Mirandolína

OSOBY

MARKÝZ DI FORLIPOPOLI

HRABĚ D’ALBAFIORITA

BARON DI RIPAFRATTA

MIRANDOLÍNA, hostinská

ORTENSIA, herečka

DEJANIRA, herečka

FABRIZIO

SLUHA BARONA DI RIPAFRATTA

PRVNÍ DĚJSTVÍ

První scéna

Sál v hostinci

Markýz di Forlipopoli a hrabě d’Albafiorita

MARKÝZ: Vy a já, to je přece nějaký rozdíl.

HRABĚ: V hospodě platí vaše peníze stejně jako moje.

MARKÝZ: A jestliže mi hostinská prokazuje jisté pocty, náleží mi větším právem než vám.

HRABĚ: Prosím vás, proč?

MARKÝZ: Já jsem markýz di Forlipopoli.

HRABĚ: A já jsem hrabě d’Albafiorita.

MARKÝZ: Toť se ví, hrabě! Koupený hraběcí titul.

HRABĚ: Já jsem si koupil svůj hraběcí titul právě tehdy, když vy jste prodal svoje markrabství.

MARKÝZ: Nechme toho: já jsem já a vím, jaká úcta mi přísluší.

HRABĚ: A kdo vám bere tu vaši úctu? Abych byl docela upřímný, vy patříte k lidem…

MARKÝZ: Bydlím v tomhle hostinci, protože jsem se zamiloval do paní hostinské. Všichni to vědí a všichni se budou chovat uctivě k mladé ženě, kterou jsem si oblíbil.

HRABĚ: Ale to je báječné! Já nesmím Mirandolínu milovat? A proč myslíte, že jsem ve Florencii? Proč myslíte, že jsem tady, v tomhle hostinci?

MARKÝZ: Ale prosím. Stejně nic nesvedete.

HRABĚ: Já ne, a vy ano?

MARKÝZ: Já ano, a vy ne. Já jsem já. Mirandolína potřebuje mou ochranu.

HRABĚ: Mirandolína potřebuje peníze a žádnou ochranu.

MARKÝZ: Peníze?… Ty se vždycky seženou.

HRABĚ: Já utrácím jeden dukát denně, pane markýzi, a pořád jí nosím dárky.

MARKÝZ: Já nemluvím o tom, co dělám.

HRABĚ: Vy o tom nemluvíte, ale ono se to ví.

MARKÝZ: Všechno se neví.

HRABĚ: Ale ano, drahý pane markýzi, ví se všechno. Číšníci o tom povídají. Pouhých šedesát soldíků za den.

MARKÝZ: À propos, když mluvíte o těch číšnících; jeden z nich, ten Fabrizio, nezamlouvá se mi. Mám dojem, že s ním paní hostinská zachází příliš blahosklonně.

HRABĚ: Třeba si ho chce vzít. A nebyla by to chyba. Otec jí umřel před šesti měsíci. Když takové děvče povede hospodu samo, budou jí brát na hůl. Pokud jde o mě, ať se vdá, slíbil jsem jí pět set dukátů.

MARKÝZ: Kdyby se měla vdávat, já jako její ochránce, já se postarám… To je moje věc, jak se postarám.

HRABĚ: Tak se dohodněme: uděláme to jako dobří přátelé. Dáme jí každý tři sta zlatých.

MARKÝZ: Když něco dělám, dělám to potají a nechlubím se. Já jsem já. (Volá) Tak je tu někdo? Fabrizio!

HRABĚ: (stranou) Žebrák. Kapsu má splasklou, ale nafukuje se!

Druhá scéna

Fabrizio a předešlí

FABRIZIO: (markýzovi) Prosím, pane.

MARKÝZ: Pane? Kdo tě učil slušnosti?

FABRIZIO: Promiňte.

HRABĚ: (Fabriziovi) Tak pověz: jak se vede panince?

FABRIZIO: Dobře, Jasnosti.

MARKÝZ: Už vstala?

FABRIZIO: Ano, Jasnosti.

MARKÝZ: Osle.

FABRIZIO: Pročpak, Vaše Jasnosti?

MARKÝZ: Jasnosti. Co to je?

FABRIZIO: To je titul. Tomuhle pánovi říkám taky tak.

MARKÝZ: On a já, to je přece nějaký rozdíl.

HRABĚ: (Fabriziovi) Slyšíš?

FABRIZIO: (tiše hraběti) To má pravdu. Rozdíl je, já to vidím na účtech.

MARKÝZ: Vyřiď paní, aby přišla ke mně, chci jí něco říct.

FABRIZIO: Ano, Výsosti. Zase špatně?

MARKÝZ: Ale dobře. Ty to víš už tři měsíce, ale máš drzou hubu!

FABRIZIO: Jak si přejete, Výsosti.

HRABĚ: Chceš vidět, v čem je ten rozdíl, pan markýz a já?

MARKÝZ: Co tím chcete říct?

HRABĚ: Na. Já ti dám dukát. A teď zkus, ať ti dá pan markýz taky jeden.

FABRIZIO: (hraběti) Děkuju, Jasnosti. (Markýzovi) Výsosti…

MARKÝZ: Já nerozhazuju jako blázen. A táhni!

FABRIZIO: (hraběti) Jasnosti, pánbůh vám požehnej. Výsosti… (stranou) Je na dně! Titulem nikoho neomráčíš, na to musíš mít. (Odejde)

Třetí scéna

Markýz a hrabě

MARKÝZ: Vy se domníváte, že se nade mne můžete povyšovat svými dárky, ale tím nic nesvedete. Můj původ platí víc než všechny ty vaše peníze.

HRABĚ: Mně nezáleží na tom, co kdo platí, ale kolik může utratit.

MARKÝZ: Jen si utrácejte do roztrhání. Mirandolína vás obdivovat nebude.

HRABĚ: A myslíte si, že bude obdivovat tu vaši urozenost? Nejdřív musíte mít peníze.

MARKÝZ: Zase peníze. Musím jí poskytovat ochranu! Dokázat jí kdykoliv udělat nějakou radost.

HRABĚ: Ano, dokázat jí kdykoliv půjčit padesát dukátů.

MARKÝZ: Umět si zjednat úctu.

HRABĚ: Kdo má peníze, ten má úctu.

MARKÝZ: Vy nevíte, co mluvíte.

HRABĚ: Ale já vím, jak to chodí, a líp než vy.

Čtvrtá scéna

Baron di Ripafratta vejde ze svého pokoje. Předešlí.

BARON: Ale, přátelé, nač tolik křiku? Nějaká neshoda?

HRABĚ: Měli jsme tu disputaci o překrásném tématu.

MARKÝZ: (ironicky) Hrabě se mnou disputuje o významu urozenosti.

HRABĚ: Já nepopírám význam urozenosti, ale tvrdím, že kdo chce hovět svým libůstkám, musí na to mít.

BARON: Ale to je přece, drahý markýzi…

MARKÝZ: Tak už obraťme list.

BARON: Ale proč vůbec taková hádka vznikla?

HRABĚ: Směšnější důvod si nemůžete představit.

MARKÝZ: Tak vidíte, hrabě musí všecko zesměšnit!

HRABĚ: Pan markýz je zamilovaný do naší paní hostinské. Já jsem se do ní zamiloval ještě mnohem víc. Pan markýz očekává, že ona bude jeho přízeň opětovat, že je to povinná daň jeho urozenosti. A já doufám, že si vysloužím odměnu svou pozorností. To je všechno.

MARKÝZ: Musel byste mít představu, jak ji zahrnuji svou ochranou.

HRABĚ: (baronovi) On ji zahrnuje ochranou a já utrácím.

BARON: Musím uznat, že malichernější důvod k hádce jste si nemohli vymyslet. Ženská vás takhle přivedla z míry? Ženská? Je to vůbec možné? Ženská? Mohu vás ubezpečit, že mně takové nebezpečí nehrozí, kvůli ženské bych ani nezvýšil hlas. Nikdy jsem se nezamiloval, nikdy jsem si jich nevážil a vždycky jsem byl toho mínění, že ženské jsou prostě nejhorší mužská nemoc.

MARKÝZ: Jenže Mirandolína je výjimečný případ.

HRABĚ: Jedině v tom má pan markýz pravdu. Naše paninka je opravdu roztomilá.

MARKÝZ: Když jsem se do ní zamiloval já, tak můžete věřit, že v ní je cosi velkolepého.

BARON: Musím se přiznat, že jste mě rozesmáli. Copak je na ní tak podivuhodného, aby to neměla každá druhá?

MARKÝZ: Má v sobě cosi ušlechtilého, co okouzluje.

HRABĚ: Je to krasavice, pěkně mluví, čistě se obléká, má znamenitý vkus.

BARON: Takových je dvanáct do tuctu. Bydlím tady už tři dny, ale neudělala na mě vůbec žádný dojem.

HRABĚ: Jen si ji prohlédněte a možná že vám taky udělá.

BARON: Nesmysl! Přece jsem ji viděl. Ženská jako ženská.

MARKÝZ: Ona není jako každá jiná, má cosi do sebe. Já jsem navštěvoval nejslavnější dámské salony, ale nikde jsem se nesetkal s žádnou ženou, která by dovedla spojovat roztomilost s důstojností tak jako ona.

HRABĚ: Hrome, já jsem přece vždycky věděl, co na ženské platí; znám jejich slabosti a chyby. A téhleté se už takovou dobu dvořím, jen co jsem na ni utratil, a pořád nic, ani malíčku jsem se nemohl dotknout.

BARON: Mazanost, jen a jen mazanost. Svatá prostoto! A vy jste jí naletěli? Na mě by byla krátká. Ženské? Jen si je držet všechny od těla.

HRABĚ: Vy jste se nikdy nezamiloval?

BARON: Nikdy, a nikdy to neudělám. Přátelé se mohli potrhat, aby mě oženili, ale já se nedal.

MARKÝZ: Jste přece jediný potomek svého rodu, to nemyslíte na dědice?

BARON: Už kolikrát jsem na to myslel; ale když si představím, že bych kvůli dětem musel snášet ženskou, hned mě to přejde.

HRABĚ: A co si počnete se svým bohatstvím?

BARON: To málo, co mám, roztočím se svými přáteli.

MARKÝZ: Ale výborně, barone, roztočíme to spolu.

HRABĚ: A ženám z toho nenecháte nic?

BARON: Kdepak. Ty mě vyjídat nebudou!

HRABĚ: Tady máme paní hostinskou. Jen se podívejte, copak to není anděl?

BARON: Vy jste tomu dal! Dobrý honicí pes má pro mne čtyřikrát větší cenu.

MARKÝZ: Pro vás. Ale já dám přednost jí.

BARON: Já vám ji rád nechám, i kdyby byla krásnější než Venuše.

Pátá scéna

Mirandolína a předešlí

MIRANDOLÍNA: Klaním se, urození pánové. Který z pánů si mě přál?

MARKÝZ: Já jsem si vás přál, ale ne tady.

MIRANDOLÍNA: A kde, Výsosti?

MARKÝZ: Ve svém pokoji.

MIRANDOLÍNA: Ve vašem pokoji? Jestliže něco potřebujete, pošlu vám číšníka.

MARKÝZ: (baronovi) Co říkáte, ta se umí držet zpátky…

BARON: (markýzovi) Každý tomu říká jinak. Podle mě je to troufalost, drzost.

HRABĚ: Drahá Mirandolíno, já mohu mluvit před lidmi; nebudu vás obtěžovat do svého pokoje. Prohlédněte si tyhle náušnice. Líbí se vám?

MIRANDOLÍNA: To je krása.

HRABĚ: Víte, že jsou to diamanty?

MIRANDOLÍNA: Však vidím. Já diamanty taky poznám.

HRABĚ: Patří vám.

BARON: (tiše hraběti) Příteli, vyhodil jste je z okna.

MIRANDOLÍNA: A proč takové dary?

MARKÝZ: To jsou dary! Takových ona má, a krásnějších.

HRABĚ: Jenže tyhle jsou zasazené podle módy. Prosím vás, přijměte je, to je z lásky.

BARON: (stranou) Blázen!

MIRANDOLÍNA: Ne, ale opravdu, pane…

HRABĚ: Kdybyste si je nevzala, mě by to mrzelo.

MIRANDOLÍNA: Teď nevím, co bych vám řekla… já si velmi vážím přátelství svých hostů. Aby vás to nemrzelo, pane hrabě, já si je tedy vezmu.

BARON: (stranou) To je ale mrcha!

HRABĚ: (baronovi) To je pohotovost.

BARON: (hraběti) Skočí po nich a ani nepoděkuje.

MARKÝZ: Opravdu, pane hrabě, to bylo gesto. Dáváte ženě dárek, hodně veřejně, abyste se ukázal! Mirandolíno, rád bych s vámi mluvil mezi čtyřma očima, jen vy a já: jsem přece šlechtic.

MIRANDOLÍNA: (stranou) Hamoun. Z toho ani neukápne. Když si pánové nepřejí nic jiného, já zase půjdu.

BARON: Hej! Paní hostinská! To prádlo, které jste mi dala, to mi nevyhovuje. (Pohrdavě) Jestliže nemáte lepší, obstarám si je jinde.

MIRANDOLÍNA: Pane, dostanete lepší. Posloužím vám, ale zdá se mi, že byste si o ně mohl říct trochu zdvořile.

BARON: Když někde utrácím svoje peníze, nemusím skládat komplimenty.

HRABĚ: (Mirandolíně) Musíte být shovívavá. On je úhlavní nepřítel všech žen.

BARON: Já přece nestojím o její shovívavost.

MIRANDOLÍNA: Chudinky ženské! Copak vám provedly? Proč jste na nás takový ukrutný, pane barone?

BARON: Tak dost. Nechte si ty důvěrnosti a vyměňte mi prádlo. Pošlu si sluhu. Přátelé, váš oddaný služebník. (Odejde)

Šestá scéna

Markýz, hrabě a Mirandolína

MIRANDOLÍNA: Křupan! Takového jsem ještě neviděla.

HRABĚ: Má milá, každý vás nedovede ocenit.

MIRANDOLÍNA: Namouduši, z jeho hulvátství se mi udělalo nanic. Asi ho brzo vyprovodím.

MARKÝZ: Správně. A kdyby nechtěl jít, jen mi to řekněte, a já ho okamžitě vykážu. Spolehněte se na mou ochranu.

HRABĚ: A kdybyste na tom byla škodná, já beru náhradu na sebe, všechno platím. (Tiše Mirandolíně) A zbavte se taky markýze, já to už zaplatím.

MIRANDOLÍNA: Děkuju vám, pánové, děkuju. Tolik vtipu ještě mám, abych se vypořádala s hostem, o kterého nestojím. A o výdělek nemám strach, u mě v hostinci nejsou nikdy prázdné pokoje.

Sedmá scéna

Fabrizio a předešlí

FABRIZIO: (hraběti) Jasnosti, někdo se po vás ptá.

HRABĚ: A nevíš kdo?

FABRIZIO: Nejspíš klenotník. (Tiše Mirandolíně) Mirandolíno, rozum do hrsti, spálíte se. (Odejde)

HRABĚ: Ach, má mi ukázat nějaký šperk. Mirandolíno, ty náušnice by chtěly ještě nějakou společnost.

MIRANDOLÍNA: Ale kdež, pane hrabě…

HRABĚ: Vy si zasloužíte mnohem víc a já na peníze nekoukám. Půjdu si to prohlédnout. Sbohem, Mirandolíno. Pane markýzi, poroučím se vám. (Odejde)

Osmá scéna

Markýz a Mirandolína

MARKÝZ: (stranou) Čert ho vem! Ty jeho peníze budou moje smrt.

MIRANDOLÍNA: Namouduši, pan hrabě to přehání.

MARKÝZ: Tihle, co mají pár soldů, rozhazují jen z pýchy a domýšlivosti. Já je znám, vím, jak to na světě chodí.

MIRANDOLÍNA: Však já taky vím, jak to chodí.

MARKÝZ: Oni si myslí, že taková žena jako vy se dá dobývat dary.

MIRANDOLÍNA: Já se pro dárek nemrzím.

MARKÝZ: Měl bych pocit, že vás urážím, kdybych si vás chtěl kupovat šperky.

MIRANDOLÍNA: Jen co je pravda, pan markýz mě ještě nikdy neurazil.

MARKÝZ: A takové urážky se nedopustím.

MIRANDOLÍNA: Tím jsem si jista.

MARKÝZ: Ale jinak pro vás udělám všechno. Jen poroučejte.

MIRANDOLÍNA: Když já nevím, o je ve vašich silách, Vaše Excelence.

MARKÝZ: Cokoliv. Vyzkoušejte si mě.

MIRANDOLÍNA: Ale například: co?

MARKÝZ: Hrome! Je ve vás cosi, co vzbuzuje úžas.

MIRANDOLÍNA: Vy mi moc lichotíte, Excelence.

MARKÝZ: Ach, skoro bych řekl nějakou hloupost. Málem bych si přál, aby tu mou Excelenci vzal čert.

MIRANDOLÍNA: A proč, pane?

MARKÝZ: Někdy si přeju, abych na tom byl tak jako hrabě.

MIRANDOLÍNA: Kvůli jeho penězům?

MARKÝZ: Ech! Peníze! S tím bych se nešpinil. Kdybych byl takový směšný hrabě…

MIRANDOLÍNA: Co byste udělal?

MARKÝZ: U všech čertů… já bych se s vámi oženil. (Odejde)

Devátá scéna

Mirandolína sama

MIRANDOLÍNA: Uf! To je tedy slovo! Jeho Vysokoblahorodí pan markýz by si mě bral? Jenže kdyby se se mnou chtěl oženit, byla by tu jedna malinká potíž. Já ho nechci. Mně nestačí kouř, já mám radši pečeni. Kdybych si vzala každého, kdo prohlašovat, že mě chce, to by bylo manželů! Do naší hospody přijde lidí a každý se do mě hned zamiluje, každý se kolem mě točí a kdekdo mi už nabízel, že si mě hned odvede k oltáři. A tenhle pan baron, neomalený jako medvěd, to na mě chce zkoušet takhle zostra? To je první host v mé hospodě, kterému nedělá dobře, že mě má na očích. Já neříkám, že se každý musí v tu ránu zamilovat, ale takhle nade mnou ohrnout nos, to by mi zase pohnulo žlučí. On je nepřítel žen? Nemůže je vystát? Je chudák padlý na hlavu! Asi ještě nenarazil na tu, která by to s ním uměla. Ale on narazí. A kdoví, jestli už nenarazil? Právě takovýmhle já ráda lámu kopí. Když za mnou někdo moc běhá, brzo mě otráví. Urozenost mě neomráčí. Bohatství už spíš, ale taky ne vždycky. Já nejradši vidím, jak mě mužští obskakují, jak si na mě brousí zuby, jak mě zbožňují. To je moje slabá stránka, a tuhle slabost má skoro každá ženská. Vdát se? Ani nápad! Já nikoho nepotřebuju, žiju si poctivě a dělám si, co chci. Bavím se se všemi, ale zamilovat se, to ne. Tyhle karikatury unylých milovníků docela ráda vodím za nos, ale nasadím všechny páky, abych přemohla, porazila na lopatky a šlapala po barbarském a surovém srdci takového nepřítele žen! Vždyť on ani neví, že my jsme to nejlepší, co matička příroda na světě stvořila.

Desátá scéna

Fabrizio a předešlá

FABRIZIO: Tss, paní!

MIRANDOLÍNA: Copak?

FABRIZIO: Ten host, co bydlí v prostředním pokoji, křičí kvůli prádlu; že je sprosté a že v něm spát nebude.

MIRANDOLÍNA: Já vím, já vím. Už mi to taky řek. Dostane, co chce.

FABRIZIO: Tak jo. Pojďte mi dát to prádlo, já mu ho tam hodím.

MIRANDOLÍNA: Běžte, běžte, zanesu mu ho sama.

FABRIZIO: Vy?

