PRVNÍ
DĚJSTVÍ
1.
Pokoj
se zavřenými dveřmi
Ottavio čte knihu, Florindo s Leandrem hrají dámu, Lelio sedí v křesle
LELIO:
Tak co, přátelé,
kdo vyhrává?
FLORINDO:
Právě teď
udělám dámu.
LEANDRO:
A já si ji
udělám hned příštím tahem.
LELIO:
To musí být
zajímavá partie.
FLORINDO:
Vždyť také
hrajeme pro zábavu. Nejde nám o peníze, ale o čest.
LELIO:
Samozřejmě. Tady
se přece o peníze nehraje.
FLORINDO: Tahle
zásada drží náš spolek pohromadě. Jinak by se rozpadl nebo by někdo z
nás
přišel na mizinu.
(Pokračuje ve
hře)
Dáma.
LELIO:
To spíš jiná
báječná úmluva přispívá k naší soudržnosti.
FLORINDO:
Jistě. Že jsme
zavřeli dveře před ženskými.
LELIO:
Však se právě
proto nejvíc vztekají.
FLORINDO:
Ono je hlavně
souží…
LEANDRO:
Beru dámu.
FLORINDO:
Jak to?
LEANDRO:
Protože jste
tuhle zapomněl skočit.
FLORINDO:
Vidíte, máte
pravdu. Jen si vzpomenu na ženy a kámen je pryč.
LELIO:
A mít je tu mezi
sebou, mohli bychom ztratit i hlavu.
Florindo
(táhne): Doufám,
že to ještě napravím.
LEANDRO:
Jen ho zabavte,
udělejte mi tu radost. Jinak bych nevyhrál.
FLORINDO
(Leliovi): Mluvte,
mluvte, však mě to nepoplete.
LELIO:
Co jste říkal, že
naše manželky nejvíc dopaluje?
FLORINDO:
Jenom, že se
utrápí zvědavostí, co děláme tady v těch pokojích.
LELIO:
To máte pravdu.
Eleonora mě tím utýrá a kdybych jí stokrát říkal, že nic, nebude tomu
věřit.
FLORINDO:
Já to mám s Rosaurou
úplně stejné, a to jsme se teprve zasnoubili. Nedopřeje mi chvíli
klidu. Snáším
to, vždyť ji miluji, ale mohu vás ujistit, že mi dává co proto.
LELIO:
Já nejsem zrovna
kliďas a už jsem se několikrát dožral. A když nepřestane, já se už
neudržím.
LEANDRO:
Dáma. Ty ženské
jsou ohromné! Všecko chtějí vědět.
FLORINDO:
Svatá pravda,
člověku dochází trpělivost. Kdo to chce vydržet, musí se zamilovat jako
já.
OTTAVIO
(se zvedne ze
své židle):
Přátelé, jak slyším, jsou to palčivé otázky, které
se dotýkají i mne a už se nemohu zdržet, abych nezasáhl.
LELIO:
Tak vy také?
OTTAVIO:
Zeptejte se
přítele Florinda. Moje žena celý den nezavře zobák.
FLORINDO:
Tak tak,
manželka a dcera, vyzvánějí nám bez přestání.
OTTAVIO:
Rosaura, dcera,
ta se ještě trochu mírní; ale Beatrice, ta je prostě zběsilá.
LELIO:
Máte bouchnout do
stolu jako já.
OTTAVIO:
Ó ne, příteli.
Já nebouchám do stolu. Nevzrušuji se a nedám si zpěnit krev. Nikdy
nedopustím,
aby ženská potřeštěnost podrývala moje zdraví.
LELIO:
Ale to se občas
musí.
OTTAVIO:
Každý dělá, co
uzná za vhodné.
FLORINDO:
Copak to
nevíte? Pan Ottavio je přece filozof.
LELIO:
Snášet zlou ženu,
na to je filozofie krátká. Člověk musí být hotový stoik.
OTTAVIO:
Když říkáte
stoik, co myslíte, že to vůbec znamená?
LELIO:
Vím já? Cvok.
OTTAVIO:
Chudáci filozofové!
Takhle se jim spílá! Stoikové shledávají pravé štěstí ve cvičení
ctnosti a on
je má za blázny.
LELIO:
Ve filozofii se
nevyznám. Za trochu svého klidu bych dal všechny Platonovy nápady.
FLORINDO
(se zvedne): V našem
přátelském kroužku může každý hovět svým počestným zálibám a klidně tu
trávit
čas, jak se mu líbí. Já si rád něčím lámu hlavu. Baví mě hry, ale
takové, kde
nezáleží na štěstí. Můj koníček je matematika, geometrie, kreslení a
tady si
nejlíp oddychnu, když je moje kráska zrovna dopálená. A nejlíp mi tu
je, když
se spolu rozejdeme v dobrém. Promiňte, pane Ottavio, že takhle mluví
budoucí
manžel vaší dcery. Ale sám říkáte, že každá žena má dobré i špatné
chvíle.
OTTAVIO:
Ovšem. A člověk
musí být filozof, jako třeba já, aby je nebral příliš vážně.
LELIO:
Ale, přátelé,
jestliže chcete začít o filozofii, půjdu si sednout vedle. Chci si tu
odpočinout. Doma a ve službě mám přemýšlení nad hlavu a tady se chci
trochu
povyrazit.
FLORINDO:
A co by vás tak
bavilo?
LELIO:
Třeba dobré jídlo,
pořádná večeře.
FLORINDO:
Co kdybychom
dnes společně povečeřeli?
LELIO:
Já jsem pro. Co
říká náš filozof?
OTTAVIO:
S ušlechtilou
zábavou není filozofie nikdy na štíru.
FLORINDO:
Právě jde pan
Pantalone. Poprosíme ho, aby dal připravit večeři.
LELIO:
Dobrá duše, ten
Pantalone! Sám tu zařídil všechno pohodlí, sám tak moudře kormidluje
náš
spolek, stará se o naše žaludky a vsadím se, že na všechno ještě
doplácí z vlastní
kapsy.
FLORINDO:
Náš spolek je
jeho největší radost.
LELIO:
A nepustí sem
ženské, to má svatou pravdu.
OTTAVIO:
Tak si můžeme
dopřávat naprostou svobodu.
2.
Pantalone
a předešlí
PANTALONE:
Drazí pánové,
drazí přátelé. Svornost.
OTTAVIO, PANTALONE a FLORINDO:
Svornost.
(Obejmou se a políbí)
PANTALONE:
Svornost.
(Obejmou se a políbí)
LELIO: Svornost.
(Obejmou se a políbí)
PANTALONE:
Svornost.
LEANDRO:
Svornost.
(Všichni se
zdraví a objímají)
PANTALONE:
Víte, pánové,
že už zvonilo poledne?
FLORINDO:
Právě se
zvedáme.
OTTAVIO:
Florindo, nešel byste
se mnou k obědu?
FLORINDO:
Když dovolíte.
PANTALONE
(k Florindovi a Ottaviovi): A, pánové,
kdy bude ta svatba?
FLORINDO:
To musí
rozhodnout pan Ottavio.
OTTAVIO:
Už brzy.
LELIO
(k Pantalonovi): Máme dnes
chuť společně povečeřet; souhlasíte?
PANTALONE:
A jak rád!
Kolik se nás sejde?
LELIO:
Tady nás pět.
PANTALONE:
Báječně, já se
o to postarám, já už všechno zařídím. Zase bude jednou veselo.
OTTAVIO:
Ah, už abychom
šli. Pane Pantalone, svornost.
PANTALONE:
Svornost.
(Obejmou se a políbí)
OTTAVIO:
Svornost.
LELIO: Svornost.
(Obejmou se a políbí)
LEANDRO:
Svornost.
FLORINDO: Svornost.
(Obejmou se a políbí)
PANTALONE:
Svornost.
FLORINDO:
Svornost.
LELIO: Svornost.
LEANDRO:
Svornost.
Lelio,
Ottavio,
Florindo
a Leandro
odejdou
3.
Pantalone,
později Brighella
PANTALONE:
Mezi přáteli
jsem jako vyměněný. Brighello, kdepak jsi?
BRIGHELLA:
Tady,
milostpane.
PANTALONE:
Dnes musíme
připravit večeři.
BRIGHELLA:
Pro kolik
lidí, pane?
PANTALONE:
Tak pět, šest,
osm.
BRIGHELLA:
Jak poroučíte.
PANTALONE:
Brighello,
udělej to, jak se sluší. Záleží mi na tom, abych se přátelům ukázal,
chci, aby
jim chutnalo. Ať si za svoje peníze něco užijí. Přidám třeba zlaťák,
nebo i dva,
jen aby všechno klapalo.
BRIGHELLA:
Bodejť, vždyť
je to vaše jediná zábava.
PANTALONE:
No právě… Mám
na světě jenom své přátele. Vybral jsem si jich několik, podle mého se
k sobě
hodí, a spolu trávíme čas, jak se nám líbí, slušně, v klidu a bez
škrobeností.
BRIGHELLA:
Jenomže,
milostpane, kdybyste měl tušení, co si lidé navymýšlejí o vašem spolku,
o tomhle
domě, kam smí jen vaši lidé. Jeden tvrdí to, druhý ono, a hlavně
paničky,
paničky snad umřou touhou vlézt sem, omrknout to a přijít všemu na
kloub.
PANTALONE:
Vyloučeno! Sem
se nedostanou. Tak to stojí ve stanovách. Kdo k nám nepatří, ten sem
nesmí. A ženské
už vůbec ne.
BRIGHELLA:
To máte těžkou
věc.
PANTALONE:
Dej si pozor,
to ti povídám. Ne aby tě napadlo, nějakou sem pustit. Natošup bys letěl.
BRIGHELLA:
Odpusťte,
milostpane. Vy nemáte paničky rád? Dejte si pozor, takových už jsem
viděl,
nejdřív jim nemohli přijít na jméno a pak do toho vletěli až po uši.
PANTALONE:
Já přece
nejsem jejich nepřítel; vídám je docela rád a zamlada jsem si na ně
docela
potrpěl. A ještě dneska, mít příležitost, nevím, co bych zrovna
vyváděl. Ale
myslím si, že přátelská láska je ta nejčistší láska a hlavně – není
nebezpečná.
Člověk ji musí pěstovat a nesmí ji míchat s žádnou jinou. Když se někde
objeví
sukně, stačí maličkost a někdo vzplane, pak přijde žárlivost jako led a
za
chvíli se tichý kout promění v semeniště hádek. Vyber si z toho, řekl
jsem ti
svoje a doufám, že z toho máš pojem.
BRIGHELLA:
Tak trochu.
PANTALONE: Mně
stačí, když chápeš tři slova: Ženské trpět nebudu.
(Odejde)
BRIGHELLA:
Když nechce,
nechce. Přece si nerozházím pána, když mi dobře platí. A záleží mi na
tom, aby
se jejich spolek nerozsypal, protože oni mi sypou. Když sebou hodím,
leckdy
bych nevyměnil svůj denní vejdělek ani za tolar.
4.
PROMĚNA
Pokoj
Beatrice v Ottaviově
domě
Beatrice
a Rosaura
BEATRICE:
Už zase jako
vždycky. Poledne odtlouklo před hodinou a můj pan manžel pořád nikde.
ROSAURA:
Asi má nějaké
obchody.
BEATRICE:
Určitě sedí v tom
hráčském doupěti.
ROSAURA:
Třeba je s panem
Florindem. Chodívají tam spolu.
BEATRICE:
Kruci, co je
tam drží od rána do večera?
ROSAURA:
Musí tam být
hrozně veselo, protože nikdy nevynechají.
BEATRICE:
Mastí karty
ostošest.
ROSAURA:
Maminko, já mám
strach…
BEATRICE:
Z čeho?
ROSAURA:
Že za tím vězí
nějaká ženská.
BEATRICE:
Vždyť tam ženy
vůbec nepouštějí.
ROSAURA:
To říkají oni,
ale kdo to může vědět?
BEATRICE:
Jdi, jdi, jsi
zbytečně žárlivá. Jak jsem řekla, určitě tam hrají.
ROSAURA:
A já myslím, že
mají milenky.
BEATRICE:
Nic. Já si na
to posvítím.
ROSAURA:
Ale jak,
matinko?
BEATRICE:
Půjdu a z ničeho
nic tam na ně vrazím.
ROSAURA:
Co bych za to
dala, kdybych mohla jít s vámi.
BEATRICE:
To není nic pro
slečnu. Půjdu sama a všechno ti budu vyprávět.
ROSAURA:
Když vy mi
neřeknete pravdu.
BEATRICE:
Řeknu, řeknu ti
všechno. Uvidíme, kdo hraje a kdo ne.
ROSAURA:
Jistě mají
milenky a vy mi to neřeknete.
BEATRICE:
Takoví
karbaníci o ženskou ani nezavadí.
ROSAURA:
Ale co když je
tam netáhnou karty, ale milenky?
BEATRICE:
Nevíš, co
meleš.
ROSAURA:
To bych se
musela moc mýlit. Moje srdce něco tuší, a to mě nikdy neoklame.
5.
Eleonora
a předešlé
ELEONORA:
Kdo je tu? Mohu
dál?
BEATRICE:
Jen pojďte,
paní Eleonoro, pojďte. A copak zrovna teď? Přišla jste k nám na oběd?
ELEONORA:
Přišla jsem vám
důvěrně prozradit, že jsem konečně zjistila, co naši manželé vyvádějí v
tom
tajném hnízdě.
BEATRICE:
To si dovedu
představit. Mažou karty, proradníci.
ELEONORA:
Ale kdepak!
ROSAURA:
Tak přece mám
pravdu já: vodí tam milenky.
ELEONORA:
Kdepak, omyl.
Vím už všecko. Poslyšte, ale mlčet jako hrob! Dělají kámen mudrců.
Lapis philosophorum.
BEATRICE:
A vidíte, to je
možné! Můj manžel se vyzná ve filozofii: on bude určitě jejich hlava.
ROSAURA:
Jak jste na to
přišla, paní Eleonoro?
ELEONORA:
Vám to
prozradím; ale proboha živého, ani muk!
BEATRICE:
Žádnou starost!
ROSAURA:
Na mě se můžete
spolehnout.
