To jsme, prosím, nebrali

Kapitola první

V kopci předjížděli ředitele. Pavla ho z auta pozdravila lehkým kývnutím hlavy, ale nezdálo se, že by si jí všiml. Kývavě zdolával na kole poslední úsek prudkého stoupání k železničnímu přejezdu. Za ním už následuje rovinka, kde vydechne, pohodlně se zvrátí do sedla a věnuje se patrně úvahám o ušlechtilém poslání školy, která z neukázněných chlapců a nemístně prostořekých dívek vychová během čtyř let odborníky v oblasti živočišné výroby v zemědělských podnicích, na pracovištích plemenářských organizací a ty nejpilnější, nejsvědomitější a nejhouževnatější připraví i ke studiu na vysoké škole zemědělské nebo veterinární.

Ti všichni teď, jak se blížila osmá, kráčeli zatím stejným směrem. Bylo jich přibližně tři sta, takže načas skoro neprodyšně zaplňovali chodník. Pocit odpovědnosti za budoucnost československého zemědělství, o níž tak často při různých příležitostech ředitel hovořil, dolehl zejména na studenty z prvních ročníků tak silně, že si museli zapálit. Chlapci tím rázem získali mužnější výraz, dívenky, pokud jim nedopalek cigarety nepropálil sukni, neopakovatelný půvab a ženskou vyzrálost. Nad zástupem se vznášel namodralý opar.

Pavla poznávala spolužáky. Vysoký chlapec se ohlédl, zašklebil a zvedl ruku k pozdravu.

„Kdo to byl?“ ozval se od volantu mrzutě Viky.

„Jeden kluk!“ řekla Pavla.

„Tak to jsem jaksi poznal.“

Natáhla ruku k vedlejšímu sedadlu a prsty mu vjela zezadu do vlasů. „Jeden kluk z naší třídy, víš?“ upřesnila mazlivě.

„Jak se jmenuje?“

„To chceš taky vědět?“

Pocit, že Viky na spolužáka žárlí, byl docela příjemný.

Pokrčil ramena, aby se zbavil její ruky a zahučel:

„Docela by mě to zajímalo.“ Vzápětí přeřadil na nižší rychlostní stupeň a špičkou boty zlehka přitlačil brzdový pedál. Blížili se už ke škole.

„Říkáme mu Dino!“

Viky nechápal.

„Nikdy jsem takové jméno neslyšel.“

„Dino jako dinosaurus. Ten vyhynulý ještěr, co měl malinkou hlavičku s ještě menším mozečkem, ale parádně vyvinuté tělo. Jinak se ale jmenuje Antonín Bulva. Pěstuje kulturistiku.“

Pavla se pokusila ve stísněném prostoru škodovky předvést jednu z obvyklých pozic těchto svalovců. Cenila přitom dost nebezpečně zuby.

Řidič auta se rozesmál.

„Ty máš talent, Bobši!“ prohlásil obdivně.

Pavla se posadila do normální polohy a přisvědčila:

„Talent mám. Ale scházejí mi trenýrky. Až si je pořídím, nechám se k nim zapsat.“

Mezitím zastavili u hlavního vchodu školní budovy.

Chlapec jí podal tašku s učením.

„Odpoledne bych pro tebe přijel!“ navrhl.

„Říkals, že se musíš učit!“

„Nejsem robot, abych ležel ve skriptech od rána do večera. A fyziku dělám až pozítří. Takže mám čas…“

„Ale přijď radši pěšky!“ souhlasila dívka a opřela se do dveří. „Víš, že naše máma nerada vidí, když s tebou jedu.“

„Ve čtyři?“

„V pět!“ určila čas schůzky.

Zvenčí jim někdo zabubnoval na střechu. Plechová karoserie zvuk mnohonásobně zvětšila.

„Blbečku…!“ ulevil si Viky na adresu neznámého vtipálka.

K postrannímu okénku se sklonila rozesmátá dívčí tvář.

„To je Ilona!“ skoro zajásala Pavla. „Takže ahoj!“ loučila se spěšně. „A děkuju za svezení!“

Jednou nohou už stála na chodníku, když ji Viky zadržel. Nechápavě se po něm ohlédla.

„Jak jsem tě to učil?“ řekl s předstíranou přísností a nastavil ústa k polibku.

„Tak tady určitě!“ zchladila ho a už smířlivě dodala: „Uvědom si, že právě teď se ze mne stává vzorná studentka střední zemědělské školy.“

„Obor chovatel!“ doplnil Viky a ukázal na tabulku vedle hlavních dveří.

Pavla se mezitím pozdravila se spolužačkou. Potom do rámusení motoru vykřikla: „Ahoj!“ Viky ji už nemohl slyšet. Přidal plyn, škodovka se vzepjala a vyrazila vpřed. Po několika desítkách metrů hvízdavě vykroužila ostrou smyčku a zamířila zpátky k náměstí. Obě dívky se po vozidle otočily.

„Pěknej divoch!“ poznamenala Ilona, když už směřovaly ke vchodu. „To je jeho auťák?“

Pavla zavrtěla hlavou.

„Půjčuje mu ho táta. Většina kluků jezdí takhle šíleně.“

„Nesnáším frajery!“

„Viky není frajer, prostě má jen rád bláznivou jízdu!“ stačila ještě namítnout Pavla, než jim dal zástup ostatních studentů možnost uvažovat o trpkém osudu ulovených sardinek. Teprve u šaten mohly volněji vydechnout.

Pavla poznala Viktora Sedlmaiera před půl rokem na stomatologickém oddělení městské polikliniky po probdělé noci, kdy ji nečekaně probudila krutá bolest zubu. Později se ukázalo, že jde o šestku vpravo dole, a i když se utrpení snažila zmírnit horkým čajem, ledovými obklady, kloktáním odvaru z heřmánku, zkusila dokonce na zub postupně kapat peroxid vodíku, pitralon a nakonec i rum, asi hodinu přecházela v kuchyni se stroužkem česneku v uchu, neboť kdysi slyšela, že na bolest zubů je tím nejspolehlivějším prostředkem česnek, nic nezabralo, trpěla až do rána jako zvíře.

Po snídani si zavázala hlavu do matčina vlněného šátku, na tvář přitiskla balík vaty a takhle vymóděna se objevila po osmé hodině v čekárně zubního oddělení.

Několik židlí bylo obsazeno podobně postiženými návštěvníky.

Jedním z nich byl Viky.

Až do chvíle, než ho sestra zavolala, si Pavlu podmračeně prohlížel. Nejevila o něho zájem. Kdyby v čekárně sedělo dalších dvacet podobných mladíčků, byli by jí naprosto lhostejní. Jediná věc, k níž teď upnula svou nenávistnou pozornost, byla šestka vpravo dole.

Asi po deseti minutách se spolu míjeli ve dveřích ordinace.

Pak jí lékař vyčistil zub bezbolestnou vrtačkou, která jí syčela v ústech, odvrtal poškozenou sklovinu, díru ucpal odporně chutnající vložkou a přikázal, aby se v pondělí znovu přihlásila na středisku. Vděčně mu další návštěvu přislíbila.

Viky čekal venku. Opíral se o blatník šedomodré škodovky a z dlouhé chvíle si pohazoval svazkem klíčů. Z nepochopitelných důvodů se na Pavlu usmíval, jako by se kdovíjak dávno znali.

Pokusila se nahodit lhostejný výraz, ovládala jej totiž dokonale, stejně jako ostatní dívky ze třídy, ale Viky náhle zvolal: „Vaše taxi!“ A otevřel s předstíranou zdvořilostí dveře.

Později si Pavla neuměla vysvětlit, proč se po něm tenkrát ohlédla. Proč se zastavila a čekala, co bude dál. Proč využila jeho pozvání a nechala se odvézt domů?

Asi proto, že zub se umoudřil, bolest odplynula a utrpení minulé noci už bylo jen k smíchu.

Pověděli si už tenkrát v autě o sobě dost věcí.

Viky před prázdninami odmaturoval na gymnáziu a úspěšně složil přijímací zkoušky na vysokou školu. Studoval v Praze kybernetiku. To slovo Pavle nic neříkalo. Později měl možnost důkladněji záhadný obor popsat.

„Kybernetika se zabývá kvantitativními a strukturními zákonitostmi řízení, sdělování a kontroly samoregulujících soustav!“ tvrdil zcela vážně.

„Báječně jsi mi to vysvětlil!“ jásala. „Jak jednoduché a prosté.“

Pochopil rychle, že definice moderního vědního oboru, jemuž byl ochoten zasvětit příští roky života, na dívku nezapůsobila, jak předpokládal, proto vzápětí navrhl:

„Dobře, takže můžeme přistoupit k další vědecké disciplíně: krmení hovězího dobytka. Povídej, co ty tvoje krávy. Žerou, žerou…?!“

„O něco víc než ty!“ nezaváhala s odpovědí Pavla.

„Viky ale fakt není frajer!“ tvrdila umíněně, když vstoupily do pracovny biologie a živočišné výroby. Nepřekvapilo je, že v blízkosti tabule nehybně stojí kostra krávy vyrobená v životní velikosti z bílého plastiku, už dávno je neděsily vaječníky prasnic, mozek koně, zvětšený plicní sklípek a jiné odporné výjevy na obrazech, které po stěnách s láskou rozvěsila Veselá Taťjana. Snad se domnívala, že touto výzdobou pracovnu zútulní a navíc vytvoří zdání vědeckého pracoviště.

Zamířily ke svému stolku blízko okna. Bylo to výhodné místo, dosti bezpečné. Při zkoušení se mohly skrýt nenápadně za záda spolužáků, a když je začala unavovat výprava do zažívacího ústrojí skotu, kterou jim profesorka Veselá nabídla jako prvotřídní turistickou atrakci, stačilo stočit pohled doleva, přenést se přes horizont střech a rozkývaných stromů vysoko mezi mraky, nechat unášet mysl dálkou i časem, pátrat v minulých dnech i rocích a nebát se ani dát správné rozměry i barvy událostem budoucím. Anebo docela prostě klimbat, dospávat uplynulou noc.

Zkušeným pohybem převrátily židle do obvyklé polohy, usedly a rozložily před sebou sešity a učebnice.

„Uvěřím!“ řekla konečně Ilona. „Uvěřím, když mi dáš opsat matiku.“

„Vyděračko!“ Pavla nechala schválně to slovo dlouze prosmeknout mezi rty, aby dala najevo své opovržení. Čekala, že se Ilona vyjádří o Vikym příznivěji, dost ji zklamal její nezájem, ale s domácím úkolem nedělala drahoty. Podala spolužačce sešit a sledovala, s jak neuvěřitelnou rychlostí opisuje příklady. Když Ilona podtrhla poslední výsledek, ulehčeně vydechla, vrátila sešit a poznamenala:

„Mělas pravdu. Teď zjišťuji, že Viky fakt není frajer!“ Vzápětí se tomu vtípku zasmála.

„Kdo?“ zajímalo dívku sedící u stolku před nimi, protože jméno nejspíš přeslechla. Shrbena nad zrcátkem se pokoušela vytvořit zelenou tužkou na očních víčkách nápadný stín. Náhle scvakla pudřenku, otočila se a čekala na vysvětlení.

„Dědeček!“ prohlásila vážně Ilona. „Koupil si závodního koně. Asi letos pojede Velkou pardubickou.“

„Koňů se nebojím!“ chlubila se spolužačka s jasně modrýma očima a výrazem šestiletého dítěte. „Jezdila jsem už na nich…“

„Já vím,“ přerušila ji neomaleně Pavla. „V Africe!“ Vzápětí si vyměnila s Ilonou posměšný pohled.

Dívka však bezelstně potvrdila:

„Ano, tam!“

„Kde jinde!“

Pavle připadalo její vytahování trapné, i když věděla, že se Zlata Dokoupilová možná ani trochu nevychloubá. Žila skutečně několik let v Africe, rodiče tam pracovali jako zvěrolékaři na jakési chovné stanici. Dcerušku vzali s sebou. Na fotografiích, které Zlata nechala kolovat při občanské nauce po třídě, se obvykle nalézala ve společnosti černého sluhy a stejně zbarvené, nepříliš staré ženy. Pracovala prý u nich jako kuchařka. Jenom na dvou snímcích si hrála Zlata s domorodými dětmi. Tvrdila, že se s nimi dorozumívala anglicky. Kudrnatí kluci se ale velice snadno učili i česky.

Zážitky z Afriky a znalost hovorové angličtiny nedokázaly mnohé dívky Zlatě Dokoupilové prominout. Naštěstí už dávno pochopily, kde je spolužačka zranitelná, takže jejich závist pálila střely přesně na cíl. Několikaleté odloučení od obyčejného kolektivu, jaký se časem utvoří v každé třídě základní školy, se projevovalo v její značné neinformovanosti a neznalosti situací a vztahů, které pro ostatní studenty byly samozřejmé. Zlata pokládala často i profesorům otázky vzbuzující údiv a následně pak salvy smíchu ve třídě.

Když ani žádný kluk o Zlatu neprojevil zájem, mohly se spolužačky shodnout v dojemně jednotném názoru, že mají mezi sebou naivní, leč dobře oblékané dítě.

Dlouze zvonilo.

Do třídy ještě vešel Dino. Jak kráčel ke svému místu, rozvážně kýval ve vzduchu pokrčenými pažemi. Nadměrně vyvinuté svalstvo mu nedovolovalo připažit.

Zlata se na něho podívala a okamžitě zrudla.

Dino si jí nevšímal. Nevšímal si vlastně nikoho. Zajímala ho pouze jeho vlastní postava.

Po něm už vklouzla do pracovny Veselá Taťjana. Třída ji pozdravila šumivým povstáním.

Inženýrka Veselá neúnavně zdůrazňovala studentům, že předmět, kterému vyučuje, patří k nejdůležitějším a jeho zvládnutí je pro budoucí odborníky chovatelství dobytka stejně důležité, jako znalost hvězdné oblohy pro kosmonauta nebo základy harmonie pro hudebního skladatele. Nezdálo se však, že by stejný názor sdíleli i studenti. Mnozí se na její hodinu připravovali povrchně nebo se vůbec doma do učebnice nepodívali. Tím ovšem dávali zřetelně najevo, že je jim celkem lhostejné, čím se v příštích letech budou živit čtyři miliardy obyvatel planety. Mnozí nezměnili kupodivu svůj vztah ke studiu ani potom, co se dozvěděli, že z celkem 97 rozvojových zemí má 61 schodek v potravinách a na Dálném východě a v Africe trpí třetina tamějšího obyvatelstva podvýživou nebo nevyhovující strukturou stravy.

Profesorka Veselá tedy musela sáhnout k účinnějším vyučovacím metodám, než bylo pouhé přesvědčování. Každou hodinu přísně zkoušela.

I dnes si udržovala slušné skóre. Dvakrát 0:5.

Nahlédla znovu do zápisníku, pátrala chvíli mezi jmény uvězněnými do pravidelných obdélníčků, až konečně do ticha zvolala:

„Kopejsko!“

V prostřední řadě se zvedl podsaditý chlapec v brýlích. Třída s úlevou vydechla. Kopejsko zatím došel k tabuli, podal profesorce své poznámky a čekal s rukama zkříženýma na zádech na první otázku.

Veselá Taťjana zatím listovala jeho sešitem. Byl vyzdoben zajímavými kresbami, takže nápadně připomínal kreslený seriál. Mnohé postavy, podobné příslušníkům mimozemských civilizací, vyfukovaly z úst bubliny. Jedna ji zvlášť zaujala.

„Co je tohle?“ ukázala na stránku prstem. Kopejsko se naklonil nad stůl, posunul si brejličky a ochotně vysvětlil:

„Jedná se o obětavého ošetřovatele krav, který nám radí: Pozor! Krávy nekopou jako kůň dozadu, ale stranou!“

Třída dokázala ocenit životně důležitý slogan uznalým smíchem.

„Ticho!“ okřikla je profesorka a znovu upřela oči na další kresbu. „Nebo tady: Družstevnice pláče nad přetrženým shrnovačem mrvy!“ Rozezleně se zadívala na studenta. „Takové nesmysly patří do sešitu? Kolik je ti vůbec let, Kopejsko?“

„Bude mi šestnáct…“

„V šestnácti bys mohl mít snad jiné zájmy!“

„Říkala jste nám na začátku roku, ať si hezky do sešitů kreslíme, tak jsem…“

Nedokončil. Veselá Taťjana ostře vyrazila:

„Ale ne hlouposti!“

Kopejsko spíš v sebeobraně zdvihl ramena.

Vyučující ukázala na kostru krávy.

„Popiš nám, jak ošetřujeme skotu paznehty!“

„Rád!“ špitl ochotně student a přesunul se k bílému modelu. Rukou se opřel o prstenec krčních obratlů a rozhovořil se:

„Rohovina paznehtů přirůstá velmi rychle a nepravidelně. Následkem změny tvaru paznehtů zvíře zatěžuje jeho zadní část, takže často dochází k onemocnění končetin.“

Profesorka souhlasně přikývla. „A jak je ošetřujeme?“ vyzvídala.

„Zvíře, kterému chceme ošetřit paznehty,“ pokračoval dál vzorný student Kopejsko, „držíme uvázané na ohlávce a snažíme se je upoutat mluvením, poklepáváním na rohy nebo na hlavu.“ Kopejsko hladil dobytčí kostru na příslušných místech s něžnou důvěrností. „Někdy se snažíme uklidnit zvíře předložením krmiva nebo…“ Teď se zarazil a rozhlížel se po ztichlé třídě, která sledovala jeho vystoupení s obdivem.

„Nebo…?“ pobídla ho Veselá Taťjana.

„… nebo přítomností druhého dobytčete.“ Náhle se na profesorku obrátil a zažadonil: „Soudružko profesorko, nemohl by sem naklusat na chvíli Dino, že by to bylo názornější, víte?!“

Spolužáci, kromě jmenovaného Antonína Bulvy, okamžitě žádosti porozuměli a zasmáli se.

„No tak, co je to?“ krotila je inženýrka Veselá. Byla ještě mladá, kázeň ve třídě udržovala namáhavě a sebemenší úsměvné vybočení z obvyklé každodenní šedi pokládala za trestuhodný poklesek. Studenta Kopejska měla ráda, svědomitě se na každou její hodinu připravoval, vadilo jí pouze, že základy živočišné výroby se v jeho podání měnily v příjemné pásmo estrádních výstupů. A na podobné otázky jako: Čeho je víc, soudružko profesorko, na světě, lidí, nebo slepic? prostě neodpovídala.

Proto i teď raději snaživého studenta poslala do lavice. Do zápisníku si u jeho jména zapsala jedničku. Další zkoušení ji přestalo bavit. Sáhla po zlomku křídy, přesunula se od stolku k tabuli a napsala docela nahoru téma dnešního učiva – Tvorba mléka.

Také další hodiny ve druhém ročníku probíhaly bez většího vzrušení. Někdo byl zkoušen a neuměl, jiný si odnášel domů k podpisu diktát kolorovaný červeným inkoustem a krásně vykrouženou pětku téže barvy, o přestávkách si kuřáci odskočili do průjezdu, který spojoval hlavní budovu se školní jídelnou, zamilovaní si vyměnili psaníčka, úsměvy a zbytečné sliby, pár chlapců ze čtvrtého ročníku si přišlo do třídy domluvit schůzku nebo vypůjčit peníze.

Právě když Pavla vydolovala z tašky jablko a leštila je o stehno, zastavil se u stolku Zdeněk Randák.

„Co chceš?“ ptala se a zahryzla se s chutí do nablýskaného ovoce.

„Tobě nic!“

Vedle Ilona k němu zvedla ospalý pohled. „Tak mně?“

Randák pohodil hlavou. „Máš jít do kotelny!“ oznámil a neklidně polkl. „Ředitel ti něco chce!“

Ilona se podívala nechápavě po Pavle.

„Nevíš co?“

„Nevím!“ krčil Randák rameny.

„A zrovna do kotelny?! Co já mám společného s kotelnou?“

Spolužák pokládal patrně svůj úkol za splněný, protože se beze slova přesunul na chodbu.

Ilona ještě nějakou dobu uvažovala o podivném pozvání na ještě podivnější místo, ale pak se přece jenom zvedla a odešla ze třídy.

Než stačila Pavla mezi zuby rozdrtit všechna jadérka z vyzrálého jablka, vracela se spolužačka zpátky. Už na dálku bylo zřejmé, že rozhovor v atraktivním prostředí kotelny neprobíhal právě srdečně. Ilona se tvářila velmi rozhněvaně.

„Co ti chtěl?“

Spolužačka ztěžka dosedla na židli. „Je to blbec!“ prohlásila.

„Ředitel?“ divila se Pavla.

„Ne. To s ředitelem si Randák vymyslel. Chová se jako sexuální štvanec. Představ si, že na mě v kotelně čekal za sloupem. A jak jsem otevřela dveře…“

Pavla jí skočila do řeči:

„… začal tě muchlovat a olizovat!“

„Jo…!“ potvrdila kamarádka s mírným údivem.

„Známe. Sápe se takhle na každou holku. A děsně přitom funí.“

„Řekla bych, že šíleně.“

„Takže jsi jeho city neopětovala?“

Ilona se krásně usmála, vztek asi ustoupil. „Ale ano, opětovala. Proč ne? Podívej se!“ hodila bradou ke dveřím, jimiž se právě do třídy plížil lamač dívčích srdcí Randák. Levou tvář si zakrýval dlaní.

Pavla snadno pochopila, jak skončila milostná schůzka v kotelně, a pobaveně napomenula spolužačku:

„Tak takhle ne, Ilonko! Co když je to opravdu láska?“

Plavovláska opovržlivě zasyčela.

Pavle Bartošové se v zemědělské škole líbilo. S učením vcelku zatím problémy neměla a práci na školním statku nebo v drůbežárně nepokládala za ponižující, ani když dostala příkaz vyčistit shrnovač mrvy nebo umýt znečištěné dobytče. Patřila mezi studenty, kteří měli už od dětství zvířata rádi, a proto si zvolili obor chovatelství.

Menší skupinu ve třídě tvořili ti, jimž bylo lhostejné, na jaké škole studují. Přáli si co nejdřív odmaturovat s přiměřeně slušným prospěchem, o další se měli postarat jejich rodiče. Spoléhali, že jim seženou teplé místečko v kanceláři.

Pavla s lítostí shledávala, že podobný cíl si vytkla také Ilona.

„Až udělám maturitu, vypadnu z domova!“ opakovala spolužačka do omrzení. „A začnu normálně žít.“

„Nežiješ snad normálně?“ Ilona si přece nemusela stěžovat. Oblékala se do módních novinek, od matky dostávala vysoké kapesné a chlapci o ni projevovali mimořádný zájem. Snad je přitahoval její trvale podmračený pohled, navíc byla proti ostatním spolužačkám o rok starší. Před lety onemocněla žloutenkou, takže potom musela jeden ročník opakovat.

„Je normální umývat každý večer po opilcích zapatlané talíře a smažit jim topinky?“ namítala. Ilonina matka vedla hospodu Na růžku. Dcera jí musela každý večer, kdy nízký sál zaplnili hosté, pomáhat v kuchyni. Do školy přicházela často ospalá, první dvě tři hodiny proklimbala. Ve vlasech jí ztěžkl zápach česneku a cigaretového kouře. Snažila se ho přehlušit výrazným parfémem.

Pavla o ní přemýšlela cestou ze školy.

Mimoděk jí hlavou probleskla otázka: žiju já normálně?

A čím blíže byla k domovu, bránila se odpovědět kladně. Pouze několik věcí v jejím životě se zdálo normálních. Pak i o těch zapochybovala a zůstal pouze Viky.

Je přece normální, když má dívka v šestnácti krásného kluka.

Bydlela na jižním konci města v nízkém domku s jedinou podkrovní místností, o kterou se s nikým nemusela dělit. Když ráno přistoupila k oknu, nabízel se jí výhled na rozsáhlý areál autoservisu, obklopený vozidly rozličných značek, tvarů i barev. Prostranství před přejímací kanceláří často nestačilo zájemcům o opravu, takže auta parkovala po obou stranách ulice, než na jejich majitele přišla řada. Za deštivého počasí pronikal do domku zápach z nedokonale spalovaných pohonných hmot.

Pavla vešla do předsíně, a už když se svlékala, slyšela z kuchyně dva hlasy. Hlubší patřil nevlastnímu otci Františkovi, tenoučký, skoro pípavý bratrovi. Vítek asi píše domácí úkol, odhadla, a František dbá, aby z něho dostal zítra jedničku, pokud možno s hvězdičkou.

„To je K…?!“ vykřikoval František zoufale za dveřmi. „Tahle stvůra?“

„My tak K píšeme…,“ bránil se žáček.

Pavla vešla. „Ahoj!“ pozdravila tiše, jako by realizační tým nechtěla rušit.

František sebou překvapeně trhl a okamžitě se rozzářil:

„To je dobře, Pavli, že jdeš, aspoň s klukem napíšeš úkol. Já prostě na to už nemám nervy. Čmárá jako kocour.“

Zvedl se ze židle a sáhl po ručníku, aby si otřel zpocený obličej. Byl atletické postavy, dosti vysoký, se širokými rameny. Měl ostré a výrazné rysy, modré oči a ústa věčně připravená k úsměvu. Pavla nikdy nezapochybovala, že se matce líbí. Před léty jistě víc než nyní, kdy mu na hlavě ubývalo vlasů. Aby zachránil aspoň drobné ostrůvky na temeni a kolem uší, patlal si na ně různé kosmetické prostředky.

Vyučování syna bylo asi dost náročné, cítil se vysílený.

„Podle toho, jak teď škrábe, by mohl studovat na doktora. Nebo že bych ho dal učit programátorem? Na to chce dneska každý. Ale na pokrývače nikdo. Vem si, že už jsme zbyli ve městě jen dva. Já a starej Pařízek…“

„Tos už říkal mockrát!“ přerušila ho Pavla a sklonila se nad bratrův sešit. „Ty snad, Vítku, píšeš nohou! Každé písmenko je jiné. A věty ti lítají nad řádky jako holubi.“ Obrátila se k Františkovi, který se mezitím občerstvoval limonádou, a pronesla varovně: „Počkejte, až se vrátí máma. Dostanete oba!“

František se rozkuckal:

„Píšu snad ten úkol já?“

„Máš ale na kluka dohlédnout, to snad víš!“

„Snažím se mu domluvit, ale jak sama vidíš, není to nic platné.“ František zachytil chlapcův dlouhý pohled a pobídl ho: „No, co mi na to povíš?“

„Tati?“ řekl zamyšleně Vítek přes rameno. „Víš, že si Míša Voňavků koupil křečka?“

Otec nejprve užasl, potom dlouze zasípal a postěžoval si:

„Tak ho slyšíš!“ Rozhněvaně máchl rukou nad jeho hlavou. „Já bych ho musel roztrhnout jako hada!“

Pavla ho jemně odstrčila. „Počkej, dopíšu to s ním!“ Přisunula si židli blíž ke stolu, nepopsaný list ze sešitu vytrhla a pobídla bratra, aby začal znovu a úhledněji.

František, uklidněn asi tím, že za něho Pavla přebrala nepříjemnou povinnost, se přesunul k chladničce, chvíli se v ní přehraboval a na dálku zašeptal, jako by nechtěl rušit.

„Já ti za to připravím, Pavlo, nějakou chuťovku!“

„Mně taky!“ dožadoval se Vítek, aniž přestal psát.

„Tobě nic!“

„Jenže já mám hlad!“ tvrdil umíněně chlapec. „Proto se mi tak třese ruka.“

„Tys nebyl na obědě?“ František začal krájet na prkénku slaninu na drobné hranolky.

„Byl. Ale měli jsme hrachovou kaši. A tu já nejím.“ Dokončil mezitím další kostrbatý řádek.

„Nevíš, že hrách je zdravý?“

„Nechtěli byste toho, pánové, nechat?“ rozkřikla se Pavla. „Aspoň kdybys měl ty, Františku, rozum.“

„Už mlčím.“

Vyškubla ze sešitu další list, zmuchlala ho a hodila na zem.

„Znovu a krasopisně!“ přikázala.

Vítek nabíral do pláče.

František se shýbl pro papírovou kouli, dlaní ji na myčáku vyžehlil a rozpačitě namítal:

„Musím se ti, Pavlínko, přiznat, že tyhle dva řádky se mi už docela líbí…“

Odsekla:

„Tobě třeba. Ale Kolářová by mu z toho dala zítra ve škole v nejlepším případě čtyřku. A to, jak jistě víš, by naše maminka nepřežila.“

„Já tomu asi nerozumím!“ přiznal a dál už se věnoval přípravě jídla. Nakrájenou slaninu smetl z prkénka do teflonové pánve, postavil ji na plynový sporák a opékal tak dlouho, až kostičky zrůžověly. Později zmírnil plamen, slaninu obložil plátky sýra a vše zalil rozkvedlanými vejci. Právě když se chystal specialitu vyšperkovat strouhaným křenem, ozval se v předsíni telefon. Pavla se ohlédla, ale zvednutou rukou dostala znamení, aby se nenechala rušit. František si utřel ruce a sám spěchal k přístroji.

Vzápětí na ni zavolal:

„To je pro tebe!“

Čekal trpělivě, až od něho převezme sluchátko. Potom sice ustoupil stranou, ale nemínil se vrátit do kuchyně dřív, než bude znát obsah rozhovoru.

„Bartošová!“ představila se Pavla a po nepatrné odmlce, při níž na opačném konci telefonní linky padlo jediné slovo, snad jméno, pozdravila: „Dobrý den.“ Potom už jen pozorně naslouchala. František dobře postřehl, jak postupně bledne, jak se jí rozechvěly rty. „Děkuji vám!“ řekla posléze a namáhavě zavěsila.

„Co se stalo?“ ptal se jí zvědavě.

Dávivě polkla a potom vyhrkla s pláčem:

„Viky měl po obědě bouračku.“

„Kdo ti to…?“ zabloudil František očima k přístroji.

„Jeho maminka…“

„Je to vážné?“

Neznatelně pokrčila rameny. „Nevím, snad…, právě teď ho operují.“

Naštěstí druhý den byla středa, den povolených návštěv.

„Ahoj, Viky!“ pozdravila tiše Pavla a rozhlédla se po nevelikém nemocničním pokoji, kam převáželi na krátko pacienty po operaci. V uličce mezi dvěma lůžky stáli Viktorovi rodiče. Skláněli se nad synem a tiše s ním rozmlouvali. Vyrušila je, všichni tři se ohlédli po hlase, ale první se ozval Viky.

„Ty jsi hodná, Bobši, žes přišla!“ vítal ji. Okamžitě poznala, že jeho zdravotní stav není tak vážný, jak se původně domnívala. Přistoupila blíž k posteli. „To je Pavla!“ představil ji jednoduše rodičům. V obličeji byl trochu odřený, hlavu ovázanou bílým obvazem, z něhož mu trčely chomáče vlasů. Pravá noha vězela v kovové konstrukci podivného kladkostroje.

„Já vás přece znám!“ usmála se Viktorova matka a podala Pavle ruku. „Sedlmaierová,“ přidala. „To je od vás hezké, Pavlínko, že jste se přišla na toho našeho blázna podívat.“

Představil se i její manžel. Takhle zblízka ho Pavla viděla poprvé a hned jí byl sympatický. Okamžitě s ní hovořil jako s někým, koho už dávno zná, usmíval se a vtipkoval, třebaže Viktorův zdravotní stav příliš důvodů k veselé náladě nedával.

„Ten to dopracoval, co?“ postěžoval si. „Pilot formule jedna. Jak říká máma: blázen. Příště ti zase půjčím auto!“ vyhrožoval spíš žertem. „Kaskadéra můžeš docela dobře dělat někde na seně! Nebo teď v peřinách!“ smál se.

Viktor nakrabatil čelo. Asi ještě neměl náladu odvracet otcovy výčitky, byť byly zdánlivě pronášeny žertem. Zastřeným hlasem zaprosil:

„Prosím tě, tati, nech toho!“

I matka zasáhla:

„Hlavně že se nestalo nic horšího. Nějaký čas si poležíš, noha se zahojí a zase budeš jako rybička.“

Na stolku urovnala misku na léky, teploměr, který ještě sestra neodnesla, otevřela spodní skříňku a uložila do regálů teplé ponožky, zásobu kapesníků a dvě sklenice s malinovým kompotem.

Pavla se nesměle zeptala:

„Jak se ti to stalo?“

Viky stručně vylíčil nepředvídanou odpolední jízdu za spolužačkou poté, když zjistil, že mu doma scházejí zápisy z přednášek. Do sousedního města však nedojel. V levotočivé zatáčce za mlýnem, patrně na zmrazcích, dostalo jeho auto smyk. A i když se ho snažil vyrovnat, vyletěl vůz ze silnice a v kotrmelcích se řítil ze srázu. Jeho pohyb ustal až v hustých keřích, které rostly podél potoka. Nehoda, jak ji popisoval, byla teď málem veselá.

Přesto Pavla poznamenala:

„Měl jsi štěstí!“

„To říkali esenbáci taky!“ Znělo to, jako když se vychloubá.

Odvážila se dotknout i před rodiči jeho ruky. A očima naznačila, jak je ráda, že bouračka šťastně skončila. Zlomená noha a pár odřenin se opravdu brzy vyléčí.

Viktorův otec najednou zneklidněl. Patrně vycítil, že ti dva by spolu rádi aspoň chvilku zůstali o samotě, proto se otočil k manželce a zajímal se:

„Limonády tady má? Nemá. Co bude pít?“

„Čaj!“ řekla paní Sedlmaierová.

Ohrnul nos.

„Čaj. Tak mu do něj kápneme aspoň rum, co říkáš?“ Nečekal na odpověď a zavelel: „Pojď, Olinko, něco mu dole v kiosku koupíme. Vybereš mu čokoládičku, tyčinky, pár pytlíků s bonbóny…, víš dobře, že se ve sladkostech nevyznám.“ Doslova ji dostrkal na chodbu.

Viktor se otcovu průhlednému manévru zasmál.

„Pojď ke mně!“ prosil Pavlu, když se za rodiči zavřely dveře. Od stolku přitáhl k posteli kovovou židli.

Pavla mlčky uposlechla. Vzal ji neobratně kolem krku, noha uvězněná v kladkostroji mu znesnadňovala každý pohyb stranou, a políbil na ústa. Nebránila se. Potom si k němu položila hlavu na polštář a hledíc na něho z nezvyklé blízkosti i úhlu, zeptala se soucitně:

„Bolí tě to?“

Viky si rukou přejel zavázanou nohu.

„Už ne. Při vizitě primář tvrdil, že je to celkem banální fraktura.“

Pavle takové označení přišlo k smíchu.

„Banální, jo? A kvůli tomu ti ji natahují na téhle šibenici?“

„Jsou to sadisti!“ připojil na účet lékařů.

„Já si naopak myslím, že na tebe byli až moc jemní!“

Nepochopil.

„Proč…?“

„Kolik jsi měl v té zatáčce na tachometru?“ zeptala se a prstem ho ze strany cvrnkla do nosu.

„Jenom sto dvacet.“

„Sto dvacet? A co jsem ti nařídila?“

Viky se už bavil.

„Cos mi nařídila, Bobši? Abych si myl ruce?“

Zkroutila mu mírné ucho a přitom s patřičným důrazem drtila mezi zuby:

„Že máš jezdit nejvíc devadesát!“

Pacient začal kvílet a naříkat.

„Jauu… nech mě, ty surovče. Utrhneš mi ucho. Příště už budu jezdit pomalu!“

„No proto!“ vzala Pavla na vědomí jeho slib a ucho mu pustila. Náhle nečekaně vážně zašeptala: „Měla jsem o tebe strach.“

„Velký?“ zažertoval zcela nevhodně. Dokonce roztáhl ruce, jako když měří štiku, a ptal se: „Asi takový?“

Musela jeho domýšlivost trochu zchladit.

„Tak velký zase ne!“

„Vidíš,“ pronesl s předstíraným smutkem v hlase. „A já už myslel, že mě máš ráda.“

„Ani trochu!“ ujistila ho rychle.

Takhle se škádlili až do chvíle, než se vrátili do pokoje rodiče. Dříve než vstoupili, zaklepal pan Sedlmaier pro jistotu na dveře.

Asi o hodinu později ji doprovodili až na náměstí, na rohu u lékárny se loučili. Byli milí.

„Jste hodná, Pavlínko, že jste za Vikym přišla!“ řekla paní. „Teď se budeme jistě vidět častěji.“

„Příští návštěvy jsou povoleny ale až v neděli!“ podotkla nejistě Pavla.

„Když budete chtít, zavolám zítra primáři, známe se tak trochu, napíše vám stálou propustku.“

„To by bylo báječné!“

„Tak to bych si taky nechal líbit!“ žertoval Sedlmaier. „Hezky ležet v postýlce, přijímat dámské návštěvy…“

„Zvlášť takhle mladé, co?“ usmála se jeho manželka. Otočila se znovu k Pavle a podala jí ruku. „Tak brzy na shledanou!“

Domů se vrátila už za soumraku. V kuchyni se svítilo, třebaže roleta v okně zůstávala nestažena. Nikdo zde nebyl. Všechno však naznačovalo matčinu přítomnost. Na stole mísa na těsto, sáček polohrubé mouky, slánka a konvice s mlékem. V malém hrnečku, z kterého pila Pavla v dětství, pěnily kvasnice.

„Mami?!“ zvolala zbytečně. Už venku pocítila svíravý hlad. Proto teď klesla před chladničkou do dřepu a uvažovala, co vybrat z dnešní nabídky. Vůbec neměla chuť na sýr, na ztužený pokrmový tuk, dokonce ani nesáhla po smetanovém jogurtu, o který se jindy tahala s bratrem. Dala by si spíš před večeří špalíček loveckého salámu, uherák nebo jemně nakrájenou anglickou slaninu. Možná že by ji uspokojila i domácí sekaná. Na poličce se však krčila jenom nožička uzené klobásy. Hned se do ní zahryzla.

Mezitím se v kuchyni objevila matka. Přinášela ze sklepa sklenici s meruňkovým kompotem.

„Nemůžeš si vzít k tomu kousek chleba?“ napomenula žvýkající dceru. „Co je to za jídlo?!“

Pavla se otočila a jemně zavřela chladničku.

„S chlebem bych si zkazila chuť, mami, víš?“

„Otevři mi ten kompot!“

„To asi nedokážu. Jsem totiž hladem strašně zesláblá.“

Vzala sklenici a víčko obalila utěrkou, aby neproklouzávalo. „František ještě nepřišel z práce?“

„Už dávno. Ale Vítek si vzpomněl, že si má přinést do školy provázek. Šli ho spolu koupit.“

„My nemáme doma kus provazu?“ vyjádřila údiv Pavla a točila víčkem, až se špitavým vzdechnutím povolilo. Všimla si, že na pracovní desce myčáku leží několik stokorunových bankovek. „Odkdy se u nás takhle povalují peníze?“

„Poslal je táta!“

„Tak proč je neuklidíš?“

Matka pronesla vážně:

„Chci, aby je František viděl. Aby si třeba nemyslel, že tě musí sám živit!“

„Prosím tě, mami!“ Pavle připadalo matčino vyčkávání jako malichernost. „František se, pokud vím, o takové věci moc nezajímá.“

„Tak mu je musíme občas připomenout!“

Dcera zatím přepočítávala stokoruny. Takhle od táty přicházely pravidelně každý měsíc, vždycky po desátém. Bude na Pavlu platit ještě dva roky, pak si nejspíš oddychne. Třeba si i pak na ni vzpomene! O Vánocích, až bude Pavla slavit narozeniny, jistě dostane i hezký dárek za maturitní vysvědčení. Táta není lakomý. Pokaždé, když se sejdou, jí podstrčí peníze, aby Květa, jeho nová žena, nevěděla.

„Nepsal, kdy mám za ním přijet?“

„Ne. A polož je zase na místo!“ přikázala suše matka. Potom si vzpomněla: „Co ten tvůj Viky. Jak mu je?“

Řekla asi schválně tvůj Viky, aby trochu zlehčila jejich vztah. Viktor Sedlmaier se mamince nezamlouval.

Pavla se rozhovořila o dnešní návštěvě v nemocnici. Důkladně popsala Viktorovo zranění i setkání s rodiči. „Jsou strašně milí!“ vyznávala se z dojmu, kterým působili.

„Co měla jeho máma na sobě?“ zeptala se matka.

Pavla strnula. „To tě ze všeho nejvíc zajímá?“

Matka usedla na židli, mísu pevně sevřela mezi kolena a začala vařečkou mísit těsto. Konvičku s mlékem si postavila na dosah, aby je mohla občas přilít.

„Vím přece, jak chodí Sedlmaierová nastrojená! Pokaždé, když se u nás v krámě objeví, má na sobě něco nového. Ani mladé holky se tak neparádí!“ pokračovala s mírným posměchem.

„Mami,“ řekla dcera káravě, „snad jí nezávidíš?“

„Posledně si koupila francouzský parfém za tři sta dvacet korun!“

„To je trestné?“

„Já bych si to, holčičko, dovolit nemohla!“

Pavla se rozhodla bránit nepřítomnou Viktorovu matku do posledního dechu.

„Asi proto, že ses, maminko, ve škole málo učila!“

„Co s tím má společného škola?“

„Moc. Kdybys totiž byla pilná žákyně, jako třeba paní Sedlmaierová, poslal by tě děda s babičkou taky na vysokou školu. A měla bys teď možná víc peněz než ona. Jenže já viděla u dědy na půdě tvoje vysvědčení. A od té doby mi je jasné, proč nejsi inženýrka chemie!“

„Ona je inženýrka?“

„Jednou to Viky řekl.“

„Co z toho?“ namítla matka mrzutě. „Třeba by mě taková práce nebavila. V obchodě jsem spokojená, neměnila bych.“

„I kdyby sis potom mohla kupovat voňavky za tři sta dvacet?“ odpálila Pavla jednu z jedovatých střel, které v hádkách mívala pohotově nablízku.

Matka přestala mísit těsto a pohlédla zkoumavě na dceru.

„Máš teď zelené oči!“ upozornila ji. „Vždycky ti zezelenají, když chceš někomu ublížit.“

„Jenom se bráním, víš, mami?!“ Pavle jí bylo náhle líto. „Já to přece tak nemyslela!“

Znovu se ozvalo příjemné pomlaskávání nažloutlého těsta. Pak matka požádala:

„Přilej mi sem trochu mléka. Ale pozor, ať neutopíme mlynáře!“

Dcera pochopila, že jí nabízí smír. Ráda na něj přistoupila.

Než těsto vykynulo, vrátil se z města František s Vítkem. Přinesli klubko provázku veliké jako meloun.

„Co je to za peníze?“ všiml si František okamžitě nastražených stokorun.

„Posílá je Bartoš!“

Matka o svém prvním manželovi mluvila jako o cizím člověku. Nikdy by neřekla Mirek. A přece jistě dokázala v minulosti vyslovovat toto jméno mile. Pavla ji podezírala, že je to její další taktický manévr, kterým chce vyjádřit své současné pohrdání i lhostejnost.

František se o peníze přestal zajímat. Posadil se ke stolu vedle Vítka a staral se:

„Provaz máš, co ti ještě schází?“

Vítek zabagroval v aktovce. Vytáhl list potištěného papíru a penál a zakňoural:

„Úkol z prvouky!“

„Tak co máte dělat?“ zajímalo i matku.

Žák druhé třídy se sklonil nad předtištěný papír a obtížně četl:

„Co je to jádřinec?“

„Víš, co je jádřinec?“ ptal se František.

„Jádřinec je ohryzek z jablka!“

Matka ho poopravila:

„Jádřinec je snad vnitřní část jablka.“

„Je!“ potvrdil školák a začal tuto složitou větu psát na příslušný řádek.

„Dál!“ pobídl ho otec.

Vítek si ukazoval prstem a četl:

„Vyjmenujte ostnaté druhy ovoce!“

„Jaké ovoce?“

Chlapec se znovu sklonil nad papírem.

„Ostnaté!“ potvrdil.

„Víš, že ostnaté ovoce snad ani neznám?“ přiznával se František.

„A co kaštan? Ten má přece ostny!“ napadlo matku okamžitě.

„Na slupce!“ řekla Pavla. „Jinak je přece krásně hladký. A pak, kaštan není, myslím, ovoce.“

„Někde jsem četl, že v Africe roste ovoce s ostrými pichláky. Ale proč by to učitelka chtěla na našich dětech?“ uvažoval Vítkův otec.

„Zlata Dokoupilová by to věděla!“ vzpomněla si Pavla. „Kdybych jí zatelefonovala, možná že by nám poradila.“

František rozezleně zafuněl:

„Dneska ve škole dětem jenom blbnou hlavy. To je ta jejich modernizace. Jako by nestačilo, kdyby rozeznaly hrušku od jablka!“

„Je jiná doba, pochop to!“ přistoupila na náročnost učební látky matka.

„Já to sice chápu, ale úkol bude mít kluk asi špatně.“

Vítek začal pofňukávat. Pavla si k němu přisedla a důvěrně, aby rodiče neslyšeli, mu zašeptala do ucha:

„Nic se neboj, ráno si prvouku od někoho opíšeš!“ Očima přitom zblízka přeběhla otázku, na kterou marně hledali odpověď. Najednou se vztyčila a skoro zoufale vykřikla: „Ty seš, brácho, ale vůl!“

„No tak!“ pokárala ji matka. Nesnášela u svých dětí hrubé výrazy.

Pavla položila ukazováček k příslušnému řádku a s požitkem žalobníka sdělovala rodičům:

„Má vyjmenovat ostatní druhy ovoce, a ne ostnaté!“

Rodiče okamžitě sklonili hlavy k papíru. Opravdu tam bylo vytištěno ostatní.

„A ty u něho sedíš!“ pokárala vyčítavě matka manžela.

František se tvářil rozpačitě.

„Budu už asi muset nosit brýle!“ namítl spíš v sebeobraně.

Ostatní druhy ovoce už Vítek do večeře určil snadno.

Kapitola druhá

Povinnou praxi odbývali studenti zemědělské školy na školním statku v Zámezí, kam jezdívali zpravidla autobusem místní dopravy. Třída byla rozdělena na tři skupiny přibližně po deseti žácích. Pavlu natlačil zástup bezohledně k zadním sedadlům. Stála pouze na jedné noze. Zezadu jí za límec funěla Ilona. Zpočátku hlasitě nadávala spolužákům, kteří bezohledně bojovali v uličce o větší prostor, během jízdy se však uklidnila a vyslýchala Pavlu. Zajímala se o Viktorovo zranění.

Pavla ji telegraficky stručně seznámila s následky autonehody.

„Mělas štěstí, žes s tím bláznem nejela!“ uzavřela Ilona moudře výslech a nechala si popsat dnešní hodinu základů živočišné výroby. Ráno totiž zaspala, přišla do školy až po hlavní přestávce. Když teď zjistila, že při hodině kroužila Veselá Taťjana v nebezpečné blízkosti jejího jména, zatvářila se dost vystrašeně. V té chvíli už autobus vjížděl na náves. Studenti se zbrkle tlačili ke dveřím.

Areál školního statku sestával ze dvou stájí typu K-96, vysokého seníku, jehož stěny z vlnitého plechu se občas zaleskly v předjarním, dosti skoupém slunci, a z několika nízkých baráků, sloužících jako příležitostné skladovací prostory. Studenti k němu mířili od vesnice po dobře udržované asfaltové silnici, kráčeli v hloučku po její levé straně a neustále dotírali na profesora Krejčíka nemístnými dotazy, kdy zamýšlí dnešní praktický výcvik skončit. Všichni už měli pro dnešní podvečer program. Pavla slíbila například Vikymu, že ho navštíví.

Profesor se pochechtával:

„Ještě jste nic neudělali a už chcete končit?“

„Aspoň nic nezkazíme!“ prohodil věcně Kopejsko.

„To je sice pravda a jistě byste tak našemu zemědělství nejvíc prospěli,“ potvrdil vyučující, „ale málo platné, děťátka, dřív než kravičkám uklidíte a nadojíte mlíčko, tak vás domů nepustím!“

„Ale mně jede v sedmnáct deset autobus!“ řekla skoro hrozebně studentka, která každý den do školy dojížděla až z opačného konce okresu. Říkalo se jí Číča. Chovala doma siamské kočky a o víkendech jezdívala po různých výstavách, přehlídkách a soutěžích.

„Jede ti ještě jeden ve dvacet patnáct!“

„A já mám od šesti aerobik!“ ohlásila výhružně Zlata Dokoupilová.

Hlásili se i ostatní. Jen Dino mlčel. S pokrčenýma rukama, jak míval ve zvyku, rozvážně čeřil vzduch. Profesor si jeho netečnosti všiml.

„Ty, Dino,“ také mu říkal přezdívkou, „nikam nemusíš?“

Chlapec zavrtěl hlavou.

„Aspoň že někdo zůstane!“

Kopejsko se protlačil do těsné blízkosti vedoucího praxe.

„Soudruhu profesore,“ oslovil ho s vážným výrazem na tváři, „mohl byste mi něco prozradit?“

„Jistě!“

„Rád bych věděl, jak jste mohli přijmout do školy tyhle lidi!“ vykroužil hlavou oblouk, aby dal najevo, že myslí přítomné spolužáky. „To že jsou budoucí odborníci v zemědělství? Tihle lajdáci? V jejich rukou že má být jednou výživa lidstva? Z nich že vyrostou nadšení a obětaví zootechnici?“

Brýlatý chlapec dal zřetelně najevo, že má chuť nejraději si odplivnout, ale neučinil tak.

Studenti se dobře bavili. Profesor naoko pohoršeně potvrdil:

„Nevím opravdu, jak se to mohlo stát. Ale naštěstí jeden vzorný student byl přece jen přijat…!“

„Kopejsko!“ odhadla Ilona s potměšilým úsměvem.

Krejčík přikývl a pokračoval:

„Jako zootechnik budeš mít před sebou skvělou budoucnost! Budeš…“ Pojednou se zarazil, neboť si všiml, že jeho student nakrabatil čelo. „Nebo snad ne?“

Chlapec pronesl smutně:

„Ze mě bohužel zootechnik nebude, soudruhu profesore.“

„A co chceš tedy dělat?“

„Krmiče v cirkuse.“

Kopejsko se rozhlédl po ostatních a trochu se usmál, jako by se chtěl za ten nápad omluvit.

„Chceš krmit tygry?“ podivila se Pavla.

„Tygry, lvy, prostě co budou zrovna mít.“

Profesora jeho plán zajímal. „A jak jsi na to přišel?“

„Jednoduše. Poradil mi to brácha.“

„Bratr jezdí s cirkusem?“

„Ne, pracuje v Supraphonu. Řekl mi: Jarouši, jestli chceš do světa, a to já chci a zadarmo!, máš jenom tři možnosti. Jako sportovec, jako zpěvák nebo s cirkusem. Protože při tělocviku dobíhám pokaždé jako třiadvacátý a národní písně nejsou zrovna mým koníčkem, zbývají už jenom šelmy. A těch se budu držet!“ prohlásil umíněně.

„Je to dost nebezpečné, nemyslíš?“ pokusil se ho varovat vyučující. Celá skupina přešla na pravou stranu vozovky, na níž navazovala kolmo cesta končící u závory areálu.

„Můj bratr tvrdí, že s mnohem záludnějšími šelmami bych se mohl setkat v kravíně.“

„To myslel krávy?“

„Ne, jejich ošetřovatelky!“

Krejčík se zasmál.

„Tak tohle tady radši nahlas neříkej!“ radil chlapci.

Podlezli staženou závoru a vešli do otevřené stáje.

„Do šatny a převléknout se!“ zvolal profesor. „Dívky jako první!“

„Samozřejmě!“ bručeli chlapci a Kopejsko si neodpustil poznamenat: „Ale kydat hnůj budeme první my, že, soudruhu profesore!“

Krejčík ho lehce pleskl přes ústa. Studentík pochopil, že další poznámky by už mohly být chápány jako drzost, proto zmlkl.

Postupně se tedy vystřídali v šatně. Převlečeni do pracovních kombinéz a gumových holínek se shromáždili u vchodu do stáje. Stály tam dvě železné klece s telaty asi deset dní starými, která čekala, až je ošetřovatelky podstrčí pod krávu.

Krejčík kontroloval správné oblečení. Chlapci si nasadili na hlavu reklamní čepičky s dávno vybledlými znaky. Pouze Kopejsko vlastnil koženou čapku s tlustým štítkem. Skvěl se na ní stříbrný nápis SEXCHAMPION. Tuto ozdobu hlavy získal před časem od jednoho Vietnamce, který mu šil džínsy. Do školy ji ale nosit nesměl. Hned první den ho totiž na schodech potkal ředitel, a protože ho asi přepadla neskonalá závist, strhl hned Kopejskovi čapku z hlavy a zakázal mu ji nosit. V kravíně byl SEXCHAMPION ustájeným dojnicím vcelku lhostejný.

„Kde máš, Ilono, šátek?“ zjišťoval přísně vedoucí praxe.

„To je dobrý, soudruhu profesore!“ usmála se Ilona a stáhla si dlouhé vlasy ještě víc dozadu.

„To není dobré, Ilonko. Okamžitě se vrať zpátky do šatny a něco si nasaď na hlavu!“

„Je tam prázdnej kbelík!“ upozornil ji někdo z chlapců.

Krejčík přidělil studentům jednotlivé sektory stáje zvané stání. Pavle určil stání C 2. C 1 dostal Dino, v C 3 čekaly kravičky na Zlatu Dokoupilovou. Představa, že by nemohla strávit odpoledne v blízkosti svého tajného idolu, byla pro dívku asi krutá, proto se protlačila k Pavle a zaprosila:

„Vyměníš si se mnou C 2?“

„Klidně!“ souhlasila spolužačka a šla si za ostatními vybrat vhodnou škrabku. Potom mohli vejít do stáje.

Ve čtyřech řadách zde bylo umístěno hlavami k sobě asi dvě stě krav. Chovaly se vcelku klidně. Některé vybíraly ze žlabu zbytky krmení, bučely nebo se oháněly po sousedkách, jiné ležely a důstojně přežvykovaly. Nejnebezpečnější byly kravičky, které právě konaly osobní potřebu. Na úzké uličce mezi jejich zadky studenti vesele uskakovali.

Pavla se dala do práce. Dlouhou škrabkou shrnovala z lože páchnoucí hnůj a výkaly do kaliště, odkud je mechanická lopata samočinně dopraví do přečerpávací jímky.

V protějším stání D 3 se duševně připravoval k práci Kopejsko. Stál na vyvýšeném betonovém chodníčku před kalištěm se škrabkou opřenou o rameno, takže připomínal středověkého rytíře s dřevcem. Dost nedůvěřivě obhlížel zvířata.

„Tak co je, Kopejsko, do práce, do práce!“ pobízel ho Krejčík, který obcházel postupně všechna stání.

Chlapec se zatvářil nejistě.

„Když já se mezi ně nevejdu!“ Ukázal na dva kravské zadky, jež se vzájemně skoro dotýkaly.

„Tak snad dokážeš kravám domluvit, ne?“

„Už jsem jim domlouval.“

„Odstrč je trochu!“ řekl profesor.

Jarouš si dodal odvahy, přistoupil k nejbližšímu dobytčeti a dvakrát mu jemně zaklepal prstem na hřbet. „Pardon!“ vyjádřil se zdvořile. Kráva se ani neohlédla. Bezradně se zase otočil po vedoucím praxe. „Neuhnou!“

„Co budeš dělat? Přece jí takhle nebudeš až do večera stát u zadku?!“ zvýšil Krejčík hlas.

„Nevím…“

„A to chceš jít k tygrům?! Jak těm domluvíš?“

„Třeba k tomu bude mít sekretářku!“ uchichtla se za žlabem Pavla.

„Ty si hleď svého!“ napomenul ji Krejčík a dál se věnoval váhavému studentu. „Musíš krávu víc pobídnout. Třeba i škrabkou…!“

„Ano prosím!“ řekl poslušně Kopejsko, rozmáchl se, švihl krávu nemilosrdně přes zadek. Okamžitě uskočila a budoucí ošetřovatel dravé zvěře měl konečně dost prostoru k práci. Se zhnuseným výrazem seškrabával do koryta výkaly.

Úklid hnoje a nová podestýlka zabraly studentům skoro dvě hodiny. Nebyla to těžká práce, dokonce i s krávami si většinou poradili. Pouze několik zvířat, zejména ta, která čekala telátko, bylo neklidných.

Do stáje přicházeli i zaměstnanci školního statku, neboť se blížil čas dojení a rozvážení krmiva.

