Slova snad pro hudbu

Ind o bohu

Když mezi zmoklým stromovím kol jezera jsem šel,
můj duch se vzdouval v soumraku, rákos mě ovíjel,
můj duch se vzdouval vzdechem, snem. Tu spatřím ve trávě
na břehu mokré tetřevy, ustali v zábavě,
v své honičce kol dokola, nejstarší promluvil:
V zobáku drží celý svět a dárcem našich sil
je věčný otec tetřevů, jenž žije v nebi skryt.
Deště mu kanou ze křídel a z oka luny svit.
Popošel jsem kus opodál a tam zas leknín řek:
Kdo stvořil svět a řídí jej, má dlouhý oddenek.
Jsem zrozen k jeho obrazu, zvonivý vodní proud
mohl jen z plátků leknínu jako déšť ukápnout.
O kousek dále v soumraku hvězdný třpyt spatřil jsem
v zornicích srnce, a ten děl: Jen srnčím kopytem
lze modelovat oblohu, a což kdo stvořit moh
tak jímavou a křehkou věc bez něžných srnčích vloh?
Popošel jsem kus opodál a tam se ozval páv:
Kdo stvořil trávu, žížaly a zářivý náš háv,
byl přece páv zvlášť obrovský a mává za noci
nad námi nyvě paví chvost v jiskrách se lesknoucí.

Padající listí

Jde jeseň k dlouhým listům, srostlým s námi
i k myškám skrytým v snopech ječmene.
Žloutne nám štíhlý jasan nad hlavami,
i listí jahod, celé zmáčené.

A konec lásky nad námi se klene,
s uvadlou duší ztrmáceně jdem.
Dřív nežli láska na nás zapomene,
pojď, rozlučme se slzou, polibkem.

Uloupené dítě

Kde skalní vysočina
jezero obtáčí,
se stinný ostrov vzpíná.
Hlučný let volavčí
ondatry líné budí.
Tam ukryli jsme sudy
třešní, jahod
a všech nakradených lahod.
Lidské dítě, pojď, jen pojď
do království lesů, vod
a za ruku vílu chyť,
na světě je více pláče, než lze uvěřit.

Kde písčiny se lesknou
v měsíci měňavém,
v končinu předalekou
my na celou noc jdem
splétat dávné tance,
splétat pohledy i ruce,
nežli luna zradí zem.
Skáčem, běžíme
za bublinami pěny,
když svět usoužený
ve spánku spočine.
Lidské dítě, pojď, jen pojď
do království lesů, vod
a za ruku vílu chyť,
na světě je více pláče, než lze uvěřit.

Kde se bludné vody valí
z pahorkatin mezi hvozdy,
v rybníčku, jenž byl by malý
i na noční koupel hvězdy,
spící pstruhy hledáme
a našeptáváme jim
divné věci v snách,
nad nimi se shýbáme
ze slzících kapradin
v mladých bystřinách.
Lidské dítě, pojď, jen pojď
do království lesů, vod
a za ruku vílu chyť,
na světě je více pláče, než lze uvěřit.

Odchází lidský chlapec s námi
slavnostně do dálek.
Už neuslyší z teplých strání
bučení telátek,
ani kotlík nad krbem,
jenž vnáší mír do srdce,
ani myšky cupotem
kolem moučné truhlice.
Vyšel chlapec na tu pouť
do království lesů, vod
a za ruku vílu chyt,
na světě je více pláče, než lze uvěřit.

Na ostrov za vodami

Plachá, plachá,
plaché štěstí mé.
Zamyšleně mizí
z jasu plamene.

Přináší mísy s jídlem,
klade je do řady.
Na ostrov za vodami
mě s sebou odvádí.

Přinese, zažhne svíce,
když stáhne záclony,
ve dveřích plachá,
plachá prostřed tmy.

Jak zajíc plachá,
a v péči nejplašší.
Na ostrov za vodami
mě s sebou unáší.

Pod jívovými sady

Pod jívovými sady já dočkal se své milé,
šly jívovými sady ty nožky sněhobílé.
Radila mi brát lásku, tak jako listí roste,
ale já, mladý snílek, to neviděl tak prostě.

Na louce u potoka zůstala stát má milá
a dotkla se mé šíje její dlaň sněhobílá.
Radila mi brát život, jak rostou stébla v trávě,
a já byl mladý snílek, teď pláču usedavě.

Jezerní ostrov Innisfree

Já zvednu se a půjdu, půjdu hned k Innisfree,
tam z haluzí a hlíny chýši si postavím,
abych byl sám jen s úlem, políčkem fazolí
a se včelím rojem bzučavým.

Tam najdu trochu míru, kane mír po kapkách,
při cvrččím zpěvu kane závojem jitra lék.
Tam třpytí se i půlnoc, v polednách září nach
a večer má křídla konopek.

Já zvednu se a půjdu, vždyť ve dne, za noci
z jezerních břehů slyším pleskot vod slabounce.
Na šedé dlažbě stojím, na prašné silnici
a ten zvuk mě bere za srdce.

Až zestárneš

Až zestárneš, u ohně klímajíc,
šedivá, malátná, mou knihu vem
a vzpomeň, jak ti něžným pohledem
sálala hloubka temných zřítelnic,

jak mnohý tě měl v šťastných chvílích rád
pro jas tvé krásy nebo lásku lhal.
Tvou bludnou duši, ve tvář vrytý žal
však jenom jeden uměl milovat.

Nad krbem skloň se, žehrej v jeho zář
na lásku trochu posmutnělým rtem,
že uprchla a vzešla nad horstvem
do roje hvězd a ukryla v nich tvář.

Bílí ptáci

Kéž bychom byli, miláčku, bílými ptáky v moři pěn!
Zář létavice omrzí, než prchne prostorem.
Zář večernice modravé, na lemu nebe visící,
probudí v srdci, miláčku, jen nekonečnou tesknici.

Únavu známe od snílků – zrosené růže s lilií.
Ach, nesni o nich, miláčku, zář létavice pomíjí,
zář modré hvězdy nizoučko na ojíněném obzoru.
Kéž jsme jen ptáky bílými v proudu pěn, my dva pospolu!

Sním o nesčetných ostrovech a o dananském pobřeží,
kde zapomene na nás čas a nebude žal přítěží.
Zanech té růže s lilií a záře s rudým plápolem,
jen když se stanem, miláčku, bílými ptáky v moři pěn!

Sen o smrti

O mrtvé snil jsem, v cizím okolí,
bez ruky oddané.
Přes tvář jí víko rakve zatloukli
vesničtí občané.
Zděšeni samotou té pod zemí
vztyčili do výše
kříž ze dvou kusů dřeva stlučený
a kolem cypřiše.
Střeží ji hvězdná lhostejnost a chlad.
Pak slova vyryl jsem:
Je krásnější té, již měls prvně rád –
teď leží pod drnem.

Milenec o růži ve svém srdci

Vše nevábné, rozbité, staré a každá věc otlučená,
pláč dítěte u cesty, kára, jež skřípavě kodrcá vpřed,
krok oráče, jenž zimním blátem se čvachtá až pokolena,
to kalí tvůj obraz v mém srdci, kde vykvétáš v růžový květ.

Zlo ohyzdných věcí je větší, než srdce mé vyslovit zná.
Jak prahnu je přetvořit všechny, pak na svěží kopec bych sed,
a země a nebe a voda by byly skříň pozlacená
na všechny sny o tobě v srdci, kde vykvétáš v růžový květ.

Vzdušné přízraky

O’Driscoll zpěvem vyplašil
kachnu i s kačerem
z vlasatých dlouhých rákosů
nad chmurným jezerem.

Když potemnělo rákosí,
nežli noc přiletí,
v duchu zřel dlouhý tmavý vlas
nevěsty Brigity.