MIRANDOLÍNA: Ano, já.

FABRIZIO: Nějak vám moc leží na srdci, přivandrovalec.

MIRANDOLÍNA: Jako každý. A starejte se o svoje.

FABRIZIO: (stranou) Už to vidím. Nic. Maže mi med kolem huby, ale nic z toho.

MIRANDOLÍNA: (stranou) Chudáček bláznivá! Na co on si nemyslí? Musím mu nechat nějakou šanci, aby mi sloužil věrně.

FABRIZIO: Vždycky se patřilo, abych hosty obsluhoval já.

MIRANDOLÍNA: Jdeš na hosty trochu moc zhurta.

FABRIZIO: A vy je zase trochu rozmazlujete.

MIRANDOLÍNA: Já vím, co dělám, a nenechám si od nikoho kázat.

FABRIZIO: Prosím, prosím. Sežeňte si jiného číšníka.

MIRANDOLÍNA: A proč, pane Fabrizio? Máte na mě zlost?

FABRIZIO: Vzpomínáte si, co vám řekl váš otec na smrtelné posteli?

MIRANDOLÍNA: Jistě. Vzpomenu si na to, až se budu chtít vdávat.

FABRIZIO: Jenže já mám moc jemnou pleť a jsou věci, které mi jdou proti srsti.

MIRANDOLÍNA: Co si to o mně myslíš? Že jsem chytlavá? Že jsem rajda, že jsem střelená, já se ti divím! Že chci sama obsluhovat hosty, co jsou jeden den tady a druhý bůhvíkde? Snažím se s nimi vyjít jen ve vlastním zájmu, aby se o mém hostinci dobře mluvilo. O jejich dárky se neprosím. Hrát si na lásku? Jeden mi stačí a toho mám; vím, kdo za co stojí a kdo se mi líbí. A až se budu chtít vdávat… vzpomenu si na tátovu radu. A kdo bude pracovitý, ten si nebude mít proč naříkat. Dovedu být vděčná. Já vím, co si kdo zaslouží… Jenomže já se tady uznání nedočkám. Tak dost, Fabrizio, kdo má tůhle, ten už mi rozumí. (Odejde)

FABRIZIO: Ten, kdo jí rozumí, ten by ale musel mít nos. Chvíli to vypadá, jako že mě chce, a hned zase, jako že nic. Říká, že není střelená, ale na všechno má svůj vlastní rozum. Tak nevím. Uvidím. Ona se mi líbí, mám ji rád, dal bych to s ní dohromady nadosmrti. Ach ju! Budu muset zamhouřit oko a občas něco nevidět. Koneckonců hosti jsou dneska tady a zítra bůhvíkde. Já se odtud nehnu. Takže to nejlepší zbyde na mě. (Odejde)

Jedenáctá scéna

Baronův pokoj

Baron a sluha

SLUHA: Jasnosti, přinesli dopis.

BARON: Přines mi čokoládu.

(Sluha odejde)

(Baron otevře dopis) Siena, prvního ledna 1753. Kdopak mi to píše? Orazio Taccagni. Drahý příteli. Hluboké přátelství, které mě k vám váže, ukládá mi, abych vám rychle sdělil, že váš návrat domů je vskutku krajně naléhavý. Zemřel hrabě Manna… Chudák hrabě! Toho je mi líto. Své jediné svobodné dceři zanechal dědictví v ceně třiceti tisíc dukátů. Všichni vaši přátelé by si přáli, aby toto jmění připadlo vám, a podnikají nezbytné kroky… Jen ať si ušetří námahu, já o tom nechci ani slyšet. Vědí přece, že si nechci věšet na krk ženskou. A tenhle můj drahý přítel to ví líp než kdokoliv jiný a otravuje ze všech nejvíc. (Roztrhá dopis) Na co já potřebuju třicet tisíc dukátů? Dokud jsem sám, obejdu se bez nich. A kdybych se oženil, nestačilo by mi ani desetkrát tolik. Manželku, mně! To už je lepší malárie.

Dvanáctá scéna

Markýz a předešlý

MARKÝZ: Příteli, dovolíte, abych se u vás na chviličku zastavil?

BARON: Prokazujete mi čest.

MARKÝZ: My dva si spolu rozumíme, ale ten mezek hrabě si nezaslouží, abychom s ním vůbec konverzovali. Nesnáším ho.

BARON: Drahý markýzi, nemějte mi to za zlé, ale mluvte o lidech uctivě, jestliže si přejete, aby neztratili úctu k vám.

MARKÝZ: Znáte přece mou povahu. Jsem ke každému zdvořilý, ale jeho prostě nesnesu.

BARON: Nesnášíte ho, protože je váš sok? Že se nestydíte! Šlechtic vaší úrovně se zamiluje do hospodské! Moudrý člověk jako vy, a běhá za ženskou.

MARKÝZ: Barone, učarovala mi.

BARON: Šílenství! Slabost! Učarovala? A čím to, že mně žádná neučaruje? Všechny ty jejich čáry jsou jenom koketérie, lichotky, a kdo si je drží od těla jako já, tomu nehrozí žádné nebezpečí.

MARKÝZ: Nechme toho, snad máte pravdu, snad ne. Mně dělá těžkou hlavu jiná starost, správce mého statku.

BARON: Provedl vám nějakou všivárnu?

MARKÝZ: Nedodržel slovo!

Třináctá scéna

Sluha s čokoládou a předešlí

BARON: Ale to mě mrzí… (Sluhovi) Přines ještě jednu.

SLUHA: Dneska už došla, tahle byla poslední, Jasnosti.

BARON: Tak se musí obstarat. (Markýzovi) Kdybyste se neurazil…

MARKÝZ: (se zmocní čokolády a začne ji pít bez jakýchkoliv komplimentů, pak pokračuje v rozhovoru a dál usrkuje) Ten můj správce, jak jsem vám už řekl… (Pije)

BARON: (stranou) A já si nechám zajít chuť.

MARKÝZ: Slíbil mi, že mi pošle jako pravidelně (Pije) dvacet zlatých… (Pije)

BARON: (stranou) Teď mě pumpne ještě jednou.

MARKÝZ: A neposlal. (Pije)

BARON: Pošle příště.

MARKÝZ: Jde o to… Jde o to… (Dopije, podává šálek sluhovi) Jde o to, že jsem se zavázal… a nevím, co si počít.

BARON: Týden sem nebo tam…

MARKÝZ: Vy jste přece šlechtic a víte, že slovo je slovo. Zavázal jsem se a… hrome! Udělal bych nevím co!

BARON: To mě mrzí, že vás potkala taková mrzutost. (Stranou) Kdybych věděl, jak se z toho se ctí vyvléct.

MARKÝZ: Bylo by vám zatěžko prokázat mi na osm dní…

BARON: Drahý markýzi, kdybych mohl, ze srdce rád bych vám posloužil. Kdybych je měl, sám bych vám je nabídl. Čekám je, nemám.

MARKÝZ: Přece mi nechcete namluvit, že jste bez peněz.

BARON: Podívejte se. Tohle je celé moje jmění. Nebudou to ani dva dukáty. (Ukáže mu dukát a různé drobné mince)

MARKÝZ: Ale tohle je zlatý dukát.

BARON: Ano. To je můj poslední, víc nemám.

MARKÝZ: Tak mi ho půjčte a já se mezitím poohlédnu…

BARON: Ale já…

MARKÝZ: Čeho se bojíte? Vždyť vám ho vrátím.

BARON: Tak budiž. Poslužte si. (Dá mu zlaťák)

MARKÝZ: Mám ještě jednu spěšnou záležitost… příteli, zatím vám děkuji, u oběda se uvidíme. (Vezme zlaťák a odejde)

Čtrnáctá scéna

Baron sám

BARON: To je štěstí. Pan markýz ze mě chtěl vymáčknout dvacet dukátů a byl rád, že dostal jeden. Konečně, zlaťák mě nezabije, a když ho nevrátí, alespoň mě už nepřijde obtěžovat. Větší škoda té čokolády. Taková dotěrnost. A pak se nadouvá: „Já jsem já. Jsem šlechtic.“ Vychovaný šlechtic!

Patnáctá scéna

Mirandolína s prádlem a předešlý

MIRANDOLÍNA: (vejde ostýchavě) Dovolíte, Jasnosti?

BARON: (přísně) Co chcete?

MIRANDOLÍNA: Tady vám nesu to lepší prádlo. (Maličko postoupí)

BARON: Dobře. Položte to tamhle. (Ukáže na stolek)

MIRANDOLÍNA: Dovolím si poprosit, abyste se jen podíval, jestli vám bude vyhovovat.

BARON: Co je to za látku?

MIRANDOLÍNA: Prostěradla jsou z francouzského plátna. (Znovu popojde)

BARON: Z francouzského?

MIRANDOLÍNA: Ano, pane, za dvě stě soldů loket. Jen se na to podívejte.

BARON: Nedělal jsem si takové nároky. Stačilo by mi něco lepšího než to, co jste mi dala.

MIRANDOLÍNA: Tohleto prádlo jsem si pořídila jen pro nejlepší hosty, pro takové, kteří vědí, v čem spí; a namouduši, Jasnosti, každému bych ho nedala.

BARON: To jsou ale komplimenty.

MIRANDOLÍNA: Podívejte se na ty ubrusy.

BARON: Och! Tohle flanderské prádlo ztrácí praním lesk. Nemusela jste si je špinit.

MIRANDOLÍNA: Když mám takového hosta, jako jste vy, nekoukám na maličkosti. Těchhle ubrousků mám ještě několik, schovám je pro Vaši Jasnost.

BARON: (stranou) To se nedá upřít, úslužná je.

MIRANDOLÍNA: Namouduši, ten o ženské nestojí, tváří se jako kakabus.

BARON: Dejte prádlo komorníkovi, nebo ho tu položte, kamkoliv. Nemusíte se obtěžovat.

MIRANDOLÍNA: Och, to mě přece neobtěžuje. Jsem ráda, že mohu posloužit tak urozenému pánovi.

BARON: Tak dobře, dobře, nic víc jsem nepotřeboval. (Stranou) Chtěla by se mi zalichotit. To jsou ženské! Jedna jako druhá!

MIRANDOLÍNA: Položím je do výklenku.

BARON: (vážně) Dobře, jak myslíte.

MIRANDOLÍNA: (jde uložit prádlo, stranou) Je jako špalek. Mám strach, že tu nepořídím.

BARON: (stranou) Na hlupáky stačí tyhle řečičky, všechno jí uvěří a už jsou v tom.

MIRANDOLÍNA: (vrací se bez prádla) Co si budete přát k obědu?

BARON: Cokoliv, co bude.

MIRANDOLÍNA: Já bych přece jen ráda věděla, co máte rád. Kdybyste měl na něco zvlášť chuť, jen mi to řekněte.

BARON: Když budu něco chtít, řeknu to číšníkovi.

MIRANDOLÍNA: Ale na tyhle věci mužští nejsou. Nemají ženskou trpělivost. Kdybyste měl chuť na nějakou šťávu nebo omáčku, radši to řekněte přímo mně.

BARON: Já vám děkuji, ale ani takhle se vám nepodaří otočit si mě kolem prstu jako hraběte a markýze.

MIRANDOLÍNA: Co říkáte těm dvěma pánům? Není to slabost? Najmou si v hostinci pokoj a hned chtějí i hostinskou. Jenže našinec má v hlavě jiné starosti než jejich zamilované řečičky. Já si hledím obchodu, a když někde ztratím nějaké to vlídné slovíčko, tak jen proto, abych si udržela hosty. A když je vidím, jak jim to dělá dobře, já se vám směju jako blázen.

BARON: To je výborné! Vaše upřímnost se mně líbí.

MIRANDOLÍNA: Copak o to, upřímnost je má jediná dobrá vlastnost.

BARON: Ale když se vám někdo dvoří, tak to se dovedete přetvařovat.

MIRANDOLÍNA: Já a přetvařovat? Chraň bůh. Jen se zeptejte těch dvou pánů, co po mně tolik vzdychají, jestli jsem jim někdy ukázala jenom kousíček citu. Jestli jsem v legraci zašla tak daleko, aby si mohli něco myslet. Nejsem na ně hrubá, to bych byla sama proti sobě, ale vážně je taky neberu. Tyhle sukničkáře nemůžu ani vidět. A stejně nesnáším, když se ženské mohou uběhat za mužskými. Vidíte? Já už přece nejsem žádná malá holka. Jsem už nějaký ten rok na světě, moc krásy jsem nepobrala, ale příležitostí jsem už měla dost. Jenže mně se do vdavek nechce, já si nade všechno cením svoji svobodu.

BARON: Samozřejmě, svoboda je pravý poklad!

MIRANDOLÍNA: A kolik lidí ji tak hloupě ztratí.

BARON: Já vždycky vím, co dělám. Od těla.

MIRANDOLÍNA: Má Vaše Jasnost manželku?

BARON: Bůh mě chraň! Ani slyšet.

MIRANDOLÍNA: A to je správný. Jen vydržet. Ženské, pane… Radši budu mlčet, já je nemám právo pomlouvat.

BARON: Vy jste vlastně první, kterou slyším mluvit takhle.

MIRANDOLÍNA: Já vám něco povím: my hostinské, my slyšíme a vidíme hrůzu věcí; a namouduši, vážím si těch mužských, co nechtějí o ženách ani slyšet.

BARON: (stranou) Já nad ní žasnu.

MIRANDOLÍNA: Dovolíte, Vaše Jasnosti? (Předstírá, že chce odejít)

BARON: Spěcháte?

MIRANDOLÍNA: Nechci vás zdržovat.

BARON: Ne, nevadíte mi, mě to baví.

MIRANDOLÍNA: Vidíte, pane? Takhle to s nimi dělám. Chvilku je zdržím; jsem trochu veselá, řeknu nějaký ten vtip, abych je pobavila, a oni si hned myslí… jestli mi rozumíte… a začnou vyvádět.

BARON: To je tím, že jste vlídná.

MIRANDOLÍNA: (s poklonou) Jste příliš laskavý, Jasnosti.

BARON: A oni se zamilují.

MIRANDOLÍNA: Vidíte tu slabost! Zamilují se na první pohled!

BARON: Já jsem to nikdy nemohl pochopit.

MIRANDOLÍNA: A tomu říkají síla! To si říkají chlapi!

BARON: Slabost! Onuce!

MIRANDOLÍNA: Tak se na to dívá pravý mužský. Pane barone, podejte mi ruku.

BARON: A proč?

MIRANDOLÍNA: Udělejte mi to, prokažte mi tu čest. Vždyť se podívejte, mám ji umytou.

BARON: Tady je má ruka.

MIRANDOLÍNA: Tohle je poprvé, co můžu stisknout ruku mužskýmu, který uvažuje jako pravý muž.

BARON: (vyprostí ruku) No, tak to stačí.

MIRANDOLÍNA: No, prosím. Kdybych si podala ruku s kterýmkoliv z těch dvou dovolených pánů, hned by si myslel, že jsem do něho celá pryč. Hned by upadal do mdlob. Jim bych nedovolila sebemenší důvěrnost, ani za všechno zlato světa. Nedovedou žít. To je blaho, když si člověk může volně svobodně povídat a nejsou z toho záchvaty. Žádná zlá krev a bůhvíjaké směšné hlouposti. Jasnosti, nemějte mi za zlé mou drzost. Kde vám můžu posloužit, poručte si a já budu tak ochotná, jako jsem nebyla ještě k nikomu na světě.

BARON: Čím to, že jste mi tak nakloněná?

MIRANDOLÍNA: Protože, když vůbec nemluvím o vaší urozenosti a o vašem postavení, s vámi mám jistotu, že můžu říct, co si myslím, a nemusím se bát, že byste snad chtěl mojí pozornosti zneužívat. Vy ve mně vidíte služebnici a nebudete mě trápit směšnými nároky a nebudete obtěžovat.

BARON: (stranou) K čertu, ta má něco do sebe, ale nevím co!

MIRANDOLÍNA: (stranou) Tenhle hulvát pomaloučku zkrotne.

BARON: No tak, jestli potřebujete na něco dohlédnout, kvůli mně se nezdržujte.

MIRANDOLÍNA: Ano, pane. Člověk musí mít oči všude. Hospoda je moje láska i moje zábava. Až si něco poručíte, pošlu vám číšníka.

BARON: Dobře… Když se někdy zastavíte sama, rád vás uvidím.

MIRANDOLÍNA: Namouduši, já nikdy nechodím k pánům do pokoje, ale k vám zase někdy zajdu.

BARON: Ke mně… Proč?

MIRANDOLÍNA: Protože vy, Jasnosti, se mi strašně líbíte.

BARON: Já se vám líbím?

MIRANDOLÍNA: Líbíte se mi, protože nejste vůbec sukničkář, protože nejste z těch, co se hned zamilují. (Stranou) Ať mi ruka upadne, jestli ho do čtyřiadvaceti hodin nepoblázním. (Odejde)

Šestnáctá scéna

Baron sám

BARON: Cha! Vím přece, co dělám. Ženskou? Od těla. Tohle je zrovna jedna z těch, co by si mě nejspíš dokázaly otočit kolem prstu. Je taková pravdivá, mluví docela nenuceně, to se hned tak nenajde. Já nevím, něco zvláštního v ní je, ale proto se ještě nezamiluju. Na pár slov bych se s ní zastavil, spíš než s nějakou jinou. Ale láska? Připravit se o svobodu? Tohle nebezpečí mi nehrozí. Blázen, do ženské se může zamilovat jen blázen!

Sedmnáctá scéna

Jiný pokoj v hostinci

Ortensia, Dejanira, Fabrizio

FABRIZIO: Tyhle pokoje jsou vám k službám. Podívejte se tady na vedlejší pokoj. To je ložnice a tady můžete jíst, přijímat hosty, prostě jak si poručíte.

ORTENSIA: Dobře, dobře. Vy jste hostinský, nebo číšník?

FABRIZIO: Číšník. Vaší Jasnosti k službám.

DEJANIRA: (tiše Ortensii) Koukej, Jasnosti!

ORTENSIA: (tiše Dejaniře) Mlč a chyť se narážky. (Nahlas) Číšníku!

FABRIZIO: Jasnosti?

ORTENSIA: Vyřiďte hostinskému, aby sem přišel. Chci mu říct, jaké máme požadavky.

FABRIZIO: Paní přijde; zavolám ji. (Stranou) Hrome, jaké dámy by jezdily takhle samy? Podle šatů a podle toho, jak se tváří, vypadají na vznešenost. (Odejde)

Osmnáctá scéna

Dejanira a Ortensia

DEJANIRA: Říká nám Jasnosti. Myslí si, že jsme bůhvíco.

ORTENSIA: Správně. Alespoň se s námi bude líp zacházet.

DEJANIRA: A taky nám napaří větší účet.

ORTENSIA: Á, s účtem si na mě bude muset přivstat. Nějaký ten rok už se toulám po světě.

DEJANIRA: Jen abychom kvůli těm titulům neskončily v průšvihu.

ORTENSIA: Drahá přítelkyně, jste jako nějaká začátečnice; umělkyně, které jsou zvyklé hrát na jevišti hraběnky, markýzy a kněžny, nemůžou takovou roli zvorat někde v hospodě.

DEJANIRA: Přižene se celý spolek a hned nás propíchnou.

ORTENSIA: Dnes do Florencie nedorazí. Tou kocábkou sem z Pisy pojedou nejmíň tři dny.

DEJANIRA: Taková hovadina, jet lodí!

ORTENSIA: Když nejsou prachy. Zaplaťpánbůh, že jsme se my dvě svezly bryčkou.

DEJANIRA: To představení navíc, to byl nápad!

ORTENSIA: To víš. A kdybych se nepostavila ke kase já, pohořeli jste ještě hůř.

Devatenáctá scéna

Fabrizio a předešlé

FABRIZIO: Paní vám bude k službám za chviličku.

ORTENSIA: Dobře.