ELEONORA:
Vypravila jsem
se ráno za švadlenou, přeptat se na ty zelené šaty… Víte přece, které
myslím?
BEATRICE:
Vím, vím, ty,
co vám šije, aby manžel nic nevěděl.
ELEONORA:
Právě! Kateřina
mi je zpackala a tak mi sousedka povídá, paní drahá, povídá, zvrzat
takovéhle
nádherné šaty, to je škody! Dejte si je přešít, povídá. Poraďte mi
nějakou
švadlenu, povídám já, ona že tedy poradí, zajděte si k té a té, povídá,
a hned
mi vysvětlila, kde bydlí.
BEATRICE:
A dnes ráno
jste šla a doslechla jste se o kameni mudrců.
ELEONORA:
Počkejte,
nepleťte mě! Nejdřív zavolám tu švadlenu. Ona přišla, já jí ukážu šaty,
ona mi
je zkouší, rvala si vlasy, když viděla, jak jsou zřízené. No na mou
duši.
BEATRICE:
Tak kdy se
dostaneme ke konci?
ELEONORA:
Už to bude.
Nechte to na mně, paní Eleonoro, povídala, já vám to spíchnu, že padnou
jako
ulité. Vzala šaty a odnesla je. A vidíte. Čtrnáct dní a ještě mi je
nepřinesla!
Tyhle švadleny jsou jedna jako druhá. Slibují hory doly, ale držet
slovo
nedovedou. Já vždycky můžu vyletět z kůže!
BEATRICE:
Tak dál, co
vlastně bylo. Nemůžu se už dočkat.
ELEONORA:
Jenom si na tu
švadlenu vzpomenu a poleje mě pot.
ROSAURA:
Nechte už
švadlenu a jděte k věci.
ELEONORA:
No vždyť; teď
vám povím, jak jsem se dozvěděla o tom kameni. Švadlena bydlí… hned
vedle…
Znáte přece tu mlíkařku? Co si vzala sýraře.
BEATRICE:
Jistě, jistě,
tak dál.
ELEONORA:
Tak dobře.
Švadlena bydlí o tři domy dál směrem k té ulici, jak se chodí k pekaři.
ROSAURA:
Na mou duši,
paní Eleonoro, já z toho omdlím.
ELEONORA:
Musím přece
všecko po pořádku. Tak když víte…
6.
Corallina
a předešlé
CORALLINA
(k Beatrici): Ah,
milostpaní!
BEATRICE:
Co se děje?
CORALLINA:
Už to mám.
BEATRICE:
Co?
CORALLINA:
O tom nekalém
domě. Vím všecko.
ELEONORA:
Ale to my už
víme dávno. Dělají kámen mudrců.
CORALLINA:
Ha! To zrovna!
BEATRICE:
A co tedy?
Hrají?
CORALLINA:
Ne,
milostpaní.
ROSAURA:
Mají tam
milenky.
CORALLINA:
Samá voda. Já
vím všecko. Ale… tiše.
BEATRICE
(ostatním): Tiše.
CORALLINA:
Chtějí… ale
proboha!
ROSAURA:
Tak co, ven s tím.
CORALLINA:
Chtějí vykopat
poklad.
BEATRICE:
Ale jdi!
CORALLINA:
A provádějí
hromadu kouzel.
ROSAURA:
Opravdu?
CORALLINA:
Hotová věc.
Vím to bezpečně.
ELEONORA:
Já taky
slyšela, že vaří zlatou tinkturu. Tak oni hledají poklad!
BEATRICE:
No ano, ano,
možné to je.
ROSAURA:
Kristepane! Mně
běží mráz po zádech!
ELEONORA:
A jak jste na
to přišla?
CORALLINA:
Já vám to
povím, ale… pst! Před chviličkou přišel ten chudák, co chodí každý
čtvrtek.
ELEONORA:
Jenom ne tak ze
široka.
CORALLINA:
Já – ze
široka!? No vždyť víte, tihle chudáci prošmejdí kdeco. A tak povídám,
pajdo,
kdepak jsi byl, že ses takovou dobu neukázal? Pomáhal jsem, povídá,
kopat
jistou jámu u jistého domu… A už jsem u toho.
7.
Arlecchino
a předešlé
ARLECCHINO:
Rychle, račte
ke stolu, pán už přišel.
BEATRICE:
A kdepak byl
tak dlouho?
ARLECCHINO:
Oh! Přece
jako vždycky.
BEATRICE:
Co vlastně v tom
zatraceném doupěti dělají?
ARLECCHINO:
To se musíte
zeptat jeho.
BEATRICE
(Arlecchinovi): Poslechni,
pojď sem!
ARLECCHINO:
Poroučíte?
BEATRICE
(tiše): Mažou
karty?
ARLECCHINO:
Ano, paní.
BEATRICE
(tiše): Vždyť
jsem to povídala.
ROSAURA
(tiše Arlecchinovi): Pověz mi, že
mají milenky?
ARLECCHINO:
Ano, slečno.
ROSAURA
(tiše): Ah,
vždyť mi to srdce říkalo.
ELEONORA:
Mladíku!
ARLECCHINO:
Paní?
ELEONORA
(tiše Arlecchinovi): Je to
pravda, že dělají kámen mudrců?
ARLECCHINO:
Ano, paní.
ELEONORA
(tiše): Já to
věděla.
CORALLINA:
Arlecchino,
pověz mi něco.
ARLECCHINO:
Co chceš?
CORALLINA
(tiše Arlecchinovi): Kopají
poklad?
ARLECCHINO:
Ano, paní.
CORALLINA
(tiše): Tak
jsem měla pravdu.
ARLECCHINO
(stranou): Proč
bych se vším nesouhlasil, když jim to dělá dobře?
ELEONORA:
Arlecchino,
viděl jsi manžela?
ARLECCHINO:
Ano, paní.
ELEONORA:
Šel už domů?
ARLECCHINO: Ano,
paní.
(Tiše) A
do roztrhání, pořád „ano“.
(Odejde)
ELEONORA:
Tak už také
poletím, přítelkyně, až zase budu něco vědět, jsem tu jako na koni.
BEATRICE:
Ale s tím
kamenem mudrců to zřejmě není pravda.
ELEONORA: Že
není? Pravda pravdoucí! U švadleny byl bratr zedníkova tovaryše a
povídal, že
bratrův pán šel do toho domu stavět pícku a mají tam prý spoustu
všelijakého
skleněného nádobí a švadlenin kmotr povídal, že v té pícce a v tom skle
se dělá
Lapis philosophorum. A švadlena se v tom vyzná a když já něco řeknu,
tak se
jakživa nespletu.
(Odejde)
CORALLINA: Věřte
mi, ona neví, co se povídá. Na kamnech se taky vaří jídlo a ze sklenic
se pije.
Ten pajda mi řekl, že kopou jámu a kdekdo povídá, že kousek od toho
domu je
zakopaný poklad a oni ho určitě kopou a když něco řeknu já, tak vím
proč a dycinky
jen pravdu.
(Odejde)
BEATRICE:
Já si myslím,
že nevědí vůbec nic.
ROSAURA:
Chtějí, aby
všechno bylo, jak si to malují!
BEATRICE:
Já je zrovna
vidím, jak drží v rukou karty.
ROSAURA:
A mně je jasné,
že se tam miliskují, na to vezmu jed.
8.
Beatrice,
pak Ottavio
BEATRICE:
Taky je
umíněná. Ale poznáte, že já jsem to uhodla. Tady je, karbaník prolhaná.
OTTAVIO: Má
drahá, sepíši si účet, můžeš zatím dát příkazy k obědu.
(Sedne si ke
stolku)
BEATRICE:
Chceš si
spočítat, kolik jsi prohrál?
OTTAVIO:
Je tu Florindo,
bude obědvat s námi; postarej se, aby jídla bylo dost.
BEATRICE:
Aha, aha, ty si
zveš hosty? Vyhrál jsi?
OTTAVIO
(píše): Čtyři a
šestnáct, deset a patnáct.
BEATRICE:
Vím, já moc
dobře vím, co se v těch záhadných pokojích vyvádí.
OTTAVIO
(píše): Ano? To
jsem sám rád.
BEATRICE:
Zničíš rodinu.
OTTAVIO
(píše): Ne, má
drahá, nezničím.
BEATRICE:
Karban je hrob
spořádané rodiny.
OTTAVIO
(píše): Nehrajeme.
BEATRICE:
Nehrajete?
OTTAVIO: Ne, na
mou čest. Pět a dvě, to máme sedm.
(Píše)
BEATRICE:
Tak co tedy
děláte?
OTTAVIO
(píše): Nic
špatného.
BEATRICE:
Když nic
špatného, tak proč tam nesmí tvoje žena.
OTTAVIO:
Právě proto.
BEATRICE:
A ták?
Sprosťáku!
OTTAVIO
(píše): Čtyřikrát
čtyři je šestnáct…
BEATRICE:
Proklínám den,
kdy jsem si tě vzala.
OTTAVIO
(píše): Je už
pozdě.
BEATRICE:
Jak to pozdě?
OTTAVIO:
Říkám, abychom
šli k obědu, je už pozdě.
BEATRICE:
Já mám pořád
dost času. Můžu se kdykoliv sebrat a nechat tě tu samotného.
OTTAVIO
(píše): To
budeš velice laskavá.
BEATRICE:
Moje věno.
OTTAVIO
(píše): Nula od
nuly pojde.
BEATRICE:
Cože?
OTTAVIO:
Počítám účty,
neposlouchám.
BEATRICE:
Chci vědět, co
v tom domě děláte.
OTTAVIO:
Jestli tě to
zajímá, máme se tam dobře.
BEATRICE:
Jste mizerná
banda.
OTTAVIO:
Ale vždyť tam
ženy nechodí.
BEATRICE:
Tak podle tebe
jsou mizerné ženy?
OTTAVIO:
Ani nápad,
říkám, že mezi nás nechodí.
BEATRICE:
Kdyby mohly
přijít, byl by všemu podezřívání konec.
OTTAVIO:
Ženy podezřívají
věčně.
BEATRICE:
Je snad tak
těžké říct, děláme to a to?
OTTAVIO:
Vůbec ne.
BEATRICE:
Tak co tedy
děláte?
OTTAVIO:
Šestnáct a šest
je dvaadvacet a osm…
BEATRICE: Osm
čertů a všichni ať vás na vidle berou.
(Škubne mu
ramenem)
OTTAVIO:
Oh, teď jste mi…
zapomněl jsem výsledek.
BEATRICE:
Pukni!
OTTAVIO: Až po
vás!
(Píše)
BEATRICE:
Zvíře.
OTTAVIO
(píše): Nápodobně.
BEATRICE:
Myslíš, že to
takhle nechám?
OTTAVIO
(se zvedne): Účet
je hotov.
BEATRICE:
Jaký účet?
OTTAVIO:
Ano, je hotov.
BEATRICE:
Tak ty takhle!
OTTAVIO:
K obědu, má
drahá.
BEATRICE:
Ničemo!
OTTAVIO: U oběda
se uvidíme.
(Odejde)
BEATRICE: Lump
hanebná! Nedopálí se, neodpoví a já abych se užrala vztekem… Zatracené
doupě,
zatracená pevnost! Ale já se tam dostanu, já se na to podívám, já tomu
přijdu
na kloub, kdyby mě to mělo stát krk.
(Odejde)
9.
Rosaura
a Florindo
ROSAURA
(utíká před Florindem): Ne, nechte
mě být.
FLORINDO:
Stůjte,
neutíkejte mi!
ROSAURA:
Vy mě nemáte ani
trochu rád.
FLORINDO:
Proč takhle
mluvíte?
ROSAURA:
Kdybyste mě měl
rád, řekl byste mi, co se v tom domě děje.
FLORINDO:
Vždyť vám to
opakuji pořád. Vůbec nic.
ROSAURA:
Když se tam nic
neděje, proč tam pořád chodíte?
FLORINDO:
Chci vám
vysvětlit, že se tam neděje nic, nač byste mohla být zvědavá.
ROSAURA:
Ano, ano, chápu.
Je to tajemství: nesmíte nic prozradit.
FLORINDO:
Ne, na mou
čest. Nemáme žádné tajemství.
ROSAURA:
Kdybyste žádné
neměli, řekl byste mi pravdu.
FLORINDO:
Vždyť vám říkám
pravdu. Bavíme se tam o všelijakých novinkách; čteme zajímavé knihy,
hrajeme
poctivé hry a zásadně ne o peníze. Někdy se obědvá, někdy večeříme,
posedíme
dvě nebo tři hodinky v příjemné společnosti mezi přáteli; a máme
radost, že nám
tak pěkně uběhl čas.
ROSAURA:
Jenže to
nejlepší vám vypadlo ze seznamu.
FLORINDO:
Co myslíte?
ROSAURA:
Slečny. Vodíte
si je tam.
FLORINDO:
Ale to se
mýlíte, ženy tam nesmějí ani vkročit.
ROSAURA:
Já vám nevěřím.
FLORINDO:
Přísahám.
ROSAURA:
Promiňte, ale já
vám nevěřím.
FLORINDO:
Rosauro,
křivdíte mi, to si od vás nezasloužím.
ROSAURA:
A to snad mám
věřit všemu, co říkáte?
FLORINDO:
Měla byste mi
věřit.
ROSAURA:
Vezměte mě s sebou,
jednou jedinkrát, a slibuji, že vám hned uvěřím.
FLORINDO:
Taková důvěra
by neměla velkou cenu.
ROSAURA:
Nic lepšího vám
neporadím. Dokud se nepřesvědčím, nevěřím.
FLORINDO:
Kdyby to
záleželo na mně, já bych vám vyhověl.
ROSAURA:
A co vám brání?
FLORINDO:
Zákaz přátel.
ROSAURA:
Takový zákaz je
špatné znamení.
FLORINDO:
Proč?
ROSAURA:
Co se skrývá,
špatné bývá.
FLORINDO:
Co vlastně myslíte,
že tam je?
ROSAURA:
Ženské, od rána
do večera ženské.
FLORINDO:
Kdyby tam
chodily ženy, vidělo by to celé město.
ROSAURA:
Vodíte si je tam
v pánských šatech.
FLORINDO:
Vy si nás
představujete jako úplné zhýralce a nemravy.
ROSAURA:
Kdybyste byli
něco jiného, nenadělali byste tolik tajností.