Jak pěl a snil, tu zaslech zvuk
pištcovy píšťaly,
a neznal pískot smutnější
ani tak veselý.

Tu spatřil dívky s jinochy,
jak v družném kole jsou,
a s nimi i svou Brigitu,
smutnou i veselou.

Tančící roj se k němu měl
slovy jak sladký lep,
hoch rudé víno přinesl
a dívka bílý chléb.

Brigita ho však za rukáv
vyvlekla z veselí
k staříkům, kterým při kartách
ruce jen svištěly.

Tím chlebem s vínem byl by pad
přízrakům na pospas.
Seděl a hrál a v duchu zřel
ten dlouhý tmavý vlas.

Hrál s veselými staříky,
a kdepak by se chvěl.
Najednou kdosi Brigitu
pryč z kola unášel.

Unášel ji hoch nejhezčí,
výkvět všech mužných krás,
kol šíje, prsou, paží vlál
mu její dlouhý vlas.

O’Driscoll karty odhodil,
skoncoval se sněním.
Jinoši, dívky, staříci
zmizeli jako dým.

Ze vzdušných výšin slyšel zvuk
pištcovy píšťaly,
a neznal pískot smutnější
ani tak veselý.

Zpěv bludného Aenguse

Vyšel jsem v husté ořeší,
když v hlavě začalo mi žhnout.
Prut uřízl jsem, oloupal,
navlékl na nit lesní plod.
Když za třepotu bílých můr
třepot hvězd malátný už byl,
bobuli do vln hodil jsem,
lesklého pstruha vylovil.

Doma jsem kořist položil
a do ohně se dmychat jal.
Na zemi šelest zaslech jsem,
někdo mě jménem zavolal.
Pstruh proměnil se v dívčí zjev
ve vlasech s květem jabloně,
zavolala a zmizela
jako stín v jasu od ohně.

Ač zestárl jsem na toulkách
přes rovný svět i krabatý,
já objevím, kam zmizela,
za ruku vezmu, zlíbám rty.

A půjdem v pestrých lučinách
trhat až do konce všech dní
stříbrné plody měsíce
a zlaté plody sluneční.

Zpěv staré matky

Za svítání kleknu, dmychám do kamen,
než semínko ohně vzejde plamenem,
a pak musím drhnout, péct a zametat
tak dlouho, než hvězdy začnou mživě plát.
Mladé vyspávají, pohrouženy v snech
o souladu stužek v ňadrech, ve vlasech,
a dny prchají jim jenom v zahálce,
vzdychnou, když jim vítr čechrá pletence.
Ale já dřít musím, neboť stará jsem,
a semínko chřadne chabým plamenem.

Srdce ženy

Má jizba plná bezmoci,
klid s modlitbami, nač mi jsou?
Pozval mě milý do noci,
ležím mu prsy na prsou.

A péče matky, nač je mi
bezpečné, teplé zápraží?
Mé vlasy jako květy tmy
ukryjí nás dva před bouří.

Tmo vlasů, slzo kanoucí,
jsem na nebi, či na zemi?
Ležím mu srdcem na srdci,
můj dech je s jeho smíšený.

Milenec truchlí
pro ztracenou lásku

Doufal jsem, že zvrátí čas
starou bolest v lásku k jiné.
Krásné čelo, ruce, vlas
měla moje přítelkyně.
Do srdce když pohlédla mi,
hleděla tam na obraz
tvůj – a prchla se slzami.

Výzva k srdci, aby se nebálo

Rozechvělé srdce, ztiš se, jen se ztiš,
pamatuj, že stará moudrost dobrá jest:
Když se chvěješ před ohněm a povodní
nebo před vichry, jež fičí v drahách hvězd,
kéž tě hvězdné vichry, oheň s povodní
zahalí svým pláštěm, neboť nepatříš
k osamělým majestátním zástupům.

Čapka s rolničkami

Šel šašek po zahradě,
když všechno umlklo.
Vyslal svou duši vzhůru,
usedla na okno.

Čekala v modrém rouchu,
než první sýček houk.
Volala moudrá duše
královnin tichý krok.

Královna mladá vstala,
v košili bílé šla
přirazit těžká okna,
petlice zavřela.

Šašek k ní poslal srdce,
sotvaže sýček ztich.
A srdce v rudém rouchu
zpívalo při dveřích.

Zpívalo sladce vlasům,
z nichž vůně květů šla.
Královna vzala vějíř
a srdce vyhnala.

„Dám čapku s rolničkami
a nač bych dále žil,“
řek šašek, zrána čapku
na cestu položil.

Na prsou čapku skryla
mračnem svých kadeří,
o lásce zpívala jí,
než hvězdy zazáří.

Odemkla dveře, okno
pro duši, pro srdce.
Ta modrá vlevo, rudé
u její pravice

jak cvrčci sladce, moudře
zpívaly do noci
pro kroky láskou ztichlé
a vlasy vonící.

Touha po nebeském šatu

Kdybych měl z nebe vyšívaný šat
vetkaných stříbrných i zlatých svitů,
blankytný, šerý nebo temný šat,
šat noci, šat dne i šat polosvitu,
pod nohama bych ti jej rozprostřel.
Ale já chudák mám jen svoje sny.
Pod nohama jsem ti je rozprostřel.
Našlapuj lehce, šlapeš na mé sny.

Hudec z Dooney

Když zahraju lidičkám v Dooney,
jak vlny se roztancují.
Bratranec je kněz v Kilvarnetu
a bratr v Mocharabuiee.

Předstih jsem bratrance, bratra.
Čtou v knihách modlitebních,
já zpěvník si z jarmarku přines,
mám písničky, čítám si v nich.

Až na sklonku všech svých dní přijdem
před Petrův trůn v baldachýně,
ten na staré tři duchy kývne,
však prvního zavolá mne.

Vždyť veselí lidé jsou dobří
a s výjimkou nepočítej.
A veselí milují skřipky
a veselí milují rej.

A nebešťané si mne všimnou
a přiběhnou, zanotují:
„No vida, toť ten hudec z Dooney!“
Jak vlny se roztancují.

Zbytečné útěchy

Včera mi řekl ten vždy vlídný hlas:
„Tvé milované prokvétá už vlas,
stín kolem očí prohlubuje se.
Časem se všechno snáze ponese.
I když se nezdá, teď je potřebné
být shovívavý.“

Srdce křiklo: „Ne,
útěchy špetku nechci pro svůj klid.
Čas může krásu jenom přetvořit,
protože ženskou ušlechtilostí
oheň, jenž sálá z její bytosti,
tím více plane. Nezářila tak,
když žhavým létem svítil její zrak.“

Ó srdce, útěchy jsou zbytečné,
jen když má milá na mne pohlédne.

Celé srdce nedávej

Nedávej celé srdce, vždyť
nehárá v ženské vášni cit
stejný jak tvůj. Když se jí zdá
tvá láska jistá, nepozná,
že vadne každým polibkem.
Je všechno přelíbezný sen,
přeludně krátký šťastný rej.
Ne, celé srdce nedávej.
Cokoli praví hladké rty,
jen sladkou hrou jsou zajaty.
Ale kdo v lásce vyhraje,
když hluchá, němá, slepá je?
A ten, kdo celé srdce dal,
za všechnu lásku sklidil žal.

Vadnoucí větve

Když měsíc šeptal ptákům, já jsem s pláčem vzdych:
„Ať koliha či čejka volá si co chce,
toužím jen po tvých slovech milých, soucitných,
když v nekonečné pouti nelze spočinout.“
Medový měsíc přeplul horské ospalce
a já jsem usnul nad echtgskými prameny.
Nezvadly větve, když dech zimy začal dout,
povadly větve, když jsem jim řek svoje sny.