FABRIZIO: A já čekám na vaše příkazy. Obsloužil jsem už lecjakou dámu a budu si považovat za čest, když budu smět jaksepatří posloužit i Vašim Jasnostem.

ORTENSIA: Až vás budu potřebovat, zavolám.

DEJANIRA: (stranou) Na tyhle role je Ortensia stvořená.

FABRIZIO: (vytáhne kalamář a knížku) Zatím, Vaše Jasnosti, bych vás poprosil o vaše ctěná jména do knihy hostí.

DEJANIRA: (stranou) Teď přijde její parádní výstup.

ORTENSIA: A proč mám prozrazovat svoje jméno?

FABRIZIO: My v hostincích máme povinnost hlásit jméno, příjmení, příslušnost a postavení všech cestujících, kteří se v hostinci ubytují. A běda nám, kdybychom to neudělali!

DEJANIRA: (tiše Ortensii) Přítelkyně, tituly jsou v čudu.

ORTENSIA: Ale leckdo udává falešné jméno.

FABRIZIO: Copak o to, my napíšeme to jméno, které se nám řekne, a víc do toho nešťouráme.

ORTENSIA: Pište! Baronka Ortensia del Poggio, Palermo.

FABRIZIO: (zapisuje, stranou) Ze Sicílie? Horká krev. (Dejaniře) A vy, Jasnosti?

DEJANIRA: A já… (Stranou) Co mu řeknu?

ORTENSIA: No tak, hraběnko Dejaniro, řekněte mu svoje jméno.

FABRIZIO: (Dejaniře) Kdybyste byla tak laskavá.

DEJANIRA: (Fabriziovi) Neslyšel jste?

FABRIZIO: (zapisuje) Její Jasnost paní hraběnka Dejanira… A příjmení?

DEJANIRA: (Fabriziovi) Příjmení taky?

ORTENSIA: (Fabriziovi) Ano. Del Sole, Římanka.

FABRIZIO: To by bylo všechno. Promiňte, že jsem obtěžoval. Paní přijde hned. (Stranou) Neříkal jsem, že to jsou dámy? Doufám, že z toho něco kouká. Tohle bude slušné spropitné. (Odejde)

DEJANIRA: Ponížená služebnice paní baronky.

ORTENSIA: (dělají si jedna z druhé legraci) Hraběnko, klaním se vám.

DEJANIRA: Jaká šťastná náhoda, že vám mohu vyjádřit svou hlubokou úctu?

ORTENSIA: Ze studánky vašeho srdce prýští celé řeky laskavosti.

Dvacátá scéna

Mirandolína a předešlé

DEJANIRA: (Ortensii, opičí se) Madam, vy mi lichotíte.

ORTENSIA: (to dělá po ní) Hraběnko, vy byste si zasloužila tisíckrát víc.

MIRANDOLÍNA: (stranou) Ty dámy jsou samá zdvořilost!

DEJANIRA: (stranou) Já se určitě odbourám.

ORTENSIA: (tiše Dejaniře) Ta hostinská.

MIRANDOLÍNA: Klaním se vám, dámy.

ORTENSIA: Dobrý den, děvenko.

DEJANIRA: Uctivost, paní hostinská.

ORTENSIA: (dává znamení Dejaniře, aby se přemohla) Ts, ts!

MIRANDOLÍNA: (Ortensii) Dovolíte, abych vám políbila ruku?

ORTENSIA: (jí podává ruku) Jste zdvořilá.

Dejanira skrývá svůj smích

MIRANDOLÍNA: (chce políbit ruku Dejaniře) Vám také, Jasnosti.

DEJANIRA: Ale, není proč…

ORTENSIA: Oceňte přece chování té děvenky. Podejte jí ruku.

MIRANDOLÍNA: Když dovolíte…

DEJANIRA: Nate. (Podá jí ruku, otočí se a směje se)

MIRANDOLÍNA: Vaše Jasnost se směje? Stalo se něco?

ORTENSIA: Hraběnko, drahoušku! Ještě teď se směje. Přeřekla jsem se a to ji rozesmálo.

MIRANDOLÍNA: (stranou) Vsadím se, že to nejsou žádné dámy. Dámy by nejezdily samy.

ORTENSIA: (Mirandolíně) Svoje požadavky vám řekneme později.

MIRANDOLÍNA: Ale… Vy jste samy? Nemáte s sebou kavalíry, služebnictvo, nemáte nikoho?

ORTENSIA: Ten můj baron…

Dejanira se hlasitě rozesměje

MIRANDOLÍNA: Proč se smějete, paní?

ORTENSIA: No tak, proč se smějete?

DEJANIRA: Rozesmál mě ten váš baron.

ORTENSIA: Ano, je to zábavný kavalír, zná vždycky spoustu anekdot. Přijede co nejdřív s hrabětem Oraziem, chotěm paní hraběnky.

Dejanira se snaží násilím zadržet smích

MIRANDOLÍNA: Vám je k smíchu i pan hrabě?

ORTENSIA: Ale hraběnko, snažte se trochu zachovávat dekorum.

MIRANDOLÍNA: Dámy buďte tak laskavé. Jsme samy, nikdo nás neslyší. Není náhodou tenhle hraběcí a baronský titul…

ORTENSIA: Co máte na mysli? Pochybujete snad o naší urozenosti?

MIRANDOLÍNA: Promiňte, Jasnosti, jen se nerozčilujte, nebo se vám paní hraběnka bude smát.

DEJANIRA: Tak dost. Na co…

ORTENSIA: (jí hrozí) Hraběnko, hraběnko!

MIRANDOLÍNA: (Dejaniře) Já rozumím, co jste měla na jazyku, Jasnosti.

DEJANIRA: Jestli jste to uhádla, tak vás ocením.

MIRANDOLÍNA: Měla jste na jazyku: Na co máme předstírat dámy, když jsme dvě obyčejné ženské. Nemám pravdu?

DEJANIRA: (Mirandolíně) Odkud nás znáte?

ORTENSIA: A to je herečka! Neudrží charakter.

DEJANIRA: Jak nejsem na jevišti, nedokážu nic předstírat.

MIRANDOLÍNA: Výborně, paní baronko, zahrála jste to jako živá. (Dejaniře) A líbí se mi vaše upřímnost.

ORTENSIA: Někdy se musím trochu povyrazit.

MIRANDOLÍNA: A já mám strašně ráda vtipné lidi. Klidně se ubytujte v mé hospodě, jako doma. Ale prosím vás, kdyby mi přijelo nějaké velké panstvo, vyklidíte mi tyhle místnosti a já vám dám jiné pokoje, se vším pohodlím.

DEJANIRA: Toť se ví, s radostí.

ORTENSIA: Ale když jednou platím, tak se chci mít jako dáma. Jednou tu bydlím a ven mě nedostanete.

MIRANDOLÍNA: Ale paní baronko, jen klid… Támhle máte jednoho šlechtice, který tu bydlí. Jakmile zahlédne ženskou, už troubí k útoku.

ORTENSIA: Je bohatý?

MIRANDOLÍNA: Já nevím, jak na tom je.

Dvacátá první scéna

Markýz a předešlé

MARKÝZ: S dovolením… Smím vstoupit?

ORTENSIA: Prosím, prosím.

MARKÝZ: Jsem vám k službám, dámy.

DEJANIRA: Ponížená služebnice.

ORTENSIA: Přijměte projev mé hluboké úcty.

MARKÝZ: (Mirandolíně) Hosté?

MIRANDOLÍNA: Ano, Výsosti. Poctily svou návštěvou můj hostinec.

ORTENSIA: (stranou) Ó, Výsost, kruci!

DEJANIRA: (stranou) Aby ne, Ortensia ho chce klofnout.

MARKÝZ: (Mirandolíně) A kdo jsou ty dámy?

MIRANDOLÍNA: Baronka Ortensia del Poggio, a tady hraběnka Dejanira del Sole.

MARKÝZ: Ó, dokonalé dámy!

ORTENSIA: A kdo jste vy, pane?

MARKÝZ: Já jsem markýz di Forlipopoli.

DEJANIRA: (stranou) Hostinská nám chce přihrávat.

ORTENSIA: Těší mě, že mám tu čest poznat tak dokonalého šlechtice.

MARKÝZ: Kdybych vám mohl něčím sloužit, poroučejte. Jsem rád, že jste se ubytovaly tady. Uvidíte, že paní hostinská je neobyčejně příjemná.

MIRANDOLÍNA: Pan markýz je samá dobrota. Poctil mě svou ochranou.

MARKÝZ: Ano, samozřejmě. Chráním ji, a chráním každého, kdo přijde do jejího hostince. A kdybyste cokoliv potřebovaly, poroučejte.

ORTENSIA: Kdybych potřebovala, využiji vaší laskavosti.

MARKÝZ: A vy také, paní hraběnko, spolehněte se na mne.

DEJANIRA: To mě potkalo neobyčejné štěstí. Bude mi ctí, když mě budete považovat za svou nejponíženější služebnici.

MIRANDOLÍNA: (Ortensii) Tohle má určitě z nějaké role.

ORTENSIA: (Mirandolíně) Hraběcí titul s ní dělá divy.

Markýz vytáhne z kapsy krásný hedvábný šátek, složí ho a tváří se, jako by si chtěl otřít čelo

MIRANDOLÍNA: Nádherný šátek, pane markýzi!

MARKÝZ: (Mirandolíně) Ach, co mu říkáte? Pěkný? Nemám vkus?

MIRANDOLÍNA: Samozřejmě, znamenitý vkus!

MARKÝZ: (Ortensii) Viděla jste někdy něco tak pěkného?

ORTENSIA: To je nádhera. Krásnější jsem neviděla. (Stranou) Kdybys mi ho dal, tak ho beru.

MARKÝZ: (Dejaniře) Ten je až z Londýna.

DEJANIRA: Ten je krásný, hrozně se mi líbí.

MARKÝZ: Nemám dobrý vkus?

DEJANIRA: (stranou) A neřekne, dám vám ho ctí a darem.

MARKÝZ: Já vždycky tvrdím, že hrabě neumí utrácet. Rozhazuje peníze, ale jakživ nekoupí nějaký vkusný kousek.

MIRANDOLÍNA: Pan markýz tomu rozumí, ten všechno ví, vidí a pozná.

MARKÝZ: (pozorně složí šátek) Hlavně ho správně složit, aby se nepomačkal. S něčím takovým se musí zacházet šetrně. (Podává ho Mirandolíně) Vezměte si ho.

MIRANDOLÍNA: Přejete si, abych ho odnesla do vašeho pokoje?

MARKÝZ: Ne, odneste ho do svého.

MIRANDOLÍNA: Proč… do mého?

MARKÝZ: Protože jsem vám ho věnoval.

MIRANDOLÍNA: Ó, Výsosti, odpusťte…

MARKÝZ: Už je to tak. Věnoval jsem vám ho.

MIRANDOLÍNA: Ale já bych nerada…

MARKÝZ: Nechtějte mě rozhněvat.

MIRANDOLÍNA: Ó, to zase ne, pan markýz ví, že nechci nikomu kazit radost. Tak abyste se nezlobil, já si ho vezmu.

DEJANIRA: (Ortensii) Ta to zahrála!

ORTENSIA: (Dejaniře) A pak se řekne komediantky!

MARKÝZ: (Ortensii) Nu, co říkáte? Takový vzácný šátek, a já ho daroval své paní hostinské.

ORTENSIA: Jste štědrý kavalír.

MARKÝZ: Já jsem vždycky takový. Vždycky.

MIRANDOLÍNA: (stranou) Tohle je první dárek, co jsem od něho dostala, a nemám tušení, kde ho sebral.

DEJANIRA: Pane markýzi, takovéhle kapesníky se dostanou ve Florencii? Něco podobného bych chtěla.

MARKÝZ: Podobný byste těžko sháněla; ale uvidíme.

MIRANDOLÍNA: (stranou) Paní hraběnko, jen tak dál!

ORTENSIA: Pane markýzi, vy se vyznáte ve městě, udělejte mi tu radost a pošlete mi dobrého ševce, potřebovala bych boty.

MARKÝZ: Ano, pošlu vám svého.

MIRANDOLÍNA: (stranou) A hrr na něj! Jenže nevědí, že tohle sousto je samá kost.

ORTENSIA: Drahý pane markýzi, doufáme, že nám budete dělat společnost.

DEJANIRA: Doufáme, že s námi poobědváte.

MARKÝZ: Ale rád. Mirandolíno, ne abyste žárlila, jsem jenom váš, vždyť to víte.

MIRANDOLÍNA: (markýzovi) Jen se neomlouvejte: jsem ráda, že se pobavíte.

ORTENSIA: Budete nám dělat společníka.

DEJANIRA: Nikoho tu neznáme. Nemáme nikoho jiného jen vás.

MARKÝZ: Och, drahé dámy! Ze srdce vám budu k službám.

Dvacátá druhá scéna

Hrabě a předešlí

HRABĚ: Mirandolíno, hledám vás.

MIRANDOLÍNA: Jsem tady s dámami.

HRABĚ: Klaním se vám uctivě.

ORTENSIA: Vaše oddaná služebnice. (Tiše Dejaniře) Tohle bude jinší pracháč.

MARKÝZ: (Mirandolíně) Ukažte hraběti ten kapesník.

MIRANDOLÍNA: (ukazuje hraběti kapesník) Podívejte se, pane hrabě, jaký krásný dárek mi dal pan markýz.

HRABĚ: Ale to mám radost! Výborně, pane markýzi!

MARKÝZ: To nic, to nic. Maličkost. Dejte ho pryč a nemluvte už o tom. Nechci, aby každý věděl, co dělám.

MIRANDOLÍNA: (stranou) Nemusí to každý vědět, ale chce, abych ho ukazovala. Pýcha a bída nezpívají společnou notu.

HRABĚ: (Mirandolíně) Když dámy dovolí, chtěl bych vám říct dvě slůvka.

ORTENSIA: Prosím, jako doma.

MARKÝZ: (Mirandolíně) Ten kapesník si v kapse zmuchláte.

MIRANDOLÍNA: Och, já si ho dám do bavlnky, aby se mi nepomačkal.

HRABĚ: (Mirandolíně) Prohlédněte si tenhle malý diamantový šperk.

MIRANDOLÍNA: Moc krásný.

HRABĚ: Patří k těm náušnicím, které jsem vám dal.

Ortensia a Dejanira to pozorují a mluví spolu

MIRANDOLÍNA: Patří k nim, to je pravda, ale je ještě krásnější.

MARKÝZ: (stranou) Zatracený hrabě, ty jeho diamanty, ty jeho peníze, kdyby ho tak vzal čert!

HRABĚ: (Mirandolíně) Tak abyste měla celou soupravu, já vám prostě ten šperk dám.

MIRANDOLÍNA: Vyloučeno.

HRABĚ: Přece byste ke mně nebyla tak nezdvořilá?

MIRANDOLÍNA: Ó, nezdvořilá bych nebyla ani za nic. Aby vás to nemrzelo, já si ho tedy vezmu.

Ortensia a Dejanira spolu mluví a sledují hraběcí štědrost

MIRANDOLÍNA: Ach! Co tomu říkáte, pane markýzi? Že mi ten šperk sluší?

MARKÝZ: Svým způsobem je ten kapesník vkusnější.

HRABĚ: Samozřejmě, svým způsobem. Jinak se to nedá srovnávat.

MARKÝZ: To je ohromné! Hlavně se před lidmi chlubte, kolik jste za to vyhodil.

HRABĚ: Samozřejmě, samozřejmě, vy dáváte svoje dárečky potají.

MIRANDOLÍNA: (stranou) Už se zase jednou ukázalo, že když se dva hádají, třetí se směje.

MARKÝZ: Nuže tedy, roztomilé dámy, poobědvám s vámi.

ORTENSIA: (hraběti) A kdo je tady ten pán?

HRABĚ: Hrabě d’Albafiorita, váš služebník.

DEJANIRA: No né! To je vznešená rodina, o té jsem slyšela. (Také se přidruží k hraběti)

HRABĚ: (Dejaniře) Váš pokorný sluha.

ORTENSIA: (hraběti) Bydlíte tady?

HRABĚ: Ano, paní.

DEJANIRA: (hraběti) A zdržíte se dlouho?

HRABĚ: Doufám, že ano.

MARKÝZ: Milé dámy, když budete dlouho stát, budete unavené. Nemám dát prostřít? Chcete, abych vás vyprovodil do vašeho pokoje?

ORTENSIA: (pohrdavě) Nedělejte si starosti. A odkud jste, pane hrabě?

HRABĚ: Z Neapole.

ORTENSIA: Ó, to jsme skoro krajané. Já jsem z Palerma.

DEJANIRA: Já jsem z Říma, ale byla jsem v Neapoli a právě jsem si přála promluvit s nějakým neapolským šlechticem.

HRABĚ: Jsem vám k službám, dámy. Jste samy? Nikdo vás nedoprovází?

MARKÝZ: Já jim dělám společnost, pane. Nepotřebují vás.

ORTENSIA: Jsme samy, pane hrabě. Pak vám řekneme proč.

HRABĚ: Mirandolíno!

MIRANDOLÍNA: Ano, pane.

HRABĚ: Dejte v mém pokoji prostřít pro tři osoby. (Ortensii a Dejaniře) Prokážete mi tu čest?

ORTENSIA: To je od vás milá pozornost.

MARKÝZ: Ale dámy pozvaly mne.

HRABĚ: Jak si dámy budou přát, všechno záleží na nich, ale můj stůl je malý, nejvýš pro tři osoby.

MARKÝZ: To jsem nezažil, takovou…

ORTENSIA: Pojďme, pojďme, pane hrabě. Pan markýz nám prokáže tu čest někdy jindy. (Odejde)

DEJANIRA: Pane markýzi, kdybyste někde viděl ten kapesník, vzpomeňte si na mne. (Odejde)

MARKÝZ: Hrabě, hrabě! Tohle mi zaplatíte!

HRABĚ: Na co si stěžujete?

MARKÝZ: Já jsem já, se mnou se takhle nejedná. Konec… Ona by chtěla kapesník? Takový kapesník? Nedostane. Mirandolíno, važte si ho. Takovéhle kapesníky se neseženou. Diamanty se dostanou kdekoliv, ale takovýhle kapesník neseženete. (Odejde)

MIRANDOLÍNA: (stranou) To je kus blázna!

HRABĚ: Drahá Mirandolíno, nemrzí vás, že jsem pozval ty dvě dámy?

MIRANDOLÍNA: Ale vůbec ne, pane hrabě.

HRABĚ: Dělám to kvůli vám. Dělám to, aby měl váš hostinec víc hostí a víc vynášel. Jinak jsem jenom váš, moje srdce patří vám, moje bohatství patří vám, můžete se vším naložit, jak se vám zlíbí. Vy jste moje paní.

Dvacátá třetí scéna

Mirandolína sama

MIRANDOLÍNA: Co je mu platné jeho bohatství, všechny ty jeho dárky, nikdy nedokáže, abych se do něho zamilovala. A markýz se svou směšnou ochranou svede ještě míň. Kdybych si měla pověsit na krk jednoho z nich, samozřejmě, že bych si vybrala toho, kdo si může víc dovolit. Ale mě nezáleží ani na jednom, ani na onom. Řekla jsem si, že se do mě musí zamilovat baron di Ripafratta, a to potěšení si neodřeknu, ani kdyby mi dávali deset šperků. Já to zkusím. Kdoví, třeba nemám ani talent jako ty dvě mazané komediantky, ale zkusím to. Hrabě a markýz se zatím budou točit kolem nich a mně dají pokoj. A já se budu moct klidně točit kolem barona. To by tak hrálo, aby nakonec nekapituloval. Prosím vás, když popřejete ženské chviličku času, aby mohla využít svoje umění, kdo jí může odolat? Kdo uteče včas, ten se bát nemusí, ale kdo se zastaví, kdo se zaposlouchá a jenom maličko se chytí, ten musí dřív nebo později padnout, ať chce nebo nechce.