Pavla se podívala na hodinky. Pokud se dojení protáhne, a tím si mohla být jistá, rozhodně do nemocnice nepřijde včas, jak Vikymu slíbila. Dost jí to zkazilo náladu.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Vyzkoušeli si činnost dojicího stroje i ruční odstříkávání mléka, pomohli přistrčit hladová telata pod jejich matky a ještě zbyl čas, aby se v šatně převlékli a trochu se upravili.

Pavla doběhla od autobusu do nemocnice pár minut po páté.

Kolem vrátnice prošla bez problémů, žena v bílém plášti byla zaujata rozhovorem s řidičem sanitky. Vyběhla tedy do prvního patra ke skleněným dveřím, jimiž se vcházelo na lůžkovou část chirurgického oddělení. S botami v rukou se plížila spoře osvětlenou chodbou a v šeru si četla označení pokojů. Rozhodla se vstoupit k Vikymu tiše, bez předchozího klepání. Aspoň bude jeho překvapení větší. Třeba už si myslí, že Pavla zapomněla.

U dveří označených 111 stiskla opatrně kliku a zvolna otvírala. Vzápětí poznala, že v místnosti není její chlapec sám. Kolem lůžka postávali další tři kluci a neznámá, nápadně hezká dívka.

Pavla přesto vstoupila dovnitř. Všichni se po ní ohlédli. Viky, s nohou stále na šibenici, vesele volal:

„Ahoj, Bobši! Pojď dál…!“

Jeden z chlapců okamžitě zareagoval:

„Takže my půjdem, Viky. Ať nám neujede autobus. Měj se tady dobře. Vidím, že je o tebe dobře postaráno!“ dodal významně a přimhouřil jedno oko.

Ostatní pochopili, že naráží na příchod Pavly, a zasmáli se.

Postupně se s ním také loučili.

„Koukej, ať jim odtud brzy zmizíš!“ doporučoval mu kudrnatý blonďáček a oblékal si bundu. Pokojem se ozval svištivý zvuk zipu.

Dívka, oblečená do krátkého kabátku sportovního střihu, do něhož si vázala sytě oranžový šátek, se k Vikymu naklonila a dlouze mu cosi šeptala.

Pavla okamžitě zaznamenala vlnu žárlivosti. Nějaké ocelové kleště jí svíraly hrdlo. Ztěžka dýchala. Pokusila se polknout, ale nedokázala to.

Konečně špitání ustalo. Viky se nahlas zasmál a prohodil:

„Jasně že nezapomenu.“

„Ale určitě!“ dožadovala se ta kráska a zvedla se ze židle.

„Pozdravujte ostatní!“ loučil se nemocný. „A přijďte se na mě brzy podívat!“

Mnohomluvně mu to slibovali. Pavla mezitím ustoupila až k věšáku, aby mohli projít ke dveřím. Neúprosně pozorovala neznámou dívku, která kosmetickými prostředky rozhodně nešetřila. Ráno se, chudinka, zmalovala jako indián na válečné stezce. Jenže Viktorovi se právě takové dívenky mohou líbit! uvažovala hořce v duchu.

Kráska se po Pavle také otočila a nechala unyle splynout přes rudě zbarvené rty: „Na shledanou!“ Loučila se s ní jako s nerozumným dítětem.

„Na shledanou!“ odpověděla Pavla bezkrevně a přesunula se do blízkosti nemocného Vikyho, který ještě chvíli upíral pohled na zavřené dveře, za nimiž zmizela pozdní návštěva.

„Kdo to byl?“ ptala se Pavla.

Trhl sebou, konečně snad si uvědomil znovu její přítomnost.

„Kluci z našeho ročníku. Přijeli se na mě podívat…,“ vysvětloval zbrkle.

„Myslím ta holka!“

Snažil se vložit do hlasu co nejvíc předstírané veselosti.

„Marcela? Myslel jsem, že ji znáš. Chodili jsme spolu do gymplu. Marcela do vedlejší třídy. Teď jsme v jednom ročníku na fakultě. Je to bezvadná holka…, bude mi opisovat přednášky. Přes kopírák, víš?“ dodal ještě, jako by právě tahle drobnost byla podstatná.

Pavla se nevyjadřovala. Viky k ní natáhl ruce.

„Pojď ke mně, Bobši!“ zaprosil. Pak si všiml jejího zamyšlení. „Něco se ti stalo?“

„Ne, nic…!“ ujistila ho.

Snad se těmi slovy uklidnil, protože si vzpomněl:

„Něco pro tebe mám!“ Natáhl se k zásuvce stolu a spíš popaměti vyndal složený lístek.

„Co je to?“ ptala se, dřív než ho rozevřela.

„Primář mi pro tebe vystavil propustku. Všimni si, že je tam napsáno: Pavla Bartošová. Teď za mnou můžeš chodit třeba každý den. A ty budeš, viď, Bobši!“ naléhal.

Opravdu to byla propustka na chirurgické oddělení, opravdu se té výsady dostávalo pouze Pavle. Napadlo ji, a byla to myšlenka velice příjemná, že Viky chce být co nejvíc s ní. Nespokojí se pouze se dvěma návštěvami za týden, touží po její každodenní přítomnosti. Potěšilo ji to a lístek pečlivě schovala do kapsy.

Sevřel jí ruku.

„Pojď ke mně!“ prosil.

Poznala, že ji chce políbit, a sklonila se nad ním.

Viky se pojednou zamračil a odvrátil hlavu stranou.

„Co se stalo?“ ptala se Pavla.

Několikrát zafuněl.

„Čím to, prosím tě, smrdíš?“

Věděla, že nesnáší výrazné parfémy, vlastně jen kvůli němu jich používala co nejmíň, třebaže stačilo zastavit se u mámy v prodejně a bezplatně si vyzkoušet všechny voňavé novinky. Namítla:

„Ničím…!“

Postupně ji očichal.

„Je to hnusnej smrad. Přímo nesnesitelnej!“

Sklonila hlavu k rukávu, pak si povytáhla na prsou svetr a schovala do něho na pár vteřin nos. Nic podezřelého necítila.

„Jako by ses válela v hovnech!“

Náhle jí bylo všechno jasné. Odsedla si a přiznala s ostychem:

„Měli jsme praxi v kravíně!“

„No proto!“ skoro zajásal Viky. „Mně byl ten smrad hned podezřelej. Prosím tě, to tak smrdíte všichni?“

Zakývala záporně hlavou a řekla trpce:

„Ne. Jenom já.“

Vztyčila se ze židle a už beze slova zamířila k věšáku, kde visela její plátěná taška. Viky pochopil, že chce odejít. Pokusil se ji zadržet.

„Počkej přece, neblázni!“ krotil její hněv. „Proč se hned urážíš? Nemyslel jsem to tak. Vlastně za to ani nemůžeš, že…!“

Snad hledal vhodné slovo, aby dokončil větu, protože se na okamžik zarazil.

Pavla toho využila. Sekla pohledem přes rameno, „… smrdíš?“ napověděla a oči už měla jistě zelené.

„Ale ne,“ bránil se, „chtěl jsem říct, že nemůžeš za to, že máte praxi v kravíně. Už mi to nevadí. Zvykl jsem si.“

Dívka přitiskla ramena k chladným dveřím.

„Marcelka jistě voní docela jinak, co?!“ vyrazila dřív, než sevřela kliku.

Viky se už nedokázal ovládnout. „Seš pitomá…!“ vykřikl v sebeobraně a zvrátil hlavu na polštář.

„Jistě!“ sykla Pavla a vypadla okamžitě na chodbu.

Později se marně pokoušela vybavit si cestu z nemocnice k domovu. Pamatovala si jen, že plakala, cítila lepkavé slzy, které se jí draly z očí, třebaže se pláči bránila. Před prodejnou porcelánu a skla neúmyslně vrazila do starší paní.

Viky ji hluboce urazil. Znovu a znovu si připomínala, jak se od ní štítivě odvrátil.

Proč dokázal být tak krutý?

Chvíli předtím se před ním nakrucovala Marcela. Div že k němu nevlezla do postele! A on se jen pochichtával, usmíval a trapně vtipkoval. Marcelka mu nebyla ani trochu nepříjemná.

Je to tak těžké pochopit, že se Pavla nemůže práci v kravíně vyhnout? Že to mezi dobytkem voní jinak než na zahrádce nebo u maminky v krámě?

Po práci se v šatně umyli a svlékli montérky. Ale nepříjemný pach, který si ovšem neuvědomovali, prostoupil každou část oděvu, ulpíval na pokožce, zůstal ve vlasech. Pavla se mohla doma převléknout, možná i vysprchovat, ale to by k Vikymu nepřišla v určenou hodinu, možná že by se do nemocnice už vůbec nedostala. Maminka by si vymyslela tisíc důvodů, proč chce mít dcerušku s blížícím se večerem doma.

Došla zadýchaná k vrátkům. Klíč na druhé straně zámku scházel. Přiložila tedy ukazováček ke zvonku. Za zavřenými dveřmi verandy se ozval současně tlumený cinkot. Potom někdo rozsvítil nad vchodem lampu a na schodech se objevil František. Měl na sobě pouze tepláky a bílé tílko. Tušil asi, že přichází Pavla, protože bez zaváhání spěchal otevřít.

„No to je dost,“ vítal ji v dobré náladě. „Už jsme mysleli, že tě tam někde zarovnali do slámy!“

Beze slova se kolem něho prosmýkla. Znovu zamkl, ale klíč už tentokrát nechal trčet v zámku. V kuchyni matka kropila prádlo.

„Ty jdeš brzy!“ vítala dceru a pohlédla významně na hodiny visící nad sporákem.

Pavla se u věšáku svlékala. Na háček pověsila postupně bundu, svetr, modré džínsy se správně prošoupanými koleny, do kouta odkopla ponožky. Nakonec zůstala na dlaždicích jen v kalhotkách a krátké košilce.

„Co se bude dít?“ zajímalo matku.

„Vykoupu se.“

„Teď před večeří?“

„A nemůžu snad?“ vyjela vztekle dcera.

Na odpověď prozíravě nečekala. Zapadla do koupelny a pečlivě se zamkla, aby ji nikdo nerušil. Naplno roztočila oba kohoutky, shýbla se pro pěnu do koupele, odšroubovala uzávěr nádoby a nešetrně vchrstla do vody rosolovitou tekutinu. Potom se zaujetím pozorovala, jak se zvolna rozpouští a jak ji rámusící proud mění v bochníčky pěny. Namočila si tři prsty, aby zjistila teplotu lázně, přidala trochu studené a vklouzla do vody. Když překonala první, dosti zahlcující pocit, stiskla si dírky nosu a ponořila se celá pod zpěněnou hladinu. Předpokládala, že v příjemném prostředí vodní lázně její mozek načas vypne, že zapomene na Vikyho, na návštěvu v nemocnici. Překvapilo ji však, že i pod hladinou provází plavce jeho trápení.

Dlouho si potom hrála s chuchvalci pěny, čeřila vodu, aby ve vaně přibylo bublinek a snažila se paličatě přemýšlet o něčem docela jiném, než byla trapná scéna v nemocničním pokoji.

Pokaždé se tam ale v duchu vracela.

Jak setrvávala v horké lázni, a Pavla často otáčela kohoutem označeným červeným kroužkem, pozorovala, že bolest z její zraněné duše ustupuje.

Náhle jí bylo Vikyho líto.

Ale dost litovala i sebe.

Viky jí takhle přece ještě nikdy neublížil.

Možná že ani teď nechtěl.

Každý kluk na jeho místě by se zeptal: Čím to, prosím tě, smrdíš?

Viky má navíc zlomenou nohu. Je upoután k lůžku jako vězeň. Dokonce si nemůže odskočit ani na záchod!

Měla by ho chápat.

Odhadla, že by dál ve svých úvahách pokračovat neměla. Dospěla k snesitelnému výsledku. Brala ho!

Když holky cítí velkou bolest, měly by si napustit vanu horké vody, to pomůže! mihlo se jí hlavou.

Pak se ozvalo drnčivé klepání na dveře.

„Pojď jíst!“ lákal ji František.

K večeři už usedla celkem vyrovnaná. Naštěstí na ni nikdo nenaléhal zbytečnými dotazy. František se tiše bavil s Vítkem o posledních typech soutěžních automobilů. Těšili se na zítřejší televizní přenos z jakýchsi zahraničních závodů. Matka se odborné diskuze nezúčastňovala, mlčky jedla a teprve za dlouhou dobu, jakoby mimochodem, nadhodila:

„Viky má nějaké komplikace?“

„Ne, myslím, že všechno zatím probíhá normálně!“ odpověděla na nezáludnou otázku dcera.

„Některá zranění jsou dost složitá…“

„Doktor tvrdil, že za měsíc už může chodit!“

„Když bude mít štěstí!“ podotkla matka. „A pak ho pošlou třeba do lázní nebo na rehabilitaci.“ Vzala sběračku a přilila Vítkovi trochu omáčky. Potom ostýchavě nadhodila: „Taky bych mohla jet do lázní!“

„Ty, mami?“ podivil se Vítek a olízl na plocho nůž.

Františka její poslední slova zajímala.

„Prosím tě, proč ty bys jela do lázní? Víš, jaký tady máme vzduch? I Pražáci si všude kolem staví chaty…“

„Proč by máma nejela?“ vmísila se do rozhovoru Pavla. „Pokud vím, mluvili jste nedávno o tom, že po operaci žlučníku má každý nemocný nárok na lázeňský pobyt. A kdys ty byla, mami, na operaci?“

„Loni v květnu!“ připomněla matka nedůrazně.

František náhle odsunul talíř, na němž zbylo kolečko knedlíku a asi dvě tři sousta masa. „Nárok je jedna věc a odjet si někam na rekreaci druhá!“

„Do lázní!“ opravila ho dívka jízlivě. „Na žádnou rekreaci.“

„To je snad jedno!“ odsekl a podrážděně pokračoval: „Známe to, večer se chodí tancovat, pak na procházku, na vínečko…“

Matka ho přerušila:

„Já přece, Františku, do žádných lázní nechci!“ namítla. „Poukaz vrátím a všechno bude zase v pořádku.“

Skřehotavě se zasmál.

„Tak ty máš dokonce už i poukaz!“

„Někdo ho odmítl, takže si závodní výbor vzpomněl na mě.“

„Samozřejmě a soudružka Horáčková ho velice ochotně přijala.“ Předstíral, že se výborně baví.

Pavla odložila příbor.

„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, proč tak vyvádíš?“

„Já vyvádím?“ František vstal a neklidně přecházel po kuchyni. „Já vůbec nevyvádím. Jenom moc dobře vím, jak to v takových lázních vypadá. A tvoje maminka, Pavlínko, se tam najednou náramně podezřele hrne. Abys teda věděla!“

Matka se jen plaše ohradila:

„Já se přece nikam nehrnu.“

Zvedl nepřirozeně vysoko ruce a zvolal téměř zoufale:

„Umíš si vůbec představit, co se tady bude dít? Pavla se musí učit, já jsem až do večera v práci, co kluk?“ Trhl hlavou směrem, kde seděl Vítek. „Najednou ti nevadí, že zvlčí? Že z něho vyroste dítě ulice?!“

„Slyšíš mě, že poukaz vrátím!“

„Nedělej si násilí!“

„Tak co vlastně chceš?“

Rozhovor přerůstal v hádku. Pavla se rozhodla postavit se na matčinu stranu.

„O Vítka se tady postarám. A ty se, Františku, taky nemusíš bát, že umřeš hlady. Máma do lázní nejede na tři roky, ale na tři týdny, pokud vím.“

František měl asi pocit, že byl vehnán do slepé uličky. Podrážděně vykřikl:

„Můj názor znáte, tak se hezky mezi sebou dohodněte. Sbohem!“

A vyrazil do chodby. Slyšeli ho, jak z věšáku strhává kabát, pak na verandě třeskly dveře.

Matka začala sklízet zamyšleně ze stolu nádobí.

„Stálo to za to?“ obrátila se s výčitkou na Pavlu.

Dívka se usmála.

„Nevěděla jsem, že na tebe František žárlí.“

„Prosím tě, na mě?“ bránila se skromně matka.

Pavla si klekla na židli a tiše ji nabádala, jako by se bála, že je někdo odposlouchává:

„Ne abys poukaz vracela. Do lázní pojedeš, to nech na mně!“

Vítek se znenadání ozval:

„Povím tátovi, že jste se na něho domlouvaly!“

Vyměnily si mezi sebou pohled a Pavla pak výhružně řekla: „Zkus to. A zbiju tě jako psa!“

Bratříček zmlkl a dál se věnoval jídlu.

Druhý den sice ještě několikrát mírně zaváhala, ale nakonec se za Vikym vypravila znovu. Naštěstí nezničila propustku. Sestra, která držela odpolední službu, na ni ostře vyjela, proč se potuluje po oddělení. Lístek podepsaný primářem však měl kouzelnou moc.
„Tak běž a nezdržuj se u něho dlouho!“ svolila posléze k návštěvě.

A už první vteřiny v pokoji číslo 111 přesvědčily Pavlu, že se rozhodla správně. Poznala Vikymu na očích, jak je rád, že přišla. V rozhovoru, příjemně důvěrném, se už včerejší roztržky nedotkli.

„Randák!“

Randák vstal, chňapl rukou po sešitu a vzpřímeně kráčel k tabuli, takže připomínal pochodující pravítko. Pár spolužáků se bezdůvodně uchichtlo. Byl oblečen jako obvykle v manšestrových kalhotách a kostkované košili, přes niž přetáhl svetr z hrubé vlny. Krk měl ovázaný šátkem. Položil poznámky před profesorku a mlčky se pak díval přes její hlavu do špinavých oken, které jen s obtížemi propouštěly obraz domů a střech na protější straně ulice.

„Co je to laktační křivka?“ otázala se Veselá Taťjana a stále listovala v poznámkách a zápisech. Zkoušela každou hodinu, jako by chtěla podpořit moudrý výrok studenta Kopejska, který často provokativně prohlašoval, že hodina bez zkoušení je jako kolo bez řídítek. Profesorka Veselá zkoušela patrně ráda, i když se musela velice často nad neznalostmi žáků druhého ročníku pohoršovat.

Randák se nad otázkou dlouze zamyslel, ale výsledkem jeho intelektuální námahy byl pouze slovní protichvat:

„To jsme, prosím, nebrali!“

Třída jásavě zašuměla na souhlas.

Profesorku však nemohli zmýlit. S převahou potvrdila:

„Ale ano, laktační křivku jsme brali!“

Randák tedy jenom zdvihl ramena a zas je potom bezradně spustil.

„Tak povídej!“ pobídla ho znovu. Vzápětí si všimla jeho nepřirozeně strnulého postoje. „Co je s tebou?“

„Nic…!“ namítl chlapec.

V lavicích se ozvalo zasyčení, pak se nad hlavami studentů zatřepetala ruka.

„Kopejsko?“

Jarouš se opřel rukama o stolek, povstal a prozradil profesorce:

„Randáka dali včera do krunýře. On má, soudružko profesorko, propadlý hrudník, tak ho takhle léčí.“

„To mi nemůže říci Randák sám?“

„Když on se Zdeněk stydí. A asi taky bude mít brzy komplexy…!“

„Zatímco ty něčím takovým trpět nemůžeš, co?“ přerušila Veselá pravidelný tok jeho informací.

Kopejsko ochotně přisvědčil:

„Ne, prosím, já ne. Když jsem byl malý, tak mi vadilo, že nosím brýle, ale pak mi táta koupil obrázkovou encyklopedii, kde ze sta nositelů Nobelovy ceny bylo nejmíň sedmdesát brýlatých. Tak jsem se uklidnil. Jenže Zdeněk je jiný…“

Profesorka dala rukou pokyn, aby zmlkl. Kopejsko ochotně přikývl, přesto však, usedaje, ještě dodal:

„Kdybyste měla zájem, Jarouš se vám v korzetu předvede. – Járo, sundej si z krku ten hadr, ať se soudružka profesorka podívá!“

Randák si začal rozvazovat na šátku uzel.

„Ne, ne…, já zájem nemám, jen si to tak, Randáku, nech!“ bránila se Veselá Taťjana, i když část třídy se také dožadovala, aby byl korzet předveden. „Vraťme se k laktační křivce!“ navrhla. „Víte, čemu tak říkáme?“

Student Randák mlčel dál.

„Tak vám to poví, například, Bartošová!“

Pavla okamžitě prohlásila, že o laktační křivce v životě neslyšela. U tabule se Randák vděčně usmál.

„Dokoupilová!“ skoro vykřikla profesorka. „Vy to přece víte!“

Zlata se vyplašeně rozhlédla po spolužácích. Už otevírala ústa k odpovědi, když se za jejími zády ozvalo zasyčení: „Mlčíš!“ To ji takticky usměrnila Ilona.

„Nevím…!“ přiznala se tedy.

„To je ostuda, Dokoupilová!“ kárala ji Veselá Taťjana. „Kdyby se to dozvěděli rodiče, ti by z vás asi měli radost, co?“

„Nevím!“ špitla Zlata a rudla až ke kořínkům vlasů.

„Víte, že vám píšu pětku?“

„Ano.“

Profesorka se rozhlížela po další oběti. Musela přece dokázat, že zmíněnou látku ve druhém ročníku se studenty pečlivě probrala. Jejich předstíraná solidarita byla velice průhledná.

„Petře?!“ obrátila se přímo na černovlasého chlapce ve druhé lavici u dveří. Petr Zvoníček patřil k výborným žákům, nikdy se v něm nezklamala. Ve druhém ročníku byl jediný, komu bez zaváhání napsala na pololetní vysvědčení ze základů živočišné výroby výbornou.

Ve třídě nastalo okamžitě nevlídné ticho. Všichni čekali, jak spolužák odpoví.

Zvoníček se mírně nahrbil a mrkaje ustrašeně očima, rychle ze sebe vysypal:

„Produkce mléka po otelení u krávy nejprve stoupá, pak se udržuje na stejné výši, potom postupně klesá, až se nakonec produkce mléka zastaví čili kráva zaprahne. Množství nadojeného mléka vyjádřené graficky se označuje jako laktační křivka.“

„Výborně!“ jásala Veselá Taťjana a odměnila vzápětí pilného studenta nejenom kouzelným úsměvem, ale připsala mu další jedničku.

„Vole!“ vyslala naopak k němu stručnou depeši Ilona. Profesorka naštěstí nadávku nezaslechla. Věnovala se znovu zamyšlenému Randákovi. „Já sice respektuji, Randáku, že ti zdravotní stav může působit jisté problémy, ale to neznamená, že nebudeš znát tak důležitou věc, jako je laktační křivka. Je mi opravdu líto, ale musím ti napsat nedostatečnou.“

Zdeněk se mohl posadit.

O přestávce Zlata plakala.
„Nic si z toho nedělej,“ těšila ji Ilona, „časem si zvykneš i na pětky!“ Přesunula se k Petrovi a schválně si sedla na jeho stolek. „Stejně seš u mne podrazák!“ zopakovala mu z bezprostřední blízkosti.

„A víš, že mě to nezajímá?“ odbyl ji a předstíral, že je zaujat přípravou na další hodinu.

„Proč jsi tedy nedržel taky hubu?“

„Nenechám si napařit kouli jen kvůli tomu, že je Randák blbej a nenaučí se čtyři řádky ze sešitu!“

„Ty ses chtěl Taťjaně prostě předvést!“

„Potřebuji si vylepšit průměr.“

„I za cenu, že druhého zkoupeš?“

„To už není moje věc!“ prohodil rychle a opřel se pohodlně lokty o pracovní stolek za zády. „Taky ti něco, Ilonko, povím. Myslíš si, že by mě v těláku, až nás Veverka postaví na start čtyřstovky, taky některý z kluků před cílem pustil před sebe?“ Chvilku vyčkával, ale když dívka neodpovídala, doplnil si sám: „Ani jeden. Všichni se budou rvát dopředu, protože jsou třeba rychlejší. A já tuhle výhodu zkrátka využívám v jiných předmětech. Chápeš?!“

„Stejně jsi ale krysa!“ vyjádřila Ilona své opovržení a vracela se na místo. „Nejradši bych mu jednu vrazila!“ přiznala se Pavle.

„Kdyby ses nebála, že od něho chytíš dvě, co? Tak to já taky!“

Mezitím k nim přišel Randák. S hlavou vztyčenou se na ně pod sebe zadíval a řekl:

„Díky, holky!“

„Odnesla to kromě tebe vlastně jen Zlata!“ řekla Pavla a zadívala se pozorně na spolužáka. „Jak ti je v tom korzetu?“

„Snad si zvyknu!“

„Budeš ho nosit dlouho?“

„Asi půl roku!“

Ilona se po něm ohlédla a pronesla věcně:

„Aspoň dáš pokoj holkám!“

„Myslíš?“ protáhl jakoby záhadně spolužák a odplul k zadním stolkům, kde se hrála čára.

„Taky trochu vadnej!“ shledávala Pavla a potom přiznala: „Víš, že se v něm vůbec nevyznám?“

„V žádném klukovi se nevyznáš…!“ chtěla její výrok obrátit v žert Ilona, ale Pavla ji zadržela.

„Ne, počkej, nech toho…, myslím třeba teď zrovna Randáka. Zdeněk není tak docela špatný kluk. Například se mu vůbec nedivím, že má mindráky kvůli tomu hrudníku…, vidělas ho vůbec někdy v plavkách?“

„Ne, myslím, že ani na plovárnu nechodí!“

„Vidíš, a přesto nenechá jedinou holku na pokoji. Věřím, že i teď, když ho dali do krunýře. Tak mi to vysvětli!“ žádala bezradně.

Ilona se zálibně usmála a pak řekla:

„Protože je sexuální štvanec! Jako všichni kluci!“

Což mohla být pravda.

Kapitola třetí

„A tohle dáš tátovi!“

„Jasně, šéfe!“

„Je to žádost o odložení zkoušek.“

Pavla schovala pečlivě obálku v bundě.

„Už ses začal učit?“

Viky zavrtěl hlavou a trochu se zašklebil.

„Nejde to, noha mě bolí. A někdy svědí tak, že bych se zbláznil! Začnu, až mě pustí domů.“

„Už to bude brzy!“

„Oddechneš si, co?“ odhadoval nemocný chlapec.

Pavla se na něho zpříma zadívala. „Proč? Ráda za tebou chodím!“

„Ale ne každý den!“

Viky měl pravdu. Pavla k němu nepřicházela ve středu a v neděli, kdy v nemocnici byly povoleny návštěvy pro veřejnost. Mohl se tak zcela věnovat rodičům a známým. Možná i Marcele! třeskla v ní stěží ovládaná žárlivost, které se neustále bránila. Pokoušela se přesvědčit sama sebe, že Viky a Marcela jsou pouze spolužáci, Pavla by přece také neměla zájem o některého kluka z jejich třídy. Připadali jí trapně naivní, skoro chlapečkové. I pro Marcelu je Viky Sedlmaier jenom někdo, koho je vhodné ze slušnosti navštívit, opsat mu přednášky, doručit tiskopis, na němž si požádá o odklad zkoušek…

Podívala se na hodinky. Bylo ke třetí, z chodby zaléhal do pokoje cinkot talířů a misek, sestry rozdávaly pacientům svačinu.

„Už musím!“

Viky ji nezdržoval, naopak znovu připomněl, aby nezapomněla rodičům předat obálku. Záleželo mu na tom, jaké bude mít studijní výsledky.

A Pavlu zamrzelo, že nenaléhá, aby ještě zůstala.

Sedlmaierovi bydleli v zahradní čtvrti města. Jejich dům připomínal kolemjdoucím alpskou salaš. Od silnice ho dělil vysoký plot z hlazených prken a pak pruh pečlivě ošetřovaného borového lesa.

Pavla zazvonila a s hlavou skloněnou k mluvítku čekala, kdo se jí ozve. Poznala podle hlasu Viktorova otce a oznámila důvod návštěvy.

„Počkej, Pavlo, hned ti přijdu otevřít!“ volal pan Sedlmaier a vzápětí kovová krabička zmlkla.

Zanedlouho jí otvíral.

„To jsou k nám ale hosti, vítám tě!“ usmíval se a podal dívce ruku.

Vylovila z kapsy obálku.

„Tohle vám posílá Viky!“ řekla a chtěla odejít. Sedlmaier ji okamžitě zadržel. Schoval zásilku, jejíž obsah asi tušil, a navrhl Pavle, aby je navštívila. „Manželka tě ráda uvidí!“ tvrdil.

Nakonec ji přemluvil. Zamkl vrátka a vedl ji k domku z hrázděného zdiva. Po žulových schodech vystoupili na terasu. Zábradlí tvořila dlouhá kamenná koryta, v nichž v letních měsících kvetly kytky. Teď ještě byly prázdné.

Na verandě ji vítala Viktorova matka. Byla oblečena do přiléhavých kalhot z bledě modrého saténu a křiklavě žluté haleny připomínající japonské kimono.

„Pojďte dál!“ pobízela ji, když se pozdravily.

Vešli do haly. Skoro polovinu stěny v průčelí zabral krb. Netopilo se v něm, v tmavém půlkruhu svítila hranička březových polen. Na stěnách visely malé obrázky v začouzených rámech. Pavla by si je do svého bytu nikdy nekoupila.

Paní ukázala na křeslo.

„Posaďte se, Pavlínko. Nespěcháte snad?“ zeptala se opatrně.

„Dneska ani ne!“ přiznala ostýchavě dívka, a když usedala do křesla, měla pocit, že padá do závěje sněhu, tak bylo měkké. Rozhlédla se znovu po hale a pochválila: „Máte to tady hezké.“

„Opravdu?“ řekl Viktorův otec.

Nabídli jí občerstvení. Zvolila pomerančový džus, Sedlmaierovi pili kávu. Bavili se o synovi. Později si však hostitelka vzpomněla:

„Říkal nám Viky, že máte také sourozence!“

„Ano. Jmenuje se Vítek. Chodí do druhé třídy a je pěkné číslo. Šílený expert na matiku. Naši se s ním něco natrápí. A já taky!“

Paní se jemně usmála.

„Maminka se prý podruhé vdala!“

Pavla klidně přikývla.

„To máte pravdu!“ potvrdila a trochu se napila ze sklenice.

„A tatínek, co ten dělá?“

„Který?“

Sedlmaierová vyslala nenápadný pohled k manželovi. Pak znovu věnovala pozornost dívce.

„Ten… první!“ upřesnila s mírným zaváháním.

Pavlu však rozhovor o dvou otcích nijak nezneklidňoval.

„Táta pracuje u nějakého podniku v Hradišti jako zásobovač. Vidíme se spolu obvykle jednou za měsíc. Buď mě pozve k sobě, nebo se pro mě zastaví a jedu s ním na výlet. O vánočních prázdninách jsem byla tři dny u nich!“

„U nich…?“

„Táta se totiž znovu oženil. Vzal si Květu. Docela se spolu snášíme. S Květou má kluka Radka, víte?! Vlastně to je můj brácha, ne?“

„Asi ano!“ potvrdil Sedlmaier nejistě.

Pavla spokojeně přikývla.

„Takže mám bráchy dva. Doma Vítka a u táty Radka.“ Znovu se osvěžila džusem a pak, jako by pokládala za nutné podrobněji objasnit situaci v rodině, rozhovořila se: „Táta se nemohl s maminkou snést. Pořád se hádali. S Květou se, myslím, ale taky hádá. Je paličák. Nikdy nechce ustoupit, i když nemá pravdu.“ Tvář jí nečekaně rozzářil úsměv. „To František je docela jiný. Je s ním legrace!“

Sedlmaierová ji přerušila:

„František?!“

„Ano, František. On je jako můj druhý táta. Když se naši rozvedli, byla jsem, myslím, ve druhé třídě, vzal si mámu. No a pak se jim narodil Vítek! Takže Vítek je Horáček po Františkovi. Kdežto já zůstala Bartošová.“

„A maminka…?“

„Maminka je přece taky Horáčková!“

„Ano, rozumím!“ potvrdila Viktorova matka.

Pavle naskočil v paměti každodenní obrázek jejich rodiny, pocítila v dušičce příjemné šimrání, a snad proto ještě řekla:

„František pracuje jako pokrývač ve stavebním podniku. Vydělá dost a ještě chodí na melouchy. Chceme totiž kupovat auto. Brácha po něm šíleně touží. Proto se u nás teď dost šetří!“

Sedlmaierová se ještě opatrně zeptala:

„Takže s nevlastním otcem vycházíte dobře?!“

„Výborně!“ potvrdila dívka. „František nás má všechny rád. Mě možná nejvíc. I když nejsem jeho.“

Sedlmaierovi byli úžasně milí. Doprovodili Pavlu až na chodník, a protože drobně poprchávalo, vnutili jí deštník. Odcházela ve výborné náladě.

Cestou si v duchu znovu opakovala zlomky rozhovoru, který vedli v hale. Nejvíc myslela na tátu. Ne na Františka, ale na svého tátu. A ne na toho dnešního, ale na tátu v době, kdy měl ještě maminku rád. Když měla jít Pavla poprvé do školy, vzal si dovolenou a společně s mámou ji odvedli až do třídy, posadili do lavice a společně s ostatními rodiči zde vyslechli třídní učitelku, ministra školství z chrchlajícího rozhlasu a předsedu městského národního výboru. Všichni dětem slibovali, že je škola naučí nejen číst, psát a počítat, ale vychová z nich vzorné občany. Pavlínce nastaly slunečné dny, jaké patří k dětství. Domů nosila jedničky s hvězdičkou a pokaždé byla pochválena. Vybrali ji, aby recitovala při vítání novorozeňat, zpívala ve školním sboru…

Pak se ale cosi změnilo. Pavla si už dnes nejasně vzpomíná na každodenní hádky mezi rodiči. Ví, že se táta dlouho nevracel ze služebních cest. Později u nich přestal i bydlet. Z máminých narážek pochopila, že si našel nějakou paní.

Za půl roku se rozvedl. U soudu si prý vymínil, že chce jednou za čas dceru vidět. Máma mu v tom zatím nikdy nebránila.

Pavlínka postoupila do vyšší třídy, samozřejmě na vysvědčení měla samé jedničky!, a v jejich domku naproti autoservisu se objevil František. Od prvního setkání si s ním rozuměla. S mámou se krátce potom vzali, neboť čekali dítě. To se jim měl narodit Vítek.

František byl pokrývačem, ale rozuměl i jiným řemeslným pracím. Hned, jak se přistěhoval, začal zvelebovat domek, který máma zdědila po rodičích. Především Pavle zařídil malý pokojík v podkroví. Protáhl stropem trubky ústředního topení, takže jej mohla obývat i v zimě. Domek dostal novou omítku a střechu. Za dřevníkem stloukl z prken králíkárnu o osmi prostorných kotcích, v nichž pěstoval plemena masného typu. Křížil českého albína s nitranským, novozélandského s činčilou velkou a vídeňského šedého s anglickým beranem. Postupně se samicím rodila mláďata, která se v ničem nepodobala prarodičům z ušlechtilých ras.

Protože k domku patřila i zahrada, vykácel staré jabloně a švestky a zasadil tři řady štěpů. Jabloňky sice zapustily kořeny, po jaru dost kvetly, ale zatím moc nerodily.

Přemluvil matku, aby chovala slepice.

Vybudoval na záhoně i fóliovník velký jako letecký hangár. Uvnitř pěstoval okurky a rajčata.

František byl také rozvedený, než si mámu vzal. Jeho první syn Fanda žil s matkou. Vyučil se programátorem numericky řízených strojů. V září loňského roku nastoupil vojenskou službu. Odvedli ho k pohraničníkům. Když dostane opušťák, přijede se podívat i na tátu. Pavla musí uznale připustit, že mu vojenská uniforma sluší. Fanda se pokaždé posadí v kuchyni za stůl, polyká buchty nebo koláčky plněné povidly a tvarohem a vypráví příběhy z čáry, o výcviku služebních psů a o obtížích, které přináší život vojákům na hranici.

Vítek ho pozorně poslouchá, na hlavě má vojenskou čepici a těší se, že až našetří na auto, pojedou všichni za Fandou na Šumavu. Možná už o prázdninách, slibuje František.

František je opravdu vynikající, opakovala si znovu pro sebe Pavla.

Jako má každé hokejové mužstvo zlého muže, který si při střetu se soupeřem nepočíná právě nejjemnějším způsobem, má i každá škola mezi vyučujícími svého mstitele. Na zemědělské škole jím byl profesor Linhart. Kdyby vyučoval tělocvik nebo občanskou výchovu, možná že by méně talentovaným žákům jisté nedostatky odpouštěl. Linhart bohužel vystudoval na technice chemii, získal titul inženýra a navíc přesvědčení, že nic není pro budoucí zootechniky tak důležité jako znalost pravidla, podle něhož jsou v atomu hmoty obsazovány jednotlivé orbity. Nadšeným výkladem o tajemstvích hmoty si už před léty vysloužil přezdívku Orbit.

Byl to drobný, rozježený chlapík s kšticí prošedivělých vlasů, která mu šibalsky trčela nad čelem. Do hodin přicházel zásadně v bílém plášti a tvářil se naštvaně, jako by předem tušil, že zde těžko narazí na Marii a Pierra Curieovy.

„Pro život organismů jsou nezbytné takzvané biokatalyzátory,“ tvrdil například dnes po ránu ve druhém ročníku. „Produkují je rostlinné a živočišné buňky. A jak biokatalyzátorům říkáme, no?“ rozhlédl se po klimbající třídě. Nikdo neodpovídal. Pavla postřehla, že se pohledem zastavil právě u jejího stolku. Zapnula mozek na příjem a usilovně vzpomínala, jak může znít správná odpověď téhle chemické tajenky. Předpokládala, že bude vyvolána. Ale Linhart pronesl skoro laskavě: „Mazačová!“ Tiše pak vkročil do uličky.

Ilona nereagovala. Zůstávala nehnutě sedět s hlavou svěšenou. Pavla odhadla, že asi svádí boj se sladkým spánkem, proto do ní strčila loktem. Spolužačka sebou konečně trhla a vytřeštila oči. Profesor Linhart stál už blízko ní.

„Prosím…?“ hlesla a rukou si upravila vlasy.

Orbit učinil další krok dopředu.

„Vy nedáváte pozor, Mazačová!“

„Prosím dávám!“ prohlásila pevně Ilona. Pod stolkem dala Pavle špičkou boty znamení, aby jí případně napovídala.

„Ano?“ projevil hraný údiv profesor. „Tak nám povězte, jak zní správná odpověď!“

Ilona si navlhčila špičkou jazyka horní ret a nenápadně se rozhlédla po spolužácích. Nápověda tentokrát selhávala. Orbit stál v nebezpečné blízkosti obvyklých záchranných pásů. Rozhodla se tedy, že odpoví sama. Dlouze se nadechla a potom prohlásila zasvěceně:

„Placenta je vlastně plodová voda!“ Čekala, jak vyučující zareaguje.

Profesor Linhart přikývl.

„Ano, máte pravdu!“

Ilona se okamžitě rozzářila. Tak přece úspěch! myslela si.

Vzápětí ale muž v plášti zařval:

„Jenže jste jaksi, Mazačová, přehlédla, že máme hodinu chemie, a ne přírodopis! Posaďte se a spěte dál!“

Studentka poděšeně mrkala očima. Zvolna se sesunula na židli, a křivíc ústa, zašeptala levým koutkem:

„Tak to je průšvih, vole, co?“

Orbit si u jejího jména asi připsal pětku, neboť když se ke třídě zase obrátil čelem, houkl ještě na nezdárnou dívku:

„A v pátek odpoledne přijdete vyrábět destilovanou vodu!“

Třída se příjemně bavila. Výroba destilované vody patřila k trestům, které si profesor Linhart na studenty rád vymýšlel, snad aby u nich podnítil lásku k nenáviděnému předmětu. Věděl, že v pátek odpoledne každý chvátá domů, zatímco on má pokaždé dost času. Byl vdovec, doma na něho nečekala ani netrpělivá žena, ani děti, které by měl odvézt na chatu. Nejspokojeněji se cítil mezi prosklenými skříněmi s laboratorním nádobím a chemikáliemi. Odsouzence uvedl k přístroji a poručil pod ním topit plynovým hořákem tak dlouho, až do baňky po drobných krůpějích nakape destilovaná voda. Studenti mívali shodný pocit, že se nádobka naplní nejdříve v příštím století.

Ilona se jen tak rychle nevzdala. Zřejmě už dokonale procitla, neboť se zatvářila co nejnevinněji a prohlásila:

„My ale v pátek nemůžeme, soudruhu profesore. Máme svazáckou schůzi!“

„Jasně!“ potvrdili spolužáci okamžitě její námitku.

Orbit se ušklíbl.

„Tak přijdete v sobotu!“ Myslel si asi, kdoví jak studentku zaskočí.

Ilona se ale jenom zeptala:

„V kolik?“

Trochu ho to vyvedlo z rovnováhy. Obrátil se k tabuli, vzal křídu, a než začal psát první dnešní rovnici, houkl výhružně:

„Tak vás budu čekat o týden později, Mazačová, a běda vám, jestli zapomenete!“

O přestávce se Randák zastavil u Pavly.

„Máš jít k ředitelovi!“ oznámil.

„Dost naivní fóry, nemyslíš?“ odbyla ho a bavila se dál s Ilonou.

Ale ukázalo se, že tentokrát si Randák nevymýšlel. Ještě než zvonek odstartoval další hodinu, zaskřehotal u stropu reproduktor školního rozhlasu a pípavý hlas hospodářky oznámil, že se má studentka Bartošová dostavit do ředitelny.

Pavla ulekaně pohlédla na spolužačku.

„Průšvih…?“ odhadla Ilona.

Pavla o žádném nevěděla, i když jí bylo zcela jasné, že student je vlastně neustále v nějakém průšvihu. Odebrala se tedy do prvního poschodí.

Sekretářka jí ukázala mlčky do otevřených dveří, jimiž se vcházelo do ředitelny. Byl už tam Kopejsko.

„Těbůh!“ vítal spolužačku, a jak se usmál, brejličky mu poskočily na nose. Trochu Pavlu zmátl. Přišla jako obžalovaný, nebo jako svědek? Pro jistotu mu na pozdrav neodpovídala. Soustředila se na ředitele, jehož tvář se jí rozplývala v protisvětlu okna.

„Pojďte dál, Bartošová!“ zval ji vládce školy a rukou pokynul na pohovku v rohu místnosti. Sám usedl do křesla. Rozhovořil se: „Zavolal jsem vás, protože si myslím, že bychom měli umožnit studentům všestranné kulturní vyžití.“

Zadíval se na dvojici a malou chvíli čekal, jak na ně jeho zpráva zapůsobila. Pavla se tvářila netečně, Kopejsko moudře pokyvoval hlavou. Ředitele tak velký zájem patrně povzbudil, neboť pokračoval:

„Proto byste měli uvažovat o založení recitačního kroužku!“

Kopejsko sebou trhl a překvapeně pohlédl na Pavlu.

„Co tomu říkáte?“ usmál se ředitel.

„Já ale moc recitovat neumím…!“ přiznala Pavla.

„Já vůbec ne!“ přidal se hned Kopejsko. „Umím jenom: Jak vlny osením po tobě vlají mé vzpomínky a touhy, rodný kraji, když za večera v dusných města zdích kol čela starostí se věší příze…, učili jsme se to za trest v osmé třídě!“

Ředitele námitky neodradily, spíš se zdálo, že tuto reakci očekával. „Soudruh profesor Krejčík, váš třídní, mi vyhledal v osobních materiálech všech žáků druhého ročníku ty, kteří na základní škole recitovali. Byli jste to i vy dva! Tak například vy, Bartošová,“ oslovil Pavlu a natáhl se ke stolu pro jakési lejstro, z něhož pak četl: „V okresní soutěži jste dokonce získala druhé místo!“

Pavla si matně vzpomněla, že se jakési soutěže zúčastnila.

„To bylo, prosím, někdy ve třetí třídě…!“ namítala. „A pak, já nemám organizační schopnosti, nemohla bych takový kroužek vést!“

„Myslel jsem tady na Kopejska!“ prozradil ředitel.

Student se zavlnil v křesle a zaprotestoval:

„Já, prosím, dost koktám, mám vadné ‚r‘ a taky trpím šílenou trémou. Neměl byste tam pro mě něco lepšího?“

Ředitel si asi uvědomil, že nátlak není namístě, proto vstal a řekl spěšně:

„Nebudu vás nutit. Vůbec by tahle věc měla být spíš záležitostí svazácké organizace než moje. Bartošová, vy mi do zítřka vypracujte seznam všech zájemců o recitaci. O hlavní přestávce mi ho přinesete. Potom uvidíme!“

Dal najevo, že pokládá rozhovor za skončený.

Kopejsko však znovu zakručel:

„Soudruhu řediteli…?“

„No prosím! Copak ještě?“

„Nějaká jiná funkcička by tam opravdu nebyla?“

„Jsi přece tiskový důvěrník!“

Chlapec přikývl.

„Jistě, ale to, jak sám uznáte, není zas tak nic moc. Já bych něco ještě přibral.“

„O něčem sám víš…?“

Jarouš zneklidněl. Sejmul brýle z očí a začal je čistit o svetr. Když si je zase nasadil, řekl jakoby zkusmo:

„A co takhle velitel požárnického družstva?!“

„Ale tuhle funkci si přece obsazuje soudruh profesor Veverka!“ namítl ředitel a tvářil se překvapeně. „V každé třídě sám někoho určí!“

„Kdybyste se mu o mně zmínil…!“

Ředitel se krátce zasmál.

„Uvidíme! Když projevuješ tak nevšední zájem…“

Vzal učebnici a notes, který měl připravený na stole a chystal se opustit kancelář. Patrně měl v některé třídě hodinu. Studenti pochopili a hrnuli se první ze dveří.

„Co že se o tu funkci najednou tak dereš?“ zeptala se mrzutě Pavla spolužáka, když na chodbě osaměli.

Kopejsko se zatvářil spiklenecky.

„Copak nevíš, že požárníci jezdí každou chvilku na nějaké cvičení? Krásně se uleju.“

Pavla vzala jeho vysvětlení s pousmáním na vědomí, ale přesto dodala:

„Dost dobře nesnáším, když se někdo zas tak moc snaží!“

„Já taky ne,“ souhlasil Kopejsko. „Ale zase byl bych nerad, kdyby mi zrovna tuhle funkci někdo vyfoukl. Na velitele požárnického družstva jsem totiž disponovanej, víš?!“

„Ty…?“ zachechtala se pobaveně Pavla a přejela očima jeho kulaťoučkou postavu.

„Znám například perfektní požárnický fóry!“ chlubil se spolužák. „Chceš jich slyšet dvacet?“

„Ani ne…“

Kopejsko se nenechal odbýt.

„Jeden ti na ukázku povím: víš, jaký je rozdíl mezi secesí a recesí?“

Pavla zavrtěla hlavou. „Ne…!“

„Secese, to bylo, když jsme si Národní divadlo postavili.“

„A recese?“

„Když jsme si ho zapálili!“ Kopejsko poslední slova už pronášel v návalu smíchu. Všiml si, že spolužačka, která vedle něho také stoupala po schodišti do druhého poschodí, se tváří dost znuděně. „Tobě to nepřipadá přesný?“ naléhal.

„Ani ne!“ prohlásila Pavla a vešla do třídy, kde už probíhala hodina matematiky.

Matka měla odpolední službu, ale než odešla, zanechala na stole lístek s pokyny, co je nezbytné do večera udělat.

Pavla vložila do automatické pračky namočené prádlo a naprogramovala příslušné etapy praní. Mezitím se vrátil ze školy Vítek a ve dveřích hlásil, že má dvojku z matematické pětiminutovky a hlad. Ukrojila mu tedy chleba a obložila bohatě kolečky suchého salámu, který objevila v chladničce. Vítek se cpal a vyprávěl zážitky ze třídy. Pavla ho sledovala a jen občas mrkla po hodinách.

Zanedlouho se objevil i František. Už v předsíni se dožadoval jídla. „Ahoj!“ pozdravil, když vešel do kuchyně.

„Představ si, tati,“ oznámil mu okamžitě Vítek, „že dneska mi dal Šimerka facku!“

„A ty ses nechal bít?“ zajímalo otce.

Vítek se zaškaredil.

„Když já Šimerku nepřeperu…,“ řekl s lítostí.

„Myslel jsem, že jsi ve třídě nejsilnější!“

„Ve třídě možná, ale Šimerku nepřeperu nikdy.“ Prohlédl si zkoumavě otcovu rozložitou postavu a namítl: „Možná že ani ty bys ho nepřepral!“

František se skepticky zasmál.

„Že bych Šimerku ani já nepřepral?“

„Šimerka totiž chodí do osmé třídy!“

František na okamžik zmlkl a potom se nedůvěřivě zeptal:

„Ty se pereš s kluky z osmé třídy?“

„Někdy musím.“

„Kdy musíš?“

„Když mi dají facku!“ řekl věcně Vítek a posunul si na krajíci salám blíž k okraji, který právě okusoval.

„Divil bych se, že by si Šimerka začínal něco s klukem ze druhé třídy.“

„On si nezačíná!“

Františkovi už začínaly být vztahy mezi žáky základní školy jasnější. „Kdo si tedy začne?“

„Já,“ přiznal Vítek. „Protože mi nikdy nechce půjčit hlavolam.“

„Tak se potom nediv, že si s tebou hned vyřídí účty. Nepleť se podruhé mezi starší kluky!“

Vítek už raději zmlkl a soustředil se na zbytek krajíce. František se obrátil k Pavle.

„Co já si mám vzít k jídlu?“

„To nevím!“ odsekla.

Nechápavě se zeptal:

„Stalo se něco?“

Záměrně mu neodpověděla a začala pobíhat mezi kuchyní a koupelnou, kde hučela a rachotila v pravidelných nárazech pračka.

„Udělal jsem ti snad něco?“ dotíral František znovu a rozkrájel na plátky zbytek salámu. „Slyšíš?“

„Mně nic!“ sykla při jednom z nesčíslných přesunů po bytě. Takhle začala realizovat odvetný plán, který si cestou ze školy promyslela.

„Tak komu?“

„Nevíš…?!“ oddálila takticky přesné určení provinění, aby František znejistěl.

„Opravdu nevím…“

Pavla se zastavila uprostřed kuchyně, založila ruce do boků a vyčítavě připomněla:

„Copak ty nedokážeš pochopit, že máma lázně potřebuje? Že jí mohou pomoci? Nebo chceš, aby šla znovu do nemocnice?“

„Ne, to nechci!“ potvrdil František a náhle se nepřirozeně zasmál. „Jenže ty ještě, Pavlo, nemůžeš vědět, co všechno riskuje chlap, který svou manželku pustí do lázní.“ Na jeho obličeji bylo znát, jak namáhavě promýšlí další větu. „Je to stejně,“ řekl posléze, „jako bys dala malému dítěti do ruky odjištěný granát!“ Vydechl a s úlevou na ni hleděl, aby zjistil, jak přirovnání zapůsobilo.

Jenže Pavla na odchodu do koupelny káravě pronesla:

„Aspoň kdybys, Františku, tak hloupě nežárlil!“

Vstoupil také do koupelny.

„Já že žárlím?“ bránil se.

Pavla se na něho otočila od okénka automatické pračky, za nímž rotovalo bílé prádlo, a řekla neúprosně:

„Přímo bezohledně!“

Vzápětí přeběhla zase do kuchyně, což mu znemožňovalo, aby k ní pronesl obhajovací projev. Všiml si, že se připravuje k odchodu, a opatrně vyzvídal:

„Ty někam jdeš?“

„Jo!“ potvrdila a přisunula mu lístek s dosud nesplněnými úkoly. „Buď tak laskav a udělej zbytek, ano? Už jsem neměla čas.“ V předsíni si ještě před zrcadlem vzpomněla: „A napiš s Vítkem matiku. Má dnes, myslím, dva příklady.“

„Čtyři!“ opravil ji bratr.

František nic nenamítal. Když si však oblékla kabát, zeptal se:

„Zase do nemocnice?“

„Proč zase? Víš snad, že tam chodím každý den!“ pravila důrazně.

Ušklíbl se:

„Právě proto. Hezky s tebou chlapec mává.“

„To je snad moje věc, ne?“

„Jistě,“ potvrdil s předstíranou ochotou nevlastní otec. „Jenže mám dojem, že si tvůj kybernetik z tebe dělá poskoka.“

Pavlu jeho poznámka zaskočila. Nejdřív se chtěla se vší důrazností krutému nařčení co nejostřeji vzepřít. Vzmohla se však jen na pohrdavý pohled.

Pusa, pak obvyklá otázka: „Jak je ti?“ Samozřejmě, že Pavla čeká pokaždé kladnou odpověď.

Dnes Viky naříkal. Celou noc prý nespal, noha ho šíleně bolela. Zazvonil na sestru a dostal utišující injekci. Ráno ho odvezli na rentgen. Výsledek byl vcelku povzbudivý. Zlomená kost dobře srůstá, pod sádrou se mu jenom zanítila sešívaná kůže. Dostal tedy nový obvaz a k ráně drenážní hadičku, kterou odkapával hnis.

Pohladila ho po tváři a řekla povzbudivě, jako už mnohokrát:

„To bude dobré, Viky!“

Podrážděně zavrčel:

„A když nebude?!!“

„Musíš být přece trpělivý…!“ Chtěla se ho znovu dotknout, ale sevřel její zápěstí.

„Ne, počkej!“ řekl ostře. „Co když ze mne zůstane mrzák, když nebudu chodit nebo jenom směšně pajdat, co potom ty?“

„Proč o tom vůbec uvažuješ?“ vyhýbala se odpovědi. „Doktoři ti jasně řekli, že budeš normálně chodit!“

„Vím, že by ses se mnou rozešla! Stejně se mnou chodíš jen ze soucitu.“

Nebránila se jeho nepřirozenému sevření. Zblízka se na něho zahleděla a pravila důrazně:

„Mrzí mě, Viky, že sis nevšiml jedné maličkosti!“

Čekal, až si sama odpoví.

„Že tě mám ráda!“ řekla tedy skoro smutně.

Trochu se uklidnil.

Kapitola čtvrtá

Místo obvyklé praxe v kravíně zavedl profesor Krejčík svou skupinu na zbořeniště, které sousedilo se školní zahradou. Studenti měli otloukat maltu z cihel. Nebyla to příjemná práce.

„Kolik jich máme očistit?“ chtěla vědět Ilona.

„Dvě stě!“ řekl bez zaváhání Krejčík.

Kopejsko jásal:

„Dohromady?“

„Ne, dvě stě každý sám!“

Začali protestovat, i když předem věděli, že každý odpor bude zbytečný. Navíc je profesor opustil, aby zajistil traktor s valníkem. Postupně si tedy vyhledali místo, kde předpokládali nejmíň znečištěné cihly. Pavla si našla zákoutí, které tvořil zlomený střešní trám a vrstva rákosu. Nalámala si ho náruč pod sebe, takže při práci mohla vcelku pohodlně sedět. Kolem ní už znechucení permoníci mlátili do cihel.

Když odkládala asi třetí exemplář očištěné cihly, přišel k ní Dino. Usedl na trám a tiše se svěřil:

„Něco bych od tebe potřeboval!“

„Co to má být?“

Chlapec se rozhlédl po spolužácích, a teprve když se ujistil, že je nikdo nemůže slyšet, pravil:

„Umíš mlčet?“

„Ještě nevím o čem!“

Zdálky je pozorovala Zlata. Na chvíli dokonce přestala klovat kladívkem do malty.

Dino pokračoval:

„Mohla bys za mnou přijít? Dnes večer nebo jak se ti to bude hodit!“

„Já k tobě?“

„Chci ti totiž něco ukázat. Pak pochopíš, že to, co na tobě budu chtít, je pro mě šíleně důležitá věc!“

„Proč sis vybral právě mě?“ podivila se.

„Všechno ti večer vysvětlím.“

Dino nebydlel od Pavly daleko. Protože jeho otec pracoval jako řidič v pekárnách, dostali služební byt v panelovém domě blízko autoservisu. Pan Bulva se s Františkem znal ještě z doby, kdy oba pracovali v komunálních službách města.

„Dobře tedy, zastavím se u tebe!“ přislíbila a spolužák se drápal přes zbořeniště zpátky ke skupině ostatních chlapců.

Vzápětí se ozval výkřik. Zlata asi při práci nedávala pozor a klepla se kladívkem do prstu. Dívky se kolem ní sběhly a soucitně ji počaly utěšovat. Prst skutečně trochu krvácel. Bylo jí doporučeno, aby si jej zavázala do kapesníku. Zlata uposlechla, ale brečela lítostivě dál.