Znám stinné stezky, kudy čarodějky jdou
s věnečkem z bledých perel, plným vřetenem,
znám jejich úsměv skrytý vodní hladinou,
znám, kam mdlý měsíc plyne, dananský kde rod
rozplétá – splétá tance, nohy v záři pěn,
když na ostrovních lukách plá svit studený.
Nezvadly větve, když dech zimy začal dout,
povadly větve, když jsem jim řek svoje sny.

Znám zlatým poutem po dvou spjaté labutě,
se zpěvem prolétají spící krajinou.
Král s královnou tam bloudí, zvukem písně té
mohou být šťastni, zoufat, slepnout, ohluchnout
v moudrosti, nežli všechny roky pominou.
Znám kolihu a čejku nad echtgskými prameny.
Nezvadly větve, když dech zimy začal dout,
povadly větve, když jsem jim řek svoje sny.

Zpěv zrzka Hanrahana o Irsku

Nad Cummen Strandem na kopci zlý černý vítr rve
a láme hnědé prastaré stromoví hlohové.
Láme se naše odvaha jak stromy vichřicí,
v srdci jsme si však ukryli žár v očích hořící
Cathleeně, dceři Houlihanově.

Na kopci nad Knocknareí vítr mrak nakupil
a do mohyly bije hrom přes všechen nářek víl.
I naše srdce rozbouřil hněv, mračné přívaly,
my jsme se však jen sklonili a nohy zlíbali
Cathleeně, dceři Houlihanově.

Na kopci nad Clooth-na-Barou se valí žlutý proud,
když plískají zlé vichřice a vzduch má tíhu vod.
I naše těla, naše krev propadly povodním,
ve svíci před krucifixem však čistoty je míň
než v Cathleeně, dceři Houlihanově.

Starci se obdivují ve vodě

Slyšel jsem vetché starce hovořit:
„Vše uplyne a mine.
Nemůže nikdo věčně žít.“
Ruce jak drápy a jejich kolena
jak stará trniska zkroucená
nizoučko při hladině.
Slyšel jsem vetché starce hovořit:
„Nemůže žádná krása věčně žít,
uplyne po hladině.“

Pijácký zpěv

Prochází víno ústy,
očima láska vejde.
To člověku znát stačí,
než zestárne a sejde.
Pozvedám číši k ústům,
vzdychám, když vidím tebe.

Moudrost přichází s časem

Tolik listí, kořen jediný.
Mával jsem listy, květy na slunci
po všechny svoje lživé mladé dny.
A teď jsem člověk k pravdě vadnoucí.

Maska

„Dej smaragd oka, zlatou tvář
s tou maskou pryč.“
„Ne, drahý smělče, přepínáš,
běs nebo moudrost najdeš spíš
v srdcích než mráz.“

„Najdu, co maska zaclání,
lásku či lest.“
„Má maska tvůj tep pohání
a dovede tvé srdce vést,
ne co je v ní.“

„Ze strachu, žes můj nepřítel,
musím tě znát.“
„Pročpak bys, drahý, starost měl,
když do nás obou plamen pad
a zahořel.“

Mračna

Na západ slunce padlo mračné jho,
přivírá žhavé oko majestát.
Uchvátí slabí dílo silného,
a co se vzneslo, na to čeká pád,
svár vnikne do souladu každého
a všechno je zas nutno vyrovnat.
Příteli, do zápasu velkého
vydáváš-li se, musí se tak stát.
Když velký jsi, máš dost sil do všeho,
i kdybys jenom robátka měl rád.
Na západ slunce padlo mračné jho,
přivírá žhavé oko majestát.

Září 1913

Když člověk je zas při sobě,
hrabe se v mastném truhlíku
a s modlitbičkou k modlitbě
schraňuje pětník k pětníku,
až všechno lidské v sobě zničí.
Modlíme se a schraňujem.
Vymřeli v Irsku romantici,
s O’Learym leží pod drnem.

Oni však jinak na to šli,
od hříček odváděli nás,
jak vítr světem prolétli.
Jim na modlitby nezbyl čas,
a když se hrozí šibenicí,
lze schraňovat se s krejcarem?
Vymřeli v Irsku romantici,
s O’Learym leží pod drnem.

Vznesly se husy šedivé,
stín křídel v naše vody pad,
zem zarděla se od krve,
zemřel Tone, Emmet, Fitzgerald.
Což padli nadarmo ti reci,
což pomátli se rozumem?
Vymřeli v Irsku romantici,
s O’Learym leží pod drnem.

Kdyby nám je moh vrátit čas,
jak každý v stesku, mukách žil,
tu o těch štvancích šel by hlas:
„To jejich matkám odloudil
plavý vlas syny milující.“
Tak lehká byla oběť všem.
Přejme jim klid, jsou nebožtíci,
s O’Learym leží pod drnem.

Stínu

Kdybys teď, stíne, přišel do města,
buď abys postál před svým pomníkem
(je zaplacena sochařova mzda?),
či potěšit se, nežli zhasne den,
slanými doušky vzduchu od moře,
když třepot racků lidi vystřídal
a domy stojí v pusté nádheře,
tím spokoj se a pak se zase vzdal.
Dál vládnou čachry.

Jiný muž jak ty,
když zaníceně sloužil, lidem nes
myšlenky hrdé, krásná pohnutí,
která se, aniž to kdo tuší dnes,
rozproudí dětem dětí žilami
jak modrá krev, ten stal se vyhnancem
a za svou práci sklízí pohany,
urážen za to, že se dával všem.
Zlé huby zatroubily na poplach
jak proti tobě.

Plachý poutníku,
jdi pryč, a jestli v uších nemáš prach,
přes hlavu přehoď irskou pokrývku.
Předčasně slaný dech bys okusil
a v koutech vyslech, co zní za řeči.
Dost žalu zkusils, dokuds ještě žil –
Do hrobu vrať se! Tam jsi v bezpečí.

29. září 1913

I. Dítěti tančícímu ve větru

Na břehu zatanči.
Ač vítr, voda řve,
úzkost tě netlačí.
A rozhod kadeře,
jež zrosil slaný déšť.
Jsi mladá, jak máš znát
bláhových výher lest,
předčasný lásky zvrat,
a když pad nejlepší,
co zbude za práci?
Ne, tebe neděsí,
když vítr burácí.

II. Po dvou letech

Neřekl nikdo, že ty oči smělé
čekají na poučení?
Nevaroval, jak přezoufale
létají můry v plameni?
Varoval bych tě, ale starý jsem,
mluvíme každý jiným jazykem.

Ty přijmeš všechno nabízené,
přítelem je ti celý svět.
K své matce, nalomené ženě,
se musíš časem probolet.
Ale tys mladá, a já starý jsem,
hovořím k tobě krutým jazykem.

Přítelkyně

Tři ženy velebím,
jež všechny radosti
přinesly rokům mým:
Jednu, že starosti,
ba ani nesouhlas
za patnáct krušných let
neodcizily nás,
aby nám zhořkl svět
a já ji méně ctil.
Ta druhá měla cit
a také dosti sil
vše ve mně uvolnit,
že mladý sen a zrak
mě šťastně provází,
a změnila mě tak,
že tvořím v extázi.
A zač velebím tu,
jež všechno bere mně
bez trochy soucitu
pro mládí ztracené?
Když den se schyluje,
počítám dobra, zla,
vše, co v ní dosud je,
i to, že mívala,
co orel v očích má,
a přímo ze srdce
mnou něha prolíná,
zachvívá hluboce.

Šaty

Své písni šil jsem na šaty.
Krajky ji odívají
ze starodávných bájí
od hlavy po paty.
Hlupáci mi ty šaty vzali,
nosili světu na odiv,
jak by je byli sami vyšívali.
Má písni, přejme jim ty snahy,
je přece větší div
jít světem nahý.

