy dobytka a s několika voly. Ubíral se k řece Natě, aby odtud přivezl kořist, kterou tam ulovili předem vyslaní lovci. Podivili jsme se nemálo, když nám vůdce oné družiny nabídl, abychom s ním pojedli.

Po celou cestu ze Šošongu až k Natě se živili tito lidé výhradně cibulemi jakési liliovité rostliny zvíci bobu. Masarvské a makalaharské ženy vykopávají v zimě tyto hlízy a odvádějí je jako poplatek Bamangvatům, kteří si jich tehdy, když jsme se s nimi setkali, vařili plné hrnce nebo je pekli na ohni. Naši spolucestovatelé vezli asi 50 kilogramů těchto cibulí, zvaných entje nebo enkje. V květu jsem tyto rostliny nikdy neviděl, avšak vraceje se od řeky Zambezi, shledal jsem za letní doby, že v říd­kých mapaniových lesích tvořívá entje celé trávníky na místech, kde půda skládající se ze směsi jílu a lateritu rodí málo trávy.

V noci jsme vykonali dva pochody, zastavili jsme se u největšího baobabu známého na cestě mezi Dinokanskými prameny a řekou Zambezi, potom dne 25. urazili jsme tři pochody a večer jsme dojeli k dol­nímu toku Naty, který nazývají zdejší Masarvové jménem Soa. Za posledního pochodu jsme vyšli z nízkého lesa, který na východě lemuje solná jezera, zde však ustupuje daleko na východ, a vkročili na step, která oplývá hojností zvěře.

Sotva jsme vypřáhli, spěchali žízniví tahouni podél vápencového úbočí k vodě. Byl to zvláštní pohled: hluboko v širokém řečišti se rozkládaly porůznu na bílé písčité půdě tu větší, tam menší solnaté kaluže barvy špinavě žluté, černohnědé, místy i karmínové, podle toho, jaká byla jejich hloubka. Tyto barevné skvrny na světlé, místy sněhobílé půdě poskytovaly zvláštní pohled. Na rovině jsme spatřili stáda antilop skákavých, pakoní žíhaných a zeber.

Dne 26. jsme vyjeli již o půlnoci a třemi pochody jsme dorazili k prostřednímu brodu v řece Natě. Tento brod se nachází mezi místem, na němž jsem roku 1875 na cestě k řece Zambezi překročil Natu, a brodem, který jsem poznal na zpáteční cestě roku 1876 a na cestě do území Matabelů. Pochody vykonané dalšího dne náležely k nej­ob­tížnějším, neboť břehy Naty se skládají z hlubokého písku a lateritu. Když jsme opět dorazili k řece, rozbili jsme hned u vody na jakémsi poloostrově ležení. K svému potěšení jsme tu nalezli zmíněnou už loveckou společnost, s níž jsem se seznámil u řeky Cuane. Umínil jsem si hlavně kvůli tahounům strávit zde sedm až deset dní. Bamangvatové se snažili, aby mi zdejší pobyt učinili co nejpříjemnějším, přesto jsem však musil již odpoledne 28. odcestovat, poněvadž se na údolí přivalily prudké bouře. Obával jsem se, že by se deště mohly dostavit dřív a s ni­mi také zhoubná zimnice.

Nata je také jen pouhý potok, přestože celkem asi po dva měsíce v roce v ní neustále teče voda; po ostatní dobu je vyschlá až na hluboké kaluže, ve kterých se zdržuje hojně ryb. Její břehy platí odedávna za nejzvěřnatější končinu bamangvatské země a jsou až podnes nejvýhodnějším lovištěm v říši Khamově, i když tu teď oproti dřívějšku bylo méně zvěře. Obtížné cesty a svízele, jimiž tahouni na cestě trojím bezvodým krajem musili strádat, mne donutily, abych zde na ulehčení nákladu zanechal zásobu prken, která jsem vezl s sebou, abychom jimi chránili bedny před poškozením mezi lesními stromy. Proto jsme musili na vozech úplně přerovnat také náklad.

Bamangvatští lovci tvořili více než šedesátičlenný sbor. Mezi nimi byli také tři vynikající pohlaváři, kteří honili zvěř koňmo a také už jí mnoho nalovili. Jejich družinu tvořilo asi dvacet Bamangvatů, ozbrojených ručnicemi, nikoliv zadovkami jako náčelníci. Zbývající zástup se skládal z honců a nosičů masarvských, kteří s sebou vodili i ženy a děti. Po stromech jsme viděli rozvěšené (aby byly chráněny před všekazy) kůže antilop kamzičích, šavlorohých, losích a roeních, dále pak kůže zeber, pakoní žíhaných a žiraf. Pštrosa ani slona lovci dosud neukořistili, ačkoli stopu slonů už našli a také je stíhali. Jeden z pohlavárů daroval mé manželce překrásné, metr dlouhé souroží antilopy kamzičí, mne pak obdařil otýpkou tučného žirafího beltongu (maso nařezané na úzké pruhy a na vzduchu sušené). Při této příležitosti jsem od nich odkoupil za náboje rozmanité předměty. Kvůli mně vydal se tento pohlavár příštího dne na hon, aby pro mne ulovil nějakou zebru. Zastřelil sedm kusů, ale já jsem mu to měl za zlé, poněvadž si počínal spíš jako porážeč dobytka. Mně se přitom sice naskytla vhodná příležitost, abych zakoupil dvě nebo tři velmi pěkné zebří kůže, avšak bouře, která se pojednou dostavila, mne přiměla, abych to místo co nejdříve opustil. Lituji toho podnes, že jsem musil odejít, poněvadž později za celých osmnáct měsíců jsem sehnal pouze s velkým namáháním šest zebřích koží, které je možné vycpat. Zmíněný lovec honil zebry hnusným, v těchto končinách ale obvyklým způsobem. Stíhal je totiž na rychlonohém koni, a když vnikl mezi stádo, střílel vpravo vlevo na jednotlivé kusy, ale zvířata jenom poranil, neboť při takové honbě, kdy lovec musí v nejprudším trysku pálit na zvěř, bývá smrtelná rána velmi vzácným úkazem. O poraněná zvířata se lovec dál nestará, ale masarvští sluhové, kteří postupují za ním, dorážejí je asagaji, přičemž se často dopouštějí nejhnusnějších ukrutností.

Za svého pobytu u řeky Naty jsme zpozorovali čerstvé stopy dorostlých i mladých lvů, a naši sousedé nám radili, abychom už prvního dne zřídili důkladnou ohradu pro svoje tahouny. Poslechli jsme je ochotně. V prohlubních řeky Naty jsme nachytali hodně ryb, zejména sumců a hnědě pruhovaných skočců.

Téhož dne, kdy jsme vzhledem k nenadálým bouřím opustili řeku Natu o osm dní dříve, než jsme zamýšleli, totiž dne 28. srpna odpoledne, odešli z údolí také bamangvatští lovci. Ubírali se na jih ke svému domovu. Jejich honební období spadá do zimních měsíců, od dubna do září. Král vysílá každoročně jednotlivé, střelivem hodně zásobené sbory lovců, kteří svou kořist musí odvádět králi, podobně jako lovci, jež jsme zastihli u řeky Čuane, kdežto jiní lovci odevzdávají králi pouze část kořisti.

Za stepí u řeky Naty vstoupili jsme na čtvrté „žíznivé“ území v Baman­gvatsku. V zimě dosahuje až k nejjižnějším pramenům Klamakleňanským. Cestu tímto krajem jsme urazili v jedenácti pochodech. Poslední bezvodé území je většinou porostlé trnitými křovinami; tato okolnost nám stěžovala nadmíru cestu, zejména v noci. Krom toho jsme nemohli svým tahounům na zastávkách u Dinokanských pramenů, u řek Čuane i Naty dopřát delší odpočinek než jeden nebo nanejvýš dva dni. Zvířata byla tedy z předešlých tří bezvodých končin tak zmořena, že jsme jen s největšími obtížemi dojeli k nejjižnějším Klamakleňanským pramenům.

Bohudíky vody v nich bylo dost, avšak i zde bylo místo kolem pramenů zdupáno a rozryto slony, kteří tu předešlé noci bezpochyby hasili svou žízeň. Tam, kde je nikdo nevyrušuje, chodí se sloni napájet denně, avšak tam, kde nemají klid, přicházejí – pokud tu krajinu nadobro neopustí – pouze obden. Jinak okolí pramene nebylo příliš vábné, neboť suchá zimní tráva, jindy tak krásná, byla Křováky kvůli pštrosům spálena. Jenom tu a tam rozptýleně, jinde opět ve velikém množství, tvoříce takřka celé trávníky, objevovaly se temnozelené, mladistvé výhony jakési malé drsnolisté byliny. Mimovolně mi napadlo při pohledu na ni slovo machau. Tak označují zde jedovatou bylinu, rostoucí v říjnu a listopadu, která již mnohého obchodníka se slonovinou připravila v několika dnech o veškerý tažný dobytek. Poněvadž jsem o této bylině už slyšel, ale dosud jsem ji nespatřil, otázal jsem se Williho Beckera, jestli snad machau nezná a jestli ty výhonky nenáležejí oné bylině. Willi, jenž byl domovem v západním Zavaalsku a poznal mnohou pískovcovou a lateritovou výšinu ve východních končinách bečuánských, odpověděl mi zcela určitě: „Ne, to není machau! Znám machau velmi dobře. Tyto výhonky pocházejí z rostliny, jejíž bobule jsou jedlé a kterých jsem i já velmi často požil.“

Přes toto ujišťování jsem se nemohl zbavit nepříjemného tušení, že by tato rostlina přece jen mohla být machau. Umínil jsem si proto, že se zeptám na onu rostlinu také obou bamangvatských průvodců, jakmile přijdou. Ze své první cesty jsem věděl, že machau je plazivá rostlina, která v říjnu po prvním dešti vyráží z půdy. Bylina před námi se zelenající měla oddenky několik metrů dlouhé a ponořené 5–15 centimetrů hluboko v jemném písku. Z oddenků vyráželo množství zelených výhonů, byla tedy tato rostlina rovněž plazivá.

Rozdělali jsme rychle oheň a uvařili si čaj, potom jsem však vyslal Williho Beckera zpět, aby lidem u vozů oznámil, že jsme již nalezli vodu. Rozloživše se bezprostředně u pramenů, jež tryskaly na lesnatém svahu horského prohybu, zpozorovali jsme tam množství čerstvých stop, pocházejících od žiraf, antilop kudu, kamzičích, losích, roeních i četné jiné zvěře, např. zeber, divokých vepřů, hyen a levhartů. Oddechnuvše si volně po útrapách zažitých v posledních dnech, libovali jsme si konečně v několika poklidných chvilkách. Osvěžili jsme se nejen z čerstvého pramene, ale i líbeznou vůní jednoho druhu heřmánku s květem červenavě fialovým, který tvořil hustou, ale úzkou obrubu kolem dokola pramene.

Když malý Becker dorazil k vozům a moji zprávu zvěstoval průvodcům, byly vozy již u Hornsvley a moji lidé tam vypřáhli dobytek. Teprve kolem desáté hodiny večer jsem uslyšel práskání bičem; spěchal jsem rychle příchozím vstříc a nařídil jsem, aby zastavili několik set kroků před prohybem. Místo, kudy se sjíždělo, bylo bažinaté, takže jsme si musili cestu lesem napřed prosekat.

Moji lidé mi vyprávěli, jak tahouni pouze s nasazením posledních sil dovlekli vozy po hlubokém písku až v tato místa a že potřebovali bezmála čtyři hodiny, aby překonali poměrně krátkou vzdálenost od Horns­vley.

Zběžný pohled na tažný dobytek mne přesvědčil o pravdivosti těchto slov, neboť zvířata, jakmile je vozatajové zastavili, si ihned lehla.

Tak jsme konečně dostihli nejjižnějšího z pramenů Klamakleňanských, po kterém jsme už po dlouhou dobu dychtili. Tímto pochodem jsme také šťastně překročili bezvodá území v Bamangvatsku až na jediné, prostírající se poněkud dále na severu. Současně jsme překonali nejobtížnější část cesty mezi Kapským Městem a řekou Zambezi.

Hojné stopy divoké zvěře vzbuzovaly ve mně také naději, že v době, kterou jsem zamýšlel strávit u pramenů, rozmnoží se značně naše sbírky a též zásobám, které už se důkladně ztenčily, dostane se hojného přírůstku v podobě čerstvé zvěřiny.

Ze Šošongu až sem musili jsme pro nedostatek vody postupovat velmi rychle, nemohli jsme proto rozšiřovat sbírky, jak bych si přál. U Klamakleňanských pramenů jsem chtěl však po našem šťastném příchodu všechno napravit. Nikdo však netušil hrozící nebezpečenství, které se na nás v nejbližších dvaceti čtyřech hodinách přivalilo a které nám způsobilo téměř nenahraditelnou škodu. Ano, přivedlo celou naši výpravu bezmála na okraj záhuby!

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

7
Písčitá planina kalužin.
Katastrofa v klamakleňanském les

Po dlouhém a strastném namáhání jsme se konečně nacházeli u kýže­ného cíle – u pramene Klamakleňanského. Na místo jsme dorazili v no­ci, ale přes obavy, aby se nám tahouni někam nezaběhli, musili jsme je vypřáhnout a hnát k napajedlu, poněvadž některá zvířata, utrápená palčivou žízní, jakmile zvětřila vodu, polámala jha, přetrhala řetězy a pospíchala sama k prameni. Za hodinu jsme je zahnali nazpět k vozu a na noc jsme je uvázali, neboť podle četných stop zvěře jsem soudil, že se tu nablízku zdržuje lev.

Příštího jitra jsme prozkoumali zevrubně okolí. Shledal jsem, že Masarvové spálili skoro všechnu trávu, takže se tu nebudeme moci dlouho zdržovat. Vyslal jsem proto dva ze svých lidí na koních, aby prozkoumali druhý pramen Klamakleňanský a aby se ohlédli po lepší pastvě. Ostatním jsem rozkázal, aby zatím zřídili pro dobytek ohradu. Tři velké stromy wartebiche, pověstné svými trny, stály nedaleko našeho tábora a byly právě pro stavbu ohrady jako stvořené. Stačilo osekat větve, a hned jsme měli dostatek trniny ke zřízení plotu. Tentokrát jsem nedohlížel na zřizování ohrady, nýbrž ponechal jsem tuto práci černochům, na něž dohlížel Harry Meintjes. Večer byla sice ohrada hotova, ale tak bídně zrobena, že jsem očekával, že stádo v noci prorazí plot a rozběhne se po okolí. Skutečně se tak stalo a ona událost byla hlavní příčinou obrovského neštěstí, které nás v nejbližších dnech postihlo.

Odpoledne se vrátil Tom Meintjes a oznámil nám, že u druhé tůně, vzdálené asi čtyři anglické míle, je dobrá pastva. Mimoto prý tam shledal čerstvé stopy žiraf, antilop losích a pštrosů. Rozhodl jsem se tedy, že se nazejtří, pouze v doprovodu jednoho bamangvatského průvodce, Januaryho, a malého Izáka, vydám k onomu prameni a na zpáteční cestě se pokusím ulovit nějaký kus zvěře. Všichni jsme se shodli, že by po útrapách, jež jsme v posledním týdnu museli přestát, šťavnatý kus zvěřiny byl velice vítaný.

Brzy po východu slunce jsem nařídil svým lidem, aby zřídili novou ohradu. Pak jsem odjel a kolem desáté hodiny jsem stanul u nejbližšího Klamakleňanského pramene. Zřídlo tryská v řídkém lese, kterým těžké nákladní vozy mohou projet jenom se značnými obtížemi. Po celé cestě i u tůně jsem spatřil šťavnatě zelené výhony, jež místy tvořily i husté trávníky a které jsem pokládal za bylinu machau. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že tato rostlina je najisto oním jedem, tolik zhoubným pro tažný dobytek. Toto pomyšlení mě nepřestávalo trápit a skličovat. Když jsem u jiné tůně seznal, že zde nedávno pršelo – neboť machau zjara vyráží obyčejně po prvním dešti – nabyl jsem jistoty, že moje podezření je zcela oprávněné. Můj strach se stupňoval znenáhla až ke zděšení. Proto jsem se rozhodl vrátit se co nejrychleji do tábora, abych odvrátil hrozící nebezpečí, jestli už nebude pozdě a nepožil‑li už náš dobytek tuto zkázonosnou bylinu. Izák a January se mým starostem smáli. Neustále opakovali: „Ne, pane, to není machau.“ Přesto jsem byl úplně přesvědčen, že bylina, kterou jsem viděl před sebou, machau je. Ze všech stran se na mne šklebila tato ohyzdná rostlina, Její šťavnatá zeleň mi připomínala otrušíkovou barvu. V duchu jsem už viděl své dosud zdravé tahouny, jak klesají pod účinkem zhoubného jedu. Pobádal jsem stále svého koně Plutona k rychlejšímu běhu, pokud to husté křoviny a vyvrácené stromoví dovolovaly, jeli jsme rovně napříč lesem. Dostihli jsme i zvěř, čtyři antilopy kamzičí, jež odpočívaly a přežvykovaly klidně v trávě. Tehdy jsem poprvé a naposledy na této cestě spatřil tento nejkrásnější druh afrických antilop, ale vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych si je opatřil do svých sbírek. Neviděl jsem nic jiného než ony čerstvé zelené výhonky. O kus dál jsme se dostali ke kaluži, u níž podle stop se najisto nedávno pásly žirafy a stádo slonů. Moji průvodci, kteří mi již vyčítali, že jsem bez povšimnutí minul antilopy kamzičí, chtěli se za každou cenu vydat za žirafami, avšak já jsem jim to zakázal. Obrátil jsem se a pospíchal jsem jako první ke Klamakleňanské tůni. Jenom s nevolí se ubírali oba černoši za mnou a brzo jsem je zůstavil daleko za sebou. Na jednom stromě po pravé straně seděl párek orlů chocholatých – jindy bych je pokládal za vítanou kořist, dnes však jsem si jich skoro ani nepovšiml. Oba ptáci se vznesli do výše, a jak letěli týmž směrem, kterým jsem se bral, vyráželi občas svůj zvučný a daleko slyšitelný křik. Tehdy mi však zněl ohyzdně a nesonzvučně a moje vzrušená obraznost z toho hlasu vyrozumívala neustále jen machau­‑machau!

Zdálky jsem zaslechl temný řev hyeny, ano i tato šelma činila na mne dojem, jako by z hrdla vyrážela jen chraplavá slova: „Machau, macha‑au.“

Pot se mi řinul z čela a jenom s velkým namáháním jsem zabránil tomu, aby kůň nenaběhl na některý z hustých stromů a aby mi větve stromů nerozedraly obličej. Konečně jsem zaslechl štěkot psů, bohudíky vydal jsem se správným směrem a náš tábor byl už nablízku. Za několik okamžiků jsem se nacházel uprostřed ležení. Pln údivu rozhlížím se kolem dokola, avšak nevidím ani živé duše. Kam se jen všichni poděli? Obava, že se na náš tábor přihrnulo neštěstí, se stala v nejbližším okamžení úplnou jistotou. Ohlédnu se – vždyť tamhle stojí naši lidé –ano, všichni tam stojí na pokraji lesa nad tůní uprostřed stáda. Zpočátku mne ani nepozorovali, ale sotva mne zhlédli, obrátí se na mne manželka a volá: „Probůh, jen rychle pojď, Emile, dva z našich tahounů se náhle těžce roznemohli!“

Přiletěl jsem mezi ně. „Machau, je to machau,“ dralo se mi z úst. Vskutku, dva z nejlepších tahounů jsou otráveni, celé stádo nejspíš požilo jed – ne, větší nehoda nás už nemohla postihnout. Shledal jsem, že obě zvířata jsou nebezpečně nemocná, příznaky otravy byly zřejmé, avšak také u jiných tahounů se objevovaly znenáhla známky otrávení. Zvířata se potácela jako opilá, časem na nás začala dorážet, ale přitom jim byl vodítkem spíše náš hlas než jejich vlastní zrak. Vůbec se chovala tak, jako by byla napolo osleplá, a jejich svaly, zejména na zadních okončetinách, sebou křečovitě škubaly. Bylo vidět, že trpí hroznými bolestmi, spojivka oční a sliznice na chřípí i v tlamě byly silně začervenalé. Vyhnal jsem obě nemocná zvířata ze stáda k vozu a podával jsem jim silné projímavé prostředky, ale nadarmo. Asi za hodinu pošli oba tahouni v křečích za hlasného řvaní. – Nyní se tedy potvrdilo, že zelená, podezřelá bylina je machau a že náš dobytek ji při pastvě požil.

Obecně je známo, že jihoafrický skot, odkázaný rok co rok na pastvu pod širým nebem, dobře zná své pícní rostliny a zřídkakdy požije jedovaté rostliny. Přesto se takové nešťastné případy stávají za zvláštních okolností, např. v civilizovaných krajinách v jižní Africe. „Transportriderové“, tj. dopravovatelé, kteří dovážejí rozmanitý náklad z Kapského Města do Svobodného státu Oraňského, nebo farmáři, kteří přicházejí s obilím, dřívím a solí do Kimberley na trh, nevozí s sebou nikdy píci, ale pouštějí tažný dobytek na pastvu, platíce na každé farmě, u níž se zastaví, poplatek. Aby se tomu vyhnuli, hledí mnozí z nich raději trávu krást, jak v těchto končinách říkají. Cestují totiž většinou ve dne, a ni­koli za nočního chladu, v noci pak obyčejně uprostřed mezi dvěma farmami vypřáhnou, vyženou své tahouny na pastvu a časně zrána se vydají opět na cestu, aniž zaplatili. Tu se ovšem často stává, že hladový dobytek požije v noci také jedovaté, většinou liliovité rostliny, které jinak dobře zná a jež v noci nevydávají silnou vůni, a otráví se. Takto již mnohý dopravovatel odpykal své nepoctivé jednání ztrátou všeho dobytka. Ovšem ten, koho už pohroma jednou postihla, podruhé se nespálí, přesto však případy podobného druhu jsou dost častým zjevem. Taky Harry Meintjes, který byl nyní v mé službě, přišel v dřívějších dobách podobným způsobem o několik kusů dobytka.

Nyní poznala celá družina, že ona podezřelá rostlina je machau a že otrava byla zaviněna nedbalým zřízením ohrady, z níž tahouni v noci vyrazili a rozběhli se na pastvu. Co by se s námi stalo, kdyby zde všichni tahouni nebo většina našeho dobytka pohynula! Obcházela mne hrůza při pouhé představě takového neštěstí.

Hleděl jsem tedy se vzdálit co nejdříve z tohoto místa a odebrat se k druhému prameni, který jsem téhož dne blíže prozkoumal. Pochod byl spojen s nevýslovnými útrapami a patřil k nejobtížnějším, které jsme na této cestě s našimi tahouny vykonali. Do každého vozu jsme musili zapřáhnout dvaatřicet volů, a přesto ubohá zvířata nebyla s to, aby bez oddechu postoupila pouhých 200 kroků, při každém kroku klesala k zemi. Hodina za hodinou uplývala a my jsme urazili sotva několik kilometrů; mimoto jsme musili jeden z vozů zůstavit na půl cestě a teprve po několika dnech jsme jej mohli dopravit za ostatními. Jak se stav dobytka zhoršoval, obával jsem se, že přijdu o celé stádo. Ve třech dnech leželo již dvanáct zdechlin kolem našeho tábora a nás samy neustálé namáhání, spojené s nakládáním na vozy a ošetřováním nemocných zvířat, schvátilo tak, že jsme se sotva vlekli. Brzo se počaly u nás objevovat už i příznaky tyfu. Ačkoli jsme tedy byli na smrt utrmácení a nemocní, nezbylo nám než odvléci zdechliny od ležení. Musili jsme to udělat sami, poněvadž ostatní tahouni stáli sotva na nohou. Ovinuli jsme mrtvým zvířatům kolem rohů a nohou provazy, a zapřáhnuvše se sami k tomuto břemeni, odvlekli jsme je asi 160 metrů od ležení, tak aby vítr od nich netáhl k nám. Dva postižení tahouni zůstali kdesi v lese na pastvě a zem se po nich slehla.

Konec se dostavoval u nemocných tahounů buď po několikahodinových škubavých křečích, nebo zvíře náhle vypjalo hlavu, rozkročilo se na předních nohou, vyrazilo krátký řev a zřítilo se k zemi. Většina nemocných volů se přiblížila k vozům, jiní až k nám, někteří se dokonce připotáceli až k ohništi a tam řvali, jako by nás prosili o pomoc.

Již druhého dne sedělo na stromech na okraji lesa množství mrchožravých supů, pravých dobrodinců těchto krajin. Viděli jsme tu supy kolbské, supy ušaté, největší toho řádu, kapucíny a jakýsi malý druh, který jsem u řeky Zambezi pozoroval velmi často, také se sem slétli bělohlaví supi a objevil se i čáp marabu.

Příští noci se dostavily ještě hyeny v celých smečkách. Jejich ohyzdný řev, který nám druhdy býval tak protivným, jsme tentokrát vítali, stejně jako přítomnost mrchožravých supů. Obojí dravci přispívali značně k očištění vzduchu v celém okolí. Avšak nikdy nezapomeneme na hlas jednoho kozodoje, jehož jsme noc co noc slýchali z nedalekých stromů.

V těch deseti dnech jsem nespal víc než pět hodin. Po celou noc jsem se převaloval na lůžku beze spánku, vážné starosti o zdárný výsledek celé výpravy tížily mou mysl a přitom jsem slyšel každé noci jednotvárný hlas oné noční vlaštovky, která nám ani tehdy, když se unavená víčka již již zavírala, nedopřála odpočinku.

Hlavně jsme se ovšem starali, abychom jedovatou rostlinu machau v celém okolí co nejvíce vymýtili, avšak vyhladit ji nadobro v celé krajině bylo úplně nemožné. Opět a opět přicházeli naši pastevci a oznamo­vali nám, že to nebo ono zvíře kleslo k zemi a jiná že byla napadena křečemi. Někdy se onemocnělý tahoun opět pozdvihl, ale většinou zvířata hynula nebo ležela po celé hodiny, řvouce bolestí, takže jsme je musili zdvihat pákami na nohy.

Rozumí se samo sebou, že jsem se hned od počátku, jakmile mezi dobytkem nemoc vypukla, snažil zamezit jí lékařskými prostředky, ale žádný z nich nepomáhal, ani dávidla, ani prostředky počišťovací. Čím déle jsem pozoroval průběh nemoci, tím více jsem dospíval k závěru, že machau obsahuje narkotický jed a že k zamezení jeho účinku je nutné užívat příslušné protijedy. Rozhodl jsem se tedy léčit chorobná zvířata taninem a černou kávou. Bohužel měl jsem tehdy již jen dvě drachmy taninu, tato dávka stačila pouze pro osm kusů. Sedm onemocnělých tahounů se po taninu uzdravilo, osmý však, u něhož choroba pokročila už tak dalece, že v křečích lék zvrátil, zdechl již několik okamžiků nato, co jsme mu podali lék. Uzdravení zvířat bylo prvním světlým paprskem za oněch trudných, neblahých dnů. Kdybych tušil, co nás tu potká, vzal bych s sebou pochopitelně daleko větší zásobu taninu. Ze stromů, jejichž kůra obsahuje kyselinu tříslovou, např. stříbřenec a jeden druh citlivek, nespatřil jsem v celém okolí ani jeden.

Po mnoho dní jsme se živili pouze polentou; nelovili jsme, poněvadž neštěstí nás sklíčilo natolik, že nikomu ani nenapadlo, aby si vyšel na honbu. Nedostatek masité stravy jsme pociťovali všichni a následky se objevily dost záhy zejména u mých průvodců, na nichž byla patrna nápadná ochablost a nechuť k práci.

Jednou večer předstoupili přede mne moji černoši, Plati, pocházející ze kmene Griquů, a oba průvodci bamangvato­‑makalaharští, s žádostí, abych jim dovolil požívat maso z volů, kteří zahynuli jedem rostliny machau. Jihoafričtí černoši pojídají pravidelně maso všech zdechlých tahounů, jestliže jim v tom některý Evropan nezabrání, což se stává jenom velmi zřídka.

Protože jsem znal chutě svých černých sluhů, nařídil jsem hned prvního dne, aby se nikdo z nich neopovážil některé zdechliny jen dotknout, a také nyní jsem namítl: „Vždyť jed uškodí i vám.“ – „Nikoli, pane! Pohleď, to krásné, tučné maso, které se tu úplně kazí, není ho škoda? A nejsou‑li to také naši tahouni? Nám přísluší též jakési právo na ně, nám, kteří jsme je na pastvě hlídali. Ano, nám přísluší nyní, když zhynuli, právo, abychom jejich maso požívali! Hleď! Supové se živí masem již po mnoho dní, a uškodil jed některému z nich? Jsou neustále při chuti zrovna tak jako prvního dne. Také nám maso neuškodí. Vnitřnosti hodíme supům a pro sebe podržíme pouze zdravé maso.“

Povolil jsem jim tedy a prosebníci (s nimi též Izák a malý Willi Becker) hodovali potom celou noc a celý příští den. Moji krajané i oba Holanďané je pozorovali zpočátku s němým opovržením, znenáhla však chtivě a závistivě. Téhož dne večer jsem spatřil Osvalda Söllnera, jak kroužil kolem černochů sedících u ohně a jak jen s největším přemáháním vzdoroval vábné vůni tučného rostbífu. Tu pojednou, když se zdálo, že jsem pohřížen v myšlenky, podstrčil mu January potají tučné sousto a Söllner odvrátiv se počal je rychle žvýkat. Avšak také ostatní, jak jsem zpozoroval, nespustili Söllnera z očí. Jeden po druhém se blížili znenáhla k ohni a brzy se tam shlukli všichni. Někteří sedí na bobku, jiní stojí. Co dělají sedící lidé, to ovšem od vozu nevidím, ale že jim rostbíf chutná, o tom jsem úplně přesvědčen. Nyní nechal January pekáč otevřený. Jaká to líbezná vůně proniká až ke mně do vozu! Jak šťavnatá je asi pečeně! Tu vystoupí Osvald ze zástupu a dělá, jako by něco hledal, zatím však po mně šilhá, jsem-li ještě zahloubán do svých lékařských zápisků. Když se ubezpečil, že jsem skutečně zabrán do své knížky, plížil se opatrně za vůz, ale hned se zase objevil a ztratil se opět v zástupu, ale zanedlouho se objevil nanovo, drže za zády na vidličce pěkné sousto. Sehnul jsem se ke knize, jak jsem jen mohl, poněvadž jsem se mohl jenom stěží ubránit hlasitému smíchu, i když moje mysl byla stále sklíčena nedávným neštěstím. Tu vidím, jak se Osvald s oním kouskem pečeně plíží za vůz k mé manželce. Nahnuv se rychle nazad a poodhrnuv poněkud plátno nad vozem, spatřím, jak Osvald právě podává s velikým patosem mé choti ono sousto. A moje Růžena bez zdráhání bere maso do prstů – a okouší je. Proboha, přece snad nebude jíst to maso a odmítne Söllnerovu nabídku! Naopak, už podané sousto snědla – a co asi znamená pozdvižený ukazováček pravé ruky, co značí tyto pokyny, snad nechce pokračovat v jídle? Moji průvodci, ba i moje manželka požívají proti mému výslovnému zákazu zapovězené maso. Vždyť je to zjevná vzpoura proti mně!

Vstal jsem, sestoupil z vozu, abych se trochu prošel, ale za malou chvíli jsem se opět vrátil. Tentokrát to však nebyla vědecká horlivost, která by mne jako jindy táhla k deníkům, ale zvítězila lidská přirozenost. Omamující, avšak dobře známá vůně, kterou jsem čtrnáct dnů nepocítil, a chutný pokrm zvrátily všecky moje zásady. Moji lidé, kteří mne podle všeho neustále pozorovali, poznali brzo pravý stav věci, neboť v okamžení seděli všichni kolem ohně, moje manželka s nimi, a každému z nich se na talíři octl pořádný kus z ubohého vola. Snažil jsem se sice na ně hledět zamračeně a dávat tak najevo svou nevoli, ale při nejlepší vůli to nešlo. Místo hněvu jsem propukl v hlasitý smích, první za této trudné, nešťastné doby. Hned nato stál přede mnou Osvald, díval se na mne po vojensku vážně, na talíři držel překrásný kousek masa a pravicí mi vzdával vojenským způsobem čest. – Pojedl jsem tedy také maso z nemocného zvířete, a živili jsme se jím potom všichni tak dlouho, pokud jsme si nemohli opatřit hodnotnější stravu, tedy po celou cestu až do zambezijského poříčí. Maso nám neuškodilo, velké množství jsme ho ještě usušili pro další potřebu, neboť kromě dvanácti už zdechlých kusů zhynulo nám ještě sedmnáct tahounů, jednoho pak jsem v posledním tažení zůstavil na místě. Zvíře se později zotavilo, ale už jsem je nespatřil, neboť jakýsi Angličan, ubíraje se kolem Klamakleňanských pramenů, vypůjčil si je od sluhů, které jsem tam zůstavil. – Když jsem pitval zdechliny tahounů, seznal jsem, že sliznice bachoru byla poněkud zanícena s příznaky difúzními, u některých však zánětlivými. Mikroskopicky jsem pak neshledal žádné patologické zjevy.

Kdykoliv jsem potom svým bamangvatským průvodcům vyčítal, že mne svou nedbalostí uvedli do tohoto neštěstí, umlkli vždycky a ne­odvětili ani slova. Ale když jsem s nimi začal mluvit o vlastnostech oné rostliny a nic jsem jim nevyčítal, stali se opět hovornými a sdělili mi – a pozdější pozorování jejich údaje plně potvrdilo – že mladé, čerstvé výhonky a rostlina v květu působí nejzhoubněji, kdežto odkvetlá bylina a její plody jsou téměř úplně neškodné. Nasbíral jsem si značnou zásobu této rostliny, abych ji potom podrobil důkladnému zkoumání, ale nešťastnou náhodou polovice té zásoby se mi ztratila.

Moji pastevci nalezli ještě třetí Klamakleňanský pramen a shledali, že tam machau roste v daleko menším množství; zahnali jsme tam proto zbývající stádo, tj. zvířata, která onu cestu vůbec ještě mohla urazit. Po smrti prvních dvanácti tahounů nastalo jisté zlepšení, stav dobytka byl dost uspokojivý, až pojednou se dostavily – nepochybně následkem opětného požití jedovaté rostliny – další případy uhynutí. Za takových poměrů jsem pochopil, že svůj úmysl dorazit se všemi vozy k řece Zambezi provedu jen stěží. Posléze jsem musil od něho vůbec upustit. Když jsem dospěl k tomuto přesvědčení, rozhodl jsem se jednat co nejrychleji, abych snad nepřišel o veškerý tažný dobytek ještě před odchodem od Klamakleňanských pramenů.

Než jsem přikročil k provedení svého záměru, svolal jsem celou dru­žinu na válečnou radu. Takové počínání však nepokládám na výpravách za vhodné a sám jsem ho používal jenom zřídka. Shromážděné lidi jsem oslovil takto: „Má-li někdo z vás lepší mínění než já, nechť je bez ostychu pronese, já rady jeho nepominu, ale uvážím ji svědomitě. Můj rozvrh pro další cestu je tento: Zde zřídíme ležení a zůstavíme tu pod dozorem Platiho a jednoho z bamangvatských průvodců oba nejtěžší vozy i všecky věci, které pro cestu severně od řeky Zambezi nemají důležitost. My ostatní se pak vydáme s oběma nejlehčími vozy, totiž železným a s vozem pro sbírky, k řece Zambezi. Poněvadž nemocným zvířatům nemůžeme naložit velké břemeno, zůstavíme na tomto místě všecky bedny kromě oněch dvou, jež obsahují deníky. Potřebné nástroje složíme do pytlů a zašijeme je. Náklad vozu se sbírkami nebude potom těžší než 3500 kilogramů a náklad železného vozu dosáhne sotva 2000 kilogramů. Až dorazíme do Panda-ma-Tenky v poříčí Zambezi, vypůjčím si tam, bude‑li možno, od obchodníka se slonovinou Westbeche nové potahy a pošlu je pro ostatní vozy.“

Vyloživ takto celé své družině svůj rozvrh, zakončil jsem těmito slovy: „Stáli jste mně věrně po boku až po dnešní den, snášeli jste všechny útrapy a všechna namáhání bez reptání, nyní vás však očekávají svízele a krušná práce, že si obtížnější nedovedete představit. Má‑li tedy někdo z vás lepší návrh anebo ví-li kdo, jak bychom snáze vyvázli z tohoto obtížného postavení, nechť jej bezevšeho vysloví.“ Moji lidé seděli po nějakou chvíli mlčky, potom však povstal Fekete a pravil: „Pane doktore, váš rozvrh je zcela dobrý, neboť jenom tím způsobem bude možno, abychom dospěli k řece Zambezi. My pak budeme vaší rady i vašich rozkazů poslušní a půjdeme s vámi, kamkoli chcete!“

Mimo jiné jsem upozornil své průvodce také na to, kdyby náš tažný dobytek, dosud ještě churavý, nemohl utáhnout po písčité cestě vozy, že bude nutné, abychom jim proklestili jinou, snazší cestu lesem, kde tráva i kořeny stromů a křovin zabraňují kolům, aby se zarývala do sypké půdy. Členové družiny, kteří nebudou zaměstnáni u spřežení, dostali za úkol úplně vyplet jedovaté rostliny.

Moji lidé byli se vším úplně srozuměni, a poněvadž také moje manželka jim dodávala jako obyčejně dobrým příkladem chuť k dílu, vrhli se všichni co nejrychleji do práce, která jim byla přikázána, takže jsme za tři dny byli zcela připraveni k odchodu od Klamakleňanských pramenů. U svého ležení jsme vystavěli ze dřeva, vysoké trávy a sítí kůlny. Čtyři silné stromy sloužily v každém rohu za pilíře, stěny jsme zrobili z kůlů a svázali je navzájem lýkem, střecha byla pokryta nejprve haluzemi, navrchu pak sítím a trávou. Když jsme byli s touto prací hotovi, složili jsme veškerý náklad z vozů. Vůz zambezijský a vůz s nástroji jsme zatáhli do kůlny a tam jsme na ně znovu naložili bedny s nej­těžšími předměty, například Schulhoffovu pumpu, 10 000 nábojů aj. Potom jsme opět důkladně prohlédli veškerou výstroj pro další cestu, vybrali z ní nejpotřebnější předměty, a uloživše je do pytlů, nakládali jsme vaky na oba nejlehčí vozy, určené pro další jízdu k řece Zambezi. Z věcí potřebných pro sběr a preparování přírodnin vzali jsme s sebou pouze nejpotřebnější kusy, poněvadž jsem chtěl řeku Zambezi překročit rychle a dostihnout domnělou vysočinu severně od Zambezi, abych v tomto roce unikl zimnici, která je v zambezijském údolí domovem. Prozkoumavše kraj, kterým jsme se měli ubírat, shledali jsme, že za dva dny cesty nalezneme hojnost vody, zato však byla cesta pokryta hlubokým sypkým pískem, tedy pro naše vozy velice obtížná. Zásobiv své sluhy, jež jsem zůstavil u Klamakleňanských pramenů, potravinami a střelivem, zanechal jsem jim také nějaké zboží, aby si za ně v nouzi vyměnili od Madenasanů nebo Matabelů, kteří se tudy často ubírali, potraviny nebo souroží antilop.

Dne 7. září jsme opustili svoje ležení a ubírali jsme se na sever. Byla to opět krušná cesta. Přestože byl náklad lehký, tahouni táhli vozy jen s velikým vypětím sil. Koleje v těchto místech vedly pískem nadmíru hlubokým, takže kola se zabořovala do země až po osy. Několik kusů dobytka kleslo brzy s hlasitým řevem k zemi a už nepovstalo. Což skutečně měla celá výprava vzít za své, když už dospěla tak blízko k svému cíli? Kdyby se ztráty, jež nás toho dne postihly, opakovaly ještě třikrát, byla by nastala úplná katastrofa.

Po několikahodinovém namáhání jsme konečně dospěli k jinému Klamakleňanskému prameni, ležícímu šest kilometrů na sever od našeho tábora. Bylo již pozdě v noci, když jsme dorazili na místo, a přece nikomu z nás nenapadlo otázat se po večeři, ovšem i posilující spánek nás míjel. Zdálo se mi co chvíli, že opět slyším známý dupot nejvíce nemocných tahounů svíjejících se v křečích.

Konečně však po dlouhém očekávání začalo na dálném východě svítat. Vyskočil jsem rychle z lůžka a zároveň se mnou jakoby na zavolání vstali také všichni ostatní, aby důkladně prozkoumali stav tahounů. Ohledání mělo výsledek celkem uspokojivý. Poněvadž však v celém okolí nebyla zelená tráva, jen zlověstné výhonky jedovaté rostliny machau, nedovolil jsem, aby se tahouni napřed napásli, nýbrž dal jsem ihned zapřáhnout. Rozhodl jsem se pokračovat asi dva nebo tři kilometry v cestě, a teprve potom vypustit tahouny na pastvu v místech, kde nebude jedovatá tráva. Chtěl jsem však postupovat rychleji, a proto jsem musil za každou cenu zvolit jinou cestu, kde by se kola nezarývala tak hluboko do půdy. Z toho důvodu jsem se vydal dopředu na průzkum. Na „písčité planině kalužin“ jsem pátral po nějakých menších prohybech půdy, kde zpravidla bývá tvrdší, jílovitý povrch, a hledal jsem zároveň, kudy bychom spolu s Feketem pomocí sekery, tesáku a pily měli razit novou cestu lesem a trninou.

Pokaždé, kdykoli jsem prozkoumal cestu před odchodem, začali jsme s Feketem již hodinu před odjezdem vozů kácet stromy. Každý z nás měl obyčejně na starosti polovinu celé dráhy. Tenké kmeny, zejména měkké dříví, jsme usekávali jednoduše tesákem, u stromů tlustších jsme pracovali zpravidla společně sekerou, kdežto na ještě silnější stromy jsme brali pilu. Odvalování poražených stromů nám působilo mnohem větší potíže než jejich porážení. Nejhorší však bylo odstraňování dutých stromů, ve kterých pravidelně sídlili všekazi a nanesli do nich neobyčejné množství písku. Hned po prvních pokusech jsme seznali, že na uříznutí nebo podseknutí takového stromu nelze ani pomyslet, poněvadž hned po první ráně sekerou se na nás sesypala spousta písku nakupeného uvnitř na několik metrů, kusy shnilého dřeva a kůry, nezřídka jsme byli dokonce pohmožděni i pa­dajícími větvemi. Snažili jsme se vždy podobná místa obcházet; bohužel nebylo to vždycky možné. A přesto všecky tyto potíže a všecka práce nám nezpůsobily takový strach jako odstraňování křovin červeno­trnných, dvou až třímetrových citlivek. Na kmeni i na nejtenčích vě­tévkách vyráželo v malých mezerách neobyčejné množství silných trnů dole hákovitě zahnutých, jednotlivé větve tlusté jako palec nebo jako dva prsty vyrůstají ve velikém počtu ze společného kmene a směřují na všechny strany, takže se celá trnina podobá obrovskému ježkovi. Tento strašlivý keř nebylo možné zmoci jinak, než že jsme si přes hlavu stáhli halenu a sehnuti až k zemi rozhrnuli jeho nejslabší výhony, potom jsme některé z nich vysekali malou sekerou, nasazenou na dlouhém topůrku, čímž byl učiněn jakýsi průlom do husté trniny. Další odstraňování trniny už potom nepůsobilo obtíže. Celkem však byly keře nejtvrdším oříškem při prosekávání cesty a nepříjemná práce se ještě zhoršila, když jsme ji musili podnikat v noci nebo na místech, kde křoviny nebo lesní podrost byly tak husté, že jsme při nejlepší vůli nevěděli, kam odhazovat usekané větve. Tu nám ovšem nezbylo než zdvihat je ze země a metat je na sousední křoviny a do stromoví.

Dne 12. září jsme dostihli po vícehodinovém pochodu, přerušeném několika zastávkami, nejsevernějšího z pramenů Klamakleňanských, jménem Vaca. U této tůně jsme byli překvapeni návštěvou dvou madenasanských mužů, kteří žili v nedaleké lesní houštině. Pomáhali nám při porážení dobytka a já jsem je upozornil na tábor u Klama­kle­ňan­ských pramenů a vyzval jsem je, aby lovili zvěř pro moje sluhy, které jsem tam zůstavil. Abych si je již předem naklonil, daroval jsem jim hlavu, maso i kůži zastřeleného tahouna.

Již o druhé hodině zrána jsme opustili ležení a ubírali jsme se dál. Poněvadž však cesta vedla většinou z kopce, vykonali jsme tentokrát tři vydatné pochody a v poledne jsme dostihli Joruažské tůně. Z četných stop, vedoucích napříč přes naši cestu, jsme zcela zřetelně poznali, že se tu někde v houští zdržují lovící Madenasanové, ale nespatřili jsme ani jednoho, ačkoliv jsme velmi dobře věděli, že nás už od tůně Vaca potají sledují a že by se k nám hned dostavili, jakmile bychom ulovili jediný kus zvěře. U Joruažské tůně jsme se zdrželi od 12. září až do odpoledne dne 14., aby se konečně našim tahounům dostalo dalšího odpočinku a v úzké joruažské úžlabině dobré, neškodné pastvy.

Dne 14. večer vytáhli jsme opět a nazejtří kolem osmé hodiny ranní jsme stanuli na břehu severní tůně Tamafopské. Po dalších dvou pochodech, vykonaných téhož dne přes několik listnatých lesů a přes dvě dost sjízdné a vysokou trávou pokryté mýtiny, dostihli jsme večer tůně Tamasecké. Tam jsme se zdrželi až do poledne dne 18. září. Ke svému údivu jsem se tu shledal se třemi Evropany. Byli to dva angličtí lovci, pánové W. a R., a třetím střelcem byl holandský lovec pan Weyr, který tu lovil pro obchodníka se slonovinou Westbeche, a proto si vydržoval družinu Madenasanů a Masarvů. Angličané se právě ubírali ze své honby v poříčí zambezijském k domovu. Tvrdili, že jsou s výsledkem honby úplně spokojeni a že by ještě z vnitrozemí neodcházeli, avšak pana R. náhle pojala neodolatelná touha po vlasti, takže si pevně umínil strávit Štědrý den opět v kruhu své rodiny v Anglii.

Holanďan mi zvěstoval zprávy méně příznivé, totiž že pan Westbech přednedávnem přišel téměř o veškerý svůj tažný dobytek. Původcem této pohromy byla nakažlivá nemoc, kterou sem se svým nemocným stádem zatáhl z území Basutů misionář pan C. Soudě podle příznaků té nemoci, dospěl jsem k přesvědčení, že to nemůže být jiná choroba než pověstná sněť slezinná, kterou bylo postiženo také moje stádo v Li­nokaně. Tahouni pana W., které jsme viděli na pastvě, byli v prabídném stavu.

Když jsem v těchto místech vykonal ještě některá měření, odešli jsme z Tamasece. V loučení s Angličany, kteří nám jinak byli lidé úplně cizí, bylo přece jen cosi dojemného jako v každém rozchodu bělochů, kteří se setkají v krajinách nevzdělaných, kde pouze tu a tam šťastnou náhodou se objeví bílá tvář.

Prvým pochodem od Tamasecké tůně jsme vyvázli z nesjízdného písku a vkročili na lateritovou půdu, která však také nebyla pohodlná a zejména našim zmořeným a nemocným tahounům nepůsobila žádné potěšení.

Poněvadž mezi Tamaseckými prameny a Deikhou na vzdálenosti 98 kilometrů nebyla voda, vyžádal jsem si od holandského lovce průvodce a za tuto úsluhu jsem mu zaplatil střelivem. Najatého muže jsme hned vyslali napřed, aby pátral po místech s vodou, která se prý nacházela u cesty. Kdyby však shledal, že prameny vyschly, měl se dokopat vody s pomocí dvou černochů, kteří ho provázeli. Zmíněný průvodce –černoch, nejobratnější lovec pštrosů ve službách Holanďana pana Wey­ra, byl několik měsíců potom obviněn, že v lese úkladně zavraždil a olou­pil sluhu lovce slonů Afriky – vydal se na cestu již den před námi a nazejtří po svém odjezdu jsme se s ním shledali nedaleko Henryského rybníka, jenž byl tehdy vyschlý. S oběma druhy se dal do kopání a na­lezl naštěstí aspoň tolik vody, že jsme jí naplnili všechny své nádoby k pití a napojili jsme koně, avšak pro tahouny bohužel v celém okolí voda nebyla.

Z Henryspanu jsme vykonali téhož dne v noci dva pochody a příš­tího jitra pochod třetí, kterým jsme dostihli tůně opět vyschlé, známé lovcům slonů pod jménem Kybekay­‑kaspan. Náš průvodce tvrdil, že v těchto místech zcela určitě najde vodu. Moji lidé tedy sebrali kdejakou nádobu, také plecháč veliký jako buben, a vydali se s průvodcem hledat vodu. Avšak domů se vrátili teprve pozdě večer. Ukázalo se, že místo, které černoch nazval blízkým, bylo vzdáleno plných deset kilometrů, a moji lidé už klesali pod těžkými nádobami a vrátili se do tábora celí utrmácení. Taková práce za tropického vedra se hodila snad pro obry, ale ne pro obyčejné smrtelníky, kteří navíc stálým namáháním za posledních dnů byli úplně zmořeni. Voda pro tahouny byla ještě o dvě hodiny dál, nemohli jsme tedy dobytek napojit.

Po dvou pochodech dostihli jsme právě před západem slunce prvního tekoucího pramene řeky Deikhy. Krajinu kolem tvořila nízká a les­natá náhorní vysočina se svahem na sever, na níž se vypínalo hodně lateritových pahorků a skalnatých výšin. Celá planina byla zavlažována množstvím říček, které směřovaly horním tokem na sever, středním na severovýchod a dolním skoro přímo k východu. Tyto říčky stékají úzkými údolími, jež jsou pokryta věčnou zelení a hostí mnoho rozmanité zvěře. Svým příchodem do této pahorkatiny jsme dostihli nejjižnějších končin Albertovy země. Strašlivé bezvodé území bylo překonáno a na dlouhou dobu mělo zůstat za námi.

Za soumraku dorazily moje vozy na místo. I když jsem nablízku kolem pramenů nenašel lví stopy, přesto jsem nechal tahouny pást pod dohledem, aby po několikaměsíční suché pastvě konečně užili zelené, šťavnaté trávy. Rozhodl jsem se zde strávit několik dní, předpokládaje zcela určitě, že se nám podaří rozmnožit sbírky o několik větších savců a mimoto že se opět zásobíme čerstvou, šťavnatou zvěřinou.

Obou příštích dnů, 21. a 22. září, jsme použili k prozkoumání krajiny a k výletům na sever. Výsledkem mých sběrů byly hlavně jarní rostliny a geologické ukázky hornin. Poněvadž tu nablízku nikde nežili černoši, musili jsme se sami zabývat honbou a zažili jsme při tom hodně loveckých dobrodružství a opatřili si mnohý zajímavý a cenný předmět pro sbírky.

Dne 25. září jsme dost neradi opustili Deikhu, neboť jsme nabyli úplného přesvědčení, že bychom se zde mohli dobře zásobit na další cestu i získat hodně podkladů pro vědecké bádání. Avšak prchající čas nás nutil k odchodu, jestliže jsme ještě před dobou dešťů chtěli nejen přejít přes Zambezi, ale urazit ještě hodný kus cesty na sever.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

8
První pobyt v údolí řeky Matece

Nyní jsem tedy opět stál na půdě, o níž jsem po dlouhá léta snil a jejíž průzkum jsem si určil úkolem života. Prsa se mi dmula radostí. Všechny svízele, které jsem zakusil, než jsme dostihli řeky Zambezi, byly na ten čas zapomenuty, ale jenom na ten čas, neboť starosti se kolem nás plížily jako příšery brzo po příchodu k ústí říčky Matece. Vzaly na sebe tentokrát podobu neblahých zpráv. Dne 26. září, když se slunce znenáhla sklánělo za obzor, ubírali jsme se travnatým údolím k malé stanici Panda­‑ma­‑Tence, která se skládá z několika chatrčí a tří domků zbudovaných ze dřeva. Stojíc na nevysoké, ale srázné výšině uprostřed bujných palem, kynula nám již z dálky laskavě vstříc. „Pohleďte,“ pravil Bukač ubírající se s pouzdrem s chronometry na zádech vedle vozu s pontonem, „jak půvabné, jak krásné je to místečko, jak lahodný je asi odpočinek po denních útrapách pod širokými vějíři oněch palem!“ Ubohý hoch! Kdo by si byl pomyslil, že jeho touha se vyplní – avšak jak hrozným způsobem! Ano, půl roku nato odpočíval skutečně po strastech a namáhání svých dnů vedle velikého počtu jiných bělochů, kteří se vydali ke střednímu toku Zambezi.

První věc, která nám kromě budov sloužících za obydlí byla hned nápadná, byly četné hromady kamení a dva jednoduché kříže, zrobené z hrubých dřev. Označovaly stánek zemřelých – hřbitov Evropanů. Je to věru významné memento mori pro smělé vetřelce, kteří se odvažují do těchto tropických končin!

Stanice u říčky Matece se zvětšila od mé poslední návštěvy o několik chýší. Přesto však obchodním významem jako výchozí místo ke střednímu toku Zambezi byla pouze stínem toho, čím bývala roku 1875. Tehdy přicházeli do Panda­‑ma­‑Tenky četní lovci slonů, kteří lovili v území Bamangvatů, na jižním zambezijském břehu, ano i v zemi Matabelů. V Panda­‑ma­‑Tence si kupovali své potřeby výměnou za slonovou kost a pštrosí péra. Ve zdejších končinách se zdržovalo za oné doby ještě na tisíce slonů, a vývoz slonoviny, přicházející ze severního břehu řeky Zambezi, z marucko­‑mabundské říše, měl ohromný význam. Také se zde každoročně shromažďovalo mnoho zámožných Angličanů, kteří odcházeli pro zábavu do cizích dílů světa na honbu, i množství obchodníků se slonovinou a pštrosími péry, takže za zimních a podzimních mě­síců, od dubna do konce října, panoval v Panda­‑ma­‑Tence velmi čilý ruch. To vše nyní minulo! Slonů ubylo a domorodci, kteří poznali cenu slonoviny jakožto nejvýnosnějšího zboží, ztížili Evropanům honbu nebo ji zapověděli vůbec. A tak klesla Panda­‑ma­‑Tenka na bezvýznamnou, napolo zpustlou obchodní stanici.

Každý snadno pochopí, jaké rozčilení se nás zmocnilo, když jsme pospíchali k oněm bídným chatrčím, po kterých jsme po dlouhou dobu toužili, neboť zde byl náš cíl před tokem zambezijským.

Dříve než jsme vypřáhli své tahouny, odebrali jsme se vyhledat pana Westbeche. Tento muž je jediným obchodníkem na středním toku Zam­bezi, který zde razil evropskému obchodu dráhu, který v těchto končinách zakusil mnoho krušných dnů, ale který se také proslavil velkými obchodními úspěchy.

Když jsem vstoupil do nejlépe vystavěného domku, podivil jsem se nemálo. Střetl jsem se tu s neznámým mužem, který nás přívětivě po­zdravil, ale odkázal nás hned do sousedního domku, stavby zřízené z kůlů, pokryté trávou a ohrazené plotem, kde prý žije náš přítel pan Westbech. „Budiž mi dovoleno otázat se,“ odpověděl jsem mu, „ke komu jsme se to ve zdejší pustině dostali?“ – „Jmenuji se páter Booms a jsem členem zambezijské misie tovaryšstva Ježíšova,“ odpověděl mi muž. Panda­‑ma­‑Tenka se tedy stala po mém odchodu také misijní stanicí. Slyšeli jsme o tom i o pokusech jezuitů, jakož také o snaze jednoho anglického a jednoho francouzského misionáře založit na středním toku řeky Zambezi misijní stanici.

Pana Jiřího jsme nalezli v jeho prostém krámu, právě když několika Makalakům, usedlým na protějším zambezijském břehu a pracujícím v diamantových polích (navrátili se domů s ručnicemi i s nějakým obnosem na hotovosti), prodával prach a olovo. Zdálo se, že od té doby, co jsem ho roku 1876 naposledy viděl, ani nezestárnul, a přece mezitím zažil velmi pohnutou dobu. Na první i na druhé cestě i za mého návratu prokázal mi v těchto končinách mnohou neocenitelnou službu, i jsem mu za to velikými díky zavázán. Tentokrát byl by snad pro nás učinil mnohem více, kdyby jeho ruce nebyly svázány obchodním společenstvím, do něhož za mé nepřítomnosti vstoupil. Byl poněkud churav, a když nás spatřil, uvedl nás do své chýše, obyčejné kaferské chatrče, v níž ještě nyní jako za dřívějších dob přebýval.

Zanedlouho jsem se dozvěděl nejdůležitější věci, na kterých mi záleželo. Moje otázky se týkaly hlavně nosičů. Ptal jsem se, zda bude možné, abych si v době co nejkratší najal dostatečný počet nosičů a ještě před dobou dešťů, která se již kvapem blížila, překročil řeku Zambezi a postoupil dál na své cestě k severu. Avšak zprávy, které mi obchodník se slonovinou sdělil, byly tak smutné, jak si je jen možno myslit. V ma­rucké říši panovalo úplné bezvládí. Sepopo prý zemřel, jeho nástupce byl zavražděn a druhý nástupce, Luanika Leboše, byl prý samotnými Maruci vypuzen a hotoví se právě k návratu, aby si dobyl trůnu. V celé říši není prý žádného pána, od koho tedy by se mi mělo dostat povolení k přechodu přes Zambezi a k cestě říší Maruců na sever, kdo by mi měl poskytnout nosiče? V této nesnázi zdálo se mému příteli pouze jediné řešení pro případ, že bych nechtěl zůstat v Panda­‑ma­‑Tence a čekat zde na výsledek Luanikova branného zákroku: totiž abych si zjednal nosiče od náčelníka Makalaků jménem Yanke. Avšak toto řešení jsem hned na počátku z několika důvodů zavrhl, a jak jsem později seznal, zcela právem. Od té doby, co Zulu­‑Matabelové si dílem podmanili, dílem vyvrátili makalacká království u řek Tati, Sarly, Rha­makobanu, Inquisi atd., a od té doby, co zbytek zambezijských Makalaků byl donucen k útěku na severní břeh řeky, změnila se povaha tohoto kmene tak, že snad horší si už ani nelze představit. Věrolomnost makalackých služebníků mi dala dobrou výstrahu již na první cestě v kra­jinách jižně od řeky Zambezi, kde je přece cestovatel před nimi mnohem bezpečnější. Nyní bych měl těmže Makalakům svěřit zdar a vý­sledek celé své výzkumné cesty na sever od řeky Zambezi, těmže Makalakům, kteří způsobili dr. Scholzovi, jak jsem se zde v Panda­‑ma­‑Tence doslechl, na cestě po končinách jihozambezijských nesčetné nepříjemnosti?

Westbech mi dával úplně za pravdu, ale soudil, že za nynějších poměrů mi nezbude než přijmout Makalaky za sluhy a nosiče. Chtěje mi prokázat přátelskou službu, odeslal dva z Makalaků, kteří k němu přišli, domů žádat o nosiče. Ještě než jsem Westbeche toho dne opustil, poprosil jsem ho, aby vypravil své dva sluhy k Matokům u Viktoriiných vodopádů s vyzváním, aby nám přinesli na výměnu proso, kukuřici, kozy a jiné potraviny, poněvadž naše zásoby mimo kávu a sůl byly úplně spotřebovány, takže jsem na ten čas musil od Westbeche zakoupit aspoň pytel prosa.

Hučelo mi v hlavě a myšlenka stíhala myšlenku, když jsem vystoupil z Angličanovy chatrče. Vyslechl jsem sice už v Linokaně dost nepříznivých zpráv o nynějších poměrech v říši Maruců, avšak nepomyslil jsem, že by její stav byl skutečně tak neblahý, jak jsem ho ve skutečnosti shledal. Co jsem tu mohl pro budoucnost očekávat? Na druhé straně řeky bylo úplné bezvládí: každý z tamějších králů, náčelníků, a jak už všecky ony představené vesnic jmenují, tvrdí s velikým sebevědomím, že je neomezeným pánem a vládcem svého území, ale již v nejbližším okamžení pozná cestovatel, že milý ten muž dovede všecko spíše než udělit někomu dovolení k průchodu větší částí země. Musil jsem tedy čekat a vytrvat, ačkoli jsem bezpečně věděl, že čekání znamená úplně se vydat všanc malárii. Bukač a Špíral – mimochodem řečeno – pocítili již za našeho pobytu na jihoafrické půdě záchvaty zimnice, první v Lino­kaně, druhý na břehu Limpopa, i měl jsem odůvodněnou obavu, že tito dva průvodci budou asi první, kteří se mi zde roznemohou na malárii. Ale co jsem si měl v takovém krušném postavení počít? Doufal jsem neustále, že ještě uprostřed října projdu údolím Zambezi a uniknu tak ještě včas nejhoršímu řádění zimnice, že koncem října dostihnu již výběžků domnělého horského pásma na sever od řeky, a tím i území severních Matoků, kde se malárie již nezahnizduje. A nyní se zdálo, že je můj záměr naprosto nemožný. Nemohl a nechtěl jsem tomu úplně věřit, a přece tomu tak bylo. Přihodilo se mi v této krajině totéž, co postihlo snad každého, třeba sebeslavnějšího cestovatele. Počítá se stále s rozmanitými poměry do budoucnosti, a když konečně cestovatel dorazí na ona místa, shledá, že tamější stav je zcela jiný. Již několik hodin po mém příchodu do Panda­‑ma­‑Tenky bylo zřejmé, že po několik neděl se přes řeku Zambezi nedostanu. I kdyby v říši Maruců zůstala královská moc v plné platnosti, přece by panovník, který nastoupil na trůn po smrti Sepopově, nesídlil nablízku Panda­‑ma­‑Tenky, nýbrž podle starobylého zvyku jako předchůdci Sepopovi v zemi Baroce, kam by se ani rychlými pochody a plavbou na člunech nikdo nemohl dostat dřív než za osmnáct dní. Když pak k tomu připočteme dobu, kterou by vyžadoval pobyt v sídlech jednotlivých královských místodržitelů, aby od nich byli najati nosiči, potřebovali jsme v nejpříznivějším případě nejméně šest neděl, abychom obdrželi královu odpověď. Mimoto pak bylo ještě třeba projít územím mezi Panda­‑ma­‑Tenkou a řekou Zambezi a zdržet se po osm dní u soutoku řek Čobe a Zambezi, abychom tam do své služby přijali nosiče. I kdyby tedy říši Maruců ovládal mocný panovník jako zesnulý Sepopo, nebylo možné pomyslit na cestu od řeky Zambezi k severu dříve než za osm neděl. Osm neděl, a za našeho příchodu bylo již 26. září! První lijáky a první záchvaty zimnice, jdoucí jim v patách, přicházejí koncem října. I kdybych se byl podle Westbechovy rady odhodlal ihned najmout makalacké nosiče, dostavili by se přinejlepším až za čtyři neděle, poněvadž v Africe bývá podobné jednání vždy zdlouhavé. Naši poslové, kteří by se po nich šli jenom poptat, potřebovali by k cestě tam i nazpět plných dvanáct dní, potom by přinesli povolení a podmínky, takže by nosiči mohli být teprve ve 28 dnech k dispozici v sídle Vankově. K tomu pak se druží naše cesta až k Vankovi a pobyt u něho, dlouhý aspoň deset dní, takže by v nejlepším uplynulo pět a půl neděle, než bychom mohli přes Vankovo sídlo postoupit za řeku Zambezi. Vanke by mi prý, jak Westbech pravil, udělil povolení velmi rád a hned. Avšak kdo byl vlastně Vanke, náčelník Makalaků? On sám, muž zkušený a zešedivělý, nazývá se „psem Maruců“, tedy je poddaným ma­ruckého krále. Zmíněné povolení nesmí udělit za žádných okolností. Byl by sice přijal dary pro sebe i pro neexistujícího krále, ale Marucové by nás při první příležitosti i s povolením zahnali nazpět přes Zambezi.

Na to, abychom se nepozorovaně a bez povolení proplížili zemí Maruců, nebylo pomyšlení. Končiny na sever od řeky Zambezi ještě nejsou příliš procestované, černochům tam běloch jen tak neproklouzne, a cestovatele, kteří navštívili území, do něhož jsem zaměřil, bylo by možno spočítat na prstech (Livingstone, Blockley, dřívější společník Westbechův, obchodník se slonovinou Thomas a několik jiných obchodníků). Zpráva o příchodu některého Evropana se hned rozšíří po celé zemi a mohl jsem být zcela jist, že již za několik dní by nám bylo zakázáno cestovat dále. Abych si snad po způsobu Stanleyho vynutil průchod násilím, to jsem při zmíněné již povaze Makalaků nemohl učinit. Ačkoli jsem z výše uvedených důvodů neměl v úmyslu najmout si Makalaky za nosiče a svěřit jim výsledek výpravy, nenamítal jsem nic proti Westbechovu úmyslu, aby se tam oba poslové, kteří tak jako tak se hodlali vrátit k Vankovi, zmínili o najímání nosičů a oznámili nám, zda bychom za tím účelem neměli k náčelníkovi vypravit zvláštního posla.

Uznával jsem dobrou vůli Westbechovu, třeba jsem s ním úplně nesouhlasil. Náš vzájemný poměr byl brzo velmi dobrý. Abych si ještě víc naklonil toho muže, který mi mohl vzácnou znalostí zambezijského ná­řečí a neobyčejnou vážností i vlivem, jichž mezi domorodci požíval, velice prospět, rozhodl jsem se podle zásady: malé dary upevňují přátelství darovat mu jeden ze dvou vozů, které jsem zůstavil v ležení u pramenů Klamakleňanských. Připojil jsem však k tomu podmínku, aby mi přivezl, až dá onen vůz dopravit svým potahem do Panda­‑ma­‑Tenky, některé potřebné věci tam zanechané. Když jsem skončil celé jednání s panem Jiřím, dobudovali mezitím moji lidé prozatímní tábor, náš nový domov v Panda­‑ma­‑Tence.

Ještě téhož dne, co jsme přibyli do Panda­‑ma­‑Tenky, navštívili jsme P. Boomse a seznali v něm žoviálního a dobrosrdečného muže. V poz­dějších dnech mi prokázal mnoho důležitých služeb, takže jsem mu velmi vděčen a směle ho mohu nazvat svým druhým nejlepším přítelem v Panda­‑ma­‑Tence.

Když P. Booms seznal, jak chatrně to dopadá s naší stravou, dokud nám Matokové od Viktoriiných vodopádů nepřinesli zásoby, pozval mne i moji manželku ke stolu a opatřoval naši kuchyni mnohou pochoutkou, kterou jsme již dlouhou dobu neměli. Šťastný výsledek lovu u řeky Deikhy mne pohnul, abych tam vyslal na honbu se dvěma koni Jánoše Feketa, Osvalda Söllnera, Harryho Meintjese a Ignáce Leeba. Harry Meintjes a Leeb se vrátili domů po čtyřech dnech, Osvald a Fe­kete po šesti. Přinesená kořist nás úplně uspokojila. Vrátili se s třemi kůžemi antilop roeních, zato však Osvald a Fekete se octli na této vycházce v nebezpečenství života a jen stěží vyvázli. Oba totiž zabloudili a potulovali se bez potravy čtyři dny po okolí, až konečně polomrtví dorazili k ležení Leeba a Harryho, kteří mezitím již odešli. Tam našli na stromě něco potravy a přibitý lístek s oznámením, že oba lovci se už vydali na cestu do Panda­‑ma­‑Tenky. I vydali se na zpáteční cestu, a přestože byli strašně utrmácení a utrpěli rány na nohou, dorazili k nám bez pohromy.

Lovci, které jsem vyslal do nejbližšího okolí Panda­‑ma­‑Tenky, se sice setkali se zvěří, ale na honbu nemohli ani pomyslit, poněvadž všechna zvířata byla nadmíru plachá.

Zamýšleje co nejlépe využitkovat dobu, která mi ještě zbývala do deštivého počasí, rozhodl jsem se navštívit také Viktoriiny vodopády na řece Zambezi. Jednak jsem chtěl manželce a svým lidem ukázat tento vzácný a vznešený div přírody, jednak jsem hodlal v oné krajině, oplývající přírodním bohatstvím, pokračovat ve svých výzkumech. Poněvadž Matokové ze strachu před Matabely odmítli moji žádost zásobovat nás potravinami, doufal jsem zároveň, že si v tamějších končinách nakoupím zásoby a dopravím je domů. Abych těžký náklad potravin i předměty určené pro sbírky mohl bez nosičů snadno dopravit do Panda­‑ma­‑Tenky, odhodlal jsem se vydat se k Viktoriiným vodopádům se železným vozem. Svůj záměr jsem mohl zcela dobře provést, protože se nám dostalo zaručených zpráv, že na cestě k peřejům a v je­jich okolí byla občasnými požáry lesů nadobro vyhubena pověstná jedovatá moucha tse­‑tse.

Ubíral se tedy první evropský povoz směrem od Panda­‑ma­‑Tenky k Viktoriiným vodopádům. Protože jsme nemohli postupovat po skalnatých stezkách, musili jsme se dát jinou stranou. Míšenci ve službách Westbechových velmi dobře znali Albertovu zemi, kterou jsme musili procestovat, najal jsem si proto na tuto cestu za vůdce, tlumočníka a lovce pokřtěného Basuta Aprila.

April se osvědčil jako velmi schopný průvodce, takže jsem mu povděčen za mnohou službu na tomto výletě. April patřil k bodrým, zkušeným lovcům ze „starých, blahých dob“, kdy v těchto krajinách se ještě zdržovalo množství slonů a pštrosů, a ke střednímu toku Zambezi proto přicházeli četní Evropané a Búrové za obchodem se slonovinou nebo za honbou. S nimi se dostavilo hodně míšenců, kteří začali honbu provozovat jako živnost. Za slonovinu a za pštrosí péra si vydělali hezký peníz, takže mnozí z nich si zakoupili vlastní potah a domek. Když jsem roku 1876 opouštěl končiny na středním toku Zambezi, byli tito míšenci celkem zámožní lidé, ačkoli pokud šlo o ženy a o pohár, měli mnohé slabosti. Při nesmyslném pronásledování slonů a pštrosů musil se nezbytně tento pramen výživy vyčerpat. Po svém návratu roku 1886 shledal jsem míšence v největší chudobě. Přetěžko si opatřovali živobytí. Masa měli sice stále nadbytek a často nám i vypomohli, ale všechno ostatní, zejména šatstvo, zjednávali si velmi těžce, poněvadž výdělky značně poklesly. Cestu k Viktoriiným vodopádům hodlám vylíčit v ná­sledující kapitole. Dříve však vyložím na tomto místě dějiny Maruců od té doby, co jsem roku 1876 opustil jejich území.

Livingstone byl první Evropan, který oznámil světu, že v africkém vnitrozemí existuje mocná říše. Na mapách vydaných roku 1876 shledáváme krajiny po obou stranách středního toku Zambezi pojmenované jako království Makololů. Makololové náleželi ke kmeni Basutů. Když opustili svou původní vlast u řeky Caledonu, vytáhli k řece Čobe, kde výbojně udeřili na tamější národy, podmanili si starou maruckou říši a založili nové království. Avšak vnitřní nepokoje v zemi, zhoubná malárie a jiné nemoci záhy oslabily vítězné vetřelce. Podrobení Marucové se vzmužili, povstali proti jejich nadvládě, udeřili spojenými silami na Makololy a zvítězili. Zbytek dřívějších podmanitelů, kteří nepadli v bojích nebo nebyli Maruci porůznu povražděni, dal Lečuatabelle, marucký vůdce, porubat. Avšak Lečuatabelle sídlil v krajích kolem řeky Zugy a jezera N’Gami, protože byl králem Západních Bamangvatů. Když jsem na své první cestě navštívil tuto krajinu, zastihl jsem z dřívějších pánů země několik makololských žen, které byly rozděleny mezi vítěze jako válečná kořist, a kromě nich dva mladé muže, z nichž starší, jménem Manengo, unikl smrti pouze díky své světlé, hnědé pleti. Moquai, nejstarší dcera Sepopova, si totiž vybrala Manenga za muže, a Ma­rucové sklonili uctivě své asagaje před vyvolencem své oblíbené kněžny, dcery ukrutného krále. Kněžna Moquai zdědila po tetě sousední říši mabundskou a ujala se tam vlády. Když seznala, že její panstvíchtivý otec, král Sepopo, touží po tom, aby moc svou mohl rozšířit i na mabundskou říši, a že dokonce zamýšlí donutit mocí svou dceru k od­stoupení, vzdala se trůnu dobrovolně. Zůstala sice královnou Mabundů a všech příslušných zemí jako dříve, ale pouze podle jména. Král Sepopo spojil mabundské království se svým panstvím a vytvořil z obou zemí marucko­‑mabundskou říši.

Když jsem přišel podruhé do krajin při ústí řeky Čobe, podivil jsem se nemálo ohromným změnám, které mezitím v oné říši nastaly. Spojená říše marucko­‑mabundská se proměnila v pouhou říši Maruců, neboť mabundské království bylo zrušeno a jednotlivé země byly přivtěleny jako provincie k maruckému panství. To se stalo po smrti Sepopově v září roku 1876. O Sepopově smrti jsem zprávu dostal, ale o změnách v jeho říši jsem nezvěděl nic. Sepopo byl muž velmi ukrutný, který za svým cílem kráčel bez váhání přes hromady mrtvol. Protože byl nejmladší z královských synů, neměl naději, že se dostane někdy k vládě, ale aby jí dosáhl, dal všecky své bratry povraždit. Byla to mohutná a rázná povaha panovnická, před kterou se všecko sklánělo, avšak ve své ukrutnosti a bezohlednosti pokročil Sepopo příliš daleko, a do­mnívaje se, že lid takovému vládci nedovede odporovat, přivodil tím svou záhubu. Jeho ukrutnosti padlo za oběť na sta lidských životů a právě toto ukrutenství stalo se příčinou jeho zkázy. Čarodějové zavedli v říši Maruců při některých náboženských obřadech lidské oběti. A po­něvadž král platí vždy za nejmoudřejšího a nejmocnějšího čaroděje, není divu, že právě proto byl jeho mnohý ukrutný skutek omlouván a pro­míjen, byl dokonce pokládán za „dovolenou, ano i nutnou oběť“. Nicméně Sepopova ukrutnost přesahovala všecky meze. Jako mnoho jiných tyranů byl také on zhýralec. Aby mohl svým choutkám dát volný průchod, učinil v říši Maruců takzvaný obyčej mulekau takřka povinností poddaných. Tento zvyk záleží v tom, že dárce, jehož dar byl přijat, je oprávněn požadovat vše, co obdarovanému náleží, i jeho vlastní ženu!

Avšak Sepopo postoupil na této cestě ještě dál a žádal ještě víc! Jakmile zaslechl o nějaké krásné ženě, jednoduše pro ni poslal; každá desátá se stala královnou a oloupený muž obdržel jinou ženu. Jestliže král na své procházce po Šešeke zpozoroval nějakou krásku a zalíbila se mu, vešel docela jednoduše do její chýše a manžel nebo domácí pán se hleděl co nejrychleji vytratit, aby unikl králově holi nebo jeho drábům. Již roku 1875 jsem pozoroval nápadný kvas mezi obyvatelstvem, později pak nabyla nespokojenost takových rozměrů, že Baroce (rodná země Sepopova) se všemi sousedními provinciemi stejně jako i severní a východní krajiny docela odpadly od říše. Pouze jihovýchodní končiny zůstaly věrné Sepopovi, neboť byly královou přítomností zastrašeny. Z pohlavárů se jenom Marancian, Ramokocane a Masangu proti němu nevzbouřili a zachovali mu věrnost. Sepopo uznal za vhodné odejít ze svého sídla a přestěhovat se do Katongy, západně od Šešeke, předstíraje, že šešecké okolí je příliš písčité, ve skutečnosti však, jak mi sdělil můj anglický zpravodaj pan Westbech, učinil tak jen proto, aby se vyhnul strašlivému pohledu na onu krajinu, neboť Sepopova ukrutnost proměnila les kolem města Šešeke, kde byly konány popravy, v pravou Golgotu.

Několik týdnů potom, co se král odstěhoval do Katongy, došla jej v měsíci září roku 1876 zpráva, že se povstalci spojili a táhnou na Katongu. V jejich čele stál náčelník Pogalite, bývalý královský náměstek v zemi Baroce, který zůstal věrný kněžně Moquai a svou výpravou chtěl pomstít pohanu, kterou Sepopo kdysi kněžně způsobil. Sepopo se jen usmíval: „Nejsem‑li já, Sepopo, hlava čarodějů v celé zemi? Nemám‑li dosti prostředků léčivých a kouzelných, abych všecky zrádce zapudil a zničil?“ S hlavou pyšně vztyčenou procházel se městem a s největším klidem prohlížel si své kouzelnické prostředky, které byly po městě rozvěšeny na kůlech, a tvářil se přitom tak sebevědomě, jako by ho vítězství nemohlo minout. Ale ve skutečnosti chtěl pověrčivému lidu vštípit úctu a bázeň před svou všemohoucností a zachovat si tím způsobem oddanost obyvatelstva ve městě a sousedních vesnicích. Když povstalci překročili barocké hranice, vypravil proti nim král Sepopo dva zástupy dobře vyzbrojeného vojska a konal mimoto přípravy, aby vzbouřencům mohl klást vydatný odpor, kdyby snad vojsko jeho nedobylo očekávaného úspěchu anebo snad docela bylo poraženo.

Nicméně moc nepořídil. Krále opouštěli i jeho nejbližší přátelé, ke kterým se vždy choval blahosklonně a jimž udílel hodně darů. Každé noci odcházely davy mužů z Katongy a ze Šešeke, prchajíce dílem podél toku řeky dolů, dílem na západ, aby se tam spojily s vojskem povstalců. Velemocný, strašlivý Sepopo nebyl již s to, aby proti svým odpůrcům vypravil do pole vítězný zástup bojovníků. Hvězda jeho štěstí pohasla nadobro.

Vida, že věc je ztracena, rozkázal snést všecky ručnice a všecko střelivo a dal je hodit do zambezijských vln, aby tím, jak se domníval, nezanechal nepříteli vzácnou kořist. Když zaslechl vítězný pokřik nepřátel, uprchl pozdě večer v malém člunu, v doprovodu šesti služebníků. Jeden vojín z královské osobní stráže, nacházející se právě nablízku, uslyšel radostný křik vítězného vojska, které se blížilo, a vystřelil svévolně po člunu. Nevěděl, že v něm prchá jeho král. Ač nechtěl, poranil Sepopa. Střelná rána se nezdála nebezpečná, roztříštila pouze svaly na horní části levé paže a odřela trochu kůži na prsou. Uprchlíci utíkali dál a bez dalších nehod dostihli pod ústím řeky Čobe ostrova porostlého hustým rákosím, kde se Sepopo chtěl ukrýt. Tam za ním zanedlouho přibyli náčelník Masangu, některé z jeho oblíbených žen a hlouček věrných poddaných. Nazejtří po Sepopově útěku se poddalo obyvatelstvo Katongy i dvořané vítězům, kteří vtrhli do Katongy i do Šešeke. V radě náčelníků vítězného vojska, která se konala ještě téhož dne, byl zvolen za krále udatný lovec slonů z královského rodu N’Vana­‑Vena, syn nejstaršího Sepopova bratra. Prvním skutkem nově zvoleného krále bylo, že vyslal zástup maruckých bojovníků s rozkazem, aby sesazeného krále zajal a přivedl do Šešeke.

Uprchlého krále čekaly dny plné útrap. Mnohý snad řekne, že přišla doba odplaty za nesčetné zločiny, kterých se dopustil. Nejlepší přátelé ho opustili, ba i jeho ženy opustily jej z hladu! Všemohoucí král, jak rád sama sebe nazýval, který rozhodoval o životech tisíců a před jehož pokynem se třásly davy – byl nyní sám a sám, všemi opuštěn! Jenom dva chlapci s ním zůstali ve vyhnanství! Byli to jeho syn a syn vojevůdce Capelly Silymby, který byl na počátku roku králem odsouzen na smrt.

Aby se zachránil před smrtí hladem, přeplavil se Sepopo s oběma chlapci na jižní břeh řeky Zambezi, asi třicet mil pod ústí řeky Čobe, a přistál u malého ostrova, který se podle nejbližší vesnice nazývá Goma. Tam si snesl suché chrastí a zřídil si nízkou ohradu. Odebral se k jedné kaluži na břehu, aby uhasil žízeň. Avšak útrapy posledních dnů, na něž nebyl zvyklý, vysílily jej natolik, že klesnuv u kaluže k zemi, nemohl se vzchopit a za několik okamžiků skonal.

Když marucký náčelník Makoro, jenž přebýval na severním břehu řeky Zambezi, uslyšel o Sepopově útěku, pátral po něm a zvěděl od sousedních obyvatel, že spatřili krále na protějším břehu. Makoro spěchal hned v ona místa, aby králi přispěl na pomoc. „Měl jsem útrpnost s nešťastným králem – hlas srdce mne stále nabádal, abych po něm pátral, neměl jsem pokoje ve dne ani v noci. Konečně jsem jej nalezl, ale nebylo ho více mezi živými! U kaluže ležela ztuhlá mrtvola – na břehu pak seděly dvě opuštěné děti, plačíce nad ztrátou svého ochránce a naříkajíce hladem. Byl jsi ctěn a veleben v poříčí zambezijském, jsa králem nade všemi řekami ve svém ohromném území, jsa vládcem nad břehy zambezijského veletoku, můžeš‑li tedy, pane můj, v blankytu nebeském nalézti důstojnějšího stánku než ve vlnách našeho posvátného Zambezi?“ (Toto jsou vlastní slova maruckého muže, pronesená nad člověkem, kterého statisícové nazývají „divochem“.) Po těch slovech ponořil Makoro Sepopovu mrtvolu do zambezijských vln, posadil se na břehu a zatleskal rukama, aby zesnulému prokázal poslední poctu. Oba opuštěné chlapce vzal s sebou. Když se posilnili potravou i nápojem, poslal je Makoro opět domů do Šešeke.

Když se nejvyšší velitel maruckého vojska Capella Silymba, jemuž jsme – králem Sepopem na smrt odsouzenému – kdysi s Westbechem pomohli k útěku a který u Westbeche v Panda­‑ma­‑Tence nalezl útočiště, dověděl o Sepopově smrti, vydal se rychle k východním kmenům, aby jim zvěstoval, že na trůn nastoupil N’Vana­‑Vena. Odtud pak pospíchal do země Baroce, aby i zdejší obyvatelstvo získal pro nového krále. N’Vana­‑Vena ustanovil Silymbu opět nejvyšším hodnostářem v říši a odebral se potom sám do země Baroce, aby se tam usídlil po zvyku všech dřívějších maruckých králů.

N’Vana­‑Vena proměnil marucko­‑mabundskou říši v pouhou říši Maruců a donutil kněžnu Moquai, aby se za sebe i za své potomky vzdala panství. Šlechetná kněžna zemřela sotva třicetiletá na rakovinu. V touž dobu byla povstalci zavražděna jiná šlechetná žena, Mokena, první manželka Sepopova, kterou lid jednak jako první choť královu, hlavně však pro její laskavost a dobrotu srdce nazval „Matkou otčiny“. N’Vana­‑Vena se netěšil dlouho z trůnu a z panství nad maruckou říší. Pohlavár N’Moja, bratr statečného Capelly Silymby, ale povahou jeho pravý opak, abych tak řekl vlk v rouše beránčím, dovedl si získat královu přízeň a zalíbil se mu tak, že mladý král ho nemohl pohřešovat ani na chvíli. Když dosáhl N’Moja svého záměru, začal nezkušeného panovníka přemlouvat: „Pravda, stařešinové naši zvolili tě za krále, nicméně jsou vesměs ničemové! Jakmile nebudeš ochoten plnit stále jejich vůli, odstraní tě, tím buď ujištěn! Jsou to již staří lidé, zbav se jich.“ Nerozvážný vládce, pokládaje ho za nejupřímnějšího přítele, uvěřil jeho slovům a zařídil se podle nich. Potají vydal rozkaz, aby nejváženější náčelníci, kteří ho zvolili za krále, byli popraveni, avšak právě tak tajně, jako byl vydán, byl rozkaz odsouzeným prozrazen. Právě když král N’Vana­‑Vena prodléval v městě Nalieli, byla svolána velká rada nejstarších pohlavárů, ještě téhož dne zbavila N’Vana­‑Venu trůnu a místo něho zvolila za panovníka syna druhého Sepopova bratra, mladistvého Leboše.

Leboše nebyl ani proslulým lovcem, ani milovníkem zbraní, byl pravým opakem svého bratrance N’Vana­‑Veny. Vyslanci velké rady zastihli právě zvoleného panovníka pohodlně sedícího ve člunu. Krátil si chvíli chytáním ryb. Mladý panovník byl nad neobyčejným převratem nadmíru udiven, a protože byl muž mírumilovný, zdráhal se přijmout panství nad mocnou manickou říší. Lebošovou odpovědí byli vyslanci zaraženi a vyzvali ho, aby se rozhodl: buď přijme důstojenství, které mu nabízejí, nebo zemře. Dobrák Leboše si vybral z obou trestů menší a stal se králem!

N’Vana­‑Vena uprchl do jižních krajin a dostal se šťastně do vesnice, kde sídlil náčelník Umtenbandže. Požádal náčelníka, aby jej co nejrychleji přepravil na druhý břeh, avšak Umtenbandže tuto žádost rozhodně odmítl. Tu se obrátil vypuzený král opět na sever, přešel nedaleko města Šešeke přes řeku Zambezi a odebral se do území Matotelů, větve to marucké, které chtěl získat pro své záměry. Odtud se vydal až na východní hranici říše, kde chtěl najmout pomocné sbory a pobouřit proti novému králi Matoky, kteří dosud uznávali maruckou svrchovanost a také odváděli roční poplatek. Avšak nenalezl mezi nimi ani stoupence, ani hmotnou podporu, a teprve v jakémsi Mambariovi, portugalském obchodníku nekalé pověsti, dostalo se mu pomocníka. Tento muž měl ve svých službách statečné muže z kmene Mačukundů, kteří byli osvědčenými a neohroženými lovci slonů. N’Vana­‑Vena si najal pětadvacet těchto udatných lidí. Slíbil jim, když mu opět dopomohou ke ztracenému trůnu, že dostanou povolení lovit slony a zajímat otroky v neomezeném počtu.

Pak se s nimi vydal na zpáteční pochod do vlasti. Jeho skvělá družina, provázená ještě značným počtem otroků, kteří nesli bojovníkům střelivo, zapůsobila na Matoky, Makalaky a Mašupie. Všechny kmeny, jejichž územím N’Vana­‑Vena táhl, se k němu přidaly, takže jeho další postup se podobal vítěznému průvodu. Zanedlouho dorazil do bývalého královského sídla Šešeke a bez obtíží se ho zmocnil, poněvadž veškeré obyvatelstvo odtud uprchlo. Avšak dopustil se veliké strategické chyby, která způsobila jeho pozdější zkázu. Místo aby zrychlenými pochody vtrhl do země Baroce, kam mohl dorazit za deset dní, a udeřil tam hned na krále Leboše, rozdělil N’Vana­‑Vena své vojsko na dva sbory a odložil útok až do návratu svého švagra, který byl vyslán k Mato­telům. Jeho vojsko bylo sice početně slabší než Lebošovo, avšak tento nedostatek byl vyvážen osobní chrabrostí i vůdcovským nadáním N’Vana­‑Veny a udatností 25 střelců, o nichž daleko na sever za řeku Zambezi byla rozšířena pověst, že jsou neohrožení a stateční vojáci. N’Vana­‑Vena zamýšlel vykonat rozsáhlejší vojenské přípravy k útoku na Baroce. Chtěl si ještě najmout bojovníky z kmene Matotelů a chtěl se opatřit hojnými zásobami. Proto opustil Šešeke. Rozložil se u řeky Lum­be a čekal tu na švagrův návrat.

Kéž by byl raději zůstal v Šešeke. Možná že by válku skončil vítězně a znovu získal ztracený trůn.

Leboše dostával o počínání svého soupeře zcela spolehlivé zprávy. Nepodceňoval však tohoto vynikajícího a vypočítavého válečníka. Svolal si proto stařešiny k velké radě, aby se vyslovili, zda by nebylo výhodné překazit spojení obou nepřátelských sborů a rychlým útokem zničit každý zvlášť.

Řídě se radou svých vůdců, vytáhl Leboše vstříc N’Vana­‑Venovi a vyhledával příležitost k bitvě, neboť rozhodný útok musil být proveden ještě před spojením obou N’Vana­‑Venových sborů. Když dorazil k opevněnému táboru svého soupeře, vedl Leboše hned své vojsko do útoku. Avšak byl v nevýhodě. Lebošovi vojáci musili před vlastním útokem přebrodit a přeplavat řeku Lumbe a při tom nebyli vůbec chráněni před smrtonosnými kulemi Mačukundů. Kdyby tito bojovníci byli vyzbrojeni zadovkami místo starých mušket, byl by Leboše poražen. Jeho vojsko podniklo dvakrát útok na nepřátelské ležení, ale pokaždé bylo s velkými ztrátami odraženo, takže kleslo úplně na mysli a ani jediná četa se nechtěla odvážit nového útoku. Tu však napadlo jednomu z vůd­ců, že ohromná spousta střel, oštěpů a kulí, která byla vmetena do ležení, způsobila zajisté také mezi obhájci značné ztráty. Podařilo se mu nepozorovaně připlížit až k hustému trní, jež tvořilo ohradu tábora, a za ní spatřil neobyčejné divadlo – krom osobní stráže nebyl v celém táboře ani jediný bojovník naživu. Po jeho zprávě byl podniknut ihned třetí a poslední útok. Mačukundové se shlukli uprostřed ležení zády k sobě a bránili se udatně, nechtějíce složit zbraň. Zahynuli tedy všichni, muž vedle muže, rek vedle reka, ale Marucové draze zaplatili za své vítězství, neboť více než sto jejich bojovníků rovněž padlo.

Před posledním útokem na tábor uprchl N’Vana­‑Vena a vydal se dolů po řece Zambezi. Leboše nechtěl N’Vana­‑Venu zabít, a když byl na útěku se svým doprovodem zajat, propustil ho Leboše opět na svobodu, kdežto jeho družinu kázal porubat. Nicméně krátce nato zaplatil N’Vana­‑Vena svůj pokus o nabytí trůnu životem. Přenocoval totiž na útěku několik dní po porážce u řeky Lumbe v hustém rákosí nedaleko vesnice Diomy, jejíž náčelník byl na něho rozezlen, poněvadž jeho starší bratr, stoupenec prchajícího krále, zahynul v bitvě u řeky Lumbe. Tento muž dal svými lidmi pečlivě hlídat břehy Zambezi, aby se včas dověděl, zda poražený N’Vana­‑Vena bude tudy prchat. Když pak skutečně stráže zpozorovaly uprchlíka a vyzradily jeho úkryt svému náčelníkovi, pospíšil si k řece, a naleznuv nenáviděného muže pohříženého ve spánek, probodl ho oštěpem. Tak zahynul mladistvý marucký panovník, jehož panování by snad bylo pro jeho říši dobou moci a slá­vy, kdyby neuposlechl ošemetnou N’Mojovu radu. N’Moja, zlý duch N’Vana­‑Veny, zahynul také u řeky Lumbe. Protože Lebošovi stoupenci byli o celém jeho jednání zevrubně zpraveni a věděli dobře, že právě on pohnul mladého, nezkušeného krále ke skutku, za který sklidil nenávist lidu a jenž ho připravil o trůn, pátrali po něm horlivě mezi mrtvolami v ležení. Když N’Moju nenašli, slídili v okolí po nejbližších stromech, a tu spatřil jeden z Maruců, že se N’Moja ukrývá na stromě v husté koruně. Nejprve s ním vyjednávali, aby dobrovolně sestoupil a vzdal se, potom však, když se už chystal slézt ze stromu, byl zastřelen.

Leboše nakládal s poddanými mírně, byl upřímným přítelem bělochů a zdálo se, že se těší všeobecné oblibě. Avšak na delší dobu si nedovedl zachovat úctu národa, který vzhledem ke stálým nepokojům si začal libovat ve sporech i v převratech a potřeboval muže rázného a odhodlaného, který by jeho choutky udržel na uzdě. Králi bylo vytýkáno, že jeho sestra, jež byla zvolena za spoluvladařku a proti vůli Lebošově dala jedem ze světa sprovodit vrahy svého strýce Sepopa, „je smělejší a dovede také pronést důraznější slova, než Leboše sám. Kéž by král byl aspoň takové povahy jako jeho sestra!“ Takové řeči podnítily Leboše k činu. Přitom si vedl po způsobu evropských diplomatů a hleděl pozornost lidu obrátit na zahraniční politiku. Dokud ještě žil Sepopo, přicházelo každého roku na dvůr maruckých králů poselství Mašukulumbů, čítající pět až deset vyslanců, kteří přinášeli králi dary. Jejich dary mívaly často nepatrnou cenu a byly spíše jen jakýmsi projevem úcty než skutečným poplatkem. Jakmile však byl Sepopo mrtev, Mašukulumbové přestali posílat dary. Na vyzvání, aby zase vypravili posly ke královskému dvoru v Nalieli, odvětili Mašukulumbové: „Smrtí Sepopovou panství Maruců vzalo za své! Nástupce jeho Leboše dosud ničím nedokázal, že je králem a vládcem mocné marucké říše!“ Leboše skoupil u Westbeche veškeré zásoby střeliva, jež měl Westbech tehdy na skladě, totiž 25 liber olova, a od Mambariů si opatřil 500 nábojů do ručnic předovek. Takto vyzbrojen podnikl válečnou výpravu proti Mašukulumbům usedlým na jižním břehu řeky Luenge. Zahnal je na útěk a ukořistil 40 000 kusů skotu. Lebošovo mužstvo i ukořistěná stáda zakoušely na pochodu vzhledem ke stálému suchu hrozné útrapy. Více než polovina kořisti pohynula cestou a při přecházení rozsáhlých močálů na mašukulumbském území, i při překračování zambezijských přítoků přišlo ještě na tisíce skotu nazmar.

Tyto události sahají až do roku 1882. Následující dvě léta žila marucká říše v míru, ale v září roku 1884 zosnoval náčelník Mattau proti Lebošovi spiknutí. Získal dost stoupenců, s nimiž provedl povstání. Ani královští úředníci, ani dvořané neměli o hrozícím nebezpečenství tušení a dozvěděli se o něm až ve chvíli, kdy Mattau krále přepadl. Náčelník vzpoury pronesl zcela otevřeně, že nezpůsobil odboj snad ze záští ke králi nebo ze závisti, nýbrž že tak jednal pouze kvůli změně. Neustálý mír v zemi ho prý znepokojuje a připravuje o spánek! Z jeho vlastní vůle byl povýšen na krále Vaga­‑Funa, syn po jiném bratru zemřelého Sepopa. Proti povstalcům se chopila zbraně Lebošova sestra a spolu­vladařka, postavila se sama do čela svých Maruců, vyzvala také kmen Baelů, větve to marucké, u níž Leboše byl vychován, aby se k ní připojili na potlačení odboje. Všichni mužové toho kmene uposlechli výzvy, avšak byli poraženi, takže sama statečná královna, aby unikla smrti, musila hledat útočiště u náčelníka Ganatamoja v posvátném maruckém městě. Lebošovi se podařilo uprchnout.

Když Leboše před lety nastoupil vládu nad maruckou říší, vyzvala jej právě tato sestra, aby všecky, kteří zavinili smrt jejího strýce Sepopa, dal obžalovat z velezrady. Avšak Leboše odmítl její radu, a tak obžalovala královna­‑sestra sama náčelníka povstalců z roku 1876 a velká rada jej uznala vinným, odsoudivši ho, aby vypil jed moati‑­n’vatiko. Proto byla pokládána za kurážnější a odhodlanější než Leboše, a také její vystoupení proti Mattauovi povzneslo značnou měrou její vážnost v zemi. Luanika­‑Leboše doprovázen na útěku pohlaváry Moalou a Silymbou unikl šťastně na jakýsi ostrov při ústí řeky Inčoka, kde byl na Mattaův pokyn dvakrát napaden manickými kmeny. Všecky útoky nepřátel vítězně odrazil a způsobil jim velké škody. Když si však Mattau přibral na pomoc ještě své Mabundy a jiné kmeny a když se hotovil ke třetímu útoku, vyhnul se Moala srážce, poněvadž dobře věděl, že by takové přesile nemohl úspěšně vzdorovat. Opustil potají s králem a po­sledním zástupem věrných přívrženců ostrov, který jim byl dosud útočištěm. Odtud se vydali k dolnímu toku řeky Čobe, aby se přes ni přepravili a na jejím jižním břehu si vyhledali nový úkryt. Zdejší tři ná­čelníci jménem Majuma, Siruka a Umtenbandže, když se dověděli o po­vstání v zemi Baroce, uznali hned Vaga­‑Funu za krále a přísahali mu, že krále Leboše sprovodí ze světa, kdyby k nim na svém útěku přišel. Avšak Moala je překvapil. Zahladil zrádný trojlístek a zachoval jižní končiny svému sklíčenému králi.

Vaga­‑Funa zahájil svou vládu rozkazem, aby „37 předních náčelníků, kteří nebyli Mattauovi po chuti, bylo povražděno“. Ale poněvadž ho všechny kmeny nechtěly uznat za vládce, způsobilo jeho povýšení vnitřní nepokoje a stálé boje v zemi. Všade, ano i v samém Šešeke se utvořily dvě strany: totiž věrní stoupenci Lebošovi a přívrženci strany Mattauovy. V říjnu roku 1885 se vrátil Leboše do své říše, aby si opět dobyl trůnu, ale zpočátku se mu nedařilo valně. Vaga­‑Funa měl ovšem v zemi málo přívrženců, ale Leboše neměl zase dostatečné prostředky, aby své vojsko vyzbrojil ručnicemi, potom rychlým pochodem napadl nepřítele a opět se zmocnil vlády. Zato vyhlídky do budoucnosti měl Leboše dost příznivé, neboť Vaga­‑Funa byl zbabělec. Sotva uslyšel o Lebošově příchodu do země, utekl hned do nejzazších končin barockého území.

Tyto události se sběhly právě před naším příchodem do Panda­‑ma­‑Tenky a takové byly poměry v marucké říši, jejíž část jsem chtěl důkladně procestovat; tento průzkum jsem si již ustanovil za jednu z předních úloh své nynější cesty. Z bezprostřední blízkosti se nám jevily zdejší poměry ve světle mnohem temnějším, než když jsme o nich slyšeli v Šošongu. Nicméně naše zmužilost se nehrozila těchto obtíží, ba právě naopak, chystali jsme se tím horlivěji k provedení svých záměrů.

Vraťme se ještě k zesnulému králi Sepopovi. Většina Maruců a všech­ny poddané kmeny, vysílené stálými nepokoji a zápasy, přáli si toužebně panovníka, který by se podobal Sepopovi rázností, Lebošovi pak vlídnou povahou. „Mocnář musí být mocný!“ tak mluvil lid vše­obecně. „Mocný tak jako byl Sepopo! On nás osvobodil od nadvlády Makololů a k němu docházelo množství bělochů, kteří jemu i nám přinášeli hodně bohatých darů!“ Tuto změnu ve smýšlení maruckého lidu lze velmi snadno vysvětlit. Národy po dlouhou dobu vzpomínají na světlé povahové stránky svržených, ale nadaných tyranů. Marucové sice zakusili za Sepopovy vlády velmi mnoho, byli mnohdy jeho otroky, avšak pevný, vřelý svazek je sdružoval s králem, který nyní za doby útrap se jim jevil ve zcela jiném světle. Lid vzpomínal na jeho ráznost a zapomínal přitom úplně na jeho hříchy a chyby. Sepopovi poddaní cítili zcela dobře, že nabytá svoboda se stala hrobem moci marucké říše. Vzývali Sepopa stále ještě jako svého Velikého krále, podnes se obdivují s po­svátnou úctou jeho všemohoucnosti a velikosti a toužebně očekávají dobu, až „panovník tak mocný“, jako byl Sepopo, zasedne na stolec maruckých králů. Sepopo nařídil roku 1875 svým plavcům, aby mne bez úhony dopravili na hranice říše, a tamějším Mambariům dal na srozuměnou, aby mne doprovodili až k západnímu pobřeží. Tento královský rozkaz byl také do písmene splněn a maručtí plavci postoupili se mnou tak daleko, pokud tomu moje nemoc a známá nehoda se člunem v pe­řejích dovolovaly.

A dnes? Nikdo se nedomůže průvodu, i kdyby králi nabídl dvacet ručnic a každému nosiči přislíbil 1000 šilinků ve stříbře.

Loňského roku se pokoušel pan Clark, obchodník ze Šošongu, proniknout do maruckého území. Po dlouhém namáhání podařilo se mu dojít až do Šešeke, avšak tu se mu naskytly nové překážky. Přítel Clark rozdal na darech náčelníkům přes 40 liber šterlinků, jenom aby od nich obdržel několik člunů a veslařů. Dokonce byl ochoten vyplácet lodníkům podle úmluvy ještě obyčejnou mzdu, ale vše nabízel nadarmo. Pohlaváři sice dary přijali, avšak Clarkovi nezbylo než obrátit se na cestu k domovu. U Impalery přirazili plavci k ostrovu uprostřed řeky a žádali trojnásobný obnos, vyhrožujíce, že jinak u Impalery nepřistanou. Skutečně se také nehnuli z místa, až Clark přistoupil na jejich požadavky. Takové jsou nyní poměry v marucké říši. Pro mne a pro mou výpravu bylo by velikým štěstím, kdyby v marucké říši panoval muž tak mocný a vlivný jako Sepopo. Skutečnost však byla opačná. Sepopa již nebylo. Sledujme však dál, co tato okolnost znamenala pro mou výpravu.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

9
Viktoriiny vodopády.
Druhý pobyt v Panda-ma-Tenc

Dne 9. října 1885 jsme se vydali k Viktoriiným vodopádům. Osvald Söllner, který měl ještě bolavé nohy, zůstal v táboře na stráži. Nemohl jsem překonat vzrušení. Když jsem tyto velkolepé vodopády navštívil poprvé, dopřál mi osud u nich pouze třídenní pobyt, ačkoliv jsem se tam chtěl zdržet nejméně tři neděle. Teprve roku 1885 se konečně moje přání splnilo, neboť jsme strávili plné tři neděle v okolí vodopádů. Dnes pak dychtím, abych se ještě jednou mohl pokochat onou nádhernou scenérií a těšit se po celé měsíce pohledem na zdejší krajinu. V této žádosti se neskrývá žádná nevděčnost, která by mne nutila přát si vždy víc a více, nýbrž je to jen čistá radost nad přírodními půvaby. Ještě den před odjezdem se mě pan Westbech snažil přemluvit, abych upustil od svého úmyslu, namítaje, že se se železným vozem, který na první pohled vyhlížel opravdu nespolehlivě, nemohu vydat na pochod. Avšak já jsem byl přesvědčen, že mě železný vůz nezklame, a uklidňoval jsem sebe i jeho. Měl jsem pravdu. Malý železný vůz nám konal znamenité služby, vyhověl veškerým potřebám, nehledě tu a tam k malé nehodě, která byla zaviněna neopatrností.

Cesta vedla Albertovou zemí, líbeznou, mírně vlnitou pahorkatinou, vesměs pokrytou vysokou trávou a subtropickým rostlinstvem.

Krajina, kterou jsme se ubírali, náležela k nejkrásnějším končinám, jaké jsme vůbec na celé cestě spatřili, ačkoli jsme cestovali v zimě, tedy v době, kdy mnoho stromů nemělo ještě listí a také tráva nebyla ještě tak zelená jako po době dešťů. Za našich dnů je Albertova země obydlena velmi řídce. Povahou své půdy mohla by se stát druhým Texasem pro vystěhovalecký proud z Evropy – kdyby zde nebyla malárie! Její úrodná půda by rodila veškeré jihoevropské plodiny a většinu rostlin tropických. Mnohá místa, kde písčitá půda spočívá na jílu, jsou jako stvořena pro pěstování užitečných stromů, avšak strašlivá malárie staví před vystěhovalce nepřekonatelné překážky. I zde bude vzdělané lidstvo zápasit se zkázonosnými zimničnými výpary a možná, že z to­ho boje vyjde právě tak vítězně, jako např. v Batávii. Vždyť i mou­cha tse-tse, která je neméně nebezpečným nepřítelem, ustupuje již v Albertově zemi před člověkem.

Nepřemítali jsme mnoho o tom, kdy asi budou zambezijské břehy po obou stranách lemovány přívětivými farmami a jakým asi jazykem budou mluvit jejich příští majitelé. Těšili jsme se z překrásné krajiny. Radoval jsem se, že se tu naše sbírky značně rozmnoží.

Honba, která nás časem zdržovala, a palčivé vedro způsobovaly, že se naše karavana jenom zvolna pohybovala kupředu. Provázen svou manželkou, ubíral jsem se několik set metrů vpředu. April pak ukazoval cestu, abychom se vyhnuli aspoň nejnebezpečnějším jamám, ukrytým mnohdy pod trávou a balvany. Přesto však vozatajové i dobytek časem v jamách uvázli. Naštěstí se však nepřihodilo nic zvláště nemilého, takže jízda i přes bídnou cestu dost ubíhala. Pouze dne 15. října byla zasažena moje choť padající větví na hlavě, avšak vyvázla pouze s malou boulí.

Ze stanoviska etnologického uvádím jako pozoruhodnou okolnost to, že jsme čtvrtého dne našli množství železné strusky, která pocházela od černochů zabývajících se tavením kovů. Míst tohoto druhu je ve všech říčních údolích mezi řekou Čobe a Viktoriinými vodopády hodně. Na své cestě roku 1875 jsme shledali dokonce i několik zachovalých nízkých pecí na tavení, které byly zbudovány z pálených cihel a po­dobaly se našim obyčejným pecím. Jejich vznik náleží do pradávné doby a k výrobě železa jich také užívalo již dávno vyhynulé pokolení, neboť žádný z nynějších obyvatel nemohl nám o jejich původu a účelu podat bližší zprávy. Železo bylo dobýváno z hnědele, jenž se ve všech končinách Albertovy země nachází na povrchu. Zhusta vyskytuje se tato ruda v podobě hrubozrnných shluků, časem pak, zejména u Mapa­niriveru, shledal jsem také obrovské bludné pískovcové balvany obsahující železo.

V lesnaté pahorkatině, kterou jsme procházeli, občerstvovali jsme se často plody stromů zvaných mobulu a mopiripiri (stromu máselného a piškotového), jejichž plody se navzájem velice podobaly. Obojí druh zvíci slepičího vejce má velikou olejnatou pecku, která zabírá skoro dvě třetiny ovocné bobule a je obalena chutným šťavnatým masem. Chutnají jako vanilka nebo piškot. Domorodci tyto plody loupají, suší je a prodávají v půlkilových koláčích. Míšenci i obchodník se slonovinou Blockley nám tvrdili, že když krásné stromy mobulu v Lešumském údolí mají ovoce, stromy téhož druhu v Gašumském lese, vzdáleném na 40 anglických mil, nemají plody žádné. Druhého roku je prý tomu na­opak, takže každý strom mívá ovoce ob jeden rok. Ostatně jsem objevil v tomto pásmu hodně lesů, skládajících se hlavně z citlivek a rostlin luštinatých bez trnů. Na všech stromech viselo plno lusků všech tvarů a barev. Jakmile zavanul vítr, tyto zralé plody rachotily, lusky se s hlomozem otevíraly a vypadávala z nich semena. Nasbíral jsem tu, co jsem jen mohl, a dočkal jsem se, že aspoň polovina přivezených semen v Evropě vyklíčila.

Dne 15. října odpoledne jsme uslyšeli zdaleka hukot Viktoriiných vodopádů. Vyslal jsem Aprila napřed, aby Matokům usedlým na protějším břehu oznámil způsobem zde obvyklým, totiž ranami z ručnice, náš příchod a vyzval je k prodeji obilí.

Jakmile jsem seznal, že jsme nedaleko cíle, zmocnilo se mne netrpělivé rozčilení, a ještě víc byla vzrušena moje manželka. Toužila již dychtivě spatřit obrovský vodopád, o kterém jsme velmi často rozprávěli. Spěchali jsme proto napřed, a když jsme se rychle dostali přes písčitý a lesnatý svah výšiny, stanuli jsme před Viktoriinými vodopády. Slavný Livingstone, první Evropan, který je uzřel, nazval je k poctě své královny jejím jménem.

I největší mistři slova by najisto před touto velebnou a stále se měnící scenérií umlkli. Kde příroda vůči člověku vystupuje s takovou mohutností jako u Viktoriiných vodopádů, tam není nikdo schopen, aby ji popisoval, tam se jí koří. Proto také já mohu poskytnout pouze stručný místopisný popis. Velmi mnoho, ba většina úkazů na mohutných Viktoriiných vodopádech, které na celé zeměkouli mohou soupeřit jen s Nia­garou, zůstává vyhrazena ještě dalšímu bádání. Vždyť do našich dnů bylo dopřáno pouze nemnohým bělochům, aby tyto vodopády spatřili, a mezi nimi bylo jen několik odborníků. Také já jsem se s nimi loučil s vědomím, že přes třínedělní pobyt v jejich okolí zůstala mi přemnohá hádanka nerozluštěna a mnohých otázek že jsem se ani nedotkl. Na svou omluvu uvádím smutnou okolnost, že nejen moje družina, ale i já sám jsme byli právě u vodopádů napadeni zlou nemocí, která nás donutila k návratu, ačkoli dlužno uvážit, že je téměř nemožné, aby jediný cestovatel podal všestranný výklad o jednom z největších přírodních výjevů na celé zeměkouli. Konečně budiž připomenuto, že mnohá cenná poznámka týkající se Viktoriiných vodopádů ztrátou mých deníků u Galulongy vzala zasvé.

Nicméně myslím, že o jednotlivých částech podám výklad nový a že jsem ve svých sbírkách, které byly nashromážděny na oněch místech, přivezl odborným učencům hodně látky k dalšímu vědeckému zkoumání. Domnívám se ostatně, že není daleka doba, kdy i z Viktoriiných vodopádů bude sňat závoj dosud je zastírající. Soudím, že se celá Albertova země dříve nebo později octne pod anglickým protektorátem a potom se stane „zambezijský přírodní div“ právě tak cílem učenců i vzdělaných turistů, jako jím jsou za našich dob slavné „divy u řeky Yellowstone“ v údolí řeky Missouri a Yosemitské údolí v Kalifornii, o nichž před čtvrtstoletím ani jediný smrtelník neměl tušení. Kéž by mi bylo dopřáno, abych se vědeckého průzkumu tohoto zambezijského divu aspoň ještě jednou mohl zúčastnit.

Řeka Zambezi protéká Albertovou zemí od západu k východu. Podobaje se šířkou jezeru, plyne temně modrý veletok až do vzdálenosti asi 300 metrů před vodopády klidně a velebně mezi vysokými břehy, pokrytými bujným tropickým rostlinstvem. Je to obraz nadmíru vznešený, který dvojnásobnou měrou účinkuje na každého, kdo jako já po několik měsíců snášel útrapy na bezvodých a nehostinných jihoafrických planinách. Tu se pojednou tok řeky, který dosud směřoval stále od západu k východu, zahne přímo od severu na jih, takže na krátký kus cesty se promění dřívější jižní břeh v západní a severní ve východní.

Nemění se však jen směr veletoku, nýbrž znenáhla se zužují i jeho břehy a mohutná spousta vod, která dosud má 1200 metrů šířky, se zanedlouho řítí z hnědé skalní stěny přes 100 metrů vysoké, tvoříc takto proslulé Viktoriiny vodopády.

Říkám jako Angličané úmyslně „vodopády“, neboť hořejší okraj skal­ní stěny není jednotvárně rovný jako např. u Niagary, kde pouze jediný ostrov rozštěpuje vodopád na dvě části; u Viktoriiných vodopádů vyčnívá na horním okraji kolmé stěny množství ostrovů a ostrůvků. Skaliny jsou dílem lysé, dílem pokryté bujným rostlinstvem, takže celá spousta vod se řítí do hlubiny v četných vodopádech rozmanité šířky. Některé části vodopádu mají šířku velmi značnou, jiné však jsou užší, ba mnohé z nich klesají v prohlubeň pouze jako stříbrné nitky, které sotva dopadají ke dnu, a většina z nich se v polovině cesty rozptyluje v jemný prach. Rozmanitost, jaká se jeví v oněch jednotlivých částech, nelze vypsat. Dovoluji si tvrdit, že na tomto místě lze vidět všechno, co poskytuje Norvéžsko svými četnými a proslavenými vodopády. Zejména zrána a večer, když sluneční paprsky dopadají šikmo na bubliny a vodní páry, které vystupují jako oblačné sloupy k nebesům a zahalují se v duhové barvy, stává se obraz vodopádů vskutku čarovným. Sloupy par, viditelné až na 50 anglických mil, závodí svou mohutností se spoustami vod, ze kterých berou svůj původ. Vítr jimi zmítá sem a tam a rozptyluje je po okolí. Proto obklopuje vodopády neobyčejně bujná, věčně se zelenající vegetace. Kráčíme tu pod palmami, pod obrovskými sykomorami a citlivkami, mezi palmami vějířovitými a ohromnými ka­pradinami po měkkém, pružném koberci z mechu a květin, jenž je vlhkostí úplně prosáklý. Do jaké míry vyhloubily burácející vodní spousty mohutnou tůni, do níž se řítí, nemůže nikdo stanovit, poněvadž až na naše dny se sotva kterému smrtelníkovi podařilo, aby se bez pomoci umělých prostředků přiblížil k vodopádům. Je ovšem pravděpodobné, že v příštích dobách spekulativní podnikatelé začnou z Vik­toriiných vodopádů právě tak kořistit, jako se již děje po dlouhou dobu s Nia­garou, a že potom také zde bude možno se dostat po schodech a po uměle vylámaných stezkách za ten nebo onen vodopád. Až dosud zdejší divoká a panenská příroda s úspěchem odmítá všecky podobné důvěrnosti a dovoluje cestovateli, aby se její velebnosti obdivoval pouze z uctivé vzdálenosti. Nejlepší stanoviště je na jižním břehu, poněvadž odtud se přehlédne nejen větší díl vodopádů, ale i značný kus řeky nad nimi a část odtékajících vod. Řev, rachot a sykot rozléhající se na několik mil a zdánlivé otřesy půdy jsou důstojným průvodem velkolepého divadla, jaké poskytují vody řítící se v přečetných slapech, ječící a pě­nivé víry i vystupující páry.

Neméně podivuhodný je i odtok padajících vod, které se v těsném řečišti ještě dále vzpínají a ženou se kupředu rychlostí blesku. Směr řečiště je klikatý. Od vodopádů samých směřuje tok asi na 400 kroků přímo na jih, potom se obrací v tupém úhlu asi na 1000 kroků k jiho­západu, dále pak v ostrém úhlu přechází na vzdálenost 1200 kroků ve směr jihovýchodní atd.

Když sledujeme od vodopádů další tok řeky, poskytují nám srázné skaliny, které se vypínají po obou stranách řeky, obraz plný velebnosti a rozmanitosti. Tu se tyčí černohnědé stěny kolmo do výše, jako by byly uměle vytesány, takže se sotva může v trhlinách tu a tam zachytit aloový strom; tam se zase stěny sklánějí k řece stupňovitě, nahoře jsou pokryty nejbujnějším rostlinstvem, dole při úpatí jsou však holé. Všude, kde si v pobřežních skalách vymlely koryto dešťové bystřiny, pokrývá jeho svahy až k řece samá tropická květena.

Obraťme se nyní od skalních stěn v roklině do hlubiny, kde temně modrý proud letí kupředu jako střela. Řeka je v těchto místech nadmíru stěsnána, a proto je velmi hluboká, naráží se strašlivou silou na protější stěnu, od níž se divoce odráží, spojuje se s další vlnou, znovu naráží na tvrdou skálu, aby si dobyla průchod. Místy vyčnívají z divokého proudu četné a mohutné balvany, na nichž se dravé vlny nárazem roztřišťují. Na každém kroku se rozvíjí před očima nový obraz – jeden krásnější a velkolepější než druhý.

Vodopád se řítí dolů kolmo se skalní stěny vysoké přes 100 metrů a více než 1000 metrů dlouhé. Voda se shromažďuje v úzkém, stále se zužujícím skalním korytě. Odtud se pak vylévají pěnivé vlny úzkou skalní branou (asi 100 metrů širokou) do klikaté rokliny, kudy odtékají dále. Pozorovatel stojí na jižním břehu naproti stěně, přes niž se valí vodopád, a pohlíží do hlubiny, kde 140 metrů pod jeho nohama burácejí a pění se vodní spousty. V klikatém řečišti pozorujeme mnoho hučících vírů. Pod skalní branou bezprostředně pod místem, kudy si prorazily proudy cestu, až k prvnímu záhybu klikatého údolí, tedy na prvním rameni klikatého odtoku, vytvořil se první vír. Balvany, vážící často i mnoho metrických centů, byly v tato místa zaneseny obrovitou silou vln, ale skalnatá strana zatáčky zastavila jejich další pouť, takže jenom některé byly odplaveny dál. Druhá část, která zůstala u skalní stěny, začala známým kruhovitým způsobem vymílat půdu, a tak se znenáhla vyvinula hluboká, vírovitá tůně, kdežto balvany, zase neustále vodou omývané, nabyly podoby obrovských koulí a značně se zmenšily. Za svého třínedělního pobytu v okolí Viktoriiných vodopádů jsem konal ovšem také rozmanitá pozorování a měření, např. u roklinatého odtoku, asi kilometr níž pod vodopády, a později u samé stěny vodopádu. Na prvém místě jsem použil meteorologické přístroje, při práci mi prokázal znamenité služby Leeb, ve druhém případě jsem užíval teodolit. Hloubka změřené rokliny, kterou odtékají proudy, se shoduje skoro úplně se stěnou vodopádu, tj. průměrná hloubka rokle se rovná výšce stěny vodopádu. Tento zjev je dalším dokladem, že vodopády znenáhla ustupovaly dozadu.