„To tě to tak bolí?“ sklonila se nad ní Pavla.

„Hleď si svého!“ doporučila jí okamžitě spolužačka a zatvářila se nenávistně.

„Jak myslíš!“ prohodila Pavla a vrátila se ke své hromádce cihel. Neměla důvod se vnucovat. I když třeba zraněný prst bolel, mohla se Zlata krotit ve výrazech.

Zanedlouho přestala zraněná dojímat i ostatní spolužáky. Ve vratech zahrady se objevil hřmotící traktor s vlekem. Za volantem seděl Krejčík. Studenti zvýšili pracovní tempo. Profesor zastavil v těsné blízkosti zbořeniště, seskočil z kabiny, a jakmile se nohama dotkl rozmrzající země, už pokřikoval na své svěřence:

„Co jste tady hodinu dělali, vy lenoši?! Děti z mateřské školy jsou pilnější!“ Obcházel postupně hraničky cihel, které si každý student před sebou rovnal a žalostně naříkal: „Nevěřil jsem, že tady zanechám bez dozoru povaleče a nemehla. No to je neuvěřitelné…“ Zastavil se u Ilony, která se tvářila pobaveně. „Kolik jsi očistila cihel?“

„Osmnáct.“

Krejčík zaúpěl. „Ccc…! Osmnáct! Myslel jsem, že tě maminka v hospodě jinak prohání.“

„Přijďte se na mě někdy podívat, soudruhu profesore! Poznáte, jaká je to makačka!“ zvala ho dívka.

Mávl zamítavě rukou.

„Raději ne, Ilonko. Bál bych se, že by mi zvětralo pivo, než bys mi je přinesla!“

Zaujala ho další hranička. Patřila Zlatě Dokoupilové. Spočítal sám cihly.

„Dvanáct! To je výkon, Zlato. Jedna báseň! Taková milá dívenka a je líná jako vandrák.“

„Jenže já jsem zraněná!“ namítla studentka a významně zvedla prst zabalený v kapesníku.

„Podvod!“ odbyl ji s hranou krutostí Krejčík. Přesunul se dál, pochválil Dina a Petra Zvoníčka, kterým napočítal ke třiceti cihlám, ale když stanul před Randákem, zatvářil se, jako by se o něho právě pokoušel infarkt.

„Ne…!“ nevěřil vlastním očím.

Před Zdeňkem ležely tři cihly. Zářily jasnou červení, jako by je právě vytáhli z cihlářské pece.

„Řekni mi rychle, že se mi to jenom zdá, Zdeňku.“

Randák nevěděl, co k tomu dodat. Hrdě zíral na své nablýskané zboží. Pak přece jenom namítl.

„Já se ale neflákal, soudruhu profesore!“

Studenti se kolem nich se zájmem shlukli. Kopejsko uchopil opatrně jednu cihlu a pozorně ji ze všech stran prohlížel. Když ji zase odložil, prohodil:

„Ty jsou ale, co?! Mohly by jít hned na výstavu. Zdenda se vyznamenal, že, soudruhu profesore!“

„Náramně!“ zahučel Krejčík.

„Třeba si myslí, že je nasazenej na archeologickej průzkum! Zdeňku, řekni sám!“ pobídl Jarouš spolužáka. Když mu neodpověděl, pokračoval: „Taky mohl takhle narazit na zákony praotce Čecha. Já četl v jedné knížce, že ve staré Mezopotámii mísili do cihel asfalt. Věděli tak, že cihly vydrží minimálně šest tisíc let. O to jim totiž šlo. Takže tady Zdenda…!“ Přednášku nedokončil. Stačilo, aby na něho profesor vyvalil výhružně oči. „Ano prosím!“ řekl ještě Kopejsko a zmlkl. Skla brýlí se mu mírně orosila.

Nad hlavami studentů se zatřepetala ruka v kožené rukavici. Hlásila se Ilona.

„Co chceš?“ ptal se profesor mrzutě.

„Randák vás asi špatně pochopil. Když jste od nás odcházel, řekl jste totiž: A dejte si, bando, záležet! Zdenda to asi vzal doslova!“

Profesor se zatvářil unaveně. Pochopil, že další výchovné pokusy by asi skončily nezdarem, proto studenty pobídl:

„Víte co, vy davoví řečníci? Začněte házet raději cihly na valník! Dělá se mi z vás špatně.“

„Pojď dál!“ zval ji Dino a ustoupil ve dveřích, aby mohla vejít.

„Dřív jsem nemohla,“ omlouvala se Pavla a zula na prahu střevíce. Chlapec jí nohou přisunul trepky a převzal kabát. „Před malou chvilkou jsem se vrátila z nemocnice.“

„Kdo je to?“ ozval se z kuchyně mužský hlas a vzápětí vkročil do předsíně Dinův otec. Měl na sobě pouze rudý župan převázaný černou šňůrou. Po kobercích chodil bos. Poznal Pavlu a přátelsky se zazubil. „To jsi ty?“

Pavla pozdravila.

„Co dělá Franta? Ještě neslítl ze střechy?“ vtipkoval.

„Naštěstí zatím ne.“

„To byly časy, když jsme spolu pracovali v komunálu!“ vzpomínal pan Bulva. „Byli jsme ještě mladí, děvčata nás měla…!“

Syn ho nešetrně přerušil:

„Nezdržuj, tati!“

Kráčel napřed úzkou chodbou, která byt dělila na dvě části. Pavla ho následovala.

„Snad ji nevedeš do toho svého cirkusu?“ ptal se, když ho míjeli. Syn neodpovídal. Otevřel do malé místnosti a nechal spolužačku vstoupit první.

Pavla se zde rozhlédla. Měla pocit, že se ocitla ve středověké mučírně. Pouze dvě věci patřily do naší doby. Lůžko a dřevěná židle. Úzká lavice, nad níž visela ve stojanu činka, železné kotouče s nesrozumitelným nápisem WIDE, žebřiny vybavené malou hrazdičkou, u stropu na tenkém lanku kladka se závažím, to vše by jistě nadchlo kata a jeho pomocníky. Pavla ovšem tušila, že tohoto nářadí používají v tréninku kulturisté.

„Líbí se ti u mne?“ ozval se zanedlouho Dino a zálibně se rukou dotýkal podivných předmětů.

„Máš to tady hezké, ale zvláštní!“ přiznala Pavla a prohlížela si dál zařízení místnosti. Na stěnách visely barevné plakáty s urostlými svalnatci. Všichni zatínali pěsti a cenili zuby, aby vynikly jejich naolejované bicepsy.

„Frajeři, co?“ řekl zase Dino. Shýbl se pro krátkou činku a několikrát ji jednou rukou zvedl vzhůru.

Pavla se zatvářila rozpačitě.

„Nevím,“ řekla, „já to dost dobře nedovedu posoudit. Myslím, že Zlata by měla o tyhle věci větší zájem!“ dodala takticky.

Jméno spolužačky však na Dina vůbec nezapůsobilo. Snad je přeslechl nebo záměrně nevnímal. Odložil činku na podlahu a otřel si pozorně do hadru dlaně.

„Kulturistika je krásný sport. Ale taky dá dost zabrat!“

„Nebavilo by mě zvedat činku do úplného zblbnutí!“ přiznala Pavla a bez vyzvání se posadila na úzkou lavičku blízko okna.

„A jak jinak bys získala takovouhle postavu?!“ namítl chlapec a pohledem se dotkl na zdi namaštěného černocha. Potom ukázal nad dveře. Viselo tam ne právě úhledně napsané heslo:

CO SOCHAŘ DLÁTEM, MY ČINKOU!

Pavla nápis nahlas přečetla a pochopila okamžitě hlavní zásadu kulturistiky. Jedině neustálým namáháním jednotlivých svalů dochází postupně k jejich zásadní změně, ke zvětšení a zaoblení.

„Mě na kulturistiku, Dino, ale stejně nepřemluvíš!“ upozornila ho s úsměvem.

Spolužák se opřel o zeď.

„Proto jsem tě taky k sobě nezval. I když už i u nás posilují i ženské…,“ dodal jakoby mimochodem.

„Ty pak asi vypadají!“

„Je to otázka vkusu!“ odbyl poznámku Dino a pokračoval: „My, kulturisté, držíme přísnou životosprávu. Nejíme tučné maso, konzervy, paštiky a podobné nevhodné potraviny, nepijeme alkohol, ale ovocné šťávy.“

Pavla projevila souhlas lehkým přikývnutím.

„Místo piva si raději dáme mléko!“

„To ti chválím!“

„Nejlépe kozí!“ zdůraznil mladý kulturista a zvedl ukazováček.

„Taky dobrý!“ potvrdila Pavla. „Jenže co já s tím?“

Dino se ohlédl ke dveřím a pak řekl tiše:

„Potřebuju nutně kozu.“

„Proto jsi chtěl, abych k tobě přišla?“

„Samozřejmě. Ze všech mých známých máte totiž jedině vy chlívek.“

„Ale bez kozy!“

Sebevědomě se usmál.

„Zatím.“

Chtěl něco dál vysvětlovat, ale Pavla ho předběhla:

„Uznej, Dino, že já kvůli tomu, abys vypadal jako tihle namaštěnci,“ hodila rukou přes rameno, „nebudu doma chovat kozu!“

„Neboj se,“ namítal jemně. „Kozu si koupím sám. Seženu seno i ostatní krmení. Potřebuju jenom pronajmout váš chlívek. Copak to nechápeš?“

„František tam má nějaké staré krámy…!“ uvažovala Pavla nahlas, ale pak se na něho obrátila s nešetrnou otázkou. „Poslechni, Dino, jsi ty vůbec normální? Ty bys opravdu koupil živou kozu?“

„Vždycky je pro kulturistu lepší kozí mléko než pilulky!“ řekl.

„Tak to určitě!“ připustila dívka.

„Koza stojí asi pět set. Když bude mít příštím rokem kůzlata, prodám je a vlastně se mi zaplatí.“

Měl to dobře vymyšleno.

Pavla se zeptala:

„Co mám dělat?“

„Přesvědčit vaše, aby mi chlívek pronajali!“

„Těžko to pochopí!“

„Všechno jim teď snadno vysvětlíš. Tak co, Pavlo?“ řekl už prosebným tónem.

Zvedla se z tvrdé lavice.

„Zkusím to!“ přislíbila neurčitě.

„Platil bych jim nájem, řekněme, padesát korun měsíčně!“

„Nájem za kozí chlívek?“

„Zdá se ti to málo?“ zeptal se s obavou.

„Zdá se mi to všechno dost praštěné!“ přiznala.

Znovu se ocitli v předsíni u věšáků.

„Řekneš jim to dneska?“ připomínal Dino a jako vzorně vychovaný chlapec jí pomohl do kabátu.

„Přece jsem ti to slíbila, ne?“

Tvářil se spokojeně. Z kuchyně se znovu vyřítil jeho táta.

„Tak co tomu našemu klukovi říkáš?“ hlaholil. „Silnej, ale blbej, co?!“

„Toho si nevšímej!“ řekl chlapec, ale stejně se trochu zarděl.

Pavla vycítila, že by se měla spolužáka zastat.

„Někteří kluci, pane Bulvo, se nezajímají vůbec o nic. Proto já vašemu Tondovi docela ráda fandím. Na shledanou!“ loučila se rychle. Zahlédla, že panu Bulvovi strnul v podivné křeči na tváři úsměv.

„Díky!“ vyjádřil už za dveřmi Dino jistou vděčnost.

„Měla jsem snad pravdu, ne?“

„Tak trochu!“ přiznával.

„Jen si vzpomeň na některé kluky ze třídy! Kouří a pijí pivo. A není jim osmnáct.“

Mimoděk si vzpomněla na Viktora a potěšilo ji vědomí, že ani její chlapec nekouří a nepije pivo. Tak zvláštního koníčka jako je třeba kulturistika ovšem nemá. Viky snad jen rád řídí auto. Proto jezdí bláznivě. Byla přesvědčena, že až se uzdraví, bude vjíždět do zatáček stejně riskantně jako dřív.

Sjížděli výtahem do přízemí.

„Stejně bys měl někdy pozvat taky Zlatu!“ připomněla spolužákovi, který se nadlouho, jak míval i ve škole ve zvyku, odmlčel. Přemýšlel jistě už o rohatém zvířeti.

Zvedl obočí.

„Proč Zlatu? Ta přece nemá o sport zájem.“

„Má zájem o tebe, Dino.“

Kabina výtahu jemně přistála. Vyšli do chodby, jejíž jednu stěnu zdobily řady poštovních schránek. Z některých trčely složené noviny.

„Rozuměl jsi, co jsem říkala?“ dožadovala se odpovědi.

Spolužák zamrkal plaše očima.

„Když já bych na takové věci neměl asi čas, chápeš?!“

„Hlavně že budeš mít čas na kozu!“ zchladila ho bezdůvodně a sbíhala po mizerně osvětleném schodišti. Už na chodníku slyšela, jak Dino naléhavě volá:

„Nezapomeň…!“

„Burane!“ ulevila si. Znovu ji přesvědčil, že někteří kluci jsou vyloženě nemožní.

„Proč ne?“ řekl František. „Chlívek je prázdný.“

Maminka rezolutně odporovala:

„Nesmysl, lidi se nám budou smát, že chováme kozu!“

„Kozu zavřeme v chlívku, kdo by o ní věděl?“ namítla Pavla.

I Vítek se připojil:

„Koza se mi ze všech zvířat líbí nejvíc. Připomíná čerta.“

„Kdo ji bude krmit? První týden ten kluk, pak zapomene, o kozu se budu starat já!“ strachovala se matka.

„Dino je svědomitý, když jde o kulturistiku. Můžeš se na něj, mami, spolehnout!“ zastávala se Pavla spolužáka.

„A když onemocní?“

„Kdo?“ nechápal hned František. „Koza?“

„Ne, ten kluk přece. Pak nám koza zůstane. Nebo kdyby se stěhovali…“

Dcera se zamračila.

„Co mu mám tedy zítra říct, mami?“

„Ať si najde někoho jiného!“

Pavla rozhněvaně opustila kuchyň a odešla do svého pokoje v podkroví. Ležíc na gauči, přemítala o matčině neochotě. Uznávala, že Dinovo přání je sice podivné, ale při trošce dobré vůle splnitelné. Maminka bývala někdy zbytečně malicherná. Sousedům mohla být koza v jejich chlívku naprosto lhostejná. Dino by se o zvíře staral, krmil je a napájel, možná i sám dojil. Kdo jiný by to s láskou dělal? Ostatně při praxi už dojili krávy. S kozami je to podobné. Jenže maminka mnohé věci nechce pochopit. Vůbec se někdy Pavle zdá, že dospělí příliš brzy zapomněli na vlastní mládí. Všechno jim najednou vadí. Návštěvy kamarádek, schůzky s chlapcem, courání po městě, odstín laku na nehty, způsob vyjadřování, dokonce i nový účes, pro který se jejich dcera rozhodne.

Bylo vůbec někdy mámě šestnáct, jako je teď Pavle?

Nebo zrovna tyhle roky ve svém životě přeskočila?

Ozvalo se zaklepání na dveře. Přicházel František. Nikdo jiný totiž by svůj příchod tak zdvořile neohlašoval. Matka vcházela do pokoje samozřejmě kdykoliv, Vítek také nemínil respektovat, že zde bydlí skoro už dospělá sestra.

„Neruším?“ zeptal se, když za sebou bez hluku zavřel.

Pavla neodpovídala. Dál strnule setrvávala v nezměněné poloze.

„Já mámu přemluvím, nech to na mně!“ ozval se znovu František a přisedl k ní na gauč. „Taky kvůli Bulvovi. Každou chvíli potřebujeme něco odvézt.“

Tak ne kvůli mně! proběhlo jí hlavou a třebaže by ráno Dinovi ráda odpověděla kladně, teď s opovržením Františkovi doporučila:

„Nemusíš se namáhat!“

„… řekla uražená vévodkyně!“ připojil okamžitě a přátelsky ji pleskl přes napnuté džíny. „Pavlo, no tak! My dva se přece nebudeme hádat!“

„Já se nehádám!“

„Vím, ty se na mě zlobíš, že mámě rozmlouvám lázně, ale věř mi, že už nejde o mne. Prostě si neumím představit, že by ti máma nechala na krku nás dva, celou domácnost, barák…!“

„Jistě, jistě. A já jsem ta malá holka, která nic neumí, nic nedokáže, není na ni spolehnutí!“ Převalila se na druhý bok, takže si hleděli do očí. „Víš co, Františku, něco ti taky povím. Maminčin pobyt v lázních a tvoje námitky mě přestaly zajímat. Jasné?“ Vzápětí se zvedla, vklouzla do domácích střevíců a chystala se odejít dolů. Přesto se po něm otočila. „A tu kozu můžeš klidně vypustit z hlavy! Dino si sežene jistě něco jiného.“

Ráno dohonila před cukrárnou dívky ze třídy. Ilonu, Blaženu Pleskotovou a Zlatu. Dost obtížně shledávaly po kapsách peníze na zmrzlinu. „Brr… vy máte ale chutě!“ otřásla se při pomyšlení, že by se měla zakousnout do ledového sousta. Ulicí vanul v nárazech mrazivý vítr, třebaže podle kalendáře již bylo několik dní jaro.

„Nás ještě hřeje mládí, víš!“ upozornila ji Ilona a vybídla Zlatu, aby šla nanuky koupit.

„Mně nekupuj!“ upozornila Pavla spolužačku.

Zlata neodpověděla. Dokonce se zdálo, že záměrně předstírá nevšímavost. Měla na sobě novou bundu s límcem z jakési chlupaté potvory. Hlavičku jí v té chundelaté nádheře nebylo málem vidět.

„Ta vypadá, co?“ ušklíbla se Blažena hned jak zmizela Zlata v cukrárně.

„Docela jí to sluší!“ řekla uznale Pavla.

„Vypadá jako špatně vykrmenej Eskymák!“

Pavla si vzápětí vyměnila pohled s Ilonou. Ta pochopila a řekla:

„Musíš ji hned pomlouvat?“

Blažena se kdákavě zasmála.

„Já ji nepomlouvám. To přece vidí každej, jakou má v té kočičině ránu!“

Mezitím vyšla Zlata z obchodu s třemi balíčky v ruce a podělila spolužačky. Pavlu přehlédla.

„Seš zlato, Zlato!“ vtipkovala Blažena a tvářila se zase srdečně. Pavle se z ní obracel žaludek. Znovu, jako v minulosti už mnohokrát, ji začala nenávidět.

Vytvořily mimoděk dvojice a pokračovaly směrem ke škole. Ilona si zapálila cigaretu, a odhazujíc zápalku, podotkla:

„To je bestie, co?“

Dívky vpředu poznámku nezaslechly. Blažena líčila Zlatě hádku, k níž došlo včera večer v domě, kde bydlela. S chutí opakovala nevybíravá slova, jimiž se údajně mladí manželé častovali.

Možná že si to vymýšlí, aby byla zajímavá, napadlo Pavlu. Blažena vlastně neustále toužila po tom, aby se jí někdo obdivoval. Byla spíš chytrá než hezká, takže o ni chlapci neprojevovali zájem. V tanečních tvrdla v koutě blízko těles ústředního topení s početnou skupinou nastrojených, leč nevábných dívek, kterou chlapci roztomile nazývali Sběrné suroviny.

A Blažena by tak ráda na sebe upozornila.

Bohužel ji nikdy nepožádal o tanec tak hezký chlapec, jako je například Viky.

Když psali po prázdninách v hodině češtiny slohovou práci Jak jsem prožila léto, vylíčila Blažena na dvou stránkách zážitky z cesty po Španělsku. Češtinářce se její úkol tak líbil, že jej nechala přečíst nahlas. Blažena v něm popsala býčí zápasy, pomerančové plantáže i olivové háje, loď Kryštofa Kolumba zakotvenou v barcelonském přístavu i horké pláže na pobřeží. Spolužáci obdivně naslouchali.

„Ale tys přece nikde nebyla!“ připomněla jí o přestávce Pavla. Skoro každý den se o prázdninách potkávaly ve městě.

Blažena s úsměškem prohlásila:

„Měla jsem snad psát o tom, jak jsem tvrdla doma? Takhle mi aspoň dost holek závidí!“

Blažena Pleskotová byla divná holka.

Dospěly ke škole, kde se vmísily mezi čekající studenty. Pavla se ocitla v blízkosti Zlaty.

„Mluvila jsem včera o tobě s Dinem!“ prohodila ve snaze navázat rozhovor. „Myslím, že by ti ukázal posilovnu!“

Spolužačka zvedla přezíravě obočí a odměřeně odsekla:

„Byla bych ráda, kdyby ses podruhé o mě nestarala!“ Odvrátila se a chvatně se na cosi vyptávala dívek z prvního ročníku.

„Jak myslíš!“ řekla v rozpacích spíš už pro sebe Pavla.

V šatně ji upozornil Petr na odpolední schůzi svazáckého výboru. Slíbila, že se dostaví.

„Nebude dlouho trvat?!“ přeptávala se.

„To záleží na vás!“ usmíval se Petr.

„A kdybys schůzi odložil? Pátek není zrovna ideální den pro schůzky.“

„Ne, musíme probrat aspoň ty nejdůležitější věci!“ tvrdil umíněně. Šli pak spolu do třídy. Na Pavlu zde už čekal Dino.

„Tak co?“ vyzvídal. „Souhlasili?“

„František je pro kozu, máma zatím váhá.“

Tvářil se zklamaně. „Myslel jsem si to…“

„Musíš asi za ní sám!“

Ulekaně na ni pohlédl.

„Já…?“

„Uvidíš, že ti máma nakonec neodmítne.“

Dino chvíli váhal. Potom si prohrábl vlasy, trochu se podrbal na temeni hlavy a zeptal se:

„Odpoledne budeš doma?“

„Ne, mám nějaký program.“

„Přišel bych…“

Doprovodil ji až ke stolku a sejmul z něho obrácenou židli.

„Máma bude dnes v práci až do večera. Co takhle v neděli kolem poledne?!“ navrhla mu.

„To už bude pozdě!“

„Proč pozdě?“ nechápala.

„Protože pro kozu musím už zítra, jinak mi ji Kuboušek prodá. Má kupce. Dnes je totiž o kozy velký zájem, chápeš?“

Pavla přikývla.

„Chápu, že to nemáš lehké!“

„Nemám. Kozu v paneláku chovat nemůžu a přivázat ji před domem by nebylo asi nejlepší řešení.“

„To jistě!“ Pak ji napadlo: „Tak víš co, Dino? Zastav se u nás večer. Maminku na tvou návštěvu nějak připravím.“

Dino přikývl a přesunul se k chlapcům.

„Co spolu máte?“ zajímalo Ilonu.

Pavla ji stručně seznámila s Dinovým záměrem.

Ilona se jeho kozím plánům pochechtávala, ale nakonec prohlásila: „Myslím, že Zlata u něho nemá šanci! Jedině…!“ Nedopověděla, neboť se začala shánět po Pavlině domácím sešitu z ruštiny. „Měli jsme na dnešek cvígro?“ vyzvídala.

Pavla k ní posunula sešit s překladem.

„Co jedině?“ zajímala se o možné řešení.

Spolužačka už s profesionální jistotou opisovala nadpis. Jedním tónem říkala spíš pro sebe:

„My iďom za pakupkami…, jedině kdyby mu postavila na dvoře chlívek ona!“

„A víš, že máš pravdu? Vsadím se, že by to pro Dina udělala!“

Potom se tomu ztřeštěnému nápadu zasmály.

Petr svolal po vyučování do klubovny schůzi svazáckého výboru. Zatímco ostatní spolužáci kvapně balili, aby co nejrychleji vypadli ze školy, přecházela Pavla s Ilonou a Petrem do druhého poschodí. Před zavřenými dveřmi kabinetu chemie už postával zástup otrávených výrobců destilované vody a myček laboratorního skla. Představovali týdenní úlovek profesora Linharta. Byli mezi nimi zástupci ze všech tříd.

Petr Zvoníček jim blahosklonně pokynul a s notnou dávkou jizlivosti dodal, ať klidně pracují, neboť poslední autobusy odjíždějí z města ještě před půlnocí.

„Nezdržuj!“ postrčila ho Ilona, jako by se bála, že se zde může setkat s Orbitem.

Vešli do klubovny, kde už čekali studenti z 2. B.

O čtvrt hodiny později zahájil Petr schůzi. Program, s kterým přítomné členy výboru seznámil, nebyl rozsáhlý, ale jak už to bývá, o každém problému se dlouho hovořilo, přestože všichni původně měli naspěch.

„Vem to už fofrem!“ doporučila Petrovi brzy Pavla, když zahlédla, že si odškrtl pouze čtyři první body a na papírku mu jich zbývalo nejméně dalších deset. Ostatní se k návrhu souhlasně přidávali.

Petr se nebránil.

„Jak myslíte,“ řekl, „přečtu vám aspoň, co máme do konce měsíce udělat. Pokud uznáte, že ty věci mohu vyřídit sám, pokusím se o to. Jde vlastně jen o různá hlášení na okresní výbor!“

Spíš mechanicky zalistoval v útlé hraničce papírů, které si ve složce přinesl.

„Jasně!“ potvrdila okamžitě Pavla právě v okamžiku, kdy jí na hodinkách naskočil údaj 15.00. Vzpomněla si na Vikyho. Nebýt výborové schůze, dávno už mohla být v nemocnici.

Petr se rozhlédl po přítomných.

„Co ostatní?“

Zástupci tříd souhlasili. Ilona se začala oblékat v domnění, že schůze končí. Petr ji ovšem zadržel a dal o návrhu hlasovat. Všechny ruce vzlétly ochotně vzhůru a plachá dívenka ze 2. C mohla zapsat, že za splnění ostatních úkolů zodpovídá Petr Zvoníček.

Pak už se zvedali i ostatní.

Za dveřmi Vikyho pokoje bylo slyšet tlumené hlasy. Nejprve Pavlu napadlo, že uvnitř probíhá odpolední lékařská vizita, ale když poznala jasný hlas paní Sedlmaierové, odvážila se vstoupit.

Nemýlila se, Viky měl návštěvu rodičů. Pozdravila se s nimi a skoro pokradmu přistupovala k lůžku. Už na dálku se na svého chlapce usmívala.

„Jdu dnes pozdě, promiň!“ omlouvala se.

Pacient neodpověděl. Pavla se tázavě ohlédla po rodičích, kteří je mlčky pozorovali.

„Nemohla jsem dřív!“ pokusila se objasnit to znovu už všem. Když se vrátila ze školy, našla v kuchyni polonahého Vítka, který ze sebe svlékal promočené věci. Zhrozila se, jak vypadá, a nechala si vylíčit dobrodružství několika dalších odvážlivců ze druhé třídy, kteří se rozhodli vyzkoušet plavbu na ledových krách po hladině rybníka. Už při prvním vkročení na vratké plavidlo Vítek uklouzl a žbluňkl do studené vody. Naštěstí se však dokázal sám vyškrábat na břeh.

Mohla v takové chvíli od něho Pavla odejít? Rozvěsila tedy mokré prádlo po tělesech ústředního topení a z prádelníku vyndala čisté věci, aby se převlékl. Když se mimoděk dotkla bratrovy ruky, uvědomila si, jak je prokřehlý, a rozhodla jinak. Hodila mu pyžamo a zahnala ho do postele. Poslechl rád a těšil se na bylinkový čaj, který mu vařila.

Zkusila vysvětlovat:

„Musela jsem se postarat o bráchu, spadl do rybníka a byl…!“

Vzápětí ji přerušil:

„Samozřejmě, ty si najdeš čas pro každého. Jenom já jsem u tebe vždycky na posledním místě.“

Křivdil jí, a proto namítla:

„Ale to přece není pravda, Viky! A ty to dobře víš. Musíš pochopit, že mám taky své povinnosti. Musím se učit, pomáhat doma mámě, kantoři se teď docela zbláznili, píšeme jednu písemku za druhou, navíc nám Veselá zadala opáčko z živočišné výroby…“

Čekala, že ji Viktor pochopí. Ten se však křečovitě zasmál.

„Umíš se krásně vymlouvat. – Vlastně se ti ani nedivím. Proč bys ztrácela čas s mrzákem?“

Pavla cítila, že se jí do očí derou slzy. Hledala po kapsách kabátu kapesník. Naštěstí se ozvala Sedlmaierová:

„Ale ty přece, Viky, nejsi a nikdy nebudeš mrzák. Za pár týdnů začneš zas normálně chodit. Víš přece, co říkal primář!“

Okřikl mrzutě i matku:

„Prosím tě, nech toho!“

Nebyla to vydařená návštěva, možná nejhorší, kterou Pavla v nemocnici zažila.

Ve vstupní hale čekali Sedlmaierovi.

„Nesmíte se, Pavlínko, na našeho Viktora zlobit!“ utěšovala ji paní. „Je to na něho velká psychická zátěž. Doslova ho přikovali k posteli. Svět se mu zmenšil pouze na nemocniční pokoj. Každá maličkost ho dráždí.“ Objala dívku kolem ramen a povzbudivě dodala: „Musíme ho zkrátka nějaký čas takhle brát.“

Pavla o jejích slovech uvažovala. Ano, potvrzovala v duchu, Viktor může být podrážděný, nervózní, možná i popudlivý. Ale kdyby ona byla na jeho místě, pokaždé by ho vítala s radostí. Uvědomila si, že paní zřejmě čeká na souhlasnou odpověď, a proto vyhrkla:

„Já přece vím!“

Sedlmaierová byla s odpovědí zřejmě spokojena, neboť uznale přikývla a dodala ještě:

„My jsme s manželem moc rádi, že za Viktorem tak často chodíte. Možná že si ani neuvědomujete, co pro něho vaše návštěvy znamenají. Dokážete ho vždycky povzbudit…!“

„Nevím…!“ namítla dívka v rozpacích.

Společně vyšli před nemocnici. Drobně pršelo. Na předních sklech sanitek, které parkovaly poblíž vrátnice, ulpívaly drobné perličky vody. Panu Sedlmaierovi cinkly v dlani klíčky od auta.

„Pojedeš s námi?“ nabízel se.

I paní ji zvala.

Pavla odmítla. Zatoužila být docela sama, třeba i v dešti.

Večer se dostavil Dino a přemlouval Pavlinu matku, aby poskytla jeho koze v prázdném chlívku přístřeší. Sliboval, že se bude o zvíře pravidelně starat. Nakonec se stal zázrak, matka souhlasila.

Kozu přivedl v sobotu brzy po ránu. Všichni ještě sladce vyspávali. František vyhlédl z okna, a když zjistil, kdo přichází, šel nahoru Pavlu vzbudit. Nešetrně s ní zalomcoval a houkl jí do ucha:

„Jsou tady s kozou!“

Pak se vrátil do ložnice a dál vychutnával sladkost sobotního nicnedělání.

Pavla jen ztěžka otvírala oči. Nejprve ji napadlo, že František trapně žertuje, ale když se dopotácela k oknu, spatřila škvírou maličko pootevřených očí dole před vrátky bílou kozu a urostlého chlapce s ohrnutým límcem u bundy.

V předsíni se znovu ozývalo přerušované vyzvánění. Oblékla tedy župan a sestoupila dolů, aby tomu šílenci odemkla.

„Zbláznil ses?“ vítala ho nevlídně a vpustila kozu i spolužáka na dvorek. „Víš, kolik je teprve hodin, sadisto?“

Dino nevnímal, jeho pozornost byla plně soustředěna na zvíře. Snažil se kozu zvládat jako cvičeného psa. Nezdálo se však, že by jeho příkazům naslouchala.

„Hádej, jak se jmenuje?“ otočil se na Pavlu. A hned odpověděl: „Líza. Myslím, že každá správná koza je Líza.“

Když obcházeli domek, utrousila za sebou koza na chodníčku pár tmavých bobků, což Pavlu pohoršilo. Ukázala na zem.

„Nemohl bys jí trochu domluvit?“

Dino se zatvářil rozpačitě. Potom Lízu násilím strčili do chlívku a rychle zavřeli dvířka.

„Čím ji budeš krmit?“ zajímalo Pavlu.

„Senem, mrkví, řepou, koupím taky trochu pšeničného šrotu.“

„A když nic neseženeš? Kozy jsou, pokud vím, dost mlsné!“

„Tak dostane krajíc chleba!“ znal Dino řešení. Natáhl ruku přes ohrádku a hladil kozu po hřbetě. „Je krásná, co?“ řekl zálibně. „A až se jí narodí kůzlata, budete mít tady veselo!“

„Mít kozí farmu byl vždycky můj sen!“ řekla Pavla a tvářila se vyděšeně.

Dino po ní rychle mrkl a po krátké úvaze přiznal:

„Můj taky. Jenže mám smůlu. Bydlím v paneláku.“

„Neklesej na mysli,“ povzbuzovala ho ochotně. „Teď máš zatím sice jen Lízu, ale jestli se ti bude chov dařit, chlívek zbouráme a postavíme pro kozy montovanou halu. Místa tu máme dost, jak vidíš!“

Chvíli ho ještě škádlila, pak ji roztřásla zima, takže zatoužila po vyhřáté posteli, kterou nuceně opustila. V rychlosti předala spolužákovi klíč od vrat a ukázala přístěnek, kam může ukládat krmení.

Během dopoledne přivezl Dino na dvoukoláku otep slámy, v pytlích seno a kbelík krmné řepy. Už nezvonil, zajížděl s nákladem do dvora sám.

„Pomůžeš mi vyžehlit prádlo!“ přikázala matka v neděli dopoledne, vcházejíc do kuchyně s vrchovatým košem cích, ručníků a košil, které venku provoněl jarní vítr.

Pavla opožděně snídala. Vítek s tátou už sledovali v obýváku televizní program pro děti. S plnými ústy zaprotestovala:

„Ale já se přece chtěla učit!“

„To můžeš i při žehlení. Ráda tě vyzkouším…“

Dcera zaúpěla:

„Ne, mami, raději ne! Ty si myslíš, že musíme umět učebnici nazpaměť slovo od slova!“

O čtvrt hodiny později už spolu napínaly prostěradla, škubaly za jejich rohy a pak je skládaly do úhledných hraniček. Matka nalila do napařovací žehličky destilovanou vodu, jak přikazoval návod.

„Čemu se směješ?“ ptala se Pavly.

Dcera jí prozradila, jak trestá neukázněné žáky jejich profesor.

„Učitelé si někdy vymýšlejí divné tresty!“ potvrdila matka. „My jsme měli například učitelku, která nás za každou hrubou chybu v diktátě tahala za vlasy. Za ty krátké u spánků…“

„To byla Kraitová. Taky mě učila. Říkali jsme jí Krajta tygrovitá, vy už taky?!“

Matka přezdívku znala. Rozhodila na prkně pánskou košili a začala zvolna žehlit límec. Chvíli si ještě připomínaly podivné nápady učitelů. „Umíš třeba tohle?“ chlubila se. „Ny, ty, dy, ry, ky, chy, hy!“

Pavla se pokusila obrácenou řadu tvrdých souhlásek zopakovat. Nepodařilo se jí to.

„Co je to za nesmysl?“ pohoršovala se.

„Kdo zapomněl domácí úkol, musel se naučit vyjmenovaná slova i pozpátku. Pozoruj, po b! Přibyslav, Bydžov, býk, kobyla, bylina, bystrý, obyčejný, být. Že to nedokážeš?“

„Jak pozoruju, maminko,“ poznamenala káravě Pavla, „jistě mi dokážeš přerecitovat i čítanku.“

„Náhodou, já byla vzorná žákyně!“

„Cha cha!“

„Nevěříš?“

„Uvěřila bych, kdybys mi předvedla vysvědčení. Řekněme z osmé třídy. Jenže to už asi nemáš, co?“

Matka pověsila vyžehlenou košili na kliku u dveří do obýváku. Zcela vážně přiznala:

„Když se od nás stěhoval táta, přišla jsem o nějaké doklady.“

„Vzal si snad i tvoje vysvědčení?“

„Nevím…“

„Zeptám se ho sama, až se s ním sejdu!“ napadlo Pavlu.

Matka ji v rozpacích zarazila:

„Ne, prosím tě, neptej se. Už to tak nech být!“ Připravila další košili a ustoupila od prkna. „Teď ty!“ pobídla dceru.

„Jde ti to přece, mami, výborně! Proč já?“

„Protože je budeš Františkovi teď žehlit!“

Pavla užasla.

„Jak to? Snad nakonec nejedeš do lázní?“

Matka zdráhavě přisvědčila a trochu se usmála.

„Takže tě pustil? No to je u mne František frajer! Co říkáš, mami?“

„Bojím se, že to tady nezvládneš. František ti sice pomůže, ale s Vítkem budeš mít trápení, víš přece, jaký je divoch.“

„Já už bráchu zkrotím!“ prohlásila sebevědomě dcera a vjela žehličkou do manžety rukávu. Počínala si obratně. V duchu promýšlela režim, který v domácnosti nastolí, až matka odjede. Vlastně se na její nepřítomnost těší! Uvažovala i o nevlastním otci.

„Mami?“ hodila přes rameno. „Bránil se František moc?“

„Ani ne…!“

„Má tě rád. Táta by tě do lázní nikdy nepustil.“

Matka třídila v koši prádlo podle druhů. Předstírala, že je zcela prací zaujata.

„Nebo snad ano?!“ dožadovala se Pavla odpovědi.

„Taky jsme se s tátou měli rádi,“ přiznala matka konečně.

„Ano, než se objevila Květa. Pamatuju se na to!“

„Prosím tě, to už je přece dávno. Byla jsi malá…“

„Chodila jsem do první třídy! A pamatuji si úplně na všechno!“ tvrdila dcera umíněně. „Pamatuji si, jak jsme byli všichni tři v Borkovicích na pouti. A jak mě vzal táta na kolotoč! A jak mi bylo krásně špatně.“

„Přejedla ses u Peterků řežábku!“

„Tak vidíš, že i ty si vzpomínáš! Od té doby jihočeské speciality prostě nesnáším.“

Pavla se otřásla a ve stejný okamžik vstoupil do kuchyně František. Shodil samozřejmě na zem vyžehlenou košili, a když ji zvedl, ptal se:

„Co jste na nás, holky, vymyslely?“ Myslel tím i nepřítomného Vítka.

„Že mi budeš za žehlení platit!“ nezaváhala s odpovědí Pavla a předala mu další, ještě horkou košili. „Pět korun za jednu!“ oznámila a výmluvně natáhla ruku.

František převzal košili a usilovně cosi hledal po kapsách. Objevil kovovou matičku, kterou obřadně položil do dívčiny dlaně.

„Zbytek si můžeš nechat!“ řekl velkoryse.

Nechápala.

„Jakej zbytek?“

„Ta matka má cenu sedmi korun, padesáti haléřů. Za košili chceš pět korun. Nemá význam, abys mně drobné vracela!“ vysvětlil a odcházel s košilemi do ložnice, kde je věšel na ramínko.

Pavla zaprotestovala:

„Ale to je pěkný podraz, Františku, abys věděl!“

Provokativně si v ložnici pohvizdoval.

„Nejsi na pastvě!“ vykřikla dívka do otevřených dveří. Pak se obrátila k matce a řekla hlasitě, aby ji slyšel:

„Neboj se, mami, než se vrátíš, bude z něho normální člověk. A ne nevychovanec, který neví, jak se má muž chovat k dámám!“

František se vrátil z ložnice a začal se chovat podivně. Zvedal pokličky na hrncích, otevřel kredenc, díval se pod stůl.

„Něco hledáš?“ nechápala matka.

„Ty dámy!“ oznámil bezelstně. „Nikde je nevidím.“

Pavla zaječela:

„Vidíš, jaký je? A ty mě s ním tady chceš nechat?! Maminko, maminko, já pojedu do lázní s tebou!“

O přestávce ji na chodbě zadržel ředitel:

„Jak to, Bartošová, že jste mi dosud nepřinesla seznam členů recitačního kroužku?“ ptal se přísně.

„Nikdo se nepřihlásil.“

„Asi jste spolužáky málo přesvědčovala. Mladí lidé by o poezii měli projevovat větší zájem!“

„Zkusím to ještě!“ slibovala.

„Dobře tedy!“ souhlasil a milostivě ji propustil.

Do kabinetu branné výchovy přišla poslední. Všechny dívky už držely v rukou vzduchovky. Profesor Veverka jí podal plechovou skříňku s náboji a terči.

„Něco lehčího byste tam neměl?“ škemrala.

„Upaluj za ostatními!“ pobídl ji stručně.

Letos šli poprvé střílet na školní hřiště. Počasí se umoudřilo, volejbalové kurty vyschly. Dívky odložily zbraně a připravily provizorní střelnici. Terče umístily na betonové tribunce, která tvořila zároveň hranici se školní zahradou. Profesor dlouze hovořil o opatrném zacházení se zbraněmi a střelivem. Když popsal pušku i techniku míření, určil první dvojici. Zcela náhodně ukázal na Číču a Zlatu Dokoupilovou. Dívky ulehly na připravené podložky z vyřazeného linolea. Zlomily hlavně pušek a zasunuly do otvorů první brok.

„Zamířit!“ velel Veverka a učinil pomlku v hlase, aby střelkyně vytvořily pomyslnou přímku spojující oko, hledí a cíl. Než stačil vykřiknout další povel, cvakla Zlatě pod rukou spoušť a skoro současně se vysypalo v přízemí protějšího domku okno.

Profesor zoufale zanaříkal:

„Co to děláš, Dokoupilová?!“

„Mířím, prosím!“ bránila se studentka a zamhouřila znovu obě oči.

V rozbitém okně se objevila rozezlená tvář starší ženy.

„Chuligáni!“ vykřikovala zlostně. „To vám přijde draho!“ Na dálku asi určila střelce, protože hrozila pěstí směrem k volejbalovému hřišti.

„Vy jste tomu dal, soudruhu profesore!“ poznamenala káravě Ilona.

„To ona!“ ukázal pedagog na ležící studentku, jako by si nepřál být počítán mezi viníky. Zavolal přes plot hřiště: „Já vám to okno přijdu odpoledne zasklít, paní Beranová!“

„Jen aby…!“ odpověděla majitelka domku nahněvaně a opatrně odstraňovala z rámu střepy.

Veverka potom vrhl na Zlatu nenávistný pohled a pravil:

„S tebou, Dokoupilová, bych nechtěl být ve válce ani v noci!“

Kapitola pátá

Dál pravidelně probíhala i jejich odborná praxe v kravíně. Krejčík spočítal své ovečky, scházela jen Ilona, a vpustil je do šatny. Dívky se převlékaly do pracovních obleků. Náhle si Číča všimla auta, které vjelo na prostranství před halu. „Pojďte se na něco podívat, holky!“ lákala je k oknu.

Nahrnuly se kolem ní a přes špinavé sklo pozorovaly, jak z auta vystupuje Ilona. Měla na sobě krátký kožíšek, na hlavě pletenou čapku, vysoké boty až k lýtkům. Do nich si zastrčila nohavice kalhot. Cosi zavolala na řidiče a pak prudce třeskla dvířka. Přibližně ve stejný okamžik motor auta prudce zaburácel, pneumatiky zaječely, vozidlo opsalo rychlý půlkruh a vyrazilo po cestě k státní silnici. Dívky zahlédly za volantem černovlasého muže v modré košili a kožené bundě.

Během několika sekund dospěla Ilona do šatny. Naléhaly na ni, aby prozradila, kdo se dnes nad ní smiloval a přivezl ke kravínu.

„Nebuďte příliš zvědavé, dámy!“ odbývala je s úsměvem a odkládala kožíšek do skříňky.

„Ty s ním chodíš?“ zeptala se jí Pavla, když počáteční zájem utichl a studentky se rozcházely do jednotlivých sektorů haly.

„Spíš jezdím!“ odpověděla Ilona s úsměvem.

„Znám ho?“

„Těžko.“

Pavla dál nenaléhala, věděla, že jí Ilona stejně brzy vyklopí o muži za volantem všechny podrobnosti. Vždycky se takhle svěřovala. Na zemědělské škole vystřídala bezpočet chlapců. Spolužáky, kluky z vyšších ročníků, i zcela neznámé mladé muže, kterým nemohla v šedivém průměru ostatních uniknout její ztepilost a půvab. Zatímco mnohé její kamarádky vyvíjely téměř nadlidské úsilí, aby o ně kdosi projevil zájem, Ilona si mohla chlapce vybírat. Žádná její známost však nebyla trvalá, brzy se jí každý omrzel. Když je zpravidla po týdnu posílala k vodě, nevyjadřovala se o jejich duševních kvalitách právě s obdivem. V soukromé kartotéce jim patřil štítek s nápisem BLBEČCI. Žádného neměla zatím tak ráda, jako třeba Pavla svého Viktora. Proto Iloně pomíjivé úspěchy nezáviděla.

Pavla si vybrala škrabku a zamířila do C 3. Dopoledne asi došlo k poruše unášeče mrvy, protože se teď krávy topily v hnoji a výkalech. Dala se ne právě nadšeně do práce.

Zanedlouho přiběhla Číča.

„Pojď se na něco podívat!“ mrkala poplašeně očima.

„Nezdržuj!“ bránila se Pavla.

„Něco tak hnusného jsi ještě neviděla!“ tvrdila spolužačka.

Pavla tedy odložila nářadí a následovala ji do sektoru D 4. Dvěma kravám už Číča stání vyčistila. Ukázala na třetí zvíře.

Kráva reprezentovala, stejně jako ostatní dobytek ustájený v hale, český strakatý skot, který se vyznačuje dobrou mléčnou produkcí a zároveň masnou užitkovostí. Veselá Taťjana o něm ve třídě pokaždé pěla oslavné ódy. Pavla teď nic mimořádného neshledávala.

„Co má být?“ otočila se na spolužačku.

„Nevšimla sis řetězu?!“ upozornila ji štítivě Číča a sykla.

Pavla tedy přešla ke krávě blíž, a když se sklonila k její šíji, spatřila, že zvíře má vázací řetěz zarostlý do živého masa.

„Brrr…!“ otřásla se. Představila si, jak asi dobytče při každém pohybu hlavy trpí. Na několika místech ještě nezaschly krůpěje krve. „Jak to, že ji takhle nemožně uvázali?“

„Nikdo si toho asi nevšiml.“

„A co ty?“

„Posledně jsem měla službu v mlékárně!“ bránila se Číča. Znovu se podívala na zarůstající řetěz a pak se zeptala:

„Co budeme dělat?“

„Co by? Ohlásíme to Krejčíkovi!“

Objevily ho v úzké kanceláři, která sousedila s umývárnou nádobí. V místnosti byl jenom stůl, pár otrhaných plakátů na zdi, vyzývajících zemědělce k větší aktivitě v práci a dvě židle. Jednu obsadil profesor Krejčík, na druhé se rozvaloval starší muž v prošívaném kabátě a zimní čepici. Poznaly v něm zootechnika. Na stole stály dvě nedopité sklenky s vínem.

Krejčík je vyslechl, ale tvářil se mrzutě.

„A co já s tím mám dělat, děvčata? Zodpovídám za vás, ne za dobytek!“

„Jasná zpráva!“ souhlasil moudře zootechnik.

„Někdo by měl krávě snad řetěz z krku vytáhnout a ránu ošetřit!“ pípla bojácně Číča.

„Už jsem to hlásil veterináři, klid, děvčátka!“ uklidňoval je tlouštík a sáhl po skleničce, aby se trochu napil.

Pavla se posunula trochu dopředu.

„Učili jsme se, že krávy mají být uvázány na řetězu s plstěnou podložkou!“ připomněla a opřela se o škrabku, jako by chtěla naznačit, že je ochotna vyslechnout zcela vyčerpávající odpověď.

„Ovšem!“ potvrdil neochotně Krejčík. „Tak to má skutečně být. Počkejte, až bude mít tady soudruh zootechnik víc času, jistě dá celou věc do pořádku!“

Naznačil dívkám, aby kancelář opustily.

Při zpáteční cestě míjely sektor, kde se oháněl vidlemi Kopejsko. Okamžitě s nimi navázal rozhovor. Když vyslechl jejich stížnost, podotkl:

„Čekaly jste snad něco jiného?“

„Měl snad něco udělat, ne?!“ vyjela na něho Pavla.

„Přece si nebude zbytečně přidělávat práci. Za rok jde do důchodu, a tak mu už nezáleží na nějakém kravském řetězu!“

„Ale nám ano!“ zvýšila znovu hlas Pavla a navrhla Kopejskovi, aby s nimi navštívil sektor D 4.

„Ta kráva je fakt chudák!“ souhlasil, když spatřil otevřenou ránu na krku dobytčete. „Vědí o tom dojičky?“ tázal se dívek.

„Myslím, že ne!“ řekla Číča.

„Promluvím s nimi. Za chvíli nastupuje odpolední směna, některá z nich by už tady měla být!“

Dupal před nimi v gumových holínkách, jistě o dvě čísla větších, směrem k šatně, která sloužila pouze zaměstnancům školního statku. U plechových skříněk zastihli dvě ženy v modrých kombinézách. Dívky je znaly podle vidění, Kopejsko dokonce jmény.

„Tak jakou, mládeži?“ usmívala se starší.

„Zrzavou, paní Ďoubalová!“ odpověděl Kopejsko v duchu písně. „Tu já mám nejradši! Jenže teď nemáme na žertíky náladu, víte?“

„Copak to, Jarouši?“ divila se.

Stručně zopakoval, co nabízí pohled do sektoru D 4. Zdálo se, že ho ženy pozorně poslouchají. Když skončil, zeptaly se:

„A to vám, děti, vadí?“

„Dost!“ přiznala Pavla.

„Nesmíte být takové citlivky, holky!“ doporučila jim Ďoubalová důvěrně. „Ona ta chudinka,“ pochopily, že myslí krávu v sektoru D 4, „není zanedbaná sama. Kdo teď pracuje třeba v A 2?“

„Nevím!“ řekl po usilovném přemýšlení Kopejsko.

„Taky jsme si nevšimly!“ přiznaly dívky.

„Škoda. Protože tam jsou takhle zbědované tři další krávy. Nemám pravdu, Věruš?“ otočila se na mladší spolupracovnici, která si před zrcadlem vázala na hlavu šátek.

„Zootechnika jste upozornily?“ zajímalo Kopejska.

„To víš, že jsme si to nenechaly pro sebe!“

„A co on?“

Mladší zaměstnankyně školního statku dokončila poslední úpravu zevnějšku a řekla odměřeně:

„Že někdo v družstvu zapomněl objednat řetězy s podložkou. A tak máme krávy uvázané na obyčejných řetězech!“

„Měli by na ně uvázat někoho jiného!“ zahučel Kopejsko a Číča se opatrně zeptala:

„Nemůžete jim aspoň ty rány ošetřit?“

„To už musí zvěrolékař. Měl by přijít koncem týdne…“

„Připomenete mu?“ skoro zaprosila Pavla.

Dojičky přislíbily pomoc. Vzápětí odešly do mlékárny, aby připravily nezbytné přístroje k odpolednímu dojení.

Studenti se loudali dost schlíple do přidělených sektorů. Čekali větší zájem o nemocné krávy.

„Zajímalo by mě,“ uvažoval Kopejsko, „komu přidělil Krejčík A dvojku!“ Nebylo nesnadné to zjistit. Pracovala tam Ilona. Kopejsko vstoupil na očištěnou část stání a postupně ohledával jednotlivá zvířata. Ilona se zeptala:

„Co je mu?“

Pavla ji seznámila s důvodem prohlídky.

„A proto tady zacláníte?“ zvedla dívka přezíravě obočí. Potom ukázala škrabkou na tři krávy uvázané ke žlabu na konci sektoru A 2. „Tahle, tahle a ta předposlední, všechny jsou na tom podobně.“

Kopejsko k označeným kravám přeběhl. Měly řetězy zarostlé do krku.

„Tak ty o tom víš?“ podivila se Pavla.

„Jistě, je to přece vždycky můj sektor!“ potvrdila spolužačka a dál se oháněla škrabkou. Shrnovala páchnoucí výkaly do jímky. Chvíli ji pozorovali, pak se ozvala Číča:

„Není ti jich líto?“

Ilona se zavěsila oběma rukama za násadu škrabky a v dost nepohodlné pozici odpověděla:

„Je. Ale od jisté doby o ně nemám zájem!“

„Od které doby?“ zajímalo Kopejska, který se vrátil k dívkám.

„Od včerejška!“

„Včera jsme, pokud vím, praxi neměli!“ upozornila Pavla.

„Mluvila jsem se zootechnikem, když k nám přišel do hospody. Dostal se brzy do nálady, vtipkoval, šíleně se vytahoval, tak jsem mu připomněla, jaký je odborník!“

„A co on?“ tušil už výsledek rozhovoru Kopejsko.

„Tvrdil, že tyhle krávy půjdou stejně na jatka a že má důležitější práci, než aby nesl zodpovědnost za někoho, kdo zapomněl naplánovat řetězy s podložkou!“

Poznali, že si Ilona nevymýšlí. Z předcházejících rozhovorů se dozvěděli přibližně totéž. Tvářili se rozpačitě.

„Podle mne,“ uvažovala nahlas Pavla, „by právě školní statek měl zaměstnávat lidi, kteří mají svou práci rádi. A ne lajdáky! Pak by tady byl pořádek!“

„A proč tedy není?“ zajímalo Číču a drobnou dlaní hladila nejbližší krávu mezi ušima.

„Protože to jsou volové!“ vykřikl směrem k umývárně Kopejsko. Aspoň takhle si ulevil. Pak se zašklebil a prozradil spiklenecky: „Ale víte, holky, na co se těším? Na příští hodinu základů živočišné výroby. Uvidíte, jak Taťjaně poopravím ty její ideální představy o chovu dobytka!“

Autobus, kterým se vraceli zpátky do města, byl jako obvykle neuvěřitelně přeplněn. Přesto se Pavla prodrala až k Iloně.

„Myslela jsem, že pojedeš domů autíčkem!“ žertovala.

Spolužačka se jen pousmála, proto Pavla pokračovala:

„Slíbilas, že mi prozradíš, kdo to byl.“

„Já ti něco takového slíbila?!“

„Jistě. Takže čekám. Jméno, příjmení, rok narození, tak svižně, Ilonko!“

Ilona sebou zavrtěla a lokty si vydobyla v uličce mezi sedadly víc místa, což jí pak umožnilo nejen pravidelný přísun kyslíku do plic, ale i výhled špinavým oknem na krajinu ubíhající v protisměru. Autobus ujel dlouhý úsek cesty, než prozradila:

„Jmenuje se Roman.“

„Zdál se mi dost starej…,“ podotkla nezdvořile Pavla.

„Je mu osmadvacet. Chodí k nám na večeře.“

„Do rodiny? Kruci, ty to ženeš!“

„Ale ne, myslím přece k nám do hospody!“ zpřesnila plavovlasá spolužačka. „Známe se asi týden. Roman pracuje jako inženýr na stavbě sídliště pod nemocnicí.“

„Je svobodný?“

Ilona se pobaveně zasmála.

„Snad je!“

„No počkej, to je snad dost důležitá věc, nemyslíš?“

„Jistě. Časem se přeptám…“

„Máš ho ráda?“

Pavlu napadlo, zda pan inženýr nebude jenom dalším přírůstkem v dlouhém seznamu Iloniných ctitelů.

„Co já vím, to se přece ukáže!“

Pavla vyhrkla zbrkle:

„Tak to já o Vikym věděla hned!“

V duchu si okamžitě vybavila Viktorovu tvář, úsměv, paměť jí navíc přisunula porci jejich první schůzky, Viktor doprovázel Pavlu na poštu, když nesla dopis tátovi, ještě dnes by dokázala odrecitovat jeho obsah: měla od něho dostat k narozeninám krasobruslařské boty, z dětských už dávno vyrostla, psala mu tedy své číslo. Když dopis vklouzl do schránky, naléhal Viktor, aby se šli projít do zámecké zahrady. O hodinu později se ji pokusil políbit, naštěstí mu ale vyklouzla z náruče, i když byla v té chvíli přesvědčena, že to, co ji zneklidňuje, je zcela určitě láska. Už tenkrát měla Viktora k zalknutí ráda.

Přestala se pojednou o Ilonina nápadníka zajímat.

„Princip stanovení metabolizované energie je velice jednoduchý!“ vykřikoval o den později u tabule Orbit jako pouťový vyvolavač. „Je to část stravitelných živin…, co je, Kopejsko?“ přerušil mrzutě výklad, když zahlédl nad hlavami tupě zírajících studentů zdviženou ruku.