Divoké labutě v Coole

V podzimní kráse pnou se stromy,
na stezkách uschla zem,
v jezeře nebe zrcadlí se
v příšeří říjnovém.
Tam, kde jsou skalky vodou zality,
je padesát a devět labutí.

Už po devatenáctý podzim
je tu tak počítám.
Dřív nežli jsem je spočítat moh,
zvedly se k výšinám
a rozlétly se v kruzích trhavých
na křídlech pleskavých.

Hledím vždy na ty skvělé tvory,
teď srdce mi to rve.
Vše změnilo se od těch časů,
co zněl tmou poprvé
zvon jejich křídel s mými kročeji,
já kráčel lehčeji.

Za družkou družka neznaveně
veslují v studených
sesterských proudech nebo plují vzduchem.
Nestárne srdce v nich.
Ať kamkoli se světem rozlétnou,
neznají touhu nevyplněnou.

Ale teď klidnou vodou plují
v tajemné nádheře.
Kde do rákosí uhnízdí se,
na kterém jezeře
potěší lidské oči, až mé jednou procitnou
a neuvidí ani jedinou?

Učenci

Důstojní staří plesnivci,
z nichž vyvětral už mladý hřích,
komentují, co mladíci
napsali v nocích probdělých,
co ze strázní své lásky tvořili,
aby se kráse zalichotili.

Inkoust a kašel, šouráním
je koberec už prošoupán.
Přejí jen pravdám uznaným,
jen známý známých je jim znám.
Bože, což nezmocnil by se jich hnus,
kdyby žil takhle jejich Catullus?

Verše napsané v zkormoucenosti

Už ani nerozpomenu se
na temné leopardy na luně,
zelených očí, dlouhých těl vlnících se prudce.
Dav divých čarodějek, té společnosti důstojné
i přes jejich košťata a slzy,
jejich vzteklé slzy, v dálce rozplynul se.
Posvátná stráž kentaurů hor zmizela.
Mám už jenom zahořklé slunce.
Hrdinská matka luna do vyhnanství zmizela.
A teď, když mě padesátka souží,
musím snášet bojácné slunce.

Svítání

Chtěl bych být nevědomý jako svítání,
které pohlédne cestou
na starou královnu, měřící město
špendlíkem brože,
nebo na mužská těla svraštělá,
pedantské Babylóňany,
jak pozorují planety, jejich dráhy, sklony,
a když s příchodem luny hvězdy vybledají,
vezmou tabulky a počítají.
Chtěl bych být nevědomý jako svítání,
které jenom stojí v kolébajícím se třpytném voze
nad mračnými bedry koní.
Chtěl bych být – vždyť učenost nemá ceny ani zbla –
nevědomý a lehkověrný jako svítání.

Na ženu

Velebím ženskou duši,
je štědrost její ctnost.
Muž nenašel by v muži
takovou oddanost
k celému svému dílu,
jemuž je milenkou.
To není z ženských cílů,
soupeřit s myšlenkou.

I když se pedant brání,
zní biblí jasný tón,
že v táckách s královnami
tak zmoudřel Šalomoun.
Ač sečet stébla trávy,
nesčet by hold svých chval
na královničku Sáby,
s kterou se miloval.
Železo v ohni kula
a pak je vzápětí
ve vodě rozechvěla.
Po prudkém objetí
zívali nataženi,
než usnou radostně,
spojeni v rozechvění.
Co jiné měl by mně
dát pámbu – ne, ne tady,
je velkou odvahou
teď, když už nejsem mladý,
chtít věc tak předrahou.
Jestli je však zvěst pravá,
že hmoždíř měsíce
vše v nové roztloukává,
kéž znovu zrodím se –
najdu, co jsem už míval,
a poznám, co jsem znal,
abych už neusínal
a šílencem se stal
v soucitné, něžné péči
a s hlavou bolavou,
skřípaje zuby v křeči
nad beznadějí svou.
A to vše pro stvoření
zvrhlé, tvář náhodnou,
mít život roztančený
svou sábskou královnou.

Rybář

V myšlenkách tane mi,
plný pih, zjitra jde
šedivě oděný
na místo šedivé
a chytá na mouchy.
Vzpomínám na něho
čas dlouhý, předlouhý,
moudrého, prostého.
Já doved celý den
v tvář se mu zahledět,
abych ho obrazem
zachytil pro náš svět.
Ne vždy mám živé rád,
i mrtvý má můj dík,
přestal se trestu bát
zbabělec, nestoudník,
dareba, kterému
tleskají opilci,
když uchu sprostému
vymýšlí legraci,
chytrák, jenž frázemi
v šaška se promění,
moudří jsou sráženi,
sráženo umění.
Mně snad už před rokem
najednou do hlavy
navzdory těmhle všem
vstoupily představy
muže, jenž dere se,
šedivě oděný,
pihatý od slunce,
na balvan, do pěny
a pak prut s mouchami
překlání nad proudem.
Člověk ne reálný,
ten člověk je můj sen.
Zvolal jsem: „Pro něj chci
napsat, než zestárnu,
báseň tak horoucí
jako chlad jitřních snů.“

Její chvála

Řeč na její chválu mám nejraději.
Já přecházel po domě zneklidněně
jak člověk, jenž právě spis publikoval,
či děvčátko do plesu vyšňořené.
Ač hovoru násilím téma jsem dal,
tak aby jen k ní byli soustředěni,
o románu mluvila kterási z dam
a jeden muž blábolil v polosnění,
jak jinou by v duchu byl fascinován.
Řeč na její chválu mám nejraději.

Pak zanechav tématu války a knih,
jdu k suchému hlohu a objevit chci
tam žebráka, jenž ji znal líp než kdo z nich,
ten žebrák, jenž ukryl se před vichřicí.
Když v cárech je, na ni se rozpomene
a rád bude vzpomínat na onen čas,
kdy mladí ji chválili, a staří ne,
však chudí ji chválili jak jeden hlas.

Slavný slib

Protože jsi nesplnila
ten slavný slib, jiné byly mými milenkami,
ale když hledím smrti do tváře,
když mě do svých výšin spánek volá
nebo když mě víno zmámí,
náhle mi hledíš do tváře.

Kocour a luna

Přechází kocour sem a tam.
Jak káča víří luna v noci.
Nejbližší její příbuzný,
plíživý kocour, zvedl oči.
A mourek zírá na lunu,
však ať si jak chce běhá, kvílí,
ty čisté chladné paprsky
mu zvířecí krev rozrušily.
Pobíhá kocour po trávě
a ušlechtilé nožky zvedá.
Mourku, snad nechceš tancovat?
Když bratr se sestrou se shledá,
pak nejlépe si zatančit.
Vždyť může luna kocourovi,
dvorskými mravy znavena,
odkoukat v tanci obrat nový.
Mourek se plíží po trávě,
na ozářená místa vchází.
Vznešená luna nad hlavou
už nastoupila novou fázi.
Ví kocour, jak se zorničky
promění v neustálém toku
z úplňku do půlměsíce
či z půlměsíce do úplňku?
A mourek trávou plíží se
samoten, moudrý, povznesený,
zvedaje k luně měnivé
své oči, jež se také mění.

Bláznova písnička

Motýl v barvách do nachova
v mojí hrsti uvězněný
v očích poučení chová,
které hlupák neocení.

Motýl učitelem býval,
míval pohled tvrdý, vzteklý.
Který žák se nezachvíval
strachem z notesu či metly?

Jako vyzvánějí zvony
sladce, přísně, přísně, sladce,
nakonec si našel krmi
v květech růží na zahrádce.

Ženská krása je
jak bílý křehký pták

Ženská krása je jak bílý
křehký pták, jak bílý mořský pták
za rozbřesku, když se noční hromy utišily,
sám v černé brázdě na zoraném poli.
Přitrhla bouře, vrhla ho jak vrak
do černé brázdy na zoraném poli.
Kolik bylo třeba staletí,
než ty duše sedavé
překonaly rozpětí
větší než orli, krtkové,
dál, než zaslechly a dohlédly,
dál než Archimédovy dohady,
než na svět přivedly
takové půvaby?