DRUHÉ DĚJSTVÍ

První scéna

Baronův pokoj, se stolem prostřeným k obědu, židle kolem stolu. Baron a jeho sluha, později Fabrizio. Baron se prochází s knihou. Fabrizio podává na stůl polévku.

FABRIZIO: (sluhovi) Řekněte svému pánovi, že polévka je na stole.

SLUHA: (Fabriziovi) Řekněte mu to sám.

FABRIZIO: Nerad s ním mluvím, je to poděs.

SLUHA: Ale zlej není, ženské nemůže ani vidět, ale jinak na mužský je jako med.

FABRIZIO: (stranou) Ženské nemůže ani vidět? Chudák pitomá! Neví, co je na světě dobrého. (Odejde)

SLUHA: Jasnosti, poroučíte? Je na stole.

Baron odloží knihu a jde si sednout ke stolu

BARON: (sluhovi mezi jídlem) Zdá se mi, že dnes obědváme dříve.

Sluha za baronovou židlí s talířem v ruce

SLUHA: V tomhle pokoji nesli na stůl nejdřív. Pan hrabě d’Albafiorita křičel, chtěl být první, ale paní hostinská poručila, že nejdřív se musí podávat na stůl Vaší Jasnosti.

BARON: Prokazuje mi pozornost, za to jí musím být vděčný.

SLUHA: Je to moc slušná ženská, Jasnosti. Já už jsem viděl kousek světa, ale takhle příjemnou hostinskou jsem ještě nepotkal.

BARON: (se k němu pootočí) Snad se ti nelíbí?

SLUHA: Kdybych neměl strach, že se tím dotknu svého pána, hned bych šel dělat k Mirandolíně číšníka.

BARON: Jsi padlý na hlavu! Co myslíš, že by z tebe udělala?

Podává mu talíř, sluha mu staví na stůl jiný

SLUHA: Takovéhle ženské bych sloužil jako štěně. (Odejde)

BARON: Hrome! Ona poblázní kdekoho. To by bylo k popukání, kdyby zbláznila i mě. Nic, zítra odjedu do Livorna. Dneska ať si dělá, co umí, však ona se přesvědčí, že nejsem žádný slaboch. Na to, abych já překonal svůj odpor k ženám, na to je krátká.

Druhá scéna

Sluha s vařeným hovězím a s dalším chodem, předešlý

SLUHA: Paní vzkazuje, že kdybyste nechtěl kuře, pošle holoubě.

BARON: Mně chutná všecko. A co je tohle?

SLUHA: Paní mi řekla, abych vám pověděl, jestli tahle omáčka bude Vaší Jasnosti chutnat, že ji vařila vlastníma rukama.

BARON: Ta si mě zavazuje čím dál víc. (Ochutná) Znamenitá. Řekni jí, že mi chutná a že jí děkuju.

SLUHA: To jí řeknu, Jasnosti.

BARON: Běž jí to říct hned!

SLUHA: Hned. (Stranou) Hotový zázrak! Vzkazuje kompliment „ženské“. (Odejde)

BARON: Výborná omáčka. Lepší jsem nejedl. (Pouští se do jídla) To se musí Mirandolíně nechat, jestli se bude takhle držet, bude mít vždycky plno hostí. Dobrá tabule, jemné prádlo. A pak, je zdvořilá, to se jí nedá upřít. Ale čeho si na ní nejvíc vážím, to je ta její upřímnost. Upřímnost je krásná vlastnost! Proč já nemůžu ženské ani vidět? Protože se přetvařují, jsou to lhářky, lichometnice. Ale taková nádherná upřímnost…

Třetí scéna

Sluha a předešlý

SLUHA: Vzkazuje Vaší Jasnosti uctivý dík za vaši uznalost. Je to prý maličkost.

BARON: Výborně, pane ceremoniáři, výborně!

SLUHA: Teď připravuje vlastníma rukama další chod; ale nevím, co to bude.

BARON: Připravuje?

SLUHA: Ano, pane.

BARON: Dej mi napít!

SLUHA: K službám. (Jde pro láhev)

BARON: Co dělat, s touhle musím jednat vlídně. Je až moc slušná. Bude mě to stát dvakrát tolik. Budu laskavý, ale okamžitě jedu.

(Sluha mu nalévá)

Hrabě šel obědvat? (Pije)

SLUHA: Ano, Jasnosti, právě teď. Pořádá oběd. Má u stolu dvě dámy.

BARON: Dvě dámy? A jako?

SLUHA: Přijely do hostince, je to sotva pár hodin. Nevím, co jsou zač.

BARON: Hrabě je znal?

SLUHA: Ani bych neřek. Ale sotva je viděl, hned je pozval na oběd.

BARON: Taková slabost! Jak vidí ženské, už se na ně přilepí. A ony hned přikývnou. Bůh ví, co jsou zač; ale ať jsou co jsou. Jsou to ženské, jen když to jsou ženské. Hrabě určitě přijde na mizinu. A co markýz, už obědvá?

SLUHA: Odešel z domu, ještě se neukázal.

BARON: Tak sem s tím! (Nechá si vyměnit talíř)

SLUHA: K službám.

BARON: Má u stolu dvě dámy! Náramná společnost! Šklebí se, že by mě přešla chuť.

Čtvrtá scéna

Mirandolína s talířem v ruce, sluha a předešlý

MIRANDOLÍNA: Smím?

BARON: Kde jsi?

SLUHA: Prosím.

BARON: Tak vezmi už tu mísu.

MIRANDOLÍNA: Promiňte, popřejte mi tu čest, abych vám ji směla podat vlastníma rukama. (Podává na stůl jídlo)

BARON: To přece není vaše povinnost.

MIRANDOLÍNA: Och, pane, zač mě máte? Já jsem nějaká dáma? Jsem povinná posloužit každému, kdo poctí můj hostinec.

BARON: (stranou) To je ale skromnost!

MIRANDOLÍNA: Namouduši, nic by mi to neudělalo, kdybych u stolu obsloužila všechny. Ale nedělám to, mám svoje důvody, já nevím, jestli mi rozumíte. K vám můžu jít, jako by se nic nedělo.

BARON: Díky. Co je to za jídlo?

MIRANDOLÍNA: Tohle ragú jsem dělala vlastníma rukama.

BARON: To bude báječné, když jste je dělala vy, tak musí být báječné.

MIRANDOLÍNA: Och, jste až moc laskavý. Já nic pořádně neumím, ale chtěla bych umět, abych kápla do noty takovému zdvořilému šlechtici.

BARON: (stranou) Zítra jsem v Livornu. Jestli máte nějakou práci, nezdržujte se kvůli mně.

MIRANDOLÍNA: Ale vůbec ne, pane. V domě je dost kuchařů a služebnictva. Ráda bych slyšela, jestli vám chutná.

BARON: Ale rád, hned. (Ochutnává) Dobré, znamenité. No to má chuť! Tohle vůbec neznám.

MIRANDOLÍNA: Víte, pane, to je moje tajemství. Tyhle ruce dovedou leccos!

BARON: (sluhovi, s náruživostí) Pít!

MIRANDOLÍNA: K tomuhle musí být dobré pití.

BARON: (sluhovi) Nalej mi burgundské!

MIRANDOLÍNA: Správně. Burgundské! Podle mého se k jídlu nedá pít nic lepšího.

(Sluha přináší na stůl láhev se sklenicí)

BARON: Vy máte ve všem dobrý vkus.

MIRANDOLÍNA: Namouduši, že se jen málokdy spletu.

BARON: Ačkoliv tentokrát se pletete.

MIRANDOLÍNA: A v čem, pane?

BARON: Když si myslíte, že si zasloužím tolik vaší pozornosti.

MIRANDOLÍNA: (s povzdechem) Ach, pane barone…

BARON: (popuzeně) Co je? Co to je za vzdechy?

MIRANDOLÍNA: Já vám vše povím: já jsem pozorná ke každému a bolí mě, když si pomyslím, že všichni jsou samí nevděčníci.

BARON: (uklidněně) Já nevděčný nebudu.

MIRANDOLÍNA: Od vás já žádnou vděčnost nečekám, dělám jen svou povinnost.

BARON: Ne, ne, já moc dobře vím… Nejsem takový hrubec, jak si myslíte. Na mne si nebudete mít proč stěžovat. (Naleje víno do sklenice)

MIRANDOLÍNA: Ale… pane… já nechápu…

BARON: Na vaše zdraví! (Napije se)

MIRANDOLÍNA: Srdečně děkuju; příliš velká čest.

BARON: Znamenité víno.

MIRANDOLÍNA: Po burgundském bych se utloukla.

BARON: Jestli si přejete, stačí říct. (Nabízí jí víno)

MIRANDOLÍNA: Och! Díky, pane.

BARON: Obědvala jste?

MIRANDOLÍNA: Ano, Jasnosti.

BARON: Nedáte si skleničku?

MIRANDOLÍNA: Nezasloužím si takovou laskavost.

BARON: Opravdu, rád vám naleju.

MIRANDOLÍNA: Nevím, co bych na to řekla. Já se tedy nedám pobízet.

BARON: (sluhovi) Přines skleničku!

MIRANDOLÍNA: Ne, ne, když dovolíte, napiju se z téhle. (Vezme si baronovu skleničku)

BARON: Ale ne! Z té jsem pil já.

MIRANDOLÍNA: (se směje) Na vaši krásu.

Sluha položí na tác druhou sklenku

BARON: Och, vy ničemnice! (Nalévá víno)

MIRANDOLÍNA: Ale to už je nějaká doba, co jsem jedla. Mám strach, aby se mi nezatočila hlava.

BARON: Žádné nebezpečí.

MIRANDOLÍNA: Kdybyste byl tak laskav.

BARON: Rád. (Podává jí kousek chleba) Vezměte si.

Mirandolína, v jedné ruce sklenku a v druhé kus chleba, dává najevo, že se jí špatně stojí a že neví, jak si namočit chléb

BARON: Ve stoje nemáte pohodlí. Nesednete si?

MIRANDOLÍNA: Och! To přece nemůžu, pane…

BARON: Ale jděte, vždyť jsme tu sami. (Sluhovi) Tak jí podej židli!

SLUHA: (stranou) Můj pán je asi na smrt. Něco takovýho v životě neudělal. (Jde pro židli)

MIRANDOLÍNA: Kdyby to tak viděl pan hrabě, a pan markýz, ti by mi dali!

BARON: Proč?

MIRANDOLÍNA: Stokrát mě už chtěli donutit, abych s nimi něco vypila nebo snědla, a já jsem nikdy nechtěla.

BARON: Ale jděte, jen se posaďte.

MIRANDOLÍNA: Když poroučíte. (Sedne si a namáčí chleba do vína)

BARON: Poslyš. (Tiše sluhovi) Nikomu nepovídej, že paní hostinská seděla u mého stolu.

SLUHA: (tiše baronovi) Spolehněte se. (Stranou) Tohle mi vyrazí dech.

MIRANDOLÍNA: Na zdraví všeho, co má pan baron rád!

BARON: Díky, paní hostinská, to je od vás roztomilé.

MIRANDOLÍNA: Tenhle přípitek ale na ženy neplatí.

BARON: Ne? Proč?

MIRANDOLÍNA: Protože já vím, že vy je nemůžete ani vidět.

BARON: To je pravda, nikdy jsem je nesnášel.

MIRANDOLÍNA: A toho se držte!

BARON: Nerad bych… (Ohlíží se po sluhovi)

MIRANDOLÍNA: Copak, pane?

BARON: Poslyšte. (Mluví jí do ouška) Byl bych nerad, kdybyste vy změnila svou povahu.

MIRANDOLÍNA: Já, pane? Jak to?

BARON: (sluhovi) Proč nejdeš?

MIRANDOLÍNA: Poroučíte něco přinést?

BARON: Dej mu uvařit dvě vajíčka, a až budou, tak mi je přines.

SLUHA: A jak si je přejete?

BARON: Jak chceš, hoď sebou!

SLUHA: Chápu. (Stranou) Pán se rozehřívá. (Odejde)

BARON: Mirandolíno, vy jste příjemné děvče.

MIRANDOLÍNA: Och pane, vy si ze mě děláte legraci.

BARON: Poslechněte. Chtěl bych vám něco říct, pravdu, svatou pravdu, která vám slouží jen ke cti.

MIRANDOLÍNA: To si ráda poslechnu.

BARON: Vy jste první žena na tomhle světě, s kterou si vydržím povídat. A rád.

MIRANDOLÍNA: Já vám něco řeknu, pane barone: ne, že by to byla moje zásluha, ale někdy se to stává, že se setká dvojí příbuzná krev. Taková sympatie, taková náklonnost přitahuje i lidi, co se vůbec neznají. Já vám taky cítím něco, co jsem k nikomu jinému necítila.

BARON: Mám strach, že mě chcete připravit o můj klid.

MIRANDOLÍNA: Ale jděte, pane barone, rozvážný člověk neuklouzne. Přece nepropadnete slabostem těch ostatních. Namouduši, kdybych si toho všimla, už mě tu víckrát neuvidíte. Já mám taky nějaký takový pocit, jaký jsem jakživ neměla; ale nezačnu přece bláznit po mužských; a vůbec ne po někom, kdo ženské nenávidí; kdoví, třeba mi chce sáhnout na zoubek, aby si ze mě vystřelil, začne z jiného soudku a pokouší mě. Pane barone, nenalil byste mi ještě skleničku?

BARON: Ach! To neříkejte… (Nalévá jí víno)

MIRANDOLÍNA: (stranou) Už dozrál, jen spadnout.

BARON: (jí podává skleničku s vínem) Vezměte si.

MIRANDOLÍNA: To jste hodný. A vy nepijete?

BARON: Jistě, napiju se. (Stranou) Teď bych se měl opít a vyhnat ďábla belzebubem. (Nalévá do své sklenice)

MIRANDOLÍNA: (mazlivě) Pane barone.

BARON: Co je?

MIRANDOLÍNA: Ťukneme si. (Ťukne si) Ať žijí dobří přátelé.

BARON: (trochu posmutněle) Ať žijí.

MIRANDOLÍNA: Na zdraví… těm, co se mají rádi… bez postranních úmyslů. Ťukneme si.

BARON: Na zdraví…!

Pátá scéna

Markýz a předešlí

MARKÝZ: Ještě jsem tu já! Na čí zdraví!

BARON: (popuzeně) Co je, pane markýzi?

MARKÝZ: Promiňte, příteli. Volal jsem, ale nikde nikdo.

MIRANDOLÍNA: Když dovolíte… (Chce odejít)

BARON: (Mirandolíně) Počkejte. (Markýzovi) Já bych si k vám takové důvěrnosti nedovolil.

MARKÝZ: Odpusťte. Jsme přece přátelé. Myslel jsem, že jste sám. To jsem rád, že vás vidím s naší líbeznou paní hostinskou. Ach! Co říkáte. Není to klenot?

MIRANDOLÍNA: Pane, byla jsem tu posloužit panu baronovi. Udělalo se mi nevolno. Trochu se mi zamotala hlava a on mi dal na posilněnou skleničku burgundského.

MARKÝZ: (baronovi) Tohle je burgundské?

BARON: Ano, burgundské.

MARKÝZ: Ale pravé?

BARON: Já ho alespoň jako pravé platím.

MARKÝZ: V tom já se vyznám. Nechte mě ochutnat a já vám spolehlivě řeknu, jestli je to pravé nebo ne.

BARON: (volá) Hej!

Šestá scéna

Sluha s vajíčky a předešlí

BARON: (sluhovi) Skleničku pro markýze.

MARKÝZ: Ale ne tak maličkou. Burgundské přece není likér. Na okoštování se člověk musí pořádně napít.

SLUHA: Tady jsou vajíčka. (Chce je položit na stůl)

BARON: Už nemám chuť.

MARKÝZ: Co je to?

BARON: Vajíčka.

MARKÝZ: To nejím.

Sluha je odnese

MIRANDOLÍNA: Pane markýzi, kdyby pan baron dovolil, ochutnejte tohle ragú, dělala jsem je vlastníma rukama.

MARKÝZ: Ale to ano! Hej! Židli!

(Sluha mu podává židli a pokládá sklenku na tác)

Vidličku!

BARON: Běž, přines příbor.

Sluha jde pro příbor

MIRANDOLÍNA: Pane barone, už je mi líp. Já půjdu. (Zvedá se)

MARKÝZ: Udělejte mi tu radost a zůstaňte ještě chvíli.

MIRANDOLÍNA: Ale pane, mám ještě práci, a pak, pan baron…

MARKÝZ: (baronovi) Že vám nebude proti mysli, když se tu ještě chvíli zdrží?

BARON: Co jí chcete?

MARKÝZ: Chci vám dát ochutnat skleničku kyperského, něco takového jste ještě nepil, co jste živ. Byl bych rád, kdyby to ochutnala taky Mirandolína, ať taky řekne.

BARON: Nu tak zůstaňte, když pan markýz jinak nedá.

MIRANDOLÍNA: Pan markýz mě propustí.

MARKÝZ: Nechcete ochutnat?

MIRANDOLÍNA: Až někdy jindy, Výsosti.

BARON: No tak zůstaňte.

MIRANDOLÍNA: (baronovi) To mi poroučíte?

BARON: Říkám, abyste tu zůstala.

MIRANDOLÍNA: (se posadí) Jak si přejete.

BARON: Zavazuje si mě čím dál víc.

MARKÝZ: Ó, to je něco! To je ragú! Ta vůně, ta chuť!

BARON: (tiše Mirandolíně) Markýz bude žárlit, že sedíte vedle mě.

MIRANDOLÍNA: (tiše baronovi) Ať si myslí, co chce.

BARON: (tiše Mirandolíně) Také nenávidíte muže?

MIRANDOLÍNA: (tiše) Jako vy nenávidíte ženy.

BARON: (tiše) Mně se ty nenáviděné přítelkyně začínají mstít.

MIRANDOLÍNA: (tiše) Jak to, pane?

BARON: (tiše) Vy jste mazaná! Jako byste nevěděla…

MARKÝZ: Příteli, na vaše zdraví! (Pije burgundské)

BARON: Nu tak? Jak vám chutná?

MARKÝZ: Jestli dovolíte, nestojí za nic. Počkejte na moje kyperské, to něco poznáte!

BARON: Kde máte to svoje kyperské?

MARKÝZ: Tadyhle, přinesl jsem je s sebou, to si dáme! No! To je!… Tady ho mám. (Vytáhne malinkou lahvičku)

MIRANDOLÍNA: Jak vidím, pane markýzi, nechcete, aby nám vaše víno stouplo do hlavy.

MARKÝZ: Tohleto? To se pije po kapkách jako lék. Hej! Skleničky. (Otevírá láhev)

Sluha podává skleničky na kyperské víno

MARKÝZ: Ale ty jsou moc velké. Nemáte menší? (Přikryje rukou láhev)

BARON: Přines likérové.

MIRANDOLÍNA: Já myslím, že by stačilo přičichnout si.

MARKÝZ: (čichá) Och, vzácnost! Ta vůně povznáší.

Sluha přináší na tácku tři skleničky

MARKÝZ: (pomaloučku nalévá do skleniček, pak je rozdává baronovi, Mirandolíně, jednu si nechá a pečlivě zašpuntuje láhev) Nektar! (Napije se) Ambrozie! Mana!

BARON: (tiše Mirandolíně) Jak vám chutnají ty splašky?

MIRANDOLÍNA: (tiše baronovi) Slivky.

MARKÝZ: (baronovi) No, co říkáte?

BARON: Dobré, znamenité.

MARKÝZ: Á! Mirandolíno, chutná vám?

MIRANDOLÍNA: Já vám, pane, nedokážu předstírat. Nechutná mi, připadá mi špatné, nemůžu vám ho pochválit. Obdivuji, když někdo umí předstírat. Ale kdo předstírá v jednom, ten dokáže předstírat ve všem.

BARON: Teď mě ťala, ale nechápu proč?