Kopejsko vstal a přiznal:

„Prosím, já nerozumím těm cizím slovům!“

„Kterým?“

„Nevím třeba, co je to princip.“

Profesor se rozzářil. Vběhl mezi stolky a z bezprostřední blízkosti nechápavému studentu vysvětloval:

„Ale to je přece velice jednoduché. Princip je přece konsekvenční negace kulminující až v absurdním antagonismu vůči všemu reálnému nazírání na pozitivní rezultáty a jejich další eventuality.“

Třída dlouze zaúpěla a profesor chemie se otázal:

„Je už ti to jasné?“

Jarouš ťukl prstem do středu brýlí a potvrdil:

„Naprosto, soudruhu profesore.“

Orbit se mohl vrátit z vítězného tažení k tabuli.

Třebaže bylo jisté, že matka do lázní odjede, vyzvedla si už v závodním výboru poukaz a v předprodeji zajistila autobusovou jízdenku s místenkou, neustále pochybovala, zda se rozhodla správně. Nakonec ji musel uklidňovat i František, kterému se zpočátku její lázeňský pobyt vůbec nezamlouval.

Když ve středu odpoledne konečně odjížděla, všichni ji šli vyprovodit. František si vzal dokonce dvě hodiny náhradního volna. Odevzdala řidiči jízdní doklady, uložila obrovský kufr v zavazadlovém prostoru autokaru a pak se znovu vrátila ke skupince svých miláčků. Pro každého měla nějaký výchovný bonbónek.

„Víš, cos mi, Vítku, slíbil,“ obracela se k synovi, který se držel za ruku Františka. „Že budeš tátu poslouchat!“

„Jasňačka, mami!“ ujistil ji.

„A ty se převlékej! Každý den, rozumíš? Ať mi neděláš mezi lidmi ostudu!“ přikazovala manželovi.

„Jasňačka!“ slíbil stejně ochotně František.

Matka se smutně usmála.

„Nejvíc mě mrzí, že tady nebudu na tvé narozeniny, Františku. Nejradši bych se…!“ Otočila se směrem, odkud přišli na autobusové nádraží, a hledala v kabelce kapesník, aby si otřela slzy.

Pavla ji včas zadržela.

„Prosím tě, mami, nech toho. Ty nakonec strachy zastavíš za Prahou autobus a vrátíš se.“

„Nic se neboj, maminko!“ přidal se František, „my to oslavíme bez tebe. Já jim navařím, napeču dobrot, Pavla si vezme na starost Vítkovu školu, můžeš tam být naprosto klidná.“

„To se vám lehce řekne…!“ vzdychla matka.

Ve dveřích autobusu se objevil muž v uniformě.

„Tak prosím, odjíždíme!“

Spěšně ji políbili a sledovali, jak nastupuje. Dveře se potom s dlouhým povzdechnutím mechanismu zavřely. Přibližně ve stejný okamžik, kdy dosedla na sedadlo vymezené místenkou a zvedla ruku k pozdravu, dal se autobus do pohybu. Pár kroků ho vyprovázeli. Pavla stačila za matkou ještě vyslat polibek na rozloučenou. Vítek zuřivě mával, ale pak autobus nabral rychlost a brzy zmizel za rohem spořitelny.

„A jde se domů, vážení!“ řekl František, když opustili nástupní ostrůvek.

Pavla zůstala stát.

„No co je s tebou?“ podivil se.

„Musím do nemocnice,“ omlouvala se a pohlédla na hodinky. „Stejně zase přijdu pozdě.“

František se tvářil rozmrzele.

„Nepřeháníš to trochu?“ podotkl. „Bylas tam včera, předevčírem, lítáš za ním každý den…“

Přerušila ho ostře:

„To je snad moje věc, ne?!“

„Jistě. Jenom mám takový divný pocit, že si z tebe ten kluk dělá poskoka. Uvědom si, že teď, když máma odjela, budeš mít mnohem víc práce. Pokud si pamatuji, slibovalas, že se budeš o nás starat!“

„Schází vám snad něco?“ zeptala se úsečně.

„Zatím nic, chtěl jsem tě jenom upozornit…!“

Zvedla proti němu dlaň jako v sebeobraně a odměřeně ho upozornila: „Udělal bys nejlíp, Františku, kdyby ses o mne a o Viktora přestal zajímat!“ Potom se prudce otočila a s bradou zdviženou od nich odcházela.

František se zašklebil na syna, výstražně pozvedl ukazováček a poučil ho.

„Pamatuj si, Vítku: do ženské a do melounu nikdy nevidíš!“

„Jasňačka, tati!“ potvrdil chlapec.

„Tak pojď, dáme se do těch množin sami!“ pobídl ho a s povzdechem zamířil k domovu.

„Nakonec začnu věřit na zázraky!“ vítal Pavlu halasně Viktor. V posledních dnech se mu zlepšila nálada. Bolest ustoupila, znovu začal věřit, že bude chodit normálně. „Tys přišla včas!“ dodal obdivně a natočil zápěstí s hodinkami, aby se sama mohla přesvědčit o přesném příchodu.

Všimla si, že druhé lůžko je již obsazené. Pod přikrývkou, jejíž cíp označili v prádelně nápadným razítkem se zkratkou nemocnice, ležel starší muž. Oči upíral strnule ke stropu a při každém vydechnutí vydával bolestivý zvuk. Tiše ho pozdravila.

Viky jí vysvětlil:

„Pana Knoflíčka dnes operovali na slepé střevo. Ztratil docela náladu, protože mu sestra nechce dát pít.“

„Jsou to lasičky!“ ozval se naříkavě pacient.

Pavla přistoupila k Vikymu a beze slova jej políbila.

„Aspoň ti tady nebude smutno!“ zašeptala mu zblízka.

„Mně tady není smutno, když vím, že přijdeš!“ řekl místo pohlazení.

„Teď už za tebou budu chodit pokaždé přesně,“ slibovala. „Máma dnes odjela do lázní.“

„Tak přece?“ podivil se.

Pavla mu upravila límeček pyžama. Převlékl si je asi dopoledne před hlavní vizitou, neboť nestačilo ještě nasáknout protivným nemocničním pachem.

„Povídej, jak se cítíš?“

Všimla si, že to Vikymu dnes mimořádně sluší. Sluší mu rudá barva. Pyžamo má navíc kapsy obroubeny černou bavlnkou. Dost holek by Pavle tak hezkého kluka zrovna teď závidělo.

„Stolice byla?“ zatvářila se starostlivě jako zkušená zdravotnice.

„Byla, sestři!“ přiznal.

„Nejsem sestra,“ bránila se, „jsem paní doktorka!“

„Promiňte, prosím!“ omlouval se horlivě. „Co říkáte, paní doktorko, kdybyste mě důkladně prohlédla?!“ navrhl a rozepínal si kabátek nového pyžama.

„Nemravo!“ okřikla ho.

Z vedlejší postele se ozvalo nové zasténání. Zmlkli tedy.

Viky si najednou vzpomněl:

„Nemáš chuť na bonbóny?“

Jako by tušil, že Pavla neodmítne. Natáhl ruku a popaměti otevřel dvířka nočního stolku. Pak položil na pokrývku velkou bonboniéru. Obsahovala nejméně půl kilogramu pečlivě zabalených čokoládových bonbónů. Vybrala si největší. Najednou měla v ústech přímo božskou chuť.

„Rodiče tě rozmazlují!“ pomlaskávala uznale.

Viky si také jeden bonbón rozbalil a začal ho po maličkých zlomcích okusovat. Snad si takhle mandli z mléčné čokolády víc vychutnal. Prohodil přitom:

„Není od našich. Vezmeš si ještě?“ přisunul k Pavle krabici.

Zaváhala. Čokoláda jí na jazyku rychle hořkla. Přehlédla Vikyho nabídku a zeptala se přímo:

„Od koho?“

Tvářil se, jako by otázku přeslechl.

„Chutnají opravdu výborně!“ liboval si a rozbalil další staniol.

„Snad mi povíš, kdo ti je přinesl.“

Viky znejistěl. Zvolna, s jistými potížemi, které mu způsoboval natahovací přístroj, schoval bonboniéru na původní místo do stolku. Když se přesvědčil, že pohybem nijak nevychýlil ze správného směru lanko zakotvené na patě nemocné nohy, zvrátil se nazad do polštářů.

Pavla vyčkávala. Tušila, kdo byl štědrým dárcem, v žádném případě však nebyla ochotna Vikymu přiznání ulehčit.

„Dopoledne se u mne zastavila Marcela. Proč by taky nemohla, ne?“ sekl po Pavle pohledem skoro nenávistným. „Přinesla mi průpis přednášek, nová skripta…,“ Viky zde učinil pomlku, jako by si musel nejprve upřesnit, co prozradí. „A tuhle bonboniéru!“ dodal neochotně.

„Proto sis oblékl nové pyžamo!“ poznamenala Pavla posměšně. „Aby ses Marcelce líbil.“

„Nechci se nikomu líbit!“ zahučel.

„Proč ne? Marcela je přece hezká dívka. Ví přesně, jak se má oblékat. V Praze má asi víc příležitostí k nákupu. Taky je chytrá, bude vzdělaná…“

Rozkřikl se:

„Především je to moje spolužačka. Jak dobře víš, opisuje mi přednášky, abych neztratil kvůli téhle hnátě semestr. Aspoň to bys měla uznat!“ řekl už mírněji.

Samozřejmě že to mohla uznat, kdyby jí žárlivost, ta krvácející ranka v duši, umožnila střízlivě uvažovat. Pavla se však dusila nenávistí. Setkala se s Marcelou pouze jednou, a přece ta drobná, zdánlivě zanedbatelná příhoda, kdy se loučily, stačila k tomu, aby si uvědomila, jaké nebezpečí Viktorovi hrozí. Co na tom, že s ním Marcela chodí do jednoho ročníku? Cožpak třeba v jejich třídě nenašly některé páry k sobě náklonnost? Jistě, zná chlapce, kteří se k dívkám chovají nevšímavě. Například Dino. Žije pouze pro kulturistiku, teď snad i pro kozu. Od doby, kdy je Líza v chlívku, ani jednou nezapomněl ji přijít nakrmit. Když ho Pavla někdy zahlédne z okna svého pokoje, seběhne dolů a doprovodí ho do chlívku. Dino s kozou jedná ohleduplně, dbá, aby měla kolem sebe čisto, pokaždé když odchází, nezapomene ji pohladit po štíhlém krku nebo pošimrat za ušima.

Dino je vlastně ideální spolužák. Naprosto neškodný, mírně omezený. Spolehlivé dřevo. Jednou to s ním Zlata Dokoupilová nebude mít snadné.

Pavla o něm před Viktorem zatím z taktických důvodů nemluvila. Obávala se, že by nemocnému chlapci zbytečně podsouvala k úvahám značně nepříjemné podněty. Ostatně každodenní Dinovy návštěvy má na svědomí především František. To on a posléze matka souhlasili, aby si přivedl Lízu do chlívku.

Jednou se to Viky ale také dozví. Až bude docela zdravý. Až začne normálně chodit, zavede ho Pavla ke koze. Viky má smysl pro humor, určitě mu bude Dinův rohatý koníček k smíchu.

Nabídla velkoryse smír.

„Já vím, Viky, nezlob se, jsem dnes protivná.“

Naklonil se dopředu, aby ji políbil.

„Mám rád jenom tebe!“

„Já řízek!“ přiznal se vedle pan Knoflíček. „Taky vepřovou s knedlíkem a moravským zelím. Jenže tady mi ty lasičky nepodají ani čaj!“ Zadíval se na Pavlu a zamumlal spíš pro sebe.

„Pusa od takové hezké holky by mě možná taky postavila na nohy!“

Viktor slyšel výborně.

„Pozor, pane Knoflíčku,“ varoval pacienta, „zapomněl jste, co vám nařídil pan primář: žádné pivo, žádnou vepřovou a žádné ženy!“

„To že řekl?“

„Přesně tohle.“

Ozvalo se dlouhé zasténání.

„A nevíš, proč jsem se tedy vůbec probouzel z narkózy?“

Krátce po matčině odjezdu do lázní, přišel Pavle dopis od táty. Psal:

Milá Pavlínko, v neděli hraje Radek první jarní přebor žáků v Hradišti. Pokud nebudeš mít jiný program a dostaneš „propustku“, mohla bys za námi přijet. Kde jsou tenisové kurty, Ti v Hradišti každý poví. Odpoledne Tě hodíme domů už naším autem. Přijeď, těším se na Tebe moc.

Táta

Večer předložila dopis Františkovi.

„Pustíš mě?“

Přelétl rychle několik řádků a dopis vrátil.

„Proč ne? Je to přece pořád tvůj táta!“

„Nedělní oběd vám uvařím už v sobotu!“ slibovala.

„Je to zbytečné.“

„Ráda bych zase viděla Radka.“

„Nemluv už o tom. Prostě se v neděli seber a jeď do Hradiště!“ František pokládal další rozhovor za zbytečný.

Složila dopis a oznámila, že se jde učit. František ji nezdržoval, její povinnosti hospodyně dnes skončily. Podle vzájemné úmluvy, k níž došlo ještě v přítomnosti matky, umyje on teď nádobí, dohlédne, aby si Vítek připravil tašku s učením a důkladně si ve vaně vydrbal ruce a uši.

Pavla si v pokoji rozložila učení a nalistovala příslušnou kapitolu v učebnici dějepisu. Pohledem se dotkla stránky vyzdobené velkou iniciálou a reprodukcí husitské kroniky, ale odhadla správně, že se dnes na studium těžko soustředí. Znovu pročítala pozvánku na tenisový přebor. Každé slovo ji zajímalo. Už jenom oslovení dokázalo potěšit: Milá Pavlínko! Táta jí pokaždé tak hezky píše. Dost možná že se v novém manželství změnil. Čas, kdy mohou být spolu, prožívají ve shodě i zdvořilé ohleduplnosti. I Květa jedná s dcerou svého manžela ohleduplně. Květa je možná senzační ženská, s mámou by si určitě rozuměly, kdyby tenkrát zůstala pouze tátovou spolupracovnicí.

Pavla pojede! Neděle je totiž příhodný den k setkání s otcem. František se postará o Vítka a za Viktorem do nemocnice přijdou rodiče a snad i kamarádi.

Radkovi by měla přivézt dárek. Vytáhla zásuvku u psacího stolku, kde skrývala v krabičce po luxusním mýdle úspory. Kromě drobných mincí zde ležely tři složené dvacetikoruny. Neoplývala nikdy velkým bohatstvím. Koupí Radkovi čokoládu. Nebo bonbóny…! Vzápětí návrh zamítla. Bonbóny kupuje kdekdo. Je to dárek bez fantazie. Vůbec se nediví, že je Vikymu vnutila i Marcela.

Uvažovala o dalším vhodném typu. Nápad však nepřicházel. Mimoděk zapnula rádio, hudba by mohla přinést inspiraci. Z přístroje se však ozvaly zprávy.

Zprávy ze světa! blesklo jí hlavou.

Koupí Radkovi mapu světa!

To je dárek! Radek bude mít možnost zkoumat, kam se jednou jako tenisový hráč podívá. Mapa by měla být přiměřeně velká, aby si ji mohl připevnit v pokoji na zeď. Kolik může stát? Řekněme dvacet korun. To není velká útrata. Pavla předpokládá, že jí táta při loučení vtiskne jako obvykle nenápadně do dlaně něco peněz.

Ví o mimořádném kapesném také Květa? mihne se jí pokaždé hlavou. Raději se v dopisech tátovi, ani při další návštěvě o penězích nezmiňuje. A táta se tváří, jako by se doslechl, že bankovní lupiči se teď specializují na prodejny ovoce a zeleniny.

Samozřejmě, že se za celý večer na učení nepodívala. Rozhodla se, že to příští den ve škole riskne.

Vyšlo jí to!

Jenom o chloupek unikla zkoušení. Zejména ruštinářka kroužila v nebezpečné blízkosti kolem jejího jména.

Vyvolala Randáka. Zdeněk stále nosil korzet. Jako dřevěná loutka přikráčel k tabuli.

„Časuj sloveso plakať!“ slyšel rozkaz.

S pomocí pětatřiceti dalších studentů úkol splnil.

„A teď doplň následující vazbu ve větě: Ja plaču, patamu što…“ V dlouhé pauze profesorka kývla, patrně očekávala, že se Randák přidá, Zdeněk však nepohnul ani koncem malíčku.

„No, Randáku, pokračuj přece. Ja plaču, patamu što…“

„… nam vygorela kvartýra!“

Ruštinářka užasla. „Vam vygorela kvartýra?“

„Da!“ potvrdil Zdeněk.

„To je ovšem strašné…!“ politovala ho a nejspíš ji zamrzelo, že po takové živelní katastrofě ještě studentíka trápí časováním sloves. Byla rozhodnuta poslat ho bez známky do lavice, ale Randák v domnění, že má dál překládat, vypravil ze sebe:

„Éto óvšem strašidélno!“

Třída se už neudržela smíchy, všichni opakovali Randákovu historickou větu: éto óvšem strašidélno. A profesorka najednou pochopila, že v rodině studenta Randáka nedošlo k tragédii, jak předpokládala, ale že synáček se neučí ruská slovíčka.

„Co je to, Randáku, kvartýra?“

„Obraz!“ řekl okamžitě.

„Kvartýra není obraz, ale byt. Ví někdo, jak se řekne rusky obraz?“ otočila pohled na třídu.

Pár snaživců zvedlo ruku.

„Kartína, Randáku!“ zopakovala pro jistotu po jejich houkavé odpovědi. Psala si do poznámek známku. „Víš, co bude strašidélno?“ zjišťovala přitom.

„Nevím…“

„Strašidélno bude, až na konci roku propadneš!“

Tohle už k smíchu vůbec nebylo. Studenti se uklidnili a s napětím očekávali, jakou další oběť si zkoušející vyhlédne. Ve třetí lavici uprostřed zvedla Blažena Pleskotová snaživě ruku. Profesorka ji pozvala k tabuli. Zbytek třídy upadl v lehké snění. Nedalo se předpokládat, že by vpředu mohlo dojít k nezvykle zajímavému utkání.

Blažena si za vzorné služby vysloužila výbornou.

„Já ji prostě nesnáším!“ přiznala po hodině Pavla.

Ilona rozbalila na stolku svačinu. V papírovém ubrousku přinesla několik plátků tlačenky.

„Vem si. Pravá domácí!“ nabízela sousedce.

Pavla se nenechala pobízet. Odloupla tučnou slupku a zakousla se do nejlibovější části pochoutky.

„Vy jste doma zabíjeli?“ zjišťovala s plnými ústy.

„V hospodě proběhly zabijačkové hody. Něco si ulil personál, chápeš snad, ne?“

Za chvilku se u lavice zastavil Kopejsko a loudil tak dlouho, až mu Ilona podala tenký plátek. Dovedl její štědrost ocenit. Navíc dodal: „Podle mne není nejlepším přítelem člověka pes, ale prase. Pes dokáže jenom trapně štěkat. V nejlepším případě si honí blechy. Ale prase dává lidstvu tlačenku, jitrnice, uzený bůček, teplý ovar a sulc. To je dost na jedno ubohé zvíře, ne?“

„Jsme zvědavy, Kopejsko, čím se odvděčíš jednou lidstvu ty!“ řekla Ilona.

Spolužák znal odpověď.

„Radostí, milá Ilonko. Jako ošetřovatel šelem připravím obecenstvu podívanou, kterou v žádném jiném cirkuse nespatří!“

„To věřím,“ souhlasila Pavla. „Jestli na těch ubohých zvířatech taky budeš loudit maso, tak je už předem lituji!“

Kopejsko chtěl cosi namítnout, ale někdo ze spolužáků na něho zavolal, přesunul se tedy k hloučku u okna.

„Blaženu nesnáším!“ připomenula znovu, už důrazněji Pavla. „Nechápu, proč je tak vlezlá.“

Ilona zmačkala promaštěný papír a odpálila neforemnou kouli k pomyslnému koši. Ani se neohlédla, kam dopadla. Mlaskla a jazykem navíc zapátrala mezi zuby, kde jí asi uvízl kousíček masa. Neúspěšně, musela si tedy pomoci malíčkem.

Pavla ji pozorně sledovala.

„Nemám ti skočit pro krumpáč?“ ptala se s hraným zájmem, ale vzápětí zopakovala: „Něco jsem se tě snad ptala!“

„Blažena nemá jinou šanci. Všimla sis, že scházela, když se chodilo pro krásu!“

„Kdežto tys byla, Ilonko, jistě dvakrát!“

Spolužačka přikývla.

„Dvakrát a s ruksakem!“ Nechala vtipkování a zauvažovala. „Na jejím místě bych se snažila být aspoň milá. To přece nedá tolik práce.“

Pavla si uvědomila, že právě teď Blaženu krásně pomlouvají, přesto si neodpustila vyslovit i svůj názor.

„Já na jejím místě,“ řekla, „bych se líp strojila. Blažena nemá vyloženě vkus. A peníze dostává. Dokonce jí může brácha posílat ze zahraničí valuty!“

„Blažena má bráchu v cizině?“

„Jistě. Sama mi to jednou řekla! Bude tam čtyři roky pracovat na nějaké stavbě…“

Snad by pokračovala, ale všimla si, že se Ilona pochechtává.

„Nevěříš?“

„Ne!“ prohlásila Ilona s přesvědčením. „A dozvíš se, Pavlínko, taky proč. Protože jejich Bobana zašili!“

Pavla užasla.

„Boban je v lapáku…?!“

„Dostal čtyři roky za přepadení. Počkal si ještě s jedním kamarádem na poštovní doručovatelku a obrali ji o peníze, které vyplácela důchodcům. Do večera je esenbáci měli! Takže Blaženka žádné valuty nedostává. Doma se asi dohodli, že o bráchově trestu pomlčí. Raději ho vydávají za našeho experta v cizině! To není špatné, co?“ smála se tlumeně, aby ji náhodou Blažena neslyšela.

„Jak to tak přesně víš?“

„V hospodě se, Pavlínko, dozvíš všechno.“

Zvonek nečekaně ukončil jejich rozhovor.

Měly možnost pokračovat o hodinu později. Ilona však nadhodila zcela jiný problém.

„Něco bych od tebe, Pavlo, potřebovala!“

„Peníze nemám!“ zněla odpověď.

Ilona nakrabatila nos a svěřila se s obvyklou důvěrností:

„Večer musím nutně vypadnout z hospody!“

„Co mám pro to udělat?“

„Přijít za mnou před sedmou do výčepu a přesvědčit mámu, aby mě pustila ven. Něco si vymysli!“

„Proč to neskoulíš s mámou sama?“

„Nevěřila by mi. Když se dostavíš ty, vyjde to.“

Pavla ještě váhala.

„A když to praskne?“

„Tak se budeš zkrátka až do důchodu restauraci Na růžku vyhýbat!“ Pohodila výmluvně hlavou.

„Tak co?!“

„Zkusím to!“ slíbila Pavla. „Jsem totiž ráda, žes konečně vzala výstavbu sídliště na Olšinkách pevně do rukou!“

František odmítal všechny zákazníky, kteří za ním přicházeli s prosbou, aby jim po pracovní době přeložil tašky na střeše, vyvložkoval komín nebo vůbec zneškodnil díru, kterou jim po zimě do stavení zatékalo. Nedal se zlákat slibem vysoké odměny a každého odkazoval na služby okresního stavebního podniku, kde byl zaměstnán. Rozhodl se totiž, že po dobu matčiny nepřítomnosti věnuje všechen volný čas zbytku rodiny, domku a hospodářství, jež tvořilo šest králíků a přibližně stejný počet slepic. Koza Líza byla u nich v nájmu. Domů přicházel pravidelně kolem čtvrté současně s Vítkem, kterého vyzvedl v družině. Zanedlouho se dostavila i Pavla, a po nezbytném výslechu, Františka zajímala každá podrobnost ze školy, se dali všichni tři do práce. Vítek psal úkoly nebo si četl z čítanky, Pavla žehlila prádlo, František připravoval podle jejích pokynů večeři. Matka mohla být v lázních naprosto klidná.

„Dnes u nás byli ve třídě páni z hudební školy!“ ozval se od sešitu Vítek.

„Piš!“ okřikla ho Pavla.

Ale Františka to zajímalo:

„Co chtěli?“

„Budou nás učit hrát!“

„Tebe tak jedině člověče, nezlob se!“ posmívala se sestra.

Ale Vítek se bránil:

„Náhodou se budu učit hrát na housle!“

„Proč zrovna na housle?“ divil se František.

„Protože se mi to líbí! Ten pán z hudební školy uměl Holka modrooká a ještě jiné šmrdlání.“

Vítkův otec si prsty přejížděl zamyšleně po bradě a po krátké úvaze řekl:

„Vlastně proč ne? Jestli se ukáže, že máš hudební sluch a talent! Mám několik kamarádů, kteří to s muzikou dotáhli daleko.“

„Na housle ale ne, Františku. To radši ať se učí rovnou na buben!“ volala Pavla. „Jednou jsem byla u Zlaty Dokoupilové, zrovna když její mladší brácha cvičil na housle. Je to strašné…!“

„Zpočátku jistě. Každý začátek je těžký. Ale když zvládne pár sešitů houslové školy, je radost houslistu poslouchat.“ František se obrátil na syna a pravil s povzbudivým úsměvem: „Když budeš chtít, dostaneš housle k narozeninám!“

„To já budu, tati!“ radoval se Vítek.

„V tom případě tady ovšem končím a stěhuji se. Nechci prožít nejkrásnější léta života v předpeklí!“ hrozila jim Pavla.

František se domníval, že žertuje, proto ji uklidňoval:

„Zvykneš si. A jednou třeba…, jednou ti Vítek zahraje na svatbě!“

„Tak to by z obřadní síně utekli nejenom všichni hosté, ale i ženich!“ Pavla se postavila za Vítkova záda, aby zkontrolovala, co zatím napsal do sešitu. Zamračila se.

„Přečti poslední větu!“

„Proč…?“

„Slyšels?!“

Vítek otráveně četl:

„Motýl se pobodá letadlu, které mává křídly…“

„Dost!“ zadržela ho v dalším přednesu. „Motýl se pobodá?“

„Jasně!“

„Tobě je všechno jasné. Můžeš mi prozradit, proč by se měl motýl pobodat?“

„To nevím…“

Sestra přiložila prst pod příslušné slovo.

„Motýl se podobá, troubo, letadlu. Vidíš to písmenko? Je to d. Tak podobá!“ Posteskla si: „Co s tím budeme dělat?“

I Františka zaujal synův nezdařený výtvor.

„Snad aby to slovo škrtl nebo dal do závorky!“ osmělil se navrhnout. Ve věcech týkajících se školy nebyl nikdy jistý.

„Ne!“ zadržela ho přísně Pavla. „Vítek znovu celý úkol přepíše. A ty dáš pozor, aby nečmáral a nevymýšlel si. Až se vrátím, prohlédnu si sešit.“

„Někam jdeš?“ divil se František a podíval se na nástěnné hodiny.

„Ano,“ přisvědčila a mnohem klidněji vysvětlila, že se musí poradit s kamarádkou o velice důležitém problému, který nelze odložit.

„Pokud vím, slíbilas mámě, že se nebudeš toulat po nocích!“ připomenul a připravil si brýle, aby mu v domácím úkolu neunikla ani sebemenší chybička.

Pavla se podívala k oknu.

„Venku je ještě vidět. Můžeš se na mě spolehnout, Františku, v osm mě máš zase doma!“

„Jen aby…!“ zapochyboval.

Restauraci Na růžku nemohl přehlédnout zejména večer žádný z kolemjdoucích chodců. Nad vchodem svítil neonový nápis, který sliboval návštěvníkům dobře vychlazené smíchovské pivo. Pro většinu hostů, kteří seděli uvnitř, to nebyla novinka. Jistě by potvrdili, že jejich oblíbená hospůdka má nejen výbornou polohu, ale i vyhlášenou kuchyni a sklepy.

Pavla minula dřevěnou tabuli s hlavičkou kuchaře, na níž bylo křídou napsáno dnešní menu, vystoupila po několika schodech ke dveřím a bez zaváhání vkročila do výčepu. Současně s pozdravem zalapala po vzduchu. V místnosti scházel kyslík, obyčejný vzduch byl zde nahrazen cigaretovým kouřem a pachem zvětralého piva.

U výčepního stolu roztáčela Ilonina matka další baterii půllitrů. Počínala si zkušeně, pípu, z níž tryskala pěnová tekutina, neuzavírala, jen pod ní v pravidelném rytmu podsouvala sklenice. Na okamžik odpoutala pohled od práce, snad aby zjistila, kdo přichází. Poznala Pavlu a přátelsky se usmála.

„Kdopak má u vás žízeň, Pavlínko?“ ptala se namísto pozdravu.

„My pijeme jenom vodu!“ řekla zvesela Pavla a hned se sháněla po Iloně.

„Najdeš ji v kuchyni, trochu mi tady pomáhá!“ prozradila paní Mazačová a hned se zajímala: „Copak jí chceš?“

Pavla se zatvářila polekaně.

„Má už být dávno na radnici. Recitujeme spolu na schůzi občanského výboru.“

„Nemluvila o tom. Počkej, zavolám ji!“ uzavřela pákou přívod piva a nahlédla transportním okénkem do sousední místnosti. „Ilonko, máš tady návštěvu!“

Zanedlouho Ilona vyšla. V ruce nesla dva talíře obložené šunkou, několika plátky sýra a okurkou. Když spatřila spolužačku, předvedla parádní údiv.

„Co tady chceš?“ hodila přes rameno, odnášejíc večeři hostům do lokálu. Když se potom vrátila do výčepu, připomenula jí Pavla dnešní důležité kulturní vystoupení.

„Musíš sama. Máme tady dnes moc práce, snad vidíš!“ bránila se.

Pavla zaprotestovala.

„Ale to je nesmysl, Ilono. Ty musíš. Dovedeš si představit, jak by Taťjana řádila? Víš, že jí na veřejných vystoupeních šíleně záleží.“

„Promiň, ale zdržuješ mě!“ Ilona naznačila, že míní zmizet znovu v kuchyni. Matka ji však zadržela.

„Nějak to snad tady sama zvládnu. A po osmé by se měl objevit táta. Víš co, Ilono, raději běž, ať nemáš ve škole zbytečný průšvih.“

„Ne, mami, přece tě tady nenechám samotnou…!“

„Poslechni maminku,“ naléhala Pavla.

Ilona ještě naznačila urputné váhání, ale pak si rozvázala zástěru a řekla pokorně:

„Tak dobře, když myslíte! Počkáš na mě?“ zeptala se kamarádky. „Něco na sebe hodím!“

„Že váháš!“ slíbila Pavla a nenápadně na Ilonu mrkla. Výčepní zatím roznesla žíznivým hostům piva. Když se vrátila, nabídla dívce:

„Nedáš si u nás něco? Třeba kolu?“

„Opravdu nemám žízeň!“ odmítla Pavla a pozorovala dál Iloninu matku při práci. V duchu ostýchavě přiznávala, že se jí vůbec nelíbí. Byla to vysoká statná žena, která si jistě uměla poradit nejen s prací, ale i s neukázněnými hosty a opilci. Vlasy si nechávala barvit na blond, což nebylo právě prozíravé, neboť tím jenom vynikla její nečistá, rezavými pihami posetá pleť. Na prstech se jí při sebemenším pohybu blýskaly zlaté prsteny, tři zlaté náramky měla i na zápěstí ruky. Nebylo pochyb, že restaurace Na růžku vynáší. Ilona si také nikdy nestěžovala na nedostatek peněz. Ve škole půjčovala kdekomu. Mezi spolužáky se našli i takoví, kteří neradi vraceli. Nad malými dloužky dokázala Ilona mávnout rukou. Jednou vyprávěla Pavle, že mají na skříni v obýváku krabici, do které ukládají vydělané peníze. Kdo z členů rodiny potřebuje, vezme si bez ptaní příslušnou částku. Krabice je určitě bezedná, neboť v ní vždycky zbyde na dovolenou v zahraničí. Někdy by se taková kouzelná skříňka hodila i Pavle. Zatím se musí bohužel spokojit s kapesným, které jí maminka přísně odměřuje.

Ilona se znovu objevila ve výčepu. Byla už převlečena do přiléhavých kalhot z umělé koženky a bundy s nápadně zdobenými náplety.

V době, kdy znovu pobývala v kuchyni, stačila si rtěnkou zdůraznit ústa a tužkou protáhnout obočí. Vypadala přitažlivě. Dva muži, kteří si přišli pro další dávku piva s prázdnými půllitry k nálevnímu stolu, se po ní se zalíbením dívali.

„Drž nám palce, mami!“ zaprosila na odchodu.

„Divím se, že vybrali zrovna vás dvě!“

Pavla si smočila:

„To víte, paní Mazačová, vedle nás neměly jiné holky šanci. Nejde totiž jenom o recitaci, ale i o reprezentaci školy.“

Žena v bílém plášti roztočila další piva a pobídla je:

„Tak už běžte, vy krásky noci!“

Dívky vyšly před hospodu.

„Něco ti povím,“ prohlásila Ilona. „Za dnešní herecký výstup by nás vzali bez zkoušek na DAMU, nevěříš?“

„Tobě vždycky!“ potvrdila ochotně spolužačka.

V dálce proti nim zamrkalo parkující auto. Ilona signálu rozuměla. „To je Roman. Už na mě čeká.“

„Takže se měj!“ chystala se Pavla nabrat směr k domovu. Ilona ji však zadržela. „Počkej přece, musím Romanovi představit svou úhlavní přítelkyni.“

„Jak myslíš,“ svolila kamarádka a zamířily přímo k autu. Cvakl zámek, dveře se otevřely a od volantu se vysoukal mladý muž.

„Ahoj!“ pozdravil příchozí dívky.

„To je Pavla!“ ukázala Ilona za sebe.

„Já vás trochu znám!“ přiznal mladík.

„Já vás taky!“ Prvně ho Pavla zahlédla, když přivezl nedochvilnou spolužačku na dvůr školního statku, později ještě několikrát v autě.

„To si budete vykat?“ napomenula je Ilona.

Shodli se tedy na tykání, ale dál si už neměli co povídat. Mladík se znovu uvelebil za volantem a natáhl se přes sedadlo, aby Iloně otevřel na pravé straně vozu. Než obešla auto, zvolala tiše, skoro spiklenecky na kamarádku:

„Děkuji ti, dobrá vílo!“

„Mějte se!“

„Nechceš jet s námi? Roman tě doveze rád až domů.“

„Projdu se raději na čerstvém vzduchu. Kdesi jsem četla, že večerní procházky prospívají tělu daleko víc než jízda autem.“

Ilona se roztomile usmála.

„Vím o tom. Naštěstí to nemáme daleko. Romanovi totiž minulý týden přidělili na sídlišti garsonku. Zíráš, co?“

Pavla předvedla úžas debilního dítěte. Spolužačku ta reakce pochopitelně potěšila, takže se ve výborné náladě rozvalila na sedadle potaženém bělostnou kůží z beránka.

Od restaurace Na růžku to neměla Pavla domů daleko. „Jaká jsem?“ dožadovala se hlasitě pochvaly už v předsíni, neboť do osmé hodiny scházelo pár minut. V kuchyni ani v ložnici, kde teď spával Vítek s otcem na manželské posteli, nikoho nezastihla. Ani z koupelny se žádné šplouchání a obvyklý jekot neozýval. Po delším pátrání si všimla, že dveře vedoucí na dvorek zůstaly pootevřené. Vyklonila se do tmy a trochu oslněna zvolala: „Františku?!“

Ozvali se jí oba z chlívku. Šla tedy už najisto za nimi.

„Co tady děláte?“ divila se.

„Tátovi se nelíbí koza!“ hlásil Vítek.

„Co na ní vidíš?“

František se opřel o bednění, které dělilo chlívek na dvě části. Přední box sloužil jako skladiště krmiva a nezbytného nádobí, zadní obývala Líza. Chovala se klidně, mlčky přežvykovala a modrýma očima jenom zvědavě pozorovala nečekané návštěvníky.

„Zdá se mi, že ji ten kluk překrmuje!“ sdělil Pavle svůj poznatek.

„Vůbec bych se nedivila. Dino na žrádle pro kozu rozhodně nešetří. To si raději sám odepře. Má ji moc rád.“

„Připadá mi jako nafouknutá, podívej se jí na břicho!“

„Po čem? Žere jenom seno. Na zahradě nerostou ještě ani kopřivy.“

„Stejně by měl k ní Dino zavolat zvěrolékaře. Byla by velká škoda, aby měl o tak pěkné zvíře přijít.“

Vítek se zatvářil poděšeně.

„Myslíš, tati, že by mohla Líza chcípnout?“

František pokrčil rameny a zavřel chlívek. Následovali ho do kuchyně. Vítek už předem hlasitě oplakával kozu. Pavla ho chtěla uklidnit, ale když vstoupili v předsíni do světla, všimla si, že si před výpravou do chlívku oblékl čisté pyžamo. Místo zamýšlené útěchy se na něho obořila:

„Co to máš na sobě, ty čuně?“

„Pyžamo!“ řekl dotčeně.

„To vidím. V tom chodíš vymetat chlívky?“

Vítek zkroušeně namítl:

„Volal mě tam táta. Už jsem neměl čas, abych se převlékl…“

„Bylo to tak?“ dožadovala se odpovědi na Františkovi, který už vcházel do předsíně.

„Bylo, co bych zapíral,“ mumlal pro sebe, „myslel jsem, že je s kozou konec.“

„Mě z vás odvezou jednou rovnou do blázince!“ zanaříkala stejně, jak mívala ve zvyku matka.

Ilonu potkala ráno už na náměstí.

„Jak dopadla recitace?“ vyzvídala.

„Výborně!“ potvrdila spolužačka. „Diváci byli nadšeni.“

„Co květiny?“

„Samé růže a orchideje. Můj výkon byl odměněn dlouhotrvajícím potleskem.“

„Gratuluji. Věděla jsem, že nedopustíš, aby hanba padla na vaši rodinu…“

Uvědomila si, že právě jdou kolem papírnictví. Zastavila se a řekla:

„Musím něco koupit, půjdeš se mnou?“

Ilona neměla chuť čekat v dlouhé frontě, až na ně přijde řada.

„Dohoníš mě!“ omlouvala se a pokračovala směrem ke škole.

Pavla se tedy ukázněně zařadila do zástupu. Když se konečně probojovala k pultu, požádala prodavačku o mapu světa.

„Svět je vyprodaný!“ prozradila žena v pracovním plášti.

„Škoda!“ prohodila Pavla spíš pro sebe.

„Prosím vás, nevíte, komu teď patří francouzská Riviéra, Monte Carlo, Monako a ta…?“

Prodavačce došlo, jak si vyložila její sdělení, zasmála se a poznamenala, že to byli určitě pěkní pracháči. Pak nabídla mapu Evropy.

Evropa by Radkovi pro začátek mohla stačit, uvažovala Pavla, je dost nepravděpodobné, že by ho na první zahraniční turnaj vyslali do Ameriky nebo k protinožcům. Zaplatila příslušnou částku a nechala si dárek vkusně zabalit.

Kapitola šestá

U tabule zářil Petr Zvoníček jako hvězda první velikosti. Zdálo se, že látku, kterou v předcházejících hodinách Veselá Taťjana jen s obtížemi studentům vtloukala do hlavy, má on uloženou v databance, která ji na povel může kdykoliv reprodukovat. Byl to požitek poslouchat, s jakým zanícením plní představy profesorů o vzorných žácích, když třeba tvrdil:

„Skot patří mezi polyestrické druhy zvířat. Říje se projevuje celý rok. Po otelení se za normálních podmínek objevuje za dvacet jedna až devadesát dní a její první objevení ovlivňuje zdravotní stav a chovatelské nároky. Není-li plemenice oplodněna, opakuje se říje po jednadvaceti dnech.“

„A u jalovic?“ položila jemně profesorka kontrolní otázku.

Student mírně zaváhal, prohrábl si rukou husté vlasy.

„No…?“ povzbuzoval ho z lavice nemístně Kopejsko.

Veselá Taťjana se ho pokusila zlikvidovat sžíravým pohledem a dál se věnovala svému oblíbenci.

„Za jak dlouho?“ vyzvídala jakoby žertem.

„Za dvacet až třiadvacet dní!“ odpověděl Petr a tvářil se přitom, jako kdyby právě riskoval život.

Profesorka jásala:

„Správně, velice správně!“ A psala Zvoníčkovi další výbornou.

Kopejsko začal zuřivě tleskat, jako by byl právě svědkem hodnotného uměleckého výkonu.

„Tak ty toho nenecháš?!“ dostalo se mu dalšího varování.

„Když já Zvoníčka, soudružko profesorko, přímo žeru, tedy pardon, hltám!“ Obrátil se ke třídě a pravil káravě: „Vidíte? Takhle byste se měli připravovat ze základů živočišné výroby a ne hodit studium za hlavu. Rád bych věděl, kdo se z vás dostane vůbec k maturitě?“

Spolužáci se tiše, s velkou dávkou opatrnosti, smáli. Žádný z nich nechtěl na sebe upoutat pozornost zkoušející.

„Mám dojem,“ podotkla profesorka, když propustila Petra Zvoníčka, „že se u maturity nepotkáme především my dva, Kopejsko!“

„Jak to?“ divil se chlapec. „Vy jste si podala žádost o přeložení na jinou školu?“

Veselé Taťjaně se podařil vyloudit na ústech líbezný úsměv.

„Já tady chci zůstat až do důchodu. Ale aby sis ty, Kopejsko, mohl ve čtvrtém ročníku pořídit tmavý oblek, musíš konečně začít míň mluvit a víc studovat.“ Vykroužila nataženou rukou ve vzduchu podivnou spirálu a zavelela: „Takže pojď k tabuli!“

Kopejsko sice vstal, ale přesto učinil obranný pokus.

„Já už přece zkoušený byl, soudružko profesorko.“

„Ale ne z opakování látky!“

Jarouš, tahaje za sebou sešlapané přezůvky, se dopotácel v mrzuté náladě k tabuli.

„Teď zase budeme tleskat tobě!“ slibovala jedovatě Taťjana. Zalistovala v jeho pečlivě ilustrovaných poznámkách a odměřeně se potom zeptala:

„Pověz nám, jaké jsou vnější příznaky říje u skotu!“

„Prosím!“ řekl uctivě Kopejsko a maličko se uklonil. Pak se začal shánět po křídě. Krabička ležící na spodní podestě tabule však byla prázdná. Oznámil svůj objev vyučující.

„Křídu nepotřebuješ. Stačí, když konečně začneš mluvit!“

Jarouš pokrčil ramena, jako by chtěl naznačit, že pak ovšem jeho výkon bude ochuzen, vytáhl kapesník, důkladně si vyčistil brýle, odkašlal si a spustil:

„Vnější příznaky říje máme…“

Profesorka ho přerušila:

„My ne. Snad zvířata!“

Student projevil souhlas.

„Jistě. Tak tedy nejznámější a také nejtypičtější příznaky říje…“

„Už je chci slyšet. Nemám čas jenom na tebe, Kopejsko. Tak bez zbytečné omáčky!“

„Příznaky říje: neklid, bučení, nechutenství, olizování sousedních zvířat, zarostlý řetěz v krku…“

Veselá Taťjana zbystřila pozornost. Přimhouřila šedivé oči a nedůvěřivě se zeptala:

„Co že mají mít zarostlého v krku?“

„Řetězy!“ odpověděl Kopejsko hrdě a rozhlédl se po třídě, jako by se chtěl dožadovat patřičného obdivu.

„Co si to vymýšlíš?“

„Já si nevymýšlím, soudružko profesorko, to je pravda.“

„To ses učil?“

Jarouš zavrtěl hlavou.

„Ne…, to jsou moje vlastní poznatky z praxe. Na našem školním statku musí mít každá kráva, která je v říji, řetěz zarostlý do živého masa.“

Ukázal na spolužačku v druhé lavici.

„Číčo, řekni sama! Je to tak?“

„Ano prosím!“ pípla studentka.

„Nevěřím,“ namítala Veselá Taťjana.

„Viděla jsem to také!“ přihlásila se Pavla. Postupně se přidávali i ostatní studenti.

Profesorka upadla do značných rozpaků. Tak jednoznačný souhlas vlastně odhaloval mezery v jejích odborných vědomostech. Už se neodvažovala o uváděném znaku pochybovat.

Kopejsko využil jejího dlouhého odmlčení a poznamenal:

„Já se vždycky pokouším o sepětí vědy s praxí. Já vždycky!“ zdůraznil a tvářil se jako zasloužilý člen zemědělské akademie.

„Dobře, dobře…!“ uklidňovala třídu Veselá Taťjana. „Jsem ráda, že si takových podstatných znaků také všímáte. Zejména mě to překvapuje u tebe, Kopejsko!“

„Proč u mne?“ děsil se Jarouš. „Víte přece, že základy živočišné výroby patří mezi mé nejoblíbenější předměty. Já se na vaše hodiny, soudružko profesorko, těším skoro ještě víc než na přestávky!“ Poslední slova se už ztrácela v bouřlivém smíchu spolužáků.

Taťjana tenhle souboj vzdala. Vrátila Kopejskovi sešit a pokynula, aby se vrátil na své místo v lavici. Potom se soustředila na výklad nového učiva. Nejistým hlasem seznamovala studenty druhého ročníku se zásadami krmení a ošetřování gravidních plemenic. Velice často zalétala pohledem ke stolku, kde se rozvaloval Kopejsko. Snad se obávala, že by mohl vymrštit ruku a pronést další nepříjemnou poznámku. Student však byl už myšlenkami daleko za hranicemi republiky. Podle spokojeného výrazu jeho obličeje se dalo soudit, že právě krmí cvičené tygry v oblasti polárního kruhu.

Nedělní autobus do Hradiště byl poloprázdný. Pavla zvolila sedadlo docela vpředu, aby mohla pozorovat neustále se proměňující krajinu před sebou, vozidla, která míjeli, i neznámé chodce, z nichž mnozí už odložili teplé kabáty. Od rána svítilo slunce, ohlašovalo den, jakým se jaro chlubí. V zahrádkách, kolem nichž projížděli, pukaly květy magnólie, v trávníku zahlédla dokonce i fialové krokusy. Brzy ji však cesta přestala zajímat, z příruční tašky, kde kromě mapy Evropy vezla pár nezbytných potřeb, jaké mívají dívky po ruce, vytáhla časopis. Drkotání vozu na nerovné silnici jí však pouze umožnilo zběžně prohlédnout obrázky, ke čtení se nedostala. Zvrátila tedy hlavu do měkkého opěradla a snažila si pod zavřenými víčky představit dnešní setkání s otcem. Vždycky se na něho těšila, i když po prvních otázkách týkajících se školy už dál spolu jenom omílali příhody z Pavliných dětských let. Nejčastěji si připomínali prázdniny strávené v babiččině chatě na Lužnici. Ani táta nedokázal zapomenout na kouzelné večerní táboráky u řeky, kdy zpívali a opékali vuřty. Pokaždé se jich Pavla přejedla, pokaždé za chatou zvracela. Táta ji druhý den léčil heřmánkovým čajem a krutou hladovkou.

Pamatoval si, jak přinesla mámě do chaty užovku.

Jak se jí přilepil k horní dásni desetihaléř. Nakonec ho odstranil až lékař, který držel sobotní službu v třeboňské poliklinice.

Dokázal věrně popsat příhodu s borůvkami, které Pavla prodala už v lese dvěma neznámým mužům, třebaže je měla pouze odnést na chatu babičce a vrátit se k rodičům s prázdnou konvičkou…

Kdyby od nich neodešel, mohla jeho dcera prožít nejkrásnější roky dětství!

Třeba na mě ty nejhezčí roky života teprve čekají! napadlo ji a okamžitě se snažila vybavit si Viktora. Samozřejmě že s ním spojuje svou budoucnost. Je přesvědčena, že ji má rád. A Pavla mu snad své city dává až příliš zřetelně najevo. Do nemocnice chodí skoro každý den. Už se zná s vrátnou, se sestrami, které mají odpolední službu, několikrát na ni promluvil i ošetřující lékař. Při posledním setkání si pochvaloval průběh léčení.

Ano, jedině s Viktorem může být jednou Pavla šťastná.

V minulých dnech o ni projevili zájem někteří chlapci z vyšších ročníků. Samozřejmě že nezávisle na sobě. Asi jim neušlo, že Pavlu v poslední době nikdo nedoprovází. Nebyli protivní, zejména Karel Šturma dokázal velice poutavě hovořit o svém plánu založit ve škole divadelní soubor. Byl neúnavným návštěvníkem dvou místních kin, mnohé filmy viděl dvakrát a dokázal zopakovat do nejmenších podrobností nejvtipnější dialogy…

Netoužila po jejich náklonnosti.

Jedině Vikyho mohla milovat naplno.

Setrvačná síla ji náhle vychýlila z pohodlné polohy, v níž se až dosud nalézala. Otevřela oči a zjistila, že autobus už sjíždí ostrými zatáčkami k Hradišti. Připravila se tedy k odchodu.

O poloze tenisových dvorců se dozvěděla už na nádraží od mladé ženy s kočárkem. Poděkovala, dala najevo, že pochopila, usmála se na děcko, které s rozkoší hryzalo gumovou hračku, a pohazujíc taškou svižně kráčela udaným směrem.

Po deseti minutách procházela železnými vraty tenisového areálu. Na antukových kurtech se hrály první zápasy. Pavla hledala otce.

V klubovně nebyl, neobjevila ho ani na lavičkách mezi dospělými, kteří se vyhřívali na jarním sluníčku. Byli to vesměs rodiče nebo příbuzní příštích wimbledonských vítězů. Pavla předpokládala, že se všichni znají. Zeptala se tedy muže, který vzal její příchod na vědomí, zda neviděl jejího otce.

„Jo, Míru jsem tady někde zahlédl, jeho kluk taky hraje, co?“

„Myslím!“ připustila Pavla a pokračovala v obchůzce.

Pak zaslechla volat své jméno. Otočila hlavu a spatřila Radka v bílých trenkách a tílku, jak vychází ze šatny, současně se ve dveřích objevil i otec. Hrnula se k nim, aby se pozdravili.

Tátovi pusu, Radkovi prohrábla přátelsky vlasy.

„Tak co, jak se cítíš?“ projevila zájem o jeho sportovní formu.

„Dneska je všechny převálcujem, co?“ řekl místo Radka táta.

„Kdy začínáš?“ zajímalo ji.

„Už mám jeden zápas za sebou. Vyhrál jsem 2:1.“

„Jsem ráda, že mám takového brášku.“

Otevřela zip tašky a předala chlapci dárek. Chtěl si balíček hned rozvázat, ale otec ho zadržel.

„Teď ne. Zbytečně by ses rozptyloval!“

Došli mezitím k tabuli, na níž pořadatelé napsali do vzájemně propojených obdélníčků jména hráčů. V příštím zápase na Radka čekal jakýsi Lembera. Otec ho znal z dřívějších turnajů.

„Dej si na něho pozor, hraje levičkou!“ varoval syna.

„Já vím!“ řekl Radek stručně, jakoby bez zájmu.

Pavla odhadla, že musí bratra povzbudit. Pokusila se zažertovat:

„Teď Lemberovi ztrpčíš život, co?“

Radek řekl smutně:

„Pokusím se!“

V tu chvíli na něho táta zařval:

„Co pokusím se! Ty ho musíš smést z kurtu. Zlikvidovat jako parazita. Zničit, rozumíš? A ne se o to jenom pokoušet!“

„Prosím tě, tati, nekřič!“ uklidňovala ho dcera. Když zjistila, že se po nich dospělí se zájmem ohlížejí, bylo jí trapně.

„Jdu se rozehrát!“ oznámil Radek.

Pavla s otcem se přesunula ke kurtu číslo 4, kde měl Radek zanedlouho nastoupit. Dohrával se zde ještě zápas prvního kola. Táta se posadil na lavičku, přehodil zachmuřeně nohu přes druhou a nervózně si zapálil cigaretu. Jen zvolna nacházel předchozí klid.

„Nic z něho nebude. Není rváč!“ prohlásil o synovi.

„Třeba se změní!“ namítla Pavla a očistila důkladně lavičku od zaschlého ptačího trusu. Teprve potom se také posadila.

Bez zájmu přihlíželi závěru utkání dvou hubeňoučkých kluků. U betonové stěny trénoval Radek střídavě různé údery.

„Divím se, že tě máma nepostrádá!“ vzpomněl táta.

„Je v lázních…“

Současně s kouřem z cigarety vypustil z úst posměšné zasmání.

„On ji pustil?!“

Nikdy Františka v rozhovoru nenazval jménem.

„Proč ne? Já doma na práci stačím. Taky mi dost pomáhá…“

„Musí, jako jsem musel já!“

Pavla se k němu obrátila.

„Nech toho, tati, ano?“ požádala otce.

Naznačil, že je ochoten odklonit rozhovor k jiným věcem.

„Peníze ode mne máma dostala?“

„To je v pořádku, tati!“ ujistila ho. Všimla si, že se Radek po každém nezdařeném úderu otáčí nenápadně po otci, jako by se bál, že bude pokárán.

Nějaký čas oba mlčeli. Otec si pak přece jen vzpomněl:

„S tím klukem pořád chodíš?“

„Myslíš Viktora?“

Když přikývl, seznámila ho s následky bouračky a současným zdravotním stavem.

„Vdávat se tedy ještě nebudeš?!“ řekl jakoby žertem a přátelsky ji šťouchl loktem.

Ujistila ho, že má v úmyslu nejprve v klidu odmaturovat. Popisovala pak některé události ze třídy a nutila se přitom do veselého tónu, neboť se domnívala, že by mohly otce zajímat. Kdysi studoval na elektrotechnické průmyslovce a rád se chlubil žertovnými kousky, kterými ztrpčoval profesorům život.

Na kurtu skončil zápas, soupeři si podali přes síť ruce a chopili se širokých košťat, aby upravili jemný povrch antukové plochy. Mezitím rozhodčí, příjemně vyhlížející tlouštík v černých brýlích a svetru s nápadnými vzory na prsou, zavolal soupeře, aby udělil poslední pokyny před utkáním. Stiskl si s nimi ruce, a zatímco se chlapci rozehrávali, vyšplhal se namáhavě na empaire, odkud měl řídit zápas. Rozhlédl se, na místě byli i sběrači míčků, takže dal pokyn k zahájení.

První podání Radek vyhrál.

Stejně úspěšný byl při svém i Lembera. Hrál skutečně levou rukou a mnohé jeho údery byly velice nebezpečné. Rodiče mu na sousední lavičce zatleskali.

Už druhé Radkovo podání prorážel.

„Co jsem říkal?“ hučel táta nervózně do syna při krátké přestávce a podával mu pohárek s limonádou. „Nevidíš, že ti hraje všechno na bekhend? Vyběhni dřív z čáry, nic se neboj, nezaleje tě!“

Radek mlčky vyslechl dobře míněné rady. Vrátil se na kurt a při dalším podání neuhrál na soupeře ani míček.

„Jak to, prosím tě, hraješ?“ neudržel se táta a pokřikoval na něho přes hřiště. „Drž se na základní čáře! Pozor… no tak!“ Zoufale zvedl ruce nad hlavu.

Rozhodčí přerušil hru a důrazně otce napomenul, aby hráče neovlivňoval. Jenom nerad se táta znovu posadil na lavičku.

„Prohraje už ve druhém kole. To jsme sem nemuseli jezdit. Takovou dálku! No vidíš ho, pitomce?“ vykřikl, když se Lemberův falšovaný míč otřel o čáru přesně na opačné straně obdélníku, než stál Radek.

„Prosím tě, tati, kroť se!“ zasyčela Pavla. Všimla si, že se na sousední lavičce dospělí baví.

„Vždyť je levej jako šavle!“

Naštvala se.

„Divím se, že nejdeš hrát místo něho!“

„O to teď přece nejde!“ odsekl a nespouštěl ze svého syna oči. Občas vykřikl nějaký pokyn nebo varování.