Podivný neužitečný tvor,
křehká nádherná bledá ulita,
kterou širé rozbouřené vody nesou na obzor,
do hlučných písků ještě před rozbřeskem.
Zvedla se bouře, potom náhle utichla
uprostřed temnot před rozbřeskem.
Jaká smrt, jaký trest,
jaká pouta nevyprostitelná,
neboť v mysli, labyrintu cest,
byla vytvořena,
jaká pronásledování, útěky,
jaké rány, jaké kruté úklady
na svět přivlekly
takové půvaby?

Proč ti tak srdce bije

Proč ti tak srdce bije?
Prosté vysvětlení.
Viděl jsem v jednom domě, že tam žije
socha osamění,
pohybuje se, kráčí.
Její divné srdce bije prudce
přes všechny naše řeči.
Ó utište konečně to srdce.

Odměno trpká
mnoha hrobů tragických!
A my čekali němotu u ohromených
nebo jen vzdechy, slůvka,
prchavá slůvka.

Ač jsou dveře zavřené
a vše má klidnou masku,
ač širý svět ti nevezme
onoho muže, ale dá ti jeho lásku
v okamžiku, kdy na tebe pohlédne,
on, jenž ty nejlepší miloval doposud,
od sochy odtrhne
svou příliš lidskou hruď.

Odměno trpká
mnoha hrobů tragických!
A my čekali němotu u ohromených
nebo jen vzdechy, slůvka,
prchavá slůvka.

Čím ti tolik bije srdce?
Který muž je po tvém boku?
Jsi-li krásná převelice,
budeš mrtvá pro myšlenku,
nebezpečí neztratí však hrot.
Až se téměř zcela rozední
a i měsíc ukončí svou pouť,
vybledne i hvězda poslední.

Odměno trpká
mnoha hrobů tragických!
A my čekali němotu u ohromených
nebo jen vzdechy, slůvka,
prchavá slůvka.

Proč mi tolik bije srdce?

Proč mi tolik bije srdce?
Nepřešel snad kolem stín?
Přešel, zmizel ve chviličce.
Kdo to šlapal do travin?
Který tulák nocí bloudí?
Říká mnoho starých knih,
že se zmatené sny rodí
z vyschlých kostí zemřelých.
A mně často v noci zdá se,
že sny fantastickými
údolíčko zalévá se.
Zaplaví i výšiny
a tak omamné jsou stíny
jako pohár z nefritu,
jenž je vínem přeplněný,
nebo pohár z achátu.

Velikonoce 1916

Šli večer s chutí k životu
na každodenní oddech
od psacích stolů, od pultů
v šedivých starých domech.
Já míjel jsem je s pokynem
či zdvořilými slovy
anebo s nimi postál jsem
se zdvořilými slovy,
hledaje příběh veselý
z nějakých směšných drbů,
jejž pověděl bych příteli
u krbu v našem klubu,
přesvědčen, že tu žijeme
jak pomatená chasa.
Teď vše je na nich změněné:
rodí se strašná krása.

Ta žena slynula v svých dnech
hloupoučkou dobrou vůlí,
však v noci se jí ve svárech
hlasivky přiostřily.
Kdo míval líbeznější hlas,
když na hon ji kdo pozval
jako vzor mládí, krásu krás?
Tenhle muž vyučoval
a jezdil na svém Pegasu.
A tamten, jeho přítel,
byl na pokraji věhlasu,
jak tvrdil mnohý ctitel,
tak citlivě byl založen
a myslel nově, jinak.
Ten další, o němž sním svůj sen,
byl zpupný, hrubý piják.
Způsobil velké bezpráví
těm, na něž myslím dojat,
a přec ho můj verš oslaví.
Též odmít účinkovat
v té komedii ohrané,
jež se tak těžko střásá,
tak změněn v mocné proměně:
rodí se strašná krása.

Srdce, v nichž cíl je jediný,
jako by v létě, v zimě
zakleta byla v kameny
brzdící proud, jenž plyne.
Mění se kůň, jak přichází,
jezdec i pták, jenž letí
pod oblačnými obrazy,
minutu od minuty.
Stín mraku pluje po řece,
mění se, jak čas teče,
kopyto klouzne, zvrtne se
a kůň se máchá v řece.
Slípky se noří ve vodě,
kohoutky zavolají
a minutami život jde.
Uprostřed kámen stojí.

Obětí dlouhou přespříliš
se srdce v kámen změní.
A konec nikde nevidíš.
To v naší moci není,
my jenom jména šeptáme,
jak matka dětské jméno,
když spánek duši ovane
třeštěním zpustošenou.
To asi jenom soumrak pad.
Ne noc, to smrt se sklání.
Zbytečné bylo umírat?
Snad Anglie slib splní,
i když je všechno takové.
A o jejich snu stačí
vědět, že snili do rakve.
Nebo jak velcí hráči
z nadbytku lásky zemřeli?
Vypíši to tu veršem,
že MacDonagh a Connolly
a MacBride s P. H. Pearsem,
dokud šat barvy zelené
kdekoli něco hlásá,
jsou jiní v mocné proměně:
rodí se strašná krása.

25. září 1916

Šestnáct mrtvých

Měli jsme tolik mluvit, než
těch šestnáct zastřelili.
Nač mluvit o kompromisu
či jiné cestě k cíli,
když mrtvý pohled vzněcuje
vše, čím jsme dosud žili?

Měli jsme prý vlast uklidnit,
než Německo se zhroutí.
Ať tak či tak, což neohluch
a nezmlk Pearse svou smrtí?
Vrátí se MacDonaghův prst,
kostnatý, pozvednutý?

Myslíte, že nás uslyší,
když nyní naslouchají
Toneovi, Fitzgeraldovi,
v nichž věčné druhy mají,
či budou se přít s námi, když
kost s kostí rozmlouvají?

Růžový strom

Pravil Pearse Connollymu:
„Snadno se napoví,
že dechem politiky
schne náš strom růžový
či z moře vane vítr
přespříliš surový.“

Connolly odpověděl:
„Jen zalít by se měl,
pak by se zazelenal
a větve rozprostřel
a z poupat vydal květy,
aby se v sadě skvěl.“

Pearse pravil Connollymu:
„Problém je takový,
že prameny nám vyschly,
ale jak každý ví,
jen naší rudou krví
vzejde strom růžový.“

Na politickou vězenkyni

Dřív, už od prvních dětských let,
neznala trpělivosti.
Teď však moh racek přiletět
a troufnout si k ní do cely,
neprch jí ani pod prsty
a drobty z dlaní mizely.

A když mu sáhla na křídla,
vzpomněla let, než na srdce
trpkost a cizost dolehla
z nenávistného zástupu
slepců a jejich průvodce,
pijících vodu z příkopu?

Tenkrát, když jsem ji vídal jet
na shromáždiště před honem,
tu ožil venkovský náš svět,
kam pad ten mladý, plachý zrak
v půvabu čistém, líbezném,
jejž má syn moře, skalní pták

ve vzduchu balancující,
když prvně z hnízda zabloudí,
a z pyšné skály hledící
na zamračený baldachýn,
když zaběsní mu pod hrudí
oceán řvoucí od hlubin.

Plavba do Byzance

Zde není země starců. Objímá
se všechno mladé, ptáci na stromě
zpívají – pokolení předsmrtná,
ve vodách různé ryby přehojné,
zvěř, drůbež celé léto v úctě má
vše, co se plodí, rodí, zahyne.
Zajatcům hudby smyslů nechce se
dbát nestárnoucí inteligence.