MARKÝZ: Mirandolíno, takovýmhle vínům vy nerozumíte. To je škoda. Když jsem vám daroval ten kapesník, tomu jste rozuměla a líbil se vám. Ale v kyperském se nevyznáte. (Dopije)

MIRANDOLÍNA: (tiše baronovi) Ten se pane chlubí, co?

BARON: (tiše Mirandolíně) To bych nedokázal.

MIRANDOLÍNA: (tiše baronovi) Vy se zase holedbáte, že nenávidíte ženy.

BARON: (tiše) A vy tím, že vám každý muž padne k nohám.

MIRANDOLÍNA: (mazlivě šeptá baronovi) Každý ne.

BARON: (vášnivě šeptá Mirandolíně) Ale ano.

MARKÝZ: (na sluhu) Hej! Tři čisté skleničky!

Sluha mu je přinese na podnosu

MIRANDOLÍNA: Mně ne, já už nechci.

MARKÝZ: Ne, ne, nebojte se, já vám už nenaleju. (Nalévá kyperské do tří skleniček) S dovolením tvého pána jdi k hraběti d’Albafioreta a vyřiď mu ode mne, ale nahlas, aby to všichni slyšeli, že ho prosím, aby ochutnal trochu mého kyperského vína.

SLUHA: K službám. (stranou) Tím se určitě neopije. (Odejde)

BARON: Markýzi, vy to s tou štědrostí přeháníte.

MARKÝZ: Já? Jen se zeptejte Mirandolíny.

MIRANDOLÍNA: Ó, toť se ví!

MARKÝZ: (Mirandolíně) Viděl baron ten kapesník?

MIRANDOLÍNA: Ještě ne.

MARKÝZ: (baronovi) To uvidíte. (Odkládá lahvičku s trochou vína na dně) Tu trochu balzámu si schovám na večer.

MIRANDOLÍNA: Dejte pozor, aby vás to neporazilo, pane markýzi!

MARKÝZ: (Mirandolíně) Víte, co by mě mohlo porazit?

MIRANDOLÍNA: Copak?

MARKÝZ: Vaše krásné oči.

MIRANDOLÍNA: Opravdu?

MARKÝZ: Barone, já jsem se do ní zamiloval až po uši.

BARON: To mě na vás mrzí.

MARKÝZ: Vy jste nikdy nebyl zamilovaný. Kdybyste to zažil, litoval byste mě.

BARON: Vždyť já vás lituji.

MARKÝZ: A jsem žárlivý jako ďábel. S vámi ji mohu vidět, protože vím, na čem jsem. Ale kdyby šlo o někoho jiného, nestrpěl bych to ani za nic.

BARON: (stranou) Už ho mám pomalu dost.

Sedmá scéna

Sluha nese na podnosu láhev, předešlí

SLUHA: (markýzovi) Pan hrabě Vaší Excelenci děkuje a posílá láhev kanárského.

MARKÝZ: Och, och, on chce srovnávat svoje kanárské s mým kyperským? Ukaž. Blázen! Splašky, to se pozná už podle zápachu. (Vstane a vezme láhev do ruky)

BARON: (markýzovi) Ochutnejte to nejdřív.

MARKÝZ: Nic nebudu ochutnávat. Zase taková drzost, hrabě mi provádí jednu za druhou. Chce se vždycky vytahovat. Chce mě trumfnout, chce mě provokovat, aby mě dohnal k nějaké pitomosti. Ale já přísahám, že ji udělám, že se dám strhnout, a to se bude divit. Mirandolíno jestli ho nevyhodíte, tak se něco stane. Ať si nedovoluje! Já jsem já a od něho se urážet nenechám! (Popadne láhev a odejde)

Osmá scéna

Baron, Mirandolína a sluha

BARON: Chudák markýz se zbláznil.

MIRANDOLÍNA: A pro případ, že by mu to hnulo žlučí, odnesl si na posilněnou tu láhev.

BARON: Říkám vám, že se zbláznil. A k tomu jste ho dohnala vy.

MIRANDOLÍNA: Copak já jsem z těch, kvůli kterým mužští blázní?

BARON: (zkormouceně) Tak, tak, jste…

MIRANDOLÍNA: (se zvedne) Pan baron dovolí.

BARON: Počkejte.

MIRANDOLÍNA: (na odchodu) Nezlobte se, ale já nikoho neblázním.

BARON: Teď mě poslouchejte. (Zvedne se, ale zůstane u stolu)

MIRANDOLÍNA: Promiňte. (Odchází)

BARON: (velitelsky) Řek jsem počkejte!

MIRANDOLÍNA: (se sebevědomě otočí) Co ode mě chcete?

BARON: Nic. (Upadá do rozpaků) Nevypijeme si ještě skleničku burgundského?

MIRANDOLÍNA: Jak myslíte, pane, ale rychle, už musím jít.

BARON: Posaďte se.

MIRANDOLÍNA: Vestoje, jen vestoje.

BARON: (jí s něhou podává sklenku) Vezměte si.

MIRANDOLÍNA: Jenom přípitek a pak hned půjdu. Ten přípitek mě naučila moje babička.

Bakchovi i lásce chvála!
Obojí nás utěšuje.
Víno hrdlo zavlažuje,
láska z očí k srdci sálá.
Připíjím a oko plane…
Totéž chci co vy, můj pane.

Odejde

Devátá scéna

Baron a sluha

BARON: Ta je báječná. Vraťte se a poslyšte! Utekla mi! Utekla, a mě teď bude mučit tisíc ďáblů.

SLUHA: Přejete si podávat ovoce?

BARON: Kdybys šel k čertu!

(Sluha odejde)

Připíjím a oko plane,

chci totéž co vy, můj pane…

Co mi tím záhadným přípitkem říká? Já do tebe vidím, ty ničemnice. Chceš mě srazit na kolena, chceš mou smrt. Ale jak je při tom roztomilá. Dovede se tak vlichotit…

Ďáble, ty myslíš, že mě položíš na lopatky? Ne, jedu do Livorna. Už ji nechci ani vidět. Nesmí se mi už připlést mezi nohy. Zatracené ženské! Přísahám, že už víckrát nevkročím nikam, kde je nějaká ženská. (Odejde)

Desátá scéna

Pokoj hraběte

Hrabě d’Albafiorita, Ortensia a Dejanira

HRABĚ: Markýz di Forlipopoli má zvláštní povahu. Narodil se jako šlechtic, to se nedá popřít; jenže za jeho tatíka, nebo za něho, všecko rozházeli a teď je rád, když se nají. Ale přesto chce dělat kavalíra.

ORTENSIA: To je vidět, chtěl by si hrát na mecenáše, ale nemá na to.

DEJANIRA: Rozdává, jak může, může málo a chce, aby o tom věděl celý svět.

HRABĚ: To by byl báječný charakter do vaší komedie.

ORTENSIA: Počkejte, až dorazí celý spolek a až půjdete do divadla, kdoví, jestli se nepobavíme na jeho účet.

DEJANIRA: Naši herci vystřihnou takovouhle figuru jako živou.

HRABĚ: Ale jestli chcete, abychom si něco užili, musíte si před ním dál hrát na dámy.

ORTENSIA: Na mě se spolehněte. Ale Dejanira hned vypadne z role.

DEJANIRA: Já se odbourám, když mě takový trouba považuje za milostpaní.

HRABĚ: Dobře, že jste se svěřily. Teď pro vás můžu něco udělat.

ORTENSIA: Pan hrabě bude náš protektor.

DEJANIRA: Jsme přítelkyně, budeme se o vaši přízeň dělit.

HRABĚ: Podívejte. Mluvím s vámi otevřeně. Udělám pro vás, co bude v mých silách, ale mám jistý závazek a ten mi nedovolí, abych se u vás ukazoval.

ORTENSIA: Nějaký flirt, pane hrabě?

HRABĚ: Ano, důvěrně vám prozradím. Paní hostinská.

ORTENSIA: I hrome! Ale to je nějaká noblesa! A já se vám divím, pane hrabě, že se zahazujete s nějakou hospodskou.

DEJANIRA: To už byste měl lepší, kdybyste se dvořil komediantce.

HRABĚ: Abych byl upřímný, já si na herečky nepotrpím. Dneska jste tady a zítra bůhvíkde.

ORTENSIA: A není to výhoda, pane hrabě? Takové přátelství netrvá věčnost a nepřivede vás na mizinu.

HRABĚ: Ale já jsem prostě zadaný. Mám ji rád a nechci si to u ní rozházet.

DEJANIRA: Ale co na ní vlastně vidíte?

HRABĚ: Och! To je krasavice.

ORTENSIA: Ale jdi, Dejaniro. Je pěkná, taková růžovoučká… (Naznačuje, že se maluje)

HRABĚ: Je ohromně vtipná.

DEJANIRA: Vtipná, to ji chcete srovnávat s námi?

HRABĚ: Tak dost. Ať je to, jak chce, Mirandolína se mi líbí; a jestli stojíte o moje přátelství, budete o ní mluvit slušně. A když ne, tak se prostě neznáme.

ORTENSIA: Ó, pane hrabě, podle mého názoru je Mirandolína druhá Venuše.

DEJANIRA: No samozřejmě. Je vtipná, dovede promluvit.

HRABĚ: Teď se mi líbíte.

ORTENSIA: Když nechcete nic jiného, můžeme vám posloužit.

HRABĚ: (se dívá za kulisy) Och, všimly jste si před chvílí támhle toho člověka na chodbě? Zrovna prošel sálem?

ORTENSIA: Toho jsem si všimla.

HRABĚ: To je další figura do komedie.

ORTENSIA: A co je to za charakter?

HRABĚ: Nenávidí ženy.

DEJANIRA: Ó, blázen!

ORTENSIA: Má asi na nějakou ženskou moc špatné vzpomínky.

HRABĚ: Vůbec žádné! V životě se nezamiloval. Nechtěl si nikdy nic začít. Opovrhuje všemi, co vám budu povídat, přezírá i Mirandolínu.

ORTENSIA: Ale chudinka! Kdybych se do toho vložila, vsadím se, že otočí.

DEJANIRA: To bude dílo! Do takového podniku se taky hned pustím.

HRABĚ: Poslyšte, přítelkyně! Aby byla nějaká zábava. Jestliže se do vás doopravdy zamiluje, máte moje slovo, že dostanete náramný dar.

ORTENSIA: Za tohle nechci žádnou odměnu; tohle udělám pro svoje vlastní povyražení.

DEJANIRA: Jestli nám chce pan hrabě projevit svoji přízeň, nemusí to dělat zrovna pro tohle. Ať máme nějakou zábavu, než se přihrnou naši kolegové.

HRABĚ: Obávám se, že nic nesvedete.

ORTENSIA: Pane hrabě, vy nevíte, co v nás je.

DEJANIRA: Nejsme takové roztomilé puťky jako Mirandolína. Koneckonců máme už něco za sebou.

HRABĚ: Chcete, abych ho dal zavolat?

ORTENSIA: Jak myslíte.

HRABĚ: Hej! Kde jsi?

Jedenáctá scéna

Sluha hraběte a předešlí

HRABĚ: (sluhovi) Řekni panu baronovi di Ripafratta, aby byl tak laskav a navštívil mě, že mi moc záleží na tom, abych s ním mohl promluvit.

SLUHA: Ve svém pokoji není, to vím.

HRABĚ: Viděl jsem ho jít ke kuchyni. Vždyť ho najdeš.

SLUHA: Hned jsem tu. (Odejde)

HRABĚ: (stranou) Co vůbec dělá v kuchyni? Vsadil bych se, že zase Mirandolínu sjede, protože nedostal dost dobré jídlo.

ORTENSIA: Pane hrabě, prosila jsem pana markýze, aby mi poslal svého ševce, ale mám strach, že se ho nedočkám.

HRABĚ: Tím si nelamte hlavu. Já už se postarám.

DEJANIRA: Mně slíbil pan markýz kapesník. Už vidím, jak mi ho nese!

HRABĚ: Kapesníky budou.

DEJANIRA: Já jsem ho zrovna potřebovala.

HRABĚ: (jí nabízí svůj hedvábný šátek) Kdyby se vám líbil tenhle, je váš. Je čistý.

DEJANIRA: Já nevím, jak vám poděkovat, jste takový laskavý.

HRABĚ: Och, baron už jde. Bude líp, když budete hrát šlechtičny, tím ho snad donutíte k slušnosti, aby vůbec poslouchal. A trochu mu ustupte z očí, jinak vás uvidí a uteče.

ORTENSIA: Jak že se jmenuje?

HRABĚ: Baron di Ripafratta, Toskánec.

DEJANIRA: Je ženatý?

HRABĚ: Nechce ženy ani vidět.

ORTENSIA: (ustupuje) A jak je bohatý?

HRABĚ: Ovšem. Velké jmění.

DEJANIRA: (ustupuje) A je štědrý?

HRABĚ: Ujde to.

DEJANIRA: Pojď, pojď. (Ustupuje)

ORTENSIA: Klid, jen se neboj. (Ustupuje)

Dvanáctá scéna

Baron a předešlí

BARON: Hrabě, vy jste mě volal?

HRABĚ: Ano, já jsem si vás dovolil obtěžovat.

BARON: Co pro vás mohu udělat?

HRABĚ: (mu ukáže dvě dámy, které ihned přistoupí) Tady ty dvě dámy by vás potřebovaly.

BARON: Propusťte mě. Nemohu se zdržet.

ORTENSIA: Pane barone, nemám v úmyslu obtěžovat vás.

DEJANIRA: Jenom slůvko, když budete tak laskav, pane barone.

BARON: Vážené dámy, prosím, abyste mě omluvily. Velice spěchám.

ORTENSIA: Dvě slova a všechno bude v pořádku.

DEJANIRA: Dvě slovíčka, pane, a nic víc.

BARON: (stranou) Zatracený hrabě!

HRABĚ: Drahý příteli, když prosí dvě dámy, musíte je vyslechnout, už ze slušnosti.

BARON: (vážně dámám) Promiňte. A čím vám mohu posloužit?

ORTENSIA: Nejste z Toskánska, pane?

BARON: Ano, paní.

DEJANIRA: Máte přátele ve Florencii?

BARON: Mám tam přátele, a také příbuzné.

DEJANIRA: Víte, pane… (Ortensii) přítelkyně, řekněte to vy.

ORTENSIA: Ale jistě. Pane barone… Víte, stala se nám taková…

BARON: No tak, dámy, prosím vás. Spěchám.

HRABĚ: (na odchodu) Chápu, moje přítomnost není vhodná. Svěřte se otevřeně panu baronovi a já vám tu nebudu zaclánět.

BARON: No, příteli, počkejte… slyšíte?

HRABĚ: Vím, co je moje povinnost. Váš služebník, dámy (Odejde)

Třináctá scéna

Ortensia, Dejanira a baron

ORTENSIA: Prosím, sedněme si.

BARON: Promiňte, nechci si sedat.

DEJANIRA: Snad byste nebyl k ženám tak nespolečenský?

BARON: Budete tak laskavy a řeknete mi, co si přejete?

ORTENSIA: Potřebujeme vaši pomoc, vaši protekci, vaši dobrou vůli.

BARON: Co se vám přihodilo?

DEJANIRA: Manželé nás opustili.

BARON: (potěšeně) Opustili? Jak to? Obě dvě? Kdo jsou vaši manželé?

DEJANIRA: (Ortensii) Přítelkyně, já ztrácím půdu pod nohama.

ORTENSIA: (stranou) Ten vyletěl tak, že mě taky celou poplet.

BARON: (se chystá odejít) Dámy, poroučím se vám.

ORTENSIA: Cože? To nám chcete udělat?

DEJANIRA: To je snad rytířské chování?

BARON: Promiňte. Já velice lpím na tom, abych měl svůj klid. Slyším dvě dámy, které opustili jejich manželé. Z toho vyplývá celá řada důsledků a já nejsem ten pravý, kdo by je vyřešil. Žiju si pro sebe. Vážené dámy, ode mne nečekejte ani radu, ani pomoc.

ORTENSIA: Ale tak už ven s tím; nesmíme našeho milého pana barona tak lekat.

DEJANIRA: Ano, budeme mluvit na rovinu.

BARON: Co je to za nový tón?

ORTENSIA: Nejsme žádné šlechtičny.

BARON: Ne?

DEJANIRA: Pan hrabě si z vás chtěl vystřelit.

BARON: Tak si vystřelil a já se vám klaním. (Chce odejít)

ORTENSIA: Tak přece počkejte!

BARON: Co ještě chcete?

DEJANIRA: Poctěte nás ještě na chvíli svou milou společností.

BARON: Spěchám. Nemohu se zdržovat.

ORTENSIA: My vás přece nesníme.

DEJANIRA: My vás nechceme připravit o dobré jméno.

ORTENSIA: Víme, že nemůžete ženy ani vidět.

BARON: Jestliže to víte, tím líp. Klaním se vám. (Chce odejít)

ORTENSIA: Ale poslechněte, my přece nejsme žádné takové…

BARON: A kdo jste?

ORTENSIA: Řekněte mu to, Dejaniro.

DEJANIRA: Snad mu to můžete říct sama.

BARON: Tak kdo jste?

ORTENSIA: Jsme dvě herečky.

BARON: Herečky! Mluvte, mluvte, teď už nemám strach. Vím, co si mohu o vašem umění myslet.

ORTENSIA: Jak to? To nám musíte vysvětlit!

BARON: Vím, že předstíráte na jevišti a všude. A protože to vím, nemám z vás žádný strach.

DEJANIRA: Ale pane, když nejsem na jevišti, nevím, co je to předstírat.

BARON: (Dejaniře) A jak se ráčíte jmenovat? Paní Průhledná?

DEJANIRA: Já se jmenuju…

BARON: (Ortensii) A vy račte být paní Protažená?

ORTENSIA: Ale drahý barone…

BARON: (Ortensii) Jak se vám daří ždímat staré pány?

ORTENSIA: Já přece nejsem…

BARON: (Dejaniře) A co dělají vaši zajíčci, velectěná?

DEJANIRA: Já nepatřím k těm…

BARON: Tu vaši hantýrku já znám.

ORTENSIA: (ho chce uchopit za ruku) Ale to je báječné, pane barone!

BARON: (ji pleskne přes ruku) Pryč ty ploutve!

ORTENSIA: Hrome! Vy jste spíš křupan než šlechtic.

BARON: Křupan znamená sedlák. Já vám rozumím. A řeknu vám, že jste dvě drzé potvory.

DEJANIRA: To říkáte mně?

ORTENSIA: Mně, spořádané osobě?

BARON: (Ortensii) Nádherně našminkovaná!

ORTENSIA: (stranou) Osel! (Odejde)

BARON: (Dejaniře) Znamenitý příčes! Ať vám neupadne!

DEJANIRA: (stranou) Prevít! (Odejde)

Čtrnáctá scéna

Baron, pak jeho sluha

BARON: Tak jsem se jich šťastně zbavil. Co si to o mně myslely? Že mě chytí na vějičku? Na to jsou krátké, husy! Teď ať si jdou k hraběti vypravovat, jak zbabraly svůj výstup. Kdyby to byly urozené dámy, musel bych se zdvořile ztratit; ale mě blaží, když můžu být na ženskou jako pes. To dělám s největším gustem. K Mirandolíně jsem si to nemohl dovolit. Svou zdvořilostí mě skoro odzbrojila, divže jsem se nezamiloval. Ale je to ženská a nedá se jí věřit. Okamžitě jedu. Zítra jedu. A mám ještě čekat do zítřka? Přijdu se večer vyspat do pokoje, a kdo mi zaručí, že mě Mirandolína nepřivede do neštěstí? (Přemýšlí) Musím se rozhodnout jako chlap.

SLUHA: Pane!

BARON: Co chceš?

SLUHA: Pan markýz je ve vašem pokoji a čeká na vás. Chce prý s vámi mluvit.

BARON: Co ten blázen chce? Už ze mě nevymáčkne ani pěťák. Jen ať si čeká, a až se nedočká, půjde si po svém. Skoč pro číšníka a řekni mu, že chci okamžitě účet.