Večer dne 15. října, tedy téhož dne, kdy jsme poprvé spatřili Viktoriiny vodopády, přibyl za námi i náš vůz. Umístili jsme ho v ležení, k němuž jsem mezitím zvolil místo na nízkém pahorku nedaleko řeky pod košatou korunou stromu zvaného mokamba.

Ve třetím týdnu našeho pobytu u vodopádů dostavily se první pršky; Bukač byl první napaden zimnicí, mne pak zachvátily kruté reumatické bolesti, které mi nadmíru ztěžovaly chůzi, a mimoto jsem se poranil na holeni levé nohy o dlouhý palmový trn. Také u ostatních průvodců se objevovala po příchodu deštivé doby churavost, předchůdce malárie. Tyto příznaky choroby značně přispěly k tomu, abychom svůj pobyt u vodopádů zkrátili.

Výsledkem vědeckých prací konaných u Viktoriiných vodopádů, kromě meteorologických pozorování, která se dála každého dne třikrát, určování a vyměřování výšek a geologického průzkumu, byly hlav­ně sbírky, jež obsahovaly zejména průmyslové výrobky místních obyvatel, kůže savců, anatomické preparáty, hmyz, plody, semena, rozmanité druhy dřev aj. Nashromáždil jsem zde víc vědeckých sbírek, než jsem předvídal. Samy o sobě naplnily vůz tak, že jsem nad ním ještě musil zřídit střechu na způsob stanu, aby se tam všechny věci vešly. Proto jsem byl nucen najmout asi čtyřicet nosičů, z nichž se každý uvolil za dva metry kartounu a bez stravy donést třicet až padesát kilogramů obilí do Panda­‑ma­‑Tenky. Najal jsem nejprve jedenáct nosičů a odeslal jsem je s několika černými sluhy. Potom jsem vypravil Aprila s dalšími osmnácti nosiči a konečně jsem se vydal na cestu sám se zbytkem nosičů a s vozem. Poněvadž se u Feketa a Halušky objevily pří­znaky zimnice, poslal jsem je s Aprilem napřed, a tak mi připadl těžký úkol razit cestu. Poměry nás donutily, abychom pochod zkrátili, musili jsme tedy tu i tam některý kus cesty učinit teprve sjízdným pro vůz. Avšak přesto najel Harry, jenž byl vozatajem, s takovou silou levým zadním kolem na strom, že se zadní osa ohnula a kolo, které se dostalo do šikmé polohy, třelo se o stranu vozu. Když jsme se vydali druhého dne za Aprilem na cestu, doufali jsme, že ho ještě dostihneme, poněvadž se chtěl ještě místy zastavit a lovit.

Cesta rozsáhlým lesem po lateritových výšinách, ve kterých moje manželka za pochodu k vodopádům málem přišla o život, utrživši krutou ránu od ohnutého stromu, který se vymrštil nazpět, byla pro jízdu nadmíru obtížná, poněvadž vůz s velmi těžkým nákladem se zabořoval hluboko do lateritové půdy. Také mně se šlo stále hůř, klouby mi otékaly, takže při odstraňování překážek mi černoši pomáhali pokleknout a teprve potom jsem se mohl pustit do práce.

Prvního dne po svém odchodu od Viktoriiných vodopádů jsme dorazili k tábořišti poblíž Henryskopu. Přestože mi nohy nesloužily, přibyl jsem na místo první a spatřil jsem již z dálky Aprilovu zprávu, visící na rozsoše jednoho stromu. A byla to zvěst radostná! Hle, tu byla lví lebka a dvě zebří!

Příštího dne jsme pokračovali v jízdě, ale s obtížemi. V noci totiž pršelo a zdejší hluboká půda změkla a ztěžovala nám jízdu. Musili jsme se zastavovat častěji než na cestě k vodopádům. Také můj zdravotní stav se zhoršil, klouby mi otékaly, a když jsem se chtěl posadit nebo vstát, musil jsem pokaždé zavolat svoje černochy, aby mi pomohli a vedli mne kousek, až jsem se zase vpravil do chůze. Nesměl jsem se potom ale zastavit, musil jsem dojít až k nejbližší zastávce. Poněvadž náš vůz byl poněkud porouchán, hleděl jsem se vyhnout nejneschůdnějším výmolům způsobeným deštěm, ale jak už to bývá, dostal jsem se z deště pod okap. Jedněm výmolům jsme se vyhnuli, ale jinými jsme musili projet, přičemž zadní kolo bylo tak poškozeno, že se uprostřed třetího výmolu zlomilo. To bylo pěkné nadělení! Co kdyby se tak strhl náhlý liják? Výmoly se rázem promění v dravé bystřiny. Nastala noc. Byla to noc krásná, klidná, obloha byla úplně jasná a četná jižní souhvězdí nám poskytovala dost světla. Složili jsme náklad a prázdný vůz jsme vytáhli nahoru.

Nehoda nás stihla asi na půl cestě do Panda­‑ma­‑Tenky. Poněvadž Haluška a Fekete byli již daleko před námi, takže jsme je nemohli dohonit rozhodl jsem se vrátit se sám s manželkou a několika sluhy do Panda­‑ma­‑Tenky a poslat nazpět Halušku s několika černochy, kteří nesli polní kovárnu, aby vůz důkladně opravili. I tato nehoda však měla některé dobré následky. Aby průvodci, Špíral, Bukač a Harry, které jsem zanechal u vozu, i jejich černoši netrpěli nedostatkem čerstvého masa, poslal jsem za nimi po svém příchodu do Panda­‑ma­‑Tenky obratného lovce Mikuláše. Za pobytu v Serumském údolí ulovil zvířata, která jsme chtěli na tomto výletě získat. Byla to pětičlenná rodina antilopy bahnivce a antilopa roení, po které jsme již dávno toužili. Já sám jsem si musil rychle pospíšit do Panda­‑ma­‑Tenky, neboť tam čekalo velké množství nosičů na mzdu, a kdybych se dostavil pozdě, bylo by nutné je živit z mých vlastních zásob, jež pro mne do Panda­‑ma­‑Tenky přinesli.

Vydali jsme se tedy na cestu nazejtří časně zrána. Po našem odchodu chtěl Harry Meintjes dokázat svou dovednost. Opatřil polámané kolo smýkadlem a ubíral se ještě téhož dne s vozem dál, skutečně dojel až k nejbližšímu tábořišti v Serumském údolí, kde jsme se zastavili na předešlém pochodě, ale pouze na dvou kolech, neboť při této neopatrné jízdě porouchal silně také jedno z předních kol. Na místě, které od té doby zdejší lovci nazývají Holubovým stanovištěm, rozbil ve stínu modrokvětých akácií, kde byl náš bývalý tábor, nové ležení. Mezitímco vůz byl ve správě, vyslal jsem k Harrymu čtyřikrát nosiče, jednak abych ulehčil těžký náklad, jednak abych měl v Panda­‑ma­‑Tence dříve své sbírky, které jsem ještě musil zapsat, uspořádat a některé předměty ještě preparovat.

Na své zpáteční cestě jsme se setkali s množstvím zvěře, ale poněvadž nám rozměklá půda značně ztěžovala chůzi, Leeb pak nesl časoměry, moje manželka aneroidy a já sám jsem se sotva držel na nohou, nemohli jsme na honbu ani pomyslit. Spatřili jsme zebry, antilopy roení, zulské antilopy laní (hartebeesty), četné antilopy bahnivce, antilopy schovávavé, kozorohovité a antilopy orebi.

Druhého dne potom, co jsme po nehodě opustili vůz, dorazil jsem do Panda­‑ma­‑Tenky, vzdálené odtud 23 anglické míle. Nemohl jsem tomu sám uvěřit, že cesta už je dokonána. Když jsem pozoroval svoje oteklé nohy, divil jsem se, že jsem v takovém stavu urazil onu vzdálenost a pouze jednou v noci jsem za celou tu dobu odpočíval. Každému ze svých nemocných byl bych podobný pochod zakázal jakožto skutek bezhlavý! Co mi však zbývalo? Musil jsem se za každou cenu dostat do Panda­‑ma­‑Tenky. Ostatně zastávka dne 5. listopadu mi zůstala navždy v paměti! Byl jsem umlácený a trápily mne kruté bolesti, takže jsem si myslil, že příštího dne už vůbec nebudu s to ubírat se dál.

Po třínedělním užívání léků byla choroba skoro odstraněna, ačkoli podnes ještě za chladných větrů cítím prudké bolesti v kloubech a jsem si dobře vědom toho, že následkem tohoto prudkého zánětu kloubů se moje stará srdeční choroba nezlepšila a že mi za pozdějších těžkých záchvatů zimnice způsobila kruté astmatické bolesti.

Po návratu do Panda­‑ma­‑Tenky jsem zkoumal, pokud to při mé churavosti šlo, břemena nosičů, zda snad pytle s obilím nejsou protržené a zda zrní cestou neubylo. Když jsem shledal všechno v naprostém pořádku, začal jsem ihned vyplácet nosiče. Až na dva, kteří žádali skleněné perly, byli ostatní úplně spokojeni se smluvenou mzdou, obnášející dva metry kartounu, a s velikým hlukem se ubírali domů. Jeden z no­sičů se přišel ke mně zvlášť rozloučit, kdežto všichni ostatní mi dali najednou sbohem. Jeho tvář se mi zdála povědomá. Konečně mne na něho upozornil jeden z černochů. Byl to mladík asi osmnáctiletý, který mne – právě jako jiní tři jeho druzi – chtěl při prodeji svého zboží podvést. Když jsem totiž u Viktoriiných vodopádů nakoupil potřebné množ­ství drobnozrnného obilí mausy, vzkázal jsem Matokům, že nadále budu kupovat jen imboni, kukuřici a mabele. Jednoho dne jsem vyměnil čtyři kalabasy (tykvicové nádoby, podobné baňaté láhvi s úzkým otvorem) kukuřice, ale když jsme s Feketem obsah nádob vysypávali do pytle, shledali jsme, že nádoby byly naplněny mausou, která byla nahoře pokryta několika náprstky kukuřice. Podrážděný Fekete chtěl prodavači hodit jednu kalabasu na hlavu, ale já jsem ho požádal, aby ani brvou nehnul a nedával ostatním lidem najevo, že nás ten darebák podvedl. Stavěl jsem se, jako bychom s mausou byli úplně spokojeni. Příštího dne tedy dostavil se onen bodrý jinoch opět a nabízel nám na prodej mašošvany (podzemnice olejnaté). Nyní jsem však dal každou nádobu prohlédnout, a tu shledáno, že navrchu v nádobě tvořily podzemnice pouze tenkou vrstvu, kdežto pod nimi se nacházely boby. Přivolaný April podvodníkovi zle vyčinil a já jsem mu vzkázal, že by sice zasluhoval výprask, ale že ho ušetřím a obžaluji u krále Leboše. Tu se dali jeho druzi do smíchu a namítali, že král obývá velmi daleko (asi 380 anglických mil severozápadně od Viktoriiných vodopádů). Dal jsem si tedy přinést svůj zápisník, posadil jsem se přímo proti viníkovi, ostře si ho prohlížel a začal jsem rychle kreslit jeho podobiznu. To bylo pro ubohého mladíka přece jen poněkud mnoho! Ve své pověrčivosti se domníval, že se s ním dějí nějaké čáry, a to vědomí mu nedalo pokoje, takže náhle vyskočil, utekl a nevrátil se, dokud nespatřil, že jsem zápisník odložil. Potom si vypůjčil od svých druhů podzemnice, naplnil jimi svou nádobu, vysypal obsah na moji mísu a nabídl mi jej na prodej za jakoukoliv cenu. Když se mne tázali, co jsem svou kresbou sledoval, ukázal jsem ji a řekl jsem, že portrét králi přímo vyzradí podvodníka, aniž bych ho znal jménem.

Jak jsme se příštího dne dozvěděli, postihlo onoho mladého muže v noci náhodou neštěstí. Sousedova kráva (velmi malého plemene, mírné zvíře) utekla z ohrady, bloudila po vesnici a dostala se až k chatrči mladého podvodníka. Probudiv se zaslechl šramot a řekl si, že je to snad „phyri“ (hyena), která tu často v noci shání odpadky. Chopil se asagaje a vyběhl ven. V noční temnotě skutečně spatřil před sebou jakési zvíře, nedíval se ani, co to vlastně je, a hned je proklál. To bylo zlé nadělení. Protože sám nevlastnil žádný skot, musil nahradit škodu svým stádem ovcí a koz. Ale mnoho soukmenovců říkalo, že Niambo (neviditelný bůh, který je Mo­‑Chorimo, tj. přebývá v blankytu nebeském) ho potrestal, poněvadž chtěl bělocha podvést a běloch ho za to začaroval. Při loučení v Panda­‑ma­‑Tence se domníval „očarovaný“, že se musí zvláštním pozdravem opět „odčarovat“.

Čtrnáct dní po našem příchodu do Panda­‑ma­‑Tenky dostal se za námi také vůz, který mezitím Haluška, Špíral a Harry Meintjes opravili.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

10
Druhý pobyt v údolí řeky Matece.
Malárie v poříčí středního Zambezi

Jakkoli jsme byli všichni s výletem k Viktoriiným vodopádům spokojeni, přece jsme neměli z něho velké potěšení, neboť zlý host, zimnice, která se ohlásila již u vodopádů, přivalila se nyní proudem do našeho tábora a proměnila ho zanedlouho v nemocnici. Fekete, Tom Meintjes, jenž zůstal v Panda­‑ma­‑Tence, a jeho sluha byli první, kteří onemocněli. Čtrnáct dní nato přivezl vůz vracející se z Serumského údolí další čtyři nemocné; Söllnera, kterého jsem tam vyslal s Haluškou a s polní kovárnou, Harryho Meintjese, Bukače a Špírala. Zanedlouho nato došlo i na Leeba, potom na malého Williho a konečně i na mne.

Nelze ani vypsat, co všechno jsme za těchto osm měsíců u řeky Zambezi fyzicky i mravně zakusili. Kdyby tu nešlo o případy, jež pak měly vliv na celou výpravu, raději bych o těchto útrapách pomlčel. Byla to bahenní zimnice, která v těchto krajinách zachvacuje nejen Evropany, ale i domorodce pocházející ze zdravých končin afrických a která je hned v prvním období ve velikém počtu hubí. Tato příšera všech cestovatelů i obyvatelů v tropických krajinách, tato dlouholetá překážka ko­lonizace oněch končin by zasluhovala podle mého mínění zevrubného studia. Věnoval jsem této nemoci zvláštní oddíl ve svém lékařském deníku. Lituji, že se také tento deník ztratil u Galulongy. Zaznamenal jsem si v něm všechna svá pozorování za oněch osm měsíců, abych své postřehy mohl plně využitkovat. Skoro v každém případě je patrné, že při zambezijské bahenní zimnici velice trpí mozková soustava. Více než 70 procent všech úmrtí provázejí halucinace, některá úmrtí byla spojena dokonce s dlouhými záchvaty šílenství, které počínaly zatemněním smyslů – vyjímaje zrak – a stupňovaly se až v zuřivost. Tato částečná nebo úplná pomatenost se časem střídá s jasnými okamžiky, které se pojednou dostavují, anebo podmiňuje také místní a velmi bolestivé křeče, jež se opět mohou stupňovat až v křeče škubavé a v záchvaty padoucnice. Přesto se domnívám, že mnohému z těchto příznaků lze zabránit, když se nemocným dostane řádného ošetření a když se odstraní škodlivé vlivy. Tuto péči v pustině nelze poskytnout. Mnohé záchvaty zimnice by měly průběh i výsledek docela jiný, kdyby v těchto nezdravých končinách byly zřízeny větší osady, kde by nemocní byli ošetřováni podle určitých léčebných pravidel a podle pevných zásad. Jestliže vůbec někde nedostatek ošetřování má škodlivý vlivná opětné pozdravení nemocného člověka a přivozuje okolnosti, jež mívaly následky spojené s nebezpečenstvím života, platí to hlavně při zhoubné malárii ve vnitroafrických pustinách i v končinách pobřežních, kde se nemocnému až na nepatrné výjimky nedostává potřebného pohodlí, řádné obsluhy a diety, které vesměs nutně potřebuje. Nemocný zpravidla rovněž nemůže opustit semeniště zimnice a vyhnout se tak příčinám, které vzbuzují jeho nemoc. Útrapy, jimž je cizinec vydán při delším pobytu v krajinách, kde se vyskytuje zimnice, přispívají dojista ne­málo k mocnějšímu vývoji nebezpečných komplikací, anebo je samy vzbu­zují. Putuje‑li některý cestovatel sám, má sice mnohem méně starostí o výživu než třeba šestnáctičlenná družina, ale poněvadž cestující jednotlivec zpravidla nikdy nemůže spoléhat na dobrou obsluhu černochů, vede se mu v tomto ohledu velmi bídně. Jednotlivý cestovatel, jakmile jej postihne blouznění nebo snad docela bezvědomí, je najisto ztracen, což se u cestující společnosti stává velmi zřídka. U nás nastal obdobný případ pouze u Špírala, kdežto Haluška a Willi Becker se uzdra­vili, ačkoliv byli po značnou dobu bez vědomí. A tento šťastný průběh nemoci dlužno přičíst svědomité péči, kterou jsme v té době nemocným druhům věnovali.

Ke komplikacím, které většinou nebývají nejnebezpečnější, patří žaludeční katary, katary ústrojů dýchacích a měchýře, křeče ve svalech, zejména v lýtkách, návaly krve do hlavy, které se dostavují sice periodicky, ale nikoli v určitou dobu. K nebezpečnějším komplikacím, které často končívají smrtí, patří: překrvení mozku, dráždění prodloužené míchy, bezvědomí, stupňující se až k záchvatům zuřivosti, a padoucnice, spojená se strašlivými bolestmi v hlavě a částečnými křečemi ve svalech obličeje, dále mázdřivka, Brightova nemoc, rozmanité chorobné postupy v játrech, spojené se žloutenkou, a zánět průdušek (bronchitis). Průběh nemoci je u každého jednotlivce zcela zvláštní. To jsem mohl velmi dobře pozorovat v Panda­‑ma­‑Tence na svých průvodcích a i na sobě samém. Zpočátku se zdálo, že příznaky jsou téměř totožné, ale již po několika dnech začaly u každého jednotlivce určité znaky vystupovat mocněji. Náhlá závrať a úplné zemdlení se objevuje obyčejně u každého.

Posadí‑li se nemocný nebo ulehne‑li na lůžko, pocítí zanedlouho v částech těla, na kterých spočívá, takové bolesti, že musí stále měnit svou polohu. Znenáhla se zvyšuje tep i teplota a s prudkým mrazením se dostavuje nemoc sama. Nemocný se stane pojednou bezmocným jako dítě. Potom následují tíže v očních víčkách, tlak v oku samém, tíže v šíji, bolesti v hlavě, zejména v přední části, a prudký tepot ve spáncích. Po několika dnech se u Špírala a Toma Meintjese stupňovaly návaly krve do hlavy a zůstaly zejména u těchto dvou nemocných typickými příznaky nemoci. Prudké bolení hlavy se objevovalo u Feketa a Špírala. Tom Meintjes měl strašlivé bolesti ve spáncích, vzbuzující mnohdy i bez­vědomí spojené s křečovitým trháním ve svalech obličeje, jež se periodicky vracelo. U Feketa se vyskytovalo bolení hlavy v zadních částech lebky. Když později nastala doba nemocí následných a kom­plikací, objevilo se u Špírala, Halušky a Williho bezvědomí, jež u první­ho z nich bylo sloučeno se snahou utéci a ochladit se.

K dalším počátečním příznakům nemoci patří: pocit tíhy a tupé bolesti v kříži a ve svalech nohou, píchání kolem sleziny, tupé bolesti v játrech, prudké střevní katary, záchvaty dušnosti (astmatické), téměř úplná malomocnost dolních končetin, nechuť k jídlu a bezesnost, ačkoli přitom nemocný zemdleností sotva může pozdvihnout víčka. Z těchto příznaků se objevily velmi prudce bolestivé střevní katary s častým dávením především u Leeba, prudké bolesti kolem sleziny u mé manželky, která onemocněla teprve později, dále u Špírala a Osvalda, u ně­hož se pak přidružily ještě tupé bolesti v játrech a lehká žloutenka. Nápadně kruté bolesti a tíže v dolních končetinách se dostavily u Špí­rala, znaky všeobecné vodnatelnosti u Halušky, kruté bolesti v kříži u Bukače a u mne, mne pak následkem starého srdečního neduhu stíhaly záchvaty dušnosti. Později se vyskytly jakožto následné komplikace: nebezpečná mázdřivka u Leeba, prudké a velmi bolestivé křeče v lýtkových svalech u Toma Meintjese a mé manželky, padoucnice se záchvaty zuřivosti u Bukače, návaly krve do hlavy u mne a u Halušky.

Chudokrevnost a nebezpečné ubývání sil se dostavilo u Williho a vel­mi prudkým mrazením, které se opakovalo několikrát za den, byl stižen Harry Meintjes.

Když jsem odcházel z vlasti, bylo mi z mnohých stran vyčítáno, že odvádím s sebou svou choť do země, která je nepříznivým podnebím záhubná lidskému životu. Bránil jsem se a moje odpověď na takové námitky, že totiž evropské ženy nepodléhají zimnici tak snadno jako muži a že záchvaty u nich nikdy nejsou tak silné, se zakládala na zkušenostech z první cesty. Příčina je jednoduchá: ženy nejsou vystaveny všem nepohodám počasí, které stíhají muže hlavně při opatřování masa za denní doby sice nejnezdravější, ale k honbě nejpříznivější (ráno a večer). A moje mínění se potvrdilo úplně, neboť moje manželka onemocněla teprve za plných pět měsíců po mně a mých průvodcích, tedy teprve v únoru 1886. Rok 1886 byl vůbec velmi zlým rokem pro zambezijské údolí, pokud se týče zimnice. Vždyť v době naší choroby onemocněli také dva míšenci, kteří v těchto končinách žili již deset a pat­náct let, i sluha Plati, zůstavený v ležení u Klamakleňanských pramenů.

Po této lékařské odbočce se vracím opět k dalšímu líčení našich osudů. Jestliže již před odchodem k Viktoriiným vodopádům jsme mno­ho zakoušeli prudkými bouřemi, jimiž se opovídala doba deštivá, nebylo po návratu lépe. Bouřlivé jihozápadní větry se dostavovaly vždy častěji, obloha byla většinou zamračená, na obzoru se objevovaly bouřky a dne 12. listopadu dostavila se deštivá doba po bouřce spojené s jem­ným deštěm. Od té doby bylo počasí tak nepříznivé, že náš tábor, ohrazený trninou, náš stan i vůz neposkytovaly žádnou ochranu, nebyl jsem dokonce s to v ležení psát nebo kreslit. V této bídě posloužila mi výtečně nabídka P. Boomse, abych se ubytoval u něho v jedné komůrce a tam pracoval.

P. Booms nám daroval ještě jeden pytel pšenice, takže moje choť mohla opět upéci chléb – pokrm, který Evropan v těchto končinách potřebuje nejvíce. Abych se aspoň částečně odvděčil, uvolil jsem se dopravit mu několik beden zároveň se svými věcmi na jih, poněvadž při stěhování nemohl naložit všechny svoje věci na jediný vůz.

Poněvadž mně i mým lidem bránila nemoc, abychom se vydali na honbu, a černým sluhům, najatým u Viktoriiných vodopádů, jsem nechtěl svěřit ručnice, měli jsme nouzi o maso. Zpočátku jsem kupoval zvěř od míšenců lovících pro přítele Westbeche, ale později zanikl i tento zdroj. Někteří lovci se totiž musili odebrat na lov slonů, jiní pak provázeli Westbeche do Šešeke a později do Baroce, a proto jsme byli masem tak bídně opatřeni, že jsme za tohoto pobytu v Panda­‑ma­‑Tence mnohdy mimo proso mabele neměli co jíst.

Pokud ještě pan Westbech a P. Booms prodlévali v Panda­‑ma­‑Tence, nemohli jsme si stěžovat na nedostatek potravin, ale po jejich odchodu se všechno změnilo. Avšak ještě při loučení ukázala se šlechetnost P. Boom­se vůči nám. Po jeho odchodu připadly totiž misijní budovy panu Westbechovi, avšak P. Booms, aby nám pobyt v Panda­‑ma­‑Tence učinil co nejpříjemnějším, odevzdávaje misijní domek panu Westbechovi, vyhradil si, aby nám byly místnosti v něm odevzdány ke svobodnému používání a zároveň aby nám nad nimi příslušel dozor až do našeho odchodu. Pan Westbech této žádosti vyhověl a slibu svému také plnou měrou dostál, takže jsme nebyli po celý svůj pobyt v Panda­‑ma­‑Tence v misijním domku rušeni.

Tento domek, na pohled nepatrný, měl pro mne ohromnou cenu. Byla v něm nemocnice pro churavé, kteří – zachváceni zimnicí ve vysokém stadiu – nemuseli už ležet na větru a v dešti. Bylo v něm skladiště pro nářadí výpravy a pracovna, ve které moji poněkud uzdravení lidé mohli pracovat. Do konce roku 1886 snad každý den jsme vzpomína­­li s vděčností laskavého kněze. V téže době (koncem listopadu), co P. Booms opustil Panda­‑ma­‑Tenku, zlepšil se poněkud zdravotní stav mých průvodců, poněvadž po celých čtrnáct dní nepršelo. Proto jsem se rozhodl vypravit železný vůz s Harrym Meintjesem a Bukačem ke Klama­kle­ňanským pramenům, aby z tamějšího ležení přivezli některé důležité předměty. Tak mohli moji lidé zároveň cestovat s naším přítelem a po­máhat mu svým potahem na neschůdných cestách.

Misijní stanice v Panda­‑ma­‑Tence se rozkládala na severní straně malého pahorku, jehož jižní část zaujímal dvorec pana Westbeche. Výběžky směřující k severu byly pokryty dvorci míšenců, kdežto skupina chatrčí náležející S. Weyrovi leží dál k západu, tam kde se pahorek v Panda­‑ma­‑Tence poněkud sklání k západu a kde souvisí s lesnatou pla­ninou. Budovy misijní stanice nebyly ohrazeny plotem z kůlů jako dvorec Westbechův, nýbrž byl k nim úplně volný přístup. Proto jsme musili kozy a psy chovat pod střechou v chatrči určené k macerování, abychom je uchránili před nočními útoky hyen, před častými návštěvami levhartů, a konečně snad také před nějakou poptávkou takzvaných „pánů pustin“.

Již několik dní potom, co jsme se přestěhovali, mohli jsme na misijních budovách velmi dobře pozorovat zhoubnou činnost všekazů a ještě nebezpečnějšího malého hnědého kůrovce, který nemá přes 2 mm délky. Veškeré dřevěné roubení od štítu až do sklepa bylo již od nich pokaženo. Tito neúnavní nepřátelé evropského pohodlí jsou ve všech tropických krajinách velmi dobře známí a tamější obyvatelé vědí, že se jim nelze jinak ubránit, leč užíváním jistých druhů dřeva, která nejsou všekazům po chuti, např. indického dřeva teakového. Nepochybuji však, že také v jižní Africe jsou nějaká dřeva, kterým se všekazi pro jejich stálý a pronikavý zápach vyhýbají, a domnívám se dále, že budou nalezena i dřeva, jež nejsou po chuti kůrovci. Evropské dříví dovážené do vnitrozemí ke stavbám některými misionáři zdá se tomuto brouku být pravou pochoutkou. Seznal jsem, že např. skladiště rev. Coillarda v Le­šumském údolí se za krátkou dobu tří měsíců po jeho odchodu doslova rozptýlilo. Celé trámoví a latě z norského smrku se pod kůrovcovými kusadly brzy proměnily v piliny. Proto užívají domorodci u řeky Zambezi ke stavbám zcela správně rákosí, ba i na sloupy a pilíře, svazujíce je v pevné otepi. Když však sahají ke dřevu, volí větve určitých druhů stromů, o nichž ze zkušenosti dobře vědí, že je kůrovec vůbec neničí anebo jenom v nepatrné míře.

Krátce po našem návratu se musil Westbech odebrat do Šešeke, poněvadž se tam obyvatelstvo rozdělilo na dvě strany, které vystoupily proti sobě. V čele jedné strany stál Marancian, náčelník spíše neutrální, jenž byl vlastním místodržitelem západního mašupijského území, druhou stranu pak řídil Mattau, který se prohlásil pro krále Luaniku, vracejícího se do vlasti. Westbech, o němž bylo známo, že se ve vzájemných sporech Maruců choval celkem nestranně, byl povolán, aby spory rozsoudil. Když prohlásil, že se se svými lovci, kteří měli pověst výtečných a odhodlaných střelců, obrátí proti tomu, kdo nejdříve poruší mír, podařilo se mu na chvíli svár uklidnit. V duchu byl Westbech ovšem nakloněn Marancianovi, neboť věděl zcela dobře, že mír nebude mít dlouhé trvání a že Mattau, kterého i já jsem poznal jako stvůru mizerné povahy, opět roznítí svár, aby mladšího náčelníka Maranciana zapudil a zmocnil se jeho žen i četných stád dobytka. A skutečně v krátké době propukly opět nepokoje.

Minulo teprve několik neděl, co se Westbech navrátil z úřadu rozhodčího soudce, a sotva se zotavil z těžkého záchvatu zambezijské zimnice, která jej pronásledovala již od dvaceti let, musil se opět vydat do Šešeke. Jakýsi podřadný náčelník odňal jednomu míšenci pro nedoplatky ručnici. Když Westbech přišel do Šešeke, shledal, že se tamější poměry ještě přiostřily, a nemohl se pro onoho lovce, který ostatně podle mého mínění celou věc zavinil sám, domoci žádného práva ani po dobrém, ani po zlém. Poznal také, že Mattauovi přívrženci ustoupili se stády na veliký ostrov za městem Šešeke, poněvadž Westbechovi jakožto matabelskému přívrženci začali nedůvěřovat a obávali se, že povolá na pomoc sbor Matabelů, aby Marancianovi pomáhal proti jeho odpůrcům. Ve vzduchu takřka visela válečná bouře, jedna zpráva stíhala druhou a všecky si navzájem odporovaly. Brzo se říkalo, že Mattau Luaniku úplně porazil a zahnal na útěk, brzo opět že Mattau zahynul a Lua­nika opět dobyl trůn.

Tyto poměry také způsobily, že naše starosti o výživu se stále množily, a pro budoucnost nám kynuly časy spíše ještě horší. Především se nám nedostávalo čerstvé maso. Poněvadž vzhledem k bezvládí se nesměli v oněch končinách zambezijského poříčí lovit sloni, musili se Westbechovi míšenci vydávat na lov daleko na západ do Mababiveldtu a na jih. Nejlepší z nich, August, opustil s P. Boomsem a jeho vozatajem Panda­‑ma­‑Tenku. Z naší družiny byli všichni až na mne a na moji manželku tak nemocni, že na loveckou výpravu nemohli ani pomyslit. Já sám jsem byl ještě zaměstnán vědeckými pracemi a zdržován nebezpečným stavem několika svých průvodců, takže jsem se ani nemohl na celý den vzdálit. Poprvé jsem se vydal na celodenní lov dne 24. prosince. Chtěl jsem ulovit nějakou antilopu bahnivce a pakoně žíhaného, a zatím jsem nepřinesl ani dekagram masa. Vrátil jsem se zato se slunečním úžehem, který se kvečeru proměnil v mrazení. Tak se tedy dostavila malárie i ke mně (po návratu k řece Zambezi). Opět a opět jsme vysílali posly k ústí řeky Čobe, k Mašupiům a Matokům u Viktoriiných vodopádů, ale bezvýsledně. Domorodci se zdráhali přinést nám kozy, drůbež a ryby. Byli jsme po měsíce odkázáni jen na proso mabele. Navíc bylo takřka přede žněmi a sýpky domorodců byly skoro prázdné. Obyvatelé podél řeky se báli opustit své vesnice hlavně proto, že chtěli být doma pro případ, kdyby byli náhle někým povoláni do zbraně v boji mezi Mattauem a Luanikou. V oné době jim bylo zcela lhostejné, kdo je zavolá a kterému z obou maruckých kmenů budou nápomocni. Avšak nechtěli, aby se jim jednou vytýkalo, že v době, kdy měli být se zbraní pohotově, chodili za směnným obchodem. Za Westbechovy nepřítomnosti k nám přišlo několik návštěv a jiné se ohlásily. Tyto návštěvy byly příjemné i nepříjemné. Nepříjemní hosté se sice ohlásili, ale bohudíky nedostavili, neboť Matabelové, kteří na ony končiny každého roku najíždějí, se za našeho nynějšího pobytu v Panda­‑ma­‑Tence (od září 1885 do ledna 1886) neobjevili. Rok před naším příchodem se tam přivalili a vyjedli všechno, co bylo v Panda­‑ma­‑Tence k jídlu, a tamější obyvatelé, Westbech, jezuitští misionáři i míšenci, musili ještě pokládat za velikou čest, že jim bylo dopřáno pohostit muže královy a bojovníky pána nad středozambezijskými břehy. Chvěl jsem se strachem před příchodem tohoto hejna kobylek, pomýšleje přitom na proso, poslední to naše sousto. Když se nám na počátku ledna tak bídně vedlo, poštěstilo se Augustovým lovcům, zambezijským černochům, že v krátké době po sobě ulovili dva kozelce antilopy kudu, dvě zebry a několik pallahů, z kterých nám darovali část masa, takže jsme po dlouhé době opět mohli okusit silnou polévku. Lovci se také snažili pro mne preparovat kůže ukořistěných zvířat, ale všechny až na jedinou zkazili, poněvadž nám je dodali příliš pozdě.

K příjemným návštěvám, na něž jsme se velice těšili, náleželi dva staří známí z roku 1875: pan Jiří Blockley, jenž přebýval v opuštěné misijní stanici v Lešumském údolí, a lovec slonů Afrika, míšenec, který bydlil nedaleko od Blockleyho. Pan Blockley, který velmi dobře věděl, že ho v každou dobu velmi rád uvidím, nechtěl přijít bez darů a přinesl mi mnohé průmyslové výrobky Maruců, mé manželce levhartí kůži a mým průvodcům pravý marucký tabák. Všem způsobily dary velikou radost. Pan Blockley byl poctivý a dobrosrdečný člověk, ale jako všichni lovci slonů u řeky Zambezi nedovedl za dobrých časů střádat, nepředvídal nikdy doby nepříznivé, a proto byl nyní, když jsem se s ním setkal, chudý a nemocný. Roku 1888 podlehl malárii. S Blockleym přišel do Panda­‑ma­‑Tenky také jeho tchán, míšenec Afrika, proslulý lovec lvů a slonů. Tato jeho návštěva byla druhou od té doby, co jsme se vrátili k řece Zambezi; na první pokřtil tu po svém způsobu svého vnuka, který se nedávno narodil jeho synovi Mikuláši. Dal mu na pouť životem vznešené jméno Afrika. Starý Afrika nepoznal nikdy svého otce a pa­matuje se pouze, že se jmenoval Vivier a pocházel od nějakého hugenotského uprchlíka.

Afrika zaujímá snad ještě podnes v divokém životě oné společnosti u řeky Zambezi jedno z předních míst a možná že vůbec první. Pokud byla naživu jeho první manželka, žena na poměry jihoafrických míšenců nadmíru hodná a rozšafná, bděl nad divokou povahou tohoto muže dobrý anděl. Avšak jakmile zemřela, klesal také Afrika níž a níž. Co mu bylo platné, že pohubil na sta slonů, když výnos drahocenné slonoviny prolil hrdlem a stal se žebrákem?

Co všechno zažil náš hrdina na svých loveckých výpravách! Jeho příhody by vyplnily celé svazky a náležely by k nejnapínavějším knihám. Jeho vědomosti a lovecké zkušenosti by mohly lovcům slonů sloužit za vodítko a mnohému nezkušenému lovci by snad zachránily život. Nynější Afrikova manželka, masarvská žena, má krušný život. Tři evropské ženy byly by najisto podlehly pod ranami bičem, kterých se této ubohé ženě za její krátké manželství dostalo. A přesto pozorujeme tutéž hádanku u černochů jako u bělochů: žena miluje upřímně svého muže, jenž ji týrá.

Několik neděl potom, když jsme se odebrali do Lešumského údolí a stali se tam Afrikovými sousedy, měla moje družina často příležitost pozorovat tohoto proslulého lovce slonů a lvů v jeho domácnosti. Když zase jednou zbil svou ubohou masarvskou ženu bičem z hroší kůže, oznámila mu moje manželka svou návštěvu, chtějíc mu vytknout ošklivost takového chování. Avšak když přišla do jeho chatrče, uviděla, že tento obr šije svýma chromýma rukama pro svou ženu zástěru. Žena mu již nepochybně všechno odpustila. Místo aby jej napomenula a snad i vypeskovala, dala se moje choť mimovolně do smíchu a je podnes přesvědčena, že si nelze představit něco směšnějšího než výjev, který se jí tehdy naskytl, když vstoupila do míšencovy chatrče.

Avšak vraťme se k našim osudům. Nejvíce nás zaneprazdňovala honba či lépe řečeno obrana před šelmami, potom návštěvy a přípravy k další cestě.

Hyeny přicházely ke stanici každé noci. Musili jsme proto neustále pečlivě zavírat chatrč, která nám sloužila za stáj. Kromě koz jsme do stáje uložili také zvířecí lebky, jež byly právě macerovány, a to vše by bylo slídivým šelmám vítanou pochoutkou. Ale stává se zřídka, že hyeny působí škodu, leč tehdy, když některý míšenec zapomene uzamknout dobře svou stáj. Jinak se hyeny spokojují s odpadky, kterých bývá na smetišti takové lovecké stanice vždy hodně, a nahrazují způsobenou škodu užitkem, jenž vyplývá z odstraňování odpadků.

Nebezpečnější byli již levharti, ale nejhoršími zhoubci lvi. Návštěva lvů se málokdy obejde bez ztráty některého psa, poněvadž míšenci i Westbech je nechávají zcela volně pobíhat a nechrání je v ohrazeném nádvoří. Když se něco zlého přihodí, lidé ani potom nezmoudří a za čtyřiadvacet hodin zapomenou na nehodu i na umluvená opatření proti nočním lupičům. Teprve nová oběť je na chvíli vzpamatuje.

S černochy, které jsem najal u Viktoriiných vodopádů do své služby, jsem pochodil zle. Byli líní a kradli, zkrátka jsem je nepotřeboval, takže jsem je dílem hned, dílem před uplynutím smluvené doby propustil. Pocházeli z kmene Matoků a Vankových Makalaků. Ze všech jsem podržel pouze jediného Makalaka, jménem Jakub, který se mi zdál nejzpůsobilejší a stále byl věrný a pilný, dokud jeho druzi nebyli propuštěni. Toho dne přišel ke mně s žádostí, abych ho propustil zároveň s ostat­ními, avšak jeho prosbě jsem nemohl vyhovět, poněvadž bych musil opatrovat koně sám, když všichni moji lidé byli nemocni. Když pak trval stále na svém požadavku, poslal jsem, zaměstnán právě kreslením, Halušku, aby ho venku uklidnil. Ale muž se choval velmi drze, a tak mu tedy Haluška poručil, aby byl zticha a aby se odebral s tahouny na past­vu. V témž okamžení, co se Haluška od něho odvrátil, aby zase ke mně odešel, zpozoroval jsem, jak černoch rychle pozdvihl svůj kyj, aby jím Haluškovi odzadu zasadil ránu do hlavy. Rychle jsem vyskočil a vykřikl, takže rána nedopadla. Jakub se dal rychle na útěk. Vyřítil jsem se z domku a hnal se za ním. Když jsem ho dohonil, obrátil se náhle proti mně a napřáhl opět svůj kyj k ráně. Dával jsem si ale pozor a zachytil jsem jeho pravici dříve, než mi rána dopadla na hlavu. V nejbližším okamžení jsem mu kyj vyrval a zahodil jej daleko přes ohradu na dobytek do hustého trnitého křoví. Přitom se Jakubovi podařilo vymknout se mi z rukou. Zvolal: „Pane, vždyť už jdu k dobytku!“ A ubíral se poslušně za tahouny.

Řídě se nyní zkušeností, že černý sluha, který z touhy po domově chce přijatou službu opustit, ale bývá donucen, aby zůstal, podniká vše, aby mohl přesto utéci, že dále krade, aby si zaopatřil mzdu (u řeky Zambezi je obyčejem vyplácet sluhům mzdu najednou teprve po uplynutí celé služební doby), uznal jsem za vhodnější, aby takový muž byl co nejdříve propuštěn, aby mu byla mzda ještě před uplynutím služební doby vyplacena a jeho služby raději oželeny.

Po třínedělní nepřítomnosti se navrátili moji lidé od Klamakleňanských pramenů. Mimo jiné různé věci přivezli také hodně beden, abychom mohli uložit mezitím nasbírané předměty. Vedle toho přivezli také souroží a lebky antilop, lebku hyeny a dva kly dorostlého slona a zvěstovali, že černoši zůstavení v tamějším táboře s několika najatými Masarvy a Madenasany ukořistili s nimi hodně vysoké zvěře, ale preparovali ji tak špatně, že ani jediná kůže se nehodí k vycpání. Ostatně našli všechno v úplném pořádku a Plati prý měl zejména velikou radost z poslaných léků a maruckého tabáku. Tento poslední dárek – jak mi vzkázal – mu byl nejlepším prostředkem proti dlouhé chvíli, jež prý ho v pustině každého dne strašlivě trápila. Léky pak potřeboval již nutně proti bahenní zimnici. Nevěděl jsem ani, že onemocněl, ale protože jsem předpokládal, že všichni cizí černoši v těchto krajinách právě tak snadno podléhají zimnici jako Evropané, poslal jsem mu potřebné léky.

Jednoho dne bylo nečetné obyvatelstvo v Panda­‑ma­‑Tence a s ním zároveň členové naší výpravy nemálo překvapeno příchodem dvanácti Matoků, kteří sem přišli ze severního břehu řeky Zambezi a přinášeli na dlouhé tyči list. Matokové přicházeli s poselstvím pana Thomase, syna zemřelého anglického misionáře v Matabelsku. Pan Thomas byl obchodníkem se slonovinou a přebýval v území Matabelů, a proto se nemohl pohybovat v krajinách maruckého království ležících na severním břehu řeky Zambezi. Jako na mne později sočili Mašukulumbové, protože jsem přicházel ze země Maruců, a pokládali mne za maruckého vyzvědače, právě tak mohl se pan Thomas domyslit, že ho v říši Maruců sotva co dobrého čeká, poněvadž Matabelů se na levém zambezijském břehu všichni báli. Avšak Thomas tyto okolnosti podceňoval, podnikl obchodní cestu za řeku Zambezi a tam zahynul. Pan Thomas přešel podobně, jako nám bylo nabízeno, přes řeku Zambezi za bezvládí v marucké říši pouze s povolením jakéhosi podřízeného náčelníka na východní hranici říše a pronikl severozápadně směrem až k náčelníku Siecetemovi. Zde však byl donucen ke zpátečnímu pochodu a na něm byl zavražděn. Domnívám se nyní, že jeho záhuba byla umluvena hned prvního dne, co vstoupil na severní zambezijský břeh, ať již její příčinou byla loupeživost Matoků anebo rozkaz krále Luaniky. Je ovšem zcela přirozené, že černoši potom roztrušovali všelijaké pověsti, podle nichž prý pan Thomas sám počal spory, za něž ho postihla smrt jako zasloužený trest. Tyto zprávy došly také víry u většiny Evropanů, kteří žijí v severních končinách jižní Afriky, a vůbec mezi černochy, poněvadž otec pana Thomase vystoupením z Londýnské misijní společnosti si nezískal právě mnoho přívrženců. Podle mého mínění spadá vina na jeho smrti na matocké nosiče, neboť je zhola nepravděpodobné, že by muž, který odmalička byl vychován mezi černochy v končinách na sever od řeky Zambezi, kde stál sám proti stům domorodců, o své újmě se pustil do sporu a tím přivodil svou záhubu. Také bratr Thomasův zahynul strašlivou smrtí, na níž asi hlavní vinu a podíl má jeho přítel matabelský král, ačkoli se k tomu nechce přiznat.

Nicméně vraťme se k onomu dni, kdy k nám přišli poslové pana Thomase, přinášejíce od něho dopisy panu Westbechovi a kněžím tovaryšstva Ježíšova. Pan Thomas posílal slonovinu, aby za ni od pana Westbeche nakoupil zásoby, misionářům pak daroval jiné rozmanité věci, mezi nimi také malého živého kočkodana a některé vzácné výrobky Afričanů, s žádostí, aby mu za tyto dary byla poskytnuta lékařská rada v nemoci (trpěl malárií) a poslány léky. Poněvadž jezuité již stanici opustili, vyřídil zástupce přítele Westbeche dotaz nemocného muže, aniž se se mnou poradil, obávaje se snad, že by mi musil postoupit něco z Thomasových darů. Takový strach byl jistě zbytečný, vždyť jsem na této cestě pomohl stovkám lidí lékařskou radou i léky a nežádal jsem za to odměnu, a právě tak bych se zachoval i v tomto případě. Několik neděl potom, když jsme prodlévali v Lešumském údolí, došla nás zvěst, že ubohý pan Thomas byl svými vlastními nosiči a několika vesničany zavražděn na zpáteční cestě do Matabelska, zcela blízko řeky Zambezi. Krátce nato, co jsme propustili posly pana Thomase, dověděli jsme se opět novinu z krajiny Baroce, že si totiž Luanika vybojoval trůn, povstalce, kteří jej dříve vypudili z říše, skoro do jednoho zničil a také pů­vodce povstání Mattaua zahubil. Obyvatelstvo v Panda­‑ma­‑Tence velice uvítalo zprávu o tom, že si Luanika opět dobyl trůnu. Tento obrat byl pro poměry v zambezijském poříčí velmi příznivý, a proto způsobil radostné vzrušení také mezi námi, kteří jsme již netrpělivě čekali na další pochod k severu. Namísto dřívějšího bezvládí nastoupila opět autorita panovníkova.

Neměli jsme ovšem ani nejmenší tušení, že se povaha Luanikova ve vyhnanství, které strávil u Bamašů na středním toku řeky Čobe, změnila, jak si jen nejhůře možno pomyslit, a že tento panovník, dříve tak dobrotivý, který byl vlastně jen pro přílišnou mírumilovnost vypuzen ze země, navrátil se ovládán duchem Neronovým, zkrátka že z dří­vějšího beránka se stal krvelačný vlk. Předtím byla vytýkána Luanikovi zženštilost a dáváno mu najevo, že jeho sestra spoluvladařka je mnohem ráznější a rozhodnější než král sám. Nyní však takové výčitky nikdo nemohl proti Luanikovi vznést, neboť rozhodným vystupováním překonal všechny své předchůdce.

Luanika se vrátil a stal se přes noc tyranem. Již spolu se zprávou o vítězství donesla se k nám třeba ne úředně – zvěst, že rozhodná bitva byla dovršena těžkým zločinem. Silymba, jeden z obou náčelníků, kteří chrabrou a obezřelou obranou zachránili Luaniku po jeho vypuzení a pomohli mu nyní opět na trůn, byl prý v rozhodné bitvě s Mattauem v posledním okamžení, kdy vítězství bylo již dobyto, zabit kulí vystřelenou z královského vojska na Luanikův rozkaz. Král se obával vážnosti i vlivu, jehož Silymba požíval u jednotlivých kmenů a který obzvlášť nyní značně vzrostl. Obával se, že by jej tento muž mohl zastínit, a vedle toho asi dobře věděl, že Silymba nebude souhlasit s proskripcemi, jaké si Luanika ve svém vyhnanství zosnoval. Vždyť právě onen Silymba se vzpíral Sepopovým ukrutnostem s takovou rozhodností, že ho Sepopo odsoudil na smrt a Silymba musil uprchnout. Týž muž pomohl také Vana­‑Venovi k vládě, ale první od něho odpadl, když se nerozvážný král hotovil k hromadným popravám. Silymba byl povaha šlechetná právě jako král Khama na jihu, třeba nebyl tak jako Khama proniknut láskou a úctou k civilizaci. Luanikův zločin spáchaný na Silymbovi byl mu hned lidem vyčítán, poněvadž se Silymba zasloužil o blaho říše a dopomohl králi opět k ztracenému trůnu.

Se zprávou o Silymbově smrti se nám donesla také zvěst o tom, že téměř všichni, kdo se chopili zbraně proti Luanikovi, byli povražděni, a dále zajímavý příběh o prvním vstoupení vypuzeného krále na rodnou půdu v Baroce. Tam totiž vyšel králi vstříc zástup Maruců náležející k oné kmenové větvi, u níž byl Luanika vychován jako králevic. Jak­mile je král spatřil, zachmuřil obličej, a když se přiblížili na dostřel, začal na ně pálit ze své zadovky. Jeho družina, zejména Silymba, který byl tehdy ještě naživu, mu vytýkala jeho počínání, ale král, aniž pohnul brvou v zamračeném obličeji, odpověděl: „Ti lidé přicházejí, aby mne uvítali; přicházejí mi sice na pomoc, abych si opět dobyl svého práva, a vydávají tím za mne svůj život všanc. Proč mne nechali na holičkách tehdy, když jsem byl zahnán? Nejsem přesvědčen o jejich věrnosti, a abych toho přesvědčení nabyl, metám tyto koule mezi ně do nejhustšího davu. Jestliže litují dřívější své zbabělosti a chtějí‑li skutečně za mne nasadit svůj život, jsou tyto výstřely pro ně zkouškou, zdali skutečně jejich smýšlení je takové, jak je projevují; ale jestliže se mnou nesmýšlejí dobře, dají se hned na útěk.“ Vypálil ještě jednou a náhle ustal. Avšak zástup, na který střílel, nedbal na jeho rány, přicházel blíž a vo­lal: „Šangve, šangve, morena!“ (Buď zdráv, králi!) Jeho stoupenců přibývalo velmi rychle a zanedlouho měl pohotově větší brannou moc než jeho odpůrce Mattau. A pomocí těchto přívrženců zvítězil a nastoupil na trůn.

Brzy po tomto vítězství vypravil Luanika poselstvo k Westbechovi s vyzváním, aby se Westbech k němu dostavil do Baroce, poněvadž prý s ním hodlá vyjednávat. Pan Westbech přislíbil, že přijde, a zároveň se chtěl při té příležitosti přimluvit za mne. Pomýšlel jsem sice na to, že bych se odebral s Westbechem osobně ke králi a u něho si vyjednal své věci, ale pro nesčetné práce a především pro těžkou chorobu svých průvodců jsem nemohl Westbeche provázet na jeho cestě do Baroce. Dal jsem mu však winchesterskou karabinu s několika sty nábojů a šatstvo jako dar pro krále.

Král Sepopo propůjčil svého času Westbechovi honební právo v del­tě při soutoku řek Čobe a Zambezi, kde byla takřka ohrada pro chov slonů, Luanika pak přislíbil zachovat ono ustanovení v platnosti, a proto se Westbech rozhodl za nynější královy návštěvy mu jeho slib připomenout, aby tu věc konečně jednou provždy uspořádal.

Po celou dobu jsme měli nouzi o potraviny. Mašupiové, Matokové i Vankovi Makalakové sice přicházeli od řeky Čobe, od Viktoriiných vodopádů i z Vaňkových vesnic v zástupech a nabízeli nám zásoby na prodej, přesto jsme však měli nouzi i hlad. Nosiči přicházeli většinou od východu, zřídkakdy od ústí čobského od severozápadu, a zprvu se musili ubírat kolem chatrčí míšenců, kteří je vždy zadrželi a odkoupili nejlepší věci, takže na nás zbylo velmi málo. Nebo se nosiči odebrali nejdříve, jak se také slušelo, k domácímu pánovi, vlastně k jeho zástupci, a potom teprve k nám, takže ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že přišli prodavači, byly už kozy a ovce prodány. K tomu se přidružily nové obchodní zvyky na středním Zambezi, o kterých jsme předtím neměli tušení. Za mé první návštěvy byly nejběžnějšími předměty, kterých se užívalo ve směnném obchodě, kartoun a blankytné skleněné perly. Kartouny sice podržely stejnou cenu jako dříve, ale modré perly byly zatlačeny bílými a čistými jako kost, nazývanými domorodci lesapo. Ve svých zásobách jsem neměl perly lesapo, a tak mohl míšenec zakoupit od černocha kozu za polovici množství perel, jaké jsem nabízel já, a to pouze proto, že moje perly byly modré, míšencovy však bílé, ačkoli mimoto byly také menší.

Makalacký náčelník Vanke, kterého mi doporučil Westbech, vyslal ke mně několikrát posly, nabízeje mi za nosiče libovolný počet mužů. Avšak Vanke, stařec asi devadesátiletý, neměl již žádný vliv, a poselstvo bylo také vypraveno jeho rádci, kteří požívali větší moci než sami Vankovi synové. Odevzdal jsem jednomu z pánů radů dary pro náčelníka a zanedlouho nato jsem se dověděl, že stařec neobdržel nic, neboť černí hodnostáři si ponechali všechny kusy kartounu i ostatní dary. Nabídnutí nosiči mne měli doprovodit až na hranice mašukulumbského území, a zato byl bych povinen dát každému ručnici a střelivo, jejich vůdci pak dvě ručnice. Vzhledem k tomu, že se podobná cena v zam­bezijském poříčí platívá za dvouletou službu, byl požadavek Makalakův (za šestinedělní dobu) nadmíru přehnaný. Mimoto jsem měl několik velmi závažných důvodů k tomu, abych vůbec upustil od úmyslu projít říší Maruců, spoléhaje pouze na Vankovu autoritu a jeho nosiče. Makalaky jsem nemohl přijmout za nosiče nejen pro jejich nespolehlivou povahu, ale také pro neúměrné podmínky a požadavky, které si ti lidé kladli. Ihned jsem náčelníkovu nabídku odmítl. Z dvaceti sluhů, které jsem si později přece pro cestu na sever od řeky Zambezi najal, byli zpočátku čtyři Makalakové nejlepší, ale bohužel právě ti pohnuli později ostatní sluhy k tomu, aby nás uprostřed mašukulumbského území v nejhorším nebezpečenství nechali na holičkách. Mimoto odpírali makalačtí poslové jménem svým i jménem svých soukmenovců nést ponton až k řece Zambezi, vymlouvajíce se na úzké, skalnaté stezky, které vedou do Vankova území a tvoří prý nejobtížnější část na pětidenní pěší cestě.

Železný člun jsem musil nezbytně dopravit až k Zambezi, abych se na něm mohl přepravit přes řeku, poněvadž přeprava v maličkých člunech domorodců, zhotovených z jediného vyhloubeného kmene, by vy­žadovala mnoho času a peněz, tj. kusů kartounu, a mimoto hrozilo neustále nebezpečenství, že bych při náhlé bouři v případě překocení několika člunů mohl přijít o své drahocenné nástroje a předměty.

Posléze stál za úvahu ještě velmi pádný důvod: Luanika si vybojoval trůn, bylo by tedy zpozdilé obcházet královo rozhodnutí a ubírat se územím jeho vazala. Kdyby mne Vanke a jeho rádcové poctivě podporovali, také by své jednání určitě odpykali smrtí, poněvadž Luanika byl na svou moc velmi žárlivý. Když jsem všecky tyto okolnosti uvážil, rozhodl jsem se, že dál nepostoupím, dokud nebudu mít pomoc a dovolení Luaniky. Westbech, který se jako jediný Evropan po řadu let v těchto končinách stále stýkal s domorodci, musil mi u krále poněkud upravit cestu. Den jeho odjezdu do Baroce se blížil.

Litovali jsme velice, že nyní po odchodu P. Boomse budeme po několik neděl pohřešovat i tohoto milého muže. Doba jeho nepřítomnosti byla rozpočtena nejméně na šest neděl, poněvadž jenom k plavbě po řece Zambezi potřeboval dvanáct dní. Vzdálenost až k ústí řeky Čobe, obnášející 59 mil, urazil se svým potahem ve třech dnech. Krajina je pokryta nízkým lesem a v první polovině prostoupena mnoha příčnými údolími, sklánějícími se k řece Matece, velkou mýtinou Gašumskou, četnými menšími mýtinami a tučnými lučinami. Mýtiny jsou v době dešťů skoro neprostupné, ale Westbech se mohl zacházkou podél řeky Matece k severovýchodu a potom náhlou zatáčkou na západ listnatými lesy oněm blatům vyhnout.

Když se jeho vůz vracel, dostavili se s ním na návštěvu do Panda­‑ma­‑Tenky obyvatelé Lešumského údolí, totiž Blockley a lovec slonů Afrika, a my jsme použili oné příležitosti, abychom spolu s nimi – zdrželi se u nás pouze několik dní – odcestovali do Lešumského údolí. Změna vzduchu se ukázala pro moje průvodce, jejichž zdravotní stav se stále horšil, nezbytnou, a k tomu se přidružila ještě jiná pohnutka – v Panda­‑ma­‑Tence hrozil mně a mé družině doslova hlad a tato příšera se blížila víc a více. Naše obilní zásoby, nakoupené u Viktoriiných vodopádů, stačily už jenom na několik dní, čerstvé maso jsme si nemohli opatřit, poněvadž zvěř v okolí Panda­‑ma­‑Tenky byla velmi plachá. Rovněž zásoba soli byla vyčerpána a mnohé léky nám došly. Vše, čeho se nám nedostávalo, doufal jsem nalézt v Lešumském údolí, které bylo vzdáleno pouze devět anglických mil od ústí řeky Čobe. Vypravil jsem tedy napřed dva nově najaté černé sluhy, aby od Mašupiů a Matoků, obývajících na severu od řeky Zambezi, nakoupili za silný mosazný a měděný drát nebo skleněné perly kozy a ovce, abychom je tam po svém příchodu již nalezli. Také honba v lesích na lateritových výšinách u řeky Zambezi nám slibovala rozhodně lepší výtěžek než v Panda­‑ma­‑Tence.

Mezitímco jsme se chystali na tento výlet – náš hlavní stan měl stále zůstat v Panda­‑ma­‑Tence pod dozorem několika průvodců, kteří se již pozdravovali z nemoci – došly mne z Baroce zprávy od Westbeche. Seznal jsem z nich, že tam panuje pravá hrůzovláda, jakou dřívější marucko­‑mabundská říše nezakusila ani za Sepopova despotismu. Luanika vydal potají rozkaz, aby byli povražděni všichni mužové, kteří dříve sympatizovali s povstalci. Zda se Luanika rozhodl podle cizí rady nebo z vlastní vůle, nelze určitě stanovit. Poněvadž pak bylo pokládáno za nepochybné, že by se při veřejných popravách zvedl odpor lidu a před­volaní odsouzenci by jistě uprchli, byl rozkaz vydán tajně nejvěrnějším z věrných. Ti pak byli vysláni do jednotlivých provincií a bylo jim uloženo, aby odsouzené náhle, zejména v noci, přepadli a hned je buď prokláli kopím, nebo zavraždili kyjem (kiri).

Ruku v ruce se vzrůstajícím počtem obětí vzmáhal se u Luaniky, jako vůbec u všech tyranů, strach před úkladným zavražděním nebo spiknutím. Největší provinilci byli již dávno zahlazeni, došlo tedy na menší viníky, na muže, kterým nemohl nikdo nic vytýkat, leč že snad s některým mužem nenáviděným králem byli spřízněni, a konečně i na takové lidi, kteří pro krále nasadili statky i hrdla, kteří mu pomohli k trůnu. Sotva padesáti z předních mužů v říši se podařilo uprchnout. Někteří, mezi nimi také přední náčelník Marancian, byli ještě včas varováni přáteli, a jenom tak se jim podařilo uniknout z rodné, krví potřísněné půdy a nalézt útočiště u sousedů. Ze všech, kteří uprchli, nikdo nebyl tak nevinně pronásledován jako Marancian, ale nikdo také nebyl králi tak nebezpečný. Luanika dobře tušil nebezpečenství hrozící mu ze strany tohoto muže, jehož celý národ jako dříve jeho otce měl ve veliké úctě, a proto nařídil náčelníkům v Šešeke Talimovi, Rattauovi a jiným, aby Maranciana, který se na útěku dal územím Matoků na východ, ze všech sil stíhali a stůj co stůj se ho zmocnili. Marancian musil nezbytně zahynout, neboť na nějaké smíření mezi ním a králem nebylo naděje. V občanské válce zachoval králi věrnost, ačkoli pocházel ze kmene Mabundů, jehož příslušníkem byl také Mattau, který svrhl Luaniku z trůnu a později v bitvě, v níž Marancian bojoval proti němu, života pozbyl. Žádný ze zločinů neuškodil Luanikovi v takové míře jako toto odsouzení a pronásledování Maranciana, neboť úplně podrylo Luanikovu vážnost u kmenů ve východních provinciích, u Mašupiů, Matoků, Mankojů a Makalaků.

Když Blockley přišel do Panda­‑ma­‑Tenky, hrnuly se na něho odevšad otázky o poměrech v říši. Mohl nám pouze sdělit, že král stále pokračuje ve vraždění a že zástup vražedníků (impi) odešel ze Šešeke stíhat a zavraždit Maranciana. Nicméně všichni bojovníci měli prý před Marancianem tak nehorázný strach, že si vymýšleli všemožné, mnohdy až směšné záminky k prodlení, jen aby Marancian získal čas k útěku na východní hranici. Luanikovi se dostávalo o tomto zástupu jenom Jobových zpráv, že totiž značný počet ozbrojenců v Šešeke a Mambově byl zachvácen nemocí, potom opět že všichni nejsou ozbrojeni ručnicemi, a konečně že se jim nedostává střeliva.

Blockley se nás tázal, zda nepřišel z Mambovy do Panda­‑ma­‑Tenky hledat útočiště nějaký uprchlík, převozník, který vlastně žil v Ga­zun­gule při ústí řeky Čobe. Přisvědčili jsme. Stávalo se často, že mužové odsouzení jednotlivými maruckými panovníky se utíkali k Westbechovi do Panda­‑ma­‑Tenky, aby tu vyčkali příznivější doby k návratu, nebo se odebrali dál na jih až do Šošongu. Takto přišel sem také převozník Lušuani, který náležel k Mattauovým přívržencům a byl ctitelem Vaga­‑Funy, ale nechopil se zbraně proti Luanikovi. Uprchl se dvěma syny a hezkou otrokyní ze země a hledal u Westbeche ochranu.

Onen muž i jeho synové byli zvláštní povahy: svou drzostí dovedli pobouřit žluč i dosti klidného člověka a jakoukoliv náklonnost již předem zmařili. Lušuani byl na útěku, přišel o veškerý majetek i o ženy, které zčásti připadly králi, a přece zůstal stejně drzým. Později se mu stala ještě nehoda. Na útěku od řeky Zambezi za prvního nočního pochodu ho uštkl had. I dal se nejprve léčit míšenci, později však přišel ke mně. Užil jsem k jeho uzdravení již osvědčených prostředků a nařídil jsem mu, aby se příštího dne ke mně opět dostavil k dalšímu léčení. Avšak nazejtří nepřišel nikdo, i vzkázal jsem mu, že chci pokračovat v léčbě, aniž bych za to cokoliv požadoval, poněvadž je psancem. Milý převozník mi vzkázal, že již vícekrát nepřijde, poněvadž prý jsem ho přes noc neuzdravil. Mimoto vzbudil také u všeho obyvatelstva v Pan­da­‑ma­‑Tence, kde ostatně byl znám jako člověk povahy dost mizerné, proti sobě takový odpor a nenávist, že si všichni přáli, aby již co nejdříve byl pryč. Lušuani i jeho lidé napodobovali některé evropské vystěhovalce také v tom, že vůbec nepracovali, nýbrž stále se živili jen žebrotou. Nejnadutěji a zrovna klackovitě se choval jeden z jeho synů, kte­rý zcela bez obalu prohlásil, že musí v Panda­‑ma­‑Tence být živen, poněvadž tam hledá útočiště, ačkoli jinak byl pravý obr, jenž se velmi snadno mohl o sebe postarat při polních pracích u míšenců.

V tu dobu se u mne přihlásili také dva Makalakové a oznamovali mi, že náleželi k mým čtyřem průvodcům, kteří mne provázeli na první cestě k řece Zambezi. Veliká radost ze vzájemného shledání, ale o no­vém přijetí do služby ani slechu. Z míšenců, kteří u nás občas pobývali, prokázali nám někteří tu a tam nějakou laskavost, např. August, Mikuláš, syn Afrikův, Henry Wall a Holanďan Jan Weyr. Někteří trpěli časem záchvaty zimnice, i začal jsem je ochotně léčit a nepožadoval jsem od nemocných žádnou odměnu, jenom od Westbechova zástupce jsem si vyžádal vrácení síranu chininového, poněvadž tento lék v mé lékárně ubyl takovou měrou, že bychom ani pro své vlastní potřeby nadlouho nevystačili. A bez chininu se člověk v těchto bažinatých krajinách neobejde. Nemocní míšenci se velmi rychle pozdravovali, méně příznivý byl vývoj nemoci u mých lidí a u mne. V čas odjezdu trpěli nejvíce Bukač, Špíral, Haluška, Willi Becker a já. Naproti tomu má manželka se těšila neustále ještě nejlepšímu zdraví a byla nám pečlivou a svědo­mitou ošetřovatelkou, jíž jsme také zavázáni za svůj život.

Doba našeho odjezdu do Lešumského údolí se přiblížila. Předměty nashromážděné za našeho druhého pobytu v Panda­‑ma­‑Tence od 7. listo­padu 1885 do 1. února 1886 byly zabaleny, uloženy do beden a učiněn k nim přehledný seznam. V astronomickém určování jednotlivých míst pokračováno také zde a třikrát za den konána meteorologická pozorování.

Dal jsem na vůli svých lidí, zejména těch, kterým bylo již poněkud lépe, aby rozhodli, kdo z nich má zůstat na hlídce v Panda­‑ma­‑Tence, ale těžce nemocné jsem vzal s sebou do Lešumského údolí, abych je měl stále na očích. Přihlásili se Harry Meintjes, který se od cesty ke Klamakleňanským pramenům cítil poněkud unavený, a Osvald Söllner, i zůstavil jsem je tam oba podle jejich přání.

Odpoledne 1. února jsme opustili Panda­‑ma­‑Tenku. Zamířili jsme k severozápadu do Lešumského údolí a k řece Čobe.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

11
Pobyt v Lešumském údolí a při dolním toku řeky Čobe

Prvního dne naší cesty do Lešumského údolí táhli jsme podél říčky Matece, potom jsme stoupali lesnatou lateritovou výšinou, a dostihnuvše jejího temene, rozbili jsme tam na mýtině noční ležení. Poblíž Panda­‑ma­‑Tenky jsme překročili říčku poprvé a pozdě odpoledne u své první zastávky podruhé. V mateckém údolí i v nízkých postranních údolích se rozkládají tučné lučiny s vysokou trávou, z níž místy vyniká husté stromoví nebo nízké skalnaté výšiny. Poněkud vyšší lateritové pahorky lemují tyto lučiny. Pan Blockley se k nám choval velmi laskavě a odložil svůj návrat z Panda­‑ma­‑Tenky na tak dlouho, až jsme byli na pochod úplně připraveni. Za tuto ochotu jsme mu byli zavázáni dvojnásobným díkem, neboť jednak byl velmi milým společníkem, jednak v tomto případě nenahraditelným vůdcem. Zahájil totiž takzvanou novou cestu, tj. pustil se tentokrát přímo k cíli, nedbaje dřívějších cest ani překážek. V lese na lateritových pahorcích jsme musili mnohdy přejíždět velmi neschůdná místa, ale přece jsem se tentokrát nemusil osobně ujmout řízení vozu. Zabýval jsem se po cestě chytáním hmyzu a má snaha byla odměněna hojným výtěžkem, zejména pokud se týče brouků a motýlů.

Na dalších pochodech jsme objeli Gašumskou mýtinu a rybník zvaný Missis a čtvrtého dne jsme dostihli misijní stanice ve středu Lešumského údolí, kterou zde zřídil hugenotský misionář Coillard.

Za našeho příchodu do Lešumského údolí rev. Coillard nebyl ve svém působišti přítomen. Dlel právě na návštěvě u Luaniky. Stanice v Lešumském údolí prozatím neměla žádného misionáře. Coillard jí užíval pouze jako skladiště zboží, přicházejícího od jihu i nakoupeného u řeky Zambezi. Za tím účelem si ponechal pouze malý domek, všechny ostatní budovy, totiž malý obytný domek, několik chatrčí a kolnu, ponechal bezplatně panu Blockleymu za dozor nad stanicí a zásobami zboží. Blockley, který byl dříve ve službách Westbechových, zavedl si v Lešumském údolí samostatný obchod. Zboží evropského původu odebíral dílem přímo od šošonžských obchodníků, většinou však od Westbeche. V údolí se rozkládala mabelová a kukuřičná pole i skupina chatrčí náležejících lovci Afrikovi a vystavěných podle známého be­čuánského způsobu. Na protějším břehu lešumské říčky a v údolí stály chatrče křováckého míšence Jantjeho, jemuž donchuán Afrika velmi často působil těžké starosti. Mimoto obývali údolí ještě Masarvové, praví Masarvové, a nikoli snad Madenasanové (míšenci Masarvů s temnobarevnými kmeny zulskými a zambezijskými), se kterými se v těchto krajinách velmi zhusta setkáváme. Bylo jich zde několik rodin, jiné pak obývaly v lesích na lateritových pahorcích, v údolí řeky Čobe, jižně od místa, kde se toto údolí spojuje s Lešumským údolím.

Nikde na celé cestě jsme neviděli tolik Masarvů jako v Lešumském údolí. Zde výjimečně přebývali ve špatných chatrčích bečuánských, kdežto jindy mívají pouze nedbale zrobené chýše z trávy, které si obyčejně zřizují v pustině a proti nimž bečuánská chatrč je pravým palácem. Když Masarvové chtějí stavět chýši z trávy, nastrkají nejprve v kruhu (6–9 metrů v obvodu) do země tenké a ohebné větve, svážou jejich konce ve výši 1 ½ až 2 metrů lýkem, potom přes tuto kostru naházejí suchou trávu a masarvská chýše je v několika hodinách hotova. Dvě až dvacet takových chýší tvoří osadu, jež obyčejně bývá několik kilometrů vzdálena od vody. Kolem chatrčí vidíme několik nízkých kůlů, spojených navzájem tyčemi, na kterých sušívají Masarvové nesolené zvířecí maso rozřezané na úzké, dlouhé pruhy. Hromady popelu, kusy lusků natrhaných na stromech i křovinách, roztlučené a zčásti spálené zbytky kostí bývají další známkou těchto primitivních příbytků v pustině. Někteří Masarvové pracovali u Blockleyho a dostávali za dvouletou službu karabinu (předovku), střelivo, dva kilogramy skleněných perel, deset metrů kartounu a dvě bavlněné pokrývky. Ti, kteří si již ručnici vysloužili, dostávali střelivo a odváděli za to polovinu ulovené kořisti.

Jedna masarvská žena k nám docházela denně, protože dostávala od mé manželky potravu. Byla to čtyřiatřicetiletá žena, která již měla osmnáctiletou dceru a šest jiných dítek. Poněvadž jí péče o malé děti zabírala veškerý čas, nemohla sbíráním kořínků, jahod a jiných plodů, opatřit pro všechny dostatečné množství potravy, a proto se jí ujala moje choť. Tato i ostatní masarvské ženy, kromě obou manželek míšenců a Jantjeho ženy, které chodily v kartounových šatech, odívaly se krátkou suknicí, zhotovenou buď z jedné, nebo z několika koží. Byla to vesměs politováníhodná stvoření, hlad a těžká práce se jim vryly nejen do tváří, ale projevovaly se i na třesoucích se údech. Z dívek na vdavky zaujímala přední místo „slečna“ Pallah, příbuzná paní Afrikové, která jako potulný módní masarvský žurnál udávala tón. Podobala se kočovnému kramářskému skladu těchto krajin, jemuž se černí prodavači obilí, přicházející ze severního zambezijského břehu, lakotnýma, chtivýma očima obdivovali a doslova ho hltali. Mimo koženou suknici, která byla ozdobena a olemována ohromným množstvím bílých, tmavočervených, světle modrých, tmavomodrých, žlutých a velkých pestrých perel, nosila skleněné perly také ve vlasech a perlové šňůry, těžké kilogram, na krku a prsou. Ňadra nikdy nezahalovala, ačkoli měla přes ramena přehozený kožený pláštík. Přední části jejích rukou ovíjely asi dvoukilové náramky z mosazného, měděného a ocelového drátu, horní části paží a kotníky na nohou byly ozdobeny šňůrami perel, v uších pak nosila množství drátěných náušnic. Svými šperky se stala slečna Pallah ovšem osobností velmi důležitou. Později nás překvapil tento živý mód­ní masarvský žurnál něčím novým, totiž účesem „jednorožec“. Po několikadenním namáhání podařilo se jí splést své vlnaté vlasy na přední části hlavy v malý copánek, asi pět centimetrů dlouhý, který jako růžek vyčníval dopředu.

Již několik dní jsme prodlévali v Lešumském údolí, ale nebyli jsme dosud s to, abychom si podle potřeby nakoupili dostatek potravin. Cokoli nám bylo přineseno, bylo špatné a v nedostatečném množství. Leeb, Fekete i já jsme vycházeli do okolí na lov, ale choroba nám bránila podniknout delší loveckou výpravu. Proto jsme nemohli ukořistit ani jediný kus zvěře v krajině, kde jí bylo hojnost. Lépe jsme pochodili s jedem, a tak přibyly do sbírek vzácný druh šakala a genetka. Pan Blockley ve své dobrotivosti nám prodal některé ze svých zakrslých koz a rozdělil se s námi o poslední nádobu pšenice (asi 9 kilogramů). Poněvadž mi bylo známo, že paní Coillardová má ve staničním skladišti uloženo 900 kilogramů pšenice i mnoho soli a doma v Šešeke že je zásobena množstvím léků, které jsme nutně potřebovali (chinin, natron, salicyl), zaslal jsem jí dopis s prosbou, aby nám laskavě část těchto předmětů vyměnila za slonovinu, poněvadž už nemáme žádnou sůl a moji nemocní lidé velice potřebují kousek chleba. Marně jsem však očekával odpověď na tento list a rovněž nadarmo jsem čekal na dovoz obilí od černochů. Rozhodl jsem se proto zůstavit v Lešumském údolí pouze Williho Beckera, Toma Meintjese a svoji choť, neboť pro tyto tři lidi a dva pastevce dobytka mohl Blockley dobře opatřit výživu, a s ostat­ními se odebrat do údolí řeky Čobe, vzdáleného jedenáct anglických mil (asi 15,5 kilometru), abychom v této krajině, oplývající hojností zvěře, lovili a v mašupijském městě Mambově nakoupili zásoby a obojí pak poslali do Lešumského údolí.

Cesta byla nadmíru obtížná, poněvadž všichni členové výpravy bez výjimky trpěli záchvaty zimnice. Železného vozu jsme nemohli vůbec užít, poněvadž u řeky Čobe se vyskytuje moucha tse­‑tse, mimoto pak cesta vede hustým lesem a my, zesláblí nemocí, jsme si nemohli razit novou dráhu. Najal jsem Masarvy za nosiče a to naštěstí ještě za žluté a levandulové modré perly, které u zambezijských černochů mají cenu ještě menší než blankytné, ba podařilo se nám později získat tyto muže (nosiče velmi dobré) za touž měnu pro další dopravu nakoupeného zboží od řeky Čobe do stanice v Lešumském údolí.

Dobrotivý Blockley, jemuž se již nyní nemohu za jeho služby odvděčit, neboť po mém odchodu z končin u řeky Zambezi podlehl bahenní zimnici, i když vzdoroval nezdravému podnebí po dlouhá léta, postaral se o mne také ještě jiným způsobem. Nedlouho před odjezdem nám byla ohlášena úřední návštěva místodržitele východní provincie mašupijské a pána v Mambově, Makumby. Tento náčelník, po šešeckém Marancianovi jistě nejlepší vládce ve východní polovině říše, mi přislíbil ještě dříve, než jsem mu odevzdal dary, všemožnou pomoc a pro­půjčil mi také právo k honbě na severním břehu Zambezi. Bohužel však jsme všichni byli nemocí tak zkrušeni, že jsme se nemohli vydat do oněch krajin. Snažili jsme se dospět jen do blízkého údolí řeky Čobe, abychom lovili tam a v čas potřeby se vydali nanejvýš ještě na ostrov Impaleru, ležící mezi deltovitým ústím řeky Čobe a řekou Zambezi.

Za tuto Makumbovu ochotu jsem byl zavázán díkem Blockleymu, ale ještě jsem mu ani řádně nepoděkoval a již nás překvapil opět jinou laskavostí. Dva nejlepší černí lovci, které Blockley před časem vyslal do lesů a které dobře znal, takže jim bez obav svěřil ručnice, se vrátili z několikanedělní lovecké cesty a Blockley mi je hned doporučil ke službě. Provázeli nás tedy do Čobského údolí.

Šest mil nad ústím řeky Čobe na skalnatém pahorku v údolí jsem rozbil svůj tábor. Pod hustými, ale nízkými stromy jsme zřídili přístřešek v podobě půlměsíce, chráněný proti dešti, a ohradu z větví a trávy. Před ohradou byl můj stan, vlastně moje pracovna. Od stanu přes kryté místo jsme napjali veliké nepromokavé plátno, čímž byla zřízena pracovna pro moje průvodce. Pod přístřeškem z trávy a větví byly pověšeny visuté rohože, které nám sloužily za lůžko nebo za nemocnici. K východu a severovýchodu na otevřené straně ležení stály na koncích a uprostřed travěné chýše pro naše černochy. Mezi těmito chatrčemi pak nacházelo se ohniště a v noci tu hořely ohně na ochranu proti divokým zvířatům.

Příštího dne, sotva jsme zřídili ležení, dostavilo se z ostrova Impalery několik Mašupiů s množstvím tykvicových nádob naplněných prosem a kukuřicí. Podařilo se mi zakoupit obilí velmi lacino a navíc za neoblíbené žluté perly.

Pozorování přírody mi bylo jedinou útěchou, jediným zotavením, neboť záchvaty zimnice nabyly po našem příchodu k řece Čobe u Buka­če, Špírala a Halušky povahy tyfové, takže v průběhu nemoci se neje­vil žádný obrat k lepšímu. Tím si také dlužno vysvětlit, že jsem mohl opouštět tábor pouze na kratičkou dobu a že Špírala a Halušku hned toho dne, co jsme přibyli do údolí, a Bukače čtvrtého dne po našem příchodu bylo nutné uložit do visutých rohoží, kdežto my ostatní jsme museli vzít zavděk lůžkem na tvrdé zemi. Když stran chininu, který jsem si chtěl vyměnit od misionáře v Šešeke, stále nedocházela žádná odpověď, donutil mne zhoršený stav průvodců vypravit posly do Panda­‑ma­‑Tenky, vzdálené 62 anglické míle, a požádat pana Westbeche o chinin. Netrvalo dlouho a u Špírala, den pak nato u Halušky se ob­jevily chorobné záchvaty mozku, bezvědomí a záchvaty choromyslnosti. Haluškův stav se zhoršil ještě víc, poněvadž často ve chvílích, kdy jsme jej nemohli opatrovat, vyskočil a snažil se utéci. To pak činil namnoze v noci, když jsme sami začali po dlouhém převalováni na lůžku a po častých záchvatech zimnice pomalu usínat. Chladné deště za pozdního léta nám působily mrazení a Špíral se neustále potil. Haluška a Bukač leželi v šatech, a proto se nemohli náhle nastudit, Špíral však nesnesl na těle žádný oděv, a ačkoli jsme mu jej bez ustání vždy zase oblékali, nalezli jsme jeho oděv hned na zemi a svlečeného Špírala ve visuté rohoži, kde jím lomcovala zimnice.

Pro ošetřování nemocných musili jsme od svých výletů nadobro upustit a já jsem se začal připravovat k návratu do Lešumského údolí, poněvadž se mi podařilo nakoupit potřebné zásoby obilí. Jenom pšenice na chléb se nám bohužel nedostávalo.

Leeb, Fekete a já jsme se vzdali všech nároků na užívání chininu. Dány tedy poslední zbytky třem nejtíže nemocným, takže po několika dnech nastalo patrné zlepšení, zejména u Bukače a Halušky, který brzo opět úplně nabyl vědomí. Špíral se zotavoval mnohem volněji, protože byl nepřetržitě nachlazený. Teprve den před odjezdem nastalo také u něho značné ulehčení, takže urazil celou cestu až do Lešumského údolí, aniž bylo třeba jej nést.

Po patnáctidenním pobytu u řeky Čobe jsme dorazili konečně dne 2. března opět do Lešumského údolí. Nikomu z nás neuškodila ona cesta takovou měrou jako mně. Jenom s největší bídou a za hrozného lijáku jsme došli konečně po šestihodinovém pochodu k mé chatrči, ale tam jsem hned klesl. Následkem staré srdeční choroby dostavily se nanovo záchvaty dušnosti, návaly krve k mozku a jeho překrvení se neustále stupňovaly, takže jsem zanedlouho již myslil, že mi nastává poslední hodinka. Myšlenky se mi neustále mátly, žádný prostředek mi neposkytoval úlevu, a zachvácen strašlivými obtížemi při dýchání, svíjel jsem se sem a tam na bídném loži na zemi, maje strach, že se v nejbližším okamžení následkem ochrnutí plic zadusím. Tu najednou projela mi hlavou myšlenka, kterou jsem ihned uvedl ve skutek. Vzpomněl jsem si na prostředek, který mi roku 1874 u řeky Marika za podobné situace znamenitě pomohl. Naznačil jsem své manželce, aby zavolala některé z našich lidí a nařídila jim mne posadit. Několik minut nato mi vytryskl z tepny na levé ruce proud krve a téměř okamžitě jsem pocítil ulehčení. Jenom několik uncí krve jsem pustil žilou, srdce bylo zbaveno značného tlaku, jeho prudký tlukot i obtíže při dýchání ustaly v patnácti minutách, kdežto tyfový záchvat trval ještě čtyřicet osm hodin. Po celý týden potom jsem byl stále velmi churav a ještě dnes mne trápí zimnice, ačkoli její první záchvaty mne postihly v té době. Trpěl jsem později ještě často zimnicí, a to záchvaty dosti těžkými, např. na území Mašukulumbů a za návratu po celou cestu až do Kapska, avšak strašlivé záchvaty dušnosti se už nedostavily nikdy. Ostatně nebylo mně nejhůře ze všech, neboť po návratu do Lešumského údolí se rychle zhoršil stav celé družiny. Všichni byli skoro nepřetržitě upoutáni na lůžko. První značné zlepšení se objevilo po sedmi dnech u mne, u Halušky, Toma Meintjese a malého černého Izáka, kdež­to zhoršení takřka beznadějné nastalo u Špírala. Zachvácen opět choromyslností, unikl jednou v noci svým ošetřovatelům. Byli právě tak nemocni a neměli dost síly, aby jej zadrželi. V největším lijáku válel se Špíral po zemi, aby se ochladil. Přitom pak nabyla nemalé váhy ještě jiná zlá okolnost. Zambezijští černoši ve své pověře, že každé onemocnění je způsobeno otrávením od nepřítele, štítili se nemocných Evropanů a nechtěli je v nemoci ošetřovat. I když se tu a tam nějaká výjimka vyskytne, přece mezi našimi sluhy nebyl ani jediný, jenž by byl tentokráte ochoten nám sloužit a pomáhat. Když tedy nebylo možno opatřit některého černocha k ošetřování nemocných, připadla tato úloha i po­dávání léků mé manželce a Leebovi.

Po pět měsíců řádila již mezi námi bahenní zimnice a moje manželka těšila se posud příznivému zdraví. Bylo by se nám tehdy špatně dařilo, kdyby nás její pomocná ruka neochraňovala. Avšak došlo konečně i na ni. Roznemohla se pátého dne po příchodu do Lešumského údolí. Za několik dní její tváře, jindy červené, zbledly a vpadly. Konečně také do jejího ústrojí vnikly miazmy a prudké mrazení svědčilo o tom, že se dostavila nemoc.

Také u ní nastalo nyní zhoršení s prudkými bolestmi v lýtkách, měli jsme tedy ještě více trápení a starostí. Stav Williho a Špíralův se očividně horšil. Z Panda­‑ma­‑Tenky se nám dostalo místo očekávaného chininu – měli jsme ujednáno, že nám v nouzi bude vrácen – odpovědi, že není žádný chinin v obchodě na prodej. Ze Šešeke nedocházely dosud žádné zprávy, i vypravil jsem tam posly znova. Špíralův stav se stal beznadějným, časté křeče v dolní čelisti nám bránily poskytnout mu potravu a škubající se rty nepřijaly poslední dávky chininu. Podával jsem mu často znamenitý lék Tinct. ferri sesquichlorati, a k našemu překvapení se zdárným výsledkem. Nezapomenu nikdy na onen okamžik, když Leeb jednoho dne vrazil do mé chatrče a překvapil mne slovy: „Pane doktore, Špíral již neumře, neboť právě nabyl vědomí!“ První srozumitelná slova byla: „Paní, paní, kousek chleba!“ Ovšem Špíralův stav se tohoto dne sice zlepšil, ale zlepšení nevzbuzovalo ve mně žádné naděje, neboť jsem věděl příliš dobře, že nemocný při vědomí nestrpí již na rozpáleném těle ochranné pokrývky jako předtím, když o sobě nevěděl, a prosil jsem své lidi, aby dávali na něho dobrý pozor. To se ovšem stalo, seč byly lidské síly. V noci však přepadly zimniční záchvaty Halušku, Bukače a Williho. Nemohli se hnout z místa. Leeb a Fekete přemoženi silnými záchvaty, které přestáli předešlé noci, usnuli. Špíral se pozdvihl, doplazil se ke vchodu dříve, než Willi vzbudil Leeba a Feketa, strhl rohož zastírající vchod a dostal se tak ven pod širé nebe. Fekete a Leeb jej sice přivedli brzo zpátky do chýše, avšak zimnice u něho pojednou přibývalo a k ránu se dostavilo nanovo bezvědomí, spojené s křečemi v dolních okončinách a v jedné ruce, kterým učinila konec teprve smrt. Špíral již nenabyl vědomí a klidně skonal.

Podruhé se objevil Leeb v mé chýši, ale nebyl již radostně vzrušen jako předešlého dne. Vzlykaje vpotácel se do nízkého domku. Nemohl ze sebe vypravit slovo a já sám jsem se ho netázal, čeho si přeje, neboť jsem to neštěstí již po několik dní předvídal. Ona odpolední hodina dne 23. března byla nejsmutnější chvílí, jakou jsme až do tohoto dne zažili, trudná hodina, ve které byl jeden druh vyrván z našeho středu. Josef Špíral zesnul. Nikdy nezapomenu na výjev, který se mi naskytl, když po chvíli podpírán svou ženou jsem vstoupil do chýše, v níž odpočíval nebožtík.

Zlaté slunce se vznášelo na západním obzoru, když jsme vstoupili do chýše. Rohož zastírající úzké dveře byla spuštěna, vnitřek byl osvětlován pouze úzkou a nízkou štěrbinou. Touto brankou pronikal ze zlaté nebeské koule do šera v chatrči dlouhý, červenofialový paprsek. V tma­vém koutě pod štěrbinou odpočívalo tělo ubohého, bledého přítele, vyhublé až k nepoznání. Kolem zesnulého klečeli se skloněnou hlavou tři muži, tři hrdinové, kteří se nezalekli žádného nebezpečenství, nyní však byli přemoženi bolestí nad smrtí milého přítele, s nímž věrně a svorně snášeli dobré i zlé. V chýši bylo ticho, ani jediné jejich slovo nebylo slyšet, jenom sepjaté ruce a slzy vyjadřovaly zřetelně, co pronikalo srdcem.

Nevydržel jsem již v chatrči. Jakási ostýchavost mne zdržovala i odpuzovala, abych podle své povinnosti mrtvolu prohlédl. Vypotácel jsem se ven, abych byl samoten.

Nazejtří časně zrána jsme začali připravovat pohřeb. Špíralovy vlast­ní pokrývky, ovinuty pevně lýkem, tvořily jeho rakev. Tělo zesnulého jsme uložili na krátký žebřík, a tak můj přítel spočinul na márách. Nedaleko, hned za ohradou pod krásnou citlivkou jsme mu vykopali hrob. Na márách, totiž na krátkém žebříku, odnášeli ostatní mrtvolu, ačkoli se jim nedostávalo sil. Já se svou manželkou, pan Blockley se svými lidmi, několik míšenců a černochů, kteří nesli zbraně, i naši psi – toť byl pohřební průvod. Beze zpěvu a bez hudby ubíral se po chrupajícím písku a orosené trávě k ševelícímu stromu. Již odpočívá tělo drahého druha v chladném hrobě, odkrytá hlava se sklání k prsům, rty se otvírají, aby pronesly pohřební řeč – ale ústa náčelníka výpravy pojednou umlkla, nemohou vypravit ani slovo. Avšak dál již nelze bolest utlumit. Slzy kanou po tváři, celé proudy slz se řinou a hlasitý vzlykot se ozývá kolem. Rozloučili jsme se střelnou ranou se zesnulým druhem a zarmouceni v srdci ubírali jsme se do svých chatrčí.

Příštího dne se dostavili poslové ze Šešeke oznamujíce, že můj dopis paní Coillardové se zdržel u misionáře v Mambově, a proto nedošla odpo­věď v pravý čas. Avšak z Panda­‑ma­‑Tenky se nám dostalo trochu chi­ninu, který jsem už po drahnou dobu toužebně očekával. Haluškův stav se lepšil vůčihledně, nebezpečí mizelo nejen u něho, nýbrž i u Williho Beckera a Bukače. Zato se však objevily u Leeba prudké příznaky, spojené s obtížemi při polykání.

Mezitím se vrátili sluhové vypravení na území Matoků na severovýchodě. Přihnali několik ovcí a koz, ačkoli jejich počet nebyl takový, jaký bychom si přáli.

Nežli jsme nastoupili pochod do Panda­‑ma­‑Tenky, došlo nás v Lešumském údolí ještě dosti rozmanitých zpráv, mimo jiné také rozkazy stran pronásledování Maranciana i usmrcení Lušuaniho, převozníka z Gazunguly, který se, jak již bylo řečeno, utekl k Westbechovi do Panda­‑ma­‑Tenky. Dále jsme se dověděli o ukrutnostech páchaných z rozkazu krále Luaniky ve středních a severních končinách země.

Ukrutný rozkaz týkající se Lušuaniho byl nám sotva oznámen, a již se dostavil zástup dvaceti Mašupiů, přicházejících, směrem od Gazunguly a směřujících zrychlenými pochody do Panda­‑ma­‑Tenky, aby se odsouzený nedověděl předem o jejich příchodu a nespasil se útěkem. Lušuani, stonaje na ránu způsobenou hadím uštknutím, nebyl by sice mohl uprchnout, ale velmi snadno by se mohl ukrýt v lesích.

Ubohý muž byl za nohy vyvlečen z chýše a na stezce do Lešumského údolí, stranou od cesty a na kilometr od Panda­‑ma­‑Tenky, byla provedena vražda. U baobabu, nám všem velmi dobře známého, shodili nosiči ubohého člověka na zem. Po delší poradě mu uvázali kolem spodní části těla a kolem krku provaz, vzpřímili jej (poněvadž nebyl s to, aby se udržel na nohou), a odvlekli k nedalekému stromu. Tam pak jej oběma provazy přivázali, a vetknuvše mu hlavu pevně mezi dvě rozeklané větve, ponechali ubožáka osudu.

Na Blockleyho otázku, proč ho nesprovodili ze světa, odvětili: „Což­pak ti není známo, že Lušuani byl přivolavačem deště? Jak bychom jen mohli takového muže zavraždit? Vždyť by se déšť nedostavil do našich krajin a naše obilí by neuzrálo!“

Obyvatelé v Panda­‑ma­‑Tence se domnívali, že Lušuani byl hozen do vody, avšak jeho vrahové se obávali utratit jej tímto způsobem, domnívajíce se, že krokodýli pomáhají přivolávači deště a že by jej zachránili. Teprve mrchožravé ptactvo ukázalo obyvatelům v Panda­‑ma­‑Tence cestu k místu, kde byl Lušuani popraven.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

12
Třetí pobyt v Panda-ma-Tence

Právě když jsme se chystali k odchodu z Lešumského údolí, zvěstovali nám lidé, kteří se vydali s pohlaváry do Baroce pozdravit krále Luaniku, že mi král dovolil cestovat dále na sever i najmout si potřebný počet nosičů. Bližších zpráv se mi mělo dostat po zvláštních poslech, jež ke mně zamýšlel Luanika vypravit. Návrat do Panda­‑ma­‑Tenky uspíšila ještě zpráva, že Osvald Söllner a Harry Meintjes, které jsem zůstavil jako stráž, onemocněli nanovo těžce malárií. Dne 29. března jsme opustili Lešumské údolí, ale protože jsme se musili ubírat po bídné cestě, deštěm rozměklé, dostali jsme se do Panda­‑ma­‑Tenky teprve 3. dubna. Tam nás nečekalo nic radostného. Osvalda Söllnera a Harryho Meintjese jsem zastihl v těžkých starostech pro naši dlouhou nepřítomnost. Oba byli dost těžce nemocni, neboť Söllner trpěl otokem jater, Harry pak byl stálým mrazením tak utýrán, že jsem jeho stav shledal nejvýš nebezpečným. Přišel jsem právě ještě včas; i tentokrát pomáhaly znamenitě dávky chininu, třebas byly dosti malé, takže nemocný již sedm dní potom byl s to, aby opět řídil železný vůz na cestě ke Klamakleňanským pramenům. K této cestě mě donutily okolnosti, poněvadž předměty tam zůstavené musily být dopraveny do Panda­‑ma­‑Tenky, odkud jsem před svým odchodem za řeku Zambezi chtěl vypravit dva nákladní vozy se sbírkami do Kapského Města. Kdyby byl pan Westbech doma, mohl jsem si uspořit tuto cestu, která mne stála nejlepšího tahouna, moje lidi hrozně utrmácela a železný vůz, který byl příliš mnoho naložen, poničila tak, že skoro nebyl k potřebě. Pan Westbech by dal jednoduše dopravit potřebné věci svými lidmi do Panda­‑ma­‑Tenky a my bychom mohli o plné tři neděle dříve překročit řeku Zambezi. Avšak takovým zkouškám trpělivosti se musí mnohokrát podrobit každý cestovatel po Africe. Po návratu potvrdili průvodci smutnou zprávu, že náš věrný sluha Plati dokonal svůj život, podlehnuv malárii.

Harry Meintjes jevil pojednou velmi málo chuti obeznámit se s kra­jinami severně od řeky Zambezi. Najal jsem ho sice na celou cestu, ale velké útrapy a okolnosti, že jsem vzhledem k rychlému úbytku předmětů určených k výměně nemohl neustále strojit skvělou tabuli po způsobu bohatých anglických lovců, dále smrt tří druhů ho přiměla k tomu, že se rozhodl raději vrátit se na jih.

Moje vlastní cesta v krajinách, kde užívají k výměně místo peněz výhradně jen předměty, počínala na severním břehu řeky Zambezi. Jen své vlastní spořivosti na africkém jihu jsem vděčil za to, že mi po přechodu přes Zambezi zbývalo ještě dost zboží na šestnáctiměsíční cestu mezi kmeny na severním břehu Zambezi. Ačkoli jsem Harryho Meintjese najal do své služby na celou dobu výpravy a nebyl jsem povinen za-platit mu mzdu, učinil jsem tak přece, právě jako u afrických sluhů v Linokaně.

Mezitímco Harry Meintjes a Bukač prodlévali ještě v Klama­kle­ňan­ském lese, konali jsme přípravy jednak k cestě na sever za řeku Zambezi, jednak k dopravě obou nákladních vozů na jih. Sbírky byly srovnány, zabaleny a všechny předměty, kterým by snad mohla uškodit vlhkost, byly uloženy do vyletovaných beden a potom zapečetěny.

Velení nad karavanou ubírající se k jihu jsem odevzdal Tomu Mein­tjesovi. Dal jsem mu doporučovací listy a vypsal jsem mu zevrubně, jak si má počínat na jednotlivých místech, jimiž se bude ubírat na zpáteční cestě. Současně jsem zaslal listy po vozkovi pana Coillarda, který se ubíral s prázdným vozem do Pretorie, hlavního zavaalského města, pro zboží, a cestoval tedy mnohem rychleji. Tak mohl osoby, u kterých se měl Tom Meintjes zastavit, již napřed zpravit o příchodu mé karavany i o mých požadavcích, aby se podle toho mohly předem zařídit. Aby Tom Meintjes nic neopominul a aby se potom nevymlouval, že moje pokyny neznal, svolal jsem celou svou družinu i Harryho Meintjese, který se vracel na jih zároveň s Tomem, a přečetl jsem jim všechna pravidla i nařízení daná na cestu. Tom Meintjes prohlásil, že je ochoten všechno podle mých pokynů provést. Nejdůležitější z oněch nařízení se týkalo prodeje vozů. Poněvadž oba vozy mají na jihu cenu mnohem nižší než v Šošongu, poručil jsem, aby jeden vůz byl prodán v Šošongu za 120 liber šterlinků, což je cena v oněch krajinách velmi nízká, a druhý panu Jensenovi v Linokaně za 70 liber šterlinků buď v ho­tovosti, nebo v dobytku. Jak jsem se později dověděl, přihlásilo se na uvedenou cenu hned mnoho kupců na oba vozy, ale Tom Meintjes proti mému výslovnému rozkazu je neprodal. Ze Šošongu až do Linokany měl Tom Meintjes najmout vůz za obvyklou cenu 10 liber šterlinků, z Linokany pak až do Kimberley (nejbližší železniční stanice) měl použít dvou najatých vozů, každý za touž cenu jako za první. Doufal jsem, že tímto způsobem dosáhnu rychlého a laciného cestování, pobádán také tím, že Tom i Harry byli ještě churaví. Myslil jsem také na to, aby se oba dostali co nejdříve do zdravých krajin dál na jihu. Moji tahouni se měli dostat na jih ve stavu celkem dobrém, aby mohli být prodáni za slušnou cenu. Ustanovil jsem proto, aby postupovali s vozem v kratších pochodech pouze do Linokany, odtud pak až do Kimberley aby byli hnáni zcela volně, potom nějaký čas ponecháni na dobré pastvě u pří­tele Combrinka poblíž řeky Vaalu, a konečně v příhodnou dobu dopraveni na trh do Kimberley.

Všechny věci, které jsme nutně nepotřebovali pro cestu na sever od řeky Zambezi, množství léků v jižní Africe velmi cenných, ale zřídkakdy užívaných, dále zbraně, šatstvo, hojnost výborné obuvi jsem rozkázal příležitostně rozprodat. O kupce nebyla nouze, poněvadž již za naší cesty k severu si lidé předem leccos zamlouvali. Abych ulehčil vozům a poněkud zmírnil námahu vůdcům karavany, odevzdal jsem ještě šošonžskému obchodníkovi se slonovinou panu Fryovi některé bedny a zaplatil jsem mu za jejich přepravu přes 20 liber šterlinků. Nepatrné množství chininu, které nám ještě zbývalo, mne donutilo, abych také Halušku, který z našich bílých průvodců byl nejtíže nemocen, poslal na jih a potom do otčiny. Nechtěl jsem, aby mi ještě jednoho z průvodců u řeky Zambezi sklátila malárie. Poněvadž byl s našimi pracemi celkem dobře obeznámen, ustanovil jsem ho dozorcem nad sbírkami, které jsem posílal do vlasti. Jeho služné a výdaje na zpáteční cestu, mzdu pro Harryho i platy rev. Jensenovi a panu Poppovi měl vyplatit Tom Meintjes z výnosu za vozy, dobytek i ostatní věci, které mu byly odevzdány. Kdyby byly při prodeji strženy nejnižší ceny, musilo po zaplacení všech dlužných částek zbýt ještě aspoň 1200 zlatých. Nakázal jsem je uložit u přítele Poppa, aby nám mohly být zaslány, až bychom pronikli buď na východní, nebo západní africké pobřeží.

Tento obnos jsem rozmnožil ještě pěti sty librami slonoviny, které jsem obdržel od Westbeche za svůj železný ponton a jiné věci, které jsem nakonec musil prodat. Z výtěžku za slonovou kost, kterou jsem poručil prodat v Kapském Městě, jsem hodlal zaplatit dopravu sbírek poslaných do vlasti. K prodeji pontonu jsem byl doslova donucen, poněvadž moji budoucí nosiči, Mašupiové a Matokové, rozhodně prohlásili, že na úzkých stezkách v hustém lese za žádnou cenu železný člun neponesou. Rozloučili jsme se tedy velmi neradi s člunem, který setník pan Glass v c. k. zákopnickém skladišti v Klosterneuburce pokřtil mým jménem. Tento vzácný dar, zhotovený v dílnách c. k. zákopnického skladiště, nám konal rozmanité a v každém ohledu znamenité služby. Na cestě nám sloužil jeho železný trojdílný vnitřek za vhodné skladiště střeliva a rozmanitých jiných předmětů podobného druhu, které jen s obtížemi bylo možné uložit na ostatních vozech. Kromě toho se znamenitě hodil za skladiště masa z poraženého dobytka i zvěře ulovené na pochodu, poněvadž by se kusy rozvěšené na ostatních vozech odřely a mimoto by i moje věci potřísnily krví. U řeky Limpopa jsme po něm přešli přes řeku a podnikali jsme na něm výlety po řece vzhůru i dolů a v Panda­‑ma­‑Tence jsme do něho ukládali preparované ptačí kožky a hmyz, dokud ještě úplně nevyschly. Avšak největší služby nám prokázal při přechodu přes řeku Zambezi a po návratu z cesty na sever od Zambezi, když jsme si téměř jen na severním břehu té řeky mohli opatřovat potraviny. Nakonec mi pomohl tento ponton, když jsem ho prodal. Za stržený peníz jsem mohl dobře zapravit dopravní útraty za 27 vel­kých beden se sbírkami, poslaných na jih.

Zdravotní stav mých lidí byl velmi kolísavý. Hned po našem příchodu do Panda­‑ma­‑Tenky nastal u Leeba, jehož stav se již v Lešumském údolí značně zhoršil mázdřivkou, obrat tak povážlivý, že se ubohý průvodce vznášel mezi životem a smrtí a já sám jsem se vzdal vší naděje v jeho uzdravení. Po návratu od Klamakleňanských pramenů se zhoršil stav Bukačův, ale již po několika dnech nastal zase obrat k lepšímu, a též Leebova nemoc se rychle mírnila, zato u Halušky se objevily příznaky znetvoření jater a po nich bohužel se brzo dostavily všeobecné zjevy vodnatelnosti, jež mne naplňovaly vážnými obavami. V tu dobu nás velmi příjemně překvapil list rev. Coillarda, který se právě navrátil z Baroce od krále Luaniky do Šešeke. Z doslechu jsem se dozvěděl velmi mnoho o tomto energickém muži, obdivoval jsem se jeho neúmorné vytrvalosti a těšil jsem se srdečně, že se s ním také osobně seznámím. Pan Coillard v dopise omlouval dřívější neochotu své manželky, která nám nedlouho předtím odepřela prodat pšenici a sůl, nyní však poslala darem 25 kilogramů pšenice. Pokládal jsem za svou povinnost, maje na paměti dřívější zamítnutí naší žádosti, dát v náhradu za tento dar jiné potřebné předměty, jež měly stejnou cenu.

Za našeho pobytu v Lešumském údolí vrátil se statečný lovec slonů August ze Šošongu, kam doprovázel jako vozataj P. Boomse. K veli­kému podivení nás všech objevil se v průvodu své manželky, která mu utekla a usadila se v Šošongu. Oba byli nyní v nejlepší shodě. Provázeni pouze několika nosiči potravin, urazili ohromnou vzdálenost mezi Šošongem a Panda­‑ma­‑Tenkou pěšky. Na cestě strávili něco přes čtrnáct dní.

Od východu se nám donesla zvěst, že Matabelové vedeni několika náčelníky, sídlícími na protějším břehu Zambezi, přešli východně od řeky Kafve na severní břeh řeky Zambezi, vyplenili tam ohněm i me­čem dvě knížectví a zahubili jejich vladaře. Maruce, lid jinak pyšný a pa­novačný, nelze víc poděsit, než rozšíří‑li někdo zprávu, že se blíží „impi“, zástup Matabelů. Když Marancian uprchl a stíhající zástup ho nemohl dohonit, objevila se několikrát poplašná zvěst, že se Marancian uchýlil k matabelskému králi La Benguolovi. Král ho prý velmi laskavě přijal a poskytl mu hned sbor bojovníků, aby s ním podnikl, cokoli mu libo. Slyše takové zprávy, usmál jsem se jim pouze, ale nedocházel jsem nikde víry. Dnes je však zjevné, že moje mínění bylo úplně správné. Jak by mohl Marancian srovnat se svým svědomím, aby hledal útočiště u úhlavních nepřátel svého kmene? Tím by nedocílil ničeho a nadto by byla navždy veta po jeho vážnosti v říši Maruců. Vyptal jsem se Ma­kumby na schopnost jeho nosičů a poradil jsem se mimoto ještě s Blockleym. Pak jsem se dal do připravování balíků pro ně. Váha těchto balíků nesměla dosahovat 30 kilogramů. Jejich tvar se řídil podle předmětů, jež obsahovaly. Byl to buď balík metr dlouhý (4 kusy kartounu), nebo pytel naplněný šatstvem, nebo dvě bedničky s náboji, visící po obou koncích nosidla. Předměty, které jsme potřebovali pro nejbližší dobu na cestu územím Matoků, byly označeny zvláštním znamením, a rovněž tak zboží určené pro divoké kmeny mašukulumbské a domorodce u jezera Tanganjiky. Nejcennější předměty byly zašity do dvojitých pytlů. Sem náležely nejpěknější pokrývky, pestré koberce, velké vorarlberské loktuše a Schmidtovy vyšívané vlněné šátky, velké, pestré skleněné perly, pravé fezy, Reifovy klenotnické výrobky a zná­mé pforzheimské divadelní ozdůbky. Mimoto pečlivě uloženo několik exemplářů koránu, který má zejména mezi mohamedánskými kmeny vysokou cenu a v nouzi se stává i ochráncem života.

Veškeré předměty byly srovnány v 90 balících a měly i s nástroji dosud cenu 20 000 zlatých. Za dary pro náčelníky ustanoveny byly šatstvo, pokrývky, bodáky, klobouky, velké skvostné koberce, pestrobarevné ženské šatstvo, prádlo, hudební nástroje, velké ozdobné kusy, skleněné nádoby atd.

Dříve než začnu líčit své další příhody na cestě, pokládám za nezbytné zmínit se o obchodních zvycích, které panují na středním toku řeky Zambezi.

Cestovatel po Evropě, který s dobře naplněnou tobolkou opouští domov, a sahaje do ní tu hlouběji, tu méně hluboko, opatří si vše, čehokoli si srdce žádá, a přemáhá tak snadno všechny obtíže, dovede si sotva při neobyčejném pohodlí, jaké má, správně představit způsob a prostředky, kterými si badatel v nevzdělaných končinách černé pevniny musí vykupovat každý krok a každou potřebu k živobytí.

Jestliže se v příštích letech vystěhovalecký proud směřující do těchto krajin vzmůže, pochopí také Afričané u řeky Zambezi cenu peněz, a snad mnohem rychleji, než bude milé těm, kteří se jednou budou zabývat zkoumáním přírodního bohatství v krajinách na středním toku Zambezi a těžit z něho pro vývoz.

V době mého pobytu byly peníze zambezijským černochům ještě pojmem mytickým. Jednoho úspěchu, který však cestovatelům není hrubě po chuti, již civilizace v tamějších končinách dosáhla: zambezijští černoši dovedou totiž znamenitě už nyní ustanovovat ceny důkladně vysoké a požadují za své služby a plodiny od každého cestovatele, který s bídou a nebezpečenstvím pronikl do jejich země, více zboží na výměnu, než dostali od jeho předchůdce. Ale tato věc by nebyla konečně nejhorší, kdyby také vkus Afričanů nepodléhal velemocné a proměnli­vé módě.

Aniž bych co tušil, byla tak zavedena na rozdíl od mého posledního pobytu u řeky Zambezi nová „měna“. Mezitím se staly oblíbeným před­mětem na výměnu ručnice a střelivo, nejpovážlivější civilizační prostředek, jaký jen je možné vložit Afričanům do rukou. Jeho neblahé účinky jsou již doloženy velmi smutnými příklady, např. neslýchaným vražděním a krveproléváním za poslední války basutské, které dlužno přičítat pouze palným zbraním, a nikoli snad bojovému zápalu černochů. Od té doby, co se domorodci seznámili s prachem, neodvažují se jako dříve útočit ozbrojeni jen oštěpem na obrovské obyvatele pralesů a rákosinatých bažin, na hrocha a slona. Za olovo a prach prodají všechno. Za ručnici, půl kilogramu prachu, dva kilogramy olova a sto zápalek zjedná si Evropan černocha na dvě léta do služby. Ručnice jsou dosud jediným darem, jejž s bezpečnou nadějí na zdárný výsledek můžeme nabídnout černým panovníkům, a mimoto snad ještě koně, kteří již přestáli zdejší endemický zánět plic, a jsou proto před novým onemocněním chráněni. Tyto dvě věci mají cenu zlata, kdežto kartoun, měděný a mosazný drát, barevné skleněné perly, vlněné pokrývky a pestré soukenné šatstvo mají ve směnném obchodu týž význam jako naše stříbrné peníze. Nemohu zde pominout jeden předmět ve směnném obchodě obvyklý, který bývá podle vhodné doby nebo podle své kvality ceněn někdy jako zlato, jindy jako stříbro – dvouletí až osmnáctiletí chlapci. O tomto hnusném obyčeji by se daly snést příklady, nad nimiž by se vlasy ježily.

Mně samému byli velmi zhusta, zejména na území poříčních kmenů, nabízeni chlapci na prodej. Když se prodavači dostalo odmítavé odpovědi, počal naříkat na starosti a nesnáze, jaké mu působí ono dítě; prý je mu jen na obtíž, a nepodaří‑li se mu, aby je prodal, bude nucen je zaškrtit nebo zabít kyjem. Tento nářek je ovšem jen úskok a lež, neboť kdykoli jsem takovému prodavači učinil nabídku, že dítko přijmu zadarmo do ošetřování, nechtěl o tom ani slyšet – a ubohý onen tvor byl mu nadále opět tím, zač od něho až do té doby byl pokládán, totiž politováníhodným soumarem.

Když Matokové od Viktoriiných vodopádů přinášejí na prodej obilí do Panda­‑ma­‑Tenky, vidíme v každém jejich zástupu mnoho takových chlapců, které nikdo nekoupil. Jsou to ubohé, zakrnělé postavy s hlavou odřenou a znetvořenou, svislými rameny a dlouhýma vyschlýma ru­kama, na nichž zůstavila zcela zřetelně stopy břemena, jaká ti nebožáci již po drahná léta musí nosit. Je‑li chlapec zdravý a v těle dosti silný, žádají za něho dvě ručnice se střelivem. Ručnice, které se ve zdejším směnném obchodě prodávají, jsou výhradně předovky, muškety, staré vojenské pušky a laciné ručnice k lovu slonů. Z levných loveckých ručnic střílejí koule až osmilotové. Po ručnicích jsou nejoblíbenějším směn­ným předmětem vlněné pokrývky. Taková pokrývka má cenu čtyř koz nebo dvou ovcí a dává se najatému člověku za čtyřměsíční službu. Měsíční služba se odměňuje dvěma metry kartounu. Za čtyři pídě mosazného drátu možno si opatřit zdejší zakrslou kozu, roztomilé zvířátko, které je nejmenší ze všech koz na celé zeměkouli a jemuž snad v budoucnosti je souzeno, aby sloužilo dětem jako živá hračka.

Nejobvyklejším zbožím obchodu v malém je kartoun, pestrý i jedno­ba­revný. Dvoumetrový kus této látky, který muži v těchto krajinách nosí jako zástěru, nazývá se siciba; obdržíme za něj 20–30 kilogramů kukuřice nebo 20–25 litrů hustého, špinavě hnědého piva, které se vyrábí z jistého druhu prosa, zvaného mabele.

Měděné peníze zastupuje velká pestrá skleněná perla, známá jménem sifaga, avšak podle módy a chuti černochů je buď v oblibě, nebo je skoro bez ceny. Lesk sifagy otvírá zamilovanému černošskému jinochovi srdce vyvolené dívky. Co našim mladým dámám značí šíp Amorův, to značí sifaga krasavicím v poříčí Zambezi. Podle vkusu mění se často tvar a barva těchto perel a zdejší ženy se jimi zdobí nejrozmanitějším způsobem, mnohdy až podivuhodným.

Dalším zbožím ve směnném obchodě jsou jednoduché nože kapesní a nože námořnické, nůžky, jehly a nitě, bubínky, foukací harmoniky, řetízky ze železného a mosazného drátu, plechové číše, hrubé mýdlo, kožené váčky, brašna na střelivo, mimoto pak ještě sůl, káva, cukr, sirky a prázdné nábojové obaly.

Chtěl jsem na této výpravě pokusit se o zavedení nové módy mezi černými kráskami, a proto jsem přivezl s sebou asi 800 pestrých suknic, v něž jsem skládal veliké naděje. Avšak nepořídil jsem. Nezbývalo mi tedy než rozstříhat šatstvo na zástěry pro muže. Ostatně nezdar tohoto pokusu byl mi jen k velikému prospěchu, neboť tímto způsobem jsem ztrojnásobil počet svých předmětů určených k výměně a uhra­zoval jsem po celé týdny veškeré své výlohy rozstříhanými suknicemi.

Za mého druhého pobytu byl nejen dovoz, ale i vývoz proti dřívějším dobám na mizině. Pro cizí obchodníky, kteří dováželi své zboží do říše Maruců, byla zkázonosnou okolnost, že zároveň s králem Luanikou, když ho Mattau vypudil, uprchlo také několik náčelníků až do Šošongu, kde byli laskavě přijati králem Khamou. Zde se však seznámili s ob­chodními poměry a po návratu domů zavedli i tam šošonžské ceny. Černoši v poříčí Zambezi se domnívali, že jim bylo vše předražováno, a ne­chtěli za evropské zboží dát víc, než se platí v Šošongu. A týž do­mo­rodec, který za odměnu dvou metrů kartounu nese těžké břímě 70–100 ki­lometrů, nemůže nebo nechce pochopit, že obtížná doprava na voze, která vyžaduje 36 dní, nutně musí zboží zdražit.

Poněvadž pan Westbech právě posílal své vozy do Lešumského údolí, užil jsem té příležitosti a vypravil jsem napřed polovinu svých zavazadel určených pro cestu na severním břehu Zambezi pod dozorem Osvalda Söllnera do Lešumského údolí. Osvald Söllner byl původně ustanoven k tomu, aby se odebral se sbírkami do vlasti, ale když se jeho stav podstatně zlepšil, uložil jsem tento úkol Haluškovi, poněvadž se u něho za příznaků vodnatelnosti objevilo znetvoření ledvin, takže na úplné jeho pozdravení nebylo naděje, pokud by v těchto krajinách prodléval. Ignác Leeb přestál konečně mázdřivku, a jak se nemoc ztrácela, přibývalo mu sil. Fekete se cítil úplně zdráv a také Bukačovi se ulehčilo tak dalece, že se ujal své kovářské práce na železném voze. Avšak jakmile nastávalo zimní počasí, zhoršil se jako obyčejně velice stav přítele Westbeche a stíhaly jej tak silné záchvaty zimnice, že za nedlouhého trvání nemoci (několik neděl) vznášel se několikrát mezi životem a smrtí. Avšak i ve své nemoci mi prokázal s velikou ochotou přátelskou službu nedbaje na mnohá osočování, která mu jeho rádce a náš úhlavní nepřítel pan Wa… neustále našeptával.

Nabídl mi, abych také svá ostatní zavazadla dal jeho potahem dopravit do Lešumského údolí, takže jsem mohl své vozy odeslat z Panda­‑ma­‑Tenky ještě před svým odchodem. Jeho návrh jsem přijal s nej­upřímnějším díkem a daroval jsem mu za to svůj železný vůz. Block­leymu jsem svěřil úkol, aby přijal moje věci, uložil je na bezpečné místo a potom se dostavil s vozem do Panda­‑ma­‑Tenky.

Všeobecné zlepšení našeho zdravotního stavu pozvedlo i naši náladu. Průvodci ustanovení ke zpáteční cestě na jih se horlivě zabývali přípravnými pracemi a také my, zamýšlejíce nastoupit svou cestu na sever od řeky Zambezi koncem května, užívali jsme nyní každé vhodné hodinky, abychom se k tomuto důležitému podniku co nejlépe připravili.

Tím hroznější tedy byla rána, která nás náhle postihla, poněvadž se na nás přivalila zcela neočekávaně. Dne 8. května časně zrána ohlásil mi Karel Bukač, že cítí v celém těle jakousi zvláštní slabost. „Nuže nechte tedy práce, já s Haluškou a s Feketem již železný vůz doděláme, a vyhledejte si nějakou lehčí práci nebo si sedněte do jizby s pre­paráty.“ Za chvíli nato jsem odešel za ním, abych se na něho podíval, a poněvadž mi byl hned nápadný jeho vyděšený pohled, otázal jsem se ho, zda by si nechtěl lehnout. „Nikoli, pane doktore, mně je tak…“ Avšak nemohl již dokončit větu a slůvko „zle“ uvázlo mu na rtech. Náhle mu však zkřivila obličej křeč, a dříve než jsem ubohého Bukače mohl zachytit, klesl s pronikavým výkřikem k zemi. Jakmile jsem ho zdvihl a chtěl usadit do lenošky, kterou nám daroval P. Booms, propukl u ně­ho záchvat padoucnice tak prudký, že jsem se s podobným za celé své lékařské činnosti nikdy předtím nesetkal. A tento záchvat se změnil po čtvrthodinovém spánku v zuřivost, která trvala několik hodin a ne­mocného úplně vysílila.