Zestárlý muž je zubožené nic,
na holi strašák, ledaže snad v něm
si duše tleská, zpívá, a tím víc
za každý cucek v šatu smrtelném,
ne v škole zpěvu, ale zkoumajíc
památky, v čem byl velkým člověkem.
Přeplul jsem moře, toužím ze srdce
znát svatou krásu města Byzance.

III

Vy v svatém božském ohni mudrci
jak v zlatem reliéfu na stěně,
pojďte, vy v svatém ohni kroužící,
a učiteli zpěvu buďte mně.
Stravte mé srdce zchřadlé tesknicí,
když poutá je to zvíře zemdlené,
že neví, čí je. Ať se uhostí
tam v umělecké dílně věčnosti.

Až vyjdu z těla, nechci obléknout
z přírodních věcí žádné podoby,
ale tvar, jaký jen Řek umí kout,
a když jej zlatým smaltem vyzdobí,
neupadne už císař do dřímot –
nebo být zlaté ptáče, pělo by
vznešeným pánům, dámám v Byzanci
příběhy zašlé, jsoucí, budoucí.

1927

Silnice před mým prahem

Partyzán, dobrák od srdce,
tělnatý falstaffovský typ,
vtipkovat přišel o válce,
jako by umřít po kulce
byl za občanské války vtip.

Poručík vede vojáky
v uniformě jen částečné,
a já se zmohu na nářky
na bouře, kroupy, lijáky,
na pahýl hrušně zlomené.

Počítám klubka peříček,
jež slípka vede potokem,
abych se zbavil výčitek.
Teď abych se zas dovnitř vlek
s chladným a ojíněným snem.

Špaččí hnízdo u mého okna

Stavějí včelky ve zdivu,
je plné puklin, ptáci v nich
snášejí mladým obživu.
Má zeď je puklá. Včelky zvu:
stavte si v budce po špačcích.

Jsme uzavřeni, pod klíčem
v své nejistotě. Kdesi zdvih
se požár, muž je zabíjen,
je těžko vyznat se v tom všem.
Stavte si v budce po špačcích.

Tarasy z dřeva, z kamene,
čtrnáct dní bojů občanských.
A tělo zakrvavené
tu vezli včera sklonkem dne.
Stavte si v budce po špačcích.

Živili jsme se z přeludů,
až srdce znelidštěla z nich.
Na nenávistnou záplavu
nestačí láska. Včelky zvu:
stavte si v budce po špačcích.

Mezi školními dětmi

Procházím třídou, vše bych poznal rád.
Odpovídá mi stará jeptiška.
Děti se učí zpívat, počítat,
dějepisu a plodům jazyka,
střihům a šití, získat vkus a lad
v moderním duchu – dětská očička
na chvilku žasnou, okukují směle
šedesátníka, veřejného činitele.

V duchu zřím dceru Lédy nad ohněm
hasnoucím skloněnou, když říkala
mi všední historku, jak dětský den
změnila v tragédii výtka zlá –
a přitom jak by mladým souladem
má bytost s její v jedno splývala,
nebo jak Platón srovnal věci jiné,
v žloutek a bílek v jedné skořepině.

III

V myšlenkách na ten hněv či zármutek
zkoumavě hledím dětem do tváře
s otázkou, jaká bývala v ten věk –
vždyť mohou zdědit i rys veslaře
labutí dcery, ne vše od matek –
zda měla stejnou pleť a kadeře,
a přitom srdce rozbuší se lítě:
přede mnou vyvstává jak živé dítě.

Zřím obraz její dnešní podoby –
prst quattrocenta ji snad zformoval,
jak vpadlé tváře vítr sály by
a talíř stínů k obědu ji zval.
I já, ač z Lédy mě nic nezdobí,
měl pěkné peří – dost, teď bych si přál
úsměvem říct všem, co se usmívají,
že pěkné staré strašidlo tu mají.

Kdyby tak mladá matka v objetí
s tílkem, jež zmátlo sladké zrození,
a jež jak určeno je dítěti,
v náruči spí, řve či se vzpírá v ní,
najednou uzřela, jak přeletí
šedesát zim a tílko promění,
stál by pak synek za porodní bolest
a nejistotu, jak ho dětstvím provést?

Platón měl přírodu jen za pěnu
nad zduchovělým paradigmatem.
Aristoteles králi mocnému
vyplácel zadek moudrým výpraskem.
Pythagoras se zlatem ve stehnu
vykouzlil ze strun jemným ohmatem
zpěv hvězdy pro sluch Múzy bezstarostné.
Před starým hadrem na holi pták prchne.

VII

Ctí jeptišky i matky obrazy,
leč ty, jimž svíce září, jiné jsou,
mateřský sen je nedoprovází
a v mramoru či bronzu ustrnou.
I ony srdce lámou – Úkazy
pro vroucně zbožnou mysl vznícenou,
jste symbolikou nadoblačné slávy –
svébytní posměváčci lidské snahy.

VIII

Je práce květem, tancem všude, kde
netrpí tělo duši pro radost,
kde krása jenom z muky nevzejde
a moudrost není půlnoční jen host.
Kaštane, kořenatý rozkvěte,
je list, či květ, či peň tvá skutečnost?
Ó tělo v hudbě, záři v očích vzniklá,
nezaměňujem s tancem tanečníka?

Blázen u cesty

Až vše, co je v pochodu
od kolébky do hrobu,
poběží z hrobu do kolébky,
až bláznovy myšlenky
navinuté do cívky
rozletí se jak nitky, rozletí se jak nitky,

až kolébku s cívkou minu
a budu jen stínem stínu,
z hmoty jenom sedlinou
s průsvitností vzduchu,
mám naděje trochu
najít lásku upřímnou, najít lásku upřímnou.

Smrt

Nezná zvěř před smrtí
naději ani děs.
Ty jenom v stárnutí
člověka nalezneš.
Mnohokrát zemřel už,
mnohokrát zase vstal.
A hrdý, velký muž,
když ho vrah vyčíhal,
směje se úzkosti,
smrti se neleká.
Zná smrt až do kostí –
je dílem člověka.

Šílená luna

Šílená oběť porodů,
vrávorá luna obzorem.
Jsme náměsíční z pohledů
té ženy v zmatku zoufalém,
tápeme marně, nejistí,
po dětech jejích bolestí.

Omámených či zemřelých!
Když luna v lesku panenském
poprvé stála na kopcích,
vzrušení vzlétlo nad krajem,
luna se nohou zmocnila!
Do kola mužná chasa šla!

Ty lapačky much vztažené,
ruce nám zesinavěly,
z prstů jsou jehly kostěné.
Po tom, co zlého vysnily,
se prsty dravě roztáhnou,
roztrhnou vše, co zasáhnou.

Byzanc

Neočištěné denní tvary odcházejí.
Císařovi žoldnéři do spánku se zpijí.
Odchází noční ozvěna, když noční chodci zazpívali
po gongu z velké katedrály.
Báň, kterou hvězdy nebo měsíc ozářil,
nemá v uctivosti
lidské složitosti,
zuřivost a kal člověčenských žil.

Přede mnou se vznáší tvar, člověk nebo stín,
spíše stín než člověk, spíše tvar než stín.
Vždyť snad podsvětní cívka v roušce mumie
klikatou stezku odkryje.
Ústa bezdechá, neovlažená
snad vyvolají bezdechého.
Zdravím cosi nadlidského.
To pro mne smrt v životě a život v smrti znamená.

Div, pták ze zlata vytepaný,
spíše div než pták či vytepaný,
stojí v hvězdném svitu na větvi.
Kokrhá jako kohout z podsvětí
nebo vydrážděn lunou zesměšňuje hrdě,
sám z kovu, který nepodléhá změně,
ptáky a květy obyčejné
a všechny složitosti kalu nebo krve.