SLUHA: (na odchodu) Jak si přejete.

BARON: Poslechni! Hoď sebou, za dvě hodiny budeš mít zabalená zavazadla.

SLUHA: Snad nechcete odejet?

BARON: Chci. A přines mi sem kord a klobouk, ale aby si toho markýz nevšimnul.

SLUHA: Ale co když mě uvidí balit?

BARON: Řekni mu, co chceš. Rozumíš?

SLUHA: (stranou) To je otrava, že jedeme. A to je kvůli Mirandolíně! (Odejde)

BARON: A přece je to tak. Když odtud mám odejet, najednou mě to tak nějak mrzí, ten pocit jsem v životě neměl. Tím hůř pro mne, kdybych tu zůstal. Tím dřív musím odejet. Ano, to jsou ty ženské, budu je proklínat čím dál tím víc. Nosíte smůlu, i když jste samá dobrota.

Patnáctá scéna

Fabrizio a předešlý

FABRIZIO: Je to pravda, že si přejete účet?

BARON: Ano. Nesete ho?

FABRIZIO: Paní ho zrovna píše.

BARON: Účty dělá ona?

FABRIZIO: Odjakživa. Už za jejího tatíka. Píše a počítá líp než kdejaký kluk z obchodu.

BARON: (stranou) Je prostě jedinečná!

FABRIZIO: Ale to chcete odejet tak narychlo?

BARON: Ano. Nutí mě k tomu jistá záležitost.

FABRIZIO: Pan baron jistě nezapomene na číšníka.

BARON: Přineste mi účet, já vím sám, co mám dělat.

FABRIZIO: Přejete si účet sem?

BARON: Sem. Do svého pokoje už nepůjdu.

FABRIZIO: To uděláte dobře. Ve vašem pokoji je ten dotěra pan markýz. Chudák. Je zamilovaný do naší paní; ale ostrouhá! Mirandolína si musí vzít mě.

BARON: (podrážděně) Účet.

FABRIZIO: K službám.

Šestnáctá scéna

Baron sám

BARON: Všichni se zamilovali do Mirandolíny. Já se jim nedivím, málem jsem se taky spálil. Ale jedu, tuhle neznámou sílu musím zlomit… Cože? Mirandolína? Co mi chce? Má v ruce nějaký papír. Nese mi účet. Co teď? Poslední útok musím vydržet. Za dvě hodiny jedu.

Sedmnáctá scéna

Mirandolína a předešlý

MIRANDOLÍNA: (posmutněle) Pane…

BARON: Copak, Mirandolíno?

MIRANDOLÍNA: (stojí opodál) Promiňte.

BARON: Pojďte dál.

MIRANDOLÍNA: (posmutněle) Přál jste si účet, nesu vám ho.

BARON: Tak mi ho dejte.

MIRANDOLÍNA: Tady. (Když mu podává účet, osuší si zástěrou oči)

BARON: Co je vám? Pláčete?

MIRANDOLÍNA: To nic, pane; dostal se mi do očí kouř.

BARON: Kouř do očí? No tak… kolik dělá účet? (Čte) Jeden dukát? Za čtyři dny, při takové obsluze, jeden dukát?

MIRANDOLÍNA: To je vaše útrata.

BARON: A ty dva zvláštní chody, co jste mi dnes přinesla, ty tady v účtu nejsou?

MIRANDOLÍNA: Promiňte, ale když někomu něco dám, tak si to nenapočítám.

BARON: Tak to byl váš dar?

MIRANDOLÍNA: Promiňte mi tu smělost. Berte to jako projev… (Zakryje si tvář, jako by plakala)

BARON: Copak je vám?

MIRANDOLÍNA: Já nevím, snad je to tím kouřem, nebo mám něco s očima.

BARON: Snad se vám to nestalo, když jste pro mě vařila ty pochoutky, to by mě mrzelo.

MIRANDOLÍNA: Kdyby to bylo kvůli tomu… nic bych si z toho nedělala… byla bych ráda… (Tváří se, jako by zadržovala pláč)

BARON: (stranou) Teď, nebo bude pozdě. – Tady máte. Tady jsou dva dukáty. Vezměte si je, udělejte mi to k vůli… a promiňte… (Neví jak dál)

(Mirandolína nic neřekne, padne na židli jako v mrákotách)

Mirandolíno! Proboha, Mirandolíno! Omdlela. Že by se do mě zamilovala? Ale tak rychle? A proč ne? Copak jsem se do ní také nezamiloval? Drahá Mirandolíno… Anděli! Já říkám ženské anděli? Omdlela přece kvůli mně. Och, tobě to sluší! Kdybych věděl, čím ji přivedu k sobě! Já nevím, co si s ženskou počít, nemám žádné mazání, žádné kapky. Je tu někdo? Kde je kdo? Honem… Musím zaskočit… Chudinka! Aby to s tebou dobře dopadlo! (Odejde a za chvíli se vrátí)

MIRANDOLÍNA: Tak, a teď už je docela na lopatkách. Na mužské jsou všelijaké zbraně. A když s nimi nepohne vůbec nic, máme ještě v záloze zaručený prostředek, omdlít. Už je tady. (Znovu se zhroutí)

BARON: (se vrací se džbánem vody) Tak už jsem tu. A ještě se neprobrala. Ach, zaručeně mě miluje.

(Postříká jí obličej a Mirandolína se pohne)

To nic! Jsem u tebe, anděli. Já zatím nikam nepojedu.

Osmnáctá scéna

Sluha s kordem a kloboukem, předešlí

SLUHA: (baronovi) Tady máte kord a klobouk.

BARON: (na sluhu zuřivě) Ven!

SLUHA: Zavazadla…

BARON: Ven, táhni k čertu!

SLUHA: Mirandolína!

BARON: Táhni, než ti rozbiju hlavu!

(Hrozí mu džbánem s vodou, sluha odejde)

Ona se pořád ještě nevzpamatovala? Má na čele pot. No tak, Mirandolíno, anděli, odvahu, otevřete oči. Nedělejte přede mnou žádné tajnosti.

Devatenáctá scéna

Markýz, hrabě a předešlí

MARKÝZ: Barone!

HRABĚ: Příteli!

BARON: (stranou) Ještě vy! (Začíná být vzteklý)

MARKÝZ: Mirandolíno!

MIRANDOLÍNA: (se zvedá) Panebože!

MARKÝZ: Já jsem ji přivedl k sobě.

HRABĚ: Gratuluji vám, pane barone.

MARKÝZ: Bravo! Pořádný chlap nemůže ženské ani vidět!

BARON: Taková drzost!

HRABĚ: Už v tom lítáte?

BARON: Táhněte si všichni k čertu! (Praští džbánem o zem a rozbije ho těsně před hrabětem a markýzem, odejde zuřivý)

HRABĚ: Baron se zbláznil. (Odejde)

MARKÝZ: Za tuhle urážku chci satisfakci. (Odejde)

MIRANDOLÍNA: A je to! Jeho srdce hoří, je v jednom plameni, už je na popel. Teď, abych korunovala své vítězství, stačí už jen jediná věc. Celý svět se musí dozvědět, jak jsem triumfovala před domýšlivým mužským na ostudu a pro čest a slávu našeho pohlaví. (Odejde)

TŘETÍ DĚJSTVÍ

První scéna

Mirandolínin pokoj se stolem a prádlem na žehlení.

Mirandolína, později Fabrizio

MIRANDOLÍNA: Tak, a se zábavou je konec. Mám na čase, abych dohlédla na svůj podnik. Musím vyžehlit prádlo, než mi docela uschne. Hej, Fabrizio!

FABRIZIO: Paní?

MIRANDOLÍNA: Buďte tak laskav, přineste mi horkou žehličku.

FABRIZIO: (vážně, na odchodu) Ano, paní.

MIRANDOLÍNA: Promiňte, jestli vás to neobtěžuje.

FABRIZIO: Kdepak, paní. Dokud jím váš chleba, mám povinnost sloužit. (Chce odejít)

MIRANDOLÍNA: Počkejte, něco vám řeknu: tohle není vaše povinnost, ale já vím, že to pro mě rád uděláte a já zase… Ale dost, co bych vám dál povídala.

FABRIZIO: Copak já, já bych se kvůli vám třeba přetrh, ale vidím, že je to všechno na nic.

MIRANDOLÍNA: Proč na nic? Jsem snad nevděčná?

FABRIZIO: K čemu je vám nějaký chudák. Vy se moc ohlížíte po noblese.

MIRANDOLÍNA: Vy jste teda chudák! Kdybych vám mohla povídat! Tak běžte a doneste mi žehličku.

FABRIZIO: Mám přece oči…

MIRANDOLÍNA: Tak už nechte těch řečí. Přineste mi žehličku.

FABRIZIO: Já jdu, já jdu, jen si poručte, stejně to dlouho dělat nebudu.

MIRANDOLÍNA: (se tváří, jako by mluvila sama pro sebe, ale chce, aby ji slyšel) Tihle chlapi, čím víc nám na nich záleží, tím jsou horší.

FABRIZIO: (se vrací, něžně) Co jste říkala?

MIRANDOLÍNA: Tak přinesete mi tu žehličku?

FABRIZIO: Ale přinesu. (Stranou) Já nevím, na čem jsem. Chvíli tak, chvíli onak, já nevím. (Odejde)

Druhá scéna

Mirandolína, později baronův sluha

MIRANDOLÍNA: Chudák, uchází mu rozum! Musí mi sloužit, ať chce nebo nechce! Je to k smíchu, že mi každý mužský zobe z ruky. Ten pan baron, jak ten nenáviděl ženské! A teď by kvůli mně udělal jakoukoliv hovadinu, jen kdybych chtěla.

SLUHA: Paní Mirandolíno!

MIRANDOLÍNA: Copak je, příteli?

SLUHA: Můj pán se poroučí a mám prý se podívat, jak vám je.

MIRANDOLÍNA: Řekněte mu, že mi je znamenitě.

SLUHA: (jí dává zlatý flakon) Vzkazuje vám, abyste se napila těchhle melisových kapek, že prý vám to udělá moc dobře.

MIRANDOLÍNA: Tahle lahvička je ze zlata?

SLUHA: Ano, paní, ze zlata; to vím bezpečně.

MIRANDOLÍNA: A proč mi nedal žádné kapky, když na mě přišla ta strašná mdloba?

SLUHA: Tehdy tu lahvičku ještě neměl.

MIRANDOLÍNA: A kde ji teď sebral?

SLUHA: Já vám to povím, ale pst. Před chvílí mě poslal pro zlatníka, koupil ji a zaplatil za ni dvanáct dukátů. A pak mě poslal do apatyky pro ty kapky.

MIRANDOLÍNA: (se směje) Chachacha!

SLUHA: Vy se tomu smějete?

MIRANDOLÍNA: K smíchu, protože mi posílá medicíny, když už mi nic není.

SLUHA: Budou se vám hodit jindy.

MIRANDOLÍNA: Víte co, já se trošku napiju hned, aby se mi to nevrátilo. (Napije se) Tumáte, a poděkujte mu. (Vrací mu flakon)

SLUHA: Lahvička je vaše.

MIRANDOLÍNA: Moje?

SLUHA: Vaše. Pán ji koupil pro vás.

MIRANDOLÍNA: Pro mě?

SLUHA: Pro vás, ale ani muk.

MIRANDOLÍNA: Odneste mu tu lahvičku a vyřiďte mu, že nechám děkovat.

SLUHA: Ale ne!

MIRANDOLÍNA: Povídám, vraťte mu ji, já ji nechci.

SLUHA: Vy ho chcete urazit?

MIRANDOLÍNA: Tak nemluvte a udělejte svou povinnost. Tumáte.

SLUHA: No prosím. Já mu ji odnesu. (Stranou) To je mi ženská! Odmítne dvanáct dukátů! To jsem ještě neviděl a asi už nikdy neuvidím. (Odejde)

Třetí scéna

Mirandolína, pak Fabrizio

MIRANDOLÍNA: Už v tom lítá, už se vaří, už bude natvrdo! Ale já jsem si ho neotočila kolem prstu, abych na tom něco trhla. Chci, aby uznal ženskou moc a nemoh nás pomlouvat, že jsme chamtivé a že jdeme po penězích.

FABRIZIO: (úsečně, s žehličkou v ruce) Žehlička.

MIRANDOLÍNA: Je dost horká?

FABRIZIO: Ano, paní, celá žhavá. Jako já.

MIRANDOLÍNA: Co zase máte?

FABRIZIO: Ten pan baron vám zase posílá vzkazy, zase nějaké dárky. sluha mi to prozradil.

MIRANDOLÍNA: Ano, milostpane, poslal mi zlatou lahvičku a já jsem mu ji poslala zpátky.

FABRIZIO: Vy jste mu ji poslala zpátky?

MIRANDOLÍNA: Ano, račte se zase zeptat jeho sluhy.

FABRIZIO: A proč jste to dělala?

MIRANDOLÍNA: Aby neřekl… Fabrizio… Ale už o tom nemluvme.

FABRIZIO: Tak odpusťte, Mirandolíno…

MIRANDOLÍNA: Jděte, běžte, nechte mě žehlit.

FABRIZIO: Já vám přece nepřekážím…

MIRANDOLÍNA: Jděte mi postavit další žehličku, a až bude horká, tak mi ji přineste.

FABRIZIO: Tak já jdu. Namouduši, že když něco řeknu…

MIRANDOLÍNA: Tak mlčte. Nebo dostanu zlost.

FABRIZIO: Už mlčím. (Stranou) Je paličatá, ale když já ji mám rád. (Odejde)

MIRANDOLÍNA: To mi taky vyšlo. Udělala jsem si u Fabrizia oko, že jsem baronovi vrátila zlatou lahvičku. Tomu se říká umět v tom chodit, vědět, jak na lidi, umět vzít všechno za správný konec, pěkně elegantně, slušně a jakoby nic. A hlavně si nezadat. Nechci, aby někdo říkal, že dělám ženským ostudu. (Žehlí)

Čtvrtá scéna

Baron a Mirandolína

BARON: (stranou, v pozadí) Je tu. Já se bráním, ale to mě sem vleče snad sám čert.

MIRANDOLÍNA: (ho pozoruje koutkem oka a žehlí) Už je tu.

BARON: Mirandolína!

MIRANDOLÍNA: (žehlí) Á, pan baron! Ponížená služebnice.

BARON: Je vám už dobře?

MIRANDOLÍNA: (žehlí, ani se na něho nepodívá) Výborně, co byste rád?

BARON: Mohl bych se na vás zlobit.

MIRANDOLÍNA: (zvedne k němu na chvíli oči) A proč, pane?

BARON: Protože jste odmítla tu malou lahvičku, kterou jsem vám poslal.

MIRANDOLÍNA: (žehlí) A co jsem s ní měla dělat?

BARON: Příležitostně ji použít.

MIRANDOLÍNA: (žehlí) Díkybohu, já si na omdlévání nepotrpím; v životě se mi to nestalo. Až dneska.

BARON: Drahá Mirandolíno… doufám, že jsem tu nešťastnou náhodu nezavinil já.

MIRANDOLÍNA: (žehlí) Ale ano, mám strach, že jste to zavinil právě vy.

BARON: (vášnivě) Já? Opravdu?

MIRANDOLÍNA: (zuřivě žehlí) Nalil jste mi to zatracené burgundské a z toho se mi udělalo nanic.

BARON: (ohromený) Jak to? To snad ne?

MIRANDOLÍNA: (žehlí) A co jiného? Do vašeho pokoje už ani nevkročím.

BARON: (zamilovaně) Rozumím… Vy už nevkročíte do mého pokoje? To tajemství chápu. Rozumím. Ale přece jen přijďte, má drahá, a nebudete litovat.

MIRANDOLÍNA: Ta žehlička už vychladla. (Hlasitě za scénu) Hej, Fabrizio! Až bude žehlička horká, tak ji přineste.

BARON: Vezměte si tu lahvičku, udělejte mi to.

MIRANDOLÍNA: (pohrdavě žehlí) Namouduši, pane barone, já dárky neberu.

BARON: Ale od hraběte d’Albafiorita je berete.

MIRANDOLÍNA: (žehlí) Co mám dělat? Nechci, aby se zlobil.

BARON: A mně byste to udělala? Já bych se taky zlobil!

MIRANDOLÍNA: Vás může nějaká ženská rozzlobit? Vy přece ženy nenávidíte.

BARON: Ach, Mirandolíno, to už nemohu tvrdit.

MIRANDOLÍNA: Ale, pane barone, to je mi nějaká novina. Přeletělo vám něco přes nos?

BARON: Nic mi nepřeletělo. Ten zázrak způsobila vaše krása, váš půvab.

MIRANDOLÍNA: (se hlasitě směje a dál žehlí) Chachacha!

BARON: Smějete se?

MIRANDOLÍNA: Jak bych se nesmála! Vy si ze mě děláte legraci, a já se nemám smát?

BARON: Vy jste ale prohnaná! Já si dělám legraci? Tak si vezměte tu lahvičku.

MIRANDOLÍNA: (žehlí) Díky, díky.

BARON: Vezměte si ji, nebo se rozčílím!

MIRANDOLÍNA: (hlasitě, přehnaně volá) Fabrizio, žehličku!

BARON: (pobouřeně) Vezmete si ji, nebo ne?

MIRANDOLÍNA: Tak honem, honem. (Vezme si lahvičku a pohrdavě ji hodí do koše s prádlem)

BARON: Vy ji zahazujete?

MIRANDOLÍNA: (hlasitě volá) Fabrizio!

Pátá scéna

Fabrizio s žehličkou a předešlí

FABRIZIO: Tady jsem. (Spatří barona a začne žárlit)

MIRANDOLÍNA: (vezme žehličku) Je dost horká?

FABRIZIO: (úsečně) Ano, paní.

MIRANDOLÍNA: (něžně Fabriziovi) Copak je vám, co se mračíte?

FABRIZIO: Nic paní, vůbec nic.

MIRANDOLÍNA: (stále něžně) Není vám špatně?

FABRIZIO: Dejte mi tu žehličku, já ji postavím na oheň.

MIRANDOLÍNA: (něžně) Namouduši, mám strach, abyste nebyl nějak nemocný.

BARON: Tak mu dejte tu žehličku, ať už jde.

MIRANDOLÍNA: (baronovi) Víte, že já ho mám ráda? Na něho se můžu spolehnout.

BARON: (stranou, divoce) Já už vybuchnu!

MIRANDOLÍNA: (podává žehličku Fabriziovi) Na, miláčku, dej ji ohřát.

FABRIZIO: (zjihne) Paní hostinská…

MIRANDOLÍNA: (ho žene) Tak už honem běž!

FABRIZIO: (stranou) Je tohle nějaký život? Já už prostě nemůžu. (Odejde)

Šestá scéna

Baron a Mirandolína

BARON: Vy s tím číšníkem nějak naděláte!

MIRANDOLÍNA: A co jste tím chtěl říct?

BARON: Je vidět, že jste se do něho zamilovala.

MIRANDOLÍNA: (žehlí) Já jsem se zamilovala do číšníka? To je pěkný kompliment, pane barone. Já nemám tak špatný vkus. Kdybych se chtěla zamilovat, neutrácela bych tak zbůhdarma čas.

BARON: Vy si zasloužíte, aby se do vás zamiloval král.

MIRANDOLÍNA: (žehlí) Pikový nebo trefový?

BARON: Mluvme vážně, Mirandolíno, žerty stranou.

MIRANDOLÍNA: (žehlí) Jen mluvte, já poslouchám.

BARON: Nemohla byste na chvíli toho žehlení nechat?

MIRANDOLÍNA: Ach, promiňte! To prádlo spěchá, zítra ho potřebuju.

BARON: Tak vám záleží na prádle víc než na mně?

MIRANDOLÍNA: (žehlí) Samozřejmě.

BARON: A vy to, ještě přiznáváte?