Jenom Fekete, Tom Meintjes, Haluška a já jsme byli schopni držet nemocného, ale také naše síly byly nemocí tak zeslabeny, že jsme musili vynaložit veškeré úsilí, abychom zuřícího Karla, jenž neustále řval, udrželi aspoň v lenošce. Haluška nám mezitím klesl k zemi, brzy po něm Tom Meintjes, a tu ovšem já a Fekete jsme nemohli odolat roznícené síle umírajícího Bukače. Na můj pokyn začala moje manželka se dvěma černochy ve výklenku, kde dříve stával oltář v kapli, chystat lůžko, na které jsme ubohého druha donesli, ačkoliv se velice vzpíral. Pojednou vyskočil a odhodil nás stranou, i nezbylo nám než svázat mu ruce a nohy ručníky. Dávali jsme mu stále studené obklady na hlavu i na šíji a hořčičné náplasti na nohy, takže nemoc poněkud polevila. Avšak po tomto strašlivém záchvatu zuřivosti se nemocný natolik vysílil, že mu přestávala chvílemi bít tepna. Obával jsem se, že mi ubohý druh každým okamžikem zemře před očima. Nedlouho předtím nám přinesl šošonžský obchodník se slonovinou pan Tom Fry po drahné době opět listy z vlasti. Mezi nimi byl také dopis pro Karla se smutnou zprávou, že jeho otec, který pracoval jako pilný a zasloužilý dělník přes padesát let v jednom závodě, zemřel v chudobinci.

Karel se asi neustále zabýval touto smutnou zvěstí, neboť – pokud v záchvatu mohl mluvit – nesla se daleko do širé, volné pustiny jeho slova: „Otče, otče, již jdu. Otče, otče, vím dobře, ty jsi v nebi, já přicházím také, otče, otče!“ – Kvečeru vzrůstaly křeče v záchvaty zuřivosti a jenom s obtížemi jsme vpravili do nemocného léky a polévku. Po celou noc jsme bděli u jeho lůžka, k ránu se zlepšil jeho stav tak dalece, že na nějakou dobu usnul, a po půlnoci jsme mu odňali ručníky. Avšak jeho smysly zůstaly zatemněné, v rukou a nohou se objevily křeče, potom následovalo kóma a pozdě odpoledne vypustil Karel Bukač duši, nenabyv již vědomí.

Těžké onemocnění zesnulého, které přišlo tak náhle, a jeho smrt, provázená strašlivými příznaky, nás všechny dojala natolik, že jsme se cítili slabými jako děti, sami beztoho zimnicí dost zkrušeni. Jako pomocník při vědeckých pracích zaujímal Bukač hned nejbližší místo po Leebovi. Byl velmi schopným stahovačem ptačích kožek a záhy se obeznámil s ptactvem jihoafrického vnitrozemí tak důkladně, že jsem ho právě tak jako Leeba mohl zcela směle vyslat na lov ptáků po okolí Panda­‑ma­‑Tenky. Poznal hned všechny druhy, které buď nebyly v našich sbírkách zastoupeny, nebo jen v nečetných exemplářích, a při­nášel ze svých vycházek vždycky jen věci, které se nám znamenitě hodily. Většinu rodů i jednotlivé druhy označoval pouze pojmenováním latinským. Mimoto se zajímal také o malé šelmy a vypomáhal zejména při preparování lebek savců. Na pochodu nosil pravidelně pouzdro s chronometry a obstarávání těchto hodin patřilo k jeho denním povinnostem. Bukač pocházel z Vídně, byl náhradním záložníkem, a když zemřel, bylo mu teprve osmadvacet let. Osvědčil se jako umělecký zámečník, kovář, puškař a klempíř. Na lovu dovedl dost dobře zacházet s brokovnicí, ale velmi nerad se chápal karabiny, poněvadž s ní neměl pražádné štěstí.

Karel, tak jsme mu říkali, byl první z naší družiny, jenž po příchodu do úvodí řeky Zambezi onemocněl bahenní zimnicí. Stalo se to na sklonku našeho pobytu u Viktoriiných vodopádů. Poněvadž se Karel Bukač mnohem méně vzdaloval z tábora – neboť zimničné záchvaty mu nedopřávaly pokoje a množství rozmanitých prací spočívalo takřka pouze na jeho bedrech – uvykli jsme si všichni na něho tak, že jsme zpočátku nemohli uvěřit, že už není mezi námi. Stávalo se velmi často po Karlově pohřbu, že tu a tam se někdo z nás zapomněl a zavolal na Bukače nebo mluvil o něm, jako by byl mezi námi. Pan Westbech dovolil, aby byl Karel pochován na hřbitově v Panda­‑ma­‑Tence pod mapaniovými stromy a mezi palmovým křovím. Více než polovina návštěvníků Panda­‑ma­‑Tenky, kteří v tomto kraji prodlévali celé léto, odpočívá zde nebo na cestě do Šošongu v chladném hrobě. Byl to právě Karel Bukač, který za našeho příchodu do Panda­‑ma­‑Tenky ukázal na palmové křoviny – nevěda ovšem, k čemu to místo je určeno – a zvolal: „Jak krásný a příjemný byl by tu odpočinek po vezdejších útrapách!“ Po Karlově smrti následovaly smutné dny, a hledali jsme proto útěchu v práci.

Moje vědecké práce byly ukončeny. Poznámky jsem uschoval do zaletované krabice, kterou jsem vložil do jedné bedny určené pro Evropu. Lituji pouze, že jsem tehdy neodeslal do Evropy všechny deníky a pro cestu severně od řeky Zambezi nezaložil si nové. Tak bych se uvaroval veliké ztráty a ušetřil si velký žal.

Den 24. května byl ustanoven pro odjezd našich průvodců, kteří se s vozy a bednami ubírali na jih a do Evropy. Na vozech určených pro onu cestu byly dokonány poslední opravy. Tahouni se značně zotavili a zdálo se tedy, že cesta bude úspěšná. Haluška byl jmenován dozorcem nad sbírkami posílanými do vlasti a dal jsem mu podobný návod jako Meintjesovi. Aby pak své povinnosti pokud možno přesně plnil, vykládal jsem mu znovu, jak se má v nemoci ošetřovat, jak dohlížet na sbírky, jak s tím nebo oním na zpáteční cestě zacházet a jaké zprávy má vyřídit panu Jensenovi v Linokaně, panu Poppovi v Kapském Městě a našim přátelům a známým ve vlasti. Odeslal jsem tentokrát na obou obrovských vozech do Evropy pětadvacet beden: šest beden koží savců k vycpávání, dvě bedny ptačích kožek k vycpávání, pět beden anatomi­ckých preparátů, ponejvíce lebek savců, jednu bednu s plazy a rybami, uloženými v lihu, jednu s rostlinami, herbářem a semeny, dvě s plody a ukázkami dřev a jednu bednu s nerosty. Zbytek byl naplněn většinou průmyslovými výrobky Afričanů, zejména jedna bedna byla plná asagajů a jiná obsahovala vesměs válečné sekery kmenů usedlých v poříčí řeky Zambezi i dále na severu.

Touto zásilkou dostoupil počet beden odeslaných do vlasti čísla 86, avšak bohužel některé z nich se teprve po dlouhém a dlouhém bloudění konečně přece k veliké mé radosti dostaly na místo určení.

Podle zpráv, které jsem obdržel v zambezijském poříčí od pana Frye, nedošly do Evropy bedny, které jsem poslal po panu Combrinkovi a panu Attwellovi (z Gestopftefonteinu), a nebylo po nich ani slechu, ačkoli je oba zmínění přátelé zcela určitě dopravili do Kimberley. Uložil jsem tedy Haluškovi, aby pátral po ztracených bednách. Kdyby se mu však zdravotní stav zhoršil, nařídil jsem, aby se raději déle pozdržel v Kapském Městě, kam byly odeslány bedny, až by zásilku buď nalezl, nebo vypátral, kam se vlastně poděla. Na těchto bednách mi velice záleželo, protože obsahovaly nejcennější sbírku národopisně­‑archeo­logickou, totiž křovácké rytiny získané u Gestopftefonteinu, a mimoto četnou sbírku ornitologickou.

Ze živých zvířat jsme poslali na jih svůj veškerý tažný dobytek a jejich strážce jménem Fylaxa, velmi dobrého psa, jehož nám daroval misionář pan Schulenburg. Tři koně, kteří nám až k řece Zambezi konali velmi dobré služby a také zde se velmi dobře osvědčili, prodal jsem panu Westbechovi za 600 zlatých, ale poněvadž brzo po prodeji zhynuli vesměs na známý endemický zánět plic, který zuří v krajinách od řeky Oraňské až daleko na sever za řeku Zambezi pravidelně od února do června, snížil jsem svůj požadavek na polovinu smluvené ceny.

Malá muna madagaskarská, jménem Tomi, kterou jsme zakoupili v Kapském Městě a která nás po celé cestě obveselovala, provázejíc nás zcela svobodně, že nebylo ji třeba uvazovat, zahynula k velikému žalu mé manželky za našeho pobytu v Panda­‑ma­‑Tence. Tomi i Pit byli obdařeni takřka lidským rozumem.

Oba bamangvatští průvodci January a Butisa, které jsme obdrželi od krále Khamy, se vrátili jako vozatajové s vozy opět do Šošongu, kde každému podle úmluvy s králem Khamou měla být odevzdána Snyderova zadovka s 200 náboji. January by byl pro mne neocenitelným průvodcem na další cestě za řeku Zambezi, ale bohužel končiny na sever od řeky Zambezi pokládají Bamangvatové za nebezpečnou zemi, obydlenou netvory. Mají z ní strach, takže January, kdykoli jsem začal mluvit o další cestě do severnějších krajin, pokaždé ode mne odešel, jen aby již nic neslyšel o krajinách na severním břehu Zambezi, neboť již pouhá zmínka o této pověstné zemi se mu zdála být nebezpečnou.

Tento strach před cestou do krajin na sever od řeky Zambezi je mezi bečuánskými kmeny zjevem zcela obecným a velice rozšířeným. Závažnější důvody vysvětlující tento postoj seznal jsem již v Šošongu na dvoře krále Khamy. Tento moudrý vladař sice velmi rád dovoluje, aby jeho poddaní odcházeli za výdělkem do diamantových polí, ale nikdy nepřipustí, aby se vydali na cestu za řeku Zambezi buď jako lovci, nebo jako nosiči. Do diamantových polí lze dorazit za čtrnáct dní, a dělníci tam mají příležitost, aby si mimo jiné potřebné věci opatřili zejména koně, kteří jsou v Šošongu velice váženým majetkem. A kdyby se snad nad říší Khamovou stahovala válečná bouře, může král své poddané velmi snadno povolat z diamantových polí domů. Vydají‑li se však Khamovi poddaní za řeku Zambezi, všechny tyto výhody odpadají, ba právě naopak hrozí při těchto cestách rozmanitá nebezpečenství, a proto potlačuje Khama všecky podobné tužby svých poddaných, kteří by jinak velice vyhovovali cestovatelům postupujícím za řeku Zambezi a dále do nitra Afriky. Khamova politika je sice důvtipná, avšak já i všichni evropští cestovatelé musíme Khamův egoismus jenom odsoudit.

Nemá‑li totiž cestovatel dost peněžitých prostředků, aby si mohl najmout zanzibarské nosiče na cestu ke střednímu toku Zambezi jako třeba Henry Stanley, je úplně odkázaný na kmeny usedlé podél řeky, poněvadž jeho veškeré pokusy najmout si nosiče bečuánské zůstanou bez úspěchu. Za svého osmiměsíčního pobytu u řeky Zambezi jsem najal do své služby velmi mnoho černochů, ale většina nastoupila pouze s podmínkou, že je nevezmu s sebou na cestu do území Mašukulumbů, poněvadž prý to vůbec nejsou lidi. Jiní zase odešli, jakmile se jim naskytla příležitost přidružit se k některému vozu směřujícímu na jih a tak se dostat do diamantových polí. Sami se nikdy nevydají na cestu, neboť se příliš bojí, aby nebyli ubiti nebo odvedeni Matabely do poroby. Za našeho osmiměsíčního pobytu v Panda­‑ma­‑Tence ubíraly se na jih často vozy, např. pátera Boomse, rev. Coillarda, pana Frye, pana Westbeche i oba moje, a pokaždé hned po odjezdu povozů zmizelo několik zambezijských černochů. Weyr a jiní se pokoušeli uprchlíky zase polapit, ale veškerá snaha byla marná, poněvadž ti lidé se nepřidružili k vozům hned za stanicí, nýbrž vyšli z křoví teprve za několik dní, mnoh­dy až 150 kilometrů jižně od Panda­‑ma­‑Tenky. Většina uprchlíků ovšem nestála za nic. Avšak někteří z nich přece byli hodní, takže jsem litoval, že utekli. Krutovláda, jaká panuje na severu od řeky Zambezi, byla by nejen přiměla k návratu všechny Bečuány, i kdyby nám jeKhama propůjčil, ale zastrašila by i zambezijské černochy natolik, že by se všichni s největší radostí ubírali na jih, avšak na sever by šli jenom velice neradi, ano s odporem.

V oné hrstce poctivců, kterou jsme si najali u řeky Zambezi, se také nacházel matocký muž jménem Džimmy. Zvykl jsem si na něho tak, že jsem každodenně vždycky vzbudil nejprve jeho a nařizoval mu, aby potom ostatní černochy vyburcoval ze spánku. Dva dny po odjezdu vozu pana Coillarda jako obyčejně jsem přišel k chatrči, jež nám sloužila jako kuchyně, a zavolal jsem Džimmyho, avšak uvnitř bylo ticho, a když jsem nahlédl dovnitř, zjistil jsem, že se sluha se svým veškerým majetkem odebral na jih hledat štěstí.

Na cestu za řeku Zambezi se mi podařilo najmout na jižním břehu za mzdu jedné ručnice asi na tři roky pouze tři Makalaky – Boje, Mapaniho a Mužemaniho. Nechtěl jsem původně přijmout do svých služeb žádné Makalaky a přijal jsem pouze tyto tři, poněvadž jsem se přesvědčil, že jsou pořádnější, než Makalakové obvykle bývají. Mimoto mi byl Boj vřele doporučen Blockleym a Mapani a Mužemani Westbechem, u ně­hož byli po dvě léta ve službě.

Od místodržitele Makumby došly další zprávy stran nosičů, které nám měl opatřit, ale zprávy takové, že nemohlo být horších. Poněvadž se za několik neděl strašlivým způsobem naplnily, pojednám o nich v příští kapitole. Od řeky Zambezi, od ústí čobského i z východních provincií matockých k nám přicházeli prodavači obilí častěji než dříve a ujišťovali obyvatelstvo v Panda­‑ma­‑Tence, že nás všechny, jakmile se pokusíme o přechod přes řeku Zambezi, očekává jistá smrt, poněvadž prý se nám svobodní Matokové a Mašukulumbové chtějí opřít a násilím zmařit přístup na své území. Tyto zprávy byly nebezpečné, mohly neblaze působit na moje lidi ubírající se na jih, neboť není nic tak svůdného pro toho, komu je svěřeno cizí jmění, jako vědomí, že se již nikdy v životě nesetká s vlastníkem. A tyto pověsti ochromily velice zmužilost Makalaků přijatých do mé služby, když nato ještě Blockley začal vypravovat o své obchodní cestě, kterou podnikl s velikými obtížemi po sousedním území jižních Matoků.

Za takových okolností jsem pochopil, že bude nejvhodnější, aby se moje vozy co nejdříve vydaly na cestu k jihu. Konvoj vyrazil 24. května, jak už bylo dříve určeno.

V poslední chvíli nastalo krušné loučení. Zejména těžké bylo pro ty, kteří se ubírali se sbírkami do Šošongu a dále na jih. Později jsem se dověděl, že je hlavně trápilo pomyšlení, že my všichni na cestě za řeku Zambezi jdeme vstříc jisté smrti a že už se nikdy neshledáme.

Až do poslední chvíle jsem udílel členům jižní výpravy rady a po­kyny, aby se vyvarovali nehod a nebezpečenství zejména na první polovině cesty. Stále mě ujišťovali, že všechno bude vykonáno přesně podle mé vůle. Kéž by všichni, kteří odcházeli na jih, splnili dané slovo!

Dlouho jsme hleděli za vozem, který se na četných zatáčkách ještě občas objevil, až konečně tři kilometry výše, když projížděl údolím řeky Matece, nám zmizel z očí. Ubíral se směrem k domovu, my pak jsme kráčeli vstříc nejisté budoucnosti. Zdalipak také nám bude jednou dopřáno, abychom se týmž směrem ubírali od zambezijských proudů? V zamyšlení postáli jsme dlouhou dobu. Vzchopil jsem se první ze všech, neboť nezbýval čas na melancholické rozjímání. Vždyť den, kdy jsme se měli rozloučit se svými přáteli v Panda­‑ma­‑Tence, byl splněním našich tužeb, k nimž směřovalo moje úsilí od roku 1872.

Konečně tedy nastala doba, kdy jsme měli z jižního břehu zambezijského nastoupit další pochod k severu.

Poněvadž Blockley, který by mi nejlépe vyhovoval jako tlumočník a průvodce na cestě v poříčí Zambezi, pro odpor pana Westbeche nás nemohl provázet, snažil jsem se získat pro svůj podnik znamenitého lovce míšence Augusta. Zpočátku mi sice přislíbil účast, ale později zase odřekl. Zvláštní důvody, především žárlivost, které mu ztěžovaly odchod z Panda­‑ma­‑Tenky, ho konečně přiměly, že se rozhodl zůstat doma v teplém hnízdě. Oženil se totiž s lehkomyslnou ženou romantické letory, která svému hodnému muži způsobila již hodně těžkých starostí a velmi mnoho žalu.

Několik dní před naším odchodem na sever překvapil nás rev. Coillard novým poselstvím. Psal nám, že k oslu, kterého jsem zakoupil od Afriky, mi daruje ještě druhého k jízdě pro moji choť. Již dříve jsem zamýšlel koupit od něho osm oslů, ale pro vysokou cenu jsme se nedohodli. Nyní jsme však obdrželi osla darem. Vděčně jsem přijal nabídnuté zvíře pro moji manželku a poslal jsem rev. Coillardovi hned také dary v ceně šedesáti zlatých. Později jsem koupil od Coillarda ještě oslici, u níž se však zanedlouho objevila nemoc, takže jsem ji musel zůstavit v první mašukulumbské vesnici. Přítel Westbech a pan Fry, který se mezitím navrátil ze Šošongu, darovali mi chinin, čímž se nám velice zavděčili. V téže době se také vrátil z lovecké výpravy Henry Wall. Zastřelil na ní pět slonů a přinesl mi opět některé věci pro moje sbírky, mezi jiným zejména úplně železný metací oštěp Matotelů, jehož ona marucká větev užívá při lovu slonů.

Téměř každého pátého dne přicházeli lidé od ústí řeky Čobe. Dostavili se právě také v den, kdy naše vozy odjížděly na jih. Zvěstovali nám, že místodržitel Makumba se odebral ze svého města Mambovy ke králi Luanikovi, aby mu při nastoupení projevil svou úctu, odevzdal dary a podal zprávu o poměrech v mašupijské provincii. Pro mne byla tato zpráva velmi nepříjemná, neboť Makumba byl od té doby, co odsouzený Marancian uprchl ze Šešeke, nejlepším náčelníkem v Mambově a v Šešeke. Makumba ovšem beze všeho zlého úmyslu odevzdal před svým odchodem zplnomocnění stran nosičů, které měl pro mne zaopatřit, podřízenému náčelníkovi Manilombovi, člověku to povahy mizerné, a svému vlastnímu bratru Kubukunjanovi, který si co do špatnosti mohl s Manilombou podat ruku.

Oba tito lidé poctili nás před několika nedělemi návštěvou a žebrali tak nestoudně a dotěrně, že jsem je musil důrazně odbýt. Věděl jsem napřed, že se mi při nejbližší příležitosti pomstí.

Zpráva z Mambovy pocházela právě od zmíněných „čestných mužů“ a potvrdila úplně, co jsem předvídal. Zněla takto: „Nosiči, které potřebuješ, 60 počtem, půjdou s tebou pouze jediným směrem, totiž na východ, a nepostoupí dále než k matockému náčelníku Matakalovi, odkud se obrátí k domovu, a na tobě bude, aby ses tam postaral o jiné nosiče.“ Ovšem já jsem potřeboval 96 nosičů, a ne 60, a moje cesta směřovala na sever, a nikoliv na východ! Věru, horší zpráva mi nemohla být poslána, a sotvaže jsem překonal ohromné svízele za osmiměsíčního pobytu v Panda­‑ma­‑Tence, stál jsem před novou překážkou – totiž před otázkou nosičskou.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

13
Výprava na sever za řeku Zambezi.
Z Panda-ma-Tenky do Gazunguly a dále do Mo-Rukumi

Dne 24. května jsme opustili Panda­‑ma­‑Tenku na voze, který nám zapůjčil pan Westbech a jejž řídil míšenec Rychlý. Kus cesty jsme se ubírali s Blockleym, jenž podle přání pana Westbeche byl povolán do Panda­‑ma­‑Tenky, aby tam nastoupil svoje místo jako dohližitel na budovy. Ačkoli jsem se cestou do Lešumského údolí velmi brzo roznemohl na zimnici, přece jsem celou cestu kromě čtyř anglických mil urazil pěšky. Chtěl jsem se pro nastávající dlouhý pochod poněkud otužit, poněvadž v posledních měsících nás neustále stíhala nemoc, a proto jsme mohli podnikat jen krátké výlety, takže jsem chůzi takřka odvykl. Na této cestě jsme velice trpěli nedostatkem vody, neboť na padesáti kilometrech cesty jsme nenarazili na vodu a cesta hlubokým pískem byla pro tahouny nadmíru obtížná.

Dne 27. května časně zrána jsme dospěli do Lešumského údolí. Tam nás velmi příjemně překvapil příznivý stav Söllnerův, jehož jsem s vozem pana Westbeche vypravil napřed. Přišel nám vstříc, a pokud jsme pozorovali, vedlo se mu dost dobře. Zboží, které mu bylo svěřeno k dopravě, shledal jsem v nejlepším pořádku. Zakoupil jsem výměnou tři pytle prosa pro nosiče, jež jsme zamýšleli najmout.

V Lešumském údolí jsem zůstal až do 1. června. Chtěl jsem se odtud vydat k ústí řeky Čobe do Gazunguly. I tentokrát jsme zůstali věrni svému heslu: Vytěžit co nejvíce pro vědu za svého pobytu na africké půdě. Pečovali jsme pilně o rozmnožení sbírek a podařilo se nám v této krátké době získat hodně věcí, zejména černošských průmyslových výrobků. Jmenovitě z nich uvádím několik krásných mankojských luků, v poříčí Zambezi velmi ceněných, a obrovské mísy ze dřeva zhotovené Mabundy, dále oštěpy, válečné sekery a malé dřevěné stoličky.

Vzkázal jsem si do Mambovy pro několik svých nosičů, abych jim ukázal balíky, které měli nést. Avšak k nemalému překvapení nebylo jim tu to, tam ono vhod. Po delším rozhovoru a uvažování jsem se rozhodl, že balíky dám podle jejich mínění a přání znovu upravit, aby mi později nosiči neodůvodněnými stížnostmi nepůsobili na cestě obtíže. Tato práce si vyžádala skoro dva dny a dvě noci. Bedny, ve kterých byly uloženy sbírky z posledních dnů, přejal do opatrování Blockley. Slíbil, že je při nejbližší příležitosti odešle na jih. V téže době se také vrátil od jihu Coillardův vůz, vypravený v lednu do Pretorie. Coillardův dohližitel přivezl rozmanité zboží a také koně, oslici a několik angorských koz, jež misionář zamýšlel v území Maruců aklimatizovat a získat si tak náklonnost tamějšího obyvatelstva. Avšak dlouhá cesta a nezvyklá pastva podle všeho zvířatům moc nesvědčily. Do Lešumského údolí se podařilo přivést jen malé zbytky velikého stáda. Nemocná zvířata vzbuzovala málo naděje na zušlechtění bravu v zambezijském poříčí. Hlavním a nejrozšířenějším příznakem jejich nemoci byl katarový zánět střev.

V noci z 1. na 2. červen jsme hleděli většinu svých zavazadel po voze dopravit na jižní břeh Zambezi při ústí řeky Čobe na místo, které se –podle mohutného, silného a stinného stromu gazungulského, jenž se tu na břehu vypíná – obyčejně nazývá Gazungulou. Tam jsme zamýšleli setrvat do přechodu přes řeku Zambezi. Byli jsme nuceni tuto cestu urazit v noci, poněvadž na její části řádí za dne pověstná moucha tse­‑tse, takže tudy lze projet jenom v noci. Jestliže moucha tse­‑tse je skutečně oním zkázonosným zjevem, který v některých afrických končinách hubí domácí zvířata, jak se nyní obecně věří, přece se domnívám, že nijak nepomůže, když cestovatel některé hustě zalesněné pahorky, na nichž se jedovatá moucha zdržuje, hledí přejít v noci, tj. v době, kdy nebezpečný hmyz spí na větvích. Vždyť cesta je tak úzká a stromy stojí u ní tak těsně, že tahouni s vozem narážejí na větve, a tak mouchu setřásají a zanášejí dál. Za své první cesty jsem shledal, že na cestě z Panda­‑ma­‑Tenky k ústí řeky Čobe byla rozšířena tse­‑tse od tůně Schneemannovy (12 anglických mil od Lešumského údolí) až k sa­mému ústí řeky Čobe. Od té doby byla na tomto území občasnými požáry lesů znenáhla zničena a udržela se pouze na lateritové výšině při východu z Lešumského údolí do údolí řeky Zambezi. Poněvadž se těmi místy ubíral vůz nanejvýš dvakrát nebo třikrát za rok, nebyla jedovatá moucha ve větším množství roznesena a zůstala omezena pouze na úzký pruh lesa. Když však roku 1885 misionář Coillard častěji jezdil z Lešumského údolí k řece Zambezi, hodlaje se přestěhovat do Šešeke, když dále roku 1886 byl přeložen obchodní závod z Panda­‑ma­‑Tenky do Gazunguly a velmi často se těmito končinami ubíraly potahy a vozy, velmi snadno se stalo, že jedovatý hmyz byl zavlečen až do Lešumského údolí.

Ještě v Panda­‑ma­‑Tence sdělil jsem panu Westbechovi, že z Le­šum­ského údolí dám svých 96 balíků dopravit nosiči k řece Zambezi, avšak můj přítel nechtěl o tom ani slyšet, dokládaje, že „když mne jeho vůz doveze odtud až do Lešumského údolí, může jeho spřežení jít také až k řece Zambezi“, neboť při ústí řeky Čobe prý mu nehrozí žádné nebezpečenství.

Takto jsme se tedy dostavili se všemi zavazadly k řece Zambezi. Tam pod známým stromem gazungulským jsme shledali početnou masarvskou rodinu. Tento zástup prchal z bamangvatské říše. Král Khama vyslal totiž lidi do severních končin svého území, aby vyhledali po jednotlivých krajinách rozptýlené rodiny Masarvů a Madenasanů, shromáždili je a vykázali jim určitá, pevná sídla.

Dne 2. června jsme začali s přechodem přes řeku Zambezi a dne 3. čer­vna do desáté hodiny ranní bylo vše přes řeku přepraveno. V oněch dnech vál právě silný jihovýchodní vítr. Kdybychom použili k přepravě chatrné mašupijské čluny, zhotovené z jediného kmene, přepravovali bychom se přes řeku Zambezi nejméně týden. Během dvou dnů tyto čluny pětkrát přepluly řeku, a přitom se na ně nedalo naložit víc než břemena pro dva nosiče (asi 50 kilogramů), a zato jsem musil zaplatit deset metrů kartounu. Avšak při silném větru se nemohou domorodci v těchto člunech vůbec pouštět na řeku, poněvadž čluny mohou být vlnami snadno převrženy a plavci ohroženi množstvím krokodýlů v řece by se tak ocitli v nebezpečenství života. Jenom časně zrána a pozdě večer vál mírný vítr, jinak po celý den dul mocný jihovýchodní vítr, takže by se černoši za žádnou cenu neodvážili plavby.

Za těchto obtíží nám konal znamenité služby železný trojdílný člun, který jsem sice prodal Westbechovi, ale k přechodu jsem si jej od majitele vypůjčil. S mou pomocí začal Fekete přepravovat jednotlivé předměty potřebné na další cestu, a přestože vál prudký vítr, brali jsme pravidelně na člun deset až dvanáct balíků pro nosiče a mimoto pokaždé ještě jednoho průvodce.

Sotvaže se náš železný člun ocitl na vodě, hrnuli se odevšad k řece zvědavci. Ponton z c. k. zákopnického skladiště v Klosterneuburce působil na ně asi právě tak jako před šedesáti lety první parník na evropské obyvatelstvo. Připadal jim jako obrovská nestvůra, jakou dosud nepoznali a na níž si nyní brousili svůj vtip. Nejpodivnější jim bylo, že makoové (běloši) při takovém vichru převážejí velmi těžký náklad s neobyčejnou rychlostí na protější břeh. Livingstone, Bains, misionář Coillard i lovec slonů Selous přivezli k řece Zambezi čluny zhotovené ze dřeva, kovu a plachtoviny, ale nemohli je na řece používat. Takový úspěch, jakého jsme docílili my při prvním pokusu s trojdílným železným pontonem, černoši na řece Zambezi dosud nezaznamenali, a proto jsme sklízeli během celé přepravy jejich nelíčený údiv. Stanul jsem tedy se svou družinou a celým svým majetkem na severním břehu Zambezi, k němuž se nesly všecky naše tužby od počátku výpravy.

Blockley a jeho manželka se s námi odebrali na severní břeh a byli by nás rádi na několik dní cesty vyprovodili, avšak povinnost nutila Blockleyho, aby se již vrátil do Panda­‑ma­‑Tenky a tam nastoupil svůj úřad. Loučili jsme se s těžkým srdcem a zejména paní Blockleyová litovala, že odcházíme. Velice si oblíbila mou manželku a věděla dobře, že snad již za celého pobytu v Africe jí nebude dopřáno, aby vešla opět v tak přátelský svazek s běloškou. Chápal jsem dobře slzy ubohé paní a její vzlykot, vždyť její život byl šedivý, plný odříkání a útrap, podstupovaných kvůli muži, jehož následovala do zambezijských pustin.

Nedlouho před odjezdem paní Blockleyové se dostavili znenadání do našeho tábora pan Westbech, pan Weyr a králevic Lytia se svou družinou. Jejich návštěva mě velice potěšila, neboť Westbechův příchod mi velice pomohl při řešení obtížné otázky nosičů.

Za pobytu na severním zambezijském břehu jsem pozoroval namáhavou práci rev. Coillarda při přepravě vozu a zboží přivezeného z jihu přes řeku Zambezi. Tuto cestu za řeku Zambezi do té doby vykonal pouze jediný vůz a rev. Coillard se chtěl o to znovu pokusit, aby se vyhnul nekonečným obtížím při najímání nosičů. A což teprve další pochod! Král mu dal sice na některých místech prosekat les, ale přece bylo již předem jisté, že moucha tse­‑tse na této cestě zničí misionáři všechen tažný dobytek. Poněvadž pak ve vnitru říše nosiči jsou mnohem spolehlivější než na východní hranici, kam jsem se ubíral já, domnívám se, že by doprava pomocí nosičů byla velebnému pánovi přišla mnohem levněji a cesta by byla rychlejší než způsob, který je sice na jihu výhodný, ale na severní zambezijský břeh se nehodí.

Po dvanáct dní jsem prodléval na břehu Zambezi a za celou tu dobu nepřepravil misionář přes řeku více než tažný dobytek a třetinu nákladu. Vítr byl prudký, a proto se mohli černoši ve svých maličkých člunech pustit přes řeku jenom několikrát zrána a večer. Pan Coillard by velmi rád použil k přepravě náš bývalý ponton, ale Westbech, který nyní ponton vlastnil, ho nechtěl zdarma zapůjčit. K tomu se ještě přidružila nechuť, která se vesměs jevila mezi černochy, když měli pracovat pro Coillarda.

Tentokrát se dostavil misionář Coillard osobně, a tak jsem měl možnost poznat jeho ráznou a ctihodnou povahu. Kdyby byl k domorodcům poněkud štědřejší – přitom však nebylo nutno vyhovovat přehnaným a nestoudným požadavkům – mnohem víc by prospěl svým záměrům a rychleji by pokračoval v cestě. Od náčelníků a dělníků jsme slyšeli neustále touž písničku. Stěžovali si na misionářovu ruku, jež se skoro nikdy neotvírala k darům. Na železném člunu mohl Coillard náklad svých dvou vozů v šesti až sedmi dnech přepravit přes řeku, která zde podle mého měření byla 1200 metrů široká.

Pan Coillard nám daroval bochník chleba, za což jsme mu byli velice vděčni, neboť nikdo si nedovede představit, s jakým požitkem jsme si zase jednou pochutnali na chlebu. Měli jsme nyní sice dost koz a ovcí na zabití, avšak k masu krom polenty a prosa nebylo nic. Pan Coillard také vykládal mé manželce o velkých nebezpečenstvích, která jí hrozí na dal­ší cestě k severu, a zval ji, aby se s mým dovolením odebrala do Šešeke a tam v jeho rodině čekala na můj návrat. Avšak moje manželka tuto nabídku hned zamítla. Ocenili jsme dobrosrdečnost rev. Coillarda, ale protože jsme byli pevně rozhodnuti, že budeme svůj osud sdílet společně, nemohli jsme užít jeho laskavosti.

„Ano, ano, ale paní, slabá žena,“ opakoval rev. Coillard, kdykoli spatřil moji manželku, „nemá se přece něčeho takového odvažovat! Vydávat se na cestu ke strašlivým, divokým kmenům, kteří jsou postrachem všech černochů obývajících zde v našem sousedství!“ A důstojný pán potřásal stále jen hlavou a mínil, „že by se tak nemělo dít“. Rozhodně popíral, že by mu Westbech pomohl v jeho misionářských snahách, a sdělil mi, že se v Baroce uvázal v dědictví jezuitských misionářů, tj. že mu král Luanika postoupil pro misijní stanice táž místa, která kdysi ná­ležela jezuitům. Zamýšlí se prý vydat do Baroce ještě tuto zimu, poněvadž by později za velikých zátop, které se dostavují ve druhé polovině léta, tu cestu podniknout nemohl. Jako každý, kdo po delší dobu nejednal s králem Luanikou, chválil také Coillard maruckého krále, vyjímaje ovšem jeho ukrutnosti, o kterých vykládal příběhy, že nám mráz po zá­dech běhal.

Takovýmto „politickým rozhovorem“ jsme si krátili čas večer, kdežto za dne jsme měli od rána až do západu slunce plné ruce práce s pře­pravou přes řeku Zambezi nebo se zdlouhavým vyjednáváním s jed­notlivými náčelníky stran nosičů.

Nejvíce obtíží při přechodu přes řeku mi působila přeprava obou oslů, Coillardovi pak jeho tahouni. Každé zvíře musí být do vody ve­hnáno násilím a potom je donuceno plovat vedle člunu. Na zádi člunu vesluje jeden muž, kdežto na přídi klečí druhý a řemenem, kterým je vůl uvázán za rohy, udržuje hlavu zvířete nad vodou (u osla děje se tak pomocí ohlaví). Bývá to velmi namáhavá práce a mnohdy se při ní přiházejí rozčilující výjevy, neboť málokteré zvíře chápe, co s ním vlastně člověk zamýšlí, obyčejně zuřivě kope a pokouší se dostat předníma nohama do člunu, čímž plavce uvádí do nebezpečenství života. Kmenové usedlí podél řeky vybírají k podobné přepravě vždy své největší čluny, aby se splašenými zvířaty na druhém konci člunu mohli udržovat jakousi rovnováhu.

Na severním břehu jsme se rozložili na požatém poli, náležejícím bývalému dozorci nad gazungulským přívozem Lušuanimu, kterého potkal truchlivý konec nedaleko Panda­‑ma­‑Tenky. Ubytovali jsme se ve dvou starých chatrčích, zrobených z rákosí. Takové tedy bylo naše první ležení a první obydlí na severním zambezijském břehu. Čekali jsme tu, dokud se neshromáždili všichni moji nosiči. Mimo astronomické určení místa, na němž jsme tábořili, a práce meteorologické nemohli jsme konat nic jiného, poněvadž mně jednání s náčelníky, najímání nosičů a sestavování inventáře našich zavazadel zabralo veškerý čas.

Již za své první návštěvy na středním toku Zambezi roku 1875 a 1876 jsem se přesvědčil, jak obtížná je výprava na sever od řeky Zambezi, je‑li cestovatel odkázán na nosiče ze zambezijských kmenů. Avšak že se naskytne taková spousta obtíží, jako se mi stalo nyní, když jsem skutečně chtěl proniknout do oněch končin, to jsem nikdy netušil. Na každém kroku jsem pohřešoval Sepopa, onoho mocného zambezijského vládce, jehož rozkazy každý poddaný plnil bez váhání.

Když jsem poprvé prodléval na březích řeky Zambezi, ovládal ještě onen mocný muž, jehož bych nejpřípadněji přirovnal k Petru Velikému, černošská knížata v těchto končinách.

Po Sepopově smrti se úplně změnily poměry v celé říši, panství Maruců ve východních provinciích trvalo skoro jen podle jména, a právě do těchto provincií směřovala moje cesta. Avšak i v mravním ohledu poklesly veliké národy v manické říši během občanských válek vzniklých po Sepopově smrti, k čemuž nemálo přispěli Evropané.

Tyto poměry se neblaze projevily ve chvíli, když jsem chtěl sehnat karavanu nosičů. K tomu se pak přidružila okolnost, že moje cesta směřovala na území mašukulumbských kmenů, kteří byli postrachem Maruců. K výpravě na jih bychom snadno najali ve třech nedělích tři sta nosičů, kdežto nyní jsme měli co dělat, jestliže jsme chtěli sehnat jenom sto nosičů, a to pouze ke hranicím marucké říše.

Díky nepřekonatelnému strachu a odporu jsem musil naa cestě obnášející na 500 kilometrů desetkrát najímat nové nosiče. Zanzibarce vy­plácí cestovatel u cíle hotovými penězi, a nepotřebuje proto s sebou brát víc zboží na výměnu, než kolik potřebuje na dary pro náčelníky a k zakupování potravin. Já jsem však oproti tomu musil platit nosičům, najatým u řeky Zambezi a neznajícím dosud cenu peněz, kartounem, skleněnými perlami a jinými předměty, takže jsem potřeboval ohromné množství oněch předmětů i značný počet nosičů jinak zbytečných.

Velmi často se mluví o otázce, který způsob by byl lepší, zda cestování po Africe se silnou vojenskou mocí, nebo s malým neozbrojeným průvodem. Podle mne je obojí způsob zcela vhodný, jenom se musí použít na pravém místě. Na cestách v končinách mezi řekou Zambezi a jižní hranicí Mahdiovy říše pokládám ozbrojený průvod za potřebný, chce‑li cestovatel uskutečnit své záměry. Tak učinili zejména Cameron a Stanley. Ano, téměř všichni cestovatelé ve střední Africe ozbrojovali donedávna i svoje nosiče, aby je popřípadě mohli užít jako vojáky. Avšak takový průvod si bohužel nelze opatřit na středním toku Zambezi. Cestovatel se nesmí vůbec odvážit, aby tamější nosiče ozbrojil, nechce‑li přijít o všechny ručnice a na prvním místě o svůj život. Prodlévaje na jihu u řeky Zambezi, zjednal jsem si znenáhla asi dvacet lidí, kteří se mi „smlouvou“ zavázali, že mne budou provázet až k pobřeží nikoli jako nosiči, ale jako sluhové. Nicméně pouze třem z nich jsem mohl svěřit ručnici, totiž Bojovi, Mapaniovi a Jonášovi, který se k nám dostal od Blockleyho.

Povaha našich nosičů se horšila den ke dni. Pokud jsme se ubírali územím Matoků, kteří uznávají vrchní moc manického krále Luaniky, strachovali se tamější nosiči poněkud Makumby, mašupijského místodržitele v Mambově, a drželi se zpátky. Svobodní Matokové se chovali již mnohem hůř, ačkoli ve vesnicích, jimiž jsme se ubírali, se dosud neobjevil ani jediný Evropan. Nejkrušnější útrapy jsme však zažili mezi Mašukulumby.

Matokové se brali s námi pouze na dobu tří dnů, a jakmile měli postupovat čtyři až šest dní, počali se bouřit, i když se již dříve zavázali na celou cestu. Mašukulumbové však (na našem pochodu k severu se nám dařilo den ode dne hůře) nechtěli s námi setrvat jako nosiči ani přes noc. Prohlašovali rozhodně, že se ještě téhož dne musí navrátit do své vesnice. Skutečně každého večera se vracel celý zástup nosičů zase k domovu, a mně nezbývalo než najímat si každého dne „ode vsi ke vsi“ nosiče nové.

Obtíže s nosiči nás stály ohromné oběti peněžní i časové a staly se také příčinou katastrofy, která později postihla moji výpravu.

Neopustil jsem dosud své ležení v Gazungule a byl jsem již úplně přesvědčen, že jsme se ocitli v rukou úskočných a nepřátelských nosičů i náčelníků. Doufali jsme jedině, že dál na severu shledáme poměry utěšenější, a s touto nadějí jsme se vydali na další cestu.

Pro mou výpravu by bylo nejvhodnější, kdybych zaměřil přímo na sever, ale za nynějších poměrů jsem na to nemohl pomyslit. Jako Arabové putují po Sahaře, ubírajíce se od oázy k oáze, kde mohou nalézt vodu, tak nezbývalo také mé karavaně než postupovat od vesnice k ves­nici, a nehledět na to, zda se směr cesty shoduje s mým kompasem, ale řídit se tím, zda najdeme pro příští den nosiče. K nejhorším událostem na cestě severně od řeky Zambezi náleželo bez odporu vyjednávání stran nových nosičů a vyplácení starých. Co vše jsme tu musili vytrpět a klidně snést! Jediný neopatrný skutek v takovéto době, jediné znamení slabosti nebo povolnosti byly by dojista vzápětí vyvolaly katastrofu, při níž bychom jistě všichni až na moji manželku zahynuli.

Mnohdy jsme stáli v hustém davu jeden na druhém, že bychom při přepadení nemohli ani vystřelit ani se jinak hájit. Vše záleželo ovšem na náčelnících, vlastně představených vesnic a na jejich ochotě, poskytnou‑li nám nosiče. A všichni tito „velmožové“ se předháněli, aby ze mne co nejvíce vytěžili. V jednom se shodovali všichni: nedovolovali svým lidem brát se dál než k hranicím území nejbližšího náčelníka. Jejich požadavky byly čím dál tím nestoudnější. Další náčelník žádal za nosiče již tolik, že jsem mu nikterak nemohl vyhovět, leč bych byl celou výpravu hned na počátku přivedl na mizinu. V té nouzi, když jsem se už domníval, že několik kilometrů severně od řeky má cesta bude předčasně ukončena, pomohlo mi moje lékařské povolání, které na všech afrických cestách mi bylo takřka talismanem. Všechny tyto kmeny pokládají totiž lékaře za čaroděje, a také mně se dostalo pověsti proslulého čarodějníka, ačkoli jsem se nijak o rozšíření nebo utvrzení toho mínění nepřičiňoval. A tato okolnost nám pomáhala, když už všechno selhalo. –

Na všechny tyto svízele jsme byli upozorněni již u řeky Zambezi. Domorodci nám radili, abychom se raději vrátili. Ale jak se množily starosti a obtíže spojené s výpravou za řeku Zambezi, tím více se v nás utvrzovalo předsevzetí nepovolit, nýbrž dát se dál cestou, kterou nám ukázali Livingstone a Šerpa Pinto.

Teprve na počátku měsíce června se zdálo, že se již konečně vydáme na pochod. Monohela a Simundaj, sluhové nedávno najatí a vypravení k matockému náčelníku Matakalovi, jenž přebýval dále na východě, vrátili se dne 7. června do Gazunguly se 33 nosiči. Poněvadž pak náměs­tek Makumbův, který nám měl opatřit 90 mužů, poslal pouze 30 lidí, musil jsem opět čekat, takže jsme se nemohli dne 8. června vydat na cestu. I rozhodl jsem se vypravit pod dozorem Feketovým a Osval­dovým napřed 33 nosiče najaté od Matakaly a vydat se potom za nimi, jakmile bych měl pohromadě potřebný počet nosičů. Svému předvoji jsem dal za průvodce černé sluhy Simundaje a Januaryho. Při vyjednávání o mzdě za třídenní službu mi byl nápomocen přítel Westbech, a konečně jsme se smluvili podle ceny u řeky Zambezi obvyklé na dvou metrech kartounu a stravě pro každého jednotlivce. Po dlouhém namáhání se nám konečně podařilo dne 10. června asi o jedné hodině odpoledne vytáhnout z Gazunguly a dát se na pochod za svými nosiči, kteří dva dny předtím byli vysláni napřed.

Hned zpočátku jsem se snažil zavést v celé karavaně vojenskou kázeň. Moje manželka, Leeb, Jonáš a domorodý sluha, jemuž jsme přezdívali Kabrňák, kráčeli v čele zástupu, ve středu všech šedesáti nosičů se jako dozorci ubírali ostatní sluhové s Bojem, vzadu pak jsem následoval já. Poněvadž ani jediný černoch se nechtěl stát dozorcem a po­háněčem oslů, nezbývalo mi, než abych se ujal této úlohy sám.

Co jsem onoho odpoledne vytrpěl, možno jen stěží vylíčit! Na smrt utrmácen a tak zemdlen, že jsem sotva mohl mluvit, dorazil jsem konečně v noci na místo, kde jsme se na cestě od řeky Zambezi k severu poprvé rozložili k noclehu. Zůstal jsem na samém konci karavany s ne­mocným sluhou Mužemanim, který bohužel trpěl příjicí.

Nosiči na prvních pochodech nezavdávali příčiny ke stížnostem, avšak jedna věc se mi na nich nelíbila hned tohoto dne, totiž jejich odpor, když měli přenocovat na místě, které jsem já ustanovil.

Osm kilometrů za den cesty nebylo sice moc, avšak rychleji cestovat jsme nemohli. Jednak jsem měl velmi mnoho práce s našimi osly, dokud jsem Mužemaniho a ještě jiné dva nosiče nevycvičil v ušlechtilém řemesle poháněčském, jednak si zase musila celá naše družina znenáhla zvykat na delší chůzi a nadto jsme si musili při skrovném počtu nosičů sami nosit ručnice, střelivo, tlakoměry, teploměry i chronometry.

Za posledního odpočinku se naskytla příležitost zásobit se čerstvým masem a opatřit si kůži antilopy kakatombe, kterou jsme zamýšleli rychle preparovat a poslat po nosičích k Blockleymu do Panda­‑ma­‑Tenky, až by se vraceli k domovu. Neupřímné chování nosičů jsem poznal na druhém pochodu. Jestliže měli smluvenou mzdu za určitou cestu, např. za třídenní pochod, tj. za vzdálenost padesát až šedesát kilometrů, snažili se urazit celou cestu co nejdříve a pokud možno již ve dvou dnech. Avšak jestliže byli placeni denně, změnili hned své jednání tím způsobem, že cestu, kterou velmi snadno mohli urazit za dva dny, hleděli protáhnout na tři dny. Jejich chování mi zpočátku velmi živě připomínalo evropské vozky, ale později se poměry velice zhoršily. Jestliže cesta obnášela devadesát kilometrů, tedy pět až šest denních pochodů, věděl jsem skoro určitě, že již třetího dne nosiči začnou odhazovat balíky a budou se vzpírat proti dalšímu pochodu, třeba s nimi byla mzda smluvena za celou cestu úhrnem.

V těchto končinách nás obyvatelstvo přijalo na celé výpravě severně od řeky Zambezi nejpřívětivěji. Ženy se k nám hrnuly a divily se hlavně mé manželce. Muži přece jenom docházeli občas do Gazunguly nebo Panda­‑ma­‑Tenky a tak se setkali někdy s Evropany, avšak ženy se nikdy nedostaly na jižní zambezijský břeh a nespatřily dosud ani Evropana, ani Evropanku, a odtud pramenila jejich neobyčejná zvědavost, která se hlavně soustřeďovala na mou manželku.

Ženy, které vzájemným míšením Mašupiů s Matoky byly v obličeji nejhezčí ze všech, jež jsme na celé výpravě spatřili, se dostavily, poklekly před mou manželkou, zatleskaly rukama a nazývajíce ji „Morena mosari“ (kněžno) odevzdávaly jí svoje dary: kukuřici, proso, boby a pod­zemnice, mužové přinesli pivo nejen nám, ale i našim černým no­sičům. Rozumí se ovšem, vždyť v zambezijském poříčí se dary oplácejí, že všichni dárci byli odměněni skleněnými perlami a náčelník dvoumetrovým kusem kartounu, což se hodí právě na zástěru, jaké zde nosívají.

Ještě večer jsem nakoupil pro svoje nosiče potraviny, boby i proso, a nazejtří časně zrána jsme se vydali na další cestu. Ubírali jsme se k náčelníkovi Matakalovi. Poněvadž jsem ani roku 1875 a 1876, ani v posledních osmi měsících, ani za třínedělního pobytu u Viktoriiných vodopádů o něm neslyšel, předpokládal jsem, že sídlí daleko za řekou Zambezi. Byl jsem proto velmi překvapen, když nám již 12. června bylo na pochodu sděleno, že k Matakalovi dorazíme příštího dne. Avšak ještě více jsem se divil, že neustále postupujeme přímo na východ, a přesto k řece Zambezi jsme pořád tak blízko, že jsme z vysokého hřbetu lateritového zcela zřetelně spatřili stříbrný pás řeky, od níž jsme před čtyřmi dny odešli.

V Gazungule mi bylo sice řečeno, že se musím dát nejprve směrem východním, avšak domníval jsem se, že Matakalovo sídlo je vzdáleno nejméně čtyřicet kilometrů na sever od řeky Zambezi. A nyní se mi dostalo takového zklamání! Než jsme dorazili k náčelníkovi, všechno se mi vyjasnilo. Když se Matakala dozvěděl, že zamýšlíme projít jeho územím, nebyl tím asi valně potěšen. Důkazem toho bylo jeho poselství, které sdělil našemu služebníkovi Simundajovi, jehož jsme za svého pobytu v Gazungule k němu vyslali, aby tam pro nás najímal nosiče. Simundaj se tehdy odebral do svého domova zkusit, zda by tam mohl potřebný počet nosičů najmout. Jeho krajané byli ochotni na jeho nabídku přistoupit, protože si chtěli něco vydělat, avšak Matakala poručil Simundaje zajmout a tázal se ho, kde má dary ode mne pro něho. „Dostaneš je hned, jakmile můj pán sem přijde,“ odpověděl mu Simundaj. Avšak tento příslib Matakalu podle všeho neuspokojil, neboť si ponechal Simundajovu válečnou sekeru v zástavě do doby, až slíbené dary obdrží. Zároveň mu svěřil poselství: „Vyřiď svému pánu, aby si potřebné batu (nosiče), které mu král Luanika povolil, přišel sám sehnat s holí v ruce. Jestliže však chce, abych mu je dobrovolně propůjčil, je jeho povinností, aby mi za ně zaplatil. Moji lidé nesmějí odejít, dokud jim já nedovolím.“ Avšak ti lidé – počtem 33 muži – přišli přece. Simundaj ovšem nedostal válečnou sekeru dříve, dokud jsem ji po svém příchodu u Matakaly nevyplatil dary.

Když jsme ráno dne 13. června odcházeli z ležení, podivili jsme se nemálo, spatřivše na jihovýchodě vystupovat bílé sloupy dýmu, o nichž nám nosiči sdělili, že jsou to páry vystupující z Viktoriiných vodopádů.

Leželo tedy Matakalovo město zcela nablízku těchto vodopádů, a pře­ce jsme o něm nezvěděli nic, ačkoli jsme v této končině pobyli plné tři neděle.

Po několikahodinovém pochodu dorazili jsme dne 13. června o po­lednách do Mo­‑Rukumi, sídla Matakalova. Z dálky jsme již spatřili střechy budov knížecího dvorce zbudovaného na pokraji protějšího lesa při úpatí skalnatého pahorku. Než jsme dostihli některé mýtiny, musili jsme se brát hustou trávou, která po obou stranách trčela do výše dvou metrů jako zeď. Podobnými hradbami z trávy jsme musili později ještě dost často postupovat a zakoušet v těch nebezpečných místech krušné starosti. Na mýtinách jsme shledali, že tam domorodci ve stínu obrovských žlutokvětých citlivek pěstují tabák. Na jednom takovém poli se vypínala nad okolní křoviny nádherná palma vějířovitá. Toto místo nám bylo označeno jako hrob posledního náčelníka. Po půlhodinovém pochodu údolím stihli jsme k řece Sinde, malé, čisté říčce, která je jenom na půldruhého metru široká a čtyřicet centimetrů hluboká, ale ve větších tůních často hostí krokodýly.

Brzo po svém přechodu přes řeku jsme stanuli v ležení svého předvoje, jenž veden Osvaldem a Feketem dorazil sem již před námi a rozložil se pod velikou citlivkou. Kozí maso, chutně upravené, bylo nám přichystáno na uvítanou. Těšili jsme se srdečně ze shledání a v klidu jsme si vykládali svoje příhody.

„Dařilo se nám dost dobře,“ vypravovali Fekete a Osvald, „pochod náš byl příjemný, v Silambských tůních jsme nalovili hojně ryb, a při výplatě přijal každý nosič zcela ochotně smluvené dva metry kartounu. Spravili jsme králi porouchanou ručnici a obdrželi za to darem kozu. Král očekává dar ne menší než ručnici, jinak prý nebude s to, aby nám opatřil nosiče.“ V těchto slovech bylo řečeno, čeho jsem se stále obával. A přece jsem nemohl nikomu darovat jedinou ručnici. I kdybych snad měl zbytečnou pušku, nesměl jsem ji nikomu dát, poněvadž jsem se maruckému králi Luanikovi zavázal, že za žádnou cenu neposkytnu ručnici poplatným Matokům, Makalakům, Mankojům nebo Mašukulumbům, kteří nyní stále žijí s maruckou říší v nepřátelství. Jen s touto podmínkou mi dovolil Luanika průchod svou zemí. Tento slib i myš­lenka, že snad ještě jednou budu nucen vrátit se k Marucům, byly mi výstrahou, abych nejednal proti vůli krále Luaniky, nýbrž raději žádosti Matakalově nevyhověl.

Jakmile jsme pojedli, chopil jsem se hned balíku, jenž obsahoval silné leuzendorfské plátno, látku to širokou, červeně pruhovanou a trvan­livou k neroztrhání, a začali jsme z něho chystat přes padesát sicib, zástěr dvoumetrových, abychom svým nosičům zaplatili. Hned odpočátku mi bylo velice divné, že je přítomno pouze několik nosičů, kdežto všichni ostatní odběhli do králova dvorce. Netušil jsem z toho nic dobrého. Svolal jsem hned svoje lidi, nařídil jim, aby se za žádnou cenu nehýbali od balíků, a sdělil jsem svým bílým průvodcům, že se nosiči odebrali k Matakalovi, aby za část kořisti na mně vynutili aspoň dvojnásobnou nosičskou mzdu, než jaká byla u řeky Zambezi vyjednána. Moji černoši tomu sice nechtěli věřit a také Osvald se jich zastával a tvrdil, že jsou to „dobří“ lidé, vždyť prý již sám některým zaplatil a dal jim nadto jenom lehký kartoun, kdežto já nyní chci zaplatit výborným silným plátnem. Tyto námitky mne nezmýlily. Setrval jsem na svém tvrzení a v nejbližší půlhodině mi dali všichni za pravdu.

Ode vsi přicházel zástup asi padesáti mužů, za ním se brali moji mašupijští nosiči, všichni přesně v husím pochodu, od lateritového hřbetu pak po pravé straně na východě přicházel jiný zástup se ženami a dět­mi, takže dobře počítáno sešlo se celkem na 300 lidí, kteří se všichni domnívali, že návštěva v našem ležení jim nebude na škodu.

Území Matakalovo sahá až k Viktoriiným vodopádům a žije na něm 3800 až 4000 obyvatel. Náčelník je sice poddaným marucké říše, ale přísluší mu titul krále a v jeho říši se zdržují pouze dva podřízení maručtí náčelníci, kteří jsou Luanikovými zástupci. Oba přebývají nedaleko Viktoriiných vodopádů a jeden z nich je úředníkem politickým, kdežto druhý má takzvaný dozor nad čluny, tedy touž hodnost, jakou v Gazungule zastával Lušuani. Bez jeho svolení nesmí ani jediný černoch ze severu překročit řeku Zambezi a rovněž žádnému Evropanovi přicházejícímu od jihu není dovoleno postoupit přes řeku na sever. Prvý úředník má také povinnost podávat ihned zprávu ke vzdálenému dvoru maruckého krále o jakýchkoliv pohybech Matabelů v Albertově zemi. Matakala je ve své říši takřka neomezeným pánem, nehledě k ja­kési závislosti, která je spíše formální a projevuje se jenom posíláním darů. Matakalova vláda je despotická, ačkoli není tak ukrutná jako panování maruckého Luaniky nebo matabelského La Benguoly.

Král se objevil brzo na volném prostranství před naším ležením a posadil se na dřevěnou stolici, kterou za ním přinesl sluha, kdežto sbor jeho rádců, mezi nimiž jsem spatřil několik starých mužů s tváří vpravdě taškářskou, se usadil za ním a vedle něho po zemi na bobku. Na pravé straně se rozložili nosiči se svými vůdci Mangvatem a Mo­naisakem v čele, ženy pak s dětmi a lidé, kteří přišli později, se rozsadili stranou a vzadu.

Pozdravil jsem krále prostřednictvím svých tlumočníků Boje a Ma­paniho, načež Matakala, když mi poděkoval za pozdravení, naznačil mi, abych svým nosičům zaplatil.

„Mzda, kterou jsem s nimi v Gazungule před jejich náčelníky smluvil, je zde již uchystána,“ odvětil jsem, ukazuje na velkou hromadu kartounových, řádně odměřených kusů. Nato přistoupili moji lidé a začali jednotlivé kusy podávat nosičům, avšak nosiči se dali do smíchu a při­táhli balíky blíž k sobě. Matakala mi pak oznámil, že mám každému nosiči dát dvě siciby, tedy místo smluvených dvou metrů čtyři metry. „Nikoli, to neučiním. Angličané, kdykoli potřebují nosiče, platívají dva yardy, tedy méně než dva metry. Já pak dávám již nyní více a dával jsem nosičům také stravu, což angličtí cestovatelé nečinívají!“ Tu se dali všichni mašupijští nosiči do křiku, vyskočili, mávali holemi a vy­hrožovali nám svými oštěpy, volajíce divoce, že nepřijmou tak bídný plat. Matakalovi lidé se smáli a přizvukovali jim, panovník však zůstal klidný a zavolal na sluhu, jemuž udělil nějaký rozkaz. Na mně nyní bylo, abych vzdor hluku nepozbyl klid a rozvahu. Zůstal jsem také klidný a pozoroval jsem tahy v králově obličeji. Matakala byl mladý muž, sotva dvacetiletý, avšak vášně již vryly do jeho tváře hluboké vrásky. Zrak jeho byl velmi nepokojný a oko, těkající z jednoho předmětu na druhý a nemohoucí na nás klidně spočinout, daleko víc než všechno ostatní chování prozrazovalo povahu krutou, úskočnou. Oděn byl v krátkou vlněnou košili a kolem beder měl kartounovou zástěru. Jeho družina měla pouze kartounové zástěry, chudší lidé však nosili jen kožené zástěry ohyzdně hnědé barvy. Nosiči začali vyhrožovat, že mi ne vydají břemena, dokud jim nebude učiněno po vůli. Když se hluk a lomoz stále vzmáhal, přišel Matakalův služebník a přinesl asi dvouletého hošíka, dítko roztomilé a nejmilejšího Matakalova chlapce. Hošík díval se na nás velmi zvědavě, neboť jsme byli dojista první Evropané, které spatřil. Pokynul jsem své manželce. Vzala malé zrcátko a dvě dřevěné píšťalky a podala mu je. Tyto dárky jsme vždy mívali po ruce v příruční bedničce. Matakala byl naší pozorností patrně potěšen, hleděl jsem tedy příhodné chvíle hned využít. Dovolával jsem se svých sluhů jako svědků a volal jsem na Monaisaka a Mangvata, že je jako lékař a ňaka (čaroděj) prohlásím za lháře, jestliže mi nedosvědčí, že v Gazungule byly s nosiči vyjednány pouze dva metry kartounu za mzdu.

Monaisak i jeho druh Mangvato nemohli snést můj pohled a mlčeli, já jsem pak hleděl toho okamžiku co nejlépe využitkovat. „Nikoli, nedám dvě siciby, ne a ne, avšak,“ tu obrátil jsem se k Matakalovi, „poněvadž ti lidé se na cestě dobře osvědčili, daruji každému ještě,“ – přitom jsem ukázal na kus dřeva asi dvacet centimetrů široký – „to jim přidám, ale víc nic, a chtějí‑li přesto dostat víc, nuže, ať se pokusí vzít mi to násilím.“ Nosiči umlkli. Matakala rozmlouval potichu s Monaisakem a Mang­vatem. Nato oba vstali a mluvili ke svým lidem. A hle! Pánové, kteří se ještě před malou chvilkou tak hrozivě na mne sápali, byli pojednou s navrženou mzdou spokojeni. Králi jsem daroval některé maličkosti a slíbil jsem mu, že odpoledne se k němu dostavím na návštěvu, přinesu mu určené dary a budu s ním vyjednávat stran nosičů.

Oddechli jsme si z hluboka, když tato záležitost byla vyřízena, avšak z celého průběhu věci jsem nabyl jistotu, že opatření nových nosičů bude spojeno s velikými obtížemi. Chování domorodců se pojednou změnilo. Všichni byli rázem láska i přátelství samo. Ženy, děti i muži přicházeli k nám do ležení, přinášeli na prodej mléko, ano i máslo, kozy a chléb. Jenom ti nejjižnější Matokové a potom nejsevernější, poddaní Mo‑Panzovi, chovají skot, jinak v celé zemi není vidět hovězí dobytek, poněvadž mu neustále hrozí nebezpečenství od mouchy tse­‑tse.

Kromě Maruců a Mašupiů dovedou mezi všemi jihoafrickými kmeny, které jsem poznal, pouze Matokové připravovat máslo. Chléb pak nalézáme jenom u Matoků. Na tento pokrm berou mouku z mausy, roztlučené ve dřevěných stoupách, a přidávají do ní jakýsi sladký plod, načež těsto uhnětou v rukou v tuhé bochánky a uvaří; pojídají je, teprve když vychladnou. Za dvanáct takových bochánků zvíci pěsti požadovali na nás domorodci touž cenu jako za zakrslou kozu, totiž jednu sicibu.

Když jsme odbyli všechny lidi, chopili jsme se balíků, ve kterých byly uloženy dary pro krále. Vybral jsem následující věci: pro Matakalu belgický sečný bodák, tyč olova, dvě dvoumetrové mosazné tyče, tenký měděný drát, dýmku, dragounskou přílbici, pokrývku, černé spodky se dvěma širokými červenými pruhy, několik metrů kartounu, kilogram velkých modrých perel a škatulku pforzheimských divadelních drobností, které mi daroval pan Westbech. Pro královu oblíbenou manželku jsme vybrali suknici z pěkné kosmonoské látky a pro jeho děti hračky.

Boj nesl napřed praporec a za ním jsem se ubíral se svou manželkou v doprovodu dvou černochů, kteří byli ozbrojeni ručnicemi. Chýše knížecího dvorce leží porůznu a nejsou ohrazeny plotem, jenom jediná z nich měla hned u samé stěny kolovou ohradu. Do té chatrče jsme byli uvedeni a tam jsme spatřili mladého náčelníka, jenž napůl sedě, napůl leže spočíval na tvrdém lůžku, zrobeném z rovných větví. Naše dary přijal mlčky, ale hned jsem zpozoroval na jeho tváři zklamání, když neshledal očekávanou ručnici. Nicméně se o té věci nezmínil a nabídl nám pivo, které přinesla služka a postavila na zem mezi nás a po­hlavára. Nejprve se napil Matakala, aby nám naznačil, že nápoj není otrávený. Potom nám přinesli dlouhé sběračky, zhotovené z tykví, s dlou­hými stopkami, zvané mokope. Okusili jsme tedy onu řídkou tekutinu, bučualu, uvařenou z prosa a vykvašenou, jejíž chuť však nebyla nijak příjemná. Po několika zdvořilostech, které jsme si navzájem vyslovili, zabočil jsem hned na nejdůležitější věc, totiž na nosiče, které jsem na králi žádal. Matakala mi odpověděl vyhýbavě a začal se vytáčet, že prý nemá dost lidí, někteří že jsou na honbě, jiní se vydali na lov ryb. Takových námitek uváděl mnoho. Nenaléhal jsem tedy na něj, neboť jsem dobře poznal, že v tomto případě si musím vést týmž způsobem, jako sám panovník.

Rozloučili jsme se. Za námi nesli čerstvě naplněný hrnec, nádobu hliněnou, krásně vypálenou, která mohla obsahovat sedm litrů. Sotva jsme se vrátili a usadili na trávníku k večeři, dostavili se za námi královi poslové a Mapani nám přetlumočil jejich zprávu: „Dali jste sice dar králově manželce, tj. jedné manželce, avšak potom by naříkalo ostatních sedm.“ Moje manželka pozorně naslouchala a potom se s po­di­vením rozhlédla, chtějíc patrně říci: „Cožpak onen mladík má snad více žen?“

Když Mapani skončil, moje manželka si myslela, že neslyšela dobře, a nařídila Mapanimu, aby se zeptal ještě jednou. Tu začali poslové jednotlivě uvádět jména a vypočítávali je na prstech levé ruky od malíku k palci a potom zase na pravé ruce od palce, až konečně šťastně sečetli všech osm „drahých polovic“ Matakalových. Moje manželka byla tím nadmíru rozhořčena a vzpírala se proti jakémukoli daru ostatním ženám. „Nač si jich tolik bere?“ namítala mi a pohlédla na mne vyčítavě. „Ovšem, drahoušku, ale já přece tím nejsem vinen, že se Matakala tolikrát sklonil pod jho manželské,“ odpověděl jsem jí, „a víš dobře, že ženy bývají nebezpečným nepřítelem.“ Manželka mě zpražila takřka zničujícím pohledem. „Myslím tedy, abychom také ostatních sedm podarovali. Považ, vždyť potřebuji nutně nosiče a zde nemůžeme věčně sedět.“

Moje manželka tedy vybrala dalších sedm suknic, ale tentokrát nehledala trvanlivou, pevnou látku, nýbrž její pravý opak. Poslové královi se vrátili a večer se objevili u nás opět. Král nás prosil o ručnici a vy­pravil své posly schválně večer, aby je snad nikdo z poddaných nespatřil a neoznámil to Marucům, kdybych mu ji skutečně dal. Avšak poslové odešli s nepořízenou. Ručnici nedostali, ale zato jsem poslal čtvrt kilogramu hrubého prachu, ačkoliv jsem i tento dar dával velice nerad, jsa vázán slibem králi Luanikovi. Učinil jsem tak tehdy na cestě severně od Zambezi poprvé a naposledy. Tím bylo naše diplomatické jednání pro tento den skončeno. Kromě vytí hyen a skřeku osamělého levharta, který se potuloval na protějším břehu říčky Ki­‑Šindu, nerušilo nic náš noční klid.

Avšak já, přestože jsem byl velmi unaven, spal jsem špatně, neboť otázka nosičská mi působila těžké starosti.

Ráno jsme vstávali časně, abychom vykonali přípravy k astro­no­mickému určení místa a uchystali si potřebné zboží ke směnnému obchodu. Časně ráno se dostavili hoši a děvčata s mlékem. Potom kolem osmé hodiny se objevila Jeho Výsost, oblečená nyní v košili jiné barvy, která před mnohými měsíci byla bezpochyby bílá. Náčelníci mi šeptem sdělovali, že „veliký tento muž“ předešlé noci ani oka nezamhouřil, jsa bolestně dojat mou tvrdošíjností a neústupností, s kterou jsem mu žádanou ručnici odepřel. „Ale vždyť já jich mám jen tolik, kolik jich potřebuji, a dobře víte, že se ubírám do území Mašukulumbů.“ – „Ach pane, tam nechoď, ti lidé vás všechny povraždí!“ – „Uznávám vaši dobrou radu, ale nemohu si pomoci, jít tam musím, a podle toho, co jste mi právě pověděli, budeme nutně všechny ručnice potřebovat.“

Král rozmrzen vstal a ubíral se domů. Jakmile se zdvihl, chopil se hned jeden ze sluhů vyřezávané stolice a pospíchal za Jeho Výsostí. Asi po dvaceti krocích se Matakala zastavil a svědomitý sluha hned postavil stolici za něho. Král se obrátil a přišel opět k nám.

Nato spustil dlouhou řeč, mluvil o nevděčnosti, o prvních 33 nosičích, které prý mi poslal do Gazunguly, a o svém přispění, když mne včerejšího dne Makumbovi mašupijští nosiči týrali. Odpověděl jsem mu přes tlumočníka následovně: „Odevzdal jsem již zcela řádně dary a poslal jsem včera po Monaisakovi list Monarimu Westbechovi, aby oznámil Liombovi, poslanci maruckého krále, jak špatně se nosiči zachovali.“ Matakala pozorně naslouchal a na jeho tváři se zjevil posupný úsměv. „Budiž, podávej si třeba o mně zprávu Marucům, našim utlačovatelům. V této zemi jsem pánem já, a uhlídáš, že neseženeš žádné nosiče! Co si potom počneš? Potom náleží všechno mně, všechno, cokoli tu máš.“

„Mapani!“ zvolal jsem, „oznam Matakalovi, že mu nemohu dát ručnici a moje věci že nejsou v jeho moci. Raději že všechno dám naházet na hromadu a zapálím ji, než abych si svůj majetek dal vzít násilím.“ Těmito slovy byl Matakala nadmíru pobouřen a také mezi jeho družinou vznikl šum, který nevěstil nic dobrého. Mezitímco se moji lidé chopili zbraní a několik našich černochů začalo naoko cídit svoje oštěpy, objevila se znenadání zcela neočekávaná osoba. Nový příchozí byl silně otylý černoch prostřední postavy a měl na hlavě starý cylindr claque. Byl to Mokuri, podřízený náčelník od Viktoriiných vodopádů a Matakalův synovec. Skládací klobouk jsem mu daroval roku 1885, avšak nekoupil jsem tehdy od něho ani proso, ani boby, které s několika otroky k nám dopravil a nabízel na prodej, takže odešel tehdy s hněvem. Avšak nyní nevěděl již nic o naší dřívější roztržce, neboť byl již časně zrána po přílišném požití bučualy hodně rozveselen, a přišel tedy mezi nás v ra­dostné náladě. Choval se k nám velmi důvěrně a prováděl před Matakalou se svým starým cylindrem obvyklé kousky. Když poprvé klobouk na kolenou stiskl, nahnul se Matakala, protože si chtěl neobyčejný a vzácný cylindr důkladně prohlédnout, avšak Mokuri spustil pojednou péro, klobouk se vymrštil do výše a ubohý pohlavár celý poděšen povyskočil, čímž neobyčejně potěšil svého malého synáčka. Potom Matakala sám zkoušel zacházet s me­chanismem klobouku a vzbudil tím v ce­lé společnosti nehoráznou veselost, jevící se v hlučném, neváza­ném smíchu. Avšak Matakala byl při smíchu zachvácen chraptivým a ohyzdným kašlem. Rysy pohlavárovy se přitom křečovitě stáhly. Bylo zřejmé, že trpí krutými bolestmi. Když jsem to zpozoroval, oslovil jsem jej prostřednictvím svého sluhy Jonáše: „Pane, ty jsi nemocen!“ Matakala se podíval na mne pln udivení, avšak dřív než jsem mohl ve své řeči pokračovat, jal se mu Mokuri vyprávět, že jsem slavný lékař a že jsem již uzdravil několik nemocných nosičů.

Tvář Matakalova se rychle vyjasnila a objevil se na ní přívětivý úsměv. „Ňako, ňako,“ šeptal král, „ňako, pomoz mi!“ Tu jsem mu začal hned popisovat jednotlivé příznaky nemoci, k čemuž on neustále pokyvoval, neboť takovým způsobem s ním podle všeho nemluvil ani jediný matocký lékař. Když mně konečně začal důvěřovat, ohledal jsem jeho chorá prsa a shledal jsem zastaralý katar průdušek, který Matakalu jistě již dlouho trápil a způsobil mu rozedmu plic. Poskytl jsem mu tedy lék ke zmírnění kašle a nařídil jsem mu, aby ho užíval tři dávky denně, a slíbil jsem, že vlastní lék mu připravím později, až poznám účinek těchto tří dávek. Matakala pocítil hned po první dávce úlevu a žádal hned všechny léky. – „Nikoli, pane, ty ti nyní nemohu dát.“ – „Pošlu ti za ně dvě kozy“. – „Nikoli, děkuji ti.“ – „Dám ti tedy ovci, považ jen, ovci!“ – „Nikoli, děkuji.“ – „Potřebuješ snad chlapce!“ – „To ne, ale nosiče.“ – „Nosiče?“ – „Ovšem, pane, ráno, až slunko bude na obzoru, propůjčíš mi 89 nosičů, já se pak s nimi odeberu tímto směrem k nejbližšímu náčelníkovi,“ – přitom jsem ukázal směrem k severu, – „a jakmile tam dorazím, dám tvým lidem lék pro tebe.“

Zpočátku Matakalu moje prohlášení zarazilo, ale posléze bez reptání svolil. Kromě toho jsem od něho obdržel ještě téhož dne ovci, za kterou jsem hned poslal pestré šátky, abych snad nebyl pokládán za dlužníka. Nicméně večer poslal ke mně opět své důvěrníky, neboť podle všeho litoval svého dřívějšího slibu. Jeho záměr, aby ze mne „pokud možno nejvíce vytloukl“, se mu nepodařil. Přišli ke mně královi dvořané se starou ručnicí a prosili mne, abych králi tuto „monati tlobolo“ (krásnou pušku) vyměnil za zadovku, avšak odešli s nepořízenou. Jejich žádosti jsem nevyhověl ani tehdy, když se vrátili podruhé, nabízejíce mi ještě přídavkem ovci. Příštího dne jsem si najal nového sluhu. Matakalův poddaný Monohelu se velmi záhy ukázal velmi schopným mužem a vy­cvičil se tak, že zanedlouho náležel mezi moje nejlepší lidi. První nosiči, které jsem si vyžádal, přišli sice hned poránu, ale většina ostatních se dostavila teprve během dopoledne, takže jsme mohli vyrazit až o je­denácté hodině.

Mezi nosiči nově najatými u Matakaly byl také náš starý známý Jonáš, který vstoupil do naší služby v Panda­‑ma­‑Tence. Setrval v ní po delší dobu k naší úplné spokojenosti, avšak později se zase odebral domů. Měli jsme velikou radost, když jsme tohoto dobrého člověka spatřili mezi ostatní cháskou; litovali jsme však, že Jonáš nikterak nechtěl vstoupit do naší služby za sluhu, nýbrž zamýšlel jít s námi jako obyčejný nosič pouze k nejbližšímu náčelníkovi. K nemalému překvapení jsme zvěděli, že je nejbližším příbuzným Matakalovým, a kdyby pohlavár zemřel dřív, než jeho synáček dospěje, že Jonáš se stane náčelníkem jižních Matoků na řece Ki‑Šindu, poněvadž prý má na trůn mnohem větší nároky než opilec Mokuri. Ačkoli pocházel z rodu královského, byl přece chuďas – otec mu nic nezanechal – a pracoval jako každý jiný muž jeho kmene. Nejraději vstupoval do služby k Evro­panům, kteří právě přibyli do Panda­‑ma­‑Tenky nebo k Vik­toriiným vodopádům, ale nikdy se nezavazoval na delší dobu, poněvadž při neustálé churavosti Matakalově snadno se mohla dostavit předčasná smrt a tu bylo třeba, aby Jonáš prodléval nablízku pohlavárovi. Jonáš byl nejkrásnější bantuský typ, jaký se mi na všech mých cestách po jižní Africe vůbec naskytl. Pěkný jeho obličej, nezhyzděný užíváním lubeka, oživovaly krásné, temné oči, nad něž jsem nikdy neuzřel pěknějších. Přitom byl onen muž velmi poctivý, věrný a pracovitý, a ačkoliv byl vlastníkem zrcadélka, nebyl ješitný.

Dříve než jsme odešli od Matakaly, ustanovil jsem nosičům odměnu za práci trvající půl třetího dne. Ustřihl jsem kus kartounu, dobré dva metry dlouhý, a daroval jej při rozchodu knížeti. Kníže jej musil po­zdvihnout do výše a ukázat všem přítomným. Nato ustřihl jsem druhý kus stejných rozměrů a odevzdal ho prvnímu průvodci jménem Lučobe, aby jej uschoval a nesl s sebou, poněvadž podle něho při výplatě měly být odměřeny potřebné siciby.

Ze všech pochodů, které jsme v poříčí Zambezi konali od náčelníka k náčelníkovi, zdál se tento pochod pro moje záměry nejvhodnějším. Když jsem se totiž otázal, kde přebývá pohlavár Sakasipa, k němuž jsem se podle poselství Luaniky, maruckého krále, měl vydat nejprve, ukázal mi tázaný černoch směrem k severovýchodu. Takto tedy jsme opustili místo, které se snadno mohlo změnit v náš hrob. Opouštěli jsme je s radostnou tváří a v náladě, o jaké se dvacet čtyři hodiny předtím nikomu z nás ani nezdálo. Začali jsme nanovo věřit ve hvězdu svého štěstí a s novou chutí jsme postupovali k neznámému severu.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

14
Z Mo-Rukumi do Mo-Sinkoba

Brzo nato, co jsme opustili Matakalovo město Mo‑Rukumi, dorazili k nám spěšně pohlavárovi sluhové, přinášejíce darem tučnoocasou ovci. Pohlavár nám zároveň vracel bodák, který jsem mu daroval. Avšak tento skutek nebyl nikterak zvláštním uznáním nemocného k lékaři, nýbrž posledním královým pokusem, aby na mně přece vymohl žádanou ručnici. Když pak ani tento prostředek nepomohl, stalo se, že ještě téhož večera z našeho malého stáda koz zmizela přivedená ovce. V náhradu za to poslána nám ovce, kterou jsme sice obdrželi, ale poněvadž jsem přinesený bodák neposlal zase pohlavárovi nazpět, poslána nám tentokrát jen hubená ovečka, a nikoli tučný kus jako předešlého dne.

První náš pochod (dvanáct kilometrů) směřoval přes lateritový hřbet, na kterém leží město Mo‑Rukumi, vesnicemi Ki‑Inda­bil­skými. Na cestě jsme potkali jakéhosi náčelníka, poddaného Mata­ka­lo­va. Ubíral se v doprovodu podřízeného náčelníka, ozbrojených otro­ků a dvou hochů, kteří musili nést těžká břemena obilí a nádoby s pivem, právě do Mo‑Rukumi navštívit Matakalu. Jakmile nás uzřeli, kázal zastavit a na­bídl nám pivo. Vzali jsme si ho plnou mokopu (naběračka z tykve o ob­sahu asi dvou třetin litru) a odměnili se mu za to několika skleněnými perlami. Na tomto pochodu prováděl ochočený Pit zase jednou mnoho rozpustilých kousků a rozveselil neustálým pokoušením psů zejména nosiče tak, že ve svém rozjaření začali si napřed bručet rozmanité písně a později se jali zpívat sborově písně hrubé a hřmotivé. Poněvadž Pit počal honit ženy a děti, jakmile je spatřil v lese, musila jej moje manželka poblíž dvorců uvázat a vodit na šňůře. Ona a Leeb se ubírali v čele zástupu, já jsem přehlížel náš sbor brzo zde, brzo onde, Fekete s Osvaldem uzavírali celý voj. Poblíž vesnic jsem se stavěl sám v čelo karavany. Oslové, kteří nyní nesli pouze potraviny, nám působili časem ještě mnoho nesnází.

Sotvaže jsme dorazili k cíli určenému pro dnešní pochod, začali jsme rozbíjet své ležení. Nosiči odevzdávali všechna břemena, přepočítali jsme je a uložili na zvláštní místo v lese. Když byla konečně snesena i tráva na naše lůžka, dostavilo se několik Matoků, které sem přilákal hluk, a přinesli nám na prodej pivo. Poněvadž nebyla dosud přinesena voda a Pit podle všeho velice trpěl žízní, podal jsem mu číši kaferského piva, které bylo dost studené. Se skutečnou radostí se chopil číše, držel ji jako obyčejně oběma rukama u huby, vzpřímil se na zadních nohou a pil a pil, až v něm zmizelo více než půl litru bučualy. Následky toho se dostavily nadmíru rychle. Pit byl namol opilý a veselá jeho opička udržovala nás až přes půlnoc v nejveselejším rozmaru. Brzo se postavil na hlavu, avšak nemohl udržet rovnováhu a v nejbližším okamžení se zvrátil. Tu pak, leže na zemi jako špalek, bručel, chrochtal a neustále cenil zuby, avšak oním přívětivým způsobem, který vlastně má znamenat úsměv. Nato začal pokoušet nosiče, kteří se hlasitě smáli a do­volovali mu všechny nevázanosti. Přestože byl důkladně ochmelen, vybral si Pit za terč svých útoků právě několik nejhloupějších nosičů, kteří sice od svých druhů utržili hodně posměchu jakožto „uznaní a vybraní přátelé Pitovi“, avšak přece se srdečně smáli, ačkoli je posměch poněkud hnětl.

Jednomu odnesl kožený pláštík, a dříve než se milý muž ohlédl, již ho pověsil na nízký strom, neboť na vysoké stromy se ubohý Pit již vyšplhat nemohl. Jiné nosiče opět tahal za zástěry, nebo jim převrhoval hrnce k vaření, které naštěstí byly ještě prázdné. Zkrátka prováděl všemožné kousky, až konečně upadl v dlouhý a tvrdý spánek, ze kterého se asi probudil s obvyklou „kocovinou“, neboť od té doby se nemohl na bučualu ani podívat, i když byl sebevíce trápen žízní, a pokaždé s pra­vou ošklivostí odhodil číši, jakmile jen po pivě páchla.

Dne 16. června jsme urazili pouze devět kilometrů cesty. Překročivše řeku Kabondu na jejím dolním toku, vystoupili jsme na lateritový hřbet; nedlouho nato jsme zaslechli dutý, dvojitý zvuk bubnu vupu­‑vupu a po šesti kilometrech jsme dorazili do vesnice jakéhosi podřízeného Matakalova náčelníka Kakalemby. Chtěl jsem původně dorazit ještě téhož dne k Sakasipovi, avšak již u Kakalemby se nechtěli nosiči hnout z místa, poněvadž jim bylo slíbeno pivo, když by mne pohnuli k tomu, abych tam setrval. Také Boj a ostatní sluhové se přičiňovali, seč byli, aby mne tu přiměli k zastávce, ale jejich veškeré důvody mnou nehnuly. Po krátkém odpočinku jsem si dal ukázat místo, kde bychom nejdříve nalezli vodu, a poručil jsem zatroubit k dalšímu pochodu.

Odpor nosičů k dalšímu postupu měl mimo touhu po pivě ještě jiný důvod, a to závažnější. Ti lidé věděli velmi dobře, že je možno dorazit ještě téhož dne k Sakasipovi, ale obávali se, že by potom dostali mzdu pouze za dva dny, a proto se pokoušeli ze všech sil protáhnout cestu na pochod třídenní. O tři kilometry dále jsme dostihli horního toku řeky Kabondy a rozbili tam u jedné hluboké tůně noční ležení. Zamýšlel jsem se na tomto místě zdržet poněkud déle, abych si zase něco opatřil pro své sbírky. Náčelník Kakalemba a skoro všichni jeho poddaní se přihnali za námi, ale ani teď jsem od něho nepřijal nabízené pivo a ne­obdaroval jsem ho za jeho čestný průvod ani dost málo. Jeho podřízenému náčelníkovi a lidem, kteří nás dovedli k vodě, jsem naopak dal dary mnohem větší, než by snad za jiných poměrů obdrželi. Kakalemba se s nimi začal proto hádat, ale poddaní hrdinského pana náčelníka překřičeli.

Těšil jsem se velice z krásného odpoledne a chtěl jsem se vydat na obchůzku do nádherných lesů, avšak postihl mne náhlý záchvat zimnice, upoutal mne až do půlnoci na travěné lůžko a působil mi kruté bolesti. Odpočívaje tedy na lůžku zpozoroval jsem pojednou, jak se jeden z nosičů jal provádět podivnou změnu na svém oděvu, která mně živě připomínala řecké slavnosti Dionýsovy. Shodiv ze sebe svou koženou zástěru zhotovil si ze zelených větví nadmíru brzo krátkou tuhou suknici na způsob škrobenky a ovinul si zelené lupení i kolem rukou, nohou a hlavy. Takto vyšňořen začal za halasného jásotu svých druhů jakýsi komický tanec. Trpěl jsem krutými bolestmi hlavy, lomoz mi proto nebyl valně po chuti, i zakázal jsem si podobné žerty. Zneuznaný tanečník se odebral s Kakalembovými lidmi do vesnice, kde pokračoval ve svém tanci a obdržel za odměnu pivo a proso. Časně zrána vrátil se s hojnými dary zase do ležení.

Toho dne odpoledne se dostavilo k našemu táboru také pět mladých mužů, kteří se ubírali ze sídla náčelníka Siecetemy do Panda­‑ma­‑Tenky, aby si tam vyhledali práci. Dlouhým pochodem byli velice unaveni a hladovi. I přijal jsem je laskavě, dal jsem je pohostit pivem, masem a prosnou kaší, dvěma pak z nich, kteří byli nemocní (jeden trpěl očním katarem, druhý měl zraněné nohy), poskytl jsem lékařskou pomoc. Vše to na ně působilo způsobem tak překvapujícím, že po krátké rozmluvě s Bojem a Mapanim poslali ke mně svého vůdce Marumu žádajíce, abych je přijal do své služby na celou dobu výpravy. Nedlouho nato byla smlouva ujednána a Maruma, Pikanini, Goritani, Kondongo a Křivo­hubý (tak jsem ho totiž pokřtil) stali se novými členy naší družiny.

Dne 17. června jsme vyrazili časně zrána. Postupovali jsme podél řeky Kabondy, prošli krajinou při horním toku řeky Ki‑Šindu a odtud jsme vystoupili na jiný lateritový hřbet, po jehož povrchu jsme se ubírali několik kilometrů. Když jsme dostoupili asi nejvyššího temene hřbetu, spatřili jsme za jednou zatáčkou Mo‑Sinkobo, sídlo pohlavára Sakasipy. Toto místo sestávalo rovněž z několika vesnic, které navzájem nesouvisely. Některými z nich jsme již prošli.

Asi čtyři sta metrů od města na jihozápad vykázali nám ve stínu nízké, husté kulčiby místo pro ležení. Moje družina se dala hned do osekávání větví a sháněla v okolí trávu na zřízení ohrady. Řeka Ki‑Šindu, kterou jsme na tomto pochodu (14 kilometrů dlouhém) překročili, tvoří hranici mezi územím Matakalovým a Sakasipovým.

Jakmile jsme dorazili k cíli a dříve než jsme si připravili večeři, dal jsem svolat nosiče, abych jim zaplatil. Jejich vůdce přinesl odměřený kus kartounu, který jsem mu na odchodu od Matakaly odevzdal, a pod­le něho jsem ustřihl jednotlivé siciby. Tato práce byla rychle skončena, ale svolaní nosiči se nehýbali z místa. Celý příběh, který nám způsobil v Mo‑Rukumi tolik nesnází, se opakoval v Mo‑Sin­kobu nanovo. Nosiči nechtěli přijmout ujednanou mzdu, křičeli, nadávali, vyhrožovali a vo­lali na pomoc proti nám Sakasipu. Sakasipa nebyl právě doma, avšak jakýsi jeho podřízený náčelník jim poradil, aby jen přijali, co jim podávám, poněvadž prý je to velmi dobrý plat za krátký pochod od Matakaly až na toto místo. Nicméně nosiči, ačkoli přestali lomozit, setrvali ve svém vzdoru a nechtěli mzdu přijmout. Za takových tedy poměrů nestaral jsem se prozatím o ně, nechal jsem kusy kartounu vedle sebe na zemi, kde jsem je složil, a začal jsem kopat jámu pro hrnce k vaření. Moji lidé jali se hned nato obstarávat kuchyni, moje družina přivlekla polena, jiní pak přinášeli trnité větve, aby jimi zesílili ohradu kolem ležení.

Mezi svou prací nespustil jsem nosiče ani na chvilku z očí, a jakmile jsem zpozoroval, že se jedna část rozhodla pro přijetí mzdy a snažila se své druhy potají přemluvit, aby rovněž tak učinili, rozhodl jsem se, že celou věc rychle skončím. Nařídil jsem tedy svým lidem, aby mi přinesli krabici s léky, a nosičům jsem po Mapanim dal vyřídit, že „srdce jejich jsou černá“ a že celému jejich počínání se směju.

Nato jsem se chopil krabice s léky, vylil jsem na talíř trochu lihu, zvolal jsem hlasitě na sluhu, aby rychle přinesl molelo (oheň) a meci (vodu) zapálil. Jakmile se líh vznítil, vykřiklo několik mých sluhů: „Batu bona, bona molelo mo meci,“ (Lidé, podívejte se, oheň ve vodě!) a všichni nosiči i poddaní Sakasipovi vyvalovali plni údivu oči na hořící „vodu“. Neustálý křik jednotlivých tlup pojednou utichl a ve tvářích přítomných domorodců se zcela zřetelně zračilo neobyčejné podivení, ba zděšení. Tvářil jsem se, jako bych si celé té věci nevšímal, ale moje domněnka, že tato příhoda bude mít veliký účinek na pověrčivý lid, se velmi brzo potvrdila. Odporu již mezi nosiči nebylo a nedlouho potom přicházel jeden po druhém, aby si vyměnil své dva metry kartounu za papírovou poukázku, kterou v Mo‑Rukumi dostal.

Když jsem ještě svému dřívějšímu sluhovi Jonášovi, který se za dřívější nehody neustále snažil vyložit svým nespokojeným průvodcům, že jsou v neprávu, zaplatil dvojnásobnou mzdu a odevzdal mu léky určené pro Matakalu, rozptýlil se záhy celý zástup.

Večer přišla k nám do ležení Sakasipova manželka, přinesla nám dva hrnce piva a oznámila, že se k nám Sakasipa sám dostaví příštího jitra. „Hleďte,“ pravila nám, „dnes je úmrtní den králova otce, kterého před několika lety zahubili Marucové. Onen vladař byl statečný a chrabrý a jméno jeho požívá mezi námi dosud takovou úctu a vážnost, že rok co rok se jeho památka oslavuje po pět dní. Jenom kvůli vám budou obřady nad hrobem poněkud zkráceny a ‚pán‘ se navrátí již zítra, aby vás navštívil. Morena se vydal dnes jako obyčejně do lesa ke hrobu svého ra (otce), aby tam zemřelému vzdal obvyklou poctu. Tam se také shromáždí náčelníci a podnáčelníci celého kmene, modlí se, hovoří k němu po celý den, žalují zesnulému všechny své strasti a vzdávají mu tímto způsobem svou neomezenou úctu.

Po pět dní vylévají pivo na jeho hrob a čekají, až je mrtvý všechno vypije (až se totiž všechno do země vsákne), a potom nanovo mu ho poskytují hojnost, aby netrpěl žízní. Když se navečer navrátí, posilňují se potom truchlící obřadníci masem a pivem a provozují tance, kterých se zítra podle své libosti můžete zúčastnit.“

Obdarovali jsme náčelníkovu manželku štědře, a sedíce kolem prvního ohně v Mo‑Sin­kobu, rozmlouvali jsme ještě dlouho o příhodách zažitých tohoto dne.

Zrána druhého dne se skutečně dostavil Sakasipa do tábora. Byl statné postavy, vysoký, hnědé pleti, s orličím nosem a s vlasy delšími a lépe upravenými, než obyčejně shledáváme u jižních Matoků. Oděn byl v šat evropský a na prsou měl proslulý talisman impande, v jehož divotvornou moc věří všechny národy nejen v těchto krajinách, ale i mnohem dále na sever za územím mašukulumbským, a neštítí se žádných obětí, aby si jej zaopatřili.

Takovýto talisman impande je bílá, čistě uhlazená, porculánu se podobající kulatá vápenitá deska z některého mořského zvířete. Provlečena šňůrou, nosí se na krku. Moc impande podle mínění domorodců je skutečně divotvorná, neboť ochraňuje nejen přede všemi nehodami, nemocemi, úklady nepřátel, útokem divoké zvěře, nýbrž i před kulkou bělochovou. Impande je bez odporu nejdrahocennější amulet mezi zambezijskými kmeny, a velký počet útoků a nástrah později na nás namířených zakládal se hlavně na domnění černochů, že s sebou vezeme ohromný počet těchto talismanů, a jenom proto je nechceme prodat, aby jimi černoši proti našim kulím nebyli chráněni. Tyto předměty, jakož i mušle kauri (Cypraea moneta L.), dovážejí do končin na středním Zambezi hlavně Portugalci. Kromě Sakasipy nosily talismany na prsou ještě jeho ženy a některé jeho děti.

S králem se dostavili všichni jeho poddaní, pokud byli právě ve městě. Spatřil jsem, že mezi těmito lidmi, kteří se kolem nás rozsadili na bobku po zemi, velmi mnozí mají dosti značné rány zejména na nohou a utržili si je bezpochyby za chůze v lese nebo na polích. Jejich boláky byly sice snadno zhojitelné, ale hned na první pohled bylo patrné, že jsou zanedbané. I nařídil jsem Leebovi, aby hned připravil slabý roztok jodoformu, vyleptal jsem bolavá místa, jež vypadala jíchovitě, a dal jsem potom na ně přiložit černou náplast, která nám již tolikrát prokázala znamenité služby.

Nato jsem odevzdal Sakasipovi podobné dary jako Matakalovi, avšak pohlavár byl s nimi zrovna tak nespokojen jako kterýkoli jiný náčelník, neboť požadoval nejinak než Matakala aspoň dvacetkrát tolik. Jinak byl v jednání mnohem přístupnější než vládce z Mo‑Rukumi. Sakasipa mi v zásadě nosiče přislíbil, žádal však, abych si najal také tři vůdce. Tomu jsem se rozhodně opřel a dokazoval mu, že mi jediný vůdce úplně postačí, poněvadž tito podřízení náčelníci jako vůdcové bývají spíše na škodu než na prospěch, protože před nimi nosiči nemají žádnou úctu.

Kdykoli jsem již musil najímat tyto vůdce, kteří vlastně neměli, koho by vedli, poněvadž každý nosič cestu dobře znal, jednalo se mi vždy především o to, aby mě co nejlépe seznámili s místopisem krajiny. Proto jsem vždycky hledal lidi, kteří dobře znali všechna místní jména v okolí. Sakasipa poslal nám ještě téhož dne pět obrovských hrnců s pivem, obsahujících aspoň 40 litrů opojného nápoje, který je u do­morodců v severních končinách jižní Afriky velice oblíben. Mimoto jsme obdrželi boby a kukuřici v takovém množství, že jsem pro své četné nosiče na celé zamýšlené cestě od Sakasipy až k Siecetemovi – rozvržené na osm dní – nemusil kupovat žádné potraviny. Domorodci nám přinesli kozy, slepice, mouku a jiné rozmanité věci na prodej, přičemž nám bylo stejně platit za jednu kozu jako za pět slepic, totiž jednu sicibu (dva metry kartounu) nebo 1/4 kilogramu nejmenších skleněných perel.

Odpoledne Sakasipa zase odešel. Spěchal opět, k hrobu svého otce, aby mu, jak nám totiž řekl, podal zprávu o našem příchodu i o darech, které jsme mu přinesli, a mezitím aby mrtvému nanovo dal pít bučualu. Večer se vrátil Sakasipa se všemi svými lidmi za mocného jásotu. Většina mužů i žen byla v obličeji po jedné straně pomalována vápnem, někteří pak i po celém obličeji. Ze svého ležení jsme se odebrali s celou společností ke královým chatrčím. Královský dvorec zaujímá hlavní část Mo‑Sin­koba, sestávaje z dosti prostranného a vysokou kolovou hradbou obklopeného dvora, ve kterém stojí několik královských chatrčí, přistavěných ke kolové ohradě. Kolem dvorce jsou rozptýlena osamělá obydlí pro ženy a dvořany a několik set kroků stranou jsou zřízeny na volném prostranství ohrazeném trnitým plotem, obrovské panovníkovy obilnice a sýpky.

Po svém návratu utvořil celý zástup veliký kruh. Manželky Sakasipovy přinesly po velikém hrnci piva a rozestavily je porůznu mezi kruhem mužů a kolovou hradbou. Pohlavár, který se stejně jako jeho věrní poddaní vrátil ze smutečních obřadů poněkud rozjařen, přistoupil nejprve ke své oblíbené manželce, která nás den předtím navštívila. Chopila se velké mokope (naběračky) a podala mu v ní doušek piva. Sa­kasipa pivo vypil a již značně opilý vzal svou manželku za ruku, kdežto ona se chopila veliké hruškovité dýně, která byla vyhloubena a na­plněna suchými, tvrdými semeny. Nato oba vstoupili do zmíněného kruhu a provozovali tam za zpěvu a pravidelného tleskání diváků jakýsi skákavý tanec, při němž nakonec žena kolem muže tančila a hřmo­tící tykvovou nádobou rychlými a prudkými pohyby sem tam zmítala. Po skončeném tanci ustoupila žena zase ke svému hrnci s pivem, kolem něhož se seskupili lidé tvořící kruh, většinou hodnostáři, a vyprázdnili jej. Mezitím přistoupil král k jiné své ženě, napil se od ní piva, načež se opakoval tanec a pitka. Když tedy Sakasipa tímto způsobem některé své ženy poctil, vyšel z ohrady a s ním celá družina. Všichni se rozložili na volném prostranství ve skupinách kolem hrnců znova naplněných pivem a začali pít.

Nás také vyzvali, abychom si přisedli. Sakasipa nám řekl, že jeho první manželka odešla, aby nám přinesla sičo (pokrm). Seznámil nás s jakýmsi svým příbuzným, jehož obyčejně nazýval otcem, ačkoli byl jeho strýcem. Tento muž k našemu nemalému podivení nosil dlouhý bílý vous. Sakasipova žena se brzy dostavila s pivem a postavila je právě před nás, což bylo zvláštním vyznamenáním. Když do naší společnosti přisedl také král, hodlal jsem využít jeho rozjařené nálady. Zabočil jsem v rozmluvě na svou další cestu a požádal Sakasipu o nosiče. Doufal jsem, že při veselé pitce se tato obtížná záležitost odbude několika slovy. Spoléhal jsem přitom také poněkud na vliv alkoholu, který mnohdy bývá nejlepším klíčem k sebezatvrzelejším jazykům a srdcím. Mimo vše nadání král pojednou vystřízlivěl a začal o celé té věci uvažovat tak vážně, že si povolal na pomoc dva podřízené náčelníky.

Sakasipa nechtěl o nosičích, kteří by mne doprovodili až k Sie­ce­temovi, ani slyšet. Sídlo tohoto náčelníka leží od Mo‑Sin­koba na severovýchod, kdežto cesta, kterou mi Sakasipa důtklivě navrhoval, směřovala na severozápad, takže bych se musil vracet daleko na východ, abych dostihl sídla Siecetemova.

„Nikoli, moreno! Nerad bych si zacházel.“ Avšak veškerý můj odpor nebyl k ničemu. Náčelník a jeho rádcové se již shodli na tom, abychom se k svému cíli vydali pouze směrem přes vesnici Ki‑Šindu, a umluvili se, že nám nosiče poskytnou jenom na tuto cestu. „Jak daleko leží Ki‑Šindu?“ – „Na půl cestě do sídla Siecetemova.“ – „A má snad Ki‑Šindu také tolik obyvatelstva, abych tam mohl najmout dostatečný počet nosičů?“ – „To právě ne.“ – „Ale vždyť král Luanika vydal rozkaz, abys mi opatřil nosiče až k Siecetemovi.“ – „Cožpak král Luanika, ten sídlí daleko odtud a z takové dálky se velmi snadno udílejí rozkazy. Naši nosiči však nepůjdou až k Siecetemovi, neboť jeho sídlo je příliš vzdáleno. Jenom do Ki‑Šindu potřebují již plných pět dní.“

Seznal jsem tedy, že mi nezbývá než se podrobit. I oznámil jsem nazejtří, dne 18. června, že najmu nosiče na cestu ustanovenou pohlavárem, načež Sakasipa rozeslal posly po všech vesnicích, rozptýlených po lesnatém hřbetu, s vyzváním, aby se k nám dostavil potřebný počet lidí. Přišlo jich víc, než jsme potřebovali. Poněvadž se nosiči zdráhali jít dál než do Ki‑Šindu, prohlásil jsem, že s nimi budu jednat tak, jak je v kra­jinách na středním toku Zambezi zvykem, totiž že se nebudu starat o jejich výživu. Zambezijský nosič, najatý cestovatelem nanejvýš na tři až šest dní, bere si pravidelně na cestu tykvicovou nádobu se třemi až čtyřmi kilogramy prosa, kdežto každý čtvrtý nebo pátý muž nese zase místo prosa nádobu na vodu a hrnec na vaření.

Když se tedy ti lidé sami uvedeným způsobem stravují, jedí zpravidla pouze jednou za den, totiž večer. I když jsem prohlásil, že se nebudu starat o výživu svých nosičů, nemohl jsem se přesto odhodlat, abych ubohé lidi při této chudičké stravě nutil k pochodům obnášejícím deset až patnáct kilometrů denně. Slíbil jsem jim před odchodem, že ode mne dostanou i stravu, avšak vymínil jsem si, aby každý muž nesl krom břemena i své zásoby potravin. Poněvadž jsem u řeky Kabondy najal tři nové sluhy, ušetřili jsme tímto způsobem devět obyčejných nosičů a nepotřebovali jsme od Sakasipy přijímat do své služby víc než 52 lidí.

Ostatně Sakasipovi na tom nikterak nezáleželo, aby se nás zbavil, ba právě naopak, snažil se všemožně, aby nás zdržel co nejdéle. Dne 19. i 20. června vydal se se svým lidem na honbu divokých vepřů, zde nazývaných gulube. Chtěl nás zásobit čerstvým masem, ale neměl při lovu štěstí.

Z území Matakalova se za námi ubírala tlupa mužů, kteří doma neměli nic na práci, a vydali se tedy za námi spekulovat. Domnívali se, že se snad nějakou náhodou dostaneme do úzkých, že budeme potřebovat nutně další nosiče a že budeme nuceni jim velmi dobře zaplatit. Nabízeli se nám do služby přímo na celou cestu od Sakasipy až k Siecetemovi, avšak poddaní Sakasipovi proti tomu reptali a popudili svého pohlavára proti cizím vetřelcům, takže v našem ležení uprostřed rozmluvy pojednou vyskočil, vrhl se na tlupu, která seděla kolem na bobku, a vyhrožoval jim hroším bičem. Avšak z Matakalových lidí ani jediný muž nehnul brvou a rozlícený panovník neměl odvahu, aby někoho z nich udeřil. Vybral jsem si z nich pět mužů, jejichž obličej aspoň poněkud vzbuzoval důvěru, a slíbil jsem určitě, že jim dám nést některá břemena. Poddaní Sakasipovi nás obtěžovali v našem malém táboře tak, že jsme se nemohli ani hnout a musili jsme nakonec požádat panovníka, aby svůj lid z ležení vyhnal. Avšak i tentokrát byl vliv vladařův tak nepatrný, že ani napomínání, ani hrozby nepomáhaly, a Sakasipova hůl přiměla k odchodu z tábora pouze několik lidí.

Přes svůj odpor musil jsem přijmout nabízené tři podnáčelníky, Si­mutiliho, Sipangu a Mopitiho, za vůdce. Vyléčiv některé dítky Sakasipovy, získal jsem si náčelníkovu přízeň a na další cestě jsem pouze litoval, že jeho vliv na poddané byl nepatrný. Jeho rozkazy se vůbec neplnily, nosiči se dokonce nedbajíce ho srotili proti mně ve zjevnou vzpouru. Ovšem původní a základní příčinou těchto výstupů bylo drzé a odbojné chování Matakalových lidí při výplatě. Odehrávalo se bohužel před očima mých nynějších nosičů. Nosiči z Matakalova území byli zase k svému odporu podníceni hanebným a nadutým vystupováním ga­zungulských Mašupiů, jejichž chování úplně schvalovali, obzvlášť když viděli, že i sám pohlavár Matakala se přiklání na jejich stranu. Jak už to bývá, jedno zlo plodí druhé, neblahá nákaza se šířila od místa k místu až do „vosího hnízda“ – do území Mašukulumbů. Za mzdu pro nosiče byla vyjednána zase jedna siciba, kterou jsem však naměřil o dvacet centimetrů delší než pro lid Matakalův. Potom jsme se bez dalších překážek rozloučili s Mo‑Sin­kobem. Sakasipa mi oznámil, že mne kus cesty osobně doprovodí.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

15
Z Mo-Sinkoba do Mo-Monkvemba

Sakasipa nás skutečně vyprovodil ze svého sídla kus cesty a ponechal nás potom osudu. Prvý pochod od Sakasipy směrem ke Ki‑Šindu se skončil u vodní tůně jménem Ňama, ležící severně od Sakasipovy vesnice. Cestou jsem přijal do své služby tři Matoky. Byli to Marumo, Stoffel, který dříve sloužil u jednoho holandského lovce slonů na jižním břehu řeky Zambezi, a Sibungu, kterého jsem však překřtil na Čimboraso.

Na pochodu jsme shledali mnoho stop rozmanité zvěře a mimoto jsme tam nalezli také značné množství pastí na zvěř, které tu chci poněkud blíže popsat. Po obou stranách těchto četných stezek jsme spatřili ve vzdálenosti dvou až tří metrů od cesty pružné, rovné kmeny stromů, tlusté jako ruka, které byly zaraženy pevně do země a nahoře opatřeny pevnou šňůrou z trávy nebo lýka, dlouhou na dva i tři metry a silnou jako tužka. Na stezce se nachází v zemi otvor, obyčejně 30 centimetrů dlouhý, 20 centimetrů široký a 20 centimetrů hluboký, jenž pravidelně bývá pokryt zaprášenými kusy kůry tak, aby se podobal okolní půdě. Nato se stromek ohne a napjatá šňůra, jež má na svém konci smyčku, se zatáhne do jámy, kde se smyčka rozestře a při­mi­tivním způsobem se zachytí příčným dřívkem kolem kulatého dřeva, zaraženého do země a opatřeného zářezem. Potom se jáma přikryje kusy kůry. Gazely, větší hlodavci, genetky a šakalové se do těchto pastí chytí snadno. Jakmile totiž v běhu náhodou vstoupí na kůru, jež pokrývá jámu, proboří se, smyčka se zachytne za nohu a vymrští je do výše. Tyto pasti znamenitě vyhovují svému účelu, o čemž jsem se osobně přesvědčil, neboť jeden z našich oslů se dvakrát chytil do podobné pasti, a nebýt naší pomoci, nevyprostil by se.

Na menší šelmy, zejména na šakaly, si zřizují Matokové jako naši pytláci malé lapací jámy, ve kterých se zvěř chytí za krk do oka, jakmile se pokusí uchopit nastražené vnadidlo.

Tímto způsobem si opatřují Matokové potřebné kožešiny na své zástěry. Oproti těmto pastem se velkolepě vyjímaly pasti nastražené na hyeny, které jsme uzřeli na tomto pochodu v některých vesnicích blíže dvorců. Ve vzdálenosti 70 až 80 centimetrů byly zaraženy do země dvě řady silných, přes metr vysokých kůlů. Mezi nimi se šikmo vznášela deska, opřená na zadním konci kolové uličky o zem, kdežto její druhý konec byl vyzdvižen do značné výše. Podepřen silnou tyčí, která spočívala na záporce, tvořil tak těžký padák. Aby pak tento padák mocně účinkoval, je zatížen kameny a řítí se dolů jako špalek, jakmile se chce zvíře zmocnit vnadidla upevněného na záporce. Záporka sama se obyčejně nachází také nad jámou obloženou kamením. Tyto pasti nejsou sice s to, aby zahubily každého levharta nebo hyenu, avšak pravidelně bývají šelmy těžce poraněny a nemohou se postavit na odpor, takže domorodci je snadno nablízku vyhledají a usmrtí. Tyto velké pasti jsou obyčejně umístěny na pokraji dvorců nebo vesnic. Ačkoli jsou původním vynálezem černochů, přece na nich shledáváme část, která se používá i u nás. Po obou stranách jsou totiž zřízeny dřevěné ploty, které se čím dále tím více rozbíhají, podobně jako v našich bažantnicích, aby tchoř nebo kuna byli udržováni na cestě k pasti.

Příchod k Ňamské tůni a na svah prostranných údolí, která se rozkládají na západní straně středního Inquisi, nás velice potěšil. Poprvé od té doby, co jsme se vzdálili od řeky Zambezi, měli jsme opět volný rozhled, kdežto až do této doby jsme postupovali neustále skrze husté a nízké stromoví jednotvárných lesů, rostoucích po lateritových hřbetech. Vyšli jsme již z obvodu svoru a ruly. Nevysoká, avšak lesnatá horská pásma i jednotlivé kupy, tu na vrcholu svém rovinaté, tam zase kuželovité, uzavíraly obzor na severovýchodě i severozápadě, před nimi se pak rozkládala úrodná údolí, kterých se dosud nedotkla rolníkova pilná ruka.

Sotvaže jsme dorazili na místo, chystali se nosiči podle rozkazu Sakasipova zřídit kolem ležení ohradu z mapaniových větví. Avšak jejich horlivost velmi záhy ochladla, takže zanedlouho se musili moji lidé sami chopit díla. Zavolal jsem si tedy všechny tři podnáčelníky a tázal jsem se jich, proč se tak špatně plní rozkazy královy, avšak dostalo se mi této odpovědi: „Milý pane, ti lidé si myslí, že by za pomoc při zřizování táborové ohrady měli dostávat zvláštní plat.“ – „Vždyť já jim dávám dobrovolně stravu, která nebyla vyjednána v podmínkách!“ – „To oni nepočítají.“

Mezitímco jsme jednali o těchto věcech, přišel ke mně Boj s prosbou, abych mu půjčil buď svou karabinu, nebo Feketovu ručnici, že by si rád vyšel na lov, aby ukořistil nějakou antilopu losí. Nechtěl jsem mu vyhovět a řekl jsem mu: „Hleď, sám se nemůžeš na honbu vydat a ostatní jsou nuceni pracovat na ohradě kolem ležení,“ avšak na ta slova jsem dostal zcela správnou odpověď: „Vždyť já nepotřebuji naše lidi, ale tito líní nosiči poběhnou hned za mnou, jakmile seznají, že možno nějak sehnat kus šťavnaté zvěřiny.“ Odevzdal jsem mu tedy ručnici, načež Boj zavolal na domorodce zevlující kolem: „Hela, Batu, ňama, r’camaja chat­‑šuma.“ (Hej, lidé, maso, půjdeme na honbu!) Tato slova měla vpravdě čarovný účinek a Boj i všichni tři podnáčelníci musili nosiče odhánět, aby s ním všichni neběželi. Boj si z nich vybral deset nejsilnějších mužů a vydal se s touto tlupou na cestu. Neuplynuly ani dvě hodiny, když mne pojednou vyrušilo ze zapisování meteorologických pozorování, vykonaných v posledním týdnu, volání mé manželky, která se procházela před ležením ve vysoké trávě se síťkou na motýly. Upozorňovala mne na Boje, který se vracel z honby. I povstal jsem, avšak Boj byl již u mne, nesa na ručnici ocas antilopy losí jako vítězný odznak. Jako obyčejně pronesl známý pozdrav „Kia­‑tumela“, mlčky se posadil, a teprve když jsem se ho zeptal na průběh honby, začal mi celou příhodu vypravovat do nejmenších podrobností: jak spatřil stádo antilop losích, jak se k němu přiblížil, a skrývaje se ve vyschlém dešťovém výmolu, dostal se až k samému stádu, jak posléze si vyhlédl nejsilnějšího kozelce a dvěma ranami jej skolil.

Podal jsem Bojovi hned darem sicibu a druhého dne jsem vyslal Osvalda s jinými deseti nosiči, aby všechno maso z antilopy dopravil do ležení. Velmi rád bych kůži zastřeleného zvířete preparoval a zařadil do svých sbírek, avšak musil jsem se této myšlenky vzdát, poněvadž kůže byla již velice poškozena.

Kolem desáté hodiny se vrátila vyslaná karavana a přinesla překrásné maso, které však bylo poněkud tučné. Věda dobře, že v jižní Africe není tučnější zvěře nad antilopy losí, poznal jsem při pitvání, že ulovený kus nebyl příliš dobře živen, avšak přesto vážil jenom tuk nashromážděný u srdce víc než tři kilogramy a tuk kolem každé ledviny víc než jeden kilogram, takže jsme převařeným tukem naplnili několik tykvicových nádob.

Dne 22. června jsme zůstali ležet táborem ještě na tomto místě, i měl jsem dost času vykonat ještě jedno určení místa. Delší setrvání na jednom místě nebo další pochod nezávisely na severu od řeky Zambezi na mé vůli tak jako na jižním břehu. Zde jsem se musil vždy otázat svých nosičů. Tentokrát ochotně zůstali, poněvadž dostali hodně masa, ale jindy, když jsem se chtěl někde pozdržet, abych vykonal potřebná měření, musil jsem každému nosiči dát zvláštní dar. Tito lidé chtěli to­tiž, jak sami říkali, rychle postupovat, aby si co nejdříve vydělali smluvenou sicibu.

Dne 22. června byla moje manželka postižena těžkým záchvatem zimnice a brzo po ní i Osvald, kdežto mne stihl jen lehký záchvat. Téhož dne porouchal také jeden z nosičů, když jsem se na chvíli vzdálil, abych své manželce podal lék, svislý kruh na vyměřovacím přístroji. Poněvadž se po poruše jevila v údajích stálá a nezměněná odchylka, doufám, že tato chyba při stanovení přesných čísel nebude činit velké obtíže.

V noci se roznemohl Osvald na úplavici, která se k ránu tak zhoršila, že jsem jej na několik hodin pod Feketovým dozorem musil zůstavit pozadu. Zároveň s Feketem jsem tam zanechal dva sluhy, deset nosičů i jednoho osla, ale poněvadž Söllner nedovedl jezdit (byl vždy jen pěšákem), nechal se většinu pochodu vykonaného toho dne nést nosiči. Nosiči odevzdali svá břemena několika Matokům a vydali se za námi a obdrželi za tento jednodenní pochod mzdu ve skleněných perlách.

Osvald mi působil toho dne velmi těžké starosti. Oddechl jsem si, když k nám večer dne 24. června dorazil a pociťoval v nemoci úlevu. Kromě Osvalda onemocnělo také několik nosičů. Příčinou celého toho onemocnění byla bezpochyby okolnost, že všichni snědli příliš mnoho tučného masa a na to místo bučualy nebo chladného hořkého čaje se napili důkladně vody z Ňamské tůně.

Na dalším pochodě jsme se ubírali celkem půvabnou krajinou. V údolích i na pahorcích rostlo místy husté křoví a stromoví, z něhož nejvíce vynikaly zejména stromy mapaniové, palmy vějířovité, rozmanité druhy aloe a druhy pryšcovité. Mimoto jsme shledali po cestě také čerstvé stopy lvů, hyen, pallahů, grysboků, antilop losích a kakatombe i mohutného stáda slonů.

Po zimničných záchvatech, jež se dostavily za dnů právě minulých, jsme byli příliš zesláblí a zmalátnělí. Dvakrát jsme se na pochodu zastavili. Zastávek jsem použil ke stanovení výšky nad mořem. Dosti zemdleni jsme dorazili o čtvrté hodině odpolední k řece Inquisi a pře­brodili jsme ji několik metrů nad ústím řeky Či‑N’Kosie, ačkoliv jsme o něco výše mohli snadno řeku přejít suchou nohou, poněvadž v jejím řečišti vyčnívá nad vodu mnoho balvanů. Bohužel jsme našli toto místo příliš pozdě. Jako obyčejně, jakmile jsem vybral místo pro ležení, toužil jsem po odpočinku, domnívaje se, že se mu mohu úplně oddat. Nicméně bylo mi souzeno jinak. Sotvaže moji lidé začali zřizovat ohradu, dali se nosiči do hlasitého křiku, a Simutili, jeden z jejich vůdců a náčelník nespokojenců, se ujal slova. Vše, cokoli již předešlého dne u Ňamské tůně zvolna propukávalo, přivalilo se nyní plným proudem. „Před třemi dny,“ jal se mi Simutili vykládat, „opustili jsme své chýše; také Matakalovi lidé i nosiči najatí v Mambově nešli s tebou déle než tři dny, a proto také my ti neponeseme za jednu sicibu déle než naši předchůdci! Jestliže chceš, abychom s tebou šli ještě dva nebo tři dny až do Ki-Šindu, zaplať nám za tuto cestu ještě jednou sicibou!“– „Oho!“ odpověděl jsem, „pozoroval jsem již včera zcela dobře, kterak ve vašem srdci vyklíčil jedovatý osten věrolomnosti; vždyť vy jste dosud pro mne nenesli bře­mena po tři dny, nýbrž jen po dva, kdežto v prostřední den jste si hověli a hodovali u hrnců masa z ukořistěné antilopy. Cožpak jste svému králi neslíbili, že moje věci za jednu sicibu dopravíte až do Ki­‑Šindu? Ne, já vám nepřiplatím už ničeho a vy musíte nésti!“ Nato jsem nařídil svým lidem, aby se dali do chystání večeře a zřizování ohrady kolem ležení. Nosičů jsem si nevšímal, nechal jsem je křičet. Když mě rozčilení vzpamatovalo z mé zemdlenosti, chopil jsem se karabiny, chtěje se vydat na několik hodin do volné přírody. Myslel jsem, že bych mohl vyslídit nějakou zvěř. Vrátil jsem se teprve v noci a shledal jsem, že nosiči sedí kolem hrnců a pochutnávají si na mase antilopy losí a kaši z bobů. Když jsme ráno odcházeli z tohoto místa, nařídil jsem svým dvěma sluhům, aby s léky a potravinami počkali u řeky Inquisi na Osvalda, který nás také brzy po našem odchodu s Feketem a svými nosiči dostihl.