FLORINDO:
Ale cožpak se
nemůže založit kroužek dobrých přátel, aby je hned všichni
nepronásledovali?
ROSAURA:
Takové
tajnůstkářství přirozeně vyvolá podezření.
FLORINDO:
Jaképak
tajnůstkářství? Říkám vám pravdu, nic se tam neděje!
ROSAURA:
Nic, nic, pořád
že nic!
FLORINDO:
Tak mi konečně
věřte, má drahá! Nerozčilujte se.
ROSAURA:
Dejte mi pokoj.
FLORINDO:
Takhle přece
nemůžete jednat se svým snoubencem.
ROSAURA:
Vy že jste můj
snoubenec?
FLORINDO:
Cože? A snad
nejsem?
ROSAURA:
Ne. A jděte, já
o vás nestojím.
FLORINDO:
Ale proč?
ROSAURA:
Protože mi
nechcete říct pravdu.
FLORINDO:
Já se z toho
zblázním. Vždyť vám říkám jenom pravdu, přísahám při všech bozích na
nebesích.
ROSAURA:
Mužské přísahy.
Nevěřím vám.
FLORINDO:
Tak co?
ROSAURA:
Už o vás
nestojím.
FLORINDO:
Ale, Rosauro,
prosím vás.
ROSAURA:
Prosíte
zbytečně. Jděte.
FLORINDO:
Panebože! Kam
se poděla vaše něžná láska?
ROSAURA:
Neznáte to
přísloví? Surovost lásce zvoní umíráčkem.
FLORINDO:
Já a surový?
Vždyť bych za vás dal duši!
ROSAURA:
A to snad není
surové, trápit ženu, jako mě trápíte vy?
FLORINDO:
Řekněte mi, čím
vás trápím?
ROSAURA:
Tou
nejstrašnější, tou nejhroznější zvědavostí, jakou kdy viděl svět.
FLORINDO:
Kdybych mohl,
vyhověl bych vám.
ROSAURA:
To záleží jenom
na vás.
FLORINDO:
Drahá Rosauro…
ROSAURA:
Nu, čekám.
Chcete mi říct pravdu?
FLORINDO:
Nezalhal bych
vám ani za všechny poklady světa.
ROSAURA:
Co se tam děje?
FLORINDO:
Nic.
ROSAURA: Tak si
to nechte a táhněte!
(Odejde)
10.
Florindo,
pak Corallina
FLORINDO:
Já ji mám tolik
rád, ale proto přece nemohu zklamat svoje přátele. Tam ji nikdy
nevezmu; to
radši přestanu chodit mezi ně, abych se nepřipravil o její lásku. Dnes
večer
tam nepůjdu, aby se Rosaura nehněvala.
CORALLINA:
S odpuštěním,
milostpane, co je naší slečně, že je tak rozčilená?
FLORINDO:
Trápí mě, trápí
sebe a nemá proč.
CORALLINA:
Chudák holka!
A to ji nedovedete uklidnit?
FLORINDO:
Ale jak?
CORALLINA:
Řekněte jí
pravdu, řekněte, co v tom nekalém domě děláte.
FLORINDO:
Říkám jí to,
ale ona nevěří.
CORALLINA:
Kdybyste vyklopil
pravdu, určitě by věřila.
FLORINDO:
Kriste pane,
alespoň ty mě nedopaluj. Nedráždi její zvědavost.
CORALLINA:
O mě přece
nejde: já vím všechno.
FLORINDO:
A že neděláme
nic špatného?
CORALLINA:
Ne, naopak.
FLORINDO:
Tak jí to
řekni. Řekni jí, ať mě věčně nepodezřívá.
CORALLINA:
Uklidněte ji.
Stačí maličkost.
FLORINDO:
A co?
CORALLINA:
Vezměte ji
tam, ať se přesvědčí sama.
FLORINDO:
Moji přátelé
zakázali ženám přístup. A pak, myslíš si, že slušná a vychovaná dívka
může
chodit do pánské společnosti?
CORALLINA:
Máte sice
pravdu, ale všechno se dá zaonačit. Mohla bych jít místo ní, všechno
tam
obhlídnout a pak jí říct pravdu.
FLORINDO:
Ale vždyť je to
vyloučeno.
CORALLINA:
Mohla bych jít
převlečená za pána.
FLORINDO:
Mám dojem, že
jsi ještě zvědavější než tvoje paní.
CORALLINA:
Zvědavá! To
zrovna! Já totiž všechno vím. Dělám to jen pro slečnu Rosauru. Kdybych
jí
řekla: Slečinko, přesvědčila jsem se, je to tak a tak – mně uvěří, bude
klidná
a vám dá pokoj.
FLORINDO:
Jenže tohle
nejde.
CORALLINA:
A když nejde
tohle, nepůjde vůbec nic.
FLORINDO:
Co myslíš?
CORALLINA:
Vaši svatbu se
slečnou Rosaurou.
FLORINDO:
A proč?
CORALLINA:
Protože je
paličatá. Na vás nedá a dokud nepotvrdím, že mluvíte pravdu, nebude s
vámi ani
mluvit.
FLORINDO:
Nemohu přece
dát v sázku důvěru tolika hodných lidí pro takovýhle vrtoch.
CORALLINA:
Ah,
milostpane, je vidět, že ji nemáte rád.
FLORINDO:
Dal bych za ni
svou duši.
CORALLINA:
Kdo je opravdu
zamilovaný, ten dokáže pro svou krásku jinačí věci.
FLORINDO:
Když si
pomyslím, že bych měl porušit dané slovo, abych jí vyhověl, jsem přece
čestný
člověk, ne, nedokážu to.
CORALLINA:
To už nevím,
co bych vám poradila. Jste příjemný mladý pán, je mi vás líto. Jen
kdybych
věděla, jak vám oběma pomoct.
FLORINDO:
Tak tedy něco
vymysli…
CORALLINA:
A co takhle:
Řekneme slečně Rosauře, že jsem tam byla, že jsem všechno viděla, že
všechno
vím, a když jí pak potvrdím, co říkáte vy, uvěří, uklidní se a bude vám
oběma
líp.
FLORINDO:
To je nápad! Ty
jsi přece jen mazaná holka!
CORALLINA:
Vidíte, abych
vám udělala radost, budu se muset přemoct a lhát. To já nedokážu ani za
tisíc
zlatých.
FLORINDO:
Mohu tě
ujistit, že taková neškodná a poctivá lež je naprosto nevinná.
CORALLINA:
Já to teda
překousnu.
FLORINDO:
Ta námaha se ti
určitě vyplatí.
CORALLINA:
O tom si
promluvíme až později.
FLORINDO:
Sbohem,
Corallino!
CORALLINA:
Počkejte,
nerada bych, aby slečna Rosaura poznala, že ji balamutím. Chtěla bych
jí nějak
dokázat, že jsem tam opravdu byla.
FLORINDO:
Půjdeš z domu a
řekneš jí, že jsi tam byla.
CORALLINA:
Například – v kolik
hodin?
FLORINDO:
Copak vím? V poledne.
Nebo večer.
CORALLINA:
Dnes večer máte
sraz?
FLORINDO:
Ano, ještě
dnes. Budeme večeřet.
CORALLINA:
V kolik hodin?
FLORINDO:
Přijdeme v sedm
a zdržíme se tam aspoň do deseti.
CORALLINA:
Výborně. Večer
půjdu ke kamarádce a jí řeknu, že jsem byla tam.
FLORINDO: To je
nápad! Tak na shledanou.
(Chce odejít)
CORALLINA:
S dovolením:
Kdyby se ptala, dejme tomu, jak je ten dům zařízený? Ráda bych něco
řekla.
FLORINDO:
Co jí chceš
říct?
CORALLINA:
No dejme tomu:
Na dveře se tluče nebo zvoní? Kdo otevře?
FLORINDO:
Každý máme svůj
klíč.
CORALLINA:
To tedy má
klíč také náš pán.
FLORINDO:
Jistě, pan
Ottavio má klíč jako všichni ostatní.
CORALLINA (tiše): Dobře,
že to vím.
(K Florindovi)
A ten klíč je železný nebo mosazný?
FLORINDO:
Železný, ale má
hodně vroubků, podobný se těžko sežene. Pan Pantalone je objednává až z
Milána.
Tady je nikdo nedovede udělat.
CORALLINA:
A dělá dobře,
je to spolehlivější. Ale ráda bych jí řekla hodně podrobností. Dejme
tomu:
Schody jsou hned za dveřmi?
FLORINDO:
Nejsou tam
žádné schody. Je to přízemní byt, dveře jsou hned napravo za vchodem.
CORALLINA:
Ty dveře budou
také důkladně zavřené.
FLORINDO:
Jistě. Od těch
máme také klíč. Většinou nosíme oba klíče na jednom kroužku.
CORALLINA:
A kolik
je tam pokojů?
FLORINDO:
Tři pokoje a kuchyň.
CORALLINA:
To tam bude
nějaká spíže, nějaká komůrka.
FLORINDO:
Nic jiného tam
není. Ale chceš vědět zbytečně moc.
CORALLINA:
Vůbec ne.
Jenom se ptám, abych mohla tvrdit, že jsem tam byla. Dejme tomu: Krby
tam
nejsou?
FLORINDO:
Jsou. V každém
pokoji jeden.
CORALLINA:
A postele?
FLORINDO:
Postele! Vždyť
tam nespíme.
CORALLINA:
A kam dáváte
pláště? A klobouky?
FLORINDO:
No, máme skříně
a tam všechno ukládáme.
CORALLINA:
Veliké skříně,
takové, kam se vejdou i šaty?
FLORINDO:
Ano, právě
takové; ale jsi až moc zvědavá.
CORALLINA:
Já a zvědavá?
Ani nápad. Ptám se, jen abych mohla říct, že jsem tam byla. A kde jíte?
V posledním
pokoji?
FLORINDO:
Ano, v posledním.
Sbohem. Nechci nechat čekat pana Ottavia.
11.
Corallina
sama
CORALLINA: Jen
ať si běží, tohle mi zatím stačí. Když dokážu vyfouknout pánovi klíč,
když tam
dokážu vklouznout a dobře se schovat, uvidím, jestli hledají poklad
nebo co
vlastně dělají, že tam nepouštějí ženské! Za tím je určitě nějaká
čertovina.
Protože bez ženských není žádná zábava a kam ženská nesmí… mám strach…
mám
strach… Ale nechme toho, je to divná věc. Já jsem zvědavá a musím tomu
za
každou cenu přijít na kloub. Jinak mi ta zvědavost nedá pokoj.
DRUHÉ
DĚJSTVÍ
1.
Pokoj
se stolem v Leliově
domě. Na stole leží jeho šaty
ELEONORA (sama): Je to
ale neřád, ten můj manžel! Není s ním žádná řeč. Hned zvyšuje hlas. Ale
jen ať
si křičí a vyvádí, jak chce, buď mi řekne, co se v tom domě tropí, nebo
se
seberu a odstěhuju k matce. A to zrovna v nejlepším přišel domovník.
Nemohla
jsem mu říct, co si myslím. Ale až vypadne, já si ještě pustím hubu na
špacír.
A zatím, dokud jsou tu šaty, které měl Lelio dneska ráno na sobě, mrknu
se do
nich, třeba v kapse něco objevím. Tohle jindy nedělám. Zvědavost není
moje
slabá stránka, ale tentokrát jsem jako uštknutá.
(Prohledává
kapsy kabátu)
Tenhle kapesník je
jeho… Udělal si uzel. A pročpak
asi? To bych ráda věděla, co ten uzel znamená. Kdoví! Třeba na to
přijdu. A co
je to za klíče? Nikdy jsem je neviděla. Od domu určitě nejsou. Oh, to
je ještě
podezřelejší. Jestli Lelio nevyklopí, co je to za klíče, kouká z toho
mazec.
Tuhle je lístek. To se podíváme od koho a komu. „Ctihodnému pánu, panu
Leliovi
Scarcavalli. Do vlastních rukou.“ A od kohopak? „Váš vpravdě přítel
Pantalone de’Bisognosi.“
Bodejť, jeden z toho tajného spolku. „Posílám Vám dva nové klíče, neboť
jsem
pro větší jistotu dal vyměnit zámky, když můj sluha staré klíče
ztratil. Zítra
vás očekávám v obvyklou dobu. Na shledanou.“ To je trefa! Klíče od
jejich
doupěte! Takhle mu je vyfouknout, to by byl kousek! A pak, z ničehož
nic se tam
objevit a nachytat je v nejlepším! Ale jsou tohle nové nebo ty staré?
Kdy je
lístek psaný? Dvacátého. Nové, určitě! Mám je, mám je. Teď už je
nedostane.
(Lístek strčí
do kapsy Leliovi a klíče schová do vlastní)
2.
Předešlá
a Lelio
LELIO:
Sluha se ještě
nevrátil?
ELEONORA:
Asi ne, když ho
tu nevidíš.
LELIO:
Roztomilá odpověď!
ELEONORA:
Jak se do lesa
volá, tak se z lesa ozývá. Vidíte, že tu sluha není, a mě se ptáte,
jestli se
vrátil.
LELIO:
Ptám se proto, že
jsi ho mohla zatím někam poslat. Připadá mi divné, že se ještě nevrátil.
ELEONORA:
To by nesměl
být pitomec! Kam ho pošleš, tam ztvrdne.
LELIO:
Musím rychle
odejít. Potřebuji, aby mě oblékl.
ELEONORA:
Šaty máš tady,
můžeš se obléknout sám.
LELIO: Tak mi
pomoz.
(Svléká si
domácí kabát)
ELEONORA:
Mohl bys
poprosit zdvořileji, ne?
LELIO
(ironicky): Prokázala
byste mi tu laskavost?
ELEONORA
(mu obléká
šaty):
A kampak tak najednou?
LELIO:
Kam uznám za
vhodné, milostivá.
ELEONORA:
Jistě, jistě,
musíš dmýchat oheň.
LELIO:
Dmýchat oheň? Jsem
snad nějaký kovář?
ELEONORA:
Znamenitě.
Tváříš se, jako bys nic nechápal. Jdeš mačkat měchy.
LELIO:
Měchy? Já ti
opravdu nerozumím.