O půlnoci se po císařské dlažbě kmitají
plameny, jež se z otepí ani ocelí nerozžíhají
a jež neruší bouře, plameny zrozené plameny,
do nichž vcházejí duchové z krve zrození,
aby tam všechny zběsilé složitosti zanechali.
Do tance umírají
v transu a agónii,
v agónii plamene, jenž ani rukáv neopálí.

Na delfínově kalu a krvi plují
duch za duchem! Kovárny povodeň zadržují,
zlatotepecké císařovy kovárny!
Taneční síň zadrží mramorovými sochami
zběsilosti a složité hoře,
ty tvary, jež jako dříve
plodí nové tvary živé,
to delfíny rvané, gongem trýzněné moře.

1930

Lítost pro neukázněnou řeč

K darebům, hlupcům žvanil jsem.
Rozloučím se s tím zlozvykem,
poučím se z té lekce.
Však zvládnu před svým publikem
své fanatické srdce?

Mám dobré vzory, každý z nich
je muž slov, mravů šlechetných,
hněv změní ve vtip lehce.
Leč nedbá lidí takových
mé fanatické srdce.

Z malého Irska vzešli jsme.
Jak velký hněv tam stěsnáme?
To ochromuje přece.
Už z lůna matky vede mě
mé fanatické srdce.

28. srpna 1931

Bláznivá Jana a biskup

Tam k prokletému dubu chci,
doveďte mě tam k půlnoci
(Mír člověku dá jenom drn.)
a v kletbách vrahu najdu lék,
protože mrtev je můj Jack.
Poslední slova, co mi řek:
Důstojný pán a fanfarón.

To nebyl ještě biskupem,
když vyřkl kletbu nad Jackem,
(Mír člověku dá jenom drn.)
ba ani farář ještě ne,
a s knihou v ruce zdvižené
křičel, že jak zvěř žijeme:
důstojný pán a fanfarón.

Má biskup kůži svrasklejší,
nežli je pazour u husy,
(Mír člověku dá jenom drn.)
zbožná čerň ukrýt nestačí
jeho hrb skoro volavčí.
Nad Jackem stáli mrskači:
důstojný pán a fanfarón.

Jack měl mé tělo poprvé
a teď mě k tomu dubu zve,
(Mír člověku dá jenom drn.)
abych ho vyprovodit šla
a koruna nás přikryla.
Před biskupem bych odplivla:
důstojný pán a fanfarón.

Bláznivá Jana a Jack tovaryš

Když pohledy se setkají,
láskou se zachvěji.
Když se však před ní nezamknu,
prchne tím rychleji,
jak rozpletené přadeno
předjitřních nadějí.

Z duchů až k bohu dospěje
ten, jenž je samoten.
Přadeno lásky na zemi,
mé tělo pod drnem –
vrhnu se v světlo ztracené
už v lůně mateřském.

Kdybych však měla uléhat
samotná na postel,
tak váže duchy přadeno,
že kdyby odvracel
jeho duch na odchodu tvář,
můj by i mrtvý šel.

Bláznivá Jana o bohu

Ten noční milovník
stálý host nebývá.
Neřekne ani dík,
když rozední se, jde.
Muž přijde, odejde.
Vše v bohu přebývá.

Korouhve zavlají,
jdou vojska zuřivá
a koně řehtají.
V úžlabí soutěsky
zuří boj přetěžký.
Vše v bohu přebývá.

A před nimi dům, hleď,
suť pustá, práchnivá
už od mých dětských let.
Najednou vznícený
stál v jednom plameni.
Vše v bohu přebývá.

Zbůjník Jack svedl mě.
Jako se chodívá
po cestě veřejné,
mé tělo nezná žal,
jenom si zpívá dál:
Vše v bohu přebývá.

Stará bláznivá Jana hledí
na tanečníky

Ta soška ze slonoviny
žila jen pro mladíčka,
jenž v tanci jí vlas havraní
ovíjel, jak by rdousit chtěl.
Já nehlesla hles jediný,
pod víčky se jim požár chvěl.
Je láska jako pampeliška.

Mysleli o ní, že chce hrát,
mně byla v tanci strašně lidská,
vytáhla nůž, on mrtev pad,
musela jsem ho nechat být.
Přes lidské řeči odevšad
měli jen svoji nenávist.
Je láska jako pampeliška.

On nebo ona mrtvi jsou?
Byla smrt obou opravdická?
Kéž tenkrát bděl bůh nade mnou,
když neměla jsem strachu zbla
a seznámila údy s hrou,
kterou s ním ona tančila –
Je láska jako pampeliška.

Dívčí písnička

S písničkou sama jsem
vyšla si náhodou
a muž byl v srdci mém.
Vy asi víte kdo.

Jiný šel proti mně,
vlekl se o holi,
aby šel vzpřímeně.
Až mě pláč zabolí.

Toť celá písnička –
Poznám já ze všeho
starého mladíčka,
či starce mladého?

Její úzkost

Vyšnořená země
návrat jara čeká.
Každá věrná láska zemře
nebo v nové změně
v slabší cit se scvrká.
Vyvraťte to té, jež nelže.

Tělům rozžhaveným,
až je v hrdle škrtí,
bez polibku dech se sevře.
Každým políbením
láska je blíž smrti.
Vyvraťte to té, jež nelže.

Jeho důvěra

Kéž je láska trvalejší,
nikdy nezvadne.
Mám zapsány v koutcích očí
křivdy přečkané.
Ale čím lze zaplatit
neumírající cit?

Teď mám srdce rozlomené,
jak jsem prudce ťal.
Což však srdce zapomene,
že i z pustých skal
a z vyschlého pramene
láska se zas rozběhne?

Osamělost lásky

Dědové, pradědové,
k vám rodným zvedám hlas.
Zda osamělost lásky
též netížila vás?
Na nebesích nás střežte,
jak my krev vaši zas.

Kopec vše zastiňuje,
zbyl růžek z měsíce.
Na co jsme vzpomínali
pod trním ležíce?
Po touze přišla hrůza,
když trn pad do srdce.

Její sen

Když ulehla jsem na lože,
tu v noční moudrosti jsem snila,
že ustřihla jsem kadeře
a na hrob lásky položila.
Už jsem je neuviděla.
Vzala je velká fujavice
a do noční tmy vsadila
zářivé vlasy Berenice.

Tři věci

„Tři věci, krutá smrti, vrať,“
zpívala na pobřeží kost.
„Dítě, jež našlo, co lze dát,
odpočinek i radosti,
v mých prsech, v jejich hojnosti.“
Omytá vlnami a větrem vyschlá kost.

„Tři věci jsou nám ženám vším,“
zpívala na pobřeží kost.
„Muž, jenž v mém těle dýšícím,
dokud ho mohlo obejmout,
našel, co stačí pro život.“
Omytá vlnami a větrem vyschlá kost.

„Třetí, nač vzpomínala jsem,“
zpívala na pobřeží kost,
„byl den, kdy jsem si s manželem
tělesně prvně vyšla vstříc
a protáhla se zívajíc.“
Omytá vlnami a větrem vyschlá kost.

Po dlouhém mlčení

Po dlouhém mlčení řeč. Správné je,
když všechny lásky zemřou, pominou
a příklop stíní lampu nevlídnou
i závěs nevlídnou noc zakryje,
že žvaníme a pořád žvaníme
o velkém umění a o písni.
Je moudrost sešlost věkem. V mladé dny
jsme milovali hloupě, nevinně.

Jsou ty tam roztančené dny

Chci do ucha ti zazpívat.
Jsou ty tam roztančené dny,
hedvábný, atlasový šat.
Schouli se na tom kameni,
ukryj své tělo chatrné
v hadříku chatrném.
Mám slunce v číši zlacené
a lunu v pytli stříbrném.