„Znervózňuješ ho, to nevidíš?!“

„Dobrý hráč se ničím nenechá vyvést z klidu. Když vím, kde je soupeřovo slabé místo, hraju přece takticky, ne?“

„Jistě!“ potvrdila dcera a měla chuť se s tátou hádat. „Škoda, že jsem tě nikdy na kurtu s raketou neviděla! Nebo jsem tě poznala, když už jsi byl dávno z formy?!“

„Takhle blbě bych to zahrál vždycky!“

„Ale ne,“ posmívala se Pavla, „to neříkej. V jeho letech jsi, tuším, vyhrál Wimbledon.“

„Nehrál jsem tenis,“ namítl mrzutě otec, „protože mi rodiče nemohli koupit raketu.“

„Promiň, zapomněla jsem, že jsi byl chudý synek. Mohl jsi tedy běhat! Stovku nebo maratón. To se dá i naboso! Jenže ty nic. Tati, že tys byl vždycky spíš sportovní teoretik, co?!“

Podíval se na ni přísně.

„Nech toho!“

Zmlkla tedy a sledovala výměnu dalších míčků mezi hráči. Lembera byl jasně lepší.

V přestávkách se táta pokoušel ještě Radkovi domlouvat. Ale ani změněná taktika na soupeře nestačila. Hrál na kurtu docela jinak než Radek. Z každého pohybu vyzařovala jistota, chuť do hry, měl jistě pro tenis i přirozené vlohy. Radek působil vlažně, jako by mu nezáleželo na výsledku.

Prohrál 0:2.

Poblahopřál soupeři, poděkoval rozhodčímu, pak usedl do dřepu, obejmul raketu a tiše na postranní čáře plakal.

Otec, od vzteku rudý ve tváři, balil do brašny věci.

Pavla se vydala k bratrovi. Sehnula se, vzala ho kolem krku, a tisknouc mu hlavu k sobě, zašeptala:

„Nic si z toho nedělej, Radku, příště vyhraješ!“

„Nechci vyhrát!“ vzlykl tiše.

„Proč ne?“ nechápala.

Přejel si loktem oči vlhké od slz.

„Tenis mě nebaví, nechci ho hrát…! Líbí se mi fotbal.“ Ohlédl se k šatnám. „Ale tátovi to, prosím tě, neříkej!“

„Neboj se, nikdo se to nedozví!“

Vraceli se spolu k lavičce.

„Posero!“ vítal ho otec a skoro mu vyrval raketu z ruky. Násilím ji potom cpal do pouzdra z černé koženky.

„Nech ho být!“ zastala se Pavla bratra.

Otec si však vedl svou.

„S tebou by si dokázalo poradit dvouleté dítě. Ty totiž nehraješ, ty na kurtě spíš. Copak ten kluk,“ ukázal za sebe, kde se upravoval Radkův soupeř, „něco umí? Měl jsi na něj a ty se necháš vyřadit!“

„Třeba Radka tenis nebaví!“ poznamenala Pavla opatrně.

„Teď už ho musí bavit!“ rozkřikl se táta a nervózně škubal uzávěrem zipu.

„Jak to, že už musí?“

„Umíš si vůbec, holčičko, představit, kolik nás ten jeho sport stál peněz? Dvě rakety, to znamená šest tisíc. Tenisky, míče, poplatky za trénink… a to nepočítám, co projedeme za benzín.“

„Lituješ toho?“

„Zatím ne. Pokud se ovšem bude snažit. Myslíš, že nás baví, mě a Květu, ubíjet každý víkend? Harcovat se po turnajích, pořádně nejíst, čučet na blbečky, kteří se nedokážou strefit do míčku…“

Pavla ho přerušila:

„Proč to děláte?“

Otec stiskl čelisti a pravil stroze:

„Protože jinudy cesta nevede.“

„Cesta ke slávě?“ dožadovala se dcera upřesnění.

Přikývl.

„Třeba!“

„A k penězům a do světa…?!!!“

„I tam.“

„To si přeješ ovšem ty, možná i Květa. Radek má o své budoucnosti jiné představy. Nelákají ho ani peníze, ani cesty do zahraničí…“

„Nemá z toho ještě rozum!“

Zaváhala, zda má prozradit bratrovo tajné přání. Možná že se už tak vhodná příležitost nenaskytne, aby to otci někdo jiný než Radek pověděl. Riskla to. „Chtěl by hrát fotbal…“

„Protože je vůl!!!“ zařval táta tak silně, že se otočili nejen diváci, ale i hráči rozehrávající se na kurtu k dalšímu zápasu.

Radek ustrašeně zamrkal očima.

„Fotbal může hrát každý blbec, který má jen trochu křivé nohy. Radek bude tenistou. A ty ho v takových nesmyslných plánech nebudeš podporovat, rozumíš?“

Pavla cítila, jak jí vysychá lítostí v ústech. S obtížemi ze sebe vypravila:

„Jak myslíš, tati.“ Přehodila si přes rameno řemen příruční tašky, hodila k Radkovi omluvný úsměv, snad místo pozdravu, a vykročila k bráně.

„Kam jdeš, Pavlo, slyšíš?“ volal za ní otec. „Půjdeš s námi přece na oběd!“

Přece jen se na okamžik zastavila. Pohlédla na něho se zjevným opovržením a prohlásila:

„Děkuju za pozvání. Ale myslím, že by mi dnes nechutnalo. Sbohem, tatínku!“

Dál pak pokračovala v rychlé chůzi po asfaltovém chodníku, který ji bezpečně vedl k autobusovému nádraží.

Seděla pak v opuštěné čekárně a plakala, nemohla zadržet slzy. Tolik se na setkání s tátou těšila, vždyť byla tak vzácná. Měli se pravidelně scházet každý měsíc, ale stávalo se, že se táta omluvil pro neodkladnou povinnost nebo služební cestu. Promíjela mu ty nepravidelné absence, nikdy nepřicházela s výčitkou, proč si na ni neudělal dřív čas. Pokorně čekala na jeho pozvání.

Zklamala se v něm. Tak hrubě, jak dnes jednal s Radkem, choval se před lety ke své první ženě. Paměť ochotně posloužila ukřičenou vzpomínkou nekonečných hádek, při nichž práskaly dveře, občas třesklo sklo, výměnu názorů kořenily hrubé výpady a urážky. Znovu jí dnes připomněl chvíle, které by už nikdy nechtěla prožít.

Jako had v trávě připlazila se i myšlenka: bylo dobré, že se máma s tátou rozvedli!

Ne, to nikdy není dobré!!! okřikla se. Táta by se třeba změnil, kdyby zůstal, možná že ani Květě se nedaří ho vhodně usměrnit.

Pavla nejvíc litovala Radka. Měl by dokázat to, nač nestačily tátovi ani schopnosti, ani vůle.

Táta čeká, že jednou, díky tenisu, zbohatnou. Čte asi zprávy o fantastických příjmech špičkových tenistů. Třeba si pořídil i přehled dosud vynaložených peněz na synovu sportovní výchovu. Nutí Radka, aby trénoval. Pokřikuje na něho hrubě. Řve.

A kluk touží, aby s ostatními čutal do míče.

Táta Radka vlastně prodává!

Obrací se jí z něho žaludek.

Přísahala si: už nikdy si nevezmu od táty ani korunu!

Stydí se za něho.

Clonou slz se podívala na náramkové hodinky. Do odjezdu autobusu zbývalo ještě čtyřicet minut.

František právě ohříval sváteční oběd, když se nečekaně vrátila. Vítek seděl za stolem a nezpůsobně cinkal příbory.

„Co tady děláš?“ divil se.

„Táta nepřijel?“ hádal František.

„Ale ano, i s Radkem.“

„Něco jste si mezi sebou řekli?“

„Vyměnili jsme si názor na určitou věc!“ ušklíbla se Pavla a šla se do předsíně převléknout. Když se znovu objevila v kuchyni, potíral už František roštěnku křenovou pomazánkou, liboval si v pikantních jídlech. „Něco ti prozradím, Vítku,“ říkal přitom a zálibně prohlížel vyšperkovaný talíř, „naše Pavla je vyhlášená kuchařka. Po mámě!“ zdůraznil a zvedl lžičku do výše nosu. „Za takový biftek by jí dali výuční list i v Continentalu v Praze.“

„Jíš roštěnky, ne biftek!“ opravila ho. Vždycky přeháněl.

„Stejně jsou senzační!“ nemínil ustoupit s chválou, třebaže si vložil do úst teprve první sousto.

„Potřebujete ode mne něco?“ zeptala se Pavla.

„Ne, můžeš jít, nádobí umyju sám. Víš přece, že je to moje hobby. Vítek zase naopak rád utírá.“

„Já ne!“ bránil se synáček.

„Jsem nahoře u sebe!“ řekla.

František neměl námitky. Potěšilo ji, že nevyzvídá, co bylo příčinou jejího brzkého odjezdu z Hradiště. Jistě nepředpokládal, že by žákovský turnaj skončil už do oběda. Máma na jeho místě by ji v podobném případě umořila dotěrnými otázkami. František naštěstí její soukromé věci respektuje.

Vikymu při nejbližší návštěvě vylíčila tátovo nemožné chování. Potěšil ji, když prohlásil, že na jejím místě by jednal stejně.

„Sport,“ tvrdil, „má pro každého zůstat otázkou osobní volby a radosti. Vůbec se tvému bráchovi nedivím, že ho přestal tenis lákat. Jakou má šanci? Jedna ku deseti tisícům? Aby pronikl mezi naše tři nejlepší hráče, musel by mít mimořádný talent, vynikající domácí zázemí a notnou dávku štěstí. Když bude pětistým devadesátým profesionálním fotbalistou, bude si ještě slušně žít a podívá se do světa.“

Pavla nechápala, rád ji proto poučil:

„Podívej se, Bobši, první ligu u nás hraje přibližně patnáct klubů. V každém je asi dvacet hráčů. To dělá řádově šest set fotbalistů, kterým se druzí starají o pravidelnou měsíční mzdu, slušné bydlení, zájezdy do zahraničí a tučné prémie, když se náhodou strefí do branky.“

„Myslíš, že Radek tohle všechno ví?“

„Asi těžko. Jeho odpor k tenisu vzniká tím, že je kolektivním typem, podle tvého vyprávění družná povaha závislá na druhých. Cítí se jistěji, když se může i ve hře ještě na někoho spolehnout. Tenis je hra samotářů. Všimni si, že hvězdy světového tenisu bývají tak trochu podivíni. A všichni chamtiví po penězích…“

„Jako můj táta?“ řekla nejistě.

„Tvému tátovi se zatím jedná o pár tisícovek, které do kluka vrazil. Ten pravý kolotoč s penězi začíná až na zahraničních zájezdech, to mi věř!“

Pavla na něho hleděla s obdivem, jako by si prohlížela vzácný obraz. Ráda Vikyho poslouchala, když se ji pokoušel zasvětit do nahodilého problému, vždy to činil se zaujetím. Obdivovala i jeho obsáhlé znalosti.

„Jak to všechno víš?“ ptala se.

„Taky jsem hrával před časem tenis, samozřejmě jen rekreačně. Stejně ale přitom poznáš nejenom ušlechtilé soupeření na kurtech, ale nahlédneš i to svinstvo v zákulisí. Proto jsem pověsil raketu na hřebík. Táta s mámou mi naštěstí nic nevyčítali. Vždycky mě nechali samostatně rozhodovat.“

„Vím, vaši jsou perfektní!“ potvrdila s upřímným přesvědčením, že Viky má skvělé rodiče. Vždycky, když se náhodou v nemocnici setkali, se k ní chovali mile. Paní Sedlmaierová často zdůrazňovala, že si uvědomují, jakou oběť Pavla téměř každodenně přináší. A ona se snažila za nemocným chlapcem chodit co nejčastěji, třebaže jí to mnohdy působilo doma zbytečné mrzutosti.

Viktor si náhle vzpomněl:

„Vidíš, něco bych od tebe potřeboval!“

„K službám, pane!“ řekla úlisně, neboť tušila, že to bude jako obvykle maličkost.

Chlapec jí podal popsaný lístek papíru.

„Tyhle knížky bych si rád přečetl, pokud jsem ještě tady!“ vysvětloval. „Zastavíš se v městské knihovně a požádáš, aby je napsali na mé jméno. Tyto dvě,“ ukázal na poslední tituly, „se ti budou líbit. Musíš si je také přečíst!“ Znělo to skoro jako příkaz.

Pavla složila papírek.

„Přinesu, ale číst je nebudu.“

„Proč ne?“ ptal se zklamaně.

„Protože nemám čas.“

Domácí práce zvládala vlastně na úkor studia. Přestože jí matka mnoho věcí před odjezdem do lázní připravila, a ještě dopoledne v den odjezdu povlékla čistě všechny postele, Vítek zašpinil fantastické množství prádla a různých svetrů, které na něho navlékala. S Františkem měli navíc neustále hlad, takže si nedovolovala odbýt je studenou večeří, ale pravidelně vařila teplé jídlo. Když konečně uklidila domácnost a zahnala bratra do postele, mohla se učit. Nad úkolem nebo rozevřenou učebnicí únavou obvykle klimbala. Nedostatečná příprava se pak nutně projevila i ve známkách ve škole. Ani Vikymu se nepochlubila, že během posledních několika dnů dostala ze zkoušení dvě čtyřky a pravopisný diktát, jindy Pavlinu silnou zbraň, klasifikovala profesorka češtiny nedostatečnou.

Věřila, že se zase brzy vzchopí.

„Musíš si čas udělat!“ naléhal umíněně nemocný chlapec, „chci mít jednou vzdělanou ženu!“ Rozhovořil se o podivné teorii rychločtení, která umožňuje přečíst tlustý román za hodinu.

„Pokusím se o to!“ slíbila tedy unaveně.

„Tak to je průšvih!“ řekla si, když dostala vzkaz, že po ní opět zatoužil básnicky založený ředitel. Vytrhla ze sešitu list papíru a napsala pod sebe čtyři nahodilá jména spolužaček, o nichž byla přesvědčena, že kdyby ve škole založili oddíl vzpírání, přihlásí se mezi prvními.

Když vstoupila do kanceláře, hovořil už ředitel s Petrem Zvoníčkem o činnosti svazácké organizace. Předseda druhých ročníků mu barvitě líčil plán práce do konce roku, vyznačující se neobyčejnou aktivitou studentů.

Ředitel vzal informace s uspokojením na vědomí. Pak sáhl pro list papíru a poznamenal:

„Ještě něco! Dostal jsem zprávu, žes byl vybrán na prázdninový pobyt v zahraničí. Potěšilo mě, že tě naše svazácká organizace navrhla. Jistě si to zasloužíš!“

Pavla zpozorněla a marně pátrala v paměti, kdy došlo na schůzi výboru k hlasování o tomto návrhu. Možná že byla zrovna nemocná.

„Děkuju,“ usmál se Petr.

„Navíc i soudruzi profesoři tě chválí, patříš mezi ty studenty, kteří chtějí v životě něco dokázat.“

Poklepal mu přátelsky na rameno a doporučil, aby vydržel i nadále, což bylo současně i znamení, že se může vrátit do třídy.

Zahleděl se potom na Pavlu.

„Tak co, Bartošová, kolik spolužáků jsi získala do recitačního kroužku?“ ptal se, přebíraje seznam. Vzápětí se mu protáhl obličej. „Tak to snad ne! Jenom čtyři dívky? A kde jsi ty sama? Kdo chce zapalovat, musí sám hořet!“

„Posledně jste mě omluvil, soudruhu řediteli!“ připomněla.

„Nevzpomínám si…“

„Na shledanou!“ loučila se rychle a sunula se ke dveřím, neboť se obávala, že by mohla být pověřena dalším, stejně atraktivním úkolem. Ředitel však usedl k psacímu stolu a posmutněle znovu pročítal chudičký seznam.

„Petr jede o prázdninách k moři!“ hlásila okamžitě Iloně, která si v lavici prováděla manikúru. Vložila pokaždé jeden prst do úst a dotvářela, nač nůžky nestačily. Drobné kousíčky nehtů a kůže prskala kolem sebe.

„A proč by nejel? Mě osobně už Jugoslávie nudí. Dokonce se otravuji na nudistické pláži!“

Vybavila si zřejmě nějakou příjemnou vzpomínku z prázdninového pobytu na pláži a rozesmála se.

Pavla vedle ní usedla.

„Jenže Petr tam jede za odměnu!“ řekla zamyšleně. „My jsme ho tam vyslali!“

„Kdo my?“

„Svazácký výbor. Tvrdí to ředitel.“

„Nesmysl, to bych si pamatovala!“

„Asi nás už obchází skleróza,“ shodly se nakonec a přestaly se o Petrovu cestu do zahraničí zajímat, neboť do třídy vstoupil profesor Linhart. Připravil třídě obvyklou pochoutku: písemnou zkoušku z dosud probrané látky. Rozdával papíry, zatímco služba sbírala od žáků sešity. Ilona odevzdala drze poznámky z občanské výchovy. Sešit s chemickými vzorci si rozložila na klíně. Pavla na ni s úžasem pohlédla.

V šatně a pak ještě před školou doznívaly v rozhovorech studentů druhého ročníku dojmy z písemky. Kromě Petra Zvoníčka neměl asi nikdo všechny otázky správně zodpovězené. Teprve když znovu zalistovali v sešitech, Iloně její podvod samozřejmě vyšel!, uvědomovali si nedostatky ve svých znalostech a mnohé chyby, jichž se dopustili. Pavle například uniklo, že cystein, tyrosin a tryptofan jsou esenciální aminokyseliny obsažené v bílkovinných krmivech, a protože správnou odpověď neznala, otázku číslo dvě proškrtla zřetelnou čarou. K bodu čtyři sice napsala, že v extrahovaných škrobech zůstávají zbytky nepříznivě působících látek jako glykosid linamarin, řepkový glukonapin a bavlníkový nigerit, ale zejména posledním údajem si nebyla zcela jistá.

Cestou domů se k ní připojil Dino, Blažena a Zdeněk Randák.

Blažena kouřila cigaretu, kterou vyloudila na Zdeňkovi. Nikoho nepřipustila ke slovu, mlela a mlela, neustále se vracela k písemce a přesvědčovala spolužáky, že nemůže dostat horší známku než dvojku, proti čemuž nikdo nic nenamítal. Když míjeli samoobsluhu, upoutal je ručně psaný plakát za výlohou. V klubovně na Ostrůvku hrála osmnáctého k tanci známá skupina Vagus.

„Osmnáctého je dneska!“ uvědomila si Blažena. „Docela bych si šla večer zatrsat, co vy?“ obrátila se na chlapce.

„Mám trénink!“ oznámil lhostejně Dino.

„A ty?“

Zdeněk si zaklepal prstem na korzet. I přes košili se ozval dutý zvuk. „V tomhle?“

Zatvářila se pohoršeně.

„S vámi si tak člověk užije. Ty jistě taky budeš tvrdnout doma, co?“ obrátila se ke spolužačce.

Pavla přisvědčila:

„Uhodlas!“

„Kvůli tomu, že je Viktor v nemocnici?“

„Proč ne? Obávám se, že by mě to bez něho nebavilo!“ přiznala se plaše a připravila se na další ironickou poznámku. Naštěstí je spolužačka opouštěla, za poštou odbočovala do Jaselské ulice, kde bydlela.

S pocitem úlevy se s ní rozloučili. Pavla vyřídila Dinovi vzkaz od Františka.

„Krmím ji normálně,“ bránil se.

„Proč ale tak tloustne?“

„Třeba se časem ukáže, že je to slon!“ zasmál se Zdeněk.

Dino jeho vtipkování přehlédl.

„Můžete být bez starosti,“ ujišťoval Pavlu a tvářil se zodpovědně, „víš přece, že o Lízu pečuju víc než o dítě…“ Pojednou se zastavil, volnou rukou, v které nenesl tašku, si vjel za límec košile a natáhl ho stranou, jako by ho začal nepříjemně škrtit. Přelétl nervózně očima spolužáky a dokončil tiše: „… jedině, že by čekala kozlata!“

„Cože?“ nechápal hned Randák a taky se zastavil.

Pavla vyděšeně zafuněla:

„Tak to mi neříkej ani v legraci!“

„Možné to je…!“ přiznal zkroušeně.

„Ty to víš!“ vykřikla. „Věděls to už tehdy, když jsi k nám Lízu přitáhl!“

„Nevěděl. Kuboušek mi nic takového neříkal, prostě jenom sebral pět stovek a podal mi řetěz i s kozou.“

Popadl ji vztek a předtucha něčeho velice nepříjemného.

„Víš, co si o tobě myslím, Dino?“ Dala mu možnost vybrat si ze seznamu přežvýkavců vhodný protějšek. „Jestli se opravdu Líze narodí kůzlata, vezmu je a přinesu k vám do obýváku. Radím ti, pakuj se s kozou od nás někam jinam! Za čtrnáct dní se vrátí naše matka z lázní a ty si neumíš představit, jak by řádila, kdyby objevila v chlívku kozu i s kůzlaty. Vlk by byl vedle ní zcela neškodný tvor! Nakonec bych to za vás odnesla já!“

„Třeba bude mít jen jedno…!“

„U nás žádné, rozumíš?“

Ramenatý spolužák svěsil smutně hlavu.

„Já se pro jistotu zeptám starého Kubouška,“ slíbil.

„Ale žádný podraz, Dino!“ upozorňovala ho.

Zvedl tři prsty na znamení přísahy. Na náměstí se rozhodl, že bývalého majitele kozy raději hned navštíví. Předpokládal, že na mopedu k němu zdolá cestu během půlhodiny. Pan Kuboušek žil v sousední vesnici.

„To mi scházelo!“ postěžovala si Pavla, když zůstala jen s Randákem.

„Třeba opravdu jen trochu ztloustla. Kdoví čím ji dědek předtím krmil.“

„Je mi to, Zdenku, jasné, Líza čeká rodinu!“

Čekala, že i on se odpojí, bydlel pod Koštofrankem v nízkém domku, který nebyl už několik let opravován, neboť celá čtvrť měla být podle plánu města asanována.

„Ty nejdeš domů?“ zeptala se.

Zrudl a hlas se mu zhoupl do pisklavého tónu.

„Doprovodil bych tě, jestli proti tomu nic nemáš!“ nabídl se nesměle.

„Pokud se mě nepokusíš zrovna před radnicí znásilnit, proč ne?“ souhlasila. Znovu se bavili o škole. Vlastně mluvila pouze Pavla, Zdeněk zamyšleně přikyvoval. Když se nezasmál ani v okamžiku, kdy takovou reakci předpokládala, opakovala obvyklé výroky profesora Linharta o důležitosti chemie v práci příštích zootechniků, zeptala se přímo:

„Co je s tebou?“

„Šla by sis večer zatancovat?“ vyhrkl pro změnu nečekaně hlubokým hlasem.

„Proč zrovna já?“

„Tohle,“ sáhl si ke krku na korzet, „bych si třeba sundal!“

„O to mi přece nejde…!“

„Tak půjdeš?!“ řekl a dychtivě čekal na odpověď. Přecházeli právě křižovatku před okresním soudem. „Slyšíš?“ naléhal netrpělivě.

Teprve na protějším chodníku mu Pavla odpověděla:

„Ty jsi, Zdeňku, docela normální kluk. Přiznám se, že mi nejsi protivný. Ale musíš pochopit, že chodím s Viktorem. Máme se spolu rádi. Jistě uznáš, že by ode mne teď bylo vysloveně sprosté, kdybych šla tancovat s cizím klukem.“

„Já ale nejsem cizí!“ namítl.

„Chci mít před ním čisté svědomí! A taky mě tancování vůbec neláká!“ Zdeněk se tvářil smutně. Pokusila se ho povzbudit:

„Stačí, když řekneš jiné holce! Blaženka by s tebou třeba šla…!“

„Blažena je kráva,“ prohlásil bez zaváhání.

Třebaže se k němu Pavla v duchu přidávala, nahlas řekla:

„No tak, Zdeňku, kroť se…!“

„Je!“ tvrdil, jako by mu to přirovnání dělalo potěšení. „A velká. Myslím, že nemá ve třídě konkurenci.“

„Zase je chytrá, dobře se učí. Určitě bude mít vyznamenání…“

Zdeněk nakopl hroudu škváry, kterou zřejmě některé projíždějící auto katapultovalo zpod kola na chodník.

„Jenže já chci normální holku. Takovou jako… jako jsi třeba ty!“

„Já jsem normální?“ zasmála se hlasitě Pavla.

„Všichni ve třídě to říkají!“

Takže to není pouze Randákův postřeh! Měla chuť dál na něm vyzvídat, ale vzpomněla si na Viktora a pravila už zcela vyrovnaně:

„Něco ti ještě povím, Zdeňku, heleď, tamhle jde můj brácha!“ ukázala dopředu. Na kamenné zdi kolem zahrady patřící k sokolovně se producíroval jako provazochodec Vítek. „Poslouchej, ty nepotřebuješ normální holku, protože sám, nezlob se, nejsi normální!“

„Myslíš tohle?“ poodhrnul kabát.

„O tvůj korzet přece nejde. Ty si musíš najít holku, kterou budeš mít rád. A ne někoho, kdo tě zbaví mindráků!“ Dotkla se jeho lokte a rychle dodala: „Už musím letět nebo ten náš blázen spadne dolů!“

Rozběhla se a na celou ulici vykřikovala bratrovo jméno.

Kapitola sedmá

Domácnost zvládala s přiměřeným úspěchem, problémem zůstávaly každodenní nákupy. Přestože obvykle už ze školy vlekla domů těžké tašky narvané limonádami, chlebem, knedlíky v prášku a balíčkovým masem, maso kupovala nejraději v samoobsluze, pod fólií byla udána nejen jeho cena, ale i druh, přestože si v průběhu dne psala dlouhý seznam, stále jí při vaření něco scházelo. Pokud byl doma Vítek, vysílala ho jako himalájského šerpu znovu do samoobsluhy.

Dnes ještě navíc přibyla další taška s knížkami pro Vikyho.

„Ráj je daleko má tři díly!“ upozornila ji knihovnice, když přehlédla seznam požadovaných titulů. „Vezmete si všechny?“

Pavla se s obavami podívala na vysokou hraničku, kterou měla odnést. Knihy vážily nejmíň metrák, samé tlustospisy.

„Stačil by snad první díl…!“ namítla.

„Ale další pak těžko seženete! Lidé si je rozpůjčují.“

„Dobrá tedy, napište mi je!“ svolila.

Nebýt knih pro Vikyho, půjčila by si maximálně Mateřídoušku. Vypotácela se na chodník a litovala, že nenalákala do knihovny Dina. Přenášení těžkých břemen by bral třeba jako vhodný doplňkový trénink.

Tak tedy domů, nákup uložit ve spíži na regály, prolistovat Vítkovi sešity, poručit Františkovi, aby na něho dohlédl, a teprve potom se upravit a jít za Vikym.

„Psala máma!“ upozornil ji na odchodu František. Ukázal na poličku pod rádiem, kde ležel dopis. Pavla se po něm vrhla. Byl to první delší dopis, který od matky obdrželi. Po příjezdu zatelefonovala, poslala i pohled Karlových Varů, celkový záběr na město, malý křížek mezi střechami označoval lázeňský dům, kde bydlela. Teď tedy psaní.

V řádcích textu slyšela její hlas. Zcela jasně si ji představovala, zejména když četla na další liché straně:… dostávám perličkové koupele, ty mi dělají nejlíp, stále na vás vzpomínám, jak tam společně válčíte, Pavlínko, nechala jsem Ti na krku ty dva loupežníky, prosím Tě, dbej na ně, aby nechodili ve špíně, víš, co by lidi řekli, že si odjedu a kašlu na rodinu, Vítku, ty jsi rozumný chlapec, poslouchej Pavlu, a Františku, ty se neodbývej v jídle, když budeš mít chuť, kup si na svačinu kus salámu, musíte to, moji drazí, beze mne vydržet, všechno Vám vynahradím, až se vrátím, líbá Vás Vaše máma.

„Nemusela se ani podepisovat, co?“ podotkl František, když dočetla.

„Napíšeme jí dopis!“ navrhla Pavla. „Až přijdu…“

František si neodpustil štiplavou poznámku:

„Stojí ti vůbec za to, aby ses vracela domů? Poslechni, Pavli, já se znám s ředitelem nemocnice, co kdyby ti tam někde našel volnou postel?“

„Trapné fóry, nemyslíš?“ odbyla ho nahněvaně.

Nemělo význam, ztrácet s ním čas. Chopila se tašky s knihami a tiše se z kuchyně vytratila. František si začal pohvizdovat. Zahlédla ještě, jak si připravuje papír a obálku, napíše dopis mámě asi sám. Vítek se v nejlepším případě zmůže na kostrbatý podpis.

Na každých sto metrech cesty snad přibývalo tašce o další kilogram hmotnosti. Zalitovala, že nejela na kole, odradil ji drobný déšť. Zcela vyčerpaná se dovlekla k vrátnici. V mezipatře si zula střevíce, k pokoji našlapovala v ponožkách.

Na dveře tiše prsty vyťukala smluvený signál. Tá dydy dydy! Pak vešla s připraveným úsměvem na rtech. Těžké zavazadlo ji přímo strhlo dovnitř. Pohlédla k posteli u okna a užasla. Na Viktorově lůžku ležel jiný pacient. Byl velmi starý. Do předloktí pravé ruky mu stékala průhlednou trubičkou ze skleněné láhve výživa. Pavlin příchod nevzal ani na vědomí.

Zato pan Knoflíček se k ní hlásil jako ke staré známé.

„Hledáte Viktora, Pavlínko? Jo, ten se má! Ráno ho pan primář propustil domů. A víte, co předepsal mně? Tvrdé rohlíky a neslazený čaj. To by mi manželka podstrčila doma taky. A nemá vysokou školu…!“ smál se vlastní představě.

„Opravdu je Viky doma?“ nevěřila Pavla.

„Divím se, že to nevíte.“

„Takže zase jdu. Mějte se tady dobře, pane Knoflíček!“ loučila se.

Pacient nahodil udivený výraz.

„A co pusinku?“ dožadoval se.

„Tu vám musí dát manželka! Vám už je dobře, viďte?!“ pohoršeně pokyvovala hlavou v otevřených dveřích.

Spiklenecky na ni mrkl.

„Hlavně aby mi přes noc tady děda,“ stočil hlavu k nemocnému starci, „nezaklepal bačkorama. To by mě asi budili. Jenže ještě víc by mě naštvalo,“ přiznával, „kdyby přišla ta s kosou a řekla: Pan Knoflíček! To bych zajel pod peřinu!“

„Třeba má na dnešek jiný program!“ utěšovala ho Pavla.

„To doufám!“ smál se už, až se mu v ústech zabělelo všech dvaatřicet umělých zubů.

Přátelsky se rozloučili. Pavla už na chodbě přemýšlela o tom, zda se má vrátit, nebo navštívit Vikyho doma. Představa, že by se měla ještě druhý den tahat s knihami po městě, byla hrůzná, éto bylo strašidélno!, jak by asi podotkl Randák, proto kousek za nemocnicí odbočila do postranní uličky, která zkracovala cestu do vilové čtvrti města.

„Co říkáš tomu, že máme Viktora doma?“ hlaholil pan Sedlmaier a převzal její břemeno, aby si mohla u věšáku odložit. Pověsila si bundu a vklouzla do připravených přezůvek. „Ještě včera tvrdil, že zůstane v nemocnici minimálně další týden, a dnes ho sanitka z ničeho nic přiveze.“

„Ukázalo se totiž, že mu noha krásně srůstá, vítáme vás, Pavlínko!“ nabídla dívce ruku ke stisku Viktorova matka a pokračovala: „Byla jsem zrovna ve městě nakupovat, táta v práci, štěstí, že měl Viky klíče u sebe, jinak by snad zůstal na ulici. No pojďte dál, uvidíte sama…!“

Rodiče se nesnažili zakrýt vzrušení nad návratem nemocného syna. Vedli ji do obývacího pokoje. Na lenošce v rohu místnosti se rozvaloval Viktor. Oblečen byl podomácku. Přes kostkovanou hnědou košili si natáhl svetr, místo pyžama už nosil džíny. Pravou nohavici mu maminka asi rozpárala, aby se do ní vešla noha v sádře.

„To koukáš, co?“ volal na Pavlu a natáhl k ní ruku. Pochopila, že by se rád přivítal, zvykl si, chlapeček!, ale místo vřelého objetí a snad i polibku, třepla ho pouze zdálky přes prsty.

„To koukám!“ přitakala. „Nemohl jsi zavolat? Já se tahám po městě s knihami jako prodavač humoru a ty se tady krásně povaluješ! To jsou mravy!“

Předvedla vyčerpaného vrcholového lezce a zhroutila se do lenošky na opačné straně stolku. Rodiče, kteří stáli opodál, se přátelsky usmívali.

„Chudinko malá,“ litoval ji Viky žertem, „ale volal jsem ti hned, jakmile jsem se dozvěděl, že z nemocnice vypadnu. A potom ještě dvakrát odpoledne. Mami, volal, nebo ne?“

Matka jeho slova potvrdila.

„Měli jsme odpoledne školu!“ vysvětlila dívka svou nepřítomnost a hned se zajímala: „Co noha?“

„V pořádku. Dokonce v tak dobrém, že mě pustili, jak vidíš, do domácího ošetření. Už jsem si nemocnice užil dost…!“

„Pozdravuje tě pan Knoflíček!“ vzpomněla si.

Viktor se hlasitě zasmál.

„Už mu aspoň dnes dali kaši?“

„Myslím, že uvažuje o nejhorším.“

Nějakou dobu se jejich rozhovor točil kolem nemocnice. Viktor popisoval zážitky posledního dne, kdy absolvoval sérii obvyklých prohlídek. I rodiče se zájmem naslouchali. Paní si později vzpomněla:

„Vidíte, jaká jsem hostitelka, Pavlo? Jsem z Viktora tak popletená, že se vás ani nezeptám, nemáte-li na něco chuť. Co džus nebo kávu?!“

„Nejraději čaj!“ zaprosila dívka. „Venku se dalo do deště.“

„S rumem!“ pokusil se přání vylepšit otec a spěchal za manželkou do kuchyně. Vždycky jim takhle ohleduplně dopřávali soukromí.

Pavla si vzpomněla na knížky.

„Vzala jsem všechno, co měli!“

Shýbla se pro zavazadlo a postupně předkládala před Viktora jednotlivé svazky. Nevěnoval jim pozornost. Sevřel dívce pevně ruku a tiše zaprosil:

„Pojď ke mně!“

Pro jistotu se ohlédla, a když se ujistila, že dveře do kuchyně i do haly jsou zavřené, naklonila se a připravila ústa k polibku. Viky nezaváhal. Táhl ji k sobě tak zbrkle, že málem porazili na stolku před sebou broušenou vázu s čerstvými karafiáty. V poslední chvíli uvízla Viktorovi v nastavených dlaních.

Zasmáli se tomu a zaujali dřívější místa. Viktor řekl:

„Dostal jsem fantastický nápad, Bobši!“

„Pokud si vzpomínám, míval jsi vždycky pouze fantastické nápady!“

„Tenhle se mi zdá navíc geniální.“ Podsunul si za zády polštáře, aby mohl Pavle svůj záměr lépe popsat.

„Dneska u mne zůstaneš strašně dlouho.“

„Ale to přece nejde. Vím přece, že mě čekají.“

„Zavoláš domů telefonem, aby neměli strach. A budeme spolu sami, naše nějak odsud dostanu, moc už se těším, Bobši!“

Krotila ho jako malé dítě:

„Opravdu to dnes nejde, Viky. Šíleně ráda bych zůstala, ale pochop, že Vítek je malý kluk, možná že ještě nenapsal úkoly…!“

„Je tam s ním přece jeho táta, ne?!“ zdůraznil mrzutě nemocný chlapec.

„Jako bych ho neznala. Nechá Vítka u televize třeba do půlnoci. Je mu jedno, že dítě má jít ráno do školy. Ne, na Františka v tomhle není spolehnutí.“ Snažila se Vikymu nápad rozumně rozmluvit. „Taky se musím učit!“ vzpomněla na školu, kterou v poslední době odsouvala na nejzazší místo v přehledu povinností.

Viktor se tvářil mrzutě. Měla bych se ho pokusit rozesmát! řekla si, proto nadhodila:

„Navíc nás bude doma brzy víc…“

„Jak to?“ zavrčel jen s mírným zájmem.

„Líza bude mít asi mladé.“

„Kdo je Líza?“

„Přece koza!“ smála se v domnění, že se k ní brzy přidá. Rozhodla se mu svěřit, jaké potíže s nájemnicí mohou čekat.

„O žádné nevím.“

„Já jsem ti nic neříkala?“ zjišťovala nejistě. „Patří Dinovi, znáš ho, je z naší třídy. Přemluvil před časem Františka, aby mu nechal v našem chlívku kozu.“

Tuhle verzi mohl Viktor, podle jejího odhadu, bez zaujetí přijmout. „Kulturista potřebuje pít kozí mléko,“ pokračovala a úsměv jí na rtech zůstával skoro neměnný, „aby se mu zvětšovala svalová hmota…“ Zpozorovala, že Vikymu bělají rty a oči se nepřítomně lesknou. „No co je…?“ pátrala po důvodu jeho nezájmu. „Je to přece prča, ne?“

„Ohromná!“ potvrdil s žárlivou ironií a ona okamžitě zalitovala, že se o Dinovi zmínila. Mohla předpokládat, že Viky začne okamžitě žárlit. Marně mu bude dokazovat, že spolužáka skutečně zajímá jenom Líza.

„Proč jsi mi o něm už dávno neřekla?!“

„Jednoduše jsem na něho nevzpomněla, mám dost jiných starostí!“ zalhala. Ve skutečnosti musela při každé návštěvě v nemocnici odolávat pokušení zmínit se o Dinově schovance Líze. Oddalovala chvíli, kdy se to Viktor měl dozvědět. Dnešní pokus skončil trapným neúspěchem. Raději by se neviděla!

„To není pravda!“ usvědčoval ji z neupřímnosti.

Pavla si uvědomila, že se ocitá v tísni, i když neprávem, a snad proto se na něho rozkřikla:

„Nevíš, proč bych s tebou hrála tak podlou hru? Nechtěl bys mi prozradit, proč asi bych za tebou každý den lítala do nemocnice, kdybych měla jiného kluka? Kdybych tě, Viky, neměla ráda…?!“

Chtěl cosi namítnout, ale do pokoje právě vstoupila matka. Přinášela šálky s čajem a misku slaného pečiva. Zcela určitě vyslechla aspoň část toho, co ze sebe Pavla vychrlila, neboť když se po ní ohlédli, smířlivě je napomenula:

„No tak, mládeži, copak je to?“

Postavila občerstvení na stolek, vázu s karafiáty přesunula na knihovnu a pobídla je, aby si čaj podle libosti osladili. Potom se nenápadně z obýváku zase vytratila.

Pili tedy čaj s citrónem, dlouho mlčeli, až posléze Viky moudře navrhl: „Nebudeme se hádat, viď?“

K vrátkům ji tentokrát doprovázela paní Sedlmaierová. Až později Pavla pochopila, že záměrně. Zatím hovořila o synovi.

„Viky má nejhorší za sebou. Noha v sádře mu sice ještě dělá potíže, ale psychicky je na tom výborně. Dokonce jsem si všimla, že se začal připravovat na zkoušky.“

„Ano, vím o tom!“ potvrdila dívka a zastrčila prázdnou tašku po knihách do bundy. Paní mezitím vsunula klíč do zámku.

„Víte, co jsme si s manželem, Pavlínko, říkali? Jestli vás není na zemědělské škole škoda. Vy jste přece šikovná dívenka, kdybyste třeba přešla na gymnázium, určitě byste si s Viktorem líp rozuměli. Měli byste víc společných zájmů…, takhle se pořád zbytečně hašteříte.“ Zblízka na ni pohlédla. „Nemám pravdu?“

Pavla se ohradila:

„Ale mně se na zemědělské škole líbí. Už jako malá holka jsem chtěla ke zvířatům, i když naši byli ze začátku proti. A teď, když jsem už ve druhém ročníku, měla bych odejít?“

Vrátila se vzpomínkami do dětství. Snad proto, že bydleli v domku se zahrádkou a dvorkem, mohli chovat drobná domácí zvířata. A tak se Pavla každé jaro těšila, až budou mít malé králíčky, kachny nebo husy. Kočky jim vyvedly několikrát za rok koťata, která nejdřív táta a pak i František topili v kbelíku s vodou. Přibližně v deseti letech zatoužila Pavla stát se ošetřovatelkou exotické zvěře v zoologické zahradě. Naštěstí jí matka včas objasnila, že mnohem snadněji získá místo jako zootechnička na státním statku nebo v JZD, jestliže úspěšně složí zkoušku na střední zemědělskou školu. Pavla byla přijata. Zatím svého rozhodnutí nelitovala. Rozhodně nepatřila mezi studentky, které, podporovány rodiči, usilovaly pouze o to, aby úspěšně odmaturovaly. Studovala se slušnými výsledky a práce v kravíně i v drůbežárně, kam je profesor Krejčík pravidelně jednou týdně odváděl, nebyla nezajímavá.

Viktorova matka se chlácholivě dotkla její ruky.

„My vás pochopitelně přemlouvat nebudeme. To byla jen náhodná úvaha.“

„Já vím!“ usmála se smířlivě Pavla a vyšla na chodník. „Tak na shledanou zítra!“ loučila se.

Paní se zatvářila, jako když nerozumí.

„Ano…?!“ protáhla.

„Prosil mě Viky, abych zítra zase přišla!“

Nevymýšlela si, skutečně se takto dohodli.

Matce se vrátila obvyklá jistota.

„Ale to ho nesmíte brát zas tak doslova!“

Teď zase nechápala Pavla.

„Jak: doslova?“ chtěla vědět.

„Viktorovi jenom prospěje, když vás pár dní neuvidí. Aspoň se bude učit. První zkoušku má za čtrnáct dní. A vy si jistě taky ráda oddýchnete, když se k nám nebudete muset trmácet přes celé město.“

Položila jí přitom důvěrně ruku na rameno.

„Přijela bych třeba na kole!“

„V tomhle počasí?“ zadívala se Viktorova matka k šedivým mrakům, které slibovaly nový déšť. „Kdepak, nevezmeme si vás, holčičko, na svědomí. Co kdybyste dostala smyk, kdyby do vás vrazilo auto? Jedna nehoda stačí, byla příliš draze vykoupená. Hezky si oba pár dní od sebe odpočiňte, uvidíte, že vám to jenom prospěje.“

„Ano, jistě…!“ potvrdila už bez námitek Pavla, zem se pod ní zhoupla, a snad proto vyrazila splašeně kupředu.

Viktor mě už nepotřebuje.

Splnila jsem svou povinnost, teď začínám být na obtíž. Paní Sedlmaierová tu novinku naservírovala zcela jasně a navíc s dokonalým úsměvem. Možná že už se o tom předem se synáčkem dohodla.

Viky.

Můj Viky…

Proč ho mám vlastně tak ráda?

Samozřejmě že zítra za ním nepůjdu. Jedině kdyby sám zavolal. A musí se, chlapeček, moc doprošovat!

Je směšný. Žárlí na Dina, a přitom mě nemá rád.

Nebo snad ano?

Možná že mu křivím. Není takový, jak se mi jeví ve světle úvah jeho maminky.

Ale třeba i ona má pravdu. Musíme být rozumní. Ve škole hodně zameškal. Ostatní spolužáci pravidelně chodili na přednášky, semináře a cvičení. Viky se musí naučit látku z poznámek, které mu píše Marcela, ta koza sánská bezrohá. Ke studiu potřebuje klid. Proč mu ho tedy nedopřát? Proto několik dní zůstanu doma. Vydržím to vůbec bez něho? V poslední době jsme si na sebe příliš zvykli.

Dokážu to! Musím. Vlastně mně nic jiného nezbývá. Nepatřím mezi holky, které se klukům vnucují.

Viky se mamince nedokáže vzepřít, a tak s ní bude souhlasit. Ale už zítra kvečeru se nedočkavě dobelhá k oknu, aby viděl, kdo to přiložil prst k tlačítku jejich zvonku. Tak nějak končily Pavliny překotné úvahy toho podmračeného dne.

Čekala ji nepříjemná rozmluva s Františkem. Bez zájmu poklidila v kuchyni, pak odešla do svého pokoje. Spěšně se svlékla a v noční košili vklouzla pod přikrývku. Výjimečně dnes vynechala sprchu, i když se jí právě po ní mohla zlepšit nálada. Zhasla světlo u stropu, neboť toužila po tmě, po soustředění. Zanedlouho zaslechla kroky, pak váhavé zaklepání na dveře. Vešel František a zeptal se: „Už spíš?“

Mrzutě dala najevo známky života.

Rozsvítil lampu na pracovním stolku, a dřív než se posadil na židli, posbíral, kupodivu bez poznámek, rozházené džíny, kalhotky a svetry.

„Není ti dobře?“ pokračoval v nezávazných otázkách.

Tušila, že si nepřišel jen z dlouhé chvíle popovídat, v televizi dávali první díl nového seriálu o horolezcích, obvykle by si takovou příležitost nenechal ujít.

„Chtěli jsme napsat mámě!“ připomněl odpolední plány.

„Nebyl čas!“ zahučela obrácena obličejem ke zdi.

„Tak zítra!“ odsunul bez námitek důležitou povinnost a zamyšleně ukládal do papírové krabičky barevné pastelky.

„Pokud vím, na zítřek máte opakování, myslím z matiky…!“ Do hlasu se mu podařilo vložit protivně starostlivý tón.

„Jo, máme!“ potvrdila.

„Ale neučila ses!“

„Co na tom?“

„A když tě profesor vyvolá?“

„No tak dostanu nanejvýš pětku!“ odsekla rozezleně.

„Mámě jsi slíbila, že nebudeš školu zanedbávat!“

Otočila se k němu a vyštěkla:

„Je to snad moje věc, ne tvoje!“

Čekala, že se urazí a odejde. František však zůstal a dlouho se na ni zamyšleně díval.

„Tobě se něco stalo, viď, Pavlo?“

To, že mu neodpověděla, pokládal za souhlas.

„Mohl bych ti nějak pomoct?“

Zavrtěla hlavou a tiše zaprosila:

„Běž pryč, prosím tě…!“

„Jak myslíš!“ Znovu přisunul židli ke stolku, cvakl vypínačem lampy a odcházel. „Myslím, že my dva bychom si neměli komplikovat život, co říkáš?“ prohodil ještě.

Pavla neodpověděla. Dveře po chvilce tiše přilnuly k veřejím.

Mohla se svěřit pouze Iloně. Spolužačka však nepřikládala příkazu paní Sedlmaierové příliš velký význam.

„S babou se nebav!“ radila jí velkoryse. „Záleží přece na Viktorovi a na tobě, kdy se budete chtít vidět. Co se má mezi vás montovat?“ Rozzářila se. „Víš, jak jsem ráda, že s Romanem tyhle problémy nemám?“ Popisovala pak výhody nové garsoniéry na sídlišti, kde se pravidelně scházeli…

Při chemii jim profesor Linhart rozdal opravené písemky. Výsledky byly katastrofální. Éto bylo strašidélno! Zdálo se, že nejlepší známkou ve třídě jsou pětky. Nebyla ušetřena ani Pavla, i když si původně myslela, že zodpověděla správně minimálně dvě otázky. Orbit ji navíc vyvolal k tabuli.

„Co se to s vámi děje, Bartošová? To je už druhá pětka, kterou u mne máte. Vzpamatujte se, ženská!“ Listoval ve svých poznámkách, a když dospěl k jejímu jménu, přikývl ježatou hlavou, která se asi vzpírala hřebenu. „Ano, nemýlím se. V druhém pololetí zde opravdu máte dvě nedostatečné. Tak co s vámi?“ zadíval se na Pavlu přísně. „Chcete si známku opravit?“

„Dnes, prosím, ne.“

Zřejmě ho zklamala, když nevyužila nabídnuté příležitosti.

„Vy jste zapomněla, že jsem vám na dnešek uložil opakování probrané látky?“

Svěsila provinile hlavu a vzpomněla si na Františka.

„Ano,“ špitla do nevlídného ticha, jež se ve třídě rozhostilo.

„Co: ano?“

„Věděla jsem to!“

Linhart, jak míval ve zvyku, vyťukal prsty na desku stolu pochodový rytmus neznámé skladby. Mohla mít název: Chemici jdou! nebo Pochod elektronů.

„Tak proč jste se nepřipravovala?“

Studentka Bartošová si olízla suché rty.

„Neměla jsem čas…“

„Tak vy jste neměla čas, Bartošová, říkáte?“ pokračoval s úšklebkem Orbit, jako by ji chápal. Ale vzápětí se rozhorlil:

„A můžete mi laskavě prozradit, co děláte odpoledne nebo večer, když se vrátíte ze školy? Pokud vím, bydlíte zde ve městě, do školy tedy nedojíždíte, na pokoji v internátě vás také nikdo neruší. Rád bych vás upozornil, že jste na střední škole, kde je místo pouze pro ty studenty, kteří se mají čas učit. Posaďte se!“ ukázal červenou propisovačkou k lavicím. „Já vím,“ nadhodil posměšně už ve chvíli, kdy odcházela, „že na diskotéku nebo na nějaké to vaše trdlování si čas uděláte!“

Pavle se zatmělo před očima. V mozku explodovala nálož nekontrolovatelného vzteku. Uvědomila si, že teď profesor zákeřně využívá výsostné postavení dospělého. Věděl, že se studentka nemůže bránit stejnými zbraněmi. Ta bezmocnost ji zbavila na okamžik obvyklé kontroly nad svým chováním. Najednou se rozmáchla a vztekle švihla sešitem o svůj stolek. Ozvalo se třesknutí podobné výstřelu, pár věcí se rozletělo, na podlahu rachotivě spadla tužka.

Spolužáci na ni vytřeštili oči. A od tabule se ozvalo varovné:

„Chovejte se slušně, Bartošová, ano?“

Pavla odsunula židli a vyčerpaně na ni dosedla. Do ochrnutých svalů se jí zvolna začínal vracet život. Zaslechla také Ilonu, jak říká:

„Ty ale dneska jedeš, vole!“

Nevyšla z domu, stále čekala, že Viktor určitě zavolá.

Teprve několik minut po šesté se telefon ozval. Vyrvala Vítkovi z ruky sluchátko, když se ji pokusil předběhnout. „Pavla!“ představila se dřív, než stačila přiložit sluchátko k uchu. Byla přesvědčena, že nikdo jiný než Viky nemůže volat. Vzápětí poznala matku. „To jsi ty?“ projevila značné zklamání.

„Čekala jsi někoho jiného?“

„Ne,“ ujistila ji dcera a začala odpovídat na obvyklé otázky, které matku v lázních zajímaly. Brzy ji hovor omrzel.

„Já ti dám Vítka!“ navrhla a předala sluchátko bratrovi. Odešla do koupelny, aby namočila do vany prádlo. O rozhovor, který Vítek s matkou vedli, neměla zájem.

Viktor nezavolal. Patrně přistoupil na matčiny podmínky.

V autobuse, kterým odjížděli z náměstí na praxi, k ní přisedl na volné sedadlo Dino.

„Uhodlas, Líza bude mít opravdu kůzlata!“ prozradil s obavami, jak spolužačka novinku přijme. V ruce přitom mačkal gumový kroužek. Pochopila, že tak neustále posiluje. „Kuboušek si vzpomněl, že s ní byl taky u kozla!“

„Taky?“ opakovala po něm posměšně Pavla. „Má snad kozí farmu, že to zapomněl?“

„Kozy měl jenom dvě. Ale když mi Lízu prodával, byl tak trochu pod parou, od rána popíjel pivečko, tak zapomněl…, opravdu to tak bylo!“ bránil se, když si všiml, že se na něho spolužačka nedůvěřivě dívá.

„Lžeš, Dino! Ty přece dobře víš, že mléko můžeš dostat od kozy jedině tehdy, až odstaví kůzlata. Jako budoucímu chovatelskému odborníkovi přece nemohl takový detail uniknout.“

Chlapec se ošíval.

„Něco mi Kuboušek naznačil…“

„Tak přece!“

„Pochop, že mi šlo tenkrát především o to, abych mohl zvíře vůbec k někomu odvést.“ Sklonil hlavu stranou a zaprosil:

„Viď, že může zůstat u vás, no tak…!“ Přemlouval ji pak vlastně zbytek cesty. Pavla však prohlásila rázně:

„Ne, Dino, máš to marné. Koza musí od nás. Mám dost svých problémů.“

Cestou na pracoviště se připojili k hloučku spolužáků. Ilona vyprávěla o rvačce, k níž došlo včera pozdě večer v restauraci Na růžku. Postupně prý se do ní zapojilo dvacet Kubánců, pracujících v místní továrně, dva cikáni, Ilonina matka a šest příslušníků Veřejné bezpečnosti. Zatímco snědí chlapci byli vyzbrojeni baseballovými pálkami, Romové se oháněli pouze dobře nabroušenými noži. Ukázalo se však, že nejúčinnější názornou pomůckou je policejní gumový obušek, jehož řeč je natolik srozumitelná, že není nutná přítomnost překladatele. Ke smíru mezi zúčastněnými národnostmi došlo zčásti už před podnikem veřejného stravování, zčásti pak na chirurgické ambulanci okresního ústavu národního zdraví. Ilona líčila rvačku do nejmenších podrobností, neboť se jí zúčastnila jako nestranný pozorovatel, když si otevřela transportní okénko mezi výčepem a kuchyní. Většina studentů jí tento hluboký sportovní zážitek záviděla, Kopejsko dokonce litoval, že mu včas nedala o zápase zprávu, zná totiž úder, který kromě něho ovládá pouze několik mistrů karate.

Došli mezitím ke školnímu statku, na volné prostranství před stájemi. Zlata Dokoupilová, která se trochu opozdila, najednou vykřikla. Ohlédli se po ní bez většího zájmu a viděli, že ukazuje do uličky mezi nízkými budovami. Na zemi tam ležela dvě mrtvá telátka. Zvědavě se k nim nahrnuli.

„Chudinky, co se jim stalo?“ litovala zvířata Číča.

Dino obrátil jednu mrtvolku na druhou stranu. Na bocích měla rudé podlitiny.

„Přece je někdo neutloukl?“ uvažoval nahlas.

„Vůbec bych se nedivila!“ řekla Ilona.

„Počkej, přece nechceš věřit tomu, že by je někdo týral?“ namítal Petr. „Školní statek má přece taky nějaký plán výroby masa a mléka, pokud je nám známo!“

„Jenže tenhle slavný školní statek zaměstnává taky pár solidních lajdáků…,“ podotkl někdo jiný z hloučku.

„Dojičky mezi ně nepleť, ty se snaží!“ hájila Číča ženy zaměstnané v kravíně.

„A co když vypukla epidemie slintavky?“ napadlo Pavlu. „Nezdá se vám, že mají zduřelé jazyky?“

Podívala se na Zlatu, která stála nejblíž, jako by snad právě od ní čekala souhlasnou odpověď. Spolužačka však pojednou zbledla, zavrávorala jako opilec a pomalu se sesouvala k zemi. Její tvář měla barvu křídy. Pavla se ji pokusila zachytit, ale bezvládné tělo už nedokázala unést. Společně s Ilonou se pokusily dívenku vzkřísit.

„Divím se, že omdlela!“ uvažoval nahlas Kopejsko. „V Africe přece musela vidět jiný horory!“

Ilona na něho vyjela:

„Nekecej a utíkej pro vodu. Nevidíš, jak je bílá?“

Místo Kopejska však vyrazil k šatnám Petr. Než se vrátil s konví, menší nádobu asi nenašel, Zlata procitala. Opřeli ji o stěnu. Trochu se napila a potom vděčně vydechla:

„Děkuju vám, holky.“

„Co je s tebou?“ pátrala po příčinách právě skončeného výletu do bezvědomí Ilona a otřela jí čelo mokrou rukou. „Nejsi v tom?“

„Bohužel ne…!“ odpověděla namáhavě Zlata, rozhlédla se po vyděšených spolužačkách a zkusila se usmát. „Nesnáším krev. A taky mi bylo chudinek líto.“

Od vrat haly se ozval hlas Krejčíkův:

„Tak co je s vámi?“ volal. „Už jste měli být tři minuty na pracovišti!“

„Dokoupilová, prosím, omdlela!“ hlásila mu na dálku Číča.

Profesor se přiblížil ke skupince studentů. Ochotně mu předvedli spolužačku a pak i uhynulá telátka.

„To je prasárna, soudruhu profesore, co?“ dožadoval se Kopejsko souhlasu a štítivě si odplivl. „Kdyby je aspoň odtáhli někam stranou, ale takhle inzerují každému, kdo jde zrovna do haly, jaké mají vynikající výsledky v odchovu telat. Dobrý, co?“

Krejčík s ním nemínil polemizovat.