ELEONORA:
Doslechla jsem
se, že v té záhadné skrýši děláte kámen mudrců.
LELIO:
Kámen? Jsi husa, a
ten, kdo ti to nakukal, zrovna tak.
ELEONORA:
Tak co tam tedy
děláte?
LELIO:
Nic.
ELEONORA:
Okamžitě to
musím vědět.
LELIO:
Okamžitě se
nedovíš ani tohle!
ELEONORA:
Já už se
postarám, abych se to dověděla.
LELIO:
Eleonoro, rozum,
rozum!
ELEONORA:
Když chci, tak
se to dozvím.
LELIO:
Nesnaž se, abych
se rozčilil.
ELEONORA:
Dovím se to!
LELIO:
Paní Eleonoro…
ELEONORA:
Pane…
LELIO:
Nemohla byste
laskavě začít o něčem jiném?
ELEONORA:
A dovím.
LELIO:
Ještě jednou a na
mou čest, že budeš litovat.
ELEONORA:
Ty nechceš,
abych se to dověděla.
LELIO:
A ty…
ELEONORA: A já…
já se to dovím.
(Lelio jí chce dát
pohlavek, ale ona uhne)
A tobě
na vztek… dovím se to.
(Utíká před
ním)
LELIO:
Opovaž se a já tě
přerazím!
ELEONORA
(utíká): Ale
dovím se to.
LELIO
(běží za ní): Bůh
je můj svědek…
ELEONORA: A dovím
a dovím a dovím!
(Zavře se do
sousedního pokoje)
LELIO: Radši
půjdu; cítím, že se mi vaří žluč.
(Chce odejít)
ELEONORA (otevře dveře a vystrčí hlavu): Ano, ty ohavníku,
dovím se to.
(Lelio zvedne
židli, aby ji po ní hodil)
Eleonora: A dovím!
(Zavře)
LELIO: Zmije! Já
už to nevydržím! Nene, nic se nedovíš. Nic.
(U dveří)
Ne, bestie, nedovíš.
Ne, zmije, ani tohle!
ELEONORA (z druhých dveří):
Ale ano, dovím.
(Zavře dveře)
LELIO: To už
přestává všechno!
(Odejde)
3.
PROMĚNA
Pokoj v
Ottaviově domě
Beatrice
a Corallina
CORALLINA:
Rychle,
milostpaní, musím vám to říct, než se zalknu.
BEATRICE:
Tak mluv.
CORALLINA:
Už to mám, na
všechno přijdeme.
BEATRICE:
Na co?
CORALLINA:
Na tu
společnost, co vyvádějí v těch pokojích.
BEATRICE:
Nepovídej! Jak?
CORALLINA:
Všichni nosí v
kapse klíče; někomu z nich je musíme štípnout.
BEATRICE:
A pak?
CORALLINA:
A pak! Vím
přece, co vám říkám: Mám zprávy z nejlepšího pramene. Mohu tam vlézt
třeba v noci
a se zavázanýma očima. Schovám se a bude to.
BEATRICE:
A manžel je má?
CORALLINA:
Hotová věc,
jistě je nosí v kapse, vždyť je denně potřebuje. Musíme vymyslet, jak
mu je
vyfoukneme.
BEATRICE:
Jestli je nosí
v kalhotách, tak to půjde těžko.
CORALLINA:
V kalhotách je
nosit nemůže, klíč od vrat je moc velký.
BEATRICE:
Dnes dopoledne
se vrátil hodně pozdě a ani se nesvlékl. Musíme počkat do večera, až
půjde
spát.
CORALLINA:
Kdepak,
nejlepší bude omrknout je dnes večer. Vyzvěděla jsem, že se dnes sejdou
na
večeři.
BEATRICE:
Co bych za to
dala, kdybych je mohla vidět.
CORALLINA:
Musíme
vymyslet, jak na to.
BEATRICE:
Podívej, zrovna
jdou.
CORALLINA:
Jen
přemýšlejte, já si budu taky lámat hlavu.
4.
Ottavio,
Rosaura,
Florindo
a předešlé
ROSAURA
(Florindovi): Starejte se
o své.
FLORINDO:
Pane Ottavio,
vidíte, jak se mnou zachází vaše dcera?
OTTAVIO:
Drahý příteli,
moje dcera je prostě žena jako každá jiná. Má dobré chvíle a má špatné
chvíle.
Musíte se zařídit podle počasí. Radujte se z jasného nebe, utíkejte při
zahřmění a když začnou lítat blesky, schovejte se a doufejte, že zas
vyjde
sluníčko.
ROSAURA:
Tatínek umí
rozdávat skvělé rady.
BEATRICE:
Tatínek umí
člověka rozzuřit.
OTTAVIO:
Slečno
Corallino, naše roztomilá komorná nám dnes nepodá kávu?
CORALLINA:
Káva je
připravena, pane, přejete si ji sem?
OTTAVIO:
Když jste ji
nepodala u stolu, vypijeme ji tady.
CORALLINA:
Okamžik.
(K Beatrici) Paní,
teď chytře. Až dostaneme klíče, budeme na koni.
OTTAVIO:
Rosauro, co ti
vlastně udělal tvůj snoubenec?
ROSAURA:
Nic, tatínku.
OTTAVIO:
Nic neudělal a ty
se na něho tak škaredíš?
ROSAURA:
Mám zrovna
špatnou chvíli.
OTTAVIO
(Florindovi): Příteli, je
zataženo. Čekejte na sluníčko.
ROSAURA:
Slunce se jen
tak nedočká.
OTTAVIO:
Ale ano, však
ono vysvitne, jen až zapadne měsíc.
BEATRICE
(Ottaviovi): Pročpak se
dnes nesvlékneš? Proč si neuděláš pohodlí jako obyčejně? Pan Florindo
patří k rodině,
nemusíš před ním dělat okolky.
OTTAVIO:
Musím brzy
odejít. Nechci se dvakrát převlékat.
BEATRICE:
To musíš
opravdu hned? Kampak musíš?
OTTAVIO:
Chceš také vědět
kam?
BEATRICE:
Manželka to
snad může vědět?
OTTAVIO:
Ano, zdvořilá
manželka opravdu zasluhuje, abych jí to řekl. Musím oplatit návštěvu
tomu
šlechtici, který byl včera u mne.
BEATRICE:
A to chceš v těchhle
šatech chodit po návštěvách? Měl by sis vzít lepší.
OTTAVIO:
Mně na těchhle
maličkostech nezáleží.
BEATRICE:
Víš přece, že
tihle povýšenci dají hodně na ceremonie. Ještě řekne, že se k němu
chováš moc
důvěrně.
OTTAVIO:
Ať si říká, co
chce. Tím si hlavu nelámu.
BEATRICE:
Samozřejmě. Já
něco řeknu, a ty jsi okamžitě proti.
OTTAVIO:
Poslyšte,
Florindo, chtěl bych, aby se ten sňatek uzavřel co nejdříve.
BEATRICE
(tiše): Nic
nepořídíme.
FLORINDO:
Já jsem
připraven, ale slečna Rosaura mě nechce.
ROSAURA:
Stála by o vás,
kdybyste byl upřímný.
BEATRICE
(Ottaviovi): Tak
převléknete se?
OTTAVIO: Ne, má
drahá.
(Florindovi) Řekl
jste jí nějakou lež?
BEATRICE
(tiše): A jak si mě změřil.
FLORINDO:
Vždycky jsem jí
říkal pravdu, ale ona mi nechce věřit.
OTTAVIO:
I to nic. Ženské
vždycky přidají do své polívky špetku zvědavosti a paličatosti. To nic
není, to
zase přejde.
ROSAURA
(k sobě): Otec
mě pořád popichuje.
BEATRICE:
Když si nechceš
vzít jiné šaty, tak se alespoň svlékni, abych je vykartáčovala. Jsou
celé
zaprášené.
OTTAVIO:
Ano, má
přelíbezná ženuško. Vykartáčuj mi je, budu ti vděčný.
BEATRICE:
Tak se svlékni,
když je mám vykartáčovat.
OTTAVIO:
Ale ne, jen je
přejeď kartáčem. Nechce se mi svlékat.
BEATRICE:
Takhle se to
dělá špatně. Svlékni se.
OTTAVIO:
Ó ne, má drahá,
neobtěžuj se, vždyť je to jedno.
BEATRICE:
No prosím.
Nikdy si nedá poradit.
OTTAVIO
(Rosauře): Dcerunko,
nebuď tak umíněná.
BEATRICE
(stranou): Teď
už opravdu ztratím trpělivost.
ROSAURA:
Tatínku, prosím
vás, dejte mi pokoj.
FLORINDO:
Zlobí se na mne
a já za nic nemohu.
OTTAVIO:
Ó to nic, to
nic, po trošce hněvu je smíření vždycky nejsladší.
BEATRICE
(Ottaviovi): Tak ty se
nesvlékneš?
OTTAVIO:
Ne, má drahá.
BEATRICE:
Jsi mezek!
OTTAVIO
(Florindovi): Nu, co tomu
říkáte? Není do mne zamilovaná? Mluví z ní samá láska. Co byste za to
dal, aby
vaše manželka byla také tak roztomilá.
FLORINDO:
Nerad bych, aby
mě sekýrovala.
OTTAVIO:
Já se na to
dívám jinak. Než vidět manželku nabručenou, to ať si, chudinka, raději
uleví.
BEATRICE:
Z té
jeho flegmatičnosti by člověk dostal žaludeční
vřed.
5.
Corallina
přináší
kávu, předešlí, pak sluha
CORALLINA:
Už je tu káva.
OTTAVIO:
Nuže, napijme
se, pokud možno v pokoji.
CORALLINA
(tiše k Beatrici): Tak nic?
BEATRICE
(tiše ke Corallině): Ne a ne ho
donutit, aby si svlékl kabát.
OTTAVIO:
Sedněme si. Káva
se pije vsedě… Tak copak?
SLUHA:
Prosím.
OTTAVIO: Podej
mi židli.
(Corallina se
přiblíží s kávou k Ottaviovi, když ji podala ostatním)
Sluha nese židli, jednu
postaví k Ottaviovi,
Corallina
předstírá,
že do ní strčil, a převrhne kávu Ottaviovi
na kabát
CORALLINA:
Jémine, já
chudák, promiňte. Vrazil mi do ruky. Já hrozně nerada.
OTTAVIO:
Jen klid. To
přece nic není.
CORALLINA:
Honem. To se
musí čistou vodou.
OTTAVIO:
Ano, udělejte
to.
CORALLINA:
Rychle, rychle, ukažte. (Svléká
mu kabát)
(Stranou)
A je
to.
(Odnáší kabát)
OTTAVIO:
Podejte mi něco,
abych se nenachladl.
BEATRICE (sluhovi): Přineste mu
kabát.
(Sluha odejde)
OTTAVIO:
Vida! Nakonec
bude po vašem.
BEATRICE
(stranou): Corallina
dokázala, na co jsem já byla krátká.
OTTAVIO:
Škoda, že jsem
přišel o kávu. Ať mi udělají novou.
BEATRICE:
Vidíš, jak to
končí, když neposlechneš vlastní ženu?
OTTAVIO:
Kdyby bylo po
tvém, mohlo být hůř. Polila by mi druhé šaty a ty jsou světlé.
BEATRICE:
Kdyby bylo po
mém, nemuselo se to vůbec stát.
OTTAVIO:
Slyšíte,
Florindo? Naše manželky dovedou věštit. Ještě štěstí, že máme doma
takové
poklady.
6.
Sluha,
pak Corallina,
předešlí
Sluha
s druhým
kabátem, obléká Ottavia
OTTAVIO:
Tak co, paní
Beatrice, spokojena?
BEATRICE: Ještě
ne.
(Stranou)
Mám strach, že si řekne o klíče.
CORALLINA
(Ottaviovi): Tady to
máte, pane, kapesník, tabatěrku a klíče.
OTTAVIO
(dává všechno
do kapsy): Báječné
děvče!
BEATRICE
(tiše Corallině): Klíče také?
CORALLINA
(tiše Beatrici): Jiné, já je
vyměnila.
BEATRICE
(stranou): Tohle
jsem ještě nezažila!
OTTAVIO:
Milá Corallino,
neměl jsem ještě kávu. Nebude tam ještě jedna?
CORALLINA:
Na mou duši,
milostpane, pražená už nám došla.
OTTAVIO:
Nu, jenom klid.
Půjdu a dám si šálek kávy někde jinde.
BEATRICE:
To na ni
půjdete do té vaší herny?
OTTAVIO:
Florindo, půjdete
se mnou?
FLORINDO:
Udělám, co si přejete.
(Pozoruje Rosauru)
ROSAURA:
Co se díváte na
mne? Jen si jděte, já vás nezdržuji.
OTTAVIO:
Příteli,
nejlépe, když se vzdálíme. Nechte bouřku, ať se vybouří! Zítra zase
bude dobře.
ROSAURA:
Ani zítra, ani
kdy jindy.
OTTAVIO:
Tak tedy nikdy?
Nikdy? Pořád bude zamračeno? Pořád jen hromy a blesky? Děvenko moje, a
co když
zrovna ne, co když zazvoním na jeden zvonec a bude pěkně natošup?
ROSAURA:
A jak to chcete
dokázat, pane?
OTTAVIO:
Tak poslouchej
dobře. Pošlu tě do kláštera. Ah? Co ty na to?
ROSAURA:
Do kláštera?
BEATRICE:
Moje dcera a do
kláštera?
OTTAVIO:
Pojďme, pojďme.
Zatrubme na ústup!
7.
Beatrice,
Rosaura,
Florinda,
Corallina
ROSAURA
(Florindovi): Slyšíte? A to
všechno kvůli vám.
FLORINDO:
Slečno, já
přece za nic nemohu.
BEATRICE:
Moje dcera do
kláštera? Nebýt vás, měla by hromadu ženichů!
FLORINDO:
Vždyť nic
neříkám. Ale výčitky si nezasloužím. Ani od ní, ani od vás!
BEATRICE:
Jen běžte,
běžte, manžel na vás čeká.
FLORINDO
(se chystá
odejít): Půjdu,
když si to přejete, půjdu.
ROSAURA:
To je báječné.
Takhle mě opustit.