MIRANDOLÍNA: (žehlí) Aby ne. Protože tohle prádlo mi k něčemu je, ale z vás nic nemám.

BARON: Jak to? Můžete se mnou dělat, co chcete.

MIRANDOLÍNA: Ale vy přece nemůžete ženy ani vidět!

BARON: Netrapte mě už. Pomstila jste se mi ažaž. Vážím si vás, vážím si všech žen, které se vám podobají, jestli se ještě nějaká najde. Vážím si vás, mám vás rád a prosím o milost.

MIRANDOLÍNA: Dobře, pane, já jim to vyřídím. (Rychle žehlí a přitom upustí límec)

BARON: (zvedne límec a podává jí ho) Věřte mi…

MIRANDOLÍNA: Jen se neobtěžujte.

BARON: Vy si zasluhujete, aby vás všichni obsluhovali.

MIRANDOLÍNA: (se nahlas rozesměje) Hahaha!

BARON: Vy se smějete?

MIRANDOLÍNA: Směju, protože si ze mě děláte legraci.

BARON: Mirandolíno, já už nemůžu…

MIRANDOLÍNA: Je vám špatně?

BARON: Mám pocit, že omdlím.

MIRANDOLÍNA: (mu hodí pohrdavě jeho lahvičku) Tak si vezměte ty svoje kapky.

BARON: Nebuďte na mě tak surová. Věřte mi, že jsem do vás zamilovaný, přísahám. (Chce ji uchopit za ruku, ale ona ho popálí žehličkou)

MIRANDOLÍNA: Promiňte, to nebylo schválně.

BARON: To nic. To nic nebylo. Zasadila jste mi už horší ránu.

MIRANDOLÍNA: A kam pane?

BARON: Do srdce.

MIRANDOLÍNA: (se směje a volá) Fabrizio!

BARON: Proboha, nevolejte ho!

MIRANDOLÍNA: Ale já potřebuju novou žehličku.

BARON: Počkejte… (Stranou) Ale ne… Zavolám svého sluhu.

MIRANDOLÍNA: (chce volat Fabrizia) Ale proč? Fabrizio…

BARON: Přísahám, že až přijde, tak mu rozbiju hlavu!

MIRANDOLÍNA: No to by tak hrálo! Snad ještě můžu rozhodovat, co budou dělat moji lidé.

BARON: Zavolejte někoho jiného; tenhle mi nesmí na oči!

MIRANDOLÍNA: Mám dojem, že si trochu moc dovolujete, pane barone. (Blíží se od stolu s žehličkou v ruce)

BARON: Milost… já už se neovládám.

MIRANDOLÍNA: Seberu se, půjdu do kuchyně a budete mít pokoj.

BARON: Ne, anděli, nechoďte nikam.

MIRANDOLÍNA: (chodí sem a tam) Tohle jsem v životě neviděla.

BARON: (chodí za ní) Milost!

MIRANDOLÍNA: (chodí sem a tam) Copak si nemůžu zavolat, koho chci?

BARON: (za ní) Já se přiznávám. Žárlím na něho.

MIRANDOLÍNA: (stranou) Běhá za mnou jako pejsek.

BARON: Prvně v životě poznávám, co je to láska.

MIRANDOLÍNA: (přechází) Ještě nikdy mi nikdo neporoučel.

BARON: (za ní) Já vám nechci poroučet. Prosím vás.

MIRANDOLÍNA: (se otočí. Ostře) Co ode mě chcete?

BARON: Lásku, soucit, smilováni.

MIRANDOLÍNA: Mužský, který ještě dneska ráno nemohl ženu ani vidět, najednou škemrá o lásku a o smilování? To mi neříkejte, vyloučeno, nevěřím. (Stranou) Pukni, praskni, ať poznáš, co je to pohrdat ženskou! (Odejde)

Sedmá scéna

Baron sám

BARON: Nešťastná chvíle, kdy jsem se na ni poprvé podíval! Jsem v pasti a nic mě už nezachrání.

Osmá scéna

Markýz a baron

MARKÝZ: Barone, urazil jste mě.

BARON: Promiňte, bylo to v rozčilení.

MARKÝZ: Žasnu nad vámi.

BARON: Koneckonců, džbán vás neporanil.

MARKÝZ: Kapička vody mi poskvrnila kabát.

BARON: Ještě jednou se vám omlouvám.

MARKÝZ: To je drzost.

BARON: Neudělal jsem to schválně. Potřetí vás prosím, abyste mi prominul.

MARKÝZ: Žádám satisfakci.

BARON: Když nechcete prominout, jestliže trváte na satisfakci, jsem vám k dispozici, nebudu se vás bát.

MARKÝZ: (jako vyměněný) Mám strach, že ta skvrna nepustí. Kvůli tomu jsem na vás tak vyletěl.

BARON: Když se vám šlechtic omlouvá, co chcete víc?

MARKÝZ: Když jste to neudělal naschvál, tak toho necháme.

BARON: Říkám vám, že jsem ochoten poskytnout vám jakoukoliv satisfakci.

MARKÝZ: Ale obraťme list.

BARON: Nechováte se jako šlechtic!

MARKÝZ: Dovolte! Mě přešla zlost, a vy mě chcete znovu rozčílit?

BARON: Přišel jste v pravou chvíli.

MARKÝZ: Je mi vás líto, vím, co vás potkalo.

BARON: Já se vám do vašich věcí nepletu.

MARKÝZ: Nepřítel žen, a teď je na lopatkách, co?

BARON: Já? Cože?

MARKÝZ: No ovšem, zamiloval jste se…

BARON: Jestli vás někdo sprovodí ze světa, tak to budu já.

MARKÝZ: Jak to chcete utajit?

BARON: Dejte mi pokoj! Přísahám, že toho budete litovat! (Odejde)

Devátá scéna

Markýz sám

MARKÝZ: Zamiloval se, stydí se a nechce, aby to někdo věděl. Ale možná, že to nechce, protože má ze mě strach, vidí ve mně nebezpečného soka. Ta skvrna mě hrozně mrzí, kdybych věděl, jak ji vyčistit! Ženské mívají takový prášek na čištění skvrn. (Hledá na stole a v koši) Pěkná lahvička! To je zlato, nebo dublé? Zlato by se tu neválelo. Jestli je v ní parfém, snad by to pustilo. (Otevře lahvičku, přičichne k ní, pak ochutná) Melisové kapky. V nejhorším případě… Zkusím to.

Desátá scéna

Dejanira a předešlý

DEJANIRA: Pane markýzi, copak, že tak sám? Na nás si ani nevzpomenete.

MARKÝZ: Ó, paní hraběnko! Právě jsem vám šel složit poklonu.

DEJANIRA: Copak tu děláte?

MARKÝZ: Povím vám to. Potrpím si na čistotu. Chtěl jsem si vyčistit tuhletu skvrnku.

DEJANIRA: A čímpak?

MARKÝZ: Tímhle melisovým lihem.

DEJANIRA: Ale jděte, melisové kapky nejsou k ničemu, ještě vám udělají větší skvrnu.

MARKÝZ: Tak co mi radíte?

DEJANIRA: Já znám jedno tajemství, jak zmizí každá skvrna.

MARKÝZ: Prosím vás, prozraďte mi ho.

DEJANIRA: Ale ráda. Dejte mi dukát a já vám tu skvrnu tak odstraním, že ani nepoznáte, kde byla.

MARKÝZ: Na to potřebujete dukát?

DEJANIRA: Ano, pane markýzi, zdá se vám to moc?

MARKÝZ: Radši to zkusím s melisovými kapkami.

DEJANIRA: Dovolte, jsou ty kapky dobré?

MARKÝZ: Znamenité, jen je ochutnejte. (Dá jí lahvičku)

DEJANIRA: (ochutnává) Och, já dovedu dělat lepší.

MARKÝZ: Vy umíte dělat léky?

DEJANIRA: Ano, pane, já jsem už zkoušela všechno.

MARKÝZ: Výborně, paní hraběnko, to rád slyším.

DEJANIRA: Je zlatá?

MARKÝZ: Nechcete ji? Pravé zlato! (Stranou) Nerozezná dublé od zlata.

DEJANIRA: Je vaše, pane markýzi?

MARKÝZ: Moje; a vaše; stačí poručit.

DEJANIRA: Vy jste tak laskavý. (Schovává lahvičku)

MARKÝZ: Och, já vím, že to nemyslíte vážně.

DEJANIRA: Cožpak jste mi ji sám nenabídl?

MARKÝZ: To přece není nic pro vás. Tretka. Posloužím vám lepší, když si budete přát.

DEJANIRA: Ó, já nevycházím z údivu! To je moc vzácný dar. Díky, pane markýzi.

MARKÝZ: Poslyšte, mezi čtyřma očima; žádné zlato, ale dublé…

DEJANIRA: Tím líp. Budu si ji vážit víc, než kdyby byla z pravého zlata. A pak, každý dárek z vašich rukou je vzácnost.

MARKÝZ: Tak prosím. Nevím, jak bych vám to rozmluvil. Když se vám líbí, vezměte si ji. (Stranou) Co se dá dělat? Budu ji muset Mirandolíně zaplatit. Co může stát? Několik soldů…

DEJANIRA: Pan markýz je štědrý, opravdový kavalír…

MARKÝZ: Je mi hanba dávat vám takovou tretku. Přál bych si, aby ta lahvička byla z pravého zlata.

DEJANIRA: Namouduši, vždyť vypadá jako zlatá. (Vytáhne ji a prohlíží si ji) Na to by každý naletěl.

MARKÝZ: To je pravda. Kdo tomu nerozumí, naletí. Ale já poznám zlato na první pohled.

DEJANIRA: Také je to těžké jako zlato.

MARKÝZ: A přece není pravé.

DEJANIRA: Musím ji ukázat kolegyni.

MARKÝZ: Poslechněte, paní hraběnko, Mirandolíně ji neukazujte. Je moc upovídaná. Já nevím, jestli mi rozumíte.

DEJANIRA: Naprosto vás chápu. Ukážu ji jenom Ortensii.

MARKÝZ: Baronce?

DEJANIRA: Ano, ano, baronce. (Směje se a odejde)

Jedenáctá scéna

Markýz, později baronův sluha

MARKÝZ: Teď se směje, jak zdvořile na mně vyloudila tu lahvičku. Aby tak opravdu byla ze zlata. Ještě štěstí, že se to dá spravit nějakou maličkostí. Když bude Mirandolína chtít svou lahvičku, zaplatím jí za ni, až budu mít.

SLUHA: (hledá na stole) Hrome, kde ta lahvička je?

MARKÝZ: Copak hledáte?

SLUHA: Ale lahvičku s melisovými kapkami. Paní Mirandolína ji chce. Říká, že si ji tu nechala, ale já ji ne a ne najít.

MARKÝZ: Lahvičku z falešného zlata?

SLUHA: Ne, z pravého, pane.

MARKÝZ: Zlata?

SLUHA: (hledá) Samozřejmě, že ze zlata. Viděl jsem, že ji kupovali za dvanáct dukátů.

MARKÝZ: (stranou) Panebože! (Nahlas) Jak to, že nechá zlatou lahvičku jen tak povalovat?

SLUHA: Zapomněla ji, ale já ji nemůžu najít.

MARKÝZ: Mně se pořád nezdá, že by to bylo zlato.

SLUHA: Zlato, vždyť vám povídám. Vy jste ji viděl, Excelence?

MARKÝZ: Já?… Nic jsem neviděl.

SLUHA: A co. Řeknu, že jsem ji nenašel. Její škoda. Měla si ji schovávat do kapsy.

Dvanáctá scéna

Markýz, později hrabě

MARKÝZ: Chudáku markýzi di Forlipopoli! Dávám zlatou lahvičku za dvanáct zlaťáků a dávám ji jako dublé… Jak bych se měl v takovém vážném případě zachovat? Když si od hraběnky vyžádám lahvičku zpátky, budu v jejích očích směšný. Jestliže se Mirandolína doví, že jsem ji měl v ruce, bude v nebezpečí moje pověst. Jsem šlechtic. Musím ji zaplatit. Ale nemám peníze.

HRABĚ: Co říkáte, pane markýzi, to je novinka!

MARKÝZ: Jaká novinka?

HRABĚ: Ten hulvát baron, nepřítel žen, zamiloval se do Mirandolíny.

MARKÝZ: To rád slyším. Ať pozná, jaký je to klenot, ať ví, že já se nezamiloval jen tak do někoho. Aťsi trpí, ať pukne, to je trest za jeho zpupnost.

HRABĚ: A co když ho Mirandolína vyslyšela?

MARKÝZ: Vyloučeno. To by mi nikdy neudělala. Já jsem já. A ona ví, co všechno jsem pro ni udělal.

HRABĚ: Já jsem pro ni udělal mnohem víc než vy, ale všechno je to vyhozené oknem. Mirandolína si pěstuje pana barona! Je k němu samá pozornost, k vám ani ke mně se tak nikdy nechovala… To je vidět, že čím víc člověk pro ženu udělá, tím míň si ho hledí. Z toho, kdo je zbožňuje, mají jenom legraci, ale běhají za tím, kdo je přezírá.

MARKÝZ: Kdyby to tak opravdu bylo… ale vyloučeno.

HRABĚ: Proč vyloučeno?

MARKÝZ: Chcete snad barona srovnávat se mnou?

HRABĚ: Copak jste ji sám neviděl u jeho stolu? Chovala se někdy k někomu z nás takhle důvěrně? On musí mít zvláštní prádlo. U oběda je první na řadě. Jemu vaří ona sama. Služebnictvo přece všechno vidí a mluví se o tom. Fabrizio se žárlivostí celý třese. A co ta mdloba, ať už to bylo doopravdy, nebo předstírala, není to znamení, že ho miluje?

MARKÝZ: Tak prosím! Jemu se dělá ragú a mně flákota hovězího a rýžová polévka? Máte pravdu, to je nešetrnost k mému stavu, k mému společenskému postavení.

HRABĚ: A co já? Kolik mě stála!

MARKÝZ: A já? Neustále jsem jí nosil dárky! Dokonce jsem jí nalil svoje kyperské, a to je nějaká vzácnost. Baron pro ni neudělal ani zlomek toho, co jsme udělali my.

HRABĚ: Jen si nemyslete, on jí také nosil dary.

MARKÝZ: Vážně? A copak jí dal?

HRABĚ: Zlatou lahvičku s melisovými kapkami.

MARKÝZ: (stranou) Proboha! Jak to víte?

HRABĚ: Jeho sluha to povídal mému sluhovi.

MARKÝZ: (stranou) Čím dál tím hůř. Z toho bude spor s baronem.

HRABĚ: Vidím, že je to nevděčnice. Musím s ní jednou provždy skoncovat. Okamžitě se odstěhuju z téhleté ubohé hospody.

MARKÝZ: Ano, správně, jen jděte.

HRABĚ: A vy, šlechtic s takovým jménem, vy byste měl jít se mnou.

MARKÝZ: Jenže… kam?

HRABĚ: Najdu vám hostinec. Já to zařídím.

MARKÝZ: A ten hostinec… mohl bych, například…

HRABĚ: Ale co, nastěhujeme se k jednomu mému krajanovi. Neutratíme vůbec nic.

MARKÝZ: Platí. Takovému příteli, jako jste vy, nedokážu říct ne.

HRABĚ: Jdeme a pomstíme se té neuznalé ženské.

MARKÝZ: Ano, jdeme! (Stranou) Ale co s tou lahvičkou? Jsem šlechtic, něco takového nesmím udělat.

HRABĚ: Ničeho nelitujte, pane markýzi, půjdeme odtud. Vyhovte mi a jsem váš, udělám pro vás všechno, co bude v mých silách.

MARKÝZ: Povím vám něco mezi čtyřma očima, ale to nikdo nesmí vědět. Můj správce mi někdy posílá důchod pozdě…

HRABĚ: Máte jí snad něco zaplatit?

MARKÝZ: Ano, dvanáct dukátů.

HRABĚ: Dvanáct dukátů? Ale to jste jí dlužen za několik měsíců.

MARKÝZ: Co se dá dělat, dvanáct dukátů. Nemohu odejet, dokud jí nezaplatím. Kdybyste byl tak laskav…

HRABĚ: Rád. Tady máte dvanáct dukátů. (Vytáhne měšec)

MARKÝZ: Počkejte, pokud si vzpomínám, teď už to dělá třináct. (Stranou) Rád bych vrátil dukát také baronovi.

HRABĚ: Dvanáct nebo třináct, to je mi jedno. Tumáte.

MARKÝZ: Vrátím vám je co nejdřív.

HRABĚ: Vrátíte mi je, až budete chtít. Peníze, těch mám dost. Zaplatil bych třeba tisíc dukátů, jen abych se jí pomstil.

MARKÝZ: Opravdu, je to od ní nevděčnost. Tolik jsem pro ni utratil, a ona se mnou jedná takhle.

HRABĚ: Já tu její hospodu zruinuju. Odvedl jsem jí taky ty dvě komediantky.

MARKÝZ: A kde tu byly komediantky?

HRABĚ: Tady bydlely: Ortensia a Dejanira.

MARKÝZ: Jak to? To nejsou šlechtičny?

HRABĚ: Ne, herečky. Přijela už celá společnost a s báchorkou je konec.

MARKÝZ: (stranou) Moje lahvička! A kde bydlí?

HRABĚ: V jednom domě vedle divadla.

MARKÝZ: (stranou) Jdu, a musí mi dát mou lahvičku. (Odejde)

HRABĚ: Tak. To bude má pomsta. A baronovi také neodpustím, že mě záludně zradil, ale s tím si to vyřídím jinak. (Odejde)

Třináctá scéna

Pokoj se třemi vchody

Mirandolína sama

MIRANDOLÍNA: Já chudák! Teď jsem v rejži! Jestli mě baron dopadne, tak to schytám. Zuří jako blázen. Sem ho snad čerti nepřinesou. Tyhle dveře musím zavřít. (Zamkne dveře, kterými vešla) Už začínám skoro litovat, co jsem provedla. Byla to sice legrace, když za mnou začal běhat, náfuka jeden, nepřítel žen. Ale teď se rozzuřil, má dobrá pověst je v nebezpečí a můj život visí na vlásku. Musím udělat nějaký ten tah! Jsem sama, nemám nikoho, kdo by mě chránil. Teď mi může pomoct leda ten dobrák Fabrizio, jinak nikdo. Slíbím mu, že si ho vezmu… Jenže… sliby, sliby, už mi nebude chtít věřit… Snad by bylo skoro lepší, kdybych si ho vzala doopravdy. Koneckonců, takový manžel možná pomůže mým obchodům i mé pověsti, přitom budu pořád svoje paní.

Čtrnáctá scéna

Baron za dveřmi, předešlá, později Fabrizio

Baron tluče na dveře

MIRANDOLÍNA: Někdo tluče na dveře, kdo to je? (Poslouchá za dveřmi)

BARON: (za dveřmi) Mirandolíno!

MIRANDOLÍNA: (stranou) Ctitel už je tady.

BARON: (za dveřmi) Mirandolíno, otevřte!

MIRANDOLÍNA: (stranou) Mám otevřít? Nejsem praštěná. – Co si přeje pan baron?

BARON: (za dveřmi) Otevřete!

MIRANDOLÍNA: Buďte tak laskav, běžte do svého pokoje a počkejte tam na mě, hned jsem u vás.

BARON: (za dveřmi) Proč mi nechcete otevřít?

MIRANDOLÍNA: Přijdou mi noví hosté. Udělejte mi tu laskavost, jděte, budu u vás za chviličku.

BARON: Tak já jdu, ale jestli nepřijdete, tak si mě nepřejte! (Odejde)

MIRANDOLÍNA: Tak si mě nepřejte! To bych si dala, jít k němu. Čím dál hůř. Ale jak z toho? Je pryč? (Dívá se klíčovou dírkou) Je pryč, odešel. Čeká na mě v pokoji, ale tam já nevkročím. (Do druhých dveří) Hej, Fabrizio! Teď ještě aby se mi Fabrizio pomstil a nechtěl mě… Uch, to mi snad nehrozí. Zaonačím to, zaculím se a musí změknout, i kdyby byl z kamene. (Volá do druhých dveří) Fabrizio!