„Ty hlavně koukej něco dělat. A vy ostatní, ať jste rychle převléknuti!“ Projevil mírný zájem i o zdravotní stav Zlaty: „Jak je ti?“

„Už líp!“ potvrdila studentka a loudala se za ostatními. Rozdílení práce byla přítomna i jedna z žen zaměstnaných na školním statku.

„Dva pracanty bych k sobě potřebovala,“ požádala, „budeme dnes převádět plemenice.“

Dino s Petrem se okamžitě hlásili. Profesor se podíval do svých záznamů a namítl:

„Vy už jste si to vyzkoušeli. Dnes půjde Bartošová… a ty!“ ukázal na Zlatu. „Aspoň budeš víc na čerstvém vzduchu.“

Ošetřovatelka byla spokojená.

„Tak pojďte, holky!“ kývla na studentky.

Ostatním vnutil Krejčík jako obvykle škrabky. Práce v kravíně pokaždé začínala nezbytným čištěním stání, odstraňováním páchnoucí mrvy zpod zvířat.

„Kolik jich odvedem, paní Homolová?“ zeptala se Pavla. Většinou už zaměstnance školního statku znala jménem.

„Dnes jenom tři. A hezky si tuhle práci šetřete, ať vás pan profesor nezažene ještě na další.“ Zavedla je do sektoru A 2 a D 6 a označila březí krávy. Studentky již z hodin základů živočišné výroby věděly, že se plemenice do porodny přemisťují asi deset dní před porodem a bezprostředně před vlastním telením se převádějí do zvláštních porodních boxů. „Musíte na ně hlavně klidně a pomalu!“

„Zkusíš to první?“ zeptala se Pavla spolužačky.

Zlata ji postrčila:

„Nejdřív raději ty!“

Ošetřovatelka se zasmála.

„Snad se nebojíš?“

„Zlata má asi strach, že povedeme krávu kolem těch mrtvých telat, co leží za halou, viď?! Před chvílí u nich omdlela.“

„To jsi taková cimprlich?“ divila se žena. „Já mám dvě holky, chodí teprve do druhé třídy, možná že jste je tady někdy zahlédly, ty by na kravách snad i jezdily dostihy.“

„Nesnáším krev!“ opakovala zase Zlata.

„Tak tos měla jít, holčičko, na sekretářku. Vařila bys jenom kafíčko a chodila panu řediteli pro svačinku. V kravíně je práce trochu jiná. Prosím tě, holka,“ pohoršovala se, „jak budeš sama jednou rodit?“

„Nevím, možná v narkóze…!“

Pavla jejich rozhovor přerušila.

„Paní Homolová,“ ptala se, „co bylo těm telatům?“

„Dávali jim chladné mléko. Jak myslíte, že to takové zvíře dlouho vydrží? Dostane katar a je s ním za pár dní konec.“

„Ošetřovatelky v teletníku nevědí, že jim mají mléko přihřát?“

„Co by to nevěděly, nepracují tam přece první den. Ale náš zootechnik má pořád naspěch. Všechno u něho je dobré, v pořádku, honem někam jinam… hlavně, aby měl práci za sebou a mohl vypadnout do hospody. Ženské pak lítají v teletníku jako splašené a výsledek jste samy viděly!“

„Vedení statku o tom nic neví?“ divila se Pavla.

„To víš, že se u nás nic neututlá.“

„A co proti tomu chce dělat?“

„Koupíme počítač. Ten to vyřeší! Všechno teď budeme mít na vědeckým základě. Já myslím,“ smála se upřímně, „že nám spočítají, i kolikrát nás krávy olíznou. No pojďte, děvčata!“

Postupně odvedly bez větších problémů označené krávy do porodny, která příslušela k areálu školního statku. Ošetřovatelka byla natolik ohleduplná, že zvolila cestu kolem míchárny, při níž se vyhnuly mrtvolkám telat. Práce jim trvala necelou hodinu.

„Doufám, že nechceš jít zpátky!“ podotkla výhružně Pavla, když je Homolová propustila. „Někam se zašijem!“

Zlata souhlasila. Problémy s úkrytem nemohly nastat, seník byl dostatečně prostorný, po žebříku vylezly až skoro pod střechu. Pohodlně zde ulehly do vonícího sena.

„Nejsi náhodou alergická na seno?“ vzpomněla si Pavla.

„Ne…,“ zněla stručná odpověď.

„Já jenom na práci!“ pochechtávala se Pavla a v duchu se obírala příjemným pocitem, jak elegantně na profesora Krejčíka vyzrály. Jistě si myslí, že jeho žákyně čistí v porodně boxy nebo leští kravám řetězy, zatímco ony takhle báječně… Všimla si zarputile mlčící spolužačky.

„Ty se mnou nemluvíš?“ zeptala se přímo po delším rozhodování.

Zlata se po ní ani neohlédla.

„Kvůli Dinovi? Upozorňuji tě, že s ním nic nemám.“

„Myslíš, že jsem slepá?“ vyrazila konečně Zlata. „Dino za tebou chodí každý den…!“

„Dokonce dvakrát,“ potvrdila ochotně Pavla. „Naštěstí nechodí za mnou, ale za kozou, kterou má u nás v chlívku. To sis už snad taky zjistila, ne?“

„Pořád si spolu něco šuškáte!“ stěžovala si drobounká dívka. Utrhla suché stéblo vojtěšky a neklidně je začala drtit mezi zuby. „S žádnou jinou holkou se Dino tolik nebaví jako s tebou!“

„Ty, Zlato, nevšimla sis, že já chodím už dávno s jedním klukem? Že měl nedávno bouračku a že za ním každý den lítám?“

„To vím…“

„Mám prostě ráda jenom jeho. Dino se mi, promiň, nerada to říkám zrovna před tebou, prostě nelíbí. Není můj typ. Tak proč bych se ho snažila ještě urvat?“ Dopřála spolužačce čas, aby o jejích slovech přemýšlela.

Zlata najednou sklopila oči a prohlásila s uzarděním:

„Mně se Dino šíleně líbí.“

Pavla cítila, že se musí posadit. Začala Zlatu vytrvale zpracovávat. „Proč to už dávno neví? To čekáš, až ti ho přebere některá čúza z jiné třídy?“

„Když on si mě nevšímá…!“

„Protože na Dina nemůžeš jako na ostatní kluky. Například být já teď na tvém místě, neměl by přede mnou šanci.“

„Co bys dělala?“

Pavla se znovu zvrátila na záda, seno pod ní hořce zavonělo a s rukama pod hlavou, hledíc na žlábky eternitové střechy, sebevědomě prozradila:

„Zaměřila bych se na jeho kozu!“

„Přeháníš!“

„Ale vůbec ne, Zlato. Radím ti dobře: snaž se pro ni někde sehnat volné místo a Dino bude tvůj!“

Na seníku pak postupně vznikal náročný plán na získání srdce nadějného kulturisty.

„Telefon…!“ křičel Vítek a pěstí tloukl na dveře koupelny.

„Kdo volá?“ odfrkla Pavla z úst vodu a vytřela si oči. Potom utáhla kohoutek a sáhla po osušce.

„Nevím…“

„Řekni, že jsem pod sprchou, ale že už končím.“

Bratr asi příkaz splnil, neboť bylo slyšet jeho vzdálené drmolení.

Pavla vklouzla do županu a hnala se k přístroji. „Bartošová!“ vyhrkla zadýchaně.

„No co je s tebou?“ slyšela Vikyho a duši jí rázem zalil krásný pocit úlevy. Tak tedy nezapomněl. Schází mu. Má ji rád!!! Stačilo jí pouze prvních několik slov, ostatní byla zbytečná. Přesto dál s chutí vyslechla:

„Jak to, žes včera nepřišla? A dnes tě čekám taky marně. Nejsi nemocná?“

„Ne, Viky,“ ujistila ho. „Jsem naprosto v pořádku.“

„Proč už tady dávno nejsi?“

Váhala, zda mu má povědět pravdu.

„Protože to vaši nechtějí.“

Nechápavě se zeptal:

„Naši? Kdo, prosím tě? Táta s mámou…?“

„Ano, především tvoje maminka. Řekla mi to posledně. Musíš se učit a k tomu potřebuješ klid.“

Viky ji přerušil:

„Ale to je přece blbost. Učím se, ale přece nejsem robot, chci si taky odpočinout, být s tebou…“ Pokračoval rozhodně: „Jestli máš čas, Bobši, přijď! – Hned teď!“

„A co maminka…?“ připomněla.

„O tu se nestarej. Promluvím s ní!“

„Dobře tedy, když myslíš,“ slíbila váhavě. Telefonní přístroj jí okamžitě nabídl Viktorův jásavý výkřik, nezvratný důkaz o tom, jak se na její návštěvu těší.

Za půl hodiny mu už v obývacím pokoji kreslila na sádru fixem srdíčka, žabičky a nápis I LOVE YOU, VICTOR! Nikdo je nerušil, rodiče nebyli doma, vrátka Viky otevřel dálkovým ovládáním.

Kapitola osmá

Svět nebyl vyprodán, jak tvrdila prodavačka v papírnictví. Zůstávalo ještě hodně krásných míst pro ty, kteří se mají rádi. Viktor znovu Pavlu přesvědčil, že patří k sobě.

Vrátila se jí dřívější nálada. Sebevědomí, které utrpělo povážlivé trhliny, se zase vyšvihlo na obvyklý stupeň. Dostala chuť žít naplno. Především si umínila, že si opraví všechny špatné známky. Ještě týž večer listovala v učebnici chemie a snažila se vtlouct si do hlavy, že přírodní fosforečnany jsou soli kyseliny trihydrofosforečné H₃PO₄ nebo že mezi biofaktory patří aminokyseliny, vitamíny, stopové prvky a antioxidační látky, ale po hodinovém trápení zjistila, že jí v hlavě nezůstávalo ani semínko nových vědomostí, myšlenkami stále odbíhala na druhý konec města, kde zůstal Viktor. Rozhodla se raději pokus o okamžité získání Nobelovy ceny na nějaký čas odložit, sběhla z podkroví dolů a rušila Františka při sledování televizního přenosu důležitého fotbalového utkání.

V kreslírně se konala plenární schůze svazácké organizace druhých ročníků. U tabule za dvěma stoly sraženými k sobě seděli členové výboru. Dvě holky z vedlejší třídy, Ilona s Pavlou a uprostřed Petr Zvoníček. Zkušeně vedl schůzi. Jednotlivé body programu brali přítomní na vědomí bez většího zájmu. S akcemi, které zamýšleli do konce roku zorganizovat, souhlasili, neboť o jejich zdárný průběh se měli starat především členové výboru. Petr pohlédl na hodinky, aby naznačil, že se schůze nezvykle protahuje, přesto však ohlásil poslední bod: diskuze. Obvykle se nikdo nepřihlásil, přespolní spěchali k autobusu, domácí toužili vypadnout co nejdřív ze školy.

„Nikdo nechce mluvit?“ rozhlížel se po učebně.

Přibližně uprostřed zvedl jeden chlapec ruku. Jmenoval se Tomsa. Vstal dřív, než mu dal předseda pokyn a trpělivě čekal, až se ostatní uklidní. Potom se zeptal:

„Slyšel jsem, že někdo z našeho ročníku pojede o prázdninách do Francie, co je na tom pravdy?“

Pak si sedl a nahodil blažený úsměv.

Studenti ztichli a pozorovali Petra Zvoníčka, který si začal před sebou horlivě rovnat papíry. Byl neklidný, tvářil se, jako by mu otázka nebyla příjemná.

„Ano,“ potvrdil potom a rozkašlal se, „jeden člen naší svazácké skupiny byl výborem navržen na zahraniční zájezd…!“

„Kdo…?!“ chtěli vědět najednou i další.

Předseda pozvedl list papíru a četl z něho:

„Na výborové schůzi dne 18. tohoto měsíce bylo dále rozhodnuto, aby se mezinárodního tábora mládeže v Bulharsku…, ne v žádné Francii!“ upřesnil nevrle přítomným, „zúčastnil Petr Zvoníček, student druhého ročníku.“

Kreslírnou se nesl smích.

„To ses navrhl sám, ne?!“ vykřikl někdo.

Petr zvedl papír vysoko nad hlavu.

„Tady je zápis ze schůze, který podepsala i členka výboru Pavla Bartošová.

„Já…?“ divila se Pavla a cítila, jak se na ni upínají pohledy spolužáků.

„Zřejmě jsi už zapomněla!“ usmíval se Petr, jako kdyby chtěl omluvit její neinformovanost, a přisunul k ní zápis.

Ilona po něm hrábla.

„Skutečně jsi to podepsala!“ zamumlala zklamaně a vrátila list Petrovi. „Je to tak!“

Spolužák se rozzářil, jako kdyby mu oznámila, že vyhrál první cenu ve sportce. Vyhledal očima znovu Tomsu, kterého nominace zajímala, a ptal se:

„Slyšíš? O mém zařazení rozhodl třídní výbor. Měl jsi snad jiný návrh?“

„Ani ne!“ řekl otráveně diskutující a chystal se k odchodu.

Protože další dotazy nepřišly, ukončil Petr obvyklou zaklínací formulí schůzi. Studenti se začali vytrácet na chodbu.

V šatně se Ilona zeptala:

„Opravdu to byl tvůj podpis?“

„Vlastnoruční!“ potvrdila zdrceně Pavla. Před časem za ní Petr přišel a požádal, aby mu místo jednatelky Krásové, studentky z vedlejší třídy, podepsala zápis z výborové schůze. Bylo před matematikou, Pavle scházel domácí úkol, snažila se ho od někoho opsat. Ukaž! řekla a bezmyšlenkovitě připojila pod poslední bod jednání své jméno.

„Takže jste si to upekli mezi sebou? Co ti za to Petříček slíbil?“

„Nechápeš, že jsem zápis vůbec nečetla? Nevěděla jsem, že obsahuje i návrh na jeho zájezd do ciziny. Prostě jsem byla tak naivně důvěřivá.“

„Spíš blbá!“ zhodnotila její lehkomyslnost Ilona. „Teď od něho můžeš čekat už jenom pohled od moře!“ Všimla si, že spolužačka má na krajíčku pláč, řekla tedy smířlivě: „Nic si z toho nedělej. Podepsal by mu to asi takhle každý.“ Potom se zadívala přes uličku k oddělení, kde se převlékali chlapci, a usmála se pomstychtivě: „Neboj se, ještě do Bulharska nejede!“

„Co chceš dělat?“

„Na příští výborovce dám návrh, aby jeho nominaci projednala znovu členská schůze.“

„Petra ale doporučila i škola. Ředitel!“

Ilona si uvázala kolem krku mušelínový šátek protkávaný zlatými nitkami, z tašky vytáhla kulaté zrcátko, a když se přesvědčila, že uvnitř byl skryt portrét nejkrásnější dívky světa, zatvářila se spokojeně a pobídla Pavlu:

„Nech toho! Jdeme na zmrzlinový pohár. Přijdeš aspoň na sladší myšlenky!“

„Nemám chuť…!“ bránila se Pavla.

Kamarádka však byla neoblomná.

„Na zmrzlinu musíš mít chuť vždycky. Už proto, že po ní sílí nervy, tos neslyšela?“

„Ne…!“

„A když chceš mít nervy jako námořní lana, chce to navrch griotku!“

„To sis vymyslela!“

Ilona se zatvářila dotčeně:

„Dovol? Co myslíš, že nám budou jednou dávat na psychiatrické klinice?“

Pavla se už potom snadno nechala přemluvit. V mléčném baru na náměstí si skutečně poručily zmrzlinu politou likérem. Chutnalo jim báječně.

Jako obvykle ke konci týdne, vlekla se domů s těžkým nákupem. Už zdálky viděla, že ze schránky připevněné k plotu vyčnívá přeložená obálka. Obsahovala výtisk dětského časopisu. Nechápala, proč jej pošta doručila, Vítkovi činilo obtíže přečíst mnohem větší písmenka, než jakým byly vysázeny články uvnitř. Teprve v kuchyni zjistila, že zásilka byla adresována na její jméno. Dětskou rukou napsal někdo na obálku ulici, město, i správné směrovací číslo. Napadlo ji, že asi došlo k omylu. Přesto časopisem zalistovala. Neupoutal ji žádný článek, dokonce kreslený seriál na poslední straně byl určen mnohem mladším čtenářům. Pohodila tedy číslo na myčák a uklízela nákup. Když otvírala skříňku, aby nasypala do skleněné dózy kostkový cukr, zavadila mimoděk pohledem o časopis znovu. Na titulní stránce byla velká fotografie sedícího chlapce, který, opřen o raketu, plakal. Poznala v něm Radka a časopis ji najednou neobyčejně zajímal.

Ano, byl to opravdu její bratr! Její nevlastní bratr, opravila se. Po prohraném zápase s hráčem Lemberou ho někdo vyfotografoval a snímek zaslal do redakce časopisu. Pláč budoucího wimbledonského vítěze! zněl žlutý titulek v dolní části barevné fotografie.

Usmála se: tady se noviny mýlí. Radek nikdy nebude vítězem. Radek jím ani nechce být. Ale z fotografie měl jistě radost. Tak velkou, že ji Pavle poslal. Možná že mu to poradil táta.

Teď je Radek slavný. Ve škole jde časopis jistě z ruky do ruky. Mluví o něm i učitelé. Je to směšné, ale k slávě vlastně stačí někdy i prohra.

Pavlu napadlo, že by měla bratrovi poděkovat. A napsat mu, že mnohem krásnější sport je ale fotbal.

Takový dopis táta Radkovi nedá přečíst. A Pavla ani neví, do které školy jeho syn chodí. Všechno mu tedy poví při příští návštěvě. Přece se táta ozve a pozve ji, ne?

Když přecházeli do posluchárny chemie, zastavil ji profesor Veverka.

„Co se to s tebou, ženská, děje? V poslední době na tebe slyším jen stížnosti!“

Nevymýšlel si, její studijní výsledky v minulých dnech nebyly povzbuzující. Přibyly další pětky, dokonce i v předmětech, v nichž nemívala problémy. Každodenní návštěvy u Viktora pohlcovaly velké množství času, a když konečně večer sedla k učení, nedokázala se soustředit.

Profesor znovu zaútočil:

„Nejsi náhodou v jiném stavu?“

Zavrtěla hlavou a po kapsách hledala kapesníček, chtělo se jí smrkat.

„No to jsem rád,“ pokračoval. „Tak už se konečně vzpamatuj, jinak si promluvím s tátou, aby tě dal zase trochu do latě!“

Znal se s Františkem, pravidelně vždycky v pátek večer se potkávali v kuželně. Nehráli kuželky závodně, spíš pro vlastní radost. Poslední tréninky naštěstí František vynechal.

Pavla odevzdaně čekala na další porci výčitek. Z kabinetu však vyšla Veselá Taťjana a hned se k nim zvědavě blížila.

„Copak spolu máte?“ cenila na kolegu už zdálky chrup.

Veverka ji vzal na vědomí a zamyšleně pronesl:

„Zrovna uvažuji o tom, že jsem měl zůstat učit na průmyslovce. Tam se přece jenom nedostane tolik praštěných holek!“

Veselá Taťjana ze sebe vydala táhlý smích, který připomínal mečení rypouše vodního. Kolega na ni skoro bázlivě pohlédl, zřejmě tak bouřlivou reakci nečekal, potom se obrátil ke studentce a pravil přísně:

„Rozumělas?“

„Ano prosím!“ potvrdila Pavla a rozběhla se za ostatními ke schodišti.

K Sedlmaierům tedy chodila zase pravidelně. Paní ji vítala srdečně, zřejmě zásluhou Viktora, který asi rozhodně odmítl omezení návštěv. Za slunného odpoledne sedávali v zahradě, kde byla připravena bílá proutěná křesla a malý stolek s občerstvením. Viktor sem už dokázal s pomocí francouzských holí celkem bez obtíží dojít. Pavla se na zahradě cítila mnohem volněji než v uzavřené hale nebo v obývacím pokoji. Kolem nich kvetly narcisy a modré petrklíče, za zády zářil fialovými kvítky lýkovec. Ani zlatý déšť, zakrývající nenápadně hromadu kompostu, nešetřil barvou. Pili obvykle džus nebo kolu, kterou si Pavla jinak nemohla dopřávat.

Viky si vzpomněl:

„Mám pro tebe dobrou zprávu. Psal dědeček z Brna.“

„Já přece tvého dědečka ještě neznám!“ namítla.

Viktor se usmíval:

„Nevadí, důležité pro nás je, že děda potřebuje po malířích uklízet. Psal, aby ho naši v sobotu navštívili. Už se rozhodli: pojedou a zůstanou v Brně až do neděle.“

Dívka nechápala důvod jeho veselé nálady.

„Takže, co udělá Bobeš?“ zeptal se mazlivě.

„Nevím…“

„Bobeš přijde v sobotu ráno ke mně a budeme mít…,“ Viky se zatvářil spiklenecky a zbytek věty už skoro šeptal: „… dva dny jenom pro sebe. A jednu noc!“ vzpomněl si ještě na nezanedbatelný detail.

Pavla si hned uvědomila nesmyslnost podobného návrhu a řekla odmítavě:

„Ale to přece nejde, Viky!“

„Proč by to nešlo?“ naléhal. „Naši se opravdu vrátí až v neděli večer!“

Umíněně vrtěla hlavou.

„Musíš pochopit, že nemohu Františka a Vítka nechat jen tak dva dny bez dozoru, bez teplého jídla…!“

„Proč ne? Tvůj brácha, pokud vím, přece není nemluvně!“

„Musí se s ním někdo učit. Na půdě mám tři šňůry suchého prádla, nikdo je za mne nevyžehlí. A pak… František by mě přes noc nikam nepustil.“

Viktor si přesunul křeslo co nejblíž a dál si vymýšlel:

„Snadno mu namluvíš, že jedete se školou na brigádu nebo že se půjdeš učit k nějaké holce…, počkej, Bobši, mám to: ty jako pojedeš za tátou.“

„Nebudu Františkovi přece lhát!“

Viky podrážděně zavrčel:

„Jistě. Kvůli Františkovi budeš tvrdnout doma!“

„Vadí ti, že s ním vycházím dobře?“ zeptala se s výčitkou.

Chlapec se od ní odvrátil, ulomil větvičku lýkovce a nervózně ji škubal mezi prsty.

„Vadí mi především, že žiješ v jednom bytě s cizím chlapem!“

Užasle připomněla:

„František přece není cizí. Je náš…!“

Viktorovi se větvičku nepodařilo přetrhnout. Otráveně ji zahodil daleko do záhonu. Potom se ušklíbl a hodil bezohledně přes rameno:

„Nespíte spolu náhodou taky v manželských postelích? Teď, když je tvoje máma v lázních, co?“

Pavla se vztyčila, jako by byla katapultována. Ještě nikdy nepocítila tak krutou urážku jako právě teď. Se slzami v očích se bránila:

„To je ale od tebe sprostý, Viky!!!“ Sáhla po kožené kabelce, kterou si brávala obvykle na návštěvu, z opěradla židle strhla hedvábný šátek a vyrazila po pěšince k vrátkům. Viky se ji pokusil zadržet.

„No prosím. Tak jsem sprostej. Hulvát. Jak chceš. – Ale proč? Protože chci, aby ses ke mně chovala normálně…“

Uvědomila si, co říká, a po několika krocích se zastavila. Otočila se, aby mu viděla do očí.

„Co je to: normální?“ zeptala se.

S rukama zaklesnutýma v držadlech holí se k ní namáhavě belhal. Neobratnými pohyby připomínal mořského kraba. Rychlá chůze ho ještě vysilovala. Tiše zaprosil:

„Chtěl bych, abys byla jako jiný holky. Abychom si spolu rozuměli.“

Najednou jí ho přišlo líto.

„Pojď!“ vzala ho pod paží a vedla zpátky k opuštěným křeslům. Teprve když zase seděli proti sobě, zeptala se. „My si nerozumíme?“

„Pořád se hádáme!“

„Pořád?“ bránila se.

„Pořád ne,“ připustil, „ale v poslední době dost často!“

Uznala v duchu, že nepřehání, a chtěla vědět:

„Proč asi, o tom jsi nepřemýšlel?“

„Vím, že když jsem ležel v nemocnici, moc věcí mě nebavilo. Nikam jsme spolu nemohli jít, viděli jsme se pouhou hodinku denně. Já myslím, Pavlo, že by se všechno změnilo, kdyby nás spojovalo víc věcí…!“

„Například?“

„Například bychom si mohli přečíst stejnou knížku, když zatím nemůžeme společně do kina. Pohovořili bychom si pak o ní, každý by měl třeba jiný názor, ale už to…“

„Nemám na čtení čas!“ odsekla dívka.

Viky se ocitl v rozpacích. Holí před sebou kreslil do písku záhadné obrazce. Po chvíli je špičkou boty rozhrábl a prohodil:

„Bojím se, aby to tak mezi námi nepokračovalo dál.“

„Mám tě ráda, to ti nestačí?“

Zatvářil se nešťastně, dával najevo, jak ho mrzí, že se nesnaží pochopit, k čemu směřuje.

„Já tebe taky, Pavlo. Ale chci, aby náš vztah byl bohatší, abychom se těšili nejenom na to, že se uvidíme, že si dáme pusu, že…!“ učinil maličkou pomlku, v níž se po dívce nedůvěřivě podíval, „… se spolu budeme milovat!“

Rozhodla se pro přímou otázku.

„Chceš se se mnou rozejít?“

„Ne…!“ vykřikl. „Mám tě rád!“ Sáhl po sklenici s pomerančovým džusem a svlažil si jazyk i rty. Potom jí hřbetem ruky pohladil po tváři, a dál naléhal: „Uznej, že naši mají pravdu!“

„V čem?“

„Že bychom si víc rozuměli, kdybys přešla ze zemědělky na jinou školu. Uvažuj: až skončím vysokou, zůstanu buď na fakultě jako asistent, nebo mi táta sežene místo v některém výzkumáku v Praze, má spoustu známých. Takže mi není dost jasné, kde ty, jako zootechnička, tam budeš hledat zaměstnání. Na Václaváku? Nebo v Kotvě?“ vtipkoval ironicky.

Pavla mu mohla snadno odpovědět. O otázkách týkajících se budoucího zaměstnání byli studenti zemědělské školy dokonale zpraveni.

„Nezlob se, Viky,“ řekla, „ale to, co si myslíš o zemědělské škole, jsou vysloveně zastaralé názory. Po maturitě si lidi nehledají zaměstnání jenom na státním statku nebo v JZD. Znám spoustu holek, které teď pracují jako laborantky v podnicích, kde vyrábějí krmné směsi, jako techničky ve výkupu a jednu přijali do Koospolu!“

„Už vidím, jak se na tebe všude třesou, až k nim nastoupíš!“ Viky se nemínil vzdát svého názoru na poslání zemědělské školy. „Táta těm věcem rozumí, říkal, že teď máš poslední šanci přestoupit na gympl nebo na některou průmyslovku.“

Pavla vycítila, že bude asi jen velmi těžko shledávat důkazy, pod jejichž závažností by Viktor ustoupil. Rozhodla se změnit taktiku boje.

„Dobře,“ souhlasila naoko, „a i kdybych se rozhodla přestoupit, stejně mě těžko po prázdninách vezmou do třetího ročníku.“

„Tak si rok někde v klidu zopakuješ. Aspoň budeme končit společně!“

„Ale to přece nejde, Viky. Copak nechápeš, že naše máma čeká, až skončím co nejdřív školu? Až si začnu sama vydělávat?“

Opakovala znovu věci, o nichž se před ním v minulosti několikrát zmínila. Matka se jí nechtěla zbavit, vytvořila si jen přesný plán, jak dceři zabezpečí první roky samostatného života. Podle něho si rozdělí Pavla pokaždé měsíční plat na tři částky. První bude tvořit kapesné. Druhá příplatek na stravu, za zbytek peněz společně nakoupí výbavu. Protože uvažovaná hromada peněz byla zatím v nedohlednu, dceruška s navrhovaným řešením souhlasila.

„Nezlob se,“ řekla ještě, „ale opakovat ročník u mne nepřipadá v úvahu.“

Viky se nepokoušel zastřít, že ho odmítnutí mrzí. Podrážděně vybuchl: „Protože nechceš!“

Usmála se, jako by právě vyslechla názor umíněného dítěte.

„Ne, Viky, ty prostě nedokážeš pochopit, že u nás je to všechno jiné!“ Rozhlédla se po zahradě. Viktorův otec nepěstoval na zahrádce zeleninu jako František. Všechnu péči věnoval trávníku a okrasným keřům. Zahrada totiž vhodně doplňovala celkový dojem sídla, pro který architekt zvolil styl alpských stavení. Mírný sklon terénu toto řešení umožňoval.

Když sem Pavla poprvé přišla na návštěvu, měla pocit, že ji pozvali do pohádky. Každá věc svědčila o tom, že majitel nemusí počítat s penězi. Nechala zbytečných úvah.

„My prostě žijeme jinak, než jsi třeba ty zvyklý. František se snaží vydělat peníze navíc, chceme si koupit auto, samozřejmě ojeté, František totiž tvrdí…!“

Jakmile vyslovila jméno nevlastního otce, Viky se rozmáchl a praštil pěstí do stolku. Sklenice s nedopitým džusem poskočily, jedna se dokonce převrhla. Oranžový nápoj stékal do trávy.

„Zase František. Dej už mně s ním, prosím tě, pokoj. Já ho nesnáším…!“

Pavla se shýbla a postavila sklenici znovu na stůl. Na ubrusu z umělé hmoty lpěla nehezky vyhlížející skvrna. Uvědomila si, že ji nemá čím utřít.

„Jednou bys měl vzít na vědomí, že k nám patří. Je… jako můj táta!“

Neupřímně se zasmál. „Jako…!“

„Ty fakt nemůžeš některým věcem rozumět!“ řekla s lítostí.

Žil v jiném prostředí, obklopen od dětství láskou rodičů a nadbytkem. Drahé věci dostával samozřejmě, aniž o ně usiloval. Stačilo, jen aby vyslovil přání mít je. Pokoj, který obýval, byl zaplněn přístroji, po nichž jiní chlapci jenom touží. Viky měl barevný televizor, hifi věž, loni o Vánocích dostal i osobní počítač. V kolně stálo závodní kolo, na hory jezdil s lyžemi zahraniční výroby. Otec mu bez námitek půjčoval auto, a když složil úspěšně zkoušky na vysokou školu, za odměnu mu zaplatil měsíční pobyt v Anglii.

Viktor měl na rozdíl od Pavly vlastní rodiče a nemusel nikomu objasňovat složité příbuzenské vztahy. To jediné mu záviděla. Mnohokrát si uvědomila, že na ni padl stín z rozchodu rodičů. I za dokonalým úsměvem paní Sedlmaierové se skrývala zatím nezodpovězená otázka: Jaká budeš, holčičko?

„Jistě!“ potvrdil a roztřásl se zlobou. „Hlavně když se mi snažíš namluvit, jak mě máš ráda!“ Chopil se hole a divoce se rozehnal. „V sobotu sem nechoď. Nemusíš. Já se bez tebe taky obejdu!“ syčel.

S námahou se zvedla.

„Jak myslíš, Viky!“ zašeptala. Sebrala své věci a rychle odcházela. Dřív než zmizela za keřem odkvétající magnólie, stačil za ní vykřiknout: „Nemysli si, že se kvůli tobě zblázním!“

Už se neohlédla. Toužila být od něho daleko a sama.

Doma bylo nezvyklé ticho. Vítek si hrál u stolu s digitální hrou, kterou mu rodiče dali pod stromeček, František seděl proti němu a zamyšleně upíjel kávu.

„Stalo se něco?“ zeptala se Pavla.

Bratr se pochlubil:

„Uhrál jsem dnes dvanáct set bodů!“

Pak se znovu sklonil nad hračku, která zapípala pokaždé, když opice snědla kokosový ořech.

„Jedli jste?“

František se konečně pohnul, odsunul prázdný šálek a odměřeně se jí zeptal:

„Co ve škole?“

„Nic, všechno v pořádku!“ ujistila ho co možná nejklidnějším hlasem a krájela si chléb.

„Opravdu?“ řekl nedůvěřivě.

„Jistě. Příští týden budeme psát písemku z ruštiny. A Taťjana vyhrožuje opakováním ze základů živočišné…, proč tě to najednou tak zajímá?“ otočila se na něho.

„Protože lžeš!“

Viděla, že se tváří přísně. Nebudou s ním dnes žádné žerty! Pokusila se ještě namítnout: „Proč bych lhala? Jestli chceš…?!“

Zadržel mrzutě její další výmluvy.

„Nech toho! Mluvil jsem dneska s vaším profesorem.“

„S Veverkou?“ zpřesnila si a hned si uvědomila, že další výmluvy už budou zbytečné.

„Osm set dvacet!“ vykřikl nad žlutou krabičkou Vítek a naprogramoval další hru.

„Dozvěděl jsem se o tobě pěkné věci!“ pokračoval František. „Víš, co Veverka říkal? Že jdeš ve škole z průšvihu do průšvihu!“

„Přehání. Z češtiny mám třeba…!“

„Ale mámě jsi slíbila, že se budeš učit. Zapomnělas, že jenom proto jsem ji nakonec přemluvil, aby jela do lázní?“

Dala se do smíchu.

„Tys mámu přemluvil? Dovol, abych se zasmála!“

Okřikl ji.

„O to teď nejde. Ale tebe nakonec vyhodí ze školy!“

Zakousla se do chleba a uklízela pomalu nůž i máslo. Namítla přitom:

„Prostě mi pár věcí nevyšlo, no!“

„Zhoršila ses ve všech předmětech!“

Profesor Veverka ho asi důkladně informoval. Dospělí bývají často trapně starostliví.

„A ty se divíš?“ odsekla mu podrážděně. „Nevidíš, že kolem vás dvou lítám jako pominutá? Že místo abych se šla projít jako druhé holky, musím na vás dřít? Peru, uklízím, vařím…!“

„Tu povinnost sis na sebe, pokud si vzpomínám, vzala dobrovolně!“ připomněl už mírněji.

„Ale to jsem nevěděla, že právě proto nebudu mít čas na učení!“

„Pokud jsem si stačil všimnout, čas k učení nemáš kvůli něčemu docela jinému.“

Pavle bylo jasné, kam míří, proto jen nasupeně odsekla:

„To je snad moje věc!“

„Už tak docela ne, holčičko!“

Snad ještě nikdy mezi nimi nedošlo k tak ostré hádce. František obvykle rozumně ustoupil. Teď však chtěl vědět:

„Jak to chceš dát ve škole zase do pořádku?“

„Jestli tam zbyl kousek šunky, dal bych si!“ žadonil chlapec, aniž přestal střásat ořechy a honit se za opicemi.

Pavla jeho přání přehlédla. Rozhodovala se právě, zda má vynést svůj největší trumf, aby nevlastního otce dokonale uzemnila. Nakonec sebejistě oznámila:

„Odejdu ze školy!“

František zareagoval přesně, jak předpokládala.

„Chceš nechat studia? Teď, ve druhém ročníku?“ neskrýval úžas. „A co budeš dělat?“

„Přejdu na gympl. Zemědělská škola stejně nemá budoucnost, kdežto s maturitou na gymplu mě vezmou všude.“

„To ti poradil… on?“

„A kdyby?“ nadhodila drze.

„Tak je to od něho prvotřídní blbost!“ vykřikl František tak silně, že Vítek sebou trhl a vyčítavě poznamenal:

„Zrovna teď jsem mohl překročit tisícovku!“

Dívka se ušklíbla.

„Máš pocit, že chytrý jsi jenom ty?“

„To si rozhodně nemyslím. Ale nejsem slepej, abych neviděl, že ten kluk s tebou zachází jako s hadrem.“

Pavla zoufale vykřikla:

„Má mě rád!“

František se zatvářil soucitně.

„To si ještě myslíš? Copak jsi nepoznala, že ti jenom blbne hlavu? Náhodou tě potřebuje. Pro tuhle chvíli. A ty, chudinko…“

Nedokončil, snad proto, že získal pocit konečné převahy. Přisunul si židli ke stolu a předstíral zájem o synovu hračku.

„Půjčíš mi to taky na chvilku? Ukázal bych ti, jak hrají mistři!“

Pavla si náhle uvědomila, v jak podivném postavení se nalézá. Hájí chlapce, který ji od sebe před necelou hodinou zapudil.

Ale mohla se chovat jinak? Cožpak je možné ztotožnit se se staromódními názory, které jí František vnucuje? Oči se jí zamžily slzami, když namítla:

„Nejsem chudinka! A vůbec…!“ Začala ztěžka dýchat pod lavinou vzteku. „Byla bych ráda, aby ses přestal o mé věci zajímat! Nemáš na mě právo, rozumíš? Naštěstí nejsem tvoje!!!“

Oba hráči odtrhli téměř současně pohled od displeje. Stála vzrušeně blízko dveří a namáhavě lapala po vzduchu. Umíněně zvolala:

„A ze školy stejně odejdu. Kvůli tobě!“ řekla bezohledně nevlastnímu otci. Vzápětí s pláčem vyběhla z kuchyně. Slyšeli na schodech vedoucích do podkroví rychlý dupot.

„To nic, Vítku,“ usmál se František na syna, „zase ji to přejde. Hrajeme dál!“

Postupně odepisuje ty, kdož ji mají rádi. Nejdřív padl táta, po něm Viky a vzápětí i František. Nakonec ještě přestane kamarádit s Ilonou a zůstane docela sama, uvažovala s hlavou zabořenou do vlhkého polštáře.

Co na tom? Takových holek po světě chodí! Jenom u nich ve třídě napočítala nejméně pět dívek, o něž žádný chlapec zatím neprojevil zájem. Zvláštní, že si nedokázaly zpravidla najít ani přítelkyně. Zbývá jim, aby se dobře učily, chodily vkusně oblékané a pravidelně navštěvovaly s rodiči koncerty vážné hudby.

Možná že se teď dá Pavla dohromady s Blaženou! Brrr…

A Randák se o ní také časem vyjádří…!

Vrátila se v myšlenkách raději do skutečnosti.

Proč jsou najednou všichni tak zlí?

Kapitola devátá

Po neklidné noci, do níž se ze spaní horečnatě probouzela, zatoužila někomu se svěřit, poradit se, vyslechnout uvážlivý hlas. Ilona však nepřišla do školy. Její židle zůstala po celý den neobsazená.

Ještě před začátkem vyučování si k ní přisedla Zlata Dokoupilová, a ohlížejíc se opatrně kolem sebe, svěřila se.

„Myslím, že něco seženu. Táta slíbil, že se zeptá mezi známými.“

Pavla zapnula mozek na příjem. Nakrabatila trochu čelo jako pokaždé, když hned neporozuměla.

„Nevím, co sháníš?“

„Přece ten chlívek!“ Zlata se zatvářila pohoršeně. Nechápala, jak se dá zapomenout na tak důležitou věc. „Ty máš ale hlavu. Sama jsi mi to poradila.“

„Ano, vzpomínám si.“ Pavla ze slušnosti projevila jistý zájem. „Jak jsi daleko?“ nadhodila.

„Tátu něco napadlo, poslouchej. Co kdyby dal Dino kozu zatím k někomu, kdo se o ni bude starat? A až porodí mladé, odvede si ji zase zpátky k vám.“

„A kůzlata?“

„Ty slíbí tomu, kdo vezme kozu do nájmu.“

Pavla hodila nerozhodně hlavou.

„Špatný nápad to není…“

„Viď?“ zářila spolužačka. „Náš táta je třída!“ prohlásila uznale. „Když jsme byli v Africe, dokázal jiné věci. Jednou přivedli na farmu…“

Měla chuť zavzpomínat na exotická dobrodružství, ale Pavla ji ostře zarazila:

„Když ti to vyjde, dej mi vědět. Teď promiň, nemám čas.“

Přátelsky se na Zlatu zazubila a horlivě listovala v učebnici.

Když konečné našla na stránce 127 schéma nadžlabové krmné linky, snažila se co nejrychleji naučit popis její činnosti, aby v případě, že ji Veselá Taťjana vyvolá, aspoň pár slov vykoktala. Zlata však byla neodbytná.

„No co ještě chceš?“ ptala se Pavla mrzutě a mumlala pro sebe s očima upřenýma ke stropu: „Rozeznáváme dva základní typy krmných linek: mobilní a stacionární. Mobilní…“ Všimla si, že spolužačka se ocitla v rozpacích. „Neslyšíš?“

„Povíš o tom Dinovi, viď?“

„Zájem snad o něho máš ty, ne?“

Zlata několikrát zamrkala očima.

„To ano. Ale je mi trochu divné přijít k němu a vybafnout: Sehnala jsem chlívek pro tvou kozu! Uznej, Pavlo!“

„Dobře, zařídím to. Ale teď mě nech! V mobilní lince se krmivo zakládá stavebně nezabudovanou mechanizací, kruci!, to si nezapamatuju…, stavebně nezabudovanou mechanizací!“ opakovala vztekle.

Osnovy druhého ročníku zemědělské školy požadovaly od žáků i znalost jízdy na traktoru. Po teoretické průpravě tedy usedali vždy ve dvojicích do kabiny. Výuku vedl profesor Veverka, který jediný z pedagogického sboru byl asi ochoten riskovat na silnici život. Hodina začínala vždy na školním dvoře, kde se shromáždili podle rozpisu vyjmenovaní studenti. Dnes byla mezi nimi i Pavla.

Veverka vyjel s traktorem z garáže a prudce zastavil před skupinkou studentů. Vyklonil se z okénka a zvolal:

„Další dvojice!“

Kopejsko se otočil ke spolužákům a pateticky jim kynul.

„Sbohem, přátelé. Byli jste na mě hodní. I já vás měl rád!“ loučil se a nemotorně se drápal po schůdkách k volantu. Veverka ho odstrčil.

„Ty pojedeš nazpátek!“ Všiml si, že se chystá nastoupit Pavla. Uvolnil jí vedle sebe místo.

„Dobrý den!“ pozdravila dívka odměřeně, jako by z nutnosti.

„Ahoj!“ přivítal ji profesor a do bublajícího zvuku motoru se přeptal:

„Už jsi někdy jela?“

„Ano…“

„Takže víš, jak se rozjíždíme?!“

Studentka popsala jednotlivé úkony. Učitel byl spokojený.

„Můžeš!“ pobídl ji ke startu.

Pavla zařadila první rychlost, traktor se zakymácel, ale tím, že učitel jízdy mohl ovlivňovat svým pedálem brzdu i plyn, dal se stroj do pohybu. Podařilo se jim projet mezi vraty na ulici.

„Co teď jsme?“ zeptal se profesor.

Pavla po něm bleskla pohledem. Odpověď neznala.

„Sebevrazi!“ odpověděl jí za zády Kopejsko.

Veverka však spokojen nebyl. Prohlásil přísně:

„Jsme účastníky silničního provozu!“ Pro jistotu se po studentovi káravě ohlédl. „A podle toho se chováme,“ pokračoval. „Jezdíme klidně, soustředěně, nenecháváme se ničím rozptylovat. Jasné?“

Pavla proti tomu neměla námitek. Vedla traktor co nejvíc k pravé straně. V zatáčce u sokolovny si příliš najela do středu křižovatky, cítila, jak ji setrvačná síla táhne do nebezpečné blízkosti zdi, ale profesor ubral plyn a navíc pootočil volantem, takže se do Tyršovy ulice už dostala bez problémů. Vyjeli pak na rovný úsek silnice lemovaný po stranách novými rodinnými domky, které si majitelé nedávno postavili. Jízda traktoru se zklidnila. Veverka si zapálil cigaretu, a když vyhodil okénkem zápalku, zeptal se Pavly:

„Co že nemluvíš?“

Neznatelně se usmála a očima neustále sledovala šedivý pruh vozovky, která jim vbíhala pod kapotu.

„Ptal se na tebe včera tvůj táta!“ připomněl náhodnou schůzku s Františkem.

„Já vím…!“ potvrdila.

„Co jsem mu měl o tobě povědět? Kdekdo si na tebe stěžuje!“

„Já ne, prosím!“ vyjádřil se Kopejsko.

„Ty mlč!“ uklidnil ho zase profesor a dodal: „Měla by ses vzchopit, Pavlo!“

„Pokusím se…!“ slíbila nepřítomným hlasem. Silnice se začala prudce zvedat, zařadila tedy na nižší rychlost. Profesor se k úkonu nevyjádřil, ale Kopejsko, zkroucený v rohu kabiny, si nenechal ujít příležitost.

„Výborně, paní řidičko!“ chválil spolužačku.

„Tak ty nedáš pokoj?!“ napomenul ho Veverka. „Víš, co jsem nikdy, Kopejsko, nepochopil! Jak ty můžeš mít vyznamenání. Vlastně, co bys neměl, viď!“ řekl, jako kdyby právě nalezl odpověď na položenou otázku. „Ty prostě s tou svou hubou dokážeš každého ukecat!“

Student se bránil.

„To se mýlíte, soudruhu profesore. Moje úvahy, jak jste se mohl jistě mnohokrát přesvědčit, jsou podloženy vždycky solidními znalostmi. Už když mi bylo pět roků, přihlásili mě rodiče do televizní soutěže Naše geniální dítě. Bohužel když jsme jeli do Prahy, píchl táta za Sobotkou kolo, rezervu měl zpuchřelou, takže nás na Kavčí hory dotáhl jeden ochotný řidič. Pozdě. Ve studiu už rozebírali kulisy. Tu soutěž nakonec vyhrál jeden blbeček z Brna, který ani nevěděl, co je to hvězdný třesk.“

„Kdežto ty na jeho místě bys odbornou komisi dokonale šokoval!“ odhadoval Veverka.

Dojížděli k viaduktu přes dálnici. Profesor dal dívce pokyn, aby zastavila.

„Bylo to celkem dobré!“ chválil její jízdu a poznamenal si do notesu známku.

Pavla si vyměnila se spolužákem místo.

„Ty už jsi jezdil?“ ptal se ho ze zvyku vyučující.

Kopejsko se rozzářil.

„Mám letos za sebou Hungaroring, Velkou cenu Monaka a závod Paříž–Dakar.“

„My nevíme, kdo se nám vnutil do kabiny. Tak jeď, ty pilote formule jedna!“ pobídl chlapce.

Jarouš se plynule rozjel, vytočil elegantně zatáčku a vracel se zpátky k městu. Za volantem si rozhodně nepočínal jako začátečník, což uznal i profesor. Snad jen s řazením měl drobné potíže.

„Ta spojka prokluzuje!“ hlásil vyčítavě.

„O prázdninách půjde tenhle krám na generálku! Má už něco za sebou.“

Student znovu přeřadil, v kabině to s osádkou prudce zatřáslo.

„Jezdíme nejen bezpečně, ale i plynule!“ byl okamžitě napomenut.

„Já vím…!“ usmíval se Kopejsko. Přední sklo znovu nabídlo příjemný obraz řadových domků s rovnými střechami. Jarouš ale poznamenal:

„Kdo si u nás postaví barák s rovnou střechou, je šílenec. V zimě mu na ní leží dva měsíce sníh, na jaře prosakuje voda a na podzim se ucpává hlavní žlab listím. Můj strýček z Lomnice nad Popelkou by o tom mohl vyprávět celé seriály!“

Jarouš se při vzpomínce na vzdáleného příbuzného s potěšením usmál. Vzápětí však jeho pozornost upoutala postava blížící se v protisměru po levém chodníku. O tři vteřiny později i Pavla ze zadního sedadla poznala, že je to mladá, asi třicetiletá žena v tvídové sukni a fialovém svetříku, který jí těsně přiléhal k výraznému profilu. Kopejsko civěl na ten zázrak přírody s otevřenými ústy. Krasavice ale zaujala i profesora. Nejdříve se pouze ohlédl, ale pak sledoval její postavu společně se svým žákem ve zpětném zrcátku.

„Pozor…!!!“ zařvala varovně Pavla a chytla se pomocného držadla na stěně kabiny.

Varování přišlo pozdě. Vzápětí všichni ucítili náraz, potom se traktor začal naklánět rychle na stranu.

„Držte se!“ vykřikl profesor, a ještě než valivý pohyb ustal, stačil otočit klíčkem motoru. To se už na něho Pavla i s Kopejskem sesunuli. Rámusení motoru utichlo, zvenčí bylo jenom slyšet svištění kol.

„Vylezte!“ pobídl je rozechvělý Veverka a starostlivě se vyptával: „Nestalo se vám nic?“

„Já jsem v pořádku,“ hlásila Pavla, přestože cítila bolest v noze, a pokoušela se dostat z kabiny.

Kopejsko pod ní nenávistně syčel. „Budu mít na hlavě bouli jako pštrosí vejce.“

Postupně se vydrápali z převrženého traktoru. Při havárii prorazil drátěný plot a spadl do zahrádky, jejíž záhony byly asi půl metru pod úrovní ulice. Profesor si setřel dlaní na čele krev a zamyšleně obcházel vozidlo. Když zjistil, že při pádu na bok došlo k proražení kapoty motoru, tvářil se rozmrzele. Kopejsko mu zezadu důvěrně zaklepal na rameno. Veverka se nerudně na něho obrátil.

„Co je?“

Student přimhouřil levé oko a hodil bradou směrem, kterým se ubíralo fialové nebezpečí.

„Ale byl to kus, co?!“

Učitel jízdy překvapením strnul. Vzápětí však velice rád potvrdil:

„Byl, Jarouši!“

Zpráva o havárii traktoru se donesla k řediteli zemědělské školy dřív, než přivolaný autojeřáb vozidlo vytáhl. Profesor Veverka se mezitím dohodl s majitelem zahrádky na úhradě škody. Motor sice po několikerém pokusu naskočil, ale traktor byl neschopný samostatné jízdy, neboť při pádu došlo asi k poškození přední poloosy, takže ujížděl stále doprava. Autojeřáb ho vzal do vleku a přitáhl i s Veverkou na školní dvůr. Přibližně ve stejné chvíli se objevili ve vratech i oba studenti.

Jakmile se autojeřáb vyvlekl z lana, vyběhl na dvůr ředitel a začal pobíhat kolem poškozeného traktoru, jako když si malé děti hrají na třetího nebo chodí pešek okolo. Vykřikoval:

„Jak se to mohlo stát? To jste nemohli dávat pozor?“

Veverka stál poblíž deformované kapoty a tvářil se jako mučedník. Na otázky odpovědět neuměl. Ředitel strčil tři prsty do proraženého plechu a zanaříkal:

„Taková díra! A na tak malou školu. Jak teď zajistíme řádnou výuku?“ Najednou vyhrkl: „Musíme okamžitě sepsat řádný protokol. A bude-li škoda větší než tisíc korun, zavoláme příslušníky Veřejné bezpečnosti!“ Nápad ho tak zaujal, že hned chvátal zpět do budovy. Učitel jízdy ho smutně následoval. Stačil poznamenat ke studentům, kteří čekali na další jízdy:

„Vraťte se do třídy. Odjezdíte to příští hodinu.“

Ve třídě seznámil Kopejsko se všemi podrobnostmi Veselou Taťjanu, která v jejich nepřítomnosti dokazovala, že jako kojné se k telatům vybírají krávy po otelení, krávy tři měsíce před vyřazením, krávy tvrdodojné, krávy cucalky s deformovanými struky nevhodnými k dojení strojem…, poslední slova ještě účastníci nehody cestou na své místo vyslechli.

Když tedy Jarouš znovu vykreslil tragédii ve vilové čtvrti města, přičemž nezapomněl zdůraznit vlastní zásluhy při zachraňování těžce zraněné osádky, zeptala se profesorka s obavami:

„Kolegovi Veverkovi se nic nestalo?“

Třída chápavě zašuměla a Kopejsko si vyměnil pohled s jediným svědkem havárie. Potom a s výrazem pohřebního zřízence pravil:

„Soudruh profesor Veverka unikl jen o vlásek jisté smrti!“

Profesorka vydechla:

„Opravdu?“

Jarouš přikývl, dál zůstával velice vážný a navíc ukázal na Pavlu.

„Bartošová vám to jistě potvrdí!“

Veselá Taťjana se na ni obrátila, čekala odpověď. Pavle nezbývalo než kývnout. Kopejsko by jistě dál pokračoval v oblíbené herecké etudě, kdyby ho nevyrušil školní rozhlas. Ředitelův vzrušený hlas oznamoval současně s hvízdotem takzvané druhé fáze:

„Studenti Bartošová a Kopejsko ze 2. A se okamžitě dostaví do ředitelny. Opakuji…“

Jarouš natáhl ruku podruhé, tentokrát ke krabici z umělé hmoty připevněné vysoko u stropu, jako by chtěl naznačit, že i ona může stvrdit pravdivost jeho slov. Bez obvyklého souhlasu vyučující opustili s Pavlou třídu.

V ředitelně je čekal ředitel, profesor Veverka a sekretářka školy. Ta, v bílém plášti, jaký nosí lékařky, seděla u psacího stroje připravena k zápisu.

Ředitel dal studentům pokyn, aby se postavili k příruční knihovně, která měla náhodným návštěvníkům patrně naznačit sčetlost představitelů školy. Posunovací skla byla pečlivě zamknuta na kovový zámek.

„Tak prosím, kdo začne první?“

Pavla postřehla, že profesor Veverka se nervózně hryže do rtu. Patrně čekal, jakou verzi studenti pro líčení havárie zvolí. Najednou pochopila, že má fantastickou šanci vrátit třídnímu včerejší dluh i s úroky. Stačí, aby mluvila pravdu. Aby ředitele seznámila s tím, jak Veverka s Kopejskem čučeli na jednu prsatou ženskou.

A třídní bude mít parádní průšvih.

Skoro zajásala.

Kopejsko však zvedl ruku první. Ředitel ho vybídl, aby promluvil. Jarouš začal jako obvykle velice zeširoka, v tomto případě startem a otočkou před dálnicí, kdy už měl stroj ve svých rukou.

Sekretářka významně zakašlala. Jarouš pochopil, řekl:

„Ano, jistě,“ a v duchu vykonal s traktorem rychlou jízdu od viaduktu až k začátku města.

A teď začne o té kočce ve fialovém svetru! předvídala Pavla.

Mýlila se. Kopejsko měl v záloze další verzi. Zněla:

„Když už jsme vjížděli do města, ucítil jsem tady…?“ Jarouš si zabušil na hruď a zkřivil tvář, „silnou bolest. V duchu jsem si řekl: infarkt myokardu. Je to tady, chlapče! Bolest neustávala. Pokusil jsem se předat řízení tady soudruhu profesorovi,“ stočil oči, v nichž byl teď kalný lesk, „rád bych ho požádal, abychom zastavili, ale bolest byla stále silnější, až mě docela ochromila. Zhroutil jsem se v křečích, bohužel tak nešťastně, že jsem padl tady na soudruha profesora Veverku, objal jsem ho, takže on nemohl vyprostit ruce, aby sám zachytil volant…, nu a tak došlo k té havárii!“ dodal už Kopejsko sklesle.

Ty krásně kecáš! zhodnotila hned jeho srdcebolné líčení Pavla. Kopejsko se však tvářil tak, že mu nebylo možno nevěřit.

Ředitel váhavě poznamenal:

„Zatím jsme tady od soudruha třídního slyšeli něco jiného…“

Jarouš se krásně zasmál, sejmul si z nosu brejličky a čistil je o cíp svetru.

„Přece mě nebude shazovat, ne?!“ řekl. A pro jistotu na profesora Veverku významně mrkl.

„Ale to by ses měl léčit, Kopejsko! Žádnou nemoc bychom neměli v mládí zanedbávat. Stává se ti to často?“

„Dneska to bylo poprvé!“ přiznal student.

Ředitel vybídl Pavlu.

„Co nám k tomu poví Bartošová?“

Třídní profesor k ní vyslal ostražitý pohled. Pochopil, že teď bude záležet pouze na její výpovědi.

O téže věci znovu přemýšlela Pavla. Krátce se podívala na profesora a potom bezkrevně přisvědčila:

„Ano, bylo to tak!“

Jedovatý had, který byl nablízku, se zase odplazil.

Profesor se vděčně usmál.

Ředitel radostně tleskl rukama o sebe.

„Tak to bychom tedy měli. Soudružko sekretářko, myslím, že můžeme napsat zápis. Jestliže došlo k nehodě za událostí, jak je udává sám zúčastněný student, jsem si jist, že pojišťovna nám bez problémů způsobenou škodu uhradí. Takže prosím, pište!“

A zvolna jí diktoval pohádku, kterou právě od Jarouše vyslechl.