FLORINDO
(se vrací
zpět): Ale,
slečno…
CORALLINA
(Rosauře): Jen ho
nechte běžet, mám pro vás ohromnou novinu.
ROSAURA
(tiše Corallině): A copak?
CORALLINA
(tiše Rosauře): Pošlete ho
pryč. Mám klíče.
ROSAURA (tiše Corallině): To jsem
zvědavá.
(Florindovi)
Dobře, když chcete jít, já vás nezdržuji.
FLORINDO:
Jestli si
přejete, já tady zůstanu.
BEATRICE:
Ne, nedejte se
nutit. Manžel vás čeká.
FLORINDO:
Co říkáte,
slečno Rosauro?
ROSAURA:
Když vás tatínek
čeká, tak jděte.
FLORINDO:
Ale to není nic
důležitého, mohl bych se ještě zdržet.
CORALLINA
(tiše Rosauře): Pošlete ho
pryč.
ROSAURA (tiše Corallině): Nerada bych
ho rozzlobila.
(Florindovi)
Jděte a pak se vraťte.
BEATRICE:
Jen se
neobtěžujte.
CORALLINA:
Vraťte se
zítra.
FLORINDO:
Poslechnu vás a vrátím se. Ale prosím vás, mějte se mnou trochu
slitování.
(Odejde)
8.
Beatrice,
Rosaura,
Corallina
ROSAURA:
Nechtěla bych si
ho rozhněvat.
CORALLINA:
Nedělejte si
hlavu, ten se vrátí.
ROSAURA:
Tak cos mi
chtěla?
BEATRICE:
Kde jsou ty
klíče?
CORALLINA:
Tady.
ROSAURA:
Jaké klíče?
CORALLINA:
Pst! Klíče od
záhadného domu. Jeden od vrat, druhý od bytu.
BEATRICE
(ke Corallině): Jdeme,
jdeme.
ROSAURA:
Já chci jít
taky.
BEATRICE:
Pro vás se to
nesluší. Zůstanete doma a potom se všechno dovíte.
ROSAURA:
Ale, maminko…
BEATRICE: Ne, už
jsem řekla. Corallino, jdeme.
(Odejde)
9.
Rosaura,
Corallina
ROSAURA:
Corallino,
drahoušku…
CORALLINA:
Nedělejte si
hlavu. Půjdu já a všechno vám povím.
ROSAURA:
Jak ses dostala
k těm klíčům?
CORALLINA:
Šlohla jsem je
vašemu otci.
ROSAURA:
A kdy?
CORALLINA:
Neviděla jste
ten trik s kávou? Zrovna…
ROSAURA:
Já chci jít
taky.
CORALLINA:
Paní matka to
zakázala.
ROSAURA:
Corallino,
jestli mě máš trošičku ráda…
CORALLINA:
Jděte, nebuďte
tak zvědavá. Klid. Dnes večer víte všechno.
ROSAURA:
Musíš mi říct,
jestli tam jsou nějaké ženské.
CORALLINA:
Kdepak ženské.
Něco úplně jiného. Poklad! Poklad!
(Odejde)
10.
Rosaura
sama
ROSAURA:
V životě jsem
ještě po ničem tolik nestonala. Klid! Klid! Všichni jdou, jen já ne. A
proč
zrovna já ne? Protože jsem svobodná? A že bych přišla o pověst?
Koneckonců jdu
špehovat svého snoubence, to mi nemůže nikdo vyčítat. Jenom vědět, jak
na to?
Matka snadno nepovolí. Když si něco vezme do hlavy, nikdo s ní nehne.
11.
Florindo
a předešlá
FLORINDO:
Ah, promiňte…
ROSAURA:
Vy jste tady?
FLORINDO:
Ano, slečno.
Váš pan otec se zastavil v domě toho cizince, kterého musel navštívit.
Mají
obchodní jednání a já jsem si dovolil ještě jednou vás obtěžovat.
ROSAURA:
Měla bych se k vám
otočit zády.
FLORINDO:
Proč, slečno?
Co jsem vám udělal?
ROSAURA:
Nechcete mi říct
pravdu.
FLORINDO:
Už jsme zase u toho.
Dal bych nevím co, abyste se mohla na vlastní oči přesvědčit o mé
upřímnosti.
ROSAURA:
To můžete
zařídit, kdykoliv se vám zachce.
FLORINDO:
Ale jak?
ROSAURA:
Zaveďte mě tam
tajně.
FLORINDO:
To máte odvahu
jít tam sama?
ROSAURA:
Ne, půjdu se
služebnou.
FLORINDO:
Na takové místo
není služka postačující doprovod.
ROSAURA:
Tak půjde
maminka. Když ji poprosíte, půjde.
FLORINDO:
Rosauro, mějte
trochu ohledu. Už jsem vám to řekl několikrát. Moji přátelé zakázali
vpouštět
ženy. A já nemohu…
ROSAURA:
A vy si je přece
nerozházíte kvůli mně. Asi vám jsou přednější než já. A právě proto si
myslím,
že jste lhář a nevěrník.
FLORINDO:
Tak, Rosauro,
já vám tedy svoji lásku dokáži. Přestanu tam chodit. Budete mít klid.
ROSAURA:
Vy mě ujistíte,
že tam nechodíte, a stejně nepřestanete.
FLORINDO:
Ne, slibuji
vám, že tam už nevkročím.
ROSAURA:
To mi nestačí.
FLORINDO:
Odpřisáhnu vám
to.
ROSAURA:
Nestojím o přísahy;
chci mít spolehlivější záruku.
FLORINDO:
Tak řekněte co.
ROSAURA:
A slíbíte mi ji?
FLORINDO:
Ano, když to
bude v mé moci.
ROSAURA:
Řekněte mi… Ale
ne abyste lhal!
FLORINDO:
Nedokážu lhát!
ROSAURA:
Máte také klíče?
FLORINDO:
Klíče?
ROSAURA:
Klíče od domu,
kam nesmějí ženy.
FLORINDO:
Ano, mám je, to
nezapírám.
ROSAURA:
A to je ta
záruka. Dejte mi je.
FLORINDO:
Ale vždyť… ty
klíče… ve vašich rukou…
ROSAURA:
To je ta vaše
upřímnost! To jsou ty sliby a přísahy!
FLORINDO:
Nevidíte, že
když vás budu chtít klamat, mohu vám klíče dát, a stejně se tam dostanu
s kterýmkoliv
přítelem?
ROSAURA:
Nevěřím, že
byste měl chuť lhát přátelům, abyste mě mohl podvést. Podle mého, když
budete
bez klíčů, nebude vás nic pokoušet. Florindo, jestliže mě milujete,
udělejte to
gesto a složte je do mých rukou.
FLORINDO:
Ah, Rosauro!
Chcete mě dohnat k něčemu, co se mi z mnoha důvodů příčí.
ROSAURA:
Chystáte se tam
či ne?
FLORINDO:
Samozřejmě že
ne. Slíbil jsem vám to.
ROSAURA:
Tak proč vám
dělá takové potíže svěřit mi klíče?
FLORINDO:
Řekl jsem vám…
tyhle klíče… kdyby se dostaly do cizích rukou, mohlo by to vyvolat
nevůli.
ROSAURA:
Na svou čest vám
slibuji, že je nedám z ruky. Jste konečně spokojen? Nebo mě chcete
urážet
nedůvěrou? To by byl vrchol.
FLORINDO:
Drahá Rosauro,
ustupte.
ROSAURA:
Když ne, tak ne.
To je poslední dohoda, kterou vám mohu nabídnout. Buď mi svěříte klíče,
nebo
pusťte mou lásku z hlavy. Prosím nebe, ať mě srazí hrom, jestli se
slituji a odpustím
vám.
FLORINDO:
Dost, dost,
dost už. Vezměte si je; tu jsou a neděste mě už.
ROSAURA:
U mne budou v bezpečí.
FLORINDO:
Prosím vás,
nezesměšněte mě před přáteli.
ROSAURA:
Nedělejte si
hlavu. To mi stačí.
FLORINDO:
Tak vidíte, že
vás mám opravdu rád.
ROSAURA:
Ano, věřím vám.
Odpusťte mi, že jsem o vás pochybovala.
FLORINDO:
Kdy mohu
doufat, že se vezmeme?
ROSAURA:
To záleží na
vás. A na tatínkovi.
FLORINDO:
Jestliže
souhlasíte, půjdu mu to oznámit.
ROSAURA:
Ano, řekněte mu,
že bouřka přešla a vychází slunce.
FLORINDO:
Má drahá…
ROSAURA:
Mám z toho sama
větší radost než vy. Tyhle klíče jsou ten nejkrásnější dárek.
FLORINDO:
Proč právě
tyhle klíče, má drahá?
ROSAURA: Protože
teď se mohu přesvědčit o vaší lásce.
(Stranou)
A konečně se snad přesvědčím i o tom tajemství, které mi pořád nedá
spát.
(Odejde)
FLORINDO: Láska,
veliká láska! Všechno jde, jen když se mají lidé rádi. Já dával ty
klíče
Rosauře s největšími rozpaky. Ale když jsem jí svěřil vlastní život,
mohu jí
přece svěřit klíče od obyčejného salónu.
(Odejde)
12.
PROMĚNA
Ulice s
vraty, které vedou do
domu spolku
PANTALONE
(vyjde z vrat
a zavře je za sebou):
Je už skoro noc a Brighella pořád nikde. Budu
muset sám objednat voskovice a dát je sem donést.
13.
Leandro
a předešlý
LEANDRO:
Služebník, pane
Pantalone.
PANTALONE:
Svornost.
LEANDRO:
Svornost.
(Objímají se)
PANTALONE:
Takhle se to
patří. Nepotrpíme si na žádné opičky.
LEANDRO:
Naprosto
správně. Všecky komplimenty jsou směšné.
PANTALONE:
Právě. Ze
zdvořilosti říkají lidé všelicos a ani nemyslí, jaký to má smysl: je
jim jedno,
co vlastně říkají. Vezměte si příklad: Nejponíženější služebník. To
přece
znamená: jsem ochoten vám sloužit. Ale jen si ho poproste o nějakou
službičku,
která mu zrovna nejde pod nos, prostě vám řekne ne a ještě si na vás
takový
nejponíženější milostpán otevře hubu, až vám to vyrazí dech.
„Velevážený pán“ –
to máte docela totéž… To se udělá pán z někoho, kdo si ani nezaslouží,
abyste
ho zdravil.
LEANDRO:
Pane Pantalone,
jeden můj přítel by rád vstoupil do naší společnosti.
PANTALONE:
Je to řádný
pán?
LEANDRO:
Samozřejmě.
PANTALONE:
Jen pomalu s tou
samozřejmostí. Za řádného člověka se pokládá kdekdo, ale ve skutečnosti
abys je
hledal s lucernou. Jak jste se přesvědčil, že je to řádný člověk?
LEANDRO:
Viděl jsem, že
se stýká jen se slušnými lidmi.
PANTALONE:
Málo. Ve
slušné společnosti nemusí být každý člověk slušný, to se ukáže až časem.
LEANDRO:
Je urozený.
PANTALONE:
Řádného
člověka nedělá urozenost, ale chvályhodné skutky.
LEANDRO:
Je to pán, který
dovede ušlechtile utrácet.
PANTALONE:
Ani to není
spolehlivý důvod. Důležité je, jestli utrácí jenom ze svého.
LEANDRO:
O jeho obchodech
já ovšem nic nevím.
PANTALONE:
Tak se přece
nemůžete zaručovat, že je to řádný pán.
LEANDRO:
Takhle, pane
Pantalone, můžeme podezřívat každého a nebudeme se stýkat s nikým.
PANTALONE:
Ne, drahý
příteli, pochopte mě správně. Neříkám, že musíme každého bezdůvodně
podezřívat
a že se nemáme stýkat s nikým, koho spolehlivě neznáme. Spíše máme
povinnost věřit
o každém to nejlepší, dokud se nepřesvědčíme o opaku. Ale když někoho
neznáme
docela spolehlivě, je nejlíp zachovat k němu jistou rezervu; nevěřit mu
všechno, zkoumat ho a zkoušet se vší diskrétností, a až časem získáme
zkušenosti a shledáme, že je vpravdě řádný muž, můžeme říci s jistotou,
že jsme
nalezli vzácný poklad.
LEANDRO:
Doporučuji vám
člověka, kterého si velmi vážím, ale zaručit se za něho nemohu.
PANTALONE:
Nevadí,
přesvědčíme se. Je-li ze zlata, však on se zatřpytí.
14.
Brighella
a předešlí
BRIGHELLA:
Haló, je to
náš milostpán?
PANTALONE:
Ano, tady
jsem. Co je s tebou?
BRIGHELLA:
Já jsem
naložený, že se nemohu ani pohnout.
PANTALONE:
A neseš
voskovice?
BRIGHELLA:
Ne, pane,
neměl jsem čas.
PANTALONE:
Půjdu je tedy
objednat k našemu kupci a pak pro ně skočíš.
BRIGHELLA:
Ano, pane,
složím ty věci a letím. Mám plné ruce, nevím, jak otevřít.
PANTALONE:
Drahý pane
Leandro, otevřete mu laskavě dveře.
LEANDRO:
S radostí.
BRIGHELLA:
Myslím, že
dneska se blejsknu.
PANTALONE:
To říkáš
vážně?
BRIGHELLA:
Uvidíte tu
baštu.
PANTALONE:
Výborně. Však
si to nechám něco stát.
BRIGHELLA: Ale
počkejte na ty účty!
(Vejde do domu)
PANTALONE:
Na tom
nesejde. Za dobrou věc rád zaplatím.
LEANDRO:
Pane Pantalone,
mohu tedy svého přítele pozvat?
PANTALONE:
Kdo je to? Jak
se jmenuje?
LEANDRO:
Nějaký pan
Flamminio Malduri.
PANTALONE:
Dobrá,
navrhneme ho. Uvidíme, co řeknou ostatní.
LEANDRO:
Rád bych s ním
přišel na večeři.
PANTALONE:
Jen ho
přiveďte. Rozhodneme to hned.
LEANDRO: Jdu
tedy pro něho. Doufám, že budete spokojen. Svornost.
(Odejde)
PANTALONE:
Svornost. Mám jediného koníčka: vidět v naší společnosti počestné lidi
s dobrým
srdcem, a hlavně laskavé, aby v těžkosti dovedli podat přátelskou ruku.