Pochod vykonaný dne 24. června obnášel 18 kilometrů a táhl se směrem severně severovýchodním k vesnici zvané Ki‑Asa, kde jsme na noc rozbili tábor.

Když jsem se nazejtří zamýšlel vydat na další cestu, prohlásili naši tři vůdcové a spolu s nimi nosiči, že nyní tedy skutečně nesli plné tři dny, že se nehnou z místa a musí dostat plnou mzdu právě tak, jako kdyby má břemena nesli plných pět dní až k vesnici Ki‑Šindu. Tentokrát se ti lidé chovali mnohem hůř než poprvé, a aby ani na těchto nesnázích nebylo dost, přišla k ležení malá tlupa lidí z Mo‑Sin­koba, nabízejíc se nám za nosiče. Tu jsem pochopil, že celý tento vzdor byl již předtím mezi Sakasipovým lidem řádně umluven. Za takových poměrů jsem ovšem nesměl povolit. Kdybych tak učinil, nově najatí nosiči by se mnou šli snad pouze jeden den cesty a celá hra by se byla opakovala nanovo. „Nechcete‑li tedy jít se mnou,“ řekl jsem jim, „je dobře, já půjdu sám,“ a nařídil jsem svým sluhům, aby se chopili zavazadel a ná­sledovali mne. Zároveň jsem zvolal na Osvalda a Feketa, aby tentokrát nezůstali na místě jako obyčejně, nýbrž aby na nosiče nedbali a brali se za námi, i kdyby nosiči nechtěli jít. Provázen svou manželkou, Leebem, pěti sluhy a třemi nosiči, dal jsem se na cestu. Byl to smutný den. Překročili jsme údolí řeky Muemby, jejíž hluboké tůně lemované zeleným pažitem nás takřka vybízely ke koupání, avšak v našem vážném postavení jsme si to nemohli dovolit. Zanedlouho nato jsme prošli hustým lesem, v němž bylo jako naseto zvířecích stop, zejména buvolích, zebřích i stop antilop kakatombe a pakoní. Na sedmém kilometru cesty jsme dostihli vesnice jménem Amare, která se skládá pouze z několika chatrčí. Přišli jsme právě včas, abychom zapudili hejno opic, které se již chystalo pustošit tykvová pole. Opičí stráže vůkol rozestavené nás zhlédly z vysokého stromu a daly výstrahu celé skupině, takže jsme na ně nemohli s úspěchem vystřelit.

Amare leželo na konci táhlých rolí, ovroubených kolem vysokou trávou. Zastavili jsme se tu, a poněvadž tohoto jitra bylo chladno, rozdělali jsme dva velké ohně, aby se u nich naši polonazí černoši mohli ohřát. Na tomto místě jsem tedy klidně očekával nosiče. Byl jsem úplně přesvědčen, že ze strachu před mými domnělými kouzly přece raději povolí, dodrží uzavřenou smlouvu a konečně za námi přijdou. Před nosiči, kteří zůstali u mne, musil jsem se tvářit vesele a bezstarostně, jako bych si byl úplně jistý a bezpečný přede všemi nesnázemi, poněvadž jinak jeden nosič druhému všechno vyzradí a moje slabost by se mi u všech pozdějších nosičů nevyplatila.

Asi za hodinu po našem příchodu se skutečně dostavili moji milí nosiči a spílajíce a vyhrožujíce, hodili své balíky na zem a zdráhali se jít dále. „Však vy půjdete,“ zvolal jsem na ně, „přijdete za mnou, kamkoli já půjdu, a já půjdu do Ki‑Šindu. Z Ki‑Šindu vedou přímé cesty do Šešeke a do Mambovy, kde sídlí oba místodržitelé východních krajin marucké říše. To víte všichni dobře. Jakmile dostihnu svého cíle, vypravím posly do obou míst a prostřednictvím obou náčelníků si budu na vás stěžovat přímo u krále Luaniky.“ – „Ha, ha, ha, jen si stěžuj, my se nebojíme!“ I obrátil jsem se k odchodu, ale sluhové nešli všichni za mnou, nýbrž jen někteří z nich a zmínění tři nosiči, ostatní pak byli odbojem nosičů zastrašeni.

Ještě dlouho doléhalo za mnou do nerušeného klidu jihoafrického pralesa, do kterého jsem odešel, hlasité spílání, volání a křik nespokojených černochů. O několik kilometrů dále jsme odpočívali půl hodiny, poněvadž Boj si chtěl vyjít na honbu a prosil nás, abychom na něho počkali. Právě když jsme se zase dali na pochod, přišel za námi Fekete se čtyřmi sluhy a zvěstoval, že ani jediný nosič se nehýbe, dále pak, že Osvald zůstal u zástupu na vlastní vrub. Prý se jim vysmívá do očí, ačkoli na něho divoce pokřikují, takže již znenáhla dostávají strach, ze­jména také proto, že já neprojevuji žádné starosti o svůj majetek. Prý si mezi sebou vykládají, že mám dojista již svoje molema (kouzla) uchystána, abych jim uškodil, kdyby mi snad něco vzali. Svou zprávu skončil Fekete těmito slovy: „Přijdou jistě, ale dnešního dne již sotva, neboť si již snášejí dříví na noční ležení.“

Ki‑Šindu leží v širokém dobře zavlažovaném údolí a říčka, která jím protéká, se vlévá do řeky Mo‑Romenonghe. Na severním okraji dosti zalesněného údolí jsou roztroušené chýše domorodců. Nedaleko od nich jsem rozkázal zastavit a ustanovil místo pro ležení, načež celá družina se dala do zřizování ohrady. Polovina černochů se rozběhla do údolí, aby svými oštěpy nakosila trávu na lůžka, druhá část přinášela větve a křoví. Evropští průvodci se se mnou chopili seker i tesáků a podetínali stromky, abychom mohli zřídit pevnou a důkladnou ohradu. Pracovali jsme tedy všichni kromě mé manželky a Pita, kteří společně hlídali. Moje manželka ozbrojena mou karabinou a obklopena všemi psy, totiž Daisym, Sidamojem a Vistokem, pohlížela neustále do dálky, kdežto pavián Pit obzíral nadmíru opatrně nejbližší okolí. Protože se stavěl občas na zadní, dával pozor ze všech nejlépe. Každý šramot i každé sebemenší hnutí v trávě zpozoroval ihned. Jestliže jeho nepokoj vzbudila nějaká kobylka, bzučení obrovského čmeláka, koroptev nebo malý neškodný savec, nabyl hned zase klidu a hleděl si dále své práce, tj. rozhlížel se pilně po okolí, hledaje brouky, pavouky, bobule a se­mena. Jestliže však původcem šramotu byla šelma, skot, cizí psi nebo hadi, neobyčejně se rozčilil, začal chrochtat a ryčet, cenil zuby a běžel k mé manželce, aby na sebe obrátil její pozornost nebo aby aspoň zburcoval psy. Pit se choval vzorně, velmi vzorně. Byl mi velice oddán, byl věrný, bdělý, byl původcem nesčetných žertů, zejména když chtěl zkrotit zpupného tyrana mezi psy, malého Daisyho. Jak rádi jsme mu mnohý svévolný kousek odpustili! Duchovní schopnosti tohoto opičáka byly pro mne stále předmětem velmi zajímavého studia.

Ležení tedy bylo hotovo, večer se blížil, ohně již plápolaly, a přece se k nám nedostavila ani jediná návštěva z vesnice, ačkoli hlasitý pokřik obyvatel, který jsme zaslechli, nás dostatečně poučil, že náš příchod byl ihned zpozorován. Poněvadž jsme k jídlu měli pouze maso z ulovené antilopy kakatombe, neboť naše zásoby mouky a kukuřice zůstaly u od­bojných nosičů, vypravil jsem do vesnice dva dobře ozbrojené nosiče, aby vyzvali obyvatelstvo k ležení. Lidé ve vsi jim dali mouku i pod­zemnice a slíbili, že zrána k nám přijdou. Zároveň Bojovi zcela jasně vyložili pravé příčiny vzdorovitosti a odboje našich nosičů. Nosiči se zdráhali přijít přímo do vesnice, poněvadž kdysi, když stíhali známého náčelníka z města Šešeke, Maranciana, jehož král Luanika odsoudil na smrt, zdejší vesnici poplenili, a to velmi ohavným způsobem. Nemajíce dosti odvahy, aby se na vesnici přímo a otevřeně obořili, schovávali se v blízkém lese a vplížili se do vsi, když zpozorovali, že skoro všechno obyvatelstvo je zaměstnáno prací na polích. I sebrali, co jen mohli, zapálili potom chatrče a zprznili ženy, které na zpáteční cestě zastihli na polích. Svým hrdinstvím se ovšem doma nepochlubili, ano ani jejich náčelník Sakasipa o tom nevěděl, neboť svým poddaným nařídil, aby moje věci dopravili až do Ki‑Šindu, což by jinak najisto neučinil. Na cestě tedy dostali nosiči, kteří se zúčastnili onoho zákeřného útoku, strach. Svěřili se prvnímu vůdci Simutilimu a vyzpovídali se ze všeho. Simutili nevěděl, jak jim pomoci. Zvolil nakonec diplomaticky menší zlo, chtěje, abych já pykal za hříchy některých svých nosičů. Svolil tedy, aby se mně nosiči u řeky Inquisi i u Ki‑Asy vzepřeli, a tak se dostali domů se zdravou kůží.

Tato odhalení způsobila v mé družině mocné vzrušení, zejména pak moje manželka a černoši se domnívali, že za takovýchto poměrů ani jediný nosič se víckrát neukáže a že se můžeme se svým zbožím rozloučit. Nicméně já jsem byl přesvědčen o opaku. Protože jsem dobře znal pověrčivou povahu zambezijských černochů, zejména Matoků, tvrdil jsem určitě, že nosiči za námi přijdou do Ki‑Šindu, poněvadž mimo jiné je také trápily výčitky svědomí. Na Sakasipovo území totiž sahala moc Luanikova a marucký král by dal najisto pobít všechny zloděje, nikoliv snad proto, že by se v něm hnul cit spravedlnosti, ani ne ze šlechetného úmyslu, aby mi opět pomohl k ukradeným věcem – něčeho podobného vůbec nebyl Luanika schopen – nýbrž učinil by tak jedině z hněvu, že Matokové na pochodu ukradli něco, čeho se snad mohli zmocnit jeho lidé, nebo co bych mu já sám daroval. Král by zcela jednoduše vyslal do Mo‑Sin­koba oddíl ozbrojenců, aby zloděje pobil a kromě ukradených předmětů si vybral jako zvláštní pokutu dobytek (ovce a kozy).

Mimoto jsem mohl bezpečně spoléhat na vliv svého lékařského povolání. Každý lékař je pro černochy čaroděj. Úplně postačilo, když jsem prohlásil, že moje „molemo“ se postará, abych dostal zase všechno zpátky, a to ještě přímo od odbojných nosičů. Tuto úzkost nemohli ze sebe černoši žádným způsobem střást. Ovšem toto psychologické kouzlo účinkovalo jen potud, pokud ti lidé ode mne přijímali léky, tj. dokud mne uznávali za čaroděje a měli přede mnou jakousi posvátnou úctu.

Laskavé přijetí, jehož se dostalo mým lidem ve vesnici, bylo pro mne dobrým znamením pro budoucí styky s obyvatelstvem. Toto očekávání se později také úplně potvrdilo. Ki‑Šindu náleží jakémusi náčelníkovi jménem Šindu. Přebývá u Siecetemy, kterého je povinen uznávat za vrchního pána. Jejich vzájemný poměr se mně však zdál spíše přátelský.

Časně zrána po našem příchodu dostavili se k ležení Matokové a přinesli na prodej tolik obilí, že ve dvou hodinách jsem byl za žluté skleněné perly opatřen vším, co jsem potřeboval pro 90 osob na příští týden. Na otázku, kolik nosičů bych si mohl v Ki‑Šindu opatřit, odvětil mi představený vesnice: „Šestnáct až osmnáct mužů.“ To byla radostná zpráva! I tázal jsem se dále, kolik dní potřebuji na cestu k Siecetemovi. „čtyři dny,“ zněla odpověď. Když jsem nato přítomným lidem nabízel za mzdu obyčejnou sicibu, začali všichni volat: „To nestačí, to je příliš málo!“ – Avšak já jsem nemohl a nechtěl dát více, jednak proto, že bychom se svými zásobami zboží dlouho nevystačili, jednak také, že jedna siciba je v těchto krajinách mzda docela slušná.

Přerušil jsem tedy další jednání a vyčkával jsem. A hle! Dne 30., když jsme se chystali na další pochod, přišli také lidé z Ki‑Šindu a bylo jich víc než osmnáct. Zanedlouho se doslova hádali o balíky, ochotni je nyní nést za jedinou sicibu.

Mezitím dne 29. odpoledne došlo k události, kterou jsem se vší určitostí očekával. Mlčky, beze zpěvu se přikradli k ležení odbojníci, složili balíky a usadili se stranou. Tři jejich náčelníci přišli ke mně s po­zdra­vem, avšak já jsem jim neodpověděl a dal jsem si zavolat sluhu, jemuž u vesnice Amare jeden nosič, jehož jsem si dobře pamatoval jako hlavního strůjce vzpoury, odňal jeho břemeno, pytlík se skleněnými perlami. Když přišel, nařídil jsem mu, aby mi ukázal muže, který se na něm dopustil násilí. Otázaný sluha trpěl zejména ve svalech na dolní části obličeje částečnou posunčinou (nemoc sv. Víta). Jestliže byl tento asi osmnáctiletý mladík něčím rozčilen, objevilo se kolem jeho úst křečovité škubání, takže se jeho tvář pitvorně ošklíbala. Můj výslech uvedl tohoto chudáka do ohromného rozčilení, a jakmile přede mnou stanul, počal svými ústy a odulými rty konat tak podivné pohyby, že jsem musil pevně sevřít rty, abych se nerozesmál, kdežto moje manželka rychle zabořila obličej do podušek na lůžku. Právě přítomní sluhové Leeb, Boj a Mapani utekli, protože nemohli potlačit výbuch nevázaného smíchu. Tato scéna se však neshodovala s důstojností mého soudcovského úřadu, který jsem nyní musil zastávat, povstal jsem tedy a zvolal mocným hlasem mezi nosiče: „Okaj moloj!“ (Zlý čarodějníku!) A hle! Všichni rázem pohlédli na místo, kde právě povstal jeden z nosičů a zdvihal pytlík, právě onen pytlík se skleněnými perlami, který odňal rozčilenému koktajícímu sluhovi. Nosič přistoupil ke mně, poklekl, zatleskal rukama a položil mi pytlík k nohám se slovy: „Zde je pytlík, pane.“ –„Dobře,“ odvětil jsem, „musil jsi tedy nésti dva.“ – Celý sklíčený prosil mne za odpuštění a také náčelníci nosičů přistoupili ke mně s omluvami. Nato jsem zavolal na své lidi, aby vzali již uchystané siciby a vyzvali nosiče, aby si přišli pro mzdu. Poprvé a naposledy na cestě severně od řeky Zambezi se mi tentokrát stalo, že černoši přijali plat bez reptání, ano i s díkem.

Tito lidé tak pojednou změkli, že by se mnou všichni zase za jednu sicibu šli až k Siecetemovi, avšak plenění, jehož se před nedávnem dopustili ve vsi Ki‑Šindu, se stalo nepřekonatelnou překážkou. Sakasipovi poddaní byli tentokrát v přesile, a proto se obyvatelstvo v Ki‑Šindu ne­odvážilo proti nim cokoliv podniknout, avšak nevpustilo ani jediného nosiče do vsi a vyhrožovalo jim Siecetemou. Proto se všichni účastníci pustošení vrátili a byli rádi, že vyvázli se zdravou kůží.

Polovina nosičů – tolik bylo nevinných – slíbila, že ponese moje zavazadla dál, i najal jsem je nanovo, poněvadž jsem tentokrát potřeboval ještě 58 cizích nosičů. Kůži ulovené antilopy kakatombe a ostatní sbírky – většinou řemeslné výrobky domorodců – jsem dobře zabalil a ode­vzdal je dvěma sluhům, Januarymu a Picaminimu, kteří již nechtěli s námi dál jít. Poněvadž se ubírali na jih, odevzdal jsem jim tato lehká břemena, aby je v Gazungule doručili panu Westbechovi, jenž mi přislíbil, že věci, které mu pošlu, za příhodné doby dá dopravit přes Šošong do Evropy.

Dříve než jsme odešli, přišel ke mně Boj s prosbou, abych hlavního strůjce vzpoury, který stále popouzel nosiče již u řeky Inquisi a posléze mému sluhovi odňal pytlík s perlami, vyslyšel a zase přijal na milost. Boj pronesl mínění, že ten muž je nejspíše přítelem Marancianovým a že by určitě přišel o život, kdyby se nějaká zpráva o jeho skutcích donesla do Šešeke. Prý není původu matockého, nýbrž manického, a vysloužil si u mne tři siciby, tj. provázel mne jako nosič po celou cestu již z Mambovy. Z Bojových slov jsem vyrozuměl víc, než sám přímluvčí věděl, že totiž zmíněný člověk by se rád jednoduše dostal k Maran­cianovi a moje cesta mu přišla právě vhod. Bez podezření jako můj nosič by vykonal cestu, která by ho jistě stála hrdlo. Jeho odbojné chování bylo také jen dobře vypočítanou hrou. Tímto způsobem chtěl ve mně vzbudit domnění, že může nosiče vodit takřka „na provázku“, a za to mu mám být vděčný. Věru byl ten člověk velice prohnaný, avšak přesto byl na mne krátký. Vyslyšel jsem ho tedy, když mne prosil, abych jej pouze za stravu bez jiného platu ponechal ve své službě. Přijal jsem jeho nabídku, avšak jenom za stravu a jednu sicibu. Odeslal jsem Boje pryč a pokynul jsem také nosiči, aby se vzdálil. Řekl jsem mu při tom: „Vuena mulekau a Marancian.“ (Tys Marancianův důvěrný přítel.) Jakmile to oslovený zaslechl, vyskočil a nejen v obličeji, nýbrž po celém jeho těle bylo patrné svrchované zděšení. „Pane, kterak můžeš vyslovit takové mínění?“ – „Buď tiše, moje molema (kouzla) mi to vyjevila, avšak já tě neprozradím. U Siecetemy se dáš bezpochyby stranou,“ – a přitom jsem ukázal k východu, – „a vyhledáš svého pána? Chovej se jen tiše, dovoluji ti se mnou jíti, jenom se sám neprozraď před ostatními, hleď jen, kterak nás pozorují, já tě neprozradím a odpouštím ti.“ Tím jsem si úplně získal důvěru onoho černocha, a věru nikdy jsem nelitoval té rozmluvy, ba právě naopak, onen muž byl na cestě k Sie­cetemovi nadmíru věrným sluhou a prokázal mi mnohou důležitou službu.

Na dalším pochodu jsme překročili ještě šest jiných řek, které vesměs odvádějí své proudy na západ a vlévají se do řeky Gu‑Nati, jež je nejspíše přítokem Madžily. V lesnatých místech jsme shledali největší kupy všekazů, jaké jsme dosud na cestě viděli. Mívaly v průměru 10–30 metrů a tvořily pravé mohyly. Ze zvěře jsme uzřeli několik stád antilop kakatombe, čítajících 5–20 kusů. Když jsme se po šestnáctikilometrovém pochodu zastavili, abychom rozbili ležení, vydal se Leeb, provázen jedním černochem, na západ, já pak na východ, abychom opatřili čerstvé maso, kdežto ostatní družina jako obyčejně se dala do zřizování tábora.

Provázen jedním černochem a psem Daisym, vydal jsem se na cestu podél říčního břehu, abych v hustém sítí ulovil nějakého divokého vepře, avšak nedošel jsem ještě daleko, když moji pozornost vzbudil temný, dušený lomoz, přicházející od východu. I stanul jsem a naslouchal. Také můj sluha se pozastavil nad tímto neobyčejným zvukem, a téměř současně zaznělo z našich úst: „Bona molelo! Hakagala!“ (Hle, oheň! Blízko!) A vskutku nepříliš daleko v lese zuřil požár. Vítr hnal oheň směrem k nám. Každým okamžikem se hluk vzmáhal, praskot stával se zřetelnějším a brzo jsme spatřili nad stromy, jak se od východu valí dým. Za několik minut se podobal hustému mraku, který se táhl nad námi od východu k jihozápadu. „Rychle, zpátky, zpátky, Siroko, abychom dostihli tábora dříve než oheň!“ A nyní nastal strašlivý běh o zá­vod mezi námi a ohněm, hnaným kupředu prudkým větrem – závod na život a na smrt. Asi v polovině cesty, udýchaní a zpocení, spatřili jsme před sebou náhle napolo trávou porostlý hluboký výmol. Tato roklina, vítaná skrýš divoké zvěře, nás přiměla, abychom své kroky poněkud zmírnili.

Opatrně jsme slézali po jednom úbočí dolů a po druhém zase vzhůru, ale sotvaže jsme dospěli k okraji lesa, pršela na nás již zuhelnatělá stébla jako hustý déšť. Když jsme se ohlédli, spatřili jsme, jak oheň zabírá již celou šířku lesa a jak červenožluté plameny, z nichž se valil k obloze světlošedý dým, vyšlehují často až ke korunám stromů. Utíkali jsme a konečně jsme uzřeli své ležení. Bohudíky již tam pracovali na ochranných opatřeních. „Ach, jak jsem tomu ráda, že již přicházíš!“ volala mi moje manželka již zdálky radostně vstříc. Černoši zpočátku nechtěli uvěřit, že by se k nám požár blížil, a moje zavazadla byla by určitě tatam, kdyby moje manželka nezakročila.

Požár se blížil nadmíru rychle. Pracovali jsme proto všichni s nej­vyšším úsilím, takže již za několik minut se z nás řinul pot. Šlo především o to – jak také moje manželka zcela správně pochopila – aby tráva kolem našeho ležení na jistou vzdálenost byla posečena, a tak byl vytvořen jakýsi ochranný pás.

Poněvadž však sečení vysoké trávy by trvalo příliš dlouho, chopili jsme se rychlejšího prostředku a spálili jsme všechnu trávu kolem svého ležení na pět metrů daleko. Snažili jsme se tu po vzoru severoamerických Indiánů vzdorovat ohni ohněm.

Když pak vítr skutečně přihnal požár k táboru, obklopily nás sice ze všech stran plameny a dusivý dým, avšak přes pruh již spálené trávy se oheň nedostal. Po čase se plameny vzdálily na západ a ležení bylo zachráněno.

Před námi zuřilo ohnivé moře v šířce tří kilometrů od severovýchodu k jihozápadu, jak jsme se o tom později přesvědčili. Byl to příšerně velkolepý pohled, vysoká tráva v plamenech se podobala žhavým spoustám lávy, které se zvolna valily v mohutných vlnách a znenáhla se přiblížily k lesům. Přitom pronikal ze žhoucí spousty praskot, sykot, jek a lomoz, že jeden druhému nerozuměl ani slovo. Po pravé i levé straně našeho tábora právě v této ohnivé výhni se vypínaly dvě kupy všekazů. Každá z nich měla asi sedm metrů výšky i šířky a byla pokryta hustým stromovím, vysokou trávou a místy i obrovskými keři slézovitých rostlin, které v této roční době byly úplně suché. Toto suché rostlinstvo bylo pak spojeno liánovými provazci se zelenými korunami stromů. Jakmile plamen dostihl oněch kup, plazily se hned plameny po liánách vzhůru a v několika minutách se proměnily kupy i stromy na nich v obrovské ohnivé sloupy. Vítr z nich metal jednotlivé hořící větve a traviny do naší ohrady, avšak my, ozbrojeni zelenými mapaniovými větvemi, jsme stáli na stráži a hned jsme uhasínali každou jiskru, která k nám dopadla.

Po požáru se snášelo k zemi neobyčejné množství kobylek a motýlů, jako by uschlá tráva, na níž jsme rozbili své ležení, byla květnatou zahradou. Velká i malá zvířata prchala plným tryskem a v divokém zmatku přes plameny, aby se zachránila. Malí hlodavci, ještěrky a hadi, kteří nebyli právě nablízku svých děr a doupat, zachváceni rozzuřeným živlem uhořeli.

Příštího dne, poněvadž jsme byli po velikém rozčilení při požáru a po dlouhém pochodu značně unaveni, zamýšleli jsme rozbít tábor o něco dříve, bohužel jsme však nikde nenalezli vodu, ani v malých údolích, jimiž jsme prošli. Chtě nechtě jsme musili postupovat dál. Mrzelo mě to dvojnásobně, neboť na březích jedné říčky se nám naskytla překrásná rostlinná scenérie. Něco podobného jsem na jihoafrické vysočině za zimní doby ještě nespatřil. Nejpěknější ozdobou říčních břehů byly stromy akáciové prostřední velikosti, jejichž větve byly doslova obsypány květnatými hrozny tmavorůžové a světle i tmavě karmínové barvy. Mezi zelení ostatních stromů poskytovaly unášející pohled. Také keř, z jehož plodů si zhotovují Matokové tabatěrky, byl právě v plném květu. Vůbec v pobřežních křovinách, jež asi dlouho nebyly postiženy požárem, bylo všude plno květů, jako bývá u nás na počátku letních měsíců.

Dříve než jsme vyšli z roviny a než jsme odbočili na lesnatý hřbet přes úzké sedlo, po jehož stranách byly výšiny zdobeny vysokými palmami vějířovitými s velkým množstvím zralých plodů, spatřili jsme několik stád malých červenavých antilop zvíci antilop schovávavých a dvě velká stáda zeber. Byli jsme příliš unaveni, než abychom se pokusili o honbu. Přesto četné stopy zvěře pohnuly Boje, jakmile jsme si u řeky Moko­‑mo­‑Rosi vybrali místo k ležení, aby se s několika nosiči vydal na lov. K radostnému překvapení nás všech ukořistil pakoně žíhaného, kozelce antilopy kakatombe a těžce poranil zebřího hřebce.

Kožešiny jsem dával na tomto pochodu jen výjimečně preparovat, poněvadž další jejich doprava byla velmi obtížná. Daroval jsem tedy i tentokrát maso z pakoně nosičům, kůži pak jsem odevzdal svému sluhovi, aby si z ní zhotovil sandály, kdežto kůži antilopy kakatombe jsem podržel.

Po dvoudenním pochodu jsme dorazili do údolí, ve kterém leží Siecetemovo město Mo‑Monkvembo (zvané též Mo‑Kalubanda). Údolí je žírný kraj s úrodnou prstí, avšak v době deštivé se mění v ohromnou, bezednou bažinu. V té době tu jistě řádí zimnice strašlivým způsobem.

První dvorec, k němuž jsme došli na své cestě, vlastně v pravé motanici rozmanitých stezek, jimiž nás nosiči najatí v Ki‑Šindu vedli, byl sídlem náčelníka Šindu, vládce nad vesnicí stejného jména. Tento muž zde žije dlouhou dobu jako host Siecetemův. V jednom dvorci, jenž se skládal ze dvou bídných chatrčí uprostřed malého požatého kukuřičného pole, obklopeného kolem hustou trávou, jsem spatřil bílé a šedé holuby. Viděl jsem je poprvé od doby, co jsem opustil hranice Jihoafrické republiky. Tázal jsem se, jak se sem tito opeřenci dostali, avšak domorodci nám to nechtěli povědět. Nedovedu si tuto okolnost vysvětlit jinak, než že tyto ptáky koupili na východě Portugalci a přinesli je až do těchto krajin. Nedaleko ústí řeky Luenge se totiž nachází na jednom ostrově portugalská faktorie a odtud bezpochyby holubi pocházejí. Je však zajímavé, že jsem je objevil až v těchto krajinách.

Nedlouho nato jsme uzřeli i vlastní dvorec Siecetemův. Skládal se z osmi chatrčí, jež byly zbudovány na lučině uprostřed husté trávy ve stínu několika velikých citlivek. Pro nás byl příchod do sídla kteréhokoliv pohlavára vždy událostí nadmíru důležitou, která naši krev pokaždé mocněji rozproudila. Přemítali jsme, co asi zažijeme, za jakých okolností opustíme toto místo, které pro nás na tu chvíli bylo vším. Pod střechou spočívající jenom na kůlech jsme nalezli několik mužů, kteří si pokuřovali z dýmek dachu. Byli to nejbližší dvořané nejmocnějšího matockého náčelníka. Jeho říše se rozkládá nejdál na severovýchodě marucké říše. Území Siecetemovo je v těchto končinách poslední matockou zemí, která ještě podléhá moci maruckého krále Luaniky, jemuž odvádí poplatek.

Pod jedním stromem jsme rozbili svoje ležení. Neuplynulo mnoho času a v našem středu se objevil Siecetema, silný kmet vysoké postavy. Měl na sobě jenom několik šňůr s perlami kolem beder a bídnou vlněnou přikrývku černé barvy, kterou si přehodil kolem ramenou. Siecetema je podle jména i v končinách podle řeky Zambezi dobře znám a Blockley, který velmi často o něm slýchal, mi vypravoval o Siece­temovi vesměs dobré věci.

Doslechl jsem se sice o něm také zprávy, které ho valně nechválily, avšak pocházely z velmi nečistého pramene, který mi hned od počátku byl podezřelý. Mým zpravodajem totiž byl známý míšenec a lovec slonů Afrika.

Když v těchto končinách na severu od řeky Zambezi lovil Afrika pro pana Westbeche, přišel také k Siecetemovi. Pohlavár ho dobře pohostil, avšak milý lovec se zpil tak, že začal kolem sebe zuřivě mlátit holí, spílal všem dvořanům a nakonec prohlásil, že zbije také Siecetemu. Avšak Afrikovi sluhové se rychle chopili svého pána a odvlekli jej stranou, aby je rozlícený matocký náčelník všechny dohromady nepobil.

Ke mně samému se choval Siecetema velmi laskavě.

Jakmile obdržel ode mne dary, poslal mi hned kukuřici, kozy a jiné věci jako odměnu za to, co obdržel.

Mimoto mi slíbil opatřit také nosiče. Za tuto ochotu jsem nabídl, že mu vyléčím ošklivou ránu na pravé noze, kterou již po dvě léta bez ustání marně hojil. Začal jsem ho tedy hned ošetřovat, potíraje chorobná místa leptavým kaménkem, a k velikému uspokojení nemocného již třetího jitra byla rána vyčištěna. Brzo jsme byli se Siecetemou důvěrní přátelé.

Když Siecetema odešel z našeho ležení, povolal jsem nosiče, aby přijali svou mzdu. Tu se rázem změnila celá situace. Celý výjev, který se již odehrál u Matakaly, opakoval se nyní nanovo. Tentokrát však dopadla celá věc pro nás poněkud příznivěji, jednak proto, že Siecetema nijak nenadržoval nespokojeným nosičům, jednak zase, že onen známý „hříš­ník“, který mezi vesnicemi Ki‑Šindu a Amare mému sluhovi odňal balík, nyní nosičům tak dlouho domlouval, až smluvenou mzdu také přijali a asi po dvouhodinovém křiku se spokojili s šedým holešovickým kartounem.

Abychom však hned první den svého pobytu u Siecetemy neměli bez nepříjemností, seslal na nás neúprosný osud opět něco nemilého. Zpozoroval jsem totiž věc, které jsem se nenadál a která nám způsobila těžké starosti. Zaznamenal jsem na svých nejlepších služebnících, totiž na Bojovi, Mapanim a několika jiných, pojednou změnu ve smýšlení. Mluvívali nápadně mnoho se Siecetemovými lidmi o Mašukulumbech, a čím více o nich rozmlouvali, tím větší úzkost se na nich jevila.

Boj si zrobil s ostatními ohradu pro nocleh tentokrát stranou, nikoli jako jindy bezprostředně u našeho ležení. Tam svolal všechny své služebníky a vedl s nimi tajemný rozhovor. I rozeslal jsem úmyslně svoje lidi na různé strany, ulehl jsem na trávu, která byla uchystána pro lůžka, a dělal jsem, že spím. Po chvilce začali sluhové mluvit hlasitěji a bez ostychu. Z jejich řeči jsem seznal, že moje domněnky nebyly bez podstaty. Boj vykládal ostatním sluhům o Mašukulumbech tak strašlivé věci, že někteří posluchači, hlavně Makalakové, plni strachu nemohli zadržet úzkostlivé výkřiky. Boj shrnul svou dlouhou řeč v konečné rozhodnutí, aby mne sluhové zde opustili a nešli se mnou až na konec výpravy, jak se zavázali při najímání do služby.

„Budeme žádat svou mzdu a ňaka nám ji musí vyplatit.“ „Ale,“ namítl Kabrňák, „potom nedostaneme žádné ručnice.“ „To ovšem ne, zbraně nedostaneme, ale budeme žádat přikrývky a siciby,“ odpověděl Boj.

Slyšel jsem tedy dost. Sluhové nás chtěli opustit, jakmile dostihneme hranice mašukulumbského území.

Příštího dne jsem svolal všechny své sluhy a pravil jsem jim s nej­větším klidem, že jsem ve svém molemu (lécích) spatřil, že mne všichni najednou chtějí opustit a že k tomuto jednání je svedlo Bojovo srdce. Tu styděli se všichni, nechtějíce se přiznat, že se bojí Mašukulumbů, a Boj hledal tak dlouho nějakou výmluvu, až ji našel.

„Ano, pane, chtěli jsme tě opustit, poněvadž jsi nám přislíbil, že občas dostaneme od tebe nějakou sicibu, abychom si mohli koupit bučualu, ale nesplnil jsi své slovo.“

„Cožpak jsem vám nekoupil pivo v každé vesnici, u níž jsme zůstali přes noc, a když jsme se tam několik dní zdrželi, zda jste nedostali každého dne hrnec bučualy?“

Na to umlkl i Boj.

Kupoval jsem vždy raději pivo sám, poněvadž sluhové užívali sicib k tomu, aby si potají zakoupili náklonnost žen, a mně potom obyvatelstvo vesnice vyčítalo, že dvacet mých černochů se ničím neliší od pravých lupičů. U Siecetemy jsem se ovšem podobné příhody nemusil obá­vat, poněvadž pohlavár v Mo‑Monkvembu byl velmi přísný pán a vlád­ce a pověst o něm se šířila daleko široko. I moji sluhové dobře znali Siecetemu, a neměli proto v jeho sídle pražádné choutky k zá­letným dobrodružstvím. Dobře věděli, že by smělý seladon jen za pouhé koketování pocítil válečnou sekeru ve svém týle.

Vůči mně se choval Siecetema co nejochotněji, nejpřívětivěji i nej­laskavěji. Považuji ho za nejlepšího ze všech náčelníků matockých, co jsem jich na této cestě vůbec poznal. K veliké radosti mé i po­hlavárově lepšil se stav jeho rány na pravé holeni a stařičký náčelník mi dával své uznání plně najevo, čině vše, o čem se jen domníval, že bych si přál. Nejcennější službou, kterou mi mohl prokázat, byly ovšem dobré a spo­lehlivé zprávy o sousedních zemích. Vypravoval mi velmi mnoho zajímavých věcí, ale konec všech rozhovorů vyzníval vždy v ten smysl, abych nechodil ke strašlivým Mašukulumbům. Mohu prý zůstat u něho. Daruje mi prý také slonovinu a zásobí mne pivem ve dne v noci. Když mu pak Boj vypravoval, že „sbírám zvířata“, tu teprve začal na mne naléhat, abych Mašukulumby pustil z hlavy. On sám že mi ustanoví ke službě mnoho lidí, aby pro mne lovili nebo mě na honbě provázeli. Všechna zvířata, která žijí v širé marucké říši, se prý zdržují také na jeho území. Zkrátka snažil se mne všemožně přemluvit k setrvání. Já ovšem, jak samo sebou se rozumí, setrval jsem při svém rozhodnutí, ale na moje bázlivé sluhy měla slova náčelníkova účinek skutečně zdrcující. O Mašukulumbech slyšeli jen hrozné věci. Strachem se jim ježily vlasy, kdežto kdybychom zůstali u Siecetemy, očekával by je den co den plný džbán piva, z něhož bez nebezpečenství a námahy zcela pohodlně mohli upíjet. Kterak tedy mohli být na rozpacích, co by bylo lépe učinit! Je ovšem přirozené, že se přičiňovali ze všech sil, aby i mne pohnuli k setrvání v těchto končinách.

Siecetema mi sdělil, že na severu, kam jsem chtěl přímo zaměřit, obývá mnoho malých, neodvislých matockých pohlavárů, a rovněž tak na východě, z těch ani jediný že nemá tolik mužstva, aby pro moje zavazadla opatřil dostatečný počet nosičů. Poradil mi tedy, abych se vydal buď na severovýchod, nebo na severozápad, kde sídlila dvě mocnější knížata, totiž Mo‑Panza na severovýchodě, na severozápadě pak Siasonga. Siecetema sám by mi prý mohl opatřit nosiče teprve na třetí den, neboť právě tolik času potřebuje, aby je svolal ze všech okolních dvorců. Tito lidé pak musí prý se mnou jít buď k Mo‑Panzovi, nebo Siasongovi, podle toho, pro který směr bych se rozhodl.

Seznav z řeči Sietecemovy pravý stav věcí, tázal jsem se ho, který z obou náčelníků se stýká s Mašukulumby. I dozvěděl jsem se k svému potěšení, že má s nimi časté styky Mo‑Panza, neboť o Siasongovi jsem slyšel již u řeky Zambezi, že je člověk věrolomný. Podle toho, co mi Siecetema vykládal, jsem seznal, že Mo‑Panza je muž, který by mým záměrům mohl znamenitě prospět, poněvadž ze všech matockých pohlavárů nejdůvěrněji obcoval s Mašukulumby. Siecetema mi radil, abych žádal od Mo‑Panzy nosiče přímo až k řece Luenge, když se nechci nikterak vzdát cesty na mašukulumbské území.

Siecetema mne neustával varovat. A jako by chtěl ze sebe svalit všechnu zodpovědnost a spoluvinu, kdyby nás na další cestě snad postihlo nějaké neštěstí, vykládal mi o nových ohavnostech, jichž se Mašukulumbové dopustili.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

16
Pochod z Mo-Monkvemba do Mo-Ponde.
Pobyt u Mo-Panzy a cesta k mašukulumbské hranici

Dne 7. července časně zrána o sedmé hodině jsme opustili Mo‑Monk­vembo, dvorec Siecetemův, a zaměřili dál ve směru severovýchodním. Toho dne jsme urazili 25,3 kilometru. Večer jsme se rozložili poblíž vesnice Ki‑Bondo. Na tento pochod i noc, která po něm následovala, nezapomenu do smrti. Mne, moji choť i Leeba přepadly zimničné záchvaty a mimoto jsme výjimečně nenašli po celé cestě žádnou vodu. Ačkoli byla právě polovina zimní doby, přece pálilo slunce tak krutě, že se nám chůze znenáhla stávala pravou mukou, a musili jsme proto velmi často odpočívat.

Náčelníkem ve vesnici Ki‑Bondo je Siecetemův příbuzný jménem Sebelebele, jenž podléhá vrchní moci pohlavára mo‑monkvembského. Poněvadž vesnické obyvatelstvo právě vzdělalo a rozkopalo všechny okolní role, nemohli jsme najít místo, na němž bychom rozbili své ležení. Nezbylo nám tedy než uchýlit se do blízkého lesa a tam na některém místě rychle odstranit vysokou trávu, abychom získali kus volného prostranství. Tesáky i asagaje se daly do díla, ale když přes všechnu píli práce pokračovala jen zvolna, zapálili dva černoši trávu, kdežto deset jiných mužů stálo již s větvemi pohotově, aby oheň podle potřeby zase uhasili. Tím způsobem se jim podařilo v krátké době opatřit pro ležení místo o rozloze asi dvacet čtverečních metrů. Avšak v jednom malém křoví zůstala neuhašená hořící větvička, a sotvaže jsme si několik minut hověli na zčernalé půdě, zahřáté ještě od plamenů, vyšlehl pojednou za námi mocný plamen a přiměl nás zase všechny k činnosti. V okamžení se rozšířil oheň vpravo i vlevo a zachvátil nejen suchou trávu kolem, nýbrž i křoviny. I nastala nám krušná práce, než jsme haluzemi uhasili zhoubný požár, jenž hrozil, že každé chvíle zničí naše veškeré zásoby. Tentokrát jsme bojovali s ničivým živlem doslova na život a na smrt. Nejhůře jsem přitom pochodil já sám, neboť mi oheň sežehl obrví, kníry i vlasy po levé straně hlavy a na rukou jsem utrpěl lehké popáleniny.

Právě když jsme hrozící nebezpečenství šťastně překonali, dostavil se k nám náčelník i s družinou. Přinesl nám darem dvě kozy, jeho ženy pak obilí. Při této příležitosti jsem zakoupil dvě krásné dýmky, opatřené dole hrotem, i příslušné kleštičky, kterými kuřák bere uhlí, aby si zapálil.

Bodří občané v Ki‑Bondu dosud nepoznali bělochy. U Siecetemy viděli lidé nešťastného pana Thomase, kterého později zavraždili jihovýchodní Matokové, někteří obyvatelé Mo‑Monkvemba byli docela i v Še­šeke a setkali se tam s Evropany, avšak pro obyvatelstvo Ki‑Bonda jsme byli lidmi z jiného světa. Tentokrát se měli čemu divit a co očumovat! Nejraději by nás bez ustání omakávali a zejména měli spadeno na naše vlasy, které v nich vzbuzovaly asi největší podivení. Největší obdiv vzbudila moje manželka. Když si pak ve stínu jednoho stromu začala česat svůj plavý vlas, tu byli vlnovlasí domorodci skoro u vy­tržení, křičeli a přivolávali každého, kdo snad ještě pracoval v chatrčích nebo kdo se na nás již podíval a odešel. Přitom tleskali rukama a ne­ustále volali: „Kauke, kauke, monati!“ (Hleďte, hleďte, jak krásné!) Největší radost však měly ženy z toho, že nejdelší vlasy měla moje manželka, a nikoli my mužové. Pochod vykonaný dne 7. července nám ne­poskytl mnoho zajímavostí, kdežto další cesta byla dost půvabná, neboť po celých 22 kilometrů, které jsme urazili až ke dvorci Moebovu, jevila se nám bez ustání střídavě velkolepá a půvabná krajinná scenérie.

Slunce se již sklánělo znenáhla za obzor, když jsme dorazili ke dvorci Moebovu. Několik lidí, kteří se nám ukázali, vzbuzovalo tuze málo důvěry, ba naopak nemohl jsem se ubránit jakémusi nepříjemnému tušení. Ležení jsme si rozbili pod mohutnou citlivkou na požatém poli, které bylo kolem lemováno vysokou trávou. Vybral jsem si toto místo hlavně proto, že zmíněný strom stál asi uprostřed pole, a nehrozilo nám tedy veliké nebezpečenství, kdyby snad na prérii vypukl požár.

Pomalu, jeden za druhým přicházeli naši nosiči, poddaní náčelníka Siecetemy, který se ke mně choval vždy laskavě. Avšak nenesli své balíky jako obyčejně na místo, kde jsme byli rozloženi, tedy v tomto případě pod strom, nýbrž zůstali s nimi na pokraji husté a vysoké trávy. Když je pak moji sluhové vyzývali, aby přinesli balíky až k nám, odpověděli jim nosiči jen posměchem a křikem, že dál již balíky neponesou a že se ostatně již dost nanesli. – „Ale vy musíte dále nésti, tak byla celá věc mezi vámi a mnou ujednána a váš král vám tak nařídil!“ – „Ha, ha, ha! Ať si tedy král nese sám, vždyť on dostal dary, a nikoli my!“ – „A což mzda, kterou jsem s vámi smluvil?“ – „My jsme se nyní jinak rozmyslili! Došli jsme až sem a dále nepůjdeme, třeba jsme ti přislíbili, že dopravíme tvá břemena až k Mo‑Panzovi! Zaplať nám tedy, nebo se se svými balíky již nikdy neshledáš!“ – V takových poměrech bylo nutno zachovat chladnokrevnost. Povolit jsem nosičům nesměl za žádnou cenu, protože mi Moeba nemohl sehnat potřebný počet nosičů, i kdyby chtěl. Na celém svém území neměl víc než 60 bojovníků, které nemohl v zemi postrádat ani dva dny. Nezbývalo mi tedy než všemožným způsobem přimět odbojné nosiče, aby i nadále dodržovali svou povinnost.

Na můj rozkaz, aby všechny balíky k nám snesli do západu slunce, dostalo se mi jen posměchu, ano ti lidé se k nám přiblížili se svými oštěpy a začali se chovat hrozivě. Naši sluhové se nás velmi statečně ujali a hádka mezi našimi věrnými vzadu a odbojnými nosiči před námi se neustále stupňovala a nabyla pojednou rázu velmi vážného, mnohem vážnějšího než ve všech ostatních případech, o kterých jsem již vypravoval. Znenadání nespokojenci pozdvihli své oštěpy – vzdálenost mezi námi a nimi obnášela nejvýš šest metrů – jako by je chtěli na nás hodit. Tento hrozivý pohyb pobouřil několik mých sluhů natolik, že se přestali ovládat a vrhli se s oštěpy a svými holemi na odbojný dav. Jenom po značném úsilí se mi podařilo rozlícené strany zadržet a zabránit krveprolití.

Z celého průběhu vzpoury jsem poznal, že musím dát najevo také osobní zmužilost. Odevzdav ručnici své manželce, přiblížil jsem se ne­ozbrojen rychle k náčelníkovi vzbouřenců a vyzval jsem ho, aby mi odevzdal svůj balík. Když pak odepřel tak učinit a kromě toho levicí pozdvihl hůl, aby se jí chránil, kdežto pravicí napřáhl na mne oštěp, dostal ode mne, dříve než se čeho nadál, pěstí takovou ránu do obličeje, že se s holí i s oštěpem zvrátil naznak, ano strhl i jednoho ze svých druhů, který za ním stál. V témže okamžení se přihnali ke mně tři z mých průvodců, a ačkoli nebyli ozbrojeni, celý dav zbaběle ustoupil, zanechav svá břemena osudu. Chopil jsem se rychle dvou nejbližších balíků a odnesl jsem je ke stromu. Evropští průvodci i domorodci mě následovali a za čtvrt hodiny jsme měli všechny balíky pod stromem. Mezitím co moje evropská družina s karabinou v ruce hlídala naše zboží, ozbrojil jsem několik černošských sluhů a vyslal jsem je do okolí, aby nasbírali trávu a větve na táborovou ohradu i dříví k topení.

Odbojní nosiči se vzdálili a snažili se oklikou dostat do blízkého Moebova dvorce. Jenom pět mužů se nezúčastnilo vzpoury, a když mi přinesli své balíky, otázal jsem se na příčinu bouře. „Monari, tím je vinen pouze onen šilhavý muž. Již včera po celou noc a také dnes na pochodu domlouval všem nosičům tak dlouho, až se rozhodli postavit se ti zjevně na odpor.“

„Ale co tohoto mladého muže k tomu pohnulo?“ „Milý pane, on přichází ohromný kus cesty až od Sakasipy. Chtěl k tobě dorazit již v Ki‑Šindu, ale když tě tam nezastihl, vydal se za tebou až k Siece­temovi, aby si jako nosič také něco vydělal. Avšak následkem dlouhé cesty je už tak zemdlený, že by se rád vrátil. Nicméně domnívaje se, že bys jemu a čtyřem jeho druhům nevyplatil mzdu, dokud bychom nedošli k Mo‑Panzovi, podněcoval proti tobě všechny nosiče, aby ti odepřeli další službu a donutili tě zaplatit nám již za dvoudenní práci tolik, co bylo smluveno za práci čtyřdenní. Monari, buď ujištěn, že se nyní rozběhli k Moebovi, aby ho na tebe poštvali, poněvadž marucký král Luanika zdejšímu pohlavárovi již nemůže poroučet.“ Tím chtěli naznačit, že ve směru, kterým jsem se ubíral, byl Siecetema posledním náčelníkem, jenž podléhal ještě vrchnímu panství maruckého krále Luaniky.

Večer se skutečně dostavil Moebův zástupce, letitý stařec, jemuž jsem hned daroval sicibu. Avšak na jeho žádost, abych nosičům podle jejich přání vyplatil plnou mzdu, odpověděl jsem záporně a řekl jsem rozhodně, že to nikdy neučiním.

V podvečer se znenáhla shromáždili všichni nosiči a zřídili si z trávy a kolů ochrannou hradbu, čtyřicet metrů dlouhou a dva metry vysokou. Přední strůjci spiknutí přišli, až když se úplně setmělo, a po celou noc přemlouvali nosiče, kteří již zase byli trochu na vahách. Vybízeli je, aby nenesli naše břemena dál. Časně zrána se k nám dostavil Moeba osobně a stěžoval si, že jsem mu poslal příliš málo darů. Velmi rád jsem mu dal ještě nějaké maličkosti, což na něho učinilo dost příznivý dojem. Na­štěstí jsem spatřil na jeho nártu širokou, zanedbanou ránu od válečné sekery, i nabídl jsem mu hned svou lékařskou pomoc, kterou s velikou radostí přijal. Tím se změnily poměry značně v náš prospěch, a když Fekete spravil Moebovi starou porouchanou ručnici, bylo přátelství mezi mnou a pohlavárem zpečetěno. Poslal mi darem mísu kukuřice a několik litrů piva.

Odpoledne jsem určil astronomicky místo našeho ležení a prohlédl jsem si Moebovu vesnici, v níž jsem poprvé seznal stavební sloh mašukulumbský.

O spánku nebylo po celou tuto noc ani řeči. Moeba nabyl o nás zcela jiného mínění. Uspořádal velikou pitku a nařídil, aby se k ní dostavilo také obyvatelstvo okolních rozptýlených dvorců s potřebnou zásobou moku. Moji nosiči byli hosty, k jejichž poctě se po celou noc pilo, řvalo, tančilo a bubnovalo, takže jsme ani oka nezamhouřili – snad také na jejich poctu!

Když jsem nazejtří zrána uchystal svoje balíky pro další cestu, zdráhali se je nosiči nanovo nést dále. I poslal jsem hned k Moebovi, o němž jsem nyní právem předpokládal, že je nám přátelsky nakloněn, a po­žádal jsem ho, aby se laskavě dostavil k nám do tábora. Mezitím jsem poručil, aby se nosiči posadili po pravé straně na bobek a moji sluhové po levici, kdežto my s náčelníkem jsme vstoupili doprostřed mezi oba zástupy. Náčelníkova laskavost, kterou mi stále projevoval, učinila na nosiče takový dojem, že na moje vyzvání, aby všichni, kteří mne zamýšlejí opustit, ihned se vzdálili ze zástupu, vystoupilo na volné prostranství před námi pouze pět mužů. Na náčelníkovu otázku, zda jim chci zaplatit, nebo je prostě propustit, poněvadž nedodrželi smlouvu, odpověděl jsem, že takové věrolomníky ve své službě nestrpím, ale že jim zaplatím, ovšem ne za čtyři dny, nýbrž pouze tolik, co jim přísluší za jejich dvoudenní práci. Za tuto dobu byl zcela přiměřenou odměnou šátek pro každého z nich. Aby si však mohli na zpáteční cestě koupit potraviny, slíbil jsem, že každému přidám ještě nádavkem skleněné modré perly.

Když pak nespokojenci přesto požadovali mzdu za čtyři dny, totiž sicibu, povstal Moeba – poprvé se nám tentokrát stalo na cestě severně od Zambezi, že se nás náčelník ujal proti nosičům, poddaným sousedního vladaře – a prohlásil, že nespokojenci musí přijmout moji nabídku, která je jejich službám zcela přiměřená. Kdyby to však neučinili do té doby, až se slunce ocitne nad námi, jsem prý zbaven povinnosti dávat jim vůbec nějakou mzdu za jejich práci. Tuto Moebovu ochranu mi opět zjednalo moje lékařské povolání a ošetřování jeho rány na noze. Při vý­platě pěti vzpurných mužů žádali mne ještě další tři nosiči, abych jim za jejich dvoudenní práci zaplatil týmž způsobem, kteréžto žádosti jsem vyhověl. Moeba přislíbil mi najisto až k Mo‑Panzovi dvanáct nosičů. Nepotřeboval jsem jich sice tolik, ale chtěl jsem několik svých sluhů zbavit břemen, aby se mohli věnovat honbě.

Ačkoliv se náčelník Moeba na oko choval ke mně šlechetně, přece mu v prvé řadě záleželo na vlastním prospěchu. O tom jsem se zcela bezpečně přesvědčil z tajných rozkazů udílených starému, škaredému náčelníkovi, který mi byl dán za průvodce. Tento muž hrál při vzpouře nosičů žalostnou úlohu pravého licoměrníka, i rozhodl jsem se hned tehdy, že se budu mít velmi na pozoru, kdyby ten člověk měl být mým průvodcem na další cestě. Při loučení jsem totiž předstíral, že se obírám svými balíky, a vyslechl jsem rozmluvu mezi oběma. Šlechetný král pravil ke svému dvořenínovi: „Naši lidé ponesou pouze dva dny, a pro­to dostanou od bělocha jenom malou sicibu, avšak mně by bylo milé, kdyby každý z mých lidí dostal aspoň po velké sicibě. Proto veď nosiče k Mo‑Panzovi oklikou, aby na celou cestu potřebovali nejméně tři dny, neboť potom musí každý nosič dostat jako mzdu velkou sicibu.“ Tento záměr jsem hleděl zmařit tím způsobem, že jsem na pochodu byl „sta­rému pánovi“ neustále v patách a nespouštěl jsem ho z očí. Kromě toho jsem si hned prvního dne zavolal jednoho z Moebových nosičů stranou a vyložil jsem mu, že on i jeho přátelé dostanou ode mne za nosičskou službu až k Mo‑Panzovi po velké sicibě, avšak jenom tehdy, když se dají cestou nejkratší.

Onen muž přislíbil řídit se mým přáním, a když jsem ho upozornil, že nás starý náčelník zamýšlí dovést k Mo‑Panzovi oklikou, podíval se na mne udiveně a usmál se. Když se pak později dala karavana zase na pochod, měl „starý pán“ ve zmíněném nosiči druhého stálého průvodce.

Pochod od Moeby až k vesnici Ki‑Kabura obnášel 23 kilometry. Na tomto pochodě jsme opustili území Moebovo a přešli do země dvou matockých náčelníků.

Když jsme si u dvorce náčelníka sídlícího u řeky Ki‑Gomatě krátce odpočinuli a chtěli se dát na další pochod, zaměřil starý vůdce na východ, ale jeho směr se mi nezdál správný. Ale nechal jsem ho, aby šel svou cestou, a obrátil jsem se na matockého nosiče, jehož jsem učinil svým důvěrníkem. Jakmile jsem mu ukázal na starého náčelníka, jenž kráčel vpředu, usmál se a dal se víc k severovýchodu, nosiči se pak ubírali za ním. Když oklamaný staroch zpozoroval, kudy se celá karavana dala, volal na ně nejprve, aby se ubírali za ním, avšak nosiči, které již mezitím do všeho zasvětil můj důvěrník, se mu vysmáli. Krom posměchu sklidil stařec i nadávky. Usedl nejprve vzdorovitě u cesty, ale konečně si celou věc rozmyslil a připojil se tiše ke konci průvodu.

Cestou k vesnici postihl mne a Osvalda prudký záchvat zimnice. Přesto jsme ještě byli povděčni, že cesta aspoň nebyla kamenitá nebo skalnatá, nýbrž vedla po měkké prsti. Celá krajina podél naší cesty byla skoro bez stromů, takže jsme trpěli krutým vedrem, které zvyšovalo bolení hlavy, spojené se záchvaty zimničnými. Pozdě odpoledne, na smrt zemdleni, dorazili jsme konečně do vesnice Ki‑Kabury, jež byla cílem tohoto pochodu.

Náčelník vesnice se zdál dost dobromyslný, a jeho kmen pečoval o čistotu víc než Matokové, s nimiž jsme se do té doby seznámili. Čím dále jsme postupovali na sever, tím patrnější byla u domorodého obyvatelstva svědomitější péče v úpravě vlasů. V těchto končinách byla hned na první pohled nápadná. Každý copánek, asi deset centimetrů dlouhý, byl co nejpečlivěji učesán a namazán olejem. Náčelník Ki‑Kabury byl dokonce po celém těle natřen tukem tak důkladně, že se leskl jako bronzová socha. Ovšem vonné masti jako šviháci z doby římského císařství nepoužíval, o čemž jsme se mohli přesvědčit čichem. Ostatně však tento lesknoucí se kmen choval se k nám zcela přátelsky. Náčelník nám daroval kozu a pivo mokandu ještě dřív, než jsem mu odevzdal své dary, a kromě toho nám prodal pět koz za půl kilogramu benátských skleněných perel.

Neobyčejné bylo chování těchto Matoků v první chvíli, když nás uviděli. Také pro ně byl běloch zjevem úplně neznámým a prvý dojem, který jsme v těchto lidech vzbudili, nebyla radost, nýbrž úzkost. Ženy a děti se velmi dlouho rozmýšlely, než se odvážily k nám přistoupit, a teprve když je mužové vyzvali, aby se nás dotkly a tak poznaly, že jsme také lidé, jim podobní, osmělily se poněkud a přiblížily se k nám. Když jsme pak projevili ochotu přijmout od nich dary a dát jim za ně skleněné perly a rozmanité drobné ozdůbky, nabyli k nám domorodci znenáhla důvěry.

Chatrče těchto černochů byly mnohem svědomitěji zrobeny než u jiných Matoků, ano i chýše, do kterých před šelmami na noc zavírali ovce a kozy, byly právě tak důkladně zbudovány jako lidská obydlí. Avšak k nemalému našemu podivení nebyly vesnice ohrazeny ani plotem, ani kolovou hradbou na ochranu proti divokým zvířatům nebo nepřátelským nájezdům, nýbrž jednotlivé chatrče stály osaměle. Zdejší Matokové pěstují obilí pouze pro svou vlastní potřebu, nic neprodávají, a proto rozsah vzdělané půdy u nich je dost malý. Poněvadž nemají dost plodin, aby je dopravovali na prodej k řece Zambezi, a také o po­dobný výdělek se nestarají, je zcela přirozené, že skleněné perly, kartoun a jiné předměty, jež přivážejí Evropané k řece Zambezi na výměnu, jsou zde zjevem dost řídkým.

Veliké množství evropských výrobků, které jsme v těchto končinách nalezli, pocházelo z portugalských osad na východním pobřeží. Dovážejí je sem Mambariové, kteří přicházejí se zástupy otroků od ústí řeky Luenge a vyměňují slonovou kost za staré, špatné ručnice, za malé nebo velké skleněné perly a bezcenný, skoro průhledný kartoun. Na zdejším obyvatelstvu bylo hned znát, že se velmi zřídka stýká s cizinci, neboť přijalo naše sluhy právě tak laskavě jako nás. Ano, na počest našich služebníků byla uspořádána i v noci slavnostní pitka. Veselí bylo provázeno bubnováním a křikem tak ohlušujícím, že pokud jsem chtěl aspoň několik hodin spát, musil jsem zakázat další pokračování v hu­dební části slavnostního programu.

Další náš pochod z Ki‑Kabury obnášel 18 kilometrů a směřoval k pro­slulému králi Mo‑Panzovi, poslednímu neodvislému vladaři Matoků a sousedu strašlivých Mašukulumbů. Místo, na kterém jsme vkročili do Mo‑Panzova panství, není v nejjižnějších končinách jeho říše, jelikož Mo‑Panzova vláda se vztahuje na východní straně ještě na krajiny, jež se prostírají na den cesty k jihu.

Abych se vyhnul trapným výjevům se vzdorovitými nosiči, které jsem i tentokrát očekával, rozhodl jsem se zaplatit mzdu hned na tomto místě, neboť jen tak bylo možno se vyhnout tomu, aby se nově najatí nosiči nepokazili zlým příkladem svých předchůdců. Když nosiči konečně přišli za námi, rozdělil jsem je ve dvě tlupy. Na jednu stranu poddané Siecetemovy, na druhou pak lid Moebův. Tito lidé byli se mzdou, které se jim dostalo, úplně spokojeni a prosili mne ještě, abych jim dovolil pokračovat v další službě. Z důvodu, že si za každou cenu opatřím nové nosiče, musil jsem jejich nabídku odmítnout, avšak daroval jsem každému ještě skleněné modré perly, abych poněkud zmírnil jejich zklamání.

Nabídka Moebových lidí se neminula s dobrým účinkem na moje ostatní nosiče, kteří si již uchystali celý rozvrh vzpoury. Bez křiku se ovšem neobešli, ale tentokrát to byl vesměs jen planý křik. Nosiči si podle všeho nemohli odpustit trochu lomozu, po hrozbách však nebylo ani památky. Když se slunko již sklánělo za obzor, dostavili se jeden po druhém všichni a každý najednou prohlásil, že je spokojen se mzdou, jaká byla smluvena u Siecetemy, totiž s jednou sicibou. A nyní se hrnuli valem k výplatě, takže moji lidé nemohli postačit a mně nezbylo než jim pilně pomáhat.

Mezitím se k nám dostavilo několik Mo‑Panzovýeh poddaných. Od nich jsme zvěděli, že MoPanzův dvorec leží čtyři kilometry na severovýchod. Zároveň nám poradili, abychom své balíky uložili o něco výše na svahu výšiny, říčce v údolí nelze důvěřovat, neboť se prý často stává, že od večera do rána zaplaví celé údolí, ačkoli jinak vyhlíží zcela nevinně. Uposlechl jsem jejich rady, ale nerad. Osvald byl totiž zaměstnán vařením, Fekete s několika sluhy se odebral k Mo‑Panzovi, aby krále pozdravil mým jménem, i nebylo jiné pomoci, než abych se také sám chopil díla. A tak se zase dostavila prudká zimnice, která mne držela v drápech až do příštího večera. Stižen takto zlou chorobou, nemohl jsem se dočkat, až uplyne tato noc, strávená poprvé na Mo‑Pan­zově území. Těžké mraky na obloze se v mé rozechvělé mysli měnily v černé příkrovy, jež se snášely znenáhla na mne a na celou mou výpravu. Jak se asi zachová ke mně Mo‑Panza? Takové myšlenky se mi honily neustále hlavou, až se konečně snesl na má víčka blahodárný spánek. Když jsem se na úsvitě probudil, bylo po bolení hlavy a první myšlenky vzbuzovaly ve mně zase dobré naděje do budoucnosti.

Území Matoků, před nimiž jsme byli také z mnohých stran varováni, bylo tedy šťastně za námi. Nyní jsme měli projít poměrně malou říší Mo‑Panzovou, abychom konečně stanuli před příšernou jihoafrickou sfingou, která již dva z nejslavnějších cestovatelů přiměla na svém prahu k návratu. Již v několika dnech se nám mělo dostat příležitosti, abychom odhrnuli závoj, jenž ony končiny dosud zastíral. Konečně nám tedy kynul kraj, v němž naše dlouholeté snahy a tužby měly dojít svého splnění! A tato myšlenka zapudila vzpomínky na všechny útrapy, které jsme po cestě zažili. Nyní nastala doba, v níž jsme chtěli sklízet vavříny slávy, pro kterou jsme již přinesli tolik obětí. Mou duší prochvívala radost, neboť se mi zdálo, že vidím již cíl své cesty.

Jak často bývá v lidském životě, podrobil jsem se také zde „nutnosti“, totiž zimnici a dopřál jsem si den odpočinku. Byl bych tak velmi rád učinil na pochodu, ale nikdy mi k tomu nezbýval čas, neboť byl příliš drahocenný a nebylo možné jím plýtvat.

Avšak mimo to mne přiměly k této celodenní zastávce v pustině ještě jiné důvody. Stanul jsem již v nejsevernějším matockém území na hranicích země mašukulumbské, Mo‑Panza pak je bezprostředním sou­sedem Mašukulumbů, onoho záhadného kmene, který na svém území nespatřil ani jediného Evropana a který mě v roce 1875 tolik vzrušil. Onoho kmene, jehož se všichni sousedé vystříhají jako živého ohně, ano, prohlašují jej za národ šelem v podobě lidské. Nicméně mně bylo dobře známo, že Mo‑Panza, jediný ze všech matockých pohlavárů, žije s Mašukulumby v poměrech dosti přátelských, ba docela s nimi provozuje i směnný obchod. Mo‑Panza byl tedy jediný muž, který mi mohl podat spolehlivé zprávy o krajinách a lidu, k němuž směřovala má cesta.

Hned večer dne třináctého července, když jsme se položili táborem na Mo‑Panzově území u říčky Ki‑N’Ongy, vrátil se Fekete od pohlavára, k němuž byl vyslán, a zvěstoval: „Pane doktore, tak dobromyslného starého krále, jako je Mo‑Panza, jsme dosud mezi Matoky nezastihli!“ Nedovedu ani vylíčit, jak jsem byl povděčen za tuto zprávu, neboť právě za těchto poměrů byl pro zdar našeho podniku přívětivý panovník neocenitelným pomocníkem, a právě v době, kdy jsme byli již takřka kousek od území Mašukulumbů! Mo‑Panza uslyšel již o našem příchodu dříve, než jsme k němu dorazili, a pokládal se za přešťastna, že se konečně běloši k němu vydali. Tak alespoň byl pevně přesvědčen. „Tak dlouho jsem čekal, zda přece některý makoa (běloch) se vydá na cestu ke mně! Slyšel jsem, že monari (dr. David Livingstone), slyšel jsem, že Dzorošsiani niňani (pan Blockley, nazývaný domorodci malý Dochoroš, tj. malý Jiří, na rozdíl od pana Westbeche, dlouhého nebo velikého Jiřího) přešli přes velikou řeku (přitom ukázal směrem na jih) a blíží se k našemu území – a přece k nám nedorazili! Již jsem se domníval, že zemřu, aniž bych byl někoho z vás spatřil, a nyní se přece makoa objevili! A jak mi sám vypravuješ, nejsi sám, nýbrž je vás několik. Ba docela i nějaká mosari (provdaná žena) nebo musezana (dívka) s vámi přibyla.“ – „Je to mosari, mořeno (kníže),“ odpověděl mu Fekete. Přitom Mo‑Panza zatleskal radostí rukama, a přestože byl již vetchý devadesátiletý stařec, poklekl na kolena, políbil zemi a blahoslavil den – tak mi Boj tlumočil jeho řeč – kdy mu bylo dopřáno spatřit bělochy, Evropany, kteří umějí zhotovovat ručnice a kartouny! „Mne obdaroval Mo‑Panza pivem, vám pak, pane doktore, posílá tento hrnec piva, podzemnice a tuto kukuřici.“ Přitom Jonáš a Mapani složili pohlavárovy dary na zem.

Uchystal jsem si tedy pro krále dary, které jsem mu zamýšlel věnovat. Seznal jsem později v Mo‑Panzovi skutečně muže dobré povahy, který ještě nadto měl rovněž hodného a poctivého starce za rádce, což mezi černošskými náčelníky bývá zjevem dosti vzácným. Avšak tento dvořenín zřídkakdy mohl své návrhy prosadit, poněvadž je mařil mladší Mo‑Panzův bratr, muž asi čtyřicetiletý, pravý licoměmík a skrblík.

Roztomilý králův bratr se mi představil hned příštího dne a velmi brzo byl nám svými nestoudnými požadavky a svou dotěrností jen na obtíž. Všemi prostředky usiloval o to, aby si opatřil ručnici i střelivo a podnikal potom s tlupou svých stoupenců, kteří sice již po drahnou dobu měli špatné ručnice, ale žádné střelivo, loupežné nájezdy na pohraniční kraje Mašukulumbů, přičemž měl hlavně zálusk na stáda jejich skotu. Neměl jsem do té doby ještě pražádné styky s Mašukulumby, ale bylo mi jasné, že podobné podniky nemohu a nesmím za žádnou cenu podporovat.

Téhož dne 13. července se k nám dostavil také starý králův rádce a tázal se mne Mo‑Panzovým jménem, zda stav mého zdraví je již příznivější. Jeho prostřednictvím jsem si vyžádal od náčelníka čtyřicet nosičů, abych mohl svá zavazadla dopravit do královského dvorce. Poněvadž při odnášení měli pomáhat také moji sluhové, nepotřeboval jsem na tuto krátkou cestu víc než čtyřicet mužů.

Dne 14. zrána se dostavili nosiči a za malou chvíli jsme se dohodli na mzdě. Za skrovný plat, obnášející po lžíci modrých perel, podjali se všichni této práce.

Z pozornosti k Mo‑Panzovi rozhodl jsem se tentokrát poprvé pro vjezd slavnostní, ačkoli byl spojen s velikým hlukem. Vpředu kráčel Boj s vlajícím praporem, který jsme za příchodu k čelným pohlavárům obyčejně rozvinuli. Za Bojem se ubíral Fekete, nato my, za námi následovali sluhové s dary pro Mo‑Panzu a konečně se hrnul sbor nosičů. Cesta, kterou jsme musili urazit, obnášela čtyři kilometry a vedla nejprve přes dvě výšiny, nato se vinula travnatou dolinou, jejíž vody vnímá řeka Ki‑N’Onga. Po pochodu trvajícím hodinu a čtvrt jsme dorazili do královského dvorce, který podobně jako pohlavárovo sídlo v Ki‑Šindu byl zbudován na pokraji lesnatého svahu uprostřed rozsáhlých sorhumových a kukuřičných polí.

Nějaké velkoleposti jsme v tomto královském sídle neočekávali, právě jako v dřívějších místech, která jsme navštívili. Takzvané královské dvorce zpravidla sestávaly z bídných chatrčí, velmi lehce sroubených, a proto brzo sešlých. Poněvadž se nikdo nestará o jejich opravu, vyhlížejí všechna takováto sídla severně od řeky Zambezi velmi zpustle. Avšak královské obydlí Mo‑Panzovo bylo nejhorší rozvalinou mezi všemi sídly černošských pohlavárů, cokoli jsme jich na své cestě spatřili. Několik děravých a několik nadobro rozvalených příbytků, zrobených z kůlů a větví a často bez obyčejné kulaté podoby, obvyklé u černošských chýší, pokrytých pak chatrnou střechou z trávy, to byly veškeré pamětihodnosti královského sídla Mo‑Panzova. Slaměná bouda našich polních hlídačů by se vyjímala vedle nich jako palác benátského velmože. Hlína, kterou byly tyto chatrče kdysi omazány, namnoze opadala, takže dovnitř pronikal skrz nesčetné štěrbiny a trhliny vítr. Jakmile se venku ochladilo, ještěrky, hadi a rozmanitý hmyz se ubíral do chýší jako domů, a kdyby uvnitř nebyl kouř, vycházející z ohniště, byli by se snad usadili v témže obydlí s člověkem i netopýři a sovy. Toto nápadné zanedbávání příbytků mne zaráželo tím spíše, poněvadž matocké ženy se mají dost dobře a připadá jim poměrně málo práce. Pravím tu „ženy“, a čtenář se možná pozastaví nad tím, co vlastně je ženám do stavby chatrčí? Věru, velmi mnoho, neboť úlohu stavitele zastávají u jihoafrických černochů ženy. U kmenů žijících jižně od řeky Zambezi připadá jim tato práce ještě kromě vší polní práce, a přece jsou bečuánské a matabelské chýše pravými paláci ve srovnání s cha­trčemi matockých žen, které na polích nekonají pražádnou práci a jimž při stavbě příbytků pomáhají ještě muži, přinášejíce potřebné dříví a hlínu. Hlavní příčina této nedbalosti podle mého mínění spočívá v te­plém podnebí a rozsáhlých lesích, které v létě i v zimě poskytují dost ochrany proti větru a slunečnímu úpalu, takže chatrč není nezbytně potřebná. A právě následkem těchto příznivých přírodních poměrů vyvinul se onen ledabylý „stavební řád“, jehož zlepšení se asi setká s velkými obtížemi. Jenom jsem se divil, jak tyto bídné chatrče poskytují obyvatelstvu dostatečnou ochranu před divokou zvěří, zvláště když dvorec Mo‑Panzův je kolem obklopen vysokou trávou, jež dosahuje výše až tří metrů.

Mezi chýšemi stály dvě citlivky a dva obrovské fíky, jež se vzdor zimní době pyšnily bohatými velkými tmavozelenými listy a větve měly ověšeny množstvím plodů, svázaných buď v chomáče, nebo pletence po 80–100 kusech. Zdejší fíky jsou stejně veliké jako italské, avšak neobsahují ani čtvrtinu živných látek, jež jsou obsaženy v evropských fících, jsou poněkud hrubší a hnědooranžové barvy. Proto domorodci vyhledávají raději jiné lesní plody než fíky, ačkoli tyto stromy jsou pro ně takřka jako stvořené: jednak poskytují bez jakékoliv námahy množství ovoce, jednak svou košatou korunou chrání proti podnebí. Na jedné citlivce visel štít a několik košíků, nepochybně vítězné válečné odznaky.

Když jsme konečně slavnostním pochodem dostihli dvorce Mo‑Pan­zova, očekávalo nás již všechno obyvatelstvo, staří i mladí. Nikdo z nich nespatřil dosud bělochy a možno si pomyslit, jak se k nám všichni hrnuli. Sotvakdo asi pomyslil na to, co o nich a jejich chudobných chatrčích soudíme, neboť těmto šťastným lidem bylo okolí, ve kterém žili, celým světem. Nejprve jsme spatřili obě chýše, ve kterých přebýval sám Mo‑Panza. Vzhledem k ostatním příbytkům byly mnohem lépe zbudované. Nyní se kolem nich rozložily pohlavárovy ženy. Poblíž chatrčí se vypínal mladý fík s hustou, košatou korunou a v jeho stínu nám bylo vykázáno po našem příchodu místo, abychom tam očekávali krále. Nalevo odtud stála rozvalená chatrč a hned vedle ní Mo‑Panzovy sloupy s vítěznými odznaky. Na suchých stromech s větvemi, zakopaných do země, byly zavěšeny lebky lvů, levhartů, hyen, buvolů a jiných divokých zvířat. Kromě lebek tu visely i jiné předměty ukořistěné Mo‑Pan­zovými syny. Avšak na sloupech bylo patrné, že jsou již značně rozežrané červotoči.

Později mi dovolili, abych si podle své vůle z těchto trofejí cokoli vybral, ale lebky vystavené vlivům podnebí utrpěly již takové škody, že pro mne ani jediná neměla žádnou cenu.

Čekali jsme asi půl hodiny, až se k nám stařičký pohlavár v do­provodu svých rádců i několika neozbrojených sluhů o holi namáhavě dovlekl. Kolem těla měl přehozenou krásnou vlněnou pokrývku, kterou mu přednedávnem daroval jakýsi mambarský obchodník, jenž sem přišel od ústí řeky Luenge. V tomto slavnostním úboru se usadil na slaměnou rohož a blahoslavil také před námi náš příchod, kterým se mu dostalo příležitosti, aby ještě před svou smrtí pohleděl v tvář bělochům.

V králově řeči se zračila jakási kmetská důstojnost a také jinak vzbu­zoval jeho zevnějšek důvěru, zejména v obličeji jevila se dobrosrdečnost, přestože poněkud šilhal. Tělesně ovšem byl pohlavár velmi sešlý, zvláště na kloubech, loktech a kotnících byl patrný otok, vzniklý následkem revmatismu, který ubohému starci působil mnohou bolestnou chvíli. Hned v první chvíli, když si pohlavár vysvětloval náš příchod řízením božím, poznal jsem, že mystický nádech v povaze Mo‑Panzově může nám značně prospět.

Vyslovil jsem králi také své blahopřání, přál jsem mu ještě dlouhý život a prosil jsem ho, aby mi vykázal místo pro ležení. Vyslechnuv mne, ukázal Mo‑Panza pod nejkrásnější fíkový strom po pravici a přislíbil, že odpoledne přijde ještě jednou, aby se se mnou, „bílým čarodějem“, poradil o své nemoci.

Dozvěděl jsem se, že hyeny se přibližují každé noci až k chatrčím. Dal jsem proto tentokrát zřídit uzavřený, okrouhlý tábor a uvnitř ohrady narážet kolíky, ke kterým jsme uvázali svoje psy. Na západní straně přiléhalo k našemu táboru ležení sluhů.

Odpoledne se skutečně dostavil Mo‑Panza a zabočil v rozmluvě hned na svou zastaralou chorobu. Jako vůbec všichni Matokové přičítal ovšem také pohlavár původ nemoci pouze čárům, jimiž ho ze msty obestřel nějaký tajný nepřítel. „Ve spánku vpustil mi do těla mravence, všekazy a hady, a tito prohánějí se mi nyní v údech, způsobujíce mi strašlivé bolesti, štípají, píchají a kousají mne tak dlouho, až konečně zemru. Když pak opět se vzkřísím k životu, cítím po několik dní úlevu.“ Slíbil jsem starci, že mu poskytnu lék. Začal jsem s ním potom rozmlouvat o své další cestě i potřebném počtu nosičů. Na moji prosbu, aby mi hned příštího dne opatřil nosiče, zavrtěl pouze hlavou! „Nikoli, poslal jsem již lidi k mašukulumbské hranici, kde mám stádo skotu, a zamýšlím vám jeden kus darovat.“ Odpověděl jsem mu, že nežádám takový dar, ale že se chci co nejdříve vydat na další pochod. Avšak náčelník nepovolil, neboť celá tato záležitost byla zosnována jeho zloradným bratrem. Tento diplomat mezitím již vyzvěděl, že nemám v úmyslu darovat Mo‑Panzovi ručnici, a chtěl mne k tomu donutit skutečně prohnaným způsobem. Král sám měl pouze několik kusů skotu. Skot byl u celého kmene velmi vzácným majetkem. Jestliže bych tedy nabízené dobytče přijal, nezbývalo mi než se pohlavárovi odměnit věcí velmi drahocennou, nejméně ručnicí. – „Pane, zjednej mi nosiče až k řece Luenge, a nikoliv jen k první mašukulumbské vesnici.“ – „To vše záleží na jejich vůli, nutit své lidi k tomu nemohu, neboť k řece Luenge je velmi daleko! Ale slibuji ti, že s nimi promluvím. Ostatně sem přijde ještě velmi mnoho lidí podívat se na vás a potom se dovíme, jsou‑li k tomu ochotni.“ Do té doby nás král zásobil hojností silné bučualy a moje sluhy opatřil potravinami. Byl by pro nás učinil dojista mnohem více, kdyby mu v tom nebránil jeho mladší bratr, následník Mo‑Pan­zova panství, který náš příchod nikterak nevítal.

U Mo‑Panzy jsem se setkal se třemi Mašukulumby, kteří uprchli ze svého domova a usadili se zde. Moje družina tu poprvé pozorovala zástupce copatého národa, o kterém jsme velmi často hovořívali a jejž nám domorodci již u řeky Zambezi vylíčili jako smečku šelem.

Dne 15. se dostavil k Mo‑Panzovi také abych tak řekl „pravý“ Mašukulumb. Přinesl čtrnáct železných motyk, které si koupil od jiného sousedního kmene na západě za skot, a chtěl si za ně od Mo‑Panzy vyměnit ženu. Tento muž byl oděn v kus lehkého kartounu, zvíci asi půldruhého čtverečního metru. Kartoun mu splýval s ramenou, jinak byl muž úplně nahý. Látku si již dříve koupil od Mo‑Panzy za několik koží antilop lečve a puku.

Nás totiž tento divoký Mašukulumb zajímal v největší míře. Hned jakmile přišel, pozorovali jsme, že Matokové se k němu chovají s ja­kousi zvláštní pozorností, že se však jeho osoby více štítí a bojí, než aby mu projevovali úctu. Také nám neušlo, že si příchozí dal za své věci zaplatit víc, než v těchto krajinách bývá obyčejem. Také moje manželka i služebnictvo si prohlíželi „svobodného Mašukulumba“ s jakousi ostýchavostí. Tedy tento člověk je příslušníkem onoho strašlivého kmene? Cožpak jeho vzezření je skutečně tak hrozné, aby nám nahánělo strach? Vždyť se rozhlíží tak zkroušeně a netečně ke svému okolí, sedí nyní již po dvě hodiny na stejném místě, nehýbe se a jenom zřetelné zdvihání hrudi a občas nějaké vzhlédnutí nasvědčují, že tento „strašlivý“ člověk není mumií, nýbrž skutečným Mašukulumbem. Seděl jsem se svým deníkem bokem ve stínu obrovské sykomory a pozoroval jsem cizince i lid, jenž se přicházel na něho podívat.

Výsledek psychologického pozorování, které jsem vykonal na Mašukulumbovi, sedícím nedaleko mne napohled bez jakékoliv účasti, nevěstil nic dobrého. Pozoroval jsem zcela zřetelně, jak obracel hlavu – ačkoli ten pohyb byl sotva postřehnutelný – a snažil se pochytit něco z rozmluvy mých černochů, kteří tábořili nedaleko od něho. Časem se jeho víčka pozdvihla a jeho pohled spočinul tu na mé manželce, tu na průvodcích a tyto pohledy prozrazovaly mi mnoho, velmi mnoho! Jeho zrak takřka pronikal každým předmětem. Nemohl jsem se při tom pohledu ubránit jakési úzkosti a také jsem nebyl s to, abych zaplašil vzpo­mínku na bodavý zrak, z něhož jsem pro svou osobu vyčetl špatné naděje do budoucna.

Dne 15. byla moje manželka nanovo postižena záchvatem zimnice a musila zůstat na chudobném lůžku z trávy. Naplnili jsme pytel z plach­toviny vodou a pověsili jej na stinnou větev do průvanu, aby voda na obklady zůstala co možná nejstudenější.

Dne 16. července odpoledne jsme opustili Mo‑Ponde, sídlo Mo‑Pan­zovo. Před odchodem jsem mu ještě věnoval některé dary a stařičký pohlavár neopominul mne znovu varovat před Mašukulumby. „Hleď,“ pravil mi, „necháš‑li vůbec Mašukulumbů a půjdeš tamto,“ přitom ukázal směrem k východu, „dostaneš se k místu, kde se řeka Luenge vlévá do Zambezi, načež se můžeš dát přímo k severu. Tak obejdeš celé mašukulumbské území a dostaneš se přece k jezeru Bangveolu, o kterém ti můj starý přítel (první rádce králův) již vypravoval.“ – Nato dal ještě potřebné rozkazy svým poddaným, kteří se uvolili, že moje věci donesou za jednu sicibu třemi mašukulumbskými říšemi až na hranici třetího knížectví, tj. až k řece Luenge. Že pak moji nosiči se uvolili k cestě tak daleké, toho jsem docílil pouze rozhodným požadavkem, aby moje věci dopravili až k řece Luenge, anebo aby se vůbec o nosičskou službu nehlásili. Vydali jsme se tedy s veselou myslí na cestu. Vzpomínka na dny prožité u Mo‑Panzy mne osvěžovala v trud­ných hodinách ještě dlouho, neboť záhy se poměry obrátily v náš neprospěch. Jitro dne 17. července 1887 bylo vzrušující. Toho dne jsme totiž měli vstoupit na půdu Mašukulumbů, na kterou dosud nevkročil ani jediný Evropan.

Ubírali jsme se kus před karavanou, pojednou však přiběhl za námi jeden z nosičů a snažně nás prosil, abychom počkali, až se všichni nosiči shromáždí do jednoho zástupu. Přijdeme prý nyní mezi Mašukulumby, a tu se necítí nosiči bezpečni, leda pod ochranou našich ručnic. Také naše pici­‑namahari (oslice) je prý tak nemocná, že se nemůže hnout kupředu. Proto se Osvald, jehož péči jsem churavé zvíře svěřil, a zadní nosiči zdrželi a mají k nám ještě velký kus cesty. Osla jsme koupili od rev. Coillarda. Zvíře brzo onemocnělo a neprokázalo nám skoro žádné služby. Ostatní osly jsem poháněl sám nebo sluha Mužemani. Tato opatrnost byla zcela na místě. Předně na obě zvířata byl naložen těžký náklad, a za druhé jsem věděl, že koňské a oslí maso je nejoblíbenější stravou lvů, kteří je mají raději než maso lidské. Proto jsem na pochodu neustále dával dobrý pozor na své ušatce a téměř jsem je z oka nespustil. Když jsem se zastavil, abych vyčkal, až se všichni nosiči sejdou, a zá­roveň se rozhodl, že příštího dne nemocnou oslici zůstavím osudu, přišel ke mně Osvald a oznámil mi, že zanechal oslici na cestě, domnívaje se, že je mrtvá. Na zpáteční cestě, půldruhého měsíce nato, dověděli jsme se, že oslice žije. Našli ji Mašukulumbové z blízké vesnice. Naši oslici velmi pečlivě opatrovali jako poklad spadlý z nebe. Oslice nejenže byla zcela zdravá a veselá, dokonce vrhla i hříbě mužského pohlaví, které prý je právě tak živé povahy, jako je jeho matka vážná, a Ma­šukulumbové se mu obdivují ještě víc než staré oslici.

Konečně se začali scházet jeden po druhém naši nosiči, zpravidla však v tlupách po čtyřech až pěti mužích. Když se potom všichni shromáždili, dopřál jsem jim chvíli oddechu, a potom jsme se ve sražených řadách dali na pochod k mašukulumbské vesnici, která prý již nebyla daleko. Vpravo i vlevo jsme spatřili velmi mnoho zvěře a na západě na druhé straně řeky Moněka jsme zhlédli několik velikých chatrčí zbudovaných v podobném slohu jako veliké chýše matabelské. Na naši otázku, jaká je to osada, nám odpověděli Mo‑Panzovi lidé: vesnice opuštěná Mašukulumby. Po jakýchsi sporech, jež předešlého roku vznikly mezi Mašukulumby a Mo‑Panzovými poddanými, ale záhy zase byly urovnány, opustili Mašukulumbové tuto osadu na břehu Moněka a založili vesnici M’Bezu, k níž jsme právě postupovali.

„Hela, hela batu, batu ahacho, hela Ki‑Mašukulumbe!“ (Hleďte, podívejte se tamto, lidé, uvidíte tam Mašukulumby!) vykřikl najednou jeden ze služebníků, kteří byli vysláni napřed na výzvědy. I stanuli jsme všichni, dívajíce se naznačeným směrem, kde se prý objevili první Mašukulumbové na svém vlastním území. A vskutku, blížili se k nám čtyři lidé. Brzo jsme stanuli tváří v tvář prvním Mašukulumbům na jejich rodné půdě.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

17
Mašukulumbové.
Krajina od M’Bezy ke Kaboromandě

Setkání s Mašukulumby, o nichž jsme velmi často rozmlouvali, dopadlo z obou stran poněkud zdrženlivě. Přivoláni mými lidmi, přiblížili se. Nejstarší z nich, pravý to obr, byl muž asi čtyřicetiletý, kdežto ostatní byli dosud mladí. Všichni byli nazí a ozbrojení lehkými a dlouhými oštěpy. Jejich oštěpy byly asi nejdelší ze všech, jaké jsem vůbec kdy u černochů uzřel, neboť dřevce měřila jistě na půl třetího metru a na­hoře byla opatřena matotelským hrotem, tj. špicí opatřenou po obou stranách dvěma hroty ohnutými nazad.

Černoši se nadmíru rychle vzpamatovali ze svého překvapení, poněvadž pověst o našem příchodu již spěla před námi a donesla se také k Mašukulumbům. Bohužel však bylo také zároveň zvěstováno, že přicházíme z říše Luanikovy a že tento panovník, Mašukulumby nejvíce nenáviděný, nařídil všem matockým pohlavárům, jejichž územím jsme se ubírali, aby dali naše zavazadla svými lidmi vždy dále dopravit. Pouhé svolení Luanikovo, abychom mohli projít jeho říší, uvedlo nás u Ma­šukulumbů v takové podezření, že na nás hned od počátku pohlíželi jako na nepřátele a netajili se nám svou nevraživostí a nenávistí.

Horšího doporučení se nám nemohlo dostat, než že jsme kdysi požívali ochrany Luanikovy. Doufal jsem sice pevně, že si svým lékařským povoláním získám mezi lidem důvěru, avšak v několika dnech jsem se k nemalému svému zděšení přesvědčil, že proti Mašukulumbům nám ani tento poslední prostředek, pravý to talisman mezi černochy, nijak neprospěje. Jsme prý poddaní Luanikovi, tak se všeobecně říkalo, jak nám tedy mají důvěřovat? Jsme prý Luanikovi vyzvědači, jak se nás tedy Mašukulumbové nemají bát?

Jsme prý úhlavní nepřátelé země, proč by nás tedy měl lid šetřit? Jsme prý zrádci, kteří pod záminkou, že jsou milosrdní lékaři, přišli do země. Proč by tedy měli šetřit naše životy a proč by měli dopustit, abychom se ubírali dále?

Zdejší lidé prý již slyšeli o běloších a někteří jejich soukmenovci v dřívějších letech je docela viděli u Sepopa, avšak oni lidé prý snad nebyli cizího původu, nýbrž pouze totéž co my, totiž obílení Marucové, kteří tak hledí oklamat Mašukulumby, aby konali v jejich zemi vyzvědačské služby. Marucové jsme prý dojista, ať již je naše pleť způsobena barvou nebo zbělela kouzelnými prostředky. Ani jediný člověk kmene mašukulumbského, ať velký, ať malý, ať starý, ať mladý, až muž, ať žena, nechtěl od nás přijmout léky, i když jsme je rozdávali zdarma. Všechen lid se nás bál a štítil jako zlých čarodějů. To byla věru nejsmutnější zkušenost, které jsem nabyl v prvních dnech své cesty po mašukulumbském území. Poznal jsem totiž, že úcta a vážnost k mému povolání, která nám byla na cestě mezi kmeny severně od řeky Zambezi neocenitelným talismanem, vzala pojednou zasvé. Čím jsem si měl nyní mezi domorodci zjednávat úctu, čím dosíci takového vlivu a moci, jakou rozvíjeli Stanley a Cameron uprostřed nepřátelských kmenů, spo­léhajíce na četný sbor věrných nosičů, vyzbrojených ručnicemi? Důvěřoval jsem úplně, že moje povolání bude mít na černochy kouzelný účinek, a doufal jsem, že mi nahradí brannou moc Stanleyovu. Zmýlil jsem se a myslím, že se nemusím za tento omyl stydět.

Moje lékařské povolání nám již prokázalo nesčetné služby od té doby, co jsme překročili hranice civilizované Afriky. Jenom moje povolání způsobilo, že jsme mohli projít celým územím Matoků. Strach před evropským lékařem, jenž vždy platí za mocnějšího čaroděje než domorodci, ochraňoval mne a několik evropských členů mé výpravy na osamělých lesních stezkách, když některý z nich v pustině buď onemocněl, nebo s úskočnými nosiči někde zabloudil.

Lékařské povolání mi zjednalo i u nepřátelských náčelníků zástupy nosičů a jejich odbojné záměry byly potlačeny. A rozhodujícím důkazem toho, jak neobyčejná moc byla přičítána mému povolání, bylo právě oněch „dvacet věrných“, zástup matockých nosičů, s nimiž jsem dorazil do první mašukulumbské vesnice. Nyní pak byl můj vliv také u těchto lidí otřesen, neboť přestože byli úplně přesvědčeni o ne­pravosti domnění Mašukulumbů stran našeho vyzvědačství, působila na ně mocně okolnost, že žádný z Mašukulumbů nepřijal od nás lék, ba naopak že všechny moje léčivé prostředky byly zamítnuty. Pochopil jsem, že nesmím důvěřovat ani oněm dvaceti matockým sluhům. Později, bohužel však příliš pozdě, jsem se dověděl, že mne ti lidé podváděli hned od prvního kroku, jakmile jsme vstoupili na mašukulumbskou půdu.

Nejkratší cesta, totiž směr, kterým od jihu přímo na sever vedla obvyklá cesta ke kasenžskému pohlaváru, se táhla u vsi Musosy přes řeku Moněko a směřovala potom na západ od řeky hustým lesem až do údolí řeky Luenge. Avšak naši nosiči nás vedli k cíli velikým obloukem. Při nejbližší příležitosti nás chtěli ponechat osudu a zmizet, poněvadž jen při pomyšlení, že jsou povinni nás dovést až k řece Luenge, do srdce mašukulumbského území, je pojímal nevýslovný strach. O tomto úskoku jsem bohužel na dalším postupu k severu nevěděl a poznal jsem jej, teprve když jsme se za hrozných potíží vraceli. K této nespolehlivosti nosičů se ještě družila pánovitost a smělost Mašukulumbů, jež se den ke dni vzmáhala.

Záhy jsem zaznamenal, že Mašukulumbové právě jako naši matočtí nosiči začali znenáhla pochybovat o naší moci a o našem vlivu, nevěřili již v naši neporanitelnost ani ve spolehlivý účinek mých léků. Na tyto věci by Mašupiové, Matokové, Marucové a Makalakové přísahali. Dospí­vali jsme k přesvědčení, že překážky stavějící se nám v cestu budou stá­le nebezpečnější, a ze zkušenosti jsem začal chápat, proč Livingstone, muž velikých zkušeností a u černochů oblíbený, nebyl s to proniknout do zajímavého území Mašukulumbů, o kterém se dojista dověděl také z ma­tockých zpráv. Za jeho časů bylo mnohem snadnější provést podobný podnik, poněvadž tehdy Mašukulumbové i Marucové žili ještě v dobré vzájemné shodě. Následky těchto úplně změněných poměrů jsme pocítili již v nejbližších dnech.

Avšak vraťme se k událostem dne 17. července, kdy jsme vkročili na mašukulumbskou půdu. Zástupci toho kmene, s nimiž jsme se setkali hned na hranicích, nám mlčky ukázali nejbližší stezku vedoucí do M’Be­zy a zmizeli potom ve vysoké trávě.

Před námi se rozkládala rovina porostlá známou obrovskou trávou, z níž tu a tam osaměle vynikaly vysoké citlivky, fíky a oba obvyklé druhy palem – palma vějířovitá ki‑kahuma a tenkokmenná ki‑sizaru, podob­ná palmě datlové (Matokové ji nazývají ruseme, Mašukulumbové pak runkomane).

Nejprve jsme se ubírali přes pole a kolem chatrčí, které bývají obydleny jenom v době polních prací. Pole byla pouze malá, ale velmi pečlivě vzdělaná se svědomitostí, s jakou jsem se dotud u žádného černošského kmene neshledal. Kolem polí a přímo na nich se táhly strouhy, do nichž odtékala přebytečná vláha. Záhony byly vyvýšené a dobře obdělané. Tam, kde si domorodci nasázeli sladká zemčata (bataty, jámové hlízy), nacházely se dosud ony hlízy, jež upečené poskytují velmi dobrý pokrm.

Pole byla ovšem kolem obklopena vysokou trávou, která je vroubila jako přirozená, ovšem za našeho zimního pobytu suchá a šelestící hradba. Aby zvěři poněkud zabránili přístup, stočili domorodci na pokraji pole trávu v chomáče na způsob povřísel a vrcholky těchto chomáčů, stojících od sebe na půl metru, svázali navzájem mohutným uzlem.

Mnohem prospěšnější by bývalo usekat jednoduše trnité větve z blízkých citlivek, nanosit je k poli a zřídit z nich plot. Avšak tuto práci by musili vykonávat muži, a takových věcí se štítí černí mašukulumbští pánové, kteří dojista jsou ze všech jihoafrických černochů největší lenoši. Zásluha o pečlivé vzdělání rolí přísluší výhradně ženám. Chatrče, jež jsme spatřili ve vesnicích, se lišily od opuštěných příbytků, které jsme pozorovali na svém pochodu k severu. Svým vzezřením se podobaly bečuánským chýším, avšak jejich boční stěny byly mnohem vyšší, skoro třímetrové (u Bečuánů dosahuje stěna pouze dvou metrů), střecha z trávy pak byla rovněž kuželovitá, avšak nesahala tak daleko přes okraj stěny, jako vídáme na bečuánských chatrčích. Stěny budují Mašukulumbové následovně: Zarazí do země kůly dosti daleko od sebe, vyplní mezery mezi nimi otýpkami z kukuřičných stonků a nakonec celou stěnu po obou stranách (někdy však jen uvnitř) jakžtakž omažou hlínou. Velmi nápadný vzhledem k značné výšce byl nepatrný obvod těchto chatrčí.

Minuli jsme již malé polnosti, přičemž jsme vyplašili několik něžných gazel, zvaných kabunda, a blížili jsme se k vesnici M’Beze, nejjižnější osadě mašukulumbské. Pojednou jsem spatřil, že se před námi v trávě sem a tam pohybuje cosi špičatého a černého. Protože jsem ne­věděl, co to je, zavolal jsem si dva matocké nosiče a hned jsem uslyšel, že onen pohyblivý předmět je mašukulumbský vrkoč, a to jeden z nej­delších, jaké nosívají jenom zámožní jinoši. A vskutku tomu tak bylo. Vysokou trávou se totiž vinula stezka, po které ubíhal mašukulumbský mladík, aby rychle donesl do vesnice zprávu o našem příchodu.

Když jsme konečně vyšli z obrovské trávy na mýtinu, uzřeli jsme před sebou vesnici. Na volném prostranství před ní se shromáždil značný počet nahých černochů, z nichž každému se klátil na hlavě vrkoč, téměř metr dlouhý a kolmo do výše čnějící. Moje manželka i dru­žina, jakmile spatřili onen zástup, nemohli zadržet výkřik. Za několik okamžiků jsme dorazili k prvnímu obydlenému mašukulumbskému dvorci, kde se k nám beze všeho vyzvání hned přidružilo několik ozbrojenců. Dovedli nás do prostřední části vesnice, ležící poněkud dále na sever, kde sídlil pohlavár Ka‑Kumamba, jehož území se ze všech mašukulumbských knížectví rozkládá nejdále na jihu. Kmen, ke kterému jsme se dostali, užívá zvláštního jména Bamala.

Mašukulumbská vesnice se rozkládala na volném prostranství obklopeném kolem vysokou trávou. Byla obehnána kolovou hradbou a jednotlivé chatrče, stojíce poměrně blízko u sebe, tvořily kruh, jehož průměr obnášel asi dvě stě metrů. Mezera mezi dvěma chatrčemi byla také zahrazena kůly, takže do středu vesnice se dalo vstoupit pouze jediným vchodem. Čtyři chatrče, jež nebyly ohrazené, stály poněkud stranou a sloužily otrokyním za noclehárnu. Kolová ohrada i stěny chatrčí nevynikaly podle všeho zvláštní pevností, aby poskytovaly dostatečnou ochranu proti divokým zvířatům. Z celkem zanedbaných chýší se vyhrnulo vše: muži, ženy i děti. Jinoši a chlapci byli úplně nazí, u žen byly jediným oděvem špatně vydělané kůže antilop lečve. Vycházejíce z chýše, chopily se ženy těchto zástěr a uvazovaly si je kolem beder, přičemž kůže zadních nohou sloužila jako tkanice. Ani na jediném místě, ani u jediného černošského kmene v jižní Africe jsem neshledal tak nedbalý oděv u žen jako u Mašukulumbů. Všichni mužové nosili na hla­vách vrkoče, z nichž většina měla 30‑40 centimetrů délky a vypínala se buď kolmo vzhůru, nebo směřovala šikmo nazad. Jeden z mužů měl vlasy upravené do vodorovného vrkoče, uvnitř dutého a na konci zaokrouhleného, a podle toho jsem v něm poznal náčelníka a pána vesnice.

Velmi nápadný je rozdíl mezi mašukulumbskými ženami a muži. Zatímco muži nosí vysoké vrkoče, shledali jsme ke svému nemalému překvapení, že všechny ženy mají hlavy hladce oholené a jenom dívky do dvanácti let nosí splývající deseticentimetrové copánky. Stejně staří hoši měli na temeni hlavy chocholku z nakroucených vlasů, která později slouží za základ, na němž se buduje vysoký vrkoč. Dívky mladší dvanácti let měly kolem beder pás, na němž vpravo i vlevo viselo třepení z řemínků, a na třepení byly připevněné jednak lastury, jednak plechové rourky, podobné kuklám koníků, sloužíce jako ozdoba nebo amulety.

V chování těchto lidí mne hned při prvním setkání zarazila neobyčejná smělost, ve které si mohou Mašukulumbové podat ruce s Mata­bely. Hned onen doprovod, vnucený nám beze slova po našem příchodu, dále rozmanité pokyny udílené nosičům a sluhům a další úkazy vzbudily ve mně starosti, které – jak se velmi brzy ukázalo – byly zcela oprávněné. Moji sluhové měli nejprve dost práce, aby odehnali vesnické psy, silný a zavalitý druh chrtů, kteří prudce doráželi na naše kozy a osly. Osly a kozy Mašukulumbové neznali. Kromě skotu a psů ne­mají Mašukulumbové domácí zvířata a stáda skotu jsou hlavním zdrojem jejich bohatství. Výborné pastviny a velice příznivé poměry pro chov dobytka učinily z lidí tohoto kmene takové lenochy, jakými jsme je shledali. Stáda skotu, čítající mnohdy na tisíce kusů, jim poskytují velikou část výživy a způsobují, že se Mašukulumbové uživí při zcela nepatrné práci.

Jak laskavě s námi smýšlelo obyvatelstvo hned v první mašukulumb­ské vesnici a jak pohostinně jsme byli přijati, toho nám důkazem byla hned úvodní přijímací slavnost, totiž svolání válečné porady, která se shromáždila pod velkou osamělou citlivkou na jihozápadním konci ves­nice. Nám zatím vykázali místo ve stínu malé citlivky jižně od vesnice ve vzdálenosti asi 120 metrů.

Ačkoli náš stav vzbuzoval vážné starosti, přece jsme se nemohli zdržet úsměvu, jakmile jsme pohlédli na zástup mužů sedících na bobku pod osamělým mohutným stromem. Tyto postavy černé jako uhel, odrážejíce se nápadně od trávníku, jenž v zimním suchu nabyl žlutohnědé barvy, podobali se se svými vrkoči služebníkům svaté inkvizice, kteří také nosívali úzké špičaté černé kapuce.

Ve válečné radě rozhodla konečně okolnost, že kdybychom byli od této vesnice prostě zapuzeni, odebrali bychom se dále na sever k nej­bližšímu mašukulumbskému pohlavárovi a v M’Beze bychom nenakoupili ani potraviny a náčelníkovi vesnice bychom nedali ani dary. Rada se rozhodla, aby místo pod stromem, kde jsme právě čekali, nám bylo ponecháno pro ležení. Zato však byli rychle vypraveni poslové na sever, k východu i západu, aby sousedům podali zprávu o příchodu obílených manických vyzvědačů (jak jsem se později o tom dověděl) a vyzvali je, aby se před námi měli na pozoru. Aby na nás udeřili hned a celou družinu zapudili přes hranice, k tomu se přece neodhodlali, protože nemohli spoléhat na matocké nosiče, kteří totiž, ačkoli se báli a nejraději by se obrátili k domovu, dobře věděli, že Mo‑Panza je nám přátelsky nakloněn a že by je přísně potrestal, kdyby nás zrádně opustili. Přes všecko nabádání se zdráhali spojit proti nám s nepřáteli. Proto se Mašukulumbové spokojili s tím, že z nás hleděli co nejvíce vydřít. Na jejich otázky vykládali naši nosiči o pokladech, které jsou uloženy v našich balících, líčili jim zejména, že máme množství talismanů impande, drahocenné burungu (skleněné perly) a ko‑empele (siciby na zástěry), kromě toho pak rozmanité tajemné prostředky, jež nosiče činí nezranitelnými i proti našim kulkám. Zpráva o tom se rozšířila jako oheň od chatrče k chatrči a lákala k nám množství Mašukulumbů. Nakonec jsme byli obklopeni tak hustým davem, že jsme se nemohli ani hnout. V nouzi bychom ani zbraně nepozdvihli, natož je užili na obranu. Naši černí sluhové byli návalem Mašukulumbů tak zastrašeni, že zalézali nejen mezi balíky, ale i nám pod nohy a tvářili se tak, že rozesmáli i zrádné Matoky. V této kritické chvíli jsem náhodou pohlédl na plechové krabice, ve kterých byly uloženy naše náboje a na kterých se právě pohodlně usadilo několik dotěrných mašukulumbských mladíků. „Podívej se!“ zvolal jsem najednou na vůdce matockých nosičů, který stál nedaleko, „podívej se, náčelníku, tamhle ti hoši si zcela nenuceně sedí na našem muničním prachu!“ Oslovený vůdce se právě nahýbal přes hlavy okolních mužů, aby dosáhl pro hořící dýmku. Po mém upozornění upustil leknutím dýmku a řval, že mladíci sedí na ohni, který vychází z ručnice bílého muže. Přitom bil zuřivě kolem sebe, snaže se uniknout co nejdříve z hustého chumlu. Mašukulumbové sice dosud nechápali, co vlastně onen náčelník myslil, ale pochopili, že jsou ve velikém nebezpečenství. Rozprášili se rázem na všechny strany a od té doby až do večera se již k našim balíkům nepřiblížili.

Konečně se dostavil také náčelník se svou manželkou a opakoval mi, že svoluje, abych se položil u vesnice táborem. Mně záleželo především na dvou věcech: předně, abych dával bedlivý pozor na svoje zboží, a za druhé, abych si co nejdříve nakoupil potřebné zásoby. Obojí se mi úplně zdařilo.

Když jsem tentokrát nařídil svým černochům, aby zůstali v ležení a hlídali ohradu, zřízenou prozatím z balíků, uposlechli všichni na slovo, avšak tuto ochotu dlužno přičíst jejich strachu, a nikoli snad vzácné opatrnosti. Za žluté a modré perly jsem lacino nakoupil seno i několik kolů na oporu táborové ohrady. Mašukulumbové zcela jednoduše vytrhali kůly ze svých ohrad a přivlekli je k nám smějíce se: „Zítra nebo pozítří cizinci bezpochyby odejdou a potom si svoje dříví zase vezmeme.“ Avšak já jsem dal také několik kolů rozštípat na dříví k topení, proti čemuž prodavačky, dvě prašeredné, plešaté ženy, hned protestovaly, rozumí se ovšem, že nadarmo. Pro matocké nosiče jsme koupili mléko a sušené maso. Pohlavár přinesl nám darem pivo a obdržel za ně skleněné perly a jednu sicibu, jeho manželce jsme darovali velký a malý šátek. Konečně nám přinesli ještě dvě velké nádoby s moukou, která byla rozemleta mezi kameny, a nikoli roztlučena ve dřevěných stoupách, jako činívají Matokové a Bečuáni. Mouku jsme nekoupili, neboť byla příliš drahá. Celkem jsem shledal, že Mašukulumbové, ačkoliv nepotřebují mnoho obilí na vaření bučualy, nejsou totiž velcí pijáci, přece nepěstují tolik obilí, kolik spotřebují, a z větší části je kupují od Matoků a Mankojů za skot a kůže antilop lečve.

Když se večer zástup rozptýlil – Mašukulumbové odcházejí totiž velmi časně na lůžko – a odešel také pohlavár se svou manželkou, oba ozdobeni četnými náramky ze slonoviny a několika talismany impande, oddechli jsme si. Hluk, ryk a nával, trvající neustále po několik hodin, vyčerpal naše síly tak, že jeden po druhém jsme se vrhali na zem. Jenom Osvald se sluhy začal chystat večeři a upravovat jednotlivá lůžka z koupeného sena. Po několika minutách jsme usnuli, ale po večeři musil být každý z nás se dvěma černochy střídavě na stráži. Osly, z nichž jeden nemocný ulehl na zem a slabostí nemohl ani povstat, jsme uvázali k citlivkám mezi svým táborem a ležením sluhů, aby je nemohly přepadnout šelmy.

Když konečně bylo vše v pořádku, rozložili jsme se všichni kolem plápolajícího ohně, krom stráží, jež seděly ve tmě poněkud stranou od ohně, aby se v nočním temnu mohly dobře rozhlížet do dálky. Hluk ve vesnici brzy utichl. Noc byla krásná, tichá, jenom my jsme se nemohli uklidnit a každý i sebenepatrnější šramot nás hned vyrušil. Za hrobového ticha jsme občas zřetelně slyšeli, jak praská oheň v ležení našich černochů, tu a tam jsme zaslechli řev skotu, znepokojeného plápolajícím ohněm v našem ležení, vytí dvou hyen a řehtání zebry. Na mýtině před táborem jsme zcela jasně viděli popásat se několik gazel a anti­lopu bahnivce. Nablízku lidských obydlí cítí se tato zvířata asi nejvíce v bezpečí před šelmami. Na ten čas jsou v blízkosti osad ještě chráněna, avšak tyto poměry potrvají jen tak dlouho, dokud nepronikne do těchto krajin civilizace a nevtiskne domorodci do ruky ručnici.

Příštího jitra se nám dostalo příležitosti pozorovat Mašukulumby, jak si připravovali účes ve všemožných způsobech. Spatřili jsme několik šviháků, kteří si pyšně vykračovali s již dohotovenými obrovskými vrkoči, kdežto u jiných byl vrkoč jen v prvopočátcích nebo dohotoven jen z polovice. Z kreseb pozná asi čtenář nejlépe úpravu a tvar mašukulumbského vrkoče. Nakreslil jsem si podobizny několika zdejších černochů. Když pak při katastrofě u Galulongy všechny kresby Mašukulumbů (kromě jediného listu) zároveň s mými záznamy o určování zeměpisné délky byly roztrhány a zničeny, snažil jsem se o několik měsíců později popaměti vystihnout tužkou podobu našich nejurputnějších nepřátel. Zhotovil jsem si nástin, zavolal jsem svých šest černochů, kteří nás provázeli na mašukulumbské území a dosud byli v mých službách, a ukázal jsem jim vyobrazení. Teprve když všichni poznali osobu, která byla nakreslena, a uvedli také její jméno, uschoval jsem onen nákres jako zdařilý. U starých lidi jsem se s vysokými vrkoči nesetkal. Zdá se, že se onen obrovský účes rozšířil mezi Mašukulumby teprve asi od dvaceti let.

Při úpravě vrkoče natírají Mašukulumbové vlasy tukem a nasypávají do nich jakýsi kovový prášek, takže vlasy nabudou lesku a podle všeho se v nich nezdržuje hmyz. Pohled na takovýto obrovský vrkoč působí nadmíru směšně. Majitel této „ozdoby“ musí stále držet hlavu vztyčenou a jeho vrkoč, čnějící přímo do výše a vznášející se nad krátkým černochovým tělem, podobá se dlouhému žirafímu krku. Přílišná tíže, spočívající na zadní části hlavy, způsobuje záhy, že svaly na spáncích neobyčejně zdužní a spolu se svaly na krku a šíji vyhlížejí jako silné provazce. Po několika letech počínají chabnout svaly nejprve na spáncích, znenáhla pozbudou vší síly a pružnosti a vrkoč, směřující dříve kolmo vzhůru, skloní se nazad, podobaje se ohonu, jenž se vzadu kývá sem a tam. Poněvadž pak tíže vrkoče velice napíná kůži na přední části hlavy, na čele a na spáncích, nemůže copatý černoch konat rychlé pohyby, např. nevydrží v prudkém běhu.

Mnohý se jistě pozastaví nad touto podivnou módou, jež káže mužům nosit vrkoče až metr dlouhé, kdežto ženy mají hlavy hladce oholené. Avšak toto holení hlav má své opodstatnění, neboť se v něm jeví obětavost ženy. Dívka, kterou si muž koupil – přičemž je však u svobodných Mašukulumbů obyčejem, že žena podle své vůle může rozhodnout, zda si toho nebo onoho muže chce vzít – je povinna, jakmile se stala manželkou, věnovat svůj vlnitý vlas svému manželovi a pá­novi. Naše krásky darují obyčejně svému vyvolenci jednu kadeř, mašukulumbské krasavice mu však odevzdávají všechny vlasy. Avšak ani tyto vlasy mu nestačí. Aby tedy nabyl potřebného množství, holí hlavy svým otrokům, holí nepřátele zabité v boji, kupuje dokonce vlasy i od sousedních kmenů, a potom si objedná místního vlásenkáře, který mu – podle jeho přání – zhotoví vrkoč, buď jen malý, zvíci pěsti, nebo větší, o několika oddílech, anebo docela i vrkoč obrovský. Takovýto obrovský vrkoč přijde se vším všudy dost draho, neboť jeho cena se rovná ceně řádného vola, za něhož jsme zaplatili 9‑10 metrů kartounu. Zhotovení velikého vrkoče je uměleckým dílem, které vyžaduje týdny, mnohdy i měsíce času. Pozorovali jsme mašukulumbského vlásenkáře při práci a ocenili jsme jeho zručnost. Jeho „obětí“ byl asi třicetiletý nahý švihák. Polosedě, pololeže spočíval dolní částí těla na kůži antilopy lečve a trupem ležel na vlásenkářově klíně tak, že jeho hlava se nacházela právě nad jeho pravým kolenem. Švihácký vrkoč právě „budovaný“ byl již do třetiny potřebné výšky zdařile upraven. V pravé ruce držel vlásenkář dlouhou silnou jehlu, asi takovou, jakých obyčejně používají naši čalouníci. Do ní byla navlečena silná dlouhá nit, zhotovená z dobře ukroucených lýkových vláken. Vlásenkář si pak svinoval z uchystaných vlasů copánky, zatáčel s nimi zároveň i nit a prošíval je potom navzájem. Byl‑li některý copánek příliš krátký, přikroutil k němu vlásenkář levicí rychle nové vlasy a za chvíli byl copánek důkladně připevněn k účesu. Takto se táhne nit, jež jedním koncem je přivázána k pravým vlasům, téměř jako závitnice od hlavy až do tenké a jemné špičky vrkoče, dodávajíc celému účesu pevnost. Nit je také napuštěna tukem a po­sypána zmíněným kovovým práškem, takže ten, kdo si účes neprohlédne zblízka, nebo nevidí vlásenkáře při práci jako my, obyčejně všechno pokládá za pravé vlasy. Vlasy a nit jsou navzájem tak pevně propleteny, že celý účes se zdá velmi pevný, jemně upravený a přitom lehký. Aby pak toto umělecké dílo bylo řádně dokonáno, musí černý vlásenkář proplétání provádět se značnou silou, takže při každém zatáhnutí nejen hlava marnivého domorodce, ale mnohdy i celé jeho tělo sebou řádně škube. Je to zcela přirozené, protože ješitný muž není ve svěráku. Celý úkon je pro marnivce velmi bolestný a pro vlásenkáře pak značně namáhavý. Avšak oba trpělivě vytrvávají při započatém díle, až je obrovský vrkoč – třeba i po několikaměsíčním utrpení – ho­tov. Úprava trvá dlouho jednak pro veliké bolesti, jednak pro obtíže při opatřování dostatečného množství vlasů. Ubohý mašukulumbský trpitel spatřuje v dokončeném vrkoči největší ozdobu svého těla. Dále věru jeho marnivost nesahá, právě tak jako zase na druhé straně jeho ponětí o nejvyšším pozemském statku je zosobněno v početném stádě skotu. Vrkoč a stáda skotu jsou obecnému Mašukulumbovi, vrkoč, stáda skotu a lidské lebky mašukulumbskému pohlavárovi nejvyšším pozemským blahem. Po těchto věcech následuje dýmka, která rovněž zaujímá velmi důležité místo. Ženy, válečné hry a honba jsou již vedlejší věci a po­žívání opojných nápojů, jemuž ostatní kmenové bantuští jsou velice oddáni, nenalezlo u Mašukulumbů obliby.

Mašukulumbské ženy s oholenými hlavami vyhlížejí nadmíru šeredně a nadto málokterá má rysy aspoň poněkud příjemné. Matoci mi řekli, že mašukulumbští mužové, jsou‑li majiteli stád, mívají pravidelně po osmi ženách. Bývalo tomu tak snad v dřívějších dobách, avšak za svého pobytu mezi Mašukulumby jsem shledal, že měli pouze po jedné ženě, jenom někteří pohlaváři také po dvou. Vzájemné třenice a sváry mezi panovníky maličkých mašukulumbských říší bývají velmi často příčinou bojů. Tu se pak snaží jeden kmen, aby zdánlivými útoky na dobytčí ohrady odvrátil pozornost od hlavního dvorce, který potom náhle přepadá a ženy v něm zůstavené pobíjí. Tím chtějí domorodci dosáhnout toho, aby se sousední nepřátelský kmen nevzmohl přirozeným přibýváním obyvatelstva a zůstal oslabený. V takových případech skrývali napadení obyčejně své ženy a děti v lesích, takže je útočníci nemohli dostihnout a zahubit. V krajinách, kde jsou podobné nájezdy dost častým zjevem, ubývá ženské obyvatelstvo, a proto jsou jednotlivé větve nuceny kupovat si ženy od sousedních kmenů. Ceny žen jsou velmi rozdílné. U řeky Zambezi se platí za ženu krávou, avšak také člunem, ano někdy jen pouhou přikrývkou, avšak u řeky Luenge stojí žena čtrnáct motyk, tedy značně víc než na jihu. Mašukulumbové se sami dosti často vydávají k jednotlivým sousedním kmenům, aby si koupili ženy, a vědí již dobře, kde je najdou. Nezřídka přicházejí cizí černoši sami s tímto drahocenným zbožím k Mašukulumbům, avšak neodvažují se dál než do pohraničních míst, poněvadž všichni se bojí proniknout hlouběji do nitra země. Přitom je ovšem zcela přirozené, že prodavači žen nikdy nenabídnou na výměnu nejkrásnější a nejsilnější ženy. To, co se Mašukulumbům dostane, je již nejšerednější brak. Proto shledáváme mezi mašukulumbskými ženami zjevy, které ve své ohyzdnosti zůstanou nepřekonány. Kromě toho nebývají tyto paničky nikdy dobře naloženy, pokládajíce za největší neštěstí a za hanbu, že byly prodány právě divokým Mašukulumbům. Sousední kmeny, které se stýkají s Mašu­ku­lumby a přenechávají jim svoje ženy, neprodávají jim dcery svého kme­ne, nýbrž kupují své „zboží“ namnoze od jižních kmenů, např. od Matoků a Makalaků, a přijímají je do počtu svých žen. Když se pak naskytne příležitost k dobrému obchodu na výměnu, zapudí jednoduše ty, které jim nejsou po chuti, takže, vyjímaje snad některou manželku zvláště oblíbenou, může být každá žena manželem prodána. Výjimku však tvoří ve všech případech žena, která je dcerou buď pohlavára kmene, nebo svobodného muže (mezi Matoky pouze dcery svobodných Matoků, mezi Mankoji a Mabundy jen dcery svobodných Mankojů a Mabundů) a byla provdána za svobodného muže. Mezi Vankovými Makalaky neplatí ani tato výjimka, poněvadž i ženy takového původu je možné zapudit.