Jen proklínej, zpěv dokončím.
A že hoch, jenž tě miloval
a který pro tebe byl vším,
a všechny děti, jež ti dal,
už někde spí jak z kamene
pod navršeným mramorem?
Mám slunce v číši zlacené
a lunu v pytli stříbrném.

Ty myšlenky mi hlavou šly
zrovna dnes v pravé poledne.
Muž, jenž se belhá o holi,
bez klamu se obejde
a zpívá, dokud neklesne,
hold panně nebo bábě, všem:
Mám slunce v číši zlacené
a lunu v pytli stříbrném.

Jsem ze země irské

„Jsem ze země irské,
ze svaté země irské,“
volala, „a utíká čas.
Ustrňte se někdo z vás,
pojďte se mnou tančit v zemi irské.“

Jediný pouze muž,
oděný nezvykle,
ten osamělý muž
z poutníků bez cíle
důstojně hlavu otáčel.
„To velká dálka je
a utíká čas,“ děl.
„Zlá noc se schyluje.“

„Jsem ze země irské,
ze svaté země irské,“
volala, „a utíká čas.
Ustrňte se někdo z vás,
pojďte se mnou tančit v zemi irské.“

„Na housle hrají šumaři
nebo jsou struny zakleté,
bubnům se pranic nedaří,
trubky jsou prasklé, rozbité.
A trombón taky,“ volal,
„pozoun má špatný hlas.“
Zlověstně pomrkával:
„A schyluje se čas.“

„Jsem ze země irské,
ze svaté země irské,“
volala, „a utíká čas.
Ustrňte se někdo z vás,
pojďte se mnou tančit v zemi irské.“

Její vítězství

Než přišels, draku otročila jsem,
vždyť viděla jsem v lásce náhodné
improvizace či hru s programem
určeným, když mi šátek upadne.
To přispívalo k okřídlení chvil
nebeskou hudbou, nechyběl-li vtip.
A potom ty ses draku postavil.
V mém hloupém smíchu bojoval jsi líp
než svatý Jiří nebo Perseus,
rozlámals pouta, s rukou mi je sňal.
V úžasu moře zříme, žena, muž,
když zázračný pták na nás zavolal.

Její lesní vidina

Stála jsem, v mladém listí suchý kmen,
v posvátném lese v noci vínové,
na lásku stará, v srdci zjitřeném
sníc o mužích. Když bolest srdce rve,
pak ustoupí snad vnějším bolestem,
snad svrasklé žíly nejsou bez krve.
Rvala jsem tělo, aby krev jak víno
přikryla vše, co bylo milováno.

A pak jsem prsty k očím pozvedla,
zírala na vínový nehet v tmě,
již ronila má kůže svraštělá.
Leč zrudla tma a bleskly pochodně
a hudba listí rozševelila.
V zástupu nesli tělo raněné
a k melodii ze strun vylouděné
zpívali o vražedné, divé šelmě.

Šly dámy v rytmu, jak si daly hrát,
s rozpuštěnými vlasy, truchlící.
Tak doved v quattrocentu malovat
jen Mantegna – s myšlenkou na srdci,
že nač má myslet, kdo je věčně mlád.
Zchvácena žalem jako nemocí
já zírala jsem na šat zkrvavený,
zpívajíc s nimi vrahu zatracení.

Tu tělo, samá krev a samý kal,
na mne zrak upře v skelném pohledu,
a ač se vrací lásky sladký žal,
nikdo z těch postav z mincí, z portrétů
jako by můj pád, výkřik nevnímal,
a netuší v tom zpěvném rozletu,
že nenesou jen symbol v onom těle,
ale mé srdce a v něm mučitele.

Poslední vyznání

Z chlapců, co se mnou líhali,
který mi nejvíc dal?
Já v lásce duši dávala
a sklízela jen žal,
ale moc potěšil mě hoch,
jenž duši nepoznal.

Se smíchem jsem se vyškubla.
On vášní zajatý
myslel, že se mu duší vzdám
v doteku těly, rty,
ale já nedala mu víc
než mezi zvířaty.

Jen to, co jiné dávají,
jež stáhnou si jen šat.
Když duše z těla vystoupí
a jde se naze vzdát,
kdo najde ji, ten najde v ní,
co nikdo posavad.

Své všechno dá, své vezme vše
a právem povládne.
Duše, jež žaly sklízela,
přimkne se oddaně
a pak tu slast už nezruší
pražádní ptáci dne.

Trávník

Knihy i obrazy
a trávník zbývá mi
pro vzduch a pro pohyb
chabými silami.
A v noci dům se ztiší,
když haraší jen myši.

Už nepokouší nic.
Než život ukončím,
obraznost těkavá,
myšlenky – jejich mlýn
jen staré cucky tráví
a pravdu nevybaví.

V stařectví šíleném
se toužím přerodit
jak Timon nebo Lear,
jak William Blake bít
na zeď, tak tvrdošíjný,
až pravda odpoví mi.

Michelangelský duch,
jenž bádá ve mracích
či divě zacloumá
mrtvými v rubáších.
Svět na mne zapomíná,
a orlí duch se vzpíná.

Co dál?

Všem kamarádům ve škole
se velmi slibným zdál.
Také on vžil se do role,
a co to stálo dřiny zlé.
„Co dál?“ pěl Platónův duch. „Co dál?“

Všechno, co napsal, četlo se,
v životě pevně stál,
nebyl už chudý na groše
a přátelé mu splní vše.
„Co dál?“ pěl Platónův duch. „Co dál?“

Měl ženu, dceru, syna, dům –
splněný ideál,
a kolem stromy, lidský šum
dík básníkům i mudrcům.
„Co dál?“ pěl Platónův duch. „Co dál?“

„Dost,“ ozvalo se ve starci,
„svůj plán jsi dokonal.
Ať vztekají se hlupáci,
teď ohlížím se za prací.“
Leč duch pěl důtklivěji: „Co dál?“

Ke mně pojďte, parnellité

Ke mně pojďte, parnellité,
slavme svého člověka.
Chvilku zpříma postavte se,
dokud vás smrt neleká.
Brzo taky ležet budem
jako Parnell pod drnem.
A tak naplňme si číše
a podejte láhev všem.

Přece máme vážný důvod,
a já jich víc vzpomenu.
S mocnou Anglií se porval,
bránil irskou chudinu.
Vše, co irský rolník získal,
to mu přece Parnell dal.
Je tu ještě jeden důvod:
že své děvče miloval.

A tohle je hlavní důvod:
on byl totiž z plemene,
že kdo si rád píseň zpívá,
na něj nezapomene.
Parnell býval hrdým chlapem,
hrdějšího nezná zem.
Hrdý chlap je správným chlapem,
tož podejte láhev všem.

Mají biskupové, strana
na té tragédii díl,
manžel, který prodal ženu
a potom to vyzradil.
Ale to, co věčně žije,
nad číšemi žije dál.
Parnell měl rád svoji zemi
a své děvče miloval.

Opilcova chvála střízlivosti

Má švarná holka, vrť se, vrť,
jak střízlivce mě veď.
Tancuju, i když v sobě mám
už sklenic bezpočet.
Je vzácný klenot střízlivost
a já si vážím jí.
V kole mě veď, když opilci
leží a chrápají.
Jen na nohy si pozor dej,
jak vír viř dokola,
pod každým tanečníkem je
pod zemí mrtvola.
Nehopsej, holka, nauč se
lehkosti od víly.
Opilci mrtví lidé jsou,
mrtví jsou opilí.

Pod Ben Bulbenem

Pod lysým Ben Bulbenem
je Yeats v hrobě uložen.
V kostele jen o kus dál
jeden z Yeatsů kázával.
U cesty je starý kříž.
Mramor, frázi nespatříš.
Do vápence zdejšího
dal vyrýt slov nemnoho:

Dlouho se neskláněj
nad smrtí, životem.
Dál, jezdče, uháněj!

4. září 1938