Na světě
všichni potřebujeme jeden druhého, a jen málokdo prokazuje dobro bez
postranních myšlenek. Najít čtyři takové lidi v tisíci je těžší než
vyhrát
terno.
(Odejde)
15.
Eleonora
v plášti
ELEONORA:
Přiblížila se jejich hodina. To jsem žádostivá, jak tady dopadnu. Tuhle
jsou
dveře a tady mám klíče. Když se mi podaří vejít, mít oči na šťopkách a
schovat
se, aby si mě nevšimli, přijdu všemu na kloub. A jestli mě objeví, co
si na mně
vezmou? Kam chodí můj manžel, tam můžu taky já. Každý rozumný člověk mě
ještě
pochválí. Vždyť tam jdu jen proto, že mám ráda manžela a chci vědět,
kam chodí
a co vlastně dělá. Toť se ví, že to chci vědět. Kolikrát jsem řekla, že
se to
dovím, tak chci konečně jednou říct: teď už to vím. Nic není slyšet,
zkusím to.
(Strčí klíč do
zámku)
16.
Brighella
vychází z domu,
předešlá
BRIGHELLA: Kdo
je tu?
(Otevře dveře a
polekaná Eleonora uskočí)
ELEONORA: Pro
Kristovy rány! Klíče jsou v tahu.
(Uteče a nechá
klíče)
BRIGHELLA:
Ženská? A s klíčem? To musím za pánem.
(Zavře dveře,
sebere klíče a odejde)
17.
Corallina,
převlečená
za muže a Beatrice
v plášti
BEATRICE
(pozorovala Eleonoru): Prosím! A pak
že tam nechodí ženské! Vidělas? To přece utíkala nějaká ženská.
CORALLINA:
V tom je
nějaká čuňárna.
BEATRICE:
Rychle, půjdeme
taky a uvidíme, kolik jich tam ještě mají.
CORALLINA:
Jdeme, tady je
klíč. Pozor… někdo jde.
BEATRICE:
Jen aby na nás
nepřišli dřív, než budeme uvnitř. Až se všechno dovíme, ať si nás třeba
najdou.
Ale co kdyby nás viděli už tady?
CORALLINA:
Zmizte.
BEATRICE:
A ty nepůjdeš?
CORALLINA:
Já jsem
převlečená do kalhot. Je už pozdě, mě nepoznají.
BEATRICE:
Měj oči na
šťopkách, a ne abys mě podfoukla.
CORALLINA:
Spolehněte se
na mě.
BEATRICE: Počkám
tamhle v uličce.
(Ustoupí)
CORALLINA
(stranou): Kuráž
mám, ale trošínku se přece jen klepu.
18.
Pantalone
a předešlé
PANTALONE: Žena
s klíčem? Chtěla dovnitř? Co se to děje? Který holomek chce, aby ženské
rozvrátily naši ubohou společnost?
(Pozoruje Corallinu)
Tamhle někdo je; že by
patřil k nám?
CORALLINA:
To bude asi
ten Pantalone.
PANTALONE
(nahlas ke Corallině): Svornost.
CORALLINA
(stranou,
protože nic nechápe):
Co to říká o svornosti?
PANTALONE (stranou): Buď
neslyší, nebo je to někdo cizí.
(Přistoupí ke Corallině a opakuje
pozdrav) Svornost.
CORALLINA
(změní hlas): Samozřejmě,
pane.
PANTALONE
(stranou): Není
náš. Tak co tu dělá?
CORALLINA
(stranou): Jenom
aby mě neprokouknul.
PANTALONE
(Corallině): Co ráčí pán
hledat? Čekáte někoho?
CORALLINA:
Čekám na
jednoho přítele.
PANTALONE (napodobuje Corallinin vysoký hlas):
Čekáte na přítele?
(Stranou) Zpěvák
nebo ženská.
CORALLINA
(stranou): Radši
zmiznu.
PANTALONE (stranou): Tomu
bych rád přišel na kloub.
(Corallině)
A nemohl byste mi laskavě prozradit, na koho čekáte?
CORALLINA: Ne,
pane. Poroučím se vám.
(Chce odejít)
PANTALONE:
Neráčíte snad
patřit k té pánské společnosti?
CORALLINA:
Ano, pane.
PANTALONE:
Proč tedy,
když řeknu „svornost“, neodpovíte „svornost“?
CORALLINA:
Ah tak,
nerozuměl jsem vám. Svornost.
PANTALONE (stranou): Eh,
to je ženská. To je mi případ!
(Corallině)
A proč neráčíte dovnitř?
CORALLINA:
Čekal jsem na
pana Ottavia.
PANTALONE:
Všichni mají
klíče. Vy je snad nemáte?
CORALLINA:
Ano, pane, mám
je také.
PANTALONE:
Můžete mi je
ukázat?
CORALLINA:
Nač? Mám je.
PANTALONE:
Kdybyste je
neukázal, mohlo by to znamenat všelicos.
Corallina
ukáže klíče.
PANTALONE:
Tak si otevřte
a račte dovnitř.
CORALLINA:
Jen jděte, já
přijdu za chviličku.
PANTALONE:
Musím ještě
zařídit nějakou maličkost. Odskočím si a hned se vrátím. Jen račte.
CORALLINA:
Jak si
přejete.
PANTALONE
(stranou): To
jsem žádostiv, jak tenhle případ skončí.
CORALLINA:
Tak půjdete?
Nebo mám jít já?
PANTALONE:
Jen račte.
Svornost.
CORALLINA:
Svornost.
Pantalone
přiskočí a vytrhne Corallině
klíče z ruky
CORALLINA:
Co si to
dovolujete, pane?
PANTALONE:
Kdo vám dal ty
klíče? Co jste zač? Co tu chcete?
CORALLINA:
Svornost.
PANTALONE:
Svornost s ženskými
– vyloučeno.
CORALLINA: Už to
prasklo. Nohy na ramena.
(Uteče)
PANTALONE:
Div že se
nepřerazí. To víš, že já tě honit nebudu! Co je tohle za případ? Dva
páry klíčů
v cizích rukou. Jak se k nim dostaly ženské? Ženské v našem spolku?
Všecko je
na hromadě, ale čert je vem, nechci o nich ani slyšet.
19.
Ottavio
a Lelio
LELIO:
Jsem rád, že jsem
vás zastihl. Založil jsem klíče, nevím ani kdy a kam. Zrovna čekám na
někoho z přátel,
aby mi otevřel.
OTTAVIO:
Mohu vám
posloužit. Ale, příteli drahý, na ty klíče pozor! Chudák pan Pantalone,
když se
ztratí klíč, dává pokaždé vyměnit zámek.
LELIO:
Ah, já mám svoje
podezření.
OTTAVIO:
Jaképak?
LELIO:
Mám strach, že mi
je vzala žena. Jestli se nemýlím, na mou duši, že jí dám na pamětnou,
na to do
smrti nezapomene!
OTTAVIO:
Ale, ale!
Nerozčilujte se. Snášejte ji, dokud můžete a až to dál nepůjde, prostě
ji
pošlete domů.
LELIO:
Kdybyste věděl,
jak mě dožrala tím zatraceným „dovím se to“.
OTTAVIO:
Nuže, pojďme už.
20.
Florindo
a předešlí
OTTAVIO:
Oh, tady máme
dalšího kolegu. Svornost.
LELIO:
Svornost.
FLORINDO:
Svornost. Běžím
za vámi.
OTTAVIO:
Ano, půjdeme
společně.
FLORINDO:
Ne, právě vás
hledám, abych se omluvil. Chci vás poprosit, omluvte mě u pana
Pantalona. Dnes
večer nemohu.
OTTAVIO:
Ne? A co to?
LELIO:
Zkrátka a dobře
nepřijdete, ale svůj díl musíte stejně zaplatit.
FLORINDO:
Ano, zaplatím.
To je má povinnost.
OTTAVIO:
Řekněte nám
alespoň, proč nemůžete?
FLORINDO:
Mám naléhavou
záležitost. Dnes večer to nejde.
OTTAVIO:
Ah tak, už
chápu. Nepřijde, protože má strach.
LELIO:
To vám nevěsta
zatrhla?
FLORINDO:
Nezatrhla, ale
musím jí vyhovět.
OTTAVIO:
Výborně,
zeťáčku! To je chvályhodné, že jste k mé dceři tak ohleduplný, ale
varuji vás!
Nedejte se od začátku brát u huby nebo budete jednou litovat. Ženy rády
opakují
to svoje „já chci“, a jakmile ustoupíte jednou, už nepřestanou.
FLORINDO:
Nevím, co bych
vám řekl. Dnes jsem to musel udělat, někdy jindy…
OTTAVIO: Nuže,
jenom s rozvahou. Lelio, příteli, půjdeme a necháme zamilovaného
nešťastníka s pokojem.
(Hledá klíč)
LELIO:
Eh, příteli, až se
oženíte, to poznáte vyražení! Když padnete na takovou, jako je ta moje,
něco si
zažijete!
OTTAVIO:
Co je tohle za
klíče?
LELIO:
Nejsou vaše?
OTTAVIO:
Nu ovšem, už si
vzpomínám. Corallina mi popletla klíče. Tenhleten je od sklepa a tenhle
od
spíže. U čerta, jak se mi dostaly sem do kapsy? Záhada.
LELIO:
Jak se dostaneme
dovnitř? Musíme zaklepat.
OTTAVIO:
Pan Florindo nám
pomůže. Půjčí nám svoje.
FLORINDO:
Je mi líto… ale
já je nemám.
OTTAVIO:
To je ohromné!
LELIO:
Co jste s nimi
provedl?
FLORINDO:
Věděl jsem, že
večer nepřijdu, zamkl jsem je raději do stolu.
OTTAVIO
(Leliovi): Vidíte, to
je svědomitý mladík, dává na klíče pozor. Nezašantročí je jako vy.
LELIO:
A vy je zase
svěřujete ženským.
OTTAVIO:
To je ale
náhoda. Všichni tři bez klíčů.
LELIO:
Musíme zabouchat.
OTTAVIO: Ano,
pojďme bušit.
(Tlučou)
21.
Pantalone
vyjde z domu, předešlí
PANTALONE:
Co se děje,
pánové, nemáte snad klíče?
LELIO:
Já je ztratil.
OTTAVIO:
A já je nechal
doma.
PANTALONE:
Podívejte se,
nejsou tyhle náhodou vaše?
LELIO:
Krucifix! To jsou
moje.
OTTAVIO:
Nepovídejte! To
jsou moje.
PANTALONE:
Naučte se je hlídat. Naučte se lépe držet slovo. Že vám není hanba
dávat svou
důstojnost na pospas choutkám zvědavých ženských.
(Zajde)
Lelio: Cože! Co to
říkáte? Himl! Himlhergot,
já ji roztrhnu!
(Vejde)
Ottavio
žasne nad klíči a zajde do domu
22.
Florindo
sám
FLORINDO: Co je
tohle za motanici? Co kdyby v těch klíčích byly i ty, které jsem já dal
Rosauře? Ne, oba přece poznali svoje. A pak – Rosaura by mě nikdy
nezradila.
Nedokázala by to. Ty ženy jistě hoří zvědavostí, aby se dověděly… Někdo
jde.
Ten s lucernou je Arlecchino. A s ním nějaká žena v plášti. Že by paní
Beatrice
sledovala svého muže? Schovám se a uvidím.
(Ustoupí)
23.
Rosaura
v plášti, Arlecchino
s lucernou
v ruce a ukrytý Florindo
ROSAURA:
Pojď se mnou, a žádný
strach.
ARLECCHINO:
Když mě,
slečno, při takovémhle pašování padá srdce do kalhot.
ROSAURA:
Tak mi aspoň
ukaž dveře toho domu.
ARLECCHINO:
Dveře? Tyhlety.
ROSAURA:
Býval jsi tam
přece často.
ARLECCHINO:
Bodejť. Skoro
denně.
ROSAURA:
Já bych tam taky
ráda.
ARLECCHINO:
Oh, slečinko,
kdepak; dámy, paní a slečinky tam nemohou.
ROSAURA:
Vždyť už je noc,
není vůbec nic slyšet. Můžeme klidně dovnitř. A vůbec, když je tam moje
matka,
proč bych nemohla já taky?
ARLECCHINO:
Když zatluču
a přijdou otevřít, dostanu nařezáno, že mě tu viděli s ženskou.
ROSAURA:
Poslechni. Já
mám klíče.
ARLECCHINO:
Máte klíče? A
kdo vám je dal?
ROSAURA:
Mám je od
tatínka, podívej se! Otevřeme si sami a nikdo to nemusí vědět. Můžeme
se tam
někde schovat?
ARLECCHINO:
Je tam jedna
komůrka… ale… to se přece nehodí.
ROSAURA:
Honem, honem,
pojď už.
ARLECCHINO:
Ale, hrome…
já bych nerad…
ROSAURA:
Tady máš klíče,
otevři.
ARLECCHINO: Tak
dobře. Otevřu a zdrhnu.
(Strčí klíč do
zámku)
FLORINDO
(mu ho
vytrhne):
Dej sem ty klíče.
ARLECCHINO:
Jak račte, vy
jste pán.
ROSAURA:
Cože? Tak takhle
vy držíte slovo? Mně slíbíte, že zůstanete doma, a pak si běžíte zrovna
sem.
FLORINDO:
Ah, vy
nevděčnice! Tohle je vaše slovo! Takhle si vážíte mé důvěry? Vezmete
moje
klíče, slibujete, že je schováte, a pak jich tak zneužijete.
ROSAURA:
Slíbila jsem, že
je nedám z rukou.
FLORINDO:
Proradné sliby.
Ale kdo neví, co je věrnost, ten si ji taky nezaslouží. Když už jste mi
ukázala, jak se dá všechno překroutit, já se zařídím podle vašeho
příkladu a teď,
hned, před vašima očima půjdu právě tam, kam jste mě vy nechtěla pustit.
ROSAURA:
Ale ne,
Florindo, drahoušku…
FLORINDO: Mlčte:
když mě nemilujete, nezasloužíte si abych k vám byl vlídnější; a
jestliže mě
milujete, tak si z toho vezměte poučení a za trest trpte.
(Otevře a vejde)
24.