Mezi kmeny žijícími severně od řeky Zambezi chovají ke svým ženám nejvíce vážnosti Marucové. Po maruckých ženách se nejlepšímu osudu těší svobodné ženy mašukulumbské, tj. dcery Mašukulumba, jenž je majitelem stád a skotu, zplozené s pravou matkou mašukulumbskou nebo s otrokyní, jež je oblíbenou manželkou. Spatřili jsme mezi Mašukulumby jenom tři skutečně hezké dívky a na nich, třeba mezi černochy, se úplně potvrzovalo, že krása je pro ženu nejkrásnějším božím darem. Zmíněné tři dívky byly pravé satanelly, muži za nimi do­slova běhali, krasavice pak s nimi zacházely podle své vůle a po­roučely jim, přesto však, jak nám bylo řečeno, nechtěly mít muže, nechtěly se provdat. Otec s nimi tedy nemohl libovolně nakládat, jak je zvykem u Matoků.

Ještě za ranního chládku dne 18. července jsme se vydali na další cestu a opustili jsme první mašukulumbskou osadu.

Stezka se bez ustání klikatila, tráva byla tak hustá, že jsme viděli sotva na tři metry. Postupovali jsme mezi hradbami z trávy, nemohouce se rozhlédnout po okolí. Bylo to nepříjemné a velmi nebezpečné, poněvadž v těchto končinách se zdržovala četná stáda buvolů a množ­ství lvů, kteří se táhli za buvoly. Nikde na cestě se matočtí nosiči nebáli tolik jako v těchto místech. Tito lidé, kteří se v jiných poměrech staví s velkou zmužilostí šelmám na odpor, byli za krátkou dobu – sotvaže jsme urazili několik kilometrů – úplně zpoceni.

Místo, na němž jsme překročili řeku Moněko, bylo naplněno množstvím rákosových otýpek, takže řeka jimi byla zatarasena jako hrází. Po té hrázi jsme přešli na protější břeh. Tento podivuhodný most byl zbudován nejen proto, aby poskytoval bezpečný přechod přes řeku, chráněný před krokodýly, nýbrž sloužil také rybolovu. Ve hrázi byly totiž ponechány dva úzké průchody a k nim přiloženy jednoduché vrše, zhotovené z rákosí, ve kterých se pokaždé zachytila dost hojná kořist. Zatímco Marucové užívají k rybolovu veliké, velmi dobře zhotovené vlečné sítě i lepší a větší koše, a kromě toho dovedou znamenitě lovit ryby oštěpem – jako vůbec všichni kmenové žijící v poříčí řeky Zambezi –a oštěpy k rybolovu mají umně zhotovené, stojí Mašukulumbové i v tom­to směru na mnohem nižším stupni. Vůbec v činnosti řemeslné a prů­myslové pokulhávají za jižními kmeny. Nechuť k práci, hlavní příčina jejich nízkého stupně vzdělání, sahá u nich tak daleko, že ani zmíněné vrše si sami nezhotovují, nýbrž kupují je od Mankojů, ačkoliv na svém území mají spousty výtečného rákosí a hojnost křovin s oheb­nými větvemi, takže dojista netrpí nedostatkem vhodného materiálu.

Tohoto dne jsme spatřili velmi mnoho zvěře, než jsme urazili poslední kilometry denního pochodu. Táhli jsme podle lesního svahu, jenž se rozkládal po levé straně. Ležení jsme rozbili u vodní tůně. Mezitím se mi podařilo ulovit pakoně žíhaného. Nosiči uvítali zvěřinu radostným jásotem. Avšak mimoto se nám dostalo ještě jiného kusu zvěře, totiž kozelce antilopy losí, jehož zastřelil Boj nedaleko našeho ležení. Zásobili jsme se masem z antilopy losí, poněvadž bylo mnohem lepší než tuhé maso z pakoně. Nejprve jsme z něho řádně pojedli, ostatek jsme pak upravili na beltong. Proto jsem se rozhodl na tomto místě zůstat ještě jeden den a najmout několik Mašukulumbů k dopravě masa rozřezaného na úzké pruhy. Z nedaleké vesnice se k nám dne 19. čer­vence dostavilo několik mašukulumb­ských rodin, od nichž jsme koupili kukuřici, sladká usušená zemčata, na tenké plátky rozřezaná, a zaplatili jsme jim za to masem z pakoně a antilopy losí. Na mou otázku, jakým způsobem loví zvěř, odpověděli mi, že nedaleko míst, kam se chodí zvěř napájet, a vedle stezek vykopávají jámy. Tak prý před deseti dny ulovili za jediný den dva buvoly. Tito Mašukulumbové poplašili všelijakými zprávami moje nosiče natolik, že jejich vůdcové přišli ke mně prohlašujíce, že dál již nepůjdou a moje věci neponesou!

„Ale vždyť nás přece nenecháte zde v pustině na holičkách a po­chybuji, že bychom ve vesnici nablízku nalezli dostatečný počet nosičů! Slíbili jste mi přece a zavázali jste se, že nás doprovodíte až k řece Luenge. Vždyť já již dobře vím, že jste nás vedli zacházkou, a nikoliv nejkratší cestou. Jste tím tedy jen sami vinni, jestliže jsme dosud řeky Luenge nedostihli.“ – „Nikoli, my již déle nehodláme nést, poněvadž nám již obyvatelé v M’Beze vyhrožovali zabitím, neboť chtěli také být najati za nosiče, aby si něco vydělali. Jenom ze strachu před naším mocným králem se neodvažovali ti lidé nám víc ublížit. Kdybyste si je byli najali za nosiče, byli by vás jistě dnešního dne ve vysoké trávě zavedli a tam ubili. Vždyť nám ani neukázali pravou cestu a poslali nás chybným směrem, kterým ses zpočátku ubíral, až nám pravou cestu do Kaboromandy a dále ke Kasenze ukázal jakýsi cizí Mašukulumb, jenž přicházel od nového pohlavára na východě, proto jsme tě také zavolali nazpět a uvedli tě na pravou stezku. Nyní však nemůžeme dál jít, poněvadž by nás Mašukulumbové jistě někde povraždili, jenom aby se zmocnili zboží, kterého se nám od tebe za odměnu dostane.“ – „Schovejte si tedy siciby do prázdných nádob na vodu a zdejší obyvatelé se budou domnívat, že vám bylo zaplaceno již doma.“ – „Ne, my nepůjdeme již ani na krok dále!“ – „To tedy je vaše vděčnost za to, že jsem vám neustále opatřoval dobrou stravu a kupoval vám od Mašukulumbů mokandu (slabé pivo)?“ – „Nikoliv, my nepůjdeme!“ – „Dobře tedy, ale já vám pravím, že musíte jít. Já se svými průvodci již naleznu cestu do Kaboromandy; vy nejste první odbojní nosiči, vždyť vy o tom všichni dobře víte, že mi takovéto potíže činili i lidé Sakasipovi i Moebovi; ti se také nechtěli ubírat dál, avšak pravím vám zcela určitě, že vy nejste první nosiči, jež moje molemo donutí, aby balíky za mnou přinesli. Já se zítra časně zrána vydám odtud dále a vy již za mnou přijdete, nač bych se u vás o své věci bál? Je vám všem dobře známo, že jsem lékař.“

Tato vzdorovitost nosičů nezůstala bez účinku také na moje Černé sluhy a nabyl jsem přesvědčení, že by nebylo třeba dlouhého přemlouvání, aby se všichni poradili a utekli. Ještě nikdy jsem nepozoroval u svých sluhů, kteří si jinak nosičů valně nevšímali, ano, velmi často se proti nim postavili a pomáhali nám tak věrně při dozoru na celý zástup, aby si potají s nosiči neustále šeptali, jako za posledních dnů činili s tlupou našich Matoků.

Nedocíliv s nosiči žádné dohody, vyrazil jsem časně zrána dne 20. července dál, totiž pouze já, moje manželka a družina. Osvald s Fe­ketem chtěl zůstat u nosičů, avšak nedovolil jsem to. Nyní nezbývalo než se nosičům za každou cenu bez ohledu na výsledek vzepřít, avšak úcta a jakási bázeň před mým lékařským povoláním – v těchto končinách ovšem čarodějnictvím – byla u těchto Matoků tak zakořeněna, že jsem se nemusil o své balíky strachovat. Dobře jsem věděl, že by nás Matokové již dávno povraždili, kdyby se neobávali mé zázračné moci. Pokud tedy byli ještě Matokové mými nosiči na mašukulumbském úze­mí, dotud jsem musil houževnatě udržovat mínění o sobě a využít svého vlivu co nejvíce, neboť podle toho, co jsme již zažili v první mašukulumbské osadě, nabyli jsme přesvědčení, že nás mezi Mašukulumby sotva očekává co dobrého. Dokonce vznikaly obavy, že najímání nosičů a jejich chování na další cestě nám způsobí ještě větší obtíže, než jaké jsme poznali mezi Matoky. Vyhlídky do budoucnosti nebyly věru vábné, když jsme zvážili, co všechno nás již mezi Matoky postihlo. Nedostatek nosičů mohl málem přivodit záhubu naší výpravy.

Cesta ke Kaboromandě, dvorci nejbližšího mašukulumbského náčelníka, obnášela téměř čtrnáct kilometrů a směřovala na severozápad. Okolní krajina s bujným rostlinstvem poskytovala hodně zajímavostí. Ve druhém kilometru jsme dorazili k bažinaté tůni Moka­‑Ruanze, obklopené hustým sítím. Potom jsme prošli poli, jež náležela k vesnici jménem Motande. Pole se prostírala na lateritové, místy lesnaté vyvýšenině, vystupující sotva 4 metry nad okolní kraj. Její sklon směřoval na sever do jakési kotliny, ze které odtékalo vodstvo k řece Moněku. Zmíněná kotlina i rovina na severním svahu pahorku jsou pokryty souvislým palmovým lesem. Ve středu lesa se rozkládá Kaboromanda, která polohou – půvabnou jako v pohádce – může vzbudit závist mnohých a mnohých vynikajících míst na zeměkouli. Nicméně ani tato čarokrásná krajina není bez stinných stránek. V době letních zátop ocitne se celý kraj pod vodou, podobaje se jezeru, z něhož vynikají jako ostrůvky jednotlivé kupy všekazů a palmy. V lese se zdržuje velmi mnoho zvěře, poněvadž antilopám, zebrám a pakoním se zdají tyto končiny, porostlé jen nízkou trávou a jinak otevřené, mnohem bezpečnější než nekonečné pásy trávy. Avšak i v těchto místech se zhusta zastaví lev. Schovaný tu za kupou všekazů, tam za palmovým houštím číhá, až se k němu přiblíží popásající se zvěř. Ve vsi Motande jsme spatřili zvláštní obilnice, omítnuté silnou vrstvou malty a ozdobené hrubými kresbami. Každá může pojmout na 30 metrických centů obilí. Sotvaže jsme minuli vesnici a pole k ní náležející, přichvátal za mnou náš matocký průvodce a ozná­mil, že neví, kterou stezkou bychom se měli dát, a vesnické obyvatelstvo prý se zdráhá ukázat mu pravou cestu do Kaboromandy. – „Lžeš, můj milý, znáš věru cestu dobře a nechceš o ní vědět. Já však půjdu sám a buď ujištěn, že ji naleznu.“ – „Dobrá, ale my dál nepůjdeme,“ dostalo se mi odpovědi, „my musíme dnes spát na tomto místě, neboť moji lidé se včera a dnes v noci tak důkladně najedli, že se nemohou ani hnout z místa.“ To tedy byla pravá příčina! Částečně ovšem měl průvodce pravdu, neboť nosiči po celou minulou noc hltali zastřeleného pakoně a antilopu losí takovým způsobem, že jejich žroutství v nás vzbuzovalo hnus.

„Já tedy půjdu,“ pravil jsem konečně náčelníkovi, „vy pak musíte přijít za mnou.“ Poněvadž se před vesnicí vějířovitě rozbíhalo několik stezek, dal jsem se cestou vedoucí přímo k severu. Sotvaže jsme ušli asi sedm set metrů, přiběhl za námi uřícený náčelník. „Nyní vidím, že přece všechno neznáš a tvoje molemo ti dobře neslouží, neboť právě ses dal nepravou cestou,“ a přitom se mi posměšně díval do tváře. Mne mrzelo, že jsem se zmýlil a poněkud si před domorodci uškodil. Chtěl jsem ze svého nemilého postavení aspoň poněkud vykličkovat, odpověděl jsem proto náčelníkovi zostra, že pravou cestu nezná právě tak jako já. – „Já že ji neznám? Velmi dobře ji znám, vždyť jsem po ní již kráčel,“ vyklouzlo mu mimovolně ze rtů, „cesta vede tam tudy, co se ubírá ona žena.“ I obrátili jsme se hned nalevo a zanedlouho jsme dostihli správné stezky, směřující na sever s malou úchylkou k západu. Náčelník se zaraženě díval za námi. Když pochopil, že vlastně provedl hloupost a řekl víc, než měl, rozmrzele zabodl svůj oštěp do drnu. Obrátil jsem se na něho a zvolal jsem: „Ha, ha, Kosana Mona a Mo‑Panza, moje molemo ti přece dobře rozvázalo jazyk a povědělo mi, co nepravdy jsi již dnes namluvil.“ Zahnán do úzkých, dal se s našimi sluhy, kteří nás mezitím dostihli, za námi. V osmém kilometru jsme odpočívali ve stínu palem u jedné tůně, jakých bylo podél cesty hodně. Setrvali jsme tam jistě hodinu, až za námi přišlo asi deset nosičů. Po ostatních nebylo dosud ani památky. Vyrazili jsme tedy dál bez nich, postupujíce ke Kaboromandě.

Když nás dostihlo prvních deset nosičů, úplně jsem se upokojil. Byl jsem přesvědčen, že ostatní přijdou za námi co nejdříve.

Palmový les, kterým jsme tohoto dne prošli, se skládal ze stromů druhu makuluani a byl nejkrásnější ze všech palmových lesů, které jsem na této cestě spatřil. Stromy netvořily houštiny a málokde stály jednotlivě, nýbrž namnoze byly sdruženy ve skupiny o dvou až pěti kmenech, jež vyrůstaly takřka z jediného kořene. Tyto skupiny byly od sebe vzdálené deset až padesát metrů. Uschlé a spadané listí i mohutné řapíky pokryté přečetnými trny leží v celých spoustách po zemi již řadu desítiletí, poněvadž pevné palmové vlákno práchniví jen zvolna. Stromy byly zrovna osypány množstvím právě dozrávajících plodů. Četné lví stopy nasvědčovaly, že se zde oněm šelmám daří velmi dobře. Zároveň nás překvapila bezstarostnost kaboromandských obyvatel, z nichž právě dva vysocí nazí muži vyháněli na pastvu stádo skotu, čítající aspoň dva tisíce kusů. Oba kráčeli velmi klidně, jeden v čele stáda, druhý za ním. „Je jich tak málo,“ prohodil Boj, kráčející vedle mne, pokud se mohl lámanou holandštinou vyjádřit, „bezpochyby proto, že lev si raději zadáví tučnou antilopu losí nebo zebru místo hubeného kusu dobytka. Když se šelma blíží, ponechají Mašukulumbové stádo osudu a vezmou rychle do zaječích.“ – „Ale pročpak vyhánějí tak pozdě na pastvu, vždyť něco podobného se neděje nikde u vás černochů?“ – „To Mašukulumbové činí ze dvou příčin: předně mají strach před šelmami, které se ještě po východu slunce prohánějí krajinou, a za druhé jsou náruživí spáči a zůstávají na lůžku, až slunce asi takto vystoupí,“ přitom ukázal na výšku sluneční, podle níž jsem soudil asi na desátou hodinu ranní. Tento dvojí výklad jsme pochopili a uznali.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

18
Z Kaboromandy k řece Luenge.
Knížectví kaboromandské
a bosanžsko-kasenžské

Kolem poledne dostihli jsme Kaboromandy, největší osady, kterou jsme na mašukulumbském území spatřili. Tam sídlí pohlavár jménem Kaboromanda. Kromě něho přebývá v této osadě ještě několik náčelníků, kteří svou důstojností i mocí nestojí mnohem níž, avšak zmíněného pohlavára uznávají za svého vrchního pána. Také v Kaboromandě jsme poznali na Mašukulumbech tytéž vlastnosti jako u jejich jižnějších soukmenovců. I zdejší obyvatelé byli spáči a lenoši, jakých by člověk musil mezi ostatními jihoafrickými kmeny pohledat. Když jsme došli do „měs­ta“, bylo asi jedenáct hodin, blížilo se tedy poledne, a přece jsme nespatřili živé duše ani před dvorci, ani v ohradě, jež obklopena chýšemi vystavěnými v kruhu slouží zároveň za dobytčí ohradu. Vše bylo ještě pohříženo v hluboký spánek, a teprve když jsme již osadou prošli a rozložili se na nízkém, mírném svahu, byla zpozorována naše přítomnost. Zato však nyní nastal křik, volání, lomoz a vytí. Náš příchod způsobil ohromné rozčilení mezi černými spáči, kteří neměli o naší přítomnosti ani tušení. Dříve než za námi dorazili nosiči, rozložili jsme se již pod jakýmsi křovím a začali jsme usekávat větve, abychom si z nich zřídili kolem ležení ohradu.

Zpočátku jsme se domnívali, že obyvatelé v Motandě, kterou jsme nedávno minuli, vypravili sem rychlého posla, aby podal zprávu o našem příchodu a uchystal nám poněkud nepříjemné uvítání. Seznali jsme sice, že tomu tak není, ale přesto byl celý den velmi pohnutý. Když jsme již jednou byli zpozorováni, soustředila se na nás všechna zvědavost obyvatelstva. Staří a mladí, muži a ženy, náčelníci a zkrátka kde­kdo v celé vesnici pospíchal s velikým hlukem k našemu ležení. To bylo prohlížení, to bylo divení! Každý náš pohyb, šat, řeč, jídlo, všechno bylo podrobeno důkladnému pozorování a potom horlivě přetřásáno. U mnohých věcí tito lidé, kteří na nás činili dojem bezstarostných, udivených dětí, nebyli s to, aby pochopili jejich účel. Mluvili obyčejně dost dlouho sem a tam, až konečně vždy některý vynikající chytrák začal ostatním lidem ve skupině vykládat své mínění. Mezi přítomnými vzbudilo naši pozornost několik náčelníků s poněkud zahnutými nosy, vynikajících nejen krásnou postavou, ale dávajících i pyšnou chůzí najevo svou povýšenost. Jeden z nich měl kolem těla přehozené modré (jednobarevné), druhý pak bílé prostěradlo jako římskou tógu. Oba tito černoši mi dosti živě připomínali římské patricije. Ovšem jejich účes, vrkoč 15–20 centimetrů dlouhý, který vybíhal ze zadní části hlavy vodorovně nazad, upomínal spíše na římské matróny.

Kartoun na tyto tógy si koupili Mašukulumbové za skot od Mambariů, přicházejících z portugalských osad na východě. Jednotlivé kusy 2 až 2 ¼ metru dlouhé si dali potom sešít obchodníkovými otroky.

Náčelník zabalený do bílého prostěradla se první ze všech přiblížil k našemu ležení a pyšným krokem vstoupil dovnitř. Za ním se ubíraly dvě ženy s jakýmsi zbožím. Když jim jejich pán laskavě pokynul, aby vyložily obsah svých košů, vyňaly z nich kůži antilopy lečve, dva košíčky s dobrou solí, kus tabáku a tykvicovou nádobu s tukem. Všechny tyto věci nám nabízely na výměnu. Náčelník nepromluvil k nám ani slo­vo, ani prostřednictvím svých sluhů nás neoslovil, avšak podle jeho se­bejistého vystupování jsem seznal, že se častěji stýkal s Mambarii a o bě­loších jistě slyšel. Poněvadž jsem nepotřeboval věci, které nám nabízel na výměnu, a také jsem mu nechtěl říci, aby se z našeho ležení vzdálil, nevšímal jsem si ho ani obou jeho žen stojících za ním. A milý náčelník stál skutečně na témž místě jako socha plné půltřetí hodiny. Časem promluvil nějaké slůvko přes hlavy zástupu hemžícího se kolem a ko­nečně se zase mlčky vzdálil. Jakmile pozdvihl nohu z kůže antilopy lečve, přistoupily hned jeho ženy, a sebravše všechny rozložené věci, plížily se za svým pánem k domovu.

Kdybych měl nosiče, byl bych od něho s radostí všechno koupil, aspoň pro dobrou vůli, takto však mi nezbylo, než abych ho nechal odejít s nepořízenou.

Mašukulumbští nosiči, kteří nám přinesli do vesnice maso z antilopy losí, požadovali svou mzdu, i zaplatil jsem jim jabloneckým zbožím. K večeru, když se obyvatelstvo na nás dost nadívalo a podle všeho se nás již neštítilo ani nebálo, dostavilo se několik lidí z M’Bézy se zprávou od tamějšího pohlavára. Nedlouho po příchodu těchto poslů změnilo se rázem chování našich dosavadních obdivovatelů, a kdežto dříve byli plni údivu, začali si nyní vést odvážně, ano drze, a pronášeli rozmanité hrozby.

V davech se k nám hrnuli a tlačili se na slabou táborovou ohradu, takže nakupené balíky se zřítily do středu ležení a s nimi se mezi nás svalili asi dva útočníci. Naše nosiče, kteří se všichni nacházeli u ležení, přilákali Mašukulumbové do chatrčí. Zanedlouho se vrátili oznamujíce mi, že nazejtří za žádnou cenu nepůjdou dál. Moji černí sluhové doslova zalezli mezi nás a zbabělost, kterou tak zjevně dávali najevo, nám nemálo uškodila. Hučící dav vzrůstal a svíral nás. Nosiči se rozptýlili a za­čali vyprávět, co je v balících, čímž rozněcovali žádostivost domorodců na nejvyšší míru. Někteří z nich dokonce začali jednotlivé balíky vytahovat. Chtěli si je ponechat jako zástavu a nevydat je dřív, dokud by nedostali mzdu. To jsem ovšem nedovolil, a když se situace stávala každým okamžikem hrozivější, nařídil jsem Osvaldovi, aby znenadání a silně zatroubil na polnici. Účinek byl neobyčejný! Mašukulumbové zrovna zkoprněli a oněměli. Dívali se strnule na žlutý lesklý předmět, z něhož vycházely ony strašlivé zvuky, a dříve než Osvald, který se při pohledu na vyjevené obličeje domorodců neudržel smíchy, spustil nanovo mohutnou fanfáru, vykřikl v zástupu jeden muž, který se nepochybně utkal v boji s Luanikovými střelci, a v okamžení se dal celý dav na divoký útěk, takže ve spěchu padal jeden přes druhého. Tento výjev rozesmál i nosiče, kteří začali na uprchlíky volat, aby se jenom nebáli a zase se vrátili k ležení. Onomu černochovi, který způsobil zděšení mezi kaboromandským obyvatelstvem, totiž pojednou napadlo, když stál proti polnici, že je to strašlivá střelná zbraň, jejíž účinky znal, a tím tedy vznikl onen hrozný poplach. Avšak tím nebyla věc skončena, nýbrž stupňovala se ještě dál. Černoši se vrátili a okukovali zvědavě Osvalda i jeho polnici. Jeden z nich se dokonce natáhl přes hlavy svých soukmenovců a dotkl se polnice, aby zvěděl, zda je ten záhadný předmět studený nebo horký. Toto počínání bylo našemu trubači právě vhod a v témž okamžiku zazněl zvuk tak strašlivý, že domorodci klesli k zemi a nejbližší z nich křičíce ze všech sil se nám skutáleli takřka mezi nohy a do klína. Když se konečně Osvald dost nasmál nad úspěchem své polnice, která něco podobného dosud nezpůsobila, zatroubil Mašukulumbům veselý kousek. Černoši se vzpamatovali a připlížili se opět k našemu ležení, ale už nás tolik neobtěžovali.

Zato však tím více nepříjemností nám působili naši vlastní nosiči, ba i černí sluhové. Nosiči, kteří poznali vlastnosti polnice již za našeho příchodu k Mo‑Panzovi, nemohli se dost nasmát polekaným „hloupým“ Mašukulumbům, myslíce si ovšem, že jsou daleko zkušenější než oni. Ale jejich chování se záhy změnilo. Dostavili se všichni ke mně a po­žadovali s hrozným křikem mzdu. Počínali si při tom jako vzteklí. Chtěli se ukázat před Mašukulumby, před nimiž se jindy plazili jako psi v pra­chu. Nyní se v nich pojednou probudila zmužilost, kterou neustálým povykováním stupňovali. Chystali se dokonce i k tomu, že si svou odměnu vezmou sami, a zmocnili se několika balíků. Tu mne již přešla trpělivost. Poněvadž se naši černoši, kteří by v krajinách na jih od Mo‑Panzova území podobné chování nikdy nestrpěli, zcela klidně dívali na výstupy nosičů, rozhodl jsem se sám k ráznému činu. Zavolal jsem Leeba a chopil jsem se s ním ručnice, a když jsme se oba přichystali k výstřelu, vzkřikl jsem na odbojníky, aby okamžitě moje zboží položili a odešli ke svým ohňům! „Kdokoliv ještě vztáhne ruku na moje věci, uslyší něco z tlobola (ručnice), že mu zajde zrak i sluch!“ To pomohlo. Nosiči beze slova ustoupili a do příštího jitra měli dlouhé rozmluvy s našimi domorodými sluhy. Byl jsem úplně přesvědčen, že to, o čem se radili v noci, jistě nebylo na prospěch výpravy, a měl jsem se proto na pozoru.

Vstal jsem velmi časně a vzbudil jsem svou manželku a oba jsme potom pátrali po ženách, jež zrána přicházely pro vodu, abychom se jich přeptali na nejbližší cestu k řece Luenge. Ukázaly nám k severozápadu a prohodily přitom jméno Bosango­‑Kasenga. Označený směr jsme tehdy nepokládali za pravý. Podle dřívějších udání jsme věděli, že k té řece dospějeme nejdříve směrem přímo severním, avšak později jsme seznali, že nám cesta byla udána zcela správně. Tudy totiž vede do Bosanga přímá, ničím nerušená cesta, kdežto nejbližší břeh řeky Luenge je lemován lagunami, hustou travou a rákosím, takže tím směrem bez člunů nelze proniknout, a nadto je cesta spojena s velikými obtížemi. To jsme ovšem nevěděli, naopak jsme ženy podezírali, že nám ukazují k severozápadu nepravou cestu, a proto když jsme později vyrazili, zaměřili jsme přímo k severu.

Onoho jitra se nechtěl ani jediný nosič – kromě jednoho vůdce – hnout z místa. Všichni prohlásili, že dál za žádnou cenu nepůjdou, a žádali na mně smluvenou mzdu, ačkoli se tentokrát nechovali tak drze jako obyčejně. Místo toho začali naříkat. „Předně,“ tak pravili, „jsme již umdleni; potom nemůžeme beze strachu v tomto území postoupit dále, neboť u řeky Luenge by nás Mašukulumbové pro naše hlavy i pro látky, které od tebe obdržíme, povraždili, konečně pak nám kaboromandští obyvatelé vyhrožují smrtí, jestliže půjdeme dále a při­pravíme je tím o vhodnou příležitost, aby z vás mohli co nejvíce vydřít.“ V posledním, co nosiči uvedli, nelhali, to jsem poznal již předešlého večera. – „Nikoli, musíte se mnou aspoň k řece Luenge. Vždyť jste mi sami včera vykládali, že řeka Luenge už je blízko, a já vám za tuto cestu přiidám k sicibě ještě něco skleněných perel.“

Umínil jsem si, že půjdu napřed, ačkoliv jsem svého rozhodnutí litoval, neboť onoho dne vznikla ve mně skutečně obava, že nosiči se za mnou nedostaví. Nicméně zůstalo při původním rozhodnutí. Mašukulumbové nemají oděv, leč hovězí kůži přehozenou kolem beder, nebo někteří z nich kus kartounu zvíci prostěradla, jemuž říkají kubu, a zahalují jím tělo jako římskou tógou. A za nosičskou službu požadovali výslovně za každý denní pochod jedno kubu, tj. čtyři: metry kartounu pro každého muže, kdežto matocký nosič se ubírá s balíkem za dva metry kartounu dva až šest dní. Měl jsem tedy zaplatit z Kaboromandy do Kasengy 180 metrů kartounu. Poněvadž s Mo‑Panzovými Matoky byla i vyjednána mzda až k řece Luenge, musil bych za tuto cestu platit dvojnásobně.

Když jsem s evropskou družinou odešel z tábora, bral se za mnou pouze Boj, dva jiní sluhové a vůdce nosičů. Zanedlouho jsme dostihli stezky vedoucí přímo k severu, která se dlouhou dobu táhla mezi krásnými vějířovitými palmami a ztrácela se potom v lesíku, který se nemálo podobal půvabnému anglickému parku, zřízenému umělou rukou. Podél cesty se objevovaly vpravo i vlevo tlupy gazel i bahnivců.

Boj se nikdy tolik nebál jako tohoto jitra. Byla to opět „baba“, a ni­koliv Boj, vůdce malého hloučku mých sluhů. Ohlížel se a zastavoval bez ustání, naslouchal a naslouchal, až jsem konečně z jeho nápadného chování dospěl skoro k přesvědčení, že se moji sluhové, kteří beztoho byli velice zastrašeni chováním Mašukulumbů, dohodli s nosiči a že proti nám strojí nějaký úskok.

Ubírali jsme se zvolna asi hodinu a urazili jsme sotva půldruhého kilometru cesty. Znenadání se dal Boj do křiku, a poněvadž jeho výkřik následoval hned na volání zezadu, zdálo se nám, že na onen hlas odpověděl. Boj se zastavil, ale jmy jsme se brali dále, ačkoli ještě volněji než dříve. Pojednou jsem však zaslechl zcela jasné „Bass, bass!“ (Pane, pane!), pronesené tak úzkostlivým hlasem, že jsem takřka před sebou viděl polekaný lovcův obličej, ačkoliv jsem k němu byl obrácen zády. I stanuli jsme, až nás Boj zcela udýchaný dostihl. Přihnal se za námi jako štvaná zvěř. Když nás dohonil, byl skutečně vtělenou bázní, a sot­važe popadl dech, začal nám vyprávět, že prý mu právě druhý vůdce nosičů oznámil, že Mašukulumbové odňali nosičům balíky, několik sluhů přitom zbili, jednoho prý dokonce utloukli.

Na mé průvodce tato zpráva velmi zapůsobila a jenom mně neušel pravý stav věci. Vysmál jsem se Bojovi do očí a řekl jsem mu, že všechno jeho povídání je lež, abychom se ulekli, vrátili se do Kaboromandy, zaplatili matockým nosičům i svým sluhům a najali potom na další pochod za každou cenu do své služby Mašukulumby. My však že se nevrátíme, neboť proti tak početným protivníkům by nás bylo v ležení kaboromandském příliš málo a neodolali bychom jim. Zavolav nato jednoho z nosičů, který odešel zároveň s námi a nesl náboje, poručil jsem mu složit břímě a odeslal jsem ho do tábora s vyzváním, aby sluhové a nosiči přišli za námi, jinak že začnu ze svého stanoviště přes palmy metat do ležení marumo (střely). Kdyby pak zpozoroval, že se Mašukulumbové zmocnili třeba jen jediného balíku, nechť Mapani, jemuž jsem zapůjčil ručnici, vypálí ránu naslepo, načež bychom my na toto znamení začali z místa pálit do vesnice, kterou bylo ještě vidět mezi palmami.

Čtenáři ovšem je jasno, že tato hrozba byla určena pouze k zastra­šení domorodců, neboť jsem nabyl úplného přesvědčení, že celý příběh je pouze lstivým úskokem, zosnovaným k tomu, abychom se všichni vrátili do Kaboromandy, kde by potom ovšem naše postavení bylo povážlivé.

Boj chtěl sice posla zadržet, avšak já jsem to nedopustil a usadil jsem se s průvodci u cesty. Náš posel se dal nejkratším směrem, avšak nikoli tím, odkud přicházelo poplašné volání, jež Boje tak poděsilo. Bylo tedy patrno, že onen hlas k nám přichází z jiné strany nablízku. Boj se chtěl ozvat, ale já jsem mu v tom zabránil. Vyzval jsem všechny průvodce, aby se schovali za křoví, aby nás volající muž nespatřil. Průvodci se na mne dívali udiveně a nedovedli si moje chování vysvětlit. Několika slovy jsem jim vše vysvětlil. „Poslyšte bedlivě volání! Nezdá se vám, že člověk, od něhož Boj zvěděl onu strašlivou zprávu, blíží se příliš zvolna? Vždyť kdyby výkřiky pocházely od prchajícího muže, který poděšen pádí za námi, musily by každou minutou být zřetelnější a vo­lající člověk byl by nás dostihl jistě již aspoň před pěti minutami. Podle mého mínění přichází příšera zvolna a s největším klidem za námi, do­mnívajíc se, že jsme již odešli mnohem dále, a v tom vidíte všichni nejlepší důkaz, že celá událost je mizerný úskok.“

Boj se snažil z mých slov, která jsem pronášel co nejtišeji, pochytit co mohl, a hle, jeho obličej se znenáhla vyjasňoval, nabýval přívětivého rázu, takže se zdálo, jako by byl můj výklad pochopil. Byl snad Boj nevinen, nevěděl nic o úkladech, byl snad sám přelstěn nosiči a jeho strach nebyl předstíraný? Takové myšlenky mi probíhaly hlavou a změ­něný výraz ve tváři mého průvodce mne záhy poučil, že Boj o celé nástraze nic neví, že je zachvácen nesmírnou úzkostí, kterou v něm vyvolali již v noci dílem nosiči, dílem Mašukulumbové, a kterou nyní při­cházející náčelník nosičů roznítil v pravé zděšení. Tato okolnost nás značně upokojila, a chovajíce se zcela tiše, zaslechli jsme opět táž slova, vykřiknutá nyní rychleji, a jak se zdálo, s největší úzkostí. Dívajíce se skrze křoviska, zpozorovali jsme záhy křiklouna, jehož náš hlouček již tak toužebně s rozmanitými pocity očekával. Byl to skutečně první vůdce nosičů, Boj ho dobře poznal po hlase! Vykračoval si zvolna dále, vzal si nenuceně a pohodlně šňupeček z tabatěrky, jež mu visela na řemínku kolem krku, a zastavil se. Teprve potom se rozhlédl kolem a kráčel opatrně dál. Přešel již polovinu mýtiny a přiblížil se k nám na padesát kroků, několikrát se zastavil a nahýbaje trup nazad, vyrazil ze sebe pokaždé s největším klidem onen poplašný výkřik. Avšak tentokrát ještě nedokokrhal a již jsem vyskočil z úkrytu a stanul před ním tak náhle, že bídnému křiklounovi hlas uvázl v hrdle. Stál jako kamenná socha. Když seznal, že úskok je zmařen, obával se ještě, že ho očekávají zlé věci. Ten ničema nám nestál za to, abychom ho ztrestali výčitkami nebo několika ranami. Odbočili jsme stranou a ubírali se dále. Viník se potom také vzpamatoval a bral se nazpět, aby svým druhům podal zprávu o nezdaru svého podniku a oznámil jim, že moje „molema jsou příliš silná“, že všechno vzpírání je marné a nezbývá jim než vydat se za mnou. Nebyli jsme ještě ani kilometr od místa, na němž se sběhl uvedený výjev, a zaslechli jsme, jak již za námi klusají nosiči. Jejich sandály na vyprahlé cestě silně cvakaly.

Nosiči sice stávkovali a nechtěli se hnout z místa, ale když zpozorovali, že jsme se nevrátili ani tehdy, když nás chtěli zastrašit, změnily se rázem poměry mezi nimi. Týmž matockým nosičům, kteří se předešlého dne před Mašukulumby vší mocí na nás sápali a vyhrožovali nám, bylo najednou v hustém davu kaboromandských Mašukulumbů nadmíru úzko a nic jim nebylo milejšího, než že se mohli z té osady vytratit. Ale ze strachu, že by je Mašukulumbové jen tak beze všeho nepropustili, hodili jim maso z antilopy losí, rozvěšené po táborové ohradě. Když nás konečně dostihli, vymlouvali se, že jim „moje potraviny“ byly násilím odňaty. Mezitímco se Mašukulumbové hádali o maso – tu a tam také pán se svým otrokem – použili naši nosiči oné pranice a zmizeli rychle za nejbližším křovím. Opustili tedy dost brzo místo, z něhož se ráno nechtěli hnout – leč by se jim dostalo ujednané mzdy.

Pochod vykonaný dne 21. července obnášel 27 kilometrů. V prvních kilometrech se vinula stezka lesem palem makuluani, potom hájem subtropických stromů, kde jednotlivé skupiny stromů – obklopeny často hustým křovím a pletivem lián – tvořily nádherné krajinné obrazy podobné oněm, které jsme spatřili již v údolí řeky Čobe. V těchto místech k nám konečně dorazili skoro v plném počtu nosiči. Zároveň s nimi se ubírali mašukulumbští poslové z Kaboromandy k nejbližšímu náčelníkovi, bezpochyby aby ho varovali před naším příchodem.

Ve dvanáctém kilometru jsme dorazili ke dvorci, u něhož odbočovala stezka na severozápad, přímá to cesta k našemu cíli. Mašukulumbové jdoucí s námi se tu pozdrželi a rozmlouvali se zdejšími vesničany, kteří většinou pracovali v polích. Proto se nám zdráhali označit pravou stezku a ukazovali k severu. I dali jsme se po cestě na sever a přišli jsme ve 14. ki­lometru k jiné vesnici, ohrazené vysokou kolovou hradbou. Když jsme sledovali dál stezku táhnoucí se vsí, dorazili jsme konečně na pokraj lesa k rovinatému údolí, jímž se vinula řeka – bezpochyby Luenge. Avšak v těchto místech bránily Četné laguny dalšímu postupu. Daleko široko nebylo lidské obydlí, a také po Bosangu­‑Kasenze nebylo ani památky.

Byl jsem úplně přesvědčen, že se nacházíme v údolí řeky Luenge, že Bosango leží dál na západ, že ony široké stezky, jež odbočovaly k seve­rozápadu – jedna u Kaboromandy, druhá pak ve dvanáctém kilometru cesty – směřují k němu a že konečně nyní musíme jít přímo na západ, abychom se na některou z nich dostali. Onoho dne bylo nesnesitelné vedro a kromě toho jsme se nemohli jako často jindy ubírat ve stínu stromů. Zrána, ve snaze rychle se dostat z Kaboromandy, jsme pojedli jenom něco málo, a pociťovali jsme proto všichni takovou mdlobu a vysílení, jako bychom urazili místo patnácti aspoň dvacet pět kilometrů. Avšak všechno naříkání a rozvažování musilo jít stranou, v těchto místech jsme vůbec nemohli zůstat a musili jsme postupovat dál na západ, abychom co nejdříve objevili pravou stezku. Zaměřil jsem tedy přímo k západu. Po naší pravé straně se rozkládala obrovská hustá tráva, lemovaná v dáli rákosím, tu a tam jsme přišli na vlhká místa porostlá nízkou trávou, v níž se prohánělo na sta korunatých jeřábů. Popásala se tu také četná stáda antilop lečve a místy také antilop puku. Byli jsme příliš unaveni, než abychom pomýšleli na honbu. Brali jsme se mlčky dál. Před námi zapálili Mašukulumbové suchou trávu a zane­dlouho jsme k ní dorazili. Naštěstí hnal vítr plameny na západ, takže nám tento malý požár na prérii nemohl uškodit. Vedro onoho zimního dne bylo tak úpalné, že jsme ani nemohli kráčet po rozpálené půdě, neboť horko sálající ze země snadno pronikalo lehkou obuví a účin­kovalo na nás nesnesitelně. Teprve v 21. kilometru jsme se dostali na jednu z hledaných stezek, která se odtud směrem severně severovýchodním táhla přes nepatrnou výšinu v údolí ke skupině stromů, vroubících v dáli obzor. Když jsme se přiblížili ke skupině stromů, zpozorovali jsme pod stromy při západu slunce chatrče. Stáli jsme u tak dlouho hledané vesnice Bosango­‑Kasenga. Ačkoli se naše cesta v posledních šesti kilometrech táhla údolím luenžským napříč a Bo­sango­‑Kasenga podle udání domorodců také leželo na řece Luenge, přece jsme dosud nespatřili ani nejmenší část řeky. Když jsem se do­zvěděl, že zdejší panovník žije v západním Bosangu, žádal jsem, aby mi určili, pod kterou sykomorou, jež se vypínaly mezi oběma vesnicemi, si mohu rozbít ležení. Nelze se rozložit pod kterýkoliv strom. Některé z nich jsou totiž zasvěceny zemřelým a pod některými zase odbývají Mašukulumbové své porady.

Mezitím představili se mi tři Mašukulumbové jako podřízení náčelníci a prohlásili, že nespatřím pohlavára vesnice Siambabu, poněvadž prý jsme Luanikovi vyzvědači a lid Luanikův prý mu před několika lety (roku 1882) pobral všechna stáda a povraždil muže a ženy. Ostatně prý je pohlavár nemocen a nařizuje mi, abych jemu a třem jeho podnáčelníkům (tj. oněm přísným pánům, kteří právě přede mnou stáli) odevzdal darem pokrývky. Odpověděl jsem jim takto: „Ano, dám mu je s radostí, avšak moji průvodci musí jej mým jménem pozdravit a ode­vzdat mu pokrývky osobně. Po jiných osobách nepošlu nic.“ Odpověděl jsem tak úmyslně, poněvadž jsem hned pochopil, že páni podnáčelníci zamýšlejí ze mne vynutit co nejvíce zboží.

Odhodlal jsem se zaplatit svým nosičům hned, neboť již zase seděli kolem mých sluhů a domlouvali jim, aby nás opustili. Nepřežiji prý ani tři dny, poněvadž Mašukulumbové se již umluvili všechny nás povraždit. Pozoroval jsem velmi dobře neblahý účinek těchto slov na své sluhy, jejichž věrnost byla beztoho v poslední době značně otřesena.

Když došlo k výplatě, scházel nám jeden balík. „Kde je muž, jemuž byl svěřen?“ – „Vždyť nic neschází!“ – „Pohřešuji jeden balík a ne­zaplatím dřív, dokud nebude odveden!“ Úmysly nosičů byly stále zřejmější. Umlouvali se hodnou chvíli a potom mi odpověděli, že hledaný muž se roznemohl, opozdil se a zůstal daleko v poli. „Řekl jsem již, že dříve nezaplatím, dokud za námi nepřijde, a na tom setrvám.“ Vydali se tedy někteří z nosičů ho hledat. A hle! Za kratičkou dobu byl nemocný muž nalezen a přiklusal bystře do ležení. Smáli jsme se tomuto nejap­nému úskoku a černoši se smáli s námi, ačkoli se trochu styděli.

Dal jsem každému muži po půldruhé sicibě místo smluvené jedné. Byl jsem rád, že jsem je vůbec přiměl, aby se mnou pronikli tak daleko do mašukulumbského území. Dal bych jim po dvou sicibách, kdyby mi bez přestání neodporovali a nevyvolali tolik trapných výjevů. Všichni přijali mzdu bez reptání kromě jediného muže, jednoho z nosičských vůdců, který stále proti nám popuzoval Mašukulumby i své druhy a našim sluhům nejvíce domlouval, aby nás opustili. Ten člověk neobdržel tolik jako jeho druh, a rozzuřil se proto strašlivě. I rozběhl se do nedalekého Bosanga a začal se tam z plných plic rozkřikovat, že jsme rozhodně vyzvědači krále Luaniky­‑Leboše, kteří přišli k Mašuku­lum­bům jenom proto, aby vypátrali počet dobytka, náležejícího zdejšímu obyvatelstvu, a podali o něm zprávu svému pánovi. Účinek jeho jednání se dostavil záhy. S velikým povykem se za ním přihrnul k ležení zástup domorodců, avšak my jsme se rychle rozestoupili před táborem, namířili jsme zbraň na Mašukulumby a nedopustili jsme, aby se přiblížili. Mezitímco se toto dělo, vypuklo nám takřka za zády povstání. Nosiči neustále podněcovali naše sluhy, a místo aby odešli, začali nyní reptat na mzdu. Doufajíce, že jsme zastrašeni Mašukulumby, pokusili se ještě v poslední chvíli něco na nás vynutit. Naznačil jsem jim, aby už šli. „Nepůjdeme, máme hlad!“ – „Dobře tedy, vezměte si také všechno zebří maso!“ Maso ze zebry, kterou předtím zastřelil Boj, sice sebrali, ale nehýbali se z místa, domlouvajíce bez ustání sluhům, aby nás opustili. Sluhové se k tomu hned neměli, a tak svůdcové prohlásili, že odcestují teprve nazejtří zrána. Jejich chování se rázem změnilo a potom si již počínali pokojně kromě nespokojeného vůdce, který jim začal spílat, nazývaje je psy, poněvadž prý se bojí nás pěti maruckých vyzvědačů. Konečně mne přešla trpělivost. Namířil jsem na toho výtržníka ručnici. Rychle se uchýlil do zástupu Mašukulumbů a odebral se s ním do vesnice.

Polovina sluhů se také vydala s nosiči do vesnice, aby tam bez překážky mohla osnovat nové úskoky. Po půlnoci se vrátili a neustále se umlouvali se služebníky, kteří zůstali v ležení. Bděli jsme po celou noc: byli jsme na pozoru, neboť osnovanému spiknutí jsme nikterak nemohli zabránit. Ke třetí hodině zrána se zase dostavil hlavní strůjce vzpoury a s velikou odvahou se připlížil až k našemu ležení, ano i opatrně rozhrnul trávu, z níž byla zrobena ohrada. Chtěl se nepochybně dostat až do tábora. Pozoroval jsem ho bedlivě a v okamžiku, když se o to chtěl pokusit, dopadla na ono místo ohrady mocná rána pažbou, takže zákeřník se s výkřikem skácel na zem a pak mlčky uháněl k mašu­ku­lumb­ské vesnici. Nato se uložili sluhové i nosiči k odpočinku.

Na východě již svítalo, když jsme se po celonoční hlídce ubírali na chatrné lůžko. Povinnosti strážců přejali na dvě hodiny moje manželka a Osvald. Konečně se zbarvila obloha na východě rudou záplavou a za ní se znenáhla vynořovalo nad obzor slunko. Snad nikdy v celém životě neprahli jsme tak po východu slunce jako v oněch dnech, které jsme prožili na mašukulumbském území. Jakmile se denní světlo rozlilo po krajině, pokaždé se nám ulehčilo, volněji jsme dýchali a s chutí jsme brali karabinu, přestože jsme v noci skoro nespali. Za dne jsme se mohli postavit nepříteli tváří v tvář, avšak noc byla nebezpečná.

Naše poměry byly již tehdy nanejvýš povážlivé. Zavolal jsem si Boje a Mapaniho a domlouval jsem jim, aby zůstali v našich službách. Zdálo se, že se poněkud vzpamatovali a byli na vahách, avšak to zase způsobilo, že nosiči nechtěli opustit Bosango. Když jsem je vyhnal ze svého ležení, vzdálili se sice, ale rozložili se sotva o sto kroků dál pod jiným stromem. Byli pevně odhodláni, že neodejdou dříve, až se k nim přidají moji sluhové a vydají se také na cestu k jihu, nebo až nejistota v celé této záležitosti bude ať tak či onak vyřízena jiným způsobem – snad nepřátelským zakročením Mašukulumbů. Zdejší domorodci se chovali mnohem zdrženlivěji než obyvatelstvo M’Bezy a Kaboromandy, ale z toho bylo lze soudit ne tak na mírumilovné smýšlení, jako spíše na opatrnost, aby neprozradili své nepřátelské záměry. Abych si naklonil náčelníka, vyslal jsem k němu Feketa se dvěma sluhy. Domorodci sice říkali, že pohlavár není ve vsi přítomen, nicméně Fekete vešel do ohrazeného kulatého nádvoří, jehož ohradu tvořily částečně také chatrče Mašukulumbů. Tam nařídil Bojovi, aby se zeptal jedné dívky na náčelníkovu chýši. Děvče nevědělo, že náčelníkova přítomnost má být cizincům popřena. Ukázala hned na chatrč, kde prodléval hledaný vladař. Když to spatřili mužové ubírající se zvolna za mými posly, rychle se přihnali a chtěli Feketovi násilím zabránit ve vstupu. Fekete je zcela jednoduše odstrčil stranou a směle vstoupil do chatrče.

Na bídném loži pokrytém hovězími kožemi odpočíval nahý chorý náčelník. Chýši naplňoval zápach ze zanedbané, hnisající rány. Holeň jedné nohy byla od kotníku až po koleno pokryta vředy, které začaly částečně již rozežírat i kosti. Náčelník přívětivě děkoval za pozdrav a můj zástupce hned po prvních přetlumočených slovech seznal, že pohlavár nic neví o požadavcích svých poddaných. S pokrývkou, která mu byla přinesena darem, byl úplně spokojen a slíbil, že nám hned opatří nosiče. Na Feketovu radu, aby se stran své hnisavé rány obrátil ke mně, král vůbec neodpověděl. Nicméně jsem byl svým poslům povděčen za dobrou zprávu. I Boj, onen zbabělec, zvěstoval ostatním sluhům pravý stav věcí a volal k nosičům, jak laskavě přijal panovník Bosanga­‑Kasengy moje poselstvo. Když takto nastal v našich neblahých poměrech jakýsi obrat k lepšímu, nabyl jsem opět naděje, že aspoň domorodí sluhové se nedají svést a zůstanou se mnou dále.

Avšak v kratičké době se tyto naděje rozplynuly v dým. Ani jsem je nestačil nějakým způsobem využít ve prospěch své výpravy.

Zanedlouho po návratu poslů se k nám dostavili opět tři podnáčelníci. V čele měli druha obrovské postavy, jemuž jsme hned dali přezdívku Kolohnát. Posadili se velebně před námi, zavolali si Boje a rozkázali mu, aby nám vyřídil, že král dal náš dar jedné ze svých otrokyň, poněvadž pro něho je příliš špatný, dále, že nám nemůže poskytnout nosiče a také nemá čluny, aby nás dal přepravit přes řeku Luenge, ode mne se prý léčit nedá, neboť jsme přišli jen proto, abychom mu uškodili. Jeho rána se značně zhoršila, co prodléváme v ob­vodu jeho sídla, a nezbývá mu, než aby se příštího dne dal odnést jinam, a unikl tak zhoubným účinkům naší přítomnosti. Nadarmo jsem ujišťoval přítomné muže o opaku. Naši sluhové, místo aby se nás zastali a vyložili Mašukulumbům, kolik jsem již vyléčil nemocných, byli tak zastrašeni, že vůbec ani nechtěli naše slova královým poslům přetlumočit. Nejhorší z celé zprávy bylo, že se vladař tohoto území zamýšlí vzdálit z vesnice, neboť tím nám mizely veškeré naděje ve zdárný výsledek jednání. Moji sluhové si pospíšili k nosičům, kteří stále ještě tábořili pod stromem nedaleko našeho ležení. Hrnuli se tam i Mašuku­lumbové. Vyjednávali potichu. Později jsem se dověděl, co oby­vatelé vesnice sdělili sluhům a nosičům: král totiž své sídlo opouštěl ze dvou příčin: jednak proto, že nás chtěli Mašukulumbové přepadnout a za­vraždit a vladař se ve své chatrči necítil dost bezpečný před našimi kulemi, jednak také, aby unikl z dosahu zlých čar, které jsme podle výpovědi tří podnáčelníků provozovali.

Poznal jsem určitě, že našich dvacet sluhů je pro nás ztraceno a že nadále se nemůžeme na ně spoléhat. Najednou mi však napadlo, co kdybych se pokusil naklonit si ony tři podnáčelníky. I zavolal jsem je, dal jsem každému po pokrývce a jednomu z nich, obrovskému muži, který ze všech působil nejlaskavěji, jsem podal nejkrásnější pokrývku. Zároveň jsem mu pošeptal – tak dalece jsem se již dovedl domluvit – aby večer přišel ještě jednou, že dostane další dar. Přišel tedy a přinesl nám dokonce i sladké mléko – daroval je mé manželce. Zároveň mi sdělil, že král byl s darovanou pokrývkou úplně spokojen (o nějaké otrokyni tu už vůbec nebylo řeči).

Jeho zprávu jsem uvítal a dal jsem mu při odchodu sicibu, kterou jsem složil tak, že vypadala jako malý šátek. Dále jsem slíbil, že za každý člun, který by nám zapůjčil k přechodu přes řeku Luenge, dám po sicibě. Zdejší lidé říkali, že zmíněná řeka teče nablízku, ačkoli jsme dosud nezpozorovali sebemenší stopu, která by to potvrzovala.

Když nastal večer, žádali po nás sluhové sicibu jako dar a celou smluvenou mzdu, poněvadž prý nás musí opustit. „Nikoli, nezaplatím nikomu, vy jste vstoupili do mé služby a zavázali jste se, že půjdete dál, když vám každému dám darem po sicibě.“ – „My tedy odejdeme beze mzdy,“ odpověděli mi, „povraždit se Mašukulumby nedáme.“ – „Pokud věrně při nás setrváte, nikdo vám nezkřiví ani vlas.“

Všechno domlouvání bylo marné, polovina sluhů se odstěhovala hned na tuto noc se vším všudy k nosičům a dala mi tak částečně najevo, že vystupuje ze služby. Mezi těmi, kteří zanechali svoje věci v ležení, ale neustále seděli mezi nosiči, byl také Boj.

Příštího jitra jsme uslyšeli v obou vesnicích pokřik. Mašukulumbové pobíhali sem a tam. Někteří nosiči se vmísili mezi ně a také onen známý podněcovatel se k nim dostavil. Když se zástup nosičů nechtěl vzdálit, nařídil jsem všem, aby z toho místa odešli, jinak že je k tomu donutím svou zbraní. Že tato ničemná chasa přece pohne moje domorodé sluhy k odchodu, o tom již nebylo pochybnosti a útěk sluhů bylo největší neštěstí, které nás za oněch poměrů mohlo postihnout. Když se mi tedy nosiči začali posmívat, uchystal jsem se se svou družinou k výstřelu a tato hrozba pomohla. Celá rota hned vyskočila a za půl hodiny nebyl nablízku ani jediný nosič. Avšak černí sluhové již zůstali v táboře nosičů. Kdyby jen Boj nebyl taková sketa! Právě on, jenž mezi nosiči požíval veliké vážnosti a značného vlivu, poněvadž jsme ho pro ostatní dobré vlastnosti často vyznamenávali, nakazil svou zbabělostí své ostatní druhy a podkopal jejich věrnost a příchylnost, kterou nám do té doby neustále projevovali.

V obou vesnicích, mezi nimiž jsme tábořili, stále přibývalo křiku. Brzo se objevili Mašukulumbové. Prsa, šíji a obličej si pomalovali vápnem a každý z nich držel v ruce oštěp, opatřený chocholem z peří. Hleděli jsme na ně udiveně. Nevěděli jsme, že jejich počínání znamená válku a nepřátelství. Moji sluhové se však ulekli. Šest z nich uteklo do Bosanga a ze strachu raději přeběhlo k nepřátelům. Zanedlouho nato jsme spatřili, jak se s nosiči a se zástupem Mašukulumbů ubírají na jihozápad směrem k houštině, jež vroubila údolí. Boj se rozběhl za nimi. Za chvíli se vrátil a vypravoval, že byl s ostatními pozván, aby se účastnil po celý den a celou noc slavnostního kvasu, jejž vystrojí král pro své poddané na svém dvorci v lesích. Podávat se bude celý vůl a množství piva. Nechal jsem ho, ať si jde, kam chce. Z Bosanga nato vyšel zvláštní průvod. Několik Mašukulumbů, bíle pomalovaných, neslo dřevěná nosítka jako máry a na nich spočíval muž. Byl to vládce Bosanga­‑Kasengy, pohlavár s hnisavou ranou v noze, který se dal odnést do vzdáleného dvorce, nechtěje být přítomen útoku, jejž zamýšleli na nás podniknout jeho poddaní. Několik žen se ubíralo za ním s nádobami piva a za nimi kráčely děti a někteří mužové, tvoříce poslední oddíl průvodu. Když jsme konečně uzřeli, že nosiči odcházejí, byli jsme velice rádi. Netušili jsme ovšem, že se v noci zase navrátí.

Celý den uplynul celkem klidně. Sluhové se rozložili vzdorovitě po zemi a kromě Jonáše, Kabrňáka, Mužemaniho a Siroka se zdráhali konat jakoukoli práci. Obrovský náčelník přišel zase k nám, choval se velmi přívětivě, přinesl ryby a mouku na výměnu, ale přijal skleněné perly pouze z druhé ruky, totiž z rukou mé manželky. Dále nám vykládal – ovšem přes tlumočníka Jonáše – že jeho druhové přemluvili náčelníka, aby odešel z Bosanga, ale nepověděl nám, že se na nás chystá útok, takže podle jeho pozdějšího chování se domnívám, že do onoho ničemného záměru nebyl vůbec zasvěcen. Abych si ho ještě více naklonil, daroval jsem mu střelecké odznaky, malé to penízky, které mu moje manželka ještě navlékla na šňůru. Podnáčelník se šňůrou na krku si vykračoval kolem našeho ležení jako páv. Později k nám přivedl i svoje dvě ženy, aby nás s nimi seznámil. Obě tyto osůbky byly dost přívětivé a netvářily se tak nevrle jako všechny ostatní ženy, s nimiž jsme se v těchto končinách setkali. Laskavost této mašukulumbské rodiny povzbudila Osvalda, že k velkému našemu podivení spustil hned chvalořeč na Mašukulumby. Nejsou prý ani zdaleka tak zlí, jak jsme se neustále domnívali. Ve své řeči často užíval sesutská slova, a tak mu poněkud porozuměli odbojní sluhové v nosičském ležení a vyrušovali ho neustále voláním: „Naja­‑naja“ (ne­‑ne). Namítali, že Osvald nezná povahu Mašukulumbů, kteří mají mnoho různých vlastností, ale ani jednu dobrou!

Přiblížil se večer a brzy po něm nastala noc. Tato noc mi nikdy nevymizí z paměti. Hned po setmění se ozvalo nablízku obvyklé vytí hyen a zároveň se vrátili pomalovaní Mašukulumbové a nosiči do vesnice. Boj měl s nimi potom v ústraní poradu a po té rozmluvě začali naši sluhové, kteří měli ještě svoje věci v ležení, sbírat všechen svůj majetek. Balili i kožešiny, na nichž spávali. Bylo to pro mne neklamné svědectví, že se skutečně chystají na cestu k domovu a že nám chtějí utéci. Pověděl jsem své družině o jejich úmyslu, ale nikdo tomu nechtěl věřit. Osvald mi dokonce odporoval. Domníval jsem se, že sluhové neodejdou s prázdnou, nýbrž že se nás pokusí ještě okrást, a tak si násilím pomohou ke mzdě, kterou si ovšem nezasloužili, porušivše smlouvu. Abych podobnému přepadu zabránil, učinil jsem hned potřebná opatření. Dal jsem uhasit v ležení ohně, protože mocný plápol oslaboval zrak a pů­sobil bolest v očích. Poručil jsem k vaření a k osvětlení zapálit pouze dva ohně, jeden asi čtyřicet kroků po levé straně, druhý pak ve vzdálenosti třiceti kroků před námi, na konci ležení sluhů, takže v našem ležení byla úplná tma, kdežto kolem tábora nosičů hořely ohně a šířily jasné světlo.

Zavolal jsem k sobě Leeba, který z průvodců nejlépe pochopil pravý stav věcí. Usadil jsem se s ním ve tmavé části tábora. Oba, ozbrojeni karabinami, pozorovali jsme bedlivě vše, co se dálo mimo ležení. Moje manželka, Osvald a Fekete se shromáždili kolem ohně, na němž se připravoval pokrm, a smáli se kouskům, jež prováděli Mapani a Jonáš. Tato nenadálá veselost mne ještě více utvrdila v podezření, že takovým chováním máme být oklamáni a že naše pozornost má být odvrácena od tábora a od všeho, co se děje kolem něho. Moje nedůvěra vzrůstala, neboť právě tito dva sluhové byli v posledních dnech nevrlí, hrubí a vzdorovití. Z ležení jsme pozorovali, že se sluhové zcela vážně chystají k útěku. Rozryli půdu a vybírali odtud opět své poklady, které si tam potají zahrabali, totiž siciby, šňůry perel a rozmanité bezcenné maličkosti, jako prázdné nábojové obaly a střelecké odznaky. Všechno zabalili potom do koží a odnesli. Mužemani a Siroko se zahalili do svých pokrývek a uložili se k přednímu ohni v táboře. Bylo patrno, že se vzpou­ry neúčastní. Najednou se k nim přiblížil Čimboraso a zatřásl jimi. Po chvíli se mu podařilo Siroka zviklat. Od hrnců k nim přišel i Mapani. Držel v ruce vařečku a dělal, jako by o ničem nevěděl. Přistoupil k ohni a začal – jak jsem zpozoroval z pohybu jeho rtů – Si­ro­kovi potichu domlouvat. Siroko konečně vstal, sebral svou pokrývku i ostatní věci a odešel za ostatními do protějšího ležení. Také Ma­pani se zanedlouho vzdálil a pouze Jonáš zůstal. Aby i Jonáš utekl, to jsem nesměl za žádnou cenu dopustit, neboť byl můj nejlepší tlumočník a také jinak mi byl dost nakloněn. Musil jsem ho proto udržet stůj co stůj. I svolal jsem své průvodce a nařídil jsem Osvaldovi, aby Jonáše hlídal. „Cože, Jonáš že by chtěl utéci, pane doktore, tomu nevěřím, jeho věrnost je jako skála.“ –„Jenom se k němu postavte, očekávám každý okamžik, že se sluhové dají na útěk, jestliže nám ještě dříve nezpůsobí nějakou nepříjemnost, totiž nepočnou na nás metat své oštěpy!“ Osvald se tedy posadil proti Jonášovi, ale beze zbraně. – „Osvalde, kde máte ručnici? Vždyť musíte být ozbrojen!“ – Osvald tedy požádal Leeba, aby mu podal karabinu, neboť i on zapochyboval o Jonášově věrnosti. Jonášův výraz se mu zdál podezřelý. Osvald povstal z polní stolice, aby byl hned pohotově, kdyby se snad černoch pokusil o útěk. – „Leebe, jděte Osvaldovi na pomoc, jinak mu Jonáš uteče.“ Moje manželka a Fekete pochopivše nyní úplně úmysly sluhů přejali na stráži Leebovu úlohu. Jonáš slyšel dobře můj rozkaz, a dřív než Leeb vyšel z tábora, hodil svou pokrývku, kterou dosud měl přehozenou kolem ramen, Osvaldovi mezi nohy. Za hlasitého jásotu zběhlých služebníků vyskočil a dal se na útěk. V okamžení zmizel v noční tmě. Prchal směrem k Bosangu. Leeb se rozběhl za ním, ale hned se pozdvihlo několik sluhů, aby Jonáše bránili. Bál jsem se o Leebův život. Pustil jsem se kus cesty za nimi a zavolal jsem průvodce nazpět. Setkali jsme se brzo a všichni jsme ustoupili do tábora.

Směrem ode vsi zazníval pokřik a blížili se lidé. Byli to matočtí nosiči, kteří se hned vmísili mezi sluhy. V jejich čele šel strůjce celé vzpoury. Máchal neustále oštěpem nad hlavou. Několik neozbrojených sluhů přišlo do svého dřívějšího tábora, jenž sousedil s naším, a stavěli se, jako by tam ještě něco hledali, ale za nimi, jak jsme dobře pozorovali, se plížili ozbrojení Matokové. Z nás bděl každý na jedné straně tábora, já a Leeb dohromady na straně obrácené směrem k ležení sluhů, poněvadž se zde vypínala mohutná sykomora, a proto nemohl jediný člověk dobře přehlédnout celou část. Leeb stál po levé straně, já sám po pravé. Tu znenadání můj druh vykřikl: „Zloději, zloději!“ a jedním skokem jsme byli oba z ležení. Jeden z Matoků totiž prolomil ohradu a pokoušel se dosáhnout na ručníky, jež náhodou ležely na balících. Podařilo se mu je již vytáhnout, avšak vtom jsme se na něho vyřítili. Náš nenadálý výpad, na nějž nebyl zástup připraven, způsobil mezi vetřelci neobyčejný poplach. Utíkali a řítili se jeden přes druhého, aby co nejdříve unikli. U ležení bylo v mžiku prázdno. Když jsem zaslechl, že moji průvodci volají: „Palte, palte!“, poněkud jsem váhal, ale hned jsem se vzchopil. –„Zadržte!“ zvolal jsem a pustil jsem se za sluhy. Doběhnuv až mezi dvorce, z nichž sestává Bosango, slyšel jsem sice dupot prchajících sluhů a nosičů, ale byla taková tma, že jsem nemohl rozeznat jednotlivé předměty.

Naše ohně mi ukazovaly cestu jako majáky, takže jsem se v pořádku vrátil do ležení. Byl to věru smutný večer! Pokřik černochů poplašil i naše osly a kozy. Utrhli se a odběhli. Musili jsme je hledat v temnotě a za­se je uvázat. Nato jsme uhasili všechny ohně a ponechali jen malý strážný oheň na kraji tábora sluhů. Dříve než jsme odešli na stráž – i s mou manželkou – shromáždili jsme se ještě všichni na čtvrt hodiny u strážného ohně. Náš hlouček se velice ztenčil. Naše rty nepronesly ani jediné slovo, zato však naše zraky vypravovaly mnohem víc než ústa. Osvald pohlížel upřeně k zemi, Leeb obrátil oči ke mně a zračila se v nich otázka, co si nyní počít. Moje manželka mne uchopila za ruku, jako by se obávala, že v nejbližším okamžení zase poběžím do temné noci – snad navždy. Snažila se skrýt slzy a nachýlila se k ohni.

Nikdy předtím se mi nezdál praskot ohně tak ohyzdný, odporný a posměšný jako tohoto večera! Připadal jsem si, jako bych stál uprostřed plamenů, půda mne pálila pod nohama, moje hruď se namáhavě zdvihala a dech mi působil obtíže. Opuštěni tedy, opuštěni, a to právě ve chvíli, kdy nastával přechodem přes řeku Luenge veledůležitý krok na dalším postupu.

Cítili jsme všichni, že útěkem domorodých sluhů postihla naši výpravu krutá katastrofa, neboť tím byly naše osudy na další výpravě úplně odevzdány do rukou Mašukulumbů. Každý z nás chápal, že za takových poměrů nepronikneme příliš daleko, a přece nikdo nepomýšlel na to, abychom se vrátili za svými nosiči na matocké území.

Horké slzy mé manželky, kanoucí mi na ruku, mne přiměly opět ke klidnému uvažování. Snažil jsem se ji potěšit, snažil jsem se potěšit a povzbudit svoje evropské průvodce i sebe samotného. Ovšem mnoho útěchy jsem jim nemohl poskytnout, neboť náš stav byl zoufalý! Mohli jsme se zachránit jenom zázrakem. A přece se naše mínění úplně shodovalo v tom, že nemůžeme ustoupit, a naším jediným heslem zůstávalo: „Jen dál vpřed k severu!“

Když jsme takto seděli pospolu sklíčeni bolem a každý namáhal svůj mozek, aby připadl na nějakou spásnou myšlenku, zazněl znenadání hrobovým nočním tichem zcela nablízku chraplavý smích. Všichni rázem pohlédli směrem, odkud přicházel hlas, a teprve nyní jsme zpozorovali Mužemaniho, makalackého sluhu, který po celou tu dobu seděl na bobku u ohně. Mužemani tedy jediný u nás zůstal. Právě tento člověk, k němuž jsme neustále chovali nedůvěru, byl nejvěrnější duší ze všech!

Vyzval jsem ho, aby nám vypravoval, co je mu známo o útěku sluhů. Poněvadž bylo nebezpečné setrvat dlouho u ohně a zůstavit ležení bez dohledu a mimoto nebylo vhodné prodlévat v záři plamenů a stát se tak zřetelným cílem nepřátel, kteří se k nám snadno mohli připlížit, uhasili jsme oheň a odebrali jsme se všichni do ležení, kde každý zaujal své místo na stráži. Usadil jsem se s karabinou v ruce tak, abych měl stále na očích nepřátelský tábor. Dal jsem si vyprávět o posledních událostech od svého „posledního věrného“.

„Ha, ha, ha, všichni vás chtěli opustit již dávno. Boj, Boj je zmije, třeba pocházel z téhož kmene jako já. Mapani, Siroko, Kabrňák, Monahele, Katonga, Moruma nechtěli povolit a zavinit, aby Missis byla zavražděna Mašukulumby, ale ostatní jim domlouvali tak dlouho, až s nimi konečně také odešli. Mašukulumbové nás všechny pobijí, a to ještě této noci, tak jim říkali. Matokové popuzovali Mašukulumby proti vám, vypravujíce jim, že ve vašich zavazadlech je uloženo veliké množství drahocenných talismanů impande a mnoho jiných krásných věcí. Mašukulumbové slíbili Matokům skot, jestliže nás pohnou k útěku, a zaručili se, že nám neublíží, když vás opustíme!“

Že jsme po tomto výkladu, který mne krátce a jasně obeznámil se vznikem a vývojem hanebné zrady, po celou noc v ležení ani oka nezamhouřili, netřeba tuším ani podotýkat. Uhasivše všechny ohně zmařili jsme zamýšlený útok nepřátel, kteří se ho ve tmě neodvážili.

Později v noci vyšel měsíc, ale v jeho svitu jsme nepozorovali nic, leč pobíhající a vyjící hyeny. Teprve nedlouho před úsvitem zpozoroval Mužemani na rovině směrem k jihozápadu jakýsi tmavý předmět a všichni jsme namáhali zraky, abychom postřehli co nejvíce. Ona hmota se pohybovala a blížila se k našemu ležení. „Batu, batu,“ (lidé, lidé) šeptal mi černoch a vskutku byli to lidé, kteří husím pochodem jeden za druhým postupovali na nás. Ve vzdálenosti asi 300 kroků se zastavili a najednou odbočili vlevo směrem ke Kasenze. Domnívali se bezpochyby, že jsme pohříženi ve spánek, a když seznali, že vesměs bdíme, zase odtáhli. Pokud jsme je mohli v šeru počítat, bylo jich šestnáct.

Časně zrána se k nám dostavil zase onen obr. Měl tentokrát přes ramena přehozenou strakatou volskou kůži, jinak byl – jako obyčejně – úplně nahý. Se strojeným účastenstvím poslouchal naše vypravování o útěku sluhů. Najednou vyskočil a ukazoval na jih, kde se podél lesa ubíral k domovu zástup našich sluhů, což také bystré oko Mužemaniho potvrdilo. Jejich odchodem byl náš smutný osud zpečetěn, a přece jsme nesměli projevit ani sebemenší stopu zármutku nebo malomyslnosti, jestliže jsme vůbec chtěli vyváznout z Kasengy.

Mašukulumbové si totiž myslili, že po útěku služebníků jsme jim vydáni na milost a nemilost a že budeme především velmi zkormouceni. Avšak všichni jsme žertovali a smáli se, jako by se vůbec nic nemilého nepřihodilo. Ano, abych je úplně oklamal, rozhodl jsem se jít s Leebem asi šest kilometrů daleko na honbu, ačkoli jsem se později podobného skutku již nikdy neodvážil. Dříve než jsem se vzdálil, svolal jsem své průvodce. Každému jsem podal ručnici a naznačoval jsem jim posunky to i ono, takže Mašukulumbům se z toho brzo udělalo nevolno a mnozí z nich se raději uchýlili do uctivé vzdálenosti od tábora.

Když jsme odešli asi na půl kilometru od tábora, setkali jsme se s početnou zvěří. Leeb postřelil zebřího hřebce, jemuž jsem rychle zasadil smrtelnou ránu. „Vaše střelba znamenitě účinkovala,“ prohodila později moje manželka, „obrovský náčelník a jeho Mašukulumbové se hned, jakmile zaslechli vaše rány, vzdálili od ležení.“ Když pak jsme ještě několikrát vypálili z tábora na zvěř, prosili nás domorodci, abychom přestali, poněvadž prý je to příliš hrozné.

Laskavosti obrovského domorodce jsme hleděli využít k tomu, abychom od něho získali co nejvíce ve svůj prospěch. Nejprve mi tedy postoupil pasáka, jenž hlídal naše zvířata, takže jsem mohl mít Mužemaniho jako tlumočníka stále po ruce. Abychom si naklonili obra ještě více, obdarovali jsme jej, kdykoliv k nám přišel. Znenáhla se stal tak povolným, že příkazy mé manželky plnil takřka slepě, bohužel však je­ho vliv na ostatní obyvatelstvo byl velmi malý. Mezi Mašukulumby a jejich náčelníky jsem vůbec shledal poměry tak volné, že se s něčím podobným sotva setkáme u jiného jihoafrického kmene. Při nakupování potravin a pitné vody jsme dosáhli jeho přičiněním co nejnižší ceny. Pomocí sesutského nářečí se ho moje manželka vyptávala na významy mašukulumbského jazyka a podnáčelník jí ochotně tlumočil veškerá slova, na něž se tázala, takže jsme si mohli nejdůležitější věci zaznamenat a po několika dnech jsme se dobře dorozumívali s Mašukulumby, i když nebyl náš tlumočník Mužemani přítomen. Kdykoli jsem byl s pod­náčelníkem o samotě, snažil jsem se rozřešit palčivou nosičskou otázku. Po dlouhém domlouvání mi konečně oznámil podmínky, na kterých se jeho soukmenovci dohodli. Jeho zpráva byla bohužel mnohem nepříznivější, než jsme očekávali. Mzda, kterou si Mašukulumbové stanovili za dopravu našich zavazadel, byla o 300 procent vyšší, než jakou jsme platili Matokům, a přece se nám zdálo, že jejich požadavky byly již přehnané. Podmínky, na jejichž splnění záviselo, zda dostaneme nosiče nebo ne, byly tyto:

1. Od ležení až k řece Luenge ponesou břemena ženy, aby si také něco vydělaly. Za svou práci obdrží skleněné perly.

2. Od řeky Luenge dál ponesou naše zavazadla muži, jakož je obyčejem u ostatních kmenů, a to nejkratší cestou od ležení, ale pouze k nejbližší vesnici.

3. Tato vesnice nesmí být vzdálena od tábora víc než den cesty, poněvadž Mašukulumbové uvykli spát každou noc ve svých vlastních chatrčích a požívat večer mléko svých vlastních krav. Jestliže zmíněná ves bude příliš vzdálená, složí nosiči naše věci na cestě, půjdou na noc domů a vrátíce se příštího dopoledne ponesou je dál, avšak ne příliš daleko, aby se do večera zase mohli vrátit do své vesnice. Celkem však nebyly mašukulumbské osady od sebe příliš vzdálené.

4. Za každý pochod, ať trvá jen čtvrt dne nebo dva dny, ustanovuje se za mzdu jeden kubu, tj. dvě siciby čili 4 metry kartounu, jež u řeky Luen­ge mají cenu jako dorostlý vůl.

5. Mzda budiž vyplacena před odchodem nosičů.

6. Náčelníci a podnáčelníci dostanou ještě zvláštní dary, jako jsou siciby kubu, skleněné perly a jiné „lesklé“ věci.

Očekával jsem, že v těchto krajinách shledám mírnější platební podmínky než na území Matoků, kde jsme platili za dvoudenní až šestidenní nosičskou službu po dvou metrech kartounu a stravu. Ovšem tato mzda byla smluvena teprve po dlouhém namáhání a vleklých obtížích a Matokové ji ode mne přijali pouze jako od lékaře, k němuž po šťastných výsledcích v léčení nabyli velké úcty. Mezi Mašukulumby jsem však nemohl nikterak spoléhat na lékařské umění, a to právě bylo pro nás veliké neštěstí. Těšil jsem se neustále nadějí, že čím dále postoupím na sever, tedy ke krajinám, kam časem již přicházejí od východního pobřeží arabští kupci, shledám platební poměry vždy lepší, avšak seznal jsem pravý opak, neboť požadavky domorodců se den ze dne stupňovaly. Když posléze první leknutí nad přehnanými požadavky Mašukulumbů minulo, začali jsme chápat jejich příčiny. Domorodci totiž velmi dobře poznali, že jsme jim vydáni se vším všudy. Mohli jsme se sice vzpírat a láteřit, ale ve skutečnosti nám nezbývalo než se podrobit.

Důvody, proč požadavky domorodců byly smluveny výše uvedeným způsobem, jsou tak zajímavé, že neváhám se o nich blíže zmínit. Že za mzdu požadovali jeden kubu, způsobila mašukulumbská móda. Způsob, jakým se odívají Matokové, Matabelové, Mankojové, Makalakové a Mabundové, kteří nosí kožené zástěry, kožešiny zvířat, kartounové siciby nebo řemínky kolem boků, není u Mašukulumbů obvyklý. Tito černoši nosí na těle jenom za chladného počasí hovězí zhruba vydělanou kůži. Chtějí‑li se již odívat do látek přivážených cizinci, užívají k tomu kusu tkaniny, která se velikostí vyrovná hovězí kůži, tedy velké pokrývky. Poněvadž však Mambariové přicházejí od portugalských obchodníků na hranice většinou jen s kartounem, užívají Mašukulumbové za plášť dvě siciby kartounu (každá dvoumetrová), které si dávají sešít po délce.

Mzdu požadovali již předem proto, poněvadž ji chtěli hned zůstavit doma, aby o ni nebyli v nejbližší vesnici oloupeni. Malá knížata mašukulumbská žijí mezi sebou bez ustání ve svárech a loupí si navzájem dobytek, když na pastvě náhodou zabloudil na sousedovo území. Mašukulumbové nejdou nikdy dál než jen k nejbližší vesnici, protože každá osada, která jen poněkud se může nazývat vesnicí, má vlastního panovníka, který by nepochybně příchozí sousedy přepadl a oloupil, třeba byli jeho vlastní soukmenovci.

Neuvykli nikdy řádné práci. Již pouhé nesení břemena po celý den pokládají za strašlivou námahu.

Poslední důvod konečně, jejž Mašukulumbové uváděli, že totiž každého večera chtějí pít mléko svých vlastních krav, dlužno vysvětlit nejen z touhy po rodné vesnici a z dětinského strachu před cizím územím, nýbrž tento důvod pochází z neobyčejné žárlivosti, kterou stíhají Mašukulumbové svoje ženy. U Mašukulumbů je veliký nedostatek žen. Ženy si to uvědomují a stávají se nezřídka záletnými. Proto je muži nenechávají ani jedinou noc doma samotné.

Snažil jsem se všemožně tyto kruté podmínky aspoň poněkud zmírnit, avšak přes pomoc obrovského podnáčelníka se mi podařilo dosáhnout pouze tolik, že při dopravě byly ženy úplně vyloučeny a muži se uvolili odnést balíky hned z tábora až do nejbližší vesnice na severním břehu řeky Luenge. Avšak tato úmluva, pro mne velmi výhodná, rozlítila neobyčejně všechny černé krasavice i čarodějnice, které se nechtěly za žádnou cenu podobnému ujednání podvolit. Bosango­‑kasenžské ženy zahnaly dvakrát obra, mého rádce, na útěk a jenom stěží ušel důkladnému výprasku. Takový vliv a takovou moc má mašukulumbský náčelník druhého řádu!

Jakkoli se pro mne nosičská otázka vyvíjela dost nepříznivě, dověděl jsem se přesto od obra – ovšem jen díky své štědrosti – také mnohé příjemné věci. Předně prý obyvatelé bosanžsko­‑kasenžští neměli po odchodu matockých nosičů dost odvahy, aby na nás udeřili, a za druhé prý podnáčelník sám vymluvil podobné choutky všem, kteří nás přesto zamýšleli sprovodit ze světa, poukázav na záhubné účinky našich zbraní, které mezi domorodci vesměs vzbuzují postrach. Zato se však obával, že snad obě vesnice nebudou s to, aby nám poskytly potřebný počet nosičů, poněvadž jedna část zbrojného mužstva se odebrala s ná­čelníkem do jeho lesního sídla, jiná měla na starosti opatrování stád.

Přes všechny mírumilovné zprávy učinil jsem přece po útěku sluhů rozsáhlejší bezpečnostní opatření a dal jsem především zničit ležení nosičů, aby náš tábor byl docela o samotě a aby se k nám nemohl nepřítel snadno přiblížit nebo ohrožovat naši bezpečnost ohněm. Nebylo vy­loučeno, že by nepřátelé zapálili travěnou ohradu nosičského tábora právě v době, kdy by vítr hnal plameny směrem k nám. Náš poslední sluha Mužemani musil od té doby spát v našem táboře. Balíky, jež dříve byly nakupeny na jedné straně u táborové ohrady, jsme snesli na hromadu do středu ležení a spali jsme v noci kolem nich. Abych konečně nabyl jistoty, jak je asi řeka Luenge od našeho ležení vzdálena – příliš daleko nemohla být, neboť nám Mašukulumbové často přinášeli čerst­vé ryby na prodej – rozhlížel jsem se z nedalekého všekaziště dalekohledem po okolí a zpozoroval jsem, že řeka nepochybně plyne dva až půltřetího kilometru dále na severu. Směrem k nám nacházelo se staré řečiště, zčásti vyschlé, a kolem něho se proháněla hejna vodního ptactva, z čehož jsem soudil, že v něm nejsou krokodýli. Zde Mašukulumbové také obyčejně lovili ryby.

Ačkoli jsme již dost často pozorovali, že se mnohé druhy ptáků, jinak dosti plachých, velmi důvěřivě přibližovaly k příbytkům černochů, přece nás v této krajině překvapilo chování jeřábů korunatých, krkavce štítnatého a tukana velikého. Nikde ještě jsme nepozorovali, že by se byl prvý a poslední druh tak nenuceně choval, jako zde. Přiblížili jsme se k nim až na čtyřicet kroků, což se nám v jiných krajích nikdy nepodařilo. Od té doby, co jsme vstoupili na území severně od řeky Zambezi, jsme se nezabývali sbíráním a stahováním ptačích koží. Neměl jsem důvod ani chuť, abych nějakým způsobem zneužíval důvěřivosti těchto ptáků. Také jiné zvěře bylo nablízku tábora hodně. Koncem července se pojednou rozmohla ve dvojvsi Bosangu­‑Kasenze pravá stavební horečka. Rozbité chatrče se opravovaly, nové se stavěly, ale práce postupovaly pomalu. Stavba trvá tři až čtyři měsíce, tak aby byla skončena právě v říjnu před počátkem deštivého počasí. Práci obstarávají také zde ženy – muži přinášejí pouze stavivo – ale jaký je tu rozdíl mezi mravenčí pílí bečuánských žen a pohodlností stavitelek u zdejších kmenů! A nad­to mají mašukulumbské ženy po ruce veškeré potřeby i dobrý, pískem promíchaný jíl k omítání a nemusejí jej přivážet zdaleka jako Bečuánky.

Za těchto pozorování jsem ani na okamžik nezapomínal na vlastní účel své výpravy. Na mé neustálé naléhání začal obr konečně shánět lidi i v sousedních vesnicích, a tak opatřil dostatečný počet nosičů. Jejich příchod mi byl ohlášen na den 25. července, avšak hned předem mi bylo oznámeno, že ponesou pouze tak daleko, kam dorazíme za jediný den. V obavě, že budou cestou příliš otálet, vyhradil jsem si, že aspoň ještě téhož dne musíme být přepraveni na levý břeh řeky Luenge. Po dlouhém jednání nám to bylo konečně přislíbeno a Kolohnát se tázal, kterým směrem se hodlám dát na protějším břehu řeky. Radil by mi, abych zaměřil k severu, avšak pro rozsáhlé bažiny prý budu nucen dáti se nejprve k východu a potom na severozápad. Vydám‑li se na sever, projdu prý nejdříve územím Mašukulumbů a přes jakousi soutěsku v horách mohu dorazit k muži „bledé tváře“, právě jako jsme my, jenž přebývá na území Mankojů. Poslední jeho přiznání, vylákané několika mosaznými hřebínky, které jeho vrkoči dost dobře slušely, znělo: „Mašukulumbové žijící jižně od řeky Luenge jsou zlí a věru sám nechápu, proč jste vy i celá vaše družina dosud nebyli povražděni. Avšak my jsme pouhé antilopy v poměru k našim sousedům, kteří sídlí na protějším břehu řeky. Jsou to pravé hyeny, kteréí nás – své vlastní bratry –nešetří, jakmile se mezi nimi ukážeme. Nezbývá vám tedy než co nejrychleji dostihnout mankojského území, jinak je vaše záhuba neodvratná!“

Za tato pravdivá slova, jež jsou mezi Mašukulumby úkazem nadmíru vzácným, odměnil jsem černocha šátkem. Milý náčelník pak běhal ne­únavně sem a tam, až konečně sehnal počet nosičů, podle jeho mínění úpl­ně dostatečný. Zároveň s nosiči se dostavily také jejich ženy a děti, takže se k našemu ležení přihrnul povykující dav, který čítal aspoň 200 du­­ší. Ženy nám spílaly a vyhrožovaly pěstmi, některé z nich se dokonce vzchopily a snažily se kamením i kusy dřeva zahnat muže od balíků, abychom jim potom musili svěřit dopravu k řece. I nařídil jsem zástupu, který nás obklopoval ze všech stran, aby ustoupil poněkud dozadu, a teprve když mezi domorodci a naším ležením byla mezera široká 20 kroků, začali jsme si připravovat balíky pro nosiče. Srovnali jsme je všechny – celkem 75 – ve dvou řadách za sebou a potom jsem vyňal režné plátno, barevný kartoun a siciby sešité z pestrých šátků. Zeptal jsem se mužů, kterou látku si přejí za mzdu. Jednohlasně požadovali siciby sešité z pestrých šátků, tedy to nejlacinější. Nato jsme upevnili k balíkům po dvou sicibách. Ještě jednou jsme se přesvědčili, zda každý balík je opatřen příslušnou mzdou. Ustoupili jsme rychle dozadu a dali jsme nosičům znamení, aby se chopili svých břemen.

Tu nastal nepopsatelný jásot. V okamžení se vrhl celý dav domorodců s hrozným povykem na balíky a po značnou chvíli neviděli jsme nic jiného leč hustý chomáč lidí, jenž sebou prudce zmítal. Když se konečně chomáč rozptýlil, utvořilo se několik menších zástupů. Zatímco asi polovina nosičů si odnesla balíky stranou na znamení, že přijali mzdu a chtějí nést, přišli jiní a házeli nám břemena pod nohy. Zaříkávali se a přísahali, že na nich nenašli siciby. Ovšem připevněný kartoun byl ukraden a podán ženám, které jej rychle ukryly pod kožemi upevněnými kolem boků. Chtě nechtě musil jsem tedy za některé balíky zaplatit podruhé. Pro domorodce, kteří si stanovili, že dostanou mzdu napřed, a přitom mohli snadno dosáhnout dvojnásobného platu, to bylo velmi výhodné. Avšak naše zdrženlivost, kterou jsme neustále zachovávali vůči Mašukulumbům, měla své meze. Některé balíky zůstaly zase bez nosičů, ačkoli siciby zmizely. Všimli jsme si, jak někteří muži svinovali za zády ukradený kartoun, aby jej mohli snáze ukrýt. Vzkypěl jsem hněvem a okamžitě jsem se vrhl na ty zloděje. Viníci chráněni hustým davem se dali na útěk, podařilo se mi zmocnit pouze dvou sicib, které domorodci na útěku upustili. Moje manželka, které nebylo právě vhod, že jsem se odvážil vkročit mezi rozzuřený dav, přišla za mnou, avšak než se čeho nadála, byla obklopena několika ženami a muži, kteří jí uka­zovali roztrhané kusy kartounu a křičeli na ni, že jsme na balíky připevnili místo po dvou sicibách pouze po jedné a že chceme nosiče podvést.

Konečně se mně a náčelníkovi podařilo poněkud uklidnit dav. Obr mocným hlasem vyzval Mašukulumby, aby se dali na pochod. Avšak domorodci začali pojednou křičet: „Ne, ne, dnes ne, ale zítra půjdeme!“ Nato jsem zavolal Mužemaniho a kázal jsem mu, aby přetlumočil: „Věci musí být dopraveny k řece Luenge hned, jak bylo ujednáno!“ – Ozvalo se volání: „Luenge je příliš daleko, dnes tam již nedorazíme!“ – „Není pravda, všichni lžete, času je dost, neboť slunce stojí dosud vysoko!“ Bylo asi deset hodin dopoledne. Konečně se dala karavana na pochod, ale pohybovala se kupředu velmi nejistě. I chopil jsem obrovského podnáčelníka za ruku a se slovy: „Pojď, morena!“ hleděl jsem ho přimět, aby již také vykročil. „Mužemani, oznam jim, nebudou‑li balíky u nás na luenžském břehu, až slunce dospěje tamto,“ přitom jsem označil dobu polední, „že počneme ze svých ručnic metat olovo na chatrče ve vesnici.“ Na okamžik nastalo ticho. Obr doprovázen ještě čtyřmi černochy ubíral se s námi a volal při odchodu na své druhy, aby jen brzo přišli za námi. Vždyť prý pro všechno vesnické obyvatelstvo bude výhodné, když se co nejdříve vzdálíme z obvodu jeho chatrčí a nebu­deme mu škodit svými čarami. Jeho výzvy uposlechli nosiči jen váhavě a ubírali se za námi v malých tlupách.

Ve vzdálenosti asi půldruhého kilometru od Bosanga jsme dorazili k řece, 120–150 metrů široké, ale hluboké. Její řečiště je 4–6 metrů níže než povrch údolí a její proudy se valí líně kupředu. Poněvadž její koryto je tak značně prohloubeno, nemohli jsme z ležení spatřit ani říční břehy porostlé papyrovými trsy, ani husté rákosí, jež lemuje řeku po obou stranách. Místo určené k naší přepravě na protější břeh bylo pro nás zvoleno tak nevhodně, jak si jen nejhůře lze představit. Kdyby Mašukulumbové schválně pátrali po příhodném místě, kde by nás mohli napadnout, nemohli nalézt příznivější polohu.

Na poloostrově, kde bujelo ostré a bodlinaté rákosí, ležely nečetné čluny, zrobené ze stromových kmenů. Nad nimi se vypínal břeh do výše čtyř metrů. Loďky nemohly pojmout víc než dva nebo tři lidi a kromě toho nebyly ani zdaleka tak dobře zhotovené jako marucké čluny. Když přišli nosiči k řece, naházeli jednoduše balíky na volné, bažinaté místo a rozběhli se, jenom několik domorodců s podnáčelníkem zůstalo u nás. Avšak na místo, kde ležela naše břemena, mohli domorodci z vy­soké trávy velmi snadno metat své oštěpy, kdežto my jsme neměli, čím bychom se při útoku kryli, a proto by náš odpor dlouho netrval.

I nezbývalo nám než právě tak rychle, jako domorodci balíky odhazovali, je zase zdvihat a odnášet na volné prostranství, kde jsme je nakupili uprostřed. Z narychlo sneseného rákosí upravili jsme si jakýs takýs kryt proti oštěpům Mašukulumbů, kteří nás snadno mohli napadnout z vyvýšeného místa.

Při odpočítávání balíků jsem shledal, že jeden z nich schází, dále že zmizelo všechno zebří maso, jež bylo tu a tam přivázáno k balíkům, a konečně že nám byly ukradeny i sušené ryby koupené od domorodců i dvě kalebasy naplněné tukem antilopy losí. Potraviny jsem již oželel, avšak důrazně jsem požádal náčelníka, aby byl co nejdříve za námi přinesen chybějící balík. Vyptával jsem se několika svých druhů, kam se asi hledaný balík poděl. Konečně jsem se dověděl od jednoho z čer­nochů, že dosud leží v našem opuštěném táboře, poněvadž se na něj nedostalo nosiče.

Obrovský podnáčelník slíbil, že pohřešovaný balík přinese, ovšem za nový dar. Když odešel, prohodil Mužemani, že již ani podnáčelník, ani jeho lidé se neobjeví, aby nás přepravili přes řeku a donesli naše věci k nejbližší vesnici, ačkoli jim za celou onu cestu bylo zaplaceno. Nicméně asi za hodinu k nemalému podivení mých průvodců dostavil se podnáčelník i s balíkem. Nato jsem chtěl zahájit přepravu přes řeku, ale tu bylo zase třeba obrnit se trpělivostí. Vůbec jsme dospěli k úsud­ku, že doba rychlých pochodů již minula a že každý krok kupředu bude vykoupen ohromnými obětmi na čase i na penězích. Prozatím jsme se rozložili na poloostrůvku u řeky Luenge a snažili jsme se co nejdříve dostihnout protějšího břehu.

Mašukulumbům, najatým pouze na jediný den, záleželo především na tom, aby den uplynul, aniž by se musili příliš namáhat, a proti tomuto jejich chování jsem ani po dobrém, ani po zlém nic nezmohl. Najednou mi všichni prohlásili, že jsou těžkou a dlouhou prací utrmáceni, a žádali, aby se mohli vrátit domů a tam něco pojíst. Také jsou prý přítomni pouze dva majitelé člunů, a je prý tedy nutné přivést ještě ostatní. Nezbývalo mi než jim povolit. Přesto jsem si zavolal zpátky Kolohnáta. Zavedl jsem ho do hustého rákosí, dal jsem mu smluvenou sicibu a přibalil jsem k ní rychle ještě jednu. Když odcházel, slíbil nám, že se ještě téhož večera zcela určitě dostaví.

Námaha, kterou přinesl tento den, nás důkladně zkrušila. Všichni řádně vyhladovělí, pociťovali jsme ztrátu potravin dvojnásobně. Voda v řece Luenge, jež není tak hluboká jako Zambezi, byla špinavá, temně zazelenalá. Toto nepěkné zabarvení způsobuje odtok z nesčetných bažin a močálů, jež lemují říční břeh po obou stranách, a ležíce dílem ve stejné výši, dílem níže než Luenge, propouštějí znenáhla do řeky Luenge své vody, nasycené množstvím hnijících organických látek.

O čtvrté hodině se dostavili vlastníci člunů a veslaři v počtu patnácti mužů. Avšak když obdrželi smluvenou mzdu (za každý člun po dvou sicibách, tj. čtyři metry kartounu), měli se k práci tak liknavě, že jsme se obávali, že tímto způsobem bude náklad do člunů sotva do noci vnesen. I chopili jsme se statečně práce sami a naložili jsme do loděk víc, než bylo domorodcům vhod.

Jakmile černoši zaznamenali, že jsme se sami dali do díla, nehnuli již ani rukou a přihlíželi zcela klidně, jak sami nakládáme sedmdesát balíků. Konečně jsme tedy naložili všechny čtyři čluny k první cestě. Náklad obsahoval 28 břemen, neboť víc nebylo možné svěřovat oněm skořápkám, ve kterých se mohli směstnat sotva dva lidé. Prvý oddíl vedl Osvald, jenž neustále věřil, že má na černochy vliv, po něm následoval Leeb s 20 balíky, nato moje manželka a 22 balíků, potom následoval Fekete se 13 balíky a dvěma psy, pak Mužemani s kozami, nato obrovský podnáčelník s jedním oslem a posléze já s Jakubem.

Jak jsem se již jednou zmínil, větší zvířata se nedají přepravovat ve člunech, nýbrž musí plovat vedle člunu, přičemž muž sedící v loďce udržuje pomocí ohlávky jejich hlavu nad vodou. Oslům hrozí při podobné plavbě mnohem větší nebezpečí než např. koním nebo volům, protože oslí maso s oblibou vyhledávají krokodýli. Nadto se chovali naši ušatci za přepravy tak hloupě, jak si jen možno pomyslit, přičiňujíce se ze všech sil, aby předsudek týkající se jejich duševních schopností došel potvrzení. Zejména Jakub se neustále snažil vskočit do člunu, takže jsme jen s velkým úsilím zabránili tomu, aby se s námi loďka nepřekotila.

Bylo již pozdě večer, když jsem se konečně poslední ze všech blížil k břehu. Moje manželka starostlivě pozorovala naši poněkud nebezpečnou přepravu. Podávala mi při vystupování ruku, chtěla mi pomoci, tu jsem však zpozoroval věc, která ve mně okamžitě zase vzbouřila všechnu krev.

Okamžitě jsem byl zase ve člunu a chopiv obra za hrdlo vzkřikl jsem na něho: „Bona, meši, meši!“ (Hleď, voda, voda!) Jeho druzi mu rychle přiveslovali na pomoc, avšak také moji lidé přichvátali, ačkoli dosud nechápali mé jednání. Ve dvou minutách se všechno vysvětlilo. Mašukulumbové nás totiž nedopravili na levý vysoký břeh řeky Luenge, nýbrž všechno zavezli na bažinatý ostrov, kde bychom byli zcela jednoduše vysazeni, jakmile by poslední mašukulumbský člun odrazil od břehu. Potom by klidně čekali, až bychom zahynuli hladem, neboť na útěk pro množství krokodýlů v řece nebylo ani pomyšlení. Navíc bychom zůstali bez potravin. Jakmile by poslední z nás vypustil duši, stal by se náš majetek vítanou kořistí domorodců. Pokud však byl jediný člun v naší moci, byli jsme se svou zbraní stále proti Mašukulumbům ve výhodě. Nepochybně proto se odhodlali nás přece jenom dopravit na severní luenžský břeh, přičemž jsme musili velmi bystře dávat pozor, aby nám za nastávající temnoty některý člun navždy nezmizel mezi hustou papyrovou třtinou.

Avšak tím zdaleka ještě nebyly u konce útrapy a námaha onoho strašlivého dne. Poněvadž jsme měli pouze čtyři čluny, neustále jsme pluli mezi severním břehem řeky a ostrovem, mimoto jsme musili s velkým spěchem nakládat balíky, vynášet je a přitom bez ustání všech­no kolem sebe bystře pozorovat a mít karabiny pohotově k výstřelu. Byla to strašlivá úloha, jíž jsme se musili podvolit. Nosit balíky po jednom by trvalo příliš dlouho. Rozhodl jsem se proto odnášet vždy dva balíky najednou. Takové břemeno vážilo 60–70 kilogramů. Avšak hned při prvém pokusu jsme uvázli v bahně. Rychle jsme svlékli spodky a zuli si obuv, abychom snáze pronikli hustým sítím, jež pokrývalo části močálu. Od pokusu nosit do člunu po dvou balících jsme musili záhy upustit, neboť jsme zapadali vysoko nad kolena, takže jsme se s břemenem nemohli hnout z místa. Zakrátko jsme byli úplně propocení a zčernalí od bahna, poněvadž při chůzi hustou sítinou každý z nás několikrát upadl. Zatím se úplně setmělo. Musili jsme vynaložit veškeré úsilí, aby naše práce byla co nejrychleji dokonána. „Ještě čtyři balíky, pane doktore,“ zvolal na mne konečně Fekete, nakládaje si obrovskou silou na každé rameno krabice s náboji, tedy dvě velmi těžká břemena. „Rychle kozy a osly sem!“ Kozy jsme musili do člunu donést, avšak když je Mužemani konečně uložil, začaly skákat, loďka se překotila a všechna námaha se opakovala, než byly znovu naloženy a přepraveny na protější břeh. Poslední dvě zavazadla, mezi nimi dlouhý balík, ve kterém byl kolem tyčí svinut stan i náš prapor a mimoto dobře uschovány náhradní ručnice, byla již také naložena. Největší obtíže způsobili oslové, které jsme jen se značným namáháním dostali ke člunům. Jakmile vstoupili do vody, zapletly se jim rozmanité byliny, jež byly jako síť rozestřeny ve vodě, mezi nohy i kolem nich, a když jsme je konečně vyprostili a dopravili k protějšímu břehu, nemohli jsme je tam z hustého rostlinstva dostat na pevninu jinak, než že jsme je opět strčili do vody, obrátili je vzhůru nohama a smýkali je po nebezpečných místech ke břehu.

Konečně, konečně tedy bylo vše na luenžském severním břehu! Černoši spěchali, aby se dostali domů. Divil jsem se, že se vůbec odvážili za noční temnoty vydat se na zpáteční cestu. Zůstali jsme sami, plni starostí, co se s námi stane. Kolohnát, jediný člověk, kterému jsem aspoň poněkud mohl důvěřovat, povzbuzen novým darem, slíbil nám sice, že se časně zrána dostaví s nosiči, ale kdo mi mohl zaručit, že skutečně splní dané slovo? Ostatně nebyl čas pomýšlet na to, co bude příštího dne. Dostali jsme se sice za nekonečných svízelů i se zavazadly a zvířaty přes řeku, nicméně břemena byla složena dole u vody a bylo nutno je odvléci vzhůru na pobřežní svah, neboť dole v močále jsme nemohli strávit noc a někdo přece u zavazadel musil být na stráži. Výška úbočí sice obnášela jenom několik metrů, avšak namáhavé odvlékání břemen přesahovalo již síly nás několika na smrt utrmácených lidí. Nicméně nastávající temno a krokodýli, kteří se znenáhla blížili k bře­hu, nás donutili dokonat dílo až do konce. Pospíšil jsem vzhůru. Tam se prostírala po břehu nekonečná hustina obrovské trávy, v níž za této noční doby byl nocleh spojen s velikým nebezpečenstvím, poněvadž trá­va byla suchá jako troud. Zavolal jsem tedy svou manželku a Osvalda a po­žádal je, aby tesákem pokosili trávu kolem dokola v roz­loze asi 4–5 čtve­rečních metrů a slámu aby naházeli na hromadu, jež byla určena za naše lůžko. S ostatními jsem pospíchal dolů, abychom se dali do odvlékání balíků. Tentokrát nám také pomáhal Mužemani, neboť jeho svěřenci, naše kozy a naši oslové, již odpočívali nahoře. Také tito tvorové byli broděním a plováním v řece tak zkrušeni, že ani neměli chuť k žrád­lu. Přenášení břemen od řeky na úbočí šlo velmi ztěžka. Každý balík se nám zdál nadmíru těžký, ba zrovna jako by mu váhy přibývalo. Síly nám mizely vůčihledně. Několik hodin předtím, když jsme ještě nakládali do člunů, pozdvihl každý z nás balík, nyní jsme však musili přikročit k dílu všichni čtyři, kdykoli jsme chtěli pozdvihnout čtyřicet kilogramů váhy a naložit je na ramena. Nakonec jsme už nebyli vůbec s to vynášet zavazadla vzhůru. Nezbylo nám než ovinout řemen kolem každého břemene a vytahovat zvolna všechna zavazadla na tábořiště. Tam jsme je skládali na volné prostranství asi o osmi čtverečních metrech. Tato práce byla kolem půlnoci ukončena. Ačkoli pak každý z nás byl na smrt unaven, přece nikdo nepomýšlel na spánek. Byli jsme úplně promočeni, noc pak byla dosti mrazivá, musili jsme tedy vyhledat balíky se suchým šatstvem a převléci se. Teprve potom jsme pomýšleli na rozdělání ohně, avšak odkud vzít palivo? Kolem nebyl ani kousek dřeva. U řeky bychom jistě našli naplavené dříví, avšak pro krokodýly jsme se nemohli v temnotě odvážit k vodě. Konečně vyslídil Osvald na břehu starý čeřen a Fekete nedaleko od něho porouchaný člun. Tento skvělý nález jsme uvítali hlasitým jásotem a po několika minutách se tichou nocí rozléhaly mohutné rány sekery. Za malou chvilku nato zaplály trosky člunu ve dvou ohních, u nichž jsme se ohřívali. Kromě Leeba a Osvalda všichni v teple usnuli, kdežto zmínění dva druzi usnout nemohli. Trápil je krutý hlad. I prohledali kdeco, zda by tam nenašli něco k snědku. Výsledek tohoto jistě důkladného pátrání byl dvojí. Předně shledali, že nám Mašukulumbové ukradli veškeré potraviny kromě dvou ryb, které se ovšem hned nato smažily na ohni, a za druhé, že z našich předmětů zmizela sekera, tesák, pila, dvě košile a několik kusů z Osval­dova oděvu.

Dne 26. července jsem se probudil časně zrána. Moje družina ještě pevně a klidně spala. Pojednou jsem zaslechl mocné „chu, chu“, jež ke mně dunivě doráželo z řeky, jako by vycházelo z dlouhé, klenuté chodby, Bylo to bručení hrochů a jejich hlas mne vyrušil ze zadumání. Připomněl mi opět náš krutý hlad. Chopil jsem se tedy winchesterky. Snad přece se mi podaří vypátrat v sítí a rákosí nějakého živého tvora, třeba ptáka, který by se mohl stát obětí mé kule! Naproti na ostrově, který nám domorodci z Bosanga­‑Kasengy uchystali jako hrob, jsem spatřil volavku obrovskou, nejzlomyslnějšího člena zlomyslné čeledi volavek. Abych však své průvodce nepolekal výstřelem, nejprve jsem všechny probudil a teprve potom vypálil. S prostřeleným krkem klesl pták do sítí. Ale jak se nyní dostat k němu?

Mezitímco jsme o tom přemítali, vzbudil naši pozornost křik na protějším břehu řeky, a hle! Čeho se sotvakdo z nás nadál a o čem jsme ještě včera pochybovali, bylo dnes skutečností – mezi rákosím se zjevily postavy Mašukulumbů s obrovským podnáčelníkem v čele. Hodinu nato stanuli již se zastřelenou volavkou v našem středu. Tento příchod mašukulumbských nosičů na severní břeh řeky Luenge, ačkoli již minulého dne obdrželi svou mzdu, náleží mezi nečetné skutky, jimiž se k nám zdejší domorodci za našeho pobytu, trvajícího několik neděl, zachovali poctivě. Bohužel ani tato poctivost nebyla bez poskvrny, neboť scházeli čtyři nosiči, kterým jsme předešlého dne zaplatili. Místo nich se dostavili čtyři cizí muži, kteří byli sice ochotni ujmout se osiřelých zavazadel, avšak požadovali, abychom jim za jejich službu zaplatili předem.

Dříve než skončím vypravování o příhodách u řeky Luenge, chci se ještě zmínit o našem ochočeném paviánovi Pitovi. Minulého večera, když jsme skončili namáhavou práci na bažinatém ostrově a chtěli se přeplavit na severní luenžský břeh, nemohli jsme již opičáka polapit. Ponechali jsme ho tam. Věděli jsme, že přeplave jako obvykle říční rameno a že přiběhne za námi, avšak velikou překážkou tu byli – krokodýli.

Jakkoli jsme byli unaveni, přece jsme byli plni úzkosti o život milého opičáka a z vlastního popudu se každý chopil karabiny, aby výstřely zaplašil krokodýly, jakmile jsme podle šplouchání vody zaznamenali, že Pit chce k nám přeplavat. Podařilo se nám úplně zaplašit zhoubné ještěry, takže Pit se bez úrazu dostal za námi na břeh, i když se o několik hodin opozdil. Když jsme ho pozdravili hlasitým voláním: „Pite, Pite, tys už zase zde!“ byl radostí takřka bez sebe, cenil zuby, cvakal jimi a objímal mokrýma rukama svého miláčka Osvalda.

Na celé cestě po krajinách na sever od řeky Zambezi až do 25. července, co jsme vytáhli z Bosanga­‑Kasengy, zakoušeli jsme skoro jen útrapy a mrzutosti, ale nebylo to nic proti nesnázím, se kterými jsme se potýkali od 26. července, když jsme překročili řeku Luenge. Každého dne až do 22. srpna postihla naši výpravu nějaká příhoda, jejíž následky nám vždy působily velké nepříjemnosti.

Nicméně stopujme události, jak se po sobě sběhly. Dne 25. července jsem svým nosičům oznámil, že se zamýšlím ubírat k severu do míst, kde horské pásmo, táhnoucí se ve vzdálenosti asi 50 kilometrů od jihozápadu k severovýchodu, označovalo severní hranici mašukulumbského území a zářez viditelný v něm již z dálky ukazoval mi směr a sou­těsku, ke které jsem chtěl postupovat, abych nejkratším směrem pro­táhl mašukulumbským krajem na severním luenžském břehu. Avšak setkal jsem se s tuhým odporem. Nosiči se ze všech sil zdráhali dát se směrem, který jsem určil, namítajíce, že sice všichni jejich soukmenovci obývající na luenžském severním břehu jsou jejich úhlavní nepřátelé, ale poddaní Ňambovi, Zumbovi a Masangovi, kteří vesměs sídlí podél cesty k oné soutěsce, jsou prý ze všech nejnebezpečnější a divokostí a ukrutností překonávají všechny ostatní Mašukulumby. Naproti tomu mi nabízeli, abych zaměřil k západnímu severozápadu nebo k severo­východu, neboť prý jenom tím směrem jsou ochotni nést moje zavazadla. V prvém směru leželo sídlo Kolohnátova tchána, avšak oním směrem se také prostírají mašukulumbská území na sever dvakrát dále než k horám, které jsme právě viděli. Kromě toho pak – a tato okolnost nabyla v mém případě veliké důležitosti – kraje na severozápadě jsou pokryty přečetnými močály, skoro neprostupnými. Zmíněné dvě okolnosti byly bohužel velmi závažné, abych od onoho směru upustil. Poněvadž jsem však chtěl aspoň v něčem nosičům vyhovět, rozhodl jsem se pro severní směr s úchylkou k východu. Vysoká tráva a rákosí kolem bránily nám v rozhledu. Na moji otázku, jak daleko asi leží nejbližší vesnice, odpověděli Mašukulumbové, že tam odpoledne dorazíme. Zamýšlejí se prý rozhodně vrátit na noc za jakýchkoli poměrů do Bosanga­‑Kasengy a nepůjdou prý dále než k vesnici Nikobě, poněvadž by jim potom najisto hrozila záhuba.

Naše cesta se táhla nejprve mezi požatými kukuřičnými lány, potom pověstnými hustinami trávy a rákosí.

Hned v prvých třech kilometrech jsem nabyl přesvědčení, že nám pěti je zhola nemožno, abychom na všechny nosiče měli řádný dohled a abychom je udržovali pohromadě. Naštěstí byla od čtvrtého kilometru tráva na levém břehu řeky Luenge namnoze zničena ohněm a v ne­velké vzdálenosti od řeky se táhlo několik cest důkladně vyšlapaných od zeber. I dali jsme se ihned po jedné z nich, neboť jsme se odtud mohli také dobře rozhlížet po okolí. Na dalším pochodu vedla cesta kolem několika lagun, v pátém pak a šestém kilometru směřovala přes dvě laguny, které se táhly od severozápadu napříč přes naši stezku a jimiž jsme proto musili projít, neboť vyhnout se jim nebylo možné. Na tento přechod nezapomenu, co živ budu. Již Mašukulumbové musili při přechodu močálu zápasit se značnými obtížemi, ačkoli se – úplně nazí – mohli pohybovat obratně jako opice. Sítí pod vodou jim překáželo v chůzi a hned po průchodu první lagunou odpočíval celý zástup skoro hodinu. Když tyto lidi průchod bažinou tak zkrušil, což teprve očekávalo nás, zmořené nekonečnými útrapami předešlých dnů? Pátrali jsme na různých místech po brodu a rozhodli jsme se konečně pro místo, kde podle všeho obyčejně procházely lagunami zebry.

Poručil jsem nejprve Osvaldovi a Leebovi, aby se pokusili dostihnout protějšího břehu, což se jim také k naší úplné spokojenosti zdařilo, poněvadž neměli s sebou těžká břemena. Dostali za úkol, jakmile se pustíme do močálu, ochraňovat nás z břehu svými karabinami. Mnohem větší obtíže musil již překonat Fekete, který přenášel moji manželku na zádech, poněvadž v hustém sítí nemohla se svým oděvem postoupit ani na dva kroky. Fekete provedl tento úkol obrovskou silou. Moje manželka se mu za jeho šlechetný skutek odvděčila tím, že mu nebyla na obtíž ani o minutu déle, než co bylo nejnutněji třeba k pře­chodu nejnebezpečnějších míst, a jakmile dostihli místa poněkud volnějšího, hned seskočila, snažíc se dostihnout břehu sama. Na konci celé karavany jsem se ubíral sám a vzal jsem si na starost převedení obou oslů. Předtím Mužemani se značnými obtížemi přepravil přes bažinu kozy. Přešel jsem s oběma ušatci šťastně místa porostlá sítinou a rákosím, avšak na nejhlubším místě, kde mi voda dosahovala až po ramena, dostal jsem se do strašlivého pletiva sítiny a trav. Oba osli drželi jen stěží hlavu nad vodou a já sám sotva jsem mohl z místa. Jakub, silnější a obratnější z obou zvířat, pomáhal si kupředu sám tím způsobem, že přední nohy vždy vytrhl ze sítiny, která je ovíjela svými červenými vlákny, nato skočil dopředu a snažil se plavat. Takto tedy pronikl dost rychle přes nebezpečné pletivo travin, jež se prostíralo asi půl metru pod vodní hladinou, a dostal se na méně hluboké a sítinou nepříliš porostlé místo. Přesto nebylo mnoho naděje, že osel bez úrazu i se svým břemenem dostihne protějšího břehu, avšak Mužemani a Fekete přispěchali na pomoc a pomohli mu z močálu. Druhý osel, zvíře velmi hloupé a mnohem slabší než Jakub, se nehýbalo z místa. Když jsem zpozoroval, že by se mi zvíře mohlo utopit, a protože jsem nechtěl při práci s ním pohřbít svou ručnici na dně bažiny, spěchal jsem k břehu, přeplaval jsem nejobtížnější místa a odevzdal jsem zbraň Feketovi a Mu­žemanimu, kteří se asi 20 metrů ode mne pachtili s Jakubem. Po svém návratu k oslu jsem hned poznal, že se již dlouho nad vodou neudrží, neboť již velmi těžce oddychoval a chvěl se po celém těle. Rychle jsem mu odepjal popruhy, sňal jsem z něho sedlo i s břemenem, aspoň 60 ki­logramů těžkým, poněvadž jinak vůbec nebylo možné zvíře zachránit. Jakmile se osel zbavil břemene, vzchopil se hned natolik, že snadno udržel hlavu nad vodou. Snažil jsem se co nejrychleji dostat s balíkem k břehu. Po hrozných útrapách, zažitých minulého dne, jsem skoro nemohl přejít se zavazadlem necelých 60 metrů k břehu. Že se mi to přece podařilo, za to vděčím nosičům a svým průvodcům, kteří v těchto místech sítinové pletivo většinou roztrhali a ušlapali, takže jsem již měl cestu poněkud urovnanou. Když zástup odpočívající na břehu spatřil, jak se vleču s balíkem, spěchali mi všichni na pomoc. Dříve než jsem se zase vrátil k ušatci, jehož postavení bylo nebezpečné, svlékl jsem se, protože by mi promočený šat v nastávající práci jenom překážel. Vrátiv se k němu, začal jsem nejprve vyprošťovat jeho nohy. Traviny, které je ovíjely, jsem musil otrhat stéblo za stéblem a ušlapat ke dnu, a teprve když jsem tímto způsobem zvířeti vysvobodil nohy, chopil jsem osla za přední část těla a vlekl jej tak dlouho, až poznal, že jeho okončiny jsou volné, a pokoušel se proniknout kupředu. Ubohý osel uvázl sice ještě několikrát, avšak týmž způsobem jako dříve zdařilo se mi dostat jej konečně asi za hodinu na břeh. Tak se mi dařilo v první laguně.

Abych se u druhé laguny mohl pohybovat mnohem volněji, neoblékl jsem se již. Ponechal jsem si na těle pouze kazajku a košili. V tomto úboru jsem zastával na konci karavany opět nepříliš vděčný úkol oslaře. Za onen pokus jsem záhy pykal. Zapomněl jsem přitom úplně na důležitého činitele v tropických krajinách, totiž na slunce. Sotvaže jsme urazili 200 kroků, pocítil jsem již na nohou horkost, která se záhy proměnila v prudkou palčivost, načež mi nohy silně zčervenaly. Dostavil se sluneční úžeh a s ním všechny nemilé účinky. Při chůzi jsem trpěl strašlivé bolesti a jenom ve vodě laguny jsem se poněkud ochladil. Ve druhé laguně, jež nebyla tak hluboká jako první, jsme se nesetkali s takovými obtížemi jako dříve. Větší hloubka se vyskytla pouze na několika místech, takže jsme v oklikách prošli celou lagunou. Voda v ní nebyla hlubší než metr.

Na druhém kilometru cesty jsme se vzdálili od luenžského břehu, a táhnouce směrem severovýchodním v tětivě, k níž řeka Luenge po naší pravé straně tvořila mohutný oblouk, dostihli jsme v sedmém kilometru opět řeky. Na tomto místě vlévala se do Luenge říčka Mušongo, která si vymlela hluboké, prostranné koryto. Použil jsem této vhodné příležitosti, vzal jsem si od nosičů balík se šatstvem, odvlekl jsem jej kus cesty po řece vzhůru a nikým nepozorován zase jsem se oblékl.

Že práce a namáhání jsou Mašukulumbům pojmem z cela neznámým, poznal jsem hned prvního dne, neboť bez přestání naříkali na únavu a hlad. Hned na první zastávce čekal na ně starý muž a několik žen z Bosanga­‑Kasengy, kteří sem bezpochyby přišli některou kratší cestou a přinesli nosičům potraviny, většinou sušené ryby a mléko. Nosiči se hned vrhli na zásoby a teprve po drahné době se vydali zase na cestu. Jenom se značnými obtížemi se mi podařilo zakoupit pro nás všechny dohromady dvě malé sušené ryby – věru, velmi chatrné posilnění po útrapách včerejšího dne. Přestože nás trápil krutý hlad, neodvážil jsem se zastřelit kus zvěře, ačkoli jsme se všude po cestě setkávali se zebrami a antilopami lečve a antilopami vodními. Jakmile bych totiž něco ulovil, hned by se Mašukulumbové rozložili k hodům a po značnou dobu by se nehnuli z místa. Poněvadž se chtěli navečer za každou cenu vrátit do Bosanga, netroufal jsem si podruhé podrobit zkoušce jejich poctivost, zda se totiž nazejtří zase navrátí. Za těch poměrů jsme se vlekli o hladu dál.