Teprve cestou ze školy přicházela naražená noha k sobě, Pavla mírně pokulhávala. U vrátek jako obvykle vybrala obsah schránky. V novinách byl založen účet za telefon, zněl na 140,– Kčs, máma se zhrozí!, a předtištěný lístek s oznámením, že poštovní doručovatelka nemohla Františkovi odevzdat peníze, může si je ale osobně vybrat u přepážky poštovního úřadu. Z Františka tedy bude boháč! řekla si. Třeba mu neznámý strýček odkázal fantastické jmění. Řekněme milión korun! Líp zní ovšem deset miliónů. Za deset miliónů by se už dalo něco koupit. Například sportovní auťák. Jednou takové spatřila v zahraničním časopise, který prohlíželi s Viktorem. Auta připomínala spíš vozidla vhodná do utopistického filmu. Mít peníze, vyhodila by ze svého pokoje nábytek, který zatím připomíná cizineckou legii, každý pes jiná ves, a pokoj by si zařídila v bílé barvě. Snad jen čalounění křesel a pohovky by bylo možná růžové. Ne, líp by se vyjímala rudá…

Z nesmyslných úvah ji vyrušily podivné zvuky, jež se nesly otevřeným oknem v přízemí. Uvnitř se někdo pokoušel hrát na nástroj vzdáleně připomínající housle. Vešla rychle dovnitř.

V kuchyni seděl na stole Vítek, pod bradou drtil skutečné housle a pokoušel se vyloudit smyčcem líbezné tóny. Pavla měla možnost kladně ocenit jeho snahu, míň už výsledek umělecké exhibice. Nástroj střídavě chroptěl, šuměl a žalostně naříkal.

„Nech toho, prosím tě!“ okřikla ho a zacpala si uši, protože při určitých tónech jí běhal po zádech mráz.

Vítek nechal ruce s nástrojem klesnout a s neskrývanou pýchou se sestry zeptal:

„To koukáš, co?“

Pavla se zatím zbavila tašky s učením, za chvíli ji stejně přenese do pokoje nahoru, poštu odložila na obvyklé místo v kredenci. Zeptala se přísně:

„Čí jsou ty housle?“

„Moje!“ řekl Vítek a odfoukl z hmatníku neviditelná zrnka prachu. Zabrnkal na všechny čtyři struny jako kytarista. „Slyšíš, jaký mají krásný zvuk?“

„Snad ti je nekoupil táta?!“

„Dostal jsem je od Ivoše!“

„Neznám žádného Ivoše…!“ řekla zamítavě.

„Ivoše Ženatého přece znáš. Bydlí v ulici U splavu, v baráku se slunečními hodinami.“

Pavla si matně vzpomněla, že takový kluk ve městě bydlí.

„Ale ten je, myslím, starší než ty!“ poznamenala nepříliš jistě.

„Chodí do osmičky!“ potvrdil.

Najednou se zarazila:

„Neříkej mi, že ti je dal zadarmo!“

Vítek slezl opatrně ze stolu a přiznal:

„To víš, že mi je zadarmo nedal. Vyměnil jsem je!“

„Za co, proboha?!“

„Za digitální hru, kterou jsem dostal pod stromeček.“

Pavla se zhrozila:

„Vždyť byla úplně nová! A těch peněz, co stála!“

„Stejně mě přestala bavit. A Ženatému se líbila.“ Bráška se pojednou rozzářil jako dítě u vánočního stromku. „Ale víš, co všechno mi za ni dal? Podívej se: housle, smyčec, a taky pouzdro. Celé černé, ani trochu poškozené!“ Odběhl pro ně ke gauči, kde zatím leželo. Na stole je pak otevřel a ve schránce umístěné ve zúženém konci přebíral příslušenství. „Náhradní struny, kolíček…, tohle černé je dusítko…,“ pokračoval.

Pavla s ním nadšení nesdílela.

„Počkej, brácho, až se vrátí táta. Pak teprve bude koncert!“ slibovala. Sama by si takovou obchodní transakci dovolit nemohla. Jenže Vítkovi, protože je mazlíček, všechno projde.

„Říkal Ženatý,“ ozval se znovu, „že si mám koupit kalafunu. Líp se mi bude hrát. Nevíš, kde se dá kalafuna koupit?“

„Něco ti, bráško, poradím!“ pravila s převahou staršího sourozence, „s nákupem kalafuny bych raději počkala, až jaké uhraješ večer skóre s tátou!“

Vítek se plaše usmál.

„Z táty strach nemám. Ten má hudbu rád.“

Přisvědčila:

„Hudbu snad. Jenže na ten křáp jsi zatím nevyloudil jediný přijatelný tón.“

„To mě přece naučí v hudební škole! Pavlo,“ škemral, „pojď se mnou pro kalafunu, slyšíš?“

„Nevím, kde se kupuje.“

„Zeptáme se v kosmetice, paní vedoucí nám poradí. A pak se zastavíme u táty. Vím, kde dnes zrovna pracuje…!“

„Ne, Vítku, za tátou já nepůjdu!“ vrtěla odmítavě hlavou. Vzpomněla si na včerejší hádku. Ráno už se za ni styděla. Chtěla Františkovi ublížit a jistě se jí to podařilo. Přitom se v minulosti mnohokrát přistihla, že ho má raději než vlastního tátu. Vznikl ten pocit jen proto, že s nimi František žije? Že když se kvečeru všichni sejdou, naslouchá ráda jeho vtípkům, příhodám ze zaměstnání, vzdechům nad prchajícím mládím? Že se s ním může zúčastnit velkolepých plánů na zakoupení vlastního auta, na novou omítku jejich domku, na cestu do cizích zemí, nejraději ovšem k moři? Pavla byla zatím v cizině pouze jednou, když maminčin podnik uspořádal pro své zaměstnance zájezd do Drážďan. Toužila však vidět moře. To přání ukrývala ve stejné krabičce, kde dál byla Annapurna, cesta kolem světa, německý ovčák, dva roky prázdnin a let balónem. Jako modrého mauritia zde donedávna měla uloženo i jméno svého chlapce.

František je pilný. Časem našetří dost peněz a všichni čtyři k moři vyjedou…

„Proč?“ nechápavě se zatvářil bratr.

„Protože…!“ načala větu a hned po prvním slově se zarazila. Musela by se Františkovi nejprve omluvit!!! To znamená ponížit se. Přiznat se k trapnému chování. „Tomu ty nerozumíš!“ řekla raději.

Nakonec ji Vítek stejně přemluvil.

Pobídla ho, aby se tedy oblékl. Mezitím si četla noviny, vlastně jen běžela očima po výrazných titulcích.

„Můžem!“ ohlásil se bratr už v předsíni. Pouzdro s houslemi svíral v podpaždí.

Pavla rychle složila noviny. Lístek doručovatelky se snesl vírem vzduchu na zem. Zvedla ho a po krátkém zamyšlení zasunula do kapsy. Třeba se zastaví na poště a peníze Františkovi vyzvedne. Odpadne mu zpáteční cesta do města.

„Snad neponeseš ty skřipky s sebou!“ zhrozila se.

„A co když kalafunu prodají jenom tomu, kdo hraje na housle?!“

Dala mu najevo, co si o jeho nápadu myslí. Ale nedokázala ho už přesvědčit, aby nástroj nechal doma.

V drogérii sice kalafunu měli, ale pouze tlučenou, která se používá při paření prasete. Prodavačka doporučila Pavle, aby se na tu pro houslisty zeptala v hračkářství. Odtud putovali napříč náměstím do papírnictví. Zde konečně uspěli. Paní vedoucí podala Vítkovi krabičku z umělé hmoty. Chlapec se po ní nedočkavě vrhl, nikdy ještě nedržel v dlani kostku žlutohnědé hmoty s výrazným vroubkováním po obvodě. Než Pavla zaplatila, otevřel pouzdro a začal natírat na smyčci bílé žíně.

„Nedělej ostudu!“ napomenula ho sestra a násilím mu uložila smyčec zpět do pouzdra.

„Co nakupujete, Pavlínko?!“ ozval se jí za zády známý hlas. Nemusela se otáčet, poznala hned paní Sedlmaierovou. Pozdravily se. Vítek se jen ohlédl, byl příliš zaujat pouzdrem, jehož zámky se nesnadno zavíraly. Pavla objasnila důvod nákupu.

„Tak to je váš bratříček?“ prohlížela si paní Vítka. Chlapec se na ni usmíval a dál cvakal závěrem. „Nevěděla jsem, že hraješ na housle.“

„Teprve začnu!“ chlubil se a předvedl krabičku s kalafunou. Paní ochotně prohlédla její obsah. „Tak to budeme mít nového Paganiniho, viď?!“

Přikývl.

„Jasná zpráva!“

„Jak to mluvíš?“ pohoršovala se Pavla a nenápadně ho postrkovala ke dveřím. Znejistěla. Co když se Viky před maminkou zmínil o hádce na zahradě? Možná že si teď vezme Pavlu stranou a začne s obvyklými řečičkami o tom, že by měla Viktorka chápat, že ještě není docela zdráv, musí se učit, celý den leží ve skriptech, které mu ochotně přináší Marcelka… „Musíme už jít,“ hlesla.

„Taky nemám moc času. Připravujeme se na cestu do Brna. Chceme pomoci při úklidu manželovu otci. Já si vozím všechny potřebné věci nejraději s sebou. Kde tam v sobotu nebo v neděli seženu balicí papír?“

Takže o zahradní scéně zatím Viky mlčel, uvědomila si Pavla a trochu se uklidnila. V opačném případě by si Sedlmaierová neodpustila udělit jí nasládlou lekci z chování. Vzala bratra pevně za ruku a letmo se loučila:

„Na shledanou!“

„Povím Viktorovi, jaké jsme dnes měly na sebe štěstí!“ slibovala paní. „Zastavíte se dnes u nás?“

Pavla k sobě přitáhla skleněné dveře, aby Vítek mohl i s pouzdrem pohodlně projít.

„Ne, dnes nepřijdu!“ řekla tiše a trpce si pomyslela, že tím jistě paní Sedlmaierové učinila velkou radost.

Vítkovi se domů nechtělo. Chtěl se otci pochlubit nástrojem. Pavle doznívaly v hlavě dojmy z náhodného setkání s Viktorovou matkou, a snad proto neprozřetelně souhlasila.

Bratr ji vedl zámeckou zahradou k městskému muzeu, kde otec pracoval. Byla to jednopatrová, velice stará budova, kterou obepínalo jako hustá pavučina trubkové lešení. Na posledním podlaží pracovali dva zedníci. Třetí muž, který byl dole, jim posílal na tenkém laně kbelíky s maltou. Vítek se u něho zastavil.

„Pane Krupičko,“ oslovil ho důvěrně, „neviděl jste tátu?“

Zedník se shýbl k plechovému stroji, do něhož svištivě vjíždělo lano, a přitiskl dlaň k černému vypínači. Hluk motoru uvnitř okamžitě umlkl. Věnoval se potom chlapci.

„Táta by měl být někde na střeše. Počkej, zavolám ti ho!“

Z dlaní, které přiložil k ústům, vytvořil kornout, do něhož vykřikoval:

„Franto, polez dolů, přišli ti zahrát!“

Muži na lešení přestali pracovat, opřeli se o zábradlí a hleděli dolů. Přes značnou vzdálenost Pavla zaznamenala, že si ji zvědavě, možná dost neomaleně, jak mívají mladí muži ve zvyku, prohlížejí.

„Slečno, nechcete nám jít pomoct?!“ zvali ji ochotně na lešení.

Než stačila odpovědět, objevil se v odkrytém krovu střechy František. Poznal příchozí a zvolal:

„To jste vy? Počkejte, hned budu dole!“

Vzápětí zmizel za zčernalým komínem, který vyčníval mezi trámy.

Zedník obsluhující na zemi vrátek si všiml pouzdra.

„Ty se učíš hrát na housle?“ ptal se Vítka.

„Rád bych!“

„Taky jsem se jako kluk učil asi pět roků na housle. Jenže pak mě začaly zajímat víc děvčata a s nástrojem byl konec. Někde se u nás povaluje na půdě.“

Přistoupil k chlapci a vyzval ho:

„Tak se pochlub, jaký máš stradivárky!“

Chlapec položil velice opatrně pouzdro na hromadu cihel a otevřel víko. Zedník Krupička se naklonil nad nástroj.

„Vypadají zachovale! Co říkáš, abych je vyzkoušel?“ řekl a hned si čistil vzadu o kalhoty ruce.

„Klidně!“ souhlasil Vítek.

Muž tedy vyjmul housle, přitáhl smyčec a přejel zkusmo po strunách. Zatvářil se mrzutě.

„Jak na ně chceš hrát? Jsou rozladěné.“

Majitel skvostného nástroje jenom omluvně zavlnil rameny. Zedník usedl na cihly, dlouho napínal struny, povoloval kolíky a znovu pobrnkával, než byl docela spokojen. Potom vyzval chlapce:

„Tak jakou si zahrajem?“

Protože Vítka hned nenapadl vhodný program, spustil Krupička Ovčáky čtveráky, Šla Nanynka do zelí a po ní Valčík beze slov. Pavla v duchu uznala, že trochu hrát umí. Než skončila třetí skladba, vyšel z otevřených dveří František. Zastavil se a s předstíraným obdivem naslouchal. Když Krupička odtrhl housle od brady, ozval se na lešení potlesk. František se také vyjádřil.

„Pozoruji, Lojzíku,“ řekl, „že jsi lepší muzikant než zedník!“ Nečekal na odpověď a pozdravil se s členy své rodiny. „Stalo se něco mámě?“ přeptával se s vážnou tváří, neboť na pracovišti ho obvykle nenavštěvovali.

Vítek ze sebe jedním dechem vychrlil vše, co zatím tížilo jeho svědomí. Tak se František dozvěděl, že synáček vyměnil digitální hru za housle, že nakoupil kalafunu a že je připraven nejen k zápisu do hudební školy, ale i ke každodennímu cvičení. Otce, jak Pavla předpokládala, zajímal nejvíc osud opičáků, kteří se už někde v neznámu honí za kokosovými ořechy. A zatímco Krupička dál šmidlal na houslích nahodilou směs národních písní, nechal si František podrobně popsat i všechny detaily směnného obchodu mezi synem a Ivošem Ženatým, žákem osmé třídy základní školy. Netvářil se sice nadšeně, ale nakonec prohlásil:

„Co s tebou mám dělat? Byla to tvoje hra!“

„Houslí si kluk víc užije!“ poznamenal Krupička, který asi jedním uchem jejich rozhovoru naslouchal. „A taky vydělá navíc peníze!“

„Tak ty chci jednou vidět!“ řekl František skepticky.

Zedník vrátil Vítkovi nástroj a chvíli ještě líčil výhody muzikantů na vojně i v civilním životě. Chlapec uložil housličky do pouzdra. Pohlédl vzhůru k Pavle a pobídl ji:

„Půjdeme, ne?“

Až dosud, kromě pozdravu, navíc telegraficky odměřeného, Pavla nepronesla slovo. I teď se mlčky odvrátila a chystala se k odchodu. Najednou za sebou slyšela Františka, jak opatrně říká:

„Pavlo?“

Velice pomalu se otočila a beze slova čekala, co uslyší. František k ní přistoupil blíž a vytáhl z kapsy haleny modrý kapesník, aby se vysmrkal.

„Včera jsem to dost přehnal, no, víš, co myslím.“ Na rtech se mu zableskl na setinu vteřiny úsměv. „Jak jsem ti dával rady do života…“ Znovu zvážněl. „Neměl bych se do tvých věcí míchat. Jsi už velká holka, abys věděla, co děláš.“

Ohlédl se za spolupracovníkem, který se mezitím vrátil ke stroji a vhazoval do prázdného kbelíku další dávku cementu. „Tak už se na mě nezlob!“ prosil.

Pavla na jeho omluvu nebyla připravena. A snad proto místo pouhého souhlasu vyhrkla:

„Taky jsem to včera přepískla!“

Ale to už se Františkovi vrátila obvyklá nálada, jeho oči se rozzářily.

„Takže do smrti dobří?“

„Jak chceš!“ přijala nevlastní dcera návrh ke smíru. Aby zakryla vzrůstající rozpaky, zeptala se úsečně: „V kolik dnes přijdeš domů?“

František pohlédl směrem ke sluníčku, které se krčilo za hradbou mraků.

„Rádi bychom přeložili zbytek střechy. Kvečeru se asi přižene bouřka…“

Pro Pavlu to byly nepřesné údaje.

„Chci vařit jahodové knedlíky!“ seznámila ho s jídelníčkem. „Řekněme v šest?“ navrhla sama přesný čas večeře.

„Dobře tedy!“ souhlasil a vyprovodil je až na pěšinku k zámecké zahradě. Zde se rozloučili.

Po několika krocích se Vítek obrátil na sestru.

„Nám už rostou jahody, Pavlo?“ užasl.

„Rostou,“ potvrdila. „V mrazáku!“

Pozdě večer zapískala pod oknem Ilona. Pavla ji hned odvlekla do podkroví, aby nebyly rušeny.

„Kdes byla?“ zajímala se o důvod její školní nepřítomnosti.

Spolužačka se zatvářila jako neviňátko.

„Přece u tebe, ne?“

„Blbneš?“

„Pavlínko, už od včerejška se přece spolu u vás pilně učíme. Studijní nároky se tak zvýšily, že nám nezbývá než spojit síly proti nenáviděným profesorům.“

„Bylas u Romana!“ odhadla Pavla přesně.

„Ano, kotě!“

„To mi bylo hned jasné! Tak povídej!“

Příběh spolužačky byl velice prostý. Romanova garsoniéra na sídlišti v Olšinkách ji tak okouzlila, že zatoužila v prostředí vonícím novotou prožít i noc. Namluvila tedy matce, že odchází ke kamarádce, aby si doplnila důkladným studiem mezery ve svých znalostech, a že z časových důvodů doma spát nebude.

Pavla se zájmem jejímu vyprávění naslouchala. Když se blížilo ke konci, nasadila pohoršlivý výraz tváře.

„Nechápu jenom,“ podotkla, „proč jsi ráno neklusala do školy? Páni inženýři, pokud je mi známo, většinou také odcházejí do práce!“

„Roman si vzal den dovolené. Víš, jak mi s ním bylo báječně?“ vzdychla dlouze.

„Celkem si to umím představit. Velice žertovné by ovšem bylo, kdybych se odpoledne potkala ve městě s tvou matkou a vyzvídala na ní, kam odvlekla dceru!“

„Toho jediného jsem se bála!“ přiznala s obavami kamarádka.

„Nenapadlo tě, abys mi zavolala?“

„Roman ještě nemá v bytě telefon. A běžet někam do budky…!“ Ilona zneklidněla. Odsunula rukáv bundy a pohlédla na hodinky. „Už musím letět.“ Přiblížila hodinky do blízkosti Pavliných očí. „Podívej se, ty jsou, co?“

Pavla si je se zájmem prohlédla.

„Dárek od Romana…!“ chlubila se Ilona a opatrně je zase skryla v rukávě. „Takže jsme domluveny!“ shrnovala účel návštěvy a začala se před zrcadlem upravovat.

Pavla měla pocit, že musí udělat něco pro záchranu její duše. Protože ji však nic velkolepého nenapadalo, aspoň pohoršeně vzdechla:

„Dítě, dítě…, pro lásku jsi schopná i podvodu!“

„Jenom takhle maličkého!“ roztáhla dívka dva prsty a vzápětí spolužačku uklidňovala: „Zítra ráno jsem zase ve škole. Stalo se něco mimořádného?“

„Jistě, stalo se mnoho věcí. Ale vzhledem k tvým zážitkům to jsou zanedbatelné prkotiny. Pokud jsem si všimla, nepřibyla ti zatím žádná pětka. Dost mě to překvapilo.“

„Vidíš, jaká jsem vzorná studentka!“ chvástala se Ilona, když mezitím seběhly po schodech do přízemí. U věšáku vjela do bot a důrazně připomínala: „Kdyby náhodou volala máma, spím tak tvrdě, že mě nemůžeš vzbudit.“

„Pozoruji, že jsi z Románka krásně vycvaklá!“

Pavla vyprovázela spolužačku až na ulici, která utopila ve tmě všechny stíny. Jen naproti autoservisu zářilo několik světel. Mechanici zde drželi noční službu.

„Taky budeš, Pavlínko, až jednou poznáš… no nic!“ nedokončila úvahu Ilona. Rychle se rozloučila. Potom se chodník rozezvučel pod pravidelnými údery jejích podpatků.

Ilona je někdy dost trapná. Jak si může myslet, že s Romanem prožívá něco víc, než poznali Pavla a Viky? Vždyť vztah mezi chlapcem a dívkou se nikdy nepodobá přímce směřující k pomyslnému bodu označujícímu vítězství něhy, obětavosti a naprostého pochopení. Spíš připomíná grafický zápis chvění Země s ostrými vrcholy a zrádnými propastmi.

Viktor s Pavlou se nyní nalézají někde pod hlubokým srázem. Ale jak přibývá hodin, v nichž se od nehezké hádky vzdalují, snaží se Pavla znovu jeho chování pochopit. Kdyby byl docela zdravý, kdyby ho neděsil přízrak šesti velmi těžkých zkoušek, kdyby se k němu i Pavla chovala ohleduplně, skončil by jejich poslední rozhovor určitě jinak.

Kapitola desátá

Obvykle jednou za měsíc získávali praxi i v drůbežářské farmě. Tvořil ji komplex nízkých budov bez oken, kde žily slípky různého stáří. Farma měla své umělé líhně, haly pro odchov kuřat a jiné, v nichž snášely nosnice vejce.

Pavla čistila v hale pro odchov kuřic napáječky. Košťátkem vymetala z úzkých žlábků probíhajících napříč budovou trus a znečištěné hoblovačky, které tvořily podestýlku. Pipky se příliš neplašily, zobaly krmivo nebo se houfovaly pod osvětlovacími tělesy, jež jim nahrazovala kvočnu.

Zanedlouho ji vyhledala Zlata Dokoupilová.

„Vyšlo to!“ hlásila už zdálky. „Táta tu paní dokázal přemluvit!“ Nešetrně nohou zaplašila houf kuřic, které se jí pletly do cesty. „Dino si k ní může kozu odvést.“

„No konečně!“ pochválila ji Pavla. „Už to ví?“

Zlata se zapýřila jako malá školačka.

„Slíbilas mi, že mu to povíš nejdřív sama.“

„Jistě, jenže kde ho…!“ rozhlížela se po hale.

„Dino se dnes učí s ostatními kluky sexovat kuřata. Kdybys za ním zašla…, až se ti to bude hodit!“

„Víš co?“ zkrátila Pavla to kňourání. „Půjdeme tam hned. Stejně bys nedala pokoj.“ Odložila košťátko a vyhýbajíc se přebíhající drůbeži, vykročila k železným vratům. „Za chvilku jsme zpátky, soudruhu profesore!“ hlásila, když míjely Krejčíka. Kupodivu proti jejich odchodu nic nenamítal.

V sousední hale již od vchodu zahlédly skupinku spolužáků, kteří obklopili velký stůl, u něhož seděla pracovnice drůbeží farmy a sexovala jednodenní kuřata, což znamenalo, že je třídila na kohoutky a slepičky. V minulosti se kuřata odchovávala tak, že asi pět týdnů zůstali zástupci obou pohlaví pohromadě. Potom byli kohoutci odděleni a vykrmovali se zvlášť. Ukázalo se však, že je to velice nehospodárný způsob. Kohoutci rostli pomalu a spotřeba krmiva byla neúměrně vysoká. Proto se nyní všechna jednodenní kuřata okamžitě sexují. Budoucí slepičky, kterým se načas říká kuřice, se vkládají do plechových beden a přepravují se do příslušných hal. Osud kohoutků je smutnější. Jsou okamžitě utraceni. Hromady jejich mrtvých tělíček si obvykle odvážejí chovatelé norků nebo jsou zpracovávány jako krmivo pro prasata.

Pavla zatáhla spolužáka za rukáv, a když se ohlédl, dala mu mlčky najevo, že s ním potřebuje mluvit. Odešla na chodbu, kde čekala Zlata. Dino se dostavil za malou chvilku.

„Hm…?“ hlesl, když seznal, že Pavla není sama.

„Je ti, doufám, jasné, že koza musí od nás vypadnout!“ připomněla mu spolužačka nesmlouvavě.

„Pořád s tím opruzuješ…“

„Nejpozději zítra!“ zdůraznila.

Dino se rozpačitě podrbal ve vlasech.

„Ale já zatím nic…!“

„… nesehnal!“ dokončila Pavla jeho rozpačitou větu. „Kdybych čekala, až se začneš o Lízu starat ty, porodila by u nás minimálně slona.“

Postrčila spolužačku, která se zatím rozhovoru neúčastnila a jen s obdivem patřila na urostlého chlapce.

„Tady Zlata se ukázala jako bezvadná kámoška a sehnala ti někoho, kdo ti Lízu nechá v chlívku i s kůzlaty!“

Zlata zbrkle vyhrkla:

„Ano, můžeš přijít. Ta paní nechce peníze. Stačí, když jí pak necháš kůzlata.“

„A potom?“

Pavla cítila, že musí zasáhnout:

„Potom si můžeš samotnou Lízu zase přivést k nám. Maminka s jedním zvířetem přece souhlasila. Ale kůzlata by znamenala její jistou smrt.“

„Co je to za ženskou?“ zajímal se Dino ne zrovna nadšeně.

Zlata užuž otvírala ústa, aby mu sdělila jméno nové nájemkyně. Naštěstí ji Pavla předběhla.

„Zlata zapomněla lístek s adresou doma. Přinese ti ji dnes večer k nám. V kolik hodin krmíš Lízu?“

„V šest!“ řekl Dino. „Od sedmi mám totiž trénink…“

„S tréninkem nepočítej. Jestli se se Zlatou dohodnete, musíte za tou paní ještě dnes.“ Otočila se ke spolužačce. „Co ty, máš dnes večer čas?“ Zlata měla dělat pochopitelně drahoty. Namísto toho horlivě přisvědčovala:

„Jistě, já přijdu!“

„Takže, drahouškové,“ oslovila je přes chybu v taktice co nejjemněji, „v osmnáct nula nula vás čekám!“ Zvednutou rukou dala chlapci najevo, že se jednak loučí a navíc že není ochotna přijmout jeho případné výhrady.

Venku prohlásila Zlata uznale:

„Díky, Pavlo. Bylas fakt ohromná!“

Spolužačka s převahou namítla:

„Všimla sis, doufám, jaká na něho platí taktika! Nesmíš mu dát šanci, aby se nadechl. Prostě musí být v trvalém šoku.“ V tom okamžiku si ale vzpomněla na Vikyho a dodala už s mírnými pochybnostmi v hlase: „Vlastně by na to měli zabrat všichni kluci.“

Zlata se večer trochu zpozdila.

„Je tady?“ vyzvídala celá udýchaná.

„Buď naprosto klidná. Ten tvůj silák krmí v chlívku Lízinku!“ ujišťovala ji Pavla a odemkla, aby spolužačka mohla projít.

„Přijeli k nám známí, co s námi byli v Africe. Přivezli mi spoustu dárků, nemohla jsem hned odejít…!“

Pavla si všimla kabelky s nápadným kováním, která se Zlatě houpala na rameni.

„Tohle taky?“ vsunula prst pod kožený řemínek.

„Jo!“ potvrdila spolužačka bez většího zájmu.

Obešly rychle domek. Na dvorku poblíž králíkárny parkoval Dinův moped. Chlívek byl otevřen, uvnitř se ozývaly jakési nesrozumitelné zvuky připomínající produkci břichomluvce. Pavla mrkla významně na spolužačku a zašeptala:

„Víš, na čem jsme se dohodly. Musíš dělat drahoty. A k té babě,“ myslela ochotnou ženu, která se smilovala nad Dinovou kozou, „jděte oba! Rozumíš?!“

Zlata Dokoupilová několikrát horlivě zamrkala očima.

Mezitím vyšel z chlívku Dino. V ruce nesl prázdný kbelík. Vzal mlčky na vědomí přítomnost dívek, ale vůbec ho nenapadlo, aby je pozdravil. Podsunul nádobu pod kohout vyčnívající ze zdi, roztočil kolečko a čekal, až nateče příslušné množství vody. Teprve když se mu kbelík zhoupl v ruce, zeptal se přes rameno Zlaty:

„Přineslas?“

Dívka pochopila, že se zajímá o slíbenou adresu. Přisvědčila tedy.

„Co je to za ženskou?“ chtěl vědět.

„Paní Burdová. Bydlí u hřbitova. Každý večer bývá doma…“

„Prima!“ kývl Dino hlavou a vracel se do chlívku.

Zlata se vylekaně podívala na spolužačku. A Pavla pochopila.

„Přece si ten pitomeček nemyslí, že pojede ke hřbitovu sám?“ zabručela a šla za ním do chlívku. Dino už klečel u kozy a láskyplně ji umýval vemeno. Líza jeho počínání snášela celkem klidně.

„Zlata měla s obstaráním té adresy dost starostí!“ připomněla Pavla.

Tvářil se netečně. Dívku takové chování rozčililo. „Aspoň bys jí mohl poděkovat, burane!“ rozkřikla se.

Dino tedy natočil hlavu do míst, kde stála Zlata, a zahučel:

„Děkuju.“

Pavla mohla být spokojena. Stejně však připomněla důrazně:

„K té babce musíte jet oba! Tobě by třeba ani neotevřela. Kdežto se Zlatou se už znají.“

„Zná našeho tátu!“ řekla nevhodně spolužačka.

„To je stejné!“ ohnala se rukou Pavla. „Prostě se seberte a ujíždějte za ní.“

Dino se konečně vztyčil a ždímal nad kbelíkem mokrý hadr.

„Moped nás oba neuveze!“ namítl a hadr pověsil přes dřevěnou přepážku dělící chlívek.

„Ale uveze! Jednou jsi vezl za sebou takového tlustého bambulu! Viděla jsem tě!“ vzpomněla si Pavla.

„To mohl být náš trenér…“

„Vidíš? A tady Zlata je jako peříčko. Ani ji za sebou neucítíš!“

Dino se netvářil příliš nadšeně. Vylil na dvoře zbytek vody do kanálu, uložil použitou nádobu v přední části chlívku a potom neochotně pobídl spolužačku.

„Tak pojď!“

Když opouštěli chlívek, koza za nimi párkrát mekla, jako by se s nimi jenom nerada loučila. Dino nastartoval u králíkárny moped, počkal, až se za něho Zlata posadí, a když ho sevřela kolem pasu, přidal plyn. V rachotivém objetí se zvolna sunuli ze dvora.

Pavla pomalu zavírala vrata. Když protáhla kolem sloupků bezpečnostní řetízek, položila si otázku, proč vynakládá tolik úsilí, aby si Dino povšiml spolužačky? Cožpak jí na Zlatě Dokoupilové tolik záleží? Je opravdu tak obětavá a nezištná?

Trpce se zasmála. Prostě se příjemně baví, aby odvedla myšlenky daleko od vlastních problémů. Dokáže totiž velice přesně odhadnout, co by ucítila, kdyby ti dva v sobě našli zalíbení.

Zalykala se závistí.

Neboť nic tak člověka nezarmoutí, jako úspěch druhého.

Jednání u paní Burdové asi probíhalo úspěšně, protože druhý den k ní Lízu odvedli. Vyprovázel je František, Pavla chodila vždy v sobotu dopoledne nakupovat. Když se vrátila z města, byl už chlívek prázdný. Zůstalo pár věcí, které Dino slíbil brzy odnést.

Pavla se pustila do přípravy oběda. Zatímco Vítek sledoval televizní vysílání pro děti, osázel František na zahrádce dva záhony cibulí, pak vypil v kuchyni kávu a požádal syna, aby mu šel pomáhat s přípravou skleníku na novou sezónu. Vítek bez námitek vypnul přístroj a následoval otce. O práci na zahradě se zajímal.

V rozhlase po drátě vysílali zábavný pořad. Pavla se snažila chvíli soustředěně poslouchat, ale scénky, které vyslechla, jí připadaly málo vtipné, hudební vstupy pak trapně staromódní. Všechny úkony kolem plotny vykonávala mechanicky, ostatně hovězí roštěnku vařila už několikrát předtím s mámou. Myšlenkami byla u Viktora, připomínala si, že zůstal dnes sám. Paní Sedlmaierová přece také mimoděk potvrdila, že odjíždí s manželem do Brna. Viktor tedy bude mít čas na studium, jen občas asi sáhne po holi a zkusí se projít. Trénuje takhle nohu každý den. Kolikrát asi bude v pokušení zavolat Pavle? Omluvit se za nevhodné chování při poslední schůzce. Zatím to neudělal. Pavla ale věří, že se v nejbližších minutách ozve. Lidé, kteří se mají rádi, na sebe přece nezanevřou při prvním nedorozumění.

Viktor však o sobě nedal do oběda vědět. Pavla ještě víc zneklidněla. Co když se mu něco stalo? Dostal třeba chuť na tonik, zvedl se od učení a přecházel do kuchyně, kde mají chladničku. A jak se skláněl pro láhev, uklouzla mu noha po linoleu…

Tak se to klidně mohlo stát.

To je nesmysl! Viky přece chodí už i bez hole celkem jistě.

Mohl se zranit na zahradě!

Pak by stačilo, aby zavolal na prvního chodce, který půjde po chodníku kolem domu.

Ne, Viky je pouze příliš hrdý, než aby přiznal vlastní vinu.

Snad i nemoc mu zabránila, aby udělal ke smíření první krok…

Vyhledala na zahradě Františka.

„Vadilo by ti,“ řekla zdrženlivě, „kdybych dnes přišla domů později?“

František nepřestával pracovat. Drobnými hřebíčky, které mu Vítek podával, přibíjel fólii k dřevěné konstrukci. Zeptal se:

„Co znamená později?“

Nepatrně zaváhala.

„Řekněme tak… kolem půlnoci.“

Znovu se pod jeho rukama ozvaly řízné údery kladívka, další hřebíček zachytil průhlednou plachtu.

„Chceš jít za Viktorem?“

„Ano!“ potvrdila. Věřila, že nebude mít námitek proti jejímu odchodu. V posledních dnech spolu vycházeli velmi dobře.

„V půlnoci ale budeš doma!“ dožadoval se.

„Spolehni se.“

„A před mámou, až se vrátí, ani slovo. Víš, co mi nařídila…“

Vděčně se usmála.

„Neboj se, přece tě neshodím!“

Odběhla se domů převléknout. Před zrcadlem si dala záležet, aby vypadala dobře. Viktor by měl už v první vteřině jejich setkání uznat, že chodí s nebezpečně hezkou kočkou, cha cha…!

V dolní části lesklé plochy zahlédla bratrovu tvář. Se zájmem sledoval její kosmetické umění. Zvedla tužku na obočí a zeptala se:

„Chceš taky namalovat?“

Zavrtěl hlavou a tvářil se dál zamyšleně.

„No co je s tebou?“ naléhala, pokračujíc dál na dokončení make-upu.

Vítek zasunul ruce do kapes a řekl zkoumavě.

„Víš, Pavlo, co je to sex?“

Ohlédla se po něm a potvrdila:

„Myslím, že vím. A ty?“

Radostně přisvědčil.

„Já taky. Sex je nahatá ženská. Ale tátovi to neříkej, platí?“

Pavla zvedla dva prsty k přísaze a řekla:

„Pozoruji, že už jsi velký kluk. Kdo tě takhle poučil?“

„U nás ve třídě to vědí všichni kluci. Taky každý už máme holku.“

Zavřela krabičku s kosmetickými přípravky a sáhla k věšáku po bundě.

„Ty taky, Vítku?“

„Jasně!“ potvrdil sebevědomě.

„Znám ji?“

„Asi ne. Eliška chodí do školy jenom v zimě. Jak přijde jaro, jede s rodiči ven.“

Pavla nechápala.

„Jak to, že chodí do školy jenom v zimě?“

„Protože na kolotoč by jim v zimě nikdo nevlezl!“ objasnil jí bratr. Potom nápadně posmutněl. „Před týdnem začala v Praze matějská pouť. Odjeli i se střelnicemi.“

Sestře ho přišlo líto.

„Však se ti Eliška po prázdninách zase vrátí!“ slibovala.

„Myslíš?“ protáhl nedůvěřivě. Najednou ožil, jako kdyby konečně přišel na nejlepší řešení. „A když ne, namluvím si jinou holku!“ oznámil.

„To uděláš nejlíp!“ schválila mu se smíchem záměr Pavla a ve dveřích zamávala na pozdrav. Vrátil se zase k otci na zahradu.

Chtěla už stisknout tlačítko zvonku, ale pak se rozhodla, že Vikyho překvapí. Věděla o klíči, který obvykle visel na sloupku z druhé strany, nahmatala ho a bez problémů odemkla. Jak se zvolna blížila k domu, pozorovala okna v přízemí, zda za nimi nezahlédne tvář svého chlapce. Záclony však zůstávaly nehybné.

Na verandě stálo kolo. Nebyl to Viktorův závodní favorit, na němž občas přijížděl i za Pavlou, když se domluvili na schůzce.

Bylo to dámské kolo bez rámu.

Pavle se rozbušilo srdce. To kolo, uvažovala horečně, nepatří paní Sedlmaierové. Přijel na něm někdo cizí.

Na kole bez rámu jezdí jedině holky!

Znamená to…

V prvním návalu lítosti se chtěla vrátit. Dokonce také seběhla zpátky ze schodů. Pak ji ale napadlo, že se může mýlit. Proč by některý Viktorův kamarád nepřijel, řekněme, na sestřině bicyklu?

Přistoupila znovu ke dveřím a opatrně stiskla kliku. Bylo zavřeno. Zatahala tedy za táhlo zvonku. Uvnitř se ozvalo příjemné zacinkání. Dlouho nikdo neotvíral. Zvonila tedy vytrvale dál.

Pojednou se ozvalo známé cvaknutí zámku a dveře se zvolna pootevřely. Na verandu vkročil Viky. Měl na sobě jenom modré slipy, nohu stále uvězněnou v sádrovém obvaze. Tvářil se nepřístupně.

„Co chceš?“ zeptal se a mhouřil na světle oči.

Pavla znejistěla. Nezdálo se, že by zůstal okouzlen jejím půvabem. Přirovnání ke svůdné kočičce ho zřejmě nenapadlo, jak očekávala.

„Chtěl jsi, abych za tebou přišla!“ připomněla.

„Jo, to jsem, myslím, říkal!“ přisvědčil roztěkaně, a když si uvědomil Pavlin tázavý pohled směřující k dámskému kolu, pokoušel se jí vysvětlit:

„Jenže naši se vrátili už dneska. Z malování sešlo. Dědečkovi nepřišel malíř. Jistě chápeš, že bys u mne nemohla zůstat přes noc…“

Přerušila ho:

„Tak vaši se vrátili?“

„Ano, hned po obědě!“ potvrdil ochotně.

„Na tomhle kole?“

Otázka, vyslovená s neskrývanou ironií, nebyla Viktorovi příjemná. Nervózně škubl hlavou do strany a namítl:

„Ne, normálně přijeli autem. To kolo patří jednomu klukovi, co se u mne zastavil.“

Pavla ochotně přikývla, jako by chtěla naznačit, že mu absolutně věří.

„Jak se jmenuje?“

„Pavel. Pavel Kudláček!“ vyhrkl po krátkém zaváhání.

„Nemůžeš mě s ním seznámit? Docela ráda bych tvé spolužáky poznala.“

Učinila krok dopředu, jako kdyby chtěla vejít. Viky jí s roztaženýma rukama zahradil cestu.

„Ne, to nejde,“ protestoval, „učíme se spolu matiku. Diferenciální počet v matice, to je šílená makačka, chápej, že bys nás rušila…, víš co? Přijď zítra, jestli budeš mít čas!“

Zamítavě zavrtěla hlavou.

„Zítra ne.“

„Tak v pondělí!“ zkusil opravit nabídku.

„Už nikdy, Viky!“ pronesla smutně a svěsila hlavu.

Chlapec ji pozoroval, jak schází po schodech na cestičku vysypanou bílým pískem. Náhle vykřikl jako by v sebeobraně:

„Opravdu se jen učíme matiku!“

Pavla se pomalu otočila a řekla pohrdavě.

„Hlavně dávejte pozor, abyste se přitom nenastydli!“

Viky otevřel překvapením ústa, ale nedokázal už obvinění popřít.

Tiše se vrátila domů. Všechny zmatené úvahy, které jí při zpáteční cestě vířily hlavou, vyústily do jednoho poznatku: Viky měl u sebe holku! Jak směšně jednoduché. Když Pavla odmítla přijít, požádal jinou dívku, aby mu zpestřila čas, kdy měl zůstat v domě sám. Marcelka nedokázala odmítnout. Vždyť si přece spolu tolik rozuměli!

Pavla se nenápadně uklidila do podkroví. František ale zaslechl nad hlavou její kroky a hned se přišel do pokoje podívat.

„Ty už jsi zpátky?“ divil se.

Převlékala se, věšela na ramínka jednotlivé části oděvu.

„Viktor nebyl doma?“

Svetřík složila do úhledného balíčku, jak ji to učila máma, a položila ho na spodní poličku ve skříni.

„Byl!“ přiznala potom.

„Pohádali jste se?“

„Ne…“

„Pokud vím, brala sis propustku až do půlnoci!“ pokoušel se o jemný žert.

V paměti se jí znovu vybavila trapná scéna, kterou na verandě, naštěstí bez diváků, sehráli. Jedinou rekvizitou v ní bylo dámské kolo, které usvědčilo Vikyho ze lži. Bránil se dost uboze. A nakonec svou bezradností a mlčením přiznal, že Marcela je uvnitř. Může to František pochopit? Dokázal by si představit, jak bolestivá byla asi její cesta domů? Chtěla vykřiknout, aby se staral o své věci, ale předstíraný vzdor najednou ochabl, svěsila unaveně hlavu a pokorně přiznala:

„Měl už tam někoho jiného.“

„Jinou holku?!“

Přisvědčila.

„Tomu nevěřím. Vždycky jsi tvrdila, že vy dva… patříte k sobě! Já si to taky myslel,“ namítal zmateně. Odmlčel se a potom na Pavlu kradmo pohlédl. „Znáš ji?“ zeptal se.

Pokusila se mu nezaujatě popsat Marcelku, jak jí utkvěla v hlavě po náhodném setkání v nemocnici.

František zamyšleně přecházel po pokoji. Otázka, kterou potom Pavle položil, byla velice prostá:

„Co chceš dělat?“

„Nevím!“ pokrčila rameny. „Viky mě už nepotřebuje.“

„Třeba se smíříte, odpustíš mu, on na tebe bude zase hodný…!“

Uvědomil si asi, že jeho slova jsou pouhá těšínská jablíčka, proto se raději dalších pokusů vzdal. Dlouze povzdechl:

„Škoda, že není doma máma. Poradila by ti.“

Pavla se namáhavě usmála.

„Asi těžko…“

Přistoupila k oknu a shlížela na parkoviště servisu, které o víkendech připomínalo opuštěný hřbitov.

„Vlastně máš pravdu. Tyhle věci si musí každý protrpět sám.“ Vracel se ke dveřím. „A rozhodnout se!“ Otevřel do chodbičky, ale trochu déle, než měl v úmyslu, podržel v ruce kliku. Zvolna se ohlédl a v koutcích úst mu zacukal úsměv, když se ještě zeptal: „Vyškrábalas aspoň té potvoře oči?“

Dívka narovnala záhyb záclony a pronesla odměřeně.

„Ne. A to byla asi jediná chyba, kterou jsem dnes udělala.“

Trápila se, ale paličatě si umínila, že se zatím nikomu o rozchodu s Vikym nesvěří. Iloně, která už zase pravidelně chodila do školy, ovšem nemohla ujít změna v jejím chování. Pavla byla o přestávkách zamlklá a nezúčastňovala se obvyklých debat a seriálů pomluv, které tolik dívkám přinášejí radost. K mnoha příjemným věcem zůstávala lhostejnou. Dokonce se ani nezeptala Zlaty Dokoupilové, jak probíhal transport kozy na nové působiště a zda už doma mění obývací pokoj na posilovnu kulturistů.

Cítila se velmi unavena. Dokonce měla matce za zlé, že si odjela do lázní a jí nechala na starost dva nenasytné hladovce a provoz domácnosti. Výčitky zcela zastínily fakt, že maminku k odjezdu do Karlových Varů sama přemluvila.

Když za ní o přestávce přišel Petr Zvoníček a oznámil, že po vyučování svolává třídní výbor, mlčky přislíbila účast.

Schůze se konala jako obvykle v klubovně za kabinetem chemie. Tentokrát se u jeho dveří davy poutníků žíznících po destilované vodě netísnily. V pátek odpoledne se situace jistě změní.

„Nechápu,“ hudrovala na chodbě Ilona, „proč musím ztrácet čas schůzováním. Co kdybys mě omluvila a já šla domů? Něco si přece vymyslíš, ne?“

„Chtělas projednat tu věc s Petrovým zájezdem do Bulharska!“ připomněla Pavla.

Spolužačka na okamžik strnula, hned však mávla ledabyle rukou a prohlásila:

„Ať si Petříček laskavě trhne nohou. Že mu to vzkazuju. Pro mě je teď důležitá jediná věc…!“

„Rande s Romanem!“ uhádla správně Pavla. „Víš, co jsi u mne?“

„Ne, to nevím, holoubku!“ pitvořila se plavovlasá dívka.

„Raději to nechtěj slyšet!“

Ilona se u dveří klubovny zastavila.

„Já tam, fakt, nepůjdu. Prostě se mi nechce. A taky mám na zítra dost učení, nemyslíš? Řekni, že jsem musela… třeba za mámou!“

Povzbudivě se na Pavlu usmála a po krátkém rozloučení sbíhala vedlejším schodištěm do přízemí.

Petr měl program schůze jako obvykle důkladně připravený. Jen k několika bodům měli přítomní členové výboru drobné poznámky. Pavla zarputile mlčela, nevyjadřovala se. Stále přemýšlela o Iloně. Samozřejmě že ji neomluvila, neměla důvod uchylovat se ke lži. Ale nedokázala si odpovědět na otázku, proč se její nejlepší kamarádka tak snadno zbavuje svých zásad. Chystala se přece Petra usvědčit z podvodu. Ze zneužití funkce. Proč tak lehce hodila ušlechtilé plány za hlavu?

Pavlu napadlo, že teď je tedy řada na ní. Měla by přede všemi přiznat, že zcela nezodpovědně podepsala zápis ze schůze a tím Petrovi zajistila letenku na Slunečné pobřeží.

Vyrušil ji hlas, který nikdy neměla ráda. O slovo se přihlásila Blažena Pleskotová. Zhoupla se na židli, a když se pohledem přesvědčila, že je na ni upřena pozornost přítomných, požádala s předstíranou starostlivostí, aby dodatečně byla omluvena její nepřítomnost na minulé členské schůzi, neboť tehdy onemocněla chřipkou. Většina členů výboru ji v té chvíli v duchu pojmenovala podobně, jak se před časem vyjádřil Zdeněk Randák. Domnívali se, že její exhibice dnes skončila. Ale Blažena pokračovala dál.

„Jak jsem se doslechla, došlo tehdy k jistým pochybnostem o pravosti zápisu.“

A je to tady! vykřikla v duchu Pavla a vrhla pohled, stejně jako ostatní studenti, na Petra.

Ten ochotně potvrdil:

„Ano, takové pochybnosti skutečně mezi našimi členy byly, ale všechno se vysvětlilo!“

„Asi ne všechno,“ namítla Blažena, „ve třídě se pořád mluví o tom, že jsi návrh s nikým neprojednával a jednoduše…!“

Petr jí nedal možnost, aby úvahu dokončila. Skoro vyštěkl:

„To jsou pomluvy! Pár lidí mi závidí, že se o prázdninách podívám do ciziny.“ Zašustil zlověstně papíry, které měl před sebou. „Prosím, můžete si tu funkci dělat sami, když máte o ni zájem. Jenže mě vybrala škola, i svazácký výbor, to nemůžete popřít!“

„Nepamatuji se!“ řekla Blažena a na tváři jí naskákaly rudé skvrny. Opravdu nebyla příliš hezká. Měla jasně šedivé oči a nečistou pleť. Rtěnku si na rty namázla s pohrdáním vůči jejich přirozenému tvaru. A ty vlasy! Byly rovné, světle hnědé a Blažena si je patrně ostříhala při špatném světle tupými nůžkami.

„Protože nikdo nezůstanete až do konce schůze. Každý máte naspěch, všechno odbýváte.“ V rozčilení ukázal na Pavlu. „Bartošová ať potvrdí, že byl zápis v pořádku. Bylo to tak?“ opakoval naléhavě.

„Nevím…!“ namítla Pavla.

Petr zvýšil hlas.

„Jak to, že nevíš? Zápis jsi přece podepsala.“

„Ano,“ přisvědčila stísněně, „ale nečetla jsem ho!“

Chlapec se znovu neupřímně zasmál.

Pavla se pokusila vysvětlit:

„Spěchal jsi, sám jsi mi řekl: Ani to nečti a podepiš! Měli jsme tehdy před písemkou z matiky, vzpomínáš přece!“

„Tak tohle jsou pohádky pro malé děti!“ posmíval se Petr dál. „Jako členka třídního výboru bys měla k zápisu přistupovat zodpovědněji.“ Čekal, jak jeho výchovná lekce zapůsobí.

Spolužačka sklopila hlavu a ztichle řekla:

„Uznávám, že jsem chybu udělala.“ K další větě se musela zhluboka nadechnout: „A proto navrhuji, abychom účast na mezinárodním táboru mládeže projednali znovu. Ale ne na výboru. Ať rozhodne celý ročník!“ Přesně k tomuto řešení měla v úmyslu dotlačit předsedu třídy Ilona. Možná že by to udělala, kdyby nespěchala na schůzku s Romanem.

„Správně!“ ozvalo se z několika úst.

Petr se ohradil:

„Nejde přece o mne! Vůbec mi nezáleží na tom, kdo do Bulharska pojede. Ale návrh už doporučil ředitel,“ vykrucoval se. „Co si o nás pomyslí? Že si z něho děláme legraci.“

„Půjdu za ním sama,“ nabídla se Pavla, „a vysvětlím mu…“ Podívala se zpříma na Petra a nadhodila klidněji: „Třeba ani nebudeme návrh měnit. Možná že všichni budou hlasovat pro tebe!“

„Tak k čemu ta komedie?“

„Nikdo nás aspoň nebude podezřívat, že jsme si něco upekli ve výboru jenom mezi sebou. Nebo dokonce že ses nominoval sám.“

„Zkrátka dej hlasovat!“ zaječela Blažena.

Neochotně vyzval přítomné členy výboru, aby zvedli ruce na znamení souhlasu. Výsledek byl přesvědčivý. Jenom dvě dívenky ze sousední třídy, patrně Petrovy tajné obdivovatelky, byly už s dřívějším rozhodnutím spokojeny. Blažena je sjela pohrdavým pohledem.

Petr ztratil docela náladu. Zbývající body jednání už odbyl v několika stručných větách. Když se náhodou od tabule zahleděl do míst, kde seděla Pavla, tvářil se, jako by pro něho přestala existovat.

Co na tom? myslela si škodolibě. Jistě se už viděl na pláži, jak okouzluje svým bronzem zahraniční účastnice zájezdu. Blažena mu udělala prozatím čáru přes rozpočet. Zvláštní, že tentokrát Pavle její protivné chování nevadilo. Společně napravily nepříjemné přehlédnutí v zápisu. Ale Pavla si dokáže představit, jak by se Blažena tvářila, kdyby jí projevila jistou vděčnost. Určitě by plácla obvyklou nehoráznost, jak mívá ve zvyku. A tvářila by se nejmíň jako bojovnice za lidská práva.

Proto se už po schůzi k průběhu diskuze nevracela, třebaže společně opouštěly klubovnu.

Při tělocviku se Veverkovi pravidelně ze zdravotních důvodů jednou za měsíc omlouvala. Shodou okolností s ní vždycky nedobrovolně odpočívala také Ilona. Strávily hodinu v šatně v příjemném klábosení nebo chvatně dopisovaly zameškanou látku. Pokud je ovšem profesor vyhnal, jako třeba dnes, na školní hřiště, rozložily se na tribuně a s rozkoší vystavovaly tváře i holé ruce jarnímu sluníčku.

Tělocvikář si mrzutě udělal v poznámkách stručný zápis, dbal, aby dívenky svého práva nezneužívaly, když jim lenost bránila ve cvičení, a pobídl nejblíže stojící dívky, aby napnuly síť na odbíjenou. Ilona přivlekla z kolny rozviklanou židli, aby měla blíž ke kladce na horní části sloupku. Pavla ji zarazila:

„Ty dnes budeš cvičit?“

„Proč ne?“ namítla spolužačka a uchopila provaz, který jí podávala. Obratně ho vsunula do objímky kladky a táhla směrem dolů.

„Vždycky jsi to mívala se mnou…!“

„Ano? Ale to byla Ilonka ještě malá…!“ řekla roztomile a motouz připevnila k očku navijáku. Protože i na protější straně byly dívky připraveny, roztočila kliku. Síť letěla vzhůru.

„Teď už se ale všechno změnilo!“ dodala a zavázala spodní část volného provazu.

Pavla pochopila okamžitě příčinu jejího zájmu o odbíjenou a zděšeně vyhrkla:

„To znamená…!“ polkla přitom naprázdno.

„To znamená,“ opakovala Ilona naprosto klidně, „že budeme mít asi malého Románka.“

„Opravdu. A ty to tak klidně říkáš? Já bych na tvém místě už asi šílela.“

Ilona si odskočila pro míč a zaujatě s ním pinkala o zem. Náhle vzhlédla a zcela vážně namítla:

„A co mám, podle tebe, dělat?“

„Vaši to vědí?“

„Ještě ne.“

„Kdy jim to povíš?“

„Nechám to na Romanovi. Slíbil, že s nimi promluví. Mně by rodná matka rozbila hubu!“

„To věřím,“ řekla Pavla a představila si, co by se asi dělo doma, kdyby s podobnou novinkou jednoho dne přišla za maminkou. Určitě by se to neodbylo pouze jemnými domluvami. Máma je v některých věcech šíleně staromódní.

„Tobě, Ilono, ale ještě není osmnáct!“ vzpomněla si.

„Osmnáct mi bude o prázdninách. Do té doby chci mít po svatbě. Prostě mě naši nechají zplnoletit!“

„A nebylo by pro tebe…, pro vás oba lepší, kdybys…!“ připomněla Pavla další řešení nepříjemné situace, v níž se spolužačka ocitla.

Ilona ji přerušila:

„Ne, nedám si to vzít. Máme se s Romanem rádi. Lepšího kluka bych už nikdy nenašla. O tom jsem přesvědčena. Tak proč bych nemohla dítě porodit?“

„Protože máš před sebou ještě víc než dva roky školy! Nebo snad chceš odejít?“

„Pár měsíců zůstanu doma. A pak bude maličké hlídat Romanova maminka. Stejně nemá v důchodu co dělat.“

„Pozoruji,“ řekla Pavla žlučovitě, „že máte všechno důkladně promyšlené.“

„Vy byste takhle neuvažovali?“

„Kdo: vy…?“

Ilona se usmála.

„Samozřejmě že ty a Viktor. Taky se vám, holčičko, může stát…!“

Pavla sevřela čelisti a zavrtěla hlavou.

„Nemůže…!“ hlesla.

Spolužačka hned nepochopila.

„Jak to, že nemůže? Sama jsi mi líčila, jaký je Viktor divoch.“

„S ním už je konec!“

Teď žasla Ilona.

„Rozešli jste se?“

Než stačila Pavla znovu přisvědčit, rozehnal je ostrý hvizd profesorovy píšťalky, kterým svolával hráčky na hřiště.

Ne, ještě nebyl všemu konec. Kvečeru ji volal František k telefonu.

„Pohlídej mi to zatím!“ požádala ho a předala vařečku, kterou míchala smažící se cibulku. Rozhodla se totiž, že připraví k jídlu španělské ptáčky.

„Kdo je to?“ ptala se cestou k přístroji.

František nevěděl, jméno prý přeslechl. Ale ochotně zaujal její místo u sporáku.

Pavla přiložila odložené sluchátko k uchu.

„Bartošová!“ představila se.

„Tady je Sedlmaierová, dobrý večer, Pavlínko!“ ozval se v dálce příjemný hlas Viktorovy matky.