Rosaura
a Arlecchino
ROSAURA:
Kristepane!
Arlecchino!
ARLECCHINO:
Ano, slečno.
ROSAURA:
Mně je z toho
nanic.
ARLECCHINO:
Tak se
seberte. Mám už v lucerně jenom maličký oharek.
ROSAURA:
Já z toho umřu.
ARLECCHINO:
Pomoc! Kde
jste kdo?
25.
Beatrice,
Eleonora
a Corallina
vběhnou z různých
stran, předešlí
ELEONORA:
Co je?
CORALLINA:
Co se děje?
BEATRICE:
Dceruško?
ROSAURA:
Mamičko, já
přišla za vámi.
BEATRICE:
A já zas
přiběhla za tebou.
ARLECCHINO:
A já si šel
pouštět draka.
26.
Brighella
s voskovicemi
a předešlí
BRIGHELLA:
Co je to za
sešlost? Touhle dobou? Babský jarmark?
CORALLINA:
Brighello,
tady nás vidíš: jedna, dvě, tři, čtyři. Jsme čtyři ženy na prahu
zoufalství.
ARLECCHINO:
A já jsem tu
pátý vzadu.
BRIGHELLA:
Ale pročpak
zoufalé? Snad ne ze zvědavosti, co se děje uvnitř?
CORALLINA:
To vůbec není
zvědavost. To je zběsilá touha po vzdělání.
BEATRICE:
Mám strach o svého
muže.
ELEONORA:
Musím přece
vědět, kde je můj muž.
ROSAURA:
Já chci vědět,
co dělá můj snoubenec!
CORALLINA:
A já tu sice
nemám nikoho, ale musím vědět, co se kde šustne, to je přece přirozená
věc.
ARLECCHINO:
A ty si
myslíš, že je to zvědavost.
BRIGHELLA: Dámy,
uklidněte se trochu!
(Stranou)
Tyhle paničky by mohly
ztropit nějakou
výtržnost; já jim tedy dám lekci.
(K ženám)
Chcete dovnitř?
CORALLINA:
Samo nebe to
chce!
BEATRICE:
Zaplatím sto
zlatých.
BRIGHELLA:
Ticho. Nechte
to na mně, já vám to zařídím.
BEATRICE:
Ale jak?
BRIGHELLA:
Věříte mi?
CORALLINA:
Bodejť.
Brighella dá na čest. Za něho ručím.
BRIGHELLA:
Arlecchino,
víš, které dveře vedou do sklepa?
ARLECCHINO:
Aby ne.
Kolikrát jsem nosil dříví.
BRIGHELLA:
Tady máš klíč.
Otevři dveře z ulice, posvítíš dámám dovnitř, zavřeš a pak se vrátíš
sem.
Počkám na tebe.
BEATRICE:
Ale, Brighello,
ne abys nás napálil.
BRIGHELLA:
Já se vám
divím, mně přece můžete věřit.
CORALLINA:
Koneckonců
jsme čtyři ženské, nebojíme se ani regimentu mužských.
ARLECCHINO:
Račte za mnou, je mi ctí dělat vám lodivoda.
(Odejde)
BEATRICE:
Rosauro, jdeme. Co si mám počít, když už jste tady.
(Odejde)
ROSAURA: Nebyla
bych tu, kdybyste mi vy nedala příklad.
(Odejde)
ELEONORA: Ať je
to, jak chce, jen když uvidím co a jak.
(Odejde)
CORALLINA:
Brighello, drahoušku, ukažte nám všecko; to já ne ze zvědavosti, ale
jen tak
pro legraci.
(Odejde)
27.
Brighella
sám
BRIGHELLA:
Tentokrát jsem
si něco začal. Kdovíjak mi to asi projde. Ale dělám to pro klid, tak
doufám, že
všechno skončí klidně. Paničky jsou docela posedlé; jedna jak druhá,
každá by
dokázala přivést do maléru rodinu, manžela a všecky sakumprásk. Ale
když s tím
nápadem nepohořím, doufám, že pánové budou nakonec sami rádi, paničky
poznají,
na čem jsou, a já z toho ještě vyjdu se slávou, že jsem jim zjednal
klid a mír.
Vždyť tenhle dům je i pro našince pravý ráj. Sype mi to a žiju si jako
pan
velmož. A dneska, když má člověk kus žvance, to aby se udřel a umluvil
a ještě
si musí pořád lámat palici, aby mu to nějaký den vydrželo.
TŘETÍ
DĚJSTVÍ
1.
Pokoj s
několika dveřmi v domě,
kde se pořádají pánské dýchánky
Rosaura,
Beatrice,
Eleonora,
Corallina
a Brighella
BRIGHELLA:
Jen pojďte za
mnou a nebojte se. Zavedu vás na místečko, odkud všechno uvidíte a
nikdo si vás
ani nevšimne.
BEATRICE:
A kam nás chceš
strčit?
BRIGHELLA:
Temná komůrka,
kam nikdo nechodí.
ELEONORA:
A je tam kotel?
BRIGHELLA:
Ne, však
uvidíte; kotel je v kuchyni.
BEATRICE:
A kde je herna?
BRIGHELLA:
Občas si tu
dají dámu.
ROSAURA:
Tak přece dámu?
Toť se ví, toť se ví, že jsem to uhodla. Točí se tam kolem ženských.
BRIGHELLA:
Sama uvidíte,
kolem čeho se točí. Jejich holky jsou láhve.
CORALLINA:
Láhve nebo
křivule?
BRIGHELLA:
Křivule? A načpak?
CORALLINA:
Na to čarování
s pokladem?
BRIGHELLA:
Jo, jo, právě.
Honem, honem zmizte, už je slyším. Dejte si pozor, ani se nehnout a
jako pěny.
ROSAURA (stranou): Jak
uvidím ženské, neudrží mě ani na řetězu.
(Zajde)
BEATRICE (stranou): Jestli
ten můj hraje, půjdu a karty mu vyrazím z rukou.
(Zajde)
ELEONORA (stranou): Já
jim ty křivule rozmlátím.
(Zajde)
CORALLINA (stranou): Jestli
kopají poklad, řeknu si o podíl.
(Zajde)
BRIGHELLA:
Na ženskou
zvědavost je jediný lék; musí se přesvědčit na vlastní oči… Páni už
jdou, a já
ještě nemám večeři. Když to dobře dopadne, jsem ta nejchytřejší hlava
pod
sluncem. A jestli špatně, co se dá dělat. Když člověk z dobré vůle
šlápne
vedle, musí se mu přece odpustit.
2.
Pantalone,
Ottavio,
Lelio
a Florindo
LELIO:
Bylo to tak, to je
hotová věc. Žena mi klíče vyfoukla.
PANTALONE:
Kdoví jestli
zrovna ona neobcházela kolem v těch pánských šatech.
LELIO:
Moje žena a v kalhotách?
To sotva. V celém domě nenajde pánské šaty, které by jí padly.
PANTALONE:
Tak asi přišla
v šátku, jak ji načapal Brighella, zrovna když se chystala otevřít.
LELIO:
Jestli je tohle
pravda, jestli mi provedla tohle, přísahám, že popadnu hůl a snad ji
umlátím.
OTTAVIO:
Ale, ale,
příteli, ne tak divoce.
LELIO:
To jste celý vy s tím
flegmatickým klidem.
OTTAVIO:
Dovolte mi dvě
slůvka. Z vás si vystřelila vaše žena, ze mne moje a z pana Florinda
jeho
nastávající. Uvažujme trochu jaký důvod je k tomu vedl. Buď to udělaly
z lásky
k nám a to nás přece může jenom těšit. Nebo je to duševní porucha,
které říkáme
zvědavost, a pak musíme na jejich nemoc mít ohled. Kdo se narodí s
nějakou vadou,
zaslouží si shovívavost. Moudrý člověk se snaží takovou vadu v klidu a
míru
léčit. Ale buďte ujištěn, příteli, že hněvem nespravíte nic. Jenom
rozvahu!
Ženu můžete bít deset let, dvacet let, a bude čím dál horší. Jedno,
nebo druhé:
buď ji laskavě napravovat, nebo ji lhostejně přehlížet.
PANTALONE:
Pane Ottavio,
co slovo, to perla, mluví z vás laskavý člověk a filozof každým coulem.
Ale já
mám jinou zásadu a myslím, že je bezpečnější. Ověřil jsem si ji na
vlastní
kůži. Od ženských co nejdál. Proto jsem se postaral o naši pánskou
společnost
bez žen a tady paničky nemají co pohledávat. A, drazí přátelé,
zapřísahám vás,
opatrujte si klíče. Až vám ženy seberou klíče, je s vaší svobodou
nadobro konec.
FLORINDO:
Největší
slaboch a nejhorší blázen jsem byl já. Přiznávám se vám ke své
hlouposti. Já
sám svěřil klíče slečně Rosauře a nikdy mě nenapadlo, že ona mě dokáže
takhle
oklamat…
OTTAVIO:
Ale, ale, jen
klid. Láska zaslepuje. Zaslepila vás a svěřil jste jí klíče, zaslepila
ji a ona
je použila. Časem to poznáte líp. Dočkáte se toho, že se jí přestanete
svěřovat
s každým krokem, a ona se vůbec nebude starat, kudy si chodíte.
3.
Leandro
a předešlí
LEANDRO:
Svornost. (Všichni se s
ním zdraví obvyklým
způsobem)
Pane Pantalone,
nezmínil jste se ještě pánům
o společníkovi, kterého jsem doporučil?
PANTALONE:
Co říkáte,
pánové, souhlasíte, abychom mezi sebe vzali nového přítele?
OTTAVIO:
A kdo je to? Jak
se jmenuje?
LEANDRO:
Pan Flamminio
Malduri. Znáte ho?
OTTAVIO:
Já ne.
LELIO:
Já ho znám. Slušný
člověk. Toho můžeme klidně přijmout.
PANTALONE:
Platí, když ho
znáte dva, je přijat. Co říkáte?
OTTAVIO:
Naprosto s vámi
souhlasím.
FLORINDO:
Já také.
LEANDRO:
Tak ho tedy
uvedu.
PANTALONE:
Počkejte
chviličku. Máme ho nechat přijít jen tak s prázdnýma rukama? Náš dům
stojí
pěkné peníze. Platili jsme, a co se tu zařídilo, to všechno jsme si
zařídili
sami. Zdá se mi docela spravedlivé, aby každý nový člen také něco
zaplatil. Co
myslíte?
LEANDRO:
Je to velkorysý
člověk, jistě se rád podřídí každé zvyklosti.
PANTALONE:
Domluvme se,
že zaplatí dnešní večeři. Což? Nemám snad pravdu?
LELIO:
Ale samozřejmě.
Přístup do takovéhle společnosti má přece mnohem větší cenu.
FLORINDO:
Já svůj díl
zaplatím.
PANTALONE: Kdepak, pane
Florindo, nejde nám přece o to, abychom ušetřili svůj díl. Nikdo z nás
si
nemusí dělat hlavu pro nějaký ten šesták. Chceme jen mít trochu
povyražení a legrace.
A co pan Leandro?
LEANDRO: Docela
správně. S tou podmínkou ho teď bez cirátů uvedu.
(Odejde)
PANTALONE:
Čím víc nás
bude, tím líp se pobavíme. Oh, dočista jsem se ho zapomněl na něco
zeptat.
LELIO:
Na copak?
PANTALONE:
Jestli není
ženatý? Ode dneška už ženaté pány neberu.
FLORINDO:
A proč, pane?
PANTALONE:
A ženichy taky
ne.
FLORINDO:
Ale proč?
PANTALONE:
Protože
nedokážou uhlídat ani své klíče.
4.
Leandro,
Flamminio
a předešlí
LEANDRO:
Svornost.
PANTALONE:
Svornost.
(Leandrovi) Už
jste ho naučil náš pozdrav?
FLAMMINIO:
Ponížený
služebník, pánové.
PANTALONE:
Jakýpak služebník? Svornost.
(Obejme ho)
FLAMMINIO:
Svornost.
(Všichni
opakují totéž)
Přítel Leandro mi
řekl, že mě pánové ráčili
poctít…
PANTALONE:
Co ráčili? Co
poctít? Takové výrazy sem nepatří! Dobří přátelé a tím to končí.
FLAMMINIO:
Jsem připraven
podřídit se všemu, co uznáte za správné.
PANTALONE:
Kdepak.
Zaplatíte večeři a tím je všechno odbyto. Co dneska uděláte vy, udělá
příště
další nováček, a tak budeme mít o zábavu postaráno.
FLAMMINIO:
Jestliže mě
shledáte způsobilým k nějakému úkolu, jsem odhodlán ke všemu.
PANTALONE:
Tady nepečeme
žádné obchody, celá naše starost je dobře se najíst, napít a pobavit.
FLAMMINIO:
Ale tvrdívá
se, že mezi sebou máte všelijaké hodnosti, jakási poslání, do kterých
ovšem
zasvěcujete své členy až později.
PANTALONE:
Prosím vás!
Hlouposti! Žvásty! Fantazie lidí, které nechceme mezi sebe. Pouštějí o
nás do
světa bůhvíco, jen aby nám nadělali potíže.
LEANDRO:
Vždyť mu říkám
totéž, ale mně nechtěl věřit.
OTTAVIO:
Nu ovšem. Celý
svět si namlouvá, že naše společnost má nějaké tajemství.
LELIO:
Dnes večer u tabule
poznáte sám, kdo má jaké poslání: Jeden porcuje, druhý si zpívá, třetí
vypravuje anekdoty a někdo se ujme povinnosti všechno důkladně
okoštovat. O to
se zpravidla postará moje maličkost.
FLORINDO:
Dozvíte se, že
se mezi nás nesmějí vměšovat ženy.
FLAMMINIO:
To je správné.
Ty toho o vás nejvíc napovídají a říkají, že ukrýváte nějakou záhadu.
PANTALONE:
Jakoupak
záhadu! Tady se nic tajemného nedělá, nikoho nepomlouváme ani
neurážíme. Tady
máte pravidla našeho spolku. Posuďte sám, jestli mohou být
ušlechtilejší a zda
máme důvod něco tajit.
I. Nikdo nebudiž do
společnosti přijat, leč
pánové ctihodní, vzdělaní a bezúhonní.