V desátém kilometru jsme zase došli k řece Luenge, od níž jsme se hned v sedmém kilometru opět uchýlili. Na tomto místě jsme spatřili několik hrochů, jak se vynořovali z vody a zase potápěli, a podařilo se mi s Feketem vehnat několik kulí do hlav těchto nemotorných vodních osadníků. Přesto jsme nemohli čekat, až se jejich těla opět vynoří nad vodu, poněvadž mrtvoly zastřelených zvířat se objevují na vodní hladině obyčejně teprve za čtyři nebo pět hodin po smrti.

Ve 13. kilometru se obrátil směr naší cesty poněkud více na sever a v 16. kilometru jsme se nanovo přiblížili k řece a k veliké laguně, která se podobala menšímu bažinatému jezeru. Tuto lagunu jsme musili obejít, neboť na jejím druhém břehu se rozkládala vesnice Nikoba, náš první cíl na cestě po luenžském severním břehu. Tato osada náležela k říši mašukulumbského panovníka, který nedaleko od ní – na severním severovýchodě – přebýval ve vsi Diluka. Laguna, tvoříc táhlou zátoku, byla jenom blízko u řeky pokryta vysokým rákosím, jinak však byly její břehy holé. V menší hloubce jsme na některých místech pozorovali pod hladinou pověstné sítinovité traviny. Uprostřed laguny se tu a tam z vody vypínalo rákosí, papyrová třtina i sítina rostoucí vysoko nad hladinou, z čehož soudím, že se tam rozkládal močálovitý ostrov. Tato laguna byla bohatým zdrojem příjmů pro obyvatelstvo Nikoby a Diluky a daleko široko byla známá jako nejdůležitější loviště na mašukulumbském území.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

19
Pobyt v obvodu vesnic Nikoby a Diluky

Když jsme se po pochodu přes 17 ½ kilometru dlouhém blížili k vesnici Nikobě, rozhodl jsem se rozbít tábor blízko u laguny, na svahu porostlém nízkou trávou. Nosiči naházeli balíky na zem a chystali se právě k odchodu, když přišel jakýsi pastýř, který u laguny hlídal stádo čítající asi osmdesát kusů skotu, a upozorňoval je, že ono místo je rozhraním mezi říší krále Ňamba a panovníka diluckého. Nosiči se zase hned chopili balíků a odnesli je blíž k vesnici. Zmíněné místo bylo pro mne právě velmi příhodné, poněvadž poskytovalo dost volného rozhledu, takže by se k nám nemohl nikdo nepozorovaně přiblížit. Do vesnice bylo odtud 500 metrů, takže při nenadálém přepadu mohly naše karabiny ovládat dost široké prostranství ještě dříve, než by na nás mohl nepřítel zaútočit svými oštěpy. Každé další přiblížení k vesnici bylo pro nás nevýhodné. Také proto, že jsme se zanedlouho dostali do vysoké suché trávy, která se velmi snadno mohla stát naším hrobem, kdyby ji nepřítel zapálil.

Asi 200 metrů od prvního místa jsme přišli na malé kukuřičné strniště, jež obsahovalo sotva 60 čtverečních metrů. Obklopeno kolem vysokou trávou, bylo jediným volným prostranstvím v celém dalekém okolí, pokud jsme mohli dohlédnout. Dále než na toto pole jsem nechtěl k vesnici za žádnou cenu postoupit. I poručil jsem rozhodně zastavit, což nosiči podle všeho uvítali, neboť se báli obyvatelstva blízkých vesnic. V okamžení byly všechny balíky na zemi. Sotva nosiči promluvili několik slov s černochy, kteří přicházeli od nejbližší osady, pospíchali nazpět a přepravili se na pravý břeh řeky nepochybně ve člunu, na kterém stařec a ženy za nimi přivezli potraviny.

Hned nato jsme začali z nakupených balíků zřizovat ohradu svého ležení, poněvadž jsme z nedostatku křovin neměli vhodnější stavivo a také se nikdo z nás nemohl odvážit, aby odešel na delší dobu z tábora porážet stromy, leč by se vydal v nebezpečenství smrti.

Tohoto večera jsme svoje ležení rozbili tím způsobem, jak jsme je později musili na mašukulumbském území vždy zřizovat. Chatrná stěna z balíků byla od té doby naší ochrannou tvrzí. Kratší táborová stěna měla dva metry, delší stěna něco přes tři metry, obě se pak stýkaly v pra­vém úhlu a tento úhel byl naší „mocnou baštou“, naší hradbou a v noci ložnicí mé manželky. Avšak takovouhle ohradu jsme mohli u tábora zřizovat jenom potud, pokud jsme měli ještě všechny balíky, jejichž počet se znenáhla ztenčil na 70 kusů a ještě den co den balíků ubývalo. V tomto ležení jsme mnohdy seděli po celé hodiny, ba po celé dny, a neodložili jsme z ruky karabiny ani při jídle. Před každým ležela otevřená schránka na náboje, obsahující 100 až 500 nábojů.

První noc jsme na otevřených stranách tábora zapálili dva mocné ohně, ale záhy jsme dospěli k přesvědčení, že je nutné zase je uhasit, poněvadž bychom pro plápol nemohli spatřit Mašukulumby, kteří se dovedou připlazit jako hadi. Oba ohně nám více škodily, než prospívaly, poněvadž nás jejich záře jednak oslňovala, jednak zase osvětlujíc nás jasně ukazovala Mašukulumbům zcela zřetelně cíl pro jejich oštěpy. Nezbylo nám tedy než spoléhat na svůj sluch a bystré smysly posledních tří psů, kteří nám ještě zůstali: Vistoka, Daisyho a Sidamoja. Tentokrát jsme všichni cítili, že se na nás valí doba nejhorších útrap celé výpravy, ačkoliv jsme o tom mlčeli. Příhody, které jsme zažili za příštích dvou dní, vzbuzovaly v nás domnění, že snad ani nebudeme s to, abychom vyvázli životem a dostihli severní hranice mašukulumbských krajin.

Brzo po našem příchodu dostavil se z Diluky náčelníkův náměstek, člověk kulhavý a pokrytý po těle vředy a jizvami, jaké se obyčejně objevují na malomocných lidech. Osvald, jenž vzdor novému záchvatu zimnice byl neustále ve veselém rozmaru, jej pokřtil ihned jménem Pajda. Domnívaje se, že onen muž je pohlavárem, odevzdal jsem mu dary, jaké se obyčejně posílají mašukulumbským náčelníkům, načež nám za skleněné perly prodal trochu čerstvého masa z antilopy lečve. Na otázku, jak oné zvěře nabyl, nám odvětil, že kůže antilop puku a leč­ve jsou nejdůležitějším předmětem v obchodu obou vesnic, že z daleka a široka sem přicházejí Mašukulumbové nakoupit si za skot ony kůže a že je opět prodávají dál Mankojům, Mabundům a Maka­lakům za sůl, obilí, tabák, zbraně, ženy, kartoun, skleněné perly a po­krývky.

Chování nečetných Mašukulumbů, kteří nás ještě večer navštívili, přimělo nás k tomu, abychom byli na stráži vždy po dvou před půlnocí a po ní. Pro ukrácení chvíle jsme mohli poslouchat vytí hyen, které jsou u každé mašukulumbské vsi zcela pravidelným zjevem, řev lvů a řeh­tání bdělých zebřích hřebců, které se téměř bez přestání ozývalo zblízka i zdáli na obou březích řeky. Ostatně nepřihodilo se po celou noc nic nápadného. Časně zrána dostavila se tlupa domorodců z Nikoby a brzo potom jiný zástup z Diluky v čele se starým ohyzdným mužem, jenž se mi představil jako pravý „pán“ území, na němž jsem prodléval. „Táboříš tu na mém poli, a kdo ti k tomu udělil povolení? Poslal jsi mi snad již dary?“ Místo mne odpověděl mu onen kulhavý náčelník, ale nikoli snad, aby se mne ujal, nýbrž aby se starochovi postavil na odpor. Tento výstup plně potvrdil moje dosavadní zkušenosti, že moc mašukulumbských pohlavárů nad jejich poddanými je praskrovná, neboť i tento podnáčelník svému panovníkovi zcela zjevně vzdoroval. „Země sice je tvoje, avšak toto pole a celé území kolem je moje vlastnictví.“ Spor o území, který mi ovšem nebyl hrubě po chuti, se znenáhla tak přiostřil, že oba, podporováni každý svou družinou, si začali vyhrožovat holemi a zbraní. Bylo zřejmé, že zaplatím znova. Poněvadž pak tento dar pro krále byl již druhý na témž místě, je zcela přirozené, že se cenou nevyrovnal prvému, což starce ještě víc rozjitřilo proti kulhavému podnáčelníkovi. Podnáčelník by jistě zle pochodil, kdyby neměl na své straně spojence, který vydal nejméně za deset mužů z družiny starochovy, člověka obrovské postavy, který se svým vysokým, šviháckým účesem se zdál ještě větším. Když tedy tento černoch, jemuž se od Osvalda dostalo čestného příjmení Hadži­‑Loja, zpozoroval, že stav jeho křivého a chromého přítele se stává již povážlivým, poněvadž Pajda se svou družinou začal prchat před pěstmi a holemi protivníkova průvodu, po­stoupil kupředu, a vztyčiv se s napřaženýma rukama před starým pohlavárem, začal zároveň řvát jako rozzuřený býk. Nepozdvihnuv ani ruky proti novému odpůrci a nepromluviv ani slova dal se staroch se svými stoupenci hned na ústup z pole a doznal tím, že na tomto místě nemá pražádný vliv a pražádnou moc, třebas byl panovníkem. Vyptávali jsme se na zmíněného obra a zvěděli jsme, že je vladařem vesnice, která leží asi dva kilometry na protějším břehu řeky Luenge. Po jeho zakročení spor nejenže hned ustal, nýbrž za chvíli se přátelé i nepřátelé navzájem bavili, jako by se vůbec nic nepřihodilo. Avšak tato srdečnost měla zcela jinou příčinu a právě my jsme byli vyvoleni, abychom dorozumění pánů pohlavárů draze zaplatili. Mužemani totiž pochytil z jejich rozmluvy, že nás bez zjevného útoku zcela jednoduše skolí. Proto jsem nedovolil, aby se některý Mašukulumb přiblížil ozbrojen. Když jsme stáli, drželi jsme ručnice pohotově u nohy, a když jsme seděli, měli jsme je na klíně. Jakmile se k nám hleděli rychle přiblížit ozbrojení černoši, pozdvihli jsme okamžitě zbraň, což pokaždé mělo žádoucí účinek, neboť se dali hned na útěk. Jenom ze strachu před karabinami zůstávali v uctivé vzdálenosti – aspoň na čtyřicet kroků – a neodvažovali se metat na nás oštěpy. Nemilý tento stav, který nás nadmíru unavoval, trval již tři hodiny. Najednou zdvihl se celý zástup, čítající asi osmdesát duší (přes padesát mužů, ostatek pak chlapců), a odtáhl stranou, ale nikoliv proto, aby se vzdálil, nýbrž aby zasedl k poradě. Protože netušili, že Mužemani jejich jazyku dost dobře rozumí a že jsme se i my v Bosangu přiučili mnohým mašukulumbským slovům, rozmlouvali vespolek dost hlasitě. Mužemani snadno pochytil mnohá slova a brzo nám vykládal svým obvyklým způsobem – seděl totiž na zemi na bobku a podpíral si hlavu rukama opřenýma o kolena, usmíval se přitom, nepozdvihuje oční víčka, která u něho po zastaralé oční chorobě vždy bývala napůl zavřená – a zcela lhostejně výsledek porady, která pro nás byla velmi důležitá: „Hm, hm, ti lidé tam – hm, se umluvili, že nás nyní napadnou, pobijí nás svými oštěpy, a cokoli z našeho tábora, ať člověka, ať osla, ať kozu, neskolí, že zaženou tamto do oné veliké vody (laguny).“ I podal jsem Mužemanimu ručnici, a poněvadž nepřátelé proti nám stáli na otevřené straně ležení, ustoupili jsme všichni za delší táborovou stěnu a položili jsme na ni před sebe otevřené nábojnice. Všichni, i moje man­želka a Mužemani, jsme byli uchystáni k výstřelu a náš hlouček mohl vypálit 40 ran, aniž ručnice znovu nabíjel. Nato jsem rozkázal, aby se nikdo neopovážil vystřelit, i kdyby oštěpy vedle nás padaly k zemi –neboť za žádnou cenu jsem nechtěl připustit, aby první krev byla prolita z naší strany. Naše postavení bylo velmi povážlivé, avšak přesto jsem doufal, že naší věci prospěji víc, když se vyhnu krveprolití. Chtěl jsem toho dosáhnout tím, že nebudu projevovat ani nejmenší stopy strachu, ano naopak budu se chovat zcela bezstarostně a vesele a budu pronášet o jednotlivých přicházejících osobách různé posměšné poznámky.

Mašukulumbové se domnívali, že se zalekneme jejich útoku a že někam zalezeme, ale místo toho shledali samý žert a smích, kdežto naše karabiny na ně byly namířeny. Tato okolnost je zarazila a jejich útočný rozběh pozbýval každou vteřinou rychlosti. Potichu jsem nařídil Mužemanimu, aby nestřílel, dokud sám nevypálím, přesto však aby si dobře namířil na Hadži­‑Loju.

Mašukulumbové se na okraji pole zastavili a schoulili se v hustý chomáč. Všichni se vyjeveně dívali na Mužemaniho, ano počali se již krčit. Jakmile jsem zpozoroval tuto první známku zbabělosti, přiskočil jsem rychle k Mužemanimu a položiv mu ruku na nahé rameno zvolal jsem silným hlasem, takže každý nepřítel mohl mým slovům zcela zřetelně rozumět: „Jakmile první oštěp proleje krev, vystřelíš na mona umuntuja!“ (obra). Přitom jsem ukázal svou karabinou na Hadži­‑Loju, který rychle prchl do vysoké trávy a tam se „hrdinsky“ položil na břicho, takže z něho nebylo vidět nic než obličej, ramena a polohotový vrkoč. „Mona umuntuja! Mona umuntuja!“ vzkřikl jsem nanovo a Muže­mani povstal, postoupil na dva kroky vpřed a snažil se vzít černou obrovu hlavu na mušku. Hadži­‑Loja se dal do řvaní jako poraněný býk, kdežto ostatní bojovníci, tu jednotlivě, tu v zástupech, se dávali buď zcela zjevně na útěk, nebo unikli plazíce se po břiše v trávě. Zavolal jsem tedy Mužemaniho nazpět, neboť nebezpečenství již minulo. Za hodinu nebyl nablízku ani jediný černoch.

Teprve nyní jsme si mohli dopřát trochu klidu. Jedni rozdělali rychle oheň a začali připravovat pokrm, moje manželka a Mužemani, dobře ozbrojeni, se snažili poněkud blíž přihnat kozy a osly, kteří se popásali poblíž laguny. Já a Fekete jsme začali tesáky kosit u pole obrovskou trávu, abychom aspoň na této straně měli poněkud volnější rozhled.

Neuplynula ani hodina a již nás zase svolávala Osvaldova polnice. Od Nikoby přicházeli zase lidé, dílem porůznu, dílem v malých skupinách, ale nebyli, jak jsme brzo zpozorovali, ozbrojeni. Na neozbrojené domorodce jsme ovšem své karabiny nenamířili a nebránili jsme jim, když vstoupili na pole, na němž jsme tábořili. Usmívajíce se, tj. hryzajíce se po svém zvyku do rtů, usadili se na zemi mezi vysokou trávou a stěnou tábora. Nápadná přívětivost Mašukulumbů vzbudila hned v prvém okamžiku ve mně nedůvěru, která postupně přecházela v ne­libost a odpor proti příchozím. Tito lidé, kteří nás právě před chvílí přepadli se zbraní v ruce a dali se jenom ze strachu před našimi ručnicemi na útěk, padesát mužů, kteří z rozmanitých příčin toužili po tom, aby nás zničili, takovíto tedy lidé se nyní dostavili s úsměvem v tváři. Začali s námi rozmlouvat. Pojednou se také zajímali o způsob, jakým si připravujeme pokrm. Důvěřoval by jim snad někdo? Umínil jsem si pevně, že se budu mít před nimi na pozoru, a sdělil jsem toto mínění také svým průvodcům. Všichni se mnou úplně souhlasili, jenom Osvald se nevzdal svého mínění. „Vždyť Mašukulumbové nejsou tak zlý lid, jak si myslíte, pane doktore. Nyní přicházejí beze zbraně a považte jen, pane doktore, jaký strach mají před našimi karabinami.“ – „Připouštím rád, ale že nám bez přestání ukládají o život, o tom tuším jsme se za minulých několik dní mohli dostatečně přesvědčit. Nepřítel, který se k nám blíží s úsměvem, je mnohem nebezpečnější než ten, jenž ve vší zuřivosti na nás podniká útok.“ Jako by naši nemilí hosté pochopili Osvaldova slova, odvažovali se ještě víc. Někteří Mašukulumbové povstali a přiblížili se tentokrát ke kratší táborové stěně, kde se rozložili přímo u balíků, lehnuvše si na břicho. Na malém prostranství se ovšem nemohlo směstnat mnoho osob, poněvadž na této straně byla tráva vzdálena pouze na čtyři metry od ležení, kdežto po otevřených stranách bylo volné prostranství aspoň na dvacet metrů.

Z obou vesnic přicházely stále nové zástupy. Moje podezření neustále vzrůstalo. Přehnaně přívětivé chování Mašukulumbů, kteří jednak před námi leželi na zemi, jednak se usadili v trávě, začalo znepokojovat i moje průvodce, kteří také spatřovali v celé věci nějaký úskok. Když konečně dav vzrostl bezmála na osmdesát duší, umínil jsem si, že všech­nu nejistotu rázem rozptýlím. Začal jsem hlasitě a s rozmanitými posunky vysvětlovat Mužemanimu, co má přetlumočit v matockém nářečí Mašukulumbům. „Černá jsou srdce Mašukulumbů, jak mi právě moje molemo zjevilo. S přívětivým výrazem v tváři a takřka olizujíce ruce jako psi přiblížili se k nám, ale hyeny jsou v kůži psí, neboť mezitím, co my se domníváme, že k nám přišli s úmysly přátelskými, plíží se malí hoši za nimi a každý z nich nese po několika oštěpech, které potají podává nebo hází poslední řadě v zástupu, a vidím nyní zcela zřetelně, kterak přemnozí z těch, kteří přišli beze zbraně, jsou ozbrojeni.“ Tak tomu také bylo. Po mé řeči povstali znenáhla muži ležící na zemi, kromě čtyř osob: starého pohlavára, chromého podnáčelníka a dvou jiných Mašukulumbů, kteří se posadili na pokraji pole a nehýbali se z místa. Když tedy domorodci seznali, že jejich úskočné záměry jsou prozrazeny a zmařeny, netajili se tím nikterak, že jsou ozbrojeni, a vrátili zase své oštěpy hochům, kteří s nimi pospíchali k vesnici. Před útokem chránily nás přece jen naše karabiny.

Brzo nato se zase sběhl jiný výjev. Několik žen z Diluky se dostavilo, aby nám za skleněné perly lacino prodaly mléko a drůbež. Přítomní čtyři Mašukulumbové se dali hned s nimi do hlasitého hovoru. Nepřikládal jsem té rozmluvě nijakou důležitost a nařídil jsem Mužemanimu, aby si rychle pospíšil s nádobami k laguně, a možno‑li i dvakrát tam doběhl, aby naplnil vodou i hrnce k vaření. Ale náš černoch, který právě umýval hrnce a talíře, mne požádal, aby mohl ještě chvíli posečkat, neboť prý bude se svou prací hned hotov a mimoto prý musí naslouchat, o čem onen hlouček lidí rozpráví, poněvadž si brousí své jazyky zase o nás. Když konečně Mužemani povstal, aby odešel s nádobami k lagu­ně pro vodu, oznámil nám, že staroch (pohlavár a muž dvou žen) přísně zakázal ženám pod trestem důkladného výprasku, aby nám přinášely na prodej jakékoli potraviny, a nařídil jim, aby jeho zákaz na zpáteční cestě vyřídily také ženám v Nikobě. Máme prý u sebe mnoho vzácných talismanů impande – mořské škeble, které užívají černoši jako amulety – které nás chrání před různým nebezpečenstvím, takže všechny jejich záměry a úskoky seznáme předem. Proto je třeba nás umořit hladem, neboť zbraní nás nelze sprovodit ze světa. Nato se všechny ženy vzdálily i s potravinami, kdežto muži se zase usadili na bobek.

Pozdě odpoledne k nám přiběhli dva Mašukulumbové a hoch, každý z nich vedl na šňůře čtyři psy. Přicházeli k ležení sehnuti, a když jsme povstali, abychom se rozhlédli po okolí, prosili nás, abychom si lehli na zem. Ukazovali přitom na lagunu, zejména na její druhý břeh. Starý pohlavár nám potom v setockém nářečí vypravoval, co právě hodlají Mašukulumbové podniknout. Z jeho výkladu jsme nyní seznali, jakou důležitost měla laguna pro obyvatelstvo obou blízkých vesnic.

„Tam za vodou se blíží stádo naší nejvzácnější zvěře, jejíž kožešiny jsou nejdrahocennějším zbožím ve směnném obchodě a jsou mnohem víc váženy než kůže antilop puku a jiné zvěře. Jeden z pastevců – na­zývaných v této krajině mužemani – kteří mají bez přestání na pastvinách hlídku, aby pozorovali zvěř, právě oznámil, že přichází stádo antilop lečve. Tato zvířata, jež se zároveň s ostatní zvěří pasou na trav­natých rovinách, přicházejí časem napojit se k velké laguně. Jakmile o tom dojde zpráva, postupují za nimi zvolna naši nebo Ňambovi pastevci se stády, která se nacházejí blízko u laguny, a zatlačí znenáhla antilopy do vody, aniž je přitom poplaší. Potom pustíme psy, kteří ne­ustále pobíhají po břehu a nedovolí zvěři vystoupit z vody: na laguně jsou však ukryti v člunech lovci a usmrcují antilopy svými oštěpy. Proto se chovejte co nejpokojněji, aby se moji lidé se psy vloudili do stáda.“

Ačkoliv by takováto honba byla dost zajímavá, přece jsem byl potěšen, že ubohá zvířata byla tentokrát ušetřena. Od severu totiž, směrem od Ňambova sídla, přicházelo několik Mašukulumbů, kteří na nosidlech přinášeli na výměnu za kůže antilop lečve tabák. Antilopy, na něž byla právě chystána honba, se příchodem těchto mužů poplašily a zmizely br­zo v nedohledné dálce. Když černoši přibyli k našemu ležení a spat­řili nás, stanuli všichni jako zkamenělí: byli jsme první Evropané, jež ve svém životě spatřili. Chtěli jít až bezprostředně k táboru, avšak starý náčelník a jeho druzi nedovolili, aby se příchozí cizinci dali s námi do řeči. Na rozchodu jsem jim dal plnou hrst skleněných perel a k jejich vůdci jsem prohodil polohlasitě: „Vuena ke‑empele,“ (Ty dostaneš zástěru), čemuž hned porozuměl, neboť pokynul hlavou a ubíral se za kulhavým podnáčelníkem do Nikoby, provázen ještě starým pohlavárem z Diluky.

Jak jsem později seznal, bylo pro nás neštěstí, že jsme s oněmi čtyřmi Mašukulumby, kteří přinesli na prodej tabák a pocházeli ze sousedního kmene, mohli mluvit teprve potom, když byli našimi nepřáteli zasvěceni do všech poměrů. Večer se k nám dostavil jejich vůdce s jed­ním ze svých lidí. Mezi všemi Mašukulumby, co jsme jich spatřili, vzbuzoval tento člověk podle výrazu tváře nejvíce důvěry, a přece se na nás dopustil zrady. Na mou otázku, je‑li skutečně pravda, že se na hranicích zdržuje běloch, odpověděl kladně. Jeden takový muž prý přebývá u ná­čelníka jménem Masangu a vyměňuje za kartoun, pokrývky a skleněné perly s domorodci slonovinu, druhý pak v území Mankojů podniká daleko na sever honby na slony. Poněvadž jsem od obyvatelstva z Nikoby a Diluky dosud nic o cizinci nezvěděl, uvěřil jsem tomuto muži, a přece celé jeho vypravování byla pouhá lest, úskok a šalba.

Před západem slunce, když podojily krávy, docházely k nám pravidelně vesnické ženy a přinášely na výměnu čerstvé mléko, mnohdy také drůbež a jiné věci, i sůl a dříví. Dnes se však neukázal nikdo. Starochův zákaz se neminul účinkem. Žádnou ze svých pěti zakrslých koz jsem nechtěl zabít, poněvadž byly březí, kromě toho jsem je chtěl vzít s sebou až k přímoří, poněvadž náležely ke zvláštnímu druhu: byly malé a štíhlé jako gazela kozorohovitá. Vždyť se nám nestalo tentokrát poprvé na cestě, že jsme se s kručícím žaludkem ubírali na lůžko nebo stavěli na stráž. Každý z nás si pomyslil, že trochu hladu tohoto dne také sneseme.

Mezitím se úplně setmělo. Nad hlavami nám začali poletovat kozodojové a z rákosí k nám časem doléhal osaměle nebo v celém sboru hlas bukačů a nočních volavek. Sedíce kolem žhavého uhlí hovořili jsme, když pojednou strážci Fekete a Mužemani oznamovali, že se od východu blíží několik postav. Poněvadž přicházeli vyšlapanou stezkou, soudil jsem, že nemají nepřátelské úmysly, jinak by se plížily vysokou trávou. Rozkázal jsem, aby Fekete dobře pozoroval přicházející domorodce, kdežto ostatní družina aby obrátila svou pozornost na obrovskou trávu v dálce asi třiceti metrů, abychom snad nebyli napadeni z druhé strany, mezitímco bychom všichni očekávali osoby přicházející po stezce. Na takovouto válečnou lest jsme ještě byli připraveni. Konečně se k nám tmavé postavy úplně přiblížily a k nemalému podivení jsme v nich poznali ony ženy z Diluky, kterým pohlavár zakázal, aby nám prodávaly potraviny. Přinesly potají mléko a sušené ryby. Obdarovali jsme je za to skleněnými perlami a zaplatili jsme dvojnásobně. Ženy hned rychle pospíchaly do vesnice, aby jejich nepřítomnost nebyla zpozorována. Jsem věru na rozpacích, mám‑li se víc divit zmužilosti, či ješitnosti těchto žen, které pro malichernou ozdůbku, pro několik skleněných perel, vydávaly svůj život v nebezpečenství.

Nazejtří časně zrána přibyli opět „naši přátelé“ k ležení. Staroch provázen četnou družinou žádal nové dary, poněvadž minulého dne nebyl spokojen. Podruhé stejně jako včera se odehrával onen nepříjemný a trapný výstup. Pro mne byl tentokrát tím nemilejší, poněvadž byli jako diváci přítomni čtyři Ňambovi poddaní, ačkoli se jinak chovali zcela pokojně a nestranně. Dosud byli jednotliví mašukulumbští panovníci na sebe příliš žárliví, než aby se proti nám spojili ke společnému útoku. I kdybychom v přítomnosti některého souseda družinu útočícího mašukulumbského pohlavára postříleli do posledního muže, nebyl by cizí náčelník hnul ani oštěpem, třeba by viděl, že hynou jeho vlastní soukmenovci. Později však, když jsme se již blížili k severní hranici a pohlaváři seznali, že jim přece uklouzneme, zvítězila jejich lakota nad vzájemnou žárlivostí a náčelníci kmenů usedlých na luenžském severním břehu se spojili proti nám. Této okolnosti jsem se ne­ustále obával, a proto mi byla přítomnost zmíněných čtyř cizinců tak nemilá.

Často se stává, že v dobách politicky napjatých nějaká nenadálá a na pohled nepatrná událost značně přiostří poměry. Tak se stalo, že naši ubozí oslové zavinili úplnou roztržku mezi námi a Mašukulumby z Ni­koby a Diluky. Minulého i tohoto dne jsme měli značné potíže s od­há­něním mašukulumbských psů, kteří bez přestání pronásledovali naše kozy a osly. Zvířata vedena přirozeným pudem zdržovala se obyčejně poblíž tábora, ale tohoto poledne odešli oslové asi o sto padesát metrů dál a pro hrozivé chování domorodců jsem nemohl vyslat Mužemaniho, aby je přihnal. A nastalo to, čeho jsem se obával. Nepřátelé pustili psy, kteří se rozehnali na osly a přiměli je k útěku. Naštěstí však ubíhali oba ušatci podél laguny, kde se asi o kilometr dál páslo stádo skotu náležející pohlaváru Ňambovi a čítající na několik tišíc kusů. Když již byli uprostřed stáda, vzpamatovali se oslové zase a vedeni zvláštním pudem, který u těchto zvířat v jižní Africe je obyčejným zjevem, našli hned pravou cestu k ležení. Nyní se však hnalo za nimi na tisíce kusů skotu, nicméně naši ušatci, mnohem rychlejší, byli by stádu velmi snadno unikli, kdyby jim psi neustále nevbíhali pod nohy, čímž je zdržovali. Když jsem to viděl, vyzval jsem prostřednictvím Mužemaniho Mašukulumby, aby okamžitě zavolali psy nazpět, jinak že některého z nich zastřelím, neboť skot byl již oběma oslům v patách. Ale oni štvali psy ještě víc, poněvadž by velice uvítali smrt některého z obou zvířat, která mi nahrazovala čtyři nosiče. Vyběhl jsem na prostranství před táborem právě ve chvíli, kdy se jeden ze psů hnal po Jakubově boku a chtěl ho uchopit za chřípí. Vypálil jsem na psa ze vzdálenosti sedmdesáti metrů. Kule mu projela hrudí, takže zavyl a skácel se k zemi. První kusy skotu, jež hned za psy stíhaly oba ušatce, byly výstřelem tak zaraženy, že stanuly jako přimraženy, čímž Jakub a jeho druh získali čas k útěku a řehtajíce přiklusali k otevřené straně tábora, kde jim moje manželka předhodila trochu prosa v odměnu za chytrý návrat. Za divokého pokřiku vyskočili všichni mašukulumbští muži, ženy a děti a má­chali oštěpy. Zejména Hadži­‑Loja se choval jako posedlý. Stalo se to ale v uctivé vzdálenosti, neboť týž výstřel, který je tolik rozvzteklil, zkrotil také jejich bojechtivost. Zdejší lid tentokrát poprvé spatřil účinky střelné zbraně, o které již nepochybně slyšel. Blesk a smrt bezprostředně po něm následující – takový úkaz Mašukulumby ohromil. Nikdo z nich se neodvážil přiblížit se blíž k táboru, zato se však oddělilo od zástupu 10–20 mužů, běželo k zastřelenému psu a udiveně si prohlíželi mrtvolu, ale nikdo z nich se neodvážil sáhnout na ni. Brzo nato jsem spatřil zmíněné čtyři cizince. Blížili se k ležení, ubírajíce se tudy k domovu. Zavolal jsem na ně. Pokoušel jsem se s nimi vyjednávat stran nosičů a žádal jsem, aby mi král Ňambo, jehož sídlo nebylo odtud příliš vzdálené, za dobrou odměnu poslal sbor nosičů, neboť jsem pochyboval o tom, že mi zdejší náčelníci nosiče poskytnou.

Zastřelený pes náležel chromému podnáčelníkovi. Požadoval za psa 10 metrů kartounu náhrady. Místo žádaných desíti metrů dal jsem mu pouze jeden kubu, tj. čtyři metry. Pozoruhodné přitom bylo, že tito kmenové, kdykoli jsme jim dali na vybranou látky a předložili jim nebílené kaliko, režné plátno, pestré kartouny (neunkirchenský, kosmonoský, holešovický aj.), mimoto pak dvoumetrové kusy sešité z malých pestrých kapesních šátků, pokaždé sáhli po sešitých šátcích, které pro nás měly ze všeho nejmenší cenu. Zastřelený pes byl neustále ještě předmětem obecné pozornosti a údivu, znenáhla se kolem něho shromáždil celý dav a prohlížel si mrtvolu. Konečně se však domorodci rozptýlili po chatrčích a dali nám aspoň na chvíli pokoj. Začali jsme si na ohni opékat sušené ryby.

Odpoledne oznamovala hlídka, tentokrát moje manželka, že se od severu blíží zástup Mašukulumbů, čítající aspoň sto mužů.

Také naši nepřátelé ve vsi je zpozorovali. Domnívali se, že k nám přicházejí na návštěvu cizinci, a dostavili se proto i naši dobří sousedé, očekávajíce příchozí sbor u našeho ležení. Onen zástup tvořili nosiči, které jsem si vyžádal od Ňamba. Vedl je mladistvý muž, jenž pocházel z královského rodu. Vykračoval si pyšně s obrovským vrkočem. Natřený po celém těle důkladně lojem, zářil již zdaleka ve slunečních paprscích. Jakmile naši sousedé zvěděli, za jakým účelem cizinci přišli, přistoupil Hadži­‑Loja k jejich vůdci a odvedl ho stranou do vysoké trávy. Nedlouho nato vrátil se králevic k nám a prohlásil, že jeho lidé naše zavazadla neponesou. Prý jsme neodvedli všechny dary, jež na nás v Nikobě a Diluce byly žádány, a také prý ještě nutno doplatit za psa šest metrů kartounu. Marně jsem se ohrazoval proti těmto výtkám, namítaje, že jsem zde dal mnohem víc darů než v Bosangu a Kasenze a za psa že nakonec byly požadovány pouze čtyři metry.

Ňambovi lidé se uchýlili stranou a rozložili se asi sto kroků vpravo od nás. Pojednou k nám přistoupil starý pohlavár se svými podnáčelníky a nabídl se, že mi ze svých poddaných hned opatří potřebný počet nosičů. Tento tak nenadálý obrat nás neobyčejně překvapil, že jsme v první chvíli nechápali, co to znamená. Mínění jednotlivců se různila, proto musili jsme se narychlo poradit, jak se máme zachovat k tomuto nadbytku nosičů. „Zdejší černoši se nepochybně domnívají, že je příchozí cizinci připraví o výdělek,“ prohodila moje manželka. –„Ovšemže!“ – „Vždyť si také rádi něco vydělají,“ namítl Osvald. – „Já se domnívám,“ pravil Leeb, „že nás hodlají na cestě přepadnout a chtějí k tomu užít pomoci těchto bojovníků, co právě přišli.“ – „Také by mohlo být.“ – „Cožpak sídlo Ňambovo je tak blízko, že tam chtějí dorazit ještě dnes?“ otázal se Fekete. „Vždyť ti lidé nikdy nezůstanou přes noc mimo svůj domov, a za tuto kratičkou cestu mělo by se zaplatit každému muži po čtyřech metrech kartounu?“ – „Máte pravdu, Jánoši, pohlavárův dvorec leží jistě velmi blízko, neboť jinak si nelze vysvětlit brzký příchod nosičů, o něž jsem žádal teprve v poledne. Tak se bezpochyby ty věci mají: starý pohlavár, šelma prohnaná, je ochoten opatřit nám nyní nosiče, poněvadž chce, aby nás na pochodu k Ňambovi překvapila noc, při čemž se nelze dohlídat ani nejbližších nosičů.“ Ačkoliv jsme mluvili svou mateřštinou, přece Mužemani úplně pochopil smysl našich slov a pokyvoval hlavou, dávaje svůj souhlas najevo hlasitým „he­‑he!“ Rozhodl jsem se tedy nepřijmout nabízené nosiče a odpověděl jsem starochovi: „Nemáme nyní v úmyslu jít dál a nepůjdeme s vámi, nýbrž s tam­těmi!“ – „A proč nechcete s námi?“ – „Poněvadž jste příliš špatní lidé, a s takovou chasou v noci nepůjdeme!“ – „My však chceme jít a vy musíte jít!“ vykřikl najednou „něžný Hadži“, který ostatně neměl pražádné právo vměšovat se do této záležitosti, protože nebyl příslušníkem ani Nikoby, ani Diluky. Chtěl se rozehnat kupředu a vrhnout se na nás, ale nejbližší druzi mu vyrvali oštěpy z rukou. Přesto se jim však vytrhl a vyřítil se na prostranství mezi černochy a nás. – „Vy tedy nepůjdete!“ zařval. – „Ovšemže ne, ani na mysl mi nepřipadlo, abychom zdejší lid najali za nosiče.“ – „Ale vy musíte jít, jinak vás zabijeme, rozšlapeme; půjdete tedy, nebo ne?“ – „Nepůjdeme.“ – Tato odpověď rozzuřila obra natolik, že před námi skákal sem a tam jako vzteklá opice a jen sípěl, neboť křičet a mluvit již nemohl. Kolem úst mu vyvstala pěna, a když ve skocích poněkud ochabl, nabyly jeho pohyby jakési pravidelnosti – zda úmyslně, nemohu povědět – zkrátka vpravil se znenáhla do válečného tance. V zástupu za ním se ozývalo táhlé bzučení a tento souhlas v něm zase vzkřísil hlas. „Pane, měj se na pozoru,“ zvolal na mne Mužemani, neboť válečný tanec značil pro nás za těchto poměrů nejvyšší nebezpečenství. Pozoroval jsem, jak muži, dosud sedící pokojně na zemi, vyskakují, jak napřahují ruce, jak pevně třímají skloněné oštěpy a rychle se chápou zbraně ležící na zemi. Co jsem si měl počít? Nyní bylo třeba jednat rychle, velmi rychle, neboť život nás všech visel jen na nitce. Pojednou mi projela hlavou myšlenka a v okamžení byla také provedena. Moje karabina letěla mé manželce do klína a ozbrojen pouze tesákem po boku, vyskočil jsem na volný prostor, jenž mne dělil od rozvztekleného obra, a tam jsem započal za smíchu a výskání napodobovat jeho zuřivé skoky. Skákal jsem ještě zuřivěji než propocený obrovský chlap přede mnou a hleděl jsem ho překonat potrhlými posunky. Obrovský černoch hned přestal. I stál, nehýbaje se z místa a maje trup nakloněný kupředu, jeho ruce, nohy a celé tělo se chvěly, oči bezmála mu vylezly z důlků, hlas pak mu nepochybně selhal, neboť nevyrazil ze sebe ani slovo. Poskakoval jsem tedy dál, a teprve když jsem zaslechl hlasitý smích, ba pravý řehot, zanechal jsem „tance“. Mašukulumbové se smáli naplno a vítězství mne neminulo! Obr byl přede svými druhy zesměšněn. Ani studená sprcha by nepůsobila na Hadži­‑Loju mocněji. Já jsem se již opět navrátil mezi své průvodce, kdežto on stál pořád na témž místě, až jej jeho přátelé odvedli. Také Ňambovi lidé odtáhli a u tábora zůstalo pouze několik domorodců z Diluky. A tito lidé – kdo by se toho byl nadál – byli příčinou nového nebezpečenství. Jeden z nich odběhl, vrátil se brzo s hořícím kusem dřeva k ostatním a zapálil na pokraji pole suchou trávu, která byla od našeho ležení vzdálena nejvýše na 20 metrů. Naštěstí bylo úplné bezvětří. Přesto jsme začali pro jistotu svými tesáky za táborovou ohradou sekat trávu. „Ale vždyť přitom shoří také jejich empele (kartounové zástěry) a bu­rungu (skleněné perly),“ zaječel náhle jeden z Mašuku­lumbů a všech sedm začalo oheň právě tak rychle hasit, jak ho roznítili. Vyhrabovali rychle sypkou prsť a házeli ji na trávu, která hořela jen zvolna, až konečně uhasili plameny, které ohrožovaly nejen naše ležení, nýbrž i je­jich vesnici, jak snad později sami poznali. Když byli hotovi, utekli.

Jak dlouho měla ještě trvat tato trýzeň? Kolik takových dnů nás ještě očekávalo? Sám Osvald, který pravidelně prohlašoval Mašukulumby za nevinné andílky, dospěl dnes nepochybně k opačnému úsudku a ne­promluvil ani slova, zahaliv se do svých pokrývek. Oznámil mi, že je nemocen, a v jeho obličeji se zcela zřetelně jevil záchvat zimnice.

Když se po chvíli opět dostavily ženy s mlékem, dvěma nádobami mouky a s rybami, vyptávali jsme se jich na bělocha žijícího na severu, ale ani jediná z nich o něm nevěděla. Nato zase odešly a za čtvrt hodiny jsme uslyšeli z Diluky velký křik. Všichni jsme se nad tím pozastavili, poněvadž Mašukulumbové se velmi časně ubírají na lůžko a v noci nikdy netropí hluk. Brzy se nám však dostalo vysvětlení. Ženy vracející se od nás byly přistiženy na zapovězených cestách a nepochybně také krutě potrestány.

Nazejtří, dne 27. července, byly obě vesnice jako po vymření. Jenom jakási stařena s hrncem na hlavě se ubírala kolem tábora. Moje manželka se rychle rozhodla, že i této osoby se vyptá na domnělého Portugalce. Vydala se za ní, a když ji dostihla, vypravovala jí stařena zevrubně, že za soutěskou přebývá muž, který se nám úplně podobá. Uvěřili jsme jí tedy a štědře jsme ji obdarovali. Od té chvíle jsme se snažili co nejdříve dorazit k onomu bělochovi.

Kolem deváté hodiny se dostavili Mašukulumbové v hustých davech se svými náčelníky v čele, kteří nám oznamovali, že „chtějí nésti“, a žádali, aby jim za mzdu jako v Kasenze bylo napřed zaplaceno po čtyřech metrech kartounu. – „Jak daleko je k Ňambovu dvorci?“ –Domorodci mi ukázali rukou vzdálenost na sluneční dráze, z které jsem usoudil, že bychom tam mohli dorazit nejdéle ve dvou hodinách. – „Za tak nepatrnou službu nezaplatím po dvou sicibách, to je nemožné!“ –„My tedy půjdeme dál až k Masangovi.“ – „Až k tamtěm horám?“ –„Ano.“ – „Vždyť lžete, nepoznal jsem ještě ani jediného Mašukulumba, který by mluvil pravdu.“ – „Ne, ne, půjdeme jistě dál, přes hranice Ňambova území.“ – „Ale věřte jim přece, pane doktore, abychom se již jednou odtud dostali,“ šeptal mi jejich věrný zastánce Osvald.

Připevnili jsme tedy kus kartounu na balíky. Oba náčelníci dostali po pěti metrech kartounu darem a mimoto několik pforzheimských divadelních ozdůbek. Nato jsme ustoupili nazad, ponechávajíce vždy pět balíků nosičům, aby si je rozebrali a připravili se na pochod. Vše postupovalo v nejlepším pořádku, až bylo rozebráno asi dvacet balíků. Tu se však ostatní dav, nepochybně ze strachu, že se na všechny jeho členy břemena nedostanou, zuřivě vrhl na zavazadla, nakupená dosud na hromadě. Jenom stěží se podařilo mně, mým průvodcům a konečně i mé manželce vyprostit z nebezpečného chomáče domorodců.

Mezitímco jsem odměřoval nové kusy kartounu, vzbudilo mou pozornost Osvaldovo volání, jež oznamovalo, že asi dvacet nosičů již nastoupilo pochod a že začínají utíkat, nepochybně s úmyslem zmizet nám se zavazadly navždy. Situace byla nebezpečná. Nařídil jsem svým průvodcům, aby zůstali pohromadě a hlídali nosiče v ležení. Uchopil jsem svou manželku za ruku a pospíchal jsem za zmíněnými dvaceti černochy. Tlupa před námi ubíhala tak rychle, že jsme se k ní nemohli přiblížit. Najednou však dva z nich se zastavili a brzo jsme je dostihli. Oba, z nichž jeden byl člověk již dost letitý, zahodili svá břemena na cestu a snažili se utéci. Zastoupil jsem jim cestu, avšak Mašukulumbové nechtěli nést a nechopili se zavazadel dřív, dokud jsem nesňal z rame­ne karabinu. Tato zastávka nás značně zdržela a ostatních osmnáct nosičů uběhlo zatím aspoň 300 metrů. Krajina, jíž jsme se ubírali, byla pokrytá krátkou trávou a celé údolí bylo jako poseto tisíci všekazišť zvíci kupy sena. U prvních kup všekazů jsme zpozorovali, že se půda znenáhla zdvihá.

Velikým štěstím pro nás bylo, že v celém kraji, jímž jsme se ubírali, téměř nerostla vysoká, hustá tráva.

Nedošli jsme ještě daleko a již jsme spatřili vesnici, sídlo pohlavára Ňamba.

Když jsme se přiblížili k vesnici na několik set metrů a domnívali se, že si můžeme již oddechnout, zpozoroval jsem k nemalému zděšení, jak oněch osmnáct nosičů před námi začalo oštěpy rozřezávat zavazadla, jak z nich vytahovalo kartoun, šatstvo i jiné věci a házelo je hochům, kteří k nim přiběhli od vesnice s košíky. Současně vytáhl zástup Mašukulumbů nosičům vstříc a pozdravil je radostným jásotem. Snažil jsem se o to, aby se oba zástupy nespojily. Běžel jsem ze všech sil, abych nosiče dohonil a zastavil. Jakmile jsem však na ně vykřikl, aby stanuli, dali se do běhu směrem k osamělé citlivce, jež byla vzdálena asi 300 metrů od Ňambovy vesnice. Tam odhodili břemena a snažili se dostihnout Ňambovy poddané, kteří se k nim rychle blížili z druhé strany. Nicméně jsem je dohonil a namířil jsem hned na prvního zloděje winchesterku. Jakmile jsem ho vzal na mušku, obrátil se hned čelem vzad a provázen ostatními ubíhal ke stromu, kde se všichni zase ujali pokradených balíků.

Nehnul jsem se z místa, maje ručnici připravenou k výstřelu, ale stál jsem ničím nekrytý na volném prostranství, takže oštěpy Mašukulumbů, jimž soukmenovci bystře pospíchali na pomoc, měly v mé osobě zcela určitý cíl. Byla to věru kritická chvíle! – Jak asi toto vše skončí? Minuta uplývala po minutě. Tu jsem zaslechl za zády jakýsi šramot a zřetelné, rychlé oddechování. Pohlédl jsem rychle dozadu. Co to asi je? Je to snad některý Mašukulumb, který se ke mně připlížil zezadu? Moje kule by ho musila zasáhnout, než by mohl po mně vrhnout asagaj, avšak – spíše bych byl zajásal. Nebyl to domorodec, nýbrž moje manželka, která zpozorovala již z dálky moje nebezpečenství a přiběhla za mnou s ručnicí v ruce. Nyní jsme tedy stáli k sobě zády a udrželi jsme snadno oba nerozhodné zástupy na uzdě, až ostatní průvodci se zbylými nosiči přibyli za námi. Když k nám dorazili naši lidé, byli velice rozčileni a zarmouceni, neboť několik balíků jim bylo po cestě ukradeno. Nosiči se hned odpočátku rozdělovali do menších tlup a ztěžovali jim tak nadmíru řádný dohled. Několik mužů zůstalo pozadu, otevřelo balíky, a když se Leeb po nich ohlédl, zmizeli alespoň s částečnou kořistí.

Dříve než začnu líčit naše další osudy za pobytu u pohlavára Ňamby, nemohu pominout okamžik, ve kterém jsme poprvé spatřili vítězný odznak mašukulumbského náčelníka, okamžik, který nám oběma – mně a mé manželce – nikdy nevymizí z paměti.

V téže chvíli, co manželka přispěchala za mnou, aby mi pomohla, dotkla se mého ramene a zašeptala: „Pohleď tamto!“ Podíval jsem se nejprve na ni a nemálo jsem se ulekl, neboť její obličej byl tak bledý, jako by v něm neobíhala ani kapka krve. Myslil jsem již, že je poraněna, neboť takový běh, jakým se ke mně přihnala, nezpůsobuje bledost na tvářích, nýbrž spíše je rumění. Na mou otázku, co se jí stalo, dostalo se mi v odpověď zase dřívějších slov: „Podívej se tamto!“ Obrátím tedy hlavu více vlevo a spatřím poprvé pověstný strašlivý vítězný odznak, o kterém jsme již dost často slyšeli, jejž jsme však ještě nikde nespatřili, takže vypravování o něm činilo na nás již dojem báchorky. Zde jsme tedy seznali hrůznou skutečnost.

Několik metrů nad námi po levé straně se vypínal strom či lépe řečeno uschlý kmen, nepříliš vysoký a oloupaný, jejž sem přinesli Mašukulumbové. Jeho krátké suché větve čněly do výše jako obrovská tykadla a na každé z nich mimo dvě byla nasazena lidská lebka. Většinu lebek oklovali dravci a na slunci lebky dočista zbělely. Zbytky masa na některých lebkách prozrazovaly, že neuplynulo mnoho času od té doby, co lebka byla na onom hrůzyplném lešení vztyčena. Pod lebkami pověšená zbraň hlásala cizincům, komu uťatá hlava náležela.

Namnoze pocházely od mírumilovných obchodníků, kteří přišli ze sousedních kmenů – podle zbraní Mankojů (luk a šípy), Maruců (harpunovitý asagaj) a Makalaků (obyčejný asagaj) – aby si za obilí, čeřeny, tabák a zbraně vyměnili hovězí kůže a kůže antilop vodních. Mašukulumbové začali s nimi nepochybně hádku, která přešla v boj a skon­čila cizincovou smrtí, nebo jednoduše je zákeřnicky přepadli a vztyčili jejich hlavy na tomto místě. Loupeživost a krvelačnost, která se na nás šklebila ze stromu, jenž měl být „hlasatelem vítězných činů“ mašukulumbských, hlásala nám velmi jasně, že mezi tímto lidem je naše záhuba neodvratná, jakmile nebudeme s to, abychom se sami proti nim uhájili. Onen kmen s nasazenými lebkami dával nám najevo, že ani tehdy nebudeme ušetřeni, kdybychom v nejvyšší nouzi lakotným Mašukulumbům hodili svůj veškerý majetek kromě nástrojů, deníků a nábojů a řekli jim: „Vezměte toto vše a dopřejte nám, abychom se bez překážky dostali na severní hranici. Nemějte strach, že se vrátíme k Luanikovi a že se tak na vás dopustíme zrady, vždyť se ubíráme na sever!“ Ani taková oběť by nás nezachránila. Naše jediná ochrana spočívala pouze v nás, v naší zmužilosti, v naší síle a v naší střelné zbrani.

Pohled na tyto lebky, které se klátily a chrastily ve větru, jako by nám volaly vstříc: „Vítejte nám!“, roznítil naši srdnatost a zoufalou odvahu: „Dobře tedy, přijímáme nerovný boj s davy nepřátel, a jestliže je nám již souzeno, abychom zahynuli, budou životy naše velmi draze zaplaceny!“

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

20
Pobyt u Ňamba.
Pochod do Galulongy

Uchýlil jsem se od vypravování našich osudů po výkladu, kterak moji sluhové přibyli za mnou, takže jsme nyní opět byli všichni pohromadě. Vlevo pod velikou citlivkou se rozhostili nosiči s balíky, vpravo pak přicházeli od vesnice Mašukulumbové s úmyslem spojit se s mými nosiči k naší záhubě a rozdělit se s nimi o kořist. Mým nejbližším úkolem tedy bylo, abych tomu zabránil.

Nosiči se častokrát pokoušeli uniknout od osamělého stromu, kde odhodili svá břemena, ale když viděli, že naše karabiny míří na ně, přiběhli zase nazpět. Když se moji lidé, Jánoš Fekete, Ignác Leeb a Osvald Söllner, blížili, ustoupili vesničtí Mašukulumbové opět ke vsi a shro­máždili se u ní. Jejich ústupem jsme nabyli volnosti, takže jsme svou veškerou pozornost mohli věnovat pouze nosičům. Zřídkakdy jsem viděl lidi v takových úzkostech a malomocné poddajnosti. Když jsem se k nim se svou družinou přiblížil a nařídil, aby se každý nosič chopil svého balíku, všichni to hned ochotně učinili. Při prohlídce balíků jsme shledali, že mezi dvaceti břemeny bylo z dvanácti kradeno, zejména pak ze tří byl skoro veškerý obsah vybrán a místo toho byla do nich nacpána suchá tráva.

„Kde jsou věci? Vy jste je ukradli!“ – „Ehe,“ zašklebili se na mne zloději. Přiznali se zcela otevřeně a způsobem co nejdrzejším, jako by chtěli říci: „Ovšemže, co je na tom podivného, taková věc je zcela přirozená, nač tedy toto rozhorlení?“ Na můj pokyn uchopil Osvald a Fekete po jednom z hlavních tří zlodějů za hrdlo, třetího pak jsem popadl sám za rameno. Byl jsem pevně odhodlán, že je všechny dovedu před Ňamba a budu žádat, aby byli přísně potrestáni. Byl to velmi smělý pokus, ale na jedné straně jsem se kojil nadějí, že si tímto způsobem zase pomohu aspoň k některé části pokradeného zboží, na druhé straně pak jsem chtěl Ňambovi ukázat, že se ho nebojím, třeba měl tři sta kopiníků pohotově. Srdce ovšem se mi svíralo úzkostí, neboť na první pohled jsem poznal, že mezi Mašukulumby jsme se dosud nesetkali s po­hlavárem tak mocným, jako byl tento.

Moje manželka a Leeb zůstali u tábora. Abych jim ulehčil hlídačskou službu, poněvadž ostatních sedmnáct nosičů je mohlo velmi snadno za naší nepřítomnosti přepadnout, propustil jsem je všechny. Dobře jsem věděl, že sotva mi bude vráceno to, co pokradli tři nejhorší z nich, které jsem právě vedl na soud. Avšak moje manželka si rychle pospíšila za námi a připojila se k naší tlupě.

Jakmile Ňambo zaznamenal, co s dopadenými nosiči zamýšlíme, vyšel nám vstříc v čele svých podřízených náčelníků a v plném knížecím hávu, tj. v pestré pokrývce, kterou si přehodil kolem plecí. Již v roce 1875 v Šešeke na dvoře krále Sepopa jsem se o Ňambovi leccos doslechl a také na této cestě jsem se od Matoků a Maruců dověděl mnoho hanebných věcí o tomto krvežíznivci, nyní pak mi bylo souzeno, abych ho poznal osobně a také jeho povahu, jíž přísluší první místo mezi všemi ohavy, které jsem vůbec kdy seznal. Ňambo byl muž asi padesátiletý, postavy hubené, nepříliš vysoké; jeho orličí nos byl tak silně zahnutý, že v podobném tvaru se i u Evropanů vyskytuje jen zřídka. Koutky úst byly zakřiveny nahoru, zdálo se, jako by se pohlavár i v největším rozčilení stále usmíval a naslouchal laškovnému vypravování. Z jeho malého oka zíraly zjevně lest a úskočnost. Jeho pohled mi připomínal oko kočkovité šelmy, která sedíc před svou obětí zavírá napolo víčka, ale přesto bystře pozoruje každé její hnutí, aby se ve vhodný okamžik skokem vrhla na zvíře, jež se znenáhla vpravilo v úplnou bezstarostnost. Jako všichni mašukulumbští mužové byl také Ňambo v obličeji a na přední části hlavy hladce oholen, kdežto její zadní část zdobil obvyklý vrkoč (poměrně malý a neúhledný). Když se k nám přiblížil, všichni jsme ho pozdravili. Požádal jsem ho, aby mi dopomohl k právu, ukázav přitom na vykradené balíky v trávě a na zloděje, kteří svůj skutek nezapírali. Po Ňambově potměšilém obličeji se rozhostil ďábelský úsměv. Jestliže vůbec kdy něco vycházelo z jeho srdce, byl to jistě tento smích. Ňambo byl původcem a strůjcem našeho oloupení, jeho lidé přechovávali lupiče a nyní jsem se k němu dostavil jako k soudci v této při. Nad tím věru div že nezajásal. – „Hi! hi! cť“ chechtal se a jeho družina mu mocně přizvukovala „Ho! ho!“, okolní pak lid mohutným sborem spustil za nimi válečný pokřik: „Hé! hé!“ Válečný pokřik byl tedy naším pozdravem v této krajině a neznamenal pro nás jistě nic dobrého. V životě lidském naskytuje se mnoho chvil a příhod, které i po desítiletích trvají tak živě v paměti člověka, jako by je byl zažil právě minulého dne, a také mně neustále ještě tkví v duši chechtot toho katana i souhlas jeho družiny: „Hi!‑Ho!‑Hé!“

„Myslíš snad, že jsem oprávněn trestat poddané cizího panovníka?“ odvětil mi Ňambo usmívaje se. „Vrať se do Diluky a uveď zloděje před jejich vládce!“ – „Jejich náčelník je sám zloděj a kradl. Ostatně pokradené zboží není uschováno u něho, nýbrž u tebe a ve tvých chatrčích.“ Přesto mi nařídil zostra: „Pusť všecky ony muže na svobodu!“ Což mi tedy zbývalo než propustit zloděje, kteří byli u vesnice svými druhy a Ňambovými bojovníky přijati s otevřenou náručí.

Teprve když tito darebové odběhli, poděkoval mi Ňambo za po­zdrav. Snažil jsem se potlačit svou nevoli a nemilé dojmy posledních hodin. Hleděl jsem se tvářit přívětivě. Pozdravil jsem ho i jeho družinu ještě jednou a nařídil jsem, aby Fekete podal dary pro něho určené. Zároveň jsem Ňambu požádal, aby mi opatřil pokud možno ještě dnes nosiče ke hranicím, ježto nosiči z Diluky a Nikoby, kteří se zavázali dopravit moje věci až na hranice mašukulumbského území, se mi nyní rozprchli. – „Ano, nosiče dostaneš, ale nikoli dnes, nýbrž až zítra!“ Mezi touto rozmluvou se kolem nás kupili bojovníci, takže jsem se musil uchýlit k osamělé citlivce, u níž jsem zřídil z balíků ohradu na ochranu tábora, která nám poskytovala jakousi záštitu, ačkoli nepříliš silnou. Dříve než jsme odešli, objevil se hoch nesoucí porouchanou hliněnou nádobu, jež obsahovala mléko.

Ňambo ukázal na krůpěje potu, jež mé manželce i mně stály na čele, nabídl nám mléko a pronesl k nám slova, která tlumočil Mužemani: „Jste velmi umdleni po cestě a na vašem obličeji vyvstal pot! Občerstvěte se! Mléko je chladné a doušek z této nádoby vás osvěží!“ Pohlíželi jsme již všichni toužebně po mléce a tato okolnost nás zachránila.

Mašukulumbský muž nikdy nepije z porouchané nádoby. Proč tedy bylo nám podáno občerstvení v takovémto střepu? Nadto pak mělo mléko barvu nápadně nazelenalou. – „Do mléka je namíchán jed!“ projelo mi hlavou, i poděkoval jsem jménem všech pohlavárovi za tento dar. Když nás král propouštěl, vyslovil se, že musíme u něho nějaký čas pobýt. On i jeho poddaní chtějí prý od nás koupit rozmanité věci, zejména drahocenné talismany impande. Opět jsem tu tedy poznal ono mylné domnění, že jsme prodavači talismanů. Vykládaje pohlavárovi, že v této věci je na omylu, zavadil jsem mimoděk o hrnec s mlékem. Trochu mléka se přitom vylilo a Leebův pes Vistok je začal dychtivě chlemtat.

Téhož dne Vistok onemocněl. Stižen dávením, zdechl již nazejtří za škubavých křečí a prudkých bolestí. Smrt se dostavila po požití onoho otráveného mléka, které ďábelský pohlavár nabídl s usměvavou tváří a blahosklonnou přívětivostí mně a mé manželce k občerstvení. Uspořádali jsme tedy svoje ležení. Ohrada z balíků byla obrácena směrem k vesnici, na konci kratší stěny se vypínala citlivka, po otevřených pak stranách nás chránila bažinatá tůně, mělká a špinavá, ve které se bělaly kosti dobytčat. Strom s lebkami byl od nás vzdálen asi dvě stě metrů, nemýlím‑li se, ve směru východně jihovýchodním. Na západní otevřené straně jsme vykopali jámu pro ohniště a přes noc jsme tam ke kolíkům uvázali osly a kozy.

Odevšad k nám přicházeli jednotliví muži a ženy, jež přinášely mnoho sladkého mléka a slepic. Poněvadž jsme byli na rozpacích, zda i zde nebude domorodcům nařízeno, aby nám neprodávali potraviny, skoupila moje žena vše, cokoli jí bylo přineseno. Slepice jsme skoro všechny hned zabili a navařili jsme jich plné tři hrnce, abychom v čas nouze byli na tři až čtyři dni zásobeni potravinami. Nápadné bylo, že velký počet mužů po dvou i po třech se rychle rozcházel na západ, severozápad, východ i severovýchod. Hned jsem se domníval, že tyto muže vyslal pohlavár, aby co nejrychleji svolali do vesnice veškeré branné mužstvo Ňambovo, které bylo rozptýleno u stád po rovině. Již příštího dne bylo moje mínění událostmi úplně potvrzeno.

Všichni poslové byli ozbrojeni dvěma až třemi harpunovitými asagaji, kdežto jindy nosívali pouze jediný. Bylo nám nápadné, že se tři Mašukulumbové bez dlouhého ptaní a dovolování usadili u našeho oh­ně a ne­hnuli se odtud dobrovolně, až jsem jim na nahé nohy vylil trochu zapáchající kyseliny karbolové. Poznali jsme velmi brzo, že byli vyzvědači, které k našemu ležení poslal král, aby tam byli neustále na stráži. Ačkoli seděli poněkud stranou, přece nám byla jejich přítomnost velmi nepříjemná, poněvadž jsme musili vybírat z balíků šatstvo a čisté prádlo, uchystat potřebný kartoun pro zdejší nosiče, vybrat skleněné perly k nakupování potravin a připravit dary pro Ňambovy podřízené náčelníky, přičemž ovšem nebylo možné zabránit, aby si i domorodci prohlédli obsah našich zavazadel. Jenom jednou vyskočili a na volání odběhli do vesnice. Po svém návratu si zavolali Mužemaniho a vyzvali ho, aby si došel do vsi pro Pita. Za všeobecného nepokoje s nosiči a ves­nickými Mašukulumby jsme ani nepozorovali, že nám Pit schází. Hned po našem příchodu odběhl do vesnice, kde prováděl rozmanité kousky, rozháněl lidi, prohlížel dotěravě obsah zásobáren atd. Domorodci mu to dopřáli, neboť dosud nikdy neviděli ochočeného paviána, a podle všeho měli z něho velikou radost. Avšak jejich veselá nálada se pojednou obrátila v leknutí a rozhořčení, když Pit vyskočil na kouzelnou kalebasu, která byla vztyčena na zvláštním kůlu u královy chatrče a podle domnění černochů obsahovala nadmíru mocná kouzla. Mohutné „hé“ zaburácelo davem a Pit byl z osady vypuzen. Poněvadž se však domorodci obávali, že by se mohl zase vrátit, zavolali prostřednictvím zmíněných vyzvědačů našeho černocha a vyzvali ho, aby si opičáka odvedl do tábora, kde byl potom uvázán na řetěz. Později se také dostavili královi poslové s rozbitou kalebasou a žádali, abych ji zaplatil. Po dlouhém vyjednávání a smlouvání nezbylo konečně než podvolit se nutnosti a poslat náčelníkovi za náhradu dva metry kartounu.

Odpoledne nás překvapil příchod několika nosičů, kteří přicházeli od severu, a z dálky bylo zřejmé, že jsou cizinci. Blížili se rychle. Na konci řady se ubírali dva Mašukulumbové, vpředu však tři mužové a hoch měli dlouhý, hustý vlnitý vlas, který byl velmi pečlivě upravený a splýval jim přes uši. Podle této úpravy vlasů a podle jejich zbraní, totiž luků a šípů, poznali jsme, že pocházejí z kmene Mankojů, který obývá severně od mašukulumbského území. Sem přinesli na prodej svůj domácí výrobek, tabák stočený ve známý koláčovitý tvar, a chtěli za něj vyměnit kůže antilopy lečve.

Záleželo mi velice na tom, abych se s těmito mankojskými muži mohl mluvit beze svědků a aniž by si toho povšimli Mašukulumbové. Bohužel se u našeho tábora cestou do vesnice nezastavili, a když nás navštívili večer, byli již navedeni Mašukulumby, jak se mají chovat a co nám mohou říci. I tehdy, když přisedli k našemu ohni, nebylo možné s nimi zapříst důvěrný rozhovor, poněvadž se kolem nás hned nakupili mašukulumbští vyzvědači, aby jim neušlo ani slovo. Vůdce Mankojů rozuměl setockému nářečí, podařilo se mi přece tedy s pomocí tlumočníka Mužemaniho sdělit mu potichu svoje záměry. Rozmlouval jsem s ním v pevném přesvědčení, že muž sedící přede mnou je nemálo potěšen štěstím, jehož se mu dostalo, když poprvé v životě spatřil Evropany, kteří k jeho soukmenovcům přinesou kartoun a jiné věci, aniž za to požadují drahocennou slonovinu.

Nejvíc ovšem jsem byl žádostiv, co se od tohoto černocha dovím o domnělém Evropanovi na území Mankojů. Netušil jsem přitom, že můj soused byl již Mašukulumby získán pro úskočný záměr, abych byl oklamán lichými pověstmi o Portugalci, který na mankojské území nikdy nevkročil.

Vyptával jsem se tedy na Evropana co nejpodrobněji, neboť jsem již uchystal pro Portugalce dopis a doufal jsem, že mu jej dodá tento mankojský muž, ve kterém jsem spatřoval takřka anděla z nebes seslaného. Avšak mašukulumbští vyzvědači mi překáželi. Nemohl jsem Mankojovi sedícímu vedle mne nepozorovaně odevzdat dopis a odměnu za tu službu. Zavolal jsem tedy Osvalda, aby mne zbavil oněch nepohodlných posluchačů, a můj průvodce provedl tento rozkaz způsobem zcela zvláštním. Pustil jednoduše Pita z řetězu, ukázal opičákovi, když na něho přívětivě vycenil zuby, rukou na vyzvědače, kteří se k nám přiblížili již na dva metry, a prudce prohodil: „Pite, tam ti lidé tě přivázali!“ Jedním skokem se ocitl Pit oběma Mašukulumbům v týle, takže jeden přes druhého metal kozelce a za posměchu žen stojících stranou musili ještě vše pokládat za pouhý žert. Opičák je nepřestával pokoušet – aniž jim však ublížil – takže oba donutil, aby utekli za tlupu žen. Mezitímco pozornost domorodců byla vesměs obrácena k Pitovi, sbalil jsem sicibu (dva metry kartounu) na kus zvíci pěsti a podal jsem ji nepozorovaně Mankojovi tím způsobem, že jsem ji nechal vypadnout z rukávu. Jakmile to černoch spatřil, upustil na kartoun hned svůj velký pytlík na tabák, zhotovený z kůže, nato se rychle shýbl k zemi a v nejbližším okamžiku zmizel dopis i kartoun v koženém váčku. Chování Mankojovo ve mně utvrdilo domnění, že tento černoch Portugalce u náčelníka Masanga spatřil, a dále, že cesta vede k soutěsce, kudy vedla obchodní cesta z mašukulumbského území na sever, táhnouc se územím Masangovým. Nabyl jsem pak pevného přesvědčení, že mankojský obchodník je člověk spravedlivý a poctivý, třeba si ze strachu před Mašukulumby počínal velmi opatrně. Podle jeho dosavadního jednání jsem usoudil, že nemá úskočné a lstivé úmysly, a přece všechny jeho výpovědi nebyly leč klam a šalba. Nemohu jinak o Mankojích pronést nepříznivého úsudku a myslím, že také můj vyvolený posel jednal pouze pod vlivem a nátlakem Mašukulumbů. Později jsem se také dověděl, že můj dopis byl vydán Ňambovi, který jej jako předmět pocházející od čaroděje spálil nebo pohodil. Snad se časem dostane do rukou některému cestovateli i s mými deníky.

Odpoledne jsem vypravil Feketa a Mužemaniho k Ňambovi s darem a žádostí, aby mi do příštího jitra, tedy do dne 30. července, najisto opatřil nosiče. Pohlavár sice slíbil, že tak učiní, ale nesplnil dané slovo, jak jsem od něho očekával. Večer dne 29. a zrána dne 30. července jsme pozorovali, že odevšad se scházejí četné tlupy Mašukulumbů, aby rozmnožily počet Ňambových bojovníků, a tato okolnost mne pohnula k tomu, abych se všemi průvodci – kromě své manželky – byl na stráži.

Příštího dne se Ňambo neukázal dříve než odpoledne, i když jsem k němu několikrát poslal. Mužemani mi sdělil, že pohlavár pobral zlodějským nosičům z Diluky a Nikoby veškerý ukradený kartoun a všech­ny skleněné perly, ponechav jim pouze mosazné ozdůbky a některé kusy z Osvaldova šatstva, a právě prý poděluje své podřízené náčelníky čtyřmetrovými kusy červeně a bíle kropenatého kartounu. Později mi Mužemani ještě oznámil, že král nakoupil od Mankojů a Mašukulumbů, kteří přišli od severu, za náš kartoun část jejich tabáku, oštěpy a dým­ky, od jiných pak proso, kukuřici a pivo. Přesvědčil jsem se brzo, že se tato zpráva úplně zakládala na pravdě, neboť mašukulumbští prodavači, ubírajíce se k domovu, zdrželi se chvíli u našeho ležení a nesli si sbalené kusy kartounu zcela veřejně na oštěpech.

Odpoledne dostavil se Ňambo se svou družinou a oznámil mi, že nemůže zjednat nosiče, poněvadž dary mu odevzdané jsou tak nepatrné, že je ani nevidí. „A což vše to, co jsi pobral mým nosičům?“ – „To jsem nevzal tobě, nýbrž jim! Ostatně buď spokojen s tím, že jsem je potrestal!“ Nebeská spravedlnosti v zemi mašukulumb ské! Nyní tedy byl nalezen nový odstavec pro trestní zákoník: Zloději a lupiči dostane se nejcitelnějšího trestu tím, že mu soudce největší část loupeže a na­kradených věcí pobere a podrží pro sebe.

Ňambovo území je bezpochyby největší ze všech mašukulumbských říší. Dosahuje od vesnice Galulongy na severu na jih až k řece Luenge a měří v průměru od severu k jihu 20–30 kilometrů. Jeho délku od východu k západu odhaduji na 45–50 kilometrů, počet menších vesnic na 20, branné mužstvo na 450–500 mužů, veškeré obyvatelstvo jemu poddané na 850–900 duší, stáda skotu na 7000 kusů a počet jeho psů (Mašukulumbové v těchto končinách kromě skotu a psů nemají jiná domácí zvířata) na 60–70. Jeho říše se rozkládá na levém, severním břehu řeky Luenge a tvoří ji většinou rovina porostlá vysokou trávou. Velmi četně se vyskytují na Ňambově území, zejména podél řeky Luenge, laguny a místy i močály.

Když Ňambo nejevil ochotu opatřit nám nosiče, rozhodl jsem se, že se pokusím sám se vydat k onomu Portugalci a vyžádat si od něho nosiče. Věděl jsem zcela dobře, že jihoafričtí obchodníci, ať Portugalci, ať Mambariové, mívají veliký počet služebníků nebo najatých černochů, kteří jim konají nosičské služby na všech obchodních cestách, nechť je jejich pán vede, kam se mu zlíbí. V našem strašlivém postavení nezbývala nám jiná cesta k zachránění. Musil jsem se tedy tohoto pokusu odvážit stůj co stůj.

Byl jsem si mimoto také jist, že moji průvodci za mé nepřítomnosti, která byla vypočtena pouze na dva dny, zcela dobře odolají útoku Mašukulumbů, poněvadž by je tak nešetřili, jako jsem činíval já, nechtěje dopustit, aby z naší strany byla prolévána krev.

Jsem úplně přesvědčen, že by většina cestovatelů po Africe při podobných útocích, jaké se staly v Diluce a za jiných příležitostí, hned proti domorodcům užila střelné zbraně. Možná, že bychom tak nepřátele zastrašili, avšak není také vyloučeno, že by každá rána z ručnice domorodce ještě víc rozhořčila a útoky na nás by se bez přestání opakovaly, až bychom nakonec podlehli.

Horské pásmo, jež se táhlo na nejzazším obzoru od severozápadu k jihovýchodu, tvoříc předěl mezi souříčím luenžským a řekou, která teče na severní straně onoho horstva rovnoběžně s řekou Luenge, bylo od našeho ležení vzdáleno asi na třicet kilometrů. Soutěsku tak často připomínanou, kudy vedla cesta k domnělému Portugalci, viděli jsme všichni zcela jasně. Soudil jsem tedy úplně správně, že bych po celonočním pochodu příštího jitra dorazil do Masangovy vesnice, jež ležela ještě při jižním úpatí onoho horstva, a druhého dne nato jsem se snadno mohl vrátit s nosiči do ležení u vesnice Ňambovy.

Rozhodl jsem se tedy, že se vydám na cestu, bude‑li noc jasná, abych si mohl určit směr podle hvězd, a vezmu s sebou malého psa Daisyho, jehož štěkot by mi hned prozradil, je‑li snad nablízku nějaký dvorec nebo šelma. Moji lidé, kterým se podobný pokus zdál příliš odvážným, snažili se mi tento úmysl vymluvit, ale po klidné rozvaze doznali sami, že tímto způsobem již dále nelze postupovat, neboť za takových protivenství, jaká jsme zažili v posledních dnech, sotva bychom dostihli živi severní hranice mašukulumbské. Nyní jsme musili učinit rozhodný krok, tuto nezbytnost uznávali všichni. Vždyť naše záhuba byla již několikrát odvrácena v rozhodném okamžiku pouze nenadálým zvratem nebo příznivými okolnostmi, které se však také sběhly jenom náhodou. A svěřovat i nadále osudy celé výpravy pouhé náhodě bylo rozhodně nemožné. Jediné nedopatření, jediný přehmat, ubývání sil nebo spánek, který nás všechny po denních útrapách a četných probdělých nocích snadno mohl překvapit – vše to by nás uvrhlo neodvratně ve zkázu. Proto jsem byl pevně rozhodnut, že půjdu vyhledat pomoc na sever.

Avšak nakonec k tomu přece nedošlo. Hlavně dvě příčiny mne přiměly, abych setrval v ležení. Předně ve vsi se shromáždil ze všech stran neobyčejný počet bojovníků, z čehož jsem nabyl přesvědčení, že se Mašukulumbové chystají k nočnímu útoku na nás, a proto je moje přítomnost v táboře nezbytná, a za druhé noc byla tak temná, že bych bez průvodce vůbec nenašel cestu. Kdybych se tehdy byl skutečně vydal na cestu, moje družina by mne už nikdy nespatřila. Byl bych jistě zahynul v močálech, o kterých jsem tehdy, dne 30. července, neměl tušení. Večer se rozmohl vítr ve strašlivý jihovýchodní orkán, který příšerně burácel temnou nocí. Divili jsme se, že Mašukulumbové, kteří jinak jsou lenoši, chodí velmi časně spát a pozdě vstávají, právě toho dne bdí nadmíru dlouho a povykují pozdě do noci. Zamýšleli nás snad přepadnout v noci, poněvadž ke zjevnému útoku za dne byli příliš zbabělí, a rozněcovali se k boji zpěvem, povykem, tancem, pivem a vzájemnými hádkami?

Zůstal jsem tedy v táboře. Toto rozhodnutí mne zachránilo před jistou záhubou v bažinách, mé družině pak značně prospělo při nočním útoku, který oné noci skutečně byl na náš tábor podniknut. Zmíněná noc náleží k nejstrašlivějším, cokoliv jsme jich na této výpravě zažili. Mrazivý vítr dul po rovině, takže jsme se všichni třásli zimou. Při prudkém vichru nebylo možné rozdělat ani oheň, poněvadž by nám hrozilo nebezpečenství požáru, a za nízkou ohradou jsme také nemohli ulehnout, neboť bylo nutno stát na stráži. Sebemenší neopatrnost by se nám strašlivě vymstila! Tmy bez přestání přibývalo. Do křiku a jásotu vesnických domorodců se mísilo vytí hyen, jež se blížily k osadě.

Po divokém válečném křiku nastalo pojednou hrobové ticho, avšak za chvíli jsme zcela zřetelně zaslechli vzdálený dupot, jenž se blížil směrem od vesnice. Bojovníci tedy vycházeli z vesnice a shromažďovali se před ní k útoku na nás. Náš stav byl zoufalý. Četné kupy všekazů roztroušené po okolí poskytovaly nepříteli vhodné záštity a k tomu se družila taková temnota, že jsme neviděli ani na deset metrů před sebe. Zdálo se mi tedy skutečně, že se nebesa i země proti nám spikly!

Poněvadž síly větru neubývalo, nařídil jsem, aby i žhavé uhlí na ohništi bylo uhašeno. Osvaldovi uloženo, aby dobře pozoroval všechno, co se děje na rovině, ostatní pak hleděli směrem k vesnici. Mnoho jsme ovšem neviděli, spíše jen slyšeli. Že se nepřátelé skupili před vesnicí, poznal jsem hned z toho, že hyeny, které se každé noci a také dnes ještě před chvílí plížily kolem osady, znenáhla umlkly, zahnány nepochybně oštěpy na útěk. Asi půl kilometru cesty k západu ozval se potom jejich hlas nanovo.

„Tamhle si někdo rozdělal ohníček!“ šeptal Osvald, připlaziv se potichu k Feketovi, který stál u něho nejblíž a hned neméně opatrně nás na onen zjev upozornil.

Přímo na jihu ve vzdálenosti 800–1000 metrů jsme spatřili již mohutný plápol. Osvald spatřil pouze ohníček, několik vteřin nato spatřili jsme již plápol a v několika okamžicích rozmohl se onen ohníček směrem na západ do šířky i do výše tak, že za hodinu bylo na rovině prostranství několika čtverečních mil proměněno v ohnivé moře. Požár vznikl nepochybně tím, že některý pastýř si za dne rozdělal na všekazišti oheň a řádně ho neuhasil, když odcházel. Naši nepřátelé pozorovali jistě s nevolí onu spoustu plamenů, která jim zamýšlený útok velice ztěžovala. Jasná ohnivá zář osvětlovala záhy náš tábor jako denním světlem, ale zároveň i vesnici a kupy všekazů, za nimiž se skrývali lupiči, kteří přišli povraždit uštvané a unavené cizince. Každý útočník byl nyní ke všekazišti takřka přikován, poněvadž se bál opustit svůj bezpečný úkryt, aby se snad nepříjemným způsobem neseznámil s našimi karabinami.

Nenadálý požár trávy zmařil úkladný přepad, který nemohl být zosnován hloupěji, ale také ne jednodušeji a ďábelštěji. Slabinou celého přepadu bylo, že se Mašukulumbové domnívali, že všichni členové naší výpravy této noci spí. Obrovský požár zachránil nám život. Kdo asi způsobil, že Mašukulumbové nemohli provést svůj úmysl? Neznám jeho jméno, ale vzdávám mu z plna srdce nejupřímnější díky, třeba jeho čin byl proveden bezděky. Každého nepřítele, který se objevil na jasně ozářené rovině a hleděl co nejrychleji odkvapit od jednoho všekaziště ke druhému, jsme viděli tak zřetelně jako ve dne a mohli jsme jej zcela jistě vzít na mušku svých karabin. Nicméně požár, jenž zabránil lstivému útoku Mašukulumbů, poučil je také, že nespíme, nýbrž stojíme všichni na stráži. Kromě toho viděli Mašukulumbové v rudé záplavě, jak se pohybujeme v ležení, zejména pak spatřili blýskat se namířené hlavně ručnic.

Z vítězného odznaku vztyčeného na suchém stromě nám kynuly vstříc bílé lebky, ozářené plameny, a zdálo se mi, jako by k nám zazníval jejich pozdrav slovy: „Buďte opatrni a bděte!“ – I bděli jsme, pozorujíce bystře celé okolí, a brzo jsme viděli, jak nepřátelé ustupují od jednoho všekaziště ke druhému, až konečně dostihli vesnice.

Po celou hodinu potom bouřili ještě Mašukulumbové ve vesnici, nato se teprve hluk znenáhla tišil a tentokrát se skutečně odebrali na lože, neboť zanedlouho se ozvalo kolem vesnice zase vytí hyen.

Oheň bez přestání zuřil na rovině až do příštího poledne. Tento mohutný noční požár nebyl první, který jsem zažil na svých cestách po jižní Africe, avšak rozsáhlostí a velkolepostí překonal všechny ostatní a poskytoval nádherný a velebný pohled, jaký jsem do té doby nepoznal. Tráva v okolí vesnice a našeho ležení byla na půl kilometru skotem dílem spasena, dílem udupána, takže ono lysé pastvisko nás chránilo před plameny. Směrem na jih nabyl požár největších rozměrů a pronikl jistě asi na 30 kilometrů daleko, až řeka Luenge a její laguny jeho další postup zastavily.

Konečně nastalo jitro. Rovina před námi byla pustá a prázdná, den byl chladný a tak bouřlivý, že jsme se neodvážili rozdělat si oheň, abychom se u něho ohřáli. Vítr k nám hnal časem oblaka dýmu a zápalné plyny. Celá naše družina byla nadmíru zemdlena a utrmácena tělesně i duševně, přesto však nám nezbýval čas k naříkání a rozvažování. Nutnost nás poháněla, abychom jednali.

Také dnes ještě se dostavovaly další tlupy mašukulumbských bojovníků do vesnice, i poznal jsem z toho velmi záhy, že Ňambo je nejmocnějším mašukulumbským králem. Proto se ve mně vzmáhala touha, abych již konečně vyvázl z území, které podléhalo moci tohoto pohlavára. Sestoupili jsme se tedy ve válečnou radu a uradili se na následujícím podniku: Jestliže nám Ňambo neopatří nosiče, vydám se sám, provázen svou manželkou i Mužemanim a s oběma osly, na cestu k Portugalci v mankojském území. Fekete, Leeb a Osvald přetvoří zatím naše ležení v malý kruhovitý tábor a vyčkají, až se vrátím od severu s potřebným počtem nosičů. Když toto bylo určitě ujednáno, poslal jsem ještě jednou ke králi žádat za nosiče, ale dostalo se mi odpovědi, že Ňambo nosiče nemá. Poslal jsem tedy k němu podruhé, načež pohlavár se dostavil osobně, provázen svou „vysokou radou“. V nemalé vzdálenosti za nimi blížilo se asi 300 bojovníků a mnoho žen a dětí. – „Chci, abys mi věnoval dary!“ pravil ke mně král. – „Dal jsem ti již velmi mnoho!“ – „Vše to mi nedostačuje!“ – „Vždyť máš mnoho z těch věcí, které mi pokradli nosiči z Diluky a Nikoby!“ – „Ani s tím nejsem spokojen. Žádám, abych dostal talismany impande, skleněné perly, krásné, velké a pestré perly, kromě toho pak pokrývky!“ – Podal jsem mu tedy skleněné perly. – „To je příliš málo a perly nejsou ani velké, ani pěkné!“ A přece jsem mu nabídl velké, modré perly jablonecké! Nebyly mu snad vhod, takže je hned daroval jednomu ze šibeničníků ve svém průvodu a žádal, abych mu daroval další. Tato hra se opakovala bez přestání, až Ňambo dostal již tři kilogramy perel. Nato jsem mu již všechny další dary odepřel. Tři kilogramy těchto krásných skleněných perel mají v oněch krajinách cenu jako šest silných volů. Nato se začal vyptávat, co zaplatím nosičům, když dopraví moje zavazadla k nejbližší vesnici, která podle jeho mínění byla vzdálena asi tři hodiny cesty. Nabídl jsem čtyři metry modrého kartounu, který v Ňambově říši má cenu velikého vola, avšak domorodci s nabízeným zbožím nebyli spokojeni, požadujíce po čtyřech metrech šátků (výroba smíchovské továrny na kartoun). Vyhledal jsem tedy i tyto. Nato král prohlásil, že mzda, kterou nabízím, je nedostatečná za tříhodinovou práci. Označil mi rukou na sluneční dráze dobu a vyzval mne, abych nosičům přidal. Veškeré toto týrání bylo zosnováno úmyslně, abych byl donucen otevírat množství balíků, takže se pohlavár mohl pohodlně přesvědčit, co jednotlivé balíky obsahují. Po dlouhém vyjednávání vyzval konečně Ňambo svoje poddané, aby se vyslovili, zda jsou ochotni nést moje zavazadla nebo ne, a jeho lid mu odpověděl stohlasým sborem, že neponese jinak, leč když jim kromě vzorkovaných šátků dám ještě modrý kartoun. S tím jsem ovšem zase já nebyl srozuměn. Očekávala mne ještě daleká cesta, každý metr kartounu měl již zde velikou cenu a čím dále na sever až k jezeru Tanganjice, tím byl drahocennější. – „Dobře tedy, nechcete‑li nést, vydám se k bělochovi za horami a přivedu si nosiče od něho!“ Moje slova Ňamba zarazila, ačkoli dobře věděl, že Portugalec, k němuž jsem chtěl podstoupit cestu, je osoba smyšlená. Nicméně, jak se nyní domnívám, se nepochybně obával, že bych snad u náčelníka v Galulonze našel ochotnější nosiče, a kdybych se s nimi vrátil, vymkl bych se mu z drápů. I jevil již dost povolnosti, bohužel však loupeživí rádcové ho zase přemluvili, takže nám odpověděl rozhodným „Ne!“ Proto jsem se odhodlal další vyjednávání přerušit a vydat se s manželkou hned na cestu k Por­tugalci.

Nejprve jsme zase srovnali balíky, nato jsem oznámil průvodcům, aby se vydali na pochod, kdyby Ňambovi lidé později byli ochotni naše věci nést – což jsem každé chvíle očekával – a dali mi znamení ranou z ručnice, jinak aby se však jakékoli střelby vystříhali. Když takto vše bylo vyřízeno, chopil jsem se ručnice a 170 nábojů, moje manželka vzala svou pušku a 60 nábojů. Mužemani byl pak ozbrojen dvojkou, jež byla nabita srnčími broky. Dříve však než jsme se vydali na cestu, prohlásil jsem Ňambovi přes našeho tlumočníka Mužemaniho: „Jestliže nám po mém odchodu poskytneš nosiče, pokusí se tvoji lidé právě tak jako vaši soukmenovci z Diluky a Nikoby, aby s mými zavazadly zmizeli. Avšak – vidíš tuto nádobu?“ I postavil jsem nádobu na blízké všekaziště, kolem kterého nebyli lidé, vypálil jsem na ni a rozbil ji na třísky. „Zde tedy vidíš jasně, co čeká každého z tvých poddaných, který by se pokusil utéci mi s břemenem. Stane se mu totéž, co se stalo s touto nádobou – hlava mu bude roztříštěna.“ Usmívaje se jako obyčejně s očima napolo přivřenýma a přece jiskřícíma, odpověděl mi pohlavár: „Jen tak učiň, stane se tak zcela po právu!“

Ukázav takto Mašukulumbům, kterým při tom výjevu přece jen bylo poněkud nevolno, svou převahu, dal jsem se na pochod. Ubírali jsme se přímo na sever, ačkoli k severovýchodu odbočovala stezka k vesnici Galulonze. Chtěl jsem se však vyhnout každé vesnici a postupovat přímo k soutěsce, abych co nejdříve dorazil k Portugalci. Neměl jsem ovšem tušení, že se za nedalekými pahorky, porostlými vysokou trávou, rozkládají zhoubné močály.

Urazili jsme asi čtyři kilometry cesty v husté trávě, která směrem k severu bránila ve volném rozhledu, ačkoli na některých místech byla sežehnuta. Tu zazněly pojednou výstřely zcela podle naší úmluvy. Ňambovi lidé se přece uvolili k nosičské službě. Tato událost nás na okamžik oblažila, nicméně veškerá naše snaha a touha se nesla k tomu, abychom co nejdříve dostihl horského pásma na severním obzoru a soutěsky v něm. Zdálo se nám, že každým krokem se přibližujeme ke své spáse, i stoupali jsme tedy statně kupředu, vědouce dobře, že naši průvodci se ubírají za námi. Kráčel jsem vpředu s oběma malými psy, za mnou se brala manželka, na konci pak následoval Mužemani, poháněje kozy a oba osly s nákladem. V devátém kilometru cesty jsme dorazili ke hluboké bažině. Nemohli jsme skrze ni projít, musili jsme se dát vpravo a přitom jsme se setkali se dvěma černochy, kteří lovili ve vysoké trávě. Jeden z nich byl Mašukulumb, ve druhém pak jsme k ne­malé své radosti poznali mankojského muže, ozbrojeného lukem a šípy. Tázáni na směr cesty a obdarováni skleněnými perlami, ukázali nám k severovýchodu. Jinak prý nelze postupovat kupředu, leč po stezce, neboť jenom tím směrem je prý možné projít bažinou. Přitom vyslovili několikrát jméno vesnice Galulongy, kterou prý musíme nezbytně projít, poněvadž jiným směrem nelze po suchu projít k onomu průsmyku a Masangovu dvorci. Brát se skrze Galulongu zdálo se mi pro nás tři nebezpečné, a mimoto jsem si nechtěl značně zacházet. Pokusil jsem se tedy proniknout bažinou vpřed. Nyní jsem také poznal, že horská soutěska je od Ňambovy vesnice mnohem více vzdálena, než jsem původně odhadl. Soudil jsem, že cesta z našeho ležení k horám může obnášet nejvýše třicet kilometrů, nyní jsem však seznal, že i od místa, kde jsme se právě nacházeli, jsou hory vzdáleny aspoň třicet kilometrů. Při ne­obyčejné jasnosti a čistotě afrického ovzduší stává se Evropanovi podobný omyl velmi zhusta, třeba již mnohá léta putoval po afrických pustinách a uvykl odhadovat vzdálenosti dost značné.

Soutěska a severní hranice mašukulumbského území, za níž nám kynulo vyproštění z dosavadních trampot, působily velmi mocně na naši mysl. Přemohli jsme proto veškerou úzkostlivost a nedbajíce chladné, hnědé vody v močále, jež se nám drala do obuvi, zaměřili jsme přímo k severu.

Doufal jsem pevně, že do 3. hodiny odpolední dostihnu vesnice Masangovy, která podle výpovědi domorodců ležela ještě na jižní straně soutěsky, naleznu tam hledaného Portugalce a vrátím se do noci opět ke svým lidem. Tato naděje poháněla mne ku spěchu, ale již po prvních dvou stech krocích jsem nabyl přesvědčení, že v těchto místech nelze vůbec na spěch pomýšlet nýbrž nutno každý krok si s největším namáháním vybojovat. Voda a bahno v močálu – pokryty veskrze hustým sítím – neměly zpočátku než 50–60 centimetrů hloubky, ale čím dále jsme postupovali, tím hloubky přibývalo. Jejich barva byla špinavě hnědá a z ce­lého močálu se šířil strašlivý zápach. Ve vzdálenosti 50 nebo 60 metrů vyčnívaly nad bahno jako ostrovy kupy všekazů zvíci kupy sena a na nich bujelo křovinaté palmoví nebo rákosí.

Brodili jsme se ve střevících. Napřed se ubírala moje manželka, za ní jsem já poháněl osly, na konci pak kráčel Mužemani s kozami. Již nám bylo nadmíru obtížno vyprostit nohy z hustého bahna a travin, které byly navzájem propleteny jako plst, pro soumary pak a jejich tenké nohy bylo tím hůře. Předvídajíce před odchodem, že nás mohou stihnout rozmanité příhody, naložil jsem na osly jen polovinu obyčejných břemen, ale i tento náklad byl pro ně příliš těžký, a čím dále jsme postupovali, tím větší obtíže nám zvířata působila. Jakub, silnější a chyt­řejší z obou, pomáhal si přece jakžtakž kupředu, skákaje vždy z místa na místo, avšak druhý ušatec se zastavil. I musil jsem pokaždé jeho přední nohy vytáhnout z bahna, potom nadzdvihnout celou zadní část těla a postrčit konečně osla vpřed. Jenom tak jsme se mohli dostat poněkud dál. Zabývaje se zmíněnou namáhavou prací s dvěma těžkými ručnicemi na zádech, byl jsem za krátkou dobu úplně zpocen i pro­močen vodou z močálu. K tomu se zanedlouho dostavila únava, takže jsem jenom stěží stál na nohou. Na celém těle jsem cítil mrazení, musil jsem se proto opírat o jednu ručnici jako o hůl. Ubohému Mužemanimu se dařilo poněkud lépe, neboť jsme mu aspoň částečně vyšlapali stez­ku, a měl tedy hlavně na starosti, aby občas pomohl kozám.

Namáhání s oslem bylo neustále větší a obtížnější, poněvadž se mi posléze nedostávalo sil, abych zvíře poněkud rychleji postrkoval kupředu. Moje manželka se ubírala s Jakubem, který za ní poskakoval jako věrný pes dost rychle, já jsem pak zůstal daleko pozadu. Konečně mne opustila síla tak dalece, že jsem zvíře již ani nemohl pozdvihnout a musil jsem se proti své vůli na chvíli v močálu zastavit, abych si trochu odpočinul. Když se pak manželka, která se o mne bála, vrátila a začala mi pomáhat, pozdvihl jsem se přece a ubíral se několik kroků za ní. Ubohého osla jsem musil nechat v bažině. Když jsem však viděl, že nohy pod ním klesají jako pode mnou, sňal jsem mu rychle břemeno, jež skutečně již nemohl unést, a dovlekl jsem je k nejbližšímu všekazišti a moje manželka pak dopravila tam sedlo. Další chůze byla nadmíru zdlouhavá, ačkoliv jsme se přece poněkud pohybovali vpřed. Opět a opět jsem musil odpočívat tu v bažině, tam u některé kupy všekazů. Zdálo se mi, jako by mne ve všech údech opustila síla. Znenadání jsem však pocítil, jak mne brzo probíhá mráz, brzo zase rozpaluje horkost. Dostavil se tedy záchvat zimnice! Současně se zimnicí mizely vůčihledě moje síly a v celém těle jsem pociťoval takovou zemdlenost jako nikdy předtím. Nohy se sice snažily mimovolně procházet bažinou, ale konečně ani toho jsem již nebyl schopen. I podal jsem své manželce obě pušky, aby je donesla k nejbližšímu všekazišti, a zůstal jsem pozadu. Mezitím mne však dostihl Mužemani a také manželka mi zase spěchala na pomoc, oba mi pak pomáhali spojenými silami. S velikými obtížemi jsem se dovlekl ke kupě všekazů, u níž byly složeny ručnice, ale tam jsem již klesl k zemi.

Myslil jsem tehdy jistě, že příští čtvrthodinu sotva již přežiju. Nadmíru mne trápil hnusný, odporný zápach a výpary vystupující z močálu mi tísnily prsa, která po tolikerých útrapách jen ztěžka oddychovala. Uchopiv svou manželku za ruku, prosil jsem ji, aby mi odpustila veškeré hrůzy a všechna nebezpečenství zažitá na této cestě, pokud jsem je zavinil, a loučil jsem se s ní, domnívaje se, že nastala poslední chvíle mého života: „Mne zde již dlouho nebude! Jen více vzduchu, jinak se zadusím!“ Avšak moje manželka nemiluje citlivůstek. Přitiskla moje rozpálené ruce na svá prsa, roztrhla mi košili, abych mohl volněji dýchat, a potom vyskočila pátrat po pomoci. „Cožpak vůbec není nablízku někdo, kdo by nás odtud vyprostil?“ Vystoupila tedy na kupu všekazů a za chvilku jsem zaslechl výkřik a hned po něm druhý. Ze značné vzdálenosti od břehu močálu spatřila tři Mašukulumby, kteří tam hlídali stádo na pastvě. „Zavolej na ně, aby sem rychle přiběhli, ale rychle!“ Nevěřil jsem, že budu zachráněn. Zůstal bych jistě na tomto místě přes noc a zadusil se ve výparech, jež v noci vystupují z bažiny. Najednou slyším, že přicházejí lidé! Je tomu vskutku tak? I chtěl jsem se pozdvihnout, abych zhlédl své ochránce. Naši nepřátelé! „I což,“ zvolala Růžena, „nepřátelé? Lidé, ochránci! Vždyť přicházejí neozbrojeni.“ „Jsou to pastevci,“ zvolal Mužemani, „kteří dosud o nás neslyšeli a nevědí pranic o tom, co se přihodilo v králově dvorci! Ne, není jim dojista nic známo, neboť v jejich tváři se objevilo svrchované podivení, jakmile nás zhlédli… Neboj se, pane, tito lidé ti neublíží, neboť přicházejí, aby nám pomohli. Pohleď jen, jak na nás kývají, abychom se nehýbali z místa, jak nám dávají výstrahu!“

Jiskra naděje způsobuje mnohdy divy. Podporován Růženou a Muže­manim, vztyčil jsem se poněkud a spatřil výjev, který jsem do té doby pokládal za nemožný. Uzřel jsem lidi, kteří nám v nouzi pospíchali na pomoc. Tři Mašukulumbové stáli na břehu pohotově a byli ochotni vykonat vše, oč bychom je požádali. Podali jsme jim hned svoje kapesní šátky darem, abychom jim naznačili, že nemáme nepřátelské úmysly. Nato se dali domorodci do práce. Jeden z nich vzal na ramena moji manželku, druzí dva pak nesli mne, až jsme konečně dostihli mělké vody i severního břehu bažiny. Tam jsme se rozložili k odpočinku, Mašukulumbové se však vrátili do močálu, jeden z nich přinesl Jakubovo břemeno, druhý sedlo, třetí se ujal dvou koz, které byly nejvíce vysíleny, Mužemani pak přinesl ručnice. Jakub se za námi dostal beze vší pomoci.

Ubírali jsme se z onoho místa na břehu bažiny, kde nás černoši složili, sotva pět set kroků, a pojednou jsme při zatáčce cesty stanuli před dvojvesnicí Galulongou i před Leebem, kolem něhož bylo nakupeno asi dvacet balíků. Z obou stran veliké podivení! „Mně se dařilo velmi špatně! Mluvil jste snad, pane doktore, s tím Portugalcem?“ – „Nikoli, my jsme byli v nebezpečenství života a bez přispění těchto tří Mašuku­lumbů byli bychom jistě zahynuli v bažinách. Ale jak vám se vedlo, Leebe? Vypravujte přece!“ Nejdříve však jsem obdaroval bohatě ony tři ochránce, kteří nám slíbili, že dojdou i pro druhého osla a jeho náklad. Nato nám začal Leeb vypravovat svoje osudy. Podávám na tomto místě v krátkosti celou jeho zprávu:

„Nedlouho nato, pane doktore, co jste nám zmizel z očí, dostavil se k nám Ňambo a prohlásil, že dá naše zavazadla dopravit dále, když mu darujeme pokrývku. I vyhověli jsme jeho žádosti a na královo znamení přišlo asi sto nosičů, kteří se s divokou zuřivostí vrhli na balíky. Zkrátka opakovaly se všechny výjevy a pokusy jako u Bosanga. Konečně se vydali Mašukulumbové na cestu, i rozběhl jsem se za svými dvaceti muži, volaje na své druhy, aby si každý vzal po dvaceti nosičích pod dohled. Záhy začali jednotliví nosiči odbíhat ze stezky stranou, a když jsem po nich chtěl střelit, pozdvihlo se proti mně množství oštěpů. Ostatní Ňambovo mužstvo se totiž ve dvou hustých zástupech ubíralo za námi a chránilo své soukmenovce při krádeži! Ďábelský Ňambo dostál svému slovu. Mezitímco jsem pronásledoval nosiče uprchlé do vysoké trávy, rozřezali Mašukulumbové na stezce svými oštěpy balíky, vybrali jejich obsah, odevzdali jej rychle ženám, které Ňambo – jak jsem teprve později seznal – rozestavil s košíky ve vysoké trávě, nato vycpali pytle trávou a ovázali je lýkovými provazy právě tak, jako byly dříve zavázány. Celá věc se udála tak rychle, že jsem zpočátku skoro nic nepozoroval. Zahnal jsem utečence zase na stezku a nezaznamenal jsem nic podezřelého, neboť jsem potkával pouze ženy, které – jak se zdálo – v koších nesly obilí nebo plané ovoce. Ve skutečnosti však byly v nich uschovány skleněné perly, kapesní šátky a mosazné ozdoby. Bohužel jsem poznal loupež příliš pozdě. Teprve na tomto místě se mi vše objasnilo,“ přitom ukázal na balíky, „zde totiž nosiči břemena jednoduše zaházeli a vzali do zaječích. Když jsem tuto smělou krádež poznal, lupiči se již dávno schovali ve vysoké trávě, takže jsem jim ani jedinou kuli nemohl dát na pamětnou!“ – „Kde je Fekete a Osvald? Kde jsou ostatní věci?“ – „Ti s nimi ještě nepřišli.“ Kolem nás se skupilo množství žen a dětí, i přiměl jsem je za skleněné perly k tomu, že odnesly naše věci asi 160 metrů dál na jih na místo, kde dříve nepochybně stával dvorec, ale byl již dávno opuštěn. Jeho tvar byl eliptický, půda byla částečně pokryta kusy rozvaleného všekaziště, celé pak prostranství – ohrazené plotem z kukuřičných stébel – měřilo na délku sedm metrů a na šířku čtyři metry, k východu pak, k severovýchodu a k jihozápadu byly ponechány v plotě otvory. Vedle tohoto místa nacházela se jiná ohrada téhož tvaru a týmž způsobem zrobená, ale z poloviny porouchaná. Ono místečko, na němž černoši po žních obyčejně suší obilí a chrání je před dobytkem, zdálo se mi pro ležení velmi příhodné a také v celém okolí poskytovalo proti útokům nejvíce ochrany.

Vybrali jsme ze sousedního porouchaného plotu kukuřičné lodyhy a zahradili jimi třetí otvor v táborové ohradě, jenž vedl k východu. Mezitímco moje manželka poslala ženy pro mléko a něco k snědku, začal Leeb opravovat porouchaná místa ohrady. Zúžil také druhý otvor, přivalil ke stěnám ohrady obrovské hroudy ze všekaziště, takže naše hradba byla aspoň nad zemí dosti pevná. Kvečeru dáno nám znamení, že Fekete a Osvald přicházejí. Opíraje se o Leeba vyšel jsem jim kus cesty vstříc.

Když jsem spatřil, že se blíží oba moji druzi pouze s pěti nosiči, kteří nesli vědecké nástroje a část nábojů, ulekl jsem se. „Kde jsou ostatní nosiči?“ – „Utekli!“ – „Všecko je pokradeno! Nosiči se rozprášili na neznámé nám znamení do všech konců a vypálit jsme na ně nemohli, neboť nás stále vpravo i vlevo ohrožovaly ozbrojené roty.“ Když někteří Mašukulumbové zpozorovali, že nesou náboje nebo vědecké přístroje (obě krabice s deníky přinesl naštěstí Leeb se svou tlupou), byli neobyčejně zklamáni a rychle tyto věci zaházeli, aby se mohli co nejdříve se svými druhy rozdělit o kořist. Tyto věci, které neměly pro domorodce pražádnou cenu, zachránil Fekete jenom tím způsobem, že se odebral do Galulongy a sehnal tam pět nosičů, kteří zbytek mého majetku dopravili za námi do ležení. Bohužel velmi záhy jsme nabyli přesvědčení, že obyvatelstvo Galulongy je právě tak loupeživé jako Ňambovi poddaní. Na krátkém pochodu vesnicí otevřeli obratně několik balíků a vy­kradli z nich rozmanité předměty, zejména pokrývky mé manželky.

Po důkladnějším pátrání jsme pohřešili z nejdůležitějších předmětů: 7 pytlů se skleněnými perlami, 3 balíky kartounu, 5 balíků s pokrývkami, 2 pytle s veškerým šatstvem Osvaldovým, 2 balíky s Osvaldovými a Fe­ketovými houněmi i náhradním oděvem, 1 pytel s mým šatstvem a 2 balíky s nejlepšími šaty a prádlem mé manželky. Zbytek ukradených věcí tvořily náboje. Z balíků, které Leeb dopravil do Galulongy, scházela ve třech polovina všeho zboží, vesměs moje a manželčino náhradní šatstvo, z ji­ných balíků pak byly vybrány jednotlivé kusy kapesních šátků, skleněné perly, drobné ozdůbky, mosazné prsteny aj. Naplňoval se tedy náš strašlivý osud: každým krokem na sever jsme bez ustání zápasili s většími obtížemi. Nyní, když jsme byli již z největší části oloupeni, stáli jsme takřka již na pokraji propasti.

Hlavní vina našeho truchlivého stavu spočívala zvláště na oněch devatenácti služebnících, které jsem najal na celou dobu výpravy a kteří mne v Bosangu tak zbaběle a zrádně opustili. Kdyby při mně věrně setrvali, nikdy by nedošlo k takovému neštěstí. Mezitímco jsme na ně vzpomínali výrazy ne právě lichotivými, rozhlížela se moje manželka po okolí, zdali nespatří některé ženy, které předtím poslala pro mléko. Vtom uviděla, jak se k nám blíží osm černochů v zástěrách kolem beder. I podívala se bystře na ně a náhle zvolala: „Co se to děje? To přece nejsou Mašukulumbové! Emile, pospěš rychle sem! Můj bože, vždyť jsou to naši lidé!“ Všichni jsme vyskočili a pospíchali k ležení. Růženina výpověď byla vskutku úplně správná!

Přicházelo za námi osm uprchlíků, kteří se zase vrátili. Ovšem ne­štěstí, které svým útěkem zavinili, nebylo již možné napravit. Spatřil jsem tu Mapaniho, Jonáše, Marumu, Katonga, Siroka, Mononumbu, Stoffela a Platiho. Na svém útěku se uprchlíci dostali k dobrému matockému králi Mo‑Panzovi. Pohlavár naslouchal pln údivu jejich zprávě, ale nedal jim domluvit. Rozhorlenými slovy káral jejich bídnou zbabělost. Vyčetl jim, že zavinili naši smrt, my prý jsme již dojista povražděni, avšak ze zrádných sluhů prý nikdo neunikne smrti, neboť jakmile prý marucký král Luanika obdrží zprávu, že jsme – opuštěni uprostřed nepřátelské země svými sluhy – zahynuli, vyšle hned posly na všechny strany a dá uprchlíky bez milosti pobít.

Po této Mo‑Panzově domluvě chtěli se za námi hned všichni vrátit, avšak zbabělý Boj, který jinak k honbě a jiným rozmanitým pracím byl člověk velmi schopný, začal Mo‑Panzovi odporovat a pohnul svými domluvami jedenáct sluhů, aby s ním zůstali v Mo‑Panzově říši. Ostatních osm, kteří nás nyní dostihli, sebralo svůj majetek a vydalo se k severu nás hledat. Mo‑Panza je zásobil potravinami. Podařilo se jim na­lézt kratší cestu, než byla ona, kterou jsme se ubírali my, a dne 31. července konečně dorazili do našeho tábora u Galulongy.

„Spěchali jsme,“ tak končil Mapani své vypravování, „abychom vás nalezli, neboť na rovině mezi naším stanovištěm a řekou Luenge utkvělo naše oko velmi zhusta na krásných a pestrobarevných látkách. Viděli jsme, že je to váš modrý, červený, bílý a pestrý kartoun, kterým se tamější Mašukulumbové ozdobili, i šatstvo, do něhož se jako na odiv oblékli. Tu se našich srdcí zmocnila nevýslovná úzkost, neboť jsme byli přesvědčeni o tom, že Mašukulumbové od vás takové množství věcí darem nedostali! Soudili jsme tedy, že jste již povražděni a váš majetek byl zdejším obyvatelstvem rozchvácen!“

Když přišli k ležení a usadili se po zemi, odvrátil jsem se od nich, což se ovšem dálo pouze pro zachování kázně. Usmívat jsem se na ně nesměl, ačkoli v srdci div jsem nezajásal, že se přece navrátili. Jakmile chtěli promluvit, odešel jsem stranou a vyzval jsem manželku, aby je vyslechla. Ublížit jim – to jsem nemohl učinit a pochopí to každý, avšak nějaký trest přece zasluhovali. Přijal jsem je na milost teprve tehdy, když se za ně moje manželka a všichni průvodci vřele přimlouvali.

Začal jsem jim potom vyčítat zbabělost, připomínaje důrazně, že by se náš stav nikdy nezhoršil, kdyby při nás věrně setrvali. Nato volali všichni jeden přes druhého: „My bychom tě neopustili, kdyby nás Boj již po mnoho neděl nepřemlouval, abychom nechodili dál. Boj sám je vším vinen!“

Lítost ubohých šibalů byla skutečně upřímná, neboť – jak jsme nyní zvěděli – činili jim Mašukulumbové mnoho překážek na cestě za námi. Musili jim vydat všechny svoje přikrývky, kartoun, šňůry skleněných perel z krku, ano i svoje oštěpy, jenom aby si vymohli průchod nepřátelským územím. Domorodci jim po cestě vypravovali, že jsme již mrtví, jinde se zase doslechli, že z nás jsou již naživu jen dvě osoby, že jsme byli o všechno oloupeni a nazí i beze zbraně prcháme do neznámých končin.

Ani tyto zprávy naše sluhy neodstrašily a nakonec se jim přece podařilo nás dostihnout. I nařídil jsem své manželce darovat jim kar­toun – ale tak, jako by to činila bez mého vědomí – aby si od galulonžských obyvatel koupili několik oštěpů, což také ještě téhož dne bylo vykonáno.

Nazejtří, dne 1. srpna, jsem vyslal k močálu Feketa, dva své sluhy a ony tři Mašukulumby, kteří nás zachránili, aby vytáhli zůstaveného tam osla. Tento úkol byl zanedlouho vykonán. Fekete a oba černoši se nemálo divili, jak jsme při svém zemdlení přece vyvázli z nebezpečné bažiny, neboť jim způsobilo vytahování osla značné obtíže.

Téhož dne jsem vešel v bližší styk s náčelníkem Ušumata­‑Zumbem. Naléhal jsem na něho, aby mi vrátil pokradené věci, on pak naléhal na mne, abych mu odevzdal příslušné dary. Jakýsi muž z galulonžského obyvatelstva, otec jednoho z našich ochránců, se snažil přemluvit pohlavára, aby nám pokradené věci navrátil, ale jeho snahy neměly úspěch. Onen člověk se velmi rozhodně zastával našich zájmů a zavázal si nás k velikým díkům. Za jeho dobrou vůli nešetřil jsem ovšem dary a dal jsem mu více než samému pohlavárovi. Jelikož pak jsem ho příštího dne v boji nespatřil, domnívám se, že byl v noci na Zumbův rozkaz zardoušen. Tento Mašukulumb jediný ze všech zcela zjevně prohlásil, že neví nic o domnělém Portugalci, a radil nám, abychom se co nejdříve hleděli dostat za nedaleké hory, tam prý budeme již zcela bezpečni. K tomu ovšem nebylo třeba nás pobízet, neboť touha celé naší družiny se soustřeďovala na to, abychom co nejdříve již byli na severní straně průsmyku.

Horské pásmo, jež se v neveliké vzdálenosti táhlo od severozápadu k východu, tvořilo souvislý hřbet, který na dvou místech (směrem k se­veru a severovýchodu) byl přerván sedlovitými prohyby. Před tím hřbetem se na východě vypínalo několik kuželovitých temen. Dovolil jsem si ono horstvo pojmenovat horami Františka Josefa. Toto pásmo, jež nepochybně tvoří severní hranici mašukulumbského území, je skalnaté, řídce zalesněné a obmyká ve své střední části nevelkou kotlinu. Směrem k severu ustupuje nazad a lemuje veliké galulonžské bažiny.

Onoho dne se k nám dostavil také Mašukulumb, který za našeho pobytu u Diluky tam přibyl a přívětivým vzezřením si získal naši důvěru. Vyprávěl nám mnoho věcí o domnělém Portugalci, žijícím u náčelníka Masanga. Byl náčelníkem jakési vesnice dále na východě. Jeho řeči byly dnes právě tak přívětivé jako v Diluce. Poněvadž jeho výpovědi, zejména pokud se týkalo hledaného Portugalce, úplně odporovaly zprávám našeho nového přítele v Galulonze, nevědli jsme, na které straně je pravda, čímž naše záměry byly značně zmateny.

Osm sluhů, kteří se vrátili, přišlo nám vhod, jako by byli z nebes sesláni. Rozhodl jsem se tedy, že nejistým poměrům mezi Mašukulumby co nejrychleji odpomohu a vydám se hned této noci na cestu k Por­tugalci. Kromě své manželky a Leeba vybral jsem si za průvodce ještě sedm sluhů a ustanovil vzít s sebou i balíky s kartounem i pytle se skleněnými perlami, aby snad nezůstaly domorodcům napospas, kdežto 4500 nábojů, vědecké přístroje apod., zkrátka předměty, které pro Mašukulumby neměly ceny, zůstavil jsem v ležení. V Galulonze měli zůstat Fekete, Osvald a dva černoši, Mapani a Mužemani. K obraně jsem jim ponechal čtyři ručnice. Stejný počet pušek si vzala na cestu i naše družina. Táborová ohrada z kukuřičných stébel poskytovala víc ochrany než dřívější stěna z balíků, srovnaných na sebe do výše jednoho metru a dotýkajících se v pravém úhlu. Horský hřbet, hranice mezi územím mašukulumbským a mankojským, byl od Galulongy vzdálen nejvýše 28 kilometrů. Masangu pak podle souhlasných výpovědí domorodců sídlil asi hodinu cesty před horami, nezdálo se tedy obtížné dorazit k němu dosti brzo a vrátit se večer opět do ležení u Galulongy. Fekete a Osvald byli s mým záměrem úplně srozuměni a prosili mne jen, abych se najisto do noci vrátil. Ve dne prý dovedou ručnicemi udržet celý sbor Mašukulumbů v uctivé vzdálenosti, ale v noci by snad nepřátelské přesile neodolali.

O druhé hodině s půlnoci jsem zamýšlel vyrazit, kolem osmé doufal jsem již dostihnout Masangovy vesnice a v poledne být zase v Galu­lonze, abych na nepřítele udeřil zezadu, kdyby se odvážil napadnout ležení. Abychom se v noci na cestě řádně vyznali, bylo třeba prozkoumat dříve stezky vedoucí směrem k soutěsce. Vyptávali jsme se časem žen, které nám přinášely na prodej mléko, kde je Masangovo sídlo, a pokaždé se nám dostalo stejné odpovědi: „Tam u soutěsky.“ Dále jsme pozorovali několik tlup mankojských a mašukulumbských obchodníků s tabákem, přicházejících z oněch stran. Všichni byli až po prsa zamazáni bahnem, i soudil jsem podle toho, že bažina, kterou jsme minulého dne prošli, táhne se mnohem dále a stezky z Galulongy do Masangova sídla že vedou tímto močálem.

Výsledky tohoto pozorování nebyly pro nás tuze příjemné. Chtěl jsem získat ještě bližší zprávy, abych aspoň s jakousi přibližnou určitostí mohl stanovit směr a rozvrh příští cesty. Avšak i vesničtí domorodci se nepochybně dovtípili, že se zamýšlíme i bez nosičů vydat k Masangovi, a proto nás nejen velmi bedlivě pozorovali, nýbrž vypravili ještě téhož dne – jak jsem se později dověděl – posly k Ňambovi, aby zástupy Mašukulumbů shromážděné u jeho sídla vyslal rychle ke Galulonze, neboť prý se „přiblížila nejvhodnější doba k útoku“.

O polednách přišlo k ležení několik Mašukulumbů, a aniž se jich kdo zeptal, vykládali, že cesta do Masangova území vede přímo k západu. Celý způsob vypravování na první pohled prozrazoval nemotorně nastrojený úklad. Odpoledne jsme několikrát spatřili nablízku ležení onoho muže, jehož „tvář vzbuzovala důvěru“, a Fekete se slavně zaříkal, že týž člověk při průchodu Galulongou měl rozmluvy se zlodějem houní a jistě prý na oné krádeži má nemalý podíl. Kromě toho jsme také pozorovali, jak se kolem našeho tábora a vesnice ve vzdálenosti 300‑500 metrů neustále prohánějí Mašukulumbové, tu jednotlivě, tu v tlupách, majíce bezpochyby nařízeno, aby pozorovali, zda se někteří členové naší družiny nevydají na cestu k Masangovi. Abych je zmátl a přitom přece nabyl bližších zpráv o směru cesty, vyslal jsem Leeba a Mapaniho se dvěma černochy na honbu vodního ptactva ke břehům močálu, z něhož nás vyprostili mašukulumbští pastevci. Ve skutečnosti však měli rozkaz, aby bedlivě pozorovali, v kterou stranu vedou stezky z Galulongy, po nichž od severu přibyli mankojští obchodníci s ta­bákem, a zda směřují přímo na sever, zkrátka, aby prozkoumali zevrubně směr cesty, kterým jsme se chtěli dát. Zároveň měli zjistit, zda se bažina, ve které jsme zabloudili, táhne tak daleko k východu, že bychom jí na cestě k soutěsce musili projít. Připomenul jsem Leebovi, aby si po cestě dělal nenápadná znamení, abychom v noci neminuli pravou stezku, vedoucí do Masangova území. Kromě toho obdržel Fekete rozkaz, aby se se dvěma černochy postavil na stráž asi sto kroků od ležení, z kteréhož místa se otevíral dobrý pohled daleko k severu podél břehů močálů. Této hlídce jsem uložil, aby měla Leeba i jeho průvodce bez přestání na očích a přispěla mu hned na pomoc, kdyby ho snad Mašukulumbové chtěli přepadnout.

Večer se k nám dostavil starý Mašukulumb, o kterém jsem se již jednou pochvalně zmínil, a zvěstoval nám, že v několika dnech budeme přepadeni. Nutno prý tedy co nejdříve dopravit do ležení rákosí a zesílit jím táborovou ohradu. Dále oznámil, že nám náčelník vesnice za žádnou cenu neopatří nosiče – tuto zprávu se prý dověděl potají od svého syna, poněvadž sám nebyl připuštěn do porady pro laskavé chování k nám – a náčelník také nedopustí, aby nám již byly prodávány potraviny déle než jediný den. Pohlavár tak doufá, že budeme za kratičký čas zničeni, a neustane, dokud nebude majitelem všeho, cokoli ještě zůstalo v balí­cích a co máme na těle. Naše hlavy budou naraženy kolem Galulongy na kůl – moje manželka pak musí se dostat v jeho moc zaživa.