FABRIZIO: Volala jste?

MIRANDOLÍNA: Pojďte sem; chci se vám s něčím svěřit.

FABRIZIO: Tady mě máte.

MIRANDOLÍNA: Abyste věděl, baron Ripafratta se do mě najednou zamiloval.

FABRIZIO: To já vím už dávno!

MIRANDOLÍNA: Vážně? Vy jste to věděl? Namouduši, mě to jakživo nenapadlo.

FABRIZIO: Chudinko! Vy jste si toho nevšimla? To jste neviděla, jak se na vás šklebil, když jste žehlila!? Jak na mě žárlil?

MIRANDOLÍNA: Já jsem vždycky taková nezáludná, všechno beru, jako by se nic nedělo. Ale teď konec: napovídal mi takových věcí, namouduši, Fabrizio, že jsem se celá červenala.

FABRIZIO: Vidíte? A to všechno máte z toho, že jste mladá, že nemáte otce, nemáte mámu, prostě nikoho. Kdybyste se vdala, všechno by vypadalo jinak.

MIRANDOLÍNA: No vidíte, máte asi pravdu; napadlo mě, že bych se měla vdát.

FABRIZIO: Jen si vzpomeňte na svého tátu.

MIRANDOLÍNA: Však já si vzpomenu.

Patnáctá scéna

Baron za dveřmi, předešlí

Baron tluče na dveře jako předtím

MIRANDOLÍNA: (Fabriziovi) Někdo tluče.

FABRIZIO: (nahlas ke dveřím) Kdo je?

BARON: (za dveřmi) Otevřete!

MIRANDOLÍNA: (Fabriziovi) Baron.

FABRIZIO: (se chystá otevřít) Co chcete?

MIRANDOLÍNA: Počkejte, až odejdu.

FABRIZIO: Z čeho máte strach?

MIRANDOLÍNA: Fabrizio, já nevím, bojím se o svoje dobré jméno. (Odejde)

FABRIZIO: Buďte klidná, já vás nedám.

BARON: (za dveřmi) Otevřete, nebo přísahám…

FABRIZIO: Co poroučíte, pane barone? Co je to za rámus? Ve slušném hostinci se takhle nekřičí.

BARON: Otevři ty dveře! (Je slyšet, že se chce dostat dovnitř násilím)

FABRIZIO: Hrome! Nerad bych se dal unést. Haló, kde jste kdo? Je tu někdo?

Šestnáctá scéna

Markýz a hrabě vejdou prostředními dveřmi, předešlí

HRABĚ: (ve dveřích) Co se děje?

MARKÝZ: (ve dveřích) Co je to za povyk?

FABRIZIO: (tiše, aby baron neslyšel) Pánové, prosím vás, baron Ripafratta chce vylomit dveře.

BARON: (za dveřmi) Otevři mi, nebo je vyrazím!

MARKÝZ: (hraběti) Snad se nezbláznil? Pojďme od toho.

HRABĚ: (Fabriziovi) Otevřete mu. Mám zrovna chuť prohodit s ním pár slov.

FABRIZIO: Otevřu, ale snažně vás prosím…

HRABĚ: Žádný strach. Ještě jsme tu my.

MARKÝZ: (stranou) Kdyby bylo nejhůř, zmizím.

Fabrizio otevře dveře a baron vejde

BARON: Kde je?

FABRIZIO: Koho hledáte, pane?

BARON: Mirandolínu, kde je?

FABRIZIO: Já nevím.

MARKÝZ: (stranou) Má vztek na Mirandolínu. Tak je to dobré.

BARON: Hanebnice, však já ji najdu. (Rozběhne se a spatří hraběte a markýze)

HRABĚ: (baronovi) Kdo vás tak rozčilil?

MARKÝZ: Barone, my dva jsme přece přátelé.

BARON: (stranou) Proboha! Ani za nic nesmějí poznat, jaký jsem slaboch.

FABRIZIO: Pane barone, co byste si přál od naší paní?

BARON: S tebou se o tom nebudu bavit. Když si něco poručím, tak chci, aby se to udělalo. Za to platím svoje peníze. Ale já přísahám, že Mirandolína mě ještě pozná.

FABRIZIO: Vaše urozenost platí a my musíme splnit každé vaše slušné a počestné přání. Ale odpusťte, od počestné ženy nemůžete požadovat…

BARON: Co mi to vykládáš? Co ty víš? Nepleť se, do čeho ti nic není. To je moje věc, co jsem jí poručil.

FABRIZIO: Poručil jste jí, aby šla do vašeho pokoje.

BARON: Vypadni, trulante, nebo ti rozbiju palici.

FABRIZIO: Já nad vámi žasnu…

MARKÝZ: (Fabriziovi) Psst!

HRABĚ? (Fabriziovi) Jděte, jděte!

BARON: (Fabriziovi) Vypadni!

FABRIZIO: (se dohřeje) Řek jsem, pane barone…

MARKÝZ: Jdi!

HRABĚ: Jdi už!

Vyhánějí ho

FABRIZIO: (stranou) Hrome! Já bych ho roztrh! (Odejde)

Sedmnáctá scéna

Baron, markýz a hrabě

BARON: (stranou) Bestie! Nechá mě čekat v pokoji!

MARKÝZ: (tiše hraběti) Co ho to popadlo?

HRABĚ: (markýzovi) Copak to nevidíte? Zamiloval se do Mirandolíny.

BARON: (stranou) Vybavuje se s Fabriziem? Snad s ním nemluví zase o manželství?

HRABĚ: (stranou) Teď nadešla chvíle mé pomsty. – Pane barone, člověk by se neměl vysmívat cizím slabostem, když má sám tak chytlavé srdce jako vy.

BARON: O čem to vlastně mluvíte?

HRABĚ: Přece vím, co vás dohnalo k téhle zuřivosti.

BARON: (popuzeně markýzovi) Vy rozumíte?

MARKÝZ: Příteli, já nic nevím.

HRABĚ: Mluvím o vás. Tvářil jste se, že nesnášíte ženy, abyste mě mohl oloupit o srdce Mirandolíny. Já jsem ji dobyl první.

BARON: (popuzeně markýzovi) Já?

MARKÝZ: Já jsem nic neřek!

HRABĚ: Otočte se ke mně, mně odpovídejte. Nebo se stydíte, že jste si počínal jako ničema?

BARON: Styděl bych se poslouchat vás ještě chvíli, kdybych vám neřekl, že lžete.

HRABĚ: Říkáte o mně, že jsem lhář?

MARKÝZ: (stranou) Čím dál tím hůř.

BARON: Co vás opravňuje tvrdit?… (Hněvivě markýzovi) Hrabě neví, co mluví.

MARKÝZ: Mě do toho nemíchejte.

HRABĚ: Vy jste lhář.

MARKÝZ: Tak já půjdu. (Chce odejít)

BARON: (ho násilím zadrží) Počkejte!

HRABĚ: To mi splatíte…

BARON: Ano, splatím… (Markýzovi) Podejte mi můj kord.

MARKÝZ: Ale prosím vás, jen se oba uklidněte. Drahý hrabě, vám přece může být jedno, jestli baron miluje Mirandolínu…

BARON: Já že ji miluju? To není pravda, kdo to tvrdí, ten lže.

MARKÝZ: Lže? Já to na sebe nevztahuju. Já jsem to netvrdil.

BARON: Tak kdo to tvrdí?

HRABĚ: Já to tvrdím a trvám na tom. Já z vás nemám strach.

BARON: (markýzovi) Podejte mi ten kord.

MARKÝZ: Ne, ani zanic.

HRABĚ: Nebo se mi chcete taky postavit?

MARKÝZ: Já jsem s každým zadobře.

HRABĚ: Takhle se šlechtic nechová.

BARON: Bůh je mi svědkem! (Popadne markýzův kord a vytrhne ho i s pochvou)

MARKÝZ: (baronovi) Tady jde o mou čest.

BARON: (markýzovi) Cítíte se snad uražen? Mohu dát satisfakci i vám.

MARKÝZ: Nechte toho! Jste moc prudký! (Stranou naříkavě) Jenom to ne!

HRABĚ: Já chci satisfakci. (Postaví se do střehu)

MARKÝZ: Můj kord na vás není zvyklý…

BARON: (chce kord vytrhnout násilím) Hrome!

MARKÝZ: Barone, ani to nezkoušejte…

HRABĚ: Jak dlouho mě necháte čekat?

BARON: Tak! (Vytrhne kord a vidí, že má jen půlku čepele) Co to je?

MARKÝZ: Vy jste mi zlomil kord.

BARON: A kde je zbytek? V pochvě nic nezůstalo.

MARKÝZ: A vidíte, máte pravdu, při posledním souboji jsem ho zlomil, úplně jsem na to zapomněl.

BARON: (hraběti) Okamžik, opatřím si kord.

HRABĚ: Přísahám, že mi neuniknete. Nemyslete na útěk.

BARON: Proč bych myslel na útěk? Postavím se vám třeba s tímhle střepem.

MARKÝZ: To je španělská čepel, nemusíte se bát.

HRABĚ: Neholedbejte se, pane.

BARON: Proč ne, tohle mi stačí. (Vrhne se na hraběte)

HRABĚ: (se brání) Zpátky!

Osmnáctá scéna

Mirandolína, Fabrizio a předešlí

FABRIZIO: Stát! Stát, pánové!

MIRANDOLÍNA: Stůjte, pánové, už dost!

HRABĚ: (vidí Mirandolínu, stranou) Ach, ta ničemnice!

MIRANDOLÍNA: Já chudák! Co ty kordy?

MARKÝZ: Vidíte? Vaší vinou.

HRABĚ: Tady pan baron, zamiloval se do vás.

BARON: Já že se zamiloval? To není pravda, lžete!

MIRANDOLÍNA: Pan baron, že se do mě zamiloval? Ale kdepak, pane hrabě, vy se pletete. Můžu vás ujistit, že se zaručeně pletete.

HRABĚ: Ech, vy jste se prostě domluvili…

MARKÝZ: Samozřejmě, přece to víme a vidíme…

BARON: (popuzeně proti markýzovi) Co víte? Co jste viděl?

MARKÝZ: Říkám jen, že co vidíme, to víme… A co nevidíme, to nevíme…

MIRANDOLÍNA: Pan baron, že se do mě zamiloval? On to přece popírá a tím, že to popírá v mé přítomnosti, tím mě zahanbuje, pokořuje a dává mi pocítit svou pevnost a moji slabost. Já se vám přiznám, že kdybych dokázala, aby se do mne zamiloval, měla bych pocit, že se mi podařil pravý zázrak. Ale to je přece marná snaha. Takový muž, který nemůže ženské ani vidět, který je přezírá, který má o nich to nejhorší mínění, ten se přece nezamiluje. Pánové, já jsem pravdomluvná a upřímná ženská: co je pravda, to je pravda a já nedokážu nic zapírat. Já jsem se pokoušela poplést panu baronovi hlavu, ale nic jsem nepořídila. (Baronovi) Nemám pravdu, pane? Zkoušela jsem to, zkoušela – a nic.

BARON: (stranou) Ach! A já nemůžu říct ani slovo!

HRABĚ: (Mirandolíně) Vidíte? Ztratil řeč.

MARKÝZ: (Mirandolíně) Nemá odvahu zapírat.

BARON: (markýzovi hněvivě) Vy nevíte, co mluvíte.

MARKÝZ: (baronovi líbezně) Vy proti mně pořád něco máte.

MIRANDOLÍNA: Och, pan baron by se nezamiloval. Zná naše triky. Ví, jak jsou ženské mazané, jejich řečem nevěří, na slzy nenaletí, a když ženská omdlí, tak se tomu leda vysměje.

BARON: Tak tedy ty ženské slzy a to omdlévání, to všechno je jenom prolhaná faleš?

MIRANDOLÍNA: Jak to? Vy to nevíte, nebo se jen tváříte, jako byste to nevěděl?

BARON: Přísahám! Taková faleš by si zasloužila dýku rovnou do srdce!

MIRANDOLÍNA: Pane barone, nerozohňujte se, nebo si pánové řeknou, že jste se opravdu zamiloval.

HRABĚ: Ano, zamiloval se, a nedokáže to utajit.

MARKÝZ: Je mu to vidět na očích.

BARON: (hněvivě markýzovi) Ne, nezamiloval.

MARKÝZ: A pořád na mě.

MIRANDOLÍNA: Ne, pane, nezamiloval. Řekla jsem vám to, opakuji to a mohu vám to dokázat.

BARON: (stranou) Já už nemůžu. – Hrabě, až se uvidíme příště, budu mít kord. (Zahodí markýzův zlomený kord)

MARKÝZ: (ho zvedne) No tak! Kord stojí peníze.

MIRANDOLÍNA: Nechoďte nikam, pane barone, tady jde o vaši pověst. Pánové jsou přesvědčeni, že jste se zamiloval, musíme je vyvést z omylu.

BARON: Není proč.

MIRANDOLÍNA: Ale ano, pane, zdržte se ještě chvilku.

BARON: (stranou) Co ještě chce provést?

MIRANDOLÍNA: Pánové, nejspolehlivějším znamením lásky je žárlivost, a kdo nežárlí, ten se určitě nezamiloval. Kdyby mě pan baron miloval, nesnesl by pomyšlení, že si beru někoho jiného. Ale on to klidně snese a uvidíte…

BARON: Koho si chcete brát?

MIRANDOLÍNA: Toho, komu mě určil můj táta.

FABRIZIO: (Mirandolíně) To mluvíte o mně?

MIRANDOLÍNA: Samozřejmě, Fabrizio, a v přítomnosti tady těch pánů vám dávám svou ruku.

BARON: (stranou, zuří) Proboha! Toho? To nesnesu!

HRABĚ: (stranou) Když si bere Fabrizia, nemůže milovat barona. Správně, jen se vdejte, já vám slibuji tři sta zlatých věna.

MARKÝZ: Mirandolíno, lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Hned se vdejte a já vám na místě dám dvanáct zlaťáků.

MIRANDOLÍNA: Díky, pánové, já nepotřebuju věno. Jsem chudá ženská, nic na mně není, nemám ani žádnou jiskru, aby se do mě zamiloval nějaký urozený pán. Ale Fabrizio mě má rád a já si ho tady, před vámi vezmu.

BARON: Ano, hanebnice, vezmi si, koho chceš. Vím, že jsi mě klamala, vím, že tě to uvnitř blaží, jak jsi mě ponížila, a vidím, že chceš zkoušet, kdy ztratím trpělivost. Zasloužíš, abych ti tvoje podvody zaplatil dýkou, zasloužíš vyrvat srdce, abych ho mohl ukazovat všem lichotnicím a falešnicím. Ale to bych se jen dvojnásob ponížil. Utíkám před tvýma očima, proklínám tvoje lichotky a tvoje slzy a tvoji faleš. Ty jsi mi ukázala, jakou neblahou moc mají nad námi ženské. Tys mi dala na pamětnou! Aby měl člověk nad ženskou vrch, nesmí ji jenom přezírat, ne, musí před ní včas utéct.

Odejde

Devatenáctá scéna

Mirandolína, hrabě, markýz a Fabrizio

HRABĚ: A teď řekněte, že nebyl zamilovaný.

MARKÝZ: Jestli mi ještě jednou předhodí, že lžu, vyzvu ho na souboj.

MIRANDOLÍNA: Tiše, pánové, tiše! Odešel, a jestli se nevrátí, jestliže z toho takhle vyváznu, budu mluvit o štěstí. Chudáček. Měla jsem, bohužel, až moc velký úspěch, zamiloval se a málem jsem na to doplatila. Už na to nechci ani pomyslet. Fabrizio, pojď sem, příteli, a podej mi ruku.

FABRIZIO: Ruku? Pomalu, pomalu, paní hostinská. Vy jen tak pro zábavu pletete mužským hlavy a myslíte, že já si vás chci vzít?

MIRANDOLÍNA: Jdi, ty blázne! To byla legrace, podivínství, ješitnost. Byla jsem holka a neměla jsem, kdo by mi poručil. Vím, jak se mám chovat, až budu vdaná.

FABRIZIO: A jak?

Poslední scéna

Baronův sluha a předešlí

SLUHA: Paní hostinská, přišel jsem se s vámi rozloučit, než odjedu.

MIRANDOLÍNA: Odjíždíte?

SLUHA: Ano. Pán šel na poštu. Dává zapřahat. Čeká, až přinesu jeho věci, a pak pojedeme do Livorna.

MIRANDOLÍNA: Odpusťte, jestli jsem vám něco…

SLUHA: Nemůžu se zdržet. Děkuju vám a poroučím se. (Odejde)

MIRANDOLÍNA: Díkybohu, odejel. Přece jen si trochu vyčítám, že odjíždí tak zatrpklý. Takovéhle nápady si příště radši nechám zajít.

HRABĚ: Mirandolíno, ať už jste svobodná, nebo vdaná, pro mě se nic nemění.

MARKÝZ: Spolehněte se na mou ochranu.

MIRANDOLÍNA: Pánové, teď když se vdávám, nepotřebuju žádné ochránce, zamilované ctitele ani dárky. Do dneška jsem se jen bavila a byla to chyba. Zašla jsem trochu daleko a už to víckrát nechci opakovat. Tohle je můj manžel.

FABRIZIO: Pomalu, pomalu, paní…

MIRANDOLÍNA: Co pomalu? Copak je? Co ještě máte? Tak podejte mi ruku!

FABRIZIO: Já chci, aby mezi námi bylo nejdřív jasno.

MIRANDOLÍNA: Jaképak jasno? Tohle je jasné: buď mi dej ruku, nebo si jdi do své vesnice.

FABRIZIO: Já vám dám ruku… ale co pak?…

MIRANDOLÍNA: Ale pak, můj drahý, pak budu celá tvoje; spolehni se, budu tě mít vždycky ráda, budeš moje duše.

FABRIZIO: (jí podává ruku) Tady mě máš, já si nemůžu pomoct.

MIRANDOLÍNA: (stranou) Tak, to bychom taky měli.

HRABĚ: Mirandolíno, vy jste vynikající žena, otočíte si každého tam, kam si vzpomenete.

MARKÝZ: Opravdu, vaše způsoby každého odzbrojují.

MIRANDOLÍNA: Jestli myslíte vážně, že se můžu spolehnout na vaši laskavost, měla bych k vám, pánové, ještě jednu poslední prosbu.

HRABĚ: Tak ven s tím!

MARKÝZ: Mluvte!

FABRIZIO: (stranou) To jsem zvědav, o co si jim řekne.

MIRANDOLÍNA: Prosím vás, abyste mi udělali tu laskavost a našli si jiný hostinec.

FABRIZIO: (stranou) Výborně! Teď vidím, že mě má ráda.

HRABĚ: Ano, já vám rozumím, máte pravdu. Půjdu; ale ať budu kdekoliv, můžete si být jista, že si vás vážím.

MARKÝZ: Povězte mi, neztratila jste zlatou lahvičku?

MIRANDOLÍNA: Ano, pane.

MARKÝZ: Tady ji máte. Našel jsem ji a tady vám ji vracím. Odstěhuji se, abych vám vyšel vstříc, ale můžete se spoléhat na mou ochranu, v každém směru.

MIRANDOLÍNA: To od vás ráda slyším, všechno v mezích slušnosti a počestnosti. Až změním svůj stav, změním taky svoje způsoby. A pánové se jistě poučí z toho, co tu viděli, že si mají dát dobrý pozor na svoje srdce. A kdyby se náhodou octli v situaci, že by ztráceli půdu pod nohama, že by se už chtěli nechat unést láskou, ať si vzpomenou, co to je ženská lstivost, ať si vzpomenou na paní hostinskou.

Konec