„Dobrý večer!“ opakovala dívka a cítila, jak se jí zmocňuje neklid způsobený předtuchou čehosi velmi nepříjemného. Proč Sedlmaierová volá? Svěřil se jí synáček, jak strávil sobotní odpoledne, zatímco pilní rodičové pomáhali v Brně dědečkovi? Jak byl přistižen s jinou holkou? Bude ho maminka omlouvat? Přesvědčovat Pavlu, že s Marcelkou nic nemá… Čekala, co se dozví.

„Máme pro vás překvapení, Pavlínko!“ prozrazovala paní a nic nenasvědčovalo tomu, že zanedlouho přijde řeč o jejich rozchodu. „Měla byste k nám hned přijít. Je to velmi důležité.“

„Ale já teď nemohu, vařím večeři a pak…!“ namítala Pavla zdráhavě, „… musím se ještě učit!“

„Dlouho vás nezdržíme. Ale ve vlastním zájmu byste se měla u nás ještě dnes zastavit.“

„Možná ale, že vám už Viky říkal…!“ zkusila napovědět výsledek posledního setkání s jejím synem. Sedlmaierová ji přerušila způsobem, jakým spolu hovoří dvě důvěrné přítelkyně.

„Viky toho vždycky moc napovídá. Tentokrát se jedná pouze o vás!“

„Jen o mne?“

Teď si byla Pavla jistá, že Viky zatím před rodiči mlčel.

„Přijdete, viďte!“

Pavle nezbývalo než přisvědčit.

„Dobrá tedy, zastavím se u vás.“

Paní vyjádřila uspokojení. Potom se rozloučila.

František sledoval od sporáku pozorně průběh rozhovoru.

„Asi ještě neví, že ses s Viktorem rozešla, co?“ podotkl.

„Určitě ne. Ale proč mě k nim najednou láká?“

Zasmál se.

„Možná přišla na to, co já už vím dávno!“

Nerozuměla mu.

„Co víš dávno?“

Vnutil jí zpátky do ruky vařečku.

„Že jsi bezvadná holka!“

Třebaže jí bylo příjemné takové uznání vyslechnout, namítla:

„Přeháníš, Františku. Jako vždycky…“

„Ani v nejmenším!“ bránil svůj názor. „Vsadím se, že to dnes znovu uslyšíš i od paní Sedlmaierové!“

„Bohužel trochu pozdě!“

Zkoumavě se na ni zahleděl a řekl:

„Ale stejně bys k nim měla jít. Myslím, že je slušné neodmítnout.“

„Ano, ze slušnosti tam půjdu!“ souhlasila. „Jen proto!“

„No to je dost!“ vítal ji už zdálky pan Sedlmaier a běžel otevřít. Rytmicky pleskal trepkami po dlaždicích, které tvořily povrch chodníku. „Už jsme si mysleli, že ses někde ztratila!“ vyjádřil obavy a vložil klíč do zámku. Obvykle pobíhal po domě v manšestrových kalhotách a barchetové košili, teď měl na sobě šedivý oblek s nenápadným proužkem a bledě modrou košili, do níž si uvázal kravatu. Počkal, až Pavla projde brankou, a znovu pečlivě zamkl. „Všichni už na tebe netrpělivě čekáme!“ prohodil.

Všichni? opakovala si Pavla v duchu. To znamená i Viky? Začala o takové možnosti pochybovat. Viktorovi přece musí být její návštěva značně nepříjemná. Nemá právě čisté svědomí. Proč tedy všichni? Paní Sedlmaierová ale hovořila v telefonu o nějakém překvapení…

„Maminka je ještě v lázních?“ zajímal se cestou k domu.

„Vrátí se příští týden.“

„Těšíš se?“

„Moc…!“ přiznala podle pravdy.

V kalendáři odškrtávala dny, které scházely do matčina příjezdu. Nemohla se dočkat, až jí předá domácnost, zbytek ušetřených peněz, starost o Vítka, který se naštěstí ve škole nezhoršil v prospěchu, nenasytného Františka, nákupy, úklid, všechny starosti, jež ji zejména v posledních dnech tolik vyčerpávaly. Znovu si vyčítala, jak mohla tak lehkomyslně přemluvit matku k odjezdu do lázní. Po nynějších zkušenostech by jednala uvážlivěji.

Vkročili na verandu. Dámské kolo zde pochopitelně už nestálo. Marcelka na něm odjela domů. V sobotu? Nebo až v neděli odpoledne?

V hale si Pavla odložila a vklouzla do nabízených střevíčků. Pan Sedlmaier trpělivě čekal, až se před zrcadlem upraví. A Pavle záleželo na tom, aby působila příjemným a hlavně bezstarostným dojmem. Pokud se setká s Viktorem, bude se k němu chovat lhostejně. Dá mu najevo, že vše, co mezi nimi donedávna bylo, má stejnou cenu jako loňský sníh, jako propadlá vstupenka do kina…

Do haly vstoupila paní Sedlmaierová. I ona byla oblečena svátečně. Odpoledne asi navštívila svou kadeřnici, vlasy jí zářily v zlatitém přelivu. Vztáhla k dívce ruce, jako by ji chtěla obejmout.

„Vítám vás, Pavlínko!“ usmívala se přívětivě. „Pojďte dál. Máme hosty, které ještě neznáte!“

To má být slibované překvapení? uvažovala kvapně Pavla. Odhadovala, že nejspíš přivezli z Brna dědečka. Co by také sám dělal v čerstvě vymalovaném bytě? Viktor o něm pokaždé hovořil jako o nejmilejším člověku z příbuzných. Dědeček byl prý frajer. Ještě v sedmdesáti letech tancoval v národopisném kroužku, Viktor ovšem vždycky říkal krúžku!, a několikrát prý dokonce vyprávěl v televizi i lidové humorky.

Vzápětí ten nápad zavrhla. Paní Sedlmaierová je natolik soudná, že by jistě nezvala Pavlu proto, aby si vyslechla tlachání starého člověka.

Následovala ji do obývacího pokoje. Jakmile překročila práh, uvědomila si přítomnost dvou dalších hostů. Byli přibližně stejného věku jako Sedlmaierovi. Dál zde byl Viky. Seděl u stolku s nohou nataženou stranou a hrál si se sklenkou, na jejímž dně se houpalo trochu červeného vína. Když se měly jejich pohledy setkat, sklopil oči a neklidně zakašlal.

„Dobrý večer!“ pozdravila Pavla.

Ti dva cizí lidé se zvedli z křesel a čekali, až je paní Sedlmaierová seznámí. Učinila to vzápětí s příjemným taktem, který bývá patrně některým lidem vrozený.

„Tak to je naše Pavlínka!“ ukázala na dívku. „Víte už o ní vlastně všechno!“ Potom učinila pár kroků ke stolku a dokončila seznamovací obřad: „A tohle jsou naši staří přátelé. Doktor Pšenička a jeho paní!“

Postupně si stiskli ruce a vysoký muž v brýlích podotkl:

„Ne staří, ale dobří, Olinko, ne?“

Všichni, kromě Vikyho, se poznámce zasmáli.

Rozsadili se kolem stolku. Pavle nabídli občerstvení. Zvolila jako obvykle džus. Mohla si vzít ze dvou velkých obložených mís šunku, trojí druh sýra, vajíčko zdobené červenými krupičkami kaviáru. Odmítla, necítila hlad.

Pšeničkovi si ji zálibně prohlíželi. Zejména paní se nepřestávala usmívat. Byla menší postavy, kulaťoučká. Připomínala reklamu na melouny. Neustále si z tváře stírala neviditelné kapky potu malým kapesníčkem, který v přestávkách skrývala v rukávě.

Padlo ještě několik společenských frází a žertů, než se paní Sedlmaierová obrátila na doktora Pšeničku.

„Jsme rádi,“ řekla, „že jste k nám přijeli. Než nám zase dají v servisu do pořádku auto, uplyne pár dní a třeba bychom něco zbytečně promeškali!“

Manžel se přidal:

„Po té bouračce jako by to byl jiný vůz. Pořád ujíždí doprava. Je to nepříjemný pocit. V neděli jsme taktak z Brna dojeli domů. Zřejmě při havárii došlo k poškození i přední poloosy…“

Chystal se podrobně popsat skrytou vadu vozidla, když ho Pavla přerušila:

„Vy jste se vrátili až v neděli?“

Sedlmaierová se zasmála:

„A dost pozdě večer! S dědečkovým bytem byla neuvěřitelná práce! Ono se asi nadarmo neříká, že je líp dvakrát vyhořet než jednou malovat!“

Manžel ji jemně opravil:

„Než se jednou stěhovat, Oli!“

Odbyla ho mávnutím ruky.

„Vyjde to nakonec nastejno.“

Pavla poprvé za celou dobu, kdy seděla u prostřeného stolu, pohlédla na Vikyho. Stejně jako ona si uvědomil, že ho matka nevědomky usvědčila ze lži. Sedlmaierovi zůstali, jak měli v úmyslu, až do neděle v Brně. Viky tehdy na verandě lhal. Teď se zbrkle natáhl pro láhev s vínem, a snad aby zakryl rozpaky, dolil si sklenku a jedním douškem ji vypil.

Dospělí si jeho chování nevšímali. Hostitelka se znovu chopila kormidla rozhovoru.

„Vladimír pracuje na školském odboru krajského národního výboru, říkám to tak správně?!“ dožadovala se souhlasu, a když doktor Pšenička s úsměvem přisvědčil, pokračovala: „… takže zná celou problematiku středních škol. Potvrdil nám, že přechod z jedné školy na druhou, o němž jsme mnohokrát mluvili, je možný.“

Prošedivělý muž na ni okamžitě navázal:

„Jistě,“ potvrdil, „přestup ve druhém ročníku na jiný typ školy není právě jednoduchou věcí, ale vzhledem k tomu, že Pavlínka,“ pamatoval si jméno přítomné dívky, „počítá s tím, že by v krátké době vykonala několik diferenčních zkoušek, nevidím žádné překážky.“

Pavla se rozhlédla po přítomných.

„Ale já ze zemědělky nechci odejít. Vikymu jsem to jasně vysvětlila!“

Nikdo její námitku nevzal na vědomí. Všichni se jenom usmívali, jak krásně to doktor Pšenička vymyslel. Snad pouze Viktor, když vyslovila jeho jméno, se po ní kradmo podíval. Nevyjádřil se však, smáčel si zamyšleně rty ve víně.

Odborník přes problematiku středních škol nastínil další plán postupu:

„Znamená to, že si podáte,“ už mluvil přímo k Pavle, „ve škole co nejdřív žádost o přeložení, nejlépe na gymnázium, jistě už jste si i s rodiči všechno důkladně promyslela. Vím, že jste dobrá studentka, takže přestup zvládnete hravě. Jako absolventka gymnázia budete bezesporu mít daleko víc možností než ze zemědělské školy, která vychovává úzce specializované středně technické kádry…“

Pavla se náhle přistihla, že přestává jeho zasvěcené úvahy a rady vnímat. Když se podívala po ostatních u stolu, zjistila, že všichni nadšeně pokyvují hlavami. Snad pouze Viky se choval lhostejně. Vypadl ze hry a z nedostatku jiné činnosti si naložil na talířek šunku a vejce s kaviárem a zabýval se jídlem. Nevědomky dával najevo, že mu vůbec nezáleží na tom, do jaké školy bude Pavla po prázdninách chodit.

Viky se změnil.

Změnila ho nemoc?

Měl přece Pavlu rád. Mnohokrát ji v tom utvrzoval. A ona mu věřila.

Jak málo najednou stačilo k tomu, aby si pozval Marcelu. Kolo zůstalo na verandě jistě až do neděle. Teď už je o tom Pavla naprosto přesvědčena.

Proč se sem dnes vůbec vracela? Ze slušnosti! Stačilo přece pozvání odmítnout. Vymyslet si nějakou drobnou výmluvu.

Ale Pavla si musí přiznat, že chtěla vidět, jak se k ní bude Viky chovat, jak se zatváří, až se hovor náhodou dotkne průběhu uplynulého víkendu. Tajně věřila, že se jí omluví. A zůstanou-li na chvíli o samotě, požádá, aby mu odpustila.

Dokázala by mu prominout?

Pavla tu zkoušku byla ochotná podstoupit.

Proto zde nyní sedí a tupě naslouchá trapným kecům toho dědka: Znovu si zřetelně uvědomovala, co říká: „… takže záleží teď jenom na vás, jak se rozhodnete!“ končil vyčerpávající výklad. Obrátil se k ní, čekal odpověď.

I ostatní na Pavlu zaujatě hleděli. Viky dokonce přestal polykat velká sousta šunky.

Pavla se přerývaně nadechla a tiše řekla:

„Ne…, já nechci!!!“

Obě ženy si mezi sebou vyměnily pohledy a paní Sedlmaierová se opatrně zeptala, jako by hned napoprvé její odpověď nepochopila:

„Co nechcete, Pavlínko?“

Dívka se přidržela okraje stolu. Snad tím získala i víc síly k tomu, aby v další vyslovené větě upřesnila:

„Nechci odejít ze školy!“

Paní jemně namítla:

„Nemůžeme vás nutit, ale pokud vím, říkala jste, že o přestupu budete přemýšlet. Že se poradíte se svým…,“ zde učinila náhle malou pomlku, zaváhala patrně, jak nejvhodněji Františka pojmenovat, „… se svým tatínkem!“ dodala posléze. „Jinak bychom tady pana doktora neobtěžovali.“

Pavla si uvědomila, že by měla své odmítavé stanovisko vysvětlit. Skoro prosebně řekla muži v brýlích:

„Já bych si na jiné škole těžko zvykla.“

V protějším křesle se nečekaně vymrštil Viky. Bylo to vůbec poprvé, co dal najevo svou přítomnost.

„Kdežto na zemědělce jsi náramně šťastná. Mezi krávami…!“ vyrazil posměšně a rozhlédl se po rodičích, jako by se od nich dožadoval souhlasu.

Pavle se roztřásly ruce. Nebyla připravena na jeho útok, nečekala tak ponižující urážku a výsměch. Měla v úmyslu se bránit, ale dokázala jenom vyhrknout:

„Já…, nezlobte se.“ Těkala očima chvíli po přítomných. „Musím už jít…, na shledanou!“ vyhrkla.

Odsunula sklenici se zbytkem moštu, v němž se ještě houpaly nerozpuštěné krychličky ledu, opřela se o stranice křesla a jako ze startovního bloku vypálila ke dveřím. Sedlmaierová udělala rukou pohyb, snad ji chtěla zadržet.

„Počkejte, Pavlínko, přece byste…!“

A kulaťoučká paní Pšeničková v rozpacích připojila: „Ach ty děti!“ a rychle si otírala kapesníčkem čelo.

„Vybodni se na ni, mami!“ okřikl Viky matku a zvedl znovu skleničku k ústům. „Ať si jde!“

V hale Pavla strhla z věšáku pár svých věcí. Než se stačila přezout, dospěl tam i Sedlmaier a přátelským tónem ji přemlouval, aby zůstala. Dveře do obývacího pokoje za ním zůstaly otevřené. Uvnitř znovu pokračoval živý hovor. Nad monotónními hlasy, které v útržcích doléhaly až do haly, vynikl pojednou hostitelčin soprán.

„Měli jsme, Miluško,“ oslovila zřejmě paní Pšeničkovou, „jinou představu o tom, koho si Viktor jednou vybere. Jenže mladý pán si nedal poradit a výsledek… sami jste viděli!“

Viktorův otec si uvědomil, co jeho žena říká, zastyděl se a chvatně dveře zavřel. Když se zase podíval na Pavlu, pravil ve velkých rozpacích:

„Naše maminka někdy zbytečně moc mluví. Nesmíš ji brát doslova!“

„Sbohem!“ řekla ještě v úžasu dívka a zamířila na verandu.

Následoval ji.

„Já tě mám, Pavlínko, rád!“ připomněl, jako kdyby se chtěl omluvit.

Vždycky jeho náklonnost cítila. Pokaždé, když Sedlmaierovy navštívila, pomáhal jí svým přirozeným chováním překonat rozpaky, jaké mívají dívky ve společnosti rodičů svého chlapce. Mohla tedy odtušit: „Já vím…“ Ale bolest, kterou cítila, byla silnější než potřeba někoho ujišťovat o vzájemných sympatiích.

Naznačil, že ji doprovodí k brance. Hned na schodišti ho však předběhla. Nepřála si, aby zahlédl v jejích očích slzy.

Zpáteční cesta opuštěnými ulicemi jí nenápadně vrátila obvyklý klid a rozvahu. Bolest ustoupila, začala se chovat zase uvážlivě. Nestyděla se za svůj nezdvořilý odchod. Vždyť jenom tak mohla dát najevo, že nemá zájem o služby, jaké jí nabízela Viktorova matka a její přátelé. Už tam si kromě jiného uvědomila, že kdyby souhlasila s odchodem ze školy, zbavila by se další jistoty. A v životě by jich měl mít člověk co nejvíc!

Viky už jenom potvrdil, jak málo mu na Pavle záleží. Nemá pro něho cenu, je mu k smíchu.

Nejlépe vykašlat se na ni!!!

Proč neposlechl maminku? Jistě by mu poradila, jakou dívku si vybrat.

S Marcelkou bude paní Sedlmaierová dokonale spokojena.

K čemu ještě všechny ty úvahy? Vždyť dnes bylo všechno už jenom zbytečná a trapná dohra.

A přece si Pavla přiznává, že Vikyho nadobro ztrácí.

Ale řez chirurgickým nožem, byť bolestivý, je často nezbytný.

Zůstane sama.

Ne tak docela! Za pár dní se vrátí z lázní máma, přiveze spoustu novinek. Doma má Františka a Vítka, občas se může rozjet za Radkem, ve škole mají solidní partu.

A třeba jednou…!

Jednou možná.

Ale už nikdy nebude chodit s chlapcem, který je pokrytec.

Doma Františkovi namluvila, že šlo o módní vzor svetru, který jí chtěla Sedlmaierová předvést. O další podrobnosti se nezajímal, stejně ho vyrušila při sledování dalšího dílu horolezeckého seriálu.

V noci kupodivu klidně spala.

Kapitola jedenáctá

Nepřeháněla, měla štěstí, že chodila do normální třídy, kde všichni s předstíranou hrdostí nesli už druhým rokem průšvihy i neúspěchy ve studiu, vítězství i prohry, zklamání i radost. Byli tak trochu solidární i mírně sobečtí, obětaví i neteční, rozkřičení, hrubí, domýšliví i takoví, co se třesou před každou písemkou. V té zdánlivě normální třídě byli ovšem někteří značně nenormální.

Jako třeba Zlata Dokoupilová!

V hodině chemie si profesor Linhart vzpomněl, že na poště leží nevyzvednutý balík s brožurkami, které prý vhodně doplňují učební látku. Rozhodl se pro ně vyslat dva studenty. Zvedl se hustý les ochotných rukou. Linhart však pátral v notesu, aby mu zbytečně neunikla oběť, s kterou si může za chvíli u tabule krvežíznivě pohrávat. Zjistil, že opakování látky už mají za sebou Dino a Zlata Dokoupilová.

Jmenovaný student zajásal a pádil ke dveřím. Třída předpokládala, že stejně radostně ho bude následovat i spolužačka. Dívka však vstala a zkroušeně se profesorovi omluvila, že má nemocnou nohu, takže by jí cesta na poštu a zpátky trvala zbytečně dlouho.

Linhart tedy hledal v zápisníku další jméno. Třebaže si mohla Blažena Pleskotová vykloubit ruku v rameni, jak se hlásila, doplnil expediční dvojici Danou Kováříkovou.

„Co máš s nohou?“ zajímala se o přestávce Pavla.

„Nic!“

„Pokud si vzpomínám, ještě před časem bys byla ochotná plazit se za Dinem i po břiše!“

„To bylo…!“ usmála se záhadně drobná dívka.

„Takže vy dva…,“ zkřížila Pavla ukazováčky, což mělo asi naznačit jistou shodu, kterou ještě před několika dny mezi nimi předpokládala.

Zlata opovržlivě odfrkla.

„Jsem blbá, abych se producírovala po městě s kozou?“

„To přece byl jenom začátek. Jistě tě pozval k sobě do posilovny!“

„Bohužel to už udělal.“

„Nelíbilo se ti tam?“

„Ani trochu.“

„Předvedl ti, jak posiluje? Co sochař dlátem, my činkou?!“ připomněla Pavla heslo kulturistů.

„Jenže já tam měla dojem, že Dino dostal činkou taky do hlavy. Vůbec si, myslím, nevšiml, že si do toho svého kumbálu pozval holku.“

„Ale tak to brát nemůžeš, byli jste přece na začátku. Některého kluka musíš zpracovávat krůček za krůčkem…“

„Naštěstí mi je Dino i s těmi činkami volný!“ lhostejně řekla Zlata.

„Jsi normální?“ I když si Pavla snadno představila jejich schůzku v posilovně, i cestu s kozou přes celé město, byla trochu zarmoucena, že výsledek předcházejících kuplířských snah není úspěšný. „Chceš zůstat bez kluka?“

Zlata se zatvářila záhadně. Shýbla se k tašce s učením a z průhledného pouzdra, v němž nosila občanský průkaz, stvrzenky a složenou dvacetikorunu pro všechny případy, vytáhla fotografii velikosti pohlednice. Položila ji na lavici a se zalíbením podotkla:

„Jak vidíš, asi nezůstanu!“

Pavla se vrhla po snímku.

„To je tvůj kluk?“ žasla. Na fotografii se usmíval kulaťoučký vojáček. Byl prostovlasý a trochu mu odstávaly uši. Vcelku však působil sympatickým dojmem.

„Jak se jmenuje?“

„Petr.“

„Petr? Jestli bude takový jako Zvoníček, tak tě lituju!“ poznamenala Pavla varovně, neboť si okamžitě vzpomněla na spolužáka. Od poslední výborové schůze se k ní chová upjatě. Patrně se ještě nesmířil s tím, že o jeho prázdninových radovánkách budou rozhodovat i jiní.

„Buď klidná, Pavlínko, můj Petr není žádný podrazák!“ bránila Zlata příslušníka československých ozbrojených sil.

Uličkou mezi lavicemi se k nim prosmýkla Ilona a pochopitelně se hned zajímala o fotografii.

„Kde jste se poznali?“ chtěla vědět.

„U nás na sídlišti. Petr tam staví nový panelák. Opalovala jsem se na balkóně a on si drze přijel s jeřábem až nade mne a z kabiny na mě pokřikoval, že má žízeň jako trám a jestli nemáme v chladničce pivo…“

„Samozřejmě, že jsi mu hned jedno otevřela…!“ znala už další pokračování Pavla.

„Vždycky máme doma pivo!“ řekla Zlata udiveně a ukryla fotografii zase do pouzdra.

„Jak se jmenuje?“ ptala se Ilona.

„Slyšelas… Petr!“

„Myslím dál. Zeptám se na něj Romana.“

„Ehm…,“ řekla stydlivě Zlata.

„Ty kašleš?“ podivila se Ilona, i když bylo jasné, že zvuk, který spolužačka vydala, nijak nesignalizuje její příští nemoc.

„Ne…, to je jméno!“

„Takže bys byla jednou Ehmová?“

Zlata horlivě přisvědčila. Ilona pohlédla na Pavlu a prohlásila vážně:

„Na to, jak zvláštní má jméno, vypadá ten kluk docela obstojně, nemyslíš?“

„Určitě!“ potvrdila Pavla a vzápětí dostala chuť trochu kamarádku poškádlit. „A když ho má Zlata takhle zašoupnutého v pouzdře,“ ukázala, „připomíná jednoho filmového herce!“

Zlata se okamžitě nad takovou chválou zarděla. Znovu si fotografii zálibně prohlížela.

„Myslelas Funese, ne?“ ozvala se Ilona a hned se dala do šíleného smíchu. Pavla se k ní nelítostně přidala.

„Jste pitomé…!“ ulevila si spolužačka, a než pouzdro uložila do tašky, posela je mnoha mlaskavými polibky.

Byla fakt nenormální.

„Vyberte si, paní Homolová!“ pobídl profesor Krejčík pracovnici školního statku a velkorysým gestem ukázal jako otrokář na skupinku studentů, kteří se shromáždili před šatnou.

Žena v montérkách se usmála na Pavlu.

„Třeba ty, tebe už znám, a ještě jedna!“ rozhlížela se po mladých tvářích. Z nepochopitelných důvodů se rozhodla pro Blaženu. Pavla se skoro s lítostí ohlédla po Iloně. V autobuse nestačila ještě zcela vyslechnout dnešní informace o božském Romanovi. Dospěly teprve k rozhodnutí, že si snoubenci zajistí na národním výboru termín svatby. Teprve potom na pana inženýra čekala ta pravá slavnostní chvíle, kdy měl požádat o Iloninu ručku. Co naplat? pomyslela si Pavla, snad se zbytek vyprávění dozví při zpáteční cestě.

„Pojďte, děvčátka,“ pobídla je přátelsky ošetřovatelka skotu a kráčela napřed k vedlejší budově. „Budete dnes rodit!“ oznámila jim.

„My dvě?“ předvedla Blažena hraný úžas a utáhla si pod bradou hedvábný šátek, který jí sjížděl při chůzi do čela. „Vždyť jsme ještě panny, viď, Pavlo!“ dožadovala se podpory spolužačky.

Pavla si pomyslela své, ale než stačila cokoliv připojit, ošetřovatelka se ve smíchu opravila:

„Máš pravdu, rodit zatím budou krávy. Vy si snad ještě nějaký ten rok počkáte.“

V porodně je zavedla ke krávě, na níž na první pohled poznaly, že bude mít zakrátko telátko. Zvíře neklidně přešlapovalo, vemeno mělo mohutně nalité a zevní pohlavní orgány výrazně zvětšené.

„Už jste byly při porodu?“ zeptala se Homolová.

„Já ano!“ potvrdila hrdě Blažena.

„Já už taky…!“ připojila se Pavla.

„Takže víte, co připravit?“

Přikývly a rozběhly se pro nezbytné věci. Zatímco Pavla rozprostřela pod krávou čistou slámu, přinesla Blažena z přípravny kbelík teplé vody, láhev s dezinfekčním prostředkem, kartáček a mýdlo.

Než krávě umyly pohlavní orgány a spláchly mýdlovou pěnu čistou vodou, vrátila se z převlékárny ošetřovatelka. Oblékla si tam gumovou zástěru a rukávník.

„Tak co,“ zajímalo ji, „ještě nic?“

Kráva se k porodu zatím neměla, jenom neustále přešlapovala. Homolová otevřela krabičku s převařeným vepřovým sádlem a pečlivě si natírala až k podpaží pravou ruku.

„Podíváme se, jak nám půjde telátko na svět!“ řekla, než přistoupila k rodičce. Levou rukou ji pevně uchopila za ocas a pravou, dokonale ošetřenou, zvolna vsunovala do zvířecího těla. Náhle se otočila k dívkám a hlásila:

„Tele půjde normálně, cítím pod hřbetem kopýtka!“

Když skončila prohlídku, umyla si znovu ruce. Blažena pádila s kbelíkem pro novou vodu.

Pavla s ošetřovatelkou přešly mezitím ke kotci, v němž dost nejistě stála dvě telátka.

„Tahle se narodila včera!“ řekla žena a láskyplně je podrbala mezi očima. Zvířátka se okamžitě hnala po jejích prstech v domnění, že dostanou napít mléka.

„Jsou dost hubená!“ podotkla Homolová s trochou lítosti v hlase. „Pořádně se nenažerou, tak po čem by tloustla, ne?!“

„Proč jim nedáte víc?“

„Protože jejich příděl sežerou prasata! Každý den odvážíme do vepřína dvě konve mleziva.“

„Není to škoda?“ poznamenala Pavla.

Ošetřovatelka se zasmála.

„A jaká! Prasata sice rostou jako z vody, ale telata mají všechna žebra vidět, jen se podívej!“ pohladila jedno po zádech. „To nařídil náš zootechnik. Jeho žena ošetřuje totiž prasata. Záleží jí moc na tom, aby u nich měla vysoké přírůstky. Jak víš, podle nich pak bere mzdu. No, už skončil! Od prvního na školním statku nastupuje nový zootechnik. A Konvičku dají nejspíš na protialkoholní léčení. Zkazil tady, co se dalo!“

Zvedla výhružně prst a pravila důrazně:

„A to jsme školní statek, kde by měl být pořádek, ne?“ Pavla se chtěla k jejímu názoru připojit, ale zdálky se ozvala Blažena.

„Už to začíná, pojďte, honem…!“ vykřikovala.

Vrátily se tedy zase ke krávě, která mezitím ulehla. V rozšířených rodidlech se objevil namodralý vak. Než ztěžka padl na slámu, praskl a rázem z něho vyšplouchla čirá tekutina. Byla to první plodová voda. Potom se vypoulil vak druhý. Byl bílé, až namodralé barvy. Praskl už v pochvě zvířete. Vzápětí přicházelo na svět tele. Nejprve se objevil pár nožiček s kopýtky obrácenými k zemi.

„Věděla jsem, že to bude pravidelná přední poloha!“ poznamenala spíš pro sebe ošetřovatelka a připravila si porodní provazy, které zručně ovinula telátku kolem nohou.

„Tahejte, holky!“ poručila studentkám. Chránila zatím rukama krávě rodidla, aby nedošlo ke zranění. „Víc táhněte, jen se nebojte!“ pobízela dívky.

Pavla se tedy opřela do provazů. Zanedlouho se objevila v otvoru drobná tlamička, pak celá hlava. Zbývající část zvířecího těla už vyklouzla téměř bez námahy. Ošetřovatelka odvázala provázky a postavila oslizlé tele na nohy. Bylo živé, nemotorné, velice slabé a bezbranné.

Studentky na sebe pohlédly, jako by se chtěly ujistit, že to, co právě prožily, patří k zázrakům života.

„Je to jalovička!“ podotkla Homolová a obratně telátku odstřihla zbytek pupeční šňůry.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptala se Blažena a podvázala pupek dezinfikovaným kalounem.

„Dneska už krávy nemají jméno!“ usmála se ošetřovatelka. Vzala zvíře do náruče a odnesla je krávě k tlamě. „Tu máš, pomazli se s ním trochu!“ řekla domlouvavě. Kráva začala z telátka hned olizovat lepkavý hlen. „Je to statný kus. Jednou z něho bude pěkná kráva!“

Pokračovaly v ošetřování rodičky i telátka. Asi za hodinu byly hotovy. Už zcela čisté zvíře přenesly do kotce ke starším druhům, daly napít vyčerpané matce teplý nápoj s pšeničnými otrubami a vidlemi odstranily ze stání znečištěnou slámu.

„A jsme hotovy!“ řekla potom ošetřovatelka. „Držela jste se dobře, děvčata. Ne každý se umí tak obratně k práci postavit. Povím to panu profesorovi!“

Bylo velmi příjemné slyšet takovou chválu. Dívky dokonce trochu zrudly.

„Pojďte se umýt!“ zvala je Homolová do šatny. Znovu minuly kotec s novorozenou jalovičkou.

„Ahoj,“ loučila se s ní Pavla. Tele na ni upřelo přihlouple oči. Bylo dojemně krásné.

V šatně se sešly s dalšími zaměstnankyněmi školního statku, které se připravovaly k odpolední směně. Hovořily o nástupu nového zootechnika.

„Hlavně aby byl mladý a hezký!“ vmísila se do debaty Blažena, načesávajíc se u zrcadla.

„Hlavně aby měl rád svou práci!“ opravila ji Homolová a drhla si nad umyvadlem ruce malým kartáčkem. „Není v kravíně nic horšího než člověk, který nemá rád zvířata.“ Pokračovala by jistě v úvahách dál, kdyby do místnosti nevletěl uřícený sexchampion Kopejsko.

„Já tě hledám po celém statku,“ volal vyčítavě na Pavlu, „a ty se chováš jako v kosmetickém ústavu!“

„Co se děje?“ ptala se dívka a znovu si uvázala na hlavu předpisový šátek.

„Hele, mladej, víš, že klukům je přístup do ženských šaten přísně zakázaný?“ napomenula ho jedna ošetřovatelka.

Kopejsko souhlasně přikývl.

„Klukům možná. Jenže já už jsem chlap!“ napřímil se hrdě.

Ženské se zasmály a Homolová poznamenala.

„Že jsme si toho nevšimly?“

Jarouš však tentokrát nemínil ztrácet čas zbytečným tlacháním. Pobídl Pavlu:

„Fofrem na rampu! Myslím, že tam máš meziměsto.“

„Tamhle…!“ ukázal později k betonové rampě, kde parkovala šedivá škodovka. Pavla ji okamžitě poznala. Patřila Sedlmaierům. Právě s ní Viktor před časem havaroval. Za znečištěným předním sklem byly nezřetelně vidět dvě postavy. Potom se dveře napravo otevřely a z vozu namáhavě vystoupil Viky. Někdo mu zevnitř podal hůl, opřel se o ní a ztěžka k ní kráčel. Nohu měl ještě v sádře.

Pavla s ním nechtěla mluvit. Netoužila ho ani vidět. Odbočila tedy do stáje, kde pracoval zbytek její studijní skupiny. Vzápětí zaslechla za zády volat své jméno. To se ji Viky pokoušel zadržet. Zvědavost trochu zmírnila její kroky, takže ji měl možnost v průjezdu dostihnout. S nevlídným výrazem v obličeji se k němu otočila a čekala, co se dozví.

„Co ještě ode mne chceš?“ zeptala se odměřeně.

Viky se opřel zády o stěnu, snad se mu líp stálo. Prudce oddechoval, rychlou chůzí se asi unavil. Přehodil v rukou hůl a utřel si čelo rukávem bundy.

„Přišel jsem ti říct,“ zde polkl a omluvně se usmál, „že ti naši odpustili!“

Pavla předvedla dokonalý údiv.

„Opravdu? To je od nich milé!“

Viky trochu znejistěl, zřejmě takovou reakci nečekal.

„Uznej, že ses chovala přinejmenším nenormálně!“ připojil.

„A dál…?“

„Takže je všechno zase jako dřív. Můžeš…“

Pavla zakývala zamítavě hlavou.

„Ne, Viky. Všechno je už trochu jinak.“

„Jak: jinak?“

„My dva jsme přece spolu skončili.“

Zdálo se mu, že je to nemístný žert, proto se ohradil:

„Ne, počkej…, to jsou dost trapný fóry, nemyslíš?“

„Rozuměl jsi dobře. Mezi námi je konec.“

Až teď se odmlčel a nadlouho se zamyslel. Nervózně si pohrával s holí, nehtem odrýpával z držadla šupinky umělé hmoty. Tiše namítl:

„Ale proč, prosím tě…?“

„Protože…,“ zvažovala slova, kterými mu vhodně odpoví. „Zkrátka jsem poznala, že se k tobě nehodím!“

Vzápětí ji zarazil naříkavým výkřikem.

„Ale já tě mám přece, Pavlo, rád…!“ jeho hlas se mezi holými stěnami mnohonásobně odrážel.

„Ne, Viky, ty máš rád především sebe. Jsi dokonalý, vtipný, perfektní, jako všichni u vás. Proto ti na mně vadí tolik věcí. Moje máma, František, tahle práce,“ hodila hlavou k ocelovým vratům chránícím vstup k několika stovkám zvířat, „práce, která se mi líbí, i když třeba zrovna nevoní.“

Viky učinil pokus, aby sevřel její ruce. V naléhavé blízkosti zvolal:

„Ne, nemáš pravdu…!“

Pokračovala skoro šeptem:

„Byla jsem ti dobrá, když jsi byl nemocný, když ti bylo nejhůř. Možná i někdy předtím!“

„Přeháníš. Všechno sis vymyslela…!“ bránil se mrzutě. Zmenšila štěrbinu očí a trochu vysunula dopředu bradu. „Marcelku taky?“

Chlapec to jméno slyšel jistě nerad, protože jen zahučel:

„S Marcelou nic nemám. Tenkrát jsme se spolu opravdu jenom učili. I to mi chceš zakazovat?“

„Ne, nemám už důvod!“ řekla prostě. „Jenom dál nemůžu chodit s klukem, o kterém vím, že mě podvádí.“ Znovu se mu odvážila pohlédnout zblízka do očí. „Že mi lže!“ vykřikla skoro s pláčem.

„Každý máme přece právo na jisté soukromí!“

„Budeš ho mít teď dost! Sbohem, Viky!“

Vyběhla z haly. Ostré světlo ji na zlomek vteřiny oslnilo. Když znovu přivykla barvám i tvarům věcí kolem sebe, uvědomila si, že šedivé auto je už obráceno předkem k otevřeným vratům ze dvora. Stál vedle ní chlapec v bundě z modrého manšestru. Z nedostatku jiné činnosti si zapálil. Pavla pochopila, že se Viky asi nechal ke školnímu statku přivézt, sám ještě nemohl za volant usednout. Možná že to byl jeden ze spolužáků, kteří Vikyho navštěvovali v nemocnici. Neměla čas se jím zabývat. Vracela se do porodny. Proklouzla úzkým průchodem mezi nedovřenými křídly pojízdných vrat. Zde se zastavila, cítila, že se musí uklidnit. Jistě má, jako pokaždé, když se jí chtělo plakat, už napřed opuchlé oči.

Najednou zaslechla ty dva venku.

„Tak co je, Viky?“ houkl přes celý dvůr chlapec s cigaretou.

„Jede se domů!“ odpověděl hlas, který Pavla důvěrně znala.

Ozval se protivný smích.

„Dostals kopačky?“

Po krátkém odmlčení Viktor podrážděně odpověděl:

„Já? Buď naprosto klidnej! Prostě už nemám chuť ztrácet čas s takovou nánou!“

Potom bouchly dveře, motor škodovky nastartoval.

Pavlu urážka zasáhla jako úder pěstí. Odpotácela se do stáje. Po betonovém chodníku, který dělil stavbu na dva sektory, prošla na protější stranu. Zkřížila za sebou ruce, přitiskla hlavu ke zdi a dýchajíc zhluboka hleděla daleko před sebe na zapadající slunce.

Stála tak dlouho, nečinně, dokonale skryta před zvídavými pohledy. Postupně si přiznávala, že necítí ani radost, ani smutek, ani únavu, jenom ulehčení. Jako by se jí náhle vyprázdnilo nitro.

Nedokázala odhadnout, za jak dlouho se vrátila k práci. Dostala pokyn, aby novorozené telátko přenesla pod jeho matku. Když je v náruči pozvedla, poplašeně mu tlouklo srdíčko. Zabořila proto hlavu do jeho vlhké šíje, a domlouvajíc mu, pokoušela se je uklidnit.

Když se druhý den ráno probudila, bylo už skoro sedm a škvírami mezi žaluziemi padaly do pokoje paprsky slunce. Vstala kupodivu svěží a jako obvykle s nezměrnou chutí co nejrychleji posnídat. Seběhla dolů, vzbudila Vítka, který v ložnici sladce vyspával, připravila čaj a chléb s máslem a dohlédla, aby se umyl, vzorně vypravil do školy a nezapomněl doma aktovku s učením, svačinu a penál. Než zamkla kuchyň, všimla si na nástěnném kalendáři zatržené dvanáctky. Před časem si takto označila den Františkových narozenin. Tak tedy dnes mu je…, přesný údaj zapomněla. Odpoledne, až se všichni sejdou, zeptá se. Předají mu s Vítkem dárek. S bratrem se dohodli na dortu. Chlapům se květiny přece nedávají a ani láhev vína se nedá rozkrojit na tři díly.

Cestou do školy se tedy zastavila v cukrárně. Zdržela se, neboť u pultu se tísnil dlouhý zástup mlsalů. Když na ni přišla konečně řada, zaváhala, jaký dort z bohaté nabídky na odpoledne objednat. Posléze se rozhodla pro oříškový dort zdobený čokoládovou šlehačkou. Vedoucí si zapsala její jméno, přeptala se, jak se daří mamince v lázních, znaly se jako většina prodavaček ve městě, a požádala o zálohu dvaceti korun.

Během krátké doby, kdy Pavla pobývala v cukrárně, se náměstí vylidnilo. Blížila se osmá, a to již většina studentů i školáků dobíhala ke svému každodennímu cíli. Chodců, kteří kráčeli v protisměru, potkávala mnohem víc.

U pošty ji dohonil jezdec na mopedu. Ohlédla se a poznala Zdeňka Randáka. Nabídl jí místo na úzkém tandemu za sebou.

„Raději půjdu pěšky!“ vykřikla do rachotu, který připomínal palbu z těžkého kulometu.

Randák zavrtěl zamítavě hlavou.

„Jedem!“ zavelel a posunul se blíž k řídítkám, aby spolujezdkyně měla víc pohodlí.

Pavla tedy usedla, chytla se spolužáka jednou rukou kolem pasu, v druhé svírala tašku s učením. Moped bědoval ještě víc, bránil se zátěži i rychlému pohybu. Vlastně se po ulici jenom plížili.

„Neutáhne nás!“ houkla Pavla řidiči za límec.

Sebevědomě pohodil rameny a dál svíral až na doraz rukověť plynu. Stroj postupně přece jen nabral sílu, takže na rovince se jeho rychlost mírně zvýšila. Na školním dvoře Pavla s úlevou seskočila.

„Děkuju!“ vyjádřila svou vděčnost.

Spolužák postavil stroj na stojan a mezi dráty zadního kola provlékl řetízek, který uzavřel zámkem. Na dvoře byli sami, většina studentů už zaplnila třídy. Za několik minut začne vyučování.

„Kdes byl tak brzy po ránu?“ zeptala se Pavla spolužáka, když vcházeli vedlejším vchodem do budovy.

„U doktorky!“ řekl a usmál se.

„Poslala mě na léčení.“

„Do nemocnice?“

„Pojedu do léčebny. A už příští týden. Uvolnilo se jim tam místo.“

Pavla se zamyslela.

„Takže se drátkování chmele letos vyhneš?“

„V léčebně se budu mít mnohem líp!“

„Neřekla bych…“

„Mluvil jsem s jedním klukem, který se tam léčil minulý rok.“

„Na drátkování se ale každá třída těší!“

Randák se po ní stranou ohlédl a trochu přimhouřil oči.

„Je prý tam šílená spousta holek!“ prozradil.

„Na chmelu taky!“ nechtěla ustoupit Pavla. Najednou jí vadilo, že spolužák celkem snadno vymění pocit studentské solidarity, která každou třídu zejména při brigádách spojovala, za dost pochybný několikatýdenní pobyt ve zdravotnickém zařízení.

„Jenže na chmelu by na mě holky stejně kašlaly!“ přiznal hořce Randák.

„Myslíš, že se ti v léčebně budou všechny vrhat k nohám?“

Zdeněk se zastavil a řekl nezvykle vážně:

„To nečekám. Ale většina z těch holek tam nosí korzet jako já, chápeš?“

Pavla však místo dlouhých úvah už jenom poznamenala.

„Ach tak…!“ Trochu povzbudivě se na spolužáka usmála a pokračovala chodbou k šatně. Přistihla se, že Randákovi tajně závidí, i když jenom nejistou naději v setkání s neznámou dívkou, které nebude vadit jeho propadlá hruď.

„Kopejsko?“ vyvolal ředitel při hodině občanské nauky Jarouše a nepřestával pročítat anketní listy, které mu právě studenti odevzdali. Měli odpovědět na otázky týkající se budoucího zaměstnání.

Chlapec vstal. Ředitel konečně odtrhl pohled od popsaného papíru a udiveně řekl:

„Slyšel jsem od profesora Krejčíka, že chceš být ošetřovatelem dravé zvěře a ty zatím…!“ zašustil popsaným listem.

Kopejsko řekl souhlasně. „Chtěl jsem. Teď mám jiné plány.“

„Ano, vidím, že zde píšeš: Chci být jednou kaskadérem. Není to divné?“ obrátil se ředitel s otázkou spíš ke třídě.

„Ne prosím!“ namítl Jarouš klidně.

„Pokud vím, připravujeme v naší škole budoucí zemědělské odborníky a ne cirkusové artisty!“

„Půjdu k filmu!“ oznámil student bez zaváhání.

Ředitel dlouze vydechl, patrně ho odpověď značně překvapila, přitáhl si židli ke stolu a pohodlně se posadil.

„Ale to jsi měl snad jít na konzervatoř nebo na filmovou fakultu!“

Kopejsko jeho úvahy směle zarazil.

„Tam bych nedostal takovou průpravu jako na naší škole.“

„Naše škola má přece jiné cíle…!“ poznamenal ředitel a dosti znejistěl.

„Můj brácha, prosím, říkal, že se na DAMU berou pády z jedoucích vozidel a z koně až ve čtvrtém ročníku. A já už mám ve druhém za sebou parádní gag s traktorem!“

„To bylo snad nedorozumění, nehoda, ne?!“ uvědomil si muž v dokonale vyžehleném obleku situaci, na kterou student svými argumenty naráží.

„Můj brácha je pro to, abych zde zůstal až do maturity. On tomu, prosím, rozumí. Pracuje v Supraphonu. Taky doma říkal, že má na Barrandově spoustu známých, takže pro něho nebude problém dostat mě k filmu. Zvlášť když budu navíc rozumět zvířatům!“

Ředitel by s ním zcela určitě dál polemizoval a dokazoval mu, že posláním školy není výchova sboru kaskadérů, ale pojednou se zvenčí ozvalo rázné zaklepání. Vyšel tedy na chodbu, s někým se pozdravil, a protože se rozmluva neměla omezit na pár zdvořilostních slov, zavřel za sebou dveře.

Spolužáci si začali Kopejska dobírat, neboť se dosud se svými uměleckými plány nikomu nesvěřil. Asi se rozhodl nedávno, patrně po poslední bratrově návštěvě.

Ředitel se vrátil do třídy a upřel pohled na Pavlu.

„Bartošová,“ oslovil ji, „máš zde návštěvu!“

Pavla překvapeně namítla:

„Já?“

Nemínil se s ní dál zdržovat.

„Že by se dostavil znovu tvůj milovaný Viky?“ zašeptala Ilona.

Těžko! odpověděla si v duchu Pavla a zvolna kráčela ke dveřím. Provázela ji závist ostatních. Ředitel bude jistě zanedlouho zkoušet.

Na chodbě čekal táta. Tvářil se přívětivě a srdečně.

„Ahoj!“ pozdravil dřív, než ho stačila jako obvykle políbit. „To koukáš, kdo tě vytáhl ze třídy, co?“ smál se. „Jedu na služební cestu do Liberce, tak jsem se u tebe zastavil.“ Prohlížel si ji, jako by byla malé děcko, které rychle vyrostlo. „Jak se máš?“

„Ujde to!“ odpověděla stručně. Všimla si jeho moderní bundy z šedivé koženky, která ještě nepříjemně páchla barvou.

Rozhlédl se po chodbě. Stěny byly střídmě vyzdobeny obrazy z kabinetu živočišné výroby.

„Co tady?“ zajímal se o dceřiny úspěchy ve škole.

„Nic moc…,“ přiznala a omluvně se usmála.

Nenaštval se, naopak shovívavě řekl:

„Hlavně když na konci roku postoupíš.“

„Taky si myslím!“

„Požádal jsem ředitele, aby ti dal dnes volno. Budeš-li chtít, můžeš se mnou do Liberce. Vyzvednu v Tesle pár beden a vracím se zpátky. Do večeře budeš doma…“

„Ne, tati,“ řekla odmítavě, „já nepojedu. Nehodí se mi to.“

„Čeká na tebe nějaký kluk?“ hádal dopředu.

„Mám moc práce.“

Zatvářil se zklamaně.

„Myslel jsem, že si spolu zase jednou hezky popovídáme. V poslední době se nevidíme často.“

„To snad není jen moje vina!“

Připomněla si poslední setkání při turnaji v Hradišti.

„Začínáme přestavovat barák, Radek pro sebe potřebuje pokoj, umíš si jistě představit tu práci! Sháním cihly, cement, rámy na okna… a času je málo!“

„Ano, jistě, chápu…,“ potvrdila bez zájmu.

„Navíc někdo musí s Radkem, když má utkání!“

„Ještě tenisu nenechal?“

Táta se rozzářil.

„Sehnal jsem mu nového trenéra. Myslím, že tenhle to s Radkem umí. Dokáže ho pro hru motivovat, a to je přece ve sportu nejdůležitější. Na posledním turnaji už byl Radek třetí!“

Trpce se usmála.

„Takže jsi měl radost, co?“

„Velkou!“ přiznával. „Květa mu upekla obrovský dort, počkej, až k nám přijedeš, ukáže ti fotky. Z turnaje, a pak jak ten dort jíme!“ sliboval táta.

Pavla se plaše ohlédla ke dveřím.

„Už musím, tati!“

Vážně se zeptal:

„Opravdu se mnou nepojedeš?“

Už jenom zamítavě zakývala hlavou.

„To mě mrzí. No nic!“ řekl rychle a možná s hraným veselím. „Tak až příště. Doma řeknu, že jsem s tebou mluvil. Vyřídil jsem ti, že tě pozdravují?!“ vzpomněl si.

„Ano…!“

Uvědomila si znovu, že táta patří natrvalo Radkovi a Květě. Jistě, i k Pavle má určité závazky. Pravidelně přispívá na její výchovu, k svátku a o Vánocích od něho dostane dárek, který vybírá jeho manželka. Ale do jeho světa už Pavla nepatří. Zůstalo v něm pro ni jenom docela málo místa.

Nahmátla za sebou kliku a chtěla se rozloučit.

„Počkej!“ zadržel ji. Zajel rukou do zadní kapsy a vytáhl peněženku. „Posledně jsi ode mne nic nedostala!“

Chvilku se probíral prsty mezi bankovkami, posléze oddělil ze svazku stokorunu. Podal ji Pavle a řekl:

„To máš ode mne na parádu!“

Vlažně ji přebrala.

„Děkuju!“

„Co máma?“ vzpomněl si ještě.

„Vrací se pozítří!“

Nevyjádřil se k tomu, jen trochu hodil hlavou.

„Tak brzy na shledanou!“ loučil se.

„Pozdravuj…!“ šeptla, a aniž se ohlédla, vklouzla do třídy.

„Co bude s večeří?“ rámusil František. „Mám hlad jako vlk!“

„Dočkáš se!“ odbývala ho Pavla, a teprve když na hodinách naskočila šestá, kývla na bratra, a jak měli domluveno, vypravili se do sklepa pro dort. Zanedlouho byli i s dárkem zpátky. Postavili se uprostřed kuchyně jako koledníci a Pavla spustila:

„Milý Františku. Přejeme ti k narozeninám i za mámu…“ Drcla loktem do Vítka a potom už odříkávali dvojhlasně: „… hodně štěstí a zdraví.“

František stál u stolu s rukama založenýma na prsou a usmíval se. „A protože jsi byl hodný a nezlobil,“ pokračovala už zase Pavla sama, „něco sladkého jsme ti upekli!“ Vítek vyrazil s dortem k otci. Pak k němu přistoupila Pavla a řekla: „Všechno nejlepší!“

„Děkuju!“ řekl dojatě František a políbil ji na tvář. Opatrně dort postavil na stůl. „To si dám!“ pomlaskával a tvářil se, jako by zamýšlel sníst tu dobrotu sám. „Zítra ho k snídani ochutnám!“ škádlil Vítka.

„Narozeniny snad máš dneska!“ namítal chlapec a běžel pro nůž a tři talířky.

Rozkrojili tedy dort a bez zaváhání ho začali likvidovat. Chutnal všem báječně.

„To jsi, fakt, pekla ty?“ ptal se nedůvěřivě Vítek sestry.

„Jistě!“ potvrdil ochotně František, i když snadno poznal, že dort je kupovaný. „Nevšiml sis, že Pavla dokáže všechno?“

Pavla odložila zvolna lžičku a talířek a zamyšleně podotkla:

„Všechno ne, to víš snad sám!“

Zkoumavě na ni pohlédl.

„No dobře!“ připustil vzápětí. „Nikdo z nás není dokonalý. Ale tys třeba zrovna dokázala, v co jsem nevěřil.“

„Povíš mi, co to bylo?“

Začal se znovu zabývat zbytkem dortu na talířku. Když polkl další sousto, zeptal se:

„Víš, co se říká mezi horolezci?“

Zatvářila se rozpačitě. Seriál o dobývání velehor, který v minulých týdnech nabízela televize divákům, nesledovala.

František ji ale rád poučil.

„Horolezci tvrdí, že k tomu, aby se člověk dostal na osmitisícovku, je zapotřebí nezměrné odvahy.“

„Věřím!“ souhlasila.

„Mnohem těžší prý ale je, rozhodnout se pár metrů pod vrcholem pro návrat.“

„Proč mi to říkáš?“

František si začal hrát zaujatě se lžičkou. Pečlivě vytíral na talířku stopy nahnědlé šlehačky.

„Protože s láskou…!“ zde se zarazil, jako by se za slovo, jež právě vyslovil, trochu styděl. Když ale zjistil, že ho Pavla vnímavě poslouchá, pokračoval už klidněji: „S láskou to bude asi stejné. Člověk by se jí měl taky dokázat včas vzdát. A neskončit pod lavinou. Nabrat síly pro nový výstup.“

Sklonila hlavu, snad aby jí neviděl do očí. Vycítil, že by ji měl povzbudit, a proto řekl:

„To všechno přebolí, nic se neboj, Pavlo!“

Usmála se na něho a to ho tak potěšilo, že začal žertovat:

„Zkrátka musíme svatbu ještě odložit. Nevadí, aspoň se do té doby naučí náš Vítek hrát na housle!“

„Nenaučím!“ namítl s plnou pusou chlapec.

František se zatvářil udiveně.

„Proč ne?“

Vítek zabořil lžičku do další porce dortu, kterou si obratně přisunul na prázdný talířek.

„Protože už housle nemám!“ oznámil.

Taková novinka otce velmi zajímala.

„A copak se s housličkami stalo?“

„Vyměnil jsem je.“

„Ale…?“ podivil se František. „Za buben, ne?!“ odhadoval. Vítek odsunul talířek a někam odběhl.

„Štěstí, že není doma máma,“ připomněla Pavla, „víš, jak ty jeho obchody nesnáší?“

František se přiznal, že nechápe, po kom synáček zdědil schopnost zbavovat se hodnotných věcí.

Mezitím se Vítek vrátil. V náruči přinášel podivnou věc, která připomínala antickou amforu. Z dolní části vedla asi metr dlouhá gumová hadice. Postavil záhadné monstrum na stůl hned vedle dortu.

„Co je to?“ ukázala Pavla na předmět štítivě prstem.

Vítek si zasunul konec hadičky do úst.

„Vodní dýmka!“ poučil sestru pyšně a naprázdno několikrát zabafal.

„Kdes ten krám sebral?“ zeptal se přísně otec.

„Dokoupil si to přivezl z Afriky! Říká se tomu nargilé.“

„Hm, kdo je to Dokoupil?“

Pavla do jejich rozhovoru zasáhla.

„Bratr jedné mé spolužačky. Několik roků byli s rodiči v Africe.“

Vítek přisvědčil:

„Chtěl housle, tak jsem mu je vyměnil!“ Hlasitě se zasmál a znovu se zakousl do špinavého náustku. „Patří mu to, když je trouba!“

„Hlavně když ty jsi chytrý!“ napomenul ho František. Vzápětí se rozkřikl: „A vyndej tu špínu z pusy!“

Syn neochotně vysunul krátkou trubičku z úst. Otec se ho už mírněji zeptal:

„Mohl bys mi prozradit, co s tím chceš dělat?“

Vítek pohlížel se zalíbením na podivný předmět.

„Musíš uznat, tati, že housle má v našem městě kdekdo. Ale vodní dýmku nekouří ani předseda národního výboru. Když byl u nás na začátku roku ve škole, kouřili na chodbě s ředitelkou startky.“ Ztišil hlas, když okouzleně líčil: „Začnu je sbírat. Za pár let budu mít největší sbírku vodních dýmek v Československu. A možná na celém světě!“

Pavla si všimla, že František najednou synáčkovi s obdivem naslouchá.

„Kde je chceš tady mít?“ zjišťoval věcně.

„Na půdě.“

„Neblázni, největší sbírka na světě se ti tam nevejde.“

„Svinem šňůry. Prádlo může sušit máma na zahradě, ne?“

Otec souhlasil.

„To by mohla. A regály pak postavíme i na té straně do dvora. A další nastěhujeme třeba do prádelny…“

Pavla se výborně bavila. Jen si stěhujte, chlapečkové, stěhujte! myslela si. Pozítří se vrátí z lázní máma a vyhodí vás i s vodními dýmkami.

Ale mlčela, proč by jim měla kazit radost? Každý přece může občas bláznivě snít…