Za takových poměrů nebylo mi ovšem těžko rozhodnout se pro nebezpečný pochod k Masangovi, odkud jedině jsme se mohli nadít pomoci a vyproštění z nynějšího zoufalého stavu.

Když se úplně setmělo a ve vesnici nastal klid, rozestavil jsem několik svých černochů za nejbližší kupy všekazů na stráž, ostatní pak družina přivalovala z opuštěného všekaziště veliké hroudy, jimiž jsme značně zesílili táborovou ohradu do výše jednoho metru. Nato jsem svolal stráže, dal pro nás připravit potraviny na příští den a svolav průvodce odbýval jsem s nimi ještě poslední válečnou poradu.

Konečný program, jenž byl dalším objasněním toho, co jsem již dříve vypravoval, smluven byl následovně: Fekete a Osvald zůstanou posádkou v ležení a jim na pomoc budou přidáni Mapani, nejschopnější z domorodých sluhů, a Mužemani, aby si po útrapách minulých dnů poněkud odpočinul. Osvald a Mužemani byli ostatně také poněkud churavi. Náš návrat byl ustanoven nejdéle na večer dne 2. srpna, i kdy­bychom k Portugalci nedorazili nebo pomoci u něho nedosáhli. Rázem jedné hodiny s půlnoci, pokud možno beze všeho šramotu, připravíme se na pochod a je nutné, aby Mašukulumbové za žádnou cenu nezpozorovali ani naše přípravy, ani odchod. Kdyby však přece někdo z nich přišel k ležení, oznámí mu Mapani, že jsme časně zrána objevili stopy buvolů a vyšli si po nich na honbu, houně pak budou srovnány tak, jako by moje manželka byla v táboře a spala. My půjdeme nejprve k se­verozápadu asi na tři sta kroků přímo k močálu, a potom zabočíme oklikou kolem vesnice na stezku vedoucí k severu, abychom co nejdříve dorazili k Masangovi. Každý člen našeho hloučku cítil, že nastal pro celou výpravu rozhodný okamžik: buď nám tento noční pochod přinese pomoc a ochranu, nebo se Mašukulumbům přece podaří, aby nás zničili při samé hranici, za níž nám již nehrozilo nebezpečenství. Takové dojmy zračily se v každé tváři. Bylo jisté, že v příštích dvaceti čtyřech hodinách se určitě vše rozhodne.

Když bylo všechno zrale uváženo, rozdělili jsme si zachráněné čtyři houně a uložili se k odpočinku, abychom se zotavili. Marně jsem se namáhal, abych si zdříml. Bděl jsem tedy se strážemi a po jedné hodině bylo všechno připraveno na pochod. Když jsem se loučil s oběma bílými druhy, šeptal mi Osvald: „Prosím vás, pane doktore, račte se do večera najisto vrátit. Ve dne se Mašukulumbů nebojíme, ale v noci bychom jim sotva odolali!“

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

21
Den druhého srpna 1886

„Jste všichni hotovi?“ Po těchto slovech jsem obešel všechny sluhy, kteří seděli po zemi, a dohlížel jsem, zda jsou zavazadla a zbraně i po­traviny v pořádku. Nato jsem se přiblížil k Feketovi i Osvaldovi a roz­loučil jsem se s nimi stisknutím ruky, netuše ovšem, že se tak děje naposledy. Potom dáno znamení k odchodu a náš hlouček vyšel z tá­bora. Abychom neupozornili na náš odchod nepřátele, vykonali jsme všechny přípravy potmě a nepromluvili přitom ani slovo nahlas. Jako duch zmizel každý z nás na rovině a plížil se nejprve k bažině a podél jejího břehu na severovýchod ke stezkám, jež vedly k našemu cíli.

Jakmile jsme se přiblížili k vesnici, musili jsme si počínat co nejopatrněji, neboť vesničtí psi nás mohli velmi snadno prozradit. Ze strachu před nimi plížili jsme se podél bažiny tak ostražitě, jako kdybychom si vyšli na lov tetřevů. Každou větévku, každý kámen jsme obešli, aby ani sebemenší šramot neporušil noční ticho. Náš předák se musil plazit po čtyřech a hmatem prozkoumat cestu i překážky na ní. Mezitím čtyřčlenná posádka v táboře bedlivě naslouchala s karabinou připravenou k výstřelu, co se děje v okolí, aby nám v nouzi hned přispěla na pomoc. Nicméně ani hlásek se neozval a našinci byli záhy nadmíru potěšeni, že jsme šťastně a rychle našli pravou stezku. Došli jsme také skutečně k oběma stromům, mezi nimiž se podle Leebovy výpovědi vinula hledaná stezka.

Objevili jsme i tuto stezku a zabočili na ni, avšak shledali jsme, že není cestou hlavní, nýbrž postranní. Teprve v močálu se stýkala s hlavní cestou. Zpočátku byla dost vyšlapaná, ale později se úplně ztrácela v bažině, takže jsme se za noční temnoty brzo octli v hustém sítí, kde kromě toho byla ještě dosti hluboká voda. V těchto místech nebylo pomyšlení na další postup. Nezbývalo než se vrátit a čekat, až se rozední. Že jsme na nepravé cestě, poznávali jsme všichni, a o pravé cestě nevěděl nikdo. V noci jsme ji hledat nemohli, a nebylo tedy jiné pomoci než návrat, neboť teprve za ranního šera bylo možno seznat pravý stav věcí.

Nevím, zda se čtenář dovede vmyslit do mého duševního stavu a do dojmů, které se mne zmocnily, když jsme se musili obrátit zase směrem ke Galulonze. Byl bych se tehdy dal do pláče, kdybych mohl uronit slzu! Rozložili jsme se tedy u kupy všekazů a čekali jsme na úsvit. V úkol strážce uvázal jsem se sám, neboť na spánek nebylo ani pomyšlení. Moje manželka a někteří černoši chtěli bdít se mnou, ale nedopustil jsem to. Naopak jsem je vyzval, aby se posilnili spánkem k na­má­havému pochodu, který je očekával. Že bych snad přeslechl blížící se Mašukulumby, o to nebylo strachu, neboť moje čivy byly tak rozrušeny, že bych byl zaslechl i ichneumona poskakovat na břehu. Ano, památka na tehdejší úmorné bdění zůstala mně i mé manželce až po dnešní den jako jakási bezesnost. Ještě dnes nemohu spát déle než čtyři hodiny, ale ani tehdy není můj spánek úplně klidný, a u mé manželky pak se jeví následky tím, že velmi často s nářkem i vzlykotem procitne a volá mne. Obvykle mi potom vypravuje, jak se jí zdálo, že ji Mašukulumbové odtrhli ode mne a mne nebo naše průvodce zavraždili.

Na východě sotva svítalo, když jsem svou družinu pobízel k po­chodu. Černoši byli poněkud nevrlí, patrně se báli průchodu bažinou a jenom s nechutí se opět chopili břemen. Spolu s Leebem jsme se brodili chvíli v močálu sem a tam, až jsme konečně za prvního úsvitu našli sítím neporostlá místa a zjistili směr hlavní cesty. Nato jsme se zase dali na pochod. Půda v bažině byla tak rozměklá, že moje manželka jen s velikým úsilím postupovala vpřed a musila přistoupit na to, abych ji asi sto padesát metrů nesl. Pro mne byla ovšem cesta také nadmíru obtížná, takže jsem několikrát upadl, přičemž se nám oběma jednou mimovolně dostalo bahenní lázně. Podobný případ se stal také jednomu z černochů, který při tom ztratil pytlík s pěti sty náboji, aniž mi o tom slova řekl. Voda byla čím dále hlubší a pronikla brzo do našich vysokých bot, takže jsme místo nich obuli raději střevíce. Boty jsme odevzdali černochům, aby je nesli. Když pak hloubky v močále neustále přibývalo, takže nám místy dosahovala i po prsa, působila nám chůze nesmírné obtíže, ba docela ani já, ani moje manželka jsme nepozorovali, že naše obuv i sandály černochů uvázly někde v bahně a že se brodíme dál bosi. Nejprve jsme pocítili palčivou, potom bodavou bolest, a když jsme přibyli k nejbližšímu všekazišti, kterých zde ve vzájemné vzdálenosti třiceti až šedesáti metrů vyčnívá z vody množství, poznali jsme svou nehodu. Četné trny i ostré palmové a rákosové listí, jež bylo v bahně močálu, nám dost povážlivě pořezalo a pobodalo bosé nohy. Moje manželka požádala o vysoké boty, které dříve zula, ale dostala pouze jednu a také já jenom jedinou, neboť ostatní se smekly nosiči Sirokovi při průchodu nejhlubším místem močálu z nosidla. Ubohý černoch neměl o ztrátě ani tušení, právě jako jeho druh nevěděl, že z jeho břemene zmizelo v bažině množství nábojů. Pokusili jsme se nalézt ztracené předměty, ale nezdařilo se nám to, a podruhé jsme se této věci nemohli odvážit, neboť den již značně pokročil – slunce se právě vynořilo nad obzor – a nutil ke spěchu, jestliže jsme chtěli kolem deváté a nejvýše o desáté hodině dorazit k Masangovi a k horskému hřbetu na severu.

Močál, kterým jsme se brodili, byl velmi rozsáhlý. Táhl se k se­verovýchodu a k jihozápadu aspoň na třicet až čtyřicet kilometrů daleko. Pochod se stával obtížnějším nejen proto, že hloubky v bažině bez přestání přibývalo, nýbrž hlavně proto, že naše zemdlenost a vysílení se neustále vzmáhaly. Kromě toho začaly naše nohy, jež byly pokryty četnými ranami, otékat a působily nám hrozné bolesti. Jednotliví černoši zůstávali daleko pozadu a my jsme na ně nemohli čekat. Naše heslo nyní znělo: Vpřed!, abychom již co nejdříve vyvázli z močálu! Naštěstí jsme se nesetkali ani s krokodýly, ani s buvoly, kteří se tu vyskytují velmi často. Naše ručnice byly plné bahna, takže jsme je hned na nejbližším ostrově musili vyčistit. Moje manželka sice stále naříkala, ale vedla si statečně, stoupajíc neohroženě kupředu, jen jak mohla. Zpočátku jsme se chovali dvorně. Vyhledávali jsme pro ni „nejlepší cestu“. Neustále se ozývaly hlasy: „Sem, Růženo.“ – „Sem, missis,“ až konečně již našeho volání nedbala, neboť často byly jednotlivé brody od sebe odděleny bodlinatým rákosím a moje manželka, přecházejíc několik takových míst, poranila se o kusy dřeva, jednou pak uklouzla a upadla do bahna. Vyzýval jsem ji sice, aby kráčela nejširším prostředním brodem, který byl nejhlubší, ale měl nejméně překážek a trnů, avšak na moje mínění nedala. Konečně dospěla sama k přesvědčení, že moje rada byla zcela vhodná.

Chůze byla stále volnější a zastávky u jednotlivých kup všekazů, jež vyčnívaly nad hladinu, se prodlužovaly. Jak rádi bychom se zdrželi ještě déle, nicméně poměry nás nutily ke spěchu. Brodili jsme se tedy dál přímo k horské soutěsce, jejíž obrysy na obzoru stále zřetelněji vystupovaly mezi řídce zalesněnými vrchy. Šest hodin již trval tento pochod z Galulongy a z největší části – kromě jediného kilometru – táhla se cesta močálem. Konečně jsem v čele svého průvodu vstoupil na pevnou zem a naše sklíčená mysl se nanovo vzpružila.

Na cestě „žíznivým územím“ mezi řekami Limpopem a Zambezi bychom s jásotem uvítali podobnou bažinu, třebas její voda byla velmi špatná, avšak v končinách severně od řeky Zambezi náležela voda k nejhorším překážkám naší výpravy.

Nezbýval nám však čas uvažovat o nerovnoměrném rozdělení statků pozemských. Jakmile jsme si poněkud odpočinuli, vymyli jsme si rány, vyčistili poněkud zbraně a počkali ještě asi půl hodiny, až za námi přibyli opozdilci. Sluha Siroko nám zmizel vůbec, takže jsme ho našli teprve na zpáteční cestě. – Stromy v těchto místech tvořily rozmanité skupiny jako v anglickém parku, místy pak stálo mnoho pryšcovitých stromů, jejichž větve se rozpínaly na všechny strany jako ramena obrovských svícnů. Na půdě a bylinstvu jevily se patrné stopy, že v letní době pokrývá voda mnohem rozsáhlejší prostranství.

Urazili jsme asi čtyři sta metrů dál po stezce, jež stále stoupala do výše, když Mapani oznamoval, že po levé straně na tři sta metrů před námi mezi stromovím se rozkládá černošská vesnice.

Stanuli jsme tedy před touto dvojitou vesnicí, největší osadou ze všech, cokoli jsme jich dosud na mašukulumbském území poznali. Chatrče skupeny byly téměř v pravidelném kruhu, ale dosud nezastavěná část byla zcela otevřená, a nikoliv ohrazená kůly, jak bývá obyčejem v mašukulumbských vesnicích. Když jsme přibyli k vesnici, bylo asi osm hodin ráno. Poněvadž pak kmeny v těchto krajinách obyčejně spí až do desáté hodiny, zdálo se, že také zdejší obyvatelstvo je pohříženo v hluboký spánek. Avšak brzo v nás vzniklo domnění, že tato ves je vůbec opuštěná, neboť nejenže scházela obvyklá kolová ohrada, nýbrž nebyla tu ani stáda skotu. Srdce nám při pohledu na černošské chýše radostně zabušilo, avšak musili jsme se zase rychle vpravit do poměrů – ve vesnici před námi nebyl Masangův dvorec.

Brali jsme se tedy kolem osady dál, avšak zanedlouho jsme se octli na rozcestí, kde se asi dvacet stezek rozbíhalo na všechny strany, tu k severozápadu, tam k severovýchodu, a právě ony tři, jež směřovaly k soutěsce, byly nejnepatrnější a nejméně vyšlapané. Nezbývalo nám tedy než nějakou dobu posečkat a dobře se rozhlédnout po okolí. Tu se nám dostalo nenadálé pomoci, neboť po západní stezce k nám bystře klusala tlupa mankojských a mašukulumbských obchodníků s tabákem. Zastavili jsme je a tázali se, kudy vede cesta k Masangovi. Černoši, ačkoliv jinak nejevili strach před námi, byli přece naším nenadálým zjevem v lese tak překvapeni, že se nejprve dali stranou na útěk. Potom se zastavili a vyjeveně se na nás dívali. Slovo Masangu neznali a o pohlavárovi téhož jména tvrdili, že v této krajině vůbec není. Snažil jsem se s Jonášovou pomocí vyzvědět něco od příchozích Mankojů, ale ti lidé jenom ukázali na Mašukulumby, kteří je provázeli, a neodvážili se pronést ani slovo. Mašukulumbové nám pak ukázali na vesnici a tvrdili, že je obydlená. Dříve než jsme se ke vsi vrátili, vběhli již do ní a vzbouřili tamější spáče. Oblékání a úprava šatstva nezabírá Mašukulumbům mnoho času, hnal se tedy k nám za malou chvíli dav černochů aspoň o stu duší. Za ním běželo několik psů, které bychom jistě nemohli označit za vzor bdělosti. Jakýsi muž obrovské postavy se mi představil jako náčelník. Kolem něho se skupilo asi čtyřicet bojovníků, zbytek se pak skládal z žen, mladíků a dětí. Někteří se začali na nás vyptávat mých černochů, avšak já jsem sluhům nařídil, aby odepřeli jakékoli vysvětlování a tázali se jenom po Masangovi. Zdejší Mašukulumbové, žijíce jako praví poustevníci uprostřed bažiny, nedověděli se patrně od svých soukmenovců dosud nic o našem příchodu. Mimoto nespatřili do té doby bělocha a snad o něm ani neslyšeli.

Když konečně se jejich divení, bručení a povykování tak dalece utišilo, že jsem se mohl s nimi s Jonášovou pomocí dorozumět, tázal jsem se po náčelníku Masangovi. „Masangu? Neznám pohlavára, který by se tak nazýval! Na této straně hor nebydlí již jiný kníže a já jsem pánem vší země až k oné soutěsce. Jeden z mých podnáčelníků sluje sice Masangu, ale není pánem země, nýbrž mým poddaným! Ha, ha, ha! Masangu králem? Kdopak ti namluvil podobné věci?“

Nemohl jsem zpočátku ani uvěřit, že bychom byli tak oklamáni, a tázal jsem se po Portugalci. Domorodci nám nerozuměli, co vlastně chceme, až se konečně Jonáš zeptal náčelníka, jemuž jsem daroval houni na koně, zda se nějaký muž s bílou pletí, jako je naše, nezdržuje u nejbližšího náčelníka na severu. – „Ne, ne!“ – Tito černoši patrně nebyli zasvěceni do záměru ostatních Mašukulumbů z jihu, kteří nepochybně zamýšleli rozdělit si lup pouze mezi sebou. Mezitímco pohlavár ještě s námi rozmlouval, prodral se k němu ze zástupu jakýsi muž a po­šeptal mu několik slov. Náčelník nato hned vyskočil a odstoupil stranou, a když pak za několik minut zase přišel ke mně, prohlašoval, že běloch, jehož hledáme, žije u Masanga. Nový příchozí byl mezi prodavači tabáku, kteří minulého dne přibyli do Galulongy a tam nás spatřili. Zmíněný černoch se zase vracel dnes k domovu. Dal jsem náčelníkovi a tomuto Mašukulumbovi několik otázek, ale jejich odpovědi byly popletené a navzájem si odporovaly, i seznal jsem brzo, že hledaný běloch v těchto končinách snad někdy prodléval, nyní však zde již není a zůstaly po něm jenom pole a chatrč, v níž přebýval. Nyní tedy bylo nad slunce jasnější, že všechno vypravování o „bílém muži“ bylo vylhané. Otázal jsem se ještě na jednu věc: „Kudy vede cesta k Masangovi?“ O jejím směru nevěděli černoši sami nic určitého a ukázali mi konečně k severovýchodu. Nicméně jsem se rozhodl dát stezkou, jež vedla k sou­těsce, a zeptal jsem se: „Kdo bydlí tam?“ – „Nejprve přijdete do vesnice obydlené Mašukulumby, potom do druhé, kde žijí společně Mašukulumbové a Mankojové, a konečně do třetí, kde přebývají pouze Mankojové.“ „Jakpak,“ projelo mi hlavou, „kdybych se vydal za hory a přiměl tam laskavé Mankoje, aby mi poskytli potřebný počet nosičů? Na škodu by nám podobný pokus jistě nebyl, neboť za dvě hodiny bychom k nim jistě dorazili!“ Náčelník mi velmi ochotně propůjčil tři vůdce, ačkoli jsem žádal pouze jednoho. „Jonáši, přibliž se jakoby náhodou k po­hlavárovi a hleď vyslechnout, jaké rozkazy udílí našim vůdcům!“ Jonáš vykonal můj rozkaz a oznámil mi, že nejbližší náčelník je poddaným zdejšího pohlavára a dostává právě po těchto mužích rozkaz, aby nás zdržel tak dlouho, až pohlavár sám k němu přibude, což prý se stane ještě dnes.

Odešli jsme z vesnice na pohled v nejlepším přátelství a brali se na sever, ale sotva jsme učinili několik kroků, zmocnil se mne nevysvětlitelný a nevýslovný nepokoj, jakési zlé tušení, jež mne již častěji pojalo, zejména tehdy, když mi na mých cestách hrozilo veliké nebezpečenství. Čím dále jsme postupovali, tím více se ve mně vzmáhalo přesvědčení, že tento pokus vydat se v území Mankojů, zjednat si tam nosiče a tak pokračovat v cestě jednak není dost praktický, jednak zase je neopatrný. I vážil jsem pečlivě všechny okolnosti a konečný úsudek byl, že jsem se dal na dobrodružství, jehož zdar je velice pochybný.

Myšlenka, že pomoc hledaná u Mankojů je nadmíru nejistá, když se naděje skládané v Portugalce rozplynuly v dým, nabývala stále převahy a přesvědčivosti. Bylo také dost pravděpodobné, že Mankojové, ke kterým jsme se ubírali, jsou jen poddanými některého mašukulumbského knížete, neboť již v Galulonze a v poslední vesnici jsme našli mankojské osadníky.

Urazili jsme již dva kilometry cesty a nepokoj mne opanoval již tak dalece, že jsem se rozhodl jít už pouze kilometr, abych se někde na konci lesa mohl rozhlédnout po krajině směrem k soutěsce a po ces­tách vedoucích k ní. Když pak shledám, že se nelze nadít pomoci najisto, obrátím se hned nazpět ke Galulonze. Zavolal jsem tedy k sobě manželku. Přestože měla poraněné nohy, přece statečně kráčela. Sdělil jsem jí svoje rozhodnutí. Dříve však jsem hodlal nabýt jistoty ještě o jiné věci. Zastavil jsem se, svolal jsem vůdce i všechny své sluhy a otázal jsem se oněch tří Mašukulumbů, kam vlastně jdeme. – „K Masangovi.“ – „Vždyť Masangovo sídlo neleží v tomto směru!“ – „Ano, leží!“ – „Kdy tedy k němu dorazíme?“ – „Večer.“ – „Avšak váš pohlavár pravil, že v poledne. Všecko, co zde pravíte, je lež!“ – „Nikoli, pravda, všecko je pravda!“ – „Víte, co je toto zde?“ Ukázal jsem jim ručnici. – „Ne.“ – „Jest to zbraň bělochova,“ zvolal Jonáš. – „Povězte nyní pravdu, nebo jste synové smrti!“ – „Je to snad ona zbraň s bleskem, kterou Luanika pohubil obyvatelstvo Kaboromandy a Bosanga?“ tázali se vůdcové třesoucím se hlasem a chvějíce se po celém těle. – „Ovšemže. – Kam nás tedy vedete?“ – „Ne k Masangovi, nýbrž k bratrovi našeho pohlavára.“ – „Kde bydlí Masangu?“ – „Dále na západ.“ – „Bydlí u bratra vašeho pohlavára Mankojové?“ – „Ne.“ – „Jak dlouho trvá cesta, než dorazíme k prvnímu mankojskému náčelníku?“ – „Dvakrát vyjde slunce a dvakrát zapadne, než tam dojdete, neboť náčelníkovo sídlo neleží při hranici, stezka horami je špatná, vaše nohy jsou zraněny a krvácejí, skály pak jsou slunečním vedrem velmi rozpáleny!“

Strach před karabinou přece tedy vynutil pravdu z našich vůdců. I dal jsem své družině znamení k návratu, ačkoli jsme se již k horám přiblížili na třináct kilometrů.

Jednoduchý, a přece tak ďábelsky zosnovaný záměr galulonžských Mašukulumbů zjevil se nám nyní ve vší určitosti a jasnosti. Bohužel, že jsme byli po nějakou dobu zaslepeni a teprve nyní jsme prohlédli! Portugalec v území Mankojů vůbec nebyl, ale také pohlavár Masangu byla smyšlená osoba! V Galulonze chtěli Mašukulumbové jednoduše náš hlouček rozdělit, aby současně mohli přepadnout nás v močále i po­sádku zůstavenou v ležení. Všechno již bylo rozhodnuto, rychle tedy nazpět! Nikoli do večera, jak jsem přislíbil, nýbrž před polednem jsme musili dorazit do ležení. Jakmile moji lidé uslyšeli toto rozhodnutí, zajásali, ano i moje manželka ucítila ulehčení, neboť mne uchopila za pravici a na ruku mi skanula její horká slza. Návrat do Galulongy, kde jsme vlastně nezažili ani jediný utěšený okamžik, připadal nám jako počátek lepších časů – tak strašlivá byla cesta bažinami.

Nejprve jsme zaměřili opět k vesnici, kterou jsme přednedávnem opustili. Obyvatelstvo překvapené naším nenadálým příchodem nám vyběhlo vstříc. Moje manželka i průvodci byli nadmíru unaveni, a umí­nil jsem si, že zde prodlím několik minut, jednak abychom si od domorodců koupili trochu mléka k občerstvení, jednak také abychom své nohy zprostili aspoň nejhorších trnů. Mezitímco jsme čekali na mléko, pozorovali jsme vesnici. Zdejší chatrče měly zvláštní vzezření. Na vrcholu kuželovitých střech byly ozdobeny sourožími antilop, lebkami buvolů, zeber i lvů. Něco podobného jsme do té doby nezaznamenali na žádném mašukulumbském dvorci.

Uplynulo již deset minut, a žádané mléko nikdo nepřinášel, zato jsme však pozorovali ve vesnici i v hustinách horlivé pobíhání sem a tam. Z toho jsme hned seznali, že domorodci narychlo svolávají pastevce, aby nás později na pochodu přepadli v bažinách. Velel jsem tedy: „Kupředu!“ Postupovali jsme dál. Asi dvacet mužů stojících opodál se nám snažilo zastoupit cestu, ale zatlačili jsme je stranou, takže jsme bez další překážky dorazili k močálu. Moje ubohá manželka i černoši, chtějíce uhasit krutou žízeň, musili se spokojit s kalnou vodou z bažiny a potichu naříkali, že se nám nedostalo občerstvujícího doušku mléka. Avšak kruté poměry nás nutily ke spěchu a nebylo možné se zdržovat a vyjednávat. Náčelník poslal za mnou dva vůdce. I když jsem je odmítl, přece nás v neveliké vzdálenosti sledovali. Chtěli vyzvědět, co si vlastně počneme. Dříve pak než jsme dostihli konce bažiny, přidružil se k nim zástup soukmenovců z vesnice. Jestliže již onen šestihodinový pochod byl nadmíru namáhavý, působila nám dvouhodinová zpáteční cesta trampoty ještě větší. Jenom přesvědčení, že se nám snad ještě podaří zachránit napadený tábor a vyprostit jeho posádku, dodávalo nám sílu téměř nadlidskou. S poraněnýma nohama jsme se vrhli do močálu a přebrodili jsme jej ve dvou hodinách. Konečně se blížil jižní břeh. Již jsme přecházeli nejhlubší místa, pokrytá spoustami leknínů, když jsme se poprvé dostali do trnitého palmoví. Brzo nato jsme se brodili kluzkými hustinami sítí, v nichž se tají mnoho děr a kde jsem na prvém pochodu, když jsem nesl svou manželku, sklouzl a upadl. Konečně se i kupy všekazů objevovaly jen pořídku, hustého rákosí ubývalo, ano ve vzdálenosti asi půldruhého kilometru zjevily se i vrcholky galulonžských kuželovitých střech. Podle pozorování učiněných na tomto pochodu se zdá, že Galulonga leží na mírně vyvýšeném poloostrově.

„Galulonga na obzoru,“ zvolal jsem a projev všeobecné spokojenosti mi zazněl v odpověď. Blížili jsme se již k poslednímu močálu, který je vlastně jen odtokem bahnité půdy a tvoří snad i okraj řeky Luenge. Jeho šířka obnáší asi osm metrů, kdežto hloubka dosahuje skoro metru. Na druhé straně za vodou se táhne ještě na šest set metrů půda rozměklá vodou a pokrytá bahnem, načež následuje souš, galulonžské území.

Vkročil jsem první do vody a za mnou následovali moje manželka, Leeb, Jonáš a Maruma. Sotva jsme učinili několik kroků, vzbudil naši pozornost jakýsi světlý předmět, který se kmital v rákosí před námi. Jak jsem se k němu přiblížil, brzo jsem poznal k svému velikému úžasu, že je to košile. „Růženo, Jonáši, pospěšte sem a pohleďte!“ Mezitím však vykřikl Jonáš poděšen: „Vždyť je to Fekete!“ – „Fekete?“ – „Ano, pane, zcela jistě!“ – Neštěstí nás tedy již postihlo, tábor je zpustošen a Fekete dojista je na útěku před Mašukulumby! I vykřikl jsem ze všech sil: „Fekete, hej, Fekete!“ – „Ano, pane, již přicházím!“ Brzo nato ozvalo se v hustém rákosí šplouchání vody, nám se však zdála chvíle, než nás Fekete dostihl, pravou věčností.

Nemoha ani dechu popadnout, podal nám několika slovy zprávu o katastrofě celé naší výpravy. „Pane doktore, všecko, všecko je ztraceno. Osvald je smrtelně poraněn a ležení vypleněno!“ Ubohý Fekete vyhlížel hrozně: byl bos, bez kazajky, šat měl rozedraný a potřísněný krví, v ruce pak nesl pouze ručnici. V patách za ním se objevili Mapani a Mužemani, z nichž jeden přinášel jednu ručnici, druhý pak dvě, ale kromě zbraní neměli zhola nic. My jsme se rychle seskupili kolem Feketa, ale přesto jsem zachoval tolik duchapřítomnosti, že jsem několik černochů rozestavil po kupách všekazů za palmovým křovím na stráž, aby nás Mašukulumbové za Feketova vypravování nepřepadli.

„Co se tedy stalo? Vypravujte!“ Rychle a trhavě vycházely věty z Fe­ketových úst, když nám začal líčit osudnou záhubu výpravy. „Zrána hnal Mužemani kozy a osly na pastvu asi sto kroků od ležení, avšak znenadání se vrátil a pravil mi: ‚Mašukulumbové mne chtěli zabít a po­křikovali na mne ze vsi. Náhodou jsem byl u osady tak blízko, že mne snadno mohli zasáhnout oštěpem, a myslil jsem si také již, že jsem ztracen, když nenadále jeden muž ze zástupu vykřikl: ‚Pohleďte jen, vždyť má čtyři přední zuby vyraženy jako my, a pochází tedy z našeho kmene!‘ – ‚Ne, ne,‘ prohodil jiný z nich ‚je to makalacký člověk, ať zhyne, bídný pes!‘ Nicméně většina dala se do křiku: ‚Ano, ano, je Mašukulumb jako my, neboť má přední zuby vylomené, a svého soukmenovce nezabijeme!‘ Hnal jsem tedy kozy zase k ležení, sice zrychleným krokem, ale neutíkal jsem, aby se nepřátelé nedomnívali, že se jich bojím. Mašukulumbové postupovali za mnou k ležení a pět mužů z nich přistupovalo až k táborové ohradě.‘“ – „Tito lidé,“ vskočil Mapani Feketovi do řeči, „byli, což bohužel jsme seznali teprve nyní – vyzvědači pomocných kmenů, kteří se vším branným mužstvem přibyli do Galulongy, a ukryti dílem v rákosí na jihu, dílem ve vesnici, byli uchystáni v každé chvíli podniknout útok.“ – „Zmíněných pět mužů začalo škádlit paviána Pita,“ pokračoval Fekete, „jenž si hrál před ležením. Mezitím sedě, zády obrácen k východu z ležení, šil jsem pytle, jak mi bylo rozkázáno, a ne­viděl jsem, co se děje u vchodu. Právě když jsem ustřihoval kus plachtoviny na nový pytel, dotkl se Osvald mého ramene a pravil: ‚Jsem smrtelně poraněn, doprav mne rychle na bezpečné místo!‘ Zpočátku jsem si myslil, že žertuje, avšak jeho na smrt bledý obličej i roztrhaná a po­krvácená košile úplně potvrzovaly tento výrok. Vyskočil jsem pátraje, co se stalo. ‚Povím ti všechno cestou, pojď jen rychle odtud a pustíme se za doktorem,‘ zašeptal Osvald a uchopiv winehesterku potácel se k močálu. Stál jsem dosud v ležení, neschopen ani slova, pojednou však zaburácel z obou stran mocný křik. Vzpamatovav se uzřel jsem, kterak Mašukulumbové v hustých davech ženou na nás útokem směrem od vesnice i od jihu, zároveň pak volali na mne Mapani a Mu­žemani, kteří s Osvaldem vyšli z tábora. Obrátiv se spatřím, kterak Osvald právě klesl k zemi, i vyběhl jsem a pozdvihl jej. ‚Pryč, pryč odtud, prchněte rychle před těmito ďábly a doneste mne na bezpečné místo!‘ Odnesli jsme ho směrem k houštině, doufajíce, že v rákosí budeme přece poněkud chráněni. Dostali jsme se šťastně v ona místa, a byl věru také již nejvyšší čas, neboť chatrná ohrada z kukuřičných stébel byla při prvním náběhu černochů z větší části rázem povalena, načež v táboře nastal rej jako kolem vosího hnízda. Tyto události sběhly se tak náhle, že jsem bez kazajky, bez bot, bez nábojnice, zkrátka tak, jak jsem právě byl oděn při práci v ležení, musil pospíšit Osvaldovi nápomoc a nemohl pranic zachránit.“ Minulého večera uschoval Fekete do své kazajky všeobecný deník se záznamy o příhodách výpravy, aby zachránil aspoň nejdůležitější zápisky pro případ, že by Mašukulumbové podnikli útok na ležení. A nyní jsem se dověděl, že je všechno ztraceno, úplně všechno, i poslední zbytky našich věcí, které jsme jen s nej­vyšším namáháním zachránili, 4500 nábojů, stan, prapor, drahocenné vědecké přístroje a veškeré mé deníky. Ztráta deníků byla nejhorší pohromou, jaká mne vůbec mohla postihnout. Těchto dvaatřicet deníků obsahovalo poznámky a vysvětlivky k obsáhlým sbírkám a tyto knihy byly mi kromě družiny na výpravě nejlepšími přáteli. Do dne 2. srpna, kdy byl na nás učiněn útok, obsahovaly dva tisíce hustě popsaných stránek a na sedm set výkresů, vůbec veškeré vědecké výsledky této cesty – a nyní mne pojednou postihne zpráva, že z nich nebyl zachráněn ani jediný list! Myšlenka, že se ztrátou deníků je zničena a ulou­pena všechna sláva vědeckého badatele, ano dílem i oprávněnost vystupovat v Evropě veřejně s popisem této výpravy, účinkovala na mne zdrcujícím způsobem a zatlačila z mé mysli všechny ostatní věci, takže jsem ani nepřemýšlel o našem zachránění, na kterém ovšem nyní nejvíce záleželo. Stál jsem zdrcen, nepomýšleje ani dost málo na svůj další osud, až mne vyrušil Fekete ze zadumání, tázaje se: „Co teď?“

„Na jih už nemůžeme, pane doktore, tam se to nepřáteli jen hemží, neboť mezi davem útočníků jsem pozoroval i poddané Ňambovy a zlo z Diluky a Nikoby! Nezbývá nám než vydat se k onomu Portugalci na sever – to je jediný způsob, jak se zachránit.“ – „Tyto naděje se rozprchly jako bublina. Za hranicemi nebydlí vůbec žádný Portugalec a zprávy o něm byly jen lstivým úkladem. Také již nejsme s to, abychom s bolavýma nohama prošli ještě jednou bažinami, i kdybychom nepomýšleli na to, že bychom se při podobném pokusu neuvarovali tuhých bojů s domorodci.“

Vzpamatovav se zase poněkud, poslal jsem k našim strážcům zeptat se, zda někdo z nich nepozoroval něco podezřelého. Černoch stojící na straně obrácené k močálu mi vzkázal, že ve směru, kterým jsme přišli, znenáhla se hromadí tlupy Mašukulumbů. – Tušil jsem to tedy! Nezbývá nám než prchat k jihu. Jak bychom se také mohli vydat na sever? Abychom se protloukali bez obuvi, bez oděvu, pouze v hadrech, beze všeho zboží ke směnnému obchodu s domorodci a pouze se třemi sty náboji několik set kilometrů až k některé evropské osadě u jezera Tanganjika – na takový pochod nebylo pomyšlení a jenom šílenec nebo nerozvážlivec by se byl k němu odhodlal. Bez potravin a bez léků bychom již za několik dní podlehli útrapám, i kdyby nás Mašukulumbové nechali pokojně odejít. Jestliže vůbec nám ještě z některé strany kynula spása, přicházela jistě od jihu. Pozbyli jsme sice všeho majetku, ale zůstaly nám ručnice, které byly s to, aby nás vyprostily z nebezpečenství. Především bylo třeba zase dobýt na vítězstvím opojeném nepříteli ztracené ležení, neboť nebylo vyloučeno, že se tam zmocníme ještě mnohých předmětů ze svého majetku. Nedbajíce tedy smrti, vytáhli jsme přímo na ležení, abychom se pustili v zoufalý boj. Vždyť jsme již neměli, co bychom ztratili, ale získat jsme mohli ještě mnoho.

Mašukulumbové žili v domnění, že jsme ještě daleko. Byli proto naším příchodem nadmíru překvapeni a ustoupili ve zmatku z tábora. Na cestě k ležení vyslal jsem Feketa a Leeba napravo do rákosové houštiny, kde Fekete uložil Osvalda, aby se podívali, zda nešťastný druh ještě žije. Moji poslové nalezli ubohého Osvalda v posledním tažení.

My jsme zatím brzo dostihli tábora a vrazili dovnitř. „Náboje a de­níky!“ bylo nám válečným heslem.

Na zemi ležely dvě krabice s deníky – převrženy! Moje deníky nebyly pro černochy k potřebě, a proto byly uloženy zvlášť do dvou krabic, aby Mašukulumbové tyto nepotřebné a bezcenné věci jednoduše pohodili, kdyby se jim i podařilo krabice uloupit. Avšak k nemalému leknutí nalezl jsem jednu krabici prázdnou, druhá pak obsahovala šest deníků, z nichž pouze pět bylo popsáno. Rozhlížeje se kolem spatřil jsem ještě několik rozházených svíček, několik bot a krabičku s pade­sáti náboji do winchesterky. Okamžitě bylo vše v naší moci a deníky jsme narychlo svázali do Leebova šátku.

Znenadání se dali moji černí sluhové do křiku: „Mašukulumbové se již vracejí, jsme ztraceni, jsme syny smrti!“ a začali odhazovat břemena, pokud je již dříve nezaházeli, a chystali se k útěku. Jenom rozhodná hrozba, že každého, kdo by se pokusil o útěk, zastřelím, je u nás zadržela. Obrátili jsme se nyní přímo proti Galulonze, jednak abychom tímto odvážlivým útokem nepřítele poněkud zastrašili, jednak také proto, abychom se ve vesnici opět zmocnili mnohých předmětů uloupených v našem ležení. Náš tábor se rozkládal asi 160 metrů jihozápadně od Galulongy a 400 kroků dále na jih táhl se hluboký močál, kterým vedla stezka k jihu. K tomuto močálu družila se rákosová hustina široká asi jeden kilometr, za ní se pak rozkládala po březích řeky Luenge širá rovina, pokrytá nesčetnými kupami všekazišť a porostlá místy křovinami nebo vysokou trávou, avšak tráva byla namnoze spálena, takže rovina se podobala nekonečnému ohyzdnému strništi. Rychlým krokem jsme postupovali na vesnici a po cestě jsem se ohlížel po denících. Štěstí mi dost přálo, neboť tu a tam jsem nalezl některý z nich poho- zený v trávě a sbíral jsem dychtivě vše, cokoli i jsem našel.

Před vesnicí skupilo se asi sto nepřátel. Máchali hrozivě oštěpy a uvítali mne křikem. Pak se dali znenáhla na ústup. Vesnice byla velmi četně obsazena. Mašukulumbové, kteří podnikli útok na ležení od jižní strany, dali se hned po zpustošení tábora na cestu k domovu podél řeky Luenge, aby se nemusili dělit o kořist s druhy, kteří nic neuchvátili. Nedlouho po nás dostalo se útočníkům posily z vesnice, u níž jsme se zastavili na cestě k horám Františka Josefa, avšak tito černoši, kteří nás neustále sledovali přes bažiny, přišli již po všem.

Dav Mašukulumbů ustupoval přede mnou k vesnici. Sháněje různé naše předměty, které pohodili, nepozoroval jsem, kterak se po levé straně při břehu močálu plížila tlupa domorodců a stanula mezi mnou a mrtvolou Osvaldovou. Sesbíral jsem již devět deníků a kolem mne se ještě povalovalo několik koránů, dále jednotlivé boty, papír a pod­stavec teodolitu. Právě když jsem zdvihl devátou knihu – byl to naštěstí deník s kartografickými záznamy o cestě na sever od řeky Zambezi, bez něhož bych stěží mohl sestavit mapu – zaslechl jsem nenadále po pravé i po levé straně válečný pokřik tří mašukulumbských zástupů, které se na mne současně hnaly. V témž okamžení jsem spatřil v trávě před sebou svůj černý sešit, jenž obsahoval kresby a astronomická měření míst, a vedle něho se povalovaly dva listy červené s jedním bílým, dvojí to určení zeměpisné šířky a jedno určení časové. Skokem ocitl jsem se u obou předmětů a zmocniv se jich dal jsem se na ústup. Ačkoli jsem kráčel zvolna nazad, obličejem obrácen k nepříteli, a ručnicí jsem na něho stále mířil, přece již pouhý ústup podněcoval Mašukulumby k smě­losti, zvláště když spatřili, že mi knihy v rukou při střelbě i obraně budou překážet. Ba z toho, že jsem se pro papíry, jež pro ně neměly pražádnou cenu, odvážil tak daleko, dovtípili se snad také, že bych raději ani nevystřelil, než abych sesbírané papíry zahodil. Tato okolnost rozdmýchávala jejich odvahu čím dál tím více. – Někteří Mašukulumbové vyskočili již na blízké kupy všekazišť a pokřikem vyzývali otálející druhy k útoku, neboť jsem po několik minut byl zcela sám a od průvodců dělila mne dosti značná mezera. Moje manželka hned pochopila obtížné postavení, v němž jsem se nacházel, nedbala vlastní bezpečnosti, vzala Mapanimu ručnici, aby se popřípadě mohla proti domorodcům bránit, vyslala mi rychle Leeba a Feketa na pomoc, a tak se mi podařilo dostihnout tábora.

Mašukulumbové byli patrně velmi rozmrzeni, že jsem unikl. Shromáždili tedy veškeré branné mužstvo, shlukli se v hustý dav a zaujali postavení mezi naším táborem a Osvaldovou mrtvolou, takže jsme ani zdaleka nemohli pomýšlet na zachránění nebo aspoň pohřbení zavražděného druha.

Za takovýchto poměrů jsme se musili rozhodnout pro nový válečný plán. V ležení jsme nemohli setrvat, proklestit si davy nepřátel cestu na sever bylo by čirou sebevraždou. Jenom na jih jsme se mohli obrátit, neboť pouze tam kynula nám jiskra naděje ve spásu. V jižních krajinách byl jsem obeznámen se státními i národopisnými poměry a tímto směrem jsme mohli dostihnout zrychlenými pochody řeky Luenge a dorazit k náčelníkům, kteří nám upřímně radili, abychom se nevydávali do mašukulumbského území. Velmi závažná byla posléze i ta okolnost, že cestou na jih jsme se stále přibližovali evropské civilizaci a končinám, které podléhají jejímu vlivu.

Naše poměry byly určité a jasné, že nikdo z nás nebyl ani vteřinu na vahách, kterak se zachovat. Pohledem k severu rozloučil jsem se ještě s mrtvolou Osvaldovou, odevzdal jsem jednomu z černochů nalezené deníky a rozkázal jsem přinést dva balíky kartounu, které jsme vzali na cestu k domnělému Portugalci a s nimiž jsme se vrátili. Zanechav ostat­ní tři v ležení, dal jsem rozkaz k pochodu na jih. Zmíněné balíky zůstavil jsem v táboře úmyslně. Dobře jsem věděl, že po našem odchodu se na ně vrhne padesát až šedesát, ba snad i na sto nepřátel, kteří se o ně budou svářit a rvát. Zanechal jsem je tam jako vnadidlo, abychom zatím nabyli času a unikli Mašukulumbům co nejdále.

Naznačiv směr pochodu, vyslal jsem domorodé sluhy napřed. Zatímco jsme karabinami udržovali nepřítele stále v uctivé vzdálenosti, udával jsem svým lidem, kterou cestou se mají dát a jak se mají chovat, aby se přece dostali na luenžský jižní břeh, kdyby se snad mně přihodila nějaká nehoda. Cesta k řece Luenge obnášela třicet až čtyřicet kilometrů a vedla nejprve nehlubokým močálem, potom hustinou suchého rákosí, a konečně po rovině pokryté stromovím. Radil jsem tedy průvodcům:

„Za každou cenu dostihnout bažiny před nepřítelem a překročit ji, abyste v ní nebyli donuceni k boji, neboť kdyby se stalo, že byste se musili s nepřítelem potýkat v oněch místech, jste ztraceni! Jakmile se probrodíte močálem, soustřeďte se v nejbližší rákosině, vypalte čtyři nebo pět ran proti Mašukulumbům a dejte se potom rychle skrz rákosí na jihozápadní straně k řece Luenge! Když vyjdete z rákosové houštiny, uzříte na jihozápadě několik stromů, od nich pak ubírejte se směrem jižně jihozápadním. Tak můžete dorazit večer k řece Luenge, kterou musíte překročit za každou cenu v noci. Jenom takto je možno, abyste se zachránili, neboť budete‑li donuceni k boji s domorodci, umačká vás jejich přesila, a jestliže nepřekročíte řeku Luenge ještě této noci, propadli jste smrti hladem!“

Mezitímco jsem vykládal tyto věci, dorazili jsme na břeh močálu. Dva sluhové, kterým byly odevzdány balíky s kartounem, aby je nesli, přistoupili ke mně a pravili: „Pane, máme‑li bojovat s Mašukulumby, nemůžeme nést břemena. Naše nohy jsou těžce zraněny a působí nám kruté bolesti, takže se i bez zavazadel jenom s obtížemi vlečeme kupředu!“ – „Snad to přece nějak svedete. Považte jen, že nemáme nic, zač bychom si u Matoků nakoupili potraviny, když svá břemena neponesete.“ Nicméně již po padesáti krocích jsem poznal, že tito ubozí lidé skutečně nejsou s to, aby nám se zavazadly stačili, a dovolil jsem jim balíky zahodit.

Mašukulumbové se hned zmocnili tábora, polovina jejich levého křídla a na padesát mužů ze středního voje se již udatně rvalo o balíky, jež jsme v ležení zanechali. Avšak ostatní nás začali stíhat a blížili se již hrozivě za námi. Pochopivše zcela dobře náš záměr hleděli dostihnout bažiny dříve než my a zatlačit nás od jihu dále na sever. Závod mezi námi a domorodci byl velmi nerovný. My jsme byli po dopoledním pochodu strašlivě utrmácení a hladoví, naše nohy byly pokryty ranami a promočený oděv byl nám svou tíží jenom na závadu. Mašukulumbové naproti tomu byli nazí, nasycení, zdraví a vyspaní, pohybovali se proto bystře a obratně jako opice.

Ačkoli tedy běželi ve velikém oblouku, přece nás značně předhonili a jejich křídla se již na nás hnala z obou stran, kdežto střed nenadále se zarazil a neměl se k útoku. Kdyby postupoval tak rychle jako křídla, byli bychom již v urputném boji. Při provádění tohoto útoku zaznamenal jsem u Mašukulumbů podstatnou vadu, která nám mohla velmi prospět. Neměli totiž jednotné vedení. Každý náčelník, jenž je zároveň panovníkem své vesnice, velel samostatně mužstvu, jež s sebou přivedl, a podle toho, jak vůdce udílel rozkazy, jeden zástup útočil a druhý ustupoval, ba docela lid téhož pohlavára na jedné straně hnal útokem a na druhé straně se dal v ústup – zkrátka celý podnik byl bez jasného, určitého rozvrhu a každý pohlavár jednal, jak mu právě napadlo. Tuto okolnost jsem chtěl co nejvíc využít. Mezitím jsme dorazili na břeh močálu. Jakmile nepřátelé zaznamenali, že bychom jim přechodem přes bažinu unikli, hnali se celým sborem vpřed a uvedli nás tím v nebezpe­čenství, že bychom byli napadeni ze tří stran spoustou mašukulumbských oštěpů.

Tato chvíle byla velmi nebezpečná. Jakmile by nás domorodci donutili k boji v bažině, bylo by po nás veta, a proto jsem se rozhodl, aby k Mašukulumbům zahovořily také naše karabiny. Zpočátku jsem chtěl, aby moje družina střílela pouze přes jejich hlavy, ale upustil jsem od tohoto úmyslu, když mi Mapani sdělil několik vět, které pochytil z křiku nepřátel. Oddíl Mašukulumbů totiž zamýšlel pospíšit si na protější břeh močálu a zapálit tam suché rákosí, kterým bychom musili ustupovat. Tak by nám znemožnili zpáteční cestu a ostatní Mašukulumbové by nás mezitím zasypávali pravým deštěm oštěpů, až by z nás nikdo nezůstal naživu.

Za takových poměrů jsem rozkázal vypálit, ale připomenul jsem průvodcům, aby pokud možno nepřátele jen zraňovali, ale nezabíjeli. Nyní nám záleželo na tom, abychom zachránili jen holý život, neboť ze všech stran již svištěly oštěpy na naše psy, kteří zuřivě štěkali na útočníky. Jenom stěží zachránila moje manželka svého miláčka, malého psa Daisyho, jehož má ještě podnes. – Zarachotila tedy první rána, kterou jsem dal na této cestě vypálit proti domorodcům. Mířil jsem na levé křídlo a úmyslně jsem je přestřelil. Fekete a Leeb vypálili do hustého davu ve středu a dva Mašukulumbové, poraněni do ruky a do nohy, zřítili se s výkřikem k zemi. Zda naši černoši na nepřítele mířili nebo ne, nemohu určitě říci, ale jisté je, že chybili. Účinek výstřelu na Mašukulumby byl ohromující. Celý zástup stanul jako zkamenělý a další útoky i pronásledování byly rázem zastaveny. Mnozí běželi k pora­něným druhům, jiní pak pokřikujíce vyhrožovali nám z kup všekazišť, na které se velmi rychle utekli. Zatím jsme použili této vhodné příležitosti a pospíchali bažinou – pokud totiž při průchodu močálem, v němž voda dosahuje až po prsa, možno mluvit o spěchu.

Na cestě bažinou jsem pojednou zpozoroval, že moje manželka zůstala znenadání na témž místě jako přikovaná a marně se snažila postoupit vpřed. Dříve však než jsem jí přispěl na pomoc, dostal se k ní Fekete a strhl jí z těla všechny meteorologické přístroje, které ještě v posledním okamžiku chtěla zachránit, vyzdvihl ji z bahna a pomohl jí dále.

Když jsme šťastně překročili hluboký močál, místo pro nás nejnebezpečnější, a dostali se na jižní břeh porostlý sítím a mnohem méně bažinatý, zpozorovali jsme jednotlivé Mašukulumby, kterak se kolem nás plíží a ukrývají se v sítí. Ačkoli byli střelnými ranami velice zastrašeni, přece volali přívětivě na naše domorodé sluhy, kráčející v čele, aby nás povraždili.

Nicméně sluhové, které jsem ostatně bystře pozoroval, neboť jsem tomuto vyzvání porozuměl, odmítali podobné výkřiky s nejvyšším rozhořčením a odpověděli Mašukulumbům: „Na‑ja, tak pravíte nyní, ale jakmile bychom pobili své ochránce, došlo by nepochybně na nás a sotvakdo z Mašukulumbů by šetřil náš život! Proto jsme se nevrátili ke svým pánům, abychom je povraždili, vy ďáblové.“ Hrozili přitom Mašukulumbům pěstmi. Zajímavé bylo jejich rozhořčení na Mašukulumby pro zavraždění Osvalda. Něco podobného bych u mužů divokého a nevzdělaného kmene nikdy neočekával. Osvald, jenž s černochy vždy dobře a shovívavě zacházel, a pokud zastával hodnost kuchaře, často jim dopřál dobrého sousta, byl vedle „missis“ miláčkem domorodých průvodců. Kdyby tito průvodci dostali na zpáteční cestě ve svou moc některého z jeho vrahů, byli by jej najisto svými oštěpy ubili, aniž bych tomu zabránil.

Oddanost domorodých sluhů těšila mne nemálo, avšak mnohem více mne dojal – přiznám se k tomu zcela přímo – osud ochočeného paviána Pita, který byl oddán Osvaldovi a pro něho také zahynul. Když byl totiž Osvald úkladně napaden pěti Mašukulumby, vrhl se Pit na útočníky a utržil od nich do nohou několik ran oštěpem. Ubohý opičák si vytáhl hrot z rány a úzkostlivě křiče běžel za námi ještě asi patnáct kilometrů. Poněvadž bez přestání hlasitě křičel a tak nás mohl snadno prozradit nepřátelům, nemohli jsme ho dále vést s sebou. Mimoto byl ztrátou krve velice vysílen a nést jej nikdo z nás nemohl. Když nám pak posléze nestačil, nezbývalo než jej zastřelit.

Oslům a kozám jsem bohužel nemohl tuto službu prokázat. Brzo potom, co jsme se opět zmocnili tábora, spatřili jsme každé zvíře, kterak s mašukulumbským oštěpem v těle hlasitě sténá. Upomínka na smutný osud těchto tvorů dotýká se mne bolestně ještě dnes nejen proto, že vůbec jsem milovníkem zvířat, nýbrž také proto, že se mi na afrických cestách dostalo hojně příležitostí, abych ocenil důležité služby, které zvířata člověku prokazují.

Z rákosiny jsme se dostali bez úrazu na travnatou vyvýšenou rovinu, jež měla na dva kilometry délky a poseta byla četnými kupami všekazišť. V těchto místech jsme odbočili ze stezky vedoucí k Ňambově vesnici a zaměřili jsme k jižnímu jihozápadu, kde se nám v dálce na prostranství podle všeho volném objevovaly dvě skupiny stromů. Na travnatém prostranství před námi se vyskytovali vpravo i vlevo ve vzdálenosti pěti až sedmi set metrů jednotliví Mašukulumbové, kteří, kdykoli jsme se k nim blížili, hned ulehli na zem za kupy všekazů a nebránili nám nikterak v dalším pochodu. Všichni tito lidé byli zahaleni v kusy kartounu, z čehož jsme určitě seznali, že náleželi k zástupu čítajícímu na dvě stě mužů, který se hned po našem návratu od domnělého Portugalce dal na útěk od zpustošeného ležení a nyní se právě ubíral k domovu. Nedovedli jsme si nijak vysvětlit, proč se nám Mašukulumbové tak opatrně vyhýbají. Moji černošští sluhové mi vykládali celou věc následovně: „Tito prchající Mašukulumbové opustili Galulongu a své soukmenovce po ujištění, že jsme vesměs zahynuli v bažinách, nyní však uslyšeli střelné rány a vidi, že beze všeho úrazu se ubíráme podél jižního břehu bažiny. Že jeden člen naší družiny schází, o tom vůbec nevědí, a proto mají před námi nevýslovný strach.“

Domníval jsem se zcela určitě, že nás budou Mašukulumbové pronásledovat, ačkoli jsme je svými výstřely značně zastrašili. Nicméně čím dále jsme postupovali, tím více se nám jevil opak toho mínění. V uších mi sice ještě neustále zněla slova: „Jděte jen, vždyť my nalezneme vaše mrtvoly, nebo vás zavraždíme beze všech obtíží!“, avšak nikdo nepochopil smysl těchto slov, nikdo jim nerozuměl. Očekávali jsme tedy, že nám tento sebevědomý výrok bude ještě dnešního dne objasněn!

Přešli jsme již také travnatou rovinu s četnými kupami všekazů a vše dařilo se nám mimo nadání dobře, jenom bolesti v poraněných nohou nás strašlivě týraly. Duševní vzrušení dosud stále ještě přemáhalo tělesné bolesti, nyní však dostavovaly se bolesti dvojnásobnou silou. Jeden po druhém usedal na zem, aby vytáhl trny z masa, vyčistil si rány vlhkou trávou a poněkud ochladil zanícená místa. Nicméně jestliže jsme chtěli dorazit k řece Luenge a především k onomu místu, kde jsme se přeplavili na její severní břeh, musili jsme si pořádně pospíšit, i bylo mi neustále pobízet jednotlivé průvodce, aby nedbajíce krutých bolestí brali se co nejrychleji za mnou a mou manželkou, která velmi statečně kráčela a neustále byla v popředí, ačkoli jí chůze působila mnoho obtíží. Sebrala v ležení moji pohozenou botu, obula si ji, ale nohu měla značně oteklou, musila si proto co nejdříve opět holínku zout, což ostatně bylo spojeno s nemalými obtížemi. Domorodí sluhové nesli pouze svoje oštěpy, čtrnáct deníků svázaných do dvou šátků a čtyři zachráněné teploměry, a přece bolesti v nohou, zemdlenost a hlad je tak zkrušily, že se zdráhali nést zápisky dále. I položili mi je třikrát na zem, takže jsem se jich posléze chopil sám a nesl je střídavě s Feketem a Leebem.

Za zmíněnou travnatou rovinou se půda znenáhla skláněla a pře­cházela ve směru, kterým jsme se chtěli ubírat, v nekonečné černé prostranství. Poznali jsme již z dálky zcela určitě, že ono místo je vyhořelé, ale nikdo přitom nepomyslil na obrovský požár trávy, který vypukl za nočního Ňambova útoku a prokázal nám tehdy neocenitelnou službu, ano stal se takřka naším ochráncem. Brzo však, bohužel příliš brzo jsme seznali pravý stav věcí. Místo vysoké trávy čnělo z půdy pouze strniště na třicet až padesát centimetrů vysoké a pokryté vrstvou popela. Protože zaujímalo polovinu vzdálenosti mezi rovinou za námi a ře­kou Luenge, připadalo nám, bosým lidem, jako strašlivá a dokonce snad i nepřekonatelná překážka. Nyní jsme musili podstoupit zkoušku, která daleko překonávala všechny svízele a hrůzy, jež jsme na této cestě zažili a vytrpěli.

Z celé naší družiny měl pouze Leeb polní střevíce, tj. zcela tenký druh domácích střevíců, které jsou v jižní Africe velmi oblíbené, poněvadž na suché, měkké půdě konají znamenitou službu. Kdyby měl řádnou evropskou obuv, mohl strniště ostatním poněkud udupat, ale v těchto střevících tak učinit nemohl. Navíc sám také již kulhal a vůbec jenom s namáháním se vlekl kupředu. Pšeničné strniště je pravou poduškou proti dřevnatým zbytkům vysoké jihoafrické trávy, které bývají na prst tlusté a vyčnívají tak hustě, že chůze mezi jednotlivými stébly je úplně nemožná! I kdybychom měli sandály, neprošli bychom bez četných ran na kotnících a na lýtkách. Tím děsnější tedy byla chůze, když naše bosé nohy byly zraněné a rozbolavělé a kotníky oteklé. Při takovémto stavu nohou, v jakém bychom se za jiných poměrů jenom s velikými bolestmi vlekli i po leštěné podlaze, musili jsme urazit několik kilometrů po strništi. Mimoto jsme byli již od druhé hodiny odpolední na pochodu, v úpalu afrického slunce prošli jsme bažinami, snášeli krutý hlad a byli bez ustání vzrušeni duševním nepokojem.

Ponechávám čtenáři, aby si ve vlastní své obraznosti představil veškerá muka, která jsme na tomto pochodě zakusili. Nechci tu líčit, kterak každý krok způsoboval nám nové rány na oteklých nohou, jež znenáhla již zčervenaly a zmodraly, nechci popisovat, jaké bolesti vznikaly, když nám do ran vnikal popel, prach a na hlubších místech i bahno! Po každém kroku následovalo sténání a naříkání. Nejvíce trpěla moje manželka a při vší soustrasti a účastenství s ubohou trpitelkou nebyli jsme s to, abychom jí pomohli. Naši černoši se ji pokusili nést, ale záhy toho musili zanechat, neboť opáleným stéblům nedovedla vzdorovat ani kůže na nohou těchto lidí, ačkoliv byla tvrdá jako podešev. I roztrhal jsem svou kazajku na kusy a rozdal ji průvodcům, aby si aspoň poněkud vyčistili rány. Jakmile někdo z nás usedl, zastavila se celá družina, neboť nebylo vhodné, aby někdo byl zůstaven pozadu, třeba jen na sto padesát kroků. Ke krutým bolestem v údech dostavila se znenáhla palčivá žízeň a vzmohla se po tříhodinovém pochodu v takovou trýzeň, že zemdlenost vlivem slunečního úpalu měnila se v otupělost a takřka pomatenost smyslů. Někteří průvodci se smáli, jiní se potáceli dále mlčky se zrakem strnule upřeným do dálky. Moje manželka nalezla ve zpustošeném táboře bodák a opásala si jej kolem těla, ale zanedlouho bylo jí i toto nepatrné břímě příliš těžkým. Hleděl jsem tedy sám po nějakou dobu jej nést, avšak zahodil jsem ho brzo, poněvadž mi byl na obtíž.

Znenáhla zmocňovala se jednoho po druhém strašlivá lhostejnost vůči nebezpečenství a tento duševní stav se dále stupňoval až v úplnou omrzelost životem. Také mne se zmocnila podobná nálada, v hlavě mi hučelo a celou moji mysl ovládala tváří v tvář hrozícímu nebezpečenství lhostejnost, jakou jsem dosud nepoznal. Jakmile někdo z naší družiny klesl k zemi, zaslechl jsem pokaždé slova: „Raději ať mne Mašukulumbové ubijí, než abych dále snášel tato muka. Ach, pane, nemohu již dále, moje nohy již nevydrží ani jediný krok.“ V takových případech, které mnou vždycky otřásly, ačkoli jsem byl napolo v bezvědomém stavu, bylo třeba nejdůtklivějších domluv a poukazování na mašukulumbské marumy (harpunovité asagaje, jež na konci byly opatřeny nazpět obrácenými hroty, jako bývá na udici), aby opozdilec se opět vzchopil a kráčel dále.

Čím dále tím více dospíval jsem k poznání, že za těchto poměrů stěží dostihneme ještě téhož dne řeky Luenge, a tato věc byla přece první a nejdůležitější podmínkou naší spásy. Příštího dne by se jistě už zpráva o našem útěku donesla k Mašukulumbům usedlým na luenžských březích. A ti by ani na chvíli neváhali – napadli by nás a povraždili v močálech a lagunách.

Můj rozvrh pro zpáteční cestu se zakládal hlavně na tom, abychom dorazili na severní břeh řeky Luenge ještě večer, tedy v době, kdy domorodci nebudou mít o našem příchodu tušení a ponechají svoje čluny na břehu bez dohledu. V těchto člunech by se musila naše družina přepravit na jižní břeh řeky bez vědomí Mašukulumbů. Jakmile by se nám tento záměr zdařil, bylo naše zachránění již nejen možné, nýbrž pravděpodobné. Kdyby však zvěst o neštěstí u Galulongy stihla k Mašu­kulumbům na říčním břehu dříve, než bychom tam přibyli, uschovali by tuzemci zcela jednoduše své čluny a ponechali nás osudu. Našemu hloučku pak by nezbývalo než po řadu dní, ano týdnů se potulovat sem a tam a vystřílet celou zásobu nábojů na honbě, načež by ovšem Mašukulumbové nenalezli odporu, kdy by nás přepadli a povraždili.

Naši evropští i domorodí průvodci uznávali plnou měrou správnost mých slov a ubírali se dál, ačkoli při tom bolestí skřípěli zuby.

Když jsme opět urazili tři kilometry cesty, zmocnilo se nás všech následkem strašlivé žízně úplné zemdlení, takže jsem sám skoro již začal pochybovat o možnosti dalšího pochodu. Pojednou se však objevilo v dálce několik stromů, podle nichž jsme poznali, že se nacházíme nablízku Ňambovy vesnice. Mezi těmito stromy a jinou skupinou, jež se vynořila nad obzor dále po levé straně u sídla lupičského krále Ňamba, jsme musili projít a odbočit potom ještě dále vpravo, tj. k jihozápadu, abychom dospěli k lagunám u řeky Luenge a k ostrovu, na kterém nás Mašukulumbové chtěli vysadit. Tam jsme doufali mezi sítím a rákosím nalézt aspoň jediný člun. Mezi stromovím jsme spatřili několik chatrčí, obydlí Ňambových pastevců. Odtud přicházela přes stezku jakási žena s velikou otepí trávy, která jí zastírala obličej. Když na chvíli otep odhodila, aby si odpočinula, spatřila nás na čtyři sta kroků před sebou. Pronikavě vykřikla a rozběhla se k Ňambově vesnici, co jí nohy stačily. Na onen výkřik přiběhlo z chatrčí několik Mašukulumbů, ale zůstávali pořád v uctivé vzdálenosti aspoň pěti set metrů. Nicméně v tom okamžiku mi byli zcela lhostejní, neboť jsem spatřil něco, co na ten čas mělo pro nás mnohem důležitější význam.

Bylo tomu skutečně tak? Uzřel jsem totiž, kterak se asi tři sta metrů od nás snesl k zemi krkavec štítnatý. Byla tam snad voda? Moje družina se zastavila a jeden přes druhého volal: „Nuňam!“ (Ptáci!) Ano, byli to ptáci! „Hasi meei,“ (To není voda) prohodil pak Mapani a začal žvýkat vlhký kořen, který si vyrýpl bodákem, jejž nesl. – „Polocholo išile,“ (Mrtvá zvěř, mrcha) pravili zase ostatní. – „Na ja meci, meci,“ (Nikoli, voda, voda) zvolal jsem a pokoušel jsem se doběhnout na ono místo, avšak při nejlepší vůli jsem se musil toho úmyslu vzdát. – „Bože, můj bože, snad přece jen budeme zachráněni,“ zašeptala moje manželka, neboť nahlas mluvit nemohla, jazyk i ústa měla úplně vyprahlá.

Naše kroky se zrychlily a za malou chvíli jsme stanuli na hledaném místě. Nacházela se tam mělká kalužina s velmi teplou vodou, avšak takových maličkostí jsme nyní nedbali, jen když jsme nalezli vodu! Setrvali jsme u kaluže patnáct minut, a uhasivše svou žízeň i vykoupavše si nohy ve vodě, odcházeli jsme jako omládlí. Když jsem se před odchodem rozhlížel, zda nás snad nepronásledují domorodci, spatřil jsem ve vzdálenosti jednoho kilometru četné Mašukulumby, kteří seděli na stromech a pozorovali bedlivě všechno naše počínání.

Za hrozných bolestí jsme se potom vlekli dále, hledíce tupě a strnule kupředu, jako lidé, kteří již pozbyli vší naděje v lepší budoucnost a odevzdali se klidně osudu. Nicméně čím dále tím více jsme se blížili ke konci vyhořelého prostranství. Daleko na jihovýchodě čněl nad obzor osamělý vysoký strom a podle něho jsme poznali, že se nacházíme asi v úrovni Diluky.

Naděje, že se nám přece podaří dorazit večer k řece Luenge, vzpružila nanovo naše síly. – Když jsme kolem čtvrté hodiny prošli vyhořelým prostranstvím, dostali jsme se na místa pokrytá ležící trávou, kterou před několika měsíci, pokud byla ještě mladá a jemná, stlačil příval vod k zemi, takže jsme po ní kráčeli jako po měkkém polštáři. V dálce jsme již uzřeli návrší a vysoké, stinné sykomory u Bosanga, jež nám ukazovaly cestu. I zaměřili jsme podle nich nejkratším směrem napříč přes rovinu k místu, kde jsme před několika dny přistáli.

Tu a tam se vyskytovaly rozmanité postavy, jež jsme na prvý pohled pokládali za lidi, ale záhy se ukázalo, že vidíme pouze zvěř (zebry, antilopy lečve a puku). Ačkoli zvířata jevila velikou důvěřivost a nedala se na útěk, dokud jsme se k nim nepřiblížili na sto kroků, mých černochů se pak při pouhém pohledu na zvěř zmocnil strašlivý hlad, přece jenom jsem nedovolil vystřelit. Nebylo žádoucí, aby se na luenžském severním břehu ozvala rána, ba ani 20 i 30 kilometrů za řekou nechtěl jsem to dopustit. Tak bychom jenom vzbudili pozornost Mašukulumbů a sotva by se nám potom podařilo dostat se zaživa na jižní břeh řeky.

Kolem šesté hodiny jsme dostihli první laguny a přebrodili jsme ji, jakož i druhou, na mělkých místech. Nechtěli jsme již postupovat, aby nás nepostřehlo bystré oko bosanžských domorodců. Vyhledali jsme si proto záhy úkryt, v němž jsme setrvali až do noci. Zamýšleli jsme překročit řeku Luenge chráněni tmou. Když se tedy setmělo, plížili jsme se nízkou trávou k říčnímu břehu a našli jsme šťastně místo někdejšího přistání. Veliká kupa všekaziště poskytovala nám dostatečnou záštitu, když jsme přecházeli poslední část cesty dlouhou asi sto kroků. Tu odpočívali jsme nanovo a zároveň jsem vyslal jednoho muže podél řeky vzhůru, jiného pak po proudu, aby pátrali, zda se někde nablízku nenachází člun. Ostatní družina pátrala na poli po starých kukuřičných klasech, ale nenašla ani jediný, zato mně se podařilo nalézt kus nahnilé tykvicové kůry zvíci vejce. Jak šťastný nález to byl pro nás! Rozkrájeli jsme kůru na malé kousky a každý požil nepatrné sousto. Každý si přitom přál, aby jich bylo víc, mnohem víc! Sedíce tedy u vody a koupajíce si nohy, hovořili jsme o příhodách, které jsme toho dne zažili. V tom jsme se pak shodovali všichni, že jsme vykonali věc k víře nepodobnou, dostihnuvše živi luenžského břehu, což se nám po katastrofě u Galu­longy zdálo být téměř nemožným. Brzo se také dostavili černoši s po­těšitelnou zprávou, že na protějším ostrově vypátrali člun. Když mi ukázali na ono místo, poznal jsem je hned zcela určitě. Byli jsme proti ostrovu, na kterém nás Mašukulumbové z Bosanga­‑Kasengy chtěli vysadit a který jsme musili přejít s břemeny na zádech. A na břehu onoho ostrova ležel malý člun, vyhloubený kmen stromu, nejvýše dva a půl metru dlouhý. Připadal mi jako ořechová skořápka, a přece byl pro nás předmětem nejdůležitějším, neboť na něm závisel náš život.

Nyní nastávala otázka, kterak se zmocnit drahocenné loďky. Za dne bychom si v půlhodině zrobili z rákosí vor, ale v noci nebylo možné vyhledávat bažinatá místa, kde rostlo rákosí. Svolal jsem tedy svoje černochy, dlouho jsem jim domlouval a nabídl tři pokrývky – jež bych teprve u řeky Zambezi zaplatil – tomu, kdo by se, nedbaje krokodýlů, odvážil přeplavat k ostrovu a s člunem k nám přibyl. Domorodí sluhové se drahnou dobu radili mezi sebou, konečně se však Mužemani a Siroko vrhli do říčních vln. Avšak hned u břehu zavadil jeden z nich o krokodýla a okamžitě vyskočili oba zase z vody a nikdo pak neměl už odvahu pustit se přes řeku.

„Nepůjde‑li nikdo z vás, nezbude nám, než abych se vydal sám v nebezpečenství. Půjdu – avšak jsem úplně přesvědčen, že nikdo z vás nedostihne řeky Zambezi, když budu krokodýly uchvácen. Co si počnete bez vůdce? Podrobovali jste se mým rozkazům až po dnešní den a plníce je bedlivě vyvázli jste životem ze svrchovaného nebezpečenství! Moje bílé tělo spatří krokodýli z dálky mnohem snáze než vaši černou pleť, kdežto nikoho z vás v temnotě snadno nepoznají.“

Nicméně všichni mlčeli a každý z nich si příliš vážil vlastního života, než aby jej obětoval za spásu celé družiny. Konečně jsem se odvážil zkusit jejich ziskuchtivost a nabídl jsem tomu, jenž by se uvolil doplavat pro člun, ručnici, kterou nesl Mapani. Monohela přistoupil hned na tento návrh a vrhl se do vody. Zvolna a potichu si razilo jeho tmavé tělo dráhu vlnami. Ostatní družina stála v hustém chomáči na břehu, Mapani s pozdviženým oštěpem, aby zaplašil krokodýly, kdyby smělého plavce začali pronásledovat. Naše srdce tloukla zcela slyšitelně rozechvěním, neboť tento hrdinský skutek rozhodoval o našem životě. Kdyby byl Monohelu některý z obrovských ještěrů napadl a uchvátil, neodvážil by se již nikdo z černochů podobného skutku, a bylo by došlo na mne, abych vydal svůj život v sázku! V celé družině nepronesl nikdo ani slovo. Hvězda našeho štěstí, která nás vysvobodila již z mnohého nebezpečenství, zazářila opět jasně. Monohela dostihl šťastně břehu a zmocnil se člunu.

Obratně se vyšvihl do člunu, ale bez vesla a bez tyče otáčel se i s loď­kou kolem dokola, až mu Mapani poradil, aby vesloval rukama. Zanedlouho se zase ocitl v našem středu, pozdravován všemi srdečně, ale potichu, aby ani nejmenší šramot neprozradil naši přítomnost Mašukulumbům, ačkoliv jsem byl přesvědčen, že by tyto spáče po západu slunce vylákal z jejich chatrčí jenom neobyčejný hluk.

Na tomto malém člunu zamýšlel jsem přepravit na protější břeh celou družinu. Fekete byl ustanoven k tomu, aby zastával úkol přívozníka, avšak hned poprvé, když chtěl převézt Leeba, potkala ho nehoda. Člun byl příliš malý pro dvě osoby, a Fekete i Leeb spadli proto do vody, naštěstí ještě na mělčině při břehu. Musili jsme si tedy opatřit větší člun, který však bylo možné nalézt pouze na luenžském jižním břehu, kde domorodci měli své loďky uschovány v sítí. Nabídl jsem tedy Mapanimu dvojku, kterou nesl Jonáš, za odměnu, kdyby se v našem malém člunu vydal přes řeku a opatřil nám největší člun, jaký by našel v rá­kosí. Mapani se dal ihned do práce: zrobil si tesákem narychlo vesla a brzo odrazil od břehu potěšen, že si takto snadným způsobem vydělá druhou ručnici. Ležíce tiše na břehu, Čekali jsme napjatě, až se člun vrátí k severnímu břehu. Po dlouhou dobu rušily noční ticho jenom rejdy krokodýlů v řece, pojednou jsme však zaslechli u cípu ostrova šplouchání vody rozčeřené veslem.

Tento zvuk měl pro nás veliký význam, neboť nám oznamoval, že se Mapani vrací se člunem, který dobře mohl pojmout dvě osoby. Za nadmíru krátkou dobu byli jsme jeden po druhém přepraveni na ostrov, který jsme velmi rychle přešli pěšky, mezitímco člun obeplul jeho břehy. Avšak když jsme se chystali k přepravě přes druhé rameno řeky Luenge, které je mnohem širší, naskytla se nám nová překážka. Bylo nám již souzeno, abychom toho dne vypili kalich hořkosti a utrpení až na dno. Již před hodinou totiž vystupovaly na obloze těžké mraky, jež úplně zahalily hvězdy, a když jsme chtěli opustit ostrov, strhla se bouře, takže jsme nemohli přeplout široké luenžské rameno ve člunu, jaký jsme měli po ruce, nadto pak přeplouvat je tolikrát, až bychom všichni byli na jižním břehu řeky. Vlny by hned na první cestě překotily naši chatrnou skořápku, která vyčnívala sotva pět centimetrů nad vodní hladinu. Věda ze své zkušenosti, že podobné bouře obyčejně netrvají dlouho, nermoutil jsem se příliš pro bouřlivé počasí, poněvadž bylo teprve devět hodin, takže jsme dobře mohli několik hodin posečkat a zatím se zotavit.

Rozložili jsme se tedy za velikou kupou všekaziště, vypínající se na břehu ostrova, a poněvadž noc byla mrazivá, rozdělali jsme si oheň, který však nesměl vysoko plápolat, aby nevzbudil pozornost Mašukulumbů na protějším břehu. Oheň byl pro nás pravým dobrodiním, zejména pro Leeba a Feketa, kteří měli po bezděčné lázni po překocení člunu úplně promočené šatstvo a chvěli se zimou.

Mapani, Jonáš a Maruma bděli na stráži, já pak schouliv se k ohni záhy jsem usnul. Pokud jsem spal, bděla také moje manželka a dávala si od černochů přikládat na nohy studené obklady. Kolem jedenácté jsem se probudil a ujal se hlídky sám.

Vlny mocně dorážely na břeh a vichr hvízdaje dul údolím. Nad námi se černala nekonečná obloha, na níž se dosud neukázala ani jediná hvězdička. Což snad potrvá bouře delší dobu? Kdyby do půlnoci neustala, byla by po nás všech veta. Vždyť ještě před východem slunce nás čekalo mnoho práce. Aspoň dvě hodiny jsme potřebovali k přepravě přes řeku, potom hodinu na cestu bažinami, pak následovala půlhodinová zacházka kolem dvojvesnice Bosanga­‑Kasengy, a konečně jsme ještě musili jít šest kilometrů. To všechno jsme musili vykonat ještě této noci před úsvitem.

Zmíněné pochody byly přední podmínkou naší spásy. Musili jsme nepozorovaně obejít Bosango, aby domorodci netušili, že jsme již překročili řeku Luenge, a aby nás pronásledovatelé příštího dne hledali stále ještě na luenžském severním břehu, a nikoli na jižním.

Poslední hodina dne 2. srpna, který pro nás začal první hodinou ranní, způsobila mně a mým průvodcům značná muka. Bylo nám snad souzeno, aby v poslední chvíli byly zmařeny veškeré naděje v zachrá­nění, když jsme se již tolik nabojovali a snesli tolik útrap?

Rozčeřené vlny bily bez přestání s hukotem na bahnitý, kluzký břeh, avšak déle jsme již nemohli meškat. „Mapani, kupředu!“ – „Bass, nemohu!“ – „Mapani, není pomoci, musíme na druhou stranu, děj se co děj!“ –Konečně jsem ho přece pohnul, aby se vydal na rozbouřenou řeku. Na první nebezpečné cestě vzal s sebou Monohelu a několik hořících dřev, která nám měla ukazovat cestu k protějšímu břehu. – Nedovedu nyní vypsat, s jakým napětím jsme tehdy naslouchali každému šramotu. Konečně se Mapani vrátil, ale oznamoval, že je pln strachu, aby se člun při nejbližší jízdě nepřekotil. – „Nechť tedy jde bass v nebezpečenství a snad i na smrt!“

Vzav k sobě Sidamoja, karabiny a deníky, políbil jsem svou manželku a rozloučil se s Feketem a Leebem stisknutím ruky: Snad se ještě spatříme, ale možná, že je toto stisknutí také poslední. Ve člunu jsem se musil položit na dno, abych jej rovnoměrně zatížil. Vlny dorážely na stěny chatrné skořápky a rozbíjely se o ně. Na drahný kus cesty, skoro doprostřed řeky, slyšel jsem hlas své manželky, jež za mnou posílala pozdrav. – Přistáli jsme bohudíky šťastně. Chopil jsem se hořícího dřeva a dal jsem průvodcům na ostrově znamení, že jsem se dostal na jižní břeh řeky.

Byla právě půlnoc, když jsem z loďky vystoupil na pevnou zemi.

Den druhého srpna roku 1886, kdy nás osud postihl strašlivými svízeli, již minul.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

22
Od řeky Luenge k jižní hranici mašukulumbského území

Mapani vesloval zase k ostrovu, já pak jsem přecházel po říčním břehu sem a tam a nechal jsem psíka Sidamoja, jehož jsem vzal s sebou, proslídit rákosí, zda se tam snad neukrývají divoká zvířata nebo Mašukulumbové. Avšak Sidamojo pobíhal tiše na všech stranách, takže jsem byl zanedlouho jist, že v okolí je úplně bezpečno. I udržoval jsem malý ohníček, jenž byl v noční temnotě Mapanimu majákem, a naslouchal jsem v nevýslovném napětí, zda se již blíží člun. Po drahnou dobu ne­slyšel jsem leč vytí vichru a řehtání bdělých zebřích hřebců, kteří dobře pozorovali naše tajemné počínání. Konečně jsem uslyšel šplouchat vodu rozčeřenou veslem a za malou chvíli dopravila loďka k jižnímu luenžskému břehu moji manželku. Loďka přistála na mělkém místě. Když jsem manželce pomohl na pevnou zemi, vracel se člun zase k ostrovu, a tak se podařilo Mapanimu přivézt za námi jednoho druha po druhém. Převoznictví se mu dařilo čím dále tím lépe, poněvadž se znenáhla také bouře tišila. Kolem třetí hodiny ranní byli jsme konečně všichni na jižním břehu a podávali jsme si radostně ruce. Přechodem přes řeku Luenge bylo pro naše zachránění vykonáno hodně, ale k úplné bezpečnosti scházelo ještě velmi mnoho. Ještě velmi mnoho trampot jsme musili přestát, než jsme mohli pronést významná slova: „Jsme zachráněni!“

Jakmile poslední člen naší družiny vystoupil z loďky, odstranili jsme po sobě všechny stopy, urovnali zase sítí, uhasili oheň, naházeli uhlí a popel do řeky a dali se potom na cestu od řeky Luenge, která v naší mysli zůstavila jen trudné vzpomínky. Na cestě k severu chtěli nás tu zrádní nosiči povraždit a zpáteční cesta přes tuto řeku patřila k nej­nebezpečnější plavbě, jakou jsem vůbec kdy zažil. Přece však, když jsme opouštěli luenžské břehy, ubírajíce se k jihu, byla naše srdce naplněna radostí, neboť na severu od ní byl vykonán první a nejobtížnější díl našeho útěku.

Pochod údolím řeky Luenge, který jsme dne 3. srpna 1886 nastoupili, začal hned s obtížemi, poněvadž tráva v údolí byla na tři kilometry daleko až k vesnicím Bosangu a Kasenze vypálena a na širém černém prostranství jsme jen stěží nacházeli stezky, jejichž barva se nelišila od okolí. I ponechal jsem v noční temnotě vedení svým černochům, jejichž schopnost vyznat se v krajině jinak dosti neznámé i tentokrát se skvěle osvědčila. Za takovýchto poměrů učiní běloch vždy nejlépe, když se svěří domorodcům, jejichž přirozený pud je skutečně podivuhodný.

Ustanovil jsem tedy Mapaniho za vůdce a přidal mu rádce Kondongu a Marumu. Sám jsem pouze ustanovil místa, kam jsem chtěl dorazit. Mapani určil hned u řeky Luenge úplný směr i způsob cesty a přednesl mi jej takto:

„Pane, pro četné bažiny a laguny rozptýlené podél řeky nelze nám dlouho bloudit v luenžském údolí, nýbrž nutno jít hned přímo k Bo­sangu­‑Kasenze a dát se stezkou, která tam vede přímo nejkratším směrem. Asi čtyři sta kroků před vesnicí odbočíme potom nalevo (k vý­chodu), abychom Kasengu obešli, a zamíříme potom k jižnímu jihozápadu, abychom se dostali ke stezce, která vede sem přímo z Kabo­romandy. Vracejíce se za tebou, nešli jsme skrze M’Bezu a Kaboromandu, tudy bychom byli učinili okliku, kterou tě vedli Mo‑Panzovi lidé. Myslím, že opět naleznu nejkratší cestu, která vede přímo z Bosanga­‑Kasengy k Mo‑Panzovi. Přitom nepřijdeme k oběma zmíněným vesnicím, které nám potom zůstanou po levici (na východě).“

Souhlasil jsem úplně s tímto návrhem a naše družina se dala na pochod. S neobyčejnou opatrností sledovali černoši sotva viditelnou stezku. Kdykoli z ní odbočili, hned ji zase nalezli a postupovali poměrně statečně vpřed, ačkoli měli zraněné nohy. Vykoupali jsme si všichni řádně nohy u řeky Luenge a noční chlad i voda zmírnily poněkud naše bolesti, takže jsme zpočátku kráčeli celkem dosti bystře. Avšak naše radost netrvala dlouho. Rostlinstvo v luenžském údolí bylo zničeno požárem a strniště nám opět rozedralo rány, takže v močálech do nich vniklo bahno. Nedošli jsme ještě daleko a píchání i palčivost dostavily se nanovo. Ubírajíce se po stezce, nepromluvili jsme skoro ani slovo. Přitom byla noc tak temná, že černoši mnohdy musili nohama hmatat, aby seznali, kam cesta směřuje.

Když jsme se takto potáceli kupředu, nedbajíce krutých bolestí, zarazil a rozčilil nás nenadále nevysvětlitelný světelný zjev, jenž se vyskytl v noční temnotě. Spatřili jsme totiž v neveliké vzdálenosti brzo před sebou, brzo za sebou nebo i po straně jakýsi bílý předmět, který se rychle pohyboval sem a tam. I zastavili jsme se a v témž okamžení zarazil se také bílý předmět ve svém pohybu, potom se znenáhla blížil k nám vždy víc a více, až jsme konečně seznali, že předmět, který nás tak vzrušil, je pouze bílý střapec našeho věrného Daisyho, jenž ve své horlivosti bez přestání slídil po okolí, kdežto druhý pes maje nohy zraněné zůstával na stezce a uzavíral naši karavanu.

Dorazivše šťastně k místu, na němž se rozkládala Kasenga, odbočili jsme stranou, sehnuti obešli jsme vesnici a brali se takto ještě tři sta metrů za ni, až jsme dostihli cesty vedoucí do Kaboromandy. Po této stezce byla chůze mnohem snazší, poněvadž se táhla po bílé písčité půdě a zřetelně se odrážela od černého, vypáleného okolí.

Na východě se již rozednívalo, když jsme odbočili z kaboromandské stezky a postupovali, či lépe řečeno kulhali přímo k Mo‑Ponde. Byl bych rád sobě i své družině dopřál krátký odpočinek, ale přece jsem váhal. Naši domorodí průvodci sice tvrdili, že již nepřijdeme k ma­šukulumbským vesnicím, a netřeba se tedy ničeho bát, avšak nebylo vyloučeno, že se černoši mýlí a že snad v hustém lese přece leží několik vesnic, ke kterým bychom mohli přijít. Mašukulumbové jsou sice spáči, ale – jejich psi bdí! Na ten čas nehrozilo sice nebezpečenství od těchto vesničanů, kteří o příčině našeho návratu nic nevěděli, avšak velmi závažná tu byla jiná okolnost, na níž naše spása závisela neméně než na spěchu minulého dne. Dne 2. srpna zněl program naší cesty: „Dostihnout za každou cenu do večera řeky Luenge, překročit ji v noci a unik­nout do jitra příštího dne z obvodu vesnice Bosanga­‑Kasengy!“ Toto předsevzetí bylo nyní vykonáno. V programu určeném na den 3. srp­na bylo ustanoveno: „Spěchat nepozorovaně co možná nejdále na jih, abychom předstihli všechny zprávy o našem neštěstí, třeba bychom potom přišli tu a tam k některé mašukulumbské vesnici a setkali se tam s nerozhodnými nepřáteli, kteří by však o našem neštěstí neměli tušení!“

Včerejšího cíle jsme dosáhli po útrapách, které takřka přesahovaly lidské síly, avšak naše dnešní cesta byla neméně obtížná, neboť byla spojena s podmínkou: „Postupovat co nejrychleji k jihu.“ Tato podmínka se zdá na první pohled snadnou, avšak pro nás ze tří důvodů byla téměř nesplnitelná. Důvody tyto byly: neblahý stav našich zraněných nohou, hrozná zemdlenost i hlad a konečně neznalost krajiny. Stezka, kterou jsme se nyní ubírali, vedla sice přímo do Mo‑Panzova území a naši černoši, vracejíce se za námi do mašukulumbského území, brali se po ní, avšak právě od nich jsme také zvěděli, že při té cestě leží mašukulumbská vesnice, kterou jsme velikou oklikou obešli, a teprve dále na jihu jsme se zase vrátili na stezku.

Poněvadž jsme přechodem přes řeku Luenge svým nepřátelům již daleko unikli a namáhavým pochodem vykonaným minulého dne zjednali si dosti výhodné poměry, odhodlal jsem se asi pět kilometrů za Kasengou dopřát své družině na půldruhé hodiny odpočinek a teprve za denního světla zase pokračovat v pochodu. Tuto krátkou zastávku všichni uvítali. I rozdělali jsme malý oheň a černoši nanosili svými oštěpy suchou trávu na lůžko pro moji manželku – překročili jsme totiž už prostranství, na němž byla vypálena tráva, a dostali se do lesnatých končin, porostlých místy vysokou trávou. Jakmile bylo vše dokonáno, odpočívala již naše družina v hlubokém spánku kromě mne a Leeba, zůstavších na stráži. Nacházeli jsme se v úvalu obklopeném vůkol hustým lesem, takže bychom ani za denního světla neměli dostatečný rozhled po okolí. Oddával jsem se již naději, že nablízku našeho stanoviště není žádné lidské obydlí, a chtěl jsem svým průvodcům dopřát ještě hodinu klidu, avšak znenadání zaplašilo tyto domněnky slabé kokrhání kohouta. Okamžitě jsme probudili všechny druhy a několik minut nato byla již opět celá karavana na cestě.

Velmi záhy jsme přišli na četné stezky, jež se křižovaly na všechny strany. Shledali jsme tu četné stopy lidské a psí (pocházející od minulého večera) a podle jejich směru jsme usoudili, že po levé straně (na východě) se nachází dvorec. Zahnuli jsme tedy vpravo a stoupali dál s největší opatrností. Cesta se táhla velmi hustým podrostem, na některých místech skoro neschůdným. I brali jsme se tím způsobem, že běloši kráčeli ve středu, kdežto dva černoši tvořili předvoj a rovněž dva a dva postupovali na levém i na pravém boku. Všem bylo rozkázáno, aby nás Evropany nespouštěli z očí a dávali nám určitým hvízdnutím nebo jiným způsobem znamení, jakmile by zpozorovali něco podezřelého. Takto tedy jsme se dostali k lesnatému lateritovému hřbetu. Přešli jsme tu mnoho dosti vyšlapaných cest a shledali jsme na nich také četné stopy skotu. Veliké množství stezek nás zmýlilo, a proto jsme přišli na temeni hřbetu mezi několik dvorců. Nyní bylo nutné postupovat co nejopatrněji. Když jsem celou družinu svolal v jeden zástup, plížili jsme se na několik kroků vpřed a zastavivše se, poslouchali jsme pečlivě. Teprve potom, když jsme nezpozorovali nic podezřelého, postoupili jsme zase o několik kroků dál. Opatrně jsme rozhrnovali křoví na cestě a pečlivě jsme odstraňovali suché chrastí i listí na stezce. Na některých místech v hustém křoví posloužily nám znamenitě vyšlapané cesty skotu, které se rozbíhaly všemi směry.

Z mašukulumbských spáčů jsme neměli strach, zato však jejich čtyřnozí hlídači nám byli nebezpeční. Kromě toho jsme se obávali, že nás prozradí svým štěkotem naši psi, jakmile zaslechnou své druhy ve dvorcích domorodců. Proto jsem dal na jedné křovině naloupat lýko a uvázat na ně psy, zároveň pak jsem nařídil černochům, kteří je vedli, aby na své svěřence dávali bedlivý pozor a uchopili je hned za čumák, jakmile by při štěkotu mašukulumbských psů počali vztyčovat uši a chystali se k odpovědi. Často jsme lezli po čtyřech. Jednou, když jsme uslyšeli ve dvorci rozhovor, plížili jsme se rychle vpřed, a jakmile rozmluva ustala, položili jsme se tiše na zemi čekajíce, až zase uslyšíme hlasy. Konečně kolem osmé hodiny ranní jsme sestoupili z onoho lateritového hřbetu. Při úpatí jsme shledali několik stezek směřujících k jihu. Rozhodli jsme se pro západní, neboť jsme tudy doufali co nejdříve dostihnout Kaboromandy.

Postupovali jsme půldruhé hodiny dále, namnoze ve stínu košatých citlivek, avšak pro neustále se vzmáhající bolesti jsme musili několikrát odpočívat. Na jedné zastávce u tůně s vodou, kde jsme se občerstvili, nalezli jsme stádo antilop kakatombe. Zvířata byla tak důvěřivá, že moji průvodci, kterým jsem ovšem přísně zakázal střílet, chtěli oštěpem skolit mládě. Avšak ani s tím jsem nesouhlasil, poněvadž zabité zvíře nemělo pro nás žádnou cenu. Byli jsme sice všichni velice hladoví, nicméně na pečení masa nebylo pomyšlení, ježto se nám především jednalo o to, abychom se co nejdříve dostali na území Matoků.

Čím dále jsme postupovali, tím nesnesitelnějším se stával pochod, tím častěji jsme musili odpočívat, tím hlasitěji a důrazněji se ozývaly naše nářky. Hlad, zemdlenost, bolesti a jakási malomocnost, způsobená zimničným rozechvěním, zápasily s pudem po zachování a s naší odhodlaností.

Kolem poledne jsme vešli do palmového háje, jenž podle našeho mínění byl hájem kaboromandským.

Nasládlé palmové plody nebyly s to, aby ukojily náš hlad, a většina dosud nedozrálých plodů nám spíše škodila, než prospívala. Od kaboromandského obyvatelstva hrozilo nám na zpáteční cestě větší nebezpečenství než od všech ostatních mašukulumbských knížat a naneštěstí právě v tomto palmovém lese klesla konečně moje ubohá manželka k zemi, překonána bolestmi v poraněných nohou.

Nemohla se hnout z místa. Obvazy na jejích nohou byly suchou trávou a kořáním v lese rozedrány, takže bosou nohou nemohla učinit již ani krok. Roztrhal jsem tedy zbytek své kazajky na hadry a také jednu košili jsme obětovali, aby pro všechny průvodce byl rychle uchystán dostatečný počet obvazů.

Onen okamžik, ve kterém moje manželka klesla polomrtvá v dom­nění, že nastala již její poslední hodinka, tkví mi podnes v duši ve vší strašlivosti a byl dojista nejsmutnější epizodou na celé zpáteční cestě, které se málokterá výprava může rovnat množstvím strastí a svízelů. Podnes ještě vzpomínám na manželčin zoufalý výkřik, jako bych ho byl před chvilkou zaslechl:

„Už nemohu dále! Bůh je mi svědkem! Nemohu již! Bože můj, buď mi milostiv!“ – „Růženo, prosím tě, přemáhej se ještě chvíli, vždyť nepotřebujeme než půl hodiny cesty, jenom pár kilometrů, a budeme již z obvodu Kaboromandy! Podívej se na naše nohy, na moje i Feketovy, a seznáš, že trpíme stejné bolesti, ale nemůžeme si jinak pomoci, chceme‑li vyváznout životem. Mapani, Marumo, pojďte sem všichni, musíte moji paní nést!“ – „Pane, učinili bychom tak velmi rádi, ale nemůžeme, pohleď jen na naše zraněné nohy!“ – Konečně jsem zavinul manželce nohy do hadrů ze své kazajky a opět ji pozvedl. Spolu s Feketem jsme ji podpírali, potom jsme ji takřka nesli, ona však plakala a naříkala, neboť bolesti, které s největším napětím v posledních čtyřiadvaceti hodinách potlačovala, byly konečně nesnesitelné i pro tuto statečnou ženu. „Ne, ne, nechte mne tu zemřít, ubírejte se sami dále a zachraňte se, vždyť ke hranici není již tak daleko. Na mně nezáleží, jenom ty, Emile, zachraň sebe a své výzkumy. Já už nemohu dál, prosím vás, pusťte mne již, ach, pusťte mne již!“ – „Nikdy a nikdy – nést tě sice nemůžeme, ale prosím tě, přemáhej se, vždyť potřebujeme urazit pouze několik set kroků a potom si můžeš delší dobu odpočinout.“ – „Ach, nikoliv, už nemohu. Jděte jen sami, zachraňte se a zanechte mi tu winchesterku. Vím už dobře, co si počít, když dojde k nejhoršímu.“ Tento nářek a hrdinství mé manželky rozrývaly nám srdce, avšak ani zdaleka nikdo nepomyslil na to, abychom ji opustili.

Složili jsme tedy měkké hadříky, natrhané z prádla, ovinuli jimi ještě jednou její nohy, obalili je na povrchu kusem kazajky a přitáhli vše vlákny z palmového listí. Potom jsme ubohou trpitelku nesli a vlekli dál, až jsme z horského svahu sestoupili do údolí porostlého čerstvou, krátkou a měkkou trávou. Jakmile tvrdá, hrbolatá a vyprahlá cesta byla překonána, měli jsme vyhráno. Na měkkém trávníku mohla moje manželka již zase kráčet, ačkoli jsme zpočátku po každém stu kroků musili odpočívat, a když se pozdě odpoledne sluneční úpal značně zmírnil, byla docela již s to, aby sama bez vší pomoci pokračovala v cestě.

Večerní chlad nás všechny osvěžil, zato však hlad se ozýval stále mocněji. Těšili jsme se aspoň, že hranice již není daleko a záhy že budeme bezpečni před Mašukulumby, a plížili jsme se bez přestání dále na jih. Náš hlouček ovšem nezůstal již pohromadě. Já s manželkou, Leebem a Mapanim, který zastával úlohu vůdce, ubíral jsem se vpředu, daleko za námi kulhal Fekete, ostatní se pak rozptýlili vpravo i vlevo po údolí, hledajíce na úbočích pahorků plody a jedlá semena, jimiž by ukojili hlad. Kdykoli jsme urazili půl kilometru, zastavili jsme se na chvíli, přičemž pravidelně některý z černochů za námi při vrávoral a přinesl od svých druhů něco k snědku.

Údolí, kterým jsme se namáhavě vlekli, znenáhla se šířilo. V dálce jsme spatřili krásnou kotlinu, oplývající palmami. Domnívajíce se, že zříme palmový les na jihu od Kaboromandy, těšili jsme se, že zanedlouho budeme vysvobozeni z trampot. Pojednou však při zatáčce cesty jsme uzřeli po levé straně několik mašukulumbských chatrčí a seznali z toho k svému nemalému zděšení, že jsme nejvýše pět kilometrů od Kaboromandy, neboť vesnice, před níž jsme stáli, náležela do jejího obvodu a byla nejzápadnější osadou kaboromandského knížectví. Následkem zemdlení a slunečního úpalu se nám zdála cesta mnohem delší, než ve skutečnosti byla. Obešli jsme sice již Kaboromandu, ale z jejího obvodu jsme dosud nevykročili. Toto poznání rázem zničilo veškeré krásné sny o noclehu pod palmami a krutý osud nám neúprosně kázal, abychom táhli dále a postupovali potud, pokud nás chorobné nohy ponesou.

Za nevýslovných bolestí jsme urazili do noci ještě tři kilometry, lezouce po neschůdných místech na cestě po čtyřech. Konečně jsme se rozhodli přenocovat na pokraji malé, ale husté trniny, kde se také nacházela mělká kalužina, z velké části porostlá sítím. Nemajíce sekery, pokoušeli jsme se nalámat větve a zřídit z nich ohradu, ale záhy jsme musili v práci ustat, neboť se nám nedostávalo síly. Znenáhla přicházel také jeden sluha po druhém a nakosili svými oštěpy trávu, která nám sloužila dílem za lůžko, dílem za přikrývku, neboť se ochlazovalo a ko­lem deváté hodiny bylo již nám všem pořádně zima. Rozdělali jsme si dva malé ohně a u jednoho z nich se rozložili Evropané s oběma psy, u druhého pak černoši. Ačkoli jsme byli utrmáceni a vyhladovělí, přece nikdo z nás nemohl zimou usnout. Dal jsem tedy později zapálit po ohni vždy mezi dvěma osobami, abychom se lépe zahřáli.

Naše jediná ochrana proti divokým zvířatům záležela v tom, že jsme hlavu ukryli pod trnitým křovím, a také naše hlídky nebyly zařízeny tak, jak by se slušelo na pochodu nepřátelskou zemí.

Naši černoši záhy usnuli a také u mne, jakmile jsem se u ohně poněkud zahřál, bylo po vší bdělosti – i spali jsme všichni bez stráže, odpočívajíce až do východu slunce skoro plných osm hodin. Nicméně tento odpočinek a noční chlad znamenitě posloužily našim nohám, takže jsme ráno vstávali z lůžka značně posilněni. Jenom vstávání samo bylo spojeno s obtížemi a černoši nám musili pomáhat na nohy, které přes noc úplně ztuhly. Avšak jakmile jsme učinili několik kroků, nepůsobila nám již chůze valných obtíží. Snídaně toho rána odpadla právě jako minulého dne veškerá jídla. „Vždyť už brzo budeme za hranicemi,“ prohodil Mapani, „a tam velmi snadno ulovíme nějakou zvěř a bude po hladu!“ Sotva jsme postoupili několik kroků po stezce, vykřikl pojednou Maruma, jenž se ubíral napřed, a pln zděšení ukazoval na několik lysých míst vpravo i vlevo na zemi. Když jsme přišli za ním, shledali jsme tam zcela čerstvé obrovské lví stopy. Lev nás v noci nepochybně zvětřil, přiblížil se k nám na několik kroků, jistě nás také spatřil, ale vrátil se zase týmž směrem, odkud přišel, aniž nás vyrušil ze spánku a někomu ublížil. Sotva přišel za námi Mapani, projevil hned svoje mínění v této věci, a za půldruhé hodiny jsme seznali, že jeho výrok byl úplně správný. – „Hleďte jen,“ pravil k nám, „tento lev nebyl hladový, jinak by si byl jistě někoho z naší družiny vyhlédl a odvlekl. Jistě teprve včera zahubil někde kus zvěře, jinak by se byl spíše rozhodl pro čerstvé lidské maso. Zde poznáváme určitě, že se vrátil ke zbytkům včerejší kořisti, aby ji úplně strávil. Naštěstí byl sám a byl to lev, nikoliv lvice, která velmi často vraždí ze svévole, třeba nebyla hladová.“

Asi po půldruhé hodině cesty oznamovali černoši, že se nacházíme nablízku pěti mašukulumbských chatrčí. Na tu zprávu jsme se všichni zastavili a několik domorodých sluhů bylo vysláno napřed na výzvědy. Brzy se vrátili a oznamovali, že v oné vesničce jsou přítomni pouze tři mašukulumbští muži a několik nosičů, kteří nás provázeli na cestě od Mo‑Panzy k řece Luenge. Prý je zbytečné se strachovat před domorodci, ba právě naopak dlužno prý vzít si odplatu, Mašukulumby povraždit a vesnici vyplenit, neboť k tomu prý nás nutí hlad a zločin spáchaný u Galulongy na naší výpravě.

„Všichni půjdete pokojně za námi a nikdo z vás ať se neopováží něčeho se dotknout, jinak vás trest nemine. Zdejší Mašukulumbové nám neučinili žádné příkoří, proč by tedy měli pykat za zločin, jehož se dopustili jejich soukmenovci.“ Náš příchod vzbudil mezi šesti černochy ve vesnici ohromné podivení, zejména zmínění tři Matokové se jím netajili. Mašukulumbové se chovali velmi nedůvěřivě a bázlivě, ale poskytli přece našim černochům něco potravy. Sháněl jsem se však po něčem, co bychom mohli prodat, a naštěstí mi Leeb oznámil, že má ještě na krku šátek, který můžeme vyměnit za potraviny. I koupili jsme si zaň asi tři litry podzemnic olejných.

Brali jsme se rychle mezi nečetnými chatrčemi, rozkládajícími se v hustém lese a vůkol obklopenými kukuřičnými a tykvovými poli. Napřed šla moje manželka, ale poněvadž jí chůze působila strašlivé obtíže, kráčel jsem za ní, kdežto ostatní průvodci, kteří neměli nohy tak zraněné a nebyli pochodem příliš unaveni, odpočívali po delší dobu u ohně Mašukulumbů. Moje manželka se pohybovala jen namáhavě kupředu a hleděla ze všech sil bolesti překonat. Nicméně právě v těchto místech na požatém kukuřičném poli se rozedraly její rány nanovo a začaly krvácet. Bolesti byly pro ni nesnesitelné, všechno další přemáhání bylo již marné, a když jsem na ni pohlédl, uzřel jsem, kterak jí kanou po tvářích slzy. V témž okamžení jsme se brali kolem jedné z chatrčí, před níž kolem ohně sedělo několik mých sluhů, dva Mašukulumbové a zmínění tři Matokové. Poznal jsem je hned dobře a vzpomněl jsem si, že náleželi k nejhorším odbojníkům mezi nosiči najatými u Mo‑Panzy, kteří nás u Kaboromandy dvakrát chtěli ponechat osudu, u Bosanga­‑Kasengy na nás poštvali Mašukulumby a konečně i mých devatenáct sluhů zastrašili a přemluvili k tomu, aby nás zrádně opustili. Když jsme se kolem nich ubíral, chvěla se mi ruka. Matokové však hleděli na nás strnule a zej­ména pozorovali moji manželku. Při tomto podivném prohlížení se mne zmocnil jakýsi divný pocit, mimovolně jsem sáhl po zbrani, kterou jsem po několik dní neodložil z ruky, avšak překonav své rozčilení, ubíral jsem se dál. Domorodci však patrně neměli zlé úmysly, neboť zahodili oštěpy, přicházeli za mnou a sledovali očima moji manželku a její stopy. – Co to má znamenat? Vidím snad dobře, nebo mne klame zrak? Vskutku, manželčiny nohy krvácejí, takže po každém kroku zůstává na písku krvavá stopa. – Dříve než jsem k ní doběhl, abych jí nohy lépe ovinul, stanuli před námi černoši a tleskajíce rukama padli na zem. – „Co chcete?“ – „Šangve, šangve, mořena.“ – „Co chcete, ptám se vás, jaké je vaše přání?“ – „Pane, my dítky Mo‑Panzovy tě pozdravujeme, slyšeli jsme, co potkalo tebe, tvou manželku i tvoje průvodce, litujeme tebe i nešťastného tvého osudu a chceme ti pomoci, pane!“ – „Vy že mi chcete pomoci?“ – „Ano, hleď jen, tvoje manželka nemůže již dále a je vám na obtíž, vy pak se dosud nacházíte na území Mašukulumbů, jejich oštěpy se dosud vznášejí nad vašimi hlavami, a proto, pane, dovol nám, abychom tvoji manželku nesli!“ – Nevěřil jsem ani svému sluchu, když jsem tuto řeč vyslechl, ale nevěřil jsem také Matokům. Moje manželka pak již neměla pražádnou důvěru k těmto mužům, od kterých jsme do té doby nezakusili než úskoků a příkoří, a proto jsme je zůstavili tam, kde stáli, a kulhali jsme dál.

Asi po půl kilometru jsme dostihli malé říčky, u níž jsme se zastavili a rozdělali oheň, abychom si upekli podzemnice koupené ve vesnici u Mašukulumbů. Nenadále byli jsme tam zase překvapeni příchodem oněch tří Matoků. „Pane, dva z oněch starých psů tamhle z té vesnice vydali se hned po vašem odchodu rychle na cestu do Kaboromandy, aby tam svým soukmenovcům podali zprávu o vašem návratu. Hrozí vám tedy nebezpečenství, že budete pronásledováni, a proto nám přece dovol, abychom tvoji manželku nesli. Vy všichni můžete kráčet mnohem rychleji než ona a nebude vás zdržovat na cestě, když vám nemůže stačit.“ – Nyní jsem již těmto černochům uvěřil, ačkoli jsem nebyl s to, abych si psychologicky vysvětlil změnu v jejich smýšlení. – „Chcete tedy skutečně moji manželku nést?“ – „Ano, pane, chceme!“ – „Růženo, Růženo, poslyš jen, oni jsou ochotni… oni tě chtějí…“ avšak hlas mi selhal a nemohl jsem pohnutím domluvit. I sehnul jsem se a pohleděl ubohé trpitelce do obličeje. Majíc hlavu skloněnou na prsa, vzlykala hlasitě, avšak tentokrát prokmitával přes slzy radostný úsměv. Přec se jí tedy dostane úlevy, že alespoň na několik hodin bude zproštěna strašlivých muk provázejících ji při chůzi.

„Avšak slyšte, lidé, já nemám nyní nic, čím bych vám za vaše namáhání zaplatil, ba ani jediný šátek.“ – „My nechceme od tebe mzdu, pane. Pokud budeme s to, poneseme tvou manželku a aspoň přes hranice ji najisto dopravíme.“ Do této doby jsem nemohl ze své zkušenosti Matoky vylíčit jako kmen dobrých a vynikajících vlastností, avšak samaritánský skutek, který tito tři zástupci svého kmene, jinak divocí lidé, prokázali mé manželce, smířil mne s nimi úplně, ano, je mi také důkazem, že v nitru každého člověka tají se cit, který i barbarského divocha nabádá k citům šlechetným a takovým, které obyčejně nazýváme etickými. A tento cit je mi dále také důkazem pro mínění, že nevzdělaní národové jsou schopni civilizace a vyšších kulturních snah.

Matokové se dali ihned do práce. Svými oštěpy uřízli mladý stromek za nosidlo, nasbírali palmové listí a vystlali jím vydělanou hovězí kůži, jež sloužila jednomu nosiči za plášť v chladných nocích, nyní pak byla ustanovena za visutou rohož. Na ni byla uložena moje manželka a za­balena, celek pak byl přivázán na nosidlo listovými žebry jakési palmy. Pomohli jsme jim břímě naložit a nyní nám cesta ubíhala, takže jsem jen stěží postačil kulhat za nimi.

Jeden z Matoků obdržel od jednoho z našich uprchlých sluhů darem velikou botu, která mi nyní byla vrácena, a mohl jsem si tedy aspoň jednu nohu obout, kdežto druhá zůstala ovinuta hadry. Naše cesta táhla lesy a po mýtinkách. Oba stateční nosiči odpočívali vždy po sedmi stech nebo osmi stech metrech, třetí pak – nejslabší z nich – jim nesl zbraně, potraviny a hrnec na vaření. Ostatní družina zůstala daleko za námi a teprve na konci tohoto pochodu, když nosiči znenáhla již umdlévali a na zastávkách se zdržovali vždy déle, blížil se jeden po druhém. Konečně asi kilometr před zastávkou k noclehu nás všichni dohonili.

Konec lesa na okraji vysočiny, jež se odtud sklání do půvabného údolí, jímž protéká přítok Moněka, byl nám označen jako přirozená hranice mezi matockým a mašukulumbským územím. Nosiči zvolili si pro nocleh místo ležící v hustém lese asi dva kilometry za říčkou. Byli jsme tedy již za hranicí a mimo nebezpečenství. Kterak jsme mohli vykonat vše, co jsme vykonali, nebylo ani nám samým jasno a sotvakdy se nám stane pochopitelným. Příchod milosrdných nosičů matockých při­padal nám skutečně jako zázrak. Těšili jsme se z toho velice, ale nemenší radost jsme také měli z toho, že nyní konečně po těch dnech krutého půstu i nekonečných útrap si budeme moci opatřit kus masa. Uniknuvše již nadobro z moci Mašukulumbů, mohli jsme nyní zase střílet, jak nám bylo libo.

Toto údolí a skupiny stromů náležely k nejzvěrnatějším místům, cokoli jsem jich vůbec poznal. První zvěří, již jsem zde spatřil, bylo několik pakoní žíhaných. Chráněn mocnou kupou všekazů plížil jsem se kupředu a vypáliv, poranil jsem silného kozelce. Po této lovecké příhodě kulhal jsem zase za svou družinou, která mezitím dorazila k tá­bořišti, jež se rozkládalo pod vysokými stromy na břehu jasných říčních proudů. Noha, na niž jsem si obul vrácenou botu, znenáhla mi otekla a byla v obuvi sevřena jako v železném obalu, takže jsem se boty raději zprostil a chodil s hadry na nohou. Když jsem se vrátil, pospíchal jsem hned k manželce, které sice v její visuté rohoži nebylo příliš volno a pohodlno, přesto však děkovala oběma Matokům, že nemusila již kráčet pěšky. V ležení jsme se rozhostili co nejpohodlněji. Mapaniho s několika lidmi jsem vyslal pro zastřeleného pakoně, a netřeba tuším připomínat, že všichni členové naší družiny nabádali černochy k nej­většímu spěchu, neboť náš hlad byl již nesnesitelný.

Mezitímco jsme sháněli trávu na lůžko a rozdělávali oheň, vrátili se domorodci s pakoněm, který brzo nato byl rozsekán a po jednotlivých kusech pečen na žhavém uhlí. Avšak jeho tvrdé maso, které by snad ani při sebedelším vaření nebo pečení nezměklo, leželo nám dlouho v žaludku a přispělo nemálo k tomu, že nás opět počaly pronásledovat zimničné záchvaty. Zatímco jsme učeně rozmlouvali o tuhosti pakoního masa, ukázalo se, že v Mapanim vězí vynikající odborník v kuchařském umění. Vyhrabal totiž dosti hlubokou jámu, vytopil ji nejprve důkladným ohněm, naplnil popelem a uhlím a vhodil na to hlavu pakoně i s ků­ží a chlupy, načež vše pokryl vrstvou popela a udržoval na něm mírný oheň. Tím způsobem dusil hlavu po celou noc a příštího dne ráno jsme dostali k snídani šťavnatou a chutnou pečeni, která měla pouze jedinou vadu – bylo jí totiž příliš málo, neboť maso na hlavě pakoně nedostačovalo ani zdaleka pro čtyři osoby vyhladovělé dvoudenním půstem. Nevím věru, co bychom tehdy byli dali za hrnec, abychom si v něm uvařili masitou polévku. Naši černoši a tři Matokové seděli u pakoního masa po celou noc a celý příští den a jedli bez přestání, takže nám na druhý den zbylo pouze asi deset kilogramů masa, ačkoli ulovený pakůň se rovnal velikostí vzrostlému oslu.

Podle původního programu bylo ustanoveno ubírat se příštího jitra dne 5. srpna dále na jih, avšak stav mých a Feketových nohou zhoršil se onoho dne tak, že jsme nemohli učinit ani jediný krok, a proto jsem se rozhodl, že tento den si odpočineme na místě, kde jsme právě byli, děj se co děj. Moje manželka, kterou značný kus cesty nesli Matokové, necítila tak kruté bolesti jako dříve, ale jakmile se pokusila učinit pouze několik kroků, dostavily se do nohou bolesti tak kruté, že s výkřikem klesla na kolena a musila být odnesena na své lůžko z trávy. Zapálené kotníky a svaly jí totiž přes noc úplně ztuhly.

V tento den odpočinku, na nějž jsme se již plné tři dni těšili, nevedlo se nám dobře, neboť teprve nyní se dostavila únava v plné míře se všemi bolestmi a jinými následky. U mne a Leeba se dostavily slabé záchvaty zimnice. Sluhy, kteří tolik nekulhali, jsem musil vyslat na hon­bu, ostatní černoši seděli po celý den u řeky a koupali si bolavé nohy v chladných vlnách. Fekete si dal od Mapaniho zhotovit z pakoní kůže sandály a přivykl si na tuto obuv tak, že jí pak užíval po celou cestu až k řece Zambezi. Pokoušel jsem se také nosit sandály, ale nebyl jsem s to, abych jim přivykl, a chodil jsem raději bos, nebo jsem si ovinul nohy hadry. V onen den odpočinku jsme se řádně zotavili tělesně, kdežto vědomí, že jsme již nyní úplně bezpečni před nástrahami Mašukulumbů, vzpružilo neobyčejně naši mysl.

Příštího jitra jsme se vydali časně na cestu. První kroky se nám ani tentokrát valně nedařily, nicméně brzo jsem se do chůze vpravil. Ubíraje se kus cesty napřed, hleděl jsem ulovit nějakou zvěř. Leeb a černoši přejali dozor u mé manželky. Zabalenou v primitivní visuté rohoži nesli ji zase dva Matokové.

Záhy jsem se na cestě setkal se stádem antilop losích, a to tak četným, že jsem tato zvířata v takovém počtu dosud neuzřel. Stádo čítalo aspoň sedmdesát kusů. Nicméně přiblížit k nim jsem se nemohl a z ve­liké vzdálenosti jsem nechtěl střílet, jednak se mi po zažitých trampotách třásly ruce, jednak jsem v našem nynějším stavu šetřil každý náboj. Čím dále jsem kráčel, tím více se moje kroky zvolňovaly a konečně jsem musil odstranit hadry z nohou, ježto mi paty do krvava otekly a působily strašlivé bolesti. Ačkoli jsem se ubíral velmi zvolna, přece nikdo z mých lidí za mnou nepřicházel, což mne naplňovalo starostmi. Časně ráno při odchodu jsem se dozvěděl, že vesnice Masoza leží velmi blízko, nečekal jsem proto na průvodce a kráčel jsem dál doufaje, že záhy k ní dorazím a od taméjších Matoků za několik prázdných nábojových obalů koupím mléko. Cesta se táhla bez přestání po lesnatém lateritovém hřbetě, který byl na východním okraji lemován řekou Moněko a pro veliké množství buvolů, kteří se zde zdržují, je dobře znám Matokům i Mašukulumbům. Za tehdejších poměrů věru po ničem jsem tak málo netoužil jako po setkání se stádem buvolů. Při tělesné ochablosti nebyl jsem s to, abych zcela jistě střílel, a kdybych chybil, nestačil bych se rychle vyšplhat na některý strom a uniknout tak útoku poraněného buvola. Naštěstí ani buvoli nedychtili po tom, aby se se mnou seznámili, nevyhledávali jsme se tedy navzájem. Zato však přišel jsem na stádo antilop kakatombe. Když jsem si tato krásná zvířata se zálibou prohlížel, vyskočilo nedaleko ode mne něžné antilopí kozlátko a pobíhalo sem a tam tak komicky a přece tak roztomile, že jsem se úplně oddal jeho pozorování a zapomněl jsem vystřelit. Teprve když stádo zase zmizelo, ozval se hlad, avšak – bylo již pozdě.

Uraziv další kus cesty, pozoroval jsem, že půda směrem k východu a k jihu se znenáhla sklání, a soudil jsem z toho, že blízko odtud se asi nachází jihovýchodní zatáčka řeky Moněka. Nezklamal jsem se. Tento pochod obnášel celkem přes sedmnáct kilometrů. Bylo asi půl šesté zrána, když jsem se vydal na cestu, a kolem druhé hodiny odpolední jsem dorazil k řece Moněku a brzo potom k malé vesnici Masoze, ležící na jejím jižním (pravém) břehu. Nikde ještě jsem nespatřil takové množství much tse­‑tse jako v těchto místech. Když jsem dole u řeky Moněka, která zde teče velmi zvolna, usedl a koupal si nohy v jasných vlnách, nestačil jsem odehnat všechny mouchy ze psíka Daisyho, který i tentokrát běžel za mnou. Bylo podivné, že pes následkem bodnutí mouchy tse­‑tse nezhynul, a příčinou toho je nepochybně okolnost, že za pobytu u řeky Limpopa se třikrát nažral masa otráveného strychninem a tím byl proti účinkům jedu otužen. Usadiv se ve stínu vysoké citlivky, oddal jsem se svým myšlenkám. Zanedlouho se dostavili vesničtí obyvatelé a prohlíželi si mne plni údivu. Brzo nato se na obzoru objevili také někteří členové mé družiny, za nimi pak ostatní, jenom nosiči s mou manželkou nepřicházeli. Pln starostí o ni naléhal jsem důrazně na své domorodé sluhy, aby pověděli, co se stalo, a tu se mi k nemalému úžasu dostalo v odpověď, že Matokové s mou manželkou postupovali kupředu jenom velmi zvolna, a proto je prý sluhové nechali pozadu a ubírali se sami dál. Vždyť prý za krátkou dobu dorazí za námi. Toto jednání mne velice rozzuřilo a také vesničtí domorodci začali mým černochům spílat, kterak mohli oba nosiče s mou manželkou opustit v lese, kde množství lvů a buvolů činí cestu nadmíru nebezpečnou. Schylovalo se již k tomu, že naši černoši za svou neopatrnost dostanou od vesničanů bití, pročež několik z nicli pospíchalo rychle nazpět a pomohlo vysíleným Matokům aspoň při přechodu hlubokého a srázného říčního koryta.