II. Jeden každý
se podle své chuti
oddávej dovoleným, slušným, ctnostným a příkladným radovánkám.
III. Při
společných obědech a večeřích
nechť jest dbáno střídmosti a pravé míry. Kdož by podlehl obžerství,
ponejprv
budiž odsouzen k zaplacení oběda nebo večeře, jež byla konána, podruhé
budiž ze
společnosti vyobcován.
IV. Na věky věkův
jest zapovězeno
uváděti ženy, neboť ony jsou zdrojem pohoršení, hádek, žárlivosti a
všelikých
nešvarů.
V. A tenhle punkt
je ze všech nejkrásnější
a nejpříjemnější: Budiž dána výhost obřadům, poklonám a upjatosti. Kdo
chceš
odejít, odejdi, kdo chceš setrvat, setrvej a neužívej jiného pozdravu,
leč
tohoto: Svornost, svornost.
Tak co tomu
říkáte, není náš spolek
obdivuhodný?
FLAMMINIO:
Mám čím dál
tím větší radost, že jste mě přijali mezi sebe.
5.
Brighella
a předešlí
BRIGHELLA:
Pánové, tabule je připravena.
(Odejde)
PANTALONE:
Pojďme.
FLAMMINIO:
Prosím, až po
vás.
PANTALONE:
Vidíte? To jsou poklesky proti poslední artikuli. První jde ten, kdo má
blíž ke
dveřím. A bez opiček. Svornost.
(Odejde)
FLAMMINIO:
Ohromné, skvostné!
(Odejde)
LELIO: Pojďme,
přátelé. Ta hádka s ženou mě úplně vyčerpala. Mám hlad jako vlk.
(Odejde)
OTTAVIO: Mně
chutná vždycky stejně, protože se nad vším usmívám a nikdy nepodlehnu
rozčilení.
(Odejde)
FLORINDO: Tohle
já o sobě říct nemohu. Mám Rosauru rád a hrozně mě trápí, když si
vzpomenu, že
jsem ji pohněval. Zasloužila si to, ale mrzí mě, že jsem s ní mluvil
příliš
hrubě.
(Odejde)
6.
Beatrice,
Rosaura,
Eleonora
a Corallina
ELEONORA:
Viděly jste to?
BEATRICE:
Slyšely jste
to?
CORALLINA:
Na mou duši,
když mi říkali o pokladu, měli svatou pravdu.
ROSAURA:
Jak to? Kde máš
ten poklad?
CORALLINA: Tady
ho máte.
(Ukáže na
dveře, kam vešli jejich manželé)
Pořádná hostina,
veselí a dobrosrdečnost, to
je největší poklad na světě.
ELEONORA:
Chudák můj
manžel! On se baví tak slušně.
BEATRICE:
Vždycky mi bylo
divné, že by můj Ottavio hrál karty.
ROSAURA:
Florindo je
náhodou hrozně rozumný a vychovaný, i když si na mne trochu vyjel.
CORALLINA:
Vaše vina,
slečno, měla jste mu věřit a nebýt tak zvědavá.
ROSAURA:
To mi nasadila
do hlavy maminka.
BEATRICE:
To nebyla
zvědavost, měla jsem prostě starosti.
ELEONORA:
Já jsem také
hrozně přecitlivělá.
BEATRICE:
A teď pojďme
domů, už tu nemáme co hledat.
ELEONORA:
Ano, pojďme,
paní Beatrice, aby se nezdálo, že musíme být u všeho.
ROSAURA:
Oh, božínku!
Kdoví jestli mě Florindo má ještě rád! Chtěla bych se podívat, jestli
mu
chutná, nebo jestli se pořád trápí.
BEATRICE: Honem,
honem, to nám stačí.
(Má se k odchodu)
CORALLINA:
Počkejte chviličku, mrknu se, jestli pan Florindo jí, nebo nejí.
(Jde se
podívat ke dveřím)
ELEONORA:
To se přece
nesluší, špehovat za dveřmi.
BEATRICE:
Pojďte, pojďte
už!
CORALLINA:
To je vám
hostina! Kristepane, to je nádhera!
BEATRICE
(se vrací): Kolik
jich je?
CORALLINA
(se dívá): Šest.
ELEONORA
(se tlačí): Jedí?
CORALLINA:
Hltají.
ROSAURA:
A co Florindo,
jí?
CORALLINA:
Debatuje.
BEATRICE:
Jako vždycky.
Jí pomalu, ale pořád má plno řečí.
ELEONORA:
A můj manžel?
CORALLINA:
Kdybyste to
viděla!
ELEONORA:
Copak?
CORALLINA:
Ale ta
paštika!
ELEONORA: Ukaž!
(Běží ke
klíčové dírce)
BEATRICE: Jaká
paštika?
(Také se běží
podívat)
ELEONORA:
Netlačte se, paní, já tu byla dřív.
(Dívá se
dírkou)
BEATRICE
(Eleonoře): Tak si pospěšte,
chci se taky podívat.
ROSAURA
(stranou): A potom
říkají, že já jsem zvědavá.
ELEONORA:
No tohle!
BEATRICE: Tak
pusťte, ukažte!
(Odstrčí Eleonoru a dívá
se)
CORALLINA:
Tuhle škvíru
nikomu nedám.
BEATRICE
(se dívá): To
je ohromné!
ROSAURA:
A co já?
BEATRICE:
Teď budou pít.
ELEONORA:
Kdo? Tak
ukažte!
ROSAURA:
Já se chci taky
podívat.
BEATRICE
(uvolní místo
Rosauře): Tak pojď
sem.
ROSAURA:
Florindo pije.
ELEONORA:
A co Lelio?
ROSAURA:
Porcuje kuře.
ELEONORA: To
musím vidět.
(Násilím
odtrhuje Rosauru)
CORALLINA
(uskočí): Rychle,
rychle, zmizte.
ELEONORA:
Pročpak?
CORALLINA:
Arlecchino jde
ke dveřím.
BEATRICE:
Co tu dělá
Arlecchino?
CORALLINA:
Obsluhuje u stolu.
BEATRICE: To
musím vidět…
(Přiblíží se ke
dveřím)
7.
Arlecchino
ze dveří, v
ruce tác se štrúdly, předešlé
Arlecchino
vejde,
srazí se s Beatricí
a překvapením strne
BEATRICE
(Arlecchinovi): Psst.
ARLECCHINO:
Co tu děláte?
ELEONORA:
Psst!
ARLECCHINO:
Když vás
načapou, to bude mazec!
CORALLINA:
Ani slovo, to
si dej pozor.
ARLECCHINO:
Já ani nemuknu.
Odnesu ty zbytky a pak se vrátím.
CORALLINA:
Co to neseš?
ARLECCHINO:
Čtyři
štrúdly, svou vejslužku.
CORALLINA: Ukaž,
já se podívám.
(Vezme si
jeden)
ARLECCHINO:
Dobře. Posluž
si.
CORALLINA:
Ten ale je!
BEATRICE
(bere druhý): Jenom
ochutnám.
ARLECCHINO:
Prosím, paní.
ELEONORA
(si vezme
také):
S dovolením.
ARLECCHINO:
Nemusíte se
upejpat.
ROSAURA:
A co já?
ARLECCHINO:
Když
poroučíte, poslužte si tady tím.
ROSAURA: Jenom
na chuť.
(Vezme si
štrúdl)
ARLECCHINO:
To šlo na
dračku. Skočím pro další.
CORALLINA:
Přines mi
ještě něco na zub.
ARLECCHINO:
Běžte pryč,
paní, kdyby vás viděli…
BEATRICE:
Ne abys něco
vyžvanil.
ARLECCHINO: Jako
hrob.
(Zajde a zavře
dveře)
BEATRICE:
Pryč, než na
nás přijdou.
ELEONORA:
To bude
nejlepší.
ROSAURA:
Pojďme, aby mi
pak Florindo zase něco nevyčítal.
CORALLINA
(běží ke
dveřím):
Už se jen mrknu.
BEATRICE:
Běž, ty
zvědavá!
CORALLINA
(se dívá): No,
to je ohromné!
BEATRICE: Co je
ohromné?
(Vrací se ke
dveřím)
CORALLINA:
Ten dort.
ELEONORA
(ke dveřím): Dort?
ROSAURA:
Se svíčkami?
CORALLINA:
Nádhera, úplná
pohádka, samá kytka. Jako zahrádka.
BEATRICE:
Ukaž.
ELEONORA:
Ukaž.
ROSAURA:
Já taky.
Všechny se tlačí a strkají,
aby se mohly podívat,
najednou se rozletí dveře a vejdou
8.
Pantalone,
Ottavio,
Lelio,
Florindo,
Leandro,
Flamminio,
někteří s ubrousky,
jiní se světlem, předešlé
PANTALONE:
Co je tohle?
LELIO
(k Eleonoře): Přísahám…
OTTAVIO
(k Leliovi): Zadržte,
klid a rozvahu!
PANTALONE:
Kde se tu
vzaly? Kdo je sem poslal? Kdo je pustil?
9.
Brighella
a předešlí
BRIGHELLA:
Já,
milostpane. Pánové, to jsem byl já. Nechte mě chvilku mluvit; a když si
zasloužím potrestání, potrestejte mě, a jestliže si zasloužím odměnu,
udělejte,
co uznáte za vhodné.
OTTAVIO:
Já to chápu,
Brighella je sem pustil, aby je vyvedl z omylu; aby nás zbytečně
nepodezřívaly.
Je to tak?
BRIGHELLA:
Ano, pane.
Právě proto jsem je pustil. Jedna říkala, že tu mastíte karty a
prohrajete
střechu nad hlavou, druhá, že si sem vodíte pochybné ženské a špiníte
svoje
dobré jméno, podle třetí děláte kámen mudrců a čtvrtá, že prý kopete
poklad.
Ženské to roznášely po celém městě. Když si to vzaly do hlavy, mohli
jste
vysvětlovat, mohli jste se ukřičet, a nic to nepomohlo. Musely se o
všem
přesvědčit na vlastní oči, aby je ta zatracená zvědavost pustila. Teď
všechno
viděly a slyšely a už vás nemají proč podezřívat. Se zvědavostí je
prostě
konec. Já je sem zaved, ale myslel jsem to dobře a doufám, že můj nápad
bude
mít dobrý oučinek.
PANTALONE:
Já jsem docela
ztratil řeč. Dovolil sis trochu moc. Porušil jsi můj příkaz a zasloužil
bys,
abych tě na hodinu vyhodil. Ale jestli se dámy opravdu přesvědčily,
nechají své
muže na pokoji a přestanou obléhat náš dům, tak ti odpustím, pochválím
tě a ještě
navíc budeš mít něco u mne.
BRIGHELLA:
Tak co, dámy,
přesvědčily jste se?
BEATRICE:
Já se přece
nepotřebovala dívat, abych si byla jistá rozvážností svého muže.
OTTAVIO:
Tak proč jsi sem
vlastně přišla?
BEATRICE:
Abych uklidnila
dceru.
FLORINDO:
Slečna Rosaura
mi nevěří?
ROSAURA:
To byly zlolajné
huby, chtěly mi všelicos napovídat, ale já vám vždycky naprosto věřila.
LELIO:
A ty, má
nejdražší, ty jsi chtěla prosadit to svoje zatracené: já se to dovím.
ELEONORA:
Počkej,
staroušku; už se nemusíš bát, já už ti víckrát neřeknu, že se to dozvím.
LELIO:
Protože všechno
víš.
CORALLINA:
Milostpánové,
odpusťte nám. Jsme přece koneckonců ženské. Když někdo řekne: ženám
vstup
zakázán, je to, jako by nás poňoukal, abychom natruc vešly dovnitř. Mně
kdyby
někdo řekl: na dně studny něco leží, jenže nikdo neví co, já bych tam
skočila
třeba po hlavě. To už je ta moje zvědavost.
PANTALONE:
Svou zvědavost
jste nakrmily. Jste už spokojené?
ELEONORA:
Já docela.
Drahoušku, víckrát tě nebudu trápit.
LELIO:
Když dostaneš
rozum, tvoje štěstí.
BEATRICE:
Zlobíš se,
Ottavio?
OTTAVIO:
Ne, má drahá,
vůbec ne. Znám ženskou povahu a jsem shovívaný.
ROSAURA:
A co vy, pane
Florindo?
FLORINDO:
Zapomeňte na
moje chování a já zapomenu na vaši zbytečnou nedůvěru.
OTTAVIO:
Ale hrome, jak
jste dostaly moje klíče?
CORALLINA:
To nic nebylo,
milostpane, stačil šálek kávy.
OTTAVIO: Ah, ty
galejnice! Teď si vzpomínám.
(Beatrici) A proto jsi chtěla,
abych se převlékl?
BEATRICE:
Odpusť mi to.
PANTALONE:
Jděte všechny
k čertu. Ještě budete zvědavé?
BEATRICE:
Ne, už nemusíte
mít strach.
ELEONORA:
Já určitě ne.
ROSAURA:
Já ani trošku.
CORALLINA:
I kdepak, už
do smrti nejdelší nebudu.
PANTALONE:
Tak je všechno
v pořádku, můžete zas jít. Šťastnou cestu! Tady o dámy nestojíme.
Slyšely jste
proč. Udělejte mi laskavost a jděte.
BEATRICE:
Půjdeme?
ELEONORA:
Co říkáte,
slečno Rosauro?
ROSAURA:
Snad abychom
opravdu šly.
PANTALONE:
Tak jděte, co
pořád stojíte?
CORALLINA:
Myslím, pane,
že by hrozně rády viděly ten ohromný dort.
ELEONORA:
Právě, a všechny
ty nádherné pokoje.
BEATRICE:
Když už jsme
tady…
ROSAURA:
Tentokrát už
opravdu naposled.
PANTALONE:
Alespoň vás
přejde zvědavost. Pojďte tedy, ať je po vašem. Ukážeme vám, co budete
chtít. A pak?
Že nebudete zvědavé? Tuhle nemoc vám asi z hlavy nevyženeme. Jen když
alespoň
věříte, že se chováme počestně, a dopřejete nám trochu klidné zábavy a
přestanete
roznášet svoje drby o naší spořádané společnosti. Svornost.
VŠICHNI:
Svornost.
KONEC KOMEDIE