Konečně se octla moje manželka, kterou jsme musili z nosítek takřka vypárat, v našem středu. Ale sotvaže se jí poněkud ulevilo, pustila se s oběma Matoky, kteří ji nesli, do našich sluhů, a to plným právem. Zejména matočtí nosiči byli na moje domorodé sluhy velice rozezleni, poněvadž prý nezůstali u nich a nepomáhali jim aspoň při přechodu přes vyschlá řečiště. Toto jednání našich černochů způsobilo, že oba Matokové, kteří po ony dny nesli moji manželku celkem třicet čtyři kilometry cesty, odepřeli nám na posledních osmnáct kilometrů – tak daleko totiž měli jsme ještě do Mo‑Panzova sídla – své služby.

Když jsme konečně oba křičící a láteřící Matoky poněkud upokojili, začala nám moje manželka vypravovat, jaké úzkosti po cestě vytrpěla. Znenadání ji totiž černoši složili na zem a utekli. Když ubíhala minuta za minutou a nikdo nepřicházel, zmocnila se mé manželky pojednou myšlenka, že byla ponechána osudu a jednoduše na cestě pohozena. Tu teprve také poznala, že se ani nemůže ze své visuté rohože vůbec vyprostit, a v nejvyšším rozčilení dala se do křiku a do pláče. Teprve když se po půl hodině, která se jí zdála věčností, nosiči vrátili, opět se upokojila. Ti lidé byli totiž hladoví, a protože viděli, že nedaleko od onoho místa je v lese několik stromů s chutnými plody, složili zcela jednoduše své břímě na cestě a odběhli, aby zahnali svůj hlad. Rozčilení mé manželky je velice překvapilo, ano vyčítali jí, že jim nedůvěřovala. Později ovšem doznali, že moje ubohá manželka byla ve svrchovaném nebezpečenství života, poněvadž se v oněch končinách zdržuje množství buvolů a lvů, a upřímně litovali svého skutku, avšak sluší tu nanovo opakovat, že největší vina lpí na našich černoších. Ostatně vědomí, že jsme zachráněni a bezpečni, zapudilo i tyto bolesti, takže jsme si ve vesnici, v níž jsme přenocovali, dopřávali co největšího pohodlí. Z nejměkčí trávy, kterou mi matocké ženy snesly, jsem sám uchystal pro ubohou trpitelku lůžko. Kromě toho nám vesničané darovali mléko, podzemnice a studenou polentu, bohužel však neměl jsem nic, čím bych se oněm dobrým lidem odměnil. Domorodci se bez přestání divili, že jsme nejen prošli územím Mašukulumbů až k državě Masangově při jeho severní hranici, nýbrž že se nám podařilo vrátit se bez úrazu, ačkoliv jsme byli na všech stranách obklopeni davy nepřátel. Matokové by se nikdy neodvážili do mašukulumbského území. Ačkoli se stýkají pouze s Mašukulumby usedlými na jižním břehu řeky Luenge, zakoušejí již od nich tolik příkoří, že se pokud možno veškerým stykům s nimi vyhýbají. Avšak severní Mašukulumbové divokostí a sveřepostí daleko předčí své jižní soukmenovce a odtud dlužno si vysvětlit svrchovaný údiv Matoků, kterým ukrutnost oněch kmenů není neznáma.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

23
Návrat územím Matoků.
Od vesnice Masozy k makalackému Inquisi

Dne 7. srpna jsme časně zrána vytáhli z Masozy a dorazili odpoledne do Mo‑Ponde, sídla Mo‑Panzova. Na tomto pochodě jsem plně poznal, že nejne bezpečnějším nepřítelem člověka je zase jen člověk sám, neboť nyní, když jsme byli již zcela bezpečni před nástrahami a útoky lidí, bylo nám veselo a volno u srdce, ačkoli jsme po celou cestu v této krajině, kde se takřka hemžili buvoli a lvi, neodložili nabitou zbraň z ruky. Ubírali jsme se touž cestou jako při pochodu na sever.

Dobrodružství jsme onoho dne naštěstí vůbec nezažili, takže naše mysl byla úplně zotavena z trampot a rozčilení minulých dnů, když jsme vkročili do území pohlavára Mo‑Panzy, který nám dříve byl velmi přátelsky nakloněn, U něho jsem hodlal po několik dní odpočívat, aby se nám rány na nohou zahojily a vůbec aby se naše oloupená výprava opět poněkud spořádala.

Avšak poměry na Mo‑Panzově dvoře se zatím změnily v náš neprospěch. Stařičký Mo‑Panza byl nám sice stále ještě upřímně nakloněn, avšak jeho úskočný bratr, o kterém jsem se již dříve zmínil, vrhl se nyní na ubohé, polonahé lidi a dosáhl toho, že také Mo‑Panza nás nepodporoval. Ano, snad bychom z Mo‑Ponde odešli i hladoví, kdyby se nás neujal jakýsi starý náčelník a nepohnul krále, aby nám daroval aspoň trochu obilí a mým lidem hrnec piva. Dobromyslný podnáčelník nám sám daroval 20 kilogramů kukuřice, starý hrnec a dřevěnou lžíci, abychom si mohli po cestě uvařit aspoň kus zvěřiny a zrní. Snažil jsem se zakoupit od Mo‑Panzy některé vzácné výrobky Matoků a sliboval jsem, že mu je u řeky Zambezi velmi dobře zaplatím kartounem, jen když si za mnou vypraví posly. Vyjednával jsem tu o rozmanité vzácné předměty, např. dýmky opatřené dole hrotem a mající přivěšené klíšťky na uhlí, ozdoby na hlavu zhotovené ze semen, plodů, slonoviny a ptačího peří, krásné dýmky dachové, dřevěné mísy, hliněné hrnce aj. Mo‑Panza byl již ochoten přistoupit na moje nabídky, avšak jeho bratr užil této příležitosti, aby na mně vynutil ručnici, a prohlásil, že ony vzácné předměty získám jen tehdy, když mu za ně vyměním pušku, kterou jsem mu na cestě do mašukulumbského území odepřel. Rozumí se ovšem, že jsem této drzé žádosti nevyhověl. Pohnut takovýmto nepřátelským chováním, odhodlal jsem se odejít hned příštího dne od Mo‑Panzy, avšak moje družina ukazujíc na zemdlenost, která se mne zmocnila po zimničných záchvatech, přemluvila mne, abych tu ještě den setrval. Učinil jsem podle jejich žádosti a potázal se s dobrou, neboť ještě v noci a příštího jitra dostavil se u mne prudký záchvat, takže jsem byl k chůzi úplně neschopen.

Příštího dne nastal tedy další pochod, ano, očekávalo nás ještě něco víc. Poněvadž jsme se nemohli u Mo‑Panzy zdržet delší dobu a ze zimnice, proti níž jsme neměli lék, se znenáhla vyvinul nepřítel právě tak nebezpečný, jako byli Mašukulumbové, nezbývalo nám než změnit program cesty a zrychlenými pochody postupovat k řece Zambezi (pokud je vůbec možné u lidí stižených zimničními záchvaty a hnisavými ranami na nohou mluvit o spěchu). Nejdůležitější událostí za našeho pobytu v Mo‑Ponde bylo setkání se zbytkem našich uprchlých sluhů. Tito lidé se neodvážili před nás předstoupit dříve, až je onen dobrý starý náčelník k nám uvedl a za ně se přimlouval. Co jsem si měl nyní počít? Za svůj útěk, který byl hlavní příčinou všeho našeho neštěstí, zasluhovali přísný trest, avšak za nynějších poměrů nebylo takové jednání vhodné, ba nesmělo k němu vůbec dojít. Udělil jsem jim tedy jen důtklivé napomenutí a odpustil jim. Jen Boje, osnovatele celého spiknutí, jsem vyhnal s připomenutím, aby se přede mnou chránil jakožto hlavní původce naší pohromy a nejzbabělejší sketa ze všech, jinak že mu proženu kulku hlavou. Nato přijal jsem uprchlíky do své služby, ale pouze k řece Zambezi. Potřeboval jsem nutně nosiče jednak pro kožešiny, které jsem doufal cestou k řece Zambezi získat pro své sbírky, jednak také pro ten případ, kdyby se u nás nanovo dostavily záchvaty zimnice. – Z těchto příčin byl jsem tomu celkem rád, že mám nyní zase jedenáct nosičů, jež jsem dobře znal a kteří právě tak jako já toužili se dostat do jižních končin. Také Boj nedbaje mé výhrůžky připojil se k naší družině.

Dříve než skončím vypravování o pobytu u Mo‑Panzy, nemohu pominout jednu příhodu, která se nám tam sběhla.

Hned první noci navštívil nás párek hyen, který slídil každé noci kolem pohlavárova dvorce, hledaje tam odpadky potravin a pátraje, zda by nemohl uchvátit některou kozu. Když pak Fekete ráno hledal svoje střevíce, které mu daroval jeden z uprchlých sluhů, shledal, že se mu v noci smekly z nohou. Jeden z nich, na němž spočívala noha, našel, ale druhý scházel a Fekete došel ještě u nás výsměchu, že mu střevíc stáhla z nohy hyena. Naši uprchlíci, kteří zůstali u Mo‑Panzy, byli všichni obuti, poněvadž jsem jim na cestě k severu daroval sice obnošenou, ale přece ještě zachovanou obuv. U Bosanga­‑Kasengy nám s ní utekli, avšak nyní, když spatřili žalostný stav našich nohou, vrátili nám někteří nosiči střevíce. Pro moji manželku jsme vystlali boty měkce hadříky, takže v nich mohla opět kráčet.

Poněvadž pak Feketův střevíc zmizel beze stopy způsobem nevysvětlitelným, věřili jsme tomu konečně sami, že ho odnesla hyena, a pro­to jsem vyzval Feketa, aby příští noci dával pozor a získal přitom pro sbírky zajímavou kožešinu, první na zpáteční cestě.

Nastala noc. Členové naší výpravy, utýraní za den záchvaty zimnice, uložili se záhy a hned tvrdě usnuli. Fekete byl za dne také churav, ale v noci bděl a vybouřil nás nenadále ranou z ručnice. K našemu ležení se totiž přiblížila hyena, a když odcházela, roztříštil jí Fekete výstřelem páteř. Nicméně se šelma pokoušela uniknout, i vyběhl jsem rychle z le­žení a vrazil jí oštěp do hrdla, takže rázem bylo po ní. Tento výjev způsobil ohromné rozčilení. Měsíc jasně osvětloval naše ležení, v němž bylo všechno vzhůru, a kdekdo ozbrojiv se tu oštěpem, tam ručnicí nebo kyjem pospíchal za vyjící hyenou. Také celá vesnice byla pobouřena a její obyvatelé se domnívali, že je přitáhli přepadnout Mašukulumbové a dostali se s námi již v boj. Když však uslyšeli, že jsme zahubili jednu z hyen, které již po několik let noc co noc ohrožovaly bez­pečnost v okolí vesnice, změnilo se jejich zděšení v radost. Zabité zvíře jsme ještě téže noci stáhli a příštího dne jsme otevřeli i útroby. V žaludku byl nalezen Feketův střevíc, roztrhaný na čtyři kusy, takže Feketovi nezbývalo, než aby si dal na jednu nohu zase zhotovit sandál. Rovněž ostatní členové naší výpravy musili evropskou obuv předělat na jakýsi druh sandálů. Poněvadž se nám totiž na nohou utvořily četné vředy a působily hrozné bolesti, jakmile se k nim kůže přitiskla, pomohli jsme si tím způsobem, že jsme do bot nadělali díry na místech, která přiléhala k ranám. Ze všech střevíců vydržely nám pouze dva až k řece Zambezi. Podržel jsem si je na památku a v upomínku na strašlivý dvacetidenní pochod z Galulongy k ústí řeky Čobe.

Náš první pochod obnášel 16 kilometrů a táhl se nízkou, rozervanou pahorkatinou, která v prvé polovině jevila sklon k západu, ve druhé však k východu. Na půl cestě jsme přešli napříč údolí říčky N’Ongy i její řečiště, jež v této roční době bylo na některých místech vyschlé. Mimoto jsme překročili četná poboční údolí, jež vesměs směřovala k N’Onze. Na pravém břehu byla čtyři z nich pozoruhodná, na levém však pouze jedno. V šestém kilometru jsme minuli jakousi opuštěnou vesnici, v os­mém vesnici Jankubu, která právě byla plna stavebního ruchu, a v desátém dvojvesnici Čambikou a Kabanzi. Nato jsme táhli směrem k hor­skému hřbetu, který se táhl napříč přes naši cestu, a na úpatí jeho jednoho výběžku jsme rozbili svůj noční tábor zcela nablízku vesničky Kosory. Zdejší horská scenérie byla nadmíru malebná. Nad lesnaté pahorky se vypínaly krásné skalní útesy a vroubené řadami palem rozkládaly se vůkol vesnice, které nezvyklou podobou chatrčí ihned vzbudily moji pozornost. Když naši černoši prosili Matoky o potravu, ne­dostali od nich k snědku nic, zato však utržili dosti hany a posměchu. Byli jsme velmi hladoví, ale nemohli jsme zde zůstat delší dobu a uvařit si kukuřici, kterou nám daroval Mo‑Panza. Sbírali jsme tu a tam pohozené kusy tykvicové kůry a pochutnávali si na nich, kdežto naši psi se musili spokojit se suchými kukuřičnými zrny. Na tomto místě (a také výhradně jen na tomto místě po celou cestu z mašukulumbského území až k řece Zambezi) stalo se nám poprvé, že obyvatelstvo hladovým a utrmáceným poutníkům odepřelo jakoukoliv pomoc, ano z jejich neštěstí si ještě tropilo posměch.

Zamýšlel jsem tohoto dne urazit více než 16 kilometrů, ale již v devátém mne stihl záchvat zimnice a podrýval moje síly čím dál tím víc. Ačkoli jsem se přemáhal, seč jsem byl, přece mi zanedlouho působila chůze přílišné obtíže, takže jsem se konečně dal nést a v 16. kilometru jsem rozkázal, aby se pro tento den v další cestě ustalo.

Nedlouho nato, když jsme si vše uchystali k noclehu, překvapilo nás šestnáct mužů, vyslaných od Mo‑Panzy. Oznamovali nám královo poselství. Přicházejí prý jako vůdcové, aby nám ukazovali nejkratší cestu, a zároveň užijí této příležitosti, aby se dostali k řece Zambezi a vstoupili tam do služby k některému Evropanovi. Celá tato věc se mi nelíbila. Zabloudit jsme přece nemohli, proč tedy za námi posílali tak četný průvod? Moje podezření se vzmáhalo. Vždyť bych byl takto nucen zásobovat těchto šestnáct mužů zvěřinou, a toho jsem se nemohl podjat, neboť kromě čtyř Evropanů měl jsem nyní na starosti zase dřívějších dvacet sluhů a opatřit jen pro tyto lidi potřebné množství potravin stálo již dosti práce. Nespal jsem tedy v noci a pozoroval jsem bystře oněch šestnáct lidí, kterak se velmi horlivě umlouvali s ves­ničany. Příštího pak jitra přidružilo se k nám ještě šest mužů z vesnice, ačkoli ani jediný z nich nebyl opatřen věcmi na dvouletou cestu, tj. na tak dlouho, aby si v poříčí zambezijském vysloužil ručnici. Vyloživ některým svým sluhům svoje podezření, nařídil jsem jim, aby příchozí bystře pozorovali, a již příštího dne jsme proti nim nabyli tolik přitěžujících důvodů, že jsem o jejich úmyslech nebyl nadále v po­chybnostech, a rozhodl jsem proto je co nejdříve odstranit ze své blízkosti. Tyto lidi totiž vyslal Mo‑Panzův bratr, aby nás zdánlivě provázeli, ale zároveň měli od něho rozkaz, aby nás co nejdříve v noci přepadli, povraždili a zmocnili se našich ručnic. Na pochodu jsme několikrát odpočívali a při té příležitosti jsem je otázkami vehnal do úzkých, takže jsem konečně celý úklad poznal, jako by mi ho někdo prozradil. – „Kterak vás Mo‑Panza mohl odeslat z domova, vždyť přece není bezpečen před útokem Mašukulumbů a potřebuje své lidi doma?“ – „Proč vám Mo‑Panza nedal potraviny na dvacetidenní pochod k řece Zambezi, vždyť tak činívá pokaždé, kdykoli tam své lidi vypravuje? Máme snad my kvůli vám vyplýtvat své náboje, abychom vás ze zvěřiny uživili? Myslíte si snad, že jsem zpozdilec a učiním tak?“ – „Neuzdravil jsem snad dříve u vás několik nemocných? A myslíte si snad, že já jako ňaka nevidím do vašeho srdce i do srdce vašeho náčelníka, který vás za mnou poslal? Moje molemo proniká daleko, ba i do lidského srdce! Ano, tak tomu jest, vás za mnou nevypravil Mo‑Panza, nýbrž jeho bratr, který v ničem nezadá černé hyeně!“ – Tímto způsobem jsem občas mluvil s příchozími Matoky a záhy jsem dospěl k přesvědčení, že moje domnění bylo úplně správné. Aby zapudili moje podezření, závodili tito lidé v přívětivosti a pozornosti a opatřili pro nás v četných vesnicích, které jsme míjeli, jménem Mo‑Panzovým několik tykvicových nádob s prosem, avšak vedle toho získali ještě dalších pět pomocníků pro svůj záměr, takže jsem na konci tohoto denního pochodu, jenž obnášel více než třiadvacet kilometrů, byl pevně odhodlán zbavit se nemilého průvodu ještě před západem slunce. Otázal jsem se tedy ještě na cestě zcela lhostejně, jak daleko směrem k jihu, ve směru, kterým jsme se ubírali, dosahují poddaní Mo‑Panzy. – „Vesnice, kterou jsme právě nyní opustili, je pohraniční,“ dostalo se mi v odpověď. Tato okolnost mi byla velmi vhod. – „A kdo přebývá dále na jih?“ – „Na velký kus cesty nikdo, potom svobodní pohlaváři matočtí, kteří však nejsou tak mocní jako Mo‑Panza.“ – „A kde leží sídlo Moebovo?“ – „Na západě.“ „A kde přebývá Siecetema?“ – „Na jihozápadě.“ – „Dobře, to vše se úplně shoduje.“ Nato mi navrhli Matokové, abychom rozbili na noc ležení u nejbližší vesnice Sikety, jež ležela právě na rozhraní vod a jejíž obyvatelstvo chovalo mnoho tučnoocasých ovcí. Avšak na toto nabídnutí jsem odpověděl záporně, rozhodnut, že půjdu dále.

Naštěstí nikdo z nás neměl toho dne záchvat zimnice, a dal jsem tedy rozkaz k dalšímu pochodu, abychom se co nejvíce vzdálili od poslední vesnice a zároveň aby lupiči, kteří nás provázeli, neobdrželi pomoc od vesničanů, až by nás chtěli přepadnout.

Minuvše skalnatou končinu – výšiny Kosarské, které jsme z dálky spatřili již minulého dne, sestoupili jsme do překrásné kotliny, v níž bujná tropická vegetace dodávala skalním spoustám, jež se vypínaly z údolí do výše jako hrady, nadmíru půvabného vzezření. V kotlině i v je­jích pobočních údolích zdržovalo se veliké množství zvěře a zejména antilopy vodní vzbudily moje podivení, poněvadž jsem po celém okolí nespatřil větší vodu.

„V této kotlině,“ začali mi vyprávět Matokové, „pohubil marucký král Luanika­‑Leboše mnoho Mašukulumbů. Uloupiv jim totiž roku 1882 množství skotu, táhl na jih k domovu, avšak Mašukulumbové z jižního luenžského břehu chtěli mu kořist zase odejmout. Spojivše se tedy ve sbor čítající několik set lidí, hodlali Luaniku v této kotlině zadržet a přepadnout. Avšak boj byl nerovný a skončil pro Mašukulumby velmi nešťastně. Luanika totiž měl mužstvo ozbrojené ručnicemi, kdežto Mašukulumbové neměli než oštěpy. Marucký král vyčkal, až se k němu nepřátelé přiblíží, co by oštěpem dohodil, a potom poručil do nich střílet. Tu padali Mašukulumbové jako zvěř a král táhl potom bez překážky dále.“

Na další cestě jsme přešli četná hluboká údolí protékaná říčkami s proudící vodou i vyschlými – pět z nich bylo pozoruhodných – a na druhé straně výšin jsme dorazili k velké N’Onze. Shledali jsme sice v ní tekoucí vodu, ale nebylo pochyb, že vyschne, poněvadž jsme minulého dne o něco výše překročili její řečiště, které tam na několika místech bylo vyschlé. V prvé polovině pochodu jsme také minuli hodně matockých vesnic.

Chtěli jsme se dostat z obvodu poslední Mo‑Panzovy vesnice, ubírali jsme se proto ještě pět kilometrů dál a pátrali potom po vhodném místě pro noční ležení.

Když jsme vyšli z pahorkaté a lesnaté krajiny na planinu, která se skláněla na jih, východ a západ, nalezli jsme nablízku vyschlé říčky vhodné místo na srázné skalní hrázi, porostlé hustým křovím, a rozbili jsme tam své ležení. Dříve však, než jsme se v táboře rozhostili, chtěl jsem se ještě postarat o dobrou večeři. Pronásledoval jsem sice tučného kozelce antilopy losí, ale nebyl jsem s to, abych ho ulovil. Také Bojovi, na něhož jsem tohoto dne pohlížel poněkud milostivě a jemuž jsem půjčil Leebovu ručnici a vyslal ho na honbu, nepřálo tentokrát lovecké štěstí, ačkoli jsme spatřili velmi mnoho zvěře, zejména pakoní, antilop kakatombe, losích, roeních a vraných a uslyšeli hlas buvolů, hyen a lvů. Mezitím jsem neustále přemýšlel o tom, kterak bych se nejlépe zbavil ještě tento večer nemilého průvodu Matoků. Naše ležení se rozkládalo na skalní hrázi a nedaleko od něho se utábořilo oněch dvacet sedm Matoků. V naší družině byli Evropané, Mapani, Boj a Maruma ozbrojeni ručnicemi, z nichž dvě byly opakovačky, první na čtrnáct, druhá na sedm nábojů. Když jsme se seřadili a když jsme vzali ostatní černochy ozbrojené pouze oštěpy za zálohu, vytáhli jsme před ležení loupeživých Matoků a tam jsem jim dal od Mapaniho přetlumočit: „Pravíte, že jste za námi přišli, abyste byli našimi průvodci?“ – „Ano, pane.“ – „Kudy tedy vede cesta k Sakasipovi?“ – „Vy to nevíte?“ – Nato prohodil jeden z nich: „To nevědí ani obyvatelé poslední vesnice, kterou jsme prošli.“ – „Takové průvodce tedy nepotřebuji a nestrpím je také u sebe. Vím zcela určitě, že jste vysláni, abyste nás v noci přepadli, povraždili a oloupili. Proto nedovolím, abyste se položili táborem nedaleko nás, a vyzývám vás, abyste se sebrali a odešli ještě hodný kus cesty dále. Zítra pak hleďte, abych už nikoho z vás nespatřil, neboť zastřelím okamžitě každého, kdokoli se k nám přiblíží.“ – Na tato slova nikdo z nich neodpověděl. – „Zde máte proso, které jste v posledních vesnicích pro nás vyžebrali, vezměte si je zase, abyste měli po cestě co jíst!“ – Několik mužů začalo hned nato balit své kůže a chystalo se na cestu. – „Rychle, pospěšte si, chci, abyste byli před slunce západem pryč!“ – I ustoupili jsme na několik kroků a divali se klidně na lupičskou rotu, jež lhostejně táhla kolem nás. Pro jistotu jsem rozestavil u tábora stráže, avšak noc uplynula zcela klidně. Tímto způsobem bylo odvráceno poslední nebezpečenství, jež nám hrozilo z úkladů nastrojených lidmi.

Nazejtří jsme překročili několik vyschlých říčních koryt a říčku, jež vesměs směřovaly k severu a severozápadu, vlévajíce se nepochybně do řeky, kterou jsme poznali v území Moebově. Později se skláněla půda na východ, kamž také spělo několik říček – v této době ovšem vyschlých – a konečně ve dvacátém (posledním) kilometru na tomto pochodu jsme nalezli vyschlé řečiště směřující k západu a u tohoto řečiště jsme si rozbili ležení. Mimoto jsme minuli opuštěnou vesnici, háje stříbřencové a citlivkové a pozorovali v geologickém složení krajiny svor i žulu ve sdružení se železonosnými slepenci, které v údolí přecházely v železnou bahenní rudu. Toho dne jsme také potkali tlupu Matoků, jež nám ukázala výhodnou stezku. Nacházeli jsme se totiž na rozhraní dvou držav matockých ležících východně od území Siecetemova a nazejtří jsme musili projít kolem několika menších náčelnických sídel, takže znalost cesty byla pro nás velmi výhodná.

Na pochodě dne 11. srpna byla moje manželka stižena hroznými bolestmi, jež se dostavily se silným záchvatem zimnice, ale přesto kráčela statečně jako kterýkoli člen naší družiny.

Naše fenka Sidamojo, kterou uštkla moucha tse­‑tse – Blockley nám však tvrdil, že když pochází z krajin, kde se tyto jedovaté mouchy zdržují, je úplně chráněna proti uštknutí tohoto hmyzu – vrhla v onen čas jediné mládě a zanesla je hned do opuštěného šakalího doupěte. Když jsme pak příštího jitra odcházeli, ubírala se za námi se štěňátkem v tla­mě. Odňal jsem jí je a dal nést černochům ve staré kožené zástěře.

Zajímavější a méně obtížné byly pochody vykonané následujícího dne.

Cesta se nejprve táhla po svahu do údolí, kterým protéká říčka Děsa směrem na západ, a potom vzhůru na výšinu, na jejímž temeni se rozkládá vesnička Děsa pouze o několika chatrčích. Na cestě jsme shledali množství zvěře a Boj, nejlepší lovec z družiny, maje moji ručnici, zastřelil zebřího hřebce. Jeho kořist jsme velice uvítali, neboť od minulého dne jsme tak trpěli hladem, že naši černoši si začali pro sebe chytat žáby. Zemdleni a týráni kromě toho zimnicí, vlekli jsme se všichni vzhůru na pahorek.

Sotvaže jsme dorazili k vesnici, jejíž dvorce byly vesměs chráněny proti lvům vysokou kolovou hradbou, dalo se veškeré její obyvatelstvo s velikým křikem na útěk. Nadarmo jsme na ně volali, aby před námi neprchali, že jim neublížíme. Obyvatelstvo nás pokládalo za lupičskou družinu Maranciana, uprchlého náčelníka ze Šešeke, a vzalo do zaječích s takovým spěchem, že jsme ve vesnici nalezli ještě hrnce s uvařeným masem z divokého vepře. Naši vyhladovělí černoši se hned zuřivě vrhli na jídlo, ale rány mé pěsti je brzo zahnaly: „Loupežníci a zloději se z nás přece ještě nestali!“ – Ještě hůře pochodili ti, kteří se vloudili do chatrčí a začali tam sbírat tabák a rozmanité domácí potřeby, které se jim dobře hodily. Když však vesničané z dálky viděli, že je nechceme oloupit, přišli muži k nám a chovali se velmi přívětivě, ano téměř pokorně.

Mezitím se vrátil Boj a oznamoval, že zastřelil zebru. Jásot, který naši černoši po této zprávě spustili, nelze vypsat. Ostatně však i my Evropané jsme se radostně usmívali. Slíbil jsem tedy vesnickým domorodcům, že jim dám zebří maso za uvařený kus divokého vepře, k čemuž vesničané ochotně svolili. Kromě toho nám také přinesli mléko, trochu mouky a boby, a když spatřili, že moje manželka sedí na zemi, darovali jí dřevěnou stoličku. Za to jsem jim nabídl dva prázdné nábojové obaly, jež černoši přijali s velikou radostí, poněvadž je užívají jako tabatěrky.

Když nás vesničané napomenuli k opatrnosti, poněvadž v okolí je prý plno lvů, rozloučili jsme se s nimi v přátelství a vzpomínali jsme ještě drahnou dobu na dobromyslné obyvatelstvo Děsy. Pod vesnicí jsme překročili hlubokou rokli a postupovali jsme potom dál po stezce podél horského svahu. Svah půdy směřoval na západ a jihozápad.

Po tříhodinovém pochodu jsme minuli vesnici Katve. Sídlil v ní náčelník Gamokakatve, jehož území se prostírá několik kilometrů na sever a šest kilometrů na jih od říčky Děsy. Přenocovali jsme v bujné trávě na jakési mýtině uprostřed mapaniového háje. Večer byl sice chlad­ný, ale krásný. Hvězdami poseté nebe a vědomí, že jsme již zcela bez­pečni, osvěžilo nás vůčihledě. Nadto pak nebyl tohoto dne nikdo z nás postižen zimnicí, byli jsme tedy spokojeni a skoro šťastni – poprvé po mnoha týdnech.

Nazejtří zrána postupovali jsme dále. Stejně jako včera měli jsme po levé straně zmíněný horský hřeben a překročili jsme mnoho lateritových hřbetů, jež se táhly v podobě půlměsíce napříč přes naši cestu a z vět­ší části se skláněly ke dnu kotliny. Překročivše čtyři vyschlá říční řečiště, jež vesměs směřovala k západu, přibyli jsme ve dvanáctém kilometru k vesnici Kaunga, která leží ve středu malé državy poddané náčelníkovi vesnice. V osmnáctém kilometru jsme vkročili na půdu nového knížectví, minuli v devatenáctém a dvacátém kilometru, četné vesničky ležící na východ od směru naší cesty a ležení jsme rozbili na břehu řeky, jež své vody odváděla k východu. Poněvadž pak tohoto dne moji manželku i Leeba několikrát postihl záchvat zimnice, musili jsme často učinit delší zastávku, např. u Kaungy, a proto jsme se dostali na lůžko teprve pozdě večer.

Procestovaný kraj oplýval hojností zvěře, z níž v největším množství se nám naskytly antilopy losí, roení a Harrisovy, gazely kabondy, buvoli, pakoně žíhaní a zebry. Na dně kotliny, kde makalacký Inquisi tvoří rozsáhlé močály, shledali jsme značné množství hrochů. I šelem bylo hodně. Spatřili jsme nejen hyeny a šakaly, ale zaslechli jsme velmi často i lví řev. Na lesních cestách jsme nalezli čerstvé levhartí stopy, u Kaun­gy jsme se pak obdivovali obrovské pasti na lvy, která se skládala z pro­stranného nádvoří, obklopeného dvojí kolovou hradbou. Vesničtí obyvatelé nám vypravovali, že noční útoky lvů na dvorce a vesnice nejsou v těchto krajinách vzácností a nezřídka prý i za dne zaženou lvi dělníky z polí, ačkoliv se tyto role rozkládají hned u vesnic a netáhnou se příliš daleko.

Hned na počátku pochodu jsme se setkali se stádem antilop kakatombe a také tentokrát jsme se obdivovali různým zvláštnostem těchto překrásných zvířat. Jestliže lovec nebo jiný nebezpečný zjev překvapí stádo, prchá vše jedním směrem v hustém chomáči, vpředu mláďata, která již dobře vědí, kterak se mají v takovýchto poměrech chovat. Teprve když se mláďatům podaří uniknout do hustého lesa nebo křoví, dají se také dorostlá zvířata na útěk, přičemž zabočí zcela jinam, aby lovce nebo šelmu odvrátila od stopy mláďat. Teprve později, když nebezpečenství mine, vracejí se k nim velikou oklikou. Když však na ně obnoví pronásledovatelé honbu, opakuje se tento způsob útěku nanovo.

Obyvatelstvo vesnice Kaungy se k nám chovalo velice pohostinsky. Nejenže nám jako ostatní jejich soukmenovci poskytli podzemnice olejné, proso a kukuřici, ale přinesli nám i drůbež a darovali mé manželce mléko a sladké ovoce. Čím dále jsme tohoto dne postupovali, tím laskavěji se k nám obyvatelstvo chovalo, ano ve vesnicích, jimiž jsme se kvečeru ubírali, přecházela přívětivost až v dotěrnost, takže jsem v noci postavil u ležení dvojnásobné stráže. Kdybych měl dost chininu k lé­čení zimnice, pobyl bych tu rád několik dní a za pomoci Matoků, kteří by mi s radostí konali služby honců, bych získal mnoho vzácných kožešin pro své sbírky.

Pochod vykonaný dne 14. srpna náležel k nejzajímavějším na cestě na severu od řeky Zambezi, ale i k nejnamáhavějším ze všech, cokoli jsme jich od 10. července do tohoto dne urazili. Se značnými obtížemi jsme překročili hned časně ráno prudkou horskou bystřinu a vkročili potom do výběžku kotliny, jež se rozkládá po obou stranách řeky Inquisi.

Domorodci nám sice tvrdili, že tato řeka je pokračováním říčky, kterou jsme překročili v území Siecetemově a již napájí dešťová voda. Avšak já těmto zprávám černochů nevěřím, nýbrž se domnívám, že tato řeka, která ze zmíněné kotliny vnímá značné množství malých přítoků, je horním tokem makalackého Inquisi, který jsme překročili ještě téhož dne ve dvacátém osmém kilometru cesty a jenž v oněch místech byl již řekou dosti širokou, vynikající malebnými a půvabnými břehy. Horské pásmo, podle něhož jsme se dne 12. a 13. srpna ubírali, majíce je po levé straně, zahýbá se na místě, kde jsme překročili makalacký Inquisi, obloukovitě k východu a obrací se potom k jihu a k jihozápadu zachovávajíc celkem směr na západ, kamž vysílá četné, většinou rovnoběžné odnože. Makalacký Inquisi se posléze prodírá tímto horstvem, jehož odnože obklopují podélná údolí, ze kterých spějí k hlavní řece četné přítoky.

Zvláštní vějířovité rozložení hlubokých údolí a úzkých hřbetů, na nichž se vypínala srázná žulová temena, poskytovalo nám na prvých kilometrech pochodu mnoho zajímavostí. Bohužel jsme však onoho dne velice trpěli zimničnými záchvaty, takže nám cesta ubíhala velmi zvolna a znenáhla se dostavil i vlastní příznak zimnice, totiž úplná lhostejnost k bezpečnosti vlastní osoby. Tento stav opanoval zejména nás Evropany. Beze slova jsme se potáceli kupředu ve značné vzdálenosti jeden za druhým, jenom já jsem zůstal u své nemocné manželky.

Na stezce vedoucí do vesnice Maly, našeho nejbližšího cíle, zpozorovali jsme hodně stop buvolích i několik lvích, avšak v posledních dnech jsme na ně uvykli již tak, že nás nikterak nevyrušily z lhostejnosti. Pojednou se mne na cestě zmocnila náhlá churavost, takže jsem musil usednout. Moje manželka se brala zvolna dál sama, ačkoli jsme se právě nacházeli v nebezpečné vysoké trávě, která podle všeho pokrývala celé prostranství až k vesnici Male. Moje manželka se domnívala, že jdu těsně za ní, a kráčela stále kupředu ozbrojena krátkým oštěpem, o kte­rý se zároveň opírala jako o hůl. Mezitím jsem byl zachvácen prudkým dávením a nemohl jsem se pozdvihnout ze země, až za mnou přibyl Leeb a pomohl mi. Při vší zemdlenosti nabádal jsem ke spěchu, neboť jsem spatřil nedaleko naší stezky čerstvé lví stopy, a proto mne pojala úzkost o manželku, jež skoro beze zbraně vyšla do nebezpečné houštiny. Na mnohých místech byla tráva po obou stranách stezky rozválena, z čehož jsme určitě seznali, že se tu ještě nedávno proháněli lvi. Čím dále jsme kráčeli, tím více vzrůstala naše úzkost, i dali jsme se do volání a k radostnému překvapení jsme zcela nablízku zaslechli známý hlas: „Proč tolik křičíte? Vždyť zaplašíte všecku zvěř a potom dnes nic neulovíte!“ – „Ale tolik lvích stop! Jen se podívej, na stezce kromě nich nic jiného nevidím!“ – „Ale ty stopy jsou přece staré!“ – „Ach ne, pohleď jenom, ještě na ně ani rosa nepadla, lvi tu jistě přeběhli malou chvíli před námi a jsou nepochybně někde nablízku.“

Počkali jsme nyní také na Feketa, aby se mu nepřihodilo nějaké neštěstí, a zamířili jsme potom společně k Male. Teprve když jsme uzřeli tuto vesnici, jež ležela skoro přímo na jih od našeho ležení a byla od něho vzdálena pouze několik kilometrů, dospěli jsme k poznání, jak zvolna jsme tohoto dne postupovali. Abychom přešli tuto malou vzdálenost, potřebovali jsme neméně než plných šest hodin. Před vesnicí se k nám na jakési mýtině přiblížilo na dostřel stádo pakoní a jenom nepříjemná chuť jejich masa zachránila tentokrát život některému členu stáda. V této nadmíru zvěrnaté krajině doufali jsme dnes ulovit aspoň pěkné buvolí tele a toto toužebné přání došlo také splnění.

Obyvatelstvo Maly, skládající se pouze ze dvou rodin, jež neměly více než čtyři chatrče, z nichž ještě musily jednu zřídit na chlév pro ovce a kozy, zastihli jsme v neobyčejném rozčilení a zděšení. Noc co noc přicházeli lvi k osadě a ubozí vesničané nemohli už ani vyhnat dobytek na pastvu. Ano, lvi pronikli docela i do dvorce tím způsobem, že bez přestání skákali na tři metry vysokou kolovou ohradu, až se konečně jednotlivé kůly v písčité půdě vyviklaly. Vesničané se pokoušeli zahnat šelmy od ohrady oštěpem, avšak jeden kůl při nárazu způsobeném lvicí povolil, takže černoši jen s největší obtíží unikli na vysoké a pevné lešení, zbudované uprostřed osady. Od té doby se vesničané již u ohrady nepostavili na odpor, nýbrž vyšplhali se večer hned na lešení a zů­stávali tam po celou noc. Z tohoto místa, kde ovšem byli před útokem lvů zcela bezpečni, hájili svá stáda. Nicméně lvi nedbali ani oné primitivní pevnosti, jak jsme se dověděli ze zpráv domorodců.

„Ačkoli jsme nedávno v noci, když nám smečka lvů z chatrče odvlekla a sežrala tři kozy, svými oštěpy metanými z lešení zahubili lvici, jejíž lebka je tamto naražena na kůl, jak se můžeš, pane, přesvědčit, přece ostatní lvi v následujících nocích zase přišli a loupili u nás. A maso, které se vaří v tomto hrnci, pochází z kozy, již nám lev dnes v noci na dvoře zadávil a napolo sežral.“ – Hned jakmile jsme vstoupili do nádvoří, zavanula k nám příjemná vůně masa a v okamžení se shromáždila celá družina kolem velikého hliněného hrnce, jehož obsah na ten čas byl pro nás předmětem vysoce zajímavým. Slíbiv vesničanům, že jim daruji zebří maso, chopil jsem se hrnce na ohništi a za malou chvíli jsem rozdával evropským průvodcům po kusu měkkého šťavnatého masa. Matokové darovali potom našim černochům zbytky, jež zůstaly v hrnci, což podle našich názorů byl dar poněkud pochybné ceny, neboť na dně hrnce se vařily pouze vnitřnosti zadávené kozy. Avšak naši černoši nebyli ani zchoulostivělí, ani vybíraví, jak jsem se již často zmínil, a vyprázdnili za krátkou dobu hrnec úplně.

Také jinak chovali se ke mně zdejší Matokové velmi přívětivě a da­rovali mi překrásné buvolí souroží, jež bylo prvým kusem a takřka základem sbírek nashromážděných na zpáteční cestě. Když jsem je odevzdával svým černochům, aby je nesli, netušil jsem ovšem, že tato druhá sbírka po skončených pracích naplní více než sedmdesát beden.

Také lví lebku, jež byla vítězoslavně vztyčena na kolu, přepustili mi černoši za dva prázdné nábojové obaly, avšak kůži musili odvést svému pohlavárovi, neboť podle mínění Matoků náleží kůže ze všech šelem, jež majiteli dvorce zahubily některý kus dobytka, onomu pánu dvorce. Ačkoli tedy nabízené nábojové obaly byly dosti lákavé a svůdné, přece jsme lví kůže na vesničanech nevymohli.

Byl bych velmi rád zůstal v Male přes noc a opatřil si několik lvích koží pro sbírky, avšak naše poměry mne nutily k dalšímu pochodu. V posledních dnech totiž zachvacovala jednotlivé členy naší družiny bez přestání zimnice, a poněvadž jsme neměli léky, abychom jejím záchvatům zabránili, hrozilo nám nebezpečenství, že by někdo z nás při prudkém záchvatu mohl zemřít. Avšak nyní záchvaty zimnice povolily, a proto jsem se rozhodl vzdát se raději mnohoslibné honby na lvy a užít toho dne k vydatnému pochodu.

Vesničané se nás sice snažili za každou cenu co nejdéle zdržet, žádajíce, abychom u nich jedinou noc pobyli a pokud možno všechny lvy postříleli. Kdyby někdo z nás byl stižen zimnicí, byl bych najisto vyhověl jejich přání, takto však nemohl jsem jim pomoci a litoval jsem je upřímně, neboť všichni vesničané mne zcela vážně ujišťovali, že se budou musit pro útoky šelem z tohoto místa vystěhovat.

Posilnivše se ještě silnou zebří polévkou a řádným kusem zebří pečeně, rozloučili jsme se s ubohými Matoky. Na odchodu jsem je vyzval, aby nás navštívili při ústí řeky Čobe a přijali tam od nás některé dary.

Od vesnice Maly jsme se brali směrem udaným domorodci k Mo‑Sin­kobu, sídlu Sakasipovu, k němuž podle udání vesničanů bylo možno dorazit ve čtyřech až pěti dnech. Odtud pak nebylo k ústí řeky Čobe více než tři a půl dne cesty. Myšlenka, že se v době poměrně krátké opět ocitneme ve styku s evropskou civilizací, vzpružila nanovo naše síly. V duchu jsme již všichni dleli u řeky Zambezi u nečetných tamějších Evropanů, ano, poměry na zambezijském jižním břehu zdály se nám být tak spořádané, jako by ona řeka tekla v Evropě, a nikoliv jižními končinami černé pevniny.

Ve veselé tedy náladě a s nadějí v lepší časy kráčeli jsme statečně vpřed a večer jsme byli o dvacet osm kilometrů blíže k vlasti. Toho dne odpoledne pálilo slunce tak důkladně, že jsme v údolí, v němž skoro nebylo stromoví, musili dosti často odpočívat, byť jenom na krátkou dobu, a teprve kolem páté hodiny jsme dostihli řeky Inquisi, která prorývá hlubokým řečištěm údolí napříč. Překročivše řeku, rozložili jsme se na protějším břehu. Kromě řeky Luenge poskytoval nám Inquisi nejvíce zajímavostí ze všech řek na cestě severně od Zambezi. V těchto místech se podobal široké horské řece s křišťálově čistou vodou. Tvořil množství malých vodopádů a peřejů, mezi nimiž vyčnívalo na tisíce skalnatých ostrůvků, dílem lysých, dílem porostlých tropickým bylinstvem, potom se zase řítily jeho vlny přes obrovské balvany, ze kterých mnohý asi vykonal dalekou pouť v říčním korytě, než se dostal v tato místa.

Celkovou povahou připomínal mi Inquisi divoké alpské krajiny, avšak krajina po jeho obou březích nikde nezapřela tropický ráz. Množství ryb se prohánělo v jeho jasných vlnách, ale zároveň se dostavili jejich nepřátelé, říční orlové křiklaví, kteří kroužili v ovzduší, a ještě četněji v samé řece pátrali po kořisti vodní leguáni. Místo našich srnců a jelenů přicházeli se napojit k řece zebry, pakoně, buvoli a lvi, samy břehy pak i téměř všechny skalnaté ostrovy byly pokryty bujným tropickým rostlinstvem.

Milý čtenáři! Po dlouhé a dlouhé dny byl bych si přál kochat se v této ideální krajině, která vedle nekonečných krás oplývala množstvím zajímavých a nových věcí. Jaký požitek asi poskytuje diváku a ba­dateli zdejší květena, když na počátku léta rozvine se v plné své kráse a bohatství barev!

Šířka řeky obnášela přes sto metrů a přechod přes ni byl spojen se značnými obtížemi. Nejeden člen naší výpravy upadl do vody, než jsme se dostali přes hladké balvany, skalní útesy, v nichž bylo plno děr, a přes hrubý štěrk v řečišti. Ve vztahu geologickém shledal jsem i na skalách i ve štěrku hlavně svor, diorit, rulu a křemenové valouny.

Když jsme si vybrali místo pro ležení, dali se sluhové hned do zřizování táborové ohrady z trnitých haluzí. Dříve než byli hotovi, přišli Mapani a Simundaj oznamujíce, že ulovili tučnou buvolí krávu. Mapani měl tentokrát štěstí ve střelbě. I vypravil jsem s ním všechny své sluhy, které jsem nepotřeboval, ale vrátili se z nich pouze čtyři, nesouce čerstvé maso a kůži, která byla určena k preparování. Mapani sám nepřišel, ale vzkázal mi po služebnících, že zastřelil po cestě krásného zebřího hřebce, a žádal, abych časně zrána poslal sluhy zase za ním, po­něvadž prý je potřebuje k přepravě lovecké kořisti. Boj prý postřelil čtyři buvoly, ale nebyl s to, aby některého z nich skolil. Oba prý pak uzřeli po smečce lvů, ale neodvážili se v zápas se šelmami, poněvadž neměli než několik nábojů.

Nazejtří v poledne byla již veškerá zvěřina i druhá kůže v ležení a večer si všichni pochutnávali na silné masité polévce, která však bohužel byla nesolena. Dne 15. srpna zachvátila zimnice všechny Evropany. Můj a Feketův záchvat nebyl sice lehký, avšak ani zdaleka se nemohl srovnávat se strašlivým záchvatem, jenž onoho dne napadl moji manželku a Leeba. Záchvaty trvaly přes osm hodin a astmatické příznaky i neobyčejné vysílení, jež se dostavilo večer, vzbuzovaly ve mně velmi vážné obavy. Pokládal jsem tehdy za veliké štěstí, že jsem se nezdržel v Male a byl o dvacet osm kilometrů blíže k řece Zambezi, kde nám již bylo možno opatřit si léky. V tento den jsme také odpočívali a Boj se pustil s mou Werndlovou karabinou a dvaceti náboji po stopě lvů, aby některému z nich ukrátil život. Tentokrát mu však nepřálo štěstí tak jako minulého dne, neboť nespatřil ani jediného lva.

Na břehu řeky jsem si nasbíral semena a plody a litoval jsem upřímně, že nemám papír ani kladivo, abych jednak usušil nejzajímavější druhy rostlin, jednak si opatřil vhodné ukázky geologických útvarů.

Připomínám ještě, že ulovená buvolí kráva se právě uzdravovala z ran, jež utržila v tuhém zápase se lvem. Na zadní části hlavy hojila se sice malá, ale hluboká rána, jež byla způsobena trhákem mohutného lva a dosahovala až do silné lebeční kosti. Pravá polovina dolní čelisti byla sice nadobro zlomena, ale byla také již z větší části zahojena. Podle toho by každý soudil, že ulovená kráva nemohla vůbec žvýkat, a přece podle všeho její výživa touto nehodou valně netrpěla, neboť zvíře bylo dost tučné.

Odpoledne táhlo kolem našeho ležení obyvatelstvo Maly se svým stádem. Lvi prý vnikli zase nejen do nádvoří, nýbrž i do jedné chatrče a odvlekli tučnou ovci. Jakmile pak unikli směrem ke skalnaté kotlině, sebrali se Matokové rychle se zbytkem svého stáda, opustili vesnici a táhli ke svému pohlavárovi, který přebýval pouze několik kilometrů na západ od našeho tábora. Moje opětné pokusy, abych od nich koupil kůži lvice – tentokrát jsem jim nabízel docela deset prázdných nábojových obalů – zůstaly bez výsledku jako minulého dne. Abych ji koupil od náčelníka, na to nebylo naděje, neboť na cenu, jakou jsem mu za svých nynějších poměrů mohl nabídnout, by nikdy nepřistoupil. Za takovou kůži dostane od Sakasipových lidí tučnou ovci a ti ji zase v Panda­‑ma­‑Tence vymění za pokrývku. Na jižním zambezijském břehu nelze již lví kůži koupit pod osmnáct až dvacet zlatých a čím dále na jih, tím více stoupá její cena.

Bylo mi velice líto, že tito Matokové musili opustit Malu, neboť tato vesnička byla nejčistší ze všech matockých osad, jež jsme procestovali; její chatrče byly velmi dobře zrobeny a obyvatelstvo bylo pracovité, dobrosrdečné a přívětivé.

 

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

 

24
Konec cesty

O osm dní později kolem jedenácté hodiny dopolední stanula naše výprava opět u gazungulského přívozu, naproti němuž se rozkládala obchodní stanice téhož jména náležející panu Westbechovi. S tlukoucím srdcem a zrychleným krokem jsme pospíchali k onomu místu. Gazungula pro nás znamenala spásu, neboť zde již žili Evropané. Na protějším břehu jsme uviděli černochy zaměstnané při práci. Volali jsme na ně, a poněvadž vítr vál směrem k obchodní stanici, uslyšeli nás. Přesto se však na břehu neměl nikdo k tomu, aby pro nás připlul s člunem. Nezbývalo mi tedy než obětovat zase několik nábojů, abych upozornil důrazněji na naši přítomnost pana W. Chtěl jsem po něm, aby nám půjčil k přepravě přes řeku člun, který jsme na odchodu k severu prodali jeho závodu. Ačkoliv jeho nenávist k mé osobě byla veliká, přece se tentokrát nemohl vymknout a vyhověl našemu přání.

Za půl hodiny jsme mu stáli tváří v tvář. Moji poslové mu sice podali zprávu o našich zoufalých poměrech, avšak jejich výpovědi nepohnuly tohoto „útlocitného“ muže ani k tomu, aby nám poskytl tři gramy chininu a půl kilogramu kávy. Pohled na naši zbědovanou družinu ho ovšem poněkud zarazil, takže se hned ochotně uvolil přepravit nás na jižní zambezijský břeh. Železný člun, který jsme prodali Westbechovu závodu, byl nyní natřený zelenou barvou, nepochybně jenom proto, aby z něho zmizelo jméno Holub, jehož se mu dostalo na počátku výpravy. Zeptal jsem se pana W., kde nyní prodlévá Westbech. – „Tři dny cesty odtud, v deltě mezi řekami Čobe a Zambezi.“ – „Pak musím,“ odpověděl jsem, zatímco jsme vstupovali do člunu, „poslat rychle pro něj a požádat ho o pomoc. Potřebujeme nutně léky, šatstvo, prádlo a stře­livo, neboť ještě několik takových dní, jako byly poslední, a podleh­neme nemocem a útrapám. Kromě toho budu muset také vypravit posly do Šešeke k misionáři panu Coillardovi, abych si od něho vyžádal nějaké šatstvo pro svou manželku a potřeby ke psaní.“ – Než jsme přistáli u protějšího břehu, seznal jsem ze slov pana W., že jeho závod tyto věci nemá na skladě. Z vlastního šatstva a ze svých léků nemůže prý nám nic postoupit a o tom, co mu náleží spolu s panem Westbechem, nelze mu vůbec na vlastní vrub rozhodovat, dokud se Westbech k tomu sám nevysloví, jinými slovy, dokud nedostane od pana Westbeche přímý rozkaz. Moje manželka se po jeho slovech nahlas rozplakala. Doufali jsme, že u řeky Zambezi nalezneme pomoc, a nyní jsme se dočkali strašlivého zklamání. Kdyby mi nešlo o zdraví mé manželky, jemuž skutečně hrozilo svrchované nebezpečenství, a o stav ostatních průvodců, nepromluvil bych už s panem W. ani slovo, neboť jsem byl přesvědčen, že sice má v zásobě velkou část věcí, které jsme nutně potřebovali, ale nechce mi je přepustit, nebo že mi něco odprodá za úžasně přehnanou cenu teprve později, když na něho budu bez přestání naléhat. Bylo mi tehdy podstoupit tuhý duševní boj, avšak stav mé družiny mne nakonec donutil požádat tohoto sobeckého muže, aby mi prodal čtyři bídné houně, železný hrnec, dva příbory, dvě plechové číše, čtyři talíře, jehlu a niti, dva kilogramy hrubého prachu a dvě libry olova. Jsem přesvědčen, že není druhého Angličana, který by se vůči ženě na smrt nemocné dopustil takové nešetrnosti. Vždyť mnozí Matokové nejenže sami od sebe ochotně posloužili mým sluhům, když žádali po matockých vesnicích pro nás potraviny, ale mnohdy nám přinášeli potraviny o své újmě bez vyzvání.

Po dlouhých a dlouhých obtížích se mi konečně podařilo pohnout pana W. k tomu, aby mi za dvě libry šterlinků (24 zlatých) prodal na úvěr 75 kilogramů prosa, za něž zaplatil černochům sotva více než kilogramem malých skleněných perel.

Jak jinak, zcela jinak by dopadl náš příchod k řece Zambezi, kdyby nás na břehu očekával a přijal přítel Westbech, zakladatel zdejšího závodu. Mnohý z laskavých čtenářů, když uslyší, že jsem u řeky Čobe zůstal tři měsíce, se snad zeptá: „Proč se tedy Holub tak dlouho zdržoval po cestě a proč nepospíchal co nejrychleji do Kapského Města?“ V ná­sledujících řádcích se mu dostane odpovědi. Koncem srpna roku 1886 jsme přišli k řece Zambezi jako žebráci, v hadrech a nemocní. V ta­kovém stavu bylo zhola nemožné vydat se na obrovskou cestu do Evropy. Mně potom jako vědci nastávala povinnost zachránit svou vědeckou čest. Ačkoliv ztráty utrpěné mezi Mašukulumby nebylo možné nahradit, hodlal jsem aspoň rozšířit svoje sbírky, pokud mi k tomu síly stačily. Vyřízení otázky stran návratu do vlasti a doplnění vědeckých sbírek bylo pro mne nyní předním úkolem, jemuž jsem také věnoval větší díl času stráveného vzambezijském poříčí. Především bylo nutné se při ústí řeky Čobe duševně i hmotně zotavit, abychom vůbec mohli nastoupit další cestu. Kromě toho prodloužila náš pobyt také vnější příčina, neboť teprve za tři měsíce po našem příchodu jsem obdržel od Westbeche vůz, se kterým jsem se mohl vydat k jihu.

Bez léků, šatstva, prádla, odkázáni pouze na kaferské proso, neoddávali jsme se příliš naději, že se co nejdříve vyléčíme ze svého zbědovaného stavu. Proto jsem se rozhodl hned prvního dne po návratu vypravit dva sluhy z Panda­‑ma­‑Tenky k panu Blockleymu a čtyři muže do Šešeke k misionáři panu Coillardovi se žádostí, aby mi zatím poslal na úvěr nejnutnější potřeby. Od pana Blockleyho se vrátili sluhové již pátého dne a přinesli polovinu toho, oč jsem žádal. Ostatní věci Blockley vůbec neměl.

Poněvadž nám Blockley nemohl poskytnout sůl, mouku, léky a prád­lo, čekali jsme toužebně na návrat čtyř poslů vypravených do Šešeke. Den co den jsme docházeli několikrát na břeh řeky, vzdálený od naší chatrče asi 150 metrů, a pátrali jsme v dálce, zda se někdo z nich již nevrací. Konečně se jednoho dne pozdě večer za bouřlivého počasí ozvala z protějšího břehu zcela zřetelně známá slova: „Hela, batu a ňaka iteni.“ Oznamovala, že lékařův lid je zde.

Fekete a Leeb leželi schváceni zimnicí a naši černoši byli na lovu. Moje manželka nechtěla dopustit, abych se pouze v doprovodu Mužemaniho za bouřlivého počasí a v noční temnotě pouštěl na řeku skoro 500 metrů širokou, na níž se vzpínaly mocné vlny téměř do výše jednoho metru. Avšak moje netrpělivost a touha, abych již měl očekávané léky, překonaly veškeré obavy a nutily mne chopit se vesla. Musel jsem přeplout čobské ústí šikmým směrem v úhlu 45 stupňů po proudu dolů, a to tak, že jsem se plavil nejprve k nevelikému ostrovu, ležícímu nedaleko protějšího břehu, a když jsem jej obeplul, dostal jsem se do přístaviště za ostrovem. Tato plavba byla ze všech nejnebezpečnější, cokoli jsem jich po řece Zambezi vykonal. Podnes nepochopím, kde se v mém těle, zmořeném záchvaty zimnice, sebralo tolik síly, že jsem zcela jistě řídil ponton mezi bouřícími vlnami, které narážely mocně na bok lodi a zdvíhaly se metr vysoko. Ačkoliv jsem byl po denní práci velmi vysílen, přece jsem nyní nepociťoval únavu a byl bych mohl veslovat ještě dál. Když jsem se přesvědčil voláním z ostrovního cípu, že příchozí domorodci jsou skutečně členy naší družiny, přirazil jsem k břehu. Když jsem pak vyskočil na zem, neptal jsem se nikoho po výsledku jejich poslání, ale ohlížel jsem se pouze po břemenech, jež přinesli. Výsledek tohoto pátrání byl zdrcující. Vypravil jsem do Šešeke čtyři černochy a nyní se vrátili tři s prázdnou a jeden nesl břímě toliko poloviční. Nyní jsem tedy nabyl jistoty, ale jistoty strašlivé. Naděje, které nás po několik dní udržovaly v dobré náladě, byly rázem zničeny. Jak se tato zpráva jenom dotkne mé ubohé nemocné manželky! Takové myšlenky se mi rojily hlavou a síla, jež dopravila člun středem rozbouřených zambezijských vln k severnímu břehu řeky, mne nenadále opustila, takže jsem při návratu musel vzít na pomoc dva sluhy, abychom s loďkou překonali rozpoutané živly.

Když jsme se blížili k protějšímu břehu, byl již úplně zahalen v tem­no, a začali jsme se obávat, že se uchýlíme od pravého přístaviště. Z nebezpečenství, jež nám hrozilo od četných krokodýlů žijících v řece, nás vysvobodilo hlasité volání mých lidí. Ukázalo nám bezpečně, kterým směrem máme řídit loď.

Čeho jsme se nejvíc obávali, to nás postihlo se vší krutostí. Rev. Coil­lard se totiž odebral s největší částí svého majetku do země barocké a jeho zástupce i paní Coillardová, kteří dosud dleli v Šešeke, nám nemohli mnoho poskytnout, poněvadž sami, jak nám vzkázali, měli pouze málo zásob.

Když takto byla jedno po druhém zmařena veškerá naše očekávání, zbýval nám pouze jediný muž, v něhož jsme nyní skládali poslední naděje. Osvědčil se jako věrný a spolehlivý přítel v nejhorší době našeho života. Onen muž byl pan Jiří Westbech. Jakmile se dověděl od posla, jehož jsem za ním vypravil, o našem neštěstí, přerušil hned lov a pospíchal do Gazunguly. Když nás všechny srdečně pozdravil a když navštívil moji manželku, která v bídné chatrči z trávy strádala bolestmi, odstranil ihned všecku naši nouzi. Žádal jsem pana Westbeche, aby mi zapůjčil na cestu do Šošongu volský potah a jeden z vozů, které jsem mu dříve daroval. Westbech ochotně slíbil splnit to přání, ale nikoli v nynější době, poněvadž v krajinách, jimiž jsme se měli brát, je přílišné sucho, ale teprve v listopadu, až nastanou deště.

Nyní jsem zcela určitě věděl, že nebudeme moci hned tak opustit údolí řeky Zambezi, a proto jsem se rozhodl vykonat přípravy pro pobyt aspoň tříměsíční.

První otázkou ovšem bylo, čím se budeme v této době živit. Jediným prostředkem k opatřování zásob tu byl lov, a poněvadž Fekete měl mnohem lehčí záchvaty zimnice než ostatní členové výpravy, vyzval jsem ho, aby řídil naše lovecké výpravy. Odhodlal jsem se k volbě Feketa teprve tehdy, když se mi úplně nezdařil pokus s domorodými lovci, které jsem pod vedením Boje vypravil vzhůru údolím řeky Cobe. Pamatuji se ještě nyní dosti dobře na rozmluvu, kterou jsme tehdy měli, a uvádím ji zde doslovně. Pravil jsem mu: „Jsem pevně přesvědčen, že s těmito šestnácti černochy ulovíte tolik zvěře, abyste se s nimi řádně uživil a kromě toho zásobil masem ještě nás. Dále nepochybuji, že nám tato lovecká výprava zjedná dost cenných předmětů pro sbírky, kterých si nyní musíme především hledět, když jsme mezi Mašukulumby přišli o všechny vědecké přístroje, o šestnáct deníků i o četné výkresy a když se nám nepodařilo proniknout z jižní Afriky do střední.“ Fekete s mým návrhem hned souhlasil a provedl dané rozkazy v každém ohledu se svědomitostí. A právě za tohoto nuceného tříměsíčního pobytu při ústí řeky Cobe jsme získali největší a nejcennější savce pro své sbírky.

Některé druhy ptactva jsme se pokoušeli zachovat živé, avšak štěstí nám v tomto počínání nepřálo. Pro uchování ptačích kožek jsme muse- li plést koše z rákosí a balit kožky i netopýry a menší hlodavce mezi vrstvy trávy. Jak trpce jsme tehdy pohřešovali všechny ztracené pomůcky k preparování! Proto jsem nemohl nashromáždit mnoho plazů, obojživelníků a ryb, poněvadž jsem neměl potřebný líh, abych ukořistěná zvířata do něho uložil. Zato utěšeně vzrůstala sbírka hmyzu a některých jiných zvířat, zejména jednoho druhu řádu Bulimus, který opouští svoje podzemní skrýše jenom na počátku deštivé doby a zde jsem ho pozoroval poprvé.

Neméně zdárně se množila sbírka rostlin, v níž zvláštní cenou vynikaly jarní byliny z pásma listnatých lesů a některé druhy připlavené sem povodní z končin při horním toku řeky Zambezi. Naše sbírky nám nejvíc záviděl patrně pan W. Znepokojovalo ho, že my, „žebráci“, během několika neděl jsme se zase stali vlastníky znamenitých sbírek. Jedině naše žalostné poměry ho utěšovaly. S netajenou škodolibostí se mne jednou otázal, jak hodlám tuto spoustu předmětů dopravit na jih. Mlčel jsem a přece jen jsem je tam dopravil.

Kdykoli se Feketovi sluhové vrátili s kořistí nebo někdy také s čer­stvým masem, vždycky nastala v naší chatrči slavnostní nálada. Největší radost jsme ovšem měli tehdy, když konečně Fekete sám s celým průvodem svých černochů a mnohou krásnou kořistí slavil svůj vjezd do našeho hlavního stanu v Gazungule. Vyptávání a vypravování trvalo dlouho do noci, neznajíce téměř ani konce.

Tím způsobem nabyl náš pobyt u řeky Čobe téměř rázu spokojenosti a pohodlí, a u přirovnání k útrapám, které jsme přednedávnem přestáli, byli bychom se pokládali téměř za šťastné, kdyby nebývalo množství nemocí, jež nás stíhaly.

Nejhůře byli nemocni moje manželka a Leeb. Oba byli velmi vyhublí, Leeb pak mimoto velice zkormoucený, kdežto moje manželka byla čilá a veselá, jakmile záchvat zimnice povolil. Krátce po našem příchodu do Gazunguly byla velmi krutě stižena ošklivým vředem v ústech, k němuž se přidružila růže a vzbuzovala obavy před vážným nebezpečenstvím. Asi čtrnáct dní nato se dostavila u nás obou úplavice, která nás trápila velmi dlouho, poněvadž jsme neměli potřebný lék. Mne potom postihl ještě nanovo chronický revmatismus, který jsem ulovil při návštěvě Viktoriiných vodopádů. Všechny tyto svízele bychom byli trpělivě snášeli, kdyby se neobjevily příznaky bahenního tyfu, zejména strašlivé bolesti v hlavě a neobyčejné vysílení těla.

Dne 20. října nabyla zimnice u mé manželky takových rozměrů, že ohrožovala její život, a čtenář si snad aspoň poněkud dovede představit city, které mnou zmítaly, když jsem konečně dospěl k poznání, že přece snad nebude ubohé trpitelce dopřáno, aby zase spatřila africké jižní břehy a svou drahou vlast. Avšak i v této nejhorší tísni bděla nad námi hvězda našeho štěstí a silné tělesné ústrojí mé manželky překonalo i toto nebezpečenství. Mne pronásledovaly bez přestání záchvaty zimnice a nejednou se mi stalo, že mne záchvat zimnice přepadl právě na vycházce, takže mi nezbývalo než se vydat ihned do Gazunguly. A jak obtížná byla taková zpáteční cesta! V zádech, zejména v kříži, jsem cítil kruté bolesti, k tomu se pak dostavovalo bolení hlavy, palčivost v týle a tíže v očních víčkách. Při takových záchvatech mizejí síly nadmíru rychle: nutnotu odpočívat vždy častěji a častěji, vstávání a další chůze půi sobí obtíže stále větší, až konečně blahodárný pot vyrazí na těle a nemocnému ubožákovi asi za půl hodiny poskytne trochu úlevy. K mé zimnici se však přidružil ještě jiný svízel. Když jsme totiž odlupovali citlivkové lýko na stavbu chatrče, pořezal jsem si na mnohých místech ruce, a tyto rány začaly rychle hnisat, z čehož se opět vyvinuly vředy po těle, zejména oškliivý vřed na jazyku, který mi působil nevýslovné bolesti.

Blížil se již konec našeho pobytu při ústí řeky Čobe. V poledne dne 19. listopadu jsem preparoval právě se svou manželkou a Feketem ků­že, a tu znenadání jsem uslyšeli hlasitý křik a volání Leebova jména. Vyřítili jsme se hned z chatrče. Blížil se k nám úplně zkrvácený Leeb. U chatrče klesl vysílením k zemi. Mezitímco jsem mu vymýval jeho rány, vypravoval mi Leebův průvodce Maruma o příčině nynějšího stavu svého velitele:

„Tamto nahoře u řeky Cobe, vždyť víš dobře, pane, kde je to, pod košatými stromy na břehu jsme stíhali křovní antilopu. Toto zvíře právě vyběhlo na mýtinu, ale na pravé straně se objevil také levhart, na něhož jsem pána hned upozornil. Pán tedy vystřelil a poranil šelmu, ale nevíme, na kterém místě. Šelma se dala na útěk k nedaleké řece. Mysleli jsme si, že je těžce poraněna, a začali jsme ji stopovat. Tu vidím, že zvíře již uniklo do vysoké trávy, a chci pána zadržet, aby se tam neodvažoval, ale moje snaha byla marná. ‚Náš pán,‘ odpověděl mi, ‚má sice již tři levharty, ale ani jediný z nich není samice. Ty pak pravíš, že toto zvíře je samice, to se mi právě hodí. Půjdeme za ním ukořistit ho, aby náš pán měl celou levhartí rodinu. Ostatně se mne již levharti nazlobili dost a dost. Tento mi dojista neujde!‘ Za této rozmluvy jsme přišli až do vysoké trávy, ale nenašli tam nic. Když jsme stáli na břehu, kde nás dělil od vody jen úzký pruh porostlý rákosím, vykřikl znenadání můj pán pronikavě, neboť levhart ukrytý v rákosí se vrhl pojednou zezadu na něho, dříve než někdo pomyslel na výstřel. Pán se sice pokoušel strhnout si šelmu z těla rukama, avšak levhart mu rozkousl prsty, a přestože jsem přiskočil a několikrát mu vrazil oštěp do těla, chňapal bez přestání po hlavě pana Leeba, a odtud pocházejí strašlivé rány na jeho hlavě. Konečně se podařilo pánovi šelmu setřást a vyskočit z rá­kosí, načež jsme se oba rychle hnali k domovu. Ono zvíře dosud žije, pane, pospěš tam a skol je, dokud někam nezaleze!“

Černoši se chtěli vydat s Feketem na zmíněné místo, ale poněvadž Fekete trpěl zimnicí, nedovolil jsem to a oznámil jsem sluhům, že se tam odeberu sám, jakmile budou obvázány Leebovy rány. Po ohledání poranění na hlavě jsem zaznamenal, že levhart zaťal třikrát trháky do lebeční kosti, avšak naštěstí ji neprokousl. Chrup se mu totiž pokaždé smekl a trháky způsobily jen dlouhé rány, táhnoucí se stranou, jako by Leeb dostal do hlavy šest ran sečnou zbraní. Lebeční kost byla sice poněkud pošramocena, ale bohudíky nebyla proražena. Mnohem hůř byly zvedeny ruce. Na střední části levé ruky byly poněkud porušené svaly, na malíku a sousedním čtvrtém prstu byly rozkousnuté a rozsápané. Nemaje po ruce jiný lékařský nástroj leč tupé nůžky a nůž, kterým jsem stahoval kožky, vykonal jsem s jejich pomocí, co jsem právě mohl, a při nedostatku jakýchkoliv jiných léků přikládal jsem na rány pouze studenou vodu. Raněný Leeb napůl seděl, napůl ležel a dva sluhové mu přikládali ve dne v noci studené obklady tak dlouho, až se jeho horečka poněkud zmírnila. Zmíněné dva prsty má Leeb zchromlé, z ran na hlavě se mu dvě sice zhojily během dvaceti dní, ze třetí se však vyvinula píštěl. Okraje rány se zahojily až ke koncům, avšak pod nimi se utvořil hnisavý průtok. Nemaje po ruce potřebný přístroj, nebyl jsem s to, abych tuto ránu zahojil dříve než za osm neděl (ode dne poranění). Užil jsem totiž roztok z tamějších bylin, obsahující tříslovinu, a vpraviv ho do hnisových průtoků, odstranil jsem konečně i píštěl.

Dne 30. října jsme obdrželi velmi potěšitelnou zprávu. Pan Fry, obchodník ze Šošongu, přítel pana Westbeche, přibyl do Panda­‑ma­‑Tenky a přinášel pro nás nepochybně dopisy z vlasti. Také jsme se dozvěděli, co se stalo s našimi vozy poslanými na jih. Konečně se v jeho vozech skrývalo mnoho věcí pro nás nanejvýš potřebných, jako šatstvo, prádlo, léky, kterými jsem se tedy mohl nyní zásobit. Ovšem za levnou cenu nebylo možné oněch předmětů dosíci, neboť náklad nebyl majetkem dobrosrdečného Frye, nýbrž náležel závodu Westbech a W., a tu ovšem stála zase osoba pana W. mezi mnou a zbožím, jež jsem nutně potřeboval.

Když pan Fry uslyšel o strašlivém neštěstí, které nás postihlo na mašukulumbském území, byl tou zprávou ohromen a učinil pro nás, co jen mohl. Jeho mouka byla spotřebována až na dvě nádoby, avšak hned dal nám polovinu přinést, „aby si přece paní Holubová mohla upéci chleba“. Daroval nám část všech věcí, jež měl, ano i z vlastního šatstva poskytl jednotlivé kusy Leebovi a Feketovi, neboť dobře věděl, za jakou cenu jsem musel tyto věci kupovat od pana W. Cena se zvyšovala ještě tím, že jsem vše musel brát na úvěr. Kromě toho nám přinesl dopisy z vlasti, podané v dubnu 1886, ale jeho zprávy o našich vozech zněly vesměs neblaze. Jeden vůz prý se neopatrností vozatajů zvrátil ve vyschlém říčním korytě nedaleko pramenů Dinokanských a v Šošongu se prý zdráhal T. Meintjes podle mého rozkazu vozy prodat a ubírat se na jih pouze s tahouny a s najatými vozy. Nařídil jsem mu před odchodem z Panda­‑ma­‑Tenky, aby tak učinil, poněvadž tak bylo možné dosíci co největších výhod. Na jihu je totiž cena vozů mnohem nižší než v Šo­šongu, a tahouni, kdyby nebyli zapřaháni a pouze volně hnáni až do Kimberley, zotavili by se po cestě velice a dostali by se na trh silní a tuční.

Toť byly smutné zvěsti, které nás všechny zarmoutily, avšak zprávy, které jsme se dověděli později, zněly ještě hůř. Lidé, které jsem se svými vozy vypravil z Panda­‑ma­‑Tenky na jih, dospěli na základě výroků obyvatelstva v Panda­‑ma­‑Tence k pevnému přesvědčení, že budeme Matoky a Mašukulumby najisto povražděni a nikdy se již na jih nevrátíme. Jejich jednání nasvědčovalo aspoň tomuto mínění.

Dne 20. listopadu, ještě než se pan Westbech vrátil z cesty ke králi Luanikovi, k němuž se odebral pro vysvětlení, proč mu byla zakázána honba na území marucké říše a proč jeho lovci byli zapuzeni z vyká­zaného loviště, začal jsem rovnat náklad na své vozy a chystat si všechno na cestu k domovu. Uprostřed těchto příprav, konaných proto, abychom snad navždy opustili řeku Zambezi, přišli k nám jednou dva černoši, Matokové, kteří byli za mnou vysláni králem Mo‑Panzou, a přinesli mi velmi důležité zprávy. Jednoho z poslů jsem hned poznal. Byl to Amase, Marancianův přítel a vyzvědač, jenž býval dříve také v mých službách. Zprávy, které přinesli, se týkaly Osvalda Söllnera a na­šich věcí, o něž jsme přišli u Galulongy. O Osvaldovi nám příchozí vypravovali, že se Mašukulumbové báli i jeho mrtvoly a neodvážili se k ní přistoupit dřív, až nad ní kroužilo hejno mrchožravých supů. „Ihned se rozdělili o jeho šatstvo, uťali mu oštěpem hlavu a vztyčili ji na vysokou tyč u Galulongy. Avšak záhy přišel trest na ty bídné psy. Poslyš jej, pane! Neuplynul od té doby ještě ani měsíc a k Mo‑Panzovi se dostavili jednou Mašukulumbové z Bosanga­‑Kasengy, jež dobře znáte, a při­nášeli vaše šatstvo, jiné rozmanité věci a mimoto i tvoje knihy. Když složili všechny předměty před Mo‑Panzu, začali vypravovat, žes ty, pane, byl veliký čarodějník, ačkoliv prý tomu nevěřili, pokud jsi prodléval na jejich území. Všechny tvoje věci prý byly očarovány, neboť od onoho dne, co Mašukulumbové vyplenili tvoje ležení, onemocněli mnozí z nich na nemoci, které dosud neznali. Někteří jsou po těle pokryti vředy, mnoho jich zemřelo a jiní leží dosud v posledním tažení. Protože nevědí, co by si počali, přinášejí prý všechny věci, které zůstaly dosud neporušené, a prosí prý Mo‑Panzu, aby jakožto tvůj důvěrný přítel vypravil k tobě s těmito věcmi posly a požádal, aby ses nad ubožáky slitoval, poslal jim léky a zbavil je svých čar. Avšak stařičký Mo‑Panza, když vyslechl jejich řeč, vyskočil a zvolal: ‚Nešťastníci, psi, červi bídní, vy jste dojista požili jeho léky, jež jsou očarovány a působily zhoubně na vás, poněvadž jste se na jejich pánovi dopustili zločinu. My jsme od něho také obdrželi léky a uzdravili jsme se po nich. A tito Mašukulumbové, kteří se uvolili přijmout vaše uloupené zboží od obyvatelstva z Galu­longy, Diluky­‑Nikoby i od poddaných Ňambových a dopravit je dál, vyznali také hned vše, co věděli. Jakmile se totiž Mašukulumbové u Galulongy zmocnili vašeho tábora, vrhli se okamžitě na léky. Z nej­důležitějších léků, např. chininu, zbyly jen malé zásoby, zato však zůstala hojnost rozmanitých tinktur. Černoši, dostávše tyto léky do rukou, pili a polykali jako o závod vše, co se jim namanulo, ano, rvali se mezi sebou o tyto předměty. Když byli hotovi s láhvemi, dali se do zaletovaných nádob. Zejména zaletovaná zinková láhev, obsahující jedovatý arsenan sodnatý, jehož jsme užívali při preparování koží, zaujala galulonžského náčelníka. Byla tak pevně uzavřena, bezpochyby obsahovala velmi účinný lék. I nacpal si do úst hned plnou hrst tohoto domnělého blahodárného léku a v okamžení zmizelo všech šest kilogramů v žaludcích domorodců. Následky se ovšem dostavily záhy! Mo‑Panza vyslechl řeč mašukulumbských poslů, potom se však chopil hole, po něm veškerá jeho družina, a vyhnal mašukulumbské poselstvo se vším, co s sebou přineslo. Na odchodu na ně ještě zavolal: ‚Jak nyní pozoruji, jsou všechny tyto věci očarovány a nedovolím, aby jenom přes noc zde zůstaly. Vždyť by jinak moc čar postihla také mne i můj lid a pomřeli bychom všichni bídně právě jako Mašukulumbové na severu od řeky Luenge.‘“

Tak mi tedy unikla velmi vhodná příležitost, abych nabyl zase něco z ukradených věcí a mezi nimi nepochybně také několik deníků.

Mo‑Panzovi poslové, kteří mi přinesli zprávu o těchto událostech, přišli s prázdnýma rukama, ačkoliv jsem pohlavárovi přislíbil za každou knihu ručnici s potřebným střelivem. Po mém odchodu sice vyslal Mo‑Panza svoje lidi do Bosanga, vyzval tamější obyvatelstvo, aby mu hledělo od svých severních soukmenovců zakoupit moje ztracené knihy, a poslal tam proto 14 motyk, zboží v tamějším směnném obchodě velmi běžné, avšak obyvatelé Bosanga­‑Kasengy se strachovali jít do Ňambovy říše nebo do Galulongy. Zpočátku poslal Mo‑Panza za kupní cenu makalackou ženu, avšak tato žena v noci naštěstí utekla drábům, což pohlavára nepochybně velice mrzelo, poněvadž zmíněná žena byla vybrána z velikého počtu jeho vlastních žen. Podivuhodnou náhodou se stalo, že téhož dne jsem obdržel ještě jinou zprávu o svých denících směrem od západu, a to přímo od krále Luaniky. Luanika mne nanovo ujišťoval svou nejupřímnější soustrastí a oznamoval, že na příští rok (tedy 1887) chystá novou loupežnou výpravu proti Mašukulumbům. Tentokrát prý zamýšlí vpadnout na jejich území dvěma proudy, jedním vojenským sborem od západu a druhým od severu přes území Mankojů, tedy přímo proti Galulonze přes průsmyk císaře Františka Josefa. Zamýšlí prý zničit na tisíce Mašukulumbů a pošle prý mi s Osvaldovou hlavou také Ňambovu hlavu i hlavy náčelníků z Galulongy a Nikoby. Kromě toho mi vzkázal, že je na Matakalu velice rozezlen, protože mi působil veliké obtíže při opatřování nosičů: „Onen pes potřebuje zase jednou bití.“ Prý se velmi pozdě dověděl, že Matakala po mně chtěl za každou cenu ručnice, i vypravil prý proto proti němu zástup bojovníků s rozkazem, aby neposlušný náčelník byl zavražděn.

Ačkoliv Luanikova slova zněla velmi vznešeně, jsem přece pevně přesvědčen, že se nezmocnil ani jediného listu z mých deníků, třebas v boji s Mašukulumby vykonal sebevíce hrdinských skutků. Díky Mo‑Panzově bázlivosti jsou deníky pro mne bezpochyby nadobro ztraceny a možná, že se snad některému šťastnějšímu cestovateli v bu­doucnosti jednotlivé jejich části dostanou do ruky.

Čekali jsme toužebně na Westbechův návrat a ve svém bídném stavu jsme počítali již hodiny do chvíle, ve které se konečně rozloučíme s řekou Zambezi a dáme se na další cestu k domovu. Z Westbechova váhání a jeho nerozhodnosti právě v době, kdy mi měl půjčit slíbený potah až do Linokany, nabyl jsem přesvědčení, že v této záležitosti něco kuje zase „milý náš přítel“ pan W. Na vysvětlení jsme nemuseli čekat dlouho. Pan Fry chtěl odcestovat dne 29. listopadu a my jsme hodlali vydat se na cestu zároveň s ním. Dne 27. si mne dal pan Westbech zavolat do svého stanu a oznámil mi tam v přítomnosti pánů W. a Frye, že mi vůz sice ochotně zapůjčí, avšak potah mi poskytnout nemůže. Pan W. prý pojede se slonovinou na jih a potřebuje nutně dva potahy. – „Jakže, pro ono skrovné množství slonoviny, jež neváží víc než 1700 ki­logramů, je zapotřebí dvou potahů?“ – „Ovšemže,“ prohodil pan W. – „Ano,“ odpověděl jsem, „poněvadž pan W. nyní poznal pravdivost mých slov, že tahouni jsou uštknuti mouchou tse­‑tse, jak jsem to prohlásil už dávno.“ Ostřeji jsem se nemohl pana W. dotknout než tímto výrokem. Všichni znalci zambezijských poměrů vymlouvali panu Westbechovi, aby svůj závod nepřekládal do Galulongy, hlavně proto, že se tam vyskytuje zmíněný jedovatý hmyz. Často se o tom mluvilo a Westbech těm zprávám znenáhla začal věřit. Jenom pan W. si to nechtěl připustit. V jeho obličeji se střídaly barvy a všechny údy se chvěly vztekem. „To není pravda, zde není po tse­‑tse ani památky.“ – „Nuže, pane Fry,“ obrátil jsem se k oslovenému, „chytili jsme dnes ve své chatrči ve vaší přítomnosti několik jedovatých much, nebo ne? Odpovězte podle pravdy.“ – „Ovšemže, vždyť i moji tahouni jsou vyhublí a ne­zotavují se, takže ve mně vznikají obavy, že jsou snad uštknuti mouchou tse­‑tse.“ Slova pana Frye účinkovala mocně na Westbeche, takže začal rozvažovat, jak by nejlépe vyhověl oběma stranám. „Jakpak,“ prohodil na to, „kdybyste vy a vaše manželka jeli s panem W. na jeho voze, rozložili se na vrchu na slonovině, svoje sbírky a průvodce zanechali tady, až byste pro ně mohl poslat z jihu vůz?“ – „Ne, to nikdy neudělám. Za žádnou cenu! Než bychom jeli s panem W., zůstaneme raději zde. Mám snad svoje lidi, kteří jsou tu schváceni nemocí, nechat na holičkách, mám snad svoje sbírky, tak pracně a mozolně nashromážděné, zahodit? Ach, nikoli, pane Westbechi, to se nestane. Pan W. tedy tímto způsobem zosnoval svůj záměr?“ Mluvil jsem nyní s Westbechem, jako by jeho společník vůbec nebyl přítomen. „Poslyšte, pane Westbechi, před třemi měsíci, když jsme k vám přibyli, lovil ve zdejší krajině nedaleko odtud jakýsi muž ze Šošongu, stojící v Kha­mových službách. Chtěl jsem se tehdy spolu s ním odebrat na jih, avšak neučinil jsem tak, poněvadž jste mi svatosvatě přislíbil, že mi zapůjčíte vůz, který jsem vám daroval, a potah na cestu až k rev. Jensenovi do Linokany, jakmile se dostaví první deště. Spoléhal jsem pevně na vaše slovo, které jste mi dal. Ve své nouzi jsem od vás musel nakoupit věci za 90 liber šterlinků (přes 1100 zlatých), jež bych si v Šošongu, kdybych tam hned odešel, snadno opatřil za 300–400 zlatých. Musel jsem tu tedy platit mnohem více a mohl jsem značnou částku ušetřit, kdybych se vydal se zmíněným bamangvatským mužem na jih. Stali jsme se v těchto končinách obětí rozmanitých nemocí, a když jsme tu zůstali jenom proto, že jsme důvěřovali vašemu slovu, chtěl byste nás nyní takovýmto způsobem takřka odkopnout? To přece nejde, milý příteli! Buď splníte daný slib, nebo od vás nepřijmu nic, zůstavím sbírky v opatrování panu Blockleymu a celá naše družina se vydá pěšky do Šošongu. Jestliže pak někdo z nás podlehne útrapám po cestě, zvědí o tom všichni běloši na jihu a přičtou to na váš vrub, neboť nezůstane tajemstvím, že jsme sice unikli krvežíznivým Mašukulumbům, ale že jsme zahynuli proto, poněvadž jste porušil dané slovo kvůli muži, jenž stojí po vaší pravici. Pokud jde o vaše tahouny, domnívám se, že jsou uštknuti jedovatým hmyzem a že s nimi daleko nedojdu, avšak vaší povinností je, abyste danému slovu dostál. Po celých čtrnáct dní jste zcela klidně přihlížel k tomu, kterak se namáháme s rovnáním a pořádáním nákladu na voze, a neodvracel jste nás od té práce ani slovem. Nyní však, dva dny před zamýšleným odjezdem, měníte znenadání své původní rozhodnutí a rušíte dané slovo?“ – „Co si tedy mám počít, jak jen vyhovět oběma stranám?“ namítal pan Westbech. „Nepotřebuji úplný potah, nýbrž jen deset volů. Zpozoruji‑li na cestě do Panda­‑ma­‑Tenky, že jsou nemocní, zůstavím polovinu svých sbírek na zmíněném místě a pošlu pro ně později ze Šošongu.“ – „Dobře tedy,“ povstal nyní náš dobrý přítel pan W., „avšak potom jste povinen ručit za každého tahouna, který bude zapřažen k vašemu vozu!“ – „To není špatný nápad, pane W., ale na to já nikdy nepřistoupím! Mám snad vám zaplatit voly uštknuté mouchou tse­‑tse? Kdo vlastně dopravil ona zvířata do zdejší krajiny, já, nebo pan W., jenž pohnul přítele Westbeche, aby přeložil svůj závod z Panda­‑ma­‑Tenky do Gazunguly? Myslíte si snad, že jsem šílený?“

Tato rozmluva byla charakteristická pro pana W., avšak vyvrácením jeho úskočných námitek mu byla také vyražena z ruky poslední zbraň. Westbech, muž v každém ohledu poctivý, nebyl mou řečí uražen, uznal její oprávněnost a zachoval se jako čestný muž. Poskytl mi na cestu vůz i potah a dovolil pouze, aby si pan W. vybral potřebné tahouny. Každý si ovšem domyslí, že mi zůstala nejhorší zvířata, ale pan W. se přitom potrestal sám. Na cestě do Šošongu totiž zdechl veškerý tažný dobytek následkem uštknutí jedovaté mouchy tse­‑tse, avšak pan W., jenž mne a pana Frye dohonil cestou, byl první, jenž přišel o svůj potah.

Dne 29. listopadu jsme opustili Gazungulu po třináctinedělním pobytu a zároveň jsme se rozloučili se soutokem obou velikých řek Zambezi a Cobe. Za tohoto pobytu jsme sice opatřili pro sbírky největší a nejvzácnější savce i nejcennější ptáky a množství jiných předmětů ze všech ostatních přírodovědeckých oborů, avšak tento výtěžek byl zakoupen velmi draze.

Po tři měsíce jsme všichni zápasili se smrtí, která nás několikrát ohrožovala tu jako malárie, tam jako úplavice. K tomu se ještě přidružilo Leebovo těžké poranění levhartem. Bez léků a bez soli byli jsme ve výživě odkázáni mnohdy jen na sušenou zvěřinu. Naše šatstvo a prádlo bylo tak chatrné, že sotva krylo naši nahotu, a přitom nás bez přestání tížily vzpomínky na pohromu na mašukulumbském území. Avšak v těch­to neblahých poměrech nás povzbuzovala myšlenka, že je možné aspoň něco zachránit, že netřeba, abychom se vrátili do vlasti s prázdnýma rukama jako „nešťastní cestovatelé po Africe“. Proto jsme se namáhali ze všech sil, abychom z černé pevniny vytěžili pro vědu ještě tolik, co vůbec bylo lze získat, a úspěchy v tomto směru nabyté povzbuzovaly nás k další práci i tehdy, když jsme byli zkrušeni nemocemi a útrapami a podobali jsme se spíše kostlivcům než živým lidem. Jestliže pak ten neb onen člen družiny byl po některý den prost zimničných záchvatů, oddechl si opět jako znovuzrozený, a koje se nadějemi v lepší budoucnost, věnoval se zase své práci.

Nicméně již v prvých 24 hodinách na cestě k jihu dostavily se zase útrapy, starosti a zklamání. Bylo nám souzeno, abychom na sedmdesátidenním pochodu do Šošongu vyprázdnili kalich utrpení až na dno.

Když jsem se loučil s Gazungulou, zanechával jsem tam ohromný dluh za nakoupené potřeby. Přitom však jsme byli všichni skoro nazí, neboť každý měl pouze jedinou košili a dosti chatrný oděv. Velkolepě tedy náš odjezd od zambezijských břehů nevyhlížel.

Vyslal jsem svou manželku s Leebem a s Jonášem hned na úsvitě napřed, aby dorazili do stanice v Lešumském údolí dost časně, neboť jsme nemohli vyrazit na cestu dřív než v noci, aby byli tahouni bezpečni před mouchou tse­‑tse. Tento náš předvoj vzal s sebou zároveň malého psa Daisyho a ochočeného ušatého jeřába, zvaného Tomi. Na nočním pochodu jsem byl velmi rád, že nebyla přítomna moje manželka, poněvadž ona noc byla skutečně hrozná.

Když jsem přibyl příštího dne do Lešumského údolí, napsal jsem do deníku toto: „Jsem chromý, schvácen zimnicí a na smrt utrmácený.“ Na tomto prvním pochodu nás postihly čtyři nehody a velice nám jej ztížily. Uprostřed v hluboké tmě nás překvapil znenadání prudký liják, jenž mne donutil rozepnout nad vozem plachtu, kterou ze stanu zhotovil Leeb. Za jízdy se pak zamotal jeden konec plachty mezi kolo a osu. Netušili jsme to, poněvadž jsme v hustém křoví nemohli kráčet jinde než před vozem a za ním. Když jsme nehodu zpozorovali, museli jsme půldruhé hodiny pracovat v potu tváře, než bylo vše zase uvedeno do pořádku, a teprve potom, propoceni a promočeni deštěm, jsme nastoupili na další cestu. Cesta byla deštěm tak rozmoklá, že se nám vůz takřka před očima zabořoval do půdy, a všecko namáhání, abychom jej nějakým způsobem vyprostili, zůstávalo bez úspěchu, takže jsme se museli konečně zastavit uprostřed bažiny. Teprve příštího dne, když nám Westbech poslal 14 tahounů na pomoc a vůz byl ze země doslova vykopán, nakladli jsme po lučině dřevo a kamení, a tak jsme dopravili konečně vůz za vydatné pomoci míšenců do stanice. Dříve ještě, než jsme tam dojeli, potkali jsme mou manželku. Překvapila nás truchlivou zprávou, že nám Jonáš uprchl. – Víckrát jsme ho nespatřili. Tak mi poděkoval člověk, který byl již několikrát prodán za otroka, u mne pak nabyl svobody a poprvé v životě se s ním nakládalo lidsky.

Následky oné noci, kterou jsem probděl v lijáku, sedě na pařezu, trvaly velmi dlouho. Cesta z Lešumského údolí do Panda­‑ma­‑Tenky, kam jsme dorazili dne 6. prosince, byla tak obtížná a namáhavá, že jsem teprve dne 4. prosince byl s to napsat několik slov do deníku.

Den co den mne stíhaly záchvaty zimnice, příznaky tyfu a úplavice, konečně pak záchvaty astmatické, způsobené zastaralou srdeční chorobou, vyčerpaly moje síly úplně. Stěží jsem stál na nohou, a přece jsem musel pracovat co nejusilovněji, neboť náš vůz se nemohl hnout kupředu zejména na Gašumské rovině, která je v letní době pravým postrachem pro cestovatele. Sotvaže se kola desetkrát nebo patnáctkrát otočila, nabralo se na loukotě a špice takové množství jílovité, tučné prsti, že se v krátké době podobala nehybným spoustám bláta a bahna. Moji sluhové – krom Feketa a dvou černochů – odešli všichni napřed. Leeb pak nebyl dosud vyhojen z ran, které mu zasadil levhart. Nezbývalo mi tedy než pustit se s Kabrňákem sám do očišťování kol. Tuto namáhavou práci nelze vylíčit a pochybuji, že bychom vůbec z bažiny vyvázli, kdyby nás naštěstí nedohonil pan Fry, jenž se brzo po nás vydal s nákladem slonoviny z Gazunguly do Šošongu. Zapřáhli jsme tedy oba své potahy (24 tahouny) vždy k jednomu vozu, a tak se nám podařilo posléze vyváznout z Gašumské roviny, která je v letních měsících pro přebytek vody nepřístupná, v zimě pak strádá neobyčejným nedostatkem vody.

Největší trýzní při těchto pracech a při nepřetržitých záchvatech zimnice byl pro mne nedostatek chráněného suchého místa, i kdyby bylo sebemenší. Měl jsem jenom jediný šat, který mi byl ještě příliš malý, ačkoliv ho moje manželka nastavila jednotlivými kusy plachtoviny. Tento oděv na mně den co den promokl, přesto však jsem ho nemohl mnohdy po několik dní svléci, a teprve když jsme vypřáhli na zastávce, zalezl jsem na chvíli do vozu, aby mi Leeb a manželka mohli usušit šatstvo nad ohněm. Avšak ani ve voze jsem nebyl chráněn před deštěm, poněvadž plachta nebyla nepromokavá. Kdykoli se pak obloha na hodinku vyjasnila, pálily sluneční paprsky strašlivě, takže zanedlouho se podobal vůz vytopené pekárně. Při astmatických záchvatech jsem marně lapal po vzduchu. Tu jsem vyskočil na nohy, zahalen pouze do houně, a zalezl pod vůz, kde jsem si liboval v chladném průvanu. Velmi často jsem pozoroval, jak se oči mé manželky zalily slzami, když mi podávala ruku a pomáhala z vozu mému tělu, které vyhlíželo věru prabídně.

Cestou do Panda­‑ma­‑Tenky jsme dospěli k poznání, že několik tahounů pana Frye a také voli, které mně zapůjčil pan Westbech, se roznemohli po ušknutí jedovatou mouchou tse­‑tse. Nebyli vůbec s to dopravit moje sbírky do Šošongu. Toto poznání mne ohromilo. Nyní jsem tedy měl velkou část sbírek, které jsem nashromáždil s velkými obětmi po strašlivé katastrofě u Galulongy, zůstavit v Panda­‑ma­‑Tence, kde byly najisto vydány zkáze? Přísahal jsem každého dne, že to neučiním za žádnou cenu, avšak kdykoliv nastal večer, nevěděl jsem, jak je dopravím dál. Konečně jsme přibyli do Panda­‑ma­‑Tenky, kde jsem se přece jen musel odhodlat k tomu, že vezmu s sebou na jih pouze jemnější kožešiny savců, ptačí kožky, uložené do košů ze sítí, sbírky rostlin a hmyz. Průmyslové výrobky černochů, velké a těžké zebří a buvolí kůže, dále četné lebky savců, ukázky dřev aj., jež byly zabaleny do rákosových košů a rohoží, dal jsem pověsit na průvan do trámoví v jed­nom kolovém domku a všechny tyto věci jsem svěřil dozoru pana Blockleyho. S těžkým srdcem jsem se loučil s těmito sbírkami, s obtížemi a namáháním získanými, ale kruté poměry mne nutily k onomu nezbytnému opatření. Stisknutím ruky jsme se rozloučili s přáteli a se známými v Panda­‑ma­‑Tence, nevědouce, zda se s nimi ještě v životě setkáme. Stanici v Panda­‑ma­‑Tence jsme opouštěli s docela jinými pocity, než když jsme sem dorazili na cestě k severu.

Čím dále jsme postupovali na zpáteční cestě na jih, tím neschůd-nější byla cesta a zároveň se povážlivou měrou vzmáhaly příznaky choroby u tahounů uštknutých mouchou tse­‑tse. Tím se také ovšem bez přestání kalily naše naděje do budoucnosti. Na první zastávce, ke které jsme byli donuceni nepohodou, uvázly oba vozy v bahně. My jsme ještě naštěstí svůj vůz vytáhli a dopravili na noc na suché místo, takže jsme nemuseli spát v močále, zato však Fryův vůz nebylo vůbec možné vyprostit. Teprve příštího jitra, když byl složen veškerý náklad a kly i ostatní věci byly odneseny na 700 metrů daleko, podařilo se nám vytáhnout vůz, k čemuž jsme však museli použít všech tahounů. Ona práce trvala dlouho do noci, přesto však jsme byli po skončených trampotách šťastni, vědouce, že budeme spát na suché zemi, a když jsme si při táborovém ohni uvařili koflík čaje, rozhostila se po celém ležení alespoň na hodinku spokojenost. Dlouho ovšem taková radost nikdy netrvala, neboť lijavec, neschůdná cesta a nemoc tahounů vzbuzovaly vážné obavy pro budoucnost. Bylo jasné, že na naší cestě do Šošongu nastane značné zdržení, nenaskytnou‑li se dokonce překážky, které by úplně znemožnily náš postup.

Až jsme konečně dne 8. ledna nadobro uvázli. V posledních čtyřech dnech neurazili jsme více než půl kilometru, a přece byli naši tahouni tak zmořeni, že jsme museli vyslat do Šošongu několik svých sluhů se žá­dos­tí o zdravý, silný potah. Žádal jsem o osm volů, Fry o deset a W. o dva­náct, neboť při neblahém stavu našeho tažného dobytka, u něhož se mimoto stále jevily příznaky nemoci, nepomýšleli ani obchodníci na další cestu. Poslední kilometry cesty jsme urazili jen tak, že jsme ze všech tří potahů vybrali dvaatřicet nejsilnějších tahounů a zapřahovali jsme je střídavě k jednotlivým vozům. Vozy s nákladem se po zemi smýkaly, neboť kola se přestala otáčet. Rozrývala vlhkou půdu jako pluh v suché oranici. Zvířata zapadala místy tak hluboko, že jsme museli vyhrabávat jejich nohy. Při této namáhavé práci hynul dobytek velmi rychle. Teprve když nás náhodou dohonil Coillardův vůz, podařilo se pomocí jeho zdravého a silného potahu nám i panu Fryovi a panu W. do­stihnout solných jezer Ma‑Karri­‑Karri, kde jsme zůstali do 25. ledna, ač nás bez přestání týrali nesnesitelně moskyti. Po sedmnáct dní jsme byli zase přikováni k jednomu místu. Poněvadž podle našeho výpočtu musela být vyžádaná pomoc ze Šošongu již nablízku, opustili jsme dne 25. led­na tábor a vytáhli jsme vstříc očekávaným pomocným potahům, doufajíce, že naši tahouni, kteří ještě nebyli příliš zkrušeni nemocí, odpočinkem i dobrou pastvou se zotavili a zase kus cesty nám budou konat dobré služby. Nicméně brzo jsme poznali, jak jsme se všichni klamali, neboť naše cestování bylo stále horší. Dne 27. jsme konečně potkali sluhy, kteří se vraceli ze Šošongu s výpomocnými potahy. Panu Fryovi přišel vstříc míšenec s řádným počtem tahounů, pan W. obdržel potah, který měl v Šošongu stále pohotově, a jenom mně byla odepřena pomoc od závodu, k němuž jsem se s důvěrou obrátil. Což tedy kruté poměry a nepřetržité trampoty nikdy neskončí? Což opět nedostihneme Šošongu, této první oázy vzdělanosti a civilizace? Náš stav byl již skutečně zoufalý. Celá družina byla nemocná. Neměli jsme nejen léky, ale ani nejnutnější životní potřeby. Leeb byl následkem úplavice a malárie opět v nebezpečenství života. I tentokrát nás zachránila v nejvyšší nouzi dobrosrdečnost pana Frye. Poněvadž jsem s nemocnými tahouny ne­byl s to, abych postupoval zároveň s ostatními, zapůjčil mně pan Fry nejlepší kusy ze svého potahu, jež nebyly dosud těžce nemocné, a tak se nám podařilo nakonec cestovat společně s ostatními až k pramenům Dinokanským.

V následujících dnech řádila smrt mezi tahouny uštknutými mouchou tse­‑tse ještě víc. Proto se náš pochod prodlužoval, až jsme posléze dospěli k pověstnému Poposkému hřbetu na jižním okraji Makveské roviny a nemohli se již odtud hnout dál.

Jakmile pan Fry zpozoroval, že s tímto potahem cestu nedokonáme, nabídl nám hned svůj vůz pro mne a mou manželku, kdežto sám se na poslední dny cesty přestěhoval do vozu pana W. Přijal jsem velmi rád tuto nabídku, neboť jen takto bylo možné pomoci všem. Leeba a Feketa s Bojem i dvěma černochy jsem zůstavil u svého vozu a pospíchal jsem do Šošongu, abych jim odtud vypravil na pomoc čerstvý volský potah. Moji stateční průvodci byli s mým návrhem ihned srozuměni, takže jsem mohl 2. února se svou manželkou opustit ono neblahé místo, jež vzdáleno půl čtvrté anglické míle od Mahalské tůně rozkládá se na jižním okraji Makveské roviny, tam, kde ji omezuje lateritový Poposký hřbet.

Dne 11. února jsme konečně dostihli Šošongu, jenž byl tehdy nejsevernějším stanovištěm evropské vzdělanosti v této části Afriky. Srdce nám radostně zajásalo, když jsme se konečně blížili k onomu jihoafrickému tržišti. Náš příchod způsobil v Šošongu veliké vzrušení. Nikdo se nenadál, že se vůbec kdy vrátíme, neboť již před několika měsíci přišly na jih zprávy, že jsme byli vesměs Mašukulumby povražděni. Král Kha­ma i malá evropská osada, sestávající ponejvíce z Angličanů, nás uvítali co nejsrdečněji a věnovali veškerým našim záležitostem co nejživější zájem.

Král Khama nám ihned zapůjčil silný potah. I vyslal jsem s ním míšence, jenž dříve řídil můj vůz ze Šošongu do Panda­‑ma­‑Tenky, aby za námi dopravil vůz zanechaný na Makveské rovině. Za několik dní se dostavili naši průvodci se všemi věcmi. Ubohý Leeb byl postižen nebezpečným záchvatem zimnice, provázeným prudkou žloutenkou. Záchvat neustával po dlouhou dobu, avšak konečně přece musel povolit, poněvadž jsme nyní měli po ruce zásobu potřebných léků. Moji manželku i mne pronásledovala bez přestání úplavice, avšak díky lékům byla brzo zažehnána. V krátké době jsem se zotavil tělesně i duševně tak dalece, že jsem se opět ujal své lékařské činnosti a ošetřoval jsem s úspěchem mnoho Evropanů i černochů, mezi nimiž bylo několik osob uštknutých jedovatými hady. Znenáhla jsme se všichni vzpružili a chuť k životu i k práci nabyla vrchu nad trudnými myšlenkami a vzpo­mínkami.

V hodinách, kdy jsme sedávali samotni, plížily se ovšem starosti do našeho stanu. Z vlasti totiž nedošly zatím zprávy, a proto jsem byl v nejistotě, zda se mi dostane pomoci, nebo zda budu nucen usadit se na rok nebo na dvě léta někde v Jihoafrické republice, abych potom z výnosu své lékařské činnosti mohl zapravit dluhy, které po mně zůstaly v zambezijském poříčí. Dne 8. března jsme opustili Šošong, a lou­čili jsme se s tímto pohostinským městem s těžkým srdcem. Naším nejbližším cílem byla Linokana. Na cestě k této stanici jsme všichni trpěli tu většími, tu menšími záchvaty zimnice, mne pak trápily křeče ve svalech na ohybech nohou a k nim se družilo veliké zemdlení i prudké bo­lesti v týle a v hlavě.

Dne 17. března jsme dostihli řeky Limpopa. Po nepřetržitých deštích byla půda velmi rozměklá, takže jsme s vozem několikrát uvázli, a kromě toho špatné počasí opět podněcovalo záchvaty zimnice. Den cesty před Linokanou zlomilo se nám něco na přední části vozu, takže jsme nemohli z místa. I rozhodl jsem se, že se vydám s manželkou do Linokany pěšky a vyžádám si tam pomoc od přítele Jensena, u vozu pak zanechám churavého Leeba a Feketa, který měl preparovat ještě několik koží. Po namáhavém osmihodinovém pochodu, utrmáceni a pro­poceni dostihli jsme konečně kolem čtvrté hodiny odpolední misijní stanice. Šatstvo koupené v Šošongu, jehož trvanlivost hned zpočátku byla pochybná, rozedralo se další cestou k jihu nadobro, i přišli jsme do Linokany v takovém oděvu, že nás laskaví přátelé ani nepoznali. Bylo to věru smutné setkání, avšak záhy byly všechny chmury zaplašeny a ovlád­ly nás radostné pocity. Když jsme se posilnili, počali jsme si navzájem vypravovat své příběhy a osudy. Především mi přítel Jensen odevzdal dopisy z vlasti, které mne velice potěšily, zato však mnohem nepříjemnější bylo, co jsem uslyšel o vozech odeslaných z Panda­‑ma­‑Tenky. Meintjes totiž neprodal vozy a tahouny v Šošongu, jak jsem mu nařídil, nýbrž hnal dobytek až do Kimberley, kde ovšem hubení a vy­sílení volové neměli na trhu valnou cenu. Hned dne 3. dubna vyslal přítel Jensen muže s potřebnými nástroji k mému vozu, který byl záhy opraven a dopraven za námi do Linokany. Přítel Jensen i jeho laskavá manželka závodili oba ve snaze, aby v nás zapudili vzpomínky na přestálé strasti a učinili nám pobyt v Linokaně co nejpříjemnější. Upravili nám jizbu k obývání, druhou světnici připravili k preparování a také mým lidem vykázali zvláštní příbytek. Jensen se s námi doslova dělil o vezdejší chléb, a nenacházím dosti slov, abych mu vyjádřil díky za zásluhy, které si svým šlechetným jednáním získal. Klid a volný čas v Linokaně jsme využili ze všech sil, sbírajíce vše, co bylo možno, takže výtěžek našich prací byl dosti značný, zejména pokud jde o ptactvo, hmyz a různou květenu. Sbírky přivezené ze zambezijského poříčí byly hned po příchodu do Linokany urovnány a konečně uloženy do beden, které jsme odeslali do vlasti.

Den 26. dubna nevymizí nám z paměti, neboť od neblahého druhého srpna minulého roku, kdy naše výprava byla zničena u Galulongy, byl prvním slavnostním dnem pro nás. Můj hlas volající o pomoc do vlasti nebyl oslyšen, nýbrž vzbudil živý zájem ve všech vrstvách obyvatelstva, takže mi pan Poppe z Kapského Města mohl oznámit potěšitelnou zvěst, že mi bylo poukázáno přes 10 000 zlatých. Tato zpráva nás neobyčejnou měrou potěšila a ze srdce se nám svalil balvan, který nás již po mnoho měsíců tížil. Teprve nyní jsem mohl vyhovět svým závazkům v Gazungule a Šošongu a zapravit také dluh učiněný u přítele Jensena. Tímto přispěním z vlasti jsme byli nyní zachráněni potřetí: jednou v Kapském Městě na počátku výpravy, podruhé dne 2. srpna 1886 po boji u Galulongy a nyní na zpáteční cestě, když jsme již skoro podléhali nekonečným útrapám a těžkým závazkům.

Byl jsem již úplně připraven, že budu po několik let provozovat v jižní Africe lékařskou činnost, a nyní byly všechny podobné starosti zaplašeny jediným telegramem. Nabyli jsme tedy jistoty, že v poměrně krátké době zase vstoupíme na rodnou půdu otčiny. Za své zachránění jsme byli především zavázáni Výboru ku podpoře dra Emila Holuba, který, jak jsem se dověděl později, zahájil ihned horlivou činnost, jak­mile došly do Evropy zprávy o neštěstí naší výpravy. Pokládám za svou povinnost vyslovit na tomto místě nejupřímnější díky všem členům onoho výboru. Jakmile nás došla radostná zpráva o pomoci z otčiny, ožili jsme takřka nanovo duševně i tělesně a věnovali jsme se rozmanitým svým pracím s dvojnásobnou pílí a horlivostí.

Dne 8. května jsem najal za 180 zlatých nákladní vůz a vypravil jej se dvěma černochy pod Feketovým dozorem do Šošongu, aby sbírky, které tam byly přivezeny mezitím z Panda­‑ma­‑Tenky, byly dopraveny za mnou do Linokany.

Dne 1. června došly další zprávy z otčiny a zase byly potěšitelné. Díky horlivé snaze Výboru ku podpoře dra Emila Holuba a obětavostí mých příznivců v Evropě dostalo se mi dalších příspěvků v takové výši, že mi byl nejen zabezpečen pohodlný a bezstarostný návrat do vlasti, nýbrž také poskytnuta příležitost, abych na další cestě k jižnímu pobřeží všemi směry a ze všech sil působil pro zájmy své vlasti. Četné blahopřejné dopisy, které nám došly z vlasti i z Kapské osady, nás denně povzbuzovaly k usilovnější činnosti až do poslední chvíle, kterou jsme strávili na africké půdě.

Fekete se vrátil ze Šošongu dne 5. června v nejlepším rozmaru a radostně mi oznamoval, že veškeré preparáty, které jsem s těžkým srdcem a mnohými starostmi zůstavil v Panda­‑ma­‑Tence, došly beze vší úhony. Kromě toho přivezl také dvě bedny s pracemi domorodců, které zakoupil v Šošongu od Bamangvatů, dále kůži antilopy kozorohovité, již zastřelil, i několik menších živých zvířat.

V pondělí dne 20. června jsme opouštěli s nejupřímnějšími díky pohostinskou misijní stanici v Linokaně. Tamější pobyt rozmnožil na­še sbírky o 23 bedny většinou jen prostředních rozměrů (kromě čtyř velikých), jež obsahovaly rostliny, ptačí kožky, kůže savců, průmyslové výrobky domorodců, ukázky hornin a hmyz. Za 240 zlatých jsem najal dva nákladní vozy až do diamantových polí u Kimberley, poněvadž jsem odtud zamýšlel použít železnice (nejsevernější v Kap­ské osadě). Naše cestovní společnost se rozmnožila o jednoho člena, totiž syna misionáře Jensena, který si rovněž zvolil za povolání misionářskou čin­nost a odcházel na studie do Hermannsburku. Slíbil jsem otci, že mladého muže vezmu s sebou do Evropy jako svého hosta, a byl jsem tomu povděčen, že tímto způsobem se mohu aspoň mladému Ferdinandovi poněkud odvděčit za dlouhé a nezištné pohostinství, je­hož jsem požíval u jeho otce. Paní Jensenová nás doprovázela až do Kimberley. Vezla s sebou náklad oranží a jiných plodin, jež tam chtěla prodat, aby z vý­těžku doplnila Ferdinandovu výbavu na dalekou cestu do Evropy.

Poněvadž jsme cestovali rychle a pouze dva dny jsme se zdrželi v Gestopftefonteinu, musel jsem se věnovat svým pracím a bádání jedině při jízdě, když jsem se ubíral vedle vozu pěšky. Urazil jsem také skoro celou cestu z Linokany do Kimberley pěšky, sbíraje při tom hmyz, rostliny, ptactvo, hlízy a cibulovité rostliny. Následkem mrazů, které se dostavovaly skoro každé noci, a ledových lijáků, jež nás zase pronásledovaly ve dne, byla cesta velmi nepříjemná. V Kimberley a na tamějších kopaninách jsem zamýšlel konat po čtrnáct dní zevrubná geologická studia. Hned zpočátku mne překvapily neobyčejně vysoké ceny všech potravin, bytů atd. Proto jsem odeslal Leeba a Feketa se živými zvířaty napřed do Kapského Města, kde je podle daného slibu ubytoval a za­opatřil pan Poppe.

Pan J. Pam a laskavá ochota ředitelů předních báňských společností způsobily, že náš čtrnáctidenní pobyt v Kimberley byl velice příjemný. Moje manželka brzo zdomácněla v kruhu dam, jež vesměs zaplašovaly její vzpomínky na přestálé trampoty, těšily ji a povzbuzovaly k nej­lepším nadějím do budoucnosti. Mně pak skoro veškerý volný čas zabírala návštěva dolů, přičemž mi pan Pam, předseda rakousko­‑uherské vlastenecké podpůrné společnosti, i jednotliví členové výboru byli nápomocni radou i skutkem. Dříve než jsem opustil kimberleyské doly, mnohému z těch, které jsem v letech 1872 až 1878 ošetřoval, jsem opět stiskl ruku a obnovil s ním přátelský svazek.

Konečně jsme se museli rozloučit s Kimberley. S hlubokým pohnutím jsem stiskl na prostém nádraží přátelům ruku a krátce nato nás unášel vlak k jihu.

Po třicetihodinové jízdě rychlovlakem jsme dorazili do Kapského Města, kde nás velmi srdečně přijali známí a přátelé. Zvláště zajímavá byla cesta přes hory podél Hexriveru na svahu jihoafrické náhorní vysočiny. Červenavé hřbety hor pokrýval sníh, úbočí a rokliny byly zelené, údolí se skvělo nádhernými květy rostlin.

Náš příchod do hlavního města Kapské osady a neblahý osud, jenž postihl naši výpravu v severozambezijských krajinách, vzbudil téměř ve všech vrstvách obyvatelstva velmi živé účastenství, takže se mi brzo dostalo vyzvání, abych uspořádal o své poslední cestě dvě veřejné před­nášky. Tomuto přání jsem velmi ochotně vyhověl již z ohledu na svou cestovní pokladnu.

V hotelu Hansa, který spravuje slečna Lohmannová, se nám dostalo velmi přátelského zaopatření. Avšak doba, kterou jsem po svém návratu ze severu mohl strávit v Kapském Městě, byla vyměřena tak krátce, že jsem nevěděl, co mám počít dřív a čím mám vlastně skončit. Měl jsem rozmanité povinnosti a závazky u svých přátel, bylo nutno vykonat přípravy na zpáteční cestu. Pořádání a doplňování sbírek, konečně pak i nové studie vyžadovaly stále mnoho času. Naštěstí se mi dostá­valo ze všech stran laskavého a ochotného přispění. V Kapském Městě jsem se také shledal se sedmi bednami s ptačími kožkami, hnízdy, vejci, bylinami, nerosty a cennými výrobky domorodců. Tyto bedny byly roku 1884 poslány z poříčí Vaalu a západních krajů Jihoafrické republiky do Evropy, ale zmizely skoro beze stopy, dále se mi také podařilo nahradit koupí částečně škodu, kterou jsem roku 1884 utrpěl při nakládání dvou beden naplněných překrásnými korály z ostrova Mauritia.

Každého dne, který jsem ještě strávil na jihoafrické půdě, užíval jsem co nejsvědomitěji k výletům a ke svým přírodovědeckým pracím. Tu jsme vycházeli na mořské pobřeží sbírat rozmanité věci, tam nás zase vábily nedaleké hory, zejména pohoří Somersetské, které je nejčistším prototypem jihoafrických horstev. Podobné výlety poskytovaly mým sbírkám hojný výtěžek všemožných přírodnin, já pak zvláště doplňoval jsem na nich svá studia, konaná na jiných stranách.

Každý ze zmíněných výletů obohacoval moje sbírky, avšak zašel bych příliš daleko, kdybych na tomto místě chtěl vypočítávat všechny nashromážděné předměty, z nichž velká část se objeví na příští výstavě, kterou uspořádám.

Za těchto rozmanitých prací uplynul nám čas tak rychle, že jsme se až podivili, jak náhle se dostavila doba našeho odjezdu.

Den odchodu z Afriky se neúprosně blížil, a čím dále tím větší žal skličoval moji mysl. Jakési tajemné hnutí, jež se znenadání zmocňuje lidského srdce, zapudilo vzpomínky na všechny svízele a strasti, které jsem za posledních let zakusil na jihoafrické půdě, a ukazovalo mi tak­řka v růžovém světle minulé dny, které jsme jenom s největším tělesným i duševním namáháním šťastně přečkali.

Od hranic mašukulumbského území až k mysu Dobré naděje byla nám ve všech trampotách vůdčí hvězdou vzpomínka, že se konečně přeplavíme do milené otčiny, a nyní, když parník, jenž nás měl odvézt do Evropy, byl připraven v přístavu k odplutí a vydechoval mohutné kotouče černého kouře, zmocňoval se mne tichý bol, jenž mi při příchodu z pevniny vyloudil slůvko: „Nashledanou!“

Počátkem září roku 1887 jsme přistáli po osmnáctidenní plavbě v Southamptonu. Po dvanáct dní nás hostili v Anglii naši přátelé pan Phillipp a paní Butlerová, a potom jsme odcestovali přes Hamburk do vlasti, kde se nám dostalo skvělého přijetí.

Onen den, kdy jsem sám i se svými průvodci byl nadšeně pozdravován od nesčetného množství, náleží mezi nejkrásnější dny mého života, ačkoli v prvé řadě onen projev nenáležel cestovateli, nýbrž snaze vědecké.

 

 

 

Emil Holub

Cesta do země Mašukulumbů

Edice Cestopis

Ilustrace na obálce Volné zdroje

Ilustrace v knize Gutenberg.org

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 12. 9. 2018

ISBN 978-80-7602-111-2 (epub)

ISBN 978-80-7602-112-9 (pdf)

ISBN 978-80-7602-113-6 (prc)

ISBN 978-80-7602-114-3 